Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

text o uhlí

(2. den schůze – 16. července 2008)

(Jednání zahájeno ve 14.38 hodin.)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí hosté, dovolte mi, abych s malým zpožděním zahájil pokračování 15. schůze Senátu.

Nejprve vás seznámím s omluvami. Omlouvají se senátoři a senátorky Luděk Sefzig, Eduard Matykiewicz, Václav Koukal, Karel Tejnora, Tomáš Töpfer, Jiří Čunek, Otakar Veřovský, Josef Zoser, Božena Sekaninová, Tomáš Grulich, Zdeněk Janalík a Jiří Lajtoch.

Prosím, zaevidujte se, náhradní karty jsou k dispozici v předsálí Jednacího sálu.

V úvodu mi dovolte vás seznámit s návrhem na změnu pořadu, který včera projednal Organizační výbor. Pokračování pořadu 15. schůze máte na lavicích.

1)? Je potřeba, pokud se rozhodneme, doplnit na pořad 15. schůze body

a)? senátní tisk č. K 101/06 – Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Evropské agentury – cesta vpřed – a projednat jej po senátním tisku č. 188,

b)? senátní tisk č. N 107/J06 – Návrh nařízení Rady, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor pro zemědělce v rámci společné zemědělské politiky … atd. a projednat tento bod po senátním tisku č. 281,

2)? projednat body:

a)? senátní tisk č. 284 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, ve znění pozdějších předpisů – ve čtvrtek 17. července 2008 jako šestý bod jednání,

b)? senátní tisk č. 281 – známý návrh zákona, kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání … atd. – projednat ve čtvrtek 17. července 2008 jako první bod po 11.30 hod.,

c)? senátní tisk č. 288 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále senátní tisk č. 289 – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů – projednat ve čtvrtek 17. července 2008 jako šestý a sedmý bod,

d)? senátní tisk č. 296 – Návrh senátního návrhu zákona Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu mezi sebou a navenek a o změně zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů (stykový zákon) a senátní tisk č. 297 – Návrh senátního návrhu zákona Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, kterým se mění zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů – projednat v pátek 18. července 2008 jako pátý a šestý bod.

Ptám se, kdo další má návrh na změnu pořadu, prosil bych elektronicky se hlásit. Hlásí se pan senátor Richard Sequens. Prosím.

Senátor Richard Sequens: Vážený pane předsedo, milé dámy, vážení pánové, chtěl bych navrhnout doplnění programu, a to o senátní tisk č. K 106/06 – Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Evropská unie jako globální partner pro rozvoj, jak urychlit pokrok směrem k dosaženým rozvojovým cílům tisíciletí, a to na čtvrtek 17. července 2008 jako sedmý bod jednání. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Omlouvám se vám, pane kolego, asi jste mě neposlouchal, ale na čtvrtek už jsem navrhoval jako šestý a sedmý bod tisky č. 288 a č. 289. Zkuste přemýšlet o jiném přečíslování.

Senátor Richard Sequens: No, tak asi jako osmý bod jednání.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: A vy to chcete jako dopolední jednání nebo odpolední jednání?

Senátor Richard Sequens: Jako dopolední jednání.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Jako dopolední. Tak, to je upřesnění. V tom případě o tom můžeme hlasovat.

Senátor Richard Sequens: Děkuji za laskavost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Je to tisk č. K 106/06.

Senátor Richard Sequens: Ano.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Dobře. Kdo se hlásí jako další? Nikdo další se nehlásí, končím tedy rozpravu. Navrhuji, abychom hlasovali nejprve o návrhu kolegy Sequense zařadit tisk č. K 106/06 na čtvrtek dopoledne jako sedmý bod a následně abychom hlasovali o bloku návrhů, tak jak přišly z Organizačního výboru.

Budeme hlasovat o návrhu kolegy Sequense. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 12 ukončeno. Registrováno 66, kvorum 34, pro 48, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A nyní budeme hlasovat o bloku návrhů, které přišly z Organizačního výboru.Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 13 ukončeno, registrováno 66, kvorum 34, pro 63, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Nyní budeme hlasovat o celém změněném programu tak, jak máme předběžně schváleno, o jednotlivých částech. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 14 ukončeno, registrováno 66, kvorum 34, pro 64, proti nikdo. Návrh byl schválen. Můžeme přistoupit k projednávání prvního bodu, a tím bodem je

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky

k vyslovení souhlasu s ratifikací Římský statut Mezinárodního trestního soudu

Senátní tisk č. 188a uvede ho ministr zahraničních věcí Schwarzenberg, zároveň senátor, kterého vítám. Máte slovo, pane ministře. Mikrofon je váš.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Vážený pane předsedo, slovutný Senáte. Předkládám návrh vlády na ratifikaci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu spolu s ministrem spravedlnosti, který bohužel na poslední okamžik se omluvil. V roce 1998 na diplomatické konferenci v Římě přijala Česká republika společně s dalšími 119 státy text zakládající smlouvy ustavující Mezinárodní trestní soud. V dubnu 1999, je to skoro deset let, Česká republika tuto smlouvu podepsala, doposud však nerozhodla, zda se chce stát smluvní stranou. S ohledem na skutečnost, že již uplynulo devět let od podpisu této smlouvy a s ohledem na důležitost, kterou v této smlouvě bude mít během našeho předsednictví v EU, je politicky stěží udržitelné nemít jasné a legitimní stanovisko k Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Rád bych zdůraznil, že Mezinárodní trestní soud vznikl na základě snahy většiny států mezinárodního společenství zajistit, aby nikdo neunikl odpovědnosti za nejzávažnější zločiny, tedy zločiny válečné, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy. Je třeba rovněž zdůraznit, že Římský statut byl vytvořen jako účinný nástroj s tím, že právo v něm zakotvené vychází z ustálených hodnot evropského myšlení. Měl by tedy být i preventivním nástrojem demokratických států, jak ovlivňovat nedemokratické režimy a předcházet páchání takovýchto zločinů.

Proto by i ČR, jako jeden z posledních evropských států, měla být členem této mezinárodní instituce, aby měla možnost chránit a prosazovat základní lidské hodnoty. Zřízením Mezinárodního trestního soudu vybudovaly smluvní státy systém založený na dvou pilířích. Soud samotný tvoří justiční pilíř. Pilíř prosazování práva však přísluší státům samotným.

To znamená, že při prosazování svých rozhodnutí je soud závislý na spolupráci smluvních stran, a z tohoto důvodu ratifikace Českou republikou přispěje rovněž k zefektivnění činnosti celého soudu.

K právní stránce ratifikace konstatuji, že v minulosti ratifikační postup narazil na nevůli zákonodárců přijmout přímé změny ústavy a listiny v oblasti imunit ústavních činitelů, amnestie a zákazu nutit občany k opuštění vlasti, které byly podle názoru expertní komise z roku 2000 před ratifikací nutné. Některé závěry této komise v průběhu doby Ústavní soud vyvrátil. Nesporným faktem, o kterém nemůže rozhodnout ani Ústavní soud, je, že vláda danou smlouvu kvalifikovala jako smlouvu, kterou se přenášejí pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní instituci ve smyslu článku 10a ústavy, a proto bude schvalována v Parlamentu ústavní většinou. Závěr vlády, že tímto postupem se jednoznačně odstraní pochybnosti o souladu Římského statutu a ústavou a listinou, byl potvrzen stálou komisí Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury i předními odborníky na ústavní a mezinárodní právo. Jen pro úplnost dodávám, že zahraniční výbory obou komor Parlamentu jasně doporučily ratifikaci. Je samozřejmé, jako všude na světě, kdo zná právo, zná judikáty, i zde existují různé právní názory, to je pravda. Nicméně toto je převažující názor.

Dnes tu však před vámi nestojím, abych obhajoval smysluplnost mezinárodního trestního soudnictví. Dnes tu stojím, abych jménem vlády navrhl, aby Česká republika dostála své odpovědnosti a po 9 letech otálení konečně zaujala jasné stanovisko k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Nezvratným a základním faktem zůstává, že Česká republika podepsala Římský statut Mezinárodního trestního soudu v dubnu 1999. Právě zítra si připomeneme desáté výročí sjednání této smlouvy. V současnosti má soud 106 smluvních stran a řeší případy ze 4 afrických zemí.

Mezinárodní trestní soud je podporován Organizací spojených národů a zejména Evropskou unií. Česká republika je jediným státem Evropské unie, který Římský statut neratifikoval.

Pozice vlády je následující: Současný nejasný postoj České republiky k Mezinárodnímu trestnímu soudu snižuje důvěryhodnost České republiky jako státu prosazujícího ochranu lidských práv ve světě. Tento postoj rovněž značně snižuje důvěryhodnost aktivit Evropské unie ve vztahu k Mezinárodnímu trestnímu soudu a přináší značné komplikace zejména v přípravě našeho předsednictví v Radě Evropské unie.

Vláda nepředpokládá aktivaci soudu ve vztahu k našim občanům, protože soud jedná, teprve když stát není schopen nebo ochoten tyto zločiny stíhat sám. Vláda prosazuje postoj, že Mezinárodní trestní soud má být účinný mezinárodně právní nástroj demokratických právních států k zajištění potrestání pachatelů, kteří dosud mohli v některých případech využívat vědomých mezer ve vnitrostátním právu nedemokratických a států, které mají řekněme značně pokřivený vztah k právu k dosažení beztrestnosti za tyto zločiny.

Jsme si vědomi problematických aspektů této mezinárodní smlouvy, např. že tři ze stálých členů Rady bezpečnosti – USA, Rusko a Čína – nejsou jejími smluvními stranami. To však neznamená, že se nikdy jeho smluvní stranou nestanou a že soud je proto nefunkční. Mezi strany Římského statutu vstoupily jak Německo, tak Japonsko, tedy velmoci, jejichž čelní představitelé byli před více než 60 lety za tyto zločiny spáchané v průběhu 2. světové války souzeni právě soudy mezinárodními. Smluvními stranami soudu jsou přední naši spojenci v současných bojových operacích – Velká Británie, Kanada, Austrálie, Francie, Polsko. Tedy státy, které velmi bedlivě pečují o svoji svrchovanost. To je důvod, proč by Česká republika neměla členství odmítat.

Na závěr mi dovolte, abych vás touto cestou požádal o provedení technické změny v návrhu usnesení. Prosím o vypuštění celé části, která stanoví, že Senát souhlasí s tím, aby Česká republika při uložení ratifikační listiny k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu učinila uvedená prohlášení. Ve smyslu mezinárodního práva prohlášení nejsou součástí smluvního textu a tudíž k jejich provedení Českou republikou není třeba souhlasu Parlamentu České republiky. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Mám přihlášeno číslo 04 – vláda. To znamená pan ministr Svoboda. Jako ministr má právo kdykoli se mu zachce, takže máte slovo, pane ministře.

Ministr vlády ČR, předseda Legislativní rady vlády ČR Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. Je to neobvyklé, že přichází ministr, aby podpořil ještě svého kolegu ministra proto, abychom vyslovili souhlas s ratifikací tohoto Římského statutu. Považuji to za mimořádně důležité, a proto volím tuto trochu netradiční formu, abych vás oslovil a řekl ty základní argumenty, proč máme bez váhání toto učinit.

Tím, že po válce vznikl tribunál v Norimberku, Tokiu a potom po genocidě ve Rwandě a válce v Jugoslávii vznikaly ad hoc tribunály, řeklo mezinárodní společenství to, co cítíme všichni. Že ti, kteří páchají genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a agresi, musí být potrestáni. Problém je ale v tom, že kritici tohoto řešení právem poukazovali na to, že tyto tribunály byly vždycky pojímány jako akty vítězů vůči poraženým a tím jakoby se snižovala legitimita těchto soudních instancí. Proto je správné, že tu vzniká instance nezávislá, trvalá, která do budoucna definuje, o které trestné činy jde. A jde o ty nejzávažnější trestné činy – genocida, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a agrese.

V Senátu se zrodil návrh, že by tento statut – tento Římský statut měl přezkoumat Ústavní soud. Já řeknu můj názor, že to je zbytečné, že to nemá smysl, neboť jde o smlouvu, která bude schválena podle článku 10a ústavy a Ústavní soud může zkoumat pouze tuto otázku z hlediska neměnných principů demokratického právního státu. Nemá jiná kritéria, podle kterých může tento Římský statut posoudit a podle mého názoru tento Římský statut právní stát posiluje, nikoli oslabuje. Protože vy víte, co to je definice právního státu. Není to, co se žertem říkalo, že právní stát je tam, kde se dobře daří právníkům.

Právní stát je stát, kde nejen stát přijímá normy a nutí obyvatele, aby dodržovali normy, ale právní stát je stát, kde stát respektuje své zákony a chová se podle nich, a kde také stát respektuje mezinárodní závazky. Závazkem, který vyplývá z mezinárodního práva, je mimo jiné stíhat agresi. Je to mezinárodní závazek, který máme, nemůžeme mu uniknout. Toto je nástroj, který k tomu můžeme učinit.

Kladu proto otázku: Koho chceme naším negativním postojem chránit? České občany? Českého občana, pachatele genocidy, nebo českého občana – pachatele zločinů proti lidskosti, nebo českého občana – pachatele válečných zločinů, nebo českého občana – pachatele agrese? Koho chceme chránit? Věříme v naší justici, že kdyby se stalo, že někdo z našich občanů spáchá takto závazný trestný čin, odsoudíme ho sami, protože máme funkční justici a nepotřebujeme mít obavu, že bychom tohoto člověka vydávali. Pokud pochybujeme sami o sobě, že bychom nebyli schopni takového občana postavit před soud sami, potom je naopak správné, aby existovala mezinárodní instituce, která si toho člověka vyžádá.

Ještě je tady jeden omyl. Nežijme v iluzi, že když nebudeme ratifikovat, že se tomu vyhneme. Římský statut říká jasně: Pokud Rada bezpečnosti dojde k závěru, že došlo k některému z těchto aktů, může být vydán i občan smluvního státu, který nepodepsal a neratifikoval tento statut. V krajním případě se tomu stejně nevyhneme.

Říkám to proto, že jsem byl v Súdánu, byl jsem v Darfuru, viděl jsem zblízka, co to je, když se páchá zvěrstvo proti lidem. Podle mne Česká republika jako právní stát, který se hlásí k lidským právům, má této instituci říci ano, protože jsme jediní. Je zajímavé, že se k nám nikdo nepřidává, maximálně někteří mohou kroutit hlavou. Proto naléhavě prosím, abychom tento zájem státu povýšili na první místo, abychom řekli tomuto statutu ano. I my, co jsme nespokojeni, že byly odsouzeny zločiny komunismu, i my, kteří chceme, aby všechny zločiny byly potrestány, máme říci této instituci ano.

Děkuji vám za možnost, že jsem vás mohl oslovit a naléhavě prosím, abychom toto téma vzali vážně a řekli ano, pomůžeme ČR, pomůžeme vládě, pomůžeme naší autoritě.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Má usnesení jako tisk č. 188/2. Zpravodajem je pan senátor Rostislav Slavotínek.

Následně návrh projednala Stálá komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury, která má stanovisko jako tisk č. 188/3. Zpravodajkou je senátorka Jiřina Rippelová. Garančním výborem je ústavně-právní výbor. Tento výbor přijal usnesení, které máme jako tisk č. 188/1. Zpravodajem je pan senátor Ladislav Macák, který má slovo.

Senátor Ladislav Macák: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, nemám co dodat, protože oba páni ministři řekli to podstatné a pod to se také mohli podepsat. Jsem ale zpravodajem za ústavně-právní výbor. Dodám, že zítra bude 10. výročí podpisu, Římský statut byl podepsán 17. 7. 1998 a ve skutečnosti funguje od r. 2003, tzn. dalších pět let. Dodám ještě, že tento statut je vypověditelný. Ti, co jsou pesimisté – lze to vypovědět a primát má naše české právo před tímto tribunálem.

Dovolte, abych přečetl usnesení č. 64 z 20. schůze ústavně-právního výboru, která se konala 16. dubna letošního roku.

Na této schůzi po rozpravě ústavně-právní výbor přijal usnesení:

1.? Doporučuje Senátu Parlamentu ČR odročit projednání vládního návrhu, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Římský statut mezinárodního trestního soudu,

2.? Určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Macáka.

3.? Pověřuje předsedu výboru senátora Jaroslava Kuberu, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, posaďte se ke stolku zpravodajů. Slovo má pan senátor Rostislav Slavotínek jako zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Senátor Rostislav Slavotínek: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, všechny důležité věci zde byly řečeny. Přesto se pokusím některé zopakovat a některé doplnit, protože to považuji za mimořádně důležité.

Jaký je stav projednávání v Poslanecké sněmovně? Tento vládní návrh je veden jako tisk č. 423. V Poslanecké sněmovně proběhl 1. čtením 6. 5. letošního roku a byl přidělen k projednání zahraničnímu výboru a ústavně-právnímu výboru s tím, že byla prodloužena lhůta pro projednávání.

Zahraniční výbor PS tisk projednal 24. 6. a přijal usnesení, které doporučuje PS souhlasit s ratifikací.

Předpokládám, že všichni víme, o čem v tomto vládním návrhu jde. Připomenu jen to, co považuji za důležité – že byl přijat a otevřen k podpisu v Římě 17. 7. 1998. Tehdejší představitelé ČR patřili k aktivním a iniciativním státům, které formulovaly znění Římského statutu. ČR připojila svůj podpis 13. 4. 1999. Vzhledem k závažnosti tohoto dokumentu obecně bylo požadováno, aby pro vstup v platnost Římského statutu ratifikovalo dokument nejméně 60 států, což je neobvykle vysoký požadavek. V současnosti ratifikovalo Římský statut 106 států, s výjimkou ČR také všechny státy EU. Chybí ratifikace tří stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Můžeme se jen domýšlet, proč jsou to USA – důvodem může být Irák, Rusko – tam se můžeme dohadovat o souvislostech s Čečenskem a Čína – tam je to zřetelné, záležitost Tibetu, Tchaj-wanu apod. Z členů Severoatlantické aliance neratifikovalo kromě USA a ČR už jen Turecko, všechny ostatní členské státy ratifikovaly.

Nemá smysl hovořit o organizaci Mezinárodního trestního soudu. Připomenu jen, že je postaven na demokratických principech. Každá strana má jeden hlas.

Toto shromáždění členských států volí 18 soudců, kteří mají omezenou působnost, co se týče svého funkčního období i pravomocí.

V současné době Mezinárodní trestní soud řeší zločiny podle mezinárodního práva spáchané v Ugandě, v demokratické republice Kongo, v Súdánu a ve Středoafrické republice.

Proč si myslím, že je vrcholně žádoucí, aby ČR ratifikovala? Už jsem se zmínil, že ve fázi tvorby zásad a formulací Římského statutu jsme byli nejaktivnějšími zeměmi. Naši zástupci prosazovali spolu s několika dalšími státy vytvoření silného soudu s automatickou jurisdikcí, nezávislým žalobcem, tedy takový statut, jaký byl nakonec vytvořen.

Současná vláda zastává názor, že by mělo k ratifikaci dojít, abychom byli smluvní stranou také proto, že vzhledem k trvalé a aktivní podpoře ze strany EU by mohly nastat komplikace v době našeho předsednictví, protože se předpokládá v té době jednání o zpřesnění některých věcí v oblasti působnosti Mezinárodního trestního soudu, např. definice zločinů agrese. Závazky, které budou vyplývat pro nás z Římského statutu, jsou v souladu s vnitrostátním právem České republiky.

Česká republika je schopna stíhat všechny zločiny ve statutu uvedené a proto by pravomoc soudu vůči našim občanům nastoupila teoreticky pouze v případě, že by takové stíhání vyloučil například nějaký rozvrat demokratického právního státu a podobně. Připravovaný trestní zákoník se vyrovnává adekvátně a systematicky s katalogem zločinů zakotvených ve statutu. Rovněž v trestním řádu je dostatečně upravena odezva na spolupráci s mezinárodními trestními soudy.

Z členství pro nás vyplývá povinnost podílet se na financování mezinárodního trestního soudu a jeho orgánů, výše tohoto příspěvku je odhadnuta v roční výši cca 396 tisíc eur, což je při současném kurzu necelých 10 milionů korun z rozpočtu MZV. Jak už se o tom zmínil pan ministr Schwarzenberg, současně s ratifikací Římského statutu budou z naší strany připojena prohlášení, která ale nejsou součástí našeho usnesení.

Přečtu už jen usnesení výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, usnesení č. 146 z 27. schůze, která se konala 16. dubna. Upozorňuji, že toto usnesení bylo přijato jednomyslně.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost doporučuje Senátu Parlamentu České republiky vyslovit souhlas s ratifikací Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, slovo má zpravodajka Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury senátorka Jiřina Rippelová.

Senátorka Jiřina Rippelová: Pane předsedo, kolegyně, kolegové, Stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury se tematikou mezinárodního trestního soudu zabývala několikrát. A to jak po stránce meritorní, tak i z hlediska způsobu ratifikace. Na svém posledním jednání, které se uskutečnilo 17. dubna, jsme se zabývali pouze otázkou posouzení kvalifikace Římského statutu mezinárodního trestního soudu a jeho vztahu k ústavnímu pořádku.

Římský statut totiž prolamuje vnitrostátní imunity při spáchání zločinů genocida, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Střetává se s ústavní pravomocí prezidenta republiky udílet za tyto činy milost a vyhlašovat amnestii a v gramatické rovině může být shledán v tenzi rovněž s právem občana nebýt nucen k opuštění vlasti. Jde tak v zásadě o to, jsou-li tyto styčné plochy překážkou ratifikace Římského statutu bez změny ústavního pořádku či naopak je tato změna zbytečná, nebo dokonce nežádoucí.

Na základě dostupných názorů lze však konstatovat – a komise konstatuje – následující: Za prvé, lze se ztotožnit s vládou v její kvalifikaci Římského statutu jako mezinárodní smlouvy podle článku 10a) Ústavy, to je smlouvy přenášející některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci, jíž by mohl být právě Mezinárodní trestní soud. Tento soud získává pravomoc stíhat zločiny definované v Římském statutu občany ČR, pokud by takové zločiny nestíhaly orgány České republiky. Je třeba však upozornit, že tento pohled má kvalifikaci Římského statutu, není bezvýhradně obecně sdílený.

A za druhé mezinárodní smlouvy podle článku 10a) Ústavy jsou způsobilé proměnit ústavní pořádek tím, že jej otevřou působení pravidel vnější entity, na kterou byly přeneseny některé pravomoci orgánů ČR. Rozsah a intenzita tohoto působení se liší podle jednotlivých smluv, resp. podle povahy mezinárodních organizací a institucí. Například stupněm integrace, svébytným řádem právních pravidel, garancí základních lidských práv apod.

Limitem jsou podstatné náležitosti demokratického právního státu a základní atributy České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. A pokud by takový účinek předmětné mezinárodní smlouvy mít neměly, je třeba zvažovat, proč podléhají proceduře obdobné přijímání ústavních zákonů.

Postup navržený vládou nejspíše není jediný možný, ale rozhodně možný je. Šetří povahu vztahů nastolených tzv. euronovelou Ústavy, je způsobilý dosáhnout sledovaného cíle, tj. efektivní aplikace Římského statutu. Má oporu v literatuře a navazuje na názory vyslovené na konto mezinárodních smluv podle článku 10a) Ústavy Ústavním soudem.

Pokud by přesto o správnosti zvoleného postupu existovaly pochybnosti, bylo by nejspíše možné odstranit je předběžnou kontrolou ústavnosti Římského statutu Ústavním soudem. Tolik stanovisko Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, paní kolegyně a otevírám obecnou rozpravu. Hlásí se paní senátorka Alena Gajdůšková.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, paní senátorky, pánové senátoři, budu stručná. Mám na srdci pouze dvě věci. Za prvé. Poděkování panu ministrovi za předložení Římského statutu Mezinárodního trestního soudu k vyslovení souhlasu s ratifikací. A chci také vyjádřit podporu vyslovení souhlasu s ratifikací jménem klubu sociální demokracie.

Panu ministrovi patří poděkování za to, že se snaží proklamace ČR o podpoře lidských práv ve světě přetavit ve skutek. Přihlášením se k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu, který je významným nástrojem mezinárodního společenství k bránění válečným zločinům, zločinům proti lidskosti a genocidě, Česká republika skutečně mění slova v činy. Stane se tak důvěryhodnější v prosazování ochrany lidských práv českou diplomacií.

Je příhodné, že se tak děje v předvečer 10. výročí podpisu Římského statutu. K tomu musím a chci za ČSSD zdůraznit – sociální demokracie se snažila o ratifikaci Římského statutu již v roce 2000 a následně v roce 2001. Pokaždé snaha ztroskotala na nevůli tehdejší opozice. V roce 2002 byla přijata euronovela Ústavy. Nový článek 10a) Ústavy, která měla otevřít cestu k ratifikaci statutu. Ovšem ani poté nebyla nalezena ústavní většina pro vydání souhlasu.

I my zde, jak zaznělo od zpravodaje, máme návrh na odložení vydání souhlasu, který byl prohlasován hlasy ODS. To je naprosto nepochopitelný postup v zemi, která se hlásí k základním a principiálním hodnotám západního světa jako je humanita a dodržování lidských práv. A jak už o tom bylo hovořeno, lidská práva jsou vlajkovou lodí české diplomacie na mezinárodní scéně.

Znovu opakuji, že v pravomoci Mezinárodního trestního soudu je stíhat a soudit pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, a to navíc za podmínky, že tak nečiní stát v jejich příslušnosti.

O koho tedy a o co se bojí ti, kteří brání ČR přijmout tento nástroj mezinárodního společenství proti zločinům, které by v 21. století měly být naprosto nemyslitelné? Opravdu chceme, aby se Česká republika v rámci Evropy stala útočištěm lidí jako je Jean – Pierre Bemba.

Tento člověk je obžalovaný ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů ve Středoafrické republice. 24. května t. r. byl zadržen v Belgii a předán Mezinárodnímu trestnímu soudu. V případě, že by byl v České republice, bylo by velmi obtížné, pokud vůbec ne nemožné, ho spravedlnosti vydat.

Je třeba zmínit ještě jeden aspekt. V roce 2009, tedy v příštím roce, tedy v období předsednictví ČR Evropské unii, proběhne významná konference, která má za úkol definovat trestný čin agrese. Pokud nebudeme smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, ani jako předsednická země nebudeme moci proces ovlivnit a svou úlohu moderátora této konference budeme muset předat jiné zemi.

Vážené kolegyně, kolegové, je to vaše rozhodnutí, a teď se obracím na kolegy z ODS. Je vaše rozhodnutí, zda Římský statut Mezinárodního trestního soudu bude ČR ratifikovat. Zda se tedy přihlásíme k hodnotám humanity a lidských práv.

Klub sociální demokracie pro udělení souhlasu hlasovat bude. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má první místopředseda Senátu Petr Pithart.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Vážený pane předsedo, vážené paní kolegyně, páni kolegové, všichni to už víme, že jsme jediným členským státem EU, který Římský statut dosud neratifikoval. A všichni snad také vědí, že v celé Evropě stojíme v jakémsi hrdém vzdoru vůči trestnímu tribunálu, už jen po boku Ruské federace, Moldávie a Běloruska.

Nemá tedy smysl to opakovat, nemá smysl to zesměšňovat, protože – zdá se mi – na některé z nás to vůbec nepůsobí jako něco, co náš postoj problematizuje jako varování, ale naopak jako povzbuzení, utvrzení. Jako kdyby si ti někteří z nás říkali – ano, vskutku my jediní vidíme, co jiní nevidí, my jediní předjímáme rizika, která všichni ostatní slepě či nezodpovědně přehlížejí. Zde stojíme a nemůžeme jinak, my poslední vidoucí, a nebo my první vidoucí, my poslední prozíraví.

Na minulé schůzi jsem se na vysvětlení této naší výjimečné prohlédavosti zeptal tohoto váženého sboru v souvislosti s nedůvěřivým postojem některých z nás k Lisabonské smlouvě. Mimochodem smlouvu od té doby schválila Sněmovna lordů ve Velké Británii, včera pak španělské Cortes, tj. parlament. Parlament země, která prošla peklem dlouhé občanské války, diktatury a pak se překvapivě rychle a úspěšně dokázala navrátit k demokratickým a ekonomickým standardům.

Odpůrcům Lisabonské smlouvy to ale asi nic neříká. Možná, že je to naopak utvrzuje v pocitu výlučnosti. Tím spíš, že i britští lordové nechápou, jsme my jediní vidoucí mezi slepci, jediní moudří mezi pošetilými. Tehdy mně na moji otázku odpověděl kolega Luděk Sefzig. Velmi rozvážně pravil, že to souvisí s naší národní povahou, pro kterou je charakteristické opatrnictví nebo opatrnost. Tak to řekl, že jsme byli vždycky křižovatkou Evropy, a proto jsme možná trochu citlivější než jiné země. Potvrdil mně jinými slovy moji domněnku, že jde o dlouhodobý postoj, pro který se inspirujeme z našich dějin.

Někteří by šli nejspíše dál, než rozvážný kolega. Já se těmto jejich pocitům výlučnosti, osamocenosti, pocitům hrozící zrady a spiknutí mocných všude kolem pocházejících z toho, že nám nikdo nerozumí a tím spíše, že máme pravdu, já se tomu všemu nechci vysmívat, nechci nad tím nevěřícně kroutit hlavou, či se ironicky pošklebovat. Myslím si zcela vážně, že procházíme pořád ještě jakousi pubertou na cestě k dospělosti. K dospělosti moderního národa, k dospělosti demokratického právního státu. Puberta není, jak všichni rodičové mezi námi vědí, vůbec nic k smíchu. Je to smrtelně vážná věc, je to opravdové bolestné drama na cestě ke zralé individualitě, takže varovná bývá naopak absence pubertálních projevů, nikoli jejich výbuchy. Projevují se návaly sebepodceňování a trudnomyslnosti, pocity nepochopení a ublíženosti vystřídávané pocity euforie, skvělosti, výlučnosti, zkrátka přehnaného sebevědomí. Vidím za vší tou skepsí a podezíráním právě nedostatek klidné, zdravé sebedůvěry. Bezděčně si projevy nedůvěry dodáváme pocit důležitosti, který nám zřejmě jinak chybí. Jsme nepochybně schopný národ, měli jsme tolikrát smůlu, ale na druhé straně, málo platné, nemáme za sebou ve srovnání s jinými bůhví jak heroické dějiny. Svět nás zkrátka nebere tak vážně, jak bychom si přáli, jak bychom si, myslí si asi někteří z nás, zasloužili. Tak se proti němu bouříme, teď, když nás to zatím nic nestojí, když je to vlastně bez rizika.

Dřív jsme se tak nebouřili a možná právě to nás pohání, abychom dnes dělali zlobivé, vzdorné dítě. Pocity výjimečnosti, výlučnosti, někdy furiantství se v našich dějinách objevuje několikrát.

V osmašedesátém si mnozí mysleli, že jsme doslova pupkem světa, že úspěšně vyřešíme problém, který nikdo nikdy nevyřešil. O 21 let později se rychle ujalo sebelichotivé zjištění – co trvalo Polákům deset let, Maďarům deset měsíců, to my jsme zmákli za deset dní. Bylo to směšně nafoukané, i když snad pochopitelné vyrovnání komplexů z toho, že jsme – kromě nešťastných Rumunů – vyšli do ulic jako úplně poslední.

Na počátku devadesátých let se ochotně ujímalo přesvědčení, že se stáváme ekonomickým tygrem postkomunistické Evropy, že naše transformace je jedinečná, nejúspěšnější, nejrychlejší.

Pocit výlučnosti a premiantství nás zkrátka přepadají příliš často. Zřejmě častěji, než jiné národy. My si tím zřejmě hojíme nezhojené rány, dodáváme si sebevědomí, kterým neoplýváme. Za siláctvím však bývá často pocit méněcennosti, pochopitelně nepříznivý.

Myslím si, že tak je to i s ICC – Mezinárodním trestním soudem. My jediní vidíme, co jiní nevidí, protože my jsme prošli tak krutými, nespravedlivými dějinami, takovým utrpením, tolikrát jsme byli oklamáni a všemi zrazeni, že nás to zkrátka vybavilo zvýšenou citlivostí, jak by možná opět řekl kolega Sefzig.

My jen tak někomu nenaletíme, i kdyby celý svět naletěl.

Když ICC neratifikuje Izrael, země celá desetiletí a národ celá tisíciletí skutečně bojující o holý život, o samu státní a národní existenci, a používá podle toho občas i krajní prostředky, chápu, že se mu do ratifikace nechce.

Kdekdo by si na jejich bojovnících a velitelích a politicích rád zchladil žáhu. V našem případě mi skepse vůči tribunálu připadá málo věrohodná, přepjatá, řeknu to, poněkud namyšlená. Trochu skromnosti, smyslu pro humor a sebeironii by nám slušel. Ta skepse je nejcennější, kterou umím uplatnit sám na sebe.

Jsem opravdově hrdý na to, že naše zahraniční politika je už téměř 20 let pří nejmenším v jedné věci pevná a kontinuální. Totiž v podpoře lidí na celém světě pronásledovaných diktátorskými režimy. Velmi v tomto smyslu oceňuji i tuto vládu, protože to vůbec není snadná pozice – viz krátkozrace pragmatické až cynické postoje mnoha států Evropské unie vůči režimu na Kubě.

Tato naše podpora se však týká až důsledků působení diktátorských režimů. Je to podpora, která přichází dodatečně. ICC je prvním pokusem v lidských dějinách, ostatně již fungujícím pokusem, o preventivní politiku vůči nejhrubším porušením lidských práv. Je logickým dovršením myšlenky a praxe Norimberského a Tokijského soudu, který ovšem musel pracovat se spornou retroaktivitou. Tentokrát jde o prevenci, řekl bych už dnes, že o účinnou prevenci. Už dopředu svět, resp. signatáře Římského statutu varuje: tyto a tyto nejzávažnější trestné činy budeme trestat, pokud nebudou potrestány v zemi pachatelů. A pachatele najdeme kdekoli na světě. Nikdo už neunikne, jako po stovkách, možná po tisících unikali nacističtí zločinci po poslední světové válce, především do autoritářských režimů Jižní Ameriky.

Buďme dnes důslední a potvrďme, že to se solidaritou s nešťastnými lidmi trpícími pod diktaturami myslíme opravdu vážně. To bych chápal jako přiměřenou lekci, poučení i z našich dějin.

Prosím pěkně, zvažme všechno ještě jednou a dejme už dnes souhlas s ratifikací Římského statutu. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan ministr Jiří Pospíšil, který se přihlásil, a potom vystoupí, s omluvou senátorka Jiřina Rippelová.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych za spolupředkladatele řekl několik věc z pohledu ministerstva spravedlnosti. Já se k samotnému obsahu návrhu již nechci vyjadřovat, to zde bylo dostatečně zdůvodněno panem ministrem zahraničních věcí, a proto mi dovolte pouze to, co jaksi má právní dimensi a co zkoumalo ministerstvo spravedlnosti.

Za prvé je třeba říci, že my jsme zkoumali nebo odpovídáme za to, že v případě, že bude Mezinárodní trestní soud, resp. Římský statut, který jej upravuje, přijat a bude součástí českého právního řádu tato mezinárodní smlouva, tak bude v souladu s vnitrostátním právem. A tady chci konstatovat, že jsme připravili drobné novely, které již byly přijaty v oblasti jak trestního práva hmotného, tak v oblasti trestního práva procesního. A tedy v případě, že se jak Poslanecká sněmovna, tak Senát rozhodnou podpořit tento návrh mezinárodní smlouvy a v případě, že bude přijat, pak v zásadě bude tento návrh zcela kompatibilní s českým trestním právem. Týká se to jak jednotlivých skutkových podstat, na které se vztahuje působnost Mezinárodního trestního soudu – to je důležitá záležitost – tak se to týká i procesních ustanovení, která jsou dnes obsažena v § 375 odst. 2 trestního řádu.

Zásadně i otázky tématu agrese jako takové, která je hlavně postihována podle Mezinárodního trestního soudu, tak už lze dnes – a bylo to možné i předtím, než se uvažovalo o přijetí této mezinárodní smlouvy – samozřejmě postihovat trestním právem.

Tím trošku replikuji, a říkám, že Česká republika i v případě, že nepřijme tento návrh, tak se nestane zemí, kde budou shromažďováni mezinárodní zločinci, protože na základě principu univerzality český právní řád předpokládá postih pachatele závažných trestných činů, i když to spáchají v jiné zemi, nejen na území České republiky, v případě, že se na území ČR vyskytují a nejsou vydáni.

Tím pouze pro doplnění, kdy na jedné straně já respektuji, že v zde projednávané mezinárodní smlouvě vidím určité klady, které zde byly řečeny, na druhou stranu zase varuji před démonizací situace, pokud tento návrh případně nepřijmeme.

Hodnotím to v tuto chvíli zcela zásadně apoliticky a snažím se zde argumentovat v dimenzi argumentů ministerstva spravedlnosti.

Co je důležité a co ministerstvo dále zkoumalo a na co odpovídalo ve chvíli, kdy vláda projednávala tento návrh mezinárodní smlouvy, je vztah českého ústavního pořádku a této mezinárodní smlouvy. Chci konstatovat, že zastáváme názor, že není pochyb o tom, že se jedná o mezinárodní smlouvu, která má být přijímána podle článku 10a Ústavy, protože dochází k přenosu výkonu pravomocí orgánů ČR na mezinárodní instituci, byť ten přenos není až tak rozsáhlý a je podmíněný v zásadě tím, že orgány ČR samy nekonají. To znamená, teprve v případě, že dotyčný pachatel není obžalován a potrestán orgány činnými v trestním řízení a soudem v ČR, tak pak nastupuje tento Mezinárodní trestní soud.

Diskuse se vedly výrazně kolem toho, zda má či nemá být přijata novela ústavního pořádku v případě přijetí Mezinárodního trestního soudu, resp. Římského statutu. My se přikláníme k té části právnické obce, která, řekl bych, že je i majoritní, která zastává názor, že není třeba novelizovat český ústavní pořádek, že stačí přijetí tohoto statutu podle článku 10a Ústavy, to znamená jako tento typ mezinárodní smlouvy, a že v zásadě nikde tak lex specialis, jako speciální právní úprava postavena na úroveň ústavního pořádku, která bude případně v určité části ústavního pořádku. Pokud by došlo k rozporu mezi tímto Římským statutem a českým ústavním pořádkem, tak na základě principu speciality bude přednostně aplikován tento Římský statut.

Týká se to třeba výrazně diskutované otázky vydávání vlastních občanů. Jak víte, toto upravuje Listina základních práv a svobod v článku 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kde je konstatováno, že občan nemůže být nucen proti své vůli k opuštění své vlasti. Tady chci konstatovat, že v případě, že bude přijat tento Římský statut Mezinárodního trestního tribunálu, tak za prvé úprava vydávání vlastních občanů, kteří nebudou postihnuti za trestné činnosti uvedené v tomto statutu, tak bude právě úpravou speciální k tomuto článku 14 odst. 4. A mj. dodávám, a to je velmi důležité, že Ústavní soud v této věci již judikoval, tzn., judikoval ve věci výkladu šíře práva občana nebýt nucen k opuštění své vlastní země. A výklad, který byl přijat Ústavním soudem a který konstatuje bez hodnocení, v zásadě je restriktivní.

Jestli si vzpomínáte, podávali jsme coby poslanci v minulém volebním období podnět k Ústavnímu soudu ve věci evropského zatýkacího rozkazu, kdy jde o podobný problém, kdy občan ČR má být na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán do jiné země k trestnímu stíhání. A zde právě Ústavní soud již judikoval, že tento právní instrument komunitárního práva, tzn., evropský zatýkací rozkaz není v rozporu s článkem 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že tedy je v zásadě v souladu.

Analogicky, přijmu-li nebo budu-li poukazovat na tento názor Ústavního soudu, lze stejnou argumentaci přenést i na tento Římský statut upravující postavení Mezinárodního trestního soudu.

Jinými slovy, pokud by tedy někdo došel k závěru, že přijetí tohoto Římského statutu je v rozporu právě s principy vydávání vlastních občanů, tak samozřejmě je možné takovýto právní názor mít, nicméně konstatuji, zachováme-li jistou kontinuitu právních názorů Ústavního soudu, že Ústavní soud by pravděpodobně takovýto podnět zamítl právě proto, že už takto rozhodl u evropského zatýkacího rozkazu.

Co chci ještě okomentovat z pohledu ministerstva spravedlnosti, je ona otázka imunit. Tady to myslím, že je zřejmé a bylo to také konstatováno, že nebude možné pro zločiny v Římském statutu uvedené uplatňovat procesně-právní a hmotně-právní imunity ústavních činitelů v Ústavě vymezených. S tímto názorem my souhlasíme, ano, tady dochází nebo dojde k prolomení principu imunity. Nicméně podíváme-li se na výklad článku 1 Ústavy, pak lze i s jaksi výkladem na základě per anologiam dospět k závěru, že už i dnes by imunita v případě mezinárodních trestných zločinů byla prolomena. Stejně tak – nechci zde obtěžovat s dlouhým právním výkladem, proto pouze jaksi cituji headliny – dochází k omezení práva prezidenta republiky vyhlašovat amnestii a udělovat milosti, ale to pouze v případě, že by Mezinárodní trestní soud takovou milost či amnestii vyhodnotil jako prostředek účelové ochrany pachatele před odpovědnosti za zločin, který má být podle mezinárodního trestního tribunálu stíhán. Takže na jedné straně ano, dochází k určitému prolomení práva udělovat amnestii, příp. milost prezidenta, ale je třeba si uvědomit, že to je pouze v případě, kdyby takovýto prostředek byl užit jako snaha ochránit osobu, která je podezřelá ze spáchání trestné činnosti podle tohoto Římského statutu.

Zde chci konstatovat, a opět bez hodnocení, pouze pro doplnění této diskuse, že i dnes právníci někteří – a není jich málo – konstatují s ohledem na článek 1 odst. 2 Ústavy, kde je konstatováno, že ČR je povinna dodržovat závazky vyplývající z mezinárodního práva, a tím je myšleno nejen to, co je napsáno v mezinárodních smlouvách, ale i to, co je dnes součástí mezinárodního obyčejového práva. Podle tohoto mezinárodního obyčejového práva jsou všechny státy povinny zločiny podle mezinárodního práva stíhat a trestat, a pokud by udělení amnestie či milosti bylo snahou účelově netrestat a nestíhat, tak by i bez přijetí tohoto dokumentu ČR porušovala článek 1 odst. 2 Ústavy.

Dámy a pánové, já zde nechci ovlivňovat vaše rozhodnutí. Jsem členem vlády, která podpořila tento návrh. Považoval jsem za korektní vám v tuto chvíli podat onen právní výklad, protože vedle politické dimenze i ta právní dimenze v této mezinárodní smlouvě je relativně složitá. Dovolte mi, abych za ministerstvo zde konstatoval, ale samozřejmě my nejsme Ústavní soud, konstatujeme zde pouze náš právní názor, že nic nebrání tomu z pohledu právního, aby tato mezinárodní smlouva byla přijata v režimu článku 10 Ústavy a aby tak v případě, že bude takto přijata, byla bez problému aplikována, aniž by bylo nutné v tuto chvíli měnit náš právní řád, a to na úrovni ústavního pořádku či na úrovni trestního práva, to je z trestního práva hmotného, tak trestního práva procesního. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má paní senátorka Jiřina Rippelová.

Senátorka Jiřina Rippelová: Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové. Ještě jednou vystupuji v roli senátorky. V příštím roce ČR převezme to pomyslné evropské žezlo, aby svým předsednictvím provedla unijní státy půlroční společnou cestou. Sice na rozdíl od Slováků, bez eura, ale za to na rozdíl od zbytku EU možná se americkým radarem v Brdech, zcela jistě se silně antievropským prezidentem a stávající délkou částí politické reprezentace, která stále přemýšlí, do jaké míry máme být více či méně evropští. A co považuji za stejně podstatné jako předchozí kategorie, v čele Evropy se ocitneme v případě, že dnes ústavní většinou nevyslovíme souhlas s ratifikací Mezinárodního trestního soudu, ocitneme se i bez ratifikačního podpisu pod Římským statutem Mezinárodního trestního soudu.

Je pravda, že tento soud se nerodil lehce. Diskutovalo se o něm čtyři desetiletí. Mezinárodní trestní soud má stíhat nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, zločiny genocidy a zločiny agrese. Všechno toto již tady bylo řečeno. Jeho předobrazem se stal norimberský tribunál, ale na rozdíl od něj jedná podle předem daných pravidel. Dne 1. července uplynulo 6 let od založení Mezinárodního trestního soudu a do dneška se k němu přihlásilo 106 zemí. Svůj podpis nepřipojili tři stálí členové Rady bezpečnosti OSN – USA – ty za prezidenta Clintona sice ratifikovali, ale Bushova administrativa americký podpis zase odvolala, Rusko a Čína.

Důvodem odmítavého postoje velmocí je především v současnosti nejasný výklad pojmu agrese. Co kdyby se náhodou ukázalo, že americké tažení do Iráku bylo tak trochu agresivní? A co čínský postup v Tibetu, nebo ruské přetlačování se s některými postkomunistickými státy? Tak asi trocha obezřetnosti bude na místě, aby se čirou náhodou z případného soudce nestal žalovaný – teď nebo kdykoliv v budoucnu. A jak vypadá situace v Evropě? Římský statut Mezinárodního trestního soudu ratifikovaly všechny země EU, tedy všechny, s výjimkou té naší. Úplně přesně před devíti lety vláda vznik smlouvy sice podepsala, ale na nutný souhlas s ratifikací v Parlamentu – a tento dokument, jak tady bylo řečeno, vyžaduje souhlas ústavní většiny podle článku 39 odst. 4 Ústavy, už nedošlo. Odvahu tnout do tohoto soudního gordického uzlu našla tato současná vláda. Bylo to letos v únoru, kdy souhlasila s tím podstoupit křest ohněm a předložit statut Parlamentu. Ale stalo se přesně to, čeho se všechny předchozí vlády obávaly. Vláda v Parlamentu narazila, přesněji řečeno narazila u části politického spektra, která jasně deklarovala, že připojení Česka k mezinárodní soudní instituci nepodpoří. A bylo to např. usnesení č. 64 ústavně-právního výboru Senátu z 16. 4. 2008, kterým se Senátu navrhuje odročit projednání. Nebo to bylo Poslanecké sněmovně, kdy pan poslanec Grospič na jednání ústavně-právního výboru navrhl přerušit projednání a souhlas s ratifikací této mezinárodní smlouvy do té doby než ratifikuje USA, Čína anebo Rusko.

To, co je pro mě překvapivé, je ale to, že jsem neslyšela jediný racionální argument, který by mi vysvětlil, proč má ČR zůstat za dveřmi této instituce. Stav, kdy ČR je sice signatářem Mezinárodního trestního soudu, ale léta se brání jeho ratifikaci, nás staví do role nečitelného partnera. Ratifikací Mezinárodního trestního soudu, po které volá vláda, a dneska jsou tady tři ministři, si myslím, že pochybnosti o našem případném nečitelném předsednictví bychom odstranili. Nicméně jsem optimista. Věřím, že dnes souhlas s ratifikací Senát udělí. Jsem optimista také proto, že když jsem se připravovala na dnešní schůzi a připravovala jsem se na tento bod jednání, tak jsem se shodou náhod ocitla na internetových stránkách jednoho z kolegů z ODS, který má na svých stránkách článek: „Kdy Česká republika přistoupí k Mezinárodnímu trestnímu soudu?“ A vyzývá tady, aby se tak stalo co nejdříve.

Pak jsem ještě přednedávnem na pozvání ředitele Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů navštívila tento festival a shlédla jsem film Kongo – hluboké ticho.

A kdybyste, vážené kolegyně a kolegové, tento film zhlédli vy ve větším počtu, zcela určitě byste se nebránili tomu, dneska zvednout ruku pro to, aby došlo k ratifikaci. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan předseda klubu ODS Jiří Stříteský. Připraví se senátor Martin Mejstřík.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, chtěl bych požádat o deset minut přestávky na poradu v klubu. Děkuji. Pokud mi bude udělen souhlas, prosil bych kolegy do Frýdlantského salonku. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Takže přestávku teď hned nebo až před ukončením obecné rozpravy, pane kolego? (Odpověď: Hned.) Teď hned. Takže deset minut přestávky. Budeme pokračovat v 16.01 hodin.

(Jednání přerušeno v 15.51 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 16.01 hodin.)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně a kolegové, budeme pokračovat. Přihlásil se s právem přednosti pan ministr Alexandr Vondra. Jako další s právem přednosti pan senátor Jiří Stříteský a potom pan senátor Martin Mejstřík. Pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Pane předsedo, dámy a pánové, kolegyně a kolegové. Petr Pithart, jak je již jeho dobrým zvykem, v obecné rozpravě nad tématem Mezinárodního trestního tribunálu a stíhání lidí, kteří jsou zodpovědní za genocidu a válečné zločiny typu súdánského prezidenta Bašíraa dalších – se pustil do psychologického expozé, jak je na tom česká společnost a česká politika. Zda Češi jsou ještě v pubertě nebo už dospělý národ, zda trpí souběžně komplexem méněcennosti, výlučnosti, nebo zda jsou normálním politickým národem jako jakýkoli jiný politický národ na tomto kontinentě. Rád bych ubezpečil Petra Pitharta, že jeho pochybnosti jsou zbytečné, že český politický národ je vyspělý a ví co má konat, ale zároveň v rozpravách jako je tato velmi důkladně zvažuje všechna pro a proti, že jako jakýkoli jiný vyspělý národ velmi dobře ví, že nic není ani černé ani bílé.

Dnes stojíme před dvojím typem rozhodování. Za prvé se musíme rozhodnout, zda chceme, aby Česká republika byla účastnickou zemí úmluvy a Římském statutu Mezinárodního trestního tribunálu, za druhé se musíme shodnout na tom, jak to udělat.

K první otázce, zda chceme nebo nechceme být součástí. Má odpověď na to je ano, musíme stát po boku těch, kteří jsou rozhodnutí trestat a nenechávat bez povšimnutí tak těžké zločiny jako je genocida, ale zároveň naše ano musí být ano bez iluzí. Mezinárodní trestní tribunál a Římský statut je jakousi institucionalizovanou verzí kantovské víry o nastolení dobra a spravedlnosti na zemi. Samozřejmě, že praxe, se kterou budeme a už dnes jsme konfrontováni, je vždycky daleko složitější, komplexnější. Myslím, si, že před dvěma dny žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pan Luis Campo, obvinil právě mnou dříve zmíněného súdánského prezidenta Bašíra z trestního činu genocidy. Vy, co čtete světový tisk, ať je to Financion the Times nalevo, nebo Wall Street napravo, víte, že si mnozí kladou otázky: Povede to k tomu, co bychom si všichni přáli, aby v Súdánu brzy skončilo vraždění a znásilňování? Je to samozřejmě otázka, protože súdánský prezident Bašíruž nemá na vybranou. Věřím, že nakonec skončí tam, kam patří, tzn. ve vězení.

To samozřejmě přináší i otazníky, do jaké míry je dnes reálné dosáhnout nějakého politického porozumění, když jeho možnosti jsou stejné, jako měl Miloševič a další.

Jsem přesvědčen, že vzdor těmto pochybnostem a realistickým úvahám dlouhodobě nemůžeme stát mimo. Liberálům v našich řadách bych řekl to, že výsadou České republiky a české diplomacie kontinuálně posledních dvacet let je to, že bojujeme o svobodu a lidská práva všude ve světě. Pokud jsou na stole takové věci jako potřeba skutečně stíhat diktátory, pronásledovat je, neumím si představit, že by ČR stála mimo.

Konzervativcům v našich řadách bych řekl, že vzdor všem pochybnostem je fakt, že dnes nestojí mimo ani Polsko, ani Velká Británie, že jsme v Evropě – pokud nepočítáme Turecko, které k tomu má svoje důvody, poslední.

Má odpověď na první otázku je ano, musíme do toho jít.

Druhá otázka je, jak to udělat. Verze, kterou předkládá ministr zahraničí a schválila ji svým hlasováním vláda – hlasoval jsem pro, ale nebylo to jednoznačné rozhodování – se na návrh ministra přikláním k verzi, že český právní řád by ratifikaci provedl na základě přistoupení k článku 10 a), čili oné euronovely.

Jak tu zaznělo z úst paní senátorky Ripplové, která přednášela zprávu Stálé komise pro ústavu, je to možnost legitimní, je to možnost legální, není to ale možnost jediná.

Stejně tak jsou možné i druhé dvě cesty. Druhá cesta je novela Ústavy. Novela, kdy Ústava byla doplněna o článek, který by zhruba pravil, že nic v této naší Ústavě nebrání tomu, aby byla ratifikována smlouva XY. Anebo samozřejmě je možností dát podání k Ústavnímu soudu a nechat toto rozhodnutí na Ústavním soudu, jaká je ta právnicky správná cesta, abychom Římský statut ratifikovali.

Protože výbory, které to projednávaly, nedospěly – tak jako případě Lisabonu – k nějakému ucelenému návrhu pro plénum Senátu, které by tu předneslo to podání a protože změna Ústavy není komplexní řešení a protože verze 10a, kterou máme na stole, je verzí legální i legitimní, tak v tomto ojedinělém případě s ohledem na výše řečené, tzn. proč bychom se podle mého soudu měli přiklonit k tomu, abychom byli účastnickou zemí ICC, tak doporučuji, abychom s tím vyslovili souhlas. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Slovo má senátor Martin Mejstřík. Omlouvám se, s přednostním právem slova pan předseda klubu ODS Jiří Stříteský.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, já velmi nerad ke svému vystoupení využívám práva přednosti, abych zde řekl svůj názor i názor našeho klubu. Včera ve večerních hodinách jsem svolal politické grémium tohoto Senátu. Na tomto grémiu jsme se dohodli na tom, že využijeme posledního předprázdninového jednání k tomu, abychom pracovali, abychom navzájem na sebe neútočili, abychom si nic nevyčítali, aby za námi byl kus dobré práce.

Jsme u bodu číslo jedna, zazněly tři diskusní příspěvky, a ve všech pomalinku zaznělo, že ODS, resp. její klub, jsou ti zločinci, kteří něco brzdí, něco nechtějí atd. Samozřejmě jsem se zeptal, co k těmto vystoupením vedlo, a dostal jsem odpověď, že to je fáma, která tady existuje, o tom, že my chceme udělat támhleto nebo támhleto – a to je to, co mi vadí. Jediný diskutující z ODS tady nenaznačil, že by chtěl něco bourat, bořit atd. Samozřejmě, že v klubu probíhá diskuse, já jsem za ni vděčný, jsem vděčný za to, že máme názory různé a že to jsou názory kvalifikované a že jsme schopni si je mezi sebou vyměnit.

Někdy to bývá bouřlivější, někdy mírnější, ale vždycky nakonec zvítězí zdravý rozum. A já věřím, že zvítězí i dnes. A až budeme hlasovat o tomto usnesení a potom tady bude někdo moci být označen za toho či onoho. A já bych prosil, kolegyně a kolegové, posečkejte se svými soudy potom, až se někdo projeví tak, jak se vám to nelíbí. A věřte, že když se od nás někdo projeví, tak jeho projev bude vždycky kvalifikovaný a bude opodstatněný určitou vahou znalostí a určitých zkušeností. Omlouvám se moc, ale považuji za nutné toto vystoupení tady přednést. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Nyní má slovo paní předsedkyně klubu sociální demokracie Alena Gajdůšková.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Jen krátká replika. Předpokládám, že slova předsedy klubu ODS šla na mou adresu, resp. na adresu členů klubu sociální demokracie. Takže dovolte jen technicky – nikdo z nás neřekl nic, co by nebyla pravda. Neřekla jsem nikde, ani v kuloárech, že by šla nějaká fáma. Zde od tohoto pultu jsem konstatovala, že existuje, a máme ho na stole, usnesení ÚPV, který navrhuje odročit jednání o Římském statutu Mezinárodního trestního soudu a že toto usnesení bylo přijato převážně hlasy senátorů a senátorek za ODS. Nic víc a nic míň. Jsme v Parlamentu a máme povinnost hájit svá stanoviska a konstatovat fakta. Tak to děláme, a dělat budeme.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Nyní konečně pan senátor Martin Mejstřík.

Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové. Už jsem si říkal, že je to nějaká nová taktika, jak mi zamezit přístup k mikrofonu. Ale já vás možná překvapím, pana předsedu Stříteského, nechtěl jsem říci nic jiného než poděkovat. Já jsem před rokem psal ministru Schwarzenbergovi, jaký bude jeho postup k této smlouvě. Čekali jsme na ni několik let, on mi odepsal do roka a do dne, takže jsem chtěl poděkovat, že opravdu do roka a do dne ji máme na stole. A zároveň nepřímo tímto děkuji i současné vládě.

Druhé poděkování jsem chtěl adresovat z tohoto místa panu místopředsedovi Pithartovi za skvělý projev. To jsou chvíle, kdy je člověk rád v Senátu. Děkuji, to je vše.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, nikdo další není přihlášen, takže končím obecnou rozpravu. Ptám se pana ministra Schwarzenberga, jestli se chce vyjádřit jako navrhovatel – nechce. Spolunavrhovatel ministr Jiří Pospíšil také ne. A potom je to zpravodaj Ladislav Macák – chce jako zpravodaj garančního výboru vystoupit.

Senátor Ladislav Macák: Jestli dovolíte, jen zrekapituluji, že vystoupilo sedm diskutujících, z toho dva ministři. Dva diskusní příspěvky nebyly v podstatě k věci, ale padly zde dva návrhy. Jeden je odročit, druhý dát souhlas s ratifikací. Takže bych navrhoval hlasovat nejdříve o souhlasu s ratifikací.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, podle jednacího řádu musíme hlasovat nejprve o návrhu na odročení, a následně můžeme hlasovat o druhém návrhu, tzn. vyslovit souhlas s ratifikací. Jediné možné hlasování podle našeho jednacího řádu. Takže já bych znělkou svolal kolegyně a kolegy.

Budeme hlasovat o návrhu na odročení. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 15 ukončeno. Registrováno 70, kvórum 36, pro 16, proti 28. Návrh byl zamítnut.

Budeme nyní hlasovat o tom, zda Senát svým hlasováním dá souhlas k ratifikaci této smlouvy. Máme to podle článku 10a Ústavy, to znamená, potřebujeme kvórum 42 hlasů na přijetí tohoto návrhu.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 16 ukončeno, registrováno 70, kvorum 42, pro 60, proti 6.

Návrh byl schválen, a tím končíme projednávání tohoto bodu.

Podle našeho schváleného programu nyní budeme pokračovat blokem „ministra zdravotnictví“. My bychom se tady vystřídali. Já bych poprosil kolegu Pitharta, aby mě vystřídal. (Ne.) Tak kolega Rakušan.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Kolegyně, kolegové, budeme pokračovat bodem, jímž je

Návrh zákona o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk

určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů
(zákon o lidských tkáních a buňkách)

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 290. Návrh zákona uvede ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Vážené kolegyně, kolegové, pane místopředsedo, dovolte, abych uvedl senátní návrh zákona v senátním tisku č. 290. Použití lidských tkání a buněk pro léčebné účely, ať již po minimálním zpracování pro transplantace, nebo po zpracování složitými výrobními procesy pro moderní terapie, je rychle se rozvíjejícím odvětvím lékařského výzkumu a medicíny, které dává naději i na léčbu onemocnění dosud neléčitelných.

Lidské tkáně a buňky jsou často poskytovány pro léčbu pacientů nebo jsou užívány jako materiál pro technologické zpracování, proto narůstá potřeba zajištění jejich jakosti a bezpečnosti nejen při použití u jejich příjemce, ale i např. v souvislosti s jejich dalším použitím při výrobě léčivých přípravků pro moderní terapie.

Navrhovanou právní úpravou se stanoví zákonný rámec pro vytvoření postupů zajišťujících jakost a bezpečnost lidských tkání a buněk, a to v mezích daných příslušnými směrnicemi EU. Cílem je na základě právní úpravy komplexně zajistit zacházení s lidskými tkáněmi a buňkami tak, aby byla zajištěna nejvyšší možná míra jejich jakosti a bezpečnosti.

K naplnění tohoto cíle se v zákoně vymezují požadavky na provozovatele tkáňových zařízení a odběrových zařízení a diagnostické laboratoře. Zejména se stanoví jejich povinnosti a odpovědnosti za účelem vytvoření a udržení systému jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk.

Podstatným důvodem předložení navrhovaného zákona je nejen zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk, ale i potřeba bezodkladně do českého právního řádu transponovat příslušné směrnice EU. Za neprovedení transpozice směrnic hrozí České republice uložení pokut a tento proces už je v případě tohoto zákona bohužel rozběhnut, protože ho měla předložit již vláda předchozí.

Účelem směrnice je též ochrana zdraví konkrétního příjemce-pacienta, k jehož léčbě jsou tkáně a buňky používány. Přijetí zákona a postup podle něj bude zárukou pro pacienty i veřejnost, že v případě potřeby budou pro ně zajištěny tkáně a buňky v nejvyšší možné kvalitě, bude zajištěna jejich bezpečnost, především ochrana proti přenosu infekčních chorob, a to v souladu s požadavky na úroveň kvality poskytované zdravotní péče.

Vládní návrh zákona o lidských tkáních a buňkách vymezuje právní úpravu za účelem zajištění jakosti a bezpečnosti tkání a buněk, ale etickou stránku jejich odběru neřeší. Etickou stránku odběru, jako například způsob a podmínky získávání souhlasu s jejich odběrem a použitím formou vyslovení souhlasu vymezuje transplantační zákon a zákon č. 20, o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, pro výrobu nebo přípravu léčiv nebo pro jiné potřeby.

Tady chci připomenout, že je již připraven v legislativním procesu nový zákon o zdravotních službách, který je kompatibilní jak s tímto speciálním zákonem, tak s transplantačním zákonem a řeší veškerá práva a povinnosti, a to i etický rozměr tohoto problému.

Pane místopředsedo, páni kolegové, kolegyně, prosím, abyste podpořili tento návrh a vyjádřili souhlas s tímto návrhem. Jednak je to zákon, který je potřebný, a jednak jsme i pod časovým tlakem z hlediska sankce ze strany EU. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře, za uvedení vašeho návrhu. Návrh zákona byl přikázán výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Karla Bartáka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 290/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 290/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Pavel Sušický, kterého prosím, aby nás seznámil se svojí zpravodajskou zprávou.

Senátor Pavel Sušický: Vážený pane ministře, vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já si myslím, že vás dlouho nezdržím. Zákon není kontroverzní, jedná se senátní tisk č. 290, tzv. zákon o lidských tkáních a buňkách.

Jak už řekl pan ministr, tak v posledních letech velmi rychle stoupá vlivem rozvíjejících se medicínských oborů potřeba užití lidských buněk a tkání pro léčbu řady chorob. Jejich užití přispívá tak k výraznému prodlužování tzv. střední délky života a také dochází ke zlepšení kvality života těchto pacientů.

Je potřeba ovšem ochránit zdraví příjemců těchto tkání a buněk, aby jejich aplikací nedocházelo k následnému poškození jejich zdraví. Jako příklad si dovolím uvést např. AIDS – to je vám dobře známé, ale je to i celá řada dalších infekčních, ale i neinfekčních chorob.

Předkládaný návrh zákona představuje tedy zcela novou právní úpravu problematiky zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka při jejich darování, opatřování, vyšetřování, zpracování, skladování a distribuci. Předloha do národního práva zapracovává požadavky nových předpisů Evropských společenství v oblasti regulace nakládání s lidskými tkáněmi a buňkami. Zdůrazňuji, že etickou stránkou této záležitosti se zákon nezabývá, protože je to řešeno v zákoně transplantačním a v zákoně o péči o zdraví lidu.

Návrh předložila vláda 15. ledna 2008 do Sněmovny, 25. června 2008 byl návrh zákona schválen ve znění pěti pozměňovacích návrhů.

Nová právní úprava tak řeší zejména:

1.? Pro účely zákona transponuje komunitární definice pojmů, jako je použití, opatřování, zpracování, skladování, distribuce, sledovatelnost, validace, závažná nežádoucí událost, závažná nežádoucí reakce, tkáňové zařízení nebo odběrové zařízení. Definuje též pojmy zacházení s lidskými tkáněmi a buňkami.

2.? Vymezuje povinnosti, které musí tato zařízení plnit.

3.? Stanoví podmínky pro dovoz a vývoz tkání a buněk.

4.? Vymezuje kompetence orgánů vykonávajících státní správu, tedy Ministerstvo zdravotnictví a SÚKL. Stanoví podmínky pro fyzické osoby, stanoví náležitosti k žádosti o povolení činnosti zařízení. Upravuje kontrolní činnost SÚKLu. Stanoví také systém sankcí a novelizuje ustanovení zákonů, které s touto problematikou přímo souvisejí.

Strukturálně je zákon rozdělen do devíti částí.

Část 1 obsahuje vlastní zákon o lidských tkáních a buňkách, část druhá až osmá má pak doprovodné dílčí novely zákonů a část devátá pojednává o účinnosti. Účinnost celého zákona se navrhuje 60. dnem po jeho vyhlášení.

Co bych řekl závěrem. Navrhovanou právní úpravou se tak vytváří zákonný rámec pro vytváření postupů zajišťujících jakost a bezpečnost lidských tkání a buněk, a to tak, že jsou plně respektovány příslušné směrnice EU.

Hlavním cílem je zajistit zacházení s lidskými tkáněmi a buňkami takovým způsobem, aby byly maximálně jakostní a bezpečné pro jejich příjemce.

I přes některé drobné legislativní nedostatky, které neovlivní podstatu tohoto zákona, považuji jej za přínos pro českou medicínu a zejména pak pro pacienty, jimž se budou cizí tkáně a buňky aplikovat.

Zákon tak zavádí do určitého „bezvládí“ pořádek a řád.

Doporučuji přijmout zákon ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou.

Na závěr si dovolím vás s tímto usnesením seznámit:

Je to 80. usnesení z 24. schůze výboru pro zdravotnictví a sociální politiku konané dne 15. července 2008 k návrhu zákona o lidských tkáních a buňkách.

„Po odůvodnění zástupce předkladatele vrchního ředitele úseku legislativního a právního Ministerstva zdravotnictví Mgr. Martina Plíška, zpravodajské zprávě senátora Sušického a po rozpravě výbor

1.? Doporučuje Senátu Parlamentu České republiky schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

2.? Určuje zpravodajem výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátora Pavla Sušického.“

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane senátore. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Vidím, že můj zpravodaj je již připraven. Prosím kolegu Karla Bartáka, aby se ujal slova.

Senátor Karel Barták: Děkuji. Dobré odpoledne, pane předsedající, místopředsedo Senátu, pane ministře, kolegyně a kolegové, návrh zákona byl v PS odborně projednáván ve výboru zdravotnickém.

Náš Organizační výbor rozhodl, že kromě výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu, jako garančního výboru, bude také návrh zákona projednáván ve výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

Když jsem zákon četl, tak jako lékař jsem ho četl s dost velkým zájmem a požádal jsem o lékařskou odbornou informaci přednostu Tkáňové ústředny Fakultní nemocnice v Hradci Králové dr. Pavla Měřičku. Ten mi dal power-pointový soubor, kde školí ostatní pracovníky a odborná obec se s návrhem zákona plně ztotožňuje.

Já jsem samozřejmě pochopil, jestliže jsme to dostali do našeho výboru, že nejde o zdravotnické posouzení, ale o posouzení spíše lidsko-právní a z tohoto pohledu jsem se na tento zákon ve své zpravodajské zprávě díval.

Zákon 285/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů transponuje především Úmluvu o lidských právech a biomedicíně a přihlíží k dodatkovému protokolu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně o transplantaci orgánů a tkání lidského původu. Pan ministr se touto problematikou zabýval, nebudu to dále nijak specifikovat.

V podstatě jde o to, jak je vedena a uchovávána dokumentace včetně záznamů při dodržení důvěrného charakteru záznamů a bez porušení anonymity dárce a příjemce tkání a buněk, tj. záznamů, které musí umožnit sledování údajů a objasnění příčin případných závažných nežádoucích událostí a reakcí, včetně případných nežádoucích dopadů léčebného použití tkání a buněk na pacienta, a to se značným časovým odstupem až 30 roků.

V této souvislosti náš legislativní odbor, konkrétně dr. Krišica, nás upozornil na určitou diskrepanci, kdy podle navrhovaného § 3 odst. 3 písm. c) provozovatelé zdravotnických zařízení zacházejících s tkáněmi a buňkami jsou povinni zajistit anonymizaci a ochranu údajů včetně genetických informací shromažďovaných v rámci požadavků tohoto zákona tak, aby dárce ani příjemce nemohl být identifikován.

Uvedené ustanovení tedy mimo jiné předpokládá zajištění anonymizace příslušných údajů tak, aby dárce nemohl být identifikován.

Naproti tomu úprava § 28 předpokládá, že provozovatel tkáňového nebo odběrového zařízení je oprávněn za příslušných podmínek zaznamenat rodné číslo pro potřeby identifikace dárce. Rodné číslo dárce se pak uchovává pro potřeby sledovatelnosti.

Takže tuto otázku jsem položil přítomným pracovníkům při projednávání a bylo mi řečeno, že informace s rodným číslem samozřejmě je uložena tam, kde je odebírána ta tkáň, potom se to anonymizuje a vše dál běží už jako anonymní. V podstatě tak, jak se to dělá v těchto případech i jinde.

Tato námitka byla zodpovězena. Proto mi nic nebránilo, abych navrhl výboru schválit návrh zákona.

Já bych vás seznámil se 142. usnesením výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice z 19. schůze konané dne 16. července 2008 k senátnímu tisku 290:

Po úvodním slově předsedajícího výboru senátora Jana Hálka, po odůvodnění návrhu zákona ředitelkou legislativního odboru ministerstva zdravotnictví ČR JUDr. Jarmilou Thurnvaldovou, po zpravodajské zprávě předsedy výboru senátora Karla Bartáka a po rozpravě výbor

1.? Doporučuje Senátu Parlamentu České republiky schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

2.? Mne určuje zpravodajem pro dnešní projednávání na schůzi Senátu. (A pak příslušné podpisy.)

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan:Děkuji vám, pane senátore. Přestože byly podány dva návrhy schválit, je mojí povinností se zeptat, zda někdo navrhuje podle § 107, aby Senát vyjádřil vůli zákonem se nezabývat. Nikoho takového nevidím.

Otevírám tedy obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí. Obecnou rozpravu končím.

Zazněly dva výborové návrhy, oba jsou shodné – schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Prosím o znělku a pak přistoupíme k hlasování.

Aktuálně je přítomno 59 senátorek a senátorů, aktuální kvórum 30.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro – tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 17 se ze 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 55, proti nebyl nikdo. Návrh zákona byl přijat.

Děkuji oběma zpravodajům.

Přistoupíme k dalšímu bodu pořadu, kterým je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 120/2002 Sb.,

o podmínkách uvádění biocidních přípravků a účinných látek na trh

a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

a některé související zákony

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 291a prosím opět našeho kolegu, ministra zdravotnictví Tomáše Julínka, aby nám tento zákon uvedl.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte, abych vám představil zákon, kterým se mění zákon č. 120/2002 Sb., o podmínkách uvádění biocidních přípravků a účinných látek na trh a některé související zákony.

Platná právní úprava na úseku biocidních přípravků a účinných látek je výhradně transpozicí práva Evropských společenství. Předloženým návrhem novely zákona č. 120/2002 Sb., se tato právní úprava pouze upřesňuje a doplňuje o nové směrnice Komise Evropských společenství vydané v letech 2006 až 2008. Těmito novými směrnicemi se zařazují účinné látky do seznamu účinných látek schválených na úrovni společenství pro použití v biocidních přípravcích. Na základě seznamu účinných a základních látek se postupně sjednocuje trh společenství s biocidními přípravky. Předpokládá se, že bude plně sjednocen do 14. května 2010, kdy má skončit přechodné období, v němž členské státy EU mohly uplatňovat národní režimy, platné pro účinné látky, které byly na trhu společenství k datu 14. 5. 2000.

V ČR byl národní režim realizován cestou oznámení biocidního přípravku ministerstvu zdravotnictví. Ke způsobu transpozice směrnic, kterými se účinné látky zařazují do seznamu upravených v přílohách č. 2 a č. 3 návrhu zákona, je třeba uvést, že vložení každé látky je spojeno se stanovením povinností výrobců, dovozců nebo i uživatelů biocidních přípravků. Proto byla transpozice těchto směrnic provedena cestou zákona, nikoliv podzákonného právního předpisu. V souvislosti s tím se navrhuje zrušit vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 5 z roku 2008. Jako související zákony jsou návrhem zákona novelizovány zákony o správních poplatcích a kompetenční zákon. Co se týče kompetenčního zákona, je vložena do působnosti ministerstva zdravotnictví agenda uvádění biocidních přípravků na trh.

Vážené dámy a pánové, prosím o schválení tohoto zákona.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 291/1. Zpravodajskou výboru je paní senátorka Alena Palečková, kterou prosím, aby nás seznámila se svojí zpravodajskou zprávou.

Senátorka Alena Palečková: Dobré odpoledne. Pane předsedající, kolegyně a kolegové, toto je ještě více speciální zákon, než byl ten předchozí, a ještě méně srozumitelný širokému publiku, což dokázal kolega Kubera tím, že si spletl biocidní přípravky s acidofilními jogurty. Není to o jogurtech, je to o biocidních přípravcích. Co je obsahem zákona tady sdělil, myslím velmi přesně, pan ministr, takže já to nebudu opakovat a pouze vám přečtu usnesení našeho výboru k této normě.

Je to 79. usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku z 24. schůze k tomuto návrhu zákona:

Po odůvodnění zástupce předkladatele, vrchního ředitele Úseku legislativního a právního ministerstva zdravotnictví Mgr. Martina Plíška, zpravodajské zprávě senátorky Aleny Palečkové a po rozpravě výbor:

1.? Doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

2.? Určuje zpravodajkou výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátorku Alenu Palečkovou.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, paní kolegyně. Posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů.

Opět se musím zeptat, zda někdo navrhuje návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak.

Otevírám tedy obecnou rozpravu, do které se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu proto končím.

Zazněl jediný výborový návrh, schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Přistoupíme k hlasování. Aktuálně je přítomno 58 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 30.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh zákona tak, jak byl přednesen, stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a také zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 18 se z 58 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 pro vyslovilo 46, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji paní zpravodajce a přistoupíme k dalšímu bodu pořadu, kterým je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce,

ve znění pozdějších předpisů

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 292. Prosím pana ministra Tomáše Julínka, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, já už nebudu dlouze představovat tento návrh, protože právě Senátu je tento návrh dobře známý, celá jeho geneze i obsah, protože – koneckonců – je to senátní návrh zákona a podrobně jsme ho tady probírali. On v cestě přes Poslaneckou sněmovnu nedoznal žádných změn, takže před sebou máte stejný návrh, jakoby odsud odešel.

Chci jenom konstatovat, že v průběhu času mně dalo zapravdu i Evropské společenství. Příslušná rada ministrů schválila směrnici, v jejímž duchu tento návrh zákona je, kdy je nepochybně posílena role zaměstnance v rozhodovacím procesu, zda přijme či nepřijme přesčasovou práci navíc, a navíc je vždycky chráněn zákoníkem práce a ostatními ustanoveními.

Prosím proto o schválení tohoto návrhu, protože je velice důležitý do praxe, neboť právě v této době vyprší limity přesčasové práce, a je potřeba, aby tento zákon byl co nejrychleji ve Sbírce zákonů. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako tisk č. 292/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Pavel Čáslava, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Pavel Čáslava: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a vážení kolegové, já budu také stručný.

Určitě si pamatujete poměrně rozsáhlou rozpravu, která provázela projednávání tohoto zákona u nás v Senátu.

Omezím se jenom na konstatování, že v Poslanecké sněmovně nakonec byl tento zákon přijat bez pozměňovacích návrhů a hlasovalo pro něj 81 poslanců a 7 poslanců bylo proti. To tedy jenom svědčí o konsensu tohoto zákona.

Já začnu své povídání přečtením 84. usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku z 24. schůze konané dne 16. července 2008 k návrhu zákona, kterým se mění zákon číslo 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů a zákon číslo 251/2005 Sb. o inspekci práce ve znění pozdějších předpisů.

Po odůvodnění senátora Adolfa Jílka a zpravodajské zprávě senátora Pavla Čáslavy a po rozpravě výbor:

1.? Doporučuje Senátu Parlamentu ČR s návrhem zákona se nezabývat.

2.? Určil zpravodajem výboru k projednání návrhu zákona na schůzi Senátu senátora Pavla Čáslavu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore, posaďte se ke stolku zpravodajů. Za normálních okolností bych mohl nechat hlasovat, protože zazněl tento návrh, ale já chci využít přednostního práva a vystoupit k tomuto. Tak na chvilku se vystřídáme.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Slovo má místopředseda Senátu Rakušan.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, protože zazněl návrh zákonem se nezabývat, nebude obecná rozprava. Já bych chtěl podpořit – je jenom škoda, že jsme si o tom nemohli trochu popovídat, protože to je věc závažná – ale podpořil bych to citací z dnešního tisku: Moc práce může zabít rizikové profese – záchranář, řidič či lékař. My, jako lékaři víme, že zvláště rizikoví jsou třeba například naši kolegové z chirurgie. Domnívám se, že zdravotnictví se ještě dlouhou dobu bez přesčasové práce neobejde. Já jsem rád nějakým způsobem určité bezvládí je uvedeno alespoň na pravou míru a i jsem rád, že ti lékaři, kteří na úkor svého zdraví pracují po splnění své zákonné povinnosti, budou aspoň zaplaceni. To je k tomu, co jsem chtěl říct. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji a po znělce budeme hlasovat.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Aktuálně je přítomno 58 senátorek a senátorů, aktuální kvorum 30. Zazněl návrh nezabývat se návrhem tohoto zákona. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a také zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 19 se z 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 51, proti byl jeden.

Návrh byl přijat. Děkuji panu ministrovi, děkuji zpravodaji.

Přistoupíme k projednávání dalšího bodu, a tím je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb.,

o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění

některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 280. Vítám tímto paní poslankyni Michaelu Šojdrovou a prosím ji, aby nás seznámila s návrhem zákona.

Poslankyně Michaela Šojdrová: Děkuji, dobrý den. Vážený pane místopředsedo, paní senátorky, senátoři. Předkládám vám návrh zákona schválený Poslaneckou sněmovnou, který máte uveden v senátním tisku číslo 280. Tento návrh jednak ruší regulační poplatky za pobyt v nemocnici pro novorozence a dále také poplatky za zdravotní péči pro dárce orgánů a tkání a také poplatky za ty pacienty, kteří jsou ve zdravotnickém zařízení z rozhodnutí soudu. Samostatnou částí je zavedení sankce zdravotnickým zařízením v případě, že vybírají poplatky nad rámec zákona.

Ze schváleného znění, které máte před sebou, vyplývá, že jde o nápravu určitých nedostatků. Také snad proto pro tento návrh nakonec hlasovalo 180 poslanců. My jsme se určité chyby dopustili při projednávání zákona o reformě veřejných rozpočtů a předkladatelé tedy reagují na tyto chyby. Domníváme se, že pro novorozence by nemělo platit, že se platí regulační poplatek za pobyt v nemocnici. Tento poplatek, domníváme se, neměl být zaveden, ostatně to původní vládní návrh také nepředpokládal. Domníváme se, že porod v nemocnici, ne preventivní péče, kterou se má předcházet komplikacím, a jak správně ve všech ostatních případech zákon uvádí, preventivní péče systémově je bezplatná.

Paní senátorky a páni senátoři. O tomto návrhu zákona se již dlouho vede určitá diskuse. Já se domnívám, že není třeba jít do dalších podrobností, pouze pokud budou vzneseny dotazy, ráda budu reagovat. Velmi vás prosím, abyste podpořili návrh zákona ve znění, které schválila Poslanecká sněmovna.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, paní poslankyně. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví, sociální politiku, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako tisk 280/1. Zpravodajem výboru je paní senátorka Daniela Filipiová, kterou prosím, aby nás seznámila se svou zpravodajskou zprávou.

Senátorka Daniela Filipiová: Děkuji, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Já nebudu opakovat to, co tady řekla paní poslankyně, o čem tato předložená novela je a spíš se zmíním obecně o problému, resp. o diskusi, která probíhala včera na jednání výboru právě na toto téma. Já bych se nejdříve zastavila obecně u poplatků. Úmyslně neříkám jenom regulačních poplatků, ale obecně u poplatků a jakou mají funkci. Pravda, první funkce jsou regulační, čili je to symbolický poplatek, který by měl odradit lidi, aby zbytečně nebo nadbytečně čerpali zdravotní péči, aby se zbytečně nenechávali předepisovat léky. Jenom pro vaši informaci – ví se, že farmaceutické firmy, resp. Farmaceutické firmy mají odhad, že se ročně doslova vyhodí léky až za deset miliard korun, což je čtvrtina celkových výdajů pojišťoven.

Druhá role poplatků je v podstatě signalizační – když ten člověk vstupuje do zdravotnického zařízení, tak si začíná uvědomovat, že čerpá zdravotní péči, která samozřejmě má nějakou svoji cenu mnohdy nesmírně nebo mnohonásobně v řádech vyšší než je onen symbolický poplatek 30, 60, resp. 90 korun. Třetí role poplatků – tady se budeme bavit o těch šedesátikorunových, to jsou poplatky za to, že v podstatě při pobytu ve zdravotnickém zařízení čerpáme nejen zdravotní péči, ale čerpáme i hotelové služby. Myslím si, že všichni víme, že přijedeme-li někam do hotelu, tak nic nemáme zadarmo, vše si musíme zaplatit a tato symbolická částka šedesáti korun právě nás na to upozorňuje.

Čtvrtá role poplatku, která podle mého názoru bych řekla, že je téměř nejdůležitější, je psychologická, kdy si lidé musí konečně uvědomit, že to, co jim bylo – většině z nás – po celý život vštěpováno, že zdravotní péče je zadarmo, není pravdou, že zdravotní péče je nesmírně drahá, že náklady na léčbu vzhledem k tomu, že populace stárne, navíc ještě neustále rostou a tudíž je potřeba touto zdravotní službou šetřit, být solidární a čerpat ji pokud možno skutečně v krajních případech, nebo v případech, když už si sám nevím rady, a ne s každou rýmou běžet pro předpis Paralenu, event. Sanorinu do nosu.

Chtěla bych říci, že pojišťovny díky vybíraným poplatkům, čili méně proplaceným výkonům, méně vydaným lékům na recept a menšímu počtu dnů strávených v nemocnici uspoří odhadem 4 miliardy Kč. Výsledek vybírání poplatků za první kvartál přinesl u ambulantních lékařů právě za léčiva, za výběr poplatků na pohotovosti a za výběr poplatků při pobytu v nemocnici přes 2 miliardy Kč. Tímto se umožnilo přenesení finančních prostředků od méně nemocných právě k těm těžce nemocným pacientům, kteří tu péči potřebují naprosto nejvíce.

Myslím si, že v této souvislosti je potřeba se zmínit podle mého názoru o velmi opomíjeném a průlomovém bodu celé zdravotní reformy, to je pětitisícový limit, který právě zohledňuje ty nejvíce nemocné, což většinou jsou i nejvíce sociálně slabí lidé. Protože si myslím, že úměra, že nemocný člověk může chodit těžko do práce nebo hůře se mu vydělává, je naprosto přímá.

Pro vaši informaci, již v I. čtvrtletí to bylo téměř 150 pacientů, kteří dosáhli pětitisícového limitu a další sta, resp. tisíce se tomuto limitu blížily a odhady jsou, že ke konci roku to bude mezi 100 – 200 tisíci občanů, kteří dosáhnou na tento pětitisícový limit. Myslím si, že to je skutečně poprvé, kdy se někdo zajímá o to, jaký dopad má nemoc na sociální postavení člověka a jakým způsobem lze těmto lidem pomoci při tom zavedení právě těch poplatků, kdy by se dalo říci heslo „vašich 30 Kč mně pomáhá žít slušným životem, byť s těžkou nemocí“.

Nemohu si odpustit v této souvislosti nezmínit také to, co se velmi často říká, že tyto poplatky mají těžký sociální dopad na lidi starší 60 let, tedy důchodce. Opět jsou udělány statistiky, kde se zjistilo, že průměrně za I. čtvrtletí lidé nad 60 let vydali za poplatky 326 Kč – říkám za kvartál – a k tomu je potřeba říci, že od 1. srpna došlo k valorizaci důchodů, kdy lidé dostávají průměrně 475 Kč měsíčně. Myslím si, že opět stačí jednoduché počty, abychom zjistili, že řeči o sociálním dopadu jsou skutečně nadnesené a nezakládají se na pravdě.

V závěru se dostávám k oněm poplatkům za novorozence, resp. za maminky s novorozenci v nemocnici. Přibližná délka pobytu zdravé matky a zdravého dítěte v nemocnici je asi 5 dnů. To je 600 Kč. Porodné je 13 000, rodičovský příspěvek při tříletém čerpání je 7000 měsíčně, 600 Kč jsou přibližně 2 balíky plen. Pokud je rodina v takové nouzi, resp. je v hmotné nouzi, samozřejmě může požádat o odpuštění těchto poplatků. Může někdo namítnout, že jsou případy, kdy dítě je vážně nemocné, pobyt v nemocnici se prodlouží. K tomu bych chtěla dodat to, že pokud je dítě vážně nemocné, většinou je umístěno v inkubátoru a zde je opět potřeba uvést čísla, že pobyt v inkubátoru přijde na 20 – 100 tisíc Kč denně. Myslím si, že 60korunová částka je skutečně symbolická a troufám si říci, že každý rodič by v případě ohrožení svého života by vydal mnohdy i víc, pokud by měl zaručeno, že jeho dítě bude zdravé a event. nemoc přežije.

Jsou zde námitky, resp. říkala to tady paní předkladatelka, že zde se vlastně nic nereguluje, jakýpak „regulační“ poplatek. To je právě to, co jsem uváděla záměrně v úvodu, kdy si myslím, že ty poplatky by neměly být dle mého názoru nazývány regulačními, ale pouze poplatky s tím, že mají tyto funkce, a jedna z nich je právě ta regulační, ale v tomto případě si myslím, že je to ten typ poplatků, kde vlastně se jakoby hradí určité hotelové služby, protože i péče o dítě spotřebovává energie, spotřebovává další a další služby, které nesouvisejí se zdravotní péčí.

Tudíž na základě těchto údajů a diskuse na toto téma výbor přijal pozměňovací návrh, který zpátky vyjímá, resp. vrací placení poplatků u novorozenců v porodnici, včetně jejich matek.

Druhý pozměňovací návrh, který přijal výbor, se týká toho, že tak jak je v této novele zákona předložena, uvedena sankce pro zdravotnická zařízení, která neoprávněně vybírají poplatky, rovněž tak si myslím, že by měly být stejné sankce, resp. v krajním případě až možnost rozvázání smlouvy pojišťovnou s tím daným zdravotnickým zařízením, pro ta zdravotnická zařízení, která naopak neoprávněně, čili protizákonně poplatky nevybírají. Takže si myslím, že seznámit vás s usnesením, které zdravotní výbor na včerejší schůzi přijal, by bylo zdržováním. V podstatě jsem vám jeho obsah včetně přijatých pozměňovacích návrhů řekla. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní senátorko, za vaši zprávu. Ptám se opět, zda si někdo přeje vyjádřit vůli, návrhem zákona se nezabývat. Jsou tu přihlášení, ale věřím tomu, že jsou do obecné rozpravy. (Reakce mimo mikrofon.) Dobře. Pardon. Omlouvám se, pane senátore, měl jsem tam předtím tři přihlášené.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, já zastávám názor, že nezabývat se takovýmito zákony je v zásadě pitomost, ale Senát již takový precedens udělal. Když jsme probírali tuto materii v souvislosti s reformou veřejných financí, přijali jsme usnesení – nezabývat se, a tak bychom se tady v souladu s předvídatelností našeho vlastního konání měli v tuto chvíli zachovat zcela stejně. Vzhledem k tomu, že děti se rodí pořád, tak bych použil toho obratu, který použil, tuším, pan kolega Oberfalzer, jestli si dobře vzpomínám, že není dostatek fyzikálního času pro vracení na nějaké další projednávání. Takže dávám návrh – nezabývat se.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Zazněl tento návrh. Po znělce budeme o něm bez prodlení hlasovat.

Než přistoupíme ke hlasování, je stále přihlášen pan ministr Julínek. Přeje si vystoupit s přednostním právem jako ministr? V tom případě přistoupíme k hlasování.

Zahajuji hlasování o návrhu zákonem nezabývat se. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 20 se z 69 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 35 pro vyslovilo 21, proti bylo 18. Návrh nebyl přijat.

Otevírám obecnou rozpravu. Stále je přihlášen pan ministr Julínek. Přeje si vystoupit? Máte slovo, pane kolego.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte mi krátký komentář k tomuto zákonu. Krátkým proto, protože zpravodajka výboru byla tolik vyčerpávající, že řekla významnou část mé pozice. Také musím potvrdit, že veškeré údaje, které uvedla, odpovídají realitě a statistikám, které na ministerstvu zdravotnictví máme.

Úvodem bych chtěl opět zdůraznit, že zavedené regulační poplatky fungují, že většina s tím nemá žádné problémy, že probíhají bezproblémově platby v nemocnicích a že efekty, o nichž bylo paní zpravodajkou hovořeno, jsou potvrzeny objektivními parametry.

Zároveň chci připomenout, že Ústavní soud zároveň potvrdil ústavnost těchto poplatků. Máme tedy za sebou potvrzení i Ústavním soudem. Nemáme zprávy o tom, že by docházelo k nějakému dopadu na sociálně slabé při zavedení těchto poplatků. Znovu mohu potvrdit, že je to poprvé, co mohu něco takového konstatovat. Kromě průzkumu, který máme k dispozici, máme objektivní data ze systému, která předtím nebyla. Zamýšlené efekty jsou realitou. Jen např. to, že praktičtí lékaři mají více času na své klienty a mohou se jim věnovat, je jeden z pozitivních efektů, nikoli ten regulační.

Chápu, že název regulační poplatky svádí k tomu vyhodnocovat pouze jeden efekt, to znamená boj proti plýtvání, který byl naplněn, ale zároveň je potřeba zdůraznit, že zaplacení 30korunového poplatku nemůže být vnímáno jako trest za to, že jsem šel k lékaři. Je to, bohužel, taková tendence a setrvačnost z minulého zdravotnictví a takto se to promítlo i do citlivé oblasti novorozenecké péče.

Ve vládním návrhu byla výjimka pro děti do tří let, ale motivace nebyla z věcného hlediska, ale pouze proto, že byla politická obava ze zneužití emocionálního náboje narozeného dítěte. To vytváří země, která hájí funkčnost zdravotnického systému možná někoho, kdo k těmto emocím není citlivý, ale opak je pravdou. Tady jde o to, že jestliže si všichni dáme třicet korun, skládáme se na děti, které jsou vážně nemocné – pokud to promítnu do dětské péče. Jedná se ale o léčení vážně nemocných v jiných oblastech, jak ještě doložím na číslech.

Chci, abychom si daleko více uvědomili, a to i před blížícími se krajskými volbami, kde je velká tendence k populismu, že je důležité myslet na menší skupinu mezi občany, kteří jsou vážně nemocnými pacienty. Těch je daleko méně, než těch, kteří chodí k urnám.

Proto se snažím o poctivý přístup k systému zdravotnictví a soustředím se na to, aby vždycky chronicky a vážně nemocní mohli dostat příslušnou péči a byly na ně peníze. Měli jsme limitace, které vyzařovaly podle toho, kolikátého bylo, zda byl říjen nebo listopad, některé lidi z onkologické péče, protože pro ně už nebyla cytostatistika. Nechci, aby taková situace ve zdravotnictví nastala. Vím, že se zastávám skupiny, která ani nemůže jít k urnám nebo má jiné starosti než volit zákonodárné a jiné sbory. Chci upozornit zbylých 9 mil., že se každý den jim může stát být mezi tím jedním milionem, který potřebuje peníze. Proto je potřeba počítat.

U poplatků v porodnici musím konstatovat, že tam evidujeme regulační efekt, protože se zkrátila hospitalizace matek s novorozenci, což je dobrý efekt, protože není žádoucí, aby ležely děti ve větším kolektivu dohromady a v nemocničním prostředí, kde pro ně není příznivé bakteriální prostředí. Po fyziologickém porodu má matka co nejdříve opustit porodnici. Regulační efekt tam nastal a dá se evidovat. Tady jde ale o něco jiného.

Chci proto zdůraznit, že toto je solidarita těch, kteří jsou v tomto případě jednoznačně zdraví, protože porod je fyziologickou záležitostí, s těmi, kteří jsou nemocní. Pro představu: Když uděláme výjimku pro novorozence v průběžném systému, jak je zaveden, což je jiná situace než vloni, ze systému vypadne příjem 45 mil. Kč. Z hlediska miliard, které se pohybují ve zdravotnictví, tam můžete říci, že to není tak závažná suma, maminky budou mít pohodu a nebudou zatěžovány placením poplatků. Spočítejte si to, ale v tom kontextu, který jsem uvedl, kolik je to specializovaných terapií, je to možná 45 vážně nemocných nedonošenců, kteří jsou po milionu vyčerpat prostředky z veřejného zdravotního pojištění, aby se jim zachránil život, je to 45 onkologických terapií, 45 komplikovaných stavů po úrazech, jsou to vážné vrozené choroby, které stojí neuvěřitelné peníze – růstový hormon stojí desítky tisíc, jsou to další položky, které mohu jmenovat. To jsou peníze, které po systému pro tyto lidi budou chybět.

Je mi někdy vyčítáno, že jsem začal na straně poptávky. Ano, začal jsem nejen na straně poptávky, batoh je i o institucionálních změnách, ale všichni ví, že plán je celistvý a že se snažím předkládat systémová opatření, která se budou týkat strany nabídky, to znamená pojišťoven a zdravotnických zařízení. Doufám, že získám podporu i v Senátu pro institucionální změnu tak, abychom udělali vyvážená opatření jak na straně poptávky, tak nabídky.

Jen pro představu: Pro rok je to asi 9 mld. Kč, které mohou mít pro vážně nemocné, které díky poplatkům a regulačnímu efektu a finančnímu příjmu budou v systému k dispozici. Z tohoto hlediska 45 mil. opravdu není taková suma, ale promítněte si to do případů, které jsem uváděl.

Dovolte mi uvést pár příkladů již realokování těch peněz a úspor, které v systému vznikly. Například při léčbě chronické obstrukční choroby, tedy astmatu o podobných chronických chorob, byly navýšeny úhrady až o 100 %. Nádory prsu až o 155 %. Některé zvláštní typy, které potřebují specializovanou biologickou terapii, psoriáza, to znamená lupénka s artritidou, 171 % nárůst. Pak jsou tady speciální choroby z hematoonkologie, plus 57 % nárůst. To znamená, že peníze nezmizí ze systému, neskončí nikde jinde než nakonec zase u pacientů. A my máme možnost při finanční stabilitě a při těchto rezervách, které si vytváříme jakousi autoregulací, tyto peníze realokovat na vážně nemocné pacienty. A taky na vážně nemocné novorozence. Věřte, že je to opravdu terapie velmi náročná. Já chci jen připomenout, že v té péči tzv. zadarmo, to znamená za komunismu, byly jasně dané váhové a měsíční limity pro to, kdy se může a kdy se nemá resuscitovat novorozenec a nebraly se ohledy na to, jestli má šanci nebo nemá šanci přežít.

Já nechci, aby nastoupily takové limity. Chci, abychom měli vždycky rezervu pro každé dítě, abychom měli pro takového novorozence vždycky šanci, a to stejné i v případě onkologicky nemocných lidí, dětí, kohokoli, aby měli šanci. Já nemluvím o zbytečné terapii lidí, kterým už bohužel není pomoci. Mluvím třeba o prodloužení života 30leté matky, která má možnost být ještě pět let se svými dětmi, i když je jasné, že terapie nakonec nebude mít konečný účinek, ale může ještě významně prodloužit část kvalitního života.

Mluvím o případu, se kterým jsem se setkal před dvěma dny, kdy jsem trochu odpočíval na chalupě, kdy 29letá žena se dvěma dětmi dostala mozkovou příhodu z plného zdraví, kdy pro rodinu je to obrovská rána a potřebují, aby byly k dispozici moderní metody na zprůchodnění mozkové tepny. Aby se tam dostala i tato žena z prosté vesnice, aby se dostala ke specializované péči, aby kapacita specializované péče tam byla a ona ji mohla dostat. O to jde mně. Proto bych nerad, aby kvůli tomu, že hájím tento systém, mi bylo vyčítáno, že jsem necitlivý k novorozencům.

Chápu rozhodnutí Senátu, a protože pocházím odsud, tak vím a znám jakousi konzervativnost a dobrou praxi v dodržování některých principů, ústavnost, přílepky a podobně. Stejně tak Senát určitě neměl nikdy rád to, že když se přijme vládní návrh zákona, že se hned po několika měsících mění. Přičemž k tomu není žádný akutní důvod, přičemž nedošlo k žádné chybě – to budu polemizovat s paní předkladatelkou. A zároveň přiznat, že částečně pravdu měla, co se týče jednotlivých dárců a hospitalizací nařízených soudem. Ale nikoli co se týče novorozenců. Takže já chápu, že nechtějí čehý – hot, tak jak to zažíváme například u bodového systému, kdy nepočkáme na efekt a každou chvíli tento měníme. Toto se týká i poplatků. Prosím, buďte trpěliví a vydržte s poplatky a s jejich efektem a vyhodnocením aspoň rok, abychom viděli, jaké efekty budou. Tyhle příznivé zprávy z 1. čtvrtletí a z 1. pololetí nám nepochybně dávají dost dobrý důvod, abychom na tom nic neměnili. A věřím, že na konci roku bude důvod ještě o to větší.

Protože opravdu mohu potvrdit, že podrobnost údaje, který je konečně získáván ze zdravotního systému o jednotlivých pacientech, který se týká především doplatků na léky, které byly i před zavedením poplatků a jsou dominantním nákladem pro pacienty, je úplně novým přínosem a novou možností evidovat spoluúčast našich občanů. Jestli náhodou nevíte, tak spoluúčast, kterou vidíte ve statistikách, která se objevila, může se to objevit ve statistických ročenkách, kolik má český občan spoluúčast, hovoříme o 10, 11, 12 %, je zjišťována pouze průzkumem, na vzorku rodin. To není žádná statistika přímé spoluúčasti. To znamená, že my se teprve díky systému zavedenému od 1.1.2008 dozvíme, jak na tom jednotliví občané jsou. A můžeme ten systém korigovat.

Zároveň chci znovu připomenout, že veřejné zdravotní pojištění tady není od toho, aby suplovalo sociální systém. My jsme ale velmi pečlivě vážili, aby nedocházelo k žádným kumulativním nákladům u pacientů, tak jak k tomu nepochybně muselo docházet již předtím, u důchodců, v sociálních domovech, všude, co se týče doplatků na léky. A budeme identifikovat toho, u kterého se tyto náklady kumulovaly, ale především s ohledem na dostupnost zdravotní péče. Na to musíme dbát vždycky, aby dostupnost veškerých služeb byla k dispozici, aby tomu systém nebránil. Ale nejsme schopni a nemáme ani řešit v tomto systému nízkopříjmové skupiny, ostatně i my jsme na to mysleli zavedením institutu hmotné nouze a je potřeba, aby se sociální systém přizpůsobil zdravotnímu. A my mu dáme konečně za tento rok informace o tom, jak to vypadá s jednotlivým panem Novákem v té které pojišťovně. Zároveň vzhledem k tomu, že jsme zavedli nový systém určování úhrad u léčiv, jsme schopni korigovat v průběhu roku tak, jak postupně budou podávány žádosti na změnu úhrad, korigovat úhrady tak, jak nám vyjde ze systému, že se nepříznivě například kumulují u některých diagnóz. Na to nikdo nikdy nedohlédl do této doby. Nikdo nedohlédl na poměrně asi úzkou skupinu lidí, u kterých se kumulují některé diagnózy, to znamená, že u nich se kumulují některé terapie a kumulují se tudíž doplatky na léky a my to teprve teď budeme vidět a budeme moci na tyto případy reagovat. Pokud budou v tísnivé sociální situaci, samozřejmě je můžeme pro sociální systém označit, stejně tak jako klienty sociálních ústavů. A to je podle mne dost velký posun a bylo to potvrzeno nedávno panem ředitelem Horákem z VZP, že mají podrobnější údaje o svých klientech a jejich problémech, o diagnózách.

To nemluvím ani o odhalení takových případů, jako že tam byly případy, kdy jedna pacientka bere 39 druhů léčiv. Případy, kdy je možné vyhodnocovat vůči diagnóze, jak je nasazena terapie, to znamená odhalování špatné praxe apod.

Chápu tedy senátory zdravotního výboru, že pokud k tomu přistoupili takto, že takto rozhodli. Přesto bych chtěl moc poprosit, aby tento návrh zákona byl schválen. Moc bych chtěl poprosit zvlášť své kolegy z klubu ODS. Já už jsem tak učinil na mimořádné poradě klubu, kdy jsem požádal kolegy z ODS, aby mi pomohli jednak dodržet koaliční dohody, protože já chci, aby jméno ODS, co se týče koaličních dohod, bylo pořád ctěno jako té strany, která dohody drží. A tudíž v tomto případě se jedná o koaliční dohodu a je potřeba ji dodržet a já jsem zvyklý držet slovo. Zároveň totéž očekávám i od svých kolegů.

A protože přijde ještě jeden návrh v rámci vládního návrhu, to znamená odpuštění pro děti do 6 let, tak vás moc prosím dopředu i o schválení této části zákona o veřejném zdravotním pojištění, protože to je také součástí oné dohody. Bude to samozřejmě znamenat opět výpadek ve veřejných financích, ale politika je politika, máme před volbami, je potřeba to reflektovat, ale ze systémového hlediska senátorům rozumím.

Zároveň je tam ještě jeden návrh pozměňovacího návrhu, to znamená dokompletování sankce za nevybírání poplatků. Já chci zdůraznit, že již máme připraven vládní návrh zákona, který musí doprovázet nový zákon o zdravotních službách a o veřejném zdravotním pojištění, který bude obsahovat tuto sankci a tudíž, že ji tam doplníme tak, aby nedocházelo k nějaké špatné praxi na trhu poskytování zdravotních služeb, protože samozřejmě to vyvolává nerovnost na trhu.

Jestliže někdo dodržuje zákon a někdo nedodržuje zákon, je rozdíl, a proto sankce tam musí být, zvlášť, když je uložena povinnost. A také rozumím tomu, že senátoři to takhle navrhli.

Samozřejmě toto vše je ještě umocněno, možná by stačila obecná ustanovení v zákona, umocněno tím, že česká sociální demokracie si přímo do svých volebních letáků dává slib, že bude porušovat zákon, což je něco neuvěřitelného. (Projevy nesouhlasu v levé části sálu.) Já být voličem, tak určitě takovou stranu nevolím, protože jestliže budou chtít porušovat zákon v něčem, tak budou chtít porušovat zákon i v něčem jiném. A prostě to je jednoznačné…

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane ministře, prosím, já si myslím, že jste uvedl…

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Já zdůvodňuji, proč je tam sankce.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Já s tím důvodně tedy polemizuji.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: V tomto případě si trvám na svém, že se držím tématu, protože zdůvodňuji, proč je tam zesílení sankce, a je to proto, protože je tady veřejně vyzýváno k porušení zákona. Já to beru jako fakt. A to musíte vzít i vy! Já vím, že se vám to nelíbí! A možná by taková poptávka po sankci nebyla, kdyby to nebylo po všech plakátech. Já za to nemůžu!

To znamená, tady prosím, že to dáme do vládního návrhu zákona tak, aby nedošlo k nějaké nerovnosti na trhu. A tím pádem je jaksi vyčerpán problém, který zdravotní výbor postihl. Moc bych tedy prosil, aby byl tento návrh schválen tak, jak jsme se dohodli a tak, jak byl připraven, a předpokládám, že bude dodržována dohoda a že budeme moci systém usadit v příštím roce definitivně. Děkuji za podporu a za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego, děkuji, pane ministře. Myslím si, že jako ministr máte právo zarámovat problém do širších souvislostí, i když s tím volebním závěrem jsem osobně nesouhlasil.

Chtěl bych upozornit kolegyně i kolegy, že návrh poslankyně Šojdrové byl podstatně užší, než teď co jsme vyslechli. A chtěl bych se zase znovu vrátit k tomu, co navrhovala ona, a na to upozorňuji následující řečníky, kterých je pět. Jako první je pan senátor Jiří Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, samozřejmě chápu, že návrh paní poslankyně Šojdrové je užší, na druhou stranu s ohledem na to, že v době, kdy byl zákon, kterého se změna týká, v Senátu, přijal Senát většinou svých členů rozhodnutí nezabývat se, takže toto je fakticky první příležitost, jak se zabývat věcnou podstatou toho, co v této části reformy nebo ve stabilizaci veřejných rozpočtů v oblasti zdravotnictví je obsaženo.

Přesto bych se rád zabýval konkrétními věcmi, které zde, musím říct, opakovaně zazněly. Bylo zde jednak konstatováno to, že reformou, stabilizací veřejných rozpočtů a těmito návrhy ve zdravotnictví se zabýval Ústavní soud a shledal přijatý zákon jako ve shodě s ústavou. Myslím si, že zejména s ohledem na to, co zde před chvílí říkal pan ministr, a s ohledem na to, že Poslanecká sněmovna většinou svých hlasů přijala návrh změny zákona, který předkládá paní poslankyně Šojdrová, tak to poněkud problematizuje argumenty, které použil Ústavní soud v okamžiku, kdy shledával shodu s ústavou.

Byl jsem jeden z těch, kdo podával ústavní stížnost na proces přijímání, tedy zejména to, že v Senátu byla znemožněna diskuse o tom. Zpravodaj, soudce Holländer v části X/B, když se věnoval tomu, proč námitky týkající se možné protiústavnosti rozhodnutí Senátu návrhem zákona se nezabývat, tak v okamžiku, kdy pojednával tady o této části, tak jednak konstatoval, že je zde asymetrické postavení komor, v zásadě tak, jak čtu vyjádření v posledních třech odstavcích, tedy tam, kde pojednává o rozdílu v postupu Senátu versus postupu Poslanecké sněmovny, tak fakticky konstatoval, že Senát je v jakémsi méněprávném postavení oproti Poslanecké sněmově ve dvoukomorovém systému a že z toho hlediska nedostatek možnosti projevení vůle není až tak zásadně problémový.

Dále konstatoval, že v tomto konkrétním případě rozhodnutí nezabývat se důvod, který je uveden, proč to Ústavní soud neshledal jako porušení shody s ústavou, byla skutečnost, že zákon tehdy byl přijat Poslaneckou sněmovnou a výbory se k tomu souhlasně vyjádřily i zde v Senátu. Konstatoval tedy obecnou shodu nad neproblémovostí obsahu přijímaných zákonů nebo změn z hlediska většiny v obou komorách.

Fakt, že se zde dostáváme k projednávání této věci v tak krátkém časovém odstupu znovu, zpochybňuje tuto argumentaci. Ukazuje, že zákon nebyl tak neproblémový, aby bylo možné interpretovat rozhodnutí potlačit diskusi nad podstatou přijímaných změn, znemožnit ji rozhodnutím nezabývat se a interpretovat to jako – někteří kolegové zde používali formulaci – nejvyšší formu souhlasu, že toto zřejmě nebylo tak úplně v pořádku, protože Poslanecká sněmovna většinou svých hlasů přijala návrh na změnu.

Pan ministr zde zmiňoval spousty dalších problémových věcí, mj. třeba absenci sankcí a vcelku předvídatelné chování některých subjektů poskytujících lékařskou péči, kdy ustanovení zákona v tomto nerespektují nebo nějakým způsobem obcházejí, a toto všechno mělo být samozřejmě součástí debaty při přijímání zákona mj. zde v Senátu a řada z věcí, které dneska jsou pociťovány jako problém fungování systému, se nepochybně v té době dala odstranit.

Již způsob vybírání poplatků je neuvěřitelně těžkopádný, komplikovaný a distribuuje náklady. Je přitom z oslavných zpráv, které se na toto objevují v tisku, jasně vidět, že někteří nemocní úvěrují systém zdravotní pojišťovny, protože doplatky jim nabíhají na několikanásobek stropu a teprve poté jsou jim vraceny. V okamžiku, kdy by se o účtování poplatků staraly zdravotní pojišťovny na základě vykazované lékařské péče, tento problém úvěrování zdravotních pojišťoven by zcela odpadl. Odpadl by i problém, který se v tisku i z toho, co znám z osobních sdělení, vyskytuje v praxi, totiž, že nemocnice nebo lékaři si vybírají poplatky, kde v případě, že není fakticky prováděno klinické vyšetření, ale pacientům je buď trapné se jich domáhat, nebo se prostřednictvím zdravotní pojišťovny nápravy nedovolají.

Toto všechno byly záležitosti, které se bývaly mohly probírat, pokud by zde proběhla řádná debata a pokud by jednání Senátu nad zákonem nebo nad změnami, kterých se týká návrh, o kterém v tuto chvíli také mluvíme, kdyby se probíraly tak, jak ústava a jednací řády předpokládají. Z toho hlediska jásání nad tím, že Ústavní soud shledal zákon jako konformní s ústavou, pociťuji jak poněkud problematické, a znovu opakuji, fakticky to, že zde projednáváme tento zákon a že zde probíhá debata a že se k tomu ministr i výbor i reprezentantka výboru museli vyjadřovat, to samo o sobě svědčí o tom, že některé výchozí body, ze kterých Ústavní soud, evidentně v dobré víře, vycházel při posuzování shody s ústavou, nebyly splněny.

Paní senátorka Filipiová tady zmínila, že nejsou shledávány žádné bariéry v přístupu ke zdravotní péči s ohledem na reálný stav. Já bych si dovolil odcitovat příklad, který v separátním stanovisku uvádí pan soudce Holländer, v disentním stanovisku z 2. projednávání před Ústavním soudem, který uvádí příklad starobního důchodce, který podle § 2 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, se osoba nachází v hmotné nouzi, jestliže po odečtení přiměřených nákladů na bydlení, její příjem nedosahuje částky živobytí ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona. Částka živobytí osoby činí u osob, u kterých se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací, mezi něž dle § 11 odst. 3 písm. b) patří poživatel starobního důchodu, částku existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem. Dle § 5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3126 korun, částka existenčního minima osoby činí měsíčně 2020 korun.

Z uvedeného plyne, že podmínkou přiznání statusu hmotné nouze u starobního důchodce je stav, kdy jeho důchod nepřesahuje přiměřené náklady na bydlení o částku 2623 korun, to znamená na den 87,43 Kč na stravu, ošacení, hygienické potřeby, dopravu, případně další základní životní potřeby.

Vzhledem k poměru sumy zhruba 90 korun ke stávajícím cenám potravin, hygienických potřeb, ošacení, dopravy, příp. dalších základních životních potřeb, zastávám názor, že u osob – tedy důchodců – jejichž příjem se pohybuje nikoliv výrazně nad uvedenou hranicí hmotné nouze, zavedení regulačních poplatků představuje reálnou bariéru v přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči.

Tolik citát ústavního soudce Holländera. Já se domnívám, že s tímto jeho stanoviskem se mohu bez problémů ztotožnit a překvapuje mě to, co jsem slyšel od paní senátorky v úvodu, že výbor neshledal žádné takovéto problémy, přestože tyto problémy jsou popsané, zdokumentované a neviděl jsem na ně ani v souvislosti s tím, kdy ministr zdravotnictví vystupoval jako svědek před Ústavním soudem, ani jindy na nějaké oficiální úrovni, odpověď, která by dala opačné stanovisko než to, co říká ústavní soudce Holländer. Připomínám, že ústavní soudce Holländer v prvním rozhodování byl ten, který formuloval vstřícné stanovisko, kde našel cestu, jak zmenšením role Senátu vůči Poslanecké sněmovně umožnit vůbec Ústavnímu soudu pojmout zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů jako shodný s ústavou.

Dále bych se specificky chtěl zastavit k tomu, co zde jak paní senátorka, tak pan ministr zmínili, že totiž poplatky vlastně nejsou nějakými poplatky, že to snad má být nikoliv regulační poplatek, nebo dokonce cena. Myslím, že toto jsou všechno záležitosti, které jsou hodně problematické, a Ústavní soud v okamžiku, kdy si čteme zdůvodnění, tak nepředpokládal tuto zjevnou ohebnost. Zůstalo to jenom jako potenciální výstup. Pokud by toto bylo konstatováno všechno předem při projednávání původního zákona, je docela možné, že by výrok Ústavního soudu dopadl zcela jinak – připomínám zase jenom formulaci ústavního soudce Holländera, který argumentuje známou anekdotou o rádiu Jerevan a kritizuje srozumitelnost argumentace, specificky z toho hlediska, co to vlastně je regulační poplatek, a specificky s ohledem na to, že je to veřejnoprávní platba.

V kontextu toho, že regulační poplatek je veřejnoprávní platbou tak, jak je koncipován v zákonu, mám za to, že argumentace předkladatelky zákona, toho návrhu, o kterém mluvíme ve vztahu k novorozencům, je naprosto korektní. Nemá smysl tam mluvit o regulaci. Předčasem v okamžiku, kdy se jednalo o roli porodních asistentek a provádění porodů, zde i v Senátu byla rozsáhlá debata o tom, jak je potřeba zamezit porodům v domácím prostředí, jak se musejí povinně ze zákona odehrávat v prostředí porodnic. To byla situace, která samozřejmě připomíná nařízenou péči, případně vězeňskou péči, o kterou se jedná. Prostě novorozenec se nerozhoduje, že dojde do porodnice, ten se tam ocitá bez nějakého vlastního přičinění, nemá, jak si vybírat.

A částky, se kterými zde operoval pan ministr, považuji za povýtce symbolické z hlediska celkového efektu, nicméně u konkrétních rodin v okamžiku, kdy se jedná např. o očekávané trojčata, u rodiny nijak extra zajištěné, která má předtím již další dvě děti, tam už tyto věci nemusejí hrát zanedbatelnou roli. Celý systém je přitom koncipován výrazně tak, že všichni, kteří jsou subjekty platby poplatků, musejí nejdříve zálohovat celý systém a teprve zpětně dostávají peníze, pokud se ukáže, že opravdu mají nárok na nějakou kompenzaci. Kdyby celý systém byl navržen takovým způsobem, že by k tomuto nedocházelo, možná by byly argumenty, které se snaží nějakým způsobem změkčit to, co paní poslankyně navrhla, do jisté míry pochopitelné. Za současné situace si nedovedu představit odpovědný postoj, který by nevedl ke schválení této novely. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Kolegyně, kolegové, nejdřív se vám musím omluvit za to, že se mi nedaří správně moderovat dnešní bod tak, jak bych si ho představoval, ale protože jde o ožehavé téma, nechci nikoho diskriminovat s tím, že bych tento problém zametl pod stůl, tak se stěží zdržuji komentářů.

Přesto ještě dovolte mi jednu vlastní myšlenku. Myslím, že i stručně lze vyjádřit řadu idejí. Teď poprosím kolegu Jílka s přednostním právem.

Senátor Adolf Jílek: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, nejdřív výzva nám všem prostřednictvím předsedajícího. Prosím vás, máme před sebou 32 bodů plus ten, který projednáváme. Máme na to dneska jednu hodinu, do 19.00 hodin, plus zítřek a pátek, nevím dokdy.

Prosil bych o výstižnost, stručnost a věcnost. Je to moje prosba.

Druhá věc. Pan ministr tady řekl, a ne zcela zřetelně a já to chci říci zcela jasně. Navrhuji schválit návrh tohoto zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji za váš příspěvek. Prosím kolegu Horníka.

Senátor Jan Horník: Vážený pane předsedající, vážená poslankyně, vážené kolegyně a kolegové. Pokusím se být stručný, nicméně my jsme neměli možnost se k tomuto zákonu v normální rozpravě vyjadřovat v době, když se schvaloval tady u nás v Senátu. Možná z toho potom i vyplývá, že ta potřeba je teď. Možná je teď i ten okamžik napravit ty věci, které tam nemusely být předpokladatelné, ke kterým nakonec došlo. A on ten stav není asi až takový, jak si dneska malujeme nebo jak nám pan ministr mnohdy přednáší a káže.

Jsem z Karlovarského kraje a za 4 roky se podařilo ODS dostat na buben naše krajské zdravotnictví, minulý rok mínus 121 miliónů. Samozřejmě pár miliónů dneska z regulačních poplatků přijde do těchto zařízení, a zaplať Pánbůh za ně, a mám dojem, že nikdo nemá problémy s tím, aby je platil.

Jinak já jsem sám přívržencem platby poplatků. Ale pokud se zjistí, že někdy a někde to není zrovna až tak nejlepší řešení a doopravdy těhotenství a následný porod není přece trest. A my to dítě vítáme hned tím, koukej platit. Mám dojem, že to tak není dobře.

Co se týče zdravotnictví, musíme ještě chápat, že jedna úroveň jsou zdravotnická zařízení velká, jako jsou nemocnice, a to druhé jsou např. praktičtí lékaři. A musím říci, že tam to do toho systému sice samozřejmě také padá, ale padá to spíš jako prostředek pro toho doktora, který se rozhodne, zdali přidá zdravotní sestře nebo bude mít sám větší výdělek.

V mé horské oblasti, a teď bych šel k jedné konkrétní věci, protože slyšíme jenom ty přínosy, ty milióny. Já bych byl velmi rád, až se za rok sejdeme a uslyšíme zprávu o tom, jak regulační poplatky skutečně byly výhodné a co nám všechno tento systém přinesl, aby se také někdo zabýval tím, že např. v naší oblasti poklesla návštěva u praktických lékařů o více než 30 %. To je samozřejmě na jedné straně přínos, ale na druhé straně u nás je sociálně velmi slabé obyvatelstvo a dost velká romská komunita. A já bych byl rád, kdyby se také prošetřilo, jak se zvýšily výjezdy rychlé záchranné služby.

Vzhledem k tomu, že tito občané to mnohdy řeší tak, že zavolají na záchranku, dusí se mi dítě, byť má jenom obyčejnou horečku a normálně by šli s tímto dítětem k doktorovi, takhle mají servis, že záchranka přijede až k nim domů.

Byl bych rád, kdyby se i tato záležitost zkusila zkoumat a statisticky vyčíslit vícenáklady, které tímto vznikají.

Další případné vícenáklady mohou vznikat tímto – a budu teď mluvit o romské komunitě, protože je to náš konkrétní příklad v našem místě – že tato romská komunita skoro přestala chodit s dětmi k lékaři. A lékaři říkají: Dokud chodili k nám, tak jsme měli o nich aspoň přehled a mohli jsme předejít nemocem, mohli jsme předejít různým chorobám, což dneska v podstatě nemůžeme, protože rodiny s těmito dětmi nechodí, prevence tam není, a doktoři za nimi nemohou docházet.

A dotaz nebo spíš to, co tím chci říci je, že ztrácíme tyto lidi ze zdravotního dohledu, což se nám v budoucnosti může třeba na chronických chorobách vymstít, protože v tom systému nám potom takovýto člověk bude z něj tahat o hodně víc finančních prostředků.

Já bych tedy za ten rok znal nejenom pozitiva, ale rád i negativa, kterých by bylo určitě ještě o hodně víc, ale jde o to, abychom na ně nezapomněli.

A jinak, pokud si někdo myslí, že dneska jsme velmi dobře opečováváni v tom systému, tak já musím říci za Karlovarsko, že ne, já se bojím jít do karlovarské nemocnice. Jsou tam nově zavřená úplně celá oddělení, nejsou zdravotní sestry, utíkají doktoři, utíkají primáři, nemocnice se doslova a do písmene hroutí, ať je to chebská, sokolovská nebo karlovarská. Stav je neudržitelný.

Je třeba se na to podívat, pane ministře, a něco s tím dělat. A jestli v tom systému chybějí peníze, tak nechť zdravotní pojišťovny, které mají miliardové přebytky, tomu systému pomohou.

A jinak – vy kýváte hlavou – ale o tom tam rozhodují vaši lidé, z vaší strany, je třeba na to mrknout. A asi to nedělají úplně nejlíp a ten stav je setrvalý, bohužel čtyři roky.

Možná, že to sem úplně nepatří, ale do celého systému určitě ano.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Opět bych jenom zdůraznil, že bychom se měli vrátit k meritu projednávaného problému.

Já si myslím, že pokud se chcete obrátit na pana ministra, tak mým prostřednictvím, ale pan ministr již teď není navrhovatel, to byl u předchozích 3 zákonů, nyní je navrhovatelkou paní poslankyně Šojdrová. A rád bych, abychom se zase vrátili k tomu tématu, i když chápu, že mojí chybou a závažností tématu nemohu už nikomu bránit v tom, aby vyjádřil jakýkoliv názor na zdravotnictví. Říkám už dopředu, že nebudu ani dál nikoho omezovat.

Dalším přihlášeným je pan senátor Richard Svoboda.

Senátor Richard Svoboda: Pane předsedající, dámy a pánové. Ve svém vystoupení bych chtěl navázat na zevrubný úvod kolegyně Filipiové a pana ministra, byť mé poznámky nebudou takto komplexní k celé problematice. Chci se zabývat pouze navrhovanou změnou výběru poplatků u novorozenců, a to přesto, že ani okamžik nepochybuji, že uvedená změna nemá prvotně řešit reálný sociální problém, ale jejím skutečným cílem je politicky motivovaná absence sociální citlivosti jedněch a snad i domnělé necitlivosti druhých.

Chci se vyslovit k této otázce přesto, že vím, že žádné argumenty nemohou být dostatečnou protiváhou archetipální signálně vnímané nedotknutelnosti matky a novorozence, která je navíc plně v souladu s naší tisíciletou kulturní tradicí.

Pro jistotu explicitně v úvodu předesílám, že tuto hodnotu beze zbytku ctím a považuji ji za elementární a samozřejmou. Zřejmě i díky této obecně sdílené hodnotě se z oněch několika ušetřených či zaplacených stokorun v průměrné české rodině, oslavující narození potomka, stal na pokračování přetřásaný problém.

Při líčení Julínkovy asociální tržní nestoudnosti, odírající dokonce i nekřtěňátka, se obvykle neuvádějí další parametry našeho sociálního systému. A proto mně dovolte uvést v modelovém příkladu rodiny, a to nikoli proto, abych demonstroval, kolik nás ostatní každé dítě stojí, ale proto, abych doložil, jak marginální problém řešíme místo toho, abychom se zabývali reálnými obtížemi a potřebami mladých rodin, místo toho, abychom dotvářeli skutečně moderní legislativní rámec pro jejich podporu.

Dva hypotetičtí rodiče, říkejme jim třeba Adam a Eva, pracovali před narozením prvorozeného Adama II. za průměrnou mzdu. Na daních, zdravotním a sociálním pojištění platili každý měsíc, včetně částky odváděné zaměstnavatelem, přes 12 tisíc měsíčně. Eva pak pobírá 28 týdnů mateřskou, celkem bezmála 90 tisíc korun. Po porodu obdržela mladá rodina 13 tisíc porodného a Adam si začal započítávat slevu na daních, bezmála 900 korun měsíčně. Jeho čistý příjem jen o pár stokorun převýšil 2,4násobek životního minima rodiny, takže Adam II. těsně nedostal přídavek ve výši 500 Kč měsíčně, na který by jinak měl nárok. Eva se rozhodla pro tříleté čerpání rodičovské ve výši 7600 Kč měsíčně. Sečteme-li tedy vyplacenou mateřskou, snížený výběr daní u Adama, vyplacenou rodičovskou, porodné a skutečnost, že Eva a Adam II. jsou státními pojištěnci, vyjde nám za první 3 roky částka převyšující 400 tisíc korun. Budeme-li důslední a započítáme-li do nákladů státu i výpadek daní a pojistného Evy, dojdeme k částce 870 tisíc korun.

Stavím-li tedy vedle oněch průměrných několika set, o které jde v § 16a a tamním odstavci 4 a kladu si za vaší laskavé pozornosti tyto otázky:

Má odpuštění od poplatků i jiný než symbolický význam? Tvrdím, že nikoli.

Má jeho odpuštění takovou cenu, abychom uprostřed složité reformy vnášeli výjimku do jinak jednotného systému výběru těchto poplatků? Jsem si jistý, že nikoli. Ohrožuje tato výjimka celistvost systému a hrozí spustit další výjimky a změny? Obávám se, že ano. Nebylo by daleko korektnější, vyčkat na konkrétní její čísla za ucelené období a pečlivě vyhodnotit, zda se ona snaha symbolických spoluúčastí na tisícových a statisícových nákladech za léčení setkala s úspěchem? Zda si i český pacient konečně jejich prostřednictvím začal uvědomovat skutečnou cenu zdravotní péče? Zda bylo konečně zlomeno dědictví desítek let omílané lži komunistů a socialistů, že něco, míněno cokoli, může být zadarmo? Myslím, že by to zcela jistě bylo rozumnější.

Končím, protože jsem si dobře vědom, že když se dělají politické koaliční kompromisy, ztrácejí fakta smysl. Nenavrhnu zamítnutí této předlohy jen proto, že nechci prodlužovat do značné míry pokryteckou a populistickou debatu o tomto v zásadě okrajovém, z hlediska rodin i státu nevýznamném problému. Končím a nebudu navrhovat toto usnesení i proto, že o to požádal pan ministr a že je to součástí koaličních dohod. Chci však nahlas a zřetelně varovat před tím, aby tato novela byla chápána jako první krok k dalším výjimkám a výjimkách z výjimek.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Nyní prosím pana senátora Špačka o vystoupení.

Senátor Milan Špaček: Děkuji, pane předsedající. Pane ministře, kolegyně a kolegové, já jen velmi krátce – děkuji panu ministrovi za to, že navrhl to, co navrhl. Já jsem ve zdravotním výboru hlasoval proti pozměňovacím návrhům, a rád bych se tady k tomu velmi krátce vyjádřil.

Já tady narážím na tu starou známou věc, že každý rozumí zdravotnictví, protože každý aspoň jednou v nemocnici byl, takže všichni vědí, o čem to je. To, co tady zaznělo opakovaně z úst mých předřečníků, je jednoznačně pravda. Poplatky nejsou reforma. Poplatky byly potřeba vždycky, nejsou to poplatky – já bych to ani nenazýval poplatky. Je to vyjádření toho, že zdravotnictví pokročilo natolik, že současný systém jeho financování cestou zdravotních pojišťoven jednoznačně nestačí. Čili to neberme vůbec jako poplatky.

Krátce k těm novorozencům. To, co jsem řekl, za tím si stojím. Myslím si, že porodnice není nemocnice, to už tady také zaznělo, že těhotenství není nemoc a porod je naprosto fyziologickou záležitostí. Jsem pro, a také pro to vždycky budu, aby matky, které požívají pohostinství porodnic, hradily symbolicky, protože i ten poplatek, resp. dávka, kterou odvádějí za den, je symbolická. Protože se nedomnívám, že by za ty peníze, které matka odvede, se stravovala a žila v jiném prostředí. To je naprosto v pořádku.

U těch dětí je to tak, jak řekl pan kolega Svoboda – je to jednoznačně symbolika. Není to jenom ta archetypální; typ genového upřesnění zhruba podle výzkumu genotypů 250.000 let starých, čili ne tisíc, ale skutečně to má jakousi symboliku, a to pouze symboliku. A proto i jako symboliku bychom se k tomu klidně mohli přihlásit, zvlášť když jsme dnes na našem výboru probírali otázky důchodového pojištění, a víme, že demografický vývoj není úplně příznivý. Takže se domnívám, že i z tohoto hlediska je to jakési gesto. Je to jakési gesto vůči tomu, že říkáme lidem, že si vážíme toho, že matky přivádějí na svět děti, je to pravda, co říká pan kolega Svoboda. Když se všechno spočítá, tak je to naprosto směšná, zanedbatelná částka, o které se tady bavíme. Je to jakési symbolické gesto. Z tohoto důvodu se domnívám, že bychom ho mohli podpořit. A tím končím, že děkuji panu ministrovi za výzvu, kterou řekl, abychom to podpořili, ve znění, ve kterém to bylo postoupeno.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Vystoupení jsou čím dál kratší. Prosím kolegu Milana Štěcha.

Senátor Milan Štěch: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, paní poslankyně. Já jsem vlastně první, který při této – zatím poměrně dlouhé rozpravě – vystupuje ze skutečné parlamentní opozice. Je to vlastně první oficiální možnost vyjádřit se na této půdě k dopadům reformy veřejných rozpočtů v oblasti zdravotnictví. Téma jsme nezvolili my, ale je tady návrh z PS, tak mi dovolte, abych nebyl tak stručný, jak si přál pan řídící.

Začnu tím, že pan předseda Stříteský nás vyzval ke korektnosti. Myslím si, že vystoupení pana ministra Julínka, včetně útoku na kampaň ČSSD, i když nevím, jakou část, nebylo v souladu s tímto přáním. Nebyli jsme to my, kdo hodil rukavici.

Já bych tady také mohl jako někteří kolegové vyprávět řadu případů, protože mi lidé píší. Mohl jsem si ty složky s sebou vzít. Jak maminky píší, jak chodí se dvěma dětmi po nemocnici, jak je posílají z ordinace na vrátnici, aby si tam v přístroji vymáčkly, že mají zaplaceno, a zaplatily poplatek. Tak to chodí třikrát, čtyřikrát a nakonec to dopadne tak, že vezmou tašky a odcházejí bez ošetření ze zdravotnického zařízení. Ne, nebudu tady teď tyto případy popisovat, ale věřte mi, že jich znám mnoho. Chci jenom říci, že oslavná řeč pana ministra na prospěšnost zavedení poplatků, a jeho zatím první etapu reformy zdravotnictví, je v přímém rozporu s tím, co slyším já osobně a často i moji kolegové, jak s nimi hovořím, od mnoha občanů.

Myslím si, že o té korektnosti jednání svědčí to, že jakmile začali vystupovat senátoři s jinými názory, tak se tato část Jednacího sálu z velké části vyprázdnila a nehodlá slyšet něco jiného. (Ukazuje.) Samozřejmě je to možnost, ale také je to odpověď na tu korektnost.

Chtěl bych také upozornit, že před volbami byl dán veřejný příslib jednou rozhodující vládní stranou, že nebude zvyšovat přímé platby. Já vím, že sliby jsou sliby a na billboardech se snesou i takové věci, jako je dostupnost zdravotnictví, „zlepšujeme situaci rodin“ apod. Ale myslím si, že čeho je moc, toho je příliš.

Chci říci, že se domnívám, že zpráva paní zpravodajky Filipiové nebyla zprávou z jednání zdravotního a sociálního výboru, že byla souhrnem jejích názorů, nehovořila o jiných názorech, které na výboru zazněly. Nehovořila ani v náznaku o tom, že také byly podány pozměňovací návrhy, které sice neprošly, ale myslím si, že by to do úplné a komplexní zprávy, která nebyla tak krátká, mělo patřit.

Bylo tady hovořeno o tom, že hlavním důvodem zavedení regulačních poplatků je tlak na zodpovědnost, na to, abychom šetřili, kde se šetřit může. Já musím za sebe říci, že tomu nevěřím. Vůbec tomu nevěřím. Já si myslím, že to je prachobyčejný krok k tomu, aby si lidé zvykali na zvyšování – prudké zvyšování přímých plateb. A odpovídá tomu i záměr, resp. věcné záměry zákonů, které pan ministr Julínek přednedávnem dal do připomínkového řízení, pak je sice do určité míry pozastavil, chce s nimi přijít v další etapě, asi po krajských volbách, kde je zcela zřejmé, že se plánují další kroky ve směru privatizace zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení. Pokud by říkal, že ne, mám k dispozici jeho rozhovor z novin SME ze září loňského roku, kde se věcné záměry psaly – ze Slovenské republiky – kde říká: Fakultní nemocnice – nejdříve akciové společnosti, a jak to bude možné, můj názor je, co nejrychleji zprivatizovat.

Pokud se týká argumentace o působení na city a tvrzení, že díky poplatkům bude na léčení vážných nemocí, tak to si myslím, že je přímo zneužívání všech, kteří soucítí s bližními, kteří mají vážné problémy osobně nebo ve svých rodinách.

Kdo to myslí vážně, a chce, aby byly prostředky na vážné nemoci, měl by pravidelně navrhovat valorizaci plateb za státní pojištěnce a hlídat, aby peníze v systému neubývaly, ale aby se zvyšovaly, protože české zdravotnictví je finančně daleko méně nákladné, než obdobné systémy v západní Evropě. Vůbec nemluvím o USA, kde se na zdravotnictví vydává dvojnásobek toho, co v ČR měřeno v hrubém domácím produktu na hlavu především formou přímých plateb. Když se bohužel začteme do záměrů pana ministra, dojdeme k tomu, že je tam řízená péče a podobné novinky, které jsou známé zejména v USA. Za sociální demokracii tvrdím, že nám jde o to, aby bylo dostatek prostředků především na vážné nemoci a na prevenci. Dejme do systému více prostředků, jejich vydání je na místě, ale nevyřeší to třicetikorunové poplatky.

Pokud jde o další věci, není možné přehlédnout to, že údajně nové systémy jsou spravedlivé a jsou míněny fér, když je připravují takoví lidé, jako je pan Šnajdr. Tady se odvolávám na reportáž reportérů ČT. Má velké problémy z minulého působení a teď je tento člověk hlavním autorem.

Hovořím o reformě veřejných rozpočtů, o zdravotnické části.

Jsou dáváni dohromady komunisté a socialisté z minulého působení, a i ze současnosti, že chceme zdravotnictví zadarmo. Vážení, nepodsouvejte nám to, i za nás byly přímé platby ve výši deset procent. Víme, že zdravotnictví není zadarmo, je drahé, ale je potřeba, aby na to peníze byly. Na rozdíl od jiných se domníváme, že není možné zdravotnictví řešit tak, že se bude omezovat solidarita. Tady se solidarita omezuje a bude se to nahrazovat přímými platbami. Jsme pro to, aby se na solidaritě podíleli občané podle své výdělkové úrovně, podle své životní úrovně, procentuálním příjmem, tzn. progresivním zdaněním a odvodem pojištění, a ne, aby se výrazně zvyšoval podíl přímých plateb.

Na výboru se hodně hovořilo o tom, že ve většině zemí EU jsou poplatky ve větším rozsahu. Je to pravda, jsou tam přímé platby ve výši 20 procent, ale také kupní síla a životní úroveň je daleko větší. Je tam silná střední vrstva. Dosahujeme ekonomické výkonnosti západní Evropy ve výši 82 procent, paritou kupní síly máme mzdy necelých 50 procent, na kurz 20 procent, ale pokud chceme mít procentuálně stejný rozsah přímých plateb, musí to rodiny někde jinde pocítit, musí to jinde ušetřit, tzn. na bydlení, na potravinách, na péči o děti apod.

V návrhu paní poslankyně Šojdrové mi chybí pomoc důchodcům. Myslím si, že poplatky u důchodců jsou nemravné, protože důchody u nás jsou nízké, dosahují asi 106 procent úrovně roku 1989, životní úroveň se jim nezvýšila. U důchodců se zejména zvýšily výdaje, které tvoří bydlení, potraviny a přímé platby ve zdravotnictví, proto se dá říci, že v průměru důchodci mají propad životní úrovně proti roku 1989. Že dostali přidáno 470 korun, je směšné říkat, 370 korun je pouze čtvrtletně stojí zdravotnictví. Kde jsou náklady na bydlení, potraviny a další věci, když inflace za první čtvrtletí dosáhla 7 procent, což je trojnásobek proti loňskému roku a dvojnásobek průměru EU?

Jménem našeho klubu jsem ve výboru přednesl pozměňovací návrh, který rozšiřoval osvobození od poplatků pro všechny činnosti, tzn. nejen při pobytu v nemocnici, ale při vstupu k lékaři pro osoby do 18 let, pro důchodce a pro lidi s částečným a plným invalidním důchodem.

Tento návrh bohužel neprošel. Po velkém váhání jsme došli k názoru, že návrh kolegyně Filipiové je návrh velice špatný. Když bychom při hlasování spoléhali na to, že se zákon dostane do podrobné rozpravy a budeme moci prosadit náš pozměňovací návrh, je to nereálné a nepodpořením návrhu paní kolegyně Šojdrové a dalších poslanců bychom mohli zamezit alespoň tomu, aby se pro skupiny, které jsou v návrhu vyjmenované, tzn. novorozenci a někteří další, situace zlepšila. Proto budeme vycházet ze rčení – lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

V každém případě, pokud budeme mít v dalším období možnost a dostatečnou sílu, pokud nebude fungovat princip politické korupce v PS, systém změníme tak, že poplatky v takovémto zavedeném rozsahu nebudeme akceptovat – buď je výrazně budeme redukovat, nebo je zrušíme, a budeme vycházet z názoru občanů na tuto otázku. Myslíme si, že zdravotní systém je třeba financovat solidaritou lidí zdravých s nemocnými, solidaritou bohatých s příjmově slabšími a ne formou stejných poplatků pro všechny. Přijatelnější pro nás by byl německý systém, kde je poplatek určitým procentem k výdělkové úrovni občanů, ale to lze těžko v ČR zavádět, když se některé skupiny odvodům daní a pojištění vyhýbají a je jim pro to vytvářen i prostor.

Měl bych dotaz. Pan ministr a paní zpravodajka hovořili o tom, kolik peněz se ušetří, když lidé méně chodí k lékaři. Mám informace o tom, že si lidé nechávají méně psát recepty. Zajímalo by mě, kolik peněz vynaložili navíc za nákup léků, lékárníků. Zjišťuji, že lidé nechodí k lékaři pro předpis na lék, chodí se radit k lékárníkům. Mám vážné obavy, že kšeft může být jen kšeftem a bylo by zajímavé, jak rostou tržby lékárníkům. Nezdá se, že by se lékárny zavíraly, je jich jako hub po dešti. I v této oblasti žádné úspory nejsou. Jedna věc jsou úspory ve vydávání veřejných prostředků, tzn. z pojištění a druhá věc je, co to dělá v kapsách občanů. Myslím si, že to buď přijde nastejno, nebo že se nakonec zaplatí více; ne přes solidární pojištění, ale z kapes občanů. Znamená to, že podíl nákladů na zdravotní péči formou skrytých plateb bude v ČR narůstat, protože nemocní lidé jsou některým poskytovatelům, zejména v oblasti léků předhozeni, aby je mohli použít k tomu, aby na nich mohli dělat větší kšefty.

Proto navrhujeme, aby návrh, který nám byl postoupen z PS v tuto dobu byl podpořen a schválen s tím, že se budeme při každé příležitosti snažit regulační poplatky výrazně redukovat nebo je zcela zrušit. Naším programem je rozumná solidarita a rozumné hospodaření, ale přes jiný systém, tzn. zainteresování poskytovatelů i občanů, ale ne formou poplatků, takových malých pokut.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. O slovo se přihlásila paní senátorka Jana Juřenčáková a jako poslední je přihlášen pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátorka Jana Juřenčáková: Děkuji za slovo, pane předsedající, kolegyně a kolegové, paní poslankyně, já bych nechtěla zdržovat, ale chtěla bych navázat na vystoupení kolegy Richarda Svobody, který přepočítával náklady na tříleté období dítěte. Ono se to nedá přepočítávat, pouze z toho pohledu, že je to náklad státu. Říkáte, že odpuštění poplatku je výjimka. Já to neberu jako výjimku, já to beru jako psychologický efekt, protože se na to musíme dívat z pohledu demografického. Já myslím, že naše vláda si uvědomuje, že je nutné co nejdříve provést penzijní reformu. Víme, že demografická křivka pro naši republiku není příznivá. Myslíte si, že poplatky u novorozenců je zvýšíme? Nezvýšíme.

Já ze svého okolí a hlavně od žen – na rozdíl od mých předřečníků jsem také ležela v porodnici, znám to, ženy v současné době považují poplatek jako trest. Nejde o peníze, o výši poplatku, ale považují to za trest, a pokud chceme, abychom mohli začít stavět na změně penzijního systému a aby veřejnost přijala tyto snahy, tak já dnes budu hlasovat pro poslanecký návrh, protože pokud s tímto nezačneme, tak mínění společnosti nezměníme.

Ženy jsou v současné době trestány i tím, že se u nich radikálně zvyšuje doba odchodu do důchodu na rozdíl od mužů. Takže beru to z ženského pohledu, z ženského hlediska, je to považováno za trest, děti za to nemohou a když to vezmu z pohledu, kolik stojí děti za tři roky, tak musíte připočítat zase, kolik dítě přinese do společnosti za celý život. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, slovo má pan senátor Jaroslav Kubera. A je to poslední přihlášený.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, já nebudu mluvit o poplatcích, jen dopovím to, co tady začal pan senátor Štěch. Ať je to osvobození od všech poplatků, ať je to příslib třináctého důchodu a dalších vymožeností, které jsou před volbami naslibovány. On ale nedopověděl konec. On by měl také říci, o kolik se těmito opatřeními zvýší zadlužení každé rodiny.

Nedávno vaši kolegové z KSČM navrhli obnovení novomanželských půjček a já musím říci, že tento úkol už je splněn. Každí mladí novomanželé v České republice v této chvíli dluží už díky minulým vládám 160 tisíc, takže už mohou začít splácet.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Paní senátorka Alena Gajdůšková.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, kolegy ě a kolegové, než se dostanu k tomu, co bych chtěla říci na téma probíraného návrhu, tak musím malinkou repliku na pana předřečníka pana senátora Kuberu. Děkuji, že řekl, že zadlužení je díky minulým vládám. Předpokládám, že v to počítá i vlády Klausovy.

Teď tedy k tomu, co je meritem tohoto bodu. V žádném případě nepochybuji o tvrzení, že poplatky fungují a platby probíhají bez problémů. Samozřejmě, náš národ je v podstatě disciplinovaný a nařízení, kterým je zákon, plní. I když upřímně řečeno, ani to není úplně pravda, protože jsou informace o tom, že dluhy, které jsou právě v placení poplatků, už začínají být docela výrazné u různých zdravotnických zařízení. Nicméně poplatky jsou vybírány. Paní zpravodajka řekla, že poplatky mají odradit lidi, aby zbytečně načerpali zdravotní péči. A to cituji téměř doslova. Ale tady je přece potřeba říci, že není to pacient, kdo rozhoduje o tom, jakou zdravotní péči bude čerpat. Ani nerozhoduje o tom, jaký lék bude užívat, pokud si ho sám nezaplatí.

Takže jestliže tvrdíme, že byla čerpána nebo je čerpána zbytečně zdravotní péče, pak si myslím, že je potřeba začít ne u pacientů, ale u lékařů. Lékař je ten, kdo přece rozhoduje o tom, zda si půjdu lehnout do nemocnice, zda dostanu ten nebo onen lék na předpis, že mi bude provedeno to nebo ono vyšetření. Já jsem se nepotkala s tím, že by si pacient mohl říci, já chci to nebo ono, a lékař by to klidně udělal, pokud by nebyl přesvědčen o tom, že to je potřebné. A jestli ano, tak to bylo hodně špatné.

Poplatky skutečně odrazují, ale neodrazují hypochondry, neodrazují simulanty. Ale odrazují ty, kteří musí počítat každou korunu. Já jsem se tak jako asi většina z nás potkala s lidmi, kteří uváděli zcela konkrétní příklady toho, co museli zaplatit při v podstatě běžných onemocněních. A byly to částky ve stovkách, mnohdy přesahující tisíce korun. Odrazují lidi průřezem sociální struktury obyvatelstva. Slyšela jsem vyjádření od lidí u nás na Valašsku ze sociálně slabých vrstev: Já k lékaři nepůjdu, protože na to nemám, protože to ještě vydržím. Slyšela jsem stejnou repliku: Platili jsme si celý život a teď máme platit znovu – od lidí s vysokoškolskými tituly, relativně dobře zabezpečených.

Bylo tady také řečeno, že lidé si musí uvědomit, že lékařská péče není zadarmo. Ujišťuji, že člověk s platem kolem 8 tisíc hrubého si to uvědomoval vždycky, protože spoluúčast, tak jak o tom mluvil i Milan Štěch, vždycky svým způsobem byla.

Pan ministr hovořil o tom, že se ušetřilo díky poplatkům, že se ušetřily dvě miliardy korun a ty jsou směřovány vůči těžce nemocným. Toto tvrzení mně připadá naprosto absurdní. Léčen by měl být ten, kdo to potřebuje. A znovu říkám, o tom přece rozhoduje lékař na základě jeho zdravotního stavu a nemělo by to být a já doufám, že to nebude na základě výše konta.

Respektuji rozhodnutí Ústavního soudu, i když jsou známa odborná stanoviska, která hovoří o tom, že samotná procedura rozhodování Ústavního soudu ve věci poplatků nebyla v souladu s Ústavou. Ale o tom tady hovořil kolega Zlatuška. Ale myslím, že je potřeba si uvědomit, že složení Ústavního soudu je přímým odrazem politického složení Senátu a pozice prezidenta.

Pan ministr také hovořil o tom, jak pracuje ve prospěch těžce nemocných, přesunu finančních prostředků pro zajištění léčby, především onkologicky nemocných a že jsou k tomu potřeba peníze. Souhlasím s tím, že jsou potřeba peníze k tomu, aby byla zajištěna nejmodernější léčba, nejefektivnější léčba těch nemocí, které se objevují. Ale potom skutečně nerozumím tomu, proč celý systém ministerstvo navrhuje změnit podle amerického vzoru, který je dvakrát dražší, tak jak o tom hovořil pan Milan Štěch, ve vztahu k HDP a desetkrát dražší v konečných částkách.

Propočty návrhů privatizace, tedy toho, co bylo navrhováno v sytému sedmi zákonů, které již pan ministr představil, se pohybují kolem 30 mld. ročně, tedy 30 mld., které by byly odčerpány z celého sytému zdravotnictví ve prospěch soukromých subjektů. To jsou odhady toho, co by tvořily zisky, které jsou nebo byly v návrhu navrhovány až do výše 15 % celého systému.

Ptám se tedy, jestli tyto prostředky, které ze systému budou odčerpávány pro soukromé subjekty jako jejich zisk, nebudou v systému chybět. Já se obávám, že ano.

Poplatky lidi otravují. Pro některé jsou skutečně zátěží. Některé traumatizují. A mezi ty patří především oni těžce onkologicky nemocní. A zase vím konkrétní případy.

Proto znova ještě zdůrazňuji, že to, co je nebezpečí, co skutečně ohrožuje celý solidární systém, jsou připravované další kroky bourající tento solidární systém a zásadně omezující rozsah zdravotní péče jako veřejné služby.

Pan ministr také mluvil o výpadku financí, pokud by se poplatky zrušily. Jsou informace z nemocnic a ordinací o tom, že výpadky plateb právě v důsledku poplatků přivádí tato zařízení do ekonomických problémů. A další ekonomické problémy nastanou, až se projeví odkládání návštěv u lékařů. O tom hovořil kolega Horník. Až se tedy projeví to, že mohou nastat epidemie, že bude nutnost léčit nemocné ne v počátcích nemoci, kdy to skutečně spraví banální léčba, ale ve stadiích akutních, rozvinutých a chronických nemocí.

K výpadu pana ministra, že ve volebních materiálech sociální demokracie má oznámení porušování zákona. Ano, garantujeme lidem, že poplatky platit nebudou, pokud nás zvolí. Nevím, co na tom pana ministra tak irituje. Nebo si myslí, že tato vláda zde bude na věky? Naštěstí jsme v demokracii a rozhodnou o tom voliči.

Pan kolega Štěch už mluvil o našem postoji k projednávanému návrhu. Kdyby bylo na nás, poplatky by vůbec zavedeny nebyly. Mimochodem proti poplatkům a proti připravovaným dalším krokům Ministerstva zdravotnictví a této vlády se postavilo také téměř 80 tis. občanů, kteří podepsali petici proti poplatkům, proti privatizaci zdravotnických zařízení a pojišťoven, za solidaritu ve zdravotnictví. Tato petice již byla předána k projednání Poslanecké sněmovně prostřednictvím předsedy Poslanecké sněmovny pana Vlčka.

Tak, jak o tom mluvil můj předřečník, resp. Milan Štěch, navrhovali jsme ve výboru zrušení alespoň u dětí a mladistvých do 18 let. Výbor ovšem zamítl i ten minimální z minimalistických návrhů, tj. osvobození novorozenců. My to vnímáme jako jasný výraz postoje k rodině jako takové, jasný příklad toho, jak pravdivé jsou billboardy hovořící o podpoře rodiny zcela v souladu s tím, co kdysi řekl ministr Vodička za ODS. Tenkrát pan ministr řekl, že děti jsou záležitostí rodiny a stát nezajímají. Důsledkem toho byl demografický vývoj, který v podstatě by vedl k tomu, že poslední česká žena by podle těchto propočtů zemřela v roce 2400, jak to ukazoval matematický model, který byl zpracován na základě demografického vývoje, který byl skutečně v důsledku sociální a hospodářské politiky Klausovy vlády. Prostě v tom se skutečně neshodneme. Nevím důležitější úlohu státu, než vytvořit podmínky, aby národ existoval dál, aby prostě nevymřel. Podle senátora Svobody je to ovšem okrajová záležitost. Já doufám, že si tímto výrokem poměří občané pravdivost tvrzení na billboardech.

Nicméně protože nemůžeme prosadit náš návrh zrušení poplatků, podpoříme alespoň to minimum, co je nám nyní předkládáno.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. O slovo se přihlásil předseda klubu ODS pan senátor Stříteský.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedající, ctihodné shromáždění, chtěl jsem požádat o to, abychom mohli hlasovat a jednat ještě po 19. hodině, a v rámci tohoto prodloužení projednat body č. 8 a 9 pana ministra Pospíšila, který bohužel odjíždí příští den, tj. zítra do Itálie a takto bychom tyto body v rámci naší schůze nemohli projednat. Děkuji vám za odsouhlasení mého požadavku.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Nechcete, pane předsedo, navrhnout nějaký zadní limit do kdy?

Senátor Jiří Stříteský: Limit je jasný – projednáme body 8 a 9 – jak se budeme snažit.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Procedurální návrh, o kterém dávám hlasovat, ale po znělce.

Byl podán procedurální návrh. Po dokončení projednání tohoto bodu Senát ještě projedná, to znamená včetně hlasování, body 8 a 9 schváleného programu bez udání limitu.

O tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruce a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruce.

Hlasování skončilo, v sále bylo 66 přítomných, to znamená, že kvorum bylo 34. Pro procedurální návrh 57, tedy byl schválen, proti byly 4 hlasy.

Pokračujeme v projednávání bodu. Slovo má senátor Milan Štěch.

Senátor Milan Štěch: Pane předsedající, dámy a pánové, nerad vystupuji opakovaně, ale protože pan Kubera, jak to bývá, opět hodil… (Senátor Jaroslav Kubera: „Senátor Kubera!“) – pan senátor Kubera opět hodil shnilé jablko, tak musíme na to také zareagovat.

Já bych chtěl jenom připomenout, že slibů před volbami bývá vícero. Jistě si mnozí vzpomenou, a zejména důchodci, na slíbenou tisícikorunu v případě, že bude prosazena reforma, a to se vůbec nemluvilo o navyšování přímých plateb ve zdravotnictví, a na další sliby hasičům, policistům a dalším.

Ale já bych chtěl podstatnou jinou věc. Tady bylo hovořeno, že dojde k zadlužování občanů. Často se říká, že jsme hodně projedli, že jsme se zadlužili. Ať se každý podívá, kolik skutečně peněz došlo k občanům v podobě výdajů na zdravotnictví, na školství, na rodiny s dětmi, peněz, které by způsobovaly schodky veřejných rozpočtů. Je to pouze zlomeček toho…

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Prosím pěkně o klid v sále!

Senátor Milan Štěch: Je to pouze zlomeček toho, co přivodil pokles hospodářské výkonnosti v roce 1996 a 1997 v době vlády ODS, kdy tedy musela končit, protože jsme byli v červených číslech. Zůstala po ní tristní situace v bankovním sektoru, z důvodu předtím provedených a poskytovaných špatných privatizačních úvěrů, se odhaduje, a bylo to jednou i ve vystoupení pana prezidenta Havla, že tam byl dopad nutné sanace, která přišla až samozřejmě se zpožděním, jak to v ekonomickém cyklu bývá, ve výši 800 mld. korun. Takže si myslím, že pan Kubera by si nejdřív měl zamést před svým „odéesáckým“ domem, a pak do toho namáčet sociální demokracii. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji a konstatuji, že nikdo další do obecné rozpravy přihlášen není. Ptám se, jestli si to někdo nerozmyslel. Nerozmyslel, takže… (O slovo se hlásil ministr Julínek.) Prosím, pan ministr je za obrazovkou, já se mu omlouvám. Jak je veliký, tak ho nevidím.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Já se omlouvám, pane místopředsedo, já jsem si uvědomil, že tady byly na mě položeny nějaké otázky, tak abych na ně seriózně zareagoval, aby to nevypadalo arogantně.

Já jenom chci potvrdit, že výdaje na specializovanou péči byly potvrzeny i statisticky výdaji na specializované léky, kdy meziročně je přesná evidence, o které jsem tady hovořil v procentech, to znamená, je to všechno podloženo, to znamená, není to žádná chiméra.

Já chci zdůraznit, že to nezáleží jenom na lékařích, protože finanční limity se např. projevily v roce 2006, kdy opravdu někteří lidé nedosáhli na drahou terapii, protože byly finanční limity, přitom náklady na zdravotní péči stoupaly.

Výjezdy zdravotnické záchranné služby se nezvýšily. Nedošlo k přesunu, který byl předpokládán, takže to chci také zodpovědět. A ještě jedna otázka tady byla (hledá), já se omlouvám, ale přinejmenším já chápu politickou rétoriku, která se tady strhla. Já si myslím, že já jsem ve svém expozé nepřekročil rámec projednávané materie, nicméně tady se politicky přít můžeme, ale neměli bychom odsud vysílat totální demagogii a především lži. Já prosím, představa o tom, že české zdravotnictví bude řízeno tlustým pánem s doutníkem a s cylindrem, který má pruhy s hvězdičkami, prosím vás, já doufám, že už to našim občanům, ani vám, že to nikdo nevnutí. A že když si všichni jako zákonodárci přečtete věcné záměry, které jsou k dispozici, a za chvilečku i paragrafové znění, tak zjistíte, že nic z toho, co tady říkali kolegové ze sociální demokracie, není pravda a že ty hrozby neexistují. Byl bych rád jenom, abyste si to přečetli. Teď momentálně trošku zneužívám. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane ministře, pane senátore, a táži se paní navrhovatelky, chce-li se vyjádřit k obecné rozpravě. Ano, prosím, paní poslankyně.

Poslankyně Michaela Šojdrová:Vážený pane místopředsedo, já bych chtěla velmi poděkovat za diskusi. Já se domnívám, že diskuse jak odborná, tak politická do Senátu patří. Padla zde řada argumentů věcných, které pro mě byly zajímavé. Chci poděkovat těm, kteří návrh chtějí podpořit, a také těm, kteří byli kritičtí.

Panu senátorovi Svobodovi chci říct, že moje motivace pro předložení tohoto návrhu je skutečně taková, jakou jsem řekla, a sice, že porod není nemoc, ale je součást preventivní péče. Proto jsme návrh předložili. Samozřejmě, že motivace mohou být různé. To záleží na každém z těch, kteří budou hlasovat. Já děkuji všem, kteří návrh podpoří. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní navrhovatelko. A nyní prosím paní zpravodajku garančního výboru, aby se k proběhlé rozpravě vyjádřila. Prosím.

Senátorka Daniela Filipiová: Děkuji, pane předsedající. Já budu velmi stručná. Já zkonstatuji jenom, že vystoupilo 10 kolegů včetně pana ministra, který požádal plénum Senátu, aby schválil předloženou novelu ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, protože vychází z koaliční dohody a on je ten, který dohody ctí.

Vedle toho samozřejmě je usnesení výboru, takže já nechávám na rozhodnutí každého z kolegů, aby hlasoval podle vlastní vůle. To je všechno. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní zpravodajko, a přistoupíme k hlasování po fanfáře, protože začneme hlasovat o návrhu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, protože takovýto návrh byl podán. Tedy znělka.

Konstatuji, že v sále je přítomno 65 přítomných senátorek a senátorů, kvorum je tedy 34. Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.O tomto návrhu dávám hlasovat.

Prosím, kdo jste pro, zvedněte ruce a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo jste proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruce.

Toto je hlasování pořadové číslo 22 a skončilo schválením návrhu – 66 přítomných, kvorum 34, pro 61 hlasů, 1 hlas byl proti. Návrh byl schválen. A tím projednávání tohoto bodu skončilo.

Před chvílí jsme rozhodli, že budeme pokračovat v jednání, a to sice projednáváním:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů

Prosím umožněte, abychom projednávání návrhu zákona začali. (V sále je velký hluk.) Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 275. Prosím ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, aby nás s návrhem zákona seznámil. Prosím.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych stručně představil novelu občanského soudního řádu. Představím pouze v zásadě filozofii, protože se jedná o relativně rozsáhlou novelu, která je složena z drobných dílčích úprav v občanském soudním řádu, a kdybych každou měl odůvodňovat, pak bych zabral celou řadu času.

Jenom stručně. Filozofií této novely je pozměnit tu část zákona, která upravuje výkon rozhodnutí, pokud bylo rozhodnuto o výchově a výživě nezletilého dítěte. Jinými slovy, celá tato novela je vztažena k nezletilým dětem, k úpravě jejich právní pozice. Občanský soudní řád, který vznikl v první polovině 60. let, v této oblasti v zásadě od doby vzniku nebyl novelizován, a proto tato vláda, která ochranu dětí považuje za svoji prioritu, připravila tuto rozsáhlou novelu a ochranu dětí posiluje.

Filozofií novely je například doplnit úplně nově samostatný speciální typ řízení u civilního soudu, kdy je rozhodováno o tzv. mezinárodním únosu dítěte. Nejde o terminus technicus z oblasti trestního práva. Jde o to, když jeden z rodičů je ze smíšeného manželství, myšleno tím, že oba rodiče nejsou občany jedné země, ale jsou příslušníky různých zemí, tak když jeden z rodičů unese proti vůli dítěte, a případně též proti právnímu stavu, dítě do jiné země.

Jsou to kauzy, které v ČR nejsou řekněme až tak časté, nicméně jich několik, cca 20 ročně řeší naše soudy. A realita ukazuje, že české soudy neumějí tyto kauzy rychle řešit. Jsou známy případy, kdy byla dívenka odvezena z Portugalska do ČR a matka se s ní zde více než 3 roky skrývala a český soud nebyl schopen rozhodnout o tom, zda dítě má či nemá být navráceno do Portugalska ke svému otci. A jsou to i jiné kauzy, které permanentně česká justice řeší.

Cílem je nastavit taková pravidla, aby soud mohl ve velmi krátké době, rychle rozhodnout o tom, zda dítě bude navráceno do země, odkud bylo uneseno, a případně tak vytvořit podmínky pro to, aby bylo rozhodováno o jeho výchově a výživě.

Pokud bude přijat tento zákon, pak je možné mít ambice, že by rozhodnutí o navrácení dítěte do země, odkud bylo uneseno, mohlo být vyneseno v řádech týdnů, ne v řádech let, jak to bohužel dnes je také časté.

Další věci, které chci pouze okrajově zmínit. Novela řeší otázky výkonu rozhodnutí. Zkrátka a dobře, české právo až tak nerozlišuje, mám-li to říci trošku expresivně, to, zda je výkon rozhodnutí konán ve věci odejmutí nemovité věci nebo zda je odejímáno dítě. To znamená, že samotná realizace výkonu rozhodnutí je bohužel velmi podobná. A proto přicházíme s úpravou, která přináší nové instrumenty, jako např. mediační řízení. Ve chvíli, kdy soud zjistí, že je možné a je prostor pro to, aby se rodiče dohodli i po vynesení rozsudku, tak zde může proběhnout povinně na základě úsudku soudu mediace. Je zde nově upravena otázka účasti odborných pracovníků při výkonu rozhodnutí. Je zde zaveden princip tzv. navykovacího režimu. Ve chvíli, kdy dítě má být svěřeno do péče nebo alespoň do krátkodobé péče či výchovy jednomu z rodičů, na které není zvyklé, takže tzv. navykací režim. Zavádíme zde otázky vhodného prostředí, tzn. prostředí, kam může být dítě umístěno ve chvíli, kdy není možné z různých důvodů, aby je vychovával některý z rodičů.

A takhle bych mohl jmenovat další a další věci. Ale nechci vás tu obtěžovat, neboť ti z vás, kteří toto považovali za důležité, tak si novelu určitě přečetli, a já jsem chtěl pouze nastínit hlavní filozofii návrhu.

Filozofie je zmodernizovat civilní procesní právo, pokud se rozhoduje o výchově a výživě nezletilého dítěte.

Dámy a pánové, chci ještě konstatovat, že tento zákon byl relativně složitě přijímán na plénu Poslanecké sněmovny. Byl jednou vrácen do druhého čtení, a to z toho důvodu, že jsme byli vedeni snahou maximálně najít shodu pro podporu této citlivé a důležité právní normy. A proto ještě některé věci byly v opakovaném druhém čtení upraveny.

Chci vás tedy poprosit, protože tento návrh byl opravdu dlouze diskutován na půdě Poslanecké sněmovny, a také proto, že potřebujeme speciální úpravu pro mezinárodní únosy dětí, abyste v případě, že nemáte fatálních námitek proti této úpravě, ji podpořili, protože náš právní řád potřebuje urychleně tuto právní úpravu.

A tím trošku předznamenávám i náš postoj, postoj ministerstva k návrhu ústavně-právního výboru, kdy pan předseda senátor Kubera načetl pozměňovací návrh, který je součástí usnesení ústavně-právního výboru a který v zásadě řeší téma, které z pohledu novely občanského soudního řádu je marginální nebo určitě není klíčový. Jedná se v zásadě o novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí, tzn. téma, které bylo pouze přidruženo ke klíčové kmenové novele, a v diskusi zde je o to, jak často mají navštěvovat pracovníci orgánu péče o dítě děti, které jsou v nějakém výchovném ústavu, zda tak mají činit obligatorně jednou za 3 měsíce či jednou za 6 měsíců.

V původním návrhu, který prošel Sněmovnou, jsme měli právě 6 měsíců, to znamená, že byla zkrácena tato lhůta pro návštěvy sociálních pracovníků u dětí umístěných v ústavech z 6 měsíců na 3 měsíce. Pan senátor Kubera navrhuje vrátit lhůtu 6 měsíců.

Já toto považuji z hlediska významu tohoto zákona za velmi podružnou věc, byť si myslím, že toto zkrácení lhůty může být ku prospěchu dětí, nikoli k neprospěchu. Ale moc prosím, zvažte význam této novely ve vztahu k tomu, že by takto byla projednávána až někdy za měsíc a půl a tím by se odložila její účinnost.

To je důvod, proč vás prosím o podporu původního textu, který schválila Poslanecká sněmovna. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane navrhovateli. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Ten určil svou zpravodajkou senátorku Alenu Palečkovou a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 275/2.

Organizační výbor určil výborem garančním pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor ústavně-právní. Ten přijal usnesení, a to vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 275/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Ladislav Macák. A toho nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím.

Senátor Ladislav Macák: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Pan ministr poměrně obšírně se vyjádřil k tomu návrhu zákona, který máme teď v projednávání. A tak mi dovolte, abych v podstatě přečetl jenom 77. usnesení ústavně-právního výboru z 23. schůze, která se konala dne 9. července 2008. Po obšírné diskusi bylo přijato toto usnesení:

Ústavně-právní výbor

1.? Doporučuje Senátu Parlamentu ČR projednávaný návrh zákona vrátit Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR s pozměňovacími návrhy, které jsou uvedeny v příloze.

2.? Zpravodajem určuje senátora Ladislava Macáka.

3.? Pověřuje předsedu výboru senátora Jaroslava Kuberu, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Prosím, rovněž se posaďte ke stolku zpravodajů.

Táži se, zda si přeje vystoupit zpravodajka výboru pro zdravotnictví a sociální politiku paní senátorka Alena Palečková? Už se ujímá slova, prosím.

Senátorka Alena Palečková: Velmi stručně. Pane předsedající, kolegyně a kolegové, i náš výbor se zabýval touto normou. Konstatovali jsme, že potřeba změn byla vyvolána situací v nedávném období, kdy se nakupilo několik případů vlastně mezinárodních sporů o výchovu dětí.

Já se domnívám, že jednak to vyvolalo potřebu legislativních změn, ale na druhé straně medializace vyvolá, doufejme, přece jenom i větší přemýšlení našich občanů a občanek o tom, jak takovéto potom vlastně mezinárodní konflikty po rozvodech a dohady o dítě mohou dopadat, takže to vyvolá větší zodpovědnost.

Stejně tak se nakupilo i několik případů českých rodičů, protože stoupal počet otců, kteří mají zájem vychovávat svoje děti, ať už z jakýchkoliv důvodů, zatímco dříve – míním tím dobu před rokem 1989 – byly zpravidla děti soudy jaksi automaticky dávány do výchovy matce.

Tyto změny jsou tedy určitě krok správným směrem.

A dovolte mi, abych se ještě, než přečtu usnesení, vyjádřila k pozměňovacímu návrhu ústavně-právního výboru. My jsme při posledním projednávání, kde byl otevřen zákon o sociálně právní ochraně dětí, podávali totožný pozměňující návrh, ale tentokrát jsme o něm nejednali, nepřijali jsme ho. Ve shodě s panem ministrem bych doporučovala, abychom v tomto případě nezdržovali původní návrh zákona, a předpokládám, že bude někdy příležitost na toto téma, které se řeší tím pozměňujícím návrhem, abychom se jím zabývali podrobněji, protože je možná i jiná varianta, ne tam napevno stanovit 3 měsíce nebo 6 měsíců, ale nechat vlastně větší vůli orgánům sociálně právní ochrany dětí v obcích s rozšířenou působností, aby dejme tomu do limitu 6 měsíců měly možnost rozhodnout v konkrétním případě, jak často je potřeba konkrétní dítě nebo rodinu navštívit.

A teď už tedy přečtu usnesení našeho výboru:

Výbor po odůvodnění zástupce předkladatele Mgr. Františka Korbela, Ph.D., náměstka ministra spravedlnosti, zpravodajské zprávě senátorky Aleny Palečkové a po rozpravě doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Za druhé určuje zpravodajkou výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátorku Alenu Palečkovou.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Já vám také děkuji, paní zpravodajko. Vzápětí se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho takového nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. Prosím, kdo se hlásí do obecné rozpravy? Paní senátorka Alena Gajdůšková. Prosím.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, vnímám, že tento zákon je potřebný v oblasti řešení mezinárodních únosů dětí. Ale i zde může být problém v krátkosti lhůty pro vydání rozhodnutí soudu. V dalších upravovaných oblastech už si nejsem vůbec jista, že navrhované řešení je dobré. Při přečtení návrhu zákona se jeví jako docela vstřícné ustanovení o mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání a rodinné terapii u rozvodových řízení. Na tuto dobu zřejmě tří měsíců soud jednání přeruší podle tohoto návrhu.

Rozvodové problémy jsou problémy komunikace mezi lidmi, narušení mezilidských vztahů. Ty problémy jsou tam, kde jeden nebo oba rodiče jsou z pohledu psychologie nezralými osobnostmi a tuto situaci nedokáží zvládnout. S mediací a rodinnou terapií lze tedy jen souhlasit. Je to asi jeden z nejúčinnějších prostředků, jak celou věc řešit. Tento záměr tedy je potřeba podpořit.

Musím k tomu ale říci, že tyto postupy mohou soudy použít už dnes. Nelze ovšem souhlasit s tím, co vyplývá z důvodové zprávy k tomuto návrhu. A ono je dobré asi důvodové zprávy číst, protože to je to, co by mělo přispět poté k užívání zákona v praxi. Nemohu tedy souhlasit s tím, že zákon v podstatě institucionalizuje odebírání dětí při nedohodě rodičů. Trestá děti místo dospělých a dělá z nich vlastně rukojmí. Tak probíhal případ Terezky, který je panu ministrovi velmi dobře znám a který byl také impulsem k tomu, aby byla předložena tato novela.

Proti řešení, tak jak ho tenkrát použil soud, tedy odebrání dítěte, když se rodiče nemohli domluvit a soud nemohl prosadit realizaci svých usnesení, bylo odebráno dítě, to dítě strávilo dva a půl měsíce na dětské psychiatrii a dva měsíce v dalším zařízení. Celý rok již probíhá nejrůznější řízení a pokus dítě přesvědčit o tom, že má milovat svého otce, kterého v podstatě ani neznalo a který odmítal vlastně otcovství tohoto dítěte.

Jsem přesvědčena, že společnost má za úkol chránit vždy toho nejslabšího a nevinného. To jsou v těchto případech vždy děti. Tento návrh podle mého názoru dělá pravý opak. Staví děti do role rukojmích. Ty děti už jsou tak dost postiženi neodpovědností svých rodičů, kteří jim společně nedokáží zajistit klidný a harmonický domov, ani uspořádat své vztahy tak, aby, když už ten domov se rozpadne, se dokázali domluvit. Z tohoto důvodu navrhuji návrh zákona zamítnout.

Musím k tomu ale říci, že je to můj osobní návrh, protože tu věc nepovažujeme za politickou záležitost, není to tedy návrh klubu sociální demokracie.

Jsem přesvědčena, že paní ministryně Stehlíková i pan ministr spravedlnosti, kteří celou tu problematiku řešili, dokáží najít a formulovat lepší řešení ve prospěch dětí. Za sebe i za odborníky sociální demokracie pak nabízím spolupráci.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní senátorko. Prosím, kdo se ještě hlásí do obecné rozpravy? Paní senátorka Palečková. Prosím.

Senátorka Alena Palečková: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, nebudu to zdržovat, já se jenom musím vyjádřit k tomu, co tady řekla moje předřečnice o tom konkrétním případu. Ten případ se odehrával v mém volebním obvodě, já nebudu popisovat žádné podrobnosti. Jenom vás chci informovat, že paní senátorka Gajdůšková nemá přesné informace a dopustila se tady zkreslení té situace. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Paní senátorka Gajdůšková. Prosím.

Senátorka Alena Gajdůšková: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, přiznávám, že nemusím mít úplně stoprocentně přesné informace. Také jsem nechtěla ten případ rozpitvávat, takže jsem použila také jakousi zkratku. Nicméně nic to nemění na tom návrhu a na tom, že si myslím, že řešení, které tam bylo použito, nebylo dobré.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní senátorko. Kdo se dále hlásí do obecné rozpravy? Nikdo. Obecnou rozpravu končím. Pane navrhovateli, prosím, máte příležitost se vyjádřit, chcete-li.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Pane předsedající, jenom velmi stručně, aby některé věci byly vysvětleny. Byla zde ústy paní senátorky Gajdůškové vznesena pochybnost o té lhůtě. Tady chci upozornit, že právě haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí nám stanovuje lhůtu šesti týdnů. To není nápad českého zákonodárce, který by byl tak progresivní, že by si myslel, že to vyřešíme v šesti týdnech. To je náš mezinárodní závazek. Proto musíme občanský soudní řád přizpůsobit, abychom tento závazek mohli splnit.

To, že mediace dneska už je možná – samozřejmě, že je už možná dneska podle o.s.ř., ale soudci ji příliš nevyužívají. Je to v zásadě moderní prostředek, soudci jsou spíše zvyklí často rozhodovat direktivně a ne vytvořit prostor pro dohodu. Já nemám děti, neumím tyto věci posoudit z pohledu osobního, ale jako člověk, který ty věci právně trošičku vnímá, konstatuji, že je vždycky dobře, pokud při řešení těchto problémů je prostor pro dohodu, pro mediaci a najde se smír. Ostatně kauza Barao, která tu byla zmiňována, holčička odvezená z Portugalska, nakonec byla vyřešena jenom proto, že se oba rodiče dohodli. To je podle mě klíčová filozofie všech změn, které tam jsou. To znamená, my rozšiřujeme paletu možností, které soud může použít. Nic jiného. I dneska může dělat mediaci, ale my to zvýrazňujeme a dáváme mu explicitní, jasný prostředek.

A k tomu, co bylo řešeno ke kauze Terezka, já konstatuji to, co říkala paní senátorka, já zde nechci ke konkrétní kauze hovořit, ale opravdu informace, které má paní kolegyně Gajdůšková, nejsou přesné. Já to řeknu obecně. Zkrátka občanský soudní řád musí znát prostředek, jak řešit situaci, kdy ani jednomu z rodičů v určitou chvíli soud nemůže dítě na přechodnou dobu svěřit. Je to krizová situace. Já si nepřeji, aby to nastávalo, ale zkrátka to může nastat. A jednou z takových možností je, když soud dojde k závěru, že dítě je pod vlivem jednoho z rodičů a není schopno svobodně říci v aktuální chvíli u soudu, u kterého z rodičů chce být vychováváno. A nebo není schopno aktuálně u soudu říci svůj názor na druhého z rodičů.

Proto tzv. vhodné prostředí znají všechny civilizované státy Evropy a užívají jej. Že je to krizová varianta, která by měla nastat jako nejkrajnější řešení, tzn. odejmutí dítěte od rodiče, tj. samozřejmé. Nezavádíme zde něco nového, ale co by mělo fungovat, definujeme. Snažíme se zavést termín vhodného prostředí, abychom vyloučili případ, kdy se diskutuje o tom, zda malá holčička má či nemá být umístěna do psychiatrické léčebny, kdy je duševně zcela zdravá. O tom je právní úprava, která se snaží to, co existuje specifikovat a dát k tomu přesnější mantinely a podobu. Nemyslím si, že přijetím této novely najednou budou děti odebírány hromadně rodičům a umisťovány do psychiatrických léčeben nebo jinam, naopak snahou je, aby případ, kdy zdravé dítě umístěné do psychiatrické léčebny na pozorování byl případem, který proběhl poslední

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane ministře. Paní senátorko Palečková, přejete si vystoupit jako zpravodajka výboru pro zdravotnictví a sociální politiku? Nepřejete. Poslední slovo před hlasováním bude mít zpravodaj garančního výboru pan senátor Ladislav Macák.

Senátor Ladislav Macák: Udělám rekapitulaci. V rozpravě vystoupily dvě senátorky, padly tři návrhy, schválit, zamítnout a vrátit PS s pozměňovacími návrhy.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Po znělce budeme hlasovat o prvním z návrhů. V sále je přítomno 52 senátorek a senátorů, kvorum je 27.

Budeme hlasovat o schválení návrhu zákona, ve znění postoupeném PS.

V sále je přítomno 51 senátorek a senátorů, kvorum je 26. Zahajuji hlasování o návrhu schválit návrh zákona. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku.

Skončilo 23. hlasování schválením návrhu na schválení. Bylo 52 přítomných, kvorum 27, 41 pro, 2 proti.

Před námi je poslední bod pořadu dnešní schůze.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Dámy a pánové, budeme pokračovat bodem, kterým je

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců,

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 349/1999 Sb.,

o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů

Senátní tisk 276. Návrh uvede pan ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Dámy a pánové, pokusím se být maximálně stručný. Pro nás je toto klíčový právní předpis reformy české justice.

Filozofií novely byla snaha po nálezu Ústavního soudu, který řešil kauzu dr. Brožové doplnit tu část o soudech a soudcích, která umožňuje trestat a odvolávat soudní funkcionáře v případě, že pochybí. Nález Ústavního soudu nejen dal zapravdu dr. Brožové, ale zrušil i část zákona o soudech a soudcích, která umožňuje odvolávat soudní funkcionáře. My jsme tak ve zcela paradoxní situaci, jediná země v Evropě a možná v civilizovaném světě, kde není možné odvolat soudního funkcionáře za výrazné pochybení. Proto tato novela vznikla a připravila systém kárných senátů smíšeného charakteru, které budou fungovat u Nejvyššího správního soudu a budou rozhodovat o kárných proviněních soudních funkcionářů. K tomu jsme doplnili soudce jako takové. Vedla nás k tomu celá řada různých kauz. Mediálně nejznámější byla kauze soudce Nagyho, který se podle mého názoru dopustil trestného činu, když padělal protokol a jednání a přesto jej kárný senát nezbavil funkce. Je to pouze špička ledovce, kterou vidíte mediálně, ale my víme o celé řadě případů, kdy kárné senáty nerozhodovaly objektivně a rozhodovaly příliš stavovsky. Proto novela, která polovinu senátu tvoří z nesoudců a pouze polovina bude tvořena soudci. To je první část novely. To byl základ, který odešel do parlamentu.

Počítali jsme s tím, že v tomto volebním období připravíme ještě druhou novelu zákona o soudech a soudcích, která bude obsahovat časově omezené mandáty pro předsedy soudů. Protože se v parlamentu ukázalo, že je vůle podpořit tento návrh a protože máme celou řadu zákonů – ministerstvo spravedlnosti v tomto volebním období má rozpracováno 52 zákonů, došli jsme nakonec k závěru z důvodu úspornosti času a efektivity, že časově omezený mandát předsedů soudů doplníme usnesením ústavně-právního výboru ještě do této novely. Jinými slovy – máte před sebou zákon, který má dva hlavní body: kárné senáty pro soudní funkcionáře a řadové soudce a časově omezené mandáty pro soudní funkcionáře.

Hledali jsme model, který je velmi korektní vůči soudní moci, protože nové jmenování předsedy soudu po uplynutí mandátu starému předsedovi a nebyl odvolán kárným senátem, je vedle působnosti ministra spravedlnosti vždycky spojeno s jiným orgánem. U předsedů okresních soudů je to spojeno s nominací předsedy krajského soudu, u krajských, vrchních a nejvyšších je tato působnost rozdělena mezi ministra spravedlnosti a prezidenta republiky. Jinými slovy – snižujeme tím nebezpečí, aby ministr spravedlnosti stranicky spřízněné nebo nekvalitní kandidáty jmenoval do takovéto pozice.

Nejsme a nebudeme jediná země v Evropě, pokud tento návrh projde, jak se nám snaží někteří justiční funkcionáři vnutit. Včera v noci jsem se vrátil z návštěvy Krakova, kde jsem měl dvoudenní jednání s ministrem spravedlnosti Polské republiky. Například v Polsku úspěšně funguje model pětiletých časových mandátů pro předsedy soudů. Upozorňuji vás, že tam soudce jmenuje výlučně ministr spravedlnosti. Není to rozdělené jako u nás z důvodu vyšší ochrany mezi ministra a prezidenta a časové období je mnohem kratší než u nás. Navrhujeme sedm až deset let, podle významnosti soudu. Mandáty jsou tak dlouhé, aby nově jmenovaný předseda neměl pocit, že se musí zavděčit předsedovi, případně představitelům moci výkonné, protože za 10 let zvláště v českých podmínkách je pravděpodobné, že bude jiný ministr spravedlnosti a bude ho jmenovat někde jiný.

Mohu konstatovat, že liberální vláda, která je dnes v Polsku a jejíž program je mi v oblasti blízký, tento návrh schvaluje a v praxi mají dobré zkušenosti. Platí to více než deset let.

Obměnou předsedů chceme dosáhnout toho, co zde není, to je větších nároků na předsedy soudů. Předsedové soudů se ne vždy chovají jako manažeři, kteří odpovídají za výkon svých soudců a tlačí na ně, případně kárně žalují, pokud nepracují. Často to berou jako jistou společenskou funkci než náročný post, kterému se musí pořádně věnovat.

Proto časově omezený mandát, aby využili času, který jim je určen, k maximálně kvalitním výsledkům a k tomu, pokud nebudou činnost vykonávat dobře, aby je ministr spravedlnosti potažmo prezident, potažmo předseda krajského soudu už znovu nikam nenominovali. To znamená, je to právě to, co je běžné v jakékoli jiné lidské profesi, aby náročná manažerská funkce byla časově omezena, aby po určité době ten dotyčný, pokud nesplní podmínky, nebyl znovu jmenován. Já jsem to takto velmi stručně nastínil, máte-li během diskuse nějaké dotazy, samozřejmě rád je zodpovím. Samozřejmě tady konstatuji, že to je nejradikálnější změna zákona o soudech a soudcích, která byla přijata od přijetí tohoto zákona. Podobné kroky, které činil doktor Otakar Motejl před pěti, šesti lety, tak spadly a nebyly přijaty Poslaneckou sněmovnou. Pokud se nám to podaří prosadit, tak já si od toho slibuji velký posun a dynamiku v oblasti justice a co je důležité, neb jsme politici, že tady zdůrazňuji na tomto místě, že žádnému předsedovi krajského soudu a vyššího soudu neskončí mandát v rámci přechodných ustanovení za trvání ještě této vlády. Všechno je postaveno od pěti let výše. Jinými slovy, tím argumentuji na případné námitky, určitě to nedělá tato vláda pro sebe, protože výměna předsedů vyšších soudů za této vlády už jim nedojde. Nebude už tato výměna realizována.

Dámy a pánové, já a tím končím své vystoupení, chci konstatovat, že když jsem diskutoval se zástupci politických stran, tak všechny politické strany na neformálních pracovních večerech podporovaly časově omezený mandát pro předsedy soudů. Mrzí mě, že některé strany v rámci populistické opoziční politiky od toho nyní odstupují, vnímají to trošku vnímat, ale chci konstatovat, že my jsme udělali takovou novelu zákona o soudech a soudcích, která v počátku, kdy se více věcně diskutovalo a méně braly v potaz politické argumenty, byla podporována všemi zástupci politických stran.

Podíváte-li se také na hlasování ve sněmovně, tak byť sociální demokracie vyhlásila nulovou toleranci, tak tento návrh získal podporu 109 poslanců ze 153 přítomných, to znamená určitě mnohem více, než jsou hlasy pouze vládní koalice. Budu velmi rád, pokud i zde na půdě Senátu tento návrh získá vyšší podporu, než pouze hlasy senátorů, kteří patří k politickým stranám, které vytvářejí vládní koalici, protože osobně se domnívám, že to je klíčová novela, bez které těžko můžeme chtít po předsedech soudů, aby odpovídali za činnost svých soudců, a těžko je můžeme hnát k odpovědnosti, protože jednotlivé soudce, kteří soudí samozřejmě nemůže moc výkonná sankcionovat, to by byl zásah do nezávislosti. Ale předsedy soudů, kteří dohlížejí na chod soudu, mají mít vytipováno, který soudce má neodůvodněné průtahy, a mají s takovým soudcem pracovat, ne se na to vykašlat, tak takové předsedy samozřejmě moc výkonná má mít právo případně hnát k odpovědnosti.

A o tom je tato novela. Není o ničem jiném než o tom, aby zde byla větší kontrola nad tím, jak předsedové soudů fungují.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a jsem připraven odpovídat na případné dotazy.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane ministře, posaďte se u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednala Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury a přijala stanovisko, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 276/2. Zpravodajem byl určen pan místopředseda Petr Pithart.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ústavně-právní výbor, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 276/1. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Jiřina Rippelová. Já ji poprosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Jiřina Rippelová: Vážený pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, předkládaný návrh novely zákona o soudech a soudcích se týká několika témat. Původní vládní návrh, tedy návrh prošlý připomínkovým řízením a schválený vládou v zásadě pojednává v reakci na nález Ústavního soudu o novém způsobu odvolávání předsedů a místopředsedů soudů v kárném řízení před smíšenými kárnými senáty. Do tohoto návrhu však velmi citelně zasáhla Poslanecká sněmovna cestou tzv. komplexního pozměňovacího návrhu tak, že k němu přidala témata další. A to především zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů. Rozdělení jmenovacích oprávnění soudních funkcionářů mezi ministra spravedlnosti a prezidenta republiky a zřízení neurčitého počtu pozicí místopředsedů Nejvyššího soudu.

Některá z těchto témat byla zpracovávána a zpracována na ministerstvu spravedlnosti a původně byla proponována pro samostatnou novelu zákona. To je novelu se samostatným připomínkovým řízením, důvodovou zprávou, širokými konzultacemi, atd. atd., aby Senát nebyl postaven do té pozice, do které postaven byl.

Vzhledem k formě komplexního pozměňovacího návrhu však tyto prvky přípravy absentují. Ministerstvo se domluvilo přímo s poslanci z ÚPV. Za těchto okolností však nemá valného smyslu například vystavovat návrhy zákonů na internetu veřejným připomínkám, zpřísňovat legislativní pravidla, zavádět měření dopadů regulace, atd., když se v jiných případech vše tohle obejde a zákon se zrodí ve sněmovně, v níž se však má spíše jen schvalovat.

Předmětem pozornosti našeho ÚPV byly jak procedurální, tak obsahové aspekty návrhu zákona. Jednání se zúčastnili předsedové obou nejvyšších soudů, vrcholní reprezentanti Soudcovské unie a představitelé ministerstva včele s panem ministrem. Ještě před ÚPV totiž jednala ústavní komise, která poukázala na řadu problémů v zákoně obsažených, resp. Na to, co v něm obsaženo není. Tím se zákon stal tzv. a tak říkajíc žhavějším. Hned na začátku byli všichni přítomní upozorněni na to, že se nejedná o seminář. Ale ruku na srdce nám všem členům ÚPV, těch seminářů na půdě ÚPV se nepořádá zase tak příliš. A kde jinde bychom měli o koncepčních věcech vlastně mluvit?

Totéž platí i o slyšení expertů, které někdy okřikujeme místo toho, abychom byli rádi, že se něco dozvíme. A pak je ovšem otázkou, na základě čeho máme rozhodovat, resp. Pomocí čeho máme čelit informační převaze exekutivy. A to bez ohledu na to, jaký je vztah senátní většiny k momentální vládě.

Odpovědnost Senátu za řád v ústavním systému a v zákonodárství totiž nemá být odvozována od toho, je-li jeho většina vůči vládě přátelská nebo kritická. Pan ministr se zmiňoval o jednáních s představiteli politických stran, s nimiž bylo vše domluveno, o neformálních setkáních. V předchozích letech bývala podobná jednání organizována na bázi ústavně-právních výborů, případně i ústavních komisí obou komor. A povšimněme si, že senátoři se jich už neúčastní. Možná to souvisí s už zmiňovanou metodou práce výlučně až se senátními tisky. Zvláště u otázek s ústavní povahou. To každopádně není šťastné, neboť se u nich dále zvyšuje vliv ryze poslanecký.

V rozpravě ve výboru byly formulovány výtky proti způsobu přípravy návrhu zákona a proti některým jeho ustanovením. Zásadní byla zejména pochybnost, zda vůbec mají být zavedena funkční období předsedů a místopředsedů soudů, jak o tom tady pan ministr hovořil, když mají být na základě novely odvolatelní cestou kárných řízení. Argument personálního opotřebování, který zazněl, je zazněl, vážení kolegové, ošemetný vzhledem k tomu, že o opakovaném jmenování budou rozhodovat orgány exekutivy, a to na základě velmi volného uvádění. To možná nemusí vadit u organizací zřizovaných obcemi, poněkud to ale již vadí u nezávislé soudní moci. Dokud o opakovaném jmenování nebude rozhodovat nebo alespoň spolurozhodovat orgán s podílem soudců, bude s ním spojena pochybnost stran korektnosti.

Bude znovu jmenován spíše funkcionář známý svou snahou chránit soudnictví před zásahy zvnějšku, anebo funkcionář submisivní? To nevíme.

Kritice možného zneužití rozsáhlých personálních oprávnění ministra spravedlnosti se čelí tím, že jmenování předsedů vrchních a krajských soudů se přenechává prezidentu republiky. Tím se sice vypořádají výtky proti jednotlivci, nikoliv ale proti ingerenci moci výkonné, jejíž je prezident součástí. Faktický výběr jmenovaných předsedů soudů nadto zůstane nadále ministru spravedlnosti jako nominátorovi.

Nad rámec návrhu ministerstva poslanci zasáhli do úpravy místopředsedů Nejvyššího soudu s poukazem na to, že v článku 62 ústava mluví o místopředsedech, zatímco zákon jen o místopředsedovi. V současnosti probíhá před Ústavním soudem řízení, které má objasnit, zda je čl. 62 ústavy pouze kompetenčním ustanovením, jemuž dávají dosah prováděcí zákony. Dosti rozšířený názor totiž praví, že funkci místopředsedy Nejvyššího soudu obsazuje prezident. Zákon podle čl. 91 však stanoví, kolik místopředsedů v organizační struktuře Nejvyššího soudu je. Jediný místopředseda je tradiční. Odpovídá to jeho povaze, jeho pojetí zástupce předsedy. Přijetím těchto pozměňovacích návrhů se probíhající řízení zmaří. Má přitom význam přesahující tuto dílčí otázku.

Oproti jiným soudům zde krom toho není místopředseda jmenován na návrh předsedy. Při absenci určení počtu místopředsedů bude záležet na prezidentovi, kolik místopředsedů jmenuje.

A prezident přitom není orgánem majícím vyhodnocovat potřeby Nejvyššího soudu. S funkcí místopředsedy jsou také spojena značná finanční plnění apod. Proto také třeba zákon o Ústavním soudu provádí ústavní plurál upřesněním, že místopředsedové Ústavního soudu jsou dva.

Pokud základem novely byla kárná řízení, nebyl výrazně kritizován. Upozorněno však bylo na celkové zpřísnění. Kárné řízení, jak tady bylo řečeno, bude jednoinstanční, bude probíhat před šestičlenným kárným senátem zřízeným při Nejvyšším správním soudu. Významně se prodlužuje lhůta pro zahlazení kárného postihu z jednoho na pět roků. Funkční období kárného senátu bude pětileté. Při rovnosti hlasů v kárném senátu musí následovat zprošťující rozhodnutí. Rozšiřuje se počet kárných žalobců o veřejného ochránce práv a o prezidenta republiky a prodlužuje se subjektivní i objektivní promlčecí lhůta pro navrhovatele kárného řízení, zpřísňují se kárné tresty a ruší se přestupková imunita soudců.

V rozpravě na jednání ústavně-právního výboru byly podány návrhy na schválení, na zamítnutí a na vrácení a na vrácení návrhu zákona s pozměňovacími návrhy, jejichž smyslem bylo z novely zákona odstranit kontroverzní ustanovení, jež mají být předmětem samostatné diskuse.

Jednalo se jednak o vypuštění ustanovení souvisejících se zavedením funkčních období soudních funkcionářů a s rozšířením oprávnění prezidenta republiky o jmenování předsedů krajských a vrchních soudů a dále o návrat k jedinému místopředsedovi Nejvyššího soudu. Připraveny byly i mírnější varianty pozměňovacích návrhů. Ani o jedněch se však nehlasovalo, neboť pěti hlasy byl přijat návrh na schválení návrhu zákona v postoupeném znění. Bylo to usnesením č. 76 na 23. schůzi výboru ústavně-právního, konané dne 9. 7. letošního roku. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji, paní senátorko. Dále uděluji slovo zpravodaji Stálé komise pro ústavu a parlamentní procedury panu předsedovi Pithartovi.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, Stálá komise pro ústavu a parlamentní procedury jednala o novele soudcovského zákona proto, že jde o zákon, který mimořádně významně dotváří ústavní úpravu soudní moci. Její projednávání ve sněmovně bylo navíc, podle našeho názoru, spojeno s pochybnostmi spadajícími i do oblasti toho, čemu říkáme parlamentní procedury. Stanovisko komise máte k dispozici, proto z něj vyberu jen několik úvah a doplním jej komentářem.

Žijeme v parlamentní republice, ve které není dělba moci uplatňována tak striktně jako v republice prezidentské. Nesporně však uplatňována je a má být uplatňována. Nejméně 10 let se vedou diskuse o tom, zda je postavení soudní moci jako jedné z mocí základních, zvláště ve vztahu k moci výkonné, přiměřené.

Nejde o to, že by v těchto debatách byla nezávislost jako atribut soudní moci zpochybňována. Spíše se v těchto diskusích vyjevují rozdíly v tom, co kdo pod nezávislostí chápe. Zřetelný rozdíl je zejména mezi autoritativní interpretací ústavy v judikatuře Ústavního soudu na jedné straně, a pohledy řady představitelů politických stran v Poslanecké sněmovně na druhé straně.

Poněkud paradoxně bývá Ministerstvo spravedlnosti vstřícnější vůči návrhům svého omezení ve prospěch nějakých myslitelných orgánů s podílem soudcovských reprezentantů než Poslanecká sněmovna. Možná je to ale jen výraz obecnější nevůle Sněmovny omezovat prostory ovlivňované politiky ve prospěch orgánů s atributem nezávislosti. Soudní moc a soudci mají být nezávislí proto, aby se jejich rozhodování o právech mohlo odehrávat bez podezření z toho, že straní tomu či onomu politickému zájmu nebo mocným vůbec.

Senát v těchto debatách tradičně zaujímal pozici komory vstřícné jak vůči judikatuře Ústavního soudu, tak vůči posílení vlivu soudní moci na její vlastní záležitosti. Bylo to ostatně součástí trvalejšího úsilí o preciznější vyvažování systému mocí. To je také důvod, proč se i tímto návrhem zákona dne 3. července zabývala stálá komise Senátu, která přitom mohla navázat na svá četná předchozí jednání, ale též třeba na loňskou konferenci o správě soudnictví, konané na půdě Senátu.

Předmětem našeho zkoumání byly dvě skutečnosti. Jednak způsob přípravy a projednávání návrhu zákona, jednak tématika zavedení funkčních období soudních funkcionářů. O první věci již mluvila paní senátorka Rippelová, takže mohu jen dodat, že tzv. komplexní pozměňovací návrh není jako institut sám o sobě špatný proto, že by poškozoval práva poslanců, byť i to může být pravda, když jsou po druhém čtení postaveni před úplně jinou předlohu. Špatný je hlavně kvůli, v uvozovkách, poškozování práv navrhovatele zákona, jemuž se zákon pod rukama zcela změnil, přičemž navrhovatelem v případě vlády není konkrétní ministr, ale celá vláda. Poškozována je ale vůbec nejvíc zainteresovaná veřejnost, která je připravena o informace a možný vliv v průběhu připomínkových řízení.

Pokud tedy ministr obejde celý proces přípravy zákona ve vládě a návrh zákona v dohodě s poslanci zásadně změní ve výborové fázi jednání, neznamená to, že by vše bylo v pořádku, protože to poslancům nevadí. Chci tu vyjádřit přesvědčení, že komplexní pozměňovací návrhy jsou vedle přílepků další z možností, jak bez velkých debat překvapovat, zaskakovat adresáty práva.

Pokud jde o druhou otázku, tj. posuzování obsahu novely, bylo východiskem komise poznání, že je u nás soudní moc, co do své správy, personální agendy nebo rozpočtových záležitostí, závislá na moci výkonné, což je opakovaně kritizováno Ústavním soudem.

Tento návrh na velmi závažnou změnu soudcovského zákona na této situaci mnoho nemění. Na jedné straně totiž vyhovuje nálezům Ústavního soudu, podle nichž má být soudní funkcionář odvolatelný jen rozhodnutím soudní moci, když zavádí zvláštní kárné řízení týkající se funkcionářů. Na druhé straně však tento princip relativizuje, a to právě zavedením funkčních období soudních funkcionářů, čímž se samozřejmě jistota při výkonu funkce snižuje. Zavedením funkčních období se výkonné moci vrací možnost rozhodovat o obsazení pozic předsedů a místopředsedů soudů mnohem častěji, než kdyby byl aplikován pouze model kárného řízení, který tak ztrácí část svého významu.

Možnost opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů je ošemetná kvůli tomu, že zůstává v rukou výkonné moci, byť nikoli jen ministra spravedlnosti. Nově přibyl prezident republiky jmenující předsedy vrchních a krajských soudů s kontrasignací.

Pro jmenování navíc chybějí kritéria, takže při opakovaném jmenování bude hodně záležet na ryzosti osobností všech zúčastněných, aby nedošlo k zohledňování spíše politických a osobních vazeb než v odbornosti a morální konzistence. Mělo by nás přitom zajímat, jak správa soudnictví vykonávaná jednou z politických mocí může ovlivňovat nezávislost samotných soudců.

Bylo by imperativúm dělby moci přiměřenější a navíc ústavně konformnější, kdyby zákon vytvořil nějaký orgán, který by byl složen z reprezentantů soudní moci. A ten by navrhoval ministru spravedlnosti kandidáty na místa soudních funkcionářů. Často totiž nezáleží jen na tom, co se dělá, ale také na tom, kdo to dělá. Řeknu to otevřeně: To, co bychom neodpustili moci výkonné, můžeme akceptovat u rozhodnutí orgánů s podílem soudcovské reprezentace. Jistě, ta i ona rozhodnutí mohou být vždycky zpochybňována. Pokud však jde o jejich motivy, ani zdaleka nejsou zpochybňovatelné ve stejné míře.

Jak jsem z tohoto místa uváděl již na zmiňované loňské konferenci, jde-li o reprezentanta moci výkonné, platí s až nespravedlivou pravidelností něco jako presumpce politického zájmu momentálně garnitury. Není tím míněno, že bychom nutně museli rovnou zřizovat ústavně zakotvenou Nejvyšší radu soudnictví. Účelnější je začít na úrovni zákona a zprvu možná spíše než ministerstvo spravedlnosti nahrazovat je doplňovat. Namístě by to bylo právě při výběru soudních funkcionářů. Bylo by však možné uvažovat i o jiných působnostech, jako je např. příprava rozpočtové kapitoly apod.

Základem je tu chtít. Základem je tu vůle. Obáváme se nicméně, že kolegové ve sněmovně příliš nechtějí a příliš vůle tady nemají. To však nutně neznamená, že se jejich postoji musíme podřídit, byť nás nakonec mohou přehlasovat.

Citlivost těchto otázek ostatně dokládá důvodnost opakovaných senátních návrhů doplnit soudcovský zákon mezi ty zákony, k jejichž přijetí by bylo třeba souhlasu obou komor.

Komise ve svém stanovisku, které máte k dispozici, upozorňuje na tyto a na další skutečnosti, jež ji vedou k doporučení, akceptovat novelu, ale v jejím původním rozsahu, tj. akceptovat nový model kárných řízení a vydělit z ní k budoucímu řádnému projednání ostatní témata funkčních období, rozšíření kompetencí prezidenta republiky či počtu místopředsedů Nejvyššího soudu. Tuto intenci sledují pozměňovací návrhy předložené na schůzi ústavně-právního výboru.

Úplně na závěr si dovolím připojit jednovětý osobní komentář, možná spíše memento.

Celý liberální hospodářský systém nevznikl prvotně z volného trhu, ale z nezávislého soudce.

A usnesení:

Na 19. schůzi konané 3. července 2008 Stálá komise

1.? Schválila stanovisko k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

2.? Určila zpravodajem pro jednání Senátu senátora Petra Pitharta.

3.? Pověřila předsedkyni komise, aby toto usnesení předložila předsedovi Senátu a seznámila s ním všechny senátory.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Pane kolego, mohu ještě malý dotaz. Já totiž nevím, jestli mám toto usnesení vnímat jako vrátit návrh s pozměňovacími návrhy, ale tak se to vnímat nedá, tam je jenom schválení stanoviska, kde je vrátit to, ale toto přesně není stanovisko této komise.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: My můžeme jenom doporučit.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Dobře. Mně jde jenom o to, jestli zde nezazněl nějaký návrh na usnesení, který se týká tohoto bodu, jako vrátit s pozměňovacími návrhy. Z vaší strany nezazněl, pane místopředsedo?

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ne.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil: Původně jsem k tomuto zákonu mluvit nechtěl, ale to, co tady bylo řečeno, a zvláště jeden případ, mě k tomu vedl. A nebude to z pozice právníka a bude to z pozice odborníka jiného typu. Ale svědčí to také o tom, že soudní moc se prostě neobejde sama se sebou jakousi korekcí výkonu, nevýkonu, a to i z oblasti mimo soudnictví zjevně postrádá.

Byl zde vlastně nadhozen případ soudce Nagye, se kterým jsme se všichni seznámili v novinách a snad všichni, protože nás na to upozorňovali známí, viděli televizní pořad s ním, kde byl vlastně objektem jakoby úplatný soudce. Já jsem se na to díval, pak jsem si to obstaral jako kopii, díval jsem se na to několikrát, pozoroval jsem tam zjevnou ztrátu společenské distance, pozoroval jsem ztrátu racionální kontroly ve výpovědích, kdy vlastně zcela cizím lidem se chlubil věcmi, o kterých musel vědět, že jsou výpověďmi, které mohou vést k jeho obvinění. A tak jsem si začal probírat to, co tam bylo řečeno. A bylo tam konstatováno, že se naprosto nesmyslně zadlužil. Bylo tam období, kdy nepracoval vůbec, a období, kdy vytvořil zápis z celého jednání, vč. protokolů.

Přímo přitom, co jsme viděli v televizi, byla patrná neschopnost přerušit řeč, ta nepřekonatelná potřeba chlubivosti a naprosto nepochopitelná lačnost po bankovkách, spíš než po penězích, protože o žádné velké peníze se nejednalo.

Když jsem ho pozoroval, jak odcházel, tak tam byly vidět ty zvláštní nutkavé pohyby, skoro až poskakování, ohlížení se a další projevy. Po 15 letech práce na psychiatrii, kdybych to měl zhodnotit, tak by mě nenapadlo až tak uvažovat o tom, že jeho jednání bylo zločinné. A teď, jak to říci slušně, aby to nebylo žalovatelné. Napadlo by mě uvažovat o jiné poruše než kriminální, spíše zdravotní. To, co bylo vidět v televizi, když odhlédnu od toho, tak byly typické případy mániodepresivního syndromu.

Já se tedy domnívám, že prostě musí nějaká možnost korigovat funkcionáře, i když se tím vůbec nezasahuje do jejich soudního rozhodování, snad s výjimkou toho, že v některých případech, jako nám předvedli soudce Nagye, by bylo lepší to alespoň na čas ukončit. To nebyl ani tak zločinec jako spíš nemocný člověk.

Čili v podstatě to, jakým způsobem jednala kárná komise, mu udržovalo tento stav a znemožnila mu léčení, které mě napadá, že by potřeboval. Ale co by bylo právě potřeba pořádně vyšetřit, to bylo znemožněno tím, jakým způsobem jsou založeny ty způsoby řízení justice, tam šlo o to, že se nenašel nikdo, kdo by mu jako vedoucímu dokázal pomoci a říci „teď soudit nemůžeš, teď se necháš pořádně vyšetřit, protože tvé chování by mohlo být jinak kriminální“. To je také jeden z důvodů, proč se zcela jinou úvahou, než tady přednášel pan ministr, ze zcela jiného oboru budu tento zákon podporovat.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji. Dalším přihlášeným je senátor Josef Novotný. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Josef Novotný: Dobrý večer. Pane místopředsedo, pane ministře, já nejsem nadšen touto novelou, snažím se dlouhodobě zpozorňovat na nepořádky a nepravosti v justici i prakticky. Došlo tady k tomu, že v časovém presu 30 dnů, které má Senát, kdy dnešní projednání je vlastně po pracovní době, je projednávána norma, která byla v podstatě upravena právě tím pozměňovacím návrhem ve sněmovně a týká se přitom zásadních záležitostí fungování našeho soudního systému. Norma v té podobě, která je předložena, vlastně ukazuje bezradnost našeho politického systému, řešit selhání soudců. Odvolávání soudců právě pomocí kárného soudu mi připadá, že je to podobná snaha, jako chtít po České lékařské komoře, aby potrestala lékaře.

Jediným, kdo v současné době může soudce kontrolovat, je předseda soudu. Souhlasím s panem ministrem, že oni plní všechny možné společenské funkce, jenom tu praktickou stránku své činnosti a jedinou roli nejsou schopni z kapacitních a společenských důvodů v podstatě žádným způsobem dělat. Takže přes soudce není žádná efektivní kontrola.

Novela mi připadá, že se připravují místopředsedové za jednotlivé politické strany, když to přeženu, v tom výsledku. Je potřeba také upozornit na výběr soudců, i když to s touto normou nesouvisí. Ale kolega předřečník mě trošku k tomu přivedl, protože k tomu jsou vybraní dva psychiatři, jeden je pro Čechy, druhý je pro Moravu, a ti jsou vlastně podmíněně jmenovaní a jsou to ti, kteří určují, kdo postoupí z těch stovek čekatelů dál.

Já přečtu jeden konkrétní paragraf. V § 91c je uvedena nezpůsobilost soudce. Cituji: pokud byl v posledních pěti letech před podáním návrhu o nezpůsobilosti nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným proviněním. To znamená, když by si soudce uhlídal, že ty průšvihy bude mít maximálně jednou za dva roky, tak je v pohodě, může tímto způsobem postupovat dál. A při filozofii zákona, který je předkládán, je možné prakticky neomezené opětovné jmenování při absenci objektivních kritérií, takže stačí občas uletět a hlavně být zadobře s ministrem spravedlnosti, aby došlo k opětovnému jmenování. Protože on je ten, který ho pouští potom do dalšího procesu. Zapojení prezidenta republiky mě rozhodně nepřesvědčuje o větší transparentnosti celého procesu.

Já v těchto souvislostech budu bedlivě sledovat kariérní postup např. soudce Cepla nebo soudce Nováka, jak nadšeně budou jmenováni k dalším funkcím.

Zákon nepodpořím, ale nenavrhuji ani jeho zamítnutí. Budu věřit tomu, že – i když podle mě to nejde o krok dopředu – to alespoň je pouze úkrok stranou. Budu věřit, že ministr spravedlnosti dělá tento zoufalý krok proto, aby urychleně řešil katastrofální podmínky ve fungování české justice. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Další přihlášenou do rozpravy je paní senátorka Soňa Paukrtová.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, vzhledem k pokročilému času se pokusím být úplně maximálně stručná. Ale protože projednáváme opravdu závažný zákon, závažný zákon nejen pro ministerstvo spravedlnosti, ale pro soudní moc obecně, tak mi dovolte několik málo slov.

Já jsem přesvědčena o tom, že proti původnímu návrhu zákona, tak jak byl předložen, nebylo žádných námitek. Nicméně razantní odměna, ke které došlo u vládní předlohy v Poslanecké sněmovně, podle mého názoru vážně zasahuje do moci soudní. Proto jsem se přihlásila do rozpravy. Paní předsedkyně Rippelová i pan místopředseda Pithart tady popsali, tak jak já bych to určitě nedokázala, o co v tom zákoně jde.

Já bych jenom chtěla upozornit na to, že jsem hluboce přesvědčena, že v některých ustanoveních doopravdy dochází ke zhoršení stavu v ovlivňování moci soudní, podle mého hlubokého přesvědčení.

A pak ještě jednu poznámku. Možná jste si všimli, dámy a pánové, že nám vznikají dva druhy zákonů. Ten jeden, který prochází normálním legislativním procesem, kde se píší důvodové zprávy, připravují se, aplikuje se na ně RIA podle usnesení vlády. A pak vzniká druhý typ zákonů, které vznikají formou komplexních pozměňovacích návrhů, případně přílepků v Poslanecké sněmovně. A tam můžete jenom pátrat ze stena, jaké jsou vlastně důvody, proč např. dochází k zavedení funkčních období, proč tomu tak je. Protože k tomu nikdo nevypracovává žádné důvodové zprávy pro Senát.

Já se domnívám, že v případě tak důležitého zákona, jako je ten, který projednáváme, tady možná mělo dojít k mezikomorovému jednání, že na to mohl být dán delší čas. Myslím si, že to doporučení, které přijala komise pro ústavu a parlamentní procedury, vyústilo nakonec v pozměňovací návrhy, které paní předsedkyně této komise potom uplatnila na ústavně-právním výboru. Pokud ty pozměňovací návrhy budou předloženy, já pro ně zcela jistě budu hlasovat a budu pevně doufat, že dojde k tomu, že o další – a přiznám se, že diskutovatelné a jistě důležité - novele budou obě komory diskutovat, aby Senát nebyl odsouzen k tomu, aby dostal modrý tisk a měl 30 dní - k vyjádření se - na tak důležitou normu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. Další přihlášená je paní senátorka Jiřina Rippelová.

Senátorka Jiřina Rippelová: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, já nevím, jestli máme po pracovní době, nicméně vím, že máme před sebou velmi důležitý zákon. Je to novela zákona o soudech a soudcích a uvědomme si, že moc soudní je jednou z těch tří mocí, které jsou v českém ústavním systému. A také vím to, že Senát se ocitl v ústavě proto, že je povolán k tomu, aby střežil řád. A řád v tom širším slova smyslu. Proto si myslím, že jsou mu blízké instituce s podobným posláním, samozřejmě soudy nevyjímaje. A tady chci připomenout, že se Senát v minulosti velmi snažil a pokoušel se maximálně zohledňovat přibývající nálezy Ústavního soudu, které se týkaly právě soudů a soudců.

Na tyto nálezy častokrát relativně vstřícně reagovala vláda, zpravidla však tyto návrhy narazily na odpor v Poslanecké sněmovně a byly připodobňovány stavu před nálezem Ústavního soudu. Čímž se otevíral prostor pro další zásah Ústavního soudu atd.

Senát se nejednou pokoušel zasahovat pozměňovacími návrhy ve prospěch řešení spíše ústavně konformních než leckomu politicky vyhovujících. A já si myslím, kolegyně a kolegové, že bychom tuto tradici měli ctít i nadále. Pokud bude propuštěn zákon do podrobné rozpravy, mám připraven – a byl vám na vaše stoly rozdán – pozměňovací návrh. Dovolím si jenom stručně a obecně okomentovat mé zásadní připomínky k tomuto návrhu.

V tomto návrhu se zavádí časově omezené mandáty soudních funkcionářů – u předsedů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu deset let, u ostatních sedm let, opětovné jmenování je možné, ale za jakých kritérií? V zákoně jsou vidět kritéria: Nebyl shledán odpovědným za kárné provinění a nebyl pravomocně odsouzen. Cop to je za kritéria? To jsou kritéria obecná. Snad nebudeme jmenovat soudního funkcionáře, který by byl pravomocně odsouzen nebo který by byl shledán odpovědným za kárné provinění.

Proč funkcionář, který selže, může být odvolán kdykoli na základě kárného řízení? K tomu se připojují ještě sofistikovaná přechodná ustanovení v tomto návrhu, podle nichž bude účinnost právní úpravy nastávat u současných funkcionářů různě a to tak, aby jim mandáty nezanikly najednou, ale postupně, dříve těm, kteří jsou dále ve funkci.

Tady se ptám, proč stávající předsedkyni Nejvyššího soudu skončí mandát dle přechodných ustanovení po pěti letech a předsedovi Nejvyššího správního soudu po 10 letech?

Pan ministr tady řekl, že v příštích pěti letech neskončí funkční období žádnému vyššímu soudnímu funkcionáři, řekl jste předsedům krajského a vrchního soudu. Mám informaci týkající se toho, jak budou končit soudní funkcionáři, ti, kteří byli jmenováni před rokem 1989 v případě, že účinnost zákona by platila od 1. 1. 2009, ale ona bude dřívější. V roce 2010 skončí 13 funkcionářů, v roce 2011 19 funkcionářů a v roce 2012 je to celkem 25 funkcionářů. Tady vidíte obměnu soudních funkcionářů, která bude následovat.

Rozšiřuje se počet místopředsedů Nejvyššího soudu použitím plurálu. Slovo místopředsedy se nahrazuje slovem místopředsedů, z čehož vyplývá, že budou více než dva. Kolik to je, kdo stanoví jejich počet? Dovolím si tady upozornit na skutečnost, že se v této věci koná řízení před ústavním soudem. Také si dovolím upozornit na skutečnost, že tato funkce byla vždy koncipována pro jednu osobu. Jaká bude náplň práce dalších místopředsedů?

Rozšiřují se kompetence prezidenta republiky o jmenování předsedů vrchních a krajských soudů. Poslanecká sněmovna přesunula toto jmenování z ministra spravedlnosti na prezidenta republiky a u hlavy státu tak dojde ke koncentraci jmenovacího oprávnění, které bude mít ke všem předsedům soudů s výjimkou okresních soudů.

Vážené kolegyně a kolegové, na závěr mi dovolte, abych v případě, že bude návrh zákona propuštěn do podrobné rozpravy, avizovala a předložila pozměňovací návrh. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji. Nevidím nikoho dalšího přihlášeného do obecné rozpravy, obecnou rozpravu končím. Požádám pana ministra o slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, potřeboval bych hodinu na to, abych všechny trochu úmyslné nepravdivosti vysvětlil, ale ne chci vás zdržovat. Vyšli jste mně vstříc, že dnes tento bod tak pozdě projednáváme, budu mluvit pouze půl hodiny. Pokusím se nastínit některé věci, které zde padly. Měl jsem problém rozlišit, kdy senátor hovoří sám za sebe a kdy zde předkládá zprávu tělesa. Mrzí mě, že nevím, kdy je to usnesení kolektivního tělesa a kdy je to individuální názor, na který má plné právo. Budu reagovat na to, co zde zaznělo a nevím, jestli reaguji vůči tělesu – komisi či výboru, nebo vůči konkrétní osobě.

Obecně chci nejprve říci, že pohled na to, jakou formu má mít soudní moc, jakou má mít míru nezávislosti, lze mít různou a nelze říci, že nějaký pohled je lepší a jiný horší. Zastávám názor, že soudce má být nezávislý ve svém rozhodování, že soudcovská nezávislost je výhoda občana, který se dostane k soudu a má to štěstí, že o něm rozhoduje nezávislý soudce. Nezávislost není pro soudce, ale pro občany. Zní to možná jako slogan, ale když slyším některé soudní funkcionáře, mám pocit, že to není slogan, ale že je to heslo, které bychom měli některým – to zdůrazňuji soudním funkcionářům neustále připomínat.

Několikrát byl zmiňovány nálezy Ústavního soudu. Lze na ně nahlížet různě. Musím ovšem říci, že nesouhlasím s tím, co bylo naznačováno, že tento návrh je v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Jako zástupce moci výkonné a současně člen dolní sněmovny, tzn. moci zákonodárné, jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vázán nálezem Ústavního soudu, jeho normativní větou, nikoli jeho dalšími názory, které uvádí ve svém odůvodnění. Ty pro mne nejsou zábavné. Zda je budu akceptovat či nikoli je mou věcí a nejsem nucen činit to, co Ústavní soud napíše ve svém odůvodnění. Jsem nucen činit to, co napíše ve svém rozhodnutí. Pokud Ústavní soud konstatuje, že podle jeho názoru je nejlepší formou výkonu moci soudní soudcovská samospráva, tento názor respektuji, uvažuji o něm, ale nejsem jím vázán. To je mé východisko, aby zde nevznikl dojem, že se zde snažíme obejít Ústavní soud. V žádném případě. To, že návrh zákona se připravoval jeden a půl roku, bylo právě proto, že jsme hledali řešení, které bude v souladu s pohledem Ústavního soudu vyjádřeném v jeho normativní větě, a na druhou stranu najdeme systém, který alespoň trochu bude efektivní a funkční.

Tady narážím na to, co říkal pan senátor Novotný, který zde hovořil o bezradnosti politického systému co se soudci. Odpovím na to. Pane senátore, žádný systém v Evropě nebo v civilizovaném světě „neví“, co se soudci tak, aby byli nezávislí a přitom moc byla maximálně efektivní. Všechny státy o tom přemýšlejí, všechny hledají cestu méně či více úspěšně, je to věc stálých diskusí, kde je míra nezávislosti a míra efektivity, kterou občan, který moc soudní platí má právo požadovat efektivní a rychlé soudní rozhodování.

K jednotlivým podnětům, které zde zazněly. Nechci hodnotit, zda návrh je či není přílepkem. Přílepek to není, protože je to téma, které bylo v zákoně o soudech a soudcích rozvíjeno, bylo doplněno o další část, ale nejde o novelizaci jiného zákona, ale stále zákona o soudech a soudcích. Jestli byla výhodnější cesta samostatné novely říkám ano. Snažím se vysvětlit, proč jsme zvolili tuto cestu. Umožní nám to více času věnovat trestnímu zákoníku a občanskému zákoníku i jiným zákonům, které za minulých vlád stály, nepracovalo se na nich. Snažíme se osmiletý skluz legislativy nyní dohnat. Jeden a půl roku jsme doháněli to, co minulá vláda neudělala v přijímání komunitárního práva na úseku resortu spravedlnosti. Možná i proto máme maximálně čtyři roky a snažíme se, abychom to všechno splnili. Po návrhu, který byl vydiskutován při několika setkáních zástupců politických stran jsme přistoupili k této formě řešení při souhlasu všech členů ústavně-právního výboru, tedy i opozice postupovat takovýmto způsobem.

O nezávislosti zde hovořit nebudu, to by bylo na samostatné povídání.

Chci zde rozbourat mýtus, který tak úspěšně prezentuje dr. Baxa – proč časově omezený mandát pro předsedy soudů, když máme kárné řízení. Pro člověka, který nepracuje s předsedy soudů a neví, jak funguje justice, je to legitimní otázka. Proč chceme časově omezený mandát, když je můžeme kárně potrestat. Mám možná to štěstí, že se šest let scházím s předsedy soudů a šest let je jako člověk s nimi nespojený pozoruji a šest let sleduji jejich práci. Mohu vám říci, že nemůže nikdy nahradit kárné řízení a odstranit případy, kdy předseda soudu je po určité době vyhořelý, unavený a upadá do stereotypu. To je realita každého občana. Kdo bude sedět 16 let v Senátu, 20 let ve sněmovně, také upadne do stereotypu.

A slyšeli jste sami ze strany paní doktorky, že máme předsedy soudů, kteří byli jmenováni před rokem 1989. Předsedové soudů, kteří sedí na svých funkcích více než 20 let! Já nechci zpochybňovat, že jsou tam takoví, kteří dále tu funkci vykonávají skvěle a dobře. Nechci říci a priori, že dvacetiletý předseda soudu to dělá špatně. Ale ruku na srdce – kdo zde zvedne ruku pro to, že všech 13 to vykonává tak, jak si my představujeme, že předseda soudu má svou činnost vykonávat. Já si myslím, že určitě nemalá část z nich by tu funkci již vykonávat neměla. Ale je to o tom, aby to bylo prověřeno a řečeno, zda budou či nebudou znovu jmenováni.

Takže časově omezené období nemá nic společného s tím, že se někdo kárně proviní, poruší zákony a pokud je poruší tak fatálním způsobem, že je případně odvolán až z funkce. Je to způsob, jak řešit předsedy soudů, kteří po uplynutí doby zkrátka a dobře upadají do určitého stereotypu. A věřte, že to není fráze, nemusíte mi věřit, ale já takových předsedů soudů znám celou řadu.

Kdyby to nebylo nekorektní, tak bych prohlásil o jednom současném vysokém soudním funkcionáři, který byl kdysi náměstkem a podílel se na výrazné obměně předsedů soudů, za něj došlo právě k největší obměně pěti z osmi předsedů krajských soudů, který nedávno říkal, jak je překvapen, jak se ti předsedové někteří změnili po tak krátké době. Ale nechci to tady rozebírat, protože to není korektní. Pouze upozorňuji, že současný systém, který je, byl využíván zvláště za předchozí doby, za této vlády nebyl obměněn ani jeden předseda krajského soudu. A nechceme to činit v této vládě, pokud nenastanou opravdu závažné případy. Tím reaguji na to, co bylo řečeno. Ano, v roce 2010 změníme 13 předsedů soudů, ale všichni jsou to předsedové okresních soudů. Tedy já jsem nelhal, platí teze, že v tomto volebním období nebude obměněn ani jeden předseda vyššího soudu. To tady podepisuji svou krví, protože nemáme žádného předsedu krajského soudu, který by byl ve funkci delší dobu než 20 let. Byli obměněni právě za nejmenovaného soudního funkcionáře, když byl náměstkem za ministra Motejla.

Co zde bylo ještě řečeno a je také důležité říci k počtům místopředsedů Nejvyššího soudu. Já zde nechci vytvářet dojem, že se zde jedná o nějaké ďábelské kopýtko, které by snad nepřímo mělo být namířeno proti paní doktorce Brožové. Zkrátka a dobře poslanci napříč politickým spektrem byli vedení snahou odstranit rozpor mezi Ústavou, která hovoří o místopředsedech – plurál – a mezi zákonem o soudech a soudcích, který hovoří o místopředsedovi. Zkrátka a dobře, Ústavní soud může pětkrát rozhodovat, ale rozpor mezi zákonem a Ústavou nakonec stejně musí odstranit buď ústavodárce změnou Ústavy anebo zákonodárce změnou zákona. Jinak ten rozpor zkrátka neodstraníme. Jak ho chceme odstranit jinak? A upozorňuji na to, co zde nebylo možná řečeno, že všechny soudy v ČR, obecné soudy mají několik místopředsedů. Máme soudy, kde je dokonce pět a více místopředsedů. Já neříkám, že to je správně, ale kladu si otázku, když zde bylo řečeno, že je zde tradice jednoho místopředsedy, proč by měly mít krajské soudy pět a více místopředsedů a proč tak důležitý soud jako je Nejvyšší soud, který má i reprezentativní úlohu, sjednocování legislativy, atd. – od předsedy Nejvyššího soudu se očekává větší činnost než jenom řízení té instituce – proč by měl mít jenom jednoho místopředsedu.

Až budeme mít na všech krajských soudech a vyšších soudech jednoho místopředsedu a náhle budeme zřizovat více místopředsedů na Nejvyšším soudě, pak ta námitka bude zcela logická, nebude to tradiční v ČR a pak tedy takto nepostupujme. Ale já avizuji, že na všech krajských a vyšších soudech, zvláště na těch krajských, máme často tři, čtyři, pět, dokonce i více místopředsedů a protože je jmenuje ministr na návrh předsedy, tak já jsem začal snižovat počty a teď jsem odmítl jmenovat dalšího místopředsedu jednoho nejmenovaného krajského soudu, protože mi předseda nezdůvodnil, proč chce dalšího místopředsedu. Takže já v tomto směru říkám: Odstraňuje se rozpor mezi Ústavou a zákonem a je to v duchu tradice českého obecního soudnictví, kdy všechny soudy mají více místopředsedů, až na nějaké malé okresní soudy, kde mají 5, 6, 7, 8 soudců.

Nechci vás s tím dále zatěžovat, protože zdůrazňuji, že všechny věci, které tu byly řečeny, mají své racio, mají svůj význam, nechci materii zlehčovat, ale zdůrazňuji, vyplývá to asi z rozdílného pohledu na to, kde je míra nezávislosti. A tím více méně ukončím své vystoupení. Já zde stojím jako člověk, který říká: Ano, soudce ve svém rozhodování musí být nezávislý. Ale na druhou stranu říkám: Ano, předseda soudu je soudní funkcionář a jeho nezávislost musí být omezenější a postavena jinak, na jiných principech, než samotného soudce. To, co se tady často děje, že se slučuje nezávislost soudce a nezávislost předsedy soudu, je podle mě špatná. A pokud si necháme tuto myšlenku vnutit, tak musíme korektně říci, že jako politici rezignujeme na to, jak funguje česká justice a našim poplatníkům a vy vašim občanům, kteří vám nosí desetileté a delší soudní případy do vašich senátních kanceláří, musíte legitimně říci, že my jako volení zástupci lidu na toto rezignujeme a soudní moc si to spravuje sama.

Pokud tak učiníme, pak ano. Ale dosud v České republice k tomu nedošlo, a proto ministerstvo spravedlnosti připravuje návrhy, které mají to, že my jsme před občany odpovědni fakticky i za výkon soudní moci, protože je financována z daní poplatníků, tak musíme tímto způsobem o tom uvažovat. Při maximální možné míře zachování nezávislosti soudce při jeho rozhodování.

Dámy a pánové, nechci vás s tím dlouho zdržovat, protože to bylo seminární téma, o kterém se hezky diskutuje. Já chci poděkovat všem předřečníkům za velmi zajímavé příspěvky, jsou to věci, o kterých budeme dále uvažovat a diskutovat. Já jsem paradoxně ten, kdo navrhoval na počátku diskuse v tomto volebním období, pojďme cestou justiční samosprávy a zřiďme těleso, které bude společně s ministrem právě vybírat předsedy v časově omezených mandátech. To byl můj první návrh, já vám ho na ministerstvu mohu kdykoli ukázat. Jenže nicméně se jasně ukázalo, že tento návrh nemá politickou podporu od žádné z parlamentních politických stran, to znamená, je teď hezké říkat, že justiční samospráva by byla lepší v kombinaci při personální politice justice, ale to podporu nemá. Takže musíme udělat jiný způsob, který podporu našel.

Takže já si myslím, že samozřejmě o justiční samosprávě, v té omezenější podobě, to znamená personální, se dále můžeme bavit. Je to téma, které tímto nekončí, je to téma dále k diskusi a třeba jednou k němu společnost dospěje, ale zatím taková situace tady není.

Takže já vás prosím o podporu návrhu. Omlouvám se, že jsem mluvil déle, ale je to opravdu fatální klíčový návrh a chtěl jsem své stanovisko vysvětlit a stejně tak říkám, zcela respektuji stanovisko předřečníků, protože je to téma, kde lze mít různý pohled na stejnou věc a nelze říci, že někdo má pravdu a někdo nemá pravdu, protože každý můžeme vycházet z trošku jiných pozic. Já vás tedy přesto prosím, byť třeba máte pozice trošku jiné, abyste návrh podpořili, protože je ho třeba a je třeba umožnit odvolávání a trestání soudních funkcionářů a časově omezený mandát, zdůrazňuji, podle mého přesvědčení a zkušenosti ze zahraničí, bude určitě ku prospěchu české justice.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji, pane ministře. Hlásí se předseda klubu ODS pan Jiří Stříteský? Chce zřejmě svolat poradu klubu ODS, což by bylo v tuto chvíli velmi komické, nechce, pouze se přehmátl. Vidím, že si někteří oddechli.

Paní senátorko, jako garanční zpravodajka, máte slovo. Prosím.

Senátorka Jiřina Rippelová: Takže v diskusi vystoupili tři senátoři, vystoupil pan ministr, jediný návrh, který tady zatím je, je návrh ÚPV, který doporučuje Senátu schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já vám děkuji, paní senátorko. Přistoupíme k hlasování, pustíme si fanfáru a přivoláme nepřítomné kolegyně a kolegy do sálu.

Kolegyně a kolegové, byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Aktuálně je přítomno 54 senátorek a senátorů, kvorum je 28.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 24 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvorum 28 pro vyslovilo 35, proti bylo 12. Návrh byl přijat.

Já děkuji paní senátorce Rippelové jako zpravodajce, panu ministru Pospíšilovi.

Přerušuji naši schůzi. Sejdeme se tady zítra v 9.00 hodin ráno.

(Jednání přerušeno ve 20.21 hodin.)