Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

text o uhlí

 

Předseda PSP Miloslav Vlček: Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, zahajuji první společnou schůzi obou komor Parlamentu v tomto volebním období a všechny vás vítám zde, ve Španělském sále Pražského hradu.

Tuto schůzi jsem svolal k volbě prezidenta republiky a pozvánka vám byla rozeslána ve středu 12. prosince 2007.

Všichni jsme si vědomi vážnosti tohoto okamžiku. Jak ústava, tak historické tradice a zkušenosti nás dostatečně přesvědčují o mimořádném významu úřadu a osobnosti prezidenta republiky. Chcete-li šetřit slovy, tak určitě stačí jen připomenout odkaz prezidenta Masaryka. Pravda, od jeho doby úroveň naší demokracie a ekonomiky značně pokročila. Avšak otázky morálního stavu společnosti svou naléhavost vůbec neztrácejí. Základní problémy lidskosti, důstojnosti každého člověka, solidarity a tolerantní demokratické společnosti totiž k dnešnímu slavnostnímu okamžiku bytostně patří.

Vždyť právě prezident by měl být tou nejvyšší morální autoritou. Měl by ukazovat cestu vpřed, aby naše republika byla místem, kde je příjemné pracovat i příjemné žít. A co může být v politice důležitější? Proto prosím, abychom dnes více než kdy jindy jednali s vědomím vysoké odpovědnosti, abychom naše mysli soustředili k důstojnému a přísně objektivnímu průběhu volby.

Kolegyně a kolegové, jednání společné schůze obou komor se řídí příslušnými ustanoveními jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Volbu prezidenta republiky upravuje Ústava České republiky a podrobnosti stanoví volební řád, který je uveden v příloze jednacího řádu Poslanecké sněmovny.

Vzhledem k tomu, že se mezi sebou vzájemně dostatečně neznáme, prosím vás, abyste se do rozpravy hlásili pokud možno písemně. V sále jsou přítomni skrutátoři, kteří vám nabídnou přihlášku do rozpravy a zprostředkují rovněž její předání předsedajícímu.

Protože v tomto sále není hlasovací zařízení, budeme hlasovat zdvižením ruky. Nejprve budou vždy hlasovat senátoři a poté poslanci. Výsledky hlasování budou zajišťovat skrutátoři. Aby skrutátoři mohli zjistit výsledky hlasování, ponechte, prosím, zdviženou ruku dostatečně dlouho.

Nyní přistoupíme k určení ověřovatelů této schůze. Doporučuji, abychom určili ověřovatele tři, a to jednoho z řad ověřovatelů Senátu a dva z řad ověřovatelů Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby ověřovateli byli senátor Karel Barták, poslankyně Kateřina Konečná a poslanec Petr Bratský. Má někdo jiné návrhy? Jiné návrhy neregistruji.

Nyní již můžeme hlasovat. Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů. (Probíhá sčítání.)

Táži se senátorů, kdo souhlasí, aby ověřovateli této schůze byli senátor Karel Barták, poslankyně Kateřina Konečná a poslanec Petr Bratský? (Probíhá sčítání hlasů.) Kdo je proti? (Probíhá sčítání hlasů.)

V hlasování pořadové číslo 1 z přítomných 81 senátorek a senátorů bylo pro 81, proti nikdo. Senát s návrhem vyslovil souhlas.

 

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců. (Probíhá sčítání.)

Táži se poslanců, kdo souhlasí, aby ověřovateli této schůze byli senátor Karel Barták, poslankyně Kateřina Konečná a poslanec Petr Bratský. (Probíhá sčítání hlasů.) Kdo je proti? (Probíhá sčítání hlasů.)

V hlasování pořadové číslo 1 Poslanecké sněmovny z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh 200, proti nikdo. Konstatuji, že Poslanecká sněmovna s návrhem vyslovila souhlas.

Též konstatuji, že ověřovateli 1. společné schůze obou komor Parlamentu byli určeni senátor Karel Barták, poslankyně Kateřina Konečná a poslanec Petr Bratský.

Sděluji vám, že o omluvení své neúčasti nikdo nepožádal.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, po jednání senátních a poslaneckých klubů a organizačních výborů obou komor Parlamentu vám předkládám návrhy, u nichž Senát i Poslanecká sněmovna dospěly ke shodnému stanovisku, a to:

- vyslovit souhlas s účastí kandidátů a udělit jim slovo, požádají-li o to;

- neomezit řečnickou lhůtu podle § 59 odst 1 a 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny;

- hlasovat o procedurálních otázkách u obou komor samostatně. V případě, že nedojde ke shodnému usnesení, platí, že návrh nebyl přijat;

- uskutečnit po neúspěšném druhém kolo volby třetí kolo volby ještě týž den, byť ve večerních hodinách;

- v případě, že prezident republiky nebude zvolen v prvním kole, konat druhou volbu do 10 dnů.

Nyní navrhuji, abychom rozhodli o účasti kandidátů na této společné schůzi obou komor Parlamentu.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů. (Probíhá sčítání.)

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro návrh, aby se kandidáti na prezidenta republiky mohli zúčastnit společné schůze obou komor Parlamentu. (Probíhá sčítání hlasů.) Kdo je proti? (Probíhá sčítání hlasů.)

V hlasování pořadové číslo 2 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro 79, proti nikdo. Senát s návrhem vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh, aby se kandidáti na prezidenta republiky mohli zúčastnit společné schůze obou komor Parlamentu. (Probíhá sčítání hlasů.) Kdo je proti? (Probíhá sčítání hlasů.)

V hlasování pořadové číslo 2 v Poslanecké sněmovně z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh 197, proti nikdo. Poslanecká sněmovna s návrhem vyslovila souhlas.

Konstatuji, že jsme rozhodli, že se kandidáti na prezidenta republiky mohou zúčastnit společné schůze obou komor. Vítám mezi námi oba kandidáty na prezidenta republiky pana Jana Švejnara a prezidenta republiky Václava Klause.


Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, nyní přistoupíme k jedinému bodu naší schůze, kterým je

 

Volba prezidenta republiky.

Návrhy kandidátů na prezidenta republiky byly společné volební komisi Poslanecké sněmovny a Senátu předloženy v zákonné lhůtě 48 hodin před dnem volby. Z těchto návrhů byly vytvořeny sněmovní tisky 364, 375 a 384 a senátní tisky 154, 155 a 157, které vám byly rozdány předem.

Společná volební komise na své dnešní schůzi ověřila, že kandidáti na prezidenta republiky Václav Klaus a Jan Švejnar splňují podmínky volitelnosti podle článku 57 Ústavy České republiky.

Žádám určené ověřovatele, aby se dostavili v k předsednickému stolu a vylosovali pořadí kandidátů, v jakém budou vystupovat, požádají-li o slovo. (Provádí se losování kandidátů.)

Ústava ani jednací řád způsob volby prezidenta republiky nestanoví, proto navrhuji, aby volba prezidenta republiky byla provedena takto. Navrhuji, aby volba prezidenta proběhla tajným hlasováním. Upozorňuji, že v případě, že nebude přijato tajné hlasování podle § 75 jednacího řádu, znamená to, že bez dalšího hlasování se bude volit prezident republiky hlasováním veřejným.

Otevírám rozpravu k navrženým kandidátům a ke způsobu volby. Žádám, aby se každý řečník v úvodu zřetelně představil.

Jako první vystoupí kandidáti na prezidenta republiky podle vylosovaného pořadí. Jako první vystoupí Václav Klaus. Prosím, pane prezidente, máte slovo.

Prezident ČR Václav Klaus: Páni předsedové, vážené senátorky a poslankyně, vážení senátoři a poslanci, vážená vládo, dámy a pánové, po pěti letech před vás opět předstupuji jako kandidát na úřad prezidenta republiky. Velmi si toho vážím. Je mi ctí ucházet se o vaše hlasy. Rád bych poděkoval těm, kteří mne před pěti lety zvolili. Vám všem bych chtěl poděkovat za spolupráci, ve které bylo přátelské setkávání se i občasné utkávání se. V demokratické zemi tomu nemůže být jinak. Vás všechny bych chtěl požádat o podporu při volbě dnešní.

Jako fungující prezident musím začít ohlédnutím se zpět. Nezačínám od nuly a nemělo by smysl, abych se takový dojem pokoušel vyvolávat. Důvod začínat od nuly nemá ani naše země. Česká republika potřebuje kontinuitu s rozumnými korekcemi, korekcemi nikoliv směru, ale některých jednotlivostí.

Mé pětileté období ve funkci prezidenta České republiky bylo obdobím jejího relativně úspěšného vývoje, ale nikoliv obdobím klidu a politické stability. Velmi těsné výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v letech 2002 i 2006 si, a to na všech stranách politického spektra, vybíraly svou daň. Některá fakta ukazují nestabilitu velmi výmluvně. Za pět let jsem se na snad už tradičním novoročním obědě prezidenta s premiérem setkal v Lánech se čtyřmi různými premiéry. Jenom ten současný tam byl dvakrát. Na plesy nechodím s výjimkou jediného. Jako velitel ozbrojených sil navštěvuji ples Armády České republiky. I v tomto případě mne tam za pět let vítali čtyři různí ministři obrany, pátý žádný armádní ples dokonce ani nestihl.

V minulém volebním období Poslanecké sněmovny jsem byl u dvou vládních krizí a výměn vlád a premiérů, což byly poměrně velké politické otřesy. V těchto složitých chvílích jsem přispěl k řešením, která respektovala volební výsledek a která umožnila dokončit celé volební období bez zvratu politických poměrů a bez předčasných voleb.

Ani v roce 2006 volby nikomu nenabídly dostatečnou většinu, a proto se vládu s důvěrou Sněmovny podařilo vytvořit až po více než sedmi měsících od okamžiku voleb. Rozložení politických sil bylo a i dnes je takové, že se nedaly a nedají vytvořit vládní koalice, které by mohly fungovat s potřebným klidem a rozhodností.

Ve všech těchto situacích jsem postupoval v souladu s Ústavou České republiky. To, že si v různých okamžicích leckteří z vás, a to snad ze všech politických stran, přáli, abych více zatlačil v tom či onom směru, a že prakticky všichni měli někdy pocit, že výsledné řešení nebylo přesně podle nich, je důkazem toho, že mé jednání bylo nadstranické. To ostatně je povinností prezidenta.

Po celé pětileté období jsem byl v intenzivní komunikaci s oběma komorami Parlamentu. Velkým tématem se hned na počátku ukázala nezbytnost urychleného vybrání nových členů Ústavního soudu ve fázi stále ještě ne zcela stabilizovaného českého soudnictví a při trvajícím hledání místa této instituce v našem ústavním systému. Rozsudky Ústavního soudu potvrzují, že jsem si sobě nějak mimořádně nakloněnou skupinu ústavních soudců nevybral, což je určitě správné. K takzvanému vetování, ve skutečnosti vracení zákonů Sněmovně k novému projednání, jsem vždy přistoupil až po velkém uvážení a v drtivé většině případů tehdy, kdy došlo k zásadně protikladnému postoji obou komor Parlamentu. Celkový počet mých vet byl jednorázově vychýlen kvůli mimořádnému počtu narychlo připravovaných zákonů před koncem volebního období minulé Sněmovny. Určitá zdrženlivost v přijímání zákonů těsně před koncem volebního období by měla být pro vládní koalice všech barev pravidlem. Jen ve velmi malém počtu případů jsem uplatnil svůj silný osobní názor, ale bylo to doplněno podrobným a veřejně publikovaným zdůvodněním, proč jsem to udělal.

Mé prezidentské období bylo charakterizováno dvěma dominantními událostmi: vstupem České republiky do Evropské unie a rychlým růstem naší ekonomiky.

Členství v Evropské unii završilo naše úsilí překonat dědictví minulé éry a opět se stát normální evropskou zemí se všemi atributy, které k tomu patří. Členství v Evropské unii je jedním z nich a ničím jiným není zastupitelné. To říkám zcela jednoznačně a velmi důrazně těm, kteří některé mé kritické postoje k Evropské unii nechtějí pochopit nebo je úmyslně karikují.

Nebylo náhodou, že jsem v roce 1996 jako předseda vlády za naši republiku do Evropské unie podal přihlášku a že jsem v roce 2004 jako prezident v Athénách podepsal naši přístupovou smlouvu.

V této složité organizaci se teprve učíme pohybovat. Snažíme se, aby přínosy plynoucí z našeho členství byly vyšší než nemalé náklady, které jsou s ním spojeny. Snažíme se přispívat i k tomu, aby tato organizace fungovala co nejlépe a aby se v ní neztrácelo to, co my sami považujeme za největší přínos celého našeho polistopadového období – důsledná demokratičnost a transparentnost politického rozhodování, bezprostřední odpovědnost politiků veřejnosti, rozhodování co nejblíže občanovi, maximum svobody jednotlivce, omezování zbytečné intervence a poručníkování shora. Je logické, že právě my tyto věci cítíme tak silně.

Naše ekonomika po naprosto nevyhnutelném transformačním otřesu na počátku 90. let roste relativně velmi rychle. Ve svém novoročním projevu jsem uvedl jedno porovnání. V roce 1993, tedy v okamžiku vzniku České republiky, jsme byli úrovni HDP na hlavu na 53 % patnáctky nejvyspělejších evropských zemí. Dnes jsme na více než 73 %. To je velký vzestup, který nelze zpochybnit a není třeba ho ani znevažovat. Pokud neuděláme nějakou zásadní chybu, rychlejší růst než ve starých členských zemích může pokračovat. I odstup, který si udržujeme od většiny nových členských zemí, zůstává poměrně velký. Chtějme stále více, ale v dohánění ekonomické úrovně se zázraky dělat nedají.

Ke své dnešní kandidatuře chci říci, že se o své znovuzvolení ucházím s plnou vážností a s dostatečným vědomím a vlastním prožitkem toho, co prezidentská funkce znamená. V roce 2003 jsem si na vlastní kůži ověřil, jak je zvolení do této nejvyšší funkce v zemi těžké. Možnosti být prezidentem republiky jsem si nesmírně vážil a nesmírně bych si vážil vaší důvěry a zvolení i do druhého funkčního období. Není ode mne třeba očekávat žádná překvapení. Zbavit se kontinuity se sebou samým pro mne možné a představitelné není. V náhlé prozření sebe sama ani nikoho jiného nevěřím, i když je prezidentování, ostatně jako cokoli jiného, učením se za pochodu. Tak tomu u mne v minulých pěti letech bylo, tak by tomu bylo i v období následujícím. Mé názory jsou pevné, ale celospolečenskou diskusi u nás i ve světě pozorně vnímám, snažím se jí aktivně zúčastňovat a vše nové promýšlet, vstřebávat a využívat.

O obtížnosti prezidentské funkce jsem se přesvědčil. Jde v ní o zvláštní kombinaci povinností domácích i zahraničních, o aktivní účast ve velké politice, ale i o vnímání individuálních a hluboce lidských problémů jednotlivých občanů naší země. Jako příklad bych uvedl veřejností právem velmi pozorně sledovanou problematiku milostí. I když prezident důvody svého rozhodnutí vysvětlovat nemusí, každou jednotlivou milost jsem veřejně zdůvodnil. Za pět let jsem udělil 195 milostí, a ačkoli jde o záležitost vysoce citlivou, nejen veřejnost, ale ani politici či média tato má rozhodnutí nikdy nezpochybňovali.

Co úřad prezidenta znamená, vím. Postupně jsem poznával, co prezident smí a co nesmí. Ale pochopil jsem, že jsou i věci, které musí. Prezident nesmí být korouhvičkou otáčející se podle větru. Prezident nesmí říkat jen věci líbivé a nekonfliktní. Prezident nesmí být politickým aktivistou, ale musí být aktivní. Prezidenta musí vedle věcí velkých trápit i běžné starosti deseti milionů jeho spoluobčanů. Prezident musí, ale nikoli za zavřenými dveřmi, jednat s politiky. Prezident musí být v intenzivním kontaktu s občany, o což jsem se i s manželkou Lívií po celou dobu velmi snažil.

Nemám ambici příliš vznešenými, a proto nutně vyprázdněnými frázemi naznačovat, co by se u nás v následujících pěti letech mělo stát. Témata nám doba jistě přinese. V našem ústavním systému nemá být jejich strůjcem či iniciátorem, ve většině případů ani řešitelem prezident. Nemáme prezidentský systém. Prezident by např. neměl být tím, kdo přichází s detailními názory na tolik potřebné reformy penzijního, školského či zdravotního systému. S těmito problémy jsem se utkával ve svých předcházejících funkcích, ale souboj o naši budoucnost patří v našem parlamentním systému primárně občanům a jejich reprezentantům v suverénních politických stranách, tedy vám.

Nehodlám formulovat prezidentský politický program, protože jsem vždy odmítal představu, že by měl prezident na Hradě vytvářet alternativní mocenské centrum. Naznačím však svou představu, jakou si Českou republiku přeji, resp. co si přeji od nás všech.

Dnes jsem si jist ještě více než dříve, že hlavním úkolem prezidenta je obhajoba základních rozměrů a pravidel našeho politického a veřejného života. Jako prezident chci stát především tam, kde jde o svobodný a demokratický prostor pro politickou soutěž v rámci státu na straně jedné a o obhajobu zájmů, individuálních práv a svobod občanů na straně druhé. Chci přispívat k tomu, aby byla svoboda vyvažována odpovědností, abychom k životu přistupovali s maximální pokorou a abychom mysleli na druhé. Přeji si, abychom naši zemi

předali budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát svobodných občanů a jako stát ze své vlastní vůle spolupracující s ostatními demokratickými státy Evropy a světa. I když se některé věci řeší lépe na celokontinentální, nebo dokonce na celosvětové úrovni, pro většinu z toho, co nás trápí a zajímá, je zcela adekvátním rozhodovacím prostorem naše republika, její regiony a obce.

Chci, abychom byli v Evropě pevně zakotveni a abychom v ní byli aktivním hráčem. Evropská unie nebude nikdy jednat zcela podle nás, neboť jsme její pouhou dvacetisedminou, ale to, co považujeme za správné a našim zájmům odpovídající, v ní prosazujme ze všech sil. Chci, abychom si uvědomili, že se nemůžeme spoléhat na spásu zvenčí, na někoho, kdo naše problémy vyřeší za nás. V náš prospěch se to v historii nestalo nikdy a nebude tomu jinak ani v budoucnu.

Zbavme se svých komplexů a nebojme se být vidět a slyšet, protože jen tak budeme korektními a spolehlivými spojenci a partnery, a ne pouhými přitakávači a vykonavateli cizí vůle a cizích zájmů.

Chci usilovat o maximum svobody a demokracie, o respekt ke spontánnímu rozhodování jednotlivce, o důvěru v trh a v jeho zásadní příspěvek k lidské prosperitě a budu vždy obezřetný vůči pokusům věci řešit direktivně a shora. Chci usilovat o brzdění stále rostoucího státního paternalismu. Sociální rozměr politiky nelze podceňovat, ale daleko lepší než vodění za ruku je sociální politika člověka k aktivitě motivující a s jeho aktivitou spojená.

Chci racionální politiku ochrany životního prostředí, které je prostředím pro život nás všech, a každému rozumnému člověku o něj jde a jít musí. Nesmí se stát výlučným vlastnictvím těch, kteří by z tohoto důležitého tématu chtěli stvořit alternativní politickou ideologii.

Patříme do sféry Západu, ctíme jeho hodnoty a snažíme se je chránit. Věřím v jejich univerzální platnost, a tak rozumím naší angažovanosti v různých operacích OSN, našemu členství v NATO, našemu důrazu na transatlantickou vazbu a na pevné vztahy se Spojenými státy. Mezi hodnoty, které uznávám, však patří i respekt k odlišnosti a k velmi nestejným výchozím podmínkám ekonomické vyspělosti, tradicím a kulturám jednotlivých zemí kdekoli ve světě.

Vím, že předpokladem našeho úspěšného prosazování se v zahraničí je to, abychom se dokázali domluvit sami se sebou, abychom na závažná domácí i zahraničněpolitická témata nepohlíželi výlučně z krátkodobých vnitropolitických hledisek, abychom byli schopni se zastavit, vážně o nich diskutovat a na společném postoji se shodnout. Politické soupeření je součástí demokracie, ale má své meze.

Často se v posledních osmnácti letech hovoří o morální krizi v naší současné společnosti, i když není jasné, vůči jaké minulosti a vůči jakým zemím se toto srovnání provádí. Nikdy jsem nebyl zastáncem okázalých moralistních póz a dobře vím, že si na úpadek morálky v dějinách stěžovala každá starší generace. Proto volme slova opatrně. Pevně chraňme základní hodnoty, na nichž stojí naše civilizace. Vystupujme proti všem krokům, které oslabují úlohu a význam klasické rodiny a narušují základy slušných mezilidských vztahů. Vyslovil jsem se i proti eutanazii. Byl jsem a budu proti tzv. politické korektnosti, která je většinou jen maskou pokrytectví a dvojí morálky, znemožňuje otevřenou diskusi nad závažnými společenskými tématy a potlačuje svobodu slova a myšlení. Budu vždy usilovat o to, abychom mohli jednat svobodně a abychom přehnanou regulací lidských životů nevytvářeli živnou půdu pro obcházení právního řádu a pro korupci.

Od roku 1989 jsme za svobodou, demokracií a prosperitou ušli velký kus cesty. Naše země se za ta léta proměnila. Proměňují se i její občané. Vyrůstají nové generace, které současný stav pokládají za přirozený a samozřejmý. Naše země se vyvíjí správným směrem. Proto kontinuita. Záruku této kontinuity chci naší zemi a jejím občanům všech generací opětovně nabídnout. Pokud vámi budu zvolen, budu se ve svém druhém funkčním období snažit nikoho z vás zde přítomných zástupců deseti milionů občanů, ale ani těch deset milionů občanů, kteří tu nejsou, nezklamat.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, pane prezidente. Nyní vystoupí druhý kandidát na prezidenta pan Jan Švejnar. Prosím, máte slovo.

Pan Jan Švejnar:Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené paní senátorky a páni senátoři, vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážení hosté. Úcta, služba a odpovědnost – to jsou slova, která se pojí s tímto místem a úřadem, o jejichž držiteli na příštích pět let budete dnes rozhodovat. To jsou pocity, se kterými před vás dnes předstupuji jako kandidát na prezidenta České republiky.

V posledních měsících jsem hovořil s většinou z vás, navštívil jsem poslanecké a senátorské kluby ČSSD, KDU-ČSL, Klub otevřené demokracie, KSČM, ODS, SNK a Strany zelených. S mnohými z vás jsem se setkal ve vašich regionech. Mluvil jsem s vámi zejména jako s těmi, kteří reprezentují občany této země.

Věřím v Českou republiku. Věřím, že český národ umí být úspěšný, a věřím, že úspěšný bude i nadále. Jen věřit ale nestačí. Odpovědností veřejných činitelů je pro tento úspěch vytvářet podmínky. Stojím tu před vámi, protože chci k tomuto úspěchu s vámi přispět.

Prezident není soupeřem politických stran, parlamentu, vlády, či dokonce moci soudní, ale je jejich partnerem. Existují tisíce důležitých problémů, které vy, poslanci a senátoři, musíte denně řešit. Prezidentovi nepřísluší do vaší práce zasahovat. Prezident nemá mít svůj vlastní politický program, má však mít své téma a svůj styl.

Česká republika si zvolila jako své téma v unii "Evropská unie bez bariér". Já vám nabízím jako téma svého prezidentství téma "Česká republika bez bariér". I my totiž máme své bariéry, které nám brání být ještě úspěšnější. Nejsou to ani zdi, ani elektrické ploty. Jsou to bariéry v našich myslích, bariéry v našich způsobech chování, bariéry, které rozdělují naši společnost. Na jejich odstranění budeme potřebovat trpělivost, představivost, odvahu a sebedůvěru. Bude to dlouhá cesta a já jsem zde dnes proto, abych na ni společně s vámi mohl vykročit.

Pracujme společně na tom, aby padla bariéra nedůvěry mezi občany a politiky. Politika by měla být především službou. Mrzí mne proto, že mnozí z našich spoluobčanů si s politikou spojují spíše pojmy jako osobní prospěch a korupce. To bychom měli společně změnit. Pracujme společně na tom, aby bariéry mezi politiky a politickými stranami byly věcné, nikoli osobní a malicherné. Pracujme společně na tom, aby se z úspěchů naší země těšili opravdu všichni občané, včetně těch, kteří se cítí méně úspěšní. Aby i ten nejslabší věděl, že se mu dostane zastání. To je téma mého prezidentství.

Říkám, že prezident má mít svůj styl. Mým stylem je otevřenost, týmová práce, ochota naslouchat, víra v dialog a dohodu. Dáte-li mi svou důvěru, budu prezidentem, který sjednocuje a napomáhá dialogu, který umí své ambice potlačit v zájmu celku. Budu prezidentem, který je ochoten a schopen spolupracovat s lidmi, kteří mají i jiné názory. Budu prezidentem poučeným, nikoli poučujícím. Budu prezidentem bez předsudků. Nejsem úzce spjat s žádnou politickou stranou a s praktickou politikou uplynulých osmnácti let. Nemám z té doby žádné nevyřízené účty. Proto je pro mne jednodušší dívat se do budoucnosti a nelpět na sporech minulosti. Budu otevřeným a férovým partnerem ústavních institucí, politických sil a občanské společnosti. To bude můj prezidentský styl.

Pokud vám předcházející slova o mém stylu zní jako obecné fráze, zamysleme se společně nad třemi konkrétními příklady.

Hospodářské a sociální reformy jsou první příklad. Ty jsou pro budoucnost republiky zásadní. Je legitimní a správné, že se o ně vede politický boj. Nemůžeme si ale dovolit, aby se zásadní reformy odkládaly či měnily každé čtyři roky. Není úkolem prezidenta prosazovat svou vizi reforem, jakkoli silný může být jeho osobní zásah. Prezident není hlavní ekonom České republiky. Jako svůj úkol chápu pomoci vám v tom, aby potřebné reformy proběhly po důkladné diskusi vlády a opozice, tak aby nebyly zpochybňovány. Záleží mi na tom, aby reformy byly efektivní a jakékoliv negativní dopady na sociálně slabší občany byly co nejmenší. Přispěji k tomu nejen tím, že budu o těchto věcech veřejně mluvit, ale i tím, že budu vytvářet prostor pro vaši práci. Budu konzultovat všechny politické síly zastoupené v Parlamentu a podporovat jejich otevřený dialog. V tomto duchu budu používat právo prezidenta vracet zákony Poslanecké sněmovně. Chci vás zde ujistit, že budu vracet pouze dva druhy zákonů. Za prvé ty, které budu pokládat za protiústavní. Za druhé ty zákony, které se budou týkat zásadních a dlouhodobých témat, například důchodové reformy, pokud při jejich projednávání vláda bude zcela ignorovat opozici a bude tudíž hrozit jejich zrušení v dalším volebním období. K takovým zákonům počítám i ty, které představují základní zásah do morálních norem a zvyklostí společnosti. A tak se budu chovat, ať je ve vládě či v opozici kdokoliv.

Druhým příkladem, na kterém bych chtěl ilustrovat svůj styl, je naše předsednictví Evropské unie. Bude to období, kdy se ocitneme v centru pozornosti celé Evropy. Náš přístup na dlouhou dobu ovlivní naše postavení v unii a bude mít přímý vliv na naši schopnost prosazovat naše zájmy. Prosazování našich národních zájmů a proevropský postoj nejenže nestojí proti sobě, jdou spolu ruku v ruce. Povedu všestranné konzultace ohledně českých priorit pro naše předsednictví, v koordinaci s vládou navštívím klíčové země unie s cílem připravit půdu pro prosazení našich priorit. V jejich rámci bychom měli například přispět k tomu, aby Evropská unie věnovala pozornost začlenění západního Balkánu a spolupráci s oblastmi dále na východ.

Třetím případem jsou výzvy globalizace. Světová konkurence se rychle zostřuje, za pět let prezidentského mandátu se může mnohé změnit. Čím dál tím více budeme čelit konkurenci Číny, Indie, Brazílie a jiných zemí. Ekologické výzvy jsou stále naléhavější. Globalizaci a její průvodní jevy můžeme popírat, ignorovat, bát se jí. Já nabízím jiný přístup: přijmout globalizaci jako příležitost. Budu tím, kdo bude otevírat témata související s globalizací, kdo bude upozorňovat na celosvětové souvislosti. Věřím, že můj tak trochu světoběžnický životopis mi k tomu dodal zkušenosti, které mohu nyní své zemi nabídnout.

Tyto příklady ilustrují můj otevřený přístup. Abychom si rozuměli, nemohu vám slíbit, že spolu budeme ve všem souhlasit, ale slibuji, že vás vždy vyslechnu a o vašich slovech budu přemýšlet, než se jakkoli rozhodnu. Nemohu vám slíbit, že se vždy rozhodnu ke spokojenosti vás všech, ale slibuji vám, že vás svým jednáním nezaskočím, budu jednat transparentně a budu držet své slovo.

Prezidentská funkce má v očích občanů nesmírnou prestiž a láká k budování osobní popularity. Chtěl bych proto jasně prohlásit, že to nebude můj cíl. Je-li důvěra v politiku jako celek slabá, je to odpovědnost celé politické reprezentace, včetně prezidenta.

Chápu, že Poslanecká sněmovna, kde se střetává vláda s opozicí, bývá místem ostrých sporů. Ujišťuji vás, že do nich nebudu vstupovat, budu je komentovat vždy s velkou zdrženlivostí.

Uvědomuji si význam Senátu pro fungování demokracie a právního státu a chtěl bych jeho členy ujistit, že mohou počítat s mou podporou v jejich úsilí zvyšovat prestiž této instituce. Budu-li zvolen, svou úctu k Senátu prokážu například svým otevřeným přístupem při jmenování soudců Ústavního soudu.

Vládě budu užitečným a spolehlivým partnerem. Zejména v zahraniční politice vládu ujišťuji, že svůj úkol zastupovat stát navenek chápu jako povinnost tlumočit a obhajovat její postoje v zahraničněpolitických otázkách. Republika může mít jen jednu zahraniční politiku – tu, o které rozhodne vláda s podporou Poslanecké sněmovny.

Nepovažuji za správné, aby prezident zpochybňoval práci ústavních institucí. To platí zejména o moci soudní, jejíž nezávislost a respekt v očích občanů musí prezident naopak posilovat.

Politickým stranám budu férovým partnerem, zejména ve jmenování vlády budu čitelný a předvídatelný a budu striktně ctít ústavu.

Za zvlášť důležité považuji vést dialog s občanskou společností. Nemyslím si ovšem, že občanská společnost může nahradit roli politických stran. Stejně tak si však nemyslím, že je nepřítelem svobody. Mohu slíbit, že také budu věnovat pozornost těm méně mocným, méně organizovaným, méně bohatým, jejichž hlas je méně slyšet.

Je 8. února 2008. Díval jsem se, jaké jiné události se staly v tento den. Nejprve jsem se malinko vyděsil, protože 8. února 1750 bylo v Londýně zemětřesení, ale uklidnilo mě, že bylo jen malé. Někdo tvrdí, že dostanu-li dnes vaši důvěru, vyvolá to velké politické zemětřesení. Nevidím k tomu žádné racionální důvody. Naopak věřím, že mohu přispět k dlouhodobé stabilitě. Ale malé zemětřesení bych rád vyvolal. Takové, které naruší bariéry, o kterých jsem dříve mluvil.

V uplynulých měsících jsem též kritizoval černobílé vidění světa. Shodou okolností přesně před osmdesáti lety, 8. února 1928, byla poprvé předvedena barevná televize. Já bych vám dnes, 8. února 2008, rád nabídl barevnější perspektivu pro budoucnost. Rád bych dal svou energii, své znalosti, své zkušenosti do služeb České republiky.

Vážené dámy, vážení pánové, nabízím vám společný projekt – vrátit politice úctu v očích občanů. Vrátit lidem víru v politiku a její smysl. Dokažme lidem, že politika je tu pro ně a že může měnit věci k lepšímu.

Vy, představitelé politických stran, do tohoto společného projektu vnášíte soutěž myšlenek o konkrétní řešení. To je nezastupitelný základ demokracie. Jako nadstranický prezident bych do něho vnesl vůli k dohodě, starost o dlouhodobá témata a o zájem státu, který není ani pravý, ani levý, ale náš společný. Společně se tak pokusme k našemu projektu přispět důrazem na slušnost, toleranci a vzájemný respekt.

Česká republika si zaslouží úspěch. Pojďme ho společně spojenými silami zajistit. Proto vás dnes prosím o váš hlas a o vaši podporu.

Děkuji vám za pozornost. (Dlouhotrvající potlesk zleva.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Do rozpravy se dále přihlásili pan premiér Mirek Topolánek. Dále jsou to ministr Bursík, pan místopředseda Filip, pan poslanec Grebeníček, pan poslanec Paroubek, paní poslankyně Kateřina Jacques, pan poslanec Hašek, ze senátorů jsou to paní senátorka Gajdůšková, Paukrtová, pan senátor Čunek, Novotný, Mejstřík a Horník. Prosím, pane premiére, máte slovo. Připraví se paní senátorka Gajdůšková.

Prosím, pane premiére, máte slovo.

Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážené paní senátorky a poslankyně, vážení páni senátoři a poslanci, pane prezidente Václave Klausi, pane Švejnare, vážení hosté.

Úřad prezidenta republiky se v naší zemi tradičně těší mimořádné úctě. Parlament bohužel právě naopak jen nevelké popularitě. Obávám se, že uplynulé týdny, dny a hodiny ukázaly, že tomu tak není náhodou. Nedůstojné tahanice, mediální útoky, účelová argumentace, polozpravodajské hry a snahy omezovat a kontrolovat svobodnou volbu senátorů a poslanců, které doprovázejí výběr nového prezidenta republiky, ukazují, že se určité síly na naší politické scéně nezastaví takřka před ničím. V panice z vlastní neschopnosti čelit férovými politickými prostředky další volbě úspěšného prezidenta a v zoufalé snaze nahradit hysterickou pseudoprezidentskou kampaní normální opoziční politiku znevážily věc tak váženou a odpovědnou, jakou volba prezidenta republiky nepochybně je.

K demokracii patří soutěž, snaha o změnu a prosazování vlastní politiky. V tomto smyslu vítám, že Václav Klaus není kandidátem jediným. Ovšem cena, kterou už teď platíme my všichni v tomto sále – znechucení veřejnosti, další ztráta důvěry v politiku a v politiky – se mi zdá příliš vysoká. Volíme prezidenta pro deset a půl milionu občanů. Ti měli a mají právo na volbu důstojnou a svobodnou. Stejně jako kandidáti a stejně jako my volitelé.

Já zde stojím nyní proto, abych vám sdělil, že kandidátem většiny českých občanů, kandidátem Občanské demokratické strany, kandidátem řady dalších poslanců a senátorů a kandidátem mým je Václav Klaus.

Plautus kdysi řekl: "Poslouží-li staré slovo nové příležitosti, je to dobře." A to platí i dnes. Před pěti lety jsem totiž doporučil našeho kandidáta těmi slovy: "Profesor Václav Klaus napsal a řekl toho tolik, že jeho názory na každou jednotlivost společenského života jsou veřejnosti důvěrně známé. Svými politickými skutky vždy potvrzoval, že to, co míní, míní vážně. A v politice je jen málo lidí tak transparentních, čitelných a důsledných. Nesnadno se pronáší laudatio na člověka, o kterém všichni vědí všechno."

Na tomto laudatiu bych dnes nemusel měnit ani čárku. A zkušenost, kterou jsem s Václavem Klausem, prezidentem této země, udělal, mě nenutí ke změně. Doba jeho prezidentování nebyla vždy idylická. Svět se proměňoval rychleji než dříve, podobné to bylo u nás. Česká republika byla v mezinárodním kontextu aktivní politicky, vojensky i humanitárně. Jestliže si dnes v mezinárodním porovnání stojíme docela dobře a rovněž si poměrně dobře žijeme, jestliže rychle doháníme, co jsme zmeškali, pak to nebylo mimo Klause, navzdory Klausovi, nýbrž za jeho přičinlivé a kritické spoluúčasti. A právě Klausův pozitivistický kriticismus je to, co by nikoho nemělo odrazovat, nýbrž inspirovat.

Řekl jsem tenkrát: "V domácích poměrech se Václav Klaus vyznačuje zdůrazněnou korektností, smyslem pro fair play, úctou k danému slovu, psaným nebo ústním dohodám, byť by to byly dohody s politickými odpůrci, respektem k právu každého na odlišné politické názory." Chce s tím snad někdo polemizovat? Pak nevnímá, a prezident už to vzpomněl – na Nový rok vítal v Lánech už čtyři premiéry za posledních pět let.

Mnohokrát naše politická scéna prožívala zmatky a turbulence na pokraji opravdové krize. Jako normální lidé z masa a kostí, i my v ODS jsme často měli za to, že jenom naše postoje jsou ty správné, že jenom našem názory jsou v zájmu celé společnosti. Nezažívali jsme najednou pocit ukřivděnosti z prezidentovy zdůrazněné nadstranickosti a neutrality? Teprve časem jsme poznali, že to nebyla jen neutralita, nýbrž nadhled, rozhled, schopnost vidět dál a zůstávat prezidentem všech, i těch, kdo se ostýchali olíznout poštovní poznámku s prezidentovým portrétem a bláhově si zapíchli do klopy odznáček "Klaus není můj prezident."

Odvolával jsem se tehdy na obavu Václava Havla, aby se příštím prezidentem nestal nějaký zasloužilý profesor egyptologie, který nakonec bude zvolen jen proto, že nikdy nikomu nevadil a nikdy nikoho nenaštval. Pokud někdo do tohoto popisu dokonale sedí, tak to není Václav Klaus.

Komu vždy vadil a koho vždy štval? Trpaslíky na špičkách, generály po bitvách, génie průměrnosti. Ty, kteří si dodnes pletou Evropskou unii nekriticky s definitivním rájem na zemi. Ty, kteří si z klimatického fenoménu zřídili politickou živnost. Ty, kterým je milejší světově evropské nevystupování z řady. Ty, kterým je milejší provinčnost politické žvanírny před činem. To proto, že je to muž silných názorů, které nikdy nebývají aritmetickým průměrem momentálně platných pravd a módních banalit. Jeho transparentnost, čitelnost a důslednost nevyvěrají z jednoduchosti. Každou obecnou pravdu se snaží podrobit analýze, každý problém se pokouší do hloubky poznat a přetavit v pozitivistické, a nikoliv malomyslné řešení. Takovému mysliteli se říká člověk idejí, je to konzervativní myslitel.

Sloveso conservare v latině znamená schraňovat nebo ochraňovat, proto jeho myšlenkový svět nemůže být zcela cizí těm, jimž také leží na srdci ochrana významných hodnot, lidských práv a občanských svobod, rodiny, sociálních jistot nebo přírody. Důležité je, že svými silnými a rázovitými názory se nikdy nepokoušel zatarasit cestu ke společenskému diskurzu. Spíše burcoval a provokoval k přemýšlení.

Ano, ve světe se toho o něm hodně napsalo souhlasného i nesouhlasného. Česká republika má zkrátka prezidenta v nadstandardním provedení, prezidenta v dobrém slova smyslu exkluzivního, prezidenta, jehož názory svět poslouchá a přinejmenším o nich diskutuje. Neslaných nemastných názorů, které nikoho nebolí, nevzrušují, nezajímají a které vždy kopírují pohodlný většinový proud, které kloužou po povrchu populismu, těch je plno.

Řekl jsem tehdy také: "Václav Klaus je bytostně zakořeněn v českém prostředí. Nikdy se nesnažil být ředitelem všehomíra, ale jen a jen českým politikem. Celé jeho počínání doma i v zahraničí vychází z jediné priority, a tou jsou zájmy českého státu. Svůj osobní úspěch vždy poměřuje úspěchem České republiky. Budiž mi dovoleno použít trochu archaického výrazu. Václav Klaus je to, čemu se říkalo dobrý český vlastenec. V globalizujícím se světě tato vlastnost určitě nebude na škodu prezidentovi České republiky." A nebyla! Obzvlášť při dnešní volbě je zmíněná vlastnost veledůležitá.

Dwight Eisenhower měl nepochybně pravdu, když prohlásil: "Každý problém ve svém počínání jsem poměřoval jedním jediným metrem: Je to dobré pro Ameriku?" Měl pravdu, protože byl prezidentem americkým. Prezident, kterého zvolíme my, by se měl ve svém počínání poměřovat jiným metrem: Je to dobré pro Českou republiku?

Na závěr mi dovolte ryze osobní vyznání. O mých neshodách s Václavem Klausem byly popsány tuny papíru. Většinou to byly nesmysly, mýty, někdy pouze názorové rozdíly, odlišné pohledy na danou věc. Dnes mohu s čistým svědomím prohlásit: Po listopadu 1989 jsem svou představu o vlastenectví, demokracii a svobodě měl spojenu spíše s hrdiny mých oblíbených knih, měl jsem ji vyčtenou, neprožitou, vypovídající spíše o formě než o obsahu. Jestli někdo ovlivnil mé porozumění těmto základním hodnotám, jestli někdo do vysněné a vyčtené formy vložil obsah, byl to Václav Klaus. To on mě naučil takovému vnímání vlastenectví, které je na hony vzdáleno nacionalismu či fangličkaření a evokuje pocit národní hrdosti a sounáležitosti. Takovému chápání demokracie, které nevyžaduje rezignaci na pevný vlastní názor, takovému pojetí svobody, které předpokládá osobní odpovědnost a nebere jiným právo na jiný kus pravdy.

Děkuji Václavu Klausovi nejenom za tuto jeho roli v mém životě, ale hlavně za jeho prvních pět let v prezidentské funkci. A pevně věřím, že dostane-li šanci v dalších pěti letech, přesvědčí vás všechny tak, jako přesvědčil mne. To říkám s plným vědomím toho, že jsem přijal osobní politickou odpovědnost za jeho zvolení. Neutíkám před ní, nehledám už dopředu kličky a vytáčky. Věřím, že stejně se zachovají i ti, kteří si zvolení Václava Klause nepřejí. Ti, které neinspiroval tak jako mě a nenaučil je vítězit.

Zvažte prosím rozdíl mezi vítězstvím a porážkou, zvažte rozdíl mezi jistotou a skokem do neznáma, zvažte prosím skutečnost, že volíme prezidenta pro 10,5 mil. obyvatel. Volte zodpovědně a svobodně! Děkuji. (Potlesk, převážně v pravé části sálu.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí paní senátorka Gajdůšková. Prosím, paní senátorko, máte slovo. Připraví se pan ministr Bursík.

Senátorka Alena Gajdůšková:Vážený pane předsedající, vážený pane Václave Klausi, vážený pane Jane Švejnare, ctěný Senáte, ctěná Poslanecká sněmovno, dámy a pánové. Dnešní den je velmi významný pro nadcházejících pět let, nicméně nacházíme se v paradoxní situaci. Podle Ústavy ČR je funkce prezidenta jediná ústavní pozice v zemi, o jejíž kompetence se mohou podělit ostatní ústavní činitelé. Nic vážného se dlouhodobě neděje, pokud tato funkce není obsazena. Přesto vzhledem ke své symbolice má tato volba vážnost mezi občany i politiky, kterou nemají žádné jiné volby.

Ve svém vystoupení se dotknu úlohy a vnímání role prezidenta v české společnosti a naplnění této role Václavem Klausem. Jménem senátorského klubu České strany sociálně demokratické uvedu důvody pro volbu Jana Švejnara a i naši pozici ke způsobu volby.

První prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl v roce 1918 zvolen pouhým povstáním poslanců jako obrovský symbol existence samostatného státu. Prezident je nejvýznamnějším obrazem republiky v zahraničí. Je tím, kdo svými personálními rozhodnutími také výrazně ovlivňuje úroveň fungování právního státu. A nejen tím by měl být morální autoritou směrem dovnitř země.

Prezidentskou volbou jen málo rozhodujeme o každodenním dění v zemi. Na to má český prezident jen omezený vliv. A pokud respektuje ústavu a ústavní procesy, pak by každodennost země neměl ovlivňovat vůbec. Boj o to, kdo bude českým prezidentem, je boj o onen symbol České republiky, o to, jak bude Česká republika, a tedy každý její občan nahlížen za našimi hranicemi evropskou i světovou veřejností. Boj o prezidenta je také bojem o ideu českého státu formulovanou Tomášem Garriguem Masarykem jako společenství lidí spojených ideálem humanity, úcty k člověku a jeho lidským právům, solidarity, demokracie.

Jde o vládu práva a samotný základ demokracie České republiky, kterým je respektování ústavou dané dělby moci mezi zákonodárce, vládu a nezávislé soudy.

Má se odpouštět, a proto se nechci zabývat minulostí. V historii se však nevyplácí zapomenout a nepoučit se. Není možné dál dovolit poškozování vysokého mezinárodního kreditu a dobrého jména ČR, které dokázal získat naší zemi Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel. Dobrého jména, které je dnes v jiné rovině reprezentováno každým, kdo je z našich občanů ve světě úspěšný, ať je to vědec, sportovec, umělec, dobrý řemeslník, manažer nebo firma.

Jak může být vnímána jako spolehlivý a důvěryhodný partner země, jejíž prezident podal žádost o vstup do EU, aby při referendu k tomuto vstupu mlčel a nakonec vyplynulo, že byl proti onomu vstupu? Za jak věrohodnou může být považována země, jejíž prezident se o své vůli – nemusel, je to kompetence premiéra – připojil k podpisu přístupové smlouvy ČR k EU, v níž byl i náš závazek přijmout již v té době hotový text euroústavy, který nyní je formulován v nové Lisabonské smlouvě, a stejně tak vstup do eurozóny, aby vzápětí jak euroústavu, tak přijetí eura zásadně odmítal a dost nevybíravě kritizoval? V obou případech bohužel navíc nikoliv věcnými argumenty! Jakou důvěru má partner, který vzápětí po podpisu dohody proti ní vytáhne do boje? Jak mohou lidé věřit ve fungování právního státu, když jeho prezident místo toho, aby svými personálními rozhodnutími v oblasti své kompetence vůči soudům garantoval nejvyšší kvalitu a vládu práva, odmítá sám respektovat rozhodnutí soudů a mluví o soudcokracii? Jak může být prezident prezidentem všech, když místo dialogu s občanskou společností mluví o nebezpečí NGOismu a krizi parlamentarismu, kterou prý způsobují občané!

Skutečně lidé chtějí v čele státu člověka, který o Listině základních práv a svobod tvrdil, že zaplevelila ústavu lidskými právy, a zakotvení lidských práv je pro něj jedním ze zásadních důvodů odmítání evropské integrace? Je státníkem člověk, který odmítá zabývat se budoucností, protože – cituji – je potřeba započítávat diskontování budoucnosti, nebo trochu srozumitelněji, opět cituji Václava Klause – z pohledu zisku se vše, co se vzdaluje od současnosti, rovná nule.

Prezident je v českém ústavním systému víc symbol než člověk ovlivňující každodenní politiku. Měl by být víc tvůrce vize a konsensu než realizátor, být reprezentant země navenek než velitel doma. Bohužel, Václav Klaus v těchto rolích nejenže nenaplnil naše představy o jejich obsahu, ale nesplnil ani své vlastní sliby.

Kandidátem senátorského klubu sociální demokracie je Jan Švejnar. O jeho morální integritě, úspěchu ve vědeckém světě i veřejné oblasti boje se světovou chudobou a obrovské práce na kultivaci ekonomických náhledů ve světě i v České republice nikdo nepochybuje. Své zkušenosti sdílel i se všemi sociálně demokratickými premiéry a o jeho představách fungování světa a vizí, které jsou našim mnohem blízké, by se dalo mluvit dlouho. Dovolím si použít zkratku.

Příběh Jana Švejnara je pohádkou o českém Honzovi, kterého jste z naší pece vyhnali do světa. Honza se učil, bojoval, sbíral zkušenosti, aby se hned, jak to bylo možné, tím vším obohacen vrátil do své země. Jan Švejnar od roku 1990 pomáhal naší zemi v budování vědeckých institucí, stavět se na vlastní nohy. Nyní je připraven jejímu lidu sloužit, jak jsme to zde slyšeli.

Vážené dámy, vážení pánové, to není ojedinělý příběh v našich dějinách. V téměř všelidovém hlasování byl jako největší Čech vybrán Karel IV., který měl téměř před sedmi sty lety podobný osud. Odešel ze země, aby se učil, vrátil se, aby zde sloužil a tvořil.

Václav Klaus kritizoval a odmítal mnohé. Za mnohé problémy v této zemi, zvláště v období 90. let, je osobně odpovědný. Nikdy však neformuloval svou dlouhodobou vizi, představu budoucího vývoje země, a neudělal to ani dnes. Představu směřování země a její orientace v globálním světě, jak se od státníka očekává.

Jan Švejnar naopak staví vizi budoucnosti, jako principiální moto své představě role prezidenta. Jeho styl a schopnosti i osobní profil napovídají, že úlohu prezidenta bude ve prospěch České republiky, tedy nás všech, schopen hájit úspěšněji. Již v kampani před prezidentskou volbou ukázal, že je tím, kdo je schopný pomoci nám vrátit se ke kultivované politice, transparentnosti, úctě k člověku i právu.

Dámy a pánové, stanovisko senátorského klubu sociální demokracie k prezidentské volbě je jednoznačné. Nebudeme volit Václava Klause. Jeho nedůvěryhodnost při vystupování v zahraničí, egocentrismus a stranickost doma, odmítání zabývat se budoucností není pro nás kvalitou státníka. Budeme volit Jana Švejnara, který přináší pozitivní změnu pro nahlížení České republiky v zahraničí, kultivaci politického stylu, vizi budoucnosti v důstojném postavení České republiky i jejích občanů v Evropské unii i ve světě. Toto stanovisko chceme hájit veřejně. Každý sám za sebe si přejeme svým voličům říci, koho volíme svým prezidentem. Být poctivý vůči občanům, které tu dnes reprezentujeme a za které budeme prezidenta volit.

Považujeme za podstatu demokracie moci otevřeně říkat své názory a mít právo otevřeně je hájit. Stejně jako právo občanů na názory těch, které si zvolili. Považujeme za základní princip demokracie ctít vládu práva. Proto budeme trvat na dodržování zákona i v celém procesu volby. Nic víc, nic míň.

Děkuji vám. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan ministr Bursík, připraví se paní senátorka Paukrtová. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr životního prostředí ČR Martin Bursík: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážený pane prezidente, vážený pane profesore Švejnare, vážení páni poslanci, vážení páni senátoři, dámy a pánové, vážení hosté. Volba prezidenta je bezpochyby historickým okamžikem. Čím to však je, že co pět let tu zažíváme současně s povznášejícími pocity tohoto historického okamžiku i pocity jisté trapnosti z nepříliš povedeného představení? Přispívá volba prezidenta republiky k důvěryhodnosti naší nové demokracie? Obávám se, že nikoliv.

Osmnáct let tvrdíme my politici veřejnosti, že jsme ti, kteří dokáží odpovědněji a lépe než občané vybrat hlavu státu. A tak se zde opět po pěti letech schází pouhých 281 lidí, aby těm deseti milionům venku, u televizí, u rádií, naplnili jejich představu o hlavě státu.

Abyste mi dobře rozuměli – mám z toho vše jiný než dobrý pocit. Kdyby se přímá volba konala dnes, šlo by o čestnou soutěž dvou kandidátů, lidé by vybírali lepšího kandidáta. My politici bychom si mohli mnoho věcí odpustit. Jedna politická strana by neměla zapotřebí, pokoušet se vylekat jinou politickou stranu tím, co udělá, když nebude zvolen její kandidát. Neměla by důvodu přesvědčovat v prezidentské volbě konkurenční politickou stranu, aby přijala pro ni nevýhodná pravidla hry. Vnitrostranické opozice v jednotlivých politických stranách by neměly důvodu stát předsedům vlastních stran na krku a tvrdit, že jejich předsedové nejsou dostatečně aktivní při vyjednávání podpory jejich stranickému kandidátovi a přitom ve skutečnosti realizovat na pozadí prezidentské volby vnitrostranický zápas. Prezidentští kancléři by se nemuseli scházet s nedůvěryhodnými lobbisty. Ptáte se proč? Protože by o výsledku nerozhodovaly politické strany, ale občané. Jenže namísto toho, abychom my politici umožnili změnou ústavy a prováděcím zákonem přímou volbu prezidenta, sedíme tady před veřejností tak trochu pocákáni zákulisními handly, špatně utajenými schůzkami lobbistů a intrikami.

Možná by tenhle poněkud odpudivý obraz politiky už téměř nikomu nepřišel divný, kdyby nepřišel Jan Švejnar a nešlápl do tohoto nevábného bahna tím nejúčinnějším možným způsobem. Místo aby přijal pravidla zákulisních obchodů, rozjel se mezi lidi. Nepřijal místní tezi, že volí volitelé, a není tedy třeba cokoliv vysvětlovat veřejnosti. Pochopil, že veřejnost vyvíjí tlak na své poslance a senátory, aby vyslyšeli jejich vůli.

Jan Švejnar již nyní vykonal mnoho dobrého pro posílení důvěry občanů v politiku, když během své kampaně nevídaným způsobem pozvedl zájem veřejnosti o prezidentskou volbu, a to i navzdory skutečnosti, že veřejnost nemůže ovlivnit výsledek volby. Za to mu patří můj, a nejen můj, vřelý a upřímný dík. Jan Švejnar však může vykonat ještě mnoho dobrého pro Českou republiku jako její prezident a já pevně věřím, že se mu této příležitosti dostane.

Období nadcházejícího pětiletého prezidentského mandátu bude pro Českou republiku v mnohém výjimečné a zásadní. Čekají nás výzvy, které před námi dosud nestály. A svět nás bude posuzovat podle toho, jak se jich zhostíme.

Jednou z nich je předsednictví Evropské unie. Rozhodujeme dnes o tom, zda v tomto citlivém období bude Českou republiku reprezentovat vyhlášený euroskeptik, či pro některé dokonce eurofob, který se netají svými extrémními názory, nebo zda to bude prezident s pozitivním světonázorem, jenž si nehledá nepřítele, ale má vůli spojovat, místo aby rozděloval. Potřebujeme evropského a světového prezidenta a tím je pro nás Jan Švejnar.

Českou republiku čekají také důležité úkoly na poli ochrany klimatu. Během našeho předsednictví v Evropské radě budeme moderovat debatu při hledání konkrétních kroků společné akce rozvinutých a rozvojových zemí, které by měly pomoci odvrátit hrozby spojené s globálními klimatickými změnami. Budeme vyjednávat dohodu evropské sedmadvacítky nad novým energeticko-klimatickým balíčkem. Česká republika bude jménem Evropské unie

jako první jednat s novou administrativou Spojených států o jejím postoji k připravované globální dohodě o ochraně klimatu, která má být přijímána v prosinci 2009 v Kodani. Při vyjednávání celosvětové dohody budeme potřebovat prezidenta, o jehož postoje se budeme moci opřít, ne prezidenta, za jehož extrémní názory na globální změny klimatu se budeme stydět a budeme mařit čas sanací napáchaných škod před světovým společenstvím.

Dnešní prezident s oblibou označuje svůj extrémní názor na klima za názor mlčící většiny. Tady je na místě logická otázka: jak ví dnešní prezident, že mlčící většina si myslí to, co on, když mlčící většina mlčí? To však není vše. Zkušenosti z předvolební kampaně a z návštěvy dnešního prezidenta na klubu Strany zelených nás bohužel přesvědčily o tom, že jeho poněkud bizarní postoje na poli environmentální politiky popíráním globálních změn nekončí. Vrcholem bylo, když se nás snažil přesvědčit, že živočišných druhů na planetě Zemi neubývá, ale naopak přibývá.

Otázka zní: Je moudré znovu zvolit za prezidenta člověka, který žádné ničení planety nevidí, nikdy v životě neviděl a nemyslí si, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci? K tomu je potřeba říci, že žádný z vrcholných státníků evropských se nevyjadřuje podobně dogmatickým způsobem. Černobílé je i schéma my versus naši nepřátelé v oblasti věcí veřejných. Vyhlašovat tu občanskou společnost, tu zastánce Evropské unie, tu ochránce životního prostředí za nepřátele svobodné společnosti, to je dogmatický přístup, který znehodnocuje volný trh myšlenek, znemožňuje demokratickou diskusi a poškozuje demokracii jako takovou.

Nechceme prezidenta, který bude svoji odvahu dokazovat tvrdošíjným hájením svých extrémních názorů proti celému světu a pak se v klíčových okamžicích raději stáhne. Volíme kandidáta, který prokázal ochotu být týmovým hráčem, šéfa týmu, o jehož podporu a autoritu se budeme moci opřít a který na mezinárodních fórech prezentuje názory, za které se můžeme hrdě postavit. Jan Švejnar nás přesvědčil, že chce a umí takovým kandidátem být.

Navzdory tomu, dámy a pánové, že na Pražském hradě nevlaje evropská vlajka, jsme Evropané. Je naším národním zájmem, abychom jako Evropané, kteří budou v příštím roce předsedat Evropské radě, dokázali, že jsme schopni zvládnout čestně a profesionálně předsednictví. To není nic diskontinuitního. Navážeme na evropsky velmi respektovanou politiku posledních Přemyslovců, Lucemburků a na našem trůně i Jiřího z Poděbrad. Není důstojnějšího místa a důstojnější chvíle, než to říci tady a teď. Tihle naši předkové byli evropskými politiky, aniž přestali být politiky národními. To je odkaz, na který chceme navázat.

Volíme dnes prezidenta, který u nás nemá velké pravomoci, jeho úřad je však v naší zemi nadán obrovskou symbolikou, vážností a autoritou. Přesto, nebo právě proto je na místě otázka, proč je osmnáct let po revoluci dominantní motivací letošní volby strach, proč se tolik politiků tváří a chová, jako by šlo o jejich politickou kariéru, když sami na prezidenta nekandidují. Proč se tolik politiků bojí změny na postu hlavy státu? Proč by měla stát a padat vláda na tom, kdo se stane prezidentem republiky? Jakéže politické otřesy a katastrofy v důsledku obsazení jediného, byť významného úřadu, máme očekávat? Copak jsme státem jednoho muže? Jakou vizitku dáváme tomuto státu, o kterém společně tvrdíme osmnáct let, že je demokracií, když to vypadá, jako by se nezvolením Václava Klause vše zhroutilo? Proč zdůrazňujeme kontinuitu a bojíme se diskontinuity? Kontinuita, to je dědičná monarchie, dámy a pánové, střídání, to je demokracie. Bát se střídání rovná se bát se demokracie – a to je podivné.

Dnešní prezident o sobě rád tvrdí, že se chová jako nadstranický prezident. Jak tomu ale můžeme uvěřit, když ODS zvolením svého kandidáta téměř podmiňuje existenci vládní koalice a bezmála existenci vlastní? Byla to sama ODS, kdo z Václava Klause udělal straníka

jako hrom. Přitom prvním předpokladem k tomu, aby prezident republiky přispěl ke kultivaci politiky, je jeho skutečná nadstranickost, tj. neutralita v politické soutěži a schopnost měřit všem stejným metrem. Prezident bude muset svým vlivem působit tak, aby soutěž politických stran probíhala korektně a věcně. Musí otevírat klíčová témata pro budoucnost země. Otevírat témata, nikoli vnucovat svá řešení. Musí se ozvat, když dojde k faulům vůči politické slušnosti, ať už je faulujícím či faulovaným kdokoli. Musí dát politickým stranám jasné záruky, že zákulisně nehraje žádnou vlastní politickou hru. Musí své jednání před a po volbách učinit maximálně průhledným a předvídatelným a držet slovo.

Potřebujeme prezidenta aktivního v prosazování dobrého jména České republiky v zahraničí, prezidenta, který bude především dobře sloužit své zemi, nikoli propagovat sebe sama. Jeho místo není na reklamách či seminářích politicky vyhraněných think-tanků, nýbrž na prestižních mezinárodních fórech, na státních návštěvách, na významných kulturních či společenských akcích, kde může posílit pozitivní vnímání České republiky. Česká republika potřebuje prezidenta, jenž bude vystupovat jako hlava státu odpovědná za národní zájmy, a nikoli jako soukromá osoba propagující své privátní zájmy a názory.

Jan Švejnar má k úspěšnému zvládnutí nelehké role hlavy státu všechny předpoklady intelektuální i kvality osobnostní. České republice nade vši pochybnost prospěje méně konfliktní prezident, který významnou měrou přispěje ke zklidnění české politické scény.

Pane prezidente, dámy a pánové, nastal čas pro změnu.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí paní senátorka Paukrtová, připraví se pan místopředseda Filip. Prosím, máte slovo.

Senátorka Soňa Paukrtová:Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážený pane prezidente, vážený pane profesore Švejnare, vážení senátoři, vážení poslanci, prezident republiky má v politickém systému naší země zcela mimořádné postavení. Je tradičně považován za nositele autority spíše než moci, který stojí nad partikulárními politickými zájmy prezentovanými politickými stranami. Jeho faktická role nemusí být nutně identická s ústavním postavením prezidenta díky tradici, osobnímu nasazení, charismatu apod.

Volba hlavy státu má v českých zemích mnohasetletou tradici. Poprvé byla zakotvena do podoby zákona v roce 1212 ve Zlaté bule sicilské a byla vždy velkou událostí. S volbou hlavy státu bývala spojována naděje do budoucna. Kladu si otázku, zda platí i dnes spojení volby hlavy státu s počátkem nového období.

Bylo tady již řečeno, že dnes je 8. 2. 2008. Symbol významných osmiček se tak promítá i do dnešního dne, do dnešní volby. Přelomová data naší minulosti často souvisela s číslem 8 a přinášela události šťastné i tragické. Z minulosti mi dovolte: v srpnu 1278 bitva na Moravském poli, po které následovala zlá léta, 8. listopad 1620 – bitva na Bílé hoře. Na druhou stranu založení Nového Města pražského a Karlovy univerzity 1348 a konečně 28. říjen 1918 – vznik samostatného Československa.

Češi věří, že roky končící osmičkou přinášejí mimořádné události a dodávají našim dějinám osudovou dynamiku. Prezidentské období, a bylo to tady již v mnoha projevech řečeno, počínající rokem 2008 bude výjimečné v mnoha ohledech. Bude nutné rozhodnout zásadní otázky, k jejichž řešení je třeba získat širokou podporu politických stran i veřejnosti, mám tím na mysli strategii hospodářského rozvoje a vstup do eurozóny, k řešení tak citlivých otázek, jako je důchodová reforma, reforma zdravotnictví a školství a fungování právního státu, po kterém volá většina české veřejnosti. Česká republika bude po šest měsíců řídit Evropskou unii a bude to období, kdy se může výrazně zapsat do politiky evropské, zvýšit svou prestiž a zdravé sebevědomí.

Osobně spojuji dnešní svým způsobem symbolickou volbu s nadějí do budoucna a dovoluji si vám navrhnout jménem Klubu otevřené demokracie Senátu pana Jana Švejnara. Jsem přesvědčena, že pokud bude zvolen, je přesně tím prezidentem, kterého pro následující období tato země potřebuje.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan místopředseda Filip, připraví se pan senátor Čunek. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip:Děkuji. Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane prezidente, vážený pane kandidáte Jane Švejnare, členové vlády, paní senátorky, paní poslankyně, senátoři a poslanci, vážení hosté, scházíme se opět na konci volebního období prezidenta republiky k závažnému aktu na naší společné schůzi. Každý k této věci přistupuje velmi vážně a s určitými představami. Já budu šetřit váš čas a omezím své vystoupení na přístup, který zvolila Komunistická strana Čech a Moravy pro tuto příslušnou volbu.

Náš přístup začal v červnu loňského roku, kdy jsme po zhodnocení výsledků voleb v roce 2006 a povolebního vyjednání rozhodli o tom, že Česká republika potřebuje výrazně nadstranického kandidáta. Toto rozhodnutí mělo dvě polohy. Hledání takového kandidáta a také závazek, že KSČM pro první volbu nepředloží kandidáta vlastního, ač bychom ho předložit mohli.

Ten závazek začínal tím, že chceme jednat s politickými stranami na hledání takového nestranického kandidáta a že se pokusíme v jednotě slov a činů takový úkol splnit. Na podzim jsem oslovil předsedy jednotlivých parlamentních politických stran s návrhem schůzky a byl jsem připraven po dohodě se svými kolegy předkládat jména těch, kteří by splňovali onu podmínku nestranického kandidáta z českého politického prostředí. Taková schůzka se žel nekonala. Ne kvůli tomu, že bych na ni nebyl připraven, ale kvůli tomu, že na ni nebyla žádná odpověď ostatních parlamentních stran.

ODS, vědoma si své síly, v jedné z komor našeho Parlamentu předložila svého stranického kandidáta. Jak bylo před chvíli řečeno, udělala z něho většího straníka, než sám je. Možná že to bylo poděkování za pomoc, kterou jí prezident pan Václav Klaus poskytl v předvolebním období, ale i v povolebním vyjednávání. Mrzí mne, že přes avizovanou schůzku pan předseda Mirek Topolánek, který o takové schůzce mluvil, se k jednání s KSČM vůbec neodhodlal a jen díky iniciativě klubu ODS vůbec pan prezident přišel na návštěvu našeho poslaneckého klubu.

Na druhé straně bez úvahy o širším výběru kandidátů a patřičného jednání se proti původně ve veřejnosti diskutovaným velmi významným jménům kandidátů a velmi kvalitním návrhům, které probíhaly v občanské veřejnosti ať už internetovou formou nebo formou dopisů, objevil návrh na Jana Švejnara. A z tohoto nejednání – promiňte mi, že to tak řeknu – vzešel tedy jeden stranický kandidát a jeden kandidát nucený. Přes to přese všechno Komunistická strana Čech a Moravy držela své slovo a dále nepředkládá do veřejné debaty žádná další jména, aby nedošlo k ještě složitější situaci, nebo aby nepřímo nezpůsobila zvolení stranického kandidáta.

Připomínám těm, kteří to stále nechtějí pochopit, že Komunistická strana Čech a Moravy je demokratická politická strana nejen se širokou vnitrostranickou demokracií, ale s velkým potenciálem v občanské veřejnosti. Jsme trvale zakotveni v moderní české a evropské společnosti, na všech úrovních zastupitelské demokracie a máme jednu velkou výhodu: pro naši širokou členskou základnu vnímáme právě velmi intenzívně názory občanů naší vlasti. Protože jsme se nepodíleli na prvotním výběru těchto kandidátů, kteří dnes před nás předstoupili a usilují o funkci prezidenta republiky, stanovili jsme si podmínky, které povedou zákonodárce KSČM k tomu, abychom se zodpovědně rozhodli. Chcete-li, jde o kritéria, která jsme řádně zveřejnili, a podle nich jsme vedli debatu s jednotlivými kandidáty. Přitom tato kritéria vycházejí právě z toho, jaké bylo poznání z našich debat s občany České republiky.

Prvním takovým kritériem byl rovný přístup ke všem politickým stranám bez diskriminace. Vycházíme přitom jednoznačně z článku 5 Ústavy České republiky, tedy z toho, že náš politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran.

Za druhé jsme měli a máme zájem na tom, aby prezident byl prezidentem opravdu všech občanů a dbal jejich zájmů, to znamená aby vnímal názory, které v občanské veřejnosti panují, a nestal se tím, který v podstatě je nechce vyslyšet. Takovým kritériem byl vztah k referendu, tedy v ústavě dosud nenaplněnému ústavnímu institutu České republiky, který česká společnost výrazně postrádá.

Dále, aby se jasně vyslovil v tomto období k nadcházejícímu problému, který trápí českou společnost, a to umístění cizí vojenské jednotky a základny na území České republiky. Protože občané nemají zatím zákon o referendu ani obecném, ani speciálním, přestože jsme se o to poctivě několikrát pokusili v Poslanecké sněmovně, je potřeba, aby kandidáti měli jasný názor na to, co si myslí více než 70 % obyvatel naší země a co v peticích požadují desetitisíce a statisíce občanů naší republiky – aby se v této věci mohlo konat referendum.

Pan Václav Klaus prohlásil ve svém novoročním projevu, že žijeme v nejúspěšnějším období našeho vývoje. Žel to prohlásil v den, kdy začala působit na téměř 80 % obyvatelstva podle nejen mého názoru devastující ekonomická reforma, která je sice nazvána o stabilizaci veřejných financí, ale finance bude spíše destabilizovat. Nejde tedy o to, vyvolávat jakousi nespokojenost mezi lidmi, ale jde o pokus omezit již jednou nabytá práva. S tím se KSČM nemůže smířit a smiřovat se nebude. Dalším kritériem tedy – tak jak jsem naznačil – byl vztah kandidáta na prezidenta republiky k této reformě.

V neposlední řadě důležitým kritériem pro KSČM je ochrana národních zájmů občanů České republiky. Jde o ochranu naší suverenity. Jak samotné suverenity státu, tak i sdílené suverenity v rámci Evropské unie, v rámci integrující se Evropy a globalizujícího světa.

Tady mi dovolte repliku na slova předsedy vlády o tom, jak dobře jsme vnímáni v zahraničí. Nepovažuji výsledky zahraniční politiky České republiky za takové, aby mohly být vůbec označeny, že jsme dobře vnímáni. Po onom výprasku na Valném shromáždění OSN, kdy jsme nebyli zvoleni za nestálého člena Rady bezpečnosti, si prosím vás uvědomte, že tato bublina, kterou vytváříte o dobrém jménu České republiky, je dávno splasklá.

Prezident republiky je v českých podmínkách vnímán jako symbol. Když jsem se nad tím zamýšlel, jakými symboly jsou naši dnešní kandidáti?

Pan prezident Václav Klaus je jistě symbolem velké části polistopadového vývoje, včetně vzpomenutých devadesátých let, ale pro mne včetně rozbití společného státu. Ale je symbolem i současnosti, která je opět dobou opakovaně nazvanou reformní, což je jen zakrývání všeobecného zdražování, vnucování trhu do netržních systémů zdravotnictví, sociálních věcí, školství, ale zejména dalšího rozdělování společnosti se zhrubnutou politickou scénou, plné urážek pro odlišný než většinový názor. Žel s pochody neonacistů, kterým se více brání občanská společnost než vládní moc. Neobviňuji z toho Václava Klause, ale očekávali jsme od něj větší díl práce na sjednocování společnosti, na obrušování zbytečných hran a ostří. Žel, musím říci, že se mu to nepodařilo a zatím se nedaří. Je jednou jeho výhodou, že opravdu víme, co od něj můžeme čekat.

O druhém kandidátovi se hovoří, a projevilo se to i v dnešních projevech, jako o menším zlu pro levici, o naději, o novém přístupu. Ale žel, my ho známe jen z rozhovorů, z akademických návrhů a ze slibů, a tady si dovolím říci, že slibů v této společnosti od roku 1990 padlo mnoho a v prezidentské volbě snad ještě více. Mimo jiné ve volbě v prosinci roku 1989 vystoupil před poslanci tehdejšího Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel a podotýkám, že dnes jde o nejtrapnější a možná i nejsměšnější veřejné prohlášení, které je, žel, symptomatické pro následující vývoj v České republice. Dovolte mi, abych odcitoval slova Václava Havla: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte." Jak tedy máme věřit slibům, které nám někdo dává, aniž bychom znali jeho činy? To jsou totiž základní podmínky, o kterých jsme uvažovali.

Odpovězme si tedy na otázku, jaká je ta naděje vkládaná velkou částí veřejnosti do druhého kandidáta. A slouží panu Švejnarovi ke cti, že si udělal čas na občany v jednotlivých krajích České republiky. Ale naděje slibů nebo skutků je málo. Ptám se, jestli dojde k naplnění toho, co řekl, nebo budeme mít americký radar, budeme ještě více rozhádaní se sousedy, nebo se opravdu pohneme kupředu? Já to nevím a skutečně je to velmi složité. Říká se, že slibem nezarmoutíš. Ale mám obavu, že za sliby tady už dlouho nenásledovaly žádné činy.

Proto se musím veřejně ptát, jestli pan Švejnar bude naslouchat názorům oněch více než 70 % obyvatelstva a postaví se alespoň za radar, za referendum o raketové základně v České republice, nebo bude směřovat ekonomiku ve prospěch občanů, nebo ji bude směřovat ve prospěch jiné skupiny globálního kapitálu. Otázek bych mohl položit mnohem víc. Není to asi potřeba a slíbil jsem, že nebudu zdržovat. Protože otázky si klade většina naší veřejnosti. Odpovědí se jim žel nedostává.

A tak zopakuji – ani stranický, ani vnucený kandidát není kandidátem pro zákonodárce KSČM. Chceme, aby volba byla důstojná. Proto se zachováme tak, aby ve všech kolech prvé volby dostali oba kandidáti šanci, ale bez snahy o jakoukoli obstrukci říkáme, že nejlepším výsledkem pro občany České republiky by byla podle nejen mého názoru druhá volba s jinými kandidáty.

Opakuji, že Komunistická strana Čech a Moravy je připravena na jednání. Jsme připraveni na jednání rovnoprávné, bez vnucování cizích názorů. Budeme se tedy jako suverénní rovnoprávná politická síla této země, mající odpovědnost k vlastním voličům, ale i k občanům České republiky, tak chovat v dnešním jednání společné schůze obou komor Parlamentu České republiky.

Dovolte mi na závěr říci věc, která se přímo nabízí. Je evidentní, že občané přestali věřit svým politikům. Je evidentní, že je tomu tak proto, že neumíme naslouchat jeden druhému, že osočování a vulgarita je trochu normou naší práce. Já bych chtěl, aby příští prezident vedl společnost k tomu, aby se vrátila k opravdu slušnému chování jednoho k druhému, bez vytýkání politického názoru takového nebo onakého. Byl bych rád, kdybychom byli schopni právě proto, že respektujeme jeden druhého, si najít čas a pro případné rozhodování v prezidentské volbě měli přece jen trochu blíž k tomu, abychom dospěli k výsledku na této společné schůzi. Žel tomu tak nebylo a klub KSČM se bude muset zachovat podle těch kritérií, která sám sobě dal jako podmiňující pro rozhodnutí ve volbě.

Děkuji vám. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Čunek. Prosím, pane senátore, máte slovo. Připraví se pan poslanec Grebeníček.

Senátor Jiří Čunek:Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení senátoři, pane prezidente, pane profesore Švejnare. Vyslechli jsme projevy dvou kandidátů, kteří se ucházejí o úřad prezidenta České republiky na období dalších pěti let. Obraz o jejich postojích a názorech jsme si mohli vytvořit a určitě si ho každý z nás zde přítomných vytvořil nejen z toho, co jsme slyšeli dnes, ale také z jejich veřejných vystoupení a z jejich publikací. Každý z nich má za sebou kus svého osobního i veřejného života, provázeného událostmi, které nám alespoň do jisté míry dávají nahlédnout do oblasti jejich životní filozofie. Víme leccos o úspěších a výsledcích, kterých až doposud dosáhli. Zdá se také, že k dnešnímu dni se oba těší srovnatelné přízni naší veřejnosti.

Rád bych v tuto chvíli a na tomto místě také ocenil způsob, kterým oba kandidáti vedli svou předvolební kampaň. Kultivovanost, věcnost, korektnost a absence osobních útoků či invektiv, to byly charakteristické vlastnosti naprosté většiny vystoupení obou pánů v předchozích dnech. Myslím, že takový způsob kampaně znamenal nemalý posun v politické kultuře naší země. Myslím si, že takový postup bychom my tady měli uplatňovat i dnes, protože jsem přesvědčen, že přesvědčené nikdo házením bláta nepřesvědčí. Oba kandidáti nám politikům nastavili laťku vysoko. Jsem přesvědčen, že bychom se jí ve všech dalších politických kláních měli snažit alespoň přiblížit, a bude to jistě ku prospěchu nás všech.

Neobávejte se, vážení přítomní, že bych se zde chtěl dopustit nějakého hodnocení kvality či volitelnosti prezidentských kandidátů. Vím, že by to nebylo objektivní, a tudíž by to nebylo spravedlivé.

Před sebou máme dva dobré kandidáty a každý z nás má nepochybně ke každému z nich určité sympatie a patrně také určité výhrady. Obojí mohou vyplývat z hledisek týkajících se budoucnosti naší země a občanů, kteří v ní žijí, obojí však mohou být také poznamenány zájmy, které souvisejí s tím, čemu se neříká politika, ale spíše politikaření.

Určitě bychom z této volby neměli dělat boj o vítězství pravice či levice nebo jedné či druhé strany. Říkám to přesto, že jako předseda strany, která vlastního kandidáta nenavrhla a k žádnému z navržených se jednoznačně nepřihlásila, mohu být podezírán z toho, že se tu snažím pouze dělat z nouze ctnost. Říkám to proto, že bychom opravdu měli navzdory všem spekulacím, které volbu prezidenta provázejí, každý hlasovat opravdu ve svobodě podle svého uvážení a přesvědčení, jsouce ovlivněni spíše lidmi, které bychom zde měli zastupovat.

Volme tedy toho, o kom jsme si jisti, že nám nejlépe pomůže překonat slabiny naší posttotalitní demokracie a spolu s námi se dokáže postavit čelem ke všem výzvám, před něž nás staví vývoj v dnešním světě. Jsem přesvědčen, že jenom tak se může stát dnešní volba důstojným aktem a splnit to, co od nás lidé opravdu očekávají. Jenom po takové volbě se budeme moci svým voličům klidně podívat do očí a vysvětlit jim, pro koho a proč se každý z nás svobodně rozhodl.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk napříč celým sálem.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Grebeníček, připraví se pan senátor Novotný. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Miroslav Grebeníček:Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně a senátorky, vážení páni poslanci a senátoři, vážení hosté, málokdo je schopen nevzrušeně a nahlas projevit názor, který je na štíru s předsudky ostatních. K politické svobodě však prý patří svoboda ústní i písemné artikulace politického přesvědčení každého z nás. Vnímám naprosto jasně, ale bez jakékoliv lítosti, že srozumění a soulad s jinými má i v mém případě své hranice. Naučil jsem se totiž jednat nejen pod vnějším tlakem, ale i podle jakéhosi vnitřního nezbytí.

Mnozí máme v paměti, jak vypadala volba prezidenta republiky před pěti lety. S plnou odpovědností si jako člověk, který absolvoval v dané věci řadu významných jednání, dovolím prohlásit, že nikdo jiný vedle Občanské demokratické strany neměl tehdy větší zásluhu na volbě Václava Klause prezidentem České republiky než Česká strana sociálně demokratická. Především tím, že podstatná část sociálně demokratických poslanců a senátorů fakticky odstřelila vlastní kandidáty. Mnozí z nás pak zírali i bez mycího prášku.

Prostě se ukázalo, že múza dějin, zlomyslná Kleió, nikdy nezahálí. Hannibal před branami Říma byl svého času pro mnohé stejně nemyslitelný jako v roce 2003 Václav Klaus na Hradčanech. Copak slon může překročit Alpy? Ano, může. A tak se vítězem sociálními demokraty režírované prezidentské volební hry stala početně nepříliš silná Občanská demokratická strana a její čestný předseda. Václav Klaus byl sice zvolen až ve třetí, opakované volbě jako kandidát, který na rozdíl od svých oponentů a jejich navrhovatelů projevil nebývalou výdrž, na výsledku ale počet kol nic nemění. A nad tím, že snad nedodržel veřejně dané předvolební sliby, že bude prezidentem všech občanů, a nikoliv přednostně prezidentem svých straníků a jejich sympatizantů, je pozdě plakat stejně jako nad rozlitým mlékem.

Znovu však připomínám, že tehdy vládní sociální demokraté nedali Parlamentu šanci, aby se prezidentem mohl stát někdo lidsky a občansky jinak profilovaný než tato pravicová, tenkrát ostře stranická, dialogu s levicí málo nakloněná osobnost.

Chci ale být ve svém úsudku objektivní. Václav Klaus, co se týče funkce prezidenta České republiky, odvedl zjevně lepší výkon než jeho od reálného života republiky a občanů v podstatě odtržený předchůdce. Nic na tom nemění skutečnost, že je mu často vytýkána nechuť k evropské integraci, k občanské společnosti i k ekologickým problémům světa. Beru na vědomí také to, že Václav Klaus je označován za relikt divokých 90. let minulého století a jisté opoziční smlouvy. Rozumím dokonce těm, kteří v souvislosti s úřadujícím prezidentem prohlašují, že by to chtělo konečně změnu. A tak jsme již několik týdnů svědky svérázného střetu dvou nesporně výrazných osobností, jejichž šance zejména v širší veřejnosti jsou vcelku vyrovnané.

Je ovšem víc než příznačné, že vedení České strany sociálně demokratické, ale ani KSČM neprojevilo rozhodnou snahu navrhnout a s ostatními parlamentními stranami projednat vlastního, levicového kandidáta. Výsledkem je opět poněkud svérázná předvolební realita. Na jedné straně monolitní Občanská demokratická strana stojící za čestným předsedou, který jí ve funkci prezidenta prokázal jistě velmi dobré služby. Na straně druhé pravicový kandidát Václava Havla a předsedy zelených Jan Švejnar, který je vcelku srozuměn s tím, co Občanská demokratická strana dělá pod krycím názvem reformy a co je ve skutečnosti přízemním přerozdělováním národního produktu a výsledků zaměstnanecké práce ve prospěch odměn lidí s příjmy nad 100 tisíc korun měsíčně, a který má dnes plnou podporu i v České straně sociálně demokratické.

Od Václava Klause se Jan Švejnar neodlišuje ani tím, že se nebrání zřízení základny národní raketové obrany Spojených států amerických na českém území a že nevidí v té věci žádný silný důvod k referendu.

Jen tak mimochodem připomínám, že to není tak dávno, co někteří představitelé prý suverénního českého státu, pravicoví poslanci, těsně před příjezdem někdejší ministryně zahraničí Spojených států amerických Albrightové do České republiky oživili Havlův návrh, aby ta, která nesla přímou vinu za prolévání krve nevinných lidí na Balkáně, byla navržena na českou prezidentku. Po právu jeden ze senátorů poznamenal, že s podobným projevem servility k velkému bratrovi se nesetkal za celý svůj život.

Ne, netrpím fobiemi před nikým a před ničím. Jinak bych se asi nemohl pohybovat v politice a čelit jejím nástrahám. Proto připouštím, že Jan Švejnar působí na mnohé naše spoluobčany jako člověk přístupný demokratickému dialogu a je považován za člověka schopného vnímat a brát v úvahu názory jiných. Chci také věřit tomu, že informace jistého politika o údajném prokorupčním potenciálu Jana Švejnara jsou jenom trapně účelovým předvolebním tlacháním. A pokud Jan Švejnar rozhořčeně veřejnosti oznámil, že se v současné napjaté předvolební atmosféře dozvěděl o pokusu diskreditovat ho prostřednictvím minulosti jeho rodiny, tak to už skutečně vstoupil do proudu velké české politiky, kterou tak dobře znám! Něco podobného jsem totiž pocítil na vlastní prožité zkušenosti a dobře vím, že nejen střela, mina, granát či bomba, ale i křivé, podlé slovo zabíjí.

Dámy a pánové, filozofie českých dějin vytvořená Palackým a Masarykem byla kdysi vynikajícím intelektuálním výkonem. Dnes však, alespoň podle mého názoru, sotva může být oporou státní politiky, protože scéna Evropy a světa je značně odlišná. Filozofie dějin je dokonce chybějící článek v naší současné politické scéně, a tak nalezení Barbory Škrlové se stalo senzací pro první stránky deníků, ale po ztracené filozofii našich národních dějin nebylo ještě v politických kruzích zahájeno pátrání.

Dějiny prý neznají žádné návraty. Proto nepředstírejme myšlenkový návrat k Masarykovi a první republice. Vždyť dnešní Česká republika představuje pravicový a konzervativní režim, který se zjevně rozešel jak s Masarykovou filozofií českých dějin, tak i s jeho pojetím socializující republiky.

Moje politická orientace je v plném souladu se šesti univerzálními hodnotami, které Organizace spojených národů prezentovala v deklaraci pro třetí tisíciletí. Jde o svobodu, rovnost a solidaritu, toleranci, nenásilí, respekt vůči životnímu prostředí a sdílenou odpovědnost za stav světa. S tím pochopitelně souvisí i moje orientace na formování mírové a spolupracující Evropy na kontinent vzájemně výhodné ekonomické spolupráce, na kontinent solidarity silných se slabými, kde je respektována suverenita států a kde národy mají prostor pro svobodný rozvoj politický, ekonomický, sociální i kulturní. Hlavní prioritou je pro mne úsilí o budování sociálně spravedlivé společnosti a prosperující ekonomiky, samozřejmě s rostoucí životní úrovní obyvatelstva.

Podstatou tohoto snažení je pak zejména starost o slušné a důstojné životní podmínky obyčejných lidí. Proto považuji Evropskou sociální chartu za nepochybně důstojný dokument a sociální stát za prvotní pozici, ze které by měla levice ve sjednocující se Evropě vycházet. Ano, stále tvrdím, že ti, kdo relativizují pravolevou diferenciaci a opakují matné fráze o tržní společnosti, chtějí především popřít možnost nutné změny, vyloučit existenci alternativy k tomu, co ani vzdáleně nepřipomíná iluze z počátku 90. let minulého století. Rád bych viděl, jak se české politické spektrum přestává dělit na ty, kdo hájí zájmy lidí průměrných a nižších příjmů, a na ty, kdo prosazují platby školného a platby za základní zdravotní péči. Rád bych viděl, jak strany, které lobbují za zájmy podnikatelů, navrhují zlepšení mzdových a pracovních podmínek zaměstnanců.

Kdo a koho bude volit prezidentem republiky při současném rozložení sil ve Sněmovně a Senátu a při obdobně pravicově profilovaných kandidátech, je vcelku jasné. Volba však není diktát, jakkoliv by to ODS a ČSSD, každá svým vlastním způsobem, rády naorganizovaly. A volba bez vzájemného demokratického dialogu stran a parlamentních klubů, bez skutečného hledání kvalitních osobností, jak ji obě tyto strany, ale i zelení a lidovci, vnucují, hrozí rizikem, že demokracie bude opět jen formální slupkou, která přikryje politické kšefty zainteresovaných.

To, kdo a jak kvalitně bude v příštích letech zastávat funkci hlavy státu, nezáleží na zdvořilostních setkáních a slovech, která zazní kdesi mimo zraky veřejnosti. Troufám si říci, že to záleží především na kvalitě parlamentních reprezentací, na lidské i odborné kvalitě poslanců a senátorů, na demokratickém či opačném chování parlamentních klubů a vlády.

Osobně nemám pocit, že dnešní volba prezidenta ČR je skutečně volba z alternativ. Jde spíše znovu o hru, v něčem sice novou, ale v něčem tak podivně stejnou, jaká se zde hrála před pěti lety. Kladu si proto otázku: Je a může být rozumné a odpovědné k levicově smýšlejícím, ale obecně ke všem demokraticky myslícím a sociálně vnímavým občanům volit jednoho ze dvou pravicových kandidátů? A to v době, kdy se útočí na jejich životní úroveň, na jejich ekonomická a sociální práva, kdy v kombinaci s balíkem návrhů zdražujících bydlení, energie, potraviny, zdravotní péči a vzdělání? To nutně může vést k extrémním projevům společenského vyřazení, na které už česká společnost dávno není zvyklá!

Možná si dělám zbytečně těžkou hlavu a moje snaha uplatnit na ty, kdo se ucházejí o vrcholnou reprezentativní funkci, alespoň měřítka obecně lidských vlastností, už není vůbec nutná. Zdá se totiž, jak nám to nedávno připomněl jeden z lidoveckých ministrů, že lidské přednosti nebo nectnosti nejsou asi v politické volbě rozhodující. A pokud skutečně, alespoň podle vyjádření zmíněného ministra, by nemělo jít o projev důvěry v lidské kvality navržených, ale o bezmála třísetmiliardový obchod ve věci tzv. církevních restitucí, tak mne skutečně začíná mrazit v zádech! Jistě, byl by to asi velmi jednoduchý proces, kdyby takováto licoměrnost měla původ biologický; stačilo by vydat heslo – lékaři všech zemí, zakročte!

Dámy a pánové, dějiny jsou prý souborem událostí, jimž bylo možno předejít. I o tom je dnešní volba prezidenta České republiky! I o tom je budoucnost občanů ČR i celé naší vlasti! Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců a senátorů KSČM.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Novotný, připraví se pan poslanec Paroubek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Josef Novotný:Vážený pane prezidente, vážený pane Švejnare, vážení kolegové a kolegyně, také před pěti lety jsme na tomto místě, v tomto sále, volili prezidenta republiky a já jsem věřil, že dnes bude většina problémů, které mě tehdy tížily, už vyřešena. Opak je ale pravdou! Za posledních pět let se i při solidním ekonomickém růstu veřejné zadlužení téměř zdvojnásobilo. Na každého občana už připadá 200 tis. korun veřejných dluhů. Zadlužení zlehčujeme tvrzením, že ho vyspělé země mají ještě vyšší. Česká republika si ale půjčuje na spotřebu, nikoliv na rozvoj a budoucí prosperitu, a z toho pohledu je naše zadlužení velice nebezpečné. Naše země tak stojí před zásadními rozhodnutími, která by měla určit její podobu, bohatství a vývoj na několik desítek let dopředu. Musíme provést klíčové reformy, které ovlivní nejen naše životy, ale zejména budoucnost. V období růstu jsme totiž promarnili šanci dluhy méně bolestně splácet. Naši momentální situaci bych přirovnal k poslednímu dni na dovolené, kterou jsme si ovšem pořídili na dluh.

Od současného prezidenta, ekonoma a člověka s rozhledem a odpovědného hospodáře bych očekával apely a mnohem důraznější vystupování proti uvedeným nešvarům.

Dámy a pánové, naše ekonomické výsledky, zvýrazněné ještě rozprodejem většiny majetků, nejsou ale tím jediným, co mě trápí. Daleko horší je oblast morálky a ztráta pocitu bezpečí občanů. Problematická je práce policie i soudů. Rozbujelí úředníci mnohdy upřednostňují své osobní zájmy před loajalitou vůči státu a občanům. I o tom by měl prezident jako nejvyšší politická autorita hovořit, tyto neduhy pranýřovat a hledat cesty k nápravě.

Při své práci v Senátu pociťuji, že vzrůstá vliv různých lobbistických skupin, které již velkou měrou ovládají legislativní proces. Příkladů mohu uvést řadu, ale zmíním jediný. Mrzí mě, že pan prezident Václav Klaus nezabránil vytěsnění malých akcionářů. Pan prezident podepsal poslanecký návrh a jejich vytěsnění, přestože s tím nesouhlasila vláda, finanční instituce a rozhodně ani Senát. Tímto porušil svůj slib, který dal, že bude vetovat zákony, kde bude zásadně odlišný přístup obou komor Parlamentu. K uvedenému problému se již dva a půl roku nechce vyjádřit ani prezidentem obměněný Ústavní soud.

Musím se ptát, čím se provinily statisíce malých akcionářů a obce, jejichž majetek je teď vytěsňován za zlomek skutečné hodnoty? Škoda na soukromém majetku a majetku obcí už dosahuje 20 miliard korun. Vytěsňování má v českém provedení znaky vyvlastňování a zásadně podrývá důvěru veřejnosti v ústavní instituce.

Prezident Klaus často rád hovoří o české identitě a národních zájmech, ale svými ultraliberálními postoji přispívá např. k alarmujícímu rozmachu dětského kouření (smích v sále), že jsme vnímáni jako země hazardu a finančním podvodům zaslíbená. Tohle přece nejsou skutečné zájmy naší společnosti. (Ojedinělý potlesk.)

Václav Klaus vykonal mnoho práce v obtížných dobách transformace a nesporně patří mezi nejvýznamnější politiky polistopadového období. My jsme ale v době nových rozhodnutí, na rozcestí mnoha změn, a obávám se, že pro ně Václav Klaus nenabízí potřebnou vizi.

U profesora Jana Švejnara vnímám jako velkou výhodu to, že celý náš porevoluční vývoj zná. Aktivně se zapojoval do vytváření hospodářské politiky České republiky a přispěl k založení významných ekonomických institucí. Má proti nám nezatížený pohled zvenku a zkušenosti z celého světa. Většinu života prožil ve společnosti zakládající se na právním státě a v ní se dokázal prosadit jako významný světový ekonom. Není spojen s žádnou politickou stranou, dokáže polemizovat s názory druhých a nalézat kompromisy. Jsem přesvědčen, že zvolením Jana Švejnara prezidentem České republiky pomůžeme i samotné ODS. Otevře se totiž šance k provedení tak potřebných, pro budoucnost nutných reforem a politická scéna se přestane odshora polarizovat. Definitivně ukončíme transformaci a posílíme naši pozici v Evropské unii i ve světě. Profesor Jan Švejnar má všechny předpoklady k tomu, aby sjednotil politickou reprezentaci, vysvětlil lidem nutné změny a byl dobrým prezidentem České republiky.

Dámy a pánové, naším nejvyšším zákonem by měl být prospěch občanů. Proto budu při této osudové volbě hlasovat pro Jana Švejnara.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Paroubek, připraví se pan senátor Mejstřík.

Než pan poslanec Paroubek dojde k řečnickému pultu, kolegyně a kolegové, já bych vám chtěl nastínit, jak dále budeme pokračovat. Kolem 13. hodiny, předpokládám, bychom vyhlásili přestávku na oběd, takže ve 13 hodin bude vyhlášena plus minus přestávka na oběd.

Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Jiří Paroubek: Vážené paní poslankyně, vážené paní senátorky, vážení páni poslanci, vážení páni senátoři, vážený pane prezidente Klausi, vážený pane profesore Švejnare, dámy a pánové. Sešli jsme se zde, v historických prostorách Pražského hradu, abychom splnili svou významnou povinnost a zvolili nového prezidenta České republiky. Všichni cítíme, že tato volba je v mnoha směrech mimořádná. Je mimořádná atmosférou i nadějí, kterou Jan Švejnar svou předvolební kampaní v české společnosti vyvolal.

Prezidentská volba byla snad s jedinou výjimkou té prvé prezidentské volby po obnově demokratických poměrů v prosinci 1989 vždy koncentrována do Parlamentu. Prakticky vždy do ní byla česká společnost zapojena jen jako víceméně pasivní pozorovatel. Jsme proto rádi, že jsme mohli podpořit turné Jana Švejnara po českých a moravských městech.

Jan Švejnar pochopil, že občané, když už nemohou prezidenta volit přímo, chtějí s kandidátem na tento úřad alespoň mluvit, vidět ho a přesvědčit se o tom, že je respektuje a naslouchá jim. A hlavně dnes chtějí změnu. Chtějí naději a chtějí se s ní ztotožnit. A tak díky tomu, že Jan Švejnar šel mezi lidi, se z dříve deklarovaného údajného antiklause, profesůrka, doktůrka stal během několika týdnů plně respektovaný a důvěryhodný protikandidát současného prezidenta. Stal se v rekordně krátké době celospolečensky známým a podle průzkumů veřejného mínění prováděných renomovanou agenturou dokonce veřejností příznivěji vnímaným nežli současný prezident.

Jsem přesvědčen, že ve střetu těchto dvou osobností řešíme střet minulosti a budoucnosti. Střet mezi politikou podrážděného kritizování na všechny strany a naopak snahou po sebevědomém, rovnoprávném a aktivním začlenění České republiky do Evropské unie a celého mezinárodního společenství. Řešíme také problém mezi stranickým výkonem funkce prezidenta republiky a nadstranickým postojem založeným na stejném a rovnoprávném přístupu ke všem politickým stranám. Zejména v předvolebním čase a při vyjednávání po volebním období je předností mít prezidenta stojícího nad politickými stranami. Řešíme teď de facto také budoucí charakter složení Ústavního soudu a bankovní rady České národní banky. Ano, řešíme volbu mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem.

Jak známo, sociální demokracie byla ve svých úvahách o návrzích vhodného kandidáta na funkci prezidenta velmi uvážlivá a dlouho hledající a Jan Švejnar byl zpočátku jen jedním z vícero kandidátů. Jména jednotlivých kandidátů jsem postupně konzultoval ve vlastní straně i s vlivnými politiky v celém politickém spektru, s pochopitelnou výjimkou Občanské demokratické strany. Stále více se ale ukazovalo, že je to Jan Švejnar, kdo má největší naději porazit současného prezidenta Václava Klause, a navíc v mnoha ohledech jsou nám jeho pohledy blízké a v každém případě nesrovnatelně bližší než postoje Václava Klause. Samozřejmě je třeba říci, že Jan Švejnar není svými názory socialista. V řadě pohledů na svět okolo nás se lišíme, ale to vidím u nadstranického kandidáta na prezidenta jako zcela pochopitelné a normální.

Naše podpora Jana Švejnara se v prvních dnech po vyhlášení jeho kandidatury dála za úsměšků některých médií a ironických poznámek, pokud jde o možnost jeho výhry. Dnes myslím mohu jménem všech sociálních demokratů prohlásit, že podpora našeho vedení a našich parlamentních klubů pro Jana Švejnara jako společného kandidáta na prezidenta ze strany sociální demokracie představovala zásadní obrat v prezidentské volbě, neboť teprve od tohoto okamžiku se Jan Švejnar poprvé ocitl v situaci reálné alternativy k Václavu Klausovi.

Sázka na Jana Švejnara ovšem obohatila i pohled veřejnosti na nás, sociální demokraty. Moderní sociálně demokratické strany mají totiž schopnost do sebe absorbovat nebo tolerantně spolupracovat se všemi nosnými myšlenkovými proudy, které společnost směřují ke společenskému smíru na straně jedné a pokroku na straně druhé. Za této situace nebyl náš návrh na kandidaturu Jana Švejnara na prezidenta republiky ničím nelogický. Způsob volební kampaně Jana Švejnara, který z naší strany vedl k doporučení jít mezi lidi, radit se s nimi a slyšet jejich problémy, pomohl k neobyčejnému zájmu o prezidentskou volbu a občanům alespoň zčásti nahradil nemožnost vyjádřit se ke kandidátům v přímé volbě, kterou jsme opakovaně v minulosti prosazovali. Bez nadsázky lze říci, že se nám společně podařilo učinit tuto volbu maximálně demokratickou, jak to jen stávající ústavní úprava umožňuje.

Podpora pro Jana Švejnara nám, sociálním demokratům, umožnila ještě jeden krok. Jako strana disponující v současné etapě se zřetelným odstupem největší podporou české veřejnosti jsme mohli opět působit i jako strana hledající celospolečenský konsensus, od politických subjektů pravostředových až po levici, která je nalevo od nás. Cítíme, že toto spojení může být někdy v budoucnosti rozumným podnětem i k jiné spolupráci než jen při prezidentských volbách, ale rozhodně již dnes přispělo k obohacení celospolečenského politického dialogu a kultury.

Sešli-li jsme se dnes k volbě, kdy vybíráme ze dvou silných kandidátů, pokládám za nezbytné, abychom vyjádřili, proč v tomto pojetí pro nás nepřichází Václav Klaus v úvahu a proč podpoříme v prezidentské volbě Jana Švejnara.

Proč tomu tedy tak je? Odpovědi jsou jednoduché.

Nechceme za prezidenta toho, kdo sliboval, že nebude zasahovat do činnosti vlády, a pak vetoval prakticky jeden zákon za druhým, pochopitelně při své deklarované nestrannosti jen sociálně demokratickým vládám. Také nechceme za prezidenta takového politika, který odmítá rovnost mezi stem poslaneckých mandátů napravo od středu a stem poslaneckých mandátů nalevo od středu. Nechceme za prezidenta toho, kdo navrhuje většinu ústavních soudců takového typu, že zcela převažuje jejich ryze konzervativně právní vidění. To dnes ostatně občané mohou poznat po posledním vyjádření Ústavního soudu i na své životní úrovni. Nechceme za prezidenta ani toho, kdo jmenoval členy bankovní rady bez konzultace s vládou, ač to kdysi sám kritizoval, a navíc jmenoval povýtce spíše ideologické vykladače ekonomických procesů než skutečné odborníky. V této instituci dnes již neexistuje velký prostor pro uplatnění názorové plurality. Zejména draho může český národ přijít odklad přijetí eura. Nemůže být podle nás prezidentem ten, kdo vystoupí těsně před volbami a vyjádří jasnou podporu jedné, to je své politické straně. Není podle nás správným prezidentem ten, kdo odmítá ústavní zvyklosti a i při neúspěchu prvně jmenovaného předsedy vlády jej znovu pověří jejím sestavením. Samozřejmě, že nechceme za prezidenta ani politika, který nechce hledat pozitiva našich spojenectví v Evropě i ve světě a utápí se v neproduktivních a neefektivních kritikách a polemikách, které evropští politikové bez rozdílu politického zaměření vnímají jako podivínství a doprovázejí je útrpnými úsměvy a ironií. Nechceme za prezidenta člověka, který vede studenou válku s nezávislou mocí soudní a ignoruje pravomocná rozhodnutí soudů.

Jinými slovy, chceme za prezidenta osobnost, která ví, že úloha prezidenta spočívá v jeho důsledné nestrannosti a korektním dodržování ústavního postavení prezidenta. Naším ideálem je prostě a jasně řečeno ústavní prezident dodržující literu i ducha ústavy naší republiky. Chceme za prezidenta člověka, který bude s námi diskutovat, radit se, propojovat a reflektovat celé politické spektrum. Chceme za prezidenta osobnost, které není třeba vysvětlovat, že sto rovná se stu. Prezidenta, o kterém předpokládáme, že nebude nadržovat žádnému politickému subjektu, o němž se důvodně domníváme, že jeho i naše pojetí zahraniční politiky si jsou blízké, směřující k plodné ekonomické, politické i kulturní spolupráci pro blaho země s co nejširším okruhem zemí světového společenství. Ano, chceme za prezidenta člověka, který snoubí odbornost, zdravou aktivitu, sebevědomí, otevřenost, ale také občanskou skromnost. Každý z vás cítí, že jediným možným vyzněním je pro nás podpořit ve volbě prezidenta republiky profesora Jana Švejnara.

Přesto bych chtěl v této fázi, která může být jasným předělem v dalším směřování České republiky, říci několik slov k Václavu Klausovi. Zcela principiálně a zásadově si jej nemůžeme přát prezidentem. Tím ale nechci říci, že je to osobnost, které by nenáležel náš plný respekt. Naopak, je jasné, že je již dnes v dějinách národa zapsán v prvém trojlístku politiků určujících tvářnost Československa i České republiky po roce 1989. Byli to Václav Havel, Miloš Zeman a samozřejmě také Václav Klaus. Každý z nich měl a má mnoho obdivovatelů i odpůrců. Každý z nich měl své přednosti i chyby.

V jednom ale Václav Klaus jejich úrovně nedosahuje – v umění odejít. Ten okamžik, zdá se, nastal. Ale obávám se, že ani vy, pane prezidente, ani mnozí s vámi spojení lidé si to dosud neuvědomujete.

Dámy a pánové, vážené kolegyně, vážení kolegové, vše, co jsem měl na srdci, již bylo řečeno. Dovolte mi tedy závěrem již jen dodat: hlas České strany sociálně demokratické v prezidentských volbách patří Janu Švejnarovi. (Potlesk v části sálu.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Martin Mejstřík, připraví se paní poslankyně Kateřina Jacques. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Martin Mejstřík:Děkuji za slovo. Kolegyně a kolegové, latiníci omluví mé případné prohřešky vůči tomuto krásnému jazyku, ale přišlo mi dobré v tento okamžik zamyslet se nad některými myšlenkami, které nám přes tisíciletí posílají ti, kteří tu byli před námi.

Principes mortales, res publica aeterna – přední mužové jsou smrtelní, stát je však věčný.

Pane prezidente, pane profesore, vážené dámy, vážení páni, občané, tento hrad, tato země, tento sbor, tento lid – jako stát existujeme tisíce let. Za tisíc let se na nejvyšším stolci vystřídal bezpočet knížat, panovníků, císařů, diktátorů, prezidentů. Tato země a lid jejich vlády, zdá se, v poměrně dobré kondici přežili. Tato země a lid přežijí dalších pět let vlády kteréhokoli ze dvou kandidátů, z nichž dnes vyvolíme následníka trůnu. To je dobrá zpráva pro začátek. Přežijeme téměř cokoli. Přesto v tuto chvíli pokládám za nutné, jsa svými voliči pověřeným prostředníkem, říci to, co by zde řečeno býti mělo.

Čas trůnů dědičných je za námi. Možná to je škoda. Mohli jsme si ušetřit tyto horké chvíle opakující se každých pět let. Před 90 lety staly se české země republikou. Res publica – věc veřejná. Jsme pouze ve službě. Ve službě občanům této země, ve službě ideálů, které pro nás republika, demokracie, svoboda znamenají.

Nechci mluvit dlouho, a proto budu hovořit pouze o jednom z kandidátů. O tom, jehož pozice je, alespoň dle médií, dnes silnější.

Exitus in dubio est: audebimus ultima. Jak to dopadne, nevím, však s odvahou krajní to zkusím.

Jsme politiky a sloužíme obci, republice, demokracii, svobodě. Republika bez demokracie není republikou. Demokracie bez svobody není demokracií, svoboda bez zodpovědnosti není svobodou. Politik, který odmítá zodpovědnost, špatně slouží ideálům, na nichž byl založen náš stát.

Náš kandidát se významnou měrou podílel na znovuobnovení demokracie plných osmnáct let. Byl u všech světlých, ale i temných okamžiků naší nejnovější historie. Jako významný ekonom byl konstruktérem největšího přerozdělování majetku v době pobělohorské. Přežili jsme. Majetek je rozdělen. Nikdy jsem se však nesmířil s myšlenkou, že systém "zhasněte světla" je dobrý, praktický a pragmatický. Politik, jenž se dnes uchází o naše hlasy, byl nejen konstruktérem tohoto modelu. V té době byl i předsedou nejsilnější strany, ministrem financí, předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny. Dnes odmítá spoluzodpovědnost za výdělky "podnikatelů" v řádech desítek a desítek miliard, které jsme jim ze svých kapes nedobrovolně věnovali ze svých kapes všichni my. Necítí spoluzodpovědnost za to, že naprostá většina kriminálníků a tunelářů unikla spravedlnosti.

Jako člověk, který se téměř 30 let pohybuje ve věcech veřejných, vím moc dobře, jak moudré a pravdivé je české rčení "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Ale platí též: Initium est salutis notitia peccati – začátkem záchrany je poznání provinění. Anebo také: Iniuriam ipse facias, ubi non vindices – tedy ty sám ses provinil, když křivdu netrestáš.

A náš pan kandidát opravdu netrestá. Mnozí z idealistů ho hájili. Až bude státní majetek rozebrán, motor liberální ekonomiky nahozen, rozsvítí se a do místnosti vstoupí zákon. Nevstoupil. Vymahatelnost práva je v českých zemích latentně mizivá, policie otevřeně spolupracuje s mafií, zakrývá, či přímo se podílí na prorůstání zločinu do státní správy či samosprávy. Korupce dosahuje nezvladatelných rozměrů, ve světovém žebříčku se potácíme na čtyřicátém místě vedle mafiánskými klony prorostlé Itálie, ve společnosti Botswany, Malajsie a Bahrajnu. Náš pan kandidát mlčí, jako by se ho to netýkalo, jako by se to nás netýkalo.

Když z frustrace a pocitu bezmoci, tentokrát opravdu bezmocných, zavládla v národě blbá nálada, odbyl to náš kandidát, tehdejší premiér, lakonickým – cituji: Jistá nespokojenost je nám prostě souzená. A když roku 1995 tehdejší prezident republiky kritizoval parlamentní strany a jejich představitele ve svém novoročním projevu slovy – cituji – úcta k právu má vždycky mravní prapůvod a stěží ji lze posilovat, není-li současně kultivován stav obecných mravů – konec citace, komentoval to náš kandidát, tehdy předseda vlády České republiky, suchým: Ten projev jsem neslyšel.

Clausis oculis – tedy se zavřenýma očima, případně ušima. Clausis oculis pomáhal tedy náš pan kandidát upevňovat prostředí džungle, kde platí jediné právo – právo silnějšího a pokud možno drzejšího.

A v tu dobu se mu trochu ve stínu pozornosti podařilo jako předsedovi vlády vyhnat z Prahy, mimo jiné, z České republiky, respektovanou Středoevropskou univerzitu. Přišli jsme tak minimálně o tisíce a tisíce potenciálních přátel, kteří by se po absolutoriu rozjeli coby neformální vyslanci naší země do všech koutů světa. Čím lze ospravedlnit tento, sice možná pro někoho drobný, ale přesto signifikantní a malodušný čin?

Konec devadesátých let. Jeden korupční skandál stíhá druhý. Ani Sarajevo a pád vlády nevede našeho kandidáta k sebereflexi. Clausis oculis – opoziční smlouva. Prezidentem. Morální kredit prezidenta, jehož součástí je i to, že nezavírá oči před tím, co demokracii znedůvěryhodňuje a oslabuje, tedy jeho morální kredit pomáhá vytvářet společenské normy a hodnoty, politickou a společenskou kulturu. To není vůbec málo. Poznal – slovy antického filozofa – svá provinění? Jak zlepšilo se mravní povědomí v naší zemi během jeho vlády?

Něco málo z domácí politiky. Někoho možná zaskočily jeho teze typu: NGOismus – tedy aktivity nevládních organizací jsou největším nepřítelem svobody, či komunismus je součástí naší identity. Důležitější a nebezpečnější byl ale fakt, jakým způsobem využil např. své právo a povinnost navrhnout ústavní soudce. Pan kandidát nechal naši nejdůležitější soudní stolici několik měsíců částečně neobsazenu. A v podstatě nefunkční. Ani zde na sobě neshledal žádnou vinu.

Ač jich nemá mnoho, jednu nadmíru důležitou pravomoc přeci má. Prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. Jak se zlepšila za jeho panování hospodárnost akvizičních programů armády, co modernizace letectva, nákup obrněné techniky, jak podporuje vytvoření solidních morálních standardů velitelů a generálního štábu? Snaží se o posilování vnitropolitického konsensu ve strategických otázkách? Jaký je jeho postoj k terorismu, umístění amerického radaru či k posilování evropské spolupráce v otázkách energetické bezpečnosti?

A tu jsme již u zahraničněpolitických aktivit našeho pana kandidáta. Čím to je, že je jedním z mála prezidentů, který, ač hlava spojenecké země, nedostal oficiální pozvání k návštěvě Spojených států amerických? S o to větší vřelostí mu dveře Kremlu otvírá Putin.

Zájem hlav států o návštěvu Prahy je podprůměrný. Čeští diplomaté v zahraničí, zejména ti v Evropě, jsou nuceni neustále retušovat jeho poněkud iracionální názory, a to nejen na téma Evropské unie. Jeho působení vyvrcholilo, a bylo to zde již zmíněno, vystoupením na půdě OSN ke klimatickým změnám, kde se osobně přičinil o mezinárodní debakl mezinárodní zahraniční politiky České republiky v kandidatuře na místo nestálého člena Rady bezpečnosti. Prospěl pan kandidát?

U klimatických změn ještě zůstaňme. V úvodu jsem hovořil o zodpovědnosti svobodných lidí, zodpovědnosti nás politiků. Ve vědě, ale například i v mezinárodní bezpečnostní politice platí princip předběžné opatrnosti. Dějiny i naše osobní zkušenosti dokazují, že se nám ignorování tohoto principu vždy vymstí. Indicie na zhoubnou nemoc nikdo rozumný nezpochybňuje. Do doby vysvětlení pacient přejde, pokud ovšem má rád život a alespoň zbytek pudu sebezáchovy, na princip předběžné opatrnosti. Netoliko náš pan kandidát. Jeho postoj, kdy jde prakticky sám proti celému světu, je svým způsobem heroický. Chceme ale tohoto hrdinu následovat my?

Vážené dámy, pánové, budeme dnes klást na misky vah pro a proti. Vědomě jsem se zde zabýval pouze zápory, a to jen některými. Klady zde jistě zmíní a již zmínili jiní.

Předvolební kampaň našeho pana kandidáta byla založena na jednoduché úvaze: volte mě, vždyť mne a mé názory již za ta léta znáte. Já spolu se svým předchůdcem říkám: právě proto, že známe. Variatio delectat – změna je příjemná.

Na začátku jsem řekl, že tato země, tento lid, přežil tisíce let a lecjaké vládce. Je to dobrá zpráva a mějme proto dobrou mysl. Na druhou stranu si uvědomme, že našim dětem, které mají dnes patnáct let, bude za pět let dvacet. Jaký svět, jaký život, jakou zemi jim připravíme?

Salutem rei publicae tuis commodis praeferas – dej přednost blahu státu před svým prospěchem. Jsme ve službách občanů této země, ve službách ideálů, kterými jsou pro nás republika, demokracie, svoboda. Dnes skládáme před národem důležitou a velkou zkoušku. Věřím, že nezklameme.

(pokračuje Mejstřík)

Rex numquam moritur – král nikdy neumírá.

Našim kandidátům vše dobré a nám zde v sále šťastnou ruku. Bůh nám k tomu žehnej.

Dámy a pánové, protože máme spojenou rozpravu, prosím vás ještě o chvíli strpení, abych vám mohl říci tři argumenty pro veřejnou volbu.

Principiálně volba tajná není určitě v rozporu s ideálem demokracie. Na druhou stranu nežijeme v totalitě a odvolávat se na to, že za toto, tedy tajnou volbu, jsme přece v roce 1989 bojovali, je laciné a hlavně nepravdivé. Bojovali jsme za svobodu a demokracii. A tu dnes snad máme.

Náš volební řád i ústava jednoznačně předpokládají volbu veřejnou.

Druhý argument. Parlamentáři se nezodpovídají stranám. Zodpovídají se svému svědomí. Viz náš slib, článek 23 Ústavy České republiky: Slibuji věrnost České republice atd. atd., že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Článek 26 ústavy pak říká: Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně, v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. – Chceme-li tedy upřímně dbát dikce ústavy, nesmí být ani pro strany, pro jejich sekretariáty, ani pro nás, pro jednotlivé poslance, senátory, poslankyně, senátorky, problémem hlasovat veřejně. Chce to jen trochu odvahy.

A argument třetí. Při minulé volbě prezidenta v roce 2003 došlo k nikdy nevyvráceným podezřením ze skandálního kupčení s hlasy volitelů. Většina z nás, kdo jsme zde tenkrát byli, jistě nadosmrti nezapomene na pendlování emisarů se záhadnými kufříky od jedněch vybraných dveří ke druhým. Nesmíme dopustit opakování takové situace. Musíme vyvrátit všechna podezření z toho, že umožňujeme degradaci volby hlavy státu a sprosté kupčení.

Dámy a pánové, oslovuji vás všechny, ale zdá se, že větší problém s veřejnou volbou má Senát. Tedy, vážené kolegyně, kolegové, zapřísahám vás, podpořte veřejné hlasování a pomozte jednoznačně vyvrátit podezření našich voličů, že zde s hlasy volitelů obchodujeme jak na byzantském trhu. Nebudeme-li volit veřejně, nikdy toto podezření ze svých rukou nesmyjeme. A co hůře, svým jednáním opět o kousek podkopeme důvěru lidí v demokracii.

Dámy a pánové, není to důstojné nás volitelů, není to důstojné horní komory Parlamentu, aby takto volbu blokovala.

Já vám děkuji za to, že jste mě vyslechli, a přeji ještě jednou dobrou volbu. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Táži se paní Kateřiny Jacques, jestli chce ještě vystoupit, nebo vyhlásím přestávku na oběd. Ano, vyhlásím přestávku na oběd a sejdeme se tady ve Španělském sále ve 14.30 hodin. Děkuji.

 

(Jednání bylo přerušeno ve 12.57 hodin.)

(Jednání pokračovalo ve 14.32 hodin.)

 

Předseda PSP Miloslav Vlček: Vážené poslankyně, vážené senátorky, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté. Chtěl bych vás poprosit, abyste se usadili na svá místa, abychom mohli pokračovat v rozpravě.

Ještě chvíli počkám, než se všichni usadíte, a potom bychom postupovali dále v rozpravě.

Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, budeme pokračovat v rozpravě. Nyní je do rozpravy přihlášena paní poslankyně Kateřina Jacques. Připraví se pan senátor Horník. Prosím, paní Kateřino, máte slovo.

Poslankyně Kateřina Jacques: Vážené senátorky, vážení senátoři, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážený pane prezidente, vážený pane Švejnare, vážená vládo, dámy a pánové, volíme prezidenta republiky, který má v naší tradici zásadní vliv na společenské sebevědomí, na duchovní rozpoložení a mravní klima. Vliv hlavy státu se může projevit pozvolnou kultivací, či naopak zhrubnutím politické kultury, posilováním právního vědomí, či naopak právního nihilismu, zvyšováním pocitu sociální soudržnosti, či naopak sociálního sváru. Hlava státu do značné míry ovlivňuje vztah veřejnosti k politice a současně spoluvytváří obraz naší země v zahraničí.

Potřebujeme prezidenta nadstranického, na nějž má nárok nejen politická reprezentace, ale především česká veřejnost. Zvolme toho, kdo občany sjednotí, místo aby je rozděloval. Hlasy volající po nadstranické hlavě státu sílí stejně jako zájem lidí se na volbě podílet. Období, kdy prezidentský úřad zastával čestný předseda jedné strany, jim dodává na naléhavosti a kandidatura osobnosti bez vazeb na stranické sekretariáty zase naději, že se ten stav změní.

Potřebujeme prezidenta, který svým konsensuálním přístupem zmírní nesnesitelné politické napětí, odpoutá se od malicherností každodenní politiky a vnese do ní starost o klíčové problémy současných i budoucích generací.

Potřebujeme prezidenta, který pomůže vytvářet atmosféru důvěry. Nepotřebujeme prezidenta solitéra, ale kapitána týmu. Potřebujeme prezidenta, který je nadstranickým partnerem politických sil, garantem férové, důstojné a programově hodnotné soutěže.

Potřebujeme prezidenta, který nám pomůže odhodit národovecké předsudky a racionálně přispěje k řešení prohlubujících se problémů globalizovaného světa. Potřebujeme prezidenta, který bude vytvářet mezinárodní spojenectví a vazby a který bude aktivně prosazovat dobré jméno České republiky v zahraničí, prezidenta, který bude dobře sloužit své zemi, nikoliv propagovat sebe sama.

Potřebujeme prezidenta, který bude zodpovědně usilovat o aktivní účast České republiky v politice Evropské unie, přičemž bude důsledně prosazovat veřejný zájem českých občanů stejně tak jako veřejný zájem Unie jako celku. Nepotřebujeme prezidenta, který na evropské scéně vyvolává rozmíšky bez užitku a který zastánce evropského sjednocení označuje za eurofanatiky. Do Evropy jsme se po pádu totality vraceli s nadějí a přinášeli jsme do ní odkaz našich nejlepších tradic, důraz na ochranu lidských práv a víru v právní státu. Současný prezident náš přínos zpochybnil a my nyní v této funkci potřebujeme někoho, kdo naši roli opět upevní. Veřejnost marně čeká, až nad sídlem prezidenta zavlaje modrá vlajka se zlatými hvězdami a hlava státu se aktivně přihlásí k našemu evropanství.

Nepotřebujeme prezidenta, který problematiku lidských práv a svobod považuje za projev mocichtivého human ratismu (humanitarismu?), ohrožujícího svobodu jednotlivce. Potřebujeme prezidenta, který bude podporovat pozici České republiky jako země, která je známá svým důsledným prosazováním lidských práv a svobod, a to nejen doma, ale i ve světě. Prezidenta, který se vyznačuje nesobeckou snahou být solidární s těmi, kteří zatím ve svobodě nežijí.

Potřebujeme prezidenta, který bude ctít ústavu, respektovat dělbu moci a své osobní zájmy bude podřizovat zájmu celku. Nepotřebujeme prezidenta, který válčí se soudy a staví svou vůli nad zákon. Hlava státu musí svým osobním příkladem ztělesňovat právní stát a pocit spravedlivého chodu věcí veřejných. Vůči ostatním ústavním institucím a dalším složkám státní moci musí vystupovat jako konstruktivní partner, který se vyvaruje zpochybňování jejich činnosti.

Potřebujeme prezidenta, který bude projevovat a podporovat otevřenost dovnitř společnosti i k Evropě a světu. Nepotřebujeme prezidenta, který občanskou společnost považuje za hrozbu demokracii. Naopak, potřebujeme prezidenta, pro něhož je občanská společnost důležitou součástí demokratického politického prostředí. Nepotřebujeme prezidenta, který srovnává angažované občany s despoty naší totalitní minulosti. Dogmatický přístup znehodnocuje volný trh idejí a poškozuje tak demokracii samotnou.

Potřebujeme prezidenta, který bude v demokratických zemích respektován pro své seriózní názory a vystupování, nikoliv někoho, jehož výroky vyvolávají na mezinárodní scéně úžas a posměch.

Potřebujeme prezidenta, který si dokáže stát za svým názorem, ale přitom má i odvahu připustit omyl. Nepotřebujeme prezidenta, jehož názory se nápadně podobají povrchním myšlenkovým schématům, jichž obvykle využívá bulvární popkultura. Namísto bulvárního myslitele potřebujeme prezidenta, který ctí vědecké poznatky a nevysmívá se názorům renomovaných odborníků.

Nepotřebujeme prezidenta-ideologa, zatvrzelého zástupce ekonomického liberalismu posttotalitní Evropy, ale člověka, který se vyznačuje vyváženým pohledem na sociální a ekologické aspekty hospodářského rozvoje.

Potřebujeme prezidenta, který bude schopen rozlišovat mezi rovinou státnickou a rovinou osobní a který nebude svůj úřad využívat k šíření ryze osobních libůstek.

Nejsme státem jednoho muže, a proto se neobávejme otřesů, které údajně může případné nezvolení Václava Klause vyvolat. Nepodléhejme obavám a neřiďme se při rozhodování strachem. Posuzujme kandidáty ve svobodné soutěži myšlenek a vizí, hodnoťme jejich přínos pro naši zemi. Nevybírejme podle instrukcí lobbistů a volme prezidenta, za jehož postoje se můžeme s klidným svědomím a také hrdostí postavit.

Otevírá se před námi možnost uzavřít jednu kapitolu naší posttotalitní politické transformace se všemi jejími negativy a přichází šance vykročit sebevědomě do nové, moderní existence naší státnosti. Naše budoucnost nepotřebuje prezidenta, jakým byl Václav Klaus. Potřebuje prezidenta, jakým bude Jan Švejnar!

Nedali jsme veřejnosti možnost přímé volby, ale nabídli jsme kandidáta, který vzbudil její zájem. Volba prezidenta je věcí veřejnou. Volme tedy veřejně a bez zákulisních intrik a příště nechme volit naše občany a občanky. Oni si to totiž zaslouží!

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Horník, připraví se pan poslanec Hašek. Pane senátore, máte slovo. Prosím.

Senátor Jan Horník:Vážené předsednictvo, vážené senátorky, vážení senátoři, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení prezidentští kandidáti, vážení hosté, sešli jsme se dnes, abychom zvolili našim občanům hlavu státu na dalších pět let. Mnozí z vás jsou pamětníky průběhu předchozí volby prezidenta. I já jsem tehdy jakožto nevolitel se zájmem sledoval tuto volbu. To, že mi tato připadala jako krajně nedůstojná a plná politických obchodů, mne vedlo k přesvědčení, že především politické strany se již nebudou chtít v budoucnosti ukazovat v takovémto světle před svými občany, voliči. Domníval jsem se, že rozhodování o tom, kdo bude prezidentem tohoto státu, přenechají formou přímé volby právě na občanech. Jak hluboce jsem se mýlil!

To, jaká atmosféra skutečně panovala při volbě prezidenta před pěti lety, jsem měl možnost se dozvědět až po mém zvolení do Senátu Parlamentu ČR od některých svých kolegů senátorů. Chtěl jsem věřit tomu, že ničemu takovému nebudu v budoucnosti coby senátor vystaven. Bohužel jsem se opět mýlil. Jen zlomek toho, co mám šanci na svou vlastní kůži řadového senátora zažít, mi dává jistotu, o co vlastně ve skutečnosti při volbě prezidenta jde.

Většina z nás, kteří se zúčastňujeme dnešní volby, je pouze loutkami mocenských hrátek různých zájmových skupin a jejich všemi mastmi mazaných lobbistů. Proti tomu nenaděláme vůbec nic, ať se nám to líbí nebo ne. Jde jim jen o moc a peníze s mocí spojené. Ano, až tak jednoduché to je a občanovi nezbývá, než nevěřícně a s odporem kroutit hlavou. Stali jsme se součástí loutkové hry pod režií několika vlivných jedinců. Těmi loutkami jsme se nemuseli stát a mohli jsme si ušetřit stovky hodin nechutného politikaření. A přitom stačilo opravdu málo – aby v uplynulém období pěti let došlo k politické dohodě o přímé volbě prezidenta. Nestalo se tak. Proč se pořád domníváme, že právě jenom my můžeme být těmi předurčenými, kteří jej mají mít možnost volit?

Nyní se nám naskýtá velká šance, a to bez ohledu na dnešní výsledek volby. Najděme v sobě politickou sílu napříč politickým spektrem a změňme Ústavu ČR ve smyslu přímé volby prezidenta! Aspoň částečně tak zmenšíme prostor pro skutečné nebo i smyšlené politické kupčení v nejvyšších politických kruzích. Tímto rozhodnutím bychom se nejenom více přiblížili k našim voličům, ale ušetřili bychom následující generace zvolených zástupců do Parlamentu ČR všeho toho marasmu, který volbu prezidenta před pěti lety a bohužel i nyní doprovází.

Pokud nyní nabízející se šanci promarníme, tak našim občanům jasně vzkážeme: Přijďte určitě k dalším volbám, naši kandidáti vás potřebují, potřebují vaše hlasy, ale přímou volbu nejen prezidenta, ale i hejtmanů a starostů od nás neočekávejte! S tímto nástrojem moci byste stejně neuměli zacházet. Od toho tu jsme my, my vyvolení!

I dnes nad Pražským hradem vlaje prezidentská zástava s nápisem "Pravda vítězí" a je to tak dobře. Konejme v tomto duchu a nedopusťme úpadek naší morálky ve smyslu hesla "Moc a peníze vítězí"! A proto vás vyzývám, udělejme my všichni dnes zde přítomní v následujícím období maximum pro zavedení přímé volby prezidenta ČR.

Děkuji za pozornost. (Potlesk zejména v řadách veřejnosti.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan poslanec Hašek. Dále se připraví pan poslanec Benda.

Poslanec Michal Hašek:Vážený pane prezidente, vážený pane profesore Švejnare, pane předsedo Poslanecké sněmovny, pane předsedo Senátu, vážené předsednictvo dnešního volitelského shromáždění, dámy a pánové, končí pětileté funkční období hlavy státu a my jsme postaveni před nelehký a odpovědný úkol – zvolit prezidenta naší země na příštích pět let. To je jistě zavazující pro každého jednoho volitele, který je v tomto volebním sále. Musíme se vší zodpovědností rozhodnout mezi dvěma kandidáty – panem Václavem Klausem a panem Janem Švejnarem.

Václav Klaus je muž s převážně pravicovým pohledem na svět, muž, který dokázal, že je pracovitým politikem, ale zároveň muž, který podle mého názoru nedokázal v momentu nástupu do prezidentského úřadu se odpoutat od svého pravicového modrého vidění světa a postupoval často v rozporu s posláním nadstranického prezidenta i s očekáváními naší veřejnosti. Jeho snaha řešit některé věci pod vlastním zorným úhlem, neschopnost empatie k levicově orientovaným voličům mu nyní vystavuje vysvědčení. Ač je přesvědčen o opaku, nikdy se podle mého názoru nestal skutečně nestranným a nadstranickým prezidentem. Podle mne si nikdy nepřipustil, že opozice není pouhou levicovou stranou zastoupenou v Parlamentu.

Václav Klaus je nepochybně odvážný člověk. Jak jinak si vysvětlit jeho urputný boj o prosazování vlastních, byť někdy velmi rozporuplných názorů, ať už na ekologické problémy dnešní doby, na občanskou společnost a její aktivity nebo např. na problém registrovaného partnerství? Ale já vnímám pana Václava Klause především jako prezidenta, který, ač se možná pokusil a snažil, přece jen se nestal sjednotitelem odlišných názorových proudů v české společnosti a v české politice.

Jan Švejnar je člověk, za kterým také vidíme příběh – příběh o píli, příběh o vzdělání, příběh o cti. Je to muž, který dokázal oslovit naši veřejnost i nás svojí upřímností, schopností jasně sdělit svoji vizi, muž, který chápe politiku v souvislostech, muž, který není zatížen předchozími činy v české politice a není také nikomu nic dlužen.

Co je tedy určující při úvahách pro naše rozhodování? Především jsem přesvědčen, dámy a pánové, při všem respektu k dosavadní práci pana prezidenta, že nastal čas na změnu. Že je potřeba se začít méně zabývat minulostí, ale přemýšlet o tom, jaké bude postavení naší země v příštích pěti deseti letech. Jako poslanci a senátoři se přece každodenně setkáváme s našimi voliči, jejich problémy, a přitom stále silněji cítíme, že i oni sami zdůrazňují nutnost změny.

Po téměř dvaceti letech od listopadu 1989 společnost cítí, že je nutné vnímat především budoucnost. A oprávněně si klade otázku, kde je politická garnitura, která vytyčí takové cíle a která bude schopna je také prosazovat v nové praktické politice. Voliči cítí, že je třeba skoncovat s politikou neustálé konfrontace a nespolupráce. Ukončit období hrubosti v politice, které se až neúnosně rozrostlo, bohužel zejména v posledním roce, v působení současné koaliční vlády. Při formulaci budoucích cílů nemůžeme přece žít v neustálé konfrontaci názorů a činů, kdy se jeden směr, často menšinový, prosazuje proti názoru většiny společnosti. Budoucnost by alespoň podle mého pevného přesvědčení měla být založena na konsensuálních řešeních, stejně tak, jako jsme se v listopadu 1989 dohodli, že chceme budovat novou, demokratickou společnost. Naše současná společnost je unavená dosavadní setrvačností v pozicích a přístupech řešení, která jsou před námi.

Náš základní princip volby prezidenta spočívá v tom, že musíme najít odvahu, abychom dosavadní směr pohybu změnili. Byl bych velmi rád, kdybychom kandidaturu obou kandidátů posuzovali pod tímto zorným úhlem. Jsem přesvědčen, že potřebu změny vnímáme bez ohledu na to, jaké politické názory tady reprezentujeme. Obracím se proto na vás všechny volitele, poslankyně, senátorky, poslance i senátory, abyste se zamysleli před volbou nad budoucností naší země a položili si otázku, který z kandidátů potřebu změny vystihuje lépe. Změna úřadu prezidenta by mohla být takovým impulsem, který povede k postupné změně klimatu v celé naší společnosti.

Nejsem snad jediný v tomto sále, kdo chce obnovit důvěru lidí v politiku a politiky. Kdo chce, aby skončila kuloární přetahování o každý jeden hlas. Aby lidé možná znovu začali věřit, že to, co jim slibujeme před volbami, budeme prosazovat všichni napříč politickým spektrem také po volbách. Jsme ve zlomovém období, kdy bychom se měli důkladněji než dosud zamyslet nad budoucím vývojem České republiky. Já si kladu často otázku, zda takovéto nové cíle a jejich podporu můžeme očekávat od politiků, kteří už za sebou mají dlouhou politickou dráhu a kteří svůj inovační potenciál v politice vyčerpali.

Máme před sebou dva kandidáty. Z toho, co jsem dosud řekl, je zřejmé, že pro sociální demokracii je kandidátem, který může lépe naplňovat tyto představy, pan Jan Švejnar. Nemohu říci, že by bezezbytku naplňoval představy sociální demokracie o prezidentském kandidátovi, ale přesto je naše podpora jeho kandidatuře dána především tím, že on nabízí změnu a je pro nás příslibem takové změny. Nejsilnější vládní strana dosud nenašla odvahu, protože žije zřejmě v zajetí svých představ o politice, kde vítěz voleb může všechno, k debatě o potřebné změně politické atmosféry v naší zemi.

Poslední týdny nás přesvědčily, že Jan Švejnar dokázal získat podporu veřejnosti, že je dobře vnímán všemi vrstvami našich obyvatel. Myslíme si, že i jeho dosavadní životní praxe ukazuje, že je člověkem, který dokáže držet slovo. Je si vědom, že skutečný muž musí splnit vše, co slíbil.

Já nemám, dámy a pánové, žádné pochybnosti, že Jan Švejnar v případě svého zvolení bude důstojným reprezentantem naší země na mezinárodní scéně. Všichni občané České republiky budou pečlivě posuzovat naši dnešní volbu. Chci věřit, že i s odstupem času nám dají za pravdu, že jsme v tomto klíčovém bodě našli v podobě Jana Švejnara správné řešení.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Dále v rozpravě vystoupí pan poslanec Benda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Marek Benda:Vážený pane předsedo, vážený pane prezidente, vážený pane předsedo vlády, dámy a pánové, vzhledem k tomu, že pan předsedající otevřel rozpravu zároveň ke kandidátům a zároveň k proceduře, tak já vystupuji s námitkou, s procedurální námitkou proti navrženému postupu předsedajícího.

Pan předsedající navrhl svůj postup tak, že bude nejprve hlasováno o tajné volbě, a pokud neprojde, bude se míti za to, že se volí veřejně. Tento svůj návrh opírá o § 75 jednacího řádu. Já se domnívám, že tento paragraf není použitelný ve volbě prezidenta, která se koná v obou komorách. Je třeba si přečíst jednací řád celý a zejména tedy § 81, který se týká společné schůze Sněmovny a Senátu, a který říká: Volbu prezidenta republiky upravuje ústava; podrobnosti stanoví volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou atd., který je přílohou číslo 2 tohoto návrhu zákona. Pokud si prostudujeme přílohu číslo 2, i tam je zcela zřejmé, že se volby prezidenta týká článek 1 body 2 až 7 a články 2 a 3, které neupravují nic takového. Článek 6, který by případně upravoval jakoby zvýhodnění jedné či druhé volby, se týká jiných voleb a nominací než volby prezidenta uskutečněné na společné schůzi obou komor.

Čili já navrhuji, abychom, pokud budete souhlasit s mojí námitkou, odsouhlasili, že o obou způsobech hlasování musí obě komory Parlamentu hlasovat a musí se na nich shodnout. Není možné připustit, abychom rozhodováním jedné komory fakticky předurčili, jak bude průběh hlasování vypadat. Moje námitka zní: o obou způsobech volby musí být hlasováno a musí být schváleny v obou komorách, aby byly použitelné pro společnou schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu.

Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní se o slovo přihlásil pan místopředseda Zaorálek. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek:Dámy a pánové, kolegové, já jsem si řekl, že o proceduře bychom tady dnes měli diskutovat co nejméně, ale přesto mi dovolte jen krátkou poznámku k námitce, kterou vznesl pan poslanec Marek Benda.

Námitka se vznáší proti proceduře. To znamená podle pana poslance Bendy, předseda Sněmovny se dopustil podle něho procedurální chyby. Já naopak tvrdím, že v § 73 jasně stojí, že způsob hlasování, není-li určen zákonem, navrhne předsedající. To předsedající zřejmě, jak avizoval, učiní. Ničeho proti zákonu se nedopustil. Naopak, ve svém postupu dodržuje zákon. Není možné podle mě proti jeho postupu vznášet námitku. Já si myslím, že ta námitka je prakticky nehlasovatelná. Pokud ovšem o ní budeme hlasovat, tak bych chtěl říci, že pokud byste tuto námitku odhlasovali kladně, porušili bychom zákon, právě ten § 73, který dává předsedovi jedinému do ruky to, že navrhne způsob hlasování při prezidentské volbě. To byste měli všichni vědět, pokud bude tato námitka hlasována. V případě kladného hlasování bude porušen zákon. To bychom podle mě v této chvíli učinit jako zákonodárci určitě neměli.

Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní se o slovo přihlásil s přednostním právem pan předseda Senátu. Pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka:Vážené dámy, vážení pánové, já zkrátím své vystoupení. V úterý a ve čtvrtek v noci se odehrálo jednání tzv. dohodovacího týmu, který byl složen z představitelů Poslanecké sněmovny a Senátu. Vzhledem k tomu, že z obou komor je relativně jasné stanovisko – jedna chce hlasování veřejné, druhá chce hlasování tajné – je to samozřejmě otázka nejen politického, ale i procedurálního pohledu. Není možné v této chvíli přistoupit na to, že bychom porušili včerejší dohodu, která byla většinová. Někteří budou možná protestovat, že to nebylo dohodnuto, ale bylo. A většinový názor včera večer zazněl napříč politickým spektrem, že budeme hlasovat o obou návrzích – jeden je o tajné volbě, separátně obě komory, jeden o veřejné volbě, opět separátně obě komory. Pokud se nedohodneme, nastupuje dohodovací řízení.

Já v této chvíli slyším kolegu Bendu, slyším kolegu Zaorálka, a proto navrhuji, aby se tento dohodovací výbor sešel a přišel před senátory, senátorky, poslankyně a poslance s návrhem řešení této politické situace. V této chvíli Ústavní soud, i kdyby se někdo chtěl odvolat, nemá šanci zasahovat do politického rozhodnutí obou komor českého Parlamentu. Doufám pevně, že jsme politici, kteří umíme dojít k závěru. Věřím, že pan předsedající dá podle mého názoru hodinovou přestávku na dohodovací jednání o proceduře, se kterou bychom před vás potom předstoupili. Díky.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. S faktickou poznámkou paní místopředsedkyně Němcová. Paní místopředsedkyně, máte slovo. Potom pan poslanec a předseda klubu ČSSD Hašek. Prosím, paní místopředsedkyně, máte slovo.

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Vážené dámy a vážení pánové, vzhledem k tomu, že jsem se přihlásila pouze k faktické poznámce, tak mi dovolte, abych byla maximálně stručná. To, o čem mluvil pan místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek, se týká části osmé jednacího řádu, která zní: "Část osmá. Hlasování ve Sněmovně a jejích orgánech." To je onen § 73 a další, které zde pan místopředseda zmiňoval. Potom následuje část desátá, o níž mluvil pan poslanec Benda, a tato část desátá jednacího řádu se jmenuje "Společná schůze Sněmovny a Senátu". Vzhledem k tomu, že nejsme v části osmé, neboť nejsme dnes pouze ve Sněmovně a neprobíhá hlasování Sněmovny či jejích orgánů, ale jsme v části desáté, kdy probíhá společná schůze Sněmovny a Senátu, platí zcela nezpochybnitelně to, co zde namítl pan poslanec Benda.

Děkuji vám.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. S faktickou se hlásí pan ministr Cyril Svoboda. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr vlády ČR Cyril Svoboda: Kolegové, neřešíme neutrální problém, protože ti, co chtějí jednu volbu, myslí, že nahrává jednomu kandidátovi, ti, co chtějí jiný typ volby, říkají, že to nahrává druhému kandidátovi. Neřešíme neutrální právní problém. A jsme teď shromáždění, které může změnit i ústavu. Podle mě jinak než hlasováním to nejde. Ať o tom hlasují všichni. Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní pan předseda Hašek. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Poslanec Michal Hašek:Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážený pane prezidente, vážený pane Švejnare, vážení občané České republiky, já se vám hluboce omlouvám za to, co musíte posledních pět minut poslouchat jako přímý přenos z volby prezidenta České republiky na Pražském hradě. (Potlesk v části sálu.) Namísto souboje myšlenek a ideálů jste svědky procedurální bitvy, která není nevýznamná. Čtyři politické subjekty v Poslanecké sněmovně z pěti deklarují, že dávají přednost veřejné volbě prezidenta republiky. Jeden politický subjekt v Poslanecké sněmovně, Občanská demokratická strana, chce nebo preferuje volbu tajnou. Občanská demokratická strana má toho času majoritu ve druhé komoře českého Parlamentu, Senátu. Tak je definice toho základního problému, který se tady před malou chvíli otevřel.

Co se týká uplatnitelnosti jednacího řádu Poslanecké sněmovny, je korektní, že paní místopředsedkyně tady citovala jednotlivé části jednacího řádu, ale platí, že pro společnou schůzi obou komor, volbu prezidenta republiky, platí jednací řád Poslanecké sněmovny jako celek, dámy a pánové, nejenom část osmá nebo nejenom část desátá. To je fakt číslo jedna.

Fakt číslo dva. Jestliže jednací řád Poslanecké sněmovny – a není mojí chybou, že neexistuje bohužel za tak dlouhou novodobou historii českého Parlamentu stykový zákon o styku mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, kdy celá věc by byla vyřízena a nemuseli bychom se tady teď zaobírat procedurálními věcmi – stanoví obecná pravidla pro volby a ta obecná pravidla znějí tak, že základním způsobem je volba veřejná. Speciálním způsobem, který musí být navržen a odhlasován, je volba tajná. Účelem volitelského shromáždění, tedy zasedání Parlamentu, společného jednání Sněmovny a Senátu, je zvolit prezidenta republiky. Tedy jestliže je definována prezidentským volebním řádem možnost hlasování volbou tajnou či volbou veřejnou, je přece logické, že jestliže o jednom z těch návrhů je hlasováno a neprojde, zůstává už jenom druhá možnost, jak volit a zvolit prezidenta republiky. Jinak popíráme smysl toho, proč se tady dnes scházíme. Jinak popíráme možnost, že má být zvolen prezident republiky. Prosím, zamyslete se nad tím.

Děkuji. (Potlesk v části sálu.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Hlásí se někdo další do rozpravy? Pan předseda Senátu Sobotka. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane předsedající, dámy a pánové, včera večer v poměrně reprezentativním složení, velmi reprezentativním složení, jsme se dohodli, že o procedurálních otázkách musí být souhlas obou komor českého Parlamentu. Teď máme dilema, že se nám může stát, že při nesouhlasném stanovisku při hlasování o jedné formě volby prezidenty nedojde k té druhé formě. Proto zopakuji svůj návrh – hodinové jednání, pokud se podaří naše dohoda naší dohodovací skupiny, přijdeme s návrhem před vás. Nevidím jiné řešení. Budeme si zde stokrát vykládat o § 75 – pro občany České republiky zcela nesrozumitelné, o § 73 – opět nesrozumitelné, o tom, že Ústavní soud nemá šanci zasáhnout.

Jediné řešení je politická dohoda. Věřte, že i ODS bude akceptovat závěry tohoto dohodovacího řízení. Díky.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Dále do rozpravy pan předseda Hašek.

Poslanec Michal Hašek:Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, při všem respektu k Senátu Parlamentu České republiky i k panu předsedovi Sobotkovi – o čem, dámy a pánové, chcete dělat politickou dohodu? O tom, že budeme dodržovat zákon? Já rozumím tomu, že se v tuto chvíli nehodí Občanské demokratické straně, která má majoritu v horní komoře Parlamentu, že není stykový zákon. Platí tedy jednací řád Poslanecké sněmovny a ten stanoví nějaká pravidla, jak dospějeme k hlasování o způsobu volby. Ale prosím, nedělejme dohodu o tom, že budeme doplňovat to, co podle vašeho názoru v zákonu chybí. Pak ten zákon změňme, doplňme, ale nemůžeme politickou dohodou obcházet platné znění jednacího řádu Poslanecké sněmovny. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní o slovo se přihlásil pan senátor – a nechtěl bych jim upřít, protože se současně přihlásili pan senátor Mejstřík a pan senátor Zlatuška. Který chcete vystoupit? Takže pan senátor Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška:Dámy a pánové, k tomu, co zde řekl předseda Senátu, bych chtěl říci, že jsem se nezúčastnil žádného jednání včera večer a nedal jsem nikomu zmocnění, aby mne tam zastupoval. Pan předseda Senátu nemluví mým jménem.

Chtěl bych poukázat na to, že když se u Ústavního soudu probíraly námitky proti reformě, bylo výslovně konstatováno, že předsedové komor nemohou v těch meritorních věcech zastupovat jednotlivé komory. Zde jsou obě komory shromážděny, zde se má rozhodnout hlasováním.

Co se týče námitky pana ministra Svobody o tom, že by se mělo rozhodnout o obou možnostech, připomínám jednoduchou logickou pravdu. Máme zde pouze dvě možnosti, jak realizovat volbu. Jedna je tajná, druhá je veřejná. V logice se zákon vyloučení třetího nazývá tertium non datur. Z tohoto hlediska, zamítneme-li tajnou volbu, není jiná možnost než volit veřejně. Proto má ten fakt, že se opíráme o jednací řád Poslanecké sněmovny, smysl nejen právní, ale i logický.

Zde máme rozhodnout a zde také rozhodněme. Koneckonců, bude-li veřejná volba prezidenta, bude jasně vidět, kdo získal hlasy. Ústava jasně říká, kolik hlasů a v jakých proporcích potřebuje zvolený prezident. Jestli se kdokoli z Občanské demokratické strany stydí za toho, za koho chce hlasovat, může hlasovat za jeho protikandidáta. Nic mu v tom nebrání. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Mejstřík. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Martin Mejstřík:Dámy a pánové, část toho, co jsem chtěl říci, řekl můj předřečník kolega Zlatuška. Senát se neusnesl na tom, že bude volit tajnou volbou. Můj mandát jsem nedelegoval na nikoho jiného. To znamená, že nikdo jiný minimálně za mne nemůže mluvit. A svůj názor jsem zde řekl.

Po zkušenostech s předchozí prezidentskou volbou a po zkušenostech s úrovní naší politické scény, kterou naši voliči si zažívají osmnáct let, jsem zastáncem volby veřejné jakožto volby, která umožní veřejnou kontrolu nás volitelů našimi voliči. My jsme pouze prodlouženou rukou občanů České republiky a oni mají právo na to, vidět, jak a koho v tuto chvíli budeme volit.

Zásadně nesouhlasím s návrhem pana předsedy Senátu o nějakém dohodovacím řízení úzkých skupin našich komor. Volme veřejně, jedině tak to bude transparentní, průhledné a průkazné.

Poslední slovo. Nerozumím tomu postoji Občanské demokratické strany, která se tváří jako demokratickou stranou, která ústy některých z nich bojovala v listopadu 1989 za demokracii, ale mají-li prokázat a podpořit demokratické principy, jsou proti nim. Rád bych slyšel jediný důvod, proč nechce ODS volit veřejně.

Co víc k tomu dodat? Vše ostatní bylo řečeno přede mnou. Je to jedna jediná strana ze všech parlamentních stran, která je proti. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, pane senátore. O slovo se přihlásil pan ministr Kalousek. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr financí ČR Miroslav Kalousek:Děkuji za slovo. Páni předsedové, pane prezidente, dámy a pánové, promiňte, nechci zdržovat. Původně jsem k tomuto tématu vůbec nechtěl vystoupit, nejsem odborník na parlamentní procedury. Nicméně jedno vím. Je-li různý výklad pravidel, nebo snad dokonce mezera, kterou tvůrce pravidel nepředpokládal, máme ještě jiné nástroje, kterých bychom se mohli přidržet. Jako poměrně mladá demokracie máme nástroj ústavní tradice. Tady je nějaká ústavní tradice volby prezidenta republiky. Jak za první republiky, tak po roce 1990, pokud se nejednalo zrovna o výjimečné chvíle, byla ústavní tradice tajné volby hlavy státu.

Samozřejmě, že je v moci Poslanecké sněmovny a Senátu tuto ústavní tradici prolomit a z nějakého důvodu se rozhodnout volit veřejně. A je to zcela legitimní. Pak bych si ale nesmírně přál, aby při tom byla ctěna ještě jedna tradice, na které by nám mělo vzájemně nesmírně záležet, a to je tradice úcty institucí jedné k druhému. To znamená, pokud se tak stane, aby se to nestalo silovým řešením jedné komory proti druhé, ale pouze po pečlivém uvážení a se souhlasem obou komor. Pokud bychom dnes prolomili ústavní tradici volby hlavy státu a přitom nerespektovali snahu o tradici úcty jedné komory k druhé, obávám se velmi nebezpečného precedentu do budoucnosti.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan poslanec Marek Benda. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Potom vystoupí pan poslanec Jičínský.

Poslanec Marek Benda:Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, já nechci rozšiřovat diskusi o tom, co je demokratičtější, jestli tajné, nebo veřejné volby. Jenom jsem překvapen, že to říká Martin Mejstřík, jako by tajná volba byla něco absolutně nedemokratického, když tajná volba byla jedním ze základních požadavků listopadu 1989. (Potlesk.) Všichni pamatujeme ty místnosti, které si někdo kontroloval.

Ale já opakuji svoji námitku, kterou jsem vznesl. Já si myslím, že § 75 je nepoužitelný. Pan poslanec Hašek nás může přesvědčovat, jak dlouho chce, ale jak bylo řečeno ústy předsedy Senátu, většina představitelů ještě včera večer byla přesvědčena, že § 75 je nepoužitelný. Dnes náhle je vykládán jako jediné a nejužitečnější dogma.

Já upozorňuji, že volba prezidenta republiky je upravena přesně v § 81, který neříká, že k rozhodování o volbě se použije přiměřeně jednací řád Poslanecké sněmovny, ale naopak říká přesně, že volbu upravuje pouze ústava a volební řád. Ani ústava, ani volební řád neříkají, že jedna komora může přehlasovat druhou.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Jičínský. Připraví se paní poslankyně Kateřina Jacques.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, mám smutný primát, že jsem v této Sněmovně, v tomto Parlamentu, nejstarší. Tak to mi snad dává jisté právo, abych apeloval na základní politickou odpovědnost těch, kdo sem byli zvoleni.

Chceme-li se tu dlouho tahat o jednotlivosti a procedurální spory, které souvisí s tím, že právní úprava, ať už ji budeme rozebírat jakkoli, není úplně jednoznačná a zcela jednoznačný výklad neumožňuje, což potvrdila řada expertiz ústavních právníků, pak můžeme pokračovat, ale dáváme lidem, kteří nás sem zvolili, jenom špatné svědectví o tom, že si nejsme vědomi své odpovědnosti, pro kterou jsme se tu sešli, a tou je zvolení hlavy státu. A už tady bylo řečeno, že jsou dvě možnosti: buď volit tajně, nebo veřejně. Rozhodněme –

bylo navrženo: volme tajně; bude-li většina, budeme volit tajně, nebude-li většina, budeme volit veřejně.

A připomínám, že je také zásada, že jestliže v první volbě ve třetím kole dochází k počítání hlasů, pak platí většina bez ohledu na to, ze které komory jsou.

Takže mějme tyto základní skutečnosti na vědomí a zachovejme se tak, jak občané od nás očekávají, že dnes budeme volit hlavu státu, a ne se tady tahat o procedurální spory. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí paní poslankyně Kateřina Jacques. Připraví se pan senátor Zlatuška.

Poslankyně Kateřina Jacques: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych za poslanecký klub Strany zelených zopakovala události posledních dnů.

Ve středu jsme na mimořádném zasedání našeho poslaneckého klubu v souladu s platným zákonem a v reakci na události posledních dnů, které dávaly tušit, že probíhají nekalé zákulisní praktiky a že řádnost prezidentské volby je z tohoto důvodu ohrožena, přijali jednomyslné usnesení, že volíme ve veřejné volbě a že tento postup budeme také obhajovat. Na politickém grémiu, které se sešlo včera na půdě Poslanecké sněmovny, jsem tento postoj opakovaně obhajovala a také jsem obhajovala postup podle § 75, který je platným zněním zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a v případě, že nebude schválena tajná volba, hlasuje se volbou veřejnou. Tento výklad byl potvrzen většinou ústavních právníků, kteří byli konzultováni, a dalšími odborníky, a k žádné shodě jiného typu na včerejším politickém grémiu nedošlo. Toto stanovisko za poslanecký klub Strany zelených zaznělo zcela jasně.

Děkuji. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Zlatuška. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Zlatuška:Dámy a pánové, chtěl bych reagovat na slova poslance Bendy. V listopadu 1989 jsme samozřejmě chtěli tajnou volbu, ale volbu pro voliče. My nejsme voliči, my jsme volitelé. Nevolíme si předsedu tohoto shromáždění, volíme prezidenta republiky. A volíme ho pro občany a těmto občanům také máme být zodpovědní. Nevidím sebemenší důvod, proč by tato volba měla proběhnout tajně, zatímco volba takových osobností jako předseda Sněmovny nebo předseda Senátu nechť probíhá tajným hlasováním.

Jen bych připomněl, že před časem, když si dovolil proti stávajícímu předsedovi Sobotkovi kandidovat tehdejší kolega Jeřab, jakou nevoli to vzbudilo mezi senátory z ODS. Neměl jsem tehdy pocit, že probíhala volba, která by opravdu byla tajná.

A co se ústavních zvyklostí týče – před pěti lety probíhalo rozhodování o proceduře přesně stejným způsobem jako dnes. Předsedající schůze dal hlasovat o tom, jestli volba má být tajná. Tehdy zvítězila volba tajná. Pokud by toto byla jediná možnost, jak pokračovat, bylo by zbytečné hlasovat. Jestliže o tom hlasujeme, musíme připustit, že můžeme mít i tu možnost druhou. Stejně jako musíme připustit – a kolegové z ODS to možná budou nést nelibě – že máme dva kandidáty, nikoli jen jednoho. Můžeme samozřejmě zvolit současného prezidenta na druhý mandát, ale máme zde jinou možnost – zvolit Jana Švejnara na jeho mandát první. A tyto dvě možnosti bychom měli hlasováním prozkoumat. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní se o slovo přihlásil pan poslanec Rath. Prosím, pane poslanče, máte slovo. (Velký hluk v sále.)

Poslanec David Rath: Dámy a pánové, já bych se snad ani do této rozpravy nehlásil, protože můj názor na veřejnou volbu jako volbu čestnější, transparentnější, férovější je známý, ale velmi mě uráží to, co tady řekl pan kolega poslanec Benda.

Víte, my bychom neměli argumenty používat, jak se nám hodí. Já bych chtěl ODS připomenout, že váš místopředseda ODS Petr Bendl byl do funkce hejtmana Středočeského kraje zvolen vašimi zastupiteli ve veřejné volbě. Je to návrat před listopad 1989? Pak prosím vašeho místopředsedu vylučte. A vaše zastupitele.

Takže prosím, abychom tady používali férové argumenty. A já tomu rozumím – obě formy volby jsou v ústavě, veřejná, tajná, tak pojďme hlasovat. Čeho se bojíte? Proč ODS blokuje dodržování zákona? Prosím, chovejte se jako demokraté. Děkuji. (Potlesk.)

 

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Do rozpravy se dále hlásí pan senátor Štěch. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Milan Štěch:Pane prezidente, pane Švejnare, vážené členky Parlamentu, vážení členové Parlamentu, já si myslím, kde vzniká rozpor ve výkladu pravidel ústavy, jednacích řádů, že má nastoupit logika.

Tady bylo hovořeno o odkazu roku 1989. I já ho ctím. Myslím si, že tajná volba je skutečně vrcholný demokratický princip a že to je výdobytek roku 1989. Ale dámy a pánové, výdobytkem roku 1989 je i to, abychom brali v potaz názory občanů. Současné názory občanů. A naše moc je nám dána, odvozena, z moci jednotlivých suverénů, suverénů občanů. Proč občané v současné době 70 % podporují veřejnou volbu? To jsme si jako Parlament udělali sami nedůvěrou, kterou jsme občanům do jejich myslí vnesli tím, že někteří, anebo nám někteří blízcí v zadních řadách se snaží vyjednávat a obchodovat o tom, jak a kdo se bude volit.

Také odkazem roku 1989 bylo, abychom v naší zemi neměli systém moci jedné politické strany. Dámy a pánové, my v současné době jako senátoři zažíváme v Senátu, co je to moc v rukách jedné politické strany. Důkazem toho je to, že premiér vlády předkládá balík reformních zákonů, hovoří o tom, že jsou to nejdůležitější zákony od roku 1989 – a většina 41 senátorů z řad ODS zablokuje vůbec projednávání tohoto zákona v horní komoře Parlamentu! Ptám se, k čemu potom taková horní komora Parlamentu.

Já si myslím, že když není shoda, tak že se prostě musí rozhodovat. Jestliže bychom chtěli připustit, aby jedna komora Parlamentu, horní komora Senát, zablokovala celý Parlament, tak si myslím, že by to bylo absurdní. Souhlasím s tím, co bylo navrženo: ať o proceduře rozhodne Parlament jako celek, a ne jednotlivé komory. To je můj návrh.

Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. O slovo se přihlásil pan místopředseda Filip. Pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Senátu Parlamentu České republiky, pane prezidente, paní a pánové, držím v ruce jednací řád Poslanecké sněmovny, zákon, kterým se řídíme. Debata, tak jak se teď vyvinula, neukazuje na to, že bychom byli schopni a ochotni předvést lidem to, že si zasloužíme větší důvěru.

Klub Komunistické strany Čech a Moravy, když se připravoval na tuto volbu, byl přesvědčen, že volba má proběhnout tajným způsobem, tak abychom nebyli obviňováni z toho, že snad chceme zavést nějaké podivné praktiky. Poslední veřejná volba byla volba Václava Havla v prosinci 1989 – a opravuji, co jsem řekl ve svém vystoupení, které jsem měl za klub KSČM, bylo to tehdy Federální shromáždění Československé socialistické republiky, já jsem řekl České a Slovenské Federativní Republiky. To bylo ještě předtím, než se změnil název státu. A volba byla pod takovým tlakem, že rozhodovali bývalí zvolení poslanci s různými příkazy, ať už z Moskvy nebo odjinud, a ti, kteří se nepodřídili, byli tři a všichni v kooptacích byli vyměněni. Bez ústavy, bez zákona. To je jedna základní věc, kterou chci říci.

Uvědomme si tedy, jestli jsme se dostali zpátky do situace, že lidé nevěří tomuto zákonodárnému sboru. Vzhledem k tomu, co jsem říkal ve svém úvodním vystoupení, a řekl jsem, že je třeba si vážit názoru občanů, tak jsem na včerejší den svolal společné jednání poslanců a senátorů s výkonným výborem naší strany a dohadovali jsme se o tom, jestli přidržíme novodobou tradici tajné volby. Ale byli bychom špatní politici, kdybychom nerozuměli požadavku občanů České republiky. Ten požadavek je evidentní. Lidé chtějí vědět o volbě více, než jsme jim schopni dát, ale proto abychom dále neextendovali tuto exkurzi. Pan předseda Senátu dokonce řekl, že lidé nerozumějí tomu zákonu o jednacím řádu. Já jsem přesvědčen, že nemá pravdu. Lidé debatě rozumějí velmi dobře.

Já se přikláním k tomu, abychom se nejdříve ve slušném prostředí shodli na tom, jestli návrh, který přednesl předseda Poslanecké sněmovny, je ten, o kterém budeme hlasovat, jak budeme postupovat, a nepředváděli se tady, kolik toho umíme o tomto zákonu. Já samozřejmě tento zákon znám, vážím si toho. Dovedu si opravdu představit to, proč je napsáno v příloze č. 2, jak se volí tajným způsobem prezident republiky, jak se volí veřejným způsobem prezident republiky, protože to v zákoně je, respektive v příloze zákona č. 2, kde je to přesně popsáno.

Nestrašme se něčím, co nemusí nastat. Jenom se pokusme jeden druhého dobře poslouchat a přijít předtím, než poprvé začneme hlasovat, s tím, abychom si lépe rozuměli, lépe si naslouchali. Nakonec oba kandidáti vás k tomu vyzvali.

Děkuji vám. (Potlesk poslanců KSČM.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. O slovo se přihlásil pan ministr Langer. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr vnitra ČR Ivan Langer: Pane prezidente, páni předsedové, milé dámy a pánové, omlouvám se za své vystoupení. Nechtěl jsem vystoupit. Přesto mi dovolte, abych začal jednou glosou. Je zajímavé sledovat obsah vystoupení, která zazněla ještě před polední přestávkou. Ti, kteří chtějí volit Václava Klause prezidentem České republiky, hovořili o Václavu Klausovi. Ti, kteří nechtějí volit Václava Klause prezidentem republiky, volili (?) a hovořili o Václavu Klausovi.

Myslím si, že se zde potýkáme se zvláštní situací, kdy je nám podsouváno, že ten či onen druh volby napovídá nebo nahrává tomu či onomu kandidátovi. Já se domnívám, že to je špatná cesta. Myslím si, že volba jako taková možná pro někoho takovýto význam má, ale pro nás pro všechny by způsob volby měl být veden úplně jinou motivací, než je to, jestli fandím tomu nebo onomu kandidátovi. A určitě tady neplatí, že ten, kdo hlásá veřejnou volbu, je větší demokrat než ten, který upřednostňuje tajnou volbu.

Přesto mi dovolte, abych já zde prohlásil, že pro mne tajná volba je jedním ze symbolů toho, proč jsem byl v listopadu 1989 členem stávkového výboru, a na rozdíl od svého kolegy Mejstříka jsem svůj názor nezměnil. Já jsem v té době stávkoval mimo jiné proto, abych mohl tajně volit, protože jsem si pod tajnou volbou dokázal představit a představuji jednu z nejzákladnějších svobod a hodnot demokracie.

Respektuji váš názor, kteří jste přesvědčeni o tom, že veřejná volba je lepší. Dovolte mi, abych já zde svůj hodnotový princip takovýmto způsobem zdůraznil. Ano, považuji tajnou volbu nikoliv za něco nemravného, nestoudného, ale za něco, čeho si musíme vážit, nebo alespoň bychom si toho měli vážit.

Poslední poznámka. Před pěti lety společnou schůzi obou dvou komor vedl, nepletu-li se, pan Zaorálek. Myslím si, že stojí za to v tuto chvíli si zapamatovat, a tady bych rád navázal na svého kolegu senátora Štěcha, na to, co řekl – že buď zde platí, že jsme shromáždění volitelů, buď zde platí, že každý z nás má stejnou váhu hlasu, že každý hlas každého nás má mít stejné právo o tom rozhodnout, jakým způsobem postupovat, ať rozhodne Parlament jako celek, jakým způsobem máme při volbě prezidenta postupovat.

To si myslím, že je přesně to pravidlo, vůči kterému se někteří předřečníci odvolávali: neshodnou-li se právníci, neshodnou-li se politici, má rozhodnout zdravý rozum!

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. O slovo se přihlásil místopředseda Lubomír Zaorálek, potom pan senátor Mejstřík a pan poslanec Exner.

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek:Dámy a pánové, vážení kolegové, já jenom, protože pan ministr Langer zmínil to, že jsem tady před pěti lety řídil minulou volbu. Tak dobře, já bych rád připomněl, že jsem tehdy před pěti lety postupoval přesně stejně jako nyní předseda Vlček. Začal jsem tím, že jsem tomuto shromáždění navrhl postupovat tajnou volbou, a vy jste o tom hlasovali. To byl postup, který jsem zvolil.

A já jsem tady řekl, že se mi nezamlouvá námitka vznesená panem poslancem Bendou proto, protože podle jednacího řádu, který podle ústavy je pravidlem pro tuto volbu, podle jednacího řádu je to předseda Sněmovny, který má jediný právo navrhnout způsob volby. Pokud bychom v námitce rozhodli, opakuji, že bychom námitku pana poslance Bendy potvrdili, tak bychom předsedovi Sněmovny toto právo ze zákona vlastně odňali, a to je podle mě to, čeho se nemůžeme dopustit.

Takže apeluji na vás, postupujme stejně jako před pěti lety. (Potlesk zejména v řadách ČSSD.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan senátor Mejstřík. Prosím, máte slovo.

Senátor Martin Mejstřík:Dámy a pánové, pane prezidente, pane profesore, vážené předsednictvo, jsem rád, že tady po osmnácti letech s vámi mohu být a vyříkat si některé věci, které jsme si měli vyříkávat v listopadu 1989.

V roce 1989, já už jsem to zde zmiňoval, jsme dle mého názoru bojovali za svobodu, v prvé řadě, za demokracii, ve druhé řadě. Měl jsem o tom dneska už jednou řeč. Domníváte se, vážení přátelé, že dnes nemáme svobodu, nemáme demokracii? Vážený pane kolego a můj věrný příteli z roku 1989 Bendo, čeho se bojíte? Čeho se bojíš? Stojí ti za zády nějaký sekretariát, uliční výbor KSČ nebo krajský výbor KSČ, který by ti hleděl pod prsty? Jakého sekretariátu se bojíte, přátelé? Co vás nutí nyní, v tomto okamžiku, když v jiných případech tak zásadoví nejste, tolik plédovat navzdory 70 procentům našich občanů, občanů ČR, plédovat náhle za tajnou volbu?

Já vám řeknu, vážený kolego, prostřednictvím pana předsedajícího, pane kolego a ministře a souputníku z revoluce Langře, abych vás parafrázoval. Tajná volba je nemravnou a nestoudnou ve chvíli, kdy se za ni schovávají kšefty s našimi hlasy. Proto volme veřejně a zkraťme tyto trapné chvíle! Děkuji za pozornost. (Potlesk zejména v levé části sálu.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan poslanec Exner. Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Václav Exner:Pane předsedo, pane předsedo Senátu, pane prezidente, pane kandidáte Švejnare, dámy a pánové. Moji kolegové mně říkali: nechoď tam, ať se hádají, lidi to stejně odsoudí, takovéto postupy, a já musím říci, že s tím přesně souhlasím. Dostáváme se do doby, kdy za svobodu a demokracii tady někteří bojují skutečně velmi zvláštním způsobem.

Protože patřím k jedněm z poslanců, kteří už jsou delší dobu v Poslanecké sněmovně, tak mně také dovolte konstatovat, že jsem byl mezi těmi, kteří se zúčastnili jednání o současném jednacím řádu Poslanecké sněmovny, a byl jsem v několika komisích, které měly připravit – některé připravily, některé nepřipravily – úpravy tohoto jednacího řádu a také stykový zákon pro obě komory, což se ve své době nepodařilo. Přesto se domnívám, že velká část diskuse, která tady je, je zbytečná, protože podle mého názoru přes všechny nedokonalosti, které naše zákony a mezi nimi i ústava i jednací řád Poslanecké sněmovny mají, tak se domnívám, že věc je správně upravena, a to v tom smyslu, jak o tom také někteří diskutující hovořili.

Dovolte mi, abych z části 10. z § 79 vám odcitoval odstavec druhý: Pro jednání společné schůze komor platí tento zákon. – Tento zákon, tj. jednací řád Poslanecké sněmovny. Jestliže tento zákon platí, potom snad se shodneme v tom, že je nesporné, že platí také § 73, že platí také § 75, že platí paragrafy víc než 80, že platí také příloha dvě, která je volebním řádem, který upravuje volby v Poslanecké sněmovně.

Jednací řád Poslanecké sněmovny mluví o tom, že Poslanecká sněmovna o všech věcech rozhoduje ve sboru, tedy rozhoduje takovým způsobem, že se počítají hlasy buď všech poslanců, nebo všech přítomných poslanců, kteří se zúčastňují rozhodování, kteří se zúčastňují hlasování. Jestliže tento zákon říká, že pro jednání společné schůze komor platí, potom je potřeba vidět, že také společná schůze obou komor není schůzí samostatně jedné komory a samostatně druhé komory, nýbrž právě společnou schůzi, kde jak senátoři a senátorky, tak poslanci a poslankyně vytvářejí sbor, který rozhoduje. V tom případě se domnívám, že o všech otázkách, které nejsou zvláštním způsobem upraveny, se rozhoduje takovým způsobem, jako rozhoduje Sněmovna podle jednacího řádu, s tím, že pro toto rozhodování tentokrát je k dispozici nikoliv 200 těch, kteří rozhodují, ale 281.

Jednací řád v současné době zvláštním způsobem, pokud jde o volbu prezidenta, upravuje výlučně samotný průběh volby. Neupravuje procedurální otázky, které jsou předmětem společné schůze Poslanecké sněmovny, ani procedurální otázky, které jsou spojeny s probíraným bodem. Tudíž se domnívám, že nejenže tento jednací řád ve všech paragrafech platí, ale platí dokonce tak, že s výjimkou speciálních ustanovení o volbě prezidenta republiky rozhoduje tento sbor, který se zde dneska sešel, jako celek o všech procedurálních otázkách.

Dovolte mi, abych zároveň řekl, že sám jsem z mnohých důvodů, včetně těch, které zde byly uváděny, pro volbu tajnou, a to výhradně. Jsem z Poslanecké sněmovny, o které někteří tady tvrdili, že pravděpodobně je pro volbu veřejnou. Ale dovolte mně také konstatovat, že volební řád i ústava předpokládají, že volit prezident a některé další volby se mohou jak volbou veřejnou, tak volbou tajnou. Je tedy zbytečné se tady přetlačovat o to, jestli je legitimnější volba veřejná, nebo volba tajná. Máme ústavu, máme jednací řád, které prostě a dobře připouštějí obě dvě volby, a všichni víme, že každá volba má argumenty, které právě tento způsob podporují, a argumenty, které tento způsob nepodporují.

Myslím si, že my zastánci tajné volby bychom měli uznat, že je prostě legitimní, aby se rozhodlo v tomto sboru, jestli se bude volit případně veřejně, a ti, kteří zastávají představu o veřejné volbě, by snad mohli uznat, že je v souladu s ústavou a s jednacím řádem, že se může rozhodnout o volbě tajné.

Co z toho všeho, co možná zbytečně obsáhle vykládám, vyplývá? Z toho všeho vyplývá, že pan předseda Poslanecké sněmovny správně na začátku schůze navrhl způsob hlasování jako volbu tajnou.

Podle mého z toho dále vyplývá, že o tomto jeho návrhu je třeba hlasovat, a to ve sboru, který tvoří společně Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky. Prostě a dobře, až toto hlasování skončí a sečteme hlasy, budeme vědět, jestli budeme volit tajně, nebo veřejně. Domnívám se, že demokracie neutrpí, když budeme postupovat v souladu se zákonem. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásila paní senátorka Paukrtová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Soňa Paukrtová:Pane prezidente, pane předsedající, senátoři, senátorky, poslanci, poslankyně, já jsem také původně nechtěla zde vystupovat, ale bohužel musím říci tři poznámky.

Nepovažuji tajnou volbu za cosi nemravného. Na druhou stranu nepovažuji volbu veřejnou za něco, co nás vrací před rok 1989. Obě ty volby mají svá pro a proti a je zcela legitimní a zcela právoplatné, abychom se tady rozhodli. Od toho tady také jsme.

Já jsem se včera zúčastnila toho jednání, které tady bylo zmiňováno. Já mám pocit, že vedení komor a předsedové klubů nemohou rozhodnout za tento sbor. Mohou doporučit tomuto sboru, a tak jsem také chápala to jednání, které probíhalo. Tam došlo k tomu, že jsme vyslovili ochotu k tomu, vést dohadovací řízení. Já jsem tam zpochybňovala to, když byl napadán § 75 a 73. Já totiž mám pocit, a konzultovala jsem to s ústavními právníky a oni se ptali, v čem je náš problém. Vždyť přece jednací řád a ústava hovoří naprosto jasnou řečí. Ať už máme názor na volbu tajnou či veřejnou, jakoukoliv, tak prostě a jednoduše ten postup je tam popsán. A to jednání jsem považovala za konzultační právě tak jako rozhodnutí organizačního výboru Senátu i organizačního výboru Poslanecké sněmovny. Tam lze přijmout pouze doporučující stanovisko, rozhodně ne stanovisko, které má nějakou rozhodovací validitu.

Pak bych chtěla říci ještě jednu věc. Já si myslím a velmi apeluji, abychom přijali stykový zákon. Ono to vypadá jako nějaké akademické debaty. Já se zúčastňuji jednání obou komisí pro ústavu a parlamentní procedury a vše to vypadá, že to je taková záležitost, která jaksi nás netlačí. Ale na této zkušenosti vidíte, že stykový zákon nutně potřebujeme. Takže když už tady vedeme sáhodlouhou debatu o proceduře, tak prosím přijměme stykový zákon, a já bych navrhovala v tuto chvíli, hlasujme o návrhu předsedajícího této schůze podle zákona, podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny, kterým jsme povinni pro tuto schůzi se řídit.

Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, paní senátorko. O slovo se přihlásil pan předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Severa. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Pavel Severa:Milé dámy, vážení pánové, musím říci, že jsem zažil mnohá rozhodování, rozhodovat je naše povinnost v populárních i nepopulárních chvílích. Považuji ale za nutné říci, že rozhodovat je povinnost, jednat je slušnost. A za klub KDU-ČSL musím říci, že my nepotřebujeme přesně určovat, jak hlasovat, protože každý z nás má svobodu volby. My nepotřebujeme stanovovat podmínky, aby mohly stranické sekretariáty kontrolovat naše volitele. Já bych si přál, a myslím si, že by si to přáli i oba kandidáti, aby forma volby byla odhlasována, nikoliv vyvzdorována. Nebylo by to přínosné a nebylo by to důstojné.

Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan místopředseda Kasal. Pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Jan Kasal:Je to tady poněkud nebezpečné, dámy a pánové, ale to nevadí. (Posunuje řečnický pult.)

Mně se za mé politické kariéry málokdy stalo, abych mohl souhlasit hned se dvěma svými letitými oponenty najednou, a to s panem poslancem Exnerem a s panem senátorem Štěchem. Já si totiž myslím, že oni klepli hřebíček na hlavičku. Proč my se máme spoléhat na nějaké výklady jednacího řádu, když můžeme rozhodnout hlasováním? A můžeme rozhodnout hned bez nějakých problémů, tak to udělejme. Hlasujme o návrhu pana předsedy Vlčka o tajném hlasování, použijme klidně § 75 a hlasujme všichni ve sboru, tak jak to navrhl pan senátor Štěch a pan poslanec Exner.

Pane předsedo, berte to, prosím pěkně, jako můj procedurální návrh. Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan senátor Pavlata. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Pavlata:Dámy a pánové, pane předsedající, já bych chtěl vašim prostřednictvím poopravit výrok pana Zaorálka, když zde mluvil o svém vystoupení na první společné schůzi obou komor Parlamentu České republiky, která se konala 15. ledna 2003. Já zde mám zápis z této schůze, těsnopiseckou zprávu, a pan tehdejší předsedající po určení ověřovatelů nám sdělil: "Vážené kolegyně a kolegové, po jednání senátních a poslaneckých klubů a organizačních výborů obou komor vám předkládám návrhy, u nichž Senát i Poslanecká sněmovna dospěly ke shodnému stanovisku, a to aby byl prezident volen tajnou volbou, aby o procedurálních otázkách obě komory hlasovaly samostatně. V případě, že by nedošlo ke shodnému usnesení, platí, že návrh nebyl přijat."

Všichni dobře víme, že Senát i Poslanecká sněmovna nedospěly ke shodnému stanovisku, protože Senát dospěl ke stanovisku tajné volby a Poslanecká sněmovna ke stanovisku veřejné volby. O těchto názorech, o těchto náhledech bude třeba hlasovat. To se domnívám já.

Děkuji za pozornost.


Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. S reakcí pan místopředseda Zaorálek.

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek:Ano, to, co přečetl pan senátor Pavlata, to je samozřejmě správně. Ale není to nic ve sporu s tím, co jsem tady řekl. Já jsem tehdy také postupoval tak, že jsem navrhl tajnou volbu, stejně jako předseda Vlček. Měl jsem proti němu tu výhodu, že mezitím ta jednání se Senátem i Sněmovnou ukázala, že obě sněmovny drtivou většinou hlasů tu tajnou volbu potvrdí. My jsme se už potom, pokud se pamatuji, těmi dalšími variantami ani příliš nezabývali, protože bylo velmi pravděpodobné, že nebude se způsobem volby problém. Ale já jsem tady řekl – pan předseda Vlček postupuje stejně. To je všechno.

Dovolte mi ale, abych se vyjádřil už i k tomu dalšímu návrhu, který tady zazněl. Tady se tedy, a pan místopředseda Kasal to opakoval jako poslední, navrhoval, abychom už to první hlasování o proceduře provedli tím způsobem, že bude hlasovat Poslanecká sněmovna i Senát dohromady a prostě z nich budeme počítat tu většinu. Dovolte mi, abych vám řekl, a je mi to velice líto, že se pouštíme do těchto procedurálních debat tak detailně, ale myslím si, že na to je nutné zareagovat. Já to chápu tak, že jsme tady dnes jeden Parlament, ale obě komory jsou stále autonomní a ve všech krocích ty komory postupují samostatně. Hlasují zvlášť jako Sněmovna, hlasují zvlášť jako Senát. A tohle se může zrušit pouze v případě, když ústava dá výjimku v třetím kole volby prezidenta. A my nemůžeme sami tady tento princip zavést, protože je možné z toho učinit takovýto jeden Parlament pouze u výjimky, kterou stanoví ústava. Jinak si myslím, že bychom byli v rozporu s ústavou.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. S faktickou se přihlásil pan ministr Cyril Svoboda, potom pan místopředseda Kasal. Dáváte přednost panu místopředsedovi Kasalovi? Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Jan Kasal:Dámy a pánové, pan místopředseda Zaorálek má svým způsobem pravdu. Pravdu má v tom, že abychom mohli hlasovat jako ten 281členný sbor, o tom způsobu by měly obě komory rozhodnout samostatně. Zdali s tím souhlasí, nebo ne. To na doplnění.

A jednu poznámku, kterou jsem zapomněl říci při tom svém prvním vystoupení. Opírám tento svůj postoj, stejně jako pan senátor Štěch, pan poslanec Exner a určitě drtivá většina z vás, o přesvědčení, že budeme hlasovat a volit prezidenta takovým způsobem, který si bude přát většina z nás. A to je to podstatné.

Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. S faktickou pan ministr Cyril Svoboda. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr vlády ČR Cyril Svoboda: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, navrhuji po konzultaci upřesnění toho návrhu, a podle mě naprosto korektní. Nechť hlasuje Senát o tom, zda budeme hlasovat společně, nechť hlasuje Sněmovna, že budeme hlasovat společně. To je ona vůle obou komor. Když se shodneme na tom, že budeme hlasovat společně, hlasujme společně, ukončeme tuto debatu, protože se stejně někam dál nedostaneme. A nejlepší projev vůle je obou dvou komor a tento postup nemůže napadnout vůbec nikdo, protože to bude projev vůle jedné komory a druhé komory shodnout se na společném hlasování. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Nyní uděluji slovo paní senátorce Janáčkové. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Liana Janáčková:Dobrý den, dámy a pánové. Já jako jedna z mála v Parlamentu jsem nezávislá, nemám za sebou žádné sekretariáty a nikdo mě nenutí, abych hlasovala nějak, podle něčího příkazu. Mám svou vlastní vůli a svou vlastní vůlí jsem se rozhodla, že chci volit pana Václava Klause. Nicméně demokracie a svoboda je právě v tom, že u té plenty, u té urny, jsme sami se svým svědomím a se svou zodpovědností. A jestliže my věříme sami sobě, já sama sobě věřím, tak mi v tom případě věří i moji voliči, že jsem je nezklamala. A to je o té naší vlastní odpovědnosti. A jestliže tady zastupujeme voliče, jak všichni říkáme, že nám záleží na občanech, já si neuvědomuji, že bychom měli jiné voliče Sněmovna a jiné voliče Senát. Máme všichni stejné voliče, prosím vás pěkně. Proto jsme tady. Ale proto máme také zodpovědnost, takže u té plenty sami se svým svědomím. Děkuji. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan poslanec Pleva. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Připraví se pan poslanec Koníček.

Poslanec Petr Pleva:Vážený pane předsedo, vážený pane prezidente, pane Švejnare, dámy a pánové, já jen velmi krátce, protože mnoho z toho, co jsem chtěl říct, už řekli moji předřečníci. Jen na vás, pane předsedo, když se tady neustále oháníme jednacím řádem, že to je zákon, který platí a nesmí se porušovat, pak bych vám jen chtěl připomenout, že o procedurálním návrhu se hlasuje ihned a bez rozpravy.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, pane poslanče. I když já jsem otevřel rozpravu ke kandidátům a ke způsobu volby.

Dále vystoupí pan poslanec Koníček. Nechce vystoupit. Takže chce někdo? Pan místopředseda Zaorálek.

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek:Vážení kolegové, já si – už jsem to řekl asi třikrát – já si ale opravdu myslím, že není šťastné vést tady v tomto plénu procedurální debatu, a proto bych chtěl požádat pana předsedu, aby na hodinu přerušil toto jednání Parlamentu.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Vyhlašuji přestávku na 15 minut. Chci k sobě všechny předsedy a místopředsedy obou komor a předsedy klubů poslaneckých a senátorských. Poprosím vypnout mikrofony od řídícího.

 

(Jednání přerušeno v 16.05 hodin.)

 

(Jednání pokračovalo v 16.21 hodin.)

 

Předseda PSP Miloslav Vlček:Vážené kolegyně, vážení kolegové, vyhlašuji do 17 hodin přestávku na jednání poslaneckých klubů. Sejdeme se tady v 17 hodin. Kolegové předsedové budou nyní svolávat jednotlivé poslanecké kluby.

(Jednání přerušeno v 16.22 hodin. Na žádost poslaneckého klubu ČSSD přestávka prodloužena do 17.15 hodin.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, než ukončím rozpravu, informoval bych vás o dohodovacím řízení, které proběhlo po přerušení naší společné schůze.

Výsledek dohodovacího řízení a předpoklad je ten, že pan poslanec Marek Benda svou námitku stáhne a dohodovací řízení požadované předsedou Senátu se již uskutečnilo. Táži se pana poslance Bendy... Ano, stahuje. Výborně. Pan předseda Senátu s tímto postupem taktéž souhlasí.

Já ukončím rozpravu k navrženým kandidátům a ke způsobu volby. Když dovolíte, navrhl bych postup, podle kterého budeme hlasovat, podle kterého budeme postupovat, jak byl výsledek dohodovacího řízení.

V prvním hlasování by hlasoval Senát o následujícím: Souhlasí Senát s tím, že bude hlasovat o návrhu předsedy Poslanecké sněmovny na tajné hlasování společně s Poslaneckou sněmovnou, s tím, že rozhoduje nadpoloviční většina z přítomných senátorů a poslanců?

Poprosil bych, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Pan předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL pan poslanec Severa. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Pavel Severa:Dámy a pánové, prosím o deset minut technické pauzy pro klub KDU-ČSL. Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Sejdeme se v 17.30 hodin.

(Jednání přerušeno v 17.20 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 17.33 hodin.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, já bych chtěl, než budu pokračovat, zpochybnit neboli prohlásit minulé hlasování za zmatečné, protože nebylo dokončené.

Budeme nyní hlasovat v Senátu o následujícím: Souhlasí Senát s tím, že bude hlasovat o návrhu předsedy Poslanecké sněmovny na tajné hlasování společně s Poslaneckou sněmovnou, s tím, že rozhoduje nadpoloviční většina z přítomných senátorů a poslanců?

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro návrh, aby Senát souhlasil s tím, že bude hlasovat o návrhu předsedy Poslanecké sněmovny na tajné hlasování společně s Poslaneckou sněmovnou, s tím, že rozhoduje nadpoloviční většina z přítomných senátorů a poslanců. Kdo je proti?

Hlasování pořadové číslo 3, z přítomných 81 senátorů a senátorek pro návrh 56, proti 17. Senát s návrhem vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh: Poslanecká sněmovna souhlasí s tím, že bude hlasovat o návrhu předsedy Poslanecké sněmovny na tajné hlasování společně se Senátem, s tím, že rozhoduje nadpoloviční většina z přítomných senátorů a poslanců. Kdo je proti?

Hlasování pořadové číslo 4, z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh hlasovalo 96, proti 77. Poslanecká sněmovna s návrhem nevyslovila souhlas.

Nyní budeme hlasovat o návrhu, který jsem přednesl na začátku. Navrhl jsem, aby volba prezidenta proběhla tajným hlasováním. Chci upozornit, jak jsem již jednou konstatoval, že nebude-li přijat návrh na tajné hlasování, platí automaticky a bez dalšího hlasování, že budeme volit prezidenta republiky hlasováním veřejným.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Slovo má předseda klubu ODS Petr Tluchoř.

(Hluk a výkřiky ze sálu.)

Poslanec Petr Tluchoř: Dámy a pánové, pane prezidente, vážený pane předsedo, vážený pane předsedo, vážení členové vlády, pane Švejnare. My jsme vyhověli žádosti, snažili jsme se najít cestu k tomu, abychom odblokovali tuto situaci. Podali jsme pomocnou ruku, aby se našlo společné řešení. Došli jsme na dohodovacím řízení k řešení této patové situace, kterou zde navrhl, mimochodem, pan poslanec Exner, pan senátor Štěch, pan poslanec Jičínský. Je to varianta, při které senátoři svůj mandát musí ve prospěch poslanců maličko upozadit, protože jejich hlas se stává jakoby slabším v roli Senát–Sněmovna. My jsme na tuto variantu byli ochotni přistoupit, pro ni jsme hlasovali. Ti, kteří navrhovali tuto variantu, ji v tuto chvíli pohřbili.

Já vznáším samozřejmě námitku proti postupu předsedajícího, protože si myslím, že není možné použít § 75 pro volbu prezidenta, a žádám, abychom o této námitce hlasovali. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Ano, děkuji. Vyhlásím zahájené hlasování za zmatečné. Ano, o slovo se hlásí – ale tady by to měl být procedurální návrh bez rozpravy. (Hluk v sále. Hlásí se poslanec Hašek a namítá, že se hlásil již před poslancem Tluchořem.)

Dobře, prosím, máte slovo, pane předsedo.

Poslanec Michal Hašek:Děkuji za slovo. Vážený pane prezidente, pane profesore Švejnare, páni předsedové, vládo, dámy a pánové, k tomu, co řekl kolega Tluchoř. My jsme dopředu upozornili, že podle našeho názoru Ústava České republiky předpokládá pouze v jediném případě možnost součtu hlasů poslanců a senátorů. Tím případem je třetí kolo volby. To je fakt číslo jedna.

Fakt číslo dva: Jestliže tady kolega Tluchoř hovoří o tom, kdo – nemyslím teď konkrétní politické subjekty, ale obecný výsledek hlasování – zablokoval situaci, musím stejně tak konstatovat: situaci blokuje jediný politický subjekt, který stále trvá na tajné volbě. Všechny ostatní subjekty tady v Parlamentu deklarovaly, dámy a pánové, že chtějí volbu veřejnou.

Jestli pak volitelé některých politických stran tuto obecnou politickou deklaraci vedení těchto stran v hlasování vyjádřili jiným způsobem, je to, prosím, pouze a jenom jejich záležitost. My jsme demokraticky vůbec přistoupili na to, že se o takovémto návrhu hlasovalo. Podle mého pevného přesvědčení předseda Poslanecké sněmovny neměl ani o takovém návrhu nechat hlasovat, protože jednací řád jasně říká, že návrh způsobu volby je pouze věcí předsedajícího, kterým je na společné schůzi předseda Poslanecké sněmovny.

Dobrou vůlí předsedy bylo, že si osvojil tento návrh, předložil jej k demokratickému hlasování a obě komory o něm hlasovaly. (Potlesk zleva.)

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní tedy budeme hlasovat o námitce, kterou vznesl pan předseda Tluchoř.

Pan místopředseda Filip se hlásí o slovo. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedo Sněmovny, pane předsedo Senátu, pane prezidente, pane kandidáte Švejnare, paní a pánové, já myslím, že v tuto chvíli jsme v situaci, kdy se musíme vrátit k dohadovacímu řízení, protože je tady zásadní věc. To znamená, že tak jak bylo řečeno kolegou Michalem Haškem, je evidentní, že musí proběhnout kola hlasování, o kterých předpokládá Ústava České republiky, že se volí prezident republiky. Je evidentní, že takové společné hlasování může být pro třetí kolo té které konkrétní volby. My jsme žádné kolo hlasování neudělali, neučinili, a podle mého soudu je tedy potřeba se vrátit k tomu, co bylo předloženo na úterním jednání vedení obou komor, vysloveně to precizovat. Já v tuto chvíli navrhuji nové dohadovací řízení. Precizovat tento návrh, který v úterý padl, a vrátit se k němu hlasováním v obou komorách Parlamentu České republiky.

Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Táži se pana předsedy Tluchoře, jestli mám nechat hlasovat o námitce. Souhlasíte s návrhem, který přednesl pan místopředseda Filip. Jenom se táži pana místopředsedy na jak dlouho, nebo jaký časový limit. Takže sejdeme se tady v 18.15 hodin. Dohadovací řízení bude v prostorách Mánesova sálu.

 

(Jednání přerušeno v 17.42 hodin.)

***

(V 18.15 prodloužena přestávka do 19.00. Předsedající zároveň předává vzkaz od předsedů klubů, aby se členové Parlamentu uchýlili do prostor svých poslaneckých a senátorských klubů. V 19.00 byla na žádost poslaneckého klubu KSČM přestávka prodloužena do 19.15. V 19.15 předsedající prodlužuje přestávku na žádost poslaneckého klubu ODS do 19.30. Jednání pokračovalo v 19.31.)

 

Předseda PSP Miloslav Vlček: Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení senátoři, vážení poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, než budu pokračovat, tak bych zrekapituloval, kde jsme skončili. Pan předseda Tluchoř přednesl námitku, pan místopředseda Filip požádal o dohadovací řízení, které se v podstatě rozešlo, aniž by byl nějaký výsledek.

Já bych se zeptal pana předsedy Tluchoře, jak naložit s jeho námitkou, nebo jestli má jiný návrh. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Poslanec Petr Tluchoř: Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo, dámy a pánové, vážený pane Švejnare, je mi nesmírně lítlo, že sem musím v tuto chvíli předstoupit já s jiným návrhem, než s konstatováním, že si dovoluji stáhnout svoji námitku. Na dohadovacím řízení proběhla debata o cestě, která by nám umožnila z této patové situace se dostat. Stejně jako předtím navrhovali páni kolegové Štěch, Jičínský, Exner cestu, která by to umožňovala, osvojil si ji zde na místě pan poslanec Svoboda, tak i já nyní si dovoluji osvojit návrh, který přednesl na dohadovacím řízení pan místopředseda Filip. Možná je to paradoxní, ale nemám jinou cestu, protože stojím o to, abychom se pohnuli z místa a mohli dneska volit.

Čili dovolte, abych stáhl svou námitku proti postupu předsedajícího a navrhl vám následující postup, jak odblokovat tuto situaci.

Navrhuji tedy přijmout toto usnesení, které by bylo potřeba, abychom přijali shodným usnesením obou komor: "O tajném způsobu hlasování se rozhoduje v následujících krocích. V prvním kroku je návrh přijat, získal-li nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a nadpoloviční většinu přítomných senátorů. Není-li návrh přijat, pokračuje se druhým krokem. V tomto kroku proběhne nové hlasování a návrh je přijat, získal-li nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Není-li ani ve druhém kroku návrh přijat, probíhá veřejná volba."

Chci tím říct, že docházíme k analogii s volbou prezidenta jako takovou, kdy ve třetím kole stačí hlasy přítomných poslanců a senátorů v součtu, rozšiřujeme možnost použití paragrafu 75 i na Senát, tedy nepřehlasováváme Senát, respektujeme Senát jako takový, a podle mě toto je cesta, kterou bohužel pan místopředseda Filip v tuto chvíli nenavrhl, ale já si to osvojuji a prosím vás o podporu tohoto návrhu. Děkuji pěkně.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji, pane předsedo. Já bych potřeboval, abyste mi tento návrh předložil písemně. Děkuji.

A než bych dal o tomto návrhu hlasovat, vážené kolegyně a vážení kolegové, dovolte, abych přednesl ještě další – abychom mohli hlasovat i po 21. hodině a aby mohla naše společná schůze pokračovat. Přečtu návrh na usnesení. To znamená, když dovolíte, že bych předtím, než bych nechal hlasovat o usnesení, které bylo navrženo…

Pan senátor Zlatuška se hlásí o slovo. (Námitky z pléna, že řadový senátor v tuto chvíli nemůže vystoupit.) Ale pane senátore, já vám nemohu dát zatím slovo, protože není k tomu rozprava. To nelze! Když dovolíte, já bych… (Hlásí se poslanec Hašek s procedurálním návrhem.) Prosím.

Poslanec Michal Hašek:Vážený pane předsedo, pane prezidente, pane Švejnare, vážená vládo, kolegyně, kolegové, dovoluji si dát následující procedurální návrh. Pokud by nebylo schváleno usnesení o tom, že dnes bude společné jednání pokračovat po 21. hodině, navrhuji usnesení, že se opět Parlament, tedy obě komory, sejdou zítra od 10 hodin. Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Vážené kolegyně, vážení kolegové, já přečtu návrh, který bychom měli odhlasovat, a pak bychom hlasovali o návrhu pana předsedy Tluchoře. Souhlasí s tímto postupem pan předseda? Souhlasí, děkuji.

Lze očekávat, že naše jednání bude pokračovat dnes i po 21. hodině, přičemž nelze vyloučit, že budeme jednat i zítra v ranních hodinách. Z toho důvodu navrhuji, aby obě komory přijaly toto usnesení:

 

Parlament ČR stanoví:

1. Společná schůze k volbě prezidenta republiky. Bude se jednat 8. února 2008 včetně hlasování po 21. hodině.

2. Společná schůze k volbě prezidenta republiky se bude konat včetně hlasování i v sobotu 9. února 2008, a to nejpozději do… Návrh je do skončení volby.

Ano, je s tím takto souhlas? (Souhlas.)

Poprosil bych zjistit stav přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro návrh, aby naše schůze pokračovala – za prvé – po 21. hodině a za druhé, aby pokračovala i v sobotu 9. února 2008 do skončení volby. Kdo je pro? (Probíhá sčítání hlasů.) Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 4 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro návrh 73, proti nikdo. Senát s návrhem vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh, abychom dneska pokračovali naše jednání po 21. hodině a zítra, v sobotu 9. února, do skončení volby. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 5 z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh hlasovalo 96, proti nikdo.

Konstatuji, že Sněmovna nevyslovila souhlas s tímto návrhem, to znamená, že jsme neschválili prodloužení jednat po 21. hodině.

 

O slovo se přihlásil pan místopředseda Kasal…, nebo pan předseda poslaneckého klubu. Pan místopředseda Kasal má slovo.

Místopředseda PSP Jan Kasal:Dámy a pánové, dávám návrh, protože se hlasovalo o dvou věcech zároveň z mého pohledu, aby ty věci byly odděleny, to znamená, aby se hlasovalo jedním hlasováním nejprve o tom, že se bude jednat dnes po 21. hodině. Tolik můj návrh.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan předseda klubu ČSSD Hašek.

Poslanec Michal Hašek:Děkuji. Vážený pane předsedo, já připomínám, že můj návrh zněl tak, že pokud neprojde návrh, aby se hlasovalo dnes po 21. hodině, a to se stalo, dámy a pánové, tak jsem navrhoval usnesení, že zítra bude společné zasedání od 10 hodin. Čili poprosil bych, zda by o této věci mohlo být hlasováno.

Předseda PSP Miloslav Vlček:O slovo se přihlásil pan předseda Tluchoř.

Poslanec Petr Tluchoř: Dámy a pánové, jsme svědky opravdu zvláštní situace. Kolegyně a kolegové z ČSSD a KSČM navrhují různé návrhy, pak pro ně nehlasují. Pan kolega se tady ohání tím, že podává alternativní návrh k návrhu, který vůbec nebyl hlasován.

Já tedy prosím, hlasujme o návrhu pana místopředsedy Kasala, že můžeme hlasovat po 21. hodině. Prosím, po 21. hodině, hlasujme pro můj návrh, abychom hlasovali v nějakých krocích a abychom, proboha, zvolili prezidenta! Lidé se na nás dívají a já myslím, že už to přestává být důstojné. Děkuji. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Situaci jste mi neulehčili. Návrh tedy zazněl, aby se hlasovalo o návrhu hlasovat a jednat dnes po 21. hodině.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro návrh, abychom dnes hlasovali a jednali po 21. hodině. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 5 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro návrh 62, proti nikdo. Konstatuji, že Senát s návrhem vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh, abychom dnes jednali a hlasovali po 21. hodině. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 6 z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh 97, proti nikdo. Konstatuji, že Poslanecká sněmovna nevyslovila souhlas s tímto návrhem. Nebudeme tedy dnes jednat po 21. hodině.

Nyní, když dovolíte, bych nechal hlasovat o návrhu pana předsedy Tluchoře.

Poslanec Michal Hašek:Pane předsedo, já se velmi omlouvám, ale já jsem skutečně už dvakrát předložil návrh, aby se hlasovalo o tom, že jednacím dnem společné schůze Parlamentu k volbě prezidenta republiky bude také zítřek, tedy sobota, 9. února 2008, a to od 10 hodin. Uvědomuji si, že tam nemám určeno, do kolika hodin, ale vycházím z toho, že platí jednací řád, pokud se neusneseme v té lhůtě podle jednacího řádu na jinou hodinu.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Dobře, děkuji, pane předsedo.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

 

Táži se, kdo je z přítomných senátorů pro návrh, abychom jednali zítra, 9. února, od 10 hodin. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 6 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro návrh 63, proti nikdo. Konstatuji, že Senát s tímto návrhem vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh, abychom jednali zítra, 9. února, od 10 hodin. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 7 z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh 174, proti nikdo. Konstatuji, že Poslanecká sněmovna vyslovila s tímto návrhem souhlas. Budeme tedy jednat a hlasovat zítra od 10 hodin.

Nyní přistoupím k návrhu pana poslance Tluchoře. Já bych poprosil, pane poslanče, kdybyste návrh ještě jednou přečetl, protože uběhl určitý čas. Pan předseda Tluchoř má slovo.

Poslanec Petr Tluchoř: Děkuji. Ještě jednou, pane prezidente, pane Švejnare, dámy a pánové, dovolte, abych předložil ještě jednou návrh, nebo zopakoval návrh na usnesení, kterým se říká, že Senát a stejným způsobem Poslanecká sněmovna souhlasí s tím, že o tajném způsobu hlasování se rozhoduje následujícím způsobem:

V prvním kroku je návrh přijat, získal-li nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu přítomných senátorů. Není-li přijat, pokračuje se druhým krokem. V tomto kroku proběhne nové hlasování a návrh je přijat, získá-li nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Není-li ani ve druhém kroku návrh přijat, probíhá veřejná volba.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů. Paní předsedkyně Gajdůšková.

Senátorka Alena Gajdůšková:Dámy a pánové, jenom připomínku.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Paní senátorko, jenom s procedurou.

Senátorka Alena Gajdůšková:Ano, s procedurou. Já chci upozornit na to, že tento návrh znamená, že budeme třikrát hlasovat o téže věci, což není možné. (Námitky v sále.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro návrh, tak jak ho přednesl pan předseda Tluchoř. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 7 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro návrh 57, proti 20. Konstatuji, že s tímto návrhem Senát vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh, tak jak byl přednesen panem předsedou Tluchořem. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 8 z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh 97, proti 75. Konstatuji, že Sněmovna s tímto návrhem nevyslovila souhlas.

Pan předseda Tluchoř.

Poslanec Petr Tluchoř: Pane prezidente, pane Švejnare, dámy a pánové, já děkuji Senátu za podporu toho názoru, děkuji 97 poslancům za podporu mého návrhu. To je ten nový politický styl, který stmeluje a nerozděluje. Děkuji. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. O slovo se přihlásil pan předseda Kováčik. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Poslanec Pavel Kováčik:Vážený pane prezidente, vážený pane Švejnare, páni předsedové, pane předsedo vlády, vážená vládo, paní poslankyně a senátorky, páni poslanci a senátoři. Poznámka o novém stylu, který spojuje a nerozděluje, zní zvláště pikantně v situaci, kdy čtyři z pěti jsou pro veřejnou volbu a jen ten pátý, který není pro veřejnou volbu, chce spojovat a nerozdělovat. Možná v izolaci. (Potlesk.)

A tak nebudu déle zdržovat než konstatováním, že při přijetí veřejné volby už mohl být prezident zvolen zhruba před dvěma hodinami. Děkuji. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Pan předseda Senátu Přemysl Sobotka. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane předsedající, pane prezidente, pane Švejnare, kolegyně, kolegové, my jsme dnes předvedli, jak vypadá veřejné hlasování o procedurálních věcech. Mě by moc zajímalo, jestli v daném okamžiku občané České republiky, kteří nás sledovali, jestli novináři dokáží identifikovat, jak kdo hlasoval. Mám pocit, že to neumíme možná ani my, kteří se díváme jakoby na to auditorium dohromady.

Vůbec nechci mentorovat, ale chci říci, že dnešní den zhruba od půl třetí je nedůstojný Parlamentu České republiky a občané této země si o nás udělali opravdu dobrý obrázek. Jenom jde o to, kdo tak dneska jednal. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Budeme hlasovat o návrhu, aby volba prezidenta republiky proběhla tajným hlasováním.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro návrh tak, jak jsem ho přečetl. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 8 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro návrh 52, proti 21. Konstatuji, že Senát s tímto návrhem vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro návrh tak, jak jsem ho přednesl. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 9 z přítomných 200 poslankyň a poslanců pro návrh 93, proti 101. Konstatuji, že Poslanecká sněmovna nevyslovila s tímto návrhem souhlas.

Tedy konstatuji, že bez dalšího hlasování budeme volit prezidenta republiky hlasováním veřejným. (Potlesk.) Konstatuji, že jsme rozhodli o způsobu volby prezidenta republiky, a to veřejným hlasováním.

Připomenu, že o obou navržených kandidátech dám hlasovat jednotlivě v abecedním pořadí.

Při hlasování budou sčítat vaše hlasy skrutátoři, kteří jsou připraveni v sále. Dále jsou připraveni pracovníci Kanceláří obou komor Parlamentu, které určil svým rozhodnutím vedoucí Kanceláře Senátu a vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny v souladu s § 74 odstavce 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny.

S těmito skrutátorkami musíme před zahájením hlasování podle volebního řádu vyslovit souhlas Sněmovny i Senátu. Prosím, aby všechny skrutátorky předstoupily před senátory a poslance.

Nyní přečtu jména skrutátorek, které se nám představí. Přečtu skrutátorky ze Senátu: Eva Baránková, Marie Bouchalová, Jiřina Červenková, Pavla Ducháčková, Jiřina Prokopová, Jiřina Vaculíková, Miroslava Vojáčková.

Skrutátorky Poslanecké Sněmovny: Darja Havlíčková, Dana Chromcová, Monika Jirková, Václava Kalvasová, Jindra Kuklíková, Alena Malá, Eva Růžková, Jana Slavíková a Jitka Vrbová.

Předpokládám, že bychom se měli ke skrutátorkám vyjádřit hlasováním, a to najednou vždy v každé komoře. Chce se někdo k tomuto návrhu vyjádřit? Pokud ne, budeme postupovat podle mého návrhu.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů souhlasí s těmito skrutátorkami. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 9 z přítomných 81 senátorek a senátorů pro návrh 81, proti nikdo. Konstatuji, že se skrutátorkami Senát vyslovil souhlas.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců souhlasí s určenými skrutátorkami. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 10 z přítomných 199 poslankyň a poslanců pro návrh 199, proti nikdo. Poslanecká sněmovna s určenými skrutátorkami vyslovila souhlas.

Konstatuji, že jsme vyslovili souhlas se skrutátorkami, které budou zajišťovat výsledky hlasování, a proto můžeme přikročit k volbě prezidenta republiky veřejným hlasováním.

Prosím, aby u stolku zpravodajů zaujali místo předsedové společné volební komise senátor Josef Palata a poslanec Petr Tluchoř a spolu se mnou sledovali hlasování.

Nyní prosím, aby se ke každé skrutátorce dostavil jeden člen volební komise a dohlížel na průběh hlasování.

Společná volební komise předložila jména a příjmení kandidátů na prezidenta republiky v abecedním pořadí. O navržených kandidátech budeme v tomto pořadí hlasovat. Podle předložených sněmovních a senátních tisků máme dva kandidáty. V senátních tiscích 154 a 155 a ve sněmovních tiscích 364 a 375 je navržen za kandidáta na prezidenta republiky pan Václav Klaus. V senátním tisku 157 a 384 je navržen za kandidáta na prezidenta republiky pan Jan Švejnar.

Připomenu ještě, že v prvém kole je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů a nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců. To znamená, že kvorum pro tuto volbu je 41 senátorů a 101 poslanců.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro kandidáta pana Václava Klause. Kdo je proti?

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro kandidáta pana Václava Klause. Kdo je proti?

Přikročíme k hlasování o druhém kandidátovi.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro kandidáta pana Jana Švejnara. Kdo je proti?

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro kandidáta pana Jana Švejnara. Kdo je proti?

Hlasování o obou kandidátech skončilo. Nyní přerušíme jednání. Táži se, na jak dlouho. Na deset minut, aby společná volební komise sepsala o výsledku hlasování zápis. Potom vyhlásím výsledky prvního kola volby.

Přerušuji jednání do 20.40 hodin.

 

(Jednání přerušeno ve 20.30 hodin.)

 

(Jednání pokračovalo ve 20.40 hodin.)

 

Předseda PSP Miloslav Vlček: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, milí hosté, zahajuji přerušené jednání. Seznámím vás s výsledkem prvého kola veřejné volby prezidenta republiky.

Pro kandidáta Václava Klause ve Sněmovně hlasovalo pro 92, v Poslanecké sněmovně hlasovalo proti 103. V Senátu hlasovalo pro 47, v Senátu hlasovalo proti 22.

Pro kandidáta Jana Švejnara v Poslanecké sněmovně hlasovalo pro 106, v Poslanecké sněmovně hlasovalo proti 82. V Senátu hlasovalo pro 32, v Senátu hlasovalo proti 28.

V prvním kole první volby nebyl nikdo zvolen. Do druhého kola postupuje pan Václav Klaus a pan Jan Švejnar.

Nyní se uskuteční druhé kolo volby. Připomínám, že ve druhém kole je zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů a nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců.

Nejprve budou hlasovat členové Senátu. Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných je pro kandidáta pana Václava Klause. Kdo je proti?

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro kandidáta pana Václava Klause. Kdo je proti?

Mohu pokračovat? Přikročíme k hlasování o druhém kandidátovi.

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných senátorů.

Táži se, kdo z přítomných senátorů je pro kandidáta pana Jana Švejnara. Kdo je proti?

Prosím, aby byl zjištěn počet přítomných poslanců.

Táži se, kdo z přítomných poslanců je pro kandidáta pana Jana Švejnara? Kdo je proti? Hlasování skončilo.

Nyní přerušíme jednání na tři minuty. – Před přerušením ještě pan předseda Tluchoř.

Poslanec Petr Tluchoř: Ano. Já myslím, že tři minuty nám budou stačit, že to je velmi rychlé, jak se ukázalo. V tuto chvíli bych si dovolil požádat o to, abychom volbu mohli dokončit. Je asi za čtyři minuty 9 hodin a myslím, že by bylo zbytečné to přerušovat teď. Čili žádost o to, abychom mohli tu volbu dokončit. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Navrhujete tedy hlasování o tom, abychom dokončili volbu. Pan předseda.

Poslanec Michal Hašek:Pane předsedo, já se omlouvám, já jsem zaznamenal prosbu pana kolegy Tluchoře, nikoliv návrh k hlasování. Nezbývá mi, než po vyhlášení výsledků volby druhého kola požádat o pauzu na náš poslanecký klub. Teď je 21 hodin a odhlasovali jsme si, dámy a pánové, že dnes skončíme ve 21 hodin, zítra hlasujeme od 10 hodin. Děkuji.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan předseda Tluchoř.

Poslanec Petr Tluchoř: Já přesto tedy měním své vyjádření předcházející. Neprosím vás o dokončení volby, ale navrhuji dokončení volby a prosím, pane předsedo, abyste o tom dal hlasovat. Čili navrhuji dokončení volby – prosím, aby kolegové nekřičeli – navrhuji dokončení volby a tím hlasování po 21. hodině.

Jenom si dovolím upozornit, že poslanecký klub ČSSD dnes žádal již asi třikrát o přestávku na jednání poslaneckého klubu.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan předseda Hašek.

Poslanec Michal Hašek:Vážený pane předsedo, já se velmi tvrdě ohrazuji proti tomu, že poslanecký klub ČSSD si dnes bral nějaké tři pauzy. Já jsem tady nežádal o pauzu ani jednu – ani jednu! Já jsem tady nežádal jako předseda klubu ani o jednu pauzu, pane předsedo, a nikdo jiný z místopředsedů mého poslaneckého klubu dnes o pauzu také nežádal. Takže protože je po 21. hodině, podle mého názoru není možné už hlasovat o žádném pozměňovacím návrhu.

Pane předsedo Sněmovny, žádám teď hned o pauzu na jednání poslaneckého klubu sociální demokracie.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan předseda Tluchoř.

Poslanec Petr Tluchoř: Já bych si vás dovolil poprosit ještě o uklidnění té situace. Jednak probíhá hlasování. Budou zveřejněny výsledky. Druhá. Já prosím, aby vzhledem k tomu, že to je několikátý poslanecký klub ČSSD, já na tom trvám, minimálně jednou tuto prosbu tlumočil předseda Sněmovny Vlček. Nepochybně to tak bylo. Já, pokud by mělo být vyhověno žádosti ČSSD o jednání poslaneckého klubu, tak si myslím, že je nutno o tom hlasovat.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan předseda Severa se přihlásil o slovo.

Poslanec Pavel Severa:Dámy a pánové, já myslím, že je úplně jedno, jestli v průběhu dne byla pauza pro jakýkoli klub třikrát, sedmkrát. Teď se bavíme o tom, jestli jsme ochotni tady zůstat ještě patnáct minut a dokončit hlasování. Myslím, že je to ohleduplné vůči všem, kteří zajišťují volbu, všem, kteří zajišťují přenos. (Potlesk.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan předseda Tluchoř.

Poslanec Petr Tluchoř: Pane předsedo, myslím, že je 20.59, a prosím vás, abyste ihned bez rozpravy dal hlasovat o mém návrhu na hlasování o dokončení hlasování a jednání po 21. hodině.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Pan místopředseda Zaorálek.

Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Vážení kolegové, já vás prosím, abyste si nalistovali příslušný paragraf jednacího řádu. O změně v průběhu hlasování lze dát hlasovat nejpozději do 19 hodin. My jsme rozhodli. A já bych na vás chtěl apelovat, abychom respektovali zákon, podle kterého toto jednání probíhá podle ústavy.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Děkuji. Pan předseda Tluchoř trvá na hlasování? (Hluk v sále.) Já dám hlasovat o návrhu pana poslance Tluchoře. Vzneste námitku proti mému postupu, když s tím nesouhlasíte, a budeme hlasovat o námitce proti postupu předsedajícího.

Pan předseda Hašek.

Poslanec Michal Hašek:Vážený pane předsedo, mně to je nesmírně líto, máme za sebou dvě kola volby a jsem si vědom, že nás čeká třetí kolo volby. Na druhou stranu, dámy a pánové, odhlasovali jsme si jasně, transparentně, že dnes jednáme do 21 hodin. Já nemohu za to, že jsme předtím pět hodin vedli naprosto neproduktivní debatu, která nakonec stejně skončila potvrzením našeho názoru a schválením veřejného hlasování. Kdyby nebyla tato pětihodinová obstrukce, tak jsme měli dávno hotova všechna tři kola volby, dámy a pánové. Může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je všechno, co s tím můžete dělat.

Já moc prosím pana předsedu Poslanecké sněmovny, aby se v tuto chvíli podíval na svoje hodinky, zjistil, že je více než 21 hodin zcela jistě, a prostě v tuto chvíli již nemáme pokračovat v jednání, dámy a pánové.

Čili je to zároveň záležitost, pane předsedo, kdy já na vaši výzvu podávám tedy námitku proti vašemu rozhodnutí jako řídícího.

Předseda PSP Miloslav Vlček:Dobře, pane předsedo. Já vám, pane ministře, už slovo neudělím, protože je 21.05 hodin, schůzi přeruším do zítřka, to je do 9. 2. do 10 hodin. Předtím ještě vyhlásím výsledky.

Senátor Josef Pavlata:Já si myslím, dámy a pánové, pane předsedající, že to asi nepůjde. Uvědomme si, že stále probíhá druhé kolo první volby. (Hluk v sále.)

Předseda PSP Miloslav Vlček:Já jsem vyhlásil přerušení na jednání společné komise, takže to přerušení vyhlašuji do zítřka do 10 hodin. Budeme pokračovat zítra 9. 2. v 10 hodin.

Děkuji, na shledanou.

(Jednání skončilo ve 21.05 hodin.)