Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

text o uhlí

Těsnopisecká zpráva

z 15. schůze Senátu

Parlamentu České republiky

(1. den schůze – 9. července 2008)

(Jednání zahájeno ve 15.03 hodin.)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí hosté. Dovolte, abych vás přivítal na 15. schůzi Senátu. Poprosil bych vás, abyste debatní kroužky buď rozpustili nebo posunuli mimo tento prostor. Tuto schůzi jsem svolal na návrh Organizačního výboru podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o Jednací řád Senátu, což je zákon 107/99 Sb. Pozvánka vám byla zaslána ve středu 2. července 2008.

A nyní omluvy. Omlouvají se: Petr Pithart, Martin Mejstřík, Igor Petrov, Otakar Veřovský, Božena Sekaninová, Jan Hajda, Josef Zoser, Josef Vaculík, Václava Domšová, Ludmila Müllerová, Karel Schwarzenberg, Alena Venhodová, Karel Šebek, Václav Vlček, Milan Bureš a Jiří Čunek.

Já bych poprosil pravé i levé křídlo, aby se zklidnilo, protože pak nebudete vědět, o čem hlasujete. Předpokládám, že víte, že náhradní karty jsou k dispozici v předsálí Jednacího sálu.

Nyní podle § 56 odst. 4 určíme 2 ověřovatele naší schůze. Navrhuji, aby to byla senátorka Jana Juřenčáková a senátor Rostislav Slavotínek. Kolegyně Juřenčáková se neomlouvá, čili snad přijde, takže předpokládám, že to s ní bylo dohodnuto. Prosím zástupce organizačního odboru – bylo dohodnuto s kolegyní Juřenčákovou, že bude ověřovatelkou? (Porada v předsednictvu.) Takže v rámci klubového vyvážení by to byl pan senátor Novotný místo kolegyně Juřenčákové a pan senátor Rostislav Slavotínek, který kývá rukou. Má někdo jiný návrh. Pokud nemá, tak bych dal první znělku a první hlasování. Zahajuji hlasování o ověřovatelích.

Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE, rovněž zvedne ruku.

Hlasování číslo 1 ukončeno. Registrováno 55, kvórum 28, pro 53, proti jeden. Návrh byl schválen. Máme určené ověřovatele.

Nyní přistoupíme ke schválení pořadu – návrh na změnu a doplnění pořadu v souladu s usneseními Organizačního výboru tak, jak vám byl rozdán. Dnes předpokládá Organizační výbor, že projednáme tisky 271, 236, bod Informace vlády o výsledcích jednání Evropské rady konané ve dnech 19. a 26. června v Bruselu a o pozicích České republiky a senátní tisky 221 a 234.

Ve středu 16. července začneme ve 14.30 hodin tiskem č. 188, dále budeme pokračovat tisky ministra spravedlnosti, což jsou čísla 275, 276, následně projednáme Návrh zákona o památkové péči a poté návrh poslankyně Kateřiny Konečné, což je tisk 294. Zároveň bychom jako první body po 15. hodině projednali blok ministra zdravotnictví Tomáše Julínka, což jsou tisky 290, 291, 292 a navazující problematiku, což je Návrh poslankyně Michaely Šojdrové, což je tisk 280. Prvním až pátým bodem našeho jednání ve čtvrtek 17. července by byl blok ministra vnitra Ivana Langera, což jsou tisky 283, 299, 300, 301, 302. Odpolední jednání ve čtvrtek zahájíme blokem ministra práce a sociálních věcí, což jsou tisky 285, 286 a následně bychom pokračovali projednáváním návrhů zákonů, které předkládá ministr financí Miroslav Kalousek, které máme jako tisky 278, 279 a 282. Jednalo by se tedy o první až pátý bod odpoledního jednání. V pátek máme první až čtvrtý bod jednání body ministra životního prostředí Martina Bursíka. Jedná se o tisky č. 287, 293, N82/06 a N83/06.

Ptám se, zda má někdo další návrhy na změny programu. Nikoho nevidím. Takže nechám v této chvíli hlasovat o návrzích tak, jak přišly z Organizačního výboru a jak jsem vám je přednesl.

Budeme hlasovat o těchto změnách a zároveň budeme hlasovat o návrhu programu, ve znění těchto návrhů. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku, kdo je proti, tlačítko NE, rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 2 ukončeno. Registrováno 58, kvórum 30, pro 58, proti nikdo.

Návrh byl schválen.

Přistoupíme k prvnímu bodu

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb.,

o volbách do Parlamentu České republiky

a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Máme to jako tisk č. 271. V úvodu konstatuji, že se jedná o návrh zákona podle článku 40 Ústavy ČR.

Návrh zákona uvede ministr vnitra Ivan Langer, kterého v tuto chvíli vítám a dávám mu slovo. Máte, pane ministře, mikrofon.

Ministr vnitra ČR Ivan Langer: Vážený pane předsedo, milé senátorky, vážení senátoři, dovolte mi, abych ve stručnosti uvedl vládní návrh zákona. Je to návrh, který vychází z Ústavy ČR, která ve svém článku 18 odst. 2 garantuje zásady rovnosti ve volbách, a současně zákona o volbách, který jasně hovoří o tom, že ve volebním roce v případě, kdy dojde ke změně počtu voličů, občanů registrovaných v některém z volebních obvodů, a to buď ve smyslu zvýšení nebo snížení o 15 %, je třeba provést změnu takovéhoto volebního obvodu.

K těmto změnám v uplynulých letech došlo a v tomto smyslu tedy vláda plní úkol, který má jak z Ústavy, tak ze zákona o volbách a předkládá tuto dílčí technickou novelu.

Já chci zdůraznit přívlastek „technická“, neboť možná tušíte, že v Poslanecké sněmovně se tento návrh zákona k mému velkému překvapení stal předmětem poměrně vášnivých polemik, s vědomím toho, že někteří moji kolegové zapomněli, že stejné návrhy na změny předkládali moji předchůdci, a je to – koneckonců – úděl ministra vnitra, aby takovýmto způsobem naplnil zákon a dikci Ústavy.

Chci vás ujistit, že to je návrh zákona, který byl vypracován zcela v souladu s tím, co jak Ústava, tak příslušný zákon ukládá ministerstvu vnitra, že toto je novela, která má charakter ryze technický. A chci poděkovat za dnešní jednání Senátu, které pokud – a to věřím – podpoří tento vládní návrh zákona, umožní panu prezidentovi tento návrh zákona podepsat, a já zas mohu slíbit, že ve Sbírce zákonů vyjde co nejdříve, tak aby nebyl v žádném případě ohrožen termín konání voleb.

Děkuji vám za pozornost a za podporu.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednání tohoto návrhu zákona ústavně-právní výbor, který přijal usnesení, které máme jako senátní tisk č. 271/1. Zpravodajem je pan senátor Jaromír Volný, který má v této chvíli slovo.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, ústavně-právní výbor přijal usnesení, kterým doporučuje Senátu Parlamentu ČR tento návrh zákona schválit.

Pan ministr již tady mluvil o podstatě tohoto návrhu. A vzhledem k tomu, že jde skutečně o novelu technickou, tak také v ústavně-právním výboru nebyla předmětem v podstatě žádné diskuse.

To je ode mne jako od zpravodaje vše. Děkuji vám zatím za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: I vy se, prosím, posaďte ke stolku zpravodajů.

V daném okamžiku otevírám obecnou rozpravu. Jako první se přihlásil místopředseda Senátu Jiří Šneberger, který má stejné přednostní právo jako vy, pane kolego Adolfe Jílku.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, mé vystoupení bude velice krátké. Příliš dlouho vás nezdržím a řeknu vám něco velmi osobního.

Chtěl bych poděkovat panu ministrovi za novelu volebního zákona už z toho titulu, že do této chvíle má můj volební okrsek naprosto nepřehledné hranice a nemá souvislé hranice. To znamená, že já mám jeden ostroh jako součást, pak odjíždím 15 km a pokračuje mi volební okrsek. Tato novela volebního zákona mi znovu sjednocuje volební okrsek jako celek.

Děkuji, pane ministře.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Adolf Jílek. (Ministr Ivan Langer něco vykřikuje z místa.)

Pane ministře, nejste v Poslanecké sněmovně. Mně nepřísluší vás kárat. Zde se nepokřikuje.

Senátor Adolf Jílek: Pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Nechci dlouho zdržovat, ale neodpustím si říci pár slov, vzhledem k tomu, že každé dva roky tady sedíme vždycky před senátními volbami a hlasujeme o změně volebního zákona.Jsem tady osmý rok a každé dva roky to tak je.

Je to z jednoho prostého důvodu. Ta procentuální hranice je příliš úzká, demograficky se to v jednotlivých obvodech mění. A já bych navrhoval, aby s tím pan ministr něco dělal. A protože to nemohu navrhnout sám, tak bych tady načetl svoje doprovodné usnesení k tomuto návrhu zákona, jestli budete chtít, aby Senát vyzval pana ministra k tomu, aby tuto věc nějakým způsobem upravil, i když hlasy mají být rovné, ale ta rovnost se musí nějakým způsobem poměřovat. Do Poslanecké sněmovny hlasy jsou také rovné, ale mezi Karlovými Vary a Prahou je asi pětinásobný rozdíl. Tady máme pouze 15 procent.

Můj návrh tedy zní:

Návrh doprovodného usnesení Senátu z 15. schůze dne 9. července 2008 k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (senátní tisk č. 271):

Senát žádá ministra vnitra, aby bez zbytečného odkladu předložil Parlamentu ČR návrh zákona, který v § 59 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů, zvýší 15procentní hranici poklesu nebo zvýšení počtu obyvatel senátního volebního obvodu pro změnu území volebních obvodů.

Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego. Do obecné rozpravy se dále hlásí pan místopředseda Jan Rakušan, má slovo.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, pane ministře, pane zpravodaji, milé kolegyně a kolegové. Pan ministr zcela jasně řekl, že to je věc podle zákona a podle Ústavy, to nelze vůbec zpochybnit. Já se jako Středočech musím vyjádřit ke dvěma obvodům, to je obvod č. 18 a obvod č. 42 a ta doba tři měsíce před volbami mně připadá pro zvětšení těchto obvodů nešťastná. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Slovo má další přihlášený senátor Luděk Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig: Hezké odpoledne. Já když často hovořím o Evropském parlamentu a srovnávám ho s naší komorou, tak často kritizuji Evropský parlament proto, že jsou tam velké diference mezi mandátem, tedy mezi počtem občanů, obyvatel jednoho, třeba maltského poslance oproti poslanci Spolkové republiky Německo. A já musím říci, že takto navržené doprovodné usnesení vyvolá určitě vlnu diskusí o tom, zda-li 15procentní hranice je ta pravá, zda-li ji nelze zvýšit, určitě bych ji nesnižoval.

Ale myslím si, že rovnou pověřit vládu tím, aby tuto hranici zvyšovala, aniž bychom se o tom více nebavili, myslím si, že by to byla docela škoda. Raději bych, abychom to nejdříve projednali v našich komorových orgánech, protože si zahráváme s věcí, která není tak zcela mechanicky závislá nebo statisticky závislá, zahráváme si s kvalitou našeho mandátu.

Kvalita našeho mandátu je teď neobyčejně vysoká. Je vysoká také díky tomu, že víme, že za každého z nás je tady poměrně stejný počet obyvatel bez velkých rozdílů. Myslím si, že by bylo chybou, kdybychom bez diskuse v naší komoře rovnou pověřili vládu k tomu, aby vypracovala nějaký návrh, byť jsme neurčili hranici, jestli se má zvyšovat nebo snižovat. Považuji to za zásadní věc. Toto usnesení osobně nepodpořím, podpořím každé usnesení, které povede k diskusi o hranici.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Pan předseda se bohužel od stolku nemůže přihlásit, proto jsem na krátkou chvíli převzal za něj řízení. Uděluji slovo předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, když si přečtu text doprovodného usnesení a vnímám to, jak každé dva roky hekticky těsně před volbami měníme volební zákon z hlediska velikosti okrsků, tak mně toto usnesení připadá dobré a trochu polemizuji s kolegou Sefzigem, že by to ztratilo hodnotu svého mandátu. Toto doprovodné usnesení říká, že by měl pan ministr přednést nějaký návrh, o kterém budeme diskutovat. Každý zákon probíhá diskusí. Nejprve by to mělo proběhnout zde v Senátu, ať už na úrovni semináře nebo čehokoli. Vysíláme ale signál, abychom v této hektičnosti nepracovali opět za dva roky, abychom si určili číslovku 20 nebo 18, a tu nechali odborně zpracovat. Proti kolegovi Sefzigovi budu pro toto usnesení hlasovat z tohoto důvodu, který jsem zde sdělil.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane předsedo. Počkám, až převezmete řízení schůze. Nikdo další do obecné rozpravy zatím přihlášen není.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Končím obecnou rozpravu. Hlásí se pan senátor Jiří Stříteský. Máte právo přednosti, tak hovořte.

Senátor Jiří Stříteský: Pane předsedo, kolegyně a kolegové, prosím o přestávku na jednání klubu na čtyři a půl minuty.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, dovolte, aby se ještě vyjádřil pan ministr a pan zpravodaj. Poté, bude-li s tím Senát souhlasit, budu akceptovat požadavek klubu ODS. Pane ministře, chcete se vyjádřit k proběhlé rozpravě?

Ministr vnitra ČR Ivan Langer: Dovolte mi zareagovat na slova místopředsedy Rakušana. Připouštím, že jsme zde mohli být zhruba o měsíc dříve, kdyby ale nedošlo k tahanicím a obstrukcím v PS, mohlo to být o dva měsíce. Tři měsíce před volbami se to zdá být nešťastné.

Stejně tak pokud jde o návrh pana senátora Jílka, nechám zcela na vůli Senátu, jak se rozhodne.

Budu respektovat rozhodnutí Senátu – slovy klasika – můžete s tím nesouhlasit a proti tomu protestovat, to je vše, co s tím můžete dělat, vždycky se závěry Senátu souhlasím, a nikdy proti nim neprotestuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Chce se vyjádřit zpravodaj? Nechce. Vyhlašuji čtyři a půl minuty přestávku na přání klubu ODS. Vážené kolegyně a kolegové, s právem přednosti se přihlásila paní kolegyně Soňa Paukrtová. Má slovo... (Nehlásí se?) Prosím, abyste se tedy vyblokovala tím „čudlíkem“.

Máme zde návrh ústavně-právního výboru – schválit tuto normu. Druhé hlasování by bylo o návrhu doprovodného našeho usnesení tak, jak přednesl kolega Jílek. Takže nejprve znělku. (Znělka.)

Zahajuji hlasování. Kdo je pro – tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 3 ukončeno. Registrováno 62, kvórum 32, pro 48, proti jeden, návrh byl schválen.

Nyní budeme hlasovat o doprovodném usnesení tak, jak ho přednesl kolega Jílek. Máte ho všichni k dispozici. Bylo přečteno.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro – tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 4 ukončeno. Registrováno 60, kvórum 31, pro 27, proti 5, návrh byl zamítnut. Tím končíme projednávání tohoto bodu.

Děkuji vám, pane ministře. Děkuji zpravodaji.

Jsme u dalšího bodu, tímto bodem je

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu návrh na přístup k Dohodě mezi Belgickým královstvím,

Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem,

Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím,

Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii

a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III. odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (78/164/Euratom), ze dne 5. dubna 1973

a k Dodatkovému protokolu k Dohodě mezi Rakouskou republikou,

Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Finskou republikou,

Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Irskem,

Italskou republikou, Portugalskou republikou, Španělským královstvím, Švédským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii

a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (1999/188/Euratom) ze dne 22. září 1998

Senátní tisk č. 236. Tento tisk uvede místopředseda vlády Alexandr Vondra, který zastupuje předsedu vlády. Máte slovo, pane místopředsedo.

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, návrh na přístup k Dohodě a protokolu vychází ze skutečnosti, že Česká republika je smluvní stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Na bilaterální úrovni již uzavřela s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii prováděcí dvoustrannou zárukovou dohodu a dodatkový protokol k této dohodě. V návaznosti na vstup do Evropské unie má ČR rovněž zájem přistoupit k Dohodě a Protokolu, jejichž stranami jsou členské státy EU nevlastnící jaderné zbraně, Evropské společenství pro atomovou energii a Mezinárodní agentura pro atomovou energii a tím nahradit výše uvedenou dvoustrannou zárukovou dohodu, resp. dodatkový protokol uzavřené pouze s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.

Z věcného hlediska jsou výše uvedené dvoustranné smluvní instrumenty téměř totožné s Dohodou a Protokolem, neboť vychází ze stejných modelových dokumentů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, stejných principů a nastavují obdobné mechanismy kontroly, samozřejmě s tou výjimkou, že Česká republika je podle současně platných smluv odpovědna za naplňování závazků přímo Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, zatímco v rámci Euratomu je vedle verifikační činnosti Mezinárodní agentury navíc uplatňována kontrolní a koordinační role Euratomu.

Základní změna, kterou nabytí účinnosti Dohody a Protokolu České republice přinese, se tudíž týká rozdělení kompetencí v uplatňování systému záruk. Na Evropskou komisi budou přeneseny některé kompetence a na území ČR budou prováděny inspekce – kromě inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii též zárukovými inspektory z Evropské komise.

Prováděcí dohody a protokol se bude realizovat zejména na základě nařízení komise č. 302/2005 z 8. února téhož roku o uplatňování dozoru nad bezpečností v rámci Euratomu.

Na základě znalostí získaných plněním požadavků dvoustranné zárukové dohody a zkušeností z implementace dvoustranného dodatkového protokolu od roku 2002 se dá konstatovat, že závazky vyplývající z přistoupení k Dohodě a Protokolu jsou pro naši zemi akceptovatelné a splnitelné.

V porovnání s dosavadními závazky Česka, které vyplývají z požadavků stávající dvoustranné zárukové dohody a dodatkového protokolu se vstupem v platnost Dohody a Protokolu rozšíří stávající činnost Státního úřadu pro jadernou bezpečnost jak kompetenčně příslušného orgánu, ústředního orgánu státní správy.

Největší nárůst činnosti se projeví v počtu prováděných inspekcí v oblasti soustřeďování požadovaných údajů a informací, jejichž zpracování a odesílání příslušných dat Evropské komisi a Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu doporučil PS dát souhlas s přístupem dne 21. května tohoto roku. Návrh byl dne 28. května 2008 usnesením č. 155 odsouhlasen výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, kterému bylo tímto výborem doporučeno vyslovit souhlas s přístupem k dohodě i s protokolem. Žádám vás proto i jménem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, jakož i české vlády o vyslovení souhlasu s předloženým návrhem. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Posaďte se, pane kolego, ke stolku zpravodajů. Garančním výborem je výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Výbor má usnesení č. 236/1. Zpravodajem je pan senátor Rostislav Slavotínek, který má nyní slovo.

Senátor Rostislav Slavotínek: Dobré odpoledne, vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády, kolegyně a kolegové, v tomto vládním návrhu se jedná tedy o návrh na ratifikaci dvou dokumentů, ve kterých figurují tři smluvní strany. Smluvní stát, Evropské společenství pro atomovou energii a Mezinárodní agenturu pro atomovou energii. Zkráceně se tedy hovoří o třístranné zárukové dohodě, to je ten první dokument, neboli dohoda mezi třemi uvedenými subjekty, a třístranném dodatkovém protokolu, to je ten druhý dokument.

Česká republika je smluvní stranou obsahově velmi podobných dokumentů uzavřených na bilaterální úrovni s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Jedná se o tzv. dvoustrannou zárukovou dohodu a dvoustranný dodatkový protokol.

Všechny uvedené dokumenty, tzn. ty dvoustranné i třístranné, konkretizují kontrolu plnění závazků vyplývajících z článku 3 odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a spočívajících v zabránění neoprávněnému převedení jaderné energie z mírového použití na výrobu jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení nebo zabránění jejich použití k jiným neznámým účelům. Procedury záruk jsou uplatňovány na výchozí speciální štěpný materiál používaný pro veškerou mírovou jadernou činnost prováděnou na území konkrétního smluvního státu.

Jak už jsem řekl, ratifikované dvoustranné uzavřené dokumenty jsou věcně téměř totožné s třístrannými. Vycházejí ze stejných modelových dokumentů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, stejných principů a nastavují podobné mechanismy kontroly. Jedinou odlišností je skutečnost, že na základě přistoupení k třístranným dokumentům bude v České republice uplatňována vedle stávající kontrolní a koordinační pravomoci Mezinárodní agentury pro atomovou energii i obdobná pravomoc Euroatomu.

Vzhledem k citlivosti problematiky a nezbytnosti zachovat kontinuitu kontroly nad jadernými materiály obsahuje třístranná záruková dohoda ustanovení, kterým je zajištěn plynulý přechod závazků vyplývajících pro přistupující členské státy z bilaterálních zárukových dohod na závazky vyplývající z třístranné zárukové dohody.

Závazky vyplývající z přistoupení k dohodě jsou pro Českou republiku akceptovatelné a splnitelné.

Za kontrolu plnění závazků vyplývající pro naši republiku z přistoupení k třístranné zárukové dohodě a třístrannému protokolu bude na základě zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, tzv. atomový zákon, a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tak jako doposud odpovídat Státní úřad pro jadernou bezpečnost.

Nárůst jeho činnosti se projeví v počtu prováděných inspekcí.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost předpokládá navýšení počtu svých pracovníků o dva. Konkrétně navýšení oddělení pro kontrolu nešíření jaderných zbraní. Celkový rozpočtový dopad realizace výše uvedeného požadavku představuje zhruba dva 2 mil. Kč ročně, to jsou mzdové prostředky, související výdaje a další běžné výdaje, a kromě těchto ročních výdajů ještě jednorázové náklady v prvním roce platnosti obou smluv, to je výdaj na vybavení pracovníků odhadovaný ve výši 350.000,- Kč.

Jak už řekl pan místopředseda vlády, náš výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost doporučil Senátu schválit přistoupení k této dohodě a k dodatkovému protokolu a já si tedy dovolím přečíst usnesení v plném znění. Návrh usnesení tedy zní:

Senát Parlamentu České republiky vyslovuje souhlas s přístupem k Dohodě mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění článku III. odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (78/164/Euroatom), ze dne 5. dubna 1973 a k Dodatkovému protokolu k Dohodě mezi Rakouskou republikou, Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Finskou republikou, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Portugalskou republikou, Španělským královstvím, Švédským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (1999/188/Euratom), ze dne 22. září 1998.

O tomto návrhu usnesení doporučuji hlasovat a schválit jej. Jménem výboru děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, posaďte se ke stolku zpravodajů. Otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, takže ji končím. Nepředpokládám, že by předkladatel i zpravodaj se chtěli vyjadřovat. Máme jediný návrh, a to je dát souhlasné stanovisko k ratifikaci této smlouvy.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 5 ukončeno, registrováno 52, kvorum 27, pro 47, proti 0. Návrh byl schválen.

Končím projednávání tohoto bodu.

Než dám slovo předsedovi klubu ODS Jiřímu Stříteskému, další omluva. Omlouvá se pan senátor Milan Špaček. A nyní s právem přednosti kolega Stříteský.

Senátor Jiří Stříteský: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, prosil bych o přestávku na poradu klubu na 10 minut před zahájením projednávání bodu č. 3. Kolegy a kolegyně, pokud to bude schváleno, bych prosil do Frýdlantského salónku.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Je zvykové právo, že se klubům vyhovuje, takže 10minutová přestávka do 16.00 hodin.

(Jednání přerušeno v 15.46 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 15.58 hodin.)

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Dámy a pánové, posaďte se na místa, budeme pokračovat dalším bodem schváleného programu.

Dalším bodem je

Informace vlády o výsledcích jednání Evropské rady konaného

ve dnech 19. a 20. června 2008 v Bruselu a o pozicích České republiky

S informací vystoupí místopředseda vlády Alexandr Vondra, kterému uděluji slovo. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás tak, jak je už dobrým zvykem, informoval o průběhu posledního zasedání Evropské rady, které se konalo ve dnech 19. a 20. června t. r. V Bruselu, kde Českou republiku zastupovala delegace vedená předsedou vlády Mirkem Topolánkem, mnou a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem.

V průběhu diskuse nad návrhy závěrů, které vy máte k dispozici, se Česká republika v plné míře zasahovala a zasadila o to, aby hlavní cíle a zájmy naší země byly v těch záběrech zohledněny, koneckonců určitou debatu jsme tu vedli zase tak, jak je už dobrou tradicí, před konáním té rady. Nyní mi dovolte, abych vás v následujícím čase seznámil s tím, jak debata a závěry se odehrávaly v hlavních směrech.

V zásadě se Evropská rada zabývala pěti hlavními tématy, jednak Lisabonskou smlouvou po irském referendu, dále problematikou svobody, bezpečnosti a práva, dále tématem, které tam bylo vloženo, řekl bych, trošku na poslední chvíli, ale diskusi zdominovalo zejména druhý den, čili mám na mysli téma dopadu vysokých cen potravin a ropy, pak balíček otázek ekonomických, sociálních a životního prostředí a konečně ta pátá oblast byly vnější vztahy, zejména v tomto případě s problematikou západního Balkánu.

Pokud jde o téma první – Lisabonská smlouva – jádrem debaty, která probíhala zejména v rámci pracovní večeře hlav států a vlád, tentokrát poměrně dlouho do noci, bylo místo původně plánované jakési první diskuse o implementaci té smlouvy především ono irské NE a diskuse nad dalším postupem. Samozřejmě bylo to příliš čerstvé na to, aby závěry mohly být nějakým způsobem obsažné nebo příliš konkrétní. Irský premiér Cowen poskytl jakousi první analýzu nebo spíše „dojmologii“ situace a příčin odmítnutí Lisabonské smlouvy v irském lidovém hlasování a nastínil snahu nebo vůli konzultovat další postup, jak na vnitrostátní úrovni v Irsku, tak na unijní úrovni.

V souladu s postojem ČR – my jsme, jestli si vzpomínáte velmi akcentovali v těch dnech, které předcházely Evropské radě, že na žádné státy nesmí být vykonáván jakýkoli nátlak, že samozřejmě strategie těch, kteří již smlouvu ratifikovali včetně Velké Británie, která to udělala den před konáním Evropské rady ve Sněmovně lordů, dostat Irsko co nejrychleji do jakési situace 26 plus jedna, tak náš přístup byl varující před touto politikou.

Koneckonců, měli jsme příležitost komunikovat to s francouzským prezidentem během jeho návštěvy v Praze. Já jsem sám cestoval do Berlína a do Londýna a uskutečnili jsme řadu telefonických rozhovorů.

A musím říci, že v důsledku této aktivity se nakonec dá říci, že na žádný členský stát EU včetně Irska nebyl vyvíjen nějaký přímý tlak na urychlené pokračování v ratifikaci.

V závěrech, jak se můžete dočíst, Evropská rada bere na vědomí, že parlamenty 19 členských států smlouvu již ratifikovaly a že v dalších zemích ratifikační proces pokračuje, což připomíná tedy, že v původním návrhu bylo „ve všech ostatních zemích pokračuje“. My jsme říkali, že Česká republika se k tomuto aktuálně přihlásit nemůže, protože Senát odeslal rozhodnutím pléna smlouvu k posouzení Ústavnímu soudu, čili že tento proces v naší republice je přerušen a že samozřejmě vykonávat jakýkoliv tlak i na Ústavní soud, zvláště ze zahraničí, by nebylo v takové situaci vhodné.

Čili objevila se tam formulace „v dalších“ na žádost české delegace a zároveň byla do textu závěru doplněna poznámka pod čarou, kterou také můžete v dokumentu najít, že ratifikační proces v České republice nemůže být dokončen, dokud Ústavní soud nevydá kladné stanovisko o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem.

Na návrh Irska bylo dohodnuto, že otázka dalšího postupu ve věci Lisabonské smlouvy bude znovu projednána na nadcházející Evropské radě, která se bude konat ve Francii 15. října 2008. Čili do té doby nepředpokládáme nějaký vývoj.

Kromě Lisabonské smlouvy byla v průběhu večeře premiérů také velmi krátce diskutována i otázka bojkotu slavnostního zahájení olympijských her v Číně ze strany zemí EU.

Téma druhé – svoboda, bezpečnost a právo. Evropská rada se především zaměřila na otázky migrace. V této souvislosti se očekává návrh imigračního a azylového paktu, jejž předloží francouzské předsednictví, pro které je toto téma prioritou na nadcházející období.

Evropská rada rovněž vyzvala Radu pro justiční a vnitřní věci, aby urychlila práci na legislativě přijímání vysoce kvalifikovaných pracovníků z třetích zemí a k sankcím za zaměstnávání nelegálních přistěhovalců či k vytvoření jednotného souboru práv pro zaměstnance z třetích zemí. Je to tedy jakási metoda cukru a biče. Na jedné straně ony modré karty a na druhé straně sankce pro nelegály.

Rada rovněž vyzvala komisi, aby pokročila s přípravou společného evropského azylového systému tak, aby byl dokončen do roku 2009.

Evropská rada se rovněž věnovala otázkám boje proti terorismu. Vyzvala komisi, aby co nejdříve připravila své sdělení k předcházení radikalizace a náboru teroristů, a ocenila aktivity protiteroristického koordinátora. V souvislosti s tím zdůraznila význam výměny informací mezi úřady členských zemí a agentur EU a vyzvala ke zvážení dalších iniciativ v této oblasti.

V neposlední řadě Evropská rada upozornila na potřebu posílení soudní spolupráce v otázkách občanského práva. Mezi české úspěchy tu patří výzva komise, aby se do konce letošního roku vypracoval návrh směrnice k úpravě dědictví a závětí.

V této kapitole považujeme za zvláště významné, že se Evropská rada vyslovila za co nejrychlejší zařazení všech členských zemí EU do amerického bezvízového programu, který umožní rovné zacházení vůči všem občanům v Evropě. Tento bod závěru považujeme za zvlášť důležitý, neboť potvrzuje legitimitu našeho jednání s USA, které, jak si jistě pamatujete, začátkem letošního roku vzbudilo silnou odezvu napříč Evropskou unií.

Na tomto místě bych zmínil, že v jiné části závěrů Evropské rady se vítá vytvoření evropského elektronického registračního systému cestujících, kterého již používá Austrálie a který v rámci vízového programu připravuje i USA, i když systém není zatím vytvořen.

K dopadům vysokých cen potravin a ropy. Cílem Evropské rady bylo posoudit otázky týkající se rostoucích cen potravin a diskutovat možné dopady na rozvojovou politiku obchodní, společnou zemědělskou politiku a klimatická opatření.

Pokud jde o úzce český zájem, považujeme za úspěch, že se nám podařilo do závěrů diskuse rozšířit i pasáže na téma plynu, který s cenami úzce souvisí a kde se domníváme, že pro země střední Evropy z hlediska energetické bezpečnosti bude důležité zahájit nějaký strategičtější a ucelenější dialog se zeměmi, které plyn vyvážejí i včetně tras, které Evropu s těmito zeměmi propojují. Jeden z důsledků klimaticko-energetických politik může být zvýšená závislost na plynu, což nejen v našem případě, ale i v dalších zemích střední a východní Evropy znamená posílení závislosti na Rusku, tedy na jedné zemi, což bychom neradi považovali za náš zájem. Toto je třeba posuzovat.

Evropská rada navrhla určitou sadu opatření, kterými chce reagovat na růst cen jak potravin na jedné straně, tak ropy na druhé straně. Jde o různá krátkodobá opatření jako je prodej intervenčních zásob, zvýšení kvót na mléko, pozastavení dovozních cel na obilí, monitorování finančních trhů souvisejících s kritickými komoditami atd.. Zároveň navrhla i některá opatření střednědobá a dlouhodobá. Chce pokračovat v reformě společné zemědělské politiky tak, aby se zlepšila tržní orientace zemědělství. Na druhé straně zdůrazňuje, že je důležité zajistit politiku biopaliv tak, že se bude spíše orientovat na druhou generaci těchto biopaliv, které přímo nekonkurují výrobě potravin.

Na mezinárodní úrovni chce Evropská rada, aby unie koordinovala produkci biopaliv a účinné využívání energie se světovými partnery a činit to tak, aby to spíše vedlo k podpoře rozvoje zemědělství v rozvojových zemích, nikoli k vytváření dodatečných potíží.

Debata na téma vysokých cen byla poměrně zásadní a velmi kontroverzní. Donutilo nás to se diskuse včetně premiéra účastnit v aktivní formě. Předseda vlády ve vystoupení uvedl, že ceny potravin v České republice – zkušenost po nárůstu se ukazuje, že klesají a tuto otázku je třeba posuzovat s určitým klidem a spíše se spoléhat na dlouhodobá strukturální opatření a ne se pouštět do forem nějakého daňového inženýrství. Např. tam zazněl návrh, abychom podporovali potravinovou pomoc chudým zemím v EU. Tyto hlasy nastolily hlasy jiné, zda se skutečně EU má zabývat tím, jestli někdo na území jejích členských států trpí hladem zejména v kontextu s tím, že v Africe nebo v některých jiných končinách světa je situace daleko více alarmující.

Podporujeme spíše dlouhodobá strukturální opatření, která jedině mohou řešit otázku cen komplexním způsobem.

Pokud jde o energetické ceny, je nutné si uvědomit, že existuje těsná vazba mezi cenami plynu a ropy. Proto jsme tam prosazovali i příslušnou pasáž o plynu.

Byla velmi zajímavá debata, která se bude neustále vracet za francouzského předsednictví. Francouzský prezident navrhoval, aby byla snížena DPH jako reakce na rostoucí ceny ropy. Konkrétní návrh tam zazněl, že by mohly být zafixovány jakési banch marx, pokud vyroste třeba cena ropy na 150 dolarů za barel, DPH z nafty a benzínu by šla do snížené sazby, pokud by vystoupila až na 200 dolarů za barel, mohla by být dočasně suspenzována. Země jako my, Německo, Holandsko, Švédsko a Dánsko jsme upozorňovali na to, že takováto politika by nevedla k tomu, že by byly sníženy ceny příslušných komodit na trhu, ale nastolila by situaci, kdy veřejné rozpočty saturují činnost spekulantů a byly by přímo návodem spekulantům, jak postupovat dále, aby co nejrychleji dosáhli stavu, který bude pro ně nejvýhodnější.

Některé delegace, které tyto návrhy prosazovaly, argumentovaly, že je to jedno, že tady nejde o to, jestli se ceny sníží nebo ne, ale alespoň se pozná, že za tím nejsme my, ale že za tím stojí oni. Tím se snažím naznačit, jaké diskuse nás na evropském hřišti v dohledné době čekají. Téměř všechny členské státy se shodly, že zvýšení cen energií není krátkodobým výkyvem a je nutné s tím počítat při tvorbě dlouhodobých strategií.

Závěry Evropské rady také připomenuly dohodu z Manchesteru, podle které bychom se měli vyhnout rušivým fiskálním a jiným politickým zásahům, které způsobují spíše distorze na trhu. Tím narážím na to, co jsem před chvílí zmínil.

Z hlediska priorit České republiky stojí za zmínku, že předseda Evropské komise ve svém vystoupení vyjádřil podporu nejen výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, ale podpořil explicitně i jadernou energetiku.

Pokud jde o otázky ekonomické, sociální a životního prostředí, Evropská rada si připomenula 10. výročí fungování Evropské měnové unie. Blahopřála Slovensku k dosažení úrovně konvergence a vyzvedla zejména zdravou hospodářskou a finanční politiku, která ho dovedla na práh vstupu do eurozóny. Chápejme to jako jasný signál, že reformní program nastolený touto vládou je správnou cestou a že vstupu do eurozóny musí předcházet strukturální reformy, které povedou k plnění maastrichtských kritérií a k reálné konvergenci české ekonomiky s ekonomickým cyklem v zemích eurozóny.

Evropská rada se také věnovala problematice klimatu. Vyzvala k urychlenému vyjednávání o režimu tak, aby bylo v roce 2009 dosaženo v Kodani dohody. Komise byla vyzvána, aby představila plán pro posílení finančních a investičních toků, které posílí světovou spolupráci v oblasti výzkumu, vývoje, šíření a přenosu bezpečných a udržitelných nízkouhlíkových technologií. Předpokládá se, že tento plán bude schvalován za našeho předsednictví na jaře 2009.

Rada také diskutovala o energeticko-klimatickém balíčku a vyzvala k jeho přijetí, pokud možno ještě v letošním roce. Vzhledem k tomu, že tento legislativní celek bude mít s jistotou vážné dopady na konkurenceschopnost evropských podniků a strukturu dodavatelů energie, upozorňujeme naše partnery průběžně na to, aby nebyla v této souvislosti opomenuta diskuse k energeticky náročnému průmyslu a energetické bezpečnosti.

V závěrech Evropské rady je také oceněno rozhodnutí o umístění sídla Evropského technologického institutu do Budapešti, což bylo ambicí slovinského předsednictví a jistě si pamatujete, že ještě krátce před Evropskou radou tam vlastně nebyla dohoda, byla učiněna na poslední chvíli, kdy Polsko ustoupilo s požadavkem na Wroclaw.

Pokud jde o vnější vztahy, klíčová agenda nebo téma diskusí se soustředilo na Balkán ve světle proběhlých voleb v Makedonii, ve světle na jaře vyhlášené nezávislosti Kosova, ve světle nedávných voleb v Srbsku a ve světle výsledků bukurešťského summitu.

Naším cílem v této kapitole bylo dosáhnout, aby dílčí bilaterální problémy nebrzdily začleňování západního Balkánu do struktur EU. V této souvislosti bych rád poukázal na jednu věc. Krátce po Evropské radě, mimochodem myslím poprvé přímo na tiskové konferenci na závěr Evropské rady prohlásil francouzský prezident Sarkozy, že bez Lisabonské smlouvy není rozšíření unie možné. Není to pravda! Není to pravda a poukazujeme a budeme poukazovat na to, že další rozšiřování EU samozřejmě ani technicky, ani organizačně, ani právně není podmíněno přijetím této konkrétní smlouvy, ale pouze a jedině dostatkem politické vůle v rámci EU. Nice k tomu dává dostatek příležitostí. My jsme vstupovali na základě protokolu, který byl upraven, totéž se odehrávalo ve vztahu k Bulharsku a Rumunsku. Ale myslím si, že je to nepochybné.

Konec konců, jestli něco má opravdu legitimitu, tak je to politika rozšíření. Ta dává Evropské unii a jejím představitelů silné karty, pozornost v globálním světě. Unie 27 jí dává sílu proti nějaké původní unii 6 států.

Pokud jde o vnější vztahy, už budu končit, Rada se zaměřila také na zhodnocování naplňování rozvojových cílů tisíciletí, kde schválila mimořádně dlouhý a detailní text závěrů. Unie by i nadále měla hrát vedoucí úlohu největšího světového dárce, kterou by měla potvrdit na mezinárodních konferencích k rozvoji ve druhé polovině tohoto roku. Potvrdila také kolektivní závazek unie navýšit oficiální rozvojovou pomoc na 0,7 % hrubého národního důchodu do roku 2015.

Evropská rada se konečně také s ohledem na blížící se summit v Paříži, bude se konat příští víkend, vrátila k tématu barcelonského procesu. Na programu byla Unie pro středomoří. Zde považujeme za důležité, že Rada diskutovala také posílení východní dimenze evropské sousedské politiky, čili vztahy třeba k Ukrajině a dalším státům, což bude také jedna z priorit českého předsednictví. Jedná se o výsledek dlouhodobé snahy Švédska, Polska, Česka a některých dalších zemí. Komise dostala za úkol vypracovat konkrétní návrhy k vytvoření tzv. východního partnerství, které má předložit Evropské radě na jaře příštího roku.

Čili tím bych asi končil své expozé. Díky za pozornost, a prosím, abyste zprávu vzali – tak jako vždy – na vědomí.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane místopředsedo. V tuto chvíli bychom měli určit zpravodaje. Navrhuji, aby se jím stal senátor Luděk Sefzig, předseda výboru pro záležitosti EU, kterého se zároveň ptám, jestli se svou rolí souhlasí. (Ano.) Souhlasí, takže já fanfárou přivolám nepřítomné senátorky a senátory do sálu a budeme hlasovat o pověření pana senátora Sefziga býti zpravodajem tohoto tisku.

Kolegyně, kolegové, v sále je aktuálně přítomno 49 senátorek a senátorů, kvorum je tedy 25.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, ať stiskne tlačítko ano a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, ať stiskne tlačítko ne a zvedne ruku.

Kolegyně, kolegové, konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 6 se z 53 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 pro vyslovilo 48, nikdo nebyl proti.

Návrh byl tedy přijat.

Nyní má slovo pan kolega Sefzig, předseda výboru pro evropské záležitosti. Prosím.

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za slovo, pane předsedající. Ještě jednou hezké odpoledne, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, děkuji za důvěru a zároveň děkuji panu místopředsedovi vlády, že velice podrobně informoval o jednání v neobyčejně důležité a i mimořádně zajímavé době po irském referendu o jednání Evropské rady.

Je to pro mě jednoduché, na druhou stranu přece jenom některé jednotlivé detaily si dovolím komentovat z pohledu předsedy evropského výboru.

Nejdřív bych chtěl připomenout, že patří mezi procedurální vymoženosti a jsou to jednostranné výhody této komory, že jsme pravidelně od vlády informováni. Je tím nahrazen deficit toho, že nemáme možnost interpelovat jednotlivé ministry, ale máme možnost se ptát přímo nejvyšších představitelů vlády na to, jak jednání v EU, jak jednání exekutiv probíhají.

Jednání tam bylo zahájeno, druhým bodem bylo vystoupení předsedy Evropského parlamentu Hanse-Gerta Pötteringa. Nebylo v ničem překvapivé, Pöttering je velkým zastáncem komunitární úrovně. Konec konců je to logické, když dělá předsedu Evropského parlamentu. Z jeho řeči bych snad vybral zajímavý fakt, že připustil rozšíření EU o Chorvatsko. Zřejmě je to více dáno politickou vůlí, která na straně Chorvatska velká je.

Malou poznámku k tomu. V době, kdy probíhala Evropská rada, tak my jsme byli s výborem v Chorvatsku. I tam jsme se samozřejmě nevyhnuli diskusím o irském referendu, o Lisabonské smlouvě a byl jsem překvapen, a musím říct, že velmi mile překvapen realismem Chorvatů, kteří naprosto nijak nekritizovali a netlačili žádnou stranu, která dosud neratifikovala Lisabonskou smlouvu, k tomu, aby byl nějak ukvapeně přijat právní základ pro možnost jejich přijetí, jejich přistoupení do EU. Jejich apel spíše byl na to, aby bylo co nejrychleji rozhodnuto, zdali se bude pokračovat v ratifikaci nebo nebude se pokračovat v ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Úplně největší dík jednání vlády patří paradoxně té drobné poznámce pod čarou v naší zprávě, kdy skutečně Evropská rada vzala na vědomí respekt k tomu, že tato komora podala žádost k Ústavnímu soudu a že Ústavní soud musí rozhodnout o tom, zda je Lisabonská smlouva v souladu s našimi ústavními právy. Není to nic mimořádného, konec konců v podobné situaci jako je ČR byla Francie, když tam prezident – tam nemohou komory, ale může prezident – žádal o vyjádření Ústavního soudu, ve stejné situaci jsou ve Spolkové republice Německo, kde také je jednání u Ústavního soudu. A také víme, že i premiér Británie, Spojeného Království také zatím neodeslal schválené smlouvy oběma komorami britského parlamentu, neodeslal je ještě zpět, protože je rozumné vyčkat.

Je rozumné vyčkat, co se rozhodne a co se bude dít po 15. říjnu. Koneckonců byly to exekutivy, které smlouvu sepsaly, i ony by měly rozhodnout a dát čas Irsku k tomu, aby se bez tlaku k jednání vyjádřilo.

Česká republika tam velmi razantně představila názor, podle mého názoru správný názor, aby na žádnou zatím neratifikující zemi nebyl vyvíjen nadměrný tlak. Bylo to respektováno, sám jsem to pocítil, v pondělí jsme měli jednání předsedů výborů v Paříži a ač někdy bývá na těchto setkáních diskuse o různých smluvních základech a o různých představách fungování institucí v EU velmi živá a někdy i velmi kontradiktorní, někdy i velmi osobní, tentokrát diskuse byla velmi klidná. Nikdo irské zastupitele nevyzýval, aby pokračovali, aby dělali nové referendum. Naopak daleko více hlasů zaznělo ve smyslu, že kdyby referendum proběhlo v jakékoli členské zemi, že by s velikou pravděpodobností dopadlo úplně stejně, jako dopadlo v Irsku.

Je vidět realismus, že my politici alespoň na té parlamentní úrovni si uvědomujeme, že demokratický deficit je možná větší, než si mnozí mysleli, a že skutečně je třeba společné cíle, a nebo naopak rozdílné názory, více a intenzivněji s občany diskutovat, aby oni potom s našimi postupy souhlasili.

Celá diskuse kolem irského referenda byla velmi umírněná. Skutečně se musí vyčkat. My navíc máme výhodu v tom, že máme více času na diskusi v naší komoře, poté, co přijde vyjádření Ústavního soudu. Ukazuje se, že bylo velice moudré, že jsme rozdělili ratifikační proces na dvě části, na jeden, který je hoden nás všech bez ohledu na politickou afinitu a názor na Lisabonskou smlouvu. Že jsme udělali nejprve první fázi, tedy dostát ústavnosti každé této mezinárodní smlouvy dotazem k nejvyšší ústavní autoritě. A teprve v tom druhém kroku, až přijde vyjádření Ústavního soudu, vést tu meritorní politickou diskusi o tom, zda Lisabonská smlouva není příliš velkým rizikem v předávání pravomocí, zejména ve třetím pilíři, který se dotýká velmi citelně osobních práv každého občana každé členské země.

Ještě jednu poznámku k jednání, a to je, že úsilím České republiky byla do závěrů začleněna výzva komisi k předložení návrhu k dědictví a závětím do roku 2008. Tento dokument náš výbor vybral jako jeden z pěti dokumentů, kde by se měl testovat subsidiární proces. Protože komise má malé zpoždění, doporučili jsme francouzskému předsednictví, aby vyzvalo komisi, aby dodržovala svůj legislativní plán. Pokud se nesplňují legislativní předlohy, tak se zpožďují i testy subsidiarity.

Ještě jednu poznámku, kterou vyprovokovala ČR, naši delegáti na jednání Rady k tomu, aby komise návrh o dědictví a závětích předložila. Jde o velmi citlivý návrh, který jsme vybrali k testu subsidiarity mezi jednotlivými členskými zeměmi.

Oceňuji vystoupení Mirka Topolánka při diskusi o potravinách. Uvedl ten fakt, že v průměru údajně cen programy rozvojové země a na druhé straně jim bránit, aby samy mohly, protože umí většinou levněji vyrábět řadu potravin dovážet je do Evropy. Aby každá země tu problematiku řešila stejně a společně bychom odbourávali bariéry pro rozvojové země a tím jim daleko více prospěli, než se jim prospívá různými „milodary“, různými částkami, které jsou pro ně méně významné, než je významná liberalizace našeho vnitřního evropského trhu.

Tím bych svoji zprávu, kterou jsem chtěl doplnit vystoupení pana místopředsedy vlády, ukončil. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane předsedo. V tuto chvíli otevírám rozpravu. Mám písemně přihlášeného místopředsedu Senátu Jana Rakušana. Dávám mu slovo.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Vážený pane místopředsedo, pane místopředsedo vlády, pane zpravodaji, milé kolegyně, vážení kolegové, ještě než sdělím několik obecných poznámek k projednávanému bodu, chtěl bych prostřednictvím pana předsedajícího vyřídit panu místopředsedovi vlády Alexandru Vondrovi, že já, ani nikdo ze senátorského klubu ČSSD není řízen ruskou rozvědkou. Současně bych vaším prostřednictvím chtěl vznést dotaz na pana místopředsedu vlády, zda naopak on nebo někteří členové jeho strany nejsou řízeni rozvědkou USA.

Šest let zde pozorně poslouchám všechna vystoupení, která se dotýkají naší zahraniční politiky. Mívám často pocit, že některé postoje jsou často komplikované. Myslím, že i v oblasti diplomacie lze používat zdravý selský rozum. Dovolím si své vystoupení odlehčit vtipem, který jsem shodou okolností získat ve Spojených státech. Jde o velmi jasné a zřetelné vyjádření mocenských vazeb v současném globalizovaném světě. Otázka zní, kam si sedne gorila, která váží 500 liber. Odpověď je jednoduchá, kam chce.

A tento vtip se do důsledku naplnil včerejším podpisem smlouvy o umístění amerického radaru v Brdech. Kolik takových goril ve světě máme? Domnívám se, že čtyři – Spojené státy americké, Rusko, Čínu a probouzející se Indii.

Co se týče evropské politiky, byl jsem jak pro ratifikaci Evropské ústavy, tak nyní pro ratifikaci Lisabonské smlouvy. Perspektivu naší zahraniční politiky vidím v několika bodech. Je třeba se zbavit falešné sebestřednosti a maloměšťáckého pohledu, že naše země je pupkem světa. V rámci Evropy si musíme s povzdechnutím uvědomit, že zde existují evropské gorily a těmi jsou Velká Británie, Francie a Německo. Naším cílem by mělo být vytvářet přirozené koalice se státy v našem regionu, se státy podobné velikosti a podobných zájmů. (/Visegrád apod.) Obrazně řečeno, být důležitým kamínkem v mozaice evropských států. Obávám se, že podceňování naší role v Evropě, neskrývaná radost některých kolegů z pravé části spektra z výsledků referenda v Irsku a přeceňování našeho spojenectví s USA z nás udělá v Evropě i ve svět směšnou banánovou republiku. Chci věřit tomu, že nikdo z nás politiků nepodceňuje voliče. Pokud jsou nám voliči dobří k tomu, aby nás osobně nebo naši stranu do parlamentu zvolili, měli bychom jejich hlasu naslouchat i v mezivolebním období.

To je moje poznámka k nutnosti referenda, umožnit občanům k důležitým otázkám se vyjadřovat. Jsem si vědom, že jsem se k zahraniční politice nikdy předtím nevyjadřoval a vzhledem k tomu, že mně ale celoživotně politika a historie zajímá, chtěl jsem vám svůj názor sdělit.

A ještě jednu poznámku k vystoupení pana zpravodaje, kterého si jinak kromobyčejně vážím. Domnívám se, jeho odůvodnění podání k Ústavnímu soudu je jen velmi dobrá faktická obstrukce, nikoli nutnost. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane místopředsedo. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, dovolte mi také předtím, než řeknu to, co jsem měl k bodu, vyjádřit se k televizním aférám. Já si myslím, že s nejvyšší pravděpodobností řízeny nejsou, protože agenti musí být dobří, aby se vyplatili. A myslím si, že dobrý agent se pozná podle toho, že se nepozná. Dobří agenti by nikdy nezvali do svého sídla ruské generály v době, kdy se jedná o důležitých věcech státu. Tak to je k tomu.

Teď se vracím k tomu, co jsme tu vyslechli. Já děkuji za věcnou zprávu panu místopředsedovi vlády. Prostě ta situace je taková, jaká je a řeknu spíš své dojmy z toho. Mě zaráží naprostá odtrženost evropských elit od pravidel, od znalostí těchto pravidel. Ty znalosti jsou mezi nimi až arogantně nízké a respektování těch pravidel vůbec žádné, od evropských hodnot, kterých mají obecně plná ústa. Místo, aby konstatovaly, že tento pokus předat suverenitu svých států jednou provždy nevyšel a začaly se zabývat tím, co jejich obyvatelé vážně chtějí, a zejména tím, co nechtějí, tak vytvářejí další a další výtvory úředníků, kterými maskují ten původní výtvor úředníků kolem Giscara D´Estenaverbálními triky. Někteří se dokonce pouštějí do národoznaleckých výkladů a říkají nám, jak to bylo a proč to bylo, že Irové zamítli a diskutují o tom, že to může být tím, že se bojí přílivu Poláků, Čechů, Slováků a já nevím čeho, že to může být tím, že se bojí toho, že jim nařídí potraty apod. A nechtějí se hlavně bavit o tom, že Irové zamítli. Což je daleko důležitější, než proč zamítli.

K zemím, které zastavily proces ratifikace, se mezitím přiřadila i Británie tím, že předseda vlády prostě zastavil předání těch listin. Navíc je tam ještě jedna žaloba, na jejíž výsledky také čekají, čili jsou na tom úplně stejně jako my a Německo. A přitom britští diplomaté dostali poučení, protože to dělají zcela běžně – nás přesvědčovat, ač je pravda, že to dělají svým britským, slušným způsobem, že my to máme ratifikovat.

Jak je to s přístupem Německa? Když se jednalo o evropské ústavě, jeli jsme tam jako parlamentní delegace a první otázka jejich předsedající, to nebyla předsedkyně výboru tehdy, byla – kdy budete ratifikovat. Já jsem jí odpověděl: A kdy vy? A tím to bylo vyřízené. Protože jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že vlastně sami vůbec neratifikovali.

Francouzští představitelé, kteří takzvaně řídí Evropu, urážejí český stát a Čechy vůbec a čeští představitelé drmolí něco o vedlejších kolejích. Opravdu je to nějaké odtržené.

Mě v podstatě nezajímá, jestli si Ústavní soud převezme ten trik, který popsala vláda, která obnovila ducha zákona, řekla materiální jádro, řekla to, co je materiální jádro ústavy, jakože některé části ústavy jsou prý vznešené a některé méně vznešené a s těmi si můžeme dělat, co chceme, a že existuje jádro, duch, materiální podstata, která se měnit nemá, a ta prý se nemění. Podle mě se mění, protože bychom museli napsat už do preambule, že veškerá moc pochází z lidu, pokud Unie nestanoví jinak – do naší ústavy. Ale já jsem se už jednou vyjádřil, že pokud dojde tady k hlasování, tak že mně to je v podstatě jedno, protože mně nevadí to, že byla náhodou ta smlouva v rozporu s naší ústavou. Mně vadí to, že je ta smlouva špatná. A je mi v podstatě srdečně jedno, jestli je právně správně vykolíkovaná cesta, kterou se nechci vydat. Ale přesto děkuji za tu zprávu, ta byla velice věcná a popisovala stav, jaký je. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji, pane senátore. Ještě než dám slovo panu senátorovi Oberfalzerovi, tak bych vás chtěl skutečně poprosit, činím tak s velkou pokorou, abyste hovořili k věci. Pokud někdo již zapomněl, k čemu hovoříme, tak já vám znovu zopakuji bod toho jednání: Informace vlády o výsledcích jednání Evropské rady konaného ve dnech 19. a 20. června 2008 v Bruselu a o pozicích České republiky. Já jsem tam nezaznamenal – ani v projevu pana ministra Vondry ani pana Sefziga – jakýsi televizní šot či nějaké jiné podobné věci. Takže vás skutečně o to prosím, mluvme k věci a možná spoustě věcí tak předejdeme.

Senátor Jiří Oberfalzer: Děkuji, pane předsedající. Pane vicepremiére, dámy a pánové, já bych rád diskutoval opět k té části lisabonské a pokusím se být stručný. Sdílím pocity svého předřečníka a opřel bych se o výrok jednoho významného politika, který se evropskou problematikou zabývá a který se vyjádřil zhruba takto, že vlády evropských zemí daly jasně najevo vůli po úspěchu s Lisabonskou smlouvou, a to tím, že se rozhodly ratifikovat parlamentní cestou, nikoli referendem.

A ještě jedno upozornění. Tady hovoříme o tom, že nechceme vytvářet nátlak nebo pocit, že všechny země ratifikují a zůstane jenom Irsko, že to je 26:1. Ono, když se na to podíváme tak, že Irsko je jediná země, která se zeptala svých občanů, tak to není 26:1, ale je to 1:0. A takový je skutečný stav věci.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Také vám děkuji, že jste nezmínil ten pořad, který jsem neviděl. Dalším přihlášený je pan senátor Jaroslav Kubera. Prosím, pane senátore. Ještě předem – jestli jste ten pořad viděl, tak o něm, prosím vás, nemluvte.

Senátor Jaroslav Kubera: Samozřejmě, pane předsedající, protože já vidím všechny pořady, které vysílají všechny stanice, protože je vysílají na internetu a já nic jiného nedělám, než je sleduji, takže i vás jsem viděl, i pana senátora Pakostu jsem viděl před půlnocí – prostě já to mám jako zaměstnání, tak se na to dívám. Musím říct, že zpráva o irském NE mě zastihla ve velmi pěkné situaci na lehátku v Turecku. Spolu s panem senátorem, kterého nebudu jmenovat, jmenuje se Petr, jsme si oslavili irské NE irskou whisky v naivním domnění, že někdo za nás tu práci udělal a nám už teď nic jiného nezbývá, protože jsme si naivně mysleli, že Evropská unie udrží svůj vlastní úzus, když jeden řekne ne, tak prostě smlouva neplatí. Protože tak bylo dohodnuto – aby nabyla účinnosti ona ústava, která se nazývá Lisabonskou smlouvou, ale je to totéž, kde je prezident a není prezident a je ministr zahraničí a není ministr zahraničí a je listina součástí a není součástí, takže bude asi konec hry. Ale hra teprve začala. Samozřejmě některé země už mají rozdělené funkce, už skoro jistě vědí, kdo že bude tím ministrem zahraničí a kdo že bude tím premiérem – já je tady pro jistotu nebudu jmenovat – no tak mě to samozřejmě hrozně rozčílilo, protože ta jejich figurka se jim jaksi oddaluje. A malé Irsko jim v tom dělá nepořádek. Mysleli si, že když bude Irsko samo, tak že se to nějak zvládne, že se nakonec uhlasuje, udělají mu nějaký opt-out, což nyní nabízejí i nám – když ratifikujete, tak ano, tak dostanete možná také nějaký opt-out, ale když ne, tak možná nedostanete ty dotace, co jsme vám slíbili. A to vaši hejtmani z vás nebudou mít radost – to je také dobrý způsob vydírání. Já si myslím pravý opak. Že když smlouvu neratifikujeme, tak nejen že budeme mít bezvadné opt-outy, ale ještě dostaneme více dotací než bychom dostali za současného stavu. Já si prostě myslím, že ratifikace smlouvy skončila, ať se to někomu líbí nebo nelíbí. A kdyby Ústavní soud náhodou rozhodl, že už není co posuzovat, protože ratifikace skončila, což by bylo velice příjemné rozhodnutí, ale obávám se, že takovou odvahu mít nebude, takže rozhodne nějak jinak, tak chci jenom zdůraznit to, co teď hodně šílí, že kdyby náhodou Ústavní soud řekl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou, či s českým právním řádem, takže to automaticky znamená, že tedy už teď nic nebrání a můžeme ji ratifikovat. Není to pravda. Na rozhodnutí Ústavního soudu vůbec ratifikace v tomto smyslu nezáleží. Záleželo by možná v případě, kdyby řekl, že není v souladu a pak by bylo nutné změnit Ústavu. A i poté, kdybychom změnili Ústavu, tak by stále existovalo ano i ne. Ani poté bychom nemuseli Lisabonskou smlouvu ratifikovat.

Co se ale stalo, když se to Irsko stalo, jak naprosto nepokrytě někteří politici, které také nechci jmenovat, říkali, že by bylo lepší vyměnit Čechy za Chorvaty, kdyby to šlo anebo že uvidíme. A to nám říkali při tom, když nás vydírali přátelé, prostě teď jste vy ten rozhodující moment, protože kdybyste byli náhodou dva, tak to už bychom měli docela veliký problém. Německo v minulých dnech velkoryse řeklo, že tedy taky asi v rámci takového toho vydírání – nevydírání, že už bude zaměstnávat naše vysokoškoláky. Že nám neuvolní pracovní trh, protože samo má dosti nezaměstnaných, zejména v bývalé NDR, ale vysokoškoláky že by tedy bralo. Důsledek tohoto vstřícného rozhodnutí bude ten, že naše situace se ještě víc zhorší, protože kvalifikované síly uniknou do Německa a ti nezaměstnaní nám tady zůstanou. To jenom, aby se přeložilo, jak správně říkal pan senátor Pospíšil, gesto do češtiny. Je to jenom na další únik mozků pod velkorysou nabídkou už konečně vám vysokoškoláky zaměstnáme.

Včera mě také zaujalo sdělení jednoho komisaře, že se bude muset zvýšit mýtné na silnicích, protože aby se snížily ty emise, tak se bude platit víc. Neříkal kolik. Jen zase přeložím do češtiny, co to bude znamenat. Když se bude platit víc, tak protože to zboží se dovézt musí, tak to znamená jenom další a další zdražení potravin a všech dalších produktů. Aby to bylo jasné, protože když mýtné bude platit víc, tak samozřejmě dopravce to promítne do ceny, on zdraží dopravu, a ten, komu vozí, zdraží výrobek, protože mu byla zdražena doprava. Takže tím se v podstatě nic zvláštního nevyřeší.

Já podobně jako pan senátor Pospíšil budu proti Lisabonské smlouvě hlasovat za všech okolností, ať bude rozhodnutí Ústavního soudu jakékoli, a to proto, že prostě jsem prožil většinu života v socialismu a v socialismu už žít nechci. Evropa by se měla zabývat úplně jinými věcmi, aby se dostala na čelo technologického pokroku. Měla by se zabývat tím, a to je možná výzva pro Českou republiku, která si zažije pravděpodobně plnohodnotné předsednictví, aby udělala to, co chceme udělat my a nedaří se nám, aby vzala všechny evropské směrnice a regulace a pokusila se jich polovinu zrušit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji, pane senátore. Než dám slovo paní senátorce Gajdůškové, tak bych rád podotkl, že jsme dnes zjistili po tolika letech trvání Senátu, že z tohoto místa se prostě nedá přihlásit do rozpravy. Technicky to není možné a když si přendám kartu a přihlásím se ze svého místa, pak ji zase musím vyndat, abych se zaregistroval, tak se zase odhlásím. Takže vám nahlašuji, že po paní senátorce Janáčkové budu mít příspěvek do diskuse. Děkuji. Prosím, paní senátorko Gajdůšková.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády, paní senátorky, páni senátoři, dovolte mi, abych v úvodu svého vystoupení formulovala dvě východiska, z jejichž pozic chci mluvit. Za prvé v Evropské unii se nestane nic, co není zakotveno v zakládajících smlouvách anebo na čem se nedohodne Evropská rada. Závěry Evropské rady jsou politickým zadáním pro další fungování evropských institucí.

Druhé východisko – dodržování dohod, pravidel, právní kontinuita je základním principem, bez něhož demokracie nemůže fungovat. Opak, tedy nedodržování smluv, nedodržování dohod, nedodržování a neúcta k právní kontinuitě, to jsou věci, které popsal Edvard Beneš ve svých Pamětech a popsal je v období nástupu totalitní moc, tehdy tedy nacismu. To, co provádí tato vláda v rámci Evropské unie a na mezinárodní scéně, např. ve vztahu k Lisabonské smlouvě, ale i k tomu, jak se chová k Římskému statutu a dalším, bohužel, nese znaky arogance moci tak, jak je popsal Edvard Beneš ve svých „Pamětech“. Budu konkrétní. V závěrech Evropské rady je například v oblasti – ve stati svoboda, bezpečnost a právo, odstavec 19, který si dovolím přečíst celý: S ohledem na pozitivní vliv, který může mít soudní spolupráce v občanských věcech, včetně rodinného práva na každodenní život občanů, je třeba nadále usilovat o posílení této spolupráce. Byly přijaty důležité právní akty, týkající se mediace v občanských a osobních věcech, práva rozhodného pro smluvní závazkové vztahy a rodičovské zodpovědnosti a ochrany dětí. V práci je však třeba dále pokračovat. Evropská rada v této souvislosti požaduje, aby nařízení o vyživovací povinnosti bylo přijato do konce roku 2008 a aby bylo neprodleně nalezeno politické řešení v souvislosti s nařízením o příslušnosti a právu rozhodném ve věcech manželství.

Komise se vyzývá, aby do konce roku 2008 předložila návrh týkající se dědictví a závětí.

Já se k tomuto odstavci ptám, jak je možné, že Česká republika, tedy zástupci vlády připustili, resp. odsouhlasili tento závěr Evropské rady a tedy úkol pro evropské instituce, když stanovisko Senátu odhlasované, odsouhlasené hlasy ODS, tedy nejsilnější vládní strany a strany, která zde na většinu, odmítá velkou část toho, co je zde formulováno, resp. většinu toho, co v tomto článku, tak jak jsem ho citovala, je. Mohli bychom nahledat usnesení Senátu ve věcech kolizních norem pro řečenou příslušnosti k soudům v rozvodovém řízení.

V další části, hospodářské, sociální, zdravotní a environmentální otázky závěrů Evropské rady je odstavec 44. Dovolím si ho opět citovat:

„Evropská unie je i nadále odhodlána udržet si mezinárodní vedoucí úlohu v oblasti změny klimatu a energetiky. Evropská rada vítá pokrok, jehož bylo v souvislosti s ambiciózní celosvětovou a komplexní dohodou o změně klimatu pro období po roce 2012 dosaženo letos na dubnovém jednání v Bangkoku a na červnovém jednání v Bonnu. Jestliže má být v roce 2009 v Kodani dosaženo dohody, která bude slučitelná s mezní hodnotou dva stupně Celsia je třeba tempo jednání zrychlit. Za účelem dosažení dohody o postoji EU na jarním zasedání Evropské rady v r. 2009 se komise vyzývá, aby předložila komplexní strategii k posílení finančních a investičních toků pro účely zmírňování dopadů změn klimatu a přizpůsobování se těmto změnám v reakci na akční plán, který bude mimo jiné obsahovat i mechanismy výzkumu, vývoje, šíření a přenosu bezpečných a udržitelných nízkouhlíkových technologií.“

Za sebe říkám, že s tímto závěrem stoprocentně souhlasím. A kdyby byla dnes vláda, jejíž součástí by byla sociální demokracie, určitě bychom s tím neměli žádný problém.

Ale zase se musím ptát: Jak je možné, že zástupci české vlády, jejichž prezident, který je součástí exekutivní moci, tedy součástí této moci výkonné, jak je možné, že odsouhlasí takovýto závěr Evropské rady, včetně úkolů pro Evropskou komisi k této oblasti, když prezident, tedy součást, významná součást této vlády, hovoří o 180 stupňů jinak, tedy právě naopak.

A v tomto závěru je mimochodem úkol pro Evropskou komisi naprosto jednoznačný, dokonce vázaný na finanční prostředky EU.

Říkám to tady proto, abych zdůraznila a abych skutečně podtrhla to, že jestliže takto ČR postupuje, jsme nedůvěryhodným partnerem pro kohokoliv v Evropě. Již teď jsme na okraji evropského dění. V Evropském parlamentu se, vážené kolegyně a kolegové, dokonce hovoří o tom, že je potřeba přes dobu českého předsednictví vytvořit jakýsi bypass, aby EU naše moderování evropských procesů vůbec bez újmy přežila.

Tak, jak se chováme k Lisabonské smlouvě, včetně onoho „zaparkování“ u Ústavního soudu, což není jenom to, že my si to myslíme, ale moji předřečníci, kolegové zase z řad klubu ODS to v podstatě potvrdili, protože řekli, že oni stejně nebudou hlasovat pro Lisabonskou smlouvu, ať bude rozhodnutí Ústavního soudu jakékoliv.

Toto chování v rámci EU a v evropské agendě skutečně jenom posiluje vnímání ČR jako krajně nedůvěryhodného partnera.

Myslím si, že čeští občané by si měli všimnout, že ODS trpí výrazným komplexem méněcennosti na mezinárodním poli. Kdyby totiž měla zdravé sebevědomí, tak jak se snaží prezentovat a vytvářet dojem v médiích, nebáli by se, že nejsou schopni najít spojence pro prosazování českých národních zájmů v EU. A tak zoufale by kolegové nebránili právo veta i ve věcech, kde jasně je užitečné a nezbytně nutné pro budoucnost naší i Evropy, pro budoucnost v klidu a míru postupovat společně. A to je např. boj proti terorismu, ve věcech bezpečnosti, práva, justice.

Myslím si, že to je skutečně k velkému zamyšlení a měli bychom se skutečně snažit najít to zdravé sebevědomí jako ČR jako celek, protože jestliže jednou ztratíme důvěryhodnost, budeme ji těžko a těžko hledat a poškodí to nás všechny na dlouhou dobu dopředu.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. Další přihlášenou je paní senátorka Liana Janáčková. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Liana Janáčková: Pane předsedající, dámy a pánové, přiznám se, že není to vzkaz pro paní kolegyni senátorku, takže mohu mluvit bez toho, aniž bych poprosila o součinnost pana předsedajícího, ale chci říci, že tento emotivní projev paní senátorky kolegyně Gajdůškové jsem zde snesla jenom proto, že teďko vystupuji já, takže jsem nechtěla odcházet během jejího projevu.

Nechápu absolutně, proč se to musí tady takovým způsobem politizovat, že kolegové z ODS jsou zásadně proti. Já si myslím, že postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec k budoucnosti celé Evropské unie je záležitostí svědomí každého jednotlivce. Já nejsem členem ODS, ale nicméně postoj mnoha kolegů z ODS chápu a přikláním se k tomu, že Lisabonská smlouva není to pravé ořechové, co Evropa, pro kterou jinak samozřejmě jsem, pro toto společenství, potřebuje.

Pokusím se sama podělit jenom krátce, nechci zdržovat, o situaci, kterou zažívám jako starostka v městském obvodě Mariánské Hory a Hulváky. Já samozřejmě jako všichni starostové jsem demokraticky zvolena a mám s mými kolegy zvolenými na radnici právo samostatně rozhodovat v samostatné působnosti.

Ve statutárním městě Ostrava pod vedením sociálně demokratického primátora přišli na to, že Janáčková není hodná a že ji musí nějak potrestat, pročež nám odebrali veškeré pravomoci a my nemůžeme samostatně rozhodovat. Ze zákona je to naprosto v pořádku. Máme vyjádření kontrolního odboru ministerstva vnitra a jako takové ho musíme brát vážně.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Paní kolegyně, nezlobte se …

Senátorka Liana Janáčková: Já se omlouvám, já dojdu k tomu, co chci říci, ale jenom krátce.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Paní kolegyně, já už jsem vás o to prosil, diskutujme skutečně k věci. Děkuji.

Senátorka Liana Janáčková: Já postupuji k věci. Já jsem chtěla říci, že přesto, že máme určenou samosprávnou působnost, tak ji nemůžeme vykonávat. A já chci říci, že to je obdoba, kdy ČR bude ve stejném postavení vůči vedení EU, kdy my budeme chtít chránit naše občany, dělat pro ně to nejlepší, ale vedení EU, prezident, ministr zahraničí a další a další budou ne demokraticky, ale se zvůlí bránit České republice v jejím rozhodování.

Proto jsem mluvila o Mariánských Horách, protože znám tuto situaci a nechci ani v Mariánských horách ani v ČR příkoří mocných nahoře poslouchat.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. V tuto chvíli jsem na řadě já, pane senátore Štěchu, a předávám slovo a řízení této schůze panu senátorovi Rakušanovi.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Kolegyně a kolegové, atmosféra je napjatá, proto ji odlehčím. Prosím pana místopředsedu, aby hovořil k věci.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane místopředsedo, zcela nepochybně k věci hovořit budu.

Dámy a pánové, sleduji debatu k Lisabonské smlouvě podrobně a mám pocit, že se z ní vytrácí jedna zásadní věc – že si neumíme vážit svých oponentů. Každá strana zatvrzele stojí na svých základech a myslí si, že absolutně nejlepší je převálcovat menšinu, protože si menšina dovolila něco, co si dovolit neměla, nesouhlasila s tím, co nám bylo dáno shůry a co vždy bývá to nejlepší. Vnímám tak jak novinové články některých novinářů, tak vyjádření některých politiků. Tuto situaci jsem již jednou v tomto státu zažil, vyrůstal jsem v ní, kdy jakýkoli jiný názor byl trestán mnohdy vězením. Používám toto silné srovnání právě proto, že mám pocit, že si neumíme vážit svých oponentů. Jsou mnohdy vystavováni výsměchu, posměchu, invektivám, ale není s nimi vedena seriózní diskuse, což mě velmi mrzí. Ti, co si neuvědomují, že když si nebudou vážit svých oponentů a budou je zašlapávat, že tím zašlapávají i sami sebe a že se to i jim může jednou stát, tak pošlapávají správný demokratický proces. Nechme každému právo, ať se vyjadřuje tak, jak je v souladu s jeho vědomím a svědomím, i kdyby to byl – paní senátorko Gajdůšková, promiňte, přes pana předsedajícího – prezident republiky. I on má právo na svůj názor. Nemůžeme nikomu v tomto státě upírat právo na svůj názor. Kam bychom to došli? Zamyslete se někdy nad tím, jestli se nevracíme po spirále tam, odkud jsme jednou přišli. Velmi mě to mrzí. Nejsem euroskeptik, z mých postojů dobře víte, že jsem a vždycky byl příznivcem EU, ale v poslední době mě trochu mrazí po zádech z toho, že když jedna velká země si nedovolí schválit v referendu Evropskou ústavu, je to normální, ale u malé země je to nesmazatelný hřích. To je cesta někam, kam jít nechci.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Chtěl bych vás seznámit ještě s přihlášenými. Jsou přihlášeni čtyři kolegové – Milan Štěch, Karel Tejnora, Soňa Paukrtová, Alena Gajdůšková. Táži se kolegyň, zda chtějí využít přednostního práva? Kolegyně Gajdůšková ano. Máte slovo, paní předsedkyně.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane vicepremiére, kolegyně a kolegové, využívám v této chvíli svého přednostního práva, protože musím reagovat okamžitě. Citovala jsem závěry Evropské rady a upozorňovala na rozpor těchto závěrů Evropské rady s postoji našich představitelů české vlády. Bylo to z jediného důvodu – myslím si, že jsem to řekla jasně, ale musím to ještě zopakovat: Nevadí mi, že má někdo jiný názor, vadí mi, že něco jiného říkáme venku a něco jiného doma. Zdůrazňovala jsem, že tím jsme nedůvěryhodní. Má zkušenost je, že v Evropě také nikomu nevadí, že má někdo jiný názor, ale není možné jednat ani ve firmě, ani v žádném společenství, jestliže se na něčem dohodnete, ale zavřete dveře a to dohodnuté už neplatí. O tom mluvím, a to nejen dnes. Upozorňovala jsem na to mnohokrát. Jestliže pan prezident má nějaký názor a myslíme si, že na něj má právo, nechť ho má, ale pak také naše vláda musí říkat stejnou věc, jestli jí nevadí, nebo si myslí, že pan prezident má pravdu nebo opačně. Jestliže má vláda nějakou strategii, nějaké stanovisko k mezinárodní politice a prezident je součástí moci výkonné, tak by na mezinárodním poli měl držet toto stanovisko. Jestliže jeden říká hot a druhý čehý, nejsme důvěryhodným partnerem a jako Českou republiku nás to poškozuje. O tom mluvím, to tady říkám, a to nejen dnes. V tom je náš velký problém a to, proč se pomalu ale jistě tímto způsobem vysouváme na okraj dění.

U Lisabonské smlouvy je to totéž. Lisabonskou smlouvu dojednala vláda ČR, premiér ji podepsal, ale lidé ze strany, které je předsedou dnes říkají, že jsou proti ní, že je špatná. Proč ji podepsal a odsouhlasil? To je problém, o kterém tady mluvím. Samozřejmě, že můžeme mít každý jiný názor, jsme v demokratické zemi, ale když něco domluvíme, mělo by to platit.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní kolegyně. Prosím pana senátora Štěcha.

Senátor Milan Štěch: Vážení přítomní, nepřicházím jako jedna předřečnice s poděkováním ODS, protože mi žádnou podporu v minulosti nedala a ani ji neočekávám, ale přicházím s určitým názorem na postoj vlády ČR ve věci evropské integrace, resp. revidované Lisabonské smlouvy.

Myslím si, že z pohledu občanů způsobují aktéři a zejména česká vláda, a tím i vládní koalice v očích a myslích veřejnosti enormní zmatky. Nastíním jednoduchou úvahu, kterou jsem před několika týdny slyšel od občanů při besedě. Samozřejmě, že Lisabonská smlouva je hodně posuzovaná z pohledu suverenity a často zaznívá právě z úst vládních představitelů, že obsahuje mnoho nebezpečí ke ztrátě suverenity. Když se nad tím zamyslíme, nikdo jistě v žádném případě nebude tvrdit, že Lisabonská smlouva ohrožuje naši územní celistvost a státní svrchovanost a tím i suverenitu. Ta je nedotčena.

Co je dotčeno, je proces přijímání právních aktů, tzn. legislativa jako nástroj úpravy vztahů i v naší zemi, ale tam dochází k takové změně, že u řady věcí je nadále absolutní souhlas. Jsou to rozhodující věci, což znamená, že musí být souhlas všech členských zemí například v oblasti daní, nebo je všude velká kvalifikovaná většina. Takový stav u nás v parlamentu nemáme. V oblasti legislativy, v české a moravské kotlině stačí dva až tři přeběhlíci, kteří zvrátí výsledek voleb, a jde se jiným směrem, než si občané ve volbách přáli. Řadu věci menší koaliční strany v programu neměli, například radar a přesto se tak postupuje a pravděpodobně se to převálcuje s pomocí přeběhlíků. To by v EU nemohlo nastat, protože kvalifikovaná většina je tak velká, že by proti hlasům občanů nemohly politické strany, které tvoří národní reprezentace, zvrátit hlasování. Vyjma možná České republiky a nějaké podobné země.

Další, co si myslím skutečně, že oponentům vadí, je to, že EU z jejich pohledu, a já jim to nevyčítám, mají na to právo, je příliš sociální. Oni tvrdí, že je příliš socialistická. Pokud tyto hodnoty spojují, tak já jsem rád, že je spojují, ale na druhou stranu musím říct, že já se setkávám s lidmi např. v Evropské odborové konfederaci, kteří tvrdí, že je málo sociální, a v řadě zemí jsou výhrady právě k Lisabonské smlouvě nebo se přijímá se skřípěním zubů, že tam je málo toho sociálna. Víme, že z úst české vlády zaznívá úplný opak. Nevím, jak třeba na to reagují menší koaliční vládní strany, jestli jim také vadí příliš sociálna v EU; já doufám, že ne, protože většinou sociální témata mají ve svých stranických programech.

Státní suverenita si myslím, že má další atributy, a mezi ně určitě patří i určitá hospodářská suverenita. Samozřejmě při globalizaci se bavit o tom, že většina rozhodujících firem na českém území je v rukách nadnárodního kapitálu, by byla hloupost a škodili bychom sami sobě, kdybychom říkali, že by to tak být nemělo a že bychom to nějak měli zvrátit. Ale je tady jiná oblast. Jsou to strategické zdroje např. energií, dále elektroenergetika, je to oblast dopravy, a tyto činnosti a zdroje jsou skutečně strategickými činnostmi a zdroji, a tady se jakoby zdá, že vládní koalici nevadí, že tyto subjekty – letiště, energetika, viz ČEZ, se mohou dostat přes privatizaci do rukou jiných subjektů, a to dokonce subjektů, kde rozhodující podíl mají státy pomocí státního podílu v těchto společnostech.

Takže z tohoto pohledu si myslím, že je to určité pokrytectví, a vezměme si i další atribut svrchovanosti, a to je obrana a pobyt cizích vojsk na území daného státu, v tomto případě našeho státu. Stejným lidem nevadí, že tady na našem území bez souhlasu drtivé většiny občanů bude vojenské zařízení jiného státu.

Já si myslím, že z toho je vidět, že vládní politika není konzistentní, že je účelová a že jádro pudla je v tom, že oponentům revidované Lisabonské smlouvy především vadí to, že Evropa zůstává nadále sociální, i když podle mého názoru bohužel i na tom hodně slevuje, a tím se stává daleko méně, řekl bych, stabilní, než byla v minulosti a podstupuje velké riziko. To je můj názor. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego, a prosím kolegyni Soňu Paukrtovou, aby se ujala slova.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane místopředsedo vlády, pane předsedající, já opravdu jenom krátce. K vystoupení mě vyprovokovalo to, že jsem netušila, že vedeme debatu o Lisabonské smlouvě a my tady máme hodnotit postoj vlády. Takže mě to poněkud zarazilo. Ale musím říct, že tím hlavním, kdo mě vyprovokoval k vystoupení, je pan místopředseda Šneberger. Já si myslím, že základním pravidlem demokracie a specielně parlamentní demokracie by měla být úcta i k opačným názorům, k názorům zcela odlišným, ale hlavně a především úcta k názorům občanů. A pokud já si dobře pamatuji, tak s přístupovou smlouvou i s dalším procesem přístupu k EU souhlasili občané v referendu, a to poměrně značným procentem. Já bych nepodceňovala to, že občané chtěli vstoupit do EU a dneska z postoje i nás tady mají jaksi zvláštní pocit. Já se netajím tím, že já si myslím, že my máme být členy EU, máme v rámci EU prosazovat jak zájmy ČR, tak zájmy států podobných.

Ale chtěla bych poprosit, abychom se vrátili k projednávanému bodu, a omlouvám se, že i já jsem přesáhla projednávaný bod. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Nemáte se za co omlouvat, příspěvek byl plně k věci. Prosím kolegu Jiřího Oberfalzera, aby vystoupil podruhé.

Senátor Jiří Oberfalzer: Já bych jenom krátce reagoval na předřečnici. Ano, občané se vyjádřili převážnou většinou, drtivou, řekl bych, pro vstup do EU a myslím, že nikdo tady nehovoří o vystoupení z EU. Vstoupili jsme do EU, a když bych měl přeložit to, o čem mluvíme, tak chceme, aby EU zůstala stejně demokratická, alespoň tak, jak byla ve chvíli, kdy jsme do ní vstoupili.

Když hovoříme o Evropě, tak se nebojíme, tak jak se tady mylně domníval pan senátor Štěch, sociální Evropy, ale socialistické Evropy. A v tom je velký rozdíl, a to bych prosil nezaměňovat.

A konečně bych rád připomněl i paní senátorce Gajdůškové, že například o radarech začala jednat její vláda a prominenti této strany, kteří té vládě tehdy předsedali, se dnes staví zcela odmítavě k samotné myšlence. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Prosím kolegu Jaroslava Kuberu, aby se ujal slova.

Senátor Jaroslav Kubera: Já jen velmi stručně, pane předsedající, jednu poznámku, kterou jsem zapomněl a která mě zaujala, ale když jsem pak slyšel tady paní senátorku a pana senátora, tak musím říct, že jejich přítel Lubomír Zaorálek nedávno řekl v médiích, že smlouva o radaru je v rozporu s Lisabonskou smlouvou. To můžete najít na internetu, že opravdu to řekl, a to je moc dobře, protože tím mi dal takový dobrý mandát, proč také nemohu hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy, protože když budu hlasovat pro radar, tak by to bylo v rozporu.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Ještě než dám slovo Jiřímu Zlatuškovi, kolegyně Gajdůšková má právo reagovat.

Senátorka Alena Gajdůšková: Pane předsedající, kolegyně, kolegové, jenom technickou poznámku. O radaru začala jednat vláda Václava Klause na požadavek pana Payne, pokud vím.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní kolegyně, a prosím kolegu Jiřího Zlatušku – zatím poslední přihlášený, tak se čiňte!

Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedající, budu zcela stručný. Já bych chtěl jenom podpořit samozřejmě to, co zde řekla kolegyně Paukrtová, a reagovat trošku na to, co zde říkal před ní kolega Oberfalzer, který jakýmsi způsobem zdůrazňoval nějaké hypotetické právo ptát se lidu při schvalování takového typu smlouvy, jako je Lisabonská smlouva, a nadřazoval schválení parlamenty nebo nepřímým způsobem.

Pokud bychom se zeptali lidu na to, jestli souhlasí třeba s takovými situacemi, které zde popsal zrovna odcházející kolega Kubera, totiž senátoři diskutující o Lisabonské smlouvě na lehátcích v Turecku, tak se domnívám, že by se ti senátoři vůbec na ta lehátka do Turecka nedostali, takže bych doporučoval trošku zdrženlivosti s tímto způsobem argumentace a víc odpovědnosti vzhledem k tomu, jestli to míníme s EU vážně a jak se v této souvislosti chováme.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego, a ptám se, zda se ještě někdo další hlásí do rozpravy. Není tomu tak, rozpravu končím a poprosím pana místopředsedu vlády pana Alexandra Vondru, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. (Nepřeje si vystoupit.) Nemusíte, záleží to na vás. Tak jsem vyrozuměl, že spíše ne. Tedy poprosím zpravodaje, aby nám zhodnotil rozpravu a řekl, o čem budeme hlasovat.

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Myslím, že bylo dobře, že jsme rozdělili ty kroky. Nešlo v žádném případě o obstrukci, protože všichni si můžeme myslet různé věci o Lisabonské smlouvě, ale my všichni jsme především senátoři, musíme najít nejkvalifikovanější cestu k tomu, jak tuto Lisabonskou smlouvu přijmout nebo odmítnout. Pro oba názory je zde téměř kvalitní zastoupení, a to také Senát činí mimořádně zajímavou komorou, diskuse zde probíhá, i když se někomu může zdát povrchnější a někomu odtažitá, ale je dobře, že zde ta diskuse probíhá.

Myslím, že bylo dobře, že náš výbor navrhl, že rozdělíme ratifikaci na dva procesy, na ten ústavní, kdy se dotážeme té nejvyšší ústavní instituce, jakou cestou jít, zda nejdříve změnit Ústavu, což já vidím jako jedině správnou cestu, pak teprve přijmou smlouvu, která mění komplex pravomocí velice závažným způsobem. Myslím, že to rozdělení bylo dobré i z toho důvodu, že jsme si možná dnes odpoledne mohli ušetřit moře času k diskusi. Nechtěl jsem tu diskusi přerušovat, protože doufám, že minimálně stejnou diskusi budeme mít v okamžiku, až bude rozhodnuto Ústavním soudem. Budeme se v první řadě muset zamyslet nad tím, zdali potom a jakým způsobem v té ratifikaci budeme pokračovat. Budeme opět muset přijmout ústavní procedurální postoj, nejen ten meritorní postoj. Ten meritorní postoj bude až úplně na konci toho našeho rozhodnutí.

Jenom malou reakci na vystoupení kolegyně Gajdůškové. Ona se zde skutečně stala obhájkyní postoje Senátu a kritizovala vládu za to, že ve dvou bodech vláda přistoupila na usnesení, které je alespoň při povrchním pohledu v rozporu s našimi předchozími senátními usneseními. Osobně se domnívám, že tam ten rozpor není. Vláda spolupodepsala usnesení, které vyzývá Komisi k tomu, aby odblokovala to jednání o normě ve věcech manželských. To ještě neznamená, že v budoucnu ta komise nenavrhne něco, co bude v souladu s usnesením Senátu. Já doufám, že komise parlamentní výhradu, kterou jsme jí včas zaslali, zohlední. Konec konců vláda má v tomto pozici těžkou. Musí najít kompromis vůči komorám, aby svůj postoj obhájila, ale také vystupuje ve spojení s ostatními exekutivami ostatních členských států. Tam musí najít kompromis vůbec jim to nezávidím a myslím si, že je to pozice velmi složitá, ale určitě stojí za dohadování.

To, co si budeme odbývat za několik měsíců bude zcela legitimní, bude správné, že budeme diskutovat o politické budoucnosti EU. Tomu se nevyhneme. Všichni musíme vidět, že první otázkou je zajištění bezpečnosti a konkurenceschopnosti EU. A pak se budeme zabývat, zdali to zajistíme tím, že ponecháme svobodomyslně jednotlivým stavebním kamenům, členským státům, regionům, městům apod. …

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Když dovolíte, já vám do toho trochu skočím. Vy jste byl přihlášen jako senátor, potom jste se odhlásil a teď jste to smísil. Já vás těžko mohu napomínat, protože i já jsem se odchýlil od tématu, takže nejsem v situaci kolegy Šnebergera, abych mohl být ten spravedlivý, který bude něco hodnotit. Přece jen bych byl rád, kdybyste se posunul ke zpravodajské zprávě.

Senátor Luděk Sefzig: Děkuji za to upozornění. Myslím, že máte pravdu. Budu mít možnost svůj názor vyjádřit při té další diskusi.

Jako zpravodaj bych jen zhodnotil, že vystoupil velký počet diskutujících, že zazněly zajímavé názory, které jsme určitě zaregistrovali v našich myšlenkách.

Dovolte, abych navrhl usnesení, že Senát bere na vědomí zprávu vlády.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane zpravodaji. Po znělce budeme hlasovat. (Znělka.)

Když dovolíte, ještě chvilku počkáme, aby nás byl ten správný počet.

Aktuálně je přítomno 45 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 24.

Budeme hlasovat o jediném návrhu, který zazněl z úst zpravodaje, a to je o vzetí na vědomí.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro vzít na vědomí – tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 7 se ze 49 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 25 pro vyslovilo 39, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Děkuji navrhovateli, děkuji zpravodaji, budeme pokračovat dalším bodem.

Dalším bodem je

Výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 2007

Senátní tisk č. 221. Navrhuji nejprve, abychom podle § 50 odst. 2 našeho jednacího řádu vyslovili souhlas s účastí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Dohnala na našem jednání. O tomto návrhu budeme okamžitě hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro účast – tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 8 se ze 48 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 25 pro vyslovilo 43, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Dovolte mi, abych zde přivítal pana Františka Dohnala, prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu a poprosil ho o vystoupení.

František Dohnal: Dobrý den, vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové, předstupuji před vás s výroční zprávou Nejvyššího kontrolního úřadu. Začnu trošku netradičně, protože je to již po několikáté, kdy vystupuji v Senátu a vždycky se na začátku odehrává ta procedura, jestli zde mohu vystoupit. Skutečně bych chtěl upozornit horní komoru našeho Parlamentu, že ze zákona mám právo zúčastnit se vaší schůze a požádám-li o slovo, musí mi být uděleno.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkujeme za poučení, ale o to máte silnější mandát.

František Dohnal: Výroční zpráva za rok 2007 je materiál, který předkládáme každoročně jako záležitost, která je nám dána zákonem. Struktura výroční zprávy je zhruba definovaná také zákonem. Já vám zde výroční zprávu rozhodně nebudu číst. Chtěl bych za rok 2007 svůj komentář k výroční zprávě rozdělit do několika málo bodů.

Za prvé. Rok 2007 byl pro nás, jako pro organizaci a instituci, důležitý tím, že po letech přípravy na výstavbu nového sídla Nejvyššího kontrolního úřadu jsme se přestěhovali do nových prostor s tím, že peníze, které byly ve státním rozpočtu vyčleněny na stavbu nové budovy, jsme vrátili, vzdali jsme se jich a pronajali jsme si kancelářské prostory nedaleko svého původního pracoviště, protože veškeré ekonomické propočty ukazovaly, že je to řešení, které je mnohem efektivnější než vynakládat další peníze ze státního rozpočtu.

Co se týká ČR, tak jsme jednou z mála výjimek, která tímto způsobem postupovala.

Druhá záležitost, která se nás organizačně týkala v r. 2007, byl redukován počet územních pracovišť. Z 19 územních obvodů jsme počet územních pracovišť snížili na devět, což je výhodnější z hlediska organizace a řízení. Toto opatření hodně souvisí s tím, že během posledních 18 let se rozsah státního majetku na území celé ČR velice snížil.

Jednak proběhla masivní privatizace, jednak reforma veřejné správy v roce 2003, zvláště zrušení okresních úřadů. Reforma znamenala také přesun desítek, stovek příspěvkových organizací, okresních úřadů, které hospodařily se státním majetkem, do majetku krajů nebo obcí. Ze zákona Nejvyšší kontrolní úřad má právo kontrolovat hospodaření se státním majetkem, jenom to připomínám, na rozdíl od většiny zemí v Evropě, nebo téměř od všech, které mají kompetenci kontrolovat veřejný majetek. Takže u nás se vlastně snížil velice počet těch možných kontrolovaných osob i rozsahy majetku. Nenajdete to sice ve výroční zprávě, ale pokud by vás to zajímalo, na začátku letošního roku v těch státních organizací, tím mám na mysli organizační složky státu a příspěvkové organizace, jejich počet je o něco málo nižší než 600 na území celého státu, z toho prakticky jedna třetina je v Praze, a to vlastně je většinou tím rozsahem majetku nebo financí nejvýznamnější.

Jenom na doplnění – ještě také máme 59 státních podniků a 1 národní podnik v České republice, ale to už je záležitost jenom mimo výroční zprávu, ale souvisí to tedy s tím, že se snížil počet pracovišť.

Druhá věc, na kterou bych vás rád upozornil z výroční zprávy, protože má vlastně dosah i do této doby, je otázka personálního zabezpečení a personálního zabezpečení vedení úřadu. V září 2007 docela neočekávaně rezignoval viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu pan Dušan Tešnar a zmiňuji to z toho důvodu, a bylo to z toho důvodu neočekávané, že funkční vedení prezidenta i viceprezidenta je 9 let. Pan viceprezident Tešnar byl prakticky v půlce funkčního období, ale dosáhl důchodového věku a rozhodl se, že se vrátí k rodině a k zájmům ve svém rodném kraji, a rezignoval na svoji funkci. Ten dosah do dnešní doby je způsoben tím, že od září roku 2007, kdy se tato rezignace odehrála, do dnešního dne Poslanecká sněmovna se neshodla na návrhu na nového viceprezidenta.

Třetí záležitost, kterou chci zmínit, souvisí s kontrolní činností jako takovou. Ty nejdůležitější výsledky máte samozřejmě zahrnuty ve výroční zprávě, i seznam všech kontrolních akcí. Já chci tady upozornit na dvě věci. Skoro by se mi chtělo říci – mám jednu špatnou zprávu a jednu dobrou zprávu, ale dvě věci, které se kontrolní činnosti týkají: Mohu znovu konstatovat, málem jako každý rok, že rozsah nedostatků a typy nedostatků při hospodaření se státním majetkem a se státními penězi zůstává zhruba stejný. Nespatřuji výrazný pokrok. To, co ale je ta pozitivnější zpráva, je, že v případech, kdy u některé kontrolované osoby uděláme docela rozsáhlou a hloubkovou kontrolu a vracíme se na stejné téma kontroly třeba příští rok nebo po dvou letech, tak tam je evidentní zlepšení. Myslím si, že to souvisí spíše s psychologií státního úředníka, jestliže jsem přesvědčen o tom, že dříve nebo později kontrola přijde anebo že bude opakovaná, přece jenom se snažím nedostatky, které mi byly vytýkány v předcházející kontrole napravit. Takže to bych řekl, že je ta pozitivnější zpráva.

Na závěr mi dovolte ještě jednu věc, která ve výroční zprávě je zmíněna v podstatě jednou jedinou větou, ale není to věc nepodstatná. Za tu dobu, co stojím v čele Nejvyššího kontrolního úřadu, mohu skutečně potvrdit výrazné zlepšení komunikace s vládou a za ty poslední dva roky, tedy už i za rok 2007, zjevnou snahu vlády snažit se o nápravu zjištěných nedostatků. To je věc, která je nesmírně důležitá a dokreslí ji vlastně na jedné skutečnosti. Dneska všechny kontrolní závěry – i v tom roce 2007 – které jsme zveřejnili a které ze zákona okamžitě dostává premiér, předseda Senátu, předseda Parlamentu, tak všechny kontrolní závěry spolu se stanoviskem kontrolovaných osob, nebo těch, kteří jsou za kontrolované osoby zodpovědní, mám na mysli jednotlivá ministerstva, jsou projednávány ve vládě. Ale nejen to. Praxe, která začala v r. 2007, znamená, že kontrolované osoby musí k tomu materiálu do vlády předložit seznam nápravných opatření i s tím, kdo za ně bude odpovídat a do kdy. To je výrazný posun a můžu to dokreslit i na situaci, která proběhla dneska dopoledne, protože i dnes dopoledne se vláda zabývala některými kontrolními závěry. Jeden z těch materiálů, který se týkal shodou okolností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tento soubor nápravných opatření neobsahoval, ten bod byl přerušen a předkladateli, vašemu kolegovi, panu ministrovi Jehličkovi, byl ten materiál vrácen s tím, že tam musí být seznam, co s tou situací, která zrovna v tomto případě byla hodně neveselá, chtějí udělat, jakým způsobem to budou dělat a kdo za to bude zodpovídat. To si myslím, že je skutečně záležitost, která stojí za zmínku a byť je tady zmíněna, tak jsem ji chtěl zdůraznit i v tom ústním vystoupení.

A neodpustím si na úplný závěr říci, že pro nás je to pořád jenom seznam nápravných opatření. To, jestli skutečně byla provedena, zjistíme až při těch následných kontrolách. Ale chci být aspoň mírný optimista. Takže tím své vystoupení končí a pokud budete mít jakékoli dotazy a budu znát odpověď, tak vám na ně rád odpovím. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a jediným výborem pro projednávání této výroční zprávy výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 221/1. Zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Soňa Paukrtová, kterou prosím o její zpravodajskou zprávu.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane prezidente Nejvyššího kontrolního úřadu, pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi pouze několik málo slov k tomu, co zde řekl pan prezident. Já bych k tomu ráda řekla, a řekla jsem to i jako zpravodajka na hospodářském výboru, že výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu je vždy velmi kvalitně a přehledně zpracována. Musím říci, že není ani rozsahem příliš rozsáhlá, takže rozhodně stojí za přečtení.

Ráda bych připomněla jenom základní informace o postavení a působnosti NKÚ. Postavení, působnost, organizační strukturu a činnost upravuje zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, a na základě tohoto zákona NKÚ kontroluje a prověřuje zejména hospodaření se státním majetkem a s finančními prostředky vybranými v souladu se zákonem.

Samozřejmě nejzajímavější částí z pohledu Parlamentu je jistě kontrolní činnost NKÚ, ale i informace o tom, jak se snaží ušetřit státní prostředky Nejvyšší kontrolní úřad, jistě není nezajímavá. Takže pouze konstatuji, že plán kontrolní činnosti na rok 2007 schválilo kolegium NKÚ. Plán obsahoval původně 25 kontrolních akcí, posléze kolegium doplnilo v průběhu r. 2007 další tři kontrolní akce – na celkový počet 28, z toho 9 kontrolních akcí bylo ukončeno v r. 2007 a 19 pokračuje v r. 2008.

Pokud se jedná o výsledky kontrolní činnosti za rok 2007, dovoluji si citovat z výroční zprávy, tedy z jejího úplného závěru, toto: NKÚ – jak tady sdělil pan prezident – poukazuje na přetrvávající systémové nedostatky v oblasti hospodaření s finančními prostředky v majetku státu. V r. 2007 NKÚ poukázal ve svých kontrolních závěrech na současný stav některých strategických a koncepčních dokumentů a do jisté míry poukázal na určitá rizika vyplývající z ne úplně správného přijímání finančních prostředků ze strany EU a neplnění závazků, upozorňuje na možná rizika, kterým se nesplněním závazku ČR vystavuje, jakému riziku sankcí ze strany EU. Současně je tam možné zjistit, že na příští rok připravuje NKÚ zprávu o finančním řízení prostředků EU v ČR.

Pro mě bylo docela – jaksi nechci říci – zajímavým, ale spíš varujícím zjištěním, že stále ještě účetnictví státu dosud není vedeno za stát jako jeden celek a o některých prostředcích státu se neúčtuje. Pan prezident to na výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu vysvětloval, takže pro nás jako zákonodárce je potěšitelné, že výsledky kontrolní činnosti neukazují vždy na nezbytnou nutnost změny zákonů a podzákonných předpisů, v mnoha případech postačí zajistit jejich dodržování, což samozřejmě také není úplně snadná záležitost.

Závěrem mi dovolte vás seznámit s usnesením výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který se výroční zprávou Nejvyššího kontrolního úřadu za rok 2007 zabýval dnes v časných odpoledních hodinách a doporučuje vám tuto zprávu vzít na vědomí. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní kolegyně, a posaďte se ke stolku zpravodajů. Otevírám tímto rozpravu. Do rozpravy je přihlášen místopředseda Senátu Jiří Liška. Prosím ho o jeho vystoupení.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane místopředsedo. Vážený pane prezidente NKÚ, kolegyně a kolegové, Nejvyšší kontrolní úřad má důležitou a nezastupitelnou roli při kontrole veřejných výdajů a hospodaření s majetkem státu, mj. také proto, že státní peníze se nejsnadněji utrácejí, mnohdy i bez ohledu na efektivnost, a také ne vždy se zachází s majetkem státu s péčí dobrého hospodáře.

Výsledky kontrol podle zprávy NKÚ vyznívají, přes dlouholetý tlak, který NKÚ vyvíjí v mnoha případech, dobře a já jsem rád za informaci od pana prezidenta, že vláda se závěry, které jí předkládá NKÚ, daleko zodpovědněji zachází, než tomu bylo v letech minulých.

Pane prezidente, já bych se dovolil vás dotázat na kontrolní činnost, která je zaměřena na zahraniční finanční zdroje, což jsou prostředky EU v ČR. A tady by mě zajímalo, jaké je a bude postavení NKÚ ve vztahu ke kontrolním orgánům EU.

To je moje jedna hlavní otázka, protože na řadu toho, na co jsem se chtěl zeptat, vy jste odpověděl.

Ale ještě jednu drobnou poznámku, protože vy jako Nejvyšší kontrolní úřad také vlastně hospodaříte se státními prostředky. A já jsem se podíval na vašich stránkách na váš závěrečný účet, a co mě tam docela překvapilo, to bylo na straně 20, výrazný nárůst nákladů na činnost NKÚ, kdy v roce 2003 byl rozpočet NKÚ 387 mil. Kč a o 5 let později, v roce 2007, tedy v loňském roce to bylo už 582 mil. Kč. To je nárůst skoro o 200 mil. Kč a zároveň přitom došlo k poklesu zaměstnanců ze 483 v roce 2003 na 469.

Vím, že jeden z důvodů je to, že platíte poměrně vysoký nájem za prostory, ve kterých NKÚ pracuje. Vy jste to ve své úvodní řeči zdůvodňoval, že vyšlo ekonomičtěji, že jste v pronajatých prostorách, než kdybyste stavěli novou vlastní budovu. Přesto se mně zdá, že těch 60 mil. Kč nebo ještě více, které platíte jako roční nájem, je poměrně vysoká částka. A vzhledem k tomu, že v Praze jsou a budou se uvolňovat budovy, které vlastní stát, jestli by nebylo rozumné přestěhovat se do vlastní budovy, protože si myslím, že jeden z takových těch základních atributů NKÚ je nezávislost a nezávislost mj. vyplývá také z toho, že jste ve vlastní budově a nejste závislí na nějaké velké firmě, která vám pronajímá poměrně draho své prostory.

Jinak zpráva i závěrečný účet, to bylo velmi zajímavé a jsem rád, že výsledky, které NKÚ má, jsou dobré. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane místopředsedo. Ptám se, jestli se ještě někdo další hlásí do rozpravy? Není tomu tak, rozpravu končím a poprosím pana prezidenta, zda by mohl odpovědět na tři otázky.

František Dohnal:Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Zahraniční finanční prostředky. Za prvé chci říci, že zahraniční finanční prostředky nejsou jenom prostředky EU, byť tedy prostředky EU v této chvíli, resp. po vstupu do EU, jsou největší částí. Ale ze zahraničí přicházejí i další finanční prostředky. Někteří z vás jste se možná setkali s finančními prostředky, které přicházejí z evropského hospodářského prostoru, jsou to tzv. norské fondy, v ČR se objevovaly i peníze ze Světové banky apod.

Kontrola hospodaření s evropskými penězi, resp. s finančními prostředky, které přicházejí do ČR ze zahraničí, je v naší kompetenci. A co se týká evropských institucí, tak spolupráce je v podstatě partnerská. Na úrovni EU existuje Evropský účetní dvůr, ten má sídlo v Lucemburku, ten zodpovídá za hospodaření EU a hlavním výsledkem jeho práce je tzv. potvrzení o věrohodnosti účtů EU. To, aby takové prohlášení připravil, znamená, že si dělá svoje vlastní kontroly.

Pokud se týká evropských peněz v ČR, ve chvíli, když Evropský účetní dvůr chce něco zkontrolovat u nás, vždycky dostaneme tu informaci i my. Všechny kontrolní materiály procházejí od kontrolovaných osob přes nás k Evropskému účetnímu dvoru a opačně. Ve chvíli, kdy my kontrolujeme některé záležitosti týkající se evropských peněz u nás, zase vždy výsledky této kontroly dostává k dispozici Evropský účetní dvůr. Není tam vztah žádné nadřízenosti nebo podřízenosti, pokud otázka zněla tímto způsobem.

A co se týká ostatních evropských institucí, tím mám na mysli nejvyšší kontrolní úřady nebo jak se různě jmenují v zemích EU, ta situace je stejná. Pro nás jsou evropské peníze tématem častých debat, a to z toho důvodu, že ne všechny evropské kontrolní instituce se domnívají, že by měly dávat nějakou zvláštní důležitost kontrole evropských peněz.

Je to řekněme otázka spíše filozoficko-politického náhledu, ale je v tom i praktické hledisko, protože evropské peníze ve vztahu ke státnímu rozpočtu dělají relativně malou položku. A jsou tady v českém státě i podstatně větší položky, které třeba podle názoru některých mých kolegů by si zasloužily mnohem detailnější a pečlivější zkoumání jakoby na úkor těch evropských peněz.

Jenom pro vaši představu: Evropské peníze v této chvíli do ČR se týkají řekněme řádově desítek miliard korun, zatímco jenom Česká správa sociálního zabezpečení ročně protočí 300 mld. Kč. Z tohoto pohledu je tedy záměr, co budeme, jak často a jak hluboce kontrolovat, pochopitelný.

Jenom na doplnění uvádím, že těmi zeměmi, které se málem programově odmítají zabývat evropskými penězi, jsou Francie nebo další jižní státy, jejichž kontrolní systém je z velké části zaměřen na kontrolu finančního výkaznictví. Ono to má i další technické souvislosti.

Vedle toho, abych zase uvedl opačný pól, tak Velká Británie nebo Holandsko a Dánsko, jsou velmi ostře zaměřeny na kontrolu evropských peněz, zvláště z toho důvodu, že to jsou země, které jsou čistými plátci a že ve chvíli, kdy se kritizuje použití evropských peněz, tak většinou od svých vlád nebo parlamentů dostávají zpětně signál, že když už tedy připlácíme do Bruselu, tak jestli ty peníze, které se vracejí, jsou užívány správně.

To je první otázka, snad tato odpověď v této chvíli stačí.

Zmíním ještě zprávu, o které mluvila paní zpravodajka. Zpráva je hotová. Pokud v Senátu není, bude tady v nejbližších dnech, protože je to celé shrnutí kontrolní činnosti a popisu toho, jakými cestami, mechanismy a kolik peněz se sem dostalo z EU v prvním programovacím období.

K rozpočtu úřadu a nárůstu od roku 2003. Na to nedokáži přesně odpovědět, protože roky 2003, 2004 a 2005 byly roky, kdy jsem tyto informace neměl. Na NKÚ jsem přišel v listopadu 2005, takže mohu mluvit za roky 2006 a 2007. Nárůst tam byl zhruba kolem 60 milionů korun a souvisel s nájemným. Tím se dostanu k nájmu. Částka nájmu je jedno číslo. Jestliže chceme posuzovat, kolik nás stojí nájem, a jestli je výhodný nebo ne, musíme si udělat pečlivou ekonomickou kalkulaci, kolik nás bude stát nákup, nebo úprava nebo stavba nové budovy. V našem případě šlo o stavbu nové budovy, která byla připravena do úrovně před stavebním povolením. V kalkulaci chci upozornit na to, že výstavba nové budovy podle našich znalostí v roce 2006 by byla ukončena zhruba v roce 2009 a náklady včetně vybavení byly v té době odhadovány na jednu miliardu 250 miliónů korun. K tomu je potřeba srovnávat 49 milionů čistého nájmu, byť nájem s ostatními náležitostmi je trochu vyšší. Jako kritérium jsme si dali, že nájem nesmí překročit jednu patnáctinu pořizovací hodnoty. Díky rozsáhlému průzkumu trhu a vyjednávání se podařilo částku dostat na nižší úroveň.

Pokud jde o státní budovy, toto všechno absolvovali moji kolegové Tešnar a před ním kolega Voleník. Vyzkoušely se všechny možné varianty. Když jsme byli těsně ve fázi před uzavřením smlouvy, stále jsme dostávali nabídky na další státní budovy, ale náklady zvláště při rekonstrukci starších objektů se šplhají do podobných výšek. Vždycky záleží na srovnání, jak to bude vypadat. Mimo ekonomických požadavků jsem zvažoval i to, co bylo řečeno, tzn. závislost a nezávislost. Dělali jsme průzkum u partnerských organizací – je to půl na půl. Někteří jsou ve státním, někteří v pronajatém. Minulý týden jsem měl možnost vidět pracoviště kolegů v Litvě a v Lotyšsku. Litva dokončila svůj objekt v roce 2005 a stávající stav je takový, že mají novou budovu a k tomu pronajímají další budovy v jiných místech města, protože se tam nevejdou. Může to souviset s tím, že se změní priority nejvyšší kontrolní instituce. V baltských zemích to vypadá trochu jinak, ale třeba Senát, vláda nebo Poslanecká sněmovna bude chtít, abychom se v mnohem větší míře věnovali speciální oblasti třeba finančního auditu, a na to budeme potřebovat desítky nových zaměstnanců. Nakonec zjistíme, že to, co se postavilo za velké peníze, nemusí už stačit.

V Lotyšsku kolegové zvolili pronájem prostor, podobným systémem se postupuje i v jiných zemích s tím, že nebezpečí závislosti na soukromém subjektu, který většinou nebývá příjemcem státních dotací, je spíše teoretické, ale zvážit se to musí.

Poslední věc, která byla zvažována, to je můj subjektivní povzdech. Během své předchozí praxe na radnici i na kraji jsem viděl, jakým způsobem a s jakými komplikacemi vznikají novén stavby a jak komplikované je stavbu uhlídat, zvláště v situaci, kdy nemáte specializovaný aparát. Ujišťuji vás, že na NKÚ jako ve spoustě jiných státních organizací nemáme týmy lidí, kteří se zabývají investiční výstavbou, aby byli dobrými a silnými partnery stavební nebo inženýrské firmě. Těžce bych nesl, kdybychom se při stavbě vlastního úřadu dopouštěli stejných chyb, které vytýkáme našim kontrolovaným osobám. Mám strach, že bychom se tomu nevyhnuli. I toto hrálo svou roli, ale nejdůležitějšími byla ekonomická kritéria.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane prezidente, za vaše vysvětlení. Chce se vyjádřit paní zpravodajka? Nechce. Po znělce budeme hlasovat o tom, jak bylo navrženo – vzít na vědomí zprávu.

Aktuálně je přítomno 44 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 23. Přistoupíme k hlasování. Kdo bere zprávu na vědomí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a také zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 9 se ze 44 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 23 pro vyslovilo 37, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji, pane prezidente, děkuji, paní zpravodajko. Panu prezidentovi musím dát ještě jednou za pravdu, protože podle jednacího řádu, § 50 se na něho vztahuje bod číslo 1 – to je osoba ze zákona. Děkuji, do příštího roku napravíme.

Posledním bodem je

Výroční zpráva Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

za rok 2007

Senátní tisk 234. Zde platí správně § 50, odstavec 2 našeho jednacího řádu a musíme vyslovit souhlas s účastí generálního ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Miloslava Vaňka na našem jednání. O tomto návrhu budeme hlasovat bez fanfáry. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro účast pana generálního ředitele, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 10 se ze 42 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 22 pro vyslovilo 36, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Vítám pana generálního ředitele a prosím ho, aby se ujal slova.

Miloslav Vaněk: Vážený pane předsedající, vážené dámy senátorky, vážení páni senátoři, v úvodním slovu budu velice stručný, protože v této zprávě jsou dost podrobně popsány všechny operace a agendy, kterými se úřad zabývá a nemá zde velký význam se jimi zabývat v úvodním slovu.

Především bych chtěl zdůraznit, že prioritou našeho úřadu v současné době jsou hraniční přechody, které po Schengenu byly převedeny na náš úřad z Generálního ředitelství cel. Vláda odsouhlasila svým usnesením, že přednost na bezúplatný převod mají kraje, obce a v případě nezájmu těchto dvou institucí dochází k výběrovému řízení.

My jsme velice důkladně na vašem výboru, shodou okolností jste na stejném výboru, kde probíhala zpráva NKÚ, dosti diskutovali i tzv. hospodářský výsledek, v uvozovkách, našeho úřadu. Já bych chtěl říct, že náš úřad má skutečně rozpočet cca 1,8 mld. korun, čerpání proběhlo na 91 %. Příjem do státního rozpočtu z realizace byl 1,06 mld. korun a kdybychom připočetli další převody majetku bezúplatně, které šly na kraje, na obce a na jiné instituce, v účetní hodnotě to bylo přes 2 mld. korun, čili náš rozpočet by byl tzv. hospodářským výsledkem přes 3 mld. korun, čili my si myslíme, že stát na tomto úřadě neprodělává.

Chtěl bych vám jenom říct, že my dokončujeme, bych řekl, dosti sofistikovaný informační systém, který by měl zajistit registr – nebo my už máme registr našeho úřadu státního majetku. Je tam spisová služba, grafický informační systém, který obsahuje jak mapy, které znáte i z katastru, ortofotomapy a listy vlastnictví.

V závěru bych vás chtěl jenom upozornit, že v závěru zprávy je i výhled, to znamená, co úřad by považoval za potřebné: aby stát získal absolutní přehled o svém nemovitém majetku. Zmíním se jenom asi o třech takových zásadních věcech. Je to především centrální registr všech soudních sporů, protože víte, že úřad má dvojroli – jedna je jako státní zástupce u soudů, a druhá je majetková část, čili teď hovořím o první části. Je to centrální registr všech soudních sporů, kde je ČR účastníkem z toho jednoho prostého důvodu, že kolikrát jedna a ta samá žaloba je podána u více soudů a soudy se s tím zbytečně zabývají.

Další věc je centrální registr veškerého nemovitého majetku, to znamená všech organizačních složek a příspěvkových organizací, na který musí navazovat pasportizace, nákladovost a kompletní ekonomika.

Dále navrhujeme, je to teď myslím i v procesu legislativním, aby úřad dostal možnost převzít nepotřebný majetek ostatních organizačních složek. Ne, aby organizační složka měla povinnost to předat, ale možnost, čili na nějakou dohodu s tím, že vycházíme ze zkušeností, že mnoho organizačních složek, které se permanentně nezabývají majetkem, mají určité problémy při jejich realizaci, kdežto u nás, kde se tím zabýváme vlastně denně, tak by to pro nás mělo být podstatně snadnější.

Toto všechno, co jsem říkal, je úřad schopen za určitých podmínek vykonávat i pro ostatní organizační složky státu a příspěvkové organizace. Přínos tohoto systému pro stát je zřejmý v tom, že nemusí nikdo budovat žádné nové informační systémy, informační systém u nás je, pouze by se rozšířil a zajistil přístup ostatním organizačním složkám.

Na závěr chci jenom říct, že úřad zrealizoval za minulý rok 46 tisíc nemovitostí a nabyl 39 tisíc nemovitostí, čili úbytek je pouhých 7 tisíc. Když byste se podivovali, co je těch 39 tis., je v tom propadnutí majetku státu, rozhodnutí soudu, jsou v tom odúmrtě, kterých je – to mě až samotného překvapilo – přes 2 tisíce, pak jsou tam pozemkové úpravy, bytové domy, družstva, kde se stávají vlastníky jednotliví uživatelé bytů, a tím pádem se i parceluje, třeba pod panelákem všechny pozemky.

Já si myslím, že nemá cenu dál tady vypravovat, ostatní je samozřejmě ve zprávě. Chtěl bych se akorát možná ještě zmínit trochu o katastru. Kdo s ním přichází do styku, ví, že je tam spousta majetku, který je stále ještě zapsán na městské národní výbory, na okresní národní výbory, na zrušené státní podniky, je tam hodně neznámých vlastníků, čili myslím si, že je potřeba toto řešit a samozřejmě úřad ve své kompetenci toto řeší. Všechno, děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane generální řediteli. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání této výroční zprávy výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako tisk 234/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Igor Petrov, který je omluven, a zároveň omlouvám ještě kolegu Koukala dodatečně. Kolegu Petrova zastoupí předseda výboru senátor Ivan Adamec, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Ivan Adamec: Děkuji za slovo. Vážený pane řediteli, vážený pane předsedající, dámy a pánové, já se pokusím být také stručný a pokusím se zastoupit kolegu Igora Petrova.

Úvodem mi dovolte říci, že zpráva je podrobná, přesná a je do detailu propracovaná. To úvodem. To, co zde zmínil pan ředitel ohledně rozpravy na schůzi výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, mohu jenom potvrdit. Diskutovalo se o ekonomice, diskutovalo se o vztahu samospráv vůči tomuto úřadu, i problematice, která s tím souvisí, diskutovalo se o délce identifikace majetku, o problémech s digitalizací na katastrálních úřadech, zmiňovali jsme i majetek oněch opuštěných přechodů státních hranic, nicméně takovým výsledkem jednání byla otázka, jak dál s tímto úřadem, kam by tento úřad měl směřovat do budoucna, jaké perspektivy ve správě státního majetku a činnostech by měl dále vykonávat.

Také jsme porovnávali, jak to funguje v zahraničí. Ve státech EU jsou dva trendy. Jeden trend je, víceméně správa se posunuje do komerční sféry. Druhý trend, třeba jako je ve Velké Británii, tam je to přísně státní instituce, samozřejmě se všemi problémy, instituce, která spravuje státní majetek.

Já pořád osobně vnímám trošku tento úřad, ale teď opravdu velmi mě berte rezervovaně, jako pozůstatek okresních úřadů, kdy převzal i část jejich funkcí, samozřejmě nabalily se funkce a skutečně je potřeba říci, a musí to říci vláda, politici, jak dál s tímto úřadem naložit do budoucna, aby efektivita úřadu byla ještě vyšší, než je doposud.

Co se týká usnesení, tak mi dovolte, abych vás s ním seznámil. Je to 263. usnesení našeho výboru z 26. schůze konané dne 28. května 2008. Po úvodním slově předkladatele Ing. Miloslava Vaňka, generálního ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, po zpravodajské zprávě senátora Igora Petrova a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR vzít na vědomí výroční zprávu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových za rok 2007, určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu kolegu senátora Igora Petrova, kterého dneska zastupuji, a pověřuje mne předložit toto usnesení předsedovi Senátu.

Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost, a jsem vám k dispozici v rozpravě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego, posaďte se u stolku zpravodajů. Otevírám tímto rozpravu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, tak ji briskně končím. Není k čemu se vyjadřovat, naposledy spustím fanfáru, aby nás bylo dost.

Aktuálně je přítomno 41 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 21. To je dostatečné.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro vzetí na vědomí, tlačítko ano a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko ne a také zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 11 se z 42 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 22 pro vyslovilo 39, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu generálnímu řediteli i zpravodaji.

A prosím vás, než se rozeběhnete, přerušuji tímto schůzi, neboť byl dnešní schválený pořad vyčerpán, a sejdeme se příští středu.

Důležitá je hodina: 14.30. Hezkou cestu!

(Jednání přerušeno v 18.22 hodin.)