Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

Senát PČR: Stenozáznam 27.02.2019

(1. den schůze – 27.02.2019)

(Jednání zahájeno v 10.01 hodin.)

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na 6. schůzi Senátu. Tato schůze byla svolána na návrh Organizačního výboru podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů. Pozvánka na dnešní schůzi vám byla zaslána ve středu 30. ledna 2019.

Z dnešní schůze se omluvili senátoři Tomáš Goláň, Jaroslav Malý, Ivo Valenta a Šárka Jelínková. Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro vaši informaci ještě připomenu, že náhradní identifikační karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

A nyní podle § 56 odst. 4 určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 6. schůze Senátu byli senátoři Miroslav Adámek a Miroslav Balatka. Má někdo z vás připomínky k tomuto návrhu? Nikoho nevidím, přistoupíme tedy po znělce k hlasování. (Znělka.)

Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 6. schůze Senátu byli senátoři Miroslav Adámek a Miroslav Balatka.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Aktuálně je přítomno 70 senátorek a senátorů, kvorum je tedy 36 a konstatuji, že v hlasování pořadové č. 1 se ze 70 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 36 pro vyslovilo 68, proti nebyl nikdo. Návrh byl tedy přijat. A ověřovateli 6. schůze Senátu byli určeni senátoři Miroslav Adámek a Miroslav Balatka.

Nyní přistoupíme ke schválení pořadu 6. schůze Senátu. Upravený návrh pořadu 6. schůze jste obdrželi v souladu s usnesením Organizačního výboru a byl vám rozdán na lavice.

Předseda výboru pro zdravotnictví a sociální politiku požádal o prodloužení lhůty pro projednání senátního tisku č. 225 ve výboru do 30. června 2019. Navrhuji tedy tento bod vyřadit z pořadu a místo toho zařadit bod Návrh na prodloužení lhůty pro projednání návrhu senátního návrhu zákona senátora Vladimíra Plačka a senátorky Aleny Dernerové, kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 225/ ve výborech, a to na 9. místo návrhu pořadu.

Dále navrhuji vyřadit senátní tisky č. N 003/12, N 004/12 a N 005/12. Jsou to návrhy směrnic a nařízení k DPH, protože výbor pro záležitosti Evropské unie je vzal pouze na vědomí.

Na pořad schůze navrhuji dále zařadit Návrh na změnu orgánů Senátu. Jedná se o změnu ve Stálé delegace do Meziparlamentní unie, a to na 10. místo návrhu pořadu.

Dále navrhuji bod Stanovisko k pietním aktům, které pořádá Český svaz bojovníků za svobodu nebo se na jejich organizaci podílí, zařadit na pořad schůze na 11. místo.

Předsedu vlády a taktéž ministra zahraničních věcí zastoupí ministr vnitra Jan Hamáček. Navrhuji tedy všechny body, které bude předkládat, projednat v úvodu schůze.

Ministryně práce a sociálních věcí požádala o projednání svého tisku jako první bod odpoledne.

Má někdo z vás nějaký další návrh, změnu či doplnění pořadu schůze? Hlásí se pan první místopředseda Senátu Jiří Růžička. Máte slovo, pane místopředsedo.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Dobré ráno, dámy a pánové. Z nových zařazených bodů, jak je představil pan předseda, bych vás chtěl poprosit, abychom zařadili bod č. 11, tedy Stanovisko k pietním aktům, které pořádá Český svaz bojovníků za svobodu, hned za bod č. 5 týkající se restitucí, protože spolu souvisejí možná víc, než bychom si představovali. Řeknu to metaforou. Před 71 lety Klement Gottwald přijel a říkal, že se do Moskvy jeli učit, jak zakroutit vládě krkem, a dneska komunisté drží vládu pod krkem. A Český svaz bojovníků za svobodu adoruje hodnoty, proti kterým se tady chceme nějakým způsobem vymezit. Prosím, aby to navázalo na sebe. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji a budeme o tomto návrhu po znělce hlasovat. (Znělka.) Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh na tuto změnu pořadu schůze, stiskne tlačítko plus a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko mínus a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 2 se ze 72 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 37 pro vyslovilo 67, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Konstatuji, že jsme vyčerpali všechny návrhy a proto můžeme hlasovat o návrhu pořadu schůze jako celku. (Znělka.)

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 3 se ze 72 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 37 pro vyslovilo 71, proti nebyl nikdo. Návrh byl tedy přijat a pořad naší schůze byl schválen.

Přistoupíme k prvnímu bodu, kterým je

 

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropské centrální bance, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Výboru regionů a Evropské investiční bance Příprava na vystoupení Spojeného království z Evropské unie dne 30. března 2019: provádění alternativního akčního plánu

Tisk EU č. K 009/12

Materiály jste obdrželi jako senátní tisky č. K 009/12 a č. K 009/12/1. Prosím pana ministra vnitra Jana Hamáčka, který dnes zastupuje předsedu vlády Andreje Babiše, aby nás seznámil s těmito materiály. Máte slovo, pane ministře.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji, vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Dovolte mi, abych uvedl sdělení Evropské komise, které máte k dispozici jako tisk K 009/12. Evropská komise zveřejnila sdělení dne 19. prosince 2018 jako součást opatření přijímaných v rámci příprav na různé scénáře, které mohou k 29. 3. tohoto roku nastat. V souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z EU.

Komise tak učinila v souvislosti s nejistotou, která panuje kolem ratifikačního procesu na straně Spojeného království. Jedná se o třetí sdělení komise k připravenosti na brexit. Ve svém prvním sdělení, to bylo 19. 7. loňského roku, komise zdůraznila, že vystoupení Spojeného království z EU přinese značné komplikace, ve svém druhém sdělení v listopadu loňského roku komise vyhlásila alternativní akční plán neboli alternativní opatření. Cílem všech tří sdělení komise je zabránit nadměrným komplikacím a zmírnit dopady vystoupení Spojeného království z EU bez dohody.

Nedojde-li ze strany Spojeného království ke změně rozhodnutí, to znamená zpětvzetí notifikace o vystoupení, nebude-li prodloužena dvouletá lhůta od oznámení, která začala běžet 29. 3. 2017, nevstoupí-li v platnost dohoda o vystoupení mezi Spojeným královstvím a EU, primární a sekundární právo EU přestane pro Spojené království platit a Spojené království se stane takzvanou třetí zemí. Dovolte, abych připomněl, že Evropská rada podle čl. 50 smlouvy o EU dne 13. 12. loňského roku vyzvala, aby se na všech úrovních zintenzivnila práce zajišťující připravenost na důsledky vystoupení Spojeného království z EU, a to při zohlednění všech možných scénářů.

Evropská komise ve svém sdělení z 19. prosince vysvětluje opatření, která v reakci na tuto výzvu Evropské rady přijala, popisuje průběh a způsob provádění svého alternativního akčního plánu.

Co se týká samotných nouzových opatření, jedná se o legislativní návrhy a akty v přenesené pravomoci, přijetí těchto návrhů a aktů avizovala komise ve svém listopadovém akčním plánu. Je nutno zdůraznit, že nouzová opatření mají omezenou působnost, jsou přijímána jednostranně EU, jsou kdykoliv ze strany EU zrušitelná, respektují rozdělení pravomocí a zásadu subsidiarity, jejich cílem však není nahradit nedostatečnou přípravu ze strany soukromých subjektů.

Evropská komise má snahu zabezpečit koordinaci nouzového plánování jak na unijní úrovni, tak na vnitrostátní úrovni v jednotlivých členských státech, úzce s členskými státy spolupracuje, napomáhá jim při zajišťování připravenosti formou technických diskusí, seminářů a jednání pracovní skupiny Rady EU. Zástupci české státní správy se těchto jednání a seminářů zúčastňují v souladu se svou rezortní působností.

ČR reagovala na nabídku generálního sekretariátu komise k uskutečnění jednodenní mise do ČR, ten tým Evropské komise postupně navštíví všech 27 členských států EU, v rámci nouzového plánování a připravenosti na vystoupení Spojeného království z EU bez dohody. Ta mise proběhne za účelem zhodnocení současného stavu a identifikace problémů jednotlivých členských států. Jednání s týmem expertů se uskutečnilo také 1. února 2019 v rámci zasedání pracovní skupiny brexit na nejvyšší úrovni. ČR experty z Evropské komise informovala o opatřeních přijímaných v rámci ČR, byla diskutována problematika dopadů brexitu na vývozní sektory ČR, komoditní obchody s elektřinou a plynem, koordinace sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění, ochrany rovných práv občanů, platnosti bilaterálních smluv, programu Erasmus+ či rozpočtových vztahů mezi Spojeným královstvím a EU. Kromě účasti na zasedání pracovní skupiny brexit se zástupci komise zúčastnili společného zasedání evropských výborů obou komor PČR, diskutovali se zástupci českých podnikatelů.

Hodnocení připravenosti ČR ze strany Evropské komise po společném jednání bylo veskrze pozitivní. Současné rumunské předsednictví v radě vyvíjí snahu o udržení jednoty a koordinovaný přístup členských států EU, dodržování takzvaných lines to take, aby se dle výzvy Evropské komise zdržely pokusu o uzavírání dvoustranných dohod a jednání se Spojeným královstvím, neboť by tím mohly narušit ratifikační proces či postupovat v rozporu s právem EU.

Pokud jde o vnitrostátní provádění nouzových opatření, příslušná gesční ministerstva zpracovala rámcové pozice ke všem legislativním návrhům a jejich zástupci jsou zapojeni do projednávání na evropské úrovni. Problematika přípravy na vystoupení Spojeného království z EU je projednávána v různých formacích napříč státní správou, jednotlivé resorty průběžně aktualizují interní harmonogram kroků, které je nutno podniknout na národní úrovni, a to jak v rámci obecné připravenosti, tak v oblasti nouzových opatření. O základních dopadech brexitu na občany a podnikatele v ČR je informována veřejnost prostřednictvím internetových stránek dotčených subjektů. Úřad vlády připravuje svodný portál k brexitu, který bude obsahovat nejčastěji kladené otázky k brexitu.

Mezi hlavní vnitrostátní nouzové opatření pro variantu vystoupení Spojeného království z EU bez dohody o vystoupení patří tzv. brexitový zákon, jehož hlavní prioritou je zajištění podmínek britských občanů na území ČR, to je právě druhý bod dnešního jednání. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane předkladateli, prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který projednal tyto tisky, je VEU. Přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. K 009/12/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Václav Hampl, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dobrý den, dámy a pánové, milé kolegyně, milí kolegové. Evropský výbor přijal usnesení k této věci v celkem standardní podobě, a to sice, že doporučuje plénu Senátu, vám, nějaké stanovisko, které je přílohou toho usnesení, pak pověřuje mě, abych s tím seznámil předsedu Senátu a tak dále.

Já bych si dovolil toto nečíst, je to formulace notoricky známá, spíš bych stručně okomentoval ten materiál a návrh usnesení k němu.

Jak už pan ministr zmínil, tak dneska máme na pořadu dva materiály, toto je první z nich, které oba se vztahují k tomu stále rostoucímu a už dnes velmi eminentnímu nebezpečí, že 29., resp. 30. března náhle z minuty na minutu odejde Velká Británie z EU bez toho, že by měla uzavřenou tu výstupovou dohodu. Ta je domluvená, dojednaná vyjednavači obou stran, ale jak víte, britský parlament zatím s tím má problém, konkrétně ten hlavní problém, který s tím pořád je, je ten tzv. britský backstop neboli snaha nějak řešit riziko obnovení konfliktu na severoirské hranici.

Myslím, že je zcela racionální, aby se EU a ČR nějak chystaly i na tuto variantu, tím víc, čím je pravděpodobnější, čím víc se to blíží, tak je na místě alespoň to, co jde jednostranně ošetřit, tak nějakým způsobem se pokusit jednostranně ošetřit. To říkám i proto, že možná vás napadne, že jak tento materiál, tak potom ten český zákon, jehož projednávání bude následovat, tak vlastně prakticky neřeší jeden z největších problémů, které kolem brexitu budou, a to jsou ty obchodní vztahy, problematika cel a podobně. Hraničních kontrol. To je právě proto, že toto nelze udělat jednostranně, to je ta věc, která byla jádrem nebo je jádrem té sjednané dohody. Bez dohody se to jakoby nedá jednostranně vyřídit. Tak to snad na úvod.

V zásadě bych řekl, že ta opatření v tomto materiálu se dají možná tak jako přibližně rozdělit do dvou skupin, nebo mně se to tak jeví. Jedna jsou hašení takových těch nejproblémovějších věcí, tady je notoricky známý ten problém s leteckou dopravou, regulace letectví by znamenala, že najednou by s tím byl vážný problém. Druhá skupina se týká peněz, rozpočtových záležitostí. Hned to okomentuji za chvíli podrobněji.

To, co si myslím, že je ještě důležité u tohoto materiálu si uvědomit, možná zdůraznit, je, že to jsou všechno opatření, která jsou jednostranná, to znamená, také mohou být jednostranně modifikována, např. jednostranně zrušena. V tomhle je pro nás jakási jistota, kdyby něco z toho nefungovalo dobře, tak je celkem snadné se toho zbavit. Naopak mohou být jednostranně prodloužena, modifikována a podobně. To je jeden aspekt. Druhý aspekt je, že ze své podstaty jsou to opatření dočasná, zavádějí nový přechodný čas, během kterého se předpokládá, že se musí k nějaké formě nové dohody s Velkou Británií dojít. To říkám proto, že ta opatření mají v sobě jakousi inherentní vnitřní pojistku, že i kdyby na krásně něco z toho jsme teď přehlédli, tak to nebude fungovat dlouho, dá se to snadno opravit.

Pokud jde o naše usnesení, má dvě hlavní části, obsahuje dvě hlavní části. Ta první je politická deklarace o tom, že ať už to dopadne s tím no deal brexitem jakkoliv, tak že prostě je v našem zájmu se pokud možno co nejrychleji nějak dohodnout na rozumném uspořádání vztahů. Navrhujeme připomenout naši vlastní pozici po tom britském hlasování, kdy jsme požadovali, aby vláda prosazovala co možná nejkonstruktivnější přístup k té věci. Konstatujeme, že ta sjednaná dohoda britským parlamentem, zatím neschválená, tak že tomuto požadavku vyhovuje. Za poslední v této části myslím, že je na místě také stručně vyjádřit politování nad tím, že v této věci jsme tam, kde jsme, že se to takto zaškobrtlo.

Druhá část se trochu týká těch věcných věcí. Je tam jednak ocenění toho, že vůbec takovéto jednostranné kroky jsou připraveny, to myslím, že je správně. A pak je tam záležitost, slíbil jsem, že se vrátím k penězům, která podporuje ten návrh komise, aby britští občané a instituce měli možnost pokračovat, využívat prostředky programů EU i po tom no deal brexitu, pokud na něj dojde, až do konce roku 2019, čili po jakési přechodné období.

Za podmínky, že Velká Británie v tom přechodném období se bude účastnit financování v adekvátní nebo dohodnuté výši. To je dost důležité, protože řada těch programů obsahuje projekty, které kdyby najednou ze dne na den měly skončit, tak to bude velká škoda, fakticky to budou špatně vynaložené peníze, protože ty projekty se nedotáhnou, ty peníze, které se na ně utratily dosud, tak budou tím relativně znehodnocené. Současně je to docela, myslím, dobré ujednání v tom smyslu, že je to jistá velkorysost ze strany EU, současně předpokládá to pokračující financování ze strany Velké Británie.

V bodě 4 potom specificky ještě je zmíněn Erasmus+, kterého se to hodně týká, to jsou zase studenti a jiní mladí lidé, jak to může být v tom Erasmu+ dneska, kteří aktuálně jsou někde na nějaké studijní cestě, buď z Británie někde v Evropě nebo naopak z Evropy někde v Británii, 30. března ráno by museli sbalit fidlátka, nechat všeho a odjet zpátky do své původní vlasti. Takže aby tohle nenastalo, tak si myslím, že je dobře to zdůraznit. Navíc tady přidáváme, že stejným způsobem by mělo být zacházeno s projekty Horizontu 2020 a akcích Marie Curie-Sklodowska, protože tam je ten obdobný problém. To jsou projekty dlouhodobé. V případě Horizontu často za velmi velké peníze, nebo relativně velké peníze, pokud jde o výzkumné prostředky, jejich náhlé skončení by udělalo víc škody než užitku. Takže za předpokladu toho, že bude pokračovat to financování, tak je na místě toto podpořit.

V pátém bodě potom připomínáme jednu věc, kterou, pokud jsem si dobře všiml, tak v tom materiálu není ošetřena, a to je možnost přístupu britských bezpečnostních služeb do těch společných databází, která v tuto chvíli existuje, je využívána, pokud se něco nestane, někdo něco neudělá, tak by z 29. na 30. března v noci skončila náhle, to není v našem zájmu. Tady vyzýváme Evropskou komisi, aby i v této věci předložila nějaký návrh.

Tolik z mé strany komentář k navrženému usnesení, samozřejmě, budu vám vděčen, pokud ho konstruktivně podpoříte.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore, prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Já otevírám rozpravu, do které se jako první hlásí pan senátor Jiří Dienstbier. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové. Já jsem se chtěl vyjádřit k jedné věci, předpokládám, že naším základním zájmem ve věci brexitu je, aby nedošlo k brexitu bez dohody, protože bychom tím byli značně poškozeni, naše ekonomika, bylo by znejistěno i právní postavení našich občanů, kteří v současné době žijí či pracují ve Velké Británii.

Já vystupuji vzhledem k tomu, že včerejší vývoj v britské Dolní sněmovně směřuje k tomu, že zřejmě jediné, na čem se pro tuto chvíli bude schopna Dolní sněmovna domluvit, je, že předloží EU žádost o krátkodobý odklad, resp. prodloužení té lhůty podle čl. 50 smlouvy o EU, ovšem pozice vlády, kterou prezentovala včera premiérka Mayová v Dolní sněmovně, je velmi nebezpečná z hlediska rizika odchodu Británie bez dohody, protože pozice britské vlády je taková, že požádá o odklad do konce června, aniž by se Británie zúčastnila voleb do Evropského parlamentu, což vytváří situaci, že ten termín konce června bude zcela zjevně definitivní, protože nebude možné, aby po tomto termínu Británie zůstala členem EU. To vytváří velmi nebezpečnou situaci, protože britská Dolní sněmovna se v tu chvíli stane rukojmím radikální probrexitové části poslanců Dolní sněmovny, kteří zjevně směřují k tomu, že pro ně je odchod bez dohody lepší než ta stávající vyjednaná smlouva, natož některé názory, které zní v britské sněmovně, které si přejí ještě užší spolupráci Británie s EU, než je ta nyní vyjednaná dohoda. To znamená, pokud EU povolí Británii odklad podle čl. 50 do konce června bez účasti Británie v evropských volbách, téměř jistě podle mého názoru směřujeme k vystoupení Británie bez dohody, akorát to nebude k 29. březnu, ale bude to k 30. červnu. Tady bude naprosto klíčové, jakou pozici zaujme EU jako celek, ale v tomto případě i ČR, neb ten odklad podle čl. 50 je možno poskytnout pod jednomyslným souhlasem všech členských zemí EU. Já si myslím, že pozice ČR a nakonec i celé EU by měla být, že Británii poskytne odklad o 3 měsíce, případně nějaký jiný, pouze pod podmínkou, že se Británie zúčastní voleb do Evropského parlamentu, tak, aby se nevytvořila ta situace, která téměř neodvratně by vedla k odchodu Británie bez dohody. Pokut toto stanovisko EU nezaujme, stačí kterýkoli jeden členský stát, aby s tímto stanoviskem přišel, tak podle mě to doopravdy nastane, v tom případě je možná lepší ukončit tu agonii teď, k 29. březnu, než ji jenom zjevně prodloužit o další 3 měsíce, protože ty důsledky zcela zjevně by pak nastaly.

A poprosil bych o stanovisko pana ministra, zdali vláda o tomto bude jednat, příp. jakou k tomu má pozici.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, ptám se, kdo další se hlásí do rozpravy? Nikdo přihlášen není. Takže poprosím pana ministra, aby se vyjádřil.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji, tady pouze zaznělo jedno vystoupení v rozpravě, kromě pana zpravodaje, pana senátora Dienstbiera. Já mohu říci, že naprosto souhlasím s jeho analýzou situace, pozice vlády je samozřejmě taková, že si přejeme, aby nedošlo k tvrdému brexitu, ani koncem března, ani v červnu, ani kdykoliv jindy. Děláme pro to maximum. Nicméně, jak sám pan senátor tady předvedl v té analýze, ten míč je na britské straně, ta situace se mění každým dnem. Já jsem také včera sledoval rozpravu v Dolní sněmovně, mně z toho vyplývá, že paní premiérka má jistou taktiku, kterou se snaží uplatnit. Nicméně, ty názorové proudy v britské Dolní sněmovně jsou hodně odlišné. Ta situace je opravdu složitá. To nebezpečí, které tady pan senátor naznačil, to znamená, pokud poskytneme odklad Británii za evropské volby, tak to opravdu z mého pohledu znamená, že pouze ten tvrdý brexit zaprvé odsuneme o pár měsíců, tu pravděpodobnost jeho zvýšíme. Takže já teď nejsem schopen sdělit stanovisko vlády k situaci, která tady zatím není.

To znamená, ve chvíli, kdy se britská strana oficiálně rozhodne a požádá, tak se tomu vláda samozřejmě věnovat bude. Zanalyzujeme všechny možné dopady, i samozřejmě průběžně budeme konzultovat s našimi partnery v Evropské unii, jak se staví i k té případné podmínce, kterou tady pan senátor Dienstbier naznačil. Já předpokládám, že s takovýmto návrhem některý členský stát přijde, protože je to jedna z alternativ, která je na stole. Ale nechtějte prosím po mně teď nějaké kategorické stanovisko, jak se vláda postaví k situaci, která zatím nenastala.

Prosím o pochopení a o to, abyste akceptovali, že situaci sledujeme a vyhodnocujeme všechny možné alternativy a děláme všechno pro to, aby tvrdý brexit nenastal. Protože to je nejhorší věc jak pro Velkou Británii, protože to je samozřejmě věc Velké Británie, ale také pro Evropskou unii. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, prosím, pane zpravodaji, vyjádřete se k právě proběhlé rozpravě. Máte slovo.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Rozprava byla stručná, byla obecně o problematice brexitu v aktuální situaci, než nezbytně o materiálu jako takovém, o usnesení. Pokud to dobře chápu, nemáme žádné jiné usnesení než to, které je předložené. Já jsem si nebyl zcela jist, jestli vystoupení kolegy Dienstbiera může znamenat návrh na nějaké doplnění toho usnesení. Celkem si umím představit nějakou formulaci ve smyslu, že Senát má zato, že případné prodloužení termínu brexitu by Evropské unie měla podmínit účastí Velké Británie ve volbách do Evropského parlamentu. Nicméně úplně pro to nejsem, protože si myslím, že se to meritorně toho materiálu jako takového netýká.

Na druhou stranu je pravda, že do té doby, než se o tom bude rozhodovat, tak se jako Senát už neuvidíme. Nebo aspoň v plánu to není. Pokud bychom se k této věci chtěli vyjádřit, je v tuto chvíli asi jediná možnost. Já si nicméně myslím, že možná to, co ústně zaznělo v rozpravě směrem k panu ministrovi – a předpokládám, že ten to bude i tlumočit panu premiérovi, kterého zastupuje, takže by snad mohlo být dostatečnou formou vyjádření názoru Senátu. Čili v tuto chvíli, pokud kolega Dienstbier nebude trvat na tom, že své vystoupení myslel jako doplňující návrh, netrvá, tak máme usnesení předložené evropským výborem a prosím, abychom o něm hlasovali.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore, a po znělce budeme o tomto usnesení hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že vhlasování pořadové číslo 4 se ze 74 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 69, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Děkuji předkladateli a zpravodaji.

A my přistoupíme k dalšímu bodu, kterým je

 

Návrh zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie

Tisk č. 36

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 36. A návrh uvede ministr vnitra pan Jan Hamáček. Máte slovo, pane ministře.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji, vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Dovolte mi, abych uvedl vládní návrh zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, který máte k dispozici jako senátní tisk č. 36.

Cílem navrhované úpravy je připravit Českou republiku na vystoupení Spojeného království z Evropské unie bez ratifikované výstupové dohody, tzn. na variantu označovanou jako divoký nebo tvrdý brexit. Ta by s ohledem na dosavadní vývoj mohla nastat uplynutím dne 29. března 2019. Účelem zákona je zabránit závažným komplikacím, které jsou s touto variantou spojeny. Bez přijetí speciální právní úpravy by se přibližně 8000 občanů Spojeného království a jejich rodinných příslušníků legálně pobývajících v České republice ode dne 30. března tohoto roku ocitlo ve stejném postavení jako ostatní cizinci ze zemí mimo Evropské unii. To by však bylo v rozporu s přístupem, který garantovalo Spojené království občanů Evropské unie pobývajícím na jeho území, včetně několika desítek tisíc občanů České republiky. Zajištění reciprocity ve vztahu ke garancím nabízeným Spojenému království je ostatně základním východiskem celého zákona.

Navrhovaná úprava spočívá v zavedení přechodného období od 30. března t. r. do 31. prosince 2020, během nichž bude ve vybraných oblastech občanům Spojeného království a jejich rodinným příslušníkům, případně i právnickým osobám se sídlem ve Spojeném království, zaručeno stejné zacházení jako občanům Evropské unie, respektive právnickým osobám se sídlem v Evropské unii.

Navrhovaná právní úprava je tak zaměřena na vybrané otázky, které jsou spojené například s pobytem na území České republiky, nabýváním státního občanství, přístupem na trh práce, výplatou některých dávek ze systému státní sociální podpory, uznáváním odborných kvalifikací, poskytováním finančních služeb právního či daňového poradenství nebo nakládáním s léčivými přípravky.

Dovoluji si vás v tuto chvíli požádat o schválení navrhovaného zákona, neboť k jeho přijetí musí dojít před datem 29. března. A zákon pak nabude účinnosti pouze po splnění dvou kumulativních podmínek. Přičemž tou první je skutečnost, že pro Spojené království přestane být použitelná smlouva o Evropské unii a smlouva o fungování Evropské unie. A ta druhá podmínka spočívá s tom, že nebude uzavřena mezi Evropské unií a Spojeným královstvím dohoda o podmínkách vystoupení.

Okamžik, kdy ke splnění těchto podmínek případně dojde, vyhlásí Ministerstvo vnitra formou sdělení ve Sbírce zákonů. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Návrh zákona projednal výbor pro záležitosti Evropské unie, který přijal usnesení, která vám byla rozdána jako senátní tisky č. 36/3 a 36/4. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Václav Hampl. Návrh zákona dále projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Jeho usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 36/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Václav Láska. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ústavně-právní výbor. Usnesení máte rozdáno jako senátní tisk č. 36/1 a zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Antl, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Miroslav Antl:  Děkuji za slovo. Dobrý den všem. Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové. Pan ministr nám řekl celý obsah toho, co budeme projednávat. Já vám řeknu legislativní poznámky, které jsou nezbytné. Dolní komoře byl ten tisk doručen 9. ledna t. r. Tamní tisk nese číslo 368. Tam to proběhlo velmi rychle. Po vyslovení souhlasu již v 1. čtení vyslovila sněmovna již souhlas se samotným návrhem zákona. Ona přiložila i doprovodné usnesení, které vám přečtu: „Poslanecká sněmovna vyzývá vládu, aby se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska vedla intenzivní debatu nad recipročními pravidly ze strany Spojeného království Velké Británie a Severního Irska směrem k občanům ČR, jak už jsou schválená v tomto zákoně.“ Konec citace.

Ona ostatně i celá ta debata, respektive rozprava v dolní komoře, se nesla v duchu právě požadované reciprocity. To znamená, záruky vzájemnosti ze strany Spojeného království. Pokud jde o lhůtu, ta nám končí, coby horní komoře českého Parlamentu, zítra, takže doufám, že žádná dlouhá rozprava, která by to mohla zmařit, nebude. A tak tomu bylo i na ústavně-právním výboru, kdy jsme na naší schůzi projednali tento návrh zákona. Rozprava nechci říct veškerá žádná, protože vždycky diskutujeme vážně, ale stručně. V podstatě jsme podpořili návrh usnesení zpravodaje, což jsem byl já v tu chvíli, a to zní, že I – doporučujeme ke schválení, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. II – Antl zůstane zpravodajem. III – Antl, coby předseda výboru, spraví váženého pana předsedu Jaroslava Kuberu, což jsem učinil, neprodleně. A on mé hlášení přijal. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro záležitosti EU pan senátor Václav Hampl? Ano, přeje. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Velmi stručně. Pane předsedo, stanovisko evropského výboru je jednomyslně identické. Návrh zákona schválit, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Je to zejména proto, že vnímáme právě tu časovou urgentnost té záležitosti. Současně je to zajímavý zákon tím, že má sám v sobě zabudován autodestrukční mechanismus, takže po uplynutí té přechodné lhůty nepřestane existovat, v historii bude, ale přestane být účinný. To dává samozřejmě zase jistý komfort při schvalování toho zákona. Já bych si pak dovolil vystoupit ještě stručně v rozpravě. Ale jako zpravodaj za evropský výbor je toto vše – doporučujeme schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore, a táži se, zda si přece vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Václav Láska? Přeje, máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Láska:  Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Jenom stručně. Náš výbor se zabýval na 5. schůzi tímto návrhem zákona a jednohlasně doporučil Senátu parlamentu projednávaný návrh zákona schválit.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám. Táži se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím a otevírám proto obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Václav Hampl. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Dámy a pánové, já jsem chtěl jenom stručnou poznámku k tomu, co už tu zmínil garanční zpravodaj. To je ta problematika reciprocity. Já to vnímám tak, že jednou z významných motivací pro vznik tohoto zákona, nebo pro sepsání tohoto návrhu, je právě ta reciprocita. Aby se vlastně český stát touto formou nepřímo postaral takříkajíc o své vlastní občany, kteří žijí a pracují ve Velké Británii. A myslím si, že ten zákon má velkou šanci takhle zafungovat, zvláště proto, že zatímco my na tyto věci potřebujeme změnu zákona nebo nový zákon, jako v tomto případě, tak v Británii se ten ekvivalent dělá exekutivní cestou, čili může být velmi pružně, velmi operativně udělán. A existuje tu příslib ze strany Velké Británie, který má cenu brát vážně, že k tomu skutečně dojde. Čili to je jeden aspekt.

Ale já pořád na tom zákoně vnímám to, že dokonce, i kdyby nakrásně nakonec na tu reciprocitu nedošlo z nějakých důvodů, a víme všichni, že vývoj v Británii je bouřlivý, nikdo neví, co přesně se může stát každou chvíli, takže i kdyby nakrásně na tu reciprocitu nedošlo, pořád si myslím, že má cenu ten zákon přijmout tak, jak je navržen. Jednak on samozřejmě umožňuje to, aby občané Británie, kteří žijí a pracují v České republice, tak aby v tom pokračovali bez nějakých kataklyzmat. A to je samozřejmě v zájmu těch firem, které je u nás zaměstnávají. My už tak těch lidí máme docela málo. Když pár Britů u nás pracuje, často jsou to docela pozice netriviální, nebo ne snadno obsaditelné někým jiným, tak je v našem zájmu, abychom je nemuseli ze dne na den buď vyhnat nebo začít popotahovat někde po cizineckých policiích, kde by asi kvůli tomu vznikly docela velké fronty apod. Takže to si myslím, že je jeden aspekt.

A pak, kromě těch pobytových záležitostí a na ně navázané agendy, řidičské průkazy apod., tak ten zákon obsahuje ještě celou řadu dalších věcí, kde už vůbec reciprocitu nepotřebujeme. Typicky pro mě je to záležitost certifikace léků. Británie vyrábí hodně léků, my je potřebujeme. A ty léky prošly nějakým certifikačním mechanismem, který platí, ty léky se nezměnily, pořád se vyrábějí stejně, a ze dne na den by najednou s tím byl problém. Nemohly by být používány českými občany. Čili je namístě říct, dobře, reciprocita sem, reciprocita tam, my chceme, aby tyhle léky nadále mohly být občany ČR používány.

Podobně je to v druhé důležité věci, kterou já tam vidím, a to je problematika uznávání kvalifikací. Zejména tedy kvalifikací ve zdravotnictví. Kdo vystuduje medicínu v Oxfordu, tak je celkem racionální, abychom ho tak jako doteď nechali dělat medicínu v Česku. Jenom tím, že se něco administrativně změní 29., 30. března, tak ta kvalifikace z Oxfordu, která doteď nám byla dost dobrá na doktora, tak se nestane horší. To je zase v našem zájmu, abychom toto umožňovali bez ohledu na to, jak se v tomhle bude chovat Velká Británie. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji a dalším přihlášeným je pan senátor Raduan Nwelati. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Raduan Nwelati:  Děkuji. Vážený pane předsedo, vážení místopředsedové, kolegyně, kolegové, vážený pane ministře.

Já budu velmi stručný. Musím říct, že nevýhodou je vystupovat jako druhý, protože to, co jsem chtěl říct, tak pan senátor Hampl tady prakticky z větší části řekl. Já bych chtěl ale také poděkovat Ministerstvu vnitra a celé vládě, že ten zákon připravili, protože si myslím, že to je krok správným směrem.

A tu druhou věc, kterou jsem tady chtěl říct, že já jsem také zastáncem toho, že by to nemělo být vázáno na nějakou reciprocitu, kterou bychom vyžadovali. I proto, že v diplomatických vztazích obvykle reciprocita přichází sama. A souhlasím s tím názorem, že i pokud by náhodou nepřišla, tak je správné se zachovat lépe než ostatní. To je první věc. A druhá věc, opravdu, ono to chrání i občany ČR, kteří působí na území Británie. Např. studenti, kteří tam studují na různých fakultách a odborně se tam vzdělávají, tak jim zajišťujeme odbornou kvalifikaci, že bude uznána i tady.

Takže já ještě jednou opravdu děkuji za tento zákon a za klub ODS ho stoprocentně podpoříme všichni. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji a další přihlášenou je paní senátorka Jitka Chalánková.

Senátorka Jitka Chalánková:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové.

Při diskuzi jsem si uvědomila jednu věc a ráda bych požádala pana ministra, jestli by byl tak laskav a vzhledem k situaci našich občanů, kteří žijí a pracují ve Spojeném království, také sledoval situaci tam odebraných dětí. Podle Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí – podle mých posledních čísel jich bylo asi 180, já se domnívám, že je jich zhruba 200 – Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí má možnost zajišťovat českým rodinám v Británii pomoc českého státu. Zatím platí unijní právo, stejně jako třetí strana sporu se můžeme připojit k soudním sporům v případě odebíraných dětí. Všechny kazuistiky neznám, některé ano, takže jsem se snažila také pomáhat i ve Velké Británii. Něco se dokonce i povedlo.

Ale proto bych vás chtěla, pane ministře, požádat, jestli byste byl tak laskav a zapojil Ústav pro mezinárodněprávní ochranu dětí o vypracování postupu, jak bychom postupovali v případě brexitu v tomto případě a v této agendě. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní senátorko, dalším přihlášeným je pan senátor Václav Hampl. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Dámy a pánové, já se strašně omlouvám, že vystupuji podruhé. A je to tím, že jsem sklerotik.

Já jsem ve svém zpravodajském vystoupení za evropský výbor jsem zaostřen na meritorní problematiku toho, že je dobře ten zákon přijmout, tak jsem zcela zapomněl v tu chvíli na to, že evropský výbor k tomu přijal i doprovodné usnesení, respektive návrh doprovodného usnesení pro toto plénum. Je to v kontextu toho zákona věc zcela minoritní, ale měl bych vám to velmi stručně představit. To usnesení má v podstatě jednu delší větu. A ta se týká části 19 toho zákona, která je o hazardu. Konkrétně o tom, že kdyby došlo na ten no-deal brexit, řekněme 29., 30. března, nebo někdy později, jak jsme to dneska diskutovali, tak by kromě jiného také ze dne na den přestaly platit licence pro britské subjekty, aby provozovaly hazard na území České republiky. To znamená, aby si čeští občané mohli vsázet u těch britských subjektů. A ten zákon toto řeší tím, že i hazard zahrnuje do té přechodné doby, čili i s hazardem se bude zacházet během toho přechodného období, jako kdyby ještě žádný brexit nenastal.

My to shledáváme jako poněkud kuriózní, že ze všech problematických věcí, které jsou, zrovna hazard tady takhle figuruje. Neshledali jsme to do té míry závažným, abychom kvůli tomu teď torpedovali nebo navrhovali torpedovat průběh zákona. Jistě se nic vážného nestane, když to takhle bude uchopeno. Nicméně navrhujeme doprovodné usnesení, nad tímto lehce pozvednout obočí.

Probírali jsme to včera na výboru s panem náměstkem Mlsnou, vysvětlil nám to v tom smyslu, pro mne řekněme vcelku adekvátně, že se tím míří především nebo primárně vlastně na sportovní sázky a že skutečně asi je českých občanů poměrně dost, kteří to tak dělají a kteří by možná nebyli rádi, kdyby ze dne na den tohle nemohli nadále dělat.

Dávám k vaší úvaze, jestli se tímto způsobem, aspoň tímto soft způsobem k hard brexitu nevyjádřit. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji. Dalším přihlášeným je předseda senátorského klubu ODS pan senátor Miloš Vystrčil. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády, vážené kolegyně a kolegové. Mám jenom trochu strach, aby chvály na pana místopředsedu vlády nebylo moc, ale přesto k tomu přidám několik vět. Ta první je, že jsem rád, že k návrhu tohoto zákona se 17. ledna konalo již setkání na ministerstvu vnitra, kde zástupci parlamentních stran měli možnost se k tomuto návrhu vyjádřit ještě dříve, než šel do legislativního procesu ve smyslu projednávání ve sněmovně a v Senátu. Velmi to kvituji a vnímám tento postup jako zodpovědný a řekl bych velmi korektní a férový. Chci to zde říci, protože většinou tady vystupuji s nějakou kritikou.

Druhá věc, kterou jenom zopakuji. Už jsem ji tady říkal před panem ministrem zahraničních věcí Petříčkem, před panem premiérem Babišem. My jsme jako delegace Senátu s panem místopředsedou Horníkem a paními senátorkami Hamousovou a Seitlovou navštívili Velkou Británii na pracovní cestě a také jsme se samozřejmě bavili o brexitu, kde naše velvyslanectví nebo pracovníci našeho velvyslanectví a konzulátu ve Velké Británii velmi prosili, aby zejména, pokud by došlo k přijetí recipročních opatření na poslední chvíli nebo kdyby to celé potom vše probíhalo na poslední chvíli, aby byla naše pracoviště ve Velké Británii skutečně podpořena z hlediska možností informovat naše občany ve Velké Británii o tom, co a jak mají udělat, aby neudělali něco špatně nebo aby zbytečně třeba nemuseli ukončit svůj pracovní poměr ve Velké Británii.

Spíše se zeptám pana ministra, jestli v této věci byla učiněna patřičná opatření. Zejména mám na mysli třeba nějaké finanční injekce našim pracovištím v zahraničí a zda v této věci jsme připraveni poté, co v nějaké podobě, předpokládám, reciprocita bude realizována, abychom byli schopni našim občanům, kteří tam pobývají, to sdělit tak, aby zbytečně nebyli dlouhou dobu v nevědomosti. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji. Do diskuse se hlásil pan senátor Zdeněk Nytra, prosím.

Senátor Zdeněk Nytra:  Dobrý den. Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo vlády, vážené dámy, vážení pánové. Neměl bych asi problém s doprovodným usnesením výboru pro záležitosti Evropské unie, kdyby tam nebyl konec, protože pan senátor Hampl ho vlastně nepřečetl celý.

Jenom to zkrátím: Senát Parlamentu České republiky se pozastavuje nad tím, že návrh zákona (část devatenáctá) ..... atd., a nekončí to bohužel tečkou, ale je tam dovětek: ..... neboť to nepovažuje za důležitý zájem občanů České republiky.

Domnívám se, že celý tento zákon je o zájmech občanů Velké Británie a ne občanů České republiky. Tento návrh zákona občany České republiky vůbec neřeší, i když v podtextu tady bylo pochopitelně řečeno, že v rámci jakési předpokládané reciprocity se předpokládá, že Velká Británie přijme příslušné předpisy tak, aby na tom byli naši občané na území Velké Británie nebo Spojeného království ve stejném postavení, v jaké budou po přijetí tohoto zákona její občané na území České republiky.

Ale jinak říkám, že bych neměl problém s doprovodným usnesením, kdyby tam nebyl tento dovětek. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Reagovat chce pan senátor Václav Hampl, prosím.

Senátor Václav Hampl:  Já bych na to, s dovolením, reagoval velmi rychle. V zásadě nemám velký problém s tím, kdyby se konec této věty vyškrtl. Ona celá tato věc, znovu zdůrazňuji, je relativně minoritní vůči celku tohoto zákona, to čestně přiznávám. Jenom si myslím, že starostí české vlády a českého Parlamentu je starat se o české občany. A tady se skutečně bavíme ne o tom, že britští občané tady pojedou do kasína a tady rozfofrují peníze. Tady se bavíme o tom, že čeští občané budou moci nadále za stejných podmínek poskytovat své peníze provozovatelům hazardu v Británii. A když to chtějí dělat, ať to dělají. Ale to, že je to vlastně vypíchnuto mezi všemi možnými problémy, jako zrovna to, aby Češi mohli utrácet své peníze u provozovatelů hazardních her ve Velké Británii, já skutečně nevidím, že by bylo nějakým významným zájmem občanů Česka v kontextu těch škod, které brexit pro nás udělá. Toto považuji já osobně za jakoby malý problém. Ale znovu opakuji, že uznávám, že je to asi poměrně velký počet občanů, kteří jakoby toto chtějí, a kdybychom část 19 vypustili, tak by to možná pro spoustu lidí byl ten jediný způsob, jak bezprostředně by brexit pocítili. To je samozřejmě možné.

Nemám problém, pokud by se konec věty – neboť to nepovažuje za důležitý zájem občanů České republiky – hlasoval zvlášť u tohoto návrhu usnesení. Děkuji.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. A hlásí se o slovo pan ministr a současně se může vyjádřit jako navrhovatel, protože do obecné rozpravy se už nikdo nehlásí.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji. Chtěl jsem vystoupit ještě v rozpravě, aby byl prostor k případným reakcím. Za prvé chci poděkovat za slova chvály vůči ministerstvu vnitra. My jsme k tomu přistoupili opravdu zodpovědně a včas. A musím říci, že i díky práci aparátu ministerstvu vnitra jsme přispěli řekněme k harmonizaci právních předpisů v rámci Evropské unie, protože tento zákon od nás opsalo několik členských států a některé z nich naprosto doslova, takže si myslím, že je to do jisté míry i dobrá vizitka České republiky.

Nyní ke konkrétním věcem – reciprocita. V debatě jak ve sněmovně, tak i zde v Senátu vnímám důraz na to, že chceme, aby se Velká Británie k našim občanům chovala stejně, jako my k nim formou tohoto zákona. Chci vás ujistit, že jsem v kontaktu jak s britským ministrem zahraničních věcí, tak s britským ministrem vnitra a obdržel jsem od nich několik dopisů, které mě ujišťují o tom, že britská strana dostojí svým politickým závazkům, které zveřejnila v onom dokumentu tuším z prosince, kdy jasně říká, že poskytne občanům Evropské unie přechodné období, po kterém jim budou garantována více méně stejná práva, jako garantujeme my v tomto zákoně.

Chci vás ujistit a informovat, že 21. ledna již britská vláda zkušebně spustila registrační systém, kdy občané Evropské unie mohou žádat o tzv. pobytové oprávnění, a lhůty, které tam jsou, jsou lhůtami, které máme my v našem zákoně. Tento systém měl být 30. března zpřístupněn úplně , nebo už by měl skončit zkušební provoz a začít provoz řádný. A britská strana nebude požadovat žádné poplatky za to, jak tyto žádosti bude zpracovávat.

O tom, že v našem zákoně je toho trošku víc, už tady mluvil i pan senátor Hampl. Ale to jsou z mého pohledu věci, které jsou výhodné pro Českou republiku a nemá cenu opakovat věci léků a kvalifikace.

Tolik k reciprocitě.

Nyní k debatě o hazardu. Na úvod bych možná vysvětlil, jak tento zákon vznikl. Jako ministerstvo vnitra jsme původně měli ambici řešit pouze a jenom otázky, které jsou v gesci ministerstva vnitra. Přišli jsme na vládu s tím, že je potřeba takovýto zákon mít ve vztahu k agendám, které děláme my. A dopadlo to tak, že žádné jiné ministerstvo na to nebylo připraveno tak, jako my. A tudíž ministerstvo vnitra "vyfasovalo" celý tento zákon a stalo se koordinátorem a vlastně místem, kde se sbíhaly připomínky ostatních resortů.

Každý resort měl za úkol vytipovat veškerá možná rizika nebo veškeré možné oblasti, kde by mohlo dojít k nějakému problému, kdyby došlo na tvrdý brexit. Ta otázka hazardních her, to je věc ministerstva financí, které se rozhodlo uplatnit tuto připomínku, my jsme, říkám to otevřeně, vzhledem k tmou, že to je odborná věc v gesci ministerstva financí, tak jsme si jako ministerstvo vnitra nedovolili jakýmkoliv způsobem kádrovat nebo hodnotit závažnost či potřebnost těch připomínek, prostě jsme řekli, ano, pokud to odborné ministerstvo říká, toto je problém, tak jsme to tam radši dali, abychom zamezili případným sporům v budoucnu. Z mého pohledu to není o tom, že tady nějakým způsobem prosazujeme možnost, aby naši občané utráceli peníze v britských casinech nebo hlavně na internetu, to znamená u britských sázkových kanceláří, ten problém, jak jsem to pochopil já, je hlavně v tom, že tady je celá řada našich občanů, kteří se tomuto věnují, občas také něco vyhrají. Kdybychom to neměli upraveno v tom zákoně, tak by se teoreticky mohlo stát, že bude problém třeba s výplatou těch výher, ti lidé by o ty peníze přišli. Přišlo nám to škoda a nefér vůči těm lidem. Takže když už ten fenomén tady je, je to legální, je to povolené, hledali jsme všechny možné body, tak ministerstvo financí upozorňuje i na toto, z mého pohledu, i když je tam to riziko možná minimální, možná je to marginální, tak je podle mě škoda a zbytečné dostávat do problémů lidi, kteří v souladu se zákonem dělají činnost, o které si my samozřejmě můžeme myslet svoje, ale je to činnost legální. Zase říkám, i u této drobnosti, u těch hazardních her platí to přechodné období do konce roku 2020.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane ministře, ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VZVOB, pan senátor Václav Láska? Nepřeje, děkuji. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VEU, pan senátor Václav Hampl? Také ne. V takovém případě prosím pana zpravodaje garančního výboru, aby se ujal slova a provedl nás hlasováním. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Miroslav Antl:  Děkuji. Mně by se také chtělo něco ještě říct, ale to zpravodaji nepřísluší. Já jenom spočítám, v diskusi bylo 7 vystoupení, přičemž diskutovali 4 senátoři, 1 senátorka, pan senátor Hampl, ve druhém svém vystoupení nás upozornil na doprovodné usnesení. Poté vystoupil pan senátor Nytra. Já tedy z pohledu i další reakce pana senátora Hampla jsem pochopil, že šlo zřejmě o návrh, byť bylo polemizováno s tou poslední větou. Nebyl to návrh, pane senátore? Jde jenom o to hlasování... V tom případě máme dvě hlasování před sebou, to první je o garančním usnesení, usnesení garančního výboru, které však bylo podpořeno i dalšími výbory, to znamená doporučení ke schválení, a druhé hlasování bylo o doprovodném usnesení, vážený pane předsedo.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Já vám děkuji, pane senátore. Spouštím znělku.

V sále je aktuálně přítomno 74 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 38, já zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti návrhu, stiskne tlačítko NE a zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování č. 5 se z 74 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 38 pro vyslovilo 72, proti byl 1. Návrh byl přijat.

My budeme bezprostředně hlasovat o návrhu na to doprovodné usnesení. Já spouštím hlasování. Ptám se, kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zdvihne ruku, kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zdvihne ruku.

Konstatuji, že v hlasování č. 6 se z 74 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 38 pro vyslovilo 50, proti bylo 7. Návrh byl přijat.

Končím projednávání tohoto tisku, děkuji panu ministrovi, děkuji všem zpravodajům, my se vystřídáme.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Dalším bodem dnešního jednání je

 

Balíček na boj s dezinformacemi

Tisk EU č. K 006/12

Tisk EU č. K 007/12

Senátní tisky č. K 006/12 a K 007/12. Materiály jsme obdrželi jako senátní tisky č. K 006/12, K 007/12 a K 006/12/01 a K 007/12/01. Prosím pana ministra vnitra, pana Hamáčka, aby nás seznámil s těmito materiály.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji, vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Záměrné a masové šíření dezinformací, se kterým se setkáváme v poslední době, představuje bezprostřední ohrožení demokratických systémů. EU si toto nebezpečí plně uvědomuje. Snaží se proti němu intenzivně bojovat. V této souvislosti bych vás dnes rád stručně seznámil se dvěma dokumenty, které jsou nyní projednávány jako balíček pro boj s dezinformacemi, které zveřejnila Evropská komise společně s Evropskou službou pro vnější činnost v prosinci loňského roku.

Jedná se o akční plán EU proti dezinformacím a sdělení o boji proti dezinformacím na internetu: evropský přístup. Významnou součástí akčního plánu, jehož cílem je posílit schopnost EU reagovat na dezinformační kampaně, především ze strany Ruska, je vznik systému včasného varování o dezinformačních kampaních, tzv. rapid alert system. Dokument zároveň vyzývá evropské instituce a členské státy, aby se zaměřily na informační kampaně o fenoménu dezinformací a na podporu nezávislé žurnalistiky a sítě nezávislých ověřovatelů faktů, tzv. fact checkers. Zpráva o provádění sdělení převážně hodnotí vytvoření mechanismu pro transparentnější a odpovědnější online prostředí, zejména v souvislosti s přijetím kodexu zásad boje proti dezinformacím, mezi jehož signatáře se zařadily Facebook, Google, Twitter nebo Mozilla. S ohledem na nadcházející volby do Evropského parlamentu sleduje také opatření k zajištění bezpečného průběhu voleb. S úmyslem posílit odolnost naší společnosti vůči dezinformacím oba dokumenty poukazují na zlepšení vědomí o hodnotách a politikách EU, mediální gramotnost, kritické myšlení a kvalitní novinářskou práci. Vzhledem k aktuálnímu vývoji na mezinárodní scéně a prokázané existenci případů ovlivňování demokratických procesů v některých státech ČR považuje prohlubování evropské spolupráce v oblasti boje proti dezinformacím a vnímáme je jako krok správným směrem. Oceňujeme, že akční plán uznává vůdčí roli East StratComu týmu v rámci Evropské služby pro vnější činnost. V boji proti dezinformacím však zároveň zdůrazňujeme nutnost aktivního přístupu jednotlivých členských států. ČR vítá snahu komise podporovat online platformy v aktivnějším přístupu v boji proti dezinformacím, v této souvislosti považuji za nutné zmínit, že tyto aktivity neusilují o cenzuru, ale naopak se snaží podpořit transparentnost neprůhledného prostředí, sociálních sítí a platforem.

Závěrem bych chtěl zmínit, že v současné době se ČR aktivně věnuje implementaci akčního plánu na národní i evropské úrovni a děkuji vám za pozornost.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Než budeme pokračovat, pan senátor Kortyš, faktická poznámka.

Senátor Michal Kortyš:  Děkuji, vážený Senáte, já se omlouvám, já tady k tisku zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království z Velké Británie a Severního Irska z EU jsem mačkal ANO, ono tam je NE. Nevím, jak je to možné. Tak bych to prosil na záznam, aby se to opravilo. Děkuji za pochopení.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji za poznámku. Já přidám také jednu poznámku, ještě omluvu, pan senátor Cieńciała se omlouvá z nepřítomnosti na dnešním jednání. To je snad k poznámkám všechno. Budeme pokračovat v projednávání tohoto bodu.

Výborem, který projednal tyto tisky, je VEU. Přijal usnesení, které máme jako senátní tisky č. K 006/12/02 a K 007/12/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Václav Hampl, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové. Evropský výbor si vyžádal k tomuto materiálu stanovisko VZVOB, které dostal. Návrh usnesení, které vám předkládá evropský výbor, vychází z toho stanoviska bezpečnostního výboru, lehce ho rozvíjí, rozvíjí ho zejména o první část, kde se konstatuje potřeba nebo zdůrazňuje potřeba bránit se před záměrným využíváním šířením dezinformací jakožto nástroje hybridního boje, konstatuje se tady v návaznosti na nedávno zveřejněná zjištění amerického senátu a na zprávy našich bezpečnostních služeb, že v našem případě toto riziko směřuje zejména bohužel z Ruska.

V druhé části toho usnesení navrhujeme souhlasit s tím předloženým akčním plánem, požádat vládu, aby pokud možno co nejrychleji vyřešila gesční nejasnost, protože v tuto chvíli se o tuto agendu dělí ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničí, to nepochybně není úplně dobře, chce to asi unifikovaný přístup. Při projednávání na výboru opakovaně zaznělo, že ta nejpodstatnější část toho celého je v části navrhovaného usnesení II. 3., totiž velký důraz na systematické mediální vzdělávání a rozvoj kritického a analytického myšlení, a to napříč všemi sociálními, vzdělanostními kategoriemi obyvatelstva, protože často slýcháme potřebu v těchto věcech vzdělávat děti, žáky, studenty, je to jistě pravda, ale jsou i jiné skupiny obyvatelstva, které trpí zvýšenou náchylností na propadání a šíření dezinformací.

ČR je mezi zeměmi třeba evropskými a dalšími zeměmi našeho kulturního okruhu asi jedna z mála, která nemá vybudovaný nějaký ucelený, solidní systém trvalého, dlouhodobého občanského vzdělávání. Možná toto je výzva a příležitost, jak tento dluh napravit. Konečně se vyjadřujeme i k termínu do konce roku 2019, jakožto termínu pro vyhodnocení efektivity těch nově zaváděných opatření, tady se trošku omlouvám bezpečnostnímu výboru, tady jsme nepřevzali zcela jejich dikci, bezpečnostní výbor vyjádřil obavu, že ten termín je příliš šibeniční. Navrhujeme sice přiznat, že je, řekněme, my jsme použili to nyní v Evropě moderní slovo ambiciózní, ale že přece jen je to věc, která stojí za to, aby byla udělána rychle, že tedy tento termín podpoříme. Ostatně, EU často bývá kritizována za pomalou reakci na různé nové hrozby, tak tady by mohla mít příležitost předvést relativně rychlejší reakci.

Děkuji vám za případné podpoření tohoto usnesení.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. VZVOB se uvedenými materiály zabýval, já se táži, zda si přeje vystoupit zpravodaj, pan senátor Jiří Dienstbier? Vidím, že ano, máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové. Pan předseda Hampl tady už skoro vše sdělil, takže jenom velmi stručně. Byli jsme, jak už bylo řečeno, dožádáni o stanovisko ze strany VEU. Všichni máte k dispozici usnesení zahraničního výboru, stejně tak jako evropského. Bylo tady řečeno, že je dán určitý kompetenční spor mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem vnitra, což vyúsťuje v to, že požadavek na to jediné místo, které by mělo být na národní úrovni vytvořeno jako koordinační, tak vede k tomu, že máme jakési dvojjediné, takže to by bylo potřeba asi nějakým způsobem dořešit. Stejně tak my jsme se vyslovili pro potřebu občanského vzdělávání, to usnesení, které bylo převzato i do usnesení VEU, tak konstatuje, že ani po 30 letech od obnovení demokratických poměrů se tady nepodařilo vytvořit ucelený systém občanského vzdělávání, na rozdíl od některých jiných evropských zemí, které ho mají velmi robustní, přispívá to ke stabilitě tamějších společností.

Už tady byla zmíněna i ta jedna odchylka, já bych neřekl, že je nějak zásadní, protože z hlediska vyhodnocení těch opatření v projednávaných materiálech my jsme se na zahraničním výboru usnesli, že ta doba je krátká, do konce letošního roku, evropský výbor říká, že je ambiciózní, myslím si, že je tam v obou těch usneseních vyjádřen ten problém nebo určitá pochybnost nad dostatečností doby, jenom v jiné míře intenzity, takže já bych ani v tomto žádný zásadní rozpor neshledával. Jde o to, že zatím jsou to jakási měkká opatření. Byl tady zmíněn kodex, otázka je, v jakém okamžiku se má vyhodnotit účinnost těchto opatření, příp. přijít s návrhy na tvrdší legislativu, s nějakými právně vynutitelnými opatřeními.

Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore. Já otevírám rozpravu, do které se jako první hlásí pan senátor Fischer. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Pavel Fischer:  Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. Je potřeba chránit kolébku demokracie, a tou kolébkou je Evropa. Tohle není heslo, které by vymyslela Evropská komise, ale takhle mluví Microsoft. Americká společnost, která založila kvůli atakům na Evropu a na evropský demokratický systém dokonce zvláštní divize, zvláštní oddělení. Ano, ve veřejném prostoru. A každý z nás to zažil na vlastní kůži, je něco neblahého, protože veřejný prostor potřebuje pravidla, potřebuje autoritu, a proto, abychom vedli dialog, potřebujeme prostor, abychom si mohli naslouchat, potřebujeme čas, abychom vytvořili konsensus. Tady není potřeba jenom spolupráce s firmami, jako je Microsoft, ale právě spolupráce v rámci EU, která tolik dává důraz na svobodu jednotlivce a na vládu práva. Výměna zkušeností je tady samozřejmě nezbytná. Ale je potřeba dělat něco víc. Blíží se totiž evropské volby. Proto, aby mohly skutečně být svobodné a férové, tak je potřeba se mobilizovat. Právo svobody projevu je totiž zaručeno občanům, těm, kteří platí daně, těm, kteří mají státní příslušnost, těm, kteří mají svobody a povinnosti vyplývající z jejich občanství. Tohle právo na svobodu projevu ale nepatří ani počítačům nebo robotům, nebo důstojníkům armády cizí moci.

Mluvím o nich proto, že na základě pečlivé forenzní analýzy expertů lze doložit, že evropský prostor je skutečně pod atakem, systematickým atakem, těch, kteří zkoušejí ovlivnit veřejnou debatu, takže jsme svědky toho, že v našich společnostech, v našich veřejných prostorech, v našich médiích se často objevují názory, které přicházejí zvenčí, které formuluje někdo na základě určité přesné strategie. Těch případů řádně dokumentovaných, postavených na expertize, už dneska jsou tisíce. Celá řada z nich, většina z nich ukazuje na Ruskou federaci.

Proto je potřeba, abychom i my tady doma se zmobilizovali, to je možná jedna z otázek, na kterou by pan ministr ve svém závěrečném vystoupení mohl také reagovat. A sice jak se připravujeme na evropské volby? Vytváří se tady týmy nejenom těch, kteří mají na starosti tradičně registraci kandidátů a hlídají průběh voleb, ale tady je potřeba je propojit s těmi, kteří hlídají kybernetický prostor, s těmi, kteří mají na starosti dohled nad mediálním prostorem a nad dodržováním pravidel. Zdá se mi, že ta otázka odpovědnosti, jak jsme o ní před chvilkou mluvili, mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem vnitra, je tady mnohem širší, že je potřeba to povýšit na vládní agendu, která by skutečně na nadresortním půdorysu pomohla ty problémy, které se budou rodit velmi rychle, na ně bude potřeba reagovat skutečně týmově, napříč našimi institucemi.

Ta situace je velmi vážná. Před chvílí jsme mluvili o brexitu. Kdo z vás si pamatuje některé poplašné zprávy, kterými jsme procházeli v naší historii, tak dobře ví, že teď už stačí skutečně hodit sirku do veřejného prostoru a říct, že něco nebude, že něco nebude fungovat, že je potřeba se zásobit apod. To neplatí jenom pro britské občany, ale to se týká celé EU. Proto se tomuto tématu budeme věnovat už na příští schůzi našeho výboru ve zvláštním bodu, budeme se zaměřovat na hrozby, které před evropskými volbami je potřeba veřejně pojmenovat. Dnes tento text navrhuji schválit, ale zajímalo by mě, jak se vláda k tomu bude stavět, takže přestože na to nebyl připraven, pana ministra rád vyslechnu, jakým způsobem o tom uvažují u něj na ministerstvu.

Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do debaty hlásí pan senátor Miloš Vystrčil.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážený pane místopředsedo vlády, vážené kolegyně, kolegové. Já jednak v první části něco maličko řeknu k tomu návrhu na usnesení, protože při jeho četbě jednak s některými body souhlasím, k některým jsem takový zdrženlivější, vysvětlím proč. Na druhou stranu je mi jasné, že dost dobře není úplně možné hlasovat o těch jednotlivých bodech, protože by se to celé rozbilo. Tak aspoň využiji, že se k tomu mohu vyjádřit takto v rozpravě.

Věřím, že mě nikdo nebude podezřívat z toho, že bych byl nějak významně spřízněn s Ruskem, ale přesto, pokud zdůrazňujeme, zejména v případě Ruska, že je potřeba bránit se proti reálné hrozbě aktivního využívání dezinformačních kampaní, tak já si myslím, že je potřeba zejména se bránit proti všem, nejen proti Rusku, možná, že při formulaci toho usnesení měl ten, kdo to psal, více informací. Ale pokud někdo použije tuto dezinformační kampaň v rámci např. voleb v ČR, já mám někdy pocit, že k tomu i v rámci našich interních voleb někdy směřujeme, tak to považuji taky za velmi nebezpečné. Jenom upozorňuji, že vytahování jednoho strašáka třeba proto, abychom na ty jiné zapomněli, nevím, jestli je to ten nejlepší způsob. Ale jen to tady komentuji. Nic nenavrhuji.

Druhou věc, kterou chci zdůraznit, byť je v té části II., to usnesení, až na třetím místě, která se mi velmi líbí, je, že to zásadní, jak se můžeme bránit dezinformacím, je, že budeme disponovat nějakým vzděláním, nějakým kritickým myšlením, nějakými znalostmi, schopnostmi si ty věci porovnávat a analyzovat, což je obsaženo v té části II., v tom bodu 3., kde, pokud to usnesení přijmeme, tak klademe velký důraz na mediální vzdělávání a rozvoj kritického a analytického myšlení napříč všemi věkovými, sociálními a vzdělanostními kategoriemi. Tohle já jsem řekl proto, že pokud někdo z vás měl ten čas, ono je toho strašně moc, a podíval se podrobně na ten tisk K 6/12, tak tam hned několik kroků směřuje proti tomu, abychom byli odpovědní ve smyslu zlepšování našeho kritického a analytického myšlení a porovnání informací, které dostáváme, neboť vznikají další úřady a další domy, které za nás mají analyzovat to, co je dezinformace, co dezinformace není. Bude nám na základě nějakých kodexů předkládáno, co má být vyřazeno, co nemá být vyřazeno, což samozřejmě má jakousi logiku, je do jisté míry správné, ale pokud to přesáhne určitou mez, tak potom dojde k tomu, že ta autoregulace, ta schopnost si ty věci vyhodnocovat sám, ta odpovědnost vyhodnocovat si ty věci sám bude slábnout, tím vlastně ti občané potom se stávají zranitelnějšími a zranitelnějšími. S tím, že vůbec není jisté, že ten, kdo nasazuje ty orgány, které mají za nás kontrolovat, co je a co není dezinformace, nakonec toho nezneužije.

Takže tolik moje vyjádření k této věci a k tomuto tisku. Já jsem to tady říkal proto, že je velmi obtížné hlasovat o tom usnesení jako o celku, byť musím říci, že i této mé obavy, tohoto nebezpečí se také to usnesení výboru podle mě v tom bodě 4., části II. dotýká, kde se velmi jemně říká, že vyhodnocení efektivity nově zaváděných opatření, že to je velmi ambiciózní celé. Takže já nevím, jestli bychom neměli být více ambiciózní sami k sobě a k rozvoji kritického myšlení každého z nás, občanů ČR, méně ambiciózní k tomu, že všechny ochrání nějaké úřady nebo případně nějaké další instituce, které za nás budou rozpoznávat, co je a co není dezinformace.

Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí s právem přednosti pan místopředseda Jan Horník.

Místopředseda Senátu Jan Horník:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Budu velmi krátký a stručný. My, kteří se dostáváme občas do zahraničí, kteří jsme měli poslední léta navštívit zejména státy Pobaltí, tak nejenom že některé ty státy jsou hrozně daleko za elektronizací, ale ony jsou taky dost daleko v boji proti dezinformacím.

Tady Miloš Vystrčil, vaším prostřednictvím, pane předsedající, jenom mu vzkázat, že já plně souhlasím s tím, co on říká, není všechno jenom bílé nebo černé, nemusí to vanout jenom od východu. Tak bychom měli být obezřetní všeobecně.

Ale teď to, co budu zmiňovat, což je to Pobaltí, tak to je zrovna oblast, kde to vane od východu, vane to hrozně silně. Státy pobaltské mají velmi negativní zkušenosti s rozmahačstvím ruského národa směrem na jejich území, dneska jsou členové EU, mají v podstatě mír, ale musím taky říct, při všech těch návštěvách, je tam cítit ten jejich doslova strach, aby si udrželi ten mír. Ruská strana dělá všechno pro to, aby ten mír nahlodala. Bojuje proti těmto státům pobaltským, protože se částečně domnívá, že jim to tam patří, oni tam taky implantovali poměrně dost sovětských občanů, tedy ruské národnosti, už to způsobuje v těch zemích vlastní problém, ale pokud umí spolu žít, tak proč ne, ale na druhou stranu, když zjistíte, že ono je to plíživé, už to není takové pomlouvačné, ono to funguje úplně jinak, jsou divadelní hry, které se vysílají na ruskojazyčných stanicích, které se bezproblémově přijímají, úplně stejně jako my když jsme za minulého režimu přijímali ZDF televizi, tak tam to funguje úplně stejně, nicméně, divadelní hry, které v podtextu mají ty dezinformace. Takže vy jako normální divák, normální občan, když se nad tím nezamyslíte, tak to dostáváte do povědomí. Oni vás takhle začínají na dálku ovládat. To je hrozně nebezpečné.

A já bych chtěl poprosit pana ministra, nebo pana místopředsedu vlády Hamáčka, jestli by se vláda jako taková nemohla, zejména přes Ministerstvo školství nebo kultury, zabýval možností osvěty v této oblasti. Což tyto pobaltské státy dělají – a to je hrozně zajímavé – přes knihovny. My máme asi jednu z nejhustších sítí knihoven na světě. A ty knihovny využily, že k tomu klasickému půjčování knih tam ještě dělají různé kurzy apod. Zvyšují gramotnost svých občanů a všeobecně zejména mládeže.

Je to jakýsi podnět, který jsme tam načerpali. A bylo by dobře, kdyby se k našim knihovnám skoro do každé obce nějaké tyto vzdělávací programy mohly dostat. Kdo jiný by to měl dělat? Nemám úplně tu představu a říkal to kolega Vystrčil, kdo bude řídit nějaké úřady nebo něco takového, proč nevyužít to, co vlastně už je, co funguje a co jinde mají velmi dobře vyzkoušené. Takže to je jenom podnět pro vládu. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane místopředsedo, další do rozpravy a také o berlích se blíží pan senátor Čunek. Pane senátore, položte si berle a můžete se chopit mikrofonu.

Senátor Jiří Čunek:  Děkuji. Na vaši radu nedám, pane místopředsedo, položil-li bych berle, upadnu. Nejsem nemocen, mám jenom zlomený kotník, což samozřejmě nic není.

Vážený pane místopředsedo, pane ministře, pane vicepremiére, kolegyně, kolegové, já jsem se v Evropském výboru zdržel hlasování v případě tohoto tisku. A řeknu proč. Začnu možná netradičně, jsa mírně ovlivněn a vyprovokován panem kolegou Horníkem, který mluvil o divadelních hrách. Tak zaprvé bych chtěl říct, že my si s dezinformacemi a s tím, jak se nevzděláváme, pomůžeme celkem sami. Protože když si vzpomenete, po roce 1993, po rozdělení, naráz – samozřejmě jsem přesvědčen, že to bylo hlavně díky penězům, tedy nějaké té televizní lobby, tak se začaly dabovat všechny hry a pohádky, které byly slovenské, na našem území. Což zcela jistě nepřispělo vůbec k tomu, abychom rozvíjeli občansky dále vztah se Slováky, se kterými jsme byli v jednom státě.

Je to příklad, který mě napadl pochopitelně teď, který je jakoby mimo to téma, ale zřejmě všichni chápete, že není. To je právě to, že na každé maličkosti se může ukázat, jak má nedozírné následky. Pak naše děti slovenštině nerozumí a tím pádem nerozumí ani nejbližšímu národu, kteří mluví příbuznou řečí. To znamená, nemůžou ani chápat některé postoje, které naši bratři Slováci mají. A byla to naprostá chyba, kterou jsme dopustili a dokonce zřejmě ještě pořád dopouštíme, protože to je věc naprosto nesmyslná, abychom vyhazovali peníze na to, aby se dabovalo z jazyka, který má samozřejmě tady každý umět.

Já se samozřejmě spíše budu věnovat teď tomu tisku. Já naopak bych považoval za dobré, kdybychom rozdělili hlasování. A to o doporučení k vyjádření Senátu. Protože já s tiskem jako takovým, to znamená, s návrhem, kde výbor přijímá, doporučuje, určuje, pověřuje, nemám žádný problém. Dokonce ani s tím odstavcem II a III nemám žádný problém. Skutečně problém je jenom v bodě 1 a 2.

Tady bych se trochu zastal, ačkoli to zcela jistě nepotřebuje a vidím, že bude vystupovat, kolegy Václava Hampla. Já bych ho skutečně nepodezříval z vážné věci, že by chtěl poukázat na jednu stranu, tedy na východ, na Rusko, aby si jakoby nevšiml těch ostatní. Abychom si nevšímali těch ostatních, to mu vlastní určitě není. A dokonce bych ho nepodezíral z toho, že by to byl úmysl. A ani z nějaké momentální mentální insuficience, tedy nedostatečnosti, že by takto na něco zapomněl. To asi určitě ne.

Ale pravdou je, že mám právě problém s tím, že jsem přesvědčen, že všechny státy světa, které jsou velké, ať už je to Amerika, Rusko, Čína, Indie a další státy v pořadí jejich velikosti, samozřejmě teď myslím i bývalé státy, které měly své kolonie, uvažují trošku jinak než státy menší, které mj. své kolonie dříve neměly. Mají v sobě určitou rozpínavost, tyto tendence, které více či méně mohou potlačovat, to nevím, ale zdá se mi, že vypíchnout tady to, že v souvislosti s nezdárnými informacemi o využití dezinformací Ruska s cílem ovlivnit volby v USA, já si myslím, že s tím si velmoci poradí. Ať si s tím poradí také Amerika.

Jsem přesvědčen, že my sami vytváříme tady doma tolik dezinformací, které nás zásadně ovlivňují, a proti kterým nebojujeme, a ovlivňují veřejný prostor, že my si bez těchto velkých států celkem poradíme. K tomu, abychom na tom nebyli dobře. A bránit se jen proti Rusku, já myslím, že my musíme být obezřetní vůči všem. Protože ekonomické zájmy, a je to v pořádku, má každý stát. Chce expandovat či dodávat své zboží a může k tomu používat i různé, možná za hranou jdoucí, prostředky.

Takže já kromě těchto de facto doporučení k vyjádření Senátu římská I, 1 a 2, s tím nemám problém. Takže bych doporučil panu zpravodaji, pokud by mohl, aby přemýšlel nad tím, jak rozdělit toto hlasování. Abychom tyto kontroverzní body mohli hlasovat zvlášť. A na závěr bych řekl, že jsem přesvědčen, že pouze státy, které jsou si vědomy své hodnoty, své síly a jsou dost hrdé, tak si dokáží poradit bez stálého poukazování na vnějšího nepřítele. I s hrozbami, které mohou být skutečné od jednotlivých okolních států. Děkuji vám za pozornost.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore. Jako další je do rozpravy přihlášen pan senátor Nwelati.

Senátor Raduan Nwelati:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Já budu velmi stručný. Já si myslím, že dezinformace jsou opravdu velkým problémem, který je v dnešní moderní společnosti, tím, jak se vyvíjejí média a internet atd. Na druhou stranu si myslím, že vznik další struktury, která by měla s dezinformacemi bojovat, typu systému včasného varování, není úplně ten správný směr.

Já se domnívám, že systémy včasného varování v tuto chvíli existují. Jsou tady zpravodajské služby, které mají za povinnost tyto věci sledovat a o těchto věcech informovat, upozorňovat vládu, že k nim dochází. A myslím si, že i to je dostačující. Určitě bych podpořil a podporuji to, že nejlepším způsobem, jak bojovat proti dezinformacím, je mediální vzdělanost a kritické myšlení. To tady už říkali všichni přede mnou a myslím, že to je ten správný směr. A tam si myslím, že to je úkol vlád a vlády, aby i toto nějakým způsobem řešila a podporovala.

Ona totiž ta hranice mezi dezinformacemi je různá. A mě by zajímalo, jak bychom postupovali. Když řeknu příklad, pořady Jaromíra Soukupa, na které se já naštěstí nedívám, ale občas, když už mám malinko čas a přepínám jeden program po druhém, že hledám něco zajímavého v televizi, tak mě tam přeskočí třeba on a vydrží mi to tak půl minuty. A to je plné dezinformací. To znamená, měli bychom přistoupit k tomu, že to zakážeme? To přece není tak. My máme vysvětlit lidem, že tyto nesmysly, které tam jsou říkány, že to jsou dezinformace, lži a tak dále, a že oni by to měli odlišit sami.

Mimochodem, já si myslím, že každý stát si opravdu má poradit s dezinformacemi sám. A tady to bylo řečeno, a proto už nějaké struktury existují. Je potřeba spíše posilovat mediální vzdělávání, a to jak od základních škol po střední. A možná, že už začít v mateřských školách, kde byste se divili, jak malé děti už umějí s počítači pracovat a co všechno se nedozví na internetu. A mají pocit, že to jsou pravdivé informace. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore. Další se do rozpravy hlásí pan senátor Fischer.

Senátor Pavel Fischer:  Děkuji moc za slovo. Já bych chtěl reagovat na slova některých mých předřečníků. Protože tady nejde jenom o cenzuru, tak, jak ji známe z našich dřevních dob, tady jde skutečně o problém, který je mimo naši představivost. Kdo má čas a zájem, tak ať si přečte záznam z veřejného slyšení, které bylo v britském parlamentu ve Westminsteru, na které byl pozván také šéf Facebooku. Křeslo, na kterém měl sedět, zůstalo prázdné. A když začnete číst přepis toho sezení, tak tam narazíte na technického experta, který velmi přesně dokumentuje, jak fungují algoritmy některých sociálních platforem. Tady už nejde zdaleka o cenzuru, tak, jak si ji pamatujete z 50., 60., 70., 80. let. Tady jde o to, že náš veřejný prostor je pod kontrolou algoritmů, které sestavují chytří lidé na základě vlastní úvahy, na základě zadání co největší sledovanosti a co největších příjmů z reklamy.

A když tady ty algoritmy dokážete opanovat, předplatit si, tak se vám podaří jenom po kapkách začít distribuovat do veřejného prostoru informace, které matou lidi. A tohle je důležitá věc. Pak se totiž to zmatení projeví v tom, že lidé nejdou k volbám. Pokud přijde k volbám jenom 20 % lidí, voličů, tak potom se nemůžeme divit tomu výsledku. Přicházejí ti nejdisciplinovanější nebo ti nejzmatenější.

Takže já naprosto podepisuji, že je potřeba dát lidem důvěru a informace k tomu, aby se sami rozhodli. Já naprosto podepisuji, že jsou to státy, které si mají tyhle věci vzít do ruky a odšéfovat si je sami. Ale tady je potřeba ještě připustit, že máme tu čest s aktéry, kteří nerespektují občana. S aktéry, kteří nerespektují naši ústavu a kterým je úplně jedno, podle jakých pravidel se u nás hraje. Kteří nikdy nečetli českou ústavu, protože mají vlastní pravidla. A sice pravidla nejvyššího maximálního zisku, anebo pravidla největšího zmatení občanů v našich zemích.

Proto bych řekl, opusťme jenom to černobílé, na jedné straně bude cenzura podle starého modelu, a na druhé straně nějaká svoboda. Míra komplexity, o které dnes mluvíme, je taková, že si s ní jednotlivé státy a jednotlivé vlády nevědí rady. A my bychom měli pokorně připustit, že je potřeba, abychom spolupracovali s těmi nejlepšími na světě, abychom pochopili, co to znamená svoboda a odpovědnost, co to znamená vláda práva v systému, který ovládají automaty a nebo ti, kteří získávají největší zisk a pak ještě raději zaplatí daně v nějakém daňovém ráji. Bacha na to. Jedná se skutečně o budoucnost naší země v duchu nejlepších tradic naší historie. Skutečně zítra může být pozdě.

Timothy Snyder, velký expert na dějiny 20. století, říkal: „Nezapomeňte jít k nejbližším volbám. Historie totiž ukazuje, že to můžou být i poslední svobodné volby na dlouhou dobu.“ A to v éře těchto algoritmů platí opravdu dvojnásob.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, a prosím pana senátora Beka, který je jako další přihlášen do rozpravy.

Senátor Mikuláš Bek:  Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já myslím, že by bylo dobré v té debatě rozlišovat nejméně dvě roviny toho problému dezinformací. Pokud mluvíme o rovině individuální, tak se vlastně točíme kolem starého sporu rozumu s hloupostí nebo pravdy a nepravdy. A tam souhlasím s kolegou Vystrčilem, že stát se do takového sporu nemá moc plést a nemá budovat nějaké zvláštní struktury. Ale ve chvíli, kdy se dezinformace stávají součástí mezinárodní politiky a mají rozměr, který se týká obrany na národní a v případě Evropské unie nadnárodní úrovni, tak se domnívám, že adekvátní odpovědi na to, že do hry vstupují mocné subjekty podporované státy, adekvátní odpovědí je, že se opět ta protiakce odehrává na úrovni států či na té nadnárodní úrovni. Proto se domnívám, že i to usnesení je rozumné. A tak jako v minulosti koneckonců i západní státy přistoupily k netradičním opatřením, jako je zakládání rozhlasových stanic, které měly polemizovat s propagandou ve východním bloku, tak v době internetu, samozřejmě za jiných technologických podmínek, je rozumné, aby oni se bránili dezinformacím a propagandě na úrovni, která přesahuje individuální úroveň sporu o pravdu. Jinak samozřejmě můžeme usilovat o osvětu, budujme struktury v oblasti školství, knihoven, pro podporu mediální gramotnosti. Ale to je na dlouho, to přinese výsledky za desetiletí.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, a ještě se hlásí do rozpravy pan senátor Košťial.

Senátor Rostislav Koštial:  Dobrý den, pane místopředsedo, pane místopředsedo vlády, dámy a pánové, kolegyně, kolegové.

Já jsem nechtěl moc vystupovat, nicméně když poslouchám tu debatu, tak mi tady zaznívají některé momenty. Předně bych řekl, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. A když tady zaznívají všechny ty informace o tom, tak si myslím, že od toho, abychom bojovali s těmito dezinformacemi, máme veřejnoprávní média. A ty by se měly v první řadě o to postarat. Ty by měly šířit ty správné zprávy a bojovat s těmi poplašnými zprávami.

Já se rozhodně děsím, že někdo někde, kterého nebudeme mít pod kontrolou, bude analyzovat, co je dobrá zpráva, co je špatná zpráva. Bojím se zpolitizování tady toho. A může být celosvětový trend o nějakém řekněme úspěchu komunistického, bolševického tažení. A když bude správně podáván a nebude filtrován dobře těmito orgány, které se s tím mohou ztotožnit, tak tento orgán může působit velmi kontraproduktivně.

Takže já se toho bojím, mně z toho usnesení skutečně zůstává v tom odstavci 2 jenom to jedno, které nás vybízí k tomu vzdělávání. A u toho bych zůstal. Takže pokud to usnesení zůstane tak, jak je, tak já pro něj nemůžu hlasovat. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, a dále se do rozpravy hlásí pan senátor Láska.

Senátor Václav Láska:  Pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, dlouho jsem odolával nevstoupit do té diskuse, ale prostě to nešlo. Asi budu opakovat to, co tady někteří řekli, zejména kolega Bek, ale možná to řeknu ještě takovým jednodušším způsobem. Dezinformace, jejich šíření, je součástí nějakého ataku jednoho státu na druhý. Je to součást nějakých hybridních hrozeb, hybridního útoku. Je to na roveň postavené tomu, co se dělo před 100 lety, kdy se na vás valily tanky, tak teď se na vás valí dezinformace.

A tankům jste se také nebránili veřejnoprávními médii nebo vzděláváním obyvatelstva. To nešlo. Obranu státu má na starosti stát. A v této situaci jsme. Takže v té podmínce, kterou tady říkal kolega Bek, kdy správně rozlišil ty dva druhy dezinformací, tak ta jedna část dezinformace účelně šířené jiným státem jako nepřátelský akt, spadají pod obranu státu a musí se jí věnovat stát. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji. A opět přihlášen je pan senátor Fischer. Prosím, pane senátore.

Senátor Pavel Fischer:  Teď jsme se přesunuli na půdu válčení. Obranyschopnost země je skutečně daná i tím, že máme pod kontrolou základní informační toky, ze kterých si lidé berou zprávy. A když půjdeme dál, tak ve starém čínském válečném učení najdeme, že nejlepší je takový konflikt, kdy nemusíte ani jednou vystřelit a kdy vlastně toho nepřítele zmáknete na dálku. Ani si vlastně neuvědomí, že nějaký konflikt začal. On už vlastně skončil.

Proto si myslím, že je potřeba, abychom se na to dívali nejen podle toho, že někomu budeme lepit označení pravda a lež, ale že půjdeme k těm aktérům. A to se dneska za pomoci technologických nástrojů dá forenzně, expertně prokazovat. Takže my nemusíme teď říkat, co je pravda a lež. Nám může jít právě o to, kdo ty věci publikuje, kdo si je zveřejnil a na jakých základních nosičích je k nám vlastně dostává. Proto je tak dobře, že je s námi pan místopředseda vlády. To je otázka bezpečnosti, to je otázka také pro Bezpečnostní radu ČR a je to otázka nadresortní.

Proto je tak důležité, aby v jedné místnosti seděli lidé na kybernetiku, na kontrolu volebního procesu, na otázky strategické komunikace a další, na analýzu zahraničních zdrojů. A to je to, co Česká republika bude brzy potřebovat. Souhlasím s tím, že bez veřejnoprávních médií by ten zápas byl mnohem těžší, ale nezapomeňme, v EU máme tolik členských zemí, že některé si opravdu budou muset tyhle schopnosti vytvářet v těsné spolupráci s ostatními, protože jsou malé. Ale přes ně bude právě i základní politické směřování Evropské unie mnohem snazší pro to externí aktéry ovlivňovat. Jedná se skutečně o prostor demokracie a vlády práva. Za 10 let bude pozdě. A za 5 let také. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, a prosím pana senátora Nwelatiho, který je jako další přihlášen do rozpravy.

Senátor Raduan Nwelati:  Vážený pane předsedající, vážený místopředsedo vlády, kolegyně a kolegové, já se omlouvám, že vystupuji ještě jednou. Já se cítím trošku povinen vystoupit, protože možná ta zmínka o tom, že máme oddělit vnější dezinformace od těch vnitřních, možná vznikla na základě zmínky pořadu Jaromíra Soukupa tady i mnou. Já jsem to takto nevnímal. Ano, souhlasím s tím, že musíme, protože to má být obrana proti dezinformacím, které přicházejí nadnárodně nebo zvenku, a je to otázka obrany státu.

Ale já se pořád domnívám, že tady přece ty struktury, které mají bránit stát před těmito informacemi, existují. Jsou tady zpravodajské služby, které toto vyhodnocují a je tady vláda, která se má bránit. Chápu, že to nemůže být jenom vzděláním, nebo vzděláváním, musí to být i podáváním správných informací, vysvětlováním, a to je to důležité. A když se vrátím k tomu Jaromíru Soukupovi, kde vypadám, jako bych byl jeho největší fanoušek, takže tady říkám, že nejsem. Ale kdo může vyloučit, že to také není hra ze zahraničí, že potřebují, aby tady uspěl v nějakých volbách někdo, kdo bude prosazovat zájmy zahraničí.

Takže ono to úplně odlišit nejde. A já se znovu vracím k tomu, že zpravodajské služby tady přece existují, informují a dá se bojovat jinak, než že tady má vzniknout nová struktura včasného varování. A zase nějaká skupina lidí, která bude ještě vyhodnocovat jinde, jestli toto je správná informace, nebo kdo za ní stojí a proč je podávána. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, rozprava bude pokračovat příspěvkem pana senátora Drahoše.

Senátor Jiří Drahoš:  Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. Já jsem tady opravdu původně nechtěl vystoupit. Všichni říkáme, že budeme struční. Já se budu snažit o tu stručnost.

My jsme se velmi vzdálili od naší debaty. Je tady doporučení VEU k tomu sdělení Evropského parlamentu. Já mám pocit, že jsem na semináři, kde bych mohl také jako předseda výboru pro vzdělávání a člověk, který se téhle problematice docela věnuje, začít doporučovat, co bychom měli dělat, co by měly dělat veřejnoprávní prostředky, jak vidím vzdělávání mladých, jak vidím celoživotní vzdělávání. Ale proboha, to snad není cílem téhle debaty.

Já bych za sebe velmi doporučil, abychom se vrátili k tomu samotnému usnesení, nebo návrhu usnesení, a řekl bych k tomu jedinou věc.

Víte, můžeme tady zbavit ten bod římská I, arabská 1 třeba Ruska, můžeme se tvářit, že dezinformace k nám proudí ze všech stran. Všichni víme, že to není pravda, že je tady dominantní snaha jednoho státu, já nevím ani o francouzské, ani o německé, ani o americké, ba ani o indické dezinformaci v takovém rozsahu, jaká je prokázána analytickými bezpečnostními službami atd.

Tak nevím, jestli je pro některé z vás tak nepřijatelné, aby ta dezinformace ze strany Ruska, tak, jak je tam napsána, aby kvůli tomu bylo nutné parcelovat, dělit návrh usnesení a bavit se o tom, co by tam všechno být mělo a nemělo. Já za sebe považuji ten návrh za velmi vyvážený a velmi bych doporučoval, abychom přestali v pokračování semináře o různých metodách, jak čelit dezinformacím.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore, pan zpravodaj jistě bedlivě poslouchal. A vidím, že se do debaty už nikdo další nehlásí, proto obecnou rozpravu končím.

Pane ministře, ptám se, jestli se chcete k proběhlé rozpravě vyjádřit?

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji, já budu velmi stručný. V principu zareaguji na vystoupení pana senátora Fischera a do jisté míry i Jiřího Dienstbiera o roli jednotlivých ministerstev, ať tedy Ministerstva zahraničí či Ministerstva vnitra. Já vás chci ujistit, že my nevedeme nějaký kompetenční spor s Ministerstvem zahraničí a ta naše spolupráce funguje velmi dobře. Co ale řešíme, je, a bylo to i předmětem jednání Bezpečnostní rady státu, zda ten současný způsob dělby odpovědnosti mezi tyto dva resorty při boji s dezinformacemi, zda ta dělba je adekvátní, či nikoliv. A i sám pan premiér, když tento bod zařazoval na Bezpečnostní radu státu, tak nás upozorňoval, že je tady potřeba vyšší míry koordinace v této oblasti. A doufám, že tady neprozrazuji nic tajného, my jsme provedli analýzu, jak tuto strategickou komunikaci řeší v jiných státech Evropské unie. A z té analýzy nám jednoznačně vyplynulo, že v drtivé většině států, které to takto mají, to není otázka resortní. A tuším, že pan senátor Fischer to tady zmiňoval, že to je nadresortní věc. A tudíž z našeho pohledu by ta koordinace měla být nadresortní. A z logiky věci je to asi věc pro úřad premiéra této země.

Takže my o tom ve vládě vedeme debatu, hledáme způsob, jak najít adekvátní způsob koordinace. A za mě bych doporučoval postup takový, že by se toho ujal Úřad vlády, zaštítěný samozřejmě autoritou předsedy vlády. Ale to je věc na nějakou delší debatu.

A ta druhá poznámka pana senátora Fischera se týkala bezpečnosti voleb nebo provázanosti těch kroků mezi týmy, které bojují s dezinformacemi a těmi týmy, které zajišťují bezpečnost voleb. Já vás chci ujistit, že tam pracujeme a děláme všechno pro to, aby nebylo možné jakýmkoli způsobem volby ovlivnit. A to centrum, které máme na ministerstvu, jakkoliv jsem tady říkal, že to není resortní věc, tak v současné době je to úkolem toho centra, které je na ministerstvu vnitra.

To dělá všechno pro to, aby v rámci svých zákonných možností působilo tak, aby upozorňovalo na případná rizika či dezinformace, které mohou ještě přijít v souvislosti s volbami. A pak jako vláda budeme samozřejmě zaujímat adekvátní postoj tak, abychom tyto věci vysvětlili, popřípadě omezili dopad těchto dezinformací. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji panu místopředsedovi vlády. A prosím pana zpravodaje, aby se vyjádřil. Ale předtím ještě poprosím o technickou poznámku pana senátora Vystrčila.

Senátor Miloš Vystrčil:  Velmi se omlouvám, jenom jedna věta. Ve smyslu toho, co říkal pan prof. Drahoš, uvědomte si, že pan ministr nám k tomu, co si myslí o tomto usnesení, neřekl vůbec nic. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  A teď poprosím zpravodaje pana senátora Václava Hampla, aby se vyjádřil k proběhlé debatě.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji, pokusím se. Začnu procedurální věcí, protože na ni nechci zapomenout. Zazněl tu návrh hlasovat část I. body 1 a 2 odděleně od zbytku. Pokud by první část nebyla schválena, modifikoval bych zbytek v tom smyslu, že část I. bod 3 by začínala nikoliv slovy "dodává také", ale pouze slovem "dodává".

Jinak cítím jako jistou povinnost jakožto zpravodaj trochu, řekněme, hájit toto usnesení proti některým výhradám, které tu zazněly, tak se o to trošku pokusím.

To, od čeho se to podle mě celé odvíjí, řekl velmi pregnantně kolega Láska. Tahle věc prostě není o tom, že politické partaje ve vnitrostátním politickém boji o sobě říkají kdoví co. Ta je o čelení vnější hrozby a o společném evropském řešení vnější hrozby, která je jasná, je explicitní, je doložená, několik lidí to tady říkalo. Jsou zde zmíněny volby ve Spojených státech, tamní senát si na to objednal dvě expertní studie z různých konců světa. Jedna je z oxfordské univerzity. Ty věci jsou naprosto přesně doložené, dokreslené apod. To je potřeba tady si dát jakoby před závorku, o čem to celé je. Není to o tom, že si dezinformace vytváříme z různých důvodů sami a pak nám tady kolují. Je to pravda, nechť se tomu také věnujeme nějak, ale tento materiál o tom není. Je o společné obraně před skutečně jakoby hybridním tlakem. Pokud jde o ruskou federaci, je mi to líto, ale ta to má jako oficiální vojenskou doktrínu, hybridní válka, kterou vede vůči Evropské unii a dezinformace systematicky šířené, vyráběné, podporované jsou klíčovou součástí.

Jestli se vám nelíbí, že se tam mluví explicitně o Rusku. Mimochodem, zdůrazňuje se, že zejména v případě Ruska, to znamená, nevylučují se i jiné možnosti. My jsme se na výboru bavili třeba trochu o Číně. Že Čína funguje ne zrovna přátelsky je nepochybné, ale zatím nevíme o tom, že by nějak hromadně využívala dezinformace jako nástroj nepřátelského působení. Ta používá zatím spíše, pokud víme, obchodní taktiky apod.

A jak tady zaznělo, ano, státy se samozřejmě nechovají, byť jsou třeba oficiálně v přátelských vztazích, tak mohou vůči sobě dělat jakoby různé divnosti, ale hromadné masivní nasazení dezinformace jako nepřátelského nástroje zatím máme dokumentovaný akorát v Rusku, za to tam velmi dobře.

To je jedna věc, kterou je potřeba zvážit při hlasování.

Druhá věc. K vzdělávání, resp. když si založíme nějakou společnou obranu, že si jakoby zhoršíme schopnost kritického myšlení, nebál bych se toho. Myslím, že i když si trošku pořešíme tuto hromadnou hrozbu nějakým společným úsilím, tak pořád zbude dost a dost různých problematických informací, počínaje klamavou reklamou, což je také druh dezinformace, které je dost a dost, aby nám kritické myšlení nezakrnělo. Tohoto bych se moc nebál. A zase, když to bereme tak, že tohle celé je vlastně o obraně před nějakým útokem, tak to platí pro všechny druhy obrany. Tím, že jsme svěřili svoji obranu proti konvenčním zbraním nějaké profesionální armádě, tak ano, trošku jsme ztratili svoji vlastní schopnost střílet samopalem a lítat stíhačkou nebo jsme ho ani nenabili. To je samozřejmě pravda. Takhle trochu beru otázku vzniku nové instituce. Bezpečnostní služby, fajn, od nich samozřejmě dost těchto iniciativ vychází právě proto, že jsou nové hrozby, jsou to nové věci, úplně nová problematika, nová paradigmata. A tady stojí samozřejmě za to síly trochu sdružit a vytvořit něco proti tomu. To je tak, jako když se začalo létat letadly před sto lety, armády na to reagovaly tím, že si založily letectvo. Teď máme zase nový jiný druh hrozby, tak také něco proti tomu založíme.

Myslím si, že v principu je to dobře. A tím, že je to nová věc, postupujeme trošku tápavě, nevíme, které z opatření se nakonec ukáže, že je fakticky lepší a některé třeba moc fungovat nebude. Musíme to monitorovat. A myslím, že to je závazek i pro nás, prostě si to hlídat. Tyto věci nemusejí všechny dobře fungovat. Ale nezbavuje nás to potřeby s tím začít něco dělat.

Tolik ve stručnosti komentář k diskusi. A připomínám, že je tu návrh na oddělené hlasování v části I. bodů 1 a 2. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane senátore. A ještě předtím, než budeme hlasovat, hlásí se s poznámkou pan ministr Hamáček.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Byl jsem vyzván panem předsedou Vystrčilem, abych se vyjádřil k usnesení. Já jsem tak neučinil ve svém závěrečném slovu, protože mám za to, že není rolí ministra vlády této země doporučovat Senátu, jak má hlasovat, to bych si nedovolil. Ale pokud je zde zájem o můj pohled na usnesení, já ho samozřejmě sdělím.

Když jsem si usnesení prostudoval, není tam nic, co by nebyla pravda. Můžeme se bavit o tom, zda takto, jak je formulováno s přímou referencí na jednu konkrétní zemi, je nutně věc politické váhy, ale nic v tomto usnesení není nepravdivé, to znamená to, že dezinformace jsou rizikem pro demokracii, je samozřejmě pravda. To, že jsou zde závažná podezření o roli Ruské federace v amerických volbách je také pravda. A to, že Rusko tuto metodu používá jako součást řekněme prosazování svých zájmů je také pravda.

Pokud se mě ptáte, zda je Rusko jediné, které činí takto, samozřejmě pravda není, činí tak celá řada dalších států, ale to je pak na uvážení Senátu, zda se vyjádří pouze k působení jednoho státu či států více. Ale říkám, že to, co je tam napsáno, z mého pohledu a z hlediska informací, které mám k dispozici, pravda je.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Děkuji, pane ministře. A prosím zpravodaje pana senátora Hampla, aby nám řekl, jak budeme hlasovat, protože tady mluvil o možnosti rozdělit hlasování. Tak, prosím, navrhněte, jak budeme hlasovat. (Senátor Václav Hampl: Požadavek na oddělené hlasování byl vznesen, tak předpokládám, že asi nezbývá než podle toho postupovat. To znamená, já si myslím, že bychom měli nejdříve hlasovat o části I. 1 a 2, a potom hlasovat o zbytku a buď budeme mít usnesení z těchto dvou částí nebo jenom z jedné.)

Navrhujete tedy, abychom teď hlasovali o části I. 1 a 2. jako jeden blok. (Senátor Václav Hampl: Část I. 1 a 2 bude jeden blok A druhý blok bude všechno ostatní.)

Ano dobře. Každému je doufám jasné, o čem budeme nejprve hlasovat, tak jak to vysvětlil pan senátor Hampl, pokud není nic dalšího, tak spustím znělku. (Znělka.)

Budeme hlasovat tak, jak navrhl pan senátor Václav Hampl. V sále je přítomno 71 senátorek a senátorů potřebný počet pro přijetí je 36.

Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování č. 7 bylo registrováno 72 senátorů, kvórum bylo 37, pro bylo 51, proti 4. Takže tento návrh byl schválen.

Ano, nepotřebujeme, ani pan senátor Hampl teď řekl, o čem budeme hlasovat dál... Každému je jasné, že hlasujeme o tom zbytku usnesení.

Pokud je to tak, tak já teď už nebudu pouštět znělku, ale zahájím hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování č. 8 se z 73 senátorek a senátorů při kvóru 37 pro vyslovilo 59, proti byli 3. Návrh byl přijat. Já děkuji předkladatelům i zpravodaji.

Končím tento bod a my se vystřídáme ve vedení pléna.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Po krátké personální výměně přikročíme k pokračování našeho programu, a sice následujícím bodem, kterým je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohody o strategickém partnerství mezi Evropskou unií a jejími členskými státy na jedné straně a Japonskem na straně druhé podepsané v Bruselu dne 17. 7. 2018

Tisk č. 15

Je to senátní tisk č. 15. Vládní návrh jste obdrželi pod tímto číslem, uvede ho ministr vnitra Jan Hamáček, já ho prosím o slovo.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Jan Hamáček:  Děkuji, pane místopředsedo, podotýkám, v zastoupení pana ministra zahraničních věcí, kterého tímto omlouvám, vážené paní senátorky, vážení pánové senátoři, dovolte mi předložit vám k projednání Dohodu o strategickém partnerství mezi EU a jejími členskými státy na jedné straně a Japonskem na straně druhé. Evropská unie a Japonsko jsou si velmi blízké, v roce 2001 uzavřela EU s Japonskem strategické partnerství, které vycházelo ze společných základních hodnot, spojuje nás jak sdílení společných hodnot demokracie, podpora lidských práv a svobod, zachování mezinárodního míru a stability, taky úsilí o liberalizaci světové ekonomiky. Vztahy mezi EU a Japonskem se neustále rozvíjejí, od obchodu, investic až po širokou škálu dialogu v rámci politické spolupráce a dalších odvětvových vztahů. Díky své geopolitické pozici jde o významného spojence v dynamicky se rozvíjejícím asijsko-tichomořském regionu a jednou z klíčových oblastí, ve které EU a Japonsko posilují svoji spolupráci, je i bezpečnost. Daří se vzájemnému obchodu. Japonsko je po EU šestým největším obchodním partnerem, pokud jde o vývoz zboží z EU, a sedmým v případě dovozu zboží do EU. Přetrvávajícím rysem obchodních vztahů je nicméně dlouhodobý deficit bilance na straně EU. Vzhledem k silné obchodní výměně a rozšiřování politické a bezpečnostní spolupráce dospěly EU a Japonsko v roce 2012 k závěru, že je třeba dát vztahům kvalitní právní rámec, nejlépe širokou politickou dohodu. Dohoda by tak měla posílit celkové partnerství mezi EU a Japonskem a dalším prohloubením politické a bezpečnostní spolupráce, poskytnutím právního základu pro lepší bilaterální spolupráci i spolupráci v rámci mezinárodních a regionálních organizací a fór. Nejedná se tedy o dohodu o volném obchodu, tzv. FTA, ta byla s Japonskem sjednaná separátně, vedle předkládané dohody tak byla projednávaná i tzv. dohoda o ekonomickém partnerství IPA, přičemž obě tvořily součást jednoho vyjednávacího celku. Tato dohoda je tzv. smíšenou dohodou, tedy některé body budou v kompetenci EU a ostatní v kompetenci členských států. Vláda ČR vyslovila se sjednáním dohody souhlas, usnesením č. 403 ze dne 19. června 2018, dohoda byla podepsána na posledním summitu EU-Japonsko v Tokiu 17. července 2018. Postoj ČR ke sjednání dohody byl od začátku kladný, cíle dohody se shodují s našimi prioritami. Japonsko je důležitým spojencem a obchodním partnerem, což potvrdilo i nedávné setkání předsedy vlády Andreje Babiše s předsedou vlády Japonska Abem, v průběhu jednání předsedů vlád zemí V4 a Japonska v Bruselu 18. října 2018.

Dohoda by měla posloužit jako platforma pro užší spolupráci a dialog široké škále dvoustranných regionálních a vícestranných otázek, posiluje politickou, hospodářskou a odvětvovou spolupráci v širokém spektru oblastí, politik, jako je změna klimatu, výzkum, inovace, námořní záležitosti, vzdělávání, kultura, migrace, boj proti terorismu a boj proti organizovaní trestné činnosti a kyberkriminalitě.

Stanovuje rovněž závazek stran chránit mezinárodní mír a bezpečnost, zamezením šíření zbraní hromadného ničení, přijetím opatření pro boj proti nezákonnému obchodu, s ručními, palnými a lehkými zbraněmi.

Dohoda ustavuje smíšený výbor, jehož cílem je partnerství, jež je na dohodě založeno celkově koordinovat, obsah dohody je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu ČR, se závazky vyplývajícími z členství ČR v EU a se závazky převzatými v rámci jiných platných smluv a s obecně závaznými zásadami mezinárodního práva. Ratifikovaná dohoda bude posléze v ČR vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv, tím se stane v souladu s čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu ČR, nepředpokládá se, že by následné provádění dohody v ČR s sebou neslo finanční či rozpočtové dopady. Dohoda nebude mít dopad na problematiku rovnosti mužů a žen, ani na otázky životního prostředí.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane navrhovateli, prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Návrh projednal VZVOB. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 15/2. Zpravodajem byl určen pan senátor Jaroslav Zeman. Garančním výborem je ovšem VEU. Ten přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 15/1. Zpravodajem je pan senátor Čunek, kterého poprosím o přednesení zpravodajské zprávy, ale nejlépe na mikrofon, nikoli do telefonu. (Jiří Čunek prý nemůže jít k řečnickému pultíku.) Ne? Tak může vás někdo nahradit, pane kolego. Tam jsou nějaké překážky fyzické... To bude lyžování asi, bacha... To nemá ještě nacvičené. Tak, pane senátore, seznamte nás se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Čunek:  Vážené kolegyně, kolegové, výbor k této záležitosti dohody s Japonskem neměl žádný problém, všechny náležitosti byly řádně zpracovány k této dohodě, tedy nad rámec toho, jak byla představena panem ministrem, nemám nic, doporučení, které se omlouvám, jsem si teď nevzal, Senátu, abych já byl zpravodajem a tak dále, to znamená, doporučuje Senátu dát souhlas s ratifikací Dohody o strategickém partnerství mezi EU a jinými členskými státy na jedné straně a Japonskem na straně druhé, určuje senátora Čunka zpravodajem výboru a pověřuje předsedu výboru, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu. Tohle doporučujeme. Žádná námitka ani jiné dodatky k tomu nebyly. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane zpravodaji, i za úsilí, které jste musel vyvinout, abyste zaujal místo u mikrofonu zpravodaje, ale dokonce i u stolku zpravodajů. Nyní se ptám zpravodaje VZVOB, a sice pana Jaroslava Zemana, ano, i ten dává jasně najevo, že vystoupí.

Senátor Jaroslav Zeman:  Dobrý den, pane předsedající, VZVOB projednal tento bod 29. ledna 2019 a bod schválil, takže doporučujeme schválit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, nyní se táži, zda někdo chce navrhnout, aby se tímto návrhem nezabývali, ale protože jde o souhlas s ratifikací, tak to ani není možné. Omlouvám se, tady totiž řešíme nějaké organizační věci souběžně. Takže otevírám obecnou rozpravu. Do ní se nikdo nehlásí, takže ji končím, děkuji. Táži se pana navrhovatele, zda chce vystoupit k neproběhlé rozpravě? Ne. Pánů zpravodajů? Pana zpravodaje zahraničního výboru, ten evidentně nechce, kvapí směrem ze sálu, a konečně pan senátor Čunek jako zpravodaj garančního výboru, také nechce. Tím jsme vyčerpali možnosti, komentáře proběhlé rozpravy.

Nezbude nic jiného než přistoupit k hlasování. Takže já si dovolím spustit znělku.

Přistoupíme k hlasování o souhlasu s ratifikací. Zahajuji hlasování. V sále je přítomno 71 senátorů, aktuálně je tedy kvórum 36. Kdo jste pro, zvedněte ruku, stiskněte tlačítko ANO, kdo jste proti, zvedněte ruku a stisknete tlačítko NE.

Hlasování č. 9, při kvóru 37, pro 59, proti nikdo. Souhlas tedy byl vydán. Děkuji panu předkladateli za jeho dopolední výkon, loučím se s ním.

Nyní poprosím pana místopředsedu Růžičku, který se přihlásil s procedurálním návrhem. Než dojde, ale on to vysvětlí sám...

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Já to zkusím vysvětlit, už jsem tady zase se změnou programu, prosím, protože je 12:23 hodin, předpokládám, že ten bod o restitucích bude dost dlouhý, tak bych navrhl, abychom předtím ještě, než uděláme polední pauzu, abychom projednali dva odpolední body, protože jinak první bod po polední pauze bude mít paní ministryně Maláčová, tak abychom ještě teď do polední přestávky projednali bod 9 a 10. Pak polední přestávka, pak tedy paní Maláčová, pak ta restituce. Takže to je můj návrh na změnu programu, prosím.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane místopředsedo. Já předpokládám, že všichni pochopili, že body 9 a 10 bychom projednali nyní, abychom odlehčili odpolednímu programu a před obědem nezačínali pravděpodobně trochu rozsáhlejší projednávání bodu č. 5. Předpokládám, že všichni chápou, nebudu pouštět znělku, neb jsme hlasovali před chvílí, poprosím o hlasování. Teď nevím... Už běží. Čili kdo je, prosím, pro tuto změnu pořadu, zvedne ruku, stiskne ANO, a kdo je proti, zvedne ruku teď a stiskne tlačítko NE. Tak...

Tedy hlasování č. 10, kvórum 36, 51 pro, návrh byl tedy schválen.

To znamená, že nyní přistoupíme k původnímu bodu č. 9 našeho pořadu, je to

 

Návrh na prodloužení lhůty pro projednání návrhu senátního návrhu zákona senátora Vladimíra Plačka a senátorky Aleny Dernerové, kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů/senátní tisk č. 225/ ve výborech

Senátní tisk č. 225. Projednávání tohoto návrhu senátního návrhu zákona jsme na 17. schůzi Senátu odročili do 30. listopadu 2018. Nyní prosím předsedu VZSP, pana senátora Kantora, aby nás seznámil s návrhem.

Senátor Lumír Kantor:  Milé kolegyně, vážení kolegové. Mám tady pouze usnesení Senátu, návrh na usnesení Senátu z 6. schůze, konané dnes, k návrhu na odročení projednávání návrhu senátního návrhu zákona senátora Vladimíra Plačka a senátorky Aleny Dernerové, kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Senátní tisk č. 225. Návrh je tedy: Senát odročuje projednávání tohoto senátního tisku do 30. června 2019.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane navrhovateli, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů a navrhovatelů. Já nyní otevírám obecnou rozpravu, do které se hlásí paní senátorka Dernerová. Poprosím ji o její slovo.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, to odročení je proto, ne z naší viny, ale my se opakovaně potkáváme na ministerstvu zdravotnictví s náměstkem, doktorem Prymulou, profesorem Prymulou, neustále jednáme o tomto tématu. Nakonec, když jsme na začátku debaty řekli, že by bylo zapotřebí, aby se sešla tři ministerstva, školství, zdravotnictví a sociálních věcí, tak nám nejprve řekli, že to nejde, dnes, právě dnes v 13 hodin, sem přijedou zástupci oněch ministerstev a budeme vést tuto debatu. Je to neuvěřitelné, vleče se to, protože se neustále hledá nějaký konsensus, jak do toho, takže my jsme tady nesystematicky schválili ABU jako jednu metodu, těm dalším nedáváme zelenou, a ty další děti, které nefungují na ABU, prostě nemají možnost terapie. Takže omlouvám se, není to naše vina, je to vina ministerstev. Dneska opravdu už budeme muset říci, ať nám něco připraví, protože oni to slíbili. A abychom to neodkládali, protože my nemáme co nového nabídnout. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní senátorko, nikdo další se do rozpravy nehlásí, proto ji uzavírám. Pane navrhovateli, táži se, zda se chcete vyjádřit k proběhlé rozprav? Ne. Znamená to, že tedy budeme hlasovat o návrhu, tak jak padl, to jest odročení projednávání tohoto senátního tisku do 30. června 2019. Spustím znělku.

Aktuálně je přítomno 69 senátorů, kvórum 35, budeme hlasovat o návrhu na odročení. Spouštím hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 11, při kvóru 35, 60 senátorů bylo pro, návrh je tedy schválen. Děkuji.

A můžeme přistoupit k následujícímu bodu našeho změněného programu, a sice je to

 

Návrh na změnu orgánů Senátu

Předseda Senátu obdržel rezignaci senátora Ladislava Chlupáče na členství ve Stálé delegaci PČR do Meziparlamentní unie. Poprosím nyní o vystoupení předsedu volební komise, aby nás seznámil s návrhem, který vzešel ze senátorského klubu.

Senátor Jaroslav Větrovský:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, předsedající, dámy a pánové, dovoluji si vás informovat, že volební komise obdržela ve lhůtě stanovené volebním řádem Senátu po již zmíněné rezignaci pana senátora Ladislava Chlupáče na členství ve Stálé delegaci PČR do Meziparlamentní unie návrh senátního klubu ODS na zvolení senátora Zdeňka Nytry na uvolněné místo v této stálé delegaci. Volební komise přijala na své 3. schůzi dne 26. února, tedy včera, usnesení č. 5, s jehož obsahem vás nyní seznámím.

5. usnesení z 3. schůze konané dne 26. února 2019, k návrhu na změnu ve složení orgánů Senátu, zní: Komise

1) navrhuje v souladu s čl. 4 bod 23 volebního řádu pro volby konané Senátem a pro nominace vyžadující souhlas Senátu zvolit senátora Zdeňka Nytru členem Stálé delegace PČR,

2) pověřuje předsedu komise, senátora Větrovského, aby s tímto usnesením seznámil Senát před volbou většinovým způsobem, což tak činím.

Dále konstatuji, že jakékoli změny v ustaveném orgánu Senátu lze během volebního období provést jen se souhlasem Senátu, přičemž jediným navrhovatelem je volební komise. Navrhuji, aby se o této změně tedy hlasovalo většinovým způsobem aklamací.

Prozatím děkuji za pozornost a vracím, s dovolením, slovo panu předsedajícímu.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane předsedo. Otevírám rozpravu. Do ní se nikdo nehlásí, tak ji vzápětí uzavírám. Přikročíme tedy k hlasování. Nejprve musíme vzít na vědomí rezignaci senátora Chlupáče, abychom v příslušné delegaci vytvořili volné místo. Nevím, jestli mám pouštět znělku...

Zahajuji hlasování. Bereme na vědomí, že pan senátor Chlupáč rezignuje na své členství v delegaci. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 12, při kvóru 35, 60 senátorů bylo pro, návrh byl tedy schválen. Vzali jsme na vědomí rezignaci.

V souladu s tím, jak nám předseda volební komise navrhl, budeme nyní aklamací se vyjadřovat k tomu, abychom zvolili pana senátora Nytru, který vzešel z nominací, jako nového člena této delegace. Bez znělky.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 13, kvórum 35, pro bylo 60 senátorů, tento návrh byl schválen. A tedy naše delegace do Meziparlamentní unie má tímto okamžikem nové složení.

Dámy a pánové, tyto úpravy v programu jsme udělali proto, abychom odlehčili odpolednímu programu a současně si zajistili plnou soustředěnost na body, které teď budou následovat.

Já tedy vyhlašuji přestávku do 13.45 hodin.

Prosím členy Organizačního výboru, aby se v 13.30 hodin sešli v Zaháňském salonku. Mimořádné zasedání Organizačního výboru. Dobrou chuť přeji!

(Jednání přerušeno v 12.35 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 13.46 hodin.)

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vítám vás na pokračování 6. schůze Senátu.

Další bod, který budeme projednávat, je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Opční protokol k úmluvě Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením

Tisk č. 19

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 19. A ten uvede paní ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, kterou mezi námi vítám. Paní ministryně, prosím, máte slovo.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Jana Maláčová:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři. Před 10 lety ratifikovala Česká republika Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Jejím účelem je zajistit osobám se zdravotním postižením možnost aktivního zapojení do života společnosti a plné uplatnění jejich základních práv a svobod ve všech oblastech života. Opční protokol, který je předmětem tohoto materiálu, je v podstatě procesní normou k této lidskoprávní úmluvě a jeho ratifikace umožní jednotlivcům i skupinám předkládat příslušnému výboru OSN stížnosti na porušení práv vyplývajících z Úmluvy.

K těmto oznámením mají vlády půlroční lhůtu pro vyjádření a poté výbor přijme určité návrhy k řešení situace, jež následně sdělí státu a stěžovateli. Výboru také protokol dává právo v závažných případech porušování Úmluvy konat šetření i formou návštěvy daného státu. Jedná se o významný prostředek mezinárodní kontroly dodržování lidských práv v České republice a ratifikace tohoto protokolu postaví ochranu práv osob se zdravotním postižením na stejnou úroveň jako jiné mezinárodní přezkumy lidských práv.

Obdobný systém byl totiž již dříve Českou republikou přijat například u Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nebo také u Úmluvy proti mučení nebo u Úmluvy o právech dítěte. Je třeba zdůraznit, že stanoviska výboru k těmto stížnostem nejsou formálními soudními rozsudky. Půjde tedy jen o určitá politická doporučení. Jejich plnění však samozřejmě budou mít na mezinárodní úrovni dopad na kredit, pověst České republiky v oblasti lidských práv.

V případě schválení tohoto návrhu na ratifikaci se Česká republika zařadí k 94 zemím, které jsou smluvními stranami protokolu již nyní. Včetně 22 členských států EU. Závěrem bych chtěla připomenout, že tento návrh již byl parlamentu předložen v minulém volebním období. A Senát vyslovil souhlas s ratifikací svým usnesením č. 279 z 11. října 2017. Poslanecká sněmovna však tento návrh v předchozím volebním období neprojednala a na základě zákona o jednacím řádu jej musíme předkládat znovu. Oproti předchozímu materiálu obsahuje aktualizaci informací o podaných oznámeních a obecných komentářích za období od září 2016 do července 2018, jakožto i o vnitrostátním vývoji v oblasti používání omezovacích prostředků v psychiatrických zařízeních.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji a jednu maličkou technickou přestávku několik sekund... Dál to nebudu komentovat, aby to nebylo ve 168. To mi dejte, to potřebuji. Tak výborně.

Já děkuji paní předkladatelce. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 19/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Patrik Kunčar. Garančním výborem je výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 19/1. Se zpravodajskou zprávou nás seznámí zpravodaj tohoto výboru pan senátor Marek Hilšer.

Senátor Marek Hilšer:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři. Já nechci tu věc nějak protahovat, co se týče té zprávy, protože všechno podstatné už tady řekla paní ministryně. Ta zpráva je v podstatě totožná. Mohu říci to, že Senát už se k ratifikaci této Úmluvy vyjádřil, a to souhlasně. A to tedy 11. října 2017. Co se týče toho procesu, tak my jsme neobdrželi během vyjadřování žádné připomínky občanů, ani senátorů k tomuto opčnímu protokolu a ratifikaci. Takže náš výbor projednal a já přečtu teď naše usnesení.

Výbor po odůvodnění zástupce předkladatele Mgr. Jiřího Kinského, zastupujícího náměstka ministryně práce a sociálních věcí, zpravodajské zprávě senátora Marka Hilšera a po rozpravě doporučuje Senátu PČR dát souhlas k ratifikaci Opčního protokolu k Úmluvě Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením. Takže doporučujeme přijmout, schválit.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane senátore, prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů a plňte úkoly garančního zpravodaje. A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Patrik Kunčar? Ano, vidím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Patrik Kunčar:  Vážený pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové. Tak, jak tady zazněly obecné informace, já bych jen doporučil, protože už se to tady jednou projednávalo a většina informací zazněla, tak bych jenom doplnil, že počty osob se zdravotním postižením žijících v České republice se dlouhodobě pohybují kolem 10 % celkového počtu obyvatel. A tato Úmluva se tedy teoreticky týká více než jednoho milionu osob a je tudíž velmi důležitá. Zejména s ohledem na to, že obsahuje věci jako respekt k lidské důstojnosti a nezávislosti, zákaz diskriminace, plné zapojení do společnosti, rovnost příležitostí, rovnost žen a mužů a respekt k rozvíjejícím se schopnostem dětí a jejich právo na zachování identity.

Výbor pro zahraniční věci, obranu, bezpečnost tento Opční protokol projednal a doporučuje Senátu PČR dát souhlas s ratifikací. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji. A otevírám rozpravu. Kdo se hlásí do rozpravy? Do rozpravy se nikdo nehlásí, takže rozpravu uzavírám a dodám pouze jeden návrh. A to je – Senát dává souhlas k ratifikaci. Ptám se paní ministryně, jestli ještě chce něco doplnit? Není k čemu diskutovat. Pan zpravodaj se také nemá k čemu vyjádřit, takže budeme hlasovat.

Přítomno 54, kvorum pro přijetí je 29 nyní. A budeme hlasovat o návrhu – Senát dává souhlas k ratifikaci Opčního protokolu k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám. Hlasování č. 14, registrováno 59, kvorum 30. Pro návrh se kladně vyslovilo 37, proti byli 2. Návrh byl schválen.

A já děkuji jak paní navrhovatelce, paní ministryni, tak i zpravodajům. Tento bod jsme projednali.

Následuje bod, kterým je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 35

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 35. Návrh uvede pan poslanec Stanislav Grospič, kterého mezi námi vítám a zároveň mu uděluji slovo. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Stanislav Grospič:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, máte před sebou projednávání návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Hned na úvod svého vystoupení bych chtěl zdůraznit, že tímto návrhem nedochází ke zdanění vydaného majetku, tedy toho, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnávání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jimiž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona. Nikoli však příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností dle § 17 citovaného zákona.

Ve svém vystoupení se nebudu zabývat historickým exkurzem ve vztahu k vydávanému majetku, protože k této problematice bylo již mnohé řečeno. A to nejen v rámci projednávání předloženého návrhu zákona jak v Poslanecké sněmovně, tak i na půdě Senátu, ale též v rámci projednávání samotného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nemohu však nepřipomenout, že na základě mnoha studií odborné veřejnosti a historických faktů se lze oprávněně domnívat, že při navrácení majetku došlo k prolomení hranice 28. února 1948 a že i finanční náhrada za nevydaný majetek je tak náhradou za majetek mimo rozhodné období.

Nemohu se nezmínit ani o způsobu provedení ocenění majetku, za který je poskytována paušální finanční náhrada. Věcem, které nelze oprávněné osobě vydal, se věnuje § 8 zákona o majetkovém vyrovnávání s církvemi a náboženskými společnostmi. Principiálně jde o taxativní výčet. V případě některého majetku nebyly prakticky možné ani právně únosné fyzicky majetek vydat. A právě proto byla do zákona o majetkovém vyrovnávání s církvemi a náboženskými společnostmi zařazena koncepce náhradního plnění v podobě finanční náhrady. To však zároveň vedlo k nutnosti jednoznačně vymezit věci, tedy majetek, kterých se tato skutečnost týkala a které tedy nelze vydat. V této souvislosti považuji společně s předkladateli projednávaného návrhu zákona za vážnou komplikaci skutečnost, že takzvaná, v uvozovkách, analýza množství nevydávaných věcí byla použita přímo k určení části výše finanční náhrady, a to i navzdory faktu, že nikdy nebyla vypracována žádná relevantní zpráva, která by konkrétně prověřila reálný stav.

Místo toho, aby byl vytvořen hodnověrný seznam majetku, který vydat nelze, se zdůvodněním proč, byla finanční náhrada za nevydaný majetek jen, v uvozovkách, odhadnuta. Tedy tehdejší vláda zcela ignorovala a rezignovala na to, že tímto problémem se bude zabývat. Přitom, jak jsem zmínil, stačilo provést relevantní komplexní soupis majetku, který nelze vydat, aniž by bylo nutné volit cestu výčtového zákona. Přestože tady by z právního hlediska byla tato cesta nejčistší.

Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila a případně, jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřeně exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci nedozvěděli, ani veřejnost. Přitom šlo o velmi důležitý krok, jehož důležitost zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadům majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady, kterou lze považovat za nejkritičtější místo zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Z dokumentů Ministerstva kultury zabývajících se řešením ocenění původního církevního majetku, vyplývá, že ocenění původního církevního majetku bylo provedeno na základě údajů z roku 2007. Z toho roku mají pocházet i údaje o předpokládané – zdůrazňuji předpokládané – tržní hodnotě tohoto majetku. Světová finanční a úvěrová krize, která proběhla mezi roky 2008 – 2012, však jakékoli předchozí informace o ceně a tržní hodnotě majetku z roku 2007 učinila irelevantními a nepoužitelnými. Za zcela zarážející lze však považovat skutečnost, že také veškeré podklady včetně samotného ocenění byly zpracovány církevní komisí, tedy komisí nikoli pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, která byla zřízena usnesením vlády č. 597 ze dne 30. května 2007, a ani dočasnou komisí Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi.

Stejně tak za zarážející lze považovat skutečnost, že výstup církevní komise nebyl ověřen nejen Ministerstvem kultury, ale ani nezávislou poradenskou společností, kterou si tehdejší vláda pro tento účel najala, a že nebyla potvrzena ani jeho správnost. Ale za zcela skandální lze považovat skutečnost, že církevní komise byla složena pouze ze zástupců adresátů majetkového a finančního plnění, což jasně zpochybňuje její nezávislost. A to také vede k závěru, že církevní komise měla nepochybně zájem na určení co největšího objemu majetku. Tuto úvahu lze těžko zpochybnit, protože z důvodů, o kterých jsem mluvil, nelze doložit žádný opak.

Tomu odporuje i skutečnost, že církevní komise ke své práci nepřizvala žádné zástupce státu reprezentované odborníky ani zaměstnanci příslušných ministerstev. Nezbývá, než z tohoto místa zdůraznit, že rozsah a návrh ocenění majetku poskytly navrhovateli zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi subjekty, které se následně staly osobami oprávněnými, tedy, v uvozovkách, restituenty, a zároveň příjemci finanční náhrady. Z tohoto pohledu se jedná o absolutně bezprecedentní postup. A to jak ve světle předchozích restituční legislativy právního řádu České republiky, tak i právních předpisů Evropské unie. Tento postup, krom toho, že postrádal elementární logiku, subjekt, kterému se má plnit, si sám určuje rozsah plnění a jeho hodnotu, jímž je mimo rámec demokratického právního státu dle článku 1, odst. 1, Ústavy ČR, o diskriminaci restituentů dle předchozích restitučních zákonů ani nemluvě.

Lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů, na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, kdy se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti, a ani zákonodárce, nezabýval relevancí církevní komise poskytnutých údajů. Tato skutečnost logicky a zákonitě nutí přímo si položit otázku, zda šlo jen o nedůsledně odvedenou práci nebo o záměr. Odpovědět si však musí každý sám.

Jak jsem již uvedl, ocenění původního církevního majetku bylo provedeno v roce 2007, na základě tehdejšího vyhodnocení potenciální tržní hodnoty zablokovaného církevního majetku. Odhad byl zpracován církevní komisí, údajným autorem oceňovacího algoritmu měl být podle tehdejší vládou najaté poradenské společnosti ekonom Arcibiskupství pražského Karel Štícha. Dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církevními a náboženskými společnostmi mělo ocenění církevního majetku odpovídat současné hodnotě majetku, který byl církvi v minulosti odebrán, nemluví se o rozhodném období a hlavní zásadou bylo uspořádání majetkových poměrů mezi státem a církvemi s cílem postupného vytvoření modelu samofinancování církví a jejich úplné ekonomické odluky od státu.

Dle důvodové zprávy bylo u ocenění církevního majetku použito průměrných cen nemovitostí v České republice, které měly být zjištěny na základě „statistických metod a odborných odhadů“. Takto získané údaje pak byly aplikovány na určený rozsah církevního majetku. Výsledek pak měl být nakonec porovnán Ministerstvem zemědělství s přehledy tržních cen zemědělské půdy a lesní půdy dvou studií Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, a to studií dopadů realizace nakládání se zemědělskou a lesní půdou z roku 1999 a dopadovou studií pro oblast volného nakládání se zemědělskou a lesní půdou z roku 2001.

Po těchto porovnáních došlo Ministerstvo zemědělství k závěru, že ocenění původního církevního majetku odpovídá tržním cenám. V této souvislosti musím zdůraznit, že obě uvedené studie v souvislosti s rokem 2012, kterým byl zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi projednáván a přijat, šlo o více jak o dekádu starší. Tedy nemohli mít ke skutečnému stavu roku 2012 žádnou relevanci. Dále bych chtěl v této souvislosti podotknout, že Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky v dané věci také nelze považovat za nezávislou instituci. Pochybnosti vyvolává i fakt, že Ministerstvo zemědělství mělo k dispozici daleko aktuálnější studii, a to analýzu a hodnocení trhu se zemědělskou půdou do roku 2006, která rovněž stanovuje cenu zemědělské půdy.

Dle údajů z ní se cena půdy prodávané pozemkovým fondem z vlastnictví státu v průběhu let 2000 – 2006 pohybovala v průměru kolem 3,50 Kč/m2 a tržní cena pozemků k využití pro stavební i zemědělské účely dosahovala v průměru 13,80 Kč/m2. Po zahrnutí všech průměrných pak cena dosahovala maximálního průměru 22,70 Kč/m2. Jedná se tedy o podstatně jiné hodnoty v porovnání s hodnotami uvedenými v důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a v dokumentu Ministerstva kultury o ocenění původního církevního majetku.

Zůstává nezodpovězenou otázkou, proč skutečně kvalifikovaného odhadu nebylo použito kromě zmíněné studie každoročního přehledu tržních cen zemědělské půdy ve zprávě o stavu zemědělství, vydávaného Ministerstvem zemědělství jako tzv. Zelenou knihu. Na základě Zprávy o stavu zemědělství za rok 2010 činila průměrná kupní cena za 1 m2 pozemků ve vlastnictví státu o průměrné výměře pozemku 1 ha 5,99 Kč. Cena podle reprezentativního šetření obchodních smluv byla v roce 2010 potom 9,60 Kč/m2 zemědělské půdy. Tedy zhruba o 4 Kč více.

V souvislosti s uvedeným bych se jen krátce chtěl zmínit o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 nálezu, spisové značky PL ÚS 10/13, nelze, než konstatovat, že Ústavní soud zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o čemž svědčí odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna Ústavního soudu soudci Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský.

Na základě citovaného nálezu Ústavního soudu tak odlišných stanovisek jmenovaných soudců mohu vyslovit názor, že Ústavní soud měl jednoznačně konstatovat exces zákonodárce, který by z hlediska textu nacionality založil protiústavnost. Tentýž názor sdílí, i co se týká určení rozsahu církevního majetku. Lze tedy ve svém důsledku konstatovat, že ocenění církevního majetku, jakož i výše finanční náhrady a především pak způsob jejího určení, tak jak je uveden v důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vyvolává důvodné pochybnosti o nezávislém posouzení.

Samotné finanční náhradě se věnuje Hlava III zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Konkrétně pak ustanovení § 15. Toto ustanovení svojí dikcí vychází spíše z politického nežli právního posouzení. V té souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, od autorů Jakuba Kříže a Václava Valeše, a důvodové zprávě k citovanému zákonu. Dle komentáře, z něhož cituji, právní vztah mezi hodnotou majetku formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje, stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou. Konec citace.

Zde nezbývá než si položit otázku, jak nemůže existovat vztah mezi věcmi, které se nevydávají, a samotnou finanční náhradou, když byly odhadnuty ze stejného základu, přičemž celková výše finančních náhrad z důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vznikla odečtením částky, která reprezentuje odhad hodnoty majetku, který je možné vydat, od celkové hodnoty majetku. Odpověď je jednoduchá, pokud totiž právní vztah skutečně neexistuje, je možné pouze jediný závěr, a to, že v případě finanční náhrady se jedná o asimilované, zastřené právní jednání.

Jako další závažný problém je spatřován v možném střetu vyplácených finančních náhrad s právem EU, konkrétně s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování EU, tedy se zákazem tzv. státních podpor. Nelze přehlédnout, že s největší pravděpodobností tomu tak je. K tomuto názoru nevede skutečnost, že jakým způsobem se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi s tímto problémem vypořádávala.

V důvodové zprávě se pouze v obecné rovině konstatuje, že legislativní úprava postavení církví a náboženských společností nespadá do pravomoci EU, nýbrž do pravomoci členského státu. Zcela tak rezignovala na projednávání této otázky Evropskou komisí, ani nijak nezdůvodňuje, proč by se případně nemohlo jednat o nepovolenou státní podporu. Přičemž se předpokládá postupná odluka státu od církví, tedy zjevně o dotační titul. Stejně tak na posouzení této otázky rezignoval i Ústavní soud ve svém nálezu 10/13, když ani on se nepokusil vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU dle čl. 267 smlouvy o fungování EU, ač tak jednoznačně učinit mohl. I zde doporučuji nahlédnout do odlišných stanovisek mnou uvedených ústavních soudců. Je přece zřejmé, že církve jako právnické osoby mohou být podnikem ve smyslu práva EU a ustálené definice judikatury Soudního dvora EU. Ten uvádí, že podporou se rozumí rozhodnutí členského státu, který udělí jednostranným autonomním rozhodnutím určitým osobám či podnikům prostředky nebo jim zajistí výhody k podpoře dosažených ekonomických cílů. Typická státní podpora se dle stabilní judikatury Soudního dvora EU dále vyznačuje tím, že jde o podporu pocházející z veřejných prostředků. Opatření je přičitatelné státu nebo jiné korporaci veřejného práva a podporou vzniká selektivní výhoda pro určitý podnik nebo odvětví. Za klíčové je třeba mít, že k naplnění pojmu státní podpory může dojít pouze současným naplněním všech jeho znaků, tedy zároveň musí být splněna podmínka zvýhodnění určitého podniku, způsobeného zásahem nebo opatřením státu z veřejných prostředků, podmínka narušení hospodářské soutěže a také podmínka ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Všechny tyto znaky státní podpory zde však byly naplněny.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi umožňuje církvím jako právnickým osobám získávat naturální restituce zabraného majetku, dále finanční náhradu a příspěvek na podporu činnosti církví a náboženských společností. Současně s tím docházím k osvobození od daně, a to jak příjmy z bezplatného nabytí věci, tak finanční náhrady a příspěvku na podporu činnosti. Ta v uvozovkách plnění jsou tedy finančně jednoznačně zvýhodněna.

Uvedené skutečnosti vyvolají oprávněnou domněnku, že zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi došlo k nedovolené státní podpoře. K tomu svědčí i skutečnost, že církve provozují rozsáhlé hospodářské a podnikatelské aktivity, když církev podniká jako nakladatel literatury, provozuje a vede kulturní objekty a nemocnice, kupuje, zcizuje a pronajímá vlastněné nemovitosti, jak koneckonců vyplývá i z výroční zprávy například Arcibiskupství pražského za rok 2012. Vzhledem k tomu, že církev je především římskokatolická, budou jedním z největších vlastníků půdy jak zemědělské, tak lesní, dá se předpokládat, že s navrácenými pozemky se vrátí k tradičnímu podnikání v zemědělském a lesním hospodářství s nemalou finanční podporou. Zároveň k tomuto problému lze uvést, že otázka o možné nepovolené státní podpoře zůstává stále otevřena, v budoucnosti může vyvolat nemalé problémy. Lze tedy uzavřít, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi sám smazává hranici mezi církvemi jako nositeli náboženského kultu a církví jako eventuálním podnikem, popř. podnikem dle práva EU, nelze tedy v žádném případě vyloučit, že finanční náhrada spolu s finančním příspěvkem by mohla být Evropskou komisí posouzena jako nedovolená státní podpora soukromému subjektu.

Co říci k finančnímu ohodnocení nevydaného majetku a přiznaným finančním náhradám závěrem? Snad jen následující.

Právní rámec, který je nastaven zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je dalším ideologicky omezeným řešením převedeným do právní formy s přesvědčením, že neexistuje žádné jiné správnější a právně čisté řešení. Máme zde jakýsi hybrid mezi restitučním a odlukovým předpisem, který lze spíše charakterizovat jako jakýsi blíže nespecifikovaný v uvozovkách dar, přijaté řešení pak vytváří nepřijatelné rozdíly mezi bývalými restituenty a církevními subjekty. Nejsou respektovány povinnosti, které plynou ČR z jejího členství v EU, čímž dochází k porušování řádných mezinárodních závazků. Úpravou finančních náhrad bylo způsobeno nebezpečí, že kdykoliv v budoucnu může být nastolena a položena otázka veřejné podpory a její přípustnosti, celý rozsah majetku vráceného církvím nebyl nikdy řádně určen ve své podstatě, po něm ani nikdo nepátral. Byl pouze odhadnut. Navíc dle nepřezkoumatelných a subjektivních kritérií, tedy nikoliv na základě nezpochybnitelných důkazů a řádné právní ekonomické analýzy. Z odhadu celkového majetku bylo pravděpodobně odhadnutý majetek, který vydat církvím a subjektům nelze. Co platí o rozsahu majetku vydávaného i majetku, který vydat nelze, se vztahuje i na jeho ocenění.

Z již jednou odhadnutých rozsahů byla na základě zastaralých a z hlediska stavu ekonomicky nepoužitelných a uměle zkreslených dat jen v uvozovkách nastřelena její hodnota. To za situace, kdy tehdejší vláda, tak i zákonodárce měli k dispozici návrhy daleko přesnějších metod. Jak určení rozsahu majetku a jeho ocenění provedl nadstandardně sám budoucí restituent. Z nepřesně určených rozsahů a jejich ocenění byla vypočítána finanční náhrada za majetek, který vydat nelze. Tehdejší vláda jako navrhovatel sice řekla, že část finanční náhrady tvoří prostředky nutné k realizaci hospodářské a finanční odluky, část nahrazuje majetek, který z objektivních důvodů nelze vydat, nikdy však tato svá tvrzení nespecifikovala. Neřekla, jaký je jejich vzájemný poměr a vztah, co se za kterou částí přesně skrývá. Co je však ještě důležitější, je skutečnost, že výše finanční náhrady není určena smlouvou, ale přímo zákonem, protože smluvní titul tohoto druhu je pro výdaje ze státního rozpočtu vyloučen.

Celý přednesení výčet ukazuje, jak nejen samotným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale především již stanovené finanční náhrady církvím zajišťují vedle v uvozovkách svobody ducha i absolutní moc ekonomickou. Jak všechna tato úskalí a především pak otázkou připadlé nedovolené státní podpory vyřešit. Jako nejjednodušší a právně čistší se jeví, a to i dle názoru mnohých z řad odborné veřejnosti, řešení, kterým je zdanění vydávaných finančních náhrad.

Proto byl předložen projednávaný návrh zákona, jímž se zavádí právě zdanění vyplácených finančních náhrad. Zde bych chtěl zdůraznit, že rušení daňových úlev a zavádění daní nových, jak je v rámci právního řádu ČR, tak jejího daňového systému, je naprosto standardní událostí.

Ještě bych se rád v krátkosti dotkl neméně důležitého, a to je vztah zákona s uzavřenými smlouvami.

Zákon zcela jasně svojí dikcí dokazuje, že povaha a výše finanční náhrady a koneckonců i finančního příspěvku na podporu činností není určena smlouvou, ale zákonem, protože smluvní titul tohoto druhu je pro výdaje ze státního rozpočtu vyloučen. Z toho plyne, že účel ani výše finančního vypořádání není dán smluvně, ale je fixován na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tedy smlouvy byly vytvořeny jako jakási prodloužená ruka citovaného zákona, a zákonitě musí sdílet jeho další osudy, tedy nemohou žít svým samostatným životem, v případě, že se jejich mateřský zákon, který doslova určuje jejich obsah, změní, nebo související zákony budou v budoucnu měnit. Smlouvy nemohou zabránit změně zákona, např. z důvodů fiskálních, nebo pokud by tomu tak bylo, mohlo by to vést ve svém důsledku při finanční krizi až k finančnímu kolapsu státu. Charakter smluv není jednoznačný, ale jednoznačné je, že smlouvy jsou ze zákona fakticky nezrušitelné, neodporovatelné, a proto soudem nepřezkoumatelné, narušují systém vzájemné kontroly a vyváženosti jednotlivých mocí ve státě, čímž narušují rovnost před zákonem.

Není sebemenších pochyb o tom, že nárok na finanční náhradu a její výši, určení příjemců jejich jednotlivých plnění i lhůty splatnosti stanovil kogentně zákon, takže ustanovení upravující smlouvy nemá žádný právní význam, a tudíž smlouvy uzavřené podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nezakládají žádné právní účinky. Ano, Ústavní soud svým nálezem 10/13 neshledal zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jako protiústavní. Přesto si dovolím, aniž bych chtěl jakkoliv rozhodnutí Ústavního soudu zpochybňovat, poznamenat, že tak učinil, přestože se zcela vyhnul dokazování ohledně způsobu oceňování majetku a výpočtu finančních náhrad za nevydaný majetek, když ani doposud ostatně není a při přijímání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ani nemohl být znám rozsah majetku, na jehož vydání bude ze strany oprávněných osob uplatněn úspěšně nárok na vydání, tak rozsah majetku, který se zákonodárce rozhodl finančně kompenzovat.

Stejně tak se Ústavní soud zcela vyhl posouzení otázky nedovolené státní podpory, ani zcela nevyřešil otázku zásahu do majetkových práv ve formě placení daní všech obyvatel. Názor si musí na tento zákon vytvořit každý sám. Své vystoupení si dovolím uzavřít poznámkou legislativního charakteru.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se zcela vymyká svojí formou a obsahem a především dikcí právním zvyklostem v rámci právního řádu ČR. My však navrhovanou změnu nijak neměníme, ale naopak respektujeme. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji za představení a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Senátní tisk projednal VHZD. Usnesení máte jako senátní tisk č. 35/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Petr Šilar. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 35/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Tomáš Goláň, který je z dnešního jednání omluven, zastoupí ho paní senátorka Anna Hubáčková. Paní senátorko, prosím, máte slovo.

Senátorka Anna Hubáčková:  Dobré odpoledne, pane předsedající, pane poslanče, vážení kolegové, kolegyně především. Dovolte, abych omluvila pana senátora Tomáše Goláně, který je na dovolené, požádal mě o jeho zastoupení a samozřejmě i vyjádření následné vůle tímto zákonem se dále zabývat.

Nebudu číst celou jeho zpravodajskou zprávu. Zpravodajská zpráva nebo spíš zpráva pana poslance o důvodech a návrzích, které vedly ke vzniku této novely zákona, úpravy zákona, která je spíš snahou o redukování než snahou o revizi majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byla hodně obšírná. Pan senátor Tomáš Goláň ve své zpravodajské zprávě mnoho těch návrhů, mýtů a polopravd vyvracel.

Já vás stručně jenom seznámím s legislativním procesem. Skupina poslanců předložila návrh zákona Poslanecké sněmovně 20. prosince 2017, už 12. ledna 2018 vláda zaslala k návrhu stanovisko, jímž s návrhem vyjadřuje souhlas, ale s dovětkem, který si dovolím citovat: Si je vědoma rizika, že navržené řešení může být napadeno u Ústavního soudu s ohledem na možný zásah do legitimního očekávání církví a náboženských společností, že jím bude stanovená finanční náhrada vyplacena, aniž by tento příjem byl dodatečně snížen o daňovou povinnost, nicméně vzhledem k pochybnostem o použitém způsobu výpočtu a výši finančních náhrad považuje návrh zákona za věcně správný. Tolik citace ze stanoviska vlády. Následně předloha prošla prvým čtením 28. února na sedmé schůzi sněmovny, kde pan poslanec Kalousek předložil návrh na zamítnutí, ve druhém čtení, které bylo 30. října 2018, byl rovněž předložen návrh na zamítnutí panem poslancem Ferim, ale na 26. schůzi sněmovny 23. ledna 2019 v třetím čtení návrh zákona byl schválen hlasy 106 poslanců z 172 přítomných.

Senátu byl návrh zákona postoupen 29. ledna 2019. Garančním výborem je ÚPV, který projednal tento návrh zákona na svém zasedání 20. 2. 2019, po zpravodajské zprávě pana Tomáše Goláně a před předložením návrhu panem poslancem Grospičem se rozběhla debata, které se zúčastnili všichni senátoři přítomní, zasedání ÚPV, v podstatě všichni vyjádřili určitou míru znepokojení z narušení právních jistot, narušení demokratických principů právního státu, z nezákonnosti. Shrnuto. Potom také se promítla do debaty i ta skutečnost, že zákon byl přijat v roce 2012 a byl přezkoumán Ústavním soudem v roce 2013, nález Ústavního soudu byl zveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 177/2013 Sb., a rovněž Ústavní soud konstatoval po řádném přezkoumání, že zákon je ústavně konformní. Shrnuto.

Obecný zájem na zajištění právní jistoty, resp. legitimního očekávání týkajícího se veřejných subjektivních práv je základním atributem principu právního státu. Změna zákona, která tento princip relativizuje, nesmí být ze strany veřejné moci svévolná, neboť tak dochází k narušení důvěry v právní a demokratický stát. Návrh zákona je hrubým zásahem do majetkových práv a do právního systému samotného, taková situace je v právním státě situací nepřípustnou.

Po úvodním slově pana poslance Stanislava Grospiče, zpravodajské zprávě a rozpravě přijal na 4. schůzi ÚPV 15. usnesení, které zní:

1) Doporučuje Senátu PČR projednávaný návrh zákona zamítnout.

2) Určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Tomáše Goláně.

3) Pověřuje předsedu výboru, senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

Děkuji tímto za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, paní senátorko, prosím, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů a plnila úkoly garančního zpravodaje. Táži se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VHZD, pan senátor Petr Šilar? Ano, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Šilar:  Pane předsedající, dámy a pánové, pane poslanče, já se omezím pouze jako zpravodaj VHZD na přednesení usnesení, s tím, že se potom přihlásím do rozpravy se svojí zpravodajskou zprávou. Chtěl bych říci, že na hospodářském výboru proběhla velká debata nad tímto zákonem. Hospodářský výbor doporučuje Senátu PČR návrh zákona zamítnout. A to 10 hlasy. S tím, že 2 se zdrželi hlasování. Určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu moji osobu. A pověřuje předsedu výboru, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Táži se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak. Proto otevírám obecnou rozpravu. Máme tady písemně přihlášené pány senátory, a to v pořadí pan senátor Rabas, potom je to pan senátor Drahoš a pan senátor Hraba. Před písemně přihlášenými mají přednost funkcionáři Senátu, takže teď vystoupí Petr Holeček, s přednostním právem. To je zatím všechno. Prosím.

Senátor Petr Holeček:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, pane poslanče. Jsou dny, které nejsou příliš radostné. Dnešní den, myslím si, že pro většinu z vás patří k těm právě neradostným. Dostáváme se k projednávání zákona 71 let po tom, co tento zákon nebo zákony, o kterých se tady bavíme, začaly nabírat na síle. Kdyby bývalo k tomuto nedošlo, dneska bychom ani ten zákon neprobírali, protože před 71 lety se začínal zestátňovat majetek, já mám takový dojem, že pokud se o tom vůbec jednalo na půdě Parlamentu Československé republiky, tak zcela určitě ne tak dlouho a ne s takovou citací zákonů, jako jsme to dnes slyšeli tady od pana Grospiče, představitele Komunistické strany Čech a Moravy, který návrh zákona předkládá. Jestli jste ho podrobně a dobře poslouchali, tak se vůbec nejedná o zdanění církevních restitucí, ale jedná se o pocit, že se vrátil majetek někomu, kdo si ho nezaslouží. Já se domnívám, že by tady možná měli vystoupit i lidé, kterým ten majetek byl zabrán, kteří se nedočkali toho, že v roce 1989 jim začal být postupně vracen. A to je asi meritum věci, o které bychom my měli rozhodnout. Měli bychom se na to dívat, jak říkal pan poslanec, každý sám, ale měli bychom se taky na to dívat z pocitu utrpení těch lidí, s pocitem soucitu a s pocitem toho, že oni se nikdy vrácení majetku nedočkali. My jsme se dočkali toho, že najednou se nám dostává před nás zákon, kterým se vracíme o hodně let zpátky. Začínají se tady dokonce zpochybňovat Ústavní soudy, začínají se tady zpochybňovat odhady, začíná se tady říkat, že se lze domnívat, že to nebylo správné, začíná se tady objevovat věta – k objektivitě bylo daleko. Objevuje se tady věta, že to bylo zcela skandální, to vracet. Teď si tedy domluvme a promluvme si o tom, proč se toto děje. Děje se to proto, že se do vlády začínají infiltrovat lidé a politické strany, o kterých bychom to před 5 nebo před 6 lety vůbec neřekli, protože jsme o nich skoro nevěděli, a oni najednou začínají mluvit o tom, že co bylo po listopadu 1989, že je špatně, že se to mělo udělat nějak jinak, jiným způsobem, že byli občané naší republiky postiženi tím, že se lidem, kteří měli zákonité právo na vrácení majetku, že ho dostali, ale že ho dostali víc, nebo že ho dostali nelegálním způsobem... Kolegyně a kolegové, kde to jsme?

Já tady proto vystupuji, že včerejším dnem se sešli představitelé většiny klubů v tomto Senátu působící, dohodli se na doprovodném usnesení Senátu, které bych vám za chviličku přečetl. Samozřejmě, tyto kluby se domluvily také na návrhu na zamítnutí tohoto zákona, protože návrh nepovažujeme za demokratický, považujeme ho za hrubé porušení ústavy, za zákon, který do naší legislativy nepatří a nemůže v něm být.

Nyní vám přečtu usnesení čtyř klubů, které se skládá ze tří bodů.

1) Senát PČR konstatuje, že Poslanecká sněmovna PČR na návrh komunistických poslanců jednostranně změnila dohodnuté podmínky vypořádání mezi ČR, církvemi a náboženskými společnostmi tím, že dodatečně schválila zdanění náhrad církvím a náboženským společnostem.

2) Senát PČR konstatuje, že schválení návrhu zákona, kterým se dodatečně mění zákon o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými organizacemi, představuje porušení základních principů právního státu.

3) Senát PČR považuje schvalování takových návrhů zákona za neslučitelné s tvorbou demokratického právního řádu a s řádnou péčí o zachování právního státu.

Podepsáni předsedové senátorského klubu STAN, senátorského klubu KDU-ČSL, senátorského klubu ODS a senátorského klubu Senátor 21.

Vážené kolegyně, vážení kolegové. Dnes strana, která předkládá tento návrh do Senátu, tvrdě zasahuje do vedení vlády ČR. Pomocí určitých názorů, určitých předkládaných zákonů, určitých zásahů dokonce do vlády, začíná pomalu a jistě nahlodávat demokratický systém tohoto státu. Hovoří se o špatné práci Ústavního soudu, hovoří se dokonce o tom, že Senát je zbytečný, což by nás dost mrzelo, ale to jsou prostě věci, které si my v Senátu nemůžeme nechat líbit. My jsme ústavní pojistka, my jsme pojistka, která má zákony prozkoumat, má je probrat, má říct, tento zákon je dobrý, nebo je špatný, můžeme ho pustit dál, nemůžeme ho pustit dál. Je to zákon, který vlastně není zákonem.

Já vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, s přednostním právem dále vystoupí pan místopředseda Jiří Oberfalzer.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane předsedající, pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové. Já jsem se přece jen neubránil, chtěl jsem počkat, až se peloton řečníků odbude. Ale přece jen si myslím, že je pár věcí, které by bylo třeba říct jaksi před závorkou.

Já jsem dneska na tiskové konferenci konstatoval, že tento návrh je nestoudný. To platí za předpokladu, že budeme mluvit pouze o dvou členech vládní koalice v sociální demokracii a o Alianci nespokojených občanů v roce 2011, kteří možná už jsou čím dál tím víc spokojeni, to já nevím, ale pokud jde o komunisty, tak to vlastně není pravda. Z jejich pohledu boj pokračuje. Oni se nikdy nezřekli třídního boje, ideální představy diktatury proletariátu, oni se nezřekli vítězného února. A těch vítězství v tom únoru byla celá řada. A jedním z nich bylo pochopitelně potlačení postavení církve. To se dělá zaprvé tak, že zbavíme subjekt majetku, zadruhé, že ho začneme ostrakizovat a všelijak pronásledovat.

Boj pokračuje, čili máme dnes na programu jeden z bodů programu komunistické strany, který je věčně živý, jak býval Vladimír Iljič Lenin, a jeho učení je nehynoucí, tak jako je učení Karla Marxe. Já bych rád připomněl pár věcí a zdánlivě nesouvisí s tématem. Já poprosím o toleranci pana předsedajícího, aby to vydržel, já jsem se to snažil hodně zestručnit a zkomprimovat.

V roce 1950 bylo odsouzeno 10 řeholníků. 1 na doživotí, zbytek na 137 let. Dále 9 církevních hodnostářů, z toho 1 na doživotí, v celkovém úhrnu všichni 150 let. 356 řeholníků, 3 na doživotí, jinak 2000 – 108 let. 95 řeholnic, celkem na 349 let. Z roku 1968 existují údaje o věznění či internaci řeholníků v celkovém součtu 42 763 let. Aktuálně zdokumentovány jsou soudní případy – 717 rozsudků, z toho je 8 doživotí, 3526 let výkonu trestu.

Nesmíme pominout ani absolutní tresty, i když nebyly nikdy rozhodnutím soudu. 3 kněží byli popraveni, 2 umučeni při výslechu, nejméně 6 záhadně zahynulo údajnou sebevraždou ve vazbě. Kněží, sebevražda, mysleme si o tom, co chceme. Ve vězení, vězeňské nemocnici nebo vazbě je zatím podchycena smrt nejméně 20 duchovních včetně 1 biskupa, 2 řeholnic a 1 řeholníka. A bezprostředně na následky vězení umírají další 3 kněží, 2 řeholnice a 1 řeholník.

Tento výčet se týká pouze církevního kléru, ale počet popravených nebo vězněných věřících se dneska už téměř nedá specifikovat. Každopádně to byli občané druhé kategorie a provinili se jedinou věcí, věřili v Boha a chtěli se ke své víře také hlásit. Já si myslím, že je dobré si toto připomenout a je dobré si uvědomit, s čím vším se komunistická strana v minulosti takto skvěle vypořádala a že má tedy dobré motivace, neboť své ideové základy nemění, tento boj dokončit. Protože on se nepovedl úplně.

Restituce církevního majetku nebo zmírnění majetkových křivd na církvích a řádech trvaly v novodobé demokracii 23 let. Za to mohou všechny vlády, které tady byly, že tento problém odkládaly jako nepopulární, palčivý. On tomu bohužel náš nevěřící lid, většinově nevěřící lid moc nefandí. Taky proto si myslím, že současná vláda na to kývla, protože možná v očích leckterého občana si tím vydobude sympatie, jakési politické ostruhy, že zase s těmi fráterníky aspoň trochu zatočíme, když už to nejde úplně. Já si myslím, že to je strašlivá hanba. Hanba je, že to tak dlouho trvalo. Hanba je, že to nakonec muselo být z tak velké části děláno vlastně kompenzací, protože majetek nebyl vydatelný apod.

Dovolte mi ještě jeden faktický argument, který v těch debatách už tenkrát byl upozaďován. Ono totiž to, že církve přišly o ten majetek a už se jim ani nedal v úplnosti vydat, je také důležitá jedna jiná okolnost. A sice, že ten majetek byl užíván vlastně neprávem státem a tudíž vlastně někdo z toho, abych použil slovník té doby, neřestně tyl. Propočty, které tady byly zmiňovány, se také pokusily toto vyčíslit. A všimněme si, vezmu jenom 3 čísla.

Stát měl za dobu let 1948–2011, čili do nějakého toho procesu restitucí, výdaje necelých 65 miliard. Čili stát vydal na církve a jejich provoz necelých 65 miliard. Nicméně z majetku církví, zahrnujícího i patronáty, což je takový specifický pojem, ale snad není nutné ho vysvětlovat, byl vlastně celkově výnos 250 miliard, 251,5 miliardy. Čili když odečteme 65 od těch 250, tak dostáváme nějakou částku 95, téměř 96 miliard. Můžeme tomu říkat ušlého zisku. Kompenzace, pardon... Omlouvám se, ano, já trošku tady bloudím v těch číslech, 190 miliard ušlého zisku.

Srovnáme-li to s výší těch kompenzací, které mají probíhat ale v horizontu, já už teď nevím, 30 let, nebo kolika let, čili jinými slovy, stále nebude moct církev plně využívat majetku, případně jeho náhrady ještě 30 let, tak je to směšné, že se tady o tom bavíme. Já myslím, že stud je na místě daleko víc než pohoršení a nějaké, promiňte mi, ale ústavněprávní hnidy. Není tady vyšší autorita než Ústavní soud. Nedá se nic dělat. Já taky nemůžu říct, že bych byl vždy spokojen s jeho názorem, ale v inkriminované době Ústavní soud toto rozhodnutí parlamentu v té době zcela jednoznačně potvrdil.

Takže můžeme se vracet k roku 1948 a přemýšlet o tom, jestli bylo ústavněprávně všechno v pořádku a začne úplně jiná disciplína. Ale, nezlobte se, dneska jsme v roce 2019, zákon platí, žádné opravné prostředky se nepodařilo prosadit a nezbývá nic jiného, než to respektovat. Stanovisko našich výborů je jednoznačné a je podepřené právě ústavněprávními argumenty. A já si myslím, že jediné, co můžeme udělat, je tento návrh zákona zamítnout drtivou většinou všech hlasů a připravit se případně na další pokračování této pře, pokud sněmovna nenajde ve svém svědomí prostor pro pokání.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane místopředsedo, a nyní s přednostním právem vystoupí pan senátor Petr Šilar.

Senátor Petr Šilar:  Děkuji za slovo. Pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, vidím ten zástup přihlášených, dovolím si ocitovat jenom asi tři poznámky z mé zpravodajské zprávy, kterou jsem měl na hospodářském výboru. Ale na úvod se chci vrátit k roku 2012 a 2013, když jsme tady ten zákon projednávali v Senátu. Pro ty, kteří tady byli, tak jenom chci připomenout, že jsme tehdy vystupovali k podpoře toho zákona. Protože ten zákon není jenom o tom, jak se to teď zúžilo na restituci nebo případně na zdanění finančních náhrad. Ale jde především o to, že původní záměr toho zákona je také o vyrovnání státu s církvemi. A že to je vlastně odluka církve od státu, osamostatnění církve a ztracení závislosti na finančním vypořádání státu. A k tomu měl právě sloužit i tento zákon, který potom vypořádal tu náhradu, kterou stát církvi popírá.

Já jsem tehdy v té zprávě připomínal a dovolil jsem si ohlásit i, že jsem vlastně ve střetu zájmů, ne, že byste ve mně viděli katolického církevního hodnostáře, ale že jsem laický představitel Českobratrské církve evangelické, takže vlastně jsem ve střetu zájmů. A vzpomněl jsem si, že kdysi, když mluvíme o té historii, tak jsem si vzpomněl a připomněl jsem si, že Mistr Jan Hus káral zbohatlou církev a především světskou moc citací z epištoly Timothea, kde říká, že „kořen zajisté všeho zlého jest milování peněz“.

To jen tak pro zajímavost k tomu, protože se chci dostat trošku i k tomu roku 1948 a 1949, kdy stát tehdy sebral majetek církvi. On ho vlastně znárodnil, protože tehdy to už byl státní majetek. Protože po roce 1945, když byla novela pozemkové reformy, tak už se církvím pozemky a majetek nevracel, takže on vlastně znárodnil svůj zkonfiskovaný majetek jako státní.

A paradoxní je, že co se týká Židovské obce, tak kdyby měl platit tento zákon o zdanění, tak by jejich majetek a finanční náhrady zdaněny nebo zkonfiskovány potřetí. Protože nejdřív jim to sebrali Němci, potom soudruzi a teď by to bylo znovu ještě potřetí. Židovská obec by dopadla vůbec z tohoto hlediska nejhůř.

Chci jenom říci zajímavou věc, že komunisté vycházejí z učení a hlásí se k odkazům, jak tady bylo řečeno, Lenina a jeho učení. A přitom se vůbec jeho učení nedrží, protože Lenin celou dobu říkal v rámci třídního boje, že musí být zásadní odluka církve od státu, aby s ní mohli bolševici tehdy lépe ideologicky bojovat. Je zajímavé, že ta základní poučka leninismu, jak jsme se učili ve škole, vůbec komunistům nevadila, a přesto církev sloužili a dali si ji pod svoji patronaci. Ale je to asi proto, že leninismu v dnešním učení komunistické strany je asi tak málo jako masa v kosteleckých uzeninách.

Já mám pocit, že to je všechno otázka moci a získání peněz. Církev samozřejmě dostávala náhradu v podobě almužny, protože stát sebral majetek. Ale řekla, ano, budeme se o vás starat a platil náhrady v podobě platů farářům. A jen připomínám, že to byly velmi malé peníze. Ještě vím, že v osmdesátých letech průměrný výdělek faráře byl 800 Kč, měsíční. A když byl hodný a když poslouchal funkcionáře nebo byl patřičně loajální, tak měl i prémii 200 nebo 300 Kč, takže měl některý i přes 1000 Kč.

Já chci říct, že tahle částka byla úplně směšná vůči tomu, co tehdy státní moc tím získaným majetkem získala. Ale to je věc historie. Já bych k tomu chtěl říci, že tento návrh, který nám byl předložen, vychází právě z mylného výkladu zákona o vyrovnání křivd církvím. Protože v té oboustranně podepsané smlouvě, která je závazná, která platí, stojí: „Ohledně vyplácení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a církve postavení věřitele.“ Je to článek 5 této smlouvy. „A smlouva se odvíjí od znění zákona č. 428/2011 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde se mj. stanoví, finanční náhrada není předmětem daně, poplatku, ani jiného obdobného peněžního plnění.“

Čili podepsáním této smlouvy začalo pro církve uvolňování, ukončování finanční podpory státu. Aby k tomu mohlo dojít, bylo třeba dořešit vrácení komunisty zabaveného majetku, rovněž zohlednit výnos zabaveného majetku pro stát za víc jak 60 let. Na to se ostatně zapomíná. Kolega Oberfalzer to připomněl. Já bych chtěl říci jenom jednu drobnost, kterou jsem uváděl také v roce 2012. Jenom hospodaření v Lesích jen za poslední 2 roky před tímto zákonem, kolik bylo vytěženo dřeva v církevních lesích, a které zúčastnil státní podnik Lesy ČR před vydáním, kolik vytěžil, byly to miliardové částky. A to byly jenom za 3 roky. Ale to ostatně do finančního vypořádání nebylo zahrnuto. To znamená, využití toho majetku nebylo zahrnuto.

K tomu, aby se církve vyrovnaly, by bylo potřeba, tak, jak byl rychle komunisty zabrán, stejně rychle by měl dlužník celou náhradu vyplatit. Ale pro státní hospodaření to bylo těžko schůdné, proto byla výplata náhrad rozložena na desítky let. A rozložením závazku na dlouhou dobu se právě vyvolala možnost zpochybňování ze strany různých budoucích politických sestav.

„Uvedený tisk dokládá, jak dané řešení zvrátit za cenu popření zásad právního státu a právních jistot garantovaným státem.“ Pokud je stát dlužníkem, pak je zcela nepředstavitelné, aby si dlužník vymáhal snížení dluhu. Uváděl jsem příklad dneska, že u hypotečního úvěru to nikoho ani nenapadne. Uzavřeme se státem hypotéku, vracíme, ale abychom si snižovali ten dluh, to ho ani nenapadne. A v tomto případě to někteří poslanci považují za zcela normální.

Jestliže přicházíme, že v případě restituce církevního majetku je stát dlužníkem, pak není současný tlak státu na změnu ničím jiným než mocenským a politickým a autoritářským jednáním, které se naprosto příčí demokratickým způsobům vládnutí a správy společností. To nemluvím o ústavě. A to je věc té smlouvy. A jednu ještě věc chci říci. Když dnes mluvíme o finanční náhradě, tak si uvědomme jednu věc. Že se nejedná jen teď o církev. Teď se jedná o církevní majetek, ale jestliže budeme zpochybňovat jakékoli smlouvy mezi státem a organizacemi, tak kam se dostaneme? To znamená, kdyby to mělo platit, kdo bude potom na řadě?

Chtěl bych zde připomenout jednu myšlenku Martina Niemöllera, což byl syn luterského faráře, který skončil za Hitlera ve vězení. Přežil koncentrák, potom se stal i předsedou Světové rady církví, a který vystupoval proti Hitlerovi v té době. On říkal jednu věc. „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem, nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem. Nebyl jsem přece odborář. A když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Kdo bude na řadě teď? Bude to nepohodlná neziskovka? Bude to nepohodlná organizace, která bude vadit současnému vedení, současné vládě? Nebo to bude Česká televize? Nebo Česká tisková kancelář? Chtěl bych říci, že to je právě to svévolné pokračování moci a proti tomu je potřeba jasně postavit a jasně zaujmout stanovisko. A proto tento návrh zamítnout a zkusit se vyburcovat ve sněmovně. Skutečně pocit studu, že některé věci se nedělají a že by se podle toho také mohli kolegové v Dolní komoře chovat. Děkuji.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Tak také děkuji za vystoupení a nyní dochází na přednostní hlasy přihlášených písemně. Jako první vystoupí pan senátor Rabas. Prosím, pane senátore.

Senátor Přemysl Rabas:  Děkuji, pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové celého parlamentu.

Jak najít slova, a nebýt vulgární? To je poměrně obtížné. Já se přiznám, že se nechci pouštět do polemiky s tím tiskem samým, protože to už řeklo mnoho lidí přede mnou a dneska to tady ještě zazní, tak bych si možná dovolil jenom pár asociací nebo úvah, které ve mně ten bizarní tisk vyvolává. Byť v širším kontextu. Když se vrátíme do těch 50. let, které tady už zmiňovali předřečníci, tak já to mám ulehčeno, že můžu vypustit ta čísla, která tady zazněla, těch vězněných, mučených, trýzněných. Snad dodat jenom, že zároveň statisíce lidí musely utéct z republiky, statisíce byly zavřeny. Taky jsme tady dneska měli debatu o té kybernetické hybridní válce, kdy z Východu se snaží ovlivnit dění v naší republice.

V těch 50. letech to bylo trošku jiné, to tady byli sovětští poradci, kteří říkali, za co a jak se mají lidi soudit, jak se mají mučit, jak se mají týrat. My jsme se učili na základní škole o době temna, kdy český národ byl utlačován. Je třeba říct, že za Marie Terezie se v období temna zaprvé zavedlo školství, zadruhé, ona sama císařovna podporovala propagaci českého jazyka, nebo jeho rozvoj, ale také třeba zrušila torturu. Právo útrpné, které tady bylo pak zavedeno ve 20. letech na východ od nás komunisty. Později u nás to od nich převzali nacisti, aby to zase po nich převzali komunisté. A to právo útrpné používali velmi bezostyšně. Jestli tady bylo necelých 300 lidí popraveno, tak jich v podstatě mnohem víc trpělo potom v táborech, vězeních, věznicích.

A mezi nimi bylo mnoho řeholnic, jak už tady zaznělo, řeholníků, farářů. Teď máme výročí nejen února, ale před několika dny bylo i výročí utýrání faráře Toufara. Já jezdím do Dvora Králové kolem Jičína a město pohádky má vlastně pár minut za branou to město hrůzy, kde byl ten farář vězněn, týrán a utýrán. A zajímavé na tom je, že ti lidé, kteří toto dělali, tak to dělali ve své pracovní době a brali za to plat. Oni brali plat za to, že týrali lidi, ponižovali, mučili a vraždili. A to není ještě to bizarní na celé té situaci, ale že i po revoluci za toto brali důchody. My se tady 20 let bavíme o tom, jestli pustit nebo nepustit restituce církvím, a celou tu dobu ty lidi, kteří zabíjeli, mučili, vraždili a ponižovali, tak brali vysoké důchody až do své smrti a smáli se nám. To mi přijde, že je trošku něco shnilého v království, nebo respektive v české kotlině. A že to není chyba v tomto případě už jenom komunistické strany, ale vlastně nás všech, že jsme toto dopustili.

Na jedné straně ti, kteří byli týráni, tak se desítky let domáhají odškodnění, a ti, kteří týrali, tak ti si sedí a pobírají své důchody. Tak to je ten jeden moment, který mně vytanul, když jsem koukl do toho tisku, kdy vám ze vzpomínek tuhne krev v žilách a zároveň se vaří, když ten tisk čtete.

A potom ta druhá asociace, ta je také zajímavá. Když vezmeme množinu lidí, kteří dávali dohromady ten návrh, tak je zajímavé, jak se překrývá ta množina, ne úplně, ale z velké části s množinou těch lidí, kteří jsou v jiné situaci ochotni se zaštiťovat křesťanskými kořeny. A hájit Evropu a její křesťanské hodnoty, a to do takových důsledků, že nejsme ochotni třeba přijmout 13 sirotků. A hájíme to křesťanskými kořeny. Tady je zajímavé, že, v uvozovkách, obhájit si křesťanské kultury, křesťanské historie a křesťanských hodnot jsou ti, kteří tady v tom případě stojí proti tvůrcům té křesťanské kultury. Obhájci křesťanských hodnot, v uvozovkách ovšem, proti tvůrcům těch hodnot.

Protože církev, a teď já musím říct, že nejsem podjatý, protože jsem ateista, tak říkajíc nevěřící pes, a přesto uznávám, že církev – a teď pod čarou – má za sebou i mnoho stinných stránek, to si nebudeme zapírat, ale také světlých. Nositelka vědy, kultury, vzdělání – a není to jenom Johann Gregor Mendel, je to řada dalších významných osobností, které máme v naší historii.

Tady bych asi možná mohl to svoje zamýšlení ukončit. A snad bych, ještě trochu provokativně řekl, že bychom si mohli dnes pro tento den vzít příklad z islámu, kdy každý věřící muslim má za povinnost každý den dát almužnu nebo udělat dobrý skutek. Pojďme tedy udělat dobrý skutek dneska a zamítnout ten bizarní nesmyslný návrh. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji za vaše vystoupení a nyní vystoupí na základě písemné přihlášky pan senátor Jiří Drahoš. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Drahoš:  Pane předsedající, pane poslanče, kolegyně a kolegové. Můj postoj k navrhovanému zdanění církevních restitucí je jednoznačný. Já nejsem právník, seznámil jsem se s celou řadou právních aspektů, historii tady shrnula kolegyně Hubáčková, ale já jsem přesvědčen o tom, že jde o návrh odporující Ústavě ČR. A jako takový nepochybuji o tom, že bude Ústavním soudem spravedlivě posouzen a smeten ze stolu, pokud se k němu dostane.

Jako právní laik vidím celou řadu nesmyslů. Ten návrh vykazuje prvky retroaktivity, porušuje princip dodržování již uzavřených dohod. Neplní v žádném případě daňovou funkci, to je třeba také zdůraznit, ale slouží pouze – a teď prosím uvozovky dole – „k nápravě politicky nesprávného rozhodnutí“. Uvozovky nahoře. Já tu celou situaci vidím jako snahu některých politických stran nahnat body u neinformované, možná s odkazem na naši dopolední debatu bych řekl záměrně dezinformované veřejnosti. Přičemž tyto strany musí tušit, že zdanění nemá šanci, aspoň doufám pevně, projít tady v Senátu, ani u Ústavního soudu. Objevují se tady opět argumenty zpochybňující výši církevních náhrad.

Já jsem si vyslechl čísla z ústa pana poslance. To jsem rád, že kolega Oberfalzer si vzpomněl na svoji matematickou minulost a prezentoval tady jiná čísla, která pro mě byla daleko důležitější. Čili je jasné, že jde o účelovou kritiku výše církevních náhrad. Mně připadá, jako kdybyste uzavřeli smlouvu o prodeji domu a za několik let po prodeji přišli za kupujícím a řekli mu: „Helejte, tenkrát já jsem tu cenu nějak špatně odhadl, pojďte mi něco vrátit.“ Tak to je jedna věc.

Já bych také samozřejmě mohl mluvit déle o morálním rozměru celé situace, ale myslím si, že pan místopředseda Oberfalzer to tady jasně řekl. Já jsem už před časem dal na Facebook takový příměr – „komunisté vám ukradnou auto, odmontují z toho všechno, co se dá prodat, zbytek nechají zrezavět. A když vám ho nedobrovolně musejí vydat, řeknou si ještě o darovací daň“. Já myslím, že to docela slušně vystihuje absurditu dnes projednávaného návrhu zákona. Navíc zdanění církevních restitucí by mělo zásadní dopad nejen na komunisty poměrně silně nenáviděnou katolickou církev, ale zejména na celou řadu menších církví a náboženských spolků.

Já nevím, jestli vůbec dochází podporovatelům této novely, že by tím přišla o peníze například Židovská obec. A asi není třeba připomínat, jaké historické konotace třeba i ve mně to vzbuzuje. KSČM si prostě klade stále další podmínky, za které je ochotna podporovat vládu ANO a sociální demokracie. Vedle proticírkevního tažení sleduji snahu o odstranění ministra zahraničí či nadšení z financování Českého svazu bojovníků za svobodu. Myslím, že máme něco k tomuto bodu ještě dnes na programu.

Před pár dny uplynulo 90 let, kdy Klement Gottwald v tehdejším československém parlamentu srdnatě hřímal na téma, jak se učí jezdit do Moskvy, aby zakroutil demokratům krkem. Dnes komunisté volí mírnější rétoriku, to je pravda, ale obávám se, že myšlení řady z nich je stále stejné. Listopad 1989 vnímají jako velkou prohru a současný demokratický režim berou jako nutné zlo. Nevím, jestli jim v té souvislosti vůbec může dojít, co může být na zdanění církevních restitucí protiústavního. Ale mohlo by.

Já jsem vždycky zastával názor, že mezi základní pilíře fungující demokracie patří úcta k ústavě a dodržování nejen litery, ale i jejího ducha. Zdanění církevních restitucí a podobné pokusy o ohýbání nebo přímo porušování ústavy musím jednoznačně odmítnout. A budu hlasovat proti tomu návrhu. A vyzývám všechny, kterým není lhostejné dodržování české ústavy, aby tak udělali také. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane senátore, a poslední přihlášený písemně s přednostním právem je pan senátor Zdeněk Hraba.

A my se vystřídáme v řízení schůze.

Senátor Zdeněk Hraba:  Vážený pane předsedající, vážení pánové předsedající, vážený pane poslanče a vážené kolegyně, vážení kolegové.

Já jsem si téměř jistý, že Senát dnes rozhodne o zamítnutí návrhu zákona, ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou. Není proto mou ambicí přesvědčovat přesvědčené. Nechci tady ani pronášet ideologické úvahy o peripetiích osudu církevního majetku za posledních 40 let a zejména v 2. polovině 20. století. Nechci se ani zabývat smyslem, rozsahem nebo spravedlností církevních restitucí. O to tady dnes nejde. Vůbec nejde. Jsem právník a jsem si vědom ústavní role Senátu a chci se zabývat samou podstatou tohoto dnešního jednání. A to je možnost či nemožnost tento návrh schválit.

Jde totiž o – a ono už to zaznělo – o zásadní právní otázky, kterých se to týká. Činím tak nejen za sebe, ale i za mé kolegyně senátorky a kolegy senátory za STAN. Nechci vás unavovat nějakou podrobnou právní argumentací, odkazem na judikaturu na konkrétní ustanovení zákona. Omezím se proto na konstatování, že tento projednávaný návrh vykazuje zásadní právní vady, pro které by nikdy neměl být schválen. Což bych doplnil konkrétními odkazy. Návrh zákona, kterým se mění zákon o majetkovém vyrovnání a o dani z příjmů, zcela popírá základní právo subjektů práva, v daném případě tedy církví a náboženských společností, na ochranu jejich existující majetkové pozice před neočekávanou změnou právního stavu. Popírá tedy jejich právo legitimně očekávat, že uzavřené smlouvy, tedy na základě tohoto zákona, což bylo koneckonců konstatováno i navrhovatelem, se musí a budou dodržovat. To je právo církví a náboženských společností. A věřit v to, že ty smlouvy budou skutečně dodržovány.

Ani ne před měsícem přitom tento konkrétní právní princip svým nálezem znovu – a dokonce v souvislosti s církevním majetkem, byť ta ústavní stížnost byla zamítnut – připomněl i Ústavní soud. Ústavní soud se dříve postavil i proti novele zákona, to je další nález Ústavního soudu, ve věci dodatečného zdanění státního příspěvku na stavební spoření. Takže máme zde 2 nálezy Ústavního soudu, které se dají přímo aplikovat v případě tohoto projednávaného návrhu zákona. Samozřejmě že v případě stavebního spoření se jednalo o úplně jiné finanční rozměry.

Je také obecně známo, a opět to tu už zaznělo, že obecně uznávaným principem je, že každá daň musí mít svůj legitimní účel. Že tedy musí sloužit jenom k tomu, aby stát shromáždil prostředky k výkonu svých funkcí. Účelem této daně ale není naplnit příjmovou stranu státního rozpočtu, ale jejím účelem, a opět nijak neskrývaným, je snížit výdajovou stránku. A to není daň. Byť se tak nazývá a byť je tak projednávaná.

Nelze přehlédnout ani to, že stát chce nyní zdanit v podstatě finanční prostředky, které církvím vydává, poskytuje to jako finanční náhradu. A to bych chtěl zdůraznit jako další bod. Od samého počátku restitucí, tedy od devadesátých let, byla a je uplatňovaná zásada, že náhrady přijaté v souvislosti s nápravou některých majetkových křivd, jsou osvobozeny od daně z příjmů. Účelově stanovená výjimka v tomto případě tedy z této uplatňované zásady je zjevnou diskriminací jednoho typu subjektů. Další tedy právní vada, kterou tento návrh zákona vykazuje.

Konečně, a určitě v souvislosti s dodatečným zdaněním náhrad, nelze přehlédnout ani ten fakt, který tady opět už zazněl, a to je, že kromě toho, že se jedná o vrácení majetku a finančních náhradách církvím, tak je v rámci zákona, který je novelizován, i zajištěna postupná odluka církví od státu a snižování příspěvku, který stát vyplácí církvím a náboženským společnostem. Tento příspěvek není malý a činí v roce 2012 1,4 mld. Kč ročně.

Závěrem mi dovolte, abych se trochu netradičně obrátil spíše na kolegyně poslankyně a kolegy poslance se skromnou prosbou. Prosím je, aby při předpokládaném projednání uvedené novely pečlivě a odpovědně znovu zvážili, zda je opravdu nutné trvat na podpoře tohoto zákona, který je zjevně protiústavní a zjevně podkopává právní stát.

Já vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore, a dalším přihlášeným je Zdeněk Papoušek. Pane senátore, račte k mikrofonu.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Vážený pane předsedající, pane poslanče, vážené dámy, vážení pánové, kolegyně a kolegové.

Původně jsem si říkal, že zde pohovořím o tom, že tady nejde ani tak o církve, o majetek, o to, co si kdo myslíme o církvích, jestli jsou nám sympatické nebo ne, jestli si myslíme, že budou dobře hospodařit se svým majetkem apod., ale že tady jde především o obyčejnou spravedlnost, která se má nastolit vždycky, ať už se to týká kohokoliv.

Chtěl jsem taky podotknout, že komunista živený nenávistnou marxisticko-leninskou ideologií zůstane komunistou navždy se svou závistí k majetku druhých, na jejichž základě vybudoval svůj likvidační režim, prohlásit za ostudné a skandální dnešní chování těch, kteří umožnili komunistům dostat se opět k vlivu. Ale pak jsem objevil článek mého kamaráda ekonoma Františka Gerta Svobody a rozhodl jsem se, že z něho tady ocituji, protože mně připadá přiléhavý, a přiznávám, ač nerad, že lépe bych to nenapsal.

Tak tedy: Opakování – matka moudrosti, říkali již staří Římané. Nezbývá tedy, než některým poslancům trpělivě zopakovat ohledně restitucí několik důležitých věcí v naději, že se hned za rohem vytahají za ucho, aby si to lépe zapamatovali.

Začněme v archivech. V obci Březí na Mikulovsku najdete sochu svatého Jana Nepomuckého, kterou obci daroval v roce 1763 Vavřinec Hummer, vrchní úředník panství Židlochovice. Na její budoucí údržbu vyčlenil 400 zlatých, které měly být půjčovány lidem v obci a z úroků se měl shromažďovat kapitál na budoucí opravy.

V roce 1855 pořídil Josef Janka, první kuchař u C. k. Rakouské paroplavební společnosti, sochu sv. Floriána. V noci na 15. duben 1853 přežil ztroskotání lodi na Dunaji u Orsovy a z vděčnosti za záchranu života se rozhodl postavit své rodné obci v Mikulově sochu tomuto světci. Je opatřena nápisem Ó, svatý Floriáne, pros za nás u Boha, a je připojeno jméno zakladatele. Dárce se před obecním představenstvem zavázal, že až do smrti bude pečovat o údržbu sochy a potom tato povinnost přejde na obec.

V Šitbořicích dne 19. dubna 1942 věnoval místní duchovní správce Eduard Chadim farnímu chudinskému fondu částku 20 tisíc korun, uloženou ve zdejší záložen Raiffeisen. Dále věnoval obnos 30 tisíc korun na zvony a ostatní potřeby kostela. I tyto peníze uložil ve zdejší Raiffeisence, aby z úroků bylo podpořeno dobré dílo.

Tyto tři náhodně vybrané příklady slouží jako příklad něčeho, co bylo dříve velmi rozšířeným zvykem. Při drtivé většině kostelů a kaplí, u mnoha božích muk, soch a křížů v poli existoval peněžní fond, z jehož úroků se hradily opravy. Tyto peníze byly před rokem 1948 nejčastěji uloženy v peněžních ústavech a výnosy z nich sloužily stanovenému účelu. Pokud neexistoval peněžní fond, existoval závazek, tzv. patronát, že fyzická či právnická osoba se o danou věc bude starat. Patronáty a veškeré závazky spojené s církevním jměním však zrušil komunistický zákon z roku 1949, který přiváděl církve pod státní dohled.

V roce 1953 pak přišla měnová reforma, jinak též státem organizovaná krádež, kdy se z úspor domácností a církevních nadací sanovalo krachující komunistické hospodářství. Všechny nadace ztratily svoji finanční podstatu a zanikly.

Ptáte-li se, jak toto historické jmění, které fyzické osoby vyčlenily jako majetkové nadace ve prospěch církve a které bylo komunisty ukradeno, vstoupilo do procesu restitucí, odpověď zní jednoduše: nijak.

Kapitál, který zajišťoval údržbu budov, soch a křížů, který pomáhal v charitativní práci a který byl dobrovolně věnován jednotlivými lidmi pro podporu dobra a krásy, zmizel kdesi v hlubinách komunistického šlendriánu, aby oddálil jeho kolaps. Jdete-li kolem rozpadajícího se kostela, rozvalených božích muk, rozpadajících se soch, vidíte důsledky měnové reformy či zrušení patronátu.

Současná podoba restitucí je až příliš velkorysým gestem církve vůči dnešnímu státu, když si uvědomíme, že stát se nehlásí k faktickému vyvlastnění církevních nadací, z jejichž majetku dlouhá léta žil, a nehodlá jej nijak obnovovat, kdy se vrací jen ta část půdy, která je v rukou státu (zemědělské pozemky s nízkou cenou), zatímco pozemky v rukou jiných subjektů se nevracejí (dnes stavební parcely ve velkých městech či jejich blízkém okolí, s cenou řádově vyšší) a místo nich je vyplácena finanční náhrada, nižší než reálná cena těchto nevydaných pozemků.

Ani to však, jak vidno, některým nestačí.

Jediným podkladem z odkazu předků, z kterého nám stát zatím dovoluje čerpat po libosti, je snad už jen jejich mudrosloví. A tak, když jsme příslovím začali, můžeme i příslovím skončit: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane kolego. A dalším přihlášeným je pan senátor František Bradáč.

Senátor František Bradáč:  Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, pane poslanče, kolegyně a kolegové. Na úvod chci říct, že já zásadně nesouhlasím s tím, co tady říkal pan poslanec při uvádění tohoto tisku, že by církevní restituce byly nadhodnoceny nebo přeceněny. Zásadně s tímto nesouhlasím, a jistě i z materiálů, které jsem měl možnost prostudovat, je moje přesvědčení úplně opačné, s tím, že naopak si myslím, nebo jsem přesvědčen o tom, že církevní subjekty byly v posledních letech před dohodou spíš velmi, velmi vstřícné vůči státu, aby vůbec k nějaké dohodě došlo. A jak už to tady říkal pan místopředseda Oberfalzer, i vzhledem k výtěžku z užívaného majetku, který jsem měl také připravený a jenom potvrzuji, že to, co tady pan místopředseda říkal, jsou tato čísla skutečně pravdivá. Za to děkuji.

Několikrát tady už zaznělo, že Ústavní soud shledal schválený zákon konformním. Přidám ještě jeden nález Ústavního soudu. Ten je úplně čerstvý, je z minulého týdne, z 19. února letošního roku. Byť se týkal jiné věci, zasahuje částečně i do tohoto, a dovolím si část tohoto nálezu Ústavního soudu zde odcitovat:

Je to nález III/ÚS/3397/17. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je tak součástí zmírnění majetkových křivd tam, kde zákonodárce o možnosti vydání majetku z různých důvodů nerozhodl, přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů vyjádřeným ve smlouvě o vypořádání podle § 16 tohoto zákona.

Při ústavně konformním výkladu tohoto právního institutu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.

Tento nález v podstatě potvrzuje i to, co máme uvedeno už v informacích od našeho legislativního odboru k tomuto tisku.

Měl jsem připravené ještě nějaké otázky na pana poslance co se týká konkrétního průběhu zdanění, nicméně konzultoval jsem tuto problematiku ještě s kolegou Pavlem Štohlem, který mi přislíbil, že k této problematice vystoupí sám, takže já do toho nebudu příliš zabíhat. Pouze jsem chtěl připomenout to, že tak, jak se mi podařilo zjistit, tak církevní subjekty už celou částku církevních náhrad zaúčtovaly v roce 2013, čili ono to daňovým režimem nějakým způsobem prošlo. A jak už tady zmínil kolega Šilar, stát je zde v postavení dlužníka, takže jestli se splátky dluhů daní, vystoupí k tomu ještě, jak už jsem zmínil, kolega Štohl, takže já do tohoto skutečně nebudu zabíhat a nechám tuto daňovou otázku na odborníkovi.

Závěrem chci jenom vyjádřit podporu návrhu na zamítnutí i doprovodnému usnesení, a v případě, že by muselo dojít a došlo až ke stížnosti k Ústavnímu soudu, jsem připraven podepsat i ústavní stížnost. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je pan kolega Tomáš Czernin.

Senátor Tomáš Czernin:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní kolegyně a páni kolegové, vážený pane poslanče. Prostřednictvím pana předsedajícího cítím, pane poslanče, povinnost vám sdělit, že jsem znechucen. Skoro polovinu života mi zkazila ideologie, kterou šíří vaše strana. V mládí jsem musel chodit do školy, kde mi byla do žil nalévána nenávist, na které je vaše ideologie založena. Komunisté řídili naši zemi téměř 40 let a hospodařili s nakradenými majetky. Měli dost času přivést nás do lepších zítřků, jak slibovali. Výsledkem byla pouze devastace. Devastace morální i materiální.

Krátce poté, co jsme se komunistické diktatury zbavili, se začalo provádět tzv. částečné narovnání majetkových křivd. V případě církví a náboženských společností však trvalo hanebných 23 let, než k nějakému narovnání došlo. Uplynulo pouze šest let a najednou ti, kdo tyto majetky ukradli a zdevastovali, navrhují zdanění náhrad, které jsou součástí dohody, která částečně nahrazuje nevydaný majetek, ale současně i ukončuje veškeré závazky státu vůči církvím. Tato dohoda je pro stát i ukončením závazků, tedy řešením.

Proč komunisté opět vymýšlejí, jak církvím uškodit? Proto, že je považují za zásadního nepřítele své ideologie. Ústředním motivem křesťanství je naděje a láska k bližnímu. To je v naprostém protikladu k hlavnímu motivu komunistické ideologie, kterou je třídní boj a nenávist.

Ode mne asi nikdo nemohl čekat, že bych podobný nesmysl podpořil. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Jako další je přihlášen pan senátor Patrik Kunčar. A jenom než dojde, edukační poznámka: Zákaz oslovování se vztahuje pouze na senátory mezi sebou, ministry i pana poslance můžete oslovovat přímo. Pane kolego, prosím.

Senátor Patrik Kunčar:  Pane předsedající, dámy a pánové, budu poměrně stručný, protože spousta argumentů tady zazněla a spousta argumentů tady asi ještě zazní. Nicméně po více než čtyřiceti letech bezpráví a bezostyšného přivlastňování si cizího majetku jsem byl přesvědčen, že po roce 1989 budeme opět konečně žít v zemi, kde ctí právo. Trvalo ale bohužel více než dvacet let, než se stát konečně uráčil vrátit, co mu nepatří, a za to, co vrátit není možné, aspoň zaplatit adekvátní finanční náhradu. O to víc mě nyní udivuje, že více než šest let po schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je nyní předkládána změna tohoto zákona, která by měla umožnit dodatečné zdanění finančních náhrad, které jsou v souladu s tímto zákonem církvím vypláceny.

Přitom v zákoně je § 15 odst. 6 jednoznačně uvedeno, že finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění. Tento zákon také přezkoumá Ústavní soud a na základě tohoto zákona byly následně podepsány příslušné smlouvy s dotčenými církvemi a náboženskými společnostmi.

Nyní tedy dochází ke snaze komunistických předkladatelů změny tohoto zákona jednostranně zpětně změnit dohodnutá pravidla a podepsané smlouvy, což považuji za nepřípustné. Pokud připustíme takový postup, znamená to, že nežijeme v zemi, kde se ctí právo, dohody a smlouvy a kdykoliv si vláda nebo komunističtí zákonodárci smyslí, že budou kdykoliv zpětně jednostranně měnit jakákoliv pravidla, smlouvy nebo zákony.

Až si tedy někdo za pár let vzpomene, že třeba kotlíkové dotace, dotace na výstavbu z programu Nová zelená úsporám nebo snad sociální dávky byly v dané době příliš štědře nastavené, také připustíme dodatečné zdanění nebo krácení, tento postup považuji za nepřípustný a proto navrhuji změnu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zamítnout. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane kolego. A teď má slovo pan senátor Michael Canov.

Senátor Michael Canov:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Přestože vlastně souhlasím se všemi kolegy, kteří tady vystoupili přede mnou, považuji za možné, aby zde zazněl hlas politického hnutí, které reprezentuji jako jeho první místopředseda z hnutí Starostové pro Liberecký kraj, a také aby tady zazněl hlas přesvědčeného ateisty, kterým jsem.

Předevčírem bylo 25. února. Byl to den, kdy se komunisté ujali moci, kdy se Klement Gottwald spokojený vrátil z Hradu. 14. června se stal prezidentem a nechal si sloužit mši Te Deum kardinálem Beranem.

A pak se začalo přitvrzovat. Komunisté začali pronásledovat církve, jejich představitele i věřící. Spoustu z nich vyhnali ze země, spoustu jich zavřeli, dopustili se vražd včetně justičních. A začali krást jejich majetek. Oni nejen, že ho kradli, oni ho v řadě případů naprosto totálně zničili, zdevastovali.

A nyní, když se před třiceti lety podařilo jejich režim svrhnout, třicet let poté nestydatě, v rozporu s Ústavou a v rozporu s demokratickým státem se snaží část majetku církví ukrást znovu. To je naprosto nepřijatelné a je mi z toho opravdu fyzicky špatně.

Ovšem je nutné si připustit, že sami by toho v Poslanecké sněmovně nedosáhli. A proto se takto na dálku obracím na poslance sociální demokracie: Copak vy jste, přátelé ze sociální demokracie, zapomněli, že komunisté pronásledovali i vás, že řadu sociálních demokratů také vyhnali ze země, také věznili, mučili a justičně popravili? A nyní chcete komunistům sloužit?

Nezlobte se, ale Zdeněk Fierlinger by z vás měl radost!

Pokud svůj názor nechcete změnit a nezměníte, až se k vám vrátí návrh tohoto zákona zpátky do sněmovny, pak by, přátelé, sociální demokraté, poslanci sociální demokracie, bylo snad nejlepší, abyste následovali Zdeňka Fierlingera a byli z vás zase soudruzi.

Vážení poslanci. Akce nespokojených občanů 2011. Zaregistroval jsem, že někteří z vás se při hlasování v Poslanecké sněmovně úmyslně odregistrovali, a myslím, že jich bylo až sedm v čele s paní Dr. Válkovou, a tři nehlasovali.

Proboha, přidejte se i ostatní... To opravdu chcete posloužit komunistům jako užiteční idioti? Aby se to pak nevymstilo. Oni opravdu nezapomněli zakroutit krkem, jak se kroutí krkem z Moskvy...

A na závěr se obracím i na poslance Strany přímé demokracie Tomio Okamury. Když toto hnutí ve svém svatém boji proti islámu se zaštiťoval všude možně křesťanskými tradicemi a židovskými tradicemi v celé Evropě, a v ČR zejména.

A nyní, když narazilo tvrdé na tvrdé a vznikla možnost, jak protiústavně ukrást křesťanským církvím a židovské obci část majetku znovu, tak jste se k tomu přidali? To má snad znamenat obrat vaší politiky o 180 stupňů? Pokud ano, pak doporučuji Tomio Okamurovi, aby vyčíslil, kolik se za ukradené peníze křesťanským církvím a židovské obci dokáže postavit nových mešit...

Vážené kolegyně, vážení kolegové. Jsem pyšný na Senát! V předtuše toho, jak rozhodne a jak drtivě rozhodne. Ale znova se obracím na poslance ČSSD, akce nespokojených občanů 2011 a Strany přímé demokracie Tomio Okamury. Vzpamatujte se a nechtějte, aby český Parlament jako celek ostudně schválil tento nemravný protiústavní zákon.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore a dalším přihlášeným řečníkem je pan senátor Fischer, prosím.

Senátor Pavel Fischer:  Pane předsedající, dámy a pánové. Přijde mi, když jsme poslouchali pana poslance, že celá řada jeho výroků by zasluhovala samostatnou analýzu. Ale protože tady jde o víc, než jenom o analýzu ideologie, jak se nám dnes představuje v 21. století. Ideologie komunismu, která přinesla tolik bezpráví a neštěstí, tak bych to shrnul jenom tím, že to, co přinesl za návrh, je nemravné a nestoudné.

Vrcholem nestoudnosti bylo, když začal přemýšlet o tom, že tady je snad nějaká zakázaná nedovolená státní podpora a že by nám EU za to vyčinila. Tady musím říct, že každý soudný, kdo by si přečetl historii od roku 1948, ve které bylo tolik obětí, jak bylo před chvílí vzpomenuto, by se musel spíše jít poklonit obětem, a nepřemýšlet o nějaké nedovolené státní podpoře. To je vrchol nestoudnosti.

A je potřeba, abychom zákon jednoznačně poslali zpátky a odmítli ho. A na cestu, protože cesta je také ústavní, je potřeba tomu zákonu dát několik průvodních doporučení. Jde totiž o samotný ústavní pořádek u nás, o právní stát u nás. Protože v zákonu je zakuklena celá řada faulů, které když nepojmenujeme dnes, tak by se nám mohly vracet zpátky. Napsal jsem si jich šest. Ano, nebojte se, bude to rychlé.

Za prvé. Finanční náhrady jsou jednak náhradami za nevydaný majetek a jednak tam je určitá vyrovnávací složka. Je to, jako když vám pojišťovna má platit za nabourané auto. Je tam plnění a to plnění se přece nedaní. To znamená, to je první věc. Není vhodné, aby se v případě náboženských společností a církví danilo a v případě ostatních to tak nebylo. Tady je veliká nerovnost. Ostatně mohli bychom mluvit hned o těch, kteří dostali nějaké náhrady, které nebyly zatíženy touto korekcí, například Sokol a další. A jsme u toho. My tady vlamujeme logiku, která otevírá propast neústavnosti v našem systému, v našem právním řádu a tady je potřeba říct jasně - stop.

Za druhé. Právní stát by neměl zneužívat zákonodárství, aby se vyhnul plnění svých vlastních závazků a působil nové křivdy těm, k napravení jejichž křivd se sám předtím byl zavázal zákonem a smlouvami. Tak to je druhý faul.

Třetí věc, kterou je potřeba zmínit. Parlament právního státu nemá záměrně přijímat texty zákonů, které vidí, že budou shledány protiústavními nebo neústavními.

Nemůžeme spoléhat na ústavní soud, že to vyřeší za nás. To je, jako když plníme nějaký politický závazek druhé straně a říkáme si, že to za nás někdo vyřeší. Tolikrát se stalo v novodobé historii naší země, že to nakonec nedopadlo, že bychom měli být velmi ostražití.

Dokonce už si musíme připomenout, že Ústavní soud vytýkal Parlamentu přijímání některých textů. Ústavní soud ani nemůže zakázat Parlamentu, aby přijímal zákony, které jsou protiústavní.

Proto se sám Parlament musí omezit, disciplinovat a nejednat svévolně. Parlament je sice suverén, ale nemůže rozhodovat úplně o všem. To by vypadalo jako určitá libovůle.

Za čtvrté. Legitimní očekávání. Všechny náboženské společnosti a církve mají legitimní očekávání, že stát naplní to, k čemu se zavázal, že se smlouvy budou dodržovat.

Za páté. Stát tady jednostranně rozhoduje o něčem, k čemu se zavázal mnohostrannými smlouvami. Opět výsledek jednání s jednotlivými společnostmi tady stát chce jednostranně měnit. Další faul.

Za šesté. Stát se nemůže chovat jako vrchnost. Nemůže svévolně ze strany zákonodárce dělat jednostranné kroky. Napřed tady byl souhlas s náhradou a dnes se stát rozhodne danit. Co bude stát dělat zítra? Dostáváme se do logiky, která nás přivádí na cestu nesmírně kluzkou. Teď si představte investora. Přichází investor například z nějaké země, která se hlásí ke křesťanství (Monacké knížectví) nebo k židovství (Izrael) a investor se zděšením se začte do argumentace, kterou nám tady pan poslanec před chvílí přednesl. A můžeme si být jisti, že s touto nejistotou právního rámce opravdu vyděsíme nejenom nové investory, ale celou řadu občanů, kterým záleží na spravedlnosti u nás. Co říci závěrem? V minulosti Parlament v této věci nekonal, jak mu ostatně Ústavní soud vytýkal. Byla tady nečinnost zákonodárce, která byla shledána protiústavní. Dnes máme zákonodárce, který naopak koná tam, kde nemá. Jako kdybychom najednou chtěli trpět nějakou hyperaktivitou anebo nějaký politický závazek zkoušeli naplnit formálním postupem pomocí zákona, který nedává smysl a je dokonce nebezpečný, protože nám otevírá soukolí, ve kterém může jít o mnohem víc než jenom o jednu církev, jak tady jmenoval pan poslanec. Je-li nám na srdci skutečně otázka právního státu a ústavního pořádku u nás, uvědomme si, že dnešním hlasováním píšeme dějiny právního státu v ČR a neměli bychom dopustit, aby tady někdo psal dějiny politické svévole. To už tady bylo. Čili hlasujme ne. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore a dalším přihlášeným je pan senátor Pavel Štohl.

Senátor Pavel Štohl:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Ještě než se dostanu k odborné daňové otázce, o které mluvil kolega pan senátor Bradáč, jenom možná tady z jiného pohledu řeknu, co už tady několikrát zaznělo. Pan poslanec se tady docela velkou část své zprávy zabýval tím, jak byly nadhodnoceny náhrady, a teď musíme s tím něco udělat a to nejlépe pomocí daní. Myslím si, že když se podíváme na daně, tak retroaktivita v dani v neprospěch poplatníka se nedělá.

To je zde první taková věc, taková poznámka. Mně to trošku připomíná, tady to už někdo řekl, že přece v roce 2012 byla podepsána dohoda, byla podepsána smlouva. Trošku, když zjednoduším, a mně to připadá ... manželé se rozvádí, teď se dohodnou na finančním vyrovnání, něco bude spláceno postupně, a za pět let manžel řekne: Víš co, já jsem přehnal náhradu. Budu ti dávat každý rok o 20 % méně. To přece nejde. To je první taková věc, že pomocí daní, abychom hledali nějaké řešení, že opravdu ve slušných společnostech se toto nedělá.

A teď k otázce, jak je to s účetními a daňovými předpisy. Účetní předpisy výslovně neřeší, jakým způsobem účtovat o těchto restitučních náhradách, ale víceméně z logiky věci, když se podíváte, řeší to konkrétně vyhláška 504, která je určena pro účetní jednotky, jejichž hlavním předmětem činnosti není podnikání, tak vyplývá, že se účtuje do tzv. vlastního kapitálu. A co mám informace, řada církví v roce 2013 celou částku zaúčtovala jednorázově jako pohledávku právě do vlastního kapitálu. To znamená, teď, když dostávají v následujících 30 letech zhruba 2 mld. Kč ročně, tak to není daňový příjem církve, ale je to splátka dluhu. Splátka dluhu nemůže být nikdy daňovým příjmem. To je další věc. Mám pocit, že samozřejmě když se to dá teoreticky k Ústavnímu soudu, tak věcí, které tam jsou a které lze úspěšně napadnout, mimo jiné i tady tato věc, že církve mají celou částku zaúčtovanou jako pohledávku a nyní je to pouze ukrajování dluhu, splácení dluhu.

Možná ještě na závěr, o jaké peníze vůbec se tady jedná, ať si to tady řekneme. Je to celkem 59 mld. Kč, které má být splaceno ve 30 letech. To znamená, zjednodušeně 2 mld. Kč ročně, paní ministryně financí, paní ministryně Schillerová říká, že každá koruna do státního rozpočtu je dobrá, a řekněme si – ne za každou cenu všichni, že budeme znásilňovat zákony, když to vezmeme, že to je 19 % ze dvou miliard, tak nám to dělá 380 milionů, co by mohlo přitéct do státního rozpočtu, a ono ve skutečnosti ani tolik peněz by to nebylo, protože kdyby církve musely dvě miliardy danit, tak samozřejmě by měly i daňové výdaje na druhé straně. Ono to určitě není tak úplně jednoznačné i s příjmem do státního rozpočtu. Závěr je určitě pokud by to bylo schváleno, jak nám to tady postoupila Poslanecká sněmovna, tak z hlediska účetnictví, z hlediska daní si myslím, že by byl docela velký problém a že Ústavní soud by to mohl opravdu řešit ve prospěch církví. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane kolego a nyní s právem přednosti prosím paní místopředsedkyni Miluši Horskou.

Místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Vážené kolegyně, kolegové, pane poslanče, pane předsedající. Děkuji za debatu, kterou tady vedeme.

Toto naše dnešní jednání je velmi smutnou ironií osudu. Připomínáme si totiž v těchto dnech výročí komunistického převratu a bylo to 70 let, co komunisté dokonali vyvlastnění půdy zakládáním JZD.

Je třeba zároveň vzpomenout na oběti, které tehdejší komunistické řádění stálo. Byli i z řad zástupců našich církví a ztráta životů a nekonečné internace během akce K – kláštery a dalšího bezpráví směrem k zástupcům církví.

Děkuji za tuto připomínku i kolegovi Oberfalzerovi.

Je to totiž něco, co nelze vyčíslit penězi a co nelze ani dostatečně odškodnit. Lze se jen kriticky ohlédnout za těmito událostmi a nedopustit, aby se něco takového ještě opakovalo.

My tu však dnes máme na pořadu nehoráznost, kterou český právní řád ještě neviděl. Namísto toho, abychom byli rádi, že jsme zvládli tento letitý domácí úkol a že jsme zčásti napravili majetkové křivdy a že se naše církve pomalu ekonomicky staví na vlastní nohy, tak to jsou zase komunisté, kteří se bez studu hlásí o slovo.

Říkám zde, že platit daň z ukradeného majetku je nehoráznost! To je bolševický přístup, který opravdu nemá obdoby.

Odhlédnu-li nyní od morálních a etických hledisek, která vždy byla lhostejná komunistům straníkům, ale i komunistům, tedy osobám, které takto smýšlí, ikdyž se dnes zaštiťují jinými stranami, tak i právě to mi nedává logiku.

Náhradu za zabavený majetek prostě nelze považovat za zdanitelný příjem. Ale – a myslím si, že mi dáte zapravdu, že ti, kdo dnes našim církvím chtějí sebrat peníze, přitom mají plná ústa toho, jak máme být vlastenečtí, jak zde nechceme islám, protože přece máme křesťanské kořeny. Ano, ty zde jistě máme, a prosím, naučme se konečně být na své křesťanské kořeny právem hrdí. Máme být na ně hrdí, ale nemáme o tom jenom mluvit, jenom střílet do větru, kdy se nám to hodí. A to se bohužel teď děje. Tyto křesťanské kořeny máme ale právě díky působnosti církví. Církve uchovávají a předávají tyto tradice a že to v našem společenském klimatu, který už dlouhodobě není příliš nakloněn, není nic jednoduchého, toho jsme si myslím všichni vědomi. A to by měl někdo navrhovatelům této projednávané novely jasně říci. A jsme to my, český Senát, který za horní komoru Parlamentu posílá tento vzkaz a já doufám, že snad rozumím poslancům a poslankyním a že tento návrh nebude přijat.

Dovolte mi, kolegyně a kolegové, připomenout ještě jednu okolnost, která se týká církví. Protože byť v malém procentu, ale vnímáme, jak velmi kvalitní je totiž i církevní školství a jak má církev velmi viditelnou společenskou odpovědnost za dění kolem sebe v pomoci sociálních službách, ve zdravotnictví, ale i v dalších oblastech. A prosím, nejsou to právě církevní organizace společně s dalšími neziskovými organizacemi, které flikují v různých regionech služby, které tam chybí. Stát nemá tak dlouhou ruku, aby tak kvalitně mohl vykonávat péči, kterou má za povinnost – sociální, zdravotní i další. Proč si z nich nevezmeme příklad, protože oni totiž příkladně pracují a příkladně pracují i za hranicemi naší země a jsou často vydávány za vzory. O školách čteme poměrně často o různých žebříčcích a oceněních pro církevní školy, což mi jistě dáte, milé kolegyně a kolegové, za pravdu a dosvědčíte to i ze svých regionů. Tyto školy jsou dnes mimochodem otevřeny i pro děti z rodin, jež křesťanství nepraktikují. A nezapomínejme tedy i na tento příspěvek našich církví, rozvíjí naši národní identitu. Bohužel je smutnou pravdou, že právě komunisté útočí na vznik a trvání církevních škol a zrovna tak se bohužel obouvají i do škol soukromých.

Budu hlasovat proti tomuto tzv. zdanění. Zákon by přinesl bezpříkladnou právní nejistotu. Je protiústavní a souhlasím s názorem, že by to byla nová konfiskace. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní místopředsedkyně. Poprosím pana senátora Hilšera.

Senátor Marek Hilšer:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení senátoři. Máme před sebou návrh z dílny komunistických poslanců, já se přiznám, že když jsem si tento návrh předčítal, tak na mě dýchla doba naší stinné minulosti. Dýchlo na mě také jakési pojetí komunistické spravedlnosti nebo spíše bolševické nespravedlnosti. Někdo docela výstižně řekl, že komunista je člověk, který za svou věc je ochoten obětovat životy druhých. Já bych k tomu dodal, že je ochoten obětovat majetky druhých. Pokud nedojde na ten život.

Tato novela nám ukazuje určitý způsob myšlení. Říká, znovu ukradneme to, co jsme už kdysi ukradli. Ale ještě k tomu vám vysvětlíme, že to je pro vaše dobro. Není toto ďábelský plán, pane Grospiči, mohu takto oslovovat? Vystavovat lidi tomuto pokušení? Mně to připomíná příběh sousedů na vesnici, kteří se dohodli, že tomu sousedovi, který má větší pole, tak mu kousek uloupneme. Případně ho někde i zamordujeme, abychom mu to nemuseli vrátit.

Bohužel už jednou naši předci tomuto způsobu myšlení a uvažování podlehli. Vzpomeňte si na to, když jste po válce nejprve začali brát majetek velkokapitalistům. Dobře, je to lákavé. Pak jste začali brát majetek velkostatkářům. Následovali živnostníci. Poté drobní zemědělci. A nakonec jste okradli i ty dělníky. Když přišla měnová reforma. A když si to společnost začala uvědomovat, tak jste potom na konci 60. let pozvali tanky, aby se náhodou něco nezměnilo.

Je smutné, i když to má svoji, řekl bych, hlubokou vnitřní logiku, že vám k tomuto pojetí spravedlnosti nebo spíše nespravedlnosti dnes napomáhá druhý nejbohatší člověk v České republice, premiér. Mohli bychom podobně argumentovat, jako vy argumentujete u církví. Často jsem slyšel argument, že církve ke svému majetku došly jakýmsi nekalým způsobem. To samé bychom mohli říci o Andreji Babišovi. Majetek za 2,6 milionu korun získal... Miliardy, pardon... Majetek za 300 miliard korun získal za 2,6 milionu korun. Kolik nepřátelských převzetí... Pojďme se tedy domluvit, pojďme ho zdanit... Proč to neuděláme? Napařme mu daň 25 % na jeho majetek. Má celkem 85 miliard. Tak to by se hodilo, ne, do našeho státního rozpočtu?

Zajímalo by mě, jak by se pan premiér, který podporuje způsob vaší bolševické spravedlnosti, jak by se začal dovolávat právního státu, demokratického právního státu, jak by se začal odvolávat, jak by se začal soudit. Ale my to neuděláme.

Ať máme názor na církve a na pana Babiše jakýkoli, tím to nechci srovnávat, to vůbec ne, ať jsme atheisté nebo nejsme atheisté, myslím, jsem přesvědčen o tom, že bychom, pane Grospiči, neměli podléhat vašemu způsobu, promiňte mi to, ale je to tak, bolševické nespravedlnosti. Neměli bychom se podílet a nesmíme se podílet na demontáži právního, demokratického právního státu. A to proto, abychom mohli klidně spát a nemuseli se probouzet každý den s tím, že se bojíme o to, jestli ještě ten dům, který jsme si postavili, patří nám, nebo už někomu jinému, nebo to auto, na které jsme si vydělali, patří nám, nebo už někomu jinému. Řekněme NE této vaší nespravedlnosti. Proto budu hlasovat proti návrhu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Nyní poprosím pana senátora Dienstbiera. Prosím, pane kolego.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové. Dovolte i mně, abych uvedl pár poznámek k tomuto návrhu zákona. Budou trošku jiného charakteru než většina vystoupení, která zde zazněla. První se týká toho, že zákon o narovnání majetkových vztahů mezi církvemi a státem měl být samozřejmě přijat mnohem dříve než v roce 2012. Bylo to pozdě. Tyto věci měly být vyřešeny už dávno předtím. Druhá věc se ovšem týká toho, že podle mého přesvědčení ten zákon, který byl přijat, nebyl zcela správný, nebyl zcela spravedlivý, tak jak byl nastaven, a to jak z hlediska obsahu, tak i tehdy z hlediska procesu jeho projednávání. Některé ty věci, které obecně dlouhodobě všichni znají, ty výhrady, které zněly, já jsem osobně měl problém s tím, jak byly nastaveny ty náhrady, např. za metr půdy, ne proto, že by někdo nemohl arbitrálně takto rozhodnout, to asi právně možné bylo, ale z hlediska nějaké obecnější spravedlnosti, protože veškeré restituční zákonodárství bylo postaveno na principu nikoliv narovnání všech křivd, protože nebylo možné narovnat všechny křivdy 40 let komunistického režimu, mohl bych jich tady vyčítat celé spousty, které nebyly a nikdy nebudou, protože nemohou být narovnány. Ale mělo tam být jakési stejné měřítko, stejný přístup vůči všem, kterých se to týkalo. Jestliže církve dostávaly náhradu více než 40 korun za metr čtvereční, fyzické osoby (restituenti) za podobných okolností dostávaly méně než 10 korun, tak prostě tam přiměřenost v tomto nebyla.

Stejně tak jsem já i další uváděl výhrady vůči některým dalším aspektům zákona. Pokud se podíváte na § 16, tam se popisují náležitosti smlouvy, které stát uzavíral s církvemi, tam se například říká, hned v tom prvním bodě, že náležitostí je, že církev prohlásí, že považuje za narovnané všechny svoje nároky, které má vůči státu. Samozřejmě, už jsme to tehdy předjímali, že to může vyvolávat problémy, protože některé například katolické řády uplatnily následně i žalobami nároky na majetky, na které se ten zákon nevztahuje, které nemají být vydávány. To samozřejmě já považuji za porušení smlouvy ze strany v uvozovkách katolické církve, teď já samozřejmě vím, že ta struktura katolické církve, církevních subjektů je složitá, že do jisté míry možná nemůže ten, kdo uzavřel smlouvu se státem, ovlivnit, jak budou jednat některé jiné církevní osoby, s tím souvisí další problém. Protože ti, kteří navrhli ten zákon, z tohoto hlediska velmi šikovně, tak v § 16 zároveň vyloučili použití jakéhokoliv ustanovení občanského zákoníku, podle kterého by stát jako smluvní strana mohl uplatnit odpovědnost za porušení smlouvy. Není možné vypovědět, není možné odstoupit, není možné jakkoliv jinak ukončit smlouvu. V podstatě není možné reagovat, i na to, kdyby došlo k nějakému fatálnímu porušení smlouvy.

Stejně tak bych tady zmínil, že není úplně přesné to, co tady, myslím, říkala i paní místopředsedkyně Horská, která mluvila o náhradě za ukradený majetek, protože finanční náhrada podle § 15 není zdaleka ve všech případech náhradou za ukradený majetek, protože tu náhradu dostávaly nebo dostávají stále ještě i církve, které před rokem 89 ani neexistovaly, resp. nebyly evidovány v ČR. Čili to také úplně nesedí.

Proto jsem já, stejně tak jako, myslím, že všichni moji kolegové z ČSSD v době přijímání zákona, hlasoval proti přijetí tohoto zákona. Teď to uzavřu tím, že to vlastně není vůbec relevantní, všechny tyto skutečnosti pro posouzení toho, jestli je možné přistoupit k nějakému řešení tohoto problému způsobem, jak navrhuje ten zákon, který tady je předložen. Zákon byl schválen, smlouvy na jeho základě s církvemi byly uzavřeny, posoudil tu věc Ústavní soud, dospěl k závěru, že to řešení je ústavně konformní, bylo tady založeno nějaké legitimní očekávání, není možné nyní tak, jak zcela otevřeně a nepokrytě komunisté navrhli v tom svém návrhu, říct, dostali moc, tak jim kus sebereme prostřednictvím daní. To je zcela nelegitimní, je to neústavní. Já myslím, že i pan poslanec Grospič moc dobře ví, že v případě, že vůbec zákon bude schválen, bude-li Senát přehlasován Poslaneckou sněmovnou, tak to s pravděpodobností hraničící s jistotou zruší k návrhu buď senátorů nebo poslanců Ústavní soud. Celé toto je vlastně podvod ze strany komunistů na jejich vlastních voličích, protože komunistická strana předstírá, že tento problém, který její voliči možná třeba legitimně považují za závažný, že ho řeší. Neřeší! Protože všichni vědí, že ten zákon bude velmi pravděpodobně, skoro jistě zrušen, že se nic nevyřeší. Jenom se ještě zvýší ta nespokojenost ve vnímání státu a jeho institucí, kterou řada lidí cítí. Protože já už si umím představit, že po zrušení Ústavním soudem tady komunisté přijdou s tvrzením: Vidíte, my jsme se snažili, ale ten zlý Ústavní soud tomu zabránil.

A bude tady snížená důvěra v Ústavní soud jako jednu z klíčových institucí státu. Takže já to považuji za velmi nešťastné. Přes výhrady k tomu, jak byly ty církevní restituce nebo spíše to narovnání mezi státem a církvemi nastaveno, tak považuji za nemožné schvalovat neústavní zákony, které by se nějakým takovýmto způsobem pokoušely měnit ta pravidla, která nastavena byla, a proto i já budu hlasovat pro zamítnutí projednávaného návrhu zákona.

A ještě jedna poznámka k tomu návrhu usnesení, které tady máme. Já vlastně nemám problém s žádným z těch bodů, to je pravda, to, co se tam píše. Pravda to ale byla v minulosti i v celé řadě jiných případů. Bojím se, že ještě i bude. Dokonce i Senát ne vždy slyšel na ústavněprávní argumentaci u některých návrhů zákonů. Já bych tady mohl zmínit např. zákon o pomoci v hmotné nouzi, ustavení o souhlasu opce, resp. opatření obecné povahy, která jsou zcela zjevně neústavní, protože prostě tady byla vůle něco takového schválit, tak takovéto ústavněprávní argumenty vůbec nebyly slyšeny, nebo nebyla vůle se jimi příliš seriozně zabývat.

Takže pokud přijímáme takovéto usnesení vůči Poslanecké sněmovně, které, jak já říkám, můžu podepsat každou větu, která je tam napsána, tak bychom ze stejných principů měli vycházet i při projednávání jiných návrhů zákona zde v Senátu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane kolego. Dalším řečníkem je pan senátor Čunek. Opatrně, pane kolego. Zatím máte jednu nohu zdravou. Prosím, mikrofon je váš.

Senátor Jiří Čunek:  Jednu úplně a druhou skoro. Pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. Moc děkuji kolegovi předřečníkovi, protože řekl to podstatné. My dnes marníme čas pouze nad tím, že komunisté chtějí ubezpečit své voliče, že pro ně něco dělají. Jsem přesvědčen, že premiér, který mimo jiné pro tento zákon nehlasoval, tak stejně jako drtivá většina poslanců mimo komunisty by nikdy nezvedli ruku, protože to dělají opět jenom z politických důvodů, aby byla vláda. Je na ostatních stranách, jestli, kdyby kvůli tomuto, že by nehlasovaly, což by bylo dobré, dokázaly nějakou vládu stvořit. Ale to je už jiný příběh. Bohužel se týká toho dnešního dne. V každém případě je tady ještě něco, co je mimo dotknutí se Ústavního soudu, co řekl můj předřečník, pan kolega Dienstbier, na tomto dnešním dni smutné, a to je, že neustále živíme, komunisté na tom vznikli a jsou živi, nenávist jedni k druhým pro většinou tedy jejich lepší schopnosti.

Já vám připomenu jednu událost, která se stala před několika týdny na posledním zasedání zastupitelstva, krajského zastupitelstva ve Zlíně. V tu chvíli jsem to fakt ani nevěděl, až pak jsem si uvědomil, že když odstoupil komunista nebo poslanec, zástupce za komunistickou stranu Koníček, šel na NKÚ, tak tím pádem postoupila kdysi bývalá poslankyně Pěnčíková, která se tam někde zjevila, dožadovala se jaksi mikrofonu, že nám něco chce sdělit, vzala, protože my správně všechny smlouvy dáváme veřejnosti k nahlédnutí na serveru, tak tam vytahovala smlouvy s odborníky, kteří dnes připravují studii pro výstavbu nemocnice za 8 miliard, řekla, podívejte se, tento má smlouvu za 1500 korun na hodinu, tento taky... Vůbec ji nezajímalo, že my tímto způsobem selektivním jsme ušetřili asi 10 milionů korun, než kdybychom si to zadali u nějaké společnosti, a tuto práci odpracujeme. Pohanila všechny. Protože zrovna tam byli odboráři z nemocnic, kteří se tam dožadovali nějakých vyšších platů a podobně, tak jim řekla takovým tím typicky komunistickým způsobem, kdo z vás to má... Tak samozřejmě já jsem byl tím zaskočen, nechal jsem si spočítat, protože jsem si uvědomil, že ona je v jednom našem výboru pro cestovní ruch, zjistilo se, že ona tam vůbec nechodí a peníze bere, má 5000 na hodinu tím pádem, ale to zapomněla říct, komunistka, to jí vůbec nevadilo. A jsou pořád stejní!

To znamená, vzbuzovat vášeň, i když to je vášeň, která se jmenuje závist, v lidech, kteří tam přišli za jiným účelem, protože byli nespokojeni, ale ona vycítila možnost za každou cenu. Já jsem přesvědčen, že dnes jsme v úplně stejné situaci, všechny racionální argumenty, ty nesmyslné, které jsme tady slyšeli... Možná kdyby pan poslanec Grospič, nechci ani překládat to jméno, tak... Byť ve mně vře krev, tak naprosto nestoudně to tady bylo řečeno, oni to seberou naprosto nestoudně, k úplně stejné skupině mluví tím svým, o co tady jde. A vůbec nejde o žádné technické údaje. Vždyť úplně normální člověk, každý, kdo se nad tím zamyslí, ví, že jestli výnos z majetku od roku 1948 každý rok, vezmeme výnos, který měl stát, náklady, které dali i včetně oprav majetku, tak naprosto jsou neporovnatelné, zkrátka vydělal, to víme všichni, ví to všichni. Ale to dnes není důležité.

Poslední věc, jenom abych potvrdil to, co říkám, já jsem měl, možná jsem už tady jediný z vás měl možnost coby člen vlády se zúčastnit nebo musel jsem být zapojen do toho procesu hledání správné náhrady, byla skupina v Poslanecké sněmovně, která se tím zabývala, jak určit tyto náhrady, byla tam skupina, byli tam sociální demokraté a komunisti, myslím, že ještě někdo, kdo zkrátka byl zásadně proti, nakonec na tom jednání, kterého jsem se já zúčastnil v roce 2007, jako člen vlády, tak tam bylo řečeno, tak řekněte, koho tedy ustanovíme arbitrem. A nakonec se stanovila arbitrem Vysoká škola ekonomická, která vykazovala pro všechny punc bonity vysoké, odborné nezávislosti, tak když to oni udělali, nakonec to předložili, tak bylo řečeno, těm taky nevěříme. Zkrátka, všichni, kdo něco předloží, nesouhlasíme s tím, tak je úplně jedno, jestli ty argumenty jsou dobré, špatné, odborné, neodborné. Takže my vlastně dneska, za to děkuji, to, že to je neústavní, nesmyslné, je jedna věc, ale my dnes tady jsme jenom proto, aby komunisté nahnali část svých voličů, protože ti ostatní s nimi vlastně nesouhlasí, ale věří tomu, že Ústavní soud zasáhne.

Vezměte si ale, že Ústavní soud nemůže říct, že to je, teď mi to odpusťte, to je taková capina, že jsme proti, a jděte pryč. To nejde, to musíte napsat. Tomu se musí někdo věnovat. Vezměte si, kolik času tento stát proplatí, ztratí, protože je tam spousta skutečně kvalifikovaných podnětů a oprávněných, kdy lidé se upínají na instituce, k Ústavnímu soudu, velmi oprávněně, a on na ně nemá čas. A to je taky drama.

Takže děkuji vám všem, omlouvám se, že jsem vás zdržel, ale myslím si, že tato politická hra komunistické strany je hodně nedůstojná. My bychom měli všechno pro to, aby zášť a závist v ČR se potlačovala a nepěstovala. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Dalším řečníkem je Zdeněk Nytra.

Než dojde k mikrofonu, trochu jsem váhal, asi jsem propásl správný okamžik, pane kolego, dovolte mi vás napomenout za jednu poznámku, všichni víme jakou. Děkuji.

Senátor Zdeněk Nytra:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, vážený pane poslanče. Původně jsem vás chtěl ocenit za odvahu přijít sem a obhajovat ten zákon. Neudělám to, protože jste si asi uvědomil, že nejsme v Poslanecké sněmovně, my se navzájem nevyzýváme, abychom šli ven si to vyřídit, když spolu nesouhlasíme.

Já si dovolím nesouhlasit s panem kolegou, senátorem Dienstbierem, protože ne všechny soudní žaloby určitě byly porušením podepsané smlouvy. Někdy to bylo opravdu v nejasnostech atd. Navíc to, že někdo podá žalobu k soudu, tak ještě to neznamená, že to sebere.

Mě zaujala jedna věc v tom úvodním proslovu pana poslance, kdy v podstatě nesouhlasí s rozsahem toho majetku a těch náhrad, kdy to bylo pouze odhadnuto, bez relevantních podkladů. Pak bych rozuměl možná tomu, že nám sem doputuje zákon, který ruší ten původní, budeme se tomu věnovat od začátku. Ale chtít zdanit něco, co bylo neoprávněně zdaněno, teď se omlouvám všem daňařům, protože nejsem daňař, tak to už se potom ale dostáváme do zdaňování určité činnosti, co navrhují kolegové Piráti, atd.

Jenom dvě tři čísla.

V roce 2017 ta zlobivá katolická církev odevzdala státu na daních a na sociálním a zdravotním pojištění více než 500 milionů korun. Ty čtyři strany, které prohlasovaly v Poslanecké sněmovně tento zákon v tom samém roce, obdržely 312 milionů korun na státním příspěvku. Tato čísla zde ještě nezazněla. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane kolego, prosím pana kolegu Kantora. V mezičase bych do záznamu oznámil omluvu z odpoledního jednání pana senátora Václava Lásky. Prosím, pane kolego.

Senátor Lumír Kantor:  Děkuji, pane předsedající, vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, milí kolegové, kolegyně. Tak jak to nazval pan senátor Čunek, politickou hrou, to bylo velmi výstižné. Ale to není hra. To je politikaření. Normální prachsprosté politikaření. Možná nějakých kluků někde na plácku o kuličky. Ale nemá to s úrovní nic společného. Já jsem si říkal, že určitě stojí za to připomenout nám, ale i těm, kdo sledují tuto debatu, mají radost z toho, že církve, tak jak jsem to v poslední době zachytil, přijdou zase o nějaké peníze, já nevím co. Tak prostě jim připomenout, že tady existují církevní nemocnice, existují tady hospice, hospicové hnutí, jehož služeb využívá čím dál tím víc občanů, vzniklo právě na základě víry v 90. letech u nás v ČR. Je tady 130 církevních škol a školských zařízení. Studuje na nich přes 20 000 žáků a studentů. Vůbec není pravidlem, že to jsou studenti a žáci věřící nebo prostě mající s církvemi něco společného.

Církve a jejich aktivity jsou velmi zeširoka otevřeny každému, kdo o to má zájem, přirozeně. Je tady určitá péče o kulturní památky. Myslím, že ministerstvo kultury nemá přehled o tom, jak to s těmi církevními památkami je úplně. Jenom částečně. To, na čem se podílí. Jsou tady charitativní aktivity. Je tady 350 charit, poboček, farních, oblastních, městských a diecézních. Služba charity provozuje celkem 1200 sociálních a zdravotních služeb pro přes 80 000 klientů a dalším tisícům poskytuje služby anonymně. To je jenom o tom, že i zahraniční pomoc ve třech desítkách států nebo desítkách zemí, jde o rozvojovou pomoc velmi obětavou.

Takže to jenom proto, abychom si uvědomili, že tady nehrají vazby pouze toho, jestli církev bude mít nebo nebude mít... Koneckonců, já jsem si uvědomil, že olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha, olomoucký arcibiskup, který nastupoval v oněch letech, kolem toho 48. roku, nastupoval do funkce, tak tam při jeho, dejme tomu, inauguraci vystoupil ministr Nejedlý, se škodolibostí mu říkal, že je rád, že tu církev povede teď ve chvíli, kdy nemá církev majetek, protože ten byl zestátněn, takže s takovou jako radostí mu to dával najevo. Pan arcibiskup Matocha, teď mě trošku omluvte, že to použiji, mu citoval a hovořil z evangelia podle Matouše: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez, kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez, kde je zloději nevykopávají a nekradou. Takže tím bych zakončil. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Další v pořadí je kolegyně Chalánková, prosím, paní senátorko.

Senátorka Jitka Chalánková:  Vážený pane předsedající, dámy a pánové, budu mluvit jen krátce, zaznělo již mnoho, byla to velice zásadní vystoupení. Chtěla bych říci, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi by se přesněji měl jmenovat zákon o zmírnění majetkových křivd způsobených komunistickým režimem. Součástí je také, postupně během 17 let, zrušení financování platů duchovních, což je součástí tohoto zákona, a tím fakticky dokonané odluce církví od státu.

Tento krok je pro církve podle mého názoru poměrně velmi riskantní, nicméně je součástí tohoto zákona a těch smluv, které jsou mezi státem a církvemi uzavřeny. Možná tady málo zaznělo také, že obce již dlouhá léta čekaly na tento zákon, protože pozemky kolem obcí byly blokovány, nebylo možné je využívat k různým směnám pozemků a k vytvoření pozemkových úprav.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi má jednu zásadní vlastnost, protože se dokázalo, že všech 17 církví, které jsou součástí tohoto zákona, těchto smluv, se dokázalo dohodnout, to se od revoluce, tedy od převratu v roce 1989 stalo po dlouhé době, všechny církve všech denominací se dokázaly dohodnout, takže to je velmi výjimečná situace. Nebezpečí současného návrhu na zdanění těchto náhrad za nevydaný majetek tkví mimo jiné v tom, že mohou následovat také další projevy pošlapávání právního státu a ústavního pořádku taky v jiných oblastech, takže zde neprojednáváme pouze sólo tento jeden návrh, ale může se stát, že budou následovat další a další příklady pošlapávání právního státu. Církve nepochybně přežijí jak tento, tak také další útoky, kterých jsme denně svědky. Připojuji se k návrhu na zamítnutí tohoto návrhu na zdanění náhrad za nevydaný majetek, rovněž mi dovolte, abych zde tlumočila vzkaz. Konzervativní strana rovněž žádá zamítnutí tohoto návrhu na zdanění náhrad za nevydaný majetek. Já tento návrh zde tlumočím. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, další v pořadí je paní senátorka Vítková, prosím.

Senátorka Jaromíra Vítková:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, zaznělo zde mnoho k předkládanému zákonu z oblasti historie, daňové oblasti i právní. Já bych chtěla říct, že pro mě, pokud by měl tento zákon být přijat, by to znamenalo zpochybnění právní jistoty v naší společnosti. Chci se zeptat, zda by potom nové zastupitelstvo mohlo změnit usnesení zastupitelstva předcházejícího, s tím, že by třeba při koupi pozemku po novém majiteli požadovalo další nějaké finanční prostředky. Chtěla bych ještě říct jednu věc. My jsme se tady z mnoha proslovů dozvěděli to, co víme z historie. Majetek byl církvi násilně odejmut, některý majetek byl vydrancován, myslím tím lesní pozemky, objekty byly v mnoha případech využívány a také byly značně zdevastovány. V té době, řekněme, v těch 50., 70. letech i později však duchovní a věřící sami mezi sebou vybírali finanční prostředky, duchovní často věnovali svoje dědictví na opravu kostelů, far a podobně. Proto se domnívám, že tento zákon se netýká pouze církve jako takové, ale i nás věřících, kteří podporujeme dlouhodobě údržbu a opravy těchto církevních objektů. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní senátorko, z poslední třetice prvním bude pan senátor Nwelati.

Senátor Raduan Nwelati:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, senátorky, vážení kolegové, senátoři, pane poslanče. Celou dobu zvažuji, jestli tady vystoupím nebo ne, od té doby, co tady vystoupil pan poslanec, jsem se snažil uklidnit vnitřně, zapomenout na ta jeho slova, která jsem tady slyšel.

Opomenu-li nestoudnost KSČM a její drzost vůbec s takovýmto návrhem zákona přijít, protože já si myslím, že právě KSČM nemá vůbec morální právo na to, aby hodnotila, jestli ty náhrady jsou vysoké nebo jestli byly nízké nebo jaké byly. Já tady chci připomenout, už to tady zaznělo jednou, že pokud by KSČM tento majetek neukradla, nezneužila, tak bychom neměli o čem jednat. Žádné náhrady by ani nemusely být. Mně to totiž připadá, jako kdyby vrah, který byl omilostněn z nějakého důvodu, následně měl hodnotit, jestli odškodnění, které má dostat pozůstalý, je vysoké. A pokud se mu bude zdát, že je vysoké, tak dávat návrhy na tok, aby se tedy snížilo. KSČM podle mě nemá vůbec právo, jak jsem říkal, tady hodnotit výše náhrad. Já si myslím, že jediné právo, které má KSČM, tak to tady si stoupnout, omluvit se církvím a všem těm, kteří byli postiženi na základě jejich rozhodování a jejich nedodržování de facto lidských věcí a ústavněprávních věcí atd.

Takže předpokládám, že pan poslanec, až tady vystoupí, tak že možná se omluví, ale to určitě tady neuslyšíme.

On nám zase tady bude opakovat, jak někdo v minulosti rozhodl, že vrací majetek v hodnotách nebo dává peníze jako náhradu ve větší výši... A to je ta morální část. Druhá tady taky zazněla, to je ta podstatná nebo neméně podstatná než to, co jsem říkal před chviličkou, je to, že opravdu je to podle mého neústavní, mně se tady líbil ten příměr, který tady řekl pan senátor Drahoš, to znamená, že já si koupím od někoho dům, budu mu ho splácet, protože se mi bude zdát, že ta částka je vysoká, tak mu de facto tu cenu snížím a zaplatím mu méně. Určitě dle mého názoru Ústavní soud zruší tento zákon, až na to, že se obávám, až to tak bude, tak možná, že KSČM přijde za panem Babišem a řekne, že další podmínkou pro to, aby podporovali jeho vládu, je zrušení Ústavního soudu, a možná že se dožijeme tady návrhu zákona, který ruší Ústavní soud. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore, prosím, nestrašte nás. Když jsem říkal, že poslední, měl jsem říct z trojice, omlouvám se za ten výraz, tak se naplnilo pravidlo, které tady, jak všichni víte, známe, že jakmile někdo řekne, že je někdo poslední, tak se ukáže, že ne. Takže nejde o trojici. Byla to čtveřice. Využívám čas, než se dostavíš k mikrofonu... A dalším tedy s přednostním právem je pan předseda Jaroslav Kubera.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, já nevím, co bych řekl. Jen mě napadla ta doba, ve které to projednáváme. Váš atentát na mě se nepodařil. Klement Gottwald když se vrátil z pohřbu Josifa Vissarionoviče Stalina, tak neuplynula dlouhá doba a bylo po něm. Vy jste se o to pokusili nebo díky vám jsem se v pondělí zúčastnil pietního aktu v Nerudově ulici, tradičního aktu, který pořádá Senát, který připomínal pochod studentů v roce 1948, ono nebylo úplně teplo. Já bych vám to odpustil, kdybyste ten převrat udělali v červenci, protože já mám rád teplo, ale vy jste si nedali říct a udělali ho v zimě, tehdy byla zima tužší, než je dnes, ale já nemohu být podezříván ze střetu zájmů, protože jsem z boží vůle atheista. Takže já žádný vedlejší zájem nemám. A přesto považuji za mimořádnou drzost, že tady vůbec tento zákon v těchto dnech, kdy si ten puč připomínáme, projednáváme. Já jsem, protože tady nemůžu být, protože těch kapesníků tady nemám dostatek, kdežto v kanceláři ano, takže sleduji na televizní obrazovce to jednání, začínalo se mi zdát, že tím, že se tak dlouho tady tím zabýváme, děláme tomu reklamu. Já tomu nechci dělat reklamu. My jsme přece už dávno rozhodnuti. Já za nejkrásnější považuji projev pana senátora Canova, který z tohoto místa vyzval Poslaneckou sněmovnu, protože to není tak, že v Poslanecké sněmovně jsou jenom příznivci, 106 hlasů není moc, já jsem přesvědčen o tom, že ústavní stížnost by být nemusela, já bych byl rád, kdybychom ji vůbec nemuseli podávat, už to tady bylo řečeno, kdybychom přesvědčili, každý z nás by měl přesvědčovat poslance, ať jsou z jakékoli strany, aby si důsledky toho svého aktu uvědomili.

To, co tady říkal pan senátor Fischer, že může také dojít ke znejistění investorů, protože dnes jsou to restituce, a protože víte, že už dochází prostředky na obědy zdarma a zdarma dopravné, tak hledá, hledá. Dlouho jsem nepochopil – tedy asi půl hodiny – návrh KSČM, která se rozčílila nad tím, že při debatě o rozpočtu na příští rok je schodek příliš veliký. Říkal jsem, že nevěřím vlastním uším, proč to říkají. Pak jsem se hluboce zamyslel a začalo mi to být jasné. Oni to říkají proto, že je potřeba se podívat na příjmovou stranu a nikoliv snižovat výdaje a daně, ale zvýšit příjmy, a kdepak je můžeme vzít? Přece máme sektorovou daň a další daně, kde můžeme přitlačit, abychom mohli plnit svůj volební program. Přeci jenom ale, mám jeden konstruktivní návrh, který ale bohužel, pane poslanče, nemůžeme zrealizovat, a ten by vám velmi pomohl a společnost by vám byla velmi vděčná, kdybyste se rukou udáním zavázali, že vypočtená daň, kterou navrhujete, by byla zaplacena z prostředků KSČM jako důkaz toho, že s omluvou to myslíte opravdu vážně, pak bychom mohli o přijetí tohoto zákona uvažovat. V opačném případě nezbývá než vyzvat k hlasování, protože už bylo dost reklamy pro KSČM a dobře víme, jak budeme hlasovat a teď už záleží na sněmovně a stejně jako pan senátor Canov apeluji na všechny rozumné poslance, aby si znova doma v klidu dali kávu a uvědomili si, o čem zákon je, a senátní veto nepřehlasovávali. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane předsedo, ale přece jenom ještě dva kolegové mají právo také se zapojit do rozpravy, tak jim to dopřejeme. A tím prvním z nich je pan kolega Sulovský.

Senátor Leopold Sulovský:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane poslanče. Chtěl jsem se vyjádřit k tisku, který projednáváme, který podle mého mínění hraničí se základní lidskou slušností, ale to už nebudu dále rozvádět. Připadá mi to tak, jako že obsahem návrhu je někomu něco ukrást a pak s ním vyjednávat o podmínkách vrácení. Dále mě znepokojuje, že vláda uznala návrh zákona za věcně správný, i když počítá s tím, že možná to půjde na Ústavní soud. To nikoho z nás ovšem určitě uklidnit nemůže. Nechtěl bych to dále rozvádět, všechno už tady padlo, jenom bych se také přidal k výzvě kolegy Canova a chtěl bych apelovat směrem na poslance, aby si dali skutečně tu kávu a zvážili, jestli je nutné tento návrh podpořit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Tak už sem přichází i reklama na kávu. A možná, posledním řečníkem, ne, nebude, pan senátor Vystrčil neuplatňuje přednost, bude pan Koštial.

Senátor Rostislav Koštial:  Pane předsedající, dámy a pánové, nebudu dlouho zdržovat. Mám úplně krátký postřeh. Přečtu tady jenom jeden odstavec, cituji: Vláda si je vědoma, že navržené řešení může být napadeno u Ústavního soudu s ohledem na možný zásah do legitimního očekávání církví a náboženských společností a že jim bude stanovena finanční náhrada vyplacená, aniž by to tento příjem byl dodatečně snížen o daňovou povinnost. V této situaci, kdy ani premiér údajně pro to nehlasoval, jsem přesvědčen, že jsme svědky politické korupce, kdy komunisté, jak dnes již bylo řečeno a zaznělo zde, drží vládu pod krkem a zároveň jsou využíváni pro špinavou práci. Jenom toto jsem vám chtěl sdělit.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkujeme za sdělení a poprosím pana senátora Vystrčila, který je v této chvíli posledním přihlášeným. Prosím, pane kolego.

Senátor Miloš Vystrčil:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, dámy a pánové, kolegyně, kolegové. Jenom dvě také si myslím docela krátké poznámky. První je, že pokud se podíváte na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, resp. změně zákona, tak v té části cíl návrhu je napsáno, cituji: Předkládaný návrh zákona předpokládá zdanění finanční náhrady jako jediný možný krok vedoucí k tomu, aby finanční náhrada ve svém konečném důsledku byla přiměřená. Z čehož plyne, že zřejmě předkladatel ví, co to je ta přiměřená částka a jak se k ní má dostat. Nikde jsem se to nedočetl a nenašel. Jediné, co jsem našel, je několikero zdůvodnění toho, proč částky jsou takové, jaké byly schváleny a následně podle nich podepsány smlouvy řekněme 17 církví a náboženských společností se státem. To byla první poznámka.

Druhá trošku navazuje na to, co tady říkal pan senátor Koštial. Kdysi, v roce 1967 Ladislav Mňačko napsal knihu Ako chutí moc. Jak chutná moc. A v té knížce se píše o tom, že když někdo dostane moc, tak potom mu tak zachutná, že se sám o ni nakonec začne bát a je schopen dělat hrůzostrašné věci, což jsme poznali a známe to ze zkušenosti a pak je zřejmé, že byť se třeba změní kulisy, tak moc chutná pořád, byť třeba někomu jinému. Mně dnes napadlo, když jsem to poslouchal, jestli by někdo nemohl napsat knihu, jakou cenu má moc. Zatím podle debaty, kterou tady slyšíme, to vypadá, že pro většinu PS bohužel a to většinu, která podporuje vládu, se Cena moci skládá z jednoho schválení protiústavního zákona a zhruba čtyř set milionů korun ročně po dobu třiceti let. To je jedna interpretace ceny moci, kterou je ochotna tato vláda zaplatit, aby získala podporu a mohla ještě nějakou dobu vládnout. Pak se samozřejmě nabízí otázka, jestli to tak skutečně je. Myslím si, že to tak úplně není a že asi tentokrát bude mít pravdu pan kolega Dienstbier, který říká, že to je podvod. Myslím si, že to je dvojnásobný podvod na voličích. Ten první bod, to už tady bylo popsáno, páchá KSČM, která chce nabulíkovat svým voličům, že to všechno nebylo správně a že ona dělá všechno pro to, aby majetek církvím byl odebrán aspoň částečně, protože její voliči si to přejí a ona je zase získá a bude silnější a silnější a silnější. Doufám, že nikdy ne nejsilnější. A ten druhý podvod, o kterém tady řeč ještě nebyla, je podvod pana premiéra a jeho spojenců, kteří dle mého názoru doufají, že přestože návrh podporují, tak on potom bude Ústavním soudem zamítnut a oni zlo a nemravnost nespáchají, ten protiústavní čin, protože budou zastaveni Ústavním soudem a všechno pojede dál. Oni splní své koaliční povinnosti, resp. kvazi koaliční povinnosti. Přesto církve budou pořád a náboženské společnosti na svém a podporovatel také bude spokojen. Jediný, kdo bude podveden, jsou ti voliči, co uvěřili komunistům, že to myslí upřímně, a potom voliči a na případně dalších, kteří také uvěří, že to myslí upřímně. A vlk se nažere, koza zůstane celá, zdánlivě. Zdánlivě proto, protože to, co se stane, a je to naprosto zásadní, je, že a to tady také už zaznělo, společnost ještě více znejistí. Pokud dnes se Parlament těší nějaké důvěře, která není velká, tak poté, co nastane scénář, který jsem předestřel, tak už důvěra bude velmi malá. Protože když je někdo schopen přijmout protiústavní zákon a proto, aby zůstal u moci, udělat cokoliv proti naší Ústavě, proti tomu, na čem funguje právní stát a na čem jsou založeny základy společnosti české i evropské, tak potom v nějakém okamžiku může být schopen všeho. Znovu tedy prosím, aby poslankyně a poslanci se skutečně zamysleli, jestli jim to za to stojí.

Jestli skutečně tak vysokou cenu chtějí zaplatit za to, aby ještě někdo 2 roky mohl vládnout. Zvláště když si uvědomíme, kdo to je. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji a pan senátor Vystrčil byl posledním přihlášeným do debaty, takže obecnou rozpravu uzavírám. Táži se nyní pana navrhovatele, zda si přeje vystoupit. Ano, prosím tedy.

Poslanec Stanislav Grospič:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, vyslechl jsem si mnohé a nebudu zastírat, že to nevybočilo z klišé očekávání, která jsem měl, když jsem vstupoval sem, na půdu ctihodného Senátu, coby druhé komory Parlamentu ČR. A slyšel také mnohá prohlášení, která předtím zaznívala v tisku a nejrůznějších prostorech a místech.

Myslím si, že z mé strany jste neslyšeli jediné ideologické klišé. Z mé strany jste slyšeli věcné důvody, které nás vedou k prosté úvaze, proč vlastně pro výpočet oněch 59 miliard bylo použito 44,48 Kč/m2 za zemědělskou půdu a 27,74 Kč/m2 za lesní půdu, když běžně vůči ostatním restituentům Český statistický úřad a všechny povinné úřady používaly cenu 7,50 Kč/m2.

Samozřejmě mohl bych tady dělat historickou exkurzi. Jsem na to připravený, jsem schopný snést vaše útoky, různé přívlastky, které mi budete dávat, nálepky.

Rozumím tomu, ale já si myslím, že platí ono, co říkal kdysi Mahátma Gándhí: „Oko za oko, zub za zub, a svět bude slepý.“ A to není mou představou, ani mou politikou. Já se příliš neliším věkově od pana senátora a pana primátora města Mladé Boleslavi, a myslím si, že pokud bych se za něco měl omlouvat, tak on by se mohl omluvit za to, že jeho otec mohl přijít do spřátelené země, vystudovat tady, oženit se, zplodit syna a jemu umožnit vzdělání. Ale nemám k tomu nejmenší důvod.

Pokud jde o objem majetku, že zajímavé, že podle některých dostupných historických podkladů, když probíhala první pozemková reforma v roce 1919, tak cca 58 000 ha zemědělské půdy a cca 178 000 ha ostatní půdy, zpravidla lesů ze záboru, bylo propuštěno a cca 27 000 ha zemědělské půdy a 155 000 ha ostatní půdy. Pak bylo přistoupeno k 2. revizi v roce 1948. A tam bylo přihlášeno celkem 24 000 ha zemědělské půdy a 150 000 ha ostatní půdy.

Je zajímavé, že zejména tolik citovaná římskokatolická církev v 30. letech minulého století za první československé republiky uzavřela smlouvy o užívání na tuto půdu, která jí byla vyňata ze záboru na dobu 20 – 30 let, s přiznáním toho, že ji nevlastní, ale pouze užívá.

A je zajímavé, že pozemkové zákony a restituční zákony v prvních svých ustanoveních rušily zákony o pozemkových reformách. Řada otázek se nabízí, ale já nechci tady o tom polemizovat. Nechci polemizovat ani o josefínských reformách, o rakouském občanském zákoníku z roku 1811, o květnové ústavě a květnových zákonech z 19. století, které odňaly církvi veškerý majetek. Dokonce nechci polemizovat ani o takové kuriozitě, která se stala v zemi, která nikdy neměla vládu, která by směřovala k jiné společnosti než kapitalistické, k Francii, kde došlo 4. dubna 2018 k revolučnímu zlomu, kdy se v Bernardinské koleji v Paříži odehrála historická událost, kdy francouzský prezident Emmanuel Macron přijal pozvání Francouzské biskupské konference, aby se vyslovil ve vztahu k státu a katolické církvi. Protože v roce 1905 Francii, paralelní dcery církve, jak se nazývala v 18. století, byl naprosto odňat veškerý majetek. To přece nebyla na světě ustavena ještě žádná komunistická strana.

Jsem členem komunistické strany, která byla založena v březnu 1990. Určitě znáte její stanovy, mnozí její program a víte, že se pohybuje a působí v mezích zákona. Pokud tady hovoříme o legitimitě Ústavního soudu, já jsem ho vůbec nezpochybnil. Naopak jsem se odvolával na jeho ustanovení. A dokonce poslední nález Ústavního soudu z minulého týdne říká, že pokud by církve chtěly setrvat na svých zhruba dvou tisíc žalobách vůči obcím a krajům, ke kterým se mj. v těch smlouvách zavázaly, že je nebudou předkládat, a stejně je předložily, tak by musel být zrušen zákon 428, protože jinak se nemohou těchto dávek domáhat.

Je zajímavé, že zákon neříká, že by smlouvy a církve měly mít možnost a stát že měl umožnit smlouvami církvím možnost přiznat jednorázově danění na 30 let dopředu v roce 2013 a tím dostat stát do postavení dlužníka. Ale to tady my neřešíme, my chceme řešit prostou nesrovnalost ve výši ocenění pozemků vůči jiným restituentům. A není to návrh komunistický, nebo tento možná ano, ten předkládala komunistická strana, ale přišla s ním třeba sociální demokracie v minulém volebním období. Akorát se nestihl projednat, protože volební období skončilo.

Čili ty nápady mají jiné politické strany. A myslím si, že jsou legitimní. Zrovna tak, jako je legitimní vaše rozhodnutí. A komunistická strana i já dokážeme respektovat jakékoli rozhodnutí soudu i nález Ústavního soudu. Myslíme si ale, že nelze ? priori říkat, že nemá nikdo právo měnit zákonem právní prostředí, protože to bychom potom mohli zpochybňovat každý zákon, který bude přijímat český parlament. Protože každý zákon bude nastavovat a upravovat ve své oblasti, na kterou bude působit, nějak právní prostředí. Nějak právní prostředí.

Takže pokud tuto domněnku máme, pokud sněmovna setrvá po vašem zřejmě zamítavém rozhodnutí na svém návrhu, věc posoudí svým nálezem určitě Ústavní soud. A nebude těch, kteří jsou poražení a budou z toho chtít vytřískat kapitál, a nebude ani těch vítězů. Prostě právu se dostane zadost a bude jasno v té otázce. A možná, že i to někdy přispěje ke kultuře demokratického prostředí v naší zemi. K tomu, aby se dál nevyhrocovaly vášně a nenávist, ale abychom spíš spěli k vzájemnému porozumění.

Já jsem si velice pozorně vyslechl vaše vystoupení a k otázce danění chci říct ještě, asi k tomu jedinému konkrétnímu dotazu, že ten návrh zákona říká, že se retroaktivně v případě jeho přijetí a pokud se stane součástí platného právního řádu, nebude vůbec přistupovat. Prostě se bude danit ten zbytek, který ještě není vyplacen. A ostatně inflační doložka, která v zákoně je a promítla se do smluv, říká, že při dnešní inflaci i tak církvím bude těch 59 miliard vyplaceno. A ještě něco i z té inflační doložky. Takže takto se věci mají.

Já vám děkuji za pozornost, za možnost před vámi vystoupit i samozřejmě za vaše vystoupení.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji a nyní prosím paní zpravodajku.

Senátorka Anna Hubáčková:  Dobré odpoledne ještě jednou. Přestože rozprava byla velmi dlouhá, mám poměrně jednoduchou roli. Vystoupilo 26 senátorek a senátorů, vesměs s vyjádřením obav z přijetí takovéto novely zákona.

Z obav o nedodržování základních principů demokratického státu a práva. Takže z hlediska usnesení k návrhu novely zákona zaznělo usnesení přednesené mnou, jako členkou ústavně-právního výboru, které jsem tu přednesla, a to na zamítnutí. Shodné tedy s výborem pro hospodářství. V průběhu rozpravy zaznělo ještě jedno usnesení doprovodné, které bude hlasováno samostatně. Takže, pane předsedající, uzavírám svoje vystoupení tím, že předložen byl jeden návrh na zamítnutí předloženého zákona.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, paní senátorko, ale ještě se hlásí s faktickou poznámkou pan senátor Nwelati, který byl napaden, že vystudoval díky vyvlastnění církvím.

Senátor Raduan Nwelati:  Tak jenom informace, fakta. Můj tatínek nebyl migrant, de facto tady studoval na náklady jiného státu. A já jsem v České republice nikdy nestudoval ani na základní škole, ani na střední, ani na vysoké. Až jsem si tady udělal potom aprobaci jako lékař a atestaci i v ortopedii. A to bylo po roce 1991. Jenom pro ty, kdo chtějí přesné informace.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Já jsem tady mimicky komunikoval s panem senátorem Šilarem, zda ještě také jako zpravodaj hospodářského výboru chce vystoupit, ale sdělil mi, že ne. Takže nyní přistoupíme k hlasování. Já myslím, že jsme tady v plném stavu, nebudu to ověřovat.

Myslel, že nemusíme odhlašovat, protože vidím stav docela plný, ale je tady prosba, takže já vás všechny odhlásím. Paní senátorka to bude muset zopakovat, omlouvám se jí. Ano, svítí.

Jenom vás chci upozornit, že se svoláváme k hlasování znělkou, která vznikla v době barokní, pravděpodobně z podpory feudálních zdrojů. A bylo to v čase masové rekatolizace. (Smích.) Ale myslím, že se nám přesto líbí.

Takže budeme hlasovat o jediném návrhu, který padl, a sice zamítnout tento návrh zákona.

Zahajuji hlasování. Je nás zde 72, 73, už a kvorum je 37.

Kdo je pro, zvedne ruku, stiskne tlačítko ANO. A kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 15, kvorum 38, pro bylo 64.

Byl tedy schválen návrh zamítnout.

A, paní senátorko, vy jste avizovala ještě doprovodné usnesení. To uděláme, ano, takže nejdřív toto, dobře. Takže podle usnesení Senátu č. 65 odsouhlasíme, nebo pověříme kolegy, kteří odůvodňují usnesení Senátu v Poslanecké sněmovně, a já navrhuji, aby jimi byli zpravodajové pan Tomáš Goláň a pan Petr Šilar. Pan Goláň asi souhlasí, viďte, paní kolegyně?

Senátorka Anna Hubáčková:  Mám pověření vyjádřit souhlas.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Potvrdit jeho souhlas, pan senátor Šilar souhlasí. Takže budeme ještě jednou hlasovat.

Kdo je pro, aby nás tito senátoři zastoupili při projednávání v Poslanecké sněmovně, ANO a tlačítko, ruka. A kdo je proti, zvedne ruku teď a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 16, kvorum 38, pro 67, návrh byl schválen.

Tak a teď, jak je to tedy s tím doprovodným usnesením?

Senátorka Anna Hubáčková:  Nyní doporučuji schválit doprovodné usnesení, které bylo načteno panem předsedou klubu STAN, panem senátorem Holečkem, a doplňuji je o bod – Senát pověřuje předsedu Senátu, aby toto usnesení zaslal předsedovi Poslanecké sněmovny.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Toto usnesení zaznělo na samém začátku projednávání tohoto bodu a pan senátor je v celém znění přečetl. Já jenom hledám, jestli všichni souhlasí s tím, že víme, o čem budeme hlasovat. A souhlasíme tedy i s tím doplněním o tu poslední výzvu předsedovi. Takže není-li žádná námitka, spouštím hlasování.

Kdo je pro usnesení v tomto doplněném znění, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. A kdo je proti, stiskne NE a zvedne ruku současně.

Děkuji. Návrh byl přijat. Kvorum 38, pro 55, doprovodné usnesení tedy je schváleno.

Já děkuji panu předkladateli, paní zpravodajce a všem vám, kolegové a kolegyně, za účast při projednávání na tomto bodu.

A podle programu následuje původní bod č. 11. A je to

 

Stanovisko k pietním aktům, které pořádá Český svaz bojovníků za svobodu nebo se na jejich organizaci podílí

Usnesení organizačního výboru s návrhem usnesení pro Senát vám bylo rozdáno na lavice. A já nyní poprosím pana 1. místopředsedu Jiřího Růžičku, aby vás seznámil s návrhem pro Senát. Prosím, pane kolego. Tak promiňte, já jsem tady přehlédl, že se mezitím přihlásil pan senátor Jaroslav Kubera k faktické poznámce.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera:  To nesouvisí s projednávaným materiálem, ale pan místopředseda tady poněkud zmátl mladé nové senátory, protože není úplně pravda to, co říkal o té znělce. Ta znělka vznikla proto, že bývalý senátor pan Benda starší chodil poněkud pomaleji a ta znělka musela být pomaleji, aby on mohl dojít na hlasování. Taková je pravda. A jsou tady ještě pamětníci, kteří si to pamatují.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Ale jistě to nic nemění na tom, že jejím autorem je Vejvarovský a podobnou délku bychom našli určitě i u jiné skladby nebo jejím úryvku, takže to se netýká výběru skladby, ale její délky, která byla příhodná.

Ale vracíme se tedy k projednávání daného bodu a já znovu poprosím pana 1. místopředsedu Jiřího Růžičku, aby se ujal slova.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Tak děkuji. Já myslím, že to byla příjemná vložka, abychom po tom dlouhém projednávání toho předchozího bodu se uvedli do problematiky. Jiné, ale přesto nesmírně blízké.

Já jsem vás ráno žádal, abychom zařadili tento bod hned za bod, který projednával restituce, protože se ty body v mnohém k sobě blíží. Spojuje je několik věcí. A pro mě je podstatné to, že je spojuje především stoupající sebevědomí a vliv komunistů. Nejen ve sněmovně, ale i v dalších institucích.

Ani ne 30 let po listopadu 1989 víceméně ovlivňují dění v této zemi, přicházejí s návrhy, které by měl právní a demokratický stát odmítnout. A vládu, a padlo to už i v předchozí debatě, drží pod krkem, nebo možná ještě to příměji pojmenuji – drží vládu pod krkem, znamená, že ji vydírají.

Jednou z takových institucí, kterou jsem naznačil, je Český svaz bojovníků za svobodu. Všichni víme, že vznikl jako spolek sdružující účastníky nejen 1. a 2., ale i 3. odboje, tedy odboje, který se formoval právě po roce 1948. Směřování a aktivity Svazu pod současným vedením můžeme považovat vzhledem k původnímu smyslu spolku za amorální a naprosto nepřijatelný. Svaz adoruje bývalé příslušníky Veřejné bezpečnosti, představitele komunistického režimu, vnesl do svého jednání komunistickou ideologii, xenofobní výroky, kterých se opakovaně vedení Svazu dopouštělo. Nebudu už ani zmiňovat to, co asi většina z nás víme, že lidé ve vedení jsou bývalí spolupráci Veřejné bezpečnosti, normalizační členové KSČ atd.

Myslím si, že by řada zakládajících členů a odbojářů byla ze současného Svazu opravdu zklamaná. Ostatně dokládá to i odchod posledních žijících účastníků protinacistického odboje ze Svazu od roku 2015. Vystoupení těch zbývajících lidických žen ze Svazu. A možná jste zaznamenali, že Památník Terezín se rozešel se Svazem a nechce, aby zástupci tohoto Svazu vystupovali na vzpomínkové akci. A dnes proběhla tiskem zpráva, že stejně rozhodlo i vedení Lidického památníku. Prostě se chtějí distancovat od současných postojů celého Svazu. Nebo ne celého toho Svazu, právě vedení Svazu bojovníků za svobodu.

Předložil jsem proto organizačnímu výboru návrh na usnesení. Usnesení, ve kterém jsem se snažil vyjádřit to, že bychom asi měli oddělit činnost nějakých regionálních poboček Svazu od činnosti, kterou provádí Ústřední výbor Svazu. A zároveň bych vás chtěl požádat, abychom se tím svým postojem vyjádřili k tomu, o čem jsem tady před chvílí mluvil, co Ústřední výbor Svazu bojovníků za svobodu v současné době představuje. To zdůrazňuji, to je velice podstatné. Velice podstatné je to, že samozřejmě nějaké oblastí regionální uskupení asi znáte vy lépe a známe jejich činnost. A to, co v současné době prezentuje právě ten Ústřední výbor, je nejen pro mě, ale možná pro mnohé další naprosto nepřijatelné.

Já bych teď tedy přečetl to usnesení, u kterého bych vás chtěl požádat, abyste potom případně podpořili. Usnesení Senátu ze 6. schůze, konané dne 27. února 2019. Je to usnesení ke stanovisku k pietním aktům, které pořádá Český svaz bojovníků za svobodu...

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Pane senátore, promiňte, já jsem vás mylně informoval, není nutné ten text číst, protože je součástí usnesení organizačního výboru. Já jsem to přehlédl, je to jako bod č. 3. Organizační výbor toto usnesení schválil jako návrh pro Senát, čili ho není třeba do stena číst. Tím vám ale nebráním, abyste tak učinil.

1. místopředseda Senátu Jiří Růžička:  Tak já ho přečtu, už jsem začal, je to pár řádek.

Vzhledem k současnému směřování spolků, vystupování a projevům jeho hlavních představitelů, odklonu od jeho původních hodnot, jeho zpolitizování a inklinaci k hodnotám předlistopadového režimu doporučuje, aby zástupci Senátu PČR zvážili svoji osobní účast na vzpomínkových akcích, pořádaných nebo spolupořádaných oblastními organizacemi Českého svazu bojovníků za svobodu. V případě vzpomínkových akcí, které pořádá přímo Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu, doporučuje zástupcům Parlamentu ČR místo osobní účasti na pietě zvolit jinou formu uctění památky.

To je v podstatě všechno a prosím vás o schválení tohoto usnesení.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji panu místopředsedovi a otevírám rozpravu, do které se nikdo nehlásí, tak ji uzavírám. A v tom případě můžeme přistoupit k hlasování. Radši pustím znělku...

Děkuji, v sále je přítomno 69 senátorek, senátorů, kvorum je 35.

Zahajuji hlasování. Hlasujeme o schválení návrhu usnesení, předneseném 1. místopředsedou Senátu panem kolegou Růžičkou. Kdo byl pro, tak jistě již zvedl ruku a stiskl tlačítko ANO. A nyní, kdo je proti, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 18, kvorum 35, pro 53 senátorek, senátorů, návrh usnesení byl schválen.

Já ještě pro stenozáznam prosím uvedu, že při hlasování o doprovodném usnesení k restitučnímu zákonu, abych to zjednodušil, jsem při řízení schůze sám zapomněl zmáčknout tlačítko ANO. Tak aby mi to v budoucnosti nebylo vyčítáno, tak to uvádím na pravou míru.

A zdá se, že před námi stojí poslední bod dnešního programu. A je to

 

Volba člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů

Já poprosím nejprve předsedu volební komise. Já myslím, že by nám měl nejdřív pan předseda sdělit, jaké dostal návrhy, aby to formálně bylo asi nejsprávnější.

Senátor Jaroslav Větrovský:  Já tady budu mít velmi jednoduchou pozici. Já zkonstatuji, že jako předseda volební komise jsem neobdržel žádné návrhy.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji a teď tady provádíme aktualizaci. Takže za tohoto stavu věcí poprosím pana senátora Václava Hampla, který chce navrhnout usnesení k tomuto bodu, a prosím, aby se ujal slova.

Senátor Václav Hampl:  Já jsem čekal, že se přihlásím do rozpravy, jen co bude otevřená, ale chápu, že to je forma otevření rozpravy. Děkuji za slovo.

Milé kolegyně, milí kolegové, my jsme tady byli svědky už asi po více než 12 zasedání našeho Senátu, že vždycky byl na pozvánce v předběžném programu uveden bod „Volba člena rady Ústavu pro studium totalitních režimů“ a pak jsme vždycky na zahájení schůze tento bod z programu škrtali, protože jsme se dozvěděli, že prezident opět nekonal. Tento stav trvá v tuto chvíli déle než 1,5 roku od té doby, co jsme naposledy dostali nějaký návrh. Ten byl mimochodem nehlasovatelný, podle vyjádření rozhodnutí naší volební komise, ale nicméně od té doby už je to víc než 1,5 roku, už máme nové funkční období prezidenta mezitím. A myslím si, že je namístě, aby Senát v tuto chvíli nejen trpně pořád odsouval a odsouval ten bod, ale také se trošku ozval, že by možná bylo namístě tady některé funkce, které od prezidenta zákony očekávají, tak aby byly naplněny.

Proto jsem si po dohodě předsedů klubů dovolil připravit stručný návrh usnesení, které máte před sebou rozdané, které přesně vyzývá prezidenta k tomu, aby po roce a půl v této věci konal nějakým relevantním způsobem.

Já jsem si samozřejmě vědom toho, že si tím možná trochu koledujeme o neštěstí, protože je to pro nás svým způsobem snazší, že se nemusíme zabývat návrhy, které třeba v některých případech jsou trochu problematické. Ale to se nedá nic dělat. Práce někdy bolí, někdy je nepříjemná, ale je potřeba ji odpracovat.

K tomu návrhu usnesení, tak jak ho máte před sebou rozdané, já ho s dovolením, jestli je to možné, nebudu číst, budu spoléhat na to, že ho máte před sebou.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Pane kolego, musíte ho přečíst.

Senátor Václav Hampl:  Musím ho přečíst? Tak ho přečtu. Senát PČR vyzývá prezidenta republiky, aby mu předložil návrh kandidáta na člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, který bude splňovat všechny zákonem stanovené podmínky pro danou funkci. Od předložení posledního návrhu kandidáta, o němž nemohlo být hlasováno z důvodu nesplnění podmínek spolehlivosti a bezúhonnosti, uplynulo již více než 1,5 roku. Senát proto vyzývá prezidenta, aby dbal nejen svých pravomocí, ale i povinností, které mu ukládá právní řád ČR.

To je tedy znění toho návrhu, jak ho máte před sebou. Já pak ještě po rychlé poradě s paní ředitelkou jsem vzal za své to, že by to ještě mělo být doplněno zmocněním předsedy Senátu, aby toto stanovisko zaslal prezidentovi. Tolik můj návrh.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, čili zmocňovací odstavec. K tomuto bodu musíme stanovit zpravodaje. Doporučuji, aby jím byl pan senátor Jiří Dienstbier. Souhlasí? Souhlasí. O tom budeme hlasovat. Já zahájím hlasování. Kdo je pro tento návrh, aby zpravodajem byl pan senátor Jiří Dienstbier... Nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, ať zvedne ruku teď a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 19, kvórum 58, návrh byl schválen. Poprosím tedy pana senátora Dienstbiera, aby se ujal této role.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, já děkuji za důvěru, že jsem byl určen zpravodajem k tomuto bodu. Já myslím, že v tuto chvíli není příliš co dodávat k obsahu návrhu, snad bych pouze poznamenal, že pokud je prezidentu nebo kterékoliv jiné ústavní instituci svěřena nějaká pravomoc, tak to není pouze právo, ale taky povinnost tuto pravomoc vykonávat. Jestliže zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů předpokládá, že prezident má Senátu předložit nějaký návrh, tak je to také povinnost takový návrh v přiměřené lhůtě předkládat. Toto usnesení je jakousi výzvou nebo apelem na prezidenta republiky, aby tedy plnil své ústavní povinnosti. Já bych možná zmínil, že to není jediný nástroj, který máme k dispozici, že pokud by takováto výzva nebyla vyslyšena, tak přichází v úvahy přinejmenším debata nad možností podat kompetenční žalobu Ústavnímu soudu, neboť tím, že prezident vůči Senátu nekoná, zasahuje samozřejmě do našeho oprávnění, resp. pravomoci volit člena Ústavu pro studium totalitních režimů.

Místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane senátore. Otevírám obecnou rozpravu, do které se nikdo nehlásí. Takže ji končím. K hlasování tedy máme jediný návrh, a sice konkrétně návrh usnesení, které nám přednesl pan senátor Hampl. Nebudu už pouštět znělku, slyšeli jsme dost.

Dovolte, abych spustil hlasování. V sále je 65 senátorů, kvórum 33, kdo jste pro, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Také já... A kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. V této chvíli.

Hlasování č. 20, kvórum 33, pro 55, návrh byl schválen.

Tím jsme vyčerpali program této schůze, takže pokud na mě nebude nikdo z kolegů mávat, že činím chybu, tak schůzi končím.

Děkuji vám za účast, za aktivní účast zejména.

(Jednání ukončeno v 17.25 hodin.)