Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

text o uhlí

(2. den schůze – 20. září 2007)

(Jednání zahájeno v 9.30 hodin.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobré dopoledne, vážené kolegyně, vážení kolegové. Je devět hodin, třicet minut, plánovaný začátek pokračování naší 8. schůze Senátu, tak prosím, zaujměte svoje místo v lavicích, abychom mohli začít jednat. Nejdříve vás seznámím s omluvami na toto jednání. Omlouvají se tito kolegové: Jan Horník, Jiří Čunek, Richard Sequens a Petr Vícha. Takže prosím, abyste se zaregistrovali, a pro ty, kteří nemají vlastní kartu, připomínám, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Tím prvním dnešním dopoledním bodem, který budeme projednávat je

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky

k vyslovení souhlasu s ratifikací Opční protokol k Úmluvě o bezpečnosti personálu Organizace spojených národů a přidruženého personálu,

přijatý dne 8. prosince 2005

Jedná se o senátní tisk číslo 75a poprosím našeho pana kolegu Schwarzenberga, aby nás seznámil s tímto tiskem. (Vzhledem k tomu, že pan ministr Schwarzenberg přichází, tak technická, pane kolego, bude až po skončení tohoto bodu.) Pane ministře, prosím, máte slovo.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, slovutný Senáte. Dne 9. prosince 1994, přijalo Valné shromáždění Úmluvu o bezpečnosti personálu Organizace spojených národů a přidruženého personálu. V platnost vstoupila Úmluva dne 15. ledna 1999, a to i pro Českou republiku, publikována je pod číslem 46/1999 Sb. Do dnešního dne se stalo smluvními stranami Úmluvy 81 států.

Hlavním cílem Úmluvy je snaha zajistit postih obzvláště závažných jednání namířených proti personálu OSN či přidruženému personálu – vraždy, únosy atd., činy představující spolupachatelství takových útoků v průběhu operací OSN.

Článek 1 písm. c) Úmluvy označuje operace OSN, jako operace ustavené příslušným orgánem OSN v souladu s Chartou OSN, a vedené z moci a pod kontrolou OSN jen tam, kde je účelem takové operace k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, za druhé tam, kde je Rada bezpečnosti nebo Valné shromáždění pro účely Úmluvy prohlásily, že existuje výjimečné ohrožení bezpečnosti personálu účastnícího se operace.

Přestože Úmluva vstoupila v platnost v roce 1999, nesnížila se intenzita ani četnost útoků proti personálu OSN a přidruženému personálu.

Vůli zajištění lepšího právního postavení personálu OSN a přidruženého personálu byl vypracován návrh Opčního protokolu k Úmluvě, který přijalo Valné shromáždění OSN v rezoluci číslo 60/42 ze dne 8. prosince 2005. Opční protokol podepsalo již 34 států, z toho 15 států EU. Česká republika podepsala Opční protokol 27. září 2006. K dnešnímu dni již sedm z výše zmíněných 34 států Opční protokol i ratifikovalo – podmínkou pro vstup v platnost je 22 ratifikací.

Smluvní státy Opčního protokolu budou uplatňovat Úmluvu vedle operací definovaných v článku 1 písmeno c) Úmluvy i na všechny ostatní operace OSN za účelem vzájemného poskytování humanitární politické či rozvojové pomoci při budování míru, tzv. peacebuilding nebo za druhé poskytování naléhavé humanitární pomoci. Operace OSN mají být dle článku II Opčního protokolu ustavené příslušným orgánem OSN v souladu s Chartou OSN a prováděné na základě pravomoci OSN a pod její kontrolou.

Opční protokol k Úmluvě obsahuje celkem osm článků. Pouze první tři články jsou podstatné povahy, dalších pět článků se věnuje otázkám právního režimu Opčního protokolu.

Závazky, které z Opčního protokolu vyplynou pro ČR, jsou v souladu s platným právním řádem ČR. Plnění závazků vyplývajících z Opčního protokolu je zajištěno v rámci platných právních předpisů, zejména pak příslušnými ustanoveními trestního zákona a trestního řádu. Opční protokol k Úmluvě náleží do kategorie tzv. prezidentských smluv. Jde tedy o takovou mezinárodní smlouvu, jejíž ratifikace vyžaduje souhlas Parlamentu ČR, neboť v souladu s článkem 49 Ústavy ČR se jedná o smlouvu o věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu. Děkuji za pozornost a prosím o schválení.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře. Garančním a zároveň jediným výborem byl určen pro projednávání tohoto návrhu výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení jako tisk číslo 72/1. Zpravodajem výboru je pan kolega Ladislav Svoboda. Pane kolego, prosím, seznamte nás s vaší zpravodajskou zprávou.

Senátor Ladislav Svoboda: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové senátoři. Senátu je předkládán k vyslovení souhlasu s ratifikací Opční protokol k Úmluvě o bezpečnosti personálu OSN a přidruženého personálu, přijatý Valným shromážděním OSN 8. prosince roku 2005.

Opční protokol doplňuje Úmluvu o bezpečnosti personálu OSN a přidruženého personálu ze dne 9. 12. roku 1994, jíž je Česká republika smluvní stranou od roku 1999. Úmluva stanoví pro smluvní strany povinnost přijmout všechna příslušná opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany personálu OSN při realizaci operací. Článek 9 Úmluvy definuje skutkové podstaty útoků proti personálu OSN a přidruženému personálu, které jsou smluvní strany zavázány kvalifikovat jako trestné činy dle vnitrostátních právních předpisů a stanovit na ně přiměřené tresty. Jedná se například o vraždy, únosy či jiné útoky proti osobám nebo majetku.

Smluvní strany mají za povinnost vzhledem k tomu, že osoby personálu OSN a přidruženého personálu jsou chráněny výsadami a imunitou, které budou zajaty nebo zadrženy při výkonu svých povinností a bude u nich určena jejich totožnost, nebudou podrobovány výslechu a budou neprodleně vráceny orgánům OSN. Za personál OSN jsou dle Úmluvy považováni např. členové vojenských, policejních nebo civilních složek operace, znalci v úředních funkcích v oblastech operací OSN. Přidruženým personálem se rozumějí osoby přidělené vládou některého státu na podporu té či oné operace OSN. Úmluva se vztahuje pouze na operace OSN, jejichž cílem je udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti a na operace tam, kde Rada bezpečnosti nebo Valné shromáždění OSN prohlásí, že existuje výjimečné ohrožení bezpečnosti personálu, který se účastní operace. Bohužel nesnížila se ani četnost, ani intenzita útoků na členy OSN, a proto byl přijat Opční protokol, tedy dodatek k Úmluvě na Valném shromáždění OSN rezolucí č. 60/42 dne 8. prosince 2005. Opční protokol k Úmluvě je předkládán v rámci Evropské unie všemi členskými státy. Dne 20. září 2006 v New Yorku na základě plné moci podepsal Opční protokol k Úmluvě stálý zástupce ČR Martin Palouš s výhradou ratifikace.

Závazky, jež vyplynou z Opčního protokolu pro Českou republiku, jsou v souladu s právním řádem ČR, neboť Opční protokol k Úmluvě nezavazuje k trestání činů, které by v ČR nebyly již kriminalizovány.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Promiňte, pane kolego, že vás přerušuji.

Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych vaším jménem přivítal delegaci Národní rady Rakouské republiky, kterou vede druhý předseda Národní rady pan Michael Spindelegger. Vítejte! (Senátoři povstávají a potleskem vítají rakouskou delegaci.) Děkuji vám.

Prosím, pokračujte.

Senátor Ladislav Svoboda: Plnění závazků je tak zajištěno v rámci platných právních předpisů.

Protokol se skládá z 8 článků, nejdůležitější z nich je článek 2, který stanoví povinnost smluvních stran protokolu uplatňovat Úmluvu kromě operací OSN v ní vymezených i na operace OSN realizované za účelem například poskytování humanitární, politické či rozvojové pomoci při budování míru.

Protokol byl přijat jako doplněk k Úmluvě samotné a musí být vykládán a prováděn v souladu s ní. Opční protokol patří do kategorie prezidentských smluv a vyžaduje souhlasné pozitivní vyjádření obou komor Parlamentu ČR před jeho ratifikací, tj. podpisem prezidenta republiky.

Ještě vás seznámím s usnesením č. 75/1 výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Tiskem č. 75 se výbor zabýval na své 16. schůzi konané 18. července 2007. Po odůvodnění zástupce předkladatele Jaroslava Bašty, náměstka ministra zahraničních věcí ČR, zpravodajské zprávě senátora Ladislava Svobody, po rozpravě a hlasování výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s ratifikací Opčního protokolu k Úmluvě o bezpečnosti personálu OSN a přidruženého personálu ze dne 8. prosince 2005.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji.

Kolegyně a kolegové, otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se k tomuto tématu nikdo nehlásí, takže obecnou rozpravu končím a budemehlasovat o návrhu, který nám předložil pan zpravodaj.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s ratifikací Opčního protokolu? Kdo je proti ratifikaci?

V hlasování č. 16 registrováno 65, kvórum 33, pro 59, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Děkuji, pane zpravodaji.

Dalším bodem, který budeme projednávat, je

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky

k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi Českou republikou

a Bulharskou republikou o vzájemné ochraně a výměně utajovaných informací

Jedná se o senátní tisk č. 78. Tento vládní návrh uvede opět pan ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg v zastoupení pana předsedy vlády Mirka Topolánka. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, slovutný Senáte. Jedná se o Smlouvu mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o vzájemné ochraně a výměně utajovaných informací. Smlouva byla podepsána dne 3. května 2007 v Praze. Za českou stranu Smlouvu podepsal ředitel Národního bezpečnostního úřadu Dušan Navrátil.

Smlouva náleží do kategorie tzv. prezidentských smluv. Jedná se o mezinárodní smlouvu, jejíž ratifikace vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu ČR, neboť v souladu s článkem 49 písm. a) a e) Ústavy ČR upravuje práva a povinnosti osob a věcí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu.

Vzhledem k tomu, že se na bulharské straně jedná o smlouvu vládní, bylo v textu Smlouvy na žádost bulharské strany ponecháno ustanovení článku 11 odst. 4, že Smlouva bude vykládána podle vnitrostátních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná mnohostranná smlouva upravující danou oblast, je třeba právní rámec zajišťovat prostřednictvím bilaterálních smluv. Bulharsko se stalo v roce 2004 členem NATO a v roce 2007 členem Evropské unie. V poslední době dochází k nárůstu českých investic do Bulharska, zejména do energetiky, z čehož lze usuzovat, že spolupráce mezi oběma státy bude vyžadovat výměnu utajovaných informací.

Cílem Smlouvy je umožnit výměnu utajovaných informací mezi státními úřady i soukromými subjekty obou států a zajistit jejich odpovídající ochranu.

Obsahem Smlouvy je zajištění alespoň takové úrovně ochrany vyměněným utajovaným informacím, jaká je poskytována utajovaným informacím národním, vzájemné uznávání bezpečnostních oprávnění a stanovení příslušných bezpečnostních úřadů, na české straně Národní bezpečnostní úřad, a stanovení vzájemně rovnocenných stupňů utajení.

Předávání utajovaných informací se řídí právy poskytující strany, informacemi předávanými diplomatickou cestou nebo jiným způsobem, na němž se příslušné bezpečnostní úřady obou států dohodnou. Přísně tajné informace z druhého státu nesmí po jejím využití být zničena, avšak vždy vrácena poskytující straně. Informace nižších stupňů utajení lze zničit podle vnitrostátních právních předpisů přijímací strany. Stanovení povinnosti, aby součástí utajovaných smluv, které jsou sjednávány v rámci hospodářské spolupráce, byla bezpečnostní příloha obsahující seznam utajovaných informací a upravujících jejich bližší charakter.

Úprava povolovacího řízení příslušného bezpečnostního úřadu pro návštěvy v zařízeních druhé smluvní strany, zahrnutí přístupu i k utajovaným informacím. A konečně úprava postupu v případě porušení ochrany utajované informace poskytnuté na základě smlouvy.

Dámy a pánové, slovutný Senáte, jak víte, je pro naši spolupráci s Bulharskou republikou zvláště v budoucnosti a vzhledem k našim vztahům jak v EU, tak v rámci Severoatlantické smlouvy tato smlouva opravdu důležitá, tudíž prosím o schválení. Děkuji mnohokrát.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane ministře, garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu byl určen výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, ten přijal usnesení, které máme jako senátní tisk č. 78/1. Zpravodajem výboru je pan kolega Rostislav Slavotínek. Pane kolego, prosím, máte slovo.

Senátor Rostislav Slavotínek: Dobré dopoledne, vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové. Senátu je předkládána k vyslovení souhlasu smlouva mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o vzájemné ochraně a výměně utajovaných informací. Česká republika má takové smluvní dokumenty sjednány pouze se státy, které jsou schopny zajistit poskytnutým utajovaným informacím minimálně takovou úroveň ochrany, jakou jim poskytuje Česká republika. V současné době máme podobné smlouvy uzavřeny celkem se třinácti státy, většinou se jedná o státy EU, navíc jsou tam Spojené státy severoamerické a Ukrajina. V působnosti Ministerstva obrany byly navíc sjednány smlouvy o vzájemné ochraně vojenských utajovaných informací, tyto smlouvy máme sjednány s Jihoafrickou republikou, Norskem, Rumunskem, Spojenými státy severoamerickými, Německem a Švédskem, celkem tedy šest. Důvody pro sjednávání takových smluv vyplývají z členství v Severoatlantické alianci a v EU. Sjednáváme je tam, kde je intenzivní spolupráce ve vojenské politické i hospodářské oblasti a je vyžadována výměna utajovaných skutečností, a protože neexistují žádné multilaterální smlouvy, je nutné právní rámec řešit dvoustrannými smlouvami.

Předkládaná smlouva s Bulharskem stanovuje základní pravidla pro výměnu a zajištění ochrany utajovaných informací mezi oběma státy. Vymezuje základní pojmy, příslušné orgány, stanoví pravidla pro přístup k utajovaným informacím a pro jejich ochranu. Ve smlouvě jsou ustanoveny zejména tyto závazky:

Za prvé vzájemné uznávání jednotlivých stupňů utajení a informování se o jejich změnách.

Za druhé zajištění ochrany utajovaných informací a zejména pak jejich zpřístupnění pouze oprávněným osobám ve smyslu vnitrostátních právních předpisů.

Za třetí vzájemné uznávání bezpečnostních oprávnění fyzických a právnických osob.

Za čtvrté předávání utajovaných informací musí probíhat v souladu s vnitrostátními právními předpisy smluvních stran.

Za páté k překladu či reprodukci předaných utajovaných informací stupně utajení „přísně tajné“ je nutný speciální písemný souhlas poskytující strany.

Za další k realizaci návštěv zahrnujících přístup k utajovaným informacím bude nutný zase předchozí souhlas příslušného bezpečnostního úřadu.

Je tam dále zakotvena povinnost vzájemně se informovat v případě porušení ochrany utajovaných informací a povinnost zahájit vyšetřování.

Smlouva se uzavírá na dobu neurčitou. Je vytvořena v jazyce českém, bulharském a také v anglickém. V případě rozdílnosti výkladu mezi češtinou a bulharštinou je rozhodující anglická verze.

Pan ministr se už zmiňoval o tom, že na straně České republiky je smlouva sjednána jako prezidentská, která vyžaduje souhlas Parlamentu a prezidenta České republiky.

Na bulharské straně má smlouva jiný charakter, tam je sjednávána jako vládní dokument nepodléhající schválení Parlamentem. V takových případech má smlouva charakter vládní. Přijetí smlouvy nebude znamenat zvýšené nároky na státní rozpočet. Návrh textu smlouvy byl připraven Národním bezpečnostním úřadem, vláda tento text schválila dne 12. 3. 2007. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se zabýval touto smlouvou na 16. schůzi konané dne 18. července a po odůvodnění zástupce předkladatele Ing. Dušana Navrátila, ředitele NBÚ a mé zpravodajské zprávě doporučil Senátu Parlamentu vyslovit souhlas s ratifikací této smlouvy.

Návrh usnesení pro plénum Senátu tedy zní: Senát Parlamentu ČR vyslovuje souhlas s ratifikací smlouvy mezi Českou republikou a Bulharskou republikou o vzájemné ochraně a výměně utajovaných informací. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji, kolegyně a kolegové, otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu končím a budeme hlasovat o návrhu usnesení.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s ratifikací smlouvy mezi Českou republikou a Bulharskou republikou? Kdo je proti této ratifikaci?

V hlasování č. 17 registrováno 60, pro 53, návrh byl schválen. Děkuji vám, pane ministře, děkuji vám, pane zpravodaji, a přistoupíme k dalšímu bodu našeho dnešního jednání, a to je

Informace vlády o pořadu setkání hlav států a vlád konaného

ve dnech 18. a 19. října v Lisabonu a o pozicích České republiky

S touto informací vystoupí místopředseda vlády Alexandr Vondra. Pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, tak jak bývá zvykem, vláda opět Senát informuje s předstihem o pořadu jednání následující Evropské rady. Tato rada tentokrát v neformální sestavě se sejde ve dnech 18. a 19. října v Lisabonu. Dnes máme 20. září, čili nepletu-li se, je to poslední plenární zasedání před touto radou, čili je zcela na místě, abychom tady informovali nyní v souladu s tradicí, ale měsíční předstih tentokrát bohužel neumožní tak detailní a zevrubnou informaci tu dnes podat, tak jak se to dařilo třeba na jaře, kdy časový souběh umožňoval dodat poměrně konkrétní informaci, řekněme, 10 až 14 dní před jejím konáním.

Portugalské předsednictví, je to trochu dané tím kalendářem, protože v zásadě celý srpen měly evropské orgány prázdniny a rady se začaly scházet teprve v posledních dnech nebo maximálně týdnech, čili agenda se dává dohromady. Zároveň Portugalsko jako předsednická země žádný program pro radu nesdělilo.

Nicméně jedno je jisté a v tomto smyslu bych si dovolil soustředit svou dnešní informaci. Neformální rada, stejně tak jako jí předcházející rada pro všeobecné záležitosti, která se sejde v Lucemburku na začátku téhož týdne, to znamená ve dnech 15., příp. 16. října, bude mít jako hlavní cíl vyhodnocení výsledků mezivládní konference, která projednává reformní smlouvu, neboli dvě předpokládané smlouvy – jednak Smlouvu o EU, a jednak smlouvu o fungování EU – a to samozřejmě v rámci onoho mandátu, který byl projednáván a schválen Evropskou radou v červnu a o němž jste informaci ještě před prázdninami dostali.

Mezivládní konference začala na expertní úrovni zasedat ještě před prázdninami, to znamená někdy v polovině července, čímž bych řekl, se po procedurální stránce lišila od jednání, která probíhala za německého předsednictví na jaře, zejména tím, že management, to řízení jednání je poměrně pevně v rukou generálního sekretariátu Evropské rady. Vlastní jednání na této úrovni vede pan Piris, ředitel právní služby generálního sekretariátu, a stávající předsednictví neplní zdaleka tak řekněme dynamickou a manažerskou roli, jako se snažilo hrát svou úlohu na jaře Německo. Vysvětlení je celkem zjevné. Existuje shoda, že je třeba se držet mandátu z Evropské rady a nevybočit z něj. To neznamená, že by se samozřejmě v průběhu jednání různé pokusy, ať tím či oním směrem, z mandátu vybočit neuskutečnily. Samozřejmě se uskutečnily, nicméně vždy byly na jedné straně vyvažovány okamžitou reakcí skupiny států, které v konkrétním případě se mandátu chtěly podržet, a v zásadě lze konstatovat, že až doposud se drží ona jednání, která v Bruselu stále ještě pokračují v těchto dnech, onoho zadání.

Mandát byl poměrně přesně formulován. Vy jste s ním byli vládou seznámeni. Do detailů bych řekl, že jsme šli poměrně nedávno, při velmi užitečném semináři, který uspořádal výbor pro evropské záležitosti na Zbirohu, kam byla vámi pozvána i řada odborníků z oblasti práva a dalších, čili není myslím účelem této dnešní informace mandát nějakým způsobem podrobněji vysvětlovat.

Teď znovu. To schéma je zhruba podobné, jako tomu bylo na jaře. Na jedné straně je skupina zemí, kde, bych řekl, důležitou úlohu hraje zejména Velká Británie, na straně druhé jsou země, kde je poměrně aktivní Itálie a Španělsko, a mezi nimi probíhá takové to permanentní vyvažování.

Čili k dnešnímu dni, a myslím není namístě tu zacházet do podrobností jednání, nedošlo k žádnému výraznému narušení rovnováhy nebo kompromisu tak, jak byl dojednán na Evropské radě v červnu. Neznamená to, že by mezivládní konference ale nic neudělala. K reformní smlouvě byla sjednána preambule, která je v podstatě na odborné úrovni dojednána. Zase, postupovalo se metodou nejmenšího společného jmenovatele, nezachází se tu do nějakých podrobností. Nikdo kupříkladu se nepokusil znovu otevřít citlivou otázku typu, zda do preambule by měly být zařazeny křesťanské hodnoty. Vy si pamatujete u někdejší ústavní debaty právě nad preambulárními otázkami, že toto byl velmi citlivý bod. Všichni poučeni z minulosti se snažili těmto citlivým otázkám vyhnout, prostě nechat to stranou a text samozřejmě není příliš obsažný, ale zároveň jeho výhodou je, že není předmětem velkých sporů.

Kromě preambule se jednání mimo toho, co je jasně řečeno v mandátu, soustředila na vyjasnění, za prvé, některých opt outů, které byly vyjednány v rámci jarních jednání a schváleny v rámci jednání Evropské rady. Opt outy jsou ve dvou oblastech. Jednak v působnosti Charty základních práv a také zároveň probíhalo jednání, do jaké míry Charta základních práv bude integrální součástí textu reformní smlouvy, anebo jestli bude stát někde mimo a jenom nepřímo bude se smlouvou provázána.

Druhá oblast je oblast původního třetího pilíře, tedy tzv. oblasti svobody, bezpečnosti a práva, včetně některých dodatečných protokolů, jako Protokolu o schengenských acquis. Tam se jedná v zásadě o dvě oblasti, kde se precizuje na jedné straně rozsah opt outů pro Velkou Británii zejména, a kromě toho řeší mezivládní konference a doposud nevyřešila protokol o přechodných ustanoveních, zejména pokud se týká právních účinků dohod přijatých ještě před vstupem reformní smlouvy v platnost.

Jakým způsobem toto jednání skončí, je ještě dneska asi předčasné říkat, ale je možno očekávat určitý kompromis v dohodě nad nějakými přechodnými obdobními několika let, během nichž by bylo dojednáno zpětně, jak bude posuzována jurisdikce Evropského soudního dvora právě nad těmito akty přijatými v platnost ještě před vstupem smlouvy.

Z našeho pohledu proběhla na mezivládní konferenci nebo na náš návrh proběhla na té mezivládní konferenci diskuse v několika směrech. My jsme se na jedné straně zabývali tím, co vlastní mandát neřeší, i když to určitým způsobem předvídá, totiž otázka vstupu té smlouvy v platnost a její možný dopad na situaci v roce 2009, kdy my budeme a pak následně i Švédsko předsedat Evropské unii.

V té vlastní reformní smlouvě je zatím uvedeno, že smlouva vstoupí v platnost buď 1. ledna 2009, a nebo první den následujícího měsíce poté, co jsou uloženy ratifikační listiny.

Teď důležité je mít na paměti tady harmonogram. Pokud evropská, ta neformální, rada v polovině října dojde ke shodě, tak se předpokládá, že se vlastní text reformní smlouvy bude nějak slavnostně podepisovat na formální Evropské radě před vánocemi nebo prostě v polovině prosince. Pak by bylo zhruba 12 měsíců na ratifikaci ve všech členských zemích. A je to mezivládní konference, čili všichni musí s tím vyslovit souhlas, což je úkol, řekněme, hodně ambiciózní. Žádná jiná smlouva podobného rozsahu – Amsterodam, Nice, Maastricht – se nepodařila ratifikovat za 12 měsíců. To průměrné období vždycky bylo tak 18 až 24.

Samozřejmě závisí to na tom, jak jednotlivé členské země si nastaví způsob toho vnitrostátního schvalování. O tom se stále ještě vedou diskuse. Zatím, pokud jde o referenda, tak jediná země, která své rozhodnutí učinila a vyplývá to z jejího právního řádu, je Irsko, kde referendum konáno bude. V Británii je to předmětem živých diskusí. Podle mého soudu se konečné rozhodnutí bude odvíjet i od rozhodování, kdy budou předčasné volby. Tam stále je to samozřejmě citlivá otázka.

Země, které referendum zvažují v těchto souvislostech, typu Dánsko, Holandsko, tak zatím já si netroufám tu tvrdit nějaký závěr. Je to samozřejmě na nich. Probíhá tam živá diskuse. Ale v zásadě platí to, že těch referend bude spíše množství menší nebo počet menší, než bylo v posledních letech obvyklé.

Čili co nás zajímalo, aby nějakým způsobem byla nastavena pravidla hry pro případ, že to bude schváleno, ale nepodaří se, aby ta smlouva vstoupila právně v platnost 1. ledna 2009. Čili z našeho podnětu a po vyjednáváních byla přijata určitá deklarace, která stanovuje jistá pravidla hry nebo povinnosti a my se tak vyhneme nebo bychom se mohli vyhnout improvizacím, což z pohledu českého předsednictví v první polovině roku 2009 je důležité.

Teď kromě toho česká delegace, a na té politické úrovni zatím proběhlo jediné politické jednání teď před dvěma týdny, kdy delegaci vedl náš kolega pan ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Česká delegace zdvihla několik věcí, kde žádala upřesnění mandátu, vyjasnění v některých oblastech, zejména právě pokud jde o možnosti přistoupit k posílené spolupráci v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech, operativní policejní spolupráce zejména v případech možností zavádění posílené spolupráce pro vytvoření a činnost úřadu evropského veřejného žalobce.

Také jsme upozorňovali na některé rozpory ještě v rámci naplňování principu oboustranné flexibility při přenášení kompetencí a žádali jsme jistá upřesnění v oblasti kontrolní funkce národních parlamentů při přenosu pravomocí v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech.

Samozřejmě v některých těch našich vystoupeních jsme se dostali do rozporu, protože ten mandát je, jak víte, formulován velmi precizně a některé ty naše náměty tady byly označeny jako postoje, které by šly již za rámec mandátu a také v mnoha případech se proti tomu okamžitě objevila skupina zemí vedených Belgií, Španělskem a říkaly: Pozor, tady již příliš prostoru není.

Takže co bude dále? Ta jednání na odborné úrovni budou ještě několik dní pokračovat. Dá se očekávat, že zejména v oblasti těch opt outů, v oblasti té spolupráce v trestních a justičních a policejních věcech zůstanou možná ještě otevřeny na příští politické jednání. A to příští politické jednání je naplánováno na polovinu října v Lucemburku v rámci Rady pro všeobecné záležitosti.

Nepředpokládá se, a myslím si, že k tomu už nedojde, že by byli aktivizování oni šerkové, kteří fungovali tehdy po celé jaro v rámci německého předsednictví při projednávání toho mandátu.

Čili já navrhuji následující – vzít toto na vědomí jako informaci, kde jsme dneska, s tím, že samozřejmě vláda bude dále Senát informovat při první možné příležitosti. Je evidentní, že někdy kolem 10. října budeme schopni dát konzistentní informaci v tom smyslu, jak to jednání Evropské rady bude probíhat a hlavně jaké přinese výsledky.

Bohužel stále není k dispozici text v těch národních jazykových mutacích. Jsou texty k dispozici francouzsky a anglicky. Texty v národních jazykových mutacích s případnými závorkami, pokud do té doby nebudou některé ty drobné věci odstraněny, by měly být k dispozici zhruba 3. října. A je jaksi evidentní, že pak v průběhu října bude vytvořen poměrně značný tlak na časovou spolupráci a souhru mezi vládou a parlamentem, i když samozřejmě k tomu vlastnímu podpisu bude docházet až někdy, pokud bude dohoda, až někdy v prosinci. Nicméně ten politický souhlas se očekává právě na této Evropské radě 19. října. Čili děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane místopředsedo vlády. Kolegyně, kolegové, musíme určit zpravodaje a já navrhuji, aby se jím stal pan kolega Luděk Sefzig, předseda výboru pro záležitosti Evropské unie. Ptám se vás, pane předsedo, jestli souhlasíte s tímto návrhem. (Souhlasí.) Je k tomu nějaká připomínka, nějaký jiný návrh? Ne. Tak budeme o tomto návrhu hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, aby kolega Sefzig byl zpravodajem pro tento bod našeho jednání? Kdo je proti tomuto návrhu?

Hlasování číslo 18. Registrováno 61. Pro 55. Proti 0. Návrh byl schválen.

Senátor Luděk Sefzig: Hezké dopoledne. Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády, vážené kolegyně a kolegové. Nejdříve vám děkuji za důvěru, a nyní přistoupím k obsahu mé zpravodajské zprávy. U vědomí toho, že není v činění lidstva nic důležitější, než vytvoření kvalitních institucí, musím říci, že tato materie je neobyčejně důležitá, protože právě vytváření institucí v EU po jejím velkém rozšíření o více jak 10 nových členských zemí, je předpoklad, aby instituce fungovaly co nejlépe a co nejkvalitněji, protože není v mocích člověka, aby předával svoje zkušenosti na druhého jedince tak kvalitně, jako umí udělat kvalitní instituce.

Zabývali jsme se touto materií na našem výjezdním zasedání ve Zbirohu, který pan místopředseda vlády vzpomněl a musím říci, že jsme v podstatě pokračovali v naší již mnohaleté práci, která započala prací podvýboru pro mezivládní konferenci a konvent, který byl ustaven v roce 2003 – v roce 2002, 2003 – po jednání v Laekenu, kde byl ustaven konvent, který vytvářel ústavní smlouvu a my kontinuálně tuto vlastně vytvářející se institucionální reformu sledujeme. Proto také jsme vycházeli ze závěrů, které přijal Senát v roce 2003. Já bych nechtěl rozvíjet jednotlivé kroky, které za tak dlouhou, vlastně několikaletou cestu, tato komora a výbor pro záležitosti EU prošel, a proto mi dovolte, abych se soustředil spíše na to, co moji kolegové a celé naše zázemí vytvořilo. Při včerejším jednání našeho výboru, kdy jsme přijali usnesení, proti kterému nebyl ani jediný hlas členů výboru, a kterým doporučujeme, aby přijalo i plénum Senátu.

To usnesení má neobyčejný význam a pan místopředseda vlády už řekl, že není vůle na mezivládní konferenci překračovat mandát, který byl dán jednáním, velmi složitým jednáním na poslední Radě v Bruselu. Proto jsme usnesení nechali v mezích, abychom tento mandát nepřekračovali. Bylo neobyčejně složité najít tzv. nevyjasněná místa nebo skuliny v mandátu, které více odpovídají roli národních parlamentů při práci evropských institucí. Myslím, že se nám ale ty skuliny podařilo najít, podařilo se nám najít i některá místa, která nejsou zcela v mandátu jasně vyjádřena a je povinností našeho výboru, aby vás na to upozornil, abychom event. přijali naše usnesení, a požádali vládu, naši exekutivu, aby naše připomínky zohlednila.

Při vědomí toho, že naše usnesení je pro naši vládu doporučující, není závazné, ale tak jak věříme, a jak se doposud činili, vláda vždycky naše připomínky, které byly relevantní, zohlednila, pak záleželo na jejich diplomatických schopnostech a na vůli ostatních kolegů ostatních vlád, účastnících se té mezivládní konference.

Vynechám otázku diskuze o přítomnosti, nebo nepřítomnosti Charty lidských práv, o které se členové výboru domnívají, že bude možná z hlediska ústavní konformnosti v ČR problematická, ale opt out si vyjednala Velká Británie a některé další země, Česká republika mezi ně nepatří a proto i v našem usnesení se nezmiňujeme o této otázce s vědomím toho, že je to neobyčejně citlivou věcí pro občany, je to neobyčejně citlivou věcí také pro kolegy z jiných vlád, kteří nechtějí překračovat mandát vyjednaný v Bruselu.

Náš výbor přijal usnesení, které jsme vám včera rozdali na lavice tak, abyste měli možnost se s ním po celý včerejší den i noc a dnešní dopoledne seznámit a já začnu poněkud stručnější informací a komentářem k tomu usnesení.

V bodě I jenom připomínáme, že v návaznosti na připomínky vyjádřené ve zprávách v senátním výboru pro evropskou integraci 30. 9., výboru pro záležitosti EU 3. 11. 2004 k návrhu ústavní smlouvy oceňujeme vstřícný postoj vlády ČR pro informování o průběhu mezivládní konference, jednající o návrhu reformní smlouvy. Ten bod jedna není vyjádřením naší subjektivity vůči vládě, ačkoliv skutečně jsme v ne tak těsném spojení jako Poslanecká sněmovna, ale i náš výbor nemá tak jasné postavení jako má výbor v PS, protože pro stanovisko dolní komory stačí pouze usnesení výboru, zatímco u nás naše usnesení musí být schváleno plénem Senátu. Je to zcela neformální vyjádření toho, že si skutečně ceníme a místopředseda vlády to dokázal, když v průběhu jednání, které měl v Brdech, přijel nás informoval na výjezdní zasedání do Zbirohu a byly tu informace, o kterých jsme poprvé mohli začít odvíjet celou práci, a byly to informace neobyčejně důležité právě z důvodu toho, že jsme si stanovili mantinely pro naše jednání.

Bod druhý – Senát vítá zakotvení principu obousměrné flexibility evropské integrace včetně úpravy procesních nástrojů sloužících její realizaci v návrhu reformní smlouvy. To je to novum, které přinesla na jednání Česká republika – oboustranná flexibilita. Flexibilitou rozumíme přijímání rozhodnutí nad rámec smluvního základu, které vedou k dosažení cílů daných a charakterizovaných EU a které jsou zjednodušením přijímání těchto opatření, tzn. například rozhodnutí na Radě ministrů nebo na Radě vesměs jednohlasným rozhodnutím, jednomyslným rozhodnutím. Toto se nedomníváme, že ten princip obousměrné flexibility má dvojí efekt, jednak skutečně vede k urychlení předávání pravomocí nahoru a obousměrnost znamená urychlení předávání pravomocí směrem od komunitární úrovně, tedy evropské úrovně zpět na národní úroveň. Pro ty, kteří nechtějí přijmout tu druhosměrnou, tu zpětnou – tedy v uvozovkách řečeno bezintegrační směr flexibility, bych chtěl připomenout, že v praxi se tak děje. Když se přijímala Lisabonská strategie a po pěti letech se zjistilo, že na komunitární úrovni je těžko řešitelné zvyšování konkurenceschopnosti EU, že se zjistilo, že předání těch pravomocí zpět na akční plány národních vlád dochází k zefektivnění té činnosti, čili je to jenom potvrzení toho, co se v praxi vítá. A navíc to má ještě ten efekt, že země, které se někdy zdráhají předat pravomoci směrem na komunitární úroveň, po přijetí principu obousměrné flexibility, kdy mají zaručeno, že stejně rychle lze také předat pravomoci z komunitární úrovně na úroveň národních států, tak pak jsou více ochotny předávat pravomoci na tu vyšší, na evropskou úroveň. To je efekt, který je poměrně zatím nedoceněný a my, kteří se tím zabýváme, víme, že v praxi může mít poměrně velký efekt k urychlení pochodů, a to směrem i jak k předávání pravomoci na evropskou úroveň, tak i zpětný, čili najít ten optimální kompromis.

Za třetí – Senát pokládá v této souvislosti za potřebné upřesnit znění stávajícího článku 208 smlouvy o založení Evropských společenství tak, aby plně korespondoval se zněním mandátu pro mezivládní konferenci a umožňoval vytvoření funkčního mechanismu pro iniciaci zrušení nadbytečných předpisů.

Poznámka 10 – k mandátu. To je poznámka pod čarou. Kdybyste to někdo hledali v mandátu, je to tedy poznámka 10 pod čarou.

Tento bod souvisí velice úzce s mandátem z červnové Evropské rady tak, aby Evropská komise byla povinna na žádost členských států, tedy Rady ministrů, navrhnout přijetí nového předpisu, či naopak zrušení nadbytečných právních předpisů. To odpovídá iniciativě posledního prezidenta komise Barossa k dosažení té tzv. Better Regulation. Není zrovna místo, kde není zcela specifikováno, jak by toto mělo proběhnout. Proto apelujeme na mezivládní konferenci, aby toto upřesnila.

Lze říci, že by tam měla být začleněna věta, že Rada může na podnět jednoho nebo více svých členů, zástupců členských států a v souladu s článkem 208 požádat komisi, aby předložila návrhy na zrušení legislativních aktů. Zcela jasně by tam mělo být toto řečeno.

Další bod návrhu usnesení pléna Senátu:

4) považuje za důležitý nástroj reflexe vývoje evropské integrace systém včasného varování, který přikládá národním parlamentům roli strážců dodržování principu subsidiarity, přičemž za základní podmínku funkčnosti tohoto systému považuje realistické kvórum potřebné pro vyjádření relevantní námitky porušení principu subsidiarity a zároveň stanovení jasných materiálních kritérií toho vyhodnocení v souladu navrženého právního aktu s tímto principem.

Nejdříve pro neprávníky vysvětlím realistické kvórum. Kvórum, které je teď stanoveno, tedy třetina, bylo o tom jednáno už v Ústavní smlouvě. Systém hovořil o třetině námitek ze strany národních parlamentů. Nový reformní mandát hovoří o ještě větším kvoru, o polovině, což se domníváme, že je kvórum příliš vysoké. Čili národním parlamentům je stanoveno příliš vysoké kvórum, třetina u žluté karty a polovina u oranžové karty, přičemž ani to neznamená, že komise musí návrh vzít zpět, musí to být ještě potvrzeno jednáním Evropského parlamentu a Evropské rady, čili dalších dvou institucí. Domníváme se, že kontrolní role národních parlamentů je tímto významně oslabena.

To „materiálních“ je ve smyslu nikoliv procesních kritérií, ale obsahových, tedy týkajících se té materie, aby to bylo i neprávníkům jasné.

Senát

5) vyzývá k diskusi nad perspektivami kompetenčního soudnictví v EU, a to i v kontextu rozhodování o žalobách podaných členským státem z důvodu porušení principu subsidiarity.

Tady přicházíme se zcela novou pobídkou pro exekutivy, aby uvažovaly o zřízení speciálního kompetenčního soudu, který by mohl být tvořen například navolením, byť jednorázovým, ze zástupců ústavních soudů, národních parlamentů a pravděpodobně i z jiných soudců, jiných institucí, které nechci teď přesně definovat. To je místo, které ještě není pojmenováno a kterému by se měla mezivládní konference věnovat. A musím říci, že pokud s tím česká strana vyjde, nebude v tom osamocena, podobné návrhy zaznívají z úst např. Spolkové republiky Německo. Mohli jsme se o tom dočíst například v článcích Romana Herzoga, bývalého ústavního soudce Spolkové republiky Německo, nebo Siegfrieda, oba mimochodem navštívili naši komoru.

Nebyl by to stálý orgán, jednalo by se ad hoc, byl by složen z národních ústavních soudců a posuzoval by právě subsidiární stanoviska.

Zatím to vypadá, že to bude posuzovat Evropský soudní dvůr, který byl ustaven k tomu, aby posuzoval první pilíř, tedy ten ekonomický, porušování práv hospodářské soutěže, a najednou má zasahovat do ryze politických věcí, zejména v souvislosti s třetím pilířem, protože třetí pilíř ztrácí svoji identifikaci, přesouvá se de facto pod první pilíř. A tento třetí pilíř, který se týká ústavami národních států daných práv každému občanovi v oblasti trestních věcí, tak se domníváme, že by subsidiarity v tomto ohledu měla být posuzována speciálním tělesem.

Senát

6) doporučuje, aby závazné vyjádření národního parlamentu k užití přechodové klauzule (všeobecná passarela dle článku 33 odst. 3, dále např. dílčí passarela dle čl. 69d odst. 4 bylo vztaženo také na případ přenosu pravomocí v oblasti trestní spolupráce dle závěrečného ustanovení č. 69f odst. 1 návrhu reformní smlouvy.

Reformní smlouva přináší největší změny právě v oblasti třetího pilíře, který fakticky komunitarizuje. O to větším překvapením je, že by exekutivy, rady ministrů mohly určovat oblasti trestné činnosti, které reguluje Evropská unie, a to bez souhlasu národních parlamentů. To je velice problematická část z hlediska ústavního práva členských států a proto by i zde měla být dána možnost závazného vyjádření národních parlamentů k využití takové klauzule.

Připojili jsme ještě dva články:

7) s politováním konstatuje, že v návrhu reformní smlouvy zůstává zachována jednosměrnost možného použití přechodových klauzulí,

8) v souladu s předchozí zprávou senátního výboru pro evropskou integraci z roku 2003 vyjadřuje přesvědčení, že nejen důkladnější věcné vymezení, ale i časové omezení platnosti opatření přijatého podle článku 308 (doložka flexibility) – tedy urychlování předávání informací – Smlouvy o založení Evropských společenství by lépe korespondovalo s principem svěřených pravomocí, jímž se unijní právo řídí.

Klauzule flexibility umožňuje přijmout jednorázové opatření směřující k dosažení některého z cílů Evropských společenství i nad rámec kompetencí svěřených členskými státy orgánům společenství. To je velice sporné z hlediska článku 10a Ústavy ČR a platnost takto přijatého opatření, nařízení či směrnice by tudíž měla být dočasná.

Připojujeme obligátní dodatek:

Senát

II. vyzývá vládu ČR, aby jej ve světle tohoto usnesení informovala o dalším průběhu mezivládní konference.

To je tedy můj co nejstručnější komentář. Kolegyně a kolegové, omlouvám se, že jsem vás možná zdržel více, než jsem původně považoval za nutné, ale domnívám se, že to je tak nesmírně závažné usnesení, kdy jsem si neodpustil takto zevrubný komentář.

Jsem si vědom toho, že se možná nepodaří vládě splnit všechny podmínky, které jí Senát stanoví, zejména teď v období jak říkal pan místopředseda vlády, kde je ještě dlouhá doba na jednání. A víme, že v řadě věcí bude vláda narážet, zejména v oblasti třetího pilíře. Přesto je naší povinností, abychom jako komora, která dbá na ústavnost a která dbá i na dodržování článku 10a Ústavy ČR na tato úzká místa při jednání mezivládní konference upozornila.

Ještě jednou vám všem děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji. Kolegyně a kolegové, otevírám rozpravu. Hlásí se paní kolegyně Gajdůšková, prosím, máte slovo.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, pane předsedo, pane místopředsedo vlády, vážené kolegyně a vážení kolegové. Dopředu avizuji, že nemám připraven žádný ucelený projev na toto téma. Mám jen několik málo poznámek a několik otázek.

Musím trošku přiopravit, ač nerada, předsedu výboru pro záležitosti EU pana senátora Sefziga, který uváděl jako příklad oboustranné flexibility v praxi Lisabonskou strategii. Tento příklad není úplně přesný a my jsme o tom už vedli několik diskusí.

Lisabonská strategie byla přijata jako strategie pro celou EU a od počátku bylo jasné, že pokud její principy, její cíle nepřijmou za své členské státy, nemůže fungovat.

Tam nešlo o to, co je rozhodováno, na které úrovni. Tam šlo o to, aby všichni v Evropě pracovali a fungovali tak, aby cílů Lisabonské strategie bylo dosaženo. V polovině období, na které byla Lisabonská strategie přijata, byla udělána tak, jako v každé dobré firmě, kontrola toho, jak je plněna, a bylo doporučeno, aby se členské státy více zapojily do jejího plnění, než jak tomu bylo do té doby. Jenom pro ty, kteří nevědí, o čem mluvím, a já doufám, že tu nikdo takový není, Lisabonská strategie je cíl, který si EU stanovila, být do r. 2010 nejvíce konkurenceschopnou ekonomikou v globálním kontextu s tím, že bude respektovat sociální dimenzi a životní prostředí. Tolik tedy malinké poopravení.

Ale mám dvě otázky na pana místopředsedu. V prvé řadě bych se ráda zeptala, zda vláda necítí v této chvíli potřebu již se bavit také o tom, jakým způsobem bude reformní smlouva ratifikována v České republice. Pan místopředseda tady přesně hovořil o harmonogramu, který je stanoven, a termíny jsou skutečně velmi krátké. Naše legislativní procesy zas až tak krátké termíny naopak nemají. Já se tedy domnívám, že by byl skutečně nejvyšší čas rozvinout politickou debatu nejenom o obsahu reformní smlouvy, ale tam v tuto chvíli již není o čem debatovat, protože mandát pro přípravu reformní smlouvy, pro její formulaci je pevný, a ten text je téměř hotový, tady bylo řečeno. Ale měli bychom se bavit skutečně o tom, jakým způsobem, jaký postoj je České republiky k tomuto návrhu a jakým způsobem bude provedena ratifikaci v České republice.

Dále cítím jako trošku nesoulad s tím, jak, a tady musím říci, že všichni jsme usilovali o začlenění ČR v termínech, které byly dány, tzn. do konce r. 2007 do Schengenského prostoru, tedy do toho, abychom sdíleli společný prostor bezpečnosti a práva. A tím, jak neustále upozorňujeme a tlak jde odsud ze Senátu, na možné přesahy v pilířové struktuře, tzn. na věci, které se týkají přesunu kompetencí zase v oblasti bezpečnosti a práva.

Já se domnívám, že jestliže chceme sdílet, a říkám, usilovali jsme o to všichni, tento společný evropský prostor, musíme si být vědomi, že je nutné a že musíme mít nástroje k tomu, abychom zajistili především bezpečnost našich občanů. A k tomu je potřeba společných evropských akcí. Říkám, já to cítím jako rozpor a je to má otázka na pana místopředsedu.

A ještě z textu reformní smlouvy vyplývá, že je proti návrhu Evropské ústavní smlouvy výrazně posílena dimenze společného postupu EU v boji proti klimatickým změnám. V této souvislosti se musím zeptat na pozici ČR v této věci, na pozici, kterou bude zastávat Václav Klaus na setkání OSN na vysoké úrovni. Pozvání, které rozeslal generální tajemník OSN Pan Ki-mun k tomuto zasedání, uvádí, že doufá, že světoví vůdci vyšlou silný politický signál vyjednavačům, že situace se opravdu mění a že vrcholní představitelé tohoto světa jsou připraveni pracovat pospolu s ostatními směrem ke komplexnímu mnohostrannému rámci pro akce na změnu klimatu po r. 2012.

Jsou různé informace k tomu, jak bude Václav Klaus vystupovat. Jsou také známy diametrálně odlišné postoje našeho prezidenta od většiny expertů, politiků i občanů. A já se tedy ptám, jaký postoj bude prezident zastávat. Zda postoj konformní s postojem ČR a EU zakotvené v návrhu reformní smlouvy, nebo svůj excentrický osobní postoj. A jak bude zajištěna, v případě, že bude prezident ČR zastávat a představovat svůj osobní postoj, deklarace toho, že se jedná o jeho osobní postoj. Zda to bude znamenat, že si to bude hradit jako soukromou cestu či jinak.

Závěrem se vracím ještě k návrhu, který VEU předkládá Senátu ke schválení. Máme právo říkat a navrhovat cokoli. A v EU na rozdíl od toho, co jsme předvedli zde včera, to respektují. Ale musím připomenout, že se vyřazujeme a handicapujeme jako důvěryhodný partner v EU u ostatních členských států pokaždé, když nerespektujeme již dosažených výsledků jednání. Kdy nerespektujeme dohodu. A zvláště u mandátu pro přijetí reformní smlouvy bylo jasně řečeno, že mandát je nepřekročitelný. Že je pevně dohodnut. A já mám takový malý otazník u návrhu usnesení, zda opět se nesnažíme za každou cenu a bez ohledu na to, co to bude znamenat v širokých kontextech protlačit své názory bez ohledu na to, co již bylo dohodnuto. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, a prosím pana předsedu Senátu, který je teď přihlášen do obecné rozpravy, aby se ujal slova.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, pane místopředsedo vlády, kolegyně, kolegové, vzhledem k tomu, že pan ministr za chvíli zahajuje závažné jednání se Švédy a Francouzi, se pokusím být stručný. Nejprve bych chtěl pochválit vládu, jak přistupuje k Senátu jako k instituci a jak nám sděluje, zaplať pánbůh, teď už dopředu, pozice vlády, se kterou jede na jednání. Tady byla také zmínka o časovém harmonogramu schvalování a před chvílí kolegyně položila otázku, jestli to bude ratifikací Parlamentem, nebo jestli to půjde referendem. Předpokládám, že vláda včas dá signál, který způsob preferuje. A druhá věc je, jak my se k tomu následně postavíme.

Moje krátká otázka na toto téma je: Je připravena vládní úroveň Evropské unie na případné neschválení v referendu, aby to nebylo jako s tzv. ústavní smlouvou, protože stát se to může?

Pravděpodobně ta pozice už je nepřekročitelná, takže jenom malá další otázka, jestli máme stejně naladěného partnera na naše vyjednávací podmínky, se kterými jsme přišli.

Další otázka je, zda bude šance před podpisem jednotlivými státy, abychom v parlamentech o tom diskutovali.

A pak mám poslední věc, a myslím si, že je pro tuto instituci velmi závažná. My máme podle závěrů předchozí vlády se svými usneseními pouze doporučující nebo na vědomí pro vládu – teď to neřeknu česky – že vláda bere na vědomí naše usnesení a usnesení Poslanecké sněmovny je závazné. Já bych byl velmi rád, kdyby česká vláda změnila toto stanovisko a tak jako to je při našem postupu, že dostáváme všechny smlouvy paralelně, už není cesta Sněmovna-Senát, aby vláda vzala ve svém dalším usnesení na vědomí nebo svým usnesením řekla: ano, Senát se svým usnesením je rovněž závazným pro vládu. Tady já vidím absolutní rovnocennost, protože pokud by Senát neratifikoval, tak tím pádem není ratifikována kompletně smlouva, takže je i tato poloha.

Díky a pevně věřím, že pět ministrů, kteří jsou z řad senátorů, prosadí toto stanovisko i ve vládě.

Místopředseda Senátu Jiří Liška:Děkuji, pane předsedo. Do obecné rozpravy se již nikdo nehlásí. Kolega Škaloud. Pane kole, ale pan ministr bude muset za chviličku odejít, takže prosím krátce.

Senátor Miroslav Škaloud: Ano. Děkuji. Vážení kolegové, dovolte mi kratičkou reakci. Jenom zareaguji na kolegyni Gajdůškovou. Ta mě vždy inspiruje, když hovoří. Jenom bych chtěl říct, že článek, týkající změny klimatu v reformní smlouvě, znamená pouze posílení mandátu pro mezinárodní vyjednávání, pokud jde o Kjóto. To je hlavní cíl tohoto článku.

Nicméně pokud jde o konferenci v OSN, tam nejde ani o hlasování, není to konference států, nejde o hlasování o nějakých opatřeních, je to konference, výměna názorů. Je to totéž, jakoby v senátu byla konference třeba o právech žen. Takže já bych z toho nedělal nějakou státnickou záležitost o tom, jak ten či onen člověk jaká stanoviska tam bude přednášet. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Protože se již nikdo nepřihlásil do rozpravy, tak obecnou rozpravu končím. Pane místopředsedo vlády, chcete vystoupit s reakcí na diskusi? Prosím, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Děkuji ještě za udělení slova. Já se skutečně omlouvám, asi během dvou tří minut musím jít, protože zahajujeme dneska jednání společně se švédskou a francouzskou vládou o 18měsíčním předsednickém programu, nicméně pokud jde o usnesení výboru pro evropské záležitosti, já za prvé děkuji za velmi konkrétní a řekl bych fundovaný postoj, který je odrazem mimořádného zájmu.

Myslím si, že by bylo dobré říci dvě věci. Vláda toto bere vážně a ty věci bude komunikovat. Pro mě a další je to samozřejmě i svého druhu pomoc některé věci vytáhnout i na politické úrovni. To bych řekl, že je „a“. Za „b“ bych si troufl, že věci tu jde rozdělit do dvou kategorií. To, co nějakým způsobem ještě má šanci, a to, co zase úplně šanci nemá – alespoň z toho, co my soudíme podle toho, jak se to zdvihalo na odborné úrovni. Čili nemůžu vám tady ručit hlavou, že vše, co výbor pro evropské záležitosti žádá a s čím já se osobně konec konců i ztotožňuji, že se v prostředí 27 členských zemí podaří prosadit.

Pokud jde o způsob schvalování reformní smlouvy, my jsme – ani vláda, ani koalice – nezaujali k tomu ještě nějaké definitivní stanovisko. Čekáme skutečně na vlastní schválení, nicméně předpokládáme, že to bude mezinárodní smlouva podle čl. 10a odst. 1 ústavního zákona. A jako taková je u ní k ratifikaci potřeba souhlasu Parlamentu ČR, nebo samozřejmě alternativně v případě existence ústavního zákona, souhlasu daného v referendu. My zatím se kloníme k tomu, že referendum není nutné a není myslím vhodné teď komentovat nebo se tu hlouběji vyjadřovat k tomu, jak mohou referenda dopadnout v jiných zemích, budou-li uspořádána. Všichni víme, že naprosto klíčovou zemí je tady Velká Británie. Asi by nebylo vhodné tu činit nějaká spekulativní prohlášení nebo odhady situace. Existuje samozřejmě politická vůle všech těch, kdo se sešli na Evropské radě, se vyhnout samozřejmě nějakým krizovým situacím, takovým, které nastaly v případě ústavní smlouvy.

Pokud jde o vystoupení prezidenta republiky v OSN, já se plně ztotožňuji s tím, co tady říkal kolega Škaloud. Není to součást Valného shromáždění OSN. My jsme se s prezidentem republiky nedávno sešli – premiér, já, ministr zahraničí. Mluvili jsme samozřejmě o těchto věcech. Já předpokládám, že pan prezident v příslušném panelu, který bude o adaptaci na klimatické změny, nikoliv o mitigaci, neboli pokusech to nějakým způsobem měnit, že vystoupí s názorem, který nepochybně bude zajímavý a myslím si, že vhodně doplní celková vystoupení. Ale myslím, není na vládě, aby nějakým způsobem komentovala nebo tlumočila názory prezidenta. Můžete se samozřejmě jeho dotázat přímo. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane místopředsedo vlády. (Předseda Senátu P. Sobotka žádá o zodpovězení své otázky.)

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Rovnost Senátu a Poslanecké sněmovny. Samozřejmě lobby senátorů ve vládě je výrazně větší dnes, a my jsme na příkladu jiném nedávno vedli podobnou diskusi, čili v tomto ohledu samozřejmě budeme působit také jako senátoři ve vládě, nicméně znovu upozorňuji, pokud jde o usnesení evropského výboru, tak bych nechtěl to, co jsem teď řekl, spojovat s tím, co jsem řekl předtím.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane místopředsedo vlády. Prosím pana zpravodaje Sefziga.

Senátor Luděk Sefzig: Vážení kolegové, já děkuji za věcnou diskusi a nechci dále košatět tuto diskusi. Nejenom kvůli tomu, že pan ministr už je na odchodu, ale i kvůli tomu, že náš program se vyplňuje, máme mírný skluz.

Dovolte mi tedy jenom, abych ubezpečil paní senátorku Alenu Gajdůškovou, že v návrhu jsme se snažili, a jsem si tím jist, že jsme respektovali mandát daný poslední Evropskou radou. To je zcela zásadní.

A nyní mi tedy dovolte, abychom o usnesení, které jsme vám předložili písemně a které již číst nebudu, neboť jsem jej komentoval, abychom nechali o něm hlasovat poté, co zazní znělka na svolání kolegů.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem usnesení, jak jej předložil pan kolega Sefzig? Kdo je proti tomuto návrhu?

Hlasování č. 19, registrováno 59, pro 44. Návrh byl schválen.

Děkuji, pane zpravodaji. Kolegyně, kolegové, jako další bod máme „Souhrnnou zprávu o činnosti Veřejného ochránce za rok 2006“, senátní tisk číslo 77. Já prosím kolegu Rakušana, aby se ujal slova a vystřídal mne zde.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Kolegyně, kolegové, příjemné dopoledne. Jak jste již slyšeli, dalším bodem je bod

Souhrnná zpráva o činnosti Veřejného ochránce práv za rok 2006

Je to senátní tisk číslo 77.Navrhuji nejdříve, abychom nejprve podle § 50 odst. 2 našeho jednacího řádu vyslovili souhlas s účastí Veřejného ochránce práv Otakara Motejla na našem jednání. O tomto návrhu budeme hlasovat. Aktuálně je přítomno 54 senátorek a senátorů. Aktuální kvórum 28.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem – tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a také zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 21 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 28 pro vyslovilo 45, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Dovolte mi tedy tímto, abych zde přivítal pana Otakara Motejla, Veřejného ochránce práv. Máte slovo. Nebo se můžete nejdříve posadit ke stolku zpravodajů, nebudu vás komandovat.

Veřejný ochránce práv Otakar Motejl:Děkuji mnohokrát. Vážený pane předsedající, Senáte Parlamentu České republiky. Mám pošesté tu výjimečnou příležitost i vám, horní komoře parlamentu, předložit zprávu o své činnosti za rok 2006. Já si této příležitosti skutečně vážím, protože zatímco projednání as oznámení se s touto zprávou je oboustrannou povinností mezi mnou a Poslaneckou sněmovnou, zájem Senátu je, řekl bych, tak trošku nadstavbový a právě proto děkuji za možnost, že mohu uskutečnit toto své vystoupení.

Ta šestá zpráva není stejná jako ty předcházející zprávy. Je objemnější o jednu novou kapitolu, která přibyla do činnosti veřejného ochránce práv v roce 2006 jako povinnost stát se ve své podstatě garantem realizace Úmluvy Organizace Spojených národů pro mučení, jinému krutému nelidského a ponižujícímu zacházení, kterážto činnost je v roce 2006 činností zcela novou, do značné míry atypickou.

Jestliže původní koncepce činnosti veřejného ochránce práv byla založena na zkoumání a hodnocení konkrétních stížností proti porušení pravidel demokratického státu, proti porušení pravidel řádného výkonu státní služby, zde přichází nová forma jakéhosi preventivního šetření, preventivního a systematického sledování ochrany některých elementárních práv zejména pro osoby, které jsou de iure i de facto omezeny ve svých právech faktickým pobytem v zařízeních, která tato práva skutečně omezují. Je proto v tomto směru systematika naší zprávy obohacena o jednu zvláštní kapitolu, která je fakticky vložena jako část třetí té zprávy, která vlastně vytváří jakýsi přechod mezi tou kasuistikou, která byla do jisté míry tradiční v té zprávě druhé, kde už citujeme a uvádíme typické případy z jednotlivých agend, z jednotlivých stížností. A mezi těmi závěrečnými kapitolami, které obsahují zevšeobecnění a poznatky jak z těch předcházejících období, tak z běžného roku.

Já to zdůrazňuji proto, že vlastně v této části informující o výsledcích provedených systematických návštěv těch zařízení, které jsme v roce 2006 absolvovali, jsou právě i prvá zevšeobecnění, která do značné míry by mohla nebo měla by býti svým způsobem inspirací i k některým legislativním opatřením v jednotlivých těch oblastech, které byly předmětem našeho zkoumání. Ta zařízení nebyla vybrána nahodile. Snažili jsme se pojmout z toho širokého spektra těchto zařízení zařízení s různou typologií, zařízení s různými, řekl bych, resortními náplněmi, takže jsme navštívili postupně a provedli šetření jednak v ústavech sociální péče pro dospělé tělesně postižené, policejní cely, léčebny dlouhodobě nemocných, zařízení pro zajišťování cizinců, věznice se zaměřením na věznice s ostrahou a zvýšenou ostrahou a zařízení, kde se vykonává ústavní ochranná výchova mladistvých. Jsou to skutečně oblasti, které nebyly podle našeho názoru takto komplexně sledovány a některé ty poznatky bych doporučil vaší péči a pozornosti, protože se tam skutečně uplatňují jakési legislativní záměry, které nejsou, a je to možná trošku redakční nedostatek, opakovány v těch následujících částech, které obsahují už typická zevšeobecnění s příslušnými doporučeními.

Před parlamentními prázdninami projednávala tuto zprávu Poslanecká sněmovna. Poslanecká sněmovna, a v tom je situace podstatně odlišná od předcházejících bodů a způsobů projednání celé zprávy, učinila závěr – zásadní rozhodnutí. Nejen, že vzala zprávu na vědomí tak, jak bylo zvykem, ale právě s odkazem na ty pasáže obsahující zevšeobecnění poznatků z toho předcházejícího období i z těch poznatků, které jsou označeny jako poznatky vyplývající z agendy veřejného ochránce práv za rok 2006, to je ta část 4. závěrečné zprávy, přijala usnesení, že uložila vládě České republiky, aby do konce letošního roku podala Poslanecké sněmovně informaci o tom, zda a jakým způsobem tyto poznatky realizuje nebo jakým způsobem s nimi naloží.

Já i to považuji za, řekl bych, svým způsobem úspěch kanceláře veřejného ochránce práv, že se začíná touto formou skutečně zcela autoritativně a legitimně realizovat úkol, který kancelář veřejného ochránce práv má nebo který mám já jako její reprezentant být ve své podstatě skutečně orgánem v tomto případě Poslanecké sněmovny v tom užším slova smyslu a parlamentu České republiky v tom širším slova smyslu, abych nejen uspokojoval oprávněné zájmy občanů, kteří si stěžují, ale aby z té mé činnosti jako druhý a domnívám se dokonce prvořadý výstup byl, že orgány Parlamentu České republiky mají k dispozici jakousi víceméně fiktivní a do jisté míry faktickou databázi informací o tom, jak v některých oblastech, zejména v oblastech státní správy, skutečnost vypadá.

Obecně mohu říci, že i když počet stížností neklesá, je zhruba stále stejný v celém průběhu šesti absolvovaných let, a ani letošní rok nejeví nějaké nápadné výchylky tím či oním směrem, že úroveň české státní správy není špatná. Jsou samozřejmě ovšem velmi časté excesy, jsou ovšem mnohem častější, řekl bych, roviny nedorozumění. Není to otázka vlastní rozhodovací činnosti, je to spíš otázka interpretace jednotlivých předpisů, chování reprezentantů státní správy, zejména v základních článcích.

Proto jsem si také dovolil učiniti součástí činnosti čtvrté výroční zprávy i jakési desatero, jakési principy státní správy, které jsou rovněž obsaženy v závěrečné kapitole vám předkládané zprávy, které samozřejmě nechci prohlašovat za jakýsi kodex státní správy, ale chci tímto české státní správě naznačit, co si já představuji pod pojmem dobrá správa a chci také dát tímto způsobem najevo, jakým způsobem nejenom v otázce vlastní legality, ale v širším pojmu státní správy chci státní správu chápat a chci také, aby toto orgány státní správy a jednotliví pracovníci vzali na vědomí s tím, že tímto prismatem z pohledu těchto principů chci také jejich činnost hodnotit.

Proto vás žádám, abyste vzali tuto zprávu na vědomí. Žádám, aby vaše vědomí, že tady jsou určité zdroje informací, vám zůstalo trvalou informací, aby to nebyl zážitek jenom z dnešního projednávání. Ubezpečuji vás, že bude pro mě spolupráce s kýmkoliv z vás jako vzácnou příležitostí pro objasnění některých sporných otázek, pro řešení některých problémů, třeba i těch, které jako senátoři ve svých volebních obvodech musíte řešit, a děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám a prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů.

Zpráva byla přikázána ústavně-právnímu výboru. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Volného a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 77/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání této výroční zprávy výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 77/1. Zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Liana Janáčková, kterou nyní prosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Liana Janáčková: Pane předsedající, pane doktore, dámy a pánové. Myslím si, že tato zpráva byla velmi obsáhlá, ostatně jako každý rok, a domnívám se, že funkce Veřejného ochránce práv má už v českém právním systému velmi pevné místo.

Dovolte mi, abych jenom krátce zhodnotila tuto souhrnnou zprávu z hlediska obsahového.

Nejdříve je to rozčleněno na část, která se týká Veřejného ochránce práv a jeho kanceláře. Zde dovolte, abych sdělila, že souhrnná zpráva za rok 2006 navazuje na zprávu za rok 2005, kterou vzal Senát na vědomí 21. června 2006 jako tisk č. 353.

Tato zpráva obsahuje čtyři části – obecné údaje, statistické údaje, informace o výsledcích návštěv zařízení dle novel, o kterých pan Dr. Motejl už mluvil, zevšeobecnění a doporučení.

Chviličku se zdržíme u rozpočtu. Plánovaný rozpočet na rok 2006 byl 88,5 mil. Kč, skutečnost čerpání 67,3 mil. Kč, což je 76 %. Musíme tedy pana Dr. Motejla pochválit i za ušetření rozpočtu.

Kontroly hospodaření probíhají v souladu se zákonem č. 320/2001 Sb. V květnu až v říjnu 2006 byla zde i kontrola NKÚ za roky 2001 až 2005. Závěry z této kontroly jsou přístupné na webové stránce kanceláře.

K personální situaci. K 31. 12. 2006 bylo v kanceláři 100 zaměstnanců, mimo Veřejného ochránce práv a jeho zástupkyni. A kromě toho zde existují externí spolupráce s právníky právnických fakult v Brně a v Praze.

Poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb. Byly podány tři písemné žádosti a informována veřejnost o činnosti Veřejného ochránce práv byla z různých zdrojů. Byly pořádány tiskové konference, na České televizi, soukromé informace byly předávány telefonicky, Českou tiskovou kanceláří, v tisku, v přednáškách, besedách, individuální porady a opět na webových stránkách. Tiskových konferencí se uskutečnilo 12 pravidelných, čtyři mimořádné a dva briefingy. Důležitý a vyhledávaný byl rovněž seriál na České televizi „Případ pro ombudsmana“.

Prezentace Veřejného ochránce práv v médiích. Bylo to přes tři tisíce případů. Byly individuální porady, 746 osobních návštěv, skoro 5 tisíc telefonátů, přes 400 tisíc návštěvníků webových stránek. Je to opravdu prokazatelně obrovský kus práce a úsilí.

Styk Veřejného ochránce práv s Parlamentem ČR. Jsou to pravidelná projednávání čtvrtletních zpráv a další jednání na akcích Poslanecké sněmovny i Senátu.

12. prosince 2006 byl pan Dr. Otakar Motejl zvolen Veřejným ochráncem práv i na další funkční období.

Zmiňme mezinárodní kontakty. Je zde spolupráce s partnerskými ombudsmany, institucemi i osobnostmi. Vnitrostátní aktivity, setkání s mnoha představiteli úřadů i institucí.

Je třeba vyzdvihnout pracovní konference s definicí „Princip dobré správy“, kde proběhla diskuse odborníků z teorie i praxe. Bylo zde asi 150 účastníků a byla konána v březnu 2006. Uskutečnil se rovněž seminář k problematice „Aplikace haagské smlouvy“ dne 5. října 2006. Zveřejněné závěry jsou opět na webových stránkách.

Věcná působnost, podněty. V roce 2006 bylo doručeno celkem neuvěřitelných 6.455 podnětů, z toho 746 ústních. Zvýšení oproti roku 2005 o 770 případů. I když pan Dr. Motejl skromně říká, že je to zhruba asi na stejné úrovni, přesto zaznamenáváme větší počet případů.

Svého práva jednat z vlastní iniciativy využil Veřejný ochránce práv v 36 případech. Struktura podnětů byla obdobná jako v roce 2005 a vyřízeno bylo 6.412 podnětů.

Dále zpráva konkrétně zmiňuje podněty v oblastech spadajících do působnosti Veřejného ochránce práv.

Možná jenom pro naši informaci, pokud jste neměli příležitost podrobně se seznámit s touto zprávou. Pokud jde o desatero, o kterém pan Dr. Motejl hovořil, přečetla bych jenom 10 názvů jednotlivých kapitol desatera. Je to soulad s právem, nestrannost, včasnost, přebíratelnost, přesvědčivost, přiměřenost, efektivnost, odpovědnost, otevřenost a vstřícnost. Mně se nejvíce líbí vstřícnost.

Nyní mi dovolte přečíst usnesení z našeho výboru.

Výbor pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice na své schůzi konané dne 10. července 2007 po úvodním slovu předsedy výboru senátora Karla Bartáka, po odůvodnění souhrnné zprávy Dr. Otakarem Motejlem, po zpravodajské zprávě místopředsedkyně výboru senátorky Liany Janáčkové a po rozpravě

1.? bere na vědomí souhrnnou zprávu o činnosti Veřejného ochránce práv za rok 2006,

2.? konstatuje, že zpráva obsahuje nejen kvalitní právní analýzy konkrétních případů, ale i velice dobře zpracovaná zobecnění a řadu podnětů legislativního charakteru,

3.? doporučuje Senátu Parlamentu ČR vzít na vědomí souhrnnou zprávu o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2006,

4.? určuje zpravodajem pro projednání senátního tisku senátorku Lianu Janáčkovou.

Dovolte mi ještě moji krátkou závěrečnou větu.

Chtěla bych poděkovat za sebe i za své kolegy za předkládání této zprávy, tak podrobné a obšírné, i z toho důvodu, že každý z nás je jakýmsi místním ombudsmanem v našem regionálním volebním okrsku a že v mnohých případech právě lidem, kteří si nevědí rady, dáváme tip, ať se obrátí právě na pana ombudsmana, a i my se řídíme určitými případy, které třeba on už třeba řešil a vyřešil.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, paní kolegyně, posaďte se také ke stolku zpravodajů. Ptám se zpravodaje ÚPV, ano, kolega Volný kývá, má slovo.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, také ÚPV doporučuje podle svého usnesení Senátu PČR vzít na vědomí tuto souhrnnou zprávu.

Já k tomu ještě dodám, že pochvala, která je uvedena v usnesení VVVK pod bodem II. zazněla i na jednání ÚPV, ale nebyla zahrnuta do usnesení, takže byla proslovena jen ústně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego, a otevírám k tomuto bodu rozpravu. Do rozpravy se přihlásil místopředseda Senátu Jiří Liška.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážený pane ochránče, vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, z vystoupení pana dr. Motejla zcela jasně vyplynulo, a já s tím naprosto souhlasím, že jedním z nejdůležitějších úkolů, který má před sebou úřad Veřejného ochránce práv, je právě iniciační role k nápravě systémových nedostatků, se kterými se při vyřizování podnětů, a kterých je mnoho, jak jsme slyšeli, opakovaně setkával.

Především rozsáhlá 4. část projednávané souhrnné zprávy o činnosti v minulém roce jasně ukazuje, že nedostatky s velmi konkrétními dopady na život lidí jsou samozřejmě i v oblasti našeho zákonodárství. Všichni to když ne víme, tak to dobře cítíme. Pravdou je to, že příslušná pasáž se sice jmenuje Zevšeobecnění poznatků ochránce, doporučení Poslanecké sněmovně, ale já myslím, že to by nás nemělo odradit, že bychom to měli brát také jako doporučení Senátu a jsem přesvědčen, že právě na tomto poli bychom měli s Veřejným ochráncem práv daleko více a úžeji spolupracovat. Myslím si, že teď máme k tomu ještě daleko větší možnost, a to možnost i na neoficiální spolupráci, protože zástupkyní Veřejného ochránce práv je naše dlouholetá bývalá kolegyně Jitka Seitlová.

Jsem přesvědčen, že by byla velká škoda nevyužít zkušeností úřadu Veřejného ochránce práv, mimo jiné také proto, že v týmu úřaduje řada velmi zkušených a kvalifikovaných právníků, kteří dokáží najít podstatu problému. A to, že úřad Veřejného ochránce práv má již pevnou pozici mezi našimi instituty, pozici, kterou každoročně posiluje, je i to, že zvýšený zájem o činnost tohoto úřadu má i Poslanecká sněmovna. Myslím si, že je to skutečně výzva pro nás, měli bychom s úřadem více spolupracovat, s naší bývalou paní kolegyní Seitlovou jsem se již asi dvakrát sešel a hovořili jsme o možných oblastech, kterými bychom se mohli v Senátu zabývat právě na základě zkušeností, které má úřad Veřejného ochránce práv. V pondělí se do Brna chystám a pane doktore, už se těším na setkání s vámi. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane místopředsedo, za váš příspěvek a prosím pana kolegu Bartáka, aby se ujal slova.

Senátor Karel Barták: Dobrý den, pane předsedající, pane doktore Motejle, já bych ještě malinko doplnil paní senátorku o tom, jak využívám ten materiál, souhrnnou zprávu, konkrétně ve své práci v senátní kanceláři. Někdo se obrátí do kanceláře s nějakým problémem a můj asistent vyžádá nejprve základní informace, o co půjde, a je velmi dobré, že máme tuto zprávu v elektronické podobě, takže vyhledá, jestli nějaký podobný případ se na úrovni ombudsmana neřešil. A když ano, tak já už při tom setkání s občanem hned mohu při prvním osobním setkání hovořit na úplně jiné úrovni, než když jsme to hledali někde v nějakých lejstrech a paragrafech. Takže já moc děkuji za elektronickou verzi a mohu říci, že nám moc pomáhá. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Ptám se, zda se ještě někdo další chce přihlásit do diskuse. Není tomu tak, rozpravu končím a ptám se pana dr. Motejla, zda se k těmto dvěma příspěvkům považuje za nutné vyjádřit.

Veřejný ochránce práv Otakar Motejl:Vím, že váš čas je vzácný, chci jen poděkovat za ta slova chvály. A začínám uvažovat o tom, že příště sem nepřijdu, abych nezpychnul. Jsem si ale vědom, že ta práce není ještě dokonalá, a děkuji těm, kteří tu práci pochválili, je to práce celého kolektivu.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji. Paní zpravodajko, prosím vás též o krátké vyjádření k proběhlé rozpravě.

Senátorka Liana Janáčková: V diskusi vystoupili pan místopředseda Liška a předseda výboru dr. Barták a myslím si, že můžeme nechat hlasovat o tom, že bereme na vědomí.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Budeme hlasovat o návrhu usnesení Senátu. Vzít na vědomí, tak jak jej navrhla senátorka Liana Janáčková. Aktuálně je přítomno 53 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 27. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, bere na vědomí, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 21 se z 56 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 29 pro vyslovilo 50, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu dr. Motejlovi, děkuji zpravodajce. A předtím, než budeme pokračovat tak, jak jsme se včera usnesli procedurálním hlasováním, které tehdy navrhl pan senátor Škaloud, ještě nám kolega Pavlata sdělí něco o příštích volbách, které nás čekají.

Senátor Josef Pavlata: Ano, já děkuji, pane předsedající.

Dámy a pánové, já bych chtěl poprosit, zdali bychom mohli procedurálně změnit náš program schůze s tím, že by body, které jsou v tuto chvíli navrženy jako bod 14 – Návrh na změnu ve složení orgánů Senátu a 15 – Volba předsedy Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, že by byly napevno stanoveny jako poslední body před polední pauzou. Já myslím, že návrh je vyčerpávající a že to všichni přivítáme.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Já myslím, že je to naprosto srozumitelné a můžeme o tom hlasovat. Myslím si, že je to i velmi dobrý nápad, protože odpoledne by to už nemuselo být tak lehké. Za tento návrh děkuji a zahájím přímo hlasování. Kdo je pro změnu programu, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 22 se z 53 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 pro vyslovilo 44, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Tedy tyto dva body byly napevno zařazeny před polední přestávku.

Nyní přejdeme k bodu, který jsme měli též pevně zařazený, a to je bod po jedenácté hodině – senátní tisk č. K 036/06.

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému

a sociálnímu výboru a Výboru regionů – GALILEO na křižovatce:

Implementace evropských programů GNSS

Senátní tisk č. K 036/06. Stanovisko vlády vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. K 036/06/01. Prosím pana ministra dopravy Aleše Řebíčka, aby nás seznámil s tímto materiálem. Vítám vás a máte slovo, pane ministře.

Ministr dopravy ČR Aleš Řebíček: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové – „GALILEO, a řekněme, jeho problematika“. Já vás chci ubezpečit, že i vláda chápe tuto záležitost jako mimořádně strategickou, především pro udržení konkurenceschopnosti EU, co se týče pohledu světového. Další věcí je posílení řekněme technologické nezávislosti, zvýšení bezpečnosti kontinentu a prestiže EU v okolním světě.

V průběhu nadcházejícího podzimu na první radě ministrů, která by měla být hned na začátku října, bude prezentována analýza stávajícího stavu a možností financování, protože samozřejmě jste informováni, že se dostal tento projekt do určitých problémů, kdy došlo k selhání projektu formou PPP, takže na radě ministrů bude odsouhlasen řekněme finanční a ekonomický model fungování. My jako ČR i většina ostatních členských zemí se kloníme k tomu, aby financování bylo zajištěno ze zdrojů a z rozpočtu EU, kde rezerva je dostatečná a bylo by to spláceno zhruba po dobu čtyř let. Nicméně jsou tam i varianty jiné, zejména varianta zapojení Kosmické agentury, ale tam zase je problematika složitější v tom, že ne všechny členské země jsou členy ESA. Na druhou stranu členy ESA jsou i země, které nejsou členy EU. Nicméně toto se odehraje na radě ministrů s tím, že předpokládám, že varianta, že by se od tohoto projektu ustoupilo, je, řekněme, minimální. To znamená, vycházíme z toho, že projekt bude. Už jenom z toho důvodu, že s těmi třiceti družicemi v podstatě počítají i Spojené státy americké a v zásadě i Rusko. Pro nás bude velmi důležité, abychom se stali i plnohodnotnými členy ESA. O to jsme požádali již zhruba před rokem s tím, že teď dochází řekněme k vyjednávacím pozicím. Samozřejmě administrativa kolem toho je poměrně složitější, nicméně teď druhý týden v říjnu proběhne setkání za mé účasti v Paříži s představiteli ESA a předpokládám, že plnoprávné členství bude v poměrně krátké době.

Já jsem vás chtěl požádat o podporu tohoto předloženého materiálu a zatím děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane ministře. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Děkuji vám.

Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je výbor pro záležitosti EU. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. K 036/06/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Škaloud, kterého prosím, aby nás seznámil se svojí zprávou.

Senátor Miroslav Škaloud: Děkuji. Vážené senátorky, senátoři a hosté, já vám povím ještě několik drobností, které trošku oživí tento problém. Jinak samozřejmě tu už bylo vše řečeno panem ministrem.

Na začátek – systém globálního stanovení polohy prostřednictvím družicové sítě je moderní aplikace, která využívá současných technologií, a díky jejím strategickým možnostem se ji snaží zavést hned několik velkých států. Tato aplikace přináší řadu dalších přidaných hodnot, např. v oblasti armádního využití, řízení záchranných prací, ve zkvalitnění řízení letecké i pozemí dopravy, v osobní bezpečnosti, výběru poplatků apod.

Tento systém používají ve Spojených státech již téměř 35 let pod známým názvem GPS a nedávno byl spuštěn ruský systém a nyní se jej snaží spustit i Čína. V uvedených zemích je provozuje stát, popř. konkrétněji ve Spojených státech třeba ministerstvo obrany, a jsou primárně užity, cíleny pro armádní využití. Ve druhé řadě jsou také uvolněny pro civilní účely. EU chce zavést podobný systém a použít jej primárně pro civilní záležitosti.

Společný evropský podnik GALILEO, tj. Evropská komise a ESA, což je Evropská kosmická agentura, byl zřízen v roce 2003 a jeho účelem bylo dokončit vývojové fáze programů, které byly plánovány původně do roku 2006. Druhá fáze, to znamená rozmísťování družic a zajištění infrastruktury, to znamená pozemní stanice apod., by měla být přidělena konsorciu firem, které by poté měly požádat o koncesi. Tento projekt se ocitl ve skluzu a činnost společného podniku byla k 31. 12. 2006 ukončena. Jeho úkoly převzal Evropský úřad pro dohled nad GNSS.

Tento systém propojoval prostředky veřejného a soukromého sektoru, tzv. PPP – Private Public Partnership – a osm velkých evropských společností, které původně plánovaly vytvořit toto konsorcium, tak za daných podmínek nebyly ochotny se dohodnout a zřídit toto konsorcium. Ukázalo se, že tyto podmínky jsou pro ně neakceptovatelné, přináší jim neakceptovatelná rizika.

Komise nyní hledá možnost dalšího postupu. Navrhuje šest variant, počínaje – nebudu všechny číst – status quo, kdy by se dokončil systém v roce 2014, přes zrušení projektu. Nicméně je zde varianta č. 4 – vybudování a financování vývoje systému do plného počtu 30 družic, jak bylo plánováno, výhradně veřejným sektorem a poté podle schématu PPP by pak probíhala operační fáze programu. K tomu se přiklání náš výbor pro evropské záležitosti. Přiklání se k tomu, domnívám se, i ministerstvo dopravy.

Jenom pro informaci. Do konce září 2007 má komise zpracovat analýzy možnosti financování této fáze, a to znamená navýšení veřejných výdajů na dokončení projektu.

Evropa do tohoto projektu vložila asi 2,5 mld. eur, které by zastavením tohoto projektu nebo jeho dalším pozdržováním přišly vniveč, a každý měsíc zdržení znamená zbytečně výdaje ve výši asi 20 mil. eur, a promarněný rok představuje zhruba miliardu eur nerealizovaných zisků.

V případě, že bude rozhodnuto o zvýšení míry zapojení veřejného sektoru, bude nezbytně nutné kromě vyřešení otázky financování také nově definovat kompetence a odpovědnost řídících struktur projektu, a to jak ve vztahu k Evropské komisi, tak k členským státům. To je vše k úvodním záležitostem.

A nyní vám přečtu usnesení našeho výboru, které v podstatě je identické s usnesením podvýboru pro dopravu hospodářského výboru Senátu, jehož zpravodajem byl kolega Nedoma. Já vám přečtu toto naše usnesení. To zní, že Senát PČR:

I.

1. Považuje projekt GALILEO za šanci pro globální trh, které ČR bude chtít maximálně využít.

2. Podporuje proto další pokračování v rozvoji a realizaci celého projektu.

II.

1. Doporučuje vládě podpořit úsilí komise o zachování Evropské kosmické agentury jako je zástupce EU pro zadávání veřejných zakázek a koncepce programů.

2. Podporuje pozici vlády, ve které se tato přiklání k zajištění plné provozuschopnosti, tzv. FOC, neboli Full Operation Capability projektu veřejným sektorem.

3. Doporučuje vládě, aby nadále usilovala o umístění dozorčího orgánu GALILEO do ČR.

III.

Žádá vládu, aby informovala o tom, jakým způsobem toto stanovisko zohlednila, a o dalším vývoji projednávání. Tím jsem řekl vše.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Zeptám se, zda zpráva byla jenom za váš výbor nebo byla společná, jak jste se zmínil předtím.

Senátor Miroslav Škaloud: Nebyla společná. Předpokládám, že v obecné rozpravě se k ní přikloní kolega Nedoma.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji. Posaďte se ke stolku…

Senátor Miroslav Škaloud: Já ještě jenom doplním. My jsme pouze rozšířili výrazy, které tam byly ve zkratkách. Jinak jsou téměř identické. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji. Výbor pro záležitosti EU požádal o stanovisko výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Táži se tedy zpravodaje výboru senátora Jiřího Nedomy, zda chce vystoupit. Má slovo. Děkuji.

Senátor Jiří Nedoma: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já bych chtěl jenom stručně informovat o tom, že se tímto materiálem zabýval jak podvýbor pro dopravu, tak i výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Byť jsme došli ke stejnému závěru jako výbor pro evropské záležitosti, tak bych chtěl pouze doplnit některé věci k tomu, co tady již bylo buď panem ministrem, nebo panem zpravodajem řečeno.

Chtěl bych zdůraznit, že pracovní název GALILEO na rozcestí je název velice výstižný, nikoliv však řešící krizi GALILEA. GALILEO jako program není ve své krizi, v krizi byla pouze vyjednávání mezi členy konsorcia o financování, kdy se ukázalo, že model PPP financování takhle velkého rozsahu tak prestižní záležitosti pro EU není tím nejlepším modelem.

Pochopitelně, že jedna z cest může být i to, že budou členové konsorcia dále hledat konsensus k dohodě, ovšem to by minimálně vedlo ke ztrátě času. Tento projekt si to nemůže dovolit, protože by byla ohrožena jeho konkurenceschopnost vůči jiným globálním systémům tak, jak jste zde slyšeli o GPS nebo o ruském Glonasu, byť tato zařízení pracují na jiném technickém podkladu a s jinými výstupními cíli.

To znamená, že projekt je i kvalitativně na jiné úrovni, ovšem to, jak víte, v technice nevydrží dlouho a pokud by projekt zpomalil, zastaral, nedostal se do fáze provozní, tak by konkurenceschopnost byla ohrožena. Všichni si určitě pamatujete, kolik smluv jsme zde o využití těchto globálních satelitních systémů odsouhlasovali s jinými státy, a to vše by tedy přišlo vniveč, o trh by EU jako taková přišla, kdyby projekt měl dále v obchodních záležitostech přešlapovat na místě.

Ještě bych chtěl zdůraznit, že zásadní rozdíl mezi jinými globálními systémy a GALILEEM je v jeho komerčním využití, které se klade na první místo. Využití pro komerční sféru je na prvním místě, zatímco tamty systémy byly budovány jako zásadně systémy vojenské.

Tolik k tomu. Jenom bych chtěl ještě říci, podtrhnout a zdůraznit, i když to tady také již zaznělo, že GALILEO a naše kandidatura na úřad dohledu v Praze a naše žádost o členství jako řádného člena Evropské kosmické agentury jsou spojenými nádobami a je potřeba, a já jsem rád, že to tak vláda vnímá a že podporuje tyto tři záležitosti jako celek s jedním cílem, aby české hospodářství se mohlo podílet na této záležitosti, aby ČR i v této oblasti, kde již dříve vystupovala prestižně, si své prestižní postavení udržela.

Pochopitelně v tomto smyslu jak podvýbor pro dopravu, tak výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu podpořil a přijal a podpořil takové usnesení, které nebudu zde opakovat a číst, protože je prakticky totožné s usnesením výboru pro evropské záležitosti. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane senátore, a otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, takže rozpravu končím. Předpokládám, že asi ani pan ministr, ani zpravodaj se nemá k čemu vyjádřit. Přesto bych poprosil kolegu Škalouda, zda by ještě jednou načetl to, o čem budeme hlasovat.

Senátor Miroslav Škaloud: Budeme hlasovat o doporučení vyjádření Senátu ke Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ohledně systému družicové navigace GALILEO. Materiál mají všichni na stole. Mám ho přečíst znovu?

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Ne, takto to stačí.

Senátor Miroslav Škaloud: Dobře. Nechám tedy hlasovat, kdo je pro tento návrh.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Nejdřív svolám kolegy, a potom se vyměníme, a budeme hlasovat.

Aktuálně je přítomno 51 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 27.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, jak ho přednesl kolega Škaloud, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti návrhu, tlačítko NE a také zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 23 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 44, proti byl 1. Návrh byl přijat. Blahopřeji, pane ministře. Děkuji vám za vaši přítomnost. Děkuji, pane zpravodaji.

Chtěl bych vám říct, jaký budeme mít teď ještě program před polednem. Nyní probereme bod č. 9 – Návrh na prodloužení lhůty pro nové projednání senátního návrhu ústavního zákona, posléze probereme dva předřazené body a potom bude vyhlášena polední pauza.

Nyní se vrátíme k bodu č. 9.

Návrh na prodloužení lhůty pro nové projednání senátního návrhu

ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR,

ve znění pozdějších ústavních zákonů, vráceného Senátu

Poslaneckou sněmovnou k dopracování, ve výborech Senátu

Je tosenátní tisk 79. Tento návrh byl přikázán výborům 19. července letošního roku. Lhůta pro výbory uplynula dne 19. září.

Ústavně-právní výbor svým 31. usnesením ze dne 22. srpna požádal o prodloužení lhůty pro nové projednání senátního návrhu ústavního zákona. Prosím pana zástupce předkladatelů Jiřího Pospíšila, aby zaujal místo u stolku zpravodajů. Nyní uděluji slovo zpravodaji ústavně-právního výboru, senátoru Jiřímu Oberfalzerovi, aby nás s tímto návrhem seznámil.

Senátor Jiří Oberfalzer: Dámy a pánové, jak jste slyšeli, ústavně-právní výbor navrhl, aby plénum Senátu požádalo o prodloužení lhůty na projednávání této předlohy. Ústavně-právní výbor se zabýval na své schůzi tímto vráceným návrhem senátního zákona a dospěl k závěru, že poté, co sněmovna v zásadě nepřijala tuto verzi, je třeba důkladně zvážit možnosti, jak tento návrh obohatit, to znamená jakým způsobem imunitu, kterou jsme navrhovali zrušit zcela, částečně zachovat.

Jeden z instrumentů, které, jak jsme se v zásadě shodli, by měl zůstat z původního nebo ze současného stavu této legislativní úpravy, je souhlas předsedy příslušné komory s vzetím do vazby nebo zadržením, čili jinými slovy vytvoření podmínek, aby nemohlo být fyzicky bráněno případně stíhanému zákonodárci ve výkonu jeho funkce.

Další námět přinesl jeden z předkladatelů, a sice otázku jasné definice toho, že hlasování v zastupitelstvech obcí, měst a krajů nemůže být předmětem trestního stíhání, doufám, že se nepletu, toto je pojem indemnita. Rozpracování tohoto parametru, který by naše předloha měla nově obsahovat, je však poněkud komplikovanější a nebylo by možné to dobře zvládnout ve stanovené třicetidenní lhůtě. Z toho důvodu žádáme o prodloužení času na to, abychom mohli tuto předlohu a tuto část nového konceptu důkladně legislativně technicky připravit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane kolego. Posaďte se také ke stolku zpravodajů. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu tedy končím.

Přistoupíme k hlasování. Svolám vás. V sále je aktuálně přítomno 50 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 26. Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl kolega Oberfalzer.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem – tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu – tlačítko NE a zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 24 se z 52 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 27 pro vyslovilo 48, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji vám. A nyní přikročíme k těm dvěma bodům, které jsme si procedurálně předřadili před polední přestávku.

Nyní budeme projednávat bod, kterým je

Návrh na změnu ve složení orgánů Senátu

Dne 28. srpna 2007 obdržel předseda Senátu Přemysl Sobotka rezignaci senátorky Jany Juřenčákové na funkci předsedkyně i členky Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí.

Přikročíme k hlasování, protože musíme vzít tuto rezignaci na vědomí. Aktuálně je přítomno 50 senátorek a senátorů, aktuální kvórum 26.

Zahajuji hlasování, že bereme na vědomí rezignaci kolegyně Juřenčákové. Tlačítko ANO a zdvihnout ruku, kdo souhlasí. Tlačítko NE a zdvihnout ruku, kdo je proti.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 25 se z 50 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 26 pro vyslovilo 47, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

A nyní prosím předsedu volební komise kolegu Pavlatu, aby se ujal slova.

Senátor Josef Pavlata: Já děkuji. Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k rezignaci senátorky Jany Juřenčákové na funkci předsedkyně i členky Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí si vás dovoluji informovat o tom, že volební komise obdržela návrh senátního klubu SNK na zařazení senátora Josefa Zosera na uvolněné místo ve Stálé komisi Senátu pro krajany žijící v zahraničí.

Zároveň vás chci seznámit s tím, že volební komise přijala v této souvislosti usnesení číslo 13 ze dne 19. září 2007, kterým za prvé navrhuje v souladu s čl. 4 bodu 23 volebního řádu pro volby konané Senátem a pro nominace vyžadující souhlas Senátu zvolit senátora Josefa Zosera členem Stále komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, za druhé pak pověřuje předsedu volební komise, aby vás s tímto usnesením seznámil před volbou většinovým způsobem, což jsem právě učinil.

Připomínám, že pokud se během volebního období uvolní místo ve výboru nebo v komisi, zvolí Senát podle citovaného článku nového člena výboru či komise většinovým způsobem. V tomto případě je jediným navrhovatelem volební komise, která se při tom řídí principy poměrného zastoupení.

Přečtu vám návrh usnesení Senátu: Senát volí senátora Josefa Zosera členem Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. A zároveň si dovoluji navrhnout, aby o této změně hlasovat Senát aklamací.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji, pane předsedo. Otevírám rozpravu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, myslím si, že můžeme zahájit přímo hlasování k tomu, aby kolega Zoser se stal členem této komise.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro – tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti – tlačítko NE a také zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování p. č. 26 z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 28 pro vyslovilo 53, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Budeme pokračovat bodem

Volba předsedy Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí

Opět prosím kolegu Pavlatu, aby nám sdělil, jak budeme postupovat.

Senátor Josef Pavlata: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, chtěl bych vás informovat, že volební komise Senátu obdržela jediný návrh na předsedu Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, a to návrh, kterým senátorský klub SNK navrhuje na tuto funkci senátora Josefa Zosera.

Volební komise potom na své 7. schůzi konané dne 19. září 2007 přijala usnesení č. 14, ve kterém konstatovala, že ve stanovené lhůtě přijala uvedený návrh a zároveň mne pověřila, abych vás s tímto usnesením seznámil před volbou.

Pro volbu předsedy Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí se použijí příslušná ustanovení volebního řádu pro volbu předsedu komisí Senátu.

Volební místnost je v této chvíli už připravena, všichni víme, kde je, je to tzv. prezidentský salonek, a poprosím členy volební komise, aby se už v této chvíli do této místnosti přesunuli.

Chtěl bych říci, že vydávání hlasovacích lístků a hlasování potrvá 20 minut od chvíle, kdy po rozpravě vyhlásí předsedající začátek volby. Vyhodnocení bude trvat maximálně 10 minut, nicméně výsledek volby bude vyhlášen až po polední pauze.

Na hlasovacím lístku je uvedeno pouze jedno jméno, před kterým je pořadové číslo 1 – volím č. 1 Josefa Zosera. Svůj souhlas s tímto kandidátem vyjádříte zakroužkováním pořadového čísla 1 před jeho jménem, svůj případný nesouhlas s kandidátem vyjádříte přeškrtnutím pořadového č. 1 před jménem kandidáta křížkem nebo přesněji písmenem X. Jiný způsob označení nebo neoznačení způsobuje, že hlasovací lístek bude neplatný. Česky řečeno – jedničku je potřeba zakroužkovat – ANO Zoser, zakřížkovat – NE Zoser.

Pokud kandidát nezíská nadpoloviční většinu hlasů všech přítomných senátorů – to budou ti, kteří si vyzvednou hlasovací lístek – konalo by se druhé kolo první volby.

Děkuji za pozornost a předpokládám, že pan předsedající po rozpravě vyhlásí začátek volby, která, jak jsem již řekl, bude trvat 20 minut.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Děkuji vám, pane kolego. Otevírám rozpravu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu končím a oznamuji vám, že volbu spojíme s polední přestávkou a sejdeme se zde v sále ve 13.30 hodin a budeme pokračovat senátním tiskem č. 90. Děkuji.

(Jednání přerušeno ve 12.03 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 13.30 hodin.)

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Dobré odpoledne, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás požádal na našem odpoledním jednání, abyste se posadili a zklidnili ti, co jste zatím přítomní v sále. Budeme pokračovat ve schváleném pořadu jednání naší schůze. Takže mi dovolte, abych požádal předsedu volební komise, pana senátora Pavlatu, aby nám řekl výsledek voleb.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové. Já vás seznámím s výsledkem prvního kola první volby předsedy Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, které se konaly dnešního dne.

Počet vydaných hlasovacích lístků byl 61, počet odevzdaných platných i neplatných hlasovacích lístků byl rovněž 61, z toho neplatných dle logiky věci 0.

Pro senátora Josefa Zosera bylo odevzdáno 60 hlasů. Znamená to, že v prvním kole byl zvolen senátor Josef Zoser předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničía já mu k tomu blahopřeji. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Takže mi, dámy a pánové, kolegyně a kolegové dovolte, abych i za vás poblahopřál panu senátorovi Zoserovi, on se hlásí zřejmě s tím, že chce také poděkovat. Takže než ukončíme děkovací sérii, ještě požádám pana senátora Zosera.

Senátor Josef Zoser: Vážené kolegyně, vážení kolegové, já vám děkuji za tak velký počet hlasů, které mně byly uděleny v tajné volbě.

Věřím, že naše komise pro krajany žijící v zahraničí bude usilovat o stálé zvyšování prestiže Senátu Parlamentu ČR při setkávání s našimi krajany v zahraničí, ale i v ČR. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já vám děkuji, pane senátore. Dalším bodem našeho schváleného pořadu je

Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky

Tento materiál jste obdrželi jako senátní tisk č. 90,a uvede ho paní ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dana Kuchtová. Paní ministryně, máte slovo.

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dana Kuchtová: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, dámy a pánové. Předkládám vám k projednání materiál Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR, který zpracovalo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na základě § 9 školského zákona. Náležitosti dlouhodobého záměru a termín předložení materiálu vládě ke schválení na 31. března stanovuje vyhláška číslo 15 z roku 2005 Sb.. Protože jsem ale v průběhu finálního zpracování materiálu obdržela zásadní připomínky od komise Rady asociace krajů ČR pro školství a sport, které jsem považovala za velmi závažné, požádala jsem premiéra o posunutí termínu na 30. duben.

Vláda ČR schválila předložený materiál tedy až 23. května usnesením vlády číslo 535. Omlouvám se tedy za poněkud posunutý termín předkládání tohoto materiálu.

Dlouhodobý záměr ČR, záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy představuje z hlediska ministerstva významný nástroj při formování vzdělávací soustavy. Uvádí základní strategické směry a cíle dalšího vývoje, stanoví opatření na úrovni státu a také vymezuje prostor pro konkrétní řešení na úrovni krajů. Dlouhodobý záměr kraje potom je rozpracováván pro specifické podmínky a potřeby jednotlivého kraje. Je zde navrhováno a zdůvodňováno konkrétní řešení. Dlouhodobý záměr vymezuje priority ministerstva školství ve střednědobém výhledu, způsob jejich realizace a podpory a shrnuje hlavní koncepční záměry pro další rozvoj celé vzdělávací soustavy.

V první části předkládaného materiálu jsou velmi stručně zmíněny hlavní trendy změn ve společnosti, které se dotýkají oblasti vzdělávání z národního i z mezinárodního pohledu. Druhá část vyhodnocuje úkoly a podporu prioritních směrů ze strany ministerstva školství, které byly zpracovány při zahájení v letech 2005 a 2006.

Stěžejní částí je pak stanovení strategických směrů a definování jejich základních úkolů pro následující období.

Dovolila bych si vás teď seznámit se základními strategickými směry, které pokládáme jako ministerstvo za důležité. Je to především rovnost příležitostí ke vzdělávání, dále kurikulární reforma jako nástroj k modernizaci vzdělávání s důrazem na rozvoj klíčových kompetencí. Dále podpora cizích jazyků, informačních a komunikačních technologií, tvorba a zavádění systémů kvality, metod hodnocení a nově vlastní hodnocení škol a školských zařízení.

Dále zvyšování profesionality a zlepšování pracovních podmínek pedagogických pracovníků a poslední prioritou podpora dalšího vzdělávání.

Realizace těchto strategických směrů je provázána s možností spolufinancování z prostředků EU v rámci operačního programu vzdělávání a konkurenceschopnost.

Základem třetí kapitoly je propojení demografické projekce, počty dětí a žáků a studentů, kteří se účastní vzdělávání v rámci vzdělávací soustavy a kritéria rozvoje daných státní vzdělávací politikou.

Poslední část zohledňuje potřebu finančních prostředků ze státního rozpočtu i z evropského sociálního fondu. Dále zde máte přílohy  materiálů, které tvoří tabulky, modelovou strukturu dětí, žáků a studentů vzdělávací soustavou, přehled projektů financovaných ze státního rozpočtu a spolufinancovaných z evropského sociálního fondu do období 2005 až 2006 a seznam ukazatelů ke sledování dosaženého stavu.

Vážené senátorky, vážení senátoři. Tento dlouhodobý záměr byl široce diskutován se všemi partnery, byl diskutován i s vámi ve vašem výboru. Já doufám, že je připravený tak, aby splňoval všechny potřebné náležitosti a aby také posiloval základní koncepci strategie rozvoje naší vzdělávací soustavy. Dovolím si vás tedy požádat o jeho schválení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já vám děkuji, paní ministryně. Jenom bych vás chtěl upozornit, že předsedou zatím ještě nejsem, jsem jenom předsedající, ale co není, může jednou být, že? (Obveselení v sále.)

Takže dovolte mi říci, že garančním výborem je výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk číslo 90/1. Zpravodajem výboru je pan Bureš, kterého žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Milan Bureš: Pane předsedající, budoucí předsedo, paní ministryně, dámy a pánové. Máme před sebou dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR, který vychází z Národního programu rozvoje vzdělávání, tzv. Bílé knihy a který je vypracován na základě § 9 školského zákona. Dlouhodobý záměr je prací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a podle odst. 4 § 9 tento záměr MŠMT každé dva roky vyhodnotí, v případě potřeby upraví či doplní.

Předkládaný záměr je na roky 2007 až 2008 a navazuje tedy na období 2005 až 2006. Podle informací předkladatele byl zpracován na konci r. 2006 a na počátku r. 2007, po zásadních připomínkách krajů byl zčásti tento dokument doplněn, jak už jsme slyšeli, vláda ho projednala a schválila v květnu 2007. Na nás je tedy materiál projednat a vzít případně na vědomí, tedy nikoliv schválit.

Dlouhodobý záměr si klade za cíl formulovat směry a kritéria vzdělávací politiky, měl by tedy být základním a nejvýznamnějším prostředkem rozvoje vzdělávací soustavy. Je třeba uvést, že na tento dokument navazují dlouhodobé záměry jednotlivých krajů, pochopitelně především pro oblast středního školství, kde jsou zřizovatelé.

Celý materiál je rozdělen do čtyř kapitol. První Rozvoj společnosti a vzdělávání, druhá Výchozí stav a strategie rozvoje regionálního vzdělávání, třetí Přístup ke vzdělávání a průchod dětí, žáků a studentů vzdělávací soustavou, čtvrtá Financování regionálního školství.

V navrhovaném dlouhodobém záměru bylo formulováno šest základních strategických směrů, ty tady paní ministryně vyjmenovala, to nebudu opakovat. Jenom při srovnání strategických cílů tohoto záměru s uplynulým obdobím 2005 až 2006 vyplývá to, že cíl – rozvoj integrovaného systému poradenství ve školství byl nově nahrazen cílem – podpora cizích jazyků, informačních a telekomunikačních technologií.

Nyní několik připomínek a poznámek ke kvalitě předkládaného záměru. Jedná se o typický materiál mnoha slov, kterým je ale málo řečeno. Je dosti rozsáhlý, často velmi obecný a má popisný charakter. Data v některých tabulkách a grafech nejsou dostatečně aktualizovaná, chybí údaje za r. 2006, když je třeba uvést, že tento materiál skutečně vznikal v závěru r. 2006, ale dozvěděli jsme se, že díky zásadním připomínkám krajů byl termín, kdy materiál odcházel do vlády, duben, nejsem si jist, zda ještě nebyl čas přece jen některé údaje z hlediska grafů a tabulek doplnit.

Přestože se jedná o materiál střednědobého charakteru, tak jeho největší slabinou je to, že se v některých cílech a opatřeních míjí s realitou. A tyto cíle a opatření se potom spíše blíží k proklamaci než k vážně míněným změnám. Jako příklad je možné uvést např. podporu informačních technologií, jaká je situace na školách. Možná je vám známo, po rozjetí velkolepého projektu Internet do škol, to, jak se skončilo, a nyní mají školy velké problémy jak s hardwarem, tak softwarem, a jednak i z části s připojením internetu. A to už nemluvím o projektech, do kterých se přihlásily a které v podstatě v rámci informačních technologií skončily.

Byl vypuštěn, jak už jsem uvedl, strategický cíl rozvoj integrovaného systému poradenství ve školství. Pokud sledujete situaci, zvláště v základních školách, narůstá počet výchovných problémů, a myslím si, že důraz na školního psychologa by v tomto materiálu měl zaznít.

V kapitole II. Výchozí stav a strategie rozvoje regionálního vzdělávání by mělo dojít k vyhodnocení dosaženého stavu, navržení nových směrů a cílů a také opatření, s jejichž pomocí bude možno těchto záměrů dosáhnout. Právě toto prvotní vyhodnocení dosaženého stavu je podle mého názoru povrchní a nedostatečné. Dovídáme se o počtu příruček, komisí, ale to je vše. Pokud se objeví kritika, jako byla v oblasti kurikulární reformy v části základní vzdělávání, kde je uvedeno „Vzdělávací reforma, která právě probíhá, není všemi účastníky pozitivně hodnocena“, tak by měl podle mého následovat rozbor příčin a teprve následně stanovení cílů a opatření. A právě odbytá analýza stavu je dalším velkým nedostatkem předloženého materiálu.

Co říci na závěr? Snad jen vzkaz autorům dlouhodobého záměru: Máte čtyři, to je dostatečná, a to jsem byl vždycky spíše za mírného učitele.

A na závěr vás seznámím s usnesením garančního výboru, s jeho částí: VVVK doporučuje Senátu PČR vzít na vědomí dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR. Děkuji zatím za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů. V tuto chvíli otevírám obecnou rozpravu. Paní ministryně se hlásí s právem přednostním, tak ještě než vystoupí pan senátor Karel Šebek, dávám slovo paní ministryni, která má přednostní právo. Prosím, paní ministryně.

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dana Kuchtová: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Čtyři minus, kterou jsem tady právě obdržela, není příjemná známka, to skutečně není příjemné vyhodnocení a možná by od vás bylo korektnější, kdybychom ještě v období, kdy jsme diskutovali, kdy jste tento materiál měli k dispozici, kdybyste nás upozornili na výtky a na problémy, které s tímto dlouhodobým záměrem máte. Nicméně diskuse už proběhla, a já jsem se až na jejím konci dozvěděla o vaší nespokojenosti.

Říkáte, že tento materiál obsahuje mnoho slov a je v něm málo řečeno. Já vás mohu ubezpečit, že když jsem nastupovala na ministerstvo, ještě vypadaly dlouhodobé záměry vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy naprosto jinak, byly to obrovské štosy papírů, které byly na ministerstvu zpracovávány celými odbory a málo v komunikaci s partnery a s kraji. A musím zdůraznit, že slov tam bylo mnohem více a obsahu daleko méně než nyní. Podle mého názoru je materiál poměrně stručný, ale u nás samozřejmě k němu najdete mnohé přílohy a podklady, ze kterých jsme vycházeli.

S jednou bych vás ještě velmi ráda na závěr seznámila, jsou to mezinárodní průzkumy a jejich výsledky, které porovnáváme s naší vzdělávací soustavou. Prezentovali jsme toto včera aktuálně společně s Ústavem pro informace ve vzdělávání. Čili domnívám se, že materiál není mnohomluvný, ušetřili jsme vás mnoha podkladů, ale máme je k dispozici.

Materiál je samozřejmě kompromisem. Musí být zobecněný do určité míry, protože je kompromisem mnoha partnerů, z nichž Asociace krajů své zásadní připomínky neodevzdala včas. Já jsem jim přesto vyšla vstříc a zásadní připomínky, ne všechny, ale mnohé jsme zapracovali.

Materiál nemůže být aktuálnější, protože některá statistická data zkrátka dříve nedostáváme. Nemůžeme je mít a můžeme dělat pouze velmi aktuálně tzv. rychlá šetření. Celkové trendy jsou ale zachyceny velmi přesně a pokračují jak v r. 2006 je naznačeno, jakým směrem tyto trendy budou pokračovat dále, a my je samozřejmě budeme průběžně vyhodnocovat.

Slabinou, že materiál se míjí s realitou např. v podpoře infotechnologií, tj. výtka, kterou samozřejmě přijímám a je správná v tom smyslu, že zde není vládní podpora pro další pokračování projektu Internet do škol. Ovšem ráda bych upozornila paní senátorky a pány senátory na to, že tuto podporu neschválila už vláda pana premiéra Paroubka a neschválila ji ani vláda pana premiéra Topolánka. Je to prostě společenská realita a my musíme pokračovat jiným způsobem. Podpora infotechnologií bude pokračovat, bude to především v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a bude to také v rámci jednotlivých projektů v rámci evropského programu vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Ovšem už to nebude ona forma, kdy jsme do škol rozdali počítače, které jak já, když jezdím do škol, mnohdy vidím, tam zaprášené leží, ale bude to spíše podpora, řekla bych, informační vzdělanosti, bude to podpora konektivity. Nacházíme nové způsoby, nové cesty, jak konektivitu zajistit. Jednou z nich, budu jmenovat třeba Pardubický kraj, je spolupráce s univerzitami, které připojení poskytují zdarma všem středním školám.

Říkáte, že vyhodnocení stavu je nedostatečné. Odbytá analýza stavu, chybí východiska. Například jste jmenoval, pane senátore, že chybí integrovaný systém poradenství. To není pravda! Integrovaný systém poradenství samozřejmě v záměru obsažený je, najděte si ho na straně 22. To, že se přesunul z priority do priority nižší, není problém. Je to systém, který je v určitém stadiu rozvoje. Já bych chtěla zdůraznit, že to je velmi dobře už zavedený systém, jednak osobních asistentů, a jednak je to systém školních psychologů a speciálních pedagogů. Jedná se zhruba o 150 až 200 škol. Na úrovni krajů pracuje 30 metodiků. Integrovaný systém poradenství ve školství samozřejmě bude pokračovat. Ale protože na rozdíl např. od jiných problémů, které jsou zásadně neřešené, jako je např. rovnost šancí, to je dlouhodobý problém, který se týká především dětí ze sociálně znevýhodněných rodin, tak jsme ho posunuli z oblasti priorita v podstatě do pokračování, do postupného rozvíjení zatím dosažených cílů.

Znovu říkám, odbytý materiál rozhodně není a analýza vychází z mnoha podkladů. Vychází i ze zmíněné studie OECD. Tato studie, se kterou bych vás ráda seznámila, protože je velmi aktuální, např. konstatuje, že naše vzdělávání má poměrně dobrou úroveň, jeho kvalita je dobrá. Máme velmi dobrý počet studentů, absolventů středního stupně vzdělávání, a také počet vysokoškolských studentů, který se v podstatě v 90. letech zdvojnásobil. Zvýšila se i míra absolvování, tedy graduace. Celkově terciární vzdělávání dosahuje v zemích OECD 26 %, u nás 13 %. Přesto, jak jsem říkala, nárůst je zřejmý a trend je také správný.

Zmínila bych i to, že počet žáků na učitele, jak ukazuje tato studie, v ČR odpovídá zhruba standardu v zemích OECD. Je to velmi podobné, co se týče i velikosti tříd. V čem se velmi odlišujeme, a to je bohužel realita, to jsou peníze. Země OECD vydávají na jednoho žáka ročně 7,5 tis. dolarů, ČR 4,5 tis. dolarů. To je mále, ale víme o tomto a jsme si toho vědomi. Musíme na tom dále pracovat. Podobně na vzdělávání jde v zemích OECD 13,4 %, u nás 10 %.

Když jsme měli shrnout tedy stav našeho vzdělávání, celkově systém a jeho charakteristiky, odborníci z Ústavu pro informace ve vzdělávání konstatovali, že se blížíme zhruba systému a stavu, který je obdobný v Polsku či Rakousku.

Dlouhodobý záměr rozvoje vzdělávání neměl za cíl podat podrobnou, úplně přesnou, detailní informaci. Je to koncepční dokument, se kterým samozřejmě musíme dále pracovat. Znovu říkám, podrobné podklady jsou panu senátorovi a všem ostatním k dispozici. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji, paní ministryně. Ještě než dám slovo dalšímu přihlášenému do diskuse, já bych vzhledem k tomu, že paní ministryně je tady tuším v Senátu úplně poprvé…(Není tady poprvé.) Nemusíte vystupovat na každé vystoupení z debaty, budete mít poslední slovo nebo téměř poslední slovo, paní ministryně.

V tuto chvíli je přihlášen do diskuse pan senátor Pavel Čáslava. (Vzdává se slova.) Dál je přihlášen zpravodaj, ale jako senátor v tuto chvíli, Milan Bureš. (O slovo se hlásil senátor Šebek.) Pan Šebek mi totiž vypadl z přihlášených tím, jak paní ministryně vstoupila, takže se omlouvám. Já vám dám samozřejmě, pane senátore, slovo, ale vypadl jste mi tady z monitoru. (Pobavení.)

Senátor Karel Šebek: Vážená paní ministryně, pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolte, abych se dotkl alespoň jednoho bodu z předloženého dlouhodobého záměru vzdělávání a vzdělávací soustavy ČR, a to bodu označeného D. 1 – Reforma maturitní zkoušky.

Na našem předcházejícím jednání 18. července schválilo toto plénum odklad státních maturit, a to, jak je v tomto materiálu konstatováno, cituji: „zejména z důvodu nejasností finančních vazeb a toků, nedořešenost organizačních a logických záležitostí pro provedení maturitní zkoušky a nedořešenosti financování a organizace přípravy pedagogických pracovníků“. Konec citátu.

Není pochyb o tom, že toto vše je pravda. Navíc, jak asi všichni dobře víme, nesetkává se avizovaná reforma maturitní zkoušky s pochopením nejen u studentů, ale ani u jejich rodičů, ani u samotných pedagogických pracovníků. I podle mne je to cesta špatným směrem. Střední škola přeci zastihne každého mladého člověka v nejcitlivějším období dospívání, kdy se formuje jeho vztah k životu, k měřítku hodnot, k vlastnímu podílu odpovědnosti za chod světa. Toto vše patrně žádná státní maturita nepostihne. Vzpomenu-li na svá studentská léta, pak to, co mne tehdy nejvíc oslovilo, nebylo penzum exaktních znalostí, ale osobnosti a postoje mých učitelů a profesorů – to, co se nazývá genius loci.

Z předloženého materiálu však cítím snahu řešit koncepci vzdělávání pouze v rovině statistického srovnávání, technokraticky shora. Možná, že to jinak nejde. Zcela určitě však jde alespoň opustit ideu maturitní zkoušky a z ušetřených prostředků posílit samostatnost vedení středních škol, a tím mj. přispět i k tomu, aby z existenčních důvodů neodcházeli z našich středních škol ti nejlepší pedagogové, osobnosti v nejlepším slova smyslu. To bychom měli mít v zájmu mladé generace především. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já děkuji, pane senátore. Dál mám přihlášenou s právem přednostním paní senátorku Alenu Gajdůškovou. Prosím, paní senátorko. (Nepřeje si využít přednostního práva.) Nevyužijete práva přednostního, takže dávám slovo v pořadí panu senátorovi Milanu Burešovi.

Senátor Milan Bureš: Ještě jednou. Já jenom upřesním tu známku, kterou jsem dal dlouhodobému záměru. Nebylo to tři mínus ani čtyři mínus, takové známky se ve škole používat nesmí. Byla to známka čtyři.

Jak jsem již uvedl ve zpravodajské zprávě, v dlouhodobém záměru lze nalézt konstatování, že vzdělávací reforma není všemi účastníky hodnocena pozitivně, a já chci říci, že je tomu skutečně tak. Dovolte mi tedy několik poznámek k tolik aktuální vzdělávací reformě a k tomu, jak je prezentována některými odborníky a i médii.

Hovoří se o ní jako o zásadní změně, která tedy téměř změní vše. Od září 2007 se bude minimálně v prvém a šestém ročníku základní školy učit úplně jinak a dalo by se pokračovat samozřejmě dalšími superlativy. Podle mého mínění je to ale trošičku jinak. Jakoby se zapomnělo, že školství urazilo po roce 1989 významný kus cesty s mnoha změnami. Zvláště první polovina 90. let znamenala pro většinu škol výrazný posun k modernizaci ve vzdělávání, tedy několik let předtím, než se objevila tzv. Bílá kniha. Pokud některé školy hovoří o změnách až nyní, pak je třeba se zeptat, co dělaly uplynulých patnáct šestnáct let. Já jsem přesvědčen, že o žádnou

reformu ve školství nejde. Pokud ano, tak o reformu terminologie a názvosloví.

Jako příklady mohu uvést klíčové kompetence – asi jste slyšeli. To jsou znalosti, vědomosti, schopnosti, dovednosti. Průřezová témata. Zdá se mi, že to není nic jiného než mezipředmětové vztahy dříve. Osnovy jsou nově zčásti nahrazeny rámcovým vzdělávacím programem, ze kterého školy vycházejí při tvorbě vlastního školního vzdělávacího programu.

Ale bylo naprosto běžné už dříve, že v rámci volitelných nepovinných předmětů, v rámci dotace hodin, školy, ty, řekl bych, osvícené školy a vedení škol dávno školu profilovaly nějakým směrem a už měly své vzdělávací programy, které se možná jmenovaly trošičku jinak.

Na chvíli se zastavím u těch školních vzdělávacích programů současných. Koho to zajímá, tak na internetu řada samozřejmě základních škol má své stránky a víceméně svoji dlouhodobou práci vystavují. Jsou tam školní vzdělávací programy. Já, když jsem měl možnost se s řadou z nich seznámit a našel jsem si ten čas a navíc samozřejmě stále spolupracuji s učiteli, s řediteli ze svého volebního obvodu a mám také dlouhodobou praxi ve školství, tak bych řekl, že většina těch programů školních je příliš úzce vázána na rámcový vzdělávací program. A některé z těchto programů jsou zase téměř, řekl bych, vědecká díla o počtu 10, 20, ale především více než 50 stran.

Já mám obavu, že takovéto vzdělávací programy příliš těm učitelům prakticky nepomohou, spíše to je věc na zavření do šuplíku u ředitelny a počká se, až přijde nějaká inspekce, aby se to vytáhlo a pochválilo. V menší míře v těchto programech jsou i takové extrémy, že mi to připomínalo na jedné straně, ale omezeně samozřejmě, jakýsi kodex budovatele socialismu téměř, na té druhé straně extrému, abych nikoho neurazil, samozřejmě v té lepší variantě, desatero božích přikázání. Tolik ke školním vzdělávacím programům.

Jeden takový zajímavý moment, on tady padl už z úst paní ministryně, další vzdělávání pedagogických pracovníků.

Dámy a pánové, nemáme v českém státě jinou profesní skupinu, která by byla vysokoškolsky vzdělaná a která by prošla tolika školení a ještě projde.

Dokážete si samozřejmě představit, že to stojí hromadu peněz. A v souvislosti s operačním programem Vzdělávání pro konkurenceschopnost těch prostředků ještě výrazně přibude. Já mám zkušenost, že zdaleka ne všechna ta školení mají potřebnou kvalitu. S přísunem těch peněz hrozí, že samozřejmě neefektivní využití prostředků se výrazně a výrazně zvětší. Neexistuje žádné zhodnocení dosavadního dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a těch rukou, které jsou teď v tuto chvíli nataženy a čekají na ty peníze, je příliš. A dokážu si představit, že skutečně může dojít ve velkém množství ke zbytečnému vynakládání prostředků.

Přitom všichni víme, že peněz do škol je třeba také na jiné věci. Existují školy, které se bojí otevřít okna, aby jim náhodou nevypadla. Existují školy, kde je sociální zařízení na úrovni sociálního zařízení na nádraží. Existují školy, kde antuková hřiště jsou dávno zarostlá trávou. Existují školy, kde lavice, ve kterých děti sedí, pamatují jejich rodiče. Asi mi namítnete, to je starost zřizovatele. No jo, ale on má těch starostí podstatně více a ne každý starosta a ne každý ředitel školy má spřízněného poslance v rozpočtovém výboru.

Abych nebyl příliš rozvláčný, co podle mého názoru školství potřebuje nejvíce? Já bych řekl, že je třeba dát více důvěry učitelům. Jsou to ve většině případů vysokoškolsky vzdělaní lidé. Je jim třeba dát také více svobody k tvůrčí, skutečně tvůrčí práci. A čemu je třeba zamezit, to je byrokratická šikana, která se žene do škol ze strany úředníků. Dodal bych také, že by ředitelé měli mít možnost skutečně kvalitní práci také kvalitně zaplatit.

Troufám si říci, dámy a pánové, že pokud by se toto splnilo, tak pro české školství uděláme daleko více než tři podobné vzdělávací reformy dohromady. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane senátore. Další přihlášenou v pořadí je paní senátorka Alena Gajdůšková. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, paní ministryně, vážené paní senátorky, páni senátoři, já bych nevytýkala obecnost dlouhodobému záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky, protože pokud by takovýto dokument neměl potřebnou obecnost, tak by právem mohl být kritizován a osočován z toho, o čem mluvil pan zpravodaj, a to je o byrokratizaci školství. Já si myslím, že musí být dostatečně obecný, ale přiznám se, že mi v analytické části chyběla jedna zásadní věc, a tou zásadní věcí je, že my dnes žijeme v úplně jiné době a ta doba se mění den ze dne.

Zásadní změnu, kterou škola bohužel velmi málo reflektuje, je to, že žijeme v informační společnosti v této chvíli, že se tím pádem velmi zásadně změnila pozice učitele, že učitel přestal být, a to téměř od národní školy… A vím, o čem mluvím, protože jsem dost dlouho učila, ale taky dost dlouho dělala jiné věci. Takže učitel přestal být nositelem informace. Už ty malé děti jsou schopné si různé informace najít a mají je z televize, z rozhlasu, z tisku. Ty starší děti těch informací mají, pokud jsou jenom trošku inteligentní, dost dobře možná i mnohem více než ten jejich pan učitel. A pokud pokračujeme na střední a vysokou školu, tak tam je to bezpochyby.

Co to znamená? Znamená to, že autorita učitele, kdysi odvozená od toho, že byl nositelem informace, že do vysoké míry byl zvěstovatelem pravd, prostě už v této chvíli fungovat nemůže, že tedy učitel musí svoji autoritu budovat na tom, že je osobností, že je výraznou osobností. A jde to tedy jenom tak, že tu svoji pozici změní, že bude méně tím nositelem informace, méně zvěstovatelem pravd, ale více něčím, co se v managementu nazývá coach.

Je to prostě pozice, kde nutíte tu druhou stranu, toho, koho chcete vést nebo vzdělávat, k tomu, aby sám se snažil informace najít a aby ty informace, které má, aby s nimi uměl pracovat. Aby je dokázal používat, aby je dokázal dát do souvislostí, aby vůbec dokázal zjistit, že je má.

Ale podstatné je a o tom se hovoří v Klíčových kompetencích, že musí překonat současný učitel ještě jednu zásadní bariéru, a to je ten rozpor, který v této společnosti vzniká. A já neříkám, že je to dobře nebo špatně, ale prostě je to fakt.

Konzumní společnost – a zase to nehodnotím – ale prostě tato společnost na vysoké životní úrovni spěje k určité individualizaci. Ale škola a nevím kdo jiný, možná volnočasové aktivity, občanská sdružení, spolky se musejí zasadit o to a musejí přispět k tomu, aby se děti, studenti, budoucí lidé, občané tohoto státu naučili pracovat v týmech, aby uměli pracovat v sítích, aby uměli komunikovat, aby uměli spolupracovat, protože bez toho se moderní společnost vůbec neobejde. A to je skutečně velký a podle mého názoru sisyfovský úkol pro současnou školu.

Já se domnívám, že prostor škola vytvořený má. Má ho vytvořený právě tou reformou vzdělávání, která byla nastavena tím, že si školy, učitelé, nad tím krajem ministerstvo dělají, zpracovávají své vzdělávací programy. A tam je otevřen prostor pro tvořivost, pro spolupráci, doprojektování, pro týmovou práci, pro práci s informacemi.

Ale to, co se tam nijak neobjevilo – a já to říkám hodně dlouho – je, že jsme měli začít jinde než na národní škole, kde to mimochodem docela umějí, protože na národní škole učitel učil vždycky všechny předměty a uměl si s tím poradit, ale že jsme měli začít na vysokých školách, že jsme měli začít při přípravě pedagogů, protože skutečně – a řeknou vám to odborníci, ale řekne vám to také každý, kdo prošel jak školou, tak praxí – je potřeba tento náhled změnit a že se změnit musí především učitelé sami v sobě.

Já si učitelů nesmírně vážím. Znova opakuji, mám s čím srovnávat, 10 let jsem učila, dalších x-let jsem pracovala v jiných profesích. Učitel musí být skutečně velkou osobností a i když to vypadá, že své práci věnuje méně hodin, tak ta práce chce prostě celého člověka, bez toho se to nedá dělat. A já bych proto velmi varovala, i z těch důvodů, o kterých jsem mluvila, že je potřeba, aby pozice učitele byla jiná, aby učitel skutečně mohl připravit své žáky na život ve společnosti za dalších deset, dvacet nebo desítky let.

Proto bych varovala před šetřením v této oblasti. Já si myslím, že máme v této chvíli jedinečnou šanci, využít to negativum, kterým je demografický vývoj a tím, že se snižuje počet žáků ve školách, využít k tomu, aby kantoři skutečně měli prostor pro tvořivou práci, pro komunikaci s dětmi, se svými žáky.

Mně třeba ve škole chybí – a hovořila jsem také i s učiteli, ale i se studenty – prostě prostor na debaty, na to, aby se hovořilo.

Bylo tady vzpomenuto desatero. Já si myslím, že to je velmi užitečná záležitost a že třeba diskuse na toto téma ve školách by byla velmi užitečná, ale samozřejmě i debata o dalších záležitostech fungování společnosti, demokracie, etiky, atd. Na tyto problémy narážíme dnes a denně a v mnoha a mnoha souvislostech.

Přimlouvala bych se tedy za to, abychom – znovu opakuji – to negativum, kterým je demografický vývoj a snižování počtu žáků ve školách využili a vytvořili učitelům podmínky, abychom učitele dobře zaplatili, aby se skutečně mohli s plným nasazením věnovat své práci a aby se jí věnovali rádi, aby je ta práce těšila, protože jenom takoví učitelé mohou dát dětem maximum sami ze sebe.

Na závěr ještě jenom vzpomenu tu známou tezi T. G. Masaryka: Je špatná vláda, která platí lépe své vojáky než učitele.

A mám tady pro paní ministryni návrh. Co kdybychom zkusili převést ty miliony, které jsou směřovány na kampaň pro výstavbu vojenské radarové základny do školství, třeba na ten internet?

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, paní senátorko. Dalším přihlášeným do diskuse je pan senátor Zdeněk Janalík. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Zdeněk Janalík: Vážený pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové, pokusím se neopakovat to, co už tady bylo řečeno, s řadou věcí se ztotožňuji, několikrát jsem se o tom při různých příležitostech zmiňoval. Já bych si jen dovolil několik skromných doporučení k materiálu, který byl tady přednesen.

První doporučení je, zda by bylo možné zvážit dvouletý cyklus vyhodnocení. Domnívám se, že pokud jde o dlouhodobý záměr, tak jestliže ministerstvo dnes předkládá tento materiál v Senátu, zanedlouho by mělo začít pracovat již na dalších úpravách tohoto dlouhodobého záměru, čili vidíme tady určitý paradox. Doporučuji tedy zvážit, zda by tento cyklus neměl být nejméně čtyřletý.

Dále bych si dovolil takový podnět k problematice metodické pomoci. Kdo tento materiál studoval, tak je tam často odvoláváno na to, že bude poskytnuta metodická pomoc při podpoře výuky cizích jazyků, informačních technologií. Chtěl bych upozornit, že z pedagogického hlediska v podstatě u nás neexistuje metodický orgán, který by skutečně školy po stránce pedagogické metodicky vedl. Můžete mi namítnout, že existuje VÚP a NÚOV, ale ty jsou dneska zahlceny přípravou rámcových vzdělávacích programů. Když si vezmeme, že jsou zde dvě organizace, a kolik máme škol základních a středních, o mateřských školách ani nehovořím, pak kdyby se měly obracet na metodickou pomoc, asi by to nebylo zcela zvládnutelné. Stálo by možná za úvahu vrátit se v nějaké jiné podobě k myšlence pedagogických center.

O dalším vzdělávání pedagogických pracovníků tady byla řeč. Dovolil bych si zde upozornit na jednu zásadní věc. Domnívám se, že by bylo třeba, aby další vzdělávání pedagogických pracovníků směřovalo k jejich profesnímu růstu, nikoliv jen k osvětlování smyslu a významu reformy. Myslím si – tak jak už tady pan zpravodaj senátor Bureš řekl – že za těch 15 let probíhalo nějaké další vzdělávání, že by bylo třeba tyto věci vyhodnotit. A pokud máme nějakou strategii rozvoje vzdělávací soustavy a vzdělávání v ČR, měli bychom tedy říci, jaká bude strategie dalšího vzdělávání a měli bychom určitým způsobem pro tuto strategii vytvořit v dalším vzdělávání podmínky a upřednostnit ty semináře a kurzy, které by v duchu této strategie podporovaly profesní růst pedagogických pracovníků.

Zazněla tady zmínka o tom, že podpora informačních technologií se vlastně zaměří na další vzdělávání. Chtěl bych zde upozornit jen na to, aby se to nestalo stejnou černou dírou, jakou se stalo naprosto nesmyslné SIPVZ, které skutečně vedlo pouze k tomu, že byly promrhány státní prostředky.

Posledním bod, evaluace neboli hodnocení škol. Hodně se o tom hovoří, je to priorita. Také zde si myslím, že by měla být určitým způsobem stanovena schémata a že by se především – hovořil o tom kolega Šebek a já bych se k tomu také rád připojil – nemělo zaměňovat hodnocení školy a hodnocení žáka.

Protože, jinými slovy, jen výsledek maturitní zkoušky není obrazem kvality školy, je to jenom jeden z kamínků v mozaice.

A na závěr si dovolím poznámku pro paní ministryni: Proč jsou zaprášené počítače ve školách? No protože byly k ničemu, ona se tam nedala dát ani disketa a programy byly omezující a v podstatě neumožňovaly školám, aby tak, jak se rozvíjejí informační technologie, tyto přístroje využívaly pro výuku a pro své studenty v širším slova smyslu tak, jak to rychle se měnící situace v této oblasti vyžaduje.

Tak proto jsou zaprášené, protože jsou to v podstatě, promiňte mi ten termín, makety. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger:Já děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným do diskuse je pan senátor Vlastimil Balín. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové, předesílám, že asi trošku vybočím z řady podstatné části dosavadních diskusí. Chtěl jsem začít jinak. Měl jsem připravené dvě věci. Jednak poděkování, to je to vybočení z řady, jednak jeden dotaz, ale začnu třemi poznámkami.

Tou poslední – kdo máte zkušenost, přijeďte se podívat do Mostu, na posledních 10 základních škol z 18, které tam zbyly, a jestli tam najdete zaprášený počítač, tak se budu strašně moc divit.

Byla tady též poznámka o jakémsi desateru a v jednom bodě o nějakém budovateli čehosi. Já se nemohu pod dojmem včerejšího dne, z kterého se nemohu vzpamatovat, ubránit dojmu, že včera jsme absolvovali návrat od desatera opět k jednomu jedinému bodu, ne k bodu budovatele čehosi, ale návrat k uplatňování arogance politické moci pomocí parního válce. Což také asi nesvědčí o dobrém kreditu příslušného politického subjektu, který takovýto přístup zvolil.

A pak tady bylo také provedeno numerické hodnocení, nevím, jestli práce paní ministryně, to se omlouvám, za tu nepozornost, nebo tohoto materiálu, známkou čtyři. Ale já hodnotím známkou výborně. Ne ten materiál, ale to, co učinila po mé interpelaci, jestli to tak můžu v uvozovkách nazvat, kdy svým rozhodnutím paní ministryně směrem k Lidové škole umění Floriana Leopolda Gassmanna, tedy svým rozhodnutím a svojí kompetencí, kterou má, zvrátila rozhodnutí příslušné komise a navýšila kapacitu tohoto zařízení z 962 na 1200 dětí. Kdo zná podmínky, drogové závislosti a všech těchto negativních jevů, které se na Mostecku bohužel rozvinuly a je to sice nějak zakonzervované, progrese se utlumila, tak ví, co takovéto zařízení směrem k výchově a k těm volnočasovým aktivitám dětí znamená.

A nyní k  dalšímu, k  dotazu. Na straně 22 pod písmenem B se hovoří o té reformě jako o nástroji atd. v odstavci 5 a 6, které ocituji: Pátý odstavec: Podporován bude rozvoj mateřských a základních škol v malých obcích, zrušení minimálního počtu žáků ve třídách apod., alternativní vzdělávací programy. Šestý odstavec: Využitím finančních prostředků evropského sociálního fondu bude podpořeno rozšiřování funkce škol a školských zařízení v oblasti naplňování volného času a zájmové činnosti žáků i celých komunit tak, aby se škola stala zejména v místech s nízkou kulturní vybaveností centrem kultury a vzdělanosti – dvojtečka. Nebudu to číst dál.

Chtěl bych se ztotožnit s částí vystoupení kolegyně Gajdůškové, a já si myslím totéž, že takovýto materiál musí mít určitou míru obecnosti. Ale domnívám se, že i koncepce a obecnost by měla předpokládat určitý projekt a vizi ke konkrétním krokům, jak tuto vizi a obecnost naplnit. A to jsou mé dva dotazy:

Jak bude podporován rozvoj mateřských a základních škol v malých obcích, protože to je opravdu problém, který je pomalu rozbuškou pro rozvoj venkova obecně. Nedávno jsme, zhruba před 10 dny, tento problém řešili a nedořešili ve výboru Zastupitelstva Ústeckého kraje směrem k horské obci Hora sv. Kateřiny, čili jaká konkrétně bude pomoc. Protože zatím je to o tom, že zřizovatel je obec, centrum, ministerstvo se k tomu nehlásí, kraj se chová stejně macešsky, a je to skutečně na tom malém rozpočtu obce, která má priorit víc, a mnohdy musí ty věci krátit. A další dotaz, kdy by mělo dojít ke zrušení těch minimálních počtů ve třídách. Děkuji předem za odpověď.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji panu senátoru Kalvínovi. V tuto chvíli se nikdo do rozpravy nehlásí. Končím tedy rozpravu a požádám paní ministryni, jestli se chce k proběhlé diskusi vyjádřit. Samozřejmě, že chce. Takže, paní ministryně, máte slovo

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dana Kuchtová: Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, zaznělo tady mnoho argumentů, a nebude možné všechny zodpovědět do podrobností, do hloubky. Já bych vás znovu chtěla vyzvat, především příslušné senátory z vašeho odborného výboru, ze školského výboru, abychom se častěji setkávali, jedno pozvání jste už na ministerstvo školství přijali, tak abyste ho přijali opakovaně a abyste se zúčastnili například práce na přípravě nových maturit, ale k tomu se dostanu, ale i práce na ostatních tématech. Dveře jsou u nás skutečně otevřené.

A teď k těm konkrétním výhradám. Zaznělo tady, že se reforma nesetkává s pochopením u studentů, rodičů a jiných subjektů. Ano, částečně máte pravdu. Reforma se od začátku potýká, jako vždycky všechno nové, s odmítnutím a poté s opatrným přijímáním a poté u části ředitelů a učitelů škol se vstřícností. Jedná se zejména zpočátku o takzvané pilotní školy, které se tématu reforma chopily a které zpracovávaly vzorové školní vzdělávací programy.

My máme dnes průzkumy, jsou to takzvaná rychlá šetření Ústavu pro informace a vzdělávání. Ta rychlá šetření ukazují, že zhruba ze čtyř tisíc škol, na kterých byl ten průzkum prováděn, je naprostá většina ředitelů přesvědčena o tom, že reforma je potřeba. A to reforma v takovém smyslu, jak jsme si ji nadefinovali jednak v Bílé knize, jednak jak jsme ji potom specifikovali, konkretizovali v takzvaném školském zákonu. Čili tvrzení, že se reforma nesetkávala s pochopením je už dnes tvrzení, které je skoro bych řekla odvážné, až téměř nepravdivé.

Na druhé straně ale musím dát panu senátorovi zapravdu, protože jedna věc je akceptování reformy a druhá věc je potom skutečné provádění reformy. Tedy skutečné napsání školních vzdělávacích programů tak, aby to nebyly ony zaprášené dokumenty, které se vytáhnou pouze v případě, že přijede česká školní inspekce.

Tady musím říci z vlastní zkušenosti ze škol a z diskusí s asociacemi krajů, s asociacemi škol, s asociacemi ředitelů, že víme, a myslím si, že se v tom odhadu nemýlíme, že zhruba jedna třetina škol už tuto reformu vzala za svou i konkrétně přijetím, vypracováním skutečně kvalitních školních vzdělávacích programů, jedna třetina vypracovala tyto programy, ale o jejich kvalitě možná můžou být určité pochyby, a jedna třetina – zhruba, je to velmi hrubý odhad – té reformě, vypracování a provádění kvalitních vzdělávacích programů brání.

Myslím si, že je to pochopitelné, že to není žádný špatný stav, protože reforma začíná a bude to záležitost dlouhodobá. My chceme reformu prosazovat především formou příkladů dobré praxe, především spoluprací se školami. Česká školní inspekce bude pomáhat školám, nebude žádný kontrolor či dráb, který bude stát nad nimi s bičem a který bude vyžadovat provedení reformy v ideální formě okamžitě.

Naším cílem tedy je, aby byly předávány exaktní znalosti, ale aby to nebylo vůbec technokratické ani centrální řízení.

Smysl reformy právě spočívá v tom, že posilujeme autonomii škol, že přesunujeme rozhodování z centra do regionů. Vede to tedy k tomu, co tady zmiňoval pan senátor, k posílení středních škol a ze škol nám naopak neodcházejí nejlepší pedagogové, naopak zdá se, že dokonce nám toto i v tomto dlouhodobém záměru, že přibývá mužů, protože se zdá, že mají prostor pro tvůrčí práci a že je to zaujalo.

Dalšími tématy, která jste zmiňovali, byla maturitní zkouška. Zmínila jsem už, že na ministerstvu byla poté, kdy se podařilo maturitní zkoušku odložit, zřízena široká pracovní skupina. V této pracovní skupině máme jednak zástupce odborníků, tedy Asociací ředitelů škol, pedagogů, máme zde zástupce vysokých škol a máme tu ale také zástupce politické. Na jednání této pracovní skupiny jsem zvala jak vás, páni senátoři, tak poslance, členy Poslanecké sněmovny, členy školského výboru. Někteří se jednání zúčastnili a na maturitní zkoušce s námi spolupracují.

Myslím, že nemá smysl zde diskutovat koncepčně, tzn. diskutovat o tom, zda opustit model státní maturitní zkoušky, či zda ho přijmout. Tento model byl de facto vyžádán školami, v polovině devadesátých let se školy k tomuto modelu přiklonily. Problémem potom samozřejmě byla příprava, a to, že se nezajistilo organizačně a finančně provedení přípravy maturitní zkoušky. To je jiná otázka, ovšem celospolečensky byla státní maturita požadavkem, který se vynořil a který tedy nepřišel jen tak jako deux machine z nebe, ale bylo to opravdu téma, které vedlo k tomu, že jsme chtěli vytvořit maturitní zkoušku objektivní, že jsme chtěli, aby maturitní zkouška měla určitou úroveň, kterou by stát garantoval. A na tom trváme. Ostatně je na tom i politická shoda. Domnívám se a respektuji váš názor, že je třeba opustit maturitní zkoušku, ale domnívám se, že je to názor menšinový a názor ministerstva školství to rozhodně není.

K tomu, že naše školství urazilo v polovině devadesátých let velký kus cesty, a to ještě předtím, než se objevila Bílá kniha, k tomu mohu jenom dodat, že si to myslím také, ovšem ta Bílá kniha skutečně byla takovým společenským a politickým konsensem a nelze myslím dneska znovu tvrdit, že o žádnou reformu nejde. Ta reforma, se kterou přicházíme, je zásadní. Nejde jenom o změnu terminologie, či nějaké nové názvy kompetence, průřezová témata. To máte pravdu, že copak je po jméně něco růží nazváno vonělo by stejně, o to nejde. Jde o ten obsah a ten musí být jiný.

Paní senátorka Gajdůšková top tady de facto zopakovala. Smyslem této reformy je opravdu zásadní proměna přístupu k žákovi, zásadní proměna přístupu pedagogů k vlastní profesi, k tomu, jak vyučují. A myslím si, a dovolila bych si vás, pane senátore, pozvat do škol jako jsou pilotní školy tady v Praze, mnohé, nebo zmíním jednu – třeba Londýnská nebo do některých regionálních škol, které opravdu posunuly způsob výuky směrem reformním a školu tak, jak ji tam můžete vidět, myslím, že nemůžete srovnávat s tím, co už tady bylo. Ubylo skutečně frontální výuky, přibylo projektů. Důraz se klade na komunikaci, na jazyky, na vzdělávání v tom smyslu, aby si žáci dokázali sami nalézt to, v čem jsou dobří, co se jim daří. Skutečně se ta škola mění a ta reforma k tomu míří. Já si myslím, že to je hluboká změna našeho vzdělávání.

Nesuďte, prosím, podle webových stránek, protože je pravda, že některé školní vzdělávací programy, jak už jsem říkala, nejsou zdařilé. Některé jsou teoreticky napsané, ale v praxi se potom uskutečňují mnohem lépe.

Ohledně dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků – tady byla kritika, že tolik školení jak to mají učitelé, nemá žádné jiné povolání. Já bych vás chtěla upozornit, že u nás prochází tím dalším vzděláváním 2,9 % populace, kdežto v EU je to 11 % v této srovnatelné kategorii. Školení, další vzdělávání pedagogických pracovníků – najdete ho, ale myslím, že máte jiné číslování – najdete jeho popis v našem dlouhodobém záměru. Samozřejmě, že to je koncepčně připravené, že existuje koncepce dalšího vzdělávání, existují subjekty, které další vzdělávání poskytují a jeho vyhodnocení je samozřejmě také k dispozici. Můžete se seznámit s některými projekty, které probíhaly. Já se domnívám, že je velmi obecné říci, že máme nechat více důvěry učitelům, nevzdělávat je a nevěnovat se dalšímu vzdělávání. Tudy myslím by cesta nevedla. Hlavní trend je dnes celoživotní vzdělávání a i učitelé, pedagogové, ředitelé, se musí tomuto trendu podřídit, protože jinak by ztratili brzy svoji kvalifikaci. I v naší oblasti se informace a vědomosti posunují velmi rychle dopředu a ani my nemůžeme ustrnout na tom, co jsme se kdysi naučili.

Vytýkal jste mně, že školy nemají často dobré – řekněme – vybavení, že nejsou sociální zařízení, okna, hřiště. To je sice problém, ale jinak existuje tzv. program rekonstrukce materiálně technické základny škol a tento program nespravuje ministerstvo školství, ale ministerstvo financí. Považuji to za poměrně nešťastnou záležitost, protože všechny školy žádají na ministerstvu školství, obracejí se zcela tradičně na nás, se žádostmi o opravu těchto střech, oken a dalšího a my je, bohužel, uspokojit nemůžeme, posíláme je na ministerstvo financí, ačkoliv se domníváme, že kompetence k tomu, abychom dokázali odhadnout, která škola rekonstrukci potřebuje, máme spíše my. A já jsem už o tom uvažovala, že bych tento program – že bych požádala o převedení tohoto programu do naší kompetence, ovšem nevím, jaká bude politická vůle a jak jednání budou probíhat.

Souhlasím, že učitelé a ředitelé jsou často vystaveni velmi mnoha různým byrokratickým procedurám, které jsou mnohé zbytečné. Snažíme se o to především reformou správního řádu. Ve správním řádu upravujeme tu jeho část, která se týká školství, tak bychom chtěli pozměnit – toto zatěžuje ředitele nejvíc – to znamená rozhodování v tzv. režimu správního řízení. Bude to ale zase dlouhodobá záležitost.

Všichni jste zmiňovali to, že učitelé nejsou za svou práci kvalitně zaplaceni. Já si to uvědomuji. Průměrný plat učitele je dnes necelých 22 000 korun v regionálním školství, v oblasti vysokého školství je to vyšší, ale mluvíme především o té mase učitelů základních a středních škol. Těch je opravdu nejvíc, učitelé, které máme, je jich asi 150 tisíc, a je to skutečně vysoká částka, kterou musíme a nebo věnujeme jako stát na mzdy těchto učitelů. Mělo by to být samozřejmě mnohem víc, bohužel možnosti našich rozpočtů jsou zatím takové, jaké jsou, a já si myslím, že i tím, že vláda včera dala jasný signál, že resort školství byl navýšen o 1,7 miliardy korun, že ukázala, že skutečně pro ni je vzdělávání a školství priorita. I v době, kdy jinde šetříme, škrtáme, děláme úspory, tak tento resort byl navýšen, jeho rozpočet byl navýšen.

Přesto nám bude trvat velmi dlouho, než přiblížíme úroveň platů učitelů jiným profesím, ale já v každém případě udělám všechno pro to, aby se platy učitelů zvyšovaly, aby neklesly v tomto kritickém období a aby se v budoucnu navýšily.

Paní senátorce Gajdůškové bych chtěla jenom zdůraznit, že s ní naprosto souhlasím, s východisky, která zmínila, myslím si, jak už jsem říkala, reforma tato východiska naplňuje. To znamená, že učitel by měl být výraznou osobností, méně nositelem informací, měli bychom spolupracovat s vysokými školami, tady bych si vás dovolila upozornit na to, že v dlouhodobém záměru jsme popsali spolupráci s pedagogickými fakultami, která je už velmi konkrétní, kde připravujeme společné programy. Je připraveno jednání s asociací pedagogických fakult a jsou, jak jsem říkala, připraveny konkrétní záležitosti jak pokud jde o jazykové vzdělávání, tak i další oblastí, v níž budeme spolupracovat s vysokými školami.

Pokud jde o takovou politickou výzvu, že máme dát místo milionů na kampaň proti radaru na Internet do škol, tak znovu opakuji, jak vláda premiéra Paroubka, tak vláda Mirka Topolánka toto odmítly. Já jsem se velmi snažila o to pokračování nikoli Internetu do škol, ale konektivity do škol, ale nepodařilo se mi to. Přesto hledáme další jiné cesty, jak to udělat. A dávám vám za pravdu, že v některých školách skutečně Internet do škol počítače nefungovaly, jinde musím říci, abych to zase nepaušalizovala, že počítače skutečně využívali a že s nimi pracovali. Naopak dokázali si v poslední době např. pomocí projektů svou počítačovou základnu obnovit.

Panu senátorovi Janalíkovi děkuji za podnět na změnu dvouletého cyklu vyhodnocení na čtyřletý cyklus, můžeme to zvážit, ale já i vzhledem k vašim kritickým připomínkám bych to zatím nedoporučovala. My jsme v době, která je poměrně dramatická, revoluční ve školství a myslím si, že i vy budeme mít zájem o to, abyste viděli, jak dopadlo vyhodnocení prvního roku školské reformy. A pokud byste se to měli dozvědět v podstatě až za čtyři roky, tak si myslím, že by to bylo poněkud pozdě.

Ohledně pedagogických center s vámi mohu jenom souhlasit. Zrušení těchto krajských center já nepovažuji za šťastný krok, ovšem historicky už je nezvratný, a my jako ministerstvo školství, podporujeme pedagogická centra zřízená kraji, podporujeme je finančně a kromě toho, jak jste zmínil, máme Výzkumný ústav pedagogický, Národní ústav odborného vzdělávání, máme IPPP a další přímo řízené organizace, které se zabývají metodikou. My jako ministerstvo samé vydáváme mnoho metodických pokynů, které jsou k dispozici na našich webových stránkách, spolupracujeme se školami, s metodiky, ať už jsou to např. metodici prevence sociálně patologických jevů, spolupracujeme se školními psychology, program školních psychologů a speciálních pedagogů jsem už zmínila.

Další vzdělávání pedagogických pracovníků je podrobně popsáno, i jeho koncepce, programy, které jsme připravovali, není to jenom vzdělávání v oblasti reformy, týká se všech možných dalších oblastí. Já jsem naposledy zmínila např. spolupráci v oblasti třeba bezpečnosti ve školách nebo sociálně patologických jevů. To jsou všechno školení, která jsou k dispozici, ale která školy mají ve své kompetenci rozhodnout, zda se jich zúčastní či nezúčastní. Čili bude velmi záležet na rozhodnutí ředitele, školské rady a ostatních, jaká školení zvolí.

Na dva dotazy pana senátora o podpoře malých a alternativních škol bych chtěla říci, že první konkrétní podpora malých škol spočívá v tom, že skutečně musíme zrušit tzv. limit počtu žáků a ten máme připraven jako legislativní změnu. Je to soubor legislativních změn, se kterým já půjdu asi během měsíce až dvou, pokud zůstanu ve funkci, do vlády, a předpokládám, že poté proběhne procedura schvalování jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu. Čili myslím si, že to je otázka možná roku.

Další podpora malých škol, my jsme chtěli vytvořit speciální normativ pro malé venkovské školy. To se zatím nepodařilo, protože diskuse o normativech teprve začíná. My budeme mít na vládě zanedlouho tzv. rozpočtové určení daní. Rozpočtové určení daní bude zásadní diskusí o tom, jak budou financovány střední školy, základní školy, kdo bude jejich zřizovatelem. Já myslím, že teprve poté, až vydiskutujeme tuto zásadní debatu, tak se můžeme vrátit k tomu, jak je koncipován normativ a zda se nám podaří podpořit konkrétně malé školy tímto speciálním zvýšeným normativem.

Další možností jsou samozřejmě projekty, a to jsou jak rozvojové projekty, které už vypisujeme, to jsou rozvojové projekty v různých oblastech, mimo jiné je to třeba podpora asistentů pedagoga, speciálních pedagogů, podpora jazykového vzdělávání učitelů, to se především týká malých škol, mají velké problémy s učiteli jazyků. A samozřejmě připravujeme v rámci evropských projektů, máme přímo jednu z priorit podporu komunitních škol, podporu alternativních a venkovských škol.

Co se týče alternativních škol, já cíleně od začátku mého působení na ministerstvu spolupracuji se zástupci těchto alternativních škol, je to ostatně jedna z priorit naší strany, a podařilo se nám rozvolnit natolik rámcový vzdělávací plán, že tyto alternativní školy v něm našly své místo, a nehrozí jim už zánik. Já to považuji za velký úspěch a myslím si, že pro alternativní školy je to záruka toho, aby se mohly dále rozvíjet.

Já bych za podrobnou diskusi chtěla poděkovat a ještě jednou bych si vás dovolila pozvat k debatě nad konkrétními tématy na našem ministerstvu. Budu velmi ráda, pokud tam debata bude probíhat a pokud tady potom budeme vystupovat více v konsensu, ale děkuji za podněty a ještě jednou si vás dovoluji požádat o schválení dlouhodobého záměru vzdělávání.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Já jsem vás jen, paní ministryně, chtěl upozornit, a říkal to už zpravodaj, že my můžeme vzít tuto koncepci pouze na vědomí. Ale požádám teď zpravodaje, aby pohovořil k proběhlé rozpravě.

Senátor Milan Bureš: Dámy a pánové, dovolte mi, abych nejprve poděkoval paní ministryni za pozvání do pražských škol. Já jí musím říci, že navštěvuji hodně škol ve svém obvodu, to je na Moravě, a že mi to celkem stačí. Já ji bohužel nemohu pozvat o 10 – 12 let zpátky, to zatím jaksi nejde, podívat se do minulosti, ale kdyby ta možnost byla, tak by viděla a nejen na škole, kterou jsem vedl, ale i na mnoha jiných, že ústup od frontální výuky směrem k individuálnímu přístupu k dětem, projektové vyučování a mnoho dalšího moderního, což dnes považujeme za vynález této chvíle, už dávno, dávno, na školách byl, možná v jižních Čechách to bylo trochu jiné, to nedokážu posoudit, ale myslím, že jsme si trošičku v této věci nerozuměli.

Rád bych také ještě vzkázal dalšímu debatujícímu, paní senátorce Gajdůškové prostřednictvím pana předsedajícího, když hovořila v souvislosti přesunu prostředků odněkud někam, je škoda, že toto nepřipomněla bývalé paní ministryni Buzkové, když se, dá se říci, velmi nehospodárně dávaly prostředky do projektu Internet do škol. Možná bychom už v té chvíli měli na radar i na školy.

Takže v diskusi vystoupilo celkem pět senátorek a senátorů, diskuse byla podle mého názoru zajímavá, paní ministryně se snažila v rámci možností na všechno odpovědět. Já si myslím, pane předsedající, že by bylo dobré dát hlasovat o vzetí na vědomí.

Místopředseda Senátu Jiří Šneberger: Děkuji, pane zpravodaji. Přistoupíme k hlasování o návrhu, který přednesl zpravodaj garančního výboru a který je totožný se senátním tiskem 90/1. Takže dámy a pánové, dovolte mi, protože uplynula už dlouhá doba, poté, co jsme naposledy hlasovali, abych znělkou přivolal nepřítomné senátorky a senátory do sálu.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, v sále je aktuálně přítomno 49 senátorek a senátorů, aktuální kvorum pro přijetí návrhu je 25.

Dovolte mi, abych zahájil hlasování. Kdo je pro návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ne. Kolegyně a kolegové, konstatuji, že v hlasování pořadové č. 28 se z 51 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 26 pro vyslovilo 38, proti byl 1. Návrh byl přijat.

Dovolte mi, abych poděkoval paní ministryni, a my se ve vedení vystřídáme.

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Dana Kuchtová: Děkuji. Na shledanou.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Budeme pokračovat v jednání naší schůze, a to sice bodem, kterým je

Návrh senátního návrhu zákona senátora Jiřího Zlatušky, kterým se mění zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů

Návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 97. Tento návrh zákona uvede jeho navrhovatel, senátor Jiří Zlatuška. Pane senátore, prosím, ujměte se slova.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k tomu, že je to první čtení a jedná se o přikázání, tak se budu snažit být stručný.

Působení soudních znalců je v řadě odvětví považováno za garanci odbornosti a nestrannosti názorů, které jsou ve znaleckých posudcích obsaženy. Znalecké posudky jsou vyžadovány pro úkony související s oceňováním majetku nebo obchodních transakcí; občanský soudní řád předpokládá využívání znaleckých posudků jako jednoho z důkazních prostředků, stejně jako využívání soudních znalců pro posuzování odborných znalostí, na jejichž posouzení může záviset výsledek soudního rozhodnutí. Obdobná ustanovení obsahuje rovněž trestní řád.

Zákon upravující ustanovování a činnost soudních znalců, což je zákon č. 36/1967 Sb., byl přijat ve zcela jiných společenských poměrech a zejména ve zcela jiném charakteru v těchto poměrech působících institucí. Tehdy vládla všemocná strana a vláda, bez jejíhož svolení nevznikaly žádné instituce, které jsou vlastní dnešnímu volnějšímu nebo svobodnému prostředí.

Zejména v tomto kontextu zůstal ve staré dikci zákona institut znaleckých ústavů, kde před rokem 1990 nebylo možné uvažovat o ekonomických subjektech v této souvislosti tak, jako dnes. Dnes znalecké ústavy figurující na seznamu, vedeném Ministerstvem vnitra na základě pověření v § 21, jsou vesměs obchodní společnosti. Pro seznam ústavů není ve smyslu zákona o znalcích a tlumočnících zákonem stanovena žádná věcná podmínka k zařazení fakticky libovolné obchodní společnosti na tento seznam. Zákon nepředpokládá žádné přezkoumávání věcné způsobilosti a statutární orgány společnosti neskládají žádný slib obdobný slibu individuálních znalců z paragrafu 8 zákona o znalcích a tlumočnících. Není pro ně předepsána povinnost řádného výkonu znalecké činnosti, alespoň v rozsahu, který ve smyslu § 5 – 12 stanovuje zákon individuálním znalcům. A samozřejmě není myslitelný faktický postih špatně nebo křivě vypracovaných znaleckých posudků vzhledem k tomu, že není možné trestně postihovat právnické osoby.

Jediná novela, která u tohoto zákona proběhla, byla novela z poslanecké iniciativy poslankyně Dundáčkové z roku 2005, kde se jednalo o navýšení odměny u plátců DPH. Předtím byla historie pokusů o novelu tohoto zákona, které svědčí o tom, že zákon není věcně v dnešní době v pořádku, ale z různých důvodů pokusy o novelizaci nebyly úspěšné. Především proto, že novelizace obvykle byla pojímána příliš širokým způsobem nebo koncepčně zanášela do pojetí prvky, které šly příliš daleko.

Zpřísnění postihu pro křivě vykonávanou znaleckou nebo tlumočnickou činnost bylo obsaženo v návrhu novely od poslance Janečka. Ten velice výstižně tehdy charakterizoval situaci tak, že naše policie koná, naši soudci soudí, ale jsou situace, kdy fakticky o tom, zda někdo bude či nebude odsouzen, nerozhoduje soudce ani vyšetřovatel, ale soudní znalec. Přitom tento soudní znalec nese jen malou míru rizika, že při špatném posudku či zkresleném by byl nějak postižen. Zde se tehdy Poslanecká sněmovna přiklonila k tomu, že postih přes paragraf o křivém znaleckém výkonu je dostatečný, nicméně tato charakterizace je plně vztažitelná na znalecké ústavy coby právnické osoby, a tam dnes fakticky není trestní odpovědnost vůbec žádná.

Ve třetím období v roce 2000 byl předložen poslanecký návrh, který předpokládal zase zvýšení odpovědnosti znalců. Ten tehdy nebyl úspěšný především proto, že fakticky by ustanovil komoru soudních znalců, což z řady důvodů nebyla záležitost, která by byla politicky průchodná. Nicméně opět zase ve zdůvodnění tehdy bylo řečeno, že u soudních znalců za jejich profesionalitu odpovídá jen velmi málo lidí – jen vedení na Ministerstvu spravedlnosti a v justici. V ČR je zhruba 10 tis. znalců. Mnoho z těchto znalců bylo jmenováno před mnoha lety a trvání jejich funkce není vůbec ovlivněno změnou klimatu v ČR. Zase tato slova můžeme více než plně vztáhnout na znalecké ústavy v současné době.

Existence znaleckých ústavů jako termínu byla v roce 1967 do zákona vtělena na hypotetické bázi možného vzniku takových ústavů v budoucnu. Tehdy v odůvodnění na plénu v Národním shromáždění k tomu 6. dubna 1967 tehdejší ministr spravedlnosti Neuman uvedl pouze tuto věc: „Návrh zákona předpokládá, že v budoucnu může docházet k postupnému vytváření expertizních ústavů zaměřených přímo na posudkovou činnost v některých vybraných oborech, kde pro to budou zvlášť příznivé podmínky. Od takových ústavů pak budou vyžadovány znalecké posudky v první řadě. Taková úprava může přicházet v úvahu především v lékařství.“ To je vše, co se ve zdůvodnění k této části zákona objevilo. Evidentně zákon nebyl předpokládán takovým způsobem, že by na seznam Ministerstva spravedlnosti byly zapisovány bez přísnějších podmínek obchodní společnosti, ve kterých fakticky nemusí působit žádný regulérně ustanovený znalec.

Tato situace byla podobná ve Slovenské republice. Tam byl před několika lety přijat zákon, který tu situaci komplexně řeší. Dává podmínky pro zapisování právnických osob do seznamu znalců, obsahuje podmínky pro vyloučení. Já se domnívám, že takto rozsáhlá novela by měla být samozřejmě novelou, která by nebyla iniciativou ať již senátní nebo poslaneckou, ale měla by vycházet z legislativního plánu vlády a měla by být iniciována vládou jako systematický krok. Tady v této novele já předpokládám pouze malou úpravu toho současného stavu tak, aby se nahradila ta faktická absolutní neodpovědnost právnických osob, takže se zavádí podmínky pro to, jak musí být ty právnické osoby, které vykonávají znaleckou činnost, obsazeny ustanovenými znalci.

Dále v souladu s podmínkami k výkonu práce se v tomto návrhu, to je zase analogické úpravě ve Slovenské republice, umožňuje, aby jako znalci, tak i tlumočníci působili také jiné osoby než občané České republiky. Ta podmínka občanství je tam dnes jako podmínka, která je v zákoně, ze které je sice možná výjimka na základě rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, ale mám za to, že ten přístup by měl být nárokový tak, jako je to v jiných situacích.

Tolik stručné zdůvodnění tohoto návrhu. Zbytek bych nechal pro další projednávání. Zejména tady děkuji legislativě za poznámky k tomu návrhy. Vzhledem k prodlevě mezi podáváním a projednáváním zejména poznámka o účinnosti je zcela na místě a bude ji potřeba upravit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane senátore, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení senátora Karla Bartáka, kterému tímto uděluji slovo. Prosím.

Senátor Karel Barták: Děkuji za slovo, pane předsedající, místopředsedo senátu. Kolegyně, kolegové, vzácní hosté, já využiji toho, že předkladatel, pan senátor Jiří Zlatuška, svůj senátní návrh zákona dostatečně zdůvodnil, proto řečené nebudu opakovat. Informace své zpravodajské zprávy, kterými se vás budu snažit obohatit, jsem čerpal ze tří dokumentů. Za prvé informace našeho legislativního odboru, za druhé oslovil jsem znalce a tlumočníky, kteří pracují v mém volebním obvodě, aby návrh okomentovali, a za třetí mám k dispozici názor ministra a předsedy Legislativní rady vlády dr. Cyrila Svobody.

K té legislativní informaci, přeskočím obecnou část, která vychází z předkládací zprávy, a vlastně opakoval bych mnohé, co říkal pan senátor Zlatuška. Já bych ale hlavně se zabýval těmi legislativními souvislostmi a připomínkami. Tady v bodě 1 se hovoří o tom, já to budu velmi zkracovat, že je vhodné ponechat zpracování nové formy jako celku na vládě. A dále jsou připomínky dvě, tři, které ukazují, že nejsou správně citovány příslušné paragrafy zákona, čili to nesvědčí příliš o dobrém zpracování návrhu zákona. A o tom, že bude třeba prodloužit dobu, kdy bude nabývat případně návrh zákona účinnosti, o tom už se pan předkladatel zmiňoval.

Čili závěr našeho legislativního odboru je, že v důvodové zprávě je třeba provést korektury gramatického rázu, opravit některé zřejmé nesrovnalosti a též doplnit v § 127 odst. 2 zákona o jednacím řádu Senátu ve spojení s § 86 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny i dopady do rozpočtů krajů a obcí a tento požadavek je vznášen poměrně striktně. Takže potud připomínky našeho legislativního odboru, který mimochodem jako obvykle je zpracován velmi dokonalým způsobem.

Dále informace, které jsem získal kontaktováním známých tlumočníků a znalců. Oslovil jsem jich asi pět. Z toho mi 4 odpověděli pouze telefonicky a s návrhem zákona souhlasí. Pan Ing. Antonín Vymetálek, kandidát věd, kterého zmiňuji proto, že mi odpověděl písemně… Tak bych velmi stručně zase uvedl, že po prostudování této dílčí novely lze konstatovat, že dobře reaguje na – v praxi – nedobrý stav, kdy zaměstnanci firem, které byly zapsány jako znalecký ústav, nejsou sami jmenovanými znalci ve smyslu tohoto zákona. Daná úprava by měla přispět k lepšímu fungování a odborné erudici spojené s činností znalců, a to nejen před státními orgány, ale i celkově. Čili pozitivní hodnocení.

A dostávám se k třetímu bodu mých informací. Zase stručně řeknu výtah z dopisu ministra a předsedy Legislativní rady vlády. Informuje mne o tom, že výhled plánu legislativních prací vlády na rok 2008 předpokládá, že zákon číslo 33/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, by měl být předmětem legislativní činnosti vlády ve 4. čtvrtletí roku 2008, kdy se předpokládá, že Ministerstvo spravedlnosti jako věcný gestor této problematiky vládě předloží nový návrh zákona o znalcích a tlumočnících, který by měl nabýt účinnosti k 1. ledna 2010.

A teď ta, myslím, podstatnější část. Ten odstavec, ačkoli jde senátní návrh zákona o znalcích a tlumočnících správným směrem, kdy se má obchodním společnostem zamezit působit a vystupovat jako znalecké ústavy, pokud nesplní nároky a nedodrží podmínky odpovědnosti, které zákon předpokládá u znalců jako fyzických osob, jsem přesvědčen, že v současné době, kdy se začínají rozbíhat práce na zcela novém zákoně o znalcích a tlumočnících, není přijetí novely stávajícího zákona zcela nezbytné. Čili jde správným směrem, ale není zcela nezbytný.

Pane předsedající, já si myslím, že tím jsem splnil podmínky zpravodaje určeného organizačním výborem pro první čtení senátního návrhu zákona našeho jednacího řádu, konkrétně § 128 odst. 1.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Pane zpravodaji, rozumím tomu tak, že nepodáváte žádný návrh z těch, které připadají v této situaci jako možné?

Senátor Karel Barták: Ano. Dovolím si přečíst odstavec 2, že po vystoupení zpravodaje zahájí předsedající obecnou rozpravu, ve které lze navrhnout, aby návrh senátního návrhu zákona byl vrácen navrhovateli k dopracování nebo aby byl zamítnut. Nebyl-li žádný z návrhů podán nebo nebyl-li přijat, přikáže senát návrh senátního návrhu zákona k projednání výboru, popřípadě výborům, a řekne, kdo bude garančním.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ano, děkuji. Prosím, zaujměte rovněž místo u stolku zpravodajů.

A já otevírám obecnou rozpravu. Prosím, kdo se hlásí do obecné rozpravy? Písemně se nepřihlásil nikdo, nikdo se nehlásí ani elektronicky, takže rozpravu končím.

To znamená, že nebyl podán návrh vrátit navrhovateli návrh senátního návrhu zákona k dopracování, ani nebyl podán návrh na zamítnutí. To znamená, že přikážeme návrh senátního návrhu zákona výboru či výborům k projednání.

Organizační výbor navrhuje, aby garančním výborem pro projednání tohoto senátního návrhu zákona byl výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

Má, prosím, někdo nějaký jiný či další návrh? Není-li tomu tak, budeme o tomto návrhu hlasovat.

V sále je v této chvíli přítomno 56 senátorek a senátorů, to znamená, že kvórum je 29. Hlasujeme o návrhu přikázat návrh senátního návrhu zákona výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

O tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedněte, prosím, ruku a především stiskněte tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskněte tlačítko NE a zvedněte ruku.

Končí hlasování pořadové číslo 29. Hlasování skončilo schválením návrhuna přikázání. 56 přítomných, kvórum 29, 37 hlasů pro, tři hlasy proti.

Tím projednávání tohoto senátního návrhu zákona skončilo. Děkuji navrhovateli a zároveň děkuji zpravodaji.

Přistoupíme k projednání dalšího bodu, kterým je

Návrh senátního návrhu zákona senátorů Martina Mejstříka,

Richarda Sequense, Josefa Novotého, Jana Horníka a Jaromíra Štětiny,

kterým se mění zákon č. 140/1960 Sb., trestní zákon,

ve znění pozdějších právních předpisů

Paní senátorky a páni senátoři, tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 100. Tento návrh zákona uvede navrhovatel senátor Martin Mejstřík. Prosím ho, aby se ujal slova.

Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové. Stojím před vámi s návrhem novely trestního zákona, který jsme v podobném duchu již projednávali jednou v tomto ctěném fóru. Jedná se jednak o zákaz propagace komunismu a jednak zákaz symbolů komunismu.

Domnívám se, že po všech debatách, které jsme zde vedli, nemusím již více jít do podrobností, detaily když tak vysvětlím v obecné rozpravě. Jenom mi dovolte stručně zrekapitulovat průběh vzniku a důvody vzniku tohoto návrhu zákona.

Jistě si vzpomenete, že na jaře 2005 vznikla petice „Zakažme komunisty“, která se vžila pod tímto názvem, ona oficiálně se tak nejmenuje, o ní zde ještě bude řeč.

To bylo tedy jaro roku 2005 a tato petice nás senátory a také poslance v Poslanecké sněmovně vyzývala k tomu, abychom zakázali propagaci komunismu a abychom zakázali veřejnou propagaci komunismu formou komunistických symbolů.

V té době jsem shodou okolností pracoval na novele trestního zákona, takže byl poměrně rychle připraven a my jsme jej projednávali. Senát tehdy tento návrh novely trestního zákona podpořil, podpořil ho velmi výraznou většinou, a odsud putoval do Poslanecké sněmovny, kde při prvním hlasování po čtyřhodinové debatě tato novela trestního zákona prošla. Až teprve na popud tehdejšího poslance, nyní předsedy Poslanecké sněmovny pana poslance Vlčka, který zpochybnil hlasování, se podařilo tehdy komunistům a sociální demokracii novelu trestního zákona, která zakazovala propagovat komunismus, shodit ze stolu.

Mezitím ovšem v Senátu proběhlo veřejné slyšení, které uspořádal náš petiční výbor právě na základě petice, která dorazila do Senátu. Toto veřejné slyšení se týkalo právě symbolů komunismu. A na základě výsledku tohoto veřejného slyšení a na základě projednávání petice „Zrušme komunisty“ zde na plénu Senátu, plénum zase jednoznačnou většinou doporučilo nám, čili my sami sobě jsme si doporučili – a teď cituji – „připravit návrh senátního návrhu novely trestního zákona ve vztahu k symbolům dvou totalit, komunismu a nacismu“. Tedy na základě tohoto usnesení jsem připravil tuto novelu a máte ji na stole.

Chtěl jsem tedy jenom připomenout tento proces i to, že v podstatě jsme si to dali sami za úkol.

Myslím, že toto úvodem by možná mohlo stačit a případně, kdybyste chtěli objasnit některé podrobnosti, budu vám velmi rád k dispozici.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení senátora Jaromíra Volného, kterému tímto uděluji slovo.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, já se přece jenom nad tímto problémem zamyslím hlouběji. Je pravda to, co říkal pan kolega Mejstřík, že už jsme to tady jednou projednávali, ale minulý podzim byly volby, takže tady máme nové kolegy, kteří tehdy projednávání v roce 2005 neslyšeli, takže myslím, že i oni by některé věci měli slyšet.

Mám-li hned v první větě svého vystoupení předložený návrh charakterizovat, pak mi nezbývá než říci, že je to velmi špatně sepsané dílo a čtení důvodové zprávy k tomuto návrhu zákona mne pak naplnilo smutkem, mám-li to tak říci.

Předložený návrh je totiž stejně protiústavní jako zákon z roku 1991, který byl v roce 1992 Ústavním soudem zrušen, resp. byla zrušena jeho předmětná pasáž. A je stejně protiústavní jako návrh z roku 2005, s nímž pan senátor Mejstřík přišel tehdy do Senátu poprvé.

Hned na počátku chci říci, že Ústavní soud spatřoval protiústavnost zákona nikoliv snad v tom, že by bylo nedemokratické zakazovat nějakou ideu, jak si dodnes mnoho lidí nesprávně myslí, ale protože zněním tehdejšího zákona došlo k hrubému porušení základních zásad trestního práva.

Nyní tedy konkrétně, v čem Ústavní soud spatřoval protiústavnost v roce 1992, a proč je nyní situace stejná. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že předmětné ustanovení tak, jak bylo formulováno, umožňovalo dvojí výklad. Jeden možný výklad spočíval v tom, že tehdejší zákonodárce viděl v komunistickém hnutí už pojmově naplněné znaky spočívající v potlačování práv a svobod člověka, a že tyto znaky už není zapotřebí zjišťovat a dokazovat, to je, že každé komunistické hnutí je bezesporu tím hnutím, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka. Ústavní soud řekl - ano, takový postup je možný, ale v tom případě by musel zákonodárce v trestním zákonu definovat, co je to komunismus, neboť bez této definice by došlo k rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá požadavek, aby skutkové znaky trestného činu stanovil zákon tak, aby státní orgány, které o trestném činu rozhodují, konaly vůči obviněnému jenom v případě a způsobem, který upravuje zákon, a nepřekročily meze stanovené zákonem, což vyplývá z článku 2 odstavce 2 a z článku 4 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod. To znamená, že skutkové znaky trestného činu musí zákon stanovit s potřebnou přesností. Ustanovení článku 2 odstavce 2 a článku 4 odstavce 1 a 2 Listiny spolu s druhým odstavcem její preambule vyjadřují totiž principy právního státu a právní jistoty.

Druhý možný výklad tehdejšího textu zákona, jak tehdy uvedl Ústavní soud, je výklad, že je možno postihovat podporu či propagaci komunistického hnutí jen tehdy, když komunistické hnutí směřuje k potlačování práv a svobod člověka, zatímco v případě, že komunistické hnutí k potlačování práv a svobod člověka nesměřuje, není možné takové komunistické hnutí postihnout, neboť samotné učení o beztřídní společnosti, pokud by bylo doprovázeno snahou dosáhnout uvedeného cíle demokratickou cestou a po jeho dosažení uchovat demokracii a politickou pluralitu, není důvodu trestně postihovat. K tomu Ústavní soud dále uvedl, že není jeho úkolem, aby zkoumal, zda takového cíle a takovým způsobem je vůbec možné dosáhnout, resp. zda takové učení by bylo ještě komunistické.

Když tedy Ústavní soud zjistil, že je zde možnost dvojího výkladu předmětné formulace, rozhodl o jejím vypuštění s odůvodněním, že v důsledku požadavků Listiny základních práv a svobod není možné připustit taková ustanovení trestního zákona, která v základních otázkách trestní odpovědnosti připouštějí úplně protikladný výklad a tím i zcela odlišné závěry o tom, zda konkrétní jednání je či není trestným činem.

Tyto závěry však nejsou v souladu se záměry navrhovatelů tak, jak jsou uvedeny v důvodové zprávě. Z jejich důvodové zprávy soudím, nebo z ní vyplývá, že by chtěli, aby podpora a propagace komunistického hnutí byly trestné a priori vždycky, avšak bez definice komunismu. Vyplývá to z té části důvodové zprávy, kde se praví: „Platný trestný zákon neobsahuje definici pojmu komunismus ani nacismus a navrhovatelé nepovažují ani nyní za nezbytné tyto pojmy definovat. Vodítkem pro výklad pojmu komunismus může být zákon o protiprávnosti komunistického režimu.“ Konec citace.

Před dvěma lety, při projednávání obdobného návrhu zde v tomto sále kolega Mejstřík prohlásil, že pojem komunismus není zapotřebí definovat proto, že pokud by někdo nevěděl, co je to komunismus, může se podívat do filozofického slovníku. Takové a jiné podobné úvahy jsou však naprosto nesprávné. Jednak odporují Listině základních práv a svobod, jak ostatně konstatovat už Ústavní soud, a dále pak odporují i samotnému znění trestního zákona, který ve svém § 3 odstavci 1 uvádí – cituji: „ Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.“ Konec citace. Tedy v tomto zákoně, tzn. zákoně trestním a nikoliv ve filosofickém slovníku, nebo v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu.

Tyto úvahy a vývody obsažené v důvodové zprávě nejsou proto v souladu s nálezem Ústavního soudu, naším ústavním pořádkem a s požadavky trestního zákona.

Já si tady neodpustím k tomu poznamenat, že stejného způsobu pak u nás používal totalitní režim před rokem 1989 k pronásledování svých politických odpůrců, a to právě tím, že u politických paragrafů trestního zákona jejich znaky úmyslně neuváděl, ač § 3 odstavec 1 trestního zákona zněl tehdy přesně stejně jako dnes, tj. že – cituji: „Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.“ Konec citace.

Nyní, co jsou to znaky trestného činu, a to je stejné dnes i tehdy. Například u trestného činu vraždy jsou těmito znaky „úmyslné usmrcení jiného“, když § 219 zněl i zní takto: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán…“ – a tak dále. Dále například u trestného činu loupeže jsou těmito znaky „užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci“, když § 234 zněl a i dnes zní takto: „Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán…“ – a tak dále.

Podívejme se však nyní na tehdejší trestný čin „pobuřování“ podle § 100 tehdy platného trestního zákona, který byl tohoto znění: „Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřuje proti ...“– a tak dále – „bude potrestán…“ – a tak dále. Tady vidíme, že zde žádné znaky charakterizující pojem „pobuřování“ uvedeny nebyly. Nebo hned následující § 101 tehdy platného trestního zákona, kterým bylo „zneužívání náboženské funkce“, tehdy zněl: „Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky zneužije své náboženské funkce v úmyslu nepříznivě ovlivňovat věci obecného zájmu, bude potrestán…“ – a tak dále. Také zde nebylo uvedeno co je to zneužívání náboženské funkce a jakým způsobem se ho člověk mohl dopustit. Za neexistence těchto znaků trestných činů pak zůstalo na orgánech činných v trestním řízení, jak budou tyto pojmy vykládat, a podle toho to také vypadalo. Například soudní judikát číslo 12 z roku 1970, tj. jeden z prvních normalizačních judikátů, uváděl, že – cituji: „I kritika určitých jevů ve společnosti může být pobuřováním, vyvolávajícím nepřátelskou náladu vůči státnímu zřízení nebo společenskému řádu republiky“.

I z těchto důvodů je tedy zřejmé, že znaky trestného činu, tedy jeho definice, musí být v trestním zákoně vždy uvedeny.

Nyní tedy k otázce, proč je tento návrh zákona stejně protiústavní jako ten původní zákon z roku 1991. Je to proto, že použitá formulace opět umožňuje dvojí výklad. Podstata toho problému je v té první větě § 260 odstavce 1 navrhovaného znění, která zní takto: „Kdo podporuje nebo propaguje komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka…“ – a tak dále.

Zde jde o to, ke kolika členům výčtu ve větě hlavní, tyto členy výčtu jsou tři, komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, ke kolika z nich se vztahuje vedlejší věta „které směřuje k potlačení práv a svobod člověka“. Jestli ke všem anebo jenom k tomu poslednímu.

Já jsem se s tímto problémem obrátil na Jazykovou poradnu Akademie věd ČR, veřejnou výzkumnou instituci, a můj dotaz zněl takto. „Moje otázka zní, ke kolika členům předcházejícího výčtu se v nově navrhovaném znění vztahuje vedlejší věta přívlastková uvozená slovem „které“, zda ke všem třem členům výčtu, to je komunistickému, nacistickému nebo jinému podobnému hnutí, nebo jenom k tomu třetímu, poslednímu členu výčtu, to je jinému podobnému hnutí, nebo zda jsou možné oba uvedené výklady.

Jednotlivé varianty mají tyto právní důsledky. První varianta, to je že se vedlejší věta přívlastková uvozená slovem „které“ vztahuje ke všem třem členům výčtu, by právně znamenala, že trestná by byla podpora a propagace jen takového komunistického či nacistického hnutí, spolu s jiným podobným hnutím, které by směřovalo k potlačení práv a svobod člověka, kdežto podpora a propagace takového komunistického či nacistického hnutí, které by k potlačení práv a svobod člověka nesměřovalo, by trestná nebyla.

Druhá varianta, to je, že se vedlejší věta přívlastková uvozená slovem „které“ vztahuje jenom ke třetímu, poslednímu členu výčtu, by právně znamenala, že podpora a propagace komunistického či nacistického hnutí by byla trestná vždy, za všech okolností, zatímco podpora a propagace jiného podobného hnutí by byla trestná jen tehdy, kdyby šlo o hnutí, které by směřovalo k potlačení práv a svobod člověka.

Třetí varianta, to je, že mluvnicky jsou možné oba výše uvedené výklady, by znamenala značnou právní nejistotu v tomto ustanovení trestního zákona, a nebylo by tedy možno tuto formulaci do trestního zákona vůbec doporučit“.

Dámy a pánové, na tento můj dotaz mi Jazyková poradna AV ČR, veřejná výzkumná instituce, odpověděla: „Věta „Kdo podporuje nebo propaguje komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka,…“ – a tak dále, „bude potrestán odnětím svobody…“, není z jazykového hlediska jednoznačná. Vedlejší věta uvozená vztažným zájmenem „který“ (které směřuje k potlačení práv a svobod člověka) může rozvíjet jak poslední člen výčtu, tak všechny tři členy výčtu. Vzhledem k nejednoznačnosti smyslu věty není vhodné takto formulovanou větu v textu zákona uvádět“.

Takže jsme tam, kde byl Ústavní soud v r. 1992, kdy rozhodoval o tom, zda je nebo není tehdejší formulace jednoznačná, neboť z tohoto jazykového rozboru vyplývá, že jednoznačná opět není.

Já bych zde mohl skončit, neboť to všechno, co jsem uváděl, se vztahovalo k § 260 navrhovaného znění. Já bych zde mohl skončit, neboť § 261 navrhovaného znění už se odvolává na § 260, ale já přece učiním několik poznámek. § 261 se zabývá v návaznosti na § 260 trestním zákazem symbolů komunistického hnutí (mimo jiné), a já se domnívám, že také není dobře napsán, a pak to i z věcného hlediska není dobrá myšlenka. Ona ta první věta zní: „Kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260 tím, že užívá, vystavuje nebo šíří…“ ty symboly, tak už říká, že tím užíváním, vystavováním nebo šířením veřejně podporuje sympatie k tomuto hnutí.

Já bych chtěl upozornit, že to může vést k řadě problémů, pokud by to bylo přijato. V Maďarsku takový zákon mají, a to je pravda, pokud se říká v důvodové zprávě, že tam ho mají. Neříká se tam však, k jakým problémům tam dochází, a to i v hospodářské oblasti. Například rudá hvězda není jen komunistickým symbolem, ale už od středověku stavovským symbolem pivovarníků, takže pivovary Heineken,Stella Artois, San Pellerino apod. mají rudou hvězdu už na etiketách svých piv. A nejméně piva Heineken a Stella Artoa si můžeme koupit i u nás.

K čemu nyní vlastně dochází v Maďarsku? Nadpis z denního tisku, článek „Heineken čelí v Maďarsku žalobě kvůli rudé hvězdě“. Podle něj maďarské burzovní sdružení prosazující zájmy malých akcionářů zažalovalo pivní koncern Heineken kvůli pěticípé rudé hvězdě používané v logu firmy, informoval o tom hospodářský portál. Rudá hvězda je však podle Heinekenu ikonou společnosti od samého vzniku v r. 1863 jako starý symbol pivovarníků atd. Dále se v článku praví, že tato žaloba není první, žaloby se tam hromadí.

Dále mohou vzniknout i jiné praktické problémy. Já jsem byl např. nedávno na jednání zastupitelstva jedné malé obce, kde oni v jednací síni mají vystavena veškerá ocenění, diplomy a čestná uznání za svou činnost během celého období existence obce a mají tam také čestné uznání z r. 1979, kde je zobrazena rudá hvězda, srp a kladivo ještě na formuláři s předtištěným komunistickým heslem nebo vyjádřením propagujícím nějaké komunistické hodnoty. A do toho je připsáno ocenění, které obec získala. Ještě jednou říkám, že oni tam mají všechna ocenění ze všech dob. A když jsem to viděl, tak jsem říkal členům zastupitelstva: Pánové, ale jestli projde zákon, který navrhuje pan senátor Mejstřík, tak vy to budete muset sundat, protože byste se dopustili trestného činu. A oni říkali: Ale pane senátore, to snad není možné, aby toto prošlo.

Samozřejmě takových věcí by potom mohlo být zneužito např. k podávání trestních oznámení před volbami do zastupitelstev obcí apod. Můj závěr z celé řeči je ten, že toho, čeho chtějí navrhovatelé dosáhnout, ve skutečnosti v demokratickém právním státě dosáhnout nelze a nechť si z toho udělají závěry sami. Jednou už si z toho závěry neudělali. Já, i když jsem tady zákon tak znectil z právního hlediska, tak nebudu v obecné rozpravě nic navrhovat, protože navrhovatelé mohou říci, je to první čtení, my musíme posoudit argumenty, případně se s nimi vyrovnat a možná, pokud budete mít pravdu, tak to jde opravit při jednání ve výborech.

Takže já nebudu navrhovat ani zamítnutí, ani vrácení k dopracování. Vrácení k dopracování znamená (už to slovo „dopracování“), že se to nějak „došťouchne“, a ono to „došťouchnout“ nejde, takže tím bych tady skončil a poděkoval bych vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane zpravodaji. Prosím pěkně, zaujměte místo u stolků zpravodajů atd. Otevírám obecnou rozpravu. Práva absolutní přednosti využil pan místopředseda Senátu Jan Rakušan, relativní přednost bude míst senátor Štětina, který podal písemnou přihlášku, po něm jsou přihlášeni… Pan senátor Novotný chce využít nějaké přednosti? Nechce. Takže po něm by hovořili senátoři Mejstřík, Novotný, Balín. Prosím.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane předsedající, kolegyně, kolegové, dovolte nejdřív, bych prostřednictvím pana předsedajícího poděkoval kolegovi Volnému za dokonalou zpravodajskou zprávu. Kolegu Volného nikdo z nás nemůže podezírat ze sympatií ke komunistickému režimu. O to jsou jeho argumenty cennější.

Potom jednu svojí oblíbenou větu o sobě. V době do roku 1989 jsem nebyl kandidátem, ani členem žádné strany Národní fronty.

Protože má důvodová zpráva, proč chci tento zákon nechat zamítnout, je daleko hloupější a méně fundovaná než kolegy Volného, využívám jeho argumenty a podávám návrh zamítnout.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. A nyní pan senátor Štětina.

Senátor Jaromír Štětina: Děkuji vám, pane předsedající. Dobrý den, dámy a pánové. Šedá je teorie, zelený je strom života. Já jsem vděčný panu kolegovi Volnému, že se s námi společně zabýval tak podrobně touto problematikou, poněvadž je to zákon, který nutně potřebujeme a měl by znít co nejlépe.

Nesouhlasím s ním ovšem v jedné věci, že tento návrh zákona je protiústavní. Pokusím se vám vysvětlit, proč to nemohu přijmout. Pan senátor Mejstřík tady hovořil o tom, že zákon byl naší pěticí připraven na základě petice www.zrusmekomunisty.cz. Chtěl bych vás upozornit, že tuto petici k dnešnímu dni podepsalo již 73.519 občanů tohoto státu. A jako odpověď panu senátorovi Volnému si vám dovolím říci, kteří z českých občanů postupují protiústavně, když tento zákon požadují.

Jako první byl pan Ivan Medek, Ivan Moravec – profesor AMU, pan Jiří Bělohlávek – dirigent, spisovatelé Ivan Klíma, Jiří Stránský, Jiří Gruša, Josef Škvorecký, Zdena Škvorecká. Je to zcela napříč spisovatelským spektrem, kdo se podepsal pod tuto petici, která vyžaduje přijetí tohoto zákona.

Další vám řeknu za chvíli a řeknu vám, co těch 74 tisíc českých občanů požaduje. Oni totiž říkají, že tolik a tolik let po listopadu komunisté znovu usilují o získání moci, aniž by alespoň vyjádřením lítosti a omluvou přispěli k tomu, aby se náš národ vyrovnal se svou komunistickou minulostí. Nezřekli se symbolů a názvu, které pro tisíce občanů znamenaly smrt a pro statisíce vyhnání, ztrátu svobody, majetku, půdy či zaměstnání nebo zákazy studia. Trvá-li KSČM na názvu „komunistická“, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi. Pak je nutné požadovat její vyloučení z demokratické soutěže politických stran. S úctou k památce zničené země a statisíců zmarněných životů spoluobčanů žádáme poslance a senátory, aby přijali právní normu – aby přijali právní normu, která by zakázala propagaci nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stra. Vyzýváme vás, poslanci a senátoři, ve jménu budoucnosti, zakažte symboly diktatury!

A já vám ještě namátkou přečtu jména několika občanů této republiky, kteří tento protiústavní požadavek předkládají:

Rektor Univerzity Karlovy Ivan Wilhelm, profesor Jiří Hořejší, DrSc., profesor Martin Černohorský, profesor Vojtěch Cepl – upozorňuji, že je to jeden z autorů naší dnešní ústavy; Michael Kocáb – hudební skladatel, Jiří Pehe – politolog, Alexandr Vondra – politik. Vidíte, že i tady jde ten požadavek napříč politickým spektrem. Ivan M. Havel – badatel, Jiřina Šiklová – socioložka, Jaroslava Moserová – naše vzácná kolegyně senátorka, Vladimír Schovánek – senátor, Jan Horník – senátor, Jitka Seitlová – senátorka, Petr Duchoň – poslanec Evropského parlamentu, Jana Hybášková – poslankyně Evropského parlamentu, Petr Bratský – poslanec. Opět napříč politickým spektrem se tady objevují jména těch, kteří mají tento protiústavní požadavek.

Svatopluk Karásek, RNDr. Jiří Grygar, Leo Pavlát – ředitel Židovského muzea, Luboš Dobrovský – diplomat, Petra Procházková – novinářka, Holubová Eva – herečka, Chramostová Vlasta – herečka, Petr Jarchovský, Martin Dejdar, Jan Potměšil a celá řada dalších herců. Jana Paulová – herečka, Vladimír Just – kritik, Jiří Dědeček – textař a spisovatel. Já bych vám, kolegové chtěl připomenout jeden verš jedné krásně písničky, kterou pan Dědeček zpíval. Možná, že ji znáte. „Přestaňte s tím sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem, nebo oni s námi!“ To je text také jednoho z těch, kteří mají tento protiústavní požadavek.

Jan Špáta – vzácný člověk, můj dobrý přítel, který nedávno zemřel. Vlado Milunič – autor Tančícího domu, MUDr. Zdeněk Susa – lékař, Olga Sommerová – režisérka, Třešňák – hudebník, Jaroslav Hutka – písničkách, Monika MacDopnagh-Pajerová, Petr Zvoníček, Tereza Brdečková, Vít Kremlička, Daniel Landa, Marcela Březinová, Petr Čtvrtníček, Oldřich Kaiser atd. atd. Vladimír Čech, Jan Přeučil, Miroslav Machoň, David Ondříček – filmový režisér, Pavel Koutecký – filmový režisér, Jarmila Balážová – předsedkyně sdružení ROMEA. Ze kterých všech koutů veřejného, politického a akademického života ta jména pocházejí – ti se na ničem nedomluvili. To je všechno požadavek, který vyplývá z vnitřní potřeby signatářů.

Profesor Skala – profesor dětského lékařství, Jan Rejžek – novinář, Jirka Černý – vzácný člověk, novinář, Dušan Zbavitel – indolog a překladatel, Gita Zbavitelová, Adam Komers, Jiří P. Kříž, Miroslav Zikmund – cestovatel, můj starý přítel. Věřím, že i Jiří Hanzelka, kdyby už nebyl na onom světě, by tuto petici podepsal. Tomki Němec, Ondřej Soukup, Jan Vodňanský, David Koller, Aleš Brichta, Aleš Jaluška – farář, Daniel Herman – katolický kněz, Jiří Kusý – katolický kněz, Jaroslav Chlejstovský. I u duchovních vidíte, že to jde napříč konfesním spektrem, tento požadavek.

Milan Paumer – člen odbojové skupiny bratří Mašínů, Jiří Lobkowicz – předseda strany Cesty změny, Naděžda Kavalírová – předsedkyně Konfederace politických vězňů, Vladimír Bystrov – publicista a předseda Výboru „Oni byli první“, Dušan Hejbal, Ladislav Dlabal, Petr Planý – docent Univerzity Palackého, Tomáš Hanák – jako varietní artista podepsaný, Jiří Haager – ředitel Botanické zahrady, Kristina Vlachová – scenáristka a režisérka atd. atd.

Jsou tam stovky jmen největších postav našeho kulturního, politického a společenského života. Oni skutečně podle mého soudu ani rozumem, ani srdcem nechtějí se dopustit žádného protiústavního činu, ze kterého je obviňuje náš pan kolega Volný.

Proto si myslím, že bychom měli názor občanů naší vlasti posoudit seriózně a navrhuji, abychom postoupili výborům znění tohoto zákona tak, jak ho předložil pan senátor Mejstřík. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego Štětino. Slovo má senátor Martin Mejstřík.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, jde o první čtení, a já věřím tomu, že postoupíte tento tisk do dalšího kola. Nicméně dovolte mi tři čtyři reakce na slova pana zpravodaje Volného.

Pro ty, kteří, jak zde připomněl, jste zvoleni v posledních volbách a nezažili jste tu diskusi, tak vám připomenu, že pan senátor zpravodajoval už tehdejší pokus o novelu trestního zákona se stejnou argumentací a se stejnou vervou, takže on je prostě bytostně proti novele tohoto zákona. Byť ty argumenty jsme se snažili vyříkat, tak on stojí na svých pozicích, a ti ostatní, kteří podpořili tu novelu trestního zákona, tak zase na svých. Takže jeho řeč, jeho vystoupení mne nepřekvapilo.

To, co mne zamrzelo, tak bylo jeho klasifikování této novely hned na začátku jeho řeči, jestli si dobře pamatuji, tak zde ohodnotil tuto novelu jako hloupé a nepodařené dílko. Kdyby to byla moje práce, tak bych se mu nedivil a možná bych se zamyslel, jestli opravdu tento káravý prst mne nekárá oprávněně.

Nicméně věřte tomu, že takto zásadní novelu, novelu trestního zákona, nevyrábí nikdo z nás, nikdo z navrhovatelů na stole nebo pod stolem nebo na koleně nebo v kuchyni při vaření večerní polévky. Dělají to právníci a konzultovali jsme to s odbornými poradci, s právníky dokonce z Ústavního soudu. Ani já ani pan senátor Volný právníky nejsme. A prosil bych, abychom se nesnižovali na tuto úroveň. Není to hloupé a nepodařené dílko, jakkoli můžeme diskutovat o těch věcech, na které upozorňoval pan kolega dále.

Co se týká protiústavnosti, jenom velmi stručně. S tou argumentací zde nesouhlasím a doufám, že bude možnost a čas si to vysvětlit ještě na výborech, nicméně jenom bych ocitoval ze zprávy legislativy a připomněl i panu kolegovi Volnému, že nyní předkládaný návrh, cituji: „se uvedením jmenovitých příkladů hnutí nedopouští vady vytknuté ústavním soudem.“ Takže nejsem to jenom já a mí kolegové, kdo si myslíme, že nejde o neústavní návrh zákona.

Co se týče rozboru; a ten problém češtinský, tak si myslím, že ano, přesně od toho jsou výbory a tam bude prostor, aby nám pan kolega Volný, bude-li chtít, a Ústav pro jazyk český pomohl formulovat to lépe. Chtěl bych jenom upozornit, že kdybychom podali zákony, které zde vyrábíme v tomto ctěném Senátu a ve sněmovně, kdyby všechny měli projít Ústavem pro jazyk český, tak si myslím, že by z nich nezůstal kámen na kameni. Museli bychom je přepisovat pořád dokola.

Co se týče problémů, které zde naznačil pan senátor a zpravodaj s dopadem do praxe, hovořil zde o té obci, která se tam pyšní diplomy a úspěchy ze své historie, já nechci být zlý. Myslím si, že nicméně ani pan senátor Volný nás nešetřil, takže bych se ho zeptal jenom akademickou otázkou, jestli tam mají ocenění také třeba z protektorátu, protože o tom se bavíme. Obě ta období byla obdobími diktatur.

A poslední věc. Na závěr své řeči nám tady všem těm, kdo jsme tu poslední novelu trestního zákona podpořili, a říkám, bylo nás 98 %, byla to opravdu drtivá většina přítomných, nám pan kolega tak trochu vynadal, že jsme nepoučitelní. Já si vážím této komory právě proto, že v některých zásadních věcech je nepoučitelná. A vyrovnání se s komunismem je jedna z nich. Takže vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor Josef Novotný.

Senátor Josef Novotný: Vážení kolegové, my teď vracíme do trestního zákona, co tam už bylo. Bylo to v závorce a ta závorka právě pro nejednoznačnost a jakési rozpory byla tehdejším federálním ústavním soudem zrušena. V praxi to potom znamenalo, že soudy měly výkladové problémy, co to je vlastně to hnutí směřující k potlačování práv a svobod, protože tato věc je tam někdy od roku 1961 a nikomu nevadila už tenkrát, kdy to hnutí vlastně bylo u moci nebo vládlo tady v České republice.

Zákon vychází ze zkušeností Maďarska, Rakouska, Německa, a tam je to jasně definováno. Oni to umí tyto národy. Prostě mají asi lepší legislativce a tam prostě jasně pojmenovali hnutí – NSDAP a všechny ty fašistické organizace – a vůbec nikomu nevadí, že na rakouských symbolech je srp a kladivo. Prostě jasně se rozlišuje, co je k propagaci a co má nějaké jiné důsledky. Mně připadá naprosto směšný nějaký spor vyvolaný někým o hvězdičku na logu nějakého pivovaru. O tom tady prosím vás vůbec nejde a nepleťme to sem. Nezesměšňujme se.

My si nevíme rady s projevy extremismu a naši soudci a vyšetřovatelé nejsou schopni dokázat ty projevy, právě proto, že musíte dokázat, když chcete oznámit, že něco takového se děje, že to směřuje tady k tomu. Protože v zákonu to není vyjmenované a doložte, že to je přesně to, co je v zákoně dosud napsáno, že to k něčemu směřuje. No to je problém! Tady nedokážete věci, které jsou daleko snazší, natož tuto věc. Takže já bych radil, dopracujme tento zákona a nebo jasně řekněme, že jsme svázáni politicky, že nejsme schopni z nějakých důvodů na tomto pracovat v této době předvolební a nebo řekněme, že tady vládne soudcokracie, ti soudci ovládají a neustále nám to budou shazovat a ústavní soud a další soudy budou neustále těch pár slovíček vracet zpátky.

Prosím vás, bezmála dvacet let tady uplynulo od revoluce a zapomíná se. Já to vidím na svých dětech. Vidím to na mládežnících, se kterými se potkávám. Oni už nevědí, že jsme stáli fronty na všechno a že jsme se v té minulé době museli pitvořit, znetvařovat, přetvařovat a všechno další, co je s touto dobou spojeno. My už se tváříme, že tohle se nemůže vrátit, že to je prostě pryč.

A ta naše krátká paměť se nám může za velice krátkou dobu vymstít. Já tu krátkou dobu vidím v řádu několika let. Teď přichází batoh, včera, přijdou další zákony a začne se nám ten virtuální socialismus, který tady doteď vládne, hojnost a všechno další s nějakou světovou krizí, která třeba už někde doutná po světě, začne se nám vracet, protože my v období růstu se neustále zadlužujeme a ty staré dluhy nesplácíme, neustále je jenom přebíjíme novými.

A v této době, kdy najednou ta hojnost a začnou lidé procitat, můžou přijít někteří, a to jsou právě ta extremistická hnutí, s jednoduchými řešeními, která to prostě vyřeší pod vlajkou srpu, kladiva nebo hákového kříže nebo něčeho podobného. To je to slovíčko „jiné“ v § 260. Takže i na to se pamatovalo.

Jsem rád, že kolega Volný je velice pečlivý člověk a vypracoval k tomu spoustu podkladů a jistě pomůže ve výborech tyto věci dostat do té formulace. Protože jde asi o deset vět. Ten zákon je velice jednoduchý. A jestli to neumíme, těch deset vět, tak to také musíme říci.

Chtěl bych ještě na závěr říci, že včera jsme nepřipustili k diskusi normu, která novelizuje téměř 50 zákonů, a tam takových nedostatků, slovních, ekvilibristiky, těch je tam tolik, že naše legislativa je byla schopna popsat na 12 stránkách, a to ještě nezachytila všechno.

A tím jsme se ani nezabývali. Takže porovnejte to trošku a trošku si udělejte představu, proč v tomto případě je takový odpor už hned na začátku.

Na závěr chci říci, že si neumím představit, že bychom tento zákon nepustili do dalšího čtení a nepokusili se ho vylepšit tak, tak aby vyhovoval, ale vyhovoval té myšlence, o kterou tam jde. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. A slovo má pan senátor Vlastimil Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové. Přiznám se, chtěl jsem začít jinak, ale já prostě musím vyjádřit určitou míru zděšení nad některými formulacemi, které jsem tady před chvílí slyšel.

Jsem prostě zděšen jako senátor z dikce – doufám, že kolega Mejstřík se jenom uřekl – že by se na té materii, kterou projednáváme, podíleli právníci Ústavního soudu. Obávám se, že tato instituce a lidé v ní pracující by měli fungovat asi trochu jinak.

Další dikce, která mě doslova zatahala za všechny smysly, že zákon vzniká na politickou objednávku. My se chceme někam vrátit, kde na základě politické objednávky něco vznikalo a pak se normální standardní jevy každodenního života kriminalizovaly? To opravdu chceme?

Dámy a pánové, já sice nechci opakovat výhrady, které jsou k předloženému senátnímu tisku č. 100, kterým je návrh senátního návrhu zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, obsaženy ve stanovisku u našeho legislativního odboru, a už vůbec bych se neosměloval „fušovat“ do řemesla a do znalostí zpravodaje k tomuto návrhu, protože určitě bych to v žádném případě neudělal tak brilantním způsobem.

Chtěl bych však zareagovat na některé argumenty, které tady zazněly.

Ještě jednu poznámku k těm pocitům. Kolega Volný tady hovořil o tom, že ho přepadl smutek. Já se přiznám, že vedle toho zděšení, které jsem tady formuloval a tlumočil, vedle stejného pocitu smutku mě přepadla lítost jak z toho návrhu, tak z některých slov a argumentů, které jsem tady zatím slyšel.

Argumentuje se tady jakýmisi webovými stránkami www.zrusmekomunisty.cz, 70 tisíc podpisů. Vážení, KSČM má 80 tisíc členů a téměř jeden milion sympatizantů. Budeme je kriminalizovat? Za co? Za to, že věří ideálu sociálně spravedlivé společnosti? To chcete být skutečně jako oni?

A to nebudu už hovořit o pravosti některých podpisů. Udělal jsem si pro zajímavost určitou retrospektivu některých podpisů z Mostecka. Pravý byl z těch dvanácti, na které jsem se obrátil – a nemám důvod jim nevěřit, aby mi zapřeli něco, co neudělali – pouze od paní Galinové, za svobodna Červenkové, mé velmi dobré známé, se kterou jsem hrál ochotnické divadlo v Kopistech u Mostu v obecně používaném názvu pro tyto soubory Lumír, jejíž rodiče a dokonce babička byla zakládající členkou komunistické strany. Ostatní se divili, kde se jejich podpis pod touto peticí vůbec vzal.

Víte, při všem tom posuzování mi ze všeho vyšlo – a to musím souhlasit se zpravodajem kolegou Volným – že před sebou máme, mírně řečeno, návrh nepovedený stojící právě a možná na základě té politické objednávky na ideologických nohách.

Napadá mě však, co by mohlo následovat v případě přijetí, jak by to v případě kriminalizace symbolů vlastně se symboly mohlo obecně dopadnout.

Asi se tady nemusíme přesvědčovat, že i politika je vlastně o symbolech, o určité prezentační propagandistické a mediálně zkratce. Každý z nás, někteří dokonce vícekrát, jsme absolvovali minimálně volební kampaň sem do Senátu nebo do jiných, do zastupitelstev, ať už městských nebo krajských, případně obecních.

A co v jiných oborech, než je politika, s těmi symboly? A tady budu záměrně zkratkovitý až demagogický, protože si myslím, že ten návrh a leccos, co jsem tady slyšel, takové bylo, a dopředu, na rozdíl od těch, kteří to tady bez omluvy říkali v obdobné dikci, se omlouvám.

Jaký symbol si s prominutím dají na dres fotbalisté Slavie, kteří nás včera tak hezky reprezentovali se sympatickým výkonem v Lize mistrů? Jaký symbol si dají na dres hráči Sparty nebo jiné sportovní oddíly?

Po včerejší zkušenosti s tím, jak se zachází a jak se přijímají pozměňovací návrhy, věřte, že si dovedu dobře představit, že někdo při tom dalším projednávání a posuzování v orgánech Senátu může dospět k názoru: A sakra, vždyť oni ti komanči mají ještě jeden symbol, třešně. Dáme tam třešně, schválíme, zakážeme třešně prodávat potom dokonce snad?

Já jsem upozornil, že se omlouvám dopředu za určitou demagogii. Ale ona tak sluší trošku té politické objednávce k tomuto zákonu.

A myslím si, že bych šel dokonce s tou hvězdou ještě dál, než šel zpravodaj kolega Volný. Připomenu jeden docela velmi dobrý – nikoho se nechci dotknout – vtip: Co uděláme se Třemi králi? To přece údajně byli první komunisté, protože oni šli jako první za tou hvězdou.

Ale já si myslím, že dost hloupostí. Stačí to, že jsem porušil tímto svým vystoupením jednu ze svých dobrých zásad, která zní, že když hloupost má šanci skončit, tak by měla skončit. A já se nemohu ubránit dojmu, že tím, že jsem tady vystoupil, jsem v té hlouposti trochu pokračoval.

Ten návrh tady zazněl, pouze se k němu připojím. Dávám návrh na zamítnutí této předlohy zákona.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan senátor Miloslav Pelc.

Senátor Miloslav Pelc: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Já naváži volně na kolegu Volného, který nás tady seznámil se stanoviskem jazykové poradny oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Já jsem přesvědčen, že toto stanovisko není správné.

Pro osvěžení budu citovat jeden odstaveček, který se týká vysvětlení dalšího.

Věta: Kdo podporuje nebo propaguje komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka ..., bude potrestán odnětím svobody.

Konec té věty. A dále je pokračováno: Není z jazykového hlediska jednoznačná. Vedlejší věta uvozená vztažným zájmenem „který“ (které směřuje k potlačení práv a svobod člověka) může rozvíjet jak poslední člen výčtu, tak všechny tři členy výčtu. A vzhledem k nejednoznačnosti smyslu věty není vhodné takto formulovanou větu textu zákona uvádět. Domnívám se, že toto stanovisko není správné, protože věta: Kdo podporuje nebo propaguje komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka…, bude potrestán odnětím svobody, je jednoznačná z jazykového hlediska. Vztahuje se totiž k poslednímu členu výčtu. A ten poslední člen výčtu je: nebo jiné podobné hnutí, a pak je „které“, atd.

Není pravda, že – cituji – vedlejší věta uvozená vztažným zájmenem „který“, čili „které směřuje k potlačení práv a svobod člověka“, může rozvíjet jak poslední člen výčtu, tak všechny tři členy. To není pravda. Rozvíjí pouze skutečně jenom poslední člen výčtu. Správně má být tvar vztažného zájmena „který“ ve tvaru „která“, a bude tak vyjadřovat množné číslo, tedy „komunistické, nacistické nebo jiné podobné hnutí, která směřují k potlačení práv a svobod člověka .., bude potrestán odnětím svobody“.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. A nyní promluví pan senátor Josef Pavlata.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové. Já mluvím proto, že budu podporovat propuštění do výborů. Říkám úmyslně do výborů, myslím si, že by to mělo projednat více výborů než jeden. Proč? Komunismus včetně jeho všech doprovodných znaků je obrovské zlo. Pravděpodobně největší, které jsme my, jak jsme tu, mohli poznat. A se zlem je jediná možnost – se musí bojovat. Já se bojím, že nevyhrajeme. Velmi pravděpodobně jsme prohráli tento boj již někdy kolem 30. prosince 1989, kdy nebyly přijaty, protože bohužel nebyly navrženy, Havlovy dekrety. Kdyby v té době byly navrženy Havlovy dekrety, které by jednoznačně určily, jak s nimi zameteme, abych doprovodil text Jiřího Dědečka, který tady citoval pan kolega Štětina, bylo by všechno úplně jinak. Opakuji, že se bojím, že nevyhrajeme, ale alespoň to zkusíme. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, teď se přihlásil o slovo pan senátor Jaromír Volný. Pan senátor Rakušan, máte právo replikovat okamžitě.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, já jenom repliku na to, co zde říkal kolega Novotný. Já bych chtěl říci, že je velký rozdíl proti včerejšku. Včera se mohli vyjádřit pouze funkcionáři dle § 69. Dnes může vystoupit každý. A potom, jak nám kolega Barták řekl, jsou tři možnosti: vrátit navrhovateli k dopracování, zamítnout nebo přikázání, jak to řekl kolega Pavlata. To znamená, ten rozdíl je podstatný. Dnes tady mohou zaznít jakékoli názory od kohokoli a je naprosto legitimní, že si ten který senátor vybere z těchto tří zákonem daných možností tu možnost, která mu nejvíce vyhovuje. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, slovo má senátor Jaromír Volný.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, já jsem si udělal několik poznámek k diskusi, co tady byla. Začnu tím, co říkal pan kolega Novotný. Já s ním v některých věcech souhlasím s tím, že dodávám, že to tam musí být prostě jinak napsáno. Je-li tam napsáno, že kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260 tím, že užívá, vystavuje atd. ty symboly, pak o té hvězdičce na pivních etiketách pivních lahví už nemůže být žádná diskuse. Kdyby tam bylo napsáno: kdo užívá těchto symbolů pro to, aby propagoval toto hnutí, tak je to samozřejmě něco jiného. A to jsem měl také na mysli tím, když jsem mluvil o tom diplomu v zasedací síni obecního zastupitelstva, že kdyby zůstala tato dikce navrhovaného zákona, tak by to bylo apriori trestné. Čili o tom já mluvím. Já mluvím z pozice člena ústavně-právního výboru. Druhá věc, kterou bych tu chtěl říci, protože jste poznámce kolegy Rakušana nemuseli porozumět, že mě nikdo nemůže podezírat ze sympatií ke komunismu. Já jsem byl totiž před rokem 1989 vězněn totalitním režimem pro pobuřování proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky a pro pobuřování proti spojeneckým a přátelským vztahům republiky k Sovětskému svazu. A i vzhledem k tomu a vzhledem k tomu, jak se mnou bylo jednáno vyšetřovatelem StB, pokud jde o pojem „pobuřování“, tak jsem tento případ uvedl. Já to mám prostě za sebou.

Po mém zadržení mne přivezli do Bartolomějské ulice, a tam začal výslech. První otázka, kterou mi vyšetřovatel StB položil, byla ta, zda jsem rozuměl vznesenému obvinění. Já jsem odpověděl, že jsem rozuměl všemu, co říká, že jsem měl činit, tomu jsem rozuměl, ale že nerozumím slovu „pobuřování“, protože v zákoně není definováno, protože tam není vysvětleno, co to je, tak aby mi to vysvětlil. A on mi na to odpověděl: Pane inženýre, pobuřování je to, co jste dělal vy. A já jsem řekl: Pane vyšetřovateli, takto to nejde. Přece napřed musí být jasné, co je to „pobuřování“, a podle toho se pak musí stanovit, jestli já jsem to dělal nebo jsem to nedělal.

On říkal: Tak ještě jednou, kladu vám otázku, porozuměl jste danému obvinění? A to, co řeknete, já zaprotokoluji. Já jsem odpověděl: Obvinění jsem porozuměl až na slovo „pobuřování“. To ovšem rozlítilo vyšetřovatele StB k naprosté nepříčetnosti. Začal na mě křičet, že jestli si myslím, když jsem absolventem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, když mám několik patentů, když umím cizí jazyky, že tady budu ze sebe dělat nějakého blbce nebo blázna a budu mu tvrdit, že nevím, co je to trestný čin pobuřování, co to slovo „pobuřování“ znamená, že tedy s takovou filipikou tam prostě neuspěji. Já vám tento příklad uvádím proto, jak se postupovalo tehdy, a že je nutné základní znaky trestného činu v zákoně vždy uvést.

Nyní k  vystoupení kolegy Štětiny, které mne osobně mrzí, protože s kolegou Štětinou se znám 35 roků, a myslím, že to, co tady řekl, jsem si nezasloužil. Co prohlásil kolega Štětina? Že já ty lidi, které on tam vyjmenovává, všechny ty slavné osobnosti obviňuji z protiústavních požadavků. Nic takového jsem přece neřekl. Já jsem nikoho z protiústavních požadavků neobvinil. Já jsem pouze řekl, že návrh zákona, tak jak je napsán, je podle mého názoru, protože jiný názor než svůj tady nemohu prezentovat, protiústavní.

Pokud už kolega Štětina přistoupil na tuto dikci vůči mně, tak bych mu rád připomněl, jestli si nemyslí, že je po sezóně, pokud jde o boj proti komunismu. Zatímco já jsem seděl v komunistickém vězení, tak kolega Štětina byl členem Komunistické strany Československa.

To je vskutku věc, kterou si i já vysvětluji to, proč kolega Štětina s takovou vehemencí tyto věci tady prosazuje, já mám pocit, že je to důsledek špatného svědomí, které on má. On říká ve svém článku v Lidových novinách ze dne 6. srpna 2007 nazvaném „O sladkém zpěvu krysařovy píšťalky“, že je nutné, aby platilo bezezbytku: „My, bývalí komunisté, neseme morální zodpovědnost za zločiny, kterých se komunistická strana dopustila“. Ano, je to tak. A pak také říká, že je nutné důsledně lpět na dodržování zákonů i v tom současném boji proti komunismu. A já mu říkám: Ano, já s tím souhlasím, ale ať to prakticky provádí v návrzích zákonů a píše je tak, aby byly v souladu s naším právním řádem.

Já myslím, že v této chvíli bych skončil. Nebo možná ještě jednu poznámku. Když jsem to načal, o členství kolegy Štětiny v Komunistické straně Československa, ani kolega Mejstřík nebyl bez poskvrny. Dne 30. listopadu 2005 zveřejnil deník Právo článek s nadpisem „Klausův podpis proti KSČM falešný“, kde se v zásadě říká to, co tady říkal kolega Balín, že některé podpisy v té petici „Zrušme komunisty“ jsou falešné, mj. i podpis prezidenta republiky. Mě tam však zaujalo to, co bylo v závěrečném odstavci s nadpisem „Souhlasil se socialismem“, kde se praví: „Před listopadem 1989 byl nynější senátor Mejstřík členem předsednictva městské vysokoškolské rady Socialistického svazu mládeže. Podle dokumentů rady z poloviny září 1989 souhlasil tehdy Mejstřík na jednání v Harrachově se stanoviskem, že SSM se musí změnit v organizaci typu široké organizace, jejíž jednotící myšlenka je socialismus“. Čili dva měsíce před listopadem 1989 se kolega Mejstřík spolupodílel jako člen rady, jak to tam bylo – jako člen předsednictva městské vysokoškolské rady, na jednání městské vysokoškolské rady v Juniorhotelu CKM Harrachov – Rýžoviště, on se spolupodílel na tom, že říkal: Ano, změny ano, ale jen na bázi socialismu.

Já jsem samozřejmě nečerpal jen z novin. Já jsem si ten dokument sehnal. (Výkřiky: K věci! – K zákonu!).

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Obě strany, a já si to kladu za vinu, pan senátor Štětina také, byl velmi ad rem, jmenoval tady spoustu osobností, to asi nebylo na místě, a teď také by bylo třeba držet se ad rem, nikoli ad personam. Měl jsem výčet těch osobností zastavit už předtím.

Senátor Jaromír Volný: Dobře, pane předsedající. Já skončím. Já bych to byl nikdy neučinil, kdyby ze strany kolegy Štětiny a ze strany kolegy Mejstříka nebylo použito proti mně takové dikce, jaké oni použili, že „znovu a vehementně tady prosazuji své stanovisko“. Jaká vehemence? Prostě jsem člen ústavně-právního výboru, jsem zpravodajem pro první čtení, tak jsem učinil, co bylo mojí povinností. Chtěl jsem vás sice dál seznámit s tím, jak dalece se projevovalo členství kolegy Mejstříka v Socialistickém svazu mládeže, ale už to činit nebudu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Takže napříště budu napomínat ty, kteří se nebudou držet věcné stránky návrhu a budou příliš osobní. Omlouvám se, že jsem to neudělal už předtím. Nyní promluví pan senátor Jiří Pospíšil. Dále se přihlásila paní senátorka Paukrtová. Přeje si promluvit? Ano. Má právo.

Senátorka Soňa Paukrtová: Já nechci příliš zdržovat, ale už jsem tady sedmý rok a myslím si, že jsem ještě nebyla nikdy svědkem takového osobního napadání. Já si myslím, že to Senátu nepřísluší a hrozně moc prosím, aby se to neopakovalo. Chápu sice pana kolegu Volného, ale na druhou stranu si myslím, že – prosím, kolegové, zachovejme alespoň nějakou normu. O to jsem jenom chtěla poprosit. (Hlas: Obě strany.)

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ano, bude tomu tak napříště. Pan senátor Kubera si přeje vystoupit? Ano. Ale je zatím poslední. Pan senátor Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, dámy a pánové, také nemám rád komunisty a myslím si, že patří k velkým lidským zlům, že obě ty zvlčilé větve socialismu, jak socialismus s nacionální, čili nacismus, tak socialismus internacionální, čili komunismus, byly obojí strašidelně vražedné. Ale pro tento zákon nebudu hlasovat, a dlouho jsem nad tím přemýšlel. Protože to pokládám za marné. Za marné, nesmyslné a věc neřešící. To není boj proti komunismu – tím, že budeme zakazovat symboly. Není pravda, jak tady někdo říkal, že Rakousko nemá problémy s nacistickými symboly. Samozřejmě má. Když vejdete do auly – do předsálí auly techniky, tak tam je říšská orlice rakouská a má zastřené místo mezi nohama, protože tam svírá hákový kříž. A je to zastřené. Když přijdete do vojenské akademie věd Wiederneustadt, mají tam stejně tak galerii velitelů - tady jsou to předsedové Senátu - tak tam jedno místo chybí. A přestože jim to vlastně nikdo nezakazuje, tak tam ten maršál Rommel nevisí, protože byl nacistický generál. A oni se dokonce každého ptají, jestli mu to vadí. Většina lidí řekne, že ne. Prostě problémy s tím jsou.

Ale já se domnívám, že nebezpečnou propast neučiníte méně nebezpečnou, když zakážete značku Propast. Já mám pocit, že celé to řečnění o verbálních nebo grafických symbolech, nebo o tom, jak vysoko doskočí můj pes, vlastně boj s komunismem a s nacismem zesměšňuje a kazí. Že se vlastně odchází od té nelidské podstaty těchto ideologií. Pokud se budeme bavit o tom, jako že doma budu přitloukat hřebíky sekyrou, abych náhodou nepoužil kladiva, protože mám ještě vedle srp – to je směšné, trapné. A já pro tento zákon hlasovat nebudu.

Ještě jednu věc. Prosím vás, vážně, vyhněte se těm osobním argumentům. Každý má nějakou historii, člověk má právo na změnu. Já chápu kolegu Volného, že ho to naštvalo. Další věc je – ještě ji řeknu: To, kdo podepsal petici, není argumentem pro ústavnost nebo neústavnost, stejně jako není argumentem, kdo podepsal nebo nepodepsal petici za přísné odsouzení Horákové. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan senátor Matykiewicz.

Senátor Eduard Matykiewicz: Děkuji za slovo. Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych v úvodu poznamenat, že v Parlamentu ČR jsou zastoupeny jen strany, které se podle svých základních dokumentů a programů i deklarací hlásí k principům demokratického právního státu, k nezávislosti výkonu státní moci a ideologickým a náboženským doktrinám atd.

Návrhy na politizování výkonu státní moci a na omezení svobody myšlení apolitické soutěže se znovu a znovu objevují a jsou nám předkládány jednotlivci i skupinami, přestože všechny parlamentní strany zastoupené v Parlamentu bez výjimky se hlásí ke svobodě myšlení a k rovné politické soutěži stran.

Chci poznamenat, že i takovou stranou je Komunistická strana Čech a Moravy, a to na základě schváleného programu, po posouzení schváleného programu příslušnými orgány, schválení stanov i celou činností. Zpochybňuje-li to někdo, musí to dokázat. A nejenom tím, že bude hovořit, že jsme extrémistickou stranou, protože máme název komunistická.

Těžko pak vysvětlit, proč značná skupina obyvatel podporuje komunistickou stranu ve volbách. Těžko však budeme potom zdůvodňovat, jak chceme zabránit tomu, aby Komunistická strana Čech a Moravy nešla do voleb. Chceme opravdu anulovat výsledky prezidentských voleb? Ostatních voleb? Chceme zbavit ale část občanů, kteří volí špatně podle těch, kteří nevolí podle představ jiných, volebního práva? Nebo znemožnit komunistickým poslancům, senátorům a tisícům zastupitelů vykonávat jejich mandát? Já se domnívám, že je to nedemokratický postup a k tomuto nedemokratickému postupu směřuje i příslušný návrh senátního tisku 100. Proto ho doporučuji zamítnout.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan senátor Jaroslav Kubera. A je zatím posledním přihlášeným do obecné rozpravy.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, nebojte se, tentokrát nevyvolám další lavinu přihlášených, protože se pokusím vás trochu pobavit. Vidím, že už jste trochu nervózní.

Nejprve vám řeknu jednu příhodu z Říma s panem poslancem Randsdorfem, se kterým jsem se zúčastnil jakéhosi zasedání evropské iniciativy, nebo co to bylo. Náš hotel byl přímo u parlamentu na krásném náměstí a v jeho spodní části bylo katolické nakladatelství. Ze dne na den nebo z noci na den se vedle nakladatelství objevil obrovský obrázek srpu a kladiva. Kolega Ransdorf, protože jak víte, on říká citáty a kupuje si všude knížky, ve kterých jsou citáty, tak byl shánět kdesi ve městě knížky a přišel pozdě. Všichni tam čekali a on přijel pozdě. A já, známý šprýmař, říkám: „Mirku, průšvih.“ On říká: „Co se stalo?“ Říkám: „Hledali tě tady karabiniéři.“ On říkal: „Jak to, že mě tady hledali?“ Říkám: „Tady, podívej se!“ On se otočil a já říkám: „Oni si myslí, že jsi to tady namaloval ty.“ To byla ta veselá příhoda.

Ta smutnější je o tom, že nemám rád výjimky, ale pokud jde o to, co tady říkal kolega Balín, mně to také trápilo, hlavně ten Heineken, takže vůbec není problém do zákona napsat, že s výjimkou Sparty, Slavie, Heinekenu, případně čestných uznání starších 18 let. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Ptám se, kdo se ještě hlásí do obecné rozpravy? Nikdo, takže rozpravu končím. Ptám se pana navrhovatele, senátore Martina Mejstříka, chce-li se k rozpravě vyjádřit. Nechce.

A teď se blíží hlasování. Já pro jistotu řeknu, jaké jsou možnosti. Byl podán jenom jeden návrh několikrát, ale to je lhostejné, na zamítnutí. Nebyl podán návrh vrátit navrhovateli návrh zákona k dopracování, takže budeme hlasovat jenom jednou. Jestliže návrh na zamítnutí neprojde, znamená to, že přikážeme návrh senátního návrhu zákona výborům či výboru k projednání. V tuto chvíli organizační výbor navrhuje, aby garančním výborem pro projednání tohoto návrhu zákona byl ústavně právní výbor. Čili to druhé řešení je automatické. Nebude-li schválen návrh na zamítnutí, pak je automaticky přikázán. Svolám všechny k hlasování.

Všichni jsou na svých místech. Svítí všem modré světélko, což znamená, že v Jednacím sále je přítomno 55 senátorek, resp. senátorů. Kvorum je 28. Byl podán návrh na zamítnutí návrhu zákona.

O tomto návrhu dávám hlasovat. Kdo je pro tento návrh, zvedněte prosím ruku. Děkuji. Kdo jste proti tomuto návrhu, zvedněte ruku, tedy proti zamítnutí. Děkuji. To bylo hlasování pořadové číslo 30. V sále bylo přítomno 55 přítomných, kvorum bylo 28. Pro zamítnutí bylo 15, tedy návrh byl zamítnut, proti zamítnutí bylo 12. To znamená, že jsme návrh nevrátili navrhovateli k dopracování, ani jsme jej nezamítli, takže přikážeme návrh senátního návrhu zákona výboru či výborům k projednání.

Jak už jsem řekl, Organizační výbor navrhuje, aby to byl ústavně-právní výbor. Padlo tady a bylo by potřeba, aby to někdo navrhl, aby výborů bylo event. víc. Je to i můj názor. Pan senátor Pavlata, doufám, že tuto formalitu naplní.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, já jsem se zmínil ve svém krátkém projevu o tom, že by to mělo být víc výborů. Já si myslím, že by to měly být všechny, ale každopádně přinejmenším výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, lidská práva a petice.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Tak se rozhodněte! Buď všechny, nebo přidáte. Anebo jiný prosím návrh.

Senátor Josef Pavlata: Myslím si, že by měly být všechny, ale navrhuji, aby to byl ústavně-právní výbor… (Pobavení.) Navrhuji, aby to byl výbor pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Má někdo ještě nějaký jiný návrh? Je to velmi závažná problematika. Jiný návrh nepadl, takže rozšíříme znění usnesení a budeme hlasovat. Stav se nezměnil – a přece – 56 senátorek a senátorů, kvorum je 29.

Kdo je pro rozšířený návrh na přikázání. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedněte ruce. Děkuji. Kdo jste proti návrhu přikázat, zvedněte teď ruce a stiskněte tlačítko NE.

31. hlasování této schůze skončilo schválením návrhu na přikázání. Nakonec 57 přítomných, kvorum 29. Nikdo nebyl proti, 43 hlasů bylo pro.

My se tady vystřídáme. (Změna předsedajícího.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Kolegyně, kolegové, máme před sebou ještě tři body našeho dnešního pořadu.

Tím dalším, ke kterému teď přistupujeme, je

Návrh senátního návrhu zákona ústavně-právního výboru,

kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,

ve znění pozdějších předpisů

Jedná se senátní tisk č. 105a tento návrh zákona uvede za navrhovatele pan kolega Kubera jako předseda ústavně-právního výboru. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, podle platného právního stavu tvořeného zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, i předchozí právní úpravy – zákon č. 135/1961 Sb., je vlastník nemovitosti, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovědný za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku vzniklá znečištěním, náledím nebo sněhem.

I když zákon neobsahuje explicitně povinnost odstraňovat závady ve schůdnosti, vyvozuje se tato povinnost z odst. 7 § 27 zákona č. 13/1997 Sb. V praxi činí toto ustanovení časté problémy, čehož důkazem je řada ústavních stížností směřujících především proti vydaným obecně závazným vyhláškám a nařízení obcí, které stanoví rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti.

Už sama skutečnost, že vlastník nemovitosti má odpovídat za škody vzniklé na přilehlém chodníku, který mu nepatří, je absurdní a je v rozporu s civilistickou zásadou, že za své vlastnictví odpovídá především vlastník. Absurdita vyniká o to víc, že podle odst. 5 § 27 zákona č. 13/1997 Sb. vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace neodpovídá za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. Přitom pokud vlastník předmětnou nemovitost opravuje a zasáhne např. lešením do chodníku, zaplatí poplatek za zábor veřejného prostranství. Předložený návrh zákona si klade za cíl změnit dosavadní právní úpravu a převést odpovědnost za schůdnost chodníku na jeho vlastníka.

Navrhovaná změna zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je v souladu s ústavním pořádkem ČR, s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána a nemá dopady na rovné příležitosti žen a mužů. Návrh nemá také dopad na státní rozpočet. Dopady na rozpočty obcí a krajů nejsou specifikovatelné, neboť budou záviset na rozhodnutí jednotlivých zastupitelstev o pojištění proti škodám, přičemž většina obcí i krajů je proti škodě způsobené třetím osobám pojištěna.

Několik poznámek, které nejsou v důvodové zprávě. Ta první a zásadní. Novela není o uklízení sněhu, ani o uklízení chodníků. Novela je o ústavnosti a ústavním právu a povinnosti vlastníka starat se o svůj majetek. Problémy, které jsou s uplatňováním stávající právní úpravy, jsou značné. Např. není jasné, jak má seniorka ve věku 85 let, bydlící v rodinném domku, s důchodem 7,5 tis., která nemůže dobře chodit, má francouzské hole, zajistit, aby vždy byl chodník čistý.

Další problém je, že většina technických služeb ve všech městech se chová tak, že jezdí dopoledne a uklizené chodníky svými pluhy opět zavalí metrovou hromadou sněhu, takže když lidé přijedou z práce, tak musí tuto zmrzlou hromadu odstraňovat. Kromě toho obce mají na rozdíl od občanů možnost každý chodník v zimě označit tabulkou „tento chodník se v zimě neudržuje“. Občan si tuto tabulku na přilehlý chodník dát nemůže.

Kromě toho obce zneužívají obecních peněz, protože jestliže uklízejí chodníky, ke kterým přiléhá nemovitost v jiném než v jejich vlastnictví, tak nemají právo tento chodník uklízet, protože tato povinnost je dána vlastníku přilehlé nemovitosti. Samozřejmě je to velmi problematické, protože domy jsou v různém vlastnictví a oni by museli mít nějakou tabulku a říkat: tady zvedni pluh, tady přihrábni, tady zvedni pluh, tady přihrábni. To je jenom další důkaz absurdnosti.

Kdyby někdo namítal, což se občas stává, a kdo že bude uklízet, ujišťuji, že ti, kteří uklízeli, zejména v malých obcích budou uklízet i nadále. Ti, kteří neuklízeli, neuklízeli stejně, ať byla vyhláška nebo vyhláška nebyla. Kromě toho, chodník se nikdy uklidit nedá! Nikdy se nedá uklidit chodník tak, aby se nemohlo stát, že na chodníku někdo neuklouzne. Ba právě naopak! Chodník pouze uhrabaný hrablem je mnohem nebezpečnější než chodník s pěticentimetrovou vrstvou sněhu. A já to můžu říct i z vlastní zkušenosti, už jsem ji publikoval, když si moje tchýně na takovém chodníku zlomila pánev. Byl perfektně uklizený, byl celý černý, kromě jednoho jediného zmrazku a bohužel ona zrovna na tomto zmrazku nešťastně upadla.

Další námitka, pokud se ozývá, že na to nebude, pak přijměme jinou právní úpravu, protože když mají občané uklízet chodník, proč by také neuklízeli polovinu silnice, když tam stejně většinou stojí jejich auta a jak obtížně se listí vyhrabá, protože oni tam většinou auta nechají, i když se tam dá značka, aby ta uklidili. Každý řekne, že je to absurdita, že je to nesmysl, i když některé totalitní režimy tuto povinnost svým občanům ukládají.

Čili to je velmi zjednodušeně řečeno. Po právní stránce tam nic není, nemá to žádný politický náboj, je to čistě technicko-právní norma a já vás prosím o její podporu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Organizační výbor určil zpravodajem pro prvé čtení senátorku Soňu Paukrtovou. Paní kolegyně, máte slovo. Prosím.

Pane předkladateli, kdybyste byl tak laskav a sedl si na místo pro vás určené.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, pane předkladateli, dámy a pánové, organizační výbor mě určil zpravodajem pro první čtení, takže konstatuji, že ústavně-právní výboru podal podle § 127 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu k projednání tento návrh jako legislativní iniciativu Senátu.

Já nemám příliš mnoho, co dodat k tomu, co tady řekl předkladatel. Jen bych konstatovala, že předmětný zákon má nabýt účinnosti dnem vyhlášení, že splňuje všechny náležitosti, které jsou kladeny na předkládací zprávu.

Pokud jde o právní souvislosti, je nutno konstatovat, že zákon o pozemních komunikacích byl zatím novelizován 12krát, ale žádná z novelizací se nikdy nezabývala problémem, kterým se zabývá tato senátní iniciativa. Musím říct, že zřejmě jsme se tím měli zabývat už dávno, protože i ve zprávě veřejného ochránce práv o své činnosti za léta 2002 a 2003 pan veřejný ochránce práv uvádí, že nucená práce na cizím majetku koliduje s Listinou základních práv a svobod, a zároveň konstatuje, že tímto postupem se problém nevyřeší, ale naopak se otevírá prostor pro protichůdné názory a rozpory. A závěrem veřejného ochránce práv je, že by bylo žádoucí přijetí jednoznačné zákonné úpravy práv a povinností. A myslím si, že tato novela předkládá návrh řešení. Já musím říci, že se s tímto řešením ztotožňuji, protože mi nepřipadá úplně správné, aby nevlastník chodníku jej uklízel. Pocházím z města, kde napadá téměř každý rok strašná spousta sněhu, uklízí se tam i chodníky, vlastníkům se to různě účtuje a pracně se to z nich vymáhá atd. atd. Myslím si, že by bylo lépe to skutečně jednoznačně přijmout formou zákona.

Legislativní odbor neshledal žádné problémy legislativního rázu, takže je možné konstatovat, že po legislativní stránce zákon zřejmě bude vyhovovat. Jedinou legislativní připomínkou, a s tou já se také ztotožňuji, návrh počítá v čl. 2 nabytí účinnosti novely zákona k datu vyhlášení, dnem vyhlášení. Legislativní odbor připomíná, že zřejmě bude potřebné, aby obce nějakým způsobem řešily své pojistné smlouvy. To možná ano, ale myslím si, že daleko důležitější je i to, aby určitá legisvakance, o které určitě výbory budou jednat, dala možnost obcím vysvětlit, jak je to myšleno, a že to v podstatě není k neprospěchu obcí. Myslím si, že ta byť minimální legisvakance by tam měla být, ale to berte prosím jako můj názor a připomenutí jedné z legislativních připomínek.

Takže já nenavrhuji ani zamítnutí, nenavrhuji ani vrácení předkladateli. Ztotožňuji se s návrhem Organizačního výboru, který ho doporučil přikázat výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a výboru pro veřejnou správu a životní prostředí. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu si s největší pravděpodobností ještě vyžádá stanovisko podvýboru pro dopravu. A tím moje zpravodajská zpráva končí. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní zpravodajko. Otevírám obecnou rozpravu. Jako první se přihlásil pan kolega Škaloud. To byl omyl, takže je na řadě pan kolega Adamec.

Senátor Ivan Adamec: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, já bych moc chtěl z tohoto místa podpořit návrh kolegy Kubery, protože se domnívám, že tato ostudná část, která zůstala ve změnách v zákoně, by skutečně měla zmizet a bude znamenat konec obecního nevolnictví.

Zároveň mne fascinuje věc, která tam je, že vlastně pokud se stane něco na majetku obce, tak odpovídá za to a bude potrestán někdo úplně jiný. To si myslím, že jsou dva pohledy, které je potřeba vnímat a tento nedostatek změnit.

Já se domnívám, že od roku 1989 budujeme stát vlastníků a vlastnictví, to není nemoc, to není to, že někdo něco vlastní, je zbohatlík, ale je to starost. To znamená musí se o svůj majetek starat. A to si myslím, že pořád málo vnímáme a je potřeba to vždy našim občanům zdůrazňovat. Já si myslím, že skutečně je potřeba se vypořádat s tímto reliktem minulosti, nevolnictví skončilo v předminulém století a je úplně jedno, jestli je to nevolnictví panské nebo obecní.

Dámy a pánové, co se týká pojišťoven, tam si myslím, že samozřejmě obce pojištěny jsou a veškeré tyto úrazy v tuto chvíli se samozřejmě řeší přes pojišťovny. Ano, může to vyvolat tlak pojišťoven na, řekl bych, větší pojistné částky, nicméně v oblasti pojišťovnictví máme dnes volný trh a myslím si, že i tady je prostor pro zdravou konkurenci.

Obava z obcí, že nebudou mít peníze na úklid, já si myslím, že je to samozřejmě obava reálná, nicméně je potřeba říci to, co říkal kolega Kubera. Pokud vlastním dům a dole mám třeba svou restauraci a chci si dát áčko na chodník, musím za něj platit. Tak ať obec udělá dohodu, víceméně áčko za to, že ten majitel třeba bude moci uklidit. Ale to jsou věci, které už jsou, řekl bych, v režii soukromně právních vztahů, je to obchodní vztah a ten je samozřejmě úplně něco jiného, než vztah, o kterém jsem hovořil.

Dámy a pánové, já vás poprosím a moc vás žádám o to, abychom kolegu Kuberu podpořili. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. A prosím pana kolegu Eyberta, který je teď přihlášen.

A další v pořadí je pan kolega Macák.

Senátor Pavel Eybert: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, já nemám problém s tím propustit tento zákon do dalších projednávání, ale to, co zde říkal kolega Kubera, je samozřejmě jenom jedna stránka mince. Hlasovat pro tento návrh zákona, tak jak je předložen, bych nemohl. A připomenu kolegovi Kuberovi, proč. Protože obce skutečně tady na sebe převezmou poměrně dost značný finanční závazek. Možná že na něj mají v Teplicích, možná že na něj mají jinde, ale je také spousta obcí, které na něj mít nebudou.

Pokud se tady ukládaly obcím zákony, kterými byly předkládány různými vládami nějaké povinnosti nové, tak vždy pan senátor Kubera, ale i já i řada dalších jsme chtěli, aby tyto nové povinnosti byly kompenzovány jistými, řekněme, úhradami ze státního rozpočtu tak, abychom tu činnost, kterou jsme obcím uložili, mohli kvalitně dělat.

Já se domnívám, že to ponese poměrně značné nároky na rozpočty obcí, zejména těch menších, které mají dlouhé úseky ulic, dlouhé úseky místních komunikací a velmi nízkou hustotu obyvatelstva. Je hezké to, co tu říkal kolega Adamec, že jestli má někdo v domě krám a chce si postavit áčko před barák, ať teda uklízí za to, že ho tam může postavit, ale my na obcích máme ten krám jeden a těch kilometrům máme třeba 20, takže nás to moc jako nevytrhne.

Takže ano. Propusťme tento zákon do dalších projednávání, ale mějme na paměti, že to má vždy dvě stránky mince, jednou je to, co uznávám, že je tady jistý rozpor s vlastnictvím a povinnostmi ukládány, a na druhé straně také je třeba vnímat, zdali je to opravdu reálnou možností pro obce, které by musely držet poměrně značný počet lidí v pohotovosti, značné prostředky vynaložit na techniku, kterou si budou muset zakoupit a také na tu vlastní činnosti. Potom ty prostředky budou chybět v jiných, řekněme, částech povinností obcí. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. A slovo má další starosta z našich řad, pan kolega Macák.

Senátor Ladislav Macák: Vážený pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové, já navážu na předřečníka, protože řekl dost toho, co jsem chtěl říci já, ale překvapuje mne jedna věc. Říkáme, že jsme demokratická země a tady mluvíme o absurditách, které jsou. Takže se ptám, to Spolková republika Německo je absurdní? A je to zavedená demokracie. A tam když jsem se bavil se starosty, tak na mne vytřeštili oči, co chceme přijmout, protože normální je, že před svým barákem si uklízí každý ty společné prostory, to znamená chodník.

Další věc. Ne každý chodník patří obci. Tam kde ten vlastník je neznámý, protože to mohla být nějaká firma, která už neexistuje, nějaký národní podnik dříve, nebo něco, jsou tam nevyřešené vztahy, mluvím o povrchu, nemluvím o pozemku, aby náhodou někdo mne nechtěl chytit za slovo, že mluvím o pozemku, mluvím o povrchu, to znamená o komunikaci. Kdo bude za to ručit?

A hlavně bohužel my se bavíme pouze o odpovědnosti a je nám srdečně jedno, jestli města a obce budou vypadat hůř a je to především o malých obcích. Města, ta menší nebo větší dokáží ty peníze si dát na to dohromady, uklidí, protože stejně kolikrát to uklízí městské služby a neuklízí to vlastníci, ale na těch malých obcích, a mám ohlasy starostů, říkají – dneska si před tím baráčkem každý nějakým způsobem uklidí. Některý třeba už ne. Jakmile tento zákon bude, tak už nebude chtít uklízet nikdo a v těch malých obcích na to opravdu nemají ani peníze, ani techniku. Proto navrhuji tento návrh zákona zamítnout.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Prosím pana kolegu Zosera, předsedu komise pro krajany.

Senátor Josef Zoser: …Která zcela jistě nebude uklízet chodníky v malých ani velkých obcích, nicméně jsem starostou z malé obce a musím říci, že 17 let naše obec uklízí chodníky tam, kde potřebuje sama, a nekouká na to, jestli je vlastníkem ten či onen. Já se domnívám, že finanční prostředky na to máme i v malých obcích. Je velký problém samozřejmě, a to tady pan kolega Kubera řekl, co znamená uklizený chodník. Kdy je uklizený?

A další problém je ve chvíli, kdy ten majitel chodníku chodník neuklidí, jak ho potrestat, jak v té malé obci postupovat proti těmto, dá se říci, hříšníkům. Takže já se domnívám, že v obcích, kde je roztroušená zástavba, alespoň v mém obvodu tyto obce chodníky nemají, takže nemusíme mít obavy z toho, že by nějakým katastrofálním způsobem narostly náklady na údržbu obecních prostor v těchto obcích. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. A teď prosím prvého nestarostu v naší diskusi, kolegu Bartáka, aby se ujal slova.

Senátor Karel Barták: Ano. Děkuji. Já bych, pane předsedající, místopředsedo Senátu, vaším prostřednictvím vzkázal panu senátoru Eybertovi, že jsme včera schválením našeho tisku 106 umožnili zvýšení daně z nemovitostí na pětinásobek, čili koeficientem pět. Tolik k otázce financování úklidové služby.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. A prosím pana kolegu Pospíšila, aby se ujal slova.

Senátor Jiří Pospíšil: Já také chápu kolegu Eyberta. A musím připomenout, že přibližně stejný problém měli vlastníci feudálních pozemků, zvláště když byly rozsáhlé. Jak to ti chudáci měli dělat, kde na to měli vzít prostředky, aby všechna ta pole obdělali? Když se nevolnictví zrušilo. Tady se ruší nevolnictví.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji a prosím pana kolegu Eyberta, který je zároveň dosud posledním přihlášeným do naší diskuse.

Senátor Pavel Eybert: Byl jsem v podstatě vyzván kolegou Bartákem, takže už jenom krátce.

Jestliže daň z nemovitosti za, řeknu rodinný domek užívaný k rekreaci ne občanem obce, ale někým, kdo tam jezdí občas na chalupu k rekreaci, je nějakých 200 korun, tak i kdybych zvedl koeficient pětkrát, dostanu tisíc korun příjem. A ten náklad nejenom musím použít na odstraňování nebo údržbu v zimním období a chodníků, musím ho také opravovat stavebně, musím tam svítit, musím tam svým způsobem provozovat vodovod, kanalizaci, udržovat veřejnou zeleň mezi chodníkem a silnicí, hrabat lupení, atd.

Myslí si kolega Barták, že na to těch 1000 korun bude stačit? Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, a prosím pana kolegu Adamce. Je tady tvrdý souboj starostů.

Senátor Ivan Adamec: Já už velmi krátce. Pane předsedající, děkuji samozřejmě za slovo.

Nevím, já jsem z „Kérkonoš“, takže tam sněhu nebývá zrovna málo, a obce jsou tam možná situovány jinak než obce v jižních Čechách, ale většina základních komunikací je buď státních nebo krajských, to znamená, úklid tam dělá někdo jiný.

Pokud se týká toho, že pokud občané si nebudou uklízet před svými domky, že ta vesnice bude vypadat špatně. Chci upozornit, že opak je pravdou. Do té doby, dokud obec neuklízela i ty prostory, které jsou, řekl bych v povinnostech úklidu a správy cizího majetku vlastníků přilehlých nemovitostí, tak to byl velký problém, a vymáhat to na těchto lidech je problém ještě větší.

Chápu samozřejmě problematiku finanční, ekonomikou. Nicméně i velké obce, pokud jsou úseky, které nestíhají uklízet nebo je zbytečné je na zimu uklízet, dávají cedulky, že se v zimě neudržují, a pak je to vyjmuto z plánu údržeb a kdo si tam zlomí nohu, je to jeho problém.

Jinak co se týká nákupu techniky, o které tady bylo řečeno – teď si trošku zalobbuji – větší města mají většinou techniky dostatek a používají ji pouze několik dní v roce a ráda určitě si přivydělají, samozřejmě za nějaký ten peníz i v obcích menších, které se nikdy na tu techniku nezmohou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. A posledním přihlášeným je zatím kolega Ivo Bárek.

Senátor Ivo Bárek: Vážený pane předsedající, já jenom na dokreslení. Bavili jsme se tady o té stošestce, takže já jenom technicky. Schválením tisku č. 106 jsme během let 2008 až 2010 připravili obce o 16 mld. Kč. To jenom pro pořádek, aby to tady také zaznělo.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolega Bárek byl poslední přihlášený do obecné rozpravy, kterou končím. Pane navrhovateli, chcete se vyjádřit k rozpravě? Je tomu tak, prosím, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Nechtěl jsem, ale musím. Nejprve k technickým věcem. To, co napsala legislativa, pokud se týče legisvakance, nemám s tím samozřejmě žádný problém.

Jenom poznámku k tomu, co říkal kolega Adamec. Je to skutečně tak, že konkurence v pojištění je taková, že není s tím žádný dramatický problém, protože obce jsou velmi často pojištěny na jiné věci. Já si vzpomínám, že jsme platili asi 1,5 mil. Kč za pojištění počítačů, pak jsme zjistili, že ročně nám jich ukradnou asi tak za 70 tisíc korun, tak jsme pojištění zrušili. Je třeba zvažovat vždycky, co pojistit a co ne. Pokud je pojistných událostí minimálně, tak je zbytečné pojištění platit. Ale opakuji znovu, tam problém nevidím.

Mě ale zaujalo to, co tady říkal kolega Eybert. Především bych chtěl říci, aby si každý uvědomil jednu věc. Já jsem také primátor, také bych mohl říkat, kde na to vezmeme. Ale pokud jednáme v Senátu, tak jsme zákonodárci, tady se občas musíme oprostit. A je zcela irelevantní to, co tady říkal kolega Eybert. Když stát přenáší přenesenou působnost neboli státní správu na obce, tak budu vždycky bojovat za to, a teď obzvlášť, když přijdeme o těch 16 miliard, aby si ji zaplatil. A chci upozornit malé obce, že pokud si vybojují to rozpočtové určení daní, tak budou těžce platit, protože může dojít i k tomu, že okresní města, která prodělají nejvíc, začnou třeba vyměňovat řidičské průkazy jenom svým obyvatelům a těm okolním ne, že zruší dopravu do okolních obcí a budou jezdit jenom po svém obvodu.

Jde o to, abychom si také uvědomili všechno. Ono je to hezké křičet do televize, jak jsme chudí. A každý, kdo tady o tom mluvil, ukažte mi váš rozpočet, já vám najdu peníze na uklízení.

Já vám řeknu, jak vznikly obce. Obce vznikly hlavně proto, že bylo nepraktické, aby si každý domkář stavěl chodník, aby si každý domkář dělal sloup s lucernou a aby si každý domkář odvážel popel, potažmo odpadky, protože praktičtější je, když to za ně někdo udělá a oni se na to složí.

Existuje jedno poměrně velké americké město, které mě fascinuje tím, že nemá radnici. Ti lidé jsou tam tak seriozní, že se dohodnou, skládají si peníze a žádnou radnici nepotřebují, jim to tam vozí nějaká firma, oni si ji najmou a ta firma jim to vozí. U nás samozřejmě něco nemožného.

Nicméně, toto jsou totiž základní poslání. Obec je původem odpadů, má lidem svítit, má jim udělat dobré chodníky a komunikace.

Co dělají obce u nás? Přesný opak toho, hrabou se do všeho stejně jako stát. Podívejte se každý na internet, kolik které obce mají obecních vyhlášek. Regulovaly by, co by regulovat mohly. V jedné se nesmí stříhat tráva v neděli, někde nesmějí pít pivo na veřejnosti. Prostě chovají se úplně stejně jako někteří zákonodárci, kteří si myslí, že lidský život se dá zregulovat zákonem. Ujišťuji vás, že se nedá.

Pokud jde o daň z nemovitostí. Já ji považuji za velmi nemorální. Je to daň z už jednou zdaněného majetku. Nicméně je to jediná daň, která je jistá, protože slovensky se nemovitost jmenuje nehnutelnost.

A socialisté – já jim to připomenu – za své vlády, naštěstí to neprošlo, navrhovali daň z nemovitostí podle hodnoty nemovitosti. Česky řečeno – kdo se o dům stará, bude platit, kdo ho nechá chátrat, ten si zřejmě zaslouží zvláštní úctu a platit nebude. To byl jejich návrh. Naštěstí už se nedostali k tomu, aby ho schválili.

Ale protože tu daň považuji za nemorální, a vím, že na druhé straně obce potřebují peníze, tak vám slibuji, že ještě v tomto volebním období připravím zákon o komunální dani, která tuto daň nahradí, sloučí do sebe poplatky za psy, za odpady a všech těch šest nebo sedm poplatků, budou jenom v této jediné. Vzpomínáte si, když jsme tady řešili platby za odpadky. Nejprve na hlavu, pak podle popelnic, pak tady paní Seitlová vyprávěla, jak budou lidé třídit a marně jsme jí říkali, že bohužel to, že platí, nemá na třídění nulový vliv, protože v sídlišti nikdo neví, kdo třídí a kdo netřídí, je to naprostý nesmysl, podobně jako Bursíkův nápad vracet pet lahve, který vypadá sice velmi zajímavě ekologicky, ale je to o ničem a je to jenom tahání dalších peněz, možná pro někoho dobrý byznys, ale to už jsem se odchýlil od věci.

Takže já se pokusím navrhnout tuto komunální daň a možná ještě jednu daň, která se starostům bude velmi líbit, ta se jmenuje infrastrukturní daň, ale není to o chudácích občanech, kteří když si postaví domky, tak si musí přispět na infrastrukturu, ale je o tom, že naši milí socialističtí síťaři, kteří dodávají média, kteří také inkasují, tak budou platit obcím za to, že jim rozkopávají chodníky neskutečným způsobem, aniž by je potom byli schopni opravit. A jejich oblíbený trik je: No a co budete dělat, když nebude svítit světlo nebo lidé nebudou mít plyn? A já jim vždycky říkám: Já jim řeknu vaše telefonní číslo. Tam zůstal socialismus zakořeněn tak hluboko. Oni pořád říkají, že to přece dělají pro tu svátost, pro občany. Dodnes nám neplatí O2 za telefonní budky v domnění, že on to přece dělá pro lidi, pro vlast. A když jsem se ptal, jestli automaty v budkách jsou zadarmo, říkali, to ne. Pošta chce zadarmo pověsit poštovní schránky, a když říkám, tak nám dejte zadarmo doporučené dopisy – no, to ne. Prostě jednoduše řečeno, ten, kdo má zájem na tom byznysu, ten kdo tam přivádí internet a kope, tak bude z internetu, a jsou to pro něj haléře, opravdu haléře, pro obec jsou to docela slušné peníze, kolik těch megawattů, kilowattů, kolik jich tam proteče.

Takže to už jsem se odchýlil, ale ono to s tím souvisí, já chci jenom paralyzovat, protože já narážím právě u starostů, mrzí mě, že u starostů – senátorů, tam bych to nečekal, ale u starostů z venku, samozřejmě oni mají hrůzu, protože teď je všichni straší, že nebudou mít peníze, takže si dělají starosti, jak že to bude. Já vás ujišťuji – je to jako s prodavačkou. Slušná prodavačka za socialismu je slušná i dnes a ta, která slušná nebyla, je neslušná i dnes. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane navrhovateli, a prosím paní zpravodajku Paukrtovou.

Senátorka Soňa Paukrtová: Moc ráda slyším, že budou navrženy komunální daně, protože se budou moci konečně rozhodovat i o své příjmové stránce rozpočtu, ale jinak se bohužel obávám, že se pan kolega poněkud odchýlil od tématu. Takže já se odchylovat nebudu, pouze budu konstatovat, že tady vystoupilo zhruba 7 senátorů, dva z nich dvakrát a padl návrh na zamítnutí a návrh na vrácení nezazněl. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Takže o tomto návrhu, který zde padl, budeme hlasovat. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, abychom zamítli návrh tohoto zákona. Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování č. 32, registrováno 53, pro 14. Návrh byl zamítnut.

Přistoupíme tedy k přikázání. Organizační výbor navrhuje,aby garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu a dále aby byl návrh přikázán výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí.Je zde ještě nějaký návrh na doplnění těchto výborů? Není, takže budeme hlasovat. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem? Kdo je proti tomuto návrhu? Hlasování 33, registrováno 53, pro 51, návrh byl schválen. Děkuji, pane navrhovateli, děkuji, paní zpravodajko a přistoupíme k předposlednímu bodu našeho dnešního jednání, a to je

Návrh na konání XII. veřejného slyšení Senátu na téma

„Diabetes mellitus – hrozba 3. tisíciletí“

Návrh usnesení Senátu jste obdrželi a prosím paní kolegyni Alenu Palečkovou, která je zpravodajkou výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, aby nás seznámila s návrhem na konání veřejného slyšení Senátu.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, já věřím, že toto nebude kontroverzní bod, a proto budu velice stručná. Debata, kterou jsme se zabývali i u nás na klubu a pravděpodobně možná i na výboru, zda je toto téma hodno a je tak důležité, aby bylo třeba uspořádat veřejné slyšení Senátu. Já bych k tomu chtěla říci, že to není výsostně zdravotní problematika vzhledem k číslům, která tady mám, ale je to problém civilizační, a tím pádem i společenský. Mohla bych z některých odstrašujících čísel tady citovat, ale neučiním tak. Kdo bude mít zájem a zúčastní se slyšení, tak je tam určitě uslyší z úst odborníků. Jenom jediné si dovolím tady říci, a to informaci, že od r. 1985 se počet nemocných cukrovkou v naší zemi zdvojnásobil. Myslím, že je to dostatečný důvod pro to, abychom se tímto zabývali.

Zabývá se tím i OSN a Evropský parlament, obě tyto instituce vyzvaly v posledních letech členské státy k přijetí programů, zejména programu preventivní péče a toto veřejné slyšení, které my tady chceme uspořádat, má právě k tomuto směřovat. Dovolím si tedy přečíst usnesení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku u uspořádání veřejného slyšení Senátu na téma Diabetes mellitus – hrozba 3. tisíciletí.

Po úvodní informaci a odůvodnění návrhu místopředsedou výboru senátorem Vítězslavem Vavrouškem a po rozpravě v souladu s § 144 zák. č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, výbor

1)? doporučuje Senátu PČR uspořádat v úterý dne 6. listopadu 2007 od 9.30 hodin v Jednacím sále Valdštejnského paláce veřejné slyšení Senátu na téma Diabetes mellitus – hrozba 3. tisíciletí za účasti cca 100 účastníků z řad senátorů, poslanců, veřejnoprávních médií a odborné veřejnosti. Návrh usnesení Senátu je přílohou tohoto usnesení.

2)? pověřuje předsedkyni výboru senátorku Alenu Palečkovou, aby předložila toto usnesení předsedovi Senátu PČR Přemyslu Sobotkovi a požádala o následné zařazení na pořad schůze Senátu.

Což jsem tímto učinila a dovolím si ještě rovnou ocitovat přílohu k usnesení. Návrh usnesení Senátu k návrhu uspořádání XII. veřejného slyšení Senátu. Senát za prvé svolává na úterý 6. listopadu 2007 do Jednacího sálu Valdštejnského paláce veřejné slyšení Senátu podle § 144 zák. č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Promiňte, že vás přerušuji, ale vidím, že některé kolegyně a kolegové odcházejí. Chtěl bych upozornit, že v příštím bodu, který budeme projednávat, je potřeba, aby se v případě souhlasu vyslovila minimálně nadpoloviční většina všech kolegů a kolegyň, takže prosím, zůstaňte na místě.

Já se omlouvám, paní kolegyně, že jsem vás přerušil.

Senátorka Alena Palečková: … na téma Diabetes mellitus – hrozba 3. tisíciletí. A za druhé projedná otázky a zve k vystoupení. Další už nebudu číst, protože to máte všichni k dispozici. Vidíte, že k účasti kromě programu, který má vyzvané řečníky, tak k účasti byli přizváni zástupci parlamentu a státní správy, zástupci samosprávy, zástupci akademické obce, nevládních organizací, média a skupina poslanců Evropského parlamentu. K tomu snad jenom dodám, že den předtím se tady u nás v Praze koná akce poslanců EP také k tématu cukrovky.

A poslední bod je, že stanoví, že řečnická doba pro předpokládaná vystoupení je 15 minut, rozprava následuje po vystoupení pozvaných řečníků a doba vystoupení v rozpravě není delší než 5 minut. Do rozpravy se účastníci budou hlásit písemně. Pořadí bude dáno pozvánkou.

Takže já v tuto chvíli děkuji a očekávám případné návrhy, protože mám avizováno, že seznam vyzvaných odborníků by chtěli někteří kolegové rozšířit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně a otevírám rozpravu k tomuto tématu. Jako první se přihlásil pan kolega Rakušan, připraví se paní kolegyně Gajdůšková.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane předsedající, kolegyně, kolegové. Já chci poděkovat předkladatelům, protože se domnívám, přestože je to předposlední bod programu, že to je jeden z nejhlavnějších bodů, které jsme probírali během jednání. Myslím, že jsme si tady několikrát uřízli při projednávání jiných věcí pěknou ostudu, a ještě jednou děkuji předkladatelům.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji a prosím paní kolegyni Gajdůškovou, aby se ujala slova.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já se chci připojit k poděkování těm, kteří přišli s námětem a připravili konání veřejného slyšení na téma Diabetes, protože nejenom že je to závažná záležitost pro dospělé, velmi nepříjemná, ale bohužel počet onemocnění narůstá i u dětí v této chvíli, a je o to horší, že prognóza je tam velmi špatná. Takže já se připojuji k těm, kteří podporují konání tohoto veřejného slyšení. A dovolím si dát návrh na doplnění odborníků, kteří se mají tohoto veřejného slyšení zúčastnit. Navrhuji mezi účastníky z řad zástupců akademické obce doplnit jméno profesor doktor Jaroslav Rybka, doktor věd, z Krajské nemocnice Tomáše Bati Zlín.

Je dlouholetým expertem a uznávaným nejenom v ČR, je nestorem diabetologie i v mezinárodním kontextu. Myslím si, že velmi obohatí celou debatu. Má k tomu určitě co říci. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Nikdo další se do rozpravy nehlásí, rozpravu tedy končím. Paní navrhovatelko, souhlasíte s tím, aby byl do seznamu přednášejících zahrnut i pan profesor Jaroslav Rybka?

Senátorka Alena Palečková: Ano, pane předsedající, já si myslím, že není potřeba o tom debatovat a hlasovat zvlášť, do toho seznamu, který máme k dispozici, si každý doplní toto jméno a můžeme odhlasovat vše společně.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Vážené kolegyně a kolegové, zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem na konání XII. Veřejného slyšení Senátu na téma „Diabetes mellitus – hrozba 3. tisíciletí?“ Kdo je proti tomuto návrhu? V hlasování 34 registrováno 50, pro 45. Návrh byl schválen.

Děkuji, paní kolegyně.

Přistupujeme k poslednímu bodu našeho dnešního programu a k poslednímu bodu naší schůze. Je to

Vládní návrh na vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky s pobytem příslušníků ozbrojených sil jiných států za účelem jejich účasti ve výcvikových kurzech pořádaných

Britským vojenským poradním a výcvikovým týmem v České republice

Jedná se o senátní tisk číslo 101. Tento návrh nám uvede paní ministryně obrany Vlasta Parkanová. Dobrý den, paní ministryně, prosím, máte slovo.

Ministryně obrany ČR Vlasta Parkanová: Hezký dobrý den. Děkuji za slovo. Pane předsedající, já bych vám ráda, vážené senátorky, vážení senátoři, uvedla bod, který se týká vládního návrhu na vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR s pobytem příslušníků ozbrojených sil jiných států za účelem jejich účasti ve výcvikových kurzech, které pořádá Britský vojenský poradní a výcvikový tým v ČR.

Tento návrh byl vládou České republiky schválen usnesením z 27. června t. r. Usnesení má číslo 711 a já bych k němu chtěla krátce uvést: Britský tým působí na území České republiky již od roku 2000, a to na základě rozhodnutí obou komor parlamentu. V roce 2005 toto rozhodnutí bylo prodlouženo o dalších pět let. Při rozhodování o pobytu britského týmu Parlament vždy rozhodl též o pobytu příslušníků ozbrojených sil členských států NATO a států zúčastněných v programu Partnerství pro mír, kteří jsou vysíláni do kurzů britským týmem. Tento postup vyplývá ze skutečnosti, že posluchači kurzů jsou v jejich průběhu organizováni jako vojenská jednotka a nosí zbraň.

Britská vláda v roce 2006 požádala o možnost poskytovat výcvik též příslušníkům ozbrojených sil některých států mimo členské státy NATO a Partnerství pro mír. Konkrétně se jedná o Afghánistán, Alžírsko, Irák, Maroko a Tunisko. V případě Afghánistánu a Iráku jde o státy, které se za pomoci mezinárodního společenství snaží obnovit vlastní ozbrojené síly, a to na demokratickém základě.

Pokud se týká Alžírska, Maroka a Tuniska, to jsou zase země, které aktivně spolupracují i s členskými státy NATO v rámci tzv. Středomořského dialogu ve vojensko-bezpečnostní oblasti, včetně boje proti terorismu.

Protože rozvoj spolupráce s uvedenými státy je v zájmu České republiky, vláda navrhuje vyslovit souhlas s pobytem příslušníků ozbrojených sil Afghánistánu, Alžírska, Iráku, Maroka a Tuniska za účelem jejich účasti v kurzech pořádaných britským týmem na území České republiky. Současně navrhujeme omezit počet příslušníků ozbrojených sil těchto států vyslaných do kurzů tak, aby v žádném okamžiku nepřesáhl 50 osob.

Obdobně vláda navrhuje limitovat délku tohoto pobytu délkou tří měsíců.

Vážené senátorky a senátoři, já vám děkuji za pozornost a prosím vás o projednání mého návrhu.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní ministryně. Garančním a zároveň jediným výborem, který se touto záležitostí zabýval, je výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který přijal usnesení pod číslem 101/1. Zpravodajem výboru byl určen pan kolega Richard Sequens. Prosím, pane předsedo výboru, máte slovo.

Senátor Richard Sequens: Vážená paní ministryně, vážený pane předsedající, dámy a pánové. Vše, co bylo třeba říci k tomuto tisku, bylo řečeno, takže já se nebudu opakovat.

My jsme projednávali tento návrh na výboru včera a jednomyslně jsme přijali usnesení, které jste dostali v písemné formě, ale které si dovolím vám přečíst.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na své 17. schůzi konané dne 19. září 2007 doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas s pobytem příslušníků ozbrojených sil Afghánistánu, Alžírska, Iráku, Maroka a Tuniska za účelem jejich účasti ve výcvikových kurzech, pořádaných Britským vojenským poradním a výcvikovým týmem v České republice, s tím, že počet příslušníků ozbrojených sil těchto států vyslaných do výcvikových kurzů nepřesáhne v žádném okamžiku 50 osob a délka jejich pobytu bude činit maximálně tři měsíce.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Otevírám rozpravu k tomuto bodu našeho jednání. Nikdo se nehlásí, takže rozpravu končím a budeme hlasovat o návrhu usnesení. Dovoluji si připomenout, že k vyslovení souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů.

Kolegyně a kolegové, zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem, tak jak nám jej předložil pan kolega Sequens? Kdo je proti návrhu?

Hlasování číslo 35, registrováno 53, pro 49. Návrh byl schválen.

Děkuji vám, paní ministryně, děkuji, pane zpravodaji.

Vážené kolegyně a kolegové, i vám děkuji a končím dnešní naši schůzi. Na shledanou!

(Jednání ukončeno v 17.30 hodin.)