Schůze zahájena v 9 hodin 45 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, Donát, Klofáč, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Prause.

118 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Beneš, dr Gažík, dr Mayr-Harting, inž. Novák a za ministerstvo financí odb. přednosta dr Vlasák.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou dodatečně na včerejší a dnešní schůzi sen. Šachlovi.

Z předsednictva přikázáno:

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Výboru imunitnímu:

Žádost vrchního státního zastupitelství v Bratislavě se žádostí sedrie v Trenčíně za souhlas k stíhání sen. Petora pro přečin podle §u 14, č. 3. a pro zločin podle §u 15, č. 3, zákona na ochranu republiky (č. 7360).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu jednání.

Nebude-li námitek, přesunu první a druhý odstavec pořadu jednání na místo další. (Námitek nebylo.) Námitek není.

Prvním bodem je:

1. Zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 769) k vládnímu návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1929. Tisk 770 - (Pokračování.)

Dávám slovo panu sen. Joklovi.

Sen. Jokl (německy): Slavný senáte! Mám jménem svého klubu podati toto prohlášení: Nezúčastnili jsme se včerejší slavnostní schůze. Po našem názoru nemůže o nějakém desetiletém trvání parlamentních zařízení v Československu býti řeči. Korporace, která se sešla dne 14. listopadu 1918, nebyla žádným parlamentem, jehož samozřejmým podkladem musí býti volba veškerým lidem. Mimo to pokračovala tato korporace, která ostatně byla torsem, ve své činnosti ještě 9 měsíců po uzavření mírové smlouvy a vytvořila ústavní a jazykově-právní zařízení, které jako po právu stávající neuznáváme. Nemáme však vůbec žádné příčiny k oslavám. Demokracie znásilněna a v úpadku, naše třída potlačena, náš národ zbaven práv, svoboda jednotlivců i veškerenstva vydána svévolné byrokracii, tak tu stojí Československá republika po desetiletém trvání. Militarismus národ vyssávající, všechna ujišťování o míru ze lži usvědčující, ovládá stát. A ke všemu od téměř 3 let zřízena nejbrutálnější, nejvýš bezohledná třídní nadvláda buržoasie nad dělníky, zaměstnanci, úředníky a malorolníky.

Za těchto okolností může úloha socialistické strany býti jen v tom, aby na místo zdánlivého parlamentarismu zavedla pravou demokracii, na místě třídní nadvlády, vlády militarismu a byrokracie nad lidem, vládu lidu. V tomto smyslu chceme pracovati ke blahu všech pracujících lidí v tomto státě.

Dámy a pánové! Dříve než přistoupím k vlastnímu předmětu své řeči, musím se zabývati několika slovy řečí bezprostředního váženého pana řečníka přede mnou, kolegy dr Hilgenreinera. Voličská řeč, kterou zde předevčírem pronesl, byla bohata krásnými slovy, ale myslím, že objeví brzo, že slova písma svatého: »Po jejich skutcích poznáte je.« jsou velmi pevně zakotvena mezi jeho voliči. Musím ho v podstatě přenechati soudu svého kolegy Polacha. Jen jednotlivé věci chci vyjmouti. Kolega Hilgenreiner ztratil zase slova útěchy nad tím, že postavení válečných poškozenců a staropensistů stále ještě nebylo zlepšeno. Neřekl, bohužel, čím jeho strana k tomu přispěla, že se konečně s tímto zlepšením začíná. Byl by k tomu obzvláště zavázán, ježto soudruh v jeho straně, kolega Scholz, v prosinci 1926 prohlásil zde s tohoto místa a to při poradě o zákoně stran prodloužení platnosti zákona o invalidech: »Pro nás znamená tento zákon krátké provisorium nejvýše na několik měsíců, po kteréžto době s určitostí očekáváme, že při novelisaci zákona válečným poškozencům, jakož i vdovám a sirotkům příznivé, přihlédnuto bude k iniciativním návrhům našeho kolegy v poslanecké sněmovně.« Uplynula dvě léta a stále ještě stojíme tam, kde jsme stáli roku 1926, a nemůžeme konstatovati, že by německé vládní strany, a obzvláště německá strana křesťansko-sociální, která se válečným poškozencům tolik zavázala, byly podnikly jen to nejmenší, aby přivodily zlepšení situace válečných poškozenců. To tím více zavdá válečným poškozencům a staropensistům příčiny k pochybnostem. povážíme-li, jak přesně a rychle německé vládní strany a křesťansko-sociální strana byly pohotovy uspokojiti přání cukrobaronů a cukerních průmyslníků. Obětovali dokonce hlavu bývalého ministra financí dr Engliše, kterého si oni a kolega dr Hilgenreiner zcela obzvláště váží. Pan kolega Hilgenreiner mínil ve své řeči dále: »My křesťanští sociálové podnikali jsme tuto reformu, reformu sociálního pojištění, jsouce ve stálém styku se svými dělnickými organisacemi.« Chci vám, kolego Hilgenreinere - neboť zdá se, že toho nevíte - ukázati, že stanovisko křesťansko-sociálních dělníků v otázce reformy sociálního pojištění bylo podstatně jiné, nežli stanovisko, jež při hlasování zaujala křesťansko-sociální strana. (Sen. dr Hilgenreiner [německy!: Bylo!) Zcela správně, pane kolego, bylo, neboť to nepraví nic méně a nic více, nežli, že křesťansko-sociální strana zase jednou obětovala zájmy dělnictva. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ne, že jsme se našli!) Hned vám něco povím. Dne 5. dubna 1927 konal schůzi výbor svazu křesťansko-sociálních odborových organisací pro Československo. Na této schůzi stanoveny byly směrnice pro novelisaci sociálního pojištění, ve kterých se praví - prosím, pane kolego - praví zcela jasně: »Křesťansko-sociální odborové organisace spatřují v uzákonění sociálního pojištění uskutečnění jednoho z nejdůležitějších požadavků a splnění samo sebou zřejmé sociálně-politické nutnosti. S hlubokou nevolí vidí, kterak péče o nemocné, staré a chorobné státní občany a soudruhy vydána je stranicko-politickým účelům, jež vedeny jsou čirým egoismem. Odmítají rozhodně jakoukoli novelisaci, která otřásá zásadami zákona z 9. října 1924.«

Tím rozumíte zamýšlenou změnu finančního systému, což jste, jak známo, učinili, vyloučení různých skupin, které dnes podléhají pojištění, z pojistné povinnosti. Vyloučili jste mladistvé, sezonní dělníky. Dále se praví: »A obzvláště všechna ta opatření, kterými se dřívější nebo pozdější pojistná dávka zkracuje.« Ale ještě více. Tato resoluce potvrzena byla na sjezdu křesťansko-sociálních odborových organisací ze dne 19. až 22. února 1928 ve Svitavách, které se zúčastnili kolegové Scholz a Fritscher. Praví se tam: »Křesťansko-sociální dělnictvo bude však také s náruživostí a obětavostí ochotno k obraně, kde protisociální živlové z nerozumu nebo zlého úmyslu hrozí dosavadní vymoženosti zkrátiti anebo dokonce odstraniti.« Nemám, co bych připojil k těmto slovům křesťansko-sociálních organisací, odsuzují zplna jednání křesťansko-sociální strany. (Výkřik sen. dr Hilgenreinera) Dělníci byli obětováni, nazýváte-li to »nalézti se«, pak odsuzujete se v této věci sám. (Výkřik sen. dr Hilgenreinera.) Vy jste je obrátil? Neoceňuji přece duševní úroveň křesťansko-sociálních dělníků příliš vysoko, ale že se od svého původního stanoviska obracejí k tomu, aby se vzdali svých zájmů, toho od nich neočekávám.

Kolega Hilgenreiner mluvil pak o reformě správy a mínil, že župní zřízení bylo horší, došli jste k přesvědčení, že zemské zřízení jest účelnější. Ale proč pak nebyla potom také zachována země Slezská, proč bylo toto správní území slezské obětováno? Ponechávají-li se Podkarpatské Rusi, která je mnohem menším správním územím, její práva, Huculům, proč ne také Slezsku, které z valné části jest obydleno Němci? Je známou skutečností, nevyžvatláme žádné tajemství, když opětovně konstatujeme. ze by obětování Slezska nebylo bývalo možným, kdyby křesťansko - sociální strana a obzvláště pan poslanec dr Luschka v Osmičce nebyli povolili. Pokoušeli jste se získati křesťansko-sociální voličstvo, obzvláště ve Slezsku, sliby, neboť byla doba, a to jen několik týdnů před uzákoněním reformy správy, kdy křesťanští sociálové na Moravě a ve Slezsku trvali na stanovisku udržení správního území Slezska. Křesťansko-sociální orgán »Das Volk« ze dne 29. ledna 1927 přináší tuto zprávu: »Slezsko Slezanům. Zemské vedení německé křesťansko-sociální strany lidové pro severní Moravu a Slezsko zabývalo se ve své schůzi dne 27. ledna t. r. také zevrubně vládní osnovou o nové úpravě politické správy. Slezští zástupcové strany se vyzývají, aby se zúčastnili společného protestního projevu proti sloučení Moravy a Slezska a aby s největším důrazem hájili zachování slezské zemské samosprávy podle jednomyslné vůle slezského obyvatelstva.« Také to se nestalo, padlo to! Nyní vychází najevo, že všechny tyto domnělé sliby, které prý svého času vláda činila, že Slezsko a obzvláště Opava nebudou poškozeny, padly, a to přes resoluci, která tehdy při poradě o reformě správy byla zde přijata a ve které se výslovně praví, že do hlavního města Opavy mají býti přeloženy úřady se stejným počtem úředníků, aby se využilo úředních budov a aby město Opava nebylo poškozeno. Nic nebylo splněno ze slibů, které prý svého času byly dány: ačkoli si členové parlamentu německých a českých agrárních stran mohli nohy uběhati po zřízení expositury zemědělské rady v Opavě, ani tohoto zařízení se jim nedostává. Naopak, po politických úřadech má býti Opavě odňata také celá řada jiných úřadů, zemské finanční ředitelství, kterému byla již odňata celní agenda, bylo přeloženo do Brna, ačkoli Slezsko má o jednu třetinu pohraničních celních úřadů více nežli Morava. Slezsky komunální a hypotekární úvěrní ústav, který právě dnes koná slavnostní schůzi za účelem šedesátiletého trvaní, má býti přeložen do Brna, pensijní ustav, obchodní komora, četnické velitelství, všechno má býti přeloženo do Brna s obvyklým odůvodněním, že to je následek reformy správy. Mluví se dokonce o zrušení poštovního ředitelství. Je povinností vládních stran, které svého času s poukazem na dané sliby odvracely obyvatelstvo od dalšího účastenství na protestním hnutí, aby pečovaly o to, by tyto domnělé sliby byly také splněny. Zachránily přece při reformě správy něco pro Slezsko, úřední pečeť a historický pojem. Proč se s téhož stanoviska nepracovalo při otázce Hlučínska? To bylo za výslovného souhlasu, říká se dokonce, že na výslovné přání německých křesťansko-sociálních vůdců Hlučínska, rozděleno. Bylo rozděleno tak, že mu byly vzaty německé obce a za to přikázány obce české. Tímto způsobem se celilo nebezpečí, aby Hlučínsko nedostalo německou okresní správu.

Nyní dovolte, abych přešel k vlastnímu oboru, který mi byl přikázán, bych o něm promluvil, totiž k rozpočtu ministerstva národní obrany. Když se svého času stalo usnesení o fondu na zbrojení, svedly německé vládní strany umělecký kousek, že také zřízení fondu pro zbrojení líčily jako úspěch a jako dobrodiní pro obyvatelstvo. Prohlašovalo se, že je to výhoda, že výdaje ministerstva národní obrany jsou nyní pevně stanoveny, že v tom samém spočívá již zmenšení militarismu. Musíme konstatovati, že čím starším se stává stát, tím silnějším se stává militarismus. Přesného přehledu o výdajích na militarismus nedostává se nám ani tak z rozpočtu pana ministra národní obrany, tu musíme do toho vzíti také ještě jiné věci. Podle rozpočtu preliminováno je také na rok 1929 zase 1400 mil. výdajů. K tomu přistupuje věcný fond, t. zv. fond na zbrojení se 315 mil., pak výdaje na vojenské lesní hospodářství 40 mil., dohromady 1755 mil. K tomu přistupují pak ještě výdaje pro vojenské účely, které zastrčeny jsou v jednotlivých ministerstvech. K tomu přistupuje ještě to, co bude vydáno roku 1929, a o čemž obdržíme zprávu při předloze účetní uzávěrky za tento rok. V tomto okamžiku můžeme vzíti v úvahu jen to, co můžeme seznati z účetních závěrek za minulá léta. K těmto 1755 mil. přistupuje ještě kvota z t. zv. vyzbrojovacího fondu z r. 1921, z něhož roku 1927 vydáno bylo 25.5 mil., k tomu přistupují především obrovská překročení ministerstva národní obrany, která roku 1927 činila 50 mil. Sečteme-li to všechno, dojdeme k tomu, že výdaje pro militarismus také po fondu pro zbrojení, po začátku restrikce, jak vládní strany označovaly zavedeni fondu pro zbrojení, jsou právě tak vysoké jako roku 1925 a 1926. Ostatně jsou přece cifry v rozpočtu, jak jsme již opětovně prohlásili, více nebo méně jen domovními čísly. Při vydávání obnosů nedrží se toho ministerstvo nikdy, jednotlivé položky se naopak libovolně přesunují. Tak nalézáme v rozpočtu výdaje na stavby, které by vlastně podle zákona o fondu na zbrojení měly býti hraženy z něho.

O věcném fondu chtěl bych říci jen několik slov. Co jsme při poradě o fondu na zbrojení předpovídali, to také nastalo. Národní shromáždění nejen že nemá žádného vlivu na výdaje fondu na zbrojení, nemá také žádné možnosti kontroly. V zákoně o věcném fondu se praví: »Výroční účet věcného fondu předložen budiž nejvyššímu kontrolnímu úřadu.« Výroční účet za rok 1927 však neobsahuje ani jediné poznámky o předsevzatém přezkoumání fondu na zbrojení. S politováním musíme konstatovati, že s rozpočtem na rok 1929 praktikována byla nová methoda, aby zkoumání cifer rozpočtu bylo učiněno nemožným. Není tu více žádného detailování jednotlivých položek. Není tu rozdělení výdajů pro stravování na pododdělení: chléb, sláma, otop. Při výzbroji postrádáme údaje cifer zamýšlených výloh za ošacení, ubytování atd., a tak je tomu také u jiných položek. Že tu jest úmysl, lze poznati z toho, že v tabulce »paušál« je sice uvedeno, jakého druhu paušál přichází v úvahu, ale nikde není dána suma.

Velice skoupými na slovo jsou také vysvětlivky v dodatku k rozpočtu pana ministra národní obrany. O kapitolách 5, 6 a 7, stravování a vyzbroj mužstva, nedovedou nám »vysvětlivky« říci vůbec ničeho. Nenalézáme ani slova o nákladech náhradní zálohy, o těchto věcech nenalézáme také ničeho v důvodové zprávě k celému rozpočtu. Ve vysvětlivkách a v důvodové zprávě je mnoho řečí o zatížení rozpočtu ministerstva platovým zákonem. Skutečnosti však podávají zcela jiný obraz. Osobní výlohy jsou oproti roku 1928 menší, kdežto věcné výdaje značně vzrostly. Obrovský vzrůst vykazují výdaje na manévry a cvičení a na cesty, které zcela obrovsky stouply, ačkoli ministerstvo vydalo v únoru 1928 výnos. ve kterém se praví: »Poněvadž podle ustanovení finančního zákona povolených prostředků použíti se smí jen až do preliminované výše a překročení rozpočtu vázáno je schválením Národního shromáždění, je nyní vzhledem k značně zmenšeným úvěrům nutno, aby se při splnění všech úloh vojenské správy postupovalo s největší úsporností a aby jen nejnutnější potřeba vojska hražena byla nákladem pokud možno nejmenším.« Výslovně se pak doporučuje největší šetrnost v nákladu na cesty a dopravu, a přece shledáváme, že roku 1927 byly preliminované výdaje pro cestovní účely překročeny o 18 milionů.

Obrovských sum vyžaduje zase položka střelivo a výbušiny; také roku 1929 má se vydati 76 milionů. Promluvím o této položce v jiné souvislosti.

V důvodové zprávě, která se mnohdy vyznamenává podezřelou povídavostí, budeme však něco hledati marně. Postrádáme úředního seznamu ztrát, kterýž zavésti a vyhlásiti bylo by naléhavě nutno. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.) Nenalézáme žádného údaje o četných leteckých katastrofách, o neštěstích způsobených výbuchem a jinakých nehodách a obzvláště o sebevraždách v armádě. Dovolte, abych především promluvil o leteckých katastrofách: Dne 10. ledna došlo ke zřícení letadla A. B. 11/41 na letišti v Božím Daru, 2 mrtví; dne 26. ledna nouzové přistání u Roudnice, letadlo poškozeno, pilot zraněn; dne 30. ledna nouzové přistání letadla u Bílovic, letadlo silně poškozeno; dne 9. února zřícení letadla B 17/18, výbuch, letadlo shořelo, pilot těžce zraněn; dne 30. dubna zřícení letadla na cvičišti, letadlo roztříštěno, 2 vojíni těžce zraněni, Počátkem května zřícení letadla u Žiliny, pilot a důstojník těžce zraněni; 7. května zřícení letadla č. 3 u Píšťan, letadlo shořelo, pilot mrtev. Tak mohl bych vám zde předložiti přesný seznam leteckých katastrof, úhrnem neudálo se jich 14, jak pan ministr národní obrany udal v branném výboru poslanecké sněmovny, nýbrž bylo úhrnem 24 leteckých katastrof s 18 mrtvými, mezitím 12 osob mužstva, 5 důstojníků a 1 civilní osoba, s 8 zraněnými, mezi nimi 5 důstojníků a 3 osoby mužstva. Pro pana ministra národní obrany jsou to všichni hrdinové, kteří padli ve službách vlasti. My se na tyto oběti díváme zcela jinak. Jsou to oběti trestuhodné hry s lidskými životy. Akrobacii ve vzduchu vojenští orgánové nejen hájí, nýbrž velitelé ji dokonce nařizují. Zcela jisto však je, že se méněcenných letadel používá jako školních letadel. Zcela jisto jest, a to dokazuje také vysoké procento osob mužstva. které přišly o život, že se namnoze přibírají k větším letům vojíni, kteří ještě nejsou úplně vycvičeni. Mezi příčinami leteckých katastrof se uvádí: v jednom případě zlomení postranního kormidla, v jednom případě utržení křídla, ve třech případech defekty motorů. Naše informace o tom jsou jen kusé, poněvadž nám není dána možnost věc přezkoumati, jako ministerstvu národní obrany.

Roku 1926 byla zde v senátě veliká debata o četných leteckých katastrofách, které se přihodily roku 1926, které však daleko zůstávají pozadu za počtem letošních katastrof. Při této debatě podal pan ministr národní obrany prohlášení a řekl toto: »Mohu vás ubezpečiti, že při vyšetřování letošních případů nebyly konstatovány vůbec žádné nedostatky materiálu, nedbalost při zacházení s letadly, motory anebo nedostatky ve výcviku pilotů.« Na jiném místě praví: »Ačkoli při žádné nehodě letošního roku nebyly shledány vady materiálu, snížili jsme přece normální dopravu u jednoho typu letadel, se kterým došlo k nehodám.« Ve skutečnosti patrně se to všechno nestalo, i máme nepopiratelného svědka pro toto zjištění; tím je důvodová zpráva k letošnímu státnímu rozpočtu. V této důvodové zprávě se výslovně praví: »Po řádném přezkoušení se stará školní letadla nahrazují, výcvik bude snazší a bezpečnější.« oku 1926 ubezpečoval pan ministr národní obrany, že letadla jsou prvotřídní, a roku 1928 připouští v důvodové zprávě, že se používá letadel, která jsou daleko toho vzdálena, aby byla označována za bezpečná. Ale je zde ještě druhé místo, které to potvrzuje. Praví se totiž: »S obzvláštní horlivostí bude ministerstvo národní obrany zvyšovati bezpečnost v letectví všemi prostředky, a to zvýšením bezpečnostního koeficientu a postupným vylučováním starých typů z provozu, které tomuto koeficientu neodpovídají.« Tedy po druhé nalézáme v důvodové zprávě potvrzení, že se dovoluje lidem létati s letadly, ačkoli se ví, že tato letadla jsou životu nebezpečna. Co by se stalo kapitánovi nebo majiteli lodi, který by dal plouti lodi po moři, o které ví, že není schopna jízdy po moři. Celá mezinárodní veřejnost by se právem nad tím pohoršila. A zde dovoluje se denně lidem, aby se vznesli s letadly, ačkoli se ví, že tato letadla jsou pastmi na lidi. Je to frivolní hra s lidskými životy, která se zde provádí, a nositelé tohoto systému patří na lavici obžalovaných.

Protějšek tvoří katastrofy způsobené výbuchem. Udály se tyto katastrofy, způsobené výbuchem: Dne 12. května zraněn těžce svobodník pěšího pluku č. 24 předčasným výbuchem ručního granátu. Koncem května nalezne polní hlídač v obci Dara na Slovensku zabloudilý náboj granátu. Při pohrávání s ním roztrženi jeden kovář a 2 sedláci na kusy; dne 30. května utrpěl nadporučík Karel Silek v Místku od pěšího pluku č. 8 těžký úraz následkem předčasného výbuchu ručního granátu; dne 25. května těžké zranění pěšáka Viléma Schitenhelma téhož pluku při vrhání ručních granátů; koncem července nalezl sedmiletý Karel Jesch v Sedlištích u Frýdku náboj, který zapálil, při čemž se těžce poranil; počátkem srpna nalezl poddůstojník Musil dělostřeleckého pluku č. 301 na střelnici v Malackách granát, který v jeho ruce vybuchl a utrhl mu ruku a obě nohy; dne 18. srpna nalezli 2 vojíni jízdního pluku č. 8 na milovické střelnici granát. Tento vybuchl a 1 vojín byl úplně roztrhán, kdežto druhý utrpěl těžká zranění. Po cvičení 5. dělostřeleckého pluku v okrese horažďovickém v září nalezl rotmistr Ploner nevybuchlý granát: při odšroubování zápalky vybuchl granát, utrhl Plonerovi hlavu, 2 civilisté a 1 vojín byli těžce zraněni. Tedy dohromady 8 katastrof: 3 mrtvých a 8 těžce zraněných. A také zde zase pověstná dělostřelecká střelnice malacká. Musíme konstatovati. že neuplyne čtvrt roku. aby se na střelnici v Malackách neudály takovéto nehody, Upozornili jsme pana ministra národní obrany na tuto povážlivou skutečnost, on však ve své odpovědi shledal všechno v pořádku. Upravili jste si methodu: vinu nese nikoli vrah, nýbrž zavražděný.

Také jinak udála se řada neštěstí. Chtěl bych konstatovati, že se jen na manévrech udály tyto nehody: Utonutí 1 vojína při brodění přes Váh; utonutí desátníka Wakouszkie od jízdního pluku č. 9 při brodění přes Ohři; dne 27. srpna úmrtí jednoho vojína dělostřeleckého pluku č. 107 v nemocnici v Novém Jičíně. Tento případ jest obzvláště příznačný a tragický. Vojín hlásil se nemocným, nebyl však uznán, přišla na něho závrať, spadl s děla a kola tohoto děla ho přejela. Podle zpráv, jež nelze kontrolovati, které však se jistě blíží pravdě, zemřelo u pěšího pluku č. 40 v době manévrů samotných 6 vojínů, mezi nimi 4 pro vysílení, 1 následkem pádu s koně a 1 následkem toho, že byl přejet autem. 16 vojínů utrpělo zranění. Pan ministr národní obrany mohl jen věděti o 3 případech, kdežto bilance, čítajíc v to nehody při manévrech, činí 10 mrtvých a 18 zraněných.

Do této kapitoly patří také velice smutný zjev četně se vzmáhajících sebevražd v naší armádě. V době od 1. ledna do 31. října vzalo sobě 53 vojáků život, mezi nimi 10 vojínů olomoucké posádky, důkaz to, že zde jsou poměry nejsmutnější. Jmény sebevrahů možno kdykoli posloužiti. Každoročně je daleko přes 100 případů sebevražd v naší armádě. Roku 1921 102, 1922 113, 1923 97. 1924 116 a roku 1928 bude počet tento zajisté daleko vyšší. Před několika dny udála se sebevražda, která poskytuje příležitost nahlédnouti hluboko do poměrů v naší armádě, a na příčiny, které vedou vojíny k sebevraždě. Předešlého pátku otrávil se vojín Pejšman z Liberce, který slouží ve vozatajském skladišti ve Vršovicích. Pohřeb konal se v pondělí. Vojín byl nedávno, poněvadž zaspal o 5 minut budíčka, štábním kapitánem Kahlerem potrestán vězením na 21 dní a odnětím příslušné vánoční dovolené. Musíme již říci, že tento případ je korunou všeho, čemu jsme v tomto oboru uvykli u naší armády. Pro 5 minut delšího spaní 21 dní vězení a odnětí vánoční dovolené, to je více nežli stanovení »příkladu«, jež u jistých důstojníků je tak oblíbeno, to je přímo projev osobní nenávisti. Seznam ztrát roku 1928 činí u leteckých katastrof 18 mrtvých, 8 zraněných, u katastrof způsobených výbuchem 5 mrtvých, 8 zraněných, u jinakých neštěstí 10 mrtvých a 18 zraněných, sebevraždou 53 mrtvých, úhrnem 86 mrtvých a 34 zraněných, při čemž obzvláště podtrhávám, že ve skutečnosti budou cifry ovšem daleko vyšší, poněvadž nevejde každý případ veřejnosti ve známost. Rapidní vzrůst sebevražd hledati dlužno v poměrech v naší armádě a v zacházení s mužstvem, interpelace a stížnosti, které jsme zde podali, ministerstvo národní obrany jednoduše podává dál. Ale to neznamená nic jiného, nežli ze se obžalovaný zároveň stává soudcem a obhájcem. Představený, proti kterému byla podána stížnost, obdrží zcela jednoduše podání nebo interpelaci k vyjádření a snaží se ovšem vylíčiti věc pokud možno nevinně. Můžeme stran interpelací konstatovati, že nikdy nebyl brán představený k odpovědnosti, nýbrž vždy jen ubohý chudáček vojín, který se nemůže brániti a jenž má vždy vinu na tom, co se stalo.

Jestliže dnes všechny tyto věci zde odhalujeme a o nich promlouváme, děje se tak jen proto, poněvadž je to jediná cesta. kterou se můžeme dáti, abychom veřejnost a veřejné svědomí vyburcovali a abychom tak zjednali nápravu. Typický příklad toho, jaký vliv má ministerstvo národní obrany na způsob zacházení s mužstvem, tvoří události u dělostřeleckého pluku č. 8 v Opavě. Při své loňské řeči při rozpočtu sdělil jsem, že si jistý svobodník, poněvadž jedna helmice visela křivě na plášti, dovolil hnáti celé mužstvo v 8 hodin večer do jízdárny. To vešlo u důstojníků dělostřeleckého pluku ve známost, a následek byl, že tento svobodník za svůj čacký čin byl svým představeným, kapitánem Sýkorou, ještě pochválen. Ministrovi národní obrany byla sdělena celá řada případů u dělostřeleckého pluku č. 8, mezi jiným také, že se tam vojínům, když při prohlídce jsou uznáni za churavé, po třech nebo čtyřech dnech však jsou z nemocnice zase propuštěni jako zdraví, vyhrožuje, že budou zavřeni a že se jim odejme dovolená a vycházka. V odpovědi pana ministra národní obrany se v té příčině praví, že vojíni, kteří se nápadně často hlásí k lékařské prohlídce a nikdy nebyli uznáni nemocnými, nejvýš bývají pokáráni. O skutečnosti, kterou jsem uvedl, že k takovým výhrůžkám došlo. nedovedl pan ministr národní obrany říci ničeho. Chci mu, aby mohl v této příčině věci dále sledovati, sděliti, že u dělostřeleckého pluku č. 8, sedmá baterie, kapitán Sýkora vojíny, o kterých lékař uznal, že mají ležeti, zcela klidně vyhání na cvičiště a hrozí jim zavřením. Zde jde o positivní případ a pan ministr národní obrany nemá se spoléhati na to, co mu hlásí velitelství, nýbrž na to, co mu sdělujeme my, neboť k nám mají vojíni důvěru, nám řeknou, jak se věci mají, kdežto vyšetřující komisi vojenské nedoznají pravdu, poněvadž se bojí šikanování a pronásledování, kterému by pak byli vydáni. Příznačno je, že dělostřelecký pluk č. 8 nemá vůbec žádné ošetřovny, takže churaví, kteří jsou upoutáni na lůžko, musí zůstati ležeti v místnostech, kde jsou zdraví. U dělostřeleckého pluku č. 8 panují vůbec neuvěřitelné poměry. Poručík Bitka od 7. baterie nechal nováčky, kteří letos narukovali, první a druhou neděli po celý den cvičiti. Rotmistrovi Nováčkovi nelíbily se při inspekci v 9 hodin večer vyčištěné boty nováčků, vyhnal vojáky z postelí na střelnici a nechal je nastoupiti třikrát po sobě, a to v půl 11, v půl 12 a v půl 1 hod. v noci. To je neslýchané jednání, povážíme-li, že nováčkové mají příštího dne v 5 hodin ráno budíček a musí nevyspalí nastoupiti svou těžkou službu. Mám zde před sebou lístek jednoho vojína ke svým rodičům, který se mi dostal náhodou do ruky. Rodiče poslali dotyčnému balíček s potravinami a vojín, potvrzuje příjem, píše: »Mně bylo, bohužel, dosud všechno ukradeno. Neměl jsem více nežli chleba a 2 uzenáče, jakož i malý kousek masa. Všechno druhé mně vzali. Milí rodičové, buďte tak dobří a pošlete mi příští týden zase chleba.« Musíme nejen obětovati miliony na militarismus ve formě daní, nýbrž obyvatelstvo musí ještě obětovati peníze na to, aby jeho synové u vojska netrpěli hladem.

O této baterii píše jistý nováček: »Nováčci zde byli druhý den a již se prováděly prohlídky kufrů, nemá-li někdo u sebe nějaký politický časopis nebo leták. Tím myslí pánové, že to napraví. Po celý den slyšeti je řvaní důstojníků, neboť doba výcviku je nejhorší dobou pro nováčky, a večer je škola, ale jen o vojenských věcech. Mnozí si do toho stěžují a říkají, půjde-li to tak dále, že se zastřelíme nebo utečeme.« To jsou myšlenky, jaké mají u nynějšího vojska. Neustále jsou kontroly, ale kde by bylo potřebí kontrolovati, tam se nedohlédne, na příklad do kasáren a baráků, na zdravotní zařízení, otop, ošacení, stravu a na mnohé jiné nedostatky, k tomu se nedohlédne. U 8. baterie téhož pluku spadl jezdec s koně. Byl 14 dní v nemocnici a dostal pak za trest 30 dní vězení, poněvadž pádem prý nebyl vinen kůň, nýbrž on sám.

Při poslední rozpočtové debatě přednesl jsem stížnost o 7. baterii, že tam práce ve stájích, které mají býti skončeny o pul páté, trvají do večerních hodin. Pan ministr píše: »Při provedeném šetření nestěžovali si vojíni, že museli konati službu ve stájích přes čas služby.« Je přece známo, jak se takové šetření provádí. Zeptají se sice, kdo má nějakou stížnost, a poněvadž si nikdo netroufá přednésti nějaké stížnosti, prohlásí se potom, že se takové případy nedějí. Chci tedy panu ministrovi také v této příčině usnadniti vyšetřování. U 8. baterie pluku č. 8 je rotmistr Doudja, který dává i déle sloužícím vojínům právě tak jako nováčkům konati službu ve stájích až do 8 hodin večer, ačkoli předpisy praví, že se to má v 5 hodin skončiti.

Jak se vůbec smýšlí o zacházení s mužstvem, uslyšíme nejen u dělostřeleckého pluku č. 8 od velitele. nýbrž také u jiných dělostřeleckých pluků. Velitel baterie dělostřeleckého pluku č. 8 prohlásil opětně: »Spíše může zahynouti 10 mužů, ale koňům se nesmí nic státi.«

Mám ještě celou řadu dalších stížností, které se týkají všech možných pluků. U dělostřeleckého pluku č. 102 v Rokycanech bylo na příklad 15. února 1928 nedělní zaměstnání. O tom píše vojín, který byl při tom zúčastněn: »Právě přinesli jednoho zraněného, houslaře z Kraslic. jenž nikdy v životě neměl co dělati s koňmi a nyní je ve stáji. Kůň ho kopl, Má díru ve tváři, jednu na rameni a vyraženo 4 nebo 5 zubů. Nás v důstojnické škole učí: »Člověk když chcípne, není žádné neštěstí, to nás nic nestojí. Cedulka, a náhrada je zde. Kůň ale stojí nás těžké peníze. Proto je nám kůň desetkrát, ba stokrát cennější, nežli člověk.« To je duch, který převládá v našich dělostřeleckých plucích a u jejich velitelů. To je duch, který jim patrně byl vočkován s nejvyšších míst.

U dělostřeleckého pluku č. 103, 1. baterie, v Trenčíně, tloukl rotmistr Peterle v polovině srpna jistého vojína jízdeckým bičem opětovně přes záda. Není žádnou náhodou, že většina stížností, které pronikají do veřejnosti. pochází od záložníků, u nichž utrpení v několika dnech nebo týdnech má konec, načež pak jsou chráněni před pronásledováním. U aktivně sloužících vojínů je tomu však jinak.

U pluku horského dělostřelectva č. 7 v Popradě byli dne 25. června při prohlídce churavých z 18 mužů, kteří se hlásili churavými na nohy, uznáni 2 muži. Ostatní označeni byli zkrátka za podvodníky. Dne 2. července byla oslava bitvy u Zborova. Vojíni stáli v největším slunečním úpalu na dvoře kasáren tak dlouho, až 7 mužů omdlelo. Teprve potom dovoleno bylo odstoupiti. V den Husovy oslavy: dopoledne přednáška o krásných cílech mistra Husi. Odpoledne celá rota pohotovost a dvakrát v plné zbroji nastoupit.

U 3. horského praporu v Popradě neobdrželo mužstvo při odchodu mzdu vyplacenu v příslušné výši, a to u technické setniny. Když to bylo sděleno službu vedoucímu rotmistrovi Valovi, prohlásil: »Komu se to nesrovnává, tomu já to srovnám, aneb může zůstat dva dni déle.«

Také u pěchoty panují podobné poměry. U pěšího pluku č. 9 v Mostě byly záložníkům vydány staré, špinavé hadry při vydávání oděvu. Při odchodu musel každý zaplatiti Kč 1.50 za praní oděvu. Při tom lze pokládati za jisté, že příští záložníci dostali zase tytéž nevyprané hadry. Jistý záložník píše o tom: »V kasárnách není žádného zařízení k mytí. Stalo se, že se celý prapor musil mýt u jednoho kohoutku od vodovodu, Stále ještě se děje. že se při odchodu záložníků dělají srážky ze všech možných titulů.«

U ženijního pluku č. 11 v Komárně vykazovala při prohlídce skladiště jedna přikrývka popáleninu. Celé mužstvo, které nemělo naprosto co činiti s touto přikrývkou, musilo ji zaplatiti. Opravy klosetů musí platiti mužstvo. Tak byly odcházejícím vojínům strhovány dokonce částky 30-50 Kč.

U pěšího pluku č. 34 byly při cvičení v létě vydávány jedné setnině masky proti plynům. Jedna z nich se prý ztratila a celá setnina musila zaplatiti 70 Kč. Charakteristický je také případ u pěšího pluku č. 8, a to u 2. praporu v Těšíně. Vojín Karel Six z Vítkovic prodělával s sebou cvičení a roznemohl se u Rožňan, V bezvědomí musil býti dopraven do nemocnice. Při tom se ztratila jeho miska na jídlo. Nyní, skoro po půl roce, dostává poštovní složenku s vyzváním, aby ihned zaslal Kč 3.80 za ztracenou misku na jídlo. Naše vojenská správa opírá se přece tolik o Francii a čerpá z francouzského militarismu. Bylo by si přáti, aby se nepřebíralo jen špatné, nýbrž také to málo dobrého, co tam v tomto oboru jest. V novém vojenském trestním zákoníku francouzském je výslovně zakázáno trpěti žerty a výtržnosti staršího mužstva proti nováčkům.

Nejsmutnější kapitolou našich vojenských zařízení je zajisté kapitola zdravotnictví. Kolik lidských životů dlužno přičísti na vrub nesvědomitých, lehkovážných vojenských lékařů, vymyká se jakémukoli v odhadu. Rovněž kolik lidí připraveno o zdraví a uvrženo pak do nouze a bídy. V důvodové zprávě můžeme v kapitole »Opatření v oboru vojenského zdravotnictví« čísti o všem možném, jen ne o prvním požadavku, že voják, který jde k lékařské prohlídce, je člověk, který v sobě nese zárodek nemoci. Dnes každého, kdo jde k prohlídce, podezřívá vojenský lékař již předem jako podvodníka a simulanta. Při soudním přelíčení u divisijního soudu v Plzni bylo zjištěno, že lékař u vojína, který se cítil churavým, shledal, že břemeno 41 kg pro tohoto ještě není příliš mnoho. U pěšího pluku č. 40 onemocněl vojín Antonín Truhl z Brabantic brzo po svém nastoupení. Stěžoval si na bolení hlavy a závratě, byl několik dnů ve stavu nemocných a byl pak poslán nazpět k setnině. Dne 27. října večer vytáhla setnina k jubilejním slavnostem. Truhla, kterému bylo špatně, nechali doma. Potřeboval čerstvý vzduch, vyšel ven, přišel až blízko k vlečce, tam klesl ve mdlobách. Vlak vlečky ho přejel a odřízl mu ruku. Jak mohl ošetřující lékař prohlásiti Truhla zdravým, kde je prokázáno, že tu je skutečná choroba? Příznačným je, že nyní, když se neštěstí stalo, nikdo nechce nésti odpovědnost. Vojenští orgánové. obzvláště vojenští lékařové, pracují systematicky k tomu, aby vojíny. kteří se stali u vojska invalidními, připravili o důchod, který jim přísluší. Máme drastický případ poválečného invalidy Julia Rantzenhofera. který dne 1. října 1926 zdráv nastoupil službu. Utvořil se u něho v hlavě nádor a oslepl na jedno oko. Vojín žádal za důchod jako poválečný invalida, byl však zamítnut, a zemský úřad pro péči o válečné poškozence prohlásil, patrně zcela šablonovitě, aniž vůbec zkoumal stav věci, že choroba ani nevznikla, ani se nezhoršila konáním válečné služby. Je patrno, že spisy nebyly vůbec zkoumány, sice by se bylo musilo přijíti na to, že tento muž není válečným invalidou, nýbrž poválečným invalidou. Přesto byl jeho nárok šablonovitě zamítnut. V případě Pavla Sauera u dělostřeleckého pluku c. 111, 4. baterie, v Košicích, stojí údaje, které byly učiněny panu ministru národní obrany, v nejpříkřejším rozporu s údaji onemocnělého vojína. Je prokázáno a svědky potvrzeno, že vojín Sauer, když již před tím opětovně byl nemocen, měl v den odchodu následkem zápalu pohrudnice horečku, že přes to byl brutálně vyhnán, poněvadž jeho vojenská služební doba byla skončena, ačkoli by bývalo povinností, uzdraviti také zase tohoto muže, který u vojska onemocněl. Podobně je tomu v celé řadě jiných případů. U dělostřeleckého pluku č. 8 udál se případ. že vojín nervově nemocný byl superarbitrován, byla mu dána dovolená na 12 měsíců, pak ale byl zase povolán a musil dosluhovati 12 měsíců, po které byl doma. Tragická je nehoda vojína Schmieda od 8. dělostřeleckého pluku v Opavě. Tento vojín, vyučený zámečník, který nikdy neměl s koňmi co činiti, dostal k ošetřování koně, který byl znám jako zlý. Kůň ho již jednou shodil, po druhé stihlo vojína neštěstí, že se kůň lekl automobilu, který jel kolem. Schmied, jenž koně držel právě za otěže, byl koněm povalen, celý obličej mu byl rozbit a nyní chtějí tohoto nešťastníka připraviti o jeho nárok na důchod tím, že vyšetřováním a protokoly má býti zjištěno, že prý Schmied sám je tím vinen, že se nehoda udála. Odrakoušťujeme se, ale měli bychom v tomto jednom oboru zůstati u rakouských zařízení, že totiž stát je povinen nahraditi každou škodu, která vznikne militarismem.

V rozpočtu mluví se velmi mnoho o péči o legionáře. Žádáme, aby alespoň táž péče, jakou ministerstvo, národní obrany projevuje o legionáře, věnována byla také jiným obětem války, obzvláště těm, kteří ve službách vlasti, Československa, stali se obětí militarismu.

V prováděcím nařízení k brannému zákonu stanoví se beze zmocnění zákonem, že vyřazení duchovní správcové zařazeni býti mají do náhradní zálohy. Při této příležitosti žádáme tutéž péči o všechny ty, kteří pro nějaký konflikt svědomí se zařazují do kategorie těch, kdož odpírají vojenskou službu. Celá veřejnost byla vyburcována případem Josefa Löwyho, který dvakrát po sobě ztrávil skoro rok v žaláři, poněvadž prohlásil, že mu svědomí nedovoluje konati vojenskou službu. Případ Löwyho není jediný, máme ještě celou řadu takovýchto případů. Pan ministr národní obrany pěl zase jednou svou starou píseň, že zkrácení vojenské služby není možným, dokud není pohromadě stav 8.000 déle sloužících poddůstojníků, 3.200 že prý tu již jsou. Poukázal jsem s tohoto místa opětně k tomu, že máme nadpočet poddůstojníků. Vývody pana ministra, že zkrácení služební doby vojenské není možno, dokud nebude dosaženo stavu 8.000 déle sloužících poddůstojníků, odporují tomu, co německé vládní strany svého času sdělily veřejnosti při poradách o novele branného zákona. Pane kolego Hilgenreinere, vidíte, že sleduji přesně křesťansko-sociální tisk. Křesťansko-sociální časopis »Das Volk« psal v neděli, dne 24. dubna, o vojenské předloze: »Křesťansko-sociální strana má pevný písemný slib v rukou, že se 14timěsíční služební doba uskuteční již ve dvou letech«. Doufám, že pánové s křesťansko-sociální strany nezapomenou upozorniti pan ministra národní obrany včas na to, že dal tento pevný slib. Činíme tak rovněž a žádáme za vysvětlení, jaké předběžné práce již byly vykonány.

V důvodové zprávě je pan ministr národní obrany strašně domýšlivý na výcvik kavalerie a praví: »Aby se výcvik mohl prováděti také ve větších jednotkách, pomýšlí se na to, pro příští léta shrnouti kavalerii alespoň ve švadrony, a kde to je možno, také v celé pluky.« V branném výboru poslanecké sněmovny sdělil pan ministr, že při posledních manévrech semknutý nástup kavalerie namnoze byl směrodatným pro vítězství. Pan ministr patrně ví málo z vojenských dějin, neboť jinak musil by se pamatovati na to, že v Čechách roku 1912 nebo 1913 v přítomnosti tehdejšího následníka trůnu a myslím také německého císaře provedeno bylo totéž divadlo. Také tehdy rozhodl semknutý nástup kavalerie a přivodil vítězství jedné strany. Ovšem, když došlo k světové válce a učiněn byl pokus, nasaditi podle vzoru manévrů semknuté šiky kavalerie, viděli jsme, že celé brigády a pluky kavalerie byly v několika minutách smeteny s povrchu zemského. Obzvláště osud Haugwitzových dragounů měl by dáti na pováženou, že kavalerie pro moderní válku jest odbytou věcí.

Pan ministr národní obrany prohlásil v poslanecké sněmovně, že se musí zbrojiti proto, poněvadž nám nastává hospodářská válka. Logika ukazuje nám zde zející mezeru. Neboť, i kdyby nám mělo býti údělem neštěstí hospodářské války, nebude nikdy vedena děly a puškami, nýbrž jinými prostředky. Pan ministr podává tímto svým výrokem sám důkaz toho, že toto obrovské zbrojení jest úplně bezúčelné.

Je samozřejmo, že my pro státní rozpočet vůbec a obzvláště pro tuto kapitolu hlasovati nemůžeme. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)