Schůze zahájena v 9 hodin 40 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr Brabec, Donát.

Zapisovatelé: dr Krouský, Prause.

119 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek ministerského předsedy dr Šrámek; ministr dr Mayr-Harting.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji dnešní schůzi.

Dovolenou na dnešní schůzi dal jsem sen. dr. Medingerovi.

Tiskem bylo rozdáno: Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 758. Návrh sen. Donáta, Vraného, Sáblíka, Olejníka, Roháčka a spol., aby vládě bylo uloženo přispěti úpravou cel a jinými vhodnými opatřeními k odstranění odbytové a výrobní krise živočišné výroby.

Zápisy o 141. a 142. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 25. září 1928.

Z předsednictva přikázáno:

Výborům zahraničnímu a národohospodářskému:

Tisk 757. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu dodatečná dohoda sjednaná mezi republikou Československou a Norskem ve Varšavě dne 26. června 1928 k obchodní dohodě mezi republikou Československou a Norskem, podepsané v Praze dne 2. října 1923 (č. 208 Sb. z. a n. z roku 1923 a č. 242 Sb. z. a n. z roku 1924).

Výboru iniciativnímu:

Tisk 758. Návrh sen. Donáta, Vraného, Sáblíka, Olejníka, Roháčka a spol., aby vládě bylo uloženo přispěti úpravou cel a jinými vhodnými opatřeními k odstranění odbytové a výrobní krise živočišné výroby.

Předseda: Přistupuji k projednávání pořadu jednání.

Prvním předmětem je pokračování v rozpravě o

1. Zprávě I. výboru pro otázky sociálního a starobního pojištění, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 740) k vládnímu návrhu zákona, jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Tisk 756.

Dávám slovo dalšímu řečníkovi, panu sen. Fahrnerovi.

Sen. Fahrner (německy): Slavný senáte! Přijetím předložené osnovy zákona uzavírá se jedna z nejsmutnějších kapitol našeho sociálně-politického vývoje.

Veliké sociálně-politické dílo. Československa, po převratů po 8 roků neustále "osvobozenému" českému národu slibované, přineslo dne 1. července 1926 dělníkům slib, že od l. července 1929 počínaje budou invalidé a staří dostávati důchod 100 Kč měsíčně a invalidní vdova důchod 50 Kč měsíčně. Po pojistné době, trvající celá desetiletí, tedy převážně teprve pro příští generace, stoupne tento invalidní důchod asi na 300 Kč měsíčně a vdovský důchod na 150 Kč měsíčně. Tak vypadalo řešení sociální otázky, jak jste se osmělovali nazývati zákon z r. 1924. Může býti, že takovýto žebrácký groš pro zemědělského dělníka v Podkarpatské Rusi, když vedle toho dále nádeničí, znamená absolutní existenční minimum podle chemického receptu, že potřebných 3.000 kalorií na den lze si opatřiti také 652 g ovesné krupice, 113 g zeleniny a 200 g slanečků, ale pro průmyslové dělníky neznamenají měsíční důchody 100 Kč ničeho. Pro naše živnostenské a průmyslové dělnictvo nelze vůbec zákon z roku 1924 považovati za řešení problému sociálního pojištění. Zákon z roku 1924 byl podvedením lidu, jehož nehorázné dimense měly důstojný protějšek ve fantastických masách kapitálu, které k finančně-technické úhradě těchto žebráckých důchodů měly býti nashromážděny a které časem měly vzrůsti na 20, 30 a ještě více miliard korun.

Tento stav našeho dělnického zaopatření nalezla měšťácká koalice při nastoupení svého úřadu. Věru, vzácné to štěstí a lákavá příležitost, nejjednodušším způsobem, odstraněním nejhrubších nedostatků a žádnými anebo jen minimálními obětmi ukázati, co dovede měšťácká sociální politika. Měšťácká koalice byla by mohla lidu na místě nepodařeného zákona darovati skutečné dělnické zaopatření, a bylo by k tomu bývalo potřebí málo peněz a hlavně ničeho jiného nežli trochu rozumu, ani sociálního cítění.

Jak tedy použila koalice této příležitosti, co vykonala? Hlásala především s jakousi pompou reformu zákona o sociálním pojištění a přispíšila si proti skepticismu, na druhé straně brzo se jevícímu, tvrditi, že zákon má býti pro dělníky nikoli zhoršen, nýbrž zlepšen; měšťácké strany že ukáží, jak sobě představují skutečné zaopatření pracujícího lidu. To nám měšťácké listy z počátku neúnavně vštěpovaly. Ale tou měrou, jakou se objevovaly konkrétní plány, přestávalo toto mluvení, a zdá se, že ze sociálně-politické touhy vlády po činech nezbylo nakonec nic jiného nežli úmysl, zapáliti skromný ohníček, na jehož ubohém doutnání mělo se ohřáti několik slabých polívčiček stran: učedníci, zemědělská čeleď. Tak byla podána vládní předloha, která stejným způsobem svou dojemnou odbornickou bezradností, jako svým zjevným nepřátelstvím proti dělnictvu ihned zburcovala všechny zástupce sociálního pokroku. A když vládní umění šéfa kabinetu průtahem věci šťastně dostalo dělnické masy na ulici, ztratila koalice hlavu úplně. Výsledkem koaliční politiky je podvrženec zákona, který máme před sebou.

Osnova zákona vylučuje osoby mladší 16 let a tím učedníky v prvých dvoru letech učení z invalidního pojištění, v zemědělství členy rodiny, kteří pomáhají s sebou, z nemocenského a invalidního pojištění a připouští vyloučení domáckých a sezonních dělníků cestou nařízení. Invalidní důchody se zlepšují o 4.17 Kč měsíčně, vdovské důchody o 2.08 Kč měsíčně. Vdovský důchod mají obdržeti netoliko invalidní vdovy, nýbrž také všechny vdovy starší 65 let, poněvadž se velmi dobře ví, že vdovy přes 65 roků staré mohou beztoho invaliditu prokázati a poněvadž by se vymáháním takovéhoto průkazu působily jen zbytečné výlohy. Na stejné úrovni pohybují se ostatní t. zv. zlepšení. Jistou, skrovnou cenu má jedině poskytování vdovského důchodu vdovám s dvěma dětmi pod 17 let. Snížení třídenní kareční doby v nemocenském pojištění na 2 dny spojeno je s tak nízkou výměrou pojistného příspěvku, že nemocenské pojišťovny budou musiti toto zlepšení bezpochyby vyrovnati zhoršením dosavadních dobrovolných větších dávek. Pojistný příspěvek snížen byl pro invalidní pojištění v nižších, pro zemědělství důležitých, mzdových třídách o 16%, ve vyšších mzdových třídách, obsazených převážně průmyslovým dělnictvem o 41/2%. Je zajímavo, že ustanovení o vyloučení osob mladších 16 let nařízením bylo zase zrušeno, později zase může býti zavedeno, že tedy podle politických potřeb dočasného pana ministra sociální péče je zařízeno na zapínání.

V ostatním zůstane všechno při starém. Důchody, na které již čekají tisíce dělníků, budou činiti měsíčně 100 Kč a pro valnou část nynějšího pokolení nikdy nepřekročí 150 a 200 Kč. Invalidní vdova obdrží polovinu těchto obnosů. Je mi nevysvětlitelno, jak možno našemu dělnictvu nabízeti takové důchody, a prohlašuji již dnes, že naše strana podá osnovu zákona, aby k těmto důchodům až do jejich postačitelné úpravy placeny byly přídavky, které by důchod doplňovaly alespoň na 3.000 Kč ročně, a aby hrazeny byly podle příkladu nynějších přídavků k důchodům z pojištění zaměstnanců přirážkami, které by platili zaměstnavatelé sami. Doufáme, že potom půjdou s námi ty strany, které dnes stejně jako my jsou pobouřeny domnělým zlepšením zákona o sociálním pojištění, jak nám bylo nyní předloženo.

Víme-li, že jsme v tomto posuzování osnovy zákona zajedno se všemi stranami, které hájí sociální pokrok, má tato předloha ještě svou zvláštní stránku pro nás jakožto německou stranu oposiční. Vytýkali jsme zákonu z roku 1924, že přecházeje úplně přes primitivní nacionální požadavky německého lidu, ostatně také přes požadavky praktické správy, vytvořil přehnaně centralisovaný správní aparát. Obzvláště jsme vytýkali, že ústřední sociální pojišťovna jmenuje tři vedoucí úředníky nemocenských pokladem. Tím odstraněna byla zase část skrovného zbytku německé autonomie. V této otázce doufali mnozí ve zlepšení německými ministry, ježto tato otázka přece zajisté nemůže znamenati příliš veliké české politikum. Tato naděje byla osnovou zákona nejen úplně zničena, nýbrž osnova zákona vyžaduje dokonce ještě další omezení samosprávy našich německých nemocenských pojišťoven, a německé vládní strany mají smutnou odvahu zastupovati to před německými soukmenovci. Důležité společné úkoly nemocenských pojišťoven příslušely podle zákona z roku 1924 svazům pokladen, jež také směrodatným způsobem měly spolupůsobiti při dozorčí činnosti Ústřední sociální pojišťovny. V těchto svazech mohly se tedy německé nemocenské pojišťovny semknouti a tímto způsobem žíti skromným národním vlastním životem. Předložená osnova zákona odstraňuje tyto svazy téměř úplně a zřizuje na jejich místě zemské úřadovny, které ovšem budou úplně v českých rukách. Pro tento nejnovější úspěch naší německé koaliční politiky nedostává se nám vůbec jakéhokoli porozumění.

Všechny tyto pochybnosti národnostní, jakož i sociálně politické povahy znemožňují mé straně, aby hlasovala pro zákon. (Potlesk něm. nár. socialistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pichl. Dávám jemu slovo.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Myšlenka pojišťovací jest jednou z nejkrásnějších ideí, která se kdy zrodila v lidské hlavě. Po jejích stopách můžeme jíti hluboko do dějin lidstva, nalézáme jí všude tam, kde lidská společnost byla na vysoké kulturní úrovni, kdy smysl pro širší zájem byl již aspoň z části probuzen. Můžeme ji proto pokládati za zjev vysoce kulturní, za zjev, který vznikl z ušlechtilé vlastnosti altruismu, za ideu, jejímž nejpodstatnějším smyslem je překonávání sobectví. Systém pojišťovací nalézáme také nejlépe rozvinutý v zemích, které náleží k nejkulturnějším.

V podstatě pojištění leží, že odstraňuje určité risiko, ať je to risiko z nebezpečí, požáru, povodně či jiných živelních pohrom, anebo risiko, plynoucí z běhu života lidského a postavení jedince a celých tříd ve společnosti. Risiko, ať je jakékoliv, je nebezpečné pro klidný vývoj člověka, v risiku je nejistota, které hledí se člověk zbavit. Pojištění naproti tomu nese charakter jistoty, stability poměrů, vyloučení momentů nepříznivých. Proto pojištění bylo budováno postupně od nejjednodušších případů k nejsložitějším. Pojištění proti živelním škodám je nepoměrně jednodušší problém než pojištění člověka a toto opět snazší než pojištění celých tříd.

Ale právě v tomto vývoji pojištění, od pojištění škod k pojištění společnosti, je kulturní jeho význam. Lidská společnost čelí tu možným a předvídatelným škodám a uchovává stabilitu životních podmínek. Pojišťuje celé vrstvy proti nejtěžším risikům životním, nemoci, úrazu, nezaměstnanosti, předčasné invalidity a pro případ stáří. Pojišťuje tu své slabší členy proti pěti risikům, z nichž čtyři jsou risiky pracovními.

V tomto smyslu pojištění je nejvlastnější ochranou a je také výrazem respektu k práci, hodnotám, které práce tvoří a zachovává.

Jestliže tedy československý stát před 4 roky uzákonil poslední chybějící článek v pojišťovací soustavě společenské, učinil tak z přesvědčení, že je potřebí práci chrániti a uchovávati, ne oslabovati a znehodnocovati. Tehdejší vůdcové československé politiky uvědomili si, že v systému pojišťovacím je tolik kladných hodnot, tolik výhod, že proti nim určité oběti jsou pranepatrného významu, že nejsou obětmi vůbec. Vypočítalo se tehdá, že dovršení pojišťovacího systému znamená pohyb soustavy hospodářských čísel u nás o 0.45% výše. Jiný nepříznivý účinek zjištěn nebyl. Naproti tomu vidělo se, že zasáhne se obrovský okruh pojištěnců, kteří budou míti především tu výhodu, že jejich život bude vpraven, pokud je to v lidské moci, do určitých kolejí. Takový byl smysl zákona z r. 1924 o sociálním pojištění, zákona, který dovršoval naší pojišťovací soustavu pro lidi práce. Zákon tento počítal s dobrou vůlí, s jistým smyslem pro solidaritu. Nevznikl jako projev moci, nýbrž jako výslednice dohody, bedlivě uváženého kompromisu.

Nepočítal se závistí - neboť kdo by chtěl závidět ten nepatrný důchod člověku, který 40 nebo 50 let neznal odpočinku a byl skloněn nad prací, která často ani chleba nedávala - nepočítal s touhou ukázat moc - neboť kdo by chtěl vyrvat chudému jeho chudobu - nepočítal s falešnou ctižádostí - neboť kdo by chtěl se namáhat, aby zmocnil se vítězství nad těmi, kteří jen v pokoji a míru mohou, třebas i chudě žít? Věřilo se, že dílo sociálního pojištění je pomníkem, který národ postavil sobě, aby ukázal, že chce dáti 21/2 milionu svých členů jistější úděl, než jaký jim dávala minulost.

Žel, dnes se musí mluviti o zklamání, dnes musí se mluviti o pýše, dnes musí se mluviti o touze ukázati moc. Neuplynuly ani dva roky ode dne, kdy nové pojištění vyšlo z dílny zákonodárcovy a objevily se snahy zmařiti toto pojištění. Zmařiti, zničiti je, učiniti z něj torso, života neschopné. Nedovolilo se ani to, aby pojištění bylo řádně organisováno. Zákon, který předpokládal serii nařízení, nechal se působiti jen tak, bez vysvětlení a podrobného provedení a na nedokončeném, sabotovaném díle, dokazováno, že je neproveditelné, že musí být měněno.

Tvrzení tato byla vedena až v určité době a v určitých situacích. Sociální pojištění nebylo špatné, dokud ti, kteří v tomto státě mluví za chudé a slabé, měli za sebou rozhodující masu voličstva, dokud přesun hlasů a politické strategie nezpůsobil, že tyto strany, socialistické strany, nebyly vytlačeny z vládní moci. Mohly, pravda, býti této moci účastny, kdyby byly chtěly přijati podmínky, jež nejsou obvyklé mezi rovnoprávnými. Mohly zůstat, kdyby byly dávaly souhlas k opatřením, jež znamenala vážné poškození zájmů lidu a jež způsobila povážlivé komplikace pro stát i v mezinárodním měřítku.

Výsledek tohoto odporu proti "nejvýznamnějšímu zákonu", který v ohledu sociální politiky byl v prvém desetiletí republiky přijat, a výsledek této změněné situace mocenské je novela k zákonu o sociálním pojištění, kterou dnes projednáváme. Proč se novelisuje? Proč se mění zákon, který přijat byl srovnalou vůlí všech státotvorných stran československých a také většinou těch stran, které dnes tvoří jádro majority?

Tvrdí se, že proto, aby byl tento zákon zlepšen. Nezapíráme, že novela v konečné formě přináší některá zlepšení, ale zdůrazňujeme, že více než zlepšení, je tu zhoršení. Ale i ta zlepšení, která jsou v novele, jsou jen výslednicí našeho odporu proti hrubému porušování zákona z r. 1924. Musíme jíti trochu do minulosti, abychom správně mohli hodnotiti novelu a říci, proč není taková, jakou měla původně být a proč vůbec tato novela ocitá se na našich stolech.

Ukázal jsem již, z čeho vyrostly tendence měniti zákon o sociálním pojištění. Zákon o sociálním pojištění stal se nepříjemným hned, jak vešel v účinnost. Byl nepříjemný proto, že ukládal zaměstnavatelské třídě určité povinnosti, především povinnost přispívati na náklady, spojené s pojišťováním. Tvrdí se, že prý zaměstnavatelé platí tyto příspěvky z výtěžků své práce a že proto musí býti respektován jejich zájem. Již tento základní moment je nesprávný. To proto, že příspěvky zaměstnavatelů nejdou a nemohou jít z výtěžků jejich práce, neboť pak by nebylo možno, aby se přesouvaly do režie závodu a do cen výrobků. Sociální pojištění je pojištěním národním. Jednak proto, že ti, kteří pojištění podléhají, vydržují z velké části sami toto pojištění, jednak proto, že na toto pojištění přispívá celý národ - tedy opět ze značné míry pojištěnci - ve vyšších cenách zboží - zvýšených arci jen o vypočtených 0.45% z celkové cenové hladiny. Konečně přispívá naň stát ze všeobecných příjmů. Kde tu je výtěžek práce zaměstnavatelů, který zaměstnavatel přispěl na pojištění ze svého důchodu? Tento důvod k novelisaci je proto lichý. Musil býti uměle konstruován, musil být upraven k tomu, aby zakryl pravý důvod, který bezpochyby sluší hledati v zásadním odporu k placení sociálních příspěvků vůbec. Tento odpor není arci všeobecný, také nechceme zde generalisovati, ale přece musíme konstatovati, že zde je, že je v určitých skupinách zaměstnavatelů, což ostatně je nejlépe patrno u těch skupin dělnických, které jsou novelou z pojištění vyňaty. Zde je pravý kořen, ze kterého vyrostla novelisace.

Slyšeli jsme také hovořiti o veřejných zájmech, které prý mluví pro novelisaci. Toto argumentování je tak chatrné, že by bylo škoda jím se zabývati. Chceme zde jen připomenouti, co o tom říkal již před 150 lety slavný liberál Adam Smith, jenž ve své knize "Blahobyt národů" zdůrazňuje, že každý návrh nového zákona, který přichází od kruhů podnikatelských, jichž mluvčím je dnes právě majorita, měl by býti co nejpečlivěji prozkoumán, neboť jak praví Smith, "přichází ze stavu lidí, jejichž zájem nikdy není úplně totožný se zájmem veřejnosti, kteří mají obyčejně zájem na klamání, ba dokonce na utlačování veřejnosti, a kteří podle toho ve mnohých případech ji klamali a utlačovali." Hlas tohoto otce liberalismu je snad příkrý, ale nesporně je významný, neboť je to hlas toho, za jehož idee se staví i dnešní majorita. Tedy ne zájem veřejný, nýbrž zájem čistě soukromý vedl k novelisaci.

To ostatně bylo patrno na původním návrhu novely, který byl docela jiný, než to, co posléze vyšlo z dílny koalice, když viděla spontánní odpor nejen dělnické, nýbrž i vší rozumné veřejnosti. (Sen. Hubka: Zejména odborné!) Tak jest. Tato koalice našla se také z toho důvodu, aby se mohl novelisovat zákon o sociálním pojištění. Bylo k tomu právě potřebí nové mocenské konstelace a když konstelace byla, pak s veškerou vehemencí vrhla se koalice na práce novelisační. Koalice šla tak daleko, že vyhlašovala novelu téměř za hlavní smysl své existence. Také dosavadní historie její je vyplněna touto novelou. Vedle úsilí prosaditi zhoršení sociálního pojištění bledne veškerá ostatní činnost koalice.

Takové tedy byly základní příčiny, pro které koalice položila do svého programu na čelné místo novelisaci sociálního pojištění. Když měla hlavní důvod, počala s "kritikou" zákona z r. 1924. Tvrdilo se a tvrdí se ještě dnes, že zákon ten má nedostatky. Dobrá! Má jistě své chyby a tvůrcové byli si jich vědomi. Také na ně upozorňovali již při projednávání zákona samého, bohužel marně, protože již tenkrát byly zjevny nechuti k tomuto dílu a vyskytly se snahy je zeslabit. To byly jedny nedostatky. Druhé nedostatky jsou toho rázu, že by jich vůbec nebylo, kdyby tento zákon byl pojat od počátku tak, jak toho zasluhuje a jak je nutno vzhledem k jeho hlubokým vlivům, do všech složek národního života. Zákon po svém vyjití měl obdržeti prováděcí nařízení. Neobdržel jich, nařízení nebyla vydána. Přirozeně, že v zákoně objevily se pak nedostatky. Ale právě ona nařízení, jež nevyšla, měla opatřiti výkladem vše to, co v zákoně rozhodnuto bylo jen všeobecně. I tyto "nedostatky" tedy vlastně nedostatky nejsou a nezavinili jich tvůrci zákona. Pro ně novelisovat nebylo potřebí.

Teprve třetí nedostatky jsou ony, o kterých důvodová zpráva mluví eufemisticky jako o nedostatcích, plynoucích z povahy lidského díla. Ale těchto nedostatků bylo by málo, pramálo. Také se s nimi v novele ani neshledáváme. Proto také dovolujeme si tvrditi, že se dosud neukázala žádná potřeba odstraniti tyto nedostatky, v žádném případě nikoliv v takovém rozsahu, aby bylo potřebí z toho dělat program a z programu kampaň. Bylo by stačilo vydati příslušná nařízení a po zkušenosti s nimi vhodně zákon doplnit.

Koalici šlo však o radikální přeměnu sociálního pojištění, o jeho zvrácení a znehodnocení! Proto novelisační program a proto ta úporná energie, se kterou koalice vedla svou kampaň pro novelu.

Dnes tedy novela je na stolech senátorů. Budeme míti ještě příležitost promluvit o její formě. Prve však probereme ji po stránce obsahové. V důvodové zprávě rozpočtového výboru čteme, že předlohou uvádí se v soulad potřeby hospodářské se sociálními. Prý bývalá většina plnila své poslání, které bylo vyjádřeno myšlenkou sociální rovnováhy, ale - hlásá většina nynější - sociální rovnováhou není vyčerpán život a úkol národa a státu. Zde je tedy řečeno, že stát nepotřebuje sociální rovnováhy, ježto prý sociální olej nemůže býti trvalou náhradou za denní chléb vezdejší. Tato slova jsou krutými slovy a odsuzují nejvýrazněji celou dnešní koalici. Neboť není-li sociální rovnováhou vyčerpán život, čím by byl vyčerpán? Boji? Přepychem a nesmírným bohatstvím na jedné, bídou a zoufalstvím na druhé straně? Podle takové filosofie byly vlastně ideálními poměry před sto lety, kdy dělnictvo a lid byl paritou, bez práv a nároků. Tehdá nebylo sociální rovnováhy. Není jí ani dnes, a sociální pojištění chtělo, aby byla, pokud to vůbec za soukromokapitalistického řádu společenského možno. Co by byl život bez rovnováhy? Dnešní majoritě o tuto rovnováhu však nejde. Bojíme se, že takovéto názory mohou vzbudit nejvážnější odpor, mohou být pramenem nebezpečí, bojíme se, aby takováto filosofie nebyla olejem, který se bez pocitu odpovědnosti přilévá do beztak horkého proudu dnešního života. Sociální pojištění není olejem, nýbrž aktem spravedlnosti. Nepřidává, ale vyrovnává. Nemastí žádnému dělníku jeho chléb, ale stará se, aby aspoň ten chléb měl jistý.

Každý výrobce dobře ví, co je to amortisace. Každý ví, že je jeho povinností, aby počítal, za jak dlouho opotřebuje se zařízení, stoj, budova a stará se, aby měl nutnou reservu, ze které koupí nové zařízení, nové stroje, postaví novou budovu. Zákon respektuje tuto potřebu, poskytuje na ni výhody a nezdaňuje reserv obnovovacích. Také lidský život má s těmito fakty cosi společného. Člověk se opotřebovává prací, a je proto příkazem správné úvahy, příkazem spravedlnosti, aby hromaděny byly včas reservy, které zastoupí ve dnech, kdy lidská pracovní energie je vyčerpána. Sociální pojištění s tohoto hlediska je jen formou amortisace ztracené energie. Je výsledkem úvahy, že je potřebí počítat do budoucnosti a nashromáždit z přebytku síly mladých let reservy pro budoucno. Proto to není olej, proto sociální pojištění je a musí být činitelem rovnováhy. A zas mohu se zde dovolat slavného Smitha, který napsal: "Pokaždé, kdy se zákonodárce zabývá úpravou rozporů mezi zaměstnavateli a dělníky, jsou jeho rádci zaměstnavatelé. Proto, je-li úprava příznivá dělníkům, je vždy správná a spravedlivá. Bývá tomu však jinak, je-li příznivá zaměstnavatelům."

Také tehdy, když se projednával zákon o sociálním pojištění, byli dárci velké části zákonodárců zaměstnavatelé. Byl to správný a spravedlivý zákon. Novela není všude práva dělníkům a zaměstnavatelé byli jejími iniciátory, jak zvláště markantně bylo to patrno z boje o XI. třídu mzdovou. Na intervenci průmyslového svazu odvolala koalice svůj souhlas k této třídě. Myslíme, že slova Smithova jsou na ráz novely jako přišita.

Tvůrci osnovy novely, hájíce její oprávnění, tvrdí, že zlevňuje sociální pojištění. Souhlasíme. Jde však o to, za jakou cenu. Zlevnění dosahuje se tím, že celé skupiny pojištěnců se vůbec z pojištění vylučují. Zlevnění děje se tedy prostou metodou eliminační; škrtají se přemnozí, kteří mají zrovna tak svaté právo na pojištění, jako ti ostatní. Tím způsobem bylo by možno pokračovati ve "zlevňovacím" procesu až do velkých krajností. Skutečným zlevněním by bylo, kdyby i tito vyloučení v pojištění zůstali a při tom snížen byl náklad na pojištění. Jak to udělat, na to ovšem vládní majorita přijíti nemohla, a proto zvolila prostý způsob vylučování a předkládá tento svůj zákrok proti desetitisícům dělníků, jako doklad důvtipu. Nebudeme jí ho bráti, ale vyslovujeme dnes pevné přesvědčení, že toto vyloučení je dočasné, že i pro tyto vyloučené musí se najít spravedlnost.

Majorita dále tvrdí, že zlepšuje organisaci pojištění. Máme za to, že i zde se mýlí. Uplatnila zde pouze svou moc. Uplatnila ji proto, aby připravila dělníky o rozhodování v jejich věcech. Koalice vychází i v organisaci pojištění z názoru, že příspěvky, které se na pojištění platí, jsou příspěvky zaměstnavatelů, kteří z výtěžku své práce platí na dělníky. Proto prý jim náleží právo stejně rozhodovat o správě jmění nemocenských pojišťoven a Ústřední sociální pojišťovny, proto prý ve všech věcech důležitých mají míti stejnou moc, jako zástupci dělníků. Ukázal jsem již, že v pojištění jde jen o peníze dělníků, pojištěnců, ne však o peníze zaměstnavatelů, kteří z výtěžku své práce nedávají ničeho, ježto příspěvky své zakalkulovali do režie a do cen. Problém parity ve správě chce majorita postavit stejně jako liberalism. Ten, jak známo učil, že mezi dělníkem a zaměstnavatelem uzavírá se svobodná smlouva o pracovním poměru. Dnes víme, že smlouva taková je právě tak málo svobodná, jako svoboda svědomí a učení ve středověku. Ale majorita dnes chce nám vnutit, že je to vskutku svoboda, a domáhá se parity pro zaměstnavatele, ač o jejich zájmy vůbec nejde. Zní trochu licoměrně, tvrdí-li se na obhájení parity, že zaměstnavatel má zájem na zdraví dělníka. Kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, pak by naše továrny a dílny musily býti zcela jinak vybaveny na př. po stránce bezpečnosti. (Výborně!) Jistě však ti, za něž dnešní koalice mluví, mají o zdraví dělníkovo tutéž starost, jako o to, aby stroj běžel bezvadně. Hlásání morálky v takovýchto případech je proto ošemetné. Stejně klamný je argument, že se má vracet důvěra ve správu nemocenských pojišťoven. Zdá se, že nikdo z členů majority nedal si práci, aby šel a zjišťoval, co nemocenské pojišťovny konají. Kdyby to byl udělal, byl by shledal, že není dnes jediného oboru léčebného, který by nebyl pojat v působnost nemocenských pojišťoven. Byl by zjistil, že pojišťovny dnes jdou ve své péči daleko nad míru povinností vyměřených zákonem a že se snaží nejen v péči represivní, ale hlavně preventivní vykonati vše, co jim dovolují jejich prostředky. Nemocenské pojišťovny nemohou čekat, až koalice objeví starost zaměstnavatelů o zdraví dělníků, ale po desítky let už o toto zdraví pečují, třebas jsou stále znepokojovány ve své činnosti různými "příznivci" dělnictva.

Ani zde koalice si nevyslouží zlatých ostruh. Může ohrozit dílo pojišťovací tím, že vnese do správy pojišťoven bojovného a politisujícího ducha, ale nemůže obhájit spravedlivost nároku, který spravedlivým není.

Koalice svým dílem nesleduje vůbec vznešených cílů. Těmi chce jen krýti určité zájmy, z nichž prvou skupinu tvoří odpor k sociálním institucím vůbec a druhou obavy z možnosti růstu hospodářské moci dělnictva. Koalice, jak známo, také velmi záhy poukazovala na fondy, které bude spravovat ÚSP, a dík svým bankovním spojením zjistila, že tyto fondu jsou nebezpečné pro monopol finančního kapitálu. Vždyť, jak by bylo povážlivé pro tyto monopolní zájmy, kdyby také někdo jiný, než sám finanční kapitál měl rozhodovat o úrokové míře a dokonce působit k tomu, aby úroková míra u nás byla nižší, než jak si přejí finanční magnáti.

Pro koalici nic neplatí, že sociální pojištění právě tím, že zachycuje ohromné částky peněz, vykonává národohospodářsky cenný úkol. Podnikání nabízí se tu takřka sám obrovský pramen hotovostí, nových hotovostí, z jiných pramenů, než až dosud obvyklých a za cenu mnohem mírnější. Pro stát pak je tu reservoir k umístění cenných papírů, aby se nestávaly hříčkou bursovní spekulace, když některý z ředitelů finančního světa není spokojen se systémem finanční politiky státní. Fondy pojišťovny sociální, otevírají tedy nové možnosti. Ano! Ale tyto možnosti ocitly se v rukou dělníků a proto byly nebezpečné. Dělníci u nás nemají mít moc a proto bylo potřebí novely, aby vliv dělnictva byl zkrácen a aby nic nemohlo se stát bez vůle - a tedy bez zájmu zaměstnavatelů, kteří zde vykonávají jen služby finančnímu kapitálu.