Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Polach. Dávám mu slovo.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte Letošní rozpočtová debata koná se za zajímavých okolností. Muž, který nese formálně odpovědnost za rozpočet, pan ministr financí dr Engliš, nalézá se in statu demissionis. Pan ministr financí dr Engliš, nejvěrnější obhájce a vykonavatel vůle občanské vlády, octl se v rozporu s touto občanskou vládou. Chuť občanských stran v této vládě pochopitelně vzrostla a ztratily částečně také bezpečnost instinktu pro to, co si ještě mohou dovoliti. Je pochopitelno, že pan ministr financí po usnesení o vrácení 90 mil. Kč na dani obratové a obchodních daní strádajícím cukerním průmyslníkům naplněn byl obavou, že tento příklad veliké chutě nalezne napodobení také u jiných skupin průmyslových. A když pak nastal první nápor agrárníků v otázce cla na dobytek, když učiněn byl pokus zabrániti cla prostému dovozu potřebných strojů, také takových, které jsou důležity pro zemědělskou výrobu. a když pak ještě k tomu přistoupil zvláštní obchodní podnik agrárníků pojištění pro i krupobití a pojištění dobytka, bylo to i tomuto ideálnímu finančnímu ministru měšťácké vlády příliš. Měšťácké strany se svými silnými nervy ovšem mínily: mouřenín vykonal svou povinnost, mouřenín může jíti. A tak tedy nalézá tragikomické skončení tato ministerská sláva, o které jsme se domnívali, že svou znamenitou koncepcí sahá až přes hranice našeho státu. Ale, slavný senáte, ministr financí odešel, jeho rozpočet zůstává, rozpočet měšťácké vlády, protisociální vlády, protisocialistické vlády. Touto finanční politikou, hospodářskou politikou, sociální politikou a všeobecnou politikou státu, jak se v tomto rozpočtu projevují, chceme se dnes zabývati.

Abychom po stránce politické porozuměli této celé finanční a rozpočtové technice a závěrům z toho vyplývajícím, chtěl bych pronésti ještě k ilustraci několik slov o účetní závěrce, k úplně uplynulému hospodářskému roku, poněvadž to naši finanční a hospodářskou politiku charakterisuje, jak překročením rozpočtu, tak také úsporami, kterých v uplynulém účetním roce 1927 bylo dosaženo. Ministerstvo národní obrany vykazuje překročení 75 milionů. Na ruskou pomocnou akci, tedy na podporu bělogvardějských emigrantů, bylo vydáno o 52 milionů více. U rozpočtu na kultus - kultus, který se nemá zaměňovati s kulturou, má nyní dobrou konjunkturu - bylo vydáno o 25 milionů více. A v chudém rozpočtu ubohých a obzvláště politováníhodných válečných poškozenců uspořeno bylo 9 milionů. Ale ještě větší je rozdíl příjmů proti prelimináři Nepřímé dávky pro rok 1927 činily podle rozpočtu úhrnem 8.292 mil. Kč. Ve skutečnosti bylo vybráno o 60 mil. více. Ale ačkoli o výsledky této finanční politiky, opírající se o nepřímé zdanění, tak zřetelně a s jakousi bezpečností, skoro zákonitostí, dávají očekávati vzrůst. bylo pro rok 1929 zase preliminováno mnohem méně, nežli podle přesvědčení pana ministra financí - podle stavu našeho hospodářství, podle učiněných zkušeností - lze očekávati. Na rok 1929 bylo na daních preliminováno 7650 mil. Kč, ačkoli příznivá konjunktura z roku 1927 potrvala také ještě roku 1928, ačkoli měsíční výkazy bankovní do konce května t. r. již vykazují 280 milionů více oproti předešlému roku a zbývajících 7 měsíců tohoto roku dá zajisté očekávati ještě další plus, celkem alespoň 600 milionů. Není tedy pochybnosti o tom, že podle všech zákonů pravděpodobnosti skutečný výsledek daní v roce 1929 daleko překročí preliminované obnosy. Pokladní hotovost státní finanční správy stoupla od konce roku 1926 do konce roku 1927 ze 701 mil. Kč na 1344 mil. Kč. Cenné papíry stouply ze 390 milionů na 4261/2 milionů a daňové nedoplatky, ze kterých nakonec přece značná část bude vydobyta, činí 5877 mil. Kč. Ale zajímavé je: přes vzrůst příjmů poklesly přímé daně a tendence jejich dalšího poklesu je také v běžném berním roce patrna. Vezmeme-li tedy v úvahu účetní závěrku za uplynulý rok a rozpočty pro uplynulá 2 léta, tedy pro dobu, od které jsme oblaženi měšťáckou vládou, vidíme zcela jasně a zřetelně pokles přímých a vzrůst nepřímých daní. Je to tedy typická daňová politika majetných na účet proletářů, typická daňová politika, která směřuje proti dělnictvu, proti zaměstnanectvu, proti úředníkům a také proti zchudlému střednímu stavu a živnostníkům, je to nefalšovaný rozpočet měšťácké třídní vlády, jakou beze sporu máme před sebou. Zní to jako ouvertura k veliké opeře, slyšíme-li, co pan dr Engliš před několika týdny, dne 7. září, přednesl ve své rozpočtové řeči v poslanecké sněmovně s pyšným sebevědomím, shrnuje vývoj věcí: »Měna je v pořádku, státovkový dluh byl snížen o více nežli polovinu, plánovitě se umořuje, státní finance jsou v bezpečné rovnováze, úlohy správy jsou stanoveny, nové dluhy se nedělají, staré se ročně o 1/2 miliardy zmenšují, předválečný dluh je sjednocen a přechodné dluhy přestaly býti nebezpečnými, státní dráhy a pošta jsou v pořádku, národní hospodářství se zotavilo a pracuje plnou silou, vývoz udržuje se mezi 15 a 20 miliardami, obchodní bilance jest aktivní, platební bilance je v rovnováze.« Co zde pan dr Engliš líčí sebevědomými slovy, je stabilisací Československé republiky jakožto kapitalistického státu, který se s úspěchem snaží, aby se včlenil do světového hospodářství. Tento jubilejní rozpočet ministra financí odpovídá však přirozeně také skutečnému národohospodářskému vývoji československého kapitalismu během jeho desetiletého trvání. Tato stabilisace projevuje se vedle finančního hospodářství ve vývoji průmyslu, ve vývoji bankovnictví, v organisaci výroby a v protisociálních účincích, které s tím souvisejí. Když se český průmysl ve svém vlastním státě začal stávati samostatným, měl na začátku 2/3 předválečné výroby; ale již po několika letech, již roku 1924, počalo zotavení a stabilisace a již roku 1927 dosaženo bylo předválečné výše výroby. Činila u kamenného uhlí 106%, u surového železa 103%, u surové ocele 152% předválečné výroby. U bavlny konstatovati je skoro mírovou výrobu, u vlny a juty něco více nežli mírovou výrobu, a vezmeme-li v úvahu index veškeré výroby, činí 102% oproti poslednímu předválečnému roku 1913. Zajisté není tento vzestup o 2% nikterak veliký. Ovšem, vzestup byl by přirozeně bez zničení výrobních aparátů ve válce mnohem větší, ale vzhledem k nesmírným obtížím znamená zajisté již velmi mnoho. A spatřujeme netoliko po této stránce, nýbrž také po stránce organisačni moderní velkokapitalistické rysy v československém kapitálu. Neztroskotávají o různost národnostní příslušnosti nositelů a užívatelů tohoto kapitalismu. Svaz německých průmyslníků a svaz českých průmyslníků dovedly se spojiti bez velkých obtíží a neměly také jazykových obtíží. Žargon vykořisťování a zdražování je konečně úřední a oficielní řečí průmyslu, takže se velmi rychle dovede dorozuměti. Koncentrace projevuje se také při použití racionalisace, ve využitkování technických, komerčních a organisačních vymožeností. Abych se zmínil jen o dvou příkladech, klesla následkem racionalisace pracovní mzda za 1 q uhlí ze 14 na 5 Kč, tedy na třetinu. Kdežto strádající cukerní průmysl, jehož zástupcové svým bědováním naplňují celý svět a jejž také oficiósní strana s velmi průzračnými úmysly vychvaluje jako pýchu vývozního průmyslu, roku 1919 zaměstnával 26.000 stálých a 160.000 sezonních dělníků, bylo o 7 let později, roku 1926, ačkoli zpracované množství bylo dvojnásobné, zaměstnáno jen 10.000 stálých a 80.000 sezonních dělníků. A rovnoběžně s tímto vývojem průmyslu jde vývoj bank. Dne 31. prosince 1926 bylo v Praze 8 velkobank s kapitálem 16 miliard Kč, následovalo pak sloučení obou velkých bank, banky Union a Bankovního-spolku. Banky měly z úvěrové potřeby průmyslu obrovské zisky; po stránce sociální účinkuje to nyní tak, že následkem racionalisace přes obrovské zisky stojí mnoho set bankovních úředníků před propuštěním, před zhoršením svého údělu. K tomu přistoupily zvláštní zisky a obohacení stabilisačnimi bilancemi.

V rozpočtovém výboru projevil tedy soudr. Modráček obavu, že aktivita rozpočtu nebude asi trvalá, právě tak jako průmyslová a obchodní konjunktura. Je charakteristické, že ministr obchodu, zajisté pro své zvláštní hospodářské a politické nadání pověřený správou ministerstva financí - dovede sloučiti oba obory - povstal ihned po řeči soudr. Modráčka, aby s veškerou určitostí prohlásil, že zcela jistě musíme počítati s potrváním těchto poměrů a této hospodářské situace. Přesto nelze zamlčeti, že není naprosto žádného důvodu, abychom s velkou bezpečností hleděli vstříc budoucnosti a dokonce se příliš honosili. Ženevský hospodářský sjezd přiznal se jak známo loňského roku slavnostně k zásadám svobodného obchodu, a mezi těmi, kdož přizvukovali a projevili vůli působiti v tomto smyslu na obchodní politiku, nalézají se také zástupcové Československa. A co vidíme v praxi? Celní zdi netoliko nebyly sníženy, nýbrž zvýšeny. Obchodně - politické vztahy k sousedním státům se v poslední době nezlepšily, nýbrž zhoršily. A ačkoli jsme mezi nástupnickými státy starého Rakouska hospodářsky zajisté nejsilnějšími a následkem této síly můžeme působiti ve směru volného obchodu, jsou naše obchodně-politické styky neuspokojivé a neupravené. Nemáme s Rumunskem a Jugoslavií, nemáme s jinými sousedními státy ještě žádné tarifní smlouvy, návrh Donátův stran cla na dobytek, o jehož významu asi promluvíme ještě později, ukazuje, jak malé je nadšení pro tuto volnost. Následky této skutečnosti jsou politováníhodné ve dvojím směru: jednak zdražují živobytí konsumentů ještě více. Po zdražení cukru a uhlí hrozí nám nyní zase zdražení masa. Jiným, stejně - zlým následkem je ztížení možností našeho vývozu. také naše obchodní smlouva s Polskem stojí před obtížemi. Víte přece. že zde také již hrála tajná diplomacie jistou úlohu. Pan ministr zemědělství Srdínko vypravoval nám o jakési tajné klausuli, podle které kontingent vepřů z Polska nemá býti omezován, a toto přenesení zvyků tajné diplomacie podepsal tehdy jakožto vedoucí muž úřednického ministerstva ministr vnitra Černý.

A jak nyní vypadá oproti tomu tak skvělému rozpočtu, této sebevědomé hospodářské a finanční politice sociální rub věcí za dobu dvouleté všenárodní občanské vlády? Jaká je situace dělníků, úředníků, soudců, pensistů, válečných poškozenců? Jak vypadá rub této občanské vlády s jejími velkými zisky a jejími kapitalistickými způsoby? Lze to poznati z poněkud frivolního - odpusťte to slovo - chápání kulturních a školských otázek u nynějšího správce ministerstva vyučování. A politický rub? Všechny ty zákony, způsob, jakým k nim došlo, toto vědomě špatné, pohrdlivé zacházeni s parlamentarismem, celý technický způsob, jakým dochází k zákonům, celá bezútěšnost naší politické situace, dávají nám, když konfrontujeme frázovitě hlásanou demokracii se skutečností, poznati opak demokracie ve všech směrech. A nyní mi dovolte, abych několika slovy charakterisoval tento sociální rub.

Situace dělníků v tomto státě se silně rozvíjejícím se průmyslem, se silným vzrůstem bohatých, s rozmnožením neosobních forem kapitálu, se vzrůstem moci bank atd. - jak vypadá u nás situace dělníků? Stojíme, pokud jde o mzdy dělníků v našem průmyslovém státě, podle šetření mezinárodního úřadu práce na devátém místě ze 13 vyšetřených případů. Statistický státní úřad vypočítal existenční minimum rodiny v Československé republice na 316.62 Kč týdně. Ale mnohem spolehlivější, ježto se konkretně dotýkají jednotlivostí, jsou čísla, která nám v tomto směru poskytuje ústřední sociální pojišťovna. Podle statistiky tohoto ústavu má jen 10% všech pojištěných dělníků denní mzdu větší než 34.50 Kč, kdežto 60% dělníků vykazuje nejvýš 20 Kč a 10% hlášených dělníků - kulturní hanba, jaké jinde není - méně než 6 Kč denní mzdy. A k této bídné mzdě, která znemožňuje povznésti se ke kultuře a ke slušnému živobytí. vzrůstají útoky na osmihodinový den. Mnohonásobné zhoršení sociálního pojištění ukazuje, jak se na dělnictvo pohlíží jako na předmět libovůle stran, které jsou dnes u vesla. Zdražovací ofensiva agrárníků proti obyvatelstvu, zaměstnanému ze tří pětin v obchodě a průmyslu, tato zdražovací tendence, která odporuje sociálnímu rozvrstvení tohoto obyvatelstva a nynějším i příštím zájmům státu, ukazuje přes nepříliš pochopitelnou statistiku, kterou před několika dny přednesl ministr Černý o poklesu cen, zjevnou tendenci zdražení nutných potravin a všech pro živobytí nutných věcí. Poukazuji ke zdraženi chleba, poukazuji ke zvýšení ceny cukru, k hrozícímu zdražení masa následkem zamýšleného atentátu agrárníků. Myšlenka určovati clo na dobytek podle váhy, má samozřejmě zdražovací tendenci pro konsumenta: a co se týče mzdových sporů, vidíme, že přes úbytek nezaměstnanosti v tomto státě stojíme neustále před těžkými mzdovými boji, poněvadž nositelé kapitalistického vykořisťování namnoze provokují svým jednáním s dělníky vypuknutí těchto bojů.

Slavný senáte! Situace úředníků není cum grano salis také mnohem lepší a jinaká. Platový zákon ze dne 24. června 1926 nebyl tehdy vytvořen podle cenového indexu, nýbrž podle měnového koeficientu. Vycházejíce totiž z fikce, že poměr naší měny ke zlatu stabilisován je poměrem 1: 6.5, vzali jste při úpravě úřednických platů podle platového zákona tento poměr za základ, při čemž veliké kategorie úředníků ani podle tohoto měnového indexu nedostaly valorisaci svých požitků. Většina neobdržela ani polovinu mírových požitků na reální mzdě a prováděcího nařízení, které by znamenalo zmírnění nebo zlepšení těchto věcí, nemáme dosud. Systemisace úředníků je naprosto nedostatečná, útěcha, kterou tehdy obsahovala zpráva k platovému zákonu, že drahota poklesne, není vhledem ke stoupání drahoty ničím jiným nežli výsměchem ke škodě. Neboť vidíme, že drahota stoupá, že ceny potravin stoupají, vidíme atentáty na ochranu nájemníků, vidíme tendenci valorisovati ceny bytů. Musíme tudíž porozuměti, když v úřednictvu nespokojenost roste a když všechny organisace vznášejí požadavek po valorisaci nedostatečných platů, když tak činí netoliko stálý výbor německých státních úředníků, svaz německých státních zaměstnanců, nýbrž také svaz českých úředníků, i došly v této příčině do obou komor petice, které požadují novelisaci platového zákona z roku 1926.

Podíváme-li se ještě blíže na jednotlivé kategorie úředníků, na vojenské gážisty, vysokoškolské učitele, všude spatřujeme stejnou tendenci. Špatné platy vysokoškolských učitelů ztěžují německým vysokým školám jejich existenci. Čeští vysokoškolští učitelé přicházejí přirozeně jen velmi málo v úvahu jako výměna pro zahraniční university. U německých vysokoškolských učitelů účinkuje to v tom, že se znemožňuje nové povolávání, poněvadž vzhledem k platům vysokoškolských učitelů není zde u zahraničních vysokoškolských učitelů žádostí, aby byli povoláni do Československa. Naopak zdejší němečtí vysokoškolští učitelé rádi přijímají povolání na říšskoněmecké vysoké školy. Také středoškolským učitelům - nemluvím pro domo, jsem již pensionovaným středoškolským učitelem - dostalo se v poslední době zvýšení vyučovací povinnosti. Velice povrchní úvaha projevila názor, že se dvacetihodinová vyučovací povinnost v týdnu nemůže srovnávati s pracovním závazkem normálního úředníka. Jakoby každou práci u psacího stolu bylo lze srovnati s nervy rozrušující prací učitele a jakoby k tomuto počtu hodin nepřistupovalo pracovní břímě korektur a příprav. Je tedy vyučovací povinnost, přepočteme-li ji reálně k pracovní době v tom obsažené, alespoň stejná jako normální osmihodinová práce a je tudíž její zvýšení ve skutečnosti neoprávněné. Co se týče platových poměrů středoškolských učitelů, musil by reální plat. měřený na mírovém platu, činiti dnes 2.700 Kč v 6. služebním roce, činí však ve skutečnosti jen 1,600 Kč, ve 22. služebním roce měl by, měřeno na znehodnocení peněz, činiti 4.500 Kč, ve skutečnosti však činí jen 3.100 Kč. Co se týče veškerého úřednictva, ozývají se obzvláště dvě stížnosti do nedostatků platového zákona: všichni správní úředníci všech oborů a všech stupňů předběžného vzdělání vrženi byli platovým zákonem o celou platovou stupnici nazpět a vyjímaje středoškolské učitele byl vlastně pro všechny úředníky časový postup zrušen. Mezi úředníky zaslouží však jedna kategorie ještě zvláštní zmínky, to jsou soudcovští úředníci. § 97 ústavní listiny praví, že služební poměry soudců upraveny budou zvláštním zákonem. Od deseti let čekají soudcové na splnění tohoto slibu, na realisaci těchto oprávněných požadavků. Lex Dolanský z roku 1924 byla jen splátkou a především pouhou episodou, neboť byla platovým zákonem z roku 1926 zase zrušena. Soudcovští čekatelé pozbyli svých soudcovských přídavků, míst, se kterými spojeny jsou funkční přídavky, které stojí za zmínku, je po systemisaci z roku 1927 velmi poskrovnu, a z těchto systemisovaných míst, jejichž počet není velký, nejsou všechna obsazena. Byla podána celá řada návrhů na zlepšení soudcovských platů, poukazuji k návrhu svého přítele dr Soukupa, k návrhu sen. Lukeše, sen. Wagnera a sen. dr Procházky. Ale nejsou všechny tyto návrhy naplněny dobrým duchem, návrhy Procházkovy jsou na příklad zcela nepostačitelné a nerovnají se ani lex Dolanský, která již tehdy, kdy se stala zákonem, nedostačovala. Na interkalářích ušetří se podle výpočtu, který před nějakým časem přinesly »Lidové Noviny«, v obvodech obou vrchních zemských soudů v Praze a v Brně skoro 10 mil. Kč, úprava platové otázky soudců má však celou řadu překážek a obzvláště překážek politických. Dostalo se nám požehnání meziministerské komise, která zase zamítla návrhy ministerstva spravedlnosti resp. platovou otázku. Tato meziministerská komise patří s sebou ke zjevům odstranění a zrušení demokracie a vlády, Národnímu shromáždění zodpovědné. Ve skutečnosti tvoří a to je pro úděl úředníků osudným neodpovědnou vedlejší vládu. K tomu přistupuje také ještě smutný zjev, nechci a nemohu ho v zájmu pravdy zamlčeti, že se čeští úředníci s vysokoškolským vzděláním na rozdíl od svých německých kolegů postavili proti tomu, aby postavení soudců bylo zlepšeno. K tomuto politováníhodnému osudu, již pokud jde o plat, druží se tragický osud přepracovanosti soudců. Četli jste pánové, jen s rozechvěním, co přináší o této věci ve svém posledním čísle časopis »Přítomnost«. U pražského exekučního soudu stoupl podle článku v tomto časopise počet exekučních případů z 11.040 v roce 1920 na 65.000 v roce 1927. Je zcela jasno, že tento vzestup má za následek, že trpí kvalita rozhodnutí, že trpí možnost a chuť ke studiu příslušných zákonitých ustanovení u soudců, k čemuž také ještě přistupuje, že forma mnohých zákonů je tak nedostatečná, že přináší s sebou rozmnožení pracovního břemena. Úplný chaos v judikatuře je toho následkem. K této kalamitě přistupují pak ještě politické vlivy s klerikální a agrární strany. Mluví se u nejvyššího soudu o »svatojánském senátě«, to jest o pokusu uvésti senát pod vliv klerikálů. Pokus o vliv agrárního poslance, posl. Dubického, na výkon spravedlnosti je znám, a myslím, že dokonce znám u soudu. Při této hospodářské tísni a přepracovanosti soudců je pochopitelno, že jejich situace je strašná, a nemůžeme bez rozechvění sledovati serii obětí, které tento článek »Přítomnosti« uvádí. V Bratislavě jistý soudce následkem přepracovanosti zešílel, v Jihlavě spáchal soudce Dvořák sebevraždu. Jiný soudce v Bratislavě, dr Havle. utrpěl při přelíčení záchvat mrtvce, v Pardubicích klesl dr Urban a v Městě Králové dr Sander u soudu následkem přepracovanosti, v Praze zešílel dr Řezníček a dr Eckert onemocněl a zemřel následkem přepracovanosti, rovněž tak dr Němec u zemského soudu v Praze. Tak to jde napořád v celé serii se záchvaty mdloby a srdeční mrtvice. To je přímo smrtící jednání s úřednickým stavem, který je odpovědným za pověst naší spravedlnosti a kterému svěřen je v praxi osud milionů lidí. Žádáme, aby stav soudcovský učiněn byl hmotně a duševně úplně nezávislým, aby se stal nezávislým ode všech zevních vlivů, aby tím netrpěla spravedlnost. Žádáme rozmnožení míst soudcovských čekatelů, jejichž počet systemisací byl zmenšen o 50. Žádáme lepší platy pro soudcovské čekatele, pak takové zvýšení základních platů soudců, obzvláště nižších platových stupnic, aby jim bylo možno plniti svůj vznešený úkol.

Tak se vede aktivním úředníkům; a ještě mnohem hůře se vede pensistům. Ostuda rozdílného zacházení podle data přestupu na odpočinek je kulturní hanbou, a všechny snahy zahraniční propagandy nemohou zastříti účinek skutečnosti, že jeden úředník, jenž byl dán do pense určitého dne. obdrží ještě maximum pense, kdežto druhý, který byl dán do pense o den dříve, před počátkem platnosti nového pensijního zákona, vydán je hladu a bídě. S úředníky, kteří všichni prokázali po celá desetiletí svědomitou práci a věrnost, kteří musili konati tytéž povinnosti, jedná se různě a stále ještě nedošlo ke splnění oprávněných požadavků jejich zrovnoprávnění v právním řádu, které by podle mírové smlouvy, podle ústavy, podle služební smlouvy bylo povinností. Co se toho zde již ohledně pensistů naslibovalo, nežli dne 24. května t. r. vstoupil v platnost tento směšný, ubohý a nedostatečný zákon o staropensistech! Podle § 3 zákona ze dne 22. prosince 1924, bod 3, mají pensisté nárok na to, aby se platového zákona užilo o všech pensistech, a v důvodové zprávě k tomuto zákonu z roku 1926 bylo prohlášeno, že se připravuje nová všeobecná úprava pensijních předpisů. že v dozírné době bude předmětem parlamentního jednání. Byla pak podána interpelace - vidíte celý ten odkládací manévr v této důležité věci - a na to dala vláda dne 25. října 1927 odpověď, že se s největším urychlením prováděj í přípravné práce k předloze pensijního zákona, který by sjednotil pensijní normy pro všechny státní zaměstnance a jejich pozůstalé, že je snahou vlády tyto práce podle možnosti ukončiti. A několik neděl později, dne 12. října 1927. prohlásil dr Engliš v rozpočtovém výboru, že se na návrhu pensijního zákona pracuje od roku 1927, a v úloze z pilnosti, ve článku v »Lidových Novinách«, označil ještě počátkem tohoto roku jako jednu z nejvyšších úloh zákon o staropensistech. A pak přišel ten zákon o staropensistech ze dne 24. května 1928, pro nějž platí slovo latinského básníka: »Parturiunt montes et nascitur ridiculus mus - k porodu pracují hory a narodí se směšná myška«. V rozpočtové debatě nepromluvila vláda ani slůvka o nouzi staropensistů. Musím říci, že patří k zážitkům, které mnou nejvíce otřásly, když jsem před několika týdny byl účastníkem schůze staropensistů a když jsem viděl tyto lidi, kteří v době své aktivity s veškerou autoritou státu stáli před státními občany, jak nyní v chudobném oděvu, s úzkostlivostí, rozvážností a váhavostí, důstojnost skoro urážející, úpěnlivě prosili o pomoc. Tak daleko to došlo s bídou staropensistů, kteří jsou nuceni žíti daleko pod existenčním minimem. Je zvláštní: vládní strany a oposiční strany jsou za jedno stran požadavku. že se tu má státi náprava. Řekl přece náš kolega. křesťansko-sociální sen. dr Ledebur, již při loňské rozpočtové debatě, že se jeho strana cítí povinnou zasazovati se o zrovnoprávnění všech pensistů. Kde zůstává vliv těchto vládních stran, kde zůstává důkaz jejich dobré vůle? Odstraniti se světa tuto hanbu, že vláda při části staropensistů spekuluje na jejich úmrtí, tuto frivolní spekulaci, kterou podporuje pasivita vládních stran, ne-li jejich vědomá vůle, bylo by lze sprovoditi se světa sumou při rozpočtu skoro 10 miliard směšnou. Na základě nového platového zákona byly náklady provedení unifikačního zákona pro všechny pensisty vypočteny částkou 350 mil. Kč Podle pamětního spisu organisací pensistů z ledna t. r. stálo by to jen 200 mil. Kč. V tomto pamětním spise vzata jsou do výpočtu těchto nákladů úřední data o úmrtí a zmenšení příspěvků na výchovu. A vezmeme-li v úvahu, že do letošního rozpočtu k tomuto účelu zařaděno je 82 mil. Kč, nečinilo by vše, co by stálo odstranění této hanby a nespravedlnosti, ročně více nežli 120 mil. Kč.

A pak ještě jedna kategorie obzvláště politováníhodných pastorků občanské vlády, váleční poškozenci. Pro jubilejní číslo desetiletého trvání Československé republiky napsali váleční poškozenci článek »Deset let očekávání a naděje«. Od roku 1922 do roku 1928 nebyla provedena žádná změna invalidního zaopatření k lepšímu. Naopak, drahotní přídavek byl zmenšen, hranice příjmu zvýšena, položky v rozpočtu k tomuto účelu sníženy a také sociálně-charitativní péče zhoršena. Všechny snahy organisací u vlády ve prospěch těchto politováníhodných obětí války jsou marné. a ke konci tohoto jubilejního článku - vyšel v říjnu - píše autor: »Dne 28. října poneseme za slavnostní nálady na odiv svou bídu, své rány, své oklamané naděje i zklamání a ztracenou víru.«

To je sociální rub našeho skvělého rozpočtu, našich skvělých hospodářských poměrů, vzrůstu bohatství majetných, zlepšení situace zákonodárstvím a správou

A nyní ke kulturnímu rubu tohoto skvělého rozpočtu.

Škola a výchova! Smím se odvolati na autoritu, která zajisté pro vás něco znamená: Masaryk vyslovil dne 28. října ve své krásné řeči mezi jiným také větu: »Po celém světě volá se po reformách školství a výchovy. Jak je tomu u nás, u národa Komenského? Obávám se, že nás jiné země předstihly«. Ze tří velikých školských a kulturních problémů, problému národnostní autonomie, problému poměru školy a církve, problému školské reformy, nepřiblížil se ani jeden svému řešení. Měšťácká vláda má ovšem velmi malý zájem na těchto tak ideálních a nepraktických věcech, které tak málo nesou. V březnu pronesl nynější správce naší školské správy d r Hodža v kulturním výboru velikou řeč, vzletnou a krásnou řeč, vysoké literární kvalifikace, ale nepoložil žádný důraz na to, aby po této jeho řeči následovala debata, a ve školském zákonodárství už vůbec nenásledoval žádný skutek.

Pánové, musím mluvit o německém školství, které jest obzvláštním předmětem pronásledování v našem státě. Na počátku státního života kruté zacházení z národnostní a šovinistické nálady, a dodnes macešské zacházení. Zrušení četných. nikoli zbytečných škol. (Sen. Hrejsa: České byly také zrušeny!) Jak to můžete srovnávati. (Sen. dr Heller [německy]: 4.000 německých školních tříd!) Ano; nezapomeňte však na menšinové školy. Prosím, se svého stanoviska jako sociální demokrat a přívrženec kulturní myšlenky nemohu pronésti snad ani slova výtky, že se pro české dítky v menšinových krajinách zřizují školy; uznává-li se však na jedné straně nutnost zřizovati menšinové školy pro několik málo žáků, aby pro národ nebyly ztraceni, pak je to pobuřující skutečností, jestliže se na druhé straně zavírají německé školní třídy do tisíců a jestliže také od doby účasti německých měšťáků ve vládě ovšem nebyly otevřeny. Zrušení škol, přeplňování školních tříd, umístění v nehygienických místnostech a také stále ještě politika odnárodnění - tak to jde dále. Musím říci, že nám slova pana ministra Hodži v rozpočtovém výboru připadala skoro frivolními, když se přes tuto skutečnost odnárodňování přenesl slovy: »Stojíme na hranici dvou velkých kmenů, nevyhneme se boji o dítě, je to vlnobití dvou proudů, které ještě nějaký čas potrvá«. Toto estetické povídání má býti útěchou za to, že na duševním životě desetitisíců dětí spáchána byla vražda. A srovnáváme-li Hodžův jubilejní spis, jehož odvolání bylo jediným úspěchem účastenství křesťanských sociálů v občanské vládě, celý jeho program autonomie, který loni rozvíjel, se skutečností, vidíme, jak málo vážně mu šlo o projednávání a řešení těchto problémů. Ale roste také klerikální vliv na školu. Poukázal jsem již tento týden v souvislosti s projednáváním jiné otázky k tomu, co kolega dr Hilgenreiner pronesl v kulturním výboru proti státnímu školskému monopolu a ve prospěch volné konkurence v oboru školství jménem svobody a demokracie a jak řekl, v zájmu rodičů. Horlivost, s jakou se zřizují klerikální soukromé školy, mluví pro to. že klerikalismus v našem státě cítí ranní vánek, že se domnívá, že nadchází jeho den. K tomu přistupuje také ještě působením klerikálního vlivu hrozící opětné zavedení celibátu. Prozatím se teprve vystrkují tykadla, jak se to u nás nejdříve dělá, a pak to přijde.

A pak přišla druhá důležitá školská otázka: Naše obecná škola je stále ještě školou lidu, ale naše obecná škola je stále ještě místo pracovní školy školou cepování, školou učení, místo školy pracovní, tj. methodami mechanické paměti děje se vyučování, na místě aby se budil živý smysl pro skutečnost zasahováním do pracovního procesu ve formě hry. A pak reforma střední školy! Výběr je stále ještě dán podle ryze sociálních hledisek, t..j stále ještě, co se týče možnosti vyššího školního vzdělání, má měšťácká třída, která může platiti, možnost dopřáti svým dětem vyšší vzdělání, kdežto z mnohých talentů z proletářských rodin - nemyslím, že by někdo byl tak frivolním, i z měšťácké strany, aby popíral, že existují také talentované děti proletářů a netoliko talentované děti měšťáků - kdežto právě z těchto nadaných dětí proletariátu jen velice malá část má možnost navštěvovati střední školu. To také souvisí s organisací středního školství. Podívejte se, jak jednoduchou, jasnou, srozumitelnou a praktickou organisaci středního školství má náš sousední stát, Rakousko! Učinilo základem všeho školství hlavní školu, (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.) která dítěti umožňuje choditi do jeho 14. roku v jeho bydlišti do hlavní školy dřívější obecné a měšťanské školy, aniž by pozbývalo možnosti navštěvovati o čtyři leta později než u nás školu střední. Co to znamená, zůstati čtyři roky dále na jednom místě, jaká je to úleva pro proletářské rodiče, a jak to na druhé straně také zvyšuje možnost výběru, poněvadž přirozeně směr a sílu nadání nelze vždy poznati již v 10. nebo 11. roce věku, to vám zajisté nepotřebuji teprve líčiti. Můžeme míti všechnu úctu k velikému významu starých klasických jazyků, já sám jsem klasickým filologem a mohu vám říci, že stále ještě rád čtu řečtinu pro její krásu, ale v praktické otázce, zdal i vzdělání, které se v podstatě zakládá na spotřebě nesmírně dlouhého času pro tento prostředek vzdělání, spočívá plýtvání energií, kterého si nemůžeme více dovolovati vzhledem k změněnému obrazu světa, vzhledem k potřebě přírodovědeckého poznání a pochopení věcí, které odporuje již theoretickému nazírání na věci a ovšem odporuje teprve praktickým požadavkům hospodářského života, sociálního, veřejného života vůbec. Také mimoškolské vzdělávací snahy, jejichž nositelem jsou obzvláště v prvé řadě obce, utrpěly velmi silně, poněvadž zákon o obecních financích obce příliš vyhladověl a odepřel jim prostředky činiti výdaje pro účely kulturní a vzdělávací.

Pokud jde o to, jak se jedná s vysokoškoláky v otázce péče o studující, chtěl bych ještě jako podrobnost zmíniti se o nespravedlnosti, že ze 4 mil., které pro tyto účely byly vydány, obdrželi Němci 300.000 Kč. Tato suma pro péči o studující byla zvýšena na 10 mil; podíl německé péče o studující však zůstal týž. Činil tedy čtrnáctinu toho, co celkem bylo vydáno - nespravedlivo dost - činí nyní při zvýšené úhrnné sumě, která se pro tyto účely vydává, jednu třicetinu, což zajisté také je zvláštní zásluhou účasti německých občanských stran v měšťácké vládě.

A ke konci ještě politika měšťácké vlády. Politika vlády je, promiňte mně tvrdé slovo, hanobením toho, co zoveme »demokracií«. Vzpomínáme všichni na dřívější slova Masarykova: »Demokracie je diskuse! « Ale pánové, tato diskuse se stala v Československu (Výkřiky na levici.) monologem. Mimo parlament nesmějí oposičníci použíti práva diskuse, jež jim jménem demokracie bylo slíbeno. Zastavení časopisů, konfiskace časopisů, domovní prohlídky u všech možných důvěrníků dělnictva, pronásledování organisací mládeže! Poněvadž organisace mládeže z idealistického smýšlení, ku kterému se jako sociální demokraté s hrdostí přiznáváme, poučují mládež proti válce a bojují za myšlenku sbratření národů a za kulturní společenství všech lidí, jsou předmětem pronásledování; to ukazuje, co ve skutečnosti vězí za touto fasádou demokracie. Zákaz plakatování, to je přímo úsluhou vládním stranám při nastávajícím volebním ruchu; doufám, že to jest jejich jediným úspěchem a že jim to také mnoho nepomůže. (Výkřiky na levici.)

Byrokracie projevuje se také ve vzrůstajícím vlivu mimoparlamentních činitelů na otázky právní. Pamatujete se, že byla přijata jednomyslně resoluce za účelem usnadnění nabytí státního občanství a že pak přišel výnos ministerstva vnitra, který žádal znesnadnění nabbytí státního občanství, že se tady proti jednomyslnému projevu vůle parlamentu ministerstvo vnitra a jeho stvůry, jeho rakušáci, jeho absolutisticky orientované stvůry propůjčují k tomu, aby ukázaly, že vůči moci byrokratů parlamentem opovrhují. A nyní jsou oporami této pseudodemokracie, této fasády brutality, ve skutečnosti protisocialistické. německé měšťácké vládní strany, které se za naprostý nedostatek vlivu v oboru národní politiky v otázkách ochrany svých vlastních soukmenovců, odškodňují svým reakcionářským zuřením, jež odpovídá jejich reakcionářskému duchu, které ostatně nyní také už nemohou více zadržeti přiznání své bezvlivnosti. Vzpomínáme na řeč, kterou před několika dny pronesl v rozpočtovém výboru kol. dr Hilgenreiner o odstrkování Němců u soudů, v ministerstvech. V systemisovaných místech první platové stupnice, pravil, není ani jednoho německého úředníka. ve druhé platové stupnici mezi 350 úředníky asi tucet a mezi všemi úředníky všech ministerstev že jest asi 1% Němců. Od účasti Němců ve vládě nic se nezlepšilo. Totéž pan dr Hilgenreiner, jehož kocovinu vzhledem k této bezúspěšnosti přece již můžeme pochopiti, prohlásil také v Jihlavě na říšském sjezdu křesťanskosociální strany; a odstrkování Němců ve školství káral také vládní poslanec, který v tomto případě má znalost věci, poněvadž od trvání parlamentního školského výboru stojí v jeho čele, agrární posl. Hodina, a pan Mayr-Harting, náš ministr spravedlnosti, jenž v Jihlavě musel pronésti přece několik slov útěchy vzhledem k pesimistické řeči svého kolegy Hilgenreinera, mluvil přece o úspěších, jež spočívají v úpravě poměru mezi státem a církví: oceňoval tedy úspěchy klerikální strany jako úspěchy všeho německého lidu a tím - nebyl jsem tím pověřen, ale myslím, že to mohu říci - urazil pocity valné většiny německého lidu domněnkou, že posílení klerikálního vlivu oceniti dlužno jako úspěch. Pak nastávající opětné zavedení dvojitých svátků, to patří ovšem do téže kapitoly; zahájen prací na zákoně o pensijním pojištění, novelisace sociálního pojištění, ano, to jest úspěch. ale úspěch proti německým dělníkům, úspěch proti dělnictvu jako celku, ale přece nikoli úspěch německého lidu, nikoli národnostní úspěch! Ale zdá se, že asi přes to všechno existují mnohé neshody u německých vládních stran, poněvadž proti tomuto pesimistickému nazírání německého klerikálního zástupce ve vládě projevil před několika dny německý agrární zástupce ve vládě s mnohem větším optimismem, s mnohem pyšnějším sebevědomím nad tím svou radost. Sen. Stark [německy]: Za zavřenými dveřmi!) Ovšem, ale slávu těchto jeho myšlenek sdělil přece jeho osobní list veškeré veřejnosti. Projevuje svou radost nad tím, že došlo k německo-české protisocialistické vládě, jak výslovně pravil. »Neváhám«, pravi,. »prohlásiti dr Kramáře za rozumného a poctivého odpůrce, který s námi chce pracovati.« (Sen. dr Heller [německy]: Jak to odpůrce?) Ještě odpůrce, neboť je zcela jasno, že se toto laskavé oceňování u ministra Spiny může ještě dále rozvinouti a že se z veleváženého odpůrce stane zajisté ještě milý přítel, poněvadž ministr Spina řekl výslovně: »Cestou, kterou jsme nastoupili, půjdeme dále.« Ovšem závisí to, jak mimochodem chceme poznamenati, také ještě od jiných činitelů nežli od samotné vůle pana ministra. Ale v této řeči, která se, jak myslím, stane ještě jakýmsi historickým dokumentem v negativním slova smyslu - můžeme o tom čísti v německé »Landpost« - nalézají se také ještě věci, které nám dovolují pochybovati, jak to mám říci, o logice nebo o schopnosti tohoto pana ministra, poznati pravdu, anebo chtít ji říci: neboť řekl ve své snaze, pokud možno jen ublížiti sociálním demokratům, že snahou sociálních demokratů jest jen ochrana průmyslu vysokými cly. Ve své snaze obhájiti agrární cla tvrdí proti lepšímu poznání a proti notorickým skutečnostem, že sociální demokraté jsou pro průmyslová cla, kdežto tito samozřejmě hájí s ohledem na zájmy proletariátu politiku směřující proti ochranným clům.

A nyní, dámy a pánové, boj, který vedeme proti této měšťácké vládě, boj, kterému dáváme výraz při každé příležitosti a kterému podle tradice, od doby trvání parlamentního života, dáváme výraz v řečech při rozpočtu, zastihuje nás věru ve společnosti nikoli špatné. Před nepříliš dlouhou dobou konala se schůze intelektuálů všech stran, jak vládních tak oposičních stran, na které zastoupeni byli mužové zvučného jména a postavení, známí ve vědě a umění, kteří vyslali adresu presidentovi, v níž vyslovena byla celá řada námitek proti politice provozované v tomto státě. Ale jsme také v dobré společnosti tím, co president republiky vyřkl při svém proslovu dne 28. října. Řekl vedle celé řady jiných myšlenek, které odpovídají jeho skutečně demokratickému pochopení věcí, že v demokracii je požadavek samosprávy a autonomie dán sám sebou. Není to ranou proti skutečnosti, že zničena byla samospráva zákonem o obecních financích a reformou správy? Řekl dále ve své řeči, když ve státě s četným a národnostně nestejným obyvatelstvem chtějí všichni spoluvládnouti, že je rozdělení politické moci potřebí také podle daných rozdílů obyvatelstva. A praxe? Odepření národnostní autonomie! President Masaryk řekl dále: »Vždy vědomě požadoval jsem samosprávu, teritoriální autonomii a tak zvanou kvalifikovanou korporativní autonomii.« Praxí vlády je zrušení župního zřízení, které obsahovalo počátky teritoriální autonome. A president Masaryk končí svůj pozoruhodný projev vysoké úrovně slovy: »Proto musí naše demokracie býti stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí ducha a srdce.« Tato demokratická slova presidenta republiky musí, stavíme-li je proti skutečnostem ve státě v zákonodárství a ve správě, stavíme-li je proti reakcionářské politice v sociálním, kulturním a politickém směru, ukázati, že se muže, kterým se český národ honosí jako svým velikým mužem, bohužel se strany vlády a její nynějších souputníků užívá jakožto reklamního prostředku pro cizinu, že však skutečná politika v tomto státě stojí proti tomu v nejpříkřejším rozporu.

Nemůžeme tudíž, přihlížejíce ke všem těmto skutečnostem, dojíti k žádnému jinému rozhodnutí nežli k tomuto: této reakcionářské, této nedemokratické, této dělnictvu nepřátelské vládě nepovolíme ani haléře, odpíráme svolení k rozpočtu. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo paní sen. Plamínkové. (Sen. Sechtr: Já byl přihlášen dříve!)

Pardon! Tu je nějaký omyl. Mně byla oznámena paní sen. Plamínková p. presidentem, ale pozoruji, že na druhém místě je kol. Sechtr. Prosím tedy p. kol. Sechtra.

Sen. Sechtr: Vážený senáte! Je vidět, že zemědělec má vždy smůlu a vždycky ho někdo chce předejíti. Jinde se často stává - zde ne vinou p. předsedy, on to přehlédne - že zemědělec musí přijíti až naposledy.

Vážený senáte! Máme-li v ruce rozpočet pro r. 1929 a vidíme-li v něm povinnosti, které uvalujeme na naše poplatnictvo, přichází zajisté každý z nás s určitým přáním, aby na to poplatnictvo bylo také pamatováno podle toho, jak to potřebuje a jak k tomu má oprávnění. Mám za to, že také poplatnictvo zemědělské jistě je oprávněno požadovati na rozpočtu, resp. na ministerstvech, aby bylo dostatečně na jeho záležitosti pamatováno, aby i ono mohlo se ve svém celku rozvíjet, poněvadž jistě nepopře nikdo, že zemědělec je to, který připravuje všem naplnění do žaludku a tím jeho spokojenost. Vážené shromáždění! Vidíme-li v tomto rozpočtu, že ministerstvo zemědělství a jistě zrovna tak důležité ministerstvo obchodu mají tak malý příděl, jistě nás zarazí, proč vlastně tato dvě tak důležitá ministerstva jsou tak málo dotována a ceněna u nás v Československé republice. Zvláště dnes. když byla provedena pozemková reforma, jistě je důležité, aby ten, jenž dostal půdu, také našel oporu v tomto ministerstvu. Ale on nenachází opory v tomto ministerstvu, ani tam, kde by jí skutečně potřeboval. My na př. žádáme, aby ministerstvo zemědělství v míře co největší podporovalo živočišnou výrobu, poněvadž je to podpora skutečně uvnitř státu a podpora těch nejmenších a drobných zemědělců, kteří této podpory co nejvíce potřebují. Ale náš hlas je hlasem volajícího na poušti, protože všichni ti, kteří jsou na tuto zemědělskou výrobu odkázáni, stojí proti tomu. Vyskytují se u nás i hlasy proti těmto drobným zemědělcům, jakoby to byli obrovští latifundisté, a to právě z řad těch, kteří jsou skutečně novodobými největšími latifundisty v Československé republice. (Výborně!) Zde je opravdu potřebí nápravy, aby také po této stránce bylo na drobné zemědělce pamatováno.

Vážený senáte! Máme mnoho bolestí v tomto ohledu: Byla na př. provedena pozemková reforma, ale nebylo provedeno to nejdůležitější, co se má při pozemkové reformě provésti, totiž zaknihování. Neprovedení tohoto zaknihování přináší našim zemědělcům dalekosáhlé škody a přivádí je do obrovských nesnází. Dává možnost neodpovědným živlům, že tyto zemědělce straší, že pozemková reforma byla provedena jenom na oko a že po tomto provedení zase budou pozemky brány těm, kteří je dostali, a vráceny těm, jimž byly vzaty. Když náš lid vidí, že tak dlouho tato věc není prováděna, dává sluchu těmto špatným prorokům a z toho důvodu je v našem státě neustále určitá nervosita, která by skutečně přestala, kdyby urychlené zaknihování pozemků přidělených bylo provedeno. Z té okolnosti, že není zaknihování, vzcházejí našemu zemědělci a zvláště našim domovinářům značné škody v různém směru. Na př. při opatřování úvěru každý finanční ústav, ať je to ten neb onen, žádá, když půjčuje, aby ten, jenž se dluží, byl vlastníkem oné parcely nebo usedlosti; ale zde není zaknihování a proto odpírá se mu úvěr. Nebo při předávání pozemku s otce na syna nebo na dceru jsou jistě nemenší potíže v tomto ohledu, poněvadž drobný zemědělec, který to předává, je nucen často chodit z jednoho úřadu do druhého, což trvá často nekonečně dlouho a přivádí toho člověka do zoufalství a mnohdy se stává, že si na to musí vzít bůh ví kolik doktorů, což jistě není nic laciného. Vznikají tím též spory o hranice. Soused, mající zaknihování buď nechce býti spokojen s dosavadními hranicemi, nebo jiným a různým způsobem vzejdou v tomto smyslu rozpory a úřady nechtějí nového přídělce, poněvadž onen kus pozemku není zaknihovaný, uznati za legitimního majitele a tento člověk opět je roztrpčován a přichází do velkých nesnází a opět mu nezbývá nic jiného než si najíti drahého advokáta, který mu má v tomto ohledu pomoci(Sen, dr Krouský: To všechno padá na Havelku! - Veselost.) Avšak ani nejmazanější advokáti nevědí si v této věci rady. Chtěl bych říci, vážení - pan dr Krouský mně odpustí - že jako venkovan mám smutné zkušenosti s doktory a pořekadlo praví, když se dva hádají o mez, třetí, t. j. doktor, má z toho největší užitek.

Další škody vznikají při placení daní. Daně se často nepředepisují a zůstávají následkem toho nezaplaceny a kdyby to mělo trvati delší čas a kdyby neměla nastati po té stránce náprava, je nebezpečí, že by náš drobný zemědělec musil zaplatiti na zadržených daních více, než činila celá přídělová cena, takže tento občan by byl jistě uveden do finančních nesnází, po případě by mohl přijíti i o pozemek, který pozemkovou reformou obdržel od státu. A nejen přídělce půdy má škodu, nýbrž i obce samy mají z toho obrovskou škodu, poněvadž nemohou vybírati přirážky. Tam kde se rozparceloval větší dvůr, kde je většina přídělců, tato obec - ne vinou limita přirážek, nýbrž vinou toho, že se nemohou přirážky předpisovati, poněvadž není známo, komu dotčený pozemek patří - trpí škodu. Z těchto důvodů je nutno, aby zaknihování pozemků, jež byly přiděleny, bylo urychleno, ovšem nevím a neznám, kde by se toto urychlení mělo díti, zda je to povinností ministerstva financí nebo Pozemkového úřadu. Jest však věcí obou zúčastněných úřadů, aby drobnému zemědělci v tomto ohledu bylo vyhověno, aby netápal neustále ve tmách.

Chtěl bych říci ještě jednu velmi důležitou věc, která taktéž má pro nás dalekosáhlé následky. Snad vážení páni senátoři řeknou, že místo »pro«, mluvím »proti«, ale nemohu si pomoci a musím poukázati na důsledky, které má daňový předpis, který v těchto dnech je v našich obcích zemědělcům doručován. Řekl jsem v úvodu, že jako vždy je zemědělec odstrkován a není slyšen jeho hlas, tak při této záležitosti daňové, kde zemědělci jsou skutečně překvapováni tím, že jim byla vyměřena daň ze základny o mnoho procent vyšší, než co přiznávali. Na př. drobný zemědělec ze Zbraslavska, majitel 108 korců pozemků, byl dlužen asi 200 Kč nedoplatků daní a za to mu byla dána vnucená správa v člověku, který absolutně zemědělství nerozumí. Měl by tu býti brán zřetel na takové poměry, a chceme-li, aby náš člověk-poplatník hleděl na náš stát jako na vlastní stát, nesmí býti úřednictvem našeho státu a zvláště berním úřednictvem takovým způsobem drážděn.

Náš lid ví, že je nucen platiti, chce-li, aby stát mohl prosperovati, a my jsme při daňové reformě neustále dbali toho, aby daňové otázky byly našemu člověku jasné, aby věděli, kolik bude platiti a aby si nemusil na všechno, co je mu zasíláno berními správami, pozvati advokáta, nebo aby sám nemusil studovati advokacii. Ale předpisy, které dostává náš zemědělec, jsou tak složité, že jim nerozumí nejen zemědělec, nýbrž ani nejvyšší úředník berní správy. Mám za to, že je potřebí postarati se, aby naši zemědělci dostávali takové listiny, kterým budou na první pohled rozuměti. Pak teprve bude náš zemědělec spokojen. Dnes však obdrží jednoduše poštovní složenku, aby poslal na berní úřad peníze, ale není na tom napsáno, proč a zač má platiti. (Sen. Hubka: Ale cifra tam je!) Ano, cifra, tam jest jistě uvedena, není však přihlíženo k jeho přiznání, které po našem nabádání a po našich výstrahách udělal jistě správně a poctivě. V dřívějších dobách, pánové, na berní správě nechtěli našemu zemědělci věřiti, a měli jsme za to, když náš zemědělec bude námi vychováván v tom smyslu, aby skutečně upřímně a spravedlivě přiznával, že berní správy se tomu přizpůsobí a že budou podle toho také jednati. Vždyť je dnes možno zjistiti v každé obci výnosnost půdy a není potřebí, aby v tomto ohledu našim zemědělcům bylo předepisováno něco jiného, než náš zemědělec skutečně vytěží. Ale bylo mně řečeno, když jsem po této věci šel a žádal vysvětlení, jak je to možné, že 100%ně je zvyšováno našemu zemědělci daňové přiznání: Nám je to nařízeno a my to musíme dělati. Rád bych věděl odkud to bylo nařízeno, jestli z ministerstva financí anebo z finančního ředitelství. Ovšem nic nemění na věci, že naši zemědělci jsou takovýmto způsobem šikanováni. Mám však za to, že berní správy se bohužel utíkají k informacím nespolehlivých důvěrníků v obcích, jichž se dotazují na ony zemědělce, jak se jim vede, jaké měli výnosy atd. Dotazují se mnohdy člověka, který nemá se zemědělstvím vůbec nic společného, a dávají mu pak za pravdu, a tímto způsobem naše zemědělce šikanují. Proto by bylo potřebí, aby i po této stránce ministerstvo financí nařídilo berním úředníkům, aby vychovávali naše lidi v tom smyslu a vědomí, že jsou ve svém vlastním státě a že tento stát, pokud budou ovšem pravdomluvní a poctiví, je také bude chrániti a bude s nimi slušným způsobem jednati. Pokud tohoto nebude, nebude míti náš zemědělec důvěru k těm, kteří zastupují stát ve finančních záležitostech vůbec.

Vážení pánové a dámy! Chtěl bych ještě ukázati na jednu skutečně zajímavou věc. Bylo by dobře, kdyby vždycky před rozpočtem našly se nějaké volby - do kterékoliv korporace. Je znáti, že za touto rozpočtovou debatou přijdou volby. Všichni v Národním shromáždění budou se ucházeti o hlasy našich zemědělců a podle toho všichni už zde vystupují a zabývají se otázkou zemědělskou a zemědělce chválí. Nechtěl bych, aby to zůstalo jen na chvíli, nýbrž aby se skutečně pro zemědělce něco udělalo. Když se o zemědělce ucházejí a chtějí jejich hlasy, ať jim také přinesou hospodářské zlepšení. Myslím však, že se docela jinak jedná venku ve volební atmosféře a jinak při zavřených dveřích ve velkoměstě. Pánové mluví jinak venku a jinak ve městě.

Mám zde zprávu ze schůze, konané 9. t. m. na Slovanském ostrově, kde skutečně vážní pánové, kteří dříve také v tomto státě vládli a připravovali ústavu tohoto státu, ale dnes si vzpomněli, že budou chvíli v oposici, docela jinak jednají a mluví. Na př. když byla prve vládní většina složena z t. zv. oposičních, avšak státotvorných stran. nedělalo se nic více a nic méně, než se vládlo pro lid a tomuto lidu tvořily se zákony, které mnohdy se ukázaly býti neschopnými a které dnes za součinnosti této oposice se musí také novelisovati. Ale když takoví -pánové, ke kterým je přihlíženo, na schůzi řeknou. je-li dobrá konjunktura, to že není zásluhou nynější vládní většiny; kdyby však byla konjunktura špatná, mám za to, že by tvrdili, že vláda je tím vinna. Já mám za to, že není to ani nic zvláštního, když budu tvrditi, že právě tato vládní majorita má zásluhu o to, že je v našem státě dobrá konjunktura, a že můžeme předstoupiti před naše obyvatelstvo s tou celou důvěrou kterou také máme v cizině.

Vážení! Myslím, že není správným, jestliže bývalý ministr, který byl v několikeré vládě, prohlašuje: »koaliční poslance dát do pytle a vytáhnout jednoho po druhém, jistě že by měl každý v kapse nějaký papír s nadpisem »vepřová cla« nebo »vepřový dobytek«. Mám za to, že tato otázka není jen otázkou zemědělců, týče se celého státu a proto je povinností všech, i oposičních stran. aby skutečně po pozemkové reformě tomu drobnému zemědělci, který je chovatelem vepřového dobytka, umožnili chov vepřového dobytka. Není správné na schůzích, kde jsou konsumenti, chtíti se konsumentům zavděčiti a zesměšňovati tvrdou, mozolovitou práci drobného zemědělce, jako se to činilo. Ucházejí-li se všechny strany, i oposiční u drobných zemědělců o hlasy, jsou povinny ctíti mozolnou ruku toho udřeného zemědělce a vážiti si ho a ne je dávati k lepšímu na schůzích, kde počítají, že zemědělci nejsou, k pobavení městské vrstvy, městské smetánky. Na takové schůzi žádný drobný, udřený zemědělec nebyl, nýbrž smetánka, která již neměla kam jíti. Jen proto, že to bylo v pozdní večerní době, šla na schůzi. Apeluji proto s tohoto místa na všechny, kteří se zúčastňují volebního boje, aby vedli tento boj slušným způsobem, neuráželi cit lidí, jako jsou drobní zemědělci, kteří toho skutečně nezasluhují. Nebudu již déle zdržovati a bráti kolegům, kteří budou mluviti po mně, čas, jen prosím, aby na příště, dočkáme-li se toho, nejen snad v tomto slavném senátě, ale i v životě bylo více pamatováno na ministerstvo zemědělství (Hlas: To tak!) a na ministerstvo obchodu, aby v této příčině mohlo vykonati své poslání pokud se týče podpory a zabezpečení drobného zemědělského lidu a živnostnictva. Tím končím. (Potlesk.)