Další důvod, proč jste začali býti trochu opatrnějšími v protiněmecké činnosti. spočívá asi v tom, co president Masaryk praví ve svém posledním poselství: »A státy, nejen vítězné, nýbrž také přemožené, rozvíjejí se a jejich rozvoj dotýká se nás velmi značnou měrou.« Vtom má president státu zajisté velmi pravdu. Rozvoj, obzvláště německé říše, který pozorujeme od roku 1923 s obdivem a úžasem, dotýká se Československa zajisté velmi značnou měrou a bude se ho snad v pozdější době, až tento rozvoj učiní ještě další pokroky, dotýkati měrou ještě daleko vyšší, nežli tomu je nyní.

Ačkoli Němci vstoupili do vlády a ačkoli tento vývoj byl předvídán a pociťován, zůstává přece v podstatě týž. jako byl dříve. Připomínám výrok ministra věcí zahraničních dr Beneše při odhalování pomníku Densova dne 28. října t. r. při jubilejních oslavách, když on, odpovědný správce zahraniční politiky, řekl, že Československo na věky bude spojeno s Francií. Připomínám to, že zpravodaj při poradách o branných předlohách prohlásil, že pro československou armádu jen Německo a Maďarsko přicházejí v úvahu jako nepřátelé. A teprve před několika dny jsme četli, že v rozpočtovém výboru senátu, který asi nechtěl zůstati pozadu za výborem poslanecké sněmovny, český řečník tvrdil, že zbrojení československé armády je proto tak nutné a pohlcuje tolik peněz. poněvadž Německo provádí tajné zbrojení, které prý je Československu nebezpečným. Přítomný pan ministr národní obrany nepovažoval za nutné, aby tuto ničím nedokázanou nepravdu o tajném zbrojení Německa odmítl, nýbrž odvážil se dokonce je podtrhnouti tím, že řekl: »Také Maďarsko zbrojí.« Tímto »také« potvrdil onen výrok českého senátora, že Německo provádí tajné zbrojení a tuto okolnost vylíčil jako jeden z důvodů, že československá armáda musí dostávati každoročně 2.000 mil. Kč, aby zůstala na výši doby, aby všem požadavkům na ni kladeným mohla vyhověti.

Prosím, aby se nezapomínalo na to, jak se Československo chová v otázce odzbrojení. Navenek slyšíme sice občas krásná slova od pana ministra věcí zahraničních, který přece byl předsedou odzbrojovací komise při Společnosti národů, že také Československo je pro odzbrojení, ale ovšem pro takový způsob odzbrojení, kterého se také Francie zastává, odzbrojení, které záleží v přímo obrovském ozbrojení, které volá celý národ do zbraní a který zcela nepatrné snížení všeobecné služební doby označuje jako odzbrojení, ve skutečností tedy ozbrojení až po zuby, kdežto Německo odzbrojeno jest až do košile.

Nechtěl bych také mlčením zcela pominouti způsob, jakým se chová Československo a jeho politika vůči říšskoněmeckým organisacím. které pěstují kulturní styky Němectva v celém světě. Míním zde obzvláště zahraniční ústav ve Stuttgartě a spolek pro udržování Němectva v cizině. Ústavy a organisace. které podle svých stanov a své činnosti nemají za účel nic jiného. nežli chrániti a pěstovati německou kulturu v celém světě, označovány jsou na základě dobrozdání ministerstva spravedlnosti, jež opět spočívá na dobrozdání ministerstva věcí zahraničních. za velezrádné instituce a organisace. Je však charakteristické. že právě zahraničnímu ústavu ve Stuttgartě veliká část jeho zajisté cenných obrazů, představujících krajiny a kroje. věnována byla českým konsulem ve Stuttgartě, a že přes to, dojde-li k jednání před soudem, tento ústav jest označován jako velezrádný.

Teprve v poslední době byli jsme svědky velice přátelského chování, jež česká politika zaujímá k sousednímu německému Rakousku a k Německé říši. když přijaty byly ony dva zákony, které přijaty byly, bohužel. německými hlasy, zákon o výměně markových priorit a zákon o ochraně trhu práce. Nechci se šířiti o obsahu obou zákonů, poněvadž přece kolega Horpynka již v poslanecké sněmovně důkladně vyložil. jakou politiku tyto zákony obsahují. zákon o ochraně trhu práce obzvláště, který ohrožuje zde říšsko-německé existence a říšsko-německé ředitele a vyšší úředníky staví do jisté míry pod policejní dozor v tom smyslu, že každý z těchto říšsko-německých úředníků, kteří se zde nacházejí na vedoucím místě v průmyslu a v životě hospodářském, chce-li se jednou podívati domů, navštíviti příbuzné anebo ztráviti svou dovolenou venku, musí se před tím hlásiti u politického úřadu, aby tento úřad mohl zapsati jeho cestu do domova a že musí také oznámiti svůj návrat, aby na konci roku mohlo býti zjištěno, že se nezdržoval více nežli 3 týdny mimo hranice státu. Takovéto zákony jsou zajisté nesnesitelné pro národ, který je si vědom své ceny a své velikosti, a pro říši, o které vy, pánové na české straně, sami musíte přiznati, že její vývoj pokračuje dopředu. Nemůžeme tento zákon, stejně jako to, co jsem dříve uvedl, pojímati za projev smýšlení Němcům přátelského, a divím se, že pan president ve svém poselství ze dne 28. října tvrdí: »Pravím jen tolik, že náš poměr je přátelský nejen ke spojeným národům, nýbrž také již k těm, se kterými jsme bojovali ve válce«, a že pan ministr věcí zahraničních dr Beneš považoval již několikráte za nutné tvrditi, že během celých 10 let nedošlo nikdy k diferencím nebo napětí mezi Prahou a Berlínem. Můj Bože, ovšem, nebylo ještě žádné války mezi Německem a Československem v těchto 10 letech. Nedošlo také ještě tak daleko, jak daleko došlo snad v předválečné době někdy mezi státy, které se v jistých věcech nemohly dohodnouti, že bylo vyhrožováno přerušením diplomatických styků, a že válka se již do jisté míry objevovala v nejbližší blízkosti jako příšera na politickém obzoru. Musíme ovšem uvážiti, že Německá říše následkem pokořujících ustanovení donucujících diktátů z Versailles a Rakousko následkem ustanovení St. Germainských nemohou pomýšleti na to, aby hájily své dobré právo, svou národní čest, a aby na toto popichování se strany spřáteleného Československa odpověděly způsobem, jakým by tomu bylo snad v případě, kdyby právě Německo se nacházelo v jiné situaci světové politiky, nežli tomu jest ještě v době přítomné. Ale předpokládejme, pánové, že by Německo bylo poměrně právě tak silně vyzbrojeno jako Československo nebo Francie. Myslíte, že by se pak Československo také odvážilo pěstovati takovouto politiku přátelství vůči Německu? Nemyslíte, že by pak již v Praze zástupce Německé říše mluvil zcela jinak, nežli jak to nyní musí býti vzhledem k poměru sil, k armádě a ke spojeneckým smlouvám atd.? Tato politika však, kterou Československo provozuje od 10 let a kterou každý, kdo se zabývá politikou, uznává za protiněmeckou a kterou zajisté také Německá říše a její zástupci a vůdci jako takovou oceňují, i když se to snad také denně anebo opětovně ve veřejnosti nezdůrazňuje, poškozuje netoliko československé hospodářství a hrozí je v budoucnosti poškoditi ještě více, ona je po mém názoru také nebezpečnou. Víme, že vyjednáváni o obchodní smlouvu s Německou říší nemůže se dostati kupředu, že již po 3 léta nedochází k žádné obchodní smlouvě, a víme zcela dobře, že politika, která se zde provozuje, jest jedním z důvodů, že se jednání o obchodní smlouvu tak protahuje. Nemyslím, že pro československé hospodářství jako celek, mám-li to tak označiti, je právě s výhodou, jestliže se právě se sousedem, na kterého jsme následkem zeměpisné polohy a pro celou svou hospodářskou strukturu hospodářsky nejvíce odkázáni, který nám percentuelně odbírá nejvíce výrobků a od kterého naše hospodářství má největší užitek. jestliže se poměr k Německé říši také nadále takovouto politikou stále více přiostřuje, a tvoří-li se ovzduší, které pro uzavření a tvoří-li se ovzduší, které pro uzavření obchodní smlouvy s Berlínem a také s Vídní není právě výhodné. Obávám se, že toho snad ještě jednou budete litovati, že jste vůči Německu, které přece dnes, musíme to doznati, je bezmocné, hráli si na silného muže a naprosto nepřihlíželi k zeměpisné poloze, ve které se Československo nalézá a také k jeho ethnografickému složení. Tvrdím však, že takovéto provádění československé zahraniční politiky je také nebezpečím, poněvadž by mohlo uvésti stát následkem jeho spojenectví s Francií a francouzskou imperialistickou politikou, která se přece nedomáhá ničeho jiného, nežli hegemonie nad celou Evropou, do konfliktů, které by se mu snad mohly státi nepříjemnými. Celý ten systém regionálních smluv, Benešem založený, kterýž také jiné státy, obzvláště spojenci, takto provádějí, a ozbrojovací horečka v Evropě panující, která je daleko větší nežli zbrojení před válkou, ženou téměř k nějakému konfliktu. Nechci tvrditi, že snad již v nejbližším roce budeme státi před t. zv. konflagrací, chci-li užíti slova u dr Beneše tak oblíbeného. Deset roků je doba příliš krátká, aby národové zapomněli na obrovské oběti, které svět v minulé válce přinesl, na miliony mrtvých, kteří v těchto 4 letech na všech stranách padli a aby učinili válku obyvatelstvu, veliké mase, populární. Ale dorůstají ve všech státech nová pokolení, která hrůzy dřívější války neprodělala, a když tato pak budou ve stáří k branné službě povinném, resp. tvořiti budou vnitřní strukturu různých armád, pak odpor proti vyrovnání konfliktů, dotýkají-li se tyto národní cti a důstojnosti státu, nebudou narážeti na tak veliké překážky, a jestliže diktátor ltalie, pan Mussolini, předešlého roku prohlásil, že ke konci let třicátých dojde pravděpodobně ke srážkám mezi evropskými státy, pak asi příliš nepochybil, bude-li nadále politika pěstována takovým způsobem, jak ji dnes provádějí vítězné státy a jejich přívrženci. Teprve nedávno poznali jsme následkem nediskretnosti smlouvu, dohodu mezi Anglií a Francií o odzbrojení, která tak jasně ukazuje, co státy, které tu dnes stojí v plném zbrojení, rozumí pod odzbrojením a jak si představují závazky, které samy převzaly v mírových smlouvách, kdyby Německo mělo jednou odzbrojiti. Myslím, že právě tato smlouva byla by se mohla státi pramenem budoucích konfliktů, kdyby nebyla bývala světu prozrazena. Jest to silné počínání, když dvě evropské mocnosti, Francie a Anglie, rozdělují mezi sebou oblasti své moci na Středozemním moři a určují použití svého válečného a vzdušného loďstva v případě války. Proti komu pak směřuje tato smlouva? Nemůže se obraceti proti nikomu jinému nežli proti Italii, která chce vybudovati svou nadvládu na Středozemním moři a následkem toho má mnoho látky ke konfliktům s Francií v této příčině a pro své italské obyvatelstvo v jižní Francii, pro severoafrické pobřeží atd. Vedle toho směřuje tato smlouva proti Americe, Německu a Sovětskému Rusku.

Nuže, což může správce naší zahraniční politiky zodpověděti to, že se tolik na zdar a na zmar přikloňuje ke státu, jenž znamená neustálé znepokojování netoliko Evropy, nýbrž celého světa? Stát, který svoje zbrojení buduje v takové míře, v jaké toho svět dosud neviděl, a který jistě jednou bude vehnán do konfliktu s některým ze svých sousedů, poněvadž si ti ostatní přece jen nedají všechno líbiti, co tento jeden stát, Francie, ve své povýšenosti od nich žádá. Po mém názoru a názoru všech prozíravých lidí existuje pro Československo jen jedna jediná možná a správná politika, t. j. naprostá neutralita, která mu je vnucena zeměpisnou polohou, naprostá neutralita, poněvadž po mém názoru Československo nikdy nebude moci vésti válku.

Masaryk praví ve svém poselství: »Pacifismus je po světové válce netoliko ctností, nýbrž životní nutností.« Pokud se týká tohoto státu, má pravdu. K čemu však potom potřebujete této armády, je-li pacifismus pro stát nutností, přichází-li pro tuto armádu jako odpůrci v úvahu jen Německo nebo Rakousko, se kterými žijete v tak přátelských stycích, k čemu je pak potřebí této armády, pro kterou se každoročně vydávají tisíce milionů? Také na to Masaryk odpovídá ve svém poselství. Praví: »Musíme míti armádu tak dlouho, dokud ji mají všichni ostatní.« Nuže, nevěřím přece, že zdejší politika jde tak daleko, aby tvrdila, že musí míti armádu tak dlouho, jak dlouho ji na příklad řekněme, mají Spojené státy severoamerické - jejichž stálé vojsko, mimochodem řečeno, jest jen tak veliké jako stálé vojsko Československé republiky, ačkoli mají 120 mil. obyvatelů - anebo jak dlouho má armádu některý jihoamerický stát. Pro Československo přichází jako odpůrce přece v prvé řadě anebo jen, jak řečeno, Německo nebo Maďarsko.

Ze srovnání síly armád sousedů Německa můžeme seznati, že na každých 10 km německé hranice připadá na francouzské straně 41 válečných vozů, 258 lehkých, 318 těžkých kulometů, 69.122 vojínů a 51 děl, na německé straně však jen 243 mužů a 2 lehké kulomety. Podobný je poměr sil na belgické hranici, podobný obzvláště také na české a polské hranici. Kdežto na německé straně, jak řečeno, připadá na 10 km hranic 243 mužů a 2 lehké kulomety, vidíme na české straně 8506 vojínů, 8 těžkých a 42 lehkých kulometů, 7 děl a 0.6 válečných vozů, vedle 3 letadel na 10 km, kdežto na straně Německé říše není ani jednoho válečného letadla, poněvadž Německu je zakázáno stavěti válečná letadla. Myslím, že Československo nebude přece chtíti tvrditi, že se svou řádnou a udatnou armádou ve spojenectví s Francií při tomto poměru sil, při tomto vyzbrojení těžkými a lehkými děly, tanky atd. ještě není dostatečně zabezpečeno. Ovšem, přejímá-li Československo thesi francouzského ministra věcí zahraničních Brianda, který v posledním zasedání Společnosti národů mluvil o tom, že je věcí zcela vedlejší, jak daleko je Německo vyzbrojeno puškami, kulomety, dělostřelectvem, že stále ještě zbývá německý národ, že zbývá těch 62 mil. lidí se svým organisačním talentem, se svými vojenskými ctnostmi, s možností přeorientovati se ihned na poměry válečné - ano, vycházíme-li z toho, pak je německé odzbrojení provedeno teprve tehdy, až německý národ vyhubíme ze střední Evropy. Naše ctnosti nemůžete nám vzíti a nevezmete. Tvrdíte přece také o sobě, že máte ctnosti, tvrdíte také o českém vojsku, že bude mužně bojovati, že jest udatné. Také francouzský národ, la grande nation, který své statečnosti a zdatnosti vděčí za vítězství ve světové válce, nesmí sebe ceniti níže, nežli cení německý národ. Zvláštní srovnání spočívá zajisté v této thesi Briandově, a tato these patrně také tvoří směrnici pro možnost odzbrojení na české straně. Dokud vůbec bydlí Němci na oné straně hranic tohoto státu, Němci, se kterými přece následkem vnitřní a zahraniční politiky stojíme v tak skvělém poměru, tak dlouho potřebujeme patrně této armády, těchto tanků, těchto děl, těchto letců atd. proti odzbrojenému, až na košili odzbrojenému národu.

Pánové! Považujete Německo po zkušenostech světové války za tak zaslepené, že snad s kosami a holemi a se starým rytířským brněním z museí potáhne do války proti státům po zuby ozbrojeným, věříte skutečně vůbec v nynější době v možnost nějaké války? K čemu potom tyto armády, k čemu miliardy na tyto armády? A myslíte, jestli by skutečně Německo jednou, nechci malovati čerta na zeď, jestli by skutečně jednou zase mohlo s jinými mocnostmi, pokud jde o zbrojení, držeti stejný krok, kdyby mu jednou bylo možno - ne v pěti, ne v deseti letech - snad za 20 nebo 30 roků zbrojiti k válce právě tak, jak to činíte vy, jak to činí Francouzi a Poláci, myslíte, že by pak česká armáda, ve které každý čtvrtý je Němec, každý patnáctý komunista, každý patnáctý Maďar, myslíte, že tato armáda může vytáhnouti do pole proti Německu, přes svoje vyzbrojení, armáda tak malého státu s tak strategicky naprosto nemožnými hranicemi, proti stejně vyzbrojenému šedesátimilionovému národu, i kdyby Francie stála po jejím boku, kdyby však Italie snad stála na druhé straně a kdyby snad Rusko vázalo vaše spojence, Poláky a Rumuny? K čemu potom tato armáda, k čemu ty miliardy, které každoročně házíte do chřtánu militarismu, jak jste to tak hezky říkali ve starém Rakousku? Proč pak se konečně neodrakouštíte v tomto smyslu a nevyvodíte důsledky ze své zeměpisné polohy a neodstraníte tuto nákladnou a podle mého vnitřního přesvědčení skutečně nepotřebnou armádu resp., proč neodzbrojíte tak dalece, abyste vůči svým zeměpisným sousedům byli vyzbrojeni ve stejném poměru? Nuže, myslím, také na to dostaneme odpověď v často již uvedeném poselství, kde mluví Masaryk o vnitřních nepřátelích. Patrně potřebujeme této armády k potírání vnitřních nepřátel. President rozlišuje tyto vnitřní nepřátele, se kterými nelze počítati na tvořivou činnost ve státě, ve dvě kategorie: jedni jsou utopisté, o kterých praví: »Nechť mají utopistické a ne praktické programy«, druzí, to jsou rozvratníci, od nichž více nebo méně předpokládá násilnický a anarchistický program. Myslím, že pan president jedněmi, těmi utopisty, mínil nás, s nepraktickým programem; s anarchistickým převratovým programem pak komunisty tohoto státu. Chtěl bych se obrátiti proti tomu. abv náš program, který zastává národní strana, zván byl utopistickým. Spatřuji v tom rozpor s vlastními dějinami českého národa a rozpor s vlastním přesvědčením presidenta Masaryka, jenž praví, že již ve starém Rakousku byl přesvědčen o tom, že český stát povstane jako samostatný stát, že již tehdy věřil v existenci tohoto budoucího státu, a spatřuji také rozpor s jeho výrokem v tomto jeho poselství, kde praví, že »na konec zvítězí vždy idealisté«. Nuže, dámy a pánové, zvítězí-li nakonec vždy idealisté a je-li náš program skutečně programem, jenž založen je na ideálech, na ideálech svobody, a bylo-li českému národu možno, aby jako šestimilionový národ dosáhl svobody a samostatnosti, ovšem jako výsledek obrovského převratu v celé Evropě - nuže, proč má potom náš program býti tak utopistickým, poněvadž přece také my nevěříme, že zítra nebo pozítří již bije pro nás hodina svobody, kteří však jsme tak ideálními, že se této svobody domáháme také tehdy a že pro ni pracujeme jakožto pro svůj ideál, i když se toho také nedožijeme my, nýbrž snad teprve naše děti?

Pánové, vedle armády potřebí jest v této demokracii silně vybudovaného četnictva, státní policie atd. Ale proč? Poněvadž demokracie za 10 let nezískala ještě státní občany pro stát. Je podle Masaryka hlavní úlohou demokracie získati státní občany pro stát, a jestliže se to nepodařilo za 10 let, pak to asi s tou demokracií není zcela v pořádku. Čemu rozumíme pod demokracií? O tom nás rovněž poučuje poselství: Vláda všech nade všemi, to jest, že každý občan sebevědomě může opětovati slova francouzského samovládce »stát jsem já« anebo skromněji »také já jsem stát«. To že je problémem demokracie?

Pánové! Měli jsme my, Němci, měl každý jednotlivec z nás již jednou pocit: »Také já jsem stát?« Měli jsme již jednou, ačkoli německé strany jsou ve vládě, pocit, že vládneme ve státě? Myslím, že v těchto 10 letech nebylo jediného dne, kdy by někdo z Němců, někdo z Maďarů v tomto státě měl tolik velikášství, že by se byl mohl domnívati, že také on je stát. To je přece v rozporu s tím, co vždy tvrdí Češi, že tento stát je českým národním státem, tento stát je »naše republika«. ten to stát že patří vám, českému národu. Jsme trpěnými občany tohoto státu. Jak má při tom všem, co jste nám způsobili za těchto 10 let, při všem tom bezpráví, které jsme zažili a utrpěli, při tom všem. co jste nám vzali na kulturních, hospodářských, národních a sociálních statcích, kterak má při tom vzniknouti pocit: » Také já jsem stát? «

Vy jste stát v tom smyslu, že se státem děláte, co chcete, že nemůže cit pro stát vzniknouti ani u vás samých. nýbrž jen stranické hospodářství, že hospodaříte loupeživě na státě, hospodaříte loupeživě ovšem v prvé řadě u jiných národností tohoto státu, na jejich hospodářství a jejich právech. Z nějaké demokracie v tomto státě věru nelze ničeho spatřiti. Ale jest ještě druhé vysvětlení v poselství o tom, jak má demokracie vypadati. »Demokracie je konečně jen autonomií, samosprávou občanstva a každého jednotlivého občana. V demokracii je tudíž požadavek samosprávy a autonomie dán sám sebou; mají-li ve státě s četným a národnostně a kulturně nestejným obyvatelstvem všichni vládnouti s sebou, mají-li se všichni sami spravovati, je rozdělení politické moci také podle daných růzností obyvatelstva potřebí.« Velmi dobře. Takovouto demokracii máte pěstovati, velevážení. Máte presidenta, hlavu státu; on vám říká, čemu rozumí pod demokracií, vy říkáte, že jste demokratičtí; řiďte se tedy slovy hlavy státu, kterou jste si sami zvolili a kterou ctíte, a vytvořte demokratickou republiku se samosprávou, s teritoriální autonomií v tomto státě, a můžete býti přesvědčeni, že stát s teritoriální autonomií bude státem, ve kterém také Němec bude míti pocit »také já jsem stát«, státem, ve kterém nebudeme více míti pocitu, že jsme předmětem obohacení pro vás, že jen my jsme těmi, z jejichž majetku se tvoří ti političtí zbohatlíci, o kterých president také mluví v poselství. Vytvoříte-li skutečně takovýto stát, pak se vám snad podaří pro dobu, po kterou jsme nuceni uznávati poměry, jaké jsou v Evropě, kterých, bohužel, nemůžeme změniti, za skutečnost, získati nás pro takovýto stát a kdyby se poměry jednou měly změniti můj Bože, vždyť nic není nemožné, vždyť již větší a silnější státy, které byly mocnější a založeny ve svém obyvatelstvu, musily se jednou během světových dějin rozžehnati s tímto světem a vyhověti poměrům - kdyby se měly jednou poměry změniti tak, že nás již nebudete moci udržeti, že náš německý domov nebudete moci přidržeti ke svému českému domovu, pak rozešli bychom se jako přátelé a vy mohli byste pak jako přátelé společně s námi ve velké německé střední Evropě utvářiti české dějiny zcela podle svého přání.

Velevážené dámy a pánové! President mluvil o demokracii, dával vám dobré rady, mluvil však také o presidentském problému, že není ani najisto postavena ústavní platnost tohoto jubilejního projevu, že se tato platnost popírá. On nemá co poroučeti, on dosud přes svoje názory o demokracii, přes skvělé projevy, které lze v mnohých větách podepsat i, ať kdo patří kterékoli národnosti, on všechny ty zákony v minulosti od 28. října 1918 až do 28. října 1928 podepsal a tím schválil a tím převzal odpovědnost za tyto zákony. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!)

Dokud po slovech, která slyšíme, a která slyšíme nejen od presidenta samého, nýbrž také z úst mnohého jiného vůdce českého národa, dokud po těchto slovech nenásledují skutky, musíte nám již dovoliti, že je považujeme jen za krásná slova, za lákadlo, kterým nás chcete přilákati, že mají sloužiti jen k zastření skutečného ducha, který v tomto státě panuje, k zastření tak zvané demokracie, kterou v tomto státě máte po ruce. »Vnitřní zařízení tohoto státu potřebuje zlepšení«, praví se. President Masaryk mluví také o rozdílu mezi byrokratismem a parlamentarismem, a že demokracie má hledati most mezi oběma, mezi centralismem a autonomismem, mezi byrokratismem a parlamentarismem. Tento most již zde jest. Mezi českým byrokratismem a českým parlamentarismem je most nepřátelství proti Němcům, je mostem úmysl bráti nám vždy víc a více z toho, co máme. A zde, jak můžeme viděti na těchto 10 letech, není žádného rozporu mezi českým byrokratismem a českým parlamentarismem.

O nepřátelství k Němcům, jak se projevuje uvnitř, neztrácím slova, neboť o tom budou míti moji kolegové příležitost poučiti vás zevrubně při projedná vání ostatních kapitol státního rozpočtu. Není, myslím, ani potřebí nějakého výkladu, pánové na české straně vědí to přece sami velmi dobře a těší se z toho, že se česká politika brala po 10 let touto cestou, nikoli k jejich škodě přítomnosti ale snad ke škodě státu a lidu v budoucnosti. Na tomto nepřátelství proti Němcům nezměnilo se nic od vstupu německých stran do vlády. Zůstalo stejné, a musíme co nejrozhodněji odmítnouti, prohlašuje-li president ve svém poselství. že na vstup dvou německých ministrů do vlády dlužno pohlížeti jako na šťastný začátek definitivní dohody mezi oběma národy. Myslím, že pánové, kteří jsou ve vládě, pocítili ještě velmi málo od začátku nějaké definitivní dohody. Zajisté, kdyby tomu tak bylo bývalo, kdyby tehdy před dvěma léty., když německé strany měly odvahu - musím to skutečně označiti jako odvahu - pustiti se do tohoto experimentu. kdyby tehdy byli měli Češi také odvahu pokusiti se jednou skutečně o spolupráci s Němci, pak byl by to snad býval začátek dohody. Ale to, co jste činili během těchto dvou let, zmenšilo také možnost v budoucnosti, neboť, bude-li tento experiment jednou likvidován - a bude jednou likvidován, poněvadž tyto poměry také pro německé vládní strany při vší jejich dobré vůli udržeti se ve vládě, trvale nebudou snesitelnými - neodváží se tak brzo zase nějaká německá strana toho, aby celou svoji pověst, své přívržence v obyvatelstvu dala v sázku k tomu účelu, aby se dala vámi ve vládě zneužívati.

Chceme, když přicházím ke konci svých vývodů, z toho, co jsem vám opětně uvedl, z těchto dokladů české minulosti a přítomnosti dvě věci pro nás, pro sebe obzvláště, vyjmouti a vzíti sobě k srdci. Z prohlášení neodvislosti československého národa, které, jak jsem již řekl, podepsáno je Masarykem, Benešem a Štefánikem, onu větu, proč k němu došlo: »Činíme to na základě své víry, že žádný národ neměl by býti nucen žíti pod panstvím, kterého neuznává«. A z poselství presidenta Masaryka chceme si zapamatovati obzvláště onu větu, kde se praví: » Je tomu 10 let, co skončen byl obranný boj, netoliko čtyřletý, nýbrž staletý obranný boj proti cizímu panství. proti zlé vládě a proti nevolnictví«. - Velevážení! Tuto víru národně přesvědčeného člověka, jakým Masaryk byl již ve starém Rakousku a dnes zajisté ještě je, tuto víru, že národ, který sebe sama nevzdává, který vůli k svobodě má nejen sám, nýbrž i také odkazuje svému příštímu pokolení, že takovýto národ skutečně musí jednou obdržeti svobodu, tuto víru chceme z poselství k desetiletému jubileu převzíti pro sebe. A tak jako bylo možno šestimilionovému národu českému vybojovati si svobodu touto vírou svým národnostním smýšlením, svým bojem »proti zlé vládě a proti nevolnictví«, tak věříme také my a jsme o tom přesvědčeni, že my 3 a půl mil. sudetských Němců, kteří jsme jen částí 82 mil. lidí ve středoevropském uzavřeném území, že také my sobě jednou, udržíme-li si tuto víru, dobudeme svobody, ne-li my sami, tož přece aspoň naše děti anebo děti našich dětí. (Potlesk a souhlas senátorů něm. strany národní.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Hilgenreiner.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Dříve nežli počnu se svými vývody, pokládám si za čest podati jménem německých vládních stran v senátě obzvláště v zhledem k zítřejší slavnosti toto prohlášení: »Český národ slaví v těchto dnech své politické obrození, s jeho stanoviska plným právem. Nám Němcům připomínají tyto slavnosti jen skutečnosti, ze kterých nynější státní řád vznikl. Spořádaný státní život počíná pro nás od dubnových voleb roku 1920, kterými také Němci byli vysláni do Národního shromáždění. Vstupem německých stran do vlády a do většiny vytvořena byla nová situace dějinného významu. Je přáním nás všech, aby se tato spolupráce vytvářila ku blahu státu a všech jeho národů, obzvláště německého národa v tomto státě«. - To je prohlášení, které mám čest zde podati.

Senátoři a senátorky! Rozpočet na rok 1929 byl nám předložen a strany používají této příležitosti, aby po dvojí stránce zaujaly k němu své stanovisko: po stránce státního hospodářství a po stránce státní politiky.

Co se týče státního hospodářství, nese také tento státní rozpočet povahu svého tvůrce, ministra financí d r Engliše, jehož jméno zde vyslovuji s plným uznáním. Je to systém pořádku a spořivosti: nedělati nové dluhy, nýbrž spláceti dluhy staré! Stará kapitola dluhů stojí se 2 miliardami úroků z dluhů v rozpočtu. To je příliš mnoho. To je položka, na kterou jsme vedle vojenské položky již stále, dokud jsme byli v oposici, poukazovali, kde by bylo nejsnáze možno šetřiti, aby tyto uspořené částky sloužily lepším účelům. Ostatně není tím, že naši kolegové v poslanecké sněmovně s rozpočtem souhlasili a my zde v senátě pro rozpočet budeme hlasovati, nikterak řečeno, že se ztotožňujeme se všemi položkami. Situace vládní strany přináší již jednou s sebou. že musí státu poskytnouti potřebné prostředky k jeho udržení. i v tom případě, nejsme-li s některými, třeba důležitými položkami ve státním rozpočtu, srozuměni. Nikdy jsme se netajili tím, že se směrem zahraniční politiky v mnohém nejsme spokojeni, že bychom si přáli, aby se naše zahraniční politika více přimykala hospodářským požadavkům. Pak by se stykům se státy, se kterými tu je mnohem větší hospodářský styk a svazek, zajisté přikládal větší význam, nežli tomu je nyní, a politická náklonnost k jiným, která snad je diktována politickou vděčností, nestavěla by se pak alespoň příliš do popředí tak, že bychom ve vojenském ohledu museli být i přímo souputníkem. Neboť nyní má se věc tak. že bychom nebyli schopni uzavříti spojenectví s touto mocností, kdybychom nemohli postaviti a udržovati určitý počet vojska. Vidíme tuto politickou nutnost, dokud se pěstuje naše nynější zahraniční politika, a není nám možno beze všeho dalšího s tím skoncovati, ale vždy znovu jsme zdůrazňovali své odchylné stanovisko. Učiniti více není prozatím v naší moci.

Litujeme dále z celého srdce, že staré sliby, které byly učiněny na příklad, pokud jde o staropensisty a úpravu invalidního důchodu, ve státním rozpočtu nikterak nedocházejí výrazu. Je to staré bezpráví, které se nestává lepším tím, že neustále se stává starším. A jsme pevně přesvědčeni, že by se mohly činiti úspory u jiných kapitol, aby splněna byla tato povinnost vděčnosti a spravedlnosti. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.) Tak tedy není náš souhlas s rozpočtem, jakkoli schvalujeme směr, aby stát uveden byl do pořádku, nikterak souhlasem s jednotlivými kapitolami, a moji kolegové budou míti ještě příležitost. vyjádřiti se k jednotlivým kapitolám a projeviti jasně svá zvláštní přání. A ještě mnohem méně znamená náš souhlas uznání činnosti všech jednotlivých ministrů, neboť, jak řečeno, jak co do etátu vojenského a zahraničního, tak též co do etátu vyučování ohlásili jsme důležitá přání a po různých stránkách projevili svou nespokojenost s tak mnohým opatřením.

Senátoři s senátorky! S těmito krátkými poznámkami chci skončiti své vývody o rozpočtu samém, neboť moji kolegové v této příčině mé vývody ještě doplní. Přicházím nyní k tomu, abych mluvil o státní politice, ke které také druhé strany při rozpočtu všeobecně chápou se slova.

Některé německé strany vstoupily před dvěma léty do vlády, postup to, který krátce před tím by byl býval považován za přímo nemožný. A každý z nás, kdo před tím mluvil o tom, že by Němci jednou mohli spolu mluviti ve vládě, byl prohlašován za optimistu. To, čemu se krátce před tím nevěřilo, stalo se skutečností, nikoli naší zásluhou - můžeme to klidně říci - jako spíše nejednotností českých stran, u kterých tak mnohá strana vůči svému voličstvu nemohla již omluviti věčné uzavírání kompromisů, jak to právě koalice různých stran s sebou přináší, ježto konec konců nastal průlom s radikální strany, který její politickou existenci vážně ohrožoval. Byli jsme tehdy pozváni, abychom nastoupili do vládního vozu. Toto pozvání přišlo dosti náhle a rozhodnutí musilo se státi rychle. Odpověď. kterou jsme měli dáti, měla zníti zkrátka, buď ano nebo ne, a ne znamenalo tolik jako zmeškaná příležitost. Byli jsme si vědomi risika, cítili jsme těžkou odpovědnost, kterou jsme měli nésti. Ale po pěti letech bezplodné oposice domnívali jsme se. že jsme svému lidu povinni a zavázáni pokusiti se o jiné cesty. Bylo nám to tím snazší ježto jsme s druhé strany musili očekávat veřejné prohlášení, že se příště s námi také v národnostních záležitostech, které se nás předem dotýkají. vyjednávati bude jako »rovní s rovnými«. Nebylo žádného konkretního smiřovacího programu, na kterém jsme se shodli. Bylo nám předem prohlašováno, že za poměrů, jaké tu byly v řadách české většiny, takovýto hotový smiřovací program byl přímo vyloučen. Ale všichni, kdož v tomto státě mají nějaké slovo, nás zcela vážně ubezpečovali, a také zde s tohoto místa bylo to vysloveno, že tím počne nová éra v tomto státě, éra národnostního smíru, a neměli jsme příčiny, abychom takovýmto slovům, proneseným s rozhodujícího místa, předem nevěřili. V každém případě nemohli jsme odpovídati za to kdybychom poskytnutou příležitost, mluviti jednou v největší blízkosti s těmi, kteří z valné části říditi měli naše osudy v tomto státě, zmeškali a tuto nabídku jednoduše zamítli. Tak jsme vstoupili.

Tím jsme se především zavázali, spolubudovat na společném domě, ve kterém žijeme, na státě. Na půdu tohoto státu postavili jsme se již dříve, počítali jsme s ním jako s dějinnou skutečností. Skutečnosti právě nelze odstraniti protesty, i kdyby byly sebe slavnostnější. Musí-li někdo bydleti v některém domě a nemá volby v vstěhovati se z tohoto domu, pak nemá žádného zájmu na tom. aby do toho domu pršelo. Tak máme my všichni zájem na tom, aby tento stát byl pokud možno dobře vybudován, neboť má býti společným domovem všech národů, kteří v něm obývají.

Proto. velevážení, neostýcháme se nikterak převzíti odpovědnost za to, že jsme se spoluzúčastnili při vybudování tohoto státu. Pomáhali jsme při tom, aby se upustilo od dělání dluhů a aby vytvořeno bylo spořádané hospodářství v tomto státě, a to prospělo navenek i uvnitř veřejnému úvěru. Této myšlence sloužiti měla daňová reforma. Je mým pevným přesvědčením, až překonán bude obtížný přechodný proces, že dostane se nám díků za nové uspořádání daní; zmatku poválečných poměrů musila býti učiněna přítrž. Přiznáváme s klidem, že tato reforma, obzvláště pokud se dotýká obecních financí, vytvořena byla příliš přímočaře, příliš všeobecně. příliš úzce. Na omluvu říká se nám dnes ve směrodatných kruzích, že zde jde jen o provisorium a že nastane zlepšení. Co můžeme činiti, to činíme, aby kontrolní úřady, které zkoumati mají obecní finance, v přechodné době byly pokud možno shovívavými a ochotnými, abv situaci nezhoršovaly zbytečnými restrikcemi, zákazy, které nelze udržeti. Ostatně bude-li osobní daň z příjmů snížena, bude-li výdělková daň předepisována všude podle výsledku, nikoli podle rozsahu obchodu, a bude-li jinak ještě zjednán pořádek, obyvatelstvo zcela jistě pocítí úlevu.

Při tom nebudiž opominuto poukázati zde také k tomu, že se berní úřady namnoze neřídí zákonitými předpisy a že se na příklad neprovádí výtka, má-li přiznání poplatníkovo býti změněno nebo zvýšeno, nýbrž že se strany poukazují jen na cestu rekursní, což znamená zcela zbytečné ztížení celé manipulace. Jak potom má býti povznesena berní morálka, když se provádějící orgánové sami nedrží toho, co stojí výslovně v zákoně, když se poplatníkovi beze všeho dalšího hodí na krk rekurs s jeho výlohami a obtížemi, má-li dotčený berní úředník nějaké pochybnosti, místo aby se hledělo dojíti k nějaké dohodě s poplatníkem, a tak se předepíše daň dvojnásobná a trojnásobná. Tento způsob jednání úřadů není zajisté v našich intencích a neomluví se také tím, když pánové v ministerstvu financí prohlašují, že se to činí pouze po prvé, poněvadž není času a předpisy musí býti hned vydány. Má-li se nějaký zákon zavésti, pak musí se zaváděti tak, aby byl pociťován jako dobrodiní, a nikoli předem jako břemeno.

Téže myšlence vybudování státu měla sloužiti také reforma správy. Již ve starém rakouském státě vytýkala se dvojí kolej ve správě. Měli jsme volbu: systém žup anebo systém zemí. S národnostního stanoviska byl systém žup rozhodně horší. Župní systém přinášel asi 1 milionu Němců dvě německé župy a 2 a půl milionu Němců bylo rozděleno v české župy. O rozdělení na národní sekce nebylo ani řeči. Při tom byla by při všenárodní koalici bývala vážně ohrožena také existence dvou německých žup, nehledě k jiným potížím, tak na příklad že budějovická župa pro nedostatek finančních prostředků nebyla vůbec života schopna. Tu byl pro nás s národnostního stanoviska návrat k organisaci podle zemí zajisté výhodnější. (Sen. Jokl [německy/: A Slezsko?) Slezsko bylo beztak ztraceno a rozděleno na dvě české župy moravsko-ostravskou a olomouckou bez jakéhokoli rozdělení na národnostní sekce. Nyní však Slezsko posiluje německý vliv v Moravskoslezsku, který by jinak na Moravě byl poklesl pod 20%. Následkem zemí můžeme se oddávati naději, že zařízení. která dosud vyhovovala národnostní samosprávě, na příklad zemědělská rada, zemská školní rada a pod. zůstanou netoliko udržena, nýbrž že tímto způsobem vytvořeny budou počátky k dalšímu rozdělení na národnostní sekce, kterým by jednotlivé národy poznenáhlu mohly dojíti ke skutečné samosprávě.

Tak jsme chápali reformu správy, tak jsme se na ni usnesli. Viděli jsme v tom pokrok ve správě a také službu svému německému lidu. Zdali tomu tak bude, zdali tu skutečně bude kontrola byrokracie v zemi a v okrese, záviseti bude na zástupcích, kteří tam budou vysláni. Budou-li to mužové vzdělaní a charakterní, pak budou zajisté protivahou úředníkům a budou skutečně kontrolními orgány. Budou pak znamenati pokrok demokracie, poněvadž dosud byly okresní správy politické naprosto bez kontroly, kdežto nyní budou zvolení a podle klíče zvolených jmenovaní kontrolní orgánové na ně dohlížeti. (Sen. Beutel [německy]: To je na cti utrhání dosavadním okresním správám!) Mluvím o kontrole politických okresních správ, pan kolega však mluví o soudních okresech. To jsou dvě zcela různé věci.

Třetí reforma, kterou jsme musili provésti, byla reforma sociálního pojištění. My křesťanští sociálové podnikli jsme tuto reformu za stálého styku s našimi dělnickými organisacemi. (Sen. Löw [německy]: To mluvte se svými dělníky!) S těmi jsme mluvili a mluvíme ještě dnes. a pánové při volbách dožijí se toho, že jejich očekávání bude velice zklamáno. Uvésti zde protichůdné zájmy poněkud v soulad a zmírniti břemena při udržení, ba zlepšení toho, co pojištění poskytuje, bylo snahou všech stran. Vůbec toto mluvení, jakoby občanské strany nepomýšlely na nic jiného, nežli vyssávati a podrobiti pracující vrstvy! Milí kolegové, usnesli jsme se přece o všech reformách sociálních, které provedeny byly během těchto deseti let, při nichž socialistické strany byly vedoucími a směrodatnými, vždy s pomocí občanských stran. A i strany, na které se nejvíce sočí, agrární strany, projevovaly přece v dřívější koalici a také v nynější koalici snahu vyjíti vstříc požadavkům dělnictva a zodpovídati to vůči svému voličstvu. Že se tito pánové snaží vyhověti přáním svého voličstva, je přece pochopitelné.

Ale na kompromisy jsme a zůstáváme právě v tomto státě vždy poukázáni. (Sen Löw [německy]: To ukázala kongrua!) Že se pomáhá chudým ubožákům, pane kolego, to by vám nemělo býti nesympatické, neboť bohatí nemají ze zvýšení kongruy ani haléře, naopak, můžete se ve svých okolních obcích přesvědčiti, že tito páni musí platiti, co dříve nemusili platiti. (Sen Beutel [německy]: Dělníci mají ze sociálního pojištění ještě méně!) Dělníci jsou na tom se sociálním pojištěním lépe, sociálně-demokratická strana ovšem při tom ztratila, ale zájmy sociálně-demokratické strany nejsou po mém názoru zájmy dělnictva. V době poměrného práva hlasovacího není jinak možno, nežli že různé strany působí spolu v kompromise. Žádná strana není tak silná, aby sama mohla proniknouti. To by snad bylo možno, kdybychom přijali anglický volební systém, kde v jednotlivém volebním okrese menšina padne jednoduše pod stůl, volební právo, které se mně však jeví jako největší nespravedlnost. S tímto volebním právem bylo na příklad možno, že anglická konservativní strana se 6 mil. voličů dobyla většiny nad 8 mil. voličů liberálů a Labour Partv, poněvadž se ve volebních okresech menšiny jednoduše nečítají, jak tomu dříve bylo také v Rakousku. Chceme-li, aby se obyvatelstvo uplatnilo tak, jak jednou je, s velikým rozštěpením podle politických názorů, pak právě dostaneme mnoho stran, a kde je mnoho stran, nezbývá nic jiného, nežli cesta politického kompromisu. Připouštím: kompromis velmi snadno kompromituje a žádná strana tomu není ráda; žádná strana, která sedí ve většině a věčně musí uzavírati kompromis, nedožije se ve svém politickém životě veliké radosti. To pociťujeme dnes my, jako to dříve pociťovali ti, kdož nyní nejsou v koalici, a to pocítí také ti, kteří ještě nejsou v koalici, kteří však jednou v ní mohou býti. Ale má-li stát býti spravován, pak není to jinak možné, a každý musí právě se svých požadavků sleviti, aby jen vůbec něčeho dosáhl.

Za tuto část své úlohy, že jsme spolupracovali na státních zákonech, které považujeme za užitečné, chceme rádi se zodpovídati, při čemž klidně přiznáváme, že naše požadavky nebyly úplně uspokojeny. Myslím však, že celkem bylo tím dosaženo politického pokroku. Dobré účinky tohoto režimu vidíme. Nepřipisuji je úplně koalici, oceňuji při tom také poměry doby, ale není žádné pochybnosti o tom, vnitřní a zahraniční úvěr státu stoupl, to můžete pozorovati na našich cenných papírech. Naše měna jest upevněna, ačkoli nemáme žádné vyslovené zlaté měny. S potěšením mohl zástupce vlády před několika dny ujistiti, ze se naše měna ve své pevné relaci k dolaru rovná zlaté měně, a že se nikterak nepomýšlí na její změnu, při čemž by jednotlivec něco ztratil. (Sen. Beutel [německy]: Také vykořisťování dělníků stouplo!) Nezaměstnanost je menší než kdy jindy. (Výkřiky.) Čtěte bankovní výkazy, tam je to přesně vykázáno. Zajisté, konjunktura stoupá a klesá a snad v různých odvětvích, kde dříve byla velká zaměstnanost, jest jednou menší zaměstnanost. A drahota? Celkem můžeme říci: Ačkoli leccos stouplo v ceně, jsme přece, měřeno na okolí, nejlevnějším státem. (Sen. Stark [německy/: To už jsme, ale nikoli pro dělníky!) Vezmete-li živobytí italského a i francouzského dělníka, žije tento mnohem omezeněji nežli náš dělník, to vy víte sami. A je-li říšsko-německý dělník mnohem lépe placen, musíme tam počítati se značně vyššími cenami. Při tom rád připouštím. že naše pracovní mzdy, na příklad 150 Kč týdně u horníků anebo textilních dělníků a u mnohých ještě méně, jsou zajisté nízké a že se musíme snažiti, abv dělník ovoce své práce klidil plně, pokud to lze sloučiti s naší schopností konkurenční. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!)

Přicházím nyní ke druhé části naší úlohy v koalici, a ta záležela v tom, že jsme byt, který nám Němcům v tomto státě byl přikázán, zařídili tak, abychom v tomto státě skutečně mohli žíti spokojeně. To byl problém, na kterém jsme pracovali v oposici, s touto myšlenkou, s tímto svatým slibem vstoupili jsme do většiny, a jen povinnost, kterou jsme cítili vůči svému lidu, nás vehnala do koalice, kterou mnohdy hájiti vůči německé veřejnosti bylo a je za těžko. Prohlásil jsem v den, kdy se zde u nás představovali noví ministři, s tohoto místa: »Němečtí ministři jsou pro nás Němce jen slibem, ještě žádným splněním slibu.« Dnes po dvou letech musíme ovšem zkoumati, jak dalece splněn byl tento slib, který dva ministři dali.

Srovnávám-li slova, která nám Němcům svého času s nejvyššího místa byla věnována, se slovy, která dnes slyšíme. pak musím doznati a musí to také připustiti každý jiný, že dnešní slova jsou zcela jiná a že mnohem více přihlížejí k postavení Němců v tomto státě, nežli tomu bylo kdysi se zlými slovy o »přistěhovalcích a kolonistech«. Neboť dnes slyšíme: »Především padá na váhu, že jsme národnostně a jazykově smíšeným státem. Mají sice také jiné státy, vlastně všechny státy, národnostní menšiny, ale u nás mají menšiny jinou povahu. Pro řešení problému menšin není žádné jednotné šablony, každá menšina tvoří svůj vlastní a zvláštní problém. U nás jde především o poměr československé většiny k německým občanům. Bude-li tento problém rozřešen, bude snadno rozřešiti ostatní jazykové a národnostní problémy. Osud tomu chtěl, že vedle Čechů a Slováků v našem státě již od dlouhé doby žije značný počet menšin. Jsou celé státy, které nemají většího obyvatelstva, a naši němečtí spoluobčané stojí na vysokém stupni kulturním a hospodářském. Mluvil jsem a psal jsem často o našem německém problému, je to jeden z nejdůležitějších problémů našeho státu. Odvolávaje se na to, co jsem již řekl, opětuji a zdůrazňuji také po válce, že z naší politiky vyloučen musí býti jakýkoli šovinismus. Ovšem na obou stranách. Vstup dvou německých ministrů do vlády považuji za šťastný začátek smírné dohody«. (Sen. Jokl [německy]: Čtěte, co psaly české listy!) Víme, že jistý směr českých novin je tak šovinistický jako jisté německé listy. Ty to nejsou, které dělají mír. Ale právě pány, kteří toto namítají, považuji podle jejich stranického postavení za povolány, aby aktivně spolupracovali na díle smíření. Proto právě na této straně měla by býti vítána každá snaha, která pracuje k tomu, abv byla stržena stěna, která dělí Němce a Čechy v tomto státě. (Výkřiky něm. soc. dem. senátorů.)

Již to, že tento problém v jubilejním poselství presidenta republiky označován jest jako problém, znamená politický pokrok. Neboť vím, že ve zcela rozhodujících českých kruzích pohlíží se na věc již nikoli jako na problém, nýbrž jako na rozřešenou otázku. Dále, že tento problém vyňat byl ze všeobecného problému menšin, že se nechceme spokojiti s řešením, jak se to děje jinde, nýbrž že se připomíná to, co zde Němci vždy připomínali, že Němci v tomto státě jsou početní, početnější nežli obyvatelé samostatných evropských států, kterým dána byla svoboda, považuji za pokrok. A že se říká, že učiněn jest teprve počátek, je právě to, co jsme my sami vždy říkali. Ale nyní prosíme o brzké pokračování. Nevstoupili jsme do vlády, abychom mlčeli, nýbrž abychom tam, ve většině a ve vládě, uplatňovali svá práva lépe a účinněji, nežli jsme to až do té doby mohli činiti v oposici.

Přecházím-li nyní od slov k poměrům, jaké tu skutečně jsou, musím bohužel také zde opakovati, co jsem již v rozpočtovém výboru zdůraznil, že se v mnohém nemůžeme cítiti uspokojeni. Tak především v jednom bodě, který také finančně má pro nás Němce velikou důležitost, ve statusu úředníků. Zde musíme stůj co stůj dožadovati se nápravy. Chápu jistý úbytek německých, obzvláště vyšších úředníků, který nastal následkem zavedení jiné vnitřní úřední řeči. Příčinou veliké části našich ztrát je také to, že při restrikci bylo především sáhnuto na německé úředníky. Hrál zde při tom úlohu asi strach, že by mohli Němci zůstati na důležitých místech a ohrožovati stát, obava, která v době, kdy mezi Němci byly iredentistické snahy silnější než dnes, byla na české straně do jisté míry oprávněna. Ale dnes, kdy jste německé úředníky vyzkoušeli, kdy se ukázali býti neméně zdatnými nežli čeští úředníci, dnes, kdy německé strany plně a zcela stojí na půdě státu, také strany mimo většinu, domníváme se, že by se již neměl činiti tento rozdíl mezi českými a německými úředníky, a že tento křiklavý nepoměr bude za okolností třeba mimořádnými prostředky odstraněn. Neboť jak se věc má ve skutečnosti?

Mezi nejvyššími činovníky státu, kteří stojí mimo platové skupiny, jako kancléř presidenta, president nejvyššího účetního kontrolního úřadu, nejvyššího správního soudu, nejvyššího soudu, není ani jediný Němec. Rovněž nenalézáme žádného Němce mezi vicepresidentv a senátními presidenty nejvyšších soudů, mezi presidenty vrchních zemských soudů, presidenty politických a zemských finančních úřadů, ředitelství pošt a státních drah, báňských hejtmanství - na všech těchto místech ani jeden Němec. V kabinetní kanceláři pana presidenta - a tu opravuji údaj, který jsem učinil ve výboru - je 1 Němec. Ani jeden německý sekční šéf ve všech ministerstvech. Ve starém Rakousku měli Češi v každém ministerstvu alespoň jednoho sekčního šéfa. Mezi 107 systemisovanýmmi místy první platové stupnice nebylo ani jedno propůjčeno Němci. Ve druhé platové stupnici - jest asi 350 míst - čítáme snad jeden tucet Němců a při tom jsou počítáni též členové nejvyšších soudních dvorů. Mezi 2.500 ministerských úředníků všech resortů činí počet Němců asi 1%, při čemž četná ministerstva a pozemkový úřad nemají jediného německého úředníka ve svém stavu. Důležitá ministerstva s hojným počtem úředníků, jako ministerstvo věcí zahraničních, ministerstvo železnic, ministerstvo sociální péče, mají nejvýš jednoho nebo dva německé úředníky. Ba dokonce ministerstvo, které spravuje naše školské věci, naše kulturní věci, ministerstvo školství a národní osvěty, nemá v ústředně ani jediného německého úředníka. Pak mohou se díti takové věci, jak jsme je zažili před několika dny, že se k jubilejnímu dni dává německým dětem do rukou spis, který musí uraziti jejich náboženské a národnostní city. A proč? Poněvadž byl německým dětem dán do rukou český spis, doslovně přeložený, tedy spis, který vyšel ze zcela jiné psychy. A tak se ministerstvo dožilo blamáže, že v předvečer jubilejní oslavy musilo tento spis vzíti zpět. Že se dovede také něco jiného, bylo viděti z toho, že dvoustránkový letáček, který byl německým dětem dán v náhradu, v každém směru byl nezávadný. Kdyby v ministerstvu byli němečtí úředníci, bylo by něco takového zcela vyloučeno. Čím více Češi nebo Slováci lpějí na svém národním rázu, čím více oceňují svou národní kulturu, tím více musili by oceňovati stanovisko Němců a nespokojenost, že naše kulturní věci spravují cizí lidé. Slyšíme krásná slova s nejvyšších míst v ministerstvu školství, o školské autonomii, o samosprávě atd., ale to by přece byla nejjednodušší školská autonomie, alespoň pro začátek, kdyby tam byli povoláni alespoň němečtí úředníci.

Co situaci ještě zhoršuje, je to, ze v mnohých oborech již od delší doby nebyl přijat a nepřijímá se ani jediný německý čekatel. Ještě méně béře se zřetel k národnostnímu klíči. Naopak, důsledně jsou naši němečtí čekatelé vylučováni, i když jsou jazykově způsobilí. Tak máme před sebou strašně smutnou budoucnost: netoliko na nejvyšších místech není německých úředníků, také zdola není dorostu. Nikoli proto, že snad německá mládež nepřináší s sebou jazykové předpoklady. Zde v senátě podali jsme svého času návrh a prosadili, že vyučování druhému zemskému jazyku na středních školách prohlášeno bylo za povinné, a bohudík naše mládež je moudřejší, nežli jsme byli svého času my staří, a učí se druhému zemskému jazyku na středních školách a stává se tak schopnou, aby také mohla zastávati službu ve státě. Ale kde klidí vděk? Až dodnes dožíváme se toho, že většina ministerstev německé čekatele jednoduše vylučuje, a chtěl bych viděti ministra, který by zde mohl prohlásiti: čekatelé se u nás přijímají podle klíče obyvatelstva, i když se podává dostatečný počet žádostí. To jsou nesnesitelné poměry, a nelze od německých vládních stran žádati, aby k tomu mlčely. Nelze v tom spatřovati nespravedlivou kritiku, používáme-li zde parlamentní tribuny, abychom tyto poměry veřejně přibili na pranýř. (Sen. Jokl (německy): Měli jste svůj vstup do vlády učiniti na tom závislým!) Pane kolego, kdyby to bývalo možným, byli bychom to zajisté učinili. To je jedna z největších stížností, které máme.

Jiná stížnost týče se pozemkového úřadu a tuto stížnost neměli bychom vlastně vznášeti jen my, nýbrž celá vládní většina. Neboť pozemkový úřad má od několika let dozorčí radu, instanci, která je nezákonná. A to jedině proto, poněvadž nikdo nenalézá formálního mostu, aby vytvořil způsob volby z obou komor pro dozorčí radu pozemkového úřadu. Jedině proto hospodaří tam ještě pánové, kteří nemají více práva, aby tam panovali. President pozemkového úřadu konstatuje sám, že člen oposičních stran vykonává tam hlavní vliv, kdežto všechno, co se tam děje, svaluje se ovšem na bedra většinových stran. Že v ústředně i v komisařství pozemkového úřadu není jediného Němce, je samozřejmé při směru, který tam panuje. Při tom zdůrazňuji opětně, že jsme nebyli srozuměni se směrem pozemkové reformy, pokud se vztahuje na zestátnění lesů, dokud jsme byli v oposici, a že ani nyní nejsme srozuměni. Spatřujeme v tom těžké porušení soukromého vlastnictví, vyžene-li se někdo, kdo svůj majetek dobře spravuje, z tohoto majetku a nastoupí-li stát v držení tohoto majetku. K tomu není žádné příčiny. Při zemědělské reformě mohlo se snad ještě mluviti o hospodářských a sociálních reformách, při lesní reformě tomu však zajisté tak není. Myslím, že také státní pokladna časem pocítí, co toto postátnění stojí. Že se nám kontrola pozemkového úřadu naprosto ubírá, je v rozporu s nynějšími většinovými poměry. Myslím, že by také jiné většinové strany měly zájem na tom, abv konečně jednou v tomto úřadě zjednán byl pořádek. Pan president pozemkového úřadu vymlouval se nám ve výboru na to, že se na Němce při dlouhodobých pachtech vzal zřetel nad jejich poměry. Tu právě nebylo lze učiniti něco jiného. Ale ať nám pan president pozemkového úřadu jednou řekne, kolik německých uchazečů při rozdílení půdy obdrželo půdu, ať nám řekne, jak se s námi jedná při lesní reformě. To je to hlavní, na tom jedině záleží, poukazování na dlouhodobé pachty nic nepomůže.

Další bolestí jsou státní příděly. Zmínili jsme se již ve výboru, že tvoříme čtvrtinu obyvatelstva a že bychom tudíž měli nárok na čtvrtinu všech přídělů a podpor, na příklad pro vysokoškoláky. Co však dostáváme? V nejlepším případě dvacetinu anebo čtyřiadvacetinu. Pan ministr školství prohlásil ve výboru, že se ministerstvo školství řídí jednoduše potřebou, stupněm nouze, a chtěl tím odůvodniti tento rozdíl. Kdybych náš německý majetek oceňoval sebe výše, ale že jsme o tolik bohatší nežli český národ, který se zejména v nejnovější době hospodářsky zmohl, určitě není pravda. I když klidně přiznám, že průměrná situace českého vysokoškoláka je ještě chudší a nuznější, nežli německého vysokoškoláka, to však zcela jistě nemůže býti ospravedlněno, že se z deseti milionů věnuje 23 dílů českým studujícím a pouze 24. díl účelům německých studujících.

Podobně je tomu s přidělováním státních dodávek. Kdo pracuje venku v německém území při státních stavbách a státních dodávkách? Jsou to většinou firmy z Prahy anebo z českých krajin a jen ve zcela podřadném postavení nalézají naši stavitelé, naši polírové a dodavatelé zaměstnání anebo výdělek. Také zde je tedy stejný nepoměr.

Podobně má se věc také se subvencemi. Také zde se praví: kdo podá více žádostí, tomu se dá více. Ale při způsobu, jakým se subvence zadávají, máme dojem, že stranicky bližší poslanec nebo senátor všeobecně dosáhne více, nežli německý člen parlamentu, který stranicky nestojí tak blízko. Kdekoli zaklepáme, přicházíme většinou příliš pozdě, peníze jsou již rozděleny, říká se, a dostati tam nové žadatele je ve většině případů nesmírně těžké.

Pánové, po této stránce máme přímo dojem cizího panství. Rozumějme si dobře, nežaluji na žádného českého úředníka, neříkám, že český úředník je vůči Němcům nespravedlivý, stranický, nevlídný, naopak, uznáváme zplna, že zlaté límce z Vídně jsou odstraněny, naši úředníci jsou ochotnější, demokratičtější, také obyčejný člověk to cítí, že i u nejvyšších úřadů bývá vlídně přijat. Ale pochopíte, že důvěra obyvatelstva k úřednictvu je přece jiná, je-li mu národnostně bližší, ať již jde o úřad soudcovský, o správu politickou anebo berní. Musíme to následkem toho pociťovati jako cizí panství, když veřejné úřady skoro výlučně spočívají v rukou jednoho národa a když my z toho skoro úplně jsme vyloučeni.

Pánové, čas pokročil, moji kolegové dotknou se některých jiných věcí, proto spěchám ukončiti. Ve zmíněném již poselství presidenta této republiky nalézá se místo, které nám z těchto úst bylo obzvláště nápadné a které se nám líbilo. Toto místo zní: »Máme zemi, kterou lidská práce vytvářila bohatou a. krásnou, máme nadané a čilé národy, které navzájem, druh od druha, mnohému se mohou naučiti, které přírodními zákony určeny jsou k harmonické spolupráci. Máme svůj stát k tomu, abychom se v něm snažili po nejlepším po řádku, řekl bych, po království Božím. Myslím, ze jsme k tomu často nevědomky byli vedeni osudem, prozřetelností.« (Sen. Löw (německy): Modli se a pracuj!) Pane kolego, krásná zásada, při které se naši předkové cítili šťastnými. Těšíme se, že z úst, jejíž slova slyšána jsou daleko, zdůrazněna byla odpovědnost vládnoucího vůči Bohu. Netoliko vždy odpovědnost vůči lidu a dějinám, nýbrž před ještě vyšší soudnou stolicí. A že každý národ má se cítiti jako nástroj v rukou Všemohoucího, který celým světem vládne, jako nástroj božské prozřetelnosti. Ale právě z této myšlenky odpovědnosti, kterou musí býti veden každý, kdo má působiti na osudy národů,-právě z této myšlenky vzniká požadavek, aby se národům, které se jakýmikoli událostmi dostaly do některého státního útvaru, dostalo plné spravedlnosti. A jestliže ústava, spočívajíc na mírových smlouvách, dokonce stanoví, že v tomto státě nikomu příslušnost k národnosti, nebo vyznání nesmí býti k nějaké politické škodě, pak můžeme my Němci, s tohoto místa také, i když, anebo lépe. řečeno, právě protože jsme v menšině, v tomto státě, žádati pro sebe plnou rovnoprávnost. Neboť také v tomto novém státě jako ve staré říši musí platiti zásada: Justitia fundamentum regnorum, zásada, že základním pilířem říší jest a zůstává spravedlnost. (Souhlas a potlesk senátorů strany něm. křesť. sociálů.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Jak jsem zjistil ze stenografického protokolu, pan sen. dr Brunar .... (Hluk.)

Prosím o ticho! Pan sen. dr Brunar užil některých výrazů urážejících slušnost a mrav, zejména slovy »Brutalität« ve spojení se zahraniční politikou: »Brutaler Form« v témž spojení, a pak mluvil o »Raubbau treiben in erster Linie natürlich bei den anderen Nationen«.

Volám jej za tyto výrazy k pořádku a vyhrazuji censurování jeho řeči presidiu.

Přerušuji rozpravu.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Mezi schůzí tiskem rozdáno:

Tisk 771. Vládní návrh, jímž předkládá se Národnímu shromáždění Smlouva mezi republikou Československou a Německou říší o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici, popsané v čl. 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, podepsaná v Berlíně dne 3. února 1927.

Tisk 774. Návrh sen. Pánka, Wagnera, Hubky, Plamínkové a spol. na změnu zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (Platový zákon).

Tisk 775. Zpráva I. výboru živnostensko-obchodního, II. výboru ústavně-právního o usnesení poslanecké sněmovny k návrhům posl. A. J. Beneše, Pechmana a druhů a posl. Petrovického, dr Samka, Votruby a druhů zákona o čepování alkoholických nápojů v den před, volbami a v den volby (tisk 772).

Tisk 776. Zpráva výboru. národohospodářského o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona o zrušení zemědělsko-technické kanceláře zemědělské rady pro Čechy (tisk 773).

Tisk 777. Zpráva I. výboru národohospodářského, Il. výboru živnostensko-obchodního, III. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona, jímž se prodlužuje platnost zákona o. 58/1925 Sb. z. a n. o celních slevách pro dovoz strojů a přístrojů (tisk 738).

Tisk 778. Návrh sen. dr Soukupa, dr Kloudy, Pánka a spol. stran zvolení zvláštní komise na vypracování odpovědi (adresy) na poselství pana presidenta republiky T. G. Masaryka z 28. října 1928.

Tisk 779. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 1780) zákona, jímž se doplňuje zákon ze dne 28. března 1928, čís. 43 Sb. z. a n., o stavebním ruchu (tisk 1839).

Tisk 780. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 1686) zákona, kterým se povoluje vrácení daně z obratu nebo přepychové a daně přepravní vývozním podnikům průmyslovým (tisk 1862).

Zápisy o 148. a 149. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 29. října 1928.

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Sděluji, že jsem udělil 3-denní dovolenou sen. dr Herzovi.

Navrhuji, aby se příští schůze konala za 3 minuty po této za účelem přikázání došlých spisů.

Jsou námitky? (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze ve 21 hod. 43 min.