Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

Senát PČR: Stenozáznam 09.09.2021

(1. den schůze – 09.09.2021)

(Jednání zahájeno v 9.01 hodin.)

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, je 9 hodin, milí hosté, vítám vás na 16. schůzi Senátu. Tato schůze byla svolána na návrh OV podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů.

Pozvánka na dnešní schůzi vám byla zaslána 19. srpna 2021. Z dnešní schůze se omluvili senátoři: Jitka Seitlová, Jiří Růžička, Mikuláš Bek, Václav Chaloupek, Marek Ošťádal, Helena Pešatová, Lumír Aschenbrenner, Rostislav Koštial, Jan Žaloudík, Petr Šilar, Patrik Kunčar a Michal Kortyš.

Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro vaši informaci ještě připomenu, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí jednacího sálu.

Nyní podle § 56 odst. 4 určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 16. schůze Senátu byli senátoři Zdeněk Hraba... Ano, je přítomen. A Jaroslav Chalupský. Je přítomen. Oba souhlasí. Ptám se, jestli má někdo z vás připomínky k tomuto mému návrhu? Není tomu tak. Uzavírám možnost podávat připomínky. Po znělce přistoupíme k hlasování.

V sále je přítomno 56 senátorek a senátorů, kvórum 29. Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 16. schůze Senátu byli senátoři Zdeněk Hraba a Jaroslav Chalupský. Spouštím hlasování. Prosím o vyjádření vašeho názoru. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Při hlasování č. 1 pro 56, kvórum 30. Návrh byl schválen. Konstatuji, že senátoři Zdeněk Hraba a Jaroslav Chalupský byli zvoleni ověřovateli této schůze.

Nyní přistoupíme ke schválení pořadu 16. schůze. Pořad 16. schůze vám byl rozdán na lavice, vy ho máte k dispozici, obsahuje návrhy na změny navržené OV, které tam vidíte. Já je krátce okomentuji. Výbor navrhuje vyřadit senátní tisk č. 62, což je Zpráva o životním prostředí, a senátní tisk č. 113, Změna dohody mezi ČR a Velkou Británií, o podpoře a vzájemné ochraně investic, a doplnit na poslední místo pořadu 1. čtení senátního tisku č. 149, zdůrazňuji, prosím, 149, protože jste dostali ty modráky dva, 148 a potom 149, to znamená 149, horní zákon. Má někdo z vás nějaký další návrh na změnu či doplnění pořadu schůze? Není tomu tak. Můžeme zase po znělce přistoupit k hlasování o pořadu.

V sále je přítomno 61 senátorek a senátorů, kvórum 31. Hlasujeme o upraveném a doplněném návrhu pořadu 16. schůze Senátu, jak vám byl předložen. Spouštím hlasování. Prosím o vyjádření vašeho názoru. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Při hlasování č. 2 při kvóru 31 pro 60 senátorů. Návrh byl schválen.

Můžeme přistoupit k projednávání pořadu schůze. Prvním bodem je

 

Návrh senátního návrhu zákona senátora Václava Lásky, kterým se mění zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém

Tisk č. 147

Tento návrh senátního návrhu zákona uvede senátor Václav Láska. Prosím, pane předsedo, mikrofon je váš.

Senátor Václav Láska:  Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové. Už v 18 zemích Evropy je možné, aby si stejnopohlavní páry osvojily legálním způsobem dítě. V ČR je k tomu zatím cesta dlouhá, zatím jsme ve stádiu diskuse. Byť třeba já osobně bych měl ambici, abych tu praxi v ČR změnil, nečiním to tímto návrhem zákona. Tento návrh, tato novela je trošku o něčem jiném. Je o tom, že žijeme v prostředí Evropy, lidé migrují, seznamují se mezi sebou navzájem, uzavírají rodiny a staví rodiny na zájem bez ohledu na hranice. My bychom potřebovali nějakým způsobem konsolidovat ten náš stav, resp. řešit, pokud dojde ke smíšeným stejnopohlavním párům a k osvojení dítěte třeba v jiné zemi, ke změně pobytu atd.

Abyste měli konkrétní představu, jakých případů se to týká. Jsou to případy, kdy český občan se zamiluje do občana jiné země, z těch 18 evropských, kde je možné legální osvojení dítěte stejnopohlavními páry. Pro vaši představu, je to většina západoevropských zemí: Německo, Francie, Španělsko, Portugalsko, Norsko, Švédsko, Belgie, Holandsko, Velká Británie... Odejde tam za svým partnerem a tam si pořídí rodinu. Ať už osvojením nebo jiným způsobem. Stane se tam legitimně rodičem. Žije v té zemi, žijí tam jako rodina, je jedno, jak dlouho. Může to být i mnoho a mnoho let, vychovávají dítě. Pak se z nějakého důvodu rozhodnou, že tento smíšený pár se přestěhuje do ČR, že chtějí žít a fungovat v ČR. Bohužel okamžikem překročení české hranice ten český občan přestává být rodičem, ztrácí veškerá rodičovská práva, protože aby je měl, k tomu dítěti, musí český soud uznat to osvojení, které bylo provedeno orgánem státu jiné země, ať už to byl soud nebo jiný orgán.

Tak je to vcelku běžné, pokud dojde k nějakému právnímu úkonu nebo rozhodnutí soudu v jiné zemi a chcete, aby bylo platné a účinné i v ČR, tak to český soud musí uznat. To je obvyklá praxe.

Problém současného stavu je takový, že podle současné legislativy, podle současného zákona o mezinárodním právu soukromém takové osvojení uznat nelze. Nelze ho uznat v žádném případě. Je tomu tak proto, že tento zákon říká, že uznání osvojení dítěte je možné jenom za několika podmínek. Jednou z těch podmínek je, aby takové uznání bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva.

A tady narážíme, protože české právo říká, že osvojit dítě si mohou jenom manželé. A víme, že stejnopohlavní páry nemůžou uzavírat manželství, nejsou manželé, takže to prostě podle českého práva není možné, a tudíž, pokud je tam tato podmínka zachována, nelze uznat ani to cizozemské rozhodnutí o osvojení dítěte.

Takže pokud se takový smíšený pár rozhodne, teď myslím státní příslušností smíšený pár, rozhodne žít v České republice, přestože žili ve Velké Británii, v Německu 5 let, vychovávali tam své dítě a byli jeho rodiče, v České republice ten český občan, jenom ten český občan, rodičem být nemůže. Ztrácí ta práva a dokážete si představit, co to všechno znamená ve vztahu k majetkovým vztahům, výživnému, přístupu k informacím třeba o jeho zdravotním stavu a další věci. Prostě jako by vychovával z pohledu českého práva zcela cizí dítě.

Já přicházím s tím návrhem, abychom tuto věc odstranili. Odstraníme ji tím způsobem, že z daného paragrafu zákona o mezinárodním právu soukromém odstraníme podmínku, že uznání je možné, bylo-li by přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Naopak zůstane tam zachovaná podmínka, že uznání je možné, jestliže se to nepříčí veřejnému pořádku. Proč tam chci zanechat tu podmínku, jestli se to nepříčí veřejnému pořádku? Protože určitě vás napadne obava nebo zaregistroval jsem v diskuzi obavu, že pokud uděláme takovouto změnu, může dojít k nějaké, jak to nazvat, uznávací turistice, že se ten stejnopohlavní pár přemístí krátce do jiné země, kde může osvojit dítě, jenom za účelem toho osvojení. A pak se hned vrátí do České republiky. Nemyslím si, že by se tak dělo, ale pro jistotu a pro klid všech, kteří chtějí pro tuto změnu hlasovat, bych tam ponechal tuto podmínku – nepříčí-li se to veřejnému pořádku. Protože soud bude vždycky ad hoc o jednotlivém případu uznání osvojení rozhodovat. Myslím si, že kdyby zaregistroval, že to osvojení v cizí zemi proběhlo jenom proto, aby byly obejity české zákony, pak může konstatovat, že to je v rozporu s veřejným pořádkem. A takové osvojení neprovést. Naopak pokud to budou případy, ke kterým směřujeme, to znamená, že Čech se zamiloval do Němce, spolu žili v Německu 5, 6 let, tam si osvojili dítě, vychovávali dítě, byli jeho rodiče a pak se rozhodli z nějakých důvodů pracovních, osobních, jiných přesídlit do ČR a žít tady, to jsou podle mě situace, kde se to veřejnému pořádku nepříčí a kde by to osvojení, to uznání osvojení mohlo být provedeno.

To je tedy krátce k představení mého návrhu. Děkuji.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já vám také děkuji, pane senátore. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení senátora Zdeňka Hrabu a poprosím o úvodní slovo.

Senátor Zdeněk Hraba:  Vážený pane předsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, ctěný kolega, pan senátor Láska, ten svůj návrh uvedl zevrubně, velmi detailně. Já tady nebudu opakovat to, co již bylo řečeno. Nicméně chtěl bych zdůraznit, že podmínky osvojení v České republice, tak jak jsou nyní nastaveny, skutečně zní, že osvojit mohou pouze manželé, a to buď samostatně, nebo společně, jako takzvaní společní osvojitelé. Případně může osvojit jednotlivec, výjimečně. Za výjimečných podmínek, výjimečných okolností podle § 800 občanského zákoníku.

Osvojení dítěte nesezdaným párem, případně registrovanými partnery, možné není. Snad abychom nezískali nebo abyste nezískali dojem, že se jedná o změnu, která se má pouze týkat stejnopohlavních párů, to není pravda. Týká se to i nesezdaných párů, muže a ženy. I ti nemohou tedy osvojit dítě.

Podmínky uznání osvojení, které bylo učiněno v zahraničí, potom skutečně omezují, jsou tedy stanoveny tři, kdy, jak už bylo řečeno, se to osvojení nepříčí veřejnému pořádku. Osvojení nebrání výlučná pravomoc českých soudů. Nepříčí se to právě těm hmotněprávním ustanovením českého práva, tak jak jsou nastavena v občanském zákoníku. Můj postoj, jako zpravodaje, já se domnívám, domnívám se, že touto novelou by došlo k vyprázdnění příslušného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém. Obávám se toho, sice kolega navrhovatel říká, že by nedocházelo k obcházení a že by tomu obcházení bylo možné zamezit právě tím, že se to příčí veřejnému pořádku. Obávám se, že by došlo a docházelo k obcházení. Myslím si, koneckonců ta diskuse proběhla už na minulém plénu, pokud bychom chtěli připustit adopci, tedy osvojení, nesezdanými páry a homoparentálními páry, potom by se to mělo projevit ve změně občanského zákoníku. Nikoliv změnou, oklikou v zákoně o mezinárodním právu soukromém. Jednalo by se o nepřímou novelu. Bylo by to nefér vůči tedy základnímu kodexu České republiky.

To, že ta stávající právní úprava neodporuje ústavě, konstatoval koneckonců i Ústavní soud. Nicméně navzdory tomu, co jsem právě říkal, tomu, že můj osobní názor je negativní k tomuto návrhu, vzhledem k tomu, že tento návrh splňuje všechny předpoklady pro to, aby mohl být projednán a prodiskutován zde v Senátu, navrhuji, aby byl přikázán Ústavně-právnímu výboru Senátu Parlamentu České republiky.

Dovolím si jenom navrhnout navrhovateli, zda by nezauvažoval o prodloužení, eventuálním prodloužení lhůty k projednání ve výborech. Neboť situace, v souvislosti s volbami do Poslanecké sněmovny, trochu komplikuje funkčnost Senátu. Ne, že by ústavně-právní výbor se nemohl sejít, určitě se sejde a projednal by to, ale mohl by to projednat, nikoliv musel. Tolik pro tuto chvíli. Děkuji.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já vám také děkuji, pane zpravodaji. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Nyní otevírám obecnou rozpravu s tím, že zdůrazňuji to, co říkal pan zpravodaj, že tentokrát bychom měli rozhodovat o tom, zda přikážeme návrh zákona k projednání ve výborech, abychom potom ve druhém čtení o něm mohli diskutovat. Přesto se hlásí paní senátorka Jitka Chalánková. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Jitka Chalánková:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já budu celkem rychlá, protože pan předřečník to úplně dokonale řekl všechno, co bych asi tak, ne tak asi s takovou znalostí věci, řekla také.

Cílem je umožnit českým soudům uznávat homosexuální adopce, ke kterým došlo v cizině. Možná vás nepřekvapím, že pro mě tento cíl je nepřijatelný. Přestože to byl právě pan senátor Láska, který na minulé schůzi při projednávání novely „třikrát a dost“ brojil proti postupu, kdy je dílčím zákonem nepřímo měněna norma kodexového typu, dokonce to označil za protiústavní, tady mu nevadí a předkládá novelu okrajového zákona o mezinárodním právu soukromém, předjímat budoucí případnou novelizaci občanského zákoníku.

Pokud by homosexuální adopce měly být v České republice akceptovány, pak je třeba na tom nalézt shodu při projednávání občanského zákoníku, ne předjímat výsledek tímto způsobem. Je to formulované tak, že to dopadne nejen na homosexuální páry, ale také na osvojení v cizině obecně. Na to bych chtěla upozornit. O tom už také zazněla řeč.

Pan senátor se odvolává na různé zahraniční úpravy, ale jejich podrobná rešerše nám předložena nebyla. Já se domnívám, že je to velmi závažné téma. Jako místopředsedkyně výboru pro sociální politiku, protože tady paní předsedkyni nemám, bych byla ráda, kdyby mohl být přikázán k projednání také do výboru pro sociální politiku. Děkuji.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já vám také děkuji. Další přihlášený je pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Vážený pane předsedo, vážené paní kolegyně, kolegové, bývá tady takovým zvykem, nepsaným, že u většiny zákonů, které navrhuje některý z nás, nebo novel, se propouští do výboru tyto zákony, tak aby se projednávaly dál.

V tomto případě jen avizuji, že to, co tady bylo řečeno, jsou technické záležitosti legislativního charakteru velmi vážné, které, řekněme, zabraňují tomu, abychom viděli taky jednoduše tuto novelu. Nicméně já jsem přesvědčen, že vzhledem k tomu, že naše republika, včetně Evropy, vymírá, toto zcela jistě není způsob, který obrátí tento negativní trend, my bychom měli být, myslím jako ČR, ti, kteří budou poukazovat, kde je ten správný směr. Ten zcela jistě není v přijímání podobných zákonů, které umožňují... De facto je to takové kukaččí hnízdo nebo kukaččí vejce spíš, kdy bychom schválili teď něco, čím umožníme skutečně potom to obcházení. Všimněme si, že i v jiných zákonech, které se týkají různých dávek a podobně, lidé hledají vždycky tu nejsnazší cestu. Tato cesta u nás zcela, věřím, že racionálně, vědomě, z těch důvodů, které jsem uvedl, tato možnost pro stejnopohlavní páry neexistuje. Jsem přesvědčen, že všechny tyto páry, které nám píší, volají, že by chtěly tuto možnost mít, tímto způsobem ji potom budou nabývat.

A pak to odůvodnění, které tady řekl pan kolega, navrhovatel, to znamená, že se domnívá, že soud by měl pak rozhodovat o tom, co je a co není přiměřené, nepřiměřené, jestli to udělal naschvál, jestli tam žil 14 dní nebo jeden rok atd. To už jsou věci, které samozřejmě komplikují celý náš systém. Ale to, jak je upraven zákon teď, je upraven tak, že tyto věci v ČR, to znamená, osvojování dětí stejnopohlavními páry není možné. Postupně rozebírá tuto základní stavbu. Právě proto budu z těchto principiálních důvodů proti tomu, aby se tento zákon dále projednával. Děkuji vám.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já vám také děkuji, pane senátore, jenom mi z toho není jasné, zda dáváte návrh na zamítnutí nebo nedáváte?

Senátor Jiří Čunek:  Pardon, omlouvám se. Ano, dávám návrh na zamítnutí tohoto zákona.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Děkuji vám, protože se do rozpravy už nikdo další nehlásí, rozpravu končím. Ptám se pana navrhovatele Václava Lásky, chce-li se vyjádřit k rozpravě? Já ho velmi prosím, aby do vyjádření zahrnul i své vyjádření, zda je ochoten upravit usnesení ohledně prodloužení lhůty.

Senátor Václav Láska:  Ano, děkuji. Předpokládám, že pokud bude postoupeno výborům, tu věcnou diskusi povedeme ve výborech. Nicméně padl návrh na zamítnutí, tak mi dovolte reagovat aspoň na tu hlavní námitku, která je... Cítím, že je vedena tímto návrhem.

Nebudu nijak zastírat, že bych byl první, kdyby pro to byla vůle, byla pro to společnost nastavena, byla šance na zákonodárný proces, já bych byl první, kdo by navrhoval přímo, aby stejnopohlavní páry mohly uzavírat manželství, aby mohly adoptovat, osvojovat si děti. Vím přesně, jak bych to legislativně udělal přímým zásahem do normy, která to upravuje. Respektuji ale, že prozatím k tomu taková vůle není a že jsme ve fázi diskuse, nevlamuji se někam, kde to není připraveno. Protože je to mimořádně citlivá věc, o které, dokud nebude s tím ztotožněna většinová společnost, tak k tomu nemůžeme přistoupit. Protože jedna věc je dosáhnout něčeho zákonem, druhá je, aby to společnost akceptovala, protože ono se to potom týká zejména těch dětí, pokud nebude společnost připravena akceptovat to, že můžou mít dva tatínky, dvě maminky, přestože jim to zákon umožní, v reálu to může být pro ně velmi složité.

Já tohle nedělám. Ale my žijeme v Evropě, kde je spousta států, kde dochází k tomu, že se do sebe zamiluje Němec s Čechem, Francouz s Čechem, Španěl s Čechem, uzavřou nějaký vztah, my musíme řešit, jak pojmout kolizi českého práva a práva země toho druhého partnera. To, co tu teď děláme, je, že chceme, aby byla ošetřena práva toho smíšeného páru a třeba i toho dítěte, protože většinou se nebude jednat o dítě s českou státní příslušností, ale se státní příslušností té země, kde je to osvojení možné.

Není to změna českého hmotného práva, v žádném případě, byť bych si ji přál, je to vyřešení kolizní situace související s mezinárodním právem. Pokud máte za to, že přináším kukaččí hnízdo, kukaččí vejce, jedním dechem tvrdíte, že to samé tvrdí i Ústavní soud.

Reaguji totiž na nález Ústavního soudu, ke kterému se obrátil jeden krajský soud, když měl uznat osvojení českého občana a občana, tuším, Trinidadu a Tobaga, kteří si osvojili dítě ve státu Jersey ve Spojených státech. Obrátili se na krajský soud, aby jim toto osvojení uznal, že chtějí žít v ČR. Krajský soud řekl: Já to udělat nemůžu, ale myslím si, že to ustanovení, pro které to udělat nemůžu, by mohlo být v rozporu s českou ústavou a s Listinou základních práv a svobod. A obrátil se na Ústavní soud. Ústavní soud řekl: Přátelé, my nejsme zákonodárci, tohle musíte vyřešit vy jako zákonodárci. Konstatoval ale, že tam ten rozpor těch práv jednotlivých zemí je. Konstatoval, že tam může být i rozpor v právech toho dítěte a toho občana. Řekl: Chcete-li to změnit, musíte to změnit změnou zákona o mezinárodním právu soukromém. Musíte to udělat vy jako zákonodárci. Takže fakt nepřináším žádné kukaččí hnízdo, vejce, ale reaguji na podnět Ústavního soudu, který konstatoval určitý nesoulad a vyzval zákonodárce, ať si ten soulad učiníme. O ničem jiném to není.

Chtěl bych tedy požádat o prodloužení lhůty pro projednání věci ve výborech na 60 dní.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Maximum je možné o 30 dní, ano? Takže o 30... Dobře. Prosím pana zpravodaje o vyjádření.

Senátor Zdeněk Hraba:  Vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych shrnul obecnou rozpravu. Byla genderově vyrovnaná. Vystoupila jedna senátorka a jeden senátor. Padl návrh na zamítnutí, padl i návrh na přikázání do dvou výborů, ÚPV a výboru pro sociální věci.

Budeme nejprve hlasovat o návrhu na zamítnutí. Pokud nebude přijato toto rozhodnutí, budeme hlasovat o přikázání do výboru a posléze eventuálně i o prodloužení lhůty na projednání ve výborech.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Děkuji vám, pane zpravodaji, předtím než budeme hlasovat nejprve o zamítnutí a potom o přikázání s prodloužením lhůty, spustím znělku.

Aktuálně je v sále přítomno 65 senátorek a senátorů, kvórum 33. V průběhu rozpravy byl podán návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout. O tom tedy budeme nyní hlasovat. Spouštím hlasování a ptám se, kdo je pro zamítnutí, tlačítko ANO a zvedněte ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedněte ruku. Proti zamítnutí.

Při hlasování č. 3 pro 12, návrh na zamítnutí nebyl schválen. Zbývá tedy hlasovat o přikázání s tím, že lhůta k projednání návrhu senátního návrhu zákona ve výborech je prodloužena o 30 dní, to znamená na 90 dnů od rozhodnutí a jeho přikázání výboru k projednání, to znamená ode dneška.

Víme, o čem budeme hlasovat? Spouštím hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedněte ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedněte ruku.

Při hlasování č. 4 pro 52, kvórum 33.

Návrh na přikázání výborům ÚPV a výboru pro sociální politiku, tak jak máme v materiálech, byl schválen. S tím, že lhůta na projednání ve výborech je prodloužena na 90 dní. Děkuji a končím projednávání tohoto návrhu zákona.

Nyní budeme projednávat další bod, a to je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 145

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 145. Návrh uvede ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, kterou vítám v českém Senátu, prosím, aby nás seznámila s návrhem zákona. Prosím, paní ministryně.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Jana Maláčová:  Děkuji, dobrý den, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte, abych vám řekla pár slov k předložené novele zákona, která nás pravděpodobně všechny v posledních dnech velmi intenzivně zaměstnávala.

Jak jsem sledovala dosavadní diskuze, vidím, že skutečně tato novela vyvolala ve vašich řadách spoustu otázek. Myslím si ale, že většina z nich především plyne z částečné nepřehlednosti návrhu. Také proto, že jde o citlivé téma, a to jsou ohrožené děti. Každému z nás totiž záleží na tom, aby se vůbec žádné dítě neocitlo bez řádné péče.

Prvně je nutné říci, že novela přináší velkou řadu pozitivních změn. Posílení a profesionalizace pěstounské péče, stabilizace financování ZDVOP, lidově řečeno Klokánků, podpora mladých nezaopatřených dospělých z náhradní péče při studiu. Je také potřeba říci, že od roku 2013 nedošlo k větší novelizaci. Je proto tato novelizace potřeba jako sůl, jelikož hrozí rozpad systému, zejména u přechodných pěstounů.

Tento návrh, který dnes projednáváme, jsme předložili v prosinci 2019. Po několika kolech vypořádávání připomínek a jednání se všemi důležitými aktéry, včetně zástupců Asociace pěstounů, zástupců ZDVOP nebo zástupců krajů či pracovníků OSPOD byla novela schválena na vládě v červnu minulého roku, tzn. v červnu 2020. V Poslanecké sněmovně ji čekala poměrně náročná cesta. Novela prošla dvakrát druhým čtením, hlavně kvůli velkému množství pozměňovacích návrhů, které jsme diskutovali. Pokud bylo třeba, tak neustále dokola upravovali... Jak všichni víte, ve sněmovně byla konečně schválena před měsícem, po roce a půl, a to jasnou většinou, 99 hlasy ze 113 přítomných.

Co se týká jednotlivých bodů, dovolte, abych stručně shrnula, co se zlepší pro ZDVOP, to znamená pro zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jsou to krizová zařízení poskytující dětem ochranu, těm dětem, které se ocitly bez jakékoliv péče a zároveň potřebují pomoc akutně. Jelikož ten současný příspěvek, státní příspěvek, který je 22 800, již nestačí na pokrytí současných nákladů, navrhuje se jeho navýšení na 36 tisíc korun měsíčně na obsazené lůžko. Ta částka byla diskutována i se zřizovateli a je kalkulovaná tak, aby měla dostatečný finanční polštář a ministerstvo práce a sociálních věcí již nemuselo vypisovat mimořádné dotace jako v posledních letech. Já jsem vlastně od svého nástupu do funkce každoročně dofinancovávala ZDVOP nebo my jsme dofinancovávali přes dotace. To bylo administrativně náročné jak pro ZDVOP, tak pro MPSV. Velmi to celou situaci destabilizovalo.

Rovněž ZDVOP budou mít nově jasné podmínky pro nárok na příspěvek, například i během návštěvy rodin dítětem přes víkend.

Co se týká pěstounské péče, tam je hlavním cílem posílení pěstounské péče, zejména důležité je to u přechodných pěstounů, pěstounů pečujících o zdravotně postižené dítě nebo také sourozenecké skupiny. Ve sněmovně byla rovněž v pěstounské péči schválena řada systémových změn, zejména je navrženo oddělení zprostředkované a nezprostředkované pěstounské péče. To znamená, když to zjednoduším, profesionální a příbuzenské pěstounské péče. Dále jsme schválili odměnu profesionálních pěstounů, dlouhodobých i přechodných. Ta bude navázána na minimální mzdu. Odměna příbuzných pěstounů na životní minimum. Z toho mám opravdu, zejména z toho navázání na minimální mzdu, obrovskou radost, protože to je správný systémový krok. Bude tak zajištěna pro všechny pravidelná valorizace, aby se neopakovala stagnace odměn, jako to bylo v posledních letech.

Zaznamenala jsem také různé obavy, že příbuzní, kteří mají v péči vnuka, vnučka nebo synovce, zůstanou bez pomoci. Tak to ale není. Upozorňuji, na rozdíl ode dneška bude ta odměna nezdaněná. Bude náležet všem příbuzným pěstounům. I nadále jim budou náležet všechny ostatní pěstounské dávky. To zdůrazňuji. Budou dostávat odměnu nejméně 6 948 korun. Každý měsíc příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle věku dítěte od zhruba 5 až do 7 tisíc. Když vás budou pak zajímat ty částky, ráda vyjmenuji. Profesionálním pěstounům budou odměny navýšeny všem, například v dlouhodobé péči o jedno dítě na 15 200 korun, nyní je to 12 000. A v přechodné na 27 360 korun, nyní je to 20 000. Dále pro pěstouny navrhujeme navýšení státního příspěvku na výkon pěstounské péče ze 48 tisíc na 54 tisíc korun ročně pro úřady a organizace, které s profesionálními pěstouny pracují a nabízí jim pomoc nebo odlehčení při zvládání péče o svěřené děti. Veškerá opatření tak směřují k významnému posílení pěstounské péče v následujících letech.

Tím se dostávám k zákazu umísťování malých dětí do ústavů. To je asi nejspornější část této novely. Poslanci a poslankyně schválili tento krok, který všechny evropské státy již udělaly, a to omezení pobytu těch nejmenších v ústavech. Pobyt v ústavu znamená pro děti celoživotní negativní následky, neschopnost navázat citové vztahy, to je to nejhorší, a tím samozřejmě výrazně nižší šance na spokojený život v dospělosti. O zákazu se tady diskutuje již mnoho let a já si myslím, že dneska je vlastně na tuhle diskuzi již pozdě. Proto je dobře, že tu teď máme možnost tuto zásadní změnu konečně schválit. Například Maďarsko má věkovou hranici pro umístění dětí do ústavní péče 12 let, Polsko má hranici 10 let, Slovensko 6 let.

U nás to bude tedy tak, že od roku 2022 se omezí umísťování dětí do kojeneckých ústavů, to jsou dětské domovy pro děti do 3 let, ze sociálních důvodů, pouze když to vyžaduje jejich zdravotní stav... Děkuji, já se potřebuji napít.

OSPOD bude muset souhlasit s pobytem těchto dětí ve ZDVOP, DOZP i kojeneckých ústavech, takže bude mít o dětech přehled a bude moci pomoci přímo vlastní rodině.

Od roku 2024 dojde k zákazu pobytu dětí do 3 let ve ZDVOP. Od roku 2025 budou děti mladší 3 let moci být v péči pouze fyzické osoby.

Kojenecké ústavy ale zůstanou v nejnutnějších případech dostupné pro děti s handicapy, pokud lékař rozhodne o nutnosti pobytu.

Máme tak dostatečný čas na to, abychom se na všechny změny připravili. Změna se dotýká v tuto chvíli přibližně 228 dětí. Již nyní máme 700 přechodných pěstounů. A dalších 150 žádostí. To znamená, ještě jednou zopakuji, zhruba 228 dětí, 700 přechodných pěstounů a dalších 150 aktuálních žádostí o pěstounství. Pěstounská péče se významně posílí, to si slibujeme zejména od toho zvýšení odměňování. Každý rok se posiluje i primární prevence rodiny. To je třeba za mě naprosto zásadní. Prevence do toho, aby se vůbec rodiny nerozpadaly a aby děti nebyly odebírány.

Pro mladé dospělé po skončení ústavní či pěstounské péče, tady už jsem u dalších změn, tam zavádíme pro ty, kteří chtějí studovat a pokračovat ve studiu, navrhujeme zavedení takzvaného zaopatřovacího příspěvku ve výši 15 tisíc korun měsíčně. Logicky, když chce dneska dítě, které je v úplné rodině, studovat, má podporu rodičů. Děti, které jsou v náhradní rodinné péči, toto nemají. Proto například tento krok považuji za jeden ze zásadních bodů té novely. Skutečně naprosto systémová věc, která v České republice chyběla. Podmínkou je logicky studium a dodržování individuálního plánu ve spolupráci se sociálním kurátorem. Dále bude příspěvek na úhradu potřeb dítěte přiznáván i při svěřenectví. Jednorázový příspěvek při převzetí dítěte i pěstounům na přechodnou dobu.

Nebo ZDVOP budou mít nižší kapacitu, to je taky důležité, aby se ještě více podobaly zařízením rodinného typu.

Já bych, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, v tomto bodě skončila. Vím, že pravděpodobně jsem nezmínila všechny ty otázky, které v těch uplynulých dnech a týdnech nejčastěji padaly, ale snažila jsem se zaměřit na ty nejdůležitější.

Dovolte, abych závěrem shrnula nebo řekla, že když byla novela, ta poslední novela tohoto zákona schválena v roce 2013, došlo k tomu, že stovky nových lidí začaly mít zájem o to stát se pěstouny. Nyní, pokud bude novela schválena a vejde v účinnost, od nového roku očekáváme až 40%, až 40% nárůst zájemců v dalších 5 letech. A také hlavně udržení stávajících pěstounů.

Na ministerstvu práce a sociálních věcí jsou kolegové a kolegyně připraveni metodicky podchytit případné nejasnosti, aby všichni byli od nového roku na tu celou řadu velkých systémových změn připraveni. Já si myslím, že jste sami měli v těch posledních dnech možnost poznat, jak kompetentní a zapálení kolegové na ministerstvu práce a sociálních věcí jsou. Ony jsou to tedy spíš kolegyně všechno... Ale o to víc je to důležité.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, máte tak doslova ve svých rukou budoucnost náhradní rodinné péče v Česku. Vím, že panuje z této novely celá řada obav, otazníků, nicméně vás chci poprosit, abyste tento návrh zákona dnes schválili, protože pokud by došlo k nějakým úpravám, mám obavu, že by se stalo to, co se nám stalo bohužel v minulém období funkčním Poslanecké sněmovny, respektive vlády, a to, že by celá novela spadla pod stůl. Myslím si, že by to byla obrovská, obrovská škoda, kdyby to dobré, co se podařilo v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí prosadit, kdyby se nerealizovalo. Osobně bych to považovala za katastrofu. Proto vás prosím o podporu tohoto návrhu zákona a velmi děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já vám děkuji, paní navrhovatelko. Prosím, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednal ÚPV, usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 145/2, zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Anna Hubáčková. OV určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro sociální politiku. Usnesení máte jako senátní tisk č. 145/1, zpravodajkou výboru je paní senátorka Miluše Horská. Já vás prosím, paní senátorko, abyste nás nyní seznámila se zpravodajskou zprávou. Prosím.

Senátorka Miluše Horská:  Dobré ráno, pane předsedo, děkuji za slovo, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, kolegové, jistě už za tu 14denní debatu nebo za tu dobu, která proběhla mezi schvalováním na našem výboru a včera na ústavně-právním, už i k vám, k senátorům, kteří nemáte zrovna toto téma jako své, už jste jistě všichni přesvědčeni o tom, že tato dlouho očekávaná a projednávaná novela neruší kojenecké ústavy, ale naopak, že to je nová příležitost pro to, aby ty domy, které stojí a stát budou, se transformovaly v tolik potřebnou péči pro podporu rodin v krizi. Máme dnes složitou životní situaci, není to jenom koronavir, ale je to i ztráta zaměstnání mladých rodin, které si pořizují bydlení. Myslím, že najdeme to využití asi tisíckrát lepší než pro to, co ta jedna služba, kterou rušíme, co znamená.

Paní ministryně, myslím si, že to řekla hodně zevrubně. Já asi zopakuji jenom ty čtyři zásadní body, kterých se to týká. Očekáváme samozřejmě bouřlivou debatu.

Zaprvé touto novelou dochází k navýšení nedostatečného ohodnocení pěstounů zvýšením dávek pěstounské péče a státního příspěvku na výkon pěstounské péče, které nebylo valorizováno od roku 2013. Skutečně již tyto dávky nepostačují. Já se přiznám, že jsem si uměla představit trošku vyšší částku, nakonec ji v Poslanecké sněmovně poslanci KDU-ČSL navrhovali, zatím se tomu tak nestalo.

Zadruhé dochází k podpoře péče o děti v krizových zařízeních, tedy v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc takzvaných ZDVOP. Je to zkratka nevyslovitelná, ale znamená to, že jsou to ta zařízení, která okamžitě přiskočí, když se stane situace, že je pomoci rodině potřeba, to dítě na nějaký čas někam svěřit. Dochází zde k navýšení finančních prostředků, které dostávají tato zařízení od státu. Tyto finanční prostředky také neodpovídají skutečným současným nákladům.

Zatřetí dochází k omezení ústavní péče o nejmenší děti. Pokud jsme si schopni připustit, že děti jsou to nejcennější a nejvzácnější, co máme, tak bychom jim měli, i když se ta rodina dostane do krize, zajistit, právě těm dětem, než rodiče urovnají situaci, zdravý vývoj u profesionálních, vzdělaných, připravených pěstounů. Myslím si, že nikdo nebude zpochybňovat vědecké studie, které už o tom jednoznačně hovoří.

Vítám i ten čtvrtý bod, což je podpora mladých dospělých, kteří opouštějí náhradní rodinnou péči. Vy víte, že jsou to mladí lidé, kteří nejsou připraveni na nebezpečí života, neumí se sami živit, neměli kde se to naučit. Bylo nabíledni, že se stávali terčem různých skupin a dostávali se, aby se vůbec uživili, do spárů mnohých „číhatelů“, kdybych to tak řekla, protože nechci se nikoho dotknout, ale neměli nárok na žádné finanční prostředky, takže dostanou, já tomu říkám, takové maličké „věno“. Společně s kurátorem, který o to dítě pečoval už v té náhradní péči, se začnou starat o sebe. Tomu mladému člověku bude nabídnuta tato pomoc.

Chci znovu zopakovat, že tento zákon je nesmírně důležitý a dlouho připravovaný a také velmi očekávaný právě těmi, co v tom terénu se starají. O podobě tohoto zákona, a to chci říct na vrub těm, kteří budou říkat, že byl šitý horkou jehlou, nebyl šitý horkou jehlou. Opravdu se diskutuje dlouhé roky s mnoha odborníky, jak z praxe, ale i z různých ministerstev, nebylo to jenom MPSV, ale bylo to i ministerstvo spravedlnosti. My při těch debatách, které jsme tady vedli, jsme to v podstatě zjistili a chceme vám to říct, že i na ministerstvu je zapálená skupina úředníků, kteří po roce 2013, když byla přijata první novela, já jsem, paní ministryně, z vašich lidí nadšená. Já to tady neříkám často, ale protože jsem praktik a vím, jak to v tom terénu vypadá, jsem ráda, že jste to nepustili a že MPSV teď shrnuje tímto zákonem i tu praxi, která možná od toho roku 2013 přišla. Teď ten zákon můžeme tady sebevědomě nabízet a argumentovat na ty falešné zprávy, které by ho chtěly poslat někam do tenat. Vašim odborníkům já smekám.

Přes legislativní nedostatky, které tady budou jistě zaznívat, včera jsme je hodně rozebírali, nebo vy jste je rozebírali, členové ústavně-právního výboru, jsem ráda, že jsme naznali, že máme dost času na to, abychom je odstranili. My tady neprolamujeme ústavu, my se tady nevkrádáme do nějakých oblastí, pro které by nás to mělo mrzet. Já bych opravdu znovu chtěla všechny senátory ubezpečit, že tyto legislativní nedostatky jsou řešitelné, jsou odstranitelné. A že pro to můžete klidně spát, když zvednete ruku pro tuto novelu.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já se, paní zpravodajko, velmi omlouvám. Samozřejmě můžete toto všechno říkat v rámci rozpravy, ale nyní byste měla informovat o průběhu zasedání výboru. Pokud tam tyto věci zaznívaly, je to v pořádku, ale pokud nikoliv, prosím, osobní názory potom nechte do rozpravy. Samozřejmě možnost máte, ale jinak, kdyby to začali dělat všichni... Rozumíte?

Senátorka Miluše Horská:  Omlouvám se. Ale to, co už sem určitě patří, je, že novela obsahuje přechodné období 3,5 roku, které dává čas zapracovat na alternativách, které se týkají oněch změn. Většina lidí si jako alternativu představí pouze pěstouny, ale ze statistik je zřejmé, že více než 70 procent dětí z dětských domovů pro děti do 3 let se vrací zpět do rodin. O to této novele jde.

Pokud těmto rodinám poskytneme včasnou cílevědomou pomoc, můžeme zamezit tomu, aby dítě muselo opustit rodinu, významně se tak sníží počet dětí, pro které by bylo potřeba hledat náhradní rodinu.

Uzákonit věkovou hranici je nesmírně důležité a potřebné, nejpádnějším důvodem je zdravý vývoj dětí. Ten druhý důvod je systémový. Stanovení věkové hranice je způsob, jak vyvinout tlak na náš systém, o co nejmenší děti, jak nastartovat, urychlit změny, sjednotit praxi mezi kraje.

Je také velmi důležité, že novela jde ruku v ruce s podporou pěstounské péče, odměna pěstouna byla navýšena a navázána na minimální mzdu, což zajistí pravidelnou valorizaci a stabilní financování.

Jsem přesvědčena, že ČR je na tuto změnu připravena, možná bude méně pohodlná pro dospělé, ale určitě bude o to více v souladu s potřebami dětí.

VSP projednal tento tisk dne 25. srpna 2021, doporučil zákon schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, samozřejmě vás žádám o totéž.

Jenom ještě krátký vhled. Paní ministryně zmínila legislativní proces, který byl velmi složitý. Návrh byl vrácen do opakovaného 2. čtení. Ale to závěrečné hlasování bylo napříč politickým spektrem, hlasovalo pro ze 113 přítomných poslanců 99, nikdo nebyl proti. Pozměňovací návrh týkající se věkového limitu byl v 3. čtení podpořen napříč politickým spektrem.

Vzhledem k tomu, že se ty pozměňováky načítaly třikrát, myslím si, že opravdu poslanci měli možnost se do této problematiky dostat velmi podrobně. Děkuji, pane předsedo, a omlouvám se...

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Také vám děkuji, prosím, abyste se, paní zpravodajko, posadila ke stolku zpravodajů, sledovala rozpravu a případně zaznamenávala její průběh, abyste nás s ním potom mohla seznámit. Nyní se ptám paní zpravodajky ÚPV, Anny Hubáčkové, jestli si přeje vystoupit? Prosím, paní zpravodajko.

Senátorka Anna Hubáčková:  Děkuji za slovo, vážená paní ministryně, vážený pane předsedo, milé kolegyně, milí kolegové. ÚPV měl tento senátní tisk na svém programu jednání 8. září, tedy včera. Vedl k němu nezvykle dlouhou debatu.

Předmětem té debaty nebylo žádné zpochybnění základních cílů, které tento zákon má, tzn. zjednodušit a zpřehlednit úpravu činností zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, posílit finanční stabilitu těchto zařízení, posílit pozitivní motivaci pěstounů, podpořit náhradní rodinnou péči, zvýšit adresnost a efektivnost dávkové pomoci poskytované dospělým nezaopatřeným osobám. Co ale zůstalo předmětem velké diskuse a zvažování, byla část a pasáž, která se věnuje vyloučení ústavní péče o děti mladší 3 let.

S ohledem na to, že sporná legislativní opatření mají nabýt účinnosti 1. 1. 2025, resp. 1. 1. 2024, s ohledem na to, že se blíží konec volebního období a nebyla šance napravit to přímo legislativně technickými či jinými pozměňovacími návrhy přijatými na ÚPV, po velké diskusi a s důrazným apelem na předkladatele, aby do doby nabytí účinnosti sporných ustanovení zajistil změnu navrhované ústavy, tedy úpravy, bylo přijato usnesení ÚPV:

I. doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou,

II. určuje zpravodajem senátorku Annu Hubáčkovou,

III. pověřuje předsedu výboru, senátora Tomáše Goláně, aby s tím seznámil předsedu Senátu.

Děkuji za pozornost a zdůrazňuji apel na nápravu v nejbližší době. Děkuji.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Také vám děkuji, paní senátorko. Nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak. Otevírám obecnou rozpravu. Jako první je přihlášen písemně pan předseda ÚPV Tomáš Goláň. Připraví se pan místopředseda Jiří Oberfalzer. Prosím.

Senátor Tomáš Goláň:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Už to tady zaznělo, na ÚPV byl tento tisk projednán včera na naší 20. schůzi. Byla to nejdelší debata, jaká kdy proběhla v ÚPV. Debata k tomuto tisku se skutečně vedla, jak zmínila tady paní zpravodajka Hubáčková, hodinu a 20 minut. V této debatě jsem vystupoval několikrát. Asi vás překvapím, že budu i tady déle mluvit k materii, která není klasickým šálkem mé kávy. Není to moje odbornost.

Za tu hodinu a 20 minut diskuse na ÚPV nezazněl žádný návrh na zamítnutí tohoto zákona. Sami víte, že jsme byli poctěni obrovskou dávkou emailů, kdy máme tento zákon zamítnout. Sami víte, že jsme byli poctěni dopisem paní Vodičkové. To byla situace, kdy jsem si uvědomil, že asi bych se měl tímto zákonem zabývat hlouběji, než, omlouvám se, se v sociálně-právní problematice orientuji.

Mým prvním dojmem z tohoto zákona bylo zamítnout. Bylo to samozřejmě na základě stanoviska legislativního odboru, protože ten zákon obsahuje chyby, ale víte sami, že když máme stanovisko legislativního odboru, je to vždycky jenom určitá část. Je to samozřejmě perfektní pohled, děkuji legislativě za to, co provádí, ale je to vždycky jenom určitá část toho zákona.

Byl jsem veden snahou si ten zákon nastudovat, to znamená, nastudoval jsem si důvodovou zprávu, vytvořil jsem na základě důvodové zprávy, na základě informací paní Vodičkové, na základě informací legislativního odboru několik otázek, které jsem poslal na MPSV. Na 17, případně 18 stránkách jsem obdržel odpověď. Tuto odpověď jsem poslal i paní senátorce Chalánkové. Poslal jsem ji i všem členům ÚPV, kterým děkuji za to, že se s ní seznámili a včera o těchto odpovědích velmi fundovaně a věcně diskutovali.

Po prostudování nejen důvodové zprávy, po prostudování toho zákona jsem dospěl k jedné věci, že často podléháme emocím na základě neznalosti. Víme sami, že už tím, jak máme krátkou dobu na projednávání zákonů, se dostáváme pod tlak. Nicméně, jak jsem včera řekl, děti jsou naše budoucnost a jsou to nejcennější, co máme, takže jsem se skutečně snažil jít tentokrát velice hluboko a na základě toho zákona. Zjistil jsem, že ten zákon přináší opravdu to nejlepší, co potřebujeme. Přináší tu starost o ty děti, které z jakýchsi důvodů, nikoli z jejich vůle, se ocitly v nějaké těžké životní situaci. Samozřejmě že byly kolem tohoto zákona pověry, že se ruší kojenecké ústavy, to jsou ty dětské domovy do 3 let věku...

Jenom pro ilustraci, dneska v těch dětských domovech do 3 let věku je umístěno 228 dětí z celé republiky. Už tady je vidět, že pěstounská péče zásadním způsobem nahradila tu péči ústavní. Je třeba vědět, už to tady bylo zmiňováno, že 74 procent těchto dětí se vrací do normálních rodin. Je třeba vědět a znát i tu otázku ekonomiky. Jedno dítě umístěné v této péči stojí měsíčně 70 až 100 tisíc korun! Dítě v pěstounské péči stojí 20 tisíc korun. Máme dvě zásadní stránky, je v rodině a navíc nám šetří státní rozpočet. Tohle byla pro mě úplně stěžejní záležitost, proč jsem šel a dále a dále postupoval tím zákonem.

Samozřejmě, jak tu bylo zmiňováno, navázání pěstounských odměn na minimální mzdu, která je dnes 15 200, tedy 1,2násobku, 1,5násobku, podle toho, kolik je to dětí, podle zdravotního postižení, případně nutné pomoci.

Další věc, byla tady zmiňována věc pro mě třeba zásadní, protože moje máma celý život dělala v dětském domově a velmi chválila tzv. domy na půli cesty. Víte, co to je. Dítě končí v dětském domově. Za socialismu jim ty děti vyběhly do života a nakonec skončily třeba na okraji společnosti, protože si nevěděly rady. Dneska jsou tam ty domy na půli cesty.

Podobnou věc řeší buď opakovaný příspěvek, nebo jednorázový příspěvek pro děti, které končí v pěstounské péči. Ty, které nestudují dále, mohou obdržet jednorázový příspěvek 25 tisíc korun, ty, které budou se soustavně připravovat na budoucí povolání do svého 26. roku, budou dostávat 12 tisíc měsíčně. To si myslím, že je skutečně částka, která jim umožní důstojně studovat a, jak jsem řekl, připravovat se na to budoucí povolání.

Další a další věci, které jsem tam nalézal, jakýmsi způsobem převálcovaly to negativní. Jako předseda ÚPV tady musím zmínit legislativní proces. Většina těch pozměňovacích návrhů byla ze skupiny poslanců napříč politickým spektrem, které zastupovala paní Olga Richterová. Ty pozměňovací návrhy skutečně způsobily to, že některé věci se budou muset dopracovávat při zápisu do Sbírky zákonů jako překlepy, některé věci se budou dát metodicky vysvětlit. Ale některé věci se nebudou dát upravit. Ale to je důležité, že ty, co se nebudou dát upravit, nabývají účinnosti díky dlouhé legisvakanční době, protože nabývají účinnosti až 1. 1. 2025. Díky dlouhé legisvakanční době se budou dát napravit v budoucnu, pomocí budoucích vlád.

Už to tady, myslím, zmiňovala paní zpravodajka. Chválím vynikající práci paní náměstkyně Jirkové, musím ji tady jmenovat přímo, protože opravdu se mnou komunikovala neustále. I přesto, že jsem jí jako první větu minulý týden řekl, povídejte, já to stejně chci zamítnout, přes to všechno věcně mi posílala odpovědi na dotazy a věcně mi vysvětlovala. Tam jsem si uvědomil, že nemůžu podlehnout prvnímu dojmu z neznalosti, ale že musím jít skutečně na základ toho zákona.

To není zákon o zrušení kojeneckých ústavů, to není zákon o odebírání. Paní ministryně, já jsem včera řekl v Interview ČT24, že jsme se poprvé shodli při zvyšování daní, a doufám, že naposledy, omlouvám se, dneska se shodujeme podruhé a už to „naposledy“ si nechám od cesty... Ale děkuji za to poděkování. Není to zákon o zrušení odebírání dětí, o zrušení kojeneckých ústavů. Je to zákon o podpoře a rozšíření pěstounské péče.

Takovým způsobem, jak bude pěstounská péče nastavena, se očekává při té nejhorší variantě, že stoupne počet pěstounů, dá se říct, ve třech letech až o 40 procent. To je zásadní číslo. Pokud víme, že dneska máme v kojeneckých ústavech umístěno 228 dětí a takovýmto způsobem nám naroste počet pěstounů, máme v podstatě tu situaci vyřešenou.

Je třeba říct, že taky se k nám dostaly fámy typu... Budou se odebírat děti bez rozhodnutí soudu. To samozřejmě není pravda. Jedná se pouze o dočasná opatření, kdy třeba bude nalezeno dítě s rodičem v parku opilým, to dítě nebude mít kam jít. To je situace, kdy skutečně na velmi krátkou dobu bude to dítě pohlídáno třeba těmi dočasnými pěstouny, které zavádí také ta novela, příp. v nějakém tom zařízení pro rychlou pomoc dětem... Ten ZDVOP... Já tu zkratku nedokážu vyslovit. Ale tam musí následovat, kdyby to mělo být delší dobu, tam musí následovat potom rozhodnutí soudu a musí následovat předběžné opatření. Nikdo si nedovolí na delší dobu odebírat děti bez souhlasu rodičů. Ale pokud to dítě je na ulici a ten rodič se o něj nemůže starat, jiné řešení prostě není než tohle. Je to v souladu s ústavou. Je to v souladu s listinou.

Další situace může nastat v případě, že rodiče budou hospitalizováni a nebudou se moci o dítě starat. Pokud rodiče jsou, řekněme, ve stavu vnímání, samozřejmě všechny tyto úkony musí být dělány s vědomím a souhlasem rodičů. Ale pokud se nedejbože nacházejí rodiče, řekněme, v kómatu, to je ta horší situace, ale prostě jenom v bezvědomí, po nějaké dopravní nehodě, zase dochází k tomuto jenom krátkodobému hlídání těch dětí. To je hlídání dětí. To není odebírání! Hlídání dětí. Následuje potom situace, kdy zase musí řešit všechno soud předběžným opatřením, protože bez rozhodnutí soudu přece nemůžeme nikomu brát děti. Tohle ani ta novela nikdy nezamýšlela.

Přesně v tomto duchu se vedla debata v ÚPV, přesně v tomto duchu vystupovali zástupci organizací, zapsaných spolků, nebo organizací, které chrání děti, starají se o to. Přesně v tomto duchu nám přišly ty pozitivní emaily od Asociace náhradních rodin, od dalších pěstounů apod. Přesně tyto ohlasy těch lidí, kteří o tom zákoně věděli všechno, byly prostě v podstatě totožné.

Proto vás prosím, odhlédněme od těch chyb, protože my je prostě nedokážeme opravit. Je jasné, když ty chyby opravíme a pošleme do Poslanecké sněmovny, ten zákon spadne pod stůl, to vám nemusím vysvětlovat, jak funguje jednací řád sněmovny a ústava.

Ústavně-právní výbor zaťal zuby, skousl tyto chyby a všemi 7 členy tento zákon schválil. Já vás prosím o to samé. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Děkuji vám, pane senátore, dalším přihlášeným je pan senátor Jiří Oberfalzer. Prosím.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Paní ministryně, pane předsedo, kolegyně, kolegové. Já vystoupím s trošku jiným postojem. Netýká se té podstaty toho návrhu, týká se jeho nedostatků. Jistě jste se podívali na zprávu legislativy, ta není lichotivá.

Slyšíme zde, že všechno se nějak opraví. Něco se bude interpretovat, něco se prohlásí za gramatickou chybu. A co nejde, tak se bude novelizovat v krátké době, čili zase tady jsme v situaci, a není to poprvé, kdy schvalujeme návrh zákona rovnou s tím, že se bude opravovat, že se bude novelizovat. Představte si, že si jdete koupit auto, nejsou tam sedadla, chybí tam nádrž. Ale to nevadí, vy ho zaplatíte, dostanete ho, protože do 14 dní, do měsíce vám tyto díly doplní. To není způsob, jakým bychom měli pracovat, jaký bychom měli připustit.

Není to poprvé, kdy přichází navrhovatel s návrhem, který má vady, ale prosí nás, abychom to přehlíželi, protože už není možno návrh vrátit, už není možno ho potom projednat. Ale to je přece výzva k tomu, aby Senát rezignoval na svou legislativní úlohu. Senát přece má 30 dní na to, aby posoudil návrh. Má všechny možnosti, jak se k návrhům postavit, čili i vrátit s pozměňovacími návrhy.

Pokud někdo přichází ve lhůtě, kdy, jak sám prohlašuje, už to není možné, tak nám říká: Smiřte se s tím, že v dané situaci jste tady jenom na ozdobu a hlasujete pod nátlakem objektivních okolností, které ale nejsou bez viníka. Připomeňme, prosím, že Poslanecká sněmovna má 4 roky funkční období. Není možné, aby v posledním měsíci, kdy už není tedy, jak říkají, to si ještě upřesníme, možno vracet návrhy, aby se tam zhušťovaly koncepční, zásadní koncepční změny, tak, že se musí akceptovat.

Chápu pozici ministrů, protože s jejich návrhy se ve sněmovně často odehrává něco, co nezamýšleli. Ale právě proto je tady Senát, aby, pokud se shodne s navrhovatelem, mohl věci, které tam nepatří či se tam vloudily, odstraňovat. Ale na to se musí zkrátka počítat, že Senát má 30 dní, sněmovna má další lhůtu 10 dní, než může případně tu vratku projednávat. A pak je tady ještě pan prezident.

Takže to všechno všichni vědí. Podle toho mají postupovat. Já si myslím, že není správné, abychom tohle akceptovali. Vy, kdo jste tady déle, je nás tady řada, jste jistě zažili, jak se na sklonku roku projednávají daňové změny, změny daňových zákonů s účinností od prvního ledna. Všichni nás prosí, ať to akceptujeme, ať to nevracíme. Když nesouhlasíme, tak se pak sněmovna schází mezi svátky a nemá nás ráda za to. Ale proč to dělají? To jsou většinou záměry, které jsou známy od začátku roku a projednávají se na konci roku. Snad vedení sněmovny ví, jaké jsou priority, jaké jsou lhůty a okolnosti, musí prosazovat projednávání těch návrhů, na kterých sněmovně záleží, tak, aby Senát mohl plnit svou funkci.

My tady nejsme proto, že můžeme zasáhnout do návrhu zákonů. My jsme tady, protože musíme, pokud jsme přesvědčeni, že jsou chybné. Já jenom chci odmítnout tuhle situaci, do které nás pravidelně staví vláda nebo sněmovna, to už nebudu teď do detailu rozlišovat. Myslím si, že dokud budeme vždy toto akceptovat, budeme tedy vždy přijímat, že už bohužel nemáme právo účastnit se legislativního procesu, protože už by nebylo možno nakládat s našimi výtkami, výhradami a úpravami. Dokud to budeme dělat, tak to oni budou dělat s námi. Nezlobte se, já prostě tohle nemám rád.

Pak ještě tedy jedna oprava. Včera na organizačním výboru jsme projednávali, jaké možnosti má sněmovna. Mimochodem sněmovna má nyní 17 návrhů ve 3. čtení. Bude, jak sama prohlašovala, pokud nezmění názor, zasedat týden. Jsou tam údajně i plány, že některé návrhy projedná v prvním, druhém a třetím čtení v tom týdnu, to nevím přesně, ale něco takového jsem zaslechl. My jsme tedy diskutovali, do kdy ještě sněmovna může rozhodovat, kdy má ještě mandát. Vzešlo z toho datum 20. října. Čili do 20. října sněmovna může projednávat návrhy, které vrátíme. Ale když spočtete ty lhůty, tak to v podstatě je možné. Neříkám, že teď tady začneme něco opravovat, protože výboru na to rezignovaly, s tím dojmem, že už to nejde, tedy nikdo nic nepřipravil, tak tady asi to na místě vařit nebudeme. To bychom se dopustili podobných diletantností, jako činí sněmovna. Ale mrzí mě to, že se všichni na tom shodneme v klidu.

Já jsem shodou okolnostní byl včera na projednávání na ústavně-právním výboru, tam v podstatě každý z vystupujících, nevím, jestli se v jednotlivci nepletu, ze členů výboru říkal, že ten zákon by bylo třeba opravit, ale že s ohledem na ty lhůty a tyhle okolnosti prostě tedy to nenavrhuje. To je první věc, že bychom se měli o těch lhůtách skutečně nejdříve ubezpečit, že skutečně už to není možné. A pak tedy se vracím k té své úvodní poznámce, jestli někdo počítá s tím, že Senát nevyužije svého práva, říká, že je mu úplně jedno, co Senát učiní. A to já myslím, že nemůžeme akceptovat. Prostě to není možné. Často říkáme, že potřebujeme víc času na to, abychom pečlivě komentovali, opravili některé návrhy, protože těch 30 dní je šibeničních. Většinou to ani není 30 dní. Vzhledem k okolnostem se ta lhůta krátí. Nemluvím o covidu, to byla mimořádná situace, ale tady se nepočítá ani s těmi 30 dny. Tak bych si myslel, že by měli naši kolegové si přečíst ústavu a začít počítat, tak jak to dělají firmy, když připravují projekty, odzadu. Kdy to chci mít hotové a odečítám nezbytné lhůty... To by bylo dobré, aby se kolegové naučili. Pak můžu stanovit termín, kdy můžu vypustit do světa nějaký projekt.

Pro mě z toho vyplývá, že se budu muset zdržet, případně, bude-li návrh na zamítnutí, tak ho podpořím, protože si myslím, že nemůžeme postupovat tak, že teď ještě ne. Protože teď to je obzvláště nešikovné. Tak kdy s tím začneme? Pojďme na to myslet, kolegové. Jinak totiž... Pracovali jste někdy ve školství? Pokud netrváte na svých požadavcích, tak je nikdy děti nenaplní. Oni musí vědět, že na tom trváte. Trváte na tom tehdy, že do důsledku učiníte, čím, řekněme, hrozíte nebo podmínky, které požadujete. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil:  Já vám také děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným senátorem je Jaroslav Větrovský. Pan Zdeněk Nytra neuplatňuje přednostní právo, to znamená, připraví se Lumír Kantor. Prosím, pane senátore. My se vystřídáme.

Senátor Jaroslav Větrovský:  Děkuji, pane předsedo. Vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, ani pro mě není úplně sociální problematika šálkem kávy, proto si nechávám vždy v této věci poradit.

I já jsem dlouho váhal s podporou tohoto zákona, a to ze dvou důvodů. První pochybnost byla, zda skutečně budeme mít v budoucnu dostatek pěstounů, kteří se budou moci starat o děti. Byl jsem ujištěn, tady musím potvrdit to, že skutečně paní náměstkyně i paní ministryně provedly příkladnou činnost osvětovou, edukační o tom, že skutečně pěstounů budeme mít v budoucnu dostatek. Proto moje pochybnost byla naprosto jasně rozptýlena. Zároveň jsem tedy konzultoval na příslušném odboru u nás v Táboře na OSPOD, i tam mi pracovnice sdělily, že ten zákon má daleko více pozitiv nežli negativ. Proto je třeba ho podpořit.

Jednoznačně já ten zákon tedy rád podpořím. Stejně tak jako celý náš klub, budeme všichni hlasovat pro tento návrh.

Ještě ale se zmíním o druhém problému nebo o tom druhém faktoru, který mě vedl k té pochybnosti. Je to taková moje vrozená nechuť k zákonnému rušení věcí, ať už byl atak na malé venkovské školy, nyní probíhá tlak na venkovské pošty. Já se domnívám, že, dal jsem si to do takové trošku korelace, chtěl bych oslím můstkem potom říci věc, která mě trápí v mém volebním obvodu, nicméně co se týká obecně sociálních služeb, je mi jasné, že tady je nějaká filozofie, kde se klade důraz na, a teď si, doufám, nezlámu jazyk, na tu deinstitucionalizaci, tedy na to, aby lidé žili ve svých přirozených podmínkách. Myslím, že to je obrovský posun, že to je správné, že ta cesta skutečně je cestou 21. století.

Mám zkušenost z výborně fungujícího centra sociálních služeb v mém volebním obvodu, které zřizuje hlavní město Praha. Musím říci, že tam už ta deinstitucionalizace dávno proběhla. Je to zařízení, které opravdu pracuje na skvělé úrovni, je tam úžasná paní ředitelka, skvělý tým lidí. A přesto hrozí tomuto zařízení pod pláštíkem transformace, optimalizace, ono se dneska neříká natvrdo, že se zruší to zařízení, ale ono se transformuje či optimalizuje, v zásadě tedy pod takovým pláštíkem toho, že všichni klienti z hlavního města by měli přijít do hlavního města, tomuto zařízení, do jehož objektů byly nainvestovány stamiliony korun, tak mu může hrozit zrušení či nějaké dramatické omezení.

Paní ministryně, já vás chci poprosit touto cestou, vím, že zneužívám teď toho tématu, nicméně my jsme tam už v regionu zoufalí. Já vás chci poprosit o pomoc v této věci. O pomoc při zachování zdravého rozumu u skvěle fungujícího a opravdu výborně fungujícího sociálního zařízení, které může přijít na úbytě rozhodnutím svého zřizovatele, tj. hlavního města Prahy. Ale zákon, jako takový, o sociálně-právní ochraně dětí, protože má více pozitiv nežli negativ, my podpoříme. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Dalším v pořadí je pan senátor Kantor. Senátoři s přednostním právem ho neuplatňují. Pane kolego, prosím.

Senátor Lumír Kantor:  Děkuji. Já jsem se jenom chtěl v podstatě zeptat na ten nárys toho, co by se mělo dál dít v oblasti sociální péče v této věci, kterou dneska projednáváme, vítám. Budu rád, když se rozběhne alespoň to, co se v tomto zákoně rýsuje. Máme tam ještě dalšího 3,5 roku na řešení.

Vzpomínám si na okamžiky, kdy vzešel z ministerstva práce a sociálních věcí takový ten názor na to, že by se měl zvýšit počet pěstounských rodin, že by se měla omezit činnost kojeneckých ústavů atd. Vzpomínám si na to, jak všichni tvrdili, že to nebude fungovat, pěstounské rodiny, že na tom budou vydělávat, a různé jiné, v podstatě možná trošku závistivé, postřehy, které vznášeli lidé, kteří o tom vůbec nic nevěděli. Ukázalo se, že tento systém je správný, že funguje. Až na drobné excesy. Že funguje a že je správný, tento směr je správný, jednoznačně.

Já jsem se chtěl zeptat v té souvislosti paní ministryně ohledně dětí, které mají zdravotní postižení. Protože včera vlastně, já jsem to avizoval, tu otázku, včera už... Včera jsme mluvili o tom, že, pokud jsem postřehl, asi 220 dětí je v kojeneckých ústavech, z toho asi 40 % je zdravotně postižených. Můj dojem, protože jsem fungoval jednu chvíli jako garant odborné péče v kojeneckém ústavu, to už je poměrně hodně let, možná 10, můj dojem je, od té doby, co mám možnost to sledovat, že v rámci třeba i boje proti té optimalizaci, o které mluvil kolega Větrovský, že v rámci boje proti optimalizaci děti zůstávají možná místy až zbytečně v kojeneckých ústavech a nejsou v té domácí péči nebo v nějaké jiné péči, která by jim byla prospěšnější, tedy i v domácí péči například. Na to bych se chtěl zeptat, jak je to plánováno s dětmi se zdravotním postižením.

Potom se domnívám, že by ten statut měl být potom víc než sociální, pokud tam jsou děti a budou tam zůstávat děti převážně se zdravotním postižením, ten statut potom toho zařízení je spíš zdravotnický než sociální. Což je taky poměrně náročná věc, transformovat takové zařízení, to je určitě složité. Takže jestli by potom ty děti, které jsou opravdu odkázány na přístroje a na složité ošetřování, opravdu neměly být stěhovány spíš domů, nebo třeba i do dobrých zařízení, jako jsou například takové ty dlouhodobé jednotky ošetřovací péče, kde ta péče je taky velmi dobrá. Připomenu třeba Hořovice, dětské oddělení v Hořovicích, nebo ve vojenské nemocnici v Olomouci. Prostě ty dlouhodobé jednotky intenzivní péče, protože myslím si, že pokud tam ošetřují třeba za den, nebo neošetřují tedy, třeba 10, 12, 15 pacientů s nějakým těžkým postižením, je to vždy lepší a přesnější a medicínsky správnější, taková ta opakovaná rutina, opakovaná, než mít jedno dítě, které jakoby opodstatňuje existenci toho daného dětského centra. Přitom opravdu moje zkušenost je osobní, profesní je ta, že pokud se vyskytují ty úkony u sester a u lékařů opakovaně a ve větším množství, u pacientů, kteří jsou nemocní určitým způsobem, je to efektivnější. A bezpečnější, hlavně bezpečnější. Takže na to jsem se chtěl zeptat, kolik v současné době je kojeneckých ústavů, kolik je tam dětí se zdravotním postižením a jak se to s nimi plánuje dál. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Dalším přihlášeným je paní senátorka Chalánková. Připraví se Zdeněk Nytra.

Senátorka Jitka Chalánková:  Děkuji za slovo, vážená paní ministryně, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, v úvodu své řeči bych chtěla zareagovat na některé informace, které tady zazněly, a možná je uvést na pravou míru.

Zazněla tady informace, že dávky pěstounské péče nebyly valorizovány už 8 let. Tak to není pravda, musím říci, že jsem to byla skutečně já, kdo valorizoval dávky dlouhodobým pěstounům v roce 2017, při projednávání zákona o státní sociální podpoře. Já jsem v té době valorizovala tyto dávky do tabulky, která je součástí zákona o sociálně-právní ochraně dětí, je od roku 2013. Tehdy jsme to nevázali na tu minimální mzdu, protože to vzniklo pozměňovacím návrhem ve sněmovně, ale skutečně tento návrh byl přijat v Poslanecké sněmovně.

Valorizovala jsem dávky těm dlouhodobým pěstounům, protože po dlouhých debatách ve výboru pro sociální politiku v Poslanecké sněmovně vyplývala potřeba posílit především tu dlouhodobou pěstounskou péči. Nebylo nám nikdy zodpovězeno, kolik potřebuje systém těch pěstounů na přechodnou dobu, kdy je ta hranice, která je optimální pro celý ten systém. Musíme si uvědomit, že pro dítě nejvíce traumatizující je, když mění neustále své výchovné prostředí. Dnes i celosvětově je trendem zejména stabilita umístění dítěte a zajištění jeho dalšího stabilního vývoje. Pokud máme možnost umístění takového, které zajistí návaznost dlouhodobé pěstounské péči, nebo z těch takzvaných kojeneckých ústavů, dneska dětských center, po novelizaci občanského zákoníku, kdy nám se zkomplikovalo další převádění do adopcí na delší dobu, protože ta matka může odvolat souhlas s adopcí až do 3 měsíců, eventuálně ještě prodloužit, ty děti zůstávaly delší doby v péči, kterou už nebylo nutné takto poskytovat.

Vzhledem k tomu, že tam čekali jenom na to stabilní umístění, tak se mohlo využívat také takzvané předadopční a předpěstounské péče.

Proč to říkám? Nepovažuji za úplně ideální, aby každé dítě, které je v ohrožení, je opuštěné, ohrožené, muselo vždycky být přijato jenom do té pěstounské péče na přechodnou dobu, ale aby vždycky individuálně bylo možné využít takové řešení, které bude individuálně nejlepší pro zajištění jeho dalšího stabilního vývoje, aby co nejméně střídalo svá výchovná prostředí. To by bylo možná první, na co jsem chtěla upozornit, protože již v roce 2013, kdy byla přijata ta první část, první krok této transformační novely, dá se říci, protože transformace na základě strategických dokumentů vlády v roce 2012 a Akčního plánu vlády 2012 a dále, byla podkladem pro tuto novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který nese spoustu problémů. Mimo jiné bych chtěla říci, že tento zákon již v tom roce 2013, k tomuto zákonu dal veto pan prezident Václav Klaus. Já se domnívám, že to veto je aktuální poměrně dodnes, protože se všechno, co v tom vetu napsáno je, skutečně naplňuje. V dnešní době se nám ztratily zájmy o adopce, což je možná velmi zajímavá informace. Ta v tom vetu je přímo napsaná. Že takto to dopadne po tom zákoně, protože adopce nebudou, nejsou. Takže to je jedna informace i od opatrovnických soudů, které mně navštívily v pondělí. A také jsme společně tedy přišli na projednávání ústavně-právního výboru, protože údajně tedy právní nebo ti opatrovničtí soudci nebyli o této novele informováni. Je to jejich spolek opatrovnických soudců. Přišli tam s celou řadou připomínek, ale když viděli jednání ústavně-právního výboru, nabídli, že připomínky zašlou písemně, že tam nebylo možné už ty jednotlivé paragrafy řešit, na tom jednání toho výboru.

Ale co jsem já považovala za hodně důležité, a asi to s tím také souvisí, protože ten zákon je tak složitý a taková koncepční změna, že opravit ho jednoduchým pozměňovacím návrhem, jak tady zaznělo, to skutečně možné není. Ten pokus tady učiněn byl, ale paní doktorka z legislativy ví, že jsme se vždycky zasukovali, že ta jednotlivá opatření jsou provázaná nepřímo i do dalších zákonů a dalších. A že to je skutečně až příliš komplikované. Je to koncepční změna. Koncepční změna, která byla přinesena prostřednictvím pozměňovacích návrhů. Věřím tomu, že ministerstvo nemá jednoduchou úlohu, protože těch pozměňovacích návrhů bylo opravdu obrovské množství. To, co k nám doputovalo z Poslanecké sněmovny, je poměrně nesourodý kompilát. Mnohé věci jsou navzájem v nesouladu. Skutečně dokonce v příkrém nesouladu.

Také paní náměstkyně Jirková mě navštívila, také jsme spolu hovořily jak osobně, tak písemně. Slíbila, že některé věci, že jsou si vědomi těch problémů, jsou si vědomi chyb tohoto zákona, některé věci hodlají opravit metodickými pokyny či výkladem. Já se domnívám, že to není úplně správná cesta, protože co je v zákoně psáno, to by mělo být také jasné, protože ten zákon je natolik komplikovaný a složitý, že chodit od jednoho k druhému a vysvětlovat to metodickými pokyny, eventuálně slibem, že přineseme novely tohoto zákona, nevím, jestli toto je skutečně role Senátu, s tímto souhlasit.

Ještě bych si možná dovolila citovat další věc. Cituji: Mám vážné obavy, že takovéto opatření, určitě zamýšlené ve prospěch dětí, by mohlo být bez řádné zákonné úpravy zneužito. Je třeba si uvědomit, že Úmluva o právech dítěte, jíž je ČR vázána, zakotvuje v článku 16 ochranu dítěte před vystavením svévolnému zasahování mimo jiné do jeho soukromého života a práva dítěte na zákonnou ochranu proti takovým zásahům. Přesun dítěte do smluvní rodiny je nepochybně zásahem do soukromého života dítěte. Zde dochází k zásahu do základních práv dítěte na základě smluvního vztahu bez jakékoliv kontroly soudem.“

No, možná je to trošku překvapivé, není to úplně aktuální a není to úplně napasované na tuto novelu, přesto je to určité varování. Jsou to slova bývalého prezidenta Václava Havla. Jsou to slova, kterými kdysi doprovodil své veto zákona o výkonu ústavní výchovy. Ano, vztahovaly se tehdy k diagnostickým ústavům a ústavní výchově, ale jsou navýsost aktuální i dnes. Chtěla bych na to upozornit, protože některá opatření se skutečně mohou vymknout ze soudní či jiné kontroly. Například opatrovničtí soudci mě upozornili, že správní řád jim omezuje pravomoc soudů. Já si myslím, že to je tak chybné koncepčně, toto upozornění je pro mě tak chybné, že to nebezpečí tady skutečně určitým způsobem je.

Ten § 27a je trošičku vágní, protože to dítě může být umístěno a po zákazu umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, těch ZDVOP, bude moci být umístěno pouze do péče fyzické osoby, to znamená osoby v evidenci. My si musíme uvědomit, že tyto osoby v evidenci jsou pěstouni na přechodnou dobu, kteří se mnohdy skutečně vymezují. Je otázka, jestli toto krizové opatření s tím souvisí, či ne, zda se budou moci vymezovat, nebo ne. Měli by mít skutečně nařízení, že musí přijmout jakékoli dítě. To v tom zákoně chybí. Toto opatření tam je potom vysvětleno v jiném úplně kodexu, v jiném zákoně, ale lhůta pro vydání předběžného opatření skutečně už byla odstraněna, není tam. Až do opatření soudu to dítě bude čistě na pokynu OSPOD, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, umístěno do péče fyzické osoby, a to je otázka, kde se ta fyzická osoba najde. Ta osoba v evidenci může být skutečně na druhém konci republiky, protože nebude místo v tom zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která jsou dnes na tuto pomoc připravena 24 hodin denně. Tady to nebezpečí je, tady to rozhodnutí soudní tam lhůtu nemá. Až do doby, než rozhodne soud. Pokud nerozhodne do 24 hodin, bude muset odůvodnit. Je to trošku tedy na vodě. Je otázkou, jestli se to týká skutečně jenom těch dětí třeba nalezených na ulici, znám ty případy. Ono je nejlepší skutečně znát ty věci konkrétně a navštěvovat ta zařízení. Podívat se do těch dětských center, jak fungují.

Na Slovensku vyřešili tuto novelu v roce 2012, kdy jsem s těmi záměry byla seznámena, i se zástupci nevládních organizací, kteří v té době se v České republice velmi zasazovali o tyto změny a zasazují se dodnes, ministerstvo jistě se netají tím, že s nimi hodně spolupracuje, v té době Slovensko se postavilo k celému problému trošku jinak. Ti přejmenovali ze dne na den kojenecké ústavy na jiný název, takže zrušili kojenecké ústavy tím, že je přejmenovali, to je taky možnost, pěstouny na přechodnou dobu, jinak zůstaly ústavy v té práci stejné, ti pěstouni na přechodnou dobu se stali zaměstnanci těchto dětských center nebo rodinných center, oni to tam mají nějak tak nazvané. To je dobrá cesta. To bych považovala za koncepční řešení, protože ti pěstouni na přechodnou dobu by byli více pod kontrolou státu. Dneska je to trošku problematické. Mají doprovázející organizace, které jsou saturovány celkově částkou až 600 milionů korun ročně. Je otázkou, jakým způsobem poskytují to své doprovázení a zda ta školení jsou vždy přínosná. Někteří pěstouni říkají, že pro ně až tak moc přínosné nejsou. Tyto doprovázející organizace si přednostně vybírají rodiny jen s jedním dítětem, protože za tu jednu smlouvu mají stejnou částku, jako by měli s dětmi více. To znamená, že celkově ta pěstounská péče směřuje spíše ke svěřování jednotlivých dětí jednotlivým pěstounům.

Ne vždycky to možné je. Máme sourozenecké skupiny, ty jsou teď tak trošku mezi. Mohou se umísťovat, pokud to bude v nejlepším zájmu dítěte. Dneska je realita taková, že ty děti jsou rozdělovány, tyto kazuistiky skutečně k dispozici mám. Jsou svěřovány do pěstounské péče a také někdy například jeden sourozenec zůstane v té pěstounské péči na přechodnou dobu a druhý je vrácen do dětského centra do ústavní výchovy.

Tady bych chtěla upozornit, že dítě se nesmí v žádném případě ztratit z dohledu státu v tom dobrém slova smyslu. Toto upozornění mám opravdu od pěstounů, se kterými jsem vedla dlouhodobé debaty. My jsme se etablovali do takové pracovní skupiny, kde byli zástupci soudů, psychologů, dětských center, pěstounů, kteří jsou i dnes v té alianci pro národní péči, a dalších. Upozorňovali, že pokud se dítě postupně ztratí z dohledu státu, to znamená, že stát může rezignovat nebo bude rezignovat na státní dohled prostřednictvím zákona o sociálně-právní ochraně dětí a převede mnoho agendů do takzvaných smluvních vztahů, což v tomto zákoně už částečně je, že dítě bude uzavírat smlouvu o svém pobytu, dítě, nevíme jakého věku... To, že je tam odkaz v důvodové zprávě na občanský zákoník, není v zákoně, takže je to jenom prostě dítě. Pokud se dostaneme do poskytování služeb v režimu ministerstva práce a sociálních věcí, v režimu služeb, už se dostáváme trošku mimo ten režim sociálně-právní ochrany dětí. To varování je takové, z těch organizací je takové, že pokud by se dítě ztratilo z dohledu státu, tak by mohlo docházet k takzvanému párování. To znamená, že by ty nevládní organizace zajišťovaly ty pěstouny pro dané dítě. Dítě už by se tímto způsobem mohlo ztratit mimo dohled státu. Že se tak už částečně děje, to vím také.

Co se týká těch dětských center, máme zde statistiku 228 dětí, což je tedy velice zajímavé využití statistiky pro argumentaci. Protože to je takový stacionární údaj, že máme možná dneska ráno v 10:37 někde 228 dětí. Realita je taková, že ty děti v dětských centrech samozřejmě procházejí tím dětským centrem. My jsme vždycky potřebovali vědět a žádali jsme po ministerstvu, aby nám dodalo jasnou analýzu, jak děti procházejí celým systémem. Kolik jich zůstává v dětských centrech, kolik se vrací do vlastní rodiny, kolik se vrací nebo odchází do náhradní péče dlouhodobých pěstounů, kolik do adopcí... No, tak ty teď nemáme. Ale tyto statistiky tak úplně přesné nikdy nebyly. Těch dětí je zhruba 800, asi 800 dětí prochází ročně těmito dětskými poměry.

Podle například této práce, Metodika zpracování plánů transformace pobytových zařízení v oblasti péče o ohrožené děti, to je ten známý program CZ04, placený z norských grantů. Ale je docela zajímavý, z roku 2014. Tam je psáno, že kojenecké ústavy, tedy dnes dětská centra, se transformují díky volné legislativně naprosto evolučně bez problémů už dnes. Takže ty, které já znám, skutečně poskytují tu péči, která je šitá na míru, mají tam částečně to zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, částečně pro děti, které jsou neumístitelné jinde, zbytek té činnosti nebo pro ty, které se vrací tedy z pěstounské péče na přechodnou dobu, a zbytek je poskytován ambulantně, nebo terénním způsobem. Dneska to legislativa umožňuje. Nevím, proč bychom měli pořád šroubovat další a další nařízení a zákony, jak je ve světě možná zvykem, aby všechno bylo dodržováno. Jediné, co se nám při tom dodržování zákonů ztratí, je možná nejlepší zájem toho dítěte.

Z těch dětských center až 80 % dětí, většinou, možná i více, odchází do rodinné péče. Skutečně jenom ty děti, které mají vážné zdravotní handicapy, nebo je to i se souhlasem rodiny, potom přecházejí do těch dalších ústavních zařízení. Těch je skutečně minimum. Ty děti většinou se vrací. Jenom kvůli občanskému zákoníku to trvalé umístění nám trošičku v čase se posunulo.

Je otázkou, jestli skutečně všechny děti musí jít do pěstounské péče na přechodnou dobu, jestli je to vždycky v tom nejlepším zájmu toho konkrétního dítěte. Možná bych varovala před tím, aby se argumentovalo tím, že ty děti, které tímto způsobem projdou například dva měsíce, protože to v tom je napsáno, že drtivá většina těchto dětí má dobu pobytu kratší než dva měsíce, je, že po tomto pobytu mají už neschopnost navázat citové vztahy ve svém životě, asi na věky.

Já se domnívám, že to není úplně férová argumentace. Stejně jako se u školských zařízení říká, že tam vychází, já nevím, 50 % dětí, které páchají potom nějaké zločiny atd. Musíme si uvědomit, že ty děti jsou traumatizované, dosti často z toho rodinného prostředí, ze kterého přicházejí. I tam mohou být dokonce anatomické změny už té traumatizace pozorovatelné. Nemusí to být skutečně vázané vždycky jenom na ten pobyt.

Tím nechci ten ústavní pobyt hájit oproti pěstounské péči, ale chtěla bych k tomu říci, že si musíme uvědomit, co je skutečně reálné. A že my bychom měli mít vždycky takový systém a takovou koncepci, která pro každé ohrožené dítě nalezne to nejlepší řešení pro zajištění jeho stabilního vývoje. Před pěstounskou péči na přechodnou dobu, já jsem pro ni, ale skutečně v přísně indikovaných případech, kdy je jasné, že to dítě, že ty rodinné poměry jsou sanovatelné a bude to dítě vráceno zase zpět těm svým biologickým rodičům. Pokud pak bude docházet k dalšímu a dalšímu střídání péče, to trauma z odebrání a ze změn toho prostředí je mnohdy horší než ten vlastní pobyt sám. Musíme si uvědomit, že tam je nejenom ten attachment toho přilnutí, ale také attachment toho odejmutí. To je tedy ztráta attachmentu, tedy traumatizace dítěte z toho odebírání a přemísťování. Je toho skutečně hodně. Hodně tady děkuji panu místopředsedovi Oberfalzerovi, protože já bych se tady dostala k těm slibům, jak nám slibují, že novelizují tam otázky zákazu umísťování do těch zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Nevznikl tedy omylem, s tím, že se svezl s tím zákazem pobytu v těch ústavních zařízeních, že je tam slib novelizace. Druhá věc je otázka těch předběžných opatření. Tam musí dojít ke změně. Je to všechno také v té zprávě, informace z legislativy, protože ta je naprosto dokonale zpracovaná. Já se domnívám, že je taky cesta, že ten návrh zamítneme. Dávám návrh na zamítnutí. A že si skutečně sedneme, dokonce i s těmi odborníky, kteří, možná neúmyslně, ale jsou, nebyli vyslechnuti v této široké debatě. Že se skutečně budeme zabývat tímto zákonem, že na tom, že by se měly zvýšit peníze těm pěstounům, se můžeme shodnout, taková novelizace může být velice rychlá, ale ty ostatní chyby jsou natolik zásadní, že se domnívám, že bychom neměli rezignovat na svou funkci senátorů, ale protože se jedná o koncepční změnu, v tuto chvíli navrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní senátorko. Dalším v pořadí je pan senátor Nytra. Připraví se Miroslav Adámek.

Senátor Zdeněk Nytra:  Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, kolegové, skoro mám nutkání na úvod svého vystoupení vás vyzvat k minutě ticha za úroveň legislativních návrhů, které nám v poslední době ze sněmovny přicházejí. Mám tím na mysli jednak kvalitu, bylo tady hodně o tom řečeno senátorkami a senátory, kteří novelu projednávali v ústavně-právním výboru, a taky v podstatě ten termín...

Paní ministryně připomněla historii, že obdoba už jednou padla pod stůl na konci volebního období minulé Poslanecké sněmovny. Je zvláštní, že se nikdo nepoučil, aby toto nebezpečí nehrozilo i u této novely.

Aby bylo jasno nebo abych nebyl špatně pochopen, jednoznačně preferuji přednost nebo dávám přednost náhradní rodinné péči před péčí ústavní, to bezesporu. Je dobře, že se tak už děje v podstatě i bez této novely.

Ta novela má pochopitelně v sobě dobré věci. O těch špatných už tady bylo řečeno a všichni jste dostali stanovisko naší legislativy, která o tom hovoří naprosto jasně.

Já bych se chtěl nebo mě spíš zaráží jedna část této novely, to je to rušení/nerušení kojeneckých ústavů. Zaprvé to vůbec nebylo předmětem vládní novely, toho návrhu. Dostalo se to až poslaneckým návrhem do této novely. Pak tady při předkladu, teď se omlouvám, nevím, jestli to byla paní ministryně nebo paní zpravodajka, říkala, že novela kojenecké ústavy neruší. Neruší, ale v podstatě omylem, nebo respektive nehlasovatelností pozměňovacího návrhu v Poslanecké sněmovně, který ty kojenecké ústavy rušil bez náhrady. Je určitě dobře, že tam jsou ty dvě výjimky, respektive že z toho vypadly ty sociální důvody a zůstaly ty důvody zdravotní, případně sourozenecké.

Jenom jsem chtěl na tom příkladu říct nebo demonstrovat, jakým způsobem tato, určitě důležitá, prospěšná novela vznikala, jak se v průběhu času v Poslanecké sněmovně měnila, v jakém stavu k nám doputovala na stůl.

Závěrem se dají použít opravdu slova klasika: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to bohužel jako vždycky.“ Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Prosím kolegu Adámka. Připraví se pan senátor Tomáš Goláň. Doufám, že nás slyší odněkud, tedy odsud někde. Nyní prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miroslav Adámek:  Děkuji, pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové, dovolte i mně pár poznámek. Myslím si, že jsem si prošel stejným procesem jako vy všichni, od zamítnutí pozměňovacích návrhů až k tomu kompromisnímu schválení. Pokud bude vyhlášena minuta ticha, pane kolego, já se k tomu přikláním. Protože to, co musíme teď, čím jsme bombardováni, tak si asi uvědomujeme všichni, je to slyšet ve všech těch vystoupeních, že nám to připadá až nepřirozené.

Děkuji panu místopředsedovi za jeho vystoupení. Já jsem s tím byl naprosto ztotožněn, ale on ten svět není černobílý. Někdy prostě z těch principů, které bychom chtěli dodržet, musíme malinko ustoupit, pokud zvážíme, a to už je na posouzení každého z nás, že to, co přináší ta novela, byť možná v některých ohledech nešťastná, přinese a bude mít převládající lepší dopad než to, co je současný stav. Jak už tady bylo řečeno, já si myslím, že spoustu těch kontroverzních bodů tam právě bylo dodáno pozměňovacími návrhy poslanců. Ono to tak většinou bývá, kdy potom to, ta myšlenka, která je nesená, dozná zásadních změn. Najednou prostě se k nám dostane něco, kdy jsme postaveni před tu volbu, co s tím, co s tím budeme dělat. Ta volba se umocňuje samozřejmě teď před volbami a rozpuštěním Poslanecké sněmovny.

Zaznělo tady několik věcí. Deklaruji, že budu hlasovat pro schválení tohoto zákona, tak jak k nám přišel a vzešlo z ústavně-právního výboru a z našeho výboru sociálního. Nicméně chci upozornit na některé věci. Ono to není všechno zalité sluncem.

To znamená, 228 dětí nebo ten počet, který je teď v zařízeních, to znamená děti do 3 let v zařízeních pro ústavní výchovu nebo ve ZDVOP, je to přirozený vývoj, protože v tom roce 2011 těch dětí bylo daleko, daleko více. Myslím si, že to bylo asi kolem 2,5 tisíc. Ten přirozený vývoj je. Mně by se moc líbilo, kdybychom tím přirozeným vývojem to nechali doběhnout. A pak třeba ty ústavy zanikly. Bohužel se tam objevil pozměňovacím návrhem ten zákaz. Na ten zákaz vždycky, myslím si, že mnozí z nás, i z té odborné veřejnosti, reagují takovým jakoby... Je to takový pro nás červený hadr. Ale bohužel ten zákaz je. My to tady máme na stole.

Ale to, že tam je těch 228 dětí, není jenom tou předpěstounskou, nebo pardon, tou profesionální pěstounskou péčí, to znamená těmi přechodnými pěstouny, ale je to práce OSPOD. A samozřejmě práce neziskového sektoru, takzvaných sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi, které se snaží pracovat s těmi rodinami, sanovat je. A samozřejmě udržet to dítě v té rodině co nejdéle. Až teprve opravdu selže rodina, tak ho umísťovat do těchto zařízení. To je potřeba si uvědomit. Je potřeba si uvědomit, a zaznělo tady, jakou máme koncepci, případně provázanost těchto služeb. Tady bych chtěl apelovat na ministerstvo. Zaznělo tady, že budeme mít počet pěstounů, že stoupne, těch přechodných, o 40 %. To jsou krásná čísla. My jsme s ministerstvem komunikovali, s paní náměstkyní Jirkovou, protože tam, myslím, padalo, že v současné chvíli je v té přípravě asi 140 pěstounů na přechodnou dobu. Ale mě to zajímalo, jak je to podle krajů.

Bylo by bezva, kdyby i ministerstvo ve spolupráci s kraji nastavilo optimální čísla, tzn. takzvaná ideální čísla, kolik těch pěstounů na přechodnou dobu v rámci toho jednotlivého kraje by mohli mít, protože každý ten kraj má jiné specifikum, jiné sociální podmínky a další a další. Bylo by bezva, kdyby v této koncepci se potom samozřejmě ministerstvo, respektive kraje, ale i OSPOD na trojkových obcích snažily s těmi zájemci o přechodnou pěstounskou péči pracovat. Protože, nic si nenalhávejme, jestliže je tam teď budeme mít, může nastat situace, kdy za rok je tam mít nebudeme, protože ta péče je tak náročná, složitá a vysilující, že tohle bude neustálý proces. To znamená, my musíme neustále ty přechodné pěstouny vyhledávat, doplňovat ten systém, ale měli bychom vědět, na jaké číslo ho potřebujeme doplnit. Tak, aby samozřejmě potom to bylo a mohli jsme si to vyhodnotit, jestli se nám to daří nebo se nám to nedaří.

Já už jsem v těch rozhovorech s ministerstvem řekl, že bych si dokázal představit tu odměnu pro pěstouny na přechodnou dobu daleko větší, a to z toho důvodu, pokud to bereme, že to je opravdu práce 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, tak se zamysleme nad tím, kdo s nás by to dělal za tuto odměnu, která je tam v současné chvíli nastavená. Jestliže tady jedním dechem říkáme, že děti jsou naše budoucnost a to je to hlavní, co tady máme, tak na druhou stranu vah si dávám, jestli tu odměnu těm přechodným pěstounům dáváme adekvátní.

Takže já bych byl rád, pokud se bude otevírat tato novela, kterou tady máme, někdy v budoucnu, tak abychom se zamysleli i nad tímto.

Proč to říkám? Protože v té první vlně, v tom roce 2011-2013, kdy tam byli přechodní pěstouni, tak to byli mnohdy lidé, kteří měli srdce na dlani a prostě chtěli těm dětem pomoci. Ale my už od této fáze, tak jak je prostě růst jakékoli společnosti, neziskové organizace atd., se potřebujeme posunout do té profesionalizace. Potřebujeme tam dostat ty lidi, kteří to budou vykonávat jako své povolání s určitou kvalitou, která bude kontrolovaná. Tady si myslím, že moc pěkně o tom mluvila paní senátorka Chalánková, která upozorňovala na některé ty věci. Ta diskuze, jak tady probíhá, opravdu ten život není černý, ani bílý, ale někdy je to taková ta šeď uprostřed.

Moje rozhodování proto, proč schválit tuto normu, bylo, co by se stalo, kdybychom ji neschválili, to znamená, kdybychom ji zamítli. V současné chvíli, co byly pro mě hlavní argumenty, to převládající je navýšení té odměny pro přechodnou pěstounskou péči, navýšení toho příspěvku pro ZDVOP a doprovázející organizace. Já u těch doprovázejících organizací nejsem možná tak skeptický, jak tady zaznělo, spoustu těch organizací znám. A samozřejmě můžeme se o tom bavit, jaký by tam měl být další systém kontroly a dalšího, ale tu práci dělají dobře. Všude, v jakékoli oblasti, i u těch přechodných pěstounů můžeme najít osoby, které budou selhávat. Ale to je, prosím pěkně, na jakémkoliv pracovišti, v jakémkoliv oboru nebo kdekoliv bychom to vzali. Takže ta hlavní myšlenka je, jestli převažující doprovázející organizace a převažující přechodní pěstouni jsou na té úrovni, kterou po nich vyžadujeme. Tam si myslím, že ano.

Pokud bychom tu normu neschválili, tak se dostaneme do situace, kdy to zakonzervujeme zase na nějakou dobu, rok, dva, tři, možná by se to projednalo rychleji, ale vzhledem k tomu, že bude po volbách a než se sestaví vláda a další věci, než se v tom zorientuje nová Poslanecká sněmovna, já jsem tedy k tomu skeptický. Čili my potřebujeme dát už teď jasnou výzvu k tomu, že potřebujeme se oprostit od toho dobrovolnictví a jít do té profesionalizace a nabrat pěstouny, ty přechodné pěstouny, které bychom tam potřebovali, s tou kvalitou, kterou potřebujeme.

Další otázkou, která tady zazněla, on ji zmínil pan senátor Kantor, jsou samozřejmě děti se zdravotním postižením, ale jsou to, prosím vás, i sourozenecké skupiny. Tam si myslím, že pokulháváme, že drtivá většina dětí a drtivá většina pěstounů na přechodnou dobu má ve svých podmínkách, že vezme maximálně jedno dítě. Jsou to jednotky, které berou sourozenecké skupiny nebo děti se zdravotním postižením. Tam si myslím, že bychom na tom měli také hodně zapracovat. Dokázal bych si představit a myslím si, že v jednom tisku, který teď leží v Poslanecké sněmovně, že je návrh ministerstva zdravotnictví, když tak mě možná paní ministryně opraví, je, nebo dokázal bych si představit, že by byla i specializovaná zařízení pro tyto děti, to znamená takzvaného rodinného typu, ale kde ta péče by byla natolik specializovaná, aby dostali to, co potřebují. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, ale i k tomu psychosociálnímu vývoji.

Rušení kojeneckých ústavů, když jsem komunikoval s krajskými úřady, pod které spadá v drtivé většině zřizování kojeneckých ústavů, oni si uvědomují, že ten vývoj nějakým způsobem je. Přirozeně už některé kraje zrušily pobytové zařízení v kojeneckých ústavech. Proč říkám pobytové zařízení? Protože ty kojenecké zařízení pracují s rodinami i v rámci terénních a ambulantních služeb. To znamená, že je tam ta provázanost, protože v těch kojeneckých ústavech mnohdy bývá lékař, bývá tam psycholog, bývají tam další odborníci. Využívají je ty neziskovky, které pracují s rodinami, kde potřebujeme pomoci dětem právě v rámci této provázanosti multidisciplinární. Právě tito odborníci pomáhají v tom terénu a v rámci těch ambulancí, aby ty děti nemusely být odebírány. To znamená, mnohé ty kraje už jsou na to nachystány. Anebo samozřejmě přemýšlí nad tím, protože i u nich tato norma, která vznikla, je donutila k tomu: Co s tím budeme dělat dál a jak budeme využívat ten odborný personál, který tam máte. Čili já z tohoto nemám obavu. Mnohé ty kojenecké ústavy zřizují i lůžka ZDVOP, tzn. těch zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, to znamená tak, aby v tom území to zůstalo sanováno.

Další, co tam bylo takové problematické, bylo, co se bude dít s těmi dětmi, kde je budeme umisťovat, když tedy zrušíme tato zařízení třeba v těch případech, které tady byly pojmenovány ze strany OSPOD, kdy prostě musí v nočních hodinách nebo kdykoliv to dítě sanovat... Tam už k tomu ministerstvo nějakým způsobem přistoupilo, že právě bude možné umístit i do těchto ZDVOP na tu nezbytně nutnou dobu. Já jsem, když jsem pracoval jako kurátor pro mládež, tak jsem tyto děti taky odebíral, když to řeknu úplně takhle. Jsou na to jasně daná pravidla. Opravdu nemám strach z toho, že by teď ty OSPOD mohly si dělat, co chtěly. Nemohou. Jestliže máte souhlas rodiče, to dítě můžete dát příbuzným, známým té rodiny nebo komukoliv, koho určí ta rodina. Pokud ten souhlas nemáte, máte naprosto omezené možnosti, musíte kontaktovat soudce, který drží službu, který také v rámci té služby OSPOD, tak k tomu máte spárovaného soudce. S tím soudcem se domlouváte. To znamená, na nezbytně nutnou dobu to dítě umístíte například do ZDVOP, ale do 24 hodin je tam potom vydáno to předběžné opatření, kde je stanoveno, kam to dítě půjde. Na tu dobu nezbytně nutnou.

Do této oblasti přibydou ti pěstouni na přechodnou dobu. Já si myslím, že je to dobře, protože v některých oblastech je mít ten okruh těch osob, kde můžete umístit nebo těch zařízení, kde můžete umístit, pro ten OSPOD, je vždycky jenom výhoda. A to z toho důvodu, uvědomme si, že ti pěstouni na přechodnou dobu prochází nějakou přípravou, nejsou to lidi z ulice nebo kdokoliv, ale jsou pod určitým drobnohledem, jak ze strany psychologa a dalších lidí, kteří se na té přípravě podílí. Já si nemyslím, že se někam vlamujeme nebo že bychom tady prolamovali něco, co by náš právní systém nějakým způsobem rozbouralo. Moc děkuji za vyslechnutí a budu podporovat tento zákon.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je pan senátor Goláň. Připraví se Šárka Jelínková. Prosím, pane senátore.

Senátor Tomáš Goláň:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem měl připraveného něco jiného. Budu reagovat na mého předřečníka.

Pokud pan senátor zmínil zákon z gesce ministerstva zdravotnictví, je to sněmovní tisk 944, který se dneska projednává. Taky bych chtěl poděkovat za to, že řekl, že velká část dětí se dostala z těchto zařízení díky práci krajských úřadů. Můžu potvrdit, že u nás ve Zlínském kraji není umístěno žádné dítě. Že u nás není umístěno žádné dítě ne proto, že bychom ho dali do jiného kraje, ale proto, že skutečně ty orgány plní svoji funkci. A proto u nás třeba ve Zlínském kraji, pan bývalý hejtman Čunek to může potvrdit, byl zrušen.

Nicméně chtěl jsem poděkovat i panu místopředsedovi Oberfalzerovi za ty poznámky legislativně-technického charakteru, za ty principy, které Senát uznává. Ty principy, které tady dodržujeme.

Já sám jsem procházel tímto, jak řekl pan kolega Canov, nebo jak jsem řekl já ve svém prvním vystoupení, se skřípěním zubů všech členů ÚPV ten zákon byl schválen. Proč? Protože jsme v něm neviděli koncepční problém. Viděli jsme tam pouze legislativně-technické chyby, které si myslíme, že budou i v zájmu nové vlády, všichni doufáme, že v té nové vládě budeme i my, že budou opraveny. Ale nikoliv že by tam byly chyby koncepční. Je to začátek vývoje, ten vývoj, myslím si, že schválením tohoto zákona bude odstartován. Proto vás prosím ještě jednou o jeho schválení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore, prosím nyní paní předsedkyni Jelínkovou, připraví se Petr Orel.

Senátorka Šárka Jelínková:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové, dovolte mi tady na začátek říct svoji osobní zkušenost z mé praxe. Těsně před sametovou revolucí jsem nastupovala do svého prvního zaměstnání, byl to tehdejší Ústav sociální péče pro dívky. Věřte, že jsem byla překvapena, již jako velmi mladá, z toho, kolik se tam nachází dívek s lehkým mentálním stupněm postižení. Byly zavřeny v ústavu, byla zamřížovaná okna, bylo to na poutním místě v lese, mimo civilizaci, toto zařízení. I od okolního světa toto zařízení dělila taková brána, přes kterou by asi nepřelezl téměř nikdo.

Tak se chovala společnost k lidem i s lehkým stupněm mentálního postižení v minulosti, v minulém režimu.

Postupně, jsem ráda, že jsem byla u toho přítomna, docházelo k humanizaci těchto zařízení a k jejich transformaci. Věřte, že společnost se velmi bránila, byly proti tomu velké vlny, dokonce i jsem se setkávala s tím, pokud jsme docházeli až k tomu, že jsme chtěli vytvářet chráněná místa a posílat i lidi se středním stupněm mentálního postižení mimo brány těchto ústavů, tak sepisovali lidé petice. Byli to bohužel i lidé, tady musím trošku říct, že z řad lékařů a zdravotních sester, v té době. Ale chápu, že všechno je předmětem dalšího vývoje. Dneska tyto lidi, kteří dřív byli zavíráni v ústavech, potkáváte běžně na ulicích, mnohých z nich si ani nevšimnete, že by mohli být případně někdy uzavřeni v nějakém takovém zařízení.

Další věcí, která probíhá v naší společnosti, a jsem tomu velmi ráda, protože žijeme v 21. století, je transformace psychiatrické péče. Spolupracovala jsem díky této mé práci i s psychiatrickou léčebnou v Kroměříži, která měla dlouhodobé pacienty, kteří byli zavřeni v těchto zařízeních 20 a více let.

Dneska díky pomoci státu, díky podpoře i všech organizací začaly vznikat sociální služby, které jsou terénního, ambulantního charakteru. Vznikají nám centra duševního zdraví. Najednou jsme zjistili, že i tito lidé nemusí být nikde zavřeni, v žádném zařízení, můžou se pohybovat mezi námi. Stačí jim ta podpora jenom částečná, toho, aby mohli zvládat ten svůj život i podle svých představ, nejenom podle představ, které jim vnucuje nějaký režim, nějaké zařízení.

Nyní se bavíme o malých dětech do 3 let věku, o zdravých dětech. Máme tady nějaké velké obavy. Asi jsme zahrnováni mnoha kazuistikami jednotlivými, které třeba ukazují na to, že i pěstounská péče nedopadla možná vždy úplně ve prospěch dítěte. Ale troufám si říct, že pokud bychom šli po kazuistikách dětí, které strávily třeba jenom rok v ústavním zařízení, tak bychom téměř ve 100 procentech nebyli potěšeni tím výsledkem. My asi žádným zákonem stoprocentně neochráníme všechny děti, bohužel, před tím, že když už ten jejich start do života nebyl jednoduchý, abychom jim třeba stoprocentně připravili prostředí, které už jim bude úplně ve všem vycházet tak vstříc a tak je postaví na jejich nohy, do budoucího života je vypraví, že nebude pochyby o tom, že to bylo pro ně to nejlepší.

Myslím si, že to, co tady dneska rozhodujeme, už patří do 21. století, malé děti do ústavu nepatří. Naše společnost je na to připravena. Neříkám, že bychom neměli ještě zapracovat. Zúčastnily jsme se teď s paní ministryní dvoudenního fóra rodinné politiky, kde často zazníval důraz na primární prevenci, na práci s rodinami, které jsou právě ohroženy nějakými sociálními nejistotami. Mohlo by u nich hrozit i odebrání dítěte. Ale jde o to, abychom všichni my, naše společnost, školy, pediatři, abychom plnili možná i oznamovací povinnost, navzájem informovali OSPOD, případně u těchto rodin, u kterých vzniká podezření, že by tam mohlo docházet ze sociálního důvodu i k nějakému možnému budoucímu odebrání dítěte, abychom intervenovali ze strany OSPOD, abychom nabízeli sociální služby, které dnes působí, jsou to sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, jsou to poradny. Těchto nástrojů máme hodně. Připomínám, že by se měla ještě posílit tato primární prevence. Měl by se na to klást důraz, protože to je to nejlepší, abychom úplně předcházeli samozřejmě tomuto odebírání dětí z těchto rodin. I paní ministryně, doufám, že i budoucí vláda, ať už tam bude kdokoliv, doufám, že tímto směrem půjdeme, že se nebudeme bát toho právě pracovat už na tom, aby vůbec k odebrání těchto dětí nedocházelo.

Chtěla bych vás požádat, i na základě těch mých zkušeností, chápu i obavy kolegů z hlediska toho legislativního procesu, že není úplně nejšťastnější, ale už bohužel není možné odkládat tuto novelu. Není možné nejít v dnešním 21. století dál. Máme navíc na to ještě 3,5 roku, abychom případně další služby podpořili, podpořili profesionalizaci pěstounů, jak již tady zaznívá, ta účinnost je až od 1. 1. 2025. Máme 3,5 roku na to. Když si vezmeme i mnohé kraje, zaznívaly tady i příklady, včetně Zlínského kraje, už tímto směrem dávno jdou. I bez tohoto zákona to takto mnoho krajů cítí, včetně třeba kraje Moravskoslezského, který má svých problémů taky hodně. Myslím si, že my tomu dáváme jenom nějaké časové omezení, které není nereálné. Já bych vás i jménem těchto dětí, které nemusí ani den prožít v ústavním zařízení, naše společnost je na to určitě připravena, abychom jim to umožnili. Děkuji za podporu tohoto zákona.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji vám, paní senátorko, dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan senátor Petr Orel. Ještě jenom pro steno, omlouvá se z dnešního jednání pan senátor Jaroslav Doubrava. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Petr Orel:  Děkuji za slovo, pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já jsem se v souvislosti s tímto zákonem samozřejmě sešel s řadou lidí, kteří se profesionálně zabývají sociálními věcmi. Přečetl jsem si ty hromady emailů, které nám přišly, sešel jsem se s lidmi, kteří se zabývají pečovatelskou péčí, pěstounskou péčí, musím říct, že mají můj obrovský obdiv, protože to je určitě těžká, velmi těžká a odpovědná práce.

Všichni, se kterými jsem se sešel, nemají problém s nějakou transformací těch ústavů, protože chápou prostě ten vývoj v té společnosti, například v Novém Jičíně za posledních 6, 10 let nešlo žádné dítě mladší 3 let do péče ústavu, ale vždy k fyzickým osobám.

Čemu nerozumí ti profesionální pracovníci těch oddělení sociálně-právní ochrany dětí, musím říct, že ani já se moc v tom neorientuji, chci se na to také zeptat, už tady kolem toho něco padlo, to je to zrušení té lhůty 24 hodin, kdy musí soud rozhodnout v rámci toho zákona o zvláštních řízeních soudních, o těch opatřeních, která navrhne, může navrhnout jedině prostě oddělení sociálně-právní ochrany dětí příslušné obce s rozšířenou působností.

Oni v tom vidí velký problém, vidí v tom jakousi právní nejistotu, protože to se tak děje ve velmi ojedinělých případech, kdy je akutně ohroženo zdraví dítěte nebo život dítěte, jeho vývoj, v případě, že se jedná o rodiče, kteří jsou aktuálně na návykových látkách, nerozumí tomu, co se bude dít, s tím dítětem, pakliže ten soud nerozhodne do těch 24 hodin. On má za povinnost to vysvětlit, proč nerozhodl. Ale ten soud si určitě najde vždycky nějaký důvod, proč k tomu takto přistoupil. Za tu praxi, kterou ti lidé mají, lidé z praxe, nikdy nenastalo nic takového, kdy by ten soud nemohl do těch 24 hodin rozhodnout.

Možná to padlo na jednáních sociálního výboru nebo tak, ale já jsem to nezaznamenal, tak bych rád slyšel na to odpověď.

Jinak ten zákon v každém případě podpořím. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je paní senátorka Adéla Šípová. Paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Adéla Šípová:  Dobrý den, vážená paní ministryně, milí kolegové, budu velice stručná, protože v podstatě souhlasím s tím souhrnem, který zde měli zpravodajky a kolega, senátor Goláň, který mě velice potěšil tím zevrubným popisem těch výhod, které norma přináší.

Jsem samozřejmě pro, byť ten návrh má své mouchy, ale můžu říct, že ze své praxe vím, jak špatné zákony občas vycházejí z parlamentu, jak často musí advokáti výkladem, nějakým způsobem to překlenout. Jsou normy, které jsou chybné, ale zároveň si myslím, že tato je velmi dobře použitelná. Upozorňuji na to, že je zde dlouhá legisvakanční doba, takže jsem přesvědčena o tom, že můžeme tuto normu použít. Já ji velice vítám.

Myslím si, že je zapotřebí těm nejmenším dětem opravdu zajistit péči pěstounů, tak jak je to předloženo, musím upřímně říct, že mě velice nadzdvihlo srovnávání s Barnevernetem, nelíbí se mi zároveň ani útoky na pěstouny, kteří opravdu ve valné většině odvádějí velice obětavou, namáhavou práci. Já jim tímto děkuji. Vítám i to, že podmínky pro jejich práci se tímto zlepšují.

Chtěla bych ještě zdůraznit, že ze své trestněprávní praxe musím říct, že velmi velké množství pachatelů trestných činů s psychopatologickými sklony bývá právě na základě znaleckých posudků... Tito lidé pocházejí právě z dětských domovů. To je pro mě důkaz o tom, že je potřeba těm malým dětem věnovat pozornost, protože dítě, které se narodí, se potřebuje fixovat na nějaký stálý okruh bližních, se kterými navazuje kontakt, které pozoruje, poslouchá a učí se je vnímat a je to pro ně důležitý základ emocionálního rozvoje. Tento rozvoj není možné nebo velice omezeně se dá nahradit po uplynutí tohoto velmi citlivého období, kterým je tedy věk do 3 let. Je zapotřebí být maximálně citliví na to, abychom každé dítě, které je takto ohrožené, abychom ho poslali do té pěstounské náhradní péče.

Včera jsme tady měli s výborem pro sociální politiku nádhernou akci, která se jmenuje Žena regionu, kdy byly oceňovány ženy z regionů, které se nějakým způsobem významně aktivně podílejí na zlepšování veřejného prostoru, vůbec jsou to velice úžasné ženy. Mnoho z nich právě, to mě zaujalo, jsou těmi pěstounkami, dlouhodobými nebo přechodnými. Asi hodinu jsem včera mluvila s paní Lýdií Kratinovou z Kolína, která je psycholožkou, speciální pedagožkou, pracovala v mnoha ústavech, dětských domovech. Byla velice rozčílená tou negativní kampaní proti této novele. Tato paní, nejenom že pracovala v tom dětském domově a zná dobře, jakým způsobem je to tam zajištěno, ale sama, protože byla nespokojená s tím, když viděla osudy těch dětí, které tam přicházejí, sama se těch tří dětí z tohoto dětského domova ujala, v podstatě si tak nějakým způsobem zajistila to, že těmto dětem se v současné době velice dobře daří. Já jí za to děkuji. Slíbila jsem jí, že budu se snažit ten její pohled zde prezentovat.

Moc snažně vás prosím, abyste přijali tuto normu, jistě případné mouchy v budoucnosti bude možné napravit. Jsem přesvědčena, že norma je použitelná, byť má své vady. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji vám, paní senátorko. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan senátor Martin Červíček. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Martin Červíček:  Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, vážená paní ministryně. S velkým respektem vůči kolegům, kteří mají osobní zkušenost z této oblasti, se nebudu vracet k připomínkám, poznámkám, popř. dotazům, které jsem měl a které v průběhu diskuse, ať už na včerejším ÚPV, v klubu nebo s mými kolegy, ve své podstatě mi byly vysvětleny.

Nicméně přesto mi dovolte, prosím, dvě poznámky, spíš charakteru upozorňujícího, protože se tady asi všichni většinově shodujeme na tom, že tato novela má svá pozitiva. Já osobně si třeba myslím, že nejvíc na tom je pozitivní to, že se snažíme stabilizovat pěstounskou péči, pomocí přece jenom navýšených finančních prostředků, což samozřejmě bude asi velmi pravděpodobně znamenat zvýšený zájem nebo ocenění těch stávajících. Nicméně jenom si dovolím takovou polemiku, že to nemusí stačit. Ale prostě považuji to za pozitivní krok.

Na druhou stranu si myslím, že je moc fajn, že v této nešťastné novele, o těch legislativních problémech, které tady zazněly, už mluvit opravdu nebudu, je alespoň určitá doba na nápravu, tak snad si jenom tak povzdechnu a řeknu, že doufejme, že to nebude jenom o slibech, ale že to bude o naplnění toho, co tady bylo avizováno, že je potřeba změnit, že i ministerstvo je na to připraveno.

Nicméně, prosím, k těm dvěma poznámkám, které z pozice regionálního politika považuji za klíčové. Náš Královéhradecký kraj velmi výrazným způsobem podporuje pěstounskou péči, v mnoha ohledech. Dokonce si myslím, bez jakékoli novely, že jsme se také přizpůsobovali tomu vývoji, který předpokládá možná do budoucna přece jenom upřednostnění té pěstounské péče, toho individuálního pohledu, v souvislosti s rolí zřizovatele a třeba zřízením našich zařízení, kde funguje ZDVOP.

Nicméně ta jedna poznámka se týká té určité systémovosti. Zvýšení státního příspěvku na 36 tisíc je určitě prima, ale nejsem si úplně jistý, jestli to systémově řeší tu stávající situaci ZDVOP. My tady mluvíme o vícezdrojovém financování, stát, kraje, dárci. Já bych k tomu možná jenom chtěl podotknout, že dárci se chovají možná jinak ve velkých městech a jinak v odlehlých regionech. V odlehlých regionech například dostanete na zmrzlinu, na výlet, já nevím na co dalšího, ale nepokrýváte tím hospodaření, prostředky, které potřebujete pro existenci těch ZDVOP apod. To znamená, zůstává to na státu, na kraji. Ty finanční prostředky, přestože budou navýšené, tak si myslím, že určitě budou existovat analýzy, kde se dá dohledat efektivita nakládání hospodaření s těmito finančními prostředky. Ale určitě se zjistí, že například v momentech, kdy ty děti jdou dočasně k rodinám, příp. tráví Vánoce jinde než v těchto zařízeních apod., ty prostředky, které jsou snížené, nestačí na pokrytí toho fungování. Teď promiňte ten výraz, my tam vlastně udržujeme v pohotovosti ta zařízení. Potřebujeme je. Včera jsme přijímali 10 takovýchto dětí do ZDVOP, kde máme kapacitu těch 24, 28. Vy tam musíte mít připravené to prostředí a ten systém. Já bych se v této souvislosti... Nechci tady číst podrobnosti, já je tady mám. Nebudu zdržovat tu debatu.

Ale moc bych se přimlouval, pokud bude existovat další diskuze o těchto dopřesnění apod., abychom se nesoustředili jenom na ten příspěvek 36 tisíc, ale abychom se bavili možná o nějaké části stabilního financování a o tom příspěvku. Tím neříkám, že to musí být jenom o navyšování, ale určité té stabilitě, která by se vytvořila tím, že bychom se tam bavili o tom, že provozujeme těch 20 lůžek po novu, ne tedy 28 lůžek atd. To je moje první poznámka.

Druhá, já tady nebudu otevírat téma, myslím, že to je pro psychology, sociology a mnoho dalších odborníků, kdy já se tím necítím úplně povolán, nicméně přesto mi dovolte malou poznámku v tom smyslu, že byť se nám podaří tu pěstounskou péči rozvíjet a budeme mít více pěstounů apod., bude tady existovat kategorie dětí, které budou neumístitelné. Nejenom ze zdravotních důvodů. Toho se prostě obávám, že to tak bude. Při té příležitosti samozřejmě vítám v uvozovkách ty výjimky atd., já nebudu říkat ty příklady, u kterých si myslím, že budou neumístitelné nebo že se jich dotkne to, že se budou posouvat v těch pěstounských péčích, protože 14 dní to bude bavit toho pěstouna a pak ho to bavit nebude atd. Prostě připusťme to. Ten svět není černobílý. Tohle opravdu bude takhle fungovat. Polemika o tom, jestli ten osobní kontakt v tu chvíli bude v uvozovkách méně traumatizující než to, že bude putovat po těch pěstounech... Necítím se na to povolán, abych to tady komentoval. A proto to tady taky nikomu nevytýkám. Prostě to jenom konstatuji.

Ale jsem přesvědčen, že možná v těch situacích, kdy se nebudeme bavit o těch dětech, které nakonec možná skončí v nějakém zdravotním zařízení, protože bude o ně potřeba péče, mimochodem co je zdravotní zařízen, je to „ústav“... Tak pokud se nebavíme jenom o těchto dětech, ale i o těch dalších, které budou neumístitelné... Jestli tady někdo tvrdí, že všichni budou umístitelní, já tomu nevěřím, ale třeba se pletu. Není to úplně rozhodující. Tak si myslím, že právě ZDVOP a podobně bude hrát možná takovou tu roli záchranné brzdy.

Proto ta moje první poznámka, že bychom se měli, nejenom z pozice zřizovatelů, ale i toho státu, pokud bereme tu odpovědnost, nebo chceme se ptát i na odpovědnost za to, jak je o tyto děti postaráno, tak bychom měli na to myslet při těch dalších případných úpravách. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Já vám děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je senátor Ondřej Šimetka. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Ondřej Šimetka:  Dobrý den, vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové, mé vystoupení bude velmi stručné. Chci jednak poděkovat těm, kteří představili ten zákon, a těm, kteří ho obhajovali a vysvětlili nám všechna pro. Ale chci zároveň poděkovat i těm, kteří upozornili na ty legislativní nedostatky a povzdechli si nad tím, v jaké podobě ty zákony a v jaké době ty zákony do Senátu přichází a jak nás to vlastně frustruje a staví ten Senát do role jakéhosi tělesa, které se k tomu vlastně nemůže úplně jednoznačně vyjádřit.

Nicméně vás chci poprosit o jednu věc. Až se budeme rozhodovat o tom, které to tlačítko zmáčkneme, zda ano, či ne, mysleme na dvě základní teze. Tou první tezí je, že individuální péče o dítě je jednoznačně lepší než péče ústavní, na tom se shodují všichni psychologové. Myslím si, že máme shodu i tady mezi sebou. Druhá teze je, že ti, kteří poskytují tu individuální péči, to znamená pěstouni, potřebují jednak náš obdiv, ale taky podporu. Já jsem přesvědčen o tom, že tahle novela zákona tyto dvě teze naplňuje. Já budu pro tento zákon. Pokud by tam bylo tlačítko „JEDNOZNAČNĚ ANO“, tak bych zmáčkl to tlačítko „JEDNOZNAČNĚ ANO“.

Akorát vás prosím při tom hlasování, abychom mysleli na toto. Odhlédli od těch nedostatků a všech těch věcí, které to bohužel s sebou nese. Děkuji moc.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji, pane senátore. Byl jste doopravdy stručný. Dalším přihlášeným je senátor Jiří Čunek. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Čunek:  Pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové, já bych rád osvětlil možná jednu věc, která asi tady nebyla řečena. To je ta chronologie toho, jak stát nebo jak můžeme mít zajištěnou ochranu dětí. Ochrana dětí by vždycky měla být pod, pokud to nejsou děti v rodině pochopitelně, ale obecně pod kuratelou státu, tak jak ve všech civilizovaných zemích je... Situace ve Zlínském kraji je taková, že kojenecké ústavy byly zrušeny již někdy kolem roku 2014, možná se pletu, nebo 2015, to jsem ještě nebyl... A vlastně to zařízení nahradil ZDVOP, to znamená zařízení pro okamžitou pomoc dětem. Tady je potřeba si uvědomit, že, já jsem přesvědčen, že takto je to správně, protože když se cokoliv stane, jak tady bylo řečeno, že nějaká rodina nemůže plnit svou funkci, protože se opíjí, tedy ne jednorázově, ale prostě zneschopní se rodiče tímto způsobem, nebo se nabourají nebo se cokoli stane, tyto děti mohou jít a mají jít do tohoto ZDVOP. Ten ZDVOP je pro děti 0-18 let. Já se přidávám ke kolegovi Červíčkovi, že tam samozřejmě velkou část, drtivou část nesou náklady kraje, protože ve Zlínském kraji, a to už jsem organizoval já, jsem nechal přepočítat, kolik je pracovníků, kteří se o tyto děti starají, kolik těch dětí průměrně je, jaký byl nejvyšší počet atd. My jsme jeden ZDVOP zrušili s ohledem na ekonomiku. Ve Zlínském kraji zůstal jeden. V tom jednom je 11 míst pro děti a v přepočteném úvazku je tam 17 lidí. To znamená, ty provozní náklady jsou 12,5 milionu korun, z čehož 9 milionů hradí kraj. Věřím, že v jiných je to obdobné. Ten průměrný počet obležnosti tam je za poslední asi dva roky, kdy jsme udělali tu změnu, možná tři už to teď budou, je asi 82 %. Dá se říct, že ten počet a ta úměra tedy byla zpracována dobře. Ono taky, když to přepočítáte a vezmete těch 11 míst, která tam jsou, a vezmete, že Zlínský kraj má 600 tisíc obyvatel a přepočtete na 10,5, tak to vychází. Přicházíme k tomu číslu, které tady bylo řečeno, těch... Teď se omlouvám, jestli jsem si to zapamatoval správně, já jsem to předtím nevěděl, že v celé ČR je asi těch 228 dětí, které tuto pomoc potřebují. Já si myslím, že toto je správná cesta.

Už se nebudu vyjadřovat k zákonu v tom smyslu těch chyb, které tam vidím také. Jak, na rozdíl od některých mírných kolegů, mě to nemrzí, mě to štve doslova... Protože takto postupovat nemáme. Nejvíc chyb se stává právě z toho, že my pro viděné dobro nevidíme potom ty chyby, které to může napáchat. Samozřejmě v legislativním procesu a v procesu potom, řekněme, právním se všechno odehrává s určitým zpožděním, které může poškozovat jak pěstouny, tak rodiny, děti atd. Bylo by asi dobře, abychom...

Velmi často čtu v tom veřejném mediálním prostoru, pořád se mluví o dětech a tak dále, jak my jim chceme pomoct. Ten, kdo řekne vyšší číslo a zahrne děti většími materiálními statky, jako by byl dobrý. Dneska zcela jistě podle mě neexistuje jediné zařízení, které, myslím z dětských domovů, které by trpělo nějakými hmotnými statky. Já jsem jich pár navštívil a tolik plyšáků a hraček a tak dále mé čtyři děti neměly nikdy. To znamená, že ten... Mnoho firem, protože je to určitě z určitého altruismu, ale určitě i z důvodu reklamy, velmi rádo dává finanční prostředky směrem k dětským domovům než, řekněme, k zařízením hospiců atd., to znamená zařízením pro staré lidi. To se projevilo za těch 30 let, kde už ta změna probíhá, skutečně tak, že materiálních věcí máme už skutečně dost.

Teď se vrátím k tomu podstatnému, dítě samozřejmě má vyrůstat v rodině. My kolem sebe kolikrát slyšíme, je draho, a proto my nemáme, my mladí nemáme děti, protože bychom je neuživili. Částečně se s tím dá souhlasit, protože ti, kteří děti mají, řekněme, mají tu nejenom odvahu, ale také si uvědomují, že děti jsou naplněním života a mají tu radost z toho, nemyslím jenom tu počáteční, ale celkově radost z toho, že mají děti, pro společnost dělají strašně moc. Oni ji budují. Proto je dobře, aby dostávali finanční prostředky, aby ti, kteří děti mít nemohou nebo nechtějí, aby je nahradili. To znamená, abychom nevymřeli a tato společnost existovala.

Pak tady máme pěstouny, ty je třeba zahrnout nebo vzít do této kategorie taky, protože sice mluvíme o tom, já tomu samozřejmě také věřím, že pěstouni jsou lidé, kteří prvoplánově dělají tuto službu z lásky k dětem. Ale ta láska k dětem, kdyby hladověli, nebude mít velkého trvání. Protože to může vydržet rodina, to znamená děti, které jsou jejich vlastní... Ale pěstouni nahrazují pro tuto společnost nejenom ústavy, ale samozřejmě nahrazují dobře, nebo méně dobře, ale pořád mnohdy lépe než ústavy, práci s dětmi. Proto jim tyto peníze musíme dát, protože když jim je nedáme, ti pěstouni nemohou tuto práci vykonávat. Jinými slovy tím chci říct, že výše peněz, které zaplatíme, ta také moduluje počet lidí, kteří budou ochotni na sebe převzít tuto odpovědnost.

Myslím, že by v České republice, věřím, že to tak bude, neměly zmizet zcela, v uvozovkách, postaru, kojenecké ústavy, protože ZDVOP nemají a nemohou mít zdravotnické pracovníky či odborně vyspělé pracovníky. Takže pořád z těch 228 dětí v České republice je nějaká nepatrná část, která do ZDVOP, ani tím pádem k pěstounům, jít nemůže. To záchytné zařízení být musí.

Právě Zlínský kraj, na tom je to vidět, takové dvě děti má. Musel je předat do takovéhoto zařízení v Jihomoravském kraji, protože existuje. Je dobře se dívat na tuto problematiku z pohledu celku, z pohledu racionality, to znamená, nemluvit jenom o lásce všech, kteří s těmi dětmi dělají, ale že to nemohou také dělat zadarmo a musí být spravedlivě a správně odměněni. Ale jak vidíte na tom, co jsem říkal, to znamená, že 17 pracovníků se vlastně stará v průměru o 8 dětí. Taková úměra ale není všude, ve všech krajích. Protože i v tomto se bude muset zřejmě udělat nějaký pořádek.

Poslední věc, kterou řeknu, je skutečně to, že mě mrzí, že vládní koalice v Poslanecké sněmovně nezabránila některým poslaneckým návrhům, které prošly. Protože pak návrh, který byl relativně dobrý, doznal potom změn. To, co tady řekl kolega Oberfalzer, pak nastává, že na jedné straně je veřejnost masírována sdělovacími prostředky, které masírují pěstouni a lidé, kteří v této problematice jsou, že chtějí zvýšit prostředky. Stejně tak tam bude to zvýšení prostředků pro kraje, což je velmi dobře. Já vám řeknu, že velmi rád bych dneska hlasoval pro zákon, který by vůbec nebyl takový, jak ho máme. Jenom bychom zvýšili prostředky a pak tady přišel zákon, který skutečně bude bez chyb, které všichni vidíme. Navíc všichni říkáme už teď, musíme to schválit, přestože vidíme, že jsou tam tak velké chyby. Ty důsledky, které tam mohou vzniknout, samozřejmě potom tvoří chyby další, které už jsou ale chyby také na člověku a na dětech, na pěstounech atd. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Já vám děkuji, pane senátore. Další přihlášenou do obecné rozpravy je paní senátorka Alena Dernerová. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, pane předsedající. Vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, já bych navázala na ctěného kolegu Jiřího Čunka. Já s ním souhlasím v tom punktu, že bylo by dobré tady schválit dneska jenom skutečně ty finanční částky pro pěstouny a o tom dalším se pobavit dál, protože si myslím, že těch chyb je tam hodně.

Ptala jsem se naší legislativy. Říká, že v podstatě pokud se na ně nezapomene, na tu nápravu těch chyb, je realizovatelné během těch třech, čtyřech let ty chyby napravit. Doufám, že se na to nezapomene, protože některé jsou z mého pohledu docela zásadní.

Dlouhodobě funguji jako dětský neurolog na kojeneckém ústavu v Mostě. Je to jediný ústav kojenecký v rámci Ústeckého kraje. Jak říkám, náš kraj je vysoce specifický. Tam bych zase navázala právě na Jiřího Čunka v tom, že některé děti skutečně bude velmi problematické do jakékoliv náhradní rodinné péče dát. Protože i teď tam zůstávají, v tom kojeneckém ústavu, protože myslím, že od té doby, co tam jezdím, se počet těch dětí, které jsou tam pobytem, významně, ale významně snížil.

Zase na druhé straně chodí do mé ambulance pěstouni a vidím to z té druhé strany. Já jim říkám, že jsou to svatí lidé. Někdy přicházejí s manželem, obvykle jsou to ale ty maminky, tety. Jsou to přechodní pěstouni. Ti mi říkali, já jsem s nimi měla docela dlouhé sezení, a oni říkali: Ano, potřebujeme navýšit finanční prostředky, protože někdy musíme dotovat to, že máme dítě v pěstounské péči, sami ze svého, protože to prostě finančně nejsou schopni utáhnout. U některých dětí, které mají nějaké ještě navíc zdravotní problémy, pokud to dítě mají. Pak tedy samozřejmě říkají, třeba konkrétně, co jim vadí, je to, že to dítě, které je tam na přechodnou dobu, tak ho tam mohou mít do roku věku. Rok věku, za mě, jako matce, připadá docela kruté, to dítě v roce věku, když tam zůstává do toho roku věku, u těch přechodných pěstounů, dát prostě dál. Ty děti to hrozně špatně nesou. Nedivím se tomu. Dokonce některé děti, protože nebylo kam, nikdo je nechtěl, šly potom do mezinárodní adopce. Takže ve 2,5 letech, a ta paní, tu znám, byla za mnou nedávno, dávala do ciziny do adopce, do Španělska. Já si jako matka nedovedu představit, dnes už dospělého syna, že bych dítě v roce věku někam předávala.

Tady by ten systém měl fungovat, jsou to soudy, které dlouho prostě váhají, nemají čas na projednání. Takže mnohdy brzdí přechod toho dítěte do další rodiny, už třeba trvalé, ale třeba po půl roce. Rok je strašně dlouhá doba. To, co jsem zase od nich slyšela, říkali právě, ano, Zlínský kraj, že tam v podstatě čekají lidé na adopci, protože tam snad, říkala ta paní, že jí volala jedna maminka, která čeká asi 3 roky. Ale zase není nijak komunikace s kraji, že by dítě z toho našeho kraje se dostalo jednoduše do toho Zlínského, protože je tady upřednostňována i ta matka, která porodila dítě, ale nechce ho. Dítě je v pěstounské péči přechodné a potom bude třeba trvalé. Ale prostě aby to dítě bylo blízko té matce. A říkali: Tady by se to mělo zase, to říkám ta slova těch matek pěstounek, mělo by to být primárně na ohledu dítěte, nikoliv tedy té matky, která řekla, že to dítě nechce. Takže o tom bychom se měli posléze třeba bavit taky. Jsou to postřehy těch, kteří skutečně v těch problémech jsou.

A potom, co jim vadilo, bylo časté třeba, asi to je kraj od kraje různé, ale že jsou často třeba zváni na nějaké pohovory, na nějaká školení, která z jejich pohledu jsou naprosto pak zbytečná, když se třeba opakují, ale 3 měsíce.

Takže to byly takové jejich postřehy, které si myslím, že jsou dost podstatné. Za sebe říkám, že samozřejmě je lepší péče domácí nežli ústavní. Ač musím apelovat na to, aby ty děti tam skutečně nezůstávaly do toho roku věku. Aby se hnuly prostě i ty soudy, musíme na to jít i druhou stranou. Taky apeluji na to, jak říkal kolega Čunek, ty kojenecké ústavy, aby prostě pro určitou skupinu dětí zůstaly, protože si myslím, že jsou v tomto ohledu nezastupitelné.

Po dlouhém váhání, zvažování pro a proti, vidím tady, teď se zaměřím na to, že potřebujeme posílit skupinu pěstounskou, protože skutečně je to o těch penězích. Ti lidé půjdou do toho spíš, když ty finanční prostředky dostanou, než když tedy teď je v podstatě nemají. Nakonec asi pro tento zákon zvednu ruku. Ale jak říkám, je zapotřebí se na to podívat ještě jinak. Napravit ty změny. Mělo by se to opravdu kontrolovat, protože pokud ty změny nebudou napraveny, ty špatné stránky zákona nebudou napraveny a budou přetrvávat, je velký problém do budoucna. Měli bychom si to skutečně dát za své. Prostě do roka a do dne, aby ministerstvo skutečně dostálo tomu slibu. Aby se nečekalo 5 let a nehonilo se to na poslední chvíli, abychom pak zvedali ruku pro něco, pro co jsem původně ani zvednout ruku nechtěla... Protože mně to vadí. Vadí mi to. Vadí mi to i z toho důvodu, že na ten kojenecký ústav jezdím takovou dlouhou dobu.

Za sebe říkám, že jsem úplně rozpolcená. Mělo to vypadat asi úplně jinak. Ale když vidím ty pěstouny a ty děti, asi nic jiného mi nezbude. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Já vám děkuji, paní senátorko. Další přihlášenou do obecné rozpravy je paní senátorka Miluše Horská. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Miluše Horská:  Děkuji, pane místopředsedo. Vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, děkuji za tu proběhlou debatu. Je vidět, že to je velké téma, kterému se ovšem společensky příliš nevěnujeme. Až když se to otevře při přijímání zákona, tak to, řekněme, leze na ten povrch. Je potřeba se tím zaobírat hlouběji. Vy jste to tady řekli opakovaně, já to podepisuji.

Chtěla bych se ohradit vůči poznámce, že snad soudci z opatrovnických soudů se nemohli účastnit této debaty. Jistě si, kdo se tomu věnujete, tak si vzpomenete, já připomínám, že jsem u takových debat taky byla, že se soudci například mohli vyjádřit k věkovému limitu dětí přijímaných. Bylo na toto téma pořádáno několik kulatých stolů ve sněmovně, ve vládním výboru pro práva dítěte, kde sedí zástupci právě ze Sdružení opatrovnických soudů. Tam také patří paní doktorka Hana Nová, která včera navštívila náš ústavně-právní výbor. Myslím si, že její poznámky nebyly proti tomuto zákonu, jenom si posteskla, že její poznámky nemohou být přijaty. Ale myslím si, že to je dáma velice erudovaná, je jí 73 let. Asi ji všude nepozvou... Takže jenom chci říct, že opravdu ty opatrovnické soudy se těchto debat účastnily. Buďte si tím jisti.

Také u té debaty včera byla zástupkyně Eva Petrová z Kanceláře vládního zmocněnce pro zastoupení ČR před Evropským soudem pro lidská práva. Jenom abyste věděli, že ty důsledky padají, a jsou si toho vědomy, myslím, instituce na všech úrovních.

Já jsem ještě chtěla, trošku se mě dotkla ta poznámka, díky tomu legislativnímu procesu v Poslanecké sněmovně, že jsou snad tato zařízení rušena omylem. Já myslím, že omylem rušena nejsou, že to je záměr. Zrovna tak jako nebyly omylem rušeny domovy pro osoby se zdravotním postižením. My jsme se totiž, jako Česká republika, k tomu dlouhodobě zavázali. Ten proces transformace nás stojí velké peníze a využíváme k tomu i evropské peníze. Víte, je s velkým podivem, jak se nám tady zakotvily, zakořenily hluboko v nás ty domy z toho minulého režimu, které se zbavovaly nepohodlných lidí. Mluvila o tom kolegyně Šárka Jelínková. To nebyly jenom důvody zdravotní, ale vzpomeňme, tam se uklízeli lidé, kteří tomu režimu vadili. I by jim byly odebírány děti. My přece nemůžeme dneska z toho dělat modlu. Chceme hledat řešení, novodobé řešení, když víme, že malé děti, jim je nejlépe opravdu v té rodině nebo v té individualizované péči, že těch škod, které vznikají tou citovou deprivací, že ty škody si ty děti odnáší na celý život. Na celý život!

Víte, z osobní zkušenosti, dejte ruku na srdce, kdo jste byl v tom bývalém ústavu a kdo jste byl třeba dneska v tom transformovaném... Já mám dceru, která vystudovala sociální práci. Dneska jí je skoro 37 let. Ta studia byla před více než 10 lety. V rámci té praxe navštívila tehdy kojeňák Veskou. Málem si domů přivedla 5 dětí, které se na ni nasály, na každou studentku, na každého člověka, který tam přišel. Protože při vší úctě k těm pracovnicím, tehdejším i současným, není možné v tom kolektivním režimu každé dítě citově saturovat. Ano, hmotně, pečovat o něj, ale ty děti byly hladové. Když dneska jdu do tohoto transformovaného dětského centra, jsem hrdá, jaké služby se tam nabízejí, jaká je podpora rodinám, matkám, které rodí děti a není jim ještě ani 18 let. Učí se tam vůbec rodina nastavovat režim, jak pečovat o dítě. Chtěla bych říct, že ty podpory právě pro rodiny se zdravotním postižením, které jsou ale doma v terénu a potřebují tu pomoc, vždyť my je necháváme, tyto rodiny, řekněme, já nechci říkat, že vyhladovět, abyste si to nevysvětlovali špatně, ale my v terénu nemáme tolik podpůrných služeb, které dokážou tuto rodinu, i s tím svým třeba handicapem, udržet doma. Neodkládat to dítě. Já si myslím, že tohle, jak o tom mluvila i kolegyně Alena Dernerová, že to je ta cesta, která otevře ten prostor, aby děti mohly zůstat pokud možno ve svých vlastních rodinách, které ty problémy mají. Je potřeba, a tak jak bylo řečeno, myslet na tu prevenci.

My, kolegyně, kolegové, totiž tady řešíme veliké úkoly. Ale mezi ně povětšinou nepatří péče o rodinu. Tak to prostě je.

Jenom na závěr několik málo čísel ohledně těch pěstounů. Jenom pro vaši orientaci... Počet dětí v ústavní péči do 3 let podle krajů, je to z února 2021, téměř polovina dětí se nachází ve třech krajích, Ústecký kraj 55, Plzeňský 45, Středočeský 43, Jihomoravský 20, Praha 13 a ostatní kraje mají pouze jednotky dětí. Počet pěstounů. Já si teď dovolím srovnat dva asi nejkrizovější nebo nejproblémovější kraje z hlediska obyvatel. Moravskoslezský kraj, přestože je to tedy kraj s mnoha problémy, podobně jako Ústecký, masivní podporou rodin a pěstounské péče mají méně dětí v ústavní péči a mnohem více pěstounů. Tam je v současné době 135 pěstounů, kdežto v Ústeckém kraji jenom 48.

Když se budeme bavit o tom, proč je málo pěstounů, tak si, prosím, vzpomeňme na rok 2013, kdy jsme spustili novelu opouštění ústavů dětmi. Ale mělo následovat veliké zaškolování lidí, jednak profesionálů, sociálních pracovníků, ale i budoucích pěstounů. Byly to velké evropské peníze, které tehdy měly přijít z ministerstva práce a sociálních věcí. Bohužel tehdejší pracovník Slávek Macela, myslím si, že to byl člen TOP, byl odvolán. Pak padla vláda. S tím krokem B, který dneska tak kritizujeme, který jsme dlužni tomu kroku A v tom roce 2013, tady se skřípěním zubů horko těžko pouštíme do života. Přátelé, opravdu si pojďme trhat vlasy za jiné zákony, které už jsme tady propustili. Mohla bych jich vyjmenovat v tuhle chvíli 10.

Ale prosím, pomozme těm lidem v té praxi, těm, co nebudují svoje kariéry, ale snaží se naši společnost ozdravit, snaží se vytáhnout z dětí to nejlepší, nejsou to jejich vlastní děti. Já si myslím, že potřebují podporu, ne tady jaksi školomecky říkat: Vy, vy, vy, špatný zákone. Není jejich vina to, že přišel covid a že tento zákon už byl zdvižen na začátku tohoto volebního období Poslanecké sněmovny, ale pak se prostě řešily jiné priority, takže...

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Já vás přeruším, tady nalevo ode mě je docela slyšet hluk, prosím vás, uklidněte se, nebo si to běžte říct ven. Děkuji. Pardon.

Senátorka Miluše Horská:  Prosím, těm nejslabším, co potřebují naši pomoc, a těm, co jim ji chtějí dát, neházejme klacky pod nohy, nebojme se, že způsobíme tady trauma. Naopak se zařadíme mezi civilizované země. Myslíte si, že všechny ty evropské země to dělají špatně, když nemají ústavy... My už jsme zůstali jenom se Srbskem. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji vám, paní senátorko. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan senátor Jan Holásek. Máte slovo, pane senátore. Nevím, jestli nechtěla reagovat paní ministryně? Ne.

Senátor Jan Holásek:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, já budu velmi stručný. Zaznívá tady to, že ten návrh zákona má nedostatky, hovoříme tady o legisvakanční lhůtě, kde by měly být odstraněny. Já bych si dovolil požádat paní ministryni, jestli by nám mohla říct, jaký má na toto názor, jaké konkrétně kroky a v jakém čase ministerstvo učiní, aby ty věci byly upraveny. Hovoří se například o novém zákoně o zvláštních řízeních soudních, ale rád bych poprosil o konkrétní informaci. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  To je faktický dotaz. Chce paní ministryně hned reagovat? Ano, může. Máte slovo, paní ministryně.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Jana Maláčová:  Děkuji za ten faktický dotaz. My jsme připraveni na ty dvě hlavní chyby, které vyvstaly v Poslanecké sněmovně, reagovat okamžitě legislativně, samozřejmě smysl to dává, udělat to po volbách, to znamená, až bude ustanovena nová Poslanecká sněmovna. Věcně to připraveno v tuto chvíli je. Samozřejmě to nebude záviset na mém rozhodnutí, ale na rozhodnutí toho příštího ministra práce a sociálních věcí. Uvidíme, jaká bude situace za zhruba měsíc.

Jinak co se týká mého názoru, myslím si, že zásadní chyby tam nejsou, v tom zákoně. Nejsou tam zásadní věci. Spousta věcí se dá metodicky vyřešit, spousta věcí se dá textově upravit. Nicméně co chceme novelizovat, je ten zákaz umísťování dětí do ZDVOP. To je věc, která je podle mého názoru velmi špatně. Vznikla tak, že někteří poslanci, kteří předložili ty poslanecké návrhy, s námi ty pozměňovací návrhy nekonzultovali. Většinu z nich jsme napsali my jako ministerstvo práce a sociálních věcí, protože přiznávám se, že mým úkolem tenkrát, když čas ubíhal, ve vládě se nerýsovala shoda na té novele zákona, tak jsem se rozhodla jít cestou, dostat co nejrychleji ten návrh zákona do sněmovny a pak přes poslanecké návrhy spoustu těch věcí dopracovat. To byl ten postup. Většinu pozměňovacích návrhů jsme psali my jako ministerstvo. Nicméně prošly i některé, které námi napsány nebyly a které s námi konzultovány nebyly. Ale musím také říct, že ta hlasovací procedura byla velmi složitá. Bylo tam 75 hlasování. Každý, kdo s tím má zkušenost, je to velmi složitá kombinace faktorů, která byla způsobena také tím, že to byla mimořádná schůze v létě, kdy jsme měli nejasnou docházku některých poslanců, tudíž jsme netušili, které věci projdou, takže se to kombinovalo na místo. Přiznávám taky, že jsem u toho třetího čtení nebyla, protože ta schůze byla svolána mimořádná na datum, kdy jsem se nemohla zúčastnit. Tuším, že to byla čtvrtá mimořádná schůze, kdy konečně projednání toho zákona klaplo. Takže to je ta jedna věc.

Novelizovat chceme, ten zákaz umísťování ZDVOP, to už jsem řekla, do tří let. A potom zákaz umísťovat děti na předběžná opatření. To jsou ty dvě největší věci, které bychom chtěli odstranit novelou zákona, se zbytkem si myslím, že si poradíme. Já toho rovnou využiji a reagovala bych na některé pány senátory, tuším, že tu jsou, a paní senátorky.

Co se týká dotazu pana senátora Kantora, tam bych konstatovala, že už dneska je v pěstounské péči 600 dětí se zdravotním postižením. Když se podíváme na strukturu příspěvku na péči v 3. a v 4. stupni, nebo strukturu příspěvku na péči, tak se jasně ukazuje, že i o těžce zdravotně postižené děti lze pečovat doma. To znamená, že souhlasím s tím, aby se šlo tímto směrem.

Co se týká dotazu pana senátora Nytry, jak jsem říkala, to jsou ty dvě věci, které my chceme novelizovat. ZDVOP, zákaz umísťování a potom ta předběžná opatření.

Co se týká dotazu pana senátora Adámka, naprosto souhlasím s tím, že je tady potřeba toho provázaného sociálně zdravotního zařízení. Asi víte, že ministerstvo zdravotnictví a MPSV připravily před dvěma lety ten poslanecký návrh. Je to ten poslanecký návrh pana poslance Juchelky. Obě dvě ministerstva tomu dala souhlas. Ministerstvo zdravotnictví počítá s tou transformací těch zařízení. To znamená, že to jsou ty plány do budoucna.

Co se týká dotazu pana senátora Červíčka, upozorňuji na to, že příspěvek na ZDVOP zůstal na obsazené lůžko, nikoliv na lůžko jako takové. Bavíme se o tom zvýšeném.

Co se týká ještě pana senátora Orla, jestli dovolíte, tam bych velmi stručně reagovala a upozornila na to, že ta lhůta nebyla, teď přemýšlím... Pana senátora jsem neviděla. Že ta lhůta jako taková zrušena nebyla. Ale nyní musí soud o předběžných opatřeních rozhodnout bezodkladně do 24 hodin. Nově bezodkladně. My ale počítáme s tím, že zpravidla budou rozhodovat do 24 hodin, výjimečně déle. Takové případy, kdy má návrh na odebrání dítěte z péče rodiče vady, musel by být zamítnut, nebo případy, kdy je zřejmé, že není tak urgentní, tam očekáváme trošku delší porušení lhůty. Pokud soud rozhodne později než do 24 hodin, musí to vždycky odůvodnit.

Co se týká dotazu paní senátorky Dernerové, chtěla bych říct, že v průměru jsou děti... Že to umístění trvá 2 až 4 měsíce. I tak je to hodně. Ale zároveň bych chtěla, paní senátorko, upozornit, že ten příklad, který jste citovala, že to byl exces, bylo to způsobeno tím, že o to dítě bohužel nikdo nejevil zájem. Ale i tak považuji ty 2 až 4 měsíce, ty průměrné, za obrovskou, dlouhou dobu, z pohledu těch zásadních změn, které dopadnou na život těch dětí. A nenavratitelně poškodí, resp. poškodí i jejich šance na běžný život.

Pokusila jsem se zapsat si všechny dotazy, kdybych náhodou na nějaký zapomněla, ještě ráda zareaguji. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji vám, paní ministryně, za zodpovězení všech otázek, včetně té poslední pana kolegy Holáska. Teď s přednostním právem vystoupí pan senátor Zdeněk Nytra jako předseda klubu ODS a TOP 09.

Senátor Zdeněk Nytra:  Vážený pane místopředsedo, omlouvám se pánům senátorům Kantorovi a Čunkovi, ale musím reagovat na vystoupení vážené paní senátorky Horské.

Jenom abychom byli korektní...

Senátor Zdeněk Nytra:  Jenom abychom byli korektní. Návrh zákona byl předložen do Poslanecké sněmovny 24. června 2020, tedy 2,5 roku po zahájení funkčního období Poslanecké sněmovny. To znamená, ne na začátku funkčního období. To zaprvé. Zadruhé, vládní návrh vůbec neobsahoval rušení kojeneckých ústavů. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji vám, pane senátore. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan senátor Lumír Kantor. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Lumír Kantor:  Já bych si dovolil vás jenom stručně... Úplně si vzpomínám, jak máme tuto dlouhou a poměrně vyčerpávající debatu, tak si vzpomínám, teď to nebude úplně přesně, ale vždycky mým studentům, když mluvíme o sociálních záležitostech, u novorozenců a dětí, historicky je zajímavé, že v tom 19. století bylo takové pravidlo, že dítě odcházelo, pokud osiřelo, tak odcházelo do různých rodin, kde přirozeně nebylo nijak hýčkáno, ale spíš bylo využíváno jako pracovní síla. Zajímavé bylo pravidlo, které v té době, já jsem to těm studentům říkal, je to nelidské pravidlo, že to byly max. 3 roky v jedné rodině. Takže potom po dosažení plnoletosti, v 16, v 18, možná v 21 letech, to mě omluvte, že teď z hlavy nevím, odcházel potom do té obce, do té vesnice, ze které to dítě vycházelo původně.

Čili ono cestovalo po tehdejším Rakousku-Uhersku, bylo umísťováno různě a bylo tam maximálně 3 roky. Takhle se to opakovalo možná šestkrát, potom se vracelo zpátky. Tam potom žilo na účet té vsi, v takové té pastoušce a tak dále. Tak to jenom taková zajímavá exkurze.

Ohledně sourozeneckých skupin, musím říct, že mám dobrou zkušenost s Klokánky, které můžou ty děti držet pohromadě, opravdu jejich obětavost, těch Klokánků, jde kolikrát až za hranu. Teď v lednu mi telefonovali, protože jsem tam chodil dělat odběry na covid, antigenní, stěry, tak mi telefonovali, jestli bych nemohl přijít a udělat ty čtyři děti najednou, ten odběr, aby je nemuseli dávat do izolace před tím přijetím. Tak to jenom taková drobnost. Chtěl jsem... Ale hlavně tu historickou exkurzi jsem chtěl pro zajímavost zmínit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Děkuji, pane senátore, posledním zatím přihlášeným je pan senátor Jiří Čunek. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Čunek:  Děkuji za slovo, ten exkurz do historie od pana předřečníka je určitě dobrý. Já bych ho tady doplnil ještě jednou věcí. Dříve, když nebyl žádný sociální systém, to znamená, stát nebo nějaké osobní spoření a tak dále, tak to bylo tak, že lidé měli děti také proto, že ty děti se o ně postaraly, když oni už nemohli. Na tom byla založena ta harmonie života, byla takto udržována. Samozřejmě převážná většina těch dětí, dokonce z rodin, které existovaly, ale protože byly tak chudé, že těch 10 dětí neuživily, tak vždycky byly jejich rodiny, které se o ty děti postaraly, protože oni nemohli mít děti. A protože oni chtěli mít své dědice a chtěli mít také své výminky a chtěli, aby se o ně postaral někdo, protože nebyl jinak kdo, tak si vzali ty děti.

Proč to připomínám? Ono to vždycky nebylo kvůli nějakému altruismu, to znamená k lásce k bližnímu, tak jak to rádi pořád slyšíme. Ale bylo to také přirozené, protože ta přirozená věc byla, že si každý uvědomoval, že je smrtelný, že chce někomu předat to, co vybudoval, ale také chtěl, aby se o něj někdo postaral. Ta přirozenost by měla být sledována i v zákonech. Proč to říkám? To, co tady řekla paní ministryně, to znamená, že je ten příspěvek, když odpovídala panu senátorovi Červíčkovi, to znamená, ten příspěvek se dává pouze na obsazené lůžko, z mého pohledu je to špatně, protože nabourává logiku.

Jestliže my tady budujeme systém, který tady musí být, ano, je dobře, aby ministerstvo, má na to nástroje, udělalo to, co jsem já udělal kdysi, ve chvíli, kdy jsem byl hejtmanem, to znamená, počítali jsme ekonomiku a zajištění a, řekněme, i určitou stabilitu toho systému, demoralizující pro celý systém je, když je mnoho míst a mnoho pracovníků, kteří nemají co dělat, ale naopak demoralizující je, když vy tímto systémem obsazenosti lůžka de facto vytváříte podmínky pro to, aby to dítě na tom lůžku, tedy přeneseno na tom lůžku, ale v tom zařízení bylo co nejdéle, protože za něj dostaneme peníze.

Naopak, my máme budovat systém, který povede k tomu, aby děti šly co nejdříve k těm pěstounům. To znamená do rodin. Ten ZDVOP, zase to není rodina. Určitě jsou tam výborní pracovníci, dělají, co mohou, dokonce mají rádi i děti, to já vůbec nepopírám. Ale nemá ten systém být budován tak, že, zaplať si to, kraji, sám, my ti dáme peníze až za ty děti. Ten systém má být úsporný, racionální, optimální, ale je to systém pro tu nouzi.

Představte si, že hasiče a policisty budeme platit, dokonce vojáky, jenom tehdy, když budou zasahovat, tedy za ty zásahy. To prostě také nejde. Na obcích to je vyřešeno tak, že zaprvé máme pokryty hasičskými záchrannými sbory, profesionálními, celou ČR, myslím, že velmi dobře, celosvětově jsme, řekl bych, v tomto na špičce. Ti dobrovolníci jsou, až když tito nemohou. K té pomoci. Přijíždí většinou pochopitelně později, k těm velkým požárům a podobně. Když to obrátím... A je to přirozeně tak velmi dobře.

Tady by to mělo být tak, že ten základní systém je státem hrazen. Není a nenese tu závadu, aby ZDVOP si říkaly: Dobře, se na nás hejtman tady bude dívat špatně, že stojíme moc peněz. Jak jsem říkal, 9 milionů z 12,5 hradí náš kraj a všude je to asi podobné. Mělo by to být tak, že tady by stát tuto službu měl takto zabezpečit.

Pak je tady další věc, kterou jsem chtěl připomenout. Mně se velmi nelíbí, a bylo to, jak mě upozornila paní kolegyně z legislativy, bylo to už i ve vládním návrhu, že ze systému, kdy pracovníci sociální se domlouvali během 24 hodin se soudcem příslušným, který měl službu, o tom, že tady berou dítě a tak dále, on nějak rozhodne, tak teď je tam, že má rozhodnout v co nejkratší lhůtě. A pokud to není do 24 hodin, že to musí odůvodnit... Já si myslím, že není vůbec žádný důvod, aby to tak bylo. Protože pracovníci ZDVOP pracují v 24hodinových směnách, pochopitelně. A pak soudci, kteří mají službu, pracují také. Takže myslím si, že tuto výhodu a jistotu, že to, když dítě jde jinam, než že zůstává ve vlastní rodině, bude posuzovat soud, tak tu jistotu bych nechtěl měnit. Mnohým z nás to vadí, samozřejmě.

A pak je tady ta poslední věc, je to věc vážná, není úsměvná, ale je v tuto chvíli díky bohu nadbytečná... Když jsme tady měli první bod o tom, že to osvojení pro stejnopohlavní páry by tady mělo fungovat, tak si vezměte, jakou komplikaci to potom do celého toho systému přinese, když stejnopohlavní pár to dítě nebude moci vychovávat, ono bude muset přechodně jít někam, zase, nebo naopak... Takže buďme rádi, že v ČR tento problém řešit nemusíme. Díky.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Obecnou rozpravu končím. Protože se nikdo další nehlásí. Poprosím nyní paní ministryni, zda chce se vyjádřit k proběhlé rozpravě? Prosím.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Jana Maláčová:  Děkuji, pane místopředsedo, už velmi stručně. Děkuji za tu košatou diskusi, uvědomujeme si ty drobné chyby, které v novele vznikly. Nicméně upozorňuji, že ten zákon je o profesionalizaci a posílení pěstounské péče. Je o stabilizaci, finanční stabilizaci ZDVOP a je o zavedení zaopatřovacího příspěvku pro mladé dospělé, kteří končí v ústavní nebo pěstounské péči a chtějí dál studovat. Doposud na to nemají podmínky. To jsou ty hlavní přednosti.

Za ministerstvo mohu říci, s kolegyněmi jste hovořili v posledních dnech velmi intenzivně, že jsme si těch chyb vědomi, že připravíme nebo v tuto chvíli už je připravena oprava. Jakmile to bude legislativně možné, návrh vyšleme do Poslanecké sněmovny.

Ještě poslední poznámka. Já jsem řekla, že jsme se podíleli na většině těch pozměňovacích návrhů. Omlouvám se za přeřeknutí. Ministerstvo se podílelo na většině těch žádoucích, těch správných, systémových změn, to aby nevzniklo nějaké nedorozumění.

Takže vás prosím, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři, o podporu tohoto návrhu zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní ministryně. Nyní se táži paní zpravodajky ÚPV, paní senátorky...? Nechce vystoupit. V tom případě požádám garanční zpravodajku, paní senátorku Horskou.

Senátorka Miluše Horská:  Pane předsedající, kolegyně a kolegové, vážená paní ministryně. V této bohaté, košaté rozpravě vystoupilo celkem 16 senátorek a senátorů, z toho 4 dvakrát. O čem byla řeč, asi už nebudu rekapitulovat. Je to všechno. Zaznělo vše. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Máme tedy ve hře návrhy výborů, které jsou pro schválení ve znění Poslanecké sněmovny. V rozpravě padl návrh na zamítnutí. Děkuji. Je to jednoduché. Svolám kolegy.

Kolegyně a kolegové, máme před sebou návrh schválit. Spouštím hlasování. V sále je přítomno 67 senátorek a senátorů, kvórum je 34. Kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Při kvóru 34 se v hlasování č. 5 pro vyjádřilo 51 senátorek a senátorů, proti 3. Návrh byl přijat. Gratulujeme, paní ministryně. Prosím, ano.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Jana Maláčová:  Já vám chci opravdu srdečně poděkovat, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vím, že to pro většinu z vás bylo velmi těžké, ale toto je opravdu strašně správný krok kupředu, velmi si toho vážím. Děkuji. Na shledanou.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Paní ministryně odchází s výslužkou. My můžeme přikročit k dalšímu bodu programu, kterým je, a teď se k němu musím prolistovat, už to máme, jenom si to zkontroluji... Ano, je to návrh... Kolegové, chápu vaši úlevu, ale prosím, vyjadřujte ji neakusticky. Je to

 

Návrh senátního návrhu zákona senátorky Adély Šípové, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 143

Tento návrh senátního návrhu zákona uvede paní senátorka Adéla Šípová, která má nyní slovo. Prosím, paní senátorko. Kolegové, opravdu se ztište, naše jednání pokračuje. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Adéla Šípová:  Děkuji za slovo, milí kolegové, předstupuji před vás opět s návrhem na zavedení místní příslušnosti exekutorů. Jsem si vědoma toho, že vás tím poněkud unavuji, nicméně mě k tomu vede více věcí, zaprvé to, že na Ústavním soudu již dlouhou dobu leží návrh na zrušení části zákona, který právě namítá tuto neexistenci pravidel, transparentních pravidel pro přidělování exekutorů, tak jako je tomu u notářů například, nebo v jiných druzích soudních řízení. Já se domnívám, v případě, že by rozhodnutí Ústavního soudu naznačilo, že současná úprava je protiústavní, tak by bylo velice pěkné, pokud by byl připraven právě senátní návrh, který by tuto problematiku řešil.

Druhý můj důvod, proč toto opět navrhuji, je to, že jestli si dobře vzpomínáte, probírali jsme novelu exekučního řádu a občanského soudního řádu již dvakrát v průběhu mého pobytu zde, při tom posledním jednání jsme právě přijali určité humanizační úpravy těchto zákonů, s tím, že teritorialitu nebudeme zavádět, s tím, že teritorialitu můžeme navrhnout právě senátním návrhem, já jsem to již avizovala při těchto jednáních. Proto tedy plním svůj slib, jak předvolební, tak i slib, který deklaruji již delší dobu, je to pro mě velice důležité téma, tak před vás předstupuji s tímto návrhem.

Třetí důvod je i ten, že v současné době řešíme tu velice komplikovanou situaci, do jaké se dostal náš státní rozpočet. Jsme velice zadluženi, blížíme se dluhové brzdě. Jedním z koncepčních návrhů, nikoliv tedy nějakých politiků, spíše odborníků, kteří se zabývají touto problematikou, je i to, abychom napravili potíže, které vznikají v souvislosti se vstupem zadlužených lidí do šedé ekonomiky, kdy potenciál těchto lidí je prostě jakýmsi způsobem promarněn, zároveň nás to stojí peníze na dávkách a různých podporách těmto lidem, kteří ve skutečnosti někde nelegálně pracují, ale nepřinášejí ten prospěch do státního rozpočtu. Jedním z těch způsobů, kterým je možné toto řešit, je právě napravení exekučního byznysu, resp. byznysu s pohledávkami, tak, aby do něj byl vpraven princip soutěže, spravedlivé soutěže mezi exekutory. Chci zmínit, že můj návrh zavádí krajskou místní příslušnost exekutorů, tedy princip teritoriality, jak říkáme často, a zároveň slučování exekucí povinného u jednoho exekutora, tedy realizuje princip jednoho dlužníka a jednoho exekutora. Tam byl posledním vládním návrhem, který jsme zde projednávali v souvislosti s exekucemi, předpokládán, ale bohužel v průběhu legislativního procesu naprosto opuštěn. Já se k němu vracím. Je to zapotřebí, aby jeden dlužník měl pouze jednoho exekutora, byl schopen se zorientovat v tom, komu a kde dluží, neměl tolik důvodů se skrývat a neplatit ty dluhy. Já jsem zastáncem toho, že dluhy se mají platit, ale zároveň že ve vymáhání pohledávek musí být jakýsi řád, který zajistí to, že i ty pohledávky budou snáze vymahatelné, zároveň je zapotřebí lidi motivovat k tomu, aby se nechali zaměstnat, aby se zpět vrátili do toho systému a přinášeli k tomu ty plody.

Návrh je shodnou úpravou, kterou jsem navrhovala již v rámci projednávání senátního tisku č. 96. Byla jsem upozorněna na to, že jsou v něm možná nějaké vady. Nicméně to si myslím, že je možné napravit pak v následujícím řízení.

Prosím vás o podporu toho, aby byl tento návrh poslán do druhého čtení. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní senátorko, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. OV určil zpravodajem pro první čtení senátora Jana Holáska. Já ho nyní žádám o jeho vyjádření. Prosím, pane senátore.

Senátor Jan Holásek:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, máme před sebou senátní tisk č. 143, který navrhuje změnu exekučního řádu a dalších předpisů v otázce místní příslušnosti, teritoriality a zavedení principu jeden dlužník – jeden exekutor.

Já bych asi jenom stručně zopakoval ten hlavní princip, pak spíše pohovořil krátce o nějakých souvisejících záležitostech. Navrhovanou úpravou se zavádí krajská místní příslušnost exekutorů.

To je ten princip teritoriality, to znamená, že ten věřitel si nemůže nebo už si nebude moci vybrat exekutora, ale exekutora určí soud, bude to exekutor, který spadá do obvodu krajského soudu, ve kterém má dlužník bydliště, pokud je to fyzická osoba, popř. pokud tam má sídlo, pokud je to osoba právnická.

Ten druhý nosný princip spočívá v tom, že se slučují exekuce povinného u jednoho exekutora, to je ten princip jeden dlužník – jeden exekutor. To znamená, že pokud již je vedena jedna exekuce proti dlužníkovi, tak pokud je vedena další, bude ji provádět ten samý exekutor, ne exekutorů více, jako je to dosud.

Ještě bych podotkl to, že ta úprava by měla začít platit 1. července 2022, pokud bude přijata, ten proces samozřejmě bude dlouhý, to uvidíme, tak by se vztahovala na nové exekuce, které budou započaty poté, co ta novela vstoupí v účinnost. Ty, co byly započaty před účinností, proběhnou podle dosavadních předpisů.

Jenom bych tady uvedl z těch obecných skutečností, že je to návrh novely zákona a dalších zákonů, který jsme tady už zevrubně diskutovali v souvislosti se změnou exekučního řádu před několika měsíci. To byl ten velmi komplexní pozměňovací návrh, který jsme přijali, který poté byl schválen v Poslanecké sněmovně, kde jsme nakonec se tady shodli, že teritorialitu jako takovou do toho předchozího návrhu zákona nezahrneme, protože nebylo zřejmé, že by prošla v Poslanecké sněmovně.

Jsem přesvědčen, že tady máme příležitost k tomu, abychom se vrátili k té věci, tak jak jsme si tady koneckonců říkali, tu věc posunuli dopředu, jak navrhuje paní předkladatelka. Takže já osobně se velmi přikláním k tomu, abychom v projednávání návrhu zákona pokračovali. Dovolím si také uvést to, že ta místní příslušnost jako koncept je dlouhodobě podporována Exekutorskou komorou ČR. Ten text, který je navrhován, je v zásadě shodný s textem, který schválil v minulosti ÚPV, když jsme projednávali tu předchozí změnu exekučního řádu. Návrh je v souladu s ústavním pořádkem, s evropským právem a splňuje požadavky na předložení návrhu zákona do legislativního procesu.

Za mě bych navrhl, abychom v projednávání zákona pokračovali, aby byl přikázán k projednání ÚPV jako výboru garančnímu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane zpravodaji, prosím, posaďte se ke stolku. Nyní otevírám obecnou rozpravu, do které se nikdo nehlásí... Takže ji hned uzavírám. Táži se paní navrhovatelky, zda si přeje ještě vystoupit? Děkuji. Pan zpravodaj? Zazněl tady návrh přikázat tento návrh zákona ÚPV. Nikdo další se nepřipojil k jinému přikázání. O tom tedy budeme hlasovat. Svolám kolegy.

Budeme hlasovat o návrhu přikázat návrh zákona ÚPV. Spouštím hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

V sále je registrováno 62 senátorek a senátorů, kvórum 32, hlasování č. 6, pro 48, proti 2. Návrh byl přijat. Můžeme ukončit projednávání tohoto bodu.

Přistoupíme k následujícímu, kterým je

 

Návrh senátního návrhu zákona senátora Miroslava Balatky a dalších senátorů, kterým se mění zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 149

Tento návrh senátního návrhu zákona uvede senátor Miroslav Balatka. Nyní má slovo.

Senátor Miroslav Balatka:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Dovoluji si vám dnes předložit v prvním čtení návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění horní zákon, který podala skupina 13 senátorů napříč politickým spektrem i napříč regiony.

Je to změna, která napravuje rozdělení poplatků, povrchově vytěžené nerosty, tak, aby stejně jako u hlubinné těžby ropy nebo plynu zůstala větší část z tohoto poplatku v regionech, kde těžba probíhá. Jedná se o povrchovou těžbu hnědého uhlí, ale i kamene, písku nebo kaolínu.

Tento návrh zákona také na svém včerejším jednání doporučil podvýbor pro regiony v transformaci, který je složen ze senátorů z Ústeckého, Moravskoslezského a Karlovarského kraje, kterému mám tu čest předsedat.

Předmět navrhované změny zákona není nový. Určitě si ještě vzpomínáte, jak jsme zde na plénu 27. ledna projednávali horní zákon, zde v Senátu byl přijat drtivou většinou z vás, pro hlasovalo 62 senátorek a senátorů ze 74 přítomných, pozměňovací návrh se stejným obsahem.

S tímto pozměňovacím návrhem jsme pak jako Senát vrátili novelu horního zákona zpět sněmovně. Velmi jsem si tehdy vaší výrazné podpory vážil a vážím si jí i dnes.

Byl jsem tuto senátní vratku obhajovat ve sněmovně. K tomuto projednání jsem kromě drtivé podpory senátního pozměňovacího návrhu měl i stejně drtivé doporučující usnesení zastupitelstva Karlovarského kraje, kdy tuto vratku podpořili zastupitelé kraje napříč politickým spektrem. Před jednáním sněmovny jsem se snažil kontaktovat poslanecké kluby ANO, SPD a KSČM a požádat o podporu tohoto návrhu, stejně jako jsem žádal o podporu v senátních klubech jednotlivých stran před projednáváním v Senátu. Bohužel všechny tři kluby mě odmítly.

Sněmovna po dlouhé debatě tuto senátní vratku přehlasovala, poslanecké kluby ANO, SPD a KSČM měly vázané hlasování a senátní návrh nepodpořily.

Dovoluji si ještě, řekl bych, poznamenat, že nepodpořili tuto změnu žádní poslanci ani poslankyně z Ústeckého a Karlovarského kraje, přestože se jedná hlavně o regiony, za které jsou ve sněmovně.

S kolegy z podvýboru pro regiony v transformaci jsme se rozhodli tedy podat tuto změnu formou senátního návrhu zákona. Návrh dorazí do sněmovny až po sněmovních volbách a je tedy šance, že by v nově složené sněmovně již mohla navrhovaná změna projít a mohla se tak napravit nespravedlnost, na kterou upozorňují dokonce i v odborném komentáři k tomuto zákonu, kterou tento návrh také řeší.

Dovolte mi, prosím, stručnou rekapitulaci, o co v tomto návrhu jde.

Návrh je poměrně jednoduchý. Nemění výši, ale mění rozdělení úhrady za vytěžený nerost. U hnědého uhlí je úhrada nyní rozdělena tak, že z něj 33 % dostanou obce, v jejichž katastru těžba probíhá, a 67 % končí ve státním rozpočtu. Z těchto 67 % bychom chtěli slovy matematika větší polovinu alokovat nově do rozpočtu krajů, ve kterých těžba probíhá, které jsou touto těžbou zatíženy. Z těchto peněz by mohly kraje hradit projekty na svůj rozvoj. To znamená, že by bylo rozdělení následující. 33 % pro obce, to zůstává zcela beze změny, 37 % nově pro kraje a 30 % pro státní rozpočet. Zde jenom poznamenám, že u úhrad za hlubinnou těžbu černého uhlí, ropy nebo plynu odchází do státního rozpočtu pouze 25 % a 75 % úhrad končí v regionech.

Vzhledem k tomuto poměru a také vzhledem k tomu, co jsem říkal v úvodu, toto rozdělení považuji za spravedlivější. Karlovarský kraj by tím získal do rozpočtu navíc přibližně 45 milionů korun, Ústecký potom přibližně 200 milionů korun ročně. Nejsou to, jak vidíte, z hlediska velikosti rozpočtů žádné obrovské peníze. Zbytek republiky si, myslím, ani nevšimne, že takové částky ve státním rozpočtu chybí.

V souvislosti s útlumem těžby budou navíc tato čísla klesat. Ale v Ústeckém a Karlovarském kraji, a to si dovolím zdůraznit, odkud tyto peníze pocházejí, se za ně dá pořídit mnoho dobrého pro jejich obyvatele.

Tento návrh se týká i nového rozdělení úhrad za vytěžený nerost i za povrchové dobývání tzv. ostatních nerostů.

Typicky kamenolomů a pískoven. Těch je po celém území ČR více než 900 a poměr rozdělení úhrad je podobný jako u hnědého uhlí. To znamená, že větší část tohoto poplatku končí ve státním rozpočtu než v obcích. Přesněji, 38 % končí v dotčených obcích a 62 % končí ve státním rozpočtu. I zde bychom tímto pozměňovacím návrhem chtěli nově přidat kraje. Ty by podle něj dostali 32 %. Kraje by mohly použít tyto peníze například na opravu silnic, které jsou zničené provozem nákladních aut z lomů atd.

Tento návrh se týká celé republiky, ale nejvíce se dotkne obyvatel hnědouhelných regionů, Ústeckého a Karlovarského kraje, regionů, které v mnoha ukazatelích zaostávají za zbytkem České republiky a Evropy. O problémech našich krajů včetně Moravskoslezského si dopisujeme z našeho podvýboru pro regiony v transformaci s ministry. Upozorňujeme na dlouhodobou nefunkční kohezní politiku vlády. Porovnáváme také se zahraničím. Například s Německem, kde tamní vláda posílá do regionů, které procházejí transformací, nemalé prostředky z vlastních zdrojů v řádu miliard eur nad rámec evropských dotačních transformačních programů.

Z pohledu České republiky to zní jako sci-fi. Nad rámec toho, co posílá na transformaci Evropská unie, nedostávají regiony od vlády nic. V tomto návrhu ale nejde jenom o peníze. V objemech, o které jde, tyto peníze Ústecký ani Karlovarský kraj nespasí. V tomto návrhu jde o víc. Jde v něm také o jasnou a srozumitelnou zprávu obyvatelů těchto krajů, že Senát na ně nezapomíná, že Senát vnímá jejich situaci, že Senát vnímá to, že tyto kraje jsou dlouhodobě přehlíženy a doplácí v mnoha oblastech na to, že byly a jsou špinavým energetickým zdrojem pro velkou část republiky a že kromě svého zdraví a ne zcela utěšených životních podmínek v okolí lomu doplácí obyvatelé těchto krajů na zbytek republiky také tímto nespravedlivým rozdělením úhrad za vytěžený nerost. Prosím vás o podporu tohoto návrhu i jménem senátorů, kteří jsou členy podvýbory pro regiony v transformaci. Děkuji vám za pozornost a také za případnou podporu.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. OV určil zpravodajem pro první čtení senátora Leopolda Sulovského. Já ho nyní poprosím o jeho zprávu.

Senátor Leopold Sulovský:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, předkladatel této novely byl velice, řekl bych, obsáhlý, takže mi ulehčil práci. Já bych tedy byl velice stručný.

Jde-li o obsah novely, lze jen připomenout, že novela zasahuje do rozpočtového určení daní. Novela je přínosná pro kraje, a to v rozsahu, o který se sníží příjem do státního rozpočtu, přičemž obcím je zachován dosavadní příjem. I přes fakt, že totožný návrh Poslanecká sněmovna už jednou přehlasovala, doporučuji tisk přikázat výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu jako garančnímu, dále ústavně-právnímu výboru a výboru pro územní rozvoj, veřejnou zprávu a životní prostředí. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane zpravodaji. Prosím, posaďte se ke stolku. Otevírám obecnou rozpravu, do které se nikdo nehlásí, takže ji uzavírám. Táži se pana navrhovatele, zda chce vystoupit? Má právo, i když není k čemu. Prosím. Pan zpravodaj? Máme, prosím, návrh, komu přikážeme tento tisk? Teď mi uniklo, jestli zazněl? Pane zpravodaji, prosím, pojďte nám sdělit, komu budeme přikazovat.

Senátor Leopold Sulovský:  Děkuji za slovo. Já právě navrhuji přikázat výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu jako garančnímu, dále ústavně-právnímu výboru a výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. A tam ještě, myslím, padlo nějaké komisi?

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  O to si můžou požádat výbory, o stanovisko, komise. Děkuji vám. Takže máme návrh na dva výbory. Svolám kolegy.

Budeme hlasovat o návrhu přikázat tento návrh zákona výboru... A třetí byl který? ÚPV, děkuji. Tak to jsme si tady v tom šumu nějak odpustili. Upřesňuji. Budeme hlasovat o přikázání výboru hospodářskému, výboru územně správnímu a výboru ústavně-právnímu. Čili opravuji předchozí výrok. Půjde o tři výbory. Spouštím hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku, stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, zvedne ruku, stiskne tlačítko NE.

V sále je registrováno 63 senátorek a senátorů, kvórum je 32. Hlasování č. 7, pro 59, proti nikdo, návrh byl přijat.

Ještě než ukončím schůzi, tak mi dovolte pár informací. Příští týden bude zasedat, jak tady dnes už v rozpravě zaznělo, Poslanecká sněmovna, která bude mimo jiné projednávat senátní vratky. To znamená, vyzývám senátory, kteří byli pověřeni obhajovat naše stanovisko ve sněmovně, aby byli v pozoru. Budou také probíhat třetí čtení, ze kterých se může zrodit podnět ke svolání další schůze Senátu. Sledujte tedy, prosím, rozhodnutí OV. Zatím nemáme konkrétní představu. Děkuji všem za aktivní, dobré vůle plnou práci při dnešním zasedání. Tuto schůzi končím.

(Jednání ukončeno v 12.36 hodin.)