Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

Těsnopisecká zpráva

2. den schůze

(28. února 2001)

Předseda Senátu Petr Pithart:Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na pokračování 5. schůze Senátu.

Navykli jsme si začínat přesně, a proto se omlouvám za malé zdržení. Zdržela mne návštěva předsedy Národní rady maďarského parlamentu, který teprve před několika minutami opustil tyto prostory.

Konstatuji, že z dnešní schůze se písemně neomluvil nikdo. Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro vaší informaci znovu připomenu, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí jednacího sálu.

Také jsme si zvykli, že se přihlásí ti, kterým byla vydána náhradní identifikační karta. Je tu, prosím, někdo takový? (Senátorka Seitlová.)Děkuji.

Pokračujeme v projednávání bodů 5. schůze Senátu. Naším prvním dnešním bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 11.

Prosím pana poslance Radima Chytku, aby nás s návrhem zákona seznámil.

Poslanec Radim Chytka:Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, ctihodná horní komoro. Nejdříve mně dovolte, abych omluvil svou malou indispozici.

Nyní k vlastnímu návrhu novely trestního zákona. Na počátku této novely byla otázka, zdali je soukromé vlastnictví nedotknutelné. Skupina poslanců v Poslanecké sněmovně si odpověděla na tuto otázku kladně.

Druhou otázkou, kterou jsme dostali bylo, zda tento soukromý majetek, obecně ovšem i jakýkoliv jiný cizí majetek, poškozuje vandalizmus zvaný sprejerství. I na tuto otázku jsme si odpověděli kladně.

Třetí otázka byla už poněkud komplikovanější, a to, zda je možné tento vandalizmus nějak omezit. Vznikla pracovní skupina, která se velice pečlivě jeden a půl roku zabývala tímto problémem. Diskutovali jsme s městskou policií, s Policií České republiky, se státním zastupitelstvím, se soudy, s obcemi. Zjistili jsme, že sprejerství je skutečně fenoménem dnešní doby. Jenom za loňský rok doprava v Praze vykazuje nárůst tohoto sprejerství o jednu třetinu oproti roku předcházejícímu.

Zjistili jsme též, že vrcholem každého sprejera je udělat full train ve stříbře nebo v barvě, to znamená pomalovat celý vlak ve stříbře nebo v barvě, od lokomotivy až po poslední vagón. Pochopitelně začínající sprejer, kterému se říká "toy", toto nedokáže, ten se musí svému řemeslu teprve učit. Učí se mu tak, že si koupí nebo jakýmkoliv jiným způsobem sežene poměrně drahé barvy ve spreji a pomalovává zdi fasád, pokud možno fasády, které jsou čerstvě omítnuty.

Tito "toyové" mají tzv. "tagy", to je znaky, tedy něco jednoduchého, co by mělo nějaký výtvarný symbol. A zde jsme právě u kořene problému.

Soudní znalci prokázali, že oprava jednoho metru čtverečního fasády přijde na 200 až 400 korun. O této částce nemíním nijak diskutovat a rovnou vezmu vyšší sazbu, tj. 400 korun.

Vzhledem k tomu, že mezi přestupkem a trestným činem je hranice 2000 korun, můžeme si lehce spočítat, že sprejer může své znaky malovat na fasády do rozsahu 5 metrů čtverečních a stále je to klasifikováno jako přestupek, a to i za předpokladu, kdyby to udělal 5x, 10x, 15x, 20x.

Pokud je přichycen, byť by opakovaně, řeší to tedy přestupková komise na obci, která může u mladistvých uložit pokutu do maximální výše 1 500 Kč.

Druhým problémem je, že pokud ten znak dotyčný maluje, tak se ho potom už drží, protože to je jeho značka a je zcela zřejmé, že se probudíte ve svém městě a to město je pomalováno jedním znakem, všichni vědí, že jde o jednoho pachatele. Ovšem soudní znalci opět prokázali, že zde není paralela s naším rukopisem a že tedy není možné dovodit, že všechny ty tagy, všechny ty znaky udělal věru pachatel a proto je postihován pouze za jeden znak, u kterého byl přistižen a z toho důvodu je to klasifikováno opět jako přestupek.

Třetím problémem je, že i zkušení sprejeři, kteří pomalují 30 m2jakékoliv fasády, pokud je dotyčný přichycen, on se dokonce přizná, v tom problém není, přijde domů, tam mu v nejhorším případě tatínek dá pohlavek. Ale následně tatínek najme dobrého advokáta, který ho u soudu „vyseká“. U soudu on změní výpověď, prohlásí, že dělal tu poslední čárku, tu poslední tečku a to předtím, těch celých 30 m2, udělal někdo úplně jiný, on v podstatě neví kdo. A je to opět klasifikováno jako přestupek, u mladistvých pokuta do maximální výše 1 500 Kč.

Z tohoto důvodu jsme se rozhodli hranici 2 000 Kč mezi přestupkem a trestným činem zrušit, jinými slovy, kvalifikovat již přestupek jakožto trestný čin.

Trestní zákon samozřejmě zná takové ustanovení, je to zcela běžné. V Poslanecké sněmovně jsem citoval deset paragrafů, kde tomu tak je. Věřím, že zde stačí ocitovat pouze dva paragrafy nejblíž k té naší „dvěstěpadesátsedmičce“, a to sice § 247 – krádež, který má obecné ustanovení, ale kromě toho má čtyři speciální ustanovení, kde je přestupek klasifikován jako trestný čin. Nebo § 250, taktéž kromě obecného ustanovení jsou tam tři speciální ustanovení, kde přestupek je klasifikován jakožto trestný čin.

Ve stanovisku legislativy Senátu bylo diskutováno, že i tato novela trestního zákona bude bezzubá, a to z prostého důvodu, že pokud se tohle dostane soudci na stůl, pak použije § 3 odst. 2, jinými slovy to jako trestný čin klasifikovat nebude.

V projednávání ve výborech jsem však nabyl dojmu, že je zde spíše obava opačná, a to sice, že by to fungovat mohlo, a to velice úspěšně.

Já se však trochu domnívám, jestli za tím nestojí určitá právní lobby, které já celkem rozumím, rozumím jí velice lidsky, ale bylo by dobře, kdybychom vyložili karty na stůl.

Já jsem si vědom, že Policie České republiky, každé oddělení Policie ČR, má kolonku „přestupky“ a kolonku „trestné činy“. Je mně taktéž známo, že policie je odměňována podle toho, zdali má nárůst trestné činnosti, nebo snížení trestné činnosti. Je mně taktéž známo, že jsou odměňováni podle toho, jaká je objasněnost trestných činů. Nepochybně tahle novela trestního zákona tato kritéria zhorší.

Je mně také celkem lidsky pochopitelné, že státní zástupci i soudci se bojí nárůstu práce, a dokonce i věřím, že jsou zavaleni případy trestné činnosti, a to ještě daleko větší.

Dovolte mně však připomenout, že i policie, i státní zastupitelství, i soudy a konec konců i Parlament České republiky je placen z daní. A proto, vážené dámy a pánové nezbývá než si zodpovědět jednu jedinou otázku: Je soukromé vlastnictví nedotknutelné?

Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane navrhovateli. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů.

Tento návrh zákona byl přikázán Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Jařaba a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 11/3.

Návrh zákona byl rovněž přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor určil svým zpravodajem pana senátora Martina Dvořáka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 11/2.

Kolega Martin Dvořák se z technických důvodů nemůže v této chvíli účastnit naší schůze, takže paní kolegyně Irena Ondrová je tak laskavá a je připravena ho zastoupit.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 11/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jaroslav Kubera, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane kolego Kubero.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Cílem poslanecké novely trestního zákona je zabránit narůstání činnosti tzv. sprejerů, kterou jsou způsobovány značné materiální škody na majetku, násobené náklady na uvedení do původního stavu.

Navrhovatelé se domnívají, že zpřísněním postihu odradí pachatele. Kromě právních aspektů, které jsou vyčerpávajícím způsobem popsány v přiloženém stanovisku legislativního odboru, existují ještě další aspekty, které nelze pominout.

Problém sprejerů není specifickým problémem ČR, protože až na výjimky zasahuje všechny státy světa. V této souvislosti není možné pominout, že ani státy s vysokou úrovní legislativy a dobře organizovanými represivními složkami se s tímto problémem nedokázaly vypořádat. Tím naivnější je představa, že to budeme právě my, kdo pomocí represe dokáže tento problém vyřešit. Potvrdil to ostatně i ministr vnitra, který konstatoval, že mnohem těžší je pachatele dopadnout než potrestat.

Na druhé straně je zcela evidentní, že tomuto jevu nemůžeme nečinně přihlížet. Pomoci může kombinace represe a prevence, protože u sprejerů není primární ničení majetku, ale spíše odpor ke konvencím a v neposlední řadě i adrenalinový syndrom. Kromě toho označení "sprejeři" není přesné, protože jejich činnost se dělí od prosté čmáranice přes tzv. tagy až po složitá výtvarná díla. Jako zajímavá se ukázala komunikace se sprejery, i když její možnosti jsou omezené, zejména ve velkých městech. Důvodová zpráva k zákonu zdůrazňuje možnost ukládat alternativní tresty, ale problém je v tom, že právě alternativní tresty v podobě, ve které jsou u nás uplatňovány, nefungují tak, jak by měly a tím neplní svůj účel. Obce totiž nemají možnost vzhledem ke složitosti legislativy odsouzené ve větší míře k alternativním trestům využívat.

Ústavně-právní výbor se návrhem tohoto zákona zabýval dvakrát. Jednání dne 14. 2. bylo přerušeno v obecné rozpravě a 21. 2. přijal Ústavně-právní výbor usnesení, kterým doporučuje Senátu projednávaný návrh zamítnout a pověřil předsedkyni výboru senátorku Dagmar Lastoveckou, aby s tímto usnesením seznámila předsedu Senátu. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane zpravodaji. Prosím, posaďte se rovněž ke stolku zpravodajů, sledujte rozpravu a eventuálně zaznamenávejte případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Nyní uděluji slovo zpravodaji Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost panu senátoru Josefu Jařabovi.

Senátor Josef Jařab: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na svých schůzích 14. a 21. února projednal návrh, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., tedy trestní zákon ve znění pozdějších předpisů, senátní tisk č. 11.

Po obecné rozpravě, v níž se diskutující shodli v charakteristice činnosti sprejerů, kteří ničí či poškozují cizí majetek, jako projevy vandalizmu, nedošlo ke shodě, zda právě navržená právní úprava je tou nejefektivnější a z hlediska právního řádu nejsystémovější cesta řešení. Zda je tou nejlepší reakcí naší společnosti na tento fenomén a jeho následky.

Osobně se domnívám, že návrh je nejen nesystémový, ale možná pro demokratický řád i nevhodný, ne-li nebezpečný hledáním zkratky tam, kde už existují docela dobře fungující cesty anebo cesty, které by takovéto fungování umožnily. Že zatím fungují nedostatečně, se nezdá být vinou zákona, ale jeho využíváním. Nicméně po obecné rozpravě ve výboru a po hlasování nezvítězil názor návrh zákona schválit ani názor návrh zákona zamítnout a jednání postoupilo do podrobné rozpravy, jejímž výsledkem je usnesení našeho výboru, které máte ve svých lavicích předloženo. Toto usnesení doporučuje Senátu Parlamentu České republiky vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky s pozměňovacím návrhem, který je přílohou tohoto usnesení. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane zpravodaji, právě se dovídám, že pan zpravodaj Výboru pro vzdělávání, vědu a kulturu, lidská práva a petice se dostavil, takže chtěl jsem se ho zeptat, zda si přeje vystoupit, ale on to dává jasně najevo. Prosím, pane kolego.

Senátor Martin Dvořák: Dobrý den pane předsedo, dobrý den kolegové. Omlouvám se za malé zpoždění. Bylo způsobeno tím, že jsem se stal obětí jiného druhu kriminality než tady právě probíráme - obětí pouhého vykrádání aut.

Dovolte, abych velmi stručně shrnul jednání našeho výboru nad návrhem novely trestního řádu, který právě projednáváme. Po mojí zpravodajské zprávě a úvodním slovu pana poslance Chytky zazněla poměrně jednostranná debata, kde se mísily otázky s odsudky poměrně jednoznačně, takže přívrženců této novely bylo velmi málo. V závěrečném hlasování se ukázalo, že dva. Musím přiznat, že já jsem byl jedním z nich, a musím také říci, že v průběhu času jsem názor změnil. Vím, že by to patřilo mimo zpravodajskou zprávu, ale je to velmi stručné.

Na našem výboru totiž zazněla zpráva představitele Ministerstva spravedlnosti, který hovořil o tom, že v dohledné době budou zvýšeny taxy za přestupky na maximum 30 tisíc ze současných 3 tisíc Kč. Čímž v podstatě raison d´etre této novely se ztrácí, takže abych se vrátil k projednávání naší zprávy. Náš výbor nakonec doporučil Senátu Parlamentu ČR návrh tohoto zákona zamítnout. Určil mne zpravodajem a pověřil předsedu našeho výboru toto své usnesení předložit předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám pane kolego, ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikdo takový návrh nepodává. Otevírám tedy obecnou rozpravu a konstatuji, že elektronicky se do ní přihlásili kolegové Mezihorák, Ruml, Kulhánek, Rychetský, Lastovecká, Žantovský. Ptám se - kolega Ruml si nepřeje využít práva přednosti, kolega Rychetský - nepřeje. Pan ministr - ano, samozřejmě, to je jistě možné.

Prosím, pane ministře, máte právo promluvit mimo pořadí, dále se ještě přihlásil kolega Jiří Pospíšil, prosím pane ministře. Promiňte, že jsem vás přehlédl i při vaší postavě.

Ministr vlády ČR Jiří Bureš: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Vláda, jak víte, vyjádřila s předloženou poslaneckou novelou schválenou Poslaneckou sněmovnou nesouhlas. Důvody tohoto nesouhlasu jsou zjevné a dovolte mi je blíže rozvést spíše několika úvahami, které mají ambici být srozumitelnější a opustit svět suchopárných právnických expozé.

Pan poslanec Chytka skončil otázkou, která je samozřejmě legitimní, zda chceme chránit soukromé vlastnictví anebo zda je soukromé vlastnictví nedotknutelné. Samozřejmě, že ano. Nejenom soukromé vlastnictví - takovou kategorii náš právní řád ani nezná. Zná vlastnictví jako ústavní hodnotu demokratické společnosti, která je předmětem ochrany řekněme nejméně od justiniánské kodifikace soukromého práva římského.

Jak chrání demokratická společnost vlastnictví? Především mravním kodexem demokratické společnosti, tedy stavem, který je demokratické společnosti vlastní, kdy mravní hodnotou je také ochrana vlastnictví. Tam, kde mravní kodexy, tedy morálka, nestačí, nastupuje právo, především právo soukromé a soukromoprávní ochrana, tedy především civilní žaloba. Teprve tam, kde ani s civilními nároky právo nevystačí, se zákonodárci vždy a tradičně uchylovali k trestní represi. Položme si otázku, jestli trestní represe jevu, kterému říkáme sprejerství, je skutečně lékem na řešení tohoto problému.

Pan ministr vnitra, když vystupoval k této otázce ve Sněmovně, tak se jasně vyjádřil k tomu, že i on vidí jako velký problém objasněnost. Objasněnost a schopnost policie identifikovat pachatele.

Je skutečně adekvátní reakcí společnosti na tento jev snaha zpřísnit trestní represi? Já jsem přesvědčen, že ne. Když se porozhlédnete po Evropě (ale nejenom po Evropě), tak jasně vidíte, že je to fenomén celosvětový. Ty státy, které hledají určitý způsob jak na tento jev reagovat, se podle mého hlubokého přesvědčení vydaly správnou cestou, že oddělují nebo vyčleňují z jevu, kterému říkáme sprejerství, směr graffiti, což je nyní směr, který požívá poměrně značné pověsti v uměleckém světě a je chápán jako plnohodnotný umělecký směr a snaží se společenskou reakcí ten zbytek, který pan poslanec správně charakterizoval, vyčlenit a přivěsit k němu společenský odsudek. To myslím, že je základ správného přístupu a základ řešení tohoto problému.

Návrh pracuje s představou - a ta představa je správná - že řekněme trestání těchto společenských jevů brání okolnost, že zpravidla není naplněn znak skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci, tedy výše způsobené škody, a snaží se tento znak nahradit tím, že trestná je samotná činnost popsaná v zákoně bez ohledu na to, jaká škoda byla způsobena. Máme zde první paradoxní jev, že ve srovnání s jinými projevy vandalizmu může být ještě více vandalský projev, např. když někdo přímo ubourá kus zdi vlastníka a škoda nedosáhne výše 2 tisíce Kč, tak bude stíhán pro přestupek, zatímco za navrhovaný trestný čin bude stíhán vždy, i když škoda bude dokonce menší než nepatrná, může být v určitých situacích. Ani to myslím není tak významné.

Co považuji za úplně nejvýznamnější, je očekávání společnosti. Obávám se, že směr, kterým se vydává ta představa, že trestní represe je samospasitelná, z hlediska společnosti je často vnímán jako směr, který nenaplňuje očekávání. Přece zákonodárce musí velmi citlivě vnímat, zda nabízené řešení bude také v praxi fungovat a zda vyvolá odpovídající odezvu. Jsem přesvědčen, že sama o sobě formulace těchto skutkových podstat odezvu nemůže vyvolat a není nic horšího než nenaplněné očekávání společnosti tohoto jevu, kterému se říká "devalvace práva", a to je to, k čem by především horní komora Parlamentu měla směřovat a měla by podle mého hlubokého přesvědčení plnit roli strážce právního pořádku také z toho pohledu, zda navrhované legislativní předlohy právní řád nedevalvují.

Závěrem mi dovolte poznámku, která směřuje k tomu trendu, který jsem označil jako řekněme přepjatá snaha po trestní represi. Vidíme to v různých oblastech. Třeba i v oblasti úpadkového práva, kde nyní jsme svědky některých paradoxních jevů, že každý podnikatel, který je v úpadku a osvědčí-li to soud při prohlášení konkurzu, tak je jasné, že se dopustil trestného činu způsobeného tím, že na sebe nepodal návrh na prohlášení konkurzu. Že tato konstrukce je předmětem různých názorů a někdy velmi společensky nežádoucích dopadů, to je evidentní. Je to jeden z příkladů, že trestní represe není samospasitelná.

Dovolte mi na závěr poslední větu. Náš význačný a troufám si říci dosud nepřekonaný prof. Měřička podobným snahám vždy říkal: "Ukládání přísných trestů vede k všeobecnému zhrubnutí mravů ve společnosti." (Potlesk.)

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane ministře. Nyní se ujme slova senátor František Mezihorák. Po něm bude mluvit senátor Jan Ruml.

Senátor František Mezihorák:Pane předsedo, pane poslanče, kolegyně a kolegové, asi nejsem sám, kdo nad touto předlohou zákona se ocitá v dilematickém rozpoložení. Na jedné straně vědomí, že je potřebné učinit přítrž sprejerskému moru. Na druhé straně vědomí, že zákonodárce má dbát na to, aby zákony byly perfektní.

Já bych chtěl říci, že velmi dobře chápu předkladatele a děkuji panu poslanci, že se pokouší mobilizovat i zákonodárce k řešení tohoto problému.

Zároveň je mi líto, že musím, a také jsem to i na našem výboru učinil, zvednout ruku pro neschválení této zákonné předlohy. Už jsem se dočkal reakcí občanů a musím říct, že to nejmírnější co nám přejí sprejeři, a mně tedy osobně, aby mě posprejovali od hlavy až k patě. Myslím, že my sice nemůžeme podléhat nějakým populistickým tendencím. Na druhé straně také nemůžeme bohorovně nevnímat, co lidi v takové míře pokouší a co nám vyčítají s tím, že nám se to v malostranských palácích hovoří, když nám zatím po nich nečmárají. Jistě nám tedy musí jít o to, abychom nepodporovali dosti zakořeněný lidský pocit, že vždycky máme tendenci uvažovat, abychom nepřitížili pachatelům, ale že málo přemýšlíme o tom, jak ulehčit obětem.

V tomto dilematu, které jsem tu vyjádřil, jsem dospěl k názoru, že je třeba za prvé tento zákon neschválit. Zároveň, že bychom měli veřejnosti říci, že nechceme být patronem sprejerů a netoužíme po tom, aby nám tady psali děkovné nápisy na Valdštejnský palác. Proto jsem připravil společně s panem senátorem Havlíčkem onen návrh doprovodného usnesení, který by měl toto veřejnosti sdělit. Chci vás poprosit, abyste posléze toto doprovodné usnesení požehnali. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Nyní promluví senátor Jan Ruml. Po něm bude mluvit senátor Vladimír Kulhánek.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, nedávno jsem hovořil s majitelem nákupního střediska, který mě upozornil na to, že v České republice se stal módním trendem zvlášť rafinovaný způsob krádeže potravin - totiž krádeže konzumací. Lidé již nekradou tak, že odcizené zboží odnesou z obchodu, ale tak, že je snědí na místě (pečivo, paštiky, salám, pribináčky, na co si vzpomenete). Ve velkém měřítku. Se škodami nikoliv malými.

Tento trend je natolik nebezpečný, že jej nelze již vázat na obecný trestný čin krádeže, ale zasluhuje si speciální trestný čin - krádeže konzumací - jehož znakem bude společenská nebezpečnost vyjádřená nikoliv výší škody, ale způsobem provedení.

Já samozřejmě žertuji. Nechci zlehčovat novelu trestního zákona, který zavádí speciální trestný čin sprejerství, protože vím, že škody na majetku tím způsobené jsou obrovské. Ale u majetkových trestných činů nezáleží přece na tom, zda jde o ten či onen způsob provedení, pokud není zcela zavrženíhodný, ale právě na výši vzniklé škody. Nechci polemizovat s tím, nakolik je sprejerství hledáním vlastní identity, vytvářením výtvarných hodnot či formou protestu proti establishmentu.

Tvrdím jednoznačně, že jde o snížení hodnoty cizí věci, věci, která má vždy svého majitele, který je jiný, než je sám sprejer, že jde o hrubý zásah do vlastnictví a že toto jednání musí být tvrdě sankcionováno, ale vždy ve vztahu k výši škody. Policie, ať již obecní či státní, pokaždé když neumí něco řešit, nedokáže opatřovat důkazy, tak tvrdí, že chybí legislativa. Jako bývalý ministr vnitra jsem na to velmi alergický. Tvrdím, že policie má všechny patřičné nástroje k tomu, aby mohla objasňovat trestné činy, odhalovat pachatele a předat je i s důkazy dalším orgánům činným v trestním řízení. Stát nemůže svou odpovědnost za ochranu majetku, za to, že nedokáže chytit, usvědčit a potrestat pachatele, alibisticky vtělovat tuto odpovědnost do nových skutkových podstat trestných činů, které stejně jako mnoho dalších stávajících nebude umět postihovat. Snad pouze tak, že kdejakého blbečka, který cákne barvou na zeď, zavře do kriminálu, organizované bandy sprejerů však jako dosud chytat nebude. A chytí-li je a usvědčí, pak na ně stačí dosavadní paragraf o poškozování cizí věci, který při škodě vyšší než 2000 korun stanovuje trest odnětí svobody na rok, při značné škodě až na tři roky a při škodě velkého rozsahu na 8 let.

Oč tedy jde? Nelze přece pokaždé, objeví-li se nový, sebenepříjemnější jev, rozhořčit se, naladit se na veřejné mínění a zavést ho do trestního zákona. Jeden poslanec hájil novelu trestního zákona tím, že by případné zamítnutí této novely povzbudilo sprejery. To je podle hesla „cokoli vyřknu, musím na tom trvat, protože už tím, že jsem to vyřkl, změnil jsem původní situaci“. Toto není argument pro změny trestního zákona. Zde je namístě střízlivost, uměřenost a uvážlivost. O přepínání trestní represe jsme hovořili na veřejném slyšení o vězeňství. Jaké to má důsledky, je známé. Celá společnost je kriminalizována. Máme alternativní tresty, soudci je nenařizují. Existují odklony v trestním řízení, především narovnání, soudci takto většinou nesoudí. Zřídili jsme probační a mediační službu, zatím příliš nefunguje. Ale trestní zákon bobtná a stále vede k rozšiřování trestní represe. Tzv. ohrožovací trestné činy, pro jejichž spáchání stačí pouze ohrožení příslušného chráněného zájmu, aniž by došlo ke škodlivému následku, považuji za relikt minulé doby a trend zavádění speciálních skutkových podstat nemá co do činění s právním státem, ale se socialistickou zákonností.

Konstrukce těchto atomizovaných skutkových podstat, vztahujících se na ochranu zájmu stejného druhu, vytváří obrovský prostor pro namátkové a náhodné uplatňování trestní represe ze strany orgánů činných v trestním řízení. Tím se neustále rozšiřuje prostor latentní kriminality, kterou stát není schopen postihovat, ale která mu dává neomezenou možnost účelově motivovaného postihu svých občanů.

Dámy a pánové, nerad bych jednou, až zase svému zlobivému dítěti dám v samoobsluze do ruky rohlík, který samozřejmě u pokladny přiznám, nebo většinou přiznám, abych byl trestně stíhán za trestný čin krádeže konzumací. Proto se připojuji k návrhu na zamítnutí novely trestního zákona. Děkuji vám.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Nyní promluví kolega Vladimír Kulhánek, po něm kolega Pavel Rychetský.

Senátor Vladimír Kulhánek: Vážený pane předsedo, pane poslanče, kolegyně, kolegové, názorů už zde bylo řečeno poměrně hodně a zcela určitě ještě bude, podívám-li se na počet přihlášených, nebudu tyto řady rozmnožovat. Nicméně vzhledem k tomu, že považuji sprejerství za velmi nebezpečný fenomén, pokusil jsem se udělat novelu zákona, kterou jsme dostali předloženou, trochu přijatelnější formou pozměňovacího návrhu. V podstatě je pouze § 257, není žádný § 257 a). V § 257 je pod bodem b: činu se dopustit tím, že takovouto věc postříká, pomaluje či popíše barvou či jinou obdobnou látkou. To je jediná změna na celém zákoně, která je, a je udělána z toho důvodu, aby tam nebylo napsáno škodu nikoliv nepatrnou, z důvodů, které už zde byly mnohokrát popsány. Myslím si, že každý na to má názor nebo si ho k tomuto udělá, a já navrhuji, abychom vrátili zákon s pozměňovacím návrhem. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane senátore, slovo má kolega Pavel Rychetský, po něm promluví paní senátorka Dagmar Lastovecká.

SenátorPavel Rychetský, místopředseda vlády ČR:Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, já jsem velmi potěšen tím, že s výjimkou Výboru pro věci zahraniční a bezpečnost zbývající výbory při projednávání této poslanecké iniciativy zaujali velmi racionální, velmi rozumné stanovisko a navrhují tuto předlohu zamítnout.

Proto chci přičinit jenom několik poznámek. Máme před sebou návrh na jednu novou skutkovou podstatu trestního zákona. A i když trpí evidentními vadami, o kterých se hovořilo, nelze samozřejmě v žádném směru popřít dobrou vůli předkladatelů, kteří mají ještě stále poněkud naivní představy, že v oblasti trestání je třeba vytvořit zde co nejširší vějíř, nejpodrobnější vějíř všech deliktů, které jsou nežádoucí, a tak dosáhnout toho, že ty delikty ze společnosti zmizí.

Více než tisíciletá tradice lidské civilizace a společnosti dávno ukázala opak, a naopak já pevně věřím, že české trestní právo půjde cestou výrazné dekriminalizace lidského jednání, cestou, o které mj. hovořil i pan senátor Ruml, cestou odklonů, cestou jiných řešení a nikoli cestou věznění, např. u nedbalostních trestných činů je zcela namístě volit jiné formy, a ne tu, která dnes je velmi rozšířená, protože i tam se používá trest odnětí svobody.

Do jakého trestního zákona se však zasazuje tato skutková podstata, o tom, obávám se, příliš předkladatelé nepřemýšleli. Trestání podle právního řádu každé vyspělé společnosti, a tak to vyjadřuje i české zákonodárství, je tedy trestáním za jednání, která nějakým způsobem zasahují do těch hodnot, které společnost považuje za žádoucí chránit zákonem. Naše právní úprava vychází z toho, že se chrání na prvním místě život a zdraví lidí, na druhém místě nikoli majetek, jak si možná myslíte, ale lidská důstojnost a tzv. pořádek ve věcech veřejných. Na třetím místě se samozřejmě chrání majetek a vlastnictví, a takto bych mohl pokračovat. Chrání se tak, že tam, kde jde o jednání, jehož výsledek je jakýmkoli způsobem měřitelný, např. u škod na zdraví, se vžila jednoznačnou judikaturou praxe, že ten, kdo jinému způsobí škodu na zdraví, trvající déle než jeden týden, se již dopustil trestného činu, a tato hranice znamená, že při poškození na zdraví s následkem nižším než jeden týden jde o přestupek, a tato hranice je ve všech těch oblastech, včetně ochrany majetku, kde podle mého soudu musím dokonce říci, že považuji tu hranici 2000 za nízkou. První nedostatek předložené osnovy spočívá v tom, že je absolutním průlomem do celé koncepce platného trestního práva v České republice.

A objevila by se nám zde poprvé skutková podstata trestného činu, která by nebyla spojena s  žádným takovým měřítkem. Ta by měla absolutní povahu. Každé jednání by bylo trestné. Mimochodem, když si přečteme to ustanovení, tak se dozvíme, že trestný je ten, kdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou. Bez ohledu na ten výsledek.

Nevím, jestli předkladatelé jsou si vědomi toho, že náš trestní zákon tam, kde se nepoužije explicitní ustanovení, považuje všechny trestné činy jako jejich znak za úmyslné z hlediska subjektivní stránky a nevím, jestli vědí, že zná dvě formy úmyslného jednání.

Jednou je úmysl přímý – pachatel ví, co svým jednáním způsobí a chce to způsobit, ten následek. U nás ovšem za úmyslné trestné činy se považují i taková jednání, při kterých stačí prokázat úmysl nepřímý. Pachatel nezamýšlí tento důsledek způsobit, ale ví, že by způsobeno mohlo být, tzv. eventuální úmysl a pro tento případ je s ním smířen.

Mohu vás ubezpečit, že každý z vás, kdo pojede automobilem po silnicích, kde bude louže, vjede do ní a bude vědět, že tím může dojít k postříkání jinou látkou, jak se zde dočítáme, přilehlé zdi, tak se dopouští úmyslného trestného činu. Ptám se, chceme takovou skutkovou podstatu do našeho trestního zákona zavést? Já doufám, že nikoliv. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Nyní bude mluvit paní senátorka Dagmar Lastovecká, po ní senátor Michael Žantovský.

Senátorka Dagmar Lastovecká:Vážený pane předsedo, dámy a pánové, mě k mému vystoupení inspirovalo ranní zpravodajství Českého rozhlasu, které v půlhodinových intervalech oznamuje schůzi Senátu takto: „Senátoři se dnes budou zabývat novelou trestního zákona, která nově zavádí přísnější postih za sprejerství, což se zákonodárcům nelíbí."

Já se domnívám, že jde o zprávu, která je naprosto špatná, vyplývá z naprostého nepochopení jak postoje zákonodárců, tak podstaty novely, o které jednáme. Tato novela přece nepřináší žádné nové ani přísnější postihy. Ona se pouze snaží formulovat novou skutkovou podstatu, která by měla postihnout něco, co dnes postihováno není, a to je takové poškození cizí věci, při němž je způsobena škoda i nepatrná.

Já si myslím, že bychom si měli odpovědět na otázky, na které se snažil odpovědět si Ústavně-právní výbor, a které tady už v různých vystoupeních rozmanitě zazněly. A to je, zda tedy fenomén sprejerství je problémem, jehož řešení leží opravdu v oblasti legislativy, za druhé, zda je potřeba do našeho právního řádu vkládat nějaké nové účinnější represe a za třetí, zda předložená novela vložením nové skutkové podstaty bude vlastně naplňovat účinky, které si navrhovatelé vytkli.

Ústavně-právní výbor si na všechny tři otázky odpověděl záporně, a proto také doporučil novelu zamítnout. Myslím, že se vžilo v této zemi a už to tady zmínil pan místopředseda Ruml, velmi laciné úsloví, že tam, kde něco nefunguje nebo nějaký problém není řešen, chybí legislativa. Já si myslím, že bychom se neměli přiklonit k tomuto lacinému názoru a spíše se zabývat podmínkami a předpoklady, které přispějí k řešení problémů.

To, že existují sankce a dokonce přísnější, než se domnívá Český rozhlas, tzn. odnětí svobody až 8 let při způsobení škody značného rozsahu při poškození cizí věci, je také zřejmé. To, zda je možno novelou dosáhnout vytýčených účinků, myslím, že ta otázka je také zodpovězena záporně právě proto, že i obecná část trestního zákona říká, co je vlastně trestným činem a že je to takové jednání, jehož stupeň je pro společnost nebezpečný nikoliv nepatrný.

Zdá se tedy, že by ani soudy při vložení nové skutkové podstavy při zkoumání stupně nebezpečnosti nemohly takovéto jednání jako trestný čin postihovat. Myslím si, že právě proto, jak zde zmínil pan poslanec Chytka, je Parlament placen z peněz daňových poplatníků, měl by přispívat k tomu, aby právní řád byl kvalitní a nepřijímat takovéto novely.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, paní kolegyně. Slovo má senátor Michael Žantovský. Po něm promluví senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Michael Žantovský: Vážený pane předsedo, sprejerství jako forma poškozování práv cizích osob jako zásah do vlastnických práv je zajisté nežádoucím společenským jevem působícím nezanedbatelné materiální škody. Méně patrné jsou škody morální, které sprejerství působí vytvářením ovzduší nepořádku a neřádu.

Někteří teoretici v oblasti kriminologie se na základě zkušeností s bojem proti zločinu ve velkoměstech jako je např. New York, domnívají, že právě endemické rozšíření bagatelních trestných činů jako je sprejerství, vandalství nebo jízda načerno v dopravním prostředku, vytváří podhoubí, ze kterého vyrůstá daleko závažnější organizovaná a násilná zločinnost.

Této hypotéze se v odborné literatuře říká teorie rozbitého okna. To rozbité okno je tam metaforou pro drobný trestný čin, z něhož se odvíjí spirála zločinnosti. A některé empirické studie skutečně ukazují, že pokud je represe takovýchto drobných trestných činů ve velkém účinná, dochází i k poklesu násilných závažných trestných činů jako jsou vraždy apod.

Jenom taková teoretická úvaha by mohla ospravedlnit podle mého názoru izolaci sprejerství jako samostatné skutkové podstaty trestního zákona, jak to navrhují předkladatelé tohoto tisku. Sprejerství však není ani jediným a ani tím nejvážnějším nežádoucím společenským jevem, o kterém lze tímto způsobem uvažovat.

Vláda České republiky se na svém zasedání 14. února zabývala zprávou Ministerstva vnitra o výsledcích vládní koncepce boje s korupcí. Tato zpráva podle České tiskové kanceláře konstatuje, že korupce a trestná činnost veřejných činitelů v České republice narůstá. Podle zvláštní policejní služby zodpovědné za odhalování nejzávažnějších případů korupce je situace alarmující.

Služba pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti loni zaznamenala nárůst všech forem korupčního jednání, uvádí se ve zprávě, kterou vládě předložil ministr vnitra Stanislav Gross.

Z analýzy Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti vyplývá, že korupce roste stejně v politické oblasti i ve veřejném a soukromém sektoru. Česká veřejnost podle průzkumů veřejného mínění považuje korupci za jeden z nejzávažnějších celospolečenských problémů, uvádí se v této zprávě. Korupci a hospodářskou kriminalitu v průzkumu Institutu veřejného mínění z loňského října označilo za velmi naléhavý problém 80 % občanů, což je nejvíce z hodnocených oblastí. Za méně palčivý problém dotázaní označili nezaměstnanost, organizovaný zločin, obecnou kriminalitu či sociální jistoty. Ve vší úctě k předkladatelům tohoto tisku o sprejerství tam není nic.

Cituji: "Vláda nebo státní správa udělá určitá opatření, ale už to nenajde patřičný ohlas v opozičních stranách, sdělovacích prostředcích a mezi širší veřejností", vysvětloval neúspěšnost dosavadních snah vládní mluvčí Libor Rouček. Já tady nyní nehodlám s panem doktorem Roučkem polemizovat o tom, jestli skutečně takto situace stojí, či nikoliv. V každém případě ale podle zprávy, která také obsahuje empirická data, statistiky státních orgánů i rozbory nezávislých agentur, je korupce v České republice vážným problémem i přes snahu vlády a státní správy proti ní bojovat.

Domnívám se, že je načase si uvědomit, že vláda samotná, i pokud jí přiznáme dobrou vůli, nemůže problém vyřešit, pokud jí ho nepomůže vyřešit celá společnost, sdělovací prostředky, politické strany vládní i opoziční a v prvé řadě my sami, jako politici a zvolení zákonodárci. Nepoctivost a korupce ve veřejné správě, a tím nemám na mysli rovnou stamiliónové skandály, ale daleko drobnější jevy, a především tytéž negativní jevy u skupiny osob, které zákon o střetu zájmu nazývá veřejnými funkcionáři, tj. ministři, vedoucí jiných ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele nestojí ministr, ale také poslanci a senátoři, vytvářejí také určité ovzduší. V něm se občané snadno mohou domnívat, že politika je veskrze prohnilá záležitost, že ve sporech mezi lidmi nezáleží na tom, kdo má pravdu, nýbrž na tom, kdo má více peněz anebo větší moc, a že společnost je džungle, v níž slabý a nedůležitý jedinec nemá šanci. Mohou mít pocit, že jakákoliv vlastní nepoctivost je legitimována skutečností, že stejně nepoctiví jsou i ti, které si zvolili, aby jim vládli. Mohou mít pocit, že toto společenské zlo se šíří právě od těch, kteří mají největší moc a zodpovědnost s tím něco dělat.

Tuto široce rozšířenou teorii by bylo možné nazvat z důvodů, které netřeba vysvětlovat, teorií "rybí hlavy". Nezáleží na tom, že ve skutečnosti je, alespoň pokud vím, takových politiků velmi málo a že naprostá většina z nás, jak jsem přesvědčen, vykonává svou práci jako službu veřejnosti. Stačí, když veřejnost má dojem, že přestupky politiků, především ty nejčastější, to je střet zájmů mezi veřejnou rolí politika a jeho soukromými zájmy, je nejen netrestán, ale je také beztrestný. A to je, bohužel, pravda.

Zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí, známý krátce jako zákon o střetu zájmů, stanoví v § 2 mezi jiným, že veřejný funkcionář nesmí využívat svého postavení, pravomoci nebo informací získaných při výkonu své funkce k získání neoprávněných výhod pro sebe nebo jinou osobu, a zejména za tím účelem nesmí osobně po dobu výkonu své funkce jednat za sebe nebo jinou osobu vůči státu, státní nebo převážně státem spravované právnické osobě v osobních záležitostech, že se nesmí odvolávat na svou funkci v záležitostech, které souvisejí s výkonem jeho soukromé činnosti, včetně jeho povolání, zaměstnání nebo podnikání, a že nesmí umožnit uvedení svého jména nebo vyobrazení k reklamním účelům za úplatu nebo jiný majetkový prospěch. (Senátor Falbr z místa: Pane předsedo, mohl byste upozornit pana senátora, aby mluvil k věci.)

Pane předsedo, prosím, mohl byste upozornit pana senátora na ustanovení jednacího řádu, které říká, že řečník nemá být přerušován, a mohl byste ho, prosím, také upozornit na usnesení Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, které obsahuje pozměňovací návrh k tomuto návrhu, jehož smyslem je právě můj příspěvek v obecné rozpravě? Domnívám se proto, pane předsedo, že mluvím k věci. Děkuji vám.

Zákon č. 238/1992 Sb. dále stanoví, že člen vlády a vedoucí ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlády, nesmí provozovat nebo vykonávat podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, být členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je podnikání, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, a být výdělečně činný v pracovně-právním, služebním či obdobném poměru, nejde-li o poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář.

Zákon stanoví, že veřejný funkcionář musí o skutečnostech, které by mohly souviset se střetem zájmů, každoročně činit čestné prohlášení, které tvoří oznámení o osobním prospěchu, dále oznámení o činnostech, oznámení o příjmech a darech, oznámení o nemovitém majetku.

Některé aféry posledních deseti let a evidence, kterou o čestných prohlášeních veřejných funkcionářů vedou obě komory Parlamentu, ukazují, že ne všichni veřejní funkcionáři ustanovení o střetu zájmu dodržují. Podle mediálních údajů je to až 30% . Pokud jsou přitom přistiženi, nehrozí jim žádný trest. Jedinou sankcí, kterou zákon č. 238/1992 Sb. zná, je rozhodnutí Mandátového a imunitního výboru příslušné komory Parlamentu, že veřejný funkcionář jednal v rozporu se svým čestným prohlášením. To je vše.

Uznáme jistě všichni, že tajné podnikání člena vlády, využívání vlastní funkce a informací z ní získaných k zisku osobního prospěchu, uplatňování politického vlivu v záležitostech osobního prospěchu a další nešvary, které pronásledují politickou sféru - a to nejen v České republice odedávna - je společenský jev přinejmenším stejně nebezpečný jako je sprejerství, které se navrhovatelé tohoto zákona snaží postihnout. Těžko budeme hledat morální legitimaci pro postih tohoto a jiných typů mladistvé delikvence, nebudeme-li schopni stejně přísně posuzovat zneužívání moci, poškozování dobrého jména veřejné činnosti, kterou se zabýváme. Je to v našem vlastním zájmu a je to rozhodně v zájmu celé společnosti.

Nejde o to vystavit politiky pronásledování a drastickým trestům za drobné nebo neúmyslné přestupky. Pozměňovací návrh, který zazní v podrobné části rozpravy, je konstruován jako skutková podstata úmyslného trestného činu a nemůže tedy trestat drobné přestupky z nedbalosti. Týká se pouze porušení důležitých povinností vyplývajících ze zákona o střetu zájmů, netrestá tedy bagatelní rozpory s čestným prohlášením veřejného funkcionáře.

Většina činů, kterých by se tento zákon dotýkal, by spadala pod první odstavec návrhu, který stanoví úplně stejné tresty jako tentýž odstavec návrhu trestného činu sprejerství. Takové činy by dostatečně trestala peněžitá pokuta, podmínečný trest při odnětí svobody do jednoho roku. Aplikovatelný by byl též trest veřejných prací, což vytváří zajímavou představu ministra zametajícího před Strakovou akademií, či zákonodárce uklízejícího v okolí Parlamentu. Říká se tomu, tuším "zametat si před vlastním prahem".

Otázkou samozřejmě zůstává, jakou ochotu by projevoval Parlament při vydávání pachatelů takových trestných činů spravedlnosti. Otázka imunity je ale otázkou ústavní, kterou tímto zákonem nemůžeme řešit. Můžeme ale učinit první krok na cestě nápravy veřejných poměrů, a dát touto cestou výstrahu také těm z nás, kteří nedokáží rozlišit mezi svou veřejnou činností a svým soukromým prospěchem. Neexistuje žádný skutečný důvod, proč to neudělat. Pro dnešní rozhodování každého z nás platí výrok, který je starý více než 2000 let: "Když ne já, tak kdo, a když ne teď, tak kdy?"

Děkuji vám, pane předsedo.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Doufám, že teď už je každému jasné, že kolega Žantovský mluvil k věci, protože zdůvodňoval pozměňovací návrh výboru, v jehož čele shodou okolností stojí.

Nyní promluví pan senátor Jiří Pospíšil a po něm bude mluvit pan senátor Tomáš Julínek.

Senátor Jiří Pospíšil:Pane předsedo, dámy a pánové, mnohokrát v historii učinila společnost pokusy řešit skutečné nebo domnělé problémy tím, že zavedla pro skupiny osob zvláštní zpřísnění nebo zvýšenou represi. Prakticky všechny tyto pokusy skončily neúspěchem, utrpením nebo i katastrofou pro vyčleněnou skupinu, často i pro celou společnost. Jakékoli pokusy usnadnit vyšetřování či dokazování před soudem zavání diskriminací nejhrubšího zrna a degradací práva. Zvýšená a zvláštní represe nepřinese nic dobrého a je jedno, jestli vyčleněnou skupinou jsou čarodějnice, židi, cikáni, sprejeři, duševně nemocní či politici. Je také jedno, jestli tuto skupinu vyčleníme pomocí kritéria přesvědčení, činnosti, vzhledu či rasy. Vždy tím způsobíme škodu přinejmenším morální.

Dále uvádím, že i obecně snahy vyřešit jakýkoli problém ve společnosti zvýšenou represí může přinést efekt pouze dočasný, a i to pouze kanalizací resentimentů části populace.

Primitivním lidem může způsobit uspokojení, že primitivní prostředky zasahují jejich domnělé nepřátele. A přehlédnou to, že vždy znovu se ukáže, že počet useknutých rukou, spálených knih či lidí, natržených nozder či zvláštním způsobem zavřených sprejerů či politiků vůbec žádný problém společnosti neřeší a četností výskytu ani nekoreluje s jevem, který měl řešit.

Netrpím žádným dilematem nad tímto návrhem zákona, budu hlasovat proti. Opravdu někdo souhlasí s tím, aby trestným činem bylo způsobení nepatrné škody, a to i neúmyslně? Návrh pana Žantovského je jen ilustrací nevhodnosti původního návrhu a správně o něm sám navrhovatel žertoval.

Děkuji vám.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Slovo má senátor Tomáš Julínek, po něm promluví senátor Jiří Brýdl. Posledním zatím přihlášeným je senátor Milan Šimonovský.

Senátor Tomáš Julínek: Pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Ke sprejerům zde bylo řečeno dost, a já se přikláním k těm, kteří navrhují zamítnutí.

Dovolte mi však reagovat na pozměňovací návrh výboru zahraničního týkající se trestnosti konfliktu zájmů ústavních činitelů, který byl přijat na návrh kolegy Žantovského.

Nemohu uvěřit, že většina Výboru zahraničního, pro obranu a bezpečnost chce řešit konflikt zájmů ústavních činitelů tímto způsobem. Příspěvky v rozpravě, které poukazovaly na zaplevelování trestního řádu extrémistickou tvorbou zákonodárců, se samozřejmě týkají i tohoto nového přívažku.

Obě části novely mají jedno společné – populismus. Neslouží k řešení podstaty problému a většina navrhovatelů a podporovatelů si toho musí být vědoma. O žádný první krok v boji s korupcí se nemůže jednat.

Jaká je tedy motivace pana kolegy Žantovského? Já tvrdím, že v případě jeho pozměňovacího návrhu je to exhibice a recese. Recese má pro mě tento podtext: jestliže schvalujeme zvláštní trestnost pro určitou skupinu mladistvých vandalů, proč bychom nezavedli speciální trestnost senátorů a poslanců, když konají proti zákonu o střetu zájmů a činí falešná „čestná“ prohlášení. Ať ukážou vůli ti, kteří rozhodují o osudech sprejerů, že dokáží i pro sebe přijmout hrozbu speciálního trestního postihu. Ale trestní řád je velice citlivá a vyvážená norma a nesnese výstřelky zákonodárců a škodolibé očekávání praktických důsledků exkluzivních nápadů.

Exhibice je pak logickým projevem populismu. Jako předseda Mandátového a imunitního výboru jsem podrobně prostudoval důsledky porušování zákona o střetu zájmů. Podezření, že poslanec nebo senátor koná v rozporu se svým čestným prohlášením, v podstatě končí u Mandátového a imunitního výboru konstatováním: poslanec koná, nebo nekoná v rozporu s prohlášením.

Disciplinární řízení tím není vyvoláno.

Pokud by se chtěl kolega Žantovský a jeho výbor opravdu seriózně zabývat touto problematikou, museli by se zabývat základními otázkami:

1. Mají být okolnosti nepravdivého prohlášení zveřejněny jako forma trestu?

2. Mají být zákonodárci potrestáni v disciplinárním řízení před Mandátovým a imunitním výborem druhé komory?

Upozorňuji, že uvede-li občan nepravdivý údaj u správního orgánu, je to kvalifikováno pouze jako přestupek.

3. Má být provedena komplexní změna zákona o střetu zájmů a Ústavy tak, aby vykonávání zakázaných funkcí a propagování vlastních firem bylo postiženo ztrátou mandátu?

4. Jak bude účinná hrozba trestu při zachované imunitě?

A jsou i další otázky ...

Je nepochybné, že výsledkem seriózních úvah o postižení ulhaných senátorů a poslanců nemůže být prostá novela trestního zákona tak, jak je nám v pozměňovacím návrhu předložena.

A proto si troufám říci, že jde o populistickou exhibici.

Pane předsedající, vyzývám vaším prostřednictvím senátora Žantovského, aby vyjádřil vůli, jak bude hlasovat o pozměňovacím návrhu zahraničního výboru. Aby hlasem proti dal najevo, že se chce seriózně zabývat potrestáním korupce a konfliktu zájmů. Že chce však problematiku opravdu řešit, uvěřím teprve tehdy, až začne pracovat na nepochybně komplikovaném senátním návrhu novely zákona o střetu zájmů a souvisejících zákonů. Jsem ochoten spolupracovat, protože i pro mě jsou důsledky nepravdivých prohlášení podle zmiňovaného zákona nedostatečné.

Naopak potvrzení souhlasu s pozměňovacím návrhem znamená, že tragikomedie a exhibice bude pokračovat.

Případným prosazením vrácení návrhu s pozměňovacími návrhy do Poslanecké sněmovny může znamenat pokračování divadla s tím, že novela bude přijata v původním znění poslaneckého návrhu. Pochybuji, že to bylo záměrem předsedy zahraničního výboru.

Minulý týden jsem na lavici našel upozornění, že naše zasedání je přenášeno Českou televizí. Jestli to kolegové ze zahraničního výboru při svém jednání ještě nevěděli, tak nás potěš pánbůh.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Slyšel jsem vaši výzvu, kolega Žantovský ji také slyšel.

Dávám slovo senátoru Jiřímu Brýdlovi, po něm promluví senátor Milan Šimonovský. Dále se přihlásili senátoři Jaroslav Kubera, nikoli jako zpravodaj, a dále Václav Jehlička, Richard Falbr a Michael Žantovský.

Prosím, pane kolego Brýdle, máte slovo.

Senátor Jiří Brýdl: Vážený pane předsedo, pane poslanče, kolegyně a kolegové.

Domnívám se, že dobře chápu motivaci pana poslance Chytky a dalších. A já bych byl nerad, aby pan poslanec Chytka tady odsud odcházel, jako že tady byl na pranýři, protože podstata té věci a její implementace do právního řádu je prostě nesmyslná.

Domnívám se, že tato motivace spočívá v zobrazení reality skutečnosti. Představme si vlastníka, který opraví fasádu a který se ráno probudí a zjistí, že ta fasáda je pomalovaná. To je velmi silná motivace, protože zdlouhavá jednání s policií, vyšetřování a náhrada škody prostě nevede k obnově fasády, k obnově ztráty toho krásna cílevědomě budovaného atd.

Čili nezpochybňoval bych úsilí poslanců v čele s panem poslancem Chytkou. Jsem jim vděčen, že toto téma otevřeli.

Druhá věc je, jestli tato forma je právě ta forma dobrá.

Mělo by se mluvit také o prevenci v této věci. Tady totiž nejde jen o to, že v trestním zákoně bude něco takto kodifikováno. Tady jde o to, jak se municipality budou snažit chování sprejerů ovlivnit. A že to jde, to jaksi víme ze zkušeností a z praxe, ale že se málo tento mechanismus užívá, je prostě chyba.

Budu mít problém a nezvednu dokonce ruku pro znění tohoto zákona, protože v rovině implementace práva souhlasím s těmi námitkami. Ale domnívám se, že by to nemělo skončit a zapadnout. Sám se domnívám, že by bylo nejlepší řešení změny jediného zákonného ustanovení o přestupcích, protože se domnívám, že ani větší pokuta tento problém nevyřeší. Jsem pro to, aby i podle přestupkového zákona mohly být udělovány nucené práce, kterým se eufemisticky říká „veřejně prospěšné práce“, aby se to týkalo i mladistvých a aby mladiství museli tu škodu, kterou spáchali, odpracovat.

Zdá se mi, že to je výchovnější, že to spíše vede k cíli. A pokusím se možná s panem poslancem Chytkou na toto téma setkat, jestli by to nebylo řešení, a postupovat takto dále.

A jednak mu děkuji, že toto téma otevřel, protože je to téma vážné. A budete-li na tento problém myslet, myslete tím, co prožije ten, jehož věc, nemovitost je takto dramaticky poškozena. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám pane kolego Brýdle. Slovo má senátor Milan Šimonovský. Po něm bude pan senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Milan Šimonovský:Vážený pane předsedo, dámy a pánové. Budu patřit asi v našem shromáždění k těm málo, kteří podpoří novelu zákona. Pokusím se v několika krátkých poznámkách vysvětlit proč. Přicházím do Senátu z radnice z většího města - je to město Brno, kde jsem se snažil zhruba po dva roky preventivně působit proti devastaci prostředí městského, které představuje také sprejerský vandalizmus.

Tato obrana, tato preventivní činnost spočívala zejména v tom, že jsme se snažili na radnici ekonomicky bojovat proti tomuto vandalizmu zejména tím, že jsme zabraňovali potěšení sprejerů z jejich díla a prezentaci před kolegy. Snažili jsme se výtvory odstranit a tím prezentaci zabránit. Tato naše preventivní činnost, která vychází ze zkušeností evropských zemí, stojí město v desítkách milionů korun. Tato činnost, pokud by měla být úspěšná, tak musí být konána systematicky a byla by skutečně tak drahá jako třeba ve městě Paříži, které věnuje každý rok na tento boj proti sprejerskému vandalizmu 100 mil. franků, a je to boj velmi organizovaný. Věřím, že je to část nebo jeden směr jak tento vandalizmus omezit. Věřím, že ho budou municipality dále využívat.

Já jsem pozorně vyslechl důvody kolegů, se kterými souhlasím. Mně se také nelíbí zaplevelování právního řádu. Nejsem právník a mohu si tedy dovolit být tady jako zástupce občanů, kterým vadí tato věc a vadí jim zejména, že nikdo s tímto problémem nic nedělá.

Všichni máme samozřejmě na mysli, že kriminalizováním zejména mladých lidí - a věříme, že oni z toho vyrostou, tedy z této své činnosti - tak ničeho nedosáhneme. Byl bych také raději tomu, kdybychom měli na stole řešení, které nebude kriminalizovat a nebude plnit věznice.

V tomto smyslu jsem velmi pozorně poslouchal oba členy vlády, ale myslím si, že jejich expozé je sice velmi právně přesvědčivé, ale naopak říká, že vláda sama proto nic jiného nedělá. Mně se zdá, že se staví do pozice kritiků své činnosti. To je přece jejich vizitka, co udělali na pomoc municipalitám a občanům této země, aby se nemusel zákonodárný sbor zabývat tímto problémem a řešit ho tou nejméně optimální cestou.

Proto si myslím, že je potřeba se podívat na celý problém skutečně systémově. Já věřím, že i přestupkový zákon, nebo zvýšení sankcí v přestupkovém zákonu nevyřeší tento problém, nevyřeší vůbec problém s vymáháním přestupků. Setkal jsem se s ředitelem Městské policie, kde jsem apeloval na to, aby přestupky byly vůbec vymáhány. Jeho stanovisko je takové, že přestupky za současných poměrů nelze vymáhat a nelze se domoci práva. Proto se nedivte, že tento návrh tak, jak je předložen, je odpovědí na poptávku lidí, aby i přestupky byly řešeny, aby jednání, které zneužívá toho, že orgány, které mají konat, nekonají, bylo postižitelné.

Já doufám, že komplexní novela trestního řádu narovná věci, které v trestním řádu nejsou v pořádku, a že se vypořádá s touto novelou, pokud bude v Poslanecké sněmovně znovu přijata, a že toto projednávání bude výzvou pro Policii ČR a zejména pro vládu ČR, aby konala tak, abychom se tímto problémem nemuseli zabývat zde. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám pane kolego. Nyní má slovo senátor Jaroslav Kubera. Upozorňuji ještě jednou, že nemluví jako zpravodaj, mluví za sebe.

Senátor Jaroslav Kubera: Vážený pane předsedo, vážení kolegové. Já už se tímto problémem zabývám od roku 1991. Abych vám přiblížil trochu jiný pohled na celou problematiku, tak se pokusím vám reprodukovat přednášku, kterou jsem měl v Národním muzeu v červnu loňského roku. Tam se každý rok konají takové semináře k  problémům graffiti. Zúčastňují se toho i firmy, které dělají fasády, které jsou odolné proti těm nástřikům, a které potom následně za poměrně hodně peněz ty malby odstraňují.

Obecně se soudí, že fenomén graffiti vznikl v 70. letech v USA a do Čech pronikl v roce 1990. Pravda je, jak to bývá, úplně jiná. Na přelomu století při jedné z četných návštěv Prahy nakreslil Jára Cimrman na pánském záchodku známé pražské restaurace křídou kosočtverec, který se brzy stal postrachem celého mocnářství. Málokdo ví, že důvodem jeho činu byl protest proti odděleným toaletám pro muže a ženy, které vznikly jako kopie dívčích a chlapeckých škol. Jeho následovníci dokázali prosadit koedukační školy, ale toalety zůstaly dodnes oddělené. Křída byla hlavním nástrojem writerů až do konce 60. let. Vrcholem tohoto období byl nápis "servít je vůl" , který pronikl až do metra v New Yorku a stal se inspirací pro vznik graffiti ve Spojených státech. Po vstupu spojeneckých vojsk v srpnu 1968 byla křída nahrazena vápnem a některé nápisy měly takovou trvanlivost, že se dočkaly konce dočasnosti, přestože jejich odstraňování věnovaly stranické orgány trvalou pozornost. Vynález barev ve sprejích umožnil přejít od jednoduchých nápisů k velkoplošným obrazům. Sluší se připomenout pro posílení národní hrdosti, že i na vynálezu spreje má lví podíl Jára Cimrman, protože sprej je pouze zdokonalení Cimrmanovy fixírky.

Počátkem 90. let se writeři stali postrachem českých měst. Teplice nebyly výjimkou. Prvním objektem zájmu se stal rockový klub "KNAK", jehož věhlas přesáhl rámec evropského kontinentu. Budova bývalého kina dostala pomocí sprejů novou fasádu a tento čin kupodivu nevyvolal nijak negativní reakci. Problémy nastaly až v souvislosti s rozsáhlou privatizací domovního a bytového fondu ve městě. Město prodávalo domy ve veřejných dražbách a tomu, kdo ve stanovené lhůtě opatřil dům novou fasádou vracelo 10 % kupní ceny. Počet nových fasád narůstal geometrickou řadou a stejně tomu bylo s počtem fasád postříkaných spreji. Oprávněné rozhořčení majitelů směřovalo na radnici s požadavkem radikálního řešení, samozřejmě bez návrhu, jak by mělo vypadat. Jako starostovi mně také vadily secesní fasády postříkané spreji a současně jsem věděl, že zákaz nic nevyřeší, protože zákazy se vydávají jenom proto, aby mohly být porušovány.

Snažil jsem se najít pozitivní řešení, které by alespoň částečně uspokojilo obě strany. Vyhledal jsem nejlepšího sprejera ve města - Kamila V. - a nabídl jsem mu spolupráci. Ve městě je řada různých šedivých betonových podjezdů, které umožňují realizovat graffiti na velké ploše. Moji podmínkou bylo, že Kamil přesvědčí ostatní kamarády, aby fasády domů zůstaly netknuté. Protože tvorba na velkých plochách je nákladná, byl projekt zahrnut do grantů, které město vypisovalo na podporu sportu, mládeže a nekomerční kultury. Tyto granty byly ve výši 1 % rozpočtu města a díky tomu zůstaly v Teplicích zachovány sporty, které by jinak zanikly a byly uspořádány desítky kulturních akcí, které by bez této pomoci nespatřily světlo světa.

Na realizaci tří velkých ploch a jednoho trolejbusu bylo za dva roky vynaloženo 65 tis. Kč. Jak to bývá, reakce byly negativní a pozitivní. Jedni namítali, že se jedná o projevy sociální patologie a životní styl, který je cizí evropské kultuře a evropskému myšlení vůbec - Trojan, Zemědělské noviny 1. 12. 1995. Jiní naopak nekonvenční řešení schvalovali - výtvarník Pavel Bron, Týden 33 z roku 1995.

Nejlepším soudcem se stala praxe. Trolejbus vyzdobený sprejery zůstal jediným a na odstraňování nežádoucích nápisů nevynaložil Dopravní podnik ani jednu jedinou korunu. Náklady v jiných městech dosahují milionových částek. Také nové fasády zůstaly až na výjimky netknuté. Je s podivem, že frenetické odpůrce příliš nevzrušují například neskutečně odporné teplovody, které procházejí obytnými čtvrtěmi a další estetické lahůdky z doby totality.

Nejlepší obranou proti vandalizmu jsou právě krásné a fungující věci, protože krásno vandaly odpuzuje. Naopak, přitahují je věci "načnuté", protože v nich vzbuzují jejich touhu dokončit zkázu. Když se ve městě začaly budovat skleněné zastávky, jen málokdo věřil tomu, že vydrží. Vydržely.

Podmínkou ovšem bylo, aby případně rozbité sklo nezůstalo rozbité déle než 24 hodin. Totéž platí o telefonních seznamech v telefonních budkách, které mizí rychlostí blesku. Stačí je ale doplňovat tak dlouho, až mají seznam všichni, kteří ho potřebují a ti, kteří ho zahazují do nejbližšího koše, to přestane bavit. Že to nesouvisí s problémem graffiti? Ale souvisí.

Jaká je tedy situace po čtyřech letech? Bylo by naivní se domnívat, že nějaký problém lze vyřešit bezezbytku. I v Teplicích se občas stane, že se objeví postříknutá zeď. Nedávno při jedné street party, kdy chlapci z Liberce nevěděli, jak to ve městě chodí, si stříkli a jejich rodiče se divili. Ve městě je totiž 24 kamer pořízených v rámci akce "prevence kriminality" a jedna z těchto kamer čin zaznamenala. V posledních týdnech byl chycen chlapec z Loun, který taky nevěděl, jak to chodí a postříkal zeď fotbalového stadionu, na kterém jsou také kamery, které slouží při fotbalových zápasech proti výrostkům, kteří dělají výtržnosti a mimo, když se nehraje fotbal, tak jsou natočeny do města a hlídají příslušné čtvrti, které jsou v okolí stadionu.

Aby vše nevypadalo ideálně, je třeba konstatovat, že se nedostává ploch vhodných k vyčlenění pro sprejery. Je to způsobeno tím, že nově budované podjezdy a nadjezdy jsou z ušlechtilého bílého betonu, který se k tomuto grafickému výrazu nehodí. Nabízí se využít, po dohodě s majitelem, jiná místa - např. garážová městečka, které neumí obhájit ani příznivci územních plánů a která každý znáte z větších měst, kde by po dohodě s majiteli např. mohly být, protože je vydáno vyhláškou číslování o evidenčních číslech, touto technologií očíslovány velkými čísly garáže.

Návrh zákona, který navrhuje pro sprejery nepodmíněný trest odnětí svobody až na osm let, nic neřeší a svědčí jen o neschopnosti navrhovatelů hledat jiná řešení. Zastánci tvrdého postupu by si měli představit, že mají 16letého syna, o kterém až do doby, než byl odsouzen na osm let nepodmíněně, netušili, že umí zacházet se sprejem.

Možnosti tvrdého postupu samozřejmě jsou, ale spočívají buď v náhradě škody nebo v uvedení do původního stavu. Určitě se ale také vyplatí investovat do osvěty, která povede k úctě ke krásným věcem a k práci druhých. Tolik ona přednáška z minulého roku.

Několik poznámek k zákonu jako takovému. V ČR je 214 vězňů na 100 tisíc obyvatel. Je to jednoznačně první místo v Evropě, druhé Portugalsko má 147 vězňů a poslední Finsko pouze 54. To jen potvrzuje to, o čem tu hovořil kolega Ruml.

Jsem rád, že se název "zaplevelování" právního řádu ujal. Už jsem vymyslel tvrdší název, kterému říkám "zavšivování" právního řádu a bude zde v souvislosti s jiným zákonem o něm ještě dnes řeč. Chtěl bych jenom připomenout vzorec, který sice neřekl pan ministr, ale platí, že zklamání rovná se očekávání na druhou a ti, kteří se teď vezou na vlně populismu a společenské poptávky, budou potom zase obětí až se ukáže, že nedošlo k tomu, co se očekávalo.

Pokud jde o vlastní text, tam původně, když se zákon tvořil, tak bylo napsáno - kdo postříká sprejem. Na mojí otázku navrhovatelům - co když natře štětkou, doplnilo se "natře štětkou" a takto bychom mohli rozšiřovat. Dostala se tam takto i jiná látka, o které zde byla poznámka - o tom vjetí do louže, mohl bych ji rozšířit. Trabant Věry Valterové by se v případě schválení tohoto zákona také už stal ten pachatel trestným a nechci zacházet dál. I bývalý prezident Clinton by mohl mít velké potíže. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám. Nyní promluví senátor Václav Jehlička. Po něm senátor Richard Falbr.

Senátor Václav Jehlička: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, vážený pane poslanče, dovolte mi velice krátké zamyšlení bývalého pedagoga, který se mj. zabýval také výtvarnou výchovou. Všichni máme tu osobní zkušenost, že v každém člověku je od nejrannějšího dětského věku hluboká potřeba tvořit. Pokud dítěti možnost tvořit nedáme, dítě nebo mladý člověk začíná ničit, nebo můžeme říci jinak - dítě ničí, protože jsme ho nenaučili tvořit.

Sprejerství je v podstatě určitá forma výtvarné seberealizace části mladých lidí. Docela dobře se dokážu vžít do duše těch mladých lidí, kteří v šedi betonových měst a mnohdy opuštěnosti a někdy také v pocitu beznaděje globalizujícího se světa, chtějí zanechat svou stopu, svou kulturní vrstvu a revolučně vše ostatní překrýt a přehlušit. Problém je ovšem v tom, že tento jim vlastní výtvarný projev se dostává do konfliktu s jinými předchozími kulturními vrstvami, mnohdy samozřejmě hodnotnějšími, zvláště pokud se jedná např. o kulturní památky.

Sprejerství je tedy něco paradoxního. Je to tvořivost, která je svým způsobem destruktivní. Já bych se raději jako bývalý pedagog a současný zákonodárce zabýval nebo zamýšlel nad tím, jak dát těmto mladým lidem takové příležitosti, abychom je neposílali do kriminálu a aby se předtím nestali vandaly.

Ze svých osobních zkušeností vím, že nikdo z dětí, kterým jsme se ve škole věnovali, kterým jsme otevřeli svět tvořivosti, svět barev a tvarů a především svět lidských citů, sprejery nejsou. A právě do těchto oblastí, do těchto prostor naší společnosti je podle mého názoru nutno investovat více než do věznic, bachařů a represivních zákonů. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Také děkuji, pane kolego. Slovo má senátor Richard Falbr. Po něm promluví senátor Michael Žantovský. Posledními přihlášenými jsou paní senátorka Jaroslava Moserová a paní senátorka Dagmar Lastovecká.

Senátor Richard Falbr: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, potěšila mě vystoupení některých kolegů. Zejména vystoupení kolegy Rumla, vystoupení kolegy Julínka, protože mě zbavila nutnosti říci jinými slovy něco podobného.

Chtěl bych reagovat na to, co tady říkal zástupce předkladatele, pan poslanec Chytka. On řekl v tom svém úvodním vystoupení (možná to nebudu říkat úplně přesně), že ti, kdo se proti tomuto návrhu zákona staví, jsou zástupci jakési právnické lobby. A pak řekl zajímavou věc, že na návrhu tohoto zákona pracovali rok a půl. To je tedy obdivuhodný výkon.

Chtěl bych říct několik slov k tomu, co je průvodním jevem snah psát zákony na koleně, bez hluboké znalosti toho, co je právo. Trestní právo se vyvíjí několik tisíc let. To, co pánové podepsaní pod návrhem zákona sepsali a prosazují, je způsob právního myšlení, který vládl za dob krále Chammurapiho, který nechal napsat zákoník, ve kterém se píše mj. - kdo vyrazí jinému zub, bude mu vyražen zub, kdo vyrazí někomu oko, bude mu vyraženo oko. Myslím si, že to, co se děje v myslích těch, kdo připravují takové zákony, skutečně nemá daleko od toho, čemu jsme říkali socialistická zákonnost.

Pamatuji se na projev Ludvíka Vaculíka na 4. sjezdu československých spisovatelů, když řekl, že tehdejší režim ctí zásadu "není trestu bez zákona" tím, že vyrábí na počkání a na objednávku tolik trestných činů, kolik jen je třeba. Do kategorie této tvůrčí činnosti je nepochybně třeba zařadit i iniciativu pana kolegy Žantovského. Vesměs jde o lidi, kteří právu vůbec nerozumí, neznají právo a myslí si, že do něho mohou mluvit tak, jak to činí, jenom proto, že byli zvoleni poslanci a senátory. Nikdo z nich by si nestoupl k chirurgovi a neradil mu, jak má vyoperovat apendix, to by je asi nenapadlo, protože by dospěli k závěru, že k tomu nemají dostatek vědomostí, ale do práva je v ČR ochoten mluvit úplně každý. Jsem velmi rád, že ve většině příspěvků zazněly návrhy na zamítnutí.

Připomněl bych jenom historku z jednoho románu Aleja Carpentiera z Jižní Ameriky, kde jeden diktátor vydal zákaz zabavit všechno, co má v názvu rudý nebo červený a poslat ty, kteří taková díla prodávají, do vězení. Překvapený prodavač knih šel do vězení za to, že prodával Červenou Karkulku.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego, slovo má senátor Michael Žantovský, po něm promluví paní senátorka Jaroslava Moserová.

Senátor Michael Žantovský: Pane předsedo, já už jsme nehodlal vystupovat, protože jsem hovořil poměrně dlouho, ale pan kolega Julínek mě vyzval víceméně, abych vystoupil, tak tedy tak činím. Myslím si, že ti, kdo slyšeli moje vystoupení, tak mě možná zprostí obvinění z toho, že šlo o lacinou exhibici, pokud tady někdo exhiboval, já jsem to nebyl. Ten návrh předkladatelů upřímně míněný, o tom nepochybuji, mě přinutil skutečně k zamyšlení o tom, jakým způsobem máme nakládat s takovými návrhy a jakým způsobem máme nakládat s právem vůbec. Já souhlasím s tím, co tady říkal pan místopředseda vlády Rychetský a další, že z právně teoretického hlediska nelze účelově vychylovat rovnováhu systému trestního práva kvůli politickým výživným, leč atomizovaným skutkovým podstatám. A to se bohužel děje. A děje se to především podle mého názoru alespoň proto, že mnozí z nás mají představu o tom, že právo je to, na čem se Parlament usnese, právo je soubor předpisů a když se rozhodneme, že budeme trestat zrovna tento čin nebo tento čin, tak je to správné, protože my jako Parlament jsme se tak usnesli. A já mám úplně jinou představu o právu, já mám představu o právu jako o lidsky nedokonalém souboru předpisů, který se snaží alespoň přiblížit nějakému ideálu společenské spravedlnosti, když už ho nemůže dosáhnout. A z tohoto hlediska nelze podle mého názoru konstruovat racionální argument. Proč by se sprejerství mělo stát trestným činem a střet zájmů nikoli? Všechny argumenty, které lze říci pro trestný čin sprejerství, lze samozřejmě uvést i pro trestný čin střet zájmů. Tedy bude-li schváleno sprejerství, měl by být schválen i střet zájmů. Bude-li zamítnut střet zájmů, musí být zamítnuto i sprejerství. Samozřejmě jsem si vědom, že to nestačí, jsem si vědom, že úprava zákona o střetu zájmů, komplexní úprava včetně příslušných sankcí je něco nutného pro pana kolegu jako mladšího senátora. Musím říct, že už tady o tom hovoříme čtyři roky, přes to, co řekl, jsem ochoten spolupracovat na návrhu nového zákona o střetu zájmů, ale musím ho předem upozornit, že je to těžká práce. Děkuji vám.

Předseda Senátu Petr Pithart:Já vám také děkuji. Slovo má paní senátorka Jaroslava Moserová. Jako poslední přihlášená do diskuze je paní senátorka Lastovecká.

Senátorka Jaroslava Moserová: Vážený pane předsedo, kolegové, kolegyně, samozřejmě, že sprejerství, o kterém se zde už tak dlouho bavíme, mi dělá starosti stejně jako vám všem a je mi trnem v oku jako vám všem. Proto se také ptám všech návštěvníků ze zemí, kde vím, že se podařilo tento jev nějakým způsobem omezit, jak to docílili. Určitě to všude docílili jinou cestou, než je cesta navrhovaná předkladatelem. Lituji, ale je tomu tak. Je to větší aktivitou policistů, kteří chodí po nohách po ulicích, a nikoli pouze vozy. To samozřejmě není snadné zajistit všude. Jsou to také alternativní tresty, účast na veřejných pracích. Tolik jsem chtěla říct. Jsem tedy proti tomuto návrhu zákona z důvodů, které jsem teď řekla.

Ale teď bych ráda využila toho, že jsem tady nejstarší, a obrátila se prostřednictvím pana předsedy na kolegu Julínka, který, tuším, je nejmladší, skoro. Chtěla bych říct, že jsem s mnohými vývody v jeho argumentaci upřímně souhlasila, ale že mně velmi vadil způsob jeho vyjadřování a termíny jako "populistická exhibice" nebo dokonce "komedie". Myslím si, že to nebylo namístě a že je škoda, jestliže se takovýmto způsobem vyjadřování atmosféra v tomto zákonodárném sboru, který je civilizovaný a moudrý, narušuje. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, paní kolegyně, a uděluji slovo paní senátorce Dagmar Lastovecké.

Senátorka Dagmar Lastovecká:Vážený pane předsedo, dámy a pánové, já už se nechci vyjadřovat ke sprejerství, možná jenom dvě věty. Mě mrzí, že někteří kolegové i po té diskuzi snad nevěří argumentům, které tady byly předneseny. Podle této novely, pokud soud bude seriózně zkoumat stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost, nemůže nikdy nikoho odsoudit za trestný čin. Naší nedůvěrou k těmto argumentům přispíváme k tomu, že pokud bude, jak doufám, novela zamítnuta, se večer ve zpravodajství objeví zpráva, že se nám zpřísnění postihu natolik nelíbilo, že jsme novelu zamítli.

Chtěla bych ještě pár slov k tomu usnesení, které zde bylo předloženo Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Já narozdíl od řady předřečníků se domnívám, že problematika střetu zájmů by měla být upravena, nicméně jsem přesvědčena, že nemůže být upravena tímto postupem a ani tímto způsobem. Chtěla bych upozornit na čl. 46 odst. 2 Ústavy, který říká, že Senát přijme usnesení k postoupenému návrhu zákona, a to takové, že jej buď schválí, zamítne nebo vrátí s pozměňovacími návrhy. Jsem přesvědčena, že pozměňovací návrhy musí směřovat k postoupenému návrhu zákona a jsem přesvědčena o tom, že nemůžeme v souladu s Ústavou nebo alespoň s jejím duchem novelizovat při této příležitosti celý trestní zákon. Domnívám se, že ten předmět úpravy, který je zde řešen, si zaslouží vlastní zákonodárnou iniciativu Senátu, nikoliv její obcházení. Myslím si, že zde v dalším programu bude projednávána otázka vzniku podvýborů pro potírání korupce a dalšího takového jednání a myslím si, že řešení této problematiky je námět pro tento podvýbor.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, paní senátorko, a táži se, kdo se ještě hlásí do rozpravy. Kolega Žantovský.

Senátor Michael Žantovský: Budou to jenom dvě věty, pane předsedo. Jenom bych rád, aby to zaznělo do zápisu. Já musím čistě z teoretického hlediska oponovat paní kolegyni Lastovecké, které si velice vážím.

Množí se případy zákonů, které přicházejí schválené Poslanecké sněmovnou do Senátu a obsahují buď dodatky vzniklé v Poslanecké sněmovně nebo na poslední chvíli přičleněné vládou, které naprosto nesouvisejí organicky s tou původní předlohou. Je-li tedy tato zásada logické koheze zákonné předlohy porušena v Poslanecké sněmovně a není-li to v rozporu s Ústavou, pak nemůže být ani v rozporu s Ústavou podobný postup Senátu. To je všechno. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Písemnou přihlášku nemám, elektronicky se nikdo nehlásí, ani zvednutím ruky. Pane poslanče, jako navrhovateli, chcete se vyjádřit k obecné rozpravě? Ano. Pan poslanec se k obecné rozpravě vyjádří. Opomněl jsem vyslovit důležitou formuli, že rozpravu končím, promiňte. Prosím.

Poslanec Radim Chytka:Děkuji vám. Diskuze byla samozřejmě poměrně velice široká, takže já bych reagoval už pouze stručně k některým nejzávažnějším příspěvkům. Začal bych tím, že bych velice rád poděkoval paní senátorce Lastovecké, která zcela jasně a pregnantně zde vysvětlila opětovně, i když to bylo už mnohokráte řečeno, o co v této novele trestního zákona jde.

Ten, kdo si totiž vezme ten náš § 257b a vezme si současný § 257, tak zjistí, že my nenavrhujeme zavírat sprejery do vězení a že jim nenavrhujeme, aby dostali osm let, jak se můžeme dočíst v novinách, jak slyšíme v médiích.

To je samozřejmě absolutní nesmysl a já bych chtěl, aby to bylo zde zcela zdůrazněno, protože to je prostě stávající § 257. Jestliže někdo poškodí cizí věc tím a způsobí škodu nad milion korun, ať už čímkoliv, např. sprejem, hrozí mu sazba dva až osm let. To je stávající paragraf, nic nového zde naše novela trestního zákona samozřejmě nepřináší.

Nám se opravdu tak, jak správně paní senátorka Lastovecká vystihla, jde pouze o ten odst. 1, jde tam o onen přestupek, jestli i ten přestupek bude klasifikován jako trestný čin ano, či ne. To by bylo dobré, kdyby na toto samozřejmě byla pozornost soustředěna a o tomto kdybychom se mohli bavit. Já vím, že tam možná někomu chybí explicitně vyjádřeno, ty veřejně prospěšné práce, ale tak jsme byli poučeni, že trestní zákon je koncipován, že tam ty veřejně prospěšné práce nemohou být, že jsou popsány v § 40 až 45 obecně, ale nepochybně se na odst. 1 - a je to naším záměrem - vztahují.

Dále jsem zde měl poznámky, jak je to ve světě. Ve světě není pravda, že by se se sprejery nebojovalo. Bojovalo se obdobnými prostředky, jak navrhujeme právě my. Typickým příkladem je Austrálie, kde byly olympijské hry. Jestliže tam je sprejer přichycen, na druhý den v novinách vyjde jeho fotografie, vyjde dílo, které pomaloval, má samozřejmě povinnost nahradit škodu a je odsouzen k veřejně prospěšným pracím – myje policejní auta. O nic jiného se samozřejmě nejedná ani nám.

Dále zde bylo několikrát zmiňováno, že je velké očekávání společnosti. Ovšem tato společnost bude velice zklamána, že je problémem ty sprejery chytit. Já bych k tomu chtěl říci, že pochopitelně sama novela trestního zákona není všemocná. Tím neznamená, že na těch fasádách ty graffiti zmizí. To rozhodně ne. Rozhodně zde bude zapotřebí součinnosti městské, státní policie, státního zastupitelství, soudů, veřejně prospěšných prací a jsem velice rád, že se připravuje novela trestního zákona, kde by veřejně-prospěšné práce neměly dělat pouze obce, ale i státní organizace, takže ta nabídka by byla daleko širší.

V Ostravě v roce 1998 bylo pouze tím, že radnice vyzvala občany, aby hlásili pokud uvidí tento vandalizmus na centrum tísňového volání, chyceno celkem 117 sprejerů. Pouze však u 16 bylo toto klasifikováno jako trestný čin a pouze čtyři byli nějakým způsobem potrestáni. To je podle mého zcela jasný důkaz, že není problém sprejery chytit v době, kdy polovina národa má mobilní telefon, jede v dopravním prostředku, automobilu, prochází se, vidí, může zavolat na číslo a ta policie tam opravdu je velice rychle.

Pokud však ze 117 byli potrestáni čtyři, v příštím roce v Ostravě bylo samozřejmě chyceno pouze 19 sprejerů, protože městská policie, státní policie i občané prostě na to přestali reagovat. Když si říkali, tak my se snažíme nějakým způsobem, hlásíme to, ale přestupkový zákon je bezzubý, nemá to cenu, oni dostávají pokutu do maximální výše 1500 Kč, tak logicky se od tohoto postihu upustilo.

Zde pan senátor říkal, že je spokojen, že dojde ke zvýšení sazby za přestupek na 30 tisíc korun. Já se domnívám, že bohužel ta částka byla špatně nějak zapsána, že se uvažuje pouze se zvýšením na 15 tisíc korun, což znamená u mladistvých 7,5 tisíce korun, a to ať se na mě nikdo nezlobí, ty barvy jsou daleko dražší i než částka 7,5 tisíce korun, takže ani novela přestupkového zákona v té výši podle mého nemůže přinést kýžený efekt.

Dále zde bylo řečeno panem senátorem Rychetským a v podstatě i panem senátorem Falbrem, bylo zde řečeno, že jde o absolutní průlom do trestního zákona. Já jsem připraven vést diskuzi, čím se náš § 257 písm.b) liší od § 247 odst. 1 písm. e). Klidně jsem na tuto právní diskuzi připraven a pokud by taková diskuze zde nastala, velice milerád bych se jí zúčastnil.

V § 247 odst. 1 písm. e) je napsáno, že kdo ukradne, byť jednu jedinou korunu jinému, je to považováno jako trestný čin pokud se tohoto dopustil opakovaně a jistě i pan senátor Rychetský, pan senátor Falbr ví, že v § 257 není nic o opakované zločinnosti. Tedy nejen, že přestupky, byť bych byl přichycen opakovaně, se stávají pouze přestupkem, ale i trestný čin pokud bych způsobil škodu nad 2 tisíce korun, není zde možné postihovat přísnější sazbou.

Kaluž jako obdobná látka, zde bych chtěl poukázat na pozměňovací návrh senátora Kulhánka, který velice vítám a který myslím specifikoval a vyřešil tento problém, kdy tam píše v tom pozměňovacím návrhu, že pomaluje či popíše barvou nebo jinou obdobnou látkou. Terminus technicus jinou obdobnou látkou je samozřejmě užší, než když byl použit termín podobnou látkou, a tím podle mého všechny takové ty humorné námitky s kaluží by byly odstraněny.

Velice zde bylo hovořeno o morálce. Bylo řečeno, že v podstatě bojovat proti trestným činům bychom měli morálkou.

Nevím, opravdu si nejsem jistý, ale pokud mladistvý, kterému je 16 let, vyjde ze svého paneláku, který je zničen řáděním sprejerů, nastoupí do dopravního prostředku, který je zničen řáděním sprejerů, vstoupí do školy, která je zničena řáděním sprejerů, a tam paní učitelka bude dětem vyprávět o tom, že krást se nemá, domnívám se, že takový žák si udělá obrázek: vždyť to přece není pravda, jak to, že se nemůže krást, jak to, že se nemá ničit cizí věc? Vždyť se to děje a společnost na to žádným způsobem nereaguje. Je to v podstatě povoleno.

Na závěr bych chtěl říct, že paní senátorka Moserová by chtěla trestat sprejery veřejně prospěšnými pracemi. Opět bych chtěl říct, že ten, kdo porovná § 257b a § 257, zjistí, že předkladatelům přece o nic jiného nešlo. Podle odst. 1 nebyl nikdo odsouzen do vězení, a nenavrhujeme nic jiného, než aby bylo možné, pokud je pachatel opakovaně přistižen, mu dát trest peněžitý nebo uložit veřejně prospěšné práce, za které bych se velice přimlouval, popřípadě podmínku. Záměrem autorů nebylo nic jiného, než: ničíš-li cizí majetek, v tom případě bys měl být potrestán a například několik hodin bys mohl zametat ulice. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane poslanče. Pane kolego Dvořáku, přejete si jako zpravodaj vašeho výboru vystoupit? (Ne.)

Pane kolego Jařabe, přejete si vystoupit? (Ne.)

Ptám se zpravodaje garančního výboru, zda se chce k proběhlé rozpravě vyjádřit. (Ne.)

Přistoupíme proto k hlasování. V sále je přítomno 70 senátorek a senátorů. Znamená to, že kvorum je 36. V průběhu rozpravy byl podán návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO.

Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji vám. 13. hlasování této schůze skončilo. Byl schválen návrh zamítnout předložený návrh zákona, a to 61 hlasy, 4 hlasy byly proti. Kvorum bylo 37.

Pan kolego Mezihoráku, přejete si předložit návrh doprovodného usnesení, které bude usnesením zamítajícím? (Ano.)

Prosím, máte slovo.

Senátor František Mezihorák: Z důvodů, které jsem uvedl, předkládám tento návrh doprovodného usnesení k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 140/1991 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Oproti písemné podobě, kterou máte, bych v závěru tohoto usnesení chtěl provést jednu změnu, a to, že (ve smyslu diskuze, která proběhla) bych za slovo "efektivnější" navrhoval doplnit slovo "prevenci", další text pokračuje beze změny. Přečtu návrh:

"Senát Parlamentu ČR, vědom si nesystémovosti a tudíž nepřijatelnosti poslanecké novely trestního zákona, zároveň vnímá rozhořčení občanské veřejnosti nad neustále se šířícím sprejerstvím, jež se stalo vážným celospolečenským problémem. Proto žádá vládu ČR, aby všechny příslušné složky státní moci zintenzivnily s plným využitím již existujících zákonných možností boj proti této variantě vandalizmu, a aby byla zároveň urychlena příprava nového trestního zákoníku, který by umožňoval v tomto komplexním kontextu také efektivnější prevenci i postih všech forem vandalizmu."

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Slyšeli jste návrh, o kterém budeme vzápětí hlasovat. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro toto doprovodné usnesení, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji vám. Právě jsme schválili doprovodné usnesenívětšinou jednoho hlasu. 37 hlasů bylo pro, 4 proti, kvorum bylo 36.

Tím projednávání tohoto bodu pořadu skončilo.

O slovo se nyní hlásí předseda klubu ODS kolega Topolánek, který nejspíše předloží procedurální návrh.

Senátor Mirek Topolánek: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, spíše z pověření předsedy Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu vás požádám o přeložení jednoho bodu programu na zítřejší den. Důvod je jasný: zákon o spotřební dani jsme projednali teprve dnes ráno před zasedáním, teprve teď jste dostali tisky na stoly. Domníváme se, že všichni musí mít čas se na toto jednání připravit, ani my ještě nejsme připraveni. Proto žádám o hlasování o přeložení tohoto bodu na zítřejší jednání v pořadu jako prvního bodu. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, slyšeli jste procedurální návrh, podle kterého bychom bod č. 10 našeho programu měli projednat zítra ráno jako první bod našeho programu. Je to dostatečně přesné určení, i když není uvedeno přesné pořadí tohoto bodu. O tomto návrhu dávám hlasovat.

Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji vám. Konstatuji, že procedurální návrh byl schválen 67 hlasy ze 70 přítomných, nikdo nebyl proti.

Vzhledem k tomu, že je teprve 12.10 hod., projednáme ještě další bod programu.

Děkuji vám, pane poslanče, děkuji zpravodajům.

Dalším bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 13.Prosím nyní pana poslance Vladimíra Mlynáře, aby nás s návrhem zákona seznámil.

Poslanec Vladimír Mlynář: Dobrý den. Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři.

Předkládám jménem Poslanecké sněmovny velmi drobnou a doufám, že i politicky mnohem méně spornou novelu zákona o zadávání veřejných zakázek, než byl předešlý bod.

Oč jde? Náš původní poslanecký návrh přišel s myšlenkou vypustit z oblasti působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek celou oblast telekomunikačních služeb. Jde ve skutečnosti o jednu jednoduchou větu, která v sobě skrývá tuto myšlenku.

Důvody, které navrhovatele k této věci vedly, jsou tyto:

Zavedením působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek na všechny soukromé firmy v oblasti telekomunikací, tedy nejen na ty, ve kterých má podíl stát, komplikuje obor telekomunikací, jeho rozvoj a nevídaným způsobem podvazuje jeho podnikání.

Limit pro zadávání veřejných zakázek v oblasti telekomunikací současný zákon stanovuje na 18 mil. Kč. V praxi tedy všechny telekomunikační firmy, podotýkám, i plně soukromé bez podílu státu, musí postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek. A ti z vás, kteří se zákonem o zadávání veřejných zakázek přišli do styku, vědí, že to znamená nemálo komplikací. Tzv. systém T + 9, tedy od data výběrového řízení 9 měsíců do realizace, sečteme-li všechny lhůty, smlouva musí být uzavřena pouze v korunách, musí být pouze v českém jazyce a podobné věci, které zejména v oblasti telekomunikací, kde 9 měsíců je nesmírně dlouhá doba, výrazným způsobem komplikují situaci.

Druhý důvod, který nás vedl k návrhu, je skutečnost, že podle názoru předkladatelů existuje u nás už fakticky konkurenční prostředí v oblasti telekomunikací. V mobilních sítích o tom není žádných pochyb. V pevných sítích, tedy pokud jde o postavení dominantního operátora, společnosti Český Telecom, nastala liberalizace, tedy vstup do pevných sítí od letošního roku, od poloviny letošního roku bude možná volba operátora a na konci roku bude i možnost přenositelnosti čísel.

Evropská unie ve své směrnici z roku 1993, na níž se původně odvolávala vláda při svém návrhu zákona o zadávání veřejných zakázek, ustanovila pro síťová odvětví regulaci, a takto i telekomunikace se ocitly v působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek, nicméně i dnes stále ještě platná směrnice Evropské unie výslovně stanoví, že se tak týká pouze toho, kde existuje monopolní postavení operátora. A podle našeho přesvědčení i podle dostupných fakt u nás již tato situace není.

Navíc Evropská unie v tuto chvíli projednává na návrh Evropské komise novou směrnici, která celou oblast telekomunikací vyjme z působnosti direktivy Evropské unie.

Ve Sněmovně byl náš návrh v diskuzi rozšířen o vyjmutí z působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek rovněž o těžbu uhlí a ropy poslaneckou iniciativou a byly zvýšeny limity pro zadávání veřejných zakázek obecně.

Obsáhlá diskuze, která proběhla v několika výborech vašeho Senátu, se točila kolem 4 věcí, a velmi stručně se k nim vyjádřím.

Prvním bodem bylo rozdělení oblasti telekomunikací a uhlí a ropy. Řada z vás oprávněně poukazovala na to, že zatímco oblast telekomunikací má poměrně značnou politickou podporu, aby byla vyjmuta z oblasti působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek, neplatí to pro oblast uhlí a ropy.

Další část diskuze se soustředila na diskuzi o tom, zda je u nás či není oblast telekomunikací již tržní. Bohužel, tato oblast u nás je do jisté míry v hodnocení politickém, protože nemáme žádný orgán, a na tom jsme se shodli, abych tak řekl, všichni, že u nás není žádný nezávislý orgán, který by mohl tuto věci posoudit.

V Evropské unii existuje Ředitelství pro soutěž, které tyto věci stanovuje, u nás tomu tak, bohužel, není. Je tedy do jisté míry politickým rozhodnutím, zda určíme, že oblast telekomunikací je u nás již tak liberalizována, že ji můžeme vyjmout ze zákona o zadávání veřejných zakázek.

Konečně třetím a posledním bodem diskuze ve výborech byla diskuze o tom, zda máme čekat na to, až EU i po formální stránce skutečně zruší celou svou směrnici, tedy zda počkáme na to, až doběhne celý její legislativní proces, nebo zda budeme držet krok s EU a půjdeme souběžně, tedy zrušíme působnost zákona o zadávání veřejných zakázek teď, stejně jako EU, a my jako předkladatelé jsme přesvědčeni, že tím pomůžeme liberalizaci našeho telekomunikačního prostředí a rozvoje podnikání v této oblasti.

Poznámka na závěr. V diskuzi také zaznělo a jistě bude dále zmíněno to, že časté novely zákonů jsou špatná věc. A tato novela skutečně je pouze o několika málo slovech. Já rovněž nejsem příznivcem, stejně jako ostatní předkladatelé, častých novel zákonů. Nicméně na druhou stranu jsem přesvědčen, že jako poslanci a senátoři jsme povinni odstraňovat ze zákonů evidentní problémy a chyby, které se v nich z nějakého důvodu vyskytly, a nikoliv nad nimi zavírat oči.

Na závěr dlužím informaci, že v Poslanecké sněmovně je v tuto chvíli celý nový zákon o zadávání veřejných zakázek, který je skutečně velmi obsáhlý a komplexní, a mnohé z vás napadne logická otázka, proč tedy s touto novelou nečekáme na tento velký nový zákon.

Důvod je ten, že tento nový zákon, jeho osud je v Poslanecké sněmovně, mírně řečeno, nejistý. Proto se Poslanecká sněmovna, musím říci velkou většinou hlasů a napříč politickým spektrem, nakonec rozhodla podpořit náš drobný poslanecký návrh a nečekat na celkovou novelu.

Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane poslanče a pane navrhovateli. Prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů.

Tento návrh zákona byl přikázán Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Výbor určil svým zpravodajem pana senátora Stanislava Bělehrádka. Výbor nepřijal usnesení. Záznam z jednání vám však byl rozdán jako senátní tisk č. 13/2.

Návrh zákona byl také přikázán Výboru pro evropskou integraci. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Milana Šimonovského a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 13/3.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 13/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Mirek Topolánek, kterého nyní požádám, aby nás se zpravodajskou zprávou garančního výboru seznámil.

Prosím, pane kolego.

Senátor Mirek Topolánek: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové. Pan poslanec Mlynář jako předkladatel poměrně přesně popsal senátní tisk č. 13, který máte před sebou, a popsal částečně i problémy, které v tomto tisku jsou.

Je to pátá novela v pořadí, zákona o zadávání veřejných zakázek. Jde o novelu malou, o poslaneckou iniciativu. A k tomu bych dodal, že tak, jak se množí různé nesystémové přívažky různých zákonů, (a myslím si, že my bychom to dělat neměli - pokládám to za neřád), tak tento zákon trpí tím, že dokonce k poslanecké iniciativě byl dán přívažek, a to bude asi hlavní problém, kolem kterého se bude točit diskuze u tohoto tisku.

Původním záměrem bylo vypuštění telekomunikačního sektoru v § 2 písm. b) bod 2) z podřízenosti tohoto zákona, a má to svoji logiku, své opodstatnění. A my na hospodářském výboru jsme tento krok uvítali.

Podle důvodové zprávy k návrhu zákona se tím napravuje nesoulad se směrnicí. Řeší to problém, kdy i můj přístup k harmonizaci našeho práva s acqui communautair je, že nemůžeme jenom pasivně přepisovat věci, které jsou již překonané, ale musíme sledovat trendy a musíme sledovat i národní legislativy, které řeší právo v EU. Tento návrh toto respektuje.

Legislativní odbor Senátu toto tvrzení mírně zpochybňuje, nicméně hospodářský výbor vyhodnotil v tomto případě tuto situaci ve prospěch poslanecké iniciativy.

Mírný problém je dán tím, že tato naše novela v případě, že bude uvedena v život, předbíhá liberalizaci telekomunikačního sektoru od 1. 1. příštího roku. Musím říci, že je po jednání nejenom s Českým Telecomem, kterého se hlavně tato věc týká, ale s celou řad privátních firem, brán jako nepodstatný a nedůležitý.

Další dva systémy změn se týkají toho, o čem mluvil už pan poslanec, a to je samozřejmě vyjmutí těžby ropy, uhlí nebo jiných paliv z podřízenosti zákona o zadávání veřejných zakázek a ponechání pouze průzkumu těchto paliv v režimu tohoto zákona.

Přestože integrační výbor ve svém stanovisku k tomuto zákonu doporučuje ponechat v původní dikci tak, jak bylo schváleno minulou novelou, hospodářský výbor vyhodnotil na základě směrnic, které se tím zabývají, že to je možno - nicméně pokládám tuto záležitost za klíčovou pro schválení zákona. A myslím si, že kolem toho bude řada problémů a že to do novely víceméně nepatří.

Další změny se týkají limitů pro povinné zadávání veřejných zakázek, a to nejen u zakázek uvedených v § 3 odst. 3, ale i u zakázek formou výzvy více zájemcům, zjednodušené zadání, zakázky malého rozsahu i dodatečné nebo opakující se zakázky.

Tento krok je pozitivní. Pravdou je, že připravovaná velká novela zákona, jejíž předpokládaný osud popsal pan poslanec ve své úvodní řeči, řeší i tento problém trochu jiným způsobem, blížícím se tomu, jak je to upraveno v legislativě Evropské unie. Nicméně, i kdyby to mělo platit rok nebo rok a půl, tak to stojí za to změnit, protože praxe ukazuje, že limity nebyly stanoveny v té minulé novele dobře.

Kdybych měl shrnout jednání hospodářského výboru, musel bych říci, že stále čekáme na novou komplexní úpravu zákona o zadávání veřejných zakázek v dikci čtyř sektorových směrnic, které v Evropské unii platí. Domnívám se, že i ty problémy, které vedly integrační výbor k pozměňovacímu návrhu a vypuštění sektoru těžby z té poslanecké novely, nejsou takové, abychom nemohli tuto neutrální, nicméně vylepšující novelu schválit a propustit ji do života.

Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu na své 5. schůzi po úvodním slově pana poslance Mlynáře a po mojí zpravodajské zprávě doporučil Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou plus samozřejmě další povinné články. Já vám děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane senátore. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Nyní uděluji slovo, zpravodaji Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí panu senátorovi Stanislavu Bělehrádkovi. Prosím.

Senátor Stanislav Bělehrádek: Vážený pane předsedo, pane poslanče, dámy a pánové. Diskuze o novele zákona o zadávání veřejných zakázek představuje bezproblémovou záležitost pouze na první pohled. Ve skutečnosti se jedná o problematiku zasahující svým významem do celkového fungování soutěžního prostředí na trhu České republiky a tudíž má návaznost na splnění tzv. kodaňských kritérií pro vstup ČR do EU.

Jak jste zjistili z obdržených senátních materiálů, Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí nepřijal k novele zákona o zadávání veřejných zakázek žádné usnesení. Část senátorů podpořila argumenty předkladatelů novely, které jste i vy slyšeli v úvodu projednávaného bodu a část jich podpořila návrh na její zamítnutí.

Proč chtěli někteří senátoři prosadit takové razantní řešení? Na začátku roku jsme nikoliv poprvé zaznamenali cenový nárůst za služby poskytované tzv. síťovými monopoly. Občané budou muset vydat více peněz za uspokojování nároků na dodávku elektřiny a plynu a velký cenový pohyb nastal i v oblasti provozování telekomunikačních sítí. Ceny služeb síťových podnikatelů všech druhů vlastnictví patří i nadále mezi tzv. ceny regulované, které počítají s pokrytím přiměřených nákladů a vytvářením přiměřeného zisku.

Jestliže postupný přenos veškerých nákladů za síťové služby ze státu na občana je nezvratným a nutným procesem, který musí být v nejbližším možném období dokončen, pak trvalý růst vlastních nákladů už nezbytný není. Jejich výši je možné regulovat. Ideální by bylo dosažení konkurenčního prostředí na příslušném trhu, které samo o sobě působí prostřednictvím konkurenčního tlaku na snižování nákladů a na efektivnější hospodaření firmy.

Dosažení soutěžního prostředí je však postupný proces. Jestliže neexistuje, pak nejvýznamnějším nástrojem, který přichází v úvahu, je aplikace systému vyplývajícího ze zákona o zadávaní veřejných zakázek. Jeho prostřednictvím dochází k povinné soutěži uchazečů o zakázky zadávané síťovými podniky a podmínkou úspěchu je nejkvalitnější nabídka, včetně její cenové přiměřenosti.

Od poslední novely zákona o veřejných zakázkách č. 28/2000 Sb., která vstoupila v platnost 1. 6. 2000, se ustanovení tohoto zákona vztahují mimo jiné také na provozovatele veřejných telekomunikačních sítí, provozovatele telekomunikačních služeb a na těžbu energetických surovin - plynu, ropy, uhlí a jiných paliv. Povinnost síťových podniků zadávat práce a služby formou veřejných zakázek, byla zařazena do zákona po důrazném upozornění direktoriátu Evropské komise při projednávání stavu soutěžního práva ČR ve srovnání se soutěžním právem ES a s kvalitou soutěžního prostředí v ČR a dále na doporučení Evropského sdružení volného obchodu.

Dnes bychom chtěli část odvětví z povinností daných zákonnou normou ze zákona vyjmout před tím, než prokazatelně vznikne soutěžní prostředí v příslušných odvětvích? Jaké by asi bylo stanovisko Evropské komise?

V oblasti telekomunikací mnohem přijatelnějším se mi zdá názor Ministerstva pro místní rozvoj, který je zapracován do paragrafovaného znění nového zákona o zadávaní veřejných zakázek, jenž v současné době projednává Poslanecká sněmovna v prvním čtení.

V tomto návrhu je odděleno poskytování telekomunikačních služeb mobilními telefony a pevnou hlasovou službou a podle vývoje konkurence v těchto sektorech se na ně má zákon o veřejných zakázkách vztahovat.

Navrhovatelé dnes projednávané novely zákona její potřebnost zdůvodňují nesouladem současného zákona s výkladem směrnice č. 93/38/EHS/1993, která vyjímá zakázky, které upravují nákup či poskytování telekomunikačních služeb z povinnosti postupovat podle příslušných pravidel pro zadávání veřejných zakázek.

Konstatují, že v tomto ohledu není znění současného zákona slučitelné s právem ES. Na první pohled bychom se mohli nechat ovlivnit zaklínací formulí o slučitelnosti s právem ES, ale ve skutečnosti tomu tak není. Podmínkou pro vynětí nákupu či poskytování telekomunikačních služeb ze zákona o zadávání veřejných zakázek je totiž existence konkurenčního prostředí na příslušném segmentu trhu.

V této souvislosti jsem si nechal provést právní rozbor novely zákona odborníky zabývajícími se touto oblastí práva již po dlouhé období. Zajímal jsem se přitom o slučitelnost navrhovaného znění novely zákona se směrnicí EHS a v tomto směru byl rovněž zjišťován nezávislý názor Evropské komise. Příslušný trh posuzuje v zemích EU Ředitelství pro soutěž, které zveřejní informace, že v dané oblasti existuje konkurenční prostředí. Na základě podobné informace rozhodla Evropská komise dne 12. května 1999 o seznamu telekomunikačních služeb a ve kterých státech mohou být vyňaty tyto služby z pravidel o veřejném zadávání. Z této povinnosti nebylo například vyňato Řecko, neboť zde není splněn požadavek existence efektivní soutěže. Zde bych chtěl připomenout, že liberalizace na trhu telekomunikačních služeb v EU probíhala od roku 1987 a ve většině států byla dokončena v roce 1997, čili trvala deset let.

Jaká je z tohoto pohledu situace v ČR? Od 1. července 2000 platí nový zákon o telekomunikacích. Zákon umožňuje získat od 1. ledna 2001 telekomunikační licence a stanoví nový režim pro vydávání licencí - licenční směrnici.

Pravidelná zpráva EK si ve své kapitole telekomunikace všímá skutečnosti, že ani nový zákon nemusí vést k umožnění výběru dodavatele služby po vstupu nových subjektů na trh. Tato možnost, která je výslovně vyžadována, je nezbytná pro dosažení úplné liberalizace příslušného trhu a jakékoliv zpoždění v jejím zavedení výrazně poškozuje trh.

Zákon se dále liší od pravidel ES ve způsobu nákladové kalkulace účtovaných tarifů. Z uvedeného hlediska tudíž došlo zatím pouze k vytvoření právních předpokladů pro následnou liberalizaci telekomunikačních služeb v oblasti pevné hlasové služby. Odlišná je samozřejmě situace v mobilních telekomunikacích. Ovšem ani zde nestačí pouhá existence určitého počtu operátorů na trhu k tomu, abychom mohli hovořit o konkurenčním prostředí. Analýzy EK jsou v tomto směru založeny na přesných statistikách a sledují snížení ceny, zavádění nových technologií, změnu struktur a zvýšení exportu.

Jak je to s existencí konkurenčního prostředí v dříve a dnes možná monopolním prostředí některých odvětví v ČR? Kdo to posuzuje? Poslanci Poslanecké sněmovny? Senátoři? Krajská zastupitelstva? Nebo každý, kdo má zákonodárnou iniciativu?

Proto se obracím na místopředsedu vlády odpovědného za legislativu - kolegu Rychetského - vláda by měla vyřešit, kdo je zodpovědný za zjišťování konkurenčního prostředí v oblastech, na které se vztahuje směrnice 83/38/EHS.

Princip slučitelnosti s právem ES v podobě, v jaké ho uplatňují předkladatelé zákona, považuji za zjednodušený a nevystihující podstatu a charakter komunitárního práva, především pak za zcela formální. Konstatují totiž správně, jaká je současná právní úprava ES, ale naprosto neberou v úvahu úmysl, kterým zařazení telekomunikací do působnosti příslušné směrnice bylo sledováno, včetně toho, zda daného cíle bylo dosaženo.

Přijetí novely zákona nás od soutěžní politiky EU spíše vzdaluje, nikoliv přibližuje, jak tvrdí předkladatelé. Soutěžní politika EU podporuje vznik soutěžního prostředí. Pokud ho v určitém časovém intervalu není možné dosáhnout, pak je nahrazeno jinými opatřeními, včetně povinnosti zadávat práce a služby prostřednictvím veřejné soutěže.

Návrh, jaký by měl Senát zaujmout postoj k novele zákona o zadávání veřejných zakázek, přednesu v obecné rozpravě.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Přeje si vystoupit zpravodaj Výboru pro evropskou integraci pan senátor Milan Šimonovský? Přeje. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Milan Šimonovský:Pane předsedo, dámy a pánové, slyšeli jsme velmi důkladný rozbor kolegy Bělehrádka, takže by se zdálo, že nezbývá žádný prostor pro další informace. Přesto se pokusím vám nabídnout některé další informace, abychom se mohli rozhodnout skutečně fundovaně.

Jak již bylo řečeno, novela zákona má takové tři oblasti, na které bychom se měli soustředit.

První řeší oblast telekomunikací a vynětí této oblasti z režimu veřejných zakázek - to byl původní úmysl předkladatelů, jak jsme slyšeli. Při poslanecké tvorbě se dostala do této novely zákona také další oblast, a to oblast těžby, která byla od původně deklarované součinnosti průzkumu a těžby jak v evropské směrnici, tak v naší legislativě oddělena a měla býti vyňata také z tohoto režimu. A třetí oblastí je zvýšení limitu pro vypisování veřejných zakázek různých forem a tato oblast novely zákona je nejdelší.

Jako zpravodaj VEI jsem se soustředil zejména na soulad s komunitárním právem. Také jsem si vyžádal k tomuto posouzení zprávu naší legislativy i Parlamentního institutu, který máme společný se Sněmovnou.

Zde je možné ke každé této části novely zákona krátce pohovořit. Já se o to pokusím.

První část - tedy vyjmutí oblasti telekomunikací. Je možno konstatovat, že tento návrh novely není v rozporu s platnou legislativou EU. Již bylo řečeno, že směrnice EU prochází vývojem, že směrnice č. 38 je již v návrhu přehodnocena, je schválena Radou Evropy a bude účinná od roku 2002. Stávající směrnice z roku 1993 umožňuje také vyjmutí telekomunikací, tak, jak to kolega zpravodaj Bělehrádek řekl, z režimu veřejných zakázek, za určitých podmínek. Tyto podmínky jsou definovány ve studiích, které jsou zpracovávány v zemích ES. Já jsem se po takovýchto studiích pídil, abych mohl doložit, že soulad s evropským právem i podmínky, které jsou nutné splnit, v naší zemi splněny jsou.

Navštívil jsem postupně ministerstva, centrální orgány, které mají co do činění s touto problematikou a mohu vám říci, že Ministerstvo dopravy a spojů, které je gestorem tohoto zákona a této působnosti, tak nemá námitek proti vyjmutí v oblasti telekomunikací z režimu. Relevantní studii však k dispozici nemá. Je to spíše očekávání a vlastně jakési připojení se k evropskému trendu.

Jiný názor má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, kde předseda pan Josef Bednář se kategoricky postavil proti této novele s tím, že nesplňuje ducha zákona evropského komunitárního právě proto, že není liberalizován trh v telekomunikacích v ČR, a to zejména proto, že i telekomunikační zákon definuje přechodná období, tzn. není dosaženo té podmínky, kterou evropská směrnice obsahuje. Ale zde bych nechal samozřejmě na posouzení každému z nás, jaké informace pro něho budou rozhodující.

Pravda je, že nová směrnice účinná od roku 2002 nepovažuje již za nutné tento režim na telekomunikační zakázky uvalovat, tzn. že bychom šli trošku rychleji směrem k evropskému právu a je otázkou, jestli naše subjekty na trhu toho zneužijí, anebo ne.

Ještě bych mohl k této první části konstatovat, že také Ministerstvo pro místní rozvoj se vyjádřilo kladně k vynětí telekomunikačního sektoru z tohoto režimu. Děkuji jim za operativnost. Pana ministra jsem vyzval e-mailovou poštou a došla mi za dva dny odpověď, což myslím, že je velice pozitivní zjištění aspoň pro mě, že takto jsme schopni rychle komunikovat flexibilně.

Otázkou samozřejmě zůstává, proč toto kladné stanovisko nevtělilo Ministerstvo pro místní rozvoj do navrhovaného zákona o veřejných zakázkách, který je ve Sněmovně. Má sněmovní tisk č. 821, a tam ty telekomunikace jsou zase uvedeny v režimu veřejných zakázek, ale věřím, že v Poslanecké sněmovně bude prostor pro diskuzi a vyjasnění si tohoto názoru, nehodlám na tom stavět nějakou oponenturu. Takže to bylo k 1. části, telekomunikace jsou po jejich vynětí slučitelné s evropským právem za podmínek, které jsem řekl.

Oproti tomu druhá část, která je do novely zákona začleněna, a to oblast těžby, která by se měla vyjmout z tohoto režimu, tak je neslučitelná s evropským právem, protože směrnice jak stávající, tak navrhovaná, tuto oblast považuje za důležitou při posuzování, není liberalizován ten trh nebo lépe řečeno, tato těžba je soustředěna na úzkou škálu subjektů na trhu, a tudíž považuje evropská směrnice za důležité, aby byla stále kontrolována v režimu veřejných zakázek, a nebyly zvyšovány úrovně cen. Zde tedy je můj zpravodajský návrh úplně jasný, tato část novely není slučitelná s evropským právem.

V třetí části, což jsou limity, zvyšující se limit pro vypisování z veřejných zakázek, zde je návrh novely zákona v režimu limitu, který evropská směrnice určuje, tudíž se nebudu pouštět do diskuze o tom, že by měly být nižší. Mám zde podklady od Ministerstva pro místní rozvoj, které nesouhlasí se zvýšením s žádnou z těchto odrážek, ale znovu říkám, ten prostor pro diskuzi bude v Poslanecké sněmovně. Proto bych chtěl na závěr říci, že jsme se zabývali ve Výboru pro evropskou integraci zodpovědně tímto návrhem zákona, byť vypadal tak subtilně ze začátku, tak dalo poměrně hodně práce přijít na to, v čem je ten problém. Myslím si, že se to podařilo, a po dvou zasedáních výboru jsme dospěli k doporučení Senátu PČR vrátit Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR tento zákon s pozměňovacím návrhem, který se týká právě té prostřední části, kde by mělo být slovo těžba vypuštěno, tzn. že by se podle tohoto našeho pozměňovacího návrhu týkala úprava zákona pouze oblasti telekomunikací a zvýšení limitů. Já doufám, že tento návrh podpoříte a myslím si, že je to v našich intencích osmělování se Sněmovny, aby si také všímala našich senátních návrhů. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Na tomto místě mně zákon o jednacím řádu, přesně řečeno § 107, přikazuje, abych se vás zeptal, zda někdo navrhuje, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Zeptal jsem se a nikdo takový mezi námi není. Otevírám tedy obecnou rozpravu. Písemnou přihlášku nemám, elektronicky se přihlásil kolega Topolánek. Předpokládám, že bude mluvit jako senátor Topolánek. Prosím.

Senátor Mirek Topolánek: Děkuji, vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové, jenom pár poznámek, kterými bych chtěl doplnit o vlastní názor svou zpravodajskou zprávu nebo spíš zprávu výboru. U tohoto zákona je třeba si položit základní otázku, proč vůbec existuje zákon o zadávání veřejných zakázek? Je to přece proto, aby tam, kde se hospodaří s veřejnými prostředky, byla pod tlakem výběru minimalizovaná cena a zabezpečená kvalita a povinným zveřejněním a vnitřními mechanismy výběru eliminována korupce a zabezpečena rovná soutěž. To jsou přece hlavní důvody toho, proč tento zákon vůbec existuje. Odvažuji se tvrdit, že velikost korupce, a to platí i v naší zemi, neřeší restrikce, ale jasná pravidla, a hlavně, a to podtrhuji, velikost přerozdělovaného balíku a počet razítek při jeho rozdělování. S tím zřejmě se dá souhlasit. Čím méně bude výdajů státu a institucí, podléhajících režimu tohoto zákona, tím větší prostor zůstává pro nemilosrdnou kontrolu trhu. A v tomto případě to platí dvojnásob.

Já jsem velmi váhal, jestli nemám usilovat, když se jedná o telekomunikační sektor jako síťové odvětví, o implementaci nebo pozměňovací návrh ve smyslu dalších síťových odvětví. A tam, kde jsem konstatoval, že od 1. 1. příštího roku je zákonem, a nejenom zákonem, ale i fakticky zabezpečena konkurence, a to je telekomunikační sektor, a kde můžeme tuto úpravu provést, tak naopak u těch ostatních síťových odvětví konstatuji, že tomu tak ještě není. Nicméně cílový stav přece je, aby tam, kde vznikne konkurence, nepodléhaly tyto instituce a podniky zákonu o veřejných zakázkách, protože kontrola hlavně cenou trhu je jednoznačná a je daleko brutálnější než to, co může zabezpečit tento zákon. To jsou poznámky.

Když si přečtete výtahy vybraných nálezů Evropského soudního dvora, tak kromě obecných nálezů, které se týkají neimplementování příslušných směrnic do jednotlivých národních legislativ, je tam celá řada případů, které stojí za to si přečíst. Týkají se většinou porušování rovnosti a některých dalších problémů, které známe i z naší praxe. Já chci říct, že velmi často tady diskutujeme o duchu a liteře zákona. Někdo to nazval právním spiritismem. Chci říct, že právě duch evropských směrnic nás opravňuje k tomu, abychom minimálně v té telekomunikační části aplikovali nebo schválili ten poslanecký návrh, který nám sem přinesl pan poslanec Mlynář. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. O slovo se přihlásil pan senátor Stanislav Bělehrádek, po něm promluví pan senátor Jiří Skalický.

Senátor Stanislav Bělehrádek:Já se hlásím pouze s jednou větou, a to na základě mnou předneseného vystoupení doporučuji návrh novely zákona o zadávání veřejných zakázek zamítnout.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám. Pan kolega Skalický má slovo.

Senátor Jiří Skalický: Děkuji, vážený pane předsedo, vážený pane poslanče, dovolte i mně, abych proslovil k tomuto tématu několik poznámek. Především chci říci, že na problematiku toho, co by mělo podléhat režimu zadávání veřejných zakázek, se musíme dívat ze dvou úhlů pohledu. Jeden úhel pohledu zde již přednesl zpravodaj Výboru pro evropskou integraci, je to totiž pohled v souladu s příslušnými směrnicemi Evropských společenství, a ten druhý pohled bych nazval tuzemským veřejným zájmem, totiž pohledem, který se ptá, zda je ve veřejném zájmu, aby ty či ony subjekty byly tomuto režimu podřízeny. Chci doplnit pana zpravodaje Topolánka v tom smyslu, že ten systém zadávání veřejných zakázek zde existuje nejen proto, aby se hlídalo, takříkajíc, jakým způsobem se zachází s veřejnými prostředky, ale je zde také proto, aby se regulovalo chování firem, které jsou pod nějakým typem veřejného vlivu, tzn. např. v našich podmínkách jsou to podniky se státní účastí apod.

Co se týče ducha příslušných směrnic EU, tak je zde ještě jeden další prvek. V EU ty příslušné čtyři sektorové směrnice byly přijaty mj. také proto, aby zajistily dostatečné konkurenční prostředí, a teď pozor na záměnu slov. Nejde o konkurenční prostředí mezi podniky v sektoru, o který jde, tady v tomto případě např. v telekomunikačním, ale jde o řádné konkurenční prostředí mezi všemi těmi, kteří se ucházejí o poskytování různých typů zboží, služeb apod., které poptávají při své činnosti tyto např. telekomunikační služby.

Ona ta otázka stojí trochu jinak, resp. duch evropské směrnice míří především tímto směrem a samozřejmě také tím směrem, aby zajistil rovné národní zacházení mezi všemi subjekty a aby zajistil, aby např. národní operátoři, budeme-li zase hovořit o příkladech z telekomunikačního sektoru, nebyli tím či oním způsobem ovlivňováni tak, aby zakázky nebo nákup různého zboží a služeb poskytovali především také domácím tuzemským firmám.

Ten zájem evropské směrnice je zařídit rovné konkurenční prostředí v rámci celé Evropské unie. Jak se má nyní tato ideologie toho režimu zadávání veřejných zakázek k naší konkrétní dnešní situaci ? Já se domnívám, že z hlediska liberalizace prostředí v našem telekomunikačním trhu bez ohledu na to, že jsme nedávno absolvovali kontroverzní debatu o tom, jak tato liberalizace má být rychlá, jak mají být krátká či delší přechodná období, tak přesto, že jsem tehdy zastával názor, aby se ta přechodná období co nejvíce zkrátila a nakonec Poslanecká sněmovna byla jiného názoru, čili úplná liberalizace v těch posledních reziduálních oblastech nastane až na konci tohoto roku.

Tak přesto se domnívám, že především díky existenci alternativních mobilních operátorů je situace na českém telekomunikačním trhu dostatečně liberalizována, dívám-li se na to z pohledu právě potřeb, na které hledí zákon o zadávání veřejných zakázek. A soudím, že udržování stavu, kdy např. soukromí operátoři musí plnit podmínky tohoto zákona a zadávat veřejné zakázky při nákupu každého zboží nebo při objednávání služeb, je prostě anachronismem, který zaslouží, aby byl z našeho právního řádu vyloučen.

Já jsem si kladl, co se týče telekomunikací, otázku jinou. Zda v našich konkrétních podmínkách je dostatečně odůvodněné, abychom vyňali z režimu tohoto zákona ty subjekty, které splňují jiné kritérium nebo jiný definiční znak příslušné evropské směrnice. Totiž, že jsou do určité míry stále ještě veřejným podnikem. Totiž, že pracují v podmínkách, kdy ve statutárních orgánech těchto společností a jedná se zvláště o Český Telecom, ale i některé společnosti jako je třeba Eurotel, které jsou dceřinými společnostmi některých našich podniků, v nichž má stát majoritu, tak zdali se nedopustíme chyby, jestliže umožníme, aby tyto podniky, jejichž rozhodování je přinejmenším teoreticky ovlivnitelné nějakým veřejným subjektem, např. vládou, tak zda si již můžeme dovolit je vyjmout z režimu tohoto zákona, aniž bychom se tím nedopustili jisté úlitby vůči transparentnosti jejich rozhodování.

Mám-li to říci jednodušeji, já nevidím vůbec problém v míře liberalizovanosti našeho telekomunikačního trhu; jestliže nějaký problém vidím, tak ho vidím spíše v tom, že některé naše podniky doposud naplňují definici veřejného podniku z hlediska příslušné směrnice. Nicméně zkoumáme-li současnou směrnici, tak já musím konstatovat, že všechna zkoumání, která jsem absolvoval, vyzněla v tom smyslu, že i kdyby od počátku příštího roku nezačala platit úplně nová směrnice, která zcela vylučuje telekomunikační sektor, tak i za platnosti současné směrnice by vzhledem k situaci na našem telekomunikačním trhu všechny podniky, které na našem trhu působí, příslušné podmínky pro udělení výjimky příslušného úřadu v EU prostě obdržely.

V tomto smyslu vyznívají i stanoviska všech institucí, kterých se Výbor pro evropskou integraci dotázal, skutečně je třeba říci, že z hlediska požadavků EU telekomunikační sektor není problémem, můžeme ho vyjmout z režimu našeho zákona o zadávání veřejných zakázek a myslím, že i z hlediska našich vnitřních zájmů a potřeb se vůbec nemusíme obávat, že by toto vynětí mělo nějaký negativní vliv.

Ba přímo naopak, dostala se mi do rukou analýza, která ukazuje na to, že jestliže např. Český Telecom zároveň podléhá režimu tohoto zákona a tudíž pracuje v tom režimu T + 9, totiž že na poskytnutí určité služby potřebuje až devět měsíců, aby vyřídil všechny ty náležitosti související s požadavky tohoto zákona, tak se to ocitá v rozporu s telekomunikačním zákonem, který v některých oblastech ukládá Českému Telecomu, aby poměrně neprodleně např. zřídil novou stanici apod.

Nechci zabíhat do detailů, ale je fakt, že tady je zjevný rozpor, který je mj. i právě touto novelou řešen. Úplně jinou situaci já ale vidím v té druhé oblasti, která se týká těžby. Za prvé, jak už jsem se snažil říci, režim zadávání veřejných zakázek se nemá vztahovat jenom na používání veřejných prostředků, ale má se používat i vůči odvětvím nebo podnikům, která využívají jistých výlučných nebo zvláštních práv.

Týká se to jednak síťových odvětví a jednak se to také týká odvětví, která mají jistá výlučná práva jaká souvisejí např. s tím, že nějaká firma dostane výlučné právo k tomu, aby zkoumala nějaké geografické území z hlediska nerostného bohatství a tudíž vykonávala průzkum a posléze možná i těžbu nějakého nerostu. Tady jak náš právní řád, tak příslušná směrnice EU jasně říkají, že takovéto podniky musí z podstatných důvodů podléhat režimu zákona o zadávání veřejných zakázek a ani nová směrnice, která bude účinná od příštího roku, tuto skutečnost nezpochybňuje v sebemenším slova smyslu.

Ta dodatečná poslanecká iniciativa tudíž za prvé naprosto nelogicky rozlišuje režim pro průzkum a pro těžbu, protože příslušná směrnice i náš zákon tyto dvě věci, které právě naplňují jisté výlučné právo vůči určitému území, tak vždycky udržuje u sebe, resp. spolu souvisí. A za druhé dopouští se zde zjevného rozporu se směrnicí a já jsem přesvědčen, že kdybychom dnes tento návrh, který přišel z Poslanecké sněmovny, schválili, tak bychom stejně museli v poměrně krátké době ten režim vracet zpět a takovéto neustálé měnění podmínek pro podnikání v tomto oboru já považuji za naprosto nepřijatelné.

Navíc z hlediska našeho vlastního tuzemského veřejného zájmu je třeba konstatovat, že tyto podniky, které se zabývají průzkumem a těžbou nerostných surovin jako je ropa, uhlí apod., takže se nalézají navíc ještě ve stavu, kdy v nich má významný hlas a významnou účast stát a tudíž je zde ještě argument navíc, aby v našem případě v těchto podnicích jsme dbali na transparentnost rozhodování o nákupu různých služeb a zboží, abychom bránili možným korupčním vlivům v této oblasti a abychom také bránili konečného spotřebitele, protože jestliže ten subjekt podnikající v této oblasti nebude podléhat tomu zákonu, pak samozřejmě pro něj bude velmi pohodlné přenášet náklady spojené s nákupem zboží a služeb do cen konečnému spotřebiteli.

Na závěr bych rád řekl, že i když sdílím argument, že bychom možná mohli počkat na úplně novou kodifikaci.

Nový vládní návrh totiž přechází na způsob, kterým Evropská unie tuto oblast upravuje, a který tudíž provádí regulaci v jistém sektorovém řezu.

Na druhé straně soudím, že nemám dost argumentů pro to, abych přitakával dalšímu pokračování onoho naprosto zjevného anachronismu, kterým je to, že mnoho z operátorů na telekomunikačním trhu podléhá zákonu, kterému, soudím, dávno podléhat neměli. Proto se kloním k tomu, abychom se zachovali tak, jak vám navrhl Výbor pro evropskou integraci, abychom nepřehlíželi skutečnost, že návrh týkající se těžby je ve zcela zjevném rozporu s právem Evropských společenství, ale abychom na druhé straně přitakali původní poslanecké iniciativě a telekomunikační trh z našeho zákona už vyřadili. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Do rozpravy se zatím jako poslední přihlásil kolega Jiří Stodůlka. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedo, pane poslanče, mám dotaz. Budou z režimu zadávání veřejných zakázek vyřazeny také podniky typu Českých radiokomunikací, kde je významný podíl státního vlastnictví v tomto podniku? Dost mne znepokojuje osud tohoto zákona a tohoto režimu u tohoto podniku.

Také mě zajímá, zda nově budovaná a vybudovaná síť optických pojítek ČEZ na linkách velmi vysokého napětí, která dává případnou možnost ovládnutí telekomunikačního trhu u nás, je také zařazena do systému tohoto zákona. Děkuji vám.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám. Kdo se dále hlásí do rozpravy? (Nikdo.)Nikdo se nehlásí ani elektronicky ani rukou, rozpravu proto končím.

Pan poslanec se pravděpodobně bude chtít vyjádřit k obecné rozpravě. (Ano.) Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Vladimír Mlynář:Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, nestává se mi často, abych mohl doslova souhlasit s panem senátorem Topolánkem, ale zdůrazňuji, že jeho slova i slova pana senátora Skalického plně podepisuji a mám tedy v tomto směru ušetřenu energii.

Pan senátor Šimonovský měl pravdu, když tady upozornil na to, že stanovisko legislativního odboru a Parlamentního institutu posuzuje výsledný návrh, který vzešel z Poslanecké sněmovny, nikoliv původní poslanecký návrh, tedy skutečnost, že oblast telekomunikací tak, jak jí navrhujeme my, je v pořádku, v souladu s evropským právem, zatímco pro oblast uhlí a ropy je tato záležitost diskutabilní, a odpusťte mi, že se zachovám poněkud zbaběle a nebudu tady tuto část návrhu hájit.

Pokud jde o to, co řekl pan senátor Bělehrádek, mluvil o cenovém nárůstu služeb telekomunikací pro občany, musím upozornit, aby nedošlo k nedorozumění, na to, že náš návrh naopak zlevňuje provoz telekomunikačních firem a tam, kde jsou ještě po určitou dobu regulované ceny, jako je tomu v telekomunikacích, a to právě na základě přiměřených nákladů, náš návrh znamená, že telekomunikační náklady klesnou, nikoli stoupnou.

Pokud jde o několikrát zmiňovanou směrnici z roku 1993, ta skutečně explicitně v článku 8 jednoznačně vyjímá ze svého režimu takové veřejné zakázky neboli úplatné smlouvy, které upravují nákup při poskytování telekomunikačních služeb, a to v případě, že mohou na stejném území nabízet i jiné subjekty v podstatě za stejných podmínek, jinými slovy za existence konkurence. Rovněž potvrzuji, že tato směrnice od roku 2002 plně ruší směrnici z roku 1993.

Není mou vinou ani vinou telekomunikačních firem, že zde není žádný orgán, který by se, podobně jako v Evropské unii Ředitelství pro soutěž, k této věci vyjadřoval, to znamená, zda je, či není u nás trh. V dohledné době ale takový orgán nevznikne, a to i přes apel pana senátora Bělehrádka na vládu, zatímco problém, který řešíme, tady zůstane. Pravda je, že jsme na tom lépe než Řecko a myslím, že je to potěšitelná skutečnost. Ano, míra liberalizace a volné soutěže na našem telekomunikačním trhu je vyšší než v Řecku.

Pokud jde o mobilní operátory, ani pan senátor Bělehrádek nezpochybnil skutečnost, že tady existuje velmi tvrdý trh. Podotýkám, že při současné úpravě i Eurotel i Paegas i Oskar, chtějí-li koupit cokoliv za více než 18 milionů korun, musí na to vypsat výběrové řízení podle režimu o zadávání veřejných zakázek, a to s problémy, o kterých jsem mluvil ve svém úvodním slově. Jenom režim T + 9 znamená, když to trochu zjednoduším, že objednáte-li si ústřednu, potom dříve než ji nainstalujete, je tato ústředna z poloviny své životnosti za zenitem a celá věc se skutečně zdražuje.

Abych na závěr odpověděl na otázky pana senátora Stodůlky. České radiokomunikace patří do této kategorie, nicméně pevně věřím a doufám, že nejsem sám, že České telekomunikace velmi brzy, stejně jako Český Telecom, ztratí pozici podniku se státní účastí, nicméně šel-li bych do důsledku, musím říct, že směrnice z roku 1993, o které tady neustále mluvíme, nestaví na formě vlastnictví, to říkal i pan senátor Bělehrádek, ale staví na otázce monopolu nebo konkurence. Čili ani na formě vlastnictví nelze tuto záležitost postavit.

Dvojnásob to platí u ČEZu, protože firma CESTEL, kterou jste měl pravděpodobně na mysli, je dceřinou společností. ČEZ samozřejmě dále patří do energetického zákona a do jeho režimu.

Na závěr ještě jednu poznámku. Vzhledem k tomu, že tento zákon bývá často dáván do souladu s Českým Telecomem, myslím, že jsem skutečně posledním poslancem Parlamentu České republiky, který by mohl být podezírán z toho, že má přátelské vztahy s firmou Telecom. Byl jsem jediným poslancem, který velmi výrazně bojoval za to, aby Poslanecká sněmovna schválila vámi upravený telekomunikační zákon, a společnost Telecom skutečně nepatří mezi mé oblíbené.

Tento návrh zákona jsme podali spolu s kolegy z jiných politických stran, napříč politickým spektrem, protože ztěžuje situaci všech podnikatelských subjektů na podnikatelském trhu. A to, že jedna společnost, Telecom, která ještě 6 měsíců bude mít pozici monopolu, se nedá nějakým zvláštním způsobem legislativně ošetřit, pro mě ještě není důvod k tomu, abych komplikoval situaci těm ostatním.

Jinak děkuji za velmi věcné projednávání.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane poslanče. Pane kolego Šimonovský jako zpravodaji Výboru pro evropskou integraci, chcete se vyjádřit k proběhlé rozpravě? (Ne.)

Stejně tak se ptám pana kolegy Bělehrádka za Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, zda se chce vyjádřit. (Ano.)Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Stanislav Bělehrádek:Dámy a pánové, když jsem si pročetl stenografické záznamy z jednání Poslanecké sněmovny ve druhém a třetím čtení, získal zprávy z jednání výborů Senátu, musím konstatovat, že je trochu podceněna soutěžní politika Evropské unie. Je spousta lidí, kteří o ní příliš neví a vyjadřují se k ní politice na základě ne zcela přesných podkladů.

Soutěžní politika Evropské unie je totiž zcela jasně založena na konkurenci a konkurence je tvrdě vyžadována, nebo jsou hledána jiná, náhradní řešení, která konkurenci nahrazují. Proto nemohu souhlasit s názorem týkajícím se ducha směrnice. Směrnice říká zcela jasně, za jakých podmínek může být uplatněna. Musí existovat již v současném stavu konkurenční prostředí. Pokud neexistuje, není možné, aby směrnice byla uplatňována. Řecko muselo být vyřazeno proto, že v něm není konkurenční prostředí.

Když se podíváme na pevnou hlasovou službu, tam konkurenční prostředí, podle mého názoru, ještě hodně dlouho nebude. V dnešních novinách jsme si například přečetli informaci o tom, že veškeré pevné telefonní stanice budou muset být přečíslovány. Musí být stejná možnost, jaká je ve Velké Británii nebo Spojených státech i jinde, že předvolbou si zvolím prostřednictvím kterého operátora chci telefonovat. A v tomto směru zatím u nás nebylo uděláno vůbec nic.

Opravdu nám velice chybí orgán, nezávislý orgán, který by posuzoval, zda konkurenční prostředí v odvětvích je, nebo není. A pokud jsou pochybnosti o konkurenčním prostředí, a u mě pochybnosti jsou, pak nemohu souhlasit s tím, aby zákon předbíhal naplnění podmínky, která říká, za jaké situace může být směrnice uplatněna.

Evropská unie říká zcela jasně, že vždycky musejí být v hospodářské soutěži přesná, jasná a kontrolovaná kritéria. Ta platí pro všechny oblasti, pro ochranu hospodářské soutěže, pro státní podporu pro zadávání veřejných zakázek. A mně se nelíbí, že u nás vzniká dojem, že je dobré, když limity pro zadávání veřejných zakázek budou stále zvyšovány.

Pokud mě paměť neklame, a vzpomínám si na první zákon, který hovořil o zadávání veřejných zakázek, byl v něm limit 100 000 korun. Když se podíváte na novelu, která je nám dneska předkládána a která by měla být schvalována, tak už limitní částky jsou milionové. Argumentace pro ně je vždycky velice jednoduchá. Řekne se, když tam budou vyšší limity, bude zjednodušené a zrychlené zadávání veřejných zakázek. Nemusíme čekat, zadání zakázky bez problémů proběhne a nemusíme se bát toho, že finanční prostředky, které jsou vyčleněny z rozpočtu, zmizí.

To je samozřejmě jedna stránka.

Druhá stránka je ta, že tím bude zadávání zakázek nejasné, neprůhledné. Bude v podstatě pod vlivem jedné osoby nebo několika osob, které zakázky zadávají, a existuje možnost přihrávání zakázek známým. Již dnes někdy mluvilo o korupci. Po schválení novely možnost korupce bude však podstatně vyšší. A právě jí chce EU zabránit.

V EU je snaha, aby co nejvíce zakázek proběhlo přes zadávání veřejných zakázek, čili přes soutěž, a aby byla možnost odvolání proti výsledku soutěže. Odvolání k  instituci a na závěr k soudu. Aby bylo rozhodnuto s konečnou platností soudem, kdo zakázku má, nebo nemá dostat. Při zvýšení limitů, tak zkrátka žádný přezkum není možný.

A když se podíváme na směrnice EU, jsem rád, že jsem byl poučen, že v roce 2002 má platit nová směrnice, ve které nebude oblast telekomunikací. Proč by tam byla? Podíváme-li se na rozhodnutí Evropské komise v roce 1999, tak telekomunikace mimo Řecka jsou vyňaty z pravidel o veřejném zadávání, tak proč by se měly objevovat v nové směrnici, v roce 2002.

To znamená, že je potřeba říci vždycky všechno přesně a tak, jak to je.

Je potřeba, aby u nás byla stanovena nezávislá instituce, která bude posuzovat vývoj podmínek na trhu a která bude říkat, jestli směrnice, která zatím platí, nebo která bude přijata v roce 2002, se bude vztahovat na různé oblasti trhu, nebo se vztahovat nebude.

Zajímavá byla ještě stanoviska některých rezortů. Já osobně tato stanoviska beru jako velice okrajová. Mám s názory rezortů své čtyřleté zkušenosti a vím, že velmi často stanoviska rezortů byla úplně jiná než soutěžní stanoviska. Rezorty hájí svůj zájem, hájí svůj rezort, a ne vždycky zájem rezortu odpovídá zájmu soutěžnímu. To znamená, ano, ministerstva se vyjádřila, je to hezké od nich. Ale že by stoprocentně ovlivňovala můj názor, to v žádném případě ne.

A co mi chybělo při projednávání tohoto bodu, chybělo mi stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Domnívám se, že toto stanovisko písemně každý z nás měl dostat.

Slyšel jsem vyjádření pana senátora Šimonovského, který tlumočil názor pana předsedy úřadu, ale to může být názor, který je pravdivý, který není pravdivý, který je momentální, není momentální. Tady mělo být písemné stanovisko, které by dokázalo ovlivnit jednání jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu, které by pomohlo vytvářet názor jednotlivých senátorů nebo poslanců.

Docela zajímavá je neúčast členů Úřadu na jednání výborů. Ale pokud angažovanosti Úřadu zabránilo nevyjasnění kompetencí, tak je to podle mého názoru špatné a mělo by se s tím něco dělat. Víme, že třeba v oblasti zadávání veřejných zakázek legislativní pravomoc má Ministerstvo pro místní rozvoj, ale kontrolní pravomoc má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Zajímalo by mě, jaké jsou vztahy mezi těmito institucemi a kdo vlastně za co odpovídá. Je to stanoveno? Připadá mi, že to stanoveno vůbec není.

Je to výtka, spíše podnět, který směřuje na vládu a na legislativu vlády.

Předseda Senátu Petr Pithart:Pane kolego, nezlobte se, nemám na mysli čas, ale v této části jednání se vyjadřujeme k proběhlé rozpravě. Všichni jsme měli možnost v rámci rozpravy se vyjádřit.

Senátor Stanislav Bělehrádek: Mám už jenom poslední větu.

Dříve takovéto problémy nebyly. A stále podporuji svůj návrh, který jsem již předložil, zamítnout předloženou novelu.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. A jako poslední se k proběhlé rozpravě vyjádří zpravodaj garančního výboru pan senátor Mirek Topolánek. Prosím.

Senátor Mirek Topolánek: Děkuji. Rozpravu může zahájit pouze člen vlády, budu tedy velmi stručný.

V diskuzi byly v podstatě předneseny tři návrhy, které padly zároveň i z výborů, a to je návrh na zamítnutí, návrh na schválení a na vrácení s pozměňovacím návrhem dle tisku Výboru pro evropskou integraci.

Já osobně se přimlouvám, protože cítím v podstatě tu hranu rozhodování ve věci vyjmutí těžby z režimu tohoto zákona, za schválení, případně za schválení s pozměňovacím návrhem výboru pro integraci. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane zpravodaji.

Přistoupíme k hlasování. Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

V jednacím sále je přítomno 68 senátorek a senátorů, to znamená, že kvorum je 35.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Skončilo 16. hlasování této schůze. Návrh na schválení byl zamítnut.

V průběhu rozpravy byl podán návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout.O tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Rovněž návrh na zamítnutí byl zamítnut.To znamená, že Senát neschválil návrh zákona v navrženém znění, ani ho nezamítl. Otevírám podrobnou rozpravu. Písemnou přihlášku nemám. Elektronicky se zatím nikdo nehlásí. Kdo se hlásí z lavice? Prosím, pane kolego Šimonovský.

Senátor Milan Šimonovský:Pane předsedo, dámy a pánové. Dovolte mi, abych přednesl pozměňovací návrh Výboru pro evropskou integraci k návrhu zákona, tak jak ho máte rozdán. Tento pozměňovací návrh je velmi stručný. V čl. I se bod 2 vypouští a následující body se přečíslují.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane kolego. Kdo se dále hlásí do podrobné rozpravy. Nikdo.

Znovu se zeptám navrhovatele, zda se chce k tomu vyjádřit? Nechce. Pane zpravodaji garančního výboru - neutrální.

Slyšeli jste návrh, který byl tak jednoduchý, že nepokládám za nutné, abychom ho tady z řečniště znovu zopakovali, a proto zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto pozměňovacím návrhem,s jediným pozměňovacím návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji vám.

Pozměňovací návrh byl schválen- při účasti 68 senátorek a senátorů 61 hlasů bylo pro, žádný hlas nebyl proti. Kvorum bylo 35,

To byl jediný pozměňovací návrh a můžeme přistoupit k hlasování o tom, zda návrh zákona vrátíme Poslanecké sněmovně ve znění přijatého pozměňovacího návrhu.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování skončilo. 62 hlasy jsme schválili návrh zákona ve znění pozměňovacího návrhu.

Děkuji panu poslanci jako navrhovateli, všem zpravodajům. Děkuji vám za mimořádně kvalitní rozpravu během celého dopoledne. Děkuji vám.

Přerušuji naše jednání na hodinu a čtvrt, tzn. že se sejdeme ve 14.45 hodin. Přeji dobrou chuť.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, je 14. 46 hodin, což je čas, kdy dovolte, abych zahájil naše odpolední jednání.

Vítám mezi námi ministra financí Pavla Mertlíka, pana poslance Němce.

Podle schváleného programu schůze se nyní máme zabývat pořadovým bodem č. 9, kterým je:

Návrh zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 14.

Prosím navrhovatele pana poslance Němce, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Poslanec Pavel Němec:Vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte abych uvedl návrh zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti, což je návrh poslanců Pavla Němce, Pavla Svobody, Cyrila Svobody, Zdeňka Koudelky, Evy Dundáčkové a dalších.

Domnívám se, že tento návrh zákona je senátorům dostatečně znám, a to z toho důvodu, že v podstatě byl projednáván už jednou v legislativním procesu, přičemž Senát k předchozímu návrhu zákona přijal pozměňovací návrhy, které byly postoupeny k hlasování Poslanecké sněmovně, a v následném hlasování Poslanecké sněmovny nezískala potřebnou většinu ani verze senátní, ani verze poslanecká.

Tehdy byl rozpor a sporný bod v tom, jakým způsobem po účinnosti zákona o soudních exekutorech se dotknout problematiky veřejných dražeb, zda veřejné dražby ponechat ve stávajícím rozsahu, či nedobrovolné veřejné dražby úplně zrušit, anebo, jak navrhoval Senát, pouze zrušit nedobrovolné dražby bez exekučního titulu.

Poté, co předchozí návrh zákona nebyl schválen Poslaneckou sněmovnou ani ve znění Sněmovny, ani ve znění Senátu, přišli předkladatelé s novým návrhem zákona, který vychází z toho předchozího, to znamená se základní koncepcí, která vychází z toho, že pouze soud je oprávněn nařídit exekuci, pouze soud přezkoumává náležitosti exekučního titulu a nařizuje exekuci, a následně exekutor provádí exekuci a o jednotlivých exekučních způsobech rozhoduje už exekutor na základě pohledávky a majetku povinného.

Tento návrh zákona, který je vám předložen, se žádným způsobem nedotýká problematiky zákona o veřejných dražbách, žádným způsobem tedy nerozšiřuje ani nezkracuje stávající krátkou praxi veřejných dražeb.

Rovněž v tomto návrhu zákona byla zapracována všechna legislativní a technická zpřesnění, která vzešla z pozměňovacích návrhů Senátu při minulém projednávání zákona o soudních exekutorech. Domnívám se tedy, že v úvodním slově není třeba připomínat jednotlivé momenty tohoto návrhu zákona, zvláště proto, jak už jsem řekl, že tento návrh zákona byl projednáván již jedenkrát v Senátu a i nyní byl projednáván ve dvou výborech Senátu, kde problematika byla důkladně diskutována.

Musím se však vyjádřit k jednomu spornému návrhu, který je připojen k návrhu zákona o soudních exekutorech, a to k novele Obchodního zákoníku, nikoliv k té části, která se týká provedení zákona o soudních exekutorech, ale části, která se týká § 183b, tedy části Obchodního zákoníku, která upravuje výjimky z nabídkové povinnosti odkupu cenných papírů, tedy akcií.

K tomuto návrhu nemohu říci příliš mnoho podrobně, protože jsem nebyl navrhovatelem tohoto pozměňovacího návrhu, který byl předložen Poslanecké sněmovně ve druhém čtení, nebyl projednáván ve výborech, a následně ve třetím čtení byl přijat a stal se tudíž součástí senátního tisku, který je vám předložen, nicméně dovolím si alespoň v obecné rovině uvést tento problém.

Jedná se o to, že současné znění Obchodního zákoníku umožňuje vyjmout z nabídkové povinnosti odkupu subjekty, které jsou navázány na stát, ať už je to stát přímo, nebo je to např. Fond národního majetku, a to v případě, že se jedná o souvislost s privatizací. Nyní navrhovaná novela Obchodního zákoníku tuto výjimku rozšiřuje na všechny subjekty, to znamená na kterékoliv subjekty, pokud k nabytí akcií dojde v souvislosti s privatizací.

Domnívám se tedy, že z hlediska názorů na rovnost subjektů i v rámci Obchodního zákoníku lze se dívat tím způsobem, že je legitimní uvažovat o tom, zda vůbec mají být nějaké výjimky pro povinnost odkupu, a pokud ano, pak se domnívám, že je správné, aby při splnění zákonných podmínek, a touto zákonnou podmínkou tady je souvislost s privatizací, tato výjimka platila pro všechny stejně, aby stát si neosoboval více práv, než mají ostatní subjekty, které předvídá Obchodní zákoník. Domnívám se tedy, že z tohoto pohledu je rozpor vysvětlitelný, že se tedy nejedná o nějaké zavádění nerovnosti, naopak jde o rovnost všech subjektů, pokud jsou splněny pojmové zákonné podmínky výjimky.

Nicméně zůstává zde jeden problém, a to je řekl bych problém procedurální, a sice ten, že Senát se právem možná cítí dotčen tím, že tato novela neprošla standardním legislativním procesem a že tedy Senát se cítí ochuzen o důvodovou zprávu a ostatní náležitosti, které provázejí standardní legislativní proces.

Dámy a pánové, domnívám se, že v tuto chvíli úvodní slovo je dostačující. Děkuji vám za pozornost a jsem připraven reagovat na podněty a připomínky, které zaznějí v rozpravě.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám pane poslanče. Prosím vás, posaďte se u stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Kaňu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 14/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 14/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Ondřej Feber, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Ondřej Feber: Vážený pane místopředsedo, vážení pánové ministři, dámy a pánové.

Slyšeli jsme navrhovatele pana poslance Pavla Němce, který nám přiblížil legislativní proces a přiblížil nám podstatu návrhu zákona o soudních exekutorech.

Myslím si, že další popisování tohoto zákona je v této chvíli zbytečné a omezím se proto na podání zprávy, jak probíhalo projednávání v Ústavně-právním výboru a ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

V Ústavně-právním výboru byl návrh předložen navrhovatelem panem poslancem Pavlem Němcem na schůzi dne 14. února t. r., kde v obecné rozpravě bylo jednání přerušeno a pokračovalo se dne 21. února t. r.

Výbor konstatoval, že návrh zákona skýtá předpoklady k zajištění větší a efektivnější ochrany oprávněných subjektů, kterým byla způsobena škoda a musí se exekuční cestou domáhat svých práv. Dá se také očekávat zefektivnění práce soudů a zkrácení realizace vykonatelných rozhodnutí.

V podrobné rozpravě výbor dospěl k závěru, že nemůže souhlasit s návrhem změny Obchodního zákoníku, jak je formulována v části druhé v § 133 bodu 2. Týká se, jak tady již bylo řečeno, úpravy § 183b odst. 3 písm. a) Obchodního zákoníku. Tato změna by znamenala rozšíření okruhu akcionářů s podílem umožňujícím ovládnutí společnosti, na které by se nevztahovala povinnost uskutečnit veřejnou nabídku odkupu akcií.

Ústavně-právní výbor je toho názoru, že další znevýhodňování především drobných akcionářů v probíhajícím procesu privatizace by nemělo být podporováno.

Systémově tato úprava Obchodního zákoníku do návrhu exekučního řádu taktéž nezapadá.

Proto Ústavně-právní výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR návrh zákona o soudních exekutorech vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacím návrhem, aby byl v části druhé § 133 bod 2 vypuštěn, což je zakotveno v usnesení výboru.

Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice projednal návrh exekučního řádu a na své schůzi dne 21. února t. r. se usnesl na stejném pozměňovacím návrhu, který zní:

V části druhé § 133 bod 2 vypustit a vypustit označení bodu 1.

Navrhovaná úprava exekučního řádu je v souladu s naší Ústavou, institut exekutora funguje v sousedních zemích, v Polsku, Maďarsku a Slovensku, a podle dostupných informací se ve státech, kde byl zaveden, efektivnost vymáhání pohledávek zvýšila.

Tato problematika je rovněž upravována právními řády jednotlivých států EU.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane senátore. Posaďte se, prosím, u stolku zpravodajů.

Mám za to, že jste přednesl společnou zpravodajskou zprávu, ale formálně se ptám pana zpravodaje Kani, zdali chce vystoupit za výbor petiční?

Senátor Josef Kaňa: Ne, byla to společná zpráva obou výborů.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Nikoliv, byla to společná zpráva.

Nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím, tudíž otevírám obecnou rozpravu. Jako první se přihlásil ministr financí Pavel Mertlík a po něm ministr spravedlnosti pan Bureš, takže prosím pana ministra financí.

Místopředseda vlády ČR Pavel Mertlík: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, možná by bylo vhodnější, aby první promluvil pan ministr Bureš, protože já se budu zabývat pouze tou spornou částí, která se týká Obchodního zákoníku. Omlouvám se za tuto rychlost přihlášení, je motivována tím, že mne čekají další body v Poslanecké sněmovně.

Vážené dámy, vážení pánové, pokusím se vysvětlit, že ta situace je trochu jiná, než jak to zaznělo ve zpravodajské zprávě - alespoň z hlediska toho, k jakým změnám by schválení toho návrhu, v tvaru, jak přišel z Poslanecké sněmovny, došlo.

Víte jistě všichni a velmi intenzivně se na tom Senát podílel, že v průběhu loňského roku byla schválena velmi rozsáhlá revize Obchodního zákoníku, který platí od 1. ledna tohoto roku. Je to norma, která je podstatně modernější než byl Obchodní zákoník v tom starém tvaru a je bezesporu úspěchem myslím všech zúčastněných v legislativním procesu, že tato moderní norma byla schválena.

Nicméně stává se, že při takto rozsáhlém díle může dojít k drobným technickým pochybením, a já se obávám, že v tomto případě tomu tak skutečně je. V zákonu platném do 31. 12. loňského roku platila situace taková, že v případě kdy docházelo k prodeji majetku ze státu na nějaké jiné nestátní osoby - a typicky tomu bylo tehdy, když docházelo k tomu, čemu se lidově říká privatizace, kdy totiž Fond národního majetku prodával nějaké akcie - podle příslušných zákonů k té privatizaci došlo už dříve, když Fond nabyl majetek od nějakého státního orgánu, kdy zpravidla státní podnik byl převáděn na akciovou společnost, ať už to bylo tím samotným momentem privatizace v pravém slova smyslu, ale tou skutečnou privatizací zpravidla rozumíme prodej majetku z Fondu národního majetku skutečně soukromým osobám.

V tomto případě platila výjimka z povinnosti nabídnout odkup akcií minoritním akcionářům. Obecně tato povinnost byla zavedena někdy v polovině 90. let s cílem ochránit drobné akcionáře a jakoby konstruuje předpoklad, že když přichází do společnosti nějaký nový majoritní akcionář, tak může do jisté míry znehodnotit ostatní majetky. Myslím, že to nemusí obecně být pravda, zejména tehdy, jestli jde o kvalitního finančně silného investora, který má dobrou pověst a který se v rámci dobré pověsti chová slušně a korektně k minoritním akcionářům, takové případy jsou zcela běžné a pak má smysl mít i maličký podíl ve významném podniku. Nicméně víme z historie České republiky, že typické byly případy zcela opačné a je logické, že takovéto ustanovení existuje. Nicméně tato výjimka platila a podle našeho názoru stále platí v současnosti, nicméně určitě platila do 31. 12. . Právě ona rozsáhlá novela Obchodního zákoníku ale obsahuje dva paragrafy, které vypadají v tomto bodě proti sobě jdoucí a vedly k tomu, že Fond národního majetku se ocitl v stavu jakési právní nejistoty, zda má či nemá požadovat od nabyvatelů většinových majetkových podílů v privatizovaných podnicích odkup minoritních akcionářů, kteří tam zůstávají.

Existují na to různé názory, konkrétně bych uvedl názor legislativní rady vlády, která říká, že Obchodní zákoník nic nezměnil na platnosti zákon o FNM, kterým je to upraveno a tato povinnost při privatizaci pro FNM nově nenastává. Opakované je stanovisko Komise pro cenné papíry, která ho vydala oficiálně před několika týdny, která provádí přesně obráceně vysvětlení nových změn v Obchodním zákoníku, a to vysvětlení je uzavřeno závěrem, že naopak se právní situace změnila a při všech následujících privatizacích FNM musí do smluv zakotvit, že nabyvatel toho většinového podílu si bude vědom toho, že musí nabídnout odkup za danou cenu i minoritním akcionářům. Čili ta situace není příliš přehledná - alespoň si to myslím - úmysl zákonodárce při přípravě velké novely Obchodního zákoníku nebyl změnit tuto právní situaci. Spíš šlo o jiné věci. Je třeba nějakým způsobem dosáhnout stavu, který by umožnil bez chyb a problémů pokračovat v privatizaci.

Na toto reagovala skupina poslanců, která podala návrh na změnu Obchodního zákoníku, velmi stručnou, obsahově identickou s tím bodem dvě, druhé části tohoto zákona, který máte teď před sebou, čili stejně tak jde o doplnění slova "další osoby" za Českou národní banku. Tou skupinou byli poslanci Sobotka, Kocourek a několik dalších z různých politických stran. Převážně šlo o poslance, kteří jsou spjati s FNM tím, že jsou v jeho prezidiu nebo dozorčí radě.

Ještě bych doplnil, tento návrh je v prvním čtení v Poslanecké sněmovně v současnosti, na současně probíhající schůzi. Myslím, že má docela dobrou naději být přijat, protože jeho smyslem je zachovat status quo 31. 12. a odstranit onu právní nejasnost, která v současnosti existuje. Protože ta věc je konkrétní, je problematická z hlediska právě probíhajících privatizací, zejména Českých radiokomunikací a Komerční banky, které jsou v závěrečném stadiu a čas hraje roli, tak jsem využil skutečnosti, že tento návrh zákona byl v druhém a třetím čtení na minulé schůzi Poslanecké sněmovny a byl zde otevřen Obchodní zákoník tím bodem 1. druhé části, jak to uváděl navrhovatel a jak se o tom potom hovořilo ve zpravodajské zprávě - a požádal jsem pana poslance Václavka, aby podal pozměňovací návrh, který se sem takto dostal a byl Poslaneckou sněmovnou přijat.

Já bych velmi poprosil Senát, aby akceptoval tuto změnu. Prohlašuji zcela jednoznačně, že nejde o žádný útok proti drobným akcionářům. Jde o zachování stavu tak, jak byl před 31. 12. a odstranění právní nejistoty, kterou v tomto bodě podal, jinak velmi dobrý a velkou roli do budoucna jistě sehrávající nový Obchodní zákoník.

Pokud to Senát neudělá, pravděpodobně se s tou materií v krátké době setká znovu na základě poslaneckého návrhu zákona, resp. novely Obchodního zákoníku s tím, že čas běží a ekonomické hodnoty se většinou v čase snižují. Čili z hlediska privatizace je velmi žádoucí, aby tento bod byl dnes Senátem schválen.

Ještě bych si úplně na závěr dovolil říci následující věc. Jsem si vědom toho, že je lepší, když je důvodová zpráva, když je prostě normální legislativní proces. Zcela běžně se stává v poslední době, že do zákonů bývají implementovány různé pozměňovací návrhy k jiným zákonů, které nejsou příliš organické. V tomto případě jistá organičnost tady je v tom, že nešlo o zcela nové otevření Obchodního zákoníku v rámci tohoto zákona, šlo pouze o využití skutečnosti, že stejně tato norma zde je předloženým návrhem zákona měněna s tím, že pokud se týče práv minoritních akcionářů - a to je úplně poslední věc, kterou chci zdůraznit, osobně se domnívám, že stát a FNM právě v případě těch velkých privatizací, které nás čekají, svými kroky v minulosti nastolil takové podmínky, že tím zhodnotil podíl drobných akcionářů. Vzhledem k tomu, že jde o prodeje strategických společností, tak budou prodávány do rukou renomovaných zpravidla zahraničních firem, které jsou předpokladem toho, že ani ony nenaloží nějakým špatným způsobem s těmi drobnými akcionáři.

Jinými slovy, když to řeknu brutálně, a omlouvám se za to Senátu - peníze, které stát investoval za celá ta léta např. do Komerční banky a neinvestovali je tam drobní akcionáři, tak zhodnotily majetek těchto drobných akcionářů. Tato právní úprava tak, jak je zde navrhována, jejich postavení pouze potvrdí to -, které existuje a na kterém koneckonců profitovali i ti drobní akcionáři. Skutečně nejde o žádný krok proti ochraně kapitálového trhu. To jsem chtěl podtrhnout a jsem rád, že jste mě vyslechli. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane ministře. Nyní žádám ministra spravedlnosti, aby se ujal slova.

Ministr vlády ČR Jaroslav Bureš:Děkuji. Vážený pane místopředsedo, páni senátorky, páni senátoři, já především cítím povinnost sdělit vám, že vláda tento poslanecký návrh podporuje, že s ním vyjádřila souhlas. To za prvé.

Za druhé - proč? V době působení mého předpředchůdce pana ministra Motejla byl připraven vládní návrh zákona o soukromých exekutorech, ale protože poslanecká iniciativa předběhla aktivitu vlády, tak zde vznikla zajímavá situace ve Sněmovně, kdy pan ministr Motejl měl na vybranou - buď nastolit stav, kdy proti sobě by stály dva návrhy, což je vždy ve Sněmovně stav málo dobrý z hlediska projednání těchto předloh, a tak souhlasil s tím a přišel s myšlenkou, že Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s předkladateli se bude podílet na takové přípravě toho poslaneckého návrhu, která by odpovídala vládní předloze. To zdůrazňuji proto, že pan senátor Kaňa, jistě ne ve zlém úmyslu, zde zmínil jako vzor slovenský model. Slovenský model byl pro tuto předlohu varováním.

Tato předloha je zpracována především s využitím vynikajících zkušeností francouzského modelu exekutorů. Já jsem před měsícem hovořil s panem místopředsedou slovenské vlády, který plně potvrdil naše signály ze Slovenska, že ten slovenský model, zcela otevřený a bezbřehý pro každého, kdo má, když to zjednoduším, maturitu, se neosvědčil. A spíš jde o vymáhání, nežli o nucený výkon práva cestou předepsané exekuce.

Ujišťuji vás tedy, že zákon v té podobě, v jaké je předkládán - a říkám to proto, že on už má hodně dlouhou dobu smutný osud, a já bych ho tady rád naléhavě podpořil - je skutečně výrazem vládních představ. To, co zde zdůraznil pan poslanec Němec, k tomu se obsahově připojuji. Garanci vidíme především v tom, že exekuci bude nařizovat soud. Tedy soud bude ručit, když to řeknu v uvozovkách, "oprávněnému i povinnému" za to, že tu je exekuční titul a že exekuce je vedena ve prospěch oprávněného podle titulu a proti povinnému podle titulu.

To, co stát zajišťuje, řekněme, s menší razancí, důsledností a především faktickou schopností, tedy vlastní výkon exekuce, mobilární, pohledávkové a jiné, to se svěřuje soukromým exekutorům, osobám kvalifikovaným podle předlohy. Především v té první fázi těm, kteří osvědčili speciálními zkouškami advokátskými a justičními, že mají předepsanou kvalifikaci.

Proč jsem to všechno říkal? Přimlouvám se naléhavě za to, aby tento zákon nebyl i z hlediska předpokládané účinnosti odkládán. Také z pragmatických důvodů. Jako ministr spravedlnosti mám před sebou velký úkol - připravit řadu pozměňovacích předpisů, ale především připravit materiálně, organizačně a personálně zřízení exekutorských úřadů, což bych rád učinil co nejdřív, neboť jsem přesvědčen, že společnost právem očekává od činnosti těchto exekutorů zlepšení vymahatelnosti práva. Proto se také naléhavě připojuji ke slovům pana místopředsedy Mertlíka, abyste vnímali ten sice poněkud nesourodý zásah do Obchodního zákoníku jako něco, co by ten zákon komplikovat nemělo. A k tomu, co říkal pan místopředseda Mertlík, bych přidal ještě jednu poznámku. To povinné převzetí cenných papírů, přesně řečeno, nemůžeme hovořit jenom o akciích, u cílové společnosti, jestliže bude formulováno v té podobě, v jaké schválila tento doplňovací, pozměňovací návrh Poslanecká sněmovna, tak skutečně vytváří vztah rovnosti. Zdůrazňuji, že je to nabídka povinná. Tady se nevnucuje něco proti vůli drobným akcionářům, že by si tyto cenné papíry museli koupit. Tady se jim vytváří prostor pro to, aby v závislosti na tom, jak oni budou vidět majetkový stav společnosti, se rozhodli, zda tu povinnou nabídku toho, kdo chce "ovládnout" z hlediska majority cílovou společnost, vezmou, anebo nevezmou. O nic jiného nejde. Čili ta novela především směřuje k tomu, že ten prostor vyrovnává a doplněním těch slov - a další osoby - neomezuje tu výjimku jenom na stát, Fond, ČNB atd., ale na všechny osoby, které nabyly svůj majetek v souvislosti s privatizací.

Časový prostor. Já samozřejmě vás nemohu přesvědčit o tom, že čas, který ztratím, je příliš dlouhý. Ale vězte, že každý týden je v té předpokládané účinnosti - 1. září, o šanci na odložení tohoto termínu nejsem příliš velkým optimistou, se čím dál tím víc zkracuje a já nemohu věrohodně přistoupit k organizaci přípravy i zřizování exekutorských úřadů, jestliže zákon nebude mít sílu právního předpisu, který vstoupil ústavně předepsaným způsobem v účinnost.

Poslední věta. Prosím vás tedy o to, abyste tento faktor času vzali v úvahu při svém rozhodnutí, zda, a v tom se oba garanční výbory shodly - v podobě toho pozměňovacího návrhu - zda okolnost, že bude zákon znovu vrácen, získá-li tento návrh většinu, přece jenom není méně významná, než očekávání společnosti a požadavek na to, aby tato úprava, která představuje skutečnou revoluci v našem právním řádu, již nabyla účinnosti. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane ministře. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan senátor Kaňa. Prosím.

Senátor Josef: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové, já bych chtěl říct, že průběh projednávání této předlohy zákona ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice se nesl v tom duchu, že nezaznělo jedno jediné slovo, které by návrh zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti zpochybnilo. Naopak byla tam celá řada slov a vět, vystoupení, že je škoda, že to nebylo předloženo dříve. A že kdyby tento zákon platil dneska, že už možná je na leccos pozdě. Čili tato předloha má plnou podporu tohoto výboru.

Nicméně část dvě, odst. 2, která se týká § 183, odst. b Obchodního zákoníku způsobila, že projednávání bylo přerušeno. My si velmi vážíme toho, že na další část jednání o tomto zákonu se dostavil pan ministr spravedlnosti Bureš. A s povděkem konstatuji, že na požadavek tohoto výboru se na dnešní projednávání dostavil místopředseda vlády a ministr financí pan Mertlík. To je všechno v pořádku.

Nicméně i po těch vystoupeních já nejsem zcela přesvědčen, že institut povinné nabídky akcií k odkupu minoritním akcionářům, což chápu jako ochranu drobného investora před možnými ekonomickými ztrátami, že je správné, byť vím, že samozřejmě vstupu dobrého strategického partnera, který získá majoritu, že může mít velmi dobré efekty i pro minoritní akcionáře. Ale pravda je ta, a bylo to tu řečeno, že zkušenosti z takovýchto efektů v této chvíli málokdo z nás, senátorů, může konstatovat. Chtěl bych říci ještě další velmi závažnou věc, že se mi osobně vůbec nelíbí systém, řekl bych, nesystémového způsobu vložení drobné úpravy novely zákona, který vůbec nemá souvislost s touto základní předlohou, často bez kvalitní důvodové zprávy, bez vyčíslení důsledků, a tady ty důsledky jsou velmi vážné, jak jsme slyšeli, a my je všichni vnímáme. A teď jsme dostali spousty materiálů, které nám pocit zodpovědnosti za tyto záležitosti nejenom podsouvají, ale skutečně tu zodpovědnost máme, nicméně tento systém je podle mého soudu špatný a někdy je nutno začít konat jinak, protože o této záležitosti vláda zcela jistě věděla a myslím si, že většina z nás v určitém čase viděla pozměňovací návrh Obchodního zákoníku k této věci. A kdyby takto byl předložen v Poslanecké sněmovně, proběhla by tam zcela regulérní, otevřená, průhledná rozprava, šlo by to do Senátu, mohlo se to hlasovat a bylo by to legislativně daleko a daleko čistší než takto, když se to tam vloží. Fakticky v Poslanecké sněmovně rozprava na toto téma nebyla nebo byla velmi malá a rozpoutala se až teď tady v Senátu, kdy se zdá, že je velmi vážná, nechci říct kritická, a ty dopady možná budou. Ale když se bude konat, a jak jsme slyšeli, je to v Poslanecké sněmovně, tak si myslím, že to nebude takovou tragédií, takže bych chtěl potvrdit usnesení našeho Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane senátore, jako další přihlášený je pan senátor Smutný, prosím.

Senátor Petr Smutný: Pane předsedající, kolegyně, kolegové, po vyslechnutí obou ministrů bych si dovolil, protože tento návrh nepadl, vznést návrh, abychom schválili tento návrh ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane senátore. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Vzhledem k tomu, že elektronicky se nikdo nepřihlásil a ani nevidím žádnou zvednutou ruku, tak obecnou rozpravu končím. Táži se pana navrhovatele, zdali si přeje vyjádřit se k obecné rozpravě.

Poslanec Pavel Němec:Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych se krátce vyjádřil k proběhlé obecné rozpravě k tomuto návrhu zákona. Myslím si, že ke slovům zejména pana ministra Bureše není příliš co dodat, jsem přesvědčen, že na jedné straně to, zda se podaří naplnit předpokládaný záměr zákona o soudních exekutorech k 1. září tohoto roku, a současně vyjasnit situaci, nejasnou právní situaci, která se týká novely Obchodního zákoníku. Domnívám se, že je třeba nejenom z hlediska faktorů, které zde zmínili páni ministři, ale ještě k nim přidat jeden pohled, a to je pohled právní jistoty. Myslím si, že jestliže dva orgány státu zaujmou tak rozdílná stanoviska na aplikaci Obchodního zákoníku, že to není věc dobrá. Pan ministr Mertlík zde citoval stanovisko legislativní rady vlády, což je orgán nepochybně nadán právními znalostmi a zkušenostmi, a na druhé straně stanovisko Komise pro cenné papíry, která plní dozor nad kapitálovým trhem. Jestliže tato stanoviska jsou v zásadním rozporu, domnívám se, že tato situace určitým způsobem ospravedlňuje způsob předložení této novely, tedy způsob předložení pozměňovacího návrhu do již projednávaného návrhu zákona, tedy v případě, kdy byl tzv. otevřen Obchodní zákoník, takže tato novelizovaná část se do něj dostala až ve druhém čtení.

Domnívám se, pokud mám správné informace, že pan ministr Mertlík nebyl informován o tom, že poslanci Sobotka a další svůj návrh zákona stáhli a právě v domnění, že Senát projedná tuto novelu Obchodního zákoníku při projednávání zákona o soudních exekutorech. Samozřejmě v tuto chvíli pro vaše rozhodování to není otázka zcela zásadní, nicméně ta informace zde zazněla, já se domnívám, že tento sněmovní tisk, který byl panem ministrem Mertlíkem zde avizován, v tuto chvíli již neexistuje, protože předkladatelé s vědomím, že zákon o soudních exekutorech i s novelou Obchodního zákoníku bude Senátem akceptován, tak tento návrh zákona stáhli, což je pouze využití práva předkladatele. Tzn. že v případě, že tento návrh zákona nebude Senátem projednán, resp. bude přijat s pozměňovacím návrhem ve smyslu usnesení dvou výborů Senátu, dá se předpokládat, že se problém jistě objeví znovu, byť za určitou delší dobu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane navrhovateli. Ptám se zpravodaje garančního výboru, zdali se chce vyjádřit k proběhlé obecné rozpravě. Nikoli. Nyní požádal o slovo předseda senátorského klubu ODS pan senátor Topolánek, po něm předseda klubu KDU-ČSL pan Šenkýř.

Senátor Mirek Topolánek: Děkuji, pane předsedající, kolegyně, kolegové, žádám o krátkou pětiminutovou přestávku pro jednání klubu před hlasováním. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:To byl zřejmě obdobný požadavek. Budeme pokračovat v 15.32. Děkuji.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Kolegyně a kolegové, je 15.32 hod., doba na přestávku uplynula. Já vás žádám, abyste se posadili do svých lavic a budeme pokračovat v jednání.

Dámy a pánové, vzhledem k tomu, že v obecné rozpravě byl podán návrh na schválení zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, tak přistoupíme k tomuto hlasování. Ještě zapnu fanfáru.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 69 senátorek a senátorů. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zdvihne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování poř. č. 20 se z přítomných 71 senátorů a senátorů pro vyslovilo 55, proti byli 3 při kvoru 36. Tento návrh byl schválen. Tím končíme projednávání tohoto zákona. Děkuji navrhovateli i zpravodaji a budeme pokračovat v dalším jednání.

Dalším bodem našeho jednání je bod č. 11, protože bod č. 10 jsme přesunuli na zítra ráno. Tímto bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 12.Vítám mezi námi místopředsedu vlády a ministra práce a sociálních věcí Vladimíru Špidlu. Zvu jej k řečništi a žádám ho, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Místopředseda vlády ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, předložený zákon, se kterým již vyslovila souhlas Poslanecká sněmovna, představuje dílčí novelizaci zákona o důchodovém pojištění, která je zaměřena na aktuální problematiku odchodů do starobního důchodu.

Institut předčasných důchodů začal být zaváděn v 70. letech v západoevropských zemích s cílem řešit situaci na trhu práce. Do českého systému důchodového pojištění byl institut předčasného starobního důchodu zaveden v roce 1988 s cílem řešit sociální situaci občanů, kteří v souvislosti s tzv. přestavbou národního hospodářství ztratili v relativně krátké době před dosažením důchodového věku zaměstnání a nemohli získat zaměstnání nové.

Postupně pak docházelo k rozšiřování původních možností přiznávání předčasných starobních důchodů i ke zvýhodnění jejich výše. V důsledku toho jsou dnes poživatelé předčasných starobních důchodů oproti těm pojištěncům, kteří odcházejí do starobního důchodu až po dosažení důchodového věku, zvýhodněni, neboť úhrn celoživotního předčasného starobního důchodu je přibližně o 10 % vyšší než v případě odchodu do starobního důchodu při dosažení důchodového věku.

Podíl přiznaných předčasných důchodů na všech přiznávaných starobních důchodech každým rokem velmi roste a zatímco v roce 1996 činil tento podíl 18 %, tak v roce 2000 to bylo již 59 %, tzn. předčasný důchod je v podstatě základním typem důchodu.

Důsledkem je pak rychlý růst nákladů na výplatu předčasných starobních důchodů. Např. v roce 1997 výdaje na předčasné starobní důchody činily 0,9 mld. korun a v roce 1999 již 4,7 mld korun. Zkušenosti ze zahraničí ukázaly, že institut předčasných starobních důchodů je neefektivní a drahý pro boj s nezaměstnaností.

Na základě získaných zkušeností změnila Evropa v této otázce svou politiku a v posledních letech se prosazuje nový přístup, který spočívá ve vyrovnání se s problémem nezaměstnanosti na straně jedné a prodlužováním průměrného věku a naděje na dožití na straně druhé, prostřednictvím postupného odchodu do starobního důchodu.

Přitom se doporučuje dělat vše pro to, aby lidé zůstávali co nejdéle ekonomicky aktivní, aby byla odstraněna motivace pro předčasný odchod do starobního důchodu. Vzhledem k těmto skutečnostem vláda připravila návrh novely zákona o důchodovém pojištění, kterým by měla být zavedena spravedlivější pravidla pro stanovení výše procentní výměry předčasných důchodů ve srovnání s normálními starobními důchody.

Chtěl bych zdůraznit, že nejde o změnu podmínek pro odchod do předčasného starobního důchodu, resp. nároku na tento důchod. To zůstává stejné. Návrh se týká výše těch důchodů a přibližuje je pojistně-matematickým pravidlům, podle kterých by v průměru celková částka finančních prostředků čerpaná důchodcem při předčasném odchodu do starobního důchodu po celou dobu pobírání důchodu neměla být vyšší než je tato úhrnná částka při odchodu do starobního důchodu až po dosažení důchodového věku.

V podstatě my srovnáváme podle našeho názoru přehnanou výhodnost předčasného důchodu s důchodem řádným, takže tyto důchody potom podle pojistně-matematických pravidel jsou stejné v případě stejného zaměstnání atd.

Změna právní úpravy se přitom týká obou typů předčasného starobního důchodu, tedy tzv. dočasně kráceného důchodu, tak i trvale kráceného důchodu, neboť jinak by došlo pouze k přesunu z jednoho typu předčasného starobního důchodu do druhého. Na druhé straně návrh opět s přihlédnutím k pojistně- matematickým pravidlům zvýhodňuje odložený odchod do starobního důchodu a navrhované změny spočívají ve stanovení přísnějších kritérií pro předčasné důchody a ve zvýhodnění odchodu do starobního důchodu a mají přispět jednak ke snížení nákladů na předčasné starobní důchody, tj. ale méně významná část tohoto záměru a jednak rozšířit možnost rozhodování pojištěnců při zvažování otázky při odchodu do starobního důchodu.

V podstatě a jednoduše řečeno: administrativní zábrany odchodu do důchodu se ukazují jako naprosto neúčinné a ačkoliv Evropa má většinou věk odchodu do důchodu 65 let, reálný věk odchodu do důchodu trvale klesá. Je tedy důležité vytvořit motivační systém pro setrvání v práci, nikoliv vytvářet administrativní, podle mého názoru nespravedlivé a neúčinné zábrany.

Chtěl bych poznamenat, že cílem předložené novely zákona není provedení komplexních systémových změn nebo provedení zásadních úprav současné právní úpravy, jde o dílčí krok v úpravě základního systému důchodového pojištění, který u starobních důchodů zavádí větší spravedlnost s přihlédnutím k pojistně-matematickým principům.

Dovolte mi, abych odkázal na debatu, která se odehrávala v senátní komisi pro důchodovou reformu, která obecně došla k závěru, že je správné v důchodovém systému zvýšit tzv. ekvivalenci, tedy důsledky, které plynou z pojistně-matematických principů. Tento návrh je krokem příslušným směrem.

Pokud jde o projednávání návrhu zákona ve výborech Senátu, byl návrh projednán ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Oba výbory doporučují vyslovit souhlas s návrhem zákona.

Na závěr mi dovolte, abych podtrhl základní myšlenku: tato novela neomezuje možnost jít do předčasného důchodu. Hmotně-právní formulace zůstávají stejné, čili rozhodnutí pro předčasný důchod je možné.

Tato novela není také ani penalizací za předčasný důchod, protože ona nezavádí z hlediska pojistně-matematického exces proti logice tohoto systému, čili není penalizací, není trestem. Je pouze spravedlivým vyrovnáním dvou typů důchodů tak, aby byly vypočítávány podle stejně principiální logiky.

Chtěl bych také zdůraznit to, co jsem řekl již v minulém odstavci, totiž že se jedná o důslednější uplatnění pojistně-matematických principů, což se zdá, že je jedna z mnoha otázek, na které se už veřejná diskuze o důchodové reformě a o vývoji důchodového systému shodla. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane ministře. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu a výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Roberta Koláře a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 12/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 12/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Milan Štěch, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Milan Štěch: Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, senátní tisk č. 12, je vládním návrhem, který nám Poslanecká sněmovna postoupila po vyslovení souhlasu dne 26. ledna 2001. Pro se v Poslanecké sněmovně vyslovilo 145 poslanců ze 173 přítomných.

Předkladatel, vláda, v návrhu novely zákona upravuje především problematiku předčasných odchodů do starobního důchodu. Zákon doposud obsahuje dva způsoby poskytování předčasných starobních důchodů:

Za prvé je to dočasně snížený předčasný starobní důchod podle § 30, kdy redukce neboli snížení procentní výměry činí 1 % výpočtového základu za každých, i započatých, 90 kalendářních dnů, a to v době od přiznání důchodu až do dosažení důchodového věku.

Zde předkladatel, a dnes se dá říci i Poslanecká sněmovna, navrhují zvýšit procentní sazbu redukce, procentní výměry, z 1 % na 1,3 % výpočtového základu za každých, i započatých, 90 kalendářních dnů do dosažení řádného důchodového věku, stanoveného zákonem.

Tento způsob stanovení předčasného důchodu je přiznáván jen na základě kvalifikovaných důvodů, kterými jsou ztráta zaměstnání a jeho opětovné nenalezení, a nevylučuje pozdější přiznání normálního starobního důchodu při dosažení řádného důchodového věku.

Předčasný důchod tohoto typu je možno získat nejdříve dva roky před datem nároku na řádný starobní důchod.

Za druhé je to možnost získání trvale sníženého předčasného starobního důchodu podle § 31, kdy redukce činí 0,6 % nebo 0,3 % výpočtového základu za každých 90 dnů v závislosti na tom, kdy se tento typ důchodu přiznává. 0,3 % je v případech nad dříve stanovenou hranicí důchodového věku, tzn. pokud žadatel žádá a je starší 60, u žen 58 let, anebo 0,6 %, pokud je pod hranicí původního důchodového věku. Zde se navrhuje zvýšit tuto redukci na jednotnou částku 0,9 % výpočtového základu.

Trvale snížený důchod lze přiznat jen při splnění podmínky 25 let pojištění, a to maximálně tři roky před dosažením důchodového věku.

Dále návrh zákona se snaží zvýšit motivaci občanů, aby pokud mohou, dále pracovali, to znamená později odcházeli do starobního důchodu. Vláda navrhuje zvýšit procentní výměru za odložený, tzn. pozdější odchod do starobního důchodu, a to z jednoho procenta na 1,5 % za každých 90 dnů výdělečné činnosti po vzniku nároku na starobní důchod.

Při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byla novela poslanci rozšířena o změnu § 64, která se snaží odstranit výkladové nejasnosti týkající se poukazování důchodu na jiný účet u banky v České republice než je účet příjemce důchodu. Podle návrhu je možné důchod poukazovat i na účet manžela nebo manželky, nikoliv pouze na svůj účet, pokud oprávněný v době, kdy o takový úkon požádá, má právo disponovat peněžními prostředky na tomto účtu.

Poslanecká sněmovna rovněž posunula účinnost navrhované úpravy na 1. červenec letošního roku oproti původně navrhovanému datu 1. 1. letošního roku.

Dále v Poslanecké sněmovně byla k novele zákona o důchodovém pojištění připojena novela zákona o organizování a provádění sociálního zabezpečení č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu rozšíření okruhu pojištěnců o osoby pečující o jakoukoliv převážně nebo úplně bezmocnou osobu, popřípadě částečně bezmocnou osobu starší 80 let, pokud tato osoba o osobu pečující, žije v domácnosti. Jakékoliv změny v důchodovém pojištění jsou vždy předmětem značné pozornosti veřejnosti, sociálně a politicky citlivým tématem. Když se v roce 1995 přijímal nový zákon o důchodovém pojištění č. 155, po dlouhé diskuzi se přistoupilo k postupnému prodlužování důchodového věku. Jako kompenzace změkčení tohoto nepopulárního a pro většinu občanů tvrdého opatření se v zákonu umožnil mechanizmus předčasných důchodů. Z pohledu občanů, kteří jsou v předdůchodovém věku, je to institut vítaný, o čemž svědčí množství žádostí o předčasný důchod, podle Ministerstva práce a sociálních věcí je to 58 % ze všech nově přiznaných důchodů v loňském roce.

S tímto institutem umějí pracovat i zaměstnavatelé, kteří často při snižování počtu pracovníků právě pracovníky v předdůchodovém věku vybízejí, aby této možnosti využili, i jim k tomu něco připlatí.

Kdo to nevítá, je Česká správa sociálního zabezpečení, zejména její pokladna. Paradoxem je, že ale právě zaměstnavatelé podpořili prodloužení důchodového věku, podporují zpřísnění podmínek pro předčasné důchody, ale často právě starší pracovníky propouštějí jako první a doporučují jim předčasný důchod využít.

Často se argumentuje tím, že důchodový věk je v ČR nižší než v jiných zemích. Průměrný důchodový věk v ČR je skutečně převážně nižší než je např. v zemích EU. Ale na co se zapomíná, je vnitřní obsah této informace. Totiž roční fond pracovní doby je v ČR o dost vyšší, v průměru asi o 15 % než např. v jiných zemích EU.

Připočteme-li pracovní podmínky a zejména velké množství rizik z minulosti na pracovištích, je řekl bych, obraz optimálnější.

Je namístě vyslovit i názor, že zvýšený počet žádostí o předčasný důchod motivovala do určité míry i diskuze nad předlohou této novely a obavy některých občanů, že se podmínky rychle a výrazně zhorší. Pokud slyšeli nebo si přečetli názory některých poslanců, např. pánů poslanců Krásy a Voláka, tak očekávali naprostý krach systému a rychlé a výrazné prodloužení důchodového věku.

Účet důchodového pojištění je podle informací v deficitu, více se vyplácí než přichází z výběru pojištění. Přitom důchody v ČR nejsou vysoké a zajisté ani částka veřejných financí – 9 % z hrubého domácího produktu, která se na ně vynakládají – není vysoká.

Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu předložený návrh projednal na své schůzi dne 14. února t. r. a přijal následující usnesení:

Po odůvodnění zástupce předkladatele, náměstka ministra práce a sociálních věcí Petra Šimerky, zpravodajské zprávě senátora Milana Štěcha a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Určuje zpravodajem výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátora Milana Štěcha a pověřuje předsedkyni výboru senátorku Zuzanu Roithovou, aby toto usnesení předložila předsedovi Senátu Petru Pithartovi.

Obdobné usnesení přijal i Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, a to dne 14. února t. r.

Přednesená závěrečná část zpravodajské zprávy je tedy společnou zprávou k senátnímu tisku č. 12.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Pane zpravodaji, děkuji vám za společnou zprávu. Prosím, posaďte se u stolku zpravodajů.

A nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho nevidím, otevírám obecnou rozpravu.

Na displeji nikoho nevidím, žádná zvednutá ruka také není. Obecnou rozpravu tudíž končím.

Patrně není nutné se ptát ani navrhovatele, ani zpravodaje, zdali se chtějí k obecné rozpravě, která neproběhla, vyjádřit.

A nám nezbývá, než přistoupit k hlasování o návrhu, který podal zpravodaj za oba výbory.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je v tuto chvíli přítomno 65 senátorek a senátorů.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 21 se z přítomných 65 senátorek a senátorů pro vyslovilo 63, proti nebyl nikdo. Tento návrh byl přijat.

Děkuji panu zpravodaji i panu ministrovi a můžeme ukončit tento bod.

Přistoupíme k dalšímu bodu, kterým je bod č. 12 schváleného pořadu schůze. Je to:

Návrh zákona o podpoře sportu.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 17.

Prosím místopředsedu vlády pana Pavla Rychetského, který zastoupí ministra školství, mládeže a tělovýchovy pana Eduarda Zemana, aby nás seznámil s návrhem zákona. Prosím, pane místopředsedo.

SenátorPavel Rychetský, místopředseda vlády ČR:Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové.

Už v ranní rozpravě k návrhu novely trestního zákona týkající se tzv. sprejerů zazněla zmínka o tom, že dnes budeme mít ještě jeden zákon, kde by mohla být podobná rozprava.

Za prvé bych tomu byl velmi nerad a za druhé bych chtěl říci, že je mezi těmito dvěma osnovami výrazný rozdíl.

Bylo by možno – a někteří z vás by mohli mít tu tendenci – říci, že předložený zákon o podpoře sportu sice ničemu neškodí, ale že není potřeba, že nemá normativní charakter, že není právní normou, že tedy jenom deklaruje to, co všichni víme.

Chtěl bych vám říci, že to není pravda. Musí se hledat v tomto zákoně a pak odpověď nalezneme.

On je velmi stručný, má osm paragrafů včetně paragrafu o účinnosti. Ale v § 1 se dozvíme, že „sport je veřejně prospěšná činnost“. Tato věta má normativní charakter, neboť má promítnutí do zákonů daňových. A víte, že pokud se týče veřejně prospěšné činnosti, platí výrazné daňové úlevy.

V § 2 odst. 3 je definováno sportovní zařízení jako objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu. Mohli bychom si myslet, že to je zbytečné, abychom to zákonem vyjadřovali.

Dovolte mi, abych přeskočil k § 7 - čili náhrada při vyvlastnění - a řekl vám, že tady je doslova revoluce v českém právní řádu. Stavební zákon, jak známo, upravuje případy, kdy může dojít k vyvlastnění z obecného zájmu. A stavební zákon stanoví, že se zásadně vyvlastňuje za náhradu, že náhrada se poskytuje v penězích a vyplatí se tomu vlastníkovi. Stejný zákon dále říká - pokud však speciální zákon tak stanoví, může mít ten vyvlastňovaný vlastník právo na to požadovat přiměřenou naturální náhradu.

V českém právním řádu do této chvíle neexistuje jediný zvláštní zákon v žádné oblasti, který by umožňoval vlastníkům, kteří jsou předmětem vyvlastňovacího řízení, požadovat naturální náhradu. A teď máme poprvé takový zákon před sebou. To znamená, bude-li nějakému Sokolu nebo sportovnímu klubu, protože tam má být atomová elektrárna, dálnice nebo něco, vyvlastňováno hřiště, budou mít právo požadovat místo peněz náhradní hřiště. To považuji za významný pokyn. Říkám, je to poprvé, kdy právní řád něco takového zakládá.

§ 3 - přečtěte si odstavec 1 písm. c) - zdánlivě zbytečná věta: Ministerstvo školství zabezpečuje finanční podporu sportu ze státního rozpočtu. Ale když se podíváte do nového, nově platného zákona o rozpočtových pravidlech státu, který vstoupil v účinnost 1. ledna t. r. tak se dočtete, že už nemůže stát poskytovat žádné dotace, žádné podpory jinak než na základě zákona. Jinými slovy, když tato věta v tomto zákoně nebude, ze státních prostředků nebude možno a už není možno od 1. ledna dát ani korunu na dotaci, protože už nařízení vlády a její vyhláška nestačí. Musí být zákon. Všimněte si, že se vám snažím demonstrovat skutečnost, že i když to vypadá jako zákon zbytečný, který opakuje banality, které víme, v několika významných bodech zakládá novou právní situaci, a to právní situaci ve prospěch sportu a jeho podpory.

Proto bych byl rád, kdybyste tak, jak to učinila Poslanecká sněmovna, i vy tento návrh zákona podpořili. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane místopředsedo. Prosím vás, posaďte se ke stolku zpravodajů. Návrh zákona byl přikázán Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Jiřího Brýdla a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 17/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání návrhu zákona Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 17/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Antonín Petráš, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Antonín Petráš:Děkuji, pane předsedající, kolegyně a kolegové. Dovolte, abych své vystoupení motivoval poselstvím k  Evropské chartě sportu. Domnívám se, že je to aktuální i dnes, kdy vlastně společně budeme rozhodovat o budoucnosti sportu u nás a návrh zákona o podpoře sportu s ní úzce souvisí.

Cituji: "Evropská charta sportu je dokument, který přijaly všechny členské země rady Evropy. Jde o názorově sjednocený přístup k základním otázkám, které podmiňují podporu a rozvoj tělesné výchovy a sportu ve všech jejich formách, účelu a cílech.

Přijetím charty v ČR se obracíme na všechny státní složky i nestátní sdružení a organizace, na jejich představitele a jejich činitele, ale především na všechny občany, aby se snažili přispívat k naplňování této charty, aby všude tam, kde k tomu bude příležitost, pomáhali k rozšiřování tělesné výchovy a sportu, a k naplňování kodexu jeho etiky.

Je to výzva k činnosti i odpovědnosti ve prospěch každého z nás, našich dětí, žáků, cvičenců i vrcholových sportovců. Jde o přistoupení na ušlechtilé zásady při rozvíjení lidské činnosti, která se stala fenoménem moderního světa sportu." Konec citátu.

Proč jsem toto své vystoupení zahájil tímto poselstvím? Z jednoho prostého důvodu. Dnes se nám naskýtá možnost jak přesvědčit občany i sportovní veřejnost o našem kladném úmyslu, a to podporovat tělesnou výchovu a sport ve všech formách, na všech stupních. Jsem si vědom, že jde o deklaratorní zákon, ale ve svých důsledcích je velmi potřebný.

Předložený návrh zákona o podpoře sportu je totiž chybějící právní normou zásadního významu. Završuje rozsáhlý program koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu v České republice. Tato právní norma je potřebná pro zabezpečení stability dalšího rozvoje tělesné výchovy a sportu a vztahů ve sportovním prostředí. Více jak deset let chyběla koncepce tělovýchovy a sportu, legislativních podmínek včetně neexistence základní zákonné normy týkající se sportu.

Při nedostatečné podpoře sportu ze strany státu a při konkurenci atraktivních nepohyblivých aktivit jako jsou počítačové hry, automaty atd., došlo k všeobecnému poklesu zájmu dětí a mládeže o sport právě s vážným důsledkem rostoucí kriminality, drogové závislosti i varujících čísel nárůstu civilizačních chorob.

Dle Světové zdravotnické organizace v roce 1995 23 % dětí a mládeže zkusilo drogu, v roce 1999 to již bylo 35 %. Výsledky průzkumu na toto téma hovoří o tom, že zhruba jedna třetina občanů ČR se sportu věnuje soustavně, jedna třetina příležitostně a jedna třetina nesportuje vůbec. Tato situace je ve srovnání s některými evropskými státy varující a je o to závažnější, že 41 % dětí a mládeže v důsledku nedostatečně pohybové aktivity trpí nějakým typem zdravotního postižení.

V současné době je v naší republice do pravidelné sportovní činnosti zapojeno asi 30 % občanů, včetně žáků a občanů, ve vyspělých zemích, je to ale 60 %. A tak bych ve výčtu čísel mohl pokračovat i nadále. Domnívám se, že kdo bude mít zájem být podrobně informován, prostuduje zpracovanou koncepci státní politiky v tělovýchově a sportu v ČR, kde najde rozbor situace i návrh na řešení.

Chci zdůraznit, že stát se nemůže vzdát spoluodpovědnosti za podporu sportu a vytváření podmínek pro jeho realizaci vzhledem k jeho zdravotně preventivní funkci, sociálnímu a ekonomickému významu. Navrhovaný zákon je legislativním nástrojem této spoluodpovědnosti. Je důležité, že zákon směřuje k vytvoření podmínek pro rozvoj sportu jako veřejně prospěšné činnosti a k ochraně sportovních zařízení. Dále, že stanoví mantinely vymezující úkoly orgánů státní správy a samosprávy v oblasti sportu včetně finanční podpory. Je to velmi důležitá myšlenka, kterou návrh zákona obsahuje. Jako bývalý učitel tělesné výchovy byl bych velmi nerad, aby se opakovalo to, co se stala v nepříliš daleké minulosti, že bývalý ministr školství usoudil, že v rámci svého rezortu nebude prostě sport podporovat vůbec a nedodá či omezí finanční prostředky a tím celý systém tělesné výchovy a sportu na dlouhou dobu ochromí.

Jsem přesvědčen o potřebnosti tohoto zákona, i když usnesení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu a lidská práva a petice doporučuje Senátu Parlamentu ČR návrh zákona zamítnout. To je tisk č. 17/1. Přítomno na tomto jednání bylo 10 senátorů, z nichž 6 bylo pro zamítnutí, 3 byli proti a 1 se zdržel hlasování.

Z důvodové zprávy tohoto zákona - v roce 1990 byl zákonem č. 173/1993 zrušen Federálním shromážděním zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy. Absence zákonné normy se ukazuje jako jeden z limitujících faktorů stability a rozvoje sportu v České republice.

Sport v ČR má bohaté tradice. Jedná se především o sport organizovaný ve spolcích, který byl vždy vnímán jako specifická součást naší národní kultury. Významná je též úloha sportu pro usměrnění agresivity, rozvoje sociálního vědomí a etického kodexu člověka, zejména v jeho dětství a mládí.

Aktivní způsob života patří mezi nejdůležitější a nejefektivnější součásti prevence drogové závislosti, alkoholismu a dalších negativních sociálně patologických jevů. Mnohým občanům se zdravotním postižením napomáhá ve snaze úspěšně se vyrovnat s jejich handicapem a v integraci do společnosti.

Sport je i přínosem pro národní hospodářství. Odvodem daní ze sportovního průmyslu a služeb získává dnes stát více prostředků, než poskytuje na jeho podporu formou dotací. V neposlední řadě je nutno zdůraznit přínos sportu zejména v oblasti státní sportovní reprezentace, jejíž výsledky zvyšují prestiž ČR na mezinárodním poli. Příklady vrcholových světově populárních sportovců se stávají vzorem pro mládež.

V souladu s těmito přístupy je zpracován předložený návrh zákona, který vychází i z Evropské charty sportu, Evropské antidopingové úmluvy a Kodexu sportovní etiky, jejichž principy respektuje většina vlád v evropských zemích. Jejich obsah tvoří doporučení vládám členských zemí Rady Evropy v rozhodujících směrech etiky, organizace a podpory sportu.

Z 15 států EU má zákon o sportu osm zemí a ve dvou dalších je tato problematika řešena dílčími zákony (týká se dopingu, diváckého násilí apod.). V návrhu zákona jde, vzhledem k tomu, že sport má průřezový charakter, i o stanovení kompetencí subjektů sportovního prostředí, o jeho ochranu před negativními vlivy a tendencemi v intencích legislativy EU.

Evropská charta sportu uvádí, že sportem se rozumí všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti, či nikoliv, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních. Sportem pro všechny je organizovaný i neorganizovaný sport provozovaný širokým okruhem fyzických osob, jehož hlavním cílem není dosažení výsledků ve sportovních soutěžích.

Navrhovaná právní úprava je uzavřením procesu systematického přístupu k problematice sportu, sportovního prostředí a hnutí, který byl započat v roce 1999. Vláda postupně projednala koncepci státní politiky v tělovýchově a sportu, zásady komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů a národní program rozvoje sportu pro všechny.

Návrh zákona shrnuje všechny nejdůležitější poznatky dosud vládou projednaných materiálů a stanovuje sport jako veřejně prospěšnou činnost. Navrhovaná právní úprava nemá žádný hospodářský ani finanční dosah ani nároky na státní rozpočet. Je v souladu s ústavním pořádkem ČR, není v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými ČR je vázána, ani s právními akty Evropských společenství.

K legislativnímu procesu. Vláda předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh zákona 1. září 2000. První čtení proběhlo 25. října 2000 a 9. a 10. listopadu 2000 se uskutečnila schůzka významných sportovních činitelů, jejímž garantem bylo všesportovní kolegium. Druhé čtení proběhlo 24. ledna. Návrh zákona byl upraven pozměňovacími návrhy, s nimiž byli seznámeni i členové Rady pro tělovýchovu a sport. Tyto pozměňovací návrhy pak byly poslanci přijaty a tím návrh zákona byl dopracován do té podoby, kterou dnes máme před sebou. Třetí čtení proběhlo 26. ledna tohoto roku. Z přítomných 159 poslanců bylo pro schválení zákona 101 poslanců, 45 poslanců se vyslovilo proti. Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou schválen.

Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice po úvodním slovu předsedy výboru senátora Františka Mezihoráka, po odůvodnění návrhu zákona zástupcem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, prvním náměstkem, a po zpravodajské zprávě senátora Antonína Petráše a rozpravě, doporučuje Senátu Parlamentu ČR návrh zákona zamítnout. Určuje zpravodajem výboru pro projednání senátního tisku č. 17 na schůzi Senátu senátora Antonína Petráše a pověřuje senátora Františka Mezihoráka toto usnesení předložit Senátu Parlamentu ČR.

Dámy a pánové, seznámil jsem vás s usnesením výboru, jehož jsem členem. Při projednávání tohoto návrhu jsem navrhoval - návrhem zákona se nezabývat. Můj návrh nebyl přijat. Učiním tak v další části. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Já vám děkuji, pane zpravodaji, posaďte se, prosím. Bylo by možná dobré, kdybyste napříště rozlišoval roli zpravodaje a senátora, který vystupuje v obecné rozpravě. Nyní se ptám zpravodaje Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí pana senátora Brýdla, zda si přeje vystoupit. Již jej vidím u mikrofonu, prosím, máte slovo.

Senátor Jiří Brýdl: Pane předsedající, dámy a pánové, je 16.10 a v této chvíli v tisících tělocvičnách a na tisících hřištích v ČR naprosto nezištně a obětavě trenéři a cvičitelé mládeže jsou s dětmi v tělocvičně a cvičí. Mluví se o podobě tohoto zákona a říká se, že tento zákon má také podobu deklaratorní. Ano, přijetím toho zákona ovšem také můžeme deklarovat náš vztah k tomu významnému a nezastupitelnému fenoménu, jakým sport je.

Náš výbor při projednávání navrhnul v závěru, a k tomu se dostaneme, abychom se nezabývali tímto zákonem. A to i po zvážení této okolnosti, o které jsme mluvili. Zákon bezesporu má části deklaratorní, ale je třeba říci, že i tyto části mohou přispět při rozhodování o obecních a krajských zastupitelstev pro to, aby se zaměřila na podporu sportu a mládeže.

Tento zákon má ovšem části, které zakládají povinnosti. Pro zajímavost, ve chvíli, kdy platí všeobecná branná povinnost, záleží v této chvíli dejme tomu na vůli Ministerstva a finančních možnostech ministerstva dejme tomu obrany, zdali bude zřizovat organizace, které umožní lidem, kteří jsou v povinném věku vojenské služby, zdali budou moci sportovat na vrcholové úrovni, protože do té doby tomu věnovali celý svůj život a zdali se budou vytvářet podmínky pro reprezentaci státu.

Já si myslím, že je to docela významné. Pan kolega Rychetský tady mluvil o té průlomové věci. Prakticky to funguje tak, že stane-li se a je-li vyvlastněno sportoviště, to finanční plnění je poměrně složité dohodnout a já teď řeknu něco, co bychom možná ani říkat nemuseli - to naturální plnění je samozřejmě pro firmy příjemnější. Naturální plnění má, když se uskuteční, podstatně vyšší hodnotu, než finanční plnění. Proč, to samozřejmě vy všichni dobře víte.

Já si myslím, že přístup k tomuto zákonu má být trochu srdcem. Já umím s rozumem říkat, že ten zákon není potřebný, že bychom mohli nahradit nějaké věci v tom a v tom zákoně, a výsledek by byl stejný. Ale tady vás doopravdy všechny prosím, protože všichni v podstatě k nějaké formě sportu máte vztah, abyste trochu také srdcem rozhodovali.

Já si myslím, že vůbec nejhorší, co by se mohlo stát, z mého hlediska, kdyby zákon byl zamítnut, za druhé, kdyby přešel do obecné rozpravy, protože tam bychom se dozvěděli strašné věci z obou stran. Takže si myslím, že to, že náš výbor tento zákon projednal na své schůzi dne 15. února a po zprávě navrhovatele doporučuje Senátu Parlamentu ČR vyjádřit vůli se návrhem nezabývat, určil zpravodajem k zákonu mě - našel docela elegantní řešení. Netrapme se řečmi v obecné rozpravě. Srdcem rozhodněme ve prospěch tohoto zákona a dále o tom příliš nepřemýšlejme. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane zpravodaji. Vzhledem k tomu, že Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí navrhuje, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, budeme o tomto návrhu hlasovat. V sále je přítomno 56 senátorek a senátorů. Zahajuji hlasování o návrhu zákonem o sportu se nezabývat. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové číslo 22 se z 57 přítomných senátorek a senátorů pro vyjádřilo 39, proti bylo 8, kvorum bylo 29, tento návrh byl přijata končím projednávání tohoto bodu. Děkuji panu místopředsedovi vlády i panu zpravodajovi.

Možná na okraj bych chtěl říci, že toto neznamená, že nemáme o tuto tématiku zájem, to znamená naopak, že se plně s tím zákonem ztotožňujeme, to je pro anály.

Přistoupíme k projednávání dalšího bodu. Dalším bodem je pořadové číslo na našem programu číslo 13:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 15.Vítám mezi námi ministra vnitra Stanislava Grosse a žádám jej, aby nás seznámil s návrhem zákona. Prosím, pane ministře.

Ministr vlády ČR Stanislav Gross: Vážený pane místopředsedo Senátu, paní senátorky, páni senátoři, mou úlohou zde je uvést návrh zákona, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Dovolte mi tedy, abych uvedl několik věcí, které předcházely přípravě tohoto zákona. Toto téma, jak jistě všichni víte, je poměrně živé a v nadcházejícím období bude nabývat stále více a více na významu. Mám na mysli tematiku imigrace cizinců na území České republiky. Česká republika stejně tak jako většina civilizovaných států a států společenství, do kterého chceme vstoupit, tj. Evropské unie, si uvědomují, že oblast imigrace cizinců je téma, které je zapotřebí, aby bylo upraveno normami, které budou tento proces regulovat a které budou stanovovat jasná pravidla pro pobyt cizinců na území příslušných států. Imigrace s sebou kromě pozitivních jevů přináší i určitá rizika, která je zapotřebí, aby byla předcházena, a to především na základě pravidel, která jsou dána zákony, jako je právě zákon, který v tuto chvíli projednáváme. Ta rizika mohou být různého druhu, ať již se jedná o rizika spočívající v nelegálním zaměstnávání cizinců, anebo ať již jde o rizika vážnější, jako je tematika prorůstání různých organizovaných zločineckých skupin na území ČR. Nejen na základě našich poznatků, ale především na základě poznatků zemí Evropské unie dochází k poznání, že tematika imigrace je určitým bezpečnostním rizikem a pro jeho eliminaci je zapotřebí, aby byla vytvořena jasná pravidla, která na druhé straně budou zaručovat jasné zacházení s těmi, kteří v dobré víře a s dobrou vůlí chtějí vstupovat na území České republiky.

S ohledem na to, co jsem uvedl, v roce 1999 vláda připravila návrh nového zákona o pobytu cizinců. Tento návrh zákona byl schválen jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem PČR. Byla to komplexní úprava, která vlastně nově upravovala celou tuto oblast s tím, že základním cílem této normy bylo přiblížit standardy v této oblasti, standardy užívané v České republice přiblížit anebo ztotožnit s tím, jaké standardy fungují v zemích EU. Přijetím tohoto zákona, který nastoupil v účinnost k 1. 1. 2000, se skutečně výrazně situace v oblasti imigrace cizinců zlepšila s tím, že ale zavedením této nové právní úpravy došlo k některým problémům, které jsme se snažili zpočátku analyzovat a na základě analýzy byl vládě předložen návrh zákona, který upravuje některé oblasti, které se ukázaly býti oprávněně kritizovány v tom původním novém zákoně o pobytu cizinců. Jde především o problémy, které byly kritizovány z hlediska zbytečné administrativní zátěže a z hlediska určitých přehnaných opatření i ve vztahu ke standardům obvyklým v EU.

Z toho, co tato novela poměrně čerstvého zákona zavádí, bych asi uvedl to, že odstraňuje některé zbytečné překážky toho administrativního charakteru, jako je např. povinnost opatřit hraniční průvodku fotografií, zmírňuje podmínky udělení víza např. upuštěním od podmínky předkládat doklad o zdravotním pojištění v souvislosti se žádostí o udělení víza. Vím, že o tomto tématu bude určitá diskuze, ale státu zůstávají určité represivní nástroje k tomu, aby tuto tematiku mohl řešit při vstupu cizince na území ČR anebo při kontrolách cizinců na území ČR, ale spojování tohoto tématu již se samotnou žádostí o udělení víza se ukazuje jako skutečně dosti problematické, a pokud v rozpravě se k tomuto dostaneme, tak bych k tomu když tak řekl ještě něco více.

Touto novelou se dále zavádí nová kategorie víza, která umožní pobyt cizinci na území České republiky po přibližně stejnou dobu a za stejných podmínek jak to umožňuje pro občany ČR národní vízový standard příslušné země. Další významnou změnou, kterou tento návrh zákona přináší, pokud bude schválen, je rozšíření okruhu osob oprávněných podat žádost o povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího dlouhodobého pobytu a obecně tedy lze konstatovat, že návrh novely vychází z principu usnadnění sloučení rodin.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, je zapotřebí zde ještě asi říci, že ten původní vládní návrh byl částečně modifikován přijatými některými pozměňovacími návrhy v Poslanecké sněmovně s tím, že ale já mohu s klidným svědomím zkonstatovat, že ty návrhy, které byly v Poslanecké sněmovně přijaty, přispívají ke zlepšení této normy a jednoznačně směřují k tomu, aby některé problémy, které se ukázaly býti spojeny s původním návrhem, byly odstraněny, a nijak přijaté pozměňovací návrhy nenarušují ten směr, který se snažila vláda tímto návrhem zákona postihnout.

Chtěl bych na závěr poděkovat všem senátorkám a pánům senátorům za čas, který věnovali projednávání tohoto návrhu ve výborech a doufám, že při diskuzi dokážeme případné problémy odstranit, anebo si vysvětlit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane ministře, prosím vás, abyste se posadil u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednal Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Rostislava Harazina a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 15/5. Následně byl návrh zákona přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Pavlatu a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 15/3. Dále návrh zákona projednal Výbor pro evropskou integraci. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Vlastimila Šubrta a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 15/4. Návrh zákona projednal také Ústavně-právní výbor, který určil svou zpravodajku paní senátorku Dagmar Lastoveckou a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 15/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 15/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor František Kroupa, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor František Kroupa: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost projednával návrh zákona o pobytu cizinců na své 3. schůzi ve dnech 14. a 21. února.

Všichni členové výboru se shodli na konstatování, že nově předkládaná verze tohoto zákona je nepochybně lepší než ta, která momentálně platí. Přesto výbor se zabýval zhruba třiceti problémy a připomínkami. Pro ukázku nikoliv snad proto, že výbor byl proti, ale považoval za důležité se těmito tématy zabývat, uvedu následující.

K ukončení přechodného pobytu stačí jakékoliv a nejen jako dříve úmyslné porušení povinností daných tímto zákonem, možností zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti zařízení po zrušení § 148, který umožňoval použití donucovacích prostředků, situace osob, kterým bude zrušena platnost povolení k pobytu z důvodu zrušení platnosti takového povolení pro jejich zákonného zástupce, a dále zrušení povinnosti předložit doklad o zdravotním pojištění při uplatnění žádosti na udělení víza.

Podrobněji se výbor zabýval třemi oblastmi, a to § 175 pojednávajícím o přednosti mezinárodních smluv před zákonem. Výbor dospěl k názoru, že verze v současné době platného § 175 je z ústavního hlediska vhodnější a přiklání se tedy k názoru, že tento paragraf by být měněn neměl. Dále § 9, který hovoří o povinnosti sepsání zápisu pokud policie odepře cizinci vstup na území a o tom, že takový zápis musel být uchován po dobu minimálně jednoho roku.

Novela tato dvě ustanovení ruší. Výbor se domnívá, že zrušením povinnosti sepsání zápisu se otevírá možnost šikanování některých přicházejících cizinců, ať už z jakýchkoliv důvodů, ať už z jakékoliv jejich příslušnosti k nějaké skupině, a dále nelze s jistotou říci, že by takové opatření nemohlo spolu nést nebezpečí korupce.

Třetí problém, který byl diskutován, jsou paragrafy 126 a136. Paragraf 126 je součástí hlavy XI. nadepsané Zajištění cizince, § 136 hlavy XII. nadepsané Zařízení. Podotýkám, že zařízení jsou ta, do kterých jsou umisťováni ti cizinci, o kterých pojednává § 126, tj. pokud tento cizinec je zajištěn a nelze zjistit jakou řečí mluví, platila dosud povinnost, že nebyl informován o možnosti domáhat se ochrany u soudu a pouze o tom policie sepsala zápis.

Nová úprava říká, že takovémuto cizinci bude toto poučení předáno v jazycích českém, anglickém, francouzském, čínském, arabském, španělském. § 136 pojednává o, řekněme tomu, domácím řádu zařízení, ve kterých tito cizinci mají být umístěni, tedy titíž cizinci. Tento paragraf měněn nebyl a podle původního znění tento domovní řád je vydán v jazyce českém, anglickém, francouzském, německém a tuším, že ještě španělském.

Podstatné je to, že v § 126 není uvedena němčina, v § 136 nejsou uvedeny tři jazyky – čínština, arabština a španělština, které jsou uvedeny v tom paragrafu prvním, tzn. č. 126. Výbor se domnívá, že toto není zrovna nejvhodnější přístup a že jedná-li se o jednoho a téhož cizince, měl by být v obou případech informován stejnými jazyky.

Dále tedy výbor přijal usnesení, ve kterém navrhuje Senátu, aby návrh schválil ve znění předložených pozměňovacích návrhů. Pokud jde o splnění zpravodajské povinnosti o projednání tohoto návrhu zákona v Poslanecké sněmovně. V Poslanecké sněmovně projednaly tento návrh tři výbory – Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, Výbor pro obranu a bezpečnost a Výbor pro evropskou integraci. Všechny tři přijaly usnesení – přijmout návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů, které ten či onen výbor Sněmovně předložil.

V rámci druhého a třetího čtení byla dále podána řada poslaneckých pozměňovacích návrhů, takže v konečné fázi Poslanecká sněmovna hlasovala o více než 50ti pozměňovacích návrzích, z nichž bylo 18 přijato. V závěrečném hlasování ze 179 přítomných poslanců 172 se vyjádřilo pro schválení návrhu zákona, nikdo nebyl proti.

Už tato čísla hovoří o tom, že i jednotlivé kluby zcela jednoznačně přijetí návrhu zákona podporovaly. Přesto přes všechno s ohledem na významnost bodů, které navrhuje pozměnit Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, si vás dovolím jménem tohoto výboru požádat o propuštění zákona do podrobné rozpravy, abych mohl tyto pozměňovací návrhy předložit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane senátore. Prosím vás, abyste se posadil u stolku zpravodajů a nyní uděluji slovo zpravodaji Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice panu senátorovi Josefu Pavlatovi. Prosím, pane senátore.

Senátor Josef Pavlata:Děkuji. Pane předsedající, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, cílem vládní novely zákona, kterou máme před sebou, je určité vyřešení některých problémů, které se projevily záhy po aplikaci cizineckého zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a po této novele zákona o pobytu cizinců se začalo volat ihned po jeho zavedení do praxe a aplikace tohoto zákona vyvolala poměrně silné negativní odezvy jak v tuzemsku, tak také v zahraničí.

Cílem novely stejně jako cílem původního zákona o pobytu cizinců je dodržení především té zásady zachování regulace přílivu a pobytu cizinců na území České republiky, čehož však nelze dosahovat vyžadováním technicky nedostupných dokladů, příp. ponižujících zbytečných procedur. Je proto nutno přivítat omezení počtu fotografií od cizinců pobývajících na území České republiky. Je to velmi pozitivní krok, rovněž tak již zmiňované doklady o zdravotním pojištění při podání žádosti o udělení víza či povolení k pobytu bylo dá se říci šikanozním opatřením. Cizinci si velmi často toto zdravotní pojištění opatřovali ad hoc pouze pro ten účel. Potom jejich žádosti třeba nemuselo být vyhověno a úprava navržená tou novelou je velmi vítaná.

Rovněž tak rozšíření důvodů pro sloučení rodiny při povolování pobytu cizinců v České republice je žádoucí. Odpovídá to konec konců humanitnímu založení našeho státu, zejména v reminiscenci na řadu potíží mnoha našich příbuzných se slučováním jejich rodin v případě emigrace v období totalitní vlády.

Novela proto v uvedeném smyslu, pokud jde o rozšíření důvodů pro sloučení rodiny v případě dlouhodobého pobytu, je velmi žádoucí. Zrovna tak je třeba příznivě hodnotit návrh na zvýhodnění, respektive zrovnoprávnění pobytu dětí narozených na území České republiky.

Původní zákon č. 326/1999 Sb. zavedl svým způsobem neuváženě určitý institut povinnosti podat žádost mimo území České republiky. V řadě případů se ukázalo ustanovení jako situaci zcela nepřiměřené a navíc docházelo k naprosto nežádoucím šumům, speciálně v dorozumívání mezi Ministerstvem zahraničí a Ministerstvem vnitra ČR. Sám znám případ advokátní kanceláře, se kterou dosti často spolupracuji, kdy žadatel, Ukrajinec, žádal povolení k pobytu nad 90 dnů pro svou sedmiletou dceru. Žádost podal v Budapešti, konzulátem v Budapešti byl vyzván, aby doložil doklad o zdravotním pojištění s tím, že pak budou všechny doklady kompletní. Po určité době byl žadatel vyrozuměn konzulátem v Budapešti o tom, že žádost o sloučení rodiny v případě jeho sedmileté dcery byla zamítnuta s tím, že Ministerstvo vnitra ČR důvody zamítnutí nesděluje.

Dále pak novela přitvrzuje důvody pro správní vyhoštění z přechodného i trvalého pobytu a ve většině případů jsou důvody i zpřísnění zcela pochopitelné. Pravda je, že absolutní většina novelizovaných ustanovení přináší posun velice pozitivním směrem a je tedy vítána nejen z mezinárodně politického pohledu. Novela zcela jistě prospívá účelu zákona o regulaci pobytu cizinců v České republice, zároveň přispěje ke zlepšování image ČR na mezinárodním poli.

Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice při hlasování přihlédl i k tomu, co již bylo zmíněno, že v Poslanecké sněmovně ze 179 přítomných bylo pro tento zákon 172 poslanců a poslankyň.

Pane předsedající, s dovolením nad rámec bych se jenom krátce vyjádřil k pozměňovacím návrhům Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, které byly přijaty až po zasedání našeho výboru.

Jenom bych chtěl říci, že ze čtyř bodů, které jsou jako pozměňovací návrhy, si umím představit, že v případném hlasování by mohl být přijat bod čtvrtý neboli vypuštění bodu 124.

Omlouvám se, že jsem zneužil svého vystoupení k tomu, abych řekl něco, co by mělo zaznít až v rámci obecné rozpravy, a nyní vás seznámím s usnesením našeho výboru, který v bodě

I.? doporučil Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou;

II.? určil zpravodajem výboru pro projednání tohoto tisku mne;

III.? pověřil předsedu výboru Františka Mezihoráka, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Parlamentu ČR.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane zpravodaji. Nyní uděluji slovo zpravodaji Výboru pro evropskou integraci panu senátoru Vlastimilu Šubrtovi.

Senátor Vlastimil Šubrt: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, Výbor pro evropskou integraci projednal návrh o pobytu cizinců na své 3. schůzi, konané dne 14. 2. tohoto roku. Po odůvodnění zástupce předkladatele pana doktora Tomáše Hajšmana, ředitele odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR a mé zpravodajské zprávě, vzal v úvahu, že návrh je kompatibilní se směrnicemi, nařízeními a doporučeními Evropské unie.

Pro zajímavost zde uvedu, že jde celkem o 27 návazností, tedy 27 výše zmíněných směrnic, nařízení a doporučení, a že projednávaný zákon se žádnou z nich není v rozporu.

Dále výbor konstatoval, že novela zákona přibližuje Českou republiku k evropským standardům a zlepšuje dosavadní nepříliš pružné a často kritizované nedostatky dosavadního znění zákona, zejména pokud jde, jak už bylo řečeno, ale ještě to stručně připomenu, o tzv. spojování rodin, kdy je cizinec oprávněn podat žádost k trvalému pobytu bez předchozího dlouhodobého pobytu, dále zařazení novorozenců cizích státních příslušníků do režimu tuzemského veřejného zdravotního pojištění, prodloužení dlouhodobého pobytu cizinců, jakož i změkčení a zpružnění podmínek při tzv. žadatelské turistice.

Ze všech těchto důvodů, a zejména pak proto, že zásadní novelizace a plná slučitelnost s předpisy EU bude možná až s datem vstupu ČR do Evropské unie, s přijetím principu volného pohybu osob, Výbor pro evropskou integraci doporučuje Senátu Parlamentu České republiky schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Z přítomných 7 senátorek a senátorů, a tady si dovolím jenom tiše podotknout a připomenout, že nás je ve Výboru pro evropskou integraci stále pouze 8, a ne plénem Senátu schválených 9, hlasovalo pro toto usnesení 6, 1 se zdržel, nikdo nebyl proti.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane zpravodaji, i za váš podnět kolegům k doplnění Výboru pro evropskou integraci a nyní žádám o slovo zpravodajku Ústavně-právního výboru paní senátorku Lastoveckou.

Senátorka Dagmar Lastovecká:Vážený pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, Ústavně-právní výbor projednával novelu zákona č. 326 na své 6. schůzi konané dne 14. února 2001 a posuzoval novelu zákona zejména z hlediska přínosu, který spočívá v odstranění některých věcných či technických nedostatků, případně určité tvrdosti nastolené původním zákonem.

Výbor konstatoval, že předložená novela řeší hlavní interpretační a aplikační problémy, které se projevily v prvním roce účinnosti zákona. Novela však nemění a ani nemůže změnit celkové pojetí zákona jak z  hlediska věcného, tak z hlediska způsobu právní úpravy. Poměrně detailní vymezení jednotlivých práv a povinností, uplatněné v zákoně, bude vyvolávat zřejmě i do budoucna potřebu častých novelizací.

Přijetím novely z pohledu jednoznačné interpretace také nebude zřejmě stav úplně ideální. Příkladem může být § 35 odst. 5 upravený ještě v Poslanecké sněmovně. Je to paragraf, který stanoví povinnosti předkládat doklady o tom, že subjekt není plátcem daně, plátcem sociálního zabezpečení, nebo naopak že tyto povinnosti plní. Dle stanoviska navrhovatele lze však tyto i další pochybnosti odstranit prováděcími předpisy či interními pokyny tak, aby nevznikal pocit právní nejistoty u cizinců pobývajících na našem území.

Ústavně-právní výbor se také zabýval novou úpravou § 175, paragrafu, který stanoví poněkud jinak použití ustanovení mezinárodních smluv, a to tak, že rozšiřuje okruh mezinárodních smluv nad rámec těch, které byly schváleny Parlamentem a vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv. Vycházeli jsme při hodnocení ze skutečnosti, že v oblasti cizineckého práva existuje celá řada mezinárodních smluv sjednaná právě na vládní či i rezortní úrovni a závazky vyplývající z těchto mezinárodních smluv je Česká republika povinna dodržovat a k nedodržování ji neopravňuje ani jiná vnitrostátní úprava.

Byli jsme si vědomi i principu, který se promítl do usnesení Výboru zahraničního, pro obranu a bezpečnost, tedy principu, že přednost před zákonem by měly mít zase jenom ty mezinárodní smlouvy, které schválil Parlament.

Nové ustanovení je však podle mého názoru jakýmsi přiznáním skutečného stavu, že vedle sebe existuje závazek z mezinárodní smlouvy a zákon a zákon tímto ustanovením vlastně vytváří prostor pro to, aby závazek mohl být dodržován. Není to zřejmě právně úplně čisté řešení, možná i ve vazbě na připravovanou novelu Ústavy, která přednost před zákonem dává rovněž mezinárodním smlouvám schváleným Parlamentem a vyhlášeným ve Sbírce.

Na druhé straně ani řešení, kterým se dává přednost pouze mezinárodním smlouvám schváleným Parlamentem a vyhlášeným, není řešením správným, protože ve skutečnosti se dodržují i závazky z jiných mezinárodních smluv.

Proto se nakonec Ústavně-právní výbor shodl na usnesení, kterým doporučuje Senátu návrh zákona schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, paní senátorko. Jako poslednímu uděluji slovo zpravodaji Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku panu senátoru Rostislavu Harazinovi. Prosím, pane senátore.

Senátor Rostislav Harazin: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Dovolte mi, abych i já za Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku přednesl stanovisko k projednávanému tisku č. 15.

Tímto tiskem se Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku zabýval dne 14. února t. r. na své 4. schůzi.

Moji předřečníci mi ulehčili moji zpravodajskou zprávu s tím, že vlastně lze říci - od předkladatele až po paní Dr. Lastoveckou - vlastně vysvětlili důvody úpravy a novelizace zákona podle senátního tisku č. 15.

Dovolte mi ale než přečtu usnesení, abych jenom závěrem dal pro zamyšlení moji myšlenku, která byla obsažena v mé zpravodajské zprávě. Jedná se vlastně při schvalování zákonů o to, zda má smysl, tak jako u tohoto zákona, schválit ho za každou cenu a pak vlastně ani ne do roka provádět skoro 130 úprav a změn, jenom proto, že jsme chtěli tento zákon schválit v rámci vstupu do EU, i přesto, že náš legislativní odbor upozorňoval na řadu nedostatků. A myslím si, že je to taková výzva pro ty následující zákony, abychom opravdu neschvalovali zákony horkou jehlou nebo za každou cenu.

Jinak Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku rovněž doporučuje Senátu na své dnešní schůzi schválit návrh ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou s tím, že určil zpravodajem moji osobu a pověřil předsedkyni výboru paní senátorku Zuzanu Roithovou, aby toto usnesení předložila předsedovi Senátu Petru Pithartovi.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Děkuji vám, pane senátore.

A nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat?

Pan senátor Vladimír Kulhánek. Prosím, máte slovo.

Senátor Vladimír Kulhánek:Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Tento zákon byl snad nejpodrobněji rozpracován v celém našem kolegiu, prošel pěti výbory. Ve čtyřech prošel bez ztráty kytičky, v pátém s několika drobnými připomínkami.

Navrhuji tímto, abychom projevili vůli se tímto zákonem nezabývat.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:Ano, o tomto návrhu musím dát hlasovat bez prodlení.

Vzhledem k tomu, že zazněl návrh, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, budeme o tomto návrhu hlasovat.

V sále je v této chvíli přítomno 63 senátorek a senátorů. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování č. 23 se z přítomných 66 senátorek a senátorů pro vyslovilo 35, proti bylo 16, při kvoru 34. Tento návrh byl schválen. (Pozn.: viz dále str. 67)

Končím projednávání tohoto bodu a děkuji panu ministrovi i panu zpravodajovi. (Řízení schůze se ujímá místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř.)

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Milé kolegyně, vážení kolegové. Následujícím bodem pořadu této schůze Senátu je projednání:

Návrhu zákona o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů (zákon o veřejných sbírkách).

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 16.

S návrhem zákona nás opět seznámí ministr vnitra pan Mgr. Stanislav Gross. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr vlády ČR Stanislav Gross:Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, pane místopředsedo Senátu.

Nejprve vám děkuji za vlídné zacházení u předchozího bodu. Nejsem si jist, že až se dostaneme k zákonu o volbách do obcí, toto zůstane.

Ale teď jsme u zákona o veřejných sbírkách. K tomu bych chtěl poznamenat následující záležitosti:

V současné době je platná právní úprava v pozici, která je již jednoznačně nevyhovující a je také do značné míry roztříštěná. A to je také důvod, proč vláda přistoupila k tomu, že předkládá nový návrh zákona o veřejných sbírkách a o změně některých souvisejících zákonů. Současný stav je založen dosud platným zákonem č. 37/1973 Sb., o veřejných sbírkách a loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů a dále podzákonnou normou, kterou je vyhláška Ministerstva vnitra č. 62/1973 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o veřejných sbírkách. Samozřejmě, že platná právní úprava i díky tomu, že vznikla v roce 1973, neodpovídá současnému stavu a dá se říci, že v některých oblastech dokonce neodpovídá ani tomu, co vyžaduje náš ústavní pořádek především v tom směru, že povinnosti podle Ústavy ČR mohou být založeny toliko zákonem a nikoliv podzákonnou normou a my již zmíněnou vyhláškou č. 62/1973 Sb., některé povinnosti ukládáme touto vyhláškou, a proto je zapotřebí tento nežádoucí stav změnit.

Část tohoto zmiňovaného zákona č. 37/1973 Sb., byla zrušena zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ale ta zbylá ustanovení zákona o veřejných sbírkách z roku 1973 zůstala v platnosti a ty se právě vztahují na veřejné sbírky. Jak už jsem řekl, vzhledem k době svého vzniku vykazují řadu nedostatků, které znesnadňují a často i znemožňují aplikaci zmiňovaného zákona.

Za nevyhovující lze za současného právního stavu považovat především následující záležitosti:

1.? jedná se o ustanovení, která obligatorně upravují formy a způsoby provádění veřejných sbírek,

2.? nepružný a z hlediska nových právních vztahů ve společnosti zastaralý princip povolování veřejných sbírek,

3.? je to systém povolování veřejných sbírek, popř. jejich zrušení či zastavení prostřednictvím doposud širokého okruhu orgánů, které vedou ke značné nepřehlednosti stávající právní úpravy,

4.? je to překonaný systém kontroly a státního dozoru nad prováděním veřejných sbírek,

5.? jde o málo účinný postih subjektů, konajících veřejnou sbírku v rozporu s platnými právními předpisy.

Tak, jak jsem už řekl, tento návrh oproti stávající právní úpravě zohledňuje i Ústavu ČR, která samozřejmě by měla být naplněna. Jde o to, že zakládání povinností v případě schválení tohoto zákona již nebude stanoveno vyhláškou, ale bude stanoveno zákonem tak, jak to vyžaduje Ústava České republiky.

Cílem předložené právní úpravy je nově definovat pojem veřejná sbírka, stanovit, k jakému účelu lze konat veřejnou sbírku a zároveň i vymezit účely, pro které lze sbírku konat. Za další zakotvit zásadu možnosti konat veřejnou sbírku na základě oznámení, nikoliv na základě povolení, jak je to v současné době. Další cíl předložené právní úpravy je vymezit nově okruh osob oprávněných konat veřejnou sbírku a okruh orgánů příslušných k přijetí oznámení o konání veřejné sbírky, k rozhodování ve věci veřejné sbírky a ke kontrole jejího provádění. Další cíl je podrobněji upravit podmínky a způsob provádění veřejných sbírek, jejich vyúčtování a jejich evidenci. Další cíl zákona je zavést povinnost Ministerstva vnitra vést centrální evidenci veřejných sbírek, nově upravit sankce za porušování povinností navrhovaných zákonem a zpřehlednit právní úpravu a uvést ji do souladu s ústavním pořádkem ČR.

Tolik tedy ode mne k úvodu a já se těším, že projednávání by mohlo být zhruba tak plynulé, jako u toho předchozího bodu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane ministře. Prosím vás, abyste zaujal opět své místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Bohumila Kulhánka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 16/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 16/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jiří Šenkýř, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou. Než mu udělím slovo, s faktickou připomínkou se přihlásil pan senátor. Ovšem já vás musím ujistit, že v tomto okamžiku nebyla otevřena rozprava. Pardon - v pořádku. Takže dávám vám slovo.

Senátor Robert Kolář: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Moc se vám omlouvám, ale chtěl bych zpochybnit předchozí hlasování, když jsme hlasovali o návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů. Já jsem byl rozhodnut hlasovat proti tomu usnesení, jak bylo navrženo - nezabývat se. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že jsem tak hlasoval, nicméně na výpisu z počítače je uvedeno, že jsem hlasoval ano. Připouštím, že je to možná způsobeno i mou nepozorností nebo tím, což mi pan kolega Gross potvrdí, že v jiné komoře jsou tlačítka: zelené - ANO, červené - NE, což se lépe rozlišuje. Nicméně každopádně můj záměr byl nepodpořit návrh nezabývat se, a proto vás žádám o revokaci tohoto usnesení a o nové usnesení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Vystoupil pan senátor Robert Kolář, kterému se omlouvám, že jsem na počátku neuvedl jeho jméno. Dávám nyní hlasovat o tom, zda vyhovíme jeho návrhu, abychom ... Omlouvám se, já jsem si tady umisťoval svou kartu, protože dosud zde byla karta pana kolegy Rumla. Tak jsme si je museli vyměnit. O tom, zda budeme revokovat předchozí usnesení a zda výsledek předchozího hlasování prohlásíme za neplatný. Svolávám kolegy k tomuto hlasování znělkou. Ještě než zahájím hlasování, všechny vás odhlašuji a prosím, abyste se znovu svými kartami přihlásili. Nechám ještě čas těm kolegyním a kolegům, kteří docházejí na svá místa.

Nyní zahájím hlasování o námitce proti výsledku hlasování, kterým Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat - k návrhu zákona, který byl obsažen v senátním tisku č. 15.

Zahajuji hlasování, kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO, kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Návrh v hlasování č. 24 byl schválen, když na potřebných 31 hlasů při přítomných 61 kolegyň a kolegů se pro vyslovilo 33. Hlasování bylotedy zrušeno.

V tomto okamžiku je na místě, abych dal znovu hlasovat o návrhu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, senátní tisk č. 15 se nezabývat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 25 znamenalo, že návrh - návrhem zákona se nezabývat - byl zamítnut, když z přítomných 65 senátorů a senátorek při kvoru 33 se pro vyslovilo 29 a proti 19.

Budeme tedy pokračovat v projednávání:

Návrhu zákona, kterým se mění Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

Ještě předtím musím konstatovat, že jsme tím automaticky přerušili projednávání návrhu zákona o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů, zákon o veřejných sbírkách, který byl rozdán v senátním tisku č. 16.

Protože návrh zákona, kterým Senát vyjádří vůli - návrhem zákona se nezabývat, nebyl ve druhém hlasování přijat - otevírám obecnou rozpravu. Ptám se, kdo se do této rozpravy hlásí. Na displeji mám přihlášeného pana kolegu Ivana Havlíčka. Prosím, aby se ujal slova.

Senátor Ivan Havlíček: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, než řeknu několik málo slov k projednávanému zákonu, dovolte mi poznámku, že § 83 zákona o jednacím řádu Senátu říká, že každý senátor může vznést při hlasování nebo bezprostředně po něm - námitku proti průběhu nebo výsledku hlasování - a o takové námitce rozhodne Senát bez rozpravy. Rozhodli jsme bez rozpravy. Ale slovo "bezprostředně" mně v této souvislosti moc nezapadá.

Chtěl bych říct několik málo slov k tomu projednávanému zákonu. Vzpomínám si velmi přesně, když jsme tady projednávali onen zákon, který nyní pozměňujeme, a já jsem spolu s vámi mnohými byl tehdy přesvědčen, že konáme dobré dílo, když pro něj hlasujeme a byl jsem přesvědčen o tom, že mnohé nešvary související s pobytem cizinců u nás, že tyto nešvary budou odstraněny, nebo aspoň zčásti odstraněny.

Bohužel jsem se ve svém obvodě setkal s řadou případů, kdy jsem se musel za hlasování pro tento zákon upřímně a z hloubky srdce omluvit. Setkal jsem se s případy, kdy si český muž vzal cizinku, v jednom případě Rusku, v druhém Ukrajinku - v obou případech šlo o rozvedenou ženu. Copak, u ní nebyl problém, ale u dětí těchto žen byl problém. Ty tady nesměly být, podle původního zákona.

A já musím říct, a rád to říkám, že jsem našel velké pochopení na naší ambasádě v Bratislavě, protože to je jedna z nejbližších "cizin", které máme, a to také byla podmínka - podle onoho zákona - aby mohly ty děti získat dlouhodobý pobyt v ČR. Tam bylo potřeba totiž podat žádost a tam na ní bylo také reagováno. Musím říct, že jsem se tam setkal s takovým pochopením, že během jednoho dne vyřídili tuto žádost v těchto případech a ti lidé, když nemohli požádat v Lounech ani v Praze, tak mohli požádat v Bratislavě.

Já budu opravdu mnohem klidnější, když se nám podaří schválit tuto novelu, která je před námi. Myslím, že to bude vykročení dobrým směrem ve smyslu toho, že umíme respektovat potřeby těch, kteří jsou na tento zákon odkázáni, v tom dobrém slova smyslu (nemám teď na mysli nejrůznější toky ilegálních pracovníků).

Žijeme v době globalizace a globalizují se i pohyby lidí. Je dneska běžné, že někdo přechází z jedné země do druhé. My na to musíme umět reagovat a musíme tu určitou xenofobii, která v nás je, odstraňovat na všech krocích, tedy i v tomto projednávaném zákoně. Budu hlasovat pro schválení tohoto zákona. Prosím ty z vás, kteří to také dokážou, abyste to také udělali. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego. Protože nemám již nikoho přihlášeného, tak se ptám, zda si někdo přeje vystoupit. Prosím, hovoří pan kolega Barták.

Senátor Karel Barták: Děkuji, pane místopředsedo, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, můj diskuzní příspěvek se bude týkat problémů, které vznikly vysokým školám po 1. lednu 2000 po nabytí účinnosti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.

Všech sedm lékařských fakult ČR a mnohé další fakulty mají akreditovány studijní programy pro výuku studentů-samoplátců v anglickém jazyce. Školné, které příslušné fakulty od studentů vybírají, činí v současné době až třetinu jejich příjmů. Dá se říci, že jsou dnes na tomto příjmu bytostně závislé.

Z osobní zkušenosti vím, že přijetím zmíněného zákona se podstatným způsobem zhoršil přístup zahraničních studentů ke studiu a z toho důvodu počty studujících výrazně poklesly. Zvláště ze zemí, s nimiž má naše republika vízovou povinnost, a to je v tomto případě většina.

První problém nastane v okamžiku, kdy je student do ČR pozván na povinné přijímací řízení. Na zastupitelském úřadu nesmí žádat o turistické vízum. Proto fakultu v cizině zastupující agentury žádají, aby přijímací zkoušky proběhly v cizině. Učitelé fakulty tak během prázdninových měsíců musí jezdit po celém světě.

V podstatě neřešitelné problémy ke studiu přijatým studentům nastanou v okamžiku, kdy žádají na zastupitelském úřadu o dlouhodobé pobytové vízum. Žadatel musí předložit mnoho oficiálně přeložených a ověřených dokladů, včetně výpisu z našeho Rejstříku trestů (ačkoliv nikdy v ČR nebyl). Další povinnou přílohou je notářsky ověřené přijetí studenta ke studiu. Dnes musí děkan fakulty v ČR navštívit notáře a toto pro studenta opatřit. Doklad o přijetí musí studentu doručit a ten jej zase donese na zastupitelský úřad. Není možné je zaslat kurýrem nebo faxem. Když student vše splní, udělení víza stejně trvá obvykle více nežli tři měsíce. Nejhorší je, že v případě, že vše nestihne do začátku školního roku, musí vše absolvovat během příštího roku znovu. Zastupitelský úřad mu jeho přílohy nevrátí, většina z nich už také ztratila platnost, takže celý proces začíná znovu. S nostalgií vzpomínám, jak jednoduše byla problematika řešena dříve. Student přijel na přijímací zkoušku na turistické vízum, vykonal přijímací zkoušku, v případě, že byl ke studiu přijat, mohl začít prakticky okamžitě studovat. Podal žádost o dlouhodobé pobytové vízum na útvaru cizinecké policie v místě studia, a to mu bylo během několika týdnů kladně vyřízeno. Další problémy potom vznikají studentům i během řádného studia, abych uvedl, když si chtějí pozvat rodiče na promoci, není kdo by tyto rodiče pozval, protože to může být jenom osoba trvale žijící zde v České republice, takže děkan zase musí jít k notářovi ověřit a vše tedy touto cestou. S lítostí musím říci, že žádnou z těchto otázek projednávaná novela zákona neřeší, takže dostupnost studia zahraničních studentů na českých vysokých školách se nezlepší. Vím, že v Poslanecké sněmovně byl odmítnut komplex pozměňovacích návrhů, který by řešil lehčí dostupnost pobytových víz za účelem studia, vzdělávání, vědy a výzkumu, a to ne snad z důvodu nesouhlasu, ale proto, že legislativní ošetření tohoto problému je skutečně obtížné. Poslanci vyjádřili přesvědčení, že dané téma musí řešit zvláštní novela tohoto zákona.

Vážený pane ministře, prosím vás o odpověď na můj dotaz, jestli, jak a případně kdy bude Ministerstvo vnitra diskutovanou otázku řešit. Nežádám, abyste mi odpovídal hned, ale prosím vás, jestli byste mi mohl zařídit výklad ministerstva k této otázce. Byl jsem víceméně pověřen kolegiem děkanů, abych tuto otázku zde otevřel. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego, mezi tím se na monitoru přihlásili dva další kolegové, a to pan kolega Michael Žantovský a pan kolega Václav Fischer. Prosím pana kolegu Žantovského, aby se ujal slova.

Senátor Michael Žantovský:Děkuji, pane předsedající, nejdřív bych rád z tohoto místa vyjádřil uznání panu ministrovi a předkladateli tohoto zákona za to, že ten zákon, resp. jeho novelu jeho ministerstvo připravilo co nejrychleji potom, co začínalo být z praxe jasné, že některá ustanovení toho původního zákona nevyhovují realitě a pohybu cizinců na území České republiky. A při projednávání předlohy tohoto zákona ve Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, jak jistě pan kolega Kroupa uvedl, jsme měli poměrně málo věcných připomínek a nebyly to připomínky, které by se týkaly těch nejpodstatnějších částí tohoto zákona. Ale jak se někdy stává, a je mně líto, že to musím říct, zřejmě úředníci pana ministra vykonali svou práci nejenom dobře, ale až příliš dobře. Jenom tak si dokážu vysvětlit, že se do novely tohoto zákona dostalo ustanovení, které říká v § 175, že pokud mezinárodní smlouva stanoví jinak než ustanovení tohoto zákona, použije se tato mezinárodní smlouva.

Máme, jak víme, celou řadu kategorií mezinárodních smluv, některé jsou mezinárodní smlouvy, které se dotýkají lidských práv, a ty jsou upraveny článkem 10 Ústavy a přímo z Ústavy mají přednost před zákonem. Pak jsou to mezinárodní smlouvy tzv. prezidentské, to jsou mezinárodní smlouvy, které vyžadují souhlas Parlamentu a které Parlament podle čl. 49 Ústavy schvaluje podobně jako návrhy zákonů. A tento souhlas Parlamentu podle odst. 2 čl. 49 vyžadují smlouvy o lidských právech a základních svobodách, politické smlouvy a hospodářské smlouvy všeobecné povahy, jakož i smlouvy, v jejichž provedení je třeba zákona. A tyto smlouvy, jak dikce Ústavy také říká, mají postavení srovnatelné se zákonem v českém právním řádu, i když Ústava ČR jasně neřeší, a je to jedno z těch témat, o kterém se často hovoří při diskuzi o novelizaci Ústavy, neřeší otázku konkurence mezinárodní smlouvy a konkurence zákona v těchto případech, ale pak máme ještě další mezinárodní smlouvy a jsou to smlouvy tzv. vládní anebo smlouvy rezortní, které uzavírá vláda nebo jednotlivý rezort vlády se svými protějšky v zahraničí a které nevyžadují souhlas Parlamentu.

A to navrhované znění říká, že pokud mezinárodní smlouva stanoví jinak, než ustanovení tohoto zákona, použije se tato mezinárodní smlouva bez ohledu na to, jestli je to smlouva podle čl. 10, bez ohledu na to, jestli je to smlouva podle čl. 49 Ústavy, anebo jestli je to smlouva rezortní nebo vládní, kterou Ústava neupravuje. To původní ustanovení zákona, který teď novelizujeme, hovořilo o mezinárodních smlouvách schválených Parlamentem ČR a vyhlášených, tzn. o mezinárodních smlouvách jak podle čl. 10, tak podle čl. 49, ale vůbec se nedotýkalo samozřejmě smluv vládních a rezortních.

Myslím si, že je těžko představitelné, že by takové smlouvy, které neschválil zákonodárný orgán, byly přímo vykonatelné v českém právním řádu, to je představa, která by myslím stavěla právní řád na hlavu. Mají-li být vykonatelné, potřebují nějaké zákonné zmocnění a zdá se, jako by ten navrhovaný § 175 to zákonné zmocnění dával a říká, pokud mezinárodní smlouva stanoví jinak než ustanovení tohoto zákona, použije se tato mezinárodní smlouva. Jenomže pokud toto zmocnění takto chápeme, tak k výkonu této smlouvy je třeba zákona. To je tento zákon, novelizace zákona o pobytu cizinců. A vrátím-li se zpátky k čl. 49 Ústavy, tak ten praví, že souhlas Parlamentu vyžadují smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona. Čili tercium nondatur, buď tyto smlouvy budou mít souhlas Parlamentu, a pak jsou vykonatelné podle tohoto zákona, anebo nebudou mít souhlas Parlamentu, a pak nejsou vykonatelné.

Já se domnívám, že tento paragraf je třeba opravit, i když chápu praktické důvody, které vedly předkladatele k tomu, že je ho třeba minimálně opravit tak, aby se vztahoval pouze na dosud uzavřené mezinárodní smlouvy k datu účinnosti tohoto zákona, ale nejlépe opravit a vrátit se prozatím k původnímu znění. Samozřejmě předkladatel může tento rozpor řešit, pokud dá ty smlouvy, o které jde, a je si to v zásadě možné představit, pokud je předloží k vyslovení souhlasu Parlamentu ČR, ale to by byla agenda, myslím, velice náročná jak pro Ministerstvo vnitra, tak pro Parlament ČR. Ale myslím si, že pokud skutečně bereme ta slova o právním řádu, která občas takto z této tribuny vyslovujeme vážně, tak nemůžeme souhlasit s tím, aby jakékoliv mezinárodní smlouvy, které stanoví jinak než ustanovení tohoto zákona, zkrátka a dobře platily a byly vykonatelné přímo. Děkuji vám, pane předsedající.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám. Nyní mám ještě přihlášené další tři kolegy. Prvním bude kolega Václav Fischer. Prosím ho, aby se ujal slova. Připraví se kolegové Adolf Jílek a Pavel Rychetský. Pardon, pan ministr Pavel Rychetský si přeje využít své přednosti. Dávám mu tedy slovo.

SenátorPavel Rychetský, místopředseda vlády ČR:Vážený pane předsedající, vážený Senáte, já hrozně nerad udílím lekce, ale to, co nám tady vykládal pan senátor Žantovský je od začátku do konce úplný nesmysl a hloupost.

Já nevím, jak si s tím poradit, jediná možnost by byla zaplatit mu školení ze základů teorie práva a ze základů ústavního práva České republiky. Náš právní řád je tzv. monistický. Jinými slovy neuznává existenci mezinárodního práva a mezinárodní smlouvy nejsou pramenem práva. Jedinou výjimkou z této zásady je čl. 10 Ústavy, ale nikoliv smlouvy citované v čl. 49 Ústavy, jenom smlouvy podle čl. 10. Čl. 10 Ústavy činí průlom do té zásady v tom, že pouze mezinárodní smlouvy z oblasti lidských práv a svobod jsou bezprostředně závaznou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem.

To je model, který je velmi paradoxní a kromě České republiky už ho má jenom Slovensko a nedávno ho opustilo Rumunsko. Jinou takovou zemi na světě nenajdeme. Na světě najdeme dva modely vztahu vnitrostátního a mezinárodního práva. Modely komunistické, ale mimochodem také model Spojených států severoamerických, tj. modely monistické, které vůbec neuznávají existenci mezinárodního práva.

A co není součástí vnitrostátního práva a není tedy zákonem inkorporováno do právního řádu, není právo a neplatí. Všechny vyspělé demokratické země v podstatě pod vlivem 2. světové války po roce 1945 a Norimberských procesů, zejm. evropské, inkorporovaly opačnou zásadu do svého právního řádu. Mezinárodní právo je bezprostředně závazné a má přednost před vnitrostátním právem. A nemusí se tedy pak s tím zabývat, protože to je ústavní princip, tak to má Německo, tak to má Itálie, tak to přijalo minulý rok Polsko.

Protože v České republice a před tím v Československé republice neplatil nikdy princip, že by mezinárodní smlouvy mohly být pramenem práva, ale přitom Československo nežilo a Česká republika izolovaně a muselo být ve vztahu k ostatním zemím, docházelo v řadě případů a dochází k uzavírání ohromného množství mezinárodních smluv. Některé z nich jsou tzv. prezidentské, některé z nich jsou vládní, některé rezortní.

Všechny mají jednu věc společnou. Zavazují Českou republiku. A to bezezbytku, a to je jedno, jestli jsou to prezidentské, ministerské nebo rezortní. V řadě případů se těmito mezinárodními smlouvami Česká republika zavazuje k nějakému zvláštnímu právnímu režimu ve vztahu ke třetím subjektům. Ať už k vlastním občanům nebo občanům té země, se kterou se smlouva uzavírá.

Typickým příkladem jsou smlouvy vládní o bezvízovém styku. Česká republika má takovou smlouvu s Velkou Británii, se všemi zeměmi Evropské unie a řadou dalších zemí. Ani jedna z nich není prezidentská, ani jedna z nich není smlouvou podle čl. 10 Ústavy, všechny zavazují Českou republiku. Je tedy logické, že se v zákoně objevuje ustanovení a máme ho v Obchodním zákoníku, máme ho v daňových zákonech z důvodu smluv o zamezení dvojího zdanění atd., které říká ne, že ta smlouva, která stanoví něco jinak než zákon je přímo vykonatelná, jak tady použil dikci pan senátor Žantovský. Máme ustanovení, že zákon se nepoužije pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jinak.

Jinými slovy: není potřeba tento zákon opravovat a dávat tam pouze mezinárodní smlouva, se kterou vyslovil souhlas Parlament České republiky a která byla publikována, stačí dikce, že tam je smlouva, kterou je Česká republika vázána, neboť to je přesně ten případ, kdy tento zákon, který zavádí vízovou povinnost, pobytová víza, pracovní víza, turistická víza, kdy tento zákon se nepoužije, protože smlouvou, kterou neschválil Parlament, vládní smlouvou, jsme se zavázali, že občané Velké Británie sem mohou přijet na bezvízový styk. Občané všech zemí Evropské unie.

Upozorňuji, že tím se ovšem ta smlouva nestává bezprostřední součástí právního řádu. K tomu dojde až právě tou avizovanou změnou Ústavy, která má směřovat k tomu, aby všechny mezinárodní smlouvy a tady je politická dohoda, že to budou pouze ty, které schvaluje Parlament, se staly bezprostředně platnou součástí právního řádu, která bude mít ústavní přednost před zákony.

Zatím tento režim mají pouze smlouvy o lidských právech. V žádném případě nelze prostě tvrdit, že ta mezinárodní smlouva se stává zdrojem práva, nýbrž ona jenom pro konkrétní případ ad hoc se použije místo zákona, kde to zákon stanoví. Upozorňuji, že to máme ve všech ostatních zákonech stejným způsobem.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane místopředsedo vlády a prosím, další se hlásí předseda senátorského klubu US-ODA pan kolega Kroupa. Dávám mu tímto slovo.

Senátor Daniel Kroupa: Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, když ráno jsme zahájili diskuzi o trestním zákonu, byl jsem docela hrdý na to, že jsem členem tohoto zákonodárného sboru, protože v jednotlivých projevech zaznívaly argumenty a i když zaznívaly rozdílné názory, byly přednášeny s respektem vůči názorům druhým a s úctou vůči názorům druhým.

Velmi mě mrzí, že v projevu pana místopředsedy vlády Rychetského a našeho kolegy senátora v úvodu jeho předcházejícího vystoupení zazněly tóny, které z tohoto kurzu poněkud vypadly. Uvítal bych, pane předsedající, kdybyste sdělil panu senátoru Rychetskému, že bychom si velmi vážili kdyby se dokázal panu senátoru Žantovskému omluvit.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Pan kolega Rychetský vaše slova slyšel a jistě je vzal na vědomí. Nyní má právo vystoupit pan kolega Václav Fischer. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Václav Fischer:Pane předsedající, dámy a pánové, jsem podle jednacího řádu povinen vás upozornit na dvě významné skutečnosti. Za prvé jsem byl po dlouhá léta sám cizincem v hostitelské zemi a za druhé vlastním leteckou společnost. Tyto věci možná zdánlivě spolu nesouvisí, nicméně hned vám vysvětlím tu skutečnou souvislost a jak to souvisí s právě projednávaným zákonem.

Chtěl bych jako bývalý cizinec, který na vlastní kůži stejně jako řada z vás, poznával, co je to život v hostitelské zemi, poděkovat za všechny ty úpravy, které v té nové novele život cizinců v České republice poněkud usnadní. Jen mě trochu mrzí, že některé z úprav provedeny nebyly a mám pocit, že na základě zkušeností, které s tímto zákonem budou a i s tou novelou, přinesou možná ještě v tomto, možná v příštím roce, nutnost opětovných větších či menších úprav.

Nyní ke druhé části. Do původního zákona o pobytu cizinců se dostala velmi prapodivná úprava, která velmi hrubě zasahuje do práv podnikatelských subjektů. Součástí tohoto zákona je totiž ustanovení, které přenáší povinnosti pohraniční policie nebo povinnosti těch úředníků, kteří jsou povinni po celém světě kontrolovat pasy a víza na letecké společnosti. V praxi to vypadá tak, že letecká společnost je povinna kontrolovat, zda cestující má platný cestovní pas, zda má vízum a veškeré náležitosti, které pro vstup do té které země potřebuje. Pokud tomu tak není, letecká společnost je povinna na své vlastní náklady cestujícího přepravit zpět do bodu, kdy přistoupil na palubu.

Jsem přesvědčen o tom, že toto je samo o sobě vůči podnikatelským subjektům velmi diskriminační a velmi jim to komplikuje život. Myslím si ale, že naprostá většina leteckých společností toto akceptuje, respektuje, různě se na to připravuje, skutečně supluje pohraniční kontrolu tím, že se vybavuje dodatečným personálem, který na jednotlivých letištích kontroluje pasy, víza, a dokonce, pokud k těmto situacím dojde, tyto letecké společnosti bez reptání přepravují na své vlastní náklady klienty zpět, a to i za cenu toho, že je to může stát významné finanční prostředky.

Řekl bych, že až do tohoto bodu je to vlastně v pořádku. Ale do původního zákona se dostalo ještě ustanovení, které nad rámec těchto povinností leteckých společností ukládá leteckým společnostem, které přepraví klienta bez pasu nebo víza do České republiky, pokutu ve výši až 100 tisíc korun. Myslím si, že sankce vůči leteckým společnostem jsou v tomto případě nadměrné.

Chtěl bych přitom zdůraznit, že moje letecká společnost se ve své většině zabývá vývozem českých turistů do zahraničí, a tam bych měl pouze doporučení pro Ministerstvo vnitra, že by bylo dobré, kdyby na pražském mezinárodním letišti fungovalo něco podobného jako na většině evropských letišť, kdy si někdo, a stává se to skoro každý den, zapomene doma pas, aby nemusel odejít s brekem domů, ale byl mu vystaven přímo na letišti za nějaký, třeba i poměrně vysoký poplatek, který by pokryl tyto dodatečné náklady, dokument náhradní. Doposud tomu tak není.

To, o čem tady hovořím, se ale netýká mé letecké společnosti, ale týká se zejména našeho národního dopravce, Českých aerolinií, kde, jak všichni víme, hlavním akcionářem je Fond národního majetku. Pokud tato společnost platí tyto vysoké pokuty, a jedná se skutečně o milionové částky, v přeneseném toku financí tyto finanční prostředky vlastně plynou ze státního rozpočtu. Myslím si proto, že bychom měli od těchto pokut, které jsou skutečně ojedinělé i v celoevropském kontextu, neznám žádnou jinou zemi, kde by takovéto pokuty byly od leteckých společností vybírány, upustit. Později si dovolím přednést odpovídající pozměňovací návrh, a doufám, že tuto mou snahu podpoříte.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji, pane kolego. Dalším přihlášeným je pan kolega Adolf Jílek, kterému uděluji slovo.

Senátor Adolf Jílek: Vážený pane předsedající, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, můj senátní obvod je pohraniční, má poměrně dlouhou hranici s Polskou republikou a vím, že existuje spousta smluv, které nejsou tzv. prezidentské, které fungují ať už v rámci malého pohraničního styku na turistických stezkách nebo v dalších kontaktech. Kromě dalších smluv, které tady existují o bezvízovém styku, je řada dalších, pan ministr o nich ví a jeho pracovníci také. Mám obavu, že bude-li schválen pozměňovací návrh č. 4 garančního výboru, může dojít k nebezpečí v těchto oblastech a opravdu bych měl problémy ve svém volebním obvodě. Proto pokud bude tento pozměňovací návrh schválen, chtěl bych alespoň to, co je dosud podepsáno, nějakým způsobem legalizovat a budu předkládat podmíněný pozměňovací návrh, že v případě schválení pozměňovacího návrhu č. 4 tzn. doplnit text původního paragrafu o text, který bude legalizovat stávající stav.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego. Dále se přihlásil pan kolega Michael Žantovský a připraví se paní kolegyně Zuzana Roithová. Pan kolega Žantovský má slovo.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, pane předsedající. Pro zápis bych chtěl poděkovat svému kolegovi a předsedovi našeho klubu panu senátorovi Kroupovi, ale zároveň ho ujistit, že mě se takové invektivy nijak nedotýkají. Naopak je vítám, protože vždycky znamenají jenom jediné, že totiž došly argumenty. Ale pro případ, že by se ještě některý z kolegů domníval, že skutečně jsem v nějakém záchvatu pošetilosti s tímto ojedinělým právním názorem, že mezinárodní smlouvy nemohou mít v českém právním řádu přednost před zákonem, a nemohou tudíž ani tímto způsobem v té široké podobě zahrnuty do § 175, vystoupil, ocituji ještě zprávu našeho legislativního odboru.

Platný cizinecký zákon stanoví princip pro vztah jeho ustanovení k ustanovením mezinárodní smlouvy, která by mu konkurovala. Podle tohoto principu má v takovém střetnutí přednost mezinárodní smlouva, schválená Parlamentem ČR a vyhlášená ve Sbírce zákonů.

Novela mění popsaný stav, takže předmětná mezinárodní smlouva již není vymezena parlamentním schválením a vyhlášením, tzn. že proti platnému stavu se rozšiřuje přednost smluv před zákonem i na smlouvy vládní, ale zejména na smlouvy nevyhlášené. Vzhledem k tomu, že by taková smlouva mohla obsahovat i povinnosti osob, je naznačený posun obtížně právně přijatelný.

A já tady musím doplnit také to, že kromě Ústavy máme ještě ústavní Listinu práv a svobod, a že ta některá práva a svobody přiznává nejenom občanům ČR, ale každému, to znamená i cizincům.

Pokud by snad smlouva měla přinášet jen závazky pro vládu, nebo žádné závazky neobsahovat, bylo by potom nadbytečné předmětný vztah smlouvy k zákonu vůbec legislativně zprostředkovávat. V legislativní praxi naprosto převažuje koncept, a tady bych byl rád, kdyby pan vicepremiér předložil nějaké důkazy o opaku, ve kterém je mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána a která je vyhlášena ve Sbírce, přiznávána schopnost konkurovat zákonu.

Potřebné je též připomenout, a připomínám to společně s legislativním odborem, že před parlamentním projednáním je právě vládní návrh novely Ústavy České republiky, podle které jen smlouvy ratifikované a vyhlášené, s nimiž vyslovil souhlas Parlament, a jimiž je ČR vázána, mají přednost před zákonem. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji, pane kolego, a předpokládám, že pan předseda senátorského klubu senátor Kroupa, vzal vaše slova na vědomí.

Dalším přihlášeným je paní kolegyně Zuzana Roithová a prosím ji, aby se ujala slova.

Senátorka Zuzana Roithová: Pane předsedající, dámy a pánové. Doufám, že mi prominete, že před koncem obecné rozpravy řeknu několik slov nikoliv k vlastnímu zákonu, který projednáváme, ale k okolnostem projednávání tohoto zákona. A není to poprvé, co k těmto okolnostem tady již hovořím.

Jedná se o institut „nezabývat se“. Již před časem se mi zdálo, že náš Senát vzal na vědomí fakt, že v případě, že některý z výborů přijme usnesení „vrátit zákon s pozměňovacími návrhy“, institut „nezabývat se“ není tím nejvhodnějším, řekněme minimálně společensky, když ne z hlediska zodpovědnosti vůči voličům, že to tedy není ten nejvhodnější institut, jak naložit s tématem, které máme z kapes daňových poplatníků projednávat.

Navíc bych chtěla jenom upozornit, že čtyři výbory navrhly zákon schválit, nikoliv se jím nezabývat, a jeden, shodou okolností garanční, navrhl vrátit ho s pozměňovacími návrhy.

Obecná rozprava ukázala, že skutečně je nad čím vést rozpravu. A tak vás jenom prosím, abychom na základě této naší zkušenosti, pro některé nové, pro některé z nás již staronové zkušenosti, si pamatovali propříště, že institut „nezabývat se“ není skutečně vhodným pro dobré vztahy k zákonu v našem Senátu.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji, paní kolegyně. V tomto okamžiku není nikdo přihlášen prostřednictvím elektroniky a ptám se tedy, zda si ještě někdo přeje vystoupit? Nikoho nevidím, proto končím obecnou rozpravu.

Předpokládám, že si navrhovatel pan ministr Stanislav Gross bude přát vystoupit se závěrečným slovem a prosím ho proto, aby tak učinil.

Ministr vlády ČR Stanislav Gross: Vážený pane místopředsedo, paní senátorky, páni senátoři. Bohužel moje konstatování, že to šlo relativně hladce, se nenaplnilo, ale samozřejmě je to svrchované právo komory zákonodárného sboru, takže to samozřejmě není žádný problém, kromě časového.

Co se týče rozpravy, vezmu to tak, jak šla jednotlivá vystoupení za sebou.

K příspěvku pana senátora Havlíčka nemám co dodat, tento problém se novelou odstraňuje. Týká se to otázky dětí cizinců, kteří získali trvalý pobyt na území České republiky, takže novela reaguje na tento problém, který v praxi existoval, byť jsme se snažili exekutivní cestou pomáhat, kde to šlo, ale samozřejmě v těch mezích, kde jsme se dostali na hranu zákona, to možno nebylo a v některých případech skutečně docházelo k trochu absurdním situacím. A proto se na toto reaguje.

Co se týče příspěvku pana senátora Bartáka, on v závěru avizoval, že nežádá odpověď, ale vznáší to jako tematiku. Já jsem se s ním již dohodl, že zpracujeme příslušnou reakci na podněty, které zde zazněly. Jen předem avizuji, že je samozřejmě velkým problémem modelovat zákon na ty případy, kdy se budeme snažit vyhovět, řekněme, lidem, kteří mají oprávněný zájem a snahu, která je bezproblémová, některé věci na území ČR konat. Ale je samozřejmě zapotřebí si uvědomit, že každé takové ustanovení otevírá otázky výjimek, otázky správního uvažování a všech otázek, které vedou k možnosti korupce, k možnosti zneužívání, a to je vždycky zvažování té míry, co lze a co už je příliš velké riziko z hlediska aplikace v praxi.

Ale odpověď zpracována bude a budeme se tímto tématem zabývat.

K vystoupení pana senátora Žantovského já toho již nemám mnoho, co bych dodal, poté co vystoupil pan místopředseda vlády Rychetský.

Jen bych k tomu dodal jednu jedinou věc, která se týká toho, čím je také Česká republika vázána, a to je Vídeňská úmluva o smluvním právu. A tou je Česká republika vázána a z ní jednoznačně vyplývá, že i kdyby si zákonodárný sbor přál, že smlouvy, které byly uzavřeny na nejrůznějších úrovních, by neměly být smlouvy, které musí být dodržovány z hlediska českých úřadů, tak to pravda není, protože my těmito smlouvami vázáni jsme, ať si komory Parlamentu v tomto směru odhlasují cokoli. Vídeňská úmluva totiž jednoznačně stanoví, že každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plně v dobré víře plněna. A za druhé, strana se nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. Toto je platný závazek České republiky.

Jinými slovy: chtěli-li bychom splnit to, co zde pan senátor Žantovský říkal, museli bychom tuto Vídeňskou úmluvu o smluvním právu vypovědět, a předpokládám, že to nikdo nechce.

Nemáme samozřejmě v úmyslu uzavírat nějaké rezortní smlouvy, vládní smlouvy, které by nějakým způsobem šly úplně nad rámec tohoto zákona. Ale tak, jak tady upozornil pan senátor Jílek, existují samozřejmě smlouvy, které v praxi jsou užívány, velice výrazně pomáhají lidem, a v případě, že by takovéto striktní rozhodnutí bylo, tak by to znamenalo, že třeba tyto smlouvy my, po dohodě s druhou smluvní stranou, nebudeme plnit, ale ve své podstatě za to nám asi občané, především v příhraničních oblastech, velice pěkně „poděkují“.

Určitým řešením tady samozřejmě je to, co zde bylo avizováno, a teď se přiznám, že to právě byl, mám pocit, pan senátor Jílek, který hovořil o tom, že pro případ, že by přece jen byl prosazen návrh, se kterým on nesouhlasí, tak předloží návrh, aby se to vztahovalo na smlouvy všech úrovní do budoucna. Určité řešení by to bylo, ale bude to samozřejmě znamenat, že třeba ty mezinárodní smlouvy, které dávají vládě zmocnění k tomu, aby některé části mezinárodních smluv upravovala – a jsou takové smlouvy, např. smlouvy o malém pohraničním styku, kde se umožňuje vládě pružně měnit třeba dokumenty, na jejichž základě lze malý pohraniční styk vykonávat, nebo přílohu k těmto smlouvám, kde se stanoví obce, které spadají do malého pohraničního styku – pak samozřejmě ani do budoucna toto nebude možno vykonávat. Ale určité východisko, které by pro nás nebylo nějak zásadně komplikující, by to bylo. Ale i pan senátor Jílek hovořil o tom, že to je návrh jenom pro případ, že by návrh pana senátora Žantovského byl prosazen.

A co se týče vystoupení pana senátora Fischera, mohu s ním souhlasit pouze částečně. Nepochybně je na zvážení zákonodárného sboru, zda pokuta 100 000 Kč má být v zákoně, nebo nemá být v zákoně, nebo jestli má být nižší, nebo jestli má být vyšší. To je plně v rozhodování zákonodárného sboru, a pokud bude stanovena jako možnost pokutu udělit, jsou to věci, se kterými si exekutiva poradí.

Ale hovořit o tom, že již samotnou povinností, která je ukládána leteckým společnostem v tom směru, že přivezou-li do ČR cizince bez platného cestovního dokladu nebo bez víza, že přenášíme vlastně na soukromého podnikatele povinnost, kterou by měl vykonávat stát, tak proti tomu bych se musel ohradit velice silně, protože to není ojedinělá praxe v ČR, to pan senátor Fischer určitě ví, že není ČR v tomto směru originální. A pro českou státní moc je samozřejmě obtížné donutit např. celní nebo pasovou kontrolu v Afghánistánu, aby plnila podmínky českého vnitrostátního práva. Jediným, se kterým jsme schopni toto dořešit, je ten, kdo sem tyto cizince přiveze. My prostě nemáme šanci, aby český ministr vnitra kontroloval, jak fungují afghánské nebo jiné orgány. A říkám, že není to úprava, která by byla originální.

Čili já s tímto podtextem, s tímto vystoupením, souhlasit nemohu.

Ale co se týče stanovené povinné pokuty, to je věc, kterou samozřejmě zákonodárný sbor rozhodnout může. Pokud tam bude dána formulace nějakého uvážení příslušného orgánu, dovedu si představit s tímto zákon realizovat.

A vystoupení paní senátorky Roithové je spíše vnitřní život Senátu, to mně nepřísluší komentovat.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane ministře. V tomto okamžiku jsem povinen položit všem zpravodajům otázku, zda si přejí vystoupit. Ptám se tedy zpravodaje Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pana senátora Josefa Pavlaty, zda se chce k proběhlé rozpravě vyjádřit? Nechce.Tutéž otázku pokládám zpravodaji Výboru pro evropskou integraci panu kolegovi Vlastimilu Šubrtovi - rovněž nechce. Dále se ptám zpravodaje Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku pana senátora Rostislava Harazima, zda se chce k rozpravě vyjádřit. Ani on nechce. Takže se ptám zpravodajky Ústavně-právního výboru paní senátorky Dagmar Lastovecké, zda chce vystoupit se svým vyjádřením. Také nechce. Takže mám povinnost zeptat se pana zpravodaje garančního výboru pana kolegy Františka Kroupy na tutéž otázku, pan kolega chce vystoupit. Prosím, aby tak učinil.

Senátor František Kroupa: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, na začátek především zaujmu malé stanovisko k závěrečnému vystoupení pana ministra. Musím opravit tvrzení o tom, že je zde předkládán pozměňovací návrh pana senátora Žantovského. Je předkládán pozměňovací návrh Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a pro inkriminovaný návrh o mezinárodních smlouvách v tomto výboru hlasovalo 8 z 9 přítomných senátorů. Je to tedy návrh výboru.

K některým vyjádřením, která zazněla v rámci rozpravy. Vrátím se ještě na začátek a s ohledem na stanovisko paní zpravodajky ÚPV se domnívám, že nejde jen o dodržení mezinárodních smluv. Návrh zákona tak, jak byl předložen, upřednostňuje tyto smlouvy nad rámec Ústavy. O tom jednal zahraniční výbor. Právě tak nelze zcela souhlasit s tím, když před předložením návrhu návrhem zákona se nezabývat bylo řečeno, že se jedná o tři drobné úpravy a že čtyři výbory této komory Parlamentu vyslovily návrh schválit ve znění Poslanecké sněmovny, takže je zcela oprávněný návrh nezabývat se.

Já se musím ptát, co Ústava, nebezpečí zneužití pravomoci veřejného činitele bez následné kontroly, případně nebezpečí korupce, kterých se může týkat momentální znění § 9. I o tom hovoří pozměňovací návrh Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Ke stanovisku pana místopředsedy vlády a senátora pana Rychetského. Je možné, že model, o kterém zde hovořil v souvislosti s naší republikou, opustilo i Rumunsko. Je možné, že SRN, Itálie, Polsko i další státy již ve svém právu upřednostňují zahraniční právo před vnitrostátním. Je možné, že všechny mezinárodní smlouvy zavazují ČR - to zcela jistě - a že stejný způsob jak projednávaný tisk, to mají řešeno i další zákony. Pokud ano, je to špatně, je-li to v rozporu s Ústavou. Pokud ano, je to špatně i z hlediska legislativní rady vlády.

Pokud jde o připomínku pana kolegy Jílka, který upozorňuje na možné problémy na hranicích s Polskou republikou. Domnívám se, že zahraniční výbor podává pozměňovací návrh, kterým § 175 vrací do současného znění. Zákon platí více jak rok a těmto smlouvám nebylo ublíženo. Já se domnívám, že jim nebude ublíženo ani nadále.

A poslední poznámka - platí-li Vídeňská úmluva, ze které se dá odvodit, ať Parlament rozhodne cokoliv, tak stejně platí - pak se ptám, proč toto ustanovení dávat do zákona, když ta smlouva platí nad zákony sama o sobě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane zpravodaji. A protože čtyři výbory navrhly, aby Senát předložený návrh zákona schválil, nechám po znělce o tomto návrhu hlasovat.

Hlasujeme o návrhu, aby Senát schválil návrh zákona, kterým se mění zákon č. 326/1990 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, senátní tisk č. 15 ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou.

Zahajuji hlasování. Prosím kolegyně a kolegy, kteří jsou pro, ať stisknou tlačítko ANO a zvednou ruku, kdo je proti, ať stiskne tlačítko NE a také zvedne ruku. V hlasování č. 26 z přítomných 71 senátorek a senátorů při kvoru 36 se pro schválení vyslovilo 33, proti bylo 24. Návrh byl zamítnut.

Otevírám podrobnou rozpravu, a ptám se, kdo se v této části jednání přeje vyjádřit. Prosím pana senátora garančního výboru.

Senátor František Kroupa: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolím si nyní oficiálně předložit pozměňovací návrhy, které navrhuje ke schválení Senátu Parlamentu ČR Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

V čl. I se navrhuje:

1.? v bodě 7. nové znění a to takto: "V § 9 odst. 3 se čtvrtá věta zrušuje."

Jde o to, že zůstane zachována v rozporu s návrhem Sněmovny povinnost policie při odmítnutí vstupu sepsat o této záležitosti záznam včetně zdůvodnění. Čtvrtá věta hovořila o tom, že záznam musí být uchován jeden rok. Vzhledem k tomu, že tento problém řeší zákon o archivaci, výbor se domnívá, že návrh Sněmovny na zrušení věty čtvrté je zcela v pořádku.

2.? V bodě 90. v první větě textu, kterým se nahrazuje část textu § 126 písm. b) za slova francouzském vložit slovo "německém".

3.? Za bod 94. vložit nový bod 95. který bude znít takto: "§ 136 odst. 3 zní: Vnitřní řád zařízení je vydán v jazyce českém, anglickém, francouzském, německém, ruském, španělském, čínském a arabském".

Je to srovnání, jak už bylo řečeno v úvodu, povinnosti jednak informovat toho, kdo byl zadržen, aby věděl, jaká má práva domáhat se u soudu a v tom druhém § 136 jaká má práva v zařízení - jak se chovat. Následující body se navrhuje přečíslovat.

4.? Navrhuje výbor bod 124., tzn. novelu § 175 vypustit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám pane kolego. Dalšími přihlášenými jsou pan senátor Michael Žantovský, pan senátor Václav Fischer a pan senátor Adolf Jílek. Prosím prvního přihlášeného pana kolegu Žantovského, aby se ujal slova.

Senátor Michael Žantovský:Pane předsedající, já bych chtěl využít příležitosti reagovat na závěrečné vystoupení pana ministra. Já vůbec nenavrhuji, abychom se neřídili mezinárodními smlouvami a tím méně, abychom ignorovali Vídeňskou úmluvu o smluvních vztazích. Ale mám pocit, že tady obcházíme jedno čertovo kopýtko, které je zde zakopáno. A to čertovo kopýtko je v tom, že pokud mezinárodní smlouva obsahuje určité povinnosti, které se mohou vztahovat i na osoby, tak je samozřejmě jednodušší pro vládu anebo pro jeden jednotlivý rezort uzavřít tu smlouvu jako smlouvu rezortní anebo smlouvu vládní, ale není to v souladu s Ústavou. Stát na sebe nemůže brát žádné závazky pro své občany, žádné povinnosti svých občanů, pokud takový závazek není předložen k souhlasu zákonodárnému orgánu, a tím je Parlament ČR. Jedině o to jde. Je samozřejmě věcí vlády, je věcí rezortu, zda smlouvu předloží k souhlasu, k schválení Parlamentu anebo ne. Dokonce to nemusí být ani symetrické při smluvních vztazích mezi dvěma státy. Jsou státy, jejichž právní řád takový souhlas nevyžaduje a jsou státy, které ho vyžadují. Je celá řada případů, kdy se v jednom státě smlouva schvaluje před Parlamentem ...

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Pane kolego, promiňte mi, velice se vám omlouvám, ale připomínám, že byla otevřena podrobná rozprava, ve které je možno předkládat pozměňovací návrhy. Já jsem zatím zaregistroval, že vaše vystoupení by patřilo spíše do rozpravy obecné, která byla uzavřena. Proto vás prosím, aby pokud jste se přihlásil právem do rozpravy podrobné, jste mě o tom přesvědčil podaným pozměňovacím návrhem.

Senátor Michael Žantovský:Přesvědčím vás o tom snadno, pane předsedající. Můj předřečník, a já jsem to neopakoval, abych ušetřil čas, podal návrh na vypuštění bodu 124, § 175. Já tento pozměňovací návrh zdůvodňuji. To je to, na co mám myslím právo i v pozměňující rozpravě. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Také vám děkuji. Dalším přihlášeným je pan kolega Václav Fischer. Uděluji mu slovo.

Senátor Václav Fischer:Dámy a pánové, dovoluji si přednést tento pozměňovací návrh. Bod 97 nahradit tímto zněním. 97. V § 156 odst. 1 se písm. a zrušuje a vypouští se označení písm. b. Za bod 97 vložit nový bod 98 tohoto znění. 98. V § 156 se odst. 2 zrušuje. Následující odstavce se přečíslují, následující body novely se přečíslují.

Smyslem tohoto návrhu je odebrat leteckým společnostem povinnost platit vysoké pokuty. Nezměněna nebo zachována zůstává přitom povinnost všech leteckých společností kontrolovat na letištích, ze kterých odlétají směrem do ČR pasy veškerých cestujících a zjistit tak, zda cestující, který směřuje na návštěvu nebo k pobytu do ČR má veškeré cestovní doklady v pořádku. Tímto návrhem je také nedotčena povinnost leteckých společností v případě, že cestující tyto doklady v pořádku nemá, jej na vlastní náklady dopravit zase zpět.

Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit, že veškeré náklady, které s nedostatečnými cestovními doklady souvisejí, nese výhradně letecká společnost a jakékoliv pokutování leteckých společností je tedy naprosto nesmyslné a řekl bych, že je i neobvyklé v celoevropských souvislostech.

Chtěl bych ještě závěrem říci, že souhlasím s panem ministrem v tom, že podobné povinnosti mají letecké společnosti ve většině evropských a ve většině vyspělých zemích. Chtěl bych ale také upozornit na to, že na celém světě letecké společnosti proti těmto ustanovením protestují a že neznám případ, kde by za tyto dodatečné služby byly ještě pokutovány. A proto vás, vážené kolegyně, vážení kolegové, prosím, abyste zejména v zájmu Českých aerolinií a celé řady linkových leteckých společností, které létají do ČR, tento můj návrh podpořili. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego. Na řadě je pan kolega Adolf Jílek. Prosím aby vystoupil.

Senátor Adolf Jílek: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, jak jsem avizoval v obecné rozpravě, podávám podmíněný pozměňovací návrh, bude-li schválen pozměňovací návrh garančního výboru č. 4. Bod 124 upravit takto: V § 175 se na konci doplňuje tato věta: Totéž platí i pro mezinárodní smlouvu, která upravuje podmínky pro vstup cizince na území, jeho pobyt na něm a vycestování cizince z území, pokud byla sjednána před účinností tohoto zákona.

Doufám, že tato dikce uspokojí nejasnosti a zabrání případným horlivostem některých úředníků.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám. Teď si přeje vystoupit paní senátorka Dagmar Lastovecká. Prosím, paní kolegyně.

Senátorka Dagmar Lastovecká:Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já se už nechci pouštět do žádných právních exkurzů a chtěla bych se vrátit ke své zpravodajské zprávě, ve které jsem upozorňovala na to, že ani jedno z řešení, o kterých se hovoří, není právně čisté a právně jednoznačné. Upozorňovala jsem na to, že existují smlouvy vedle zákonů, smlouvy neschválené Parlamentem a nevyhlášené, které jsme povinni dodržovat. Myslím, že tento můj názor podpořil ve svém závěrečném slovu pan zpravodaj garančního výboru, když řekl, že stejně smlouvy dodržujeme, a nic se jim nestalo. Myslím, že právě tím zněním zákona jsme ten stav uváděli i do stavu právního.

Z tohoto hlediska si myslím, že návrh, který podal pan senátor Jílek, více naplňuje to stanovisko a formu projednání Ústavně-právního výboru. Nicméně za sebe bych pouze chtěla říct, že podpořím tento návrh.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, paní kolegyně. Protože už nemám žádného elektronicky přihlášeného kolegu ani kolegyni, ptám se, zda si ještě někdo přeje vystoupit. Pan předseda senátorského klubu, pan kolega Jiří Šenkýř. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Jiří Šenkýř:Pane předsedající, já bych chtěl vznést jenom řečnickou otázku na předsedy výborů, případně na předsedu garančního výboru, kterého tu nevidím, zdali by nechtěli projednat tyto pozměňovací návrhy - podané až zde na plénu - ve svém výboru.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego. Předseda garančního výboru nereaguje. Nejsou další přihlášky do rozpravy. Proto podrobnou rozpravu končím. Opět se ptám pana navrhovatele, ministra Grosse, zda si přeje vystoupit. Prosím, pane ministře, řečniště je vaše.

Ministr vlády ČR Stanislav Gross: Děkuji, pane místopředsedo. Paní senátorky, páni senátoři, já se přiznám, že na úplně všechny návrhy asi do detailu nebudu schopen reagovat, protože něco padlo až zde na plénu.

Nejprve co se týče zmíněného § 175. K tomu návrhu tak, jak je předložen panem senátorem Jílkem, já věcně s ním souhlasím. Jen bych poprosil vaši místní legislativu, jestli by zhodnotila, zda ten text, jak je navrhován, jestli je z něj dostatečně patrné, že se mají na mysli smlouvy ne prezidentského typu. Protože já se domnívám, že by tam byla vhodnější formulace, že totéž platí i pro jinou mezinárodní smlouvu.

Ale to je věc legislativy a tady bych poprosil, aby vaše senátní legislativa v tomto směru zaujala stanovisko. Smysl toho pozměňovacího návrhu v případě přijetí pozměňovacího návrhu a omlouvám se, nikoli senátora Žantovského, ale Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, tak pokud by tento pozměňovací návrh byl přijat, se kterým já nesouhlasím, tak smysl tohoto pozměňovacího návrhu pana senátora Jílka je správný, ale nejsem si jist, jestli ta dikce tak, jak je, bez toho slůvka „jinou mezinárodní smlouvou“, jestli je dostatečná. To je tedy jedna věc.

Druhá věc, která se ještě týče pozměňovacích návrhů pana senátora Fischera, jelikož zde byly rozdány, já se přiznám, že úplně s nejčistším svědomím tady nemohu říct, že nemají jiné souvislosti, protože byly vzneseny až zde. Jen bych doplnil tu argumentaci, která se tady rozvinula, že co se týče povinnosti přepravců přepravit takovéto osoby zpátky do místa, odkud je přivezly, je stanovena tzv. Chicagskou úmluvou a týká se všech mezinárodních společností a všech států, které tuto úmluvu ratifikovaly, a jiná věc je, že všechny letecké společnosti proti ní brojí, ale my jsme touto úmluvou vázáni. A dokonce i co se týče těch pokut, tak není pravda, že Česká republika je v tomto směru ojedinělá, protože otázka sankce za tento delikt je stanovena Schengenskými úmluvami, takže ani v tomto nejsme ojedinělí, to je argumentace, kterou jsem se svými spolupracovníky teď ještě v průběhu tohoto jednání byl schopen sdělit Senátu. Ale co se týče samotných pozměňovacích návrhů, jelikož skutečně já nejsem schopen stoprocentně říci, že nemají jiné souvislosti, tak mé stanovisko k ním je v této chvíli vlažné, spíše tedy negativní, protože já opravdu nevím, jestli jejich přijetím nezpůsobíme něco, co by především třeba ve vztahu k Schengenu nás posunulo mimo kritéria, která se snažíme dodržet, tzn. k 1. 1. 2003 s jednou jedinou výjimkou, plně naplňovat to, co od nás Schengenský systém vyžaduje.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji, pane ministře. O slovo se přihlásil předseda senátorského klubu US-ODA pan senátor Daniel Kroupa. Já ho ale ještě poprosím, aby posečkal, protože než mu udělím mimořádné slovo, tak bych poprosil, a myslím, že tak by byl správný postup, pana kolegu Jílka a pana zpravodaje garančního výboru, aby se o dotazu pana ministra poradili s legislativou tak, aby se k tomuto dotazu mohl pan zpravodaj garančního výboru ve svém vystoupením vyjádřit. Budou na to mít teď čas. A nyní prosím pana senátora Kroupu, kterému se tímto omlouvám.

Senátor Daniel Kroupa:Pane předsedající, děkuji vám, já bych chtěl vzhledem k tomu, že zde na plénu padly některé pozměňovací návrhy, o kterých jsme dosud neměli možnost jednat, požádat o přerušení tohoto jednání nejlépe do zítřka.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji, jde o procedurální návrh, nikoli však návrh na přerušení schůze, proto nepodléhá našim zvyklostem a dám o něm bez rozpravy hlasovat. Samozřejmě po znělce, kterou právě spouštím.

Dávám hlasovat o návrhu pana kolegy předsedy senátorského klubu US-ODA Daniela Kroupy o přerušení projednávání tohoto bodu pořadu.Předpokládám, že bychom pokračovali zítra dopoledne, ale s ohledem na to, že jsme již rozhodli o tom, že prvním bodem bude bod, který byl na pořadu zařazen pod č. 10, navrhuji, abychom tento bod přerušili a zařadili na zítřejší dopolední pořad jako 2. bod. Prosím, zda má někdo námitky, aby je vyjádřil faktickou připomínkou. Námitky nevidím, dávám tedy hlasovat o přerušení tohoto bodu jednání tak, že v něm bude pokračováno jako druhým bodem zítra dopoledne. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování č. 27, z přítomných 69 senátorek a senátorů se pro vyslovilo 55, proti 1, ke schválení bylo potřeba 35 hlasů. Návrh byl schválen.Přerušuji tedy projednávání tohoto bodu do zítra, kdy bude zařazen jako 2. bod dopoledního pořadu.

Nyní se můžeme vrátit k projednávání přerušeného:

Návrhu zákona o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů, zákon o veřejných sbírkách,

který jste obdrželi jako senátní tisk č. 16.Jen pro úplnost uvedu, že byla otevřena obecná rozprava, resp. nebyla, že k zahájení tohoto bodu s předkladatelskou zprávou vystoupil ministr vnitra pan Stanislav Gross. Poté bylo projednávání návrhu zákona přerušeno. Já tedy v tomto okamžiku konstatuji, že návrh zákona byl přikázán Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Výbor určil jako svého zpravodaje pana Pavla Eyberta a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 16/2. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 16/1, zpravodajem byl určen pan senátor Jiří Šenkýř, a toho nyní žádám, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Šenkýř:Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové, já naváži na pana ministra, který odůvodnil tento zákon a zaměřil bych se na ty věci, které byly diskutovány na našem výboru. Tento zákon stanovuje to, že použít část hrubého výtěžku sbírky na úhradu nákladů spojených s konáním sbírky stanovuje tuto část do 5 %. Tato věc byla na výboru diskutována. Zkušenosti některé ukazují, že toto procento bývá vyšší, proti tomu stojí názor, že je potřeba, aby ten, kdo sbírku konal, dal část prostředků ze svého, nakonec byl hlasován návrh zvýšit tuto částku na 100, tento návrh nebyl přijat. Přesto, pokud by byla otevřena podrobná rozprava, tak jsem připraven sám tento návrh opět podat.

Jak už jsme diskutovali dnes v zákoně o exekutorech, i v tomto zákoně je v části 4. novela zákona o daních z příjmů, kde poslaneckou iniciativou opět se tam dostaly věci, o kterých není z pochopitelných důvodů zmínka v důvodové zprávě. Při prvním jednání výboru zástupce předkladatele, protože je z jiného rezortu, dostatečně nezdůvodnil tuto pasáž, při druhém jednání obhajoval zástupce Ministerstva financí tyto body. Je tam taková zajímavost, že ten text, který nám byl dodán, který Ministerstvo financí připravilo pro poslance, který tento návrh podával, nicméně jsem žádal, aby bylo dáno nějaké oficiální stanovisko ministerstva, protože skutečně tento zákon neprošel tím legislativním procesem přes vládu, legislativní radu vlády a dostal se jen tímto návrhem.

Je tam zarážející už jenom v tom odůvodnění, které bylo řečeno na plénu Poslanecké sněmovny, kde se tam mluví, že se ten problém dotýká kumulované daňové ztráty, která dosahuje výše kolem 500 mld. korun a myslím, že věci, které se týkají tak velkých záležitostí by skutečně měly být projít nějakým zásadním zdůvodněním.

Pokud tato zdůvodnění nedostaneme, asi by Senát skutečně se měl zachovat radikálně a tyto věci ze zákonů dát pryč. Myslím, že bychom měli, i když je to těžké, protože víme, jak jsme hlasovali v zákoně o exekutorech, ale tady tento zákon není tak závažný, protože zákon o veřejných sbírkách pouze nás jaksi posunuje, ale sama vlastní materie není tak závažná, čili myslím, že bychom měli zde skutečně vážně diskutovat ty postupy, jak se dostávají do zákonů v těch pasážích, jak se říká, vzadu, věci, které nejsou řádně prodiskutovány.

Proto také náš výbor ve svém usnesení, kde doporučuje schválit návrh zákona zároveň konstatuje, že při projednávání senátního tisku č. 14 na schůzi Senátu je žádoucí, aby vedle navrhovatele byl přítomen i ministr financí, který zde je přítomen. A určil zpravodajem výboru pro jednání senátního tisku na schůzi Senátu senátora Jiřího Šenkýře.

Čili tolik je aspoň ve stručnosti zpravodajská zpráva. Pokud by nebyl respektován návrh našeho výboru schválit tento návrh a byl postoupen zákon do podrobné rozpravy, otevřela by se možnost diskutovat jak těch 5 či 10 procent nákladů na sbírku, tak i věci, které se týkají daní z příjmů. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane zpravodaji. A nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Hlásí se pan kolega Pavel Eybert. Prosím.

Já se velice omlouvám, protože pan kolega Eybert se nehlásil k tomuto návrhu, ale protože jsem přehlédl to, že je ještě druhým zpravodajem. Tu svoji předchozí otázku beru zpět a prosím pana kolegu Eyberta, aby mě za prvé omluvil a za druhé se ujal slova.

Senátor Pavel Eybert:Samozřejmě, vážený pane místopředsedo, nic se nestalo. Vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych vás seznámil se zpravodajskou zprávou Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí z 5. schůze konané 15. února 2001 k návrhu zákona o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů (senátní tisk č. 16).

Po odůvodnění navrhovatele pana dr. Václava Henycha, ředitele odboru všeobecné správy ministerstva, po mé zpravodajské zprávě a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Dále určuje zpravodajem pro projednání návrhu zákona na schůzi Senátu Parlamentu ČR mě a pověřuje předsedu výboru senátora Jiřího Brýdla předložit toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR.

Jenom závěrem si dovolím říci, že naše jednání bylo zřejmě velmi podobné garančnímu výboru, kde jsme diskutovali obdobné otázky, o kterých tu zpravodaj garančního výboru hovořil. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego. A teď je tedy namístě otázka, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Hlásí se pan kolega Jaroslav Doubrava. Pane kolego, máte slovo.

Senátor Jaroslav Doubrava:Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Vzhledem k tomu, že usnesení obou výborů je naprosto jednoznačné, návrh na schválení, podávám návrh na nezabývat se.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane kolego a o tomto návrhu budeme po znělce hlasovat.

Ještě než dám hlasovat, protože vidím značně prořídlé řady, nejsem si jistý, zda všichni kolegové, kteří nejsou přítomni, si vzali své kartičky s sebou a mohlo by tím být zkresleno hlasování, všechny vás v tomto okamžiku odhlašuji. A prosím vás, abyste se znovu přihlásili svými kartami.

A nyní budeme hlasovat o návrhu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona,který nám byl předložen v senátním tisku č. 16, se nezabývat.

Zahajuji hlasování a prosím ty kolegyně a kolegy, kteří jsou pro tento návrh, aby zvedli ruku a stiskli tlačítko ANO. Prosím ty, kteří jsou proti, ať zvednou ruku a stisknout tlačítko NE. Děkuji.

Hlasování č. 28 skončilo. Z přítomných 62 senátorek a senátorů, při kvoru 32 se pro vyslovilo 34 kolegyň a kolegů, proti bylo 19. Návrhzákona, aby Senát vyjádřil vůli nezabývat se návrhem zákona o veřejných sbírkách a o změně některých dalších zákonů byl schválenprojednávání tohoto bodu tímto končí.

Dalším bodem jednání je Návrh zákona, kterým se mění…

O slovo se přihlásil ještě pan ministr, místopředseda vlády a ministr financí Pavel Mertlík. Prosím, aby se ujal slova.

Místopředseda vlády ČR Pavel Mertlík: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové. Chtěl bych vám za to rozhodnutí poděkovat a chtěl bych ujistit všechny ty, kteří mají pochybnosti o té novele zákona o daních z příjmů, že jde o drobné, ale důležité technické korekce zákona o daních z příjmů, které zpřesňují znění a důvod, proč k tomu takto došlo, je následující.

Víte, že ke konci loňského roku byla schválena dosud největší novela zákona o daních z příjmů - technická novela, která měla při projednávání ve Sněmovně zhruba 300 poslaneckých pozměňovacích návrhů, zhruba 200 z nich prošlo a bylo schváleno a toto byla oprava drobných nedodělků. Děkuji vám. Není v tom nic nebezpečného, ujišťuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Vojíř:Děkuji vám, pane ministře.

Nyní na základě řady neformálních upozornění chci informovat, že se na panelu časový ukazatel blíží 19. hodině. Jak už jsme se dříve dohodli, pokud to nebude nutné, nebudeme využívat § 55 jednacího řádu Senátu, aby Senát mohl jednat o návrzích zákonů a pozměňovacích návrzích k nim a hlasovat o nich i po 19. hodině. Myslím si proto, že není nutné, abychom zahajovali projednávání dalšího bodu, a proto tuto část schůze končím s tím, že pokračování bude zítra dopoledne na přání několika předsedů klubů v 10. 00 hodin. Děkuji vám všem za účast.