Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

2. den schůze

(28. ledna 2005)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobré ráno, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych vás přivítal na pokračování 3. schůze Senátu.

Nyní vás seznámím s omluvami na toto jednání. Z dnešní schůze se písemně omluvili tito kolegové: Ladislav Macák, Alena Gajdůšková, Josef Jařab, Karel Schwarzenberg, Martin Mejstřík a Liana Janáčková.

Prosím, abyste se posadili na svá místa a zaregistrovali se svými identifikačními kartami. Pro vaši informaci ještě připomenu, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Dnešní dopolední program zahájíme projednáváním

Návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a neslučitelností některých funkcí, tak zvaný zákon o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 465.

Prosím předkladatele, pana poslance Miloslava Kalu, aby nás seznámil s návrhem zákona. Dobrý den, pane poslanče.

Poslanec Ladislav Kala: Vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, projednáváme poslanecký návrh novely zákona, kterým se mění zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí, zákon o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh podala skupina 15 poslanců v prosinci 2003 a dovolte mi, abych vzhledem k debatě, která proběhla v senátních výborech, se spíše zaměřil ve svém úvodním slově na některé obecnější záležitosti.

Podle mého pojetí a podle mého názoru má střet zájmů bohužel díky způsobu, jakým je veřejnost informována o práci veřejných funkcionářů, určitý pejorativní nádech. Ten, kdo se ocitne ve střetu zájmů, bývá málem označován jako zločinec, médii bývá postaven na pranýř a možnosti jeho obrany bývají obvykle minimální. Toto vnímání institutu střetu zájmů vychází z absolutní neznalosti a dovolím si říci ignorance skutečností.

Autoři těchto soudů nechápou, že člověka nelze rozdělit, člověka nelze vytrhnout z jeho prostředí a jeho vazeb nabytých v minulosti. Každý člověk má své zájmy a ty jsou rozdílné podle toho, zda se jedná o zájmy osobní, profesionální či jiné. Zcela přirozeně se tyto zájmy čas od času střetávají.

Nezbývá než konstatovat, že i veřejný funkcionář je než člověk, a nezbývá než konstatovat, že i veřejný funkcionář musí čas od času řešit, zda dát přednost zájmům osobním před zájmy celku, který na základě voleb reprezentuje. Rovněž nezbývá než konstatovat, že zájmy osobní nejsou a nebývají nekonfliktní k zájmům veřejným.

Pokusme se nalézt odpověď na otázku, proč vůbec potřebujeme zákon upravující institut střetu zájmů a co od takového zákona vlastně máme očekávat. Vzpomínám si na případ prvorepublikového starosty města Blanska a na případ tří lip, který vstoupil do historie našeho města. Pan starosta Rotkovský nechal vysázet v parku před radnicí lípy a když lípy vyrostly a začaly si překážet, nechal pan starosta tři lípy vykopat, naložit na povozy a odvézt na zahradu své právě dokončované vily a zde vysadit.

Pamětníci a kroniky zaznamenali vzrušený dav občanů a velkou veřejnou debatu. Veřejnost se rozdělila do dvou táborů, kdy jeden hájil starostův postup a druhý jej odsuzoval.

Novela zákona o střetu zájmů, kterou máte před sebou, nedává odpověď na otázku, jak měl pan starosta postupovat. Jsem přesvědčen, že žádná úprava takovou otázku ani řešit nemá. Zákon o střetu zájmů má a podle mého názoru musí zajistit to, v co vyústilo jednání pana starosty v mém příběhu: informaci veřejnosti, veřejnou debatu a třeba i onen vzrušený dav občanů.

Zákon o střetu zájmů má být zrcadlem, ve kterém se odráží konání politiků, zrcadlem, do kterého může každý nahlédnout, zrcadlem, které může dát odpověď na otázku, které ze svých rolí dává politik přednost. Takto pojatý zákon se správně nastaveným zrcadlem může přispět ke zvýšení politické kultury, důvěry občanů v politiku a politiky a tím posílit jeden z pilířů demokratické společnosti.

Takovému pojetí ale nepomáhají mediální kauzy o starostech, kteří odebírají chlebíčky pro radnici od firmy své manželky, protože nám tam novináři nesdělují, zda jsou tyto chlebíčky kvalitnější, čerstvější nebo levnější než od konkurence, a také nám nesdělují, zda při výběru dodavatele bylo známo, že existuje vztah mezi dodavatelem a odběratelem. Takovému pojetí však také neprospívají zásadní a silácká vyjádření politiků o tom, že žádný institut upravující oblast střetu zájmů nepotřebujeme a že jako politici máme právo na ochranu našeho soukromí a našich osobních záležitostí.

Předkladatelé zákona si byli vědomi, že nalézt hranici mezi zájmem veřejnosti na informace na svých veřejných funkcionářích a mezi zájmy politiků bude složité a že se nad zákonem o střetu zájmů povede dlouhý a složitý střet. Nabízí se dodat: Je to konec konců zákon o střetu zájmů.

Jsem přesvědčen, že od prosince 2003, kdy jsme novelu předložili, se podařilo odstartovat velmi zajímavou debatu a že předložené řešení splňuje nejméně jednu z podmínek zadání, že totiž hledalo a snad i nalezlo hranici mezi zájmy občanů a veřejných funkcionářů.

Debaty v senátních výborech ukázaly, že nejvíce připomínek senátorů směřuje právě k tomu, že jsme se nesmířili s jednoduchým dělením. Těmto námitkám rozumím, ale má-li být nalezeno rozumné a současně průchodné řešení, pak s jednoduchou hranicí nevystačíme. Je snadné vykřiknout, že není žádný ústavní rozdíl mezi starostou z Dolní Lhoty a primátorem Prahy, a proto je potřeba vyžadovat stejný metr od obou. Ovšem má-li být takové pojetí průchodné, pak za takové řešení zaplatíme určitou cenu, jako například v návrhu pana ministra Čermáka – zvýšíme hranici pro přiznávání příjmů a darů ze současných 50 tisíc například na 300 tisíc.

Podle mého názoru se pak zrcadlo, o kterém jsem hovořil, stane méně průzračné a případná hrubá disproporce mezi příjmy a výdaji politika nebude vidět.

Mohl bych dále pokračovat o důvodech, proč jsme dělili funkcionáře na uvolněné a neuvolněné, proč jsme se zabývali dalšími a dalšími otázkami a aspekty, ale nebudu vás, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři, dále zdržovat.

Dovolte mi dodat, že jsem přesvědčen, že předložený návrh není a nemůže být konečným řešením oblasti střetu zájmů. Předložený návrh však po dvanácti letech diskuzí o potřebě tohoto zákona je prvním vykročením správnou cestou.

K samotnému návrhu chci dodat, že předkladatelé se v tomto návrhu nezabývali ani novou definicí střetu zájmů, ani případnou karanténou politiků po skončení jejich mandátů, ani celou řadou dalších námětů. Předkladatelé a konec konců i Poslanecká sněmovna však nabyli přesvědčení, že jako dílčí řešení je tento návrh přijatelný, byť se v zásadě zabývá jen dvěma záležitostmi. Nově zavádí institut střetu zájmů pro zastupitele krajů a obcí, a to zákonem vymezených obcí, tj. tam, kam se v rámci reformy veřejné správy decentralizovalo rozhodování o významných finančních prostředcích. Druhá zásadní změna je, že se nově zavádí pokuta pro ty, kteří budou povinnosti dané tímto zákonem přehlížet.

Přes ne zcela pozitivní přijetí návrhu v senátních výborech mi dovolte, abych poděkoval za zajímavou a dynamickou debatu a abych vyjádřil své přání, že nám vaše rozhodnutí naše zrcadlo k veřejnosti a občanům nerozbije. Jsem přesvědčen, že existence takového zrcadla prospěje politikům, občanům i této republice. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane navrhovateli. Prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Petra Fejfara a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 465/3. Následně byl návrh zákona přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Zdeňka Bártu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 465/4.

Dále byl návrh zákona přikázán Mandátovému a imunitnímu výboru. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jana Hadravu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 465/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 465/1 a zpravodajem výboru byl určen pan senátor Ondřej Feber, kterého nyní žádám, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Ondřej Feber: Pane předsedající, vážené dámy a pánové, pane poslanče, tato zpráva bude zprávou společnou všech výborů, které tady byly vyjmenovány a které projednávaly danou předlohu, tj. společnou zprávou Mandátového a imunitního výboru, Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, nakonec také Ústavně-právního výboru jako garančního, jehož zpravodajem jsem.

Společnou zprávou v tom smyslu, že jsme přijali stejné usnesení, to znamená, danou předlohu novely zákona o střetu zájmů zamítnout. Navrhujeme Senátu, aby tato novela byla zamítnuta.

A nyní mi dovolte, abych vás seznámil s průběhem projednávání tohoto návrhu zákona v Ústavně-právním výboru. Nejdřív jsme se zabývali stávajícím zněním zákona a pan poslanec mi zjednodušil úlohu, protože sám v úvodu na příkladech, rétorických příkladech, vlastně prokázal, že se jedná o normu, která má obsáhnout velice pestré záležitosti a ne vždy se takovéto věci dají pojmout a postihnout zákonem, tedy v tomto případě o střetu zájmů. Týká se jak lidské stránky, tak politické stránky zákonodárců, nejen zákonodárců, ale i dalších osob, které jsou nazvány v tomto zákoně veřejnými funkcionáři.

Bylo konstatováno, že vydání tohoto zákona a jeho novel, čili platného zákona a jeho novel, které byly v roce 1995 a 2002, nebylo výhradně odrazem potřeb omezit zákonem práva vybrané skupině osob jako nutnou regulaci kvůli špatnému zařazení etiky v žebříčku hodnot naší společnosti, nýbrž také odezvou na silné mediální tlaky, tedy zejména z důvodu populismu, zákonodárci nehodlali věcně oponovat, byť mnohdy tyto tlaky měly za cíl vyvolat u veřejnosti pouze emoce proti skupině lidí.

A tak se někdy zbytečně nad rámec potřebného rozsahu tohoto typu lustrace a reálných možností následné efektivní kontroly, splnění zákonodárných povinností, funkcionářům nesystematicky krátí jejich základní práva. Dále byly uvedeny některé příklady. Já uvedu pro ilustraci alespoň jeden. Týká se platného znění paragrafu 2 odst. 5, kterým se na jedné straně zakazuje odměna funkcionářům působícím v orgánech společnosti s většinovým podílem státu, a na druhé straně jsou oni zbaveni jakékoliv zodpovědnosti za své konání v těchto orgánech, kde tuto zodpovědnost na sebe přebírá stát. Vyjmenována byla i další slabá místa platného zákona.

Tyto a další otázky je podle názoru Ústavně-právního výboru třeba podrobit hlubší odborné diskuzi s cílem zdokonalit meritorní, ale i procesní stránku platného zákona o střetu zájmů. Teprve následně po vyřešení uvedených a dalších problémů bychom se měli pouštět do debaty o případném rozšíření okruhu osob, na něž se tento zákon má vztahovat.

Není proto žádoucí rozšiřovat aplikaci takto nepříliš zdařilého zákona na členy krajských a obecních zřízení. K jednotlivým navrhovaným změnám oproti platné právní úpravě byly jak ve zpravodajské zprávě, tak v diskuzi uvedeny námitky, se kterými vás nyní seznámím.

Co se týče rozšíření působnosti zákona na část samosprávy, tedy členů zastupitelstev krajů, hl. m. Prahy, obcí s rozšířenou působností, městských částí Prahy a rozdělení jednotlivých okruhů veřejných funkcionářů, jedná se o zásah zákonem do samosprávné samostatnosti obcí, která je dána Ústavou, kde lze omezovat samosprávu pouze k ochraně zákona. Každý zásah do samosprávné samostatnosti krajů a obcí musí být pečlivě vážen a ne, jak to bývá zvykem, podmaňovat si tyto volené instituce momentálním rozmarům státní moci, která nikdy nebude schopna postihnout pestrou a měnící se škálu problematiky jednotlivých regionů a obcí a nebude schopna účinně reagovat na jejich specifika. Jinak bychom samosprávu nepotřebovali.

Rozšiřuje se také zásadním způsobem okruh osob, které jsou omezovány v základních právech a svobodách, vyjádřených především v článku 7 a 10 Listiny. Zakládá se nerovnost přístupu k oběma okruhům veřejných funkcionářů, tj. mezi funkcionáři stanovenými podle platného zákona a nově funkcionářů z řad zastupitelstev obcí a krajů, jak jsou uvedeni pod body 2 a 3 návrhu.

Člen Parlamentu ČR, vlády a další funkcionáři, kteří spadají do okruhu funkcionářů podle platného zákona, tedy může osobně jednat na kraji nebo na obci za sebe a jinou osobu v obchodních záležitostech a na druhé straně hejtman nebo starosta, také autority, by mohli v těchto záležitostech jednat vůči státním úřadům. Toto omezení se jeví jako neúčelné a zbytečné.

Dále se spatřuje nerovnost v přístupu k zastupitelstvům obcí vůbec. Do omezení, která jsou daná návrhem zákona, mají spadat kraj a obce s rozšířenou působností, na druhé straně se návrh netýká ostatních obcí a zastupitelů městských obvodů územně členěných statutárních, jako jsou Ostrava a Brno a další.

Navrhovatelé také staví vyjmenovanou část členů zastupitelstev samospráv do nové situace v průběhu výkonu jejich čtyřletého mandátu, kdy tito šli do voleb vědomi si jiných podmínek, než jim nyní máme stanovit. Je tím porušena zásada důvěry v právo.

V § 8 návrhu jsou vedením evidence, oznámením členů zastupitelstev vybraných samospráv pověřeny kontrolní výbory týchž zastupitelstev. Kontrolní výbor se stává správcem oznámení svých zastupitelů ve stejném právním režimu jako parlamentní imunitní výbory vůči poslancům a senátorům. V souvislosti s tím je třeba upozornit na nevhodnost odlišného řešení oproti tomu, jak je zavedeno v Parlamentu. Oznámení členům příslušné komory jsou evidována a veškeré případné další úkony prováděny mandátovými a imunitními výbory druhé komory. Hlavní důvod této právní úpravy lze spatřovat ve snaze eliminovat případnou podjatost v jednotlivých postupech při aplikaci zákona o střetu zájmů.

Naopak pro samosprávy se navrhuje postup, který už sám o sobě zakládá možnost podjatosti, případně dokonce vyřizování si osobních účtů. Je třeba si uvědomit, že členy výboru obcí a krajů také mohou být – a nejedná se o výjimky – i nečlenové zastupitelstev.

Novela zcela explicitně zavádí nová práva a povinnosti kontrolním výborům samospráv a je jasnou nepřímou novelou zákona o obcích a krajích. Kompetence kontrolních výborů, jak jsou nyní stanoveny v příslušných ustanoveních platných zákonů o obcích a krajích, jsou přiměřené potřebám řádného chodu a kontroly zastupitelstev, které je zřizují jako své iniciativní a kontrolní orgány, nic víc. Výbory pak mohou zastupitelstvům podávat návrhy a stanoviska. Touto novelou by dostaly kontrolní výbory rozhodovací právo vůči zastupitelstvu, jež je zřídí, což by znamenalo zcela jedinečné postavení v uspořádání samospráv a vybočení z jeho dosavadních principů.

Za pozornost ve vztahu k zastupitelstvům obcí a krajů dále stojí navrhované znění § 2 odst. 5, které se týká omezování možného střetu zájmů vedení funkcionářů, který jsem zde už zmínil, tedy v tomto případě členů zastupitelstev. Navrhovatelé vkládají mezi ně další nerovnost, kdy uvolnění členové zastupitelstev nemohou a uvolnění mohou pobírat odměny za výkon funkce člena orgánu právnické osoby s převážnou majetkovou účastí příslušné samosprávy. Náš právní řád nezná a nezakládá nerovnost při výkonu mandátu, není to také v souladu s naším ústavním pořádkem.

V § 8 se má nově umožnit nahlížet a připomínkovat evidované údaje nejen o veřejném funkcionáři jak je tomu dnes, nýbrž také u jejich manželech, kteří tímto mají být také vyňati z občanské ochrany dané Listinou. Stane se tak vypuštěním z § 8 odst. 2 v části věty, která zní – cituji: „jen pokud jde o veřejného funkcionáře“. Zde se nabízí otázka, proč ne děti, případně jiní rodinní příslušníci. To je myšleno samozřejmě v uvozovkách. Dále tyto údaje, tedy o funkcionářích a jejich manželech mají být nově přístupné a k připomínkování každému, tedy nejen občanovi České republiky, ale i cizinci a to nejen krajům, jak nám bylo ve výboru navrhovateli vysvětlováno.

K závažné změně má dojít vypuštěním § 9 platného zákona, čímž se žadatelé vybízejí k možnosti zneužít získané údaje. Mluvím o žadatelích, kteří si vyžádali od příslušných výborů údaje o funkcionářích, aby je případně mohli připomínkovat a nebo aby se s nimi mohli seznámit podle platné právní úpravy.

V současné době § 9, zejména v odst. 1 – je zde vymezeno pro jaký účel je možno použít údaje získané z oznámení. Také je zde demonstrativně vyčteno, k čemu nemohou tyto údaje sloužit, tedy zejména k nepravdivé, neúplné a zkreslené interpretaci. Je tak zajištěna alespoň částečná ochrana funkcionářů před zneužitím údajů o nich, především mediálně, kteréžto údaje jsou jinak důvěrné.

Eliminací § 9 se tak bere veřejným funkcionářům jediná reálná možnost, domnívají-li se, že došlo ke zneužití údajů, obrátit se na příslušné orgány se žádostí o zahájení řízení, pokud si myslí, že se jedná o přestupek nebo trestný čin. Na druhé straně se ale navrhovatelé namísto toho snaží řešit zneužití údajů vložením nového paragrafu 12b do zákona, kde klasifikují přestupek jako nakládání s údaji v rozporu s účelem, pro který si je žadatelé vyžádali. Důvod vyžádání podle nového znění ale může být jakýkoli – třeba pro napsání komentovaného novinového článku, kde tyto údaje mohou být zneužity neúplnou zkreslenou interpretací. Stačí, když to uvede ve svých důvodech a neporušuje zákon.

Dále v § 11 odst. 3 navrhovatel ponechává a navíc nově v odstavci 6 zavádí diskutabilní část věty – cituji: „ačkoliv tak učinit měl“, tedy podat oznámení. Posiluje se tak implicitně možnost argumentace, že ne každý ne vždy musí oznámení podávat a to je v protikladu s navrhovanou úpravou v § 6 odstavec 1, kde se funkcionáři ukládá podat oznámení vždy, tedy i když žádný příjem ani dar neobdržel. To považujeme za pozitivní a je to v protikladu s tím, co jsem říkal před chvílí.

Určité nemalé rozpaky do našeho právního řádu bezpochyby vnáší ustanovení o pokutě funkcionáři za porušení zákona o střetu zájmů, resp. především procesní vady takto navrhovaného ustanovení. Naše právo ctí zásadu dvouinstančního rozhodování v řízení o ukládání pokut nebo v přestupkových řízeních obecně.

Vybočení z této zásady bude předmětem oprávněné kritiky, která stejně nakonec vyústí do zrušení takto navrhovaného ustanovení. V případě, že ukládání pokut bude svěřeno kontrolním výborům obcí a krajů, dojde k popření zásady podřízenosti těchto výborů svému volenému zastupitelstvu, tedy k vybočení z přijatých principů v rámci obecních a krajských zřízení, jak jsem již říkal při jiné příležitosti.

U mandátových a imunitních výborů Parlamentu je situace poněkud odlišná, kdy ukládání pokut by bylo možné, nikoliv však úpravou, která je v návrhu pod bodem 34, tj. v řízení proti funkcionáři, nýbrž stejným způsobem, jako je tomu dnes v případě disciplinárních řízení. Stále lze vést řízení vůči členu Parlamentu podle § 14 a následujících jednacího řádu Senátu a příslušných adekvátních ustanovení jednacího řádu Poslanecké sněmovny, nutno ale podotknout, že proti rozhodnutí v disciplinárním řízení se zákonodárce má právo odvolat k příslušné komoře, čili je zachována určitá dvojinstančnost.

A konečně k části třetí a čtvrté návrhu. Jedná se o změnu zákonů o volbách do zastupitelstev obcí a krajů.

Bylo by možno vést dlouhé diskuze, zda rozšíření neslučitelnosti funkce člena zastupitelstva s výkonem některých jiných funkcí uvedených v návrhu bude produktivní nebo spíše na obtíž samosprávám při plnění jejich hospodářských funkcí.

V této souvislosti nutno upozornit na oslabování důvěry v právo, zejména proto, že členu zastupitelstva by neměla být v průběhu výkonu čtyřletého mandátu jakkoliv měněna kritéria volitelnosti do zastupitelstev obcí.

Má zpráva byla poněkud obšírnější, ale chtěl jsem pojmout všechny problematické momenty, které byly v Ústavně-právním výboru vyjmenovány a probírány, takže se za to omlouvám.

Dlužím vám ještě jednu informaci, a sice, že v Ústavně-právním výboru návrh na zamítnutí byl hlasován devíti hlasy proti jednomu, který se zdržel hlasování. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji vám, pane senátore, a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a sledoval rozpravu.

Přestože nám kolega Feber předložil společnou zprávu, ptám se zpravodajů pana Petra Fejfara, kolegy Hadravy a zástupce Výboru pro vzdělávání, vědu a kulturu, protože pan senátor Bárta je nemocen, zda chtějí vystoupit? Není tomu tak, děkuji vám.

Vážené kolegyně a kolegové, pro jednání o návrzích ústavních zákonů a zákonů, k jejichž přijetí je třeba, aby byly schváleny Poslaneckou sněmovnou a Senátem, platí obdobné ustanovení o jednání o návrzích zákonů s tím, že nelze podat návrh, aby Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat. Proto otevírám obecnou rozpravu.

Jako první se hlásí kolega Šneberger a následně pan kolega Fejfar.

Senátor Jiří Šneberger: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, souhlasím s tím, co řekl zpravodaj. Myslím si, že bez komplexní úpravy zákona o obcích, zákona o krajích a zákona o hlavním městě Praze není možné vůbec tuto novelu schválit.

Nicméně mám jednu poznámku k bodu 12 odst. 4 c), kde se příslušný dokument, který označuje příjmy jednotlivých funkcionářů na obcích a na krajích, předává kontrolnímu výboru.

Chtěl bych, abyste se všichni zamysleli, jakým způsobem byste to provedli. Tam není jako v úpravě stávajícího zákona, že to předá předsedovi Senátu nebo předsedovi Sněmovny, ne předsedovi kontrolního výboru, ale kontrolnímu výboru jako orgánu. Neumím si technicky představit, jakým způsobem budete předávat tento dokument orgánu, který nemá ani sídlo, zpravidla ani sekretariát, zpravidla nemá nic. Je to skupina několika lidí, kteří zasedají v průběhu jednoho či dvou měsíců.

To znamená, že i kdybychom schválili tuto novelu zákona, myslím si, že je technicky neproveditelné, jak tato přiznání vůbec podávat.

Myslím si tedy, že bez komplexní novely zákona o obcích, o krajích a o hlavním městě Praze a komplexního přepracování celé novely zákona vůbec není možné, aby tento zákon v praxi, pokud by byl schválen, mohl být vůbec realizován.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan Petr Fejfar.

Senátor Petr Fejfar: Vážený pane místopředsedo, pane poslanče, kolegyně a kolegové. Já si myslím, že i veřejná správa a samospráva potřebuje nějakou úpravu v oblasti střetu zájmů. Byl jsem zpravodajem na našem Výboru pro územní rozvoj, životní prostředí a veřejnou správu a možná jako jediný jsem se pokusil připravit některé pozměňovací návrhy, které by vlastně umožnily přijetí takovéto normy.

Byl jsem si vědom, že to bude asi nesmírně složité a nakonec jsem sice tyto pozměňovací návrhy okomentoval, ale nepředkládal jsem je a nebudu je předkládat ani tady, ale možná, že je velice dobré, že si tady odbudeme jakousi rozpravu k těmto věcem, protože si myslím, že to nejdůležitější a nejsložitější, co se tady nepodařilo předkladatelům, je, vymezit okruh, koho by se tato nová úprava do budoucna týkala. A když jsem si tuto otázku položil, tak jsem si říkal, jak to tedy udělat, kde je ta hranice, který ten obecní zastupitel nebo všichni obecní zastupitelé by měli spadat pod dikci takového zákona. A říkal jsem si tak nějak lidsky, to by měl přece být člověk, který se tou politikou zabývá, který se zabývá politikou profesně, a dal jsem si tedy rovnítko a řekl jsem si a myslím si, že by to bylo dobré, kdybychom, samozřejmě se zachováním určité nerovnosti mandátů, ale uvažovali o tom, že profesionální politici, což by v obecních zastupitelstvech, krajských zastupitelstvech a v hlavním městě Praze byli uvolnění funkcionáři, že to by měli být adresáti takovéto novely a takovéto normy, protože jsou to prostě profesionální politici, kteří jsou za svou práci placeni a jsou pro ni dlouhodobě uvolněni.

Jinak určitě by bylo možné postupovat v případě této normy tak, že bychom, jako se týká nás, podobně bychom ji vztáhli právě na uvolněné funkcionáře městských a obecních zastupitelstev.

Myslím si – a všechny výbory zatím navrhly zamítnout návrh zákona – že v Senátu asi jiný návrh neprojde. Ale víme a máme k dispozici již i vládní návrh novely zákona o střetu zájmů, která je komplexní, ale která samozřejmě projde také velikou diskuzí. A jsem rád, že tento vládní návrh počítá s variantami adresátů normy a jednou z těchto variant je právě ta, kterou jsem vám tady předeslal.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan senátor Josef Novotný.

Senátor Josef Novotný: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové. Já tento zákon nazývám prokorupční a zastírací a řeknu proč. Korupce vzniká totiž u nás z obrovského přerozdělovacího procesu, který na jedné straně vysokým zdaněním peníze bere a na druhé straně je rozdává, často velice neprůhlednými fondovými a dalšími způsoby, jak to všichni známe. A zejména radnice tímto modelem velice trpí.

Tento zákon ještě zhorší tento stav tím, jak umožňuje nebo znemožňuje účast zastupitelů na správě majetku. Zastupitelé jsou zástupci obcí a krajů a tím, jak budou bezplatně vykonávat činnosti v některých orgánech vlastních společností, tak tím dopředu to zavdává anonymitě a tomu, že to budou dělat tak, jako když je něco zadarmo.

Korupce samozřejmě existuje a je to velký problém. Existuje i na obcích a krajích a existuje zejména v nižších úřednických postech, tam, kde se veřejné zakázky rozdělují, kde může dojít k nějakým jevům. A u uvolněných funkcionářů bych samozřejmě chápal, že ti jsou vystaveni tomuto stavu, ale zastupitelé trojkových obcí a větších měst ani krajů rozhodně nejsou v takovémto tlaku, ani si neumím představit, jak by někteří lobbisté politicky rozdělenou a často velice zaměstnanou skupinu zastupitelů nějak objížděli tak, aby se to jakoby utajilo.

Korupce, taková typická obecní, kterou já si za porevoluční dobu pamatuji, která byla v Hřensku a když si zastupitelé a úředníci radnice rozdali obecní majetek za velice nízké ceny, tu by to nepostihlo, protože ti by to řádně přiznali, ti to dokonce veřejně vyvěsili na cedule a rozdali si každý nějaký ten majetek za nízké ceny.

Proč by to nenapsali svému kontrolnímu výboru? Ten zastírací manévr vidím v tom, že skutečně stav ekonomiky obcí mají odnést zastupitelé jak obcí, tak krajů. Obce dosud nemají žádné regule k hospodaření s majetkem. Kraje sice jim dělají jakýsi dozor, ale ve skutečnosti ten amatérismus nakládání s obecním majetkem nese své ovoce a plody, už není co prodávat, nevědělo se, co s tím majetkem dělat a starosta dodneška nemusí mít ani vychozenou základní školu, to nikdo neřeší. Na druhou stranu zastupitelé by měli všichni provádět jakési tanečky kvůli image, kterou si chce někdo tady udělat.

Chápu, že tlak protikorupčních organizací, zejména ze zahraničí a to naše umístění v těch mezistátních, bude potřeba něco udělat. Tak se udělá novela zákona, která by měla to tajemství, zejména ekonomické naše zastřít, svést to na ty zastupitele a ti potom ve svých přiznáních a tanečcích mezi zastupitelstvem a kontrolním výborem budou cosi předvádět, plnit stránky novin a skutek utekl. My nevíme, jak stav naší ekonomiky řešit, zatím slyšíme jen nějaké výkřiky, zejména současná vláda nemá na to recept. Ale recept na to, jak tyhle věci kontrolovat, ten se tady našel.

Místo toho, aby stav obecních financí vzali za své šikovní manažeři, podnikatelé, kteří s tím stavem něco udělají, tak by se tam měli dostávat nějací čistí, ryzí lidé, kteří většinou nemají majetek, nemají co přiznávat, ukáží, že bydlí v nájemním bytě za regulované nájemné a mají jednu rezavou škodovku. V tom není žádný problém. A tím se budou chlubit. A tito lidé budou ty obce dostávat ve stavu, v jakém jsou. To vidím jako naprosto nepřijatelné. Schopní rovná se bohatí. Ti bohatí se budou někde zpovídat, jak k tomu přišli? Já pořád myslím bohatí, kteří k tomu přišli poctivě, kteří už tady jsou a znám velikou skupinu lidí, kteří od píky v České republice vybudovali poctivě obrovský majetek. A tito lidé by byli velice vítaní, kdyby se zajímali o věci veřejné a trošku těch svých zkušeností využili i v tom veřejném životě. Když si takovýto zákon přečtou a diskuzi, kterou zde vedeme, tak rozhodně o to mít zájem nebudou.

Tvůrci zákona podle mne vůbec nevzali do úvahy, neznají, jak fungují zastupitelstva obcí a krajů. Skutečně tady z toho návrhu vidím jen populismus a žádnou znalost. Promluvím za město Bystřice nad Pernštejnem, která dlouhodobě má 75 procent zastupitelů podnikatelů. Neumím si představit, že bych těmto zastupitelích předložil takový zákon a chtěl po nich v polovině příštího roku, těchto zastupitelům, kteří fungují, aby přiznávali tato majetková přiznání tak, jak jim to tady navrhují předkladatelé.

Já, protože ti zastupitelé si odhlasovali, že za ty směšné odměny zastupitelstva jim to ani nestojí, takže dělají to bezplatně, a my jim za tohle chceme ještě dát takovou povinnost. Ti naši zastupitelé, když se jedná o prodej pozemku jim, tak mají exkluzivní vyšší ceny než obyvatelé. Radní, když chce koupit kousíček pozemku, odejde za dveře a přijde a nestačí se divit. Když chce tajemnice koupit bezvýznamný pozemek za domem, tak je i neprodejný - protože je tajemnice, to je prostě normální. A neumím si představit, že k těmto lidem já teď přijdu do Bystřice a předložím jim tento zákon. Já naopak, a to bych chtěl předkladatelům a zejména poslancům dát jasný signál, ještě než bude ukončen legislativní proces, navrhnu našemu zastupitelstvu, že dopředu odsouhlasíme 30 tisíc odměny v příštím roce za jejich práci a vědomě nepodáme přiznání.

To se netýká mne, já ho podávám tady a nemám s tím problém ho podat i kontrolnímu výboru. Ale to se jedná o ty ostatní zastupitele – čili naprosto bezzubý jalový zákon, který nic neřeší. A já to budu předkládat na příštím zastupitelstvu města, abych ukázal, jaké hlouposti tady schvalujeme, čím se tady zabýváme. Končím. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, slovo má pan senátor Karel Tejnora.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, kolegyně a kolegové. Já bych tady chtěl jen připomenout, abychom se na daný návrh podívali z pohledu právě té společnosti, právě z obchodního zákoníku. Pokud máme určitou představu seznámení se s obchodním zákoníkem, jak fungují obchodní společnosti, ať už také nebo onaké, musíme ve srovnání s tímto návrhem zjistit, že jsou tady mnohé duplikatury a ten návrh se jeví v podstatě spíš mlžící a nadbytečný.

Jen pro osvěžení, obchodní společnost, dejme tomu akciová, je složená z vlastníků a jsou tam rozhodující zhruba tato čísla: 11 % podílu, 34 % podílu, 51 %, 67 a dejme tomu 91. Ty určují, jakým způsobem ta společnost je řízena, jaké má zastoupení a jaká má práva. Čili už z tohohle ten podíl obce veřejné může být různý, od v podstatě symbolické, od nějaké jakoby zlaté akcie až dejme tomu po velmi výrazné postavení či sto procent. To je jedna věc. Druhá věc je, dneska v podstatě po letech zrodu, po letech diskuzí, po letech ekonomických ztrát si myslím, že ty podniky, které přežily dodneška, si myslím, že nemají problém, a z tohoto důvodu se tento návrh zdá celkem zbytný. Pro upřesnění: každá taková společnost má mít audit. Audit říká, že ta čísla, co jsou v účetní uzávěrce, odpovídají hospodaření podniku. Neříká, jakému hospodaření, ale že ta čísla jsou věrohodná.

Druhá věc je, že každý podnik, každá obchodní společnost má jednou ročně povinně valnou hromadu, kde akcionáři hodnotí chod tohoto podniku. Čili de facto zástupce obce na této valné hromadě hlasuje a součástí hlasování je schválení odměn zástupců v orgánech společnosti. Čili každý zastupitel vidí, každý zastupitel má právo se vyjádřit, jestli ty tři tisíce, 10, 30 tisíc měsíčně, jestli to je správná odměna, jestli ten jejich zástupce z řad zastupitelstva či jiný je hodnocen dobře, málo, vzhledem k výsledkům.

Takže pro upřesnění, ta kontrola tady je a ví se, o co běží.

Další věc zásadní, která toto neřeší, je zbavení se sice odměn uvolněných, ale taky zodpovědnosti. Vezměte, že já můžu v té společnosti, pokud tam bude zástupce, sice nedostanu nějaký paklík měsíčně, ale já můžu zcela beztrestně v orgánech hlasovat proti obchodnímu zájmu té společnosti ve prospěch mých nějakých politických ambicí apod. A ta škoda přijde časem, pokud bude někdo protestovat, ke škodě de facto obce či státu.

Takže z těchto důvodů, které by stály za delší a hlubší analýzu, nemohu pro tento návrh zákona hlasovat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji pane kolego a prosím pana senátora Jiřího Zlatušku, aby se ujal slova.

Senátor Jiří Zlatuška: Dámy a pánové, normy regulující střet zájmů patří k samozřejmé výbavě politického prostředí ve všech slušných zemích a domnívám se, že by to u nás nemělo vypadat jinak.

Je samozřejmé, že v každém případě takového normy je možné argumentovat celou řadou nedokonalostí, celou řadou drobností, které by mohly být v tom či onom aspektu vyřešeny jinak, a samozřejmě v takovýchto normách jsou i ústupky, které je možné nazvat populistickými v tom, že vycházejí vstříc řekněme přirozenému zájmu obyvatel, který zčásti může pramenit i z takových věcí, jako je závist nebo podobné motivy. Nicméně si myslím, že by nám to nemělo bránit v tom nezavrhovat takového zákonné úpravy jenom pod záminkami z nějakých dílčích nedokonalostí, ale měli bychom se snažit o to, aby taková úprava v přiměřeně velkém rozsahu byla přijata a byla uplatňována.

To, jak probíhaly debaty o návrhu, který zde dnes máme z Poslanecké sněmovny, svědčí o tom, že v něm jsou chyby, nedokonalosti, nicméně paušálním zamítnutím, které zaznívá jako doporučení z výborů, se vzdáváme možnosti, aby prošla norma, která sice nebude dokonalá, ale bude alespoň v nějakých aspektech posunovat situaci dopředu. Stejně tak si myslím, že není zcela v pořádku, pokud se vymlouváme na to, že vláda ohlásila, že připravuje vládní návrh zákona o střetu zájmů, protože i podle zástupce vlády, který byl v našem výboru, pokud taková norma bude opravdu připravena a posléze přijata, pak tím, že v mezidobí by platila norma, která může být méně dokonalá, ale přesto bude platit, by nevznikal žádný konflikt. Tato nová norma by ji mohla bez problémů nahradit. Domnívám se, že tady není korektní, pokud se vymlouváme na holuba na střeše připravovaného vládního návrhu, proč v mezidobí nekonzumovat alespoň toho vrabce, kterého nám teď do hrsti přihrává Poslanecká sněmovna.

Vzhledem k tomu, že zde již zazněla praktická avíza toho, kde je možné změnit věci, které by mohly činit potíže z hlediska účasti podnikatelů v zastupitelstvech. Myslím, že avízovaná změna, která by mohla spočívat v tom, že by se to týkalo uvolněných zastupitelů, je korektní možností, se kterou, pevně věřím, by předkladatelé neměli nějaké zásadní potíže. Přimlouval bych se, abychom zde nedali souhlas s návrhy na zamítnutí této novely a propustili tento návrh do podrobné rozpravy, a teprve na konci, poté, co se ukáže, jestli takové změny budou, nebo nebudou navrženy, abychom rozhodli s vědomím toho, že by náš postup měl vyznít konstruktivně.

Myslím si, že v této komoře máme jistou míru přinejmenším morální povinnosti stavět se k těmto problémům z pozice toho, jak tyto věci jdou dělat, nikoliv hledat důvody, proč to znovu nejde. Jeden důvod, který, domnívám se, vůči veřejnosti je dostatečně silný, je i to, že bychom neměli být komorou, která se vyznačuje takovými trapnostmi, jakých jsme zde byli třeba svědky při oné exhibici kolegů, kteří nepodali příslušné přiznání a poté zde vystupovali s oněmi známými výmluvami: já se stydím, ale styděl bych se ještě víc, kdyby, a byla tam nejrůznější anonymní více či méně smyšlená obvinění na abstraktní adresy.

Myslím, že skvrnka na naší pověsti, kterou si tímto jako komora ve veřejnosti nepochybně získáváme, by mohla být aspoň mírně umazána tím, že se k takovýmto návrhům postavíme konstruktivně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má paní senátorka Helena Rögnerová.

Senátorka Helena Rögnerová: Děkuji, pane předsedající, za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, také Mandátový a imunitní výbor projednával tento návrh zákona a já sama jsem se nejprve domnívala, že právě proto, že to je zákon tzv. čtyřicítkový a že tudíž nemáme jenom oněch třicet dnů, které nám nestačí na někdy důkladné probírání složitých zákonů a zákonů, o kterých se domníváme, že nejsou zcela v pořádku, tento čas využijeme a že s nedostatky, které vidíme v tomto zákoně, se nějakým způsobem vypořádáme.

I v našem výboru ne úplně jednomyslným, ale velmi výrazným hlasováním byl tento návrh zákona zamítnut. Rozumím námitkám zejména vás, kteří máte zkušenosti ze zastupitelstev obcí. Do této oblasti bych se nerada pouštěla, protože vy jste mnohem zkušenější a některé námitky lze samozřejmě akceptovat jako velmi oprávněné. Chtěla bych se ale přidat na stranu těch, o kterých hovořil pan senátor Zlatuška.

Myslím, že jsme na sebe dobrovolně vzali to, že jsme se stali zákonodárci, že musíme respektovat, že jsme pod drobnohledem společnosti, a znovu chci připomenout zkušenost, kterou jsem zažila jako členka Mandátového a imunitního výboru v minulém volebním období, kdy skutečně původní zákon z roku 1992 nejenom, že nemá žádné sankce, ale také žádné nástroje proti těm, kteří nepodají přiznání, nebo nástroje, které jsou bezzubé, jak se ukázalo, a pan senátor Zlatuška to zmiňoval.

Někteří kolegové tvrdili, že ti z nás, kteří nepodávají přiznání, automaticky tím říkají, že mají nulu. Jednoznačně bych chtěla prohlásit, že tomu tak není, že při podnětu, který byl podán v minulosti, se ukázalo, že naopak většina z těch, kteří nepodali přiznání, měla co oznamovat a měla tak učinit, i když já sama se domnívám, že i výklad původního zákona není o dobrovolném podávání přiznání. Prostě se tak nestalo.

Také se domnívám, že bychom se k tomu měli stavět jako komora, která skutečně bez výjimky aspoň naplní stávající zákon o střetu zájmů. Skutečnost je potom taková, že média velmi poukazují na některé z nás, kteří přiznání pravidelně podávají, a tady dávám za pravdu těm, kteří říkají, že naše společnost je plná závisti. Nechci zmiňovat osobně, ale vím, jak každoročně se objevuje, že pan senátor Outrata má ještě jakýsi důchod z Kanady, ale vždyť v té Kanadě žil, vždyť je to v pořádku. To jenom na okraj. Prostě všichni naplňme alespoň zákon tak, jak je, ale prosím, nepřistupujme k tomu tak, že nemáme povinnosti a že nejlépe je jakoukoliv změnu na tomto poli okamžitě zamítnout, protože to vzbuzuje jenom další vášně ve společnosti. Je to prostě naše povinnost, se kterou se nevypořádáme tím, že tento zákon zamítneme, naopak si myslím, že jako komoře nám to uškodí, i když uznávám, že v části, která se týká zastupitelstev, možná nejsme schopni jednotlivými pozměňovacími návrhy to rychle a jednoduše napravit. Já ale sama pro zamítnutí tohoto zákona hlasovat nebudu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Slovo má pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, kolegyně, kolegové. Tento zákon je typický z oné skupiny zákonů, které já lidově nazývám „popíci“. Mezi tyto zákony patří například imunita poslanců a senátorů, střet zájmů, platy, různé výhody, nevýhody a u těchto zákonů není ani tak podstatné, zda jsou přijaty, nebo ne, ale mnohem důležitější je, kdo je navrhl, protože ten bývá citován, že navrhl a neuspěl a může to být poltická strana, může to být poslanec, senátor.

Jen z poslední doby jsem zaregistroval, že kromě 15procentní daně, kterou navrhuje ODS, navrhuje pan premiér Gross 12procentní daň, tuším Svaz průmyslu a obchodu prostřednictvím pana Míla navrhuje zrušení majetkových daní, sblížení sazeb 19 – 9 atd. a každým dnem, jak se volby přibližují, tak ta četnost narůstá. Paní poslankyně Šojdrová navrhuje čipování psů, ke kterému se ještě v tom střetu zájmů dostanu, a teď jsme se dostali do situace, že poslanci a senátoři stejně podávají ona přiznání, a tak nakonec, proč ne, však nám to nevadí, my v tom stejně jsme, proč to nerozšířit ještě také o nějaké další, protože pak se pozornost rozptýlí, na internetu budou i jiní a starostů je mnohem víc než poslanců a senátorů a jaksi my třeba možná unikneme té bystré pozornosti všech ochránců všeho.

Pokud jde o střet zájmů obecně, je to naprosto normální věc. Setkáváme se s ní tady, včera naposledy – u elektronických komunikací – a jsou to velmi silné střety zájmů jednotlivých skupin. Bohužel tyto skupiny nejsou postiženy. Byl to například zákon o zaměstnanosti, kde jsou také velmi významné střety zájmů, ač jsme je tady nepostihli. Já si myslím, že právě léčbou tohoto střetu zájmů, kterého se nezbavíme, je to, já to uvedu na příkladu soudce. Soudce je proto soudce a proto je nezávislý, že jeho nejvyšší kvalifikací je jeho odolnost proti tomu, aby podlehl svodům obhájce, aby podlehl svodům státního zástupce, který žádá doživotí a je to někdy velice těžké, zejména v těch kauzách, kde jsou pod drobnohledem veřejnosti a médií a kde je vyvíjen obrovský tlak. Ve Spojených státech dokonce občas zavřou porotu do místnosti, kde sedí dva měsíce, aby nebyla v žádném spojení s vnějším světem, aby nemohla být ovlivněna.

Když se ale podíváme na historii tohoto zákona, tak hlavním úkolem zákonodárce je také se ptát na to, jak ten který předpis přispěl k tomu, co bylo jeho cílem. Ten zákon platí od roku 1992. Já jsem si tady vypůjčil od legislativy – je to úžasný materiál – takový trhací kalendář, kde jsou různé podtrhávky a novely, takovým tím ještě klasickým právním způsobem, který dnes bez ASPI už prakticky není možný. V tom se vyzná opravdu jenom vrcholný odborník, je to i barevně vyznačeno, aby pan doktor věděl, které změny platí, a on to nikdy neví a to, co zde před chvílí bylo navrženo, by znamenalo, že tady bude dva měsíce platit nějaký zákon, pak bude přijatý eventuálně jiný zákon a bude z toho dokonalý chaos.

Když tedy zhodnotíme, co nám přinesl tento zákon od roku 1992, tak já uvedu několik příkladů, o kterých vím a kde skutečně k něčemu takovému došlo a posuďte, zda tyto výsledky svědčí tomu, aby tento zákon platil.

Jeden z významných příběhů se odehrál tady v Senátu a pamětníci, kteří jsou tu déle, si vzpomenou, když jsme tady projednávali zákon, který měl leteckým společnostem ukládat pokutu 100 tisíc korun za to, pokud přivezou nelegálního imigranta do vlasti, kde ony mají stejně povinnost ho dopravit zpátky, odkud ho přivezly, a tam se tehdy navrhovalo, aby ještě zaplatily 100 tisíc za to, že ho sem přivezly.

Proti tomu se ohradil tehdejší pan senátor Václav Fischer a samozřejmě byl to evidentní střet zájmů, protože Václav Fischer v tu dobu vlastnil leteckou společnost. Já jsem mu tehdy říkal, že kdyby to řekl mně, tak já bez jakéhokoliv střetu zájmů jsem také proti tomu protestoval, protože jsem si myslel, že je to nesmyl a nevlastním leteckou společnost a tento střet zájmů bych skryl naprosto elegantně, nikdo by na něj nepřišel. On byl ovšem naivní a protože si opravdu myslel, že je to špatně, tak to řekl.

Pak jsou tady ona přiznání, která skutečně jsou na internetu a je to velmi poučné čtení, zejména pro ty, které to zajímá, kde se dozvídáme, že jistý poslanec dostal deset krabiček olejovek, čili evidentně si z toho zákona dělá legraci, ale on je uvést musí, protože když ten zákon vykládáme striktně, tak vše, co je nad rámec toho, co je zákonem stanoveno, se musí uvést. Pan nejmenovaný senátor Pavlata po návštěvě Vietnamu uvedl, že při návštěvě v botárně obdržel tenisky a napráskal své kolegy, protože napsal, že tenisky obdrželi všichni členové delegace. (Smích v sále.)Ti samozřejmě do přiznání tenisky neuvedli. Škoda, že si toho nikdo nevšimnul, hned by byli sepráni v novinách.

Pokud jde o vlastní zákon, je právně tak nekvalitní, že nemá smysl ho nějak složitě komentovat, ale týká se věcí, které jsou zajímavé. Týká se například komunálních podniků a ta historie komunálních podniků samozřejmě byla taková, že na počátku 90. let, kdy se obce bály privatizovat třeba technické služby města, protože skutečně měly vážnou obavu, že by to politicky nezvládly, kdyby došlo k nějakému kolapsu a společnost by například přestala odvážet popelnice, tak vytvářely dva typy společností, například s. r. o. se 100procentní účastí města nebo s. r. o. s 51procentní účastí města a vždycky to bylo velmi komické, protože tam valnou hromadu tvořila rada města a ti radní, kteří seděli v té společnosti, byli v úžasném dilematu, protože oni nevěděli, čí jsou.

Na té valné hromadě se probíralo, jak zvýšit zisk společnosti a zisk společnosti se dal zvýšit jediným způsobem – vysát z rozpočtu obce větší množství finančních prostředků a udělat za ně méně práce. Radní samozřejmě měli, pokud byli seriózní, přesně obrácený zájem, dát té společnosti co nejméně peněz a získat za to co nejvíce práce. Byl to samozřejmě problém neřešitelný a tam, kde na to přišli, tak se toho vzdali a ty společnosti skutečně zprivatizovali. Mimochodem většinou v těchto společnostech na obranu zastupitelů a radních vykonávali tyto funkce bezplatně. Ale tento rozpor tam skutečně zůstával.

V bodě 3 zákona je úžasná věta, že osobně po dobu výkonu své funkce nesmí jednat za sebe nebo jinou osobu v obchodních záležitostech vůči kraji, hlavnímu městu, městské části vykonávající působnost obce s rozšířenou působností. Takže nesmí. A ejhle, u obce s nerozšířenou působností, tam samozřejmě smí. Teď se zamyslete nad tou absurditou a nesmyslem tohoto ustanovení, protože například si vzpomínám, že teď se řeší problém Bublavy, která staví aquapark, tuším, za 300 milonů korun, takže tam smí, protože – jestli se nemýlím – Bublava není obec s rozšířenou působností. To je jen krátká ukázka. Bylo by možno o tom hovořit mnohem delší dobu, jak je tento zákon paradoxní.

Mně se velmi líbil nápad pana senátora Novotného s pokutou, že by si jaksi předplatili zastupitelé tu pokutu a na protest by nic nepodávali. Je to mnohem lepší nápad, než zakazovat v Bystřici kouření, ale já jsem si hned spočítal, že mě by to stálo ve městě milion korun, takže bohužel k tomuto nemohu přistoupit, protože milion korun můžu investovat daleko lepším způsobem. Proto je mnohem lepší ten zákon zamítnout. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan senátor Ivan Adamec.

Senátor Ivan Adamec: Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, kolegyně, kolegové, já se pokusím být stručný při pátečním jednání, abychom tady netrávili čas až do pozdních večerních hodin.

Ani jsem nechtěl vystupovat k tomuto návrhu zákona, nicméně to, co tady padlo, mě celkem donutilo k tomu, abych šel sem k tomu pultíku s mikrofonem. Já si myslím, že ten záměr víceméně je správné vykročení, ale bohužel většinou špatným směrem. Já si myslím, že je špatná filozofie tohoto zákona a myslím si, že to je dáno tím, že místo, abychom zabránili činům, které nechceme, tak omezujeme lidská práva. A to si myslím, že je velmi špatné a myslím si, že pokud chceme něco opravovat, tak je potřeba se vrátit k tomuto prvnímu bodu a zjistíme, že opravovat příliš není co.

Dovolte mi, abych se trošku zamyslel nad tím, kdo je to vlastně uvolněný funkcionář. Volby do zastupitelstev, ať už obecních nebo krajských probíhají tak, že se volí zastupitelé. To znamená, že zastupitelé od svých voličů mají naprosto shodný mandát. Uvolněné funkcionáře si vybírá dané zastupitelstvo a ejhle, svým výběrem už učiní první nerovnoprávnost, protože uvolnění zastupitelé najednou mají jiná práva než ti ostatní, kteří mají stejný mandát od voličů. Tady si myslím, že je zásadní problém, který je potřeba řešit.

Další problém já vidím v tom, jakým způsobem se omezuje volební právo, protože skutečně to vymezení těch, kteří nemohou být členy obecních zastupitelstev, já považuji za podstatně vážnější než to, jestli mám podávat jakési přiznání o svých příjmech, či nikoliv. Já si myslím, když se zamyslíme nad tím, jak to v té obci vypadá, tak příspěvkové organizace, kde zřizovatelem je obec, to jsou třeba obecní knihovny nebo je to dům kultury, jsou to všechny školy a nevidím důvod, proč by tito představitelé, tito ředitelé, neměli být členy obecních zastupitelstev. Já si myslím, že tady je zásadní problém a de facto výsledek toho bude, že zastupitelstva se budou skládat, řekl bych, z učitelů, učitelek spíše a doktorů a pak možná z lidí, kteří mají jakýsi zaměstnanecký poměr někde jinde a řada kvalitních spoluobčanů prostě to právo bude mít upřeno, což já vidím jako velmi zásadní problém.

Naprosto chápu, proč malé obce jsou vyňaty z těchto záležitostí, protože na malé obci už by se nenašel nikdo, kdo by za těchto podmínek chtěl uvolněného funkcionáře dělat. Doufám, že jsem vás mnoho nezdržel a děkuji vám za pozornost. Samozřejmě budu hlasovat pro zamítnutí.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, slovo má pan senátor Jaroslav Mitlener.

Senátor Jaroslav Mitlener: Vážení přátelé senátorky a senátoři, já myslím, že v tuto chvíli jsme narazili na poměrně závažnou problematiku, která nás všechny v životě trápí a se kterou se denně setkáváme, a proto si myslím, že je snadné pochopit i obrovskou diskuzi, která se kolem toho rozvinula, přestože o hlasování o zákonu jsme rozhodnuti všichni jistě už předem.

Ten základní problém, který se u zákona vyskytnul, je, čeho chceme tím zákonem dosáhnout. Bohužel zpočátku, a to si myslím, že i od pana předkladatele, hned jsme postoupili do druhého kola, které je v Senátu ostatně obvyklé a které se zabývá tím, jak vylepšit špatný zákon, který přichází odkudsi, jak na něm najít deset, dvacet bodů, které potom zredukujeme na čtyři, protože tam, kam potom ten zákon půjde, zase by dvacítka působila špatně.

Takže nevylepšujme ten zákon, ale přemýšlejme, co bylo jeho účelem. Bylo jeho účelem informovat občany, kolik bere jejich starosta? To oni vědí, mohou si to najít v zákoně, ale možná, že by nebylo špatné jim to připomenout, protože by se dozvěděli, že starosta velkého města na tom není nijak podstatně hůře než senátor a poslanec, že na rozdíl od extrémně drahého Parlamentu, kde za všechno se platí peníze, samosprávy nefungují úplně bez peněz a že poslední zákony to ještě velmi vylepšily. Dozvěděli by se také, že pan starosta má auto i s řidičem, které si nemusí koupit jako poslanci a řídit si ho sám a že klidně může jet na ministerstvo do Prahy zadarmo tímto městským autem a přitom oni obyčejní občané, když jedou do Prahy do jiné zoologické zahrady, tak si musí koupit jízdenku v autobuse.

Nejsem proti tomuto informování, nic to nepřinese. Možná by to stačilo vyřídit tím, že by se založil nějaký informační časopis, který by pravidelně vycházel i se svou udavačskou přílohou.

Druhý důvod by mohl být jiný, a to zabránit touto informací korupci. Vycházejme z toho, že dotyčný pracovník podá přiznání, které bude obsahovat tak obrovské částky, že bude naprosto jasné, odkud je vzal. To je naprostá novinka v trestním řízení a v detektivní práci vůbec, která spoléhá na to, že někdo bude tak, tak z toho trestného činu pomatený, že ho dokoná i v tom svém daňovém přiznání.

Myslím si, že tento případ také nehrozí, zvláště v poslední době, kdy jsme byli v novinách konečně už všichni ujištěni a poučeni, jak si máme v takových případech počínat a dnes už snad i malé děti vědí, že si mají opatřit strýčka na Moravě, který s tou igelitovou taškou přes hranice… A toto všichni také víme. Čili nemyslím si, že by se starostové dopouštěli nějakých fatálních chyb proti sobě, které by se daly posléze potom využít k odhalování nějakých trestných činů. Pokud by to bylo, pak bychom byli povinni jako senátoři navrhnout zákon, aby tak činili všichni občané a samozřejmě by došlo k rozkrytí všech bankovních loupeží a obrovských finančních transferů na základě jenom těchto prostých papírů. Vliv papíru, moc papíru zřejmě podle některých je obrovská.

Nicméně skutečným důvodem předložení zákona byl boj proti korupci. Já jsem sledoval debatu ve Sněmovně a tam to bylo takto deklarováno a byly tam použity i příklady, kdy hypoteticky starosta opravil kanalizaci a pak si koupil auto, představte si to, a to vlastně bylo zdůvodnění toho zákona.

Korupce je velmi vážná věc, nejen protože nás na to upozorňují organizace, ale protože to tak všichni cítíme a i proto, že v určité míře korupce dochází i erozi státního a samosprávného systému. Čili zabývejme se korupcí a snažme se proti té korupci bojovat, ale nemůžeme to dělat tak, že budeme hada chytat za ocas, zvlášť, když je to slepýš a ten ocas nám potom zůstane v ruce.

Proti korupci můžeme bojovat jedině tak, že odstraníme korupční prostředí. Korupční prostředí bych popsal jako stav, kdy místo průhledného ponechání peněz v obcích, aby s nimi průhledně podle zákonů, které mimochodem jsme poměrně podrobně a možná i docela už dobře vypracovali, byť jsou složité, a s těmito penězi průhledně zastupitelstva hospodařila. Místo toho tyto peníze jsou odváděny do Prahy, pak tam jsou přepočítány, rozpočítány a starostové si musí pro tyto peníze do Prahy jezdit, tedy těmi auty, co už jsem zmiňoval. A tak vzniká právě korupční prostředí, resp. podezření na korupční prostředí, protože ten systém je celý velmi neprůhledný.

Z jedné strany jsou starostové nuceni velmi brutálně, aby se v tomto systému pohybovali, jsou podle toho hodnoceni. Známá otázka – cos pro nás udělal, starosto, cos přinesl, odkud, a na druhé straně je chceme zase za to kontrolovat a postihovat. Čili myslím si, že proti korupci se dá bojovat omezováním dotací, zprůhledňováním toho systému a dá se proti ní bojovat tam, kde ty dotace vznikají, kde jsou navrhovány, kde jsou rozšiřovány a nikoliv tam, kde ti chudáci s nimi se musejí potýkat.

Čili to je můj příspěvek do této diskuze, jak napadnout, jak snížit korupci. Velmi bych podepisoval všechno, co řekl pan senátor Novotný, včetně toho, že i bychom se měli zamyslet nad postavením státního dozoru kraje, který sice funguje, ale je poměrně bezzubý, byť by možná pracovat ti lidé chtěli.

Poslední svoji připomínku, omlouvám se, bude osobní, došlo opět k připomenutí poklesku, ke kterému se nemám problém přihlásit, s tím přiznáním vedlejších příjmů, a protože došlo trošku ke zkreslení celé té diskuze, která proběhla před rokem, a protože mě na to i kolega Pavlata upozornil, tak bych chtěl znovu opakovat, že mě to skutečně mrzí a při každém připomenutí to budu muset říci, že mě to mrzí a před rokem jsem to řekl a dokonce jsem se pokusil i kvantifikovat tento svůj poklesek porovnáním s jinými poklesky a to byla například tehdy ta žádost o přijetí do zločinecké organizace nebo studium v Rusku, o kterém bylo přednášeno v Americe anebo teď ty kecky, které tady zazněly dneska. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego, slovo má pan senátor Milan Štěch.

Senátor Milan Štěch: Vážený pane předsedo, vážený pane poslanče, kolegyně, kolegové. Myslím si, že možná někteří vystupující měli v úvodu svého vystoupení ohlásit střet zájmu, i když si uvědomuji, že každý, kdo tady vlastně daňové přiznání, přiznání, nebo čestné prohlášení z titulu funkce senátora dělá, ale přesto se domnívám, že tady projednáváme úpravu, která se dotýká činnosti, kterou někteří z nás vykonávají v oblasti obcí s pověřenou působností, takže už možná tady sami nejednáme úplně tak, jak bychom jednat měli. Jinak si myslím, že ten návrh zákona je zaměřen do oblasti, kde úprava chybí. Většina diskutujících nesouhlasí s návrhem, sami toto připustili nebo sdělili. Myslím si, že střet zájmů v úrovni zastupitelstev územně správních celků je značný, zejména po změně kompetencí a reformě veřejné správy, a že tento zákon přichází už tak dost pozdě, ale je dobře, že přichází, podle mého názoru.

Námitky, které zde byly vzneseny a které jsem se dozvěděl a zaznívaly i na našich výborech, které se zabývaly touto problematikou, jsou námitky obdobné, které zaznívaly při projednávání v Poslanecké sněmovně, ve výborech. Některé byly zapracovány v návrhu zákona, možná že ne úplně dokonale, některé částečně zazněly i ve stanovisku vlády. Myslím si, že ale přesto se shodné námitky, protože až na výjimky jsme tady nic nového neobjevili, co by nezaznělo v Poslanecké sněmovně, takže i přesto vůle Poslanecké sněmovny byla velmi výrazná, protože ze 169 přítomných poslanců bylo 113 poslanců pro. A když vezmeme v potaz, že jsou některé politické subjekty, které se de facto skoro a priori proti jakémukoliv zprůhlednění v této oblasti staví, tak to považuji za dost vysoké číslo většiny poslanců pro podporu tohoto zákona. Myslím si, že důležitost zákona omezení střetu zájmů v dané sféře je naprosto jasná a mám osobně obavu a určité náznaky, které se velmi těžko prosazují, že v této sféře s narůstajícím objemem peněz, které tam přicházejí, je to dobře, že tam přicházejí, protože samozřejmě lidé, kteří jsou v té denní praxi občanského života sami nejlépe vědí, kam ty prostředky je třeba směrovat, jsou vystaveni určitému pokušení.

Myslím si, že další absence obdobné normy by mohla uškodit a mohla by tuto sféru i v očích veřejnosti následně poškodit, protože samozřejmě příležitost dělá – víte, co se říká dále. Mrzí mě, že tady objevujeme při projednávání takto závažné materie bagatelizaci, ať už to je formou tenisek a podobných přirovnání, ta bagatelizace podle mého vede spíše k odvedení pozornosti. Samozřejmě má na ni každý právo, ale já si myslím, že bychom to neměli brát jako argument, spíše jako doprovodný folklor.

Co mě do značné míry přimělo, abych vystoupil k této problematice, byly úvahy, které tu zaznívaly dnes také, že nebudeme mít takové problémy nebo nebudeme mít vůbec problémy, pokud budeme méně přerozdělovat. To je základní, samozřejmě politický, ideologický střet. Já také nejsem přívržencem přerozdělování za každou cenu, ale na druhou stranu nejsem přívržencem, že bychom to měli omezovat za každou cenu, nebo nesdílím názor, že bychom to měli omezovat za každou cenu. Chci jenom uvést, že není podle mého názoru objektivní tvrdit, že Česká republika má vysoké daně. Samozřejmě, když to vezmu přes svoji pásku nebo každý občan přes svou pásku, tak se mu zdá, že ta daň je vysoká, zejména možná my tady v Senátu, Poslanecká sněmovna po tom přidání, které se jakoby nedopatřením učinilo, a já se za ně osobně stydím – tak ta část je také vyšší, ale je potřeba pracovat se seriózními čísly. Jaká je konsolidovaná daňová kvóta, to znamená konsolidovaná včetně odvodu sociálního pojištění v naší zemi a v některých dalších zemí EU? Česká republika má konsolidovanou daňovou kvótu za rok 2003 - 35,1 %, nižší číslo dosahuje pouze Irsko, Slovensko o dvě procenta, Litva a Lotyšsko. Jinak všechny země mají konsolidovanou kvótu podstatně vyšší a chci právě upozornit, že země, které jsou známy tím, že je tam nejméně rozšířená korupce, a to jsou země skandinávské a země Beneluxu, mají tuto konsolidovanou kvótu kolem 52 %, Švédsko, Dánsko 49, Belgie 45. Já to jenom dávám jako důkaz toho, že nezáleží na tom, jaké prostředky jdou, nebo nejdou přes veřejné prostředky. To záleží na jiných opatřeních, jak se společnost dokáže vyrovnat s tím, aby k únikům nedocházelo, protože nakonec korupce může být mezi soukromým sektorem. Takže zneužívat této problematiky ataku forem daňových záležitostí v oblasti daňových otázek, pojišťovacích otázek je podle mého názoru neseriózní, ba naopak země, kde je nejnižší korupce, nejmenší množství podvodných jednání, je to známo z mezinárodních institucí, právě mají daňovou kvótu alespoň v Evropě podstatně vyšší než má Česká republika. Já po ní nevolám, já to jenom konstatuji, abychom se této falešné stopy nechytali.

Úplně na závěr chci navrhnout, abychom zákon i přes jeho některé dílčí nedostatky schválili tak, jak nám byl postoupen Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan senátor Jiří Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška: Dámy a pánové, jsem zde podruhé, ale vyprovokoval mě k tomu příspěvek kolegy Kubery, kde mě vede k zamyšlení nad tím, jestli ten motiv, který je podsouván těm, kteří s takovýmito náměty přicházejí, jestli na něm něco není, jestli skutečně to, proč o tom tady diskutujeme, není jenom zviditelnění autorů, kteří to předkládají, kteří se pro to nebo proti mohou vyjadřovat a přistupují k tomu, jak říkal kolega Kubera, se vší vážností a s vírou, že skutečně toto mohou být legitimní motivy, tedy motivy ne zcela chvályhodné, nicméně takové, které existují. Proto bych chtěl na odstranění takovéto pochybnosti vyzvat právě k tomu, abychom debatu tohoto typu ukončili a tu normu přijali. Je to nejspolehlivější způsob, kterým zabráníme, aby podobné debaty probíhaly v budoucnu a aby se tedy hlasovalo pro nebo proti, protože v okamžiku, kdy ta norma bude platit, tak se tady přestaneme střídat u řečnického stolku a přestaneme o tom jenom povídat a dojde k tomu, že se budeme věnovat jiným věcem. Pevně věřím, že kolega Kubera usoudí, že jsou to věci užitečnější.

V souvislosti s tím bych tedy navrhl schválení této novely, protože to je nejjednodušší způsob, jak takovéto prezentování se autorů, tedy proponentů nebo oponentů, ukončit.

Ta druhá věc, která mě utvrzuje v tom, že je takový postoj správný, bylo vystoupení kolegy Mitlenera. Kolega Mitlener to, co tady připomněl o té trapnosti v souvislosti s nepodáním oznámení některých senátorů, shodou okolností z ODS, tak připomněl situaci, kterou já jsem charakterizoval tak, že se tady střídali lidé s technickými poznámkami, tedy faktickými, nikoli jako součást rozpravy a pronášeli anonymní obvinění více či méně smyšlená, ale v každém případě takovým způsobem, aby vypadali možná jako chytré horákyně, které s tím sborem ostatních zákonodárců patřičným způsobem, myslím, že slušné slovo je vyběhli.

To, co tady kolega Mitlener předvedl, pouze potvrzuje obsahový význam těch sdělení, která zde tehdy v technických poznámkách zazněla. Totiž ta relativizace těmi dalšími přidanými nesmysly byla pouze sdělením – my tu sice říkáme, že se za to stydíme, ale ve skutečnosti si všichni trhněte, nám je to úplně jedno, my se za to samozřejmě nestydíme a budeme dělat cokoli, abychom tento typ arogance náležitým způsobem všem projevili, protože všechny normy, které by byly na tohleto uplatnitelné a vymahatelné, jsou na nás krátké. My tímto pohrdáme, pro nás je podstatná pouze litera nedokonalého zákona, morální nebo etická stránka je nám naprosto šuma fuk, protože my jsme ti, kteří zde teď mají právo tu aroganci vyjádřit a vyjádřit, že my jako zákonodárci jsme absolutně nad všemi normami, které mají naše chování regulovat.

Tohleto považuji za absolutně nepřijatelné chování. A pokud by toto měl být postoj této komory, tak s vědomím, že jsem jejím členem, se samozřejmě budu upřímně stydět za to, že jsem součástí tohoto sboru, a ten můj stud bude samozřejmě projevem mé příslušnosti, protože pokud by se tato komora takhle měla chovat, tak si prostě nezaslouží nic jiného, než velice opovržlivý pohled našich občanů na ni.

Dále samozřejmě v okamžiku, kdy sem kolega Mitlener toto téma vnesl, chápu, že je velice povzbuzen tím, že v politickém boji je možné používat jakýchkoliv argumentů a že si zřejmě tímto způsobem vysvětluje výrok Nejvyššího soudu v nějaké jiné konkrétní kauze, kde se řeklo, podrazíme vládu v okamžiku, kdy najdeme přímou kauzální souvislost, a tak prostě můžeme kydat kolem sebe cokoliv a ono nám to stejně nakonec projde.

Je pozoruhodné, jakým způsobem takovýto postoj kolega Mitlener zde dokáže, myslím opakovaně, projevovat, nicméně to, znovu pevně doufám, by neměla být norma, na kterou jsme se ochotni snížit jako celá komora. Pevně doufám, že to není norma, na kterou jsou ochotni snížit i jeho kolegové z jeho vlastního politického klubu a že nebude normou chování senátorů to, aby se v souvislosti se střetem zájmů chovali programově jako sbor Švejků, nikoliv jako sbor zákonodárců. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. S technickou připomínkou kolega Mitlener.

Senátor Jaroslav Mitlener: Vážení přátelé, senátorky a senátoři, probíhá obecná rozprava k zákonu o střetu zájmů a domnívám se, že to není zákon, alespoň ne zatím, o mně, takže prosím, abychom se vrátili k předmětu, který zde má být projednáván.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Slovo má pan kolega Jiří Stodůlka.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já bych zde ztratil několik slov o proceduře projednávání tohoto zákona, protože zde mí někteří předřečníci vyslovili pochybnost o tom, že jednomyslné usnesení výboru na zamítnutí je dobrým výstupem ze Senátu, a vzhledem k tomu, že já osobně se domnívám, že tento zákon je možno v časovém prostoru, který nám není ohraničen, projednat tak, že budou přijaty pozměňovací návrhy, které odstraní ty největší hrubosti tohoto zákona, ty, které skutečně považuji i já za ne příliš podařené.

A předkládám podle obecných ustanovení jednacího řádu Senátu, podle § 60 odst. 2 d) návrh na přikázání orgánům Senátu, tj. výborům Ústavně-právnímu a Mandátovému a imunitnímu, aby se ještě pokusily tuto normu opravit ve znění těch námitek, které zde zazněly. Možná to půjde. Připomínám skutečně jenom slova paní předsedkyně Mandátového a imunitního výboru, že Mandátový a imunitní výbor, jehož jsem už mnohé roky členem, se skutečně potýká s nedostatky této úpravy a bylo by možná dobré tuto úpravu zpřesnit. To je jedna věc.

Druhá věc, na kterou bych chtěl upozornit, a souvisí to také s procedurou, a to velmi vážně. Pan předseda Senátu dnes obdržel dopis od předsedy Poslanecké sněmovny ve věci tohoto zákona. Dovolím si ho ocitovat:

Vážený pane předsedo,

Vaším dopisem ze dne 6. ledna 2005 jste mě informoval o tom, že Senát nezařadil na pořad své 2. schůze návrh zákona, kterým se mění zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí, zákon o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

V odůvodnění tohoto postupu jste uvedl, že se jedná o návrh zákona podle článku 40 Ústavy, neboť obsahuje novely volebních zákonů.

Dne 27. ledna 2005 posoudil tuto věc Organizační výbor Poslanecké sněmovny a svým usnesením rozhodl, že návrh tohoto zákona mám bezprostředně postoupit prezidentu republiky. Organizační výbor Poslanecké sněmovny se neztotožnil s Vaším výkladem této věci s tím, že v daném případě se nejedná o tzv. volební zákon ve smyslu článku 40 Ústavy.

S pozdravem Lubomír Zaorálek, předseda Poslanecké sněmovny PČR.

Vážení, toto je docela vážné sdělení, kdy Organizační výbor Poslanecké sněmovny si osobuje právo rozhodnout o tom, co je zákonem podle článku 40, či není. Mám ten dojem, že toto právo má jedině Ústavní soud.

Pokud se dostaneme do tohoto ústavního sporu s Poslaneckou sněmovnou o výkladu Ústavy, co je a co není zákon podle článku 40, myslím si, že tato slova a tento dopis musel zaznít na plénu v Senátu a podle toho bychom se měli patřičným způsobem chovat. Já si stejně myslím, že pokud byste i akceptovali moje doporučení na odročení tohoto jednání a na případné přijetí pozměňovacích návrhů, že na tom se nic nemění. Další postup nechme v rukou prezidenta republiky a možná Ústavního soudu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji vám pane kolego a teď prosím o slovo pana předsedu Senátu Přemysla Sobotku.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, pane poslanče, kolegyně, kolegové, já jsem vůbec nechtěl bránit kolegovi Stodůlkovi, to nebyl můj pokyn, aby nečetl dopis, který v této chvíli přišel k nám do Senátu. Já se ztotožňuji s jeho názorem, že zde Poslanecká sněmovna, resp. Organizační výbor se dostal do role Ústavního soudu a jeho názor je samozřejmě názorem jejich. Jak to dopadne, nevím, ale myslím, že je to zároveň signál, abychom nesmírně opatrně vážili prodlužování té doby, tzn. odročení, vrácení atd., protože máme v této chvíli šanci, že včera to poslali panu prezidentovi a my, když dáme své závěrečné stanovisko – já nechci říkat teď, jaké – tak máme tady dva kontroverzní závěry a myslím si, že by to byl problém spíše potom pro Poslaneckou sněmovnu, jak naložit s naší verzí, pokud to vrátíme v jakémkoli znění.

Já v daném okamžiku spíše bych se vrátil k meritu věcí. Tato debata, která tady probíhala a kterou jsem měl možnost sledovat buď tady nebo vedle u obrazovky, tak mi připadá, že se dostáváme opět do osobních invektiv a dostáváme se do situace, že někteří hovoří o tom, že úroveň diskuze v Parlamentu jim připadá nesmírně divná a bylo to nazváno ještě jiným slovem. Já si myslím, že s tím bychom se všichni jako členové Parlamentu měli vyrovnat. V Parlamentu se hovoří, od toho je to Parlament, v Parlamentu se diskutuje, říkají názory a někdy se říkají i ostřejší. Podle naší Ústavy v podstatě vznikáme na podkladě volné soutěže politických stran a hnutí a každý má právo říci nejen politický, ale i osobní názor. Díky.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji pane předsedo a prosím kolegu Miloslava Pelce, aby se ujal slova.

Senátor Miloslav Pelc: Děkuji, pane předsedající, pane poslanče, dámy a pánové. Žijeme v právním státě, nebo si aspoň myslíme, že žijeme v právním státě. V každém případě bychom se měli všichni snažit a já věřím, že se snažíme, aby tomu tak bylo. Občan má mít důvěru v právo. Ovšem přijetím tohoto zákona by byla podle mého názoru důvěra v právo u našeho občana značně oslabena. Proč? Tento zákon mění pravidla uprostřed hry. A to se nedělá ve sportovním prostředí a to se nedělá ani ve slušné občanské společnosti.

Uvedu jeden příklad za všechny. Občan, který je ředitelem příspěvkové organizace, ať už jsou to technické služby nebo cokoli jiného, zřízené obcí, se právě rozhoduje, jestli má jít na kandidátku nějaké strany nebo hnutí do komunálních voleb a přijetím tohoto zákona by musel počítat s tím, že bude zvolen zastupitelem, možná i starostou. A on sám už se teď rozhoduje a je na jeho úvaze, jestli jeho ambice, které vyplývají z naplnění funkce, kterou právě zastává v příspěvkové organizaci, jestli ho naplní natolik, že u toho zůstane, a v tom případě se rozhodne již předem, že nebude kandidovat do komunálních voleb, protože v případě zvolení by nemohl dál tuto funkci zastávat.

Tento zákon, v případě, že bychom ho přijali, mu toto možnost nedává. Tam by bylo přísně a striktně rozhodováno, buď budeš dělat zastupitele, nebo půjdeš od válu. Mám na mysli od válu z pozice na postu šéfa příspěvkové organizace.

Uvedl jsem jeden příklad na misku vah, proč si myslím, že je nutno tento zákon zamítnout. A chtěl bych ještě dodat, že a priori nejsem proti právní normě, která by řešila střet zájmů. Já jsem přesvědčen, že tato forma nějaká být musí. Ale rozhodně to není tento zákon. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji pane kolego, slovo má senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, pane poslanče, dámy a pánové. Jen poznámku k tomu, co tady zaznělo předtím, to se dá řešit velice snadno tím, že by se účinnost vydala po příštích volbách – o čem hovořil předchůdce. Ale já chci mluvit o jedné věci, která, si myslím, že se tak snadno řešit nedá. Když přijímáme zákon, tak říkáme, jaký má smysl. Tady bylo řečeno, že smyslem tohoto zákona je za prvé zprůhlednění této oblasti, ale tou oblastí se nemyslí soukromí zastupitelů, a tou se myslí prostředí, kde je možné odhalovat, případně kontrolovat jejich zákonné chování, tzn., že nám to dá nahlédnout do toho, jestli někdo je, nebo není zkorumpován.

Teď musím říci, že mám konflikt zájmů, protože jsem zastupitel v Českých Budějovicích, a taky současně nemám konflikt zájmů, protože už takovéto přiznání podávám a klidně ho udělám v kopii pro nějaký třeba kontrolní výbor. Ale právě proto, že máme obdobný zákon, tak přece bychom měli udělat analýzu, jak účinně funguje. A já se domnívám, že účinně zatím fungoval jenom v tom, že sankce zveřejnění vedla u senátorů k tomu, že všichni podali své přiznání. Čili ta sankce zveřejnění sama o sobě se ukazuje účinná. Čili je potřeba pokuta? Nevím, jestli je potřeba pokuta.

Ale jak účinný byl tento zákon v tom, co sledoval hlavně? A to je boj proti korupci. Tak já vám něco řeknu: za celou dobu existence tohoto zákona se podařilo zjistit přesně tolik zkorumpovaných poslanců jako před existencí tohoto zákona, a to znamená žádného. Co se týče ústavních činitelů, tak před existencí tohoto zákona byl jeden případ a v době existence tohoto zákona taky jeden případ. Všichni známe, které případy to byly.

Čili účinnost tohoto zákona můžeme posuzovat jiným způsobem. Můžeme se podívat třeba na výsledky Amnesty International. Za dobu existence tohoto zákona se česká veřejnost domnívá, že toto prostředí je zkorumpovanější. Já neříkám, že to je v důsledku působení tohoto zákona, ale mohu říci, že tento zákon, který platí pro poslance a senátory, ke snížení náhledů nevedl. K čemu vedl? Vedl k tomu, že několik kolegů bylo označeno za lidi, kteří nepodali. Ti kolegové k tomu zaujali různý postoj od poměrně arogantního až k omluvnému, jako že zapomněli. Ve skutečnosti se na věci nezměnilo nic.

Všichni tito kolegové pak podali dodatečně své přiznání a zjistilo se, že v tomto přiznání opět nebylo nic, co by stálo za pozornost.

Další věcí, která se stala novinkou po tomto zákonu, bylo, že novináři píší, kdo kolik odložil. Je to zajímavá informace, novináři píší i o tom, to už se několikrát stalo, co našli v odpadkových koších politiků, myslím, že se to týká i našeho prezidenta. A lidé řeknou: K neuvěření. Takže se dozvěděli, že ten a ten má důchod z Kanady, ten a ten přednáší, ten a ten tolik vydělává na akciích. A co se stalo? Nestalo se nic. Co se vyřešilo? Nevyřešilo se nic.

Chceme-li dělat něco proti korupci, třeba na úrovni obcí, pak třeba prohlasme v zákoně o obcích jednání rady za veřejné. Tam se dějí zajímavější věci, než se dějí v přiznáních zastupitelů nebo přiznáních poslanců a senátorů. Otázkou je: Můžeme třeba jednání o obchodních záležitostech města prohlásit za veřejné? Bude to neobvyklé, protože tím zveřejníme i jednání firem, které jednají s městem.

Přestože nevím, jak by se to řešilo, jestli to ústavně vůbec jde, jestli by to nenarušilo právo na obchodní tajemství, ale domnívám se, že by to bylo účinnější.

Ještě jednu poznámku. Domnívám se, že když nějaký zákon mění pasivní volební právo, tak je to minimálně volební zákon. Možná tím, že mění lidská práva, pak je to ještě závažnější záležitost, protože volební právo patří mezi základní lidská práva. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan senátor Petr Fejfar.

Senátor Petr Fejfar: Pane předsedající, pane poslanče, kolegyně, kolegové, bylo tady řečeno mnoho slov a dovolte mi, abych ve svém opakovaném vystoupení reagoval nejdříve na to, co tady řekl pan kolega Stodůlka a pan předseda Senátu.

Já si totiž pamatuji, že před čtyřmi roky, když jsem sem nastoupil jako elév, prvním stěžejním návrhem zákona, který jsem tady projednával, byl zákon volební a byl to zákon o volbách do zastupitelstev měst a obcí. Situace byla tenkrát taková, že v minulém funkčním období tento zákon začal být projednáván, jestli se nepletu, byl v obecné rozpravě nebo před dokončením obecné rozpravy přerušen a dokončen až za nového složení Senátu, když proběhly volby, protože tady byl nedostatek senátorů. Tady tudíž již jednou podobná procedura má jakýsi precedens.

Říkám to na mikrofon proto, že také toho se lze chytit v případě obhajoby našich názorů.

Pokud se týká dalšího, na začátku obecné rozpravy jsem zde naznačil, že jsem měl a mám připravené pozměňovací návrhy. Nejsou, omlouvám se, legislativně zpracovány, a pokud by se v dalším projednávání podařila procedura přerušení a předložení do jednotlivých výborů k projednání, učinil bych tak. Seznámím vás proto alespoň s okruhy těchto pozměňovacích návrhů, které jsem si připravil.

Hlavním okruhem je kritizovaný okruh adresátů této normy a mám připravené pozměňovací návrhy, které by omezily tyto adresáty pouze na dlouhodobě uvolněné funkcionáře. Mnohokrát tady bylo zdůrazňováno, že možná to je ta správná skupina adresátů.

Druhý okruh pozměňovacích návrhů by se týkal zrušení finančních sankcí, to znamená oněch pokut, také to bylo kritizováno, že to je neústavní, nezákonné, že tam není možnost se odvolat, takže toto by bylo možné zrušit.

Třetí okruh změn by se týkal zrušení omezení pro odměny pro zastupování obecních zastupitelů v obchodních organizacích a společnostech.

Čtvrtý okruh se týká naprostého zrušení bodu 43, to znamená oněch omezení, která jsou ve volebních zákonech. V neposlední řadě by se samozřejmě muselo učinit s účinností zákona.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji vám, pane kolego. Jako poslední do obecné rozpravy je přihlášen Josef Novotný.

Senátor Josef Novotný: Pane místopředsedo, pane poslanče, dámy a pánové, krátce bych se vyjádřil k několika vyřčeným skutečnostem.

Podle § 11 navrhovaného zákona pokuty nás, poslanců a senátorů, jsou příjmem finančního úřadu Prahy 1, u zastupitelů krajů i obcí jsou to příjmy těchto institucí.

Ke střetu zájmu bych chtěl uvést, že pokud jde o mou osobu, jsem starostou „trojkové“ obce, nepřipouštím tento střet, protože můj kontrolní výbor, který je složen z opozičních zastupitelů, má k dispozici moje příjmy. I občané této možnosti v Senátu využívají. Já osobně ve střetu zájmu nejsem a daňově ostatní příjmy přiznávám.

Mám také připraveny pozměňovací návrhy, ale když jsem tuto věc rozebíral, stále více docházím k tomu, že tam už není co pozměňovat, tam téměř nic nezůstalo. Takovýto chaos bychom tady proto dělat neměli, abychom skočili na tuto udičku, která se tady naznačuje.

Ke 113 poslancům, kteří byli pro. Toto skutečně vidím jako ryzí populismus, povrchnost, zastírací manévr špatných výsledků veřejných rozpočtů. Když se v minulosti našel dostatek hlasů pro ještě daleko horší normy, jako byly duty free shops, které se prodlužovaly, přitom vždycky se našel dostatek hlasů napříč politickým spektrem, potom proč by se nenašly pro tuto krásnou, zastírací věc.

Mám ještě jednu poznámku zejména ke Klubu ODS a k tomu, co zde vzniklo jako jakýsi střet, kdo podal, nepodal, nepřiznal, protože jedna věc se nás bezprostředně týká. Týká se nás totiž pokuta za nepodání tohoto přiznání. Vyřešme to jednoduše. Vyzývám vás, abychom si odhlasovali, že kdo z naší komory nepodá přiznání, zaplatí dobrovolně 30 tisíc korun, a bylo by to odbyto.

Ještě jednu poznámku. Chtěl bych uklidnit teplické zastupitele, že jeden milion výdajů bude na druhé straně jejich příjmem, takže je to v podstatě jenom zápočet, tudíž jim nehrozí zchudnutí. Myslím si, že Teplicím by bezdýmý prostor prospěl jako městu a myslím, že bezdýmý prostor by prospěl nejen obyvatelům, ale zejména jejich vrcholnému představiteli. Děkuji. (Oživení.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane kolego. Do rozpravy se ještě přihlásila paní senátorka Soňa Paukrtová. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, prosím o 10minutovou přestávku a prosím členy Klubu otevřené demokracie, aby se dostavili do Jednacího sálu.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně, ale možná, že by bylo rozumnější, kdybychom mohli uzavřít obecnou rozpravu. Možná byste mohla přijít s tímto návrhem po ukončení obecné rozpravy.

Senátorka Soňa Paukrtová: Velice se omlouvám, protože jsem měla přijít až po ukončení obecné rozpravy. Promiňte.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobře, děkuji. Kolegyně, kolegové, ptám se, jestli se ještě někdo hlásí do obecné rozpravy? (Nikdo.)

Obecnou rozpravu končím a vyhlašuji 10minutovou přestávku na jednání klubů.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Zaujměte prosím svá místa v lavicích, abychom mohli pokračovat v našem jednání. Vážené kolegyně, kolegové, byla uzavřena obecná rozprava a dovolte mi, abych se zeptal zpravodaje Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí pana senátora Petra Fejfara, zda se chce vyjádřit k právě proběhlé rozpravě. Pan kolega Fejfar nechce. Děkuji. Ptám se zpravodaje Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice – a teď se ptám pana předsedy výboru – pane předsedo výboru Jehličko, chcete se vyjádřit za kolegu Zdeňka Bártu k právě proběhlé rozpravě? Nechcete. Děkuji. A ptám se také zpravodaje Mandátového a imunitního výboru pana kolegy Hadravy, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Děkuji, nechce.

Pane garanční zpravodaji, prosím, vyjádřete se k proběhlé rozpravě.

Senátor Ondřej Feber: Pane předsedající, dámy a pánové, já jsem zaznamenal celkem 17 diskuzních příspěvků, v tom tři senátoři vystupovali dvakrát a pan předseda Senátu nás po seznámení s dopisem Poslanecké sněmovny seznámil se svým názorem, jak máme postupovat dál.

Z těch 17 vystoupení byli proti návrhu na zamítnutí zákona celkem tři senátoři a jinak ty příspěvky byly na podporu návrhu na zamítnutí s tím zdůvodněním, s posílením důvodů, které jsem řekl ve zpravodajské zprávě. Tedy rád bych upozornil na procesní vady toho návrhu, zejména ty procesní nám neumožňují, abychom ho takto přijali.

Pan senátor Zlatuška ve svém prvním vystoupení dal návrh na postoupení do podrobné rozpravy, ve druhém vystoupení dal návrh na schválení. Návrh na schválení dal i pan senátor Štěch, pokud to mám dobře poznamenáno.

Takže tady máme celkem návrh na schválení, na zamítnutí a na postoupení do podrobné rozpravy. Pan senátor Stodůlka tady dával návrh podle § 60 odst. 1 d), který nelze aplikovat na tento postup při schvalování zákona, čili nebudeme ho dávat do statistiky podaných návrhů. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, pane zpravodaji, a prosím o slovo pana předkladatele.

Poslanec Miloslav Kala:Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, nebudu už dlouho zdržovat, jenom považuji za nutné vyjádřit se asi ke třem věcem.

Ta první – asi nejzávažnější – je informace, která zde zazněla o tom, že vznikl na půdorysu tohoto zákona jakýsi spor o kompetence mezi Sněmovnou a Senátem a já musím říci, že mě mrzí, že zrovna tento zákon zřejmě skončí u Ústavního soudu dříve, než jsem si myslel, a chtěl bych tedy říci, že doufám, že nebudu označován za „popíka“, jak jsem tady byl označen, že bych už v prosinci roku 2003 předkládal tento návrh, protože nepochybně i tímto krokem se předkladatelé i tento zákon do určité míry zviditelní.

To, co bylo v té rozpravě, já si myslím, že byla velmi cenná a že v zásadě zopakovala převážnou většinu argumentů, které jsme diskutovali ať už ve Sněmovně, nebo tady ve výborech, nicméně neustále zaznívají opakovaně omyly, které v tom zákoně prostě napsány nejsou. Já jenom namátkou – prostě starosta samozřejmě svůj příjem, který dostává od radnice, není povinen zveřejňovat, ten je skutečně všeobecně znám, případně zveřejnit je povinen příjmy a dary vedlejší, a to byl také důvod toho dělení na uvolněné a neuvolněné.

Další takový tradiční omyl, že při projednávání tohoto zákona jsme povinni oznámit střet zájmů, já se domnívám, že v tom zákoně je poměrně explicitně uvedeno, že pokud jde o prospěch nebo zájem obecně zřejmý, tak samozřejmě tuto povinnost nemáme a myslím si, že i tato formulace je dostatečně vypovídající.

Další část té debaty se týkala nerovností mandátů. Já bych mohl argumentovat celou řadou argumentů, ale zkusím to otočit, ten problém. Podle mého názoru ta nerovnost mandátů je dnes založena také. Pokud je starosta té zmiňované Dolní Lhoty, kde je 300 obyvatel, tak každý ví, jaký má příjem, jaký má vedlejší příjem, každý ví, jestli – jak už tady bylo zmiňováno – po výstavbě kanalizace si koupí auto nebo spraví fasádu. Takže ta nerovnost mandátu je v tomto a samozřejmě zase v těch velkých obcích existuje docela velká anonymita a je otázkou, jestli tím cílem, který jsme chtěli řešit, nebyla právě ta anonymita, která skrývá tyto věci a vytváří tu mlhu, o které se zde hovořilo.

Poslední poznámku. Zazněla zde celá řada námětů, jak ten zákon půjde obcházet a já jsem si vědom, že takový zákon jde obcházet, je možné říci kolegovi, ať přednese nějaký návrh, když já osobně jsem ve střetu zájmů apod., ale podle mého názoru podstatné je to, že se zde nastavují jakési hranice. Nejsou určitě nijak striktní a nejsou určitě nijak vyčerpávající a ten politik, který ten zákon bude obcházet, tak nebude potrestán pokutou 30 tisíc korun. My jsme o tom vedli velkou debatu a ta pokuta je skutečně ta pořádková pokuta za to, že někdo se vymlouvá, že zapomněl apod., ale to, že politik je případně – použiji to slovo – vláčen médii a upozorňován, je vedena veřejná debata o něm, tak on ztrácí hodnověrnost. A to si myslím, že je ten efekt. To si myslím, že ten současný zákon u poslanců a senátorů funguje, protože u nás v Mandátovém a imunitním výboru Poslanecké sněmovny jsme projednávali i senátní přiznání a skutečně všichni, na které bylo upozornění, že neodevzdali včas nebo řádně, tak tak učinili – právě proto, aby tu hodnověrnost neztratili.

Přišel za mnou před chvílí pan senátor, který je současně starostou nebo primátorem jednoho města a řekl, že si uvědomují, že takto musí konat a že to mají jakýmsi svým vlastním usnesením ošetřeno. Já si myslím, že je dobře, že si obecní zastupitelstva uvědomují, že je potřeba tuto oblast řešit a je dobře, že vlastně tím opačným postupem, to znamená ne obcházením případně těchto norem, ale tím, že naopak vycházejí vstříc a jdou dokonce dál než třeba navržený zákon by šel, takže vlastně ten opačný postup jim pomáhá budovat hodnověrnost a důvěryhodnost vůči občanům.

To bylo také cílem, proč jsme ten zákon dělali. Já vám ještě jednou děkuji za velmi zajímavou debatu a doufám, že se vyjádříte svým hlasováním ve prospěch tohoto návrhu. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji vám, pane poslanče, a kolegyně, kolegové, přistoupíme k hlasování.

V průběhu obecné rozpravy byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 72 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 37.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 43 při registrovaném počtu senátorek a senátorů 72, při kvoru 37 bylo pro 9, proti 34. Návrh byl zamítnut.

Jako další hlasování bude hlasování o návrhu zamítnout.Je to návrh, který byl podán výbory, které tento návrh projednávaly.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 44 se ze 72 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 37 pro vyslovilo 52, proti bylo 14. Návrh byl přijata tím končíme projednávání tohoto návrhu zákona.

Kolegyně a kolegové, přistupujeme k dalšímu bodu programu a já si dovolím požádat kolegu, aby vedl naše jednání.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolegyně a kolegové, dalším bodem našeho jednání je:

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohoda o spolupráci mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy a Státem Izrael o civilním globálním družicovém navigačním systému,

senátní tisk č. 425.

Pod tímto číslem jste dostali vládní návrh a uvede jej ministr dopravy pan Milan Šimonovský, kterého prosím, aby se ujal slova.

Senátor Milan Šimonovský, místopředseda vlády ČR: Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, tato dohoda je pokračováním smluv, které EU hodlá uzavřít za účelem podpory globálního civilního navigačního systému, který bude sloužit pro aplikace nejen v dopravě, ale v různých dalších oblastech našeho života.

Tato smlouva byla za Českou republiku podepsána v loňském roce s výhradou ratifikace a tato smlouva je, jak jsem uvedl, jednou z mnoha, která bude umožňovat další rozvoj těchto systémů, protože právě Stát Izrael je jednou z osmi zemí na světě, která se významně podílí na vesmírném programu.

V oblasti družicové navigace disponuje Stát Izrael velmi kvalitní technologií. Vzhledem ke stále rostoucímu rozvoji aplikací tohoto globálního navigačního systému i v Evropě, ale také na celém světě, dospělo Evropské společenství a Stát Izrael k názoru, že by bylo velmi užitečné spolupracovat na tomto navigačním systému a Izrael považuje tento evropský systém, který bude součástí toho globálního celosvětového systému, za důležitý pro navigační a informační infrastrukturu také v Izraeli.

Evropská komise tuto smlouvu vyjednala na základě vyjednávacích směrnic a poté předložila komise tento návrh na Evropské radě, kde byl odsouhlasen. Cílem této dohody je zejména podpořit, usnadnit a posílit spolupráci mezi ES a Státem Izrael. Ty oblasti, ve kterých bude spolupráce probíhat, jsou zejména vědecký výzkum, výcvik, aplikace, rozvoj služeb a trhu, obchod, otázky radiových spekter, otázky integrity, standardizace, certifikace a také samozřejmě otázky bezpečnosti.

Kromě Izraele mají zájem podílet se na programu Galileo i další státy mimo ES a projednávali jsme zde nedávno dohodu se Spojenými státy americkými, která zaručuje interoperabilitu systému Galileo a systému vojenského GPS. Již byla podepsána také dohoda s Čínou, vyjednává se dohoda s Indií, Ruskou federací, Brazílií, Jižní Koreou, Mexikem, Austrálií a Ukrajinou. Chtěl bych poznamenat, že spolupráce ES s třetími zeměmi je jedním ze zdrojů financování programu Galileo. Aby měla EU program Galileo plně pod svojí kontrolou, tak celkový finanční příspěvek těchto zemí nepřesáhne stanovenou hranici.

Izrael je také jednou ze zemí, která je připravena do tohoto programu přispívat finančně. Náklady na spolupráci se Státem Izrael nesouvisejí se sjednáním předkládané dohody a její sjednání nebude vyžadovat žádné dodatečné zdroje ze státního rozpočtu České republiky. Naopak, Česká republika považuje tuto dohodu za možnost zapojení českých výzkumných a vývojových pracovišť a českého průmyslu do aktivit předpokládaných touto dohodou.

Předložená dohoda je prezidentskou smlouvu, k ratifikaci je potřebný souhlas obou komor. Závazky České republiky obsažené v dohodě nejsou v rozporu s existujícími českými zákony. Provádění dohody nevyžaduje přijetí nové zákonné normy. Úpravy a závazky, které dohoda obsahuje, lze naplnit podle zákona o telekomunikacích a zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, žádám vás proto o vyslovení souhlasu s ratifikací dohody.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane ministře, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Návrh projednal Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 425/2. Zpravodajem výboru jsem byl určen já, ale já již nejsem členem výboru, takže mě zastoupí zpravodaj garančního výboru ve společné zprávě.

Garančním výborem je Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 425/1. Zpravodajem výboru je pan senátor František Kopecký, kterého žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor František Kopecký: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Jak již bylo sděleno, chtěl bych v prvé řadě říci, že po dohodě s kolegou Zoserem bude tato zpráva společná s Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Dále bych chtěl říci, že v úvodním slově pan ministr poměrně výstižně a obsáhle sdělil obsah této dohody a vzhledem k tomu, že moje zpravodajská zpráva by v podstatě obsahovala obdobné informace, chtěl bych proto sdělit pouze dvě doplňující informace.

Jednak to, že dohoda bude v platnosti po dobu pěti let s tím, že bude automaticky prodlužována na další pětiletá období, přitom dohodu lze kdykoliv vypovědět s jednoroční výpovědní lhůtou.

A dále bych chtěl ještě doplnit, že dohoda počítá s uzavřením zvláštních dohod, které úzce souvisejí se systémem Galileo. Jedná se jednak o citlivé oblasti spolupráce, které jsou vyjmenovány právě v článku 4 odst. 2 a jedná se o citlivé technologie a prvky systému Galileo, dále o bezpečnostní architekturu, bezpečnostní ovládací prvky, veřejné služby a výměnu utajovaných informací.

Celkově lze říci, že systém Galileo je určitě přínosem pro Evropské společenství a také pro Českou republiku. Myslím si, že v budoucnu budeme velmi využívat jeho služeb a myslím si, že je dobře, že tento systém je otevřeným systémem. Proto, jak již tady bylo uvedeno, lze očekávat i další takové dohody.

Na závěr mi dovolte, abych přečetl usnesení obou výborů. Nejdříve usnesení Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost z její 36. schůze konané dne 8. prosince 2004, kdy po odůvodnění zástupce předkladatele Dr. Daniely Kovalčíkové, náměstkyně ministra dopravy ČR, zpravodajské zprávě senátora Petra Smutného a po rozpravě výbor

1.? doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas k ratifikaci Dohody o spolupráci mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy a Státem Izrael o civilním globálním družicovém navigačním systému (GNSS),

2.? určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Petra Smutného,

3.? pověřuje předsedu výboru senátora Josefa Jařaba, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Petru Pithartovi.

Usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu z jeho 48. schůze konané dne 24. 11. 2004, kdy po úvodním slově předkladatele Ing. Milana Šimonovského, ministra dopravy ČR, po zpravodajské zprávě senátora Františka Kopeckého a po rozpravě výbor

1.? doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas k ratifikaci Dohody o spolupráci mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy a Státem Izrael o civilním globálním družicovém systému (GNSS),

2.? určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Františka Kopeckého,

3.? pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána předložit toto usnesení předsedovi Senátu.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane senátore, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

A nyní otevírám obecnou rozpravu. Elektronicky ani písemně se nikdo nepřihlásil, z lavic také nikoho nevidím, proto obecnou rozpravu končím.

Pan ministr ani pan zpravodaj se zřejmě nechtějí vyjádřit k rozpravě, která nezazněla. Proto bychom měli přistoupit k hlasování. Budeme hlasovat o tom, že Senát dává souhlas s ratifikací Dohody o spolupráci mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy a Státem Izrael o civilním globálním družicovém navigačním systému (GNSS).

V sále je přítomno 56 senátorek a senátorů, potřebné kvorum pro schválení je 29.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 45 se z 57 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 29 pro vyslovilo 52, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu navrhovateli i zpravodaji a končím projednávání tohoto bodu.

Dalším bodem našeho programu je:

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Protokol ke Smlouvě mezi Českou republikou a Moldavskou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku.

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 438a uvede jej v zastoupení ministra financí Bohuslava Sobotky pan ministr dopravy Milan Šimonovský.

Pane ministře, prosím, máte slovo.

Senátor Milan Šimonovský, místopředseda vlády ČR: Pane místopředsedo, dámy a pánové, v současné době ve vzájemných daňových vztazích mezi Českou republikou a Moldavskou republikou se uplatňuje, kromě jiného, také mezinárodní smlouva o zamezení dvojího zdanění. Tato smlouva byla podepsána zástupci obou zemí v roce 1999 a v České republice je tato smlouva publikována ve Sbírce mezinárodních smluv.

Vzhledem k tomu, že z průzkumu provedeného příslušnými útvary Ministerstva financí ČR mezi územními finančními orgány vyplynula jednoznačná potřeba rozšířit článek o výměně daňových informací na daně všeho druhu a pojmenování ve smlouvách o zamezení dvojího zdanění s některými, zejména s postsovětskými státy, na základě tohoto průzkumu bylo Českou republikou navrženo některým zemím doplnit příslušná ustanovení ve smlouvě tak, aby se vztahovaly i na oblast DPH, spotřebních daní atd.

Toto rozšíření smlouvy bylo navrženo prostřednictvím sjednání doplňujících protokolů k již existujícím smlouvám.

Sjednávání protokolů v oblasti mezinárodních daňových vztahů není ničím výjimečným. Česká republika má sjednané protokoly i s dalšími evropskými zeměmi.

Jednou z kontaktovaných zemí byla rovněž Moldavská republika. V tomto případě zaručuje text stávající daňové smlouvy výměnu informací jen ve vztahu k daním, které jsou předmětem této smlouvy, což jsou vztahy k dani z příjmu a k dani z majetku.

Moldávie na iniciativu České republiky přistoupila a při této příležitosti se oba smluvní partneři dohodli i na dalších dílčích úpravách a vylepšeních textu této smlouvy.

Zdůrazňuji, že tyto modifikace, včetně zmíněné rozšířené výměny informací, plně odrážejí mezinárodní vývoj a trendy v daňové oblasti, a to zejména v rámci práce OECD. Jednání o obdobném protokolu již byla zahájena i s Ruskou federací a Běloruskem.

Protokol, který bude tvořit nedílnou součást smlouvy o zamezení dvojího zdanění s Moldávií, zcela jistě přispěje k lepší koordinaci činností daňových úřadů obou států směřující k omezení případných daňových úniků a podvodů.

Tento protokol nevyžaduje změny v českém právním řádu a nedotkne se závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika v současné době vázána.

Vzhledem k tomu, co jsem uvedl, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a vážení kolegové, žádám vás, aby Senát schválil doporučení jeho příslušných výborů a dal souhlas k ratifikaci tohoto protokolu.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane ministře, prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh projednal Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 438/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Novák. Garančním výborem je Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ten přijal usnesení, jež jste obdržel jako senátní tisk č. 438/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Ivo Bárek, kterého žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Ivo Bárek: Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já bych tady asi opakoval slova pana ministra Šimonovského, jen bych asi na úvod svého vystoupení chtěl říci, že se bude jednat o zpravodajskou zprávu společnou s Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, kde zpravodajem celé této materie byl Alexandr Novák. V obou těchto výborech bylo projednání tohoto vládního návrhu bezproblémové. Protokol, který tvoří šest článků jednotlivých úprav, bude tvořit nedílnou součást smlouvy o zamezení dvojího zdanění, zcela jistě přispěje jak prostřednictvím rozšířené výměny informací, tak dalšími úpravami textu k větší právní jistotě a dále i například zlepší koordinaci činnosti daňových úřadů obou států, směřujících k omezení případných daňových úniků a podvodů. Protokol ke smlouvě prezidentského charakteru se předkládá před ratifikací prezidentem republiky Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu podle Ústavy ČR. Uzavření a provádění tohoto protokolu s Moldávií nebude mít přímý dopad na státní rozpočet.

Dovolte, abych vás seznámil s usnesením výborů. Nejprve Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Jeho páté usnesení ze 3. schůze 12. ledna 2005 – po odůvodnění zástupce předkladatele Ing. Yvony Legierské, náměstkyně ministra financí ČR, zpravodajské zprávě senátora Alexandra Nováka a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR vyslovit souhlas s ratifikací Protokolu ke Smlouvě mezi Českou republikou a Moldavskou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a z majetku. Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Alexandra Nováka a pověřuje předsedu výboru senátora Josefa Jařaba, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi.

De facto stejné usnesení, mimo to, že se jedná o 8. usnesení výboru ze druhé schůze, je usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Po úvodním slově zástupce předkladatele náměstkyně ministra financí ČR Ing. Legierské, po zpravodajské zprávě senátora Ivo Bárka a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR vyslovit souhlas s ratifikací protokolu – já se nebudu opakovat. Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Ivo Bárka a pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám pane senátore, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Vzhledem k tomu, že to byla společná zpráva, otevírám obecnou rozpravu. Písemně nemám nikoho přihlášeného, elektronicky také ne. Z lavic se také nikdo nehlásí, takže obecnou rozpravu končím. Přistoupíme k hlasování.

Senát dává souhlas s ratifikací Protokolu ke Smlouvě mezi Českou republikou a Moldavskou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a z majetku.

V sále je přítomno 52 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 27.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 46 se z 52 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 pro vyslovilo 45, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.Děkuji panu navrhovateli a oběma zpravodajům a končím projednávání tohoto bodu.

Dalším bodem, který budeme projednávat je:

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi vládou ČR a vládou Norského království o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu.

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 439a uvede ho v zastoupení ministra financí Bohuslava Sobotky pan ministr dopravy Milan Šimonovský. Pane ministře, prosím, máte slovo.

Senátor Milan Šimonovský, místopředseda vlády ČR: Děkuji, pane místopředsedo, dámy a pánové. Je to poslední smlouva, kterou vám předkládám, takže mi ještě chvilku věnujte pozornost. Tato smlouva je dalším z dokumentů, které se týkají problematiky mezinárodních daňových vztahů. Jak asi všichni víte, tak rozvoj vzájemně výhodných hospodářských vztahů je jedním z hlavních cílů české zahraniční politiky a ve snaze zamezit daňové břemeno a vyloučit mezinárodní dvojí zdanění, ke kterému běžně dochází v mezinárodních hospodářských obchodních stycích, které působí nepříznivě na rozvoj vzájemné hospodářské spolupráce, je mezi státy obvyklé sjednávat smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Norsko je z hlediska počtu obyvatel poměrně malým trhem, jde o zemi zhruba se 4,5 milionem obyvatel, nicméně představuje velkou kupní sílu. Českým podnikatelům se zde nabízí možnost výrobní a obchodní spolupráce s norskými partnery ve všech oblastech zpracovatelského průmyslu. Naše podniky mohou participovat především na subdodávkách pro tzv. offset - projekt, které souvisejí s těžkou a dopravou ropy v oblasti Severního moře a dalších.

Vzhledem k velkému potenciálu norského finančního systému jsou dostupné i kapitálové zdroje. V současné době se ve vzájemných daňových vztazích mezi Českou republikou a Norskem uplatňuje mezinárodní smlouva o zamezení dvojího zdanění, nicméně jde o smlouvu, která byla sjednána mezi vládou tehdejší Československé socialistické republiky a vládou Norského království v roce 1979. Hlavním důvodem pro její přejednání a znovu přepracování je to, že neobráží politické ani ekonomické podmínky a neodpovídá už potřebám daňové oblasti.

Podobně Česká republika přejednává daňové smlouvy s dalšími zeměmi – Finskem, Belgií, Francií, Kanadou i některými dalšími. Pokud jde konkrétněji o zmíněné potřeby daňové oblasti, mohu uvést, že do článku 5 - stálá provozovna - bylo zahrnuto i konkrétní ustanovení poskytování služeb, jehož současná nepřítomnost ve smlouvě může vést a v některých případech vedla k nejistotě na straně daňových subjektů, tak také na straně správců daně. Stejně tak článek 10 -dividendy – je nově zakotveno úplné osvobození od srážkové daně ve státě zdroje, a to za splnění podmínky 10 % podílu na kapitálu společností vyplácejících dividendy.

Článek 12 - licenční poplatky - nová smlouva stanovuje místo dvou tři různé sazby srážkové daně různých druhů licencí včetně úplného osvobození u kulturních licenčních poplatků. V souladu s dalšími změnami v textu smlouvy mohu uvést, že současným vzorovým modelem smlouvy byla smlouva vypracovaná v rámci OECD a proto také došlo v dalších ustanoveních k vylepšení a aktualizování textu. Objektivně se dá říci, že text nové daňové smlouvy je jednodušší, přesnější, vyváženější, a proto zcela jistě povede k větší právní jistotě, a to jak na straně daňových subjektů, tak na straně správců daně.

Proto vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, vás žádám, aby Senát navázal na souhlasná stanoviska k ratifikaci předchozích smluv a dal souhlas také k ratifikaci této důležité smlouvy. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji pane ministře a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh projednal Výbor pro zahraniční věcí, obranu a bezpečnost. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 439/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Sehnal. Garančním výborem je Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako se senátní tisk č. 439/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Robert Kolář, kterého žádám, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou.

Senátor Robert Kolář: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, myslím si, že toto je klasický příklad projednávaného bodu, že když je dobrý předkladatel, tak zpravodaj má hodně ulehčenou práci. Já tady nebudu opakovat všechny ty aspekty, které zmínil pan ministr. Já sám samozřejmě podobné smlouvy podporuji, protože je zřejmé, že jakékoli zamezení dvojího zdanění je ku prospěchu oběma zemím a podnikatelům v těchto zemích a tak se k této projednávané materii také postavil hospodářský výbor.

Já s ohledem na to, co nám přikazují některé zákony a i s ohledem na diskuzi, kterou jsme absolvovali v předchozím bodě, pouze považuji za korektní sdělit, když pan ministr tady uváděl různé aktivity, kde se potkává Česká republika a Norské království, tak jednou z těch aktivit je i těžba ropy a plynu v Severním moři. Já tady pouze sděluji, že jsem místopředsedou představenstva společnosti Moravské naftové doly, která v Severním moři těží, takže já se tímto přiznávám ke střetu zájmů u projednávané materie, a proto se zdržím hlasování.

A nyní dovolte, abych vás seznámil s usnesením Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu z 2. schůze konané 19. ledna 2005 k vládnímu návrhu, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi vládou České republiky a vládou Norského království o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů, senátní tisk číslo 439. Po úvodním slově zástupce předkladatele náměstkyně ministra financí ČR Ing. Yvony Legierské, po zpravodajské zprávě senátora Roberta Koláře, kterou přednesl senátor Ivan Adamec a po rozpravě výbor

1. doporučuje Senátu PČR vyslovit souhlas s ratifikací Smlouvy mezi vládou ČR a vládou Norského království o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňového úniku v oboru daní z příjmů,

2. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Roberta Koláře,

3. pověřuje předsedu výboru senátora Milana Balabána předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám pane senátore a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. A nyní se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Sehnal? Nepřeje. Takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo písemně nepřihlásil, ani elektronicky, ani v lavicích, takže obecnou rozpravu končím a přistoupíme k hlasování. Senát dává souhlas k ratifikaci Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Norského království o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňových úniků v oboru daní z příjmů.V sále je přítomno 54 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí je 28. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji a konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 47 se z 55 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 47, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.Děkuji navrhovateli a zároveň oběma zpravodajům.

Dalším bodem našeho jednání je:

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu přístup České republiky k Úmluvě o statutu Evropských škol, podepsané dne 21. června 1994 v Lucemburku.

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk číslo 440.Návrh uvede paní ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Petra Buzková, prosím máte slovo.

Ministryně vlády ČR Petra Buzková: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Česká republika se ve Smlouvě o přistoupení k Evropské unii ze dne 16. dubna 2003 zavázala přistoupit k dohodám nebo smlouvám uzavřeným společně se stávajícími členskými státy a Evropským společenstvím. Česká republika se proto zavázala přistoupit i k Úmluvě o statutu Evropských škol.

Tato úmluva byla uzavřena původními členskými státy Evropských společenství a Evropským společenstvím dne 21. června 1994. V platnost vstoupila v říjnu roku 2002. Nahradila tak předchozí úmluvu uzavřenou v dubnu 1957. Smyslem této smlouvy je umožnit společné vzdělávání dětí zaměstnanců institucí Evropských společenství na tzv. Evropských školách.

Přístup České republiky k úmluvě je právním předpokladem stejného postavení českých žáků jako mají žáci z ostatních členských států studujících na Evropských školách. Zajistí českým žákům nárok na bezplatné studium na Evropských školách, a to v případě dětí zaměstnanců institucí Evropských společenství, dále automatické uznávání vzdělávání dosaženého na Evropských školách včetně tzv. evropské maturity jako vstupní kvalifikace pro studium na vysoké škole.

Kromě dětí zaměstnanců institucí Evropských společenství mohou Evropské školy navštěvovat také děti zaměstnanců soukromých společností, a to na základě smluv uzavřených s Nejvyšší radou Evropských škol, ve které má Česká republika svého zástupce. V případě volných kapacit mohou Evropské školy navštěvovat i ostatní děti.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Vzhledem k tomu, že přístup České republiky k Úmluvě o statutu Evropských škol patří k závazkům vyplývajícím ze vstupu České republiky do EU, navrhuji, aby Senát Parlamentu České republiky vyslovil s tímto vládním návrhem souhlas již v prvním čtení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, paní navrhovatelko, a prosím, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů. Návrhem se zabýval Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Výbor přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 440/3. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Josef Jařab, kterého zastoupí pan senátor Josef Zoser. Dále se návrhem zabýval Výbor pro záležitosti Evropské unie. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk číslo 440/2. Zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Alena Gajdůšková, kterou zastoupí paní senátorka Helena Rögnerová. Garančním výborem je Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk číslo 440/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Zlatuška, kterého žádám, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové, tuto zprávu přednáším jako společnou zprávu všech tří výborů. Výbory se tímto návrhem zabývaly, shledaly ho jako naprosto bezproblémový a evidentně prospěšný a doporučují Senátu dát souhlas přístupu České republiky k Úmluvě o statutu Evropských škol. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane senátore, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Vzhledem k tomu, že to byla obecná zpráva, otevírám obecnou rozpravu. Do ní se elektronicky přihlásil pan senátor Kubera. Prosím, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, pan zpravodaj řekl, že to je naprosto bezproblémový text. Já mám přesto několik dotazů.

Za prvé, jak je tato smlouva v souladu s naším školským zákonem, jestli pro potřeby této smlouvy bude nutné zákon nějak upravovat?

V tomto zákoně jsem se dočetl, že součástí toho budou také mateřské školy, a víte dobře, jaký problém s nimi nastal. Ptám se proto, jaký to bude mít dopad na veřejné rozpočty, aby to nedopadlo stejně jako s mateřskými školami, že provozní náklady takových škol budou financovat obce, nejlépe s rozšířenou působností, ze svých prostředků, a k tomu si ministerstvo, jako to udělalo u školského zákona, vydá vyhlášku, kterou jednoznačně porušilo zákon, protože do vyhlášky uvedlo věci, kterými nebylo zákonem zmocněno, a uznávají to i pracovníci ministerstva, prý proto, aby ředitelé a zejména ředitelky škol neměli problémy.

Potíž spočívá v tom, že v zákoně si ministerstvo prosadilo dvouletou bezplatnou docházku, jak si benevolentně dalo do vyhlášky, že obec může účtovat do 50 procent neinvestičních nákladů, ovšem v každé škole zvlášť, takže některé školky budou moci zlevňovat, takže to, co tvrdí pan náměstek paní ministryně, že je to na obcích, tak na obcích to není, protože ony nemají žádnou možnost volby. Jestliže některé školce uletí z důvodů vichřice střecha, náklady v příštím roce budou velmi vysoké a rodiče budou muset platit vyšší poplatek.

Kromě toho i úvaha, že rodiče si předplatí poslední bezplatný ročník, je lichá, protože si ho nepředplatí vzhledem k tomu, že ministerstvo svou vyhláškou rozhodlo, že od úplaty bude osvobozen zákonný zástupce dítěte, který pobírá sociální příplatek, lidově řečeno ten, kdo je pod 1,6 životního minima nebude platit vůbec, což například na Ostravsku nebo na Ústecku je téměř 90 procent lidí, kteří nebudou platit nic. Tudíž veškeré náklady půjdou k tíži škol.

To jsou moje otázky, paní ministryně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane senátore. Do rozpravy se jako senátor přihlásil pan senátor Zlatuška. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Jiří Zlatuška: Dámy a pánové, když už pan kolega Kubera rozvinul tuto debatu, přispěl bych jednou drobností, kterou jsem konstatoval již na výboru s jistou dávkou hořkosti.

Tento zákon se týká pouze zaměstnanců Evropské komise, takže veškeré financování je samozřejmě zajištěno Evropskou komisí, ale to, co tam shledávám jako podstatně lepší než u nás, je, že v systému těchto škol je také povinná maturita z matematiky. Proto můj názor docela rezonuje s lítostí kolegy Kubery, že se kvůli tomu bohužel bude měnit náš školský zákon, a stejně jako kolega Kubera bych uvítal, kdybychom byli ještě pevněji součástí Evropské unie, aby všichni naši občané byli zaměstnanci Evropské komise, aby se tento zákon vztahoval na všechny naše studenty také. Bohužel tomu tak není.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane senátore, a ptám se, kdo další se hlásí do obecné rozpravy. (Nikdo.)

Ptám se paní ministryně, jestli se k rozpravě chce vyjádřit? (Ano.)

Ministryně vlády ČR Petra Buzková: Pan senátor Kubera mě vyzval k odpovědi na dvě otázky.

V žádném případě se nechystám prodlužovat diskuzi o školském zákoně, přestože chápu, že to v současné době pro spoustu lidí může být politicky velmi zajímavé, podržím se daného tématu.

Na první otázku zní odpověď: Tato mezinárodní smlouva nevyžaduje žádné změny ve školské legislativě.

Odpověď na druhou otázku: Veškeré finanční nároky na realizaci této smlouvy nese Evropská unie.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. O slovo se hlásí pan předseda Senátu, který vystoupí s právem přednosti.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, paní ministryně, trochu jste mě uvedla v omyl. Asi neumím číst, protože tady je jasně napsáno, že režijní náklady těchto škol, není zde uvedeno ani žádné číslo, kolik těchto dětí musí být, přestože v našich školách takové číslo existuje, jsou na náklady dané země, kde se to odehrává. Je to tudíž svým způsobem zásah do státního rozpočtu nebo do rozpočtu obcí, na jejichž území tyto školy a školky budou zřízeny.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Ptám se paní navrhovatelky, jestli chce reagovat. (Ano.)Prosím.

Ministryně vlády ČR Petra Buzková: Omlouvám se, odpověděla jsem nepřesně. Česká republika hradí mzdy českým učitelům do výše platu českých učitelů, veškeré ostatní náklady jsou hrazeny z rozpočtu EU.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. O slovo se znovu hlásí pan předseda Senátu.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, paní ministryně, moje otázka se netýká platů, protože tam je dané, že platy jsou podle tabulek platných na českých školách, ale jestliže je uzavřena dohoda o bezplatném poskytování a udržování odpovídajících, pak to přece není bezplatné, to jde z nějakého rozpočtu. Neuvádějte nás tady, prosím, všechny v omyl.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Paní ministryně, hlásíte se o slovo? (Ano.)Prosím.

Ministryně vlády ČR Petra Buzková: Omlouvám se, ale v tuto chvíli jsem to konzultovala ještě s odbornou pracovnicí. Bylo mi řečeno, že Česká republika skutečně hradí pouze platy. Veškeré záležitosti týkající se prostor hradí EU.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Tím, že se paní ministryně přihlásila o slovo, znovu byla otevřena obecná rozprava, do které se hlásí pan senátor Šneberger.

Senátor Jiří Šneberger: Pane místopředsedo, dovolte, abych vás požádal o pětiminutovou přestávku na jednání Klubu ODS.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Návrhu se vyhovuje. V jednání budeme pokračovat ve 12.15 hodin.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolegyně a kolegové, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Chci vás upozornit, že vystoupením paní ministryně byla znovu otevřena obecná rozprava a paní ministryně se do obecné rozpravy přihlásila. Jako další je přihlášen pan kolega Kubera, který bude hovořit po ní.

Ministryně vlády ČR Petra Buzková: Paní senátorky, páni senátoři, já pouze, abych předešla případné další diskuzi, chtěla bych říci, že těsně před přestávkou došlo mezi panem předsedou Sobotkou a mnou spíše k nedorozumění. Já, když jsem hovořila o tom, že se jedná o bezplatný provoz na těchto školách, měla jsem na mysli stávající školy, to znamená, školu v Bruselu a školu v Lucemburku, kde náklady platí hostitelský stát. Pan předseda Sobotka měl na mysli možnost, kdyby takováto škola měla vzniknout v České republice, pak je samozřejmě pravdou, že provozní náklady by platila Česká republika jako hostitelský stát. Nicméně tomu by muselo předcházet rozhodnutí, a to rozhodnutí podle čl. II, arabská jedna, Nejvyšší rada může rozhodnout jednomyslně o založení nových škol. A dříve, než na území členského státu je otevřena nová škola, musí být mezi Nejvyšší radou a přijímacím členským státem uzavřena dohoda o bezplatném poskytnutí a udržování odpovídajících prostor pro novou školu. To znamená, pakliže by mělo dojít ke zřízení školy v České republice, musely by tomu předcházet takovéto kroky.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji a slovo má pan senátor Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Pane předsedající, vzhledem k tomu, že existuje reálné riziko, že by Senát také nemusel vyslovit souhlas s přistoupením k této úmluvě a ani toto vysvětlení neříká nic o tom, jak by to v takovém případě bylo. Navrhuji odročení jednání o tomto tisku.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane kolego. Je otevřena obecná rozprava. Nikdo se nehlásí, obecnou rozpravu končím a měli bychom hlasovat o návrhu… Prosím pana kolegu Kuberu, aby nám řekl, dokdy navrhuje odročení.

Senátor Jaroslav Kubera: Stačí do příští plenární schůze Senátu.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Takže bychom nyní měli hlasovat o tom, že přerušíme tento bod a odročíme jednání do příští schůze Senátu. O tomto dám bezprostředně po znělce hlasovat.

Budeme hlasovat o odročení tohoto bodu. V sále je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 34.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 48 se ze 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 se pro vyslovilo 28, proti bylo 15. Návrh nebyl přijat.

Já jsem před hlasováním ukončil obecnou rozpravu a nyní se ptám paní navrhovatelky, jestli se chce ještě znovu vyjádřit k rozpravě. Nechce. Pan garanční zpravodaj? Také nechce. Měli bychom nyní hlasovat o původním návrhu výboru, to znamená, že Senát dává souhlas s ratifikací. Přistoupíme k hlasování. Budeme hlasovat o tom, že Senát dává souhlas k přístupu České republiky k Úmluvě o statutu Evropských škol, podepsané dne 21. června 1994 v Lucemburku.Aktuálně je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 34.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 49 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 48, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji paní ministryni i panu zpravodaji a končím projednávání tohoto bodu.

Vzhledem k tomu, že jednáme už od 9.00 hodin, vyhlašuji polední přestávku na oběd do 13.00 hodin.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, páni senátoři, budeme pokračovat v jednání. Prosím paní senátorky a páni senátoři, abyste zaujali svá místa.

Dalším bodem je:

Návrh senátního návrhu ústavního zákona senátorů Tomáše Julínka, Jiřího Lišky, Jaroslava Mitlenera a dalších senátorů o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou o Ústavě pro Evropu, podepsanou v Římě dne 29. října 2004, včetně protokolů k ní připojených a jejích příloh, a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.

Návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 13.Tento návrh uvede zástupce navrhovatelů senátor Tomáš Julínek. Prosím.

Ještě do protokolu - dodatečně se omlouvá z dnešní schůze senátor Martin Mejstřík.

Senátor Tomáš Julínek: Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové. Dovolte mi, abych jménem předkladatelů uvedl návrh senátního návrhu zákona o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou o Ústavě pro Evropu, podepsanou v Římě dne 29. října 2004, včetně protokolů k ní připojených a jejích příloh.

Předložený návrh ústavního zákona zakotvuje přímé rozhodování občanů České republiky v závažné otázce ratifikace mezinárodní smlouvy – Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Tato skutečnost vychází především z článku 10a Ústavy České republiky, který upravuje ratifikaci mezinárodních smluv, které přenášejí některé pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci.

Odstavec dva tohoto článku pak výslovně hovoří o možnosti vyslovení souhlasu s takovouto smlouvou prostřednictvím referenda. V tomto případě tedy můžeme hovořit o speciálním případu referenda podle článku 10a, odstavce 2 Ústavy České republiky.

V této souvislosti je nutné především zdůvodnit konání referenda právě po souhlasu se Smlouvou o Ústavě pro Evropu. Ústavní smlouva totiž naplňuje svým obsahem podmínky uvedené v článku 10a Ústavy České republiky hned v několika základních aspektech, z nichž první je zakotvení právní subjektivity Unie v článku 1 až 7 ústavní smlouvy. Vybavení Unie právní subjektivitou i v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky totiž znamená výrazné oslabení ústavních orgánů České republiky v oblasti ratifikace mezinárodních smluv, které budou pro Českou republiku závazné.

Kapitola ústavní smlouvy, která upravuje společnou zahraniční politiku podrobněji, pak stanoví další omezení suverénního výkonu zahraniční politiky členských států především prostřednictvím institutu solidarity se stanoviskem většiny a se zájmy Unie.

Další výraznou změnou pozice České republiky je výslovné stanovení přednosti ústavní smlouvy a práva přijímaného orgánu Unie před právem členských států Unie, tj. článek 1.6 ústavní smlouvy. Takovéto explicitní omezení suverénního rozhodování orgánů členských států dosud žádná mezinárodní smlouva z okruhu primárního práva EU neobsahovala. Tento článek ve svém důsledku znamená i nadřazení práva Unie nad Ústavou České republiky. Naše ústavní orgány tak ztratí možnost přezkoumávat souhlas některých právních aktů Unie s naším základním zákonem.

Existuje i mnoho dalších oblastí, v nichž dojde k zásadní změně postavení České republiky srovnatelné se samotným vstupem do EU. Můžeme mít různé názory na prospěšnost těchto změn, ale jejich fundamentálnost je nezpochybnitelná, protože případné přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu představuje tak rozsáhlý zásah do ústavního pořádku České republiky především v oblastech týkajících se postulátu svrchovanosti České republiky podle článku 1, odstavce 1 Ústavy, že musí být případné schválení ústavní smlouvy legitimizováno přímým souhlasem lidu, jakožto zdroje veškeré moci ve státě.

Předložený návrh pro souhlas se zaběhnutou ústavní praxí vychází z ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.

Tak, jako v případě referenda o přistoupení České republiky k EU, se navrhuje, aby referendum o souhlasu se Smlouvou o Ústavě pro Evropu bylo obligatorní, rozhodovací a monotematické. Navrhovaná otázka pro referendum zní: Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala smluvní stranou Smlouvy o Ústavě pro Evropu, podepsané v Římě v den 29. října 2004, včetně protokolů k ní připojených a jejich příloh?

Podle tohoto návrhu se bude moci konat referendum o ústavní smlouvě opakovaně, nejdříve však po dvou letech od předchozího referenda. Také návrh hovoří o nemožnosti konat referendum v posledních šesti měsících volebního období Poslanecké sněmovny, aby se zabránilo zneužití tak důležitého tématu, jakým je přijetí ústavní smlouvy při volební kampani. Pokud by se referendum konalo současně s volbami do Poslanecké sněmovny, byl by vztah mezi rozhodováním v rámci referenda a při volbách pro občany zbytečně matoucí.

Je také zřejmé, že příští volby do Sněmovny budou volbami, v nichž se bude rozhodovat o zásadních dlouhodobých reformách s dopadem možná na mnoho desetiletí. Riziko, že skutečná podstata věci bude přehlušena předvolebním bojem je vysoké. Považuji za moudré, aby tak důležitá otázka zůstala monotematickou a byl vytvořen prostor pro maximální možnou informovanost občanů.

S ústavní smlouvou bude vysloven souhlas tehdy, pokud odpoví na otázku pro referendum kladně nadpoloviční většina hlasujících. Povinná volební účast pro platnost referenda není stanovena.

Vážené kolegyně a kolegové, děkuji vám za pozornost, kterou jste věnovali tomuto velmi důležitému návrhu a zdůvodnění tohoto návrhu, senátního návrhu ústavního zákona a věřím, že ji svými hlasy podpoříte do druhého čtení. Zároveň bych vás požádal o schválení zkrácení lhůty na projednání podle § 128 odst. 4 o 30 dnů. Ještě jednou děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení senátora Jiřího Stodůlku, kterému tímto uděluji slovo.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, vážené paní kolegyně, páni kolegové. Smyslem prvního čtení návrhů zákonodárných iniciativ Senátu je umožnit plénu vyjádřit názor, zda návrh zákona považuje za potřebný, podaný ve správný okamžik, resp. odpovídající v principiálních rysech vůli většiny Senátu. Šetří se tak čas výborů Senátu, které se jinak pokoušejí návrh různě předělávat a vylepšovat, aniž by věděly, má-li vůbec hmatatelnou podporu. Význam prvního čtení je o to větší, jednáme-li o návrhu ústavodárné iniciativy.

Organizačním výborem jsem byl určen zpravodajem pro první čtení a rád bych svou roli pojal v rovině spíše obecné. Základní otázkou, s níž bychom se měli vypořádat, je otázka, zda máme, či nemáme mít ústavní zákon o referendu, o ratifikaci ústavní smlouvy EU. Ve srovnání s ní je debata o konkrétních rysech předkládaného ústavního zákona druhotná. Povšimněme si, prosím, že o způsobu ratifikace ústavní smlouvy jednáme aniž bychom měli k dispozici oficiální překlad loni podepsaného znění.

Zatímco návrh zpracovaný Konventem jsme dostali v češtině i angličtině ve stovkách exemplářů, u definitivního textu jsme odkázáni na různé internetové stánky. Přitom teprve analýza stabilizovaného znění nám umožňuje posoudit, jaká je povaha ústavní smlouvy viděno optikou naší vlastní Ústavy.

Předkladatelé návrhů ústavního zákona považují ústavní smlouvu za smlouvu podle článku 10a Ústavy. Já s nimi souhlasím a jsem v tom v souladu i s loňskými stanovisky evropského výboru a ústavní komise Senátu. Ústavní smlouvou se skutečně přenášejí některé pravomoci orgánů České republiky na EU a zčásti se mění způsob jejich výkonu.

To nám ale neříká nic o závažnosti těchto novinek. My jsme v situaci, kdy máme zvolit způsob vnitrostátního projednávání ústavní smlouvy jako smlouvy podle článku 10a Ústavy. Ústava nám nabízí cestu parlamentní a cestu lidového hlasování. Předkladatelé zřejmě vycházejí z toho, že jde o varianty rovnocenné, nejde však o názor obecně sdílený. Ve své zajímavé analýze dovozuje bývalý soudce Ústavního soudu a nynější soudce Evropského soudního dvora prof. Jiří Malenovský, že článek 10a odst. 2. Ústavy v souladu s celou konstrukcí ústavního systému je založen na preferenci parlamentní cesty ratifikace. Lidové hlasování je považováno za výjimku, která by měla být v konkrétním případě zdůvodněna zásadní povahou té které mezinárodní smlouvy. Doslova uvádí: Přenáší-li smlouva pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci či instituci v mimořádném měřítku – podtrhuji v mimořádném měřítku – ať už z hlediska jejich kvality nebo kvantity, je ústavně přiměřenějším postupem uspořádání referenda. Není-li tomu tak, měl by udělit souhlas k její ratifikaci sám Parlament.

Měli bychom se tudíž ptát, v jaké míře se právní stav podle ústavní smlouvy liší od právního stavu z doby přístupového referenda. Podle soudu mnohých autorů jde o posuny nevelké, které nemění kvalitu EU směrem od hospodářské a politické unie k tzv. superstátu, což je ostatně pojem, který dosud nikdo srozumitelně nevysvětlil.

Máme-li se korektně, to je v intencích ústavní úpravy, rozhodnout ve prospěch referenda, měli bychom nabýt přesvědčení o tom, že jde o změny dalekosáhlé a zásadní, břemeno dokazování přitom leží na vás, navrhovatelích tohoto ústavního zákona. Srovnání stavu z doby přistoupení a stavu podle ústavní smlouvy nás může vést i k dalším úvahám. Vezmeme-li v potaz, že drtivá většina úpravy v ústavní smlouvě již byla obsažena v zakládacích smlouvách, k nimž jsme přistoupili na základě referenda při účasti 55 % občanů, z nichž 77 % bylo pro, co by znamenalo odmítnutí ústavní smlouvy v referendu? Revizi přístupového aktu nebo jen odmítnutí toho, co je jakoby navíc?

Podstatou rozpravy by mělo být, zda existuje nesporný důvod, aby lid rozhodl namísto řádné a legitimní politické reprezentace, kterou je Parlament. Přesahuje vyslovení souhlasu k ratifikaci ústavní smlouvy mandát Parlamentu? Proč? Přesně tuto otázku jsem dopisem položil několika domácím expertům, abychom si doplnili postřehy profesorů Holendra a Malenovského, které už máme k dispozici. Nesmíme zapomínat, že parlamentní procedura předpokládá vyslovení souhlasu tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů. Nejde tedy o nahodilou většinu, ale naopak o většinu vyjadřující širokou a informovanou shodu.

Je rozhodování referendem vždy legitimnější než kvalifikované rozhodnutí obou komor Parlamentu? Lze očekávat, že referendum o ratifikaci ústavní smlouvy bude skutečně probíhat na základě znalosti věci? Nebudou hrát větší roli zástupné vnitropolitické problémy?

V závěru loňského roku vzal Senát na vědomí již zmíněná stanoviska svého evropského výboru a ústavní komise. Připomenu jen, že např. ústavní komise upozorňovala na možné důsledky ratifikace ústavní smlouvy na základě referenda pro posuzování vztahů mezi ústavní smlouvou a českým ústavním pořádkem.

Nemohl by někdo argumentovat tak, že při střetu těchto právních systémů má vždy přednost ústavní smlouva, protože přímo odráží vůli občanů, zatímco Ústavu přijala „jen“ Česká národní rada, o které se často tvrdí, že byla až druhotnou politickou reprezentací roku 1992?

Důvodová zpráva návrhu ústavního zákona se však s konkrétními stanovisky výboru ani komise nevypořádává.

Pokud nedojdeme k přesvědčivému závěru, že ústavní smlouva představuje zásadní posun oproti přístupové smlouvě, jak budeme postupovat při dalších nesporně potřebných změnách ústavní smlouvy? Nebude znamenat dvojí evropské referendum politický závazek či ústavní zvyklost konat další referenda i v budoucnu se vším, co je s tím spojeno? Uvedu jen finanční náklady a především velkou nepružnost takového rozhodování. Zkrátka a dobře se domnívám, že před detailním posuzováním návrhu ústavního zákona, který je v některých ohledech možná až mechanicky odvozen od ústavního zákona o přístupovém referendu, bychom měli vést obecnou rozpravu o tom, zda vůbec referendum.

Za účelem serióznosti takové debaty by bylo dobré, kdyby vláda předložila oběma komorám podepsaný text ústavní smlouvy. Nemuseli bychom dospět až k závěrečnému hlasování, pokud bychom se mezitím shodli na referendu. Zahájení parlamentního projednávání ústavní smlouvy by ale mělo tu výhodu, že by nám pomohlo požádat Ústavní soud o posouzení souladu ústavní smlouvy s českým ústavním pořádkem. Mohlo by to pro nás být cenné vodítko, podobně jako je tomu ve Francii.

Zmíním ještě jeden aspekt ratifikace ústavní smlouvy. Nepominutelným činitelem v této věci je prezident republiky. Teprve jeho podpisem, či nepodpisem na smlouvě končí proces ratifikace, ať již jí předchází lidové hlasování nebo souhlas vyslovený parlamentními komorami. Silný názor prezidenta na odmítnutí této smlouvy je obecně znám a nahlas vyslovuji obavu, aby naše spory, které zde povedeme o charakter ústavní smlouvy nebyly pouze akademickými. Tady je totiž možná již dnes rozhodnuto. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane zpravodaji, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, abyste k nim mohl po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, otevírám obecnou rozpravu. Ke slovu se jako první přihlásil senátor Jiří Pospíšil. Prosím.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, dámy a pánové, mám jeden velmi závažný argument pro přijetí referenda, a to ten, že se nerozšiřuje přístupová smlouva a nemění se jen vůči ní nějaké podmínky. Ústavní smlouvou, tzn. Smlouvou zakládající Ústavu pro Evropu, se naopak výslovně ruší přístupová smlouva, která byla přijata právě tímto způsobem, tedy podle článku 10a naší Ústavy. Znamená to, že i rušit by se měla stejným způsobem.

Ústavní smlouva není posunem a přidáním něčeho k přístupové smlouvě, ale jde o samostatný pramen práva. Obavy z toho, že další změny by se prováděly opět stejným způsobem, jsou liché, protože právě tato Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu stanovuje už sama o sobě způsob, jakým se dále bude měnit. Ta má dokonce několik způsobů, jakými se bude měnit. V některých případech už vůbec nebude vyžadovat souhlas státu nebo Parlamentu jako celku. Ty k tomu už budou mít pouze konzultační právo.

Můj hlavní argument pro to, že bychom měli přístupovou smlouvu rušit, když budeme přijímat Smlouvu, kterou se zakládá Ústava pro Evropu, stejným způsobem, jak byla schválena. S tímto argumentem se musí vypořádat ti, kteří říkali, že vlastně argumenty pro to nejsou. Myslím, že to je argument dost závažný.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Slovo má senátor Edvard Outrata, po něm promluví paní senátorka Helena Rögnerová.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Pane předsedající, dámy a pánové, kolega Stodůlka popsal současnou právní situaci a hlavní námitky proti referendu způsobem lepším, než bych to udělal já, takže se omezím jenom na několik dílčích bodů kolem.

Především u nás není tradice referenda. Měli jsme jediné referendum v této zemi, které se týkalo vstupu do EU, a já to schválně říkám takto a nikoliv přímou otázkou, protože to je to, o čem lidé hlasovali. Já v tom nejsem tradicionalista, proti referendu jsem už z toho důvodu, ne-li pro všechny ostatní problémy, které přináší a o nichž si můžete přečíst kdekoliv, ale musím přiznat, a proto jsem také tehdy pro to hlasoval, bylo to jednomyslné hlasování pro referendum o vstupu do Unie, že o otázce takto srozumitelné a jasné a ve věci takové vážnosti tam šlo o skutečný významný ústup naší suverenity. U takovéto otázky je možno žádat, aby všichni naši občané, aspoň ti, kteří jsou k tomu ochotni, nám vyslovili svůj názor a že tento názor bude podložen a bude vycházet z jasné vnitřní vůle, která víceméně nebude ovlivněna různými konjunkturálními zvraty.

Myslím si, že toto referendum ukázalo, že tomu tak skutečně je. Překvapilo mě, jak málo lidí k němu přišlo, nicméně to bylo dost, ať to měříme jakkoliv, a domnívám se, že to skutečně je odpověď našeho národa na to, zda chceme být součástí EU. To je však veliká výjimka. O tom, že taková věc není obvyklá a normální, svědčí skutečnost, že nikoho ani nenapadlo například žádat referendum pro přijetí Ústavy. Cožpak je Ústava tak málo významný dokument ve srovnání s touto novou smlouvou, že se dá svěřit tak obyčejnému procesu, anebo už vůbec rozdělení Československa. To už se opakuji, to už jsem tady řekl několikrát.

My jsme nemívali tendenci k referendům a referenda u nás se nevžila. Lidé namítnou, že jsou země, kde je tomu jinak. Lidové hlasování bylo běžné ve starých Athénách a i dnes najdeme země, kde to funguje dobře, jako je třeba Švýcarsko. Ty však mají dlouhou, dlouhou tradici v tomto směru. Tam, kde bylo referendum zavedeno dodatečně, se dovídáme, jak špatně funguje. Odtamtud máme příklady všeho, co je na referendu špatné a čeho se já kolem referenda bojím, protože si nemyslím, že naše zkušenost je o tolik jiná než zkušenost zemí kolem nás. A stejné kultury.

Ten základní problém s referendem je, že je velice málo otázek, které jsou tak jasné, že je možné je položit každému, aniž by ten člověk se musel důkladně připravit na odpověď, kterou chce dát. To je také, proč musím samozřejmě souhlasit s drobnými referendy v obcích, kde občané vědí, o čem hlasují, protože to vidí přímo před sebou, ale na celostátní úrovni je takových otázek málo.

Proto vznikla zastupitelská demokracie, proto způsob, jakým se vláda k občanům v naší zemi projevuje, je práce zákonodárných orgánů, a já se domnívám, že naše zákonodárné orgány jsou tu od toho, aby v komplikovaných situacích a v situacích, které nejsou tak jasné, jako byla tamta otázka, kterou jsme dali lidu k hlasování, rozhodovaly s plným vědomím všeho, co to rozhodnutí znamená, tj. jednak můžeme očekávat, že budou vědět věcně, o čem hlasují a také, že si budou moci udělat úsudek na to, jaké další souvislosti to rozhodnutí má, ať už jedním, nebo druhým směrem.

Občané samozřejmě budou chtít postupovat stejně, když budou hlasovat. Ale bohužel zkušenost ukazuje, že pokud se na to nesoustředí velice podrobně, velice často dělají rozhodnutí na základě té informace, kterou mají, tj. na základě konjunkturálních informací, které získají. Je typický příklad jednoho opakovaného referenda v Irsku, kde velice rychle opakované referendum skončilo právě naopak, protože si teprve po hlasování občané uvědomili, že vlastně nehlasovali podle svého zájmu a stalo se to přesně proto, že neměli dost informací.

Co horšího, otevírají se tam vrata k různému zesilování tónu, až k demagogii, kde všelijakým strašením, a opět oběma směry – už dneska slyšíme různá strašení – strašením se ovlivní názor v okamžiku volby.

Zkušenosti vedou také k tomu, a mnozí kolegové a přátelé v cizích zemích, s nimiž jsem o tom mluvil, mi to ze své vlastní země dokladují, co se stává v těchto situacích, je, že občané volí podle zástupného problému, který sami považují za převažující a který si sami promítnou do té otázky, zejména velice často hlasují pro, nebo proti vládě v tom konkrétním okamžiku. Už teď vidíme na způsobu, jakým začínáme mluvit o referendu u nás, začátky jisté potenciální manipulace – kdy přesně to referendum má být, že má být teď nebo jindy, že to ovlivní toto nebo támhleto, to či ono na to bude mít vliv. Jistě, to je právě ten problém. Kdo ví, co dostaneme vlastně za odpověď.

Můj názor je, že jsme byli zvoleni k tomu, abychom dělali takováto rozhodnutí. Je tudíž naší povinností to rozhodnutí udělat. Jestli jsme necítili, že máme k tomu sílu, tak jsme se neměli nechat zvolit, ale není v pořádku, abychom svoji povinnost, to, proč jsme tady, házeli na občany v okamžiku, kdy se nám to zrovna konjunkturálně hodí, protože bychom raději to rozhodnutí sami neudělali. Jak vidím, návrh před námi je návrh na decizní referendum, já jinak nechci jít do detailů, takže v tom případě bychom dělali přesně toto – kdybychom se jenom chtěli zeptat lidí, a já si nemyslím, že je to potřeba, ale případně, tak by ten návrh nebyl na decizní, nýbrž na konzultativní referendum.

Já budu hlasovat samozřejmě proti, to jste jistě, kdo mě znáte, věděli, protože jsem vždycky tady vystupoval proti referendům a doufám, že nedojde k referendu v naší zemi a že nás, ne-li naše svědomí, pak osud donutí k tomu, abychom neutíkali od svých povinností. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Slovo má paní senátorka Helena Rögnerová. Dále jsou přihlášeni senátoři Hadrava, Sefzig a Jiří Zlatuška.

Senátorka Helena Rögnerová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem po celé čtyři roky v Senátu jak členkou Výboru původně pro evropskou integraci, nyní pro evropské záležitosti, tak také členkou Komise pro Ústavu a parlamentní procedury. Proto se plně ztotožňuji se stanoviskem komise i stanovisky výboru evropského, které k dané problematice byly předloženy plénu.

Také jsem se zúčastnila dvou výjezdních zasedání. První bylo k návrhu ústavní smlouvy a přece jenom by bylo lepší, abychom důsledně používali termín ústavní smlouva, protože to skutečně je více smlouva než ústava, tak první výjezdní zasedání bylo k návrhu ústavní smlouvy připravené Konventem a druhé bylo už po přijetí Mezivládní konferencí, to znamená k tomu dokumentu, který není ještě v tištěné podobě, ale který teď je v procesu schvalování v jednotlivých zemích.

Chci říci, že čím více se kdo z vás bude ponořovat do té problematiky, a nechci nikomu sahat do svědomí, jestli všichni jste četli ústavní smlouvu, jestli jste ji četli třeba i několikrát s různými komentáři, tak tím méně bude zřejmé, že to je úplně jednoduchá záležitost a že to je něco, co bychom opravdu mohli s lehkým srdcem předložit každému občanovi, aby se v tom poctivě orientoval a aby s vědomím věci rozhodoval, o jak velký posun kompetencí ve prospěch EU se jedná a jaké nuance máme vzít v potaz.

Na druhou stranu chci říci, že nikdy, ač předchozí předseda Výboru pro evropskou integraci a později evropské záležitosti pan kolega Skalický vyvolával debatu k vlastnímu textu, tak nikdy se ta debata tady neodehrála. My ji nemáme za sebou. A je podle mě velmi nedobrý posun, že diskutujeme o zákonu o referendu a nevěnujeme se, a tím pádem, pokud schválíme zákon o referendu, tak se nebudeme ani muset opravdu podrobně věnovat tady, na našem plénu, jednotlivým ustanovením ústavní smlouvy a vést opravdu velmi tvrdou debatu mezi námi, kdo z nás si myslí, ve kterém paragrafu nebo ve kterém odstavci je pozice naší země nějakým způsobem ohrožována, či nikoliv a jaké pojistky vedou k tomu, abychom se s tím vyrovnali, jak se k tomu staví jiné státy stejné velikosti jako jsme my.

Proto jsem opravdu proti tomuto referendu a přímo chci podat návrh na zamítnutí tohoto návrhu. Řeknu vám ještě další důvody. Minulý týden se sešla naše ústavní komise na pracovní večeři s ústavní komisí Poslanecké sněmovny. Z té volné debaty vyplynulo, že právě názor současných politických reprezentací, jak má vypadat vlastní zákon o referendu, je rozdílný. A může se velmi lehce stát, že my, abychom teď vedli debatu o tom, zda referendum ano, či ne, proč ano a proč ne, a abychom vysvětlili občanům, proč ano, proč ne, tak jim dáme už rovnou odpověď – všichni chtějí referendum, ale výsledně ten zákon nebude přijat a my všichni dostaneme velmi neblahou vizitku před občany, protože zpětně bude velmi obtížně vysvětlitelné, že jsme se prostě na tom zákonu nedohodli, protože politické reprezentace se velmi rozcházejí v těch otázkách, o kterých mluvil již můj předřečník, to znamená, kdy se má konat referendum, jestli má být monotematické nebo obecné, jestli má být konzultativní nebo rozhodovací atd.

Místo, abychom čas, který máme k dispozici, naplnili seriózní debatou o ústavní smlouvě, tak ho budeme věnovat politickým přestřelkám s velmi nejasným, a já se odvažuji říci, opravdu velmi nejistým výsledkem. Proto si myslím, že bychom neměli tuto odpovědnost přenášet na občany, měli bychom se jí zhostit my tady, neměli bychom promarnit ten čas, měli bychom začít co nejdříve tak, jak navrhoval zpravodaj Stodůlka už nad konečným textem a neměli bychom ze svých povinností utíkat.

Ani situace v jiných zemích nám příliš nepomůže. Menší část zemí zřejmě bude mít referendum, větší část zemí referendum mít nebude. Zároveň, pokud jste členy senátních delegací a setkáváte se s jinými delegacemi ze států EU, tak jste určitě byli svědky toho, že se velmi často debata dostává na jediné téma, a to je schvalování ústavní smlouvy. Opakovaně kolegové ze zemí, kde referendum už je zakotveno například v ústavě a jiná možnost není, varují, že to není dobrá cesta. Je to cesta pasti a zároveň všichni unisono tvrdí, že v těchto komplikovaných případech se hlasuje naprosto o něčem jiném.

Prosím pěkně, vezměte na vědomí můj návrh a zamítněte tento návrh referenda a pojďme se seriózně bavit o návrhu ústavní smlouvy. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Takže v závěru jste podala návrh na zamítnutí, ano, protože zprvu jste se vyjádřila méně určitě. Dále promluví senátor Jan Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Pane místopředsedo, dámy a pánové, byla tady položena zásadní otázka panem senátorem Stodůlkou, zda vůbec referendum, zda ano, nebo ne. Já nepředpokládám, že tento návrh, tato iniciativa ze strany ODS je tzv. popík nebo jak to nazývá pan senátor Kubera. Já se domnívám, že je to vážně myšlený návrh a myslím si, že je to návrh, který míří, podle mě, správným směrem, neboť jsou argumenty pro i proti a jsou stejně silné a stejně rozumné.

Pan senátor Outrata mi kdysi říkal, že nejlépe se diktátorům vládlo plebiscitem, kdy si nechávali schvalovat své dekrety a nepochybně je to pravda, protože on má velmi široký historický přehled, ale přesto bych podporoval tento plebiscit. Ona přístupová smlouva nebyl také jednoduchý text, byť se dal smrštit na otázku, zda chceme být součástí EU, nebo nechceme být součástí EU a byla tu i jakási zkušenosti lidí s EU, a přesto lidé odpověděli, dalo by se říci, rozumně. I když některé silné strany vyjadřovaly hodně skepse, že to bude velice problematické pro Českou republiku, i když noviny psaly, co to všechno přinese za oběti a za strašné věci.

Ta zkušenost ukázala, že to nepřineslo a že ten lid nebo občané se rozhodli, dalo by se říci, podle zkušenosti, podle krátkodobé zkušenosti, správně, a byla to složitá otázka. Já si myslím, že je právě na nás politicích, abychom dokázali vysvětlit, a ne demagogicky hovořit o superstátu a schovávat se za termíny, které nemají svoji definici, které jsou pouze emotivní a které vyvolávají pouze ty emoce, neschovávat se za přirovnávání dvou světů, které nelze přirovnat. Slyšel jsem přirovnávání RVHP a EU a takovéto zhůvěřilosti. Jsou to dva rozdílné světy fungující podle rozdílných a zcela jiných pravidel. To je ta demagogie, která se může objevovat právě v ústech nás politiků jenom proto, abychom dosáhli svého cíle.

Ale může tady být přece i solidní vysvětlování toho, o co jde. A přece jenom, ten silný mandát, který referendum dá, ta vlastní volba je pro budoucnost daleko důležitější, a že se jedná o dlouhodobou a zásadní budoucnost České republiky, to je nepochybné. A jak tady říkal pan zpravodaj, že ve volbách a v parlamentních volbách, ve volbách do Poslanecké sněmovny, se budou řešit zásadní a dlouhodobé problémy, anebo se budou prosazovat a budou to volební programy, tak já si myslím, že právě toto je zásadní a dlouhodobý program České republiky anebo dlouhodobý program proti tomu, abychom schválili smlouvu, čili, že to je vnitrostátní, vnitropolitická záležitost par exellence.

Čili já si myslím, že referendum ano, že by mělo být. Dokonce, když bych předjímal s určitou vizí, jak by se k tomu mohl chovat Parlament, tak by mohlo dojít k tomu švejkování, které se tady zažívá, a my bychom se nemuseli dohodnout a z nutnosti, z toho, že my nejsme schopni získat, jestliže by to bylo uznáno jako ústavní zákon, třípětinovou většinu pro nebo proti ústavní smlouvě, tak bychom to stejně museli dát na rozhodnutí lidu.

I s vizí této možné patové situace a s určitým politickým realismem si dovedu představit referendum, ale proč ne referendum, které by se konalo, když se budou konat volby do Poslanecké sněmovny. Důvody bych si vzal spíš z argumentace ODS k jiným zákonům – je to lacinější, mnohem lacinější. Vypůjčil bych si i kritiku pana prezidenta, který říkal, tady v Senátu říkal, že lidé neustále chodí k nějakým volbám, neustále jsou, v uvozovkách, obtěžováni a že bychom to měli sjednotit, že bychom se měli snažit, aby o otázkách rozhodovali, dalo by se říci, v jednom termínu a nepochybně to byla pravda. A i z řad ODS si za to zasloužil určitě potlesk.

Já používám tyto běžné argumenty, které používá ODS, protože si myslím, že jsou správné. Ano, racionalizace, úspora státních prostředků, ta nám musí ležet na srdci a neobtěžovat lidi, aby neustále museli chodit k urnám, protože korespondenční volbu asi neschválíme.

Já se také nedomnívám, jako kolega Pospíšil, že plebiscitem by se zrušila přístupová dohoda, já bych použil jiný výraz, že by se možná potvrdila, možná by se nepotvrdila, ale předem předvídat, že by se zrušila, to si nemyslím

Myslím si tedy, že je to zásadně vnitropolitický problém, vzhledem k pragmatickým důvodům by se mělo referendum konat v souvislosti s volbami. Je to téma, na kterém se mohou doopravdy strany ukázat, jak myslí ten zásadní a dlouhodobý projekt České republiky, mohou poukazovat tady k tomu.

A domnívám se, že občan by nebyl zavalen informacemi, které by nemohl strávit, které by nemohl vyhodnotit a podle kterých by se nemohl rozhodnout, že by vedle témat, která jsou čistě volební, ne takových těch populárních, ale opravdových volebních programů, bylo do volebních programů jednotlivých stran zařazeno právě toto téma, aby strany ukázaly, jakým směrem jde jejich uvažování.

A proto vítám iniciativu Klubu ODS, aby zákon o referendu byl projednán a později schválen a navrhuji, aby v dalších čteních a ve výborech, kterými bude procházet tento zákon, tam byl doplněn právě čas, kdy se toto referendum bude konat. Myslím, že to by bylo pro občany daleko příznivější, protože i čas do voleb je delší, a jak tady říkal pan senátor Julínek, aby byl vytvořen prostor, tak tímto by se vytvořil větší prostor pro vysvětlování ústavní smlouvy.

S těmito připomínkami tedy jsem pro konání referenda.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Slovo má senátor Luděk Sefzig, po něm promluví senátoři Zlatuška a Liška. Pane místopředsedo, nepřejete si využít práva přednosti? Nechcete, děkuji.

Prosím pana senátora Sefziga.

Senátor Luděk Sefzig: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, asi tušíte, že dnešní rozprava nezačíná v bodu nula. Tato rozprava se odehrávala na tom již dvakrát zmíněném výjezdním zasedání a měli jsme dokonce i jednání na této půdě Senátu, kdy jsme schvalovali dokument, který jsem si vzal s sebou a který bude určitě vhodné aspoň v jednom odstavci připomenout.

Úvaha o konání referenda a o způsobu ratifikace ústavní smlouvy je totiž legitimní a je zcela přirozená.

Osobně vycházím ze zakládajícího článku I/1, kdy založení Evropské unie má být legitimováno na jedné straně vůlí občana a na druhé straně vůlí státu. Dokonce při řadě ratifikací v EU je jinak kvantifikovaná většina občanská a většina počtu státu. Nemůžeme tudíž občany přehlédnout a nemůžete se divit straně, která má občana dokonce ve svém názvu, že tuto šanci občanům chce nabídnout, dokonce to dělá způsobem, aniž by si tam stanovovala kvorum, což si myslím, že je velice dobře.

Na tom zasedání proběhla jedna drobnost, o které bych rád zde pohovořil, ještě předtím, než postoupíme – a doufám, že k tomu pak dojde – tento návrh zákona do dalšího čtení.

Upozorňovali jsme totiž na možnost, že i v budoucnu se změnou podmínek podle ústavní smlouvy bude možná znovu vyvolávaná diskuze o tom, zda mají tyto změny být ratifikovány referendem a nebo parlamentní cestou. A našli jsme tam možnou hranici a tou hranicí bylo, že pokud změny budou probíhat podle čl. IV odst. 7 b) po svolání Konventu, bude vhodné požadovat tak, jako to je v tomto případě, další referendum, zatímco podle článku IV/7 není toto referendum zapotřebí, protože by se rozhodovalo o menších změnách, které by schvalovala Mezivládní konference.

To jsou věci, na které bychom si také měli v průběhu diskuze v další době odpovědět.

Tady zazněla některá poměrně silná slova, jako slovo manipulace nebo házení věci na občany. Já jsem si vědom toho, že tento text je velice složitý. Jenom pro vaši ukázku jsem si udělal změny, které nastaly po poslední ratifikaci, kdy jsem si vlepil jednotlivé změny do původního textu, vidíte, že těch papírků je tam přehršel.

Ale domnívám se, že diskuzi o tom, jakým způsobem ratifikovat tuto smlouvu, nemusíme vázat na to, abychom měli text připravený. Ten text bude potom připravený pro občany. Pro nás jistě ten text dostupný je v řadě médií a my si ho umíme sehnat. A teprve potom této doby využijeme k tomu, abychom donutili nebo popohnali naši exekutivu, nemusíme ji jistě nutit, aby všichni občané měli tento text k dispozici v ne takto modifikované formě.

Podpořím myšlenku, aby byl postoupen tento návrh do dalšího čtení. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore. Slovo má senátor Jiří Zlatuška.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. V tomto návrhu zákona o referendu zde zaznělo několikrát odvolávání se na to, jakým způsobem jsme v referendu schválili vstup do EU. Domnívám se, že je velmi podstatné připomenout, k jakému předání pravomoci Parlamentu, výkonu lidem tehdy došlo.

Otázka v referendu se netýkala toho, jestli občané souhlasí s tím, aby Česká republika ratifikovala Smlouvu o přistoupení České republiky k EU, takhle nezněla. Kdyby takto zněla, tak by mohl mít pan kolega Pospíšil pravdu v tom, že toto referendum fixovalo podobu smlouvy v rámci které existuje EU, udělalo z ní pro naše poměry analogii nějaké zmrzlé mumie typu Ötzi, na kterou už si nikdo nemůže sáhnout a vždycky zůstane v té podobě, jak prošla referendem. Ale naopak, ta konkrétní otázka, která byla výsledkem politického kompromisu, byla tehdy: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle Smlouvy o přistoupení členským státem Evropské unie?“ A důraz zde je zjevně na tom, že se Česká republika stává členským státem EU se vší další životností a životaschopností tohoto organizmu se dál vyvíjet.

Domnívám se tedy, že občané tím jasným ANO, které vyslovili v referendu, se nevyslovili pouze k té konkrétní podobě přístupové smlouvy a navazujících smluv, které definovaly Evropskou unii v tu chvíli, ale souhlasili s tím, abychom se stali členy EU se vším všudy, co k tomuto členství patří, včetně dalšího vývoje, dalšího budování EU jako celého systému.

Souhlasím zcela s tím, co zde zaznělo, ať již od kolegy Outraty nebo od kolegyně Rögnerové, že schválení takto zásadních dokumentů je naše zodpovědnost. S tím jsme byli do Parlamentu zvoleni, za to jsme také jako členové Parlamentu placeni.

Zastupitelská demokracie je deliberativní demokracie založená na tom, že neschvalujeme předlohy zákonů na základě estetického pocitu.

Neschvalujeme to s tím, jak na nás právě něco mohlo dojmově zapůsobit před tím, že jsme šli k volebním urnám v nějakém celonárodním happeningu typu referenda, ale máme za povinnost zvážit, a to instrukturovaným způsobem, prací v příslušných výborech, projednáváním, diskutováním věcných částí a nakonec debatou zde na plénu. Až po této rozvaze máme za povinnost zmáčknout to tlačítko ANO, nebo NE, ve kterém je potom obsaženo naše rozhodnutí. Referendum není nástroj, který umožňuje podobnou strukturovanost, není nástroj, který umožňuje vyplnit tuto povinnost, kterou jako zákonodárci máme.

Nesouhlasil bych s některými formulacemi, které zde ve vztahu k referendu padly, které říkaly, že odmítnutím referenda nechceme přenášet odpovědnost na občany. Já se domnívám, že problém toho, jestli chceme, nebo nechceme, aby občan nesl odpovědnost, v této poloze vůbec nestojí. Samozřejmě, že my, jako vykonavatelé mandátu, který jsme od občanů ve volbách získali, neubíráme tuto možnost občanům. Jsme tu proto, abychom výkonem svého mandátu tu odpovědnost, kterou na nás přenášejí občané, dále s rozmyslem vykonávali. Domnívám se, že i v případě našeho rozhodování občané samozřejmě tímto zprostředkováním odpovědnost mají a mají ji právě prostřednictvím toho, že o obsazení Parlamentu rozhodují ve volbách.

Proto nepovažuji ani v nejmenším za korektní oddělovat problém schvalování ústavní smlouvy od standardních voleb. Tak jako každá jiná agenda, která je nám naším zvolením předávána, také tento problém je legitimním problémem, tříbení politických názorů v širším smyslu a je samozřejmě problémem, kterého by si naši voliči měli být vědomi. Samozřejmě i tento aspekt by měl vstupovat do toho, komu dávají svůj hlas ve volbách. Proto pokud bych hypoteticky přijal možnost, že by se skutečně referendum mělo odehrávat, tak si myslím, že jediná logická možnost je, aby se referendum konalo současně s parlamentními volbami. Domnívám se nicméně, že povaha tohoto rozhodnutí, povaha této smlouvy je taková, že jednak neznamená radikální obrat, o tom také konec konců kolegové přede mnou mluvili, ale navíc fakt, že bychom se nyní usnesli na tom, že se bude konat v této otázce referendum, nás zcela vylučuje z toho, abychom diskutovali obsah této ústavní smlouvy. My jsme povinováni se obsahem zabývat, nezabývat se pouze tím, že si odhlasujeme alibisticky, že nás se debata o obsahu netýká, nás se týká pouze debata o formě a tímto bychom se zcela vyloučili z komplexu tohoto rozhodování.

Jak již zde padlo v této debatě, bylo mnoho případů svým způsobem větší důležitosti, které se v referendu nerozhodovaly. Souhlasím s kolegou Outratou, že rozdělení Československa nebo schválení české Ústavy bylo nepochybně takovým případem.

Poslední poznámku bych doplnil obecně k postoji k referendu. Domnívám se, že výkon či vzdání se výkonu zákonodárné moci a její přenesení na lid by bylo velmi vhodné zejména tam, kde má Parlament sám konflikt zájmů. Připadalo by mi jako mnohem případnější svěřit rozhodování v referendu otázku platu senátorů a poslanců nebo otázku přijetí zákona o střetu zájmů. To jsou věci, kde rozhodujeme sami o sobě a tam bych považoval rozhodování lidu, ze kterého se my sami vyjmeme pryč, za legitimní záležitost. Zde v tomto případě bychom pouze utíkali od odpovědnosti, od které utíkat nemůžeme.

Slyšel jsem rozruch v části sálu – neříkal jsem, že bych byl pro referendum i v takovém případě, jaký se jmenoval. Zdůrazňuji, že bych to považoval za případnější, pokud vůbec o rozhodování referendem uvažovat.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, slovo má místopředseda Senátu Jiří Liška, pak promluví senátor Karel Tejnora a jako třetí a zatím poslední je přihlášen senátor Vladimír Schovánek.

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Diskutujeme o velmi vážném tématu jak naložit s návrhem ústavní smlouvy, která výrazným způsobem ovlivní budoucnost Evropy a tím i naší republiky. Můžeme teď hledat a prakticky celou dobu to hledáme, nebo hledáme argumenty pro referendum, případně proti němu. Já se nechci do této diskuze pouštět, protože ty základní argumenty pro a proti zde už několikrát zazněly a myslím si, že bych nic nového neuvedl. Ale zdá se mi jako málo odpovědné, abychom tak vážné téma projednali v podstatě s definitivní platností v tak krátkém čase na dnešním plénu. Pokud nepropustíme návrh zákona do druhého čtení do výboru, tím podle mého názoru jasně řekneme a nebudeme moci v té nejbližší budoucnosti udělat již nic jiného, že Senát referendum o ústavní smlouvě odmítá a bude i nadále odmítat. Neumím si představit, že bychom schválili nebo dali do projednávání třeba vládní návrh za půl roku. To si neumím představit, pokud dnes odmítneme návrh senátního návrhu, resp. Klubu ODS, abychom se tímto problémem zabývali, abychom mohli s tímto materiálem pracovat.

Jsem přesvědčen, že projednávání návrhu ve výborech a následně opět na plénu nám dá všem možnost zabývat se nejen vlastním návrhem zákona, ale tím, o čem se tady mnohokrát mluvilo a po čem se tady mnohokrát volá - i o vlastním obsahu ústavní smlouvy. Nevím, jak bychom našli jiný čas, jiný prostor, abychom se tímto tématem zabývali. Snad jedině v bodě různé. Ta diskuze ve výborech a následně na plénu, ta nám potom umožní definitivně rozhodnout a já teď nechci předjímat, jaký bude výsledek toho rozhodování, ale v každém případě to bude rozhodování s daleko vyšší znalostí této problematiky, než je tomu dnešní den. O tom jsem zcela jasně přesvědčen. A postoupení do druhého čtení bude v tomto případě výrazem naší odpovědnosti a zároveň i našeho odmítnutí unáhlených rozhodnutí. Pokud řekneme ne, bude to unáhlené rozhodnutí s velkými důsledky a následky. Před tím, kolegyně a kolegové, varuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane místopředsedo, teď se slova ujme pan senátor Karel Tejnora.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedající, kolegyně, nechtěl bych dále rozvíjet úvahy, ale víceméně asi čtyři body připomenout. Za prvé jsme horní komorou a každý z nás se asi setkal s výčitkami, kolik nás volilo občanů, kolik jich zhruba zastupujeme. Je to někde mezi 5 – 15 %. Čili ten mandát samozřejmě vychází z volebního zákona, je to náš mandát a jestli přijde k těm volbám opravdu tolik a tolik lidí a hodí tomu kterému senátoru tolik hlasů, je to věc těch lidí, protože zbytek se nevyjadřuje. Nikde ve volbách asi nikdo z nás nemluvil o tom, ano, já budu hlasovat za dva, za čtyři roky pro ústavní smlouvu. Takže to neproběhlo ani volební kampaní.

Čili náš mandát o tomto rozhodovat je opravdu malý a je namístě víceméně deklarovat možnost o tom rozhodovat v celé skupině oprávněných voličů. To je jedna věc. Druhá věc je, pokud se ponoříte do problematiky ústavní smlouvy, zjistíte, že věc není tak jednoduchá, stačí připomenout posun od návrhu Konventu k Římě, kdy opravdu byl zásah během roku a půl celkem značný. Je otázkou, jestli je opravdu ten materiál tak zralý a za dva roky na něj nebude názor opět posunut kamsi a nastane problematika, jak se s tímto vypořádat. To je problém zralosti.

Další věc je, všichni vítáme, že v podstatě EU se rozšíří prakticky na celý kontinent zvaný Evropa s tím, že další země bývalého Sovětského svazu budou mít víceméně vztahy nadstandardní nad zeměmi třetího světa. Včera jsem tu zmínil připomínku, že dost dobře nejde proces rozšiřování a prohlubování do sebe, jednali jsme včera o elektronických komunikacích, v podstatě my nemáme implementované právo stávajícího acquis communautaire a už v podstatě přistupujeme k další normě, kterou prakticky jsme neměli čas na rozdíl od dřívějších členských zemí prodiskutovat. Takže to je další určité nebezpečí a samozřejmě v případě Rumunska, Bulharska, toto bude dále rozkolísáno.

Další podstatnou věcí je, že přináší rozhodování kvalifikovanou většinou dvojí, trojí výpočet, jestli máme 2,7 nebo 1,9 nebo kolik procenta, je to zlomkový náš podíl, ale z tohoto rozhodování vyplývá, že se může stát, že zhruba jedna pětina zemí a obyvatel bude několikrát za sebou ve svých právech popřena a samozřejmě jsou tady opravdu možné tendence na národních politikách vzniku nacionalistických tendencí a odstředivých od EU. Čili je tady problém ve vzduchu, jestli rozšíření a prohloubení zároveň nebude znamenat taky v budoucnu roztržení EU stejně jak starý Řím se rozhodl. Takže nakonec stačí, jak se pereme s Lisabonskou strategií. Její implementace v jejím poločase nedosahuje ještě 80 % členských zemí, čímž vlastně cíl dohonění a předhonění USA v roce 2010 je jaksi více papírový. To jsou všechno důvody, které vedou k zamyšlení, kdy opravdu z toho dělají dokument se závažností a osobně si myslím, že pokud dojde k odkladu, nestane se nic strašného, naopak bude čas, aby i nové země přistupující, důkladně zažily acquis a mohly se připravit na přijetí takového významného dokumentu jako je smlouva ústavní, dejme tomu v budoucnu nazvaná euroústava. Ale z těchto důvodů si myslím, že nechme rozhodnout voliče, anebo pak žádejme daleko větší čas k rozhodnutí Parlamentu. Ale v tomto případě se připojuji k tomu, abychom tento senátní návrh podpořili a umožnili aspoň diskuzi na tomto plénu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane senátore, slovo má Vladimír Schovánek jako poslední přihlášený, pane senátore, prosím.

Senátor Vladimír Schovánek: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Smlouva o evropské ústavě je velmi vážná věc a dotýká se každého občana naší země. Je tedy logické, že by každý občan měl mít možnost se vyjádřit k tomuto materiálu stejně, jako měl možnost se vyjádřit ke vstupu, případně nevstupu do EU. Na první pohled tedy je situace jasná, jednoznačná, ale jsou opravdu obě tyto věci srovnatelné? Já se domnívám, že nikoli. Zatímco při rozhodování o vstupu do EU občan mohl vycházet z informací, které má, a celkem snadno si mohl vyhodnotit očekávané přínosy a očekávané ztráty a podle toho se potom rozhodnout, tak nyní, aby se tento občan mohl skutečně zodpovědně rozhodnout, by musel prostudovat nebo přinejmenším přečíst tento nesmírně složitý a nesmírně dlouhý materiál.

A já se ptám, je zde opravdu v tomto sále někdo, kdo si myslí, že občané budou tento materiál studovat? Samozřejmě, najdou se takoví, ale určitě to nebude nadpoloviční většina našich občanů. A já bych byl rád, kdyby skutečně všichni poslanci a skutečně všichni senátoři tento materiál prostudovali zodpovědně. Věřím, že to tak udělají.

Podle čeho se tedy tento občan bude rozhodovat v případě konání referenda? Já jsem přesvědčen, že se rozhodnou na základě doporučení některého z politiků a předpokládám, že na základě doporučení politika, kterého volili. Jaký tedy bude rozdíl ve výsledku? Jaký bude rozdíl mezi rozhodováním občanů a mezi rozhodováním Parlamentu? Podle mne ta situace dopadne úplně stejně v obou případech. Jediný rozdíl, který vidím, je ten, že konání referenda bude nesmírně nákladné. A já vás prosím, nevynakládejme peníze daňových poplatníků zbytečně. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, slovo má předseda Senátu Přemysl Sobotka.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, kolegyně, kolegové, debata je docela otevřená, chvilkami ale zabíhá k tomu, že se bavíme o smlouvě, o jejím obsahu. Tato smlouva je podepsaná, tato smlouva existuje a o ní už by se neměla vést žádná debata. To je první moje poznámka. Tu debatu jsme měli vést před půl rokem, když naši zástupci Konventu jezdili a v tom složení, jak tam byli, nám někdy předkládali, někdy nepředkládali.

Já teď řeknu, proč referendum a proč ne parlamentní cestu. A otázka tady byla, zda vůbec referendum. Já si myslím, že v daném okamžiku skutečně podle této smlouvy, a teď se nebavme o všech těch smlouvách, které jsou jakoby přílohou z mého pohledu tomu základnímu, jak tato ústava má svoji preambuli a co obsahuje za prvky. Jestliže se mi tam objeví titul prezidenta, samozřejmě kdo říká, že to není prezident, jestliže se tam objeví titul ministr zahraničí, tak v daném okamžiku jsou to jasné prvky, stejně jako název ústava, které patří státu. A v tom případě musí občané naší země rozhodnout, jestli chtějí tuto změnu, nebo ne. V daném okamžiku ztrácíme šanci na to, když budeme mít ministra zahraničí, že si budeme dělat svoji zahraniční politiku. A po jednom projevu myslím, že francouzského ekonoma a politika, který řekl, že by bylo dobré, aby se v Evropě sjednotily také daně, tak já mám strach, že budeme mít též ministra financí, když už máme ministra zahraničí.

Další poznámka - proč referendum předkládáme v této době. Vláda, a mohu vám říct, že tato složka (ukazuje)je monitoringem projevů a kladných stanovisek k referendu od premiéra Grosse, od čelných představitelů lidovců i Unie svobody, takže referendu říkají čelní politici v této zemi ANO. V tomto Senátu se bavíme o tom, jestli ano, nebo ne. Pak se zeptejme, zda čelní představitelé našich stran opravdu říkali své ANO jenom proto, aby ho řekli, v případě, že to mysleli vážně, měli už dávno prostřednictvím vlády připravit tento zákon o referendu a v tuto chvíli bychom nebyli v časové tísni. A právě časová tíseň je důvodem, proč Klub ODS předložil návrh o referendu.

Myslím si, že minimálně bychom měli propustit tento zákon v prvním čtení, aby se ve výborech začalo diskutovat. Tématem je doba šesti měsíců před volbami. Jestliže ho nepustíme do druhého čtení, pak ani o tom už nebudeme diskutovat. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane předsedo. Ptám se, kdo se ještě hlásí do rozpravy? (Nikdo.)Rozpravu končím a ptám se pana navrhovatele Tomáše Julínka, chce-li se vyjádřit k rozpravě? (Ano.)

Pane senátore, prosím.

Senátor Tomáš Julínek: Děkuji, pane předsedo. Kolegyně, kolegové, pokud se budu snažit nějak jednoduše definovat debatu, která tady proběhla, pak se v některých příspěvcích, podle mého názoru, odchýlila od institutu prvního čtení.

Myslím si, že první čtení má sloužit především k tomu, aby pouze analyzovalo, zda návrh nemá závažné vady, pak má k tomu institut vrátit návrh předkladatelům k přepracování, anebo zda podání tohoto návrhu zákona nemá úplně základní rozpory, to znamená například nemá příslušné zmocnění, má naprosto zásadní vady a určité neslučitelnosti.

Vzpomínám si na debatu při novele jednacího řádu, takže nesouhlasím zcela se zpravodajem, jak první čtení interpretoval, nicméně správně uvedl dilema, které patří do debaty v rámci prvního čtení, a to je dilema, zda článek 10a, odst. 2 je správně využit pro podání návrhu zákona o referendu, tzn., zda se opravdu jedná o něco mimořádného, co má charakter významu, který je uveden v tomto příslušném článku a odstavci.

Myslím, že jsem ve své předkladatelské zprávě dostatečně zdůvodnil, že tento důvod je výsostně mimořádný, protože, budu opakovat, jedná se buď o ztrátu určité svrchovanosti našeho státu, nebo o ztrátu určitých možností využívat svůj nejvyšší zákon. Myslím si proto, že jsme splnili podmínky k tomu, aby zákon mohl být postoupen do druhého čtení, a potom by příspěvky toho typu jako příspěvek kolegy Tejnory spíše patřily do obecné rozpravy o tomto zákonu nebo do výborů Senátu, kam samozřejmě také velmi intenzivní debata patří včetně všech těch dilemat, která už tady byla naznačena.

Co se týče možností informovat občany, potom diskutující vystupovali rozporuplně. Někteří říkali, že by se referendum mělo konat zároveň s volbami, což naopak přispěje k informovanosti, jiní zase říkali, že by to nebylo dobré, protože by se témata smíchala. Někteří říkali, že potom vůbec nedojde ke správnému informování občanů, protože se to ztratí z parlamentní půdy.

Myslím si, že právě tento návrh to dostává na parlamentní půdu a že právě zahajuje diskuzi o tomto návrhu, to znamená vytváří nepochybně tlak na to, aby všichni zákonodárci ústavu dočetli, pokud ji mají rozečtenou, a aby se i občané o této ústavě něco dověděli. A přesně takový záměr je záměrem předkladatelů, protože z časových i procedurálních hledisek je opravdu nejvyšší čas. Proto jsem si dovolil požádat i o zkrácení lhůty tak, abychom mohli tuto problematiku dostat již na březnovou schůzi Senátu a všechny instituty v rámci našeho návrhu mohly být technicky proveditelné.

Dovolte, abych ještě znovu zdůraznil, že je to seriózní návrh, který opravdu směřuje k tomu, aby občané měli možnost se věci dozvědět, že otázka určitě není složitá a že všichni určitě věříme, že občané nejsou hlupáci a že existuje i možnost tak šílený text, který je v této ústavě vysvětlit občanům, protože z něj lze vypíchnout jasná ustanovení nebo části, které se týkají právě ztráty svrchovanosti České republiky. Děkuji za podporu.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane navrhovateli. Pane zpravodaji pro první čtení, prosím vás, abyste se i vy vyjádřil k proběhlé rozpravě, pokud si to přejete. (Ano.)Děkuji.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, velmi mě svrbí jazyk, abych komentoval jednotlivá vystoupení, ale neudělám to, protože se domnívám, že to mně nepřísluší. Snad jenom na jednu věc bych chtěl odpovědět panu místopředsedovi Liškovi.

On ve svém příspěvku sdělil, že přece nemůžeme debatovat o ústavní smlouvě za předpokladu, že odmítneme tento návrh zákona. Navázal bych na své sdělení ze zpravodajské zprávy, kde jsem řekl, že by bylo dobré, kdyby vláda poslala do obou komor Parlamentu podepsaný text ústavní smlouvy. Proto, abychom ho mohli dát také k posouzení jeho ústavnosti Ústavnímu soudu, protože to nyní nemůžeme, neboť oficiálně nám to nebylo dáno. A právě nad tímto textem by se mohla vést debata o tom, zdali je dobrý, nebo špatný, zdali je přínosný pro Českou republiku, nebo naopak ji žene do záhuby. To by bylo řešení, které navrhuji, ale víte, jaký je náš vztah k vládě, takže si netroufám vznést návrh na usnesení Senátu, který vyzývá vládu, aby nám zaslala smlouvu o Evropské ústavě. To si skutečně netroufám.

Vrátím se k meritu věci, k projednání ústavního zákona. Máme zde návrh usnesení Senátu, který si vám dovolím přečíst.

Usnesení Senátu ze třetí schůze dne 28. ledna 2005 k návrhu senátního návrhu ústavního zákona senátorů Tomáše Julínka, Jiřího Lišky, Jaroslava Mitlenera a dalších o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou zakládající Ústavu pro Evropu, podepsanou v Římě dne 29. října 2004 včetně protokolů k ní připojených a jejich příloh, senátní tisk č. 13:

Senát přikazuje návrh senátního návrhu ústavního zákona k projednání Ústavně-právnímu výboru jako výboru garančnímu a dále Výboru pro záležitosti EU. Žádá Stálou komisi Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, aby tento návrh senátního návrhu ústavního zákona projednala a se svým stanoviskem seznámila senátory, zkracuje lhůtu pro projednání tohoto návrhu senátního návrhu ústavního zákona ve výborech na třicet dnů.

Vzhledem k tomu, že zde zazněl požadavek na zamítnutí tohoto návrhu zákona, je třeba o tomto návrhu hlasovat jako o prvním. Podle jednacího řádu Senátu § 128 pokud padne v rozpravě návrh na zamítnutí, měl by být hlasován jako první. Jako druhé hlasování, pokud toto hlasování nebude úspěšné, by měly být hlasovány první dva body návrhu usnesení Senátu, tj. přikázání výboru a požádání Stálé komise Senátu pro Ústavu.

A jako třetí hlasování bych chtěl, aby bylo to hlasování, zda zkracuje lhůtu pro projednání tohoto návrhu na 30 dnů. Pane předsedající, umožněte senátorům vyslovit se k tomuto mému návrhu.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Ano, děkuji vám, pane zpravodaji. Splnil jste perfektně svoji roli. Je před námi troje hlasování a také já se domnívám, že takto rozdělená a v tomto pořadí. Takže po znělce budeme hlasovat o návrhu posuzovaný návrh zákona zamítnout.

Konstatuji, že v sále je přítomno 70 senátorek, resp. senátorů a znamená to, že kvorum je 36. V průběhu rozpravy byl podán návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Návrh na zamítnutí byl zamítnut. Bylo to hlasování pořadové číslo 50. Ze 70 přítomných, tedy při kvoru 36, 19 hlasů bylo pro zamítnutí, 40 hlasů bylo proti.

Teď budeme hlasovat o návrhu, původně Organizačního výboru, totiž aby byl návrh senátního zákona přikázán k projednání Ústavně-právnímu výboru jako výboru garančnímu a Výboru pro záležitosti EU, zároveň se žádostí adresovanou Stálé komisi Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, aby projednala návrh senátního návrhu zákona a se svým stanoviskem seznámila senátory.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Tento návrh byl schválen– 70 přítomných, kvorum 36, 54 hlasů pro, 1 hlas proti.

Konečně byl předložen návrh navrhovatelem senátorem Julínkem, který znamená, že Senát zkracuje lhůtu pro projednání tohoto návrhu senátního návrhu ústavního zákona ve výborech o 30 dnů.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo nesouhlasí s tímto návrhem, kdo je proti, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Návrh na zkrácení lhůty byl schválen– 70 přítomných, 36 kvorum, 42 hlasů pro, 20 hlasů proti.

Tím projednávání, tedy první čtení návrhu senátního návrhu ústavního zákona skončilo. Děkuji navrhovatelům, speciálně panu senátorovi Julínkovi, zpravodaji a budeme pokračovat v jednání.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Dámy a pánové, budeme pokračovat. S procedurálním návrhem se hlásí kolega Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Dámy a pánové, já vás nechci zdržovat a právě chci urychlit schůzi. Víte, že tisky č. 232 a 233 už se projednávají delší dobu a odročovali jsme to, je hodina, kdy by nebylo nic proti tomu a tyto tisky vydrží, kdybyste schválili tento procedurální návrh a odročili tyto dva tisky na jednání příští schůze. Myslím si, že by to urychlilo naše jednání a že tyto tisky bychom projednali v lepší kondici příště. (Potlesk v sále.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Padl procedurální návrh na vyřazení…

Senátor Jan Hadrava: Precizuji – na vyřazení a zařazení na příští schůzi.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Ano. Procedurální návrh na vyřazení bodů 19 a 20 doplněného programu, tj. senátního tisku č. 232 a 233. Dám o tomto návrhu hlasovat. Souhlasíte doufám, že budeme hlasovat o obou návrzích zároveň. Ano. Svolám kolegy.

Budeme hlasovat o procedurálním návrhu na vyřazení bodů 19 a 20, senátních tisků č. 232 a 233 z pořadu jednání.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 53 se z 67 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 33, proti bylo 14. Návrh nebyl přijat, takže přistoupíme k projednání bodu 19, tj.

Návrhu senátního návrhu ústavního zákona senátorů Jana Hadravy a dalších, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.

Návrh senátního návrhu zákona jsme projednávali na 17. schůzi Senátu a přijali jsme usnesení, kterým jsme odročili projednávání do 31. srpna 2004.

Prosím o klid. Projednávání tohoto tisku se bude řídit zněním jednacího řádu před novelou. V úvodu dávám slovo zástupci navrhovatelů senátorovi Janu Hadravovi.

Senátor Jan Hadrava: Pane předsedající, dámy a pánové, promiňte mi, že budu trochu zdlouhavý, neboť zdlouhavá je i historie tohoto tisku, takže vás zdržím trochu déle, než možná bude únosné, ale nedá se nic dělat. Musím tak činit, protože jsou tady noví senátoři a ty je třeba seznámit s historií tohoto tisku, informovat je řádně tak, aby pochopili celou problematiku těchto dvou souvisejících tisků, protože – za prvé – je nutné konstatovat – a doufám a pevně věřím, že v případě, že bychom přesáhli 19. hodinu, tak se najde ten odvážlivec, který řekne, abychom mohli pokračovat v jednání o tomto tisku, abychom doopravdy, když už jsme se rozhodli, že to neodročíme na další jednání schůze, tak abychom ho doopravdy dotáhli už do konce, tak se znovu omlouvám za určitý delší projev a samozřejmě ho doplním v obecné rozpravě, tento úvod, který jsem v podstatě ještě nezačal, takže se i omlouvám za to zdlouhavé vysvětlení, kterým vysvětluji, proč budu mluvit dlouze.

Senátní návrhy tohoto návrhu zákona, které se týkají imunity, se za prvé, a to je důležité zdůraznit, projednávají podle ještě starého, v tuto chvíli už neplatného, jednacího řádu a nejedná se tedy o tzv. první čtení. Já bych poprosil pana předsedajícího, jestli by mi nezjednal klid v auditoriu.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Prosím o klid. Tady už je to skoro jako ve Sněmovně, pánové.

Senátor Jan Hadrava: Děkuji. Nechci vás trápit, ale bohužel musím to vysvětlit. Čili jednáme podle už neplatného jednacího řádu, protože tyto tisky přišly jako návrh v době jeho platnosti.

O co se jedná? Je to velice jednoduché, ale přesto to má svoji historii, kterou se pokusím vysvětlit. Dlouhodobě byla kritizována mnohost, velikost, rozsah poslanecké a senátorské imunity a všichni napříč politickým spektrem se shodovali v tom, že s tím musíme něco dělat. Bohužel názory na to, co s tím máme dělat a jaké prvky, jaké segmenty z toho rozsahu imunity máme vyřadit, jak ji máme redukovat, se různily. Proto předkladatelé došli k názoru, že se pokusí o určitý průsečík, že se pokusí o to nejkritizovanější, o to nejviditelnější, o to nejjednodušší, které bychom z tohoto prvku vyřadili a že to jsou dvě věci, které dráždí veřejnost a které do určité míry už jsou nepotřebné.

Za prvé je to přestupková imunita. Víte, že v tuto chvíli platí to, že poslanec nebo senátor se může rozhodnout o tom, zdali v případě spáchání přestupku – a to nejenom přestupku, který je běžný, který známe a se kterým se stýkáme, to je především dopravní přestupek, ale jsou to i další přestupky – proti správnímu řádu, proti stavebnímu zákonu, proti jiným zákonům, které jsou kvalifikovány jako přestupky a senátor nebo poslanec si může zvolit svého soudce, v podstatě. Může se, na rozdíl od jiných občanů, rozhodnout, zdali jeho soudcem bude mandátový a imunitní výbor příslušné komory, nebo zdali jeho soudcem bude příslušná přestupková komise nebo další orgány, které se přestupky zabývají.

Toto je do určité míry z praktického hlediska velice zajímavé, protože jako předseda Mandátového a imunitního výboru po schválení této novely jsem v minulém období zjistil, že ubylo přestupků, neboť svého soudce si senátoři volí a pravděpodobně v Poslanecké sněmovně tomu bylo rovněž tak, si volí ne Mandátový a imunitní výbor, ale příslušnou přestupkovou komisi, příslušný orgán v místě, kde přestupek spáchali nebo v místě svého bydliště.

To by nebylo nic proti ničemu, ale je to jenom to praktické hledisko. Z toho hlediska legislativního bychom neměli mít privilegium v tom, že si svého soudce určíme a vzhledem k tomu, že už se tak i v praxi děje, tak tento segment v imunitě poslanců a senátorů, se domnívám a předkladatelé spolu se mnou, že by tam už neměl být, že je zbytný, že je to věc, která spíše dráždí, než by měla nějaký praktický dopad.

Já vím, že v minulých jednáních, a to je právě pro nové kolegy, tady padaly katastrofické vize, vize o tom, jak exekutiva neustále kontroluje zákonodárce tak, aby jim znemožnila jejich rozhodování, aby jim znemožnila jednat v souladu se svým svědomím a řekněme zúčastňovat se i zasedání. Byly tady uváděny příklady, jako že mně každý den budou dělat technickou prohlídku auta, co si vzpomínám, a znemožňovat mi, abych se dostavil na jednání komory.

Je třeba říci, že tomu tak nemůže být. Víte, že nikdo nemůže být, ani z normálních občanů, ne tedy z funkcionářů, jak jsme definováni v jiném zákoně, nemůže být kvůli přestupku zadržen. Čili ta svoboda pohybu je tady zjevná, je tady jasná a my nemusíme mít strach, že by funkce Parlamentu, funkce Senátu mohla být tímto způsobem ohrožena. Čili to je jedna záležitost. Nikdo by neměl být odebrán svému soudci. Čili tam ta rovnost před zákonem je zcela patrná.

Ono jde i v jiných případech v podstatě o rovnost před zákonem. Zákonodárce, a už mnohdy o tom bylo mluveno, je v určitém specifickém postavení a tradičně parlamenty jsou chráněny proti zásahu výkonné moci tak, aby v té dělbě mocí nemohl být parlament ovlivňován prostředky, které by byly silové, které by byly násilné. Ale ta míra toho, jak má být tato funkce plněna, je různá – země od země se to liší. Je to dáno jednak tradicí a bohužel u nás i tato tradice byla přerušena, a je to i dáno vývojem společnosti a vývojem demokracie v té společnosti, protože demokracie není jednotná, dalo by se říci, a vychází z kulturních tradic té které země, aplikuje se, dalo by se říci, různě.

Ovšem země, které to mají řešeny v rámci EU, především hledí na to, aby tato privilegia nebyla přílišná a aby v podstatě nezrovnoprávňovala občany vůči jejich zastupitelům. Řeší se to mnohde tak, že imunita je pouze ve chvíli, kdy zasedá parlament, že mimo zasedání parlamentu jsou poslanci a senátoři zcela rovni občanům.

Řeší se to i tak – a to už docházím k dalšímu prvku naší změny, a to je změna doživotní imunity, tak zvané doživotní imunity – kdy po skončení funkčního období už není poslanec nebo senátor, které Senát nebo Poslanecká sněmovna nevydaly, tak nemá toto privilegium, je normálně stíhán nebo souzen jako jiný občan státu.

To je druhá věc, kterou tento návrh ruší. A ruší ji myslím velice správně, protože do určité míry nestíhatelnost do konce života neumožňuje poslanci nebo senátorovi, který byl z něčeho obviněn, nikdy se obhájit. Vždy tam zůstane ten otazník, protože obhájení se, právo na trest nebo na zproštění viny má každý občan. A já v tom vidím do určité míry paradox, že senátor nebo poslanec do konce svého života už nikdy nemůže říci veřejnosti, a to může říci jenom rozhodnutím soudu, že byl v této trestní věci nevinen.

Je to jistě otázka složitá, ale jak jsem hovořil na začátku, že skrze politické spektrum byly tyto dvě věci nejvíce kritizovány a byla na nich shoda, tak se domnívám, že je to problém, který byl měl být řešen.

Ano, neřešíme tam další věci. Jednou z věcí, která je také velice důležitá, je věc ztráty mandátu. Ano, i kdyby byl poslanec nebo senátor pravomocně odsouzen a dokonce vykonával trest, byl ve výkonu trestu, jak se říká, tak neztrácí mandát.

Ale to, co dneska chci navrhnout, to znamená, aby to bylo dáno zpět k projednání výborům, a řeknu proč zpět k projednání výborům, tak se vlastně naskýtá možnost senátorům, zrovna tak, jako jsme nyní diskutovali o referendu, tak se přece v projednání ve výborech naskýtá možnost tyto věci upřesnit, tyto věci doplnit tak, aby se našla všeobecná shoda, aspoň u těch, kteří se domnívají, že by se s imunitou poslanců a senátorů mělo něco dělat.

A proč zpátky do výborů? Zpátky do výborů proto, že tento návrh zákona dlouho ležel v projednávání, a to proto, že v Poslanecké sněmovně vznikla Komise pro Ústavu, jakýsi protějšek Komise pro Ústavu Senátu. A v určitém období byli optimisté, a Senát byl v tomto případě optimisticky naladěn, že tyto dvě komise, čili Poslanecká sněmovna a Senát najdou shodu pro širší, větší změnu Ústavy a že v rámci této shody bude jednáno i o imunitě.

Byly tam samozřejmě termíny, pesimisté, mezi které jsem patřil, tvrdili, že oproti naší Komisi pro Ústavu, tak Komise pro Ústavu Poslanecké sněmovny nebude do té míry pracovat tak, aby došlo k nějaké shodě, což se potvrdilo. A proto jsme to odročili. A výbory s tímto poukazem to meritorně nikdy neprojednaly, nikdy se nezabývaly řekněme obsahem, ale pouze odkazovaly k tomu, že to bude ve společném návrhu těchto dvou komisí. Proto se to odročilo a proto se to dostalo až sem.

Další věcí je, proč to projednáváme ve dvou tiscích. To je také pro senátory, kteří tady nebyli, důležité sdělení, protože se jedná o jednu věc. Ale na jedné straně máme změnu ústavního zákona a na druhé straně máme změnu jednacího řádu Senátu. A vzhledem k tomu, že je tam jiné kvorum, tak je to nutné projednávat ve dvou návrzích.

Dámy a pánové, mohl bych argumentovat ještě dalšími argumenty, které myslím mnozí z vás sdílejí. A možná, kdyby jednali právě podle svědomí a ne podle stranické discipliny, která se tady stává zvykem, tak by je podpořili.

Domnívám se, zrovna tak, jako u referenda, že bychom měli nechat projít tento návrh zákona zpět do výborů, kde s nimi můžeme dále pracovat, a rozhodnout o tom až po vyjádření výborů a ne s tím poukazem, že se počká na komisi.

Další upřesním v obecné rozpravě nebo v závěrečném slově. Zatím děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů

Návrhem senátního návrhu ústavního zákona se zabýval Mandátový a imunitní výbor. Výbor přijal usnesení, které jste obdrželi jako senátní tisk č. 232/4. Zpravodajkou určil paní senátorku Soňu Paukrtovou.

Dále byl senátní návrh ústavního zákona přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor nepřijal žádné usnesení. Záznam z jednání vám byl rozdán jako senátní tisk č. 232/3. Zpravodajem určil pana senátora Jiřího Zlatušku.

O stanovisko k tomuto návrhu senátního návrhu ústavního zákona byla požádána Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Komise přijala usnesení společné pro tisky č. 232 a 233 a bylo rozdáno jako senátní tisk č. 232/2. Zpravodajem komise byl určen pan senátor Jiří Stodůlka.

Garančním výborem pro tento návrh senátního návrhu ústavního zákona je Ústavně-právní výbor. Tento výbor přijal usnesení, které jste obdrželi jako senátní tisk č. 232/1. Zpravodajem určil pana senátora Jaromíra Volného, kterému dávám slovo.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, moje zpráva bude krátká. Ústavně-právní výbor tehdy, když tu věc projednával, tak přijal to, čemu se právně říká nepravé meritorní rozhodnutí, to znamená, doporučil Senátu odročit projednávání tohoto návrhu zákona.

A nyní tedy k projednávání přistupujeme po tomto odročení.

Ještě bych doplnil, že ke stejnému závěru dospěl i Mandátový a imunitní výbor i Komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. A jediným výborem, který se věcí tehdy zabýval meritorně, avšak nepřijal žádné rozhodnutí, neboť žádný závěr nezískal potřebnou většinu, byl Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. O tom vás ostatně budou pravděpodobně informovat i zpravodajové zmíněných výborů a Komise pro Ústavu a parlamentní procedury.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane kolego. Posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů, sledujte rozpravu a zaznamenávejte případné další návrhy, abyste k nim mohl po skončení rozpravy zaujmout stanovisko a doporučit, případně nedoporučit je ke schválení.

Dále uděluji slovo zpravodaji Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury panu senátorovi Jiřímu Stodůlkovi.

Senátor Jiří Stodůlka:Vážené dámy, vážení pánové, rovněž bych mohl jako pan předkladatel vás zahrnout množstvím údajů, co se na navrhovaném zákonu komisi nelíbí. Je to ovšem záležitost, kterou bych dnes v pátek pozdě odpoledne zde nerad přednášel. Mám ten pocit, že právě projednání ve výborech, kde budou zřejmě podány pozměňovací návrhy, které to uvedou do podoby, která by odpovídala názorům či pohledům senátorů v té či oné komisi nebo ve výboru, mám ten pocit, že to je lepší cesta. Proto se velmi přimlouvám za to, aby tyto tisky oba dva č. 232 i 233 byly postoupeny do výborů k meritornímu projednání, které k nim zaujmou jakékoli stanovisko, ať už jsou to pozměňovací návrhy či je přijmou beze změn, takže to je můj názor a vlastně i názor Stálé komise Senátu pro Ústavu a to je také úkol, který jsem já z komise měl vůči plénu Senátu. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane senátore. Zpravodajskou zprávu Mandátového a imunitního výboru přednesl jako společnou senátor Volný, takže jako poslední uděluji slovo zpravodaji Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice panu senátoru Jiřímu Zlatuškovi.

Senátor Jiří Zlatuška: Pane předsedající, dámy a pánové. Náš výbor tento tisk projednal na své 20. schůzi 4. února 2004. Byla k němu vedena dlouhá debata, nakonec byl podán jeden jediný návrh schválit tento návrh zákona. Pro tento návrh schválit se vyslovili tři členové výboru, dva hlasovali proti a tři se zdrželi hlasování. Čili to je vše, s čím mohu jako s výsledkem jednání výboru seznámit plénum.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane senátore. Otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí jako první senátor Jaromír Štětina, připraví se senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaromír Štětina: Pane místopředsedo, dámy a pánové, shodou okolností koncem minulého týdne mě v kanceláři navštívili zástupci Akademického senátu Univerzity Karlovy v Praze a zástupci Akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a přišli s jedním tématem. Přišli, posadili se, já jim uvařil kafe a oni říkali. Pane Štětina, ta politická kultura v naší zemi vypadá vniveč, lidi toho mají dost. My se nemůžeme koukat na to, jak se politici mezi sebou handrkují, jak si rozdělují prebendy a jak pro lidi nic nedělají. Já cituji ty studenty, dámy a pánové. A potom řekli – víte co, my bychom mohli začít něco dělat sami. My navrhujeme, pane Štětina, že budeme dělat u nás na fakultách takové demonstrace proti nemravné imunitě, kterou si poslanci odhlasovali. Přijďte, podpořte nás.

Já jsem jim říkal, chlapci, ono to není tak jednoduché, já se vám to pokusím vysvětlit. Pak jsme to zamluvili a já se teď pokusím si představit, že ti mladí kluci tady přede mnou sedí a já se pokusím jim to vysvětlit. Oni všichni by mohli být moji vnuci. Jsou to chápající, chytří a přemýšlející studenti. Já bych jim řekl asi toto: Podívejte se kluci, je imunita trestně-právní a imunita přestupková. Ani ta jedna imunita není tak jednoduchá, abychom ji prostě smázli ze stolu. Vysvětlím vám to na příkladu té trestněprávní. Máte pravdu v tom, že politická kultura u nás upadá. Dnes je zcela běžné, že se v politické kultuře používají sofistikované diskreditační kampaně. Ty ale agentury za peníze a za velké peníze připravují tzv. negativní promotion. Vymýšlejí se pomluvy na politické protivníky. Víte, kluci, řekl bych jim, to je první krok k tomu, aby se začaly konstruovat procesy a nikdo nebude mít z nás politickou záruku, že jeho politický protivník nevyvodí s pomocí právě té agentury briár, dokonalý trestně-právní příklad. Například vám dokáži, že jste před dvěma měsíci zabili v šest hodin svou babičku a nebude mít proti tomu žádnou obranu. A proto, kluci, je potřeba o té imunitě uvažovat. Ale máte pravdu, řekl bych jim. Je nemravné, aby ta imunita byla až do konce života. Především si uvědomte, co to ta imunita je. Vy, stejně jako spousta lidí, včetně mojí manželky a včetně mého syna se domnívá, že poslanec je zbaven do konce života trestnosti vůbec, že když spáchá trestný čin deset let poté, co vyjde z Parlamentu, že nemůže být souzen. To není pravda. Ta imunita se musí týkat těch kauz, které nastaly v době, kdy ten poslanec měl ten mandát. To si, prosím vás, mládenci uvědomte nejdřív. Ale když už o tom mluvíme, tak se srovnejme s jinými politickými činiteli, u nás, v naší zemi, kde je mnohem více než je nás senátorů, než je poslanců, a to jsou členové zastupitelstev, to jsou starostové, kteří jsou – nevím kolik – ale je jich mnoho desítek, ti žádnou imunitu nemají a ti podstupují tu těžkost toho volebního boje nekalého mnohem víc než pociťujeme my. A z tohoto důvodu já vám mládenci říkám, až se bude hlasovat, já budu proti této životní imunitě, protože se nechci povyšovat nad ty dříče, kteří dělají politiku ve městečkách, na vesnicích a v obcích.

A ta přestupková? Víte, já se někdy bojím, že když jsem příslušníkem menšinové strany, že mě policajti budou zastavovat častěji, že budu mít propíchané pneumatiky a policie to nebude vyšetřovat, protože policie třeba je pod přímým řízením – je-li to městská – toho a toho starosty, který je mým politickým protivníkem. Ale přesto říkám vám, mládenci, jsem pro to, aby se přestupková imunita zrušila úplně. Já jsem ji nikdy v životě nepotřeboval, ale když prostě provedu malér, tak tu pokutu zaplatím. Jestli jsou tedy argumenty u nás ve Sněmovně, že nepřijedu včas na zasedání, že mě policajt bude otravovat, tak si přivstanu dřív nebo to vezmu oklikou a vezmu si tam dvouhodinovou rezervu. Řeknu jim tedy, jsem proti doživotní imunitě a chtěl bych, aby přestupková imunita neexistovala. To vám říkám, mládenci. A dá se to udělat, poněvadž kolegové senátoři u nás už takový návrh připravili a já, vy, kluci z té Univerzity Karlovy, si buďte jistí, pro ten návrh budu hlasovat. Děkuji vám, dámy a pánové.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Další se přihlásil kolega Jaroslav Kubera, připraví se Petr Fejfar.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedající, kolegové a kolegyně. Budu velmi stručný. Pan kolega Štětina řekl leccos, ale nevyvrátil to, co je podstatné – ještě možná situaci pro ty, kteří nejsou právně zběhlý zamotal. Já to tedy řeknu jasně, česky. Byl jsem velmi rozhořčen z toho, že veřejnoprávní média asi před dvěma týdny, všechny noviny neustále hovořily o tom, jak si poslanci a senátoři schválili a schvalují a drží doživotní imunitu.

Znovu a jasně česky opakuji, žádná doživotní imunita neexistuje, poslanci a senátoři jsou chráněni pouze po dobu výkonu svého mandátu, přestože veřejné mínění je převážně toho mínění, že oni i po skončení mandátu mohou páchat trestné činy a nebudou za to trestně postiženi. To jenom, aby bylo jasno. My jsme tady svého času vydali dva naše kolegy, jednoho bývalého, jednoho současného a věřili jsme tomu, že je vydáváme s dobrým svědomím, aby se mohli obhájit. Ale stalo se to, že nejen neměli možnost se obhájit, od té doby se věci neposunuly vůbec nikam, pouze tam, že když se konají nějaké volby nebo je jiná příležitost, tak se najednou objeví v místním tisku, že najednou dostala policie další důkazy z Kypru či odkud.

Takže já jsem v tomto velmi skeptický, pokud jde o přestupky, tam je situace zcela jasná, ten senátor nebo poslanec, který se rozhodne pro tu volbu, že nezaplatí na místě pokutu a nechá věc dojít až k imunitnímu výboru, je si velmi dobře vědom, že pokuta od imunitního výboru bude řádově vyšší než pokuta od policie. Takže ani tam není žádný problém. Proto navrhuji zamítnout tisky č. 232 a 233. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji pane senátore. Teď promluví senátor Petr Fejfar, připraví se Jiří Pospíšil.

Senátor Petr Fejfar: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, já tady nechci snášet jednotlivé argumenty na misky vah, já chci podpořit návrh jak zástupce předkladatelů, tak pana kolegy Stodůlky na to, abychom přece jenom tyto dva tisky postoupili zpátky výborům. A tím hlavním, o co bych chtěl požádat, nevím, jestli to je možné podle jednacího řádu, je to, aby byly tyto tisky postoupeny všem výborům Senátu, protože například Výbor pro územní rozvoj a životní prostředí ten tisk neprojednával a dříve bylo v Senátu nepsané pravidlo, že návrhy senátní, které vznikly v Senátu, tak projednávaly všechny výbory a mně se trošku jeví, že někteří by byli v té plodné diskuzi potom ve výborech kráceni, a proto bych navrhoval toto jako pozměňovací návrh k usnesení, které bude předloženo zástupcem předkladatelů. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji pane senátore. K této věci můžeme vracet jen výborům, které je měly, ale samozřejmě kterýkoli výbor o nich může jednat spontánně. Dále se do obecné rozpravy hlásí kolega Jiří Pospíšil a připraví se kolega Jan Hadrava.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedající, dámy a pánové, já asi budu mluvit z vlastní zkušenosti, v roce 1990, 30. ledna jsem nastoupil do prvního Parlamentu tehdy jako kooptovaný člověk. Imunita je dlouhodobý, taky zástupný problém. Vzniklo jakési mínění, že čím více se budou politici zbavovat ochrany, tím více je budou mít lidi mít rádi, přestanou na ně útočit a že budou jako jeden každý z nich a budou si rozumět. Není tomu tak. V té době právě byla imunita podstatně větší. Dokonce imunitu musíme rozdělit na tři věci.

Věci, kde jsme doopravdy imunní, věci, kde podléháme schválení k vydání a věci, kde imunní nejsme. Takže když jsem byl federálním poslancem, tak imunita co se týče projevů a činů spáchaných ve Sněmovně byla stejná. A nemůže být člověk trestně stíhán a nemůže to ani posuzovat žádný, nemůže být za ně ani vydán. To se nemění. Je to dobře, to snad musí zůstat, to si uvědomuje každý. Tím se chrání ne jednotlivý poslanec, tím se chrání Sněmovna nebo komora a tím se chrání demokracie.

Pak je imunita druhá, a to je v těch trestně-právních věcech, kde policie nemůže pokračovat dál, je to přesně vymezeno, nemůže toho člověka zadržet, nemůže proti němu vést vyšetřování a nemůže ho stíhat bez souhlasu příslušné komory. Tam už člověk tak moc chráněný není. Za celou dobu, co jsem v různých parlamentech, tak myslím, že bylo tak pět, šest lidí, kde bylo odmítnuto trestní stíhání. Jeden z těch případů byl náš kolega Václav Benda, jestli si pamatujete, další byl myslím ministr Kočárník a ten dokonce i dodatečně už nebyl sice poslancem, ale šlo o věci, kterých se měl údajně dopustit v době, kdy byl.

Třetí věc je tzv. přestupková imunita. Žádnou přestupkovou imunitu dnes nemáme. Přestupkovou imunitu jsme měli ve Federálním shromáždění. Ta spočívala v tom, že když jste se dopustili dopravního přestupku, přišel policista, ukázali jste mu průkaz, on řekl děkuji, na shledanou, pokračujte. To byla přestupková imunita. Ta byla zrušena ještě za toho Federálního shromáždění. Od té doby to není přestupková imunita, od té doby je to posun v tom, kdo vykonává tu kárnou pravomoc, nebo kdo vykonává to stíhání. Pokud já vím, tak poslední úprava vedla k tomu, že prakticky přestal imunitní výbor projednávat přestupky tohoto druhu. Myslím si, že od té doby, co to je, tak jsme projednávali snad jediný přestupek, někdo špatně zaparkoval. A není pravda, že dostal řádově vyšší pokutu, dostal takovou tu obvyklou pokutu a bylo to vyřešené.

Já se domnívám, že můžeme pokračovat, můžeme zrušit veškeré imunity, můžeme zrušit jakoukoli ochranu, někdy dokonce nechrání ani za politické činy. Co já si vzpomínám, tak jeden kolega, který učinil čin jasně politicky motivovaný, byl přesto vydán a jako na potvoru byl zrovna zadržen, když se volil prezident. Takže ani tam ta ochrana není tak velká. A teď všichni přemýšlejme nad tím, do jaké míry jsme chráněni, do jaké míry nejsme chráněni a co má smysl.

Něco jiného je, když právě ten kolega, který bude mít pocit, že by měl jezdit nějakými oklikami, aby se nepotkal s místním policajtem, který si na něj zasedl, tak bude moci jezdit normálně a bude moci říci tomu policistovi, já si přeji, aby to projednal imunitní výbor. Možná zaplatí víc. Ale nedělejme z toho zásadní velký rozdíl mezi lidmi. Takováto ochrana existuje prakticky všude ve světě, jenom ve změněné EU je ta ochrana imunitou větší než je u nás. Je po dobu zasedání a zasedání samozřejmě probíhá ob týden po zvolení až do skončení mandátu, čili v podstatě rozsah je stejný.

Stejně tak nemůže být stíhán následně a co je důležité, vztahuje se to i na úředníky. Takže si nedělejme iluze. Existuje krásný rozbor Parlamentního institutu, kde když to proberete, tak zjistíte, že nejsme žádnou výjimkou a že naše imunity nejsou nijak přehnané. Můžeme pokračovat v tom, že si budeme rušit všechny ochrany a ta představa o tom, jak jednou budeme úplně bez imunity a jak nás budou lidi milovat, ta je prostě lichá. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Slovo má kolega Jan Hadrava, připraví se kolega Jiří Zlatuška.

Senátor Jan Hadrava: Pane předsedající, dámy a pánové. Odpověď na to, co říkal pan senátor Kubera o té doživotní imunitě. Ústava zakotvuje doživotní vynětí poslance nebo senátora z trestní pravomoci v případě, že příslušná komora odepře souhlas s trestním stíháním. To je přece ten základ.

Čili to, o čem jsem hovořil, že ten člověk má nakonec právo na rozsudek, právo na to, aby nezávislý soud řekl, zdali je vinen, nebo nevinen. Opakuji: není-li tomu tak, vždycky tam zůstane, i u těch jmenovaných, které jmenoval pan senátor Pospíšil, které komora nevydala, otazník, protože nebylo rozhodnuto. Komora pouze nevydala, nekonstatovala: je nevinen. To jí nepřísluší. Pouze konstatovala: nevydáváme.

Myslím, že bývalý senátor, bývalý poslanec, má právo na to, aby se obhájil před nezávislým soudem.

Druhá věc týkající se výběru soudce, obecná právní zásada se vyjadřuje tak, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. (Senátor Pospíšil z místa: To bylo správní řízení.)

To je ale podobné. Prosil bych…

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Nepokřikujte na sebe, není to v jednacím řádu.

Senátor Jan Hadrava: Vyřiďte mu to, prosím vás.

To je obdobné, analogické. To znamená, že i výběr soudce, výběr toho, kdo bude řešit můj přestupek, je nerovností. A zbytečnou. Znovu opakuji: jestliže je to zbytečné, proč to má být v zákoně? A není to o tom, jestli se lidem budeme více, nebo méně líbit, protože důležité je, jestli věříme, že zde funguje demokracie. A je to o té víře v kvalitu demokracie, že exekutiva nebude zneužívat svého postavení vůči zákonodárcům. Jestli tomu věříme a jsme o tom přesvědčeni, že po těch 15 letech tato demokracie se vyvinula k tomu, abychom se mohli cítit svobodni jako ostatní lidé. A nebo tomu nevěříme. To je, dalo by se říci, světonázor, to je o tom, zdali se domníváme, že je to tady tak strašně prošpikované agenty nebo kýmkoliv, kteří nás budou neustále napadat, jenom proto, aby ovlivnili naše hlasování.

Uvedu příklad bývalého senátora Železného. I když jsme ho vydali k trestnímu stíhání, nikdy jsem nepozoroval na jeho hlasování, že by nerozhodoval podle sebe, že by nějakým způsobem byl k něčemu dotlačen nebo tlačen. Jde o to, abychom se více přiblížili normálnímu, běžnému životu, abychom tady nebyli ve skleníku, ve kterém musí být nějaká privilegia, kde se domníváme, že je nutné pro výkon našich funkcí mít něco, co je zcela mrtvé a co vůbec k výkonu svého mandátu nepotřebujeme.

K zemím. Finsko. Neodpovědnost pro projevy chování, hlasování spojené přímo s výkonem mandátu. Imunita se vztahuje na trestné činy, na něž se vztahuje trest odnětí svobody, na zbavení nestíhatelnosti. Návrh na zbavení imunity může podat ten, jehož se věc týká. Ke zbavení je třeba pětišestinové většiny parlamentu.

Mohl bych jmenovat, možná k tomu budu vyprovokován, další země, kde je imunita řešena jinak, liberálněji.

Ještě jednu poznámku. V těchto zemích to má dlouhodobou tradici, u nás tuto tradici vytváříme. Chtěl bych, abychom se blížili k tomu liberálnějšímu modelu státu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Slovo má senátor Jiří Zlatuška, připraví se senátorka Jitka Seitlová.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, původně jsem chtěl zdůraznit aspekty nestíhatelnosti, resp. toho, jestli imunitu máme, nebo nemáme, ale tomu se právě věnoval kolega Hadrava, takže jen ve stručnosti.

Myslím si, že imunita v tom rozsahu, jak ji máme v dnešním právním řádu, je věcí, která je v rozporu s elementární morálkou i etikou. Právo není jenom to, co je napsáno v knihách, to je také jakýsi etický rozměr, který nám dává oprávnění vůbec takovýchto ustanovení využívat.

Domnívám se, že toto právo bychom si ve vlastním zájmu, v zájmu vlastní věrohodnosti neměli osobovat. Je to pro mě problém věrohodnosti politiků, věrohodnosti členů Parlamentu, nikoliv toho, jestli poslance a senátory mají lidé rádi, mají je více v oblibě nebo neoblibě. Líbivost zde není kategorií, o kterou se zde jedná. To, zda nám vůbec občané této země mají věřit, že při projednávání právního řádu se jedná o obecný veřejný zájem, nikoliv o upevňování nebo přetrvávání vlastních výsad, to je pro mě hlavní věcí, která je zde v sázce.

Nepadl zde zatím, pokud jsem dobře sledoval, návrh na schválení tohoto zákona. Velice rád bych ho zde tímto přednesl. Myslím si, že tato norma tak, jak je připravena, má hlavu a patu a že jsme ji měli přijmout již dávno. Již před časem jsem zde vyslovoval názor, že při odvolávání se na společnou aktivitu Poslanecké sněmovny a Senátu v komplexní úpravě Ústavy jsou zástupné argumenty, které jsou používány pro to, aby tato norma byla oddalována a nebyla přijímána. Soudím, že bychom se k ní měli postavit čelem a měli bychom ji přijmout.

Pevně věřím, že v duchu toho, co zde zaznělo v debatě o referendu k evropské ústavě, že to, co zde kolega Pospíšil řekl, (přemýšlejme o tom, co má smysl v úpravě imunity), bylo od něj předznamenáním toho, že se nepřipojí ke svému kolegovi Kuberovi v zamítání tohoto zákona a že pokud tady tento zákon nebude přijat nyní, že je tím míněno pouze to, aby byl důkladněji projednáván ve výborech a zvažován se stejnou odpovědností, jakou jsme zde slyšeli proklamovat v souvislosti s evropskou ústavou. I přesto si myslím, že by bylo vhodné zde dnes tuto normu přijmout. Kolega Hadrava zde charakterizoval imunitu jako něco, co je mrtvé a co nepotřebujeme. Já bych k tomu dodal, že se mi zdá, že je to mrtvé tak dlouho, že mně osobně to zapáchá.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Slovo má senátorka Jitka Seitlová, připraví se senátor Jiří Pospíšil.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, vážení kolegové a vážené kolegyně. Tady zazněla hodně silná slova, která často mají velmi pocitový podtext, často jsou to slova ovlivněná i jakousi politickou vizí a strategií daného politického uskupení.

Já bych chtěla říci, že bych chtěla hovořit naprosto upřímně a otevřeně z hlediska té situace, kterou já jsem poznala z hlediska imunity. Víte, já se domnívám, že to vůbec není jednoduchá otázka, kterou lze hodnotit jakoukoliv nálepkou. A ta slova, která jsou zde někdy prezentována, neodpovídají skutečnosti. Je to jakási image, kterou si možná skutečně někdy snažíme vylepšit to, jak nás vidí naši voliči a já myslím, že to není namístě při tak vážné debatě o tom, co je imunita, jaký má význam a jak funguje.

Je hrozně dobře, že tady zaznělo, že existuje řada forem imunity v různých zemích a že imunita jako taková pro ústavní činitele a pro ty, kteří se dostávají do tzv. politického mlýna, je věcí, o které se vždycky debatuje a má různé formy.

Musím říci, že většinou senátoři, kteří přicházejí k nám do Senátu, tak také vidí ten problém jako jeden z největších problémů, které v této zemi existují a který se jeví jako vysoce nemorální. A musím říci, protože už jsem tady poměrně dlouho v Senátu, časem získávají určitou představu o tom, co vlastně ta imunita obsahuje, jaký má význam a někdy se stává, že to své původní přesvědčení, tu nálepku, změní.

Víte, já musím říci, že se mi stalo přesně to, o čem tady hovořil pan senátor Štětina a co považoval za velmi nepravděpodobné. Stalo se mi to, že jsem jela sem do Senátu na hlasování o Ústavě, která rozhodovala o rozpuštění vlády. Jela jsem po dálnici a byla hromadná havárie. Nedalo se jí zabránit, bylo mírné náledí. Vyšetřování trvalo tři hodiny. Tři hodiny jsem byla v řadě a poslouchala všechny pokyny policie tak, jak byly. Musím říci, že konala velmi pomalu a absolutně se nesnažila, aby se ta situace rychle vyřešila. Když už jsem viděla, že nemůžu stihnout hlasování, tak teprve pak jsem požádala o to, abych mohla využít toho, že potřebuji opravdu na tak vážné hlasování. Lze to jednoznačně dokladovat. Takže stávají se tyto případy. Netvrdím, že to bylo záměrné, nicméně byla to naprosto reálná situace, která se mi stala.

To je, řekněme, jakýsi přestupek, jakási možnost využití této přestupkové imunity. Je tu druhá věc a ta se týká dlouhodobé imunity, to znamená ano, někdo je podezřelý z trestného činu, my tady rozhodujeme, zda ho vydáme trestnímu stíhání a buď ho vydáme nebo nevydáme a následně potom má on možnost celý život už nebýt za tento samý trestný čin stíhán, ne za žádný jiný. Takový je výklad, který je uplatňován.

Víte, položme si hypotetickou otázku. Stane se, že tady bude některý pan senátor nebo senátorka, my ho nevydáme, ale on je v situaci malé nevládní strany, která je v opozici. On odchází ze Senátu. Co si myslíte, že se stane v situaci, která je dneska, řekněme, velmi diskutovaná. To znamená policie, u které jsou známy různé prohřešky a korupční skandály – má tento senátor nebo poslanec jistotu, že pod určitým tlakem, třeba to, že na něj jeho nadřízený něco ví, nebude opět dotlačen k tomu, aby takového senátora nebo poslance stíhal? A čistě z politických důvodů?

Víte, není to vůbec jednoduché. A buďme k sobě upřímní, že existuje politická persekuce, existují politické tlaky v rámci všech států, i u nás. My jsme země, která se transformuje, a řekněme, že se snažíme o to, aby demokracie fungovala a musíme si odpovědět na otázku – funguje dokonale? Jistě, byli bychom rádi, kdyby byla dokonalá, ale aféry, které dneska známe z celého policejního aparátu, nás přesvědčují o tom, že zatím tedy jsme tak někde ve dvou třetinách cesty. Když si budeme hodně fandit.

Víte, já jsem velmi, velmi přemýšlela nad tím, co je tedy správné, jak se zachovat. Ten můj návrh, je tedy takový – budu podporovat to, co bylo předloženo a budu to podporovat proto, protože ve chvíli, kdy my tou imunitou budeme chráněni, tak nás to sice ochrání, ale my sami nebudeme mít dostatek motivace, možná někteří – neříkám, že všichni – pro to, abychom činili to, aby tento stát skutečně demokratickým byl, abychom se cítili osobně ohroženi tím, že policie nefunguje, a proto jsme předkládali návrhy. Proto jsem rozhodnuta ten návrh, který tu je, podpořit.

Snažme se o to, aby všechno to špatné, co se nás může dotknout, aby bylo odstraněno. Nesnažme se o to, abychom se tomu vyhnuli. Já vím, že nikdy neodstraníme určitý vliv možného politického tlaku, ale přesto jsem přesvědčena, že bychom právě v těchto rozhodnutích, zákonech měli být daleko striktnější, vytvořit daleko lepší kontrolní mechanizmy, aby ti starostové nebo ti zastupitelé, o kterých se tu hovořilo, také byli ochráněni a nejenom zastupitelé, prostě všichni lidé.

Proto já budu podporovat návrh, který je předložen. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, paní senátorko. Přihlásil se dále pan senátor Jiří Pospíšil. Pardon, předseda klubu Jan Rakušan má přednost. Prosím.

Senátor Jan Rakušan: Žádám o čtvrt hodiny na poradu klubu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Přestávka 15 minut.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Budeme pokračovat. Jsme ještě v obecné rozpravě. Hlásí se někdo další do rozpravy? Kolega Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Dámy a pánové, já bych chtěl jenom upřesnit návrh, který jsem konzultoval s naší legislativou, je to možné vrátit do všech výborů, tedy nejenom do těch, které to projednávaly, a tedy svůj návrh upřesňuji, že to bude vráceno do všech výborů, které by to měly meritorně projednat.

Ještě se vrátím k tomu, co říkal pan zpravodaj, to odročení bylo právě ne-jenom odročení na plénum Senátu, ale bylo to myšleno tak v jednotlivých výborech, jejichž jednání jsem se zúčastnil, že se k tomu ty výbory vrátí ve chvíli, kdy bude známo, že Komise pro Ústavu buď zpracuje celkový návrh, nebo nezpracuje, že se k tomu vrátí komplexně. Čili tak to bylo v těchto výborech myšleno, tam, kde se o tom meritorně nerozhodlo.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji za zpřesnění. Do všeobecné rozpravy se ještě hlásí kolega Jiří Stodůlka.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážené dámy a pánové, tady zazněl návrh také na schválení, mimo jiné, tohoto návrhu zákona. Já bych předtím chtěl varovat. Ten text tak, jak ho máte v tom tisku bez jakékoliv úpravy, je nezpůsobilý k tomu, aby vyšel ze Senátu. Už jenom to první ustanovení – výkon mandátu poslance a senátora je chráněn, vyvolává řadu otázek, co je tím ústavně myšleno. Co to je výkon mandátu? To nikdo neví. Co je chránění mandátu? To rovněž nikdo neví.

Já bych vás chtěl skutečně poprosit, ono to politické gesto pro schválení je sice možná pěkné na té výsledkové hlasovací listině, ale věřte tomu, že ten text je bez úpravy nepoužitelný. Věřte mi to.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Do obecné rozpravy se přihlásil pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera: Nebojte se, jenom technická, pane předsedající. Prosím, já bych vaším prostřednictvím chtěl poděkovat panu senátorovi Stodůlkovi, že nám vysvětlil, proč je text nepoužitelný. My to víme, ono také o ten text vůbec nejde.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Dobře. Pan senátor Stodůlka to jistě slyšel. Děkuji. Do rozpravy se hlásí senátor Hadrava.

Senátor Jan Hadrava: Já myslím, že o ten text jde, ale během toho uplynula další doba, kdy došlo ke změnám jiných zákonů a pan senátor Stodůlka, předpokládám, upozorňoval na formulace a v podstatě agitoval za to, aby tento text mohl být ve výborech upřesněn tak, aby byl precizní. Nehovořil o podstatě věci.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? (Ne.)Obecnou rozpravu končím.

Prosím pana předkladatele, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě.

Senátor Jan Hadrava: Slíbil jsem vám, dámy a pánové, že vás zdržím, ale samozřejmě ten slib nesplním, řekněme, do detailů – že vás zdržím do té sedmé hodiny – i při nejlepší vůli by se mi to nepodařilo.

Já si myslím, že tento typ zákonů, který se týká přímo nás, přímo institucí, ve kterých jsme, tak jsme v takovém divném postavení, jsme v postavení suveréna, který si může určovat pravidla a podle mě bychom se měli vrátit a zamyslet se nad určitou mírou vkusu, kterou cítíme, že by tento suverén sám sobě pravidla určující měl dodržovat, protože si můžeme určit pravidla jakákoliv, a to je jak se zákonem o platu ústavních činitelů, tak se zákonem o střetu zájmů. Tam, kde jsme přímo režiséři i hráči v této hře, tak se nám to dělá těžce. A ta míra vkusu, myslím, by měla být dána určitou tradicí, určitým vnímáním společnosti a já bych tady poukázal na tradici řeckou, tedy na uměřenost, kterou možná mnozí z nás cítí, uměřenost toho, jaké výhody a jaké ochrany máme mít, abychom cítili za sebou nejenom, řekněme, veřejné mínění, ale abychom ctili celkovou kulturu, která – jak už říkal pan senátor Zlatuška, myslím politickou kulturu – je sama o sobě hodnotou a měli bychom ji pěstovat.

Toto jsou malé kroky, ale podle mě kroky, které kultivují a mohou kultivovat politické prostředí. Čili uměřenost, to je myslím ten cíl. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane kolego. Táži se zpravodaje Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, jestli se chce vyjádřit k rozpravě – kolega Zlatuška. Ne. Pane zpravodaji garančního výboru, vyjádřete se prosím za sebe a také za Mandátový a imunitní výbor.

Senátor Jaromír Volný: Dámy a pánové, byly v obecné rozpravě podány celkem tři návrhy – schválit, zamítnout a návrh na vrácení návrhu senátního návrhu zákona k novému projednání.

Tady u toho návrhu na vrácení k novému projednání do výborů, samozřejmě je věcí výkladu, jestli by se to mělo vrátit pouze do těch tří výborů, ve kterých to bylo. Já jsem se také původně přikláněl k interpretaci pana místopředsedy Outraty, že by tomu tak mělo být. Pokud legislativa tvrdí opak, tak bychom se měli držet toho, co nám říká legislativa. Je pravda, že plénum Senátu může například dospět k závěru, že ještě by to také měl projednat výbor jiný než ty, kterým to bylo původně přikázáno. Já bych se ještě jednou ujistil, že ten návrh na vrácení návrhu senátního návrhu zákona do výborů byl myšlen do všech osmi existujících výborů Senátu, plus tedy Komise pro Ústavu a parlamentní procedury. Je to tak. Dobře.

Ještě podle starého zákona o jednacím řádu Senátu by pan předsedající měl dát hlasovat o návrzích v tomto pořadí: návrh na schválení, pokud by tento návrh nebyl schválen, tak návrh na zamítnutí, a pokud by tyto dva první návrhy nebyly schváleny, měl by nechat hlasovat o návrhu na vrácení návrhu senátního návrhu zákona všem osmi výborům Senátu plus Komisi pro Ústavu a parlamentní procedury. (Hluk v Jednací síni.)

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Prosím o klid. Děkuji, pane zpravodaji. Tak nyní také učiním. Přistoupíme tedy k hlasování.

Zatímco zněla znělka, všechny jsem vás odhlásil. Pěkně prosím, přihlaste se znovu.

Budeme nyní hlasovat o návrhu schválit návrh senátního návrhu ústavního zákona tak, jak jej předložil senátor Jan Hadrava a další senátoři.

V sále je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 34.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že hlasování pořadové číslo 54 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo deset, proti bylo 27. Návrh nebyl přijat.

Dále budeme hlasovat o návrhu posuzovaný návrh senátního návrhu ústavního zákona zamítnout.Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 55 se z 66 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 40, proti bylo 20. Návrhbyl přijat.

Končím tím projednávání tohoto bodu pořadu.

Následujícím bodem pořadu je:

Návrh senátního návrhu zákona senátorů Jana Hadravy a dalších, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím předchozího ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 233.

Tento návrh velice úzce souvisí s předchozím návrhem. Požádám pana navrhovatele, aby návrh uvedl.

Senátor Jan Hadrava:Pane předsedající, dámy a pánové. Tento návrh, jak již řekl pan senátor Outrata, souvisí s návrhem, který jste právě zamítli, takže se domnívám, že nemá cenu ho zdůvodňovat.

Jenom tady chci říci za předkladatele nebo sám za sebe – nevím, jestli se ke mně připojí další senátoři – že se pokusím znovu vylepšený návrh obdobného typu k nelibosti ODS, ale budu vás tím zatěžovat, protože tyto „pop“ zákony, nebo jak tomu říká pan senátor Outrata, jako je patnáctiprocentní daň a takové ty věci, jsou podle mě důležité a je třeba, abychom o tom jednali a abychom o tom přemýšleli, protože myslím, že se může kultivovat potom i diskuze a nemusí to být jenom o tom „pop“, ale může to být o podstatě věci. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, pane senátore. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

O stanovisko k tomuto návrhu senátního návrhu zákona byla požádána Stálá komise Senátu. S faktickou poznámkou se hlásí předseda Senátu, prosím.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, nevím, jestli slůvko „domnívám“ u toho, že je zbytečné jednat, platí, a nebo jestli to byl návrh, že kolega Hadrava stahuje svoji předlohu.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane předsedo. Hlásí se kolega Hadrava, prosím.

Senátor Jan Hadrava: Děkuji panu předsedovi Senátu. Ano, stahuji svoji předlohu.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: V tom případě končím jednání o tomto bodu. Děkuji panu navrhovateli i panu zpravodaji.

Přejdeme k dalšímu bodu jednání, jímž je:

Návrh senátního návrhu zákona senátorky Jitky Seitlové a dalších senátorů, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 243/1999 Sb., zákona č. 204/2000 Sb., nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 64/2001 Sb., zákona č. 491/2001 Sb., zákona č. 37/2002 Sb., zákona č. 171/2002 Sb., zákona č. 230/2002 Sb., zákona č. 62/2003 Sb. a zákona č. 418/2004 Sb. a zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., zákona č. 22/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb. a zákona č. 436/2004 Sb.

Návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 436,druhé čtení. Tento návrh uvede zástupce navrhovatelů paní senátorka Jitka Seitlová. Prosím pány tam vpravo, opravdu, sedněte si. To už je asi pošesté žádám o to, aby byl klid na pravé straně Sněmovny.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych podruhé uvedla na našem jednání návrh zákona, který se týká voleb. Skupina senátorů – jsem skutečně jenom jejich zástupce, ale byla to skupina senátorů Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, která připravila tento návrh. Chce jim umožnit odstranění územně technických bariér, které existují pro reálné uplatnění základního práva, které zaručuje Ústava ČR také pro naše občany, kteří žijí v zahraničí. Občané, kteří žijí v zahraničí mohou volit, tedy mají jakousi možnost uplatnit svoje volební právo na zastupitelských úřadech. Ale bohužel ty podmínky technicky-územní jsou takové, že velmi často jsou bariérou, nepřekonatelnou v mnoha případech tomu, aby se skutečně voleb zúčastnili. Koho se zákon týká? Týká se jednak těch lidí, kteří žijí v zahraničí, ale jednak se týká i českých občanů, kteří jsou v České republice a měli by určité problémy účastnit se volby přímo prezenčně v daném místě v ČR v těch 14 hodinách, které jsou pro volby dané v těch dvou dnech.jim tomu budeme říkat – čeští občané žijící v zahraničí, tak čeští občané v ČR mohli využít systém tzv. korespondenční volby. Pokud se týká zahraničních Čechů, tak Senát už jednou přijal takovouto právní úpravu a postoupil ji Poslanecké sněmovně. Bohužel v Poslanecké sněmovně tehdy nebyla schválena. Domnívám se, že ani dnes tak, jak probíhá jednání ve výborech a na jednotlivých klubech, neexistuje v Senátu zásadní rozpor nebo zásadní námitka ke schválení takovéto novely. Určitou debatu ale vyvolala ta část našeho návrhu, který se týká umožnění korespondenční volby také pro občany České republiky, kteří žijí tady v České republice a nejsou omezeni tak závažně jako ti, kteří jsou v zahraničí. Já musím říci, že v zahraničí žije dnes zhruba 250 tisíc občanů naší republiky. Umožnění se týká zahraničně korespondenční volby zhruba 250 tisícům občanů. My můžeme předpokládat, že toto číslo se ještě zvýší, protože samozřejmě se vstupem do EU se zvyšuje počet těch, kteří dlouhodobě působí v zahraničí, pracují tam a mají dlouhá obchodní jednání a v těch posledních měsících se tato skutečnost potvrzuje.

Dámy a pánové, korespondenční volba je známým, v mnoha zemích vyzkoušeným systémem volby, Je tedy systémem, který nelze chápat jako nějaký nový, nějaký avantgardní nebo nějaký takový, který by neměl zákonitosti, které zaručují to, co naše Ústava stanoví, to znamená přímost voleb, to znamená tajnost volby, to znamená rovnost volby. O všech těch mechanizmech jsme diskutovali s řadou našich přátel ze zahraničí a podle systému, který tam funguje, jsme navrhli systém, který je vám předkládán.

Dámy a pánové, vím, že diskuze právě týkající se volby těch českých občanů tady přímo u nás vyvolala určité debaty nejen věcně technické, ale do určité míry i politické. V jednotlivých výborech tak, jak byl návrh projednán, padl návrh na odročení. Budete dál informováni všemi zpravodaji výborů a z komise. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji vám, paní senátorko, prosím, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů. Návrhem zákona se zabývala Stálá komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Ta určila jako svého zpravodaje pana senátora Jana Hadravu a přijala usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 436/4. Návrh zákona byl přikázán Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Zosera a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 436/5. Dále byl návrh zákona přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Pavlatu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 436/2. Následně byl návrh přikázán Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Jiřího Brýdla. Přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 436/3. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 436/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Stodůlka. Prosím ho, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Stodůlka: Děkuji, pane předsedající, dámy a pánové. Nebudu vás již dlouho zdržovat a sdělím vám hned na začátku, že se jedná o společnou zpravodajskou zprávu všech orgánů Senátu, které tento tisk projednávaly, takže jsme se dohodli na stejném znění.

Jen pro upřesnění – na Ústavně-právním výboru i na ostatních výborech bylo v podstatě doporučeno navrhovatelům, aby korespondenční volba byla uskutečňována jen pro občany České republiky žijící v zahraničí, nikoliv tuzemsku a v tomto duchu bude také tento návrh zákona projednáván. Máme dohodnuté jednání s Ministerstvem vnitra, panem Dr. Henychem, který nám bude nápomocen při zpracování tohoto tisku. Vzhledem k tomu, že Ústavně-právní výbor i ostatní orgány Senátu se shodly na tom, že doporučují Senátu Parlamentu ČR odročit projednávání návrhu senátního návrhu zákona senátorky Jitky Seitlové a dalších na dobu do konce února 2005, chtěl bych, aby toto usnesení bylo usnesením Senátu dnešního dne. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji pane senátore a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Byla to společná zpráva, jak bylo uvedeno, nicméně se ptám zpravodaje Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pana senátora Josefa Pavlaty, zda si přeje něco dodat? Je tady? Není. Dobře. Táži se také, zda si přeje vystoupit zpravodaj Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Zoser? Ne. Pan zpravodaj Výboru pro územní rozvoj atd. – pan senátor Brýdl – přeje si vystoupit? Nepřeje. Otevírám obecnou rozpravu. Nehlásí se nikdo do obecné rozpravy, tudíž obecnou rozpravu končím. Pravděpodobně paní navrhovatelka – chce se vyjádřit? Děkuji.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, dámy a pánové. Návrh, který jsme před vás předložili, byl původně zpracován pouze pro volbu v zahraničí. To znamená ti, kteří jsou v zahraničí, mohou volit korespondenčně. Tento návrh jsme postoupili do připomínkového řízení a ze strany právníků bylo namítáno, že tím, že zahraničním Čechům umožníme korespondenční volbu a občanům České republiky, kteří jsou v České republice, neumožníme korespondenční volbu, že se tím dopouštíme opět jakési nerovnosti. Navíc bych chtěla upozornit, že pokud se týká vlády, tak do vlády byl předložen materiál, tzv. volební kodex. Tento volební kodex obsahuje možnost korespondenční volby i pro občany České republiky, kteří jsou přítomni v České republice.

Proto jsme také reagovali a rozšířili návrh, který nyní před vámi leží. Komise už od počátku ale diskutovala o tom, že jejím hlavním cílem je umožnit volbu českých občanů v zahraničí, protože územně-technická bariéra, která existuje, je naprosto jasná a dokonce můžeme říci, že stav, který dnes existuje, je stejný jako byl za minulé doby nesvobody. Přesně stejný systém, že se může volit pouze na zastupitelských úřadech, existoval po celou dobu před rokem 1989.

Komise na svém jednání, které proběhlo před několika dny, přijala usnesení s tím, že souhlasí a připravuje pozměňovací návrh, který by umožnil přijetí pouze volby korespondenční pro občany v zahraničí. My s tím i na komisi souhlasíme. Chci jen ale opravdu upozornit, že otázka korespondenční volby v České republice zůstává otevřena a pravděpodobně bude v budoucnu řešena. Doporučuji v tuto chvíli přijetí usnesení o odročení do konce února. Děkuji.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji paní senátorko. Teď se ptám zpravodaje Výboru pro vzdělávání senátora Pavlaty, nechce mluvit. Zpravodaje Výboru pro územní rozvoj senátora Brýdla, nechce mluvit. A pan zpravodaj garančního výboru se také nechce vyjádřit. Jediný návrh, který čtyřikrát byl podán, je odročit do konce února. O tomto návrhu budeme teď hlasovat.

Přistoupíme k hlasování, budeme hlasovat o návrhu posuzovaný návrh senátního návrhu zákona odročit do schůze Senátu následující po 28. únoru 2005. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 56 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 vyslovilo pro 53, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.Děkuji, tím končíme projednávání tohoto návrhu.

Přistoupíme k dalšímu bodu našeho dnešního jednání, kterým je:

Zpráva o peticích doručených Senátu Parlamentu České republiky, jeho orgánům a funkcionářům, o jejich obsahu a způsobu vyřízení za období od 1. ledna do 31. prosince 2004 a výroční zpráva o činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím za rok 2004.

Senátní tisk číslo 18.Zprávu jste obdrželi spolu s usnesením Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice jako senátní tisk č. 18. Přednesením zprávy byl pověřen pan senátor Václav Jehlička, prosím jej tedy, aby nás seznámil se zprávou.

Senátor Václav Jehlička: Děkuji, vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, milé kolegyně a vážení kolegové. Vzhledem k tomu, že jste všichni důkladně seznámeni s touto zprávou, která je v tisku číslo 18, dříve než vás seznámím s usnesením, omezil bych se na nejpodstatnější informace zprávy, chtěl bych říci, že v loňském roce bylo Senátu doručeno celkem 49 peticí a 101 jiných podání od občanů a petičního práva využilo celkem 121 447 občanů. Vůbec největší počet podpisů byl shromážděn pod peticí, která vyjadřovala protest proti násilí ve filmu a televizi. Tuto petici podepsalo 83 930 osob. V peticích vesměs reagovali občané jednak na aktuální projednávané právní předpisy, například na školský zákon. Poukazovali na praxi ústředních či místních orgánů státní správy nebo vyjadřovali nesouhlas s usnesením obecních zastupitelstev v konkrétních záležitostech.

Vůbec nejvíc peticí pokud jde o věcný obsah se vztahuje k činnosti, která souvisí s prací resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva kultury, řada peticí se také týká resortu Ministerstva financí a Ministerstva vnitra ve věci postupu Policie ČR v konkrétních případech. Náš výbor projednával všechny petice, které jsou doručené Senátu, na svých schůzích, spolupracuje s jednotlivými výbory, pokud se obsah petic věcně týká jejich činnosti. Při vyřizování některých peticí se také osvědčila spolupráce se senátorkami i senátory zvolenými v regionech, kterých se petice či jiná podání dotýkají nebo ve kterých pisatel žije.

Petice jsou předávány jednotlivým senátorským klubům, aby mohly zvážit požadavky a důvody v nich obsažené pro svou iniciativu. V petici Násilí a televize a v petici Odbojová skupina bratří Mašínů byla Výborem pro vzdělávání, vědu a kulturu uspořádána v roce 2004 veřejná slyšení za účasti zástupců, petentů a příslušného resortu. Všechny petice a jiná podání a informace o způsobu jejich vyřízení jsou k dispozici a k nahlédnutí v sekretariátu našeho výboru. A s obsahem, způsobem a stavem vyřizování je možné se seznámit z připojené tabulky.

Součástí této zprávy je také Výroční zpráva o činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dovolte mi, abych se stručně dotkl této výroční zprávy. Jednu zprávu zpracovalo samostatné oddělení pro styk s veřejností Kanceláře Senátu. Zde bylo podáno 15 žádostí o informace, všechny byly zodpovězeny v zákonem vymezené lhůtě a žádnému žadateli nebyly účtovány úhrady za poskytnutí požadovaných informací. Všechny tyto žádosti o informace máte uvedeny v tisku a v příslušné tabulce.

Druhou výroční zprávu o poskytování informací zpracoval odbor tiskový a spisový a během loňského roku nebyly tomuto odboru podány žádné žádosti podle tohoto zákona.

Vážený pane předsedající, to je vše, s čím jsem chtěl Senát seznámit.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore, zaujměte prosím místo u stolku zpravodajů a sledujte rozpravu, abyste se k ní mohl vyjádřit. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Hlásí se někdo do rozpravy? Nikdo se nehlásí. Takže rozpravu končím. Prosím vás, abyste přednesl usnesení, pane senátore.

Senátor Václav Jehlička: Děkuji pane předsedající, dovolím si vás seznámit s usnesením, které je uvedeno v příslušném tisku. a) Výbor bere na vědomí zprávu o peticích doručených, je to usnesení našeho výboru, výbor vzal na vědomí zprávu o peticích doručených Senátu, b) výroční zprávu o poskytování informací podle zákona číslo 166, o svobodném přístupu, zpracovanou samostatným oddělením pro styk s veřejností, c) výroční zprávu, kterou zpracoval tiskový a spisový odbor.

Doporučuje Senátu PČR tuto zprávu, o které zde jednáme, vzít na vědomí.

Dále jsem byl určen zpravodajem k projednání tohoto tisku a pověřen, abych toto usnesení předložil předsedovi Senátu panu Přemyslu Sobotkovi.

To je vše, pane předsedající.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Ještě je třeba navrhnout přesně usnesení Senátu.

Senátor Václav Jehlička: To už jsem navrhl, je to uvedeno v našem usnesení, že je Senátu doporučeno vzít toto na vědomí: Senát bere na vědomí.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Ano, budeme hlasovat o usnesení Senátu, které zní:

Senát bere na vědomí zprávu o peticích doručených Senátu PČR, jeho orgánům a funkcionářům, o jejich obsahu a způsobu vyřízení za období od 1. ledna do 31. prosince 2004 a výroční zprávu o činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím za rok 2004.

Můžeme přistoupit k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu usnesení Senátu tak, jak jsem jej přečetl před znělkou. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování poř. č. 57 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 49, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu předkladateli.

Dalším bodem programu je:

Návrh na vyslovení souhlasu se zřízením Podvýboru pro dopravu Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

V § 42 odst. 1 se praví: „Každý výbor může zřídit pro řešení určité otázky nebo souboru otázek se souhlasem Senátu podvýbor.“

Usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu vám bylo rozdáno. Výbor svým usnesením č. 16 ze dne 19. ledna 2005 žádá Senát o vyslovení souhlasu s Podvýborem pro dopravu Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Prosím pana senátora Ivana Adamce, aby nás s tímto usnesením seznámil.

Senátor Ivan Adamec: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, pokusím se být velmi stručný. Jsem pověřen požádat vás o vyslovení souhlasu se zřízením Podvýboru pro dopravu a dovolte mi říci pár slov ohledně činnosti tohoto podvýboru a ohledně jeho členství.

Podvýbor je zřizován s cílem

-? spolupracovat s příslušnými resortními ministerstvy při zavádění elektronického mýtného na dálnicích České republiky, zejména v oblasti legislativy, navázat na práci Podvýboru pro bezpečnost na pozemních komunikacích a preventivně působit ke zlepšení situace v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tj. iniciovat legislativní opatření,

-? spolupracovat s příslušnými resortními ministerstvy,

-? spolupracovat se zahraničními institucemi i neziskovými organizacemi,

-? spolupracovat s příslušnými resortními ministerstvy při rozvoji dálniční sítě, železničních koridorů a regionálních letišť.

Co se týká členství v podvýboru, podvýbor má nejvýše devět členů, z tohoto počtu je nejméně jedna třetina podvýboru z řad členů Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, jeho předseda je volen výborem z řad jeho členů.

Ostatní členové podvýboru jsou voleni výborem na návrh senátorských klubů nebo jednotlivých senátorů. Zde bych vyslovil výzvu, aby zájemci o členství v tomto podvýboru se hlásili, myslím že nejlépe na sekretariátu Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu nebo přímo u předsedy tohoto podvýboru senátora Františka Kopeckého.

Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás seznámil nejprve se šestnáctým usnesením Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu ze druhé schůze, která se konala dne 19. ledna letošního roku. Týká se zřízení Podvýboru pro dopravu:

Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu Senátu po úvodním slovu předsedy výboru senátora Milana Balabána, senátora Františka Kopeckého a v souladu s ustanovením paragrafu 42 odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, a po rozpravě výbor se usnesl zřídit Podvýbor pro dopravu, zvolil ve veřejném hlasování předsedou podvýboru senátora Františka Kopeckého, schválil statut podvýboru, který je přílohou tohoto usnesení, a pověřil předsedu výboru Milana Balabána toto usnesení předložit předsedovi Senátu a požádat Organizační výbor Senátu o zařazení bodu Vyslovit souhlas se zřízením Podvýboru pro dopravu na pořad nejbližší schůze Senátu, a de facto já jsem byl pověřen, abych vám ho přednesl.

Dále pro zjednodušení bych si vám dovolil navrhnout návrh usnesení Senátu: Senát souhlasí se zřízením Podvýboru pro dopravu Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Otevírám rozpravu. (Nikdo se nehlásí.)Rozpravu končím.

Pane senátore, chcete se ještě dále vyjádřit? (Ne.)

Můžeme proto přistoupit k hlasování.

Senát souhlasí se zřízením Podvýboru pro dopravu Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.O tomto návrhu budeme nyní hlasovat. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s předneseným návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo nesouhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 58 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 51, proti byl jeden. Návrh byl přijat.

Děkuji panu senátorovi.

Posledním bodem programu je:

Způsob delegování zástupců Senátu PČR k vráceným a zamítnutým návrhům zákonů k projednání v Poslanecké sněmovně.

S návrhem vystoupí senátor Tomáš Julínek.

Senátor Tomáš Julínek: Pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych přednesl bod, který jsem navrhl. Usnesení jste dostali na lavice. Můj návrh směřuje k tomu, aby se ustálila pravidla při určování zástupců Senátu zdůvodňujících rozhodnutí Senátu v Poslanecké sněmovně.

Vedla mě k tomu jednak nejasnost této procedury, protože ona probíhala předtím vlastně z kanceláře předsedy Senátu, někdy se objevovalo, že jsme o tom hlasovali, jako například na minulé schůzi, takže ta procedura neměla standardní průběh.

A potom druhá věc, která mě k tomu vedla, bylo vystoupení pana kolegy Jiřího Zlatušky v Poslanecké sněmovně, který za Senát měl obhajovat zákon o autorských právech, a došlo k flagrantnímu porušení respektu k většině Senátu, k rozhodnutí Senátu a pan kolega Zlatuška ve svém vystoupení přímo nabádal poslance, aby hlasovali jinak, než by bylo v souladu s rozhodnutím Senátu.

Bohužel předtím nás ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát a že si k tomu budeme muset fixovat proceduru, ale bohužel tato snad výjimečná záležitost nastala, a proto jsem navrhl usnesení, jaké jsem navrhl.

Jenom pro ty, kteří neměli možnost se seznámit se stenozáznamem vystoupení našeho kolegy, tak vám odcituji poslední dva odstavce. Nebudou dlouhé. Kromě textu, kdy se opakovaně objevuje v textu zpochybnění rozhodnutí Senátu, tak na závěr náš pan kolega říká: „Je vhodné zdůraznit, že kromě schválení návrhu zákona ve znění postoupeném Senátem, což je § 97 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, nebo schválení návrhu zákona ve znění postoupeném Senátu, což je § 97 odst. 5 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, existuje ještě možnost třetí, která se na první pohled jeví jako způsob neprůhledný, až legislativně alibistický, ale s ohledem na konkrétní okolnosti může být fakticky krokem vysoce odpovědným a uvážlivým. Touto možností je projevení konečné vůle Poslanecké sněmovny formou nepřijetí žádného usnesení, a tudíž neschválení zákona. Vyzývám proto Poslaneckou sněmovnu k tomu, aby si při hlasování o tomto návrhu zákonu uvědomila všechny potenciálně hrozící sankce a rozhodla se s plným vědomím jejich možného uvalení na naši republiku, se všemi důsledky týkajícími se dobrého jména České republiky a její povinnosti platit za způsobené škody. Děkuji.“ Konec citace.

Na doplnění chci říci, že naštěstí to nemělo vliv na rozhodnutí Sněmovny a Sněmovna odhlasovala senátní návrh počtem 174 hlasů. To znamená, byla to další většina, která potvrdila rozhodnutí Senátu.

V textu usnesení najdete institut, který by měl být jednoduchý a neměl by komplikovat naše jednání, protože součástí usnesení by mělo být automatické navržení garančního zpravodaje a jiného zpravodaje jako náhradníka. Jenom se tam objevuje možnost z pléna Senátu vznést námitku proti těmto osobám, pokud by bylo podezření, že by nemohly dostatečně hájit zájmy rozhodnutí Senátu. Bohužel jsme se k tomto dopracovali, ale také, aby se mohl příslušný senátor tohoto pověření vzdát. Děkuji za podporu tohoto usnesení.

Místopředseda Senátu Edvard Outrata: Děkuji, pane senátore. Posaďte se prosím ke stolku zpravodajů. Otevírám rozpravu. Do rozpravy se hlásí senátor Jiří Zlatuška a připraví se senátorka Soňa Paukrtová.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. To, co ve své řeči sdělil teď kolega Julínek, považuji za útok, který bych samozřejmě v obecné rovině hodnotil jako nepřípadný, ale specificky bych řekl, že je to útok na základní hodnoty, se kterými jsme Ústavou vázáni vykonávat svůj mandát.

Předeslal bych, že v čl. 26 je specificky řečeno, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Neporušil jsem toto ustanovení a neporušil jsem ani nic, co by bylo možné očekávat ode mne, jako od zpravodaje, který je vyslán, protože ve své zprávě jsem naprosto zřetelně odlišil to, co jsem říkal jako zpravodaj a jak jsem charakterizoval to znění, které jsme Poslanecké sněmovně postoupili. Dostanu se k tomu ještě podrobněji, proberu to přímo v té dikci, kterou jsem použil a poté jsem připojil dvě další věci, které se týkaly uvedení na pravou míru něčeho, co zde při projednávání zaznělo, co samozřejmě z technických důvodů nebylo možné na místě ověřit, to byla neshoda něčeho, co zde zaznělo o verdiktech Evropského soudu a přidal jsem je jen jako informaci bez dalšího postoje. Upozornění na konsekvence týkající se smlouvy o ochraně investic, které opět časově nebylo možné zařadit na toto projednávání, které však se zřetelem na autonomii rozhodování Poslanecké sněmovny, bylo nutné připojit.

Výslovně jsem uvedl, že zbylé upozornění na fakt toho, jak jsou vůči sobě v postavení komory Parlamentu a co znamená rozhodování v Poslanecké sněmovně – uvádím dále jako senátor – považuji to, co jsem říkal za evidentní fakt. Není v tom žádné znásilnění postoje toho, co Senát posílal do Poslanecké sněmovny, ale je v tom samozřejmě respektování toho, že i zde v hlasování Senátu konkrétní motivy pro hlas pro, proti nebo zdržení se, případně odejití ze sálu nebo vytažení kartičky z hlasovacího zařízení, jsou motivy, které jsou autonomní každému jednotlivému senátorovi a ten výsledek v sobě nenese předpis pro to, jak se má Poslanecká sněmovna rozhodovat.

Moje charakterizace toho, co stojí v takovém případě před Poslaneckou sněmovnou, byla naprosto korektní a jedině možná. Sněmovna má v případě, že se vrací k předpisu, který jí tam dáváme, skutečně tyto tři možnosti, které jsem charakterizoval. Apeloval jsem na poslance pouze s ohledem na to, aby se rozhodovali v dikci toho ustanovení Ústavy, které jsem před chvílí uváděl.

Odvolal bych se ještě na jednu podstatnou věc, a to je článek 23 Ústavy, který by bylo samozřejmě zbytečné na této schůzi citovat, protože jsme ho měli příležitost slyšet v úvodu této schůze, ale přesto bych zdůraznil jednu pasáž ze slibu senátora, který jsem také skládal a kterým se cítím vázán, což je: „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Pan senátor Julínek, s prominutím, není moje svědomí a to samozřejmě ne nejlepší, ale ani horší a jsem rád, že není.

Ani tímto svědomím není Klub ODS v Senátu. A v každém případě ten výkon mandátu, kterým jsem vázán, tím jsem vázán integrálně při všech svých vystoupeních a žádný ze senátorů, který se mu nezpronevěří, nemůže jednat jiným způsobem.

Domnívám se, že účel návrhu, který projednáváme, je zcela jasný. Tak jak byl senátorem Julínkem předložen, se tváří jako návrh procedurální, ale samozřejmě to není návrh procedurální, jeho skutečný význam je jistá část politického boje. Je to zjevný návrh, který směřuje k pokusu jakéhosi usměrnění výkonu mandátu. A to slovo „usměrnění“ používám ve výrazu „usměrnění mysli“. A je to samozřejmě návrh, kterému velice dobře rozumím a chápu ho. O podobné věci se v minulosti lecjaké politické síly na lecjakých fórech s větším nebo menším úspěchem snažily. A mám dojem, že v jednom kontextu se tomu dokonce říkalo bolševismus, kdy menší část dostatečně velká k tomu, aby převálcovala celek, si ochotně osobovala dostatečná práva.

Myslím, že návrh tak, jak je vznášen, je zároveň návrhem, který by za normálních okolností větší přítomností pléna Senátu měl co říci k obecné debatě o etice práce Senátu, o tom, co je určujícím pro výkon mandátu senátora ve shodě s tím, jak je koncipována Ústava a s čím nás sem voliči vyslali. A byla by to debata, která by se jistě mohla týkat i toho, do jaké míry se pod takovými tendencemi, které zde podle mého názoru se snaží prezentovat senátor Julínek, projevuje snaha formálními předpisy znásilnit práci do podoby, kterou jeden z mých kolegů charakterizoval jistou proměnu ducha práce Senátu tím, že naráz začíná velmi záležet na tom, jaké razítko je na tom či onom a není podstatná substance, není důležitá podstata těch norem, které projednáváme, je důležitý způsob, kterým jsou převázány a jaké konkrétní razítko na nich je dáno proto, aby ten či onen postup mohl v Senátu probíhat dál.

Tolik obecné poznámky k tomu, co si myslím, že je podstatou toho, co zde senátor Julínek navrhuje a proč podle mého názoru s tímto návrhem přichází.

Pan senátor se zase nicméně zmínil velice tvrdými slovy o mém vystoupení v Poslanecké sněmovně, a vzhledem k tomu, že zde toto téma konkrétně otevřel, tak bych si dovolil Senát seznámit s tím, co jsem vlastně v Poslanecké sněmovně říkal, a komentovat podrobněji to, proč si myslím, že je zcela v pořádku, že jsem to říkal.

Začal jsem tedy konstatováním, že Senát návrh zákona projednal na své 2. schůzi dne 5. ledna 2005. Tato část byla myslím docela přirozeným konstatováním faktického stavu.

Poté jsem pokračoval odstavcem, který poslanci dostali v mé zpravodajské zprávě i písemně a měli ho k dispozici i s náležitým zdůrazněním pasáží, na které jsem kladl důraz.

Tahle část zněla:

Při projednávání tohoto zákona byly diskutovány problémy týkající se míry oprávněnosti zásahů do autorských práv autorů a interpretů ve vztahu k uplatňování těchto práv kolektivními správci. V Senátu získal podporu návrh, že analogicky k odejmutí autorských práv autorům a interpretům, jejichž díla jsou zpřístupňována jako součást ubytovací služby v těch částech živnostenských provozoven, které jsou pronajímány jako hotelové pokoje, by měla být autorská práva odejmuta i tam, kde se zpřístupnění autorského díla děje ve zdravotnickém zařízení v souvislosti s poskytováním zdravotní péče pacientům. Doplnil jsem závorku: „(Nejsou však v tomto ustanovení zahrnuti lékaři, další personál nebo doprovod pacientů a na rozdíl od ustanovení služeb spojených s ubytovacími službami zde není ani vazba na konkrétní prostory v objektech zdravotnických zařízení.)“

Tolik co se týče první změny, kterou Senát do návrhu zahrnul. Domnívám se, že jsem plně vystihl tu změnu, podstatu toho, jak Senát doplnil toto ustanovení.

Zdůraznil jsem také, že Senát v dikci tohoto ustanovení nešel cestou, že by ho psal a pouze substitoval textově v ustanovení o hotelových pokojích, například nemocniční pokoj, ale že volil jinou dikci, a pouze jsem poukázal na to, jak tato dikce vypadá.

Zdůrazněno kurzívou v textu, který dostala Poslanecká sněmovna ode mě písemně, byla část „by měla být autorská práva odejmuta i tam, kde se zpřístupnění autorského díla děje ve zdravotnickém zařízení v souvislosti s poskytováním zdravotní péče pacientům“, což je přesně citát té změny, kterou Senát přijal.

Poté v tomto odstavci ještě následovala další věta, kde se říkalo: „Senát také přijal snížení navrhované maximální výše pokuty ukládané kolektivním správcům na maximální výši pokuty 500 tisíc Kč.“

Tato maximální výše pokuty 500 tisíc Kč je uvedena opět kurzívou, aby to bylo zdůrazněno.

Poté, co bylo poukázáno na přílišné rozpětí výše pokut i faktickou nemožnost udílet jeden druh pokuty za jeden druh prohřešku bez ohledu na subjekt, který se ho dopustil.

Zde jsem opět pouze shrnoval debatu, která k tomuto proběhla zde na půdě Senátu a důvody, které zazněly při překládání tohoto návrhu.

Poté jsem pokračoval další větou, poslední v tomto odstavci, která byla poslancům v mém písemném stanovisku opět zdůrazněna:

„Senát se usnesl vrátit návrh novely zákona Poslanecké sněmovně s těmito dvěma změnami.“

Nic jiného, zdůrazňuji, tímto způsobem již v písemném vyjádření nebylo zdůrazněno z toho důvodu, že toto je samozřejmě jádro toho, co formálně posílal Senát do Poslanecké sněmovny. A toto bylo to, co jsem samozřejmě měl za úkol v Poslanecké sněmovně zdůraznit, a to jsem také udělal.

Poté následovaly části, které se týkaly charakterizace toho, oč se jednalo a čím mohlo být rozhodování Senátu ovlivněno.

Zdůrazňuji, že sama materie toho autorského zákona, když se podíváte na to, co se objevuje v médiích, o čem se dokonce vyjadřují politikové včetně před týdnem v neděli místopředsedy Poslanecké sněmovny, pak se tam velice často směšuje problematika autorských poplatků a koncesionářských poplatků. Domnívám se, že je na místě očekávat, že v okamžiku, kdy minimálně jeden vysoce postavený člen Parlamentu ČR se veřejně vyjádří způsobem, ze kterého je zřejmé, že tyto dvě věci směšuje, tak lze oprávněně čekat, že tato věc nemusí být nutně jasná každému jednomu, kdo o tom hlasuje, že může být veden také trochu jinými motivy. A toto bych za normálních okolností považoval za naprosto podružnou záležitost, ale nepovažoval jsem za podružnou záležitost jednu epizodu, která zde padla při jednání Senátu, kdy vystoupil pan předseda Ústavně-právního výboru senátor Kubera a ve svém vystoupení, které se týkalo postojů a stanoviska ministra zahraniční zde v Senátu a jeho náměstka na výboru, upozornil na to, že při vyjadřování, a tady dovozuji – rozhodování – mohou hrát jiné pohledy než věcné. Pan senátor Kubera podle mého názoru tehdy nepřímo obvinil pana ministra zahraničí, že tak, jak prezentoval stanovisko zde v Senátu, že bylo ovlivněno tím, že se na toto jednání dívají majitelé hotelů, zatímco na výborech tato přítomnost televize není. A to, co řekl, podle mého názoru znamenalo, že říkal - na výborech může zaznít odborný názor, který odpovídá právnímu stavu a věcnému stavu projednávání zákona, zatímco tím, čím se řídíme zde při projednávání v Senátu, jsme ovlivněni jinými vlivy, které finálně ovlivňují naše jednání, dovozují dále i hlasování. Proto jsem zahrnul charakterizaci tohoto vystoupení pana senátora Kubery, aniž bych ho jmenoval, že to byl on, kdo nepřímo nařkl z tohoto pana ministra zahraničí a zařadil jsem za toto charakterizující odstavec, který byl v následujícím znění: značná část věcné debaty Senátu ve sporných bodech tohoto návrhu zákona se týkala ustanovení bodu 3 návrhu zákona, který navrhuje nezpoplatňovat rozhlasové a televizní přijímače, umístěné jako součást poskytnutí ubytovací služby na hotelových pokojích. Senátoři poukázali na to, že se úvodní podpůrné vystoupení ministra zahraničí k tomuto problému lišilo od negativního stanoviska zástupců resortů kultury i zahraničí při projednávání garančního výboru. Mimo to, co jsem tam říkal, upozorňuji, že toto zde za tímto řečništěm řekl minimálně senátor Roubíček. Ten přímo vznesl tento dotaz,.

Pokračuji tím textem, který jsem říkal. Zazněl i názor vysvětlující tento zřejmý rozpor tím, že souhlasné vystoupení ve prospěch voličů hoteliérů zaznělo na plenární schůzi Senátu proto, že je prostřednictvím televizního programu touto skupinou voličů sledován, zatímco odborná stanoviska zástupců resortů z garančních výborů nejsou tímto způsobem konkrétní zájmovou skupinou ovlivněna. Konstatováno bylo jednoznačně negativní vládní stanovisko k návrhu zákona i upozornění stálého zastoupení České republiky při EU na konflikt návrhu zákona s komunitární a mezinárodní legislativou. Zde jsem pouze konstatoval, že při projednávání tady toto bylo doplněno. Je to navozující informace na tento rozpor. Je to navazující informace, která se týká podstaty toho, v čem tento spor, toto, jak rozumím obvinění – já to chápu jako obvinění, které vznesl senátor Kubera, že rozhodování zde v Senátu je de facto řízeno lobby těch, kteří sledují to televizní vysílání, tak tímto způsobem jsem charakterizoval odborná stanoviska, zdůrazňuji odborná, nikoli politická stanoviska, která k této normě přišla.

V další části jsem se věnoval tomu, že nebylo možné reagovat na problém, který zde zmínil předkladatel této normy z Poslanecké sněmovny, pan poslanec Hovorka, když se odvolal na rozsudek Evropského soudního dvora, kde od kvalifikovaných právníků, poté co shlédli stenografický záznam z jednání Senátu mě upozornili, že je tam rozpor s tím, co se přímo v tomto rozsudku říká. Vzhledem k tomu, že ta dikce, která zde zazněla, mohla být podkladem pro rozhodnutí, které bylo ovlivněno nikoliv objektivně faktickou informací, ale informací, která se posléze ukázala jako neodpovídající realitě, tak jsem považoval za vhodné toto Poslanecké sněmovně sdělit. Ta pasáž, ve které toto říkám zněla doslova takto: V rozpravě v Senátu zmínil zástupce předkladatele pan poslanec Hovorka rozsudek evropského soudního dvora 293/98 ve věci Egera (?), kde se na první pohled může zdát, že vyznívá tak, že komunitární právo neřeší věc hotelových pokojů. Celá pravda je však zcela opačná. Soud pouze za situace, kdy dosud nebyla přijata směrnice o autorském právu, o informační společnosti, řekl, že tuto věc neřeší směrnice o satelitním vysílání a kabelovém přenosu. Soud však na závěr zdůraznil, že přesně tato záležitost má být řečena v tehdy navrhované směrnici o právech informační společnosti a z hlediska stavu přijetí této směrnice tady soud fakticky řekl, že tyto věci směrnice řeší. Sluší se dodat, že v rozporu s navrhovaným zákonem. Opět jsem nehodnotil nijak postojově to, jestli je dobré, nebo špatné takovou normu ignorovat. Nehodnotil jsem to, do jaké míry se máme začít, nebo nemáme mávat prapory naší suverenity – chceme-li čecháčkovství nebo velice omezeného nacionálního pohledu – trvat na tom, že je nám zcela jedno, jak se tyto mezinárodní instituce, jejichž záběry jsme vázáni, vyjadřují fakticky. Nehodnotil jsem to, pouze jsem dal tuto informaci, která z pochopitelných důvodů nemohla zaznít zde na plénu a nepovažoval jsem za slušné tuto informaci v okamžiku, kdy jsem ji měl před poslanci a poslankyněmi v Poslanecké sněmovně, zatajit. Kdybych tuto věc měl předem, samozřejmě by zazněla zde na plénu Senátu a nevznášel bych ji tímto způsobem znovu. Dál jsem pokračoval tím, což se zase opíralo o upozornění, které experti také zdůraznili na základě té proběhlé debaty, a ta další část zněla: velmi podrobně byla v Senátu diskutována také otázka, zda je hotelový pokoj veřejný prostor a na základě argumentů se zřejmě mnoho přítomných rozhodovalo, zejména pak v souvislosti s tím, že k tomu byli fakticky vyzváni ve vystoupení ministra zahraničí. Je vhodné zdůraznit, že skutečnost, zda se příjemce sdělování díla nachází, nebo nenachází ve veřejném prostoru je naprosto podružná a celá koncepce veřejného prostoru je v této souvislosti zcela bezvýznamná.

Důležité je, zda z pohledu sdělovatele jsou, nebo nejsou příjemci členy veřejnosti a okolnost, že v hotelovém prostoru nepochybně členy veřejnosti jsou, navíc se jedná o hotel, nikoliv rodinný dům. Jistou analogií mohou být televizní vysílatelé, kteří také z valné většiny nesdělují autorská díla do veřejných prostor a do soukromých bytů příjemců. Nikdo však neargumentuje tím, že by měli být osvobozeni od úhrady autorských odměn. K tomu je opět odborné stanovisko kapacit v oboru autorského práva a je hodnotově neutrální, není to vyzývání k tomu či onomu. Je to upozornění na aspekt debaty, která je velmi závislá na pocitových postojích, řekl bych promítání vlastních zkušeností z pobytu v hotelových pokojích a přirozeného rozhořčení z toho, že někdo chce platit něco, co si myslím, že bych platit nemusel, tak je vhodná, aby taková věc zazněla, protože je to věc, která doprovází to rozhodování.

Já se obhajuji, já se nemohu obhajovat jinak, než že zde zazní, co jsem říkal. Já jsem nebyl ten, kdo mé vystoupení v Poslanecké sněmovně vytáhl a pokud to zde bylo uděláno, tak si myslím, že musím mít právo na to uvést tu věc na pravou míru.

Poté jsem pokračoval částí, kde jsem výslovně zdůraznil, že pokračuji jako senátor. Je uvozena tím, že jsem řekl, jako senátor si dovoluji upozornit na skutečnost, že navrhované změny zákona jsou odůvodňovány praxí uplatňovanou některými kolektivními správci autorských práv. Tato novela však předkládá nikoli řešení upravující normy chování kolektivních správců, nýbrž se snaží vyloučit některé situace z kompetence kolektivních správců autorských práv s tím, že odnímá autorská práva a právo na adekvátní odměnu z nich autorům ve specifických situacích jdoucích nad rámec současného znění zákona. Trvám na tom, že je to navíc ještě jen charakterizace toho dualismu, který tam mohl být řešen a který byl řešen jedním konkrétním způsobem.

Pokračoval jsem konstatováním v této části, kterou jsem uváděl jako senátor tím, že současný právní stav dovoluje využít běžných mechanizmů soudního rozhodování v případech nedohody kolektivního správce s konzumenty autorských děl, resp. obecného ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, který pro výkon práva stanoví donucovací rámec dobrých mravů a oprávněných zájmů jiných, který nesmí být překročen. Zejména v případě ustanovení bodu 2 je např. zřejmé, že zákon již ve stávajícím znění zakazuje právo uplatňovat proti dobrým mravům a oprávněným zájmům jiných bez toho, aby bylo třeba navrhovanou změnou zákona majetkové právo odejmout.

Právě okolnost, že uplatňování tohoto práva nebylo u nás s ohledem na dobré mravy nikdy dovoleno, může ostatně přípustnost tohoto ustanovení dovodit jako pouze začlenění tohoto stavu do zákona v přehledné formě a to na základě ustanovení článku 5 odst. 3 směrnice EU o právech v informační společnosti, kde se v písm. m) stanoví přijatelnost výjimek menší důležitosti, ovšem pokud již podle národního práva existují, jsou vztaženy pouze na analogové sdělování a nenarušují volný trh.

Skutečnost, že se návrh zákona vrací se změnami přijatými Senátem do Poslanecké sněmovny, přináší další krok legislativního procesu, ve kterém před poslankyněmi a poslanci Poslanecké sněmovny stojí situace, ve které mají svobodně projevit svou vůli ve shodě se svým mandátem a slibem, který při přijímání skládali. Opět soudím, že apelovat na Poslaneckou sněmovnu způsobem, že ve výkonu svého poslaneckého mandátu jsou vázáni rozhodnutím Senátu, by bylo nanejvýš nepatřičné a pouze jsem konstatoval něco, co dokonce Ústava explicitně stanoví.

Dovoluji si proto apelovat na Poslaneckou sněmovnu, aby při projevení své vůle v tomto případě měla na paměti to, že České republice přijetím této kontroverzní a nejednoznačné novely autorského zákona mohou hrozit závažné sankce ze strany EU, odsouzení za porušení evropského práva členským státem spojené s náhradou škody, a to z důvodu rozpornosti předkládaného návrhu zákona s akty práva EU, zejména s články 3 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s tím souvisejících z informační společnosti. To je zase evidentní fakt, připomínal jsem to pouze poslankyním a poslancům. Všichni se musíme rozhodovat s vědomím možných následků toho, co děláme.

Dál jsem pokračoval: Jak naprosto jednoznačně vyplývá z vyjádření a posudků mnohých odborníků v oboru práva autorského, porušili bychom rovněž mezinárodně-právní závazky vyplývající pro Českou republiku jakožto signatáře mnoha mezinárodních smluv na poli autorského práva a práv souvisejících. Uvádím zejména bernskou Úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl ve znění její pařížské revize, článek 11, odst. 3. mezinárodní smlouvu o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací nebo Smlouvu Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském, článek 10.

Tohle jsou zase citace právních kapacit bez jakéhokoli politického zbarvení. Jsou obsahem právního stanoviska vlády, což by nemuselo být vnímáno tak úplně nepoliticky, jako že byly i obsahem sdělení, které jsme dostali od zastoupení České republiky při Evropské unii.

Další věc. Připojil jsem informaci, kterou jsem bohužel dostal až po projednávání v Senátu, to je věc, se kterou se bohužel člověk musí vyrovnat, že některé informace přicházejí s časovým zpožděním a zase odvolávám se na způsob, kterým jsem povinen vykonávat mandát v okamžiku, kdy je mi taková informace sdělena a je sdělena zase odborníkem na tuto oblast, nemohu takovou věc zamlčet. A je to odstavec, který říká: Kromě úmluv týkajících se specifického autorského práva zde vyvstává i možná kolize s obecnými závazky České republiky, konkrétně mezinárodní závazek o ochraně zahraničních investic, i když se zde navíc jedná i o české investice. Nositelé autorských práv za současné právní úpravy oprávněně a rozumně očekávají, že práva, která jim český stát přiznal formou zákona, budou zachována, a že i u plánovaného zhodnocení hospodářských investic do mediálního a uměleckého průmyslu bude dosaženo. Česká republika by mohla zmařit ochranu hospodářských investic a oprávněná očekávání, v tomto případě svým zásahem formou zákona, který přijímá Parlament.

Rád bych zdůraznil, že k takovému maření investic nemusí dojít pouze exekutivním zásahem, ale také zásahem zákonů. Takový zásah by měl vysokou právní sílu a byla by to v takové situaci přitěžující okolnost na straně České republiky. Bez ohledu na suverenitu Parlamentu v oblasti zákonodárné by to byl zásah neoprávněný s ohledem na závazky, do kterých Česká republika vstoupila. Rád bych také zdůraznil další významnou okolnost, která v diskuzích poukazujících na některé zahraniční analogie zůstává v této souvislosti nepovšimnuta. V případě nově přijímané zákonné úpravy v českém právním řádu nelze argumentovat tím, že v některých jiných zemích EU taková práva nemají. Investičně totiž nejde jen o EU, nýbrž o mezinárodní právo všeobecně. Tam, kde tato práva nemají, tam také nelze investici zmařit, což je jiná situace než v případě České republiky, kde toto právo v současné době existuje, avšak přijetím tohoto návrhu zákona by toto právo zaniklo. Přijetím této zákonné normy může Parlament vystavit Českou republiku hrozbě mezinárodní arbitráže podle Úmluvy o řešení sporu z investic mezi státy a občany druhých států sjednané ve Washingtonu dne 18. 3. 1965, což je sdělení číslo 420/1992 Sb., které by podle všeho náš stát prohrál.

Toto byla informace, která zazněla ode mne jako od senátora nad rámec toho, co zde bylo projednáváno na plénu Senátu a zazněla z pochopitelných důvodů, protože tuto informaci jsem získal až v mezičase. Procedurálně není jiná možnost jak tuto věc sdělit tak, aby byla v kontextu uvažování zákonodárců, než ji v případě, že k tomu mám možnost, patřičným způsobem vyslovit. Vyslovil jsem ji v části, která byla výslovně uvedena jako mé stanovisko senátora a nesměšoval jsem ji se stanoviskem Senátu, které jsem v patřičných zdůrazněních již citoval ze začátku.

Poté jsem přidal čistě konstatování: Celá věc je za současného právního řádu řešitelná zintenzivněním státního dozoru Ministerstva kultury a fungováním Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, což může být zmínka, kterou jsem si mohl odpustit.

Poté následovalo to, co zde již četl senátor Julínek, takže se k tomu nebudu vracet, pouze konstatuji, že je to korektní nastínění stavu, který vzniká v legislativním procesu mezi jednotlivými kroky na rozhraní, kde zákonná předloha přichází ze Senátu do Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna projevuje svou vůli, která nemůže být žádným způsobem předem omezena, bylo by to omezení výkonu mandátu jednotlivých poslanců, a upozornil jsem je, že v takové situaci jsou samozřejmě legitimní tři možnosti.

První z nich je přijmout původní předlohu tak, jak se o ní usnesla Poslanecká sněmovna.

Druhou je přijmout předlohu, kterou posílá Senát.

Třetí je nepřijmout žádné usnesení, tedy po zvážení všech okolností usoudit, že je lepší, aby taková zákonná norma padla pod stůl.

Domnívám se, že Senát v okamžiku, kdy posílá svou normu do Poslanecké sněmovny, připomínám, že k ní nevypracovává žádnou důvodovou zprávu, což si myslím, že je systémově špatně, ale z řady důvodů je to situace, kterou lze těžko spravit, neexistuje také, což je evergreen, stykový zákon, který by takovouto formu přesně podchycoval, má předloha, kterou posílá Senát, formálně stejnou váhu. Liší se snad jen v pořadí hlasování o těchto dvou verzích, které probíhá v Poslanecké sněmovně. Je to na faktické váze obsahu, se kterým předlohu zákona Senátu do Poslanecké sněmovny vrací. Ta určuje, zda finální rozhodnutí Poslanecké sněmovny je takové, že dá za pravdu senátní verzi, nebo se přikloní k Poslanecké sněmovně, nebo dojde k tomu, že celá věc má tolik parametrů, že se neliší pouze v tom, jestli je to verze Poslanecké sněmovny nebo Senátu, ale další parametry z toho dělají situaci, kdy může být moudřejší nezvolit ani jednu z těchto verzí. Upozornil jsem na to, že byť ve veřejnosti taková věc může být chápána jako jistý alibismus, ve skutečnosti, a na tom trvám jako na možnosti, to může být také projev velice uvážlivého chování.

Tolik, co jsem říkal v Poslanecké sněmovně, tolik o čem si myslím, že jsem jednal naprosto ve shodě s tím, že jsem šel do Poslanecké sněmovny jako zpravodaj, dostatečně jsem zdůvodnil, že jsem přednesl senátní verzi tohoto zákona v Poslanecké sněmovně, včetně charakterizace debaty, která k němu proběhla, dokonce včetně takových drobností jako charakterizaci možných motivů, která zazněla minimálně nepřímo od pana senátora Kubery, a poté jsem s výslovným stanovením, že tak říkám jako senátor, pokračoval v tom, aby informace, které jsou v tu chvíli k dispozici pro rozhodování Parlamentu, byly v přiměřené úplnosti Parlamentu, v tomto případě v procesu, kterým to prochází pouze v Poslanecké sněmovně, předloženy.

Podotýkám, že ani v této situaci není celý osud tohoto zákona jistý, potenciálně mohou následovat ještě další kroky: může následovat veto prezidenta republiky, které bych já osobně považoval za velmi uvážlivé, a poté by samozřejmě následovalo ještě další hlasování v Poslanecké sněmovně. Je zde tudíž v legislativním procesu řada kroků, kterými tato předloha prochází, a to, co citoval senátor Julínek, není nijak nepřesným vyjádřením toho, o co se v tomto procesu jedná.

Ze srdce rád bych se samozřejmě ještě omluvil panu senátoru Julínkovi, že jsem zklamal jeho možná očekávání, že v okamžiku, kdy někde jako senátor, vázán svým mandátem, nevystupuji tak, jak by mě pan senátor Julínek rád viděl naprogramovaného. Nicméně musím konstatovat, že takto vystupovat nemohu a nemohu tak díky odpovědnosti, kterou jsem svým slibem senátora zde na Ústavu přijal a složil. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Pane kolego, děkuji. Do diskuze dále přihlásila kolegyně Paukrtová, které dávám slovo. Připraví se kolega Kubera.

Senátorka Soňa Paukrtová: Pane místopředsedo, kolegové, kolegyně, také považuji tento návrh za poměrně velmi vážný a docela mě mrzí, že jej projednáváme v pozdních pátečních hodinách, protože si myslím, že si opravdu zaslouží naši pozornost a to hned z několika úhlů pohledu.

Myslím si, že každý, kdo dělal garančního zpravodaje, je tím, kdo zákon sleduje již v Poslanecké sněmovně, poté jej zpravodaj výboru předkládá vám, plénu Senátu, a velmi často, speciálně v případech, kdy se vrací do Poslanecké sněmovny, pracuje na řadě pozměňovacích návrhů, tady argumentuje a snaží se vás přesvědčit, že tyto pozměňovací návrhy jsou správné, a pokud vy uznáte, Senát jej poté přijme a vrací se do Poslanecké sněmovny.

Domnívám se, že garanční zpravodaj je v danou chvíli s největší pravděpodobností nejvíce informován o celém průběhu zákona, o tom, jak probíhal Senátem a je tedy zcela v pořádku to, co je tady navrhováno, a také konstatuji, že vlastně vždycky byl určován zpravodajem pro schůzi Poslanecké sněmovny garanční zpravodaj, pokud byl přítomen v České republice, nepamatuji si, že by to mu bylo někdy jinak a připadá mi rozumné tento způsob delegování schválit usnesením Senátu.

Neumím si ale představit, že bychom tady předjímali, jak který garanční zpravodaj bude obhajovat v Poslanecké sněmovně, a vznášeli k tomu námitky. Z tohoto důvodu jsem si dovolila pozměnit pozměňovací návrhy k návrhu pana kolegy Julínka v tom smyslu, že se vypouští část věty „nebo pokud proti pověření senátora podá námitku jiný senátor“.

Zachovala jsem tam „nesouhlasí-li senátor se svým pověřením“. Může se totiž stát, že senátor se skutečně neztotožní s tím, jak se Senát usnesl a pak by měl mít právo se vzdát obhajování před Poslaneckou sněmovnou. Nicméně domnívám se, že by toto odmítnutí pověření mělo býti na něm, jako na garančním zpravodajovi. Opravdu si nedovedu představit, že bychom tady předjímali, jak ten který z nás bude obhajovat před Poslaneckou sněmovnou.

Byla jsem přítomna v Poslanecké sněmovně s jiným zákonem, když tam přednášel kolega Zlatuška svou zprávu, a musím říci, že opravdu přísně oddělil to, na čem se usnesl Senát, a to, co je jeho soukromý, osobní názor. Chtěla bych říci, že senátor tam vystupuje v obecné rozpravě. V obecné rozpravě tam vystupuje nejen senátor, ale také poslanci, a on nemá možnost oddělit zpravodajskou zprávu v bloku zpravodajské zprávy a v obecné rozpravě, a myslím si, že ani jednací řád náš, ani jednací řád Poslanecké sněmovny striktně neurčuje, že on nesmí říci svůj vlastní názor. Pokud by tomu bylo tak, že by byl blok zpravodajské zprávy a poté obecná rozprava, dalo by se to oddělit tak, jako to oddělujeme tady. Když jsme garančními zpravodaji a přednášíme to, co se dělo ve výboru a k čemu se výbor usnesl, potom máme možnost vystoupit jako senátoři.

Z tohoto důvodu si myslím, že ten návrh, až na tu jednu jedinou větu, je v pořádku. Říká, jakým způsobem delegujeme a dává právo vzdát se té možnosti přednášet ten příslušný zákon v Poslanecké sněmovně, pokud se vážně neztotožníme s usnesením Senátu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Paní kolegyně, děkuji a slovo má pan senátor Kubera. Připraví se kolega Hadrava.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane přesedající, kolegyně, kolegové, já začnu jistou příhodou z minulosti, kdy jeden filmový kritik se ve své kritice právě uvedeného filmu vyjádřil k tomu filmu tak, že napsal: „Už jsem viděl horší filmy.“ Byl režisérem zažalován, u soudu prohrál a byl povinen zveřejnit v tomtéž tisku omluvu. Omluva zněla: „Horší film jsem ještě neviděl.“

Takový dojem na mě udělalo vystoupení, kdy tady někdo mluví velmi suverénně, používá silná slova jako bolševismus, ale mluví úplně o něčem jiném, než o čem my se tady bavíme. My se tady bavíme o problému, jestli když zpravodaj jde obhajovat senátní verzi do Poslanecké sněmovny, je zpravodajem, to znamená zpravodajem návrhu zákona, se kterým osobně on vůbec nemusel souhlasit, dokonce mohl hlasovat proti němu, ale přesto je vyslán jako obhajovatel. Je to analogický případ, kdyby starosta odmítl podepsat nějakou smlouvu nebo splnit usnesení zastupitelstva, protože on sám hlasoval proti němu. Mohl by se také odvolávat na svůj mandát zastupitele, že musí podle svého svědomí a podobné vyprávěnky, které s tím případem nemají vůbec nic společného.

Prostě je jednoznačné, že pokud někde jde reprezentovat Senát a není poslanec, tak nemůže zneužívat toho, že se dostal do řečniště Poslanecké sněmovny. V tom případě ať kandiduje do Poslanecké sněmovny a pak si tam může při obhajování svých názorů ty názory obhajovat.

Já nechci používat silná slova, protože jsem si to steno četl v pátek, takže už to ze mě vyprchalo, ale přečtu, jak reagoval jeden z poslanců na vystoupení našeho pana senátora: „Paní předsedající, vážené dámy, vážení pánové, já mnohokráte děkuji panu senátoru Zlatuškovi za jeho názor, ale on zde měl přednášet stanovisko Senátu. Stanovisko Senátu je nám předkládáno v senátní verzi a my se rozhodneme, zda podpoříme senátní verzi, nebo zda podpoříme sněmovní verzi. Jenom vzhledem k tomu, že zde z jeho úst zazněla opakovaně slova, která permanentně slýcháme z úst některých zájmových skupin o tom, že Česká republika poruší přijetím, ať už senátní nebo poslanecké verze, závazky České republiky, chtěl bych vaším prostřednictvím, paní předsedající, pana senátora ubezpečit, že pokud by byla jeho slova pravdivá, již by takovéto sankce byly uplatněny vůči několika dlouhodobým stávajícím členským zemím EU.“ Jediné chyby se pan poslanec dopustil, že senátora nemusí oslovovat prostřednictvím předsedajícího, protože v jednacím řádu je, že oslovujeme pouze své kolegy senátory, nikoliv poslance, ale to je detail.

Kdybyste ovšem slyšeli komentáře v kuloárech, to bylo to, co mě rozčílilo. Ty komentáře v kuloárech nesměřovaly vůbec k onomu senátorovi, který tam vystupoval, ale oni odpovídaly SMSce pana ministra Ambrozka, jestli si na ni ještě vzpomínáte, a nazývaly tak celý Senát. To je to, co mně na tom vadí, protože každý z nás je samozřejmě tady za sebe, může plnit Ústavu, hlasovat podle svého svědomí, v tom mu nikdo nebrání, ale nicméně když je vyslán jako zpravodaj, tak samozřejmě hájí instituci Senát, hájí senátní verzi.

Pokud ovšem je to tak, že je to pro něj tak zásadní morální rozpor, že se s tím nemůže smířit, pak je to velmi jednouché. Řekne bohužel, já nemohu být v tomto případě loajální, protože je to pro mě naprosto zásadní věc, a proto já nemůžu vaše stanovisko obhajovat. To je v pořádku, je to seriózní a správné a nikdo by proti tomu asi nic nenamítal. Ale zneužívat postavení zpravodaje pro to, aby zvrátil rozhodnutí komory, které bylo většinové a aby svým vystoupením ovlivnil Poslaneckou sněmovnu tak, aby přijala jinou verzi, to považuji za naprosto nepřípustné. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má pan kolega Hadrava, připraví se kolega Novotný.

Senátor Jan Hadrava: Dámy a pánové, pane předsedající, já se domnívám, že můžeme mít ten nebo onen názor na to, jakým způsobem ten který zpravodaj Senátu obhajuje senátní verzi zákona, který vracíme do Poslanecké sněmovny. Můžeme si říkat, že ho obhajuje špatně, můžeme říkat, že ho obhajuje lépe, ale neměli bychom mu bránit v tom, co je doopravdy ústavním principem, že se může vyjadřovat v podstatě, jak chce.

V tom bychom mu neměli bránit a já si nedovedu představit, že bychom tento princip zavedli v Senátu. Já si nedovedu představit – možná by bylo vhodné vytvořit komisi pro zkoumání názorů senátora, možná by bylo dobré doplnit toto ustanovení, že předá předem před komisi svoji řeč a ta ji odsouhlasí. Já si myslím, že jsou tady vyšší principy - a o tom jsme mluvili i v souvislosti s imunitou a mnozí to používali - že máme právo v obou komorách Parlamentu hovořit způsobem, jakým uznáme za vhodný a my to můžeme kritizovat, my na to můžeme mít názor, my můžeme toho pana senátora na plénu, řekněme, peskovat a vyjadřovat své názory, ale neměli bychom ho v tom omezovat.

Protože jinak by bylo dobré doplnit toto usnesení ještě o indexovou listinu. Na té indexové listině by byl jistě kolega Zlatuška, ten by nemohl do Sněmovny už jít s žádným návrhem, to bychom si tady odsouhlasili předem, byl by tam určitě kolega Mejstřík – kolegu Mejstříka bychom tam zařadili a já se do této indexové listiny hlásím též, chtěl bych tam být a svěřil bych její správu Občanské demokratické straně, aby ji doplňovala, aby ona hodnotila, kdo bude na indexu a kdo na indexu nebude. Myslím, že je to až nechutné. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Pan kolega Novotný se ujme slova a připraví se pan kolega Oberfalzer.

Senátor Josef Novotný: Pane předsedající, vážení kolegové, já myslím, že tady dochází ke zbytečné dramatizaci, která se zde z obou stran na toto téma ventiluje. Já jsem také byl v Poslanecké sněmovně, když pan kolega Zlatuška obhajoval zákon, o kterém byl přesvědčen, že má určité problémy a mluvil tam dlouho, vášnivě, trošku mně možná připomínal, že mluví ke svým žákům. V tom hluku jsem až obdivoval, jak může takto zaujatě mluvit.

Na druhou stranu jsem přesvědčen o tom, že to dělal v dobrém úmyslu, vědom si těch dopadů a s hlubokou znalostí té problematiky zákona, který měl obhájit. To, že to sklouzlo možná, až někteří z toho měli ten dojem, možná díky určité předpojatosti k nám senátorům, to prostě tak je. Zaznělo to zde oprávněně, dejme tomu, tady od kolegy Julínka, že to bylo vysvětleno, že došlo k odchýlení se od té role, kterou tam měl udělat.

Já ale, pokud by došlo ke schválení toho původního delegování, jak je v tom původním návrhu, tak to nazývám, že dochází k cenzuře. Tady ta další cenzura vedle té, kterou nám už předvedla Sněmovna v případě kolegy Mejstříka, si myslím, že je zbytečná, protože vždycky by se našel nejméně jeden člověk, kterému se moje vystoupení teď nebo kteréhokoliv z vás vůči tomu celku nebude líbit a může zahájit jakousi diskuzi o tom, že ten nebo onen není vhodný.

Já jsem tam třeba obhajoval zákon o hluku. Připadal jsem si tam skutečně jako někde ve fabrice, protože jsem nebyl schopen se soustředit na to, co jsem měl připravené, protože tam je hluk tak obrovský, že prostě jsem tam doslova trpěl. A vám, co jste noví, se na to připravte, nedá se to téměř vydržet, když nejste připraveni na to, že mluvíte a neslyšíte sami sebe. Údajně, všichni vás slyší. To je šok.

Já jsem si také dovolil na závěr svého vystoupení kritizovat poslance, když jsem řekl poznámku, že problematiku hluku je třeba řešit, protože skutečně tam se nedá pracovat. A obdivuji poslance zase, že v tomto prostředí můžou vůbec přednášet a ventilovat svoje pocity.

Takže bych řekl, že dochází ke zbytečné polarizaci Senátu nad tímto problémem a že neprospěje nám všem. Takže bych se přikláněl k tomu, abychom zmírnili rétoriku, protože by se to mohlo obrátit proti těm, kteří by pro toto hlasovali. Vždycky se takovéto věci proti svým strůjcům obrací. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan kolega Oberfalzer a připraví se kolega Vavroušek.

Senátor Jiří Oberfalzer: Valná většina argumentů, které jsem chtěl zde vznésti, už zazněla, takže já bych se omezil jenom na velice stručné konstatování. Já myslím, že kromě svědomí existují samozřejmě další instituty. Je to úcta k demokratické většině, je to také čest. Já myslím, že pan kolega Zlatuška, kdyby měl čest, tak přizná, že v mezích možností, které mu to dovolily, využil – neřeknu-li zneužil – svého poslání zpravodaje a pokusil se ovlivnit Poslaneckou sněmovnu ve prospěch svého osobního názoru.

Já si myslím, že samozřejmě je možné svědomí postavit nad instituty cti i nad institut úcty k demokratické většině, ale skutečně čestné by bylo, kdyby takovouto roli náš kolega odmítl a nechal tam vyslat někoho jiného, kdo by neměl problém se svým svědomím, když bude hájit výsledek jednání v Senátu. Děkuji

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolega Vavroušek a připraví se kolega Zlatuška.

Senátor Vítězslav Vavroušek: Pane předsedající, já bych vystoupil jako ten, který předložil jeden pozměňovací návrh. Já se domnívám, že námitky vůči němu měly zaznít v první řadě zde a pak si myslím, že ta formulace bohatě stačila, protože účelem zákona o autorských poplatcích není definice zdravotního zařízení, na to jsou jiné zákony, například zákon o zdravotnickém zařízení.

Pak bych chtěl říci, že jsem byl zařazen do bolševické skupiny. Já se domnívám, že struktura osobnosti plus genetika tuto možnost prakticky vylučuje, že to není možné. A obecně, aniž bych na někoho útočil, demokracie a její principy musí být součástí myšlenkových pochodů, nikoliv horkého vydechovaného vzduchu.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolega Zlatuška, připraví se kolega Pospíšil.

Senátor Jiří Zlatuška: Dámy a pánové, já bych rád reagoval na několik věcí, které podle mého názoru zde zazněly značně nepřesně. Jednak, co se týče kolegy Kubery, ten citoval pana poslance Beneše ze stejné politické strany a podotýkám, že ta úvaha, která se objevila ve vystoupení pana poslance Beneše, se týkala tlaku zájmových skupin. Nejednal jsem se žádnou zájmovou skupinou, nejednal jsem s OSA, nejednal jsem se zástupci autorských práv.

Expert, o kterého se opírám, je univerzitní profesor, autor monografie o autorském právu, nikoliv ti, kteří jsou zainteresováni v autorských právech, a zdůrazňoval jsem, že tato věc je pro mě pouze věcí principu a úcty k vlastnictví, potažmo k soukromému vlastnictví, jako základu svobody. Toho jsem zde citoval a v okamžiku, kdy se pan kolega Kubera, který zde na tomto jednání sám vznesl problém ovlivnění zájmovými skupinami, které sledují takové jednání v televizi, odvolává na jiného svého stranického kolegu, který podsouvá totéž, říká, že tato jednání a rozhodování jsou ovlivněna konkrétními zájmovými skupinami, lobbujícími za tu normu. Nejsem s tím spokojen, nicméně znovu opakuji, ani v nejmenším to nebylo toto ovlivnění, které by se týkalo mě.

Pan senátor Kubera také zmínil něco o zasílání SMS zpráv typu zpráv, které posílal ministr životního prostředí. Lituji, tyto zprávy jsem neposílal já. Tyto zprávy svědčí o úrovni jejich odesílatelů, nikoliv úrovni mé, nevztahují se k mému hodnocení a neberu je žádným způsobem úkorně. Já nejsem předmětem těch zpráv. Předmět takových zpráv, pokud měly ten charakter, jako zde popsal pan senátor Kubera, tak ty něco vypovídají pouze o jejich odesílatelích.

Pan senátor Oberfalzer zde operoval institutem cti a zdálo se mi, že ho klade do rozporu s tím, jak jsem jednal. Nikoliv. Já nemám problém se ctí, jak je snad zde z toho jednání vidět, mohu mít nejvýš problém se senátorským Klubem ODS, pokud vyjdu z toho, co oznámil pan senátor Julínek v úvodu této schůze, že je to z popudu senátorského Klubu ODS, že je tento bod sem na toto jednání vnášen.

Provinil bych se proti vlastní cti, kdybych nejednal v souladu s mandátem, na který jsem sliboval, a naopak jiné jednání by bylo problémem. Neměl jsem ani problém s prezentací senátní verze tohoto zákona v Poslanecké sněmovně a neměl jsem sebemenší důvod se zříkat této prezentace. Dostatečně jsem na konkrétní části dokumentoval, že jsem tuto prezentaci učinil. V Poslanecké sněmovně jsem měl dojem, že je tam – a v tom se shoduji s kolegou Novotným – takový hluk, že tam prakticky není možné slyšet mluvené slovo. Velmi mě to překvapilo ve srovnání s tím, co jsem viděl v televizi, která snímá přímo z mikrofonu, nikoliv ten hluk okolí.

Nedivím se tedy, že – a tím se ještě jednou vracím k tomu, co říkal senátor Kubera – pan poslanec Beneš operoval argumenty, které jsem výslovně uvedl, že není možné v takovéto situaci používat fakt, že jiné státy takovou normu mají. Ty státy ji měly již předtím. Česká republika je v jiné situaci, protože mění ten právní stav. To je situace, kdy se vždycky v hotelových pokojích tyto poplatky platily, byly samozřejmě menší, ale to je jen věc ceny a samozřejmě dnes nikdo nenaříká, že by měly být rohlíky zadarmo kvůli tomu, že kdysi stály 30 haléřů a dneska stojí nevím kolik. Zde jsem přece jen v Senátu očekával, že v okamžiku, kdy zde něco říkám, že zde není hluk v pozadí takový, aby mi kolegové senátoři nerozuměli. Z toho, co povídal pan senátor Oberfalzer o mých problémech s prezentováním názoru Senátu v Poslanecké sněmovně, soudím, že nepostřehl úvod, ve kterém jsem četl velice podrobně, jak jsem popisoval tento vrácený zákon a podstatu změn v něm.

Jsem ochoten to přečíst znovu a opakovat svůj komentář, protože se mi zdálo, že pan senátor Oberfalzer tomu nerozuměl, ale pro jistotu bych poprosil pana předsedajícího, kdyby se zeptal pana Oberfalzera, jestli opravdu nerozuměl tomu, co jsem povídal.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Mám přednést vzkaz, pane kolego?

Senátor Jiří Zlatuška: Beru to jako řečnickou otázku se zřejmým významem. Co se týče toho zbytku, co zde říkal pan senátor Vavroušek, o tom, jestli stav mysli, který jsem charakterizoval jako bolševismus, někomu může, nebo nemůže být cizí, bych připomněl, že ti ruští bolševici tehdy také tvrdili, že bojují proti carské tyranii a jakým způsobem to dopadlo. Dobré úmysly jsou velice často cestou do pekel a nevidím důvod, proč bych tuto charakterizaci měl měnit.

Vztáhl jsem ji na senátorský Klub ODS v tomto konkrétním případě jen díky tomu, žen pan senátor Julínek, když předkládal tento bod programu, operoval stanoviskem nebo postojem Klubu ODS. A předpokládám, že to, co říkal, bylo vyjádřením tohoto stanoviska se všemi důsledky, které to má.

Domnívám se, že zavádění tohoto druhu cenzury, zavádění tohoto druhu nuceného ovlivňování výkonu mandátu v rozporu s Ústavou je věc, kterou jsme v naší zemi byli zvyklí vídat za vlády strany a vlády před rokem 1989. Já se nedomnívám, že by mělo být autentickým zájmem členů senátorského Klubu ODS v této fázi uplatňovat takovouto nadvládu strany, aby tím předznamenávali, co bude, až dojde k nadvládě strany i vlády. Ale myslím si, že význam a smysl toho, co zde senátor Julínek navrhuje, je přesně tento.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane kolego. Pan kolega Pospíšil stáhl svoji přihlášku.

Senátor Jiří Zlatuška: Mohl bych říci ještě jednu větu?

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Teď se s přednostním právem přihlásil předseda Senátu, pane kolego, máte slovo.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, přednesl bych procedurální návrh podle § 64 našeho jednacího řádu, a to je, že Senát se může bez rozpravy usnést, že k téže věci může senátor vystoupit nejvýše dvakrát.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Vzhledem k tomu, že zazněl procedurální návrh, budeme o tomto návrhu bezprostředně hlasovat. Pro kolegy, kteří nyní přišli do Jednací síně, bych chtěl říci, že byl přednesen návrh, aby v diskuzi se mohlo vystoupit k projednávané věci pouze dvakrát. O tomto návrhu budeme nyní hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 59 se z padesáti přítomných senátorek a senátorů při kvoru 26 pro vyslovilo 33, proti bylo jedenáct. Návrh byl přijat.

Vracíme se do obecné rozpravy. Přihlášen je kolega Milan Štěch.

Senátor Milan Štěch: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Myslím, že jsme nyní odhlasovali, že od této doby každý ještě může vystoupit dvakrát, takže nevím, jestli to bylo usnesení namístě, ale budiž.

A chtěl bych říci, že souhlasím s tím, že by senátor neměl být nucen předkládat zákon v Poslanecké sněmovně za Senát, pokud se s tímto názorem neztotožňuje a těžko by se mu tam prováděla obhajoba takového názoru.

Mohu říci, že jsem jednou byl s vráceným návrhem Senátu v Poslanecké sněmovně a poté, co jsem přišel sem, tak jsem informoval, že bych doporučoval, aby propříště se to nechalo na tom senátorovi a pokud mu zrovna návrh nevyhovuje, tak aby skutečně byl nominován jiný senátor. A myslím si, že to tehdy bylo přijato jako určitý konsenzus, kterým jsme se také řídili.

Myslím si, že platí to, co tady říkal jeden kolega, že je to skutečně záležitost cti, slušnosti, a myslím si, že nikdo nevypadá profesionálně, když musí hájit někde něco, s čím nesouhlasí.

Na druhou stranu musím říci, že podporuji návrh tak, jak ho předložila kolegyně Soňa Paukrtová, protože považuji návrh předložený předsedou Klubu ODS za návrh nešťastný, za návrh nebezpečný a návrh, který může zavádět, řekl bych, „nové pořádky“. Příště se tady může objevit návrh, že zpravodajem z výboru nemá být senátor, který měl při jednání výboru jiný než většinový názor ve výboru. A musím říci – je to můj dojem, ale každý tu do značné míry sdělujeme své dojmy – že mám i pocit, že se někdy zpravodajování zákonů přiděluje už s určitým postojem, aby ten daný senátor neměl potom možnost v závěrečné zprávě danou věc ovlivnit.

Mám konkrétní zkušenost. Kdo jste tady od začátku prvního volebního období, tak mně osobně se stalo, že nejmenovaný senátor, kterého mohu, pokud budu žádán, jmenovat, mě do určité míry obvinil, nařkl, když jsem byl zpravodajem novely k zákoníku práce, že by takovýto zákon neměla zpravodajovat osoba, senátor podobného typu, jako jsem já, protože tam hrozí střet zájmů. A samozřejmě se nehledělo na to, jestli té problematice aspoň drobet rozumí nebo nerozumí. Ale předtím mu nevadilo, že zákony z jiné branže – a on se věnoval oblasti lesnictví – většinou například zpravodajoval on.

Po mé výhradě tehdy už se to neopakovalo, a myslím si, že to bylo nešťastné a Senát svým vstupem obdobným praktikám zamezil.

Myslím si, že by bylo seriózní, kdyby předkladatel svůj návrh formuloval naprosto jasně, kdyby tam třeba srozumitelně uvedl, že pověřeným senátorem předložit vrácený zákon Poslanecké sněmovně je senátor početně nejsilnější politické strany v současnosti v Senátu, a i bych pochopil, kdyby tam bylo napsáno, že je to navždy.

Myslím, že tato schůze, vážené kolegyně a vážení kolegové, se „mimořádně vydařila“, a mám obavu, jestli to není začátek nového politického stylu.

Je mi z toho smutno a nevím, jak ještě dlouho budou někteří kolegové, například pan kolega Zlatuška, diskutovat, tak pro jistotu dávám na zvážení, zda bychom neměli hlasovat o tom, aby se prodloužila doba na hlasování do 24.00 hodin dnešního dne.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, slovo má kolegyně Jitka Seitlová, připraví se kolega Jiří Pospíšil.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, dámy a pánové, pan kolega Štěch řekl část toho, co jsem chtěla říci i já, totiž to, že to není skutečně jenom problém, který se objevil teď. Je to obecný problém, se kterým jsme se setkávali po celých osm let existence Senátu.

Ano, stává se, dokonce velmi často, že ten, kdo je zpravodajem a garančním zpravodajem, se plně neztotožňuje s tím, co bylo tady schváleno. Naopak bych řekla, že zcela výjimečně se stává, že všechny ty návrhy, které garanční zpravodaj předkládá, jsou schváleny.

Pokud si vzpomínám, řekla bych, že ale takový problém, jako se objevil dneska, jsme tu zatím neměli. Neměli jsme ho proto, protože se i mnohokrát v minulosti stalo, že zpravodaj, který byl garančním zpravodajem, opravdu byl zcela v hlasování přehlasován a měl odlišný postoj.

Musím ale říci, že zcela v tichosti na základě dohody přišel a řekl, já toto nemůžu, to se neztotožňuje s mým svědomím. A vždycky byli jiní také v jiných výborech, kteří se takovým zákonem zabývali a věc se vyřešila bez jakýchkoliv problémů.

Také jsem přesvědčena o tom, že když mám důvěru Senátu, zvítězil tady jakýsi názor, že bych více méně měla tento názor obhajovat v Poslanecké sněmovně. Jsem přesvědčena, že tam jdu jako zpravodajka Senátu, nikoliv jako samostatná senátorka se svým osobním názorem. Takto ani není deklarován jednací řád Sněmovny, ani náš.

Domnívám se, že samozřejmě může vzniknout situace, že se zpravodaj dostane do nějakých dotazů. Pak bude jistě třeba, abych řekla osobní názor. Jdu tam ale s důvěrou, kterou mi Senát dal.

Pokud je většinové rozhodnutí Senátu zcela jiného charakteru, pak si myslím, že až dosud byla možnost říci: Toto je v rozporu s mým názorem, a pak bych se zpronevěřil, odstupuji.

Z tohoto hlediska nebylo potřebné žádné usnesení a dokonce bych ráda chtěla věřit, že snad ani teď není tak nezbytně nutné, že se možná dokážeme dohodnout i bez něj. Když už tady toto usnesení máme takto předložené, chtěla bych se zeptat k jeho obsahu. Připadá mi, že není úplně jasná formulace, která se tam objevila. Tady je uvedeno, že pokud zpravodaj garančního výboru nebo jeho náhradník nesouhlasí s tím, že tím bude pověřen, pokračuje to: „nebo pokud proti pověření senátora podá námitku jiný senátor, otevře předsedající rozpravu, ve které je možné podávat návrhy.“

V tomto znění není řečeno, k čemu návrhy. Pak by také někde mělo být asi řečeno, že se o tom má hlasovat, ale to už je možná detail. Mně ale není jasné, jestli můžu v rozpravě podávat jenom návrhy. Dokonce si myslím, že v takové rozpravě by měla být možnost o tom debatovat. Nevím, jak se budu rozhodovat, jestli ten nebo onen senátor bude lépe nebo hůře hájit můj názor. Pokud už bychom měli takové usnesení přijímat, pokud se domníváme, že je potřebné, pak prosím, aby bylo zformulováno pregnantně, jasně, aby pak nevedlo k nejednoznačnému výkladu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, paní kolegyně. Slovo má kolega Pospíšil, připraví se kolega Zlatuška.

Senátor Jiří Pospíšil: Pane předsedo, dámy a pánové. Dosud jsem se domníval, že člověk umí oddělit to, co si myslí sám, od toho, co si myslí jiní a že člověk umí oddělit roli toho, kdo podává zprávu, od úlohy prosadit svůj názor. A dokonce si uvědomit, ve které roli právě je. Dovedu si dobře představit, že člověk se přihlásí k tomu, že nechce referovat o tom, co mu nejde přes rty, o tom, s čím nesouhlasí.

Pozměňovací návrh kolegyně Paukrtové mi připadá velmi rozumný. Na druhé straně jsem viděl, že existují lidé, kteří toto všechno nerozlišují. Začínám vidět, že toho ani nejsou schopni, vždy si připadají v pořádku a rozdávají jenom povýšené odsudky. Přesto budu nad návrhem kolegyně Paukrtové velmi vážně uvažovat, protože si myslím, že všichni se můžeme vyvíjet k lepšímu.

Kolega Štěch mimochodem už otevřel bod „různé“ – hodnocení politických stran, ale k tomu se snad vrátíme, až si tento bod odhlasujeme. Myslím, že bych mohl o jeho politické straně mít také pár pěkných poznámek. Děkuji. (Oživení.)

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane kolego. Slovo má kolega Zlatuška, připraví se kolega Pavlata.

Senátor Jiří Zlatuška: Dámy a pánové. Teď se tato debata týkala toho, do jaké míry člověk může, nebo nemůže přednášet něco, s čím nesouhlasí nebo s čím se neztotožňuje. Chtěl bych zdůraznit, že taková situace nevzniká pouze u zpravodajů, ale zde máme velice často ministry, kteří sem přicházejí s verzí z Poslanecké sněmovny, ve které Poslanecká sněmovna zcela změní to, co tam bylo předkládáno. Stejně tak zde máme ministry, kteří vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna dostala verzi zákona předkládanou vládou, vláda rozhoduje ve sboru, nemusela to být verze, se kterou se oni osobně ztotožnili.

Nevidím tudíž v tomto žádný faktický problém. K tomu, co před chvílí říkal senátor Pospíšil, domnívám se, a detailně jsem to demonstroval, že jsem oddělil to, co jsem říkal jako zpravodaj a co jsem říkal jako senátor. Nepovažoval jsem za potřebné zříci se této role z toho důvodu, že takovéto utíkání od toho, co mám učinit, by mně nepřipadlo jako souhlasné s tím, co je mou povinností, ale domnívám se, že jsem se jí přiměřeným způsobem zhostil, což jsem zde detailně demonstroval.

Kvůli tomu jsem se ale nehlásil o slovo, hlásil jsem se proto, že jsem vynechal poslední větu svého předchozího vystoupení, kde jsem chtěl navrhnout zamítnutí tohoto usnesení.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolega Pavlata, připraví se kolega Oberfalzer.

Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, možná, že vás překvapím, ale za sebe musím říci, že všechna tři vystoupení kolegy Zlatušky mě velmi potěšila. Jeho vystoupení byla naprosto přesvědčivá a mě osobně přesvědčila o tom, že usnesení, které připravil kolega Julínek, je potřebné, prospěšné, ba co dím, nutné.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji. Slovo má kolega Oberfalzer.

Senátor Jiří Obelfalzer: Dámy a pánové, ocitl jsem se zde v podezření, že nejsem schopen pochopit text čtený v češtině. Nebyl jsem vyzván k odpovědi a nepovažuji za nutné odpovídat, ale zjistil jsem, že je asi třeba, abych řekl, co jsem já řekl v češtině.

Nehovořil jsem o tom, že pan kolega Zlatuška má problémy se ctí a s úctou k demokracii, jenom jsem řekl, že vedle svědomí jsou zde ještě jiné kategorie a jiné principy. Neřekl jsem přesně, co tím myslím, a proto to ještě dodám. Chtěl jsem tím říci, že si umím představit, že jsou takové hodnotové žebříčky, kde svědomí stojí i nad těmito principy. A v závěru jsem sdělil, že pokud bych se já řídil svědomím nad tím vším, rozhodl bych se tak, jak jsem poznamenal v závěru svého vystoupení. Je to ve stenozáznamu, nebudu zdržovat.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji, pane kolego. Kdo se další hlásí do rozpravy? Kolega Pithart, který má slovo.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Vážený pane předsedající, doufám, že se mně podaří vyhnout se silným slovům. Jenom na začátku řeknu, že si myslím, že to je velmi vážná věc, o které mluvíme. Jsem ale přesvědčen, že to vědí ti i oni.

V čem si myslím, že to je vážné? Tento problém je reálný. Vždyť to přece známe ze situace předsedajícího a zpravodaje. Jsem jedním z předsedajících a kolikrát si říkám: Mám upozornit garančního zpravodaje, je to ještě, nebo to už není přijatelné? To se stává mnohým z nás. Vždyť zpravodaj je často tím, který toho o té věci ví nejvíc, a my mu přece nebereme právo, aby si zachoval svůj názor, ale chceme, aby ho uměl oddělit. Samozřejmě. Potud je naše starost vážná a reálná.

Co my tady ale děláme a co teď je tady ve vzduchu a proč si myslím, že to je vážné? My tady prostě vyměňujeme pravidlo, že pověřeným senátorem je zpravodaj garančního výboru. Je to pravidlo jasné, jakkoliv nedokonalé a spoléhající ještě na další věci, jako je čest a smysl pro míru. To vyměňujeme za pravidlo.

Protože to, že námitku podá jiný senátor a pak je možné podávat návrhy, přece není žádné pravidlo, to je právo momentálně silnějšího. Zvažme, zda si něco takového prostě můžeme dovolit. Ano, to první pravidlo je nedokonalé. Vyžaduje korektury, vyžaduje kritiku, vyžaduje zásahy předsedajícího občas a bude tomu tak i do budoucna. Ale je to pravidlo. A tohle prostě není pravidlo. Momentální většina se tady prostě rozhodne vyměnit pověřeného senátora. Já bych se velmi přimlouval za návrh paní senátorky Paukrtové a doufám, že nalezne i na této straně sálu porozumění a sympatie. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji pane kolego a přihlásil se kolega Roubíček.

Senátor Václav Roubíček: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Já bych chtěl říci, že podpořím pozměňovací návrh paní kolegyně Paukrtové. Na druhé straně bych chtěl říci, že velké muže ctí, když umí své myšlenky vyjádřit jasně a stručně. A v této souvislosti se nedivím, že 175 poslanců ve Sněmovně hlasovalo tak, jak hlasovalo. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: O slovo se přihlásil pan místopředseda Smutný.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že v rozpravě byl podán návrh kolegyně Paukrtové, předsedkyně klubu, dovoluji si podat návrh podle § 61, abychom přerušili projednávání v této věci až do doby, kdy zaujmou k tomuto návrhu stanovisko politické kluby a mám na mysli lhůtu do příští schůze Senátu. Podávám to jako procedurální návrh.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Byl podán procedurální návrh na přerušení a o procedurálním návrhu je třeba bezprostředně hlasovat.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolegyně a kolegové, byl podán procedurální návrh na přerušení tohoto bodu do příští schůze Senátu. O tomto návrhu nechám hlasovat. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO, kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 60 se ze 48 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 25 pro vyslovilo 14, proti bylo 16, návrh nebyl přijat. Je otevřena rozprava. Do rozpravy se hlásí senátor Julínek.

Senátor Tomáš Julínek: Já bych chtěl jen poznamenat, že tady dochází k určité relativizaci vystoupení pana kolegy. Kdyby to nebylo tak flagrantní a jednoznačné, tak bych se neozval, pokud by se to pohybovalo v těch nuancích, o kterých mluvil pan první místopředseda. Prosím tedy, abyste si to steno přečetli, aby bylo jasné, proč jsem podával procedurální návrh. Navíc jsem ho podával proto, protože ta procedura upravena není. U nás stejně tak institut posílání zástupců do Poslanecké sněmovny byl dojednán vyjednáváním a vlastně dopisem Senátu Poslanecké sněmovně a dál to není upraveno v zákoně, takže taky je potřeba nějak tu proceduru upravit. Takže moje úmysly jsou docela jednoduché, a proto se také důrazně ohrazuji a důrazně vzkazuji přes vás, pane předsedající, aby pan senátor Zlatuška nedovysvětloval moje myšlení a že už si to nepřeji, aby mě tady dovysvětloval a už ani v těch intencích, jako to tady předvedl několikrát. Takže ty úmysly jsou poměrně jednoduché a nejsou tak složité, jak tady bylo řečeno.

Jednoznačně to, co jsem tady citoval, bylo výzvou pro Sněmovnu a už to dál nebudu rozebírat, to znamená ten text je úplně jasný. Já jsem nezažil takovou relativizaci ani nepamatuji, fakt jsem si chvilku myslel, že mám černou košili a bílou šlajfku, ale prostě asi to tak je a všichni, kdo mají trošku citu pro fair play, myslím, že poznali strukturu osobnosti našeho kolegy Zlatušky. A už to není potřeba komentovat.

Proto bych chtěl ještě na závěr se vyjádřit k usnesení a k některým poznámkám, které k němu padly. Považuji některé za relevantní. Ty, co se týkají toho, že tam není dokončeno, že o tom hlasuje Senát, tak bylo řečeno, že to z logiky věci vyplývá. A zároveň chci konstatovat pro klid duše kolegů, na mikrofon, že doporučuji, aby byla přijata verze paní kolegyně Paukrtové. Děkuji za pozornost a jsem docela frustrován z té debaty.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Děkuji vám, pane kolego a ptám se, jestli se ještě někdo hlásí do rozpravy? Nikoho přihlášeného nemám, takže rozpravu končím. A pane kolego, dávám vám jako navrhovateli znovu slovo, abyste přednesl celé usnesení tak, jak o něm budeme hlasovat.

Senátor Tomáš Julínek: Je to usnesení paní kolegyně Paukrtové, kde je vyškrtnuta věta ve druhém odstavci. Je to usnesení Senátu ze třetí schůze dnešního dne ke způsobu delegování zástupců Senátu PČR k vráceným a zamítnutým návrhům zákonů k projednání v Poslanecké sněmovně. Já myslím, že to máte na lavicích a že víte, o čem hlasujete, že to nemusím číst. Já dávám návrh samozřejmě na schválení tohoto usnesení. Během rozpravy byl podán návrh na zamítnutí též toho usnesení. Já svůj návrh stahuji a bude se hlasovat o návrhu, který je podepsaný paní kolegyní Paukrtovou.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Budeme napřed hlasovat o návrhu schválit, pak zamítnout. Je to ten návrh, který navrhla kolegyně Paukrtová. Budeme hlasovat o předloženém návrhu usnesení.Aktuálně je přítomno 49 senátorek a senátorů, kvorum pro schválení je 25. Zahajuji hlasování, kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO, kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování p. č. 61 ze 43 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 25 se 45 vyslovilo pro, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Jestli jsou námitky proti hlasování, kolega Štěch, technická.

Senátor Milan Štěch: Nepovažuji se za znalce jednacího řádu, ale myslím si, že bylo možno hlasovat pouze o návrhu původním, kolegy Julínka. Jestliže ho stáhnul, tak není žádný návrh. Protože pak by musela po těch hlasováních být otevřena podrobná rozprava. Kolegyně by předložila pozměňovací návrh. Takže si myslím, že jsme jednání ukončili, protože kolega Julínek návrh stáhnul, a my jsme neměli de facto o čem hlasovat. To je můj názor.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolega Julínek s technickou.

Senátor Tomáš Julínek: Nejednalo se o standardní bod – projednávaného návrhu zákona – upozorňuji na to, byly předloženy dva návrhy nám na lavice. Kolegyně ho přečetla při svém vystoupení. (Ruch v sále.)

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolega Štěch.

Senátor Milan Štěch: Pokud vím, tak platí zásada přiměřeného použití jednacího řádu. Návrh je jasně označen „pozměňovacím návrhem“. Takže myslím, že jednání je legálně ukončeno. Prosím, aby se respektoval jednací řád. Tedy – není ukončeno; musí to ukončit řídící schůze. Ale myslím si, že to bylo jasně staženo.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Pan předseda Senátu Sobotka s hlásí s technickou.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, jsme malinko ve zmatečné situaci. Vzhledem k tomu, že jsme o něčem hlasovali, takže bychom to usnesení měli revokovat. V tom případě bychom se opět dostali do fáze, kdy budeme v podrobné rozpravě, kdy budeme hlasovat o pozměňovacím návrhu kolegyně Paukrtové. Pokud to projde, tak teprve se dostáváme do fáze, kdy můžeme hlasovat. Takže jednání o tomto bodu není ukončeno. Jsme stále ještě ve fázi hlasování. Tento bod v podstatě dopadl, jak dopadl.

Musíme říct, že toto hlasování nebylo relevantní. Je potřeba otevřít podrobnou rozpravu a hlasovat v tom pořadí, jak jsem říkal.

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Přerušuji schůzi na 5 minut na poradu a vysvětlení jednacího řádu.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Petr Smutný: Kolegyně a kolegové, podávám vysvětlení k postupu při hlasování.

Kolega Julínek stáhl svůj návrh ve prospěch návrhu kolegyně Paukrtové, který byl legitimně podán, a já jsem přesvědčen, že s tíží jsme věděli, o čem hlasujeme. Hlasovali jsme o návrhu kolegyně Paukrtové.

Domnívám se, že hlasování je v pořádku, že návrh byl schválen a ptám se, jestli někdo navrhuje revokaci tohoto hlasování. (Nikdo se nehlásí.)Děkuji.

Tím jsme vyčerpali program dnešní schůze a schůzi Senátu končím.