Původní dokument
Následující text (HTML náhled) nemusí být věrnou podobou původního dokumentu (odlišnosti mohou být ve formátování textu, poznámkách pod čarou, přeškrtnutí textu, tabulkách, apod.) a slouží pouze pro náhled.

Senát PČR: Stenozáznam 20.04.2016

(1. den schůze – 20.04.2016)

(Jednání zahájeno v 9.04 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na 22. schůzi Senátu Parlamentu České republiky. (Chci vás požádat, abyste ukončili rozhovory, abych mohl tuto schůzi skutečně zahájit a řídit...)

Schůze byla svolána na návrh Organizačního výboru – podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu.

Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů.

Pozvánka na dnešní schůzi vám byla zaslána ve středu 30. března letošního roku.

Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři: Miroslav Antl, Emilie Třísková, Daniela Filipiová, Jaromír Jermář, Jitka Seitlová, Jan Veleba, Jiří Burian, Miroslav Nenutil, Petr Bratský a Miluše Horská.

Prosím vás, abyste se zaregistrovali svými identifikačními kartami, pokud jste tak neučinili. Připomínám, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Nyní – podle § 56 odst. 4 – určíme dva ověřovatele této schůze.

Navrhuji, aby ověřovateli 22. schůze Senátu byli senátoři Jiří Vosecký a František Bradáč.

Má někdo z vás připomínky k tomuto návrhu? Není tomu tak.

Přistoupíme k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 22. schůze Senátu byli senátoři Jiří Vosecký a František Bradáč.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V hlasování č. 1 registrováno 52 senátorek a senátorů, kvórum 27. Pro návrh 52, proti nikdo.

Návrh byl schválen. Ověřovateli byli určeni senátoři Jiří Vosecký a František Bradáč.

Nyní přistoupíme k schválení pořadu 22. schůze Senátu.

Návrh na jeho změnu a doplnění v souladu s usnesením Organizačního výboru, který se konal včera v podvečer, vám byl rozdán na lavice.

Jenom připomenu, že ministr spravedlnosti, který v poledne odlétá na zahraniční cestu, požádal o projednání svých bodů – jako prvních bodů našeho jednání.

Potom projednáme tři body ministra vnitra. Jedná se o senátní tisk č. 198, N 061/10 a senátní tisk č. N 049/10 a K 057/10. Jako šestý bod projednáme senátní tisk č. 237, který předkládá ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová.

Odpoledne jako první dva body Organizační výbor navrhuje zařadit body ministra průmyslu a obchodu, který bude také navíc zastupovat ministra zdravotnictví.

Dále budeme pokračovat body ministra financí Andreje Babiše.

Ministryně pro místní rozvoj požádala o vyřazení evropského tisku K 060/10.

Na minulé schůzi Senátu jsme zkrátili lhůty pro projednávání dvou senátních iniciativ – senátní tisk č. 183 a tisk č. 196.

Navrhuji nyní na poslední místo zařadit tisk č. 183. Organizační výbor vyhověl žádosti předkladatelů a senátní tisk č. 196 navrhne projednat až na příští schůzi 27. dubna. Takže by na dnešní schůzi – na základě žádosti navrhovatelů – nebyl.

Pro úplnost konstatuji, že i 1. čtení senátního tisku č. 250, který byl včera přikázán, bude na žádost předkladatelů zařazeno až na příští schůzi, která je za týden – 27. dubna.

Tolik k návrhům, které prošly Organizačním výborem.

Nyní otevírám možnost doplnit či požádat o změnu pořadu.

Hlásí se paní kolegyně Eliška Wagnerová.

Senátorka Eliška Wagnerová:  Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, já jenom žádám o vyřazení mého bodu č. 16, senátní tisk č. 213, neboť jsem se domnívala, že to do Organizačního výboru dolehlo, ale zjevně nedolehlo, že totiž ve výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí bylo přerušeno projednávání tohoto tisku, s tím, že jsou tam požadovány jisté úpravy. Z tohoto důvodu není tento tisk projednatelný, a proto žádám, aby byl stažen.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Dobře, bod č. 16 bude tedy z této schůze z důvodu nedokončení jednání ve výboru stažen a odložen na některou z dalších schůzi Senátu.

Pan kolega Petr Bratský.

Senátor Petr Bratský:  Hezké dobré ráno. Pane předsedo, vy jste mě také četl mezi těmi, co se omluvili z dnešní schůze. A je to jenom proto, že SMS, kdy jsem oznamoval, že zde určitě budu, se někde zatoulala. Proto jenom pro pořádek, aby nebylo divné, že jsem byl omluven, a přesto jsem hlasoval, oznamuji, že jsem tady, poměrně zdráv a vesel a těším se na spolupráci.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Ano, jistě máme všichni radost a budeme se spolu z toho veselit. (Smích.) Steno zaznamená... Děkuji.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, navrhuji následující:

Z pléna zazněl jeden návrh, a to paní kolegyně Wagnerové vyřadit bod č. 16. O tom bychom hlasovali jako o prvním.

A pak bychom hlasovali, pokud nebudete mít námitky, o pořadu schůze jako celku, ve znění návrhu včerejší schůze Organizačního výboru.

Jsou k tomu nějaké připomínky? Nejsou. Přizvu senátorky a senátory k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu z pořadu schůze vyřadit bod č. 16, senátní tisk č. 213.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Hlasování č. 2 registrováno 60, kvorum 31, pro návrh 57, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A nyní budeme hlasovat o pořadu schůze tak, jak navrhl Organizační výbor a jak máte písemně na vašich lavicích, s tím, že v předchozím hlasování jsme bod č. 16 vypustili, to znamená pořad schůze bude bez bodu č. 16.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Hlasování č. 3 registrováno 61, kvorum 31, pro návrh 58, proti nikdo. Návrh byl schválen a budeme se schváleným pořadem schůze řídit. Děkuji vám.

A nyní projednáme bod

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 87/2015 Sb., a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém

Tisk č. 235

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 235.

Vítám mezi námi pana ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a také ho žádám, aby nás s návrhem zákona seznámil.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. Předkládaný návrh zákona má tři části nebo tři cíle. Dvěma z nich nebudu příliš unavovat. Jsou to harmonizační opatření, kdy se jednak zavádí evropské technické osvědčení, čímž se zjednodušuje vyřizování dědictví, pokud je přeshraničního rázu, a jednak harmonizace související s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 606/2013 o vzájemném uznávání ochranných opatření, kde se zase zjednodušuje pohyb osob, které jsou pod nějakým ochranným opatřením. V podrobnostech zde odkazuji na materiál samotný.

A více se budu věnovat pouze tomu třetímu, resp. prvnímu, a tím je podpora podnikatelské iniciativy spočívající v tom, že velmi podstatnou měrou zlevňujeme zakládání společností s ručením omezeným, pokud jsou to společnosti takového toho základního typu, tedy nijak se neodchylující od zákonných norem.

Zatímco dnes zakladatelé takové společnosti musí uhradit nemalé částky na notářský zápis a zápis do obchodního rejstříku, nově se jim umožňuje, aby šly zjednodušenou cestou, kdy notář sepíše zakladatelský notářský zápis a rovnou je také zapíše do obchodního rejstříku, a to celé za pouhých 2700 Kč. Tato částka není úplně náhodná. Vyplývá z toho, že to je iniciativa původně Evropské unie, ke které jsme se rádi přidali, která se snaží podporovat ekonomickou iniciativu, aby hlásila, že by založení podniku nemělo státi více než 100 eur, proto tedy 2700 Kč.

Plníme si tím závazek, který jsme Evropské unii dali, protože jsme jí slíbili, že tuto iniciativu vyslyšíme, dokonce nějakým způsobem podmiňuje naše čerpání peněz z Evropské unie. I z tohoto důvodu je to důležité, ale to zde zdůrazňovat nechci, protože si myslím, že to je věc, která je skutečně dobrá pro naše podnikatelské prostředí, takže bychom ji měli přijímat s ohledem na podnikatelské prostředí a ne s ohledem na to, že jsme to někomu slíbili.

Dovolím si rovnou se zmínit o pozměňovacím návrhu paní senátorky Wagnerové, který se zde v Senátu objevil, takže ji trochu předběhnu. Navrhuje, aby byl zákon vrácen Poslanecké sněmovně s úpravou, která rozšiřuje tento osvobozující režim i na notářské zápisy týkající se spolků. A reaguje v tom skutečně na to, že my sami jsme v nějaké verzi tohoto návrhu spolky měli, a potom, přiznávám, čistě legislativními chybami nám z toho spolky zase vypadly.

Přesto se odvážím vás požádat, abyste namísto toho podpořili zákon tak, jak je a do sněmovny jej nevraceli. A pokusím se vysvětlit, proč.

Jde o to, že v úplně iniciální verzi spolky nebyly. A nebyly tam z jednoduchého důvodu. Pro spolky není rozumné využívat zápisy u notáře, protože na to, aby notář mohl zapsat do obchodního rejstříku – normálně to dělá soud – musí k tomu mít tzv. podkladový notářský zápis.

Čili skutečnosti, které zapisuje, musí být obsaženy v notářském zápise. A ten notářský zápis něco stojí. To tedy pro vaši představu, pokud vím, neberte mě za slovo, asi 4 tisíce korun. V případě těch obchodních společností tam ze zákona, ony si ty notářské zápisy ze zákona musí pořizovat. Takže my jsme to tedy snížili na to, že je zadarmo tedy, že celý ten zápis pak vyjde na těch 2 700 korun. Ale ten zápis tam je. Pokud oproti tomu přijde spolek k notáři, tak ten musí za práci toho notáře zaplatit. On by tam přišel dobrovolně, jeho k tomu nic nenutí. Jemu stačí sepsat si věci písemně bez notářského zápisu. Ale chce-li jít tou cestou, aby mu to zapsal notář, potřebuje notářský zápis a za ten zaplatí asi 4 tisíce korun. Oproti tomu, když on půjde na soud s tím svým papírem, který si vytiskli doma na tiskárničce a podepsali v kuchyni, tak to má zadarmo. Tam je osvobozen od soudního poplatku.

Z tohoto důvodu my jsme na ně původně nepamatovali, potom nějací zástupci spolku přišli, říkali: My bychom to chtěli také. My jsme si říkali – když to chtějí, proč bychom jim to tam nedali. Ale od počátku jsme měli pocit, že to je cesta, kterou stejně nebudou využívat.

Mám-li dát na ty misky vah to zdržení, které přece jenom nastane, pokud ten návrh půjde zpět do Poslanecké sněmovny, u něčeho, na co bohužel i ta EU, zde už musím se jí dovolávat, čeká. My jsme jí to skutečně slibovali. Ta cesta vzhledem k odporu notářstva samozřejmě, k tomu, že jim takto snižujeme výdělky, tak cesta toho zákona do světa byla velice komplikovaná. To další zdržení, další odklad by nám mohlo způsobit poměrně velké nepříjemnosti. Proti tomu stojí jenom to, že ty spolky dostanou cestu, kterou stejně podle mého názoru nebudou využívat, protože ekonomicky je nevýhodná, nerozumná.

Takže my jsme připraveni při první příležitosti, kdy se znovu ten zákon bude otevírat, a to bude brzy, to tam doplnit. Ale byli bychom raději, kdybychom na to teď nečekali, kdybychom teď pomohli těm drobným podnikatelům, aby si mohli už nyní levně zakládat společnosti. Jak říkám, pro spolky to není zhoršení stavu, ony mohou k tomu soudu, soud jim to zadarmo zapíše. Není to zlepšení stavu, pro některé jsme zamýšleli, ale myslím, že ony to bez toho ještě chvíli docela dobře přežijí.

Takže toto jsem chtěl, aby tady zaznělo. Prosím o podporu toho návrhu. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane ministře. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 235/1. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Eliška Wagnerová, kterou nyní prosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Eliška Wagnerová:  Pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. ÚPV projednal tento tisk s výsledkem, že navrhl, já odcituji to usnesení, aby věc byla vrácena Poslanecké sněmovně s tím pozměňovacím návrhem, který avizoval pan ministr.

Já jinak, pokud jde o ten zákon, on velmi dobře řekl, co je jeho obsahem. Já se s charakteristikami toho obsahu docela ztotožňuji, takže to nebudu opakovat. Pokud jde o proces, ten probíhal regulérně, takže nemá smysl ho tady nějak recitovat znovu. Jenom připomenu, že plný počet přítomných hlasoval také ANO pro schválení zákona v Poslanecké sněmovně, takže ten zákon, skutečně na něm není nic komplikovaného, krom toho jednoho jediného ustanovení.

Pan ministr tady vysvětlil, co je vedlo, že to byla jaksi jejich úvaha. Nicméně já tady už se vyjádřím i k tomu, budu kontrovat trochu, protože tedy budu kontrovat důvodovou zprávu, která totiž k tomu novelizačnímu bodu uvádí, že jde jen o přesun ustanovení, a to z důvodu lepší orientace, když se veškerá osvobození vztahující se na zápisy prováděné notáři koncentrují v jednom odstavci, na místo toho, aby byla roztříštěna do dvou odstavců.

Je tedy zřejmé, to bylo avizováno jako čistě formální změna, a ve skutečnosti jde o obsahovou změnu. A pokud jde o to, že ty spolky, máte jistě pravdu, pane ministře, že mohou jít tedy přes soud, tak jsme se o tom bavili také na ÚPV. Já sama s tím zkušenost nemám. Ale kolegové někteří tam prohlašovali, že zejména ty pobočné spolky využívají tu cestu notářskou, a tudíž se domnívám, že by jim to mělo být umožněno.

Ač vám věřím, že byste to třeba napravili a zhojili při příštím otevření toho zákona, tak tady je prostě usnesení ÚPV a já ho respektuji. Navrhuji tedy to, co je v tom usnesení, v souladu s ním.

Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, paní senátorko, prosím, abyste se posadila ke stolku zpravodajů a plnila úkoly garančního zpravodaje.

Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Takový návrh není podán, a proto otevírám obecnou rozpravu.

Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Paní senátorka Zuzana Baudyšová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Zuzana Baudyšová:  Dobré ráno, pane předsedo, dobré ráno, kolegové, senátorky, senátoři. Já jsem při této příležitosti i díky tomu, že tady máme pana ministra, jsem se chtěla zeptat, zda tyto příjemné unijní benefity se týkají i správních poplatků při ověřování. Nestátní sektor má výjimku, má výjimku vlastně jak u notáře, tak u městských částí od placení soudních poplatků.

Můj dotaz je, zda můžeme počítat, že tedy tyto benefity se týkají i nadále nestátních organizací, že dál půjdou bez poplatků? Zda se něco mění u nestátních organizací? Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, paní senátorko. Kdo další se hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí, rozpravu uzavírám. Pane navrhovateli, chcete se vyjádřit? Byl jste tázán. Ano, pan ministr se ujímá slova.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, pane předsedo. Vážené senátorky, vážení senátoři, byv vyvolán, musím mluvit. Teď nevím, jestli jsem správně porozuměl té otázce. Každopádně v téhle oblasti se nic nemění. Takže ten, kdo byl osvobozen dosud, bude osvobozen i nadále. Skutečně to, co se tady zavádí, je to hrozně jednoduché, my jsme to tady hrozně zamotali s paní kolegyní, ale je to hrozně jednoduché. Když si budete chtít založit společnost s ručením omezeným a nechcete žádné nějaké výmysly navíc, tak přijdete k notáři, zaplatíte 2 700 korun a jste v Obchodním rejstříku a máte společnost. Čili o tom ten návrh je, o ničem více, o ničem méně. A jinak nezneužiji posledního slova a už nebudu reagovat na to, co řekla paní senátorka. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane ministře. Paní zpravodajka chce vystupovat? Není k čemu. Rozprava byla velmi krátká. Děkuji.

A protože nezazněl návrh na schválení, tak přistoupím rovnou k otevření, ani na zamítnutí, přistoupím rovnou k otevření podrobné rozpravy. Kdo se hlásí do podrobné rozpravy? V podrobné rozpravě nyní nezazněl žádný návrh, ale máme tu usnesení garančního výboru. Takže podrobnou rozpravu uzavírám a budeme moci přistoupit k hlasování. To bude probíhat následujícím způsobem. Budeme hlasovat o pozměňovacím návrhu, který je v příloze usnesení garančního výboru.

Ještě pan ministr má právo se před hlasováním k tomuto návrhu vyjádřit. On se vyjádřil v úvodním slově. Paní zpravodajka se vyjádřila také, takže není potřeba. Takže svoláme k hlasování.

Přítomno 60 senátorek a senátorů, kvórum pro přijetí 31. Budeme hlasovat o návrhu pozměňovacího návrhu k tisku 235, který je v usnesení garančního výboru, 235/1. Všichni víte, o čem hlasujeme.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 4, registrováno 61, kvórum pro přijetí 31, pro návrh 45, proti 2. Návrh byl schválen.

Nyní budeme hlasovat o tom, že vracíme tento tisk Poslanecké sněmovně ve znění přijatého pozměňovacího návrhu.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 5, registrováno 61, kvórum pro přijetí 31, pro návrh 51, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Nyní budeme hlasovat, rozhodovat o pověření. Navrhuji, aby návrh Poslanecké sněmovně odůvodnila paní zpravodajka, senátorka Eliška Wagnerová. A prosím druhé jméno. ÚPV - navrhněte druhé jméno, protože jste byl jediným výborem, kdo projednával... Je navrhován senátor Sušil. Takže naši zástupci k odůvodnění v Poslanecké sněmovně: Eliška Wagnerová a pan kolega Sušil. Jsou nějaké námitky? Nejsou. Přistoupíme k hlasování.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 6, registrováno 61, kvórum 31, pro návrh 58, proti nikdo. Takže návrh byl přijat.

Já děkuji panu ministrovi i paní zpravodajce. A my se s panem místopředsedou vystřídáme. Já se musím asi na hodinu vzdálit, pak se vrátím.

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 236

Máme to jako tisk č. 236. Poprosím pana ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, aby nám to představil.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Představený návrh zákona má za hlavní cíl připravit naši legislativu na to, co snad jednou bude, a to jsou elektronické náramky. A to tím, že rozšíří aplikovatelnost tohoto technologického zázraku i pro oblast vazby. Pokud se to podaří zavést, mělo by to výrazně ulehčit život těm obviněným, kteří jsou dnes uvrhováni do vazby z důvodu nebezpečí útěku, někdy i nebezpečí pokračování v trestné činnosti. Protože v těchto případech bychom nadále nahrazovali toto velice citelné opatření opatřením mnohem méně citelným, kdybychom toliko ty lidi opatřili elektronickým náramkem, a tudíž byli schopni kontrolovat, že neopouštějí nějaký vymezený prostor.

V této souvislosti asi všichni máte na jazyku otázku, kdy tu technologickou vymoženost budeme mít. To nevím. Ale děláme pro to všechno. V tom novém procesu výběrovém, kdy jsme zvolili cestu nevyzkoušenou, ale slibnou, soutěžního dialogu, tak se nám přihlásilo 8 subjektů do tohoto procesu, z nichž 6 splnilo všechny podmínky, takže někdy příští týden zahajujeme jednání s těmito 6 subjekty. Uvidíme, jak rychle nám ta jednání půjdou. Ale zatím tedy, musím zaklepat, věci běží dokonce hladčeji, než jsme doufali. Zatím jsme trochu před těmi termíny. Pokud by to takhle pokračovalo, věřím, že do konce roku budeme mít podepsanou smlouvu a příští rok by byl rokem, kdy k nám byl zaveden elektronický náramek.

Takže to je tedy hlavní cíl toho zákona. Nesmím vás ošidit ani o ty další dvě věci, které jsme k tomu přihodili, abychom ty zákony neotevírali pořád.

Prvním je rozšíření oprávnění pověřených orgánů vojenské policie konat vyšetřování některých trestných činů. Dnes totiž máme stav takový, že vojenská policie v oboru své působnosti provádí takové to prvotní zajišťování důkazů a zjišťování stavu, ale nesmí konat vyšetřování. Takže ona pak celou tu věc předává běžné policie, která pochopitelně pod dohledem státního zástupce potom vlastně opakuje všechno to, co už se jednou udělalo. Navíc ani nezná příliš dobře to prostředí. Takže systém se zjednodušuje tímto způsobem.

A poslední, co tam je, je zrušení povinnosti pravidelného soudního přezkumu ochranného léčení, zdůrazňuji, v ambulantní formě, čili to není ten případ těch lidí, které máme v nějakých ústavech a držíme je tam proto, že jsou nebezpeční, jsou to lidé, kteří jsou na svobodě, jsou jenom ambulantně léčeni. Tam dnes je, že pravidelně v určitých periodách soud přezkoumává, zda to ambulantní léčení trvá, zda má trvat. Zkušenost s tím je, nejenom že to nemá žádný pozitivní efekt, ale že to bohužel má efekt negativní. V podstatě to nemůže být nic jiného než formalita a zároveň to komplikuje, říkají nám odborníci, psychiatři, komplikuje jejich práci s pacienty, protože ti pacienti na ně potom nahlíží jako na někoho, kdo je jakousi prodlouženou rukou soudu, a nejsou schopni si vybudovat potřebnou důvěru směrem ke svému terapeutovi.

Čili je to požadavek od psychiatrů, kteří říkají "nám se bude s nimi lépe pracovat, když to nebude". A pochopitelně psychiatr má, bude mít, musí mít povinnost aktivně hlásit, když dochází k nějakému nerespektování ochranného léčení. Pak ten soud samozřejmě zasahuje. Ale tohle jsou ty pravidelné zprávy, které se objevují, jen když všechno běží a doopravdy je to zbytečné přehazování papírů.

Takže to jsou tři prvky v tomto novém zákoně. Myslím, že to je zákon nekontroverzní a potřebný, prosím o jeho podporu. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, pane ministře. Garančním výborem je ústavně-právní. Usnesení má č. 236/1, zpravodajem výboru je senátor Miroslav Antl a zastoupí ho senátor Radek Sušil.

Senátor Radek Sušil:  Dobrý den. Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, dovolte, abych vás seznámil se zpravodajskou zprávou, kterou mi předložil pan senátor Antl. Musím splnit jeho úkol, že vás mám všechny pozdravit a přát příjemné jednání.

Zastavím se u legislativního procesu, kdy návrh zákona předložil vládě ministr spravedlnosti. A v rámci připomínkového řízení zazněly některé otázky, které mají svěřovat k odůvodnění nákladů na provoz systematické kontroly. Dále se připomínky týkaly dostatečnému zákonnému vymezení biometrických údajů, které jsou nově požadovány od monitorovacích osob.

K návrhu zákonu bylo vypracováno pouze stanovisko předsedy Legislativní rady vlády, kterým byla provedena poměrně rozsáhlá legislativně technická úprava tohoto návrhu. Stanovisko Legislativní rady vlády sice doporučilo vládě ke schválení, i když připomíná, že novela nepředstavuje zásadní krok k řešení problémů s výkonem ochranného léčení. Vláda předložila návrh zákona do Poslanecké sněmovny 2. 6. loňského roku a ta tento přikázala 3 výborům: výboru pro obranu, výboru pro bezpečnost, a doporučují schválení.

Ústavně-právní výbor doporučil legislativně technické úpravy, které se ve 2. čtení projednávaly a jednotlivými poslanci bylo podáno dalších 7 pozměňovacích návrhů, z nichž u Poslanecké sněmovny uspěli pouze 3 z nich, které se týkaly úpravy funkčnosti zákonů, zkrácení doby, v níž je potřeba vykonat trest obecně prospěšných prací, a úprava odstraňující starší terminologické nesrovnalosti.

Ve finálním hlasování č. 216, konané 9. 3. letošního roku, bylo z přítomných 173 poslanců 155 pro a 1 byl proti. Poslanecká sněmovna podstoupila návrh zákona Senátu dne 4. dubna letošního roku. Tedy lhůta nám končí 4. 5. Organizační výbor přikázal senátní tisk dne 5. dubna ústavně-právnímu výboru jako jedinému, taktéž garančnímu. V obsahových poznámkách se pan ministr zmínil o všech oblastech, ale já nevím a dovolím si doplnit pana ministra, co se týká ještě 4. oblasti, která se týká zkrácení doby, ve které je třeba vykonat trest obecně prospěšných prací, kde v této novele je povinnost vykonat ji do jednoho roku ode dne soudního nařízení, výkon tohoto trestu.

Dovolte, abych vás závěrem seznámil s usnesením. To je 110 usnesení, konané z 22. schůze 13. dubna letošního roku. Po úvodním slovu pana Mgr. Michala Fraňka, náměstka ministra spravedlnosti, který vystoupil jako zástupce navrhovatele a po zpravodajské zprávě, kterou přednesl pan senátor Miroslav Antl a po rozpravě I – doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou; II – určuje zpravodajem pana senátora Miroslava Antla a pověřuje pana předsedu, senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení panu předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, posaďte se ke stolku. Dalším výborem byl výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Usnesení má č. 236/2, zpravodajem je pan senátor Václav Láska, který má slovo.

Senátor Václav Láska:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Rád bych vás seznámil s usnesením výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který na své 24. schůzi návrh této novely projednal a po odůvodnění předkladatele, náměstka pana Mgr. Michala Fraňka a pana Mgr. Vladimíra Zimmela, náměstka sekce trestní politiky ministra spravedlnosti a zpravodajské zprávě senátora Václava Lásky a po rozpravě, přijal usnesení, kterým 1. doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, 2. určuje zpravodajem výboru k jednání na schůzi Senátu senátora Václava Lásku, 3. pověřuje předsedu výboru, senátora Františka Bublana, aby s tímto seznámil předsedu Senátu.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Já se ptám, zda někdo navrhuje nezabývat se tímto zákonem. Není takového, takže otevírám obecnou rozpravu. Pan senátor Václav Láska se hlásí.

Senátor Václav Láska:  Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já bych rád využil tuhle možnost, abych ztratil pár slov o projektu, o kterém se tu diskutuje už deset patnáct let, a to jsou právě elektronické náramky. Já to považuji za velmi prospěšnou součást, kterou je třeba implementovat do našeho trestního práva. Velmi přeji panu ministrovi, aby to byl on, vlastně kdokoli, komu se podaří úspěšně s tímhle projektem přijít a uvést ho do praxe.

Ze dvou důvodů. Jednak ve vztahu k trestnímu trestání jako takovému, které trpí, podle mého, jednou zásadní vadou, že nedostatečně používáme alternativní tresty, mezi které patří i trest domácího vězení. My ty méně závažné delikty řešíme buď tak, že ukládáme podmíněné tresty, což ve finále vlastně ale není trest. To je takové ty ty ty. Na někoho platí, na někoho ne, ale málokdo ho vnímá jako jakkoli omezující trest. A nebo naopak, ukládáme nepodmíněné tresty odnětí svobody, které ale, obzvláště pro prvotrestané, jsou velmi zásadním zásahem do jejich života, přerušení rodinných vazeb, přerušení sociálních vazeb, ztráta zaměstnání.

Za téhle situace právě tresty domácího vězení jsou tím nejideálnějším, co může být. Protože je to skutečný trest, je to skutečné omezení, ale není to ztráta těch vazeb, o kterých jsem mluvil. Aby mohly být vykonávány efektivně a ukládány ve větším rozsahu, tak potřebujeme právě systém elektronických náramků, protože dohled probační a mediační služby má své kapacity, má svá omezení a nezvládne všechno.

Druhý důvod pro zavedení elektronických náramků, který souvisí i s touto novelou, to znamená, že rozšiřujeme možnost užití elektronických náramků jako náhradu za výkon vazby u dvou důvodů vazebních, nikoli u důvodů, aby nedošlo k ovlivňování svědků. Tam to logicky zavést nejde. Já se netajím svým názorem, že způsob výkonu vazby v České republice prostě neodpovídá 21. století. Neodpovídá. Je možná někde na konci devatenáctého. A řešíme to možná už 20 let, že to, jakým způsobem se vykonává vazba, tzn. institut, kdy zasahuji do osobní svobody člověka, aniž mám jistotu, že bude odsouzen, že je vinný, kolikrát lidí netrestaných, že vezmete člověka z ulice, který neměl do té doby žádný konflikt se zákonem, a najednou může skončit ve vazbě. Je to natotata. Je to obrovský zásah, vykonávaný naprosto nevhodným způsobem. A my už 20 let o tom akorát diskutujeme. Vždycky se to zintenzivní, když se takováhle nehezká věc stane nějakému politikovi, když skončí ve vazbě, tak potom se ta diskuse akceleruje, ale výstupy z toho nejsou žádné.

Tenhle návrh zákona, elektronické náramky, které by umožňovaly právě náhradu vazby tímhle způsobem, je zase další opravdu reálný krok k tomu, abychom se vyhnuli tomu, že vazba ničí lidské životy. Ale bylo by fajn udělat možná ještě něco víc pro to a institut vazby zlidštit. A opravdu ho přizpůsobit tomu, že ve výkonu vazby se můžou a ocitají lidé nevinní a měli bychom se postarat o to, aby to nezničilo jejich život. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, slovo má senátor Ivo Valenta.

Senátor Ivo Valenta:  Vážený pane předsedo, pane ministře, vážené kolegyně, kolegové.

Panu senátorovi Láskovi dávám za pravdu. Já se věnuji i ve svém příspěvku této věci, že podporuji myšlenku zavedení elektronického monitoringu pro vazebně stíhané. Protože vazba významně omezuje osobní svobodu jednotlivce, čímž zasahuje do jednoho ze základních práv zaručených ústavou a Listinou základních práv a svobod.

V poslední době stát neustále zasahuje do našich práv, a proto považuji za správné podpořit každý nástroj, kterým stát posílí základní práva občanů této země. Vazba, která by měla patřit mezi výjimečné zajišťovací opatření – a měla by být používána velmi zdrženlivě, bývá bohužel v poslední době v praxi ukládána stále častěji a soudy ji využívají i tam, kde to zdaleka není potřebné.

S vazbou by přitom mělo být šetřeno, právě z toho důvodu, že zásadním způsobem omezuje právo na svobodu jednotlivců, kteří jsou sice obviněni z trestného činu, ale dosud ještě nebyli pravomocně odsouzeni a je na ně tak pohlíženo jako na nevinné. Nechci zde zabíhat do podrobností a otevírat jiná témata, ale rád bych z tohoto místa řekl, že s vazbou by mělo být zacházeno obezřetně i z toho důvodu, že o vazebně zadržených se dozvídají rodiny obviněných a všeobecně i širší veřejnost.

V souvislosti s různými trestními procesy tak trestní kauzy dostávají podivný mediální rozměr, což zbytečně zvyšuje negativní dopad nejen na obviněné osoby, ale i na jejich blízké. Jak ale bohužel vidíme na některých mediálně známých kauzách, někdy je vzetí do vazby zarážející. Zvláště pokud jsou osoby do ní vzaté následně nejen propuštěny z vazby, ale také později zproštěni obvinění. Nechci hodnotit práci policie, státních zástupců a soudů, ale pravdou zůstává – a pan ministr mi to jistě potvrdí, že se množí případy následného odškodňování ze strany státu, a to jak za nezákonnou vazbu, tak za nezákonné trestní stíhání.

Elektronické náramky by tak mohly být reálným nástrojem pro soudy, aby k podobným zbytečným omezením osobní svobody nedocházelo. Jak ale pozoruji dění kolem zavedení elektronického monitoringu, získávám spíš obavy, abychom nenovelizovali zákon opět zbytečně. Jde v zásadě o dva problémy, které se v souvislosti s náramky objevují. První spočívá v tom, že jsem již naznačil v souvislosti i s tím, že mezi odbornou soudcovskou veřejností zkrátka existují nejen zažité vzorce, jak přistupovat k vazebním věcem, ale i ukládat tresty. Připomenu statistiku, podle kterého soudy ukládají alternativní trest domácího vězení, pro který mají být náramky primárně určeny, pouze asi ve 2 %. Z odborné veřejnosti se přitom stále častěji ozývají hlasy, a je to i můj názor, že často není smyslem lidi zavírat do vězení, ale trestní řád nabízí spoustu jiných možností, jak efektivně potrestat pachatele.

To samé teď vlastně soudům navrhujeme v souvislosti s vazbou. Jednoduše to znamená, že soudci této možnosti nebudou muset využít. A nikdo je nepřinutí, aby tak učinili, což je samozřejmě legitimní, ale pak tady stát usiluje o zvýšené ukládání alternativních trestů, což vlastně stejně nedocílí, protože volí neúplné a polovičaté nástroje.

Druhý problém spatřuji ve financování, kolem kterého panují pochybnosti. Jednorázové vstupní náklady na pilotní projekt se šplhají cca k 10 milionům Kč a roční provozní náklady k 13 milionům. Nechápu na příklad, proč orgány zajišťující elektronickou kontrolu není probační a mediační služba, nebo Vězeňská služba, vždyť tento či onen orgán, podle toho, zda se jedná o kontrolu výkonu trestu nebo vazby, a ministerstvo chce místo toho vykonávat kontrolu samo. Náklady na zavedení a fungování systému jako takové se tím uměle navyšují, protože ministerstvo samozřejmě nemá volné finanční prostředky na zajištění takové kontroly, na rozdíl od probační a Vězeňské služby, které dohled fakticky již dnes vykonávají a mohly by prakticky personální kapacity využít za tímto účelem mnohem efektivněji.

V tomto ohledu koneckonců vytýká nedostatky návrhu také státní legislativa, která na to rovněž upozorňuje a doslova to nazývá jako jakési rozostřené stanovení orgánu, který má vykonávat kontrolu. Návrh přesně neurčuje, kdo má být tím kontrolním orgánem, ale kdo to všechno může být, což se mi zdá velmi nevhodné, jde-li na výkon dohledu nad tresty či vazbou. Vážený pane ministře, rád bych vám v kontextu toho, co jste mi řekl, položil prostřednictvím pana předsedy několik otázek. Jak chcete soudce přesvědčit, aby náramkům důvěřovali a ukládali tresty, jejichž plnění se má dohledovat náramky. A zvlášť mě to zajímá i u vazby, protože tam je to ještě důležitější, aby se nám neplnily vazební věznice lidmi, které posléze stát zprostí viny.

Pak zde existují problémy kolem financování projektů, které nám tady pan ministr úplně nevysvětlil. "Počítali jste s penězi z evropských fondů, aktuálně ale dostanete pouze 20 milionů na informační systém, což činí ani ne desetinu hodnoty předpokládané zakázky." Mohl byste nám tedy zopakovat, o kolik se jedná náramků, které budou uvedeny do provozu a na kolik finančních prostředků celý systém přijde? Vím, že původní tendr na elektronické náramky nebyl úspěšný, protože ministerstvo spravedlnosti neobdrželo žádnou nabídku. Z veřejně dostupných informací se k nám ale dostávají zprávy, které nás upozorňují na to, že důvodem neúspěchu byla špatně zpracovaná zadávací dokumentace příslušným úsekem ministerstva. Nebudu zde rozebírat podrobnosti, protože jste si, koneckonců podle svého vyjádření, pane ministře, nechal zadat analýzu materiálu, takže nás a potažmo i veřejnost s výsledky zcela jistě v brzké době seznámíte. Ale přece jen bych se ještě v této souvislosti rád zeptal na toto:

Jak ministerstvo spravedlnosti zdůvodňovalo, podle mého názoru absolutně nesmyslný požadavek, aby měli náramky, rovněž alkohol tester, a zdali i v novém tendru je tato podmínka? A další otázka. Všiml jsem si rovněž, že zatímco přípravou tendru se zabývá váš resort již bezmála rok, čas neztrácíte vypsáním výběrového řízení na personální obsazení odboru, který bude mít na ministerstvu bude mít elektronické náramky na starosti. Na svých internetových stránkách jste vyhlásili již výběrové řízení na vedoucího oddělení a ředitele odboru monitorovacího střediska, s předpokládaným nástupem 1. 3. 2016. Vzhledem k tomu, že je duben, a výsledek tendru ještě neznáme, ptám se, jak je to možné?

Pokud, pane ministře, nemáte všechny potřebné informace zde, rád bych dostal odpověď písemně. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Senátorka Zuzana Baudyšová má slovo.

Senátorka Zuzana Baudyšová:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, posledním tématem návrhu zákona 236 je zrušení periodického soudního přezkumu trvání ambulantního ochranného léčení. V současné době trvá ochranné léčení buď uzavřené, tzv. ústavní nebo ambulantní, dokud to vyžaduje účel. Pokud není úspěšné, musí se rozhodnutím soudu každé dva roky opakovat. U dětí jde dokonce o jednoroční interval prodlužování ambulantní formy ochranného léčení nařízeného soudem pro mládež.

Novela nyní ponechává tento termínovaný režim platný pouze pro ústavní ochranné léčení a zrušuje jej pro formu ambulantní. Tím dochází k vypadnutí z evidence řady deviantních osob, které, bohužel, při recidivě mohou páchat velmi smutné trestné činy. Změny v léčení se tedy mají příště iniciovat nikoli periodicky, ale vždy jen případ od případu, podle návrhu lékaře ze zdravotnického zařízení.

Jde na jedné straně o změnu pozitivní. Lékaři nebudou tak zatěžováni. Což zvláště v dnešní době kolabujícího zdravotnictví je skutečně asi úleva, jak pro zdravotnická zařízení, tak i pro okresní soudy, od nadměrné administrativní zátěže. A dále z procesu budou vyloučeni někteří, kteří jsou v celém systému formálně zařazeni.

Na druhé straně ale jde o velké riziko, že ambulantní pacienti, kteří nebudou respektovat režim, mohou napáchat spoustu velmi těch nejtěžších zločinů. Dám příklad z poslední doby, kdy došlo ve Žďáru nad Sázavou k úmrtí studenta na střední škole, který byl napadený osobou, která byla propuštěna a vypadla vlastně z toho režimu ambulantního léčení. Je škoda, že se nepodařilo vládě přijetí samostatného zákona o výkonu ochranné léčby, včetně povinnosti vypracování znaleckého posudku při přechodu z ústavní na ambulantní léčbu při propuštění z léčení.

Vezmeme-li v úvahu, že v současné době je v České republice 3500 případů ambulantního ochranného léčení, je navrhovaná úprava na jednu stranu velice potřebná, ale je dobré tento krok zvážit, abychom, jak se lidově říká, z vaničky nevylili i dítě. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Nikdo další se nehlásí, takže končím obecnou rozpravu. Pane ministře, chcete se vyjádřit? Ano, mikrofon je váš.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Spíše než k tomuto zákonu budu reagovat na otázky, kterých se mi dostalo.

Nejprve k paní senátorce. Chápu vaše obavy, které jsou zcela legitimní. Ale odvážím si říci, že opravdu nesouvisejí s tím, co tu nyní projednáváme. Pokud jde o případ, který jste zmínila. Tato žena řádně docházela k lékaři, spáchala to v intervalu mezi pravidelnými návštěvami a dávno před uplynutím dvouleté doby. Systém tam tedy byl a ničemu nepomohl. A to je to, co já říkám – periodická dvouletá kontrola ze strany soudu, která spočívá jenom v tom, že soud se zeptá lékaře, zda trvají důvody. Lékař napíše, že ano, a on řekne, že se tedy prodlužuje. To ničemu nepomáhá. Byl to jeden z výstupů komise, kterou jsme zřídili, komise odborníků na tuto oblast vedenou paní primářkou Hajnovou, ona je skutečně nestor v oblasti péče o deviantní pachatele. Byl to jeden z výstupů této komise, kdy říkali, tohle je zbytečné papírování, které nás zdržuje od skutečné práce s lidmi, ničemu nepomáhá, a jak říkám, naopak u některých léčených vyvolává nedůvěru, protože pak chápou psychiatra vlastně jako součást soudního systému.

Toto opravdu není něco, co by jakkoliv zvyšovalo nebezpečnost, neřeší to tento problém, to je také pravda. Je totiž velkou otázkou, bohužel, přiznejme si to, zda tento problém jde řešit. To přes stoprocentně bezpečný svět bohužel nedokážeme zajistit a psychicky vyšinutí lidé jsou prostě psychicky vyšinutí a můžeme dělat všechno pro to, abychom omezovali jejich nebezpečnost, ale nikdy ji zcela nevyloučíme, přiznejme si to.

Jinak jsme provedli změny nelegislativního typu, zejména státní zastupitelství velice změnilo svou praxi a opustilo neblahou praxi, kterou jsme v tomto případě viděli, jistého mechanického formálního schvalování návrhů z léčeben. Nyní vyžadují skutečně podrobné prozkoumání každého případu, než se někdo z léčebny pustí, pravidelně požadují znalecké posudky atd., dokonce se i odvolávají proti rozhodnutím, se kterými nesouhlasí. Čili tam došlo opravdu k velké změně v praxi, a myslím, že tak, jak systém dnes funguje, byla opatření, která jsme udělat mohli, a dál se v tomto asi nedostaneme.

K elektronickým náramkům. Nejprve bych se chtěl jenom ohradit proti tomu, co tady zaznělo a co není pravda, že nám totiž narůstá množství vazeb. Počet vazebně stíhaných nám každoročně klesá, kontinuálně od roku 1990. Ještě jsem se díval do statistiky, kterou jsem rychle našel. Od roku 2004, kdy bylo v daném roce vazebně stíháno přibližně 8000 lidí, a v roce 2014, kde mi tato statistika končí, to bylo 4995 lidí. A jak si matně vzpomínám, těsně po revoluci toto číslo bylo ještě asi dvojnásobné, bylo to asi 15 tisíc lidí. My tady naopak kontinuálně každoročně snižujeme počet vazebně stíhaných. A je to samozřejmě náš cíl, a soudy to tak také berou.

Pokud tady pan kolega chválil myšlenku elektronických náramků a vyzdvihoval možné přínosy, tak to mohu všechno jenom podepsat. Zároveň musím říci, že to není jediné, co se snažíme dělat v oblasti alternativních trestů, protože zároveň také víme, že přes nesporný přínos, který náramky budou mít, a budou ho mít i v dalších oblastech, například budeme moci lépe s vězni pracovat v závěrečných fázích, kdy se nám snáz budou pouštět třeba na nějaké přechodné pobyty venku, protože budeme schopni je lépe kontrolovat, lépe se nám budou zaměstnávat mimo věznice atd. Ale zdaleka to nebude stačit k tomu, abychom zvrátili trend, který je velmi neblahý u nás, kdy nám stoupá recidiva do zcela nepřijatelných výšin. Překročili jsme 70 % – sedmdesát procent ! – lidí, kteří nám jednou vstoupí do věznic, tak se do nich zase vracejí. A to je něco, co nemůžeme akceptovat, stejně jako nemůžeme akceptovat to, že počet vězněných osob na 100 tisíc obyvatel u nás přesáhl hranici 200 vězněných osob, třeba oproti Německu, kde to je kolem 80, v Holandsku ještě o něco méně, a rozhodně tam není nebezpečněji v ulicích.

Z tohoto důvodu jsem i založil před měsícem trvalou komisi pro snižování stavu vězeňské populace, kam jsem sezval zástupce všech zainteresovaných subjektů a všechny nám známé hlavní odborníky na tuto oblast. A ti mají za úkol nejenom nyní navrhnout balíček opatření, legislativních i nelegislativních, která povedou ke snižování počtu vězněných osob a snižování recidivy, ale skutečně trvale hledat cesty, trvale zkoumat dobrou zahraniční praxi, zkoumat, jak nám budou fungovat naše opatření a přicházet stále dokola s dalšími a dalšími návrhy, protože to není něco, co vyřešíme jedním jednoduchým momentem, ale je to soubor celé řady opatření, která je třeba dělat. A jak říkám, jenom malá část těchto opatření je legislativní povahy, i když i zde je nutno říci, že bohužel jedním z důvodů podstatného zhoršení čísel v poslední době je nový trestní zákoník, který jsme si přijali a který zavedl odnětí svobody, v podstatě automatické, v případě recidiv u drobné kriminality a zostřil různé tresty. A nemělo to samozřejmě žádný pozitivní efekt. Tak, jak všichni kriminologové vědí – přísná represe nemá pozitivní efekt, naopak má efekt negativní. A my se s těmito důsledky potýkáme.

Ale většina těchto opatření je nelegislativní povahy, je to otázka dobré práce s lidmi na začátku jejich kriminální "kariéry", ideální ještě předtím, než ji vůbec začnou, anebo nejpozději, když ji těsně začínají, protože tam se ještě dají změnit, u zkušeného recidivisty už toho moc nevymyslíte. Je to třeba otázka toho, jak se pracuje s problémovou mládeží, zda je včas zachytávána a nějakým způsobem korigována. To jsou všechno věci, které nyní děláme.

Pokud jde o samotné elektronické náramky, resp. proces jejich zavádění. Musím poopravit údaj, že se nám snad nikdo nepřihlásil proto, že jsme měli špatně zadávací dokumentaci. To nikdo neřekl.

Koneckonců, protože to jsou pravidla, že to tak být i musí, měli jsme ověřeno studií proveditelnosti, že to, co jsme si navymýšleli, skutečně trh dokáže splnit.

To, že se nikdo nepřihlásil, tak jak jsme měli reakce potenciálních zájemců, bylo způsobeno tím, že jsme měli dosti přísné požadavky. Oni ani neříkali, že by to pro ně nebylo ziskové, jenom říkali, že se jim zdálo, že by to nebylo dost ziskové. A to je jistá nevýhoda běžných výběrových řízení v takto složitých otázkách, protože je to přece jenom technologicky komplikované, protože pracujete nějakým způsobem naslepo. To znamená, vy si navymýšlíte technické, obchodní, finanční podmínky a pak to předložíte trhu, ať se hlásí zájemci. A když to přeženete, příliš utáhnete šrouby, může se vám stát to, co se nám stalo, to znamená, že se nikdo nepřihlásí. Nám tam chyběl partner, se kterým bychom byli schopni vyjednávat o podmínkách.

A to jsme napravili tím, že jsme se vydali cestou již zmiňovaného soutěžního dialogu. Jak říkám, je to cesta pionýrská, protože z úspěšných soutěžních dialogů v této zemi proběhly zatím dva nebo tři za celou historii tohoto institutu. Chtělo to tedy odvahu, ale pustili jsme se do toho a věříme, že to je jediná cesta, jak dosáhnout řešení, které bude pro stát dostatečně výhodné, to znamená tak, abychom z našich požadavků doopravdy nemuseli ustupovat více, než bude nezbytně nutné pro to, aby se našel někdo, kdo to udělá.

Pokud jde o alkoholtestery, působí divným dojmem, že to tam je, ale je to tam jednoduše proto, že to všichni dodavatelé, všichni výrobci příslušných technologií nabízejí. A v řadě případů se to hodí, protože velmi často současně s trestem domácího vězení je uložen také trest omezení nebo zákazu pití alkoholu. To odpovídá sociologické skupině, o kterou se jedná. Toto nám umožňuje, že budeme účinně kontrolovat oba tresty najednou. A z tohoto důvodu, protože je to doopravdy běžný požadavek, každý, kdo vyrábí elektronický náramek, k němu vyrábí i alkoholtester.

Důvod, proč bude centrum, které se bude starat o elektronické náramky, budováno přímo na ministerstvu spravedlnosti, je dán tím, že v tom vznikl nekompetenční spor, a dovedete si představit, že negativní nekompetenční spor mezi našimi podřízenými organizacemi, protože tím, že jsme rozšířili aplikaci právě i do oblasti vězeňství, tak probační služba začala říkat, no ale my s vazbami nemáme nic společného a s nějakými výkony trestu odnětí svobody s částečným opouštěním věznice už vůbec ne, takže my to dělat nechceme. A vězeňská služba zase říkala, no, ale my nemáme nic společného s tresty domácího vězení, takže to také dělat nechceme. A jediným řešením bylo, abychom si tohoto "černého Petra" vzali sami. Nebude to o nic nákladnější, protože celý systém se musí vybudovat nově, tady žádný předchozí systém, na který by se dalo navazovat, není. A je to skutečně jenom dispečink, je to centrum. A počítá se s tím, že pokud tam dojde k nějakému problému, bude to obsluhovat probační a mediační služba v rámci asistence, a pokud už dojde k nějakému opuštění vymezeného prostoru nebo k něčemu takovému, je to práce pro policii. Čili to, co my vytváříme, je skutečně jenom oddělení jednak technických služeb a zejména dispečink, kde bude stálá služba, která bude sedět u monitorů a vyhodnocovat situace a případně předávat informace tam, kam je potřeba.

Důvod, proč jsme už vyhlásili výběrové řízení na obsazení vedoucích pozic tohoto nového oddělení, je ten, že celý tento systém se musí vybudovat. A na to někoho potřebujete. Je iluzorní představa, že nyní budeme jednat s dodavateli, něco s nimi vyjednáme, pak s nimi podepíšeme smlouvu, oni to začnou implementovat a my teprve v tu chvíli začneme hledat někoho, kdo to celé bude mít na starosti. To je nemožné. Z tohoto důvodu potřebujeme, aby nám tam již nyní nastupovali lidé, kteří budou projektovými manažery implementace, aby pokud možno již byli u jednání s dodavateli, aby sami si tam mohli upravit podmínky tak, jak jim budou vyhovovat, a potom, aby odvedli všechnu práci, která na straně ministerstva pochopitelně bude paralelně probíhat s prací na straně dodavatele, protože nám to dodavatel na klíč neudělá, tento systém je příliš komplikovaný.

Tolik k tomu. A ještě pokud jde o peníze. Od počátku jsme věděli, že z evropských peněz nejspíše nedostaneme nic nebo téměř nic. Zkusili jsme to, proč bychom to nezkusili, ale tušili jsme, že se tím dostáváme mimo prostor, ve kterém lze získávat evropské peníze, protože evropské peníze nelze získávat na represivní činnost, a tohle je represe. Snažili jsme se to oblékat do hávu elektronizace apod., ale oni nám to v Bruselu prokoukli a tak to nevyšlo. Ale připomínám, že když se tady dříve hovořilo o elektronických náramcích, padaly částky v miliardách korun, takže když nyní hovoříme o nějakých sto, dvou stech milionech, nechci říkat nějaké přesné částky, protože je prostě nevíme, záleží na tom, co přesně ve vyjednávání dohodneme, že tento systém bude a nebude umět, takže jsme v částkách, které jsou bohatě v možnostech našeho rozpočtu a z hlediska finančního to nebude problém.

A poslední otázka, kterou si vybavuji – co uděláme pro to, aby se tyto systémy také využívaly. Podle výzkumu, který provedl náš Institut kriminologie a sociální prevence mezi soudci, hlavním důvodem pro nevyužívání institutu domácího vězení je to, že nejsou elektronické náramky. Čili máme zpětnou vazbu od soudců, kteří říkají, když budou elektronické náramky, my to používat budeme, chceme. Budou pochopitelně probíhat školení, budou probíhat propagace tohoto systému. Ale jak známe náladu odborné veřejnosti, víme, že oni na to také čekají, je také nebaví posílat lidi do vězení, když to není nezbytné. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji vám. A poprosil bych, aby se zklidnilo předsálí.

Ptám se zpravodaje výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost senátora Lásky, zda se chce vyjádřit. Nechce. Slovo má garanční zpravodaj Radek Sušil.

Senátor Radek Sušil:  Děkuji, pane předsedající, za slovo. Zazněly pouze doporučující návrhy dvou výborů, schválit tento návrh zákona.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Máme tedy jediné, o čem budeme hlasovat po znělce, a to je návrh zákona schválit.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro schválit, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 7 ukončeno, registrováno 61, kvórum 31, pro 50, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Končím projednávání tohoto bodu. Ale přihlásila se paní senátorka Zuzana Baudyšová. Mám vás na displeji jako přihlášenou. (Senátorka Zuzana Baudyšová se omlouvá.) Tak, už vás nemám. Takže pane ministře, já vám děkuji, děkuji zpravodajům.

A jsme u dalšího bodu, a to je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohoda mezi Českou republikou a Mezinárodní organizací kriminální policie - INTERPOL o výsadách a imunitách poskytovaných v souvislosti s konáním 44. Evropské regionální konference, podepsaná dne 11. února 2016 v Lyonu

Tisk č. 198

Máme to jako tisk 198. Pan ministr Milan Chovanec nám to přednese. Já ho nevidím... Už kráčí, chtěl jsem říci, běží, ale běh vypadá jinak. Pane ministře, můžete k mikrofonu.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Já nevím, jestli se tady u vás může běhat...

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Já jsem se tam smál, takže smát se nesmí. Takže se smí běhat, teď už to vím.

Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Dovolte, abych v krátkosti uvedl návrh materiálu, který se týká akce Interpolu na území ČR a hlavního města Prahy. Ve dnech 17. až 19. května 2016 se v Praze uskuteční 44. Evropská regionální konference Interpolu, regionální konference je platformou pro diskusi o aktuálních trendech v trestné činnosti a strategiích umožňujících zlepšení spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Interpolu.

Nezbytným předpokladem pro konání konference je poskytnutí výsad a imunit Interpolu a především tedy účastníkům této konference. Interpol výsady a imunitu požaduje od všech hostitelských zemí svých konferencí. Ve vztahu k Interpolu není tato otázka řešena v žádné bilaterální ani mnohostranné dohodě. Proto je připravena tato dohoda, tento typ dohody. Na základě dohody budou Interpolu poskytnuty výsady a imunity poskytované obvykle mezinárodním organizacím na úrovni, které poskytujeme diplomatům.

Tyto výsady a imunity budou poskytnuty i účastníkům konference, a to v souvislosti s plněním jejich oficiálních povinností a svěřených úkolů. Ani v tomto případě rozsah výsad a imunit nevybočuje z obvyklých standardů.

Funkcionáři Interpolu pak budou moci používat výsady a imunity, které jsou obvykle poskytnuty zástupcům diplomatických sborů, jak jsem již říkal. Výsady a imunity se týkají výhod například pro ulehčení vstupu na území ČR. A to, co chci zdůraznit, je, že jsou omezeny pouze po dobu trvání této konference. To znamená, časově nepřesahují dobu, po kterou tato konference bude na území ČR trvat.

Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, pane ministře. Garančním výborem je VZVOB. Usnesení má číslo 198/1. Zpravodajem je pan senátor Václav Láska, který má slovo.

Senátor Václav Láska:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. VZVOB tento vládní návrh projednal na své 22. schůzi, konané dne 15. března 2016. A po odůvodnění zástupkyně předkladatele, Mgr. Moniky Pálkové, náměstkyně ministra vnitra, zpravodajské zprávě senátora Václava Lásky a po rozpravě přijal usnesení, kterým

I. doporučuje Senátu PČR dát souhlas k ratifikaci Dohody mezi ČR a Mezinárodní organizací kriminální policie Interpol, o výsadách a imunitách poskytovaných v souvislosti s konáním 44. Evropské regionální konference, podepsané dne 11. února 2016 v Lyonu,

II. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Václava Lásku,

III. pověřuje předsedu výboru, senátora Františka Bublana, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Tak to je všechno, děkuji. Dalším výborem je ÚPV. Usnesení má číslo 198/2. Zpravodajem byl pan senátor Miroslav Antl. Ten je omluven, takže opět pan senátor Radek Sušil.

Senátor Radek Sušil:  Ještě jednou dobrý den, budu tady dnes vícekrát. Dovolte, abych vás seznámil s 95. usnesením z 20. schůze, konané 9. března 2016.

Po úvodním slově paní Mgr. Moniky Pálkové, náměstkyně ministra vnitra, která vystoupila jako zástupce navrhovatele, po zpravodajské zprávě, kterou přinesl pan senátor Miroslav Antl a po rozpravě výbor

I. doporučuje Senátu PČR dát souhlas k ratifikaci Dohody mezi ČR a Mezinárodní organizací kriminální policie Interpol, o výsadách a imunitách poskytovaných v souvislosti s konáním 44. Evropské regionální konference, podepsané dne 11. února 2016 v Lyonu,

II. určuje zpravodajem výboru pro jednání této věci na schůzi Senátu senátora Miroslava Antla,

III. pověřuje předsedu výboru, pana senátora Antla, aby předložil toto usnesení panu předsedovi Senátu.

Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, já otevírám rozpravu. Do té se nikdo nehlásí, tak ji končím. Takže není se k čemu vyjadřovat. Máme jediný návrh, a to že Senát dává souhlas s ratifikací. Po znělce o tom budeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 8 ukončeno, registrováno 62, kvórum 32, pro 49, proti nikdo.

Návrh byl schválen. Končím projednávání tohoto bodu. My se vystřídáme.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Takže dalším bodem dnešní schůze je

 

Návrh rozhodnutí Rady, kterým se přijímají ustanovení pozměňující Akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách

Tisk EU č. N 061/10

Materiály jste obdrželi jako senátní tisky N 061/10 a N 061/10/01. Prosím opět pana ministra vnitra Milana Chovance, aby nás seznámil s těmito materiály. Prosím, pane ministře.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Předmětem návrhu rozhodnutí je reforma volebního práva EU.

Toto volební právo se realizuje volbami do Evropského parlamentu, které se konají každých 5 let. Základní právní úpravu pro tyto volby představuje předpis zvaný Akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách.

Dne 11. listopadu 2015 přijal Evropský parlament návrh rozhodnutí, jehož účelem je prosadit některé změny tohoto aktu.

Návrh rozhodnutí prezentuje obecnou snahu rozšířit demokratické a nadnárodní rozměry právě voleb do Evropského parlamentu, a posílit tak legitimitu rozhodovacího procesu v EU.

Navrhované změny jsou dílem technické, například úprava volebních lístků či výměna informací o voličích, některé však mají podle nás i širší souvislosti, například zdůraznění rovnosti žen a mužů v průběhu volebního procesu prostřednictvím dosažení vyváženého zastoupení na kandidátních listinách.

Obecně lze konstatovat, že reforma volebního práva EU má zajistit lepší přístup občanů EU k výkonu volebního práva a zvýšit tradičně nízkou volební účast ve volbách do Evropského parlamentu.

Za tím účelem se navrhuje ulehčit výkon volebního práva občanům, kteří v době voleb jsou mimo svůj domovský stát, a též zavést nové formy distančního a elektronického hlasování.

Na evropské úrovni má být rovněž prosazen návrh na vytvoření společného evropského volebního obvodu, kde by kandidátku jednotlivých evropských politických stran vedl jejich kandidát na post předsedy Evropské komise. Tzv. špičkový kandidát, nebo vedoucí kandidát, podle překladu daného názvu.

Součást návrhu rozhodnutí je též doporučení Evropského parlamentu na zamezení přílišných výdajů na volební kampaně nebo snížení věku voličů na 16 let, s cílem rozšířit voličskou základnu a zvýšit atraktivnost voleb do Evropského parlamentu u perspektivně-společensky aktivní části společnosti.

Pokud jde o postoj ČR k návrhu rozhodnutí, je třeba konstatovat, že případné přijetí navržených změn by si vyžádalo novelizaci českých právních předpisů, upravujících volby do Evropského parlamentu, jakožto i změnu některých připravovaných novel volebních zákonů. V této souvislosti je třeba upozornit zejména na to, že přijetí návrhu rozhodnutí v současné podobě by vedlo k odlišné úpravě od jiných druhů voleb, které jsou aplikovány na území ČR.

Současně je možné konstatovat, že některé změny obsažené v návrhu rozhodnutí jsou již dnes v právním řádu ČR plně zapracovány.

Jak již bylo řečeno, případné přijetí návrhu rozhodnutí bude implikovat následné změny v právním řádu ČR, což zřejmě přinese i určité finanční náklady. Ty však není možné v současné době jednoznačně kvantifikovat, nebo přesněji odhad bude možné udělat až v době, kdy padne rozhodnutí na rozsahu toho konečného rozhodnutí ve věci samé.

Závěrem dodávám, že návrh rozhodnutí byl dne 14. ledna 2016 projednán VEU PČR, tedy Poslanecké sněmovny v tomto případě, který k němu přijal usnesení č. 216, v němž se rozhodl návrh nepodpořit, neboť v současné době není podle jeho názoru třeba harmonizovat pravidla pro volby do Evropského parlamentu, s výjimkou vymezení společného termínu pro konání voleb a způsobu zveřejňování volebních výsledků.

Návrh rozhodnutí byl následně projednán dne 17. února 2016 ÚPV Senátu PČR, který k němu přijal usnesení č. 89, v němž vyjádřil souhlas s rámcovou pozicí vlády, která nepodporuje řadu změn uvedených v návrhu rozhodnutí. ÚPV v této souvislosti zejména zdůraznil, že návrh rozhodnutí nerespektuje zásady subsidiarity, neboť od základního právního rámce voleb do Evropského parlamentu obsaženého ve stávajících znění aktu doplňuje řadu podrobností, jejichž právní úprava na úrovni evropské chybí, a z našeho pohledu ale není nezbytná v organizaci těchto voleb a výrazně by zasahovala do základních rysů volebního práva v jednotlivých členských zemích.

Návrh rozhodnutí byl poté projednán dne 1. března 2016 též VEU Senátu PČR, který k němu přijal následně usnesení č. 154, ve kterém zejména zdůraznil, že návrh rozhodnutí nerespektuje opět zásadu subsidiarity a otázky rovného zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách nebo případné snížení věkové hranice na 16 let. Právě v těchto tématech, o kterých jsem hovořil, je navrhována daleko podrobnější a širší diskuse na úrovni jednotlivých členských států. Myslíme si, že ten dokument v této podobě a v mnoha znacích a rozsahů je potřebné důkladně prodiskutovat a najít na něm širší shodu.

To je pozice, s kterou dnes před vás předstupuji. Samozřejmě i ve znění usnesení, o kterých jsem tady hovořil. Jak parlamentu, tak i Senátu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také já vám děkuji, pane ministře. Výborem, který projednal tyto tisky, je VEU. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. N 061/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Václav Hampl. Nyní ho prosím o jeho zpravodajskou informaci. Prosím, pane předsedo.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Ano, projednání evropským výborem už pan ministr stručně zmínil. Já bych jakožto člověk z akademické sféry, kde záleží na autorství myšlenek, tak bych předeslal, že to, co si vám dovoluje předložit evropský výbor jakožto garanční výbor, tak vlastně myšlenkově primárně vychází z dílny ÚPV, potažmo jeho zpravodajky, paní senátorky Wagnerové. Takže jenom abych se úplně nechlubil cizím peřím, čímž nechci říct, že bych to já jako zpravodaj evropského výboru nebo evropský výbor jako takový plně nevzali za své, a snad lehce nerozvinuli.

Kontury toho tisku, už vás s nimi seznámil pan ministr. Já bych se tedy možná zaměřil stručně spíše na ty věci, které v tom vidíme problematické, jako že jich není málo.

Ten návrh do určité míry nerespektuje zásadu subsidiarity, protože do úpravy voleb do Evropského parlamentu doplňuje řadu podrobností, jejichž úprava na celoevropské úrovni rozhodně není nezbytná a zasahovala by do volebního práva v jednotlivých členských státech.

Většina těch změn, které se navrhují, je přitom dost vágních, značně vágních, nekonkrétních. Dokonce ani v tom uvozujícím usnesení není nějak adekvátně odůvodněna nebo specifikována.

Pokud jde o ten společný celoevropský volební obvod, tam nejsou stanoveny velmi podstatné náležitosti, jako je třeba počet mandátů, potenciální limity rozložení mandátu mezi jednotlivé státy, nebo kdo odpovídá za organizaci voleb. Požadavek na nominaci kandidátů na funkci předsedy Evropské komise v tomto obvodu podle nás nese docela významné úskalí ve větší politizaci Evropské komise skrze Evropský parlament a hlavně pravděpodobné oslabení vlivu členských států a jejich vazeb na Evropskou komisi jakožto mediátora, iniciátora či kontrolora.

To samozřejmě pro středně velké či menší země, jako je naše, je v rámci EU dosti důležité.

Navíc je podle nás problematické, že rozhodnutí o tomto volebním obvodu má být ponecháno na rozhodnutí rady, byť jednomyslném.

U evropského volebního orgánu není nijak stanovena jeho působnost, v rámci nové úpravy volební klauzule také není jasné, zda by mohla být v obvodech s méně než 26 mandáty zavedena, nebo by naopak mohla být zakázána. Tady je potřeba zmínit, že v rámci zkoumání poměrnosti volebních systémů bývá využití uzavíracích klauzulí nejčastěji zdůvodněno snahou o akceschopnost, kompaktnost a stabilitu vlády, což samozřejmě v případě Evropského parlamentu je irelevantní.

Takže minimálně u menších obvodů ve volbách do Evropského parlamentu vůbec je otázka vhodnosti nějaké uzavírací klauzule.

Pokud jde, také už to zmínil pan ministr, o ten požadavek na rovnost žen a mužů na kandidátních listinách, není z toho zase zřejmé, zda by se mělo jednat o nějaké kvóty nebo nějakou zipovou metodu nebo něco ještě úplně jiného, což je samozřejmě zase dost důležité z hlediska vůbec nějakého posouzení toho, jak to bude fungovat.

Problematické nebo minimálně nadbytečné je také uváděné členství vnitrostátních stran v evropských stranách, to je podle našeho názoru spíše starost těch stran, považují-li to za potřebné pro svou propagaci před volbami, než aby to byla povinnost.

Na základě toho tedy jsme vlastně z větší části, z drtivé části převzali jako evropský výbor stanovisko ÚPV, tedy že vám předložíme návrh usnesení k této věci, který jste dostali. Je poměrně obsáhlý. Rozpracovává de facto ty výhrady a ještě několik drobnější, o kterých jsem mluvil. Tady je důležité si uvědomit to, že vlastně změna volební procedury do Evropského parlamentu je vlastně, nebo by byla dosti zásadním vstupu do základního institucionálního práva EU. A proto, aby mohla platit, tak kromě toho, že s ní musí souhlasit Evropský parlament, tak také vyžaduje jednomyslné usnesení Evropské rady. To znamená, naše možnost ovlivnit, kontrolovat, co se v této věci stane, jde primárně přes vládu. Čili v tomto smyslu je důležité, že toto stanovisko, které vám navrhujeme, v zásadě jaksi souzní se stanoviskem vlády. Bylo by dobře podle mého názoru, kdyby to tak zůstalo.

Takže si dovoluji vás požádat o podporu usnesení, které vám předložil evropský výbor. A děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. A prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Následně tyto materiály projednal ÚPV. Já se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodajka, paní senátorka Eliška Wagnerová? Nechce. Děkuji, paní senátorko.

Já teď k této materii, k tomuto bodu otevírám rozpravu. Ptám se, kdo se chce přihlásit do této diskuse? Nikdo nechce, takže... Obecnou rozpravu nekončím, přihlásil se pan místopředseda Zdeněk Škromach. Prosím, pane místopředsedo.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené paní senátorky, senátoři. Já bych jenom krátce chtěl reagovat. Paradoxní je, že teď zrovna se vyjadřuje pan Juncker v tom smyslu, že je příliš mnoho rozhodnutí, kterými zasahuje EU do života běžných občanů, která vyvolávají nesouhlas s politikou Bruselu. Na druhé straně tady dneska máme dvě normy, které výrazným způsobem zasahují do našeho života.

Přece tento návrh, který by měl měnit postupně volební systém voleb v rámci EU, tak je směřováním k systému Spojených států evropských.

Tady už je potřeba se ptát i občanů, jestli to chceme, v situaci, kdy Brusel není schopen zvládat ani základní bezpečnostní normy, které se ukazují právě v oblasti například teď migrace, ale i dalších věcí, kdy zasahujeme do věcí, které víceméně lidi zajímají, jako například otázka bezpečnosti, otázka volného pohybu apod.

Z tohoto pohledu podobné snahy je potřeba jednoznačně odmítnout. Myslím si, že postoj vlády v tomto musí být v zásadě tvrdý a neoblomný, protože pokud bruselští byrokrati, které nikdo nevolil, kteří víceméně vychází z jakýchsi vlastních poměrů, zkušeností, já mám pocit, že mnozí už zapomněli na to, jak vlastně lidé v EU běžně žijí, tak je potřeba jim to neustále připomínat a odmítnout podobné snahy o to centralizovat moc v Bruselu.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. Jsme stále ještě v rozpravě. Ptám se, jestli se chce někdo přihlásit. Nechce, rozpravu končím. Táži se pana navrhovatele, jestli se chce k rozpravě vyjádřit. Táži se pana zpravodaje... Samozřejmě, prosím, pane zpravodaji, máte slovo.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji. Já bych jenom chtěl na závěr zdůraznit, že ty výhrady, které jsou obsahem toho navrženého usnesení, tak je věcná kritika nedokonalostí toho návrhu. Tady skutečně se asi nedá říci, že by to bylo nějaké směřování k Spojeným státům evropským. To netvrdím, že nějaké takové snahy neexistují. Ale tady spíše skutečně jde o to, že byť si lze představit smysluplně postavenou novelizaci způsobu voleb do Evropského parlamentu, tak toto není zdařilý pokus. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. Nyní můžeme přistoupit k hlasování. Já zavolám znělkou kolegy a kolegyně.

Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor Václav Hampl. Jenom připomínám, že to byl tisk N 061/10/02.

V sále je přítomno 62 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 32. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování č. 9 se z 62 registrovaných, pro vyjádřilo 50, jeden byl proti. Návrh byl schválen. Já končím projednávání tohoto bodu. Děkuji zpravodajům i panu navrhovateli, panu ministrovi.

A my pokračujeme dalším bodem, a tím je bod, který se nazývá

 

Balíček opatření ke kontrole nabývání a držení zbraní a proti nedovolenému obchodu se střelnými zbraněmi a výbušninami

Tisk EU č. N 049/10

Tisk EU č. K 057/10

Materiály jste obdrželi jako senátní tisky N 049/10, K 057/10 a N 049/10/01 a K 057/10/01. Prosím opět pana ministra vnitra Milana Chovance, aby nás seznámil s těmito materiály. Prosím, pane ministře.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Cílem návrhu směrnice je snaha reagovat na bezpečnostní hrozby teroristického charakteru, jimž EU v současné době čelí.

Bezprostředním impulsem pro předložení tohoto návrhu směrnice se staly tragické události ve Francii a následně v Bruselu.

Ačkoliv tyto události ukázaly potřebu efektivního boje proti nelegálním zbraním, návrh směrnice v tomto ohledu žádná řešení nepřináší.

Navrhované změny, zejména absolutní zákaz držení automatických zbraní soukromými osobami a společnostmi a pokus o zavedení úplného zákazu držení části poloautomatických zbraní a také úsilí o realizaci nové, přísné regulace držení znehodnocených zbraní či povinnost registrace expanzivních zbraní a replik zbraní, z našeho pohledu nesměřují správným směrem a dopadnou pouze a jenom na legální držitele zbraní, kteří si plní své zákonné povinnosti.

Návrh směrnice zajisté obsahuje i změny, které lze akceptovat. Například pokus o prosazení zákazu prodeje a nabývání zbraní a jejich částí způsobem komunikace na dálku, nebo požadavek na zavedení povinnosti ověřování zdravotní způsobilosti u držitelů zbrojních průkazů. V těchto případech jde ale o opatření, které český právní řád již zná, jsou v našem právním řádu zanesena a upravena.

Návrh se také pokouší upřesnit některé pojmy a napravit dosud nejasná ustanovení.

Ačkoli tyto změny míří vesměs správným směrem, jejich konkrétní znění bude muset být ještě důkladně diskutováno a především upřesněno, aby tam opět nevznikaly možnosti dvojího výkladu.

Návrh směrnice je nyní projednáván v pracovních orgánech rady. Nizozemské předsednictví navrhuje ještě další zpřísnění. Mezi zakázané zbraně by podle jejich návrhu patřily pistole. Takové změny považuji za nepřijatelné. Tento široký zákaz poloautomatických zbraní by měl dopady na vnitřní pořádek a také na obranyschopnost našeho státu.

ČR se na všech jednáních velmi ostře vymezuje proti takovým neodůvodněným změnám a zásahům do práv legislativních a tedy legálních držitelů zbraní, tedy legislativou upravených.

Situaci považuji za tolik vážnou, že se k tomuto tématu bude vyjadřovat vláda ČR, a ministerstvo vnitra chce toto téma na vládu přednést.

Dalším z dokumentů, které předložila Komise k problematice nakládání se zbraněmi v rámci EU, je Sdělení Evropského parlamentu a radě o implementaci evropského programu pro bezpečnost, Akční plán EU pro nelegální obchodování a používání střelných zbraní a výbušnin. Na rozdíl od návrhu revize směrnice o zbraních, která má za cíl omezit legálně držené zbraně, se akční plán věnuje primárně zbraním nelegálním.

ČR obecně akční plán Komise vítá, podporuje priority akčního plánu, kterými jsou posíleny operativní spolupráce, zlepšování sdílení operativních informací i posílení spolupráce s třetími zeměmi. Jako nejpřínosnější se nám jeví změna posílení spolupráce se zeměmi západního Balkánu a jako zásadní spolupráce s Ukrajinou, protože vzhledem k probíhajícímu konfliktu na východě země reálně hrozí, že se Ukrajina stane zdrojem nelegálních zbraní, které by mohly následně proudit i na území EU.

Akční plán však obsahuje několik problematických bodů, které by mohly dopadnout na legálně držené zbraně a ve svém důsledku působit tedy kontraproduktivně.

Jedná se zejména o zákaz plateb v hotovosti při převodu vlastnictví zbraní mezi fyzickými osobami a obchodování se zbraněmi na internetu.

ČR tedy bude podporovat a bude se podílet na vytváření takových opatření, která v praxi povedou ke zlepšení a zefektivnění boje proti nelegálním zbraním, na druhou stranu chceme zásadně chránit práva držitelů zbraní legálních.

Myslíme si, že český právní řád a zákony, které specifikují a definují legální držení zbraní, jsou v ČR nastaveny velmi dobře, velmi přísně, a že tyto zákony není potřeba z našeho pohledu zásadním způsobem měnit.

Pokud by se implementovala směrnice v navrhovaném rozsahu, dopadlo by to zhruba na 50 tisíc zbraní, tedy ne držitelů, ale zbraní jako takových. Pokud by prošel návrh holandského předsednictví, tedy i na zákaz revolverů a pistolí, znamenalo by to nárůst o dalších několik set tisíc držitelů, což by znamenalo téměř polovinu všech zbraní, které jsou legálně drženy občany ČR a firmami, které na území ČR působí.

Z našeho pohledu je potřeba tuto debatu dovést do zdárného konce. Česká vláda prostřednictvím ministerstva vnitra zde usiluje o efektivní spolupráci v rámci skupiny V4. Předpokládám, že nebudeme v rámci této debaty a odporu proti částem těchto opatření osamoceni, že jsme schopni tyto změny prosadit. Uděláme pro to maximum. Já bych tady chtěl připomenout ještě dvě usnesení výborů Senátu, a to VZVOB a následně potom ještě VEU. Oba dva tyto výbory přijaly svá usnesení. Jeden, ten první zmiňovaný, pod číslem 109, ze dne 24. února 2016, a následně ten druhý tedy, VEU, pod číslem 156, ze dne 1. března 2016. Obě dvě usnesení jsou de facto shodná s tím, co jsem tady říkal. Vyjadřují obdobné pochyby k tomuto textu. Já za obě dvě usnesení chci poděkovat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane ministře. Opět se, prosím, posaďte ke stolku zpravodajů. Výborem, který projednal tyto tisky, je VEU. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk N 049/10/02 a K 057/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Tomáš Grulich, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Tomáš Grulich:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Je celkem s podivem, že tento materiál, který nám přišel z EU, reaguje na teroristické útoky, které ovšem byly spáchány nelegálně drženými zbraněmi, a tento materiál se povětšinou týká legálně držených zbraní.

Návrh usnesení, které jste obdrželi, je celkem v souladu jak s postojem vlády, tak i se závěry Výboru pro EU Poslanecké sněmovny a stejně tak i se závěry našeho kolegiálního výboru VZVOB.

Já bych si tady v tom usnesení všiml jenom některých bodů, abych nemusel číst úplně všechno. Tady ze začátku v bodě I., 2. píšeme, že Komise by se měla zaměřit primárně na nelegální nabývání a držení střelných zbraní, nikoliv na to legální. 3. Je to: Nesouhlasíme s opatřením obsaženým v návrhu této směrnice, která by vedla k omezení legálních držitelů střelných zbraní a narušení vnitřní bezpečnosti ČR.

V II., tam uvádíme některé ty konkrétní příklady. Jediný pozitivní, který tady máme, je, že vítáme snahu o zavedení přísnějších pravidel pro prodej online zbraní.

Dále se obáváme, že případný zákaz vlastnictví poloautomatických střelných zbraní a jejich přeřazení z kategorie B do kategorie A může část těchto v současnosti legálně držených a kontrolovaných zbraní převést do ilegální sféry.

Dále poukazujeme na to, že Komise neřeší právní ani praktické důsledky zákazu poloautomatických zbraní pro soukromé osoby.

Dále bych vybral ještě bod 5, kde zdůrazňujeme, že zařazení poplašných signálních salutních a akustických zbraní, jakož i napodobenin zbraní do kategorie C, pro jejichž držení je třeba zbrojního průkazu, nemá žádnou prokazatelnou souvislost s potíráním terorismu a kriminality.

Kolegové, žádám vás, abyste podpořili návrh VEU. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Prosím, abyste se rovněž posadil ke stolku zpravodajů. Následně tyto materiály projednal také VZVOB. Já se ptám, zda si přeje vystoupit pan zpravodaj, pan senátor Václav Láska? Chce, prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Václav Láska:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Jak bylo řečeno, náš výbor věc projednal, je ve shodě se závěry ÚPV, který většinu těch věcí převzal. Nicméně přece jenom jsem si to slovo vzal, abych zdůraznil dvě věci, které by měly zaznít. Ta směrnice je vykládána jako směrnice pro boj s terorismem, ale nemůžu se úplně zbavit pocitu, že spíše v ní hraje roli určitá touha obecně omezovat držení legálních zbraní. Ono to vyplývá i z těch jednotlivých bodů, tak, jak jsou navrhovány, kdy u některých, kolega je tady citoval, vlastně odůvodnění, jak to souvisí s potíráním terorismu, úplně chybí.

Takže mám trošku obavy o to, že pod zástěrkou boje s terorismem se spíše prosazovaly některé názory, které v Evropě teď jsou, že by se mělo omezovat legální držení zbraní. A to za mě je efekt nežádoucí. Jak tu bylo řečeno, kdyby ta směrnice byla aplikována, tak nějakých 60 tisíc poloautomatických zbraní, které jsou legálně drženy v ČR, by bylo zakázáno. Mohli bychom se ptát, co se s nimi stane. Část se jich asi odevzdá, ale část se jich odevzdat nemusí. Dostanou se z kontrolované legální zóny úplně mimo. Můžou se stát nebezpečnými. To znamená, že ten přístup k této směrnici mi přijde trošku nefér. Cítím tam, že ten záměr, se kterým byla předkládána, je trošku jiný, než je navenek deklarováno. Z toho tedy vyplýval i náš závěr, stanovisko, které jsme jako výbor převzali, postoupili jsme ho evropskému výboru, který se s ním z velké části ztotožnil.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Otvírám rozpravu k této materii, do rozpravy je první přihlášen pan senátor Tomáš Jirsa.

Senátor Tomáš Jirsa:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové. Já souhlasím s mými předřečníky. Jenom pro mne ten návrh ilustruje prostě bezradnost a určitou velkou neschopnost Evropské komise a vedení v Bruselu, které si prostě neumí poradit s migrační krizí, a navrhuje věci, které jdou úplně proti smyslu. Naopak odzbrojit Evropany a nechat prostě vyzbrojené teroristy.

Já bych využil přítomnosti pana ministra Chovance, musím říct, že nemám žádnou výtku k jeho výkonu funkce v oblasti řešení migrační krize, ale poukázal bych na to, že teď Evropská komise říká, jak funguje dohoda s Tureckem, jak jsou omezeni migranti. Proboha, žádná dohoda s Tureckem přece nefunguje. Prostě funguje plot na makedonských hranicích. Už si to ti migranti mezi sebou řekli, kterých je tam 50 tisíc za plotem, že to nefunguje. Takže prostě dobré ploty dělají dobré přátele. Ale nefunguje dohoda s Tureckem a za katastrofu bych považoval jim dát bezvízový styk.

Ale to je jenom tak, že musíme být teď extrémně opatrní na to, co jde z Bruselu. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Dalším do rozpravy je přihlášen pan senátor Ivo Valenta.

Senátor Ivo Valenta:  Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, dovolte mi plynule navázat na mé předřečníky. Jak jsme již zde slyšeli, cíl předkládané směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní spočívá v zavedení dalšího nástroje k boji proti mezinárodnímu terorismu, aby se neopakovala podobná zvěrstva, jako se stala loni v Paříži. Ale právě vytyčený cíl, s nímž v jádru samozřejmě zcela souhlasím, je paradoxně největším slabým místem celé směrnice. Pro svoje ambice se podle mého názoru stává pohádkovou, naoko, která nemůže nikdy k naplnění cíle, k němuž byla určena, přispět. Efekt bude zcela opačný.

Zpřísnění podmínek a pravidel pro legální držitele zbraní povede k zvětšení manévrovacího prostoru pro šedou zónu. Implementací směrnice v té či oné podobě zasáhne desetitisíce sportovních střelců, kteří vlastní zbraně legálně a již dnes podléhají přísné kontrole a evidenci. Nemluvím o finančních nákladech, které vzniknou majitelům legálně držených zbraní v důsledku povinnosti je znehodnotit. Teroristé, kteří stojí zcela mimo legální byznys, si zbraně budou nadále opatřovat stejným způsobem, na který zůstane Evropská unie krátká.

Jsou to jednoduché počty, na které nemusím být Einstein, abych si je dokázal spočítat. Předpokládaná evropská směrnice je pokračující pohádkou legislativních snah Evropské komise, v důsledku níž k nám v posledních letech proudí jedna směrnice za druhou. Většina z nich nezávisle na sobě a bez opory ve smysluplných argumentech, proč jej opravdu přijmout. Zavádíme nevhodně zacílená opatření, nepřiměřené restrikce a zbytečné regulace, kterými Evropská unie nic nevyřeší a jen zaplevelí právní systém jednotlivých zemí dalšího zbytečnými zákony.

Tato směrnice je dobrým příkladem zaplevelení právního řádu, protože zanedbaným problémem v tomto případě zdaleka není právní úprava pravidel pro legální držitele zbraní, ale nelegální obchod se zbraněmi. Zde by měla komise v současnosti primárně zaměřit svoji pozornost.

Při hlasování podpořím usnesení výboru pro evropské záležitosti a zároveň bych rád senátní legislativě z tohoto místa poděkoval za velmi kvalitně zpracovanou informaci k projednání. Doporučoval bych ji tvůrcům směrnice Evropy, aby si ji přečetli. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Miloš Malý, pan místopředseda Zdeněk Škromach nepožaduje přednostní vystoupení. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miloš Malý:  Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. To, co nám předvedla Evropská unie, to je opravdu potřeba sochat do kamene. Protože tyto věci opravdu takzvaně trefily hřebíčkem o hlavičku. Nic jiného z toho nemůže vyjít. Když si podobně přečteme návrh a důvody, které k tomu vedou Evropskou komisi, tak mezi potencionální zdroje, kde se dají sehnat zbraně pro teroristické akce, jsou sběratelé. Dále je potřeba všechny subjekty, které se zabývají zbraněmi, které jsou ve vztahu ke kulturně historickým aspektům zbraním, tak je potřeba zbraně kategorie A, což jsou vojenské a nebezpečné zbraně. To znamená – česky řečeno – automatické zbraně. To znamená, že by i samopal, s kterým naši parašutisti zaútočili na Heydricha, tak bychom ho podle této směrnice museli udělat střelby neschopným. To je barbarismus první třídy.

Potom, když se podíváte na další věci, tak tady máme řečeno, že některé poloautomatické zbraně. A my vycházíme z toho, že Angličané mají pojem "poloautomatické", Němci taky, kdežto my používáme "samonabíjecí". A v tom je obrovský rozdíl. Protože automatická zbraň samozřejmě má jinak uzpůsobenou spoušť než samonabíjecí. Samonabíjecí znamená, že neodpálíte víc ran, než jednu na jedno stisknutí kohoutku. Tady je řečena jedna specialita – musíme poloautomatické zbraně také zakázat, protože mají vysokou kapacitu v počtu dávek. Poloautomatická zbraň vystřelí na jedno stisknutí kohoutku jedenkrát, jinak je to samonabíjecí.

Co je tady v pořádku v této směrnici, je pravda, že by se měla sjednotit legislativa na tzv. znehodnocování zbraní. To je logické, že by to mělo být v Evropě jednotné tak, aby opravdu zbraně nešly zpětně opravit a uvést. Co je tady ale ještě tragičtějšího, je, že tato směrnice by měla být, jak bych to řekl, takovým bianco šekem pro Evropskou komisi, která by mohla po dobu neomezenou konat. To znamená, komise, ta je nikým nevolena, tak je v podstatě najmenována. Tím pádem by komise mohla přijímat opatření v rámci tady této legislativy, což je úplně proti všemu zdravému rozumu.

Co je úplně šílené, je, že pro účely této směrnice se napodobeninami střelných zbraní rozumí předměty, které mají vzhled střelné zbraně, avšak jsou vyrobeny tak, aby nemohly být upraveny k vystřelování jednotné, hromadné nebo plynové střely, obecně projektil, k působení okamžitého uvolnění energie. Takže my víme, že to není zbraň, a přesto to zařadíme do kategorie C. Takže všichni, kteří doma mají cokoli, co vypadá jako automatická zbraň, nebo střelná zbraň, jsou potenciální pachatelé, pozor, trestného činu nedovoleného ozbrojování. Pokud by se tato směrnice uvedla v život.

A já jsem viděl jednu zajímavost, kdy všichni říkají, přece to není pravda. Přece hračky jsou hračky. Ale zkuste evropskému úředníkovi vysvětlit, že pojem napodobenina není pravda. V současné době se stalo na výstavě v Německu, že jeden nejmenovaný český vystavovatel zbraní byl zadržen, byla mu vyčištěna kompletně, kromě jedné pušky, celá vystavovací kóje, se slovy: "Tyto pušky vypadají jako vojenské." A tečka.

K tomu se přece nechceme dostat. My přece nechceme kriminalizovat naše občany za to, že mají doma něco, o čemž ani nevědí, že by tím mohli spáchat trestný čin. Naštěstí se tahle směrnice nevztahuje na armádu, policii a ozbrojené složky, ale bohužel dopadá na firmy, které vyrábějí zbraně. To znamená, Česká zbrojovka nebude moci vyrábět automatické zbraně, protože není v majetku státu. Je to soukromý podnik. A kdo nám bude vyrábět pro armádu zbraně, kdyby tato směrnice vyšla v platnost? Museli bychom je dovážet. A odkud je budeme dovážet? Od firem, které nejsou v Evropské unii.

Takže Ameriky se to nedotkne, budou moct vesele vyrábět, budou moci vesele dovážet, a my tady budeme muset být omezeni. Dotkne se to – jak řekl správně pan ministr – i schopnosti vycvičit si zálohy. Protože nebudeme moct držet jinde než v armádě jiné zbraně, které vypadají jako automatické. Prostě pološílený způsob myšlení.

Tady dokonce je jedna specialita v článku 6, kdy členské státy mohou subjektům zabývajícími se kulturními, historickými hledisky zbraní, které jsou takové uznány členským státem, na jehož území jsou usazeny, povolit i nadále držet střelné zbraně klasifikované v kategorii K, za předpokladu, že budou znehodnoceny. Tak, jak bylo řečeno.

To znamená, že muzeum, které tady máme, které má unikáty řádově ještě z 1. světové války, tak oni budou muset všechny tyto funkční unikáty znehodnotit. A jaká je potom historická cena těchto věcí? Je to kus železa. Já už jsem tuto věc jednou zažil.

Když se můj děda vrátil z 1. světové války, byl vyzbrojen jako legionář. Měl pušku, měl revolver, měl šavli. Pak přišli komunisti, vzali mu pušku, protože je vojenská. Přišli Němci, vzali mu revolver. A pak se to obrátilo, a vzali mu i tu šavli. A my se pomalu dostáváme do té situace, kdy začínáme přemýšlet, že občan, který má zbraň, je potenciální pachatel, což je úplně špatně.

Teď dochází v rámci této směrnice k tomu, že všechny znehodnocené zbraně, které v současné době lidi běžně kupují, budou muset být zaregistrovány a budou na zbrojní průkaz. Teď si uvědomte, že spousta lidí vůbec neví, že taková povinnost by na ně mohla dopadnout, takže bude už pachatel trestného činu, aniž by cokoli chtěl udělat.

Ať víte přesně, co nás čeká. V článku č. 17 do kategorie A, to jsou zakázané zbraně, dáme všechny automatické střelné zbraně, které byly upraveny na poloautomatické střelné zbraně. Ony byly přestavěny, ne upraveny. Tam se vyměnilo kompletně všechno tak, aby z toho nemohly být zpětně udělány automatické zbraně. To každý zbrojař nebo každý technik zbraní vám řekne, že to není otázkou, že by se tam upiloval pilníkem nějaký záchyt a ono to střílelo dávkami. Tak to nefunguje.

A další perlička je bod 7 – civilní poloautomatické střelné zbraně, které mají vzhled zbraní s automatickým mechanismem. Takže já, držitel sportovní pušky, která vypadá jako automatická zbraň, ona tak jenom vypadá, tak v podstatě ji budu muset nechat zlikvidovat, budu ji muset nechat sešrotovat, jenom proto, že někdo říká, že vypadá jako vojenská. Ale ona vojenská není. Teď je otázka, jestli nám pomůže švejkování, že ji natřu na oranžovou barvu, nebo na žlutou, a budu tvrdit, že vojáci nikdy neměli žlutou flintu? Možná mi to byrokrati v EU vezmou, ale já tomu moc nevěřím.

A teď samozřejmě se do kategorie zbraní, které budou registrovány a na které budeme muset mít zbrojní průkaz, zařadí všechny poplašňáky. To tady nebylo ani za komunistů. V patnácti letech jsem si mohl koupit poplašňák. Nikoho z komunistů to nebolelo, ale Evropskou unii to bolí. Musíme to zaregistrovat. A kdo to neudělá, bude kriminální živel...

Jak tady řekl správně pan ministr, spouštěcím mechanismem byl útok v Paříži na francouzský klub Bataclan. Francie má jeden z nejpřísnějších zákonů, které dokonce i státní policii zakazuje mít automatické zbraně, pokud nemají od ministra příslušné povolení. A tady lidé, kteří tam popisují, jak policie byla zaskočena tím, že na ně stříleli teroristi z automatu, a oni s tou pistolí, s tou devítkou, nebyli schopni palbu opětovat. Protože pistolí běžně trefíte do 30 – 40 metrů, ale ta smršť kulek, která z toho kalašnikova vyletí, i cvičeného člověka zastraší. Takže těch mrtvých tam bylo tolik možná i proto, že policie nebyla dostatečně vyzbrojená.

A teď tady, bez jakékoli diskuse a bez čehokoli, jenom přečtu, co řekl jeden z těch lidí, který tam byl přímo přítomen. A ten řekl jednu věc. "Byla to snad kontrola zbraní, která zabránila smrti jediného člověka v Bataclanu? Pokud někdo dokáže odpovědět, že ano, rád bych to slyšel, protože já si něco takového opravdu nemyslím. Životy dokázali zachránit jenom policisté, ti nejodvážnější lidé, které jsem kdy viděl, kteří se střemhlav vrhli smrti vstříc. A se svými zbraněmi – každý by ji měl u sebe nosit – už nikdy ve svém životě nechci vidět něco podobného a chci, abych měl šanci přežít." A to je člověk, který tam byl. Je to zpěvák z té skupiny.

Já bych také, ač jsem držitel zbrojního průkazu, žádnou zbraň nenosil. Ale chci mít pocit, že mi stát nebrání a nezakazuje a nekriminalizuje to, že se chci bránit. A že mi nebere prostředky k obraně.

A to je všecko. Děkuji za pozornost. Podporuji samozřejmě to usnesení, které je, svým jediným hlasem, který mám. Díky.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, pane senátore, děkuji za vaše vystoupení. Další v pořadí je přihlášen pan senátor Peter Koliba.

Senátor Peter Koliba:  Vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážený pane ministře, já jenom přikládám opět svůj hlas a souhlasím se svými předřečníky. A chtěl jsem se pana ministra zeptat ještě na jednu velice důležitou a závažnou věc v souvislosti s terorismem.

Já chápu obavy a chápu důvody, proč tato směrnice je ke schválení. Všichni se bojíme teroristických útoků, je to to nejhorší a nejvíce, co nás může zranit v našem životě, kdekoli se v Evropě budeme pohybovat. A chápu důvody, které vedou k tomu, že se hledají opatření, jak zamezit nebo zavést jakousi kontrolu nad především automatickými zbraněmi. Ale osobně si nemyslím, že tato směrnice je ten správný nástroj. Tak, jak již bylo řečeno, všechny zbraně, které byly použité pro teroristický útok, nebyly legálně drženy. Pocházely z nelegální obchodní činnosti.

Takže spíš by mě zajímalo, první otázka na pana ministra: jakým způsobem se – chápu, že některé údaje jsou tajné –, ale jakým způsobem se zpřísní dohled nad nelegálním obchodem se zbraněmi, především s těmito automatickými zbraněmi? Další otázka je – nedávno v televizi zaznělo, jak se u nás nelegálně prodávají trhaviny, které lze použít na teroristické útoky. Je to především v pohraničí. Zaznělo to v televizních zprávách, kde byla zadržena skupina v Německu, která to kupovala v České republice, zda toto nejsou rizikovější situace, než zpřísňovat zákony pro legální držení zbraní. Naopak si myslím, že naprostá většina legálních držitelů zbraně si uvědomuje závažnost použití zbraně. Jsou to především myslivci, je to sportovní střelba apod.

Spíš bych otázkou posuzování, jak bylo již řečeno, posuzování, získání zbrojního průkazu z hlediska jakéhosi psychologického posudku, k tomu bych se přimlouval. Protože skutečně je několik jedinců, kteří vlastní zbrojní průkaz, a jsou všechny ostatní nebezpeční. Dokazují to kauzy z nedávné minulosti v naší republice. Ale další zpřísňování legálních držitelů, to si nemyslím, že je cesta, která by zabránila terorismu. Jinak osobně velice oceňuji kroky pana ministra ve smyslu kontroly nad nelegální migrací, i veškeré kroky nad situací, ve které je Česká republika, kde se zatím cítíme bezpečně.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. Dalším v pořadí je zatím poslední přihlášený do rozpravy, pan místopředseda Zdeněk Škromach. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedající, pane ministře, paní senátorky, páni senátoři. A jsme opět u toho. Bruselští polobozi, kteří jsou obklopeni dobře vyzbrojenou ochrankou, jezdící mnohdy ve vozech v neprůstřelné úpravě, se snaží odzbrojit občany Evropské unie. Poctivé občany, kteří nic nespáchali, a vydávají to za boj proti terorismu. Přitom toto opatření neomezí žádného teroristu. Copak legálně držené zbraně jsou automatické samopaly? Copak jsou výbušné vesty legálně držené zbraně?

A i kdyby byly použity legálně držené zbraně pro teroristické nebo jiné útoky, neznamená to, že kvůli tomu je potřeba odzbrojit občany. Naopak. Jak by to asi vypadalo s Breivikem na ostrově, kdyby tam aspoň pár lidí zbraň mělo?

Nebo v Uherském Brodě, kdyby v hospodě sedělo pár lidí, kteří by u sebe zbraň měli? Jsou země, kde mají domobranu a kde každý občan má doma útočnou pušku nebo samopal. V demokraciích se zbraní většinou nebojíme, pokud jsou v rukou poctivých občanů. Diktatury a různé totalitní režimy naopak měly vždycky tendence omezovat držení zbraní.

Pamatujeme přece doby před rokem 1989, kdy kulové zbraně mohli držet pouze vyvolení. Běžný občan se k takové zbrani vůbec nedostal. Trendem ve společnosti dneska – i z obavy toho, co se odehrává – je žádat o zbrojní důkazy. Naopak, já myslím, že i dneska se dá prokázat, že za poslední rok počet žadatelů o zbrojní průkaz výrazně vzrostl. Lidé chtějí mít určitou víru v bezpečí, protože policie, i když se bude snažit sebevíc, tak nikdy nebude všude. To prostě není možné. Jsem přesvědčen o tom, že toto nařízení, které nakonec vymysleli v Bruselu, je zakrýváním skutečné podstaty selhání bruselské reprezentace. Teroristické činy spáchané za poslední období v Evropské unii, jsou výsledkem selhání zpravodajských služeb. Nikoli toho, že občané drží legální zbraně. Ale k tomu všichni mlčí.

Jak je možné, že tak rozsáhlé útoky nemonitorovaly tajné služby? Za co je platíme z našich peněz, a to nemálo? Co dělá bruselská exekutiva a reprezentace, aby předcházela takovýmto útokům a chránila občana. Vymyslí, že odebere lidem možnost legálně držet zbraň. Je přece lepší vědět, že občan zbraň má, než když ji bude držet nelegálně. A realitou v zemích, kde je výrazně omezeno držení zbraní, je to, že lidé skutečně, a poctiví lidé, drží zbraně načerno. Mají obavu. Mají obavu z toho, že ve chvíli, kdy to budou potřebovat, tak se neubrání.

Proto jsem přesvědčen o tom, že pozice, kterou zaujala česká vláda, která je obsažena i v návrhu, který tady máme schvalovat, je správná. Protože co znamená tento návrh? My vlastně oznámíme teroristům, oznámíme zločincům, že občan není ozbrojen a že tudíž s tím může bezpečně počítat. A to už vůbec nehovořím o tom, že by lidé měli registrovat pomalu repliky, hračky apod. zbraní. Podívejme se, kam až ta hloupost dneska sahá. Proto je jednoznačně potřeba říct vládě, aby v rámci bruselských jednání podobné nesmysly zablokovala. A naopak, aby vyžadovala informace o tom, co dělají bezpečnostní služby zemí EU proti tomu, aby předešly podobným útokům teroristů.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Tak to bylo poslední vystoupení v rozpravě. Nikoho nevidím, rozpravu končím a táži se pana navrhovatele, pana ministra, určitě několikrát tady byla vyslovena pochvala, pane ministře, takže prosím, máte slovo.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, za pochvalu samozřejmě děkuji, ale byly tady položeny některé otázky a je potřeba na ně zodpovědět a zareagovat.

K té migrační krizi, která tady byla mnohokrát zmiňována, byť to s tímto tématem ne úplně souvisí, i když z mého pohledu to okrajově souvisí bezesporu, se jasně ukazuje, že pozice České republiky ve věci migrace, tedy že jsme se striktně přidrželi evropského práva a toho, co říká naše legislativa, byla správná cesta. Na tom stávajícím problému s iráckými křesťany – a já tady nechci polemizovat o tom, jestli ten projekt byl nebo nebyl správný – se jasně ukazuje, že z těch 25 iráckých křesťanů, kteří jsou v současné době ve Spolkové republice Německo, nám jich 20 bude vráceno. A my jako první země vstupu do Schengenu máme k těmto lidem určité závazky a povinnosti.

Kdybychom v minulosti umožnili otevření našeho prostoru koridor, průchod několika desítkám tisíc migrantů, tak by se nám také mohlo teď stát, že Spolková republika Německa bude požadovat, abychom si ty desítky tisíc lidí vzali zpátky, bez toho, aniž bychom byli schopni dál vracet. To znamená, ta cesta striktního se přidržení evropského a českého práva je cestou správnou.

Kdo si myslí, že v migračních vlnách přicházejí pouze andělé, tak je naivní. Já se obávám, že právě budoucí teroristické útoky v Evropě mohou mít souvislost s migrační vlnou. A zpravodajské informace, které teď konečně, s odstupem poměrně dlouhé doby několika měsíců říkají to samé, co jsme říkali my před těmi několika měsíci. Říkají, že v této vlně se skrývají lidé, kteří jsou nepřátelští našemu způsobu života, naší civilizaci. Že to mohou být vyslanci Islámského státu nebo jiných teroristických skupin. My se jako česká vláda přece nemůžeme bát vlastních obyvatel. A signál, že jim chceme zabavovat legálně držené zbraně, by byl tím signálem, že se bojíme vlastních lidí.

Já jsem byl nedávno v Izraeli, měl jsem možnost se potkat se zástupcem Šin Betu, s jeho ředitelem. Měl jsem šanci se potkat ten samý den i s ředitelem Mosadu. A Izrael je země, která žije pod stálým tlakem a stálou obavou útoků teroristů. A Izrael je zemí, která se nebojí svým občanům dát legálně držené zbraně. Je to dáno i tím, že tam každý občan, ať je to muž nebo žena, musí do armády, má vojenský výcvik. Ale vedle policistů, vedle armády vidíte v ulicích dobrovolníky, kteří mají k dispozici zbraně. A pokud vznikne problém v Izraeli, tak ho řeší armáda, policie a nebo civil, který je v té době blízko.

Já jsem se ptal na tu nebezpečnost v Izraeli. Oni mi říkali, že za celý loňský rok měli 130 vražd na celém území Izraele. A dávali to do souvislosti s jedním z amerických států, který ve stejném období měl vražd 500. To znamená v celém Izraeli 130, v jednom z amerických států asi 500. Takže na tom jasně deklarovali, že Izrael je poměrně výjimečně bezpečnou zemí.

Já si pamatuji výrok jednoho teroristy – a teď mě, prosím pěkně, neberte za slovo, ale myslím si, že to bylo z éry Irské republikánské armády, který říkal: "Víte, naše výhoda je ta, že vy" (myšleno bezpečnostní složky a stát) "musíte mít štěstí pokaždé. Nám stačí pouze jednou." A to je přece to, co je signifikantní pro celý terorismus a pro ty násilné činy, které vznikají. Oni s velmi malým počtem jsou schopni udělat obrovské škody, jsou schopni vázat obrovské množství policistů a vojáků. Ve Francii několik jednotlivců vázalo několik dní skoro 60 tisíc policistů a vojáků, kteří se snažili je dohnat. V té Belgii to bylo hodně podobné.

Já jsem byl vcelku překvapen, když jsem přijel do Belgie po těch útocích a ministři vnitra, kteří tam přijížděli, nebyli nijak chráněni. Já si myslím, že česká policie by se k tomu chovala jinak. To není obava o svůj vlastní život, zase tolik se nebojím, ale v této době bezpečnostní krize bychom se k tomu chovali asi pravděpodobně jinak než belgičtí kolegové.

Já tady chci jasně deklarovat, že mým cílem je ne omezovat držitele zbraní, kteří je mají legálně, ale dostat z ulic zbraně nelegální. Já se nemůžu smířit s faktem, že se stále na území České republiky dá nelegálně koupit kalašnikov. Ta cena je 7000 za nový a někde 5000 a méně za opotřebovaný. To je strašná zpráva a to je úkol policie, která s tím musí bojovat. A pan policejní prezident ode mě velmi dobře ví, že to je jedna z priorit, kterou se musí zabývat.

Ten případ, o kterém jste hovořil, vážený pane senátore, to znamená výbušniny a trhaviny, které byly nakoupeny radikálními skupinami v Německu na českém území, my zjišťujeme, o co se jedná, ve spolupráci s německými partnery. A já doufám, že budeme velmi brzo schopni říct veřejnosti, o co se jedná a jestli to bylo nakoupeno jako dejme tomu nějaká nelegální pyrotechnika na některé z tržnic v příhraničí, nebo o co se přesně jedná. A my jsme při těch kontrolách, které policie dělala na přelomu roku, tak jsme zajistili různé druhy pyrotechniky. Na těch především asijských tržnicích, které splňovaly nejvyšší stupeň nebezpečnosti, kde prodávali občanům, obyvatelům tedy de facto trhaviny. Protože s touto pyrotechnikou může nakládat pouze odborník a specialista, který k tomu má zkoušky a povolení. A tam se to prodávalo naprosto volně. Je docela možné, že to byl tento typ trhavin, o kterém tedy partneři hovoří. A já doufám, že o nich brzy informaci budeme vědět.

Chci vám velmi poděkovat za vaši podporu v této věci, poděkovat za debatu, která tady byla. A věřte, že v té Evropě budu dělat maximum pro to, aby tyto nápady, které si myslím, že nepomáhají obrazu Evropské unie, u členských zemí a hlavně u občanů členských zemí, že tam budeme velmi efektivně namítat, blokovat. My nejsme protievropští, ale tyto věci jsou proti Evropě. Protože jsou proti duchu Evropy a proti lidem, které v Evropě žijí. Já jsem dalek toho, abych tleskal věcem, které pomáhají zhoršovat obraz Evropské unie u českých obyvatel. A tady si dává Evropa z mého pohledu zbytečně vlastní góly.

Děkuji za debatu a děkuji za to, že jste se k tomu takhle postavili.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane ministře, a ptám se pana zpravodaje a prosím, aby se vyjádřil k obecné rozpravě k tomuto tisku.

Senátor Tomáš Grulich:  Milé kolegyně, kolegové, k tomuto materiálu vystoupili 4 senátoři, pominu-li pana kolegu Lásku, který byl zpravodajem výboru pro bezpečnost a zahraniční záležitosti. Všichni 4 senátoři se vyslovili kladně. A můžu říct, že neposunuli naši debatu někam jinam, než je napsáno v rámci našeho usnesení. Usnesení výboru pro EU, a prosím vás a pana kolegu, abychom hlasovali o návrhu výboru pro EU.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, bude tomu tak, pane zpravodaji. Takže můžeme přistoupit k hlasování, já spustím znělku.

Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor Tomáš Grulich. To znamená, jenom připomínám tisky N 049/10/02 a K 050/10/02.

V sále je přítomno 62 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 32. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Hlasování č. 10, registrováno 64, kvorum 33, pro 57, proti nikdo. Tento návrh byl schválen. Děkuji zpravodajům, děkuji panu ministrovi i za celý blok, který tady přednášel, a končím projednávání tohoto bodu.

Dalším tiskem před polední pauzou je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 237

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 237. Souhrnné pozměňovací návrhy máte jako senátní tisk č. 237/5. Návrh uvede paní ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová. A paní ministryně má teď slovo. Prosím, paní ministryně.

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Kateřina Valachová:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte mi představit vládní návrh zákona, kterým se mění školský zákon.

Návrh, který k vašemu projednání propustila a schválila Poslanecká sněmovna, obsahuje následující oblasti, ve kterých dochází v našem školství ke změnám. První téma je téma předškolního vzdělávání dětí. Co se týká předškolního vzdělávání dětí, vnímáme ho tak, že si přejeme, abychom zajistili v budoucnu systém, který umožní rodičům mít jistotu v blízkosti svého bydliště umístit své dítě do mateřské školy a dosáhnout tam na kvalitní předškolní vzdělávání svého dítěte.

Podotýkám, že to je právo. Právo rodičů. Co se týká tohoto práva, tak aby mohlo být skutečně zajištěno, potřebujeme zároveň upravit tzv. spádové obvody. Tyto spádové obvody byly v rámci minulých rozprav velmi diskutovány. A já chci zdůraznit, že tyto spádové obvody nám umožní, aby místo v mateřské školce existovalo minimálně v místě trvalého bydliště dítěte. V žádném případě nejde o povinnost, kterou by byl rodič svázán, že pouze tam má jeho dítě vykonávat předškolní vzdělávání. Jeho vůle a jeho svoboda z hlediska možnosti zvolení mateřské školky samozřejmě zůstává a je, stejně jako nyní, vázána na kapacity mateřských škol.

Přidaná hodnota do budoucna je ta, že ta nabídka mateřských škol z hlediska kapacit bude bohatší. Nárok na předškolní vzdělávání nám do budoucna zajistí z hlediska zákona, abychom měli garantovánu do budoucna kapacitu mateřských škol pro předškolní vzdělávání dětí, ačkoli věkové kohorty dětí v předškolním vzdělávání logicky s ohledem na geografický výbor kolísají.

Co se týká náběhu těchto změn, respektovali jsme v návrhu zákona právě demografický vývoj a stávající kapacity mateřských škol. Návrh, tak, jak byl předložen sněmovně a sněmovnou schválen, v případě pětiletých, čtyřletých a tříletých podle jasných údajů a statistik ze školské matriky zaručuje, že už stávající kapacity mateřských škol v tom náběhu budou dostatečné. Jediná záležitost, která nebyla předtím propočítána a také projednána se zástupci měst a obcí, je záležitost přístupu do předškolního vzdělávání dvouletých. Dvouletí se dostali do návrhu až pozměňovacím návrhem až na samém sklonku projednávání v Poslanecké sněmovně. Nicméně i tehdy jsem trvala na tom, aby tato změna respektovala školskou matriku a statistické údaje i stávající kapacity. Proto je odklad náběhu tohoto návrhu dětí dvouletých posunut až na rok 2020.

Poslední záležitost, kterou bych vám chtěla říct z hlediska předškolního vzdělávání, je záležitost povinného předškolního vzdělávání od pěti do šesti let dětí. Zejména přívlastek, to znamená povinný, vzbuzuje někdy obavy v tom směru, že rodič nebude mít možnost podle svého rozhodnutí určit, zda dítě tedy bude muset, nebo nemuset navštěvovat mateřskou školu v období od pěti do šesti let.

Co se týká této takzvané povinnosti, tak zaprvé musím říct, že už více jak 90 % dětí nyní navštěvuje předškolní vzdělávání od pěti do šesti let. Pro ty rodiče, kteří už takto činí v případě předškolního vzdělávání svých dětí, se touto změnou, kterou činíme, nic nemění. To znamená, neznamená to, že jejich děti by povinně měly být od rána do večera ve školce od pěti do šesti let. Neznamená to, že nemohou dítě omluvit z předškolního vzdělávání. Naopak – a to máte v tezích prováděcího předpisu – to znamená, že tak jako nyní jsou rodiče zvyklí své děti od pěti do šesti let omlouvat, tak na základě úplně stejných postupů tak budou moci činit i do budoucna.

Takzvané nové povinnosti jsou spojeny s těmi rodiči, kteří nyní předškolní vzdělávání od pěti do šesti let nevyužívají. Musím říci, že v průběhu doby po mém nástupu do funkce a potom v Poslanecké sněmovně jsme opravovali původní návrh původní předlohu ministerstva školství a reagovali jsme na ty obavy rodičů, kteří chtěli mít svobodu volby nevyužívat předškolní vzdělávání od pěti do šesti let. Proto návrh zákona, tak jak ho projednáváte vy, obsahuje možnost individuálního vzdělávání v předškolním vzdělávání. Domnívám se, že je to systémové. Tak, jak jsou rodiče zvyklí v základních školách to využívat, mohou to využívat i v předškolním vzdělávání. A dále předpokládat, že jsou to ti samí rodiče, kteří preferují odlišný způsob a přístup ke vzdělávání, nebo k předškolnímu vzdělávání, chcete-li, svých dětí. Pro tyto rodiče se mění to, že mají zapsat dítě do spádové školky podle bydliště. To je tady skutečně povinnost, kterou mají navíc, tento zápis. Pokud si budou přát své dítě vzdělávat individuálně, oznámí to jednou větou, s žádným správním rozhodnutím, s žádným správním řízením, jednou větou mateřské školce. Snažili jsme se, abychom maximálně eliminovali administrativní zátěž s tímto spojenou.

Druhá povinnost, kterou tito rodiče získávají touto změnou do vínku, je ve skutečnosti podporou, a věřím, že rodiče to takto budou vnímat, a zase to respektuje to, co rodiče znají z individuálního vzdělávání v případě základních škol. Znamená to, že jednou v období od pěti do šesti let navštíví danou mateřskou školu a získají tam podporu, jakým způsobem mají rozvíjet kompetence svého dítěte tak, aby bylo úspěšné při startu od první třídy.

Tady si, prosím, nepředstavujte, že jde o nějaké testování nebo ověřování znalostí nebo učení dětí. Jedná se o to, co my všichni dobře známe. Je to otázka úchopu tužky, barviček, kreseb. Není to nic, co by mělo naše děti testovat.

Vážené senátorky, vážení senátoři, to je všechno.

A protože chci reagovat i na rozpravu, která byla velmi bohatá v jednotlivých výborech Senátu Parlamentu České republiky, za kterou vám samozřejmě děkuji, chci v případě vzdělávání nebo tzv. vzdělávání dětí dvouletých uvést následující:

Slíbila jsem vám na výborech, že zajistím konkrétní data, abyste měli přesnou představu o tom, jaká situace dnes v mateřských školách je.

Vážené senátorky, vážení senátoři, i mne to překvapilo. V našich školkách v tuto chvíli je 40 tisíc dvouletých dětí.

Co se týká této situace, je to zcela přirozená reakce na probíhající demografický vývoj. Tak to prostě je. Co se týká požadavků, které případně, pokud byste tuto úpravu propustili do zákona, do systému předškolního vzdělávání a případné obavy spojené s investičními nároky uvnitř školek, tady jsem také slíbila přítomným senátorům, že ověřím konkrétní fakta. A je to tak, že v případě dvouletých dětí neexistují žádné extra investiční náklady, které by musely školky strpět. Z hlediska bezpečnosti dětí jsou pouze odlišná pravidla, a to jsem zmiňovala, v případě bezpečnosti hraček, protože všichni víme, že tam je rozmezí odlišné. A následně jsou speciální předpisy ohledně výživy, ovšem ty se týkají už dětí od jednoho roku do tří let, to znamená, i těch z hlediska tří let zpravidla vzděláváme u tří let samozřejmě známe, umíme a školky jsou na ně připraveny.

Z hlediska požární bezpečnosti nejsou žádné další speciální předpisy, stejně jako požadavky stavebně technické. Existují bezpochyby požadavky na vybavení uvnitř školek, to bezpochyby ano, nicméně rozhodně ne významného investičního charakteru.

Důležité, co chci říci, je, že v předškolním vzdělávání, respektujeme demografický vývoj. Proto tam je postupný náběh, proto také počítáme s tím, že počty dětí v jednotlivých třídách v mateřských školách se chválabohu budou snižovat, protože stávající situace, kdy na jednu paní učitelku je 30 dětí, je zcela nepřijatelná, a upřímně pochybuji o tom v rámci předškolního vzdělávání, že ve všech případech a zcela je naplňován rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání, protože jednoduše, vážené senátorky a vážení senátoři, je to nad lidské síly. Věřím tedy, že předkládáme kompromisní vyvážený návrh, který zohledňuje politickou rozpravu i věcnou rozpravu z předchozího legislativního procesu a maximálně se snaží vyhovět jednotlivým rodičovským skupinám, protože rodiče mají samozřejmě různé názory na předškolní vzdělávání.

Chci také říci, a vím, že to je poprvé a vím, že i když je to dobrá zpráva, že ne všichni jí věří, ale opravdu osm měsíců intenzivně komunikuji se zástupce měst a obcí, nespoléhám se jenom na školskou matriku, mám jak ze Svazu měst a obcí, tak ze Sdružení místních samospráv jejich podrobné rozbory, co to pro ně znamená uvnitř jednotlivých okresů, protože školská matrika jde pouze do úrovně okresů. A z tohoto důvodu, a jenom z tohoto důvodu, jako bezpečnostní pojistku vyjednávám koordinaci a vyjednala jsem koordinaci národních investičních programů a evropských peněz. Výsledkem je, že do roku 2020 bude plynout do posílení investic pro mateřské, ale i základní školy 13 mld. Kč. Podotýkám, že tato částka bude pravděpodobně ještě vyšší, protože vláda při projednávání materiálu, který jsem předložila v pondělí pro jednání vlády, avizovala podporu navýšení národních peněz ze zdrojů ministerstva školství a ministerstva financí.

Druhou velkou oblastí, kterou obsahuje novela školského zákona, je oblast, která má ambici se pokusit zkvalitnit vzdělávání na našich středních školách a gymnáziích. Musím říci, že rozprava v jednotlivých výborech samozřejmě ukázala, že je to sice krok správným směrem, nicméně nemůže být jediný a že nás ještě mnoho kroků čeká. Nicméně se domnívám, že centrálně zadávané přijímací zkoušky, které reagují na negativní praxi pilotního ověřování centrálně zadávaných přijímacích zkoušek, kdy ty školy, které se už do této pilotáže nezapojily, a žel bohu, byly to velmi často školy soukromé, nabíraly na gymnázia v únoru, v březnu uchazeče s velmi, velmi špatným prospěchem, aniž by měly na srdci kvalitu vzdělávání takto přijatých studentů. Jsem proto ráda, pokud podpoříte tuto změnu, že od příštího jara to bude tak, že budou férové podmínky pro všechny, všechny střední školy a gymnázia, podotýkám, včetně víceletých ve fázi, kdy se překlápí do sekundárního vzdělávání, podstoupí centrálně zadávané přijímací zkoušky formou ověření českého jazyka a literatury a matematiky. Přijde nám totiž fér, aby studenti znali dopředu podmínky, za kterých budou ukončovat své studium. A protože tomu tak v minulosti nebylo, posunul se náběh povinné části matematiky ve společné části maturitní zkoušky na rok 2020. Jsou to přesně čtyři roky poté, co poprvé vstoupí studenti do středního vzdělávání prostřednictvím centrálních přijímacích zkoušek.

Centrální přijímací zkoušky byly Poslaneckou sněmovnou změněny, jejich váha na 60 %, nicméně pořád zůstává 40 %, které ředitel může podle své úvahy, podle svého programu, podle svých preferencí, podle toho, jak chce mířit vzdělávání na střední škole využít, aby v přijímacích řízeních opravdu respektoval to, jak si představuje kvalitní vzdělávání na své střední škole. Stejně tak, byť je to měkké opatření, máme určité pravidlo, které je nové a ředitelé škol budou povinni zveřejnit vůči všem studentům, rodičům, ale také ministerstvu školství nebo české školní inspekci posledního přijatého na dané škole, samozřejmě anonymně, z hlediska toho, jaké váhy úspěšnosti v centrálně zadávané přijímací zkoušce dosáhl.

Je to sice měkké opatření, ale na druhé straně nám to ukáže a budeme mít data, která nás přesvědčí o tom, jestli některé školy náhodou nepřijímají zcela systematicky a dlouhodobě, a bezpochyby to bude zajímat jejich zřizovatele, děti, které dosáhnou třeba desetiprocentní úspěšnosti.

Ale je jasné, že v případě středních škol a gymnázií nás čeká velká debata o oborové síti. Mám za úkol od předsedy vlády toto zvládnout do konce roku z hlediska materiálu, jak postupovat. A změny financování regionálního školství, které se týkají i středních škol, jsem již vládě v minulých dvou týdnech předložila.

Tvrdím tedy, že postupujeme jako stávající vedení ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zcela systematicky a snažíme se o to, co bylo nemožné v předchozích deseti či dvaceti letech, opravdu začít budovat systém ve školství.

Třetí záležitostí, které se chci věnovat, jsou změny přijaté v Poslanecké sněmovně – lesní školky a individuální vzdělávání na druhém stupni.

U lesních školek jsem připustila, aby lesní školky v budoucnu mohly vstupovat do školského rejstříku. Domnívám se, že je to správně, a myslím si, že se tak mělo stát už dávno. Lesní školky totiž nikdy, a to je podstata vzdělávání, nezpochybňovaly obsah vzdělávání, i to, že ony za něj musí odpovídat, musí ho garantovat a jsou připraveny strpět kontrolu ze strany inspekčních orgánů. A to je pro mne podstatné. Není pro mne podstatné, jestli mají budovu nebo ne.

Pokud jde o individuální vzdělávání na druhém stupni, přiznám se, že mě poslanci a poslankyně nepotěšili, protože odhlasovali individuální vzdělávání na druhém stupni. Ale musím říci, pokud mohu na závěr svou řeč odlehčit, měli z toho napříč politickým spektrem upřímnou radost a zatleskali si.

Doufám, že i nějak podobně dopadne, ne tedy v individuálním vzdělávání na druhém stupni, ale třeba v jiných oblastech, projednání novely školského zákona nyní v Senátu. Děkuji vám za pozornost a těším se na rozpravu, která bude bezpochyby, tak jak je to vždycky zvykem v Senátu, podnětná.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, paní ministryně, a prosím, abyste zaujala místo u stolečku zpravodajů, ale vy jste tak již učinila.

Senátní tisk projednal ústavně-právní výbor, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 237/2. Zpravodajem výboru byl určen senátor Miroslav Antl, který je omluven a zastoupí ho pan senátor Radek Sušil.

Senátní tisk dále projednal výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a také přijal usnesení, máte ho jako senátní tisk č. 237/3. Zpravodajem výboru byl určen senátor Pavel Eybert.

Tiskem se zabýval i výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 237/4. Zpravodajkou výboru byla určena senátorka Božena Sekaninová.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 237/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Zdeněk Berka, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Zdeněk Berka:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové. Paní ministryně mi ulehčila práci, takže bych postupně probral základní novinky, které přináší tato novela zákona, jak zde bylo sděleno paní ministryní.

Co se týká předškolního vzdělávání. V současné době dle platné dikce zákona jsou do mateřských škol přijímány děti od tří do šesti let, ale běžnou praxí v mnoha obcích je to, že jsou přijímány děti mladší tří let. Paní ministryně se zmínila, že to je dokonce 40 tisíc dětí v současné době. Nicméně musím k tomu podotknout, že jsou přijímány zejména z hlediska určitého kritéria, a tímto kritériem je určitá soběstačnost a hygienické návyky. Je možné, že to neplatí ve všech školkách, ale v mém volebním obvodu jsou se s tímto setkal.

Bylo tady řečeno, že předškolní vzdělávání od věku pěti let navštěvuje 90 % dětí. Těch 10 % – a to bylo včera zase řečeno na výboru – je v podstatě 25 % z 10 %, to znamená 2500 dětí ze sociálně znevýhodněných rodin, zbytek jsou děti, které jsou v péči prarodičů, anebo z ostatních důvodů. Lze tedy očekávat, že pokud bude zavedena povinnost předškolního vzdělávání, těchto 25 % bude chodit do předškolního vzdělávání, zbytek zřejmě asi ne a bude to v režimu individuálního vzdělávání.

Ještě tam zavádí určitý šum to, že je poměrně vysoký podíl odkladů povinné školní docházky. V naší republice je to 20 % populačního ročníku šestiletých. A to je záležitost, která se vlastně nebude vědět až tak říkajíc do poslední chvíle, když uvážíme, že zápisy do mateřských škol jsou do konce května, žádost musí rodiče předložit do konce dubna, kdy jsou zápisy do základních škol, takže až někdy v červnu, v červenci bude jisté, jestli odklad bude nebo nebude a školka to bude vědět. To je jistý šum, který do toho vpadá.

Když to shrnu, tak předškolní vzdělávání je základní povinnost od pátého roku. Pak je tam možnost umístit dítě do mateřské školy od dvou let, a to od roku 2020 nárokově, pak přednostní přijímání čtyřletých od roku 2017, tříletých od roku 2018 a dvouletých od roku 2020. A s tím je spojeno zavedení institutu spádové mateřské školy dle místa trvalého pobytu dítěte a činnost lesních mateřských škol.

Výbor se tím zabýval a podal pozměňovací návrhy ve smyslu možnosti umístění dětí od dvou let a zavedení institutu spádové mateřské školy. Pokud se dostaneme do podrobné rozpravy, tyto návrhy zdůvodním

Další okruh novinek v této novele zákona je povinná přijímací zkouška pro střední vzdělávání s maturitou. Situace je taková, že v současné době velká část středních škol maturitní zkoušku vůbec nekoná. Našel jsem si údaj, že ze 130 tisíc žádostí do středních škol pouze přes 80 tisíc přijímací zkoušku dělá a zbytek ji nedělá, ale o konání přijímací zkoušky a vlastně i o její náročnosti rozhoduje ředitel školy.

Valná část žáků je tedy přijímána pouze na základě hodnocení z posledních dvou ročníků základní školy. A to byli ti, kteří nemají předpoklady zvolený obor zvládnout.

Motivace středních škol je taková, že v dnešní době střední školy jsou naplněny pouze zhruba ze 60 %, dokonce v době, kdy se tam přižene populační vlna v roce 2025 to bude maximálně ze 75 %. Čili potřebují žáky, v podstatě o ně i bojují. A to je motiv proč přijímací zkouška se takto dělá.

Paní ministryně se zmínila, že proběhlo jakési pilotní ověření jako součást přijímacího řízení. A bylo prokazatelně zjištěno, že hodnocení žáků ze základních škol je naprosto nevěrohodné. Vybral jsem si pouze jeden příklad. Je to horší varianta z matematiky. Ten, kdo dostal jedničku, v pilotním testu byl průměr 2,43, přičemž vypočtená směrodatná odchylka je 0,95. To znamená, že známky se v podstatě pohybovaly od jedničky do pětky.

Pokud si představíte tu Gaussovu křivku, tak ta je velmi plochá. Zasahuje od té jedničky do té pětky. To je objektivní zjištění.

Takže ta předložená novela navrhuje, aby s účinností od 1. 9. 2016 byla zavedena jednotná písemná přijímací zkouška, na středních školách ukončená maturitou, a to z českého jazyka a literatury a matematiky, to znamená, že tyto zkoušky se budou konat poprvé ve dvou termínech v dubnu 2017.

Ta příprava, zadávání, administrace, vyhodnocení bude v kompetenci Cermat. Ředitel školy, tam má určité právo, stanovit školní přijímací zkoušku. Ta váha tady byla zmíněna, 60 %. Nevztahuje se to na nematuritní obory a dále obory s talentovou zkouškou a na zkrácené studium.

Takže pokud to můžeme vyhodnotit, tato změna je vysoce pozitivní. Mělo by to zvýšit kvalitu vzdělávání na středních školách a do jisté míry utlumit přijímání žáků, kteří nemají předpoklady školu úspěšně vystudovat.

Ovšem tak, jak paní ministryně zmínila, principiálně tento problém lze účinně řešit pouze snížením středních škol, a to prostřednictvím změny jejich financování.

Teď se dostáváme k úpravě modelu a hodnocení maturitní zkoušky.

Ta situace v současné době je taková, že ve společné části maturitní zkoušky jsou v současné době pouze dvě povinné zkoušky, a to z českého jazyka a literatury a druhá zkouška je volitelná mezi cizím jazykem a matematikou.

Ovšem z hlediska studia na vysoké škole je žádoucí, aby ten absolvent střední školy s maturitou měl znalosti jak z cizího jazyka, tak i matiky.

Tu matematiku si volí pouze 35 – 40 % maturantů, to znamená, že je nedostatečná matematická gramotnost absolventů středních škol. Je to předmětem kritiky pedagogů vysokých škol technického, ekonomického a přírodovědného směru. A samozřejmě i podnikatelů a zaměstnavatelů.

V mezinárodním srovnání dosahují naši žáci škol průměrných výsledků. Takže opět je to vysoce žádoucí, já si myslím, že pokud tato republika tradičně prosperovala díky rozvinutému průmyslu, to znamená na základě schopných techniků, kteří přinášeli a realizovali nová řešení, tak základem těchto technických oborů je matematika. Takže z těchto důvodů je navržen s účinností od roku 20, jak říkala paní ministryně, model společné části maturitní zkoušky z českého jazyka a literatury a cizího jazyka a matematiky.

Seznam těch oborů s tou povinnou maturitou z matematiky bude stanoven v nařízení vlády. A pak je tam ještě další změna, že z hlediska hodnocení písemných maturitních prací z českého jazyka se jedná o navrácení ke způsobu, který tady fungoval v roce 2012, 2013, tedy k hodnocení externími hodnotiteli, kteří nebudou znát ani školu, jejíž práci hodnotí, na druhou stranu ani škola, ani žáci nebudou znát hodnotitele. Účinnost je od 1. 1. 2017.

A poslední velké téma, které bylo diskutováno na výboru, nebo na výborech, je individuální vzdělávání na druhém stupni základních škol, platné od 1. 9. 2016.

Ten stávající zákon umožňuje individuální vzdělávání na prvním stupni základních škol a nově se navrhuje toto individuální vzdělávání v rámci předškolní docházky. I přes nesouhlas ministerstva a garančního výboru sněmovny byl poslanecký návrh těsnou většinou sněmovny schválen. Podmínky toho vzdělávání individuálního na druhém stupni jsou obdobné jako na prvním stupni, s výjimkou osoby, která bude dítě vzdělávat. Požaduje se v tomto případě vysokoškolské vzdělání.

Tuto záležitost jsem diskutoval s pedagogy na radě školy, základní školy, zda by si troufli být tím vzdělavatelem. Ani jeden mi neodpověděl, že by si troufl. Já si myslím, že je to vzkříšení jakéhosi polyhistora, to znamená člověka, který má znalosti ve všech možných oborech, byť na úrovni základní školy.

Takže principiálně je to špatně podle mého názoru, nicméně výbor v tomto směru nepodal žádný pozměňovací... Výbor pro vzdělávání. Některý z výborů podal tedy. Je tam další záležitost, a to je, kolik takových žáků je. Bylo zjištěno, že se jedná o dvě setiny až třicetiny procenta z počtu žáků na druhém stupni, což odpovídá v absolutním vyjádření 100 – 200 žáků. Čili zase, není to tak velký počet. Ten problém není tak velký. Lze odhadnout, že si ho může dovolit jen ten, kdo prostě je dostatečně movitý, aby si mohl najmout pro výuku svých dětí učitele.

Takže to je můj komentář k té novele toho zákona. Nyní bych vás seznámil s výborem, na čem se usnesl.

Výbor doporučuje vrátit Senátu PČR projednávaný návrh zákona s pozměňovacími návrhy, které máte v příloze. A určuje mě zpravodajem atd. Takže to je návrh našeho výboru. Projednávaly to další tři výbory – VZSP, ÚPV a VUZP. Kromě výboru pro zdravotnictví, ten vlastně navrhl to schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Ty další dva výbory, které jsem zmínil, ty měly řadu pozměňovacích návrhů.

To je má zpráva zpravodaje, děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Prosím, abyste se také posadil ke stolku zpravodajů a sledoval rozpravu. Táži se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ÚPV, pan senátor Radek Sušil? Ano. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Radek Sušil:  Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, paní ministryně, dovolte, abych vás seznámil s průběhem projednávání tohoto zákona na 22. schůzi konané 13. dubna letošního roku.

Byly přijaty tři pozměňovací návrhy. Dva se týkají věcné tématiky, jeden je legislativně-technický. Zdržím se u těch věcných témat, věcných pozměňovacích návrhů.

První se týká diskutovaného předškolního vzdělávání dvouletých dětí, v němž... Návrh zákona se vrací do původní podoby předložené vládou, to znamená, že by předškolní vzdělávání bylo organizováno pro děti zpravidla od 3 do 6 let, dvouleté dítě by sice mohlo být přijato, ovšem pouze výjimečně, zejména při plnění kritéria jejich samostatnosti, volné kapacitě a s přihlédnutím k sourozeneckým vazbám apod.

V souvislosti s tím se vypouští povinnost přednostně tyto dvouleté děti od roku 2018 přijímat a provádí se úprava v ustanovení účinnosti tohoto zákona.

Chtěl bych doplnit, že v případě, kdy bychom nezrušili školské obvody mateřských škol, tak zůstává v platnosti zákonná úprava, že od roku 2018 budou do předškolního vzdělávání povinně přednostně umísťovány děti od 3 let, s tím, že ten rodič spadá do obvodu mateřské školky.

Druhý věcný pozměňovací návrh se týká tzv. toho individuálního vzdělávání na druhém stupni základních škol, o čemž hovořil garanční zpravodaj. Podstatou tohoto pozměňovacího návrhu je vypuštění této možnosti, s tím, že ještě se doporučuje zároveň vypuštění novelizačního bodu 27, kde je třeba rozhodnout i o vypuštění bodu 28, který stanoví požadavek vysokoškolského vzdělání pro osobu, což je zcela logické.

Další pozměňovací návrhy jsou legislativně-technické. S tím, že vy máte tyto pozměňovací návrhy před sebou, jste s nimi seznámeni. Zde si plní ÚPV svoje povinnosti. Snažíme se držet čistotu tohoto zákona.

A závěrem mi dovolte, abych vás seznámil s usnesením, tedy se 109. usnesením ÚPV, kdy po úvodním slově paní ministryně Kateřiny Valachové, která vystoupila jako zástupce navrhovatele, a po zpravodajské zprávě, kterou přednesl pan senátor Miroslav Antl a po rozpravě výbor

I. doporučuje Senátu PČR vrátit projednávaný návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které jsou uvedeny v příloze,

II. určuje zpravodajem výboru pro projednávání této věci na schůzi Senátu senátora Miroslava Antla,

III. pověřuje předsedu výboru, senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení panu předsedovi Senátu PČR.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane kolego. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VUZP, pan senátor Pavel Eybert. Zvedá se a chce. Takže prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Pavel Eybert:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Návrh zákona zkráceně nazývaný školský zákon zde představila paní ministryně a také zpravodajové, kteří hovořili přede mnou. Zaměřím se proto na ty části zákona, u kterých náš výbor podává ve svém usnesení pozměňovací návrhy.

Jelikož jsme přesvědčeni, že dítě patří především do péče rodičů a pak je teprve v péči obce a státu, je výbor přesvědčen, že děti mladší 3 let mají být od mateřských škol umísťovány pouze výjimečně a za předpokladu, že dítě zvládá hygienické návyky, dokáže se obsloužit jak při jídle, tak při oblékání, a hlavně je taky vůbec schopno být mimo rodinu bez obrovského psychického stresu.

Také za předpokladu, že v mateřské školce je dostatečná kapacita. Ono se totiž přijetím dítěte mladšího 3 let snižuje kapacita školky o více než jedno místo. Školky nemají prostory k hygienickému přebalování dětí a jejich koupání. Za úvahu také stojí to, že řada školek je pouze o jedné třídě a v takové třídě se pak sejdou děti mladší 3 let, ale také děti, kterým je už skoro 7 let. Vezměte takovou různorodou sestavu na vycházku, připravujte jim program, zaručte bezpečnost atd.

Stávající zákonný stav, který připouští přijetí dítěte mladšího 3 let výjimečně, za předpokladu oné samoobslužnosti, volné kapacitě, tak považuje výbor za odpovídající.

V souladu s tím, co jsem teď řekl, výbor navrhuje upravit novelu tak, aby zachovala stávající stav, a nedává plošný nárok na umísťování dětí od 2 let do mateřské školy.

Druhou oblast, kterou výbor navrhuje změnit, je otázka povinnosti předškolní docházky dětí starších 5 let do mateřské školy. V souvislosti s tím novela zavádí možnosti výjimek, které způsobí určitý nárůst administrativy, a to jak na straně rodičů, tak na straně vedení mateřské školy. Zde jsme opět napříč politickým spektrem ve výboru přesvědčeni, že stávající stav, kdy mateřská škola musí přednostně přijímat v docházce děti starší 5 let, je zcela vyhovující. Navíc skupina obyvatel, kteří děti do školky nedávají, je velmi malá, a tímto opatřením se moc nezmenší. Jen přiděláme práci zúčastněným, zablokujeme další místa ve školce dětmi, které budou sice přihlášeny k docházce, ale budou stále omlouvat svoji neúčast.

Nezanedbatelné je i to, že dlužné částky za úplatu vzdělávání porostou a obce a města je budou muset vymáhat, což jim přinese další náklady. A jak to známe, z části občanů nelze prakticky nic vymoci.

Proto i zde výbor navrhuje pozměňovací návrh, který ponechává současný stav, o kterém jsme přesvědčeni, že je správný a vyhovující.

Třetí oblastí, kterou výbor doporučuje změnit oproti navrhovanému návrhu, je otázka školských obvodů mateřských škol. Jedná se o další zbytečnou regulaci prostředí z úrovně státu. Stát sice na mateřské školy přispívá, na platy zaměstnanců, ale zřizovatelé mateřských škol jsou samosprávy – a hradí ostatní náklady.

K čemu je obyvatelce z obce A stanovení školských obvodů mateřské školy. Ráno sedne se svým dítětem do autobusu nebo jiného dopravního prostředku, jede s ním do mateřské školy v místě B, kde má stanovený školský obvod pro mateřskou školu svoji. Pak se vrátí do místa A, přesedne do třetího autobusu a vyrazí do místa C, kde má zaměstnání. Odpoledne to absolvuje opačně. Nebo vyrazí do místa svého zaměstnání s požadavkem o přijetí dítěte do školky. Vzápětí je velmi snadno jednoduše odmítnuta se slovy: Nezlobte se, nejste z našeho obvodu. Přijímáme přednostně děti, které z něho jsou. To jsme si fakt pomohli! Byrokracie opět narůstá.

Prostě z našeho hlediska je přijetí dítěte do mateřské školy právem, nikoli nárokem.

Proto i zde výbor doporučuje plénu Senátu přijmout pozměňovací návrh, který by ponechal stávající stav, který sice přináší prakticky totéž, ale nikoho nezatěžuje další zbytečnou administrací.

Novela se zde pokouší řešit něco, co funguje, a to i bez ní, a po ní se to nijak významně nezlepší.

Navíc jednotné svázání řešení pro Prahu a další velká města a na druhé straně pro venkov, to nemůže z povahy rozdílnosti těchto míst dobře fungovat. Proč pořád mermomocí chceme dělat změny věcí, které většinově fungují a které než se promítnou do reálného života, už stejně budou překonány.

Výbor mě po zpravodajské zprávě při vědomí toho, že jsem původně kantor s téměř 18letou praxí ve škole, 20 let zástupcem zřizovatele, z kantorské rodiny a mám se školstvím dále kontakty i jako člen rad škol podpořil mnou, a nejenom mnou navrhované pozměňovací návrhy, o kterých jsem se zmínil.

Nepodpořil jediný, a to aby nebyl poslední, příp. dva poslední ročníky v případě odkladu docházky do mateřské školy bez úplaty za vzdělávání.

I když máme vzorce pro stanovení úplaty za vzdělávání v mateřské škole stanoveny, většina mateřských škol, alespoň dle mých zkušeností, nevyužívá tuto horní hranici, kterou by dle vzorce mohla stanovit. Výpadek příjmů školky za poslední rok docházky se pak rozpočítává do nižších ročníků nebo je chtěn po zřizovateli. Nechápu, proč mají rodiče těch dětí, kteří dávají do mateřské školky dítě od 3 let, hradit náklady za rodiče těch dětí, kteří přijdou do mateřské školy až na poslední rok s předškolní docházkou do základní školy.

Na procentu předškoláků docházejících do mateřských škol to stejně nic nezmění. Problémové skupiny občanů to stejně nijak neovlivní.

Podíváme-li se na část zákona, která řeší přijímací zkoušky na střední školy s maturitou, je otázkou, proč žáci mají konat zkoušku dvakrát. To je v § 60, odst. c). Když hodnocení dělá centrum. Možná by stačilo, aby na druhou školu, kam se žák taky hlásí, centrum sdělilo bodové ohodnocení a škola by jeho výsledek zařadila do pořadí, zda je s ním žák úspěšný, či nikoliv.

V této části § 60, odst. 1 se taky píše, že přijímací řízení v prvním kole se koná od 12. do 28. dubna. Zároveň v témže paragrafu v bodě d) se píše, že centrum nahlásí škole, kde žák dělal přijímací zkoušky, výsledky nejpozději do 28. dubna. Takže ten samý den, kdy může zkouška probíhat. Asi by to chtělo vysvětlení od předkladatele. Nevím, je-li to reálné stihnout.

Ředitel školy má pak do dvou dnů zveřejnit hodnocení o přijetí, či nepřijetí. Je stanoveno, že se zveřejňují výsledky hodnocení v anonymní podobě 1. a posledního přijatého uchazeče. Možná by to chtělo zveřejňovat všechny závěry.

Stanovení povinnosti přijímací zkoušky na střední školu vítám. Žáci 9. tříd v posledním ročníku základní školy udrží déle pozornost a soustředění na výuku, zopakují si učivo předcházejících ročníků a jsou pak lépe připraveni na studium v prvním ročníku střední školy.

Obdobně vítám i povinnost maturitní zkoušky z matematiky, byť je otázkou vždycky, jak nastavit obtížnosti jak v zadání, tak v hodnocení.

Co nevítám, je hodnocení slohových prací maturantů z českého jazyka mimo školu, na které probíhalo vzdělávání. V období, kdy tomu tak bylo, byla celá řada odvolání maturantů k hodnocení, a celá řada z nich byla úspěšná. Posouzení dodržení slohové útvaru v češtině je otázkou citu a ten může mít vyučující jiný než pak anonymní hodnotitel. Na to by ale neměl doplácet student. Praxe nám ukáže v budoucnu, je-li to správný krok.

Z pozměňovacích návrhů přijatých sněmovnou lze akceptovat i individuální vzdělávání na druhém stupni základní školy, byť to zřejmě bude jen s minimální frekvencí. Dovedu si představit dítě upoutané na postel, které těžko budeme transportovat každý den do základní školy, a pořídíme mu nějakého domácího vzdělavatele.

Jako obvykle se v tomto návrhu zákona nedostatečně promítly přijaté pozměňovací návrhy z Poslanecké sněmovně do přeznačení odstavců. Ale hovořil o tom tady již kolega z ÚPV, takže se s tím snad dobře vypořádali.

Co je nepříjemné a hlavně nepřehledné, jsou účinnosti zhruba k 6 různým datům. Obecně pak musím konstatovat, že lhůta na projednání zákonů je v Senátě naprosto nedostatečná k tomu, abychom se do toho mohli pořádně zasvětit a mohli se s tím vypořádat. Ale to určitě všichni dobře znáte. Snažíme se o to, abychom to změnili.

Závěrem už řeknu jen usnesení z našeho výboru.

I. výbor doporučuje plénu Senátu PČR schválit předložený návrh školského zákona ve znění výborem přijatých pozměňovacích návrhů, které jsou přílohou tohoto usnesení,

II. mě určuje zpravodajem,

III. pověřuje předsedu výboru, senátora Miloše Vystrčila, k seznámení předsedy Senátu s usnesením výboru.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane kolego. Ptám se také zpravodajky VZSP, zda si přeje vystoupit? Ano, takže prosím, hovoří paní senátorka Božena Sekaninová. Prosím.

Senátorka Božena Sekaninová:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. VZSP se zabýval tímto návrhem zákona a doporučuje Senátu PČR schválit tento návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, paní senátorko. A ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím. A tím pádem otvírám obecnou rozpravu.

A do obecné rozpravy se jako první přihlásil pan senátor Ivo Valenta. Má slovo.

Senátor Ivo Valenta:  Vážený pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové. Původně ten můj příspěvek byl daleko delší a kritičtější, ale v té komunikaci paní ministryně, tak spoustu věcí mi objasnila. Takže jsem si tady opravdu hodně věcí poškrtal. Budu se soustředit na dvě témata, která jsem tu chtěl otevřít.

Projednáváme zde novelu školského zákona, tedy normu, která má pomoci českému školství k tomu, aby naše děti byly lépe připraveny na svůj budoucí život. Zákon, který má vylepšit jistě velmi složitý systém, na který však my rodiče spoléháme, a věříme, že zajistí, aby naše děti nabily ty nejlepší předpoklady pro jejich morálně-komfortní, hodnotově správný a profesně úspěšný život. Vzhledem k tomu, že toto téma se mě osobně dotýká, neboť jsem se rozhodl přestěhovat zpět do ČR, a také moje děti by měly začít od září chodit do českých škol, dovolím si k projednávanému zákonu několik poznámek. Ty chci formulovat nejen z pohledu rodiče, ale také z pohledu podnikatele, který se dlouhodobě věnuje podpoře start-upových projektů a velmi rád se ve svých firmách obklopuje mladými lidmi kvůli jejich neotřelému, odvážnému a progresivnímu ohledu na svět.

Ve svém vystoupení bych se chtěl vyjádřit ke změně, která byla do novely včleněna pozměňovacím návrhem Poslanecké sněmovny. A to otvírá dveře individuálnímu vzdělávání na druhém stupni. Jsem přesvědčen, že cesta tímto směrem je právě tou cestou, která nás obrací od minulosti k budoucnosti.

Individuální vzdělávání považuji za zcela rozumný a správný krok, který budu velmi rád podporovat. Uvedu jen několik argumentů, proč tento názor zastávám.

Rodiče mají a musí mít právo volby, a pokud jsou schopni ve spolupráci se základní školou zabezpečit kvalitní výuku, jsem přesvědčen o tom, že to může být pro některé typy žáků daleko efektivnější než konvenční vzdělávání v přeplněných školách. Měl jsem možnost poznat několik rodin v zahraničí, které děti takto běžně vyučují. Mohu konstatovat, že jejich pokrok nejen v objemu znalostí, ale taky v měkkých faktorech, jako je chování, disciplína a úcta, byla mnohem dynamičtější než u většiny jejich vrstevníků. Stejně tak znám přínosy individuálního vzdělávání také z pohledu učitelů a ředitelů škol, které se této formě dlouhodobě věnují. I s nimi jsem dnešní novelu školského zákona konzultoval. Jsem proto přesvědčený, že individuální vzdělávání, o jehož udělení a případně ukončení bude rozhodovat plně zodpovědný ředitel školy, je třeba obhájit. Je totiž podle mého názoru alespoň malou vlaštovkou toho, že by novela školského zákona mohla být v některých ohledech pokroková.

Dnešní doba se mění velmi dynamicky. A pokud se dnes bavíme o zákonu, který bude ovlivňovat výchovu našich dětí, jejich aktivity, život někdy za 10, 15 let, měli bychom mít sami víc odvahy a být v tomto ohledu spíš vizionáři. Vždyť všichni dobře víme, jak my sami i dnešní mládež dokážeme intuitivně, spontánně a spolehlivě pracovat s moderními technologiemi a informacemi na internetu.

Vážení kolegové, vzpomínáte na hodiny zeměpisu, jak jsme memorovali třeba hlavní města, názvy řek, pohoří, apod., kdo z vás, vyjma kolegů pedagogů, si všechna tato data dnes pamatuje? Kolikrát jsme spíš všichni nahlédli na internet, abychom si tu kterou informaci v mžiku našli? A co teprve složité matematické vzorce a výpočty? Dnes jsou běžnou součástí internetu, dostupné kdykoliv a takřka odkudkoliv.

Naše děti nemají telefony a tablety jen pro sociální sítě a hry. Tyto technologie se stávají zcela integrální součástí jejich života. Vždyť není to tak dávno, kdy mít telefon v kapse bylo něco neobvyklého, drahého a výjimečného. Dnes ho máme všichni. A kromě telefonování jej používáme jako osobní kalendář, internetový prohlížeč, komunikátor pro sociální sítě, modem, přes který se s kamarády dělíme o pocity, zážitky nebo myšlenky.

Mladí lidé dnes přemýšlí jinak a nehledají překážky tam, kde je většina z nás přirozeně vidí. Být online považuji za normální. V tomto kontextu přistupuji k informacím, jejich vyhledávání, zpracování a využívání. Na rozdíl od předešlých generací se tedy nemusí učit názvy pohoří, protože si je v mžiku najdu na online mapách. Nemusí se biflovat dlouhé statě o fauně v Africe, kdy v kapse nosím nekonečnou encyklopedii plnou multimediálních videí, fotografií, odborných a populárně laděných definicí, ve kterých se mohou rychle srovnávat data, v diskusích vytvářet vlastní názor a ihned se podělit s přáteli o své názory či pocity.

V posledních týdnech se intenzivně věnuji jedné z našich nejnovějších start-upových aktivit, diskutuji s mladými lidmi, kteří oplývají vynikajícími matematickými dovednostmi, jsou špičkoví na propočet pravděpodobnosti, ale zároveň sledují, jak výrazně se mění systém jejich uvažování, ale také schopnosti, které potřebují pro své profesní uplatnění. Není to schopnost nabiflovat si informace, ale umět je vyhledat, zpracovat a použít.

V této souvislosti se chci ještě závěrem vyjádřit k další ze změn, kterou novela školského zákona zavádí. Tou změnou je povinná maturita z matematiky.

Nepokládám totiž za zcela rozumné, aby se tento předmět stal povinným maturitním oborem u všech typů škol. Základy matematické abstrakce přece získá člověk již na základní škole, není důvod, aby byl matematikou strašen i student například humanitních oborů. Obzvláště ve chvíli, kdy většina informací se umí najít právě na internetu.

Proto bych chtěl apelovat na vládu, aby při přípravě příslušného nařízení, které má stanovit obory s povinnou maturitní zkouškou z matematiky, nepřemýšlela jako orgán centrálního plánování, ale aby nechala víc kompetencí ředitelům škol, kteří by měli mít podle mého soudu více prostoru pro zajištění toho, aby si jejich absolventi našli dobře placenou práci, než aby byli otroky byrokracií, tabulek, formulářů a výkaznictví.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji. Další do rozpravy je přihlášena paní senátorka Dagmar Terelmešová.

Senátorka Dagmar Terelmešová:  Dobrý den, vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, vážená paní ministryně. Nejprve je nutné paní ministryni za tento zákon poděkovat. Měli bychom si to uvědomit všichni, že tenhle zákon jsme potřebovali. Je vidět, že je na něm odveden velký kus práce.

Při diskusi na zdravotním výboru, zda přijmout tento zákon ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, nebo s pozměňovacím návrhem z ostatních výborů, dostala přednost varianta první, to znamená ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Tuto variantu jsem podpořila, podpořila jsem tento původní návrh. Vedlo mě k tomu několik argumentů.

Především to byla obava z toho, že veškerá práce odvedená na tomto zákoně přijde vniveč, protože až se tento zákon vrátí s pozměňovacími návrhy zpátky do Poslanecké sněmovny, přičemž veškeré poslanecké iniciativy z tohoto návrhu budou vlastně vyndány, že se tento zákon zaparkuje, nebo se vůbec neschválí v Poslanecké sněmovny.

Zadruhé – témata, o kterých se nejvíc hovoří. Dvouleté děti ve školce. Již nyní máme na obcích, menších obcích, samozřejmě nemluvím o velkých městech, kde ten přetlak je veliký, ve školkách děti 2,5leté.

Je to proto, že boom porodnosti ustává, a obce, které se zodpovědně chovaly a zajistily kapacity ve školkách, chtějí mít třídy naplněné. Otázky jsou v tomto případě dvě. Jak se o tyto dvouleté děti jinak starat a kdo to zaplatí. Paní ministryně mi dala uspokojivé odpovědi na obě otázky.

Možnost získání dotací na chůvy, což jsou pomocnice pedagogů, přičemž jedna chůva na dvě děti je dostatečné z hlediska bezpečnosti dítěte. Finanční zajištění pro obce dále v tom, že vlastně dostáváte klasicky příspěvek na dítě na pedagogického pracovníka formou platby na žáka jsou, myslím, dostatečné.

Již nyní jsou nejen dvouleté, ale mnohem mladší děti v dětských skupinách. Bohužel v těchto dětských skupinách jsou měsíční platby v řádech tisíců, někdy i desetitisíců. Je to samozřejmě především věcí rodičů, zda takhle malé, třeba roční dítě svěří na více než 8 hodin nějakému zařízení. Dvouleté dítě je již schopné akceptovat vzdělávací pokyny, to mladší se samozřejmě podrobuje pouze péči. Proto si myslím, že je správné i dvouleté děti zařadit již do vzdělávacího programu předškolského zařízení.

Chápu maminky dvouletých dětí, které ne z důvodů kariérních, ale z pragmatických důvodů, např. splácení hypotéky, nastupují do práce. Pokud jim dáme možnost využít cenově příznivých zařízení, mezi které se samozřejmě mateřské školky dají počítat, a zabezpečení vzdělání, velmi tím pomůžeme mladým rodinám.

Druhým problémem byl povinný rok před nástupem do školy. Nechápu, co se vlastně v tomto případě jako problém řeší. Zaprvé se tím naplní ubývající kapacity školek, zadruhé je to zajištění návyků a zvládání českého jazyka. Zaprvé u dětí ze špatného sociálního prostředí, těch se týká to zajištění těch návyků a zvládnutí českého jazyka, to je u národnostních menšin. Vždyť kolik romských dětí umí dobře česky, když nastupují do první třídy. A de facto podle tohoto zákona není ten poslední rok vlastně povinný. Záleží na rodiči, jak už to tu řekla paní ministryně, jestli tam dítě dá a bude ho denně do školky vodit, nebo jestli v podstatě oznámí školce, že nebude jejich služeb využívat.

Hovořili jsme také o důležitosti a prospěšnosti nultého ročníku základních škol. Zde jsem poprosila paní ministryni o uvolnění pravidel z hlediska vyjádření pedagogicko-psychologických poraden. Nulté ročníky řeší především odkladové děti, tedy ne děti šesti-, ale sedmi- i osmileté. To, že paní ministryně chce udržet a zajistit zákonem kapacitu školek, si myslím, že je jedině správné. Velmi to ocení jednou generace příští. Vzpomeňme na 90. léta, kdy se školky rušily, předělávaly na hotely, ubytovny. A na dobu před 3 nebo 4 lety, kdy jsme zoufale tyto kapacity potřebovali.

Dnes jsem zrovna hovořila, byl tu náš pan starosta, my jsme předělávali kuchyně v obou školkách proto, abychom zajistili dostatečnou kapacitu školky. Zvolili jsme centrální vyvařování ve školní jídelně a denní zásobování. Trvá to tak dodnes, ale získali jsme tím 56 míst ve školkách.

K jiným diskutovaným problémům tohoto zákona už jenom velice krátce.

Přijímací zkoušky určitě ano, maturita z matematiky na gymnáziích rozhodně, hovořili jsme na výboru také o tom, že matematika se často spojuje s logickým myšlením, logika je však vyučována třeba na filozofických fakultách, které můžeme považovat za ryze humanitní, protože vzpomeňme třeba Aristotelskou logiku.

Určitě bych mohla o dalších částech tohoto zákona hovořit. Ale vím, že pro ředitele škol i ředitele předškolních zařízení organizovalo ministerstvo i příslušné kraje mnoho školení. Proběhlo mnoho diskusí, což je nutné ocenit, a poděkovat za to ministerstvu, že se snažilo opravdu na tento zákon všechny dotčené připravit.

Jak už jsem řekla, budu hlasovat pro původní návrh Poslanecké sněmovny. Už jen proto, že chci, aby mladé matky u nás měly možnost volby.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, paní senátorko. Další v pořadí do obecné rozpravy je přihlášen pan senátor Zdeněk Papoušek.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Pruský filozof 18. a 19. století, Georg Friedrich Hegel, si představoval, že celek je víc než jednotlivec. Každý člověk jako nositel subjektivního ducha, aby získal svoji cenu, musí se podřídit nějakému nadindividuálnímu kolektivnímu útvaru, tedy objektivnímu duchu, a vše pak má být podvoleno absolutnímu duchu, tedy nějaké soustavě idejí, čili ideologii.

Výjimečné osobnosti podle Hegela nejsou vynikající samy ze sebe, ale proto, že na nich spočinul duch doby, tedy objektivní duch, který táhne dějinami. Hegel tak vyrobil model totality.

Nepřekvapí, že v jeho úvahách našel zalíbení Karel Marx, o něhož se jako o svého vrchního ideologa opíraly komunistické režimy 20. století ve své zrůdné totalitní praxi.

Člověk se měl stát člověkem, až když se kolektivizoval, a celá společnost pak byla prosáknuta všeobjímající a všedrtící vedoucí úlohou komunistické strany, vyznávající ideologii marxisticko-leninského náboženství.

Mimochodem, není pravdou, že Marxovy myšlenky byly v praxi překrouceny. Marx viděl princip vývoje a fungování společnosti v nenávisti a nenávist logicky vede k prolévání krve, což komunisté naplnili beze zbytku.

Musím říci, že s Hegelem a Marxem hluboce nesouhlasím. Vše, co se blíží jejich koncepcím, je mi cizí. Jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Dav je omyl. Člověk nenachází svoji identitu v neosobním kolektivu či anonymním davu, ale naopak, jestliže usiluje vymanit se z jejich chřtánu. Otec existencionalismu, Sören Kierkegaard, to řekl jasně. Člověk musí vírou udělat krok do prázdna sám za sebe, poněvadž nikdo to za něj neudělá. Jean-Paul Sartre pak prohlásí, že jsme odsouzeni ke svobodě. Můžu život prožít ve falešné víře, že jsem predestinován, nebo v pravé víře, že tomu tak není a že co ze sebe udělám, záleží zcela na mně. A Albert Camus zjišťuje, že člověk, aby našel sama sebe, musí jít do revolty.

Svět posouvají dál elity. To jsou ti, kteří se umějí o sebe postarat, jsou vynalézaví a kreativní a nepotřebují ke svému životu příliš mnoho berliček. Stát je od toho, aby jim dával prostor. Bohužel, často je zadupává do země.

Mnohé příkazy a zákazy, jež podporují průměrnost, jsou proti nim. Jsou jimi svazováni a jestliže chtějí udělat něco, co se vymyká běžným představám, nezbývá, než je přestoupit. Kdo umí a chce rozdělat v lese oheň, aby u něho ulehl pod nebeskou klenbu hvězd, nedbá na zákaz. Kdo chce nasprejovat výtvarné sdělení na šedou, nudnou zeď, udělá to, navzdory potenciálním sankcím.

Novela školského zákona omezuje ty zodpovědné rodiče, kteří chtějí vychovávat svoje děti po svém a nechtějí je cpát do povinného erárního servisu. Sešněrovává ty, kteří se chtějí vyhnout kolektivizaci svých dětí do poslední chvíle a chtějí je mít co nejdéle doma. Stresuje ty, kteří vědí, že souznějící rodiče, dědečci, babičky, strýcové a tetičky jsou lepší než sebekvalitnější učitelky v mateřské škole a umí touto širší rodinou zabezpečit péči svých dětí.

Znervózňuje ty, kteří vědí, že harmonická rodina posiluje intelekt a jejich děti na tom budou v základní škole lépe než děti, které byly uvrženy do systému předškolního vzdělávání. Rodiče tohoto přístupu by měli být oceňováni, vyzdvihováni a vynášeni, ochraňováni a hýčkáni. Měli by být chloubou a výkladní skříní každého státu! Zatím jsou však marginalizováni a zatěžováni nadbytečným břemenem povinného předškolního vzdělávání.

Jinak bych chtěl dodat, že myšlenka nároku na místo v mateřské škole se mi zamlouvá.

A ještě poznámka ke směřování k povinné maturitě z matematiky. Když už by měl být zaveden nějaký povinný maturitní předmět, tak by to měly být základy společenských věd. Člověk vzdělán ve filozofii, sociologii či politologii chápe výrok Bena Parkera, že s velkou mocí přichází velká odpovědnost, umí snadněji rozlišit, co se jakým duchem nese a nesedne na lep kdejakému demagogovi, kterých po světě chodí víc než dost.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Dalším v pořadí s právem přednosti je přihlášen pan ministr Jiří Dienstbier. Prosím, pane ministře.

Ministr ČR Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, já mám faktickou poznámku k vystoupení pana kolegy Papouška. Já bych tady ocitoval z volebního programu KDU-ČSL pro léta 2013 – 2017: "Proto chceme prosadit právo rodičů na umístění dítěte do mateřské školy od tří let a povinnost přípravy dítěte na základní vzdělávání od pěti let věku." S možností výběru mateřská škola, nebo domácí vzdělávání, což si myslím, že ten předložený návrh zákona přesně naplňuje, protože tyto možnosti tam má, včetně povinnosti přípravy od pěti let věku.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, děkuji za připomínku. Dalším v obecné rozpravě je přihlášena paní senátorka Milada Emmerová.

Senátorka Milada Emmerová:  Vážená paní ministryně, vážený pane předsedající, vážení přítomní. Skutečnosti uváděné v novele školského zákona mi připadají naprosto zdůvodněné. Současná paní ministryně školství věnovala velké a upřímné úsilí, aby vše veřejnosti osvětlila. Přičemž diskutovala s mnoha lidmi prakticky všech věkových kategorií. Brala zcela vážně každý podnět z různých institucí i od jednotlivců. O tom svědčí skutečnost, že osvětlila zcela jasně, jak je to např. s inkluzivním vzděláváním. Ujistila veřejnost – a to jsem slyšela od ní jako jediné ministryně školství, že se nebudou rušit dosavadní školy, které slouží pro výuku dětí s různými handicapy. O všem budou de facto rozhodovat jejich rodiče, i když odborná vyjádření nebudou chybět. Ta budou vodítkem pro rozhodování rodičů i pro školu, ve které se mají vzdělávat.

Chci jí poděkovat za trpělivost, kterou jsem skutečně velmi obdivovala. A myslím si, že vše je promyšlené tak, aby to fungovalo. Samozřejmě že jsou tu věci nové, ale je potřeba se nad nimi zamyslet, zda jsou užitečné. A já jsem přesvědčena, že ano. Tímto svým přístupem de facto zrušila povědomí o nepříjemném direktivním přístupu např. bývalého ministra pana Drábka, nebo jeho podřízeného, vedoucího oddělení na ministerstvu práce a sociálních věcí pana Macely atd. I ti mohli hovořit např. o existenci kojeneckých ústavů, později dětských center, o pěstounské péči apod. Kategoricky předvídali zánik těchto zařízení, dokonce do určitého data. Zatímco zavedení přechodné a trvalé pěstounské péče se jim, dle mého soudu, příliš nepovedlo.

Paní ministryně nezapomněla sdělit, že původní školy pro handicapované děti tedy budou nadále existovat, poněvadž jsou v mnohých ohledech pro tyto děti dobrodiním. Učitelky tam mají na starosti méně dětí, mají možnost využívat jejich jistých sklonů, např. směrem k určitému vzdělávání, k určitému řemeslu, nebo dokonce ke sklonům uměleckým. Tyto informace by měli mít – například formou osvěty – především rodiče, kteří mají o osudu svého dítěte rozhodující slovo.

Jinou skutečnost, a to velmi důležitou, představuje možnost přijímání dvouletých dětí do mateřských škol. Tato možnost mě velmi zaujala a považuji ji já a mnohé ženy, nyní ve fertilním věku tedy buď skutečné, nebo potenciální matky, včetně jejich různých sdružení za velmi užitečné. Budou v době mateřské dovolené svoje děti odteď, pokud zákon bude přijat, intenzivně a cíleně vychovávat např. k časným hygienickým návykům. Aby tím usnadnily jejich situaci v kolektivu mateřské školy, kde bude o ně pečovat chůva.

Zdůvodnění tohoto návrhu začnu od situace matky. I když prvořadým zájmem naším, a především jejím, je blaho jejího dvouletého dítěte. Jeho přijetí do mateřské školy představuje několik velmi důležitých skutečností. Zaprvé, bude tím umožněno jejich matce, aby buď z kariérních, ale hlavně z ekonomických důvodů se mohla vrátit do pracovního procesu a tím zlepšit finanční zabezpečení celé rodiny. A to jak úplné, tak zejména neúplné rodiny.

Zadruhé, nesmíme zapomenout, že některé obory lidské činnosti jdou mílovými kroky dopředu a žena matka nesmí utrpět subjektivní psychickou újmu, že jí „ujíždí vlak“.

Zatřetí, žena nesmí přijít o užitečný pocit seberealizace, najmě v případech, kdy věnovala předchozí velké úsilí, včetně svých rodičů, směrem ke kvalitnímu vzdělání, které je většinou takového charakteru, že vyžaduje intenzivní celoživotní vzdělávání.

Začtvrté, v některých oborech je formou atestací ověřováno, jak vědomosti a znalosti jsou zakotveny i u takové ženy. Přitom nejsou brány ohledy na to, kolik má dětí, zda není samoživitelka, zda netrpí hmotnou nouzí atd. To je ale dobře, neboť její kvalifikace nemůže být těmito skutečnostmi určována.

Zapáté, toto vše přispívá k pohodě v rodině, k příznivé atmosféře, ve které má dítě vyrůstat v ucelené rodině u láskyplných rodičů.

A zašesté, důležité je i to, že přijímání takovýchto dětí přispěje ke stabilizaci situace té které mateřské školy. Myslím tím zejména situaci personální, kapacitní atd. Některé obavy, které jsem vyslechla jak na oficiálních jednáních, tak i kuloárně, mají převážně muži. Nejsem feministka, ale to musím říct, že jsem to slyšela převážně od mužů. Ženy naopak tuto možnost vítají, neboť samy nejlépe vědí, o čem je řeč. Podobně by soudil i muž, který by prožíval rodičovskou dovolenou, ale těch je zatím málo, takže jsou v drtivé menšině.

Mohu vám sdělit zajímavou zkušenost, kterou jsem vstřebala během tzv. kolečka po promoční praxi. Byla jsem lékařkou na dětském oddělení chirurgické kliniky, kde byly děti od jednoho roku do patnácti roků věku.

A byly různě rozděleny do určitých oddílů, prosklených místností, takže i na sebe viděly. A protože nejsem chirurg, pohybovala jsem se častěji v lůžkové části tohoto oboru mezi nemocnými dětmi. Šlo o děti, u kterých se rozhodovalo o chirurgickém řešení, např. různých bolestí břicha. Některé byly už po akutní nebo plánované operaci.

Pláč jsem tam slyšela velmi zřídka. A pokud ano, tak jeho důvodem byla momentální fyzická bolest. Děti se naopak sdružovaly, hrály si, a musím přiznat, že i já jsem přispěla k jejich pohodě, právě různými aktivitami – skládáním skládaček, hrami atd. Jistě, takhle se zachází i s dětmi v mateřské škole, ať jsou jakéhokoli stáří. Z těchto důvodů nemám strach o tyto děti, ani o jejich bezpečnost či dobrou náladu, spíše naopak.

Pobyt v mateřské škole, a v tom jsem v rozporu s kolegou Papouškem, nepochybně přispěje k jejich důležité socializaci nejen v dětském kolektivu. Připraví je tak významným způsobem do života. A toto tedy rovněž velmi oceňuji. Možná i proto, že sama jsem jedináček a že jsem vždy ke kolektivu tíhla.

Ještě bych se chtěla velmi okrajově zmínit o individuálním vzdělávání, které je pro mě zcela nepochopitelné, zejména na druhém stupni školní docházky, pokud k tomu nevedou závažné zdravotní důvody. Připadá mi to jako nějaký šlechtický přežitek. Dokonce mi to připomíná dehonestaci našeho vzdělávacího procesu v základních školách, a to si prostě nemyslím. Je možné, že určitý rodič má všestranné anebo spíše specializované vzdělání a v tom jistě vyniká, ale to ještě neznamená, že bude mít úplně nejlepší vliv na své dítě. A možná bych i v některých případech nevyloučila ani možnost šikany. Tak to se snad nestane. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko, a jako další se do rozpravy s přednostním právem hlásí pan senátor Petr Vícha. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Vícha:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážená paní ministryně, kolegyně, vážení kolegové, já se zapojím do diskuse o školství, protože do školek, škol jsme téměř všichni chodili a jsme na to odborníci. Já se tady přiznávám z určitého střetu zájmů, protože já jsem do školky po pěti letech volnosti chodil krátce, jen 14 dnů, z toho traumatu jsem se počůrával, a proto mě vzali moudří rodiče pryč ze školky, takže jsem v určitém střetu zájmů.

A jsem v určitém střetu zájmů i z toho pohledu, že jsem 22 let starostou. Máme školky, a troufám si tvrdit, že za 22 let se nenašla maminka, která by neumístila v našem městě, když chtěla, dítě do školky. Ale přiznávám, že neumístila mnohdy – maminka nebo tatínek, ať jsem tedy korektní, dítě do školky té, které zrovna chtěla, ale do některé z těch školek – a k tomu se dostanu – při spádových oblastech.

Ten zákon přináší spoustu dobrých věcí a je možná škoda, že se diskuse smrskla na mateřské školky. A po jednání školského výboru se ještě vrátila zpět k inkluzi. Což mě tedy úplně překvapilo, protože asi všichni jsme dostávali desítky mailů, že tady je školský zákon, abychom něco s tou inkluzí dělali. A já jsem vůbec nevěděl, o čem je řeč, protože ten zákon o tom není. Ale po jednání školského výboru, který se k tomu vrátil, tak ta řeč tedy tady o tom je.

A jak mě všichni lidé u nás, kteří ve školství pracují, upozorňují, že s inkluzí nikdy nebyl problém před inkluzí, protože spousta postižených dětí už je dneska nějakým způsobem v těch školách, tak zrovna tak bude i po inkluzi. A nic se dramaticky nezmění. A možná, že by se nezměnilo, ani kdyby to nebylo. A to je škoda, že se kolem toho taková diskuse objevila. A teď se objevuje diskuse ohledně mateřských škol, kde na 90 % území ČR jsem přesvědčen, že vůbec žádný problém s mateřskými školkami není. Ale je v Praze, Brně, možná nějakých jiných velkých městech. A pod tou optikou se na to možná všichni díváme.

Já se chci tedy zabývat tou jedinou záležitostí, které ze školství rozumím, to jsou mateřské školky, protože 22 let jsem starostou. A pak bych chtěl potom, protože různé výbory přijaly různá usnesení, říct, jak se k tomu postavím já. Protože budeme znovu před tou volbou, když budeme chtít moc změnit, tak možná nezměníme nic. A minule jsme tady vedli diskusi o těch státních svátcích, včera sněmovna smetla úplně všechno. Možná dobře, nic dramatického se nestalo, chleba levnější ani dražší nebude. U veřejných zakázek jsme chtěli málo. Chtěli jsme jenom prodloužit termín, a připustili naši variantu, a je to opravdu těžké rozhodování.

K těm školkám tedy. Tři věci. První, možná nejméně významná věc, povinný poslední ročník. Paní ministryně tady říkala, že v této chvíli 90 % dětí do školky chodí. Myslím si, že v tom posledním ročníku je to ještě víc. A člověku vyvstane otázka, proč to tedy vůbec i těm dalších 5 nebo 10 procentům máme tímto zákonem nařizovat? Je to vesměs na rodičích, jestli je chtějí dát do školky, nechtějí dát do školky. A třeba ten můj osobní případ před mnoha, mnoha, už skoro padesáti lety, byl ten, že dospěli k tomu, že mě z té školky vytáhnou. A dneska by postupovali jakýmsi způsobem protizákonně, protože musí.

Ano, paní ministryně vysvětlila při jednání výborů, že v podstatě půjde jenom o zápis, že to nebude až tak povinné, že to bude nepovinně povinné. Jenže teď z pohledu starosty, který musí držet kapacitu školek, a oni se mu tedy povinně zapíší, tak musí mít kapacitu na ty zapsané, přestože tam nebudou chodit. A to s sebou nese nároky na finance.

Pak tady máme – a to kvituji velmi s povděkem – to časově odložené pětileté, čtyřleté atd., tříleté děti, ten nárok, který je spojený pochopitelně zase s těmi obvody. A to, jestli to má být nárokové, znovu nese nároky na obce, aby tu kapacitu měly. A přestože dneska všichni, kdo chtějí u nás školku, tak ji mají, tak přece jenom budu muset o 10 % navýšit kapacitu, aby všichni ten nárok měli, přestože tam nepřijdou. A to s sebou nese finanční nároky.

Paní ministryně říká, že prostředky budou, že to zajistí, ale tímto zákonem zajištěny nejsou. Tím pádem musím konstatovat, že je to jako u skoro každého dalšího zákonu, který obcím přináší povinnosti, ale negarantuje jim v tuto chvíli zákonně prostředky.

A u těch spádových oblastí je to tak, že jsem říkal, že všichni školku u nás najdou, tak mnozí rodiče si vybírají podle toho, jaká ta školka je. Jaký má vzdělávací program, jak je zaměřená, podle známé paní učitelky, kterou mají rádi, podle toho, že jezdí do práce k té školce, tak ji dávají do té školky. Že už tam mají staršího sourozence atd. Čili neřídí se obvody. Já v tom spatřuji určité nebezpečí, že budeme muset držet, když budou povinné obvody, tu kapacitu ještě zvlášť v každé jednotlivé školce, a to nese s sebou nějaké nároky. Ale jsem ochoten pro to tady se skřípěním zubů hlasovat, protože vím, že my starostové si poradíme se vším. Poradíme si s tím nějakým způsobem. Zaskřípeme zuby, zanadáváme na politiky, senátory, poslance, na paní ministryni, ale poradíme si s tím.

Co ale, přiznám se, nejsem až tak úplně schopen skřípnout, to je záležitost týkající se dvouletých dětí. Tímto zákonem – a nebyl to návrh paní ministryně – je to návrh z Poslanecké sněmovny, který tam dostal většinu, kdy dítě, které má dva roky a den, když jeho "nezodpovědní" rodiče, musím to tak říct – a teď se omlouvám všem zodpovědným rodičům, kteří z ekonomických důvodů atd. ho potřebují dát do školky. Já poprosím paní senátorku Sykovou, aby se mi nevysmívala, protože má možná v Praze jiné problémy...

A já jsem sám, když jsem diskutoval tuto věc, byl překvapen. Protože u nás za 500 korun mají všichni školku, a v Praze bohužel musí platit 15 tisíc. A jsou ještě rádi, že za ty peníze školku získají. Ale to je záležitost obcí. Možná se Svaz a obcí na mě bude zlobit. Já říkám, že to není záležitost ministerstva zajistit školku, to je záležitost obcí zajistit školku. A obětujeme v obcích peníze na něco jiného. Neopravíme chodník, ale musíme mít školku. A jestli v Praze radši dají miliardy do Blanky, a nemají školku, tak to není záležitost ministerstva školství a zákona, který ovlivní 90 % celého zbytku České republiky. Čili poprosím, abychom se respektovali. Já se také nikomu nevysmívám. A nevysmívejte se, prosím, mému názoru. Já mám svobodu tady ho říct.

Já si tedy myslím, dneska paní ministryně říkala, 40 tisíc dvouletých dětí chodí do školek. Rozumějme 40 tisíc dětí mladších tří let chodí do školek. 40 tisíc dětí mladších tří let, kde se rodiče rozhodli, že ho chtějí dát do školky – a školka ho vzala, protože je vzdělávání ve školce schopné – je vzali. Čili není problém. Ale abychom nařídili, že musí být vzato dítě, které má dva roky a den, přestože nesplní ty předpoklady, jenom ho tam chtějí z nějakých důvodů odložit, tak to si myslím, že dobře není ani pro to dítě.

Dostali jsme taky spoustu mailů. Dneska to bylo od České ženské lobby, která říká, že musíme přece zajistit každému dítěti školku. No, neozvala se Asociace dvouletých dětí, pochopitelně, protože ony neumějí psát, že chtějí maminku a tatínka. O co mně jde? O tu svobodu, nechme to na těch rodičích. Jestliže chtějí dát dvouleté dítě do školky, a to dvouleté dítě se nepočůrává, není s ním problém, tak si myslím, že ho do té školky vezmou. Ale aby ho museli vzít, přestože tam chtějí dát dítě, které není schopné školky, tak to mně přijde nelidské, nesprávné. A pro to já hlasovat nemůžu, ale budu respektovat, že pro to budete hlasovat možná většinově. Ale nechte mi můj názor. A já ho tady svobodně říkám. A nebudu chtít být v politice, když ho nebudu moct říkat.

A to je skoro všechno, co jsem chtěl říct. A teď jenom k té proceduře ještě. Diskutovali jsme to v mnoha výborech, objevila se tedy znovu i ta inkluze. Já musím říct, že já budu podporovat v hlasování jakýsi kompromis. A to je ten názor ústavně-právního výboru, který řeší dvouleté školky. Tuším, řeší ještě tu záležitost týkající se mimoškolního vzdělávání, které rovněž nebylo ve vládním návrhu paní ministryně, ale bylo poslaneckým návrhem, a ještě se upravují legislativně technické podmínky.

Jsem členem výboru pro veřejnou správu, tam jsme řešili ještě i ty pětileté děti, řešili jsme ty obvody, ale já jsem v rámci kompromisu schopen to skousnout, že pro to hlasovat nebudu. V mém obvodu to sice těžko budu vysvětlovat kolegům starostům, a ve městě taky, ale jsem schopen to takto udělat, protože vidím, že tohle by možná mohlo mít šanci potom i ve sněmovně. Je to vládní návrh, mohlo by to projít a mohlo by to platit. A s ním i spoustu dobrých věcí, které tady paní ministryně navrhuje.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a jako další se do rozpravy hlásí paní senátorka Eliška Wagnerová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Eliška Wagnerová:  Děkuji, pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové. Já jsem velmi ráda, že vystupuji po kolegovi Víchovi, který tady položil akcent na to, že nesmíme očekávat, že je skutečně zločin očekávat, že ve společnosti budou naprosto stejní jednotlivci. A že musí být stejní. To není pravda. Jako dospělí lidé nejsou stejní, tak ani děti nejsou stejné. Ani děti nejsou stejné.

Tu osobní zkušenost, se kterou se tady laskavě podělil, znám od svého bratra, který je o 16 let mladší než já. Vodila jsem ho tedy do té školky, to byly strašlivé scény: "Nenechávej mě tady, prosím, vem mě domů." Srdce mi usedalo. Takže ne každé dítě chce a těší se do nějakého kolektivu. Prostě tak to je. A my i takové děti musíme respektovat.

Podívejte se, já tady ale budu mít pár připomínek k dalším věcem. Předškolní vzdělávání, ta povinná účast ve školkách pro děti starší pěti let. No, s tím mám veliký problém. A jakkoli nás paní ministryně ujišťuje, že tedy to povinné vlastně není povinné, no jo, tady máme ale § 182a, a sice je to písmeno "a"; a potom bod 3, který říká, že "fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako zákonný zástupce zanedbává péči mj. o povinné předškolní vzdělávání dítěte". Teď bude samozřejmě otázka, jak se to bude interpretovat. Tak možná nám paní ministryně řekne, že to bude jenom ve vztahu k tomu zápisu, že to nebude k ničemu jinému atd. Ale v tom záruku tedy nemáme. A proč to tady potom není takto napsáno, že je to jenom ve vztahu k tomu zápisu, a ne už potom k tomu celému vzdělávání?

Ale jaký já mám největší problém s touto povinností, která se dnes klade vlastně dětem i rodičům, je v tom, že ústava říká, že skutečné povinné vzdělávání je jenom to základní. A uvědomme si, že ukládaná povinnost je samozřejmě omezování vždy určitého základního práva. V tomto případě základního práva rodičů na to, rozhodovat o výchově dítěte a tak dál, atd.

Tady se jde nad rámec ústavy. A teď tedy proč? Musím se ptát proč? Kdyby tady byl jakýsi opravdu jednoznačný účel, kterého by nešlo dosíci jiným způsobem, tak bych řekla, tak asi je to bohulibé. Ten bohulibý účel tady je, ale já si myslím, že je potřeba ho trošku limitovat. Mluvilo se tady o socializaci. Některé děti se socializují už v rodině, na hřištích, v dětských skupinách, a já nevím, ve školkách, které hold nejsou státní, ale třeba jsou s jazykovou výukou a tak dál, atd. Jiné děti v té školce. Ale v každém případě, ano, je to tady namířeno především pro ty – já to tak chápu – pro ty skupiny, které jsou sociálně slabé. A které opravdu mají problém s jazykem, s návyky atd. A teď se očekává, že v té školce to doženou.

To já chápu, naprosto to chápu, ale tuto skupinu lze motivovat jiným způsobem. Jiným způsobem než tak, že uložím plošně všem pětiletým prakticky dětem, že musí absolvovat poslední předškolní rok v této školce. Takže já si myslím, že ten prostředek, který byl zvolen, není proporcionální. Že je příliš intenzivní a toho účelu, kterého se má dosíci, se dá dosíci i způsobem méně invazivním, ve vztahu tedy k rodičovským právům a nakonec i k právům dítěte.

Pak se přesouvám tedy k těm povinným přijímacím zkouškám. A koneckonců i k té společné části maturitní zkoušky. Tak dobře, víte, já tomu rozumím, že se chce dosáhnout určité standardizace při výstupech osob, které se vykazují maturitním vzděláním, kde dosáhli určitého stupně vědomostí. Ale zase, prosím vás pěkně, ony ty školy nejsou stejné a nejsou souměřitelné. Já opravdu nevím, proč se má třeba na knihovnickou školu dělat zkouška z matematiky, případně maturita z matematiky na knihovnické škole. A znám několik absolventů z knihovnické školy, která bývala v Brně vynikající. Mimochodem tam učila i ta spisovatelka "Janule", teď si nemohu vzpomenout na to jméno, ale víme asi, o kom mluvím. A ty lidi jsou inteligentní a báječní, přestože tedy s tou matematikou tam moc holt nepracovali.

Z druhé strany zase jsou obory, které jsou vysloveně technické a kdy tedy člověk bude maximálně memorovat, že Božena Němcová napsala Babičku, a já nevím, co ještě, a Alois Jirásek, já nevím co, dneska už se asi učí jiní spisovatelé, než jsme se učili my, ale bude takto memorovat, a ono ho to neobohatí, protože jednoduše na to není... Není.

Takže já si kladu otázku, jestli tohle zase není takové to dělání ze všech..., do krychličky je prostě tvořit. A není to správně, po mém soudu, není to správně!

Totéž samozřejmě platí i pro tu maturitu, kde přece jenom dnes je ta možnost vybrat si raději místo matematiky jazyk. Čili pro lidi humanitně orientované holt tedy je ten jazyk jakýmsi východiskem; resp. je to pro ně možnost. A oni potom nepůjdou studovat technický obor, ale půjdou zase studovat nějaký humanitní obor.

A potom jsem tady ocenila, že připomenul, tuším, že to byl senátor Eybert, to, co se dnes vrací do toho zákona. A sice hodnocení slohových prací mimo školu samotnou. Já si na to moc dobře vzpomínám v ty roky, kdy se to dělo. A to, co jsem četla v novinách, tak to tedy vím, že mě i mého manžela nás nadvzdvihávalo ze země. To bylo strašné. A děti tím trpěly, samozřejmě pak se to přezkoumávalo. Některým dětem to pomohlo a opravilo se to, ale, prosím vás pěkně, víte, já si nemůžu pomoct, ale dítě nejlépe zná učitel, který ho celé roky učí. A tudíž je i empatičtější k jeho projevům, které jsou případně v té písemné práci z českého jazyka, dokáže pochopit myšlenkové pochody. A marná sláva, holt ne každý bude Jack London, aby byl tak objektivně báječný, že bude objektivně dobře hodnocen, takzvaně objektivně, někým, kdo ho vůbec nezná. Ne, tady se příliš spoléhá na objektivitu. A touha po objektivitě tady vládne všemu. Ale objektivita, to je kategorie, která je opravdu velmi, velmi problematická. Je problematická.

A zejména v takových věcech, jako jsou slohové práce. Tam tedy opravdu... To je, až bych zase řekla, paní ministryně, téměř protiústavní. Protože umění, to je svoboda. A umění, vám se něco bude líbit, druhému se to totálně nebude líbit. A to je přesně případ slohových prací, pokud se nebude trvat na tom, že musí splňovat ta formální kritéria – úvaha, já nevím popis, ale to je málo. To je málo.

Jinými slovy, ano, je tam spoustu dobrých věcí, ale tyhle věci mi vadí. Nemůžu si pomoct a musela jsem je říct, děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko, jako další se do rozpravy hlásí paní senátorka Eva Syková. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Eva Syková:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně. Já se přiznám, že bych chtěla paní ministryni poděkovat opět za její práci a za přípravu tohohle školského zákona.

Myslím si, že asi v dané situaci je to to nejlepší, co mohli připravit. A skutečně mám ten pocit, že to bylo připraveno velmi zodpovědně a objektivně. Přiznám se, že mě velmi mrzí, že tahle novela školského zákona vyvolává takový nesouhlas, zvláště v některých senátních výborech, mimo zdravotního.

Chtěla bych předem říci, že respektuji názory všech senátorů. A rozhodně tady panu kolegovi, který odešel, jsem se nijak nevysmívala, jak řekl. Netýkalo se to jeho.

Chtěla bych ovšem říci, že bych navrhovala, abychom tuto novelu zákona podpořili. Padly tady ekonomické protiargumenty, o kterých se domnívám, že jsou liché. Protože zvýšenou zátěž, kterou ponesou rozpočty některých obcí v souvislosti se zajištěním kapacit pro děti od čtyř, tří a nakonec dvou let, bude stát samozřejmě kompenzovat. Paní ministryně Valachová nás ujistila, že je na to připravena. Zavádění přednostního přijímání do školek bude velice pozvolné. Dvouletých dětí se bude týkat až v roce 2020.

Myslím si, že neobstojí ani ideologické protiargumenty. Nedomnívám se, že stát chce příliš zpřístupnit předškolní vzdělávání většímu počtu dětí v těch případech, kdy neexistuje reálná poptávka. Jedná se o možnost, ne o povinnost. A já bych řekla, že to je tady kruciální, to, co tady zaznívá, že stát bude nutit některé rodiče, aby své děti dávali předčasně do školských zařízení. Nebude jich o moc víc. A ani je nenutí stát, aby je dávali jeden rok před školou do předškolního zařízení. Ale to přijímání dětí od dvou let, které už celá řada – jak jsme slyšeli – mateřských škol stejně přijímá, tak tomu je potřeba dát zákonný rámec. To se domnívám, že je nutné.

Když původní vládní novela připouštěla, že předškolní vzdělávání může být organizováno pro děti od dvou let, vládní návrh zákona tedy předpokládal, že se i u dvouletých dětí bude jednat o vzdělávání, a nikoli péči.

A já se skutečně domnívám, že některé dvouleté dítě je pro vzdělávání mnohem více připraveno, než leckteré tří nebo čtyřleté dítě. A to je skutečně na zodpovědnosti a na zvážení rodičů. V tomto jim dejme svobodu, aby zvážili, jestli své dvouleté, dvouapůlleté dítě, nebo dvouatřičtvrtěleté dítě chtějí vodit se starším sourozencem do nějaké školky. A nebo jestli s tím jedním budou zůstávat doma a druhé budou mít např. ve školce, což je velmi častý případ. V tom je právě jeden z hlavních přínosů té novely, že rozšiřuje koncept vzdělávání i na děti, které jsou mladší a u nichž se dosud mělo za to, že vzhledem k jejich věku není možné vzdělávat.

Já tady nechci mluvit dlouho a mohla bych přednést celou řadu vědeckých studií, které prokazují, že děti lze vzdělávat od jednoho roku. Ale nebudeme to přehánět. Ale rozhodně děti je možné vzdělávat od dvou let. Jestli je to formou, že chodí na tři hodiny do školky, nebo že tam chodí dvakrát týdně, nebo že tam jsou až do odpoledne, to je otázka, kterou si musí vyřešit rodiče, nikolivěk tedy stát.

Většinu své dospělé hmotnosti mozek totiž získává – to si neodpustím – již před dosažením dvou let života. Dítě se přitom učí nejvíc tím, že je zapojeno do aktivity. Vždyť na to vznikají speciální školy. Není to tím, že se něčemu přímo učí, ale že je zapojeno do společných aktivit, v rámci nichž je mu umožněno pozorovat a napodobovat. Napodobování starších dětí je, jak známo těm, kdo máte dětí více, napodobování starších sourozenců je jedna ze  skutečně výrazných možností, jak se děti učí. A rychleji učí. A proto právě vzdělávání v mateřské škole může nabídnout možnost i dvouletým dětem se už vzdělávat.

Pokud jde o povinnou docházku v roce před nástupem do základní školy, opět to zcela odpovídá aktuálním vědeckým poznatkům o vývoji dítěte v předškolním věku. A také vývoji vzdělávacích systémů ve vyspělých zemích. Jsou země, jako je Velká Británie, Nizozemí, Austrálie, Nový Zéland – a ty mají povinnou školní docházku již od pěti let.

Osobně se domnívám, že povinná školní docházka od pěti let by se hodila i pro Českou republiku, s tím, že první rok by byl samozřejmě velmi volný, napodoboval by poslední rok ve školce a děti by mohly přesto přijít i v šesti letech ještě do školy.

Čili myslím si, že to se osvědčilo v těch zemích, které jsou na tom podle mezinárodních statistik dobře v tom ohledu, jak úspěšné jsou děti, které absolvují vzdělávací systém v té které zemi. Je třeba říci, že tato úspěšnost našich dětí v posledních letech klesla. Ne stoupla, ale klesla. Jistě nebyl socialistický způsob vzdělávání ideální a měli jsme s tím u našich dětí potíže, ale ve skutečnosti právě takové změny - jakože není maturitní zkouška z matematiky apod. - vedly k poklesu znalostí našich dětí, pokud jsou testovány v mezinárodních testech spolu s jinými dětmi v Evropě.

Rodičům zákon dává možnost plnit povinnost předškolního vzdělávání jiným způsobem, jak tady bylo mnohokrát řečeno, i individuálně, bez pravidelné docházky do mateřské školy, takže ty děti, které by nějakým způsobem byly poškozené ve svém vývoji tím, že by chodily do posledního ročníku mateřské školky, tam skutečně chodit nemusejí. A myslím si, že je to tady jasně řečeno, že na to stačí jeden podpis na nějakém papíru.

Pokud se týče individuálního vzdělávání na druhém stupni. K tomu bych se, když dovolíte, také chtěla vyjádřit. Nepovažuji to vůbec za správnou věc. Dnes máme tolik soukromých škol, kde pokud děti jsou mimořádné nebo si přejí jejich rodiče - protože jsou finančně na tom tak dobře, že si to mohou dovolit - aby děti byly vzdělávány lépe, než je tomu ve státních školách, mohou je dnes dávat do soukromých škol a platit za to a mít vzdělávání lepší. Nedomnívám se, že by běžně nebo ve velkém množství případů mohli zajistit takovou výuku na druhém stupni školního vzdělávání, kterou děti potřebují. Vysokoškolsky vzdělaní rodiče jistě nebudou doma s dětmi, které budou chodit na druhý stupeň školy, a vzdělávat své děti. Myslím si, že to bude vysloveně výjimečný případ, kdy by tomu tak mohlo být.

Ráda bych se ještě vyjádřila k některým dalším otázkám, které se netýkají předškolního vzdělávání a individuálního vzdělávání. Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice navrhl rovněž odklad účinnosti inkluzivních opatření. Obdržela jsem - a možná vy také – velké množství podnětů od občanů, kteří nás žádají, abychom s odkladem nesouhlasili. Rozumím postoji rodičů, kteří si přejí, aby jejich dítě opět nezůstalo v sociální izolaci. Ale inkluze samozřejmě nemůže zahrnovat všechny případy bez ohledu na závažnost handicapu. Pro děti s těžkým mentálním postižením nebo se souběžným postižením více vadami, s autizmem, s těžkým autizmem je mnohdy prospěšnější, pokud se vzdělávají ve speciální základní škole, ale inkluzi pro ty rodiče a pro ty děti, které z toho profitují, je dobré neodkládat a zajistit co nejdříve. V mnoha případech si to teď už myslí jejich rodiče. A ti asi nejlépe dovedou zhodnotit, jestli dítě má chodit do normální nebo do zvláštní školy, anebo se mohou poradit.

Zákon umožňuje, aby tyto případy se řešily individuálně a individuálně se posuzovaly. Nemyslím si tedy, že by bylo nutné inkluzi odkládat.

Dovolte mi ještě krátce se zmínit k otázce povinné maturity z matematiky, se kterou také někteří nesouhlasí. No, někteří by třeba také nesouhlasili s povinnou maturitou z češtiny. Přátelé, je to většinou z důvodu špatných zkušeností s jednotlivými učiteli. Pro moderního člověka je to ale jeden z nejdůležitějších předmětů, matematika. To se nedá nahradit googlováním nebo mobily nebo vyhledáváním na webových stránkách apod. Matematika se nedá nahradit vůbec, ani se nedá nahradit všeobecnými znalostmi o tom, co tady například zaznělo, kde jsou hlavní města a kde jsou jaká pohoří. Myslím si, že toto patří k všeobecnému vzdělání moderního člověka, a to i nevysokoškolsky vzdělaného, a že základní znalosti by si dítě ze školy mělo odnést. I když to možná zapomene, tak navracení se k tomu, co se jednou dítě naučí, je nezbytný předpoklad pro to, abychom měli široce vzdělanou společnost. A to, že někteří mají k předmětu matematika nechuť, na tom nic nezmění. Jiní mohou mít, jak jsem říkala, nechuť k češtině nebo k jazykům a také z toho musí odmaturovat.

Matematika samozřejmě může být vyučována lépe. A v tom je, řekla bych, zádrhel. Je nutné podporovat ty způsoby, které jsou přístupnější, efektivnější, jsou více založeny na logice než na memorování.

Sama si také vzpomínám – abych také řekla nějakou svoji zkušenost – na svého učitele matematiky, který byl sice velmi, velmi přísný, ale na druhé straně v nás dokázal vzbudit zájem a zájem všech dětí ve třídě o matematiku. Právě ti, kteří se matematice vyhýbají, ji často nejvíce potřebují, aby se naučili logicky myslet.

Kolegové, chtěla bych apelovat na to, že většina žen, která tady sedí, a jistě i žen v Poslanecké sněmově, opravdu má ten názor, že by vzdělávání mělo zahrnovat možnost, aby rodiče mohli dávat své děti mezi druhým a třetím rokem do školky. A rozhodně to nebude z nějakých výrazných potřeb navíc, ale myslím, že zákonný rámec je tady potřeba, aby to tak mohlo být.

Jestli dovolíte, doporučuji, abychom schválili tuto novelu zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, protože si myslím, že přijmeme-li pozměňovací návrhy, pravděpodobně stejně neprojdou, nebudou akceptovány a jenom zdržíme to, po čem volají občané, kteří se na nás neustále obracejí, aby měli školky pro malé děti, aby měli inkluzi, aby bylo schváleno to, co je v této novele zákona velmi podstatné. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. A jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Zdeněk Brož. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Zdeněk Brož:  Vážená paní ministryně, pane předsedající, dámy a pánové, kolegyně a kolegové. Budu se snažit být velmi stručný a nebudu opakovat to, co tady bylo již několikrát řečeno.

Chtěl bych na úvod říci, že mluvíme z pozice 36leté praxe kantorské, osmileté praxe ředitelské na velké základní škole s 900 žáky, takže něco malinko o tom vím. A dopředu bych chtěl říci, že chci podpořit zákon, tak jak přišel z Poslanecké sněmovny. A chtěl bych to rychle zdůvodnit.

Co se týká dvouletých v mateřské škole. Myslím, že tady byly řečeny ekonomické problémy mladých párů, hypotéky, byla tady řečena ztráta erudice mladých žen. To všecko je pravda. A chtěl bych ještě doplnit, že díky těmto ekonomickým problémům dochází k jednomu velmi nepříjemnému jevu, a to je odklad mateřství a úvaha o tom, jestli vůbec mladé páry mají mít děti. Chtěl bych říci, že pokud si s tím budeme zahrávat, jde o to, abychom za pár let do mateřských škol vůbec někoho měli. Myslím si, že to je velmi důležité a bylo by dobře vždycky poslouchat věkovou skupinu, které se to týká. Zkuste si poslechnout maminky dvouletých dětí, které by chtěly jít do práce, protože mají dobré vzdělání, dobré zaměstnání a chtěly by se do něj vrátit.

Pokud se týká pětiletých, povinný ročník. Děláme z toho zbytečné drama. V Holandsku dokonce chodí po čtvrtých narozeninách do školy s dortem, s parádou, se zpěvem, zbytek roku si hrají a pak se začlení do předškolního ročníku, mají jakousi přípravu na vzdělání a pak se vzdělávají. Námitky, že musíme vzít pětileté děti z mateřské školky z různých důvodů, které tady nebudu opakovat. Mohu vás ujistit, že prvňáci také pláčí, pláčí do pololetí, a vezmeme je kvůli tomu ze školy nebo co uděláme? Musejí to zvládnout, musejí to překonat.

První třída je velmi náročný proces z hlediska vzdělávacího. Myslím si, že bychom měli mít na mysli také učitelky v prvních třídách, když ve třídách mají 10 % dětí, které nejsou sociabilní, které nemají sociální návyky, věnují obrovské úsilí tomu, aby je naučily prosit, zdravit, děkovat, splachovat, a nemají čas na to je vzdělávat. Tři děti ve velké třídě nebo ve velkém kolektivu udělají velký problém a brzdí ho.

Ale co je, myslím si, další věc, která tady nebyla zmíněna, je mánie odkladů v této zemi, takže děti, které nemají sociabilitu, protože nebyly v mateřské školce, mají jeden, někteří dva odklady, a pak sedí v první třídě s rozdílem dvou let děti vedle sebe a dělá to problémy jak vzdělávací, tak i v chování. To je velice důležitá věc.

Byla tady zmíněna výchova doma. Zdá se mi, že mluvíme z toho titulu, že bydlíme na vesnici, děti běhají kolem domu, nemusí je nikdo hlídat, pijí kravské mléko, trhají si ovoce. Ale to není pravda. Většina rodin dneska bydlí v městských bytech. Pokud děti mají doma, stejně pro ně musí připravovat programy podobné jako v mateřských školách. Chodí do nějakých heren, kde za to zaplatí, chodí na nějaká hřiště, která jsou nejkrásnější kolem mateřských škol. A nevím, jestli opravdu efekt vzpomínání na to, jak to bylo za starých časů, v nás nepřekonává i dneska a nemáme tu představu jako toho idylického batolení se dětí kolem nějakého stavení, kde se jim nemůže nic stát. Dneska se maminky bojí pustit ven na koloběžku před svůj dům.

Co se týká přijímacích zkoušek na střední školy. Dobře, že už je to tady, protože aspoň trochu to omezí tu věc, že žák nebo student střední školy je posuzován podle batohu normativních peněz, které má na zádech. To přináší obrovský problém, a jistě víte dneska o případech, kdy na elitních školách jsou studenti, kteří mají čtyřky ze základních škol a absolutně tam nemají co dělat, ale protože nesou třicetitisícový nebo vícetisícový batoh na zádech , nikdo je ze školy nevyloučí, a když už došli k maturitě, tak už maturitu udělají. A když už udělají maturitu, vezmeme je na vysoké školy, protože to je úplně stejný proces. A zase je tam batoh peněz na zádech. A jsme v začarovaném kruhu, který nemůžeme rozetnout ničím jiným, než například přijímacími zkouškami.

Pokud se týká odkladu inkluze, chtěl bych říci, že to je jedna z největších hysterií této doby, kdy my tady, bohužel i z nejvyšších míst, vytváříme představu, že jakési strašlivé proudy nevzdělavatelných dětí zaplaví základní školy, což vůbec není žádná pravda. Týká se to desítek, možná stovek případů. A myslím si, že základní školy to bez problémů nebo s malými problémy zvládnou. Ale nic neřeší roční odklad, to neřeší vůbec nic. A my jsme země odkladů, protože to, co jsme nedělali minulých pět let, nyní odložíme o rok a budeme se to snažit dohnat v jednom roce. To je přece úplný nesmysl.

Škoda, že mně paní ministryně utekla, protože závěrem mám jediný opravdu věcný dotaz, který mi není úplně jasný, jaká je vazba dětských skupin na povinný předškolní ročník mateřské školy. To opravdu nevím, ale asi se to ani nedozvím.

A pak jsem chtěl říct jednu obecnou věc o našem školství, která je naprosto zřejmá z mého pohledu, a to je přeceňování formy nad obsahem. Měli bychom se skutečně zaměřit na obsah našeho školství, na to, jak pracuje učitel s žákem, jestli ti, kteří předstupují před děti, ať v mateřských, základních, jakýchkoliv školách jsou ti správní lidé a přistupují k dětem správným způsobem, a ne řešit, jestli budeme mít osnovy nebo jestli budeme mít školní vzdělávací plány nebo jestli budeme mít rámcové vzdělávací plány. Nakonec celé školství končí interakcí – učitel a žák, možná ředitel – učitel – žák. A při vší úctě, na tom, kdo je zrovna ministrem, zas tak až moc nezáleží. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Myslím, že i paní ministryně má svoje lidské potřeby a že ji omluvíme vzhledem k trvající diskusi. A předpokládám, že v rámci kuloárů naslouchá, co se tady odehrává, a určitě ráda odpoví.

Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Vladimír Plaček. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Vladimír Plaček:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, i paní ministryně, která momentálně přítomna není, ale vysvětlení je samozřejmé a logické.

Na začátek mého příspěvku bych chtěl deklarovat svoji absolutní podporu schválení tohoto návrhu zákona ve znění, jak přišlo z Poslanecké sněmovny.

Na včerejším jednání výboru pro zdravotnictví a sociální politiku jsme diskutovali nad těmi body, které tady již mnohokráte zazněly. Nicméně ke třem bodům bych se také rád vyjádřil.

Paní ministryně sdělovala, že už v současné době je v mateřských školách 40 tisíc dvouletých dětí. Vnímám návrh, který má být právem nebo nárokem maminek k tomu, aby se mohly rozhodnout k umístění dvouletého dítěte do mateřské školy, jako obrovskou vstřícnost. K tomuto tématu hovořil zčásti i můj kolega Brož. Hovořil o tom, že je to možná i tato služba, která se nabízí maminkám, nejenom k tomu, že se mohou vrátit do zaměstnání, a to ať už ze svých důvodů ekonomických, ale také z kontaktu se svojí profesí. Ale může to být také zájem společnosti, a lépe řečeno například zdravotnických zařízení o všeobecné sestry, kterých je absolutní nedostatek. A právě spousta takovýchto všeobecných sester je na mateřské a rodičovské dovolené a rády by se vrátily co možná nejdříve do zdravotnictví. Již z tohoto důvodu četná zdravotnická zařízení zřizují firemní mateřské školky nebo dětské skupiny, tak aby se všeobecné sestry mohly co nejdříve vrátit.

Co se týká spádových oblastí, vidím to zase jako obrovské pozitivum, a vnímám to jako pojistku, pojistku zase pro maminky, které se mohou spolehnout na to, že jejich dítě do mateřské školy bude přijato. A zase se neubráním analogie se zdravotnictvím, kde jsme svého času spádové oblasti nemocnic zrušili. Dnes spádové oblasti mohou být stanoveny pouze ve státem zřizovaných zdravotnických zařízeních. A pak sledujeme informace a zprávy, jak pacient v sanitce hledá své zdravotnické zařízení, které bude schopno a ochotno pacientovi poskytnout adekvátní péči. Nedej bože, že se stane i daleko horší věc a pacient v sanitce zemře.

Co se týká tzv. povinného či nepovinného posledního ročníku předškolního vzdělávání. Tady si myslím, že návrh je docela až benevolentní. Dokázal bych si představit variantu, že by tato povinnost návštěvy posledního ročníku v mateřské škole byla opravdu povinná, a to bez výjimek. Vidím to jako obrovský benefit jak pro dítě samotné, které si zvyká na dětský kolektiv, socializuje se, do té doby třeba vůbec žádný kontakt s dětmi nemělo. A myslím, že je to také velká výhoda pro první třídy základních škol, kde děti už přicházejí alespoň trošku na první třídu připravené.

A ještě, prosím, jednu drobnou poznámku k panu kolegovi Valentovi, prostřednictvím vás, pane předsedající. Hovořil o tom, kolik si toho pamatujeme ze základní školy. Dával tady příklad ze zeměpisu pokud jde o hlavní města. Myslím si, že zejména naše generace je na tom s těmito znalostmi docela dobře a že si z toho opravdu docela dosti pamatujeme a že nám to rozhodně neublížilo, pokud jde o to, co se po nás v základní škole vyžadovalo. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Miloš Vystrčil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové. Paní ministryně tady na začátku svého vystoupení říkala, že za nejdůležitější považuje, aby v našem školství byl nastolen nějaký systém, nějaký řád, protože je tady spousta oblastí, kde tomu tak dneska není. Myslím si, že to je chvályhodný cíl a v tomto směru mohu říci, že bude mít moji nebo naši podporu.

Na druhé straně jsem přesvědčen, že do tohoto systému a řádu patří to, že když některé věci fungují, neměly by se nebo nemusely měnit. A za sebe se tady musím přiklonit k několika svým předřečníkům, kteří na příkladech ukazovali, že třeba vzdělávání před nástupem do základní školy funguje. 90 % rodičů dává své děti před školou do předškolních tříd, děti se vzdělávají v mateřských školách a v 10 % tomu tak není, z různých důvodů. Jedním tímto důvodem je to, že si rodiče chtějí své děti vzdělávat sami. A druhým důvodem je to, že někteří rodiče nemají zájem o své děti a ani nejsou schopni nebo ochotni do školky je zapsat.

Přestože by ta místa byla. Já pevně věřím, že kvůli této druhé skupině neděláme celý ten složitý manévr, který spočívá v uzákonění povinné předškolní docházky. Paní ministryně neposlouchá, ale rád bych to její vyjádření znal. Protože pokud někdo nemá nastoupit do první třídy základní školy, tak by to mělo být tak, že se na to přijde při zápisu, a následně potom budou fungovat vyrovnávací třídy, přípravné třídy nebo nulté třídy. Ale nemělo by to být tak, že poctiví rodiče, nebo zodpovědní rodiče, a těch je většina, budou nuceni, i když třeba nechtějí, zapisovat své děti do předškolní třídy v mateřské škole.

S tímto souvisí ještě jedna věc, o které jsem mluvil na VUZP, že ten efekt, že my nutíme nebo dáváme jako povinnost rodičům, aby zapisovali své děti do předškolní třídy mateřské školy, vlastně tím jim vyjadřujeme nedůvěru. Já si nemyslím, že naše školství nemůže být budováno na nedůvěře. Na nedůvěře v to, že rodiče svých dětí nechtějí ty děti dobře vychovávat, že obce se nechtějí dobře starat o své obyvatele. Nezlobte se na mě, ale mně to z toho zákona v některých okamžicích takto vyplývá, že nevěříme rodičům, že chtějí se dobře starat o své děti, a proto je potřeba, aby se radši zaregistrovali v té předškolní třídě mateřské školy. Proto je potřeba, aby tady byla nějaká povinnost vzít děti, pokud jsou jim 2 roky a 1 den, do mateřské školy. Proto je tady potřeba povinnost stanovit nějaké spádové obvody, protože přece se o to není schopný ten rodič nebo ta obec postarat. A to se týká té nedůvěry. Ten paternalismus toho státu, který všechno ví nejlépe a chce udělat nejlépe a chce zařídit nejlépe, není dobrý, protože ten vede k tomu, že v lepším případě se ti rodiče a obce přizpůsobí a sníží svoji aktivitu a v horším případě se vzbouří, protože to není správné a není to dobře. Myslím si, že obecně to školskému systému nepomůže.

To je taková hlavní věc, která možná tady tak úplně naplno nebyla řečena, a to je, že si myslím, že pojetí tohoto školského zákona vede k tomu, že v sobě implicitně obsahuje jakési vyjádření nedůvěry v rodiče, v obce a v jejich schopnost se postarat o své děti, resp. o své obyvatele. To považuji za velmi špatné a do budoucna i velmi nebezpečné.

Když teď vezmu ty jednotlivé problémy, které tady zazněly, tak si dovolím jen poukázat na § 34b), a to právě v souvislosti s tím, jak nám tady hned několik lidí říkalo, jak vlastně vůbec o nic nejde, když je nastolena povinnost předškolní výchovy před nástupem do základní školy.

Já vám přečtu, co je napsáno v tom zákoně, který máme schvalovat. Tam je napsáno, že ředitel mateřské školy doporučí zákonnému zástupci dítěte, který tam přijde, aby to dítě nemuselo chodit do té předškolní výchovy, aby mohlo zůstat doma, tak mu doporučí, které je individuálně vzděláváno, to dítě, oblasti, v nichž má být dítě vzděláváno. To je v zákoně. Tyto oblasti vychází z rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. A teď pozor, to je v zákoně, mateřská škola ověří úroveň osvojování očekávaných výstupů v jednotlivých oblastech a příp. doporučí zákonnému zástupci další postup při vzdělávání, způsob a termíny ověření, vč. náhradních termínů, stanoví školní řád tak, aby se ověření uskutečnilo v období od 3. do 4. měsíce od začátku školního roku. Zákonný zástupce dítěte, které je individuálně vzděláváno, je povinen zajistit účast dítěte u ověření. Ověření není asi to, že se někde něco odškrtne. A můžeme si to vykládat, jak chceme. A dál, nebudu číst všechno, jenom upozorňuji na to, když to všechno neproběhne, jak si škola přeje, tak po ukončení individuálního vzdělávání, což se děje z rozhodnutí ředitele, dítěte podle odst. 5, nelze dítě opětovně individuálně vzdělávat podle odst. 1, čili naprosto natvrdo.

A když si představím některé ředitele jako interpretátory toho zákona, tak si vůbec nemyslím, že může stačit jedna věta poslaná emailem: Vážený pane řediteli, já bych byla ráda, kdybych si mohla své dítě vzdělávat doma. Prosím vás, potvrďte mi, že je to možné. Neboť ten zákon hovoří jinak. Hovoří jinak. Mateřská škola má ověřovat, na základě oblastí, které ten ředitel vymezí, k procvičování zřejmě, k učení se atd.

Já neříkám, jestli je to dobře, nebo špatně, ale neříkejme si tady věci, které v zákoně nejsou napsány, resp. jsou tam napsány jinak, takže já nejsem schopen je vnímat tak, jak to tady vysvětlovala například paní ministryně.

Co se týká jednotných přijímacích zkoušek, tak tady já zase souhlasím s tím, že jednotné přijímací zkoušky pro všechny typy středních škol nejsou dobrý nápad. Na druhé straně chápu, že je tady jakási snaha ministerstva alespoň trošku tlačit na ty základní školy, aby byly stejně náročné ve své výuce. Já opět zopakuji to, co si dlouhodobě myslím. Pokud dneska tento stát zajišťuje základní vzdělávání a platí základní vzdělávání, tak potom by měl také udělat to, že si bude ověřovat jeho úroveň na konci 9. třídy základní školy. Neříkám, že to má dělat individuálně po jednotlivcích, tak, že jim bude rozepisovat, jak kdo dopadl, ale ověřování úrovně výuky po ukončení základní školy by mělo být standardním hospodárným a efektivním opatřením, které dělá stát, když celou tu základní vzdělávací docházku platí. On ji platí, tak nechť si ověří na konci, jak se učí na těch základních školách, nechť potom nezatěžuje střední školy třeba jednotnými přijímacími zkouškami, protože bychom ty výsledky měli. Nepotřebovali bychom to dělat jiným způsobem.

Co se týká povinné maturity z matematiky, taky se říká, že matematika je jazyk, stejně jako komunikujeme česky, tak potom komunikujeme pomocí matematiky. Umožňuje nám to si některé věci spočítat, nebo lépe zvážit. Jestli má být ta matematika jenom jedné úrovně, nebo zdali by tady mělo být více úrovní, je pořád na debatu. Ale matematika je gymnastika mozku, bylo by dobře, kdybychom to takhle vnímali. Já osobně jsem příznivcem toho, aby matematika na určité úrovni byla maturitním předmětem.

Čili tolik ode mě v tuto chvíli. Já vám děkuji za pozornost. A co se týká mého názoru, tak si myslím, že ty pozměňovací návrhy, které navrhl náš výbor VUZP, by tomu zákony nijak neublížily a umožnily by zase vrátit tu důvěru v ty rodiče a v ty naše obce, kteří jsou schopni se sami dobře o své děti, resp. o své obyvatele postarat, ať se to týká přípravy na vstup do základní školy, nebo zajištění místa ve školce.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jenom chci oznámit, že registruji požadavek klubu ČSSD o 5minutovou přestávku před hlasováním.

Dále do rozpravy se hlásí pan senátor Václav Homolka. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Václav Homolka:  Děkuji za slovo, pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Tady mi vyznívá takový střet toho individuálního vzdělávání a kolektivního. Já si myslím, že na to by měl být dialektický názor a přístup. Kolektiv se skládá z jednotlivců. Jednotlivci tvoří kolektiv. Takže já podporuji to, co jsem z toho vypozoroval, že je snaha vybudovat systém, vylepšit ho, prostě ten systém, který je takový rozhádaný, kdy hlavní slovo podle mě musí mít stát, aby to mělo nějaký řád, tak tam musí být garant, nikdo jiný to asi neudělá. Ale samozřejmě s přihlédnutím k těm osobním zájmům dalších, jako jsou hlavně rodiče a jejich děti. To si myslím, že s ohledem i na tu budoucnost, kam by se to mělo směřovat a vyvíjet, bychom měli jednat.

My jsme před 20, 25, možná 15 lety někde rušili, já nevím, jesle, omezovaly se školky. Jak dlouho se mluví o tom, že ve školkách nejsou místa? Nic se s tím pořádně neděje. Zrušili jsme učiliště. Takže tohle všechno nějakou dobu fungovalo. Ale prostě nás to potom v pozdější době nějakým způsobem zasáhlo, dohnalo. My jsme to začali nějak řešit. Zase – my jak řešíme všechno dlouho, dlouho se připravuje, ale spíš jenom ve slovech, ne v činech. Samozřejmě někdo z toho měl, nějací jednotlivci z toho určitě měli prospěch. Já k nim patřím. Protože jsem ze zrušeného učiliště. Kdyby se moje učiliště nezrušilo, tak bych určitě dodneška učil, protože mě to bavilo. I děti jsem měl rád.

Pokud se podívám na celý ten systém od začátku, tak to předškolní vzdělávání, co se týká dvouletých dětí, si myslím, že bychom neměli v tom nic měnit. Tak, jak to funguje, tak to zřejmě funguje celkem dobře. Je to ten kompromis mezi tím kolektivním přístupem a individuálním. Takže pokud už 40 tisíc dětí takhle funguje, tak si myslím, že to je dobrá věc. Je to asi něco podobného jako v inkluzi, kterou taky děláme rozumně s nějakým odůvodněním.

Předškolní vzdělávání dětí by mělo pro ty rodiče mít nějakou jistotu, že ta možnost tady je.

To si myslím, že paní ministryně velmi dobře připravila a okomentovala. S tím, že zase tam je ta možnost individuálního přístupu, kdy můžou rodiče si brát děti do zaměstnání, tam, kde mají zaměstnání, nebo prarodičům apod. Takže k tomu já nic nemám, to podporuji.

Pětileté, šestileté děti, to znamená ta povinnost předškolního vzdělávání, to podporuji, protože právě proto pak v základní škole docházelo v různých školách, jako třeba v praktických, k různým nedorozuměním, že ty děti neměly tu přípravu před vstupem do základní školy nějakou podobnou, většinou komunikační schopnosti byly rozdílné apod. Takže to se potom srovnávalo v té základní škole, byly různé vyrovnávací třídy, toto by mohlo odpadnout.

A stále tam je ta možnost individuálního vzdělávání, což si myslím, že je dobře, i když asi by to mělo být nějak podchyceno, protože jestli nějaká rodina, nevím, z jakých důvodů, prostě to dítě tam nechce dát a víme třeba, že to je rodina sociálně slabá, že tam jsou ty možnosti té výchovy ne tak pro tu společnost dobré, tak si myslím, že by tam měl být nějaký takový impuls, aby se s nimi třeba psycholog nebo někdo poradil, aby jim prostě třeba psychologická poradna řekla, že to dítě v té školce má své místo, a je to pro ně jenom dobře. Hlavně pro to další vzdělávání v základní škole.

Takže tady k tomu bych neměl nic zvláštního. Spíš mi jde o ten druhý stupeň základní školy. Individuální vzdělávání si myslím, že není rozumné řešení. Aspoň ne v této fázi. Protože zase, v nějaké míře už funguje, v takové té přirozené, tak, jaké ty potřeby jsou, a takhle to prostě zdůraznit a předhodit to jako možnost těm rodičům, si myslím, že je nezodpovědné.

Takže tuto změnu z Poslanecké sněmovny doporučuji neakceptovat. Nejlépe učí učitel, který je k tomu připraven. Máme k tomu nějaký systém vzdělávací, a ten bychom měli držet.

A samozřejmě výjimky jsou zase možné, takže proč nedržet ten systém tam, kde ten stát může garantovat úroveň.

Naopak doporučuji změnu v oblasti, to se tady už taky zmiňovalo, v oblasti účinnosti tzv. inkluze, kdy podle mě vzdělávací systém není na tuto změnu dostatečně připraven. To široké pojetí společného vzdělávání prostě zatím si myslím, že není dostatečně připraveno tak, aby se to bez problémů, problémy budou vždycky, ale bez zásadních problémů nemohlo rozjet.

My jsme u nás inkluzi v podstatě dělali vždycky. Nepamatuji si, kdy bych učil, nebo manželka, že by inkluze nebyla. Takže takové to zase zvýraznění, že najednou to musíme dohnat zákonem, protože prostě to nefunguje, ten přístup ministerstva školství a ministrů předchozích, kdy, já nevím, 15 ministrů nám něco podobného slibovalo, hlavně tedy peníze, a nesplnilo se. Tak to prostě hrozí stále dál.

Byl bych nerad, kdyby právě paní ministryně, která si myslím, že je velmi schopná a uchopila ani ne za rok ten zákon správným směrem, má tedy v tomto i moji podporu, ale aby se to zase nesmrsklo zase do toho, že najednou, já nevím, školní asistenti nebo asistenti pedagoga nebudou, nebo budou prostě nevzdělaní a budou dělat problémy v tom procesu ve škole, o to by nám mělo jít. Tak si myslím, že by se to mělo tak připravit, aby se i na to připravili vzdělaní lidé, kteří to budou umět a kteří to splní, prostě ten úkol, který tady v tomto je.

A že tam jsou mezery už teď obrovské, to víme. Ten asistent tam funguje nějak, většinou nakonec se odstrčí někam bokem, aby nebránil tomu vyučování pro ten celek, pro ty jednotlivce v tom celku.

Ale to jsem se nechtěl tak nějak o tom rozpovídat. Myslím si, že když EU nám prostě dala na vědomí, že to děláme špatně, že je potřeba to společné vzdělávání, tak nám to paradoxně dala najevo ve chvíli, kdy se společně vzdělávaly děti v praktické škole. Ano, časem prostě tam přibývaly romské děti, aspoň mluvím tedy o našem kraji, Ústecký kraj je v tomto opravdu, myslím, mimořádně na tom špatně, v tom smyslu, kdy máme kraj s největší nezaměstnaností, ale s nejhorší vzdělaností. Takže to když se dá dohromady, tak to samozřejmě má své problémy. Protože se do těch škol praktických dostávaly děti způsobem, chodí tam brácha, tak tam bude chodit i sestra tvoje, budeš ji tam vodit za ruku, a pak samozřejmě docházelo k tomu, a to EU měla pravdu, když si někdo začal stěžovat, samozřejmě většinou jim to někdo poradil, tak nám vydali nařízení, abychom to dali do pořádku. To bylo dobře, ale my jsme to do pořádku dali, do těch praktických škol už prostě tyto děti se neberou. Jsou tam v podstatě jenom mentálně postižení. Buď méně, nebo více. To už je celkem jedno.

Ale my se teď snažíme o ten opak, že budeme chtít ty děti s lehkým mentálním postižením klidně umisťovat do základních škol běžného typu, což zase se už i nějakým způsobem děje. To probíhá, tato inkluze. Ale většinou se jedná o jednoho, dva žáky, s kterými si ten učitel celkem, možná ne úplně, poradí. Prostě už ty zkušenosti má. I když já jsem teď zrovna testoval svého syna, který studuje pedagogickou fakultu, říkal, že učil. Měl tam jednoho jediného takovéhoto žáčka, který prostě začal létat, dělal letadlo, takže mu musel říct, že už mu došel benzin, nebo ať prostě sklopí ta křídla, nějak vtipně. Ale je to pak těžké si prostě poradit, bez té přípravy.

Já si myslím, že vysoké školy, pedagogické školy tuto přípravu nemají. A ti, co ji mají, to znamená učitelé speciální pedagogiky, tak jsou v nejistotě, protože tím, jak se vytvářel ten dojem, že nebudou potřeba ty praktické školy, tak prostě začali ubývat. Dobrý příklad byl ten, když jsme tady probírali v Senátu Univerzitu Jana Amose Komenského, kdy jim byla sebrána akreditace a přes 500 učitelů speciálního školství najednou nemohlo dostudovat. Tak jsme hledali ty různé možnosti. A nebyly. My jsme na to připraveni nebyli, nebylo ve státě místo pro tyto učitele, budoucí odborníky ve speciálním školství. A to si myslím, že je takový signál, že jsme k tomu nepřistupovali koncepčně a že jsme to podcenili. Těch 500 speciálních pedagogů, kteří by mohli dělat i tuto práci třeba, těch asistentů, tak je to vniveč. Tady těch míst byly maximálně desítky. Hledaly se možnosti na Slovensku nebo kde, aby třeba dostudovali. Tak si myslím, že to prostě není tak připravené, aby ta úroveň toho vzdělání najednou běžela. A proto jsem navrhoval aspoň o ten jeden rok tu účinnost, nikdo o nic nepřijde, ty výhody, nebo ty nároky, které mají ty děti, mají dál. Akorát prostě nejsou jasně specifikované. Proč jednou neuděláme takové gesto v tom školství, že tam prostě dáme víc peněz, hlavně těm učitelům, aby tedy cítili, že tu podporu mají. Ne že zase se něco připraví a teď mají asistenta pedagoga na půl úvazku, na 0,3, já nevím jak, a teď samozřejmě oni ho budou potřebovat, bude to nárok, takže ho tam budou muset mít. Rodiče to budou vyžadovat. A ten ředitel školy udělá co?

To, co udělal vždycky, zaplatí to z výplaty toho učitele. Takže učitelé zase by mohli v tomto případě přijít vniveč, a to by byla škoda. Tím by prostě ten dobrý záměr, není to o tom, inkluze ano, nebo inkluze ne. Inkluze ano, ta už se dělá dávno. Ale je potřeba ji dělat rozumně, tak, jak se to dělá třeba v tom systému, kdy to běží jakoby podle potřeb samo.

Samozřejmě, chápu, je potřeba zákonem tam dodat, když to neumíme, pro ty děti, protože každé má jiné schopnosti, jiné postižení apod., přesně specifikovat, na co mají nárok. Když to neumíme, dobře, musíme to tedy nějak specifikovat. Ale je to škoda. Myslím si, že ty peníze by tam měly být. Nikdo by jimi nemrhal. Ale dobře, uvidíme, jak se to vyvine.

Takže já podporuji v podstatě všechny ty návrhy, které tady byly. Všechny jsou rozumné. Některé ne, hlavně to individuální vzdělávání na tom druhém stupni, doporučuji neakceptovat. Tady bych požádal o tu podporu toho, aby prostě takové ty představy o tom, že děti s mentálním postižením najednou obohatí tu školu, že se jim bude dařit lépe, aby tady nevznikl ten dojem, který se jim dával. Podle mě prostě jsou na to speciální školy. Ty jim pomůžou nejlépe. A zase – výjimky jsou. Těch je moc. Nikdo to nechce rušit, budou dál se takto vzdělávat. Je taky propustnost z běžné školy do praktické, z praktické do běžné. Tomu se přizpůsobují i školní vzdělávací plány. Ale to není otázka jednoho roku nebo dvou. My o tom dlouho mluvíme, ale potom najednou něco připravíme, aniž by to byl ten rozumný základ v praktickém použití v tom vyučování, tak, aby ředitelé škol a učitelé to zvládli, neříkám bez problémů, ty budou vždycky, ale aby se ten projekt, který se mi zdá, že je dobrý, nezabil.

My jsme třeba v našem městě teprve v letošním roce schválili projekt, který se jmenuje Start inkluzivního vzdělávání. Je to na tři roky. To znamená, není to prostě ověřené tak, abychom mohli říct: Dobře, určitě co bude úspěšné... Tam se říká, že až do 40 % účasti těch dětí s mentálním postižením nebo s nějakým může být ve třídě ta výuka úspěšná. Což podle mě... Asi bych nebyl tak dobrým učitelem, ale myslím si, že to málokterý učitel by mohl zvládnout. Takovému já bych dal minimálně 50 tisíc měsíčně odměnu, pokud by to uměl. Ale bohužel, tady ty průměrné platy, které ti učitelé mají, tomu neodpovídají. My jim je určitě v nejbližší době ani dát nemůžeme. Je to tříletý projekt, začíná. My najednou stanovíme zákonem to, co by se mělo ověřit v té praxi. Já si myslím, žel 5 % těch dětí, které mají takovéto nějaké postižení v té třídě běžné, se dá ještě zvládnout. Pokud jich tam bude víc a bude tam i víc asistentů, tak já osobně bych to asi nezvládl, neuměl. Fandím všem, kteří se k tomu hlásí. Ale musím říct, že z mého okolí učitelé jsou prostě skeptičtí. Mají rádi děti. A pro ty děti najednou nemůžou udělat tolik, co by udělali, kdyby prostě každý... Ten mentálně postižený určitě umí spíš rukama než hlavou. Do budoucna se uplatní spíš na trhu práce, tam, kde bude pracovat rukama než hlavou. Takže i tak bych k tomu přistupoval. Myslím si, že v těch praktických školách, ty dílny a já nevím, co všechno, to je pro ně ideální. A zase, když je tam nějaká výjimka, že vybočuje, že je na tom dobře, tak dobře, už si sami učitelé doporučí a řeknou: Dejte to dítě tam. Nebo zkuste to domluvit se, poradit s psychologickou poradnou. Všechno tohle by mohlo fungovat.

Byl jsem i pro ty dva roky odložení, tak, jak kolega ve výboru navrhoval. Ale aspoň tento jeden rok si myslím, že by nebyl špatný, protože ředitelé uzavírají s těmito asistenty pedagoga smlouvy do konce roku a pak zase. Rozpočet je až na ten další rok. Paní ministryně sice říkala, abychom jí pomohli s tím rozpočtem, ale my v Senátu těžko ten rozpočet nějak ovlivníme. Možná politicky, ale tomu taky moc asi se nedá dávat nějakou důležitost. Takhle bych to já viděl.

To doporučení pro vás, nevím, jestli z toho vyplynulo, ale je to moje takové vyznání. Omlouvám se, jestli mi nebylo vždycky rozumět, protože jsem zapomněl ty náhradní zuby, které mám, ale aspoň ve mně, si myslím, nebylo nic falešného. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. S právem přednosti pan senátor Jan Horník.

Senátor Jan Horník:  Pěkné odpoledne, paní ministryně, pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. Já musím navázat tam, kde kolega Homolka skončil.

Mně poměrně hodně vadí, že systém, který tady byl před rokem 89, každý jiný znak člověka, to znamená, říkejme tomu, že jsou osoby handicapované, tak se vyčleňují ze společnosti. A to se dělo i ve školství. Já mám dojem, že ta doba už dávno po 25 letech nazrála, abychom tyto lidi vtáhli do toho kolektivu. Já jsem viděl zařízení, kde lidé, kteří měli takové postižení, jsem se domníval, že nejsou schopni ani někam chodit. Oni tyto lidi postupně začali učit třeba, že je pouštěli z toho ústavu, pouštěli je za plot a dávali jim úkol, že mají dojít do nějakého místa. Samozřejmě, vždycky to bylo pod dohledem. Za léta je naučili samostatně, svobodně žít v blízkých panelácích, mezi normálními lidmi. Myslím si, že je to úplně stejné i s těmi dětmi. Naopak s těmi dětmi je to tak, že jsou v nějakém vývoji a naučí se to o hodně dříve, než když potom už je pozdě. Pak už to možná kolikrát končí jenom ústavem.

Takže já mám asi trochu jiný názor než kolega Homolka. Já tyto komunistické manýry moc nemusím. Byl bych nerad, abychom neskončili někde jako v Severní Korei.

Nazpátek ke školskému zákonu. Většina už tady byla řečena, nemá cenu se opakovat. Ale mně v tom vadí ta lidová tvořivost, za kterou paní ministryně nemůže, která k nám dorazila z Poslanecké sněmovny. Já se s těmi věcmi nejsem schopen ztotožnit.

Samozřejmě, pokud budu moci, kolegové mají připraveny pozměňovací návrhy, tak pro ty bych hlasoval. Nicméně nezlobte se na mě, malé dítě, vždyť všichni jsme to měli kolem sebe, já musím říct, že jsem tady necelých 12 let a v té době se mi narodil kluk. Můžu to teď pozorovat, jak se měnili ministři, jak se měnily zákonné podmínky ve školství. A můžu to taky pozorovat i s ohledem na to, že jsem měl tu šanci dítě dávat do sousedního státu, do Německa, do školky. Dokonce do jeslí. Od 10 měsíců.

Víte, Petr Vícha tady říkal, že byl poznamenán tím, že nechtěl být ve školce. Já se k tomu přiznávám, já jsem tam vydržel dva měsíce. Utíkal jsem ze školky, skončil jsem vždycky pod jedním stromem. Dodneška, teď se mi to vybavilo, když to připomněl, tak jsem před 60 lety seděl pod stromy a brečel jsem. Takže ti rodiče mě nakonec z té školky vzali. Ano, byla to trošku jiná školka. Bylo tam jídlo, které tam bylo. Doma bylo přece jenom o trošku lepší, i když v té době byly hlavně mrkev, brambory a řepa. A zelí. Takže já k těmto jakýmsi nesvobodám už od toho malého věku jsem hrozně skeptický. Vůbec jim nefandím. Ať to jsou 2 roky, 5 let. Klidně se přiznám k jakémusi prohřešku, že jsem byl toho názoru, u toho nejmladšího syna, že čím déle půjde do školy, tím lépe, a taky do školy šel až v 7 letech.

Myslím si, že naopak školství by se mělo zabývat, a teď možná řeknu něco kacířského, začátkem vyučovacích hodin. Nikoliv v 8 hodin. Jsou děti, a ten můj nejmladší syn je toho příkladem, protože dojíždění do školy je 45 minut, v místě nemáme školu. A vlastně já ho vytrhávám z toho nejhlubšího spánku. Ten mozek stejně začíná pracovat až v 9 hodin. Takže já bych se sám přikláněl k tomu, aby škola začala až v 9 hodin, a to si myslím, že je téma, které bychom měli uchopit. Samozřejmě jsou k tomu i příklady v Evropě, kdy je možné, aby ty děti tam chodily třeba i dřív, když to ti rodiče chtějí, ale nemají vyučování, ale mají tam prostory k dispozici, tak, aby mohly potom plynule přejít do vlastního vyučování. Takže to jsem chtěl paní ministryni požádat, jestli by se příští novelizace touto záležitostí nezabývala.

Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. S právem přednosti senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera:  Dobrý den. Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně. Já začnu takovým vtipem, nevtipem. Přijde tatínek do školky pro dítě a děti sedí na pískovišti na tom dřevěném rantlu. Všechny mají na klíně tablety. Paní učitelka dříme v povzdálí na lavičce a on rozčíleně k ní přiběhne a říká: Nezlobte se, paní učitelko, ale vy si tady dřímete na lavičce, co když vám nějaké dítě uteče? Ona mu říká: Neuteče. Wi-fi je jenom na pískovišti. Takže my si tady povídáme, ale svět jde trošku jinudy.

Tento zákon, podobně jako zákon o provozu na pozemních komunikacích či zákony zdravotnické, vždycky vyvolají to, co tento zákon. Všichni jsme chodili do školy, všichni máme nějakou zkušenosti. Takže všichni tomu rozumíme. Nejhorší, co nás může potkat, že dojde k nějaké změně ve vládě a vymění se ministerstvo školství za ministerstvo zdravotnictví, přijde nový ministr a ten toto celé zbourá, protože bude chtít zase předvést něco nového. To je to nejhorší, co by nás mohlo potkat. My neustále reformujeme, školství je typickým příkladem, to je možná jedna z věcí nejvíce reformovaných, snad už od roku 1945. Ale přesto si jde svojí cestou. Ta doba se strašně mění. Tady je debata o tom, jestli má být maturita z matematiky, nemá, to vůbec není podstatné. Podstatné je, abychom uměli počítat. Podívejte se, jak se nepočítá, jak se miliardy mění za miliony, desetinná čárka je v ČR státní tajemství. Včera v televizi – místo 27 milionů – 27 miliard. Jen tak se to tam pláclo, někam jsme je dali, nevím kam, do Iráku, to už si nepamatuji. A co mi ale vadí nejvíc, tady to zmínil kolega Horník, lidské zdroje.

My jsme se přesunuli do takového zvláštního technokratického, Evropa tím je typická, všechno jsou to lidské zdroje. Ty děti jsou jenom pracovní zdroje, které by nás měly živit později. Řekněme si ale pravdu, nalijme si čistého vína. O čem je ta inkluze? Je to přece, paní ministryně, ten rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku, nevím kterého, já jsem ho tehdy četl, kdy soudci ze starých zemí nás odsoudili, soudci z nových zemí, protože měli jiné zkušenosti s těmi menšinami, tak si to přiznejme, to je přece sociální inkluze, nikoliv mentální inkluze. U mentálně postižených, tam žádný problém není. Vůbec nevadí se svými slabinami, a nepotřebují ani žádné asistenty. My jsme zkoušeli integrovat děti, které měly tělesné postižení. Fungovalo to úplně obráceně, než si my dospělí myslíme. Ty děti vůbec nešikanovaly děti, které měly ten handicap, ale naopak. Nosily jim tašku, dávaly jim svačiny. Ony totiž děti, na rozdíl od nás dospělých, ještě nejsou zkažené. A proto mi vadí, aby děti už od 2 let, a kam dojdeme, možná by bylo vhodné odebrat děti maminkám už v porodnici, abychom z nich vychovali řádného pracujícího socialistického člověka, což je jeden legitimní světonázor, že dítě vlastně patří státu. Někteří rodiče tomu uvěřili a paní ministryně se tomu pak diví a řeší šikanu na školách, protože rodiče říkají: To jsou vaše děti. Vy si je vychovávejte. Vy je máte na zodpovědnost. Neumím si představit, a nechtěl bych být chůvou, která bude mít na starosti ty dvouleté děti, protože mně stačí, že některé mateřské školy už nechodí s dětmi na procházku, protože dobře vědí, že když dítě upadne a odře si koleno, tak agresivní rodič podá trestní oznámení a učitelce v krajním případě hrozí vězení, protože ty děti neuhlídala. Ono když jdete s 25 dětmi, svého času tady byla nabídka na takové, z Anglie to přišlo, ta paní za to dostala od královny nějaký metal, že ty děti jsou přivázané na takové zámky, od kterých se nemohou odpoutat. A vodí je prostě jako zvířátka na procházku. Takže to si určitě nepřejeme.

Trošku zapomínáme, já to teď vidím bohužel díky politice, moje děti odrostly do dospělosti, aniž jsem si toho všiml, ale vnučka obráceně. My jsme babička s dědečkem, kteří vybízí rodiče, aby nám dítě dali. Ne že musí prosit, že je budeme hlídat, protože pro nás to jsou neuvěřitelné zážitky se čtyřletým dítětem. Sice do školky chodí, ale snažíme se, aby chodila co nejméně. Ale zůstává tady spousta nedořešených otázek. Pokud se nám zdá, že 9letá školní docházka je nedostatečná, pak je rozumné opět zvolit desetiletou a pak je legitimní, aby děti chodily do školy o rok dřív. Tomu bych rozuměl. Jestli by někdo zdůvodnil, že to tak je správně, tak by mi to nevadilo. Ale proč by ze škol, které se jmenovaly kdysi mateřské školy, teď by se měly přejmenovat, to už nejsou mateřské školy, to jsou vzdělávací zařízení, kde se musí do dětí odmalička prát nějaké vzdělání, ale ony si chtějí hrát. Ony si chtějí hrát a teprve postupně dospět. Tak, jak to bývalo dřív, že první třída – první půlrok byla vlastně školka. To se ani neznámkovalo. Jedna velká jednička, kterou dávali všem, aby děti nebyly naštvané. A teprve potom postupně se ty děti začaly učit. Je pravda, že dneska když babička neví, jak spustit satelit, tak čtyřletá vnučka ovládá naprosto všechny přístroje, které máme doma, na rozdíl od dospělých. S tím nic neuděláme, to je technologický pokrok. Akorát bohužel je potom smutné, když tatínek vykládá 10letému chlapci, že vždycky nebyly mobily, že byly takové velké telefony se sluchátkem, a syn mu nevinně odpoví: No, dobře, tati. Jak jste se dostali na internet, když nebyly mobily? Protože nebyl internet, že.

Já jsem nedávno měl takový incident s dvěma mladými lidmi, kteří šli vedle sebe a vzájemně si esemeskovali, což je dnes moderní, všimněte si toho. V kavárně sedí proti sobě a píší si. A pak se jich někdo zeptá, úplně ztrácíme schopnost vyjadřování, když se televize někoho zeptá v ulici na názor, tak on neříká názor, on říká to, co ráno četl v Blesku. Protože už ztrácí schopnost komunikace.

Já chápu to naše potěšení z evropských dotací, které nám to teď všechno zaplatí, a kdo to zaplatí v roce 2025, 2030? Už žádné dotace nebudou. A dokonce hrozí, že možná už nebudou ani tyhle. To stačí, aby už nebyly peníze, tak ty peníze místo do škol půjdou do Turecka. Ono to není jisté, jestli ještě nějaké dotace budou. To je další takový problém.

Znovu připomínám, že nejde o inkluzi postižených dětí, ale jde o inkluzi sociálně slabých dětí. Moje jednoduchá otázka zní, v zákoně žádná taková sankce není, když tyto rodiny nebudou děti posílat do školy, co se tedy stane.

Jsou to rodiny, které jsou na sociálních dávkách. To znamená, nějaké pokutování nemá valný význam, takže nezbude, než aby český barnevernet ty děti odebral a dal je do ústavu. Ale to zase nepůjde, protože pan kolega Dienstbier navrhuje, že děti do sedmi let musí žíti v rodinách. Že není vhodné dávat děti do sedmi let do ústavu. Ale my je chceme od dvou let dávat do ústavu. Školka je ústav, to je odebrání dětí rodině.

Že existují povolání, kde skutečně maminka je významná vědkyně, soudkyně, primářka oddělení, tak rozumím tomu, že proto tady byly jesle. Tomu rozumím. Ale tady je nejdelší rodičovská dovolená ve střední Evropě. Sice paní ministryně, kolegyně, připravuje, že by se nějak odebrala, ale podle mě, když dá dítě do školky, tak ty peníze, které jsou určeny na ty rodiče, by měly jít do té školky. Tak bych tomu rozuměl já, ale tak to asi míněno není.

Takže já podpořím všechny pozměňovací návrhy, nebo většinu z nich, které tady jsou. A neměli bychom si nechat diktovat inkluzi od těch, kteří sami inkluzi nedodržují. Vzpomínám, jak tady byl v Ostravě, paní ministryně, nějaký komisař, to mě pobavilo, vysoký komisař OSN ze země, kde ještě usekávají ruce, kde lidská práva jsou úplně na nule. A v OSN tyto země bohužel mají bohaté zastoupení a většinou chytnou třeba lidská práva. A jsou z takové země, kde toho o lidských právech mnoho nevědí. A on nás tady poučoval, jak tady chodí děti do – oni tomu říkali – zvláštní nebo pomocné školy. To nejsou zvláštní nebo pomocné školy.

A druhá věc je, že my jsme si zvykli, že všichni musí být vysokoškoláci, všichni musí mít maturitu. A kdo bude pracovat? My jsme si odvykli vážit si práce lidí, kteří umí něco jiného než jiní lidé. A já tvrdím, že každý, kdo něco umí, už jsem to zmínil, že nejvyšší trest pro dítě je, když rodiče mu říkají: "Když se nebudeš učit, půjdeš na zedníka." Jako kdyby zedník bylo něco úplně dehonestující. A každý, kdo cokoli doma rekonstruoval a neumí to, neumí namíchat maltu, natož přilepit dlaždičku, tak je vděčný, když získá řemeslníka, který to umí. A který, když odejde, tak to funguje. Většinou vždycky slyším, jak všichni nadávají na to, co to tam bylo za nevyučené exoty, kteří nevěděli ani, jak se přidělává vodovodní baterie, jeden po druhém si tu práci kazil. Ale každé povolání, které někdo umí, tak je úplně jedno, jaké má vzdělání obecně.

Znovu připomenu, že většina konstruktérů formule 1 jsou původním povoláním automechanici. Nemají technologický institut v Massachusetts. A můj předchůdce, starosta, byl inženýr a vždycky říkal: "Jaroslave, vzdělání před blbostí nechrání." Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Pan senátor Jiří Čunek má slovo.

Senátor Jiří Čunek:  Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, kolegové. Teď již velmi telegraficky.

Na výboru pro vědu, vzdělání atd. všechna hlasování byla těsná. A jedno z hlasování odložit kurzy o jeden rok, tak to jsem nepodpořil ze dvou důvodů. Zaprvé, má osobní zkušenost – v našem městě dlouhodobě, už 15 let, existuje škola, která se jmenuje ne Inkluze, ale Integra. V té době jsme ještě nevěděli, že existuje inkluze, tak se jmenuje Integra. A je celkem populární. A tam právě chodí všechny děti, které mají nějaký problém s těmi dětmi, které žádný handicap nemají. Jednoduše řečeno. Máme s tím velmi dobré zkušenosti, takže my se toho neobáváme.

Problém odložení pro vás všechny znamená, že můžeme způsobit možná u některých škol, že evropské peníze, které tady proudí, nebudou mnozí moci využít tak, jak by možná chtěli. V tuto chvíli např. přes Agenturu pro sociální začleňování mohou jít peníze sdružené z různých zdrojů. A nám, kteří ty problémy sociální inkluze se sociálně nepřizpůsobivými máme, tak sdružení tedy pomáhají a jistě mohou pomoct k tomu, aby se situace změnila.

Takže to je důvod, proč si myslím, že to odložení tady není. Přesto ale na stolech máte můj pozměňovací návrh, který by vůbec nemusel mít nějaký až tak dramatický dopad právě na městské školy vůbec. Ale vidím velký problém – a oslovují mě v mém obvodu starostové malých obcí, kde mají malotřídky, a tam skutečně inkluze, především s mentálním postižením, může způsobit velké problémy. I s asistentem, když tam bude.

To znamená, já doporučuji, že by tam ta škola mohla zvážit, jestli ten problém nemohou řešit jinak. Protože spádově jsou větší školy, kde tyto problémy dramaticky nebudou. A nebudou mít tedy ani vliv na existenci té školy. Jde totiž o to, že když se v takové malé škole naruší rovnováha, která tam je, toho 1., 2., 3. stupně v jedné třídě při výuce jedním učitelem, a někteří rodiče odhlásí své děti a přihlásí je do jiné školy ve vedlejší obci nebo městě tedy, což se nám stává, tak tyto školy buď musí být významně dopláceny z obecního rozpočtu, který to neutáhne, a ta škola potom může zaniknout.

Takže tady kvůli této obavě tato věc. Co se týká té možnosti, která tady je, tedy aby dítě mohlo chodit do školky od dvou let. Tam si myslím, že možná paní ministryně by nám mohla ještě vysvětlit, jak to je. Protože v současné době se u nás učitelky ne proto, že by se bály – jsou to většino myslím stoprocentní učitelky – že by se bály toho, že to dítě nezvládnou nebo něco takového. Ale spíš to, že je dána možnost přijmout dítě od dvou let, tak někteří to chápou jako problém, který je v zákonné oblasti, když ho přijmou. A když to tedy změnou zákona umožníme, tak už žádný problém mít nebudou. Spíš jde o to, jak vyřešit – a to mě, promiňte, napadlo až teď při vystoupení vás, některých kolegů – když ten rodič bude požadovat, jak možná tady řekl pan kolega Vícha, když to dítě nebude zcela jistě zralé na to, aby do školky mohou chodit, tak jak ta školka může to dítě odmítnout. Když my ten zákonný nárok tady vlastně od těch dvou let dáme.

To znamená, na jednu stranu to schvaluji, zvláště proto, co tady bylo řečeno senátorem Brožem, a ten názor jsem já včera sděloval na výboru, že musíme jít naproti všem, kteří mají rodit děti. Mají nějaké problémy, možná, že zjistí, že ani takové problémy nejsou, ale možná skutečně někdo chce nastoupit do zaměstnání. Potřebuje dítě umístit, třeba i druhé dítě do školky, a proto se třeba rozhodne pro možnosti, které mu nabízí ten vějíř, zatím tedy myslím malých prorodinných opatření. Ale co, paní ministryně, udělat s těmi, kteří budou trvat na tom, aby dítě, které je naprosto nezralé býti přijato do školky, jestli ho školka z nějakých důvodů může a jak tedy odmítnout.

Takže to jsou dva takové důvody, tedy inkluze a dvouleté děti, a vám ostatním děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, pan senátor Pavel Štohl.

Senátor Pavel Štohl:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Protože taky celou dobu, celý život působím ve školství, tak mi to nedá, abych na pár věcí nereagoval.

Jedna věc jsou jednotné přijímací zkoušky. Když se bavím se zástupci jednotlivých středních škol, ať už u nás na jižní Moravě, nebo v Praze, tak jednoznačně vítají to, že budou zavedeny. Protože když to nebylo, tak byla situace, že stačilo, aby třeba jedna obchodní akademie zrušila povinnost přijímacích zkoušek, tak ta druhá automaticky, pokud by je nechala, tak by měla problém, aby měla dostatek zájemců. Protože většina studentů nebo žáků by se hlásila na tu školu ne, že je kvalitnější, ale proto, že to je bez přijímacích zkoušek.

Takže určitě si myslím, že je to vnímáno jako krok správným směrem. V souvislosti s přijímacími zkouškami jsem se ještě chtěl zeptat paní ministryně, jestli jsem dobře četl v návrhu školského zákona, že tam nikde není takzvané hraniční skóre. Bývávalo diskutováno, že bude zavedeno. Pokud jsem to hledal správně a nenašel jsem to, tak budu jenom rád, protože ředitelé nebyli z toho moc nadšeni. Takže je pryč, děkuji a už se dál nebudu o tom zmiňovat.

Druhý bod, o kterém jsem se chtěl zmínit, je, co tady bylo řečeno od paní kolegyně Wagnerové, a to je hodnocení slohových prací z hlediska externích examinátorů. Zase názory ředitelů škol je obecně takový, jestliže to je matematika, když to je diktát, jsou tam objektivní kritéria, jednohlasně souhlas, aby to opravovali externí examinátoři. Tam, kde je subjektivní hodnocení, je to daleko složitější. Kolikrát je situace, kdy jsou na stejné škole dva češtináři, a každý má jiný názor, jestli student dodržel slohový útvar, nebo nedodržel. Když se to bude opravovat někde úplně mimo školu, tak je to nebezpečí daleko větší.

Takže nevím, jestli je to reálné, ale asi ideální varianta by byla, kde jsou objektivní kritéria, opravovat státem. Kde jsou kritéria subjektivní, je otázka ke zvážení, zda by to nebylo možné nechat na té škole. Já tomu rozumím, proč je to navrhováno na stát. Protože když to opravoval vyučující dané školy, tak se udělala bodová stupnice taková, aby se tam vešli. Říkám, rozumím důvodu, je otázka, jestli je to úplně ideální řešení.

A poslední třetí bod, ke kterému jsem se chtěl zmínit, je možnost zavedení individuální výuky na 2. stupni škol. Já, po pravdě, z toho bych měl obavy. Někde jsem četl, možná to tady dneska zaznělo, že pokud to umožníme, že to může být taky začátek konce povinné školní docházky v Čechách. Takže opravdu, kdybychom si teď každý sám řekl, jsem schopen – a máme všichni, nebo většina z nás vysokoškolské vzdělání – být ten, který je schopen připravit individuálně žáka na 2. stupni na fyziku, chemii, dějepis apod.? Takže sám za sebe bych tady opravdu chtěl být hodně opatrný, a měl bych strach u toho 2. stupně. A to je všechno, k čemu jsem se chtěl vyjádřit. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, pan senátor Václav Hampl.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, dámy a pánové.

Já působím ve školství už hodně dlouho, ale učím jenom na vysoké škole. A mám obrovský respekt ke všem, kteří dokáží učit na nižších stupních škol, protože to považuji za nesmírně náročnou práci. A taky za zásadně důležitou práci. A myslím si, že samozřejmě je důležité, abychom ve všem, co děláme, měli ohled na to, že to je práce, která potřebuje velikou podporu. To si nicméně myslím, že se o té předložené novele dá říct, že se o něco takového snaží. A já se vlastně chci vyjádřit hlavně k jedné věci.

A to je ten návrh na odklad "inkluze", v uvozovkách. Především chci zdůraznit, že to není žádný odklad inkluze. Inkluze dávno běží, dokonce je to většinový způsob vzdělávání toho druhu dětí, o které jde. Pokud bychom se rozhodli pro ten odklad, rozhodneme se pouze o odklad podpory státu těm rodičům, kteří vyhodnotí své děti, jako že by jim tento způsob vzdělávání prospěl. V tuto chvíli oni ty podpůrné prostředky hradí ze svých peněz.

To si myslím, že opravdu není něco, co by něčemu prospělo. Navíc si myslím, že by Senát v tomto projevil nedobrou vnitřní konzistenci, protože tu novelu, na rozdíl od této, která se primárně inkluzí nezabývá, tak tu, kterou se tím zabývala, jsme měli důkladně zde na stole před několika měsíci. Tam se žádný odklad nekonal, rodiče podle toho patřičně zareagovali pro nadcházející školní rok. Tedy všech čtyřicet, kterých se to v České republice týká. A zapsali své děti s tím, že počítali, že nějaké pomoci se jim dostane. A teď by Senát chtěl říct, že mají smůlu, že to mají zaplatit celé sami. Ono to pořád není o tom, že by na ně nějaká docela zřetelná část té finanční zátěže nezbyla.

Takže tady si myslím, že opravdu nebouráme školský systém, tady jenom pomáháme rodičům, kteří opravdu mají těžkou situaci. A ta čísla, která jsou v tuto chvíli k dispozici, tak opravdu ukazují, že to není žádná záplava, která by se pro české školství udělala. Takže já bych vás moc chtěl poprosit a vyzvat, abychom k tomuto kroku nepřistupovali.

A pak jsem se chtěl už jenom hodně stručně vyjádřit k hodnocení písemných zkoušek jinde než v té škole, na které ten student studuje. Tam i paní kolegyně Wagnerová se proti tomu vyjádřila v tom smyslu – a to má jistě pravdu –, že učitel zná toho žáka nejlíp. A u těch zkoušek, jako je písemný test z jazyka, tak na pochopení toho žáka mu může trochu záležet. To je jistě pravda, ale na druhou stranu já si myslím, že my v Česku máme chronický problém s tím, že nedoceňujeme potenciální rizika konfliktu zájmů. A tady učitel toho žáka potom u maturity samozřejmě má inherentní konflikt zájmů, aniž bych chtěl kteréhokoliv učitele podezírat. To opravdu nedělám. Z toho, že by vědomě a záměrně chtěl nějak podle toho konfliktu zájmů konat. To, že inherentně vnitřně ho má, je faktor, který myslím stojí za to se mu spíše vyvarovat.

A poslední – já mám ale na tohle hroznou smůlu. Já jsem chtěl stručně reagovat na to, co zde řekl před chvílí kolega Kubera, ale vždycky, když to chci udělat, tak on tu zrovna není. Ale já to stejně řeknu. To mi kantor ve mně nedovolí to neudělat. On tady uzavřel celé své vystoupení tím, že vzdělání před blbostí nechrání. To je hezké, ale my, co se snažíme učit, tak věříme, že samozřejmě neochrání stoprocentně, ale že jedním z cílů vzdělávání je přece jenom minimalizovat dopady blbosti na předměty vzdělávání. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Senátor Jiří Oberfalzer má slovo.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Pane předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové. Já budu replikovat jenom pana kolegu předřečníka.

Existují jednostranné talenty. Já jsem studoval matematicko-fyzikální fakultu, a můžu vám říct, že tam byli velmi talentovaní matematici, které ale, kdybyste je potkal mimo půdu katedry, tak byste je označil podobně. Vynechám konkrétní téma.

Ta debata, která se tady odehrává – a je tak dlouhá, protože jsme všichni chodili do školy a většina z nás do mateřské školky – ušetřím vás svých vzpomínek na mateřskou školku. Z toho, že si je hluboce pamatuji, můžete vy, kdo trošku máte ponětí o psychologii, vyvodit, že to byly traumatické zážitky. Ale doba je dneska naštěstí jiná. Chodil jsem do školky ve vrcholící totalitě. Nicméně to nechci řešit.

Debata podle mě, kdybych ji měl já shrnout, spočívá v tom, že tady prezentuje každý své vidění světa. Jsou tací, kteří chtějí mít všechno v jedné šabloně a zglajchšaltováno, aby zkrátka měli všichni stejné šance. A případné i stejné překážky v tom, jak chtějí realizovat svůj život. A pak jsou tací, kteří podporují individualitu, pestrost a určitou míru svobody. Nikdo tady nikoho z toho druhého tábora nepředělá, takže je to jenom taková evidence, jak na tom kdo jsme.

Jsem přesvědčen, že povinný školní rok před začátkem školní docházky není dobrý krok. Pomineme těch 90 % rodičů, kteří to dělají dobrovolně. Pak je tam 10 %, jestli si dobře pamatuji, paní ministryně hovořila o tom, že z těch 10 % čtvrtina jsou sociální případy, o kterých tady tak opatrně oklikou mluvíme. A já jsem přesvědčen, že s nimi nikdo nehne. A pak tedy z té čtvrtiny jsou tři čtvrtiny ostatních, kteří mají nějaké jiné důvody, není to sociální nezařaditelnost, proč neposílají děti do školky. Může to být proto, že mají doma ještě jiné malé děti, tak matka považuje za pohodlnější s nimi setrvat doma.

Může to být třeba náboženský důvod. Nejsou všichni nadšení z nějaké skupinové výchovy. Chtějí třeba vést děti k víře a chtějí jim vštěpovat nějaké jiné životní zásady. A já myslím, že tomu není nutné bránit. Odpověď bude – oni mohu tam zajít, vyloučit se z toho a pak jenom podstoupit kontrolu, zdali už naplňují definované předpoklady. Nevím přesně, co se stane, když nenaplňují. Jestli propadnou v mateřské školce, a nebo nebudou vpuštěni do základní školy. Tak pak se ptám, jestli to není úplná formalita, když to nemá žádné konkrétní důsledky.

Myslím si, že je zbytečné to zavádět. A kladu si otázku, zda se svět zboří, když to nenařídíme, tu povinnou docházku do posledního ročníku mateřské školky. Já myslím, že se nezboří. Jinak to funguje – a znovu opakuji, ty, kterým by to nejvíc prospělo, nepředěláme. Nezlobte se na mě, nepředěláme, ale bude s tím větší administrativa. Obce je budou muset obesílat, řešit, vyhrožovat atd.

A na výboru jsem doporučil paní ministryni k úvaze, jestli by nebylo lepší pracovat s těmi rodiči? Těm dětem určitě neprospívá, že se nezúčastňují nějakého vzdělání a že si vytvářejí handicap na startovní čáře v té 1. třídě, protože nebudou srovnatelní s většinovou populací. Ale to není vina těch dětí, to je vina těch rodičů. A my bychom měli ty rodiče vychovávat k tomu, že vzdělání pro jejich děti je naděje, šance pro lepší život.

Takže to je jedna věc, s kterou nemohu souhlasit. O těch dvouletých tady bylo řečeno už mnoho. A já znovu tvrdím, že pro mě podstatné je, aby ta možnost existovala. Nikomu to nechci zakazovat, ať ta možnost existuje, ale proč by měla být povinná. Teď není pro ty děti, ale pro obce, aby měly kapacity. Ale nechci opakovat argumenty kolegů.

Co mně vadí, je jeden pozměňovací návrh, který chce z návrhu zákona odstranit individuální vzdělávání na 2. stupni. Pokládám to znovu za snahu vytvořit jeden vzorec, jeden model, jednu formu pro všechny. Proč neumožnit rodičům, aby to vzdělání zajistili? Máme právo mít pochybnosti o tom, zda to zvládnou, jestli jsou na to dostatečně sami schopní, nebo jestli si budou schopní třeba i pro skupinu těch rodin najít kvalifikované pedagogy. To všechno je pravda, ale my přece nemůžeme dělat závěry na základě toho, že máme o něčem pochybnosti. Prostě tam je přezkoušení, tam se ukáže, jestli to dítě zvládlo, nebo nezvládlo.

Čili to já bych prosil velice, abychom neschvalovali tenhle pozměňovák a nechali tu možnost. Myslím si, že jsou dobré důvody pro to, aby některé rodiny mohly si výchovu zajišťovat po svém. A samozřejmě nést potom odpovědnost za to, jaké to bude mít důsledky. Ale to zase ten stát nemůže všechny posílat, teď přeháním slovem, do kasáren a tam jim zajišťovat jednotnou tělesnou výchovu.

A pak je tady odklad inkluze. Já sám jsem ho navrhoval a podporuji to. A řeknu vám proč. Nevím, jak jste na tom vy, ale u mě bylo deset ředitelů základních škol z mého obvodu, a když to nebyli ředitelé, tak to byli třeba významní učitelé. A oni z toho mají hrůzu. Tady jde o to, že nejde přímo o zavedení inkluze. Já tomu rozumím a bavili jsme se o tom na výboru, ale jde o to, že to spustí nějakou předem neodhadnutelnou vlnu. A ti ředitelé nevědí, jak to bude, oni nemají informace. A je skoro konec dubna, má to platit od 1. září, a mezitím jsou dva měsíce prázdnin.

Tak já jenom upozorňuji na to, že stav, kterého se pedagogové děsí, není dobrý. Není dobrým příslibem, že tato věc přinese ta pozitiva, která má. A ten rok na to, aby se dozvěděli detaily, aby se to proškolilo, nebo nevím, co je třeba k tomu udělat, aby věděli, co je čeká, tak by určitě pomohl. A znovu opakuji – a tím chci skončit, že to nejhorší, co se nám může stát, že zavedeme něco, co nakonec těm, kterým chceme pomáhat uškodí. A já si myslím, že když to nebude dobře připraveno, bude to spojeno s nějakým chaosem, vyvolá to negativní emoce v rodinách spolužáků a nakonec i třeba negativní důsledky pro toho konkrétního žáka, kterému chceme pomáhat.

Tolik z mé strany.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Paní senátorka Zuzana Baudyšová. A než přijde, já budu pak rychle končit debatu, tak se rychle přihlaste ještě, protože je vás tady dost, kteří jste doposud nevystoupili.

Senátorka Zuzana Baudyšová:  Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené dámy, pánové. Já jsem velmi ráda, že jsme si vysvětlili některé nejasnosti a že dnešní debata probíhá ve zcela jiné atmosféře než včera. Jsem tomu ráda. Včera i tak jsme se dohadovali, co je spádovost. Dneska už jsme moudří, a kdybychom si rovnou řekli, že je to papír A4, ať už na školce, nebo na městském úřadu, kde bude které dítě, z kterých ulic berou, a které neberou, takže by to vyšlo nastejno.

Další, a to se chci zeptat paní ministryně, rodiče, kteří se rozhodnou, že nechtějí své pětileté dítě posílat do školky a dají lejstro, zda je nutné, aby to lejstro bylo? Vždyť přece mají právo se rozhodnout, nechtějí z takových či onakých důvodů. A jakmile budou muset předkládat lejstro, tak už u toho zase bude určitý tlak, co tam mají lhát, nebo nelhat, a co tam má být. Čili jenom dotaz.

Dále jsem se chtěla zeptat, že řešíme vlastně státní školství, že vůbec nehovoříme o soukromém školství. A obávám se, že soukromé školství, které je, ať chceme, nebo nechceme, mnohem volnější než to státní, v něčem lepší, v něčem horší, v něčem má lepší podmínky, v něčem naopak, tak se zeptám, paní ministryně, jestli je ve vaší kompetenci nějakým způsobem na to soukromé školství také dosáhnout, nebo zda bude žít svým životem, a tak.

Jinak pevně věřím, že díky vaší akčnosti budeme společně řešit i skutečné problémy, které dneska jsou. Už jsem je včera zmiňovala – je to alkohol, jsou to drogy, je to šikana, násilí, chybí etická výchova, celá oblast problematiky handicapovaných dětí. Já jenom vám můžu slíbit, že co jsem se v životě naučila, i s čím přijdu do kontaktu, tak velmi ráda ty zkušenosti dám dál.

Jinak jsem ráda, že všichni si přejeme, aby tato země měla vzdělané slušné děti, které chodí rády ať už do školky, nebo do školy, nebo na vysokou školu. A zároveň aby učitelé byli laskaví, moudří a vzájemně jsme si důvěřovali. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, senátor Stanislav Juránek.

Senátor Stanislav Juránek:  Dobrý den, vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Chtěl jsem se taky přihlásit, protože jsem byl vyzván, já jsem ještě nemluvil. A z toho pohledu je to moje povinnost, protože já tady mám teď maminku. A maminka je učitelka, a kdybych nepromluvil, tak bych měl doma velký průšvih. Mojí mamince je 84 roků, celý život učitelka, takže má na to svůj jasný názor. A já mám tady jednu povinnost za maminku. Maminka velice prosí, aby se správně uváděly termíny. Neexistuje mateřská školka, ale existuje mateřská škola. Já to tady říkám shodou okolností už podruhé, protože já mám totiž maminku učitelku a tatínka lesáka. A maminka mi vždycky říkala: "Prosím tě, to, co se týká mě, je to vždycky škola. To, co se týká tatínka, to je školka. A to jsou ty sazenice, co se v lese sází."

Takže samozřejmě se to zkomplikovalo, protože lesní školky jsou lesní školky, firemní školky jsou také firemní školky, takže se to strašně zamotalo. Nicméně já jsem tady za maminku, tohle bylo za maminku.

A teď si dovolím na prvním místě poděkovat. Já si totiž dovolím říci, že jsme tady při minulé debatě upozorňovali na řadu věcí, které se musí vyřešit. A jedna z nich, kterou já považuji za velmi důležitou, byla, že nemůžeme měřit studenty jenom v okamžiku maturity, ale že máme dělat nějakou vstupní kontrolu. Jinými slovy, že musíme už dělat přijímací zkoušky. A já za to moc děkuji.

Děkuji za odvahu předložit tento kontroverzní zákon. A chci říci, že by byl vždycky kontroverzní, teď, právě v tuto dobu, protože je zapotřebí nějakým způsobem věci dopředu směrovat. Takže velké poděkování, paní ministryně. Velké poděkování tady za tento krok. Že tady u tohohle zákona vždycky budou velké rozdíly, je vcelku jasné. Všichni jsme chodili do školy, všichni tomu rozumíme. A já teď musím ale zdůraznit zase pro změnu, protože jsem dal přednost zaměstnání po tatínkovi, a to je lesák, že dopady těch rozhodnutí ve školství jsou někde od sedmi do deseti let. To znamená, jestliže něco ve školství začneme dělat, trvá to skutečně tak dlouhou dobu, než se to dostane do praxe.

A já tedy chci zdůraznit, že matematika jako taková potřeba není, ale je potřeba nějaký způsob vedení k logickému myšlení. A v minulých letech se ukázalo, že jsme žádný takový způsob nenašli. Proto matematika ano. A já jenom prosím, abyste nad tím přemýšleli. A klidně by to mohla být pro ty, kteří jste humanitně zaměřeni, by to mohla být filosofie. Kdybychom tady ale neměli tak velkou tradici, že jsme bez filosofie a že máme na logické myšlení nastavenou matematiku. A máme na ni nastavenou i vysoké školy přírodovědného a technického směru.

To znamená, to je velké poděkování číslo dvě. A znovu říkám, nejde o matematiku, jde o výchovu k logice. Jestli někde v budoucnu někdo přijde na jiný postup, jak vychovávat k logice, nedělejme to prostřednictvím matematiky.

Navíc oceňuji ten přístup, že ty děti, které tam teď v tuto chvíli jsou, tak těch se to netýká. Tam jsme prostě zvolili nějakou cestu z minulosti, a nebudeme ji měnit, protože změnit to někomu rok před maturitou by byla chyba. A já za to také děkuji, aby tady bylo poděkování.

Ne všechno se mi ale na tom zákonu líbí. To řešení, které se týká mateřské školy celkově, je špatně, protože nemá systém. A já nebudu teď mluvit o tom, mně vadí dvouleté děti ve škole, mně vadí i ten přístup, jaký je. Ale hlavně, že jsme nedrželi některé věci, které platily už od Komenského. A hlavně že ten systém tam nemáme. To je prosba, protože přijdou novely. Zcela jednoznačně, v těch sedmi osmi letech, sedmi deseti letech přijdou novely. A tady je jedna z věcí, kde víme dopředu, že se to nepovedlo a že je třeba tam nastavit systém.

Já tady nebudu teď říkat, jak by ten systém měl vypadat, protože to by musela být dlouhá debata. Ale řeknu vám, jaký mají systém v Lucembursku, které je malou zemí, ale je nám velmi blízká. Kde nastavili systém, že do čtyř let se o děti musí postarat rodina. Nebo jsou tam ty různé hlídací, jak bych řekl, školky, nebo hlídací služby. Ale od čtyř let je povinná docházka. A u nich je to z jednoho prostého důvodu. Protože oni chtějí, aby všichni uměli lucembursky. A to se musí naučit v té mateřské škole, nebo prostřednictvím dětí v té mateřské škole.

Takže ve čtyřech letech ty děti jdou a až do první třídy na ně nikdo nepromluví jinak než lucembursky. Protože to mají takto nastaveno. A protože jejich hlavní školský systém je nastaven na vzdělávání v jazycích. A ta lucemburština je o tom, že je to zároveň výchova k tomu, aby se všichni cítili Lucemburčany, ať přišli odkudkoliv.

Takže oni mají tenhle důvod. My jsme někde jinde, my budeme hledat jiné důvody. A oni potom na konci devítileté docházky, která je devět plus ta léta, která mají v té mateřské škole, tak oni končí potom tím, že mají zkoušku z pěti jazyků a pak se rozběhnou na střední koly po Evropě. Takže oni mají tenhle systém. Oni se takhle rozhodli, my máme jiný systém, máme na něho větší požadavky, jsme dál než oni v řadě věcí, tak hledejme ten systém. Prosba o ten systém.

Co se týká individuality, tak znovu řeknu ano, protože jsme dospěli k nějakému kompromisu a já chci na závěr tenhle zákon podpořit. Proto musíme hledat něco, na čem může být všeobecná shoda, a ne hledat nějaká mimořádná řešení. Mrzí mě, že některé věci nejde napravit, ale já si myslím, že pozměňovacími návrhy to tentokrát napravit nejde. Prostě je třeba říct, že i inkluze bude velký problém. A k tomu dodám jenom jednu věc. Ta inkluze nebude řešena tak, jak je to teď naplánováno, a to se paní ministryni omlouvám, že to říkám nahlas, ale bude řešena čtrnáctkrát jinak, protože v každém kraji bude řešena jinak.

A na základě těchto zkušeností to potom na ministerstvu sesbírají a přijdou sem s novelou téhle věci a téhle činnosti, která bude tuto záležitost řešit. A tam jenom prosím, aby zůstal dostatek prostoru, alespoň finančního, na to, abychom mohli některé věci vrátit do původního stavu. A některé osvědčené, abychom mohli rozvíjet. To je přesně to, co nás totiž čeká.

Nicméně právě proto, že je třeba vytvořit prostor k nějakému kroku dopředu, tak se domnívám, že kdybychom přijali všechny pozměňující návrhy, které padly, tak bychom se dostali do ještě větších nebezpečí a zmatků a menší shody. A proto si dovoluji doporučit sám za sebe, ale řeknu jenom to, že já tady tento zákon podpořím. Se všemi výhradami, které mám, z nichž část paní ministryně ode mě slyšela dopředu.

Jsem totiž opravdu přesvědčen, že tady budeme řešit další novely. Ale budeme je řešit na základě toho, že něco uděláme. Kdybychom tady tento problém neřešili, a to je závěrečné poděkování, tak bychom přešlapovali na místě, a to by bylo mnohem horší. Proto ještě jednou děkuji za to, že tady ten zákon máme, děkuji za všechno, co jsem si dnes mohl od vás, kolegové, kolegyně, vyslechnout, a moc se těším na další novelu školského zákona.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Mně nepřísluší vás hodnotit, ale maminka musí mít radost, když vás slyší. Pan senátor Milan Pešák.

(Senátor Stanislav Juránek: Moc děkuji za tuhle pochvalu, to je lepší, než kdybych to dostal do žákovské knížky...)

Senátor Milan Pešák:  Vážený pane místopředsedo, paní ministryně, dámy a pánové, já jsem vystoupil proto, abych uvedl na pravou míru, nebo zpochybnil jedno číslo, které zaznělo v referátu pana senátora Hampla, jehož si nesmírně vážím a nesmírně rád s ním hovořím a rád s ním spolupracuji. Ale inkluze se v České republice opravdu nemůže týkat čtyřiceti dětí. Neboť jenom na školu, kde učí moje manželka, se pro letošní školní rok přihlásily dvě. Já nevěřím tomu, že 5 % všech dětí, jichž by se týkala inkluze, se přihlásí do jedné naprosto obyčejné základní školy.

A já samozřejmě netuším, kde se to číslo vzalo, odkud čerpal pan senátor, kde takováto čísla vylítávala. Ale chci upozornit na to, že je hodně velký problém, pokud rozhodujeme a necháme se při těch jednáních ovlivňovat takovýmito hausnumery. Protože pak není divu, že docházíme k scestným, nebo aspoň naprosto nereálným závěrům. V oblasti inkluze jsme mimo realitu. Jsme bohužel, aniž bychom si to přiznali, na půdě ideologie. Ideologie, která je podepřena některými vědeckými pracemi, lhostejno, zdali z našich, nebo světových univerzit. Nicméně jsme někde, kde se uvažuje poněkud příliš jednostranně.

Nicméně tolik můj komentář. K inkluzi nebudu tady víc říkat, psal jsem o tom, kdo chce, si to najde a moje názory v této věci nejsou žádným tajemstvím.

Ale když už tady jsem, co chci ještě zdůraznit, je pro mě naprosto strašlivý způsob, jak zacházíme s právem, se zákony apod. Několikrát tady zaznělo, i z úst paní ministryně, že do zákona něco zapíšeme, viz poslední rok mateřské školy, ale ono to vlastně nebude platit tak úplně a doslovně apod. Buďto do zákonů píšeme naprosto zbytečné nesmysly, bez kterých bychom se obešli, anebo je to nějak jinak. Ale vysílat takovéto vzkazy veřejnosti, že píšeme do zákonů něco, co vlastně ani tak úplně platit nebude, je jednoznačně škodlivé a problematické. Pak se nedivme, že společnost spěje tam, kam spěje, že úroveň právního vědomí je v podstatě blížící se nule. Koneckonců, podle zákona se nedá jezdit ani po silnicích, protože všichni vědí, že v zákoně je něco zapsáno, ale dělá se to přece jinak. Abych ale neodbočil od školského zákona. Chci ještě zdůraznit také to, že já velmi rozlišuji mezi možností a mezi nařízením, nebo mezi jinými autoritativnějšími formami, které nejsou jen možnostmi. Mně nevadí možnost zapsat dvouleté dítě do mateřské školy, pokud se tak rodiče rozhodnou a opravdu si zdůvodní, že je to pro ně ta nejlepší varianta. Mně vadí, pokud musíme nebo někomu nařizujeme, aby vynaložil peníze, aby vynaložil peníze daňových poplatníků na to, že bude někde rezervovat místa pro pětileté, posléze čtyřleté, posléze tříleté, posléze dvouleté možné uchazeče o vzdělávání a výchovu v mateřské škole.

Stejně tak spousta středních škol využívá dnes společná kritéria hodnocení a vůbec společná zadání přijímacích zkoušek. Dělají to dobrovolně, dělají to po zralé úvaze. O.K, nemám s tím problém. Ale mám problém s tím, že jim to zase nařizujeme. My jsme chytřejší než ti, kteří se rozhodnou jinak.

Tento zákon je bohužel těchto věcí plný, takže i když jsou tam občas rozumné myšlenky, myšlenky, pod které bych se klidně podepsal, kdy by byly fakultativní, kdy by zůstaly u možnosti. Ony ale jdou dál. Proto já takovýto zákon opravdu podpořit nemohu ani omylem, ba dokonce navrhuji jeho zamítnutí. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Platí tedy návrh zamítnout. A s právem přednosti pan předseda Milan Štěch.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové. Převážnou část diskuse jsem poměrně pozorně poslouchal a také se přidám k těm, kteří konstatují, že tento zákon určitě není dokonalý, ale není podle mne dokonalý proto, že dokonalí nejsme my všichni, včetně pedagogů, včetně rodičů, včetně nás zákonodárců, kteří o tomto návrhu zákona diskutujeme, a především proto, že na tuto problematiku jako na mnoho dalších máme rozdílné názory, protože každý něco preferujeme. Ale myslím si, že tento zákon je – a to tady mnozí z vás řekli – přínosem, je prospěšný, je zákonem, který situaci co se týká systému a řízení školství, usměrňování školství by měl zlepšovat.

Co se týká rozdílných názorů, určitě se k některým přikláním, některé nepodporuji, ale hodně jsem váhal a řeknu vám, že obdobná a ještě širší diskuse probíhala v Poslanecké sněmovně a došli tam k nějakému výsledku, který na rozsah diskuse nebyl až tak špatný z pohledu předkladatele, protože asi 96 zákonodárců bylo pro přijetí tohoto návrhu a zhruba o třetinu méně, asi 60 zákonodárců bylo proti přijetí tohoto návrhu.

Ale to není rozhodující, avšak také to svědčí o nějakém názoru. A naše kolegyně a kolegové v Poslanecké sněmovně jsou prakticky obdobní lidé, obdobní zákonodárci, s podobnými zkušenostmi, jako jsme tady my v horní komoře.

Osobně mám obavu, že když se pustíme do pozměňovacích návrhů, výsledek, který budeme vracet do Poslanecké sněmovny, nemusí být horší, ale spíš mám obavu, že bude horší. A naslouchal jsem tady mnohým z vás, a zejména vy, kteří jste starostové, máte velké zkušenosti a samozřejmě je do diskuse a do návrhu nějakým způsobem promítáte. Je to logické, ale musím říci, že mně se nejvíce líbilo a nejvíce mě přesvědčilo vystoupení pana kolegy Brože. On tak často nehovoří, ale když promluví, tak hovoří o věcech, které zná, a aspoň pro mě to má váhu a jeho vystoupení velmi naslouchám.

A v tomto případě se jednalo o vystoupení člověka, který je de facto profesionál v obou oblastech, kterých se výrazně tato úprava dotýká. A to je systém a spravování škol, protože je dlouholetým starostou, myslím si, jak jsem slyšel, úspěšným starostou. A otázka odbornosti, znalosti pedagogického prostředí, mentality dětí, prostě to, s čím se ve škole pracuje, u něj také je, protože je dlouholetým pedagogem.

A myslím si, že jeho shrnutí, které závěrem řekl, a to se mi velmi líbilo, že nakonec systém je důležitý, ale není rozhodující, že rozhodující jsou přístupy lidí, zejména pedagogů, kteří s dětmi pracují. A já bych ještě dodal, přístupy rodičů. Pedagogové mohou být zlatí, ale pokud rodiče nemají zájem, pokud nejsou schopni se někdy i kriticky nad svými dětmi zamyslet, tak situaci ve škole nezlepšují, naopak komplikují. A domnívám se, že toto je alfa a omega celé problematiky, kterou zde diskutujeme.

Myslím si, že stav je náročnější a složitější a diskuse žádající je – znovu použiji slůvko – vážnější v oblasti středního a vysokého školství. Přijali jsme zde vysokoškolský zákon, ten je v pořádku, ale vůbec množství vysokých škol, kvalita, kam se to dostalo, tam by možná kritická diskuse, která se tady občas objevuje zejména u základního školství byla potřebnější.

A ještě závěr. Z celé diskuse, která tu proběhla, si myslím, že tady zazněla řada námětů, které by do budoucích úprav měly být zváženy. A to, co z Poslanecké sněmovny přišlo, určitě není z důvodů, které jsem říkal na začátku, dokonalé, ale je to nějaký kompromis obdobně smýšlejících lidí, jako jsme my, s podobným rozsahem znalostí a že to je kompromis, který je nakonec přijatelný a proto já tento návrh zákona podpořím, neboť si nejsem jist, jestli jsme měli dostatek času – a to je zase otázka lhůty, kterou máme krátkou – abychom skutečně vyprecizovali a dohodli se na nosných a nejvíce potřebných pozměňovacích návrzích, které bychom přijali a návrh s nimi vrátili. Nejsem o tom přesvědčen a proto volím menší riziko, a to je schválit tento návrh zákona, který zde máme. Je to těžká materie. Paní ministryni nezávidím, myslím si, že v rámci možností udělala hodně. A proto předložený návrh zákona i z tohoto důvodu chci podpořit. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Nyní pan senátor Petr Vícha.

Senátor Petr Vícha:  Vážený pane předsedající, chtěl bych pouze poprosit o pětiminutovou přestávku pro jednání klubu před hlasováním.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Ano. Nyní pan senátor Václav Hampl.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Já už rozhodně nechci nyní jednání protahovat. Jenom jsem byl dotázán na zdroj své informace. Konzultoval jsem to s kolegy na pedagogické fakultě a tento údaj má pocházet z matriky žáků, takže to je můj zdroj. Ale předpokládám, že to je zrovna informace, kterou paní ministryně bude vědět přesně. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Paní senátorka Zdenka Hamousová má slovo.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Dobrý den. Vážené kolegyně a kolegové, nechci už vůbec prodlužovat dnešní debatu. Jenom bych osobně řekla, že se cítím profesně, vzděláním i mnohaletou praxí téměř kompetentní po odborné stránce diskutovat. A myslím si, že umím skloubit pohled jak pedagogické veřejnosti, rodičovský pohled, tak také pohled zástupce zřizovatele, to znamená z pozice vedení obce.

Ale mám jenom dotaz na paní ministryni, jestli by mohla říci, kdy bude provedena úprava rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, protože tady je návrh na zařazení dvouletých dětí do mateřské školy, ne povinné, ale tento prostor je vytvořen, i když už stávající legislativa to umožňuje, ale rámcový vzdělávací program předškolního vzdělávání řeší oblasti a výstupy pro děti ve věku od tří do šesti let.

To je můj konkrétní dotaz.

Jinak obecně si myslím, že všichni bychom si představovali, nebo to je asi obecný cíl, že naše školství by mělo vychovávat lidi, občany, kteří jsou motivováni kladně k celoživotnímu vzdělávání. Myslím si, že to je náš obecný cíl, kladná motivace na celoživotní ne učení, ale vzdělávání, což si myslím, že je a i v budoucnosti bude nutnost. A určitě se také shodneme na tom, že potřebujeme, aby školství připravilo žáky a studenty a vybavilo je takovými dovednostmi a kompetencemi, které je dobře připraví k optimálnímu uplatnění na globalizovaný trh práce a pro uplatnění v praktickém životě.

Přeji, aby eventuálně tato novela školského zákona napomohla těmto obecným cílům, na kterých se asi všichni shodneme. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Končím obecnou rozpravu. A mám pro vás procedurální návrh, že bych nyní vyhlásil polední přestávku, protože někteří kolegové a kolegyně ještě nebyli na obědě a lidská práva mají také svoji hodnotu.

Navrhl bych, abychom po přestávce dokončili tento bod a potom bychom pokračovali těmi body, které jsou zafixované jako první, druhý, třetí odpolední.

O tomto návrhu po znělce nechám hlasovat.

Zahajuji hlasování o změně programu, jak jsem navrhl. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 11 ukončeno, registrováno 67, kvorum 34, pro 56, proti 3.

Návrh byl schválen a vyhlašuji do 16.00 hodin polední přestávku.

(Jednání přerušeno v 15.14 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 16.00 hodin.)

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Vážené kolegyně, vážení kolegové, 16. hodina právě odbila... Já bych poprosil paní ministryni Valachovou, aby se vyjádřila k obecné rozpravě. Máte slovo, paní ministryně.

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Kateřina Valachová:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Děkuji vám za proběhlou obecnou rozpravu, kterou pokládám pro sebe za velmi přínosnou a velmi věcnou.

Mohu vás ubezpečit, že většina z těch námětů, otázek, které si vy sami kladete, jsem si nejenom zapamatovala, ale již v rámci předchozích rozprav buď na výborech Senátu, plénu sněmovny, výborech sněmovny, ale i při všech ostatních částech legislativního procesu řádně uspořádala a snažila jsem se na ně na všechny reagovat.

Výsledek máte na stole. Samozřejmě, do jaké míry se to povedlo, je vždy otázka konkrétního hodnocení.

Mohu vás ale ubezpečit, že jsem se snažila zohlednit všechny pohledy, vyvážit přístupy, které jsou jak mezi odbornou, ale i laickou veřejností k tématu vzdělávání, k tématu škol, k tématu přístupu vzdělávání velmi odlišné.

Mohu říci, že tady na půdě Senátu jsem slyšela nejenom tedy hlas, který zaznívá z rodičovských řad, z řad pedagogů, ale možná o něco významněji i z řad úspěšných komunálních politiků.

Mohu vám říci, že bez ohledu, zda jste nalezli obraz svých představ v této novele, všechny vaše připomínky beru velmi vážně a budu je maximálně respektovat při svém dalším výkonu funkce ministryně a při svých jednotlivých krocích. Děkuji vám za ně.

Možná trošku odlehčím po té náročné obecné rozpravě debatu, mohu ubezpečit ty senátory, kteří se obávají, že děti budou v mateřských školkách v rámci tzv. povinného předškolního vzdělávání propadat, poté, co je ověříme, tak že tomu tak samozřejmě není. Řečeno suchou legislativou, zvolili jsme formu individuálního vzdělávání, které rodiče znají, a zvolili jsme podobný způsob včlenění do zákona. Ověřování není hezké slovo, s tím souhlasím, určitě může vzbudit určité podezření. Nicméně nejedná se o testování ve smyslu ověřování, ale jedná se skutečně o podporu.

Co se týká správné terminologie, i tady děkuji mamince pana senátora Juránka, ano, je pravda, že se zaužívává termín školky, i když správně je mateřská škola. Musím říct, že to může činit problém i vládě, protože na jednom z posledních jednání vlády zavládla určitá panika, že se vláda bude znovu zabývat otázkou lesních školek ve smyslu tedy školských zařízení, ale pak se ukázalo, že nikoli, že lesní školky v tomto duchu už jsou uspokojeny v rámci vládního návrhu a že se jedná o materiál pana ministra zemědělství. Takže potvrzuji, že se to stávat může.

Také bych chtěla odlehčit ty, kteří ještě si nejsou jisti tím, zda matematiku dát povinně do společné části maturitní zkoušky, že ani toto není v našem systému a v debatách na našem území nic nového. Poprvé pro vaši informaci si tuto otázku kladli v roce 1849, kdy poprvé na našem území zavedli povinnou matematiku do společné maturity. Ovšem i tehdy s odkladem na jeden rok, do roku 1850.

Naposledy bych se snad ještě v tomto odlehčenějším tónu vyjádřila k příspěvku, který mě filozoficky zaujal, pana senátora Papouška, a ubezpečila, že nechceme děti kolektivizovat. Kolegové panu senátorovi Papouškovi jistě toto vyřídí, s tím, že poslední odlehčení, které si dopustím na půdě Senátu, je to, že pan Papoušek se jmenuje pan Papoušek, já jsem se za svobodna jmenovala Papoušková, oba dva jsme z Brna a není možné, abychom byli takto vzdálení. Není to možné.

Vážené senátorky, vážení senátoři, toto odlehčení je poděkováním naopak za hutnou a věcnou rozpravu, která probíhala nejenom na výborech, ale i na plénu Senátu. Dovolte mi zareagovat na konkrétní otázky, které jste kladli.

Dětské skupiny. Co se týká vzájemné komplementárnosti dětských skupin a školských zařízení, v tomto případě mateřských škol, a toho, co to znamená v případě povinného předškolního vzdělávání, tak ti rodiče, kteří budou chtít i v tomto posledním roce využívat dětskou skupinu, učí ono rozhodnutí o individuálním vzdělávání.

Chtěla bych říci, že jsem také zvažovala, zda dětské skupiny začlenit do rodiny mateřských škol a do školských zařízení. Nicméně v okamžiku předkladu vládního návrhu zákona do Poslanecké sněmovny jsem zjistila, v září 2015, že bylo registrováno k tomu datu asi cca 40 dětských skupin při MPSV. Pouhým náhledem do tohoto registru z názvu těchto dětských skupin bylo patrné, že se jedná v podstatě o "jesličky" a že jsou to tedy skupiny, které slouží dětem do 3 let věku. A že jsou tedy zpravidla při zdravotnických zařízeních. To znamená, že se ukázalo to, co jste vy někteří naznačovali v rozpravě.

Co se týká povinného předškolního vzdělávání a doteků, protože to tady také zaznělo, s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin, ne, nemyslím si, že povinné předškolní vzdělávání je to, co to vyřeší na 100 %. Ale je to krok, který je logický z hlediska školského systému. Je jasné, že z hlediska sociálního systému, sociální podpory, práce s rodinou musí být doplněn. Jenom bych chtěla říct, bez ohledu na to, jak to bylo hodnoceno, že skutečně jsem se snažila nalézt v rozbouřených vodách našich škol systém.

Systém jsem představila na začátku svého úvodního slova, to znamená postupný náběh nároku na předškolní vzdělávání a větší důraz na vzdělávání, ten rok před vstupem do školní docházky. Bezpochyby je pravdou, pokud někteří konzervativnější senátoři a senátorky naznačovali, že mohla být jiná řešení, možná proporcionálnější, možná ano, v rámci Evropy máme dva způsoby. Můžeme jít buď cestou povinného předškolního vzdělávání, nebo cestou nároků. My jsme, jak vidíte, zvolili určitou kombinaci.

Chtěla bych ale říct, že takové země, které jsou nám společensky a právně podobné, jako je například Rakousko nebo Polsko, zvolily shodnou cestu – kombinace povinného předškolního vzdělávání a nároku.

Co se týká spádových obvodů, tak jenom chci říct, že spádové obvody jsou skutečně podle mého soudu mírně démonizovány, ale beru si poučení z té rozpravy a udělám všechno pro to, aby se správně porozumělo v praxi tomu, jak přistupovat k těm možnostem, jakou volnost obce mají z hlediska místních předpokladů, že mohou zvolit jeden obvod, více obvodů, dokonce se mohou samozřejmě zaměřit na konkrétní ulice, nebo konkrétní obvod může mít přiřazeno několik školek z hlediska volby rodiče. Budu tomu opravdu věnovat důslednou pozornost.

Co se týká toho, do jaké míry potřebujeme ten zásah, pořád si říkám, že opravdu, poctivě mám za to, že ten systém může fungovat a může vyrovnat ty rozdíly, které jste naznačili jak na výborech, tak na plénu v rozpravě, které samozřejmě jsou mezi malými obcemi a velkými aglomeracemi.

Domnívám se, že stejná úroveň, obdobnost kvality vzdělávání v předškolních zařízeních na území ČR není glajšajtování, dovolte mi ten germanismus, ale z mého pohledu rovnost šancí, bez ohledu na to, kde se dítě narodí – v malé obci, nebo ve velké aglomeraci.

Co se týká podpory personální, tak jsem zmiňovala možnost chův, podotýkám, že to není nějaká úplně šedá zóna. Z hlediska evropských peněz odkazujeme na národní soustavu kvalifikací. Je to způsob řešení dané situace do roku 2020. Dříve, než právě naběhne natvrdo změna, kterou předkládáme.

Co se týká otázky, kdy změníme rámcový vzdělávací program, protože paní senátorka má pravdu, že v tuto chvíli nepamatujeme na děti dvouleté, byť tady 40 tisíc dvouletých máme v rámci našich mateřských škol, tak metodickou podporu chci mít připravenou do konce června. Rámcový vzdělávací program, protože to už jsem pochopila, byť jsem právník, že na rámcové vzdělávací programy jsou učitelé velmi citliví, takže bych byla ráda, kdybychom našli odbornou shodu – jak rámcový vzdělávací program, pokud propustíte tuto novelu se svým požehnáním, dál o jeden rok na úpravu rámcového vzdělávacího programu.

Co se týká prosby paní senátorky ohledně nultých ročníků a o změně přístupu školských poradenských zařízení, tak chci jenom říci, že se dotýkáme odkladů a přípravných ročníků v této novele. Napříště je to tak, že všechny děti vstupují do povinného předškolního vzdělávání, minimálně v režimu individuálního vzdělávání, a potom zase rovným způsobem všechny děti, u kterých byl povolen odklad, tak jenom tyto mohou jít do přípravných ročníků. Jsou tam vlastně dvě cesty. Přípravné ročníky, nebo mateřské školy v odkladu. Umožňuje to tedy reagovat na místní podmínky.

Chtěla bych ale říct, že situace z hlediska kapacit základních škol je na některém území republiky vážná. Domnívám se, že někde paradoxně samosprávy spíše využijí naopak tedy možnosti předškolního vzdělávání.

Chtěla bych také říct, že pokud chceme naše vzdělávání brát vážně a budovat kvalitu a stabilitu uvnitř našich škol, musíme stejně odpovědně přistupovat ke všem skupinám – učitelům, rodičům a dětem. Snažím se, aby hlas rodičů byl slyšen.

Co se týká, teď se tedy dovolím přesunout k tématu centrálních přijímacích zkoušek a k tématu maturit, tak otázky, které zazněly, byly několikeré.

Pan senátor se ptal, jak je to s tou záležitostí dvojnásobného ověřování v rámci centrálních přijímacích zkoušek při vstupu na střední školy. Je to tak, že dvě přihlášky mohou uchazeči o střední školy podat už nyní, je to samozřejmě jejich právo, mohou tak učinit i do budoucna. My jsme naopak v tomto případě zohlednili právě práva žáka. Pokud se rozhodne žák podat dvě přihlášky, tak, jako doposud, tak udělá ten test z hlediska centrálního zadávání přijímacích zkoušek dvakrát, ale to není práce navíc, protože to vyhodnocuje tedy centrální místo Cermat, je to ve prospěch toho uchazeče, toho studenta, protože my potom pro to celkové pořadí a jeho úspěšnost na obou školách vezmeme ten lepší výsledek. Je to ve prospěch studentů, je to zase určitý moment, kdy vnímáme také to, že i ten, kdo je uchazeč o střední školu, může mít trému, a zkrátka mu dáváme tu šanci tam, kde uspěl lépe, zohlednit tento výsledek.

Co se týká slohových prací, musím říct, že slohové práce, zda mají být externě, nebo na školách hodnoceny, z mého pohledu byla odborná otázka. Řekla bych, že tábory těch, kteří říkali ANO, nebo NE byly poměrně vyrovnané. Z mého pohledu, to, na co upozorňoval pan senátor, lze zohlednit v praxi tak, že externí hodnotitelé by samozřejmě měli být především dobře proškoleni, měli by mít jednotnou metodiku posuzování. Ne ve smyslu tedy srovnávání v tom negativním slova smyslu. Ale ve smyslu kreativity a postižení všech možností z hlediska úspěšnosti.

Také bych chtěla říct, že ze systémového hlediska nejsem spokojena s tím, jak přistupuje ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy k přezkumu odvolání ze strany studentů. Určitě tam je možno něco zlepšovat. Správní řízení neznemožňuje např. vyžádat si posouzení, odborné posouzení učitele, který třeba celou dobu daného žáka vedl v rámci slohu. A v případě pochybností v tom přezkumném řízení toho jeho stanoviska využít. Je to jenom otázka správního řádu, přístupu k věcem, zohledňování, řekla bych, zeleného stromu života proti prosté šedi.

Naposledy bych se vyjádřila, nerada bych na něco zapomněla, na druhé straně nechci zkoušet vaši trpělivost, tak možná jenom několik vět ke společnému vzdělávání, protože bych nepokládala za korektní, pokud bych na tyto pozměňovací návrhy nezareagovala.

Musím říct, že je velmi těžké se rozhodnout, pokud skutečně sledujete práva dětí, protože na jednu stranu bych mohla být jako ministryně ráda, protože v situaci, kdy jsem nastoupila do funkce, je to pravda, koneckonců vy to víte, protože prováděcí předpisy minimálně v tezích měly být součástí návrhu, tak, jak byl projednáván parlamentem, a nebylo tomu tak.

Já jsem také nic připraveného na ministerstvu nenalezla. V tomto ohledu bych mohla být ráda a mohla bych souhlasit s tím, ano, chci mít více času, chci mít větší klid na práci. Ale po těch 10 měsících, kdy jezdím po školách, mluvím s učiteli, speciálními pedagogy a rodiči, vím, že je to složitější. Protože takové rozhodnutí by znamenalo, že nadále o další rok prodloužíme to, co dlužíme školám 10 let. Já se snažím a vím, že je to závod s časem, tuto podporu do škol dostat. Také nebudu zastírat, že novelu, tak, jak je, potřebuji mít účinnou, protože ona jenom ona mně zabezpečuje formulovat nároky dětí jako nároky a jako nepodkročitelnou mez a podmínky ministryně školství proti ministrovi financí.

Není to samozřejmě nic osobního, žádný ministr financí nemá peněz dost, tím jsou si společní. Tímto přístupem. Ale chápejte, že jako odpovědná ministryně to udělat nemohu. A to bez ohledu na to, jak minusové politické body mně to díky určité interpretaci dané věci v mediálním prostoru přináší.

Nemůžu to udělat kvůli učitelům, rodičům a dětem.

Musím to zvládnout a prosím, tak, jak jste dnes veřejně mluvili o tom, že inkluze není nic nového, že se nejedná o žádnou reformu, že musíme narovnat systém tak, jak je, že běžné školy a speciální školy jsou tady vedle sebe, tak abyste mě, byť to není populární, podpořili v tomto duchu i mimo půdu Senátu.

Udělám všechno pro to, aby se nestalo to, o čem hovořili senátoři v rámci rozpravy, a to skutečně nechci a není mým cílem – a sice, aby děti byly jakýmikoli kroky ministerstva školství postiženy z hlediska práva na vzdělání. Děkuji vám za proběhlou rozpravu. A byť je to po těch několika bouřlivých dnech mimořádně odvážné, ale vy jste mě vyzývali k odvaze, prosím Senát o podporu vládního návrhu. Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji, paní ministryně, a teď otázky na zpravodaje. Ústavně-právní výbor, senátor Radek Sušil chce vystoupit? Nechce. Pavel Eybert za výbor pro územní rozvoj nechce. Výbor pro zdravotnictví, Božena Sekaninová, nechce. Takže slovo má garanční zpravodaj, pan senátor Zdeněk Berka.

Senátor Zdeněk Berka:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, dovolte, abych shrnul rozpravu, která proběhla. V rozpravě vystoupilo, mám tady zapsáno, 23 senátorů a senátorek, přičemž 1 senátor dvakrát. Témata, která tady byla probírána, nejvíce četná bylo předškolní vzdělávání. Jednalo se zejména o přijímání, nebo povinnosti přijímání těchto dětí od roku 2020 do mateřských škol. A pak zejména téma povinné přezkumní vzdělávání od pěti let.

Méně četné byla povinná zkouška z matematiky na střední školy a rovněž i matematika při maturitě. A zase četnější bylo domácí vzdělávání na 2. stupni základních škol. Střetávaly se názory protichůdné, jak podporující, tak odmítající. Zazněly tady názory na schválení, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, tak odmítnutí.

Nebudu probírat všechny senátory, nakonec paní ministryně se snažila zodpovědět ty nejdůležitější připomínky a podněty a rozprava skončila. Dovolte, abych navrhl, jak se bude hlasovat. Ne, ještě ne? Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Je to obecná rozprava, v podrobné, pokud k ní dojde, budete vy řídící. Takže máme návrh schválit, který přišel od výboru pro zdravotnictví, sociální politiku. Pak máme návrh zamítnout a pak máme řadu pozměňovacích návrhů. To jsou závěry, o kterých budeme po znělce hlasovat. A také vás všechny odhlásím.

Jenom pro příchozí, jste odhlášeni, pokud o tom nevíte.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 12 ukončeno. Registrováno 67, kvorum 34, pro 39, proti 9. Návrh schválen.

Paní ministryně, já vám děkuji, ale vy chcete něco říct, na což máte podle jednacího řádu plné právo.

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Kateřina Valachová:  Děkuji všem senátorům a senátorkám a věřím, že mně nevystaví pan předseda vlády v blízké době červenou kartu. A vy při příštím předkladu budete moci posoudit, zda jsem zohlednila všechny vaše připomínky, stejně jako v mých krocích. Děkuji vám za podporu, děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkujeme. Vyhlašuji pětiminutovou přestávku, protože pan ministr Mládek prchá z Poslanecké sněmovny k nám. Takže za pět minut, ve třicet, bude zahájení.

(Jednání přerušeno v 16.25 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 16.31 hodin.)

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Tak už jsem zahlédl pana ministra Mládka v zákulisí... (Pauza.)

Dalším bodem naší dnešní schůze je bod, který se nazývá

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 238

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 238. A prosím pana ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, kterého tady u nás v Senátu vítám, aby nás seznámil s návrhem zákona, prosím, pane ministře.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Jan Mládek:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Dovolte mi uvést návrh novely zákona o podpoře malého a středního podnikání, na základě kterého vznikne nový subjekt s názvem Agentura pro podnikání a inovace. Tato agentura bude podřízena zákona o státní službě a bude plnit roli zprostředkujícího subjektu pro strukturální fondy EU v oblasti podpory podnikání a inovací. A to od doby, kdy předmětná novela dokončí legislativní proces.

Novela zákona je vypracována na základě požadavků Evropské komise, vzneseného na jednání delegace České republiky s Evropskou komisí na lednovém a únorovém zasedání na ministerstvu vnitra v roce 2015, k implementaci služebního zákona. Evropská komise žádá, aby všechny zprostředkující subjekty pro jednotlivé operační programy byly podřízeny služebnímu zákonu a nebo obdobné právní úpravě. Evropská komise se v tomto požadavku opírala o závazky přijaté ČR v dohodě o partnerství, která představuje základní dokument pro uplatňování kohezní politiky v ČR pro programové období 2014 – 2020.

Vybrali jsme variantu, kdy ze současné Agentury pro podporu a podnikání investic CzechInvest bude vyčleněn příslušný útvar zabývající se evropskými strukturálními a investičními fondy do nové Agentury pro podnikání a renovace, která bude spadat pod působnost zákona o státní službě. K odštěpení dojde cestou novely zákona č. 47/2002, o podpoře malého a středního podnikání, jímž byla agentura CzechInvest zřízena.

Bez závazného příslibu takového postupu z české strany Evropská komise nehodlala schválit operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost a zamýšlela eventuálně i blokovat čerpání 4,3 mld. euro, které byly do tohoto programu alokovány z Evropského fondu pro regionální rozvoj.

Chtěl bych požádat o schválení, o podporu tohoto návrhu, tak, aby byl ukončen proces přizpůsobování našich struktur, které se zabývají evropskými fondy, požadavkům Evropské komise.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také já vám děkuji, pane ministře, a poprosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 238/1.

Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Hlavatý, kterého zastoupí pan senátor Petr Bratský. Pane senátore, prosím, máte slovo.

Senátor Petr Bratský:  Děkuji za slovo. V zastoupení pana kolegy Hlavatého bych přečetl jeho zpravodajskou zprávu.

V zásadě on ve své zpravodajské zprávě nám napsal do výboru zhruba ty věci, které uváděl pan ministr, takže tím nebudu ctěný Senát vůbec zatěžovat a přečtu vám jenom usnesení výboru, protože jsme dneska již ztratili hodně času školským zákonem.

Výbor doporučuje Senátu Parlamentu schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zpravodajem výboru určuje kolegu, senátora Hlavatého, a pana předsedu výboru Hajdu pověřil, aby s tím seznámil Senát.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, děkuji, pane zpravodaji, a prosím, abyste se rovněž posadil ke stolečku zpravodajů.

A já se v této chvíli ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nikoho takového nevidím, tím pádem otevírám obecnou rozpravu. A přihlásil se pan senátor Petr Gawlas. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Gawlas:  Děkuji, pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Já bych jenom v krátkosti chtěl podpořit tento zákon o podpoře malého a středního podnikání. Vznik agentury je velice potřebný, jak pan ministr říkal. Je to podmínka Evropské unie. Já také vnímám pozitivně to, že agentura se bude moci věnovat podnikatelskému prostředí velice flexibilně, rychle, tak, jak to podnikatelé potřebují. A jsem také rád, že v hospodářském výboru Poslanecké sněmovny neprošla ta varianta, kdy by CzechInvest měl spadat pod služební zákon. Myslím si, že takhle je to správné a jsem rád, že kolegové hospodářského výboru v Senátu to takhle vyhodnotili. Takže doporučuji schválit, děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Já vám také děkuji, pane senátore, ještě se zeptám, jestli se chce někdo přihlásit do obecné rozpravy? Nechce, obecnou rozpravu končím. Ptám se pana ministra, jestli se chce vyjádřit k obecné rozpravě? Nechce. A poprosím pana zpravodaje. Vzhledem k tomu, že asi máme jenom jeden návrh.

Senátor Petr Bratský:  V této chvíli je to situace velmi jednoduchá. Je tady návrh schválit zákon přijatý Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, děkuji, pane zpravodaji. Já vás všechny svolám k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 58 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 30.

Dovolte, abych zahájil hlasování o tomto návrhu schválit. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 13, registrováno 59, kvorum 30, pro 44, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Končím projednávání tohoto bodu. Děkuji panu ministrovi i panu zpravodaji.

A budeme pokračovat hned dalším bodem jednání, a tím je

 

Balíček pravidel pro digitální smlouvy

Tisk EU č. N 064/10

Tisk EU č. N 065/10

Materiály jste obdrželi jako senátní tisky č. N 064/10, N 064/10/01, N 065/10 a N 065/10/01. Opět prosím pana ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, aby nás seznámil s těmito materiály. Prosím, pane ministře.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Jan Mládek:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Dovolte mi, abych uvedl novou agendu Evropské komise týkající se obchodování online , abych vás seznámil s obsahem dotčených dokumentů a pozicí České republiky k nim.

Balíček pravidel pro digitální smlouvu zahrnuje návrh směrnice o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a návrh směrnice o některých aspektech smluv o prodeji zboží online a jinými prostředky na dálku. A byl Komisí schválen dne 9. prosince 2015.

Návrh směrnice upravující poskytování digitálního obsahu stanoví především pravidla pro posuzování shody digitálního obsahu se smlouvou a prostředky nápravy situací, kdy dodaný digitální obsah není v souladu s uzavřenou smlouvou. Obsahuje též úpravu dlouhodobých smluv, kdy umožňuje spotřebitelům ukončit smlouvy uzavřené na dobu delší než jeden rok.

Návrh dále upravuje odpovědnost dodavatele za případnou škodu způsobenou spotřebiteli na jeho hardware nebo software.

Česká republika tento návrh obecně podporuje. Je si vědoma, že v současné době může být problematické vymáhat práva spotřebitelů souvisejících s dodáním digitálního obsahu, neboť na úrovni Evropské unie nejsou dostupné specifické opravné prostředky pro případ, že v souvislosti s produkty s digitálním obsahem vyvstane problém, například jestliže produkty s digitálním obsahem nelze stáhnout, jsou-li nekompatibilní s jiným hardware nebo software, nefungují-li zprávy, případně poškodí počítač.

Domníváme se, že harmonizovaná právní úprava v této oblasti přispěje k hlubšímu fungování vnitřního trhu Evropské unie. Česká republika tedy podporuje plnou harmonizaci směrnice, jakož i rozsah návrhu.

Návrh směrnice týkající se prodeje zboží online stanoví pravidla pro posuzování shody zboží se smlouvou, lhůty vztahující se k odpovědnosti prodávajícího.

Návrh dále vymezuje práva spotřebitelů v případě, že dodané zboží neodpovídá smlouvě, jimiž jsou právo na výměnu zboží nebo jeho opravu, možnost odstoupit od smlouvy nebo požadovat slevu z kupní ceny.

Návrh směrnice obsahuje i ustanovení týkající se záruk, ke kterým se prodávající zaváže nad rámec jeho odpovědnosti vyplývající ze zákona.

Česká republika v principu podporuje i tento návrh, avšak má k němu jednu zásadní výhradu. Česká republika se domnívá, že není vhodné, aby platila jiná pravidla pro odpovědnost za vady u zboží prodávaného online nebo jinými prostředky na dálku a u zboží prodávaného klasicky v kamenných obchodech, což návrh v podstatě zavádí. Vytváření dvojího režimu pravidel o odpovědnosti za vady by znamenalo na jedné straně neodůvodněnou zátěž podnikatelů, kteří nabízejí a prodávají své zboží jak v kamenných obchodech, tak i online či jinak na dálku, na druhé straně zmatek a nejistotu spotřebitelů o jejich právech, která by se lišila v návaznosti na to, jakým způsobem zboží koupili.

Česká republika tedy v průběhu vyjednávání usilovala a nadále bude usilovat o to, aby pravidla týkající se některých aspektů prodeje hmotného zboží a záruk platila stejně bez ohledu na formu prodeje. V návaznosti na konečné vyřešení této otázky se bude vyvíjet i pozice České republiky k ostatním otázkám obsažených v tomto návrhu.

Česká republika z uvedených důvodů podporuje nizozemské předsednictví v tom směru, aby odložilo vyjednávání návrhu směrnice týkající se prodeje zboží online na později, kdy budou známy výsledky přezkoumání fungování stávající právní úpravy zakotvené ve směrnici o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a souvisejících v zárukách z roku 1999.

V návaznosti na tyto výsledky bude případně možné rozšířit působnost návrhů předložené směrnice i na prodej v kamenných obchodech a sjednotit tak dotčená pravidla.

Ve vztahu k oběma návrhům je třeba ještě zdůraznit, že pro Českou republiku je klíčové, aby byla nová právní úprava vyvážená, tedy aby respektovala zájmy obou smluvních stran, aby byla transparentní, zajišťovala vysokou míru právní jistoty a aby byla vymahatelná. Bude rovněž nezbytné prosazovat, aby byly eliminovány rozdíly mezi pravidly přijatými pro elektronické obchodování a pravidly pro jiné formy prodeje. V opačném případě by došlo k vytvoření dalšího souboru práv, což by bylo v rozporu se zájmy obchodníků i spotřebitelů, a to z důvodu obtížné orientace v pravidlech.

Závěrem mi dovolte vyjádřit potěšení nad tím, že stanovisko vlády je zcela v souladu s názorem výborů Senátu, které návrhy směrnic projednaly, tj. výboru pro záležitosti Evropské unie a ústavně-právního výboru. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  I já vám děkuji, pane ministře. Výborem, který projednal tyto tisky, je výbor pro záležitosti Evropské unie a přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. N 064/10/02 a č. N 065/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Lumír Aschenbrenner, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Lumír Aschenbrenner:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Výbor pro záležitosti Evropské unie projednal tento materiál dne 29. března 2016. Jak již tady zaznělo, jedná se o dvě směrnice Evropského parlamentu a Rady.

Výbor přijal k těmto směrnicím doporučení, které je již zmíněnou přílohou a máte je předem na svých stolcích. Dále doporučuje Senátu Parlamentu České republiky, aby se vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem, určil zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu Parlamentu České republiky senátora Lumíra Aschenbrennera a pověřil předsedu výboru Václava Hampla, aby předložili toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR.

Jenom krátce bych se zastavil u těchto doporučení. Jedno doporučení reaguje na komentář pana ministra. Dovolím si ocitovat kapitolu II. bod 3:

Senát zastává názor, že není vhodné zavádět odlišná pravidla pro odpovědnost za vady u zboží prodávaného online či jinými prostředky na dálku a u zboží prodávaného klasicky v kamenných obchodech.

To je první připomínka.

Druhá připomínka je, a opět budu citovat doporučení. Kapitola II., bod 2 zní:

Senát se domnívá, že by v legislativních aktech mělo být dodržováno konzistentní pojmosloví, a proto by v návrhu směrnice mělo dojít ke sjednocení uvedených definic, zejména pak definice digitálního obsahu.

Budu mít výjimečně ještě dvě připomínky. Jedna se týká také doporučení. Já osobně se domnívám, že je tam možná češtinářská chyba, ale možná, že se mýlím já.

V kapitole I. bod 3 by měl podle mého názoru znít:

3. Vítá rovněž, že Komise zvolila možnost harmonizace smluvních pravidel oproti původnímu konceptu společné evropské právní úpravy prodeje ... V textu je "právní úpravě" a správně by mělo být "právní úpravy prodeje".

Tolik ke znění doporučení. Pokud bych měl toto doporučení nějak doporučit, dovolím si uvést alespoň několik čísel z případných dopadů přijetí těchto směrnic. Jsou-li mé podklady správné, tak pokud budou překážky související se smluvním právem odstraněny, začne prodávat online přes hranice o 122 tisíc podniků více. Hodnota vývozu uvnitř Evropské unie by se zvýšila přibližně o jednu miliardu eur. Ale je to samozřejmě pouze odhad, jak už někdo někdy řekl. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane zpravodaji, a prosím, abyste se posadil u stolku zpravodajů.

A otevírám rozpravu k této materii. Nikdo se do rozpravy nehlásí, rozpravu končím. Pan ministr se asi nebude chtít k ničemu vyjadřovat, když se nikdo do rozprav nepřihlásil.

Máme tady k hlasování usnesení výboru pro záležitosti Evropské unie. Svolám senátorky a senátory k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor Lumír Aschenbrenner, jak je uvedeno v tisku č. N 064/10/02. V sále je přítomno 62 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 32.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování č. 14, registrováno 62, kvorum 32, pro 50, proti nikdo. Tento návrh byl schválen a končím projednávání tohoto bodu.

A my se vystřídáme v řízení schůze.

(Řízení schůze se ujímá předseda Senátu Milan Štěch).

Předseda Senátu Milan Štěch:  Nyní projednáme další bod, kterým je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 234

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 234. Návrh zákona za ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka uvede ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, kterému uděluji slovo. Prosím, pane ministře.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Jan Mládek:  Vážený pane ministře, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Navrhovaná novela upravuje zákon o zdravotních službách především v rozsahu vymezení národního zdravotnického informačního systému (NZIS). K této právní úpravě bylo přistoupeno zejména proto, že vyvstala potřeba stávající právní úpravu NZIS upřesnit co do účelu a obsahu, tak aby bylo jednoznačně zřejmé využití opodstatněně sbíraných údajů a zajištění jejich ochrany před možným zneužitím. Navrhované úpravy vyžaduje stále rostoucí potřeba kvalitních dat pro relevantní řízení českého zdravotnictví, plánování jeho kapacit a v neposlední řadě také k zavádění skutečně účinných systémů hodnocení kvality péče.

Je však třeba zdůraznit, že údaje je nutné získávat maximálním množstvím využití již existujících zdrojů. Vedle dílčích zpřesnění dochází ke změně vymezení správce NZIS. Stávající právní úprava totiž umožňuje správu jednotlivých částí NZIS vícero subjektů. Možnost ad hoc činit změny v osobě správce NZIS nepřispívá k jednotnému koncepčnímu vedení a ani nepřispívá ke kontinuitě sběru a zpracování dat. Představuje rovněž riziko v nejednoznačném vymezení odpovědnosti za správu a ochranu osobních dat subjektů, o nichž jsou v NZIS vedeny záznamy. Navrhuje se tedy, aby NZIS měl ze zákona určeného jednoho správce, a to Ústav zdravotnických informací a statistiky.

Navrhovanou právní úpravou se dále upřesňují některé stávající zdravotnické registry zřízené podle zákona o zdravotních službách, které jsou součástí NZIS a jako součást NZIS se doplňují nové národní zdravotnické registry, a to Národní diabetologický registr a Národní registr intenzivní péče. Vedle již zmíněných registrů se dále zřizuje Národní registr hrazených zdravotních služeb a Národní registr zdravotních pracovníků. Jejich zřízením chceme vyplnit bílé místo v oblasti dostupnosti dat pro hodnocení kvality péče a také vybudovat nezbytnou datovou základnu pro optimalizaci systému úhrad za zdravotní péči.

Dále se navrhovanou novelou zákona o zdravotních službách upřesňují ustanovení, která upravují provádění pitev, a to tak, aby bylo ve vztahu k občanskému zákoníku jednoznačně zřejmé, kdy se pitvy provádějí povinně, tj. i bez toho, aniž by s provedením pitvy vyslovil zemřelý za svého života souhlas, anebo jiná podle zákona k tomu oprávněná osoba souhlas.

Závěrem bych se zmínil, že jsem byl informován o tom, že návrh zákona byl projednán v ústavně-právním výboru a ve výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu, které s návrhem zákona ve znění předloženém Poslaneckou sněmovnou vyslovily souhlas.

Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, nyní projednávaný návrh zákona považuji z hlediska zajištění činnosti Národního zdravotnického informačního systému za velmi důležitý a proto věřím, že tento vládní návrh zákona podpoříte. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane navrhovateli, a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Návrh zákona projednal ústavně-právní výbor, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 234/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Radek Sušil.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Usnesení máte jako senátní tisk č. 234/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jan Žaloudík, kterého nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, vážený pane ministře. Musím říct, že jsem se zpravodajské činnosti právě k této novele ujal velice rád a s očekáváním, možná už i netrpělivě po těch letech, protože narovnává cosi, kdyby můj předchůdce v Senátu už tehdy dotáhl, mohl být úspěšným ministrem a mohli jsme z toho pak i vidět, jestli poplatky 30 Kč, 41,50 Kč, 18,30 Kč, žádné nebo 1 000 Kč.

Další návaznost vidím i v tom, že zákon č. 372/2011 Sb., který zde byl projednáván v roce 2011 panem ministrem Hegerem a instaloval celou řadu ustanovení, na která navazujeme a která korigujeme, bylo jasné, že už tehdy jsou nedotažené a bude třeba je korigovat. Čili není to žádný zákon revoluční nebo překotně reformní, ale zákon velmi evoluční, možná až příliš dlouho trvající.

Je potřeba si uvědomit, že nejde o žádná nová data, že jde o skutečnost, že dnes, zítra, každodenně 168 našich nemocnic a tisíce ordinací a ambulancí už po dvě desetiletí odesílají prakticky všechny údaje o své činnosti vzhledem k pacientům a jejich rodným číslům zdravotním pojišťovnám. Těch bylo původně 27, teď je jich 7. Mají velké aparáty a v těchto aparátech jsou tato čísla zpracovávána, dle našeho názoru jenom z malé části, pouze z ekonomického pohledu a jenom zcela nedostatečně z aspektů efektivity a kvality. Nejde tedy o žádné nové centrálně vyžadované údaje, ale o přístup k těm, které už bez řádného využití jsou k dispozici u zdravotních pojišťoven jako správců povinné zdravotní daně, které někdy nazýváme u nás zdravotním pojištěním.

Zatím u nás ovšem platí jenom anglické pořekadlo – mnoho dat, málo informací. A toto má i tato novela změnit k lepšímu. Znáte situace, kdy se těžko argumentuje, zda jde o černé díry nebo jenom temná zákoutí nebo přitemnělé štěrbiny, kde jsou, jak jsou rozloženy apod., protože při sedmi druzích našeho zdravotnictví, státního, krajského, městského, obrana, charita, velké řetězce a malé skupiny nebo jednotlivci, při sedmi pojišťovnách u každého řešení nastává teoreticky 49 situací a odpovědět potom v jedné větě, kde jsou rezervy, nemusí být snadné. Víte, že firma nebo veřejné zařízení je ziskové, nebo já říkám, že ani turistický oddíl není možno řídit, jestliže nemáte informace o skutečných tocích jednak výkonů, které se tam udávají, jednak o nákladech, platbách a dluzích a případně o účastnících.

Tím navazuji, že součástí reformy je také registr zdravotnicích pracovníků, který už tady byl diskutován při návrhu zákona podle mne nešťastně v roce 2011 a byl potom Ústavním soudem právem odmítnut, protože parametry, které tam tehdy byly, a my jsme s nimi tady v Senátu nesouhlasili, samozřejmě byly abundantní, nebyly do té míry potřebné.

Na druhé straně my vlastně do dneška pořádně nevíme, kolik těch zdravotníků, lékařů, sester v jakých odbornostech, v jakých aktuálních kompetencích, v jakém aktuálním stavu ve vztahu k akutním službám, kolik jich vlastně máme.

Námitka, že jsou aspoň lékaři registrováni u lékařské komory, je podle mě lichá, protože tam jsem registrován třeba já jako velice poctivý a pravidelný poplatník členských příspěvků. Jistě možná i jako chirurg, onkolog, ředitel a já nevím, co ještě všechno. Nikdo z toho nevyčte, co vlastně všechno mám, co dělám, jestli je se mnou možno počítat. Já už tady předem říkám, že třeba ve službách chirurgických není. Ale to ten systém neví. Takže potom těžko plánuje, kolik lidí nám odešlo apod. My prostě... Vždycky ukazuji řidičský průkaz, ukazuji průkaz rybářský, některý z vás myslivecký, kdybych chtěl zbraň, což nechci, protože bych pak musel pomáhat tomu postřelenému, ale kdybych ji chtěl, budu také registrován. Ale jako lékař, se zbrojním pasem na ruku a rozhodování se vlastně o mě neví. Nemá to být nic darebného, nemá to jít do soukromí. Prostě potřebujeme vědět, kolik je kde lidí, aby ty oprávněné stížnosti, že někde lékaři chybí v těch kategoriích, i sester, abychom s tím uměli zacházet.

Nedivím se ministrům, ani současnému ministrovi, ani těm předchozím, že museli velmi improvizovaně na ty otázky odpovídat, pokud jim je vůbec někdo kladl. Většinou jim je kladl až v situacích, které vypadaly vyhrocené a nebylo to nutné. Takže je to velice přirozený způsob, jak se ujmout řízení státu. A teď podle chuti. Ať už jako firmy, nebo jako věci veřejné, nebo jako prostě určité srdeční záležitosti k zemi, kde jsme se narodili a kde hodláme fungovat.

Já jsem měl velice hezký pocit z dotazů, které zazněly na zdravotním výboru, protože byly velmi kvalifikované. Myslím si, že byly vysvětleny. Je otázka někdy anonymizace dat. Všichni jsme vždycky nervózní, když o nás chce někdo něco sbírat. Víte, co, on to těch 20 let o nás sbírá, jenomže vy přesně nevíte kdo a kdo s tím jak zachází. My jenom říkáme, že by se to mělo dostat pod kontrolu. Nejsou to ani tak data příliš osobní, ta jsou v nemocnicích. Jsou to data spíše z výkazů činnosti, jako když si objednáte, nechci to zlehčovat, zedníka a on řekne, co všechno vám udělal. Sousedé odhadnout, že jste měli nějaký problém v domě, že jste museli něco přestavovat. Ale nesahá vám to do soukromí. Ale ví se, kolik se zaplatilo, proč, co za materiál, co za práci. Nedivte se, že to chce vědět nakonec i ten ministr zdravotnictví. A to cestou ÚZISu, cestou registrů hrazených zdravotních služeb, hrazených z veřejného zdravotního pojištění, které je u nás naštěstí mandatorní a všeobecné a nemusíme ho zavádět jako v některých vzorových zemích teprve nyní.

Pak jsou tam ještě ty detaily, o kterých už tady bylo hovořeno, o těch gentlemani skoro nemluví, protože se podařilo některé nedostatky tam prosadit v tom roce 2011. Souviselo to i s těmi pitvami apod. Tak, prosím vás, nikdo z vás by si asi nechtěl podepisovat dopředu, když přijde do nemocnice s ekzémem, že by se hlásil k tomu, že se mu může provést zdravotní pitva. Je to eticky a psychologicky neúnosné. Tak to se jenom vracím zpátky. Pitvy obecně ve zdravotnictví klesají, jenom tam, kde jsou nesmírně nutné, pokud jde o soudní záležitost – samozřejmě. A většinou tam je to na pár procentech, kde není vyjasněna diagnóza, nebo kde je v zájmu rodiny, aby se něco dozvěděla. Jinak jsme přesvědčeni, že většinu diagnóz umíme odhadnout podstatně dříve. Takže tam bych nějaký problém neviděl.

Ty dva nové registry, diabetologický a intenzivní péče, si vynutila odborná veřejnost. Víte, že diabetologie, resp. diabetes je velký problém všech rozvinutých společností. Mít určitý přehled o trendech, ale také o nákladech a také o výsledcích, protože ne všechno léčené musí být lepší než neléčené, pozor na to, určitě to bude vždycky dražší, takže je v našem společném zájmu, abychom takové trendy podchytili.

Myslím si, že tím, že za to bude už konečně jednoznačně odpovědna státní instituce jasně definovaná, za integraci těchto dat, tak že to i malinko ubírá té nervozitě, kdo se zase této služby zmocní při nějakém dotačním programu nebo při nějaké příležitosti apod. Jsou to prostě data, která bytostně potřebujeme, aby financování zdravotnictví bylo udržitelné, ale také abychom se stále více mohli zabývat, jestli za ty vyšší náklady dostáváme vyšší kvalitu, a jaká je ta limitní kvalita, kterou určitě musíme všichni dodržovat. A také abychom věděli, kdo ten zdravotník je, kdo není, aniž bychom zasahovali do soukromí.

Takže já s velmi čistým svědomím jsem si dovolil na základě zpravodajské zprávy pro čtení těch materiálů, znalostí, jednání se zdravotními pojišťovnami, Ústavem pro ochranu osobních údajů, adaptaci na euronormy, a to všechno, co prošlo, i se znalostí tohoto a také na základě skoro už 40 let praxe ve zdravotnictví, s naprosto čistým svědomím doporučit tuto novelu výboru ke schválení. Moudrý výbor takto učinil, takže doporučuje Senátu PČR schválit tuto novelu zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Já vám děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane zpravodaji, prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a plnil úkole garančního zpravodaje. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ÚPV, pan senátor Radek Sušil? Ano, prosím, pane senátore.

Senátor Radek Sušil:  Dobré odpoledne, pane předsedo, děkuji za slovo. Já tento zákon osobně také vítám, jsem rád, že ho tady máme, že ho můžeme podpořit. Podpořil ho i ÚPV a vyjádřil to ve svém 107. usnesení z 22. schůze konané 13. dubna. Výbor doporučil Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, určuje zpravodajem na jednání mne a pana předsedu, senátora Antla, žádá, aby předložil toto usnesení panu předsedovi Senátu. Děkuji pěkně za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane senátore. Nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak, takže otevírám obecnou rozpravu. Jako první přihlášený písemně je pan senátor Plaček. Prosím, pane senátore.

Senátor Vladimír Plaček:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené paní kolegyně senátorky, páni kolegové senátoři. Já včera hovořil přímo s panem ministrem, kterého velice mrzí, že nemůže být přítomen osobně u projednávání tohoto bodu, kterému přikládá velkou důležitost. Velice vás pozdravuje, on je totiž jako zástupce ČR na valném shromáždění OSN v New Yorku. Tlumočil mně žádost, abych tuto omluvu předeslal, a také jeho prosbu o podporu tohoto zákona.

Teď ještě postřeh z mé strany, protože původním povoláním jsem patolog, takže pitvy byly mou silnou stránkou v minulosti. Musím říci, že vítám zpřesnění formulace právě pro vedoucí oddělení patologií, kteří se dostávali do velice citlivé záležitosti, v citlivé záležitosti rozhodování o tom, zda člověk má být pitván, či nikoliv. Získávají touto novelou určitou oporu pro své rozhodování ve chvílích, kdy nebude zřejmé, nač člověk zemřel, či není známo onemocnění, základní onemocnění, či bezprostřední příčina úmrtí. V tuto chvíli se k pitvě přistupuje. Je to opora především vůči jednání; vůči příbuzným, kteří velice často žádají o upuštění od pitvy. Ale tím nechci říct, že by se jim v maximální míře nemělo vyjít vstříc.

Ode mě vše, děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan senátor Miloš Vystrčil.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Já na úvod bych rád řekl, že mě mrzí, přestože tomu rozumím, té omluvě, že pan ministr nemůže být přítomen, protože skutečně ten zákon považuji za docela důležitý. Byl bych rád, kdyby tady pan ministr mohl být a případně na některé dotazy, které budou součástí mého vystoupení, mohl odpovědět.

Já na úvod bych chtěl říci, že si uvědomuji, že data o nás, o našich nemocích a problémech, které řešíme s lékaři, se již dnes evidují. Jsou k dispozici na různých zdravotních pojišťovnách. Chtěl bych říct, že z toho, že tomu tak je, obecně nemám žádnou radost. Protože to není věc, která by byla úplně bez rizika. Na druhé straně, když jsme si zvolili nějaký způsob zdravotní péče, který souvisí s tím, že je hrazena prostřednictvím zdravotních pojišťoven, tak je jasné, že ty zdravotní pojišťovny potřebují data, na základě kterých budou vyplácet peníze za provedené zdravotní úkony, a tudíž jakási evidence musí existovat. Těch zdravotních pojišťoven je celkem 7, ta data jsou tím pádem na sedmi místech, řekněme, v různém množství.

V tom je potom pravdou, když tady pan kolega Žaloudík říká, že se vlastně neděje nic jiného než to, že data, která už existují, se budou shromažďovat na jedno místo, budou se integrovat a budou tam současně s daty, tuším, z celkem 18 registrů. Budou tedy tím pádem na jednom místě lépe využitelná.

Na druhé straně, já si dovolím tvrdit, že tím, že ta data se soustředí na jedno místo, tak rozhodně ta chuť je využít, resp. zneužít se velmi zvýší. Vůbec si nejsem jistý tím, že to tvrzení, že když se o to bude starat jeden správce, tak to bude jistější a lépe zabezpečené. Protože zatímco kdyby moje data, která dneska spravuje VZP, unikla, tak první, co já udělám, tak skončím s tou pojišťovnou a půjdu k jiné. Nevím, s kým mám skončit, když moje data uniknou z Národního zdravotního informačního registru, nevím, kam mám jít, komu si mám stěžovat, jaké mám řešení té situace.

V tomto směru já se soustředěním dat o zdravotních problémech a zdravotních situacích všech občanů ČR na jednom místě, s tím, že ta data jsou vždy navázána ke konkrétnímu rodnému číslu, to znamená, ke konkrétnímu jedinci, mám problém. Mám s tím velký problém! Myslím si, že je skutečně na zvážení, zda ty výhody, které jsou s tím, že data budou na jednom místě, a tím pádem využitelná například pro to, abychom mohli lépe definovat, kde máme největší problémy v našem zdravotnictví, nebo jakým způsobem lze péči zefektivnit, jestli se nám to vůči ohrožení úniku těchto dat a zneužití těchto dat vyplatí.

Já tady vystupuji, nebo troufl jsem si vystoupit proto, že jsem byl osloven hned několika lékaři, nevím, zda se ke mně připojí také nějaký lékař, který je, řekněme, senátorem, nebo senátorkou, s tím, že oni tento krok, to znamená, soustředění všech těchto dat v Národním zdravotnickém informačním systému považují za další nabourání nebo hlubší nabourání Hippokratovy přísahy. Protože to, co přísahá lékař, aspoň jak já jsem měl možnost si to přečíst, je, že vše, co mu v důvěře jeho pacient nebo klient svěří, zůstane v tajnosti. Nebude nikomu nadále sdělováno. To, že dneska už v tomto smyslu Hippokratova přísaha je vlastně porušována tím, že ta data jsou hlášena zdravotním pojišťovnám, je věcí, která se mi může nelíbit, ale nevidím žádné jiné řešení, a tudíž jsem proti tomu nikdy veřejně nevystupoval.

To, že ale nyní dneska postupujeme dál a rozhodli jsme se všechna ta data soustředit na jedno místo, a tím je nabídnout, troufnu si říct, na stříbrném podnose všem těm, kteří by je někdy mohli potřebovat, nebo chtěli nějakým způsobem zneužít, nepovažuji za úplně bezproblémové nebo nerizikové, spíše naopak.

To znamená, já tady mám dotaz na pana ministra, jestli by mohl zaručit, zajistit, že k úniku těchto dat nedojde. Sám si dovolím odpovědět, že to nikdy žádný ministr z hlediska existence nějakých dat v digitální podobě zajistit nemůže. Těch příkladů jsou dneska ve světě minimálně desítky, jsou to třeba i úniky jmen agentů různých zemí apod. To znamená, v tomto smyslu jsem odpověděl za pana ministra.

Ta druhá věc, která by mě zajímala, je, jestli se někdo zabýval tím, zda by nebylo možné ta data v tom Národním zdravotním informačním systému aspoň anonymizovat tím způsobem, že by rodné číslo bylo nahrazeno jiným číslem, které vzniká na základě nějakého vzorce nebo nějakého mechanismu, který způsobí, že potom se dál s těmi daty bude pracovat jako s anonymizovanými daty. A to, co si myslím, že by lékaře mělo především zajímat, jsou agregované údaje, nikoliv údaje o jednotlivcích. Z tohoto důvodu mi není jasné, proč když se někdo rozhodl vytvořit Národní zdravotní informační systém, proč zároveň nenavrhl jakýsi způsob anonymizace, který by nebyl neprostupný nazpět, ale rozhodně by způsoboval, že pokud by někdo chtěl zjistit, kterého jednotlivce se ta data týkají, tak by to bylo možné, ale nebylo by to automatické v rámci práce s těmi daty.

O tom, že si rozhodně nemyslím, že úředník, který bude brát hrubého 20 – 25 tisíc korun, bude mít větší zájem na ochraně dat než ten, který dnes sedí na nějaké pojišťovně, jsem už mluvil. Mj. je tam i ten důvod, že zatímco pojišťovny mají důvod si chránit své klienty a pečovat o své klienty, tak jeden registr pro všechny občany ČR ten důvod mít nebude. Bude to skupina úředníků, která o ta data bude nějakým způsobem pečovat. Ta motivace dle mého názoru nemůže být taková, jako je to v případě těch zdravotních pojišťoven.

O tom, že něco jiného je mít oddělená data na více místech, v tomto případě na 7 pojišťovnách, a na jednom místě, v Národním zdravotnickém informačním systému, jsem již mluvil.

Takže tolik mé výhrady.

Já úplně na závěr si dovolím říct ještě jednu věc, která je nad rámec toho, co tady probíráme. Ale možná, že s tím souvisí. A to je, že v době budování reálného socialismu, což tady většina z nás pořád ještě pamatuje, jsme měli k dispozici úplně všechna data a úplně o všech. Dokonce se potom ta data používala k tomu, že se počítalo, kde a kolik je potřeba vybudovat benzinových pump. Používala se také pro to, kde je potřeba a kolik vybudovat pekáren, aby ty pekárny pekly jenom tolik rohlíků, kolik se skutečně v té dané době spotřebuje. A přestože tyto údaje byly k dispozici a přestože ti analytici a statistici, kteří žili v době socialismu, nebyli o nic horší z hlediska svých matematických a analytických schopností, než jsou ti dnešní, tak přesto ten socialismus jaksi tomu kapitalismu pořád nestačil. Hospodářsky zaostával. Takže zvažme, jestli skutečně to, že budeme mít dneska všechna data, dokonce navázána na konkrétní jednotlivce, je to, co skutečně povede k ráji na zemi a k tomu, že naše zdravotnictví se zásadním způsobem zlepší. Já o tom rozhodně přesvědčen nejsem. Naopak jsem přesvědčen o tom, že bychom bohatě vystačili s agregovanými daty, jenom kdybychom se více snažili a kdybychom více přemýšleli o tom, co již máme, místo toho, abychom budovali nové, robustní informační systémy.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já abych byl velmi věcný, tak přečtu stanovisko, které jsem získal od Parlamentního institutu, který tvrdí, že národní zdravotnický systém je v zásadě souhrn v zákoně nepopsaných datových agend, propojených se všemi existujícími i nově zaváděnými registry a daty ze zdravotních dokumentací všech obyvatel ČR, včetně rodných čísel.

Parlament ČR schválením tohoto zákona schvaluje prázdnou slupku a ponechává na ministerstvu zdravotnictví, resp. na Ústavu pro zdravotnické informace a statistiku, aby si vytvářely libovolné databáze dle svého uvážení.

Zákon je v rozporu s Ústavou ČR i evropskou směrnicí a se zákonem o informačních systémech veřejné správy. To konstatuje doktorka, tedy právnička Syllová z Parlamentního institutu a doktor Dostál.

Já opět musím hořekovat nad tím, že tady pan ministr není, protože právě existence a používání rodných čísel v tom propojení, a to se nebudu opakovat, o které před chvílí mluvil kolega, tak si myslím, že mohou být nebezpečné, pokud nebudeme vědět, jaké zabezpečení tam je. Já chápu, stejně jako vy všichni ostatní, že údaje o lékařích, jak o tom mluvil pan zpravodaj tohoto tisku, Žaloudík, jsou zcela zjevně potřebné, zcela jistě je potřebné, aby bylo zabráněno tomu, kdy nějaký hypochondr chodí od jednoho CT k druhému a de facto zneužívá systém tím, že není vzájemně propojen, a dost drahá laboratorní, nebo lékařská vyšetření se dělají. To všechno je v pořádku, aby se systémově těmto věcem zabránilo, a tím se zabránilo úniku finančních prostředků ze systému zdravotnictví. Ale ten problém, který nastává tím, že ten zákon není takto dopracován, tak mně skutečně vadí.

Dokonce jsem včera byl ve sněmovně a tam jsem se setkal s názorem jednoho člena zdravotnického výboru, s tím, že vyjadřovali mnozí názor, že by bylo dobře, kdyby tento systém mohl fungovat jenom dva, tři roky a pak by se to celé zhodnotilo zákonně, zda tedy funguje, nefunguje, zda ta ochrana je dobrá, nebo není. Bohužel, já si nepamatuji, kdy bychom určili či ohraničili zákon, že to bude zákon na rok, dva nebo tři. To je asi dost těžko možné. Ale v každém případě bych rád slyšel, jakým způsobem my se můžeme dozvědět, že ten systém bude dopracovaný tak, jak dopracovaný být má. A zda se třeba nebude pracovat nakonec s těmi agregovanými daty, tak, jak po tom volal můj předřečník.

Děkuji. Možná na tuto otázku dokáže odpovědět pan senátor Žaloudík coby zpravodaj, nevím. Po panu ministrovi Mládkovi to pochopitelně nechci.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Nyní prosím o vystoupení paní kolegyni Alenu Dernerovou.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Já jsem v roce 2012 podepisovala ústavní stížnost, která se týkala národního Registru zdravotnických pracovníků, tedy mimo jiné, a v podstatě Ústavní soud nám vyhověl a zrušil jej. Je pravda, že to byl poloveřejný registr. Nicméně vždycky jsem souhlasila s kolegou, panem profesorem Žaloudíkem, kterého si nesmírně vážím. Bohužel v tomto momentu ale budu mít jiný názor, protože se nemohu smířit s tím, že ta data budou všechna na jednom místě. Nevím, jako lékař, sice nám včera bylo řečeno, že s tím nebudeme mít žádný problém, ale nedovedu si představit, že s tím nebudeme mít žádný problém, protože prostě ten sběr dat je obrovský. Podle toho, co v tom zákonu je.

Já bych si dovolila odcitovat, aby to bylo přesné, odpověď na dotaz, který zpracoval také Parlamentní institut, a to otázka ústavnosti ochrany osobních údajů podle novely a celku zákona o zdravotních službách. A to ve světle nálezu spisové značky pléna Ústavního soudu 1/12.

Ústavní soud vydal nález, který je pro posouzení novely zákona v podstatě určující. Ústavní soud v něm shrnuje poznatky, které vycházejí jak z jeho vlastních vývodů, tak zejména z principů, podle kterých je zpracována směrnice EU, která je pro ČR závazná, jejímž hlavním účelem je zabránit neoprávněnému propojování dat v datových systémech.

Ústavní soud konstatuje zejména, že každé jednotlivé omezení práva na informační sebeurčení, tím se rozumí právo osoby, subjektu, údajů disponovat sám svými osobními údaji, musí být výhradně za účelem ochrany jiného ústavního práva, nebo dosažení ústavně aprobovaného veřejného statku, které musí být stanoveno zákonem, a to způsobem odpovídajícím nárokům plynoucím z principu práva státu. Současně musí s ohledem na sledovaný účel obstát z hlediska proporcionality. Článek 321 z nálezu Ústavního soudu č. 1/12, ve věci zdravotnických registrů. Závěrem této části Ústavní soud připomíná, že v tomto řízení nepřezkoumával ústavnost právní úpravy Národního zdravotního informačního systému jako celku, nýbrž se zabýval toliko některými aspekty těchto ustanovení, jež se vztahují k národnímu Registru zdravotnických pracovníků. Tento nález proto nad rámec tohoto přezkumu nezakládá vůči § 70 – 78 zákona o zdravotních službách překážku, věci rozhodnuté, a tedy nic nebrání, aby vedlejší účastníci nebo jakýkoliv jiný oprávněný navrhovatel proti těmto ustanovením podali nový návrh, v němž se konkretizují důvody, pro které se jejich zrušení domáhají. Ústavní soud si je vědom toho, že shromažďování a zpracovávání osobních údajů o zdravotním stavu pacientů bez jejich souhlasu představuje velmi intenzivní zásah do jejich základních práv a že v tomto směru je třeba na zákonnou úpravu klást zvlášť přísné požadavky. A to zejména pokud jde o stanovení účelů, pro které mají být tyto údaje shromažďovány a zpracovávány. Rozsah těchto údajů, dále okruh osob, jež mají mít k těmto údajům přístup, a účel tohoto přístupu, období, po jaké mají být zpracovávány a zabezpečeny, že nedojde k neoprávněnému přístupu, nebo jejich zneužití, vč. opatření k následné kontrole nakládání s těmito údaji.

Musím říci, že já jako lékař si nedovedu představit, když v zákoně máme zase přesně, cituji. Údaje související s pacientovým zdravotním stavem ve vztahu k onemocnění a jeho léčbě. A to zejména údaje sociodemografické, diagnostické, osobní, rodinné, pracovní anamnéza pacienta související s onemocněním, vč. posouzení jeho aktuálního zdravotního stavu, údaje o poskytovaných zdravotních službách pacientovi, dále údaje o výkonu povolání nebo zaměstnání, popř. o výkonu služebního poměru, potřebné pro posouzení zdravotního stavu pacienta. A to všechno je vlastně navázané na rodné číslo. Tam jsme naprosto všichni odkryti. To znamená, jak nám bylo včera řečeno, že vlastně to rodné číslo je tmelem pro spojení všech těch registrů, tak mně to přijde dost ostrý tmel. Musím říci, že se mi takto navržený zákon prostě nelíbí, protože tady jsme svlečeni všichni donaha. Nebudeme si říkat, že v podstatě se do toho jednoho systému, kde budou všechny ty citlivé údaje, nikdo nenabourá. Někdo může říkat, ano, prostě doktoři někdy nedodrží lékařské tajemství, řeknou to, co nemají, ale v podstatě pak lékaři za to nesou zodpovědnost. Jsou jednotlivé případy. Takto se k tomu nemůžeme stavět. Musíme si říct, že je nutno opravdu... Ano, je nutný nějaký registr, ale proč není anonymizovaný, nebo jak navrhoval prostřednictvím pana předsedající vážený kolega Miloš Vystrčil, přes nějaké prostě identifikační číslo, které ovšem nebude mít nic společného s osobou toho pacienta. Takže bohužel, já s tímto zákonem nemohu souhlasit.

Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Jaroslav Malý.

Senátor Jaroslav Malý:  Pane předsedo, vážený pane ministře, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, já se přiznám, že jsem se necítil jako mlčící menšina dneska v tom závalu, v tom návalu těch připomínek. Ale tady bych si dovolil dvě poměrně krátké, ale zásadní připomínky.

Pan senátor Žaloudík to dobře vysvětlil. Já jako lékař, jako internista nebo hematolog si bez registrů svých nemocných a bez vyhodnocení, nikoliv jenom dat, těchto dat nedokážu svoji práci představit. Já každý rok od roku 1996 posílám do Zürichu údaje o svých pacientech po transplantaci kostní dřeně. Na základě těchto údajů se postupuje. Jejich následovníci na tom profitují tím, že ty výsledky slouží k jejich lepší léčbě, nebo vyhodnocení lepší léčby. Čili registry jsou naprosto běžnou věcí už dneska. To, že se nachází v jakémsi rozporu se zde citovanými věcmi, mně připadá trošičku zvláštní, že na to přicházíme teprve teď. Ten zákon podle mě to jenom upravuje, dává tomu určitý rámec, určitou formu.

To, že jsme obnaženi, tak lékař vyšetřuje pacienta obnaženého, já na tom nevidím nic zvláštního. Učím to tak mediky, takže to je docela normální věc. To, že pacient nám říká věci, které neříká ani doma, je naprosto běžná věc. To, že je uchováváme ve svých záznamech, je také běžná věc.

Pokud se týká toho, co pan senátor Žaloudík nazval gentlemanským přístupem, je pro mě nesmírně cenná věc, to jest uvolnění nebo zpřesnění pravidel pro provádění patologicko-anatomických a tzv. soudních pitev, z čehož zase budou profitovat další nemocní, protože na těch, kteří zemřeli, v podstatě se učíme to, co jsme udělali špatně, čím bychom mohli dalším pacientům prospět. Já velice tu úpravu, která tady byla navrhovaná, podporuji.

Děkuji vám.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan senátor Václav Hampl. Tady je nějaké nedopatření, tak teď. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Já se možná zařadím do řady těch, kteří na jedné straně vyjadřují velkou podporu těm cílům této předlohy, tohoto tisku. Já si myslím, že ta snaha opravdu mít šanci, kumulativně využívat ta data, která už v tuto chvíli jsou k dispozici, a tím potažmo zjednodušit částečně i administrativní agendu pro lékaře a zdravotnická zařízení, to je strašně důležitá věc. Myslím si, že v této věci jsme do 21. století ještě nevstoupili. Je opravdu nejvyšší čas. Na jednu stranu.

Z tohoto hlediska opravdu nejsem vůbec schopen pochopit, proč takto zásadní, důležitá věc je podminována zcela zbytečně tou absencí anonymizace těch dat. To je prostě věc, která to činí celé najednou zbytečně strašně problematickým. Protože to jsou vůbec nejcitlivější osobní údaje, které existují. Představit si, jak mohou být mnoha různými způsoby zneužity, je opravdu strašně jednoduché. Stát to umí, tu anonymizaci. My už dneska třeba, pokud jde o data ze sociálních služeb, příspěvky v nezaměstnanosti a tak, tak to vlastně už dneska umí stát anonymizovaně zpracovávat. Tady dokonce ani není nějaké know-how. Při projednávání ve výboru zdravotnickém, kde jsem se toho zúčastnil jako host, tak zněl argument, že nicméně pro nějaké přechodné období ta anonymizace je nemožná, nebo velmi obtížná. Ale v tom případě já jsem přesvědčen, že v takhle důležité věci ten zákon prostě toto přechodné období měl přesně popsat, vč. toho, jak bude dlouhé, za jakých podmínek ta anonymizovaná data budou provozována během toho přechodného období. Takto je nám předkládáno k věření, že se na tom bude pracovat, že vznikne nějaká vyhláška, která nakonec k té anonymizaci povede. Ale to je z mého pohledu úplně jiná úroveň, aspoň z pohledu zákonodárce, než to, že takto důležitou věc by měl popisovat zákon.

Takže mě to hrozně mrzí, že tato věc podminovává jinak strašně důležitou věc. Myslím si, že to, s čím si tady trošku možná můžeme hrát, je opravdu i taková věc, jako je důvěra pacientů v to, že údaje o jejich zdravotním stavu se nemohou nikdy stát veřejnými. A to je věc, která i z hlediska úspěšnosti léčby a potažmo zdravotního stavu obyvatelstva je významná. Takže abychom náhodou neskončili tak, že v dobré víře vlastně uškodíme zdravotnímu stavu obyvatelstva. To nic nemění na tom, že pokud jde o registr lékařů, poskytovatelů zdravotnických služeb, tak tam si myslím, že samozřejmě je zcela na místě, aby toto bylo dáno do pořádku, aby to existovalo. Abychom si rozuměli, tam o anonymizaci nehovořím.

Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan senátor Jan Žaloudík.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážený pane předsedo, dámy a pánové, já se omlouvám, že dvakrát, ale tentokrát skutečně nikoliv jako zpravodaj výboru, protože to bych si nedovolil, ale některé svoje poznatky, nad kterými jsem se zamýšlel, podobně jako všichni, co zde diskutovali od samého počátku.

Mám-li to odlehčit, aby to nebylo tak vážné, tak obnažené, člověk při narození přitom kdykoli přijde o své vůli k doktorovi, protože nikdo ho tam nenutí, někdy je obnažen až trapně, a obnažen je potom taky po smrti, aby ten odchod potom mohl být důstojně ukončen. Takže obnaženi jsme stále. Obnažen je mnohdy i Pentagon, obnaženy jsou databáze všechny. To k tomu patří.

Ale na druhé straně musím říct, že na rozdíl od všech těch Pentagonů a vládních a různých funkcionářských webů a podobně, tak je s podivem, jak, aspoň dle mých informací za posledních 40 let, a to je s velkým podivem, mně to skutečně není jasné, proč k žádným důsledkům z nějakých úniků, já nepochybuji, že k únikům došlo, ale nějaké důsledky, nebo že by se někdo soudil, stěžoval, možná popisujeme teoretický problém, který může nastat. Ale on může nastat dneska. Včera mohl nastat. Před 5 lety mohl nastat. Může nastat zítra. Protože věřte tomu, že to prověřování toho NZISu, příp. ÚZISu může být ošetřeno 20 způsoby, ono už bylo ošetřeno tím stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů i tím napojením na normy, ostatně i tím souladem s pojišťovnami, které dnes a denně ta data používají. A jaksi prověřovány nejsou.

Já s váženým Parlamentním institutem, o jehož genezi se musím ještě víc poučit, trošku mi to přijde instituce z Marsu. Nevím, kdo ze dvou jmenovaných, oni jsou zdatní právníci, já nebudu jmenovat, protože se nechci vystavit, mám jiné starosti, ale už trošinku byly i jejich zaměstnanecké činnosti u různých firem ventilovány apod. Já věřím, že se firmy zlobí, já tomu rozumím, proč se zlobí. Protože najednou to, co měli zatím docela na talíři, to znamená různé kontakty na různé lidi a různé zdroje, tak to pravděpodobně skončí. A určitě tato jedna instituce, která, prosím vás, nesbírá data, ona jenom agreguje data, nebo má agregovat data, jejím cílem vůbec není mít informace o paní Novákové déle než do té doby, než bude moci data o paní Novákové agregovat. A proč? Máme svobodu volby lékaře. Tu chceme zachovat. Nebo zdravotnického zařízení. Máme svobodu volby pojišťovny. A ten nejlepší model je pytel blech. Aniž bych jakkoliv chtěl cokoliv přirovnávat. Ti lidé samozřejmě přecházejí od jednoho lékaře k druhému, i zcela logicky praktik pošle ke specialistovi, specialista pošle do nemocnice, ti poštou do jiné nemocnice. Ten pohyb je neustálý. Pacient, jak bylo řečeno, není spokojen se svou pojišťovnou, a to ne z důvodu úniku dat, ještě takového neznám, ale z řady jiných důvodů, zejména že něco neplatí nebo se tam nedohodli, a vymění pojišťovnu. Teď si představte, nějaká instituce, která chce spočítat agregovaná data bez nějakého identifikátoru, jak chcete ta data dát dohromady? Pro vás to taky může být 50 různých případů, nebo 10 různých případů. Vy to na něco musíte vázat. Za to republika má štěstí a ještě ho jednou ocení, až budeme mít prokázat, že skutečně jsme nepřišli odněkud, ale že jsme odsud. Takže rodné číslo, úžasná věc. Identifikátor, říkáte, až příliš osobní. Rozumím tomu. 540807/3330 je moje rodné číslo. Je samozřejmě identifikátorem mým.

Může být nahrazeno číslem K1756, nebo 007, jak kdo chce, pak ale budete potřebovat nějakého kodéra, který to zakóduje. A když já někam přejdu, tak mě zase musíte odkódovat, aby se zjistilo, že je to ten Žaloudík. A ten kodér určitě bude ta nejdůvěryhodnější z těch osob. A už čekají firmy, které jsou nachystány věci kódovat, překódovávat a kontrolovat kódy. Dokonce kontroly těch kódů a kódy kódů...

Takže já vám přečtu stanovisko k té anonymizaci, protože to beru za velmi zásadní, tak jsem si to vyžádal od lidí, které zase já pokládám za experty. A kteří dokonce chtějí být za něco odpovědní. Nevím, zda Parlamentní institut doposud byl odpovědný za jednoho jediného pacienta a jeho údaje. A to bych přečetl:

"Anonymizace údajů vedených v NZIS, je cílem jeho restrukturalizace a předložená novela je prvním krokem tímto směrem. Avšak tohoto cíle nejde dosáhnout skokově, neboť české zdravotnictví masivně sdílí záznamy na základě rodných čísel. A samotné číslo pojištěnce ve zdravotních pojišťovnách je de facto rodné číslo. Pravidla eGovernmentu je třeba zavádět postupně. Proto jsou nyní v souladu se stanovisky čelních představitelů eGovernmentu a Úřadu pro ochranu osobních údajů tato pravidla zapracovávána do prováděcí vyhlášky k navrhovanému zákonu. Tím bude zajištěno, že nově navržené registry již vzniknou přesně dle pravidel eGovernmentu a pod kontrolou Úřadu na ochranu osobních údajů a stávající registry a celý systém hlášení do NZIS bude na nová pravidla postupně převáděn."

Na závěr je tedy třeba ještě jednou zdůraznit, že skoková změna není možná, neboť jde o desítky tisíc zpravodajských jednotek, které předávají údaje do NZIS pro tu integraci a o systémy, jejichž náhlé narušení bez řádné přípravy na nová pravidla není možné. Realizovatelná je jen postupná evoluční změna. Můžeme se zamyslet, kde vznikají ta data? Tak vznikají přímo u lékaře. Pro vás je to jeden lékař, pro mě ne. V našem špitále je 160 doktorů, 450 sester a potenciálně všichni mají přístupy do nemocničních systémů. Ve větších nemocnicích je to podstatně víc. Neexistuje jeden lékař pečující o pacienta, možná u nějaké kožní vyrážky. U většiny jsou pacienti posunováni přes jednotky intenzivní péče ve službách. Těch subjektů je tam celá řada.

A teď mi řekněte, jak chcete v průběhu tohoto zakódovávat? My můžeme skutečně kódovat až ta finální data pro integrované zpracování. Stejně tak z vašeho pohledu sedm pojišťoven. Vůbec ne. Další jsou integrované v krajích, čili minimálně sedm krát sedm stanic, protože třeba Jihomoravský kraj plus Vysočina. A nedělejte si iluze, že tam je jeden odpovědný úředník, tak je spoustu odpovědných úředníků. A já teď hned nevím, kde moje data, já jsem tedy u doktora nebyl nikdy, ale kde by moje data dneska zrovna plynula, u kterého úředníka. A my mu dáváme všichni kredit, že všechno je v pořádku, pracuje s rodným číslem.

Čili, prosím vás, to je velká Pandořina – já tomu říkám Pandořin kontejner, kterým kdybyste chtěli začít, tak prosím, musíme začít u těch lékařů v nemocnicích, u jejich sester, u pojišťoven... Věřte tomu, že není smyslem pracně se dobývat k paní Novákové přes NZIS, nebo přes ministerstvo, když není nic jednoduššího, než si ta data obstarat přímo v nemocnici, nebo přímo u lékaře, i kdyby to člověk chtěl darebně. Zatím se tak neděje, ale poučením nám budiž, že velmi intimní data, třeba o hlavě státu, než byla ještě hlavou státu, vyšly v Mladé Frontě dnes. "Ledvinový kámen v dolním kalichu, myslím levé ledviny..." A nikdo se nepozastavoval nad tím, jak ta data unikla. Tehdy ten dotyčný pacient to tam určitě neposílal...

Čili to je jediný únik, který já jsem zaznamenal za svoji praxi, jinak s tímto hlavně potíže nemáme. Ale, prosím vás, já myslím, že se v tom dnešním hlasování rozdělíme na dvě části. Věřím, že se sjednotíme v jednu část; ale pokud se rozdělíme na dvě části, tak to budou ti, kteří si o transparenci zdravotnictví a o těch černých dírách, já tomu říkám spíše temnější štěrbiny, protože černá díra to není. To by bylo jednoduché, tam by se zasvítilo a vytáhly by se ty peníze a pokračovalo by se.

Ale ti, kteří chtějí věci zprůhledňovat, mít o nich přehled jako v civilizovaných zemích, a nebo kteří z nějakých důvodů si o tom chtějí vyprávět, používat to jako nástroj pro kritiku, když se to hodí, ale v zásadě ta čísla nechtějí. Věřím, že se to některým nemusí hodit, řada věcí se určitě uvidí. Ale není to děláno z důvodů vyšetřování retrospektivního, je to dělané z důvodů vůbec prospektivní kontroly nad systémem. Protože si nedovedete představit, co se na nás hrne v technologiích.

Já vám můžu z vlastní zkušenosti říct, že jenom za 1. čtvrtletí dříve z tří biologických preparátů je jednatřicet, všechny jsou nákladné, a už je pojišťovny paušálem nehradí. A už to běží z těch plateb. Problém není nárůst platů, jak říkal pan premiér, problém je udržení platů. Protože buď budeme brát od pacientů apod., čili musíme vědět i ty efekty, co si za něco koupíme apod.

Pokud jde o ten registr lékařů, já jsem byl velice pro, aby se tam nesbíraly hlouposti. Ale musím jenom říct, že když jsem třeba kdysi pracoval ve Spojených státech, tak stát Pensylvánie mě jako cizince právem vyvrhl, protože měl svůj registr zdravotnických pracovníků ve státě Pensylvánie. V tak liberální zemi, jako jsou Spojené státy. A kdo se do něj nedostal, tak prostě působil ve výzkumu. Protože tam byly ještě jiné důvody, proč si do těch registrů ty lidi nepouštět.

Takže jde jenom o to, abychom věděli, kdo ten doktor je, kdo není, aby se neopakovala situace ze Znojemska, kde fungoval někdo 20 let velmi úspěšně na gynekologii, a vůbec nebyl vystudován, ale spokojenost pacientek byla velká...

Zamýšlel jsem se i nad Hippokratem. Já jsem se ho snažil přečíst v originále. A to jsem se zděsil, jak daleko je ta medicína od originálu Hippokratovy přísahy. Protože my všichni se s ní hodně oháníme, ale nikdo ji v zásadě neskládal v tom originále. Takže je to historický produkt. Věřte mi, že Hippokratés neměl vůbec tyto problémy, protože za ním chodili jako za jedním člověkem a potom z něj ta data buď vytloukli, ale on je ani nesbíral, on si to pamatoval. Takže Hippokratés tady nebude fungovat, protože máme multidisciplinaritu. Pacienti chtějí multidisciplinární týmy, chtějí, aby někdo rozhodoval. Ptají se jinde, už jim nestačí jeden doktor, chtějí názor druhého apod. Aby ten názor mohli získat, tak nám musí poslat ta data.

Já dostávám data o pacientech léčených jinde, protože mají právo na druhý názor, a nevím, jak je zaručeno, že to někde zase neposílám dál. Ale když jim upřu to právo, tak kromě celé psychologie a etiky to bude napadáno, že jsem jim upřel tento názor. A většinou jde o zdraví nebo o život. Takže já si myslím, že tak, jak bylo správně řečeno, my neumíme limitovat platnost nějakého zákona, ale dělá nám tam velké problémy dělat novely. Zjistíme, že se za dva, za tři roky něco strašně neosvědčilo. Toho padoucha, kterého aspoň budeme mít definovaného, toho můžeme vyhodit, zavřít nebo s ním něco udělat. Protože aspoň budeme vědět, který to je, což dneska nevíme. A připravíme zase novelu, že toto se neosvědčilo a uděláme to jinak. Ale já teď nevím, na co bych tu novelu chystal?

Protože toto je prospektivní pozitivní věc. Toto není teď zkušenost negativní. Máme negativní zkušenosti s tím, co je. Já jsem jen chtěl říct, že všechny ty otázky, které tady padly, jsem si kdysi v sobě řešil už před mnoha lety, už když tady byl ten původní návrh pana ministra Hegera v roce 2011. Kde bohužel se toto všechno nepodchytilo, a proto slyšíme každé dva tři měsíce: "A jak to vůbec v tom zdravotnictví chodí? A co tam vůbec je?" Apod. A proto žádný ministr, nejenom ministr Němeček, ale žádný ministr, troufám si říct, že ani Svaz by neuměl dát cílené odpovědi, když nemá data pod kontrolou. Ať už chce stát řídit jako firmu, nebo jako neziskovou organizaci, nebo jako věc veřejnou, nebo jako turistický oddíl. Prostě bez dat se neobejdeme.

To je můj osobní pohled, který – opět říkám – není pohledem zpravodajským, i když mentálně se úplně rozpoltit neumím. A jsem rád, že jsem se účastnil výboru, který doporučil tady tento zákon. Což je moje přání. Nebo rád bych vás požádal o podporu, děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore, a nyní vystoupí pan senátor Miloš Vystrčil.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, kolegové. Já chci jednak poděkovat, prostřednictvím pana předsedajícího, panu kolegovi Žaloudíkovi za to vysvětlení, za to přiznání, že se taky s těmi otázkami, se kterými se někteří potýkáme poprvé, on už potýkat nemusí, protože už poprvé má za sebou. S tím, že na druhé straně trošku mě mrzí, že zároveň říká, že vlastně ti, co nechtějí ten zákon, tak chtějí tmu. A ti, co chtějí zákon, tak chtějí světlo.

Tak bych to tedy osobně neviděl, ale myslím si, že je to minimálně vůči některým lékařům, ke kterým jsem teď zjistil, že patří paní kolegyně Dernerová, není fér. Protože moje vystoupení bylo motivováno skutečně tím, že mě navštívili hned minimálně dva lékaři, kteří mluvili velmi podobně jako paní kolegyně Dernerová. Mají problémy s tím, k čemu se zavázali, poté, co vystudovali nějakou lékařskou fakultu. Já to tady nechci zdržovat, ale mám to připravené a možná je dobré si to připomenout.

Je to Hippokratova přísaha, která v té úplně nejstarší podobě říká, že "cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti". To je v Hippokratově přísaze. A té nové, která je dneska uznávaná Světovou zdravotnickou organizací, je zase řečeno – "V okamžiku, kdy nastupuji profesionální lékařskou dráhu, zavazuji se slavnostně, že svůj život zasvětím službě lidstvu. Své učitele budu zachovávat v patřičné úctě a vděčnosti, své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně, zdraví mých pacientů bude mým nejpřednějším zájmem. Budu zachovávat v tajnosti vše, co mi důvěrně svěří. Všemi prostředky, které mi budou dostupné, budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského povolání", atd.

To znamená, já pořád vnímám to, že není úplně samozřejmé, že když lékař něco zjistí o svém pacientovi, že to předává a sděluje dál. Na druhé straně – a to opakuji – chápu, že pro pokrok lékařské vědy a pro pokrok organizace zdravotnictví a vůbec lepší efektivity léčby je potřeba mít k dispozici údaje, které lékaři zjistí v nějaké konsolidované integrované podobě, aby se potom z toho mohly dělat nějaké závěry, které pomůžou rozvoji toho oboru.

Tak je to všude. Ale přes všechno, co jsem tady slyšel, a vzhledem ke zkušenostem, které mám, nejsem přesvědčen o tom, že to vždy musí být provázeno u dané sekvence nebo řetězce konkrétních údajů i tou identifikací, tím spojením s konkrétním rodným číslem. Nevím, a nejsem tady od toho, abych řešil, jakým způsobem se má ta věc anonymizovat. Ale ta argumentace, že anonymizace není možná, nebo že by to byl zase dobrý byznys pro nějaké kodéry a dekodéry mi připadá hodně plochá, skoro bych řekl nedůstojná. Protože když umíme anonymizovat např. maturitní práce studentů, které posuzují učitelé, aniž by věděli, od koho ta práce je, tak neumět anonymizovat lékařské údaje o pacientech je zvláštní a řekl bych celkem docela pozoruhodné, pokud tímto máme argumentovat.

To znamená, já nepopírám to, že ten zákon má smysl. Samozřejmě že to je logické, že stát chce mít k dispozici údaje, aby mohl zlepšovat zdravotní péči a případně ji šetřit. Ale jít do toho tím způsobem, že na jedno místo pod konkrétním rodným číslem dám všechny údaje o člověku v České republice, které se týkají jeho zdravotního stavu a případně i ochoty někde dávat, nebo nedávat své orgány, případně kostní dřeň atd., bych řekl, že je minimálně naivní a nezodpovědné vůči tomu jedinci.

A ještě poslední věc na závěr. Já nevím, jak to je s dárci kostní dřeně apod. Ale očekával bych, že všichni tito lidé v jednotlivých registrech, před tím, než se stanou těmi evidovanými v tom registru, samozřejmě dávají nějaký souhlas s tím, že tomu tak je. V našem případě, v případě dat, která o nás jsou – a upozorňuji na to, že si uvědomuji, že tady ve zdravotních pojišťovnách – a nyní to bude i Národním zdravotním informačním systému, my žádný takový souhlas nedáváme. Já o tom aspoň nevím. A nikdo mi neřekl, že budu podepisovat to, že moje údaje mohou být v Národním zdravotnickém informačním systému. To znamená, ptám se, jestli se mě na to někdy někdo zeptá, jestli tam ty údaje mohou být, nebo nemohou být?

A poslední věc. To srovnávání údajů s veřejně činnými osobami, s politiky, bych řekl, že je hodně zavádějící. Každý, kdo vstupuje do politiky, tak ať chce, nebo nechce, tak musí počítat s tím, že se do určité míry stane veřejným majetkem a že o něm bude komunikováno jiným způsobem, než je zvyklý. Ale lidé, kteří do politiky nevstupují, nejsou veřejnými činiteli, by měli mít právo na to, aby se s jejich soukromými údaji postupovalo maximálně obezřetně a opatrně. A aby ochrana jejich osobních údajů nebyla porovnávána s ochranou osobních údajů veřejných činitelů.

To není fér, není to správné, naopak, řekl bych, že to je vůči těmto lidem velmi hrubý a nekorektní postup. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane senátore, a vystoupí pan senátor Libor Michálek, prosím.

Senátor Libor Michálek:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, já se domnívám, že vztah mezi lékařem a pacientem je založený na důvěře. Svou či dokonce rodinnou anamnézu pak pacient vždy sděluje s tím, že tyto informace té nejosobnější a nejdůvěrnější povahy neopustí zdi ordinace. Sděluje je lékaři, nikoli pro účely databáze či statistiky. A pokud řešíme primární hospodaření pojišťoven, úhrady za úkony či léky, měli bychom požadovat transparentní hospodaření těchto institucí a finální ceny nákupů, namísto rozsáhlého sběru dat o pacientech, občanech.

Bohužel tak, jak je tento návrh koncipován – a nikdo tady vlastně nezpochybňuje tu skutečnost, že je zapotřebí mít agregovaná data, tak my právě u těch jednotlivých pacientů, byť se ten § 77a nazývá Národním registrem hrazených zdravotních služeb, tak on vlastně není ani tak registrem o těch službách, jako právě registrem o těch pacientech. V odstavci 3 máme řečeno v písmenu a, že je nutné do toho Národního registru předávat právě ta identifikační čísla pojištěnců.

Takže určitě souhlas s tím, že ano, musí tady být transparentnost, musí tady být dostupná data, ale pozor, pokud možno v té agregované podobě. A chceme-li nějaký rozsah dat o konkrétních pacientech, chtějme adekvátní data i po zdravotních pojišťovnách a dalších poskytovatelích zdravotních služeb.

Takže já tímto avizuji, že identifikační číslo 68-12-14/0489 tento návrh nepodpoří. Avizuji nicméně, pokud neprojde návrh na schválení podání pozměňovacího návrhu, který se bude týkat právě toho § 77a, odst. 3, písm. a), který zakládá povinnost sdělovat údaje o pojištěnci, resp. jeho identifikaci, a to v tom smyslu, že by postačil věk či pohlaví pojištěnce. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane senátore, a nyní, zatím jako poslední přihlášený, pan senátor Petr Koliba.

Senátor Peter Koliba:  Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážený pane ministře. Přestože mám osobně značné výhrady vůči neúčasti pana ministra zdravotnictví při projednávání takhle důležitého bodu, si myslím, že – odpusťte mi – celá řada tady těch diskusí vyplývá z neznalosti problematiky. Z vaší neznalosti problematiky. Jako profesionál musím, prostřednictvím pana předsedajícího, plně podpořit pana profesora Žaloudíka. Protože skutečně v praxi víceméně jenom legalizujeme něco, co už funguje. Navíc to legalizujeme prostřednictvím státní, zdůrazňuji státní instituce. Což je opět pozitivní bod, tak, jak bylo řečeno, aby se to nedostalo do rukou nějaké agentury, která vyhraje výběrové řízení a je to nekontrolovatelné z pohledu státu. Toto je státní agentura.

Navíc v podstatě všechna tato data se dostávají do zdravotních pojišťoven. A ne všechny zdravotní pojišťovny jsou státní. To znamená, že to jsou subjekty, kde my dobrovolně, tím, že se registrujeme u dané pojišťovny, dáváme všanc, že se údaje o našem zdravotním stavu, a nejenom rodné číslo, ale i další údaje, dostávají do rukou nezdravotníků. To jsou skutečně úředníci. Předpokládám, že lidé na Ústavu zdravotních informací budou kompetentní a budou vázáni mlčenlivostí, tak jak je to u většiny státních úředníků.

Ti úředníci na zdravotních pojišťovnách tímto mlčením natolik vázáni nejsou. Pouze profesionálním závazkem vůči zaměstnavateli.

Takže, prosím vás, přestože máme výhrady vůči ochraně osobních dat, neschválením tohoto zákona výsledek bude kontraproduktivní. Nebude pozitivní, bude naopak zdržující celou řadou kroků, které jsou nezbytné pro další digitalizaci zdravotnictví. My naopak potřebujeme propojení, aby nedocházelo k duplicitě údajů, aby nedocházelo k duplicitě vyšetření.

Já si nemyslím, že kdokoli z těch lidí, kteří se dostanou k těmto informacím v rámci Ústavu, by jakýmkoli způsobem tyto informace zneužil. Jak už souhrnné informace, tak jednotlivé informace. Naopak je v zájmu našeho státu, vedení našeho státu, mít podklady pro to, aby řízení resortů, řízení jednotlivých regionů bylo adekvátní. A já osobně, nebudu vám sdělovat své rodné číslo, ne že bych vám nedůvěřoval, ale nepokládám to za důležité, já osobně tento návrh, přestože mám značné výhrady vůči resortu pana ministra zdravotnictví, přesto tento návrh rád podpořím.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji a nyní vystoupí pan senátor Jan Žaloudík.

Senátor Jan Žaloudík:  To už není vystoupení, vážený pane předsedo, dámy a pánové, to už je jenom upřesnění. Bylo tady hodně emočně říkáno, jak budeme sbírat ta data důvěry osobní, anamnestické a další. Prosím vás, já jenom, neměli jste možná všichni čas to přečíst – specifický účel Národního registru zdravotních služeb: "Registr centralizuje data o provedených zdravotních službách, předané všemi poskytovali zdravotních služeb v daném období. Formou individuálních dokladů a následně zdravotní pojišťovnou validované."

Prosím vás, je to o výkonech, které se provedly. To všechno zůstane v ordinacích nebo v nemocnicích. Ale on sbírá a musí identifikovat toho unikátního pacienta, aby dohledal, co se stalo ve Vsetíně, v Lounech v březnu, a případně, když přešla k jiné pojišťovně. Můžeme tomu říkat, máme zatím to nejlepší, co je rodné číslo, můžeme to nahradit kódy, ale to už bude úplně jiná story. Někdo to bude muset zakódovávat, odkódovávat. K tomu spějeme. Ale, prosím vás, nelze to teď. A už vůbec ne zahrnout do zákona nějaké kódování, bylo by to živé.

Takže identifikátor a výkony provedené, agregované, nikoli osobní data. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pan senátor Žaloudík byl posledním přihlášeným, rozpravu uzavírám. A táži se pana navrhovatele, zda si přeje vystoupit? Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Jan Mládek:  Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi několik slov na závěr.

Obavám o osobní data, tomu rozumím, je to obecný problém naší společnosti. Nerozumím však tomu, že někteří jste chtěli data pouze v agregované podobě. Přece chceme-li jednou efektivní zdravotnictví, potřebujeme data nejrůznějších průřezů. Ta se dají udělat pouze z individuálních dat do agregované podoby, která bude pokaždé jiná. A pokud tohle nebude, tak efektivní zdravotnictví bude pouze chimérou. Čili tomu nerozumím. Agregovaná data nemohou být bez individuálních.

Čemu však rozumím, je problém anonymizace. Chápu obavu, že rodné číslo není dostatečné, ale chtěl bych zdůraznit, že tento systém, tento návrh, tento zákon je veden s tím, že by to měl být první krok tímto směrem. Avšak tohoto cíle nelze dosáhnout skokově, neboť české zdravotnictví masivně sdílí záznamy na základě rodných čísel. A samotné číslo pojištěnce ve zdravotních pojišťovnách je de facto rodné číslo. Pravidla e-Governmentu je tedy třeba zavádět postupně. Proto jsou nyní v souladu se stanovisky čelních představitelů e-Govenrmentu a Úřadu na ochranu osobních dat tato pravidla zpracovávána do prováděcí vyhlášky k navrhovanému zákonu.

Tím bude zajištěno, že nově navržené registry již vzniknou podle pravidel e-Governmentu pod kontrolou Úřadu na ochranu osobních dat a stávající registry a celý systém hlášení do NZIS bude na nová pravidla postupně převeden. Na závěr je tedy třeba ještě jednou zdůraznit, že skoková změna není možná, systém je poměrně rigidní, neboť jde o desítky tisíc zpravodajských jednotek, které předávají údaje do NZIS. A to systém, jehož náhlé narušení bez řádné přípravy na nová pravidla není možné. Čili je možná jenom evoluční změna, která bude zajištěna schválením toho zákona, a proto bych vás chtěl požádat o jeho podporu. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane ministře, a táži se zpravodaje ústavně-právního výboru pana kolegy Radka Sušila, zda si přeje vystoupit? Nepřeje. Garanční zpravodaj, pan kolega Žaloudík? Má závěrečné slovo k obecné rozpravě.

Senátor Jan Žaloudík:  Já pouze konstatuji, že vystoupilo 14 kolegů senátorů. Já tentokrát bohužel třikrát. A žádám vás o podporu tohoto zákona. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, já jenom konstatuji, že usnesení výboru jsou shodná usnesení schválit. A pokud jsem pozorně poslouchal, v obecné rozpravě nezazněl žádný návrh na zamítnutí. Tak a nyní přistoupíme k hlasování.

Tak a než přednesu návrh na usnesení, tak vás všechny odhlásím. A znovu se můžete přihlašovat.

Tak, zdá se, že se počítadlo zastavilo. Je nás přítomno 61, kvorum pro přijetí je 31. Budeme hlasovat o návrhu schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Jsme odhlášení, upozorňuji.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji, hlasování č. 15, registrováno 62, kvorum pro přijetí 32. Pro návrh se kladně vyslovilo 44, proti 9, návrh byl schválen. Takže blahopřeji, děkuji předkladateli i zpravodajům.

A my se vystřídáme.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Budeme pokračovat dalším bodem našeho programu, a tím je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony

Tisk č. 233

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 233. Požádal bych pana ministra financí Andreje Babiše, aby nás s tímto návrhem zákona seznámil. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Andrej Babiš:  Děkuji za slovo, dobrý den. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové.

Poslaneckou sněmovnou vám byl postoupen návrh zákona, kterým se navrhuje novelizace zákona o podnikání na kapitálovém trhu a některých dalších zákonů na úseku kapitálového trhu. Návrh zákona má především za cíl implementaci několika evropských právních předpisů.

Prvním je revidovaná transparenční směrnice, jejíž cílem je podpořit malé a střední emitenty cenných papírů, přijatých k obchodování na burze. A to snížením administrativní zátěže. Ruší např. požadavek na uveřejňování mezitímních zpráv statutárního orgánu, rovněž posiluje sankční pravomoci dohledových orgánů.

Druhým evropským předpisem je směrnice Omnibus, která upravuje zpřístupnění konečných podmínek nabídky emitentem cenných papírů přijatých k obchodování na burze.

Třetím evropským předpisem je nařízení o zlepšení vypořádání obchodu s cennými papíry v Evropské unii a centrálních depozitářích cenných papírů, jehož cílem je sjednocení požadavků pro vypořádání obchodů s finančními nástroji v EU a pravidel pro činnost centrálních depozitářů cenných papírů. Toto zjednoduší zejména přeshraniční obchody s cennými papíry.

Čtvrtým evropským předpisem je směrnice UCITS V, upravující činnost depozitářů investičních fondů. Tato směrnice má za cíl zvýšit ochranu majetku investorů v investičních fondech.

Dalším evropským předpisem je nařízení ELTIF upravující evropské fondy dlouhodobých investic.

A poslední pak část novely účetní směrnice upravující obsah výroční zprávy tzv. subjektů veřejného zájmu.

Další úpravy dotčených zákonů jsou vyvolány výkladovými nejasnostmi a potřebou reagovat na vývoj trhu a odrazí se v nich poznatky z praxe. Navrhované změny sledují zatraktivnění fondového podnikání, zjednodušení procesních otázek v oblasti kapitálového trhu, jakož i harmonizaci správních poplatků na úseku finančního trhu. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu svým usnesením z 23. schůze, konané dne 14. dubna 2016, doporučil návrh zákona schválit v podobě, ve které byl Senátu postoupen.

Žádám vás proto o podporu navrženého zákona a o jeho schválení. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře, zaujměte prosím místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 233/1.

Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Libor Michálek, kterého nyní tedy žádám, aby nás s touto zprávou seznámil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Libor Michálek:  Já děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Já si dovolím přečíst návrh usnesení.

Je to 183. usnesení z 23. schůze, konané 14. dubna, k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 256/2004, o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Další související zákony – senátní tisk č. 233. Po úvodním slovu zástupce předkladatele paní JUDr. Aleny Schillerové, Ph.D., náměstkyně ministra, po zpravodajské zprávě senátora Libora Michálka a po rozpravě výbor 1. doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, 2. určuje zpravodajem výboru k projednání na schůzi Senátu mě, 3. bod potom – pověřuje předsedou výboru senátora Jana Hajdu, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. Tolik tedy usnesení.

A jenom pro doplnění. Pan ministr tady shrnul, které směrnice jsou tímto návrhem zákona implementovány. Já jenom upozorním, že vlastně tento návrh zákona novelizuje celkem 5 právních předpisů. S tím, že ten pátý je zákon o daních z příjmů, kde je národní úprava týkající se tzv. základních investičních fondů. A k těm si potom dovolím ještě v obecné rozpravě doplnit komentář. Děkuji zatím za slovo.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, zaujměte taktéž místo u stolku zpravodajů.

A já se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Takový návrh neregistruji a proto otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí. Obecnou roz... Tak, hlásí se, ano, vy jste to inzeroval, takže prosím, pan senátor Libor Michálek.

Senátor Libor Michálek:  Já jenom avizuji, že už před rokem a půl, kdy jsme tady také projednávali novelu zákona o daních z příjmů, bylo upozorňováno na znění § 17b, odst. 1, kde v písmenu a se daňové zvýhodnění vztahuje na ty investiční fondy, jejichž akcie nebo podílové listy byly přijaty k obchodování. Tato čistě formální podmínka vedla v r. 2015 k tomu, že několik desítek fondů vyloženě účelově založených, jednalo se de facto o akciové společnosti převlečené za fondy pro kvalifikované investory, tak pouze touto jednoduchou podmínkou se dostaly do režimu zdanění 5 %. Proto si potom dovolím v podrobné rozpravě načíst pozměňovací návrh k této části zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Ano, děkuji, pane senátore. Do obecné rozpravy se už nikdo nehlásí, obecnou rozpravu uzavírám. Zeptám se pana ministra, zda si přeje vystoupit? Nepřeje. Pan zpravodaj svůj názor řekl, takže budeme hlasovat o jediném návrhu, který je z výboru, a to je návrh na schválení.

Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 60 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 31.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji. Hlasování skončilo a já mohu konstatovat, že vhlasování pořadové číslo 16 se z 60 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 pro vyslovilo 50, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Tím jsme skončili projednávání tohoto bodu. Já děkuji panu ministrovi, děkuji i panu zpravodaji. A můžeme přistoupit k dalšímu bodu. A tím je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi Českou republikou a Chilskou republikou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Santiagu de Chile dne 2. prosince 2015

Tisk č. 187

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 187. A uvede ho opět pan ministr financí Andrej Babiš. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Andrej Babiš:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, k projednání se vám předkládá smlouva o zamezení dvojího zdanění s Chilskou republikou, která byla podepsaná dne 2. prosince 2015 v Santiagu de Chile.

Česká republika má v současné době uzavřené mezinárodní smlouvy týkající se zamezení dvojímu zdanění s více než 80 státy světa. Chile však mezi nimi dosud chybí. Při mezinárodním zdanění je přitom zcela zásadní, zda země, která má jistou roli v obchodních i finančních záměrech českých daňových poplatníků má uzavřenou daňovou smlouvu s naším státem. A to je jistě i případ Chile. Sjednaná smlouva nenahrazuje vnitrostátní daňové předpisy a nemůže tak založit novou daňovou povinnost. Ale pouze povinnost vyplývající z vnitrostátních předpisů upravuje.

Řeší případy, kdy právo vybrat daň mají ve svém vnitrostátním právu zakotvené oba signatářské státy. V těchto situacích je smlouva zajisté nadřazena vnitrostátnímu předpisu. Smlouva, která se ve vzájemných vztazích mezi Českou republikou a Chile v současnosti navrhuje, řeší zdaňování a vyloučení mezinárodního dvojího zdanění, veškerých druhů příjmů a majetku. Byla připravena na základě vzorových modelů OECD a OSN, přičemž samozřejmě reaguje na vnitřní daňové předpisy obou zemí. Smlouva používá jako hlavní metodu vyloučení dvojího zdanění příjmů a majetku českých daňových rezidentů metodu prostého zápočtu zahraniční daně.

Tato smlouva standardně upravuje základní formy spolupráce mezi příslušnými úřady obou zemí, rovněž tak zásadu nediskriminace, neformální řešení sporů případně vzniklých při jejím provádění a zajistí relevantní výměnu informací mezi příslušnými úřady obou států.

Uzavření smlouvy nebude mít případný dopad na státní rozpočet České republiky. Celkový přínos plynoucí z jejího uzavření bude záviset na tempu rozvoje jednotlivých forem hospodářské spolupráce.

Na základě již řečeného tedy navrhuji, aby Senát Parlamentu ČR vzal zmíněné skutečnosti v úvahu při projednávání této mezinárodní smlouvy a vyslovil souhlas s její ratifikací. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Hlásí se paní senátorka Zdeňka Hamousová s procedurálním návrhem. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Děkuji. Omlouvám se, že s procedurálním návrhem vstupuji do projednávání bodu. Procedurální návrh je takový, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, schválit po 19.00 hodině jak jednání, tak i hlasování o dalších bodech programu a dalších návrzích v rámci dnešního programu jednání. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. O tomto procedurálním návrhu budeme hlasovat ihned. Budeme hlasovat v tuto chvíli o návrhu paní senátorky na to, aby se jednalo a hlasovalo i po 19.00 hodině.

V sále je přítomno 61 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 31.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Hlasování skončilo a mohu konstatovat, že v hlasování pořadové č. 17 se ze 61 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 pro vyslovilo 54, proti byl jeden. Návrh byl přijat, takže budeme dnes jednat i hlasovat i po 19.00 hodině.

Nyní budeme pokračovat v projednávání senátního tisku č. 187. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 187/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Zdeněk Brož.

Garančním výborem je výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 187/1. Se zpravodajskou zprávou nás seznámí zpravodaj tohoto výboru pan senátor František Čuba. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor František Čuba:  Vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové. Na 20. schůzi výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu dne 25. února 2016 byl projednán vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Smlouva mezi ČR a Chilskou republikou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Santiagu de Chile dne 2. prosince 2015.

Sjednání této smlouvy o zamezení dvojímu zdanění nevyžaduje změnu v českém právním řádu.

Výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas s ratifikací Smlouvy mezi ČR a Chilskou republikou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku z oboru daní z příjmu a majetku, která byla podepsána v Santiagu de Chile dne 2. prosince 2015.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů. A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Zdeněk Brož. Nepřeje si vystoupit, děkuji.

Otevírám obecnou rozpravu k tomuto bodu, do které se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu tedy uzavírám.

Zeptám se pana ministra, zda si přeje vystoupit. Nepřeje. Pan zpravodaj si také nepřeje vystoupit.

Můžeme tedy přistoupit k hlasování o návrhu usnesení, tak jak jej schválil výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Budeme hlasovat o návrhu:

Senát dává souhlas s ratifikací Smlouvy mezi ČR a Chilskou republikou o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Santiagu de Chile dne 2. prosince 2015. V sále je v tuto chvíli přítomno 62 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 32.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování skončilo a mohu konstatovat, že hlasování pořadové č. 18 se z 62 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 58, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu ministrovi a panu zpravodaji a tento bod končím.

Můžeme přistoupit k dalšímu bodu našeho programu, a tím je

 

Daňový balíček

Tisk EU č. N 069/10

Tisk EU č. K 070/10

Tisk EU č. K 071/10

Materiál jste obdrželi jako senátní tisky č. N 069/10/02, K 070/10/02 a K 071/10, N 069/10/01, K 070/10/01 a K 071/10/01. Požádal bych pana ministra financí Andreje Babiše, aby nás s těmito materiály seznámil. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Místopředseda vlády a ministr financí ČR Andrej Babiš:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové. Velice si vážím vašeho zájmu o výše uvedené dokumenty, a proto mně k nim dovolte uvést několik slov.

Počátkem tohoto roku komise předložila tzv. balíček proti vyhýbání se daňovým povinnostem, který je v reakci na akční plán komise pro zavedení spravedlivého a efektivního systému daně z příjmu právnických osob v Evropské unii z června 2015.

Rád bych vás upozornil, že ke všem třem dokumentům, které jsou předmětem dnešního jednání, byly vypracovány a následně schváleny rámcové pozice obsahující detailní popis problematiky a pozici České republiky.

A nyní mi dovolte, abych přistoupil ke stručné charakteristice jednotlivých dokumentů.

Ad a) Návrh směrnice Rady, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které přímo ovlivňují fungování vnitřního trhu.

Návrh je koncipován jako jednotný obecný soubor minimálních pravidel, která by měly státy implementovat do svého korporátního daňového systému, s přihlédnutím k jejich konkrétním situacím, pokud jde o detaily. Jedná se o opatření nezbytná pro fungování jednotného trhu, nejedná se tedy o harmonizaci daňových systémů, nýbrž o jejich sbližování. Důvodem sbližování je znemožnit využívání rozdílů v daňových systémech států EU k agresivnímu daňovému plánování a rovněž eliminovat motivaci podnikatelských subjektů využívání k daňovým únikům daňové systémy třetích států.

Ad b) – Sdělení komise Evropskému parlamentu a Radě balíček proti vyhýbání se daňovým povinnostem: další kroky k dosažení efektivního zdaňování a větší daňové transparentnosti v EU.

V tomto sdělení je zdůrazněna nutnost omezování agresivního daňového plánování, které je zapříčiněno nabídkou možnosti využít preferenčních výhodných daňových režimů pro určité druhy příjmů, generovanou jak státy v rámci EU, tak třetími zeměmi.

Velmi stručně lze říci, že tento Balíček má za cíl vytvořit koordinovanou celounijní akci zaměřenou proti daňovým únikům v oblasti daně z příjmu právnických osob, zajistit, aby společnosti platily daně tam, kde v rámci EU vytvářejí své zisky.

Ad c) – Sdělení komise Evropskému parlamentu a Radě Vnější strategie pro efektivní zdanění. Tento dokument se zabývá nutností akce proti daňovým únikům za hranicemi Evropské unie. Mezi hlavními body je vhodné jmenovat především kritéria řádné správy oblasti daní, to znamená transparentnost, výměna informací a spravedlivá daňová soutěž, a hledání a stanovení společných kritérií Evropské unie pro posuzování třetích zemí a jejich zařazování na seznam nespolupracujících jurisdikcí.

Je důležité, aby byla nalezena shoda při hledání způsobů, jak prohloubit tlak na třetí země ve smyslu zvyšování jejich dodržování požadavků na transparentnost, výměnu informací a spravedlivou daňovou soutěž.

Pozice České republiky je jednoznačná. Česká republika vítá úsilí Komise v boji proti daňovým únikům, proti agresivnímu daňovému plánování a za větší transparentnost v daňové oblasti a je připravena se aktivně podílet na tomto procesu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Prosím, opět zaujměte místo u stolku zpravodajů.

Výborem, který projednal tyto tisky, je výbor pro záležitosti Evropské unie a přijal usnesení, které máte jako senátní tisky č. N 069/10/02, č. K 070/10/02 a č. K 071/10/02. Zpravodajem výboru byl pověřen pan senátor Lumír Aschenbrenner a nyní ho žádám, aby nás s touto zprávou seznámil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Lumír Aschenbrenner:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Jak tady již zaznělo, Balíček se skládá ze tří materiálů, z jednoho návrhu směrnice Rady a ze dvou sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě.

Výbor pro záležitosti EU nad tímto materiálem zasedal včera a

I. přijímá k těmto třem materiálům doporučení, které je přílohou tohoto usnesení,

II. doporučuje Senátu Parlamentu ČR, aby se vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem,

III. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu Parlamentu ČR senátora Lumíra Aschenbrennera,

IV. pověřuje předsedu výboru Václava Hampla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR.

Zmínil bych zde krátce jenom dvě věci, které jsou součástí doporučení, a obě se týkají kapitoly II., kde je v návrhu uvedeno:

1. Senát Parlamentu ČR podotýká, že oblast přímých daní náleží do kompetence jednotlivých členských států – to je pouze výňatek.

A v bodě 3 je uvedeno:

Senát Parlamentu ČR upozorňuje, že v návrhu není stanovena délka transpoziční lhůty a v České republice si případné zavedení této směrnice vyžádá poměrně zásadní úpravy legislativy, proto by transpoziční lhůta měla být stanovena v délce 24 měsíců.

Tolik jenom stručně z vlastního doporučení Senátu a výboru. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane zpravodaji. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů.

Následně tyto materiály ještě projednal výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj pan senátor Pavel Štohl. Přeje si vystoupit. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Pavel Štohl:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Od pana ministra i od kolegy Aschenbrennera, že Balíček dokumentů k daňové politice má vlastně za následek koordinaci zdaňování nadnárodních koncernů. Řekl bych k tomu možná ještě dvě poznámky.

Touto problematikou jsme se zabývali již na lednové schůzi Senátu, kde jsme přijali usnesení ke Sdělení Evropské komise spravedlivý a efektivní systém daně z příjmu právnických osob. Mám možná ještě jednu věc. Oblast přímých daní spadá do kompetence jednotlivých členských zemí, ale i tak je samozřejmě dobré, aby tato koordinace probíhala, aby byla přijata opatření, která budou v souladu v rámci EU, a víceméně zapracování těchto opatření bude poměrně náročná záležitost z hlediska daňové legislativy. Proto se tam navrhuje transpoziční lhůta 24 měsíců.

Jinak výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu se zabýval touto problematikou na své 20. schůzi dne 15. března 2016 a přijal toto usnesení:

Po úvodním slově paní Dr. Aleny Schillerové, náměstkyně ministra financí ČR a zpravodajské zprávě senátora Pavla Štohla a po rozpravě výbor:

I. projednal Balíček dokumentů k daňové politice,

II. zaujal stanovisko k tomuto dokumentu, které tvoří přílohu tohoto usnesení,

III. určil zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Pavla Štohla,

IV. pověřil předsedu výboru senátora Jana Hajdu, aby předložil toto usnesení předsedovi výboru pro záležitosti EU Senátu Parlamentu ČR. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji. A nyní otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se hlásí pan senátor Zdeněk Besta. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Zdeněk Besta:  Dobré pozdní odpoledne. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Dovolte mně, aby se krátce vyjádřil k projednávaným evropským tiskům, zkráceně nazvaných Daňový balíček. V tomto balíčku nejde o výši daní, ale o to, jak především zamezit obcházení daňových povinností a o placení daní tam, v kterých zemích se vytvářejí zisky.

Je to problém velice složitý. Proto Evropský parlament ustanovil v prosinci 2015 zvláštní výbor s názvem TAXE 2, jehož náplní je právě sledování a navrhování unijní legislativy v oblasti korporátního zdanění, což je vlastně tento dnes projednávaný Balíček proti vyhýbání se daňovým povinnostem v rámci EU.

K tomuto problému byla svolána toto pondělí schůzka zástupců národních parlamentů tímto výborem TAXE, kde se vyměňovaly názory a zkušenosti. Z této schůzky, které jsem se zúčastnil, vyplynuly určité závěry a názory, které bych shrnul asi do těchto několika bodů:

Daňová soutěž je nevyhnutelná a potřebná, ale musí mít svá pravidla, alespoň obecná či doporučující. Je nutná postupná harmonizace konsolidovaného daňového základu v zemích EU. Aby bylo možno bojovat proti únikům, je také potřeba vytvořit seznam států a firem umožňujících daňové úniky a vytvoření tlaku EU na tyto daňové ráje. Tento black list včetně navržených sankcí se už připravují.

Opatření proti daňovým únikům včetně výše daňových povinností jsou především v kompetenci národních parlamentů a jejich aplikace nesmí omezit svobodu pohybu osob, zboží, služeb v EU.

Dále zaznělo na této schůzce i to, že nová oznamovací povinnost o podávání informací daňové správě o výši výnosů a zisků a o placené dani v zemi je stanovena pro skupiny korporací a podniků s obratem nad 750 mil. eur, což je na naše peníze asi 20 mld. Kč. Je to vysoký limit a v naší republice se bude týkat pouze asi desítky podniků. Konkrétně portugalský zástupce řekl, že jim Nizozemsko krade daň, daňové výnosy.

Jak zaznělo v Bruselu, problémem je také digitální ekonomika, kterou jsme zde už tak trochu projednávali, z níž si při výpočtu tvorby zisku neví mnoho států rady.

To jsou v krátkosti postřehy a připomínky národních parlamentů, které, byť je to běh na dlouhou trať, by měly pomoci v další etapě boje proti daňovým únikům. V tomto směru je koncipován i návrh na přijetí usnesení Senátu k tomuto Balíčku.

Na tomto jednání zvláštního výboru TAXE se zástupci národních parlamentů byla zmiňována i poslední známá kauza daňových úniků Panama Papers.

Ta se ovšem týká soukromých prostředků. Dnešní balíček je o korporacích a nadnárodních společnostech, tj. o právnických osobách, které dle odhadů platí o jednu třetinu nižší daně nežli podniky, které působí pouze v dané zemi. Proto i já vás žádám o podporu navrženého usnesení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A otevírám rozpravu k tomuto bodu. Pardon, omlouvám se, to bylo v rámci rozpravy. Do rozpravy se nikdo nehlásí, takže rozpravu uzavírám. Zeptám se pana ministra, zda si přeje vystoupit? Nepřeje. Pan zpravodaj také ne. Takže máme jediné usnesení, o kterém můžeme hlasovat. A to je návrh, tak, jak jej přednesl pan senátor Lumír Aschenbrenner, a sice je to usnesení k tisku N 069/10/02. O tom budeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování skončilo, já mohu konstatovat, že v hlasování č. 19 se z 56 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 29, pro vyslovilo 49, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Děkuji panu ministrovi, panu zpravodaji a tento bod končím.

Můžeme přistoupit k dalšímu bodu našeho programu, a tím je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 239

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 239. (Andrej Babiš odchází.) Já děkuji panu ministrovi Babišovi a návrh uvede zástupkyně poslanců, paní Věra Kovářová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

Poslankyně Věra Kovářová:  Hezký večer, dámy a pánové. Cílem návrhu, který před vámi leží, je jednak usnadnění výstavby rodinných domů a odstranění diskriminace nestátních subjektů při výstavbě pozemních komunikací. Bohužel jím ale není zlepšení podmínek pro výstavbu veřejně prospěšných staveb.

Tady je asi na místě vysvětlit genezi vzniku tohoto materiálu, který dnes projednáváte.

Na začátku byla předloha velmi stručná, velmi jednoduchá, kterou jsme usilovali o usnadnění výstavby rodinných domů, o odstranění diskriminace obcí a krajů, při výstavbě pozemních komunikací a o zlepšení podmínek pro výstavbu veřejně prospěšných staveb.

V rámci projednávání ve výborech Poslanecké sněmovny si náš původní poslanecký návrh vzali do parády vládní legislativci a připravili komplexní pozměňovací návrh, resp. dva komplexní pozměňovací návrhy, z nichž jeden následně uspěl i ve třetím čtení.

Ministerskými úředníky připravený návrh se od toho poslaneckého liší nejen rozsahem, ale i tím, že tři hlavní body, kvůli kterým jsme novelu podávali, zapracovává, resp. nezapracovává rovnoměrně. Pokud jde o usnadnění výstavby rodinných domů, počítá i nadále s určitým zpoplatněním vynětí, přestože naším záměrem bylo zpoplatnění zcela odstranit.

Dále, co se týká odstranění diskriminace při výstavbě pozemních komunikací, tam došlo jen k legislativně-technickým úpravám. Věcně se podařilo dosáhnout shody.

To však bohužel neplatí o třetím bodu, a to je usnadnění výstavby veřejně prospěšných staveb, které se do komplexního pozměňovacího návrhu nepodařilo přes naši snahu protlačit.

Pokud to mám shrnout, návrh, který před vámi leží, zcela nesplňuje původní představy předkladatelů, předkladatelé si však uvědomují, že by mohl vypadat i hůř, což byl také důvod, proč jsme jej v Poslanecké sněmovně v závěrečném hlasování podpořili.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Návrh projednal VUZP. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 239/2. Zpravodajem výboru byl určen senátor Zbyněk Linhart. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. 239/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Karel Kratochvíle, kterého nyní žádám, aby nás s tímto usnesením seznámil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Karel Kratochvíle:  Já děkuji za slovo, pane předsedo. Vážená paní poslankyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych vás seznámil s usnesením VHZD, č. 181, z 23. schůze konané 14. dubna 2016, k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 339/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Senátní tisk 239/1.

Po úvodním slově skupiny předkladatelů, poslankyně Věry Kovářové, po zpravodajské zprávě senátora Karla Kratochvíleho a po rozpravě

I. výbor doporučuje Senátu PČR vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které tvoří přílohu tohoto usnesení,

II. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Karla Kratochvíleho,

III. pověřuje předsedu výboru, senátora Jana Hajdu, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

Tolik usnesení VHZD. Já bych se ještě rád vrátil k těm pozměňovacím návrhům. Víme, že paní předkladatelka, paní poslankyně Kovářová tady říkala, že ten návrh, který byl schválen Poslaneckou sněmovnou, neobsahuje některé části, které předkladatelé původně chtěli, aby se projednaly a byly v tomto zákoně. Tyto pozměňovací návrhy se k tomuto opět vrací. Chceme, aby příslušné paragrafy byly změněny k tomu, aby se naplnily věci, o kterých mluvila paní poslankyně. Já vám je nebudu rozvádět, protože stejnými pozměňovacími návrhy, nebo vlastně jsou totožné s VUZP, který vlastně byl autorem těchto pozměňovacích návrhů, a ve VHZD vlastně jsme přijali totožné znění. Tak jsem domluven s kolegou, panem senátorem Linhartem, že vám je tady představí.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů. Já se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj VUZP, pan senátor Zbyněk Linhart? Přeje si vystoupit, takže prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Zbyněk Linhart:  Vážený pane předsedající, vážená paní poslankyně, vážené kolegyně, vážení kolegové. VUZP projednal tento návrh zákona pod senátním tiskem 239 na svém jednání 13. dubna 2016 a přijal jednohlasně a jednomyslně usnesení, v němž doporučuje plénu Senátu schválit pozměňovací návrh, který máte v tisku 239/2. Jak bylo řečeno, je shodný s pozměňovacím návrhem garančního výboru. Zjednodušeně, v tom pozměňovacím návrhu jde o následující.

Úpravu v bodě 11 předkládaného návrhu, který ruší osvobození od placení zemědělského půdního fondu u staveb pro bydlení, umístěného v proluce. Pozměňovací návrh řeší to, aby v zastavěném území, to znamená uvnitř obce, nebylo potřeba souhlasu vůbec, tedy placení poplatku a zpracování výpočtu na rodinné domy pro vlastní potřebu a veřejně prospěšné stavby.

A zadruhé úpravu v bodě 30 předloženého návrhu zákona, kde by se rozšířilo v zastavitelném území, to znamená mimo zastavěné území, avšak jen v místech, kde to umožňuje územní plán, rozsah nepoužívání tzv. ekologické váhy vlivu, ekologického koeficientu, v případě, že jde o výstavbu rodinných domů opět pro vlastní potřebu a výstavbu veřejně prospěšných staveb.

To znamená, že by v těchto případech byl zpracován výpočet a podklad pro souhlas, platil by se poplatek, avšak bez použití koeficientu, ekologického koeficientu.

Chtěl bych zdůraznit, že jde na rozdíl od předcházejících úprav o úlevu jen pro výstavbu rodinných domů pro vlastní bydlení. Nikoli obecně pro výstavbu objektů k bydlení.

Tolik asi k tomu pozměňovacímu návrhu, jak jsem byl vyzván, abych ho nějak osvětlil. Chtěl bych jenom připomenout, že jsme tady velkou novelu, obsáhlou, tohoto zákona projednávali loni v lednu. Přijali jsme tady na plénu Senátu usnesení a pozměňovací návrh, který měl 6 bodů.

Avšak Poslanecká sněmovna 10. února loňského roku nás přehlasovala bohužel, a tak od 1. dubna 2015 platí zákon v té podobě, jak je dnes, je velmi negativně vnímán. Mimo jiné díky těm ekologickým koeficientům u rodinných domů, kde to někdy dosahuje, ten poplatek, až statisíců za jeden rodinný dům. Výše popsaný pozměňovací návrh, který směřuje jak k původnímu návrhu skupiny poslanců, tak i k opakovanému požadavku Senátu, ať už z loňska, z ledna 2015, nebo ze srpna 2013.

Pozměňovací návrh doplňuje tedy vstřícnost vůči výstavbě rodinných domů a veřejně prospěšných staveb.

Tolik asi z mé strany, děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Takový návrh nevidím, a proto otvírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Jaroslav Doubrava. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážený pane předsedající, paní kolegyně, kolegové. Já se vám přiznám, že vždycky strašně trpím, když slyším o tom, jak obrovským způsobem a tempem ubývá zemědělská půda. Dovedeme si vyrobit ledacos, ale myslím, že tu zemědělskou půdu, která nás vlastně všechny živí, si vyrobit nedovedeme.

Strašně mě trápí ty rozsáhlé stavby na velmi kvalitních zemědělských půdách, ty stavby kolem dálnice atd. Jsem proti jakémukoli zmírňování podmínek na vynětí ze zemědělského půdního fondu, z těch důvodů, o kterých jsem mluvil. Nicméně pozměňovací návrh, který jsme slyšeli, jeho odůvodnění, myslím, že svoji logiku má, já i přes ty své výhrady, které mám k ochraně zemědělského půdního fondu, ten pozměňovací návrh podpořím.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Do obecné rozpravy se již nikdo nehlásí, obecnou rozpravu uzavírám. Zeptám se paní poslankyně, zda si přeje vystoupit? V obecné rozpravě. (Věra Kovářová se dotazuje na vystoupení před hlasováním.) To ještě přijde, nebojte.

Pan zpravodaj si asi taky nepřeje vystoupit, protože žádný návrh nepadl, otvírám podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se nikdo nehlásí, podrobnou rozpravu uzavírám. A teď, paní poslankyně, máte slovo, pokud si jej přejete. Takže prosím, máte slovo.

Poslankyně Věra Kovářová:  Děkuji za slovo. Dost často se hovoří o tom, že zemědělská půda ubývá. Ovšem zemědělská půda je spojena s venkovem. Myslím, že jsme si všichni vědomi významu zachování zemědělské půdy. Ale myslím, že by nám také mělo jít o to, zda na venkově bude trvale udržitelný rozvoj. A to je to, na co bychom měli myslet.

Ve výborech při jednání zazněla celá řada příkladů obcí, které se na venkově vylidňují. Bude-li však tento trend pokračovat, pak se o zemědělskou půdu, o jejíž zachování tak bojujeme, tak se o ni nebude mít kdo starat. Otázka je, proč se venkov tak vylidňuje, proč lidé odchází do měst.

Odpověď je jednoduchá. Odchází tam, kde se dá pohodlněji žít, kde je občanská vybavenost.

Chceme-li udržet obyvatele na venkově a chceme-li jim zajistit důstojný život, pak je třeba umožnit a zjednodušit výstavbu základní občanské vybavenosti. Ta základní občanská vybavenost, to jsou především veřejně prospěšné stavby. Například školy, školky, knihovny, zdravotní zařízení, sociální služby, sportoviště apod. Veřejně prospěšné stavby, to není nějaký výmysl starosty. Starosta a zastupitelé reagují na potřeby obyvatel žijících na venkově. Proto vás, vážené senátorky a senátoři, prosím o podporu našeho návrhu a zároveň vás též prosím o pozměňovací návrh, který přijaly oba výbory.

Díky tomu uvedeme do souladu zájmy ochrany životního prostředí zemědělského půdního fondu a zájmy občanů venkova a jeho trvale udržitelného rozvoje. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní poslankyně. Nyní bych požádal pana zpravodaje, zda by nás provedl hlasováním o pozměňovacích návrzích, které byly předloženy.

Senátor Karel Kratochvíle:  Já děkuji za slovo, pane předsedo. Pozměňovací návrhy jak VHZD, tak i VUZP byly totožné, byly čtyři. Myslím, že se nechají hlasovat jako celek najednou.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Dobrá, navrhujete tedy jako celek, ano? (Senátor Karel Kratochvíle souhlasně přikyvuje.) Zeptám se, zda je nějaká námitka? Žádnou nevidím. Takže budeme moci přistoupit k hlasování o tomto komplexním pozměňovacím návrhu.

Modré světélko svítí, je to dobré. Takže v tuto chvíli budeme hlasovat o komplexním pozměňovacím návrhu, tak, jak byl předložen z obou výborů.

Zahajuji hlasování o tomto návrhu. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji, hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 20 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 28, pro vyslovilo 46, proti byli dva. Návrh byl přijat.

Pane zpravodaji, nemáme další návrhy?

Senátor Karel Kratochvíle:  Další návrhy? Musíme určit zpravodaje, kteří budou...

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Ne, ne, pane zpravodaji, teď budeme ještě hlasovat o celkovém návrhu jako takovém.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vyčerpali jsme tedy pozměňovací návrhy a přistoupíme k hlasování o tom, zda návrh zákona vrátíme Poslanecké sněmovně, ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

V sále je přítomno 54 senátorek a senátorů, potřebné kvórum je 28, zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji, hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 21 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 28, pro vyslovilo 46, proti byli dva. Návrh byl přijat.

A nyní, pane senátore, tedy přistoupíme k souhlasu s pověřením.

Byl podán návrh pověřit pana senátora Karla Kratochvíleho a Zbyňka Linharta, pokud není námitek, oba souhlasí? Vidím, že ano – odůvodněním usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Takže o tomto návrhu teď budeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji, hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 22 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 28, pro vyslovilo 46, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji paní poslankyni za navrhovatele, děkuji panu zpravodaji, a tím projednávání tohoto bodu končím.

A budeme pokračovat dalším bodem našeho programu, a tím je

 

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o zajištění přeshraniční přenositelnosti on-line služeb poskytujících obsah

Tisk EU č. N 059/10

Materiál jste obdrželi jako senátní tisky N 059/10 a N 059/10/01. Požádal bych pana ministra kultury, Daniela Hermana, aby nás seznámil s těmito materiály. Ano, pan ministr je tady, takže prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr kultury ČR Daniel Herman:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Cílem tohoto návrhu nařízení je stanovit jednotná pravidla zajišťující, aby občané EU, kteří si ve svém domovském státě předplatili on-line služby poskytující obsah, mohli tento obsah bez překážek využívat i na svých cestách do jiných členských států EU.

Může přitom jít jak o obsah chráněný autorským právem, například filmy, hudba, e-knihy nebo počítačové hry, tak i o obsah autorským právem nechráněný, jako jsou zejména sportovní přenosy.

Nařízení tedy stanoví poskytovatelům legálních placených on-line služeb povinnost zajistit přenositelnost neboli portabilitu této služby. Poskytovatelé takových služeb budou povinni zajistit, že přenositelnost bude využívána skutečně jen v případech dočasných pobytů v jiných členských státech. Například během dovolené, studijního nebo pracovního pobytu apod.

Koncepčně tedy nepůjde o nějakou panevropskou licenci, umožňující obecně přístup k danému obsahu, ale pouze o portabilitu předplacené služby při uvedeném dočasném pobytu.

Pozice ČR byla připravena ve spolupráci se zástupci dotčených subjektů a schválena na vládní úrovni. Následně ji projednaly příslušné výbory obou komor parlamentu s tím, že doporučily zejména vyjasnit některé definice tak, aby nemohlo docházet ke zneužívání režimu přenositelnosti a k právní nejistotě a prodloužit navrhované přechodné období.

Všechny tyto připomínky a doporučení jsou a budou zohledňovány při projednávání návrhu nařízení v Radě EU.

Pro úplnost dodávám, že naprostá většina členských států EU zaujímá k návrhu nařízení shodnou, nebo velmi podobnou pozici jako ČR. Jde o jednu z priorit Evropské komise i nizozemského předsednictví. Cílem je dosáhnout přijetí nařízení Radou EU i Evropským parlamentem co nejdříve, tak, aby mohlo nabýt účinnosti v roce 2017.

Závěrem mi ještě dovolte uvést, že návrh předložila Evropská komise v rámci naplňování strategie pro jednotný digitální trh v Evropě, jejíž součástí je i plánovaná modernizace unijních pravidel v oblasti autorského práva.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů. A výborem, který projednal tyto tisky, je VEU. Ten přijal usnesení, které máte jako senátní tisk N 059/10/02. Zpravodajem výboru byl pověřen pan senátor Lumír Aschenbrenner. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Lumír Aschenbrenner:  Děkuji, pane předsedající, vážený pane ministře, mimochodem, jsem zvědav na to, co mi doma řeknou na to, že jsem za večer vystřídal tři ministry. Vážené kolegyně, vážení kolegové, výbor projednal tento materiál na svém zasedání 29. března, přijal k němu doporučení, které je přílohou tohoto usnesení, doporučuje současně Senátu, aby se vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem. Zatřetí určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu PČR senátora Lumíra Aschenbrennera. Začtvrté pověřuje předsedu výboru, Václava Hampla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

Z toho doporučení bych asi k vaší pozornosti doporučil dvě věci, a to je odstavec, ve kterém Senát říká, že se domnívá, že by některé pojmy uvedené v návrhu nařízení měly být lépe specifikovány, zejména pak pojem dočasná přítomnost. A zatřetí doporučuje rovněž navrhovanou šestiměsíční lhůtu pro nabytí účinnosti nařízení, aby se poskytovatelé on-line služeb mohli přizpůsobit novým pravidlům.

Já osobně si myslím, že je to jedna z věcí, která je od EU ku prospěchu všech členských států, což neříkám často. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, zaujměte také místo u stolku zpravodajů. A já otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu uzavírám. Zeptám se pana ministra, zda si přeje vystoupit? Nepřeje, děkuji. Pan zpravodaj taktéž ne. Usnesení jste obdrželi. Nyní můžeme přistoupit tedy k hlasování.

Takže budeme hlasovat o usnesení, které je uvedeno v tomto tisku N 059/10/02. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 23 se z 49 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 25, pro vyslovilo 40, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Já děkuji panu ministrovi, byl úspěšný, panu zpravodaji. A končím projednávání tohoto bodu.

A můžeme přistoupit k dalšímu bodu našeho programu, a tím je

 

Návrh senátního návrhu zákona senátora Jiřího Oberfalzera, kterým se mění zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 229

Tento návrh zákona uvede předkladatel, pan senátor Jiří Oberfalzer. Je přítomen? Tak... Prosím, pane senátore, máte slovo. Nečekal jste, že to bude tak rychlé, že.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Ne, ne, byl jsem připraven, ale přechod k dalšímu bodu byl rychlejší, to je pravda. Dámy a pánové, jde o návrh změny zákona o státní službě, jehož cílem je umožnit zaměstnanců, kteří nemohli v důsledku současného znění toho zákona být převedeni do služebního poměru pro nedostatečné vzdělání, jednoduše řečeno.

Ukázalo se, že těch zaměstnanců je větší množství set, možná i jeden a půl tisíce. A problém je ten, že vlastně za rok podle toho zákona, za rok a dva měsíce, by jejich pracovní poměr bez náhrady skončil. Dá se předpokládat, že by nebylo tak jednoduché získat za ně rychle náhradu. A tak důležité úřady, jako je Česká správa sociální zabezpečení, Katastrální úřad, dokonce i některá pracoviště finanční správy by se ocitla v určitém vakuu, v personálních potížích.

Já jsem původně ten návrh formuloval velmi jednoduše. A to je, že jsem navrhl, aby bylo možno prominout vzdělání i zaměstnancům na těch nejnižších funkčních pozicích. Nicméně po jednání s náměstkem ministra vnitra, náměstkem pověřeným státní službou, došlo – zejména zásluhou garančního zpravodaje pana senátora Nenutila – k dohodě a bylo navrženo jiné řešení. To řešení spočívá v tom, že tito zaměstnanci dostanou pětiletý odklad. Přesněji řečeno, konec jejich zaměstnaneckého poměru se odloží až na 30. červen 2021, za kterou dobu si budou moci vzdělání doplnit. Pak by, v případě, že tak neučiní, tedy opravdu skončili.

Tento návrh byl rozpracován do komplexního pozměňovacího návrhu, který pan garanční zpravodaj předložil na ústavně-právním výboru. Tam byl s velkou převahou přijat. Totéž se odehrálo na výboru zdravotnickém, kde byl tento návrh rovněž projednáván. A byl, teď nevím, jestli jednomyslně, ale s velkou převahou tento návrh také schválen. Čili oba výbory doporučují Senátu schválit tento návrh, ve znění toho komplexního pozměňovacího návrhu.

Já jsem s tím také srozuměn. Především vítám, že se otevřela cesta k řešení tohoto problému a že zde bude příležitost, aby ti zaměstnanci, kteří mnozí pracují na těch pozicích i více než 15 let, mohli setrvat, dostávali šanci splnit zákonem požadované podmínky.

Tolik asi v tuhle chvíli ode mne všechno, pane předsedající, a chci požádat jenom o laskavou podporu tohoto návrhu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, zaujměte prosím místo u stolku zpravodajů. A senátní tisk projednal ústavně-právní výbor jako výbor garanční. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Miroslav Nenutil, ale vzhledem k tomu, že není přítomen, tak jej zastoupí pan senátor Stanislav Juránek.

Usnesení výboru jste obdrželi jako senátní tisk č. 229/1. A nyní bych požádal pana senátora Juránka, aby nás seznámil se zprávou. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Stanislav Juránek:  Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně. Ústavně-právní výbor přistoupil k tomuto materiálu tak, že zpracoval pozměňovací návrh, o kterém zde již byla řeč. Komplexní pozměňovací návrh. A na základě toho má následující usnesení.

Výbor ústavně-právní doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit projednávaný návrh senátního návrhu zákona, ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, který je přílohou. Určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Miroslava Nenutila, kterého zde zastupuji. A pověřuje předsedu výboru senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR. V tomto duchu doporučuji schválit.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, zaujměte taky místo u stolku zpravodajů. Senátní tisk také projednal výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaroslav Zeman. Usnesení výboru jste obdrželi jako senátní tisk č. 229/2. A nyní tedy dávám slovo panu senátorovi, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jaroslav Zeman:  Tak děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku projednal na své 16. schůzi návrh tohoto senátního návrhu zákona a doporučuje jej schválit, ve znění komplexního pozměňovacího návrhu dle usnesení ústavně-právního výboru. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a já otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Jiří Čunek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Čunek:  Pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, nebudu dlouho zdržovat, jen chci připomenout, že s tím zákonem si ještě užijeme, poté, co ho postupně rozebíráme. Minulý týden moji spolupracovníci zjistili, že to, co dnes dělají středoškoláci, přestupková řízení, tzn. jsou to celkem jednoduché, dokonce i naučitelné úkony, tak to od roku 2021, nebo 2022, budou muset dělat právníci. To jsem zvědav, kde je seženeme a jestli skutečně na to mají studovat. Takže já myslím, že těch změn tady bude ještě hodně. Pan senátor Oberfalzer tady není jistě naposled. Nebo některý jiný z nás.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A do rozpravy se tedy už nikdo nehlásí, rozpravu uzavírám. Zeptám se pana předkladatele, zda si přeje vystoupit po rozpravě? Pan zpravodaj taky ne. Žádný návrh nepadl, takže hned otevírám podrobnou rozpravu k tomuto návrhu. A teď se hlásí pan senátor Juránek. Prosím, máte slovo.

Senátor Stanislav Juránek:  Jenom pro pořádek. Upozorňuji, že je zde komplexní pozměňovací návrh, o kterém budeme hlasovat. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane zpravodaji, a protože už se nikdo nehlásí do podrobné rozpravy, podrobnou rozpravu uzavírám. Zeptám se pana předkladatele, zda si přeje vystoupit? Prosím.

Senátor Stanislav Juránek:  Už jsem to řekl, ale ještě jednou opakuji, žádám o podporu pozměňovacího návrhu a o schválení jako celek. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, předpokládám, že pan zpravodaj doporučuje totéž. Takže o tomto návrhu budeme hlasovat jako o komplexním návrhu, který je stejný z obou výborů.

Takže zahajuji hlasování o tomto pozměňovacím návrhu. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji, hlasování skončilo a já mohu konstatovat, že vhlasování pořadové číslo 24 se z 50 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 26 pro vyslovilo 48, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Ještě ne, pane senátore, ještě jsme neskončili s hlasováním. Ještě máme jedno hlasování. Nebo možná dokonce dvě.

Takže nyní můžeme přistoupit k hlasování o schválení návrhu senátního návrhu zákona, ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji, hlasování skončilo a já mohu konstatovat, že vhlasování pořadové č. 25 se z 48 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 25 pro vyslovilo 46, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Návrh byl schválen, a proto podle § 130, odst. 8 jednacího řádu Senátu navrhuji, abychom pověřili 1. předsedu Senátu, aby zajistil úpravu důvodové zprávy k návrhu zákona, v souladu s jeho schválením, zněním, a postoupil návrh zákona Poslanecké sněmovně k dalšímu ústavnímu projednání. A nyní senátora, a tady předpokládám, pane senátore, že to budete vy, pane senátore Oberfalzere? A Nenutil, ano. Aby návrh zákona odůvodnili v Poslanecké sněmovně.

Takže o tomto návrhu teď budeme hlasovat. Já zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji. Hlasování skončilo a já mohu konstatovat, že vhlasování pořadové č. 26 se z 49 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 25 pro vyslovilo 47, proti nebyl nikdo. Děkuji.

Pane senátore a navrhovateli, můžete teď poděkovat.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Mockrát děkuji jménem svým, ale zejména jménem těch zaměstnanců.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Díky, pane senátore, a tím končím tento bod. A máme tady poslední bod dnešního jednání, a tím je

 

Návrh senátního návrhu zákona senátora Jiřího Šestáka a dalších senátorů o veřejných kulturních institucích a o změně a doplnění některých zákonů

Tisk č. 183

Tento návrh zákona jste obdrželi jako tisk č. 183. Je to druhé čtení. Návrh zákona uvede za předkladatele pan senátor Jiří Šesták. Takže prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Šesták:  Děkuji, vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Budu se snažit být co možná stručný k pokročilému času. Dovolte mi, abych jenom běžně zrekapituloval to, co bylo podrobně tady říkáno v 1. čtení.

Předkládaný návrh zákona o veřejné kulturní instituci je snahou o reálnou cestu, jak vyřešit dlouhodobě diskutované problémy příspěvkových organizací v oblasti živého umění. Především velkých vícesouborových regionálních divadel. Diskuse na toto téma probíhá víc jak 15 let. K samotnému zákonu je nutné zdůraznit, že návrh zákona není závaznou transformací pro stávající kulturní instituce. Je naopak rozšíření portfólia možnosti právní subjektivity, které je možné využít. Je vytvořením možnosti, aby kulturní instituce typu velkého regionálního divadla či orchestru se mohla skrze vícezdrojové financování pozitivně rozvíjet a v případě finančních těžkostí zřizovatele či celé společnosti významně snížit nebezpečí částečné či celkové destrukce.

A nyní v základních bodech, co zákon o veřejné kulturní instituci řeší v hlavních bodech. 1. Spoluzakladatelství více subjekty veřejné správy a kooperativní financování. Příspěvková organizace je zakládána jedním zřizovatelem pro poskytování veřejných služeb. Neumožňuje založení organizace více subjekty veřejné správy a samosprávy, jak je to běžné v zemích s podobnou tradicí a praxí v oblasti živého umění. Neexistuje tedy ve skutečnosti nástroj pro zavedení tzv. kooperativního financování. Nový zákon by měl tento problém řešit dohodou zakladatelů již v zakládací listině.

Dále odpolitizování příspěvkových organizací. Příspěvková organizace je řízena nikoli správní radou, ale buď radou města, nebo krajem či přímo ministrem. Jedná se tedy vždy o politický orgán. Nový zákon tento problém vyřeší zavedením pravidel pro ustanovení správní rady i statutárního orgánu a při zachování nutných a potřebných práv zřizovatele z hlediska kontroly financování, plnění stanovených cílů a správy veřejného majetku včetně jeho nezcizitelnosti. Návrh zákona zároveň doporučuje ustanovit dozorčí radu, která by dostatečně zajistila oprávněný dohled politických orgánů.

Dále liberalizace odměňování a pracovních smluv. Příspěvková organizace by měla být jako typ právnické osoby zachována. Je pro určitý typ služeb vhodná. Tam, kde jde o pravidelnou, měřitelnou a de facto normovatelnou činnost, nepůsobí příspěvková organizace významnější problémy. Domnívám se, že tak tomu je např. u škol, knihoven, sociálních služeb, muzeí apod. Kulturní instituce – a zejména ty velké, působící především v oblasti živého umění – však čím dál tím více existují na volném vnitřním trhu práce a na mezinárodním trhu práce. Odměňování je na tomto pracovním trhu stále více závislé na kvalitě a množství výkonů.

Další bod je víceleté financování. Nevhodné je rovněž pouze roční financování. A otázkou je, zda finanční rok nemá odpovídat divadelní sezoně? Víceleté financování je zejména u velkých kulturních institucí nutností. Produkce je plánována několik let dopředu a je nutné uzavírat smlouvy s umělci na delší období, než na které je schválen rozpočet, což by vedlo k zastavení přirozeného běhu divadla, kdyby se rigidně dodržoval zákon.

Dále je tu možnost zakládání společností. Příspěvková organizace nemůže zakládat společnosti, které by s vyšší mírou efektivity poskytovaly institucím servis. A neumožňuje např. v případech velkých divadel, typu Národního divadla v Brně či Ostravě, přechod na tzv. holdingový typ řízení.

Dále je to změna režimu DPH. A co se týče výhody příspěvkové organizace, tak se zachovává jedna z těch významných, a to, že zřizovatel je povinen ztrátu v případě, když jí instituce dosáhne, uhradit a příspěvková organizace samozřejmě nepodléhá režimu konkurzu a insolvence, jak je tomu např. u obchodních společností. Tuto výhodu návrh zákona o veřejných kulturních institucích zachovává.

Jsem přesvědčen, že veřejnoprávní instituce v kultuře je moderní formou dotované kulturní organizace, zřizované orgány státní správy nebo samosprávy. Znovu opakuji, že návrh zákona není závaznou transformací pro stávající kulturní instituce. Jde o rozšíření portfólia možností právní subjektivity, které je možno využít.

Předkládání tohoto zákona cestou senátního návrhu není samozřejmě tradiční a běžnou formou, nicméně vzhledem k nekonání státní správy se ukázalo, že je to nezbytnost, aby to bylo celé uvedeno do procesu. A v Poslanecké sněmovně věřím, že bude dost času k diskusi nad touto zákonnou normou. Po 1. čtení došlo k některým pozměňovacím návrhům, které vycházely a) z připomínek legislativního oddělení Senátu, b) z připomínek některých senátorů a c) z diskuse s některými sociálními partnery, např. Herecká asociace, nebo odbory Národního divadla.

Tyto pozměňovací návrhy se staly součástí usnesení výborů, které jste dostali. Dále ještě tento týden ve snaze, aby tento návrh zákoně byl co nejpečlivěji připraven na cestu do Poslanecké sněmovny, tak senátní legislativa ještě vytvořila několik změn, které máte na zvláštním papíru, a které jste dostali na stůl. Jsou to většinou změny legislativně právního charakteru a nemění podstatu navrhovaného zákona.

Jestli bych se mohl zastavit pouze u některých pozměňovacích návrhů, tak je to např. pozměňovací návrh 35, bod, kde je doplněn pro případ využití tohoto zákona při založení muzea či sbírek při divadlech. Např. Muzeum loutek, sbírka návrhů kostýmů, modelů, dekorací atd. Zároveň toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpisy stanovící podmínky ochrany sbírek, uchovávaných zejména v muzeích a galeriích. Pokud by zřizovatel zvolil právní formu veřejné kulturní instituce, je vhodné postavit najisto, že tyto sbírky budou zákonem č. 122/200 sb. nadále chráněny.

Potom je to pozměňující návrh č. 40. Jedná se o doplnění § 31 o pracovně-právních vztazích, o písmeno d. Po konzultacích se sociálními partnery byl doplněn tento paragraf o zvýšení sociální ochrany pracovníků 10 let před důchodem, tedy v době, kdy se těmto pracovníkům hůře hledá nové pracovní místo, za předpokladu odpracování minimálně 10 let v dané kulturní instituci. Pozměňovací návrh č. 49 je změna odůvodněna uvedením do souladu s evropskou směrnicí o DPH.

Toto byly návrhy, které projednaly i oba výbory, jak garanční, tak ústavně-právní, a dnes jste dostali ještě pozměňovací návrh, který si tímto osvojuji, z legislativního oddělení. Tam mi dovolte upozornit na bod 1, to je § 7, odst. 3 a 5, kdy je vypuštěna věta, která rozšiřuje působnost použití toho zákona v případě na další instituce. Tak, aby nebyla tato věta vykládána mylně, tak byla vypuštěna. Aby bylo jasné, že se to týká územních správ a samospráv, popřípadě státu.

Jinak další úpravy jsou úpravy terminologie, tak, aby co v nejčistší podobě opustil tento návrh zákona v případě, že bude schválen, tak aby přišel do Poslanecké sněmovny. Tolik na můj úvod a já potom bych si dovolil poprosit, aby byl tento návrh zákona puštěn do podrobného čtení, abych mohl načíst pozměňovací návrhy, které přišly z legislativního oddělení, které si osvojuji, případně podám ještě další vysvětlení. Děkuji vám zatím za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Senátní tisk projednal výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice jako výbor garanční. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jiří Oberfalzer. Usnesení výboru jste obdrželi jako senátní tisk č. 183/1. A nyní bych požádal pana senátora, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, náš výbor tento návrh projednal a podpořil ho. S tím, že také ovšem podpořil pozměňovací návrhy připravené ke spolupráci s legislativou, takže doporučuje plénu schválit tento návrh, ve znění pozměňovacích návrhů, které jsou přílohou usnesení výboru.

A ještě jsem slíbil zpravodaji ústavně-právního výboru, že tato zpráva – nebo pan senátor se toho ujme, takže děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Takže senátní tisk také projednal ústavně-právní výbor. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Radek Sušil, ovšem není v tuto chvíli přítomen, a zastoupí ho pan senátor Stanislav Juránek. Usnesení výboru jste obdrželi jako senátní tisk č. 183/2. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Stanislav Juránek:  Děkuji. Ústavně-právní výbor se tímto návrhem velmi podrobně zabýval, projednal dohromady 52 pozměňovacích návrhů a doporučuje Senátu Parlamentu schválit projednávaný návrh senátního návrhu zákona, ve znění pozměňovacích návrhů, které jsou uvedeny v příloze. Protože je jich velmi mnoho, tak jenom zdůrazňuji, že je máte v materiálu 183/2. Určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Radka Sušila, kterého zde zastupuji, a pověřuje předsedu výboru, senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A nyní otevírám obecnou rozpravu k tomuto návrhu zákona. A do obecné rozpravy se hlásí pan ministr Daniel Herman. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr kultury ČR Daniel Herman:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Dovolte mi, abych se vyjádřil k předloženému návrhu zákona o veřejných kulturních institucích.

Předkladatelé v důvodové zprávě uvádějí, že cílem návrhu zákona je vytvořit nový druh právnické osoby, přizpůsobený specifikám veřejných kulturních institucí a umožnit tak jejich efektivnější řízení a hospodaření, jakož i plnění kulturních a uměleckých cílů. Není pochyb o tom, že vytvoření příznivého prostředí pro činnost kulturních institucí je pro resort ministerstva kultury významným. Ať již vidinou zlepšení situace příspěvkových organizací, tak z pohledu zřizovatele jakožto řádného hospodáře.

V tuto chvíli nejsem ovšem přesvědčen, že navrhovaná právní úprava by byla optimální pro nový model hospodaření a správu organizace, který by ministerstvo kultury mohlo bez výhrad akceptovat. Návrhy předlohy transformace vytváří další alternativu, jakousi 3. cestu příspěvkových organizací, která se ubírá směrem k obchodním organizacím, vzdalující se tak od merritu věci, pro kterou má vzniknout. Samotná, v uvozovkách, "veřejnost" veřejné kulturní institucí má spočívat právě ve výkonu veřejně prospěšné činnosti, kterou ze své podstaty soukromý sektor nevykonává či vykonávat mnohdy nechce. Důvodem může být neatraktivnost či ztížené podmínky při fungování bez finanční základny zřizovatele.

Ačkoli se ministerstvo kultury zavázalo v Programovém prohlášení Vlády ČR, ze dne 12. února 2014, k přijetí zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře, neshledáváme aktuální formu jako krok správným směrem. Jsou zde stále oblasti, kterou ani tato podoba nezabezpečí. Např. samotná nová právní forma nezabezpečuje a nezaručuje automaticky vyšší výnosy, ba naopak, výsledkem může být i omezený či snížený dosah na dotační tituly. Je otázkou, jak bude upraven způsob nakládání s majetkem státu a stanovování kategorizace majetku uváděného v materiálu: chráněný majetek, svěřený majetek, vložený majetek.

Není zcela evidentní, zda způsob ustavování orgánů bude či může být přínosný pro zlepšení fungování veřejné kulturní instituce a dovede systém k očekávanému odpolitizování. Není dostatečně ošetřeno řešení krizových situací na straně jednotlivých zřizovatelů a samotné instituce, obzvláště v případě zakládání dceřiných společností. Je zcela jasné, že důvody ke změně stávající situace jsou a je třeba tento rigidní stav v očích organizací řešit. Jde ovšem o podobu, kterou má daná právní úprava či forma mít a zda nezpůsobí některé nekomplexně uchopené části více negativ, než pozitiv.

Resort vnímá potřebu úprav v oblasti deregulace platových limitů, změn ve fondovém hospodaření či úpravy ve skladbě a členění výnosů, ovšem je třeba se podívat i na druhou stranu mince. Avizované úpravy stávající podoby si s sebou nesou otazníky v harmonizaci s daňovými předpisy a legislativou, nalezneme zde rozpor se střednědobým výhledem státního rozpočtu a závazkem financování organizace či předpokládané zvýšení nároků na účetní jednotku, které již v aktuální formě bývá tématem kritiky.

Nechci nyní zdržovat výčtem výhrad k jednotlivým ustanovením předloženého návrhu. Jen pro příklad bych chtěl zmínit nedotaženosti u možnosti více zřizovatelů, kdy hrozí riziko dvojkolejnosti a neshody v řízení organizace, nejasnosti institutu osoby s nominačním právem a další jednotlivosti. Bohužel minimální rozsah zvláštní části Důvodové zprávy neposkytuje dostatečné vysvětlení některých těchto problémů. Stejně tak velmi stručně pojaté zhodnocení ekonomických dopadů je třeba považovat za nedostatečné. Jakkoli chápu, že k tomu bude předkladatel namítat omezené kapacity. A jak zde již zaznělo, použije argument, že nahrazuje nečinnost ministerstva kultury.

I za stávajících podmínek se lze setkat s příklady, kdy je užíváno systému souvisejícího s hlavními body zmiňované právní úpravy o veřejné kulturní instituci, a to v podobě víceúrovňového financování. Jistým příkladem nám poslouží úspěšný model Muzea umění Olomouc, kde na fungování instituce participuje resort kultury, Olomoucký kraj a město Olomouc.

Domnívám se, že při řešení problémů odstranění nedostatků ve fungování příspěvkových organizací by nemělo jít o realizaci několika zájmů zakládajících se na úzkém spektru představ. Jde o vysledování potřeb všech zúčastněných stran a aktérů, zohledňující potřeby a specifika institucí působících v oblasti kultury.

Zavedením nové právní či úpravou stávající formy chceme komplexně eliminovat nedostatky v současném fungování příspěvkových organizací, ovšem chceme toho docílit v rámci společensky pružnějšího modelu, který bude uznáván celou škálou pracovníků v kultuře. Ministerstvo kultury na tento úkol nerezignovalo a těmito aktuálními problémy a otázkami se intenzivně zabývá.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Dále se do rozpravy hlásí pan předseda Senátu Milan Štěch. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane místopředsedo, pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Teď jsme si vyslechli pana ministra k návrhu tohoto senátního návrhu zákona. Je představitel resortu, má odborný tým, nemám žádné podklady pro to, abych jeho vystoupení nějak zpochybňoval. Akorát mi tam chybí některé informace, pane ministře.

Zaprvé, vy jste tady provedl výčet všeho, co je potřeba k tomuto zákonu udělat, aby byl dobrý, a že takový zákon vlastně potřebujeme. Já od regionálních kulturních organizací, respektive lidí v nich pracujících v oblasti zejména živého umění dlouhodobě slyším, že takovýto typ právní úpravy nové právnické osoby v oblasti kultury potřebují. Dokonce, jestli se nepletu, je to v programovém prohlášení vlády. A vláda má za sebou poměrně už dost velký kus svého funkčního období a menší kus funkčního období má před sebou.

A to, co jste tady, pane ministře, říkal, to je sice pěkné, ale já bych k tomu rád slyšel, kdy tyhle představy, které jste řekl, že je potřeba do zákonu zapracovat, aby byl konzumovatelný, aby byl tím, co potřebuje praxe, kdy to hodlá ministerstvo připravit a kdy to hodlá předložit vládě a kdy to hodlá předložit oběma komorám parlamentu? Pokud bude seriózní termín a přihlásíte se k tomu veřejně, tak bych zvažoval tento návrh nepodpořit, ale pokud ten termín a ten návrh by neměl být v tomto funkčním období, respektive tak, aby v tomto funkčním období mohl být projednán v parlamentu, tak potom ta vaše řeč nebyla úplně na místě a je to takové slibování něčeho, co se stejně naplnit nechce.

Já bych tedy prosil konkrétní vyjádření, protože se domnívám, že ten zákon už tady měl být. Že už tady měl být. A možná, že bychom pak řekli, že ne, že ho nechceme, protože neřeší třeba úplně dobře tu problematiku. Já vím, že odborníci v oblasti neživého umění k tomu mají hodně výhrad. Já sám jsem drobet rozpolcen, znám i názory některých odborových svazů. Ale znovu musím říci, ta poptávka od lidí pracujících v oblasti živého umění, zejména v regionální kultuře, v regionech, ta je enormně silná. Takže to jenom několik otázek a rád bych slyšel slovo chlapa, kdy bude ten termín předložení návrhu zákona k projednání oběma komorám parlamentu. Děkuji předem.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedo, a do rozpravy se hlásí pan místopředseda Přemysl Sobotka. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já jsem pozorně poslouchal, co říkal pan ministr. A já mohu říct, že trošku navážu na předsedu Senátu Milana Štěcha, protože to byly sliby. A ono to vládní prohlášení, já nevím, v jaké je to fázi, ale myslím si, že to, co v této chvíli máme na stole, to, co jsme, bych řekl, velmi podrobně projednávali a připomínkovali, takže je to dobrý zákon, který umožní, aby městské instituce, které mají regionální charakter, mohly začít fungovat lépe finančně i s možností dvou nebo tří zřizovatelů.

Já mohu říct, že pan ministr v podstatě omlouval tady určitou neschopnost, nebo nečinnost svého ministerstva. A já nevím, jak dlouho vydrží tahle vláda. Já pevně věřím, že snad to bude jedna z dalších vlád, která dokončí svůj mandát. Ale že by měla plnit své sliby, to je, pane ministře, bohužel realita. A to, že odbory s tím nesouhlasí, je pro mě určitý signál, že ten zákon je dobrý. Takže já osobně podporuji tento zákon.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Dále se do rozpravy hlásí pan místopředseda Ivo Bárek. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji. Já se připojím ke svým dvěma kolegům. Možná je to zajímavé v této chvíli, ale myslím si, že je to namístě. Možná vás, většinu, navštívili zástupci vedení jednotlivých veřejných kulturních zařízení a samozřejmě nám vysvětlovali a popisovali současný stav a vůbec financování kultury atd. Myslím si, že jejich argumenty byly vcelku velice argumentačně dobře vytuněné, jak tady říká vždycky jedna paní náměstkyně na jednání. A já ze své strany samozřejmě také rozumím panu ministrovi kultury v tom, co tady říká. Já jsem je na to upozorňoval, že si myslím, že velmi důležité je, aby s gesčním ministerstvem bylo jednáno. Oni argumentovali s tím, že samozřejmě oni už ty argumenty dávají řadu let najevo, ale bohužel ministerstvo kultury – a teď se musím zastat pana ministra kultury. Samozřejmě o tom ví. A byli tam jiní ministři, kteří nekonali.

A Senát se vždycky podle mě chová tak, že když cítí, že problém je a potřebuje něco posunout – a teď samozřejmě se možná vrátím třeba k zákonu o Šumavě, kde jsme ho tady měli, samozřejmě věděli, že všechno to není úplně v pořádku, ale cítili jsme, že je potřeba ten problém nějakým způsobem posunout. A tak jsme ho posunuli a ono se to nějak řešilo. A myslím si, že i tato cesta přijetí tohoto zákona a posunutí do Poslanecké sněmovny je cesta, aby se o tom problému debatovalo a začal se řešit.

Takže já podpořím návrh tohoto zákona, ale jsem si vědom, že jeho cesta v Poslanecké sněmovně bude ještě dlouhá, ale podle mě to povede k té diskusi, která asi je namístě. Takže to je moje stanovisko.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane místopředsedo. Do rozpravy se hlásí pan senátor Jiří Oberfalzer. Prosím, máte slovo.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Já jsem chtěl poprosit účastníky této debaty, a to všechny, aby se, pokud možno, snesli na tu věcnou rovinu. Nemá smysl si tady odehrávat nějaké výčitky, závodit v tom, kdo byl rychlejší, lepší v tomto závodě a rozpoutávat v podstatě politický souboj. Pojďme se vrátit na zem.

Toto je návrh, kterému bylo věnováno velké úsilí. A zcela jistě, protože v takovéto situaci Senát není ten poslední, kdo o tom rozhoduje, nebo předposlední, abych byl věcně správný, ale naopak my vpouštíme do života nějaký návrh. Čili vůbec nejde o to, kdo jak co kdy podle toho či onoho měl udělat, ale jde o to, abychom dali příležitost, aby se o věci začalo jednat. A ve sněmovně jsou tři čtení, vláda se k tomu vyjadřuje, čili fakticky po nás teprve začne standardní legislativní proces. Tak i s tímhle tím na mysli bychom mohli o té věci rozhodovat. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Ano, děkuji, pane senátore. Do rozpravy se již nikdo nehlásí, rozpravu uzavírám. Zeptám se pana předkladatele, zda si přeje vystoupit k proběhlé rozpravě? Ano, takže prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Šesták:  Děkuji, pane předsedající. Samozřejmě budu se snažit být věcný a uposlechnout výzvy kolegy Oberfalzera. Já si velmi vážím pana ministra, jeho přístupu ke kultuře, nicméně tady to padlo. Ten zákon je velmi potřeba. 15 let na to česká divadla čekají. My všichni jsme dostali různá vyjádření od divadel, třeba divadlo... Ne divadel, ale od měst.

Dostali jsme vyjádření primátorů Prahy, Brna, Ostravy. Dostali jsme dokonce vyjádření náměstkyně hejtmana Libereckého kraje a náměstka primátora Liberce, kde říká, že tento zákon je pro ně řešením. To znamená, to nejde ode mě, to nejde od žádných lidí, kteří nepracují přímo v terénu, to jde skutečně z těch míst, která si uvědomují ten stav, ve kterém se pohybují. To, co je vytýkáno tomuto zákonu, samozřejmě byla komise, která se k tomu mohla vyjadřovat, byl na to čas. Nechci soudit, proč třeba tak nebylo učiněno. Nicméně prostor českých divadel tuto absenci velmi pociťuje. Co se týká kvality zákona, já si myslím, že vyjádření našeho legislativního odboru, který zdůraznil, že podle něho je kvalitně ten návrh zákona zpracován, tak si myslím, že také má svoji váhu.

Já bych se tedy připojil k tomu, co říkal kolega Oberfalzer. Poprosil bych vás, aby to bylo propuštěno dál do Poslanecké sněmovny. Tam bude dostatek prostoru pro věcné jednání, které se budu účastnit jak já, tak třeba další zástupci regionálních divadel. Určitě ten zákon dozná změny. Vždyť proto je ten legislativní proces tady k dispozici. Netrváme na žádném paragrafu, že přes to nejede vlak. Nicméně čekáme, nebo snažíme se, aby ten zákon byl k dispozici pro divadla, až přijde ten okamžik té nouze.

Takže tolik mé vyjádření. Poprosil bych, aby to bylo vpuštěno do podrobného čtení, abych mohl načíst pozměňovací návrhy, které neprošly výbory. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jenom bych doplnil, že samozřejmě k tomu ještě bude přijímat potom, v případě, že to bude schváleno, stanovisko i vláda. Takže ta možnost k projednání tam samozřejmě bude. Pan zpravodaj se nechce vyjádřit. A protože nepadl žádný jiný návrh, otevírám podrobnou rozpravu, do které se hlásí pan senátor a předkladatel Šesták. Prosím, máte slovo.

Senátor Jiří Šesták:  Já bych si dovolil nyní načíst pozměňovací návrhy, které nejsou přílohou těch návrhů, které prošly oběma výbory. To znamená, máte to před sebou, dostali jste to.

Zaprvé v § 7, odst. 3 a 5, větu poslední vypustit.

Zadruhé v § 8, odst. 3, písm. g), č. "41" nahradit číslem "40".

Zatřetí v § 13, odst. 3, slovo "dané" vypustit".

V § 18, odst. 2, písm. b), za slovo "rozsahu" vložit slova "na dodávky nebo na služby".

V § 18, odst. 3, písm. b), slovo "podávat" nahradit slovem "podat".

A písm. c), slovo "náhrady" nahradit slovy "náhradu škody nebo".

V § 26, odst. 4, slova "převedl do veřejné kulturní instituce" nahradit slovy "převedl na veřejnou kulturní instituci". Slova "vložením závazku do veřejné kulturní instituce" nahradit slovy "převedením závazku na veřejnou kulturní instituci". A slovo "vložení" nahradit slovem "převedení".

V § 30, odst. 2, slovo "nejhospodárnějším" nahradit slovy "co nejhospodárnějším".

Tolik pozměňovací návrhy, děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Do podrobné rozpravy se již nikdo nehlásí, podrobnou rozpravu uzavírám. A teď bych požádal pana zpravodaje, a zeptám se, zda si přeje vystoupit se závěrečným slovem ještě i zpravodaj Stanislav Juránek? Nepřeje. Za navrhovatele pan senátor Jiří Šesták, zda si přeje ještě vystoupit? Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Šesták:  Já bych si dovolil požádat, poprosit ctěný Senát – schválit tento zákon, ve znění pozměňovacích návrhů, tak, jak byly předloženy. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji. Nyní bych požádal pana zpravodaje, aby nás provedl hlasováním. Jenom, prosím, upřesnit, zda ten pozměňovací návrh, který byl předložen v podrobné rozpravě je k zákonu, nebo k tomu pozměňovacímu návrhu z výboru.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Takže jak pravil pan předkladatel, jsou zde pozměňovací návrhy, které jsou součástí usnesení výborů. To je jeden blok pozměňovacích návrhů. A druhý předložený ještě zde při závěrečné cizelaci s legislativou panem navrhovatelem je k tomu předloženému návrhu, nikoli k těm pozměňovacím návrhům, které byly schváleny ve výborech.

Čili je možno hlasovat i o tomto návrhu en bloc.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  V rámci jednoho hlasování. Ale asi zřejmě budeme hlasovat o každém návrhu zvlášť. Navzájem se nevylučují, čili je to jenom doplnění. V pořádku.

Takže nyní budeme hlasovat nejdříve o návrhu, tak, jak jej předložil pan senátor Jiří Šesták. A byl tady požadavek na odhlášení, takže já vás v tuto chvíli odhlašuji. Prosím, zaregistrujte se svými kartičkami, zkontrolujte si, zda vám svítí modré světélko u kartičky. Nevidím žádný protest, že by se někdo nemohl zaregistrovat. Nyní tedy je přítomno 43 senátorek a senátorů, potřebné kvórum je 22. Budeme hlasovat tedy o návrhu pana senátora Jiřího Šestáka, tak, jak jej předložil v podrobné rozpravě.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji. Hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 27 se z 45 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 23, pro vyslovilo 44, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

A nyní tedy, pane zpravodaji, budeme hlasovat o návrhu, pozměňovacím návrhu, tak, jak vyšel z jednání obou výborů, ano? (Jiří Oberfalzer souhlasí.) Je to správně. Takže víme, o čem hlasujeme. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 28 se z 46 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 23, pro vyslovilo 45, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Tím jsme vyčerpali všechny pozměňovací návrhy, je to tak, pane zpravodaji? (Jiří Oberfalzer přikyvuje.) Jest tomu tak. Takže nyní můžeme přistoupit k hlasování o schválení návrhu senátního návrhu zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji, hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 29 se z 45 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 23, pro vyslovilo 44, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Návrh byl schválen, a proto podle § 130 odst. 8 jednacího řádu Senátu navrhuji, abychom pověřili zaprvé předsedu Senátu, aby zajistil úpravu důvodové zprávy k návrhu zákona v souladu s jeho schváleným zněním a postoupil návrh zákona Poslanecké sněmovně k dalšímu ústavnímu projednání. A senátora Jiřího Šestáka a senátora Jiřího Oberfalzera, pokud souhlasí ... (Jiří Oberfalzer nesouhlasí se jmenováním pouze dvou senátorů.) Ještě doplníme, takže ještě pana senátora Brože. Takže pokud není námitek a všichni tři souhlasí, budeme o tomto návrhu hlasovat. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji, hlasování skončilo.

Já mohu konstatovat, že v hlasování č. 30 se z 44 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 23, pro vyslovilo 44, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Já děkuji panu navrhovateli, který chce zřejmě poděkovat, prosím, máte slovo.

Senátor Jiří Šesták:  Vážené kolegyně, vážení kolegové, jménem všech profesionálních divadel v ČR a orchestrů vám děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji. Děkuji pánům zpravodajům.

Končím projednávání tohoto bodu, a tím končím i tuto schůzi. Děkuji a přeji šťastnou cestu.

(Jednání ukončeno v 20.01 hodin.)