Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

2. den schůze

(23. června 2000)

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, dovolte mi, abych vás přivítal na pokračování 20. schůze Senátu.

Nejprve vás seznámím s omluvami na toto jednání. Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři: Jiří Pospíšil, Dagmar Lastovecká, Zdeněk Klausner a Jan Kavan.

Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro vaši informaci ještě připomenu, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Dříve než přistoupíme k projednávání bodů programu, dovoluji si navrhnout, abychom přeřadili původní bod č. 44– Návrh zákona o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o probační a mediační službě) - senátní tisk č. 269 – a to jako bod č. 19.Přistoupíme k hlasování.

V sále je v současné chvíli přítomno 59 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 30. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č. 21 z 60 přítomných při kvoru 31 se pro vyslovilo 46 a proti 3. Tento návrh byl přijat.Děkuji. Nyní přikročíme k vlastnímu programu.

Prvním bodem je:

Návrh zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (senátní tisk č. 252).

Prosím místopředsedu vlády a ministra financí ČR, pana Pavla Mertlíka, aby nás seznámil s návrhem zákona. Pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády ČR Pavel Mertlík: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové.

Dne 24. května t.r. vyslovila Poslanecká sněmovna souhlas se sněmovním tiskem č. 612, kterým byl návrh zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Návrh byl zpracován v souladu s výsledkem screeningového jednání, které se konalo v dubnu loňského roku. Přijetí navrhovaného zákona směřuje k naplňování závazku harmonizace našeho práva s právem Evropských společenství. Tímto zákonem se provádí směrnice Rady Evropských společenství č. 76/3O8 z 15.3.1976, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z činností tvořících součást systému financování Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu a při vybírání zemědělských dávek a cel s ohledem na daň z přidané hodnoty a některé spotřební daně, ve znění směrnic č. 79/1071 a 92/12. Obě tyto směrnice jsou směrnice Evropských hospodářských společenství.

Uvedené směrnice jsou v členských státech Evropské unie promítnuty do zákonů a v návaznosti na přibližování práva ČR právu Evropských společenství je potřebné i u nás promítnout tyto směrnice tímto způsobem, tj. do národní legislativy. V době před vstupem ČR do Evropské unie bude zákonem stanovený postup použit při vymáhání finančních pohledávek podle mezinárodních smluv uzavřených v této oblasti. Za tímto účelem byla zpracována vzorová Smlouva o vzájemné pomoci při vymáhání daňových nedoplatků, která byla připravena podle obdobné vzorové smlouvy Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.

Dne 19. dubna t.r. byla vládou ČR usnesením č. 380 schválena a bude používána jako základ pro sjednávání dvoustranných smluv o vzájemné pomoci při vymáhání daňových nedoplatků. Tato právní úprava umožní uvedené mezinárodní smlouvy realizovat a vymáhat, a to i pohledávky, které by jinak bylo nutno odepsat pro jejich nedobytnost, čili celkově a dlouhodobě lze očekávat příliv těchto prostředků do státního rozpočtu, samozřejmě v případě, že taková vyjednávání a vymáhání budou úspěšná.

Návrh zákona je plně slučitelný s Acquis Communautair a byl jako bezrozporový projednán Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR ve smyslu § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění zákona č. 47/2000 Sb., což znamená, že Poslanecká sněmovna vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvním čtení. Návrh zákona byl schválen usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 24. května 2000 a byl to vůbec první návrh zákona, který byl schválen touto procedurou. Byl bych rád, kdyby i Senát Parlamentu ČR vyjádřil s tímto návrhem zákona souhlas.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane ministře, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 252/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Mirek Topolánek, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Mirek Topolánek: Přeji dobré ráno. Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane ministře. Máte před sebou normu velmi potřebnou a nebudu se detailně zabývat tím, co už říkal pan místopředseda Mertlík. Jenom bych se soustředil na problémy, které Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu v této normě našel, a na průběh projednávání.

V Poslanecké sněmovně prošel tento tisk - návrh zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek - v souladu s novým ustanovením jednacího řádu, již prvním čtením na 25. schůzi dne 24. května, kdy se vyslovilo ze 141 přítomných poslanců 129 pro a nikdo nebyl proti. Přesto jsme nalezli, a není to poprvé a opakuje se to v celé řadě dalších tisků, které projednáváme zde v Senátu, to, co je naším úkolem, tj. kolizi s Ústavou.

Podle § 2 odst. 2 návrhu ministerstvo bude moci pověřit provedením úkonů směřujících k získání informací potřebných k vymáhání pohledávek orgán, který vykonává podle zvláštního právního předpisu správu daní, tedy správce daně a je třeba upozornit, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 79 odst. 1 Ústavy, neboť ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem a nemůže být tedy na rozhodnutí ministra, byť by ministerstvu dával k tomu zákon zmocnění, zda správce daně - finanční úřad - bude mít na daném úseku působnost.

Musím říci, že to je zcela standardní chyba v poslední době a přesto, že ta norma je naprosto v pořádku a my nemáme žádné výhrady k věcné podstatě (a ze zkušenosti mohu říci, že tato norma může napomoci cíli, kvůli kterému byla vlastně napsána), tak musím konstatovat v závěru svého vystoupení, že Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu na své 45. schůzi dne 14. června 2000 po vyslechnutí úvodního příspěvku předkladatele náměstka ministra, pana doktora Dvořáka z Ministerstva financí ČR, po mé zpravodajské zprávě a po rozpravě doporučuje Senátu Parlamentu ČR vrátit návrh zákona PS s pozměňovacím návrhem, jehož znění máte v tisku č. 252/1. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho nevidím. Otevírám tedy obecnou rozpravu. Na displeji se nikdo nehlásí, písemně nemám žádnou přihlášku, z lavic se nehlásí také nikdo. Končím tedy tuto obecnou rozpravu a přejdeme k návrhu, který tady padl, tj. schválit, ale s pozměňovacími návrhy. Je to tak, s pozměňovacími návrhy? (Nesouhlas).Promiňte. Otevírám tedy podrobnou rozpravu. Kdo se hlásí jako první? Písemně nemám žádnou přihlášku. Z lavic nikdo. Končím tedy podrobnou rozpravu a ptám se, přeje si pan navrhovatel, pan ministr financí, vystoupit? Prosím, pane ministře.

Místopředseda vlády ČR Pavel Mertlík: Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Co se týče předloženého pozměňovacího návrhu z Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu chtěl bych k němu jenom dvě drobné poznámky technického typu a potom protiargument.

Jednak, kdyby byl přijat v té podobě tak, jak tady je, tak by se ještě v § 2 odst. 2 měla změnit slova "samotným vymáháním" na slova "k samotnému vymáhání", ale to je legislativně-technická úprava. Podobně ještě jedna drobnost. V návrhu je chyba v označení zákona. Nejde o zákon č. 531 z roku 1992, ale z roku 1990. Ale to není podstatné. Dle názoru předkladatele je vymezení pojmu správce daně zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů uvedených v poznámce pod čarou jedna, postačující. Argumentem pro navrhované úpravy bylo údajné nedodržení čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle kterého lze ministerstva a jiné správní úřady zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Tato ústavní podmínka, která je samozřejmě nezpochybnitelná, je, podle mého názoru, ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou splněna, neboť příslušná působnost je stanovena jak zákonem o mezinárodní pomoci při správě daní, tak i zákonem o územních finančních orgánech. Návrh novely § 1 odst. 1 zákona o územních finančních orgánech zřizuje novou působnost absolutně, tj. bez ohledu na originální působnost Ministerstva financí v této věci, a je proto dostatečným naplněním čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky.

Pověření k výkonu, ať už jednotlivých úkonů, či určitého úseku spolupráce vyplývajícího z mezinárodních závazků, je běžné ve všech okolních právních kulturách a znění schválené Poslaneckou sněmovnou vycházelo z toho, že dojde-li k pověření určitého správce daně Ministerstvem financí, není měněna ani rozšiřována jeho působnost, neboť bude konat na úseku správy daní úkony, náležející do správy daní obecně, tj. svěřenému jak zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, tak zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Právě s ohledem na dosavadní interpretaci ustanovení čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR byla schválena Poslaneckou sněmovnou přímá novela zákona o územních finančních orgánech obsahující originální působnost stanovenou zákonem.

Z uvedených důvodů doporučuji návrh změn předložených Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu ještě jednou zvážit, neboť původní znění schválené Poslaneckou sněmovnou je pro budoucí rozvoj spolupráce s daňovými správami ostatních států podstatně příznivější, přinese méně pochybností, a tím i problémů s praktickou aplikací navrženého zákona. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane ministře. Pane zpravodaji, chcete se ještě vyjádřit?

Senátor Mirek Topolánek: Jen velmi krátce. Musím říci, že pan místopředseda zde přednesl poměrně dlouhou řeč. Diskuse ve výboru byla jednodušší. Společně s legislativou jeho vlastního ministerstva jsme napsali tento pozměňovací návrh. Myslím, že došlo ke shodě. V případě, že by to zůstalo ve znění navrženém ze Sněmovny, je zde ještě poslední záchytný bod, a to je Ústavní soud, který rozhodne ve věci ústavní pochybnosti. Připadá mi to však natolik malý problém, že dávat podnět Ústavnímu soudu by bylo téměř směšné. Trvám na tom, že tento pozměňovací návrh je v pořádku.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:V usnesení Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu zazněl návrh vrátit návrh zákona PS s pozměňovacími návrhy, které tvoří přílohu tohoto usnesení.

Žádám vás, pane senátore, abyste v souladu s jednacím řádem Senátu přednášel pozměňovací návrhy, které zde zazněly, abychom o nich mohli hlasovat.

Senátor Mirek Topolánek: Začal bych tím, že bych po dohodě s legislativou zmocnil naši legislativu k té úpravě, o které mluvil pan místopředseda. Přečetl bych pozměňovací návrh, který máte v tisku č. 252/1: V § 2 odst. 2 slova "může pověřit provedením úkonu" nahradit slovy "postoupí žádost k provedení úkonu" a slovo "orgán" nahradit slovem "orgánu" s tou změnou, kterou doplní legislativa. V poznámce č. 1 pod čarou se doplňuje odkaz na zákon č. 531 s tou úpravou "lomeno 1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů".

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji. Můžeme přistoupit k hlasování.

Slyšeli jste pozměňovací návrh, jak nám ho přednesl pan senátor Topolánek. V sále je přítomno 66 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 34. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s pozměňovacím návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 22 z přítomných 66 senátorek a senátorů se pro vyslovilo 49. Tento pozměňovací návrh byl přijat.

Nyní budeme hlasovat o návrhu jako konečném. V sále je přítomno 65 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 33.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto pozměňovacím návrhem, jak byl přednesen, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Konstatuji, že v okamžiku hlasování poř. č. 23 ... promiňte, hlásí se pan senátor Topolánek.

Senátor Mirek Topolánek: Prohlašuji toto hlasování za zmatečné a žádám o nové hlasování. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Omlouvám se, došlo k pochybení, zahajuji nové hlasování.

Budeme nyní hlasovat o této námitce. Kdo z přítomných senátorek a senátorů je pro tuto námitku, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti této námitce, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že tento procedurální návrh byl schválen 44 hlasy.

Nyní budeme hlasovat o tom, zdanávrh zákona vrátíme PSve znění přijatých pozměňovacích návrhů. V sále je přítomno 67 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 35. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 24 z přítomných 68 senátorek a senátorů se pro vyslovilo 56, tento návrh byl přijat.Děkuji navrhovateli a zároveň děkuji i zpravodaji.

Dalším bodem je:

Návrh zákona o mezinárodní pomoci při správě daní, o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 253.Prosím ministra financí, pana Pavla Mertlíka, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Místopředseda vlády ČR Pavel Mertlík: Děkuji, vážený pane předsedající, vážené dámy a vážení pánové, jde o návrh zákona, který je podobného typu jako předchozí projednávaný. Souvisí rovněž s přípravou ČR na vstup do EU a zároveň k rozšíření možnosti vymáhání daní v mezinárodních vztazích. Dne 24. května 2000 PS vyslovila s tímto návrhem souhlas.

Tímto zákonem se naplňuje úkol, který byl projednán rovněž na screeningových jednáních zjara roku 1999, jako v tom předchozím případě. V tomto případě předloženým návrhem se zapracovává do českého právního řádu směrnice Rady EU č. 7079 EHS, ve znění směrnic č. 791070 EHS a 9212 EHS - o vzájemné pomoci příslušných orgánů členských zemí v oblasti přímých a nepřímých daní. Současně se tímto návrhem zákona promítají do pozitivní právní úpravy pravidla platná pro mezinárodní spolupráci při správě daní, která vyplývají z mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění. Zákon upravuje spolupráci při správě přímých daní, tj. daní příjmů z nemovitostí, daně dědické, darovací a daně z převodu nemovitosti, jakož i při správě přímých daní, tj. daně z přidané hodnoty a daní spotřebních. Jako základní druhy spolupráce se předpokládá výměna informací na dožádání, automatická výměna informací, spontánní výměna informací a rovněž velmi důležitým institutem je i možnost přímé spolupráce pracovníků daňových správ, např. při kontrole daňového subjektu. Při správě daní v ČR se poskytuje informacím přijatým ze zahraničí stejná ochrana před zneužitím, jakou mají tyto informace v zemích původu. Tento navrhovaný zákon je plně slučitelný s právem EU, principy spolupráce jsou ověřovány již řadu let na základě smluv o zamezení dvojího zdanění, tedy bilaterálním způsobem.

Návrh zákona byl jako bezrozporový projednán Poslaneckou sněmovnou, tedy tím zrychleným způsobem, tedy již v prvém čtení, stejně jako v případě návrhu zákona předchozího, a to usnesením Poslanecké sněmovny č. 1017 z 24. 5. 2000.

Rovněž v tomto případě bych rád požádal Senát o to, aby schválil tento návrh zákona, byť jsem si vědom, že při jeho projednávaní ve výboru došlo k stejné diskusi o stejném problému jako v tom předchozím. Avizuji, že i zde mám názor, že legislativa vládní v tomto případě je přesnější. Ale ten můj názor je odvozený přirozeně od názoru našich právníků; jsa neprávník - říkám to zcela upřímně.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane ministře, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 253/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jaroslav Petřík, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Petřík:Vážený pane předsedající, paní předsedkyně, pane místopředsedo vlády, kolegyně a kolegové, jak již uvedl předkladatel tohoto návrhu zákona, je jeho hlavním záměrem úprava postupu a podmínek, za kterých orgány ČR poskytují, požadují nebo přijímají mezinárodní pomoc v zájmu zajištění správného vyměření a placení daní, a to jak přímých, tak nepřímých v souladu s mezinárodními smlouvami, se kterými vyslovil souhlas Parlament nebo pokud jde o členské státy EU. Jedná se o novou právní úpravu, která navazuje na již projednávaný návrh zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek a která si klade za cíl zajistit plnou slučitelnost českého právního řádu s příslušnými právními normami Evropského společenství.

Návrh zákona vytváří podmínky pro širší výměnu informací v oblasti přímých a nepřímých daních, aplikuje nařízení a směrnice EU, které upravují podmínky pro výměnu informací a spolupráci při správě daní mezi členskými státy EU a sjednocuje dosavadní technický postup při výměně informací. Návrh zákona má sloužit jako nosný pilíř spolupráce při aplikaci nařízení a směrnic Rady EU, které upravují podmínky výměny informací při specifické správě nepřímých daní a s ohledem na systematiku daňového práva v ČR se promítají v zákonu o dani z přidané hodnoty a v zákonu o spotřebních daních. Na základě těchto předpisů dochází k možnosti řádného fungování jednotného trhu zároveň při zachování podmínky řádného placení a výběru daně z přidané hodnoty a správu spotřebních daní prostřednictvím bezdaňových skladů. Dopad na státní rozpočet v souvislosti s aplikací navrhovaného zákona se odhaduje ve výši 250 milionů Kč, z toho 103 miliony jsou výdaje kapitálové, 97 milionů výdaje běžné a ostatní a 50 milionů pak výdaje personální.

Zákon je členěn do 3 částí. První obsahuje vlastní návrh zákona mezinárodní pomoci při správě daní, druhá část je novelou zákona o územních finančních orgánech a třetí část stanoví jeho účinnost.

Vláda navrhla Poslanecké sněmovně, aby se zákonem byl vyjádřen souhlas již v prvém čtení, a to s odvoláním na § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu, neboť zákon provádí závazky vyplývající ze smluv, kterými je ČR vázána.

Návrh zákona byl pak Poslaneckou sněmovnou schválen v prvém čtení, ve znění vládního návrhu dne 24. května t. r., kdy pro něj hlasovalo 114 poslanců ze 148 přítomných, 1 poslanec byl proti. V důvodové zprávě k projednávanému návrhu zákona předkladatel konstatuje, že navrhovaná právní úprava je v souladu s Ústavou ČR i Listinou základních práv a svobod. Rovněž je v plném souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána podle čl. 10 Ústavy ČR, a že je tento návrh plně slučitelný s právem ES.

Toto konstatování však v plné šíři nesdílí většinově Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu jako výbor garanční, ani já. A s poukazem na nález legislativního odboru Senátu se oprávněně domnívám, že jinak kvalitní a potřebná právní úprava není v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Důvody, které mě k tomuto stanovisku vedou, jsou následující. Podle § 3 odst. 1 návrhu bude ministerstvo oprávněno pověřit provedením úkolu v rámci mezinárodní pomoci při správě daní a poplatků správce daně. Je třeba upozornit, že ustanovení je v rozporu s čl. 79 odst. 1 Ústavy, neboť ministerstva a jiné správní úřady lze řídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Nemůže tedy být na rozhodnutí ministra, byť by ministerstvu dával zákon k tomuto zmocnění, zda správce daně bude mít na daném úseku působnost. V tomto směru nelze považovat za uspokojivé řešení, že podmíněně byla tato působnost upravena ve druhé části zákona v přímé doprovodné novele zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Právě proto, že jde o působnost danou za podmínky pověření.

Za působnost ve smyslu čl. 79 odst. 1 Ústavy se považuje i věcná i místní příslušnost úřadu. Z těchto důvodů byla s účinností od 1. ledna letošního roku schválena novela zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, neboť bylo konstatováno, že územní příslušnost orgánů do té doby obsažená na základě zmocnění zákona přijatého před účinností Ústavy pouze ve vyhláškách, odporuje ústavnímu pořádku. Lze se oprávněně domnívat, že není-li v souladu s Ústavou ČR zmocnění ke stanovení místní příslušnosti vyhláškou, která je právním předpisem obecně závazným vyhlašovaným ve Sbírce zákonů, není tím spíše v souladu s čl. 79 odst. 1 Ústavy zmocnění ke stanovení působnosti úřadu pro ministerstvo, přičemž zmocnění bude provedeno pověřením, tj. jménem ministra individuálním právním aktem ministra.

Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu se podrobně na své schůzi dne 14. 6. zabýval tímto zákonem a přijal usnesení, ve kterém doporučuje Senátu PČR vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které jste obdrželi jako senátní tisk č. 253/1. Určil zpravodaje a pověřil předsedu, aby toto usnesení předal předsedkyni Senátu. Tolik má zpravodajská zpráva.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu, zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho nevidím, vůle návrhem zákona se nezabývat zde nezazněla. Budeme tedy pokračovat v jednání o tomto návrhu zákona.

Otevírám obecnou rozpravu. Hlásí se někdo do obecné rozpravy? Nikoho nevidím, nikoho nemám přihlášeného. Končím obecnou rozpravu. Otevírám podrobnou rozpravu. Kdo se hlásí do podrobné rozpravy? Nikoho nevidím, ani z lavic, ani na displeji. Podrobnou rozpravu tedy končím.

Pane zpravodaji garančního výboru, chcete se vyjádřit ještě k tomuto zákonu? Ne. Pane ministře? Prosím, omlouvám se, měl jste mít přednost. Prosím, pane ministře.

Místopředseda vlády ČR Pavel Mertlík:Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, nechci opakovat argumentaci, kterou jsem přečetl u toho předchozího zákona, i když obsahově by byla shodná, a skutečně se domnívám, že ta příslušnost toho úřadu je i dle stávající právní úpravy v kompetenci ministerstva, resp. ministra. Tady důvod je jediný, jde někdy o složité věci, kde jsou specializované týmy, ale to není podstatné.

Podstatné je, že v tomto případě ten návrh tím, jak je formulován, rovněž vede k tomu, že dochází k zúžení původního záměru návrhu schváleného Poslaneckou sněmovnou, neboť nově použité pojmy dožádání a postoupení se týkají pouze jednotlivých případů, nikoli obecného postupu daňové zprávy. Čili je to do jisté míry změna definice toho zadání, na to chci jenom upozornit.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, pane ministře. V usnesení výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu zazněly určité pozměňovací návrhy. Já bych prosil, pane zpravodaji, kdybyste byl tak laskav a seznámil nás v souladu s jednacím řádem Senátu s jednotlivými pozměňovacími návrhy, které zazněly, abychom o nich mohli hlasovat. Máte slovo.

Senátor Jaroslav Petřík:Děkuji, pane předsedající, já bych se přece jenom velmi krátce vyjádřil k stanovisku pana místopředsedy vlády. Zákon, který jsme před tímto projednávaným bodem vrátili Poslanecké sněmovně, úzce souvisí i s tímto zákonem, a je v logice věci, aby obdobné usnesení, jak jsme přijali u prvního zákona, jsme přijali i u tohoto.

Takže když dovolíte, já vám přečtu tři pozměňovací návrhyk tomuto návrhu zákona a upozorňuji na to, že o všech třech se musí hlasovat společně, protože se vzájemně podmiňují.

1. K části 1. V § 3 odst. 1 zní takto: "Jménem České republiky ve všech věcech stanovených tímto zákonem jedná Ministerstvo financí, popř. jím dožádaný správce daně anebo správce daně, kterému Ministerstvo financí žádost postoupí (dále jen příslušný orgán). Ministerstvo financí nemůže dožádat jiného správce daně k provedení úkonů podle § 7 odst. 1, § 20 odst. 2 a § 11."

K 2. části pak pozměňovací návrh: V § 13 odst. 1 se upravuje následovně: V § 1 odst. 1 se za písm h) vkládá nové písmeno i), které zní: "i) zajišťují a vykonávají podle zvláštních právních předpisů mezinárodní pomoc při správě daní a poplatků a při vymáhání peněžitých dávek."

A § 13 odst. 3 zní: "3. V § 6 odst. 1 za slovo "g)" vložit čárku a slova "a i)" nahradit slovy "i) a j)". Tolik pozměňovací návrhy.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, pane senátore, a ptám se pana ministra, jestli má k jednotlivým bodům a), b), c) nějaké připomínky. Děkuji.

(Hlásí se senátor Smutný.)Prosím, pane senátore, omlouvám se, neviděl jsem vás.

Senátor Petr Smutný:Kolegyně, kolegové, já mám jenom dotaz na pana zpravodaje, protože když nám četl ten první pozměňovací návrh, tak to, co četl, bylo jinak, než je napsáno, protože on četl "Jménem České republiky ve všech věcech stanovených tímto", a tady "ve všech" není v tom psaném textu. Žádal bych, aby to bylo uvedeno na pravou míru.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji za připomínku, pane senátore. Prosím, pane zpravodaji.

Senátor Jaroslav Petřík:Děkuji za upozornění, já se omlouvám, je vidět, že páni kolegové pečlivě sledují text pozměňovacích návrhů. Prosím, já přečtu ještě znovu první pozměňovací návrh, který se týká § 3 odst. 1, který zní: " Jménem České republiky ve věcech stanovených tímto zákonem jedná Ministerstvo financí, popř. jím dožádaný správce daně anebo správce daně, kterému Ministerstvo financí žádost postoupí (dále jen příslušný orgán). Ministerstvo financí nemůže dožádat jiného správce daně k provedení úkonů podle § 7 odst. 1, § 20 odst. 2 a § 11."

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji. Stačí tato oprava? Děkuji také. Prosím ještě, pane senátore. Pan senátor Stodůlka.

Senátor Jiří Stodůlka:Rovněž bedlivě poslouchám a možná jsem se přeslechl, v části 2. b) bylo čteno: "i) zajišťují a vykonávají podle zvláštních právních předpisů mezinárodní pomoc při správě daní a poplatků a při vymáhání peněžitých dávek." Bylo čteno. Napsáno je "pohledávek".

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Pane zpravodaji, vyjádřete se, prosím.

Senátor Jaroslav Petřík:Jedině ze zvukového záznamu, samozřejmě má tam být "pohledávek".

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Hlásí se ještě někdo? Nikdo se nepřihlásil, budeme tedy o těchto návrzích hlasovat. Přistoupíme k hlasování.

Budeme tedy hlasovat tak, jak navrhl pan zpravodaj, celkem po vysvětlení najednou o všech těchto návrzích, tzn. o písm. a), b), c). Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto pozměňovacím návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č. 26 z přítomných 63 senátorek a senátorů pro se vyslovilo 45, proti 2. Tento návrh byl přijat.

Vyčerpali jsme pozměňovací návrhy a přistoupíme k hlasování o tom, zda návrh zákona vrátíme PS ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

V sále je v této chvíli přítomno 63 senátorek, senátorů. Potřebný počet pro přijetí návrhu je 32. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č. 27 se z 63 senátorek, senátorů pro vyslovilo 50, proti byli 3. Tento návrh byl přijat.Děkuji navrhovateli a zároveň děkuji i zpravodajovi.

Dalším bodem je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 251.Paní navrhovatelka, paní poslankyně Eva Dundáčková měla dopravní nehodu a nemůže se zúčastnit dnešního zasedání. Budeme tedy projednávat tento návrh bez ní.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Jana Zapletala a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 251/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Ústavně-právní výbor. Tento výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 251/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jiří Vyvadil, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se společnou zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Vyvadil: Vážená paní předsedkyně Senátu, vážený pane předsedající, ta věc je samozřejmě trochu neobvyklá, na druhé straně důvod, pro který se paní poslankyně nemůže účastnit, je, myslím si, zcela legitimní, takže asi můžeme tu normu projednat, zejména když platí, že tento návrh konsensuálně podávali poslanci čtyř politických stran PS, jak paní poslankyně Dundáčková, tak pan poslanec Výborný, tak pan poslanec Němec, tak pan poslanec Křeček.

Jinými slovy, ten návrh měl velkou podporu a důvod byl i pro to, že my v Senátu jsme byli ti, kdo způsobili tento stav, neboť při projednání návrhu zákona, kterým se měnil zákon o konkurzu a vyrovnání, jsme navrhli zrušení bodu 106 poslaneckého návrhu a právě v tomto bodu 106 byla veškerá ustanovení obsahující § 66 až 66 f), kde byla zaváděna nová procesní ustanovení, tzv. opatření. My jsme sice toto ustanovení zrušili, ale již jsme pozapomněli na to, že bychom měli znovu zavést uplatňování OSŘ. Uplatňování OSŘ lze samozřejmě dovodit z teorie. Je nesporné, že i kdyby toto ustanovení nebylo, tak se vztahuje na řízení o konkurzu právě OSŘ, ale my, a myslím, že nikdo z nás si to doslova nepřeje, neboť pokud by se používal OSŘ, nebylo by možné vydávat předběžné opatření bez návrhu, vždy by muselo být nařízeno jednání, proti jakémukoli usnesení by bylo odvolání. Jinými slovy, při důsledném uplatňování OSŘ by se velmi zformalizovaly a velmi zkomplikovaly ony, již beztak velmi komplikované procesy konkurzu a vyrovnání. Proto je nezbytné tuto normu přijmout.

Já bych chtěl jenom upozornit, že svého času i pan prezident váhal, zda neuplatní své veto. Nakonec ho neuplatnil jenom proto, že pan ministr Motejl jej poprosil dopisem, že bude tato novela uplatněna, tato je před námi. Vidíte také, že oba dva výbory, tj. Vbor hospodářský a Ústavně-právní, souhlasně doporučují jedno usnesení, tj. návrhem zákona se nezabývat. Myslím si, že málokterá norma je tak nezbytná, tak nutná, neboť nezapomínejme na to, že už od 1. května novela zákona o konkurzu platí, čili téměř bych řekl, soudy na to čekají a měli bychom se s tím vypořádat. Prosím o podporu tohoto návrhu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a sledoval rozpravu.

Vzhledem k tomu, že Ústavně-právní výbor i Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu navrhují, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, budeme o tomto návrhu hlasovat.

V sále je přítomno 59 senátorek, senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 30. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č. 28 z přítomných 60 senátorek, senátorů pro bylo 50, proti jeden. Tento návrh byl přijat.

Vítám nyní mezi námi pana předsedu Senátu Irské republiky, Jeho Excelenci Briana Mullooly, který je spolu s delegací v těchto dnech naším hostem při své oficiální návštěvě České republiky. (Senátoři povstávají a srdečným potleskem vítají irského hosta.) Děkuji vám.

V našem jednání budeme nyní pokračovat dalším bodem, kterým je:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, ve znění zákona č. 39/1995 Sb.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 266.Prosím ministra obrany, pana Vladimíra Vetchého, aby nás seznámil s návrhem zákona. Prosím, pane ministře.

Ministr vlády ČR Vladimír Vetchý:Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení senátoři. Z pověření vlády vám předkládám vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, ve znění zákona č. 39/1995 Sb., k projednání v Senátu Parlamentu ČR. Jedná se o senátní tisk č. 266.

Smyslem navrhované právní úpravy je jednak odstranit nedostatky, které vyplynuly z aplikace některých ustanovení vojenskými policisty v praxi, reagovat na právní úpravu nového branného zákonodárství a uvést některá ustanovení zákona do souladu s ostatními právními předpisy.

Předkládaný návrh novely zákona o Vojenské policii stanovuje rozsah její působnosti na ozbrojené síly ČR jako celek, nikoliv jen na Armádu ČR. Zahrnuje policejní ochranu veškerého vojenského materiálu, vojenských objektů a ostatního majetku státu, s nímž hospodaří Ministerstvo obrany. Rozšiřuje úkoly Vojenské policie o policejní ochranu vyčleněných vojenských dopravních letadel pro přepravu ústavních činitelů a vojenských objektů pro jejich odbavení. Stanovuje přímou podřízenost náčelníka Vojenské policie ministru obrany. Zpřesňuje a rozšiřuje některá oprávnění vojenských policistů z hlediska nově stanovených úkolů a upravuje některá ustanovení v návaznosti na pojmy používané v novém branném zákonodárství.

Vojenská policie je podle stávající právní úpravy službou armády plnící úkoly její policejní ochrany. Předložený návrh mění postavení a působnost Vojenské policie, která bude zahrnovat policejní ochranu všech složek ozbrojených sil ČR, vojenských objektů včetně objektů Ministerstva obrany, vojenského materiálu a ostatního majetku státu, s nímž hospodaří Ministerstvo obrany. Z hlediska mezinárodních závazků ČR bude Vojenská policie v případě potřeby zajišťovat i policejní ochranu materiálu a jednotek členských států NATO, pokud budou dočasně působit na našem území na základě mezinárodních smluv. Tím dojde k provázání navrhované právní úpravy s úpravou obsaženou v zákoně o ozbrojených silách ČR.

V návaznosti na změnu postavení, působnost a rozšíření úkolů Vojenské policie dochází k podřízení náčelníka Vojenské policie pod ministra obrany, který jej bude jmenovat a odvolávat po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech obrany. Rozšíření úkolů Vojenské policie se dotýká zejména oblasti dohledu nad bezpečností provozu vozidel ozbrojených sil, bezpečnosti provozu ostatních dopravních prostředků ve vojenských objektech a zajišťování ochrany vyčleněných vojenských dopravních letadel pro přepravu ústavních činitelů a ochranu vojenských objektů určených pro odbavování přepravovaných ústavních činitelů a určených osob. Povinnosti a oprávnění vojenského policisty se rozšiřují o oprávnění zastavit dopravní prostředek, u něhož má být provedena prohlídka podle stávajícího oprávnění ve smyslu § 17. Dále se upravují oprávnění vojenského policisty v souvislosti s řízením provozu vozidel ozbrojených sil.

V návaznosti na nově stanovený úkol, zajišťovat ochranu vyčleněných vojenských dopravních letadel pro přepravu ústavních činitelů a ochranu vojenských objektů určených pro odbavování přepravovaných ústavních činitelů a určených osob, se doplňují do zákona příslušná oprávnění vojenského policisty při jeho zajišťování. Se zřetelem k tomu, že tento úkol je zajišťován společně s příslušníky Policie ČR, jsou tato oprávnění převzata ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.

Dále se doplňuje oprávnění vojenského policisty při objasňování přestupků spáchaných vojáky o možnost vyžadovat orientační dechovou zkoušku, lékařské vyšetření včetně odběru krve a moči ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky a jiná odborná vyjádření. Tato oprávnění jsou nezbytná ke kvalifikovanému posouzení případného protiprávního jednání vojáků.

Předkládaný návrh dále upravuje některá ustanovení v návaznosti na pojmy používané v novém branném zákonodárství. Navržené úpravy mají za cíl zkvalitnit a zefektivnit činnost Vojenské policie a posílit důvěru vojáků a občanské veřejnosti k ní.

Vážené paní senátorky, páni senátoři, dovolte mi požádat vás o podporu předloženého vládního návrhu zákona. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane ministře, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 266/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor František Kroupa, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor František Kroupa: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se zabýval tiskem č. 266 dne 14. června t.r. Při projednání vzal na vědomí následující skutečnosti:

Návrh zákona předložila vláda bez projednání v Legislativní radě  Poslanecké sněmovně dne 21. prosince 1999. Poslancům byl rozeslán 27. prosince 1999 a Organizační výbor Sněmovny projednal tuto normu 6. ledna 2000.

Po prvním čtení, které proběhlo 24. února 2000, byl návrh přikázán Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který doporučil Poslanecké sněmovně 3. května 2000 schválit návrh zákona se třemi pozměňovacími návrhy, které se týkají § 3, 4 a 18.

Ve druhém čtení, které proběhlo 19. května 2000, byl pak podán i pozměňovací návrh z pléna.

Závěrečné třetí čtení proběhlo 25. května 2000, kdy byl návrh schválen, a to tak, že ze 172 přítomných poslankyň a poslanců se pro vyslovilo 158, proti nebyl nikdo.

Při kontrole textu vládního návrhu a tisku č. 266 bylo zjištěno, že všechny tři pozměňovací návrhy příslušného výboru Sněmovna schválila, nicméně v tisku je dále pozměněn, byť nepatrně, § 19a), který ve Sněmovně projednáván nebyl. Ve sněmovním tisku č. 469/2, což jsou pozměňovací návrhy k tomuto zákonu, nebyl nikde zmíněn pozměňovací návrh k § 19a). Při kontrole stenozáznamu z jednání všech tří čtení se nepodařilo nalézt, že by kdokoliv navrhl tuto změnu a že by o této změně bylo hlasováno. Nejde o změnu významnou, jde možná o změnu k lepšímu, nicméně domníváme se, že legislativní odbor žádné komory Parlamentu ČR nemá právo zasahovat, byť by to on sám považoval za technickou úpravu, do vládního tisku, pokud tento tisk nebyl v komoře, myslím v dané opravené části, projednáván. To zřejmě v pořádku není.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost proto vyslechl s uspokojením informaci ministra obrany pana Vetchého, že se proti takovému postupu ve Sněmovně ohradí.

S ohledem na tento fakt a s ohledem na fakt, že takto provedená legislativně- technická změna nezkresluje, ale upřesňuje znění zákona, doporučuje Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, pane senátore a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Ano, pane senátore. Hlásí se pan senátor Krámek. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jan Krámek: Ano, já si osvojuji tento návrh. Doporučuji návrhem se nezabývat.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám. Přistoupíme tedy k hlasování.

V sále je přítomno 59 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 30. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. (Námitky v sále, hlasování nebylo spuštěno.) Tedy znovu. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č. 29 z přítomných 60 senátorek a senátorů, pro bylo 38, proti jeden. Tento návrh byl přijat.Děkuji vám, pane ministře.

Následujícím bodem je:

Návrh zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 285.Prosím pana místopředsedu vlády, pana Rychetského, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Senátor Pavel Rychetský,místopředseda vlády ČR:Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Dovoluji si vyslovit názor, že Senát stojí před vpravdě historickým rozhodováním, historickým ve vztahu k paměti českého národa, ve vztahu k mravním, ale i právním dluhům, které naše země stále ještě má.

Když v prvních dnech prosince roku 1988 přijalo více než 60 vyspělých zemí světa na tzv. Washingtonské konferenci deklaraci, kterou vyzvaly všechny evropské země, na jejichž území probíhaly v průběhu 2. světové války hrůzy holocaustu k tomu, aby se s těmito hrůzami definitivně do konce tisíciletí vypořádaly, v té době již pracovala smíšená pracovní komise pro řešení některých důsledků holocaustu. Komise byla složena jednak ze zástupců vlády ČR, jednak ze zástupců Federace židovských obcí, Světové židovské restituční organizace a Amerického židovského kongresu.

Vláda ČR se totiž rozhodla, a to již ve svém programovém prohlášení, aby se ještě v tomto tisíciletí skutečně podařilo zmapovat všechny majetkové i jiné křivdy a hrůzy, které byly spojeny s holocaustem, s vyhlazováním našich spoluobčanů na rasovém principu, a aby tam, kde to právní řád bude umožňovat, tam, kde to bude umožňovat faktická situace, se dospělo k tomu, že dojde i k restitucím majetkového charakteru.

Česká republika a předtím Československo je zemí, která restituovala nejednou. Svým způsobem docházelo k restitucím po všech zásadních historických změnách počínaje bitvou na Bílé Hoře a konče 2. světovou válkou. Když v listopadu 1989 v této zemi byla obnovena cesta k demokracii, svobodě a skutečné nezávislosti, byla v průběhu prvních polistopadových let celá řada, celá série zákonů, které se snažily alespoň zmírnit, když již ne odčinit majetkové a jiné křivdy, které byly napáchány v období let 1948 -1990 totalitním režimem, který zde panoval v této době.

Tyto restituční zákony se tedy zabývaly pouze snahou o nápravu majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Jako jeden z jejich spoluautorů bych se chtěl přiznat, že nás tehdy ve snu nenapadlo, že je potřeba jít ještě daleko před tuto časovou hranici, že nebyly vypořádány a naplněny restituční dekrety prezidenta republiky Eduarda Beneše z roku 1945, že ještě celá řada majetkových křivd způsobených nacistickými okupačními orgány na našem území nebyla odčiněna. Tuto skutečnost jsme si uvědomili až když řada soudů začala vynášet výroky, ve kterých zamítala restituční nároky našich spoluobčanů, resp. jejich potomků na vrácení majetku zabaveného za 2. světové války z rasových důvodů, který byl konfiskován jako německý říšský majetek ve prospěch Československé republiky v květnu 1945 Dekrety ze 6. května 1945 a který se nestihl do 25. února 1948 vrátit.

Jménem vlády vám dnes předkládám návrh zákona, který se snaží v co nejširší možné míře řešit všechny tyto morální, a já jsem zdůraznil i legislativní, dluhy naší společnosti. Co je tedy obsahem tohoto zákona?

§ 1 se snaží řešit skutečnost, že před 2. světovou válkou a okupací Československa působilo na území ČR velké množství právnických osob, které byly založeny buďto židovskými náboženskými obcemi a nebo jinými židovskými společnostmi, šlo tedy o židovské náboženské obce, které vesměs spravovaly a vlastnily synagogy a židovské hřbitovy, ale šlo i o celou řadu nadací, spolků a jiných zařízení, které též vlastnily majetek. Tento veškerý majetek byl jako jeden z prvních majetků konfiskován okupačními orgány Třetí říše a není ho možné restituovat do rukou původních vlastníků, protože, jak dobře víte, z území jenom českých zemí - z bývalého Protektorátu Čechy a Morava - bylo transportováno do vyhlazovacích táborů celkem 78 tis. našich spoluobčanů, z nichž drtivá většina se nevrátila. Žádné židovské právnické osoby v té původní podobě, ve které ten majetek vlastnily, nebylo možno obnovit, jejich činnost nebylo možno znovu obnovit, protože by neměly žádné členy. V současné době funguje na území ČR pouze Federace židovských obcí, v několika městech židovské náboženské obce a jako právnická osoba sui generis Židovské muzeum.

§ 1 je nepochybným zákonným pokynem vládě, že je povinna veškerý nemovitý majetek, který patřil těmto židovským právnickým osobám a nebyl jim dosud vrácen, jim vrátit, přičemž výjimky z tohoto zákonného pokynu jsou naprosto výjimečné, můžete si to přečíst v písmenech a), b), c) a d) tohoto ustanovení. Jsou to případy, kdy by šlo buďto o části národního nebo přírodního parku, rezervace, kulturní památku nebo věc, kterou stát potřebuje k plnění svých úkolů a nelze za tímto účelem z obecných důvodů vůbec využít věc jinou. Nevrací se tedy, jak jsem řekl, většinou patrně nemovité majetky původním právnickým osobám, kde už není naděje na obnovení jejich činnosti. Tam, kde leží v katastru obce, kde působí židovská náboženská obec, budou se vracet této obci, tam, kde nepůsobí, budou se vracet Federaci židovských obcí ČR.

§ 2, resp. další část tohoto zákona, jde daleko nad rámec dosud schválených a platných restitučních principů obsažených v zákoně z roku 1991, protože považujeme za naprosto nezbytné učinit to, co jsme skutečně povinni. Smíšená vládní komise pro zkoumání majetkových důsledků a křivd holocaustu zjistila, že ve sbírkových fondech Národní galerie a ostatních státních zařízení se nachází celkem 2500 uměleckých předmětů, které prokazatelně patřily našim spoluobčanům, kteří byli z rasových důvodů transportováni do vyhlazovacích táborů a tento majetek jim byl konfiskován. Musím říci, že pokud jde o těchto 2500 uměleckých sbírkových předmětů, se zatím nalezla pouze jedna fyzická osoba žijící, potomek našich spoluobčanů, která žije ve Francii. Platná právní úprava neumožňuje jí tento předmět vydat. Rozhodnutí vlády je všech 2500 uměleckých předmětů publikovat na Internetu, bude-li to možné i s jejich vyobrazením, a podle tohoto návrhu zákona umožnit každému, kdo byl vlastníkem, manželem, manželkou nebo potomkem a žije ještě, o tento předmět požádat, aby mu byl vydán.

Specifikem předloženého návrhu zákona je příloha zákona, kterou se vrací celkem asi 63 uměleckých předmětů, vesměs obrazů, které prokazatelně byly v majetku Židovského muzea v Praze a po roce 1948 byly konfiskovány a převedeny do sbírkového fondu Národní galerie. Považujeme za naprosto nezbytné i tyto umělecké předměty vrátit tam, odkud byly zcizeny, přičemž předpokládáme, že zůstanou ve sbírkách Národní galerie, budou veřejnosti přístupné, ale budou ve vlastnictví Židovského muzea a budou označeny jako předměty zapůjčené Židovským muzeem Národní galerii ČR. Tím se zdá, že bychom byli schopni se vypořádat se všemi majetkovými důsledky vůči osobám právnickým i fyzickým spáchanými z rasových pohnutek, zřejmě nejhoršími zločiny, ke kterým v tomto století, na jehož sklonku stojíme, došlo.

Jistě jste si všimli, že povinnost vydat tyto věci podle zákona je uložena pouze státu. Pokud ty věci vlastní jiný subjekt, ať už jsou to obce nebo osoby právnické či fyzické v rámci privatizace nebo jiných skutečností, nepředkládáme návrh zákona, kterým bychom uložili nové vyvlastnění a zabavení tohoto majetku. Počítáme s tím, jakmile bude tento zákon přijat, obrátím se na všechny dotčené současné vlastníky osobním dopisem jménem vlády ČR se žádostí, aby ho dobrovolně vydali příslušné židovské náboženské obci. Pokud se tak nestane, vláda i PS již schválily, že se vytváří nadační fond ve výši 300 miliónů korun, do kterého tuto částku vkládá stát. Nadační fond zřizuje Federace židovských obcí. Z tohoto fondu budou kompenzovány ty nemovitosti, které buďto nelze vydat, protože už třeba neexistují, nebo je nelze vydat proto, že je stát v současné době nedrží.

Druhá část zákona se týká restitucí osob fyzických. Jak dobře víte, již v roce 1994 byla přijata novela zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích tak, aby na těchto mimosoudních rehabilitacích mohly být účastny všechny osoby, které byly o svůj majetek připraveny z důvodů rasové persekuce v období druhé světové války, a byly obnoveny nebo založeny nové lhůty.

Parlament ČR, resp. tehdy ještě pouze PS, neudělala druhý analogický krok v zákoně o půdě. Chtěl bych říci, že to lze těžko vyčítat PS. My ho činíme proto, že považujeme za povinnost uvést do souladu právní řád a umožnit i restituce v oblasti zemědělského majetku osobám, které byly z rasových důvodů o něj připraveny za okupace Československa. Na druhé straně víme a tušíme, že tato novela zákona o půdě a navazujících zákonů patrně nebude mít příliš mnoho oprávněných osob, protože se zde kumuluje příliš mnoho pravděpodobností, že buďto nepřežily nebo vůbec nikdy takovýto majetek nevlastnily. Dobře víte, že téměř do poloviny minulého století na území většiny evropských zemí Židé neměli právo vlastnit zemědělskou půdu a podnikat v zemědělství. Nebude to tedy častý případ.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, chtěl bych zdůraznit, že pokud dnes přijmete tento zákon, budeme první evropskou zemí, která touto komplexní formou reagovala na Washingtonskou deklaraci a projevila vůli se skutečně důstojně a spravedlivě vypořádat s neblahým dědictvím rasových hrůz, které probíhaly během druhé světové války. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane navrhovateli, pane místopředsedo vlády. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona projednal Ústavně-právní výbor. Výbor určil jako svého zpravodaje pana senátora Jiřího Pavlova a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 285/2.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona Výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 285/1. Zpravodajkou výborů byla určena paní senátorka Irena Ondrová, kterou nyní žádám, aby nás seznámila se společnou zpravodajskou zprávou. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Irena Ondrová: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, nebudu komentovat slova pana místopředsedy vlády dr. Rychetského, neboť jeho zpráva a jeho úvodní slovo bylo zcela vyčerpávající. Dovolte mi, abych vás tedy seznámila s usnesením obou výborů - jak Ústavně-právního, tak Výboru petičního, pro lidská práva, vědu a vzdělávání, která jsou naprosto shodná.

Oba výbory návrh zákona řádně projednaly a přijaly usnesení, které doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném nám Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. V dalším určuje předsedkyni výboru, mě - senátorku Irenu Ondrovou, aby předložila toto usnesení předsedkyni Senátu Parlamentu ČR. To je k této normě zatím vše. Vystoupím s dalším v obecné rozpravě. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, paní senátorko, a prosím, abyste se posadila ke stolku zpravodajů. Nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát projevil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho nevidím, na displeji rovněž ne. Senát nevyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Budeme tedy pokračovat v jednání o tomto návrhu zákona.

Otevírám obecnou rozpravu. Písemně nemám přihlášku žádnou. Hlásí se pan senátor Daniel Kroupa. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Daniel Kroupa: Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, chtěl bych připomenout, že otázka restitucí židovského majetku se vynořila již v prvním období polistopadové demokracie v roce 1992.

Zákon o mimosoudních rehabilitacích, který vláda v roce 1991 předložila tehdejšímu Federálnímu shromáždění, tuto otázku neřešil. Dovolím si připomenout, že ten původní vládní návrh obsahoval téměř nulovou množinu restituentů a že to byla iniciativní skupina poslanců, která vypracovala návrh alternativní, který jako pozměňovací návrh poslaneckou iniciativou prosadila.

V tomto návrhu po jednáních byly vypuštěny právnické osoby. V tomto návrhu byly na doporučení tehdejšího místopředsedy federální vlády Pavla Rychetského zařazeny požadavky na prokazování tísně při darování majetku státu. A tento zákon byl skutečně výsledkem parlamentního kompromisu a stavěl často nedomyšlené bariéry pro vracení ukradeného majetku. Chyba, která se týkala židovského majetku se ukázala velmi záhy. Proto v roce 1992 iniciativní skupina poslanců připravila návrh zákona, který tuto otázku řešil. Mrzí mě, že pan místopředseda Rychetský zapomněl, že na jeho doporučení poslanci, kteří nebyli nakloněni restitucím, pro tento zákon nehlasovali.

Židovský majetek byl evergreenem koaličních vlád, zejména v období let 1992 až 1996. Jsem rád, že po více jak deseti letech se opět na politickou scénu toto téma vrátilo a že máme příležitost křivdy, jichž se totalitní režimy v minulosti dopustily, odčinit. V tom roce 1992 jsem nazval akt, kterým Parlament neschválil vydání židovského majetku, třetí arizací. K té první došlo za války a dopustili se jí nacisté. K té druhé došlo v roce 1948, kdy procedura vracení arizovaného majetku byla v důsledku známých událostí přerušena. K té třetí došlo právě v roce 1992.

Velmi mě mrzí, že od té doby mnozí lidé čekali, a nedočkali se, protože smrt je dostihla dříve. Chci vás proto poprosit, paní kolegyně a páni kolegové, abyste pro tento návrh zákona hlasovali. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy přihlásila paní senátorka Irena Ondrová. Paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Irena Ondrová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Snad jenom pár slov k materiálu, který projednáváme. Možná se vám budou tato slova zdát příliš citová, emotivní, ale já si myslím, že k tak závažnému tématu patří.

Je dlužno říct, že tento zákon patří do kategorie zákonů, které se váží k historickému vědomí a svědomí nejenom našeho národa, ale ke svědomí celého světa. Je jasné, že veškeré pokusy napravit alespoň částečně; v tomto případě např. majetkové křivdy, jsou pokusy dobrými. Věřím tomu, že i ledacos napraví. Ale to, co se stalo v tomto moderním 20. století, tu hroznou věc, kterou nazýváme holocaustem, to nenapraví samozřejmě nikdy.

Snad stojí za to zastavit se u slova "holocaust", které je v názvu normy, kterou máte před sebou. Co toto slovo znamená? Znamená doslova zápalnou oběť. Zápalnou oběť, a týká se jen a pouze jednoho národa. Je uplatňováno vždy ve spojení s židovským národem. S národem, který byl vystaven pronásledování a utrpení po celá staletí. Holocaust v moderním a pragmatickém pojetí 20. století, a zvláště potom v pojetí fašistickém, znamená pokus o totální zničení a promyšlené vymýcení formou genocidy - zničení jednoho národa, a to všemi možnými i nemožnými prostředky. Tento vědecky přesný pokus o totální zničení jednoho národa trval od roku 1939 do roku 1945 a pak ještě poněkud mírnějšími, ale přesto jistými prostředky i po roce 1948.

Snad je dobré říct několik čísel. Před rokem 1938 žilo v Čechách a na Moravě 120 tisíc Židů, z toho 26 tisíc stihlo utéct ještě po Mnichovské dohodě. Pokus o vymýcení z lidského společenství nepřežilo 80 tisíc našich bývalých spoluobčanů. Ti, co po válce zbyli, zůstali osamocení, vykořenění ze svého rodinného prostředí bez domova a bez majetku. Po roce 1948 došlo k první vlně odchodů, především do Spojených států i jinam, a po roce 1968 v další vlně odešlo především do Izraele kolem 6 tisíc lidí. Židovská komunita, a to už tu bylo řečeno, byla postihována v několika vlnách. Nejdříve tedy za nacismu, jehož cílem bylo tzv. území bez Židů, a poté za komunismu skrytě, avšak pod rouškou antisionismu, ideologií vymyšlenou sovětskými poradci.

O lidských obětech je známo poměrně dost. O majetku židovských obyvatel toho příliš známo není, a především o tom, jak se s tímto majetkem nakládalo. Tak tedy tento majetek byl nuceně konfiskován a soustředěn do některých vybraných bankovních domů, nejenom na území Československa, Německa, ale např. i ve Švýcarsku, Portugalsku atd. A velmi zvláštní speciální firmou byl např. tzv. Vystěhovalecký úřad pro Čechy a Moravu. Právě do tohoto úřadu proudily židovské peníze i jiný majetek, a ten sloužil, což je velmi paradoxní, na přepravu jejich bývalých majitelů do koncentračních táborů či na provoz tábora Terezín. Tomuto nucenému obchodu byl podroben každý z Židů. Židé si tedy sami svým majetkem platili své zničení. Jakým paradoxem se v tomto kontextu zdá přesné, s německou důkladností vedené účetnictví, které, bohužel nebo bohudík, existuje a o které se můžeme opírat dnes, když se dohledávají některá fakta.

Dostal se mi do rukou materiál, který mám tady u sebe, expertního týmu, zřízeného vládou ČR, v roce 1998. Tento materiál nese název Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v Českých zemích v letech 1939 - 1945 a nese podtitul Protiprávní zásahy do majetkových práv, jejich rozsah a následné osudy tohoto majetku. Doporučuji všem k přečtení. Zajímavé údaje, které se v tomto materiálu lze dočíst, jsou asi takové: Můžeme se dočíst, že po roce 1945 např. při sumarizaci tzv. "pohledávkového zlata" činila jeho hmotnost asi 414 kg., a toto množství bylo zabaveno Sovětským svazem a odvezeno do Moskvy, kde dlí dosud jako tzv. trofejní kořist. Zůstatková hodnota stříbra byla vyčíslena na 16,7 tun, ano, takřka 17 tun, a v roce 1942, jenom pro dokreslení další údaj, bylo říšskou institucí k tomu zřízenou, která nesla Hadega, rozprodáno jenom za 1 rok 6,5 tisíce briliantů atd., atd., atd.

Jak jsme na tom dnes? V České republice existuje deset židovských obcí o počtu pouhých tří tisíc členů a jenom velmi těžce dostávají zpět to, co jim nebo příslušníkům jejich rodin v minulosti patřilo. Je velmi varující, že v dnešní době se lze dočíst např. v Lidových novinách z tohoto měsíce z 10. 6. od soudce Ústavního soudu, pana soudce Antonína Procházky, tato slova: „Tito lidé“, myslí se tím Židé, „majetek ztratili za nacistů, po válce kvůli Benešovým dekretům a pak i kvůli komunistickému zestátňování“. Jak vyplývá z ústavních nálezů, ani dnešní justice není k našim bývalým spoluobčanům příliš vlídná. Obecné soudy jsou příliš formalistické a chybí jim odvaha rozhodnutí i mimo striktní literu zákona.

Snad právě proto má zákon, který dnes leží před vámi, tak velikou váhu, snad po jeho přijetí nebude potřeba tak často obracet se k Ústavnímu soudu. Doufám, že alespoň některé argumenty, které jsem si vám dovolila přednést, vás přesvědčí o tom, že je potřeba hlasovat pro schválení tohoto zákona. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám, paní senátorko, za vaše vystoupení, děkuji vám za slova, která zvlášť oceňujeme my, příslušníci Českého svazu bojovníků za svobodu, i Konfederace politických vězňů K231. Je tady dále přihlášen pan senátor Jiří Pavlov. Pane senátore, máte slovo, prosím.

Senátor Jiří Pavlov:Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády, milé kolegyně, vážení kolegové, já nejsem tak detailní pamětník jako vážený pan kolega senátor Daniel Kroupa, nechci jeho slova zpochybňovat, nicméně cítím jakousi potřebu říci, že ani proběhlé události v tomto smyslu nechci a neumím hodnotit, nicméně zcela jistě vím, že chci osobně, a udělal to i Ústavně-právní výbor, ocenit úsilí i výsledek této současné vlády, protože ta se odhodlala k tomuto velkorysému a komplexnímu řešení této problematiky a já myslím, že není nadnesené to, když se tady konstatovalo, že jsme první zemí, která skutečně naplňuje úmysl Washingtonské deklarace z roku 1998. Já to velmi oceňuji a samozřejmě, asi jako naprostá většina členů českého Parlamentu tento návrh podpořím.

Nicméně chci také říci, že v Ústavně-právním výboru jsme diskutovali ještě dva problémy, které v každém případě přece jenom s touto problematikou souvisí, a to je problematika církevního majetku, a to je problematika majetku našich spoluobčanů, kteří vlastně do minulého roku nemohli získat zpět české občanství, protože zákon to prostě neumožňoval. A já jsem na Ústavně-právním výboru osobně vyzval k tomu, a já věřím, že vláda ČR, třeba tato, ale také možná budoucí vlády, budou právě tyto dvě oblasti řešit stejně tak velkorysým a možná i komplexním způsobem. On ten proces nápravy křivd v tomto smyslu v žádném případě nekončí. Je to možná jeden z těch případů, které ukazují to, že takové ty diskuse a hranice 25. února roku 1948 mohou za jistých okolností být měněny, samozřejmě za širokého souhlasu nejen veřejnosti, ale také především zákonodárců. Chtěl jsem na to upozornit, protože tím ta etapa odstraňování křivd nekončí. Věřím, že v tomto smyslu končí a bude končit naším souhlasem jenom jedna část, podle mého soudu velmi významná, a významná nejen z hlediska naší vnitřní situace v zemi, ale je to i určitě signál pro mezinárodní společenství, aby postupovalo řekněme stejně velkorysým a noblesním způsobem.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane senátore. Přihlásila se paní senátorka Jaroslava Moserová, připraví se pan senátor Jan Krámek. Paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Jaroslava Moserová:Vážený pane předsedající, pane místopředsedo, vážení kolegové a kolegyně, já jsem ráda, že máme možnost hlasovat o tomto návrhu zákona. Věřím tomu, že asi všichni budete hlasovat s uspokojením a s dobrým pocitem. Jenom jsem chtěla doplnit výklad holocaustu, činím tak vždy, že při holocaustu nešlo jenom o vyhlazování etnika našich židovských občanů, ale také o vyhlazování romského etnika. Jinak chci vyslovit uspokojení nad tím, že budeme hlasovat o tomto návrhu zákona, zejména proto, že to je v době, kdy se nalézají různě v zahraničí osoby, které o holocaustu pochybují. Mají krátkou paměť, proto jsem ráda, že máme dneska možnosti učinit tuto věc, kterou nejen napravíme, byť jenom zlomek, nepatrný zlomek křivd, ale bude to také gesto.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkujeme, paní senátorko, prosím pana senátora Jana Krámka. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jan Krámek:Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády, kolegyně, kolegové, já chápu, proč tady zaznívají slova víceméně spokojenosti. Já bych chtěl říci jinou věc. Pro mě tento návrh zákona je něčím, co mělo být dávno, a proto spíše s velkou pokorou a úctou k našim spoluobčanům, kteří ještě žijí, a není jich mnoho, a zejména s obrovskou úctou a studem za ty, kteří nepřežili, a to nejen holocaust, ale i působení některých složek a hlavně lidí, spoluobčanů, po válce na tomto území. Jsou věci, které se nikdy nedají získat za jakoukoli cenu. Nedají se vyjádřit penězi. To je o holocaustu. Na druhé straně zde byla obrovská provázanost a zejména na území ČR, Moravě, obohacení celé společnosti. Senát je v Praze a kousek od sídla, od Valdštejnského náměstí přes řeku je Židovský hřbitov, Židovské muzeum, a myslím si, že čas od času stojí za to jen tiše si projít tato místa a zamyslet se i sami nad sebou.

Tento zákon pro mě je kapkou z moře, které je ještě před námi a samozřejmě není to jenom o židovském náboženství, o Židech jako takových, je to přece o nás, je to o našem svědomí a o našem vědomí.

I když uplynula od roku 1989 dlouhá doba, relativně dlouhá doba deseti let, myslím si, že bude ještě hodně dlouho trvat, než se naučíme používat paměť, nezapomínat na věci, které se prostě v lidstvu staly. Já si neumím představit, že by někdo hlasoval proti návrhu tohoto zákona.

Myslím si, že řada věcí, které zde nezaznějí, jsou v hlavách a srdcích mnohých z nás. Já si dovolím říci jenom poslední krátkou větu. Baru Hašem, což je chvála Bohu, že tento zákon spatřil světlo světa. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji vám za vaše slova, pane senátore. Ptám se, kdo se ještě hlásí do rozpravy. Nikoho nevidím. Nikdo se nehlásí. Rozpravu končím. Táži se pana místopředsedy vlády, pana senátora Pavla Rychetského, chce-li se vyjádřit k obecné rozpravě. Ne. Děkuji. Paní zpravodajko garančního výboru, chcete se vyjádřit? Ne. Děkuji. Takže zde byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS. Přistoupíme k hlasování. V sále je přítomno v této chvíli 68 senátorek, senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 35. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č. 30, přítomných 70 senátorek, senátorů se pro vyslovilo 67, nikdo nebyl proti. Tento návrh byl přijat. Děkuji panu místopředsedovi vlády, děkuji vám za vystoupení.

Dalším bodem je návrh zákona o probační a mediační službě a o změně zákona č. 2. (Protesty senátorů v sále. Přihlásil se senátor Topolánek.)Prosím, pane senátore.

Senátor Mirek Topolánek: Já bych, pane předsedající, za prvé upozornil, že bod, který jste navrhoval projednávat, jsme přeložili. Vzhledem k tomu, že dnes je celá řada pracovních jednání kolem oběda a že potřebujeme ještě jako klub zasedat, žádám nyní o přestávku na jednání klubu a doporučuji, abychom to spojili s obědem, protože celá řada z nás bude na předem plánovaných akcích. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Děkuji, pane senátore. Máte právo. Přerušujeme toto zasedání do 12.30 hod. (Přihlásila se senátorka Seitlová.)

Senátorka Jitka Seitlová:Dámy a pánové, protože dnešního dne probíhá řada dalších přijetí a ta přijetí následují právě od 13.00 a od 13.30, tak navrhujeme přerušení našeho jednání, a teď kolega na mě také signalizuje, myslím, že je shoda, do 15.00 hod.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial:Paní senátorko, vyhovuji vaši žádosti. Sejdeme se v 15.00 hod.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení hosté, zahajuji v této chvíli odpolední jednání 20. schůze Senátu.

V závěru středečního jednání jsme přerušili původní bod č. 45, kterým je návrh podrobnějších pravidel jednání Senátu ve věci volby osob navrhovaných Senátem ke jmenování do funkcí předsedy a inspektorů Úřadu pro ochranu osobních údajů. (Hluk v sále.) Nezlobte se, byl bych docela rád, chcete-li pokračovat ve svých diskusích, abyste opustili Jednací sál. Myslím si, že kolegové, kteří chtějí dále jednat, by měli mít pro toto jednání klid.

Dnešní ranní změnou programu jsme si odsouhlasili, že v této chvíli budeme projednávat zákon o Probační a mediační službě, který byl zařazen na 19. místo pořadu, tj. před novelou volebního zákona. Prosím vás, je to ze stenozáznamu a je to z dnešního našeho ranního hlasování, které bylo výraznou většinou schváleno.

Prosím, pan kolega František Kroupa má technickou připomínku.

Senátor František Kroupa: Pane předsedající, nemohu si pomoci, ale materiál, který mám k dispozici, schválený pořad schůze Senátu říká, že bod č. 18 je zákon o volbách do Parlamentu ČR. Jestliže jsme zákon, o kterém hovoříte dali na 19. místo, tak nyní je na řadě volební zákon.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane kolego, ale my jsme přeskupili program tím, že jsme přečíslovali a předřadili bod, který byl původně na č. 45, a nový program bohužel nebyl rozdán, takže v této chvíli je potřeba si uvědomit, o čem dnes ráno bylo hlasováno. A bylo hlasováno o tom, že budeme nyní projednávat další bod.

Hlásí se pan kolega Jiří Stodůlka, prosím. Ale nebyla otevřena rozprava, prosím vás.

Senátor Jiří Stodůlka: Pane místopředsedo, dnes ráno jsme byli uvedeni v omyl. V materiálu, který máme před sebou, je skutečně bod č. 18, zákon o volbách do Parlamentu ČR. Vím, jak k tomu došlo, že se nerozdával nový upravený seznam projednávaných bodů, ale přesto jsme se domnívali, alespoň v mém okolí, že zařazujeme tento bod až za volební zákon. Prosil bych buďto revokovat naše dnešní ranní usnesení, anebo začít projednávat volební zákon.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane kolego, v tom případě dáváte návrh, abychom revokovali naše dnešní ranní hlasování. Čili váš návrh je změnit program tak, jak jsme ho ráno odsouhlasili. A v této chvíli vás žádám o upřesnění, jakou máte představu. Je potřeba, abychom všichni věděli tak, jako všichni ráno věděli při hlasování také věděli, přesto hlasovali, a pokračujeme dalším bodem.

Prosím, máte-li procedurální návrh na změnu programu, máte na to samozřejmě plné právo.

Senátor Jiří Stodůlka: Bod označený č. 43, tj. návrh zákona o Probační a mediační službě, tisk č. 269, projednávat až za bodem č. 18, tj. návrh zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR.

Pokud jde o návrh pořadu 20. schůze Senátu, kterým většinou všichni operujeme, se jedná o přesunutí bodu č. 43 za bod č. 18.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Váš návrh tedy zní, abychom v této chvíli hlasovali o změně programu tak, jako byl dnes ráno schválen.

Hlásí se pan kolega Zdeněk Vojíř, jako předseda klubu má samozřejmě právo se vyjádřit.

Senátor Zdeněk Vojíř:Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jak vyplývá z úsměvu některých z vás, očekáváte, že požádám o přestávku. Já o ni skutečně žádám, protože si myslím, že tato situace vyžaduje dohodu, ujasnění mezi jednotlivými kluby. Žádám o pětiminutovou přestávku.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:V této chvíli vyhlašuji pětiminutovou přestávku. V jednání budeme pokračovat v 15.10 hodin.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Dámy a pánové. Prosím o klid v jednací síni. Prosím, abyste zklidnili své hlasy a pokud chcete pokračovat v diskusi, tak máte buď k danému tématu, které budeme projednávat, nebo můžete mimo tuto zasedací místnost.

V této chvíli mám milou povinnost, abych přivítal předsedu horní komory Parlamentu Egyptské arabské republiky, jeho Excelenci profesora doktora Mostafa Kamal Helmy, který je spolu s delegací v těchto dnech našim hostem při naší oficiální návštěvě ČR. (Všichni povstali a tleskají.)

V této chvíli nebudeme si dále vysvětlovat, jak to bylo s programem. Zazněl procedurální návrh od kolegy Stodůlky, který znamená, že proti původnímu programu, který jsme si ráno odsouhlasili, bude změna, která znamená, že v této chvíli nebudeme projednávat tak, jak jsme měli ráno odsouhlaseno - zákon o Probační a mediační službě - ale budeme projednávat návrh změny zákonů o volbách do Parlamentu ČR. Já v této chvíli znělkou svolám zbylé členy našeho Senátu. V této chvíli budeme hlasovat o navržené změně programu.Zahajuji hlasování. Kdo je pro tuto změnu tak, jak ji navrhl kolega Stodůlka, zmáčkne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, zmáčkne tlačítko NE a rovněž zvedne ruku. Hlasování č. 31 je ukončeno. Registrováno 72, kvorum bylo 37, pro 45, proti 7. Procedurální návrh o změně programu byl schválena budeme nyní diskutovat o:

Návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 243/1999 Sb., zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR ve znění pozdějších předpisů.

Tento návrh jsme obdrželi jako senátní tisk č. 268. Nyní bych poprosil pana ministra vnitra Stanislava Grosse, aby nás seznámil s návrhem zákona. Samozřejmě dostane malý prostor na odložení tašek a na přípravu, a děkuji mu, že je zde a vítám ho.

Ministr vlády ČR Stanislav Gross: Vážené paní senátorky, vážená paní předsedkyně, pane místopředsedo, páni senátoři, dámy a pánové. Já mám tu čest předložit Senátu návrh zákona o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů.

V úvodu bych chtěl říci, že budu hovořit k takovým dvěma tématickým blokům. Jedna, která bude poměrně stručnější, a to je ta, která bude nepochybně diskutována v rozpravě, to znamená, řekněme, ty politické aspekty této novely zákona o volbách do parlamentu, druhá, které se příliš ty veřejné diskuse nevěnují, bude ta oblast, které se budu já trošku více věnovat ve svém úvodním slově, to se týká řekněme jistých technických aspektů tohoto zákona, protože vedle té politické roviny má tento zákon i řadu technických aspektů, které mě trochu mrzí, že v té velké rozpravě o politických aspektech zapadají.

První, co bych chtěl říci je to, že Poslanecká sněmovna přijala svým usnesením č. 1046 26. května tohoto roku tento návrh s tím, že jej předložila Senátu Parlamentu ČR. V průběhu jednání v Poslanecké sněmovně ten vládní návrh doznal určitých změn, nicméně ty změny nejsou tak zásadního charakteru, abych tady teď o nich nějak specificky hovořil, týkaly se buďto některých konkrétních volebních obvodů a nebo, a to byla asi ta nejzávažnější, ta se týkala voleb našich krajanů v zahraničí do Senátu Parlamentu ČR, resp. umožnění těchto voleb - konání v zahraničí, protože vládní návrh počítal s tím, že se toto umožní již pro volby, které se uskuteční na podzim tohoto roku. V Poslanecké sněmovně došlo k zásadnímu posunu, že k této možnosti u voleb do Senátu nedojde.

Takže tolik k tomu průběhu v Poslanecké sněmovně. Ten účel zákona tak, jak byl předložený, kromě toho politického, o kterém budu za chvíli hovořit, se týkal i některých technických aspektů. Znamená určité zpřesnění úpravy volebního procesu tak, aby byly eliminovány ty problémy, které musela při volbách v roce 1996 i při volbách v roce 1998 řešit svými stanovisky Ústřední volební komise nebo posléze Nejvyšší, či dokonce Ústavní soud. Tento postup byl důvodem nespokojenosti a řady stížností, jak ze strany kandidujících subjektů, ať již šlo o politické strany nebo politická hnutí či nezávislé kandidáty, ale zaznamenávali jsme stížnosti i od konkrétních samotných voličů.

Důležité je zároveň to, aby došlo ke sjednocení úpravy voleb do zákonodárných sborů a orgánů územní samosprávy alespoň v těch částech, kde jsou instituty pro všechny volby společné při zachovávání jednotlivých specifik volebních systémů. Já bych v této souvislosti upozornil na to, že volební zákon do krajů i volební zákon do obcí tak, jak jsme jej přijali, počítá s některými změnami, které jsou obsaženy i v tomto zákoně, o kterých budu za krátkou chvíli hovořit. Ale v každém případě, kdyby došlo k tomu, že na podzim tohoto roku budou volby do krajů podle jednoho systému, resp. jednoho administrativního zabezpečení a ty volby do třetiny, ve třetině senátorských obvodů podle starého administrativního nebo technického zabezpečení, tak to vyvolá poměrně značné problémy, které samozřejmě bude muset státní administrativa zvládnout a zvládne je, ale je asi mojí povinností, abych i na toto upozornil na pozadí těch poměrně vášnivých politických diskusí. A týká se to i takové záležitosti, jako je doba trvání voleb, protože nebude-li tato úprava schválena, tak by to znamenalo, že jedny volby se budou konat pouze v jeden den, druhé volby se budou konat ve dvou dnech a bude to znamenat poměrně velké množství komplikací. Nicméně já jsem pouze povinen na to upozornit. Samozřejmě je suverénním rozhodnutím zákonodárného sboru, zda tyto argumenty zvrátí jeho názor nebo nezvrátí.

Při zpracovávání návrhu zákona se vycházelo především z poznatků volebních orgánů obcí, okresních úřadů, ale i z poznatků vlastních, které se týkaly aplikace zákona, které vyplývaly z působnosti Ministerstva vnitra. Organizačně-technického zabezpečení voleb se týkají některé změny, kde se navrhuje novelizace, v podstatě ve stejném rozsahu jako v přípravě novely zákona do zastupitelstev obcí, kterou v současné době projednává Poslanecká sněmovna a tak, jak jsem již hovořil, změny buď jsou toho rázu, které jsou obsaženy v již schváleném zákoně o volbách do krajských zastupitelstev.

V technických věcech se zejména upravují následující záležitosti. Nový systém spočívá v zachování pouze okrskových volebních komisí, tedy těch, které jsou složené ze zástupců jednotlivých kandidujících subjektů, zajišťují a dohlížejí na průběh hlasování a zjišťují výsledky hlasování, které jsou pak následně zpracovávány pomocí výpočetní techniky, která je v gesci ČSÚ.

Zajištění organizace voleb bude nově výkonem státní správy a bude zajištěno pomocí aparátu státní správy, který k tomu bude odborně proškolen. Proškolení je v tuto chvíli již připraveno, rozbíhá se a bude realizováno již v průběhu letních měsíců.

Zavedení mechanismů pro kandidující subjekty, kterými by měly možnost vstupovat do technického počítačového zpracování, je další novinkou, která pro volby do Parlamentu bude nově uspořádána tak, aby na základě vstupních dat měly kandidující subjekty kontrolu v kterékoliv fázi, na kterémkoliv stupni zpracování, aby do toho mohly vstoupit a mít poměrně přesnou kontrolu, zda zpracovávání dat probíhá v pořádku. Myslím, že technicky je tato věc zvládnuta velice dobře a umožní každé politické straně, každému kandidujícímu subjektu, aby si sám mohl vypočítávat v průběhu voleb a těsně po volbách volební výsledky a ty pak bude mít možnost konfrontovat s oficiálními závěry.

Další technickou změnou, která má i výrazný politický charakter, je, že podle stávající právní úpravy nebylo možné, aby volby do Poslanecké sněmovny byly vykonávány našimi občany v zahraničí. To se nově v tomto zákoně, tak jak opustil Poslaneckou sněmovnu, navrhuje. Znovu zdůrazňuji, týká se to pouze voleb do Poslanecké sněmovny. Tolik k technickým záležitostem.

Co se týče politických, o tom se diskutuje dost značně. Řekl bych k tomu jen několik věcí. Je samozřejmostí, že jsme povinni konstatovat, že tento zákon není v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Jsem přesvědčen, že při diskusi, která může být dosti konfrontační, to naše konstatování, že není v rozporu s ústavním pořádkem ČR, je správné a že ho budeme schopni obhájit. Navrhuje se zvýšení počtu volebních obvodů z 8 na 35, navrhuje se rozdělení mandátů v rámci jednoho skrutinia za využití modifikovaného D´ Hondtova volebního dělitele.

Cíl těchto změn, které jsou politického charakteru, spočívá v tom, že se předkladatelé snaží zvýšit pravděpodobnost vytvoření stabilní většinové vlády při současném respektování Ústavy ČR, tj. při respektování potřeby zachovat systém poměrného zastoupení.

Ten cíl druhý, ten cíl politický, je zde dobré otevřeně říci, je takovýto a záleží na Senátu Parlamentu ČR jak rozhodne o tomto předloženém zákonu.

Já samozřejmě doporučuji Senátu Parlamentu ČR, aby tento návrh zákona schválil. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji vám, pane ministře. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona projednal Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor určuje jako svého zpravodaje pana senátora Michaela Žantovského a přijal usnesení, které máme jako tisk č. 268/3.

Návrh zákona byl přikázán Výboru petičnímu pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu, který má svým zpravodajem pana senátora Martina Dvořáka a své usnesení, které máme jako tisk č. 268/2.

Garančním výborem byl Organizačním výborem určen Ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které máme jako tisk č. 268/1. Zpravodajem byl určen pan senátor Jiří Vyvadil, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Vyvadil: Vážená paní předsedkyně Senátu, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, nevím, zda jsem byl vyzván k podání společné zpravodajské zprávy nebo jenom zpravodajské zprávy. V každém případě kolega Dvořák mě požádal, abych tlumočil i stanovisko za jeho výbor.

Rámec mého vystoupení je jasný a je dán textem usnesení. V této situaci, kdybych se nad rámec usnesení, která jsou zřetelná, pouštěl do rozpravy např. nad článkem č. 18 Ústavy stanovující zásady poměrného zastoupení, nebo nad článkem č. 22 Listiny základních práv a svobod stanovující co je, co není, nebo co by mělo být, týkající se volné soutěže politických sil, asi bych se dostal do rozporu s tím, jaký je můj soukromý názor a tím názorem, který zjevně v těchto výborech byl zastáván.

Ve vlastním Ústavně-právním výboru jsme byli k sobě šetrní, takže obecná rozprava byla velice krátká, kolegové Pavlov, Stodůlka, Falbr, Zeman jasně deklarovali, že cítí vnitřní potřebu, zejména zde na schůzi, pronést své myšlenky.

Musím poctivě říci, a snad mi kolegové dají za pravdu, že jsme neprováděli hlubokou analýzu, zda tento zákon je nebo není nebo má ústavní problémy. To vše bylo ponecháno na zdejší schůzi. Byl jsem tomu částečně i rád, bylo to korektní. Bylo jasné stanovisko 7 lidí a zároveň bylo jasné i stanovisko oněch dvou. V tomto ohledu jsem rád, že ta atmosféra byla racionální, protože racionalita je dobrá.

Nemá asi smysl, a bylo by to trochu kontraproduktivní a možná částečně výsměšné, kdybych nyní definoval pozitivní stránky tohoto zákona a v závěru bych konstatoval, že tři výbory doporučují schůzi Senátu, aby návrh volebního zákona zamítla. Nechtěl bych porušit rámec daní mně, jako zpravodaji garančního výboru a nebylo by korektní, abych tento rámec opustil. Možná bude chtít vystoupit pan kolega Žantovský, protože jsme se nedomluvili, cit mi však říká, že určitě bude chtít vystupovat.

Za Ústavně-právní výbor a za Výbor petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu konstatuji, že tyto dva výbory doporučují schůzi Senátu návrh tohoto zákona zamítnout. Přeji vám všem pevné nervy.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji, pane kolego. Posaďte se ke stolku zpravodajů. Všechny tři výbory, které měly tento návrh zákona k projednávání, měly shodné stanovisko.

Podle § 105 jednacího řádu v tom případě zpravodaj garančního výboru mluví za všechny výbory. Takže v této chvíli budeme pokračovat. Kolega Žantovský má procedurální anebo skutečný návrh?

Senátor Michael Žantovský:Já mám v této chvíli jenom procedurální poznámku, pane předsedající. Myslím si, že v této Sněmovně je již zvykem a nepsaným pravidlem, že zpravodaj přednáší společnou zprávu výborů pouze pokud se na tom dohodnou. My sice máme shodné stanovisko formálně, nicméně trochu z odlišných důvodů. Proto si myslím, že by bylo v pořádku, kdyby Senát vyslechl i zprávu výboru zahraničního.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane kolego, máte ze svého pohledu pravdu, ale neopíráte se - a vy jste jeden z největších znalců našeho jednacího řádu - neopíráte se o § 105, který jasně říká: "Je-li doporučení všech výborů pro Senát shodné, je zpravodajem pro projednávání návrhů zákona na schůzi Senátu zpravodaj garančního výboru. Jsou-li doporučení výborů rozdílná, přednese na schůzi Senátu společnou zprávu zpravodaj garančního výboru a rozdílná doporučení odůvodňují zpravodajové jednotlivých výborů." Toto je znění našeho jednacího řádu. Vy se opíráte o jiný paragraf, který mluví o pořadu jednání. Takže v této chvíli je mi líto, velmi rád bych vám dal slovo, ale mám pocit, že nemůžeme hlasovat podle našeho jednacího řádu o tomto zákonu na téma - nezabývat se. Takže v momentě, kdy bude otevřena obecná rozprava, může vystoupit kdokoliv.

Pan kolega Žantovský má faktickou.

Senátor Michael Žantovský:Pane předsedající, já jako předseda výboru důrazně protestuji proti tomuto pokusu naprosto bezprecedentně zmanipulovat postup, který je naprosto obvyklý a navyklý při projednávání zákonodárných předloh. Znovu opakuji, že naše usnesení jsou shodná pouze pokud se týče výroků, ale jsou věcně a obsahově rozdílná a žádám, aby Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost měl právo přednést svoje stanovisko a případně žádám, abyste dal o tomto návrhu hlasovat.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane kolego, já si myslím, že nebudeme navozovat hned od začátku projednávání tohoto návrhu zákona jakési kontroverzní vztahy. Já samozřejmě vzhledem k tomu, že máte tento požadavek za svůj výbor, vám dávám slovo, abyste mohl přednést svoji zprávu. I když si myslím, že podle § 105 nemáte pravdu. Ale myslím si, že nás vždycky ctilo to, že každý má možnost zde vystoupit. Takže máte slovo, pane kolego, jako zpravodaj Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Senátor Michael Žantovský:Já vám děkuji, pane předsedající. Já se s vámi shoduji v tom, že vždy jsme se snažili postupovat právě v tom duchu, aby každý měl možnost vyjádřit se, stejně tak každý orgán Senátu, každý výbor a každá komise a jsem rád, že k tomu tedy dochází.

My jsme jako Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost projednávali tuto předlohu, ale neprojednávali jsme ji ze všech aspektů. Nedotýkali jsme se prakticky v rozpravě těch nejkontroverznějších politických aspektů, které jsou předmětem široké diskuse, protože jsme vycházeli z toho, že toto věcně vlastně našemu výboru nepřísluší. Náš výbor je kompetentní ve věcech zahraničních věcí, obrany a bezpečnosti a právě z tohoto úhlu a z tohoto hlediska jsme na materii nahlíželi. A z tohoto úhlu a z tohoto hlediska jsme také došli k názoru, že tento návrh zákona není v té podobě, ve které nám ho postoupila Poslanecká sněmovna, přijatelný pro výbor.

Výbor hlasováním šesti členů ku třem rozhodl o návrhu - doporučit plénu Senátu návrh zákona zamítnout.

Nyní zdůvodním, proč jsme tak učinili. Vycházeli jsme z toho, že volební právo je nejposvátnější a nejnedotknutelnější svatyní demokracie. Na jeho neposkvrněnosti závisí legitimita demokraticky zvolených orgánů, jejich představitelů a všech jejich rozhodnutí. Pokusy upravovat nebo provádět volební právo ve prospěch a nebo naopak v neprospěch kterékoliv politické síly, instituce nebo skupiny - vedou vždy nevyhnutelně k poklesu legitimity politické reprezentace, k poklesu mezinárodní vážnosti země, v které k tomu dochází, k poklesu vážnosti všech politických institucí, k poklesu důvěry v demokracii a její instituce u občanů a k nárůstu extrémistických a antidemokratických tendencí ve společnosti.

Čistota volebního práva je, jak už se kolega Vyvadil zmínil, zaručena čl. 18 Ústavy ČR, podle kterého se ve dvou oddělených odstavcích volby do obou komor Parlamentu konají tajným hlasováním, a to na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Toto právo, a to je pro výrok našeho výboru to nejdůležitější, má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let. To znamená žena nebo muž ve vazbě nebo na svobodě, v ČR nebo mimo ČR, s trvalým bydlištěm v ČR anebo bez tohoto bydliště.

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR v podobě, ve které nám ho předložila Poslanecká sněmovna, tento požadavek nesplňuje, protože několika způsoby, ale jedním, o kterém budu mluvit zvláště, porušuje zásadu rovného a všeobecného volebního práva. A tato otázka se týká volebního práva do Senátu pro občany, kteří žijí anebo se dlouhodobě zdržují v zahraničí. V tomto případě není podle mého názoru sebemenších pochyb o tom, že tento zákon neodpovídá Ústavě, neboť v podobě, ve které nám ho předložila Poslanecká sněmovna, znemožňuje občanům ČR, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR, uplatnit svoje ústavní právo na volbu do této komory - do Senátu - a to jakýmkoliv způsobem.

Nejde jen o to, že podle názoru našich ctěných kolegů z Poslanecké sněmovny je třeba umožnit občanům, aby mohli volit do Poslanecké sněmovny na zastupitelských úřadech ČR v cizině, zatímco pro volby do Senátu budou muset přijíždět do ČR. To je něco, co by mohlo mít praktické důvody a s čím by se bylo možné i smířit. Jde o to, že díky pozměňovacím návrhům pana poslance Jičínského a pana poslance Beneše se do volebního zákona vloudil vnitřní rozpor, protimluv, který mu zaručuje čestné místo v jedné řadě s Josefem K. a Josefem Švejkem.

Já obvykle z tohoto místa pronáším někdy i kritické poznámky vůči vládě, ale musím říci, že na tomto výsledku se vláda příliš nepodílela. Je nutno říci, že usnesení vlády č. 1027 z 6. 10. 1999, podle něhož bylo ministru zahraničních věci ve spolupráci s ministrem vnitra uloženo zpracovat do 31. prosince 1999 přílohu k návrhu zákona, kterou budou jednotlivé státy přiřazeny k 81 volebním obvodům zřízeným pro volby do Senátu Parlamentu ČR, bylo velmi obtížně splnitelné a ukázalo se být nad síly obou ministerstev.

Vytvoření zvláštních volebních okrsků s nejrůznějším počtem odhadovaných voličů, v rozsahu od 10 voličů v některých státech do 20 tisíc voličů v jiných státech, by vedlo k řadě potíží a stížností a možná i k pochybnostem o velikosti volebních obvodů atd.

Chyba, myslím, nebyla ani tak v legislativcích ani v ministerstvech, ani v ministrech, ale v samotném velmi obtížně splnitelném zadání. Proč vláda nevolila nějaký jednodušší systém je otázkou, kterou nám možná pan ministr zodpoví, mě by zajímalo, zda vláda uvažovala i o nějakých jiných způsobech, jak volební právo pro občany žijící v cizině pro senátní volby naplnit. Ale v každém případě platí, že by nemělo být žádným zásadním způsobem obtížnější vytvořit podmínky pro to, aby občané ČR žijící v cizině mohli volit do Senátu, než pro to, aby mohli volit do Sněmovny. A je třeba vyjádřit vládě uznání, že se o to pro obě sněmovny přinejmenším pokusila.

Zlom nastal při projednávání zákona v Poslanecké sněmovně. Poslanec Vymětal je první, kdo princip volby do Parlamentu ČR pro občany ČR, mající trvalý pobyt mimo území ČR, zpochybnil obecně. Doslova řekl: Rozumím, že kdo má tady trvalý pobyt, měl by mít právo volit v tomto státě, aby se podílel na řízení státu, ale kdo tu nemá trvalý pobyt, právo by mít neměl. V mnoha státech se to řeší tak, že mají toto právo i neobčané státu, pokud mají trvalý pobyt v tomto státě. My to uděláme obráceně. Obráceně se to sice neudělalo, udělalo se to aspoň z poloviny obráceně, takže pro občany ČR žijící v cizině a bez trvalého pobytu se právo volit do Senátu prakticky zrušilo.

Naopak pan poslanec Jičínský přistoupil k tomu problému poněkud jinak a řekl, že zatímco mohu-li uznat věcný smysl volby občanů v zahraničí do sněmovny, tak volba senátorů občany v zahraničí podle mého soudu je zcela formální institucí. Který občan v zahraničí má možnost se dozvědět, jaký ten či onen senátor - do Senátu mohou kandidovat nezávislé osobnosti, má politický program, kdo to je, co s jeho aktivitou může spojovat. To je věc vážná, stojí za úvahu, byť v rámci změn tohoto zákona je to věc podružná.

A dále potom v podrobné rozpravě konkretizoval svou námitku. Řekl: Zdá se, že většina souhlasí s tím, aby občané žijící v zahraničí nebo pobývající v zahraničí mohli v zahraničí volit. I tato věc může být posuzována různě. Osobně proti tomu nic nemám, ale budu navrhovat, aby možnost občanů volit v zahraničí se omezila pouze na Poslaneckou sněmovnu, protože jsem pevně přesvědčen, že tato možnost ve vztahu k Senátu nemá prakticky význam a že smysl volby znehodnocuje, protože občané žijící v zahraničí nemohou vědět, co ti nebo oni kandidáti vůbec představují, jaký mají program. Do Senátu mohou kandidovat nezávislé osoby. Jak náš člověk v Texasu bude vědět, co ten kandidát ve Znojmě chce, jestliže není kandidátem žádné politické strany. Já se omlouvám kolegovi Špačkovi jako senátorovi za Znojmo a omlouvám se vám všem, kolegyně a kolegové.

Pan poslanec Beneš si ovšem na rozdíl od slovutného znalce ústavního práva uvědomil, že možnost volit do Senátu nelze občanům bez trvalého bydliště v České republice upřít, neboť Ústava toto právo přiznává všem občanům starším 18 let bez rozdílu. Jakýkoli volební zákon může občanům uložit podmínky, za kterých mohou volit, tzn. kdy, v které dny, kde, v jakém obvodě a jak, jakým způsobem budou volit, ale nemůže jim to právo, které je výslovně definované jako rovné a všeobecné, odejmout.

A proto pan poslanec Beneš zřejmě s dobrým úmyslem navrhl, aby občané ČR, kteří nemají trvalý pobyt v ČR, mohli být pro volby do Senátu zapsáni do zvláštních seznamů podle § 6 zákona a volit tak alespoň v České republice. A tak bylo přidáno a Poslaneckou sněmovnou odsouhlaseno písm. e) odst. 1 § 6, který říká, že volič, který není v územním obvodu přihlášen k trvalému pobytu, může být zapsán do zvláštního seznamu, pokud, a teď je tam: pokud je nemocný, v nemocnici, porodnici, sanatoriu nebo pokud je v policejní cele atd. A potom písm. e), to je to přidané, v případě voleb do Senátu nemá trvalý pobyt na území ČR. Nikdo si ale v té chvíli zřejmě nevšiml, že § 6 obsahuje také odst. 4, podle kterého v případě voleb do Senátu se do zvláštního seznamu zapisují pouze voliči přihlášení k trvalému pobytu ve volebním obvodu, kde jsou vyhlášeny volby. To je pochopitelné obecné ustanovení, které zamezuje tomu, aby čeští občané s trvalým bydlištěm v obvodech, kde se v daný rok volby do Senátu nekonají, volili v jiném obvodě, a tak využívali práva volit do Senátu každé dva roky, ačkoli normálně mají takovou možnost pouze jednou za 6 let. Toto ustanovení však vůbec s možností, že budou prostřednictvím zvláštních seznamů volit občané, kteří vůbec nemají trvalé bydliště v České republice, nepočítalo, neboť se předpokládalo, že tito občané budou volit ve zvláštních volebních okrscích, které Poslanecká sněmovna zrušila.

A tak se zrodila podoba § 6, kterou máme dnes před sebou k posouzení. Občan, který nemá trvalý pobyt na území ČR, může podle ní volit do Senátu tak, že se nechá zapsat do zvláštního seznamu podle odst. 1 písm. e), jenomže do něj nemůže být zapsán, protože nemá trvalý pobyt v obvodě, kde se do Senátu volí, nemaje trvalý pobyt v republice žádný. Tedy může se zapsat, ale nemůže se zapsat, a může volit, ale nemůže volit.

Z těchto dvou důvodů tedy navrhujeme zákon zamítnout. Jednak obsahuje jednoznačný vnitřní rozpor, který není odstranitelný žádným jednoduchým způsobem, a ani stanovisko Ministerstva vnitra podepsané paní dr. Benešovou, vedoucí oddělení volebního a sdružování, která se nám pokoušela tento rozpor vysvětlit, nevedlo při rozpravě ve výboru k vyjasnění tohoto rozporu, který zůstává rozporem.

Ale daleko závažnější je ta druhá námitka. V navržené formě ten zákon prakticky vylučuje, aby občané bez trvalého bydliště mohli uplatnit své volební právo, anebo aby v případě, že ho uplatní, se to nesetkalo s námitkami. V minulosti byl za to český volební zákon právem kritizován doma i v zahraničí. Novela zákona v podobě schválené Poslaneckou sněmovnou odstranila toto neústavní omezení pouze v případě Poslanecké sněmovny, ale nikoli pro volby do Senátu. Je tedy zodpovědností Senátu, aby návrh zamítl. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji, pane kolego. Vzhledem k tomu, že podle § 113 nemáme v této chvíli možnost, abychom hlasovali nebo kdokoli navrhl tímto návrhem zákona se nezabývat, otevírám obecnou rozpravu. Přihlásil se na displeji pan kolega Mirek Topolánek, následně se přihlásil písemně pan Jan Ruml, takže toto pořadí.

Senátor Mirek Topolánek:Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, vystupuji jako první v obecné rozpravě hlavně proto, že chci na závěr své řeči předložit Senátu jiný návrh, než předložili výše nebo dříve jmenované výbory svým usnesením. Chtěl bych říci, že vystupuji jménem klubu ODS, tzn. chci prezentovat názor ODS, samozřejmě i svůj vlastní.

Proč se ODS líbí konkurenční model demokracie? ODS se od počátku své existence netají svými sympatiemi vůči konkurenčnímu modelu demokracie. Důvodů je celá řada. ODS je přesvědčena, že stejně jako v drtivé většině jiných oblastí života společnosti je také v politice nejpřirozenějším principem konkurence, volná soutěž politických idejí a programů, které reprezentují jasně strukturované politické strany. Konkurenční model demokracie se po léta osvědčuje v nejvyspělejších a nejstabilnějších, ale také nejstarších demokraciích světa, Velké Británii a Spojených státech amerických. Jde tedy o model původnější a navíc navýsost osvědčený, což je ODS blízké. Země, kde se uplatňuje konkurenční model demokracie, jsou příkladem politické stability. Existují v nich stabilní, politicky homogenní a především akceschopné vlády.

V zemích s konkurenčním modelem demokracie se o podobě vlády – politické i personální – rozhoduje ve volbách, ve kterých voliči jasně vyjadřují vůli dát svou důvěru vybrané straně, jež naopak deklaruje svou připravenost převzít odpovědnost za správu a vývoj země.

Na konci volebního období pak jak vládní, tak opoziční strany, skládají účty ze svého působení. Kvalitu jejich práce a přirozeně též schopnost jejich prezentace a oslovení veřejnosti, pak opět neposuzuje nikdo jiný, než voliči. Velmi zjednodušeně řečeno, o podobě vlády nerozhodují zákulisní koaliční jednání, ale jenom a pouze odevzdané hlasy voličů.

To přirozeně přispívá ke zvyšování důvěry vůči politice jako takové a pocitu voličů, že to jsou právě oni, kdo rozhodující měrou ovlivňuje směřování jejich země. Myslím si, že právě všechny popsané vlastnosti konkurenčního modelu demokracie jsou měřítkem jejich kvality.

Je logické, že konkurenční model demokracie nespadl z měsíce, že má své kořeny a předpoklady. Ty se dají rozdělit do několika kategorií. Předpoklady rázu historického, sociálně-ekonomické a konečně technické nebo dá se říci institucionální. A právě jedním z technických faktorů, které ovlivňují podobu celého modelu demokracie, resp. politického systému je volební systém, především pak do té komory zákonodárného sboru, jíž je odpovědná vláda.

Volební systém je zdánlivě pouze souborem pravidel, ve kterých probíhá transmise moci od voličů na ústavní orgány. Důsledky působení konkrétních volebních systémů na podobu politického systému, zejména na mechanismus fungování vlád, počet politických stran atd., jsou však dalekosáhlé. Konkurenční model demokracie tedy přinejmenším částečně je modelován právě působením volebního systému. Jako příklad bych znovu uvedl Velkou Británii. Zde se od počátku existence dolní komora volí dle zásady většinového volebního systému, tzv. relativního, tedy systému, kde vítěz bere vše.

Pokud bych měl tento volební systém s něčím srovnat, pak nejlépe s většinou sportů, kde zvítězit může obvykle pouze jeden, což možná v některých případech není zcela spravedlivé, avšak zároveň třeba říci, že to je zcela logické a přirozené. Právě systém, kde jedna politická strana vítězí a obvykle získává sama absolutní většinu mandátů a sama také vládne, zatímco druhá strana má nejenom faktické, ale formalizované postavení Opozice Jejího veličenstva, je do značné míry produktem relativního většinového systému.

To je také základní důvod, proč ODS od počátku své existence považuje tento volební systém za nejlepší řešení také pro ČR. Ne náhodou je tento model doporučován i světovými politology pro tranzitivní ekonomiky, pro střední a východní Evropu v době transformace.

Dalším důvodem je silná vazba mezi poslancem a voliči, která logicky posiluje přímou odpovědnost jednotlivého poslance vůči svým voličům, vůči svému volebnímu obvodu, okresu, obci. Podívejme se na realitu ČR po více než 10ti letech zkušeností s demokracií. Pokládám některé základní otázky: Má naše země stabilní a akceschopnou vládu? Chovaly a chovají se dosavadní české vlády, resp. jejich jednotliví členové individuálně i dle strany dostatečně odpovědně? Byla a je česká opozice dostatečně připravena převzít otěže vládní odpovědnosti, a proto neslibuje nesplnitelné? Má český volič skutečnou možnost ovlivňovat politickou i personální podobu vlády? A máte oprávněný pocit, že volební participace rozhoduje o budoucnosti země? Hrají jednotlivé politické strany po volbách právě takovou úlohu, jakou jim voliči přisoudili ve volbách?

S upřímným politováním musím na většinu položených otázek zodpovědět záporně. ČR od r. 1996 nemá většinovou, a tedy akceschopnou vládu. To, že současná vláda je relativně, a zdůrazňuji ono relativně, především ve srovnání s předchozími vládami od r. 1996 stabilní, není výsledkem její politické síly, ani programové kvality, ale účelové dohody, jejímž základním cílem je vytvoření takového institucionálního prostředí, které do budoucna zamezí opakování politického vývoje od r. 1996, včetně opakování oné účelové dohody – opoziční smlouvy.

České vlády, a to platí měrou vrchovatou pro tuto vládu, se odpovědně nechovají. Stejně je tomu u opozice, která může v poklidu slibovat nesplnitelné, jelikož jí takřka jistě nehrozí, že by snad své sliby měla naplňovat ve vládě. A kdyby snad opravdu byla nucena vstoupit do vlády, pak půjde o vládu koaliční nebo menšinovou, kde se dá odpovědnost snadno přenést na koaliční partnery, event. strany, které vládě blokují návrhy v Parlamentu.

Současný volební systém nedává českému voliči do ruky účinný prostředek potrestání, nebo naopak odměnění politické strany za její dosavadní účinkování na politické scéně. Český volič má minimální vliv na konkrétní politickou a personální podobu vlády. O ní totiž nerozhoduje výsledek voleb, ale povolební jednání, handrkování a licitace o křesla a vliv, ve kterém má největší sílu ne vítěz voleb, ale ten, kdo má tzv. největší koaliční potenciál, což je podle mého soudu synonymum pro nedostatek programu, absenci politických idejí a možná také elementární politické etiky či lidské slušnosti.

Ba co více. Český volič snad ani fyzicky nemůže znát všechny kandidáty z té politické strany, což je dáno extrémní velikostí volebních obvodů, která logicky vede ke snižování sebeidentifikace s vlastním obvodem voliči. Tím se také snižuje kontrola ze strany občanů a v důsledku odpovědnost poslanců vůči svým voličům. Navíc další deformaci přináší druhé skrutinium, ve kterém o zvolení konkrétních kandidátů voliči již vůbec nerozhodují, na jejich místo totiž přicházejí stranické sekretariáty, tedy pravý opak toho, co často slyšíme z řad odpůrců reformy.

Co je však ještě závažnější je skutečnost, že u občanů slábne pocit, že mají sílu politický vývoj ovlivňovat. To je nesmírně nebezpečné i pro ČR.

Politické strany v ČR nehrají takovou roli, jakou jim přisoudili voliči ve volbách, zvláště flagrantní porušení tohoto principu byla parita dvou malých politických stran, které získaly 8% resp. 6 % v koaliční vládě s ODS po volbách do Poslanecké sněmovny v r. 1996. Ještě absurdnějším případem byl pokus KDU-ČSL prosadit svého předsedu do funkce premiéra po posledních volbách. Nastala by tak situace, kdy by jasný vítěz voleb – ČSSD – s více než 32,5 % nejenom měl stejné zastoupení jako dvě další, o takřka polovinu slabší strany se 17,5 %, ale ještě by nezískal post premiéra, který by obsadila strana s mandátem 9 % voličů.

Jsem přesvědčen, že něco podobného by bylo při užití většinového volebního systému zcela vyloučeno. Na celém vývoji od r. 1996 je snad vůbec nejsmutnější fakt, že ČR jakoby ztratila politický tah na bránu, tedy jasný politický směr, jasné směřování k vyspělé demokratické a tržní společnosti. Na místo toho jsme dnes a denně v Poslanecké sněmovně svědky bitev o každý paragraf zákona, bitev, které probíhají napříč politickým spektrem, bitev, kde obvykle nejde o programovou shodu či neshodu, ale o politický obchod a lobbing v tom nejhorším slova smyslu.

Je logické, že taková situace přímo vybízí k prosazování partikulárních zájmů, které samo o sobě, není ničím špatným, ale vše má své meze.

Na realitě, o které jsem mluvil, má lví podíl současný volební systém do PS, který svými jednotlivými atributy modeluje český politický a stranický systém. Nemusím snad zdůrazňovat, že český volební systém je příkladem systému poměrného zastoupení, jenže částečně modifikován některými většinovými prvky, jejíž efekt je ale velmi nízký. Výrazný vliv na podobu stranického systému mají především velikost a počet volebních obvodů a systém rozdělování mandátů.

Nyní zkusím přejít ke konkrétní obhajobě reformy volebního systému. Situace po posledních volbách v r. 1998 na jedné straně přinesla další nespočet důkazů o tom, že stávající volební systém se po letech svého uplatňování s konečnou platností vyčerpal, na straně druhé se vytvořila situace, kdy dvě politické strany s nejsilnějším mandátem dospěly k názoru, že pravidla je třeba upravit tak, aby nadále nedocházelo k podobným situacím. Prvním výsledkem takových snah bylo předložení novely Ústavy a druhým hmatatelným výsledkem je stávající návrh novely volebního zákona, který již prošel Poslaneckou sněmovnou.

ODS od počátku prosazovala zavedení relativního většinového volebního systému. Důvody jsem již dříve řekl. Snad přidám jenom několik dalších předpokladů pro jeho zavedení. Základním předpokladem je neexistence silných národnostních menšin nebo výrazných náboženských rozdílů, které by vyžadovaly reprezentaci, jíž by bylo možné dosáhnout pouze užitím systému poměrného zastoupení. Stejně tak v ČR neexistuje žádný region, který by měl autonomistickou politickou orientaci. Těžko může v této souvislosti obstát například argument, že systém poměrného zastoupení je dobrou tradicí zděděnou především z období vzorové první republiky.

Meziválečná Československá republika byla totiž zemí se zcela odlišnou národnostní a náboženskou skladbou, než je tomu v případě České republiky. Navíc je otázkou, nakolik lze stranický systém první České republiky považovat za kladný vzor. Také neobstojí argument, který hovoří o tom, že by tak byla vymazána programová, nebo chcete-li, ideologická pluralita.

Je jasné, že politické strany, které by chtěly hrát roli dvou nejsilnějších politických hráčů, by musely splňovat několik základních podmínek: ideologickou umírněnost, vnitřní soudržnost za současného respektování reprezentace různých názorových proudů, v případě ODS např. pluralitu liberálního a konzervativního, event. i křesťansko-demokratického proudu, důraz na práci s členskou základnou, rozšíření skutečné činnosti do regionů, výběr silných osobností atd.

Zavedení relativního většinového volebního systému však narazilo na všeobecný odpor a nesouhlas. V návrhu přesto zůstaly zachovány alespoň základní principy a cíle. K těm patří srozumitelnost a logičnost celé reformy, posílení vazby mezi voliči a jejich zástupci.

Zkusím popsat některé zamýšlené cíle reformy.

1) Je to posílení odpovědnosti a kontroly poslanců.

2) Posílení vlivu voličů na výsledek voleb.

3) Zvýšení konkurence a kvality zvolených zástupců, tedy efekty, které jsou velmi potřebné.

4) Oslabení antisystémových stran.

5) Snadnější vytváření programově pevných a stabilních většinových vlád složených maximálně ze dvou programově a ideologicky blízkých politických stran a nikoliv z účelových slepenců programově různorodých stran, jež se spojují pouze za účelem dosažení matematické většiny.

6) Stav, kdy Česká republika bude mít akceschopné a stabilní většinové vlády, o jejichž složení politickém i personálním a také v podstatě o osobě premiéra budou v posledku rozhodovat pouze sami voliči.

Je tedy jasné, že cílem je přiblížení ke konkurenčnímu modelu demokracie, postavenému primárně na volné soutěži politických programů, soutěži, kterou zprostředkují jednotlivé politické strany.

Na závěr mi dovolte reagovat na několik nejčastěji používaných tvrzení a argumentů odpůrců reformy.

V první řadě je to tvrzení, že dvě nejsilnější strany zabetonovávají své postavení a omezují politickou soutěž. Nejen každý politolog nebo publicista, ale také každý soudný člověk přitom dobře ví, že stejně jako výsledek žádných svobodných voleb - a zdůrazňuji spojení svobodných voleb - nelze přesně naplánovat, tak ani žádný volební systém není a priori určen výhradně pro jednu či dvě politické strany. O konečném výsledku voleb rozhodují voliči, jejichž chování a preference se mění. Žádné volby nejsou poslední a definitivní, žádná strana není jednou provždy malá nebo velká.

V této souvislosti mě navíc napadá otázka, co se rozumí pod velikostí strany. Je velikost strany dána počtem členů nebo jejím volebním ziskem? Pakliže by velikost byla určována počtem členů, tuto reformu bychom mohli směle nazvat reformou malých stran, ODS a ČSSD, proti stranám velkým, KDU-ČSL a KSČM.

Navíc platí, že ani strany, které reformu iniciovaly, si nemohou být vůbec jisty, že jim přinese výhody, protože naopak mohou být posíleny ty strany, které ji nyní kritizují. A právě toto je největší přednost a půvab demokracie.

Dalším klišé je tvrzení, že reforma povede k posílení stranických sekretariátů a k vládě stran. Již jsem konstatoval, že toto tvrzení je liché, neboť o výsledku voleb a podobě vlády mnohem více než jiní budou rozhodovat voliči. Zrušením druhého skrutinia také vzroste vliv voličů na volbu konkrétních poslanců.

Obavy některých odpůrců z tzv. vlády jedné strany jsou na první pohled logické, neboť naše země má bohaté zkušenosti s vládou jedné strany. Nicméně druhý pohled ukazuje, že rozdíl tkví ve skutečnosti, že politický systém komunistického Československa byl uzavřený a nesoutěživý, zatímco zde jde naopak o výrazné posílení volné soutěže politických stran.

Kromě toho je pravděpodobné, že tento systém nepovede k vytvoření dvoustranického systému, ale spíše systému více stran, které budou mít přirozenou tendenci k bipolarismu, tedy vytvoření dvou pevnějších politických spojenectví schopných alternace ve vládním a opozičním postavení.

Dalším souvisejícím mýtem je tvrzení o omezování volebního práva. Zde je namístě zcela kategoricky odmítnout tato tvrzení. Pokud se podíváme do Listiny základních práv a svobod, pak zjistíme, že volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Nenajdeme zde ani slovo o tom, zda velikost volebních nebo například vyrovnávací D‘ Hondtova metoda jsou či nejsou porušením volebního práva. Jakákoliv učebnice ústavního práva nebo politologie pak jako základní předpoklady volebního práva v demokracii uvádějí všeobecnost, rovnost, tajnost, v některých případech přímost. Všeobecnost by byla omezena pouze v případě, že by zákon odebral volební právo například ženám nebo některým národnostním menšinám apod. Rovnost volebního práva spočívá v možnosti odevzdat hlas, se kterým musí být stejně nakládáno, tedy nesmí vážit více než hlas jiný. To, že některý hlas propadá v mechanismu přidělování mandátu, je zcela logické. Tento efekt je přítomen prakticky v každém volebním systému, konec konců také stávající pětiprocentní volební klauzule přispívá k propadu celé řady hlasů. Naprostou rovnost by totiž zabezpečila pouze reprezentace každého jednotlivého voliče, což by znamenalo naprosté popření principu parlamentní, tedy zastupitelské demokracie. Je to absurdní.

Dalším mýtem je tvrzení, že tato přijatá reforma je protiústavní z hlediska nedodržení užívání systému poměrného zastoupení, což je zakotveno přímo v Ústavě. Troufám si tvrdit, že přijaté úpravy volebního systému nepřekračují hranice systému poměrného zastoupení. Důkazem je např. skutečnost, že na základě propočtu volebních výsledků v letech 1996 a 1998 podle zreformovaného volebního systému by zastoupení získaly všechny politické strany, které v daných letech v Poslanecké sněmovně měly zastoupení.

Na závěr ještě reakce na mýtus okolo zavedení tzv. aditivního kvora pro volební koalice. Není pravdou, že by zmíněné ustanovení bylo vytvořením různého prostředí pro různé aktéry politické scény. Je tomu právě naopak. Stejná pravidla musí platit pro všechny. Jestliže jedna strana potřebuje pro vstup do Poslanecké sněmovny 5%, pak by koalice čtyř stran například měla ke vstupu do Sněmovny logicky dosáhnout 20%, tj. čtyřnásobku. Není přece možné, aby se strany spojily k tomu, že, obrazně řečeno, podlezou laťku, kterou jiní musí přeskočit. Koaliční praxe v České republice navíc prokázala, že takto vzniklá spojenectví měla obvykle pouze účelové a nikoli programové základy, viz např. Levý blok, Liberálně-sociální unie nebo nověji třeba Unie pro Prahu.

Na úplný závěr mi dovolte ještě několik slov. Jsem hluboce přesvědčen, že reforma volebního systému je v zájmu jak politického systému jako celku, tak politických stran, ale především v zájmu občanů, kteří důsledky nestability, nedostatečné akceschopnosti a neodpovědnosti pociťují nejvíce. Zároveň jsou však tyto změny také obrovskou výzvou politikům a politickým stranám, výzvou ke zvýšené kvalitě programu, ke zvýšené kvalitě práce každého člena politické strany bez ohledu na stranickou příslušnost, jsou výzvou ke zvýšené kvalitě kandidátů, které politické strany budou do těchto voleb nominovat, neboť výsledek jakékoli politické strany záleží jenom a pouze na ní a na tom, jak přesvědčí voliče o svých kvalitách a odpovědnosti.

V závěru mé řeči mi dovolte, abych na rozdíl od předkladatelů nebo od zpravodajů jednotlivých výborů navrhl schválit předloženou novelu zákona o volbách ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou. Všem, kteří nepodlehnou mediálnímu tlaku a zachovají se podle svého svědomí, předem děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Promluví pan senátor Jan Ruml a připraví se pan senátor František Kroupa.

Senátor Jan Ruml: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Tato jednoduchá věta, čl. 9 Ústavy České republiky, poukazuje nad Ústavu. Poukazuje na přirozenými právy zakotvené základní hodnoty, které jsou nedotknutelné, které nejsou k volnému použití, které zákon neurčují, ale naopak jsou jimi určovány. A těmito hodnotami jsou, mimo jiné, a my s tím máme velmi velké zkušenosti, lidská práva a základní svobody. Pouze pod zorným úhlem těchto hodnot lze budovat demokratický a právní stát a k úkolům takového státu patří pak garance a ochrana právě těchto hodnotových zdrojů, z nichž je konstituován. A náš stát tak činí prostřednictvím pluralitní parlamentní demokracie, která samozřejmě předpokládá pluralitu názorovou, tedy pluralitu politickou. A aby takováto pluralita byla vůbec možná, musí být politický systém založen, mimo jiné, na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran tak, jak o tom hovoří čl. 5 naší Ústavy. A soutěž pak musí mít taková pravidla, která zaručí stejné šance pro všechny, kteří se takové soutěže chtějí zúčastnit.

Tato pravidla určuje volební zákon. Máme jej všichni před sebou. Dovoluji si tvrdit, že tak, jak jsou tímto zákonem pravidla stanovena, za použití volební geometrie a volební aritmetiky, zvýhodňují nad únosnou mez některé na úkor jiných. Pak je samozřejmě v sázce politická pluralita, v sázce je pluralitní parlamentní demokracie, v sázce jsou nástroje, jimiž stát garantuje ony základní hodnoty, které jsou nezadatelné a nezcizitelné. V sázce je zkrátka a dobře demokracie jako taková.

Domnívám se, že ani sebevětší většina zákonodárců, i kdyby všichni hlasovali pro normu, která odporuje demokratickým principům, nedává této normě legitimitu. Jakékoliv politické kroky ohrožující demokracii, byť vysvětlovány vyššími zájmy, nejsou ospravedlnitelné. Jsou možná legální, nejsou však legitimní. Neexistují vyšší zájmy, než je ochrana demokracie, která jedině může ochránit základní práva a svobody.

Poučení hledejme v minulosti. Před 52 lety byla volná soutěž politických stran znetvořena vyloučením některých a národní frontou zbylých. Dva roky poté byl únor 1948. A tak si nehrajme s naší dosud křehkou svobodou a demokracií. My nežijeme ani ve Velké Británii, ani v USA, kde je demokracie prověřena desítkami let existence a fungování. Jde o to, aby co největší počet občanů se mohl svým hlasem podílet na zastupitelské demokracii.

O demokracii je nutné pečovat, zvyšovat její kvalitu. Demokracii určují diskuse, jednání a konsensus, nikoli většině přihrávající matematické výpočty. Demokracie je komplikovaná a složitá záležitost, ale je to jediný model uspořádání, který účinně chrání právě základní práva a svobody.

Pan senátor Topolánek hovořil o tom, že žádné volby nejsou poslední. Po volbách v roce 1946 byly první svobodné volby až v roce 1990.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, hoďme ten zákon do koše, abychom, až se naše děti budou ptát, co jsme udělali pro svobodu a demokracii, mohli říci: dělali jsme, co jsme mohli. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Slovo má pan senátor František Kroupa, připraví se pan senátor Karel Barták.

Senátor František Kroupa: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, Senát stojí patrně poprvé za dobu své existence před úkolem projednat tak neseriozní návrh zákona, jakým je tisk č. 268. Výtvor, mající umožnit pohodlné vládnutí bez ohledu na názory ostatních, za pomoci zhruba 30 % té části voličů, která přišla k volbám a právoplatně hlasovala. Je to rezignace na hodnoty, které vyznávali po listopadu nejen ti, kteří se na změně systému aktivně podíleli, ale i ostatní. Dávno se nectí slogan „Nejsme jako oni“, kterým se před deseti lety zapřísahal snad každý, kdo vstoupil v té době do politiky. Jsou ovšem takoví, kteří dnes hledají cestu, jak za pomoci menšiny ovládnout společnost a znovu umlčet myšlenkové konkurenty.

Nic na tom nemění různá vyhlášení v tom smyslu, že subjekt, který získal neoprávněnou převahu, nemusí být stále tentýž. I kdyby docházelo ke změně po každých volbách uskutečněných podle projednávaného návrhu zákona, neznamená to, že navrhovaný systém je správný a spravedlivý. Vždyť by skupina disponující menšinovou podporou ovládala většinu. Na této neserióznosti nemůže nic měnit často opakovaná nutnost vytvoření většinové vlády z minimálního počtu politických subjektů.

O různých nutnostech kázali již protagonisté posrpnové normalizace a patrně stále ve světě káží politici různých zaměření, aby se vzápětí přesvědčili o tom, že to, co se jim jeví jako nutné, nemusí být a často také není současně i dobré.

Návrh stanoví jako vstupní klausuli pro postup do skrutinia, a tím do užší soutěže o přidělení mandátu, 5 % platně odevzdaných hlasů. Současně použitou modifikací D´Hondtova systému znemožňuje získat mandáty těm, kteří získali vícenásobek hlasů potřebných pro vstup do skrutinia. Jedna část zákona by tak znemožnila využití práva daného jinou částí téhož zákona.

Před třemi lety se na politické scéně vyjednávalo ustanovení o počtu krajů. Nechvalným výsledkem tehdejších hrátek je skutečnost, že dnes spojujeme pro styk se zahraničím více krajů do jednoho útvaru, aniž bychom byli schopni uspokojivě vysvětlit, kdo a jakým mandátem bude tyto hybridy zastupovat.

Jinou prospěchářskou modifikací je návrh na 35 krajů volebních, které znemožňují získat mandát části volebních subjektů, které postoupí do skrutinia. Tento fakt usvědčuje hlasatele názoru, že zákon by měl být schválen, protože stejný systém je zakotven i v zákonu o volbách do zastupitelstev krajů, ze lži. D´Hondtův systém zaručuje stejné procento mandátů jako procento hlasů. U volebních krajů se čtyřmi až osmi mandáty představuje jeden mandát 12,5 - 25 % celkového počtu mandátů. Klausule pro vstup do skrutinia je 5 % hlasů.

Jak se tento systém shoduje se základním zákonem státu a v něm určeným poměrným zastoupením je nasnadě. Prakticky vůbec. Takový stav vyhovuje pouze těm, kteří povýšili zisk maximální moci nad zájmy všech a pokoušejí se touto cestou přeměnit volební systém v hříčku mocenských smluv a voliče v nesvéprávné individuum, jehož hlasování je třeba korigovat mocichtivým matematickým přepočtem.

Doufám, že Senát prokáže v celé šíři politického spektra schopnost nahradit pokušení k silovému hlasování hlasováním věcným. Připomínám, že všechny výbory, kterým byl projednávaný návrh volebního zákona přikázán, doporučily Senátu zamítnutí. Vyslali bychom velmi špatný signál, kdybychom toto doporučení bohorovně přehlíželi, a zklamali tak značnou část našich voličů.

Je známo, že v letošním roce bude celá řada senátorů svůj mandát obhajovat. Kéž by už dnešním hlasováním měli na paměti, že téměř žádný z dosud zvolených 108 stranických kandidátů nevyhrál jen hlasy příznivců své strany. Kéž by měli na paměti, že za několik měsíců budou stát tváří v tvář voličům a budou před nimi obhajovat své postoje při dnešním hlasování.

Jsem přesvědčen, že návrh volebního zákona je pro menší, nikoliv však nesvéprávné politické subjekty, likvidační, jak z hlediska názorové soutěže, tak z hlediska ekonomického. Je likvidační z hlediska násilného omezování plurality názorů na parlamentní půdě, a to považuji za naprosto nepřípustné a nepřijatelné.

Z tohoto důvodu se připojuji ke všem návrhům na zamítnutí a přijetí zákona nepodpořím. Učiním tak podle svého svědomí, byť moje svědomí je patrně něčím jiným než svědomí předsedy klubu ODS.

K jeho vystoupení si dovolím položit otázku. Opravdu rozhoduje počet hlasů, anebo počet hlasů upravovaný umným způsobem k počtu procent potřebných pro skrutinium pro koalice. Opravdu je to tak, že se násobí 5 % počtem stran v koalici? To musí potom dvacetičlenná koalice získat 100 % hlasů? Ptám se klubu ODS, jehož jménem ta slova byla řečena.

Dále bych se chtěl ohradit proti jedné věci. V roce 1998 KDU ČSL neusilovala o post premiéra. Post premiéra nabídl tehdejšímu předsedovi KDU ČSL předseda ČSSD. Takto to bylo alespoň všude prezentováno.

Je naprosto neetické, a musím to odmítnout a jednoznačně odsoudit, že takto se hovoří zde o člověku, který se už nemůže bránit.

Dovolím si použít citátu, který tady kdysi použil jeden ze senátorů ODS. To, co jsem vyslechl v předchozím diskusním příspěvku, k tomu patří charakteristika: to všechno jsou jen slova, slova, slova. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji, pane kolego. Rád bych vás i ostatní upozornil na § 64 odst. 3, kdy se senátor v rozpravě neobrací přímo na jiné senátory, a případné dotazy a připomínky klade prostřednictvím předsedajícího. Vy jste se obrátil, pane kolego, na senátorský klub, což jsou jiní senátoři. Máte technickou v této chvíli, samozřejmě, já jenom vysvětluji i do budoucna, až budeme pokračovat v této rozpravě.

Senátor František Kroupa: Já jsem se, pane předsedající, na nikoho neobrátil. Já jsem tady konstatoval, že to tu pověděl předseda klubu ODS jménem celého klubu a že já mám názor naprosto jiný. Nikoliv, že bych někoho oslovil. To není pravda.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Dobře. Dále má slovo pan senátor Karel Barták. Připraví se pan senátor Jiří Pavlov.

Senátor Karel Barták:Pane předsedající, pane ministře, milé paní senátorky, vážení páni senátoři, vzácní hosté, asi pro vás nebude překvapením, když na úvod svého vystoupení sdělím, že projednávanou novelu volebního zákona při hlasování nepodpořím. Mám k tomu několik objektivních a jeden subjektivní důvod.

Nejprve důvody objektivní.

1) Kontrolou předvolebních programů politických stran, dnes nazývaných smluvně-opozičních, jsem zjistil, že žádná z nich se o hlasy voličů neucházela slibem dnes předkládané změny volebního zákona. Shodou mnoha okolností mají tyto politické subjekty v této chvíli, možná i v Senátu, politickou sílu změny volebního zákona prosadit. Podle mého názoru jim ale k takovému kroku chybí přinejmenším právo morální.

2) Základním smyslem projednávané novely volebního zákona je nepochybně snaha předkladatele, spíše předkladatelů - omezit přístup do Poslanecké sněmovny stranám s menším počtem voličů. To se může podařit. Tímto krokem ale v žádném případě nezmizí myšlenky a názory lidí, které se dosud snaží demokraticky uplatnit v menších politických stranách. Jako přesvědčený demokrat preferuji diskusi s demokraticky smýšlejícími a jednajícími oponenty u jednacího stolu.V tomto případě v Poslanecké sněmovně - před diskusí na ulicích a náměstích, kam by po přijetí novely zákona mohly být ty menší politické strany vykázány.

3) Nezastřenou snahou předkladatelů novely volebního zákona je snaha nastolit v naší zemi střídání vlád pouze dvou velkých politických stran, jak je tomu někde v zahraničí. Tomuto názoru oponuji historickou zkušeností z doby demokratického vývoje naší republiky před druhou světovou válkou a dále tvrzením, že základními předpoklady pro střídání vlády dvou velkých politických subjektů jsou jednak jejich staletý demokratický vývoj, jednak široké názorové rozkročení uvnitř každé z nich. Tyto podmínky podle mého nestranického pohledu zvenčí dnes splněny nejsou.

4) Jako člen Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí znám názory mnoha našich krajanů. Nemohu souhlasit s formou volby do Poslanecké sněmovny v zahraničí, tedy na zastupitelských úřadech a konzulátech. Volebního práva tak bez enormního osobního diskomfortu mohou využít pouze zaměstnanci těchto úřadů, případně krajané žijící a bydlící nedaleko volebních míst, tedy v menších zemích. Je smutné, že deset roků po demokratických změnách jsme se v této otázce vrátili pouze k legislativě platné před rokem 1989. Jsem pro korespondenční formu volby v zahraničí a nesouhlasím ani s vyloučením voličů v zahraničí z voleb do Senátu Parlamentu ČR.

Ve volbách do Senátu před třemi a půl roky jsem byl ve volební kampani veřejně podpořen několika menšími politickými stranami. Cítím tedy svou povinnost veřejně protestovat ve chvíli, kdy je těmto menším politickým subjektům činěna křivda.

Dnešní hlasování pro zamítnutí této novely bude mým vůbec prvním a doufám, že zároveň i posledním "stranickým" hlasováním po dobu výkonu svého mandátu. A to je můj subjektivní důvod, proč nemohu tuto novelu podpořit. Děkuji vám za pozornost a prosím vás, abyste se nad předloženými objektivními důvody pro zamítnutí této novely přinejmenším zamysleli.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Slovo má pan senátor Jiří Pavlov a připraví se pan senátor Jaroslav Šula.

Senátor Jiří Pavlov:Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, dnes Senát dospěl ke své mezní situaci v době své poměrně krátké existence.

Já si myslím, že ta dnešní debata a vlastně hlasování nebude a rozhodně není jenom o tom, zda přijmeme či nepřijmeme volební zákon, ale bude také o tom, jak v dobách dalších bude Senát existovat, zdali bude existovat a proč bude existovat. Já se k tomu dostanu až v závěru své řeči. Ale mohu vám, vážené kolegyně a kolegové slíbit, že nebudu opakovat všechny výroky pro anebo možná proti, protože všechna podpůrná i záporná stanoviska zazněla už nejméně stokrát. Zazněla ve všech médiích z jedné i z druhé strany. Dokonce si troufám tvrdit, že i ta lživá, a zazněla nejméně stokrát, a tudíž vlastně i ten prostý občan vlastně neví, co pravda je a co pravda není. Myslím, že jsme také všichni už pochopili tvrzení jednoho z kolegů, který říká, že to není proti malým stranám, ale proti stranám s malým volebním výsledkem. Toto skutečně myslím, že známe, a mohu vám slíbit, že nebudu polemizovat s názory, které zde padly a nebudu se vracet k těm názorům, které zazní.

Chci vám také říci, že ovšem považuji za nutné říci vám takto otevřeně svůj názor. Můj mandát jistě končí v listopadu tohoto roku a já už nebudu mít mockrát možnost vás takto oslovit, takže buďte ke mě shovívaví, pokud to někdy nebude úplně laskavé a mírné.

Začnu úplně z jiné strany, než všichni mí předřečníci. Myslím si, že novela zákona obecně, novela volebního zákona v období mezi volbami, ta je vždycky namístě. Měl jsem tu možnost být členem kolegia ministra Jana Rumla, když byl ministr, a tam sedělo spousta moudrých lidí; starostů, členů komisí, zástupců akademické obce, přednostů, zákonodárců, a vlastně se balancovalo to, co v minulých volbách bylo negativní, hovořilo se o tom, co se dá zlepšit.

A také výsledkem v této novele zákona je celá řada pozitivních věcí. Pan ministr o nich hovořil a já je velmi akceptuji, včetně možnosti volby našich občanů v zahraničí. Ale připojuji se k tomu, co řekl kolega Žantovský. To je jeden z důvodů, kdy skutečně volby do Senátu nemohou být takto realizovány. Záměr předkladatelů, původně Ministerstva vnitra, byl takový.

Domnívám se, že Poslanecká sněmovna docela svévolně a bez vážných důvodů znemožnila právě volbu našich občanů v zahraniční do Senátu. To není otázka filosofická, to je otázka technického řešení a já věřím, že při dobré vůli by se technická stránka věci dala vyřešit.

Chci tedy v úvodu také skutečně poděkovat všem těm pozitivním tvůrcům, kteří se na novele té pozitivní části podíleli, a mám na mysli skutečně dr. Henycha a celou řadu spolupracovníků, které jsem měl možnost poznat a kteří s tím mají skutečně letité a dobré zkušenosti. Jak už to někdy bývá, tak přijde taková pohroma, a tato pohroma k této předloze se přiblížila v zásahu politické elity, a to tedy dvou politických stran v této chvíli nejsilnějších, ale já si skutečně dovolím říci to, co cítím. Já nesrovnávám a nemohu srovnávat tyto dvě politické strany, protože skutečně vidím a položím si otázku, čí prospěch pak za otce tohoto zákona v té politické části vidím skutečně předsedu ODS Václava Klause, který po posledních volbách zjistil dvě zásadní skutečnosti: 1) Nemůže získat a není schopen získat většinovou podporu svých spoluobčanů na většinovou vládu, to prostě nejde, dokonce ani zcela objektivně v českém kotli. A 2) Není schopen se na politické scéně už domluvit téměř s nikým, ale je schopen vymyslet takové znění volebního zákona, kde převodovka, a já si dovolím tento výraz, kde zpřevoduje počet hlasů tím způsobem, že skutečně třetina získaných hlasů umožní většinové vládnutí. A vážené kolegyně a kolegové, jen do nedaleké minulosti, my jsme zažili společně rok 1989, koaliční vládu, úřednickou vládu, dneska menšinovou vládu, a já skutečně to hodnocení ponechám historikům, protože oni budou určitě objektivnější, než my všichni. Ale já se sám za sebe a za své spoluobčany z Břeclavska bojím ve stávající situaci jakékoli většinové vlády s většinovou podporou parlamentu. Já se bojím většinové vlády v tom smyslu, že bychom se potom skutečně mohli vracet i k novelám Ústavy, co se týče § 4 a dalších paragrafů. Říkám to s plnou vážností, protože právě pokud bych mohl cokoli vytýkat některým z těchto vlád, byla arogance, mnohdy bezohlednost, nebyla to, vážení, nikdy laskavost a vstřícnost ke svým spoluobčanům.

Musím také říci, a chci tedy říci, že jsme obdrželi petici od Petičního výboru zde v Praze, a oni ti lidé docela vážně hovoří o tom, o čem hovořila celá řada předřečníků, že volební zákon je zákonem, který upravuje základní právo každého občana podílet se na správě své země. A já si troufám říci, že onou převodovkou, o které jsem hovořil, vyřadíme ne malé politické strany, ale my vyřadíme velké skupiny občanů z tohoto veřejného života, my jim znemožníme říkat své názory, a tyto názory v Poslanecké sněmovně, a vážení, kdo není v Poslanecké sněmovně, v podstatě na politické scéně téměř neexistuje.

A pokud k tomu přidám úmysl zákona o politických stranách a financování politických stran, tak to není jenom vyřazení velkých skupin spoluobčanů, ale to je také konečná likvidace těch malých politických stran. Takto já to vnímám, takto já to cítím.

Řekl jsem v úvodu, že je to jedna z mých posledních možností vystoupit před ctěným Senátem, a chci zmínit aspekt, který tady ještě nepadl. Každý zákon, každé přijímání zákona je velké politikum. Toto je, vážení obzvlášť velké politikum. A patřím k senátorům, kteří vstoupili jako první do Senátu v místnosti Valdštejnského paláce, která se nám velmi líbila a která se nám do dneška velmi líbí, vzpomínám si na první okamžiky slibu, ale také si vzpomínám, že každý z nás bez ohledu na politickou příslušnost slíbil a sliboval svým občanům, že budeme pojistkou demokracie. Já jsem to slíbil a slyšel jsem to od vás od všech. Jestli někdo ne, tak se, prosím, ohraďte. A já si troufám tvrdit, že jestliže tento zákon bude přijat, Senát nebude pojistkou demokracie, Senát nebude ani pojistkou zdravého rozumu. A politická seskupení, reprezentovaná zde v Senátu, mnohdy svými stranami přehlížená, budou přehlížena oprávněně a Senát se na dlouhou dobu stane institucí, kde bude sice velice usilovně a někdy velice urputně a pracně probíhat čtvrté čtení, čtvrté čtení však s nejistým úspěchem kvality zákonů.

Já však - teď jsem dospěl do jakéhosi vrcholu pesimismu - já však přirozeně jsem životní optimista. Já věřím, že tento zákon z těch důvodů, které padly už jako argumenty mých předřečníků, které jsem uvedl sám jako svoje argumenty, nebude přijat. Ovšem uvědomuji si, že přijat také být může, jsem realista, pak věřím, že tou pojistku demokracie nebude Parlament, ale budou jí lidé této země, a že to projeví už na stávajících senátních volbách a posléze v parlamentních volbách. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v sále.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji, pane kolego. Slovo má pan senátor Jaroslav Šula a připraví se pan senátor František Vízek.

Senátor Jaroslav Šula:Vážený pane předsedající, pane ministře, vážení kolegové a milé kolegyně, dovolte mi nejprve vyjádřit obavu nad prezentací tzv. konkurenčního modelu demokracie tak, jak nám byl dnes nabídnut, jako nejvyšší stupeň demokracie. Zároveň se ohražuji proti zde vznesené invektivě proti našemu bývalému předsedovi KDU-ČSL.

Až se za rok či za dva ohlédneme zpátky za dnešním dnem, přejme si, abychom se nestyděli před našimi voliči. Předložená novela volebního zákona nevznikla na základě širokého konsensu, což je první diskriminující prvek, který by neměl být přehlédnutelný, novela obsahuje napadnutelná ustanovení, posilující mocenské prvky vládnutí. Jde především o § 27, volební kraje. Vznik nelogických a účelových 35 krajů k prosazení silných prvků většinového systému do systému poměrného zastoupení, který zaručuje Ústava.

Co mi však vadí nejvíce, je systém parního válce při prosazování zřejmých nedemokratických prvků této novely a omlouvání pochybných ustanovení o zúžení politického spektra. Naopak zastávám přesvědčení, že kvalitní dohoda o věcech významných se formuje pouze v diskusi, byť je většinou náročná a dá partnerům pořádně zabrat. Přitom se obrušují původní hrany a zušlechťuje se konečný produkt. Diskuse tedy nesmí být předem okleštěna zákonem.

Blíží se závěr 4. roku působení Senátu, tato komora obrazně dnes skládá jednu ze svých státnic a má prokázat naplnění principu ústavní a demokratické pojistky v době, kdy stranické principy zjevně překračují své kompetence vůči moci zákonodárné. Projde Senát tímto obdobím pohrdání se vztyčenou hlavou? Jsme schopni naplnit jeho smysl právě v době, kdy je to od něj očekáváno? Každý jednotlivě si musí vytvořit svůj osobní vztah k danému principu a zvážit, jak se sám nejlépe zachovat, a ta chvíle je tady.

Hovoříme s občany, voliči z našich volebních obvodů, a ti nevěří tomu, že lze schválit ve volebním zákoně změnu, kdy strana, která získá 15 % hlasů nemá jistotu, že se, byť jediný zástupce, dostane do PS. Jde o zřejmou kolizi diskriminující a špatné řešení. Dobré proti špatnému. Tak stojí ve skutečnosti spor o novelu volebního zákona do PČR. Bohužel zažíváme dobu relativizace hodnot a je pohodlné hledat třetí cesty, jak by se dalo uhnout od pravdy, ale nepojmenovat to ještě lží. Zůstat někde na půli cesty.

Věřím, že Senát, jako instituce legislativy hledající ústavní a demokratické principy jednotlivých zákonů, jako jediný a poslední nepřehlédne zásadní vady projednávané novely a odmítne ji jako celek. Buďme svobodní v rozhodování a ve svém důsledku a v čase je to v každém případě očistné. To by byl dnes velice dobrý výsledek.

Byl jsem nedávno na pracovní cestě ve Švýcarsku se Stálou komisí Senátu pro krajany. A samozřejmě jsme s krajany hovořili o tom, jak se vyvíjí politická situace u nás a mohu říci, že mají velice dobré kontakty a velice dobré informace o politickém dění v ČR. A když jsme došli na volební zákon, samozřejmě tito lidé chtějí volit, protože většina Švýcarů má druhé občanství české, ale když jsme jim vysvětlili principy této novely, tak velice rádi sdělili, že klidně rok nebo dva počkají, až zákon, podle kterého mohou volit, bude plně demokratický. A já se s tím naprosto ztotožňuji a dává mi to určité povzbuzení do další práce.

Poctiví občané, jak ČR, tak Češi v zahraničí, čekají skutečně, jak to dnes dopadne. Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji, slovo má pan senátor František Vízek a připraví se pan senátor Vladimír Zeman.

Senátor František Vízek: Pane předsedající, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, 40 let jsme tady měli tzv. stabilitu. Byla to stabilita moci, u vlády byla jenom jedna politická strana, všechno měla pevně v rukou a pravda, trošku jí v tom pomáhaly bodáky.

Řekli jsme po 40 letech, že takto ne. Domníval jsem se, že jsme pochopili, že stabilita ve společnosti nespočívá v držení moci, ale v pocitu, zda je nebo není spravedlivo. Domníval jsem se, že všichni víme, že život je zajímavý jenom proto, že je pestrý, barevný, rozmanitý, mnovrstevnatý, košatý a taková by měla být, podle mého soudu, i politická scéna.

Po 8 letech v parlamentních volbách, moudří občané do PS a do Senátu zvolili a vyzvedli pouze pět politických stran, přestože ani jedna z nich není úplně ideální, a přestože ani jedna z nich nevyhovuje úplně všem. Moje strana - strana rudé růže - někomu voní málo, někomu vůbec, někomu se zdá, že by měl více píchat, někomu se zdá, že by neměla píchat vůbec. Modrý pták se mnohým zdá být tu kukačkou, tu strakou. A o třešničkách mnozí říkají, že jsou tu a tam červivé. I o klidné síle mnozí soudí, že by měla být silnější a někteří neklidnější. A tak bych mohl pokračovat.

Já se domnívám, že v mnohém z nás, ať se už deklarujeme jako antikomunisté nebo jako demokraté, zůstaly stopy bolševismu jako virus a vedly bohužel mnohé z nás ke zjištění, že ta pluralita je sakramentsky složitá, že je sakramentsky náročná. Nedej Bůh, abychom učinili závěr, že kousek té totality by demokracii na škodu nebyl.

Naši moudří občané se domnívají, že stávající volební zákon dává šanci i těm, kteří dnes nejsou v Parlamentu, aby se do Parlamentu dostali. Aby nahradili některé stávající, aby je smetli, případně, aby se k nim přidali. Celý život jsem tvrdil, že v mém pojetí není demokracie vláda většiny, ale právo menšiny uplatnit se. Došel jsem k závěru, že novela volebního zákona toto právo ubírá mnohým. Celý život jsem tvrdil, že z demokracie nezbyde nic, odejmeme-li jí toleranci.

Tady nemám na mysli minority národnostní, náboženské, sexuální a další, ale minority politické. Cílem novely volebního zákona, obávám se, je menší strany (a já pojem menší strana nechápu podle jejích členů, ale podle volebních výsledků) ještě umenšit, případně jim zabránit, aby se staly většími a znemožnit, aby se na politické scéně objevily nové politické subjekty, když občané ze stávajících budou otráveni až moc.

Vždycky jsem se domníval a opakuji to znovu, že stabilita není o moci, ale o spravedlnosti a vždycky jsem tvrdil, že oponent je ten, který mě zdokonaluje, ten, který mě nutí hledat nové argumenty, ten, kterého bych si měl považovat, protože ten, kdo mi jenom kývá, mě k lepšímu nepřivede.

Obávám se, že strana, ať už velká nebo malá, která odmítá komunikovat, která nechce dialog, nejde na přijatelné kompromisy a oponenty chce smést, je na nejlepší cestě k degeneraci. Případ strany, která degenerovala po 40letém působení na vrcholu, tady už jeden máme.

Strany se kultivují právě tím, že musí komunikovat, musí vzít v potaz opoziční, oponentní a chcete-li, protivné názory. Jsou-li politici neschopni této komunikace, pak je třeba, aby byli smeteni, aby byli nahrazeni jinými, kteří to budou umět. Jinak se v naší zemi bude trvale opakovat, že nejsilnější stranou bude strana lhostejných tak, jak se to v minulých volbách často stalo, zejména ve volbách do Senátu, kdy strany lhostejných v našich obvodech dosahovaly až 80 % i více, což je číslo, kterého nedosáhla ještě žádná koalice dohromady.

Na volebním zákonu se mi nelíbí ani to, a občané na to také poukazují, že se naše zem, ta malá republika, kouskuje, parceluje pro mnoho různých účelů jinak. Měli jsme 7 krajů, máme 14. Proč se nevázaly poslanecké obvody na nově vzniklých 14 krajů? To bych i já pochopil a doufám, že se mnou mnoho občanů dalších. Takto máme 14 krajů, 76 okresů, pro EU těch krajů máme ale z pragmatických důvodů deset, senátních obvodů máme 81 a 35 budeme mít krajských obvodů pro volby do Poslanecké sněmovny.

Vysvětlete běžnému občanovi, že tato účelová parcelace je v pořádku, že je namístě.

Další námitku tady už někdo vzpomínal. Chci ji jenom zdůraznit. Máme a jeden Parlament o dvou komorách a dva volební systémy, ať většinový nebo poměrný, oba systémy demokratické, každý má svoje výhody, svoje nevýhody. A bylo geniálním způsobem vyřešeno, že v České republice jedna komora je volena systémem poměrným, kde by složení mělo zrcadlit, chcete-li kopírovat, politické spektrum občanů, a druhá komora byla volena systémem většinovým, kde vítěz, byť o jeden hlas, bere všechno.

Toto řešení bylo velmi dobré. Mám za to, že zavádět další většinové prvky do voleb Poslanecké sněmovny je zcela scestné a nemístné a vyvolává to mnohé otazníky, zda by tento Parlament měl v takovém případě vypadat tak, jak vypadá.

Chtěl bych říci, milé kolegyně, vážení kolegové, že jsem si v jednom politologickém časopise našel, že volby v roce 1998, kdyby byly vyhodnoceny podle zákona, který chceme přijmout, tak by moje politická strana - sociální demokracie - s necelými 33% měla 102 mandáty v Poslanecké sněmovně. Já bych to mé straně nepřál. Skutečně ne. Nepřál bych to žádné politické straně, aby s tak malým volebním vítězstvím, byť 33% není málo, měla sama politickou moc a ovládla Poslaneckou sněmovnu.

63 mandátů stran tzv. nesmluvní opozice by se scvrklo na 12. Počítám-li dobře, je to 6%. Je to o demokracii, když třetí nejsilnější politická strana by měla podle těchto výpočtů z 24 mandátů mandáty 4? Jde ještě o poměrný systém nebo nejde, když 15% by mohlo teoreticky znamenat jeden mandát, pět mandátů, ale také nula mandátů?

Domnívám se, že urychlovat proces, který někteří z nás vidí jako vzdálenou perspektivu, kdyby tady měly být dvě strany a třetí jako jazýček, je naprosto scestné. Nevím, jestli k tomu směřujeme. Možná ano, možná ne, nejsem prognostik. Ale dělat kvůli tomu, aby to tak bylo, toto, se mi nezdá dobré.

Rád bych na závěr chtěl poděkovat, svému senátorskému klubu, že závazné hlasování u tohoto zákona není. Chtěl bych svým kolegům za to vyjádřit dík a tvrdím, že to je důkaz, že moje strana je strana skutečně demokratická.

Vím, že se někdy mluví o tom, že člověk by jako straník měl být disciplinovaný. Já jsem vždycky tvrdil, že disciplína bez zdravého rozumu a bez kladných emocí přivodila už tolik tragédií v dějinách lidstva a napáchala tolik zkázy a byla tak zhoubná, že odmítám být disciplinovaný bez toho zdravého rozumu.

Hlasování, které bude, není o morálce, to si nemyslím. Každý jeden z nás řekne ano, řekne ne, zdrží se nebo nebude hlasovat. Nic není jenom černé a nic není jenom bílé. Já i v tomto zákoně vidím určité paragrafy, které by bylo užitečné a dobré schválit.

Když jsem před 30ti lety, dovolte mi osobní připomenutí, byl před otázkou, zda budu stát za svojí pravdou a stál jsem, bylo to po roce 1968 a týkalo se to tehdy vztahu k vojskům, která k nám přišla, stálo mě to 16 let života v žulovém kamenolomu, kde jsem jako kamenický dělník 16 let pracoval.

Když jsem před 4 lety jako ředitel školského úřadu otevřeně, ale z očí do očí kritizoval mnohé praktiky ekonoma Pilipa na postu ministra, také jsem věděl, že na to doplatím, a doplatil jsem.

Chtěl bych vyjádřit názor, že předpokládám, že dnes už slova epigramu Jiřího Žáčka o pravdě neplatí. Jestli si na ten epigram vzpomenu, tak vám ho řeknu:

„Za pravdu je různá sazba, jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz.“

Stane-li se to mně, tak nepochybně jenom dočasně.

Děkuji pěkně. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Slovo má pan senátor Vladimír Zeman a připraví se pan senátor Vlastimil Šubrt.

Senátor Vladimír Zeman: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Při projednávání návrhu zákona o volbách v Ústavně-právním výboru jsme poprvé zažili zvláštní atmosféru. Byť šlo o zákon nadmíru závažný, hodný podrobné diskuse, bylo jednání velmi krátké. Nebyla vůle ani chuť přesvědčovat přesvědčené a rozhodnuté.

Pokud se snažím odpovědět, proč tomu asi tak bylo, nelze odpovědět jinak, než že jde o legislativní počin postrádající jakoukoliv smysluplnost.

Snad abych nebyl úplně skeptický, až na pasáž, která sjednocuje technické podmínky voleb.

Škoda, že další, ta politická část tohoto zákona, celou předlohu výrazně znehodnocuje.

Pokusím se dále podívat na návrh zákona z odborného hlediska. Čl. 18 Ústavy ČR stanoví, že volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení a volby do Senátu podle zásad většinového systému. Čl. 20 pak zmocňuje k vydání dalších podmínek výkonu volebního práva.

Takový zákon existuje a je předmětem projednávané novely. Zákon velmi rozumně vyvážil parametry poměrného a většinového systému. Pro volby do Senátu se velmi pracně v době vzniku zákona hledalo řešení, jak stanovit, aby byl každý senátor volen stejnou váhou hlasů, s ještě možnými tolerancemi. Výsledek byl, že váha hlasu je 127 tis. hlasů, při toleranci plus minus 15%, je to tedy 107 950 voličů až 146 050 voličů.

Je tady jistý problém s volební geometrií, jak stanovit teritorium okresů, krajů, pověřených obecních úřadů.

Tehdy Václav Klaus jako předseda vlády se snažil tvůrcům tohoto zákona vštípit myšlenku, aby se mohl každý občan identifikovat se svým obvodem.

A to nebylo prakticky možné při té toleranci plus minus 15 %. I když jsme šli zhruba na obvod pověřeného obecního úřadu, přesto tyto obvody (našich senátních obvodů) sahají mnohdy přes hranice okresů a mnohdy i krajů.

Pokud se podíváme na parametry Poslanecké sněmovny, tak při osmi obvodech je teoreticky možná váha hlasů až 1 milion, při 35 obvodech klesá někde až pod 300 tisíc, čímž se velmi přibližujeme váze hlasů do Senátu. Zvrácenou volební geometrií, coby většinotvorného prvku, dochází tak k výraznému rozkývání ústavního zakotvení. To však patrně hlavním konstruktérům změn nevadí. Mám na mysli oba předsedy opozičních stran, pány Klause a Zemana.

Kdysi se mi velmi líbila vtipná glosa Miloše Zemana, že k tomu, aby se rozdělilo Československo stačí, když si to dohodnou na malé zahradní párty Mečiar s Klausem. Neuplynulo ani tolik vody ve Vltavě a vtipný autor si s jedním kritizovaným aktérem ne ve skrytu stromů, ale pod zraky kamer, písemně dohodne smlouvu, která je pro demokracii mnohem škodlivější.

V předkládací zprávě v bodě č. 45 se dokonce předkladatel odvolává na politickou dohodu. Vím, že u stanovení kaucí to mnohdy jinak nejde, ale do návrhu zákona to nepatří. To bychom tam mohli dávat i různá usnesení různých sjezdů atd.

Dovolte mi ještě malou exkurzi do odborné literatury, podívat se na dva termíny: volební aritmetika a volební geometrie. Až vám přečtu doslovné citace z odborné literatury, uvidíte, že v prvním případě jde o českou premiéru a v druhém případě jde o jeden velký podvod.

Pokud se týká volební aritmetiky, ta samozřejmě zasahuje do oblasti zmiňovaných již několikrát volebních dělitelů. Při tvorbě návrhu tohoto zákona používá předkladatel tzv. D´Hondtův dělitel. To znamená, provádí posloupnou řadu čísel jedna, dvě, tři. Tato posloupná řada je však v tom prvním čísle vychýlena tzv. vyrovnávacím dělitelem, který je stanoven 1,42. Přitom ve všech teoretických pracích, které kolem tvorby volebních zákonů jsou, se říká, že tento vyrovnávací dělitel se používá pouze do tzv. Saint – Laguëova dělitele, kterým je posloupná řada lichých čísel - jedna, tři, pět, sedm, atd. Tam se vkládá ten první dělitel 1,42 a dále pak 3, atd. Čili máme opravdu světovou premiéru, kdy tvůrci tohoto zákona jdou tzv. českou cestou a předkládají nám tento návrh. Nejsem proti tomu, abychom obohacovali světovou literaturu novými moderními demokratickými prvky. Domnívám se však, že tento do těchto prvků skutečně nepatří.

Zajímavé je, pokud se podíváte do naučného slovníku na titul volební geometrie. Teď prosím poslouchejte, budu číst doslova, co tento titul znamená.

„Politická manipulace vládnoucí strany či koalice při stanovování velikosti volebních obvodů s cílem zajistit co největší počet zástupců bez vazby na celkové množství získaných hlasů. K tomuto cíli je možné postupovat dvojím způsobem: a) vytvořit obvody různé velikosti, takže je nutné ke zvolení poslance různé množství hlasů, nebo b) vhodně uspořádat přibližně stejně veliké obvody tak, aby bylo zajištěno vítězství určité strany. Cílem je shrnout většinu voličů konkurenční strany do co nejmenšího počtu obvodů a získat tak vlastní většinu v co nejmenším počtu obvodů". Pro označení volebních podvodů souvisejících s tvarem volebních obvodů se užívá někdy i výraz gerrymandering. Tento název zřejmě byl (snažil jsem se dopátrat, jak vznikl) podle nějakého pána Gerry Mandery, který takovýto podvod na voličích se snažil dělat. Myslím, že si dovedete přiřadit některá česká jména, která by mohla nazvat tento princip použití v návrhu tohoto zákona.

Nicméně s tímto gerrymanderingem se nesetkáváme v naší volební soustavě poprvé. Když jsme začali připravovat reformu veřejné správy v letech 1993 -1994, tak jsme se dostali k materiálům, jaká kritéria byla použita při tvorbě nových krajů v roce 1960. Víte, že v roce 1960 se z tehdejších 14 krajů přešlo na 8 krajů, které jsme v současné době zrušili. Zjistili jsme, že tehdejší vládní strana dala určitá kritéria, aby tvůrci reformy sestavili těch 8 krajů tak, aby ve všech byla pokud možno vyvážená populace z hlediska třídního rozvrstvení, aby v každém z 8 krajů byl dostatečný počet dělnické třídy a aby byly zaručeny stoprocentní výsledky ve všech krajích.

Říkám to s úsměvem, protože až se podíváme, jak budou hlasovat dnešní zástupci jednotlivých stran, zjistíme, že život přináší mnohá překvapení. Dnes tak hlasují jiní, příslušníci demokratických stran.

Co říci závěrem? Předkládané řešení není lékem na ustavení funkčních vlád, ale je dílkem vhodným pro studenty politologie. Neschopnost politiků dohodnout se mezi sebou nemůže nahradit žádná volební technologie. Chtěl bych říci, že v žádném případě neodmítám diskusi o volebních systémech, o Ústavě apod., rozhodně však za jiných podmínek, v jiném politickém klimatu, v ovzduší větší vážnosti, s větší odpovědností. Je namístě, aby v takovém ovzduší byl připravován celý nový volební kodex a nebyly postupně vytrhávány z kontextu jednotlivé volební zákony pro jednotlivé druhy voleb.

Nyní, abych neudělal chybu, pane předsedající, chci se obrátit na pana kolegu Topolánka a zeptat se ho vaším prostřednictvím. On několikrát ve svém projevu použil termín „konkurenční model demokracie", což má představovat nově předložený návrh zákona. Já se ho ptám, teď snad není konkurenční model demokracie, teď snad máme něco jiného?

Zmiňovaný anglosaský model - ano, já jsem pro něj, ale učiňme tak změnou Ústavy na většinový systém, neobcházejme Ústavu. Toto je evidentní obcházení Ústavy tak, aby se to podařilo lehčím způsobem, když to tím těžším nejde. Mimochodem technologii z Anglie lze lehce do našich zákonů přenést, ne však demokracii zažitou v myslích Angličanů.

Domnívám se, že po jistém demagogickém vystoupení bych se hrozil vítězství jedné strany, která je nedosáhla poctivým ziskem hlasů.

Senát má dnes, vážené kolegyně a kolegové, ideální příležitost prokázat, že je tolikrát vlastními ústy proklamovanou pojistkou demokracie, že vidí dál než do roku 2000. Věřme, že vrátíme návrh zákona tam, odkud vzešel a kam patří. To místo již označil Jan Ruml - do odpadkového koše.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji, prosím pana senátora Vlastimila Šubrta, připraví se pan senátor Daniel Kroupa.

Senátor Vlastimil Šubrt: Vážený pane předsedající, vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, dámy a pánové, domníval jsem se, že začnu poněkud atypicky, ale kolega Vízek už mě epigramem Jiřího Žáčka předešel. Takže dovolte, abych se zařadil. Já začnu úryvkem Sládkovy básně: „Jsme slabí, malí, dosti těchto řečí, jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest, oč byla Hellas, byla Róma větší, než slávou nesmrtnou se dotkla hvězd.“

Hned zpočátku mi dovolte říci, že se nemíním zabývat technikou tohoto zákona, ačkoliv jsem si spočítal tři možné varianty; dvě podle skutečnosti, jednu podle prognózy ve svém novém volebním obvodu č. 19 a výsledky se mi rozhodně nejevily nijak diskriminační.

Spíš bych se chtěl ale zamyslet nad filozofií tohoto zákona a jeho možným a velmi pravděpodobným výsledným efektem. Podle mě jednu nespornou výhodu tato novela má. Protože zvýhodňuje vítěze voleb, přispívá k povolební politické, a tím i ekonomické stabilitě. Pokusím se tuto tezi (proto jsem použil i ten úvodní verš klasika) po svém a ze svých životních zkušeností zdůvodnit.

Kromě literatury jsem se celý život zabýval sportem - atletikou, ledním hokejem. Víc než 20 let jako trenér; postupně čtvrté, třetí a druhé třídy: „Jedničku" mně tehdejší všemocní jako neperspektivnímu kádru nepovolili. Ono nebylo v letech normalizace zrovna košer v přihlášce na výběrovou školu vyplnit v rubrice vzdělání „vysokoškolské" a v rubrice zaměstnání „pomocný dělník".

Ale bez ohledu na kvalifikaci či post, ať už hráčský, trenérský, neřku-li senátorský, by mě ve snu nenapadlo jít do utkání s myšlenkou, že můj tým je předem poražen. Ve sportovním klání bych to považoval, a určitě nejen já, za zrůdnost. Tam totiž odjakživa platí, že vyhrává ten lepší. Jinými slovy, jak už tu bylo několikrát řečeno, vítěz bere vše. A pokud prohraje, pokud na to dnes nemá, chce to soupeři vrátit zítra, v příštím utkání, v příští sezóně. Samozřejmě v rámci pravidel, která se s vývojem pochopitelně mění. V tom hokeji se např. za mých mladých let nesmělo narážet směrem k mantinelu. Dnes to pravidla povolují, stále agresivnější hra to vyžaduje a kdyby se naši hokejisté u hrazení se soupeři mazlili, určitě by nebyli olympijskými vítězi a mistry světa, dokonce za poslední dva roky dvojnásobnými. Ve sportu to zkrátka tak chodí. Na pravidla si nestěžuji, a pokud ano, jdu ze hry.

V politice bohužel platí cosi jiného - co neuhraji, na co nemám, snažím se odargumentovat. Jak praví lidová průpovídka, co Žižka palcátem, Palacký perem, to politici, no, ústy. Je k tomu přece prostor.

V této disciplíně nejsou dána měřitelná objektivní kritéria jako ve sportu - lepší čas, více střelených branek či košů, větší váha zvednutá nad hlavu. Mohu tedy napadat i ta pravidla, řekněme zákony, a neuznávat, že se mohou měnit. I to je samozřejmě legitimní a demokratické. Je to nesporné právo na názor, a byť jsem jako příznivec tohoto zákona médii označován za zbabělce, individuum nevhodné senátorského mandátu, nepojistku ústavnosti, ba dokonce za příznivce nemravnosti a sprostoty - to všechno jsem se, v obecné rovině jako jeden z těch, kdo pro tuto novelu hodlá zvednout ruku, o sobě dozvěděl - dál se držím pana Voltaira - ano pánové, máte na to právo, a já je budu vždycky respektovat a ctít, vy mi však za to dovolte vyslovit a prosazovat můj názor, že co bylo dobré včera, nemusí být dobré dnes. Nesvítíme loučemi, ale elektřinou, necestujeme kočáry, ale automobily a letadly. Vývoj opravdu nelze zastavit. V myšlení, v technice, v umění, sportu, zkrátka v ničem.

Ačkoliv chápu, že je nesrovnatelně snazší tvrdit, že je něco a priori špatné, než usilovat o to, abych byl lepší a věrohodnější já; moje barvy, moje strana, můj program a přesvědčit o tom ve sportu soupeře, v umění diváky, čtenáře, posluchače, prostě obecenstvo, no a v politice voliče.

Chci prostě říct, dámy a pánové, že budu vždy hlasovat pro takový volební zákon, který zvýrazní většinové prvky. Už proto, jak se můžeme dočíst v každém naučném slovníku, že demokracie je zřízení založené na podřízení se menšiny většině, přičemž princip suverenity a vůle lidu se realizuje svobodnými všeobecnými volbami. Ty máme, takže vláda jedné strany na věčné časy nám bohudíky rozhodně nehrozí. Tak čeho se bát? Vždyť kdo dnes komu u nás brání, aby zítra, pozítří, v příštích volbách byl lepší než ti, kteří jsou na tom lépe dnes. Zákony? Političtí soupeři? Nebo dokonce voliči? Promiňte, vážení odpůrci tohoto zákona, ale tak snad uvažuje jen ten, řečeno s J. V. Sládkem - kdo v sebe ztratil víru a zná jen malý cíl. Dodávám, cíl časově neomezený. Jen získat pro svou pravdu ty voliče. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Pan senátor Daniel Kroupa a připraví se pan senátor Jaroslav Doubrava.

Senátor Daniel Kroupa: Pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, vážení hosté, dovolte mi, abych nejprve začal určitým osobním vyznáním. Zažil jsem už v dětském věku situaci, když jsem nastoupil do školy, že ve třídě se objevil jeden židovský chlapec, vůči kterému jen pro jeho původ, se někteří spolužáci chovali nepěkným způsobem. Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomil v případě někoho druhého, v jaké situaci se ocitá člověk, který je v menšině, který je osamělý a jehož důstojnosti se dotýkají ti druzí.

V téže škole jsem se několikrát ocitnul v podobné situaci, rovněž z důvodu svého původu. Měl jsem totiž podle tehdejších měřítek původ buržoazní. I já jsem zažil ponížení, i já jsem zažil situaci, kdy se lidé dotýkali mé důstojnosti pro věci, za které jsem nemohl. A tehdy jsem si uvědomil, že hodnotou, z níž je třeba vycházet ve všem jednání s druhými lidmi a k níž se hlásím i dnes v dospělém věku - je důstojnost člověka. A to ne v nějakém abstraktním slova smyslu, člověka reprezentovaného nějakou třídou nebo nějakým typem, ale každého obyčejného jednotlivého člověka.

Později, když jsem studoval filozofii, jsem se seznámil s učením, které každému jednotlivému člověku přiznává jistá nezadatelná a nezcizitelná práva.

Práva, kterých se člověk nemůže vzdát, ani vzdát nesmí. Přirozená práva, založená na principech života, svobody, vlastnictví, a také na principu, který odhalila, objevila americká revoluce, totiž práva žít svůj život podle vlastní představy o štěstí. Tyto principy jsou pro mě základní a stojí na prvním místě. Teprve na druhé místo kladu zákony, a to zákony morální, i zákony, které platí ve státě, které mají tuto důstojnost člověka, tyto základní svobody a práva chránit. A teprve na třetí místo kladu politický proces, který má bránit politické moci, aby si zákony přizpůsobovala k jiným účelům, než je účel právě ochrany jednotlivce, jeho svobod a práv, a než je účel společného dobra. Tím společným dobrem v souladu s tradicí chápu to, co se nazývalo kdysi mír a co spočívá v přátelství lidí a ve spravedlnosti. Vím, že je těžké určit ten problém obecného dobra nějakou úvahou, ale také vím, že v praktické politice je velmi snadné určit a poznat, kdy politická reprezentace onen princip společného dobra porušuje. Kdy ti vládnoucí nevládnou ve prospěch celku, ale ve prospěch vlastní.

Z této úvahy vyvozuji svůj postoj k tomuto návrhu volebního zákona. Jsem přesvědčen, že vychází právě z potřeby mocných a že ignoruje princip, který by měl být ctěn a zachováván, že vládnoucí vládnou ve prospěch celku, a to i v případě, že každý, kdo se k té vládě dostává, vychází z určitého prostředí a má určitý původ.

Dámy a pánové, domnívám se, že moudrost politická velí nekonat skutky, které jsou zaměřeny k potlačení menšinových názorů, které jsou zaměřeny k potlačení názorů, které se v dané situaci nemusí dostat do popředí, názorů, které v dané chvíli nemají širokou veřejnou podporu. Ono veřejné mínění totiž musíme chápat nejenom jako statistický výsledek většinového hlasování nebo většinových odpovědí na položené otázky, ale to veřejné mínění, o které se musí opírat politika, by mělo vycházet z toho, co zde zmínil jeden z řečníků přede mnou, totiž z pravdy. A protože každý z nás poznává pravdu jen ze svého místa a ze své perspektivy, k tomu poznání pravdy potřebuje druhé lidi, aby slyšel jejich názor, vycházející z jejich hlediska a z jejich perspektivy, nejenom z perspektivy místní, ale i perspektivy společenské a perspektivy časové.

Tedy nemáme nikdo pravdu dánu. Nikdo z nás si nesmí dělat nárok na to, že z pravdy vychází. Ale přesto všichni máme k pravdě otevřenou cestu, po které můžeme jít, a na této cestě potřebujeme jedni druhé. Ti silnější musí naslouchat slabším, aby pochopili jejich situaci a svoji částečnou pravdu mohli doplnit. Základem svobodné politické kultury je totiž dialog. Dialog je tou formou, kterou se veřejné mínění legitimně tvoří. Ne průzkumy veřejného mínění. A jestliže je někdo z tohoto dialogu vylučován, jestliže je někomu bráněno přijít s argumenty a říci je těm druhým, není tím postižen ten, kdo je vylučován, ale jsou tím postiženi ti, kdo se uzavřeli do svého světa a kdo nechtějí slyšet názory druhých. Na cestě ku pravdě potřebujme jeden druhého a platí to i v politice.

Předložený volební zákon se snaží zabránit přepočítáváním hlasů přístupu do Parlamentu, do parlamentního dialogu menšinovým názorům. A to je prostě holý fakt. Musím připustit, že k porušení onoho principu otevřenosti došlo již dříve. Již na počátku roku 1990, kdy se připravoval volební zákon a kdy padlo rozhodnutí v tehdejším Občanském fóru, že má jít o zákon poměrný, již tehdy se vynořil požadavek pětiprocentní klausule. A musíme popravdě přiznat, že tento požadavek jde proti duchu otevřenosti a volné soutěže politických stran.

Argument, proč byl tehdy přijat, vycházel ze dvou zkušeností. Ta první byla zkušenost Výmarské republiky, kdy ona volná soutěž politických stran přerostla v chaos a vytvořila podmínky pro nástup nacionálně socialistické strany a nástup totality nacistické. Německo, které se poučilo z této zkušenosti, aplikovalo pětiprocentní klausuli, a ta spolu s kancléřským principem v Ústavě, tedy s principem, který umožňuje odvolat kancléře pouze volbou nového, vedl ke stabilizaci německé politické scény a v zemi, která byla považována, či v národě, který byl považován za národ se sklonem k nedemokratickým totalitním politickým proudům, se podařilo po 50 let a více udržet demokracii a svobodnou společnost.

Druhým důvodem byla situace České republiky v roce 1990, kdy se vyrojilo několik desítek politických stran, které hledaly uplatnění na politické scéně. A kdy se hledal způsob, jakým zabránit chaosu v Parlamentu. Zda je pětiprocentní klausule, uzavírajícím demokratickým či nedemokratickým principem, ponechám úsudku každého z vás, ale připomínám, že byla-li tato klausule kombinována s finanční sankcí proti stranám, které nepřekročily určité nižší kvorum, Ústavní soud vydal verdikt a dal za pravdu těm menším stranám. S odůvodněním, že není možné kombinovat principy, které ještě více uzavírají volnou soutěž politických stran.

Položme si otázku, zda Ústavní soud může zůstat nekonzistentní a vynést jiný argument, jiný výrok, jinou judikaturu v případě, že projde navrhovaný volební zákon, který fakticky umožňuje přístup do Parlamentu až od 15 %. Není to otázka odvahy hráčů na hřišti, o které zde hovořil jeden z kolegů. Jistě, na hřišti se vyhrává a prohrává.

Ale tady jde o to, kdo na to hřiště vůbec smí vstoupit. Se zákonem o financování politických stran, se zákony, které směřují k ovládnutí médií, s požadavky, aby politici měli prostor v elektronických veřejnoprávních médiích podle síly své politické strany ve volbách, v této kombinaci to znamená pokus o vyloučení významné části naší veřejnosti z politického života. A to považuji za největší zlo navrhované novely volebního zákona. Největším zlem, tj. z principu, o kterém jsem hovořil. Zlem je to ovšem i z hlediska politické moudrosti a prozíravosti, protože politický systém, který je takto založen, totiž nevede k tomu, že se nebude ve veřejném životě uplatňovat menšinový názor. Ti lidé své menšinové názory si zachovají, ten menšinový názor, či ty menšinové názory mohou být velmi silné, jestliže ani 15% strana se nedostane do Parlamentu, nemusí se tam dostat dvě 15% strany a již máme 30% voličů vyloučených z politického života. A můžete ve své úvaze pokračovat dále.

Ale to nebezpečí spočívá především v tom, že tyto menšiny nedostanou do ruky legitimní nástroje politické moci, kde bez použití prostředků nesystémových, nepředvídaných Ústavou a nechtěl bych říci násilných prostředků, nemají možnost svůj názor uplatnit. Tedy tato novela volebního zákona by vlastně přispěla k legitimitě těchto nezákonných násilných prostředků politického boje.

Politik, možná posuzuje společnost z hlediska svého volebního období, státník myslí na dlouhý běh na dlouhou míli. A takovou rozbušku do základů našeho ústavního systému by jistě nevložil.

Dámy a pánové, já tedy nemusím zdůrazňovat, že pro tento návrh hlasovat nebudu. Já i moje politická strana jej považuje za návrh, který je v rozporu s podstatnými náležitostmi našeho ústavního systému, který je v rozporu s principem volné soutěže politických stran, který je v rozporu s principem rovnosti hlasů, myslím, že v předchozích vystoupeních to bylo zdůvodněno dobrým způsobem. Návrh je podle mého mínění v rozporu i s našimi mezinárodními závazky. Nemám zde na mysli komunitární právo, mám zde na mysli další závazky.

Chtěl bych navrhovatelům připomenout, aby uvážili, zda jim nehrozí, že se dostanou do podobné pozice, do jaké se dostal Mečiar, který se podobné principy pokusil prosadit.

Dámy a pánové, na závěr mi dovolte říci vám věc, která vás možná překvapí. Já se nebojím v tomto volebním zákoně, bude-li schválen, soutěžit. Jsem přesvědčen, že se obrátí proti těm, kteří ho navrhují, že výsledek bude nečekaný tak, jak to říkal pan předseda klubu ODS. Ale i v případě, že by vyhrálo v těchto volbách politické uskupení, jehož chci být členem, si nepřeji, aby mělo za 32 % hlasů 101 mandátů. Nepřeji si to proto, že to není dobré pro zemi.

Dámy a pánové, argumenty odvozené z představy o demokracii ve Velké Británii, či v Americe jsou liché. Vycházejí z malého porozumění tamní realitě. Trochu mi to připomíná jako je známá anekdota o tom, jak vzniká anglický trávník. To zalévání a stříhání je jednoduché, ale musí se to dělat 200 let, aby vznikl anglický trávník. Pak také vznikla anglická demokracie a my tradice, které tvoří páteř britské politiky a které ani nehledají výraz v ústavním zákoně pozitivně zakotvené tak, jako jsme my zvyklí, ty nelze do naší země přenést novelou volebního zákona.

Ostatně ona britská tradice, možná, že dlouho nevydrží, protože volební zákon, v němž první na pásce bere vše, je v samotné Británii považován za nedemokratický právě proto, že odporuje principu většiny. V Británii nemají vládu, která se opírá o stanovisko většiny ve společnosti, v Británii mají vlastně jenom menšinové vlády, a to je důvod, proč pravděpodobně v nejbližších letech přistoupí k revizi volebního systému.

Myslím si, že naše Ústava, která předpokládá pro PS poměrný volební zákon, vycházela z principu, že právě politická vůle a veřejné mínění je třeba tvořit na základě dialogu. Poměrný volební zákon, který promítne do Parlamentu spektrum názorů ze společnosti, předpokládá, že politické strany, které byly zvoleny, zahájí dialog po utvoření, po nalezení většiny. A tento dialog je právě to podstatné, co bychom měli zachovat. Onen, jak to nazval pan kolega senátor, konkurenční systém, ten konkurenční systém znemožňuje takový dialog, je založen na ostré konfrontaci mezi vládou a opozicí.

Já si takový systém v naší zemi nepřeji a doufám, že většina Senátu bude hlasovat proti tomuto návrhu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Dochází ke změně v pořadí, protože se přihlásil pan senátor, ale zároveň místopředseda vlády, pan Rychetský, potom jsem se o slovo přihlásil já, dále místopředseda Pithart a potom by šel teprve pan senátor Doubrava, omlouvám se, takový je náš jednací řád. Máte slovo, pane místopředsedo.

Senátor Pavel Rychetský,místopředseda vlády ČR:Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dosavadní průběh rozpravy mě značně překvapuje mírou emocionality a naprostým nedostatkem věcných argumentů.

Máme před sebou rozsáhlý vládní návrh novely volebních zákonů, který mění volební dny tak, aby se volilo jeden den, a to v neděli, který mění systém volebních komisí tak, aby odpovídal konci 20. století, tzn. politické složení komisí je pouze ve volebních okrscích, neb jinde budou nahrazeny počítači. Návrh zákona, který přináší podle mého soudu velmi důležitý posun v tom, že otevírá naplnění ústavního práva našich občanů volit kdekoliv na zeměkouli, tj. i v zahraničí, přesto jsme svědky v rozpravě, ve které nejčastěji se dovídáme, že je to návrh, který je ztělesněným zlem.

Že jde o útok nejenom na demokracii, ale dokonce na samotné demokratické základy státu.

Protože nikdo konkrétní argumenty neuváděl, snažil jsem se je vydedukovat. Dospěl jsem k závěru, že zřejmě důvodem pro tyto emocionální výkřiky jsou tři skutečnosti:

1) 35 volebních obvodů.

2) Přechod na D‘ Hondtův systém s koeficientem 1,4 v prvním kole skrutinia.

3) A tady bych řekl, že do jisté míry je považuji za oprávněné, ale nebylo to součástí vládního návrhu, 20% aditivní kvorum.

Abych to hned doplnil, proč si myslím, že tady lze předloženou osnovu kritizovat, tak proto, že je to zbytečné. 20% aditivní kvorum zde nemá žádnou zvláštní funkci, protože přecházíme na D‘ Hondtův volební systém, kterým se volí v celé Evropě, do Evropského parlamentu ve většině zemí, a ten si generuje sám klauzuli, ten nepotřebuje, aby mu zákon nějakou stanovil.

Je to opravdu útok na demokracii?

Nebudu mluvit tak dlouho, jako někteří kolegové. Pokusím se stručně říci, co si myslím, že je demokracie.

1) Demokracie je především vláda většiny.

2) Je to vláda na čas, dočasná vláda většiny, tzn., že je povinnost opakovaně dávat možnost znovu vygenerovat tuto většinu.

Samozřejmě, že demokracie je i ochrana menšiny. Ale prosím, to neznamená, že musí menšina za každou cenu mít zastoupení, nýbrž ochrana menšiny znamená, že musí mít právo stát se příště většinou. To tento volební zákon nikomu neubírá.

Kdyby byla pravda většina těch argumentů, které zde zazněly, tak bychom žili ve světě, kde jsou zrůdné nedemokratické systémy, jako je Velká Británie a USA, ale dnes i Francie, která volí také většinovým systémem, protože tam propadá mnohem větší procento hlasů, jak známo.

Svět zná dva rovnocenné demokratické volební systémy - proporcionální a většinový. Rozdíl v nich je v tom, že v jednom případě je snaha o nastavení co nejpřesnějšího zrcadla společnosti a výsledek je, že se ve zvoleném zákonodárném sboru co nejpřesněji projevuje stratifikace a struktura společnosti.

Volební systém ovšem má především funkci vytvořit prostředek k tomu, aby se generovala většinová politická vůle, protože demokracie je vláda většiny. Většinový systém proto vědomě, a nikdo mu to nevyčítá, ani z teoretiků, ani z politiků, nedodržuje přesný princip zrcadla a proces generace, generování většinové politické vůle svěřuje již voličům do voleb.

Chtěl bych zdůraznit, že oba tyto principy jsou rovnocenné a nedá se o žádném z nich říci, že by byl popřením demokracie.

V Evropě jsme byli po druhé světové válce svědky výrazných změn volebních systémů. Prakticky všechny země začínaly po druhé světové válce s proporcionálním volebním systémem. V řadě případů, zejména v románských zemích, tento volební systém přinášel tak hlubokou nestabilitu, že se naopak přecházelo na většinový volební systém.

Předložená novela pouze posiluje většinové prvky. Doporučoval bych ctěným kolegům, aby úvahy o neústavnosti přenechali Ústavnímu soudu.

Děkuji za pozornost.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Děkuji vám, pane místopředsedo vlády. Jako další se přihlásil místopředseda Senátu pan Přemysl Sobotka, prosím.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Paní předsedkyně, pane ministře, kolegyně a kolegové.

Diskuse, která zde v Senátu probíhá, má svoji logiku a je jistě oprávněná. Dost se ale divím některým projevům, hlavně ze strany čtyřkoalice, tj. KDU-ČSL, US, ODA a DEU.

V této chvíli vám budu citovat z programu jedné politické strany pro volby v roce 1998:

„Současný ústavní pořádek zcela neodpovídá potřebám stabilního politického systému, nepomáhá vzniku jasné vládní většiny a při vytváření vládní koalice nutí politické strany k účelovým kompromisům. Proto přicházíme s myšlenkou změny české Ústavy. Cílem je zavedení většinového systému voleb do Sněmovny. Tento systém posílí postavení velkých a zřetelně vyprofilovaných stran připravených nabídnout jasně formulované politické cíle a vize budoucnosti. To usnadní vznik vlády se silným mandátem a zmírní rizika vyplývající z opakovaného sestavování křehkých povolebních koalic. V delší perspektivě pak většinový systém povede politické strany s podobnými programy k těsnější spolupráci již před volbami. Spolu se snížením rizika nerozhodných výsledků voleb to přispěje ke zklidnění politické scény a uchování politických stran s výrazným programem. Volba na principu vítězství výrazné osobnosti, která předloží dobře formulovaný program, dává totiž větší naději kultivovaným politikům a zřetelným, avšak zároveň nekonfrontačně založeným programům."

Konec citace z programu Unie svobody, strany, která je součástí čtyřkoalice.

Dále bych chtěl poznamenat, že prezident Havel byl první, kdo před lety přišel s myšlenkou většinového systému ve volbách do Poslanecké sněmovny. A já se ptám: Kde je serióznost politických stran, které při tvorbě svých programů hovořily tak a nyní po dvou letech již hovoří jinak?

Ptám se, v jaké zemi to žijí? Je to skutečná Česká republika, nebo virtuální realita, kde někteří hovoří vždy jen to, co se jim hodí a co navíc vyhovuje nakloněným novinářům a novinám?

Řekněme občanům této země, co vlastně chceme. Osobně mám dojem, že i ODS chce jednoznačný výsledek voleb, i když samozřejmě může prohrát jako každý jiný. Ale v této zemi bude po volbách standardní většinová vláda, která vznikne vůlí voličů, a stejně tak vůlí voličů za 4 roky může zmizet.

Nechce se mi věřit slovům čtyřkoalice, že tento zákon nepodpoří, když průzkumy hovoří o jejich vítězství ve volbách, a předpokládám, že 29% je snad dost. Nebo se bojí, že průzkumy jsou divné a možná falešné.

Pokud Unie svobody eventuálně návrh zákona nepodpoří, tak občanům této země neříkali pravdu ve svých projevech a ve svých programech.

Osobně věřím, že konečně lež v politice se přestane vyplácet a autoři lží se budou alespoň trochu stydět.

Navržené znění zákona nás může přiblížit ke kolébkám demokracii, hlavně k Anglii, kde vítěz bere vše, nikdo neprotestuje, pouze se snaží v dalších volbách vyhrát.

Volební systém, o kterém v této chvíli jednáme, není většinový, je pouze poměrný tak, jak je dáno Ústavou, a má některé většinové prvky. Pokud bude odmítnut, pro mě osobně to znamená, že někteří politici neříkají občanům pravdu a někteří také nedodržují smlouvy. Tito všichni pravděpodobně žijí v představě, že volič jim odpustí neserióznost a nedodržování dohod, které směřují ke stabilizaci České republiky. O stabilizaci snad všem jde, nebo to tak jenom říkáme.

Děkuji za pozornost.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Děkuji vám, pane místopředsedo. Nyní vystoupí místopředseda Senátu, pan Petr Pithart, prosím.

Místopředseda Senátu Petr Pithart: Vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Podle otřepané, nicméně oblíbené floskule se lidé z dějin nikdy nepoučili a nepoučí. Nevěřím, že je to pravda. Jistě, poučení se nedá nikdy zcela spolehlivě doložit. Kdyby se však lidé z dějin nikdy nepoučili, myslím si, že by to s námi se všemi bylo mnohem horší, než to je.

Chci proto právě dnes a právě tady připomenout, jak se zrodila poválečná národní fronta, tato česká specialita, česká dobrovolná, i když z nemalé části jistě nevědomá, bezděčná cesta k totalitě.

Národní fronta byla podle mého názoru rozhodujícím prvkem šikmého svahu v únoru 1948. Tehdy v únoru se toho již tolik nestalo. Z tzv. uzavřené plurality se jen vyklubal monopol. Uzavřená pluralita je totiž logický nesmysl a prvky monopolu v sobě již obsahuje.

Žádné volby nejsou poslední, řekl dnes kolega Topolánek. Zcela klíčová věta pro pochopení filozofie návrhu, který projednáváme.

Opravdu nejsme schopni či ochotni poučit se z dějin? Volby v roce 1946 byly poslední právě proto, že to nebyly svobodné volby, ačkoliv většině to zjevně nevadilo. Většině těch, kteří si byli naprosto jisti tím, že jsou demokraty. Řeknu to ještě jednou: Většině těch, kteří si byli naprosto jisti tím, že jsou demokraty. Proto se také mohl únor z části přiodít do ústavních šatů. V podstatě totiž bylo rozhodnuto již před koncem války, tehdy, kdy se v duchu sociálního inženýrství přistoupilo na tzv. zjednodušení stranického systému.

Proč se k takovému zjednodušení přistoupilo? S politickým, zejména stranickým systémem první Československé republiky nebyl vlastně nikdo spokojen, a to nejen proto, že selhal v době Mnichova. Parlament tehdy zůstal zcela mimo dění, jakoby ani neexistoval.

Pročítáme-li programy všech odbojových skupin z doby Protektorátu, bylo jich ke dvěma desítkám a vyplňovaly celou politickou škálu, od krajní levice po krajní pravici, neunikne nám, co je všechno spojuje. Nikdo se nechtěl vracet k politickému systému první republiky. A tyto hlasy třeba brát velmi vážně. Patřily přece nejlepším lidem v národě. To oni nasazovali krky a většina z nich se také konce války nedožila. A právě oni byli rozhodnuti hledat něco jiného, lepšího.

Zklamání bylo zkrátka příliš velké. Co všechno je způsobilo? Nikoli poměrný systém, ale jeho perverze, zájmová až stavovsky zájmová profilace politických stran, tiché dohody o tom, jak si rozparcelují stát na sféry vlivu, čili prorůstání ekonomiky s politikou, tzv. vázané stranické kandidátky, které omezovaly volbu voličů na varianty sestavené stranickými sekretariáty a v neposlední řadě tzv. poslanecké reverzy. Těmi se poslanci a senátoři předem vzdávali svého mandátu tím, že sepsali svou rezignaci, podepsali ji a nechali přitom nevyplněné datum. Takový závazek poslušnosti museli odevzdat předem stranickým sekretariátům, kde se zavřel do trezoru a čekalo se, až poslanec či senátor zazlobí, až bude hlasovat podle vlastního svědomí, a ne podle doporučení šéfa strany. Pak už se jen vyplnilo chybějící datum.

Toto všechno, co z Parlamentu dělalo pimprlové divadlo, znechutilo naše lidi natolik, že se rozhodli k předválečným stranickým poměrům se nevrátit. Znechucení způsobilo především to, že poslanci a senátoři se veřejnosti jevili jako nesvéprávné loutky, nikoliv jako lidé s vlastním svědomím a rozumem. Mluvilo se o partokracii, o státu stran, resp. stranických sekretariátů, o úpadku parlamentní demokracie.

Truchlivá pověst prvorepublikového Senátu s tím vším pak souvisela. Senát byl vnímán jako toliko sněmovna v menším a obnošenějším provedení. Senátoři byli pokládáni za stejné loutky v rukou stran jako poslanci. Senát se dostal do sporu se Sněmovnou jen dvakrát za celou dobu existence první republiky. To je pak skutečně luxus takový orgán vydržovat.

Dostávám se ke svému vlastnímu tématu a tím je sociální inženýrství. Pojem spojovaný především s Fridrichem von Hayekem a Karl Popperem, dvěma velkými Středoevropany. Podle těchto myslitelů je sociální inženýrství příliš ambiciózní plánování budoucnosti. Představa, že vytkneme-li si cíl, stačí pak už jen narýsovat k němu cesty, stanovit pravidla provozu na těchto cestách, event. se inspirovat pravidly, která se osvědčila jinde, a úspěch nás nemůže minout. Čím přesněji vytyčené cesty, tím spíše můžeme mluvit o sociálním inženýrství.

Oba zmínění myslitelé varují ve stejném duchu jako starý rabín, který prý řekl: Všechno je jinak. Společenská skutečnost je podle nich složitější než si dokážeme představit. Chování lidí je nevypočitatelnější než jsme s to odhadnout, takže plány jsou jedna věc, a to co se pak skutečně stane, je zpravidla něco jiného. Proto je třeba plánovat jen velmi opatrně, měnit skutečnost jen po malých kouscích, postupně, krůček po krůčku. To je poselství Hayeka, Poppera i rabína, jako reprezentantů moudrého skepticismu.

Měníme-li základní pravidla mocenské hry, Ústavu a volební zákony, je nebezpečí sociálního inženýrství největší. Jsou to totiž metapravidla, tím myslím pravidla, podle kterých se mění pravidla, ta běžná, pro denní život. S těmi meta- se má hýbat co nejméně, jinak hrozí, že ztratí svou legitimitu, svoji spontánní závaznost.

Také Eduard Beneš byl hrubě nespokojen se stranickým systémem první republiky a ve svých tzv. Chicagských přednáškách z let 1941 - 1942, které pak vyšly i česky pod titulem demokracie dnes a zítra, mluví o tom, čemu se musíme napříště vyhnout, mluví o příliš velkém počtu politických stran, o neblahém koaličnictví, mluví o jepičích, nikoliv trpasličích - to už je ze slovníku dnešních politiků - politických stranách.

I kdyby měl ve všem pravdu, tak v tom základním ji neměl: co s tím. Beneš totiž soudil až příliš přímočaře. Zavedeme taková pravidla, aby se nic podobného neopakovalo. Stalo se. Ale výsledek se jmenoval Národní fronta. Zjednodušení stranického života, vymýcení jepičích stran, konec koaličnictví. Jistě, to všechno si mohl Eduard Beneš odškrtnout. Tohoto cíle bylo dosaženo. Ale co nádavkem k tomu, jako nečekané důsledky ambiciózních lidských zásahů do jemného přediva společenských vztahů.

Výsledek se opravdu jen na první pohled podobal původním Benešovým plánům. Inu proto, že společenská skutečnost je vskutku složitější než si představujeme, chování lidí je opravdu nevypočitatelnější než si připouštíme. Místo jen dílčích korektivů, opatrných oprav, postupných změn, vedla zásadní radikální reforma stranického systému, inspirovaná všeobecně ušlechtilými předsevzetími, ke katastrofě.

Proto dnes, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, hlasují přinejmenším dva celé kluby proti této novele.

Ačkoliv je pro nás výhodná, ba je výhodnější pro nás, než pro kohokoliv jiného. Jsme totiž oponenty sociálního inženýrství, protože je neodpovědné, protože sociální inženýři si nepřipouštějí rabínovy pochybnosti. Nechceme se dočkat ani nějaké de facto uzavřené plurality, ani nějakého českého Haidera jako přirozené reakce na ni. Ani nechceme vypustit z láhve džina, o kterém nic nevíme, o kterém ani nevíme, že existuje.

Z návrhu novely volebního zákona alespoň na mě dýchá, kromě přezíravé povýšenosti, ta se projevila ve způsobu přípravy tohoto návrhu, také opovážlivé sebevědomí, nedostatek pokory, pocit vševědoucnosti - slovem bohorovnost. Změníme pravidla, necháme se inspirovat třeba opozicí Jejího Veličenstva královny Alžběty a kýžený výsledek se automaticky dostaví.

Předpokládám, že klub senátorů KDU-ČSL bude hlasovat pro zamítnutí návrhu novely. Těm, kteří dosud váhají, nabízím, aniž bych se chtěl vnucovat, podnět k zamyšlení. Budeme tím hlasovat proti vlastní, přesněji řečeno - čtyřkoaliční výhodě. Jsou jen dvě možnosti. Buď jsme političtí sebevrazi, anebo to musejí být ještě nějaké jiné podstatnější nevýhody. Nejspíše takové, které se - promiňte možná nemístný patos - netýkají jen nás, ale všech. Zákonodárce, který myslí na zájmy všech, myslí dnes na slova rabínova. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Jako další se přihlásil pan senátor Doubrava. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Doubrava: Vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, vím, že valná většina z nás je rozhodnuta, jak bude za chvíli hlasovat, zda pro přijetí, či proti přijetí novely zákona o volbách do Parlamentu. Novely, která v této podobě nemá v naší zemi žádnou tradici. To je ale to, co by mi na tom vadilo nejméně. To, co mi vadí, je to, že vytváří nerovné podmínky pro politické strany. A nejen to. Menší politické strany vyřazuje z možnosti podílet se na správě věcí veřejných. Přitom nejde o zanedbatelný počet voličů, které právě tyto strany v úhrnu zastupují, jejichž důvěru mají.

Pokus o nastolení systému - vítěz bere vše - a do tato filozofie prezentovaná touto novelou volebního zákona dokazuje, kam až došla arogance moci nestoudného spojení ODS a ČSSD tzv. opoziční smlouvou, která z ČSSD udělala vazala ODS poskakujícího podle toho, jak tato práská bičem, v podobě možnosti odvolání vlády.

Často, kdykoliv se vám to hodí, vytahujete a argumentujete zakotvením vedoucí úlohy KSČ do Ústavy ČR, vedoucí úlohy v Národní frontě, při jejímž uplatňování však musela brát v úvahu názory ostatních stran a složek, či alespoň vytvářet toto zdání.

Tato novela volebního zákona ale dává vítězi voleb moc ignorovat názory všech ostatních. Jde tedy podstatně dále, než tomu bylo před listopadem. Na tom bych viděl jen jediný klad. Touto novelou, už jejím předložením, si naši oponenti vzali jakékoliv právo předchozí stav kritizovat.

O účelovosti novely zákona svědčí i fakt nelogického rozčlenění republiky na 35 volebních obvodů a je zbytečné pokládat otázky, proč se volební obvody nekryjí s hranicemi 14 krajů. Prostřednictvím paní předsedající se k vám obracím. K vám, kteří snad ještě váháte, pro kterou z možností zvednete ruku, a chci věřit, že naleznete v sobě dostatek odvahy a morálních sil v důkazu, že Senát je skutečně tou pojistkou proti přijímání špatných zákonů, ke zvednutí ruky a stisku tlačítka - ne.

Přirovnávat volby ke sportovnímu utkání, jak to udělal pan kolega Topolánek, považuji za nekorektní. Prohraný zápas může mít za následek pouze zklamání několika možná set tisíc fanoušků, nastolení neomezené vlády jedné strany však může mít pro stát důsledky katastrofální.

Bitva o každý paragraf zákona, která tady byla již zmíněna, může být jen prospěšná. Nikdo nemá právo na jediný správný názor. Víc hlav víc ví, to je stará a známá pravda.

Všem, kteří nepodlehli tlaku médií a zachovají se čestně, jak prohlásil kolega Topolánek, děkuji. V těchto chvílích rozhodujeme o tom, zda se svým dětem budeme moci ještě podívat rovně do očí. Vím, že valná většina toho, co jsem tady řekl, již řečena byla. Považoval jsem za svoji povinnost se k tomu přihlásit.

Položil-li kolega Rychetský otázku, je-li předložená novela volebního zákona útokem na demokracii, pak musím i přes jeho vysvětlení říci - ano. Podle mého názoru je to útok na demokracii. Děkuji.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Jako další je přihlášen pan senátor Stodůlka. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Stodůlka: Vážená paní předsedkyně, paní kolegyně, páni kolegové, o volebním systému se u nás tu a tam mluví od samého počátku 90. let. Tehdy padlo rozhodnutí pro poměrný volební systém a toto zásadní rozhodnutí bylo potvrzeno při přípravě Ústavy, podle níž má být Poslanecká sněmovna volena podle zásad poměrného volebního systému a Senát podle zásad volebního systému většinového.

Stojí snad za zmínku, že výslovné vyjádření rozdílu mezi volebními systémy do obou komor, bylo jediným pozměňovacím návrhem týkajícím se Senátu, který byl přijat na schůzi ČNR při schvalování vládního návrhu Ústavy. Motivací navrhovatele poslance Hirše bylo předejít znehodnocení funkce Senátu jeho obsahovým vyprázdněním při identickém politickém složení obou komor. To bylo osudem Senátu prvorepublikového, který tak byl povětšinou jen sacím papírem přikládaným na rozhodnutí Sněmovny.

Náš Senát nepatří mezi silné druhé komory. Jeho pozitivní přínos pro náš ústavní a politický systém spočívá právě v odlišnostech od Poslanecké sněmovny, v jeho jinakosti, jež je předpokladem plnění kontrolních funkcí. V očích ústavodárců bylo jednou z nejvýznamnějších záruk jeho jinakosti vedle nerozpustitelnosti, postupného obměňování a odlišné délky volebního období senátorů, stanovení jiného volebního systému. Obávám se, že odlišnost založená růzností volebních systémů, by se přijetím této novely volebního zákona začala stírat.

Dosud je senátor jedinou osobností ze světa té velké politiky, kterou voliči přímo vybírají. Senátor jim skládá účty, je snadno kontrolovatelný. Poslanec je mnohem anonymnější, kandiduje na početné kandidátce politické strany. Odpovědný je spíše této politické straně než svým voličům. Vzhledem k úkolům Poslanecké sněmovny, které z ní činí dominantní instituci našeho ústavního systému, vzhledem k tomu, že rozhoduje o existenci vlády, o zákonodárství, rozpočtu a mnoha dalších nelegislativních věcech, mi stávající způsob volby poslanců příliš nevadí. Ve Sněmovně je zkrátka třeba zastoupení všech významných politických postojů ve společnosti a případně i zastoupení významných menšin.

Bez větší míry klubové soudržnosti by Sněmovna nemohla dobře fungovat. Na tento rozdíl oproti Senátu ostatně na jednom ze seminářů naší komise správně upozorňoval i kolega Vyvadil. Vytvoření relativně malých volebních krajů třeba jen se čtyřmi poslanci setře podle mého názoru v očích voličů zásadní rozdíl mezi vybíráním poslanců a senátorů. Dlouhodobě se tak mohou obě komory připodobnit a odpadne tak jedno ze zdůvodnění existence Senátu.

Dovolte mi malou odbočku. Jde o příběh zániku švédského Senátu. V 19. století bylo ve Švédsku tradiční stavovské zastoupení nahrazeno dvoukomorovým parlamentem, složeným z komory volené lidem a nepřímo volené první komory Senátu. V průběhu řady desetiletí byly volební procedury do obou komor opakovaně modifikovány. Důsledkem bylo to, že přes zachování formálně odlišného způsobu volby, přímé a nepřímé, bylo politické složení obou komor od roku 1933 identické. K čemu mít dvě stejná zákonodárná shromáždění, ptali se nejspíš švédští voliči, podobně jako v meziválečném období voliči českoslovenští, jelikož jim nikdo nebyl s to odpovědět a stav se nezměnil, rozhodli se rázně. V roce 1959 byla ve Švédsku druhá komora zrušena. Je to podobnost čistě náhodná?

Důsledky přijetí novely volebního zákona jsou obtížně odhadnutelné. To platí i o důsledcích pro Senát. Eventuální vytvoření silné a soudržné vládní většiny učiní dosažení 101 poslaneckých hlasů, nutných k překonání stanoviska Senátu ještě snadnějším než dosud. Je možné, že i ústavní většiny bude v PS dosahováno mnohem snáze než předpokládali tvůrci Ústavy na podzim 1992. Také na to bychom měli myslet, nejen kvůli Senátu, jehož stabilizační role se může bez jediné změny Ústavy stát prázdnou skořápkou. Volební reforma se totiž pochopitelně nedotkne jen volebního zákona. Jde možná o rozhodování o typu demokracie, tedy o tom, co slovem demokracie rozumíme. Jestli jen vládu většiny, nebo také ochranu pluralismu a menšin. V politologii najdeme varování před vzestupem neliberálních demokracií, což jsou ty, které absolutizují volební výsledek na úkor kontroly, dělby a vyvážení moci. Při úvaze o rozhodování většiny bychom navíc měli zkoumat, zda jde o většinu skutečnou, nebo jen matematickou, o většinu voličů, nebo o většinu mandátů. Právě tradiční a z důvodu pochybné legitimity zřejmě dále neudržitelné nahrazování skutečné většiny většinou matematickou vede ve Velké Británii sociálně demokratickou, podotýkám sociálně demokratickou vládu k prosazení rozsáhlých demokratizačních reforem, což mj. znamená posilování poměrného zastoupení při ustavování regionálních shromáždění Evropského parlamentu či reformované druhé komory.

Naše sociálně demokratická vláda se shlédla v opačném trendu. Může se tak dokonce stát, že PS, formálně stále volená v poměrném volebním systému, který by měl co nejvěrněji zachytit rozložení názorů ve společnosti, bude složena ze 3 politických stran. Naproti tomu v Senátu, voleném většinovým způsobem, který zpravidla vede ke koncentraci politických sil, bude pracovat pět klubů a řada nezařazených senátorů. Postavíme tak na hlavu všechny politologické poučky a Senát se stane reprezentantem politické pestrosti. Avšak, na rozdíl od Sněmovny, nevybavený potřebnými pravomocemi. Přitom to, že zde vznikne pátý klub, senátorský klub KSČM, považuji za velmi pravděpodobné. Stačí si promluvit s voliči na severní Moravě.

Před tím, než krátce přejdu k výčtu nejzávažnějších problémů novely zákona, dodám ještě dvě zmínky na margo senátorů. Jde mi o jejich vztah k politickým stranám. Nejsem opěvovatelem koncepce Senátu jako sboru nejmoudřejších synů a dcer národa, myslím si ale, že existuje něco jako duch druhých komor. Tím duchem je větší otevřenost a menší stranickost. Fakt, že členy druhých komor nejsou jen straníci, ale i to, že disciplína ve frakcích je tak malá, že neumožňuje jenom přikazovat, nýbrž nutí přesvědčovat a argumentovat. Proto jsou druhé komory často popisovány jako komory reflexe, politická fóra, kde se s větším odstupem od každodenního politického provozu dokonce i přemýšlí.

Pan kolega Salzmann se nedávno v komisi vyjádřil ve smyslu politického přístupu poslanců na rozdíl od profesorského náhledu senátorů na daný problém. Setkáme se s tím nejen v klasické Velké Británii, ale třeba i ve Francii, Švýcarsku, Nizozemí. Všude jsou na to náležitě pyšní. Aby bylo jasno, nebrojím proti politickým stranám v Senátu, jsem však pro jejich jinou roli než ve Sněmovně. A pak si přečtu nově navržené ustanovení § 76 odst. 3 volebního zákona, a zjistím, že zmocněnec politické strany může i před druhým kolem odvolat senátorského kandidáta, byť ten již prošel bitvou v kole prvním a má na svém kontě důvěru tisíců voličů. Může jít o trest za snahu oslovit před druhým kolem jiné voliče než kované straníky nebo může jít o součást širší stranické strategie, kdy se hodí vyvolat opakované volby. Kandidát tak není osobností, kterou mají voliči volit, zejména pro osobní kvality, jak zní téměř učebnicová poučka, ale figurkou na stranické šachovnici.

Druhá zmínka se týká peněz. Politická strana podporuje svého kandidáta organizačně i finančně. Ví totiž, že když uspěje, peníze se jí vrátí. Za každý rok dostane půl milionu korun. Nyní se navrhuje dokonce milion. To jsou při šestiletém mandátu 3, resp. 6 milionů. Tolik žádná volební kampaň nestojí. Nezávislý kandidát však nemá žádnou politickou stranu, která by inkasovala peníze, proto nedostane nic. Není mnoho takových, jako pan kolega Fischer, kteří si mohou nákladnou kampaň financovat sami. Proto tady také žádní nezávislí senátoři nejsou. Nevím, zda to neprotiřečí duchu druhé komory, v každém případě to však je v rozporu se zásadou rovnosti kandidátů. Měli bychom se nad tímto principem zamyslet dříve, než bude zpochybněn Ústavním soudem.

Závěrem naznačím konkrétní problémy, které novela volebního zákona přináší. Nebudu mluvit o těch technických či drobnějších. Na ty upozorňuje jak informace legislativního odboru, tak zvláště pan profesor Filip ve svých článcích v Parlamentním zpravodaji a v Právním zpravodaji. Náš poměrný volební systém je racionalizovaný. Obsahuje pojistky proti vstupu desítek politických stran do Parlamentu. O jeho uspokojivém fungování vypovídá i přítomnost pěti politických stran ve Sněmovně. Něco takového bývá označováno jako umírněný multipartismus. To, že se nedaří sestavit většinové vlády, není ani tak vinou volebních výsledků, jako spíše politiků. Ti zde ale zůstanou i po volební reformě. Nebudou se však nejspíše muset s nikým dohadovat, což je v rozporu se smyslem poměrného volebního systému, který je založen na reflexi názoru voličů a vtažených všech skutečně významných politických subjektů do hry právě za účelem dosažení širší shody. Přesto můžeme diskutovat o určitých modifikacích volebního systému, jež usnadní sestavení vlády, ale současně zachovají sám jeho smysl. Problémem novely je, že se rozhodla využít všech možností změny volebního systému současně, čímž volební systém zneprůhledňuje. Má tak daleko k přímočarosti většinového systému, ale také k reprezentativnosti poměrného systému.

Mluvilo se o zvýšení počtu volebních krajů. Sama sociální demokracie, jak nás v komisi před drahnou dobou vyrozuměl pan kolega Rychetský, vstupovala do jednání o reformě volebního systému s představou 14 volebních krajů.

Nyní se jich navrhuje 35. Dochází tak ke zvýšení přirozené uzavírací klauzule, neboť k získání jednoho mandátu ze čtyř je pochopitelně třeba mnohem více hlasů, než k získání jednoho mandátu z 20. Může tak dojít ke značnému propadu hlasů. Mluvilo se o změně způsobu přepočtu hlasů na mandáty. Ve hře byl D´ Hondtův systém, který odstraňuje druhé skrutinium, čímž zvyšuje vliv voličů a mírně posiluje větší politické strany.

Zatímco však klasický D´Hondtův systém je založen na dělení počtu hlasů řadou čísel začínajících 1, navrhuje se začít dělitelem 1,42, což je řešení unikátní bez obdoby, typická třetí cesta. Přitom autorem není nikdo jiný, než zavilý odpůrce třetích cest, zavilý ovšem pouze verbálně. Tím se větší strany posilují nikoliv mírně, ale hodně. Mluvilo se také o možnosti doprovodit zvýšení počtu volebních krajů snížením či dokonce zrušením pětiprocentní uzavírací klauzule, čímž by se politická scéna otevřela regionálním stranám.

Na místo toho se razantním způsobem chce se říct, po mečiarovsku, zvýšili uzavírací klauzule pro koalice a 5 % nutných ke vstupu do Sněmovny zůstalo zachováno. Nestačí tedy, aby noví kvalitní kandidáti podle argumentace premiéra Zemana obstáli v klání ve volebním kraji. Nutné je, aby současně jejich politická strana získala celostátně nejméně oněch 5 %. Přitom o 24 neúspěšných kandidátech sociální demokracie v minulých senátních volbách se premiér Zeman vyslovil ne zrovna uctivě za konečný výsledek a teď je jich dokonce třeba 200. Kde se vezmou? To ví snad zase jen tvůrci této novely.

Za problematické pokládám také současné zvýšení příspěvků za mandát a snížení příspěvku za hlasy. Politická scéna se tak nebezpečně zapouzdřuje, neboť vstup mimoparlamentní strany do sněmovny se stává iluzorním.

Přirozená cirkulace myšlenek je tak zřetelně limitována. Opakuji, že podle mého názoru je možné o jednotlivých komponentech diskutovat s těmi, kteří diskutovat chtějí, v tomto souhrnu však jejich působení může být pro svobodnou soutěž politických sil vražedné. Nejde mi přitom ani tak o posílení či oslabení konkrétní politické strany, ale o samu otevřenost politického systému. Není snad překvapení, že po tomto výčtu závažných problémů mi nezbývá, než připojit se k návrhu na zamítnutí tohoto návrhu zákona.

Měl-li by snad být jediným protiargumentem poukaz na nesjednocené dny pro volby do krajských zastupitelstev a Senátu, což se má údajně odrazit na nízké volební účasti a poškodit prestiž Senátu, nemohu nepřipomenout jednak průzkumy veřejného mínění, z nichž vyplývá tak, jako tak nevelká chuť voličů jít k volbám, jednak skutečnost, že ve Sněmovně je druhém čtení senátního návrhu novely téhož zákona, k němuž by bylo možné technické části novely připojit a vzápětí jej postoupit Senátu. Nebezpečí z prodlení tedy nehrozí. Prestiž Senátu více poškodí, pokud nedokáže veřejnosti ukázat, že těch nemnoho významných pravomocí, které má, umí využít.

Ne k tomu, aby zabránil jakékoliv změně Ústavy či volebního zákona, ale k tomu, aby je-li to nutné, přinutil další partnery k hledání přijatelnějších řešení jiným než silovým způsobem bez důkladné debaty. Děkuji vám za pozornost.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Děkuji, pane senátore. (Přihlásil se senátor Falbr.) Bohužel, pane senátore, přihlásil se pan senátor Topolánek, mrzí mě to, ale musím vás ještě chvilku nechat v lavici.

Senátor Mirek Topolánek: Omlouvám se panu senátoru Falbrovi, ale někdo musí také hlídat čas a já, protože je přihlášena ještě celá řada diskutujících, jim nechci jim upřít tu možnost vystoupit k tomuto tisku. Mám pocit, že tu nechceme být zítra, že bychom chtěli tu novelu dneska uzavřít hlasováním, a proto bych si dovolil dát procedurální návrh a navrhuji podle § 55 odst. 1 jednacího řádu, aby Senát prodloužil dobu pro jednání a hlasování o návrzích zákonů a pozměňovacích návrzích k nim a o změně doby pro hlasování i po 19.00 hod., nejpozději do 22.00 hod. Děkuji.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Budeme hlasovat o procedurálním návrhu o prodloužení jednání a hlasování až do 22.00 hod. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji vám. Kdo je proti, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Taktéž vám děkuji. Konstatuji, že v hlasování poř. č. 32 z přítomných 80 senátorů se pro vyslovilo 59 při kvoru 41, proti 4 senátoři. Tento návrh byl přijat.

Můžeme pokračovat. Do rozpravy se přihlásil pan senátor Richard Falbr.

Senátor Richard Falbr: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně a vážení kolegové, musím říci, že to vyžaduje hodně pevné vůle poslouchat ty dlouhé, mnohdy nic neříkající projevy a pak skutečně hlasovat proti tomu zákonu tak, jak jsem rozhodnut. Zajímalo by mě, jestli si uvědomují senátoři čtyřkoalice, že pokud tento zákon nebude schválen, tak to bude jenom díky disidentům ze sociální demokracie.

Samozřejmě, že nelze předpokládat, že se necháte podřezat jako ovce, aniž byste se ozvali, ale přimlouval bych se i vzhledem k tomu, že zde mezi námi máme nemocné kolegy, kteří sem přijeli, abyste své projevy zkrátili, nepředváděli se, protože to považuji za zbytečné.

K tomu, co tu řekl předseda klubu ODS bych chtěl říci. Myslím si, že to byl typický projev toho, čemu se říká tenisový světový názor. Silnější vyhrává, kdo má většinu, má také pravdu. Já, nechci mluvit dlouho, já si myslím, že podstatu problému vystihl můj vážený přítel kolega Pavlov, když řekl, proč se ten zákonů vůbec napsal. Překvapuje mě pouze, že strana, za kterou jsem, a rád, kandidoval do Senátu, na takový holport přistoupila.

Během těchto dvou dnů jsme na adresu těch, kdo chtějí hlasovat proti tomu, co bylo dohodnuto v opoziční smlouvě, slyšeli řadu nelichotivých narážek, a jak jsem se dozvěděl z ČTK, i výhružek.

Myslím si, že nemáme právo brát výhružky na vědomí. Myslím si, že každý z nás ve volební kampani říkal, že nebude závislý na stranických sekretariátech. Neměli jsme našim voličům lhát. A pokud jde o to, co se vymyslelo, jestli je to dobré nebo jestli je to špatné. Je to špatný, sprostý zákon, který ztěžuje nejméně čtyřmi překážkami vstup do Sněmovny těm, kdo jsou menší.

Při známé demokratičnosti obou stran, které dostávají nejvyšší počet hlasů, při obměně funkcionářů, která je téměř nulová, si dovedeme představit, jak obtížné by bylo držet se rad: vstupte do těchto stran a pokuste se v nich něco změnit.

Chtěl bych říci, že nemám vůbec důvod se zastávat Unie svobody, protože se velmi často dostávám z titulu své jiné funkce do rozporu s nimi, že to, co tu citoval kolega Sobotka, nebylo úplně korektní. Ona Unie svobody totiž slibovala většinový volební systém změnou Ústavy. Kdyby docházelo ke změně Ústavy, diskuse by byla úplně jiná.

Tady dochází k pokusu o změnu volebního systému proto, abych uspokojil druhého partnera a nechal mě ještě dva roky vládnout. Kéž se to nepovede! (Potlesk.)

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Jako další se přihlásila paní senátorka Moserová. Vzhledem k tomu, že mám přihlášených ještě dalších 6 nebo 7 osob, ne všichni jsou přihlášeni na displeji, přihlašují se lidé i písemně. Chci se vás proto zeptat, chcete-li přestávku na večeři nebo ne? (Hlasy z pléna: Ne.) Myslím, že těm senátorům, kteří mohou odejít a vzdálit se ze sálu, nevadí, že pauza není, ale vzhledem ke zpravodaji a předkladateli, kteří se odtud opravdu nemohou hnout, by bylo myslím slušné, abychom alespoň nějakou malou pauzu udělali.

Ale nechte si to zatím projít hlavou. Paní senátorko, prosím.

Senátorka Jaroslava Moserová: Vážená paní předsedkyně, vážení kolegové, vážené kolegyně.

Chci hovořit krátce, protože nechci oddalovat okamžik pravdy o této komoře Parlamentu ČR. Návrh zákona, který projednáváme, je závažný, závažnější než to, co jsme projednávali až dosud, protože změní tvář naší demokracie. A jestliže je sebemenší pochyba o tom, že by to tvář naší demokracie mohlo pokřivit, pak je na této komoře Parlamentu ČR, aby zákon zamítla tak, jak to ostatně navrhují tři výbory Senátu, které návrh zákona projednávaly.

Prosím, mějte na paměti, že slib, který jsme skládali všichni, jinak bychom zde nebyli, je nadřazen jiným zájmům. Děkuji.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Děkuji, paní senátorko, zejména za stručnost. Teď se přihlásil pan senátor Coufal.

Senátor Miroslav Coufal: Vážená paní předsedkyně, pane ministře, vážené kolegyně a kolegové. Dnešní den je dle mého názoru prvním významným dnem od ustavující schůze Senátu. Dnešního dne proběhne klíčové hlasování o návrhu zákona pro volby do Parlamentu, jehož význam spočívá v tom, že může zcela zásadně změnit vývoj v této zemi, může se v očích veřejnosti stát dnem, kdy prokáže smysl existence Senátu.

Před senátory dnes stojí rozhodnutí podpořit svým hlasem novelu volebního zákona, která na jedné straně umožní vítězi voleb sestavit stabilní vládu, donutí voliče zodpovědněji přistupovat k volbách, a který je obvyklý i v některých demokraciích ve světě, novely, jejíž vznik byl podmíněn vývojem politického dění v naší zemi v posledních 10 letech, pragmatismem odrážejícím naši současnou realitu. Novely, která byla vytvořena na základě souručenství dvou rozdílných subjektů, které vytvořily křehký smluvně-opoziční vztah a také díky řevnivosti politiků v Poslanecké sněmovně a která představuje hrubý nátlak na ty z nás, kteří nejsou přesvědčeni o její správnosti, resp. o její včasnosti v zemi, která donedávna téměř 50 let nezažila svobodné volby, kde jedna strana spolu s Národní frontou řídila život všech občanů do nejmenšího detailu.

Novela nevznikla za účasti všech politických subjektů, ale tlakem na vládu, která se snaží napravovat škody, jež nenapáchala, tudíž v atmosféře relativní nesvobody a bez konsenzu ostatních politických subjektů.

Proto jsem se rozhodl ji nepodpořit, ač mi většinový systém byl vždy bližší. Mé rozhodnutí bylo neotřesitelné do včerejšího dne, nebylo ovlivnitelné ani proklamacemi typu: zbabělci budou potrestáni apod. Nevěřil jsem ani pohrůžkám pádu vlády. Včera jsem se však dozvěděl o možném scénáři pádu vlády, ustavení úřednické vlády, která by mohla znamenat zastavení procesu přibližování k Evropské unii, počínajícího hospodářského vzestupu, poklesu nezaměstnanosti a možná i startu akce "čisté ruce", který vláda v kauze IPB zahájila. Možné indicie hovořící o propojenosti čelných představitelů politického života s kauzou IPB a její rozkrytí "padni komu padni", by totiž znamenalo radikální léčbu morové infekce sžírající tuto společnost, nápravu toho, na co zmírá v posledních 10 letech, že by mohly padat hlavy těch, kteří se jako supi vrhli na totalitou nemocné tělo ekonomiky této země, aby dokončili jeho devastaci, čemuž v minulosti nezabránily ani stávající volební zákon, handly, grupování, kšeftování, to vše je důsledek.

Dnes už ani nevíme, která strana z tříkoalic je zodpovědná za to, co se v této zemi za posledních 10 let událo. Dnes už ani nevíme, kdo byl hlavním viníkem rozpadu republiky, ačkoliv byly u moci vlády tříkoalice a bylo to za stávajícího volebního systému.

Bytostně si nepřeji, aby ti, z nichž mnozí sedí ve vysokých postech v této zemi nemajíce studu za škody, které napáchali, a čekají na svoji příležitost znovu obsadit klíčové posty a dokončit dílo zkázy, aby se vrátili hochštapleři, jejichž prázdný život bude bezcenný, za nimiž na tomto světě nezbude vůbec nic.

Bytostně si nepřeji, aby v této zemi vládli ti, kteří svého prezidentského kandidáta hledají v cizině, ani ti, kteří urážejí zdeptaný národ slovy o zapáchajícím provincionalismu apod., jako i ti, jejichž haiderovské proklamace mohou při ekonomických potížích této země vést k přímému ohrožení demokracie.

Přeji si, aby tato pracovitá vláda - ze které se pod tlakem opoziční smlouvy skutečně stala legitimní středová vláda - jejíž jedinou a pro mne velmi hrubou a těžko ospravedlnitelnou chybou bylo a zůstane bombardování a následná hospodářská blokáda Jugoslávie, zůstala do té doby, dokud se jí bude dařit a ne do té doby, kdy se to jinému bude hodit.

Uvedl jsem své argumenty proti tomuto zákonu a proč jej nepodpořím. Na druhé straně jsem uvedl argumenty, proč a za jakých okolností při současném možném zpochybnění smyslu existence Senátu novelu podpořím.

Vím, že ano nebo ne je nesmírně důležitým rozhodnutím. Stojím jako chirurg nad otevřeným břichem před rozhodnutím vyoperovat zhoubný nádor smluvně opozičního vztahu za cenu, že pacient vysoce pravděpodobně ihned zemře, či břicho zavřít a dát pacientovi šanci prožít ještě dva roky života. Toto pro chirurgy typické dilema projevím ve svém hlasování. Při svém hlasování budu zvažovat, zda špatný zákon, či naději pro tuto zemi. Budu hlasovat pro schválení tohoto zákona, budu hlasovat pro naději pro tuto zemi.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Děkuji, pane senátore. Přihlásil se místopředseda vlády, pan senátor Jan Kavan.

Senátor Jan Kavan, místopředseda vlády ČR: Děkuji, paní předsedkyně. Vážené senátorky, vážení senátoři. Nebudu mluvit tak dlouho jako řada předřečníků, ale chtěl bych začít tím, že bych chtěl velmi poděkovat panu senátorovi Coufalovi za to, co tu teď řekl, protože jsem ho slyšel argumentovat na senátním klubu a sám jsem s ním hovořil a vím, jaký má názor a vím, že to bylo velmi těžké a bolestné dilema, které si musel vyřešit a s jehož výsledkem i s argumenty pro a proti nás tady seznámil. Chtěl bych mu tímto poděkovat.

Přijel jsem dnes odpoledne narychlo z Moravy, abych se mohl účastnit projednávání tohoto zákona. Nechal jsem na střední Moravě pana komisaře Verheugena, kterého jsem jako ministr zahraničí od včerejška doprovázel. Přiznám se, že mě to velmi mrzelo, protože je to poprvé, kdy takto vysoký komisař EU navštívil nepražský region, byl v Hradci Králové, v Prostějově, v Kojetíně, v Hranicích na Moravě, apod. Mrzí mě, že jsem s ním nemohl být až do konce. Cestou mezi jednotlivými městy jsme spolu hovořili o důvodech, proč musím odpoledne přijet sem. Nebyl jsem překvapen, když pan komisař vyjádřil své značné překvapení nad některými argumenty proti předložené novele, s nimiž jsem ho seznámil.

Zdůraznil, že pokud by volební systém, který je kombinací prvků většinového a poměrného systému - a modifikovaný D´Hondtův systém zcela nepochybně takovouto kombinací je - měl být nazván nedemokratickým, tak bude těžko hledat v Evropě nějaký systém, který by se mohl nazvat perfektním a demokratickým. Rád se poučím, pokud nějaký takovýto systém existuje.

Žil jsem 20 let ve Velké Británii, účastnil jsem se všech voleb v letech 1968-89 a přiznám se, že nejsem příznivcem a stoupencem většinového systému, protože jsem na vlastní oči viděl dopad principu "vítěz bere vše". Žil jsem pod vládou M. Tatcherové, která vládla pevně a stabilně dlouho a nebyla zvolena většinou občanů a voličů Velké Británie. Ale nazvat tento systém nedemokratický, to bych považoval za zcela absurdní.

Účastnil jsem se během těch 20 let stovek diskusí o vhodnosti toho či onoho volebního systému. Hledali jsme s přáteli v labouristické straně kompromisy. Snažil jsem se nastudovat systém irský, australský - stále považuji tyto dva systémy za jedny z nejzajímavějších právě proto, že se snaží co nejvhodněji vybalancovat pozitivní prvky jak většinového, tak poměrného systému. Došel jsem k názoru, že není žádný perfektní systém. Žádný ovšem není nedemokratický jen proto, že můžeme na něm kritizovat ten či onen aspekt. Všechny tyto systémy umožňují účast menších stran v Parlamentě; i ten nejklasičtější stoprocentní většinový systém, jakým je britský, umožňuje i jiným stranám než té vítězné, která utvoří vládu, býti v Parlamentu. Je vhodné se podívat na složení Dolní sněmovny za posledních 100 let.

Tvrdit tedy, že modifikovaný D´Hondtův systém ohrožuje demokracii, že by mohl pokřivit tvář naší demokracie, považuji za absurdní. Tomu tak zcela určitě není.

Jeden z mých předřečníků před několika hodinami zde hovořil o pětiprocentní klauzuli. Pokud jsem mu dobře rozuměl, považoval tuto klauzuli za něco nedemokratického. Absence pětiprocentní klauzule či podobné klauzule v historii zcela jistě v mnoha zemích (těch precedentů je mnoho) by vedla k zcela nestabilním vládám, které nebyly schopny plnit svou roli.

Nedovedu si představit, že by současná EU vůbec - byť na vteřinu - uvažovala o možnosti přijmout mezi sebe zemi, která by byla takto permanentně nestabilní. Tvrdit, že systém, který máme teď na stole a o němž máme hlasováním rozhodnout, je totožný s principem "vítěz bere vše", jak zde také zaznělo, prostě není pravda. To bychom zde museli skutečně zavést britský systém; a to modifikovaný D´Hondtův systém není ani náhodou, je tomu dokonce na hony vzdálený.

Varoval bych tedy před takovýmto účelovým zkreslováním předložené novely. Rád bych věřil, že všem těm, kteří zde emocionálně dlouze a často krásnými slovy hovořili o morálce a o etice, jde skutečně o morálku a etiku. Nemohu se však často zbavit pocitu, že jim spíše jde o něco tak pragmatického, jako je např. pád současné sociálně demokratické vlády. Často to však halí do laviny vzletných slov o demokracii, která prý je tu náhle ohrožena.

Prosím, abychom si nalili čistého vína. To, co máme na stole, není žádný perfektní systém, je to kompromis. Já osobně bych dal přednost klasickému D´Hondtovu systému než modifikovanému, ale to jsou rozdíly, které nejsou rozdílem mezi systémem demokratickým a nedemokratickým.

Máme tedy na stole kompromis, který se nemusí všem líbit, to zcela určitě, ale tvrdit, že je náhle v ČR ohrožena demokracie, to považuji za .......... doplňte si sami. Pravda to není.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová:Děkuji vám, pane místopředsedo vlády. Teď právě si říkám, zda není vhodný čas na maličkou pauzu na občerstvení. Budeme pokračovat v 19.15 hod.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Vážené kolegyně a kolegové, prosím, abyste zaujali svá místa. Zahájíme po přestávce další jednání. Vzhledem k tomu, že jste si někteří vytáhli své karty, tak jste se zároveň odhlásili z pořadí tak, jak jste byli na displeji ještě před přestávkou. Mám zde jediné jméno, a to je pan senátor Vladimír Zeman a vím, že tam byli další a další kolegové. Pokud má ještě někdo zájem vystoupit, tak by bylo dobré, aby se přihlásil přes elektronický systém.

V této chvíli se přihlásil o slovo pan kolega Žantovský. Další v pořadí je senátor Jiří Vyvadil a následně Vladimír Zeman. Nikoho dalšího v této chvíli nemám přihlášeného.

Senátor Michael Žantovský:Vážený pane předsedající, už více než čtyři hodiny si lámu hlavu tím, proč vlastně budu hlasovat já proti schválení tohoto zákona, který, jak nám vysvětlil pan místopředseda vlády pro legislativu Rychetský, je především o tom, že se volí v neděli a o počítačích. Který, jak nás informoval pan místopředseda vlády Kavan, není proti evropským zvyklostem. A já, jak víte, jsem rozhodným stoupencem našeho evropského směřování, přestože se mi ještě nepodařilo přesvědčit komisaře, aby navštívil můj volební obvod. A který, jak se shodují odborníci, průzkumy veřejného mínění i novináři - přinese maximum prospěchu právě tomu politickému seskupení, k němuž se hlásí a který vnáší do voleb do Poslanecké sněmovny duch většinového systému, jehož jsem stejně jako kolega Šubrt již deset let veřejným zastáncem, přestože se nám v roce 1991 společně s prezidentem Havlem na rozdíl od kolegy Topolánka nepodařilo přesvědčit Václava Klause o potřebě tento většinový systém zavést. A že budu hlasovat proti schválení tohoto volebního zákona, i přesto, že si stejně jako kolega Coufal přeji, aby ti kdo zavinili vytunelování IPB a dalších podniků byli dopadeni a postaveni před soud, jak nám ostatně před dvěma lety slíbila současná vláda. A musím poděkovat kolegovi Šubrtovi, že mi na všechny tyto otázky dal odpověď svým sportovním příměrem - sport je krutý, ale krásný. Vítěz bere vše a druhý je jenom první z poražených a všechno příště začíná nanovo. Ale je krásný také proto, že se hraje podle pravidel. A pravidla, v tomto případě Ústava ČR říkají, že volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle zásad poměrného zastoupení.

A ten volební návrh, který máme před sebou, není návrh o volbách do Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení a není návrhem o volbách na základě všeobecného ani rovného, a už vůbec ne přímého volebního práva. Je to proti pravidlům fair play. Je to zkrátka a dobře - podfuk.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Prosím pana senátora Vyvadila a připraví se pan senátor Vladimír Zeman. Dalšího mám na displeji pana senátora Jiřího Šenkýře. Nikoho více.

Senátor Jiří Vyvadil:Vážená paní předsedkyně Senátu, vážený Senáte, těžko bych mohl hovořit jako zpravodaj, ale chtěl bych promluvit jako senátor, jako člen této komory. Kolega poslanec Svoboda, KDU-ČSL je spoluautorem komentáře k Ústavě. § 18 odst. 1 říká: Volby do Poslanecké sněmovny - před chvilinkou to bylo citováno - se dějí podle zásad poměrného zastoupení. Kdysi, když Cyril Svoboda psal ten komentář, tak samozřejmě byla jiná situace, a tak v tom bodu dva komentáře napsal: Komplikace však způsobil článek tím, že nemohl specifikovat, co ještě je a co už není Ústavou stanovený systém. Velká část současných volebních systémů kombinuje prvky systému čistě proporcionálního s prvky osobní volby a dalšími rysy systému většinového. Může tomu však být i naopak. Ústava kombinovaný systém nepředpokládá, z dikce však vyplývá, že nepřikazuje ani systém čistý. Tolik Cyril Svoboda.

Jinými slovy, zúčastnili jsme se nedávno jakéhosi slyšení, kde vystupovali nejrůznější ústavní teoretici. Jedni tvrdili - již jde o překročení systému, druzí tvrdili - není, je to ústavně korektní. Dnes celý den tady posloucháme slova, slova typu odvaha, svoboda, kolega Stodůlka říká, jde o Senát, jde o zlomení sociálně demokratických senátorů. Nejde o Senát. Jde totiž o to, co správně řekl Richard Falbr a co jinak řekl Mirek Coufal. Všichni víme, že v této zemi po roce 1998 byla uzavřena jedna jediná politická dohoda. Žádná jiná uzavřena nebyla, protože žádnou jinou se nepodařilo uzavřít.

A já musím říct, že jsem vždycky patřil k tomu, že dohody jsou od toho, aby se dodržovaly. Já jsem kdysi býval opozičním poslancem, a pan ministr Ruml, který tady není, býval tím ministrem za ODS. Neměl jsem šanci jako opoziční poslanec, neexistovalo, aby cokoli prošlo, neprošlo nikdy nic v Poslanecké sněmovně. Byla silná ODS a on, jako její pevný kmenový člen, byl také silný. Ovšem časy se mění, lidé se mění, a nyní tady máme systematizovaný, hluboký monolitní tlak čtyřkoalice, legitimní tlak čtyřkoalice, na část sociálně-demokratického klubu s přáním "zlomte se". Zlomte se, protože víte, že nastane jedna věc. Zítra nebude vláda sociální demokracie. Nebude.

Asi nebude, a já plně chápu, že čtyřkoalice má ten zájem, to je ta výzva místopředsedy Senátu Pitharta těm váhajícím - vždyť my bychom mohli zvítězit. Ano, možná čtyřkoalice zvítězí, protože já jsem se díval, podle jedné varianty měla až 124 mandátů, ale v této fázi po dvou letech, kdy se konečně začínají objevovat první výhonky toho, že sociální demokracie umí vládnout, by padla.

A já samozřejmě si kladu otázku: Má sociálně demokratická vláda padnout po dvou letech? A promiňte mi to, já jsem ten člověk, který odchází. Mně nikdo nebude teď vyčítat nedostatek svobody nebo odvahy. Já si prostě přeji, aby tato sociálně- demokratická vláda to mohla dokončit a z toho jednoho prostého důvodu, protože je pro demokracii této země dobré, aby mohla vtisknout svůj charakter. Když padne teď, nebude v této zemi možná vládnout na 20 - 30 let. A přiznávám, že takto se na to dívám.

Jeden úhel pohledu je takový, podívejte se, ta zlá ODS. Já jsem naschvál tady argumentoval tím svým postavením toho opozičního poslance, který ať říkal, co říkal, nemělo to význam. Protože byla koaliční vláda. V této etapě, co udělala ta ODS. Uzavřela několik dohod a mj. dala této vládě prakticky neomezenou exekutivní pravomoc a je jenom její věcí a její možností toho využívat. Já přiznávám, bych se vůbec nedivil ODS kdyby řekla, tak podívejte se, vytvořili jsme vám prostor, že můžete čtyři roky vládnout. Jaké máte limity? Zákony. Zákony vždycky s někým dohodnete, buď s námi nebo s ostatními stranami. Můžete si vládnout, protože exekutivní pravomoc je obrovská a my jsme chtěli jediné, abyste dodrželi toto ustanovení.

Prostě, jestli já cítím povinnost a pro mě je to odvážné z vícero věcí, a to vy všichni víte, proč jsem pro to podpořit tento zákon, tak prostě proto, že dohody se mají dodržovat a ten druhý důvod je prostě o tom, že já si přeji, aby třeba ty příští volby podle toho systému, a vidíme, jak to vychází, ta čtyřkoalice může zvítězit a možná ODS zvítězí a komunisté už dneska tam mají 54 mandátů, možná, že budou mít 70, co já vím. Ale prostě zůstane tady otisk vlády sociální demokracie, zatímco teď, kdyby padla, tak všechno to dobré si odnese něco jiného. Je racionální, je velmi racionálně legitimní, pochopitelné, co dělá čtyřkoalice. Já to chápu, ale přiznávám jedině, že nechápu, proč možná někteří kolegové toto akceptují. Já prostě nemusím mít rád Václava Klause, a vy všichni víte, a věřím, že všichni víte, že Václav Klaus rozhodně asi nemá rád mě, ale tady nejde ani o Václava Klause, nejde o jiné věci, jde o jisté systémy.

Tento zákon způsobuje, že kterákoliv ze stávajících stran by i za stávajícího poměru měla více mandátů než má teď, kromě sociální demokracie. To je pravda. Kromě sociální demokracie. Je možné cokoliv namítat, ale není možné namítat, že by to nebylo rovné, nebylo by možné namítat, že to kohokoliv diskriminuje, protože zatím podle těch předběžných výsledků nejméně tam má tato strana.

Přiznávám proto, že právě proto tu míru těch vystoupení, kdyby to byly dvě, tři, já jsem nechtěl vystupovat, ale ta míra vystoupení vede k tomu, že cítím, abych se cítil svobodný, protože hlasovat proti pro sociálně demokratického senátora, to je v tomto okamžiku věc ta, že vyjdete ven, světla kamer, jste vítěz, jste král, oni vás média milují, ale hlasovat pro je v tomto okamžiku pocitem odvahy a statečnosti a já to udělám, protože jsem o tom přesvědčen.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Dalšího na displeji mám pana předsedu senátorského klubu KDU-ČSL, pana senátora Jiřího Šenkýře, který přichází.

Senátor Jiří Šenkýř:Pane místopředsedo, paní předsedkyně, pane ministře, zdá se, že v posledních hodinách se v prostředí Senátu začaly šířit cílené dezinformace. Byl jsem zplnomocněn předsedou KDU-ČSL sdělit všem, kterým mají být tyto dezinformace určeny, že KDU-ČSL neuzavřela žádné veřejné, ani tajné dohody s kýmkoliv o osudu stávající vlády. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Další v pořadí je pan senátor Vladimír Zeman, který není, takže ztrácí pořadí a přihlásil se pan senátor Peter Morávek. Prosím, máte slovo.

Senátor Peter Morávek:Vážená paní předsedkyně, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, byla tady řeč o televizních kamerách, o slavnostních chvílích, já jsem hovořit nechtěl, netoužím po televizních kamerách, docela mám trému, ale protože poslední vystoupení navodilo atmosféru jistého dialogu uvnitř sociální demokracie, tak si dovoluji jako jeden ze zakládajících členů říci také několik slov.

Přednedávnem jsem se podílel na přípravě několika pasáží programového dokumentu sociální demokracie a z toho důvodu mi nebylo zatěžko sáhnout v knihovně za sebe a během tří hodin prostudovat všechny programy sociální demokracie. Zmíněné pasáže jsem našel a přinesl je do jednání. Pak jsem telefonoval do centra našich komisí a bylo konstatováno, že někdo se ujal heroického výkonu. Hledané pasáže tam nebyly k dispozici a heroický výkon trval tři hodiny. Proč o tom hovořím. Hovořím o tom proto, že v žádném z těchto politických programů, žádném z volebních programů podobné věci, jako omezování šancí, nebyly. Hovořím o tom s plnou zodpovědností.

Při této chvíli byla použita některá slova, která podle mého názoru na půdu Senátu nepatří, protože do značné míry věci účelově vysvětlují a v takto vážných chvílích je dobré, jak jeden kolega říkal, nalít si čistého vína. Günter Verheugen byl generálním sekretářem strany, která čítala v době jeho sekretářství 750 tisíc členů. Je zcela nasnadě, že uvnitř této politické strany, která má evoluční vývoj zhruba 130 let, není problém vygenerovat řadu politiků pro obsazení všech důležitých funkcía nabídnout je veřejnosti k posouzení.

Měl jsem na starosti komunální volby v sociální demokracii a říkám vám s plnou odpovědností, že na obsazení všech kandidátních míst, podotýkám kandidátních míst, potřebujeme 60 tisíc kandidátů. Nedovedete si představit, jakou potíž dá naplnit pouze nepatrný zlomek. Proč o tom hovořím?

Ne, D´Hondtův systém netvoří nedemokratické principy, jakýkoliv zákon sám o sobě není nedemokratický, protože voliči rozhodnou, jak se bude demokracie vyvíjet, komu dají šanci zúčastnit se a toto si myslím, že je to nejdůležitější, co zaznělo z těchto míst.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že sociálně-demokratická vláda zanechá po sobě stopu, měla poctivou snahu, a věřím pevně, že bude vládnou celé čtyři roky.

Jsem přesvědčen, že jsou věci, o kterých se dohody prostě nesepisují, protože nejsou v programových cílech, zásadách a hodnotách, které strana, která nedávno oslavila 120. výročí své existence, vyznává. Ano, dohody se mají plnit, je to otázkou cti, ale jisté dohody se prostě uzavírat nemají a na jisté dohody musíme pohlížet také měřítky jiné dimenze. Věřím, že i přední politikové ODS, pokud už přijali tuto odpovědnost, se pokusí zastavit jisté trendy - nechci používat silná slova úmyslně - spolu se sociální demokracií. Mám dojem, že se to daří. S vědomím tohoto závazku budou pohlížet i na podepsané smlouvy, protože v sázce, jak jsem cítil ze všech projevů, je daleko víc. Jsem přesvědčen, že tato vláda se udrží. Jsem přesvědčen, a proto zákon nepodpořím, že sociální demokracie byla stranou, je stranou a doufám, že i bude stranou, která je pro rovnost šancí, která zájem občanů politicky se angažovat bude rozvíjet a ne hledat cesty, jak stavět umělé překážky.

Proto se za své rozhodnutí nestydím. Myslím, že je to stanovisko, které sociální demokrat musí zastávat. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji panu kolegovi Morávkovi. Dále je na displeji přihlášen pan senátor Jiří Skalický, připraví se pan senátor Jan Ruml, dále je přihlášena paní senátorka Zuzana Roithová. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Jiří Skalický: Děkuji. Vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, nepociťuji ani potřebu se zviditelňovat před televizními kamerami, ani protahovat nějakými obstrukčními projevy naše jednání.

Nechtěl jsem vystupovat a byl jsem k tomu donucen dvěma projevy - pana ministra zahraničí a pana předsedy Ústavně-právního výboru. V těchto dvou projevech se mi totiž implicitně dostalo obvinění, že pokud nepodporuji schválení tohoto volebního zákona, pak je tomu tak proto, že si přeji pád sociálně demokratické vlády. A proti tomu se bohužel musím ohradit a díky tomu budete muset strpět pár slov, kterými chci obhájit své rozhodnutí nepodpořit tento zákon.

Sdílím názor, který zde vyslovil tuším pan místopředseda vlády Rychetský a poté i pan ministr Kavan, že mnohé projevy zde dnes přednesené byly příliš emocionální a že se v nich mnoho mávalo ohrožením demokracie, aniž by to bylo podpořeno nějakými seriozními důkazy.

Jsem si velmi dobře vědom toho, že zabezpečení demokratických principů mohou zaručit teoreticky velice různorodé volební systémy, že ochranu demokracie může zaručit jak většinový systém, pro který se zde dnes rozvinula trochu taková ta rétorika s podobenstvím sportovního zápasu, tak volební systém, který je založen na nějakém, do určité míry přesně realitu zobrazujícím zrcadlem, jak o tom, tuším, hovořil pan místopředseda vlády Rychetský. A z žádného z takových volebních systémů automaticky neplyne ohrožení demokracie.

Místopředseda vlády pan Rychetský definoval demokracii, pokud jsem ho poslouchal pozorně, tímto způsobem:

1) Musí zaručit vládu většiny.

2) Takovou vládu musí časově omezit.

3) A tady soudím, že tato definice byla chybná, ale spíše snahou o zkratku než tím, že bych podezíral pana místopředsedu vlády, že to neví. Chybně definoval třetí princip, ochranu menšin. On ho totiž definoval tak, že menšině musí být zaručeno, aby se příště mohla stát většinou. To by nestačilo. K ochraně menšin, zvláště takových, které se z podstaty věci nikdy nemohou stát většinou, je třeba samozřejmě ještě něco jiného, je třeba důsledně uplatňovat princip omezenosti každé moci a je třeba důsledně prosazovat princip vlády zákona, kteréžto podléhají i všichni momentální mocní.

Chci ještě jako repliku na poněkud pro mě legrační projev pana místopředsedy Senátu konstatovat, že jsem byl vždy zastáncem modelu, že v našem středoevropském a posttotalitním prostředí je vhodné kombinovat poměrný systém do Poslanecké sněmovny a odlišný systém do komory revizní, že jsem tento návrh hájil už ve veřejných debatách, třeba i s prezidentem Havlem už v roce 1991 a nikdy jsem ho zastávat nepřestal.

Zároveň jsem si vědom toho, že to zrcadlo, má-li politický systém být efektivní, nemůže zcela přesně obrážet situaci ve společnosti. A z tohoto hlediska jsem zároveň vždy považoval ono 5% ochranné kvorum za správnou a přiměřenou bariéru, která má zabránit totální roztříštěnosti politického spektra.

A zároveň chci prohlásit, a mnohým z vás jsem to říkal, že jsem připraven podpořit takovou změnu volebního zákona, která by posílila váhu hlasu věnovaného třeba i těm větším stranám, tj. stranám, které získají v daných volbách lepší volební výsledek. Věřte, že by to ke stabilitě vládnutí v této zemi přispělo.

Kladu si ale otázku, a tu si musíme položit všichni, nakolik je v mezích ústavního rámce, totiž poměrného systému, možné ještě více, než je současný stav, směřovat k tomu, aby se omezil počet politických partnerů ve Sněmovně, a tudíž se lépe sestavovala vláda. Považujete za myslitelné anebo správné, že se vláda bude sestavovat snadněji, když se počet politických stran omezí z dnešního počtu pěti? Domnívám se, že se jednak příliš neomezí a jednak, pokud ano, tak ne takovým způsobem, aby tady nastal ten klasický, tolik opěvovaný britský systém, kde prostě skutečně kromě marginálních, individuálních poslanců jsou v komoře zastoupeny pouze dva hlavní politické proudy.

Mimo jiné, na adresu onoho dlouhého a zajímavého projevu, který přednesl předseda klubu ODS pan Topolánek. Tento projev, kromě některých pasáží, se kterými se prostě těžko mohu ztotožnit, jsem vnímal jako zajímavý, velmi obsažný příspěvek do debaty o změně Ústavy, do debaty o tom, zda nemáme přece jenom nakonec zvolit ryzí většinový systém pro volby. Zároveň tím ovšem implicitně toto stanovisko, které bylo proneseno oficiálně za klub ODS, zní takto: My chceme většinový systém, Ústava ovšem říká, že má být poměrný a tak jsme to zařídili suchou cestou. Neměníme Ústavu, ale děláme takový volební systém, který je fakticky svými důsledky silně většinový.

Ještě jednu poznámku. Ani ten čistý většinový systém v Británii nezabraňuje tomu, aby například silné regionální společenské skupiny získaly zastoupení ve Sněmovně tím, že prostě v daném jednotlivém obvodě zvítězí nějaký nezávislý kandidát.

Vámi navržený systém tomu brání, protože každá taková skupina musí na celostátní úrovni dosáhnout nejprve určitého kvora. A v tom je ten systém ještě mnohem nespravedlivější, než je čistý většinový systém. A řekl bych, že se mu podařilo zkombinovat špatné stránky systému většinového se špatnými stránkami systému poměrného.

Znovu prohlašuji, že bych byl připraven vážně diskutovat a třeba i podpořit takovou novelu volebního zákona, která by třeba nastolila prostý D‘ Hondtův systém výpočtu, čímž by došlo k jistému posílení politických stran. Ale pokud i já v něčem spatřuji potenciální ohrožení demokracie tímto volebním zákonem v této zemi, pak myslím, že tady padly jenom dva argumenty, které mají skutečnou váhu.

Jeden z nich vyslovil, tuším, místopředseda Pithart, když hovořil o onom principu těžko předvídatelných důsledků. Na druhý narazil pan senátor Daniel Kroupa, když naznačoval, že to největší riziko, před kterým stojíme, se netýká žádné ze zájmových skupin, které se teď tady, ať už ve Sněmovně nebo v Senátu, spoří o ten volební zákon. Týká se toho, co by měli zvláště ultraliberálové, ke kterým já se počítám, velice ctít, a to je chránit volnou soutěž tím, že nebudou vytvářet příliš velké bariéry pro vstup do odvětví.

Tento zákon a s ním spojený zákon, který se týká financování politických stran, vytváří velmi dramatické zábrany pro situaci, kdy stávající politické strany zkornatí, bude stoupat společenská nespokojenost a přitom legitimními prostředky nebude možno dosáhnout nápravy - totiž založit novou politickou stranu a bez obrovských mecenášských příspěvků do toho odvětví vstoupit.

To je největší hřích této novely, a to je důvod, jeden z nejpodstatnějších důvodů, pro který já tuto novelu nemohu podpořit.

Poslední poznámka. Za největší neštěstí pro Senát považuji okolnost, že Senát o této novele rozhoduje v situaci politického vydírání, že padne vláda. Senát přece s vládnutím nemá mít nic společného, má být pouze revizní komorou. Fakt, že mnozí z vás, se kterými jsem hovořil a kteří uznávají argumenty, na které by Senát měl hledět a pro které by neměl podpořit tu novelu, pro zamítnutí nebudou hlasovat z obav, které zde vyslovil například roztomile pregnantním způsobem pan předseda Ústavně-právního výboru. To považuji skutečně za potenciální tragédii pro další debatu o tom, zda druhá komora, která má pouze trochu odlišné aritmetické složení politických stran, má skutečně smysl. Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Jako další vystoupí pan senátor Jan Ruml, připraví se paní senátorka Zuzana Roithová

Senátor Jan Ruml: Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. V souvislosti s projednáváním tohoto zákona jsem byl zmocněn předsedou US Karlem Kühnelem sdělit, že Unie svobody neuzavřela žádné veřejné ani tajné dohody s kýmkoliv o osudu stávající vlády. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Hovoří paní senátorka Zuzana Roithová. Připraví se pan senátor Jiří Brýdl.

Senátorka Zuzana Roithová: Dámy a pánové, až na jednu výjimku zde hovořili představitelé té historicky dominantní, tedy tzv. mužské části naší populace. Argumenty, které zde vznesli pro a proti zákonu, se především opíraly o argumenty, do jaké míry podporuje nebo nepodporuje demokracii v naší mladé demokracii.

Z hlediska zdravého rozumu mi dovolte říci, že je naprosto jasné, nehledě na odlišné názory možná i politologů, že tento zákon byl psán s cílem prokázat a umožnit vítězství arogance moci, nejenom proto, kdo byl duchovním otcem této myšlenky, ale také pro atmosféru, ve které se tento zákon projednává. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Jako další hovoří pan senátor Jiří Brýdl.

Senátor Jiří Brýdl: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, protože se snad blíží závěr, dovolte mi, pane předsedající, abych se vaším prostřednictvím obrátil na pana kolegu Vyvadila. Velmi bych ho prosil, aby v závěrečné řeči vystupoval jako zpravodaj, a ne jako politický komentátor. Děkuji za pochopení.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Děkuji. Jako další se přihlásil pan senátor Václav Fischer.

Senátor Václav Fischer:Paní předsedkyně, pane ministře, kolegyně a kolegové, přiznám se, že jsem původně také nechtěl vystoupit. Přiznám se, že celá ta debata byla pro mě velmi přínosná. Pravděpodobně vás překvapím sdělením, že jsem pochopil, jakým nesmírným přínosem pro nás tento nový volební zákon bude. V naší zemi bude stabilita. Což je samozřejmě pro mě, jako pro podnikatele, nesmírně důležité. Nepadne naše současná vláda, a to jsou zajisté velmi významné argumenty pro přijetí tohoto zákona.

Ale ptejme se, prosím, společně, za jakou cenu bychom tento - neobávám se říci - skutečně podlý zákon, který v sobě obsahuje velmi arogantní body, body, které velmi úzce souvisí s arogancí moci, co bychom zaplatili, čím bychom zaplatili za přijetí tohoto zákona.

Jsem poněkud zděšen jednou skutečností. Jsem zděšen tím, že Senát rozhoduje podle stranické příslušnosti. Jsem zde pouze několik měsíců, a proto pravděpodobně to moje zděšení. Velmi bych vás prosil o to, abyste podobně byli zděšeni i vy. Bylo zde opakovaně hovořeno o tom, kdo jaký složil slib. A nejenom kdo jaký složil slib, ale co také sliboval svým voličům. Myslím, že nejen nezávislí senátoři, ale všichni senátoři by zde měli sedět sami za sebe a měli by rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jsem také přesvědčen o tom, že hlavním problémem naší současné prekérní politické situace je situace uvnitř našich politických stran.

Naše politické strany se ubírají velmi jednotným směrem a vedení těchto politických stran v podstatě nepřipouští názorovou mnohostrannost. To je velmi významný rozdíl ve srovnání s moderními západoevropskými stranami. Neznám žádnou, ať už velkou nebo malou, moderní, skutečně demokratickou západoevropskou stranu, kde by byl jenom jeden hlavní směr. V každé z těchto stran existuje celá řada nejrůznějších frakcí, ať už je to v sociální demokracii nebo v klasické pravicové straně.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby tomu také tak bylo u nás, kdybyste nebyli nuceni naslouchat hlasu svých stranických sekretariátů, tak by to hlasování bylo zcela jasné.

Přece není možné, aby Senát přijal takovouto novelu volebního zákona, která je jasnou fackou demokracii v této zemi.

A proto na vás prostřednictvím pana předsedajícího apeluji. Zvažte své rozhodnutí, přemýšlejte ještě jednou a určitě se neobávejte toho hrůzostrašného scénáře, který je vám zde po celý dnešní den vnucován. Neobávejte se pádu vlády.

Mohli bychom se také zamyslet nad tím, co zde bylo v uplynulých letech zanedbáno, jak je vlastně možné, že Senátu důvěřuje pouze 19 % obyvatel této země. Jak je vůbec možné, že v nadcházejících volbách se chce k volebním urnám dostavit pouze přibližně 27 % oprávněných voličů. Neděláme tady náhodou něco společně špatně?

Myslím, že ta malá obliba Senátu je skutečně velkou chybou. Měl jsem možnost za těch několik měsíců mé práce v této instituci se přesvědčit o tom, že se zde pracuje intenzivně, že je zde odváděna často velmi dobrá práce. Jsem také přesvědčen o tom, že pokud má Senát dokázat oprávněnost, opodstatněnost své existence, není to jen v tom, jestli dnes zamítne, nebo přijme tento zákon. Samozřejmě pro tu opodstatněnost své existence by byla výrazně lepší situace, kdyby tento zákon byl zamítnut.

Pro opodstatnění existence je třeba ještě něco výrazně významnějšího, je to transformace Senátu ve skutečně moderní instituci, ve které usednou naprosto samostatní senátoři.

Ať už jsou nezávislí, anebo ať už jsou zástupci politických stran. A já vás proto ještě jednou velmi prosím - přidejte se k jedinému skutečně nezávislému senátorovi a společně se mnou hlasujte pro zamítnutí tohoto zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. O slovo se přihlásila paní předsedkyně Senátu. Prosím, paní předsedkyně.

Předsedkyně Senátu Libuše Benešová: Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, nevím, jestli má smysl do projednávání tohoto zákona přidávat ještě další slova. Nejsem přesvědčena, že to není zákon, který tady narušuje principy demokracie. Není to zákon, který mění podmínky soutěže, nebo resp. omezuje možnost soutěže politických stran. Tento zákon takové jevy nevykazuje.

To, co tady teďka slyšíme při projednávání v Senátu, tak to je souboj těch, kteří jsou schopni dohody s těmi, kteří bohužel schopnost dohody nemají nebo ji nemají dostatečnou a snaží se omezit tuto dohodu, která vznikla.

Ale já chci poukázat při projednávání tohoto zákona ještě na některé jiné rysy, které tady teďka opomíjíme a vbrzku se ukáže, že jsou to rysy, které jsou také významné. Není to tak dlouho, projednávali jsme tady zákon o volbách do krajů. Zákon o volbách do krajů, až na dvě věci, má shodné rysy, jako má tento návrh zákona. Zákon o volbách do krajů tady významně mění organizaci voleb a mění tady i volební den. V případě, když neprojde tato novela zákona a my jsme v časové tísni - není pravda, že nejsme v časové tísni - tak volič k volbám do Senátu, pravda, týká se to jenom třetiny území, bude moci jít volit v pátek a v sobotu a k volbám do krajů bude zván v neděli. Bude nutno zvolit tady vedle sebe paralelně dvojí systém orgánů, které budou tyto volby zajišťovat. Dovedu si představit, jaký zmatek toto vnese do myslí voličů a jak významně to neposílí jejich vůli k těmto volbám vůbec přijít.

Pan senátor Fischer tady hovořil o tom, že Senát se těší jenom 19%podpoře. Není to tak dlouho, pane senátore, asi rok a půl - omlouvám se, oslovuji vás prostřednictvím předsedajícího - tato podpora byla pouze 12%. Až zjistí volič, o co byly větší náklady na volby a o co menší komfort při volbách podzimních ho čeká a že je to právě odpovědnost Senátu za toto velmi praktická ustanovení, tak si myslím, že přibude dalších argumentů pro odpůrce Senátu, kteří budou mít opravdu další důvod k tomu, aby říkali, že Senát je zbytečný a že naše oblíbenost těch 19 % opět poklesne.

Byla tady velmi kritizovaná D‘Hondtova vyrovnávací přepočítávací formule, která je použita v zákoně o krajích. Bylo tady hovořeno o tom, že je to záležitost, která není popsána v žádné odborné literatuře. Bohužel, stejnou kritiku jsme tady neslyšeli, když jsme projednávali zákon do krajů. Tehdy by asi bylo namístě o tom hovořit a říci a odmítnout tuto formuli. Teď když už tady tato formule v jednom zákoně platí, myslím si, že je docela praktické, aby platila i v zákoně druhém.

Bylo tady hovořeno o volbách v zahraničí a o nemožnosti toho, aby naši občané žijící v zahraničí mohli volit. Znám diskuse a mohla bych jmenovat senátory, kteří když viděli, jakým způsobem je rozparcelována země pro volby do Senátu, tak z toho byli upřímně zděšeni a sami vyslovovali už tehdy přání, aby tento systém byl vypuštěn z toho zákona. Teď je tady používán argument, že když v Poslanecké sněmovně toto bylo vypuštěno, takže je to něco zcela špatného. Říkají to bohužel ti samí lidé, kteří tenkrát tento systém kritizovali.

Pan senátor Ruml tady říkal - nehrajme si. Bohužel, my už jsme si hráli. My jsme si hráli v okamžiku, když jsme schválili zákon do krajských voleb a teď je na nás, jak na to naše hraní teď odpovíme. Jestliže na něj neodpovíme, tak způsobíme ty praktické komplikace, které jsou jistě ne tak podstatné jako ty další věci, ale komplikace to samozřejmě jsou a nemáme už možnost jiným způsobem je odstranit.

Není pravda, že volební obvody nejsou v rámci krajů. Jsou v rámci nových krajů. Nepřekračují volební obvody do Poslanecké sněmovny; v navrhované novele nepřekračují hranice krajů. Co překračuje hranice krajů a co není odstraněno, tak to jsou volební obvody do Senátu. Tam bohužel taková věc je.

Zákon do krajů je postaven na 14 volebních obvodech, jinak to nemůže být. Nevidím žádný praktický efekt pro posílení krajské samosprávy, budou-li volební obvody pro Poslaneckou sněmovnu totožné s krajskými obvody. Naopak si myslím, že tím krajské samosprávě se ublíží, protože bude obtížná identifikace s územím prostřednictvím jejich volených reprezentantů.

Bylo tady hovořeno o petici, která nám dorazila. Ano, je to pravda. Na Václavském náměstí se několik dnů po sobě sbíraly podpisy lidí proti novele tohoto zákona. Možná by bylo dobré připomenout, jaký byl výsledek. Nasbíralo se celkem 120 hlasů; z toho 73 platným způsobem. Možná, že pan senátor Stodůlka, který je jeden ze signatářů, tak by o tom mohl říci třeba o něco více.

Jeden pan senátor tady říkal, že Senát je pojistkou zdravého rozumu. Myslím si, že zdravý rozum prokážeme tím, jestli tady nevystavíme voliče zbytečnému nekomfortu, zbytečnému obtěžování, a jestliže se budeme snažit šetřit výdaje státního rozpočtu na dvojí organizaci voleb. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Hlásí se o slovo pan místopředseda Ivan Havlíček a následně další místopředseda Jaroslav Musial.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Pane předsedající, kolegyně, kolegové, paní předsedkyně, já jsem dal najevo, že se zákonem nesouhlasím. Nedokázal bych asi dnes po těch mnoha debatách, které o zákonu byly, dát dohromady svoje výhrady lépe než tak učinil pan senátor Skalický, protože to podle mého názoru udělal velice přesně. Abych se sám přesně vyjádřil - já bych nedokázal je tak dát dohromady. On tak učinil, děkuji.

Já mám proti zákonu ještě jednu výhradu, a to velmi vážnou. Totiž souhlasím se všemi těmi, kteří říkají, že jsou jiné zákony, že jsou jiná pravidla, která platí v různých zemích. Myslím, že bychom mohli snést velmi vážnou kritiku na volební systém právě třeba ve Velké Británii, ale myslím si, že pro volební systémy nebo pro volební zákony je jedna věc velmi důležitá.

Že totiž se nemění zbytečně, že jsou stálé, že i když nejsou dokonalé, tak voliči se naučí s těmito zákony zacházet a naučí se nalézt průchod svých zájmů v těchto volebních zákonech. A už vůbec nesouhlasím s tím, dochází-li k určité účelové změně tohoto zákona. Mě prostě nikdo nepřesvědčí o tom, že tento zákon není navrhován v této chvíli účelově.

Leč to, co tady leckdy bylo řečeno možná trochu citově, je věc opravdu velmi vážná, tento zákon totiž není Senátu předložen jako materie samotná, je položen jako uhelný kámen opoziční smlouvy, a to je zbytečné popírat, to prostě tak je, bylo to naprosto jasně řečeno a je to podepsáno.

Co se stane, co se nejspíš může stát? Nejspíš se může stát, že bude vypovězena opoziční smlouva. Bylo nám tady přečteno sice prohlášení dvou předsedů stran čtyřkoalice, nicméně já mám zase informace o tom, že za této situace by bylo např. pro Unii svobody výhodnější, kdyby byly předčasné volby. Já nechci rozebírat tyto věci, ale v každém případě se domnívám, že v tuto chvíli vypovězení opoziční smlouvy vede k výrazné nestabilitě v této zemi. Dovedu si představit několik pokusů o sestavování vlády a na samém konci toho předčasné volby. Dovedu si představit, že toto období bude představovat znejistění zahraničních investorů, dovedu si představit, že to bude představovat výrazné pozastavení naší cesty do Evropy.

A tak si musím klást otázku, o čem to vlastně tady budu za chviličku hlasovat. Já si myslím, že je to velice špatné, že jsou ty věci takto propojeny. Je to špatné nejenom proto, co říkal pan senátor Skalický, že takovéto řešení, tyto otázky nemají v Senátu co dělat, my přece nevyslovujeme důvěru vládě nebo něco podobného. Ale je to špatné proto, že dvě rozdílné materie nemají být spolu spojeny. Nemají být spolu spojeny, nemá-li to zavánět něčím, co není úplně korektní.

A tak mi dovolte, abych řekl, že mám za zlé váženým pánům Zemanovi a Klausovi, že do dodatku k opoziční smlouvě dodali právě dohodu o tomto zákoně a že před nás tento problém tímto postavili. Myslím si, že uhelný kámen tohoto problému je ještě někde dokonce dál. Neboť ta stavba, postavená na opoziční smlouvě, se v tuto chvíli právě povážlivě kymácí, a my ji zachycujeme hlasováním, anebo rozkýváváme hlasováním o tomto zákoně. A tak mám za zlé i Unii svobody a KDU, že po volbách v roce 1998 zahnali sociální demokracii do určité pasti opoziční smlouvy a do oné budovy, která se v tuto chvíli povážlivě kýve.

Připadá mi tedy trochu farizejské, jsme-li v tuto chvíli právě my, sociální demokraté pod tlakem moralizujících řečí řady kolegů v tomto sále, přitom jsou to sociální demokraté, kteří nesou v tuto chvíli na svých bedrech tíži velikého a obtížného rozhodování. Přiznám se vám, že už řadu dní špatně spím a že se budím s pomyšlením na to hlasování, které přijde za chviličku. Chci říci, že zpytuji svědomí nad všemi hlasováními, která jsem tady v Senátu udělal a z nich některá byla špatná a já to dnes vím. O některých to ještě třeba nevím. Jednu věc vím jistě, že ať budu dnes hlasovat, jak budu hlasovat, v obou případech budu hlasovat špatně. V obou případech něco zbořím. Kladu si otázku, co můžu zbořit spíš, co je mi dovoleno spíše zbořit, co je menší neštěstí mezi těmito dvěma neštěstími, jimž já kráčím vstříc.

Chtěl bych vám ještě říci, že média, zejména dnes, se výrazně zajímala o údajné vyhrožování ze strany vedení sociální demokracie těm, kteří by hlasovali vůči zákonu, nepodpořili by zákon. Já toto vyhrožování, je-li vůbec pravda, je pro mě absolutně irelevantní, protože já si myslím, že tady mám hlasovat za sebe, za své svědomí a za své přesvědčení, a to, jestli v mé straně to bude určitým způsobem špatně hodnoceno, to už je prostě vyšší moc. Já mám to štěstí, že jsem ve většině hlasování mohl hlasovat podle přesvědčení své strany. Já jsem se v naprosté většině hlasování do rozporu nedostával, a necítím se tedy, jak mi jeden z předřečníků tady naznačoval, že podle partají jsou lidé vázáni. Mně sociálně-demokratické přesvědčení vyhovuje, ale nezastraší mě nebezpečí toho, že bych mohl dostat nějaký "stranický trest".

Mnohem víc mě straší nejistota o tom, co mám udělat. A moje obava, abych neudělal něco, abych nezbořil něco, co bude nevratné. Myslím si, že tak, jak jsem právě řekl nebo snažil jsem se to vysvětlit, i mé stranické přesvědčení nejde nad to, že bych dal přednost hlasování podle stranického přání nad tím, abych hledal to, co je dobré pro mé spoluobčany pro tuto zemí, tak stejně tak bych chtěl říci, že zmenšení toho nebezpečí, před kterým se cítím jíti, považuji za důležitější než to, jestli na mě bude někdo hledět jako na hrdinu nebo nikoliv.

S těžkým srdcem a s určitou chantrou v duši já zákon podpořím. Děkuji vám.

(Potlesk v části sálu.)

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Prosím pana místopředsedu Jaroslava Musiala, aby se ujal slova, a dalšího v pořadí mám přihlášeného pana senátora Jiřího Skalického.

Místopředseda Senátu Jaroslav Musial: Vážený pane předsedající, vážená paní předsedkyně, vážený pane ministře, vážení kolegové, kolegyně, a také vy, milí hosté, k předmětnému návrhu volebního zákona toho bylo hodně řečeno, hodně napsáno. My, dnes společně můžeme vážit možnost, nutnost či předčasnost navrhovaných změn, jejich mravní opodstatněnost, můžeme rozjímat nad zvláštní představou autorů novely na posílení výsledků volebních šancí větších politických stran při jejich volebním úspěchu, můžeme hloubat i nad tím, zda nedojde k omezení možná v budoucnosti i k vymizení některé politické strany, a tím i k postupnému odumírání plurality názoru.

Příznivci zákona jsou přesvědčeni, že přijetím návrhu bude zajištěna trvalá vládní stabilita u nás, aniž by muselo dojít k zásahu do ústavní úpravy našeho právního řádu. Z opačné strany pak slyšíme od spoluobčanů, jejichž názoru jsem si vždy vážil a vážím, občanů, našich bližních, kteří poznají Masarykovo humanitní pojetí demokracie nebo v jeho duchu byli svými dědy a rodiči vychováváni, že jde o zásah do zásad poměrného zastoupení, o určité narušení obsahu občanských práv a že by se za této situace k dané záležitosti měl vyslovit bezesporu Ústavní soud.

Nechci se zabývat celou tou řadou navrhovaných změn, věcného i tzv. zpřesňujícího charakteru zákona, změnami stávajícího procesu přípravy, organizace, průběhu a provedení voleb, k nimž mohou být připomínky. Nechci se vyjadřovat k právní čistotě této novely. To už řekli v PS někteří páni poslanci, to zaznělo v rozpacích i zde.

Od prvopočátku mi jde o mravně-etický rozměr navrhované právní normy. Domnívám se, že totiž, že každý, politický filtr Ústavy a ústavních zákonů, každá účelová přísada, třeba například k tomuto návrhu volebního zákona, je určitým projevem neúcty ke všem našim spoluobčanům, k jejich právům a sleduje možná i určitý záměr. Jistě si všichni vzpomínáme například na Ústavu z r. 1960, zák. č. 100/1960 Sb., na tento skvost mezi Ústavami, a na pověstný článek o vedoucí úloze strany, jistě si nepřejeme, aby nás nejen k Ústavě anebo při projednávání nějakých vážných zákonů potkalo něco, co je v rozporu s principem občanské rovnosti, o tu mi jde, tedy opakuji, s principem občanské rovnosti, a s nějakým oktrojováním občanských a lidských práv.

V dobách nesvobody bylo vězněno na 250 tisíc nevinných lidí. Byli vězněni pro své demokratické zásady, byli trápeni v uranových gulazích, psychiatrických léčebnách a jejich rodiny a děti byly vystaveni bídě a nesmírnému utrpení. Potkalo to i rodinu mou.

Všichni tito lidé při dlouhém pochodování vězeňskými celami na Pankráci i jinde, v té zlé době národního živoření, se tehdy vzájemně povzbuzovali, vybavovali si paměti z depozitáře mravních tradic, právní, lidské a demokratické cennosti lidstva. Tyto obrazy z dějin byly pro nás v těch celách, často v našem bezvýchodném postavení, velkým povzbuzením dále žít a přežít.

Nedivme se proto, že tito lidé, a já patřím k nim, se domnívají, že novela představuje určité omezení ve volebním právu toho základního článku svobody člověka, nedivme se, že tito lidé nemohou přenést přes srdce, že jednomu voliči při vykonání volebního aktu, po vykonání volebního aktu, je zvláštním opatřením nadhodnocen hlas zavedeným institutem přidělování mandátu v rámci jednoho skrutinia a druhému občanovi je jeho hlas naopak znehodnocen.

Domnívám se, že je hodno a spravedlivo pozorně naslouchat těmto hlasům. Markus Tulius Cicero kdysi řekl – podstata rovnosti je spravedlnost a my přece snad máme sílu k tomu, abychom této rovnosti a spravedlnosti na její cestě pomohli. Obrátím list dále. K tomu, aby se dosáhlo lidské a občanské rovnosti bylo zapotřebí velké občanské statečnosti v listopadových dnech r. 1989. Byli to tisíce lidí, často bezejmenných, kteří obrátili svou statečností chod dějin.

Součástí ústavního pořádku ČR je usnesení předsednictva ČNR z 16. prosince 1992, zák. č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, kde je v hlavě I. čl. I – se zcela zřetelně říká: Lidé jsou svobodní a rovni v důstojnosti i právech. Návrh volebního zákona, který máme před sebou však bohužel v jeho konečných důsledcích tato základní ustanovení nectí.

K ochraně občanských a lidských práv je samozřejmě zapotřebí odvahy. John Fitzgerald Kennedy v knize Profily odvahy se zamyslel nad nejpodivuhodnější ctností – odvahou, kterou bychom i zde potřebovali. Hovořil o mužích pevně zastávajících své zásady, byť by tím dávali v sázku svou existenci a budoucnost, ba i štěstí svých dětí.

V knize je hovořeno o mužích, kteří v pravou chvíli pochopili, co se má vykonat a co oni také vykonali. Kniha by mohla být doporučenou četbou pro mnohé ústavní činitele, aby si při projednávání a přijímání zákonů, při správě věcí veřejných, zachovali důstojnost i ve chvílích, kdy se zdá, že vnější vlivy na ně jsou často silnější, než jejich dobrá předsevzetí. Já, vím, oni by chtěli zůstat svými, chtěli by zůstat čestnými, ale politicky dusivý závan jim bere sílu a oni podléhají.

Tato důstojnost pod nátlakem, jak ji definoval Ernest Hemingway rozhodně ke cti veřejného činitele nebo ústavního činitele, nemůže sloužit. Každý z nás svým přístupem má dnes možnost svou odvahu projevit. Někdy jediný muž řekl – Andrew Jackson (a já podotýkám, že i žena) s odvahou vytváří většiny. Občanským vzkazem osvícenské doby 19. století platným i pro nás v dnešních dnech je, že každý z nás se má rozhodovat autonomně a svobodně. Heslo – měj odvahu používat vlastní rozum – sapere aude – by mělo protknout dnes tento ctihodný sbor Senátu.

I v nejtěžších životních situacích bylo pro mě volání svědomí clamor constiancie, jak o něm hovoří Jan Amos Komenský, jedním z nejvyšších principů mravnosti. Jsme zde v důstojných prostorách Senátu, kde jen smět říkat něco, co je dovoleno, by bylo málo. Zde se musí říkat pravda, zde se musí myslet poctivě a čestně, pokud chceme, aby tento Senát si uchoval vážnost, a tím i oprávněnost pro své pokračování. To je také, jak jsme si ověřili, všeobecný názor našich spoluobčanů.

Slíbili jsme si při svém ústavním slibu na svou čest podle čl. 23 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, že budeme svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, seznámili jsme se všichni s čl. 26, kde se říká poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

A že podle čl. 27 odst. 1 poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu nebo v jejich orgánech.

Vím, že možná pro některé kolegy a kolegyně být členem tohoto zákonodárného sboru, a zrovna v této chvíli, je situace nezáviděníhodná. Mít odvahu říci, že zákon je víc než politické pokyny či doporučení, že zůstat zodpovědným pouze svému svědomí a svému Stvořiteli bude vyžadovat statečnost, osobní statečnost.

Na zahradní slavnosti Univerzity Karlovy, u příležitosti ukončení akademického roku 1999/2000, jsem měl vzácnou příležitost setkat se s dcerou naší národní mučednice dr. Milady Horákové, paní Janou Kánskou. Vzpomněl jsem si přitom na slova posledního dopisu její maminky, která psala den před popravou své dceři Janičce slova, která by pro slušné lidi, a domnívám se, že tady jsou všichni slušní, měla zůstat trvalým morálním krédem:

„Já jsem už mnohé přemyslila, řadu hodnot přeřadila, co mi však zůstalo jako hodnota nepomíjitelná, bez níž já si svůj život nedovedu představit, je svoboda mého svědomí“.

Poslední dny jsme ze strany paní novinářek a pánů novinářů dostali řadu dotazů na stejné téma: jak budete hlasovat o volebním zákonu. Než odpovím, dovolím si něco málo poznamenat.

Protrpěli jsme dobu, kdy byla v roce 1960 zákonem upravena a mnohými velebena vedoucí úloha strany. Někteří z těchto velebitelů nás možná pozorují ve sdělovacích prostředcích. Řada z nás pocítila na sobě pendrekový zákon a má stísněný pocit, když se má jednat o nějakém zákonu, který se dotýká lidských a občanských práv.

Z mého hlediska horovat pro tento předložený návrh novely by bylo něco - promiňte mi to laskavě - jako dát své svědomí do zástavy. To by ale člověk popřel minulost všech obětí 50. let a všech statečných a ztratil by navždy čest.

Mé svaté přesvědčení je, že závanu ohlašované vichřice hněvu je třeba čelit hrdě, statečně, důstojně a klidně.

To všechno, co jsem zde řekl o občanské rovnosti, platí zejména při projednávání tohoto návrhu zákona, o odvaze, o svědomí, jsem vnitřně promyslel. To všechno patří k sobě, to všechno patří do tohoto návrhu zákona.

Věřím, že s pomocí Boží dopadne dnešní hlasování tak, abychom nic ze své důstojnosti neztratili.

Děkuji vám všem za ohledy a trpělivost, s níž jste vyslechli můj názor. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Jako další je přihlášen pan senátor Jiří Skalický a připraví se pan senátor František Mezihorák.

Senátor Jiří Skalický: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, paní předsedkyně Senátu zde ve svém projevu pronesla určitý shrnující komentář, oznámkovala některá vystoupení a pak nám sdělila, a omlouvám se, vyzní-li to příliš ironicky, ale já to myslím vážně, že vlastně jsme takoví divní, protože v případě volebního zákona do krajů jsme klidně souhlasili s tímtéž volebním systémem a nyní proti němu tak zuřivě protestujeme.

Netroufám si podezírat předsedkyni Senátu z toho, že si není vědoma rozdílu mezi modifikovaným D‘ Hondtovým systémem použitým pro celý volební kraj nebo pro celé volební území a mezi tímtéž systémem použitým pro 35 rozparcelovaných volebních krajů. Je to totiž velmi dobře spočítané, jaké to bude mít důsledky. A protože si netroufám ji podezírat z toho, že by to nevěděla, tak musím konstatovat, že onen tón, se kterým pronesla tu výtku, že u jednoho zákona jsme s tím souhlasili a u druhého se zpěčujeme, je zavádějící.

Projev pana místopředsedy Havlíčka a paní předsedkyně Senátu, jíž bych chtěl ještě adresovat, pane předsedající, vaším prostřednictvím vážně míněnou výzvu, obsahoval, řekl bych, právě i konstatování, že D‘ Hondtův systém tak, jak je stanoven pro volby do krajů by snad byl i pro mnohé z odpůrců dnešní novely přijatelný.

Prohlašuji, že ano, že by v jisté modifikaci, kdyby se vypustilo několik takto sporných ustanovení, jako například příliš velký počet volebních krajů, kdyby jich bylo znovu buď osm nebo čtrnáct, jsem připraven takový zákon eventuálně i podpořit. Když si k tomu přičtu ta dilemata, která zde vyslovil pan místopředseda Havlíček a před ním senátor Coufal, tak mě to vede k jedinému závěru. Protože nesdílím názor paní předsedkyně, že pro projednání tohoto zákona máme 30ti denní lhůtu, jak řekla na Organizačním výboru, navrhuji přerušení tohoto bodu do příští schůze, abychom mohli eventuálně více konsenzuální návrh změny volebního zákona připravit.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Pane kolego, mohu to vnímat jako procedurální návrh, nebo po skončené obecné rozpravě, protože mám ještě přihlášené další 4 senátory. Ale hlásí se předsedkyně klubu US-ODA paní kolegyně Jitka Seitlová.

Senátorka Jitka Seitlová:Paní předsedkyně, pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k návrhu, který byl přednesen a celkovému procesu, který probíhá, navrhuji teď 15ti minutovou přestávku na projednání v rámci našeho klubu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:V této chvíli zazněl návrh na 15ti minutovou přestávku. Je 20. 37 hodin, budeme pokračovat v jednání ve 20.50 hodin.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Kolegyně a kolegové. Pokračujeme v přerušeném jednání. Do rozpravy je nyní přihlášen s předností senátor Mirek Topolánek. Po něm se připraví pan senátor František Bartoš.

Senátor Mirek Topolánek: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Nemám sice pocit, že by nás mohlo být víc než je nás zde přítomno, nicméně ještě úplně všichni nehovořili. Měli by mít právo se k novele vyjádřit. Protože jsme schválili v mém předchozím procedurálním návrhu, že můžeme hlasovat do 22.00 hod., nyní si dovoluji navrhnout, s ohledem na to, aby mohli vystoupit i ostatní, procedurální návrh - navrhuji podle § 55 odst. 1 jednacího řádu, aby Senát odložil dobu pro jednání a hlasování o návrzích zákonů a pozměňovacích návrzích k nim a o změně doby pro hlasování i po 22.00 hod., nejpozději do 3.00 hod. do rána. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. O tomto procedurálním návrhu budeme okamžitě hlasovat.

Vážené kolegyně a kolegové, byl podán návrh, abychom prodloužili dobu jednání a hlasování i po 22.00 hod., nejdéle však do 3.00 hod. příštího dne. O tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť zvedne ruku a zmačkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a zmačkne tlačítko NE. Děkuji.

Ze 79 přítomných senátorek a senátorů se pro vyslovilo 46, proti 26, tento návrh byl schválen.

Slovo má senátor pan František Bartoš, připraví se pan senátor František Vízek.

Senátor František Bartoš:Vážený pane předsedající, paní předsedkyně, pane ministře, kolegyně a kolegové. Pozorně jsem sledoval vaše vystoupení a obzvláště jsem prožíval vystoupení kolegů, kteří s těžkým srdcem nám sdělovali, že sice s návrhem zákona nesouhlasí, ale že musí. Já jim to nevyčítám, já je chápu. Vžívám se do stejné situace, ve které jsem byl, a také mnozí z vás, při projednávání ústavního zákona o zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny. Pamatujete se na to. Bylo to v takové dusné atmosféře v Rytířském sále. Tlaky byly obdobné, protože politické síly se domluvily, že předčasné volby budou, dokonce už byl termín. A vy jste tady od toho, abyste zařídili, že 16. června předčasné volby budou. Tlaky byly napříč politickými stranami. A tam jsme poprvé postavili Ústavu do kouta. Ona se nám nehodila. Přijali jsme ústavní zákon a já říkám, že od té doby se tradují ty lapálie, které máme.

Dnes budeme hlasovat zase o zákonu, který je sice ne ústavní, ale opět bude stavět Ústavu do kouta, jestliže pro něj budeme hlasovat. Každý bude při stisknutí tlačítka sám se svým svědomím. Tenkrát mi nebylo lehko, když jsem se rozhodl, že tento ústavní zákon nepodpořím. I v naší politické straně byl názor, že by ústavní zákon měl být schválený. Boj jsem vybojoval. Mohu vám říci, že dodnes mám dobrý pocit na duši. Přál bych těm kolegům, kteří se takto budou rozhodovat, aby po hlasování měli stejně dobrý pocit jako já tenkrát. Děkuji za pozornost.


Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor František Vízek, připraví se pan senátor František Mezihorák

Senátor František Vízek: Paní předsedkyně, pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové, věcně nového nic neřeknu. Mám potřebu na základě toho, co jsem slyšel, zejména z úst přítele Havlíčka, se vám svěřit s jednou věcí.

Když chodím po Praze, tak se občas dívám, zda nepotkám Františka Vízka mladšího o 32 let, to znamená toho, který tady chodil v srpnu 1968. Nepotkal jsem ho.

Protože mám ale pořád ještě paměť a jakési asociace se mi stále tvoří, tak jsem si při projevu přítele Havlíčka vybavil jednu významnou věc. S obdivem jsem se tehdy díval na naše vládní představitele a potom jsem se nestačil divit, jak se mně, mladému klukovi, 28letému, měnili před očima.

Všechno bylo zdůvodňováno jakýmisi nedozírnými následky. Potom jsem rok co rok, celých 20 let, o těchto nedozírných následcích slýchal a pořád jsem přemýšlel, jakéže nedozírné následky by vznikly v naší společnosti, kdyby se oni chovali jinak.

Chci vám sdělit, že ty nedozírné následky, kterým jsem nevěřil, jsem už objevil. Ty nedozírné následky té hrozné doby normalizace jsou tady. Zanechaly v nás stopy. V morálce, ve cti, ve svědomí, v pojetí chápání pravdy, v poctivosti, v solidnosti, v pojetí chápání věrnosti a skoro bych řekl i v obyčejné lidské slušnosti. Pochopil jsem, jak to tehdy s nedozírnými následky bylo myšleno. Škoda, že až před šedesátkou. Je mi líto, že jsem to pochopil tady, mezi vámi. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor František Mezihorák.

Senátor František Mezihorák:Kolegyně a kolegové, nepřicházím, abych přidal další - pro, další - proti, ani nepřicházím předvést, že jsem ohebné páteře, protože jsem už věkovitý a nebylo by to přesvědčivé.

Já chci pouze říci, že mé stanovisko zůstává setrvalé, ale že jsem v tom všeobecném hádání o špatnosti lidské zatím postrádal úvahu o všeobecné poradě, o nápravě věcí volebních.

Chci tedy apelovat, abychom si vzpomněli na slova našeho arciučitele, kterého parafrázuji a abychom zvážili, zda není přece jenom možno přistoupit k této problematice konstruktivně. Nevěřil jsem až do chvíle asi před půlhodinou, že existuje telepatie; teď jsem byl přesvědčen, že ano, protože pan senátor Skalický řekl něco téměř totožného s tím, co jsem chtěl říci já. Dávám tedy k úvaze, zda nám něco brání, a já mám pocit, že nikoliv, abychom se tedy pokusili o onu všeobecnou poradu o nápravě věcí volebních.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor Jiří Šenkýř.

Senátor Jiří Šenkýř:Vážený pane předsedající, paní předsedkyně, pane ministře, dámy a pánové, schvalování volebních zákonů patří v Ústavě pod čl. 40. Je to tím, že tento zákon je zvláště důležitý, protože má vliv na budoucí politické poměry.

Cílem volebního zákona má být naplnění druhého článku Ústavy; já jej s dovolením odcituji: „Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“. Jde o to, aby skutečně lid byl zdrojem moci a aby se náhodou zdrojem moci nestala volební matematika.

Rád bych vám, vážené kolegyně a kolegové, sdělil svoje představy o zásadách volebního zákona. Přeji si, aby bylo ctěno ono rozpětí mezi volbami; poměrným systémem do Poslanecké sněmovny a většinovým systémem do Senátu. Chci, aby byla podporována volná soutěž politických stran, aby se mohly uplatnit i nové politické strany a aby si voliči mohli vybrat i z více stran. Chci, aby vládní strany ve volbách nepropadly jen proto, že musely vykonat nepopulární kroky a také nechci, aby strany plující na vlně populismu, dostaly neúměrný vysoký počet mandátů.

Navržená novela volebního zákona nesplňuje moje představy o spravedlivém volebním zákonu, a proto jej navrhuji ve shodě s Výborem petičním, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu zamítnout.

Přeji si, aby rychleji mizely v naší zemi myšlenky třídního boje a prosazovala se volná soutěž a evropský princip partnerství. Jako senátoři můžeme svým uvážlivým hlasováním k tomu přispět.

A ještě mám jednu věc, která je, vzhledem k závažnosti tohoto zákona, zdá se na první pohled ne tak závažná, nicméně vzhledem k legislativnímu procesu, který probíhá v obou komorách Parlamentu, jej považuji za důležitý a rád bych zde na tento problém upozornil.

Tisk, který máme jako senátní tisk č. 268, se v několika místech liší od toho, co schválila Poslanecká sněmovna. Některé věci jsou řekněme jednodušší, kde vypadlo slovo a řekněme dají se legislativně technicky opravit. Nicméně mám problémy se dvěma odstavci tohoto zákona, které jsou věcně poněkud jiné než to, co schválila Sněmovna ve svých pozměňovacích návrzích.

Pozměňovací návrh podle sněmovního tisku č. 585/3 zní - v § 16 se za odst. 2 vkládá odst. 3, který zní: Odst. 3. V době počínající třetím dnem přede dnem voleb a končí při ukončení hlasování voleb do Parlamentu ČR, nesmějí být žádným způsobem zveřejňovány výsledky předvolebních a volebních průzkumů.

V našem tisku č. 268 je tato pasáž v jiném znění, cituji: V § 16 se za odst. 2 vkládá nový odst. 3, který zní: Odst. 3. V době počínající třetím dnem přede dnem voleb do Parlamentu ČR a končící ukončením hlasování, nesmějí být žádným způsobem zveřejňovány výsledky předvolebních a volebních průzkumů.

Ono přehození slov věcně mění smysl tohoto paragrafu. Obdobná situace je pozměňovací návrh podle sněmovního tisku č. 585/3, který zní: V § 16 odst. 5 zní: Odst. 5. Přestupků se dopustí fyzická osoba, která v době počínající třetím dnem přede dnem voleb a končící ukončením hlasování voleb do Parlamentu ČR zveřejní předvolební a volební průzkumy.

V našem senátním tisku č. 268 tato pasáž zní: Odst. 5. Přestupků se dopustí fyzická osoba, která v době počínající třetím dnem přede dnem voleb do Parlamentu ČR a končící ukončením hlasováním, zveřejní předvolební a volební průzkumy.

Vzhledem k tomu, že podobné jevy se začínají množit, a už jsme narazili na několik případů, já se domnívám, že je důležité, aby byly zaznamenány ve stenozáznamu a abychom společně hledali nějakou metodu, jak prostě tento problém vyřešit. Já se domnívám, že jsme jeden Parlament a neseme zodpovědnost za celý legislativní proces. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Konstatuji, že do rozpravy není v tuto chvíli nikdo přihlášen. Hlásí se pan senátor Oldřich Dočekal. Prosím, máte slovo.

Senátor Oldřich Dočekal:Pane předsedající, paní předsedkyně, paní senátorky, páni senátoři, během té doby jsem nemínil vystoupit, a proto můj projev není také nějak perfektně nachystán, ale byl jsem vyzván panem senátorem Topolánkem a bylo zde řečeno, že je nás tu 81 a že každý z nás by měl vystoupit, tak si dovolím takhle činit. A prosím všechny, aby se této rozpravy zúčastnili, když máme ten prostor do tří hodin.

Co já bych chtěl tady k tomuto zákonu říct? Věcně opravdu tady bylo řečeno mnoho a co se týká toho ducha zákona, víte, věcem, kterým nerozumím - člověk ani tak nezkoumá tu věcnou podstatu těch problémů, které jsou, a mnohdy je tam spousta chyb. Ale to co mě vede pro to, abych pro ten zákon zvednul ruku, tak si říkám jestli ten zákon něčemu dobrému pomůže nebo nepomůže. Zkoumám prostě toho ducha, který to je.

A když zkoumám ducha, proč tento zákon je projednáván, schvalován a navržen, tak se mi zdá, že ten duch není moc dobrý. Vzpomínám si na jedno takové heslo, lidovou moudrost, kterou všichni znáte, a já bych ho tady ocitoval. "Čert se vždycky vy…, tedy vydělá na větší hromadu." A tento duch prostě, protože to dělá většinou čert, mě nevede k tomu, že ten zákon je veden v duchu opravdu dobrém. A proto si, v tomto duchu také, rozhoduji a budu hlasovat pro zamítnutí, nebo neschválení tohoto zákona. Pan senátor Šustr, pardon, Šubrt, zde mluvil o hlasování a o soutěžích sportovních a o tom, jak to všechno má ve sportovním duchu probíhat.

Přitom jsem si také vzpomněl, představte si, že budeme hrát fotbal, někdo dá tři branky, jiný v tomtéž zápase dá jednu branku. A přitom výsledek nebude 3:1, ale ten, co dal tři branky, tak bude mít třeba pět gólů, a ten, co dal jednu branku, dostane jenom půl gólu. Takhle mně to, prosím vás, připadá, i tento volební zákon. Tak to by bylo tak všechno, co jsem chtěl k tomu říct.

A ještě na jedno heslo si vzpomínám: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Tak prosím vás, to je potřeba také si uvědomit. Děkuji za pozornost.

(Potlesk v sále.)

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji kolegovi Dočekalovi za přehršli lidových moudrostí hodných možná tedy Kateřiny. Pane senátore Krámku, jestli dovolíte, v tuto chvíli je přihlášen pan senátor Jiří Vyvadil. Já vás - vy se připravte a já vás pozvu poté.

Senátor Jan Krámek:Vážená paní předsedkyně, pane předsedající, pane ministře.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Já jsem možná nebyl dobře slyšet. Slovo má pan senátor Vyvadil, neboť byl přihlášen před vámi.

Senátor Jan Krámek:My jsme se s kolegou domluvili, já ho nebudu zdržovat.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Tak nebudu mít nakonec pravdu já. Hovořte, prosím, pane senátore.

Senátor Jan Krámek:Ještě jednou, vážený pane předsedající, paní předsedkyně, pane ministře, kolegyně, kolegové, za celý den, kdy projednáváme tento zákon, se tady řekla strašná spousta slov. Já začnu od toho, co bylo v druhé polovině rozpravy, a to naznačování různých tlaků, apelů, vyhrožování atd. Prohlašuji, že naprosto svobodně bez jakéhokoli nátlaku budu hlasovat o tomto zákoně a z mnoha důvodů budu hlasovat pro.

Nicméně to, co mně velice vadí, a to na všech volebních zákonech, a to i na tomto, je jedna věc. Jeden ze senátorů zde hovořil o nezávislých senátorech. Já se domnívám, že máme nejenom nezávislé senátory, ale i nezávislé poslance, kteří před volbami, ve kterých pak byli zvoleni, nosili nějaký dres, aby po volbách, kdy již měli svůj mandát, klidně tento dres shodili, vlastnímu družstvu kopli branku a přestoupili do jiného. Myslím si, že to v  pořádku není.

Tím chci říct jednu věc, padaly tady silná slova o voličích a občanech tohoto státu. Já jsem přesvědčen, že naši voliči, občané tohoto státu nejsou nijak hloupí. Nechme na nich, aby se rozhodli při volbách, aby se rozhodli, zda k volbám půjdou nebo ne, a nechali na nich, koho budou volit. Myslím si, že to je věc, která může každého dopředu zajímat, může dělat jakékoli průzkumy, nicméně rozhodnou volby.

Další, co mě zarazilo, ale tady jsem použil výraz, že již se nenosí výrok "nejsme jako oni". My jsme takoví nikdy nebyli, my byli blbí, a to proto, že my nejsme, a myslím si, že to je především vina všech zákonodárců, my nejsme totiž zvyklí na to, abychom svůj vlastní hnůj kydali sami. Čekáme vždycky, až to udělá někdo za nás. A já myslím, že některé věci, které se tady říkaly, by možná patřily do divadla, nicméně věřím tomu, že další jednání už bude věcné. Je to apel na vás na všechny. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan - pan senátor Vyvadil se vzdává slova. Slovo má pan senátor Jiří Stodůlka.

Senátor Jiří Stodůlka:Vážené kolegyně, vážení kolegové, nemám rád tato noční zasedání. Zažil jsem jich několik a vždy ten výsledek byl tristní. Nejednáme ani podle zdravého rozumu, ani racionálně. To, co tady teď zaznívá, a to, co se vám zřejmě líbí, protože jste pro to hlasovali, nevím, kolik z vás dělalo na nočních směnách. Já 10 let. Jsem zvědav, jaké budete podávat výkony.

Ale chtěl bych vás seznámit s jednou věcí, která je škoda, aby tady nezazněla, když už do toho kdosi vložil tu sílu. Nechal jsem si vypracovat u Parlamentního institutu jeden drobný detail, jedno drobné osvětlení novely volebního zákona, a to je ten činitel, který někdy stydlivě pan místopředseda vlády označil číslem 1,4, ono to číslo je ještě větší, ono je 1,42 dokonce, tak jsem se zeptal na Parlamentním institutu, kde ve světě je takové číslo užito. Odpověď: volební dělitel je 1,4, podotýkám ne 1,42, je využíván jako modifikace pro Saint Legův dělitel. Ten spočívá v postupném dělení volebního výsledku ve volebním obvodě řadu lichých čísel 1, 3, 5 až n, a tento modifikovaný systém je označován za neutrální k postavení velkých a malých stran. Modifikovaný Saint Legův systém spočívá v postupném dělení volebního výsledku ve volebním obvodě řadou lichých čísel, kdy dělení začíná číslem 1,4 a dále pokračuje 3, 5, 7 až n. Opět pouze 1,4, nikoliv 1,42.

Podstata využití modifikovaného systému spočívá v tom, že zhoršuje pro malé strany přístup k prvnímu mandátu. Modifikovaný systém se v současné době používá v Norsku a ve Švédsku. Relace mezi prvním a druhým dělitelem určuje pravděpodobnost získání prvního mandátu malou stranou. Při dělení číslem 1 není výsledek malé strany znehodnocen a druhé dělení číslem 3 jí v Saint Legově systému dává větší pravděpodobnost, že získá první mandát.

D‘ Hondtův dělitel spočívá v dělení volebních výsledků řadou čísel 1, 2, 3 až n. D‘ Hondtův systém je obecně charakterizován jako systém, který v obvodech do 5 rozdělovaných mandátů zvýhodňuje velké strany. To je náš případ. Použití čísla 1,4 jako prvního dělitele tak tento efekt ještě znásobuje, protože znesnadňuje získání již prvního mandátu menším stranám.

V současné době je D‘ Hondtův dělitel nejrozšířenějším systém přepočítávání hlasů. Existuje i mnoho jeho modifikací, žádná z nich však nepoužívá dělení číslem 1,4. Tolik Parlamentní institut k této problematice.

Skutečně jsem se už ve svém projevu zmínil, že zavádíme něco úplně nového, něco velmi nevyzkoušeného, něco, co tady nebylo vysvětleno, a já jsem technický typ, chtěl bych po navrhovateli, aby mně vysvětlil, jakým způsobem se k tomuto číslu dostali.

Velmi rád bych to slyšel. Nedozvěděl jsem se to, zatím.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Do rozpravy nemám v tuto chvíli nikoho přihlášeného, pokud někdo se nepřihlásí. Paní senátorka Seitlová.

Senátorka Jitka Seitlová:Pane předsedající, dámy a pánové, také jsem neměla v úmyslu vystoupit, ale když už jsem byla vyzvána panem předsedou klubu ODS, tak té možnosti samozřejmě využiji. Můj postoj k návrhu projednávané novely volebního zákona je známý. Budu hlasovat pro jeho zamítnutí. Přes všechny technické, procesní a legislativní pochybnosti a nedostatky, věcné a principiální argumenty, považuji za nepřijatelné zejména to, že v důsledku vykonstruovaného principu přepočtů se stává pro voliče nepřehledný a pokřivuje rovnost hodnoty hlasu jednotlivého voliče. Mašinérie výpočtu manipuluje zase voliče a zatahuje ho do politických hrátek a kalkulů. Zastánci zákona na jedné straně argumentují s přiblížením se voliči, na straně druhé, ale v daleko vážnějším dopadu, ztrácí občan přehled o tom, jak vlastně bude s jeho hlasem naloženo, jaký bude konečný výsledek a zda vlastně nepodpoří svým hlasem někoho, koho vůbec podpořit nechtěl a volit nechtěl.

Na úkor věcného obsahu volebního programu a morálního kreditu jednotlivých osobností kandidátky, budou občané vystaveni rozhodování podle těch možných variant a přepočtů, které si budou muset sami nějakým způsobem vytvářet nebo odněkud získávat. Já dávám otázku v návaznosti na to, co tady bylo už řečeno. Domníváte se, že tento systém podpoří důvěru v Senát, v Parlament, v politickou reprezentaci. Dnes jsem dostala na svůj stůl výsledky, které mají podle průzkumu, dnes aktuálního, informovat o tom, jakou má politická reprezentace v této zemi podporu. Pohybuje se kolem 27 %, 26 % a bohužel v posledních měsících dále klesá.

Stabilita, kterou tak vehementně hájí zastánci tohoto návrhu, se stává pouze povrchním mýtem. Výsledkem je bohužel vnitřní nestabilita, která může v naší nezralé demokracii vést právě k tomu, o čem tady hovořil pan senátor Pithart, místopředseda Senátu a řada dalších mých kolegů.

Jestli tedy máme, a je teď snad módní, hovořit aktuálně o podvodech, o podvodech na občanech, pak já tvrdím, že tento volební zákon je skutečným podvodem na občanech. Důvěra v politickou reprezentaci bude dále mizivá. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, paní senátorko. Do rozpravy je přihlášen pan senátor Michalík.

Senátor Alfréd Michalík: Vážený pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové, 6.25 hod. jsme svědky bouřlivé diskuse. Některé příspěvky vyvolaly slzu v oku, některé hnuly mojí žlučí, ale takový je život. Přitom jsem přesvědčen, že 99 % z nás už předem, protože tento zákon ti, kteří ho chtěli znát, tak známe několik měsíců, ne-li rok, předem vědí, jak se k němu postavit. A to, co se začíná dít teď, v těchto hodinách, když jsme si odhlasovali čas do tří do rána, to začíná být, bohužel, pro mě fraškou. Já bych vás prosil, pane místopředsedo, poproste všechny členy tohoto ctihodného Senátu, ať myšlenku, že Senát je těleso, které vždycky jednalo na úrovni, ať dnešním večerem nepokazíme. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Do rozpravy je přihlášen pan senátor Kaňa. Platí? Platí. Připraví se pan senátor Žantovský.

Senátor Josef Kaňa: Vážený pane předsedající, paní předsedkyně, vážené kolegyně, kolegové, já skutečně si myslím, že noční zasedání a noční projednávání obecně není dobré. A zvláště u takového vážného zákona, který, myslím si, v situaci, kdy rozhodnutí není jasné, si zaslouží šest hodin projednávání, možná dvanáct, i osmnáct hodin, aby to rozhodnutí bylo správné. Pravda je ta, že si nejsem jist, jestli jsme schopni toho správného rozhodnutí v této chvíli dosáhnout. Já se nechci vracet k vystoupení, ani se k nim vyjadřovat, vás, jednotlivých kolegyň, byť kolegyň bylo relativně málo, a kolegů, ale trošku mě mrzí, že by možná měla zapadnout jedna z výzev, které padly v těchto večerních hodinách a která by byla dobrou zprávou pro lidi této země, byla by dobrou zprávou pro ty, kteří byli znejistěni, ne pro tři miliony lidí, kteří měli konta, účty v IPB apod., pro ty se rozhoupala politická situace.

Bylo by dobrou zprávou kdybychom zvedli výzvu, kterou přednesl ctěný kolega pan senátor František Mezihorák a možná si nad touto věcí sedli a začali znovu. Já vím, že to asi možná nejde, ale bude těžko vysvětlovat našim voličům, těm to nevysvětlíme, že není v této chvíli vůle k nějaké dohodě. Dával bych takový procedurální návrh kdyby se vedení Senátu a předsedové klubů teď sešli na 5, 10, 15 nebo 20 minut a zkusili se nad tím zamyslet. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor Michael Žantovský.

Senátor Michael Žantovský: Pane předsedající, nejsem si jist, jestli jsem správně slyšel, ale pokud jsem si všiml, tak zazněl procedurální návrh, o kterém je nutno bez rozpravy hlasovat.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:To se musím teď omluvit, protože jsem byl vyrušen jiným kolegou a ten návrh jsem přeslechl. Mohu vás, pane senátore, poprosit, abyste ho pro mě zopakoval?

Senátor Josef Kaňa: Já tedy dávám procedurální návrh, abychom přerušili našeho jednání na dobu nezbytně nutnou, řekněme 15 minut, aby se vedení Senátu a předsedové senátorských klubů dohodli, jestli by nešlo nějakým způsobem znovu se zamyslet nad tím, jak volební zákon s dobrými věcmi pustit ven ve smyslu vystoupení kolegy senátora Františka Mezihoráka.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Já čtu § 58 o přerušení schůze. Odst. 2 zní: Předseda senátorského klubu nebo předsedající mohou navrhnout přerušení schůze Senátu. O takovém návrhu rozhodne Senát bez rozpravy. Pokud si váš návrh osvojí některý z předsedů senátorského klubu, tak o něm dám okamžitě hlasovat. (Senátorka Seitlová si osvojuje návrh.)Prosím, technická, pan senátor Vyvadil.

Senátor Jiří Vyvadil: Samozřejmě všichni víme, o co jde. Já jenom konstatuji, že toto není návrh způsobilý, protože porada vedení Senátu s předsedy klubů neexistuje. Neexistuje vedení Senátu. Musí být návrh způsobilý, a toto není návrh způsobilý. I kdyby si ho osvojil nějaký předseda klubu, tak prostě nelze hlasovat o čemsi, co neexistuje.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. Hlásí se paní senátorka Jitka Seitlová.

Senátorka Jitka Seitlová:Pane předsedající, dámy a pánové, myslím, že názor, který tady zazněl byl velmi moudrý. Máme tady některé, kteří jsou opravdu zdravotně handicapováni a je mi jich upřímně osobně líto.

Přestože na návrh klubu ODS jsme posunuli jednání do 3.00 hodin, měli bychom se nynísejít a vážně jednat. Obávám se ale, že těch 15 minut je velmi málo. Navrhuji proto alespoň 25 minut. Máme-li se všichni sejít a se všemi kluby se domluvit, nebude to opravdu snadné jednání. Podávám tedy návrh na 25 minut.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Vyhlašuji přestávku do 21.55 hodin.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Vážené kolegyně a kolegové, je právě 21.55 hod., tedy čas, na kterém jsme se dohodli, že zahájíme další jednání.

Chtěl bych vám něco navrhnout, nebo lépe řečeno sdělit postup, o kterém si myslím, že by byl správný.

Naším dobrým zvykem, a já si ho vážím, je, že když požádá předseda klubu o přerušení na poradu klubu, tak o této žádosti zpravidla nehlasujeme a automaticky takovouto žádost vyhlašujeme, protože ji považujeme za správnou. Bojím se, aby dnes večer nevzniklo podezření z určitých obstrukcí a podobných věcí. Budu tedy postupovat přesně podle jednacího řádu a o tom, zda bude schůze přerušena, bude rozhodovat Senát. Doufám pevně, že tím nezaložíme žádnou novou tradici a že se vrátíme později v jiných bodech zpátky k původnímu postupu. Děkuji vám, že jste toto mé vyhlášení vyslechli.

Hlásí se pan senátor Jiří Šenkýř.

Senátor Jiří Šenkýř:Pane předsedající, kolegyně a kolegové. Po poradě našeho klubu a ve shodě s klubem US - ODA, vzhledem k tomu, že zde zazněly některé hlasy, které navrhovaly, že by bylo dobré v některých pasážích tohoto zákona dojít k návrhům na změny, a také vzhledem k pozdní době, i když bylo odhlasováno jednání do 3.00 hod. do rána (myslím, že to není vhodná doba pro jednání), podávám návrh na odročení projednávání tohoto bodu do příští schůze Senátu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Pane předsedo Klubu KDU ČSL, než o tomto vašem návrhu dám hlasovat, dovolte mi, abych připomněl už podaný návrh senátora Jiřího Skalického. Máte na mysli jiný návrh, než podal pan senátor Skalický? Je to tentýž návrh - vyjasnilo se to. Děkuji. Hlásí se paní senátorka Moserová.

Senátorka Jaroslava Moserová: Pane předsedající, kolegové a kolegyně, pan senátor Skalický řekl po ukončení rozpravy. Dávám tedy procedurální návrh na ukončení rozpravy.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Paní senátorko, tento návrh je nehlasovatelný, omlouvám se vám. Vzhledem k tomu, vážené kolegyně, vážení kolegové, že není nikdo do rozpravy přihlášen, tak rozpravu končím.

Hlásí se pan senátor Žantovský. Pane senátore, já vás přihlášeného nemám a ani jsem vás před ukončením rozpravy přihlášeného neměl. Díval jsem se pečlivě, nehlásil jste se.

Senátor Michael Žantovský:Pane předsedající, já se s vámi rozdělím. Máte pravdu v té první části, nikoliv v té druhé. Nebyl jsem teď přihlášen, byl jsem přihlášen před ukončením rozpravy a na panelu bylo moje jméno jako přihlášeného před ukončením rozpravy.

Nechci vystoupit v rozpravě, byl bych však rád, aby před ukončením rozpravy bylo hlasováno o návrhu, který přednesl pan kolega Šenkýř, který byl procedurálním návrhem, o kterém se hlasuje bez rozpravy.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji. Hlásí se pan místopředseda Sobotka.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:Návrh na odročení podal pan kolega Skalický. Když jsme celou situaci podle jednacího řádu vysvětlovali, souhlasil s tím, že tento návrh bude hlasován až po ukončení obecné rozpravy, po vyjádření ministra a zpravodaje garančního výboru. Pan senátor Skalický kýve. Protože to byl první návrh, necháme dokončit podle jeho návrhu pana ministra, potom zpravodaje a pak budeme hlasovat o jeho návrhu na odročení.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych pro tuto pozdní hodinu nám všem připomněl dikci § 73 zákona o jednacím řádu Senátu Parlamentu ČR: po ukončení rozpravy oznámí zpravodaj v jakém pořadí se bude o návrzích hlasovat. Je-li podáno více návrhů, hlasuje se v pořadí, v jakém byly předloženy, a to postupně podle skupin. Za prvé návrh na odročení, za druhé návrh na zamítnutí, atd. Až se dostane slovo k panu zpravodajovi, tak on nám před hlasováním o těch návrzích, které padly v rozpravě (byly tam dva, návrh na schválení a návrh na zamítnutí), napřed předloží k hlasování návrh na odročení.

Já doufám, že takto chápeme společně jednací řád. (Nechápeme.)Pan senátor Žantovský ho chápe jinak. Pane senátore, pojďte nám to vysvětlit.

Senátor Michael Žantovský:Já se chci vyhnout jenom pozdějším problémům, pane předsedající. Citoval jste správně z hlasování o návrzích o obecných věcech, ale obávám se, že ten jazyk v té pasáži jednání Senátu o návrzích zákonů; a my projednáváme návrh zákona, zní jinak. Podle § 108 se hlasuje nejprve o návrhu o schválení a potom o zamítnutí atd. Podle § 73 se po návrhu na odročení hlasuje nejdříve o návrhu na zamítnutí a potom až o návrhu na schválení, a tam bychom byli v rozporu.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Já s vámi, pane kolego, souhlasím, že v § 73 nejsou odcitovány přesně ty návrhy, které byly, zazněly v této rozpravě. Nicméně v § 108 se zase nemluví o odročení. Nám nezbývá, než zkombinovat tyto dva paragrafy tak, aby co nejlépe vyhověly našemu jednání.

Já jsem nepochopil úplně, proč nemůžeme vyslechnout teď, po skončení rozpravy, pana ministra a pana zpravodaje, poté rozhodnout hlasováním o odročení. Neprojde-li, hlasovat v pořadí tak, jak nám přikazuje jednací řád. Mám pocit, že každé jiné řešení bude řešení méně vyhovující duchu našeho jednacího řádu. Pan senátor Skalický, jako autor tohoto návrhu.

Senátor Jiří Skalický: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, omlouvám se, ale chci vás zdržet jistým prohlášením. Já jsem svůj návrh na odročení toho bodu do příští schůze myslel upřímně a meritorně, nikoliv jako nějakou zvláštní obstrukci našeho jednání. Musím z tohoto hlediska konstatovat, že mě ta poslední debata naší rozpravy poněkud rozčarovala. Připadala mi už pouze účelová a já se distancuji od debat o § 107 nebo § 90 jednacího řádu. Přece, pokud budeme uvažovat rozumně, tak obsáhlá diskuse, jako tady proběhla, si logicky na konci žádá, aby se k ní měli právo vyjádřit také předkladatelé a zpravodaj a poté je na vašem uvážení, jestli přijmete můj návrh - diskutovat o novele volebního zákona, anebo jestli budete chtít hlasovat dnes.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore. V tuto chvíli už nezaznamenávám žádné námitky. Prosím tedy opravdu pana ministra, aby se ujal svého slova.

Ministr vlády ČR Stanislav Gross:Vážená paní předsedkyně, vážení páni místopředsedové, paní senátorky, páni senátoři, dámy a pánové, já se přiznám, že jsem chvíli uvažoval, tedy měl jsem docela dost času na to uvažování, jakým způsobem to své závěrečné slovo pojmout. Začal jsem tím, že jsem si psal jména jednotlivých vystupujících paní senátorek nebo pánů senátorů a snažil jsem se ke každému vystoupení napsat nějakou poznámku, na kterou bych měl reagovat; když jsem byl asi na šestém papíře ve psaní těch jmen a poznámek, tak jsem tuto metodu odvrhl.

Myslím, že by to ani nemělo smysl, protože tady padalo řekněme několik okruhů argumentů, na které by měl předkladatel nějakým způsobem reagovat. Takže nebudu reagovat na jednotlivé detaily, řekněme, myslím si, méně podružného charakteru, jako se spíš budu věnovat věcem, které si myslím, že jsou zásadní pro každou komoru našeho Parlamentu, natož pro komoru horní, která by měla dbát, řekněme, takové jakési supervize nad čistotou našeho právního řádu. Znamená to, že se budu věnovat té oblasti, která tady v několika vystoupeních byla zpochybňována ve vazbě souladu tohoto návrhu zákona s Ústavou ČR a potom bych se vyjádřil k těm věcem majícím nějaký politický charakter.

První, o čem budu hovořit, se týká vystoupení, které zaznělo tuším ve třech diskusních příspěvcích. První z nich bylo vystoupení pana senátora Rumla, když se hovořilo o souladu či nesouladu tohoto návrhu zákona s čl. 9 Ústavy ČR, který ve svém odst. 2 hovoří o tom, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. A rozuměl jsem té argumentaci tak, že tento návrh zákona jde za tuto hranu vymezenou čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR a že se dostává tedy do rozporu s tím, co Ústava má na mysli. A myslím si, že je zapotřebí tedy na to nějakým způsobem reagovat.

Čím bych začal je vlastně to, co nejen podle mého názoru, ale i podle názorů ústavních teoretiků, je tento odst. 2 tohoto článku v Ústavě ČR. Já jsem se dočetl a nemám důvodu s tímto nesouhlasit; naopak si myslím, že tento výklad má své racio a shodují se na něm snad všichni ústavní právníci, že tento článek a toto znění je jakýmsi výrazem hodnotové orientace Ústavy ČR a byl to jakýsi posun ve vztahu k ústavám nebo k ústavě, která tady byla za první republiky i k tomu ústavnímu uspořádání, které tady bylo po druhé světové válce.

V souladu vlastně s tímto je zapotřebí se bavit o tom, co to vlastně jsou ty podstatné náležitosti demokratického právního státu, ve kterých se v tomto čl. 9 odst. 2 hovoří.

Tady je asi zapotřebí se podívat na začátek Ústavy ČR, kde z čl. 1 je zřejmé, že ČR je definována jako demokratický právní stát.

A to lze dokumentovat nebo z toho lze vyvodit, že nepřípustnou je za nutno považovat především ty změny základních a nedotknutelných hodnot, které jsou vyjádřeny jak v onom čl. 1, tak i v čl. 5, tak i v čl. 6 Ústavy. A tady bych si na podporu této argumentace vzal i nález Ústavního soudu, který se touto záležitostí zabýval, který jsem měl v úmyslu tady nejprve citovat, ale vzhledem k té hodině, ve které jsme, tak bych jenom na tento nález Ústavního soudu č. 1 odkázal, ze kterého jasně vyplývá, že takto je vnímán ten pohled, co to vlastně jsou změny podstatných náležitostí demokratického právního státu. S tím, že jde především o ty hodnoty, které jsou dány v čl. 1, 5 a 6 Ústavy České republiky.

Když se na ty články podíváme, tak zjistíme, že v čl. 1, myslím, že již to tady někdo z kolegů senátorů citoval, je uvedeno, že Česká republika je svrchovaný jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. To, že ČR je svrchovaný jednotný stát, to s tím nemá nic společného, ale určitě je důležité se zamyslet nad tím, co je to ten demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

A tady bych se chvilku zastavil. Ono to, že stát je demokratický, znamená, že tvorba organizace a ustanovování státních institucí a jejich činnost odpovídá standardům demokracie, a ty standardy jsou obsaženy v čl. 2 Ústavy ČR, na který se zde také někdo z vystupujících odvolával, a hovořil o tom, jak v ČR vzniká a uplatňuje se moc.

Jen bych si tady dovolil takovou stručnou poznámku, že co se týče toho čl. 2, tak tam se hovoří i o jednom institutu, jakým způsobem lze vykonávat státní moc. Ta se týká také referenda. Když jsem slyšel vystoupení pana kolegy Kroupy, tak jsem jenom musel pozavzpomínat na jeho vystupování k tomuto demokratickému institutu, který ještě měl v Poslanecké sněmovně, když se tento zákon projednával, ale to bych asi odbočoval někam, kde bych v tuto chvíli asi s argumentací býti neměl.

Tím právním státem se rozumí stát, ve kterém je státní moc vykonávána toliko na základě zákona v rámci práva a jeho prostřednictvím. A demokratický a právní stát, to znamená, že budou tyto principy dodržovány. Co se týče politického systému, na který se také některé kolegyně a kolegové odvolávali, tak z čl. 5 Ústavy vyplývá, že ten politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Ten vznik svobodný a dobrovolný asi nemá co společného s tímto zákonem, tady se k tomu vracet nemusíme, ale asi je zapotřebí říci něco k té volné soutěži politických stran.

Ta volná soutěž politických stran není vnímána ve vztahu k volebnímu zákonu, a řekněme k těm technickým věcem, které jsou zde obsaženy, ale je vnímána jako systém pluralitní, který odlišuje systém demokratický od těch nedemokratických nebo totalitních režimů, takže i ten článek, na který se některé argumentace odvolávaly, je alespoň podle mého názoru v Ústavě z jiných důvodů, než ve vazbě na nějaké technické řešení volebního zákona.

A poslední věc, ke které se toto vztahuje, je obsažena v čl. 6, kde se hovoří o tom, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním. A je tam také uvedeno, že rozhodování většiny dbá ochrany menšin. A na to se tady také některá argumentace vztahovala. Já bych k tomu chtěl říci snad jedinou věc. V tomto článku jsou obsaženy dva ústavní principy. Je to princip většinový, tzn. že většina dává legitimitu politickému rozhodnutí, a druhý princip je princip, že ta většina musí dbát ochrany menšin. Tady ta argumentace proti tomuto zákonu, že nedbá ochrany menšin, si myslím, že je také irelevantní, a to z toho důvodu, že ona by měla logiku v případě, že bychom šli za hranu Ústavy ČR v tom směru, že by se nejednalo o systém poměrného zastoupení. Já jsem přesvědčen, že přes všechny diskuse je obhajitelné, a pokud to Ústavní soud bude posuzovat, tak jsem přesvědčen, že to také tak posoudí, že se jedná o volební systém v rámci systému poměrného zastoupení. To by byla jedna věc, kdyby mohl být porušen tento čl. 6 Ústavy ČR.

A druhý případ, kdy by toto mohlo být takto vnímáno, kdy by byl uplatněn jiný dělitel, jiná metoda, např. metoda imperiály, která by zřejmě, nebo podle těch propočtů zcela jednoznačně ještě výrazněji posunula výsledky takto přepočítávané do polohy, kdy by skutečně menšina v Poslanecké sněmovně, ta názorová politická menšina z PS neměla prakticky žádné zastoupení. Asi víte, že ty diskuse při přípravě toho zákona se vedly o tom, že ta metoda imperiály se použije. Nakonec to byl právě tento důvod ve vztahu k čl. 6 Ústavy ČR, který alespoň nás vedl k tomu, že jsme na toto nepřistoupili, protože to už by bylo skutečně podle našeho názoru za hranou toho, co by se dalo obhajovat ve vztahu k Ústavě ČR.

Pak tady byl druhý problém toho, že - a přiznám se, že z toho vystoupení jsem toho zas až tak příliš nepochopil, ale odvolávalo se vystoupení pana senátora Žantovského, ale i v jiných vystoupení jsem to zaznamenal - v čl. 18 Ústavy ČR, který hovoří o tom, že volby do PS se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle zásad poměrného zastoupení. Já nerozumím tomu, která z těch zásad, ať již tedy všeobecná nebo všeobecného rovného nebo přímého volebního práva je tímto návrhem porušována. Protože všeobecné právo volební znamená, že mohou hlasovat všichni občané s tím, že to omezení samozřejmě je dáno věkem, podle našeho zákona to není v rozporu s touto zásadou, ale rozhodně nelze hovořit o tom, že princip všeobecného volebního práva by byl porušen. Prostě nevidím v tom ten důvod.

Co se týče toho, že by měla být zachována přímost výkonu toho volebního práva, ta přímost je dána tím, že Sněmovna je volena přímo občany, a já bych tady podotkl, že podle zvyklostí ve světě ani vázaná kandidátka se nepovažuje za porušení přímého volebního práva. Takže ani tady já nevidím, že je porušen ten princip, který je dán čl. 18 Ústavy ČR, a co se týče rovného volebního práva, tak ani ten jsem přesvědčen, že není porušen, protože je zachovávána rovná váha hlasů občanů. Samozřejmě že potom v té Sněmovně se to nějakým způsobem promítne automaticky jinak. Ale ten systém je dnes poměrně velké množství hlasů, které prostě nenajde obraz v Poslanecké sněmovně. A já bych dokonce tady argumentoval i tím, že v minulosti jsme nad volebním zákonem několikrát vedli poměrně bouřlivé debaty při nejrůznějších záležitostech, a já si vzpomínám na jednu debatu, která se týkala toho, že bylo argumentováno, že je porušením všeobecnosti a rovnosti volebního práva to, že se dávaly do volebního zákona určité technické instrumenty k tomu, jak řekněme omezit přístup k tomu pasivnímu volebnímu právu. Vzpomeňme si na to, že do zákona se dostaly kauce, a vzpomeňme si na to, že to posuzoval Ústavní soud, který ani toto nepovažoval za porušení toho principu všeobecnosti a rovnosti volebního práva.

Takže já si myslím, že ve světle těchto věcí a ve světle toho, že ani do této doby samozřejmě ta absolutní rovnost nebyla zaručena, že ta obava z neústavnosti prostě zde není a zde padá. Samozřejmě, všechny tyto ústavní debaty mohou vyústit v to, že bude podána příslušná stížnost a Ústavní soud se touto věcí bude zabývat a Ústavní soud bude rozhodovat o tom, zda platí argumenty, které zde říkám já nebo někdo z mých kolegů, kteří mají stejný názor, nebo budou platit argumenty kritiků tohoto zákona, kteří svou argumentaci opírají o neústavnost. Já jsem přesvědčený ale, že zde ta debata o neústavnosti prostě své místo nemá.

Pak bych ještě jednou tady zmínil neústavnost, která byla opírána, tuším, že to bylo vystoupení pana senátora Žantovského o § 6, to už se týká přímo textu toho zákona, která se opírala o argumentaci ve vztahu k § 6 a údajnému rozporu, který je v odst. 1 písm. E a odst. 4 téhož paragrafu. To je ta záležitost, která se týká možnosti volit do Senátu pro občany ČR, kteří své právo, aktivní volební právo, přijeli vykonat do ČR. Já bych chtěl upozornit na to, že ten rozpor, který v tom znění § 6 pan senátor Žantovský viděl, prostě podle našeho názoru není rozporem, protože ten odst. 4 rozvíjí a konkretizuje onen odst. 1 a vztahuje se pouze na voliče, kteří mají trvalý pobyt na území ČR, tedy v oněch příslušných 27 volebních obvodech, kterých se týká obměna Senátu vždycky po těch dvou letech a voliče žijícího v zahraničí se proto toto ustanovení nemůže týkat, neboť nemá trvalý pobyt v ČR tak, jak je to přesně v tomto odst. 4 uvedeno.

Cíl, proč to je takto uvedeno v návrhu, je jeden, ten cíl se netýká našich občanů žijících v zahraničí, ale ten cíl se týká toho, aby některý občan žijící v ČR nemohl vykonávat své aktivní volební právo několikrát, třeba vždycky po těch dvou letech na základě toho, že je někde v nemocnici nebo že bude mít jiný důvod daný zákonem a mohl by se tedy potom zapsat do toho zvláštního seznamu voličů. Není to opatření, které je v § 6 vztahováno k občanům žijícím, ale je vztahováno k občanům žijícím v ČR majícím trvalý pobyt v ČR, ale aby bylo zamezeno tomu, že bude někdo takovýmto způsobem využívat případné mezery, která by tam vznikla. I kdyby platily ty pochybnosti, jako že samozřejmě vždycky lze zákony se snažit vykládat na obě strany, pokud snaha bude, tak je zcela nepochybné, že ten zákon se bude muset vykládat v souladu s Ústavou, jako zákonem vyšší právní síly, tedy v souladu s čl. 18 odst. 3, které jasně dává právo volit každému občanovi ČR, který dosáhl věku 18 let.

Tolik k těm ústavním diskusím. Teď bych se snad vrátil k těm některým politickým tématům. Já bych si tady položil otázku, která snad tady nezazněla, jestli jsem dobře poslouchal všechna vystoupení, tj. to, jestli je legitimní pokusit se změnou volebního zákona zvýšit pravděpodobnost vytvoření většinové vlády. Jestli to je legitimní takto dělat, nebo jestli volební zákon se nemá měnit a nebudeme ho vnímat jako jakýsi nástroj, jakým způsobem převést vůli občanů do vytvoření nějakých stabilních institucí.

Já, když jsem se sám touto otázkou zaobíral, tak jsem dospěl k závěru, že to je legitimní to takto udělat, protože když se podíváte i na vývoj jiných států, a je zde z vás řada lidí, kteří máte určitě větší rozhled, než-li mám já, tak víte, že byly státy, které touto cestou šly a prostě nepokrytě považovaly změnu volebního zákona za způsob, jak umožnit větší stabilitu třeba exekutivě. Ten příklad Francie, myslím, že tady zmiňován již byl a já bych se na to chtěl podívat ještě z jiného pohledu, který tady nezazněl, který bych ani nevztahoval k vládě sociální demokracie, ale vztahoval bych ho obecně k tomu, jestli je dobré mít stabilní vládu, nebo není dobré mít stabilní vládu. Protože já jsem tady z jednoho vystoupení jednoho senátora, teď se omlouvám, už nevím, kdo to byl, slyšel i myšlenku typu, já se bojím většinové vlády. Já se bojím každé většinové vlády, tak to tady zaznělo a já se přiznám, že si myslím, že to je trošku k nepochopení, buď to bylo špatně formulováno, ale bylo-li to myšleno vážně, tak to považuji za dosti zvláštní názor, který doufám, že zůstane ojedinělý.

Já, si totiž myslím, že nestabilita vlády, pokud nastane, tak by měla být co možná nejkratší a neměla by se dostávat do pozice, že bude celá exekutiva slabá. A samozřejmě pokud nevytvoříme mechanismy k tomu, aby bylo možno z větší pravděpodobnosti předpokládat, že po příštích volbách bude sestavena většinová vláda, tak samozřejmě ta nestabilita celé exekutivy v ČR se začne prohlubovat. A dnes je módní mluvit o mafiánském kapitalismu, je módní mluvit o tom, jak tady bude klientský systém, ne, že bych tento názor také nesdílel, to říkám úplně jednoznačně, ale faktem je, že pokud je nestabilní vláda, pokud je nestabilní exekutiva, tak je to přesně to prostředí, které vyhovuje těm mocenským skupinám, které se umí pohybovat v klientském systému, pokud to mám nazývat slušně, protože vláda je pod demokratickou kontrolou.

Vláda je pod sankcí a není-li stabilní alespoň na vymezené období vysoký státní úředník, není-li stabilní na omezené období třeba v regionu poslanec nebo někdo, kdo reprezentuje státní moc, ať již v kterémkoliv pilíři, kromě toho soudního, ten se nám zatím nepodařilo rozkývat, zaplať Pánbůh, tak je to prostor přesně pro to, aby se staly silnými a stabilními jiné struktury. A když bude chtít potom prosazovat někdo svou vůli, tak samozřejmě bude mít v tomto prostředí mnohem jednodušší toto prosazovat přes nějaké neformální struktury, než-li ty struktury, které jsou pod demokratickou kontrolou veřejnosti a pod demokratickou kontrolou Parlamentu.

Když bychom to přesunuli do nějakého jiného prostředí, ať nehovoříme o ČR, ale třeba o Itálii, kde si tuto nestabilitu velice dobře vyzkoušeli po dlouhá léta, tak samozřejmě někde v nějakém regionu nějaký pan x, y byl mnohem mocnější, než-li ten reprezentant státní exekutivy, který věděl, že jeho pozice je nestabilní, protože ta centrální exekutiva nedokázala mu vytvořit dostatečně stabilní prostředí k tomu, aby prosazoval nějaké obecně platné principy.

Já bych se na to podíval i z tohoto pohledu, že by mělo být zájmem zákonodárného sboru a celé politické reprezentace vytvořit dlouhodobě podmínky k tomu, aby vláda, a tedy celá státní exekutiva, byla stabilizována a teď odhlížím od toho, jestli to má být exekutiva, kterou bude řídit sociální demokracie, ODS, nebo čtyřkoaliace. Ty karty vždycky budou rozdávat občané a tento zákon nic nehovoří o tom, že by stabilizoval u vlády sociální demokracii nebo ODS. Prostě rozhodovat o tom, kdo bude hlavní politickou silou, vždycky budou občané a nikdo za rámec tohoto principu nejde a věřím, že to ani ve snu nikoho nenapadlo, že by za rámec tohoto základního principu se mělo zajít.

Diskutovalo se tady hodně o tom, v té poslední fázi rozpravy, jak se to vztahuje k vládě a k její stabilitě. Já tady nechci o tom moc hovořit, protože by to vypadalo tak, že prostě se mi jako z toho úřadu, kde jsem se trochu teprve rozkoukal, že se mi z něj nechce vypochodovat. Nechci tuto diskusi moc rozvíjet, kromě toho, že jsem samozřejmě přesvědčený o tom, že v případě, že smlouva by porušena byla a ať se mi to líbí nebo nelíbí, smlouva byla uzavřena, teď hovořím o té smlouvě mezi těmi dvěmi subjekty – sociální demokracie a ODS, byla-li by smlouva porušena, tak samozřejmě je vcelku legitimním právem toho druhého smluvního subjektu, aby prostě na to adekvátním způsobem reagoval.

A ať se mi to líbí nebo nelíbí, tuto reakci bych přirozeně vcelku očekával, se všemi důsledky, které by to mohlo mít.

Byl bych rád, aby všichni senátoři toto vnímali. Rozumím tomu, že část senátorů právě kvůli tomuto - nechci nikoho podezírat - může mít chuť tento zákon nepodpořit, jiná část senátorů byť měla mít toto na mysli v okamžiku, kdy se bude rozhodovat.

Na závěr bych řekl už snad jenom jednu jedinou věc. Přestože rozprava byla poměrně bouřlivá a jak jsem zaznamenal od některých z vás, měli jste pocit, že se v rozpravě tak trochu blížíte Poslanecké sněmovně, řekněme v délce projednávání, pokud jde o některé příspěvky, které se i opakují a řekněme, že dopadají argumenty stejné již po několikáté a rozprava v některé fázi asi už nepřinášela nic nového, chtěl bych za rozpravu poděkovat, protože svědčí o tom, že Senát a jednotliví senátoři se této materii věnovali velice důkladně a věnovali se jí se vší zodpovědností. A myslím si, že to, že končíme teď někdy kolem 22.31 hodin, určitě není ostudou Senátu, protože skutečnost, že Senát tuto věc neodbyl, svědčí o tom, že svoji úlohu, ať již hlasování dopadne v tuto chvíli jakkoliv, plní, a že ji splnil důkladným projednáním tohoto návrhu zákona.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane ministře. Prosím zpravodaje garančního výboru, aby se ujal závěrečného slova.

Senátor Jiří Vyvadil: Vážená paní předsedkyně Senátu, vážený pane předsedající. Pan kolega Brýdl měl ze mně obavy, ale myslím, že už jako zpravodaj garančního výboru jsem dokázal, že znám rámec, který byl dán a můj návrh byl ten, který vyplýval z návrhu Ústavně-právního výboru.

A stejně tak musím říci, že jsem si vědom toho, že jsem zpravodajem Ústavně- právního výboru a potažmo též Výboru petičního, protože to předkládám, a nepůjdu nad rámec toho, co bych říci měl. Konec konců jsme se domluvili i s panem ministrem, je půl jedenácté a myslím, že vše podstatné z hlediska ústavního tady bylo řečeno.

Přesto jsou zde asi jenom dvě nebo tři věci a potom dám o nich hlasovat.

Omlouvám se, v záznamech to musí být zaznamenáno, ale já jsem si spočítal 40 řečníků, ovšem přiznávám, že nevylučuji, že jsem se mohl splést, protože v některých fázích už pak nastával takový rychlý posun, že možná to je 42, možná 39 řečníků. A mimo vší pochybnost těch prvních 30 vystoupení bylo mimořádně nosných, protože každý, kdo zde promlouval, ať to byl pan kolega Pavlov, ať to byl pan kolega Vízek, ať to byl kolega Rychetský, každý samozřejmě hovořil o té věci s jednoznačným nasazením a s hlubokou vírou, že tak to má být.

Pan kolega Fischer nás všechny žádal, abychom přemýšleli, a nedovedu si představit, že by někdo mohl nepřemýšlet. Prostě tak intenzivně, jak jsme přemýšleli dneska, jsme za tři a půl roku, co jsem zažil, nikdy takto nepřemýšleli.

Pan kolega Musial nás všechny vyzval ke svobodě svědomí. Mám hrozně Jarouška rád, vím, že on bude podle své svobody svědomí nějakým způsobem hlasovat. A Jardo, já budu hlasovat jiným způsobem a zase podle své svobody svědomí. Taková ta věc je.

Ale k jedné věci se musíme asi vyjádřit, je to věc zásadní a je to procedurální návrh. My jsme mimo vší pochybnost ukončili legislativní proces ve všech výborech. Jinými slovy, schválíme-li dnes návrh na odročení, přemýšlím, co s tím budeme činit. Půjde jenom o jedinou věc, že možná někteří, kteří dneska zde jsou a možná jim není dobře a musí zde být od 15.00 hodin, zde příště právě z těchto důvodů třeba nebudou moci být, protože výbory objektivně a mimo vší pochybnost už toto projednávat nemohou. A také na žádném výboru nebyly intenzivní pokusy přejít do podrobné rozpravy.

Jinými slovy, návrh na odročení nemá reálný podklad, nemá důvod. Má pouze ten, že se možná změní složení schůze Senátu.

Z těchto důvodů jako zpravodaj toto nepodporuji a nepodporuji to proto, že to beru ve věcném slova smyslu, jak to navrhl pan kolega Skalický. On říkal, nechci to brát procedurálně, jde o to, zda jsme schopni to projednat věcně. Věcně nepochybně už to ve výborech projednat dále nemůžeme.

Za této situace prosím pana předsedajícího, aby dal nejdříve hlasovat o návrhu na odročení. K tomu se zcela zásadně jako zpravodaj vyjadřuji: Nemá to reálný podklad a reálný důvod, nota bene nepřichází v úvahu revokace usnesení jednotlivých výborů, čili k tomu dávám záporné stanovisko.

Pokud se týče dalších návrhů, tam už podle své vlastní preference. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane zpravodaji. O slovo se přihlásil ještě zpravodaj Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, pan senátor Michael Žantovský.

Senátor Michael Žantovský:Pane předsedající, kolegyně a kolegové, budu mluvit velmi krátce.

Pan ministr ve svém závěrečném vystoupení položil otázku a vlastně více méně mě vyzval, abych na ni odpověděl. Tato otázka se týká čl. 18 Ústavy České republiky a pochybností, které vznikly o jejím znění, tedy o to, zda se jedná o tajné hlasování na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva a pro volby do Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení.

O tom, zda tento volební zákon je konstruován podle zásad poměrného zastoupení, toho tady bylo řečeno hodně, nechci se k tomu vracet, ale pochybnosti tady vznikly. O tom, zda je to zákon na základě všeobecného práva, vznikly velmi vážné pochybnosti. Rozpor v čl. 6 v odst. 1 a 4 navrhovaného zákona je jasný, nedá se odargumentovat výkladem zákona velmi extenzivním, co tím zákonodárce myslel nebo nemyslel, protože tento samotný paragraf nic takového neříká. A v tomto znění u dvou souřadně konstruovaných odstavců zákon odporuje zákonu daleko staršímu a daleko všeobecně platnějšímu, než je kterýkoliv zákon České republiky, zákonům aristotelovským, aristotelovské logiky o tom, že nemůže platit současně věc a její protiklad a o tom, že tercium non datur.

O tom, že to nejsou volby na základě práva rovného, lze rovněž důvodně pochybovat. Navržený zákon umožňuje, a každý z nás si to spočítá jistě velmi lehce, že je možné, aby v této zemi ve volbách do Poslanecké sněmovny vyhrála strana řekněme se 45% hlasů a získala všech 200 mandátů. Tzn. že menšina bude mít veškeré zastoupení, většina nebude mít žádné zastoupení. To není možné podle jakéhokoliv volebního zákona, který znám, včetně čistého většinového zákona. V čistém většinovém zákoně má alespoň většina většinové zastoupení.

A to, že to není přímé volební právo, jsem myslel, pane předsedající, přeneseně. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Děkuji vám, pane senátore.

Přistoupíme k hlasování.

O slovo se hlásí předsedkyně senátorského klubu US - ODA paní senátorka Seitlová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Jitka Seitlová: Pane předsedající, dámy a pánové. Velmi se omlouvám, opravdu vás nechci zdržovat, ale musím to říci. Bylo velmi vážné, co zde bylo sděleno zpravodajem garančního výboru panem senátorem Vyvadilem. On nám zde sdělil, že se, poté co budeme hlasovat o odročení, zákon již nemůže vrátit do výborů, a to není pravda. Nemám dnes brýle, moc se omlouvám, ale jednoznačně z dikce zákona §108, a to vidím i bez brýlí, je zřejmé, že pokud nebude přijat návrh na odročení, návrh na schválení nebo návrh na zamítnutí, postupuje zákon do podrobné rozpravy, ve které jsou podávány pozměňovací návrhy. Pokud si to předseda garančního výboru vyžádá, bude to projednáno ve výborech.

Místopředseda Senátu Ivan Havlíček:Paní senátorko, mluvila jste o něčem trochu jiném, než o čem byla řeč. To však nevadí, já doufám, že se přece jen posuneme o kousek dál.

Pokud dovolíte, vzhledem k závažnosti hlasování, já vás odhlásím a přihlaste se znovu.

Budeme nyní hlasovat o návrhu na odročení. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu na odročení, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Tento návrh byl zamítnut, neboť z přítomných 80 senátorek a senátorů se pro vyslovilo 39, proti 38, návrh nebyl přijat.

Nyní budeme hlasovat o návrhu schválit zákon v předloženém znění Poslanecké sněmovny.

Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, nechť zmačkne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zmačkne tlačítko NE a zdvihne ruku. Děkuji vám.

V 35 hlasování z přítomných 79 senátorek a senátorů, při kvoru 40, se pro zákon vyslovilo 40, proti 38. Návrh byl schválen.

Dovolte mi, abych vám všem poděkoval za úmornou práci, kterou jsme dnes vykonali, marodům, kteří přijeli, přeji brzké uzdravení a přerušuji schůzi do středy 9.00 hod., pokud výbory nebudou nárokovat schůze ráno. Pak bychom posunuli začátek schůze na 10.00 hod.

Vzhledem k tomu, že se dozvídám, že ve středu zasedají výbory ke zbývajícím zákonům, posuneme začátek schůze pléna Senátu, pokračování 20. schůze, na 14.00 hod. Dopoledne bude prostor pro výbory.

Schůze skončena ve 22.45 hod.