I kdyby se nebral zřetel na čekací dobu, většina vdov po usmrcených dělnících by podle zákona č. 221/24 vyšla na prázdno, poněvadž nemohou prokázati svou invaliditu, která je předpokladem pro přiznání vdovského důchodu. A i v tom případě, kdyby invalidní byla, dostala by celoroční vdovský důchod ve výši základního důchodu 250 Kč plus 250 Kč zvyšovacího státního příspěvku plus cca 50 Kč, takže by celkový zaopatřovací plat vdovy činil ročně pouhých 550 Kč, t. j. měsíčně 41.50 Kč. Dětský důchod jednostranně osiřelého dítěte by za stejných předpokladů činil 220 Kč ročně, čili 18.40 Kč měsíčně. U oboustranně osiřelého byla by částka tato skoro dvojnásobná. Jak z těchto cifer patrno, nemůže invalidní pojištění poskytnouti existenční minimum v takovýchto případech hromadných úrazů, poněvadž uvedené dávky jsou přímo almužnou.

Naproti tomu Úrazová pojišťovna podle zákona je povinna poskytnouti každé vdově po pojištěném dělníku bez ohledu na to, zda je invalidní čili nic, zákonný důchod, ve výši 20% ročního výdělku pojištěncova, maximálně však z 12,000 Kč. Jelikož všichni zaměstnanci kvalifikovaní vydělávali si na této stavbě 40 Kč denně, bude činiti většina důchodů vdovských ročně 2.400 Kč, čili 200 Kč měsíčně. Důchod dětský bude při ročním výdělku usmrceného 12.000 Kč ročně činiti 1.800 Kč ročně, čili 150 Kč měsíčně a je-li dítě oboustranně osiřelé, tedy 2.400 Kč ročně, čili 200 Kč měsíčně. Bude tedy požívati vdova s jedním dítětem 4.200 Kč ročně, se dvěma dětmi 6.000 Kč a s více dětmi maximální peníz 8.000 Kč ročně. To je jistě peníz, který na obhájení nejnutnější existence poškozené rodiny jeví se aspoň částečně uspokojivým.

To je jiná situace, než kdyby ti nešťastníci byli již vřaděni do péče podle zákona č. 221. Lze litovati této hrozné katastrofy. Katastrofa samotná musí nám býti vodítkem, aby o práci a životě dělníkově bylo hovořeno trochu jinak, než jak jsme slyšeli.

Projednáváme osnovu zákona, která mluví o sociální ochraně slabých. V této chvíli hornictvo v pánvi kladensko-slánské jde zápasem, ve kterém běží o větší skývu chleba. Slyšíme, že náš horník i jeho žena tlučeni jsou policejním zřízencem způsobem, který snad se může ještě uplatňovati jen mezi Zulukafry anebo mezi divochy vůbec. Pátráme, zda tomu tak jest. Pakli ano, tedy se otážeme, který zákon republiky připouští trestati zatčeného muže aneb ženu klackem. Pánové, řekněte svým zřízencům, ať toto přestane. Nemáte-li k tomu odvahy, nebo se bojíte, tedy odstupte se svých míst dříve, než vás smete hněv pracujícího lidu. Proveďte volby do okresů a zemí a přesvědčíte se, že většinu občanstva na své straně již nemáte.

Noviny vládních stran prohlašují, že dnešní vláda zůstane vládou jubilejní. Docela nic proti tomu nemáme, neboť nezapomeňte, pánové ve vládních lavicích, že čas pracuje pro nás. A takových zákonů, jaký projednáváme dnešního dne, udělejte ještě více. Ještě k tomu udělejte několik podobných zákonů, jako je na př. ten stavební, který stal se jatkami pro pracující lid, a zůstanete docela dobrou jubilejní vládou, zejména pro program, který připravujete pro den 28. října 1928, pro den, který bude znamenati, že dnešní jubilejní vláda je všechno a suverénní, lid republiky Československé neznamená nic. Jen tak dále a vytrvale! Proč by nemohl p. ministr dr Mayr-Harting representovati v den 28. října 1928 naši osvobozenskou dobu z let předpřevratových? Vždyť u nás dnes representuje spravedlnost.

Byl jsem dne 7. října 1924 zpravodajem rozpočtového výboru senátu při projednávání návrhu zákona č. 221, který dnešní vládní koalice důkladně pozměňuje. Řekl jsem tehdy doslovně: "Když 23. září poslanecká sněmovna Národního shromáždění schválila osnovu zákona o sociálním pojištění, v té chvíli jistě statisíce otců dělnických rodin si oddechlo, neméně pak učinilo tak i statisíce matek. Sen pracujícího lidu, ideál, za který jsme se bili celá desítiletí, ideál, který nám byl signálem k zápasům za práva československého proletariátu, stal se skutkem.

Nemáme příčiny, abychom otevřeně neřekli, že navržený zákon neznamená palác blahobytu. Také jsme to nikdy před naším občanstvem nezapírali. Měli jsme vždy tolik odvahy, že jsme našemu lidu řekli, že navržený zákon jest jenom splátkou veliké povinnosti státu proti širokým vrstvám pracujícího lidu. Aby později dostalo se dělnictvu plného práva, bude záležeti jenom na něm. Bude míti tolik práv, kolik jich získá silou železných organisací, silou cílevědomého socialistického světa v republice Československé."

Tak jsem hovořil dne 7. října 1924. A dnes? Pro několik haléřů, pro politické čachry, ze msty osobní i politické mění se zákon, přesto že některé tehdejší vládní strany daly si svoje hlasování dobře zaplatiti různými protilidovými zákony. Stojíme před věrolomností, jíž není pomalu v politickém životě rovno. Vzpomínám v této chvíli na mezinárodní sjezd pracovníků na poli sociálního pojištění, konaný nedávno ve Vídni. Zástupci všech pokrokových států hovořili o rozvoji sociálního pojištění ve svých státech a zemích. Jenom my, delegáti, z republiky Československé, do duše jsme se styděli - ať již jsme to byli Češi nebo Němci - když jsme si uvědomili, co u nás se zákonem sociálního pojištění tropí dnešní jubilejní vláda republiky Československé. Všude jinde, i hlavy státu, oceňují práci na poli sociálního pojištění, pokud je vedena pracujícím lidem. U nás, v Československé republice, svírá autonomii pojišťoven jubilejní vláda, do železných okovů. Znovu z nás pánové chtějí dělat bezcenné raby, jichž hospodaření musí býti svěřeno těm, kteří tvoří dnešní vládní koalici.

Budiž! V poslední chvíli navrhujeme my, zástupci obou socialistických stran, aby zákon byl vrácen výboru k novému projednání. Máte právo, a můžete náš návrh zamítnouti, neboť máte většinu. Nás to ponechá v klidu, ale také v nezdolném a nezvratném přesvědčení, že jsme s vámi, pánové, domluvili. Socialistický svět nevidí svoje ideály v ministerských křeslech, socialistický svět klade svoje tužby trochu výše, nežli je pozlátko ministerského křesla. V tom duchu budeme pracovati, v tom duchu podnikneme nové cesty. Jako zůstane tlachem vládních stran, že my socialisté děláme politiku podle komunistického komanda, tak také zůstane povídání komunistů, jak to řekl včera kol. Hampl, že my jsme nějakou levicí dnešních vládních poměrů. My jsme socialisté. Nejsme v podruží ani komunistů, ani dnešních vládních stran. Dílo kompromisu, zákon čís. 221 z roku 1924, dnešní vládní většina zničila. Tak jako vyprovokovala dnešní vláda pracující lid po každé stránce, tak také nás provokuje v tomto zákoně. Tím jsme alespoň dospěli k jasnému přesvědčení co dělat, aby pracující lid v republice Československé přestal být otrokem a stal se též rovnocenným činitelem s ostatními.

Pánové z vládních stran! Kopejte do nás třebas až i do příštích voleb do Národního shromáždění, nás tím nezlomíte! Nás jenom učiníte pevnými a silnými pro boj proti politické mstě a věrolomnosti. My věříme, že jako socialisté nakonec v zápase za práva, spravedlnost a lidství a proti bezpráví, zvítězíme. (Potlesk senátorů čsl. strany socialistické.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má p. sen. Miller.

Sen. Miller: Slavný senáte! O novelisaci sociálního pojištění bylo již tolikrát mluveno, že, kdyby byla určena daň z jednoho slova jen jedna miliontina miligramu zlata, měl by stát tohoto drahého kovu celé vagonové náklady. Proto, promlouvaje o předloze novelisace sociálního pojištění, chci býti pokud možno stručný.

Musím odpověděti předem na některé výtky a útoky, kterými řečníci z oposice častovali občanskou vládní většinu.

Ke genesi celé otázky připomínám: Zaopatření zestárlých neb invalidních pracovníků je nespornou povinností společnosti lidské, a vyšším článkem společenské organisace. Toho nikdo nepopírá; kdo by tak činil, zapříti by musil v sobě přirozený lidský cit.

Konstatuji, že u nás nikdo, pravím nikdo, povinnost tuto nepopíral, ano, sociální pojištění z jednomyslné vůle národa státi se mělo a také stalo předním úkolem zákonodárným ve svobodném našem státě. Konstatuji prostě podle historické pravdy, že t. zv. "buržoasie", resp. její zástupci nikdy a nikde se proti nemocenskému, starobnímu a invalidnímu pojištění dělnictva nestavěli, ano, na zákone č. 221 z r. 1924, na jeho uskutečnění rádi a s ochotou spolupracovali.

Je proto nehorázným tvrzením, že občanským stranám chybí sociální cítění, porozumění pro obtíže a nesnáze lidí chudých, porozumění a soucit pro bědy, nemocí, stáří a zmrzačení. Odmítám toto tvrzení co nejrozhodněji. Budiž zde konstatováno další. Občanské vrstvy, podnikatelé, ochotně přijmuli zvýšená břemena nemocenského pojištění, kdy placení příspěvků z dřívější jedné třetiny zvednuto bylo na polovinu. Podnikatelé a výroba vůbec přijmuli ochotně a bez protestů placení příspěvků na starobní a invalidní pojištění též jednou polovinou. Toto vše není sentimentální ujišťování o sympatiích a dobré vůli, t. j. vážný čin, poctivý a pravdivý, jehož průkaznost nutno dosvědčiti placením.

Občanský program, odmítaje třídnictví, nevyjímá z veřejné péče nikoho, kdo toho potřebuje, a zejména ne dělnictvo, tak početnou a důležitou část národa.

Snad se lišíme od stran socialistických v základním názoru na sociální pojištění vůbec. Podotýkam, že náš názor přiléhá plně k hospodářským skutečnostem, vyhovuje také individuelním touhám dělnictva. Sociální pojištění bude vždy jen opatřením nouzovým, totiž ono hraditi bude jen nejnutnější prostředky k obživě nemocných, zestárlých a invalidních pracovníků. Nemůže ono nikdy hraditi plný výdělek, jaký pracovník požíval zdravý a v plné síle, nemohou býti renty ani nemocenské nikdy pramenem úspor, jak často výdělek jedince je. Sociální pojištění nesmí býti nikdy na újmu přirozené snaze každého jedince po svépomocném z vlastních sil pocházejícím zaopatření ve stáří i v jiných životních nehodách. Je proto naprosto neproveditelným návrh komunistů, aby renty a nemocenské dosáhly výše mzdy, a nazvati jej dlužno planou demonstrací. (Hlas: V Rusku jest to možné!) Nemohou nikdy renty i nemocenské podpory rovnati se pracovnímu výdělku. (Sen. Hlávka: To poplatí pan Udržal na vojáčky! - Hlas: Na jenerály!) Vždyť jenerálové leží ještě někde v šuplíku. Nechte je být tedy na pokoji.

Kdyby takovéto sociální pojištění mělo býti vybudováno, bylo by nutno určiti příspěvky tak vysoké, že by se jimi dělnictvu odebíralo vysoké procento mzdy a stěžovalo tím nesmírně jejich existenci, a zmařila všechny snahy po úsporách. Výrobě pak odejmuly by se tak značné kapitály, že by to bylo celému národnímu hospodářství břemenem neunesitelným. Pravidelný chod národní výroby je stejně v zájmu dělnictva, jako všech jiných stavů, nehledě k tomu, že dělnictvo nejdříve pocítí otřesy, které se tu projeví.

Bylo by to i nespravedlivé a to krajně vůči dělnictvu samotnému. Ne všichni stejnou měrou účastní se výhod plynoucích ze sociálního pojištění. Mnohý dělník není nemocen po celý život, a přece platí na nemocenské pojištění, jako značná část dělníků nedočká se vůbec starobní renty, anebo požívá ji po dobu velmi krátkou. Ne tedy hamižnost kapitalistů a podnikatelů, jak tvrdí oposice, ale čistě hospodářská a i sociální hlediska určovala výši příspěvků i výši nemocenského a rent.

V tom jsme tedy všichni zajedno, že do oboru státních záležitostí pojmouti možno i sociální pojištění dělnictva. Jde tedy jen o otázku, jak? Zákon z roku 1924, vypracovaný za součinnosti občanských vrstev, snažil se dáti na otázku tuto uspokojivou odpověď. Po dvouletém praktickém působení seznány vady a nedostatky. Přirozený následek byla novelisace některých partií tohoto zákona.

Prohlašujeme, že novelisace je činem nepolitickým, jak několikráte tvrdil předešlý řečník p. sen. Klečák, neb vznikla z věcné potřeby, a přikročilo se k ní k žádosti zúčastněných jak podnikatelů, tak i početných dělníků všech kategorií. To je pravda, kterou nikdo popříti nemůže. Není nám potřebí zapírati, ano, my to veřejně říkáme. Novelisace je činem politickým v tom směru, vymaniti humanitní řízení z vlivů politických. My se nemůžeme ohlížeti na to, že pánům z oposice je to stranicky nemilé, nás vedl veliký cíl - odpolitisování. (Sen. Hubka: A což zemědělské?) Ty budou také tímto zákonem odpolitisovány. Prohlašuji, že novelisací, právě ústupky vůči oposici, tento cíl plně dosažen nebyl a zůstává naším ideálem, nejen v tomto oboru, ale i v oborech jiných, vymaniti hospodářské záležitosti z vlivu měnivého, na okamžitý prospěch počítajícího bezohledného politického stranictví.

Pánové, to řeknu přímo: Zpolitisovaná humanita je paskvil humanity! Humanita, která prohlíží stranické legitimace, která z okresních pojišťoven činí lokálie a farnosti jednotlivých politických stran, není žádnou humanitou cítící a milující, ale zastřený faktor politické moci. Takovéto humanitě, pánové, přes váš poplach, výtky a upřílišněný pathos o nepřátelství k dělnictvu, takovéto humanitě se k Vám učiti nepůjdeme.

Proto strana, za níž mám čest mluviti, žádala plnou paritu obou skupin, které na pojištění platí: Zaměstnavatelů i dělníků. To je požadavek tak spravedlivý, právním pojmům tak přiléhající, že je plně uznáván i dělníky. Je naprosto nemožno jej popírati. Proto páni ze socialistických stran i komunistické vynašli teorii - že podnikatelé na sociální pojištění vůbec neplatí. To je velmi podivné, když podnikatelé de facto platí celý obnos. Jsouce inkasisty příspěvků dělnických, a když převzali důležitý úkol ručení za řádné placení všech příspěvků, přihlašování a odhlašování pracovníků, bez kterýchžto úkonů není sociální pojištění vůbec myslitelno. (Sen. Hubka: A odkud jsou ty dluhy?) To je jednoduchý prostředek. Má se dokročovat, aby se to zaplatilo

Vážení! V dobách politické převahy živlů občanských, kdy dělnictvo ve velké většině, pokud neplatilo jistý centus daní, bylo vůbec bez volebního práva, bojovali rozmyslní lidé právě z občanstva proti rčení, že podnikatel zaměstnávaje dělníky, tyto živí. Proto popíráme i dnes socialistickou teorii, že dělníci živí podnikatele. I ne, každý se živí sám. Říkati, že podnikatel nesvede nic bez dělnictva, je pravda, tak jako je pravda, že dělníci nesvedou ničeho bez podnikatele. Jak historie učí, a to i současná, jsou soukromí podnikatelé lepší a pro dělníky užitečnější, než zaměstnavatel-komunistické kolektivum.

Podnikatelé i dělníci jsou rovnoprávným činitelem ve výrobním procesu. Dělníci platí své příspěvky ze své mzdy, podnikatelé ze svého zisku, někdy také ztráty, a pokud jsou činni ve svém podniku, platí i oni ze své mzdy, která jim jistě spravedlivě za vedení a účast v podniku přísluší. Podnikatel musí zaplatiti ať má zisk nebo ztrátu. Jsou podniky, které mají 10 let ztrátu a musí ty příspěvky platiti. (Hlas: Z čeho je tedy platí?) Z majetku, to je prostá hospodářská zásada.

Ačkoli parity nebylo docíleno, znamená § 41 novely jisté zlepšení. Pro budoucnost parita zůstává spravedlivým, plně odůvodněnými naším požadavkem, který musí býti splněn v zájmu nerušeného chodu a celé stavby sociálního pojištění.

Při jednání o sociálním pojištění s oposicí jak v delegacích, tak i při jednání ve výborech parlamentů překvapilo, že se oposice silně starala o rozšíření povinnosti sociálního pojištění, zejména o rozšíření povinnosti okresních nemocenských pojišťoven, kdež dříve výhlednou prosperitu těchto žárlivě střežila. Tak se navrhovalo rozšíření rodinného pojištění, větší výhody při mateřství a jiné různé drobnejší povinnosti. Pánové prominou, když řeknu, že toto gesto není upřímné. Kdyby se tyto návrhy měly opravdu uskutečniti, první by se proti nim postavila oposice, poněvadž jí přece také záleží na tom, aby se okresním pojišťovnám uložily jen takové povinnosti, kterých mohou unésti. Zvláště by stálo za pokus, uskutečniti návrh na léčení důchodců okresními pojišťovnami, za modalit náhrady 8.- Kč měsíčně, 96.- Kč ročně za osobu důchodce ze strany Ústředního svazu pojišťoven. Pravím, že by páni z oposice od toho návrhu rychle utekli. Neb je krajně nebezpečno v tomto nezbadaném oboru, kde není zkušenosti, ani příkladu, ani statistiky uložiti okresním pojišťovnám povinnosti tak dalekosáhlé, zvláště když se povinnost léčebných vztahovati má na příslušníky rodin důchodců. A tu se naskytá otázka: Proč se páni nenamáhali dáti tuto povinnost již do zákona č. 221 z r. 1924? Měli proto jistě pádné důvody. Proto ani by nemohli převzíti odpovědnost za toto pronikavé rozšíření povinnosti okresních pojišťoven.

Nebylo potřebí, aby páni z oposice v našem výboru pro sociální pojištění rozvinovali před námi obrazy, drásající lidské bídy. Bohužel, ani nejhumannější, s nejobezřetnější pečlivostí dělané zákony a veřejná zřízení neodstraní lidskou bídu se světa. Neodstraní ji lidská společnost při nejlepší vůli, neb bída nemá původ jen ve společenském zřízení, ale v povahových vlastnostech a morálních hodnotách individua.

Nepochybujeme o dobré vůli a schopnosti naší administrativy, zabrániti katastrofám, při níž vše ztrácejí občané, vykonávajíce svá povolání životní, jak jsme toho k našemu upřímnému žalu byli letos tolikrát svědky. Byl by však velmi naivním a projevil by dokonalou neznalost života ten, kdo by věřil, že legislativním neb administrativním zákrokem odstraní se ze světa lidské neštěstí, úrazy i smrt z toho pocházející.

Pánové se také brání rozšíření dozoru nad sociálním pojištěním. Jistě se nemýlím, když řeknu, že v roce 1924 byla nynější oposice názoru právě opačného, takže tehdejší občanští členové všenárodní koalice musili krotiti horlivost, s kterou nynější oposice se snažila rozšířiti kompetenci ministerstva sociální péče. Tehdy byl ministrem sociální péče ovšem socialista. Což oposice, zvláště ona státotvorných stran socialistických, vyhodila ze své politické torby trvale a navždy maršálskou hůl?

Nechtějí býti více ve vládní většině a ve vládě? Nevěřím! A pak řeknou: rozšíření dozoru státního dobré a užitečné je.

Ostatně stát jako třetí platící kompascient sociálního pojištění má nesporné právo vykonávati příslušný dozor.

Píseň o zhoršení sociálního pojištění je již notně obehrána. Jestli tomu ještě dnes někdo věří, až novelisace sociálního pojištění vstoupí v život, nebude tomu věřiti nikdo, poněvadž se přesvědčí, že to není pravda. Poukazuji jen na jednotlivá zlepšení v novelisací obsažená.

Snížení příspěvků I. tříd mzdových, výbavné ženám, zvýšení základního důchodu o 50.- Kč, zvýšení a odstupňování odbytného, zkrácení čekací doby na 100 týdnů, to jsou jistě podstatné výhody pro pojištěnce.

Při těch výtkách občanské koalici a občanským stranám nebyli ušetřeni ani zemědělci, i těm vytýkala se hrabivost a nedostatek sociálního citu. Nejsou naším ideálem nižší mzdy v zemědělství a také s tím související nižší příspěvky, než jaké platí průmysl. My bychom si přáli i zde rovnosti. Za nynějších poměrů to není možno.

Máte mezi sebou, páni z oposice, statistiky i vědce o teorii práce, o výrobě nových hodnot. Ať vám vypočítají, coby stál l q pšenice, až by zemědělství musilo platiti stejné mzdy jako průmysl. Půjde to lehko. Ať vypočítají, co by stály zemědělské výrobky, kdyby střední hodinová mzda zemědělského dělníka místo 2.- až 3.- Kč činila 6.- až 8.- Kč. Že z kruhů zemědělských, a to jak od podnikatelů, tak i od dělníků ozvaly se nejprve hlasy po novelisaci sociálního pojištění, to je jasné z důvodů uvedených: Nižší výnosnost zemědělství, u dělníků pak, že mzda peněžní není souhrn výdělku, jsou tu dávky naturální jeho podstatnou částí, a proto příspěvky na nemocenské a starobní pojištění tvoří u zemědělského dělníka značné procento jeho peněžité mzdy.

Slavný senáte! Novelisace sociálního pojištění je vážným úkolem našeho zákonodárství proto, poněvadž se dotýká širokých vrstev lidových, na něž nejtíže doléhají obtíže lidského života v nemoci i ve stáří.

Klub, za nějž mém čest mluviti, je si plně vědom hloubky zásahu do života tolika lidí, zkoumal předlohu o novelisaci sociálního pojištění a shledal ji přijatelnou - bude pro ni hlasovat. To je pro mne příkaz stranické kázně. Ubezpečuji vás však, pánové, že jako člověk nezvedl bych ruku pro něco, co by zestárlému pracovníku život ztěžovalo.

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. Hlávka.

Sen. Hlávka: Vážený senáte! Mám dojem, že všichni řečníci, kteří v zastoupení dělnických vrstev mluvili, mluvili k hluchým uším. Mám dojem, že pánové, resp. kolegové, kteří zastupují dělnický stav, jsou plně přesvědčeni, že s těmi pány není radno u jednoho stolu jísti. Je prokázáno, že dělnická třída, alespoň její zástupci, ukázali dobrou vůli, aby kompromisem, dohodou něco pro dělnictvo docílili, ale bohužel po všem tom zklamání přišli k přesvědčení, že to jinak nepůjde, poněvadž pánové nemají pochopení. Egoismus, sobectví a nelidskost u pánů v koalici je do té míry zakotvena, že je marná snaha, abychom pro dělnictvo něco kloudného docílili.

Sociální pojištění, jako zabezpečení pracující třídy pro případ nemoci, stáří a invalidity byl požadavek dělníků hned za starého Rakouska. V republice Československé nebylo na projednání zákona sociálního pojištění času a pánové, tehda vládní socialisté, přišli s návrhem zákona na sociální pojištění, ne s tím, který za starého Rakouska v říšské radě rakouské hájili a jeho se dožadovali. Sociální pojištění v Československu nestalo se tedy zákonem pro skutečné zabezpečení pracujících tříd, nýbrž stalo se zákonem proto, aby buržoasie zabránila pracující třídě v třídním boji, aby pracující třída nevzala si z hodnot práce, které vytvořila, to, co jí právem přísluší.

Kdyby sociální pojištění v Československu mělo býti takové, aby odpovídalo pracující třídě, její potřebám, pak by v prvé řadě musilo býti všeobecné, musili by tomuto pojištění podléhati všichni, kdož pracují, bez ohledu na stáří a způsob vykonávané práce. Dále musilo by býti sociální pojištění hrazeno úplně z prostředků státních a z prostředků zaměstnavatelů. Vedle toho musili by všichni ti, kdož se stali v důsledku vykonávané práce neschopnými k práci, anebo dovršili 55. rok, býti úplně zaopatřeni, t. j. musili by dostati takové důchody, které by odpovídaly skutečným potřebám ke slušnému žití pracujícího člověka nutným. Na př. já. Mně je 721/2 roku. Pracoval jsem pro společnost lidskou, dal jsem jí všechno, dal jsem pro ni svoje mládí, svoji sílu a svoji krev a po tom všem na stará kolena jsem dostal před 2 roky 2000 Kč odbytné. To je úděl člověka, který 50 let pracoval pro společnost lidskou.

Je nutné, abych vám také připomněl něco jiného. Bude-li dělník právě 10 roků pracovati, dostane pouze 4 Kč. Je to rozděleno na 4 třídy. Ve třídě A dostane 4 Kč, v poslední jen 5 Kč. Po 10 letech v nejvyšší poslední třídě dostane 10 Kč. To není ani na umření, ani na živobytí. Dělník, který pracuje 40 roků, dostane denně 10 Kč. Přijde člověk zestárlý, který pracoval plných 50 roků pro společnost lidskou, a tomu se dostane královské odměny plných 15 Kč denně. Uvažujte, je-li možné, aby za takovou nepatrnou částku mohl být člověk živ. (Sen. dr Herz [německy]: Toho dosáhne málokdo!)

Ani toto nedostatečné sociální pojištění nebylo zachováno a dnešní reakční režim přistupuje k jeho zhoršení. Váš egoismus odpovídá vašim tendencím.

Stále se mluví o tom, že se pojištění zlepšuje, a toto nepravdivé tvrzení se dokládá různými výpočty, ale celý tak zvaný zvyšovací švindl spočívá na této skutečnosti: Z pojištění se vylučují přímo mladiství dělníci do 16ti let a vedle toho nepřímo, t. j. vládním nařízením budou z pojištění vyloučeni, jak říká důvodová zpráva v zájmu spravedlnosti, "domáčtí dělníci", kterých je přes 100 tisíc, jejichž výdělek nedosahuje průměrné - určité - nejmenší částky týdně. Je pozoruhodné, že pouhá deputace vedená panem sekretářem dr Hodáčem má více práva, než celý parlamentarismus. Na pouhé zakročení deputace byla zrušena nejvyšší 11. třída pro nejvíce kvalifikované dělníky.

Vážení přítomní a ctěný senáte! Je nutno, abych pánům připomenul, že po této stránce dělnictvo nemůže býti spokojeno s tím, co se mu dává, poněvadž má právo na život. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.)

Pořád se tvrdí, že se pojištění zlevňuje. Tohleto je bohapustý švindl. Pojištění se nezlevňuje, neboť náklady na pojištění - mám na mysli vydržování pojišťovacího aparátu - budou stát i nadále několik desítek milionů korun, které jsou vyhazovány ze zaplacených příspěvků od pojištěnců na ohromný aparát, a vedle toho budou nové desítky milionů vyházeny na zvláštní aparát tak zv. zemských úřadoven, které budou zřízeny na místo nemocenských svazů, ale s tím rozdílem, že to budou aparáty čistě buržoasní, které převezmou úkoly, jež byly dány zákonem Ústřední sociální pojišťovně a Ústřední sociální pojišťovna stane se pak vrchnostenským úřadem bez povinnosti. Tyto zemské úřadovny budou spravovány ne představenstvy, ale správními komisemi, z jedné třetiny jmenovaných odborníků, z jedné třetiny zástupců zaměstnavatelů a z jedné třetiny zástupců pojištěnců. Obě zmíněné skupiny vyšlou do těchto správních komisí své zástupce na základě usnesení na společných schůzích představenstev a dozorčích výborů jednotlivých zemí. Předsedy těchto zemských úřadoven nebudou voliti pojištěnci, nýbrž bude jmenován pro každou zemi předseda z vůle ministerstva sociální péče. Správní náklady na sociální pojištění tedy značně stoupnou, ale příspěvky zaměstnavatelů na sociální pojištění značně klesnou. Tento pokles příspěvků zejména v nejnižších třídách pojištění, t. j. u všech kategorií dělnictva méně placených, bude míti za následek značné snížení budoucích důchodů pojištěnců. Proto je švindlem, mluví-li se o tom, že důchody budou zachovány ve stejné výši, anebo dokonce že budou zvýšeny. Je sice pravda, že základní důchod, který až dosud byl stanoven na 500 Kč, zvyšuje se na 550 Kč. To znamená, že se zvyšuje o 50 Kč, ale co je to platno, když zvyšovací částky se podstatně snižují, takže v budoucí třídě A/a budou důchody sníženy o 200, 600 až 1.300 Kč, což znamená u 24% pojištěnců značné zhoršení proti dosavadnímu stavu. Navrhované zkrácení čekací doby ze 150 týdnů na 100 týdenních příspěvků nemá pro dnešní pojištěnce valného významu. Starobní důchod podle tohoto snížení nebude bráti nikdo, neboť ten, komu bylo 60 let 1. července 1926, nebyl pojat do pojištění a tomu, komu bylo méně než 60 let v den vstupu do pojištění, nebude přece 1. ledna 1929, kdy má zákon býti aktivován, 65 let, aby měl nárok na důchod starobní. Pro důchodce invalidní, kteří vstoupili 1. července 1926 do pojištění, znamená toto zkrácení čekací doby asi 4 měsíce, ale co to bude platné, když o invaliditě a nárocích na důchod budou rozhodovati orgány složené ze dvou třetin ze zaměstnavatelů a státní byrokracie? Proto stává se toto zkrácení čekací lhůty bezvýznamné. Mělo by význam jenom tehda, kdyby o nárocích na důchod invalidní rozhodovali dělníci. Tomu však nebude tak, neboť dělníci v Ústřední sociální pojišťovně budou míti pouze jednu třetinu svých zástupců proti dvěma třetinám zástupců zaměstnavatelů a státní byrokracie. Není také žádným zlepšením, když se na místo třídenní garanční doby v nemocenském pojištění stanoví dvoudenní garanční doba a když odpadá dosavadní rozlišování případu onemocnění a neschopnosti k práci, netrvá-li tato déle nežli 14 dnů. Pojištěnci podle starého nemocenského zákona rakouského dostávali nemocenskou podporu hned od prvního dne onemocnění. Zákonem o sociálním pojištění byli dělníci okradeni o 4 dni nemocenské podpory, a proto buržoasie nic dělníkům nedává, než jim vrací jednu třetinu toho, co jim neprávem odcizila.