Z rečeného vychádza na javo, že novela sa nepodarila. Je planým výsledkom planého kompromisu. A ako to už zo známeho planého vzdelávania zákonov československých nasleduje, k novelám musia byť vydávané novely nové. Zjednanie spoločenskej spokojnosti je práve takým záujmom štátu, ako zjednanie spokojnosti národnej. Nutnosť túto novela nerieši, ba nespokojnosť na každom poli len zväčšuje a preto maďarská národná strana nemôže práve prejednávaný návrh zákona schvaľovať. So svedomím naprosto kľudným budem tedy proti tomuto návrhu zákona hlasovať.

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Prošek.

Sen. Prošek: Slavný senáte! Předloha, kterou má čest projednávati senát Národního shromáždění o starobním a invalidním pojištění dělnictva, leží před forem veřejnosti již přes tři čtvrti roku. Za tuto dobu podrobena byla jistě všestranné kritice. Předloha kritisována byla v časopiseckých článcích, brožurách, kritisována a přetřásána byla na veřejných schůzích a konečně byla podrobena velice pečlivé kritice a důkladnému projednávání v poslanecké sněmovně a ve výborech jak v subkomitétu, tak i ve výboru samém, i v našem výboru senátu, byla podrobena kritice a revisi. S ohledem na to, myslím, že není myslitelno, aby kdokoli, který by ještě přišel k této předloze mluviti, mohl přinésti nějaký nový moment do debaty, resp. nové důvody, ať pro nebo proti. Já jsem se také nepřihlásil ke slovu proto, abych přinesl nové věci do debaty. Chci se dotknouti jenom jediné partie této předlohy, která se týká zemědělství. Při té příležitosti pokusím se vyvrátiti některé názory pánů z oposice, které tu přednášeli za debaty o prosperitě zemědělství. Vážení pánové! Bylo nám nadhozeno, že prý jsme se my, republikánská strana a živnostenská strana přičinili o to, aby tento zákon pojišťovací byl novelisován ze dvou důvodů, a to předně z důvodu hamižnosti a ziskuchtivosti, a za druhé z nenávisti a zášti proti dělnictvu. Odmítám co nejrozhodněji tyto insinuace, poněvadž není naprosto myslitelno, abychom my, kteří zastupujeme vrstvy, které dělnictvo zaměstnávají, chtěli jakýmkoliv způsobem rozeštvávati dělnictvo, nebo abychom chtěli se dělnictvu mstíti a dávati mu tím příčinu k nespokojenosti. Naopak snahou každého pořádného zaměstnavatele je a zůstane, aby s každým dělníkem zacházel co nejlépe, aby při tom dělnictvo bylo spokojeno, takže při tom pochodí přirozeně obě strany nejlépe.

Teď pokud se týče té ziskuchtivosti. Vážení pánové! Já se přiznám, že jeden z důvodů, které jsme uváděli pro novelisaci tohoto pojištění, byla přílišná drahota tohoto pojištění. Ale to jsme nebyli jen my, nýbrž to bylo dělnictvo samo, které se toho domáhalo, a domáhala se toho snad s větší vehemencí než my, zaměstnavatelé, poněvadž sazby, jak byly stanoveny dosavadním zákonem, zdály se nám býti nepřiměřené a hromadění kapitálu v Ústřední sociální pojišťovně za několik měsíců svědčilo o tom, že přece jen není potřebí tak vysokých sazeb, poněvadž další trvání těchto vysokých prémií by mělo za následek úplnou thesauraci peněz. To byl tedy důvod, ale nebyl to důvod hamižnosti. Že jsme k tomu měli právo a příčinu, o tom svědčí hospodářská situace našeho zemědělství, které mylně posuzováno je, zejména pány ze stran socialistických, kteří pořád ještě vidí v našem zemědělci zbohatlíka, člověka, který vládne statisíci a kterému se peníze jenom hrnou. Tato předpojatost proti zemědělství se datuje již ze starých dob, specielně z doby popřevratové. Je vám známo, že zemědělci, ať už malému nebo velkému, za války zrekvírováno bylo kde co: dobytek, nářadí, potahy, obilí, seno, sláma, zkrátka vše, co stát a válka potřebovala. Tomuto zemědělci bylo ovšem zaplaceno, ale poněvadž nebylo možnosti v té době, aby zemědělec tyto věci nahrazoval, neboť nebyly prostě k dostání, musil peníze ukládati. Ale jakmile se poměry urovnaly, jakmile přestala válka, byl přirozený důsledek toho, že tento zemědělec musil znovu investovati a že musil hleděti nahraditi všechno, co mu válka vzala a co za války zanedbal. A toho bylo více, poněvadž po dobu války jsme nemohli kupovati nových strojů a opravovati dosavadní, takže zruinováno bylo každé hospodářství do nejkrajnější míry. Hned po převratu se to ukázalo, a já tu přednesu několik suchých cifer, které budou svědčiti o tom, že mluvím pravdu. Od té doby naše zemědělství ustavičně rok od roku se zadlužuje a vklady v peněžních ústavech z tohoto odvětví právě klesají.

Mám zde statistiku Státního úřadu statistického, která nám naznačuje toto: R. 1915 bylo zadluženo našich zemědělských usedlostí 6668 mil. Kč, r. 1920 6724 - tedy bylo viděti, že to zůstávalo ještě na stejné výši - r. 1924, když jsme museli investice dělati, to stouplo o 1000 milionů, a sice na 1696 milionů - r. 1926 to činilo 20.052 milionů. Tedy to znamená přes 20 miliard zadlužení. Ale, vážení pánové, to není ještě všechno zadlužení, to je pouze zadlužení zemědělců v bývalých zemích historických, v zemích koruny české, při tom nepadá v úvahu Slovensko. Nemovitosti zemsko-deskové měly r. 1921 zadlužení 591 mil., r. 1924 969 mil., r. 1925 1172 mil., tedy je viděti, že i u těch velkých statků, které nota bene byly v této době parcelovány, celá část majitelů r. 1920 nebyla majiteli těch statků, stouplo podstatným způsobem toto zadlužení.

Nuže, vážení pánové, mohli byste mi namítnouti, že snad toto větší zadlužení je důsledek provádění pozemkové reformy a že drobní zemědělci, kteří nabyli půdy a neměli pohotového kapitálu, tyto peníze si vydlužovali. Já připouštím, že si peníze dlužili, ale tito drobní zemědělci si nedlužili peníze z bank a velkých peněžních ústavů, nýbrž pravidelně z našich kampeliček. A tu si dovolím přednésti zase krátkou statistiku zadlužení v kampeličkách: r. 1921 Činilo zadlužení 238 mil., r. 1922 při počátcích pozemkové reformy 875 mil., a r. 1924 1536 mil. Kč.

Vážení pánové! Z těchto suchých cifer je nejlépe viděti, že naše zemědělství nemá tak na růžích ustláno, jak se všeobecně předpokládá a jak se nám stále předhazuje. Ostatně, pánové, nemusíme choditi ani do statistiky, skutečný a praktický život nám ukáže, že zemědělství není tím nejrentabilnějším podnikem. Páni na stranách socialistických mají svá hospodářská družstva. Dostali krásné zbytkové statky. Na těchto statcích hospodaří několik roků, ale bilance těchto družstev je nešťastná a ubohá. Mám po ruce data z Pozemkového úřadu, kde musejí pánové každoročně svoji bilanci odváděti. Po všechna léta skončila tato bilance ohromným schodkem, a jestliže dnes některé toto společenstvo je před likvidací, mohli bychom se jen tomu škodolibě smáti, kdyby u nás škodolibost byla. Velevážení pánové, prohlašuji otevřeně, že pro svou osobu bych byl velmi rád, kdyby byla tato družstva zachována, a to proto, že jen tak v lůně socialistických stran by byl proveden důkaz o pravé rentabilitě našeho národního hospodářství a zemědělství.

Z toho důvodu bych si přál, aby tato družstva byla sanována, aby družstva se udržela, aby pánové viděli, jaká fakticky tato rentabilita je. A pak bych prosil za jedno: Aby pánové to přiznali a mluvili pravdu, aby ve sněmovně se neříkalo, že je to rentabilní, že vám to vynáší, ale brojiti proti jakékoliv ochraně celní a na druhé straně, jako se to stalo před několika dny, kdy pan kol. Petřík podal návrh na ochranu živočišné produkce, návrh, který je obdobný s návrhem, který podává naše strana, jenom s tím rozdílem, že v tomto návrhu, učiněném panem Petříkem, se on ujímá jen malých zemědělců a ne velkých. Ale to je hotový nesmysl, poněvadž nelze tyto zájmy při pěstování dobytka rozlišovati na velké a malé. Je pravda, že vždycky půjde o prospěch ochrany dobytkářské malého zemědělce proto, poněvadž percentuelně tohoto dobytka daleko více hlídá.

Vážení pánové! Při této příležitosti budiž mi dovoleno, abych se ještě zmínil o jednom. Je zajímavo, že ti pánové z oposice, kteří se během debaty zabývali různými těmi námitkami proti sociálnímu pojištění, velmi často se dotýkají těchto zemědělských otázek. A první řečník, pan kol. Jarolim, dosti obšírně se rozhovořil o těchto poměrech zemědělských. Jistě přiznávám panu kol. Jarolimovi, že je výborným znalcem poměrů uhlokopů našich, poněvadž mezi nimi žije a poměry jejich zná. Ale již bych si méně dovolil říci, že je zrovna takovým znalcem v zemědělství. Mohu to prokázati již tím, že ty jeho vývody, které zde přednesl, pohybovaly se v rámci toho, co jsem zde již vyvrátil. Ale jedno si pan kolega neodepřel, a s ním ještě mnoho pánů to často traduje, totiž to, jak mizerně platíme při tom všem našemu zemědělskému dělnictvu. Přiznávám se, že v dobách dřívějších, předválečných, ještě bylo zemědělské dělnictvo skutečně velmi špatně honorováno. (Hlas: Teraz!) Ale prosím, pánové, pamatujte si také, v jaké krisi zemědělství v letech 80. a ještě v 90. bylo. Pak jistě přiznáte, že kde nic není, ani smrt nebere. A když ten zemědělec nic neměl, nemohl tomu svému zaměstnanci platiti. (Hlas: Uhradil to jiným způsobem!) Ale, vážení pánové! Od té doby se poměry takovým podstatným způsobem změnily, že dnes již nelze mluviti o tom, že by zemědělský dělník byl špatně honorován, jak pan kol. Jarolim zde prohlásil. (Výkřiky.) Já bych prosil při takových případech, když pánové o těchto věcech již mluví, aby hovořili skutečně pravdu, jak se věci mají, a činí-li tak nevědomky, aby si vyhledali prameny, které jim ukáží tuto pravdu. Kol. Jarolim se zde zmínil o tom, že my zemědělci platíme našeho deputátníka maximálně 125 Kč měsíčně.

Prosím, zde jsou směrnice (ukazuje) zemského poradního sboru pro práci zemědělskou, jehož jsem již asi 8 roků členem a každým rokem prodělávám to projednávání mzdy, kde je jasně naznačeno, kolik to dělá. Prosil bych, aby pan kol. Jarolim, když již to povídá, se do toho podíval. Není maximální hranice 125 Kč, nýbrž 155 Kč, to je již podstatný rozdíl. Ale, vážení pánové, v tom netkví ta konečná číslice mzdy zemědělského dělnictva. Zemědělský deputátník mnohdy od prvopočátku, jak se sluníčko rozsvítí z jara, až do uzavření má zvláštní příplatky. Pánové, prosím, račte si přečísti směrnice a budete viděti, já vám to vypočítám, že, jakmile začne setí, za každý zasetý korec dostane zvláštní remuneraci. (Hlas: U nás na Slovensku ne!) Jestli u vás na Slovensku to nemá, o tom pochybuji. Já vám tyto směrnice dám k disposici, račte si je přečísti. Jakmile nastanou traviny, má od každého posekaného korce traviny svoji prémii. Pánové, ta práce na tom stroji není tak veliká, sednout si na stroj, voziti se půldne a míti zvláštní remuneraci, myslím, že jest to dosti benevolentní. Od každé odvezené fůry traviny má zvláštní remuneraci. Po čas žní má zvýšenou mzdu. Jak nastanou práce řepní u nás, má od každého vyoraného korce řepy zvláštní remuneraci. Od odvezení jednoho metráku řepy má 10 hal. a jestliže je to přes 4 km 12 hal., a za každý další kilometr o dva haléře více. Kromě toho má ještě zvlášť brambory a nakonec dostane 100procentní zvýšení jednoměsíčního služného. Když to všechno spočítáte dohromady (Hlas: Naturální byt!) To patří do služby, o těch naturaliích nechci vůbec mluviti, mluvím jenom o těch zvýšených příspěvcích atd. Rovněž má také to zemědělské dělnictvo zvýšení platu o 10 až 15 procent. Mzda žen té druhé kategorie u nás obnáší Kč 1.24 za hodinu a ve žních o 15 procent více. Pro muže Kč 1.60 a kromě toho při žních těch 15 procení více. Ale, vážení pánové! Řeknu vám jedno, že tyto sazby, které jsou stanoveny, pravidelně se nedodržují se strany zaměstnavatelů a že se platí u nás daleko více, než v těchto sazbách je určeno.

Já nakonec chci říci ještě o jednom odvětví zemědělského podnikání. Pánové budou míti o tom trochu ponětí. To je chmelařství. Co vydělá při chmelařství žena nebo dělník, poněkud kvalifikovaný, to, myslím, že by se mohlo rovnati platu hodně vysokého úředníka některého ministerstva. Řeknu vám, že letošního roku jsme stanovili sazby pro česání chmele od jedné čtvrtky na Kč 1.80, ovšem s právem, že se může o 30 procent zvýšiti v případech chmele malého anebo nepříznivého počasí. To je obligátní, to se nemluví o tom, když přijdou česači na chmel a tuto vyšší sazbu požadují, ať je chmel jakýkoliv. Letos byla úroda chmele v některých oblastech skutečně špatná a přirozeně byla tato žádost dělnictva oprávněná. Ale řeknu vám teď, že byly v některých místech chmelnice velmi pěkné, kde si chmelaři vydělali jistě slušný výdělek. Dávám k disposici družstvo pastvinářské v Lenešovicích na Lounsku, které platilo od jedné čtvrtky načesaného chmele ženě Kč 2.40. Víte, pánové, kolik průměrně načesala jedna ta žena nebo to dítě, které česalo s sebou? Práce je velmi lehká, spíše zábava, než práce to byla, proto se hrnuly sem také i malé děti. 40 part jich tam měli zaměstnáno a bylo celkem 60 lidí, počítaje do toho i děti, a za jeden den se načesalo průměrně přes 1200 čtvrtek chmele, to znamená, že vydělaly dělnice, počítaje v to i děti, načesaly-li průměrně 20 čtvrtek chmele po Kč 2.40, tedy vydělaly průměrně 45-48 Kč denně. Při tom má ještě určitá zaopatření. Neříkám, že je to zaopatření skvělé, trochu kávy, bramborové polévky, bramborů, chleba atd. Při tom vám řeknu ještě jednu věc, když stále mluvíte o tom, jak špatně je honorováno to zemědělské dělnictvo, že právě na tomtéž pastvinářském družstvu se musilo velmi rychle sušiti a že zaměstnávali tam tři sušiče. Tito sušiči byli zaměstnáni po celých 24 hodin. Je jistá věc, kdyby tu službu konali 24 hodin, nemohli by to vydržeti. Ale dalo se to rozděliti při třech takovým způsobem, že jeden si lehl až do doby, když se chmel musil nasýpat anebo stahovat, a vzbudil ostatní a ti mu pomohli. Tak to vydrželi. Víte, kolik vydělal jeden člověk? Vydělal 98 Kč denně! Pánové, já uvádím fakta, přejete-li si, můžete se přesvědčiti. Ostatně prohlašuji, že my v době pilné práce nejsme takovými skrblíky. Na př. já platím mužskému, když ho potřebuji v době žní, 5 Kč za hodinu. (Sen. Toužil: Kolik je zemědělských dělníků, kteří dostávají 8 Kč denně!) Pane kolego, těch je velmi málo, a dělníků vůbec ne! Ti nejdou pod sazby, které jsou ve směrnicích uvedeny, a v těch nikde není taková nízká sazba. (Sen. Toužil: My s těmi dělníky přicházíme také do styku!) Já více než vy! Jsme ustavičně s nimi pohromadě. (Sen. Toužil: Je-li to pravda, pak jste bílou vránou!) To je všeobecné. Zvu vás, abyste přišel jednou do mé obce, zavolám Vám ty dělníky, a přesvědčíte se, že je to všeobecné, a ne výjimka. Naopak, platím 5 Kč za hodinu v době žní, při tom dostane dělník stravu, večeři, dopoledne pivo a přijde si tak na nějakých 70 až 80 Kč při 10hodinné době pracovní.

Dovolte, abych se krátce zmínili o některých věcech, týkajících se pojištění našeho zemědělského dělnictva vůbec. Zazlívá se nám, že jsme působili, aby do 16 roků byli vyňati z pojištění. Zdá se mi, že by to byla do určité míry anomalie. Je známo, že v 16 letech pobírá eventuelně sirotek z pojišťovny ještě důchod a na druhé straně by pojišťovna od něj chtěla prémii z práce. Jsem přesvědčen, že práce těchto mladých lidí do 16. roku není tak vydatná a nemůže býti tak honorována a každý krejcar, který se tomu člověku musí vzíti a který zaměstnavatel za něj musí zaplatiti, je tíživým břemenem. Jedno je pravda: Buďto zaměstnanec má příjem nepatrný, ale pak se nemůže na něm chtíti, aby platil, anebo má příjem veliký, ale pak není potřebí, aby ještě pobíral rentu. Je to do určité míry taková anomalie. Je ale také vidět, že toto sociální pojištění mladých dělníků a dělnic v jiných státech není zavedeno. (Sen. Toužil: V Rusku!) Mám zato, že nejméně příčin mají páni ze stran socialistických, aby při uskutečňování této reformy se zvláštním způsobem exponovali proti. Byl jsem na schůzi v Lounech s autorem bývalého zákona, bývalým ministrem dr Wintrem, kde se specielně o této věci jednalo. Pan dr Winter na veřejné schůzi, kterou pořádaly všechny socialistické strany dohromady a do níž mne pozvaly, abych hájil stanovisko své strany - prohlásil, že požadavek pojištění mladistvých sil do 16. roku nebyl jejich požadavkem nikdy! Ten postavili docela jiní činitelé, a oni se k němu jenom připojili. Jestliže to nebyl požadavek socialistických stran, myslím, že také není příčiny k rozhořčení dnes, jestliže se mladí dělníci vyjímají. (Sen. Toužil: Nevím, byl-li dr Winter zplnomocněn k tomu výroku!) Pane kolego, každý odpovídá sám za své výroky. Jsem přesvědčen, že dr Winter, který je bezesporně nejlepším znalcem sociálního pojištění u nás v republice, který se zabýval otázkou sociálního pojištění již dávno, ještě když jsme byli spolu ve vídeňském parlamentu, má zkušenosti a příklady, jak je to jinde, a jest jedním z těch, kteří nikdy by dělnictvo nezradili a nezklamali, kdyby věděli, že tento požadavek jest opravdu oprávněný.

Dále pány velmi mrzí zvýšení přihlašovací lhůty ze tří dnů na šest dnů. To byl zase náš požadavek z praktických důvodů. Kdo byl na venkově a zná poměry, musí přiznati, s jakou obtíží je spojeno přihlašování a odhlašování dělnictva. Naše zemědělské podnikání není fabrika, abychom mohli ráno v 7 hodin začíti, v 11 přestati, začíti ve dvě a přestati v šest. Musíme se říditi podle počasí. Je přirozeno, že někdy v zemědělském podniku, který zaměstnává 10 dělnic, přijde jich ráno do práce 10, odpoledne v důsledku nějakého zaneprázdnění 8, druhý den polovička, čtvrtý den je zase jiná změna. Račte mi říci, jakým způsobem se pak má vyhověti přihlašovací povinnosti. Až dosud jsme měli povinnost přihlašování zemědělského dělnictva k nemocenskému pojištění, ale to se dalo dělati jiným způsobem. Všechny větší podniky zemědělské paušalovaly si přihlašování k nemocenské pokladně. Řekly paušálně, kolik dělníků týdně budou zaměstnávati, a nezáleželo na tom jestli jeden dělník přišel dnes a druhý zítra. Ale při starobním a invalidním pojištění, kde musí býti individuálně každá osoba pojištěna a vyjmenována, jde to velmi těžko. Tu se nedá nic paušalovati, tu musí býti každá jednotlivá přihláška znovu učiněna. Považte, že takový zemědělec bývá dvě až tři hodiny vzdálen od místa okresní nemocenské pokladny, a nemá třebas ani vlakového spojení. Po poště posílati přihlášku je riskantní, nehledě k tomu, že se dopis může ztratiti na poště, je tu veliké nebezpečí, že zaměstnanci pojišťovny by z nedbalosti nebo zlomyslnosti mohli určitou přihlášku neb odhlášku zahoditi. (Hlas: Stává se to!) Před zákonem pak odpovídá jen dotčený podnikatel a nese veškeré důsledky, a ty jsou velmi značné, velmi přísné, nehledě k tomu, že vydává se takový zaměstnavatel v nebezpečí, že zaplatí veškeré event. útraty za onemocnění, úrazovou rentu atd. To byl důvod, proč se prodloužila lhůta ze tří na šest dnů. Při šestidenní lhůtě bude v sobotu ráno věděti, kolik jich zaměstnával a může precisně pojišťovně udati, kolik dělníků měl v zaměstnání. Není pravda, co se zde tvrdilo, že bude moci švindlovati. Dnes jsou naše okresní pojišťovny tak chytré, že si dají prostřednictvím obecních úřadů každý čtvrt roku vyšetřiti, kdo u koho je zaměstnán a jak dlouho. Kromě toho mají kontrolory. V zákoně je uvedeno, že seznam svých dělníků každý zaměstnavatel musí vésti a pojišťovna má právo kdykoliv kontrolovati tyto zápisy, jsou-li správné a pravdivé. Vážení pánové, zde je všestranně postaráno o kontrolu, a mám zato, že toto ustanovení bude úlevou i pro pojišťovny okresní samé.

Je ještě jedna věc, která snad pány hodně rozčilila, a to okolnost, že může býti rozhodnutím ministerstva ustanoveno, že sezonní dělníci, kteří nepracují více než 90 dní, mohou býti z tohoto pojištění vyloučeni. Nehledě k tomu, že to není žádný imperativ v zákoně, že tu není žádného předpisu, je zde dána jen možnost, ale prohlašuji otevřeně, že budeme se ihned domáhati toho, by toto nařízení vyšlo, kdo 90 dní není zaměstnán, aby nemusil býti pojištěn. Důvody pro to jsou tytéž, které jsem uvedl před chvílí, to samé přihlašování a odhlašování, které působí tolik nepříjemností a tolik práce - poněvadž pak aby měl ten zaměstnavatel jednoho člověka, který by jen přihlašoval a odhlašoval - platí i pro tento případ. Řeknu vám něco jiného. Naše zemědělské dělnictvo ve svém celku si nepřeje tohoto pojištění. Vím, co mi na to namítnete, bylo to zde včera řečeno: Že musí býti lidé i k dobrým věcem nuceni. Přiznávám to. Naše deputátní dělnictvo chápe dosti dobře tuto věc a spřáteluje se s myšlenkou tohoto pojištění starobního a invalidního, ale kdo se s tím nemůže spřátelit, je dělnictvo zemědělské na denní plat. Ti za žádných okolností to nechtějí. (Sen. dr Herz (německy): Oni nechtějí platit!), poněvadž jsou různá ustanovení, která to ztěžují. Uvedu, pánové, příklad: Když mně přijde dělnice v pondělí do práce, já ji hned týž den přihlásil, a ona potom buď onemocněla, nebo musela někam odejet, nebo z nějakého jiného důvodu potom celý týden nepůjde do práce, musí za celý týden platiti pojišťovací kvotu a já s ní. Když to spočítáte, uvidíte, že ten den, který pracovala, nestačí na zaplacení té pojišťovně. (Sen. dr Herz (německy): Nechtějte jim nic srážeti, potom nebudou míti nic proti tomu!) Já jí nemohu nic strhnout, ale musím to s ní platit. Jednu polovinu musí si zaplatiti sama. Snad byste nechtěl potom, když by mně vůbec nepracovala, abych to platil já za ni! To jsou věci, pro které si to zemědělské dělnictvo vůbec nepřeje, by bylo pojištěno.

Vážení pánové, bylo zde projeveno mnoho obav do budoucna o sociálním pojištění. Říkalo se, že neobstojí, že v nedlouhé době budeme stát před okolností novelisovat znovu. Prohlašuji otevřeně, nepovažuji žádný zákon, ani tento zákon, za nějaké "noli metangere". Jsem přesvědčen, že když zákon nevyhoví, že se bude musit novelisovat, že nikdo z nás neřekne, aby se nenovelisovalo. Když bude tato novelisace rozumná a když bude obsahovati věci, které jsou úměrny s hospodářskou nosností našich výrobních vrstev, budeme s tím souhlasiti. Můžeme vyčkat, jak se zákon v hospodářství osvědčí, jako jsme čekali s prvním zákonem, a když se neosvědčí, přiložíme společně ruku k dílu a společně ve vzájemné dohodě můžeme vytvořiti zákon, který bude konvenovat nám i dělnictvu.

Pak k tomu je třeba také trochu dobré vůle, trochu připravování půdy, abychom se mohli na společné platformě sejíti. Pak nesmí býti tak, jako se to stalo v nynější době, užíváno proti většině, proti vládní koalici nebo proti jednotlivým stavům takových výrazů, jako zde včera a předevčírem, kde se uráží můj stav, jehož jsem příslušníkem, takovými výroky, jako že sedlák zavolá raději zvěrolékaře k dobytku, nežli lékaře k nemocnému dítěti, nebo že sedlák zabije ze ziskuchtivosti i svého otce, že členové vládní koalice jsou zabedněnci a pod. (Hlas: Kdo to řekl?) Senátor Jaroš, kterého si jinak neobyčejně vážím. Musíme se vší rozhodností protestovat proti těmto výrokům a tyto jménem strany a stavu, k němuž přísluším, rozhodně odmítnouti. Chcete-li, abychom s vámi ruku v ruce příště pracovali, pak ruce pryč od invektiv, jednejte seriosně jako s rovnocennými a buďte ujištěni, že můžeme dojíti toho ve společné práci, že vytvoříme něco, co bude ve prospěch nás všech. (Výborně! Potlesk. Řečníku se gratuluje.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Nejbližším řečníkem je pan sen. Fijala, který má slovo.

Sen. Fijala (německy): Dámy a pánové! K otázce zákona o sociálním pojištění nelze zaujmouti stanovisko jen z t. zv. praktické stránky, musíme naopak zdůrazniti především zásadní stránku problému. Byly nám činěny dosti často výtky, a nikoli nepatrné. Vůdcové všech možných stran učinili z toho politický obchod, že jsme před několika lety hlasovali proti zákonu. Mezi tím ukázala mnoho vychvalovaná prakse celé veřejnosti, že toto zamítavé stanovisko komunistické strany bylo naprosto správné nejen z úvah politických. Tak, jak zákon vypadal před svým nynějším dalším zhoršením, byl již karikaturou zákona o sociálním pojištění, který by skutečně odpovídal zájmům pracujícího obyvatelstva. Ovšem nelze v rámci kapitalistického státu vůbec vytvořiti zákon, jehož ustanovení odpovídají třídními zájmům pracujícího obyvatelstva. Všechno, co měšťácká většina z donucení činí v oboru sociální péče, patří, přesně vzato, v obor více nebo méně zlepšené chudinské péče. Co měšťácká většina v tomto oboru kdy vykonala, nebo koná, podržuje povahu rozdílení almužen, anebo má v nejlepším případě za účel zlákati různé vrstvy pracujícího obyvatelstva. Počínaje od pověstné éry sociálního pojištění za Bismarcka až do dnešního dne, projednává buržoasie tuto otázku se stanoviska strategie svého třídního boje, podle které to vykořisťující třídy zkoušejí vůči pracujícímu obyvatelstvu jednou s cukrem, po druhé s bičem.

Zákonodárství o sociálním pojištění, jehož ustanovení vyhoví nikoli třídním zájmům buržoasie, nýbrž zájmům pracujícího lidu, jest, jak ukazuje sovětské Rusko, možným teprve tehdy, když proletariát vyrval svým třídním odpůrcům politickou moc. Až do té doby zůstává sociální zákonodárství sociálně-politickým hudlařením. Rozhodující otázka, která také při projednávání novely hraje tutéž úlohu, jako při projednávání celého zákona, je ta, která třída má býti zatížena nákladem na toto t. zv. sociální pojištění. Pro buržoasii je tato otázka právě tak rozhodnuta, jako je rozhodnuta v základě také pro různé socialistické strany, totiž, že náklady pojištění mají většinou hraditi pojištěnci sami, veškeré pracující obyvatelstvo. Prakticky nepřináší sice pojištění dělníkům v materielním ohledu ničeho, ba novela znamená ještě zkrácení, zmenšení požitků oproti dosavadním hmotným dávkám dělnictvu, a především znamená tato předloha, jak známo, to, že dělnictvo nyní také úplně ztrácí vliv více formální nežli skutečný, který mělo na správu nemocenských pojišťoven. Otázka, kdo nese náklad pojištění, má také zcela praktickou stránku. Má-li některý dělník poměrně malou smůlu a vydrží všechnu nepříjemnost a všechno protivenství podmínek své proletářské existence v kapitalistickém jhu tak dlouho, až je úplně vyčerpán, až pozbyl svalů, nervů a veškerého svého zdraví, pak je pro tento společenský řád úplně zbytečnou lidskou ruinou, která nemůže již vyhověti svému životnímu účelu, tvořiti totiž statky. Že tito proletáři, dokud mohou býti vykořisťováni, tvoří statky, t. j. nezměrné bohatství, jež mají výhradně majetné třídy, to při sociálně-politických úvahách měšťáckých stran nehraje vůbec žádné úlohy. My však vycházíme se stanoviska, že tím nejmenším, co příslušníci pracujících tříd mohou žádati od těch, kdož využitkují jejich pracovní síly, jest, aby nebyli odbýváni almužnou, jakmile jejich pracovní síla je vyčerpána, nýbrž aby před bídou byli chráněni dostatečným důchodem. A co by dále každému mluvčímu pracující třídy mělo býti jasno, je to, že patří k odůvodněným a oprávněným požadavkům vykořisťované třídy trvati na tom, aby jakékoli útraty sociálního pojištění nesli ti, kdož nezměrné své bohatství čerpají z práce pracujícího obyvatelstva. Myšlenka, že také pojištěnci, tedy dělníci, zaměstnanci atd. mají bezprostředně přispívati k udržování a sebrání nákladu na sociální pojištění, nejen že nemá nic společného se socialistickým stanoviskem k otázce sociálního pojištění, tato myšlenka patří naopak výhradně k duševnímu arsenálu nepřátel dělnictva a nikoli zástupců dělnictva. Proto prohlašujeme každý způsob zákonodárství o pojištění dělníků za naprosto nedostatečný, projednává-li otázku pojištění se stanoviska chudinské péče a svaluje-li náklady na bedra pracujícího obyvatelstva. Tak zvaná positivní spolupráce na tvoření zákonodárství o sociálním pojištění, která nechává bez povšimnutí tyto obě základní úvahy, má jen ten smysl, aby dělníci byli klamáni o povaze tohoto zákonodárství a aby byli balamuceni o reakcionářském a protirevolučním duchu, jímž tato předloha je prodchnuta.