A ještě jeden skromný dotaz na pana ministra školství. Jak pak se má věc se školskou autonomií? Nejdříve byla slibována, když německé vládní strany měly po prvé povoliti rozpočet, s německého stanoviska nepřijatelný. Slib rozhlašován byl jako úspěch těchto stran a bylo ho využito k uklidnění voličstva. Když splnil tento účel, prohlásil ho pan ministr školství za nedorozumění. Po druhé vynořila se »národnostní školská autonomie«, když vládní Němci měli hlasovati pro neblahou »reformu správy« a naléhavě potřebovali omluvy před obyvatelstvem. Tentokráte však nebyl pan ministr školství ani tak zdvořilým, aby předstíral nedorozumění. Když němečtí členové parlamentu na opětovné ohlášení školské autonomie chtěli reagovati podáním pamětního spisu, odepřel ho pan ministr školství přijmouti a poroučel se pánům s kategorickým prohlášením. že sobě nikým nedá omezovati iniciativu v této věci. A po třetí bylo letos jednáno o národnostní školské autonomii, když na jaře vešel ve známost návrh v ministerstvu vypracovaný, který by podle úsudku hlavního výboru svazu německých učitelů »musil způsobiti úplné zničení posledních zbytků německé školské autonomie a který by znamenal rozsudek smrti nad veškerým školstvím Němců a nad jejich kulturním vývojem«. Pan ministr školství byl velice rozmrzen nad tím, že se jeho návrh dostal do veřejnosti, a od té doby mlčí o národnostní školské autonomii.

O provádění pozemkové reformy, kterou sám pan prof. dr Pekař nepřímo označil jako loupež půdy, mluvil pan dr Medinger v rozpočtovém výboru tak obšírně a tak věcně, že mohu připojiti jen málo. Především obracím se proti lehkovážnému způsobu, jakým se činnost pozemkového úřadu před veřejností od samého počátku zatemňovala a zastírala a jak se to ještě děje. Objevují se sice občas zprávy z pozemkového úřadu v tisku, ale rozpory mezi nimi označují již předem jejich nespolehlivost. Tak udal koncem roku 1927 »Venkov« počet zbytkových statků počtem 1472 - 1215 přidělených a 257 koupených z volné ruky - pozemkový úřad však počtem 1572, a poslanec Biňovec sdělil teprve nedávno v »Právu lidu«, že podle statistiky pozemkového úřadu, právě vyšlé, poděleno bylo 1500 osob zbytkovými statky. Na Nový rok 1926 uveřejnil tehdejší president pozemkového úřadu dr Viškovský přehled, podle kterého jen ještě 114.504 ha, to jest 9.31 proc. veškeré zabrané zemědělské půdy - 1,230.000 ha - čekalo na další zpracování, kdežto v letošní hospodářské výstavě vyvěšeny byly statistické tabulky pozemkového úřadu, ve kterých plocha, kterou pozemkový úřad má ještě zpracovati, udána byla počtem 9.90 ha. Zde nalézal se také údaj, že 304.720 malorolníků poděleno bylo 445.185 ha - t. j. 24.2 proc. zabrané půdy - kdežto posl. Biňovec sdělil, že více než půl milionu uchazečů obdrželo malé příděly pozemku, dohromady 80 procent veškeré zabrané půdy. Údaj 80 procent spočívá asi, ačkoli se opětuje v různých listech ve stejném znění, na chybě při psaní anebo tiskové. V pražské výstavě udán byl počet zaopatřených anebo odškodněných zaměstnanců na velkostatcích cifrou 64.311, kdežto posl. Biňovec o několik měsíců později mluví o 66.955. Vzhledem k takovýmto různostem v údajích, které se vesměs odvolávají na pozemkový úřad, musí zmizeti jakákoli důvěra v jeho sdělení. A přece bylo by naléhavě potřebí získati jednou jasný obraz o tom, jak si tento úřad vede. Ale tomu se právě má zabrániti. a proto také dodnes nebylo provedeno již tehdy slíbené povolání jednoho Němce na vynikající místo v pozemkovém úřadě, které svého času bylo již vyhlašováno jako úspěch německé vládní politiky. Také osobní sdělení a ubezpečení s nejvyššího místa pozemkového úřadu prokázala se býti nespolehlivým. Tak uvedl pan president dr Voženílek přede dvěma léty v rozpočtovém výboru 8 německých měst jménem, kterým. jak ubezpečoval. »částečně bylo přiděleno několik set hektarů«. Dotaz u těchto měst ukázal, že dohromady neobdržela ani celých 17 ha. Obrovský rozpor, který se zde jeví, nebyl, pokud vím, dodnes vysvětlen. Mám ovšem zato, že pan president sám, jenž tehdy byl teprve zcela krátkou dobu ve svém novém úřadě, byl falešně informován. Ale také letos přednesl pan dr Voženílek v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny nepřesné údaje. Jako důkaz pro nestrannost při přídělu uvedl, že také německá města obdržela větší příděly, tak Liberec dvůr Machnín se 100 ha, Litoměřice 104 ha, Duchcov 32 ha, Rotava 25 ha. K tomu dlužno opraviti. že zde s výjimkou Liberce nejde o příděly, nýbrž o nákupy z volné ruky, které ovšem pozemkový úřad proti známým vysokým poplatkům schválil. Při městě Litoměřicích nejde o 104, nýbrž o 88.7 ha a město Liberec neobdrželo celých 145 ha, které patří ke dvoru Machnínu, nýbrž musilo z toho postoupiti 45 ha na kolonisaci, čímž hospodárnost dvora podstatně byla omezena. V národnostním ohledu znamená zakládaná, ovšem česká kolonie, mnohem více nežli postačitelnou kompensaci za příděl. Jak málo se také v novější době přihlíží k tomu, ucházejí-li se německé obce o půdu. to ukazuje na příklad přidělení tří schwarzenberských dvorů Habichau, Olšova a Valtířova třem Čechům, a rozdělení majetku oseckého kláštera na 6 zbytkových statků s úhrnem 400 ha, které zadány byly výhradně Čechům, ačkoli se také ucházely německé obce. Obdrží-li však skutečně jednou některá německá obec nebo některý německý rolník něco přiděleno, pak děje se to obyčejně za daleko vyšší nežli normální cenu. Copak asi zaplatil pan posl. Špaček za panství Fulnek se zámkem, kterého nabyl protekcí pozemkového úřadu? Vím jen. že se město Fulnek musilo spokojiti přídělem asi 5 ha a že za 1 ha musilo platiti 17.500 Kč, tedy asi pětkráte tolik, co pozemkový úřad žádá od českých uchazečů o půdu. A obec Švarcava a dva tamní malorolníci, kteří při přídělu ve prospěch jednoho Čecha vyšli naprázdno a nyní od tohoto půdu spachtovali, musí za to platiti pachtovné, které činí skoro jednu třetinu přídělové ceny.

A nyní případy, ve kterých pozemkový úřad nákupům německých obcí z t. zv. volné ruky odpírá schválení. poněvadž se dodatečně objevili čeští uchazeči o onu půdu anebo byli vyzváni, aby se o ni ucházeli. Chci zde promluviti jen o jednom obzvláště poučném případě. Jedná se o revír Mostek, panství Boschova. který odedávna tvořil lesní hospodářskou jednotku. Koncem roku 1925 došlo po vyjednávání, jež trvalo více než t rok, mezi panstvím Boschovým na jedné straně a okresní správní komisí v Hostinném a několika přiléhajícími německými obcemi na druhé straně ke kupní smlouvě, podle které jmenovaný revír, mniškou silně poškozený, ve výměře 377 ha, měl za cen 650.000 Kč přejíti do majetku jmenovaných uchazečů o půdu. Tito se také zavázali, že převezmou jednoho úředníka, jednoho hajného a jednoho výpomocného hajného s veškerými nabytými právy. Také další jednotná správa revíru byla zabezpečena tím, ze kupní smlouva byla uzavřena podle ustanoveni všeobecného občanského zákoníka o spoluvlastnictví. Šestičlenný výbor pro správu má býti zřízen volbou, které se obce a zastupitelský okres v Hostinném mají zúčastniti podle poměrů svých podílů na koupi. Dne 10. záři 1925 předložena byla kupní smlouva pozemkovému úřadu se žádostí ke schválení. Při tom bylo poukazováno k tomu, že Hostinné a 17 připojených obcí mají dohromady jen 422 ha méněcenného lesa a ze v různém směru, obzvláště také vzhledem k zamýšlenému zásobení vodou, poukázány jsou na revír Mostek, že tudíž plnou měrou jsou dány předpoklady »místní potřeby« a »ohledu na místní poměry«, v § 10 přídělového zákona požadované. Přesto pozemkový úřad vyžádaného schválení dosud neudělil, nevydal vsak také žádného vyrozumění žadatelům. Teprve soukromým dotazem bylo zjištěno, že pozemkový úřad zamýšlí přiděliti revír českému městu Dvoru Králové, které leží dosti vzdáleno a které má již 1190 ha lesa. Tento případ ukazuje tak zřejmě přímo nepřátelské stanovisko pozemkového úřadu proti každé německé žádosti o půdu a působí proto tak pobuřujícím způsobem, že musíme žádati, aby pozemkový úřad od svého úmyslu upustil a zmíněnou kupní smlouvu co nejdříve schválil. Mají-li německé vládní strany sebe menší vliv ve vládě, pak musí jim při zcela jasné právní situaci býti věcí zcela lehkou, aby vymohly splněni tohoto, zcela samozřejmého požadavku. Nepodaří-li se jim ani to, pak budou se zajisté musí rozhodnouti k tomu. abv všechny krásné fráze o zlepšeném ovzduší a české ochotě, o rovnoprávnosti a o »rovných mezi rovnými« definitivně odložily mezi opotřebované politické haraburdí.

Pokud jde o rozpočet vojenské správy, chci jen připomenouti jednu episodu z loňského projednávání vojenských předloh, především neuvěřitelnou smělost, s jakou zpravodaj Špaček zcela jasně poukazoval k tomu, že se zamýšlené zvýšeni československé branné moci obrací proti Německu, načež pan poslanec Ježek toto oboření se na Německo zostřil ještě tím, že slavné sněmovně vykládal báchorku o tajném německém zbrojení. Německé vládní strany viděly se najednou postaveny před úlohu, učiniti zákonem vojenské předlohy, které, jak doznáno, směřuji proti Německu. Namáhaly se tehdy k ulehčení své trapné situace horlivé, ale bezvýsledně, aby si vymohly odmítnutí Špačkovy beztaktnosti vládou, a spokojily se pak tím, že jaksi samy sebe ubezpečovaly, ze je pro ně samozřejmým předpokladem, že tato předloha nesmi nikterak porušiti přátelský poměr k sousednímu Německu. O negativní ceně tohoto prohlášení mluvil jsem již tehdy s tohoto místa. Nyní však pan poslanec Špaček asi před 3 týdny prohlásil opětně při rozpočtové debatě ve druhé sněmovně, že dnes může říci, co loňského roku jako zpravodaj nemohl tak zjevně vysloviti: že stále ještě pro bližší nebo vzdálenější budoucnost hrozí konflikty s našimi sousedy. A toto nevlídné prohlášení vzbudilo stejně nevlídnou ozvěnu v našem rozpočtovém výboru, kde dne 6. t. m. Špačkovy a Ježkovy nezpůsoby proti Německu slavily veselé vzkříšení. Tam vyjádřil se podle souhlasných zpráv novinářských zpravodaj dr Karas v tom smyslu, že je nesprávno tvrditi, že Německo odzbrojilo. Naopak, Německo že zbrojí horečně a jeho děla, pušky, masky proti plynům atd., opatřené v posledním roce, že stačí k vyzbrojení 125 divisí. A nikdo jiný nežli ministr Udržal sekundoval panu dr Karasovi s touto poznámkou: »Zpravodaj poukázal k horečnému zbrojení Německa. Dlužno však poukázati také k tomu, co se děje v Uhrách, kde zbrojení nabývá nebezpečných rozměrů.« Vidíte, že stojíme před stejnou, ale positivním zásahem pana ministra zemské obrany podstatně zostřenou situací jako roku loňského. Rozdíl jest jen v tom, že tehdy šlo jen o branné předlohy, nyní však o rozpočet, ve kterém ovšem vojenské požadavky převládají. Jaké stanovisko zaujímají nyní vládní strany k uvedeným prohlášením? Budou žádati, aby tato byla přiměřenou formou odvolána, mají-li hlasovati pro vojenský rozpočet? Anebo spokojí se zase tím, ze ke svému uklidnění konstatují, že německé vládní strany nezamýšlí nic nepřátelského proti Německu? Také dva jiné body vojenských předloh z roku 1927 chtěl bych dnes připomenouti, prodloužení aktivní služební doby a zákon o certifikatistech. Ohledně služební doby vyslovily německé vládní strany ve svém zmíněném již prohlášení, že se jedná jen o krátký čas a »Deutsche Presse« psala v únoru 1927: »Jen letošní nováčci budou ještě sloužiti 18 měsíců.« Prokázal jsem již tehdy, že toto optimistické vylíčení znamená klamáni a šálení sebe sama, a před krátkou dobou slyšeli jste z úst pana ministra národní obrany samotného, že dosud má teprve 3200, tedy daleko ještě nikoli oněch 8000 déle sloužících poddůstojníků, kteří tvoří před poklad pro snížení služební doby. Dlužno tudíž s jistotou předpokládati, že se ještě mnoho ročníků nováčků těšiti bude 18měsíční služební době. Nepřicházejí vládní strany stále ještě k poznání, že se tehdy oddávaly sebeklamu, že však zároveň také klamaly naše německé obyvatelstvo? A co se týče certifikatistů, spokojily se německé vládní strany tím, že ve svém prohlášení zase ubezpečovaly sebe samy, že považují za samozřejmé, že »při provádění zákona o certifikatistech plnou měrou bude použito národnostního klíče obyvatelstva«. Jakoby bylo také jen možné, v tělese skoro výhradně českém, použíti národnostního klíče obyvatelstva. Naproti tomu ukazuje se nyní, že zákon o certifikatistech z oku 1927 byl jen začátkem, ježto pan ministr zemské obrany žádá dalekosáhlé výhody pro certifikatisty, abv dosáhl žádaného počtu déle sloužících poddůstojníků. Zmínil jsem se před chvílí o jistých nevlídnostech vůči Německu, kterých si dovolili pánové z národnostní protistrany právě při poradách o vojenských věcech. Tu však si vzpomínám také na to, že náš pan ministr věcí zahraničních dne 5. října t. r. ve svém exposé s dobře sehraným sebevědomím zdůraznil, že v celých posledních 10 letech nedošlo mezi Československem a Německou říší k žádnému konfliktu. Budiž! Ale věc má se přece v pravdě tak, že se Československo věru nezdrželo nejsilnějších provokací Německa, a že jen přítomné bezbrannosti Německa dlužno připisovati, že tyto nevedly k těžkým konfliktům. Vzpomínám jen na ochotu Československa, zúčastniti se vojensky trestní sankce, kterou Francie zamýšlela proti Německu, na rozhodné spolupůsobení pana dra Beneše a jeho spolupracovníka dr Hodáče - jež polský ministr věcí zahraničních Skirmund veřejně dosvědčil - na rozdělení Horního Slezska, pro Německo tak neblahé, které bylo přímo na výsměch výsledku hlasování lidu, a na pokus, na jaře 1921 podniknutý, byť také nezdařený, ze zchudlého, bezmocného Německa cestou reparační komise vymačkati jakýsi druh válečného odškodnění v obnosu více nežli 50 miliard Kč. Vzhledem k těmto dějinným skutečnostem působí to jako vědomý výsměch, připisuje-li si pan dr Beneš zásluhu za to, že v posledních 10 letech nedošlo k žádnému konfliktu s Německem. Pro stanovisko českého lidu k Němectvu je také velice charakteristickou odpověď, kterou dal posl. Prokůpek na anketu severomoravské Národní jednoty o úlohách příštích 10 let. Žádá, aby obnovený československý národní stát zůstal věren účelu, pro který byl obnoven, poněvadž se jeho věčný nepřítel již zase vzpamatoval ze své porážky, kterou si přivodil v šovinistické zaslepenosti, a dnes že vážně uplatňuje svou velkou hospodářskou sílu a svůj politický vliv doma i v cizině. Ten, kdo tak píše, je týž posl. Prokůpek, kterému pan president státu při audienci dne 28. října 1926 na jeho blahopřání odpověděl, že je přesvědčen, že Národní Rada, vedená posl. Prokůpkem, má všenárodní a celostátní program, o čemž přece opětovně došlo k vzájemnému dorozumění. Že přeje sobě a jemu, aby v tomto duchu pokračoval. V této souvislosti je záhodno přezkoumati také jubilejní poselství pana presidenta státu v některých bodech, které nám znemožňují připojiti se k optimistickému názoru, který se tu a tam projevuje v obratech řeči, jež se týkají Němců. Prohlásil-li pan president nyní: »Vždy a zcela vědomě žádal jsem samosprávu a teritoriální autonomii a t. zv. kvalifikovanou korporativní autonomii«, tu vynořuje se nám v paměti pánovité slovo z novoročního poselství z roku 1922: »O teritoriální autonomii nemůže býti a nebude jednáno.« A vzpomínáme si na to, že jednoduše samozřejmý výrok pana presidenta, že Němci jsou organickou součásti státu, ihned zmizelo z oficielní politické terminologie, když část českého tisku v tomto projevu spatřovala nepřístojné uznání Němců v tomto státě. Tak povede se také výrokům v jubilejním poselství pana presidenta, které vůči Němcům jsou poněkud vlídné, i když k ničemu nezavazují. »Národ listy«, tedy list zajisté vlivný, prohlásily již: »Proti důsledkům, které německý tisk přímo nebo nepřímo vyvozuje z projevů presidentových o menšinovém problému, musil by se bezpodmínečně postaviti celý československý národ. Je přesvědčením tohoto národa, že jsme se s Němci vyrovnali již před 10 lety poctivě, ba přímo velkomyslně, Československý stát, vykoupený obětmi Čechů a Slováků, byl obnoven jedině jejich vůlí, proti odporující vůli Němců, která se vystupňovala až k revoltě, i musí na věčné časy zůstati československým národním státem.« Prosím vás, abyste na tuto ideologii, podle které se jednání sudetských Němců v roce 1918-19 posuzuje jako revolta, pohlíželi přece trochu kriticky. Nemohl by podle ní každý lupič nebo loupežník přepadeného, který se nedá bez odporu oloupiti, viniti z revolty? Ano, tato theorie o věčném československém národním státě, která také z jubilejního poselství pana presidenta, byť i v tónech poněkud tlumených, ale přece zcela jasně vyznívá, ta je kletbou tohoto státu. Brání mu, aby se v poctivém uznání stávajících skutečných poměrů vybudoval na zdravých základech, a nutí ho k odnárodňovací politice, která se přes všechny krásné fráze o vzrůstajícím dorozumění rok od roku stává prudší a násilnější. Podílu školské politiky na tomto vývoji jsem se již dotkl. Dovolte mi jen, abych uvedl ještě několik málo příkladů, v jak šíleném, strachem a zlým svědomím diktovaném tempu se provádí odnárodňování německých jazykových území. Podle právě vyšlého sdělení slezské zemské správní komise stlačen byl ve Slezsku sčítáním lidu roku 1921 podíl německého obyvatelstva ze 43.7 proc. - v roce 1910 - na 40.5%, polského z 21.6 proc. na 11.2 proc., českého obyvatelstva vsak zvýšen ze 32.7% na 47.6 proc. Vidíme, že se také s polskými slovanskými bratry jednalo hodně spatně. Východomoravská jednota sděluje v červnu 1928, že se od roku 1918 počet Čechů a český domovní majetek zdvojnásobil, český pozemkový majetek ztrojnásobil, že počet českých úředníků vzrostl šestinásobně a počet českých škol více než dvacateronásobné.

V železniční službě sudetských zemí klesl od roku 1918 počet německých úředníků s vysokoškolským nebo středoškolským vzděláním na 53 proc., tedy skoro na polovinu stavu z roku 1918. Při podílu obyvatelstva 30% zastoupeni jsou Němci v udané kategorii úřednictva jen ještě 12.6 proc., ve služební třídě I. 6.5 proc., ve služební třídě II. 14 proc. a na vedoucích místech dokonce jen 3.3 proc. V městě Liberci čítalo se mezi státními úředníky a sluhy v roce 1914 91.9 proc. Němců a 8.1 proc. Čechů, roku 1928 však 30.2 proc. Němců a 49.8 proc. Čechů, kdežto podíl českého obyvatelstva činí toho času jen 12.9 proc. To jest jen několik příkladů plánovitého počešťování německého jazykového území, jež provádí státní.správa. Bylo by také lákavé, proti povídání o zlepšeném ovzduší postaviti neustálé, stále prudší pokusy o ještě větší omezení našeho beztak skrovného jazykového práva. Bohužel, musím se toho, vzhledem ke krátké, mně povolené lhůtě řečnické, vzdáti. Ale jedno bych přece nechtěl opomenouti. Prokázati vám na dvou o sobě sic hodně malicherných, ale přece nejvýš příznačných případech, jak různé měřítko klade se na jazykovou znalost českých a německých úředníků, potřebnou k řádnému úřadování. V německém městě Kraslicích tvoří zvláštní němčina ediktů, na tabuli tamního okresního soudu vyvěšených, od delší doby předmět brzo veselých, brzo zlostných, ale vždy odsuzujících poznámek. Nedávno se tam oznamovalo, že se bude vydražovati »1 Jagdwehr, 1 Küsste Zitronen, 50 Kilo Zwifl und eine Citare«. Takovéto hanobení jazyka má si nechat líbiti obyvatelstvo německého města! A nyní pěkný protějšek k tomu: Majitel velkého rybníka v severních Čechách dal na místech pro koupáni nebezpečných postaviti výstražné tabulky, a to z vlastního popudu v německém a českém jazyce. Jednoho krásného dne obdržel obsáhlý výnos okresní správy politické s nařízením, aby český text výstražných tabulek dal ihned doplniti čárkou, která scházela nad jednou písmenou, a krátce nato přišel k němu také četník v téže záležitosti. Což nemají politické úřady a jejich pomocné orgány skutečně nic lepšího na práci, nežli prováděti takovéto nejapnosti? »Kde všechno nenávidí, nemůže Karel sám milovati.« Nelze se proto diviti, že také soudcovští, a to právě vysocí soudcovští funkcionáři zachváceni byli šovinistickým opojením, jež ovládá celou státní správu.

Jestliže již pověstný § 90 jazykového nařízení působil jako zjevný odboj státních politických úřadů proti rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jež vydáno několik týdnů před tím stran dvoujazyčných nápisů na hostincích a v hostincích, tož dostavil se po rozhodnuti nejvyššího správního soudu, jež obnovilo jazykové právo politickými úřady porušené, zjev dosud ještě v žádném státě nezpozorovaný, totiž revolta soudců proti nejvyššímu soudu ve státě. Ve znatelné souvislosti se soudcovskými kruhy. které by přece v prvé řadě byly povolány, aby věrně střežily paladium soudcovské neodvislosti, byla vláda dokonce veřejně vyzývána. aby ony soudce nejvyššího správního soudu odstranila a od tohoto »vymohla« nové opačné rozhodnutí. Tyto události, jež i vynikající čeští právníci označovali jako hanbu pro národ, opětovaly se se zvýšenou prudkostí, když nejvyšší správní sou vydal své známé rozhodnutí o jazykovém právu německých cizinců. Nejvyšší soud vzbouřil se přímo proti správnímu soudu, ale také proti ministerstvu spravedlnosti jakožto dozorčímu úřadu, a president tohoto soudu dr Popelka šel dokonce tak daleko, že uveřejnil v této věci článek, který je pln urážlivých, na různé strany namířených útoků.

Pan ministr spravedlnosti spokojil se slabým prohlášením, že článek dr Popelky znamená neúřední jeho činnost, a že již z toho důvodu nemá ministerstvo spravedlnosti vlivu na věc. Oba německo-české svazy právních zástupců však podaly žalobu pro urážku na cti. Pro skromné nároky stačí neslýchané jednání dr Popelky, aby se mluvilo o justiční krisi, obzvláště čteme-li, že president nejvyššího soudu považuje za nejpodstatnější úlohu pěstování spravedlnosti, aby zachován byl národní charakter státu. S názorem, ze v rozporu mezi zákonem a zájmy státu a národa jen posléz uvedené zájmy mají rozhodovati, setkáváme se stále znovu, znamení to, jak daleko již pokročilo nacionalistické zdivočení práva. Vzpomínám si, jak v září 1924 a dne 21. května 1926 doporučovalo »České Slovo« vyvlastnění německého velkoprůmyslu podle method pozemkové reformy slovy: »Jedině ohled na stát a národ má rozhodovati« a »nešlo-li by to jinak, musilo by se právě zasáhnouti do soukromého vlastnictví«. Pan poslanec Hrušovský sdělil nedávno, že zemský šéf v Podkarpatské Rusi uložil svolaným okresním hejtmanům, aby působili na volby ve prospěch republikánské strany, bude-li potřebí také s porušením zákona. Zdali toto sdělení odpovídá skutečnosti či nic, zajímá nás méně, nežli výrok pana ministra vnitra k tomuto předmětu. Řekl sice, že politické úřady nesmějí a nemohou vykonávati vliv na volby, ale připojil, že také zde jedině a výhradně musí býti vodítkem zájem státu. Tedy nikoli právo a zákon, nýbrž snad jen domnělý zájem státu! Jak mnoho těžkých poškození vážnosti státu spácháno bylo v posledních létech jménem zájmu státu!

President nejvyššího správního soudu pan dr Hácha rozvinul v rozpočtovém výboru bezútěšný obraz při tomto soudě nevyřízených věcí. Počet nevyřízených stížností, jenž roku 1927 činil 7.721, o rok později již 11.296, stoupne podle jeho údajů až ke konci roku na 12.000. President dr Hácha udává jako jedinou příčinu toho nedostatek pracovních sil. a žádá tudíž přiměřené jejich rozmnožení. Bylo by však přece na místě. abv se také pomýšlelo na možnost nápravy zmenšením pracovního pensa. Podle statistiky nedávno uveřejněné bylo roku 1927 průměrně vyhověno 43% podaných rekursů proti rozhodnutím ústředních úřadů. Tedy skoro polovina rekursů, které zatěžují nejvyšší správní soud, byla by mu uspořena, kdyby ústřední úřady více dbaly toho, aby se při svém rozhodování držely přesně zákona! Ale to se právě neděje. Kdyby odstraněn byl tento nešvar, který zvláště my Němci tak tísnivě pociťujeme - vzpomínám jen na příklad na spěšný souhlas zemské správy politické s Baxovým jazykovým nařízením stran pozvánek a vstupenek k německým podnikům jakéhokoli druhu. jež pražské Němce tak zlomyslně pokořuje - pak by se zajisté pracovní břemeno nejvyššího správního soudu zmenšilo tak silně, že by bylo lze nevyřízené věci vypracovati také bez podstatného rozmnožení personálu. Je velice poučné, přihlédnouti k podílům jednotlivých ústředních úřadů na rozhodnutích, která nejvyšším správním soudem byla zrušena jako nezákonná. Tak bylo ministerstvu vnitra zrušeno 59%, českému zemskému správnímu výboru 47%, ministerstvu obchodu 62%, ministerstvu veřejných prací 69ˇ%, ministerstvu školství 35% a pozemkovému úřadu 30% jejich v odpor vzatých rozhodnutí. Marně jsme doufali, že v předloženém státním rozpočtu nalezneme přiměřeně postaráno o tolik naléhavou úpravu požitků válečných poškozenců a státních úředníků a pensistů. Nepotřebuji zde zajisté teprve dokazovati, že žebrácké přídavky k pensím, na které se při provádění ztenčilo slavnostně ohlašované 20%ní zvýšení pensí staropensistů, již dávno vzrůstající drahotou a novým stoupnutím činží jsou více nežli vyváženy, takže bědné postavení staropensistů nejen nebylo zmírněno, nýbrž namnoze zostřeno.

Aktivní úředníci prokázali nedávno, že jejich ciferně pateronásobně zvýšené požitky při drahotním indexu 10 snížily jejich životní míru na polovinu mírové úrovně, skutečnost to, která je dosti vzrušující. aby vládu zburcovala k záchrannému činu. Ještě mnohem hůře však je tomu se staropensisty, jejichž požitky zvýšeny byly jen 21/2 krát, a kteří tudíž dvojnásob těžce trpí drahotou. Proto žádáme, aby vláda a obzvláště pan ministr financí přikročili konečně k tomu, aby dávno slibovaným všeobecným pensijním zákonem staropensistům zabezpečili plné zrovnoprávnění s osobami pensionovanými po 1. lednu 1926 a aby k tomuto účelu připravili rozpočtovou úhradu pro výdaje s tím spojené.

Žádáme také, aby konečně zrušeno bylo naprosto nedemokratické a protiústavní, pro pensisty pokořující omezení jejich volnosti stěhování. V tomto bodě nejde o žádné opatření, které by zatěžovalo státní finance, a vláda nemůže se tudíž ani dovolávati finančních obtíží. Mohlo by se tudíž vykládati jen jako nedostatek dobré vůle, ne-li dokonce jako zlý úmysl, kdyby vláda měla ještě dále otáleti se zrušením tohoto skandálního omezení práv pensistů, které v žádném jiném kulturním státě neexistuje.

Z mých vývodů vyplývá zajisté samo sebou, že mně a mým soudruhům ve straně není možno hlasovati pro předložený rozpočet. (Potlesk senátorů něm. nár. strany.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Němec. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Němec: Slavný senáte! Rozpočtových debat se právem užívá ke kritice celého státního ústrojí, a je pochopitelné, poněvadž jde o rozpočet, že se při tom pronáší velmi mnoho přání, jejichž splnění by bylo dosti drahé. My jsme rádi, že máme státní rozpočet aktivní a přejeme si, aby nedošlo k tomu nabubření ve výdajích na 19 miliard, jako tomu bylo kdysi, poněvadž jsme si vědomi, jak to náš historiograf Palacký řekl ve svých dějinách. že na dobrém peněžním hospodářství závisí všecka budoucnost i přítomnost států.

Ale vedle přání, jichž splnění by stálo peníze, jsou pronášeny také náměty, přání a podněty, jichž splnění stálo by jenom dobrou vůli. A já bych zde vyslovil skromné přání, když již tak málo pánů členů senátu poslouchá tato řečnická cvičení, aby aspoň páni odborní referenti v ministerstvu si přečtli řeči, které jsou zde pronášeny, a co je v nich dobrého, aby uvážili a snažili se uvésti ve skutek. Ovšem výjimku z těch řečí, které jsem slyšel, bych dělal s řečí pana kol. Hartla, protože kdyby chtěli přání a ducha, které se v ní nalézají, uskutečniti, musili by naši republiku sprovoditi se světa. Podle jeho řeči je v republice všecko špatné, je tu nacionální šovinismus, nenávist, nespravedlnost, zotročování, odnárodňování atd. Mně se zdá, že pan kol. Hartl patří mezi ty pány, kteří od r. 1914 ničemu se nenaučili a nic nezapomněli. Pravil zde nebo dával najevo, že máme válečné a nepřátelské zálusky vůči Německu. Obviňoval ministra dr Beneše a rozmanité jiné činitele v našem státě. Myslím, že žádný, kdo objektivně posuzuje naši zahraniční politiku, nebude moci tvrditi. že zahraniční politika byla snad nějak výbojná a válečná. Vůči Německu jsme se od počátku snažili, abychom k němu zachovali nejen korektní poměr, nýbrž pokud to bylo možno, poměr dobrých sousedů, poněvadž jsme si velice dobře vědomi, do jaké míry závisíme my hospodářsky i kulturně na Německu a do jaké míry také Německo má hospodářský a kulturní zájem na naší republice. Já myslím, že by se nám to skutečně podařilo, kdyby z naší republiky nejezdili tak často do Německa všelijací provokatéři, agitátoři, kteří tam jezdí jen proto, aby kalili toto smírné spolužití naší republiky s jejím sousedem - Německem. (Sen. Hubka: pan sen. Hartl patří mezi ně!) Pan kolega Hartl také jezdí do Německa. Mluvil zde též o ochuzování Německa, obviňoval naši zahraniční politiku, že jsme se snažili Německo ochuditi. Já myslím, když přijede do Německa, že má nasazené nějaké neprostupné brýle, poněvadž jinak by viděl, že Německo není ochuzeno, naopak. že hospodářsky vzkvétá, že si dovolí velmi mnoho věcí v kulturním, hospodářském i technickém ohledu, kterých my si dovoliti nemůžeme. My to tomu Německu dokonce přejeme a nepřejeme si, aby bylo ochuzeno a aby snad ze zoufalství se nepouštělo potom do dobrodružství, poněvadž víme, že státy, které mají blahobyt, jsou, pokud jsou demokraticky ovládány, také záštitou míru, a my si nic jiného nepřejeme než mír.

Moje výklady budou se obírati jen některými otázkami, týkajícími se našeho školství. Musím předem vysloviti uznání naší školské správě, že dělá a udělala velmi mnoho pro naše školství. Byla by jistě mohla učiniti více, kdyby zvláště finanční otázky ji v tom nebrzdily.

Začal bych školstvím národním. Pan sen. Hartl mluvil zde o našem minoritním školství. On je velmi dobrým pamětníkem dob předválečných. a já ho docela dobře chápu, že minoritní české školy ve zněmčeném území vidí velmi nerad. Dobře se pamatuji z jednání v zemské školní radě před válkou, jaká to byla křížová cesta, kterou musila každá česká minoritní škola prodělati, než byla uskutečněna. A prohlašuji, že ani my, ani Slováci nemůžeme si dovoliti luxus, abychom nechali v německých nebo jinojazyčných školách jediné ze svých dětí, že se musíme starati, aby žádné dítě nám nebylo odnárodněno a že žádný náklad na minoritní školy není nám dosti velký. Jestliže p. kol. Hartl zde vykládal, že se staví pro naše minoritní školy budovy přespříliš luxusní, pak musím říci, že nesmíme dopustiti, aby v našem českém státě se opakovalo to, co bylo před válkou a skoro ještě do nedávna, že byly totiž naše minoritní školy umístěny ve stájích a stodolách. Ostatně žádný luxus nemůže ve škole škoditi. Může ho býti méně, ale i když je, nemůže škoditi.

Ovšem školy jsou takové, jaké jest na nich učitelstvo. A je docela přirozené, že pořád v popředí úvah a diskusí je otázka vzdělání učitelstva národních a měšťanských škol. Učitelstvo se domáhá již po léta vzdělání vysokoškolského, a já jsem byl odedávna přívržencem tohoto jeho snažení. Myslím, že by se dalo vyhověti tomuto požadavku po skutečně vysokoškolském vzdělání učitelstva zřízením jednoletého nebo dvouletého kursu při našich vysokých školách. Máme jich na to dost. (Hlas: Prozatím!)

Ale když z rozmanitých důvodů to není možné anebo k tomu není chuti, mvslím, že pedagogické akademie budou prozatím aspoň jakýmsi surogátem pro toto vysokoškolské vzdělání. Pokud se týká pedagogických akademií, mám obavy, aby to nebyly vyšší ročníky střední školy, aby skutečně se na nich vyvinul vysokoškolský duch. Jednu výhodu bude míti budoucí vzdělání učitelů, budou-li získávati své předběžné všeobecné vzdělání na obyčejné střední škole, že jim nebude uzavírána cesta k dalšímu studiu. že se nedostanou tak příliš záhy do slepé uličky, jako se dostávají učitelé za nynějších okolností.

Za velmi naléhavé považuji zabezpečení čtvrté třídy měšťanské školy, jakož i podání zákona o újezdných, tedy obvodových měšťanských školách. Má-li se měšťanská škola státi školou lidovou, na které by pokud možno největší počet našich dětí nabýval všeobecného vzdělání jako základu pro další život, pak bez těchto újezdných škol se neobejdeme.

Při této příležitosti, když mluvím o učitelích národních škol, vzpomenul bych rád pensistů, kteří byli školními úřady v r. 1926 nuceně přeloženi do výslužby. Stalo se to asi 300 učitelským silám a bylo jim vyměřeno velmi nepatrné služné o 6 až 12.000 Kč menší než těm, kteří současně byli překládáni zemskou školní radou do výslužby cestou normální. Ministerstvo školství se přesvědčilo, že se jim tímto postupem školních úřadů ublížilo a podalo v prosinci m. r. ministerstvu financí návrh na odčinění této křivdy administrativní cestou. Velice bych prosil ministerstvo financí, kdyby na tento návrh ministerstva školství skutečně přistoupilo.

Jiná otázka, která je nyní v popředí diskuse, jest otázka týkající se dozoru na naše národní a měšťanské školství. Tu jde na př. o definitivu školních inspektorů. Jestliže se definitiva zemských školních inspektorů neprojevila nijak škodlivou, myslím, že také v tomto ohledu bychom se nemuseli báti definitivy okresních školních inspektorů. My jsme si za Rakouska zvykli, dívati se s nedůvěrou na všecky nadřízené síly, tak zv. byrokratické. ale v republice bychom mohli míti k těm byrokratům trochu více důvěry. Mimo to myslím, že učitelské organisace jsou do té mír vlivné, že kdyby snad v některých případech se definitiva neosvědčila, vymohly by si samy cestou úplně legální nápravu.

V poslední době bylo vytýkáno zemským školním radám, že se na některých osobách učitelských dopustily jakési politické persekuce překládáním ze služebních důvodů. Myslím, že stát má nejenom právo. nýbrž i povinnost, aby dbal o to, aby na školách nepůsobily osoby protistátního směru, a že právě musíme mu dáti a nechati právo, aby v této věci zařídil, co úřady za vhodné uznají a že se v tom nesmí viděti politická persekuce.

Ostatně zemská školní rada velmi často odnáší nevinně věci, kterých sama neprovádí. Připomínám na př. jmenování některých inspektorů, které se stalo docela bez vědomí a následkem toho také bez viny zemské školní rady. Po mnohaletých zkušenostech v zemské školní radě musím tomuto úřadu a zvláště jeho působení v republice dáti vysvědčení velice dobré. Jsem velmi rád, že novelisace veřejné správy zachraňuje zemské školní rady, poněvadž je to velice dobrá instituce, která stojí uprostřed mezi nižšími úřady a ministerstvem školství. Bylo by to naprosto nepřirozené, kdyby ministerstvo školství bylo první a poslední instancí ve věcech školství. Ovšem očekávám, že zákon o organisaci zemských školních rad bude pamatovati na to, aby v nich měli dostatečné zastoupení nejenom učitelé, nýbrž i živel laický, poněvadž to velice rozšíří interes rodičů a vůbec veřejnosti o školu.

Řekl jsem, že stát musí míti interes na tom, jaká škola je, a to proto, že škola je nejdůležitějším nástrojem kulturní státní politiky. Je sice pravda, že škola nezmění podstatně povahu žactva, její význam je více modelující, není všemocná, ale je aspoň mnohomocná. My jsme zastánci školy interkonfesijní. svobodné a laické, školy, která by byla proniknuta duchem národním a státním.

Ovšem tuto unifikaci nepředstavujeme si snad - jak bylo kdesi vytčeno ministru Hodžovi - jako unifikaci jazykovou. Má to býti unifikace ducha a učebných osnov. Jsou-li domněnky, že t. zv. interkonfesijní škola musí býti protináboženskou, myslím, že tato výtka není správná. Škola musí býti a může býti objektivní, i když jest interkonfesijní. Všemu lze učiti bez útoků na náboženství a ovšem také na jakékoliv politické přesvědčení.

Jako jsme proti politickému zneužívání kostelů a náboženství, tak jsme také proti politickému a náboženskému zneužívání školy. Je pravda, že církve mohou ve škole velmi mnoho působiti, ale myslím, že ještě větší jest anebo může býti působení církví mimo školy.

Pokrokovost nemusí znamenati boj protináboženský, zvláště díváme-li se na náboženství jako na osobní přesvědčení, na které má každý občan svaté právo.

Byly vyslovovány obavy o další osud a rozvoj našeho národního školství na základě zákona, kterým byly omezeny obecní přirážky v obcích. Ministr dr Engliš řekl, že to vlastně znamená jenom první krok k uvedení pořádku do obecních rozpočtů, že obcím budou přikázány určité dávky, aby mohly i po stránce kulturní plniti své povinnosti. Mám dojem, že někde bylo v obecních rozpočtech po stránce kulturní zbytečně škrtáno, snad i demonstrativně. Na druhé straně myslím, že v obecních rozpočtech, předložených zemským výborům, bylo po stránce kulturní škrtáno zase zbytečně v maličkostech, kterým by se způsobovalo jenom jisté dráždění.

Nyní bych přešel ke středním školám. Jsem přesvědčen, že naše střední školy, které vyrostly z dlouholeté zkušenosti a dlouholetým vývojem, jsou v celku velmi dobré. Rozumí se, že potřebují reformy, která by je přibližovala nynějším potřebám životním. Naše střední školy trpí především přespřílišným memorováním. Bylo by potřebí a bylo by záhodno, kdyby bylo do nich zavedeno více samočinnosti žactva.

Mám dojem, že se při posledních reformních pokusech zavádí přespříliš mnoho moderních jazyků na střední školy, zvláště na některé jejich typy. Následek toho je, že se žáci potom nenaučí pořádně ani jednomu cizímu jazyku.

Myslím, že by byla chyba, zmenšovati na gymnasiích ještě počet hodin věnovaných vyučování latině, poněvadž latina zůstane pro mnohé moderní jazyky základem.

Pokud se týče 8 tříd u reálek, považuji to za docela spravedlivé. Má-li býti pokud možno unifikována střední škola, je to docela přirozené.

Ony dvě větve, ve které mají býti rozděleny střední školy na vyšších stupních, představoval bych si tak, že by nebyly dělány zcela zvláštní pobočky, nýbrž, že by se vyučování rozdělovalo jenom v těch hodinách, kde se obě ty větve od sebe liší. Myslím, že budoucí vývoj střední školy musí jíti k tomu, aby byly na nižším stupni unifikovány a na vyšším stupni specifikovány.

Naléhavá je také reforma státních zkoušek středoškolských učitelů. Dosavadní poměry jsou neudržitelné. Filosofické a přírodovědecké fakulty podaly již návrhy ministerstvu školství, aby tyto zkoušky byly rozděleny na 2 etapy. Znamenalo by to značné ulehčení pro zkoušející, ale zejména pro kandidáty.

Při té příležitosti bych upozornil na to, že mám dojem, že v našich středních školách se pořád ještě velmi málo pozornosti věnuje přírodním vědám. Filologie pořád ještě převažuje. Já osobně nemám nic proti filologii, ale myslím, že také přírodním vědám by se měla věnovati pozornost, poněvadž přírodní vědy doznaly tak ohromného rozvoje v posledních desítiletích a tak velkého významu pro život kulturní i pro vzdělání, že není možno se tomu vyhýbati. Příznačno je na př., že v Zemské školní radě pražské vlastně žádného přírodopisce mezi inspektory ani nemáme. Je tam jediný chemik, matematik a ostatní jsou vesměs filologové.

Pokud se týče personálních požadavků na středních školách, upozornil bych jen na požadavky státních ředitelů středních škol, pokud byli zařaděni do 1. stupnice funkčního služného, kterým bylo uloženo plných 8 týdenních hodin bez zřetele na počet poboček, který u většiny ústavů, zařaděných do 1. stupnice, je velice značný a přál bych si, abv tato věc byla srovnána a spravedlivě upravena vzhledem k tomu, jak bylo to upraveno pro ředitele 2. stupnice funkčního služného.

Pokud se týče odborných škol, slyšíme neustále výtky, že tyto odborné školy učí přespříliš teoreticky a vychovávají málo praktiků. Slavný senáte, opakuji, co jsem již řekl: Myslím, že škola je taková, jaké má učitele. Jestliže se vyslovila domněnka, že by to s těmi školami bylo lépe, kdyby byly podřízeny na př. ministerstvu obchodu, myslím, že by se na tom příliš nezměnilo. To záleží nikoliv na nadřízeném úřadu, nýbrž na učitelích. Budou-li učitelé míti smysl pro praxi, budou vychovávati své žáky pro praxi a budou-li míti hlavně smysl pro to učitelství, tak z nich budou vychovávati teoretiky, kteří se budou snažiti, aby se především zase stali učiteli nebo nějakými úředníky.

Vysoké školy. Především bych vyslovil přání, aby studium na vysokých školách nebylo prodlužováno. V některých oborech občas objevují se snahy, aby toto studium bylo prodlužováno. Myslím, že studie naší inteligence vzhledem k tomu, co ji potom v životě čeká, jsou dosti dlouhé a že stačí ta délka studia, která je nyní zavedena. Jinde je naopak snaha, aby studia byla poněkud zkrácena, zvláště v praktických oborech, aby teorie mohla býti dostatečně doplněna praxí. S radostí jsme uvítali slib, že bude zřízena technická škola na Slovensku v Košicích. Mají-li Němci 2 technické školy a my také 2 technické školy, je spravedlivou snaha, abychom měli aspoň o 1 technickou školu více, a Slovensko té technické vysoké školy nesporně potřebuje. (Hlas: Konečně to uznáváte!) Já to už dávno uznávám.

Slavný senáte! Pan sen. Hartl se zde, zmínil také o tom, jak špatně je umístěna německá universita v Praze. Mohl bych totéž říci o Karlově universitě, ba v mnohém ohledu Karlova universita je umístěna ještě hůře než zdejší universita německá.

Zmínil se také o špatném umístění klinik, a tu řeknu, že poměry na českých klinikách nejsou o nic lepší, možná, že ještě horší. Ale to není vinou naší republiky, to je vinou bývalého Rakouska, které tak macešsky odbývalo jmenovitě českou universitu v Praze, a spíše vždycky ještě hledělo na německou universitu v Praze, ačkoli nechci tvrditi, že by byla nějakým způsobem skvěle umístěna.

Již před 5 lety bylo na př. započato s pilotováním základů pro ústřední budovu Karlovy university u mostu Svatopluka Čecha. Byly zaraženy do těch základů asi 3 mil. Kč, ale po dva roky vůbec na tom staveništi není viděti člověka. Rozpočet na tuto stavbu je stanoven na 26 milionů Kč, ale letos je tam jenom částka 500.000 Kč. Kdyby to tedy šlo takovýmto tempem, trvala by stavba této ústřední budovy asi 50 let.

Není horšího umístění nějakého representačního vynikajícího úřadu, než jest umístění rektorátu Karlovy university. Tam se skutečně musíme styděti vésti každého cizího návštěvníka. Bylo slibováno, že kolejní budova filosofické fakulty bude hotova v tomto roce, ale není hotova. Je hotovo jen nejvyšší poschodí a do tohoto poschodí se nastěhovala ne filosofická fakulta, nýbrž nejvyšší účetní kontrolní úřad, protože, je-li u nás potřebí, aby se úřady někam nastěhovaly. hledá se nejdříve místo na vysokých školách. (Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.)

Také kliniky jsou odbyty macešsky v našem rozpočtu a zvláště kliniky české. Je tam větší částka jenom na kliniku prof. Kutvirta a o chirurgické a orthopedické klinice je tam zmínka bez jakékoliv částky. Myslím. že kliniky a jejich řádná výstavba jsou jedním z nejdůležitějších úkolů státu. Cizinci, kteří k nám přicházejí, jsou vždycky zaraženi hrozným stavem našich klinik. Ty kliniky nejsou už jenom pro takové vyvržené, pro sociálně nejchudší, jak to kdysi bylo, kliniky jsou nyní vyhledávány také lidmi ze všech ostatních vrstev společnosti. Jsou nejenom učebním zařízením, nýbrž jsou přímo léčebním zařízením a mají tedy všeobecný význam. Je nesporně potřebí, aby jejich výstavbě byla věnována pokud možno nejpečlivější pozornost.

Vysokoškolským profesorům v zákonu platovém, těm nejstarším, se slibuje, že se jim dostane za vynikající výkony vyučovací a vědecké zvláštního přídavku, a měla býti za tím účelem zvolena komise, která by ministerstvu dávala v té věci návrhy. Ale tato komise vůbec nebyla dosud jmenována.

Zvláštní zmínky zasluhuje osud našich asistentů, z jejichž řad vycházejí naši nástupci, naše mladá vědecká generace. Těmto asistentům se nyní nezapočítávají do postupu válečná léta, ale i při přechod u do jiné státní služby nezapočítávají se jim také asistentská léta do postupu, takže ti, kteří přešli na př. do státní služby, snad budou nuceni jako úplní začátečníci ve státní službě ztráviti celou tříletou čekatelskou dobu, než budou jmenováni a snad nebude vzat vůbec zřetel k je jich dosavadní služební době při výměře služného, takže není vyloučeno, že setrvají dlouhou řadu let, třeba 9 let na stejném služném, nežli v novém služebním poměru podle let tam ztrávených doslouží se dalšího vyššího stupně služného. Je to velice nespravedlivé a je to značné zhoršení proti poměrům předválečným. My bychom za těchto poměrů skutečně neměli potom řádných asistentů. Kdo by také šel do takové služby státní, kde nemá bezpečnosti, že se mu léta tam ztrávená vůbec započítávají do postupu a kdyby tam byl řadu let, že by musil potom znovu začíti? Tlumočím zde přání našich asistentů, aby započítání služební doby asistentům od nabytí plné kvalifikace se dělo plně do postupu i pense, jak to dříve bylo, aby byla prominuta čekací doba asistentům, kteří mají tři roky efektivní a kvalifikované této služby a aby také jejich vojenská služba válečná, která jim byla v dřívějším poměru asistentů vysokých škol uznána, byla započtena.

Moderní státy mají vedle vysokých škol ještě zhusta vědecké t. zv. badatelské ústavy. Tyto ústavy se jinde velmi dobře osvědčují. Připomínám řadu velkolepých ústavů císaře Viléma v Německu. My těchto badatelských ústavů máme málo, ale doufám, že během doby k nim také dojde. Některé z těchto ústavů musíme mít, poněvadž jsme k nim zavázáni mezinárodními smlouvami. Sem patří na př. státní ústav geofysikální, jehož úkolem jest organisovati, prováděti a zpracovávati geofysikální měření magnetická, seismická, gravitační atd. K těmto měřením jsme mezinárodními úmluvami zavázáni. Prosil bych. abv se tomuto ústavu dostalo slušné dotace a vybavení personálu, aby skutečně mohl úkoly, k nimž jsme jaksi čestně zavázáni, splnit. Jiný takový badatelský ústav nestátní je biologická stanice přímořská ve Villefranche u Nici. Tuto stanici před několika léty s podporou ministerstva školství najmula II. třída České akademie a pracují na ní naši biologičtí badatelé, přírodozpytci i lékaři s velkým úspěchem. Do r. 1926 byla v rozpočtu zvláštní položka na tuto stanici, v tomto roce však zmizela při šetření a nájem stanice ocitá se nyní ve velmi těžkých poměrech. Čeští, slovenští návštěvníci této stanice a také němečtí návštěvníci z naší republiky snaží se přiměti ministerstvo školství, aby neopustilo této stanice, a já zde toto přání tlumočím, srdečně je doporučuje.

Při srovnání s poměry předválečnými naše republika chová se také uznale k sociálním potřebám našeho studentstva jak středoškolského, tak vysokoškolského. Myslím, že to je zcela správné, protože malý národ musí se velmi starati o to, aby snad z nedostatku prostředků nezahynul mu někdo, kdo má nadprůměrné nebo aspoň průměrné vlohy. Já se při té příležitosti přimlouvám za zvýšení dotace Spolku pro podporování a vydržování koleje a mensy akademické v Bratislavě. Bratislava je sama o sobě drahá, slovenské studentstvo je poměrně chudé. Této mense se dostalo sice za státní garancie půjčky 5 mil. Kč, ale úroky jsou tak tíživé, že se tento spolek ocitá často ve velkých obtížích a myslím, že peníz, který bude vynaložen republikou na toto studentstvo, nepřijde na marno.

Slavný senáte! Kulturní a vědecká práce stává se čím dále, tím více prací mezinárodní a jako v zahraniční politice, tak i ve vědecké a kulturní práci musí se nyní počítati s mezinárodní součinností. Účast na mezinárodní práci nemá snad pro ty, kteří se jí účastní, charakter nějakého výletu, neběží tu jen o representaci, nýbrž o velmi vážnou vědeckou práci. Proto se mi zdá, že suma, která je pro tento účel v rozpočtu - pro university jen 230.000 Kč, pro techniky 415.000 Kč - je dosti malá, zvláště vzhledem k tomu, že je v tom zahrnuta i podpora vědeckých podniků, zařízení státních ústavů přírodovědeckých a prémie za vynikající práce vědecké.

Když jsem u těch prémií, musím se též zmíniti, že dříve byla v rozpočtu dokonce zvláštní položka na ceny za vědecké práce, avšak stát dosud žádné takové ceny neudělil. Udílí se státní ceny za práce v oboru uměleckém, beletrii a umění, ale nikoli za práce v oboru vědeckém. To je velmi nesprávné podceňování významu vědecké práce. Nechci říci, že nemají býti udělovány ceny umělcům, to je zcela správné, ale zapomínati, že také vědecké snažení má veliký význam kulturní, je docela nesprávné. Jiní národové si zakládají na tom, mohou-li se vykázati velikými úspěchy vědeckými. Taková cena může se ovšem uděliti za hotovou již vědeckou práci, ale ona dodává chuti a odvahy k další práci a v tom je hlavní její význam.

Pan ministr školství mluvil nedávno o otázce postátnění divadel, zvláště Národního divadla. Já bych při té příležitosti upozornil na potřebu, aby bylo také nějakým způsobem zveřejněno Národní museum pražské. Toto museum bylo od počátku minulého století až do založení naší university střediskem našeho vědeckého snažení, všech obrodných snah národních a získalo si nesmrtelných zásluh o naše národní obrození a o náš kulturní vývoj, mělo však také veliký význam, jakožto lidová škola pro nejširší naše vrstvy. Nyní, když vstupuje znova v činnost zemská autonomie, bude potřebí se rozhodnouti, zdali má býti toto museum pozemštěno, či postátněno. Je velmi silný proud pro postátnění a pro to, aby se via facti Národní museum stalo jakýmsi státním representačním museem, aby jeho sbírky byly nedělitelné a neprodejné, aby byly zabezpečeny a aby bylo také podporováno pokud možno nejintensivnější rozmnožení jeho sbírek (Sen. Časný: Jistě že má býti majetkem celého státu!) Ano, já jsem také na tom stanovisku.

Velmi mnoho vzácných památek bez musea centrálního, které by mělo evidenci o nich všech, nám mizí buďto do soukromých rukou, kde se mohou ztratiti, býti zničeny, anebo i do ciziny. Takové státní národní museum mohlo by po této stránce vyvinouti blahodárnou činnost. A tu musím vzpomenouti také toho, že nemáme pořád dostatečného zákona na ochranu památek uměleckých, historických a přírodních. Mluví se o tomto zákoně již od převratu. Ministerstvu školství dostalo se již několika návrhů na takovýto zákon z kruhů interesentů, ale pořád to nejde kupředu. Nemáme snad dosti piety v tomto ohledu k tomu, co naši předkové nám zanechali. Možná až tento zákon budeme míti, velká část toho, co mělo býti uchováno, už tu nebude.

Upozorňuji na př. na otázku polsko-československého národního parku tatranského. Na straně polské je již tato věc úplně připravena. U nás pořád jako by to mělo smůlu, nejde to nijak kupředu. Přimlouvám se po této stránce - nestálo by to žádné peníze - aby se skutečně něco stalo.

Slavný senáte! Každý národ žije politicky, hospodářsky a sociálně, ale musí žíti také životem kulturním. Jsem přesvědčen, že pro malý národ, anebo střední národ, jako jsme my, kulturní život je nesmírně důležitý a ze jeho rozvoj i vysoká úroveň jsou do značné míry ochranou samostatnosti státu. (Souhlas.) Národ a stát budou tím silnější, čím budou míti své občanstvo vzdělanější, čím bude na vyšší úrovni a čím bude kulturně uvědomělejší. Peníze, které jsou vložený do kulturního povznesení národa a jeho kulturního života, jsou peníze, které nejsou vyhozeny, nýbrž, které se budou v přítomnosti i v budoucnosti zcela jistě rentovati. (Výborně! - Potlesk.)