Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

Těsnopisecká zpráva

z 9. schůze Senátu

Parlamentu České republiky

(1. den schůze – 26. ledna 2006)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté. Dovolte mi, abych vás přivítal na 9. schůzi Senátu, kterou tímto zahajuji. Tuto schůzi svolal místopředseda Senátu na návrh Organizačního výboru podle § 49 odstavce prvního zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jde o ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu ve znění pozdějších předpisů. Pozvánka na dnešní schůzi byla zaslána ve středu 18. ledna 2006.

Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři: Petr Pithart, Martin Mejstřík, Jiří Zlatuška a z dopolední části senátorka Soňa Paukrtová a senátor Robert Kolář. Prosím vás, pokud jste tak ještě neučinili, abyste se zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro informaci připomínám, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Nyní podle § 56. odstavce 4. určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 9. schůze Senátu byli senátor Miroslav Škaloud a senátorka Jitka Seitlová. Má někdo připomínku k tomuto návrhu? Nejsou žádné připomínky, takže přistoupíme k hlasování. Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 9. schůze Senátu byli senátor Miroslav Škaloud a senátorka Jitka Seitlová. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

V hlasování pořadové číslo 1 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 pro vyslovilo 59, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.Ověřovateli této schůze Senátu byli tedy určeni senátor Miroslav Škaloud a senátorka Jitka Seitlová.

Návrh pořadu 9. schůze Senátu ve znění navržených změn vám byl rozdán na lavice v souladu s usnesením Organizačního výboru č. 185 z 24. ledna 2006. Navrhuji tyto změny pořadu. Vzhledem k tomu, že máte návrh před sebou, dovolím si nečíst celé názvy tisků. Navrhuji:

1.? Projednat body senátní tisk č. 201 – antidiskriminační zákon, senátní tisk č. 202 – zákon související s přijetím antidiskriminačního zákona jako první a druhý bod jednání dnes, ve čtvrtek 26. ledna.

2.? Projednat body senátní tisk č. 213 – novela zákona o státní sociální podpoře, senátní tisk č. 214 – novela zákona o sociálním zabezpečení a senátní tisk č. 155 – smlouva mezi Českou republikou a republikou Makedonie o sociálním zabezpečení v pátek 27. ledna 2006 jako první až třetí bod jednání.

3.? Zařadit na pořad 9. schůze body senátní tisk č. 152 – petice za zrušení a zasypání Dolu Frenštát, senátní tisk č. 153 – petice k etické výchově mladé generace, senátní tisk č. 247 – zpráva o peticích za rok 2005, a to na místo 48. až 50. přičemž navrhuji vzhledem k účasti petentů a dalších osob projednat tyto body ve čtvrtek 9. února jako první tři body.

Dále jsem obdržel žádost ministerstva zemědělství na zařazení senátních tisků č. 211 - rostlinolékařská péče a č. 212 - plemenářský zákon jako první body v pátek 27. ledna. Na tato místa však již Organizační výbor navrhuje zařadit senátní tisky č. 213 a 214, a proto navrhuji zařadit tisky ministra zemědělství jako čtvrtý a pátý bod pátečního jednání.

Dále na žádost poslankyně Rujbrové navrhuji dnes jako třetí bod projednat tisk č. 204. Včera jsme dále hlasovali o přeřazení bodu senátní tisk č. K 50/05 Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému ekonomickému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Plné využití možností Evropy, Legislativní a pracovní program Komise pro rok 2006 z pořadu 8. schůze na poslední místo pořadu 9. schůze Senátu. I tento bod bude tedy v pořadu naší schůze figurovat.

Máte někdo z vás nějaký další návrh na změnu či doplnění pořadu schůze? Ano, hlásí se kolega Sefzig. Máte slovo.

Senátor Luděk Sefzig: Vážený pane předsedo, vážení pánové místopředsedové, vážené kolegyně a kolegové, chtěl bych vás požádat, zdali bychom mohli senátní tisky č. 228 a 229 a vzhledem k provázanosti těchto dvou tisků, které zatím náš výbor neprojednal, i tisky č. 207 a 208 začít projednávat až ve středu 1. února 2006 odpoledne, resp. po tomto termínu. Nejdříve ve středu odpoledne totiž budou tisky č. 228 a 229 projednány v našem výboru.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Myslím, že tam bude problém. Kdy uplyne termín u těchto tisků? Aspoň u jednoho uplyne 1. února 2006.

Senátor Luděk Sefzig: Ano. Pokud se nemýlím, tak termín toho prvního je poslední den, kdy jej ještě můžeme projednat, u tisků č. 228 a 229, u koncesního práva. U jednoho tisku ten den uplyne lhůta, proto jsme doporučili zařazení těchto čtyř tisků, které jsou navzájem provázány, abychom je projednali na plénu Senátu ve středu 1. února 2006 odpoledne.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Ano, tam může být problém s jednáním výborů. O tom bych raději měl dohodu předsedů výborů, resp. předsedů klubů.

Vyhlašuji pětiminutovou přestávku. Prosím předsedy klubů, aby se dohodli, jakým způsobem to budeme organizovat. Plénum Senátu se může samozřejmě sejít ve středu 1. února 2006, ale zatím jsme to neplánovali.

Pět minut přestávka.

(Jednání přerušeno v 9.13 hodin. - Jednání opět zahájeno v 9.15 hodin.)

Řekněme, že doba přestávky již uplynula, nemusíme čekat další minutu.

Po dohodě jsme se rozhodli, že se plénum Senátu skutečně sejde ve středu 1. února 2006 v 16.00 hodin. V tomto okamžiku je to neoficiální sdělení, protože ten, kdo bude předsedat schůzi v pátek, to určí přesně. Ale plénum Senátu se tedy sejde příští středu, tudíž návrh kolegy Sefziga je možno přijmout.

Přistoupíme nyní k hlasování o jednotlivých návrzích. Především bychom měli hlasovat o návrhu kolegy Sefziga a potom souhrnně o ostatních návrzích, které doporučuje Organizační výbor.

Prosil bych ještě kolegu Sefziga, aby přišel k mikrofonu a ještě jednou přesně řekl, které tisky zařadíme na středu jako první až čtvrtý bod.

Senátor Luděk Sefzig: Vážený pane místopředsedo, žádal jsem, abychom přeřadili tisky č. 228, 229, 207 a 208 v tomto pořadí na projednání na středu 1. února 2006 odpoledne.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Hlasujeme tedy o tom, že pevně zařazujeme na středu 1. února 2006 tisky č. 228, 229, 207 a 208.O tomto hlasujeme.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové č. 2 se z 65 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 3 pro vyslovilo 56, proti byl 1. Návrh byl přijat.

A nyní budeme hlasovat o návrzích Organizačního výboru, jak jsem je předtím přednesl, vcelku.Je nějaká námitka proti tomu? (Nebyla.)

Budeme hlasovat o návrhu na změny pořadu schůze, jak byly navrženy organizačním výborem a jak jsem je přednesl.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové č. 3 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 61, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Tím jsme vyčerpali všechny návrhy, a proto můžeme hlasovat o návrhu pořadu schůze jako celku, a to ve znění přijatých návrhů.

V sále je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 34. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V hlasování pořadové číslo 4 se ze 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 56, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Tím jsme schválili návrh pořadu a přikročíme k němu.

Prvním bodem je:

Návrh zákona o rovném zacházení a právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon).

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 201.

Vítám mezi námi pana ministra spravedlnosti Pavla Němce a prosím ho, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Místopředseda vlády ČR Pavel Němec: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte, abych uvedl návrh antidiskriminačního zákona, kdy stejně jako při projednávání tohoto návrhu v PS, i zde bych rád vyzdvihl důležitost jeho přijetí.

Návrh antidiskriminačního zákona reaguje na skutečnost, že nástroje ochrany před diskriminací nejsou v ČR dostatečné. Nevyhovují ze dvou hledisek.

Prvním je hledisko reálného zajišťování rovnosti v zacházení ve vztahu k principům deklarovaným Listinou základních práv a svobod. Listina sice diskriminaci zakazuje, objekt diskriminace ale nemá účinné právní prostředky ochrany.

Druhým hlediskem jsou požadavky práva ES. Jedná se zejména o tzv. antidiskriminační směrnice přijaté v roce 2000 na základě článku 13 Smlouvy o založení ES.

Z členství ČR v EU plyne povinnost implementovat tyto směrnice a tato povinnost měla být splněna již okamžikem vstupu ČR do EU, tedy ke dni 1. května 2004.

Právě přijetí antidiskriminačního zákona odvrátí možnou žalobu Evropského soudního dvora z důvodů nesplnění této povinnosti.

Předkládaný návrh si klade za cíl odstranit zmíněné nedostatky v našem právním řádu. Činí tak cestou jednotné a celistvé právní úpravy, což je jeho výhodou. Toto řešení bylo zvoleno především z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti pro běžného občana. Pokud by nebyla vypracována jednotná právní úprava, bylo by třeba novelizovat celou řadu právních předpisů, což by orientaci obětí diskriminace v právním řádu spíše znesnadnilo.

Návrh antidiskriminačního zákona je návrhem komplexním, který pokrývá velké množství právních vztahů. PS se jím zabývala od ledna minulého roku, její výbory jej projednávaly velmi podrobně. Výsledkem projednávání v PS byly dílčí změny, které ale nemění podstatu návrhu. Návrh zákona definuje pojmy spojené s právem na rovné zacházení, stanoví dosud chybějící právní prostředky ochrany před diskriminací a svěřuje veřejnému ochránci práv novou působnost v oblasti diskriminace.

V této oblasti by ochránce měl vystupovat jako poradenský a osvětový orgán, který bude zároveň řešit podněty týkající se jednotlivých případů diskriminace.

Rád bych poděkoval všem senátorům a senátorkám, kteří vyjádřili ve výborech svou podporu tomuto návrhu. Ze tří výborů, kterým byl návrh antidiskriminačního zákona přikázán, projednání doporučily Senátu jeho přijetí dva výbory, což považuji za pozitivní signál.

Svou podporu antidiskriminačnímu zákonu vyslovil na jednání VEU také veřejný ochránce práv, jemuž navrhovaný zákon svěřuje výkon agendy související s ochranou před diskriminací.

Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, problematika rovného zacházení představuje velmi důležitou oblast života, která se může dotknout kohokoliv z nás. Přijetí navrhovaného zákona považuji v otázce ochrany před diskriminací za krok správným směrem a pevně věřím, že to bude i Senát, který tento krok učiní. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán ústavně-právnímu výboru. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Volného a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 201/2.

Dále byl návrh přikázán VEU. Ten určil jako svou zpravodajku paní senátorku Ludmilu Müllerovou a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 201/3.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VVVK. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 201/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Zdeněk Bárta, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Zdeněk Bárta: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, VVVK na své 20. schůzi, konané 18. ledna 2006 k tomuto zákonu po úvodním slovu předsedy výboru, po odůvodnění návrhu zákona zástupcem ministerstva spravedlnosti, po mé zpravodajské zprávě a po rozpravě doporučuje Senátu PČR:

1.? Schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS jako jednu ze závažných norem, která nás opět o kousek přiblíží civilizované Evropě.

2.? Určuje zpravodajem výboru mne.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego, posaďte se, prosím, u stolku zpravodajů.

Nyní se především ptám zpravodajky VEU, zda chce vystoupit. (Ano.) Máte slovo, paní kolegyně.

Senátorka Ludmila Müllerová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, Výbor pro záležitosti EU se předlohou tohoto zákona samozřejmě zabýval také, protože má tady, jak již pan ministr říkal, souvislost s implementací na ustanovení evropské legislativy.

Po rozpravě, která byla do jisté míry ovlivněna i přítomností veřejného ochránce práv, pana dr. Motejla, který, jak sám říkal, se na konečné úpravě tohoto zákona v PS podílel, tato norma byla doporučena ke schválení.

Debata byla poměrně obsáhlá, diskutovalo se o tom, zda potřebujeme zcela nový zákon, nebo zda není možné, aby jednotlivá ustanovení byla implementována do stávajících zákonů. Nakonec bylo doporučeno přiklonit se k tomu, abychom nebrali do úvahy ani případné drobné pozměňovací návrhy, které náš legislativní odbor doporučoval. Bylo tomu tak zejména z toho důvodu, abychom neprodlužovali případné možné přijetí tohoto zákona.

Dovolte mi, abych vás seznámila s usnesením.

Výbor pro záležitosti EU na své 35. schůzi, konané dne 18. ledna, týkající se projednávání návrhu zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, tzv. antidiskriminační zákon.

Po odůvodnění zástupce předkladatele pana Mgr. Ivo Hartmana, náměstka ministra spravedlnosti, Andrey Barešové, ředitelky odboru pro lidská práva Úřadu vlády a mé zpravodajské zprávě a také po proběhlé rozpravě doporučuje Senátu Parlamentu schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou a určuje mne jako zpravodajku výboru pro jednání na schůzi. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní kolegyně. Teď poprosím kolegu Jaromíra Volného, aby nám podal zprávu ústavně-právního výboru, který došel k opačnému názoru.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, pan předsedající už to prozradil. Na rozdíl od dvou výborů, jejichž zpravodajové zde před chvílí promluvili, tak ústavně- právní výbor dospěl k závěru, že návrh zákona by měl být zamítnut. Má k tomu důvody, které bych označil jako filozoficko-politické a které bych rozdělil do tří skupin. Za prvé byly námitky proti zavádění toho, co zákon decentně nazývá pozitivním opatřením, ale my to spíše známe ze sdělovacích prostředků pod názvem pozitivní diskriminace. Čili to se některým z nás zdálo nepřijatelné nebo nevhodné, aby se to do našeho právního řádu zavádělo.

Dále bylo poukazováno na špatně napsaný text. Na nás to činilo dojem, že jde o otrocký překlad z cizích jazyků, a také přítomná spolupracovnice zástupce navrhovatele jistým způsobem toto potvrdila, že jsou to překlady z cizích jazyků. Například se tam hovoří o osobách, jejichž kvality jsou vyšší. To je naprosto nepřípustná formulace, to už skoro připomíná terminologii Adolfa Hitlera v jeho knize Mein Kampf, kde hovoří o podřadných lidech a nadřazených lidech. Přece nemůžeme označovat některé osoby, jejichž kvality jsou vyšší. Musíme říci, že mají buď kvalitnější vzdělání, nebo delší, nebo kvalitnější praxi, ale nazývat nebo rozlišovat osoby, které jsou kvalitnější a které jsou méně kvalitní, to do právního textu tohoto typu prostě nepatří. A je tam víc takových věcí. Vytvoření zneklidňujícího prostředí – co to je zneklidňující prostředí a jak se bude definovat, kdo o tom bude rozhodovat, které prostředí je zneklidňující nebo není?

Třetí okruh problémů, které se nám nelíbily, je právě svěření působnosti veřejnému ochránci práv. Byť jsme si vědomi, že vláda to učinila z úsporných důvodů, tak tudyto není namístě. Je velmi problematické prolomení hranic působnosti veřejného ochránce práv i směrem k nestátním právnickým a fyzickým osobám. Nakonec byla o tom i televizní beseda, kde jsem viděl sedět i paní kolegyni Seitlovou, kde se o tomto mluvilo, právě i tato záležitost tam byla zdůrazňována, že z tohoto hlediska je to nevhodné. Takže ústavně-právní výbor není sám, který dospěl, pokud jde o působnost veřejného ochránce práv, k těmto závěrům. Čili to jsou zhruba důvody, proč ústavně právní výbor navrhuje návrh zákona zamítnout. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Teď se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nevidím nikoho, takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se přihlásil kolega Miroslav Škaloud. Dávám mu slovo.

Senátor Miroslav Škaloud: Vážené senátorky a senátoři, vážení hosté. Já mám také odlišný názor než ty předchozí dva výbory, které schválily nebo doporučily přijetí tohoto zákona. Ačkoliv jsem členem výboru pro evropské záležitosti, tak tam moje připomínky nebyly akceptovány, ale musím si říci svoje k tomuto zákonu. Za prvé je samozřejmě správné, když v soukromé sféře je vhodné zakázat ty projevy diskriminace, které jsou nenávistné a které mají podobu výzev k útokům vůči jiným osobám, což také do značné míry řeší trestní právo. Všechny ostatní diskriminace v soukromém styku se domnívám, že jsou součástí svobody, té svobody, která nám zajišťuje vysokou produktivitu, životní úroveň a jistou stabilitu společnosti. Domnívám se, že podstatou soukromé sféry je právě rozhodování o tom, s kým se sdružím a s kým ne, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu nějakou smlouvu a s kým ne. Toto rozhodovávání vždy představuje jakousi diskriminaci a je na ní založeno.

Mohou vznikat otázky, jestli mám mít svobodu založit soukromý klub, jehož členy by byli třeba pouze muži. Nebo má-li mít soukromá škola svobodu rozhodnout, že žáky budou pouze děvčata. Nebo mají mít čistě romské firmy svobodu nezaměstnávat lidi, kteří nejsou Romy. Nebo má mít soukromé židovské gymnázium svobodu za své žáky přijmout pouze děti židovských rodičů. Mohl bych extendovat donekonečna.

Samozřejmě některé věci, které jsem tady předeslal, řeší § 5 odstavec 6 jakýmsi vágním tvrzením, pokud toto rozdílné zacházení je odůvodněno a prostředky dosahování jsou přiměřené, je možné nějakým způsobem diskriminovat nebo rozdílně zacházet. Na druhé straně z celkového textu v řadě případů není příliš jasné, jaká práva a povinnosti občan má a kdo a jakým způsobem je povinen je plnit. Zavádí se nové, nejasné a obtížně interpretovatelné pojmy. Například § 3: Obtěžování se rozumí chování, které je oprávněně vnímáno jako nevítané. Co to je oprávněné? Dále v témže paragrafu: Důsledek, který vede ke snížení důstojnosti nebo k vytvoření zneklidňujícího prostředí. Co to je zneklidňující prostředí? To má přece každý jiný limit pro toto vnímání. Tak to je jedna výhrada z mé strany. Neurčité a nejasné pojmy, interpretační problémy.

Dále dochází k opětovnému rozšiřování portfolia diskriminací, to znamená tam, kde se považuje také diskriminace ve vztahu k osobě, to znamená kde jsou v Listině práv a svobod rozšířeny diskriminace, tak tam je nyní rozšiřováno z důvodu stavu osob určité rasy a etnického původu.

Domnívám se, že zde dochází k dalšímu podstatnému přesunu v občanském soudním řádu, kde dosavadní ustanovení, která jsou nesmyslná již ve stávající podobě, to znamená diskriminace v zaměstnání, přístup k povolání, se automaticky rozšiřuje na další oblasti. Tzn. jedná se o tu pozitivní diskriminaci, o které se tady zmínil kolega Volný. To znamená, já se domnívám, že má-li někdo dokázat, že se něco nestalo, to samo o sobě odporuje zdravému rozumu, protože obecně, pokud chcete dokázat, že se něco nestalo, musíte prozkoumat veškerý prostor a čas blízký dané události a v každém okamžiku říci, zde se to nestalo, to je nemožné. To je jasné vítězství vůle nad logikou nebo nad zdravým rozumem, jinak to nazvat nelze.

Ještě bych měl několik drobných poznámek, vrátím se ještě k těm nejasným pojmům, například je zde diskriminace z důvodu přítomnosti mikroorganismů nebo jiných cizorodých předmětů v těle, atd., jež mohou způsobit chronickou nemoc. Dá se předpokládat, že zde je nepochybně myšlena ochrana nemocných s AIDS apod.

Ale tak jak je to definováno, je zde podezřelá každá chřipka. A není mi jasné, jaké budou povinnosti přijmout zaměstnance na pracovišti; úpravy, aby dotyčný nemocný chřipkou tam mohl chodit a byl izolován od svého okolí. Navíc podle § 3 totiž nelze opomenout přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k zaměstnání; určitému. Takže budou určitě nemocní chřipkou izolováni, budou pít teplý čaj nebo něco podobného. Samozřejmě, že je to otázka interpretace.

Domnívám se, že i jisté důsledky, nepředvídatelná rizika, která plynou z tohoto širokého pojetí těchto pojmů jsou již patrná ve světě. Např. víte, že Rakousko třeba už mění hymnu, aby vybalancovalo mužský a ženský prvek. Dokonce lze nalézt takové extrémní případy interpretace nediskriminace, k jaké dospěl soud v jihoanglickém Southamptonu, kdy úřad odmítl přijmout inzerát, v němž britská podnikatelka nabízela slušnou odměnu za tvrdou práci. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že text inzerátu diskriminuje ty, kteří nechtějí tvrdě pracovat, nebo nemohou.

Já bych na závěr chtěl říci, že nebýt diskriminován, zneklidňován nebo nebýt předmětem nevhodného chování v intuitivním chápání tohoto slova, je bezpochyby ušlechtilá idea. Na druhé straně je zapotřebí si uvědomit, že takto pojatá diskriminace, tak jak je vedena v tomto zákoně, s takto neurčitými výrazy, může vést k posilování nadměrného relativismu, což může ochromit schopnost společnosti postavit se vůči vnějším a vnitřním hrozbám. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane kolego. Dále se přihlásili kolega Josef Jařab, kterému teďka dávám slovo. Připraví se kolegyně Alena Gajdůšková.

Senátor Josef Jařab: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, určitě příklady, které tady byly uvedeny jako nečeské a nepřesné, případně odvozeny možná ze špatného překladu – překládání nějakých originálních formulací, je třeba odsoudit. Je potřeba je opravit. A myslím, že tak činíme v řadě tisků. Není to jediný ani první tisk, kde se takováto nepřesnost práce objevuje.

Ale my tady hovoříme o něčem docela zásadním a důležitém. V tomto zákoně, kterým, jak myslím jeden ze zpravodajů řekl, by šlo o přiblížení civilizované Evropě. Já bych řekl, že nejenom Evropě. Jde o přiblížení civilizovanému světu. Tady jde o ochranu jedince. Opakuji, o ochranu jedince každého, a ne skupin, a možnost občanskoprávní cestou hledat nápravu. A to je to důležité a rozhodující. Není ani pravda to, že by tento zákon zaváděl nějak pozitivní diskriminaci. Je tady znovu zdůrazněno, jde o ochranu toho jedince. A nejde ani o žádnou kompenzaci za křivdy, které by byly projevem, řekněme, neúcty anebo poškození příslušníků menšin. Naopak jde prostě o zákon, který chrání každého z nás a neposkytuje vyšší ochranu ani příslušníkům menšin, možná, že oni se budou asi častěji dovolávat tohoto zákona. Ale to může být nejenom příslušník menšin, to může být potom jenom statistický součet jedinců, z té které skupiny; pokud je vůbec do skupin budeme dávat. To je dost důležité si uvědomit. A ještě kolegům, kteří i v té diskusi naznačovali, že je to další diktát z Evropy, tak by možná bylo docela dobře připomenout, že předobrazem takovéhoto chápání je spíše anglosaské právo, a že předobrazem byl americký federální zákon o občanských právech z roku 1964, který Bělochům na americkém jihu vzal právo svobodně se rozhodovat, zda budou uznávat právo Černochů na rovné zacházení či nikoliv. A potom britský zákon o rasové rovnosti z roku 1967. Takže odtud se to šířilo do západní Evropy, a teď dohání vlaky Evropa východní, postkomunistická.

Takže já si myslím, že přes detaily, které byly možná také zaneseny projednáváním různých „zlepšovacích“ návrhů v PS, je skoro naší povinností, vzhledem k tomu, že chceme ustavit samozřejmě právní řád a vládu zákona, tento zákon podpořit, a já tak učiním.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se hlásí kolegyně Alena Gajdůšková, zatím jako poslední.

Senátorka Alena Gajdůšková: Pane předsedající, pane ministře, páni senátoři, paní senátorky, byla zde vznesena výtka na těžkopádnou formulaci některých ustanovení tohoto zákona. Já bych chtěla k tomu říci, že to je příklad toho, že jsme u toho nebyli. Protože tento zákon je implementací směrnice, která měla být provedena do roku 2004; do našeho vstupu do EU. V této chvíli u projednávání evropských dokumentů jsme od samého počátku. A máme tedy možnost upozornit i na to, že budeme-li to nebo ono ustanovení muset přeložit do češtiny, že to někdy nebude vypadat zrovna dobře. Ale to je jenom replika na předřečníky.

Já bych mohla vykládat příběhy o diskriminaci. Vlastní, cizí. Mohla bych zde uvádět čísla o platech, počtech žen ve funkcích, necitlivosti vůči zdravotně postiženým. O problematice Romů. A byly by to smutné příběhy a hodně nadlouho. Nebudu to dělat, protože byste stejně měli pocit, že se vás to netýká. Ale možná byste měli vědět, že výzkumy uvádí, že jediná diskriminací neohrožená skupina je muž zdravý, do 35 let. To, vážení a milí, není nikdo z vás tady (a ještě svobodný). (Smích.) A i pokud bychom takového kolegu zde měli, kdo mu zaručí, že třeba večer při cestě domů se mu nestane něco zlého a neskončí v jedné z nejohroženějších skupin z pohledu diskriminace, a to jsou zdravotně postižení. A mimochodem i ten svobodný, zdravý a mladý muž stárne. Takže dřív nebo později se i jeho bude problém diskriminace týkat.

Ale chtěla bych se vyjádřit k zákonu samotnému. V § 1 je stanoven předmět úpravy. Zákon vymezuje právo na rovné zacházení ve věcech pracovního práva, členství v odborových organizacích a profesních komorách, v přístupu k sociálnímu zabezpečení a sociální péči, v přístupu ke vzdělání a veřejných službách. Nejedná se tedy o žádný zásah do soukromí, do soukromých postojů, tak jak o tom tady hovořil kolega Škaloud. Dále se hovoří o tom, co diskriminace je, ale také to, co diskriminace není. Pozitivní opatření, o kterých byla řeč, musí býti ukončena, pokud se odstraní důvod jejich zavedení.

Je také stanoveno, v jakém případě lze učinit výjimku a v jakém případě jsou tedy přípustné formy rozdílného zacházení. Důležité je, že zákon formuluje i právní prostředky ochrany před diskriminací.

A tuto agendu svěřuje do kompetence veřejného ochránce práv. Domnívám se, že je to dobře, protože nediskriminace je lidské právo. A jsem hluboce přesvědčena o tom, že právě institut veřejného ochránce práv bude umět zacházet s tímto zákonem tak, jak je formulován.

Závěrem bych chtěla říci, že zákon není potřebný proto, že jsme se k tomu zavázali v přístupové smlouvě při vstupu do EU, ale proto, že problém diskriminace není pouze problémem jednotlivce, problémem diskriminovaných, ale vždycky je problémem společnosti, a to nejen morálním, etickým, ale i ekonomickým. V každé sociální skupině platí tzv. Gausova křivka. Určitě víte, o čem mluvím. Prostě to znamená, že vždycky na těch okrajích je zhruba pouze 10 % lidí z této skupiny. Je tedy škodou společnosti, pokud si jakýmikoliv překážkami snižuje počet těch, kteří jsou pro ni velmi platnými členy. Z tohoto pohledu můžeme použít matematickou úvahu, podle níž lze dokázat, že z 10 miliónů obyvatel nevyberete, pokud nastavíte příslušná kritéria, dvacet generálů v potřebné kvalitě. Prostě zavedete-li tam diskriminaci, nevyjde vám to. Těch deset miliónů je málo. Osobně by mě netrápilo, že nemáme generály, ale pro nás všechny by bylo škoda, kdyby kterýkoliv z našich občanů nemohl rozvíjet svůj talent. I z tohoto důvodu se přimlouvám proto, abychom podpořili zákon tak, jak nám byl postoupen PS. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní kolegyně. Dále se přihlásila kolegyně Jitka Seitlová.

Senátorka Jitka Seitlová: Vážený pane ministře, pane předsedající, dámy a pánové, byla jsem tak trošku vyzvána panem zpravodajem k tomu, abych se vyjádřila k obsahu návrhu zákona. Myslím, že mými předřečníky bylo řečeno mnohé z toho, co bych ráda podpořila, ale já naváži na vystoupení pana senátora Jařaba, který říká, že přijetí zákona by znamenalo přiblížení k civilizované Evropě, k civilizovanému světu. Já jsem o tom taktéž přesvědčena. Víte, naše právo je zaměřené v podstatě především na hospodářské věci, na činnost velkých skupin, velkých celků a někdy můžeme mít dojem, že tak, jak je formováno a jak i my jsme pod určitým vlivem, tak je vždycky pod tlakem i určitých silných skupin, ať už politických nebo spíše možná ekonomických. A v celém tom životě patnácti let otázka jedince, ochrany jeho práva, zůstává jaksi v pozadí. A najednou přicházejí jakési směrnice z Evropy, které říkají, že bychom se těmto věcem měli věnovat. Pan profesor, pan senátor Jařab to vystihl naprosto přesně; a není to samozřejmě jenom v otázce antidiskriminačního zákona nebo v otázce menšiny. Já si myslím, že tento zákon je zákon, který by měl napomoci tomu, kdo je slabý, oslabený, aby ve společnosti mohl rozvíjet svůj talent, aby se mohl uplatnit a aby se nedostával do situace, která je nedůstojná. A rozumím tomu, že skutečně tyto formulace tam mohou vyvolávat debaty o tom, že nejsou přesné. Tomu rozumím. Ale řekněme si, jestli tato věc by měla být na úkor uplatnění tak závažné věci ochrany oslabeného jedince, tak já si myslím, že to není důvod, proč bychom neměli zákon přijmout.

A teď k té věci, o které bylo debatováno, o tom, zda kancelář ombudsmana je tím správným úřadem, který by měl vykonávat fakticky exekutivní činnost, která se týká právě všech těch povinností, které vyplývají pro stát. Ano, je pravdou, že jak kancelář veřejného ochránce práv, tak i následně v debatě, na kterou odkazoval pan zpravodaj, není tím systémovým místem z hlediska systému, které by pro to mělo tu nejlepší dispozici. Ano, prostě kancelář veřejného ochránce práv by měla být v pozici jakéhosi nadhledu a neměla by být přímo vtahována do vlastního výkonu exekuce. Nicméně všechny ty debaty, které byly jak v PS, tak na úrovni vlády, vedly k tomu, že to bude tato kancelář, a nenabídly a nevytvořily žádnou jinou možnost. V Senátu takovouto možnost také nemáme, příležitost za třicet dní vytvořit nebo zákon v tomto duchu změnit.

Pokud se týká vyjádření veřejného ochránce práv, tak musím říci, že jednoznačně deklaroval „ano“. Od počátku jsme upozorňovali, že nejsme exekutivní orgán, ale jsme připraveni tento zákon naplnit a jsme schopni tento zákon naplnit. Na druhou stranu je třeba říct i to pozitivum, na které upozornila paní senátorka Gajdůšková, která řekla, že právě tato kancelář ombudsmana může věci, které nejsou v tom zákoně přesně definovány a které snad ani nemohly být přesně definované, může do určité míry formulovat a do budoucnosti fakticky vytvářet po poradě s desítkami právníků tu správnou míru toho uplatnění tak, aby právě ten nadměrný relativismus, o kterém hovořil pan senátor Škaloud, nenastal. Takže z těch všech debat, které byly, nakonec vyplývá, že jsou tu samozřejmě negativa, samozřejmě pozitiva, pokud se týká o svěření kompetence kanceláři veřejného ochránce práv, nicméně pokud bychom neměli přijmout tento zákon jenom z důvodu, že si nejsme jisti, zda tato kancelář je tím správným orgánem, bylo by to špatně. Já proto podporuji přijetí návrhu zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní kolegyně. Dále se přihlásil kolega Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, já začnu tím, co je na tom zákonu pozitivní. Pozitivní je na něm to, že jaksi soustřeďuje všechny ty záležitosti do jednoho zákona, dosud to bylo tak, že něco bylo v zákoníku práce, něco bylo někde jinde, ale tím také končím, to je také všechno. Je to ten zákon, který používá to krásné slovo, že tento zákon zapracovává příslušné předpisy evropských společností a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod. Je to také zákon, který pracovně nazývám „obklíčením Stalingradu“. Snaží se popsat všechny možné i nemožné případy, což se mu nemůže podařit, protože způsobů diskriminace je tolik, že je nelze vypsat a vždycky se objeví nějaký jiný, nebo nějaký další. Ale co mě tam zaujalo, třeba odst. j) rovné zacházení v přístupu ke zboží a službám včetně bydlení, pokud jsou nabízeny nebo poskytovány veřejnosti. Znamená to, že když někdo dá inzerát, že pronajme byt, tak se okamžitě dostává do režimu tohoto zákona a může být postihován za to, že nepronajal byt. Nebo někdo se bude domnívat, že ho pronajal někomu jinému, a tudíž se bude cítit diskriminován a bude si stěžovat. Dalším takovým bodem je ona věta, že diskriminuje ten, kdo vytváří zneklidňující prostředí. A hned v dalším odstavci je to také sexuální obtěžování, když to zneklidňující prostředí má sexuální povahu. To v praxi musí nutně přinést problémy, protože každý zákon se dá zneužít, a i zde tomu tak bude. A může to mít velmi vážné důsledky a tím, jak tady bylo zmíněno, že jaksi z nouze, protože nebyla vůle zřídit další instituci, což je dobře, byl vybrán ombudsman, a to je velmi nouzové řešení, zejména s ohledem na jeho kompetence, to bude hodně papírů, hodně psaní jako je to i v jiných případech, které řeší ombudsman, ale výsledek příliš silný nebude.

Dalším takovým bodem je § 6 odst. c) přiměřené slevy. Tam se obávám, že Úřad pro hospodářskou soutěž v některých případech nebude tak úplně spokojen a nejsou spokojeny ani finanční úřady. Tam, kde dochází k takovým slevám, tak finanční úřady sledují to, aby stát dostal své a ona sleva vždycky znamená snížení odvodu daní, protože když dá někdo slevu, nemá tu tržbu, která je předpokládaná normálně. A jsou případy, zejména u Dopravních podniků, kde úřad už zasahoval.

Myslím si, že Listina základních práv a svobod je dostatečná k tomu, velmi dobře a obecně popisuje, co je to diskriminace a že by nám úplně stačila. Proto se připojím k návrhu na zamítnutí.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Ne, uzavírám obecnou rozpravu. Pardon, promiňte, kolegyně Helena Rögnerová se přihlásila těsně předtím, než jsem to řekl.

Senátorka Helena Rögnerová: Děkuji, pane předsedající. Nechci, aby na závěr zněla negativní prohlášení na tento zákon. Domnívám se, že jsme společností, která bohužel je velmi poznamenaná tím, že nejenom diskriminujeme řadu občanů, ale velmi často si namlouváme, že to tak není. Je v nás prostě čtyřicet let minulého režimu, a tento zákon, podle mého názoru, tím, že pojmenovává věci, že je nějakým způsobem kategorizuje, dává první krůček k tomu, abychom se začali chovat na lepší úrovni. A určitě stojí za to, abychom ho podpořili. A i z toho důvodu, co říkal pan senátor Kubera, že je tato problematika soustředěna do jednoho zákona a že přece nechceme být v EU zemí, která bude kritizována za to, že se neumí chovat ke svým slabším menšinovým občanům a skupinám, které se samy nemohou efektivně bránit.

Prosím tedy, abyste tento zákon podpořili. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní kolegyně. Dále se přihlásil kolega Luděk Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig: Vážené kolegyně, vážení kolegové, já také nechci, aby na závěr zněla zamítavá stanoviska, ale zároveň mám velké pochybnosti, zda to kladné stanovisko je tím nejsprávnějším.

Co mě k tomu vede? Jsou to tyto pochybnosti:

Česká republika byla těsně před vstupem do EU poslední dva roky nejvíce kritizována právě v oblasti diskriminace v oblasti rasové diskriminace. Ty kritiky byly tak silné, že jsme si mnozí, kteří v této republice žijeme, říkali, že jsou silně přehnané. Některé přehnané nebyly, ale většina jich přehnaná byla.

První, co mě velmi překvapilo, že teprve téměř dva roky po vstupu ČR do EU se jedná o zákonu, který měl být přece přijatý před vstupem do EU. A to, že jsme vstoupili do EU, vypadá, že pravděpodobně tento zákon nemá tu důležitost, o které se teď my tady domníváme.

Velmi vágní jsou tam stanoviska, která uvádějí tu diskriminaci, a já vám to uvedu na příkladu. My jsme týden předtím, než jsme tento zákon projednávali ve výboru, navštívili Kypr, a k mému nepříliš velkému překvapení, ale přesto překvapení to bylo, jsem byl v jednom kyperském kostele a tam jsem zjistil, že všechny tyto pravoslavné kostely mají oddělená místa, která jsou pro muže – to jsou ta vepředu – a za nimi jsou místa pro ženy. To je přece typický případ diskriminace, který tento zákon ale vnímá tak, že v některých odlišnostech si společnost může odlišnosti potvrdit. A to jsou odlišnosti, které jsou podle mě daleko závažnější než jsou odlišnosti, o kterých my se tady často bavíme.

Nedovedu si představit, že by některá věřící, a myslím si, že každý má právo na víru, ať je to muž a nebo žena, se mohla cítit – a dovedu si to představit – diskriminovaná tím, že by se v tomto pravoslavném kostele nemohla zapojit do přední lavice, kam patří jenom muži.

A v tomto zákonu je to tolerováno. Já se totiž domnívám, že diskriminaci je lepší vyřešit formou Ústavy, tím způsobem, jak je to, koneckonců, v našem zákonu a ostatní nechat na výkonné moci a na exekutivní moci, která jediná dokáže diskriminaci odsoudit podle všech těch zvyklostí a způsobů, které v dané společnosti jsou. Pokud ta společnost nebude hodna býti potom ve skupině toho většího celku, protože ten větší celek si myslí, že je to jednání uvnitř této společnosti nevhodné, tak pak samozřejmě nemá nárok v té společnosti být. Ale my v EU – a, koneckonců, o implementaci jedné směrnice se tady také trochu bavíme – my v této společnosti již jsme. A ta větší společnost určitě uznala, že my do této společnosti patříme. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Dále se přihlásil kolega Jan Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Pane předsedající, dámy a pánové, já to také nemohu nechat být, aby poslední slovo bylo negativní. (Oživení v sále.) Ale domnívám se, že v některé společnosti, a to ve společenství evropském, můžeme být formálně a mnohdy myslíme jenom na tu ekonomickou stránku našeho bytí v této společnosti, na výhody ekonomické a mnohdy doháníme to, že tam nejsme jaksi zakotveni kulturně a že jsme do určité míry rozkročeni mezi východním vnímáním společnosti, východním vnímáním kultury, že jsme zakotveni v jakési maskulinní společnosti tradičních hodnot, které by někdy podle projevu kolegů zařadil tak do 19. století a že jako bychom nebyli vnitřně sjednoceni a ztotožněni s tím, co Evropa znamená duchovně.

A tady už bylo řečeno, že typ, status evropské kultury v tomto směru diskriminace se nějakým způsobem ustálil, má nějaké trendy a tento zákon sleduje tento trend. A já si myslím, že ČR tímto zákonem dohání to, o čem můžeme polemizovat, můžeme hnát příklady ad absurdum, ale nemůžeme říci, a domnívám se, že to tak nikdo nemyslí, že diskriminace v Čechách neexistuje a že je třeba proti tomu postavit možnost, aby ti diskriminovaní se mohli na něco odvolat.

Tento zákon samozřejmě neřeší diskriminaci samu, ta bude pokračovat. Jako trestní zákon odsuzuje krádež, ale krást se pravděpodobně bude a my nikdy nepředpokládáme, že to skončí tím, že přijmeme zákon, že se krást nemá. Tady je dána možnost osobám, které se cítí diskriminovány, aby se mohly odvolat a soud rozhodne, zdali simulují tuto diskriminaci nebo zdali jejich diskriminace je taková, jak ji uvádějí. Čili tento zákon je instrumentem pro ty, kteří se takto cítí.

Můžeme si samozřejmě říci, nechat to být, společnost sama svým vývojem dospěje k určité kultivaci, k určité humanizaci, protože je to proces humanizace. Tento antidiskriminační zákon patří mezi ty, které chtějí, naznačují, kam by se měla společnost ubírat v tomto směru a umožňují tedy tuto cestu, ne že by to jakoby kouzelným proutkem změnily okamžitě. A proto se domnívám, že to nechat být v tomto případě neplatí, že je třeba přijmout tento zákon.

Divím se právě členům VEU, kteří by měli spíše cítit, aspoň se tak domnívám, proevropsky, kteří by měli také vědět, že hrozí určité sankce tím, že tento zákon nebude přijat, že tady máme určitý deficit, že jsme v časovém skluzu, že jsou proti tomuto zákonu. Je to nelogické, čekal bych to možná od jiných výborů, které se dívají na svět očima pragmatičtějšíma, ale v tomto případě to nechápu a myslím si, že je to nepochopení tohoto zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? (Nikdo.) Končím proto obecnou rozpravu.

Prosím navrhovatele pana ministra Němce, aby se vyjádřil k rozpravě, pokud chce. (Ano.)

Místopředseda vlády ČR Pavel Němec: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, děkuji senátorkám a senátorům, kteří tento návrh podpořili a domnívám se, že vás mohu požádat o to, abyste tento zákon podpořili i hlasováním v plénu.

Jak tady zaznělo nejenom od dvou zpravodajů, ale také od řady členů horní komory parlamentu, je to zákon, který je skutečně důležitý, a to nejen z hlediska našich mezinárodních závazků, ale také z hlediska toho, že je, podle mého názoru, potřebný pro nás v ČR.

Domnívám se proto, že vás v tuto chvíli mohu požádat o podporu tohoto návrhu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Ptám se zpravodaje ústavně právního výboru pana senátora Volného, zda se chce vyjádřit. (Ne.)

Ptám se paní senátorky Ludmily Müllerové, zpravodajky Výboru pro záležitosti EU, zda se chce vyjádřit. (Ne.)

Poprosím proto kolegu Bártu, zpravodaje garančního výboru, aby se vyjádřil k rozpravě.

Senátor Zdeněk Bárta: Děkuji. Dámy a pánové, možná, že si někdo z vás pamatuje situaci za minulého režimu, kde jsme byli v nějaké společnosti, byla to veselá společnost, byla tam dobrá nálada a my jsme si vykládali vtipy o Cikánech a o kriplech a buzerantech, o přeříznutých ženských a řvali jsme smíchy. Přítomný cizinec poněkud trnul a buď se pro jistotu vzdálil, anebo mu bylo hodně špatně od žaludku.

Mně tato debata někdy trochu připomíná toto naše provinciální dřeváctví, bohužel jsme byli 50 let za oponou a trochu pokulháváme za některými věcmi. Trochu mi to připomíná některé mé farníky, kteří opřeni o vidle od hnoje říkají: k čemu potřebujete ten internet.

Zneklidňující prostředí je třeba mobbing. Ono se o tom na západě mluví, vědí o co se jedná, my asi ne.

V této debatě vystoupilo 11 kolegů a kolegyň, 7 bylo pro, 4 byli proti.

Navrhuji, abychom tento zákon schválili.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Padl návrh schválit a návrh zamítnout. V tomto pořadí o nich budeme hlasovat.

Především byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS.

V sále je přítomno 73 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 37. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku.

Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V hlasování pořadové číslo 5 se ze 74 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 30, proti bylo 16. Návrh nebyl přijat.

Dále v průběhu rozpravy byl podán návrh předložený návrh zákona zamítnout.

V sále je přítomno 74 senátorek a senátorů, současné kvorum je 38. Zahajuji hlasování o návrhu zamítnout tento návrh.

Kdo je pro návrh zamítnout, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V hlasování pořadové číslo 6 se ze 74 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 39, proti bylo 27. Návrh byl přijat,takže tento návrh zákona zamítáme.

V souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi PS.

Navrhuji, aby jimi byli senátor Zdeněk Bárta a senátor Jaromír Volný. Ptám se, jestli se svou rolí souhlasí. (Oba senátoři souhlasí.)

Budeme nyní hlasovat o pověření těchto senátorů. Přistoupíme k hlasování.

Byl podán návrh pověřit senátora Zdeňka Bártu a senátora Jaromíra Volného odůvodněním usnesení Senátu na schůzi PS.

V sále je přítomno 71 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 36. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku.

Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V hlasování pořadové číslo 7 se ze 71 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 36 pro vyslovilo 59, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji předkladateli a zpravodajům, ale prosím je, aby na svých místech zůstali, protože následujícím bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím antidiskriminačního zákona.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 202.

Prosím pana ministra spravedlnosti Pavla Němce, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Místopředseda vlády ČR Pavel Němec: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, odůvodnění bude velmi stručné.

Je to návrh zákona, kterým se mění zákony v souvislosti s předpokládaným přijetím antidiskriminačního zákona tak, jak je obvyklé, kdy doprovodné novely se soustřeďují do dalšího sněmovního, resp. senátního tisku. Tak je tomu i v tomto případě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane ministře. Návrh zákona byl přikázán ústavně-právnímu výboru, ten určuje jako svého zpravodaje pana senátora Jaromíra Volného, a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 202/2. Dále byl návrh zákona přikázán výboru pro záležitosti EU. Ten určil jako svou zpravodajku paní senátorku Ludmilu Müllerovou a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 202/3. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 202/1, zpravodajem výboru byl určen pan senátor Zdeněk Bárta a toho prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Zdeněk Bárta: Děkuji. Výbor pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice také na 20. schůzi, jako ten zákon, který jsme právě zamítli, schválil tento návrh zákona a doporučuje Senátu schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS. Já se přiznám, že teď nevím, v jaké jsme přesně situaci, protože by bylo možná nasnadě odmítnout projednávání toho doprovodného zákona, ale vzhledem k tomu, že je dost pravděpodobné, že budeme přehlasováni ve sněmovně, dostali bychom se do složité situace, co tady s tímto, stejně by se nám to sem vrátilo. Čili já nevím, jestli by nebylo dobře se poradit s legislativou.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Pane kolego, formálně přišel zákon z PS, nikdo ho nestáhl, takže jím musíme projít.

Senátor Zdeněk Bárta: Navrhuji schválit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Teď se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodajka pro záležitosti EU paní senátorka Müllerová.

Senátorka Ludmila Müllerová: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, i náš výbor, který se zabýval tímto doprovodným zákonem, doporučuje Senátu Parlamentu schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní zpravodajko. Přeje si vystoupit zpravodaj ústavně-právního výboru pan senátor Jaromír Volný?

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, ústavně-právní výbor přijal usnesení, kterým navrhuje také tento zákon zamítnout s tím, že samozřejmě logicky prováděcí zákon musí následovat osud toho hlavního zákona a z tohoto hlediska také, pokud jsme v ústavně-právním výboru navrhli, zamítnout ten první zákon, tak už jsme ani podrobně nediskutovali o tom druhém zákoně a logicky jsme navrhli jeho zamítnutí také. Čili i v tomto plénu bychom ze sebe dělali hlupáky, kdybychom návrh prováděcího zákona schválili za situace, kdy jsme návrh toho hlavního zákona zamítli. Čili z logiky věci by bylo zapotřebí i návrh prováděcího zákona zamítnout. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Teď se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli zákonem se nezabývat. Nenavrhuje to nikdo, takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí kolega Zdeněk Bárta.

Senátor Zdeněk Bárta: Já jsem předtím četl usnesení výboru, jinak samozřejmě myslím, že kolega Volný má naprostou pravdu, a nezbývá nám v tuto chvíli nic jiného, než samozřejmě tuto normu také zamítnout z důvodů, které on uvedl. Takže navrhuji zamítnout.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji. Přihlásil se kolega Jaroslav Kubera a připraví se kolega Josef Jařab.

Senátor Jaroslav Kubera: Já jen repliku na to, co tady říkal pan senátor Bárta, že stejně nás PS asi přehlasuje. Hlasování bylo 92:83, takže já bych to s takovou jistotou netvrdil. A hlavně je na tom hlasování vidět, že to není tak jednoduchý problém, že by to PS přijala nějakým dramatickým souhlasným počtem hlasů. Takže to vůbec není jisté.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Přihlásil se kolega Josef Jařab.

Senátor Josef Jařab: Bylo tady řečeno, abychom ze sebe nedělali hlupáky, takže je nedělejme, hledejme příležitost, abychom toto dokazovali jindy. Ale já bych stále ještě, prostě mi nedocházejí slova, já bych doporučil, vaším prostřednictvím, aby si kolega Sefzig opravdu poslechl to, co řekl při vystoupení k tomu minulému, protože se mi zdá, když opravdu exekutivě přenecháme veškerou starost o právo a spravedlnost, myslím si, že jsou to jiné systémy a režimy, o kterých bychom mluvili, než o takových, které bychom chtěli pěstovat u nás.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Nevidím nikoho, takže obecnou rozpravu končím. Ptám se pana ministra Němce, jestli se chce vyjádřit. Nechce. A zpravodaje ústavně-právního výboru, kolegy Volného, také nechce. Zpravodajky pro výbor pro záležitosti EU senátorky Müllerové , také nechce, konečně, pane zpravodaji garančního výboru, chcete se k tomu vyjádřit? Ne. Děkuji. Takže přistoupíme k hlasování. Byl podán návrh jednak schválit a jednak zamítnout.

Především byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS. V sále je přítomno 63 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 32, zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, pro návrh schválit, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. V hlasování pořadové č. 8 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 13, proti bylo 15. Návrh nebyl přijat.

Dále byl podán návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout. Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh zamítnout, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu zamítnout, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. V hlasování pořadové č. 9 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 vyslovilo 37, proti bylo 10, návrh byl přijat.Děkuji panu ministrovi a zpravodajům a přejdeme k dalšímu bodu.

Tímto dalším bodem je návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99.

Já jsem udělal chybu, my jsme nepověřili nikoho, aby nás reprezentoval v PS. Toto pověření, byť je zcela evidentní, musí být schváleno zvlášť. Omlouvám se vám a přistoupíme k hlasování o pověření.

V souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. 1. 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi PS. Navrhuji, aby jimi byli senátor Zdeněk Bárta a senátor Jaromír Volný. Ti s tím jistě souhlasí, protože tam jdou obhajovat předchozí usnesení.

Takže přistoupíme přímo k hlasování. Budeme hlasovat o návrhu pověřit senátora Bártu a senátora Volného odůvodněním usnesení Senátu na schůzi PS.

V sále je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 33. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať stiskne tlačítko – ano a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko ne a zvedne ruku.

V hlasování p.č. 10 se z 64 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 44, proti nebyl nikdo.

Teď skutečně přejdeme k dalšímu bodu pořadu dne. Dalším bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 120/2001Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů,

ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 204.

Vítám mezi námi paní poslankyni Zuzku Rujbrovou, a prosím ji, aby nás seznámila s návrhem zákona.

Poslankyně Zuzka Rujbrová:Dobrý den, vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, návrh, který máte obsažen v senátním tisku č. 204, představuje drobnou novelu OSŘ. Procesního předpisu, který je novelizován poměrně často. V tomto případě navrhovatelé usilovali o monotématickou novelu, která by usnadnila postavení věřitelů při vymáhání pohledávek.

Původní návrh se zaměřil na tři okruhy problémů, které ve vymáhání pohledávek existují. O prvém, který představoval určitou blokaci prostředků sloužících k pozdějšímu plnění pohledávky pro průběh soudního řízení nebudu hovořit, protože PS se s ním neztotožnila.

Další dva směřují ke stejnému cíli. První, a domnívám se, že je to ten podstatnější, srovnává postavení zaměstnanců, kteří se domáhají odměny za práci s postavením jiných věřitelů. Pro ty, kteří nejsou se soudní praxí blíže seznámeni, podotýkám, že pracovní věci, tedy i věci, ve kterých jde o odměnu za práci, nelze řešit v tzv. zkráceném soudním řízení, tedy vydáním platebního rozkazu, který řízení výrazně urychluje. Z toho důvodu, že podléhají senátnímu rozhodování. Sama tato skutečnost, přestože jde jinak o mnohdy jednoduché případy, které jsou analogické s vymáháním jiných peněžitých pohledávek ovšem způsobuje, že zatímco spory, které vedou ostatní věřitelé, probíhají poměrně rychle, tyto mzdové spory čekají při známém zablokování naší justice až na ně dojde řada. A zaměstnanci se potom v postavení věřitelů dostávají na konec fronty. V době, kdy mnohdy už nelze jejich pohledávky uspokojit, protože firma neexistuje anebo nemá prostředky na uspokojení těchto pohledávek. Jednoduchá novela umožňuje tyto spory vyřešit rovněž tím tzv. platebním rozkazem, tedy v tom zrychleném řízení.

Druhé téma novely se potom týká exekuce výkonu rozhodnutí. Existuje celá řada způsobu výkonu rozhodnutí. Navrhovatelé se pokusili vnést do našeho právního řádu jeden navíc, který by mohl usnadnit zejména vymáhání pohledávek v podnikatelských vztazích v menších městech, kdy, pokud věřitel zvolí tento způsob výkonu rozhodnutí, dostane od soudu potvrzení, na základě kterého má formou příkazu k výběru u kterékoliv z bank, kde lze předpokládat vedení účtu povinného, si příslušnou částku vyzvednout. Velmi to zjednodušuji, ale podrobnosti máte obsaženy v tisku 204 i v důvodové zprávě k původnímu návrhu.

PS resp. její ústavně-právní výbor potom vložil do tohoto návrhu některé další úpravy. Jedna, se kterou jsem se ztotožnila, se týká úpravy exekučního řádu, který stejně musel být návrhem otevřen. V tom směru, aby nedocházelo k vedení exekuce, která by byla zjevně nepřiměřená hodnotě pohledávky ve vztahu k majetku, na který exekuce vedena je. Víte, že takové případy v praxi existují, a veřejnost se k nim staví celkem odmítavě. Vím, že váš výbor nepodpořil tento návrh. Přesto vás žádám, zda skutečně změny, které navrhovatelé předkládají, by nebyly ve směru k usnadnění vymáhání pohledávek potřebné. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní poslankyně. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 204/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaroslav Kubín, a toho prosím, aby nás teď seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jaroslav Kubín: Pane předsedající, paní poslankyně, milé senátorky, vážení senátoři, zástupce předkladatele již tady vlastně prozradila, co bych měl říct na závěr a snažila se nám svým stručným výkladem osvětlit situaci malé novely OSŘ, který předložila skupina poslanců. Já se budu snažit být také stručný, ale přesto si dovolím některé věci vysvětlit podrobněji a zdůraznit i ty aspekty, které tady nepadly.

Za prvé bych chtěl říct, že OSŘ byl za posledních 16 let existence ČR; nebo existence ČR plus předchůdce krátké doby, který vlastně podléhal nejčastějším legislativním změnám. Pro vaši informaci to bylo již za toto období 75 změn a doplňků, kterými OSŘ prošel. Myslím si, a věřím, že i většina z vás si myslí, že takový častý zásah do tak zásadních právních norem jako je OSŘ, tato procesní norma už by měla být stabilnější, a už by si buď vyžadovala svůj kodex; a takovéto zásahy by mohly skončit.

Pro vaší informaci, jenom na této 9. schůzi Senátu bude nebo je – kromě této změny – ještě dalších 10 zásahů nebo změn, doplňků, novel do OSŘ. Novela, která byla předložena skupinou poslanců, měla být daleko jiný dosah. Když řeknu, že z předpokládaného návrhu zůstalo úplné torzo, tím myslím, že z předpokládaných návrhů vypadla podstatná část OSŘ. Naopak, jak tady paní poslankyně zdůraznila, byl tam doplněn exekuční řád.

Vláda na svém zasedání někdy 27. 4. 2005, tzn. zhruba před tři čtvrtě rokem, dala negativní stanovisko prostřednictvím své Legislativní rady, a to z důvodu, že považovala některé věci za systémově špatné, tj. jako je nepřijatelnost příkazu výplaty z účtu peněžního ústavu, podle i formální stránky věci. Hovoří se i o neformální, nepřímé novelizaci zákoníku práce, různých technických, legislativně-technických nedostatků apod.

Problém podle mého názoru je i v tom, že vláda, která vydala doporučení ke schválení této novely malé, již nedostala zpět to torzo, které z tohoto zákona zbylo, už se k němu nevyjadřovala. Samozřejmě není to předepsáno přesně jednacím řádem sněmovny, ale myslím si, že to je absolutní nedostatek, protože když z toho zbude to co zbylo, měla by se k tomu vláda prostřednictvím své Legislativní rady znovu vyjádřit, protože také nám uniká to, jak přicházejí zákony do sněmovny již v úplně jiném podání, než byly původně navrhovateli předkládány.

Samozřejmě samostatným bodem mého vstupu by bylo i to, že byly tam i některé nekoordinované změny některých poslanců, z nichž bych jmenoval snad například o ukládání písemností – návrh poslance pana Chytky, dále tzv. opravu nebo řekl bych umravňování poštovní služby, pošty; České pošty, jejíž monopol již byl zlikvidován tím, že doručovatelé, poštovní doručovatelé nesprávně vykonávají svou činnost, a to tím, že místo aby doručenky které nemohou doručit, posílali zpět krajskému soudu, místo aby podle zákona je posílali zpátky okresnímu soudu. Ten zákon říká jasně. Místo toho pan poslanec Chytka se snaží takovýmto způsobem opravovat občanský soudní řád, místo aby se toto podle mne nesprávné doručování, možná nezákonné jednání poštovních doručovatelů, se snažil jim vysvětlit.

O platebním rozkazu tady paní předkladatelka hovořila, já bych snad jenom chtěl říci, že platební rozkaz je platebním instrumentem vydávaným v občanském soudním řízení pro peněžité nároky, jeví se tyto dostatečně zřejmé. Je to ve zkráceném rozkazním řízení, a to proto z povahy věci se vlastně – jak asi všichni víte – nenařizuje jednání a neprovádí se dokazování, není slyšet žalovaný, přičemž rozhoduje důsledně samosoudce. Samozřejmě v určitých okamžicích ze zákona mohou tyto výkony nebo tyto exekuce provádět i vyšší soudní úředníci, a mohou tyto úkony v prvním stupni takto být v návrzích platebních rozkazů prováděny. Ale podle ustanovení § 172 odstavec 2 občanského soudního řádu na prvním místě se uvádí, že platební rozkaz nelze vydat jde-li o věc, o které má jednat a rozhodovat senát, neboť podle § 36 písmeno a) odstavce 1 písmeno a) jedná se a rozhoduje ve věcech pracovních bez výjimky. Tady je ten střed právě s tím zákoníkem práce, který by byl vlastně takto řekněme postupnými kroky novelizován. Čili navrhovaná úprava má představovat první případ ve zkráceném řízení, kde se bude jednat a provádět a rozhodovat vlastně senát. Protože v pracovních sporech – pracovní spory v prvním stupni řízení obecních soudů – o tomto rozhoduje senát.

Já prostě, mohl bych tady poukázat na ještě mnoho jiných nedostatků, které tady byly, které možná že měl záměr takhle splnit, ale po vypuštění a nekomplexnosti celého tohoto návrhu, vzniklo toto torzo, které zbylo. Já si myslím, že z uvedeného co nejstručnějšího výkladu mého vyplývá, že předložená novela a osnova podle mne vykazuje závažné nedostatky, které bez hluboké analýzy, bez odborné diskuse v této chvíli nelze odstranit.

Proto mi dovolte, abych přečetl usnesení ústavně-právního výboru č. 68 ze dne 11. ledna t. r. Jak již bylo řečeno, jedná se o senátní tisk č. 204/1. V úvodním slově poslankyně Zuzky Rujbrové, která vystoupila jako zástupce navrhovatele a po zpravodajské mé a po rozpravě ústavně-právní výbor za prvé doporučuje Senátu projednávaný návrh zákona zamítnout. Za druhé určuje zpravodajem pro projednávání tohoto zákona na schůzi Senátu mne a zároveň pověřuje předsedu výboru senátora Jaroslava Kuberu, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Teď se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo tak nečiní. Takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se zatím nikdo nehlásí. Je tomu skutečně tak? Je tomu tak, takže uzavírám obecnou rozpravu. Paní předkladatelko, pravděpodobně se nechcete vyjádřit k neproběhlé rozpravě. (Ne.) A totéž bude asi pravda o panu garančním zpravodaji. Takže přistoupíme k hlasování.

Ústavně-právní výbor podal návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout. A o tomto budeme teď hlasovat.

Senátor Jaroslav Kubera: Paní senátorka Filipiová je na cestě a myslím, že bychom ji neměli diskriminovat a umožnit jí hlasování. Ona to má složitější.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Dobře.

Budeme hlasovat o návrhu posuzovaný návrh zákona zamítnout.Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem – s návrhem zamítnout, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku.

Kdo nesouhlasí s návrhem zamítnout, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové číslo 11 se z 71 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 36 pro vyslovilo 58, proti bylo 6. Návrh byl přijat a zamítli jsme tento návrh zákona.

Budeme hlasovat o pověření. Paní poslankyně odchází. Děkuji mockrát, paní poslankyně.

V souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli senátor Jaroslav Kubín a senátor Jaromír Volný.Ptám se, zda souhlasí. Senátor Kubín ano, senátor Volný také tak. Takže přistoupíme k hlasování. Byl podán návrh pověřit senátora Jaroslava Kubína a senátora Jaromíra Volného odůvodněním usnesení Senátu na schůzi PS. V sále je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 34. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro toto pověření, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové číslo 12 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 54, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Paní poslankyni Zuzce Rujbrové, která již odešla, jsem poděkoval předtím, děkuji i zpravodaji.

Přejdeme k dalšímu bodu a v tomto okamžiku předávám řízení schůze místopředsedovi kolegovi Jiřímu Liškovi.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Kolegyně a kolegové, budeme pokračovat dalším bodem, kterým je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích,

o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu,

ve znění zákona č. 101/2004 Sb.

Tento návrh zákona máme všichni jako senátní tisk č. 196a s návrhem zákona nás seznámí paní poslankyně Jitka Gruntová, kterou prosím o slovo.

Dobrý den, paní poslankyně, prosím, máte slovo.

Poslankyně Jitka Gruntová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovoluji si vám předložit poslanecký návrh zákona, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění zákona č. 101/2004 Sb., který vám byl předložen jako senátní tisk č. 196.

Navržený úprava si nevyžádá žádné finanční náklady.

V původním návrhu předkladatelé navrhli dva nové významné dny. Prvním je 7. duben, Den vzdělanosti. V tento den roku 1348 založil Karel IV. pražskou univerzitu, která byla první vysokou školou tohoto druhu ve střední Evropě. (Velký hluk v Jednacím sále.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Promiňte, paní poslankyně. Kolegyně a kolegové, prosím vás o klid. Děkuji.

Poslankyně Jitka Gruntová: Existence univerzity měla velký význam pro české školství a posílila kulturní kontakty našich zemí s Evropou. Právě založení Karlovy univerzity je symbolem rozkvětu vzdělanosti, jejíž význam má 7. duben připomínat. Vzdělanost je přece jednou z největších priorit každé vyspělé společnosti a program vzdělanosti je stále aktuální úkol.

Druhým navrhovaným dnem je 10. červen – vyhlazení obce Lidice. Podobný osud potkal v období okupace i další obce. Vyhlazena byla Ploština, obec Javoříčko i osada Ležáky. Také jejich obyvatelé se stali obětí fašistického násilí. Jako významný den České republiky navrhujeme Den vyhlazení Lidic nejen jako symbol utrpení našeho národa, ale především s ohledem na ohlas, který lidická tragédie měla v zahraničí. Na počest Lidicím byla řada obcí po celém světě přejmenována jejich jménem. Jméno Lidice dodnes nesou v té době narozená děvčátka. Lidice byly a jsou chápány jako celosvětový symbol obětí válečných zločinů.

Méně známou, ale významnou skutečností je, že důsledkem lidické tragédie roku 1942 bylo uznání hranic Československé republiky z doby před Mnichovem. Britská vláda odvolala svůj pod tzv. Mnichovskou dohodou a Francouzský národní výbor ji označil za neplatnou od samého počátku. Vláda Spojených států amerických pak definitivně uznala československou exilovou vládu v Londýně.

Právě s ohledem na tyto skutečnosti a význam pro další osud našeho státu považujeme vyhlazení obce Lidice za významný den naší novodobé historie.

Poslanecká sněmovna schválila návrh včetně pozměňovacího návrhu poslance Tomáše Kvapila na zařazení třetího nového významného dne, a to 15. květen – Den rodin. V roce 1994 Valné shromáždění OSN totiž rozhodlo, že 15. květen bude vyhrazen Dni rodin. Tato každoroční pozornost věnovaná rodinám odráží důležitost, kterou mezinárodní společenství přisuzuje rodinám jako základním jednotkám společnosti. Tento den by si měla připomínat i Česká republika.

Novela zákona o státních svátcích byla Poslaneckou sněmovnou přijata 23. listopadu 2005, když ji ze 182 přítomných podpořilo 111.

Vážené dámy a pánové, projednávání senátního tisku č. 196 bylo zařazeno do programu senátního výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice dne 18. ledna 2006, Bohužel právě v době, kdy jsem se účastnila jednání výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, kde jsem předkládala senátní tisk č. 205 – Návrh zákona o kronikách obcí. Dodatečně se omlouvám panu předsedovi výboru pro vzdělávání i jeho členům za svoji neúčast, ale jednání o návrhu zákona o kronikách bylo časově náročnější, než jsem předpokládala.

Děkuji vám za pozornost i za podporu návrhu, jak jej obsahuje senátní tisk č. 196.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní poslankyně, za vaši zprávu. A teď prosím zpravodaje pana kolegu Zdeňka Janalíka, protože Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijal usnesení pod č. 196/1 a zpravodajem výboru je právě pan kolega Zdeněk Janalík. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Zdeněk Janalík: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážená paní poslankyně, vážené dámy a pánové. Já nebudu zdržovat podrobným vysvětlením důvodů, které vedly k předložení tohoto návrhu. Paní poslankyně nás, myslím, vyčerpávajícím způsobem seznámila s meritem věci, takže si dovolím jen říci, že se domnívám, že samozřejmě 7. duben 1348 byl velmi významným dnem, nicméně takových dnů, které bychom mohli připomenout, byla v naší historii vzhledem k naší vzdělanosti a vzhledem k vývoji školské soustavy celá řada. Namátkou bych řekl například ustavení povinné školní docházky, které bylo možná za Marie Terezie významnější pro naši vzdělanost, aniž bych chtěl samozřejmě nějakým způsobem zpochybňovat význam naší starobylé Karlovy univerzity.

Stejně tak se domnívám, a jsem o tom hluboce vnitřně přesvědčen, že rodina je nejzásadnější institucí, jaká vůbec na tomto světě od jeho vzniku existuje. Přesto si také myslím, že zabývat se nebo myslet na rodinu pouze jeden den v roce není zcela ideální.

A vzhledem k tomu, abych přešel k závěru, se jedná dle mého názoru o kalendářové záležitosti, a v souladu s tím, o čem jsme tady hovořili včera v posledním bodu našeho programu a také v souladu s usnesením výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice doporučuji Senátu Parlamentu ČR návrh tohoto zákona zamítnout. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolegyně, kolegové, ptám se, zda někdo navrhuje, aby se Senát tímto návrhem zákona nezabýval. Nikdo se nehlásí.

Otevírám proto obecnou rozpravu, do které se hlásí pan kolega Balín. Prosím, pane kolego.

Senátor Vlastimil Balín: Pane předsedající, vážená paní poslankyně, milé kolegyně, vážení kolegové, byl bych asi tím posledním, kdo by chtěl argumentovat proti tomuto návrhu tím, že se poslední dobou rozvinula, ať už z PS nebo bohužel i odtud ze Senátu PČR, jakási přehršel předkládání návrhů na různé svátky, významné dny apod. Už najmě k tomuto návrhu uvedeném v tisku 196, který projednáváme, protože si myslím, že dny, jak jsou tam navrhovány, by si skutečně zasloužily, aby byly takto vnímány.

Vzhledem k tomu, jak tady zpravodaj výboru předkládal, co výbor usnesl, musím konstatovat, že rozhodování nebylo až tak velkou kvalifikovanou většinou. Ze stejných důvodů, které tady odezněly, naopak dávám návrh, abychom podpořili návrh tak, jak přišel z PS.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: To znamená, pane kolego, že navrhujete schválit. (Ano.) Děkuji.

Slovo má kolega Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, vždycky si říkám, že když budeme takto pokračovat, zda se už uvažuje o tom, že by rok měl více než 365 dnů, protože časem se nám nepochybně podaří naplnit všechny dny nějakým významným dnem. Přitom všechny tyto návrhy jsou dobré. Je spousta věcí, které by měly být zohledněny. Napadá mě „Den rodin“, tak také „Den samoživitelek“, což je také velmi významná skupina, třeba „Den dobré nálady“, protože většinou máme stále špatnou. Mám několik mailů, kde lidé píší, že už léta prosazují „Den nekuřáků“, já léta prosazuji „Den kuřáků“, zatím jsem také nebyl úspěšný. Máme „Den policie“, takže bychom také mohli mít „Den městských policií“, což je také významná skupina.

Kdybychom takto pokračovali, potom některé dny by byly dnem i dvou skupin a někdy by se skupiny v tomto dnu uvedené mohly i vzájemně potírat.

Myslím si, že toto není dobrá cesta. Že to jsou významné dny, o tom nikdo samozřejmě nepochybuje. Mně by se naopak líbilo, kdyby se časem tento zákon změnil na zákon o státních svátcích a významné dny z tohoto zákona úplně vypadly.

Byli jsme v Mexiku, kde dobře vědí, co jsou Lidice, a věnují jim větší pietu, než jim tady věnujeme my, ale přesto v mexickém kalendáři „Den vyhlazení Lidic“ není. Ono to tudíž není to, co je někde v kalendáři, ale to, jak se k těmto věcem chováme. To je důvod, proč si nemyslím, a to vůbec nezpochybňuji, že Den vzdělanosti je určitě věcí významnou, že by měl být v zákoně o státních svátcích. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji a prosím, aby se slova ujal pan kolega Schwarzenberg.

Senátor Karel Schwarzenberg: Slovutný Senáte, mám jenom dvě malé poznámky.

Odůvodnění, proč významný den se má výlučně jmenovat i po Lidicích, se mi zdá být pochybné, a to pouze z toho důvodu, že Lidice jsou v zahraničí známé. Mám dojem, že významný dojem v našem kalendáři má sloužit i tomu, aby naše obyvatelstvo, abychom my vzpomněli obětí druhé světové války a běsnění nacismu. Tudíž bych přece jenom navrhl, abychom zvolili formu, kterou bychom nejen Lidice, nýbrž i Ležáky a ostatní obce připomněli, aby pan učitel, který v tomto dni vyučuje, také připomněl ostatní obce v českých zemích, které tehdy byly vyhlazeny.

Druhá poznámka. Zdá se mi, že by Den rodin, aby naplnil svůj účel, by se správně měl jmenovat Den rodiny, nikoliv v množném čísle. Děkuji mnohokrát za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pan senátor Schwarzenberg byl posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Nikdo další se nehlásí, takže obecnou rozpravu končím konstatováním, že padly dva návrhy, a to návrh schválit a návrh zamítnout.

Paní poslankyně, chcete se vyjádřit k rozpravě? (Ne.)

Chce se vyjádřit pan senátor Janalík? (Ne.)

Můžeme tudíž přistoupit k hlasování. Vážené kolegyně, kolegové, teď budeme hlasovat o návrhu schválit návrh zákona. Zahajuji hlasování.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Při hlasování č. 13 z registrovaných 68 bylo pro 14. Návrh byl zamítnut.

Dalším návrhem byl návrh zamítnout předložený návrh.Zahajuji hlasování.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

V hlasování č. 14 z registrovaných 69 bylo pro 49. Návrh byl schválen,to znamená, že návrh zákona byl zamítnut.

Ještě prosím o souhlas s pověřením.

Byl podán návrh na pověření kolegy Zdeňka Janalíka a Milana Bureše k odůvodnění usnesení Senátu na schůzi PS. Zahajuji hlasování o tomto návrhu.

Kdo souhlasí s pověřením těchto kolegů, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Při hlasování č. 15 z registrovaných 69 bylo pro 62. Návrh byl schválen.

Tím jsme ukončili projednávání návrhu tohoto zákona a přistoupíme k dalšímu bodu našeho jednání, kterým je projednávání

Návrhu zákona o kronikách obcí,

senátní tisk č. 205.Opět prosím paní poslankyni Gruntovou, aby nás seznámila s návrhem tohoto zákona.

Poslankyně Jitka Gruntová:Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, od 30. ledna 1920 je v platnosti zákon č. 80/1920 Sb., o pamětních knihách obecních, kterým se ustanovily, cituji, „každé politické obci tyto povinnosti:

1.? Založit a vést pamětní knihu obecní.

2.? Zřídit v každé obci komisi k založení a vedení pamětní knihy obecní.

3.? Obecným zastupitelstvem ustanovený kronikář provádí zápisy za přiměřenou odměnu.“

Později byly přijaty prováděcí předpisy, z nichž první bylo vládní nařízení č. 169/1932 Sb., o pamětních knihách obecních, které je dosud platné a stanovuje dosti podrobně povinnosti obce a kronikáře, a to včetně metodiky kronikářského zápisu.

Tak například v § 3 odstavec 4 se uvádí: „Kronikář poznamenává si zpravidla látku pro pamětní knihu obecní do příručního sešitu a po nějaké době, až se názory na události ustálí, činí zápisy do pamětní knihy obecní, vybíraje pouze věci podstatné.“ Podrobně jsou určeny i povinnosti letopisecké komise, jejím ž členem je vždy starosta, která: „Jest povinna dozírati na úpravu pamětní knihy obecní a zápisní, v pochybných případech určí zápis nebo nařídí změnu, doplnění nebo opravu zápisu po stránce věcné.“

Podle uvedeného nařízení má obec povinnost nejméně jednou za tři roky po čtrnáct dní jdoucích za sebou vyložit pamětní knihu na obecním nebo městském úřadě k veřejnému nahlédnutí, protože jinak mohou do pamětní knihy kdykoliv nahlédnout pouze členové letopisecké komise a zástupci dozorčího úřadu, kterým, je podle § 10 nadřízený úřad politický. Což je v současné době vlastně kraj. Kraje ovšem nevykonávají ani dozor, ani nezabezpečují metodickou činnost, jak před jejich vznikem činily obecní úřady. V této oblasti působí archivy a ty zdaleka nejsou nadřízeným úřadem politickým. Už jen z uvedeného je zřejmé, že dosavadní zákonné normy vztahující se ke kronikám obcí, podle platného zákona vlastně pamětním knihám obecním, jsou zastaralé. Neodpovídají soudobým potřebám z hlediska věcného a nejsou ani ve shodě se stávající legislativou, zejména zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích.

Tento nesoulad a současně legislativní potřeba zabezpečit vedení kronik obcí byla pro předkladatele podnětem k předložení návrhu zákona, který vám byl dán k posouzení jako senátní tisk 205. Ten ponechává každé obci úkol vést kroniku obce. V souladu s běžnou praxí, zvláště ve větších obcích a městech, se do zákona zavádí i možnost psaní kroniky v elektronické podobě. Všechna ostatní ustanovení návrhu se nevymykají z rámce dosud platných norem. Že součástí kroniky je příloha, že obec zabezpečí kroniku proti ztrátě nebo poškození a neoprávněnému přístupu, zápis se provádí nejméně jedenkrát ročně, o obsahu zápisu rozhoduje obec, vymezení doby k nahlížení do kroniky je v pravomoci obce, do kroniky lze nahlížet ve vymezené době na obecním úřadě a občan obce může navrhnout změnu zápisu v kronice, přičemž o případné opravě opět rozhoduje obec.

Novela neukládá obcím další povinnosti, které by byly nepřímou novelou zákona o obcích, jako by bylo například ustanovení o uložení kroniky, o způsobu jmenování kronikáře, povinnost zřízení letopisecké komise s povinným členstvím starosty anebo doslovná povinnost obcí vést kroniku. Návrh je v souladu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů i se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

V souladu s platnou legislativou týkající se kronik nebylo do návrhu zahrnuto ustanovení o sankcích, i když tuto možnost předkladatelé zvažovali. Převládl totiž názor, že kroniky psané pod hrozbou sankcí by neměly valnou úroveň a v praxi by sankce měly spíš jen proklamativní charakter.

V konečném návrhu předkladatelé rovněž vypustili původně zvažované ustanovení týkající se kronikáře, protože to podle názoru legislativy není nutné upravovat zákonem. Novela rovněž neobsahuje pověření ministerstvu k vydání prováděcí vyhlášky. Předkladatelé se přiklánějí k názoru, že příslušná ministerstva mohou zpracovat směrnici obsahující doporučení a metodický návod pro vedení kroniky, který neomezí vlastní aktivitu a tvořivost kronikářů. Kroniky tak neztratí svůj osobitý ráz, který mu vtiskne právě kronikář.

V předloze se navrhuje zrušit zákon č. 80/1920 Sb., o pamětních knihách obecních a vládní nařízení číslo 169/1932 Sb., o pamětních knihách obecních. Podotýkám, že je dosud platná také směrnice ministerstva kultury o vedení kronik číslo 69 421/1955, jejíž zrušení je v kompetenci uvedeného ministerstva a podle informace pana ministra Jandáka se na tom již pracuje.

Účinnost zákona o kronikách obcí se navrhuje prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po ni jeho vyhlášení. Realizace zákona nebude mít dopad na státní rozpočet ani na ostatní veřejné rozpočty, protože odměňování kronikářů a náklady spojené s vedením kroniky a její přílohy hradí obce i podle dosud platných právních norem.

Vážené dámy a pánové, děkuji vám za pozornost i za podporu návrhu, který PS schválila 23. listopadu loňského roku a podpořilo jej 96 hlasujících ze 168 přítomných. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji paní poslankyně. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Ten přijal usnesení pod senátním tiskem č. 205/1 a zpravodajem výboru je pan kolega Josef Kalbáč, kterého teď prosím o zpravodajskou zprávu.

Senátor Josef Kalbáč: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, vážená paní poslankyně!

Moje zpravodajská zpráva bude tentokrát sestávat ze dvou částí. V té první bych chtěl stručně pohovořit o významu a poslání kronik, neboť považuji za velice potřebné při projednávání tohoto zákona přiblížit jejich význam, zejména těm, kterým je problematika obecních kronik spíše vzdálena.

Před čtvrt stoletím jsem osobně ukončil práci kronikáře v naší obci a to především ze služebních důvodů a pracovní zaneprázdněnosti. Přesto jsem kronikám zůstal věren a za ta léta jich prostudoval několik desítek. A byly to kroniky nejen obecní, ale také farní, školní, kroniky velkostatků, podniků a musím říci, že kvalita záznamů v nich byla tak významná a poučná, že přispěla k dobrému a obecnému přehledu o dění v naší zemi za několik uplynulých století.

Je také třeba poznamenat, že význam kronik neslouží jen současnosti, ale že bude dobrým poučením i generacím budoucím. Z našich kronik čerpali všichni autoři, jakými byli historici, básníci, spisovatelé, dokumentaristé, novináři, ale také celé rozhlasové či televizní štáby. A díla, která z kronik vznikla jsou velmi hodnotná a významná. Za všechny bych chtěl vzpomenout Františka Palackého, autora Dějin národa českého, který při jejich sepisování vycházel z desítek kronik, které osobně prostudoval a které mu byly rozhodujícím pomocníkem jeho velkolepého díla.

Původně jsem měl v úmyslu, udělat takový malý exkurz do jednotlivých oblastí našeho společenského života a z každé takovéto oblasti uvést několik málo střípků, abychom si tímto konstatováním význam kronik více přiblížili. Nakonec ale zůstanu u jediné oblasti a tady dávám přednost našim ženám, které se staly jistými průkopnicemi své rozvíjející se činnosti. Tak jako první poštmistrová v českých zemích se ujala své funkce jedna paní v Hrušovanech u Znojma a to dne 20. ledna 1870, byla současně první ženou, která ovládala telegraf. Prvními ženami v českých zemích, které se přihlásily k vysokoškolskému studiu byly v roce 1897 Marie Zdena Baborová a Marie Fabiánová, a to ke studiu filozofickému. Obě posléze v roce 1901 úspěšně promovaly a staly se prvními ženami s titulem doktora filozofie. První ženou lékařkou se v roce 1903 stala slečna Honzáková. A první političkou, která byla zvolena v roce 1912 poslankyní zemského sněmu, byla známá spisovatelka Božena Viková – Kunětická. Jistě by bylo pro Vás zajímavé, kdybych uváděl některé zajímavosti z oblasti stavitelské, vědecké, školské, kulturní či sportovní a nebo zmiňoval rozličné pohromy, jakými byly velké povodně, velké požáry, vlaková či letecká neštěstí, tím ale zdržovat nechci. Chci jenom podtrhnout, že kroniky nejsou nějaká odložená věc v archivu či muzeu, ale že slouží i žhavé současnosti.

Mohu to doložit vlastními zkušenostmi, když jsem zastával funkci přednosty okresního úřadu a bylo mojí povinností realizovat řadu významných aktů, kterými byly okresní úřady povinovány. Jenom namátkou uvedu některé z nich. V prvé řadě to bylo vyhledávání dokumentace při rehabilitaci perzekuovaných osob, či restituce majetků včetně násilného vysidlování celé řady rodin ze svých statků. Kroniky nám významně pomáhaly při soupisu legionářů, při zjišťování působení cechů a podnikatelských subjektů v okrese. Také evidence hrobů válečných obětí či soupis rekvírovaných zvonů za druhé světové války by byl bez kronik prakticky nemožný. Díky kronikám byly v současnosti všechny odvezené zvony německou stranu českým kostelům plně nahrazeny. Také objasnění totálně nasazených spoluobčanů ve druhé světové válce a následné přiznání nároků na důchod by bez archivních dokumentů bylo těžko realizovatelné. Rovněž oběti holocaustu, identifikace židovských kont ve švýcarských bankách se těmito dokumenty podařilo celkem dobře doobjasnit. Okresní úřady při sestavování krizových plánů vycházely především z historie povodní a podobných katastrof také díky údajům ze zažloutlých pamětních knih bývalých velkostatků či farních kronik. Mohl bych uvést ještě řadu dalších příkladů, ale pro potvrzení významu kronik to jistě stačí.

Nyní k vlastní zpravodajské zprávě, ve které musím hned na úvod konstatovat, že bohužel nemohu podpořit návrh zákona, tak jak byl paní poslankyní Senátu předložen. Je sice pravda, že zákon o kronikách je starý, neboť pochází již z roku 1920. Je opravdu jedním z nejstarších, který v současném českém zákonodárství stále ještě platí. Přesto musím konstatovat, že zejména jeho podrobně rozpracované vládní nařízení z roku 1932 stále velmi výrazně splňuje požadavky a potřeby vedení kronik i v současnosti. Proto jejich zrušení nově navrhovaným zákonem, který má ale řadu nedostatků, nemohu doporučit.

Povinnost vedení kronik považuji za problematickou, neboť řada obcí kroniku nevedla ani nevede v současnosti. Podle průzkumu, který jsem učinil ve svém volebním obvodě č. 12, nevede obecní kroniku celá jedna třetina obcí. V tuto chvíli nevím, jak vypadá situace v České republice, protože celostátní přehled nemám k dispozici, ale myslím si, že obdobná situace bude i v dalších volebních obvodech. V návrhu zákona se hovoří o tom, že obec vede kroniku a já se ptám. Je správné, aby zákon přikazoval samosprávnému působení obce povinnost kroniku vést? V případě, že ale bude obec povinna kroniku vést, není v návrhu zákona ani zmínka o případném sankcionování, pokud obec z jakéhokoliv důvodu kroniku nepovede. Po pravdě je ale také potřeba přiznat, že v malých obcích, kde žije poměrně málo lidí, se často bohužel ani nenajde vhodná osoba, která by vůbec mohla kroniku psát. Na druhé straně je ale jistě ku škodě věci, když kronika v obci chybí.

K předloženému návrhu zákona měla řadu výhrad také Vláda ČR. V prvé řadě, podle vládního usnesení, má-li obec povinnost vést kroniku obce ze zákona, odporuje to především současnému zákonu o obcích a je to v jistém rozporu se samosprávným působením obce. Také otázka nahlížení do kronik za účasti kronikáře je z pohledu Vlády ČR záležitostí problematickou.

Než-li shrnu hlavní důvody, podle nichž náš výbor doporučil Senátu zamítnout návrh tohoto zákona, chtěl bych předeslat, že v návrhu nového zákona se doporučuje vést kroniku počítačovým systémem a pořizovat kopie z kronik běžným kopírovacím způsobem. Tato problematika je řadou obcí již řešena po několik roků bez jakéhokoliv zákonného doporučení, neboť se jedná o čistě technickou záležitost, pro níž není nutnost zákonného ustanovení. A nyní ve stručnosti proč VUZP navrhuje Senátu návrh zákona o kronikách obcí zamítnout.

1.? Návrh zákona neřeší povinnost či dobrovolnost vedení kronik ze strany obcí.

1.? V návrhu zákona není zmíněno opatření, které by zamezilo zcizení, zničení nebo znehodnocení kroniky. V řadě míst bohužel ke zcizení či zničení obecních kronik došlo.

1.? Návrh zákona totiž vůbec nezmiňuje to podstatné. Tím je otázka samotného kronikáře, který je hlavním tvůrcem vedení kroniky v obci. Nejsou stanoveny požadavky, kvalifikace, odbornost ani případná zmínka o odměně kronikáři, tak jak o tom zřetelně pojednávalo již mnou dříve zmiňované vládní nařízení z roku 1932. V této souvislosti chci ještě doplnit, že kronika musí být vedena nejen s jistou odbornou erudicí, ale především s osobním zájmem, pochopením, láskou a nestranností. Nutná je i pravidelná, skoro každodenní, evidence dějů a událostí v obci.

1.? V § 4 návrhu zákona nevystihuje poslední věta přesně smysl a podmínky, za jakých pravidel obec na něčí návrh zápis v kronice opraví, doplní nebo jinak změní.

1.? Výbor nedoporučuje v případě nepřijetí tohoto zákona zrušit dosavadní zákon z roku 1920 a příslušné vládní nařízení z roku 1932 a to do doby, než bude přijat nový přesnější zákon, který bude reflektovat na zmiňované nedostatky.

1.? Současně je potřeba odmítnout stále platnou směrnici Ministerstva kultury z roku 1950, podle níž měli kronikáři vést kroniku tak, aby v ní byla zachycena především účast obce při budování socialismu, což ze současného pohledu lze považovat za absurdní věc. Předpokládám, že tento problém Ministerstvo kultury uvede v nejbližší době na správnou míru.

Co říci závěrem mé zpravodajské zprávy. Nepřijmeme-li tento návrh zákona, nic vážného se nestane, zůstane v platnosti dosavadní sice archaický zákon i poměrně dobře vyhovující vládní nařízení, které určitě další kronikářské aktivity neohrozí ani neomezí. Řada kronikářů již vede svoji kroniku na počítači, aniž by k tomu potřebovala jakoukoliv zákonnou normu. Rovněž pořizování fotokopií nikomu nečiní žádné problémy. Nový zákon by měl být kvalitnější toho předchozího. V tomto případě ale tomu tak není. Vedle našeho výboru se na tom shodují totiž i pracovníci archivů, muzeí, četní starostové a většina kronikářů v mém volebním obvodu, s nimiž jsem návrh zákona o kronikách obcí osobně projednával a kteří navrženou novelu tohoto zákona vesměs odmítají.

Na úplný závěr mi dovolte, abych vás seznámil s usnesením Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, které bylo přijato na 22. schůzi našeho výboru 18. ledna letošního roku. Po úvodním slově navrhovatelky paní poslankyně Parlamentu ČR Dr. Jitky Gruntové a po mojí zpravodajské správě Výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR projednávaný návrh zákona zamítnout. Zpravodajem určuje mne a pověřuje předsedu Výboru senátora Jiřího Brýdla, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Toť vše. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, za vaši podrobnou zpravodajskou zprávu, a vás, kolegyně a kolegové, se táži, zda někdo z vás navrhuje, aby Senát se tímto návrhem zákona nezabýval. Mám zde několik přihlášených, první kolega Šneberger. Kolega Šneberger chce navrhnout nezabývat se?

Senátor Jiří Šneberger: Pane předsedající, nechci navrhnout se nezabývat, ale vím, že to chce navrhnout kolega Rakušan, tak ho předřadím před svůj příspěvek.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Takže prosím, pane kolego.

Senátor Jan Rakušan: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Chci dokázat to, co jsem včera v pozdních večerních hodinách zde navrhl, že myslím vážně, a navrhuji s tímto zákonem se nezabývat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Takže padl návrh nezabývat se, budeme o tomto návrhu ihned hlasovat.

Vážené kolegyně a kolegové, budeme hlasovat o návrhu kolegy Rakušana, aby se Senát nezabýval návrhem zákona o kronikách obcí. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo nesouhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 16 skončilo. Registrováno 68, pro 12. Návrh nebyl přijat. Otevírám tedy obecnou rozpravu. Jako první se do obecné rozpravy hlásí pan kolega Kubera, prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně …

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Omlouvám se, pane kolego. Pan kolega Šneberger je teď na řadě. Byla to moje chyba, ale tam jste mi potom už vypadl z přihlášených, pane kolego.

Senátor Jiří Šneberger: Já jsem vypadl tím, že jsem dal přednost panu kolegovi Rakušanovi, ale avizoval jsem svůj příspěvek po něm jako první přihlášený. Ale v podstatě se nic nestalo. Můj příspěvek bude velmi krátký. Já bych chtěl podpořit všechny argumenty, které tady řekl zpravodaj výborový a chtěl bych přidat ještě jeden argument, a to je zjevný rozpor tohoto zákona se zákonem o archivnictví, protože zcela evidentně zákon o archivnictví říká, že i kronika, která je součástí archivu, má speciální možnost nahlížení, což tento zákon popírá. To znamená, byly by tady v rozporu kroniky měst, které mají archiv a kroniky obcí, které archiv nemají. A pak by měly obě dvě jiný režim pro nahlížení občanů, což je zjevně velmi špatně. Takže podporuji návrh zpravodaje tento návrh zákona zamítnout. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji a ještě jednou se omlouvám kolegovi Kuberovi i kolegovi Šnebergovi. Takže pane kolego, máte teď slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Není zač a není proč. Já začnu tím, co mě zaujalo v projevu paní předkladatelky, kdy řekla, že v zákoně je věta napsaná - každá obec vede kroniku, neznamená, že každá obec musí vést kroniku. To je velmi závažné sdělení a teď se netýká jenom kronik, ale obecně, protože v mnoha zákonech jsou věty typu: obec zřizuje komisi, kraj zřizuje záchytnou stanici, a je velmi důležité, aby bylo naprosto jasné, jestli tyto věty znamenají, že musí anebo může – a to je velmi závažná věc ústavněprávní, protože například u oněch záchytných stanic některé kraje si věc vyložily tak, že záchytné stanice zřizovat nemusí, už jen z toho prostého důvodu, že ony mají zřizovat a ministerstvo určuje, kolik mají vybrat. Jen pro vaši představu v jednom kraji činí zřizovací náklady až 23 milionů korun a provozní ročně 18 milionů korun, takže to není tak úplně bezvýznamné a vždycky se říká, že si to nevyžádá žádné významné náklady na veřejné rozpočty. Totéž platí o kronice. Teď je situace taková, že prostě kronikáři nějak jsou většinou v nějaké dohodě o provedení práce nebo o pracovní činnosti, jsou nějak z obecných rozpočtů placeni a je nepochybné, že kroniky mají své místo a mají svůj význam. Většina obcí a měst ty kroniky vede už proto, aby ti, kteří byli nebo jsou starostové, byli na věčné časy v dějinách zaznamenáni, že tam v té obci působili. Z tohoto hlediska je kronika určitě správná. Za méně správné ovšem považuji, že by rada obce, která díky zákonodárcům má svých starostí dost, ještě snad rozhodovala a předkládal jí kronikář, co do té kroniky má nebo nemá dávat. Situace je přesně obrácená. Kronikář mě pravidelně navštěvuje a žebrá a prosí, jestli bych pro něj neměl nějaké fotky, výstřižky nebo něco, protože ne všechny obce – já sám sebe za to kritizuji – nevedou dobře historii té obce a dnešní moderní technika netočí, nefotografuje všechny domy. Já jsem viděl německou knihu, kde u každého domu v tom městě můžete zjistit, kdy se postavil, kdo v něm celou dobu bydlel, a to se u nás nevede. Nevede se třeba ani stav nemovitostí před stavebními úpravami a po, což je také součást historie každé obce, každého města. Takže není pochyb o tom, že kroniky mohou být, ale zase je to typický příběh, kdy sociální inženýři chtějí prostě všechno naprogramovat. Obce je vedou i bez vás a vůbec vás k tomu nepotřebují.

Já mám připraven ten pozměňovací návrh jenom pro případ, kdyby náhodou neprošlo zamítnutí, což nepředpokládám, ten pozměňovací návrh je velmi jednoduchý. On ruší všechno, co v kronikách je napsáno, čili ruší oba ty staré zákony a v tu chvíli by o kronikách nebylo nic. A protože stále ještě máme samosprávu, vás ujišťuji, že 99 % obcí a měst nadále bude vést kroniky a zákonodárce k tomu nepotřebuje. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Prosím pana senátora Fejfara, aby se ujal slova. Připraví se pan kolega Pavel Eybert.

Senátor Petr Fejfar: Vážený pane místopředsedo, kolegyně kolegové, paní poslankyně. Já na závěr chci říci, že myslím, že tento návrh zákona není naprosto zamítnutí hodný a věřím, že k němu ještě bude poměrně dlouhá diskuse. Na závěr řeknu i svůj názor, který bude hlasovatelný. Ale já bych chtěl říci, že jsem si vytiskl původní návrh zákona nebo původní zákon 80 z roku 1920, který je velice krátký a všem těm, kteří tady budou říkat, nebo říkali přede mnou, že nakládáme na bedra obcí další povinnost, tak jim chci říci, že to tak úplně pravda není, protože podle původního zákona 80 je v prvním paragrafu uvedeno, že každá politická obec je povinna vésti kroniku. Jest povinna. Kdežto nový návrh zákona říká, že vede obecní kroniku. Domnívám se, že tomu tak není, protože pokud vede kroniku, vede ji, pokud ji nevede, není v zákoně uvedena sankce. A já si myslím, že není potřeba, aby každá „povinnost“ nebo něco, co obec má konat, nebo kdokoliv jiný, bylo pod sankcí.

Dovedu si představit spoustu věcí z běžného života, kde třeba slibujeme v manželství věrnost, a věrni nejsme. Ale také za to nám nikdo ruku nebo některý z údů neusekne. (Oživení v sále.) Promiňte mi tuto odbočku, tady zprava zaznívají nesouhlasné názory.

Myslím si, že nejpodstatnějším pozitivem návrhu zákona je skutečně možnost vést kroniky v elektronické podobě. Kroniky, jak jsme slyšeli a uslyšíme, jsou určitě závažným historickým pramenem, ze kterého čerpáme, a bylo by dobré, aby po nás také někdo mohl čerpat tyto věci o našich městech a obcích.

Ale bohužel, a sám se k tomu přiznám, přátelé, můj rukopis je tak strašný, že sám po sobě často něco nepřečtu. A možná, že už v současné době nebo v blízké budoucnosti najít kronikáře, který nejenže kroniku povede v elektronické podobě a pak ji bude přepisovat nebo bude hledat někoho, kdo prostě umí hezky psát a bude to čitelné a přepíše potom elektronickou podobu kroniky do psané, myslím si, že to není dobré.

Vidím tady skutečně, že v tomto případě, pokud umožníme vésti kroniku v elektronické podobě s číslovanými listy atd., že možná v našich obcích najdeme více kronikářů a potom nebude pravda to, že jedna třetina obcí, jak zde říkal pan zpravodaj, nevede obecní kroniku. Myslím si, že s technikou je to daleko snazší a jednodušší.

A proto bych vás chtěl na závěr požádat, abyste případně podpořili můj návrh, který zní: schválit navržený návrh zákona ve znění postoupeném PS.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Pan kolega Fejfar předložil návrh schválit návrh zákona. A prosím Pavla Eyberta, aby se ujal slova, připraví se kolega Jiří Pospíšil.

Senátor Pavel Eybert: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Tento zákon – mám na mysli zákon z roku 1920 – je přesně ukázkou, k čemu jsou často zákony, které zde projednáváme a schvalujeme. Čtyřicet procent obcí kroniku nevede, obce, které kroniku vedou, nedodržují většinu ustanovení, která jim tento zákon vzniklý za dávných let ukládá. Letopisecké komise neustanovuje prakticky žádná obec, atd., atd. A přesto se nic neděje.

Přijmeme-li nový zákon, dopadne to podobně. Ty obce, které kroniku chtějí vést, ji povedou dál. Ty, které nenašly dostatek sil, ji nepovedou dál zákon nezákon.

Jsem rád, že naše městečko kroniku vede a jsem rád za každou kroniku, která vedena je. Nařídit to však zákonem mi připadá nepatřičné. Zastupitelstva obcí a měst mají svoji suverenitu a pomocí svého rozhodování a úsilí mají dostatek možností i pravomocí postarat se o to, aby kronika vedena byla, kronikáři odměňováni, kronika pořízena písemně i elektronicky atd. Netřeba jim do toho mluviti.

Obsah kroniky u velkého města a u malé obce musí být nutně jinak strukturován, schopnosti kronikářů jsou různé, představy zastupitelstev také. Nechme tedy na místních samosprávách, aby ve své kompetenci pro tuto problematiku našly, schopnosti kronikářů jsou různé, představy zastupitelstev také. Nechme tedy na místních samosprávách, aby ve své kompetenci pro tuto problematiku našly řešení.

Váhám nad zrušením zákona z roku 1920 či ponecháním v jeho původní podobě, neboť ho vnímám jako součást naší historie, jako jakousi starožitnost, sice nefunkční, uloženou do skříně, přesto však jako doklad o minulosti. Tam si ho však můžeme ponechat i při jeho zrušení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Prosím pana senátora Jiřího Pospíšila, aby se ujal slova.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, dámy a pánové, já jsem chtěl promluvit víceméně technicky.

Naprosto nechápu debatu o tom, jestli obec jest povinna vést kroniku nebo obec vede kroniku. To je docela „srandovní“, že i v takto váženém shromáždění se někteří domnívají, že když zákon říká, že třeba občan podá daňové přiznání, že jsou zde i senátoři, kteří se domnívají, že ho může nepodat.

Ten zákon vlastně nedává jinou možnost, než vést kroniku, a když obce nevedou kroniku, tak prostě porušují zákon. A otázka je, jestli je vůle to řešit nebo není vůle to řešit. Myslím, že není vůle to řešit, protože prostě ano, je to historický zákon a v podstatě každý nechá na obci, zda kroniku vede nebo nevede. Ale situace je jasná, porušuje zákon, když kroniku nevede a je úplně jedno, jestli je tam napsáno, že jest povinna a nebo vede kroniku. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pan kolega Jiří Pospíšil byl posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Ptám se, kdo z vás chce ještě vystoupit. Nikdo není přihlášený, takže obecnou rozpravu končím.

A teď prosím paní poslankyni, jestli se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Paní poslankyně, máte slovo.

Poslankyně Jitka Gruntová:Vážené kolegyně a kolegové, děkuji za připomínky, které byly obdobné, jako zazněly při projednávání ve výboru a které ve své velké většině vycházejí i z negativního stanoviska vlády, se kterým jste se jistě seznámili a na které tady částečně reagoval pan zpravodaj. A já se domnívám, že je dobré probrat si stanovisko vlády podrobněji.

Omlouvám se, že vás poněkud zdržím, ale chci prokázat, že stanovisko vlády obsahuje věcné i formální nedostatky a že se tudíž nesouhlasné stanovisko vlády opírá o argumenty, které jsou v rozporu s naší platnou legislativou.

Vláda totiž jako první argument uvádí: „Navržené stanovení povinností obcí vést kroniku vláda považuje za nevhodný a neopodstatněný zásah do samosprávy obcí.“

K tomu konstatuji to, co už tady zaznělo, že dosud platí zákon č. 80/1920 Sb., který tuto povinnost obcí zavedl již téměř před 86 lety.

K druhé výhradě vlády, že návrh je v rozporu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, protože neupravuje v souladu s archivním zákonem nahlížení do kroniky jako archiválie, mám dvě námitky.

Za prvé. Pamětní kniha obecní, pro kterou se vžilo označení kronika, je včetně přílohy dokumentem vzniklým z činnosti obce a samozřejmě se na ni vztahuje archivní zákon. Kronika se považuje za dokument trvalé hodnoty a má skartační znak A. Archiválií se však stává až po uplynutí skartační lhůty, tedy po uplynutí deseti let od jejího uzavření, kdy se kronika předá k trvalému uložení do příslušného archivu, jak to stanovuje náš archivní zákon. Teprve tehdy se kronika stane archiválií a nahlížení do ní se řídí archivním zákonem. Do té doby se na kroniku vztahuje vnitřní předpis obce pro výkon spisové služby, který obsahuje základní pravidla pro manipulaci s dokumenty.

Současně je také v platnosti nařízení vlády č. 169/1932 o pamětních knihách obecních, které ovšem není v souladu se zákonem archivním. Konkrétně § 6 zmíněného vládního nařízení ukládá totiž kronikáři úkol uschovávat kroniku v uzamčené skříni, zpravidla ve škole, na obecním úřadě nebo na úřadě notáře, a popsaná kronika pak má být „bezpečně uložena např. v místním muzeu, archivu nebo v obecní kronice“.

Jestliže tedy obec uloží popsanou pamětní knihu, kroniku v obecní knihovně, naplnila platné vládní nařízení. Ale je to i respektování archivního zákona, který stanoví uložení v archivu?

Za druhé. Nahlížení veřejnosti do kroniky upravuje citované vládní nařízení takto:

„Jiným osobám může povoliti nahlédnutí obecní (městská) rada vyslechnuvší předtím kronikáře.

Odpírá-li se toto povolení, může je udělit dozorčí úřad (§ 10), pokud jde o nahlédnutí v pamětní knihu obecní za účelem studijním. V obou případech děje se nahlédnutí za dozoru kronikáře, jenž o tom vede zvláštní záznam.“

V praxi se toto nařízení zdaleka nedodržuje. Kronika uložená na obecním úřadě často bývá k nahlédnutí předkládána za dozoru zaměstnance úřadu, v menších obcích i starosty, a neznám kronikáře, který by si vedl o nahlížení do kroniky zvláštní záznam. Obec prostě plní svou odpovědnost za pamětní knihu obecní a zajišťuje její uložení i nahlížení do ní způsobem, který vyhovuje nejen místním podmínkám, ale naplňuje i zákon číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Z této praxe vychází náš návrh a ponechává obci pouze povinnost zabezpečit kroniku proti ztrátě, poškození a neoprávněnému přístupu s tím, že nahlížení do kroniky obec vymezí sama, pokud její text přímo nezveřejní například na webové stránce.

Je samozřejmé, že pro nahlížení do kroniky ručně psané nebo do kroniky v podobě tištěné vázané papírové knihy s číslovanými listy, která je uložena k budoucímu uložení v archivu, je nutno uplatňovat přísnější režim, a proto se navrhuje právě na základě požadavku archivářů, aby se nahlížení do ní dělo pod dohledem kronikáře. Je tomu tak ostatně i v dosud platném vládním nařízení.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Promiňte, paní poslankyně, ale mám pocit, že toto mělo být součástí vaší zpravodajské zprávy. Nyní byste v podstatě měla zhodnotit proběhlou diskusi. Nechci vás však omezovat ve vašich právech.

Poslankyně Jitka Gruntová: Dovolím si jenom podotknout, že tím vlastně reaguji i na připomínky, které tady zazněly.

Zazněla tady i připomínka o tom, že starosta má být členem komise letopisecké. O letopiseckých komisích se hovořilo a hovoří se o nich vlastně i ve třetí výhradě vlády, která říká, že návrh obsahuje řadu neurčitých ustanovení týkajících se zejména zápisů do kroniky, jejich oprav, doplnění a jiných změn. Podotýkám, že dosud platná legislativa je v tom směru přesná a důkladná, ovšem zastaralá a v některých případech opravdu není v souladu se zákonem 128, jak jsme na sebe s panem kolegou kývali hlavou. Já že mám pravdu a vy že ne.

Například v § 2 zákona o pamětních knihách obecních se v obci zřizuje letopisecká komise, kterou podle vládního nařízení 169 tvoří starosta obce a dva občané ustanovení k tomu zastupitelstvem. Podle zákona o obcích v § 122 však komise zřizuje rada, kdežto zastupitelstvo podle § 117 zřizuje výbory, přičemž povinné jsou jenom dva.

Povinnost zřizovat letopiseckou komisi je tedy nad rámec platného zákona o obcích a starostovi se zde současně ukládá povinnost, která je rovněž nad rámec tohoto zákona.

Náš návrh oproti stávající legislativě ponechává větší pravomoc obci a jejímu rozhodnutí. Vím, že kroniky se píší, i když ne ve všech obcích, takže tento návrh neznamená zásah do rozpočtu obcí, jak nám vyčítala vláda. K tomu by došlo v případě, že bychom respektovali oprávněné připomínky kronikářů, kteří často pobírají za svou práci spíše jen symbolickou finanční odměnu, nikoliv částku, která odpovídá vynaloženému času, protože při přepočtu odměny na hodinovou mzdu tato často nedosahuje ani jedné koruny. To je částka nesrovnatelně nižší než odměna vyplácená zastupitelům obce, kteří výkonu své funkce věnují mnohdy daleko méně času a námahy, než kronikář vytváření a přepisu zápisů do kroniky a shromáždění dokumentní přílohy.

Je věcí právě těchto zastupitelů, aby objektivně a spravedlivě práci kronikáře hodnotili, a možná stojí za zamyšlení, jestli právě nedostatečné finanční ohodnocení kronikářské práce není jedním z důvodů, proč některé obce nemohou tuto funkci obsadit.

Vážené kolegyně a kolegové, při vší úctě k zákonu, který založil v našem novodobém státu tradici obecních kronik, si předkladatelé uvědomují, že je zastaralý a současné praxi nevyhovuje. I my jsme vycházeli z konzultací s archiváři, kronikáři, s historiky i legislativci a využila jsem i svých mnohaletých zkušeností, kdy jsem pracovala jako metodička pro kronikářství, kdy jsem kroniku psala za minulého i za současného režimu, kdy s kronikami pracuji jako historička.

Děkuji vám za pozornost a věřím, že tento zákon očekávání kronikářů i vás, historiků, naplní, že kroniky budou mít svůj nový zákon. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní poslankyně. Pane zpravodaji Kalbáči, chcete se vyjádřit k rozpravě? (Ano.) Máte slovo.

Senátor Josef Kalbáč: Velice stručně. V rozpravě vystoupilo celkem 6 senátorů, z toho kolega Rakušan navrhl zákonem se nezabývat, což neprošlo, kolega Šneberger, kolega Kubera, kolega Eybert a kolega Pospíšil fakticky svými vystoupeními podpořili návrh výboru, pouze kolega Fejfar dal návrh, aby byl zákon podpořen.

To je vše, co v tuto chvíli k tomu asi mohu říci.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji. Byly předloženy návrhy k hlasování, o kterých budeme za chvíli hlasovat.

Nejdříve budeme hlasovat o návrhu kolegy Fejfara, abychom schválili předložený návrh. Kolegyně, kolegové, zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

V hlasování č. 17 z registrovaných 71 bylo pro 13. Návrh byl zamítnut.

Přistoupíme ke druhému hlasování onávrhu z výboru, který zní zamítnout tento návrh.Zahajuji hlasování.

Kdo je pro zamítnutí tohoto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

V hlasování č. 18 z registrovaných 71 bylo pro 55. Návrh byl schválen,tzn., že jsme zamítli návrh tohoto zákona.

Děkuji vám, paní poslankyně, za práci s oběma zákony, děkuji panu zpravodajovi.

Na závěr ještě přistoupíme k hlasování o pověření kolegy Kalbáče a Brýdla, aby zastupovali Senát a přednesli odůvodnění usnesení Senátu na schůzi PS.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V hlasování č. 19 z registrovaných 67 bylo pro 48. Návrh byl schválen a tím jsme ukončili projednávání tohoto návrhu zákona o kronikách.

Přistoupíme k dalšímu bodu našeho programu, kterým je projednávání

Návrhu zákona o registrovaném partnerství

a o změně některých souvisejících zákonů

Je to senátní tisk č. 203.

A nyní prosím paní poslankyni Taťánu Fischerovou, aby nás seznámila s návrhem zákona. Dobrý den paní poslankyně a prosím, ujměte se slova.

Poslankyně Taťána Fischerová: Hezký dobrý den, pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Jsem moc ráda, že tu dnes před vámi stojím a jsem ráda, že vás mohu z tohoto místa pozdravit. Jsem tu poprvé a tak možná trochu náhodou, protože hlavní překladatelkou zákona, který dnes projednáváme, nejsem já, ale paní poslankyně Anna Čurdová, která je v tuto chvíli ve Štrasburku, a tak mi opět připadl úkol, abych před vámi tento zákon obhajovala.

Já se domnívám, že je málo zákonů jako tento, o jehož detailech by věděl každý občan naší republiky, natož politici. A proto vás uchráním nějakých podrobností a zmíním se pouze o třech hlavních bodech, které tento zákon obsahuje. Podle tohoto zákona je umožněno dědit v první linii, je možno získat informace o zdravotním stavu partnera a je možno získat dítě do výchovy, svěření dítěte do výchovy, nikoli však adopce. Myslím si, že to jsou hlavní tři body za všechny ostatní. Já bych se spíše ráda velmi stručně věnovala tomu, co tento zákon neobsahuje. Stále se objevuje, že autoři tohoto zákona staví registrované partnerství na roveň manželství. Nikdy to nebylo ambicí autorů ani předkladatelů, naopak, tento zákon se v mnoha bodech liší od manželství, jak v nějakých daňových paragrafech, tak v sociálně-právní nebo sociálně-ekonomické problematice.

Za všechny bych zmínila neexistenci institutu společného mění. To nám bylo vytýkáno po schválení ve sněmovně, že je to vlastně základní nedostatek tohoto zákona. Záměrně se autoři vyhýbali tomu, aby šli na body, které by mohly vést ke zneužití tohoto zákona. Tento zákon je opravdu velmi přísný, rozhodně nebude pro každého a kromě tohoto bodu, kde neexistuje možnost mít společné jmění, je tam také přísná vyživovací povinnost pro případ, že se partneři rozejdou. Myslím si, že je to minimalistická a velmi přísná norma, která je tu právě proto, aby zabránila jakékoli možné spekulaci.

Další bod, u kterého bych se ráda zastavila je slovo homosexuál. Vy, kdo jste nahlédli do zákona, musíte potvrdit, že v celém návrhu zákona se jedinkrát nevyskytuje slovo sex nebo homosexuál. Je to zákon pro osoby stejného pohlaví. A po schválení zákona jsem již několikrát zaslechla názor, že vůbec není vyloučené, že právě tohoto institutu budou využívat osamělé staré ženy, které si tak mohou pomoci ve své osamělosti a zjednodušit jednání před úřady. A i my, kteří nemáme tyto problémy, víme, jak tato jednání jsou někdy složitá.

Pokud jde o skupinu lidí s odlišnou sexuální orientací, domnívám se, že tento zákon využijí zejména ti, kdo spolu žijí dlouhá léta ve stabilním svazku, protože to je zákon pro ty, kteří touží po stabilitě. Jsou to lidé, a musím to připomenout, kteří řádně platí daně a často jsou věřící. Kdybych to měla shrnout, řekla bych, že tento zákon je o solidaritě a odpovědnosti a proto věřím, že i tady se dnes najde většina, která mu umožní přijít na svět. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní poslankyně za vaši zprávu. Návrh zákona byl přikázán výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, který určil jako svoji zpravodajku kolegyni Alenu Palečkovou a přijal usnesení pod číslem 203/3. Dále byl přikázán ústavně-právnímu výboru, ten má svého zpravodaje pana kolegu Jaroslava Kuberu. Výbor nepřijal žádné usnesení a záznam z jednání je pod číslem 203/2 a Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor nepřijal žádné usnesení, záznam z jednání je pod číslem 203/1 a zpravodajkou výboru je paní kolegyně Liana Janáčková, kterou nyní žádám o její zpravodajskou zprávu.

Senátorka Liana Janáčková: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, dámy a pánové. Vzhledem k tomu, že náš výbor nepřijal žádné usnesení, omezím se v této chvíli pouze na osvětlení, jak bylo hlasováno v našem výboru. Takže po předložení zpravodajské zprávy panem Vladimírem Koníčkem a po proběhlé diskusi bylo hlasováno o tomto návrhu a po předložení návrhu schválit bylo hlasováno takto: 4 byli pro, 3 proti a jeden se zdržel z celkem osmi přítomných. To je zatím vše, co k tomu mohu říci.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní zpravodajko. Ptám se paní senátorky Aleny Palečkové, zda chce vystoupit jako zpravodajka výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Prosím, máte slovo.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Náš výbor se také zabýval touto předlohou a mám pocit, že jsme byli jediným výborem, který usnesení přijal. Jednání bylo velmi poklidné, byla samozřejmě konstatována velká citlivost této předlohy, uvědomujeme si, že je to jistým způsobem průlom do tradiční situace manželských svazků, který má svoji tisíciletou tradici. Konstatovali jsme, že za současného stavu legislativy v této oblasti a nedopracovanosti civilního práva je samostatná úprava této záležitosti lepším řešením. Nicméně v budoucnosti by jak úprava registrovaného partnerství, tak celá úprava rodinného práva měla být podle názoru, který tam zazněl být součástí občanského zákoníku. Konstatovali jsme v podstatě, že tato předloha sehrává spíše takovou symbolickou roli, která má umožnit usnadnění přijetí osob s odlišnou sexuální orientací ve společnosti a zabývali jsme se také tou oblastí, která se speciálně dotýká našeho výboru, to znamená oblasti informování partnerů o zdravotním stavu.

Zjistili jsme, že ta úprava je stejná jako u manželů a bohužel stejně nepřesná a stejně nedostatečná, ať už se to týká možnosti nahlížení do zdravotnické dokumentace, které je prakticky nemožné v tuto chvíli, tak informování lékaře, které je spíše koncipováno jako poučení lékařem nemocného nebo členů jeho rodiny o tom, jakým způsobem má vlastně spolupracovat, aby léčba byla účinná. Není to příliš do podrobností rozpracováno.

Na základě toho všeho, co jsem tady řekla, proběhlo hlasování a v tom hlasování z 9 přítomných členů výboru 7 se vyjádřilo pro přijetí této přílohy, jeden byl proti a jeden se zdržel hlasování. A teď mi dovolte, abych přednesla usnesení výboru. Po odůvodnění zástupců předkladatele poslankyně Kateřiny Konečné, zpravodajské zprávě mojí a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou a určuje zpravodajkou výboru projednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátorku Alenu Palečkovou. Tolik zpravodajská zpráva. Další případně v obecné rozpravě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně a ptám se zpravodaje ústavně-právního výboru, jeho předsedy pana Jaroslava Kubery, zda chce vystoupit. Prosím, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Ano, pane předsedající. Dámy a pánové, ÚPV na své 16. schůzi dne 11. ledna projednal návrh zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Po úvodním slově poslankyně Kateřiny Konečné, která vystoupila jako zástupce navrhovatele a po zpravodajské zprávě senátora Jaroslava Kubery a po rozpravě ÚPV nepřijal žádné usnesení k senátnímu tisku č. 203. Po celou dobu hlasování bylo přítomno všech 11 senátorů ÚPV.

Pro návrh – doporučit Senátu projednávaný návrh zákona schválit – hlasovalo 5 senátorů, proti tomuto návrhu nehlasoval nikdo, 6 senátorů se zdrželo hlasování. Návrh nebyl schválen. Pro návrh – doporučit Senátu projednávaný návrh zákona zamítnout – hlasovali 4 senátoři, proti tomuto návrhu hlasovalo 6 senátorů, 1 senátor se zdržel hlasování. Ani tento návrh nebyl schválen.

Pro pozměňovací návrh hlasovali 2 senátoři, proti hlasovali 3 senátoři, 6 senátorů se zdrželo hlasování. Ani tento návrh nebyl schválen. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolegyně, kolegové, táži se, zda chce někdo navrhnout, aby se Senát tímto návrhem nezabýval. Nikoho nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. Jako první se do obecné rozpravy přihlásil písemně pan kolega Jan Rakušan. Pane kolego, prosím, máte slovo. Připraví se Josef Pavlata.

Senátor Jan Rakušan: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, kolegyně, kolegové, jsem rád, že tento tolik potřebný zákon konečně doputoval do horní komory. A věřím, že právě při jeho projednávání osvědčí Senát svou moudrost a společenskou potřebnost. Jako lékař jsem dnes poprvé také rád, že v našem sboru zasedá hodně lékařů. Věřím, že svým kolegům v jednotlivých klubech měli dostatek času vysvětlit, že homosexualita není nemoc, a nemůže být tudíž léčitelná. Dokonce mně vadí, že skupina lidí s jinou než většinou heterosexuální orientací je označována za menšinu. Z mého pohledu patří homosexuální spoluobčané do velké skupiny všech našich demokratických občanů, s všemi právy na lásku, radost ze života, přístup k bohu, rovnost v zaměstnání apod.

Vzhledem k tomu, že jsem byl osloven mnoha náboženskými skupinami a věřícími, cítím potřebu vyjádřit se k problematice jiné sexuální orientace i z tohoto pohledu. Dosti často ten či onen řečník při svém projevu zde zmiňoval, že je věřící. Domnívám se, že víra v boha je věcí intimní a soukromou. Proto mě většinou poznámky o víře připadaly v projevech kolegů za nadbytečné. Tímto se jim omlouvám, protože i já chci v této věci učinit osobní vyznání. Věřím v boha, který je plný lásky a odpuštění, ale samozřejmě také tolerance a velkorysosti převyšující meze našeho lidského chápání. Při přípravě dnešního vystoupení jsem si vzpomněl na Feuchtwangerův román Lišky na vinici. Dovoluji si odcitovat několik vět z debaty mezi dogmatickými věřícími a americkým filozofem Franklinem. Citát: Mohl byste nám vysvětlit, proč jste nikdy svou víru v nejvyšší bytost veřejně nevyslovil? Franklin s lehkým úšklebkem odpověděl: Nemyslím, že by nejvyšší bytost o takovéto veřejné prohlášení nějak stála. Alespoň jsem nikdy nepostřehl, že by dělala rozdíl mezi věřícími a nevěřícími tím, že by třeba nevěřícím vypálila nějaké zvláštní znamení své nelibosti. Snad ještě jednu větu. Domnívám se, řekl Franklin, že nejvyšší bytost ctíme nejlépe tak, že se chováme řádně k ostatním bytostem, které stvořila. Definitivní konec citátu.

Paralela s našimi spoluobčany s jinou sexuální orientací je snad více než zřejmá. Rád bych se sice přiblížil k závěru svého vystoupení. Ale při psaní svého příspěvků mě napadlo ještě několik pohledů a myšlenek. Dovolte mi, abych o nich tedy krátce pohovořil.

Naše komora ve své věkové struktuře připravuje a schvaluje zákony pro generace budoucí. Celou řádu námi přijatých norem nebudeme moci z důvodu věčného koloběhu života sami konzumovat. Pokud jsem měl možnost hovořit s mladými lidmi, a zde podotýkám, nejedná se o žádný průzkum, jen o můj osobní dojem, setkal jsem se vždy s Čechy, Evropany, s vysokou dávkou tolerance, a to zejména v právě zmiňovaném problému. V závěru prosím kolegy, kteří chystají pozměňovací návrhy z důvodu vylepšení tohoto zákona, aby je nepodávali. Věřím, že každý dnes najde odvahu odpovědět na tento zákon dle svého svědomí: ano-ano, ne-ne.

Já sám navrhuji tento zákon schválit, ve znění nám postoupeném PS. Ti, kteří tento zákon nedokáží podpořit, nebo alespoň hlasovací místnost opustit, by se měli zamyslet nad tím, zda si chtějí ponechat ve svém slovníku dále slova jako snášenlivost, tolerance, velkorysost. Chci podotknout, že jsem heterosexuál. Ale fakt, že jsem heterosexuál nepovažuji za svoji přednost či zásluhu, ale jen za fakt, že jsem se s tímto postojem k druhému pohlaví narodil. Ještě jednou, prosím, podpořte tuto normu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Prosím pana kolegu Pavlatu, aby se ujal slova. Připraví se paní senátorka Palečková.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, já bych chtěl na úvod své řeči říci, že rok 1989 nám přinesl především svobodu. A hodně lidem přinesl také něco, co bych nazval osvobozením. Byla to v případě, o kterém chci hovořit, došlo k tomu, že spousta umělců, výtvarníků, zpěváků, fotografů, režisérů, sportovců, tiskových mluvčích (smích), dokonce i politiků se přihlásilo ke své sexuální orientaci. Svoboda jim to umožnila. Oni se tím osvobodili. Já bych v této chvíli chtěl se rovněž přihlásit ke své sexuální orientaci. A chtěl bych vám říci, že jsem heterosexuál; jsem dokonce ortodoxní heterosexuál (smích); a pravda je, že čas od času vzpomínám na doby, kdy jsem býval úspěšný ortodoxní heterosexuál (hlasitý smích).

Ale to všechno jsou přesně věci, za které bych se chtěl, za to, že je tady říkám – prostřednictvím pana předsedajícího - pokárat, protože to vůbec nesouvisí nijak se zákonem, který máme nyní před sebou. Protože ten předložený zákon nemá nic společného se sexuální orientací. Ten nemá nic společného se sexuálními praktikami. Tyto všechny věci byly, jsou a budou. Ten zákon je nezakazuje. Ten zákon je nepovoluje. Ten o nich totiž vůbec nemluví.

Zákon dle mého názoru je totiž především o ochraně menšin. Předložený návrh zákona do českého právního řádu zavádí institut registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. ČR se přijetím této úpravy zařadí do společnosti prozatím 12 západoevropských zemí, kde je svazek osob stejného pohlaví také upraven. Tento zákon – přes řadu dílčích nedostatků, které jsou velice dobře popsány ve zprávě našeho legislativního odboru, je skutečným přínosem pro menšinovou, řekněme čtyřprocentní populaci, ale ve svém důsledku i pro populaci většinovou. Návrh zákona zjednodušuje život osobám stejného pohlaví v jejich vztazích a přináší těmto osobám tolik potřebnou právní jistotu ohledně jejich postavení. Znamená pro ně zjednodušení jednání na úřadech, před soudy, orgány činnými v trestním řízení. Zavádí vyživovací povinnost mezi partnery, která předchází vyživovací povinnosti dětí. A významná je i skutečnost, že partneři jsou oprávněni zastupovat se navzájem v běžných záležitostech, přijímat za druhého běžná plnění.

Partner bude vedle dětí a manžela dědit v první dědické skupině, v případě úmrtí jednoho z partnerů přejde na druhého partnera právo k nájmu bytu za podmínky, pokud prokáže, že žil s nájemcem v den smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. To všechno, tyto věci jsou přínosem oproti současnému stavu, kdy stávající zákony něco takového neumožňují a ani extenzivní výklad neumožní taková oprávnění, případně povinnosti, dovodit. Chtěl bych zopakovat to, co jsem říkal na začátku, že se domnívám, že je to zákon o ochraně menšin a podle mého názoru chránit menšinu je demokratické, zajistit jim základní podmínky pro život - dědění, přechod nájmu bytu, informace o zdravotním stavu je minimum k vyjádření ochrany menšiny podle demokratických principů. Ještě jednou chránit menšinu je demokratické. A je to hlavní důvod, pro který já tento zákon podpořím. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego a prosím paní senátorku Palečková. Připraví se kolega Jílek.

Senátorka Alena Palečková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Tento zákon má mnoho aspektů, nebo pohledů, úhlů, ze kterých se na něj můžeme dívat a určitě ve vystoupení jak předcházejících, tak následujících bude vždycky dán důraz na některý z těchto aspektů. Dovolte mi, abych se soustředila na jeden, který pro mne byl při tom rozhodování téměř nejdůležitější. Každý se tady víceméně k něčemu přiznával, i já se k něčemu přiznám. Považuji se za tolerantního konzervativce. Jsem z rodiny, kde nedocházelo k rozvodům, všechna manželství trvala v dobrém i zlém a končila vždy až smrtí jednoho z manželů. Doufám, že to tak bude pokračovat i v generacích mých dětí, synovce atd. Přesto, anebo možná právě proto, necítím ze strany tohoto zákona ohrožení statutu rodiny. Každý ale, kdo vychovával děti v období puberty, anebo si snad ještě i pamatuje na svoji vlastní pubertu, tak si musí uvědomovat, jak je to strašně složité období i pro jedince s heterosexuální orientací, jak často dochází ke konfliktům mezi dětmi a rodiči. Představte si složitost té situace pro jak toho mladého člověka, tak pro jeho rodiče, když je celá tato problematická oblast a toto problematické období ještě komplikováno zjištěním jiné sexuální orientace. Sama jsem si to uvědomovala a z těch rozhovorů, kterých jsme asi většina z nás absolvovali před projednáváním tohoto zákona, jsem se v tomto utvrdila, že určité společenské pochopení a uznání formou tohoto zákona, jako by symbolu toho přijetí společnosti osob s jinou sexuální orientací, nutně musí napomoci těm rodinám, aby se s touto situací dokázaly lépe vyrovnat, nejen rodinám, ale i těm dětem nebo mladým lidem, kterých se to týká. Toto byl pro mne pravděpodobně nejsilnější motiv, protože dospělí jedinci, kteří jsou se svou orientací vyrovnaní a mají třeba stabilního partnera, nemusí už mít takovou potřebu toho úředního potvrzení. Jak jsem již řekla, pro mne je to symbol, který může usnadnit zejména v tomto citlivém období život. Proto jsem pro přijetí tohoto zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Prosím kolegu Jílka, aby se ujal slova, připraví se pan senátor Jařab.

Senátor Adolf Jílek: Pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Paní předkladatelka nám ve své úvodní řeči řekla, myslím, že zcela správně, že ten zákon není o sexuální orientaci, že je o něčem jiném. Ten zákon takhle je. A moji předřečníci a kampaně, které byli předtím, říkají pravý opak, doslova pravý opak. Já se nejdříve vrátím k tomu, proč je chráněno manželství, rodina. Není to kvůli tělesné lásce těch dvou, kteří stvrdí svůj svazek, ať už na úřadě, před knězem nebo před jiným představitelem, ale je to o tom, že lidstvo už od té doby, co si uvědomovalo, že je lidstvem, vědělo, že musí pokračovat dále, že pokračování jeho je ve výchově dětí, nejen v plození, ale i v jejich výchově, aby měly stabilní prostředí a výchova mohla pokračovat. To je věc, kterou si musíme uvědomit, proč je tady pozitivně diskriminovaná rodina, proč tato situace tady je.

Druhá věc je tento zákon, který by na jedné straně měl pomoci lidem, kteří spolu žijí v jedné domácnosti, a to už z různých důvodů. A díky tomu, kam se ten zákon posunul, jeho chápání, tak předpokládám, že především pro ty, kteří by ho nejvíc potřebovali, tzn. ti, kteří žijí spolu, je nepoužitelný, protože ho nebudou chtít využít po akcích, které proběhly. Když nabyl účinnosti zákon v Anglii, tak jeden z nejslavnějších gayů uspořádal tzv. monstr svatbu. To jsou věci, které si myslím, že devalvují vůbec smysl tohoto zákona. Pokud bychom se měli bavit o něčem, abychom zvýhodnili ty, kteří žijí spolu ve společné domácnosti a dali jim rovná pravidla, tak se bavme o všech, kteří takto žijí. Pak pro nás je přijatelný, řekněme, francouzský model, ale tento zákon se tomu ani náhodou nepodobá, protože ten vylučuje – vyloženě říká páry stejného pohlaví, zatímco Francie umožňuje tento statut i pro nestejná pohlaví, která žijí ve společné domácnosti, ať už z kterýchkoliv důvodů.

Můj předřečník kolega Pavlata říkal, že je to zákon na ochranu menšin. Ale co ten zbytek těch menšin, kteří jsou menšinou jen proto, že žijí sami nebo žijí ve společné domácnosti s někým jiným, ale prostě na ně se tento zákon nemůže vztahovat. Proč nechceme chránit tyhle? Vzhledem k tomu, že si myslím, že tento zákon nelze opravit, aby se podobal aspoň náhodou tomu francouzskému, navrhuji, aby byl zákon zamítnut z jednoho prostého důvodu - že úmysl zákonodárce, ať byl jakýkoliv, se postavil úplně médii, prohlášeními i tím, co tady říkali moji předřečníci, někam jinam. A bavíme se pouze o velmi úzké skupině z jedné skupiny, ještě menší skupinu, pro kterou to bude, a tady si myslím, že tohle není v pořádku. Zákon má být obecný, nemá být jenom pro některé vybrané. To platí o všech zákonech a myslím si, že o tomto by to mělo platit taktéž. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pan kolega Jílek podal návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. A prosím pana senátora Jařaba, aby se ujal slova, připraví se paní kolegyně Liana Janáčková.

Senátor Josef Jařab: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, úvodem bych hned řekl, že já nejsem pro zamítnutí, naopak pro schválení tohoto zákona. Já, jako asi všichni, jsme dostali obrovské množství dopisů, apelů, emocionálních, hysterických, prostě i vážně míněných, které většinou – já bych řekl z velké většiny – se týkaly něčeho, co prostě vůbec není předmětem tohoto zákona.

To znamená, hovořily o sexualitě, homosexualitě, sexuálních praktikách, o tom, že kdybych čirou náhodou zvedl ruku pro, že vlastně se stanu sám šiřitelem AIDS, atd. atd.

Zpočátku jsem několika lidem odpovídal, pak jsem viděl, že to je jaksi mimo moje časové možnosti, takže bych jim rád odpověděl aspoň touto cestou, že jsem se probral tou poštou, přečetl si ji a pokud to tak budou cítit, tak jim odpovídám v následujících slovech.

Ano, je to průlom, je to průlom něčeho, co tady stojí najednou vedle tisícileté tradice manželství. A myslím si, že je to právě na základě vývoje institutu manželství, že se tady vlastně otevírá jakýsi prostor pro jiné chápání, novější, otevřenější chápání tohoto registrovaného partnerství.

Ještě bych rád řekl: Určitě to není proti rodině. Já myslím, že naopak posiluje některé závazky, které v partnerských vztazích máme a nebo rádi bychom viděli. Také to není proti promiskuitě.

Tady bylo zmíněno, že manželství a rodina je tady kvůli dětem. To je velmi zajímavý aspekt, když se podíváme, že moderní manželství se vlastně zakládá spíše na tom, že se lidé mají rádi, mají k sobě citový vztah. A bezdětnost; dokonce to, co bývalo legitimně po staletí důvodem pro rozvod, už důvodem pro rozvod není. Vidíme tedy, že se vlastně mění i názor, a to znamená i legislativní názor, na vztah manželský. A z toho tedy se vyvíjí právě i pohled na registrované partnerství.

Je docela zajímavé, a já bych řekl, že svým způsobem pozitivní, že veřejné mínění české populace jako celku se zdá, že předjímá tady své legislativní reprezentanty, protože si myslím, že většinou je tomu nakloněna spíš pozitivně.

Řekl bych, že ta debata je také debatou o lidských právech. I když v žádných mezinárodních smlouvách o lidských právech není takto zakotvena tak negativně, samozřejmě je tady ochrana před diskriminací z důvodu sexuální orientace. My jsme ovšem toto ráno právě odmítnutím antidiskriminačního zákona toto do jisté míry zpochybnili a nebo vlastně znemožnili. Myslím si, že to je velmi smutné.

Podívejte, já nebudu zacházet nějak do dalších podrobností. Myslím si, že je třeba zdůrazňovat tady to, že to není ani tak zákon, jak říká kolega Palata, na ochranu menšin, ale je to zákon na ochranu lidské důstojnosti jednotlivých lidí. Ti, kteří se samozřejmě rozhodnou vstoupit do takovýchto partnerských vztahů, to jsou jednotlivci, jednotliví občané. Je to tedy vlastně jakýsi svobodný institut nebo rozhodnutí, do něhož vstupují svobodně dva lidé. A my vyjadřujeme respekt k takovémuto odhodlání do tohoto svazku vstoupit.

Myslím si, že dnes už není skoro možné ani legitimní odsuzovat minoritní sexuální orientaci „an sich“ a jejich nositele prostě jako takové. Společnost má tedy vlastně na výběr, podpořit a nebo nepodpořit partnerskou odpovědnost.

A to, co říkala kolegyně Palečková, je velmi zajímavé. Já jsem se právě nedávno s jednou kolegyní, kterou jsem dlouho neviděl a která kdysi učila u nás, setkal v Británii. Stala se matkou čtyř dětí a právě vyrůstala s tím, že jeden z těch chlapců bojoval dlouho a dlouho s tím, takže je jiný a skoro chtěl spáchat sebevraždu, a rodina ho musela přijmout a rodina se s tím prostě musela vyrovnávat.

Všem těm, kteří věří, že jsme tu z vůle stvořitele, bych rád připomenul, že zřejmě z vůle stvořitele je tu i ten chlapec a každý, kdo je tedy i narozen s touto sexuální orientací. A pokud takovýto případ v rodině nemáte, myslím, že můžete být i rádi, protože kdybyste ho v rodině měli, bude potřeba i v této společnosti velké míry statečnosti a prostě velké míry boje s tím, což je velmi, velmi náročné.

Pokusme se to tedy vidět i z tohoto hlediska. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Prosím paní senátorku Lianu Janáčkovou, aby se ujala slova, připraví se pan kolega Balín.

Senátorka Liana Janáčková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně ještě jednou, dámy a pánové. Vzhledem k tomu, že jsem garančním zpravodajem, měla jsem připravenou zprávu. A samozřejmě vzhledem k tomu, že tyto debaty, které se zde vedou, jsou hodně citového charakteru a moji předřečníci i ti, kteří ještě budou mluvit po mně, asi zřejmě budou hovořit o svých citových záležitostech, dovolte mi, abych vám zprávu, která víceméně shrnuje fakta, přečetla, protože věřím, že určitě každý z nás je již přesvědčen o tom, jak bude hlasovat a ani tato debata nepřesvědčí každého z nás, aby změnili názor. Nicméně tato diskuse samozřejmě jde k našim voličům, jde k občanům našeho státu, kteří tuto debatu vnímají velmi citlivě, ale možná třebas neznají fakta. Já se tedy ve své zpravodajské zprávě, kterou s dovolením vám přečtu, pokusím shrnout tyto záležitosti.

V evropské kultuře lze vysledovat tři významné hodnoty, o jejichž prosazení homosexuální muži i ženy i zastánci jejich práv usilovali. Jednalo se a jedná se za prvé o odtrestnění homosexuálního chování a jeho zrovnoprávnění s heterosexuálním v trestním zákonu. Za druhé, vytváření tolerantního společenského prostředí a přijetí antidiskriminačních zákonů včetně vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí. Za třetí, uznání stejnopohlavních svazků.

Ad 1). Právní normy odrážejí postoje společnosti k sociálním jevům. Souhlasné homosexuální chování mezi dospělými je v současnosti ve středoevropských podmínkách běžně právně tolerováno, přesto postoje veřejnosti k homosexualitě nejsou vždy liberální a homosexuální ženy a muži bývají diskriminováni. Přesto Československo bylo jednou z prvních zemích, která nediskriminovala souhlasné homosexuální chování mezi dospělými jedinci v liberalizační vlně počátkem 60. let. Po změně trestního zákona přetrvávala trestnost homosexuálního chování, pokud partner byl mladší než 18 let. Dále byl homosexuální styk trestný, pokud se jednalo o zneužití závislostí, o pohlavní styk za úplatu a styk budící veřejné pohoršení podle § 244 trestního zákona.

Poslední změna v trestním zákonu ve vztahu k homosexuálnímu chování se uskutečnila v roce 1990. Homosexualita byla zrovnoprávněna s heterosexualitou. Paragraf 244 byl zrušen a zákonem tolerovaná věková hranice pro homo i heterosexuální pohlavní styk je 15 let.

Dokončení reformy trestního práva neznamená automaticky úplné zrovnoprávnění a odstranění diskriminace homosexuálních žen a mužů.

Ad 2). Do zákoníku práce č. 155/2000 Sb. byla v roce 2000 přijata antidiskriminační podmínka zakazující zvýhodnění na základě sexuální orientace v souladu s doporučením EU. Rada Evropy se poprvé vyslovila proti diskriminaci homosexuálů ve své rezoluci 756 a doporučení 924 z roku 1981. V roce 1984 Evropský parlament přijal rezoluci proti sexuální diskriminaci v zaměstnání. V roce 1994 přijal Evropský parlament rezoluci, v níž se praví:

„Členské státy se vyzývají, aby ukončily nerovnoprávné jednání s osobami homosexuálně orientovanými v právním a administrativním poskytování sociálního zabezpečení a dále u sociálních výhod, práv převzetí, práv dědických, práv bydlení, trestního práva a všech následných právních úprav, které se tohoto týkají.“

Amsterdamská dohoda členských států EU z roku 1999 zakazuje diskriminaci na základě pohlaví, rasy, etnického původu, náboženství, názoru, invalidity, věku a sexuální orientace.

Úsilí o demedicionalizaci homosexuality bylo součástí snah o její zrovnoprávnění. Poprvé byla homosexualita vyřazena z Amerického seznamu nemocí v roce 1973. Při poslední revizi v roce 1992 byla homosexualita vyřazena z Mezinárodní klasifikace nemocí, která má evropskou platnost. Přesto stále dominují spíše medicínské pohledy na homosexualitu, nejčastější odpovědí bylo vnímání homosexuality jako nemoci. Výrazně restriktivní postoje však vyjádřilo pouze 6 % mužů a žen. Společenské postoje k homosexualitě ovlivňuje i zveřejnění své sexuální orientace významnými osobnostmi politiky, kultury a veřejného života. Mezi české osobnosti, které se veřejně přihlásily k homosexualitě či bisexualitě patří tenistka Martina Navrátilová, bývalý senátor, náš kolega, Václav Fischer, který i po tomto zveřejnění byl jistou dobu nejpopulárnějším politikem v zemi, dále Martin Krafl, mluvčí České televize, pop zpěvák Karel Vítek a televizní moderátor Jan Musil. Jejich zveřejnění nevyvolalo žádnou výraznější negativní odezvu.

Ke třetímu bodu.

První zákon o registrovaném partnerství přijalo v roce 1989 Dánsko. V současnosti zákonná norma umožňuje právní uznání vztahů stejného pohlaví ve 12 evropských zemích. Jsou to: Dánsko, Švédsko, Finsko, Holandsko, Belgie, Německo, Francie, Portugalsko, Island, Norsko, Švýcarsko a nově i Velká Británie. V rámci EU problematika partnerského soužití upraven jednotně není. Iniciativa je ponechána národním úpravám. Obdobně ponechává prostor svým signatářům Rada Evropy, resp. Evropský soud pro lidská práva. V ostatním světě osciluje přístup k problematice od hrozby trestem smrti, což je v islámských zemích, např. Iránu, Pákistánu, Nigérii, Saudské Arábii, přes hrozbou vězení či pokuty, například Indie, některé státy USA, většina afrických států, regulativní netečnost, např. Čína, Japonsko, Rusko, přes antidiskriminační formule, jako je tomu v Jižní Africe, umožňující adopci dětí, registrované partnerství v některých státech USA, jako je Vermont, Connecticut a jiné, až po manželství stejnopohlavních párů, například v Kanadě.

V ČR byl první návrh zákona o registrovaném partnerství při projednávání vládou v roce 1995 zamítnut. Následovaly dvě poslanecké předlohy zákona.

První byla zamítnuta již v prvním čtení v roce 1998, druhý návrh byl podán poslanci ze širokého spektra politických stran, kromě KDU ČSL, který získal sice vládní podporu, ale nakonec byl zamítnut ve druhém čtení.

Třetí návrh byl připraven sociálně demokratickou vládou v roce 2001 a ve druhém čtení byl vládě vrácen k přepracování, které se však již do dalších voleb nestihlo realizovat.

V červnu 2003 zahájilo ministerstvo spravedlnosti práce na nové verzi zákona. Tehdy byl předložen k vládnímu projednávání návrh zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, aby byl nato posouzen Legislativní radou vlády a ve finále postoupen vládě k rozhodnutí.

Dne 4. února 2004 vláda materiál nečekaně stáhla z programu svého jednání s tím, že předseda vlády projedná návrh předsedy vlády v Parlamentu. 21. dubna 2004 byl návrh podán v podobě poslanecké iniciativy a v orgánech dolní komory podrobně prodiskutován. K hlasování byly připraveny pozměňovací návrhy, hlavně z petičního výboru. Přesto byl návrh ve třetím čtení dne 11. února 2005 zamítnut. Následovala téměř okamžitá reakce v podobě návrhů právě zde projednávaného návrhu zákona.

Po různých peripetiích se konalo třetí čtení na 51. schůzi dne 16. prosince 2005. Nejprve PS nepřijala návrh na zamítnutí, nato přijala pozměňovací návrhy svého petičního výboru. V konečném hlasování byl návrh zákona ve znění schválených pozměňovacích návrhů podpořen hlasy 86 poslanců. Při celkovém počtu 147 přítomných jich tedy bylo proti 54.

Posuzovaný návrh zákona je tedy již pátým dokumentem, který byl předložen do PS, teprve poslední verze doputovala sem k nám do Senátu.

Úmyslem pro iniciaci posuzovaného dokumentu má být právní zakotvení dlouhodobého partnerského svazku homosexuálních občanů, charakteristickým rysem pak ne materiální, ale i striktně formální odlišení od tradičního institutu manželství, resp. manželů. Obsah právního předpisu i okruh jeho adresátů /homosexuální osoby/ umožňuje návrh zákona zařadit vedle manželství a konkubinátu, nikoliv mezi ně.

K části první.

Registrované manželství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví, vzniklé zákonem stanoveným způsobem. Vznik je podobný jako při uzavírání manželství. Prohlášení požadované pro právní úkony a přijaté stanoveným matričním úřadem lze pokládat za vůbec minimální představitelný základ pro vznik manželství. Oproti manželství se z povahy věcí nepočítá s církevním sňatkem. Nepočítá se ani s tím, že bude prohlášení činěno veřejně, ani se slavnostním obřadem či obligatorní přítomností svědků. Nemá být umožněn vznik registrovaného partnerství osobám mladším 18 let. Nepřipouští se zastoupení.

Osnova neřeší otázku prohlášení o společném příjmení. Pasáž nadepsaná „práva a povinnosti partnerů“ postrádá tradiční, tj. manželskou klauzuli o povinnosti žít spolu a být si věrni, vzájemně se respektovat a pomáhat si. Nechybí však ustanovení o stejných právech a povinnostech a zastupování partnera v běžných záležitostech. Je v něm zakomponováno vyživovací povinnost mezi partnery jak v trvajícím, tak zrušeném svazku.

V samostatném ustanovení jsou též upraveny vztahy k dětem. Rodiči se výslovně ukládá povinnost dbát na rozvoj dítěte po všech stránkách. Povinnosti v rámci péče o dítě se dotýkají i partnera žijícího ve společné domácnosti. Trvající partnerství brání osvojení, byť jedním z partnerů. Zánik partnerství zaniká smrtí, eventuálně prohlášením za mrtvého. Druhou ze skutečností způsobujících zánik partnerství je zrušení partnerství rozhodnutím soudu.

V ostatním se návrh zákona zabývá zejména nezbytnou veřejnoprávní materií. Upraveny jsou příslušnost a kompetence registračních úřadů stejně jako správní kontrola a dohled. Samostatná hlava osnovy vytváří knihu registrovaného partnerství a další nakládání s ním (co a jak se zapisuje, co tvoří sbírku listin, jak je tato sbírka uložena apod.)

Poslední partie zákona vymezuje některé pojmy a postupy příslušného matričního úřadu (co se rozumí zápisem, postup při ztrátě nebo zničení knihy.) Její součástí je i zmocňovací ustanovení pro vydání podzákonných předpisů.

Část druhá až devatenáctá.

Pro naplnění důsledného odlišení registrovaného partnerství od manželství bylo nezbytné provést v jednotlivých souvisejících zákonech legislativní úpravy. Tyto změny se týkají jak kodexů trestního a občanského (zahrnutí partnera do osob blízkých, jeho včlenění pro potřeby dědění a dále i úprava vztahů k nájemním bytům), tak řady dalších předpisů, počínaje pracovně právními přes sociální až po předpisy práva procesního nebo práva správního.

Účinnost návrhu zákona je stanoven prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení.

Existuje několik průzkumů postojů veřejnosti k registrovanému partnerství. V roce 1994 se registrovaným partnerstvím homosexuálů vyjádřily souhlas tři pětiny náhodně vybraných respondentů. V roce 2001, kdy se projednával třetí a poslední vládní návrh zákona, však došlo k mírnému nárůstu přívrženců.

Podle posledního průzkumu veřejného mínění ze 17. 10. 2005 nesouhlasí se zavedením registrovaného partnerství pouze 30 % občanů, 62 % je pro, 8 % není rozhodnuto.

Vysoká podpora od občanů, ale i od významných institucí a uznávaných umělců, kteří podepsali petici na podporu přijetí zákona, svědčí o tom, že registrované partnerství osob stejného pohledu není jen přáním úzké skupiny lidí, kterých se konkrétně týká, ale také jejich rodičů, příbuzných a širokých vrstev společnosti.

Přestože by si zákon zasloužil ještě jistá technická vylepšení, viz legislativní zpráva, jako celek působí vyrovnaně a v současné podobě je schopen k uvedení do života. Nebudu tedy navrhovat žádné pozměňující návrhy a doporučuji Senátu jeho schválení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Jako poslední před polední přestávkou, protože obecná rozprava bude jistě ještě dlouhá, vystoupí pan kolega Balín.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, milé kolegyně, vážení kolegové, přiznám se, že když jsem poslouchal hned prvního diskutujícího kolegu Rakušana, měl jsem a mám podobné pocity. Možná trochu s tím rozdílem, že věřím v člověka a především v jeho rozum.

Rovněž se přiznám, že jsem původně neměl záměr vystupovat, protože při jednání ve výboru bohužel mé vystoupení jeden z kolegů označil jako důvod pro to, aby se nezúčastnil hlasování o této problematice ve výboru. Doufám, že tam neučiní někteří další. To bych byl velmi nerad.

Nakonec jsem se rozhodl vystoupit a uvést určité důvody, proč já osobně chci zákon podpořit. Především nejen chci pomoci svým hlasem menšině, ale trochu bych chtěl reagovat na to, co tady v určité souvislosti připomněla řada diskutujících, zejména tuším konkrétně kolega senátor Jařab. Chtěl bych reagovat na doslova záplavu negativních a někdy úplně vulgárních reakcí na zákon o registrovaném partnerství. Chtěl bych naopak hlas pro podporu zákona přidat, i když to, co se odehrávalo na našich mailových adresách, neodpovídá tomu dosavadní průběh. Zatím tady byla převaha těch, kteří zákon podporujeme. Bohužel u těch argumentů, tím nejčastějším argumentem na vzpomínaných mailech, proti zákonu, je pád hodnot anglosaské kultury, hodnot křesťanství, rodiny v klasické podobě otec, matka, děti, jakoby před přijetím zákona o registrovaném partnerství to vše mělo okamžitě přestat platit a fungovat. A já se domnívám, kdo si to skutečně přečetl a nastudoval, zjistil, že tak to není a že to tak ani nebude. Já osobně jsem dalek tomu, abych někomu bral právo na jeho názor, možnost nebo dokonce i způsob vyjádření. Ovšem pod dojmem těch oslovení, a skutečně jich bylo hodně, si kladu otázku, na jakých slabých základech musí stát rodiny těch, kteří se cítí být přijetím zákona o registrovaném partnerství ohroženi, a jaká je úroveň vzdělání dokonce lidí s vysokoškolským titulem, když ve svém e-mailu napíší, teď to hodně zkrátím, nepodporujte, jde o nemoc.

Já chci uvést, vážené kolegyně a kolegové, svých jedenáct důvodů. Ne snad proto, že jsem hrál závodně fotbal, a tam je základem jedenáct hráčů, ale protože se mi tyto důvody zdají být důležitými a vyšly mi jako argument pro mé rozhodnutí zákon o registrovaném partnerství podpořit. I vzhledem k času, jak se odvíjí diskuse k tomuto problému, tak možná ani nebude omluvou, spíš to přivítáte, že se budu držet určitého heslovitého vyjádření svých důvodů. Prvním důvodem je to, co vím z historie a zkušenosti lidského rodu a obecně lidské civilizace. Druhým důvodem určitě jsou má setkávání se s lidmi, kteří se homosexualitou netají. Chtějí žít v plnohodnotných svazcích majících z logiky společenského postavení oporu právě i v konkrétní dikci zákona.

Za třetí, právě tito lidé mají můj respekt a toleranci k nim, stejně jako ji má každý člověk, který vyznává základní lidské hodnoty, kulturní tradice a společenské normy. Za čtvrté, byla v jiné souvislosti o tom řeč, je přece spousta vědeckých poznatků a důvodů, např. z oboru psychologie, sexuologie, na jejichž základě lze učinit závěr, že homosexualita není nemoc. Pátým je argumentace proti homosexuálně orientované populaci opírající se např. o bibli. Nikde v této knize nenajdou opodstatněnost pro to, aby lidé takto orientovaní byli nazíráni jako méněcenní, neplnohodnotní a nebo úchylní.

Za šesté, moderní a civilizovaná společnost by měla především dbát o úctu k životu a jeho kvalitám pro každého jednotlivce při respektování objektivní skutečnosti vzniku života. Za sedmé, svoboda volby včetně sexuální i partnerské by měla být v zájmu celé společnosti, stejně jako naprosto konkrétním výrazem její vyspělosti. Za osmé, právní prostředí by mělo svobody jednotlivců umožňovat a hájit. Proto budu podporovat návrh zákona.

Za deváté, a možná, že si to nemyslím jenom já, že jinakost je součástí lidské přirozenosti, je jejím rozšířením a obohacením v širším civilizačním kontextu. A pak poslední dva důvody, které spolu trošku i souvisí. Tím prvním je, že společenská tabu by se měla odbourávat, a nikoli je nějakým umělým způsobem vytvářet. A ten poslední souvisí s tím prvním, domnívám se, že v otevírání těch tabuizovaných témat je jedna z cest ozdravování společnosti. A pod dojmem toho, co jsem řekl jako jedenáctý důvod pro moji podporu zákona, myslím si, že nejde vůbec o souboj s odpůrci a těmi, kteří zákon podporují. A já si myslím, že to musí být v každém pocitový přístup. Jestliže to nebude každý pociťovat, tak tabuizovaná témata ve společnosti budou a nezbavíme se jich.

Proto se domnívám, že celá diskuse, která v souvislosti s registrovaným partnerstvím je dlouhodobě, a zejména v  poslední době, v souvislosti s touto zákonnou předlohou otevírána, může takovému pocitu napomoci. A proto se připojuji k těm, kteří tady navrhovali schválit předlohu ve znění postoupeném PS.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Kolegyně, kolegové, vyhlašuji polední přestávku do 14.10 hodin. A jako první po polední přestávce vystoupí paní senátorka Gajdůšková.

(Schůze přerušena ve 12.55 hodin.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Dámy a pánové, je 14.10, budeme pokračovat v naší schůzi. Jsme uprostřed podrobné rozpravy. Ale ještě předtím než to uděláme, tak předám řízení schůze.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Takže já se omlouvám, trochu jsem se zdržel, takže pokračujeme v naší přerušené schůzi. Do rozpravy je přihlášena jako první paní kolegyně Gajdůšková. Připraví se kolega Fejfar.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Chci a musím se přimluvit za přijetí tohoto zákona, protože základními principy, na kterých stojí sociálně demokratické hnutí, ke kterému se hlásím, je demokracie, solidarita, ale také respekt k životnímu prostředí, odmítání jakékoliv formy diskriminace a snaha o vytvoření takových podmínek ve společnosti, které garantují důstojný život všem jejím občanům. Důkazem toho bylo odmítání diskriminace z důvodů sexuální orientace a odmítání kriminalizace z důvodů sexuální orientace v prvním programu sociální demokracie na konci 19. století. V 21. století, kdy se pyšníme svou tolerancí k jinakosti, nemůžeme než respektovat přání dvou lidí žít spolu v trvalém svazku a mít na základě toho právně upravena svá vzájemná práva a povinnosti. O ničem jiném totiž zákon o registrovaném partnerství, který právě projednáváme, není.

Zákon v hlavě I. až V. v části jedna ošetřuje vznik registrovaného partnerství, neexistenci tohoto partnerství, povinnosti a práva partnerů, ale také vyživovací povinnosti mezi nimi, ale i vyživovací povinnosti při zrušení tohoto svazku. Hlava VI. až IX. a další části II. až XX, tedy větší část tohoto zákona, se zabývají vymezením procesu nástrojů a kompetencí institucí, kterých se zakotvení registrovaného partnerství v legislativě dotýká. Protože jsem pedagog, vnímám obavu těch, kteří hovoří o možných dopadech na děti a instituci rodiny. Tak jak je však zákon postaven, až úzkostlivě se snaží vyhnout všemu, co by navozovalo podobnost podporou a ochranou, kterou rodina v naší společnosti požívá. V § 13 odstavec 2 je dokonce ustanovení, které nedovoluje lidem žijícím v registrovaném partnerství osvojení dětí. Tento zákon není o sexu v homosexuální podobě. Je o respektování životní cesty, kterou si může zvolit kterýkoliv občan a to z mnoha různých důvodů. Dovoluji si vás proto požádat o toleranci a k podpoře návrhu tohoto zákona. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Slovo má kolega Fejfar a připraví se kolega Novotný.

Senátor Petr Fejfar: Pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. Mžourám tady do toho sálu, byť dva roky špatně vidím a zdálo se mi, že je málo osvětlen, tak vidím, že dneska je tady světla hodně, za což může proběhlá moje oční operace na jednom oku a možná i tento projednávaný zákon. Čili tím úvodem je asi jasné, kam se stavím, na kterou stranu. Stavím se na stranu zastánců tohoto zákona, a to i z hlediska mojí osobní zkušenosti – a to teď předesílám, že se nebudu přiznávat k jakékoliv orientaci a nebudu tady říkat, kdo má jinou orientaci, než ta většinová společnost. Ale mám přátele, kteří jsou jinak orientovaní a vím o nich, že tak jako té heterosexuální – když to slovo použiji – společnosti nejde v těchto vztazích a v tom co ten zákon předesílá, převážně o sex. Tam jde přece o vztah. A o vztah hluboký. A myslím si, že mnozí z nás jsme tady, či v zastupitelstvech, kde jsme rostli, jsme oddávali, takže víme, co také chceme po těch novomanželích, aby nám řekli, že si jsou přece vědomi všech práv a povinností. Čili v tomto zákoně se přece těchto lidem dávají práva a na druhou stranu také povinnosti. A toho si musí být vědomi. Já si myslím, že je to podstata toho zákona. Čili to je pro mě nejdůležitější na tom zákoně – ne jestli je tam uvedena přímo sexuální orientace nebo není, ale to, že tito lidé prohlásí před úřadem, že znají svá práva, znají své povinnosti. A sexuální stránka toho vztahu je druhotná. Na závěr řeknu, že já jsem se musel ženit, a proto jsem byl teprve doveden k tomu, že také budu uznávat nejen ta svá práva, ale i své povinnosti. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego, slovo má kolega Novotný, připraví se senátor Stodůlka.

Senátor Josef Novotný: Vážený pane místopředsedo, paní poslankyně, páni kolegové. Já nebudu zastírat, že jsem proti zákonu, ale chtěl bych zdůraznit, že oddělení zákona o registrovaném partnerství od rodinného práva vytváří vlastně základ pro jakousi alternativní společnost, pro společnost, ve které dochází k prolomení preferencí manželství. Řešení obtíží těch nemanželských párů lze řešit použitím občanského práva, jakoukoliv jinou formu, ale ne tímto institucionálním partnerstvím, které se podobá manželství. Já si myslím, že přijetím tohoto zákona dojde k nárůstu alternativních forem sexuality i homosexuality. To hlavní, co jsem chtěl říci je, že mně záleží na všech podpůrných normách, které by měly směřovat k vyšší porodnosti. Úroveň sociálního zabezpečení obecně je nepřímo úměrná porodnosti, takže tento jev v naší socialismem postižené eurospolečnosti; ten je trvalý, a trend je tady zřejmý a ukazuje se na klesající křivku porodnosti v naší zemi. Sociální systém v naší zemi už teď preferuje nesezdané páry a teď ještě umožníme registrované partnerství. Trošku mně to připomíná vývoj ve starém Římě. Tady znovu zdůrazňuji, že prolomením preference manželství jako sociálně žádoucí formy je hlavní taková zásada, která tady je. Říkáme tady, že tento zákon je pro babičky, které spolu žijí. Já myslím, že už jsme to překonali tady, že to tak není a že se to tak jenom tváří, a že budou pokračovat další tlaky na prolomení určitých tabu tak, jak to vidíme například v Holandsku a v dalších zemích – začne to drogami a skončí to tím Římem.

Ještě k těm průzkumům jednu poznámku a už končím. K těm průzkumům, že naše společnost je tolerantní atd. a že většinou společnost tady tento zákon podporuje. Podobné průzkumy říkají, že podporují gripeny, teď nedávno podporují transportéry – tito respondenti – obrněné, jejich nákup. Nevadí jim deficity veřejných rozpočtů, nevadí jim státní dluhy, které jsou astronomické. To oni vůbec nerozlišují.

A víte proč? Proto, že oni nemají žádnou zodpovědnost za tu čárku v průzkumu. Ano, my všichni chceme všechno mít, to je samozřejmé. Ale ať to někdo zařídí. A my to zatím zařizujeme velice špatně, a příklady z průzkumů jsem naznačil, kam to všechno vede.

Já na rozdíl od některých mých předřečníků odpovědnost při schvalování tohoto zákona cítím. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má pan senátor Stodůlka, připraví se senátorka Ludmila Müllerová.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, dámy a pánové. Je-li třeba někoho učiniti šťastným, nejlépe se tak vykoná zákonem. To je motto, které tady dnes slyším čím dál častěji, a je to v příkrém rozporu s tím, co se zde stalo ráno, kdy antidiskriminační zákon byl odmítnut, tento zákon naopak zdá se, že zde má řadu příznivců, třebaže je to naprosto stejná materie.

Homosexualita v současné době v ČR již není trestným činem, lidé si zvykli, jsou ochotni tolerovat tento stav. A popravdě řečeno, se stalo to, co se mělo stát. Neměl by nikdo být kvůli této odchylce perzekvován, jako tomu bylo v minulosti. To by demokratická společnost skutečně neměla snášet.

Ale na druhou stranu se ptám, zdali je třeba zákonem, speciálním zákonem upravovat tyto vztahy mezi lidmi, kteří k sobě cítí náklonnost a jsou stejného pohlaví. Jsem přesvědčen o tom, že úprava vztahů mezi dvěma lidmi je možná i za dnešního právního stavu, kdy vám každý notář dokáže sepsat smlouvu o uspořádání si minimálně těch věcí, které zajišťuje těmto párům tento zákon.

Ono to ptaní se na nemocného partnera v nemocnici je už úsměvný argument, to už bylo tisíckrát vyvráceno, přesto se to s nekonečnou pravidelností stále vrací. A já si nemohu pomoci, ten argument mě příliš nepřesvědčuje.

Občanský zákoník skutečně umožňuje uspořádat si vztahy mezi lidmi. Ty dvě babičky, dříve řádové sestry v jednopokojovém bytě, si pochopitelně mohou po sobě dědit, když budou spolu dostatečně dlouho bydlet, přejde na ně i nájem. Nevidím v tom žádný velký problém.

Druhý problém, který s tímto mám, je stabilita těchto vztahů, které jsou nám předváděny v krystalicky čisté podobě sdělovacími prostředky asi u dvou párů, které spolu žijí velmi dlouho, přičemž já sám jsem se měl mnohokrát možnost přesvědčit, že promiskuita těchto lidí je obrovská. Budiž, to dělají všichni, i heterosexuálové, nejenom homosexuálové, a proto jim to nejde vyčítat. Ale na druhou stranu je potřeba také vidět i v jiných statistikách, kdo je nositelem viru HIV a že tam velmi často se vzpomíná právě tato komunita.

Teď bych pohovořil o věci, která mě velmi mrzí v této společnosti. Zde skutečně začíná vládnout nikoliv homofobie, ale heterofobie. My, kteří jsme, žijeme jaksi tím většinovým způsobem života, jsme něčím téměř méně hodnotným podle našich sdělovacích prostředků. Neustále jsme napadáni pro obrovskou netoleranci. Ale přitom, když se podívám na to, že zde je petice význačných umělců pro podporu tohoto zákona, tito lidé pro mě nejsou vzorem střídmosti a vzorem mravného života, abych tak řekl, v tom, co dokáží předvádět na stránkách bulvárních časopisů, ač je to možná někdy i jejich osobám nezasloužené.

Já také velmi špatně snáším ukázky v televizi z aktivit těch gay iniciativ, kdy vidím jakési zvláštní pomalované lidi poskakovat pod vlivem alkoholu či drog někde po městech v cizině, naštěstí to příliš nevidět u nás, ale doufám, že toho se už také brzo dočkáme, protože tato kultura je velmi rozpínavá a zdá se, že velmi lehce zapouští kořeny v kdejaké společnosti, nejenom tady v té naší postkomunistické.

Dost často se v této věci hovoří o rozkladu rodin. Tomu se autoři a podporovatelé tohoto zákona velmi brání, že to naprosto nemá žádný význam. Ale přesto si myslím, že prolomení těch několikasetletých tradic přece jen by mělo zabrnkat na strunu porozumění k tomu, co se vlastně v současné době kolem nás děje.

Je špatné, že tento stát 17 let po roce 1989 učinil oddací list poukázkou na ztrátu sociálních výhod. Ale to je už téměř jiná otázka.

Teď k samotnému zákonu. Registrované partnerství. To už si autoři nemohli vymyslet odpornější termín než registrace? Já se domnívám, že ten termín by bylo možno změnit na zapsané partnerství. Registrovaný, to už samo o sobě vyvolává jakousi pochybnost o tom, zda to je úplně normální. A myslím si také, že i vstup a výstup z tohoto partnerství není úplně bezproblémový. Jenom připomínám, že autoři se nevyrovnali s jednou drobností, která v tomto zákonu řešena není. My všichni máme v občanském průkazu v rubrice stav napsáno něco: svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec. Co tam bude mít napsáno člověk, který byl soudem zbaven partnera? Ke svobodnému stavu se asi nevrátí. Rozregistrace se mně zdá být ohavná. Možná, že mně autoři poradí, co si tam budou psát nebo nechávat psát, ale připomínám, že to je povinný údaj v občanském průkazu.

Čili i to je jedna z drobností, které ukazují, jak málo pozornosti, přestože pětkrát byl posuzován v Poslanecké sněmovně, to už je skoro jak s tím referendem, to je vždycky totéž, akorát že se nikdo nezamyslí nad tím, že by to mohlo být taky trochu jinak.

Já se ptám, proč toto společenství těchto dvou lidí má být také třeba i zvýhodněno na dědické dani. U manželů, u té pozitivní diskriminace tomu dost rozumím, protože tam se jedná alespoň o pokračování dalších generací. Tady už tomu příliš nerozumím. Toto je svazek, který neskýtá příliš mnoho příležitostí k tomu, aby se společnost rozvíjela, a přesto stát si může dovolit tento, třebaže možná drobný, ale přesto jakýsi ústupek.

Pro mě je také dost těžce představitelné, že stát bude nést náklady na rozvádění těchto párů, protože ony nebudou tak úplně nečasté, dle mého povědomí.

To, že mně tady někdo namítne, že to se platí v soudním poplatku, nemyslím si, že ten slouží právě k tomuto. Navíc bych chtěl upozornit, že není nikde stanoven.

Další vadu tohoto zákona vidím v tom, že de facto umožňuje dvojí partnerství. Tento člověk totiž nebude potrestán, jako je tomu u bigamie, která i v novém trestním zákoníku je postižitelná, tady dvojí partnerství, ať již s ženou či s mužem, protože to se také příliš nerozlišuje, je de facto touto normou tolerováno. Možná to tak má být, možná to byl záměr, možná je to jenom opomenutí zákonodárcovo.

Doprovodné novely k tomuto zákonu jsou vůbec dalším velkým tématem, kterým by se měl parlament zabývat, protože odkazy, které jsou v doprovodných zákonech na tento zákon, jsou v mnoha případech zcela nesmyslné. Poukazují na něco, co s tímto problémem naprosto nesouvisí. To je také docela zvláštní poznatek, protože si myslím, že zákon pětkrát projednávaný v PS by už těmito vadami neměl trpět.

Teď bych ještě ocitoval jednu věc. Ač jsem příznivcem našeho členství v EU a nikdy jsem se tím nechválil, velmi mě znepokojuje zpráva, kterou mnozí z nás dostali. V tomto týdnu je zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku, kde Franko Fratini, ministr spravedlnosti pro EU, prohlásil, že ty členské státy, které nevyloučí všechny druhy diskriminace proti homosexuálům, včetně odmítání legalizace sňatků a jiných svazků osob stejného pohlaví, budou vystaveny postihům a dokonce jim hrozí vyloučení z EU.

Tato věta mě děsí. To už je skutečně nad moje schopnosti chápání. EU nás bude vylučovat, pokud nepřijmeme tento zákon. A ptám se: Nebude nás také vylučovat za to, že jsme dopoledne odmítli antidiskriminační zákon, který byl přesně v tomto duchu? Jsme v docela zvláštním postavení v této komoře parlamentu. Abychom se náhodou nestali lidmi, kteří mají rozdvojené myšlení, tuším, že tomu říkají schizofrenie.

Ještě k jedné věci bych se chtěl vyjádřit. Pan kolega Kubera navrhoval, a někteří mu to přichvalovali, rozšíření tohoto zákona pozměňovacím návrhem na páry bez určení pohlaví. Nebyl bych příliš rád, kdyby došlo až k této besedě, která by došla až ke schvalování pozměňovacích návrhů. Ono je tady totiž jedno riziko.

Pokud tento zákon nepřijmeme nebo nezamítneme v obecné rozpravě a pustíme se do podrobné rozpravy, zřejmě nebude dost sil na to přijmout tento pozměňovací návrh. Já ho totiž nepodpořím, a je nás tady celá řada. Tím pádem uplyne marná lhůta pro tento zákon, a možná, že je to i úmyslem. Nebylo by to ale příliš čestné utéci se k této možnosti projednání – neprojednání v Senátu PČR.

Připojuji se k návrhu zamítnout tento zákon. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má kolegyně Müllerová. Připraví se kolega Kubera.

Senátorka Ludmila Müllerová: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, tato dlouhá debata už je možná pro mnohé zbytečná, nicméně považuji za důležité vzhledem k tomu, že jsme tady dnes hovořili hodně i o tom, kdo jakou má orientaci, kdo jaký má vztah k lidem, kteří se přihlašují k homosexuální menšině. Ráda bych ještě podotkla, že v okruhu svých známých mám dva velmi dobré přátele homosexuály. A jestliže říkám přátele, skutečně si s nimi rozumím velmi dobře a nikdy jsem od nich neslyšela, že by byla nějaká netolerance z mé strany, a já z jejich strany tuto netoleranci také necítím.

Nicméně chci hovořit o problému, o kterém se původně zmínila paní předkladatelka, který se jako zlatá nit jednotlivými vystoupeními táhne. Je to právě otázka dětí, mám na mysli zejména adopce a otázku rodinné péče.

Bylo řečeno, že předloha zákona je stanovena tak, aby se ani v nejmenším této problematiky nedotkla, aby si někdo nemohl myslet, že tito partneři, kteří budou registrováni, by mohli dostat dítě do osvojení nebo případně se stali pěstouny.

Velmi mě překvapilo toto sebejisté tvrzení, a proto bych vám tady ráda ocitovala z Lidových novin ze dne 17. prosince, tzn. těsně po schválení této předlohy zákona v PS, rozhovor se slečnou Kateřinou Beňovou, která je mluvčí „Gay a lesbické ligy“.

Otázka ze strany Lidových novin směřovala právě k otázkám adopcí. Reportér se jí nejprve ptal: Co pro vás znamená, že poslanci schválili registrované partnerství? Získali jste teď vlastně to, co jste chtěli, o co jste usilovali?

Paní Kateřina Beňová říká, že je to velký kompromis a že rozhodně nemají to, co chtěli. Dále že zákon tak, jak byl přijat, vlastně neumožňuje párům adoptovat dítě.

Reportér se ptá: Budete se to snažit změnit, nebo je to ještě brzy? Paní Beňová opět odpovídá: Na to je ještě brzy.

Rovněž tak reaguje i další zástupce, zástupce Slavomír Goga z „Gay a lesbické ligy“. Říká, že k tomu, aby se prosazovala adopce dětí, teď není důvod.

Jsem přesvědčena, že otázka adopce a náhradní rodinné péče u registrovaného partnerství je skutečně pouze otázkou času. Ne teď. Teď potřebujeme zákon.

Prosila bych, aby minimálně veřejnost nebyla takto klamána, že teď ne; teď, v tomto zákoně ne. Kdy? Za půl roku, za rok půjdeme zkusit adopce, budeme novelizovat tento zákon?

Překvapilo mě i to, když se mediální hvězda z VyVolených Vladko přiznával ve velkém titulku v novinách k tomu, že nechce jen chodit venčit psa, ale že chce mít a vychovávat děti.

To je jenom takové moje upozornění a chci podotknout, že se rozhodně připojuji k návrhu na zamítnutí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolega Kubera. Připraví se pan senátor Kolář.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, kolegyně, kolegové, v úvodu bych chtěl vyvrátit jednu trvalou iluzi, která se vůbec netýká jenom tohoto zákona, ale která se týká toho, že někteří si myslí, že společnost se vyvíjí podle zákonů. Já si naopak myslím, že společnost se podle zákonů nevyvíjí, ale že zákony reagují na vývoj společnosti.

To, co se nám v jisté době zdá nepřijatelné, se zase v jiné době zdá už přijatelné.

Ten zákon má dvě roviny. Ta první, a možná důležitější než je obsah toho zákona, je to, že se tato skupina lidí stává normálními rovnocennými členy společnosti a je na tom trochu s podivem, že nejvýraznější podporovatelé jsou ti, kteří, není tomu tak dlouho, tyto lidi vyhazovali z práce, zavírali, protože to byla tehdejší ideologie. A teď najednou, a to je mi vždycky podezřelé, říkají, že je to bezvadné a že je plně podporují, a teprve když jsme déle pohovořili na výboru se soudružtičkou Konečnou, jak to vlastně je, tak z ní vypadlo, jak to vlastně je. No, my jsme si prý spočítali, že to je milion voličů. Takto si spočítala KSČM. Pan premiér Paroubek si spočítal, že to je půl milionu voličů. ODS, ta je skromná, počítala, že to je asi 300 tisíc voličů. Lidová strana, ta si to nespočítala, protože zřejmě mezi nimi jich moc nebude, ti nám to spočítají.

A to je to, co mě na tom zákoně trošku mrzí. Že to je skutečně zákon, který se týká úplně jiné, víceméně etické věci, než takovýchto prapodivných počtů, které ostatně stejně nefungují. Tak to prostě není, a jsem tomu rád, že to tak není.

Druhá věc, která tady zazněla velmi silně, že vlastně tato skupina je ta, a když se přijme ten zákon, tak dojde k ohrožení manželství a rodiny. To je stejná demagogie, jako když někdo tvrdí, že za kriminalitu může policie. Policie samozřejmě může za to, že třeba nevyhledává zločince, nepracuje, jak by měla, ale to je všechno. Ona opravdu za to, že někdo přepadává banky, principiálně nemůže.

Vy dobře víte, že v tuto chvíli je stav takový, že ze sta uzavřených manželství se 60 rozvádí. Chcete snad tvrdit, že příčinou tohoto stavu jsou homosexuálně orientovaní lidé? Tomu snad nikdo z vás nevěří. Tam budou zřejmě příčiny někde jinde. Samozřejmě, že někteří komisaři a úředníci v EU jsou znepokojeni tímto stavem a intenzivně pracují na tom, jak tento stav změnit. V jejich sociálně inženýrských představách je to poměrně jednoduché. Prostě zvýhodníme ty, kteří se nerozvádějí, a ty, kteří se rozvedli, tak ty potrestáme.

V ČR je situace obrácená, protože v ČR se vyplácí rozvádět, protože ten, kdo pouze žije s družkou, tak je na tom sociálně lépe než ten, kdo žije v manželství. To je prostě holý fakt, tak to je.

Teď bych rád vysvětlil, proč jsem podal ten pozměňovací návrh, protože jsem slyšel lecjaké teorie. Jedna teď byla řečena, že to má propadnout, tak ta to nebyla. Nebyla to ani žádná taktika. Bylo to proto, že za prvé ten zákon se jmenuje o registrovaném partnerství, tam není ani slůvka o tom, že osob stejného pohlaví. A za druhé, vy dobře víte, že v ČR žijí tisíce párů tzv. na hromádce čili jako druh a družka. Dokonce i ti rozvedení většinou nezůstávají sami, ale zase si někoho najdou a protože už se spálili, takoví ti horší se rozvedou pětkrát, ty chytřejší už potom žijí jen s přítelem, protože tam je to samozřejmě všechno při rychlosti našich soudů snazší a přátelé se dají měnit velmi rychle. Tam byla mimochodem námitka od paní poslankyně Konečné, že ti homosexuálně orientovaní partneři mění až šestkrát za rok partnera, ale u heterosexuálních párů tomu není samozřejmě jinak, jak bylo řečeno, umělci jsou toho příkladem. Ti mně v tom dělají velký nepořádek, protože já čtu Rytmus života, Spy a Nedělní Blesk pro ženy většinou se dvouměsíčním zpožděním a žena mě vždycky ujistí, že to, co jsem si myslel, že už dávno není pravda, že ta s tím, že teď to dítě je s úplně někým jiným. Ale takový je svět, ono to skončí tak, že až je všechny vystřídají, tak se vrátí k tomu prvnímu. To je cílový stav, aby až každý s každým, tak se zase vrátí tam, odkud vzešli.

Takže já řeknu, jaká je skutečná příčina podání toho pozměňovacího návrhu. Jednak je to tak, že nemá diskriminovat ty heterosexuální dvojice a opravdu existují, je pravda, že existují dva dědečkové, kteří v domově důchodců nebo v pečovatelském ústavu spolu žijí. Zrovna tak babička s dědečkem, nebo dvě babičky. Ty důvody jsou po výtce sociální, protože samozřejmě vařit pro jednu osobu nebo platit poplatky je obtížnější, než když jsou dva. Není to zase nějaká skupina, která by byla nějak velká. Ono ani kdyby se mohly registrovat heterosexuální páry, tak to nebude žádné drama. Ono ostatně to nebude ani žádné drama u těch homosexuálních párů, to nebudou samozřejmě statisíce. Protože ten zákon skutečně, ta filozofická rovina je možná výše než ta věcná.

Druhá věc, která mě na tom překvapila, ještě se vracím k té podpoře – nepodpoře, že Koniáši tvrdí že to je nemoc a je třeba ji léčit, což připomíná to, že kdysi komunisté říkali, že víra v Boha je nemoc a nejlépe se léčí kriminálem. Čili nemoc to asi nebude, na tom už se skoro všichni shodli.

Druhá věc, proč jsem podal ten pozměňovací návrh je ta, že jsem chtěl ulehčit trošku situaci prezidentu republiky, protože obava té skupiny, které jde o ten zákon, je samozřejmě taková, že se může stát, že posedmé ten zákon z nějakých důvodů v PS spadne, protože už se nenajde dost hlasů. To rozšíření o heterosexuální dvojice vede k tomu, že jednak i pro některé lidovce v PS to bude přijatelnější a i pro pana prezidenta se domnívám, že by bylo přijatelnější takový zákon podepsat.

Mně jinak v principu to nevadí a zásadně nesouhlasím s tím, že by tato skupina ohrožovala rodinu. Rodinu ohrožujeme my nebo vývoj společnosti ze zcela jiných důvodů, a s tím to vůbec nesouvisí. Takže ten pozměňovací návrh je pouze, ne jak tady říkal pan senátor Stodůlka, pro to, aby to propadlo, ale naopak pro to, aby byla ještě otevřena cestička, kdyby náhodou měl někdo špatné výpočty. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám pane kolego, slovo má senátor Kolář, připraví se senátor Julínek.

Senátor Robert Kolář: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já si myslím, že toto je přesně ten klasický případ zákona, kdy bychom se měli zamyslet nad tím, jaká je role zákonodárce. A já si myslím, že role zákonodárce je taková, že bychom měli vytvářet normy, které platí obecně pro společnost, v níž žijeme a tyto normy by měly být pokud možno co nejvíce neutrální a neměly by zvýhodňovat tu kterou skupinu.

V dobách, kdy jsem byl poslanec, jsem nepodpořil zákon o tzv. daňovém zvýhodnění malých a nezávislých pivovarů, protože poté, co byl přijat, se ty velké rozdělily na několik malých tak, aby spadly do výhodného režimu. Byl jsem jeden ze třinácti poslanců, kteří tehdy nepodpořili zákon o kampeličkách, které měly být bombou na našem bankovním trhu., Měly nabízet dvacetiprocentní úroky a posléze se ukázalo, že nás to stálo několik miliard a o těch miliardách jsme hlasovali tady.

My dnes tady projednáváme další speciální normu, která se netýká řekněme oblasti ekonomické, ale podle mého názoru spadá do té kategorie norem, která se účelově přijímá pouze pro určitou skupinu občanů naší země. Já se přiznám, že jako člověk spíše konzervativní jsem proti a pro takový zákon, kdybych měl pouze možnost volby hlasovat ano nebo ne, tak takový zákon nepodpořím.

Další, co mě vede k tomu, abych tento zákon nepodpořil, je skutečnost, že pakliže ho přijmeme, tak postavíme do role občanů druhé kategorie právě takové lidi, o nichž mluvil kolega Kubera a mezi které patřím i já. Takže se tady přiznávám ke střetu zájmů, že i já patřím do skupiny lidí, kteří žijí, ač nesezdáni, s partnerkou, se kterou máme děti, a další čekáme, a mně se třeba v létě stalo to, že jsem měl těžký úraz, byl jsem na dvou operacích a samozřejmě moje partnerka se taky nedostala k žádné zdravotní dokumentaci, k žádným rentgenovým snímkům. Ale myslím si, že jsme to nějak přežili a je to nějaká naše svobodná volba.

Na druhou stranu vnímám to, že nálady ve společnosti a především u mladých lidí se posouvají, že společnost začíná být liberálnější a tolerantnější a věřím tomu, že kdyby se udělal nějaký výzkum veřejného mínění, podle kterého se my jako zákonodárci máme řídit, tak by možná vyplynulo že 51 % si myslí, že to není v zásadě problém a že bychom pro něco takového hlasovat měli. A já, jelikož neberu tu svoji roli zákonodárce jako roli člověka, který se má rozhodovat pouze sám za sebe, ale že bych měl vnímat i ty nálady ve společnosti, tak jsem schopen podpořit takový návrh zákona pouze v tom znění, tak jak o něm tady mluvil kolega Kubera, a to v té podobě, že se bude týkat i osob opačného pohlaví. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má senátor Julínek, připraví se pan senátor Oberfalzer.

Senátor Tomáš Julínek: Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, velká část už tady byla řečena. Já chci jenom zopakovat a zdůraznit, že tento zákon určitě neohrožuje rodinu, určitě neohrožuje reprodukci lidstva. Tento zákon určitě není žádnou perlou našeho právního řádu; nebo nebude perlou právního řádu. Sám doufám v obecnou úpravu, ve které by byla problematika registrovaného partnerství ukotvena lépe než v tomhle zákoně. Tento zákon má ale nepochybně význam pro českou společnost. Já prosím kolegy v klubu ODS, aby vzali v potaz, že tento zákon neubližuje, ale že může prospět a podle toho hlasovali, popř. se k tomu postavili, protože v klubu ODS to nemělo politický význam, tak jako v těch ostatních stranách, které tady byly jmenovány. Rozhodování je čistě na jednotlivých senátorech našeho klubu. Přesto si z téhle pozice, jak jsem to nemohl udělat z té pozice předsedy klubu na klubu, tak z této pozice prosím, aby tento zákon nechali projít. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má kolega Oberfalzer. Připraví se kolegyně Filipiová.

Senátor Jiří Oberfalzer: Pro mé vystoupení je výhodou, že mezitím bylo ještě asi sedm řečníků, takže leccos z toho, co jsem chtěl říci, zde padlo. Nicméně také nevýhodou, že mluvilo asi sedm řečníků, takže leccos z toho, co zaznělo, mě přinutilo, abych přesto vystoupil. Přijetím tohoto zákona se ani nezvýší ani nesníží počet rodin. Přijetím či nepřijetím tohoto zákona se naopak také ani nezvýší ani nesníží počet rodin. Padla tady slova o promiskuitě. Já si myslím, trošku vyzněla, jako kdyby za tyto nemravy měla skupina obyvatel, kteří chtějí žít v registrovaném partnerství být potrestána. A když to přeženu ironicky, tak dokud se nepolepší, tak žádný zákon mít nebude. Já vím, že to takhle myšleno nebylo. Ale přesto je to nefér. Bylo už zde řečeno číslo, že 60 % manželství se rozpadá. A ačkoliv to nemám statisticky podpořeno, jsem přesvědčen, že naprostá většina rozvodů souvisí právě s nevěrou. Já jsem přesvědčen, že takhle se na tu věc dívat nelze. Toto téma, a skutečně odmítám, aby se politizovalo, i když vyhraněně, řekněme, ideologicko-náboženský postoj mají lidovci, nicméně já ho respektuji, rozumím mu, nesdílím jej však.

Hovořilo se tady o voličích. Je to možná veselá ilustrace, jak si kdo představuje, co mu to vynese. Ale nezlobte se, veřejné průzkumy, které mohou či nemusí být přesně vypovídající, hovoří o většinové podpoře veřejnosti pro tento krok, takže by se mohlo zdát, že je ho výhodné udělat. 70 % myslím, že vyšlo v nějakém průzkumu. Stejně tak je to nevýhodné – zbývá ještě 30 % veřejnosti, která si to nemyslí. Takže počítat si takhle jednoduše ztráty a výnosy, by bylo hloupé. Já se absolutně odmítám hlásit k tomuto způsobu uvažování v této kauze. Já si myslím, že to téma má podporu v mnoha klubech, skoro ve všech; s výjimkou jednoho, který je v tomto zásadový. A stejně tak nepodporu v těch samých klubech, které teď s vyloučením jednoho mám na mysli. Já sám ho podpořím. Protože si shodně s mnoha řečníky myslím, že nikomu neublíží. A jistou míru satisfakce poskytne těm, kteří se prostě narodili odlišní. Odlišnost není žádná vina. Odlišnost není hanba. Není to nic, co by si kdo vybral.

Jsem přesvědčen, že význam toho zákona je symbolický a že umožní lidem, kteří chtějí do takového partnerství vstoupit a cítit se lépe a zvolit si kvalitnější formu života. Nejsem pro to, aby se rozšiřoval jeho rozsah. Protože teprve, když by se rozšířil na celou společnost, teprve bych uvažoval o tom, zda to nepodrývá institut manželství. Takže já ten zákon podpořím.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolegyně Filipiová. Připraví se paní kolegyně Venhodová.

Senátorka Daniela Filipiová:Děkuji. Pane předsedo, paní poslankyně, kolegyně, kolegové, vážení hosté, já nebudu dlouho zdržovat, nicméně nedá mi to, abych k tomuto zákonu nevystoupila. V prvé řadě bych chtěla skutečně všem svým kolegům poděkovat za kultivovanost, která provází celou tuto diskusi ohledně toho zákona. A musím s politováním říct, že na rozdíl od PS, kde bohužel ta diskuse nebyla hodna komory Parlamentu této republiky.

Já chápu různé argumenty, které mají lidé, kteří vystupují proti. Nicméně si myslím, že uznat práva menšiny je víceméně povinností každé společnosti. Hlavně takové společnosti, jejíž součástí právního řádu je Listina základních práv a svobod. Já cítím to, že přijetí tohoto zákona je vlastně naplnění této Listiny. Všichni víte, že svým způsobem vlastně také patřím do určité menšiny. Do menšiny lidí, kteří mají nějaký handicap. Vím, jaké to je, žít jako menšina. A musím říct, že bohužel naše společnost ještě není natolik zralá, aby se práva menšiny jakékoliv promítla do znění všech zákonů, aniž by tudíž musely být speciální zákony. Já většinou bojuji proti speciálním zákonům, které se mají věnovat třeba např. handicapovaným. Myslím si, že je to špatně, že by to mělo být součástí každé rozvinuté společnosti. Ostatně v mnoha zemích to tak je. Přičítám to bohužel na vrub minulým 40 letům, kdy prostě určité skupiny lidí byly svým způsobem diskriminovány, společnost se tvářila, jakože neexistují.

Nicméně, přestože teďka máme před sebou speciální zákon, tento zákon jednoznačně podpořím. Věřím tomu, že v dohledné době přijde novela občanského zákoníku, a ta bude taková, že tento zákon již nebude potřeba, a práva všech menšin budou obsažena právě v tomto novém znění obecného občanského zákoníku. A my se nebudeme muset zabývat tím, jestli tato menšina má či nemá právo na svůj speciální zákon, jestli jí tím udělujeme nějaké výhody, zda nejsou příliš velké; nebo někdo bude říkat, že příliš malé.Já opakuji, že to cítím tak, že je to skutečně důsledná aplikace Listiny a je to svým způsobem zjednodušení života těch lidí, kteří se prostě narodili jiní. Někdo se narodí tak, že má nějaký handicap, a vidět není. Někdo se narodí tak, a handicap má, a vidět je, a musí se s tím vypořádávat možná ještě o to hůř.

Jenom maličkou reakci na jednoho z mých předřečníků, který tady říkal, že také žije pouze vlastně ve volném svazku se svojí partnerkou; také si prožili období, kdy se nemohli navzájem informovat o svém zdravotním stavu. Já se ale obávám, že tady to srovnání trošičku kulhá. Protože oni mají volbu. Oni mají volbu uvést svůj vztah do takové roviny, kdy budou mít tato práva. Bohužel, ta skupina osob, o kterých my tady dneska jednáme, tuto volbu nemá. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Já vám také děkuji, paní kolegyně. Slovo má kolegyně Venhodová. Připraví se senátor Bureš.

Senátorka Alena Venhodová: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni kolegové, já skutečně nechci zdržovat dlouho, protože vše co mohlo být řečeno, tady téměř řečeno bylo. A to co jsem chtěla říct, totiž o tom nemožném srovnání druha družky a homosexuálního páru ve stejném postavení – to řekla kolegyně Filipiová, že tam ta volba je, že není bez volby, a není nutno zůstávat na stejné pozici. Ona v podstatě to, co jsem chtěla říct, tak řekla za mě.

Nicméně si neodpustím ještě jednu poznámku. Ona tady dnes zní spousta argumentací odvolávajících se na demokratické vnímání, na demokratické chápání, na toleranci, a na to, že to vlastně není potřeba.

Některé věci, které tady zazněly, ale právě o té toleranci a o tom chápání moc nesvědčí. Je pravda, že dnes se za některé věci netrestá, ono se dnes za ně ani neupaluje, a nedějí se jiné věci. Ale přece jenom žijeme ve své době, ve svém století a pohled na mnoho věcí se změnil.

Já bych jenom ještě chtěla jednu věc podotknout a vzkázat možná vaším prostřednictvím, pane předsedající, panu kolegovi Stodůlkovi, že ten jeho lingvistický rozbor toho názvu svazku mně připadá také ne úplně zdařilý, protože jestliže si vezmeme registrované partnerství a jak říkáte při rozloučení toho svazku, co by tam bylo – deregistrovaný, odregistrovaný. Jestliže vezmeme zapsané partnerství, tak co by tam bylo? Odepsaný?

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Vyřizuji váš vzkaz, a slovo má pan senátor Bureš, připraví se pan senátor Štěch.

Senátor Milan Bureš: Pane předsedající, paní poslankyně, dámy a pánové. Myslím, že tato debata je nejen dlouhá, ale už i únavná. Jsem rozhodnut nepodpořit zákon o registrovaném partnerství. I když mé rozhodnutí, musím říci, trošku znepříjemnil svým vystoupením pan kolega Stodůlka. Na jedné straně se totiž necítím být tak netolerantní, jak tvrdí jedni a na druhou stranu si nemyslím, že ti, kteří o registrované partnerství usilují, jsou tak špatní. Myslím si, že se rozhodli na základě svých životních zkušeností a svých dlouhodobých postojů, které nejsou schopny ovlivnit ani blížící se volby.

Mám prostě obavu, že ten průlom, o kterém tady bylo již řečeno, a jeho zhodnocení je otázka několika desítek let, možná dvou generací, a já mám obavu z toho, co přinese. A mám k tomu i ještě jeden osobní důvod. Nechtěl bych mít v budoucnu příležitost vyprávět své vnučce pohádku o tom, jak jeden hodný princ si vezme druhého a jak spolu vychovají kupu dětí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Pan senátor Štěch stáhl svoji přihlášku, takže pan kolega Bureš byl posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Ptám, jestli se někdo hlásí? Nikoho nevidím, takže obecnou rozpravu končím. Ptám se paní navrhovatelky, paní poslankyně Fischerové, jestli se chce vyjádřit v rozpravě. Chce. Takže prosím, paní poslankyně, máte slovo.

Poslankyně Taťána Fischerová: Děkuji, pane předsedající. Já se přece jenom velmi stručně vyjádřím k několika názorům, které tady zazněly, především chci tak jako paní senátorka Filipiová poděkovat za kvalitní diskusi, za kterou jsem velmi vděčná. Ti, kteří zákon podporují, v mnoha směrech mluvili za mne a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych opakovala jejich argumenty, proto se skutečně zdržím jenom u těch, o kterých si myslím, že je dobré alespoň věcně se u nich pozastavit. Jsou to samozřejmě argumenty odpůrců zákona.

Především bych řekla k panu senátorovi Stodůlkovi, který – pokud jsem špatně slyšela, nechť mě opraví – řekl, že nikde není o tom, že není dovoleno – že je možné mít dva svazky, § č. 4 písmeno c) říká, platí zákaz uzavření dvou partnerství nebo manželství a partnerství. Čili v zákoně samozřejmě toto je. Smlouva u notáře – ono to zní vlastně hrozně jednoduše, že si můžeme každý, kdo chceme vypořádat co chceme u notáře, ale pravda je mnohem složitější. Jsou věci, které u notáře nevypořádáte a nikdo z nás se nikdy neocitl v kůži lidí, jichž se tento zákon týká. Já se pozastavím pouze u toho dědictví v první linii. To vypadá tak velmi snadně, že půjdete k notáři a tam vlastně si to vyřídíte a bude to jednoduché. Ono to tak jednoduché není, protože dokonce i když tu smlouvu uzavřete, protože právě na tento paragraf jsem se podívala, mají přednost přímí dědici, v přímé linii a pokud tuto smlouvu napadnou, tak vám to není nic platné, pak byste museli užít institutu vydědění. Nejprve vydědit vlastní rodinu, a to už je tak náročné, že to přece udělá málokdo. To je jenom malý příklad toho, jak složitý je to případ a jak to, co se zdá jednoduché, ve skutečnosti vůbec jednoduché není. Podobně je to se zdravotní dokumentací. Pokud se váš partner octne v bezvědomí po havárii, nebo jestliže je stižen mrtvičkou a nemůže říci lékaři, ať to partnerovi sdělí, tak potom se samozřejmě ocitáte v nouzi, atd. To jenom velmi stručně, že je to mnohem složitější. Babičky samozřejmě nemohou po sobě dědit, jak to bylo řečeno, protože by musely podstoupit stejné martýrium, jaké jsem již zmínila.

Pan senátor Jílek se zmínil o tom, že to nebude chtít nikdo využít, až ten zákon v případě, že bude přijat, bude platit. Nechme to na těch, kterých se ten zákon týká. Já si myslím, že tu nemáme rozhodovat za jiné.

Pokud jde o ten francouzský model, který byl již diskutován ve sněmovně. Já jsem se mu v zásadě nebránila. A jistě je to jedna z možností, ale myslím si, že tady jde především o to, aby tento zákon přijat nebyl, o odklad normy, která už je tu připravena. Krom toho musíme si uvědomit, že to změní polovinu našich zákonů, to není jen tak. Samozřejmě takovýto zásah bude znamenat přepracovat spoustu zákonů. Krom toho u nás existuje druh a družka. Tento institut sice není zcela právně ukotven, ale přesto se aplikuje v mnoha případech, čili pro lidi, kteří nechtějí uzavřít manželství, a nejsou stejného pohlaví, je tu tato možnost. Proto opravdu nedoporučuji navrhovat přijetí francouzského modelu.

O tom, že klesající porodnost nesouvisí se zákonem již řekli za mne jiní.

K paní senátorce Müllerové bych ráda připomněla, že zákon neumožňuje adopci, pouze svěření do výchovy a tato věc se týká zejména rodin, kde se může stát, že zemře biologický otec a partner se pak může starat o někoho v rodině. Přece i strana lidová – a zejména strana lidová – podporuje rodinu na úkor dětských domovů nebo ústavů. A je přece pro dítě jednoznačně přínosem, žije-li v rodině, protože dítě potřebuje především citový vztah, než když bychom toto dítě odevzdali někam do ústavu nebo do dětského domova. O to v podstatě tímto jde tímto paragrafem.

Ještě k panu Kuberovi, § 1, nebo jakási preambule zní: Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví, to znamená, že osoby stejného pohlaví jsou jasně zmíněny.

Ještě bych chtěla k panu senátorovi Stodůlkovi - k tomu, jak bude zrušeno registrované partnerství. Od toho je tu samozřejmě prováděcí nařízení ministerstva vnitra a dovedu si představit, že tam bude například: „Registrované partnerství zrušeno“, ale to nechme na nich, tady jistě oni najdou nějaký způsob, jak to učinit.

Nebudu vás už dlouho zdržovat, řekla bych, že jsem se chtěla vypořádat s těmi hlavními námitkami a pokusila jsem se to udělat věcně. Znovu vám děkuji, jakým způsobem jste vystupovali a nechme tedy rozhodnout hlasováním. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Paní poslankyně, děkuji vám a táži se zpravodajky výboru pro zdravotnictví a sociální politiku paní senátorky Palečkové, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Nechce. Ptám se pana zpravodaje ústavně-právního výboru pana senátora Kubery, zda se chce vyjádřit k rozpravě. Nechce. A paní zpravodajko garančního výboru prosím, abyste se vyjádřila k právě proběhlé rozpravě.

Senátorka Liana Janáčková: Pane předsedající, dámy a pánové, diskuse byla plodná s různými názory. Pokusím se udělat jakousi statistiku nebo sumarizaci těchto vystoupení, takže v debatě – a teď pro sebe mi dovolte říci, naštěstí každý jednou – vystoupilo 19 senátorek a senátorů. Jenom říkám statisticky jako pro zajímavost vystoupilo 6 žen a 13 mužů. Zvláštní je, že těchto 6 žen vlastně je z desetičlenného našeho ženského sboru, tedy nadpoloviční většina, ale to jenom tak pro ilustraci.

Z těchto devatenácti názorů bylo jasně pět proti a dvanáct pro. Pan senátor Kubera mi sdělil, že je nerozhodnut, čili bez názoru, ale když, tak se přikloní k pozměňovacímu návrhu, který ovšem zatím ještě asi nenaznačil. A pan senátor Kolář je spíš proti, ale když už, tak s pozměňovacím návrhem.

Pro mě tedy vyplývá, že u diskutujících je převažující souhlasný návrh, takže považuji tuto sumarizaci obecné rozpravy za ukončenou. Zatím děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Já bych jenom zopakoval, že v rozpravě zazněl návrh jednoho výboru schválit a zazněl i návrh zamítnout. Budeme hlasovat v tomto pořadí schválit – zamítnout.

Vzhledem k tomu, že to je první hlasování po polední přestávce a je dosti důležité, dovolím si vás všechny odhlásit a prosím vás, abyste se znovu přihlásili svými identifikačními kartami. A zároveň vás svolám znělkou k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS.

Pan kolega Jařab má technickou připomínku.

Senátor Josef Jařab: Pane místopředsedo, nevím, jestli má smysl se znovu přihlašovat, protože je tady řada kartiček, jejichž majitelé zde nejsou.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Dobře. Já kolegy upozorňuji, že mezi tím jsem vás odhlásil, takže se musíte všichni přihlásit.

Zahajuji hlasování. Aktuálně je přítomno 64 senátorek a senátorů, potřebné kvorum pro přijetí návrhu je 33.

Zahajuji hlasování. Kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo jste proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 20 se z 65 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 45, proti bylo 14. Tento návrh byl přijat.

Končím projednávání tohoto bodu, děkuji paní předkladatelce i všem zpravodajům a budeme pokračovat v našem jednání.

Následujícím bodem našeho pořadu je:

Návrh zákona, kterým se mění některé zákony

v oblasti ochrany před domácím násilím.

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 197.

Paní poslankyni Evu Dudáčkovou prosím, aby nás seznámila s návrhem zákona. (Velký hluk a pohyb senátorů po Jednacím sále.)

Prosím, pánové, abyste se ztišili v jednací síni i v galerii pro veřejnost. Máte možnost hovořit mimo tento sál.

Kolegyně a kolegové, prosím vás opravdu o klid, protože máme zde již paní překladatelku a má slovo, takže vás prosím, abyste si své diskuse vyřídili mimo jednací sál. Paní poslankyně, prosím.

Poslankyně Eva Dundáčková:Vážené paní senátorky, páni senátoři, uvědomuji si, že jsem se zde objevila v okamžiku, kdy máte za sebou vysilující jednání týkající se registrovaného partnerství. Přesto vás poprosím o trochu shovívavosti a vyslechnutí krátkého úvodního slova, které by se mělo týkat návrhu zákona, kterým se upravují některé zákony v souvislosti s bojem proti domácímu násilí.

Když se řekne domácí násilí, většina z nás si pravděpodobně představí vzájemné půtky mezi manžely. Málokdy si ale u toho představíme, že účastníky domácího násilí jsou nejen manželé a obětí, nejsou jen ženy, ale že se to týká poměrně širokého okruhu lidí, také seniorů, zdravotně postižených. Nezřídka jsou obětí domácího násilí také muži a téměř vždy jsou obětí domácího násilí děti. A o těch mluvíme velmi málo.

Bohužel podle statistik, které jsou veřejně dostupné, a to např. výzkumu STEM z r. 2001, v 84 % domácností, kde dochází k domácímu násilí, vyrůstají děti. DONA linka, tedy bezplatná telefonní linka, která byla zřízena na pomoc obětem proti domácímu násilí, dokonce zjistila, že děti se nacházejí až v 90 % rodin, ve kterých dochází k domácímu násilí.

Vím, že jste projednávali tento návrh zákona již ve svých výborech a jste proto informováni o obsahu tisku, který tady dnes obhajuji. Přesto bych ráda připomněla, co se rozumí domácím násilím ve smyslu připravovaných a navrhovaných změn.

Jedná se o násilí opakované, násilí eskalující, které postupně vzrůstá, od útoků proti lidské důstojnosti, přes útoky proti zdraví až k útokům proti lidskému životu. Nejedná se tedy o všechny formy, které jsou běžně domácím násilím nazývány, ale opravdu o násilí, které je opakované, eskalující a hrozí nějakým bezprostředním ohrožením života, zdraví či zvlášť závažným narušením důstojnosti člověka. Jedná se o násilí mezi blízkými osobami, ale aby mohl stát zasáhnout, musí být zcela zjevné role, tzn. jeden musí být tím, kdo ohrožuje a druhý evidentně tím, kdo je obětí domácího násilí. Nepředpokládá se, že na základě tohoto souboru opatření, která jsou vám dnes předkládána ke schválení či k rozhodnutí, by docházelo k zásahům ze strany policie nebo státu v tzv. italských manželstvích, tzn. tam, kde dochází ke vzájemnému střetu, ovlivňování či tomu, co si běžně představujeme pod pojmem italská domácnost.

Znovu opakuji, že se má jednat o násilí, tak aby mohl stát zasáhnout, resp. Policie ČR, kde jsou zcela jasné role – jeden je násilníkem, druhý je obětí tohoto domácího násilí, ať už je to muž, žena, senior či dítě.

Jedná se o násilí, ke kterému dochází stranou společenské kontroly. To je ten významný rozdíl oproti všem dalším formám, které jsou dnes postihovány ať už prostřednictvím trestního zákona či mohou být řešeny v přestupkovém řízení. Dochází k němu stranou společenské kontroly za uzavřenými dveřmi a tak, aby mohl být násilník trestně stíhán, vyžaduje se souhlas oběti, což je jedna z věcí, které jsou nesmírně důležité a pro které k postižení klasické formy domácího násilí nedochází, protože oběť je nezřídka vázána složitými sociálními vazbami, mnohdy finančně je závislá na násilníkovi, a proto její aktivní účast při stíhání násilníka je obtížná.

Teprve jsou-li naplněny všechny ty znaky, které jsem uvedla, jedná se o domácí násilí, ke kterému máme dnes přistoupit a rozhodnout o tom, zda má či nemá být postihováno a v jaké formě.

Návrh zákona je postaven na třech vzájemně provázaných pilířích. Prvním z nich je policejní zásah, druhým je účast intervenčních center a třetím jakési občanskoprávní řešení situace, ke kterému může, ale také nemusí dojít.

Předpokládaný policejní zásah, vzhledem k tomu, že policie je represivní složka státu, vypadá jako automatický zásah a pokračování v rámci trestního řízení. Ono tomu tak ve skutečnosti není. Policie ČR má zasáhnout proto, že se jedná v podstatě o prevenci spáchání trestného činu, ke které má ale docházet jen v případě – a zase se vracím k tomu, když jsem tady vysvětlovala, co to vlastně je domácí násilí - že musí jít o opakované násilí, tzn. předpokládá se, že v blízkosti rodiny, ve které k domácímu násilí dochází, jsou známa opakovaná hlášení na policii, situace je dlouhodobě monitorována, došlo již k bezprostřednímu poškození na zdraví, které bylo předmětem nějakého vyšetřování.

Je monitorována situace ze strany sousedů, rodiny, kde k domácímu násilí dochází. Teprve v takovýchto případech se předpokládá policejní zásah, tzn. příjezd Policie ČR, a zase ne běžné hlídky, ale proškoleného, specializovaného týmu, který bude schopen na místě posoudit, zda se opravdu jedná o formu domácího násilí. Takto vyškolený útvar, který by měl být navíc vybaven jakýmisi instrukčními kartami, které obsahují jednotnou a závaznou metodiku, na místě posoudí, zda použije onoho velmi kritizovaného institutu vykázání na dobu deseti dnů.

V materiálech, které vycházely z jednání vašeho výboru, jsem se dočetla, že mj. existuje obava o to, že může jít až o vykázání na dobu jednoho roku. Hned v úvodu bych chtěla říci, že v tomto případě se nejedná o možný zásah ze strany policie, protože policie může vykázat násilníka na, teď záměrně říkám v uvozovkách, pouhých deset dnů, protože si uvědomuji, že i oněch deset dnů je samozřejmě relativně velmi dlouhá doba z hlediska násilníka, kterého zbavujeme možnosti bydlet v jeho vlastním bytě. Připouštím, že to je zásah poměrně velký do ústavních práv člověka.

Proti tomu ale stojí zájem na ochraně zdraví a života oběti a tato dvě ústavní práva se v tuto chvíli dostávají do kolize, a vy dnes máte rozhodnout o tom, které z nich vnímáte jako silnější a zda považujete zásah státu v takovýchto případech za možný.

Dočasné vykázání násilné osoby je předpokládáno na dobu deseti dnů právě proto, že deset dnů je minimální doba, kterou potřebuje oběť násilné činnosti k tomu, aby jí byla poskytnuta psychologická, právní a další pomoc, aby se mohla zklidnit situace v rodině. Znovu připomínám, že bohužel účastníky domácího násilí jsou nezřídka děti, které to odnášejí psychosomatickými potížemi a bohužel si také nezřídka tento vzor chování rodičů pak přenášejí do vlastního dospělého života, což je možná ještě daleko horší než samotné psychosomatické potíže v okamžiku, kdy k tomuto domácímu násilí dochází.

V těchto deseti dnech by tudíž měla být poskytnuta jak oběti domácího násilí, tak ale i násilníkovi pomoc. Cílem této pomoci by mělo být, aby byla preventivně odstraněna nebezpečí vyplývající z domácího násilí a aby obě strany mohly rozhodnout o tom, jak budou dále pokračovat ve vzájemném soužití a tuto obtížnou situaci řešit.

Přiznám se, že patřím k těm, kteří věří, že institut vykázání může sloužit k tomu, že dojde k obnovení soužití, které bude kvalitnější, než bylo to předchozí.

Patřila jsem mezi poslance, kteří v PS hlasovali proti zvýšení trestněprávní ochrany obětí domácího násilí, říkala jsem, že v trestněprávní rovině zvýšení trestní sazby, resp. přistoupení ke zvláštní skutkové podstatě trestného činu domácího násilí je jedna z cest, které nepovedou úspěšně k boji proti domácímu násilí. Teď nebudu říkat, jestli to byla nebo nebyla pravda, ale už tehdy jsem se domnívala, že institut, který existuje v řadě míst Evropy a který již deset let úspěšně funguje v Rakousku, je tou cestou, která může pomoci rodinu obnovit, která může říci „stop“ násilníkovi, ať je jím kdokoliv.

Způsob soužití v rodině je nadále tímto způsobem nemožný, stát má právo a důvod zasáhnout, má důvod pracovat s oběma stranami a má důvod snažit se o to, aby toto soužití bylo lepší, aby nedocházelo k žádnému ubližování, k žádnému pokořování na jedné straně.

Vím, že tzv. druhý pilíř těchto podaných návrhů, který spočívá právě v intervenčních centrech, je pro mě trochu překvapivě z vaší strany nejvíce kritizován, zatímco PS více diskutovala o tom, zda má Policie ČR svěřit tak rozsáhlou pravomoc, v Senátu se diskuse prozatím odvíjely spíše kolem intervenčních center.

Osobně mohu říci, že si dovedu představit i jinou než navrhovanou formu fungování intervenčních center, přesto vás prosím, abyste zvážili, že samotný institut vykázání násilníka po dobu deseti dnů nebude fungovat, pokud nebudeme předpokládat, že bude poskytnuta kvalitní a kvalifikovaná péče oběma stranám. Proto je zde navrhováno zřízení intervenčních center.

Možná, že mohou mít podobu jinou, ale jsou nezbytným místem, kam by měly primárně přijít informace, mnohdy diskrétní, od Policie ČR. Je obtížně představitelné, že by se oběti domácího násilí nadále obracely pouze na jednotlivé nevládní organizace, které budiž řečeno, odvádějí obrovský kus práce, pracují velmi úspěšně a s velikými úspěchy. Pokud se ale jednotliví lidé budou obracet na rozličná místa, pak by všechna rozličná místa musela komunikovat se státními orgány, s policií, takže si myslím, že intervenční centrum v nějaké minimalizované podobě, které dostane souhrnné informace, je pro další řešení situace nezbytné.

Třetím pilířem návrhů je občanskoprávní řešení situace, tzv. následná opatření, ke kterým může, ale také nemusí dojít po onom institutu vykázání. Předpokládá se, že by bylo možné v těch nejhorších případech i vydání předběžného opatření, ale to už je otázka soudu, který zasahuje a ani v PS, ani v Senátu, pokud vím, dosud nebyly proti takovémuto řešení žádné námitky. Nezávislý soud má v tomto případě posoudit, zda v rámci předběžného opatření prodlouží ono opatření, podle kterého se násilník nesmí zdržovat ve svém obydlí, a mnohdy může také spočívat v zákazu navazovat kontakty s ohroženou osobou. Opět je to řešení, které známe nejen z Evropy, ale mnozí z vás určitě také ze vzdálenějšího zahraničí.

Tady je tudíž možnost v rámci onoho předběžného opatření vykázat násilníka na další měsíc, ale až jeden rok. Myslím, že to je opatření velmi hraniční a vzhledem k tomu, že je vázáno na rozhodnutí soudu, není vnímáno tak problematicky.

Když dovolíte, teď bych se svou úvodní řečí skončila a případné vaše další námitky, náměty či výhrady se pokusím zodpovědět případně v rámci rozpravy. Myslím, že i v Senátu je toto možné, že mohu jako předkladatelka se vyjadřovat. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Na závěr obecné rozpravy se můžete přihlásit a dostanete slovo.

Paní navrhovatelko, děkuji vám a prosím, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů.

Kolegyně, kolegové, požádal mě pan kolega senátor Špaček, abych vám sdělil informaci, že při předchozím hlasování došlo k selhání technického zařízení. Přestože hlasoval NE, na jeho sjetině se objevilo ANO. Vzhledem k výsledku hlasování pan kolega nezpochybňuje výsledek předchozího hlasování, ale pouze chtěl, aby na záznam zaznělo, že došlo k selhání technického zařízení.

Informaci jsem předal a konstatuji, že návrh zákona, který právě projednáváme, byl přikázán ústavně-právnímu výboru. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jiřího Žáka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 197/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor nepřijal žádné usnesení. Záznam z jednání vám byl rozdán jako senátní tisk č. 197/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Vlastimil Balín, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou.

Pane kolego, prosím, máte slovo.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, milé kolegyně, vážení kolegové, i když bylo řečeno co je mým úkolem a odeznělo dost slov od paní předkladatelky, přece jenom mi dovolte říci pár slov k tisku, který projednáváme, tj. k tisku č. 197, směrovaného do oblasti ochrany před domácím násilím.

Já se domnívám, že na pořad jednání 9. schůze Senátu PČR se po předchozím projednávání a schválení v PS dostává jeden z negativních jevů, kterým bohužel domácí násilí je, který nelze v žádném případě přehlížet či jakkoli jiným způsobem bagatelizovat. Minimálně z důvodu nemožnosti v rámci dosavadní právní úpravy adekvátně rychle a zejména efektivně reagovat tak, aby tomu, kdo se uchyluje k domácímu násilí, bylo zabráněno v opakování či eskalaci jeho nežádoucího jednání a tomu, kdo je domácím násilím ohrožován, na druhé straně byla poskytnuta dostatečná a především účinná ochrana.

Lze říci, že na konkrétnější nástroj proti původcům domácího násilí a možnosti právě té vzpomenuté účinnější ochrany napadených osob existuje dlouhodobější společenská objednávka a zejména orgány činné v trestním řízení na ně čekají a dokonce, jak jsem se i osobně přesvědčil v podmínkách práce policie v Mostě, již konzultují a připravují potřebná opatření, která budou muset být učiněna ve spolupráci s orgány samosprávy, státní správy a dalšími institucemi do nabytí účinnosti návrhu zákona dnem 1. ledna 2007, samozřejmě pakliže by vstoupil v platnost.

O závažnosti problematiky domácího násilí svědčí mj. i výsledek, nevím jestli paní poslankyně to vzpomínala, já jsem to nezaznamenal, je výsledek celostátního reprezentativního sociologického výzkumu agentury STEM v roce 2001, kdy se v roli ohrožené osoby dotýkalo domácí násilí různé intenzity plných 16 % populace starší 15 let.

Jistě jste zaregistrovali, že nejde o návrh samostatného zvláštního zákona, který by tuto problematiku upravoval souhrnně, ale že jde o dílčí novelizaci celkem pěti stávajících zákonů, do nichž jsou doplněna nová speciální ustanovení, která jsou obsahově sjednocena jejich cílem účinněji chránit osoby ohrožené domácím násilím.

Návrh podle mého názoru vychází z některých obdobných právních úprav existujících v zemích se srovnatelnou právní kulturou a společenskými charakteristikami. Zejména se jedná o rakouský model, který má za sebou téměř desetiletou zkušenost. Z mého pohledu bych jako klad hodnotil, že navrhovatelé tuto novelu, která byla dělaná, neopsali od rakouských partnerů, ale vycházeli právě z té několikaleté praktické zkušenosti uplatňování obdobného zákona.

Návrh je zpracován neutrálně a nelze ani v náznaku navrhovatele podezírat, že s ohledem na četnost žen jako obětí domácího násilí by se dalo o takovéto novele hovořit jako o nějaké feministické iniciativě. I na našem výboru padala řada příkladů, já bych také býval mohl jedním posloužit, z opačného gardu, kdy tím autorem násilí, které skončilo dokonce smrtí druha, byla žena. Čili nedá se to nějakým způsobem paušalizovat a podle mého názoru nejhorší je, že většinou tím subjektem, na němž je pácháno domácí násilí, jsou právě děti, které se nemohou nějak účinně bránit.

Přestože přímo novela nevymezuje definici domácího násilí, tak jak tady jinými slovy paní překladatelka říkala, vychází z obecných znaků, které je charakterizují jako násilné jednání, jimž dochází k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, a to v bytě nebo domě, společně obývaném útočníkem i osobou, proti níž takový útok směřuje. Dalším, dle mého názoru pozitivním rysem návrhu, je důraz na jiné než jen trestněprávní řešení domácího násilí. Evidentně je tak snaha podstatu reakce na domácím násilí přesunout z oblasti represivní do oblasti prevence, což je myslím u všech negativních jevů, které registrujeme kolem sebe a ve společnosti, určitě pozitivní.

Jak jste z předloženého tisku zjistili, návrh zákona v oblasti ochrany před domácím násilím se dotýká v podstatě pěti novel zákonů různou intenzitou. Nejzásadnější zásah je asi k zákonu o policii. Týká se občanského soudního řádu, trestního zákona a dvou zákonů o sociálním zabezpečení. O některých těch věcech paní překladatelka hovořila; ty pominu. Ale přece jen u jedné bych se chtěl zastavit a trošku reagovat na to malé podivení, proč se diskutoval tento problém jinak v PS než třeba na výborech, kde se předkladatelé jejich jednání zúčastnili.

Je to zejména otázka novely zákona o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, kde je doplnění o pravidlo, podle kterého intervenční centra zřizuje a spravuje kraj v samostatné působnosti. Obdobně jako například zařízení a ústavy sociální péče, které vykonávají diagnostickou činnost. Já tady právě mám trošku problém jako krajský zastupitel, a proto se domnívám, že ta reakce byla i od řady z vás, kteří fungujete jako starostové anebo zastupitelé obcí, že prostě já nejsem, byť vím, že existuje určitý vstřícný přístup asociace krajů směrem k uchopení takovéto odpovědnosti, tak já bohužel po těch zkušenostech, které jako krajský zastupitel mám, tak nejsem přesvědčen, že za tím transferem odpovědnosti směrem ke krajům budou skutečně následovat potom vykrytí finančních částek, které předpokládají nároky na veřejné rozpočty a vyčísluje navrhovatel ve dvou položkách. Částku 125 mil. na zřízení sítě center a další částku 85 mil. ročně na jejich provoz, což předpokládá asi 200 vyškolených pracovníků. A přiznám se, že moc uspokojivou odpověď i ve výboru jsme na takové dotazy nedostali. Proto možná některé trošku jiné přístupy, než byly registrovány v PS.

Pro mě asi nejpodstatnější, a to bych tedy chtěl - než uvedu avizovaný výstup z našeho garančního výboru, říci, je jedna teze. Podstatné je, že se sněmovna většinově shodla, že problematiku domácího násilí není bez institutu policejního vykázání možné řešit a že se do jisté míry musí z dosavadních stereotypů právních norem jako povolování soudem zdlouhavé procedury apod., prostě vybočit. Možná, že by bylo dobré, abychom při tom posuzování a dalším projednávání této materie na dnešní schůzi i tuto tezi si dokázali uvědomit. Tak jak předsedající předeslal, my jsme jako garanční výbor projednávali senátní tisk č. 197, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, na své schůzi 18. ledna, tak jak bylo uvedeno, výstup máte v žlutém tisku 197/1. Bylo tam pod tím, že jsme nepřijali žádné usnesení, konstatováno, hlasovali jsme především o schválení v té podobě, kterou předložila PS. Návrh nebyl přijat. Je tam hlasování o zamítnutí, které rovněž neprošlo, a pokud jde o předložené pozměňovací návrhy, rovněž nebyly akceptovány výborem. Tolik snad na úvod. Samozřejmě myslím, že je bezpředmětné zatěžovat nyní v této fázi, případně uváděním tří skupin pozměňovacích návrhů, protože z hlediska výstupu garančního výboru se mi to zdá trošku irelevantní i z pozice mé jako garančního zpravodaje.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko a ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ústavně právního výboru pan senátor Žák. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Jiří Žák: Pane předsedající, kolegyně kolegové, paní poslankyně. Paní překladatelka zákon velmi podrobně probrala, stejně tak jako garanční zpravodaj vyjmenoval veškeré problémy a rizika, která z tohoto zákona vyplývají. Čili já bych se chtěl vrátit k pozměňovacímu návrhu, který podal ústavně-právní výbor jako výborový pozměňovací návrh. Jedná se tam o několik drobností, kdy jsou doplněné některé věty tak, jak je v tom pozměňováku máte.

Čili v § 21 ve druhé větě se doplňuje slovo „prokazatelně“. Pak se tam rozšiřuje povinnost o doručení toho záznamu policie, taktéž do škol atd. Podstatná změna, která u nás byla, je vypuštění intervenčních center jako takových a provedení úprav, které s vypuštěním intervenčních center souvisí. Jak bylo řečeno, intervenční centra - za prvé nemáme v zásadě nic proti tomu, aby intervenční centra existovala. Osobně se domnívám, že je to potřebný institut, který by nějakým způsobem měl být zachován. Nicméně povinnost provozovat intervenční centra mají kraje. Tady se domnívám, že situace je prostě jiná než třeba v Rakousku, ze kterého si ČR při sestavování tohoto zákona brala příklad. Tam tato intervenční centra provozuje stát, z půlky ministerstvem sociálních věcí a z půlky ministerstvem vnitra. Kdyby to bylo v této podobě, asi bychom neměli žádné zásadní připomínky.

Domníváme se, že v současné době v našem zákoně o sociálních službách existují krizová centra, že existují různé sociální služby atd. Čili je to problematika, která by měla být následně řešena a přesunuta na bedra státu, tak jako v jiných ostatních zemích. Kromě jiného tam dochází ke kolizi, kdy se tam operuje s pojmy ze zákona o sociálních službách a z trestního zákoníku, které platí v současné podobě, nicméně máme tady před sebou jejich novelizaci, takže nevíme, jaký bude výstup, až budou ukončena tato jednání. Nám se tento postup zdál být jako postup nejčistší v daném momentu. A je to asi tak vše, co bych k tomu řekl. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane senátore. Nyní se ptám, zda někdo navrhuje – podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho nevidím, nikdo není přihlášený.

Proto otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se jako první přihlásil pan kolega Kubera. Připraví se pan senátor Bureš.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, kolegyně, kolegové, my jsme tento zákon probírali velmi dlouho v ÚPV. Shodli jsme se na tom, že je to problém, že tady existuje domácí násilí. Není ani dáno nějak sociálními skupinami. Existuje ve všech sociálních skupinách. Paradoxně velmi silně funguje i ve skupinách, kde byste ho ani nečekali, kde se ho dopouštějí lidé se vzděláním, inteligentní, a přesto doma mlátí ženu. Jednu z velkých příčin toho domácího násilí je alkohol. Ale kupodivu alkohol zůstává trochu stranou. Všichni mluví o kouření, o jeho škodlivosti. Ale skutečně neznám příběh, že by si někdo zakouřil a zmlátil ženu. Ale znám spoustu příběhů, kdy se někdo opil a zmlátil ženu i děti. Bohužel nikdo nevyhání pijáky z hospod, aby pili jenom venku. Pije se všude. Ve veřejných budovách, ve veřejných institucích, a nikomu to nijak zvlášť nevadí.

Co nám ovšem výrazně vadilo, bylo to, že se mají zase zřizovat jakási intervenční centra, kde byli předkladatelé ve velkých rozpacích. Když jsme se jich ptali, cože to vlastně je, tak nejdřív koktali a potom nám říkali velmi rozdílné informace. Dokonce jsem zjistil, že v každém výboru říkali něco jiného. Já nevím, to může říct pan senátor Žák, ale zhruba vím, co jim říkali, že to bude 125 mil. a 85 na provoz. Nám říkali, že to bude podle vzoru Yvonne Štreková – 2-5 lidí na kraji, což v podstatě nebude žádná zátěž, že si nemáme představovat, že to budou nějaká centra, kam ta žena přijde. A když jsme položili otázku, co to tedy bude – rozpočtová organizace, příspěvková, nezisková – tak netušili, to nevěděli. Když jsme se zeptali, kdo to platí, tak říkali – no, v Rakousku stát. Kde jsme byli na zájezdě, tam byla zřejmě půl republiky. S kým jsem mluvil, všichni byli v Rakousku.

Je to evidentně americký systém převzatý ze Spojených států, kde ten institut existuje už velmi dlouho, kde skutečně v takových případech domácího násilí přijde policista, a toho člověka vykáže. Ale to je přesně ten anglosaský způsob práva, který je u nás velmi těžce uplatnitelný. Nebudete tomu věřit, ale my jsme půlhodiny řešili otázku – ne co bude s tou zbitou ženou, ale co bude s tím zmetkem, který ji zmlátil, a který je shodou okolností řidičem autobusu. A když bude vykázán, tak se nevyspí. A jak to s ním bude druhý den, když ráno přijde na šichtu a poveze 40 lidí v autobusu a nebude vyspalý. Typicky náš rakousko-uherský přístup. Ne co bude s obětí, ale ježíšmarjá, aby mu třeba v noci nebyla zima. Tak jsme se ptali, kam chodí ti lidé v Rakousku, když je vyhostí; oni říkali, většinou k mamince nebo někam. Ve Spojených státech je tomu policistovi úplně jedno, kam ten člověk půjde. On má jenom zákaz chodit tam do toho bytu. U nás ta situace bude pravděpodobně vypadat tak, že až on se vrátí, tak ji zbije ještě víc, protože jí vrátí to, že si dovolila někam volat, aby ho z toho bytu vykázali. To je běžný příběh.

Z toho důvodu jsme navrhli, aby ta intervenční centra byla zrušena. Ale nemusíte se opravdu ničeho bát. Až přijdeme k příslušnému tisku 240, tak se dozvíte, že se zřizují tato zařízení sociálních služeb: centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, azylové domy, domy na čtvrt cesty, na půl cesty, na tři čtvrtě cesty, na celou cestu, zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, terapeutické komunity, sociální poradny, sociálně terapeutické dílny, centra sociálně rehabilitačních služeb, pracoviště ranné péče.

Já myslím, že jednou všichni se octneme v některém z těchto zařízení, protože tady má zřejmě někdo pocit, že je potřeba pro nás všechny udělat zařízení a celou tuto zemi umístit v těch zařízeních. Zkuste si to doma v klidu přečíst, jestli toto je normální. Mně připadá, že to normální není. Já si myslím, že rozvíjející se společnost má zájem na tom, aby sociálně slabých bylo co nejméně, aby prosperovala, aby lidi byli povětšinou zaměstnaní a aby pomoc dostali ti, kteří z nějakých důvodů se dostali do potíží. Většinou to bývají děti anebo staří lidé. Samozřejmě, že je to velký byznys. Protože každý kdo se dostane do jakéhosi komunitního plánu, tak bude mít zaručeno, že bude z veřejných rozpočtů, které se budou zadlužovat a zadlužovat, čerpat další a další finanční prostředky. To je ten důvod. Mimochodem, jestli chcete slyšet pravdu, tak intervenční centra mají jediný význam, podobný jako měly manželské a předmanželské poradny. Čerpat peníze z veřejných rozpočtů. Je to docela dobrý byznys, když dvakrát týdně budu někomu radit, a někdo jiný to bude platit. Samozřejmě u manželských poraden to bylo jednoduché, tam jsme financování zrušili. A když se manželé chtějí poradit, tak ať si to zaplatí. Tady je to trošku problematické. Mohli bychom říct, ať to zaplatí ten, kdo bil tu manželku. Ale on je pořád její manžel, tak by si to vlastně zase znovu zaplatila ta zbitá manželka. Takže tam trochu problém je. Pokud stát si přeje toto zřizovat, nechť si zřídí třeba tisíc intervenčních center, ale ať je zaplatí pan ministr Škromach. To stát samozřejmě nechce. Ten chce dávat úkoly, záchytné stanice tato centra „mato centra“, ale zaplaťte si to buď z krajských nebo z obecních rozpočtů. Když totiž kraj zřídí ta centra a má být do 48 hodin namístě, tak je to samozřejmě nesmysl a bude následovat komunitní plán, kde i obce budou muset v každé vesnici zřizovat komunitní centrum. A kraj řekne, to my vám ale platit nebudeme, vždyť jsou to vaše zbité manželky, to jsou vaše občanky, tak si to zaplaťte z vašeho rozpočtu. To jenom na zdůvodnění, proč si myslíme, že tady v tom výběru, který jsem vám přečetl, jistě najdeme nějaké centrum, domov nebo poradnu, kde bychom mohli těmto postiženým poradit. Nezmiňuji úmyslně ty ústavněprávní otázky, protože tam bychom museli skutečně dojít k závěru, že ten zákon není připravený, že s ním budou potíže, protože český policista riskující trestní stíhání v případě, že manžel bijící si vezme advokáta a dokáže, že to nebylo tak hrozné na to, aby ho vyhostil, tak hrozba trestního stíhání bude natolik vážná, že si myslím, že jich tolik zase nevyhostí. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má pan senátor Bureš, připraví se kolegyně Seitlová.

Senátor Milan Bureš: Pane předsedající, paní poslankyně, dámy a pánové, předložený návrh zákona zasahuje společensky důležitou oblast soužití dvou osob, která byla dosud nedostatečně upravena. Navrhovatelé se zjevně snažili postihnout část palčivých problémů mezilidských vztahů. Tato právní norma však zůstala pouze na povrchu celé problematiky a nedosáhla patřičné hloubky v návaznosti na Listinu základních práv a svobod. Zákon v předložené verzi tuto problematiku zcela opomíjí. Zejména pak článek 11 a 14. V čl. 11 je zajištěno právo vlastnické a využití vlastnických práv. Nucené omezení vlastnického práva je možné dle čl. 11 bodu 4 pouze ve veřejném zájmu a ještě jen za náhradu. Tento zákon neřeší situaci, kdy vlastníkem domu nebo bytu je osoba označená za násilnou osobu. Vykázání vlastníka nemovitosti označeného za násilnou osobu policistou, a to jen na základě jeho posouzení, přičemž předložená novela dává policistovi právo vykázat násilníka na dobu 10 dnů, i bez souhlasu napadané osoby, je zcela evidentně v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Neboť umožňuje bez rozhodnutí soudu omezit vlastníka na výkonu jeho práv. Nehledě k tomu, zda policista může být vůbec schopen na místě rozhodnout o tom, zda se jedná o případ domácího násilí, kdy za domácí násilí je považován i zásah do důstojnosti člověka. Z praxe jsou známy rovněž případy, kdy jedna osoba fyzicky poškozuje samu sebe, aby mohla takto svého partnera „vydírat“ za účelem získání nějakého prospěchu své osoby. Takováto osoba by mohla velmi snadno dosáhnout sebepoškozováním vyhnání vlastníka z jeho nemovitosti. Zákon by měl jednoznačně stanovit, že vlastníka nelze za žádných okolností vypovědět či zakázat mu vstup do objektu a jeho okolí, které vlastní. Za této situace by jinak docházelo bezesporu k porušení základních práv a svobod člověka.

Předložený zákon opomíjí, že osoba, na které je pácháno násilí, může svobodně kdykoliv z takového občanského svazku odejít, ale o majetkovém vypořádání rozhodne samozřejmě soud. Zákon dle § 21 se vztahuje pouze na případy opakovaného násilí, tudíž je pouze na ohrožené osobě, jak dlouho se nechá tomuto násilí vystavovat. Je zjevné, že domácí násilí je dostatečně vážným důvodem pro ukončení manželství či partnerského vztahu, a tím i následnému majetkovému vypořádání. Ale ani soudní rozvod a uspořádání majetkových poměrů nemůže oddělit vlastníka od jeho vlastnických práv bez finanční náhrady. Jako příklad lze uvést možnost, kdy k vlastníku rodinného domu, např. vdovci, se přistěhuje jeho družka, která jej následně opakovaně označí za násilnou osobu, přičemž, jak jsem výše uvedl, se může jednat i o osobu sebepoškozující a bude žádat přivolané policisty, aby vlastníkovi nemovitosti zakázali vstup do společného obydlí.

Rovněž není jasné, jak může přivolaná hlídka policie posoudit, zda v tomto případě již došlo v minulosti k případům násilí, které by opravňovaly k použití jeho pravomoci vykázat tuto osobu z jeho domu. Rovněž je diskutabilní, zda lze vůbec občanu zakázat svobodný pohyb i v okolí bydliště pouze na základě rozhodnutí přivolané policejní hlídky, když Listina základních práv a svobod zajišťuje nejen svobodu pohybu, ale i pobytu. Výsledkem uvedeného příkladu by mohlo být, že vlastník rodinného domu je zásahem policie vykázán ze svého obydlí a ze svého pozemku na dobu relativně dlouhou, přičemž ani následné soudní řízení by jej nemohlo zbavit vlastnického práva k tomuto rodinnému domu a jeho možnosti vlastníka tato práva využívat. Zejména zde mám na mysli právo bydlení v domě, jenž vlastní.

Z uvedeného příkladu je patrno, že posílení kompetencí policie, jak jej předpokládá tento zákon, by vedlo často i k porušení základních práv a svobod člověka, a to bez práva na řádný proces. Navíc je více než zřejmé, že prostředky k řešení situace, o níž hovoříme, již existují. Problém je ale v jejich nedostatečném využívání.

Myslím, že předložená právní norma ve své podstatě jen dále prohlubuje rodinné spory mezi osobami, které žijí ve společné domácnosti, aniž by řešily podstatu této problematiky, kterou je ta skutečnost, že dvě osoby nejsou schopny civilizovaně žít pod jednou střechou a že dále nedemokraticky rozděluje postavení občanů ve společnosti. Není zde řešena situace, kdy vlastníkem domu či obydlí je někdo z příbuzných osobě, která má být z tohoto domu vykázána.

Zákon totiž vůbec neřeší situaci z pozice vlastnických vztahů k takovéto nemovitosti a umožňuje tak dlouhodobě oddělit vlastníka od výkonu jeho práv bez ohledu na ostatní morální hodnoty společnosti. Tvrdím, že předložený zákon je v této podobě spíše vhodný k zneužívání než k využívání osobami, které skutečně trpí. Každý v této zemi má především právo svobodné volby, v tomto případě svobodné volby se rozhodnout opustit druhého partnera či druha.

Na závěr chci shrnout dva podstatné důvody, proč předložený zákon nepodpořím. Je to jeho elementární míra zneužitelnosti a zásadní rozpor s Listinou základních práv a svobod. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má kolegyně Seitlová, připraví se paní kolegyně senátorka Gajdůšková.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, paní poslankyně, dámy a pánové, dovolte, abych poděkovala předkladatelům návrhu zákona i zpravodaji za jejich zprávu, protože si myslím přestože bohužel část senátorů nebyla přítomna, velmi dobře a přesně specifikovali problém domácího násilí jako závažný společenský problém, který existuje. Já věřím, že i ty názory, které byly proti tomu zákonu, že jsou názory, které nejsou zatvrzelé, ale že ti lidé, kteří je přednesli, jsou ochotni komunikovat. Je škoda, že opustili v tichu sál. Ale já věřím, že třeba uslyší i jiné argumenty v přísálí prostřednictvím monitorů.

Takže dámy a pánové, partnerské násilí je násilí, které je páchané v domácím prostředí a ta specifika popsala velmi dobře předkladatelka. Je jednoznačně považováno za značně rozšířenou a závažnou formu porušování lidských práv. Jedná se o násilí jako kriminální bezpráví, které spadá do soukromé sféry a tady bych přímo argumentovala proti tomu názoru, který zazněl před předřečníkem. Víte, tady se hovoří o právu na vlastnictví a nikdo z vás mě nemůže podezřívat, že nejsem v tomto Senátu a vždy obhájcem vlastnického práva. Myslím si, že jedním z nejzatvrzelejších. Ale v tomto případě musím sama si položit otázku: Co má větší váhu – zdraví, dokonce lidský život nebo vlastnické právo? A v tomto případě si myslím, že každý člověk, který je člověkem, který si říká, že žije v lidské společnosti, musí dát na první místo zdraví a ochranu života. Musím říci, že pokud by existoval takový zákon, tak by zřejmě mezi námi byli lidé, kteří bohužel se stali oběťmi takovýchto násilných trestných činů, kdy policie nemohla zasáhnout a skutečně jí chyběl takovýto zákon, který před námi leží. Je tu otázka, která byla předložena, to je otázka také práva svobodné volby. O tom hovořil můj předřečník. Ano, jistěže má každý právo svobodné volby. Ale představme si partnera v manželství, člověka, který není odpovědný jenom za sebe, ale současně v tom svazku se objevují právě ty děti, o kterých se tady znovu hovořilo už v předkladatelské zprávě, že v 90 % takovýchto činů jsou přítomny děti. A pak je nutné se postarat o tyto děti. Je nutné zajistit jim minimální sociální zázemí, a právě do dnešního dne to byla tato oběť většinou s těmi dětmi, která odcházela a dostávala se do velmi tíživé sociální situace. Já se o tom budu zmiňovat ještě u jiného zákona. Ale azylové domy mají statut. A ten říká: tři měsíce a dost. Výjimečně můžeme prodloužit o jeden, o dva měsíce. A já mám na stole několik takových, řekla bych, velmi smutných dopisů, kde se na mě obrací ženy, kterým končí pobyt v azylových domech a ony nemají kam odejít. Jsou bez práce, protože ztratily tuto práci a nemají možnost tedy sehnat samozřejmě podnájem. A já musím říct, že ta situace v naší společnosti opravdu začíná narůstat a že těch případů je čím dál tím víc. Chceme mít z těchto žen, které utekly před násilníkem s dětmi, bezdomovce? Je to správné? Ta asymetrie, myslím současného stavu, je naprosto zřejmá. Násilník zůstávám, a oběť s dětmi musí odcházet. Víte, řešení té situace hledala řada zemí. Zemí, které si myslím, jsou velmi blízké myšlením i historií práva České republice, zejména té minulé historie, té demokratické. A ty došly k modelu, který dnes před vámi leží.

Chci říci, že to, co dnes tady zaznělo, tedy i z hlediska těch argumentů, které se týkají jakýchsi pozměňovacích návrhů, nepovažuji za zcela účelné a správné. Jak již znovu řekla paní překladatelka, jsou tady tři pilíře celého toho systému, který by měl fungovat, pokud se dostává oběť do situace, která je už neúnosná.

Je to za prvé zásah policie, pak je to pomoc státu prostřednictvím – a říkám přesně – intervenčního místa, a pak je to nějaké předběžné opatření, soudní opatření, které by mělo navázat. Pokud jeden z těchto pilířů porušíme, tak systém nebude fungovat.

Co tedy říci? Víte, jistě je namístě debatovat o tom, zda tedy dotyčným má být kraj nebo má být stát, jestli nám tedy nenaroste naopak zase správní agenda. To je argument, který zazněl na ústavně-právním výboru, že tedy zase nám přibude úředníků.

Dámy a pánové, pokud se stát jednou rozhodl, že chce pomoci této oběti, která se stává obětí násilného trestného činu, pak musí přijmout takové nástroje, které odpovídají rozsahu tohoto problému. Řešit ho polovičatě znamená, že ho fakticky neřeším a situaci zhoršuji.

A teď tedy k tomu, jak vypadá zhruba počet případů, a odvolám se znovu na sousední Rakousko.

V sousedním Rakousku se jedná průměrně o počet čtyř tisíc případů ročně, které jsou taky řešeny v rámci systému, který je nastaven. Z těchto čtyř tisíc případů se řekněme každá třetí oběť obrací na předběžné opatření, které následně většinou je konáno s minimálně prodloužením doby odloučení.

A pokud se týká námitky, která zazněla od mého předřečníka, že může dojít k zneužívání, musím říci, že zhruba v jednom procentu případů se ti, kteří jsou vykázáni, obracejí na policii nebo na soud, aby prověřil, zda to bylo oprávněné. A v jednom až dvou případech za rok z těch čtyř tisíc případů se zjistí, že rozhodnutí bylo řekněme na vážkách nebo bylo nesprávné.

To je statistika, která odpovídá jiným trestným činům z hlediska zneužití, a řekla bych dokonce, že patří do statistiky těch lepších příkladů, kdy nedochází ke zbytečnému zneužívání.

Ale co z té statistiky vyplývá? Vyplývá z toho ještě jedna věc. Pokud tedy zrušíme a vypustíme intervenční centra, pak to znamená, že tady bude čtyři tisíce případů, které bude muset někdo řešit, pokud chceme systém mít celý. Ale kdo je tedy bude řešit? Stejně, pokud tedy stát se rozhodl, že přijme tuto odpovědnost, tak musí vytvořit zázemí pro to, aby je pomohl řešit. A znovu se odvolám na paní překladatelku, která velmi přesně definovala, co je úkolem takovýchto intervenčních center.

Dámy a pánové, pokud nám záleží jenom na tom, jestli to nazveme intervenční centra, nebo jestli to nazveme odbory sociálně-právní ochrany dětí, tak si myslím, že kvůli tomu bychom zákon neměli vracet. Ale jestli nám jde o to, že vypustíme intervenční centra a pak si řekneme, stejně na to nebudou lidé a stejně se tedy o to nikdo nebude starat, tak pak pouštíme zákon, který nemá naplnění a který nebude dostatečný.

Nevím, chtěla bych se zeptat těch, kteří argumentují s tím, že by se intervenční centra měla zrušit, co by říkali tomu názoru, že pokud by to tedy bylo řízeno státem, pak by naopak tady padl argument opačný – stát nám přikazuje, kolik máme mít lidí, přesně jak budou fungovat, vždyť ať si to ty kraje udělají samy. Já už slyším přímo ze strany právě těch, kteří předložili opačnou námitku, takovouto námitku.

Myslím si, že to je zástupný problém, že to není podstatný problém. A navíc tady zaznělo, znovu chci říci ze strany i pana zpravodaje, že asociace hejtmanů krajů, která je, se postavila kladně k této výzvě, která jí byla předložena a nezaujala stanovisko: ne, my nejsme ochotni do této povinnosti, která nám vznikne, jít.

Domnívám se, že každý kraj si to může řešit po svém tak, jak to v dané situaci právě bude nejlepší. A je na něm, aby si rozhodl, jestli to budou dva, tři nebo čtyři úředníci a je také na něm, aby si z místní znalosti věci rozhodl, jakou formou tito úředníci nebo lidé, kteří budou pověřeni touto činností, jak budou fungovat, jak budou pracovat, aby to vyhovovalo. Naopak si myslím, že pokud by to bylo v kompetenci každé obce, tak by ta obec měla obrovské problémy zajistit právě tu odbornou kvalifikaci. Na druhé straně tento systém představuje systém spolupráce, tzn., že on nevypouští obce, jejich sociální služby a sociální odbory. On říká ano, my budeme v tom samém systému spolupracovat.

Dámy a pánové, myslím si, že tak, jak Poslanecká sněmovna po mnoha debatách, a musím říci, po mnoha změnách, které byly v zákonu provedeny, dospěla k danému konsenzu, který před námi leží, tak si myslím, že tento zákon je schopen fungovat a proto doporučuji jeho schválení.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Podáváte to jako návrh, paní kolegyně?

Senátorka Jitka Seitlová: Ano.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Zazněl tedy návrh na schválení. Děkuji vám, paní kolegyně. Slovo má kolegyně Gajdůšková, připraví se pan senátor Volný.

Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, kolegyně a kolegové. To, co zde řekla paní kolegyně Seitlová, bych bezezbytku podepsala.

Hovořili jsme zde dnes již hodně o diskriminaci a toleranci. Zákon o domácím násilí má k této problematice velmi blízko. Každý psycholog i pedagog vám řekne, že příčinou netolerance a násilí jsou poruchy osobnosti, nejrůznější komplexy, které si člověk řeší dokazováním si moci nad druhým člověkem, až k užití fyzického násilí.

Je závažné, že pachateli domácího násilí – a o tom zde už také byla řeč – jsou většinou muži, bohužel někdy i vysoce společensky postavení a vzdělaní. Problém je pak v tom, že oběťmi jsou nejen ženy, ale většinou také děti v těchto rodinách.

Pracovníci z linek bezpečí by vám potom řekli, že největším problémem při řešení situací týkajících se domácího násilí je, že ti, kteří jsou oběťmi, se bojí cokoliv říci, pokud vědí, že budou muset dál setrvávat v bezprostřední blízkosti násilí páchající osoby.

Jak už bylo řečeno, institut vykázání z bytu je proto jedním z nejužitečnějších nástrojů řešení problému domácího násilí, to právě proto, že působí hned, bezprostředně a tedy nejúčinněji.

K zařazení intervenčních center je potřeba říci, že podobná zařízení a instituce, jako jsou třeba manželské či pedagogicko-psychologické poradny či speciální školy jsou zřizovány ze zákona právě v kraji. Pokud tedy chceme takovéto zařízení – a o jeho potřebnosti kolegyně Seitlová mluvila myslím velmi přesvědčivě – pak kraj je skutečně ta správná úroveň.

Kolega Kubera zde k intervenčním centrům hovořil tak, jakoby měla pomáhat násilníkovi. Ale opak je pravdou. Sklouží obětem, kterým má pomoci k odvrácení opakování páchání domácího násilí na nich.

Zákon řeší ochranu zdraví a života lidí. A to je určitě vyšší hodnota než ochrana majetkových práv, jak o tom mluvil kolega Bureš.

Doufám, že většina z nás má takový žebříček hodnot, že nebude mít problém s tím podpořit tento zákon. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně. Slovo má kolega Volný, připraví se pan senátor Stodůlka.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, dovolím si nesouhlas s kolegou Burešem v té části jeho proslovu, kdy tvrdil, že vykázáním násilníka dojde k porušení ústavního principu vlastnického práva.

Já s ním souhlasím v tom, že samozřejmě rozhodovací proces nebo rozhodovací moment policie, když bude přivolána k takovému případu, bude jistým způsobem kritický, a je otázka, nakolik oni v rozhodovacím procesu budou riskovat více nebo méně než ti jejich kolegové, kteří musí po spáchání nějakého trestného činu vyhodnotit, kdo je či není pachatelem, případně zadržet ho, podat návrh na vzetí do vazby atd.

To je samozřejmě jistým způsobem kritický moment tohoto procesu a myslím, že to také měla na mysli paní poslankyně, když říkala, že to samozřejmě bylo hlavním meritem projednávané věci v PS a nikoliv intervenční centra.

Paní poslankyně přikyvuje, čili je tomu tak.

Pokud bychom totiž přistoupili na to, co tady říkal pan kolega Bureš, pak by ústavním omezením vlastnického práva bylo i předběžné zadržení, vzetí do vazby nebo odsouzení za trestný čin k mnohaletému trestu, kdy vlastník je také mnohdy i na mnoho let zbaven možnosti bydlet ve své nemovitosti. Domnívám se, že takto uvažovat nemůžeme, protože on vždycky zůstává vlastníkem a jsou tady zákonné mechanismy, umožňující ze zákona to, kdy on tuto nemovitost nemůže užívat.

To ale nejsou jenom nemovitosti, to jsou třeba i motorová vozidla po dopravní nehodě, která jsou vzata na expertizu, která trvá někdy i velmi dlouho, někdy řidič není totožný s vlastníkem vozidla, a přesto je nutno pro vyšetření této dopravní nehody zjistit znaleckými posudky, jestli vozidlo mělo nebo nemělo technickou závadu, vzít toto vozidlu na expertizu, a také dochází reálně k tomu, že vlastník nemá možnost s tímto vozidlem disponovat.

Ještě k problému intervenčních center. Přesně si vzpomínám, co v ústavně- právním výboru řekli zástupci navrhovatelů, když jsme se jich ptali, jak to bude fungovat. Výslovná odpověď byla, že to budou dva až tři lidé na krajském úřadě, kteří tam vlastně budou v pracovní době. Bylo řečeno: dobře, když tam budou, řekněme, dvě dámy, z nichž jedna bude mít dovolenou a druhá bude nemocná, mají-li tam být jenom po pracovní dobu, stejně to bude muset vyřešit někdo jiný. Máme odbory sociálních věcí, stejně se někdo toho bude muset potom chopit.

To byly úvahy, hlavně od zástupců samospráv, například od senátora Kubery, který je primátorem v Teplicích, který už na ústavně-právním výboru tyto námitky vůči intervenčním centrům přednesl.

To je vše, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má senátor pan Stodůlka, připraví se pan Žák.

Senátor Jiří Stodůlka: Ono už to bylo řečeno přede mnou, vážený pane předsedající, paní poslankyně, ale přesto si dovolím to říci ještě jednou.

To, co tady kolega Bureš přednášel o vlastnickém právu, mohu také kontrovat jiným ustanovením Listiny práv a svobod, a to článkem 7 - nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jenom v případech stanovených zákonem. Tam se nic neříká o nějaké náhradě nebo o narovnání, a to je přesně ono.

Systematikou Listiny základních práv a svobod totiž lze doložit prioritu práva spočívajícího v ochraně života a zdraví, nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí a v ochraně osobní svobody, a to před ostatními právy, kterými je i vlastnické právo a právo na nedotknutelnost obydlí.

Chtěl bych zdůraznit, že i trestní zákon, který budeme projednávat na této schůzi také stanoví priority ochrany společnosti, a není to už ona socialistická verze, kdy na prvním místě byla ochrana zřízení a majetku, a teprve poté byla někde ochrana lidského života. Naopak posouvá se to do poměrů, kdy ochrana lidského života a zdraví je prostě prioritou. To bychom si měli uvědomit, protože argument o ochraně majetku, jak vzpomenul i kolega Volný, je skutečně až sekundární.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má pan kolega Žák. Zatím nemám nikoho dalšího přihlášeného.

Senátor Jiří Žák: Pokusil bych se vrátit a reagovat na věci, které zde zazněly. Problém domácího násilí samozřejmě vnímám jako zásadní nebo velmi vážný problém, ale tento nový zákon má vlastně jediné novum oproti stávajícímu stavu, a to v tom, že může být násilník vykázán na dobu deseti dnů. Nic zásadně nového tam není. Veškeré ostatní věci, o kterých se zde diskutovalo, je to vstup policie. Podle dnešního zákona o policii není problém v okamžiku, kdy je průkazné, že v domácnosti se děje něco, co znamená ohrožování zdraví, životy, atd., policie může vstoupit.

Problém je v tom, že policie dnes na tu vyškolena není, že se to bojí udělat, že se to děje málo často a že je to velmi dvojsečné. Že tento zákon má samozřejmě problematická místa, která jsou v tom, že může být institut vykázání z domácnosti zneužit, a určitě v budoucnosti mnohokrát bude, je samozřejmě jasné, ale na to jsou jiné mechanismy.

Znovu chci ale zopakovat to, co tady říkala paní kolegyně Seitlová, že žena, která se dostane do problémů s dětmi, skončí v azylovém domě. Azylový dům musí po třech měsících opustit nebo pobyt může být prodloužen o další měsíc.

To přece není to, co řeší tento zákon. Tento zákon řeší okamžitou situaci a následky, které vznikají okamžik poté, ale ne situaci za tři nebo pět měsíců. Toto je problém maximálně ekonomický, a já ho vnímám, vnímám ho velice intenzivně, nicméně tady by stát musel do toho vstoupit a říci: dobře, jestliže žena nebo děti jsou nějakým způsobem postihovány, přidělíme byt, budeme doplácet nějaké peníze, budeme dělat něco jiného, ale situace za tři nebo pět měsíců není přece to, co řeší tento zákon. Ať ho přijmeme s intervenčními centry nebo bez, tento problém nevyřešíme.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Do rozpravy se dále přihlásila kolegyně Seitlová, připraví se paní kolegyně Filipiová.

Senátorka Jitka Seitlová: Dámy a pánové, nerada vystupuji dvakrát, ale teď je třeba uvést věci na pravou míru.

Jestliže žena odchází z bytu, odchází v situaci, kdy je na ní pácháno násilí. Vyhledává azylový dům. To znamená, že ve chvíli, kdy začíná tento akt, od té doby ona je mimo i s dětmi a jde do azylového domu.

Pokud bude platit zákon, nastane zcela jiná situace. Žena nebo muž s dětmi, partner, oběť zůstává doma s dětmi, nemusí vyhledávat azylový dům, a pokud je situace skutečně tak vážná, že může dojít k dalšímu ohrožení, a to už posuzuje soud, může být doba faktického vykázání nebo tzv. předběžné ochrany prodloužena až na jeden rok.

Naopak opravdu i tímto řešíme situaci. A pak je otázka intervenčního centra.

Velmi pěkně tady bylo řečeno, že zákon, který je před námi, by neměl být jen otázkou represe jako takové. On je vlastně systémem prevence, a tento systém prevence je založen právě na těchto intervenčních centrech, na pomoci oběti, a to nikoliv jeden den, že se s ní potkám, a tím pro mě situace končí, ale že skutečně někdo bude odpovědný za to, že tato oběť nezůstane bez pomoci. A argument, že máme mnoho různých sociálních odborů, je správný. Jistě máme. Musí být ale jeden, který za to nese odpovědnost a to je právě dáno zákonem.

Opravdu se nedomnívám, že intervenční centrum, ať už to nazveme jakkoliv, by mělo být překážkou schválení zákona. Vždyť na tom názvu opravdu nezáleží.

Jenom to jsem chtěla doplnit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má paní senátorka Filipiová, prosím.

Senátorka Daniela Filipiová: Děkuji. Pane předsedající, kolegyně, kolegové, jak sleduji tuto obecnou rozpravu, tak zjišťuji, že určitým problémem v tomto zákoně je právě ono intervenční centrum, kdy tento zákon přesně nestanoví, jaké to bude centrum, kdo bude zřizovatelem, jakým způsobem tam bude probíhat financování a já bych, pokud tento návrh zákona projde do podrobné rozpravy, přišla s pozměňovacím návrhem, který by tato intervenční centra z tohoto tisku naprosto vyňal, a zřizování těchto center by se mohlo aplikovat prostřednictvím tisku, který budeme projednávat pravděpodobně příští týden. Je to tisk 240 – zákon o sociálních službách.

Kdybyste si vzali k ruce tento tisk, tam se dokonce už nabízí, pod který paragraf, odstavec by se tyto služby daly zařadit nebo bychom mohli uvažovat o tom, že by se tam vložilo písmenko daného odstavce, kde by se přímo hovořilo o intervenčním centru.

Ale nicméně si myslím, že podle stávajícího znění toho tisku 240, čili zákona o sociálních službách, by šlo o tyto služby toho intervenčního centra aplikovat v § 34 odst. 1, kde pod písm. j) jsou zařízení pro krizovou pomoc. Pokud bychom neupravili to, že by nám tam přibylo další písmeno, tak si myslím, že aplikace přes tento zákon o sociálních službách by byla jednoduchá, je tam evidentní, jakým způsobem by docházelo k financování a ke zřizování těchto center. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní kolegyně, ještě se přihlásil pan kolega Žák. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Jiří Žák: Tohle je spíš technická než vystoupení. Přesně toto, co říkala kolegyně Filipiová, je obsahem našeho pozměňovacího návrhu zákona z ÚPV, a tak to bylo domlouváno, že by se mělo postupovat poté. Čili tady se shodujeme stoprocentně.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, a vzhledem k tomu, že nemám nikoho přihlášeného a nikdo se do rozpravy další nehlásí, tak obecnou rozpravu končím. Ptám se paní navrhovatelky, jestli se chce vyjádřit k rozpravě. Máte slovo, paní poslankyně.

Poslankyně Eva Dundáčková:Děkuji vám za slovo. Já se pokusím jen krátce reagovat na některé výhrady, které zde byly řečeny; a to jednak z obavy před nedostatečnou ochranou vlastnického práva a jednak týkající se oněch intervenčních center. Já jsem to už na začátku říkala, že si umím představit i jinou formu než v zákoně navrženou, oněch intervenčních center, přesto vás moc prosím, abyste tento zákon schválili v podobě, která bude alespoň pamatovat na to, že nějaká koordinační centra, možná se mohou i nějak jinak jmenovat, krizová, budou existovat a že také budou povinna ve lhůtě 48 hodin kontaktovat oběť a poskytnout jí onu psychologickou, právní a další pomoc, protože to je to, co zákon o sociálních službách nenabízí, resp. předpokládá, že se sám člověk obrátí na takové centrum. V tomto případě je zapotřebí, aby automaticky po obdržení informací od Policie ČR ten stát poskytl onu pomoc, protože bez oné pomoci bude vykázání samotné bezzubé a nesplní onen účel. Tím účelem by mělo být, aby měla oběť dostatečný prostor pro to, aby mohla zvážit svou situaci a aby se také dalo předejít podávání ukvapených návrhů ať již na rozvod manželství, úpravu k dětem či další kroky, které bývají zpravidla nevratné. A já znovu říkám, že věřím tomu, že to může být cesta k tomu, aby bylo obnoveno poklidné soužití nebo alespoň přiměřené soužití mezi oběma manžely.

Čili se velmi přimlouvám za to, aby nějaká forma intervenčního či krizového centra byla obsažena přímo v úpravě, pokud tato úprava dnes bude přijata. Jinak velmi děkuji za všechny příspěvky, které zde zazněly a které vyzněly vesměs ve prospěch této formy řešení domácího násilí. Musím říci, že atmosféra v Senátu je velmi výrazně jiná od atmosféry, která byla v PS a že si velmi vážím toho, že mezi senátorkami a senátory je daleko víc lidí, možná vám to bude připadat nadnesené, ale myslím to velmi vážně, s rytířským srdcem, kteří se více cítí jako ochránci obětí a jsou si vědomi toho, že jsou jimi sice procentuálně většinou ženy, ale zdaleka ne vždy tomu tak je. A určitě každý ve svém okolí znáte i případy, kdy je to žena, která opakovaně balí svému muži kufry a snaží se ho vystrnadit ze společného obydlí. Čili zdaleka to není jen otázka nějakého násilí ze strany mužů.

Pokud se týká vystoupení pana senátora Bureše, já musím říci, že s námitkami obsaženými v onom dopise jste se jednak vypořádali sami v následujících příspěvcích, jednak my jsme je probírali v PS, protože to je projev, který je obsahem dopisu, který já předpokládám, jste dostali zcela všichni. My jsme jej rozhodně všichni v PS dostali, čili není to projev původní, já se omlouvám, ale já ho mám ve své mailové poště také, a pokud vím, tak pochází z určité lobbyistické skupiny, která předkládala i jiné návrhy týkající se domácího násilí. A je zcela legitimní, aby i takovýto názor tady zazněl. Já jen řeknu k oněm námitkám, které se týkaly dominantního postavení muže, které vyplývalo z vlastnického vztahu k nemovitosti a vyjádřené obavy, že by družka, kterou přizval do společného soužití, se mohla chovat způsobem, který by ve svém důsledku vedl k tomu, že on by byl vykázán ze společného obydlí. Já myslím, že stejně jako pan senátor ve svém projevu říkal, že je možné řešit domácí násilí tím, že oběť opustí společné obydlí, tak i v tomto případě rozhodně je řešení nasnadě, pokud osoba, která by se opakovaně sebepoškozovala a vlastníka té nemovitosti pomlouvala například nebo na něj dokonce podávala trestní oznámení, tak pak to řešení je v tomto případě nasnadě a je asi snazší než tam, kde oba mají své právo minimálně bydlení ve společném obydlí.

Navíc si k tomu dovolím připomenout, že pravděpodobně nebude tolik případů mužů, kteří se nacházejí v takto dominantním postavení, mají družku, která nemá právo bydlení, že ve valné většině případů se bude jednat o společné právo k bydlení ať už nájemnímu či o společný výkon práva bydlení vyplývajícího z vlastnického práva manželů a tam ta situace je samozřejmě zcela jiná.

Muž, který by byl neoprávněně napaden, má možnost podat trestní oznámení jak na ženu, tak na policistu, který jej neoprávněně vykázal. To tady ostatně konstatoval i pan senátor Kubera, a má možnost také prostřednictvím podání správní žaloby se bránit. Já myslím, že těch prostředků, které mu dávají naše právní předpisy, je dostatek na to, abychom se museli obávat, že dojde k tak výraznému zneužití, že by byla hromadně poškozována ústavní práva vlastníků nemovitostí.

Teď se nechci vracet k tomu, co již tady také někteří předřečníci říkali, že je to samozřejmě otázka rozhodnutí, které právo má mít to dominantní postavení v našem ústavním systému a zda chceme dominantně chránit vlastnické právo oproti např. právu na život a zdraví. To je samozřejmě otázka osobního posouzení každého z nás.

Obsahem vyjádření pana senátora Bureše byla také obava z toho, nakolik přivolaná hlídka nebo pořádková služba zvládne svůj úkol. Já musím říci, že se předpokládá, že rozhodovat budou specializované týmy, specializované orgány Policie ČR, nikoli klasická přivolaná pořádková služba. Že budou na základě celoplošného odborného proškolení, a tady musím říci, pravděpodobně ve výboru to také zaznělo, že již existuje jeden pilotní projekt, který velmi úspěšně běží již dva roky na Ostravsku, a nesetkal se překvapivě s žádným větším úskalím, je realizován velmi úspěšně, a také na základě vyhodnocení tohoto pilotního programu tedy došlo k přemnožení návrhu zákona do PČR, a dnes stojí před vámi.

Vznikat budou také odborné manuály, resp. existují, a jednotné nástroje, závazná metodika, já už jsem o tom mluvila ve své úvodní řeči.

Vůbec se nepředpokládá, že každý výjezd této specializované skupiny by musel automaticky skončit rozhodnutím o vykázání. Samozřejmě, může dojít na místě ke zjištění, že to nenaplňuje znaky domácího násilí, které by měly být touto formou postihovány, tzn. dojde k poučení o místech, kde mohou nalézt obě strany případně vhodnou pomoc. Zdokumentuje se, co se přihodilo na místě. A samozřejmě v případě, že dojde k nějaké trýznivé či traumatizující situaci ve vztahu k dětem, tak pak může dojít k oznámení, směřujícímu k orgánu péče o dítě. Může být využito také samozřejmě zcela jiných institutů, a to na základě vyhodnocení situace. Může dojít přímo k zadržení podezřelého a k uvalení vazby. Ale to již není předmětem dnešního jednání, a někdo tady také zmiňoval, že některé nástroje, zatím neúčinné, existují.

K těm nástrojům, které existují: jsou to nástroje trestního práva, a toto by měla být situace, jak pomoci řešit. Ona ta prevence zní, jako že se zatím nic nestalo, a to není pravda. Zabránit se má tímto způsobem tomu, aby došlo k nejhoršímu. A já prosím, abyste vnímali také to, že opravdu v ČR došlo už i k mnohonásobným vraždám. Ty případy jsou známy. Já myslím, že teď je tady nadbytečné je zdokumentovat a sdělovat konkrétní údaje.

Ale opravdu došlo i k vraždám mnohonásobným v rodinách, a je to samozřejmě případ velmi výjimečný, nicméně toto eskalující vydírání, násilí a vyhrožování posléze vedlo k tomu, že hlava rodiny pozabíjela celý zbytek a jakkoli to vypadá absurdně, tak Policie ČR neměla žádný nástroj, kterým by mohla zasáhnout, protože ona samozřejmě může zasáhnout a může vstoupit do obydlí, ale až v okamžiku, kdy dojde k podezření ze spáchání trestného činu. A pokud někdo z vás náhodou se zúčastnil seminářů, kterých bylo celkem asi šest na toto téma, tak mohl zjistit – tam byly pouštěny autentické nahrávky, které znamenaly, že manželka a děti opakovaně prosily policii o pomoc – říkaly – tatínek nám prostě vyhrožuje a říká, že nás jednoho dne zabije. A všechno to bylo vyhroceno dokonce voláním toho násilníka a posléze pachatel trestné činnosti, který volal na tu policii říkal: tak sem přijeďte, dneska fakt přijeďte, dneska to nepropásněte, protože dneska je zabiji. Oni nepřijeli, protože mezitím už tam byli několikrát a nikdy kromě onoho vyhrožování a nějakých slovních potyček neshledali nic zásadního – a on je všechny zabil.

Tak já vím, že je to takový velmi extrémní případ, ale já bych jenom chtěla, abyste to nevnímali jako způsob narovnávání nějakých běžných hádek a chování, které jistě považujeme všichni za nevhodné, kde může dojít i k jednotlivému útoku, obecně nazývanému facka či podobně. To sice všechno jsou jevy, které bychom si nepřáli, aby se v našich domácnostech odehrávaly, ale rozhodně nejsou tím, na co chceme reagovat institutem vykázání.

Ještě krátce k těm intervenčním centrům. Intervenční centra opravdu…

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Paní kolegyně, k proběhlé diskusi. Ano? K proběhlé rozpravě, ano.

Poslankyně Eva Dundáčková: Pravděpodobně ano. Porušila jsem nějak jednací řád Senátu?

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Máte slovo, pokračujte.

Poslankyně Eva Dundáčková: Pokud tomu tak je, tak se velmi omlouvám. Domnívala jsem se, že moje vystoupení je v tuto chvíli namístě, a pokud tomu tak není, tak já je ukončím. Velmi se vám omlouvám. Pravděpodobně jednací řád Senátu je v tomto poněkud odlišný od jednacího řádu Poslanecké sněmovny, a já myslím, že možná, pokud dojde k podrobné rozpravě, budu mít šanci ještě k závěrečnému vystoupení a slibuji, že vás nezdržím. Děkuji za upozornění.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Takže vám děkuji a omlouvám se. Nyní se ptám zpravodaje ústavně-právního výboru pana senátora Žáka, jestli se chce vyjádřit. Nechce. S právem přednostním se přihlásil pan kolega Šneberger.

Senátor Jiří Šneberger: Dámy a pánové, vážený pane předsedo, dovolte mi, abych přerušil nebo požádal o přerušení na jednání klubu ODS na dvacet minut. Tímto žádám členy klubu ODS, aby se sešli.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Po skončení vyjádření předkladatele.

Senátor Jiří Šneberger: Já jsem to chtěl říci na závěr, pane předsedo, také mám svůj rozum. Děkuji. Takže po skončení zpráv předkladatelů před hlasováním se sejde klub ODS ve Frýdlantském salónku.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, takže nyní dávám slovo garančnímu zpravodaji panu kolegovi Balínovi. Prosím.

Senátor Vlastimil Balín: Vážené kolegyně, kolegové, neosobuji si nárok na to něco komentovat. Pouze udělám rekapitulaci. Odeznělo deset diskusních vystoupení od osmi kolegyň a kolegů, protože dva – konkrétně kolegyně Seitlová a kolega Žák - vystoupili dvakrát. Jistě jste zaregistrovali, že to byly podpůrné hlasy. Byla tady určitá polemika s obsahem, na některé věci už paní předkladatelka reagovala a byly avizovány některé pozměňovací návrhy, ale to základní pro rozhodování teď je, že padl návrh od kolegyně Seitlová schválit předlohu tak, jak byla postoupena do Senátu Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Dobře, děkuji vám, pane kolego. S právem přednostním se ještě přihlásil pan kolega Jílek jako předseda klubu.

Senátor Adolf Jílek: Kolegyně a kolegové, já se omlouvám, mám tady procedurální návrh dříve, než bude přerušena schůze. Pan ministr Šimonovský, který měl přednášet, nebo být předkladatelem dalších dvou bodů, bohužel je tím postiženým, který musí odpovídat na interpelace neúspěšné písemné, takže žádá, aby jeho dva body, tzn. bod 8 senátní tisk č. 209 a bod 9 senátní tisk 215 byly zařazeny na zítřek jako šestý a sedmý bod. A ministr Libor Ambrozek žádá, aby bod 21, tj. senátní tisk 199 byl zařazen jako osmý bod zítřejší schůze, předcházejících prvních pět bodů zítřka máme už pevně fixovaných. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolegyně a kolegové, toto je procedurální návrh, o kterém bychom měli hlasovat. Takže budeme hlasovat o změně programu tak, jak ji navrhl pan kolega Jílek, tzn., že body pana ministra Šimonovského a Ambrozka se změní tak, jak bylo navrženo. A já zároveň navrhuji abychom jako další bod zařadili návrh zákona, kterým se mění zákon o státním občanství, tisk č. 206 teď po té přestávce, kterou si vyžádal klub ODS. Takže o té změně programu budeme hlasovat nyní. Zahajuji hlasování.

Kdo jste pro tyto změny zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Kdo jste proti zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 21 se z přítomných 65 senátorek a senátorů při kvoru 33 pro vyslovilo 54. Návrh na změnu pořadu schůze byl přijat.

A nyní na dvacet minut přerušuji schůzi do 16.55 hodin.

(Jednání přerušeno v 16.37 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 17.00 hodin.)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně a kolegové, jsme ve fázi hlasování. Budeme hlasovat o návrhu schválit, tak jak bylo z pléna navrženo.

Zahajuji hlasování. Budeme hlasovat o návrhu schválit. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 22 ukončeno. Registrováno 69, kvorum 35, pro 30, proti 4. Návrh byl zamítnut.

V této chvíli nemám jiný návrh k hlasování, takže otevírám podrobnou rozpravu. Hlásí se paní senátorka Alena Palečková, prosím.

Senátorka Alena Palečková: Vážený pane předsedo, paní poslankyně, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych předložila pozměňovací návrh můj a kolegyně Filipiové, který nejprve přečtu a potom vysvětlím:

1.? V čl. I bodu 1 v § 21b odst. 2 slova „intervenčnímu centru“ nahradit slovy „zařízení sociálních služeb“.

2.? Poznámku pod čarou č. 8g/ upravit takto:

„8g) zákon č. …./2006 Sb., o sociálních službách.“

3.? V čl. II. bodu 8 v úvodní novelizační instrukci slova „nový § 76b“ nahradit slovy „nový § 76a“.

4.? V čl. II bodu 8 označení vkládaného ustanovení „§ 76b“ nahradit označením „§ 76a“.

5.? V čl. II bodu 8 závěrečnou novelizační instrukci vypustit.

6.? Část čtvrtou a pátou vypustit. Dosavadní část šestou označit jako část čtvrtou.

Hlasovaly by se dohromady body 1, 2 a 6 a body 3, 4 a 5, které jsou spíše legislativně technickými úpravami, se mohou hlasovat dohromady nebo zvlášť, to nechám na garančním zpravodaji.

A teď se to pokusím vysvětlit. Sociální služba, pomoc v intervenčních centrech je v novele zákona o sociálním zabezpečení, tzn. v článku 4, a v novele zákona o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení v článku 5.

V souběžně projednávaném, a v příštím týdnu na plénu projednávaném zákonu o sociálních službách a v jeho doprovodném zákonu, se ale zrušují v zákonu o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení celé jejich části, které se týkají sociálních služeb, takže vlastně bychom se tady dostali do kolize těchto dvou zákonů. Ale v novém zákonu o sociálních službách, který budeme příští týden projednávat, je koncepce služeb, které také obstarávají případy domácího násilí v zařízeních pro krizovou pomoc, resp. v rámci sociálního poradenství v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí v § 37 odst. 3.

Čili pozměňovací návrh činí to, že v tomto projednávaném zákonu ruší intervenční centra a umožňuje vlastně službu převést do zákona o sociálních službách.

Byla tady vyslovena obava, zda zákon o sociálních službách projde nebo v jaké podobě projde. Myslím si, že po tom, jak jsme ho projednávali včera v našem výboru, který je garančním výborem, není snad vůbec pochyb o tom, že zákon o sociálních službách by měl plénem Senátu projít a tudíž se nevystavujeme nebezpečí, že bychom tuto oblast nějakým způsobem neošetřili.

A tento pozměňovací návrh, který předkládáme, by měl tuto oblast řešit lépe než pozměňovací návrh přijatý ústavně-právním výborem, ze kterého bychom vlastně potom hlasovali pouze o bodu 1, který je hlasovatelný zvlášť a který není v žádném konfliktu s tím, o čem jsem teď hovořila.

Doufám, že jsem to vysvětlila srozumitelně. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Jiří Žák.

Senátor Jiří Žák: Dámy a pánové, jak jsem avizoval v obecné rozpravě, mám před sebou pozměňovací návrh, který připravil ústavně-právní výbor. S ním jsem vás již seznámil, má body 1 až 8.

To je vše, děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Kdo další se hlásí do podrobné rozpravy? Nikdo. Končím podrobnou rozpravu.

Ptám se navrhovatelky paní poslankyně Evy Dudáčkové, jestli se chce vyjádřit k proběhlé podrobné rozpravě. Je tomu tak, prosím.

Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedo Senátu, dámy a pánové, respektuji, že jste již dnes z úst mnohomluvné ženy slyšeli dost. Já se omlouvám za to, byla-li jsem příliš dlouhá, a prosím zároveň, aby přijal mou omluvu i pan senátor Bureš, který se mou prostořekostí cítil dotčen. Je mi to líto, nebylo to myšleno jako invektiva.

Jinak vás prosím, abyste přijali tento návrh zákona. Pevně věřím, že pomůže dobré věci. Děkuji vám.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. A v této chvíli se ptám zpravodaje ústavně-právního výboru pana senátora Jiřího Žáka, jestli chce vystoupit. Nechce vystoupit, děkuji.

A pak už máme kolegu Vlastimila Balína jako zpravodaje garančního výboru, který samozřejmě přistoupí k mikrofonu, vyjádří se k podrobné rozpravě a bude nás řídit při hlasování o pozměňovacích návrzích.

Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedo, vážená paní poslankyně, mé zhodnocení podrobné rozpravy bude velmi stručné, protože všichni máme návrhy před sebou, čili já bych jenom zrekapituloval to, co již odeznělo.

Doporučoval bych začít hlasování o pozměňovacím návrhu, který signovaly kolegyně Filipiová a Palečková, kde bychom měli společně hlasovat o bodech 1, 2 a 6, pak by následovalo společné hlasování o legislativně technických záležitostech z tohoto návrhu uvedených pod body 3, 4 a 5, pak by následovalo třetí hlasování o bodu č. 1 ze žlutého tisku 197/2 ústavně-právního výboru. A pokud jde o body 2 až 8, pakliže schválíme v prvém hlasování body 1, 2 až 6, tak tento v podstatě čtvrtý balíček by byl nehlasovatelný. V opačném případě bychom museli hlasovat o bodech 2 až 8, když by body z prvního návrhu nebyly schváleny.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Znělkou nyní svolám k hlasování všechny kolegyně a kolegy. Předpokládám, že všichni mají před sebou pozměňovací návrhy kolegyně Palečkové a Filipiové a zároveň pozměňovací návrh ústavně právního výboru a pan garanční zpravodaj bude říkat, o kterém bodu budeme hlasovat.

Senátor Vlastimil Balín: Vážené kolegyně a kolegové, v prvním hlasování hlasujeme o bodech 1, 2 a 6 z návrhu kolegyň Filipiové a Palečkové, je to společné hlasování.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku.

Pardon, nezeptal jsem se paní navrhovatelky na stanovisko.

Prohlašuji toto hlasování č. 23 za zmatečné.

Poprosil bych paní překladatelku, aby nám řekla své stanovisko. (Překladatelka návrh doporučuje, garanční zpravodaj rovněž doporučuje.)

Budeme znovu hlasovat.

Kdo je pro tento návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 24 bylo ukončeno. Registrováno 70, kvorum 36, pro 52, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Pokračujte, pane kolego.

Senátor Vlastimil Balín: Druhé hlasování, jak už bylo řečeno, je společně o bodech 3, 4 a 5 z návrhu kolegyň Filipiové a Palečkové.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Prosím o stanoviska. (Překladatelka i garanční zpravodaj doporučují.)

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 25 bylo ukončeno. Registrováno 70, kvorum 36, pro 58, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Prosím o další návrh.

Senátor Vlastimil Balín: Třetí a poslední hlasování už bude o bodu č. 1 z návrhu ústavně právního výboru. Jak bylo již avizováno, tím, že jsme absolvovali úspěšně první hlasování, další body z tohoto návrhu jsou nehlasovatelné.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Prosím o stanoviska. (Překladatelka doporučuje, pan garanční zpravodaj rovněž doporučuje.)

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku.

Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 26 bylo ukončeno. Registrováno 70, kvorum 36, pro 57, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Tím jsme vyčerpali všechny pozměňovací návrhy a budeme hlasovat o tom, zda vrátíme Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů celý zákon.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 27 bylo ukončeno. Registrováno 70, kvorum 36, pro 57, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A nyní budeme hlasovat o tom, koho pověříme, aby v Poslanecké sněmovně obhájil naše pozměňovací návrhy. Navrhuji, aby to byl kolega senátor Vlastimil Balín a senátor Jiří Žák. Předpokládám, že oba souhlasí. Kývou hlavou, děkuji.

Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 28 bylo ukončeno. Registrováno 70, kvorum 36, pro 67, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Paní poslankyně. Děkujeme vám za vaši trpělivost, děkuji i zpravodajům.

A nyní navrhuji, tak jak bylo avizováno, abychom projednali nejdříve body ministra vnitra, a to je zákon o cestovních dokladech, tisk č. 200, a následně zákon o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, což je tisk č. 206.

Pokud nám zbude čas do 19.00 hodin, mohli bychom ještě projednávat informace stálých komisí Senátu o jejich činnosti za rok 2005.

Vzhledem k tomu, že je to procedurální návrh, nechám o něm hlasovat najednou.

Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tuto změnu programu, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 29 ukončeno. Registrováno 67, kvorum 34, pro 54, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Zahajuji jednání o bodu

Návrh zákona, kterým se mění některé zákony na úseku cestovních dokladů.

Je to senátnítisk č. 200.

Souhrnné pozměňovací návrhy vám byly rozdány jako tisk č. 200/4.

Poprosil bych nyní pana ministra vnitra Františka Bublana, kterého vítám, aby nás seznámil s návrhem zákona. Pane ministře, máte slovo.

Ministr vlády ČR František Bublan: Děkuji. Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi, abych velmi stručně odůvodnil vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony na úseku cestovních dokladů.

Dne 13. prosince 2004 bylo přijato nařízení Rady EU č. 2252/2004 o normách pro bezpečnostní a biometrické prvky v cestovních pasech a v cestovních dokladech vydávanými členskými státy EU. Podle tohoto nařízení jsou členské státy EU povinny začlenit do cestovních dokladů s dobou platnosti delší než jeden rok biometrické údaje umožňující ztotožnit cestovní doklad s jeho držitelem.

Biometrickými údaji jsou pro účely nařízený údaj pro zobrazení obličeje a údaj o otiscích prstů. Podle citovaného nařízení jsou členské státy EU povinny začlenit do jimi vydávaných cestovních dokladů údaj o zobrazení obličeje do 18 měsíců od přijetí rozhodnutí komise, kterým se stanoví technická specifikace pro zobrazení obličeje, a údaj o zobrazení otisku prstů do 36 měsíců od přijetí rozhodnutí, kterým se stanoví technické specifikace pro zobrazení otisku prstů.

K zajištění aplikace citovaného nařízení je nezbytné přijmout novely zákonů upravujících vydávání cestovních dokladů ČR. Jedná se o

-? novelu zákona o cestovních dokladech,

-? novelu zákona o pobytu cizinců a

-? novelu zákona o azylu.

Uvedenými novelizacemi zákonů se v souladu s nařízením Rady navrhuje stanovit vydávání cestovních dokladů s nosičem dat s biometrickými údaji, jejichž doba platnosti je delší než jeden rok.

S ohledem na fyziologický vývoj jedince a na technické obtíže spojené s pořizováním biometrických údajů se navrhuje stanovit věkovou hranici pro pořizování biometrických údajů, tj. do pěti let věku dítěte se bude vydávat cestovní doklad bez biometrických údajů s dobou platnosti jednoho roku.

Dále se navrhuje, aby dítěti mladšímu patnácti let byl vydáván cestovní doklad s biometrickými údaji na dobu pěti let.

V ostatních případech se navrhuje, aby cestovní doklad s biometrickými údaji byl vydáván na dobu 10 let.

Žádost o vydání cestovního pasu s biometrickými údaji bude možné podat pouze u obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a u úřadů městských částí Hl. m. Prahy, stanovených jeho statutem, tedy celkem u 227 úřadů.

Oproti stávající právní úpravě už nebude možné podat žádost také u všech, tzn. asi 1200 matričních úřadů, zejména z důvodů neúměrně vysoké náročnosti spojené s technickým vybavením všech těchto úřadů.

Pro realizaci projektu cestovních dokladů s nosičem dat s biometrickými údaji, vydávaných v ČR, bylo usnesením vlády ČR č. 740 ze dne 15. června 2005 na léta 2006 až 2010 vyčleněno 4 680 336 000 Kč.

Součástí novely zákona o cestovních dokladech je i ustanovení umožňující neposkytnout jinak oprávněným subjektům informaci o předání údajů z informačního systému evidence cestovních dokladů, mohlo-li by poskytnutí takovéto informace ohrozit bezpečnost státu, obranu vyšetřování a odhalování trestných činů nebo jiný důležitý veřejný zájem.

Podobná úprava se navrhuje i pro evidenci občanských průkazů, a proto je do návrhu tohoto zákona začleněna i novela zákona o občanských průkazech.

V návrhu novely zákona o občanských průkazech se v určitých případech navrhuje možnost vydávání občanského průkazu bez strojově čitelných údajů s dobou platnosti jednoho měsíce. Uvedený návrh neřeší otázku možnosti plnohodnotného prokazování totožnosti občana, kterému byl např. odcizen občanský průkaz, popřípadě došlo k jeho ztrátě nebo zničení do doby vydání nového občanského průkazu, přičemž potvrzení o ztrátě občanského průkazu pro tyto účely není odpovídajícím dokladem.

Vážené dámy, vážení pánové, návrh zákona byl přikázán k projednání do tří vašich výborů. Tyto výbory doporučily návrh zákona vrátit PS s jimi přijatými pozměňovacími návrhy. Při jednání na těchto výborech byl přítomen můj náměstek pan doktor Postránecký, který mě ubezpečil, že vaše návrhy jsou pro nás přijatelné, takže již předem s nimi vyslovuji souhlas. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane ministře. Zákon byl přikázán výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, jehož zpravodajem je senátor Jiří Brýdl. Výbor má usnesení č. 200/2.

Dál to byl výbor pro záležitosti EU se zpravodajem senátorem Hadravou a usnesením č. 200/3.

Garančním výborem byl stanoven výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který má usnesení č. 200/1. Zpravodajem je senátor pan Josef Zoser, který má slovo.

Senátor Josef Zoser: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, úvodem předesílám, že se jedná o společnou zprávu výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, výboru pro evropské záležitosti a výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí.

Návrh zákona, kterým se mění některé zákony na úseku osobních cestovních dokladů, se týká celkem sedmi zákonů. Jedná se o zákon

-? č. 329/99 Sb., o cestovních dokladech,

-? č. 283/91 Sb., o Policii ČR,

-? č. 325/99 Sb., o azylu,

-? č. 326/99 Sb., o pobytu cizinců,

-? č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě,

-? č. 328/99 Sb., o občanských průkazech a v neposlední řadě

-? č. 634/2004 o správních poplatcích.

Hlavním důvodem, proč jsou tyto změny navrhovány, je potřeba zajištění patřičných podmínek v českém právním řádu pro nařízení Rady EU č. 2252/2004 ze dne 13. 12. 2000. To se týká norem souvisejících s bezpečnostními a biometrickými prvky v cestovních dokladech, vydávaných členskými státy EU.

Rada zde nařizuje povinnost začlenit do cestovních dokladů s dobou platnosti delších než 12 měsíců biometrické identifikátory garantující hodnověrné zjištění, že osoba, která předložila cestovní doklad, je jeho oprávněným držitelem.

Členské státy EU jsou nařízením Rady zavázány, že 18, resp. 36 měsíců poté, co Komise EU stanoví požadavky na kvalitu zobrazení obličeje, resp. otisků prstů, zavedou do jimi vydaných cestovních dokladů médium pro uchování údajů.

Protože výše zmíněné požadavky pro zobrazení obličeje byly Evropskou komisí přijaty 28. února 2005, je ČR zavázána zajistit vydávání cestovních dokladů s odpovídajícími médii pro uchování údajů o zobrazeném obličeji nejpozději k 1. září 2006.

Podmínky pro řádnou aplikaci zákona zajišťují především návrhy čtyř novel zákonů obsažených v části první až třetí. Jedná se o povinnost zajištění strojově čitelných údajů a do sítě dat k uchování povinných údajů u cestovních, diplomatických a služebních pasů. Tyto budou vydávány s platností na deset let občanům starším patnácti let, resp. pěti let, občanům starším pěti let a nedosahujících patnácti let věku. Lhůty pro vyřízení žádostí jsou 30, resp. 120 dnů při podání u zastupitelského úřadu.

Dále je zachována možnost vydávat cestovní doklady bez strojem čitelných biometrických a dalších údajů v cestovním pasu s platností na šest měsíců a u služebních a diplomatických pasů s platností na jeden rok.

Novela zákona též stanoví, že každý občan bez rozdílu věku má vlastnit svůj cestovní pas a nadále nebude možné, aby děti do patnácti let byly zapsány do cestovních dokladů svých rodičů.

Dále se stanoví, že příslušný k projednávání deliktů postihujících neoprávněné zpracování údajů obsažených v nosiči dat s biometrickými prvky je Úřad pro ochranu osobních údajů, který může právnickým osobám uložit pokutu až do výše 10 miliónů korun v rámci skutkové podstaty přestupků.

Druhá a třetí část se týká vydávání cestovních dokladů azylantům a úprav týkajících se cizineckých pasů.

Dále se novelizuje zákon č. 61/2000 Sb., ve kterém již nadále nebude námořní knížka považována za cestovní doklad ČR.

Části páté se týká novelizace zákona o občanských průkazech, kde se např. navrhuje posunutí termínu podávat žádosti o vydání občanských průkazů elektronickou cestou od 1. 1. 2008, přestože v současné době již podle novely zákona o občanských průkazech č. 559/2004 Sb. nabyla daná ustanovení účinnosti 1. ledna 2006.

Přijetí senátních pozměňovacích návrhů formou novely zákona o občanských průkazech, podaných k návrhu zákona o ověřování podpisů, byla možnost vydávání občanských průkazů elektronickou cestou zrušena.

Uvedený senátní pozměňovací návrh, který 20. 12. 2005 schválila samotná PS, a dne 18. 1. 2006 podepsal prezident republiky, výše uvedená ustanovení ruší a tudíž po publikaci zákona o ověřování ve Sbírce zákonů bude § 4 odst. 8 zákona o občanských průkazech zrušen dnem vyhlášení tohoto zákona.

Do tohoto zákona se vkládá též nový odstavec v § 12, ve kterém se stanoví, že oddělení vyznačených částí občanského průkazu podle odst. 1 a 3 se nepovažují za poškození nebo zničení občanského průkazu. Stanovuje též skutečnost, že orgán příslušný k vydání občanského průkazu není oprávněn rozhodovat o skončení platnosti občanského průkazu v případě, kdy z již uvedených důvodů změn údajů se odděluje jeho vyznačovaná část.

Rozšiřují se též důvody skončení platnosti občanského průkazu, a to také ohlášením ztráty, odcizením, poškozením nebo zničením.

V návrhu tohoto zákona se novelizuje i zákon o správních poplatcích, ve kterém se zvyšuje správní poplatek za vydání cestovního pasu bez strojově čitelných údajů z dosud platných 600 na 1500 korun u dospělých.

V PS byl návrh zákona schválen v listopadu 2005 minulého roku 128 hlasy ze 174 přítomných, 2 hlasy byly proti.

Přestože nepochybuji o správnosti věcného návrhu projednávaného zákona, bylo v našem výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost všemi přítomnými členy a zároveň i výborem pro záležitosti EU a výborem pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí schváleno celkem osm pozměňovacích návrhů s tím, že posledně jmenovaný výbor k nim přidal a schválil ještě dalších devět pozměňovacích návrhů, které si tímto osvojuji. Tyto pozměňovací návrhy, souhrnně uvedené ve žlutém tisku 200/4, který vám byl rozdán do lavic, jsou převážně legislativně technického charakteru, předložím v případě, že projednávání tohoto zákona projde do podrobné rozpravy.

Nyní bych vám přečetl usnesení výborů.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na své 22. schůzi, konané dne 11. ledna 2006, po odůvodnění zástupce předkladatele Josefa Postráneckého, náměstka ministra vnitra, a mé zpravodajské zprávě:

1.? Doporučuje Senátu PČR vrátit návrh zákona PS s pozměňovacími návrhy, které jsou přílohou tohoto usnesení.

2.? Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Josefa Zosera.

3.? Pověřuje předsedu výboru senátora Jiřího Jařaba, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi.

Výbor pro evropské záležitosti přijal usnesení o týden později 18. ledna a výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí též 18. ledna přijal obdobné usnesení.

Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Moje otázka je pro zpravodaje výboru pro záležitosti EU senátora Jaroslava Hadravu, jestli si přeje vystoupit. (Je nepřítomen.)

Je nepřítomen, takže tím ztrácí možnost.

Pan senátor Jiří Brýdl jako zpravodaj výboru pro územní rozvoj si také nepřeje vystoupit.

Moje další otázka je pro plénum, zda někdo navrhuje podle § 107, aby Senát se tímto návrhem zákona nezabýval. (Nikdo se nehlásí.)

Otevírám proto obecnou rozpravu, do které se hlásí pan senátor Jiří Brýdl, připraví se senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jiří Brýdl: Pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, myslím, že by bylo docela účelné, aby návrh tohoto zákona prošel do podrobné rozpravy. Jedná se o 17 pozměňovacích návrhů, které mají společného jmenovatele, a to doladění zákona. Přišlo se tam na některé věci, které by bylo dobré upřesnit. Poukazuji na to, že např. bod 17 řeší částku 227 miliónů korun jako příspěvek pro trojkové úřady, které musí zbudovat podmínky pro tato zařízení, a zároveň je formulován tak, že to budou peníze, které nebudou účelově vázány; nebude se muset prokazovat užití. Je tam mechanismus přerozdělení. Pokud bychom to nepřijali, způsobili bychom komplikace.

Proto opravdu doporučuji, aby tyto pozměňovací návrhy všech výborů, které věcně zásadně nic nemění, ale dosti významně dolaďují užitnou hodnotu tohoto zákona, byly přijaty. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, už jsem tady v jiných souvislostech o tomto zákoně mluvil, takže se už nebudu o něm dlouho šířit, ale jenom nemohu ponechat stranou to, co napravují výbory, že přestože teprve teď schvalujeme tento zákon, ačkoliv žádný zákon neexistoval, tak se konalo. Dělalo se výběrové řízení, už se budují centra v obcích, kde se bude fotografovat a pokud jde o právo, v tomto zákoně je dokonce uvedeno, že ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničních věcí se dohodne, jak to budou dělat, to také výbory napravují, alespoň tím, že k tomu vydají vyhlášku.

Pokud jde o peníze, aby vás to nemátlo, že tady dochází k nějakému posílení, nebo že někdo někomu něco platí. Peníze, které najdete v pozměňovacích návrzích, nejsou určeny obcím, ale soukromým firmám, které vyhrály tendr a které to budují. Aby náhodou z toho tudíž nevznikl dojem, že se tady něco přidává obcím. Obce z těchto peněz neuvidí ani korunu. Tím se jenom umoří náklady, které obce mají s tím, že tam obce namontují záchodky na focení apod.

Nemohu nechat bez připomínky to, že tady všichni mluví o podpoře podnikání a tento zákon určuje, že fotit budou úředníci. Ve Spolkové republice Německo je to zařízeno tak, že fotí fotografové. V ČR je dostatek kvalifikovaných fotografů, dostatek techniky a toto se mohlo nechat soukromému sektoru, aby z toho také něco měl. My namísto toho budeme přijímat další a další úředníky, a ujišťuji vás, že to není málo úředníků.

Jen taková maličkost, že děti do patnácti let už nebudou zapsány, ale budou si chodit pro pasy, spočítejte si, kolik je to tisíc pasů. Tento systém je velmi náročný na čas, takže žádosti, a bude to v době dovolených, budou vyvolávat napětí. Samozřejmě se obáváme toho, že budeme zase terčem útoků a na rozdíl od Stanislava Pence my, pane ministře, nedáme váš mobil těmto občanům. Takoví my zase nejsme, ale je to nepříjemné, protože samozřejmě občan, který stojí 300metrovou frontu, nenadává ani na ministra, dokonce ani ne na Senát a na PS, ale na toho, kdo je mu nejblíže. Nejprve na úředníka, ale ten říká: To musíte za panem starostou, a on je k tomu ještě senátorem, tak se ho zeptejte, jak tam může takovéto ptákoviny schvalovat. To je takové jejich obvyklé zaříkadlo. Namítám na to: ono to není tak snadné, jak si to představujete.

Velmi mě zaujalo to, jak jsme posunuli možnost žádat elektronicky, jak jsem tady slyšel ona vznosná slova o „eStatu“, elektronizaci, ale opak je pravdou.

Nakonec musíme se zase vrátit k tomu starému. Je to jako s těmi kartotékami. Počítačů máme plno, my máme třeba na radnici elektronickou docházku a všude mají ještě na odborech sešitky, co kdyby náhodou vypnuli proud. Máme samozřejmě evidenci obyvatel, úžasná elektronizace, a za těmi ženskými jsou ty regály a v těch šuplatech jsou ty karty, protože přece jenom…

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego omlouvám se, držte se tématu.

Senátor Jaroslav Kubera: Držím se tématu, to je přesně o tom tématu. Já si dovolím avizovat pozměňovací návrh, který je víceméně technický a předpokládám, že pan ministr s tím bude souhlasit. V souvislosti s tím, že budou teď dvoje pasy, tak ministerstvo navrhlo poměrně správně, aby si mnoho lidí nedělalo ty pasy staré bezstrojové, tak navrhli zvýšení toho poplatku a naopak snížení poplatku za ty pasy s biometrickými údaji. Protože ale ty náklady jsou tak obrovské, tak já navrhuji nic nezvyšovat a ponechat 600 korun, které tam byli dosud, ten správní poplatek ponechat v této výši. Lidé jsou na něj zvyklí, nemusíte se obávat, že by to vyvolalo nějaké dramatické situace. Já chápu, že vláda nechtěla před volbami, tomu já rozumím, ale toto je skutečně technická, mnohokrát jsme se tady bavili o tom, že správní poplatky mají sloužit alespoň k tomu, aby nahradily ty náklady, které jsou s tím spojené. Ujišťuji vás, že tento poplatek je v žádném případě nenahradí.

Chtěl bych také ocenit ty výbory, které snížily ty nesmyslné pokuty a ubránily se té tendenci, jakože čím budeme deset milionů, panečku, to vypadá, takže snížily a jsem pro, abychom tyto návrhy podpořili. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego, já jen musím glosovat, že jste použil slovo „eStat“. To není elektronický stát, ale efektivní stát. Jen abyste věděl.

Senátor Jaroslav Kubera: To nemělo nic společného.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Ale vy jste to řekl, tak proto vás opravuji. To není elektronický stát, to budeme za 200 let, to budete chodit s čipem.

Takže v této chvíli se už do obecné rozpravy nikdo nehlásí, takže ji končím. Ptám se pana navrhovatele, pana ministra, zda se chce vyjádřit. Ano, máte slovo pane ministře.

Ministr vlády ČR František Bublan: Děkuji pane předsedo za slovo. Já bych se jen trošku vyjádřil k tomu, co říkal pan senátor Kubera, že se jaksi už konalo, tzn., že už proběhla dohoda, kdo ty pasy bude vyrábět, nebylo to výběrové řízení. A že vlastně teprve teď se schvaluje ten zákon. Když si vzpomenete, kdy to nařízení rady bylo schváleno, tak to byl prosinec 2004. Potom tam někdo musel ten zákon vyrobit, což bylo ministerstvo vnitra, ve vládě se to schválilo v červnu 2005. Potom samozřejmě sněmovna, Senát, jsou to normální lhůty. A od září 2007 musíme už ty pasy vydávat. Takže ono to nešlo jinak udělat než touto cestou. Skutečně šlo o čas a možná, že některé jiné země na to byly lépe připraveny, ale legislativně také nemohly, protože já jsem u těch jednání byl na radě ministrů, kdy jsme to ještě v prosinci dolaďovali, a do poslední chvíle nebylo jasné, jak to vlastně dopadne, kolik těch prvků v tom pase bude. Protože tam byly návrhy třeba jenom jeden nebo dokonce i tři. Takže asi nešlo to udělat rychleji.

Potom k těm frontám. Já se nedomnívám, že budou fronty. My jsme někdy zvyklí, když se něco nového zavede, tak to všichni musíme mít, ale vlastně ty staré pasy budou platit i nadále. To neznamená, že od toho data se dá vycestovat jenom s tím novým pasem. Ty budou platit, dokud budou mít dobu platnosti. My jsme pouze povinni od září 2007 vydávat pasy s biometrikou. Nesmíme už vydávat ty staré pasy kromě těch krátkodobých, dočasných.

A co se týče těch poplatků, kolem toho byla také velká diskuse. Ty částky, které tam jsou uvedeny, vznikly ve sněmovně. My jsme původně chtěli nechat zatím ještě dosavadní částky, protože je to trošku i otázka sociální a vzhledem k tomu, že teď už i děti musí mít pasy, tak aby to nebyla tak velká zátěž.

Ale já bych se chtěl ještě vyjádřit k té zakázce, kdo ty pasy bude vyrábět. Ona je to velká částka. Je to sice rozloženo na několik let, ale jsou to miliardy a my už jsme si všimli, v tisku byla kolem toho nějaká diskuse, dnes na webových stránkách jedné politické strany kolem toho bylo taky docela žhavo. Situace je taková, že tuto zakázku bude dělat Státní tiskárna cenin. Je to celkem obvyklé, dělá občanské průkazy a podobné doklady, takže tuto zakázku dostala. V tomto případě jsme nepoužili zákon o veřejných zakázkách, protože tento zákon se nevztahuje na případy, a teď si dovolím ocitovat: jestliže předmětem toho podnikání jsou utajované informace nebo jejich provádění je podle zvláštních právních předpisů spojeno se zvláštními bezpečnostními opatřeními nebo jestliže to vyžaduje ochrana základních bezpečnostních zájmů státu. To je jeden důvod. A druhý důvod je potom ve stejném paragrafu pod písmenem k). Předmět zakázky je hlavním předmětem podnikání státního podniku nebo předmětem činnosti příspěvkové organizace. Takže Státní tiskárna cenin je státní podnik, je to hlavní předmět podnikání a potom ta bezpečnostní hlediska opravňovala ministerstvo vnitra k tomu, aby uzavřelo smlouvu se Státní tiskárnou cenin na tuto zakázku.

My jsme se tu smlouvu snažili uzavřít hodně pečlivě, takže podle té smlouvy se Státní tiskárna cenin zavázala, že při výrobě těch dokladů budou uplatněna všechna bezpečnostní opatření, aby nedošlo během přípravy nebo výroby těch pasů k úniku, jakýchkoli informací nebo materiálu, který se používá k té výrobě. A zaručila se, že veškeré smluvní vztahy, které uzavře s dalšími subjekty, budou uzavřeny tak, aby byly splněny všechny bezpečnostní podmínky.

Takže toto je základ té smlouvy. Já vím, že teď se mluví o té firmě Logica SMG, že jsou tam nějaké problémy. Státní tiskárna cenin se k tomu vyjadřovala, já to vyjádření tady někde mám, asi to nebude tak horké, protože tato firma dělá pro ministerstvo obrany, pro ministerstvo zahraničních věcí a dělala teď pro státní agenturu nizozemskou na ochranu státních hranic atd. Dokonce tato firma má i prověrku z NBÚ. Takže já tam zatím nevidím žádný důvod. Jestli je tam nějaká osoba, která má třeba nějakou minulost, my jsme to ani prověřovat nemohli, protože jsme to nevěděli. Je to subdodavatel, který bude pouze dělat nějaký projekt, ten se vůbec nebude seznamovat s těmi daty. S těmi daty se vlastně neseznámí vůbec nikdo z těch firem. Také v tom tvrzení jsem někde četl, že ta data budou archivována. To asi v tom zákoně, kdo jste ho četli podrobně víte, že archivována nebudou, nesmí být archivována. Ta budou pouze na tom dokladu. Samozřejmě ten úřad, který sejme tu tvář, tak to bude archivovat po dobu jednoho měsíce, teď přesně nevím, na případnou reklamaci nebo na ztotožnění, aby se zjistilo, že skutečně nedošlo k nějakému omylu a potom ta data budou zničena, budou z toho vymazána. Takže o žádnou archivaci zde nejde a ani stát nebude mít nějakou databázi obličejů všech občanů nebo jejich otisky prstů atd.

Takže je to skutečně jenom cestovní doklad, data budou na tomto dokladu a princip toho je, aby při průchodu přes nějaké to kontrolní místo se ta osoba dala ztotožnit s tím průkazem. To jen na vysvětlenou, já se neobávám, že by tam bylo nějaké bezpečnostní riziko. My samozřejmě budeme dohlížet na to, aby ta smlouva se Státní tiskárnou cenin byla plněna tak, jak byla uzavřena. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji pane ministře a nyní seriál otázek. Pan senátor Brýdl jako zpravodaj se nechce vyjádřit, pan senátor Hadrava je nepřítomen, takže garanční zpravodaj pan senátor Zoser se samozřejmě vyjádří.

Senátor Josef Zoser: Já bych chtěl jenom konstatovat, že k návrhu vystoupili dva senátoři. Víceméně s podpůrným stanoviskem. A pan kolega Kubera ještě přiložil 19. pozměňovací návrh, o kterém později budeme hlasovat. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, takže nezazněl žádný návrh schválit, zamítnout, pouze závěry z výborů, takže otevírám podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se hlásí pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Než načtu ten pozměňovací návrh, tak jenom – já nevím jestli to byla reakce, ale já jsem nekritizoval tu věc kolem výroby pasů, ale já jsem měl na mysli to výběrové řízení na kabiny a foťáky. Nicméně skoro jste mě znepokojil, že ještě dělají pro ministerstvo zahraničí a obrany, takže jestli se ukáže, že ředitel uklízeček jim dal prověrku, tak to ještě může být zajímavé. Ale to jsem nechtěl komentovat. Takže já načtu pozměňovací návrh, který zní: V čl. IX za úvodní větu vložit nový bod 1, který zní: „V části IX v položce 115 písmeno a) zní:

„a) Vydání cestovního pasu se strojově čitelnými údaji a nosičem dat Kč, občanům starším pěti let a mladším 15 let 100 Kč. Dosavadní body 1 až 3 označit jako body 2 až 4. Opakuji, že je to návrat k tomu původnímu poplatku, který byl, takže v tom žádná jiná změna není. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Nikdo další se do podrobné rozpravy nehlásí, tak já v této chvíli pokládám otázku panu navrhovateli, panu ministrovi, jestli se chce vyjádřit. Nechce. Zpravodajové – nepředpokládám. A garanční zpravodaj půjde k mikrofonu s kartičkou a bude nás vést hlasováním, takže ten se bude muset vyjádřit.

Senátor Josef Zoser: Avizoval jsem, že naše tři výbory připravily celkem osmnáct pozměňovacích návrhů, z toho výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a výbor pro evropské záležitosti navrhuje osm pozměňovacích návrhů a třetí výbor zbývajících devět a pan Kubera jeden pozměňovací návrh. Já bych navrhoval, abychom hlasovali za prvé o pozměňovacích návrzích 1 až 8, které podaly všechny tři výbory, poté o pozměňovacích návrzích 9 až 17, které podal výbor pro územní správu a životní prostředí a poté, abychom hlasovali o pozměňovacím návrhu pana kolegy Kubery.

Ještě předtím, než budeme hlasovat, bych chtěl jednak říci, že tento zákon podle mého názoru byl ušit rychlou jehlou, protože není obvyklé, že k nám přijde zákon z PS, vládní návrh zákona, ke kterému je přijato sedmnáct pozměňovacích návrhů ryze technických. To nesvědčí o tom, že tento zákon byl připravován s pečlivostí tomu potřebnou.

A ještě předtím, než budeme hlasovat bych chtěl upozornit, že v našem žlutém tisku, který jste obdrželi do lavic č. 200/4, je potřeba udělat opravu, která vznikla při přepisu a to je na straně 2 v bodě 7, v bodě a) druhý řádek – místo zastupitelské mise bude diplomatické mise. A na stránce poslední v 17. pozměňovacím návrhu v článku 3 v bodě 1 v posledním řádku, ten poslední řádek bude znít „zákona pro rok 2006, finanční příspěvek ze státního rozpočtu“. Doplní se slova: ze státního rozpočtu v celkové výši 227 milionů korun. Takže nyní navrhuji, abychom hlasovali o návrzích všech tří výborů 1 až 8 uvedených v tisku 200/4.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Takže pane kolego, buďte tak laskav, sdělte všem přítomným, že hlasujeme o bodech 1 až 8.

Senátor Josef Zoser: Hlasujeme o bodech 1 až 8, které máme uvedeny ve žlutém tisku č. 200/4.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Zahajuji hlasování. Kdo je pro tlačítko ANO a zvedne ruku. Pan ministr mi dal bianko šek ve své úvodní řeči, že má stanovisko kladné.

Kdo je proti tlačítko NE a zvedne ruku. Hlasování č. 30 ukončeno. Přítomno 66, kvorum 34, pro 61, proti nikdo, návrh schválen.

Senátor Josef Zoser: Nyní bychom hlasovali o pozměňovacích návrzích, které zařadil Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a jsou uvedeny ve žlutém tisku 200/4 pod body 9 až 17.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pan ministr souhlasí. A vy, pane zpravodaji?

Senátor Josef Zoser: Souhlasím.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Zahajuji hlasování. Kdo je pro tlačítko ANO a zvedne ruku.

Kdo je proti tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 31 skončeno. 66 registrovaných, 34 kvorum, pro 63, proti nikdo. Návrh schválen.

Senátor Josef Zoser: Jako o posledním pozměňovacím návrhu bychom hlasovali o návrhu pana kolegy Kubery.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pan ministr souhlasí, zpravodaj souhlasí, zahajuji hlasování. Kdo je pro tlačítko ANO a zvedne ruku.

Kdo je proti tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 32 ukončeno, přítomno 66, kvorum 34, pro 59, proti nikdo, návrh byl schválen.Nyní budeme hlasovat o tom, zda vrátíme Poslanecké sněmovně návrh zákona ve znění našich pozměňovacích návrhů.Zahajuji hlasování. Kdo je pro tlačítko ANO a ruku nahoru. Kdo je proti tlačítko NE a rovněž ruku nahoru. Hlasování č. 33 ukončeno, registrováno 66, kvorum 34, pro 62, proti 1, návrh byl schválen.A nyní budeme hlasovat o tom, zda Senát pověřuje pana senátora Josefa Zosera a senátora Jiřího Brýdla o tom, aby ve sněmovně naši verzi prezentovali. Pan senátor Zoser souhlasí, kolega Brýdl kýve hlavou. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 34 ukončeno. Registrováno 66, kvorum 34. Pro 63, proti 1. Návrh schválen.

Končím projednávání tohoto bodu. Děkuji vám, pane ministře, děkuji zpravodajům.

Přistoupíme k dalšímu bodu. Než k němu přistoupíme, v podstatě v předchozím hlasování o změně byl návrh – přeřadit bod č. 9 na zítra. Předkladatelem bodu č. 9, jak najdete v našem programu, je pan poslanec Kapoun, který je ochoten přijít. Já navrhuji v této chvíli, protože předpokládám, že další bod by neměl být dlouhý, protože je to bod, který je odsud od paní kolegyně Seitlové. Navrhuji změnu programu, tzn. po skončení toho bodu kolegyně Seitlové ještě budeme jednat o bodu 9, který máme ve standardním programu – pan poslanec Kapoun. Vím, že pan ministr chtěl být přítomen. Ale nám ubíhá lhůta u mnoha zákonů. A mám pocit, že Senát by měl projednat valnou část věcí, a ne to nechávat potom na nějaké noční jednání.

Takže můj procedurální návrh – bod č. 9 – předkladatel poslanec Kapoun – projednat jeho bod po skončení následujícího bodu, tj. zákon o státním občanství atd.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 35 ukončeno. Registrováno 64, kvorum 33. Pro 56, proti nikdo. Návrh schválen.

Jsme u avizovaného bodu, což je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých občanů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.

Je to tisk č. 206.Já poprosím paní senátorku Jitku Seitlovou, aby nás seznámila s návrhem zákona, protože je zástupcem předkladatelů.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedo, dámy a pánové, v tuto chvíli před vás předstupuji v naprosto netradiční roli. Já jsem totiž váš zástupce, protože to je senátní návrh zákona. Je to jedna z mála právních úprav, kterou jsme my v Senátu navrhli, pak byla schválena PS, a nyní se vrací.

Ten osud tohoto návrhu zákona je ale trošku poznamenán tím, že legislativní doba toho projednávání byla velmi dlouhá. Existovaly určité průtahy. Obsahem novely je jediná věta, která by měla obnovit možnost získání občanství ČR pro naše bývalé občany, kteří byli nuceni opustit ČR z důvodu politické perzekuce nebo nesvobody v době od roku 1948 do roku 1989. Občanství by mohli znovu získat formou prohlášení ve smyslu platného, naším návrhem pouze novelizovaného zákona. Možnost podání prohlášení je totiž nyní v platném znění ukončena, a to již k září minulého roku.

Dámy a pánové, ten návrh jako takový byl projednán tady na plénu Senátu již koncem roku 2004 a pak následně do března roku 2005. Následně byl postoupen do PS a tam byl schválen. Obsah té jedné věty možná pro nás se jeví, že je pouze jedna věta, ale pro mnoho Čechů, kteří žijí v zahraničí je to věta nesmírně významná. Jedná se o jakýsi spíš symbolický krok, vstřícný krok vůči těmto lidem, protože řada z nich se nadále cítí být tady v ČR republice doma. A přestože tady nemůže trvale žít, trvale pobývat, chce být nadále občanem této země a chce tuto zemi taky jakýmsi způsobem reprezentovat.

Zákon o občanství pro tyto občany byl přijat již krátce po obnovení demokracie v naší zemi. Ale on měl pouze krátké trvání. A ta lhůta byla velmi krátká. Následně v roce 1999 byl přijat další zákon. Ale jak se ukázalo, ani tam stanovená lhůta nebyla dostatečná. Opět se nám ta lhůta možná bude zdát krátká. Ale představte si, že žijete tisíce km od této země, nemáte často informace o zákonech. A mnozí z těch lidí, kteří odcházeli, také nemají k dispozici podklady. Často odcházeli narychlo a je pro ně problém sehnat si všechny ty materiály.

Já bych tedy poprosila, abyste schválili ten návrh zákona, tak jak nakonec drtivou většinou byla tato novela navržena Senátem. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, paní kolegyně. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán VVVK. Zpravodaj je pan senátor Pavlata. Usnesení mají č. 206/3. Dále to byl VZVOB zpravodaj senátor Josef Zoser, usnesení č. 206/2. Konečně garančním výborem je ÚPV se zpravodajem Jiřím Stodůlkou a usnesením č. 206/1. Já dávám panu senátorovi slovo, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Stodůlka: Pane předsedo, dámy a pánové, toto skutečně není příliš obsáhlá norma. Přesto náš legislativní proces ji dokáže zpotvořit do neuvěřitelné podoby. Ale to už je dáno tím, že to někde leželo v PS a my zde čteme, že od 1. června naši občané v zahraničí měli nárok si podávat nějakou žádost o státní občanství. No, je to směšné. Ale vzhledem k tomu, že nevěřím příliš v to, že PS by byla ochotna se tím ještě někdy zabývat anebo by to mohlo taky ten účinek, že nakonec ta norma nebude vůbec; ač jsem si vědom, že to není ta pravá kvalita, která by odpovídala tomu, co by mělo vycházet ze Senátu, přesto jsem se s těžkým srdcem rozhodl na výboru a bylo to podpořeno pro to, abychom se touto normou nezabývali.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. A ptám se ostatních zpravodajů, jestli se chtějí vyjádřit. Týká se to kolegy Pavlaty. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Josef Pavlata: Děkuji, pane předsedo. Vyjádřit se musím, protože náš výbor přijal jiné usnesení, než které zde přednesl kolega Stodůlka. A sice náš výbor doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném PS PČR. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má kolega Zoser jako zpravodaj VZVOB.

Senátor Josef Zoser: Pane předsedo, dámy a pánové, náš VZVOB přijal též jiné usnesení, než garanční výbor, a to na své 22. schůzi dne 11. ledna. Po zdůvodnění navrhovatelky kolegyně Seitlové a mé zpravodajské zprávě výbor doporučuje Senátu PČR schválit zákon, ve znění postoupeném PS. Určuje mě jako zpravodajem výboru a pověřuje předsedu výboru senátora Josefa Jařaba, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego. Vzhledem k tomu, že garanční výbor má návrh na nezabývat se, o tom budeme … (Hlásí se senátorka J. Seitlová.) Paní senátorka má právo, ale tím otevírá obecnou rozpravu. (Ruch v sále.) Paní kolegyně, my ale v tuto chvíli máme návrh na nezabývat se. V momentu, kdy vystoupíte jako navrhovatelka, jste v roli jakoby ministra v této chvíli; mohla jste ve své fázi navrhovatelky přednést jakoukoliv zprávu. Na to jste měla plné právo. Já vám nechci bránit v ničem, ale jednací řád je jasný. (Takže jste si zpátky sedla.)

Já svolám kolegyně a kolegy.

Budeme hlasovat o návrhu garančního výboru návrhem zákona se nezabývat.Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 36 bylo ukončeno. Registrováno 65, kvorum 33, pro 61, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Končím projednávání tohoto bodu, děkuji paní navrhovatelce, děkuji všem zpravodajům.

Nyní nevím, jestli mohu pokračovat, protože mám závadu na displejovém zařízení. (Z pléna návrh na pětiminutovou přestávku.)

Je požadavek na pětiminutovou přestávku, což považuji v této chvíli za ideální. Budeme pokračovat v 18.16 hodin.

(Jednání přerušeno v 18.11 hodin. – Jednání opět zahájeno v 18.18 hodin.)

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené kolegyně a kolegové, dalším bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Máme jej jako tisk č. 215.

Poprosím nyní pana poslance Miroslava Kapouna, aby nás seznámil s návrhem zákona. Zároveň ho vítám a děkuji, že akceptoval naši prosbu. Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Miroslav Kapoun: Vážený pane předsedající, vážené senátorky a senátoři, dobrý večer. Chtěl bych říci, že se situace v Senátu mění každým okamžikem, tak jako v Poslanecké sněmovně.

Chtěl bych odůvodnit poměrně krátce tento návrh novely zákona, proč vlastně byl podán.

Česká republika je mezi posledními členskými státy EU, které nemají v oblasti kontroly technických zařízení lanových drah a lyžařských vleků jednotnou právní úpravu. Proto vznikla potřeba předložit potřebnou změnu. Změna byla projednána a prodiskutována s ministerstvem dopravy a měla by přinést tuto novou právní úpravu.

Ministerstvo dopravy souhlasilo, aby vznikla podáním poslaneckého návrhu pro rychlejší projednání v PS a začala v plném rozsahu platit v zimě roku 2008.

Novela směřuje k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu lyžařských vleků z hlediska technického zařízení přepravovaných osob a obsluhujícího personálu.

Realizací tohoto návrhu nebude podnikatelská sféra zatížena žádnými administrativními bariérami pro podnikání, protože navržené požadavky na vzdělání a odbornou způsobilost vedoucího zaměstnavatele a provozovatele lyžařského vleku jsou snadno splnitelné.

V ČR je provozováno asi 1000 lyžařských vleků, které během jedné sezóny - a to je docela pozoruhodné číslo – přepraví více než 50 mil. osob.

Proto je potřeba zavést podobný právní režim pro tato dopravní zařízení, jako je zaveden pro lanové dráhy, což určitým způsobem vyvolává i nutnost změny živnostenského zákona.

Návrh je v souladu s ústavním pořádkem ČR, není rovněž v rozporu s mezinárodními smlouvami a je plně slučitelný s právními akty Evropského společenství a po jejím aplikování se naše střediska plně srovnají se státy EU, kde již obdobné zákony platí. A i turisté v našich střediscích se budou cítit určitě bezpečněji.

Navrhovaná úprava nepřináší žádné negativní sociální dopady a směřuje k zlepšení bezpečnosti a plynulosti na těchto dopravních zařízeních.

Proto vás žádám, abyste tuto novelu přijali a potvrdili tak, jak byla projednána hospodářským výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a následně Poslaneckou sněmovnou.

To je usnesení, které tady mám obhájit za Poslaneckou sněmovnu.

Sám bych chtěl říci za sebe, že jsem se zúčastnil jednání vašeho výboru, který projednával tuto otázku. Stejně jako v PS jediný problém, který vlastně vznikl, nebyl v první části, tj. ke kontrole a ke zvýšení bezpečnosti těchto zařízení, ale byl v druhé části, tj. části toho, jestli se má změnit živnostenský zákon, tzn. jestli to má být živnost volná nebo vázaná. Sněmovna se přiklonila – musím to říci, protože obhajuji její stanovisko – 119 hlasy k tomu, aby to byla živnost vázaná v těch podmínkách, které zákon určuje, na to jste se určitě podívali, že jsou ty požadavky velmi nízké. Ale myslím si, že důležitost tohoto zákona je právě v první části, tzn. abychom zajistili a zaručili větší bezpečnost. Pokud tady bude vznesen a přijat návrh horní komorou Parlamentu o vypuštění v návrhu části 2, tak Poslanecká sněmovna o tom samozřejmě bude jednat a budeme muset znovu diskutovat, jestli to přijmout ve znění, v jakém návrh přijala Poslanecká sněmovna, nebo jak přijal Senát. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane poslanče. Posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů. Garančním a jediným výborem je výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který má usnesení č. 215/1 a zpravodaje pana senátora Františka Kopeckého, který má nyní slovo.

Senátor František Kopecký: Děkuji, pane předsedo, za slovo. Vážený pane poslanče, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl zpravodajskou zprávu k tomuto návrhu zákona.

Na úvod bych chtěl říci, že pan poslanec celkem vystihl obsah novely zákona. Myslím si, že informace ze zpravodajské zprávy by byly obdobné.

Chtěl bych však doplnit, že tato novela zákona byla doplněna při třetím čtení v PS o podmínku pro provozování drážního vozidla na drahách v podobě dodržení stanovených emisí plynných znečišťujících látek ze spalovacích motorů, které musí být prokázány shodou se schváleným typem, a rovněž byla přesunuta účinnost zákona, která byla stanovena k 1. říjnu 2005 a nyní ve změněném textu je na 30. den po dni jeho vyhlášení.

Myslím si, že tento bod nebyl problémem pro projednávání v našem výboru.

Co se týče legislativního procesu, tak návrh tohoto zákona předložila skupina poslanců, jak už pan poslanec uvedl, dne 24. února 2005. Zajímavostí je, že vláda ve svém stanovisku vyjádřila nesouhlas s navrhovaným přesunem stávající volné živnosti provozování lyžařských vleků mezi živnosti vázané.

Při konečném hlasování ve třetím čtení byl návrh zákona schválen ve znění všech vznesených pozměňovacích návrhů, kdy 119 poslanců bylo pro a 53 bylo proti.

Teď bych krátce okomentoval průběh projednávání v hospodářském výboru. Zabývali jsme se dvěma body této novely, a to státním dozorem vykonávaným drážním úřadem na lyžařské vleky a dále přesun do vázané činnosti při živnostenském listu.

Co se týče prvního bodu, tak jsme samozřejmě měli argumenty pro i proti. Zvažovali jsme, zda tato novela zákona je vůbec opodstatněná. Musím také říci, že jsme přerušili naše jednání a že jsme požádali pana předkladatele, aby nám dokladoval odůvodnění tohoto zákona prostřednictvím Svazu provozovatelů lanovek a lyžařských vleků. Bohužel na pokračování jednání jsme nic takového nedostali. Nemůžeme tedy říci, kolik technických závad, kolik různých nehod či zranění bylo na našich lyžařských areálech a které tak vedly k tomu, aby vznikla tato novela.

Dále chci uvést, že tato novela přinese zvýšení administrativní zátěže vlekařům, přinese jim zvýšení jejich nákladů, byť, jak jsme byli ujištění zástupcem ministerstva dopravy, tyto náklady budou ve stokorunách. Byl bych rád, kdybychom to slyšeli všichni, ať potom nejsme vystavení nějakému tlaku právě těm provozovatelům.

Myslím si, že tato novela přinese likvidaci malých vleků, zejména v podhůřích. Diskutovali jsme zejména o malých vlecích, přenosných vlecích, které jsou stavěny dá se říci až pro rodinné účely a uvažovali jsme o tom, zda lze postihnout členění vleků, které by měly být státem kontrolovány a ty, které mohou být provozovány na základě revizí.

Nenašli jsme však vhodnou definici či formulaci, takže jsme od toho ustoupili. A nakonec převážil názor a naše zodpovědnost nad bezpečností provozu našich vleků a tento bod jsme považovali za opodstatněný a oprávněný.

Co se týče vázané živnosti, tam zase převážil názor, že pokud zabezpečíme technickou kontrolu státním úřadem nad provozem všech lyžařských vleků, tak nebude nutné, abychom požadovali na provozovatelích, aby měli živnost, která bude vázána podmínkami, jež byly stanoveny tímto zákonem, a shodli jsme se na pozměňovacím návrhu, který je přílohou usnesení hospodářského výboru.

Myslím si, že to je zcela v pořádku, protože tento bod, který navrhuje vázanou živnost, by ve svém důsledku mohl vést k tomu, že malí provozovatelé hoteliérů a malých vleků, které u malých penzionů jsou, tak by buď v důsledku tohoto zákona mohli také provoz malých vleků zavřít anebo mohli by hledat nějakého bílého koně, kterého by museli na tu živnost nastrčit.

Jsem přesvědčen o tom, že zákon, který jsme v hospodářském výboru pozměňovacím návrhem upravili, bude vyhovovat našim lyžařským areálům.

Závěrem mi dovolte, abych přečetl usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Po přerušeném jednání po úvodním slově předkladatele poslance Miroslava Kapouna a pana inženýra Milana Šimonovského, ministra dopravy ČR, po zpravodajské zprávě senátora Františka Kopeckého a po rozpravě výbor

1)? doporučuje Senátu PČR vrátit návrh zákona PS s pozměňovacími návrhy, které tvoří přílohu tohoto usnesení;

2)? určuje zpravodaje výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Františka Kopeckého;

3)? pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána předložit toto usnesení předsedovi Senátu.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego. Posaďte se ke stolku zpravodajů.

Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby se Senát nezabýval tímto návrhem zákona. (Nikdo.) Otevírám proto obecnou rozpravu.

Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Jan Horník a připraví se senátor Jiří Brýdl.

Senátor Jan Horník: Vážený pane předsedo, vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové, úpravu tohoto zákona nevidím až tak jednoduše, jak tady bylo panem poslancem deklarováno.

Když jsem se začal pídit po tom, proč se v podstatě zákon musí změnit a proč lyžařské vleky se musí dostat na úroveň lanových drah, tak jsem nakonec zjistil, že za všemi těmito věcmi stojí jedna obrovská lobby. Když si uvědomíme, že v ČR je asi dvanáct lyžařských vleků, 40 lanovek a že dětský přenosný vlek dáme na úroveň lanové dráhy třeba na Petřín v Praze, a když zjistíte, jaké různé vyhlášky k tomu má ministerstvo dopravy, pak není vůbec pravda, co tady bylo řečeno, že to je otázka stovek korun.

Můžu vám říct, že jedna sedačková lanovka přijde jejího provozovatele se všemi povoleními na 25 až 30 000 korun. Představte si, že to samé se bude týkat, samozřejmě ve zjednodušené podobě, i těch malých vleků s nízkým vedením lana i s tím lanem trochu vyšším.

Trochu mě zarazilo, že jsme se nepodívali k našim sousedům, buďto do Rakouska nebo do Německa, kde s těmito legislativními věcmi mají dlouhodobé zkušenosti, a to i co se týče evropského práva.

Jednoznačně je správně, že se tato zařízení stanou zařízeními vyhrazenými. To je určitě dobře, dostaneme se tím do všeobecných podmínek tak, jak to od nás EU požaduje. Nicméně je nesmyslné požadovat stejné nároky od provozovatelů malých nebo i středních vleků a lanových drah.

Dále mě v zákoně velmi zarazilo, že ministerstvo dopravy si vyhrazuje určit právnickou osobu, která bude mít pouze možnost kontroly těchto zařízení. Dnes vím, že se jedná zhruba o tři organizace: jedna je TIF Ostrava, kde za to velice mnoho bojuje pan Chromeček, druhá je z Opavy, třetí z Brna. To jsou první tři, o kterých vím. Nevím, jestli budou další, ale představa, že budu jezdit na lyžařské vleky až do Aše, je pro mě dost nereálná, ale co mi vadí nejvíc, je to, že až dosud si bylo možno elektrická zařízení nechat zkontrolovat lidmi, kteří měli koncesovanou živnost a měli proškolení i Institutu technické inspekce Praha, což je v podstatě organizace státního odborného dozoru při ministerstvu práce a sociálních věcí.

Ministerstvo dopravy si nyní vyhrazuje právo, že tyto věci bude dělat pouze ono. Tak je to přímo v tomto zákoně napsáno. To znamená, že letití, zkušení odborníci, kteří v našem lyžařském areálu kontrolují např. elektrická zařízení jednou za rok, dávají k tomu revize, už to nebudou moci dělat, ale budou to pouze lidé, které určí ministerstvo dopravy, a dokonce jenom právnické osoby.

I u těchto právnických osob v každém případě budou muset mít proškoleného člověka. Může to být právnická osoba, která dělá úplně jinou činnost, bude mít 250 zaměstnanců a jednoho z nich bude mít jako proškoleného revizora.

Ptám se, proč byli vyřazeni doposud fungující revizoři lyžařských vleků, kteří jsou po republice, jsou to velcí odborníci. Mrzí mě, že se k tomu nevyjádřil Svaz lanovek a vleků ČR, protože on v podstatě po celou dobu patnácti let jakési legislativní nouze u lyžařských vleků zastupoval.

Co k tomu dodat? Mám připraven pozměňovací návrh, aby ministerstvem určené osoby mohly být také fyzické osoby. Jinak vítám závěry a pozměňovací návrhy hospodářského výboru, protože si skutečně nedovedu představit, jak některé areály budou provozovány, protože podle mého názoru nebudou schopny splnit požadavky na osoby, které tyto lyžařské areály mohou provozovat. Přirovnal bych to k nesmyslnému nařízení, které dnes je: pokud budete chtít provozovat tenisový kurt oficiálně, musíte tam mít člověka, který absolvoval Fakultu tělesné výchovy. (Poznámka: Třeba Jirka Brýdl.)

Ano, tady by to mohl dělat třeba Jirka Brýdl. Může dělat bílého koně, a tak to funguje.

Ještě jednu poznámku. Drážní úřad a drážní inspektoři již dnes jezdí na kontroly lanových drah. A víte, jak to dopadá? Protože toho mají hrozně moc a nestíhají to, tak posílají na tato místa své zástupce a následně se pod protokol podepíší. Kde to jsme? A bude to ještě horší, pokud v tomto znění tento návrh úpravy zákona schválíme.

Chci vás požádat, abychom schválili pozměňovací návrhy hospodářského výboru, a pokud bude možno a dostaneme se k tomu, pak pozměňovací návrh, který jsem předložil já. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má senátor Jiří Brýdl, připraví se senátor Ivan Adamec.

Senátor Jiří Brýdl: Pane předsedo, pane poslanče, kolegyně a kolegové, dlouhou dobu se pohybuji kolem vleků, naše město jich provozuje několik, a byl jsem také u toho, když zástupci svazu lanovek a vleků, dokonce jsem to zprostředkovával, šli na ministerstvo dopravy, a to na jejich žádost. Oni s tímto textem souhlasili. Nezkoumal jsem následně mechanismy, ale myslím si, že interpretace kolegy Horníka je tak tvrdá, že by na elektrická zařízení nemohli chodit jiní, kteří mají oprávnění, ale v tom se příliš nevyznám. Nicméně říkám, že provozovatelé svazu lanovek a vleků s dobrým úmyslem a s jasnou argumentací chtěli zůstat u tohoto režimu, a protože se v této oblasti pohybuji stejně jako kolega Horník, který je velkým odborníkem, tak vím, že pořádek je třeba do toho vnést.

Číslo, které zde uváděl pan poslanec o množství přepravených osob, je mj. velmi zajímavé.

K technické části si myslím, že je to správné, svaz provozovatelů lanovek a vleků to tak chtěl a souhlasí s tím, takže s tím takový problém nemám. Neumím ale prakticky dohlédnout, kam třeba dohlédne kolega Horník, to přiznávám.

Druhá část je problematičtější, protože ta opravdu vznikla v PS a bez relevantních údajů, jak to vlastně v současné době vypadá a jaké osoby vleky provozují. My to ale z praxe dobře známe. Např. je to spousta malých tělovýchovných jednot, které by opravdu měly problém, aby tam měly osobu způsobilou ve smyslu návrhu vázané koncese. Řešilo by se to českou metodou, že by někomu dali flašku a řekli mu: Franto, tak to pojď za nás dělat.

Úplně tak to ale úsměvné není, protože tam k havárii nakonec může dojít. Víte, že nedávno spadl sloup a zranil lyžaře, takže by to mohlo vést lidi do neštěstí, takže si myslím, že v tomto případě takto ad hoc postavený pozměňovací návrh v PS není úplně šťastný, protože není šťastný žádný návrh, kde neumíme dohlédnout na konec. A řešit to tak, abychom opravdu za flašku sháněli lidi, kteří mají příslušné vzdělání, není možné. Ty bychom sice sehnali, ale je tam druhá podmínka, že v jisté funkci by tyto vleky provozovali. Ono by opravdu mohlo dojít ke kolapsu. Takoví lidé, vzhledem k další následné podmínce, by se totiž sehnat nemuseli, nebo jeden člověk by to dělal formálně pro polovinu kraje, a to cílem není.

Myslím si proto, že rozhodnutí hospodářského výboru řešit vázanou činnost je asi oprávněné, ale velmi bych se bál sáhnout do první části, protože to opravdu bylo na přání provozovatelů svazu lanovek a vleků, kteří po diskusi s tímto textem souhlasí. Já tyto lidi osobně znám. Jsou to lidé, kteří znají poměry v celé ČR a jsou to lidé zodpovědní. Tam bych váhal do toho sahat. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Slovo má senátor Ivan Adamec.

Senátor Ivan Adamec: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážený pane poslanče, kolegyně, kolegové, mně to nedá, protože jsem patřil k jedněm z největších kritiků této navržené předlohy na jednání výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Kolega Adolf Jílek říká, že společně s ním, což mohu potvrdit.

Protože jsem z Krkonoš, shodou okolností spádově Pec pod Sněžkou patří i do našeho správního obvodu, tuto problematiku vcelku slušně znám.

My jsme skutečně víceméně při projednávání museli toto projednávání přerušit, abychom dohledali některé záležitosti a dohodli se, o co se jedná.

Z velké části souhlasím s kolegou Horníkem, protože si myslím, že je to určitá lobby, která tady prosazuje některé své požadavky, nicméně když jsme se pídili do hloubky tohoto problému, ono to tak úplně jednoduché není. Zjistili jsme, že u vleků v současné době není žádný předpis pro revize. Nejedná se o revize elektrických zařízení, ale jedná se o revize celkového vleku, tzn., že jsou to lana, sloupy, je to ten ruský beton, což znamená, že když sloup upadne, nalije se do toho voda, ono to zmrzne a ono to u malých vleků drží, nicméně pravidelně nařízené revize v současné době podle žádného předpisu nejsou, což samozřejmě může přinášet určité problémy.

Myslím, že tady je problém ještě složitější, protože máme vleky velké, kde provozovatelé jsou velkými vlastníky, teď mám na mysli z hlediska objemu peněz, což jsou vleky, které vlastní společnosti, kdy majitelé těchto společností jsou třeba Pražáci, a pak jsou to vleky malé u jednotlivých bud. Jsou to vleky, které jsou třeba i přenosné. Dnes je pravdou i to, že lyžaři, kteří třeba v Krkonoších vyhledávají sjezdové lyžování, čím dál tím méně využívají vleky malé, protože je to na nich nebaví, a využívají centrální lanovky a vleky, které je vyvezou po všech sjezdovkách v dané lokalitě.

Nicméně problém je v tom, že revize jako takové v tuto chvíli nejsou ošetřeny a je na vlastnících těchto zařízení, jak se s tím vyrovnají. Ti velcí to dělají, protože vědí, že samozřejmě jakákoliv nehoda na jejich vleku jim odradí i další zákazníky a je z toho velký problém, odpovědnost za škodu určitě bude na majiteli tohoto zařízení, ale domnívám se, že režim pravidelných revizí by na vlecích měl být. Jakou formou to ovšem udělat, je stránka druhá.

Ptali jsme se, zda se to stihne před sezónou, zda toto všechno bude v časovém termínu zařízeno, a byli jsme ujišťováni, že ano.

Co se týká toho ostatního, tzn. vázané živnosti, tady je trochu problém jiný. Jak už jsem říkal v úvodu své řeči, většinou vlastníci velkých vleků nejsou u toho vleku jako obsluha. Oni ten vlek sice provozují, nicméně prostřednictvím dalších osob, které jsou proškoleny. U velkých vleků je většinou toto proškolení zajištěno, protože jsou obavy, aby se na těchto vlecích něco nestalo. Většinou jsou to vleky, které jsou samoobslužné. U menších je to problém, nicméně brali jsme v úvahu to, že lidé, kteří tyto vleky přímo provozují v dané lokalitě, pak asi vázaná živnost pro ty, kteří to tak dělají jako sezónní práci, by byla velkým problémem.

Na závěr mi dovolte jednu repliku. Pokud bude zajištěna činnost revize tak, aby to skutečně fungovalo tak, jak to fungovat má, domnívám se, že bychom skutečně měli odstranit vázanou živnost, a snad větší problém než vázaná živnost na vlecích na horách je dnes alkohol, kdy samozřejmě vlekaře zná každý a za správnou dávku oné tekutiny se kolikrát jede bez štípnutí lístku, hlavně na malých vlecích. Vlekař podle toho odpoledne také tak vypadá a úrazovost je nasnadě.

Bohužel takto to na malých vlecích bývá, alkohol tam je velkým problémem, a to nejenom na sjezdovkách, ale hlavně u vlekařů. Potom pády z vleků samozřejmě odpovídají charakteru práce vlekaře a myslím si, že to je problém daleko větší. (Poznámka: Je to otázka zákoníku práce.)

Kolega zde říká o zákoníku práce, nicméně na horách tato praxe je a zřejmě ještě chvilku bude.

Myslím si, že názor, který zvítězil v hospodářském výboru, je názorem kompromisním. Teď vůbec nelobuji za svaz vlekařů, protože mě to víceméně i překvapilo, že tímto způsobem se vložili do své záležitosti, mě spíše zajímají ti drobní provozovatelé vleků, protože velcí si to umí zajistit bez problémů, nicméně berte názor našeho výboru jako kompromisní názor, který zde předkládáme formou pozměňovacího návrhu. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, slovo má pan senátor Robert Kolář a ptám se pana ministra, jestli se hlásí jako senátor nebo jako ministr s právem přednosti. (Jako senátor.)

Slovo má tudíž pan senátor Robert Kolář.

Senátor Robert Kolář: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych i já řekl pár poznámek k tomuto tématu, neboť se tady přiznávám ke střetu zájmu, že jsem provozovatelem lyžařských vleků a je paradoxem, že já jako rodilý Hanák provozuji lyžařské vleky a pan předkladatel jako rodilý Hanák předkládá tento návrh zákona, takže lyžování je vlastně v rukou nás, z hanáckých rovin.

Pár poznámek. Pokud jde o sjezdové lyžování a vše, co s ním souvisí, prošlo za posledních deset let obrovskou dynamikou, obrovským rozvojem, vznikla celá řada úplně nových středisek a vzhledem k tomu, jak se mění technologie výroby technického sněhu, v podstatě dnes už vznikají i příměstská lyžařská střediska.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pan senátor Jílek se hlásí s faktickou poznámkou, ale ta je možná až po domluvení řečníka, který má zrovna slovo.

Senátor Robert Kolář: Nabídka je tudíž dnes obrovská. To je první parametr, který zcela nepochybně působí.

Druhý je ten, že na sjezdovkách přibývá daleko víc sjezdařů, kteří jsou horší než sjezdaři než my, rodilí Hanáci. Vím, že především v příhraničních oblastech, kam jezdí hodně Poláků, do Špindlerova Mlýna jezdí hodně Nizozemců, kteří s lyžováním zpravidla nemají příliš velké zkušenosti, a proto si myslím, že bezpečnost nejenom lyžařských vleků, ale vůbec bezpečnost sjezdových tratí, je namístě.

Tím se dostávám k tomu, že si myslím, že odbornost, o které jsem diskutovali, přiznávám se, že i já jsem hlasoval pro pozměňovací návrh hospodářského výboru, protože si myslím, že je zbytečné omezovat provozování vleků vázanou živností, přesto přese všechno řeknu, že já jako provozovatel si tam přesto takového člověka držím, protože vlek je opravdu velmi drahé vyhrazené technické zařízení, výroba technického sněhu je hodně složitá záležitost se všemi kompresory, čerpadly a s celým systémem, který k tomu patří, potřebujete ovládat rolbu, a hoši, kteří dělají u vleku, jsou vždy sezónní pracovníci, kteří se přes léto živí úplně jinou profesí a v podstatě pouze na tři až čtyři měsíce si stoupnou k tomuto vleku.

Já sám za sebe tudíž říkám, že je v mém osobním zájmu, abych vzhledem k majetku, který tam vlastním, a vzhledem k tomu, co by mohlo souviset s úrazy či poškozením majetku jiných osob, tam měl člověka, který tyto parametry bohatě naplňuje.

Další oblast je diskutovaná bezpečnost těch zařízení. Já z vlastní zkušenosti vím, co všechno vůbec může toho lyžaře vyvézt nahoru a já si osobně myslím, že je dobře, že dojde k určitému zpřísnění, protože sám jsem byl svědkem v letošní sezoně, že lyžařský vlek, na kterém spadly hned tři sloupy, byl opraven tak, že ti provozovatelé vzali hadici od zasněžování, počkali až bude minus pět stupňů, potom do těch děr nalili vodu a v podstatě tímto způsobem betonáže postavili tři sloupy. Jinými slovy, když se oteplí, bude plus jeden, plus dva stupně, tak tyto sloupy zase spadnou a nedej bože, aby pod nimi byli lidé.

Čili já si myslím, že položení určitých pravidel a zpřísnění je na místě a souhlasím s tím, co tady řekl kolega Horník, že to, že se rozšíří okruh osob, které mohou tyto činnosti vykonávat, tj. samozřejmě v pořádku, protože jak už jsem řekl do úvodu, těch vleků je v našich střediscích tolik, že si myslím, že pokud by to měly dělat tři právnické osoby, tak nejsou absolutně schopné toto zvládat.

Na závěr dovolte, abych i já zopakoval, co už tady řekl, tuším, kolega Brýdl. Já mám informaci, že svaz provozovatelů vleků a lanovek snad dokonce tuto novelu inicioval; čili pakliže by tam mělo docházet k určité nevyváženosti, a k určitému konkurenčnímu boji v rámci provozovatelů jednotlivých vleků či středisek, tak si myslím, že je to záležitost především této organizace, aby si vyměnila své vedení a nebo aby tam udělala příslušné změny. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. S faktickou pan senátor Jílek jako předseda.

Senátor Adolf Jílek: Spíš procedurální, vzhledem k tomu, že se nám blíží devatenáctá hodina, navrhuji, abychom tento bod doprojednali a mohli hlasovat i po 19. hodině.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Budeme hlasovat o procedurálním návrhu dokončit tento bod včetně hlasování po 19. hodině, a žádný další program již není. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento procedurální návrh? Kdo je proti tlačítko NE, hlasování č. 37 ukončeno, registrováno 66, kvorum 34, pro 57, proti nikdo, návrh schválen. A budeme pokračovat. Slovo má pan ministr a zároveň senátor Milan Šimonovský.

Místopředseda vlády ČR Milan Šimonovský: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, já jsem také spěchal ze sněmovny, abych se mohl připojit k vaší debatě, protože je to materie, která mě zajímá. Je to zákon o drahách, který je v gesci ministerstva dopravy. Už jsem poděkoval ve sněmovně panu poslanci Kapounovi, že byl tak laskav, a přestože je z Hané, tak se ujal této problematiky a dotahuje ji tady do konce, byť snáší kritiku od svých spolurodáků, také z Hané, majitelů vleků.

Tato materie je sice do určité míry úsměvná, ale je velmi vážná. Na počátku stálo asi zaváhání ministerstva dopravy někdy v minulosti, kdy při harmonizačních úpravách vypadly ze zákona o drahách povinnosti provozovatelů vleků. Zůstaly tam povinnosti provozovatelů lanových drah a přestože evropská směrnice ve svém názvu přímo obsahuje, že je to směrnice, která je i pro lanové dráhy, dráhy samozřejmě pozemní a všechny druhy drah a také lyžařské vleky, tak my jsme to najednou upravené neměli. A toto zaváhání jsme také, nevěděli jsme o něm a přišel za námi svaz provozovatelů lanovek a vleků, který nás upozornil na situaci, že v terénu se vlastně vleky, které při své instalaci samozřejmě podléhají kolaudaci stavebního úřadu a mají nějakou schválenou úroveň bezpečnosti, tak se potom zanedbáváním údržby, protože to nikdo nevyžaduje, stávají velmi nebezpečnými pro veřejnost. My jsme k tomu přistupovali z toho pohledu, že všechny veřejně přístupné vleky je třeba, aby byly řádně úřadem, který je k tomu pověřený, pravidelně kontrolovány, protože jen tak lze zajistit vyloučení těch situací, o kterých mluvil kolega Kolář a takovým nápadům různých provozovatelů, že ještě chvíli ta oprava počká a že to není tak nutné. Skutečně ty nehody, které se na vlecích stávají, jsou často nepříjemné a určitě každý z nás posílá nějaký dorost na hory a rád by, aby se vrátil zdravý a živý.

Takže to je ta základní úroveň, že určená technická zařízení určitě by měla podléhat pravidelné kontrole a ověření bezpečnosti. A v té druhé části, já také jsem lyžař s padesátiletou zkušeností na horách, a musím říci, že často mě úroveň obsluhy vleků dokonce deprimuje, protože pokud jsou schopni nějakého úkonu, tak jsou to úkony často velmi nebezpečné. I to prostředí, které je zejména na starších vlecích je pro nástup na kotvu poměrně nebezpečné, takže já bych velice podporoval, abychom to vypuštění dělali s vědomím, že ten provoz to neohrozí.

Já si myslím, že ta úroveň střední odborné školy je úroveň, která je dostatečně zastoupena v obyvatelstvu této země a že bychom mohli vyloučit takové ty prodavače párků v létě u nějakého rybníka a v zimě provozovatelům různých vleků a lanových zařízení, skutečně si myslím, že by se z toho mohla stát vážená profese. A konečně je to i konkurenční nevýhoda těch velkých vleků, které si nedovolí, aby jejich zařízení obsluhoval člověk, který ho může také zničit, kromě toho, že způsobí nějakou těžkou újmu na zdraví, kterou oni musí proti tomu jistit pojištěním.

Takže to je také otázka hospodářské soutěže a zachování určitých pravidel, kdy by bylo dobře, aby veškeré vleky měly určenou nějakou odpovědnou osobu, která čas od času dohlédne na to, aby se obsluha vleku chovala pro ty, kdo mají zájem o jízdu na tomto vleku, se chovala tak, aby to nebylo pro ně nebezpečné. Takže já podporuji tu druhou část, byť hospodářský výbor po zevrubné debatě se přiklonil, i po vyslechnutí mých argumentů k tomu, že navrhuje zjednodušení, zejména proto, aby zachoval množství vleků na našich horách. Já si myslím, že by to neohrozilo tyto provozovatele, kdyby si svou odpovědnou osobu našli a zvýšilo by to bezpečnost. Takže já propaguji, abychom zvážili dobře to vypuštění a podporuji schválení tohoto návrhu, pokud to ještě nepadlo, tak navrhuji schválit tento návrh v plném znění, jak ho postoupila PS k nám do Senátu.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Protože byl pan ministr Šimonovský zatím posledním přihlášeným do rozpravy, ještě se hlásí pan kolega Horník, pane kolego máte slovo.

Senátor Jan Horník: Já si jen dovolím ještě zareagovat jednou, protože jsem asi zřejmě špatně interpretoval záležitost potřeby, kdy jistá technická zařízení, která jsou tlaková, plynová, elektrická, zdvihací, dopravní apod., je to ten bod 47 v našem tisku, jsou u drážní dopravy nebo lyžařských vleků určenými technickými zařízeními. Je zajímavé, že ITI zná vymezená technická zařízení, ale zřejmě jsou to stejná slova nebo obdobná. Ale ta terminologie by se měla v zákonech nebo v těch zákonných normách sjednotit.

A hned v bodě 5, když se do něj podíváte, tak zjistíte, že ten provozovatel musí na svůj náklad u právnické osoby pověřený ministerstvem dopravy, tzv., že nikdo jiný, a já jsem se na to dnes ptal, jak je to v praxi, takže skutečně lanová dráha Jáchymov, Klínovec, může mít pouze odborníky z drážního úřadu. Nikoho jiného. To znamená i na ty elektrické části. Kdežto u těch vleků doposud to mohla udělat jakákoliv certifikovaná, dokonce fyzická osoba. Proto můj návrh byl, aby i v této úpravě nebyla diskriminace a nebyly pouze osoby právnické. Nevím, proč by tomu tak mělo být, když stejně oni budou muset mít toho certifikovaného člověka, aby tam byla i ta fyzická osoba.

Takových se po republice několik pohybuje velmi zdatných, a jim nezbude nic jiného, než jako podnikající fyzické osoby se dát do služeb nějaké právnické osoby. To je jasná diskriminace. Takže na to jsem já poukazoval, a věřte mi nebo ne, tak jak je to tady napsané, a když si to pořádně přečtete, nikdo jiný než ministerstvo dopravy nad tím nebude rozhodovat a včetně těch elektrických zařízení, zdvihacích zařízení, protože ty jsou na vlecích taky, a včetně tlakových zařízení, takže nad vším bude mít gesci dneska ministerstvo dopravy. Doposud to šlo přes ministerstvo práce a sociálních věcí. Takže v podstatě ten institut ITI bude dneska úplně vyřazen, a ti lidé, kteří mají ten certifikát, taky.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Pan ministr Šimonovský chce pravděpodobně odpovědět.

Místopředseda vlády ČR Milan Šimonovský: Celá ta terminologie je za prvé upravena podle terminologie, která se používá v zákonu o drahách. Tam jsou všude určena technická zařízení, jsou součástí drah a tak to je tradičně tato terminologie používána a ty lyžařské vleky se začleňují znovu do toho oboru nebo do gesce tohoto zákona. To znamená ony jsou podřízené té terminologii. To se týká také té právnické osoby, která má odpovědnost za posuzování a kontrolu bezpečnosti nebo podmínek v provozování ve věcech drah. A to je drážní úřad. To je ta právnická osoba, kterou řídí, spravuje, zřizuje ministerstvo dopravy. Samozřejmě tento drážní úřad to nevykonává sám. Těch pracovníků je tam asi padesát, takže to nestíhají, a je to zařízené tak, že oni vlastně soustřeďují a zadávají tyto kontroly akreditovaným osobám fyzickým, právnickým. Tam je ta škála už samozřejmě na těch osobách, které se tím živí. To znamená, že nedělá to ten inspektor drážního úřadu, ten pouze dává dohromady celou tu agendu, ale má k tomu odborné stanovisko a tu terénní práci té osoby, která se tím živí.

To znamená, je zde velká volnost v možnosti provádět i u vleků tato zařízení. Není tam vlastně to úzké hrdlo, že by pouze pracovníci drážního úřadu chodili, a který vlek se včas nepřihlásí, tak vlastně nebude moci provozovat, protože je jich málo. Je to naopak velmi široce založené, a myslím si, že těch zařízení drah je taková spousta, že rozhodně těch tři a půl tisíce vleků v té kapacitě těch akreditovaných osob neublíží. A myslím si, že to, co chce kolega Horník, je vlastně v praxi už dávno zavedeno a pouze se ty lanové dráhy do toho systému, který funguje, zavádí. Takže já nedoporučuji změnu.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, kolegyně a kolegové. Kdo se ještě hlásí do obecné rozpravy? Nikoho nevidím, takže obecnou rozpravu končím, a ptám se pana poslance, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Pane poslanče máte slovo.

Poslanec Miroslav Kapoun: Děkuji, pane předsedající. Já jsem se tedy chtěl přihlásit do obecné rozpravy, protože u nás v Parlamentu se závěrečného slova nezneužívá, protože potom už se nedá vystoupit. Já bych chtěl říci, že jsem velmi mile překvapen úrovní té diskuse, protože vidím, že ti, kteří se o to zajímají, se na to skutečně připravili. Já bych chtěl jen potvrdit jednu věc, že skutečně iniciativa vzešla ze Svazu provozovatelů lyžařských vleků ČR. Náměty a požadavky Svazu provozovatelů lanovek a lyžařských vleků ČR byly posouzeny a vyhodnoceny se závěrem, že podstata problému spočívá v úzké péči o technický stav těchto dopravních zařízení a je třeba v zájmu bezpečnosti a plynulosti provozu těchto dopravních zařízení zlepšit pravidelné kontroly. Toto bylo projednáno i na ministerstvu, to byl jeden z důvodů, který je, pokud se týká té části 2.

Já samozřejmě, protože zastupuji sněmovnu a hlasování ve sněmovně proběhlo, nebudu doporučovat vypuštění té části, zrovna tak jako pan ministr. Chtěl bych jenom říci, že skutečně odpovědní majitelů lyžařských vleků, a o těch je ta řeč, a to tady pan Kolář velmi správně řekl, že se jedná o majitele a ten by měl zodpovídat za toho, kdo mu to potom provozuje. A já bych chtěl jenom říci, jak velmi nízký je ten požadavek. Tak je tam samozřejmě vyšší vzdělání, úplné střední vzdělání, střední odborné vzdělání a poslední odstavec je odborná způsobilost osob poučené z vyhlášky č. 100, která stanoví podmínky pro provoz konstrukcí atd.

Takže je to skutečně o té odpovědnosti, protože ten majitel, který za to zodpovídá, by tam měl mít člověka, který o tom něco ví, který umí něco říci. Jinak bych chtěl říci k těm humorným poznámkám o Hanácích, já jsem na hospodářském výboru řekl takovou průpovídku, že Hanák, který umí lyžovat by se měl stydět. To jsem tedy já. Takže nemám žádný zájem, ani u mne nikdo neloboval, je to skutečně po dohodě s ministerstvem dopravy, abychom tento návrh předložili.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má garanční zpravodaj František Kopecký.

Senátor František Kopecký: Děkuji, pane předsedo. Dovolte mi, abych shrnul diskusi k tomuto bodu. Chtěl bych poděkovat za velmi věcnou diskusi, která ve stejném duchu probíhala i v hospodářském výboru. Chtěl bych uvést, že pozměňovací návrh od pana kolegy Horníka v podstatě reaguje na slova pana ministra Šimonovského, a já se obávám, že v této chvíli bych řekl, že tam skutečně ta fyzická osoba chybí a doporučil bych, abychom ji tam vložili.

Na závěr snad jen tolik, že vystoupilo pět senátorů, někteří dvakrát v té diskusi. V podstatě podpořili výstup z hospodářského výboru, a já bych chtěl jenom říci, že se setkávám se zástupci lyžařských areálů v Beskydech, protože to je můj volební obvod. V říjnu jsme právě projednávali tento návrh zákona a můžu říct, že z dvaceti zástupců lyžařských areálů bylo 19 těch, kteří nevidí problém v tomto zákonu a označili ho za zbytečný. A stejně je pro ně zásadní, aby měli v pořádku zařízení, protože pokud je nemají, tak ti lidé tam nepřijedou. Nicméně jeden zástupce byl samozřejmě proti, vehementně proti, když jsem si ověřoval…

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego nezlobte se, ale jsme ve fázi vašeho komentáře k rozpravě, a ne k vašemu úvodnímu slovu.

Senátor František Kopecký: Chci říci, že to bylo pro mne vodítko, takže tolik. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Já se vám omlouvám, ale taková jsou pravidla našeho jednacího řádu. Nebyl návrh ani na s chválit ani na zamítnout, pardon, pan ministr dal schválit, omlouvám se, byl jsem nepřítomen. Takže budeme hlasovat o schválit. Hlasujeme o návrhu schválit předlohu. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, ruku nahoru a tlačítko ANO. Kdo je proti tlačítko NE a ruku nahoru.

Hlasování č. 38. Registrováno 64, kvorum 33. Pro 22, proti 15. Návrh byl zamítnut. Nyní otevírám podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se zatím nehlásí nikdo. Přihlásil se kolega Horník, má slovo.

Senátor Jan Horník: Dostali jste na stůl pozměňovací návrh, který jsem již avizoval v obecné rozpravě, takže bych potom prosil o hlasování o tomto pozměňovacím návrhu.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, musíte ho přečíst, je mi líto.

Senátor Jan Horník: Takže pozměňovací návrh k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (senátní tisk č. 215) – 1. V části první v čl. I v bodu 5 v § 47 odst. 4 za slova „u právnické osoby“ vložit slova „nebo fyzické osoby“. Děkuji.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Senátor Kopecký se hlásí.

Senátor František Kopecký: Děkuji za slovo. Já bych chtěl předložit pozměňovací návrh hospodářského výboru, který je přílohou k usnesení našeho projednávání. A máte ho v písemné podobě. Myslím, že ho nemusím znovu přečíst.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Nemusíte. Končím podrobnou rozpravu. Poprosil bych pana navrhovatele – pana poslance Kapouna, jestli se chce vyjádřit k podrobné rozpravě.

Pan garanční zpravodaj si vezme kartičku, bude řídit hlasování a předtím se vyjádří k podrobné rozpravě.

Senátor František Kopecký: Děkuji za slovo. Já bych navrhoval nejdřív hlasovat o pozměňovacím návrhu pana kolegy Horníka, který doplňuje § 47; v bodu 5 v § 47 doplňuje právnickou osobu i fyzickou.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Máte sice pravdu, ale v tom návrhu hospodářského výboru se mění název zákona. Pozměňovací návrh kolegy Horníka je k celému návrhu zákona. Takže nejprve musíme změnit zákon, abychom mohli potom hlasovat o pozměňovacích návrzích. Možná, že jsem detailista, ale tak to bývá.

Senátor František Kopecký: Budeme hlasovat nejdříve o pozměňovacím návrhu VHZD, který máte v usnesení.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Dobře, to navrhujete. Já jsem vám to okomentoval, vy s tím souhlasíte. Takže v této chvíli je jasné, o čem budeme hlasovat. Já ještě jednou znělkou svolám.

Prosím o stanovisko předkladatele, pana poslance. Nedoporučuje. Garanční zpravodaj doporučuje.

Všichni víme, o čem hlasujeme. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a ruku nahoru. Kdo je proti, tlačítko NE a rovněž ruku nahoru.

Hlasování č. 39 ukončeno. Registrováno 63, kvorum 32. Pro 51, proti 2.

Návrh byl schválen.

Senátor František Kopecký: Druhý pozměňovací návrh bude kolegy Horníka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Všichni víme. Pan předkladatel nedoporučuje. Garanční zpravodaj doporučuje.

Kdo je pro, tlačítko – ano a ruku nahoru. Kdo je proti, tlačítko – ne a rovněž ruku nahoru.

Hlasování č. 40 ukončeno. Registrováno 62, kvorum 32. Pro 50, proti 1.

Návrh schválen.

Co dále? My jsme hlasovali en bloc, všem je jasné.

V této chvíli budeme hlasovat o tom, zda vrátíme PS návrh zákona, ve znění našich pozměňovacích návrhů.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko – ano a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko – ne a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 41 skončeno. Registrováno 63, kvorum 32. Pro 59, proti 1.

Návrh schválen.

Nyní budeme hlasovat o pověření. Navrhuji, aby byl pověřen pan senátor František Kopecký a senátor Milan Balabán, aby odůvodnili tuto naši změnu v PS.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko – ano a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko – ne a rovněž zvedne ruku.

Hlasování č. 42 ukončeno. Registrováno 63, kvorum 32. Pro 62, proti nikdo.

Návrh schválen.

Děkuji, pane poslanče, děkuji pane zpravodaji, děkuji vám všem.

Zítra v 9.00 na shledanou! Přerušuji naši schůzi.