Podívejme se na tyto věci v praxi. Mezi zemědělskými dělníky v Čechách mají deputátníci v řepařství nejvyšší mzdy. Pohybují se v jednotlivých kategoriích mezi 105 a 125 Kč měsíčně, to jsou 4 až 5 Kč denně. Tito dělníci byli by na základě své peněžité mzdy zařaděni nejprve do prvé mzdové třídy, po přičtení deputátu mohou v nejpříznivějším případě postoupiti do 4. mzdové třídy. V této mzdové třídě činí nyní denní nemocenské 10 Kč. Co mají nemocní zemědělští dělníci počíti s tímto nemocenským? V tom okamžiku, kdy tento dělník nemůže pracovati, nemá u sedláka co pohledávati a je nyní odkázán jedině na těchto 10 Kč. Abych se ještě jednou navrátil ke služkám. Služka může v nejlepším případě obdržeti nemocenské 5-7.5 Kč. Z tohoto nízkého pojištění mají prospěch hlavně agrárníci. Nízké pojištění shledáváme ovšem také v průmyslu. Není žádným tajemstvím, že mnozí podnikatelé se snaží praktikovati neustále nízké pojištění, aby tak uspořili množství peněz. Konečně nastupuje u dělníků, kteří vydělávají více než 37 Kč, nízké pojištění. Proto naši poslanci při poradách v sociálně-politickém výboru navrhovali, aby k desáté mzdové třídě připojena byla ještě jedenáctá. Vládní strany nemohly se vyhnouti pádnosti přednesených důvodů a souhlasily se zavedením 11. mzdové třídy. Ježto zde bylo jednomyslné usnesení výboru, dalo se přece očekávati, že poslanecká sněmovna se usnese ve stejném smyslu. Stalo se bohužel jinak. Při jednání ve výboru podali poslanci Bradáč a Kramář návrh, aby tato mzdová třída, na které se usnesl výbor, zkrátka byla škrtnuta. Vládní strany porušily slovo, nechaly své dřívější usnesení padnouti a hlasovaly pro škrtnutí 11. mzdové třídy. Proč jednala většina věrolomně vůči asi 200.000 dělníků - tolik jich asi bude, kteří by byli měli prospěch z 11. mzdové třídy? Rozřešení záhady je jednoduché. Generální tajemník průmyslníků, prof. dr Hodáč, dostavil se osobně do poslanecké sněmovny a poručil vládní většině, aby 11. mzdovou třídu zamítla. Osmička rozuměla tomuto rozkazu a prohlašovala, že 11. mzdová třída musí býti odstraněna. Dožili jsme se v dějinách parlamentu již mnohého, ale takovouto zjevnou kapitulaci vládní většiny, jako v tomto případě, nelze věru zaznamenati u žádného parlamentu na celém světě. Tím naprosto nechci říci, že by se kapitalisté a kruhy jim blízké byli zdrželi vlivu na parlament. Ale tak zjevně, jak se to stalo zde, nelze to věru dosud zaznamenati v žádném parlamentě. V § l ústavní listiny stojí věta: "Lid jest jediným pramenem veškeré státní moci v Československé republice. Je toto ujištění v ústavě dnes ještě pravdou? Máme-li před sebou skutečnost, že generální tajemník průmyslníků má moc, zlomiti zastupitelství lidu vaz a stornovati zákon, je zajisté, abych neřekl lží, velmi smělým tvrzení, že lid je jediným pramenem státní moci v tomto státě. Když dělníci dne 29. března t. r. v Praze konali klidnou působivou demonstraci proti zhoršení sociálního pojištění, považovali držitelé státní moci za účelné vjeti do toho; považovali demokracii za ohroženu, když dělníci chtěli na ulici vystoupiti pro ochranu nemocných, invalidů a starých lidí, státní orgány považovaly za nutné odpověděti na to s revolverem, bajonetem a pendrekem. V tom je rozdíl vůči tajemníku průmyslníků a vůči veliké mase dělníků. Po této potlačené demonstraci měl ministr veřejných prací Spina ještě zvláštní nápad, chtěje tvrditi, že brutální diktát pražských ulic dlužno oceňovati jako zkoušku politické moci socialistických stran. Dr. Spina je také oním ministrem, který řekl, že v této zemi má se vládnouti nikoli sice protisociálně, nýbrž protisocialisticky. Myslím, že jste nejen protisocialističtí, nýbrž také protisociální, poněvadž v jednom i v druhém případě chcete raniti dělnickou třídu, která svým přáním a požadavkům může zjednati sluchu jen v množství. Jinak je tomu u generálního tajemníka průmyslu, jenž jednoduše přijde do poslanecké sněmovny. Neviděl jsem ho tam, ale mám za to, že šel do poslanecké sněmovny bouřlivě a nakvašen, zprava i zleva vlídně zdraven policisty a že také uvnitř v poslanecké sněmovna byl vlídně přijat. To je rozdíl, který zde je mezi podnikateli a dělníky, pokud jde o spravedlnost a demokracii. To, co učinil generální tajemník Hodáč, nepovažujete naprosto za diktát, to považujete za účinek naší, řekněme, zvláštní demokracie. Po obratu ve smýšlení považovala křesťansko-sociální strana lidová za vhodné, aby tento obrat strany obzvláště před křesťanskými dělníky zastřela. Při tom sáhla po starém dávno opotřebovaném triku taškářů: "Chyťte zloděje". "Deutsche Presse" přinesla dne 23. září 1928 velikými písmenami toto: "Odhalení demagogie, skryté důvody socialistické obstrukce, podvod s 11. mzdovou třídou." Především chtěl bych říci jedno. Dělníci jako strana nepotřebují nikoho podváděti, neboť kdyby chtěli podváděti, pak by v nejlepším případě podváděli jen sebe samy. Křesťansko-sociální strana jako také jiné měšťácké strany má však dvojí tvář, a poněvadž má tuto dvojí tvář, musí podváděti. Slibují na všechny strany, samozřejmě chtějí všem pomoci. Kdybychom některého právního zástupce vyzvali, aby v nějaké rozepři zastupoval obě strany, a on by to přijal, pak by byl zajisté pro porušení stavovské cti vyloučen z advokátní komory. Naši křesťanští sociálové a také jiné měšťácké strany, ti si to mohou dovoliti. Slibují dělníkům, slibují průmyslníkům, slibují maloživnostníkům a výsledek je, že obstarávají přání druhých, kdežto dělníci jsou těmi, kdož byli oklamáni. Ježto je potřebí tyto věci zastírati, používá se zásady, kterou jsem před tím uvedl. Co tedy chtěla "Deutsche Presse" s touto argumentací? Uvádí, že odborný výbor, který se zabýval sociálním pojištěním, 11. mzdovou třídu nepřijal a že náš soudruh Taub rovněž byl srozuměn s usnesením odborného výboru, že tudíž hřmot, který pak nastal v poslanecké sněmovně, byl jednoduše vyloženou demagogií. Tak se věci nemají. Je pravda, že se můj přítel Taub nalézal v odborové komisi, stejně však je pravda, že to, o čem se odborová komise usnesla, nestalo se vždy jednomyslně a následkem toho také mnohé bylo přijato proti vůli našeho soudruha. Aby všem různostem mínění a špatným výkladům předem předešel, podal prvního dne, kdy se odborná komise sešla, poslanec Taub toto prohlášení: "Jsem ochoten bráti podíl na pracích odborné komise, prohlašuji však výslovně, že výsledky těchto prací nejsou ani pro naši stranu, ani pro mne závaznými a že si pro parlamentní projednávání musím vyhraditi úplně volnou ruku". To je dosti jasné a zřetelné, a jestliže nějak prováděna byla demagogie a podvod, pak je to křesťansko-sociální strana z důvodů, které jsem již uvedl.

Zákon v poslanecké sněmovně za hlomozu a strašného hluku přijatý, vyvolal také ve výboru pro sociální pojištění ve slavném senátě živou debatu. Když tento výbor se ustavil, nazval jsem jej výborem proti sociálnímu pojištění. Myslím, že tento výraz není nesprávně volen, poněvadž skutečně byl dosazen výbor za tím účelem, aby zhoršil sociální pojištění. Neboť výbor, kde sociální pojištění mělo býti projednáváno, je přece sociálně-politický výbor. Když se pokračovalo ve výboru pro sociální pojištění v debatě, přišlo se na to, že tento zákon, na kterém se poslanecká sněmovna usnesla, obsahuje řadu chyb. V tisku, který nám byl předložen, bylo vytčeno 10 takových chyb. V každém případě nejsou to všechny chyby. Četl jsem v deníku "Národní Osvobození" zprávu, ve které se uvádí, že mezitím po druhém čtení a na cestě do senátu také již bylo provedeno několik oprav. To je možno. Kdo může konstatovati, kdo může věděti, co se všechno událo při tomto prvním a druhém čtení v poslanecké sněmovně? Nikdo to nekontroloval. Považuji tudíž za nutné, abych to obzvláště zdůraznil, poněvadž, když jsme narazili na první chybu v § 6 předlohy, zpravodaj tvrdil, že je to chyba tisku, která mezitím při druhém čtení v poslanecké sněmovně byla opravena, a že dotčená zpráva byla odeslána senátu. Jedná se totiž o cifru 37.5 v 11. příspěvkové třídě. Když 11. mzdová třída byla škrtnuta, měla se škrtnouti také tato cifra. Na to však tato vládní většina a také legislativní právníci, které má parlament, úplně zapomněli. Tak přišla předloha k nám. A nyní jste chtěli touto argumentací - označil jsem to již ve výboru jako velký podvod - zabrániti tomu, aby předloha nemusila býti vrácena poslanecké sněmovně. Při tom jsme také poukázali k tomu, že zde máme protokol parlamentní korespondence, ve kterém není obsaženo ani slůvka o tom, ani při druhém čtení, že místo, které jsem shledal závadným, by bylo bývalo škrtnuto. Tedy, my jsme přípis kanceláře poslanecké sněmovny neviděli. Bylo jen tvrzeno, že sem došel. Také v případě, že by takovýto přípis byl senátu došel, nebyli byste mohli změniti skutkovou povahu. Neboť senát musí předlohu projednávati tak, jak mu byla předložena, a provedla-li poslanecká sněmovna nějaké opravy, pak musí opravená předloha senátu zase býti předložena. Poněvadž se jedná o několik případů, poznalo se, že s těmito argumenty nelze dále operovati a spokojili jste se tím, že tu a tam provedeny nutné opravy. Věcně, materielně nebylo na věci změněno toho nejmenšího. Byly změněny čárky, cifry pro jednotlivé kapitoly, nic jiného.

Poněvadž jsme byli přesvědčeni o tom, že musí dojíti k vrácení této předlohy poslanecké sněmovně, snažili jsme se jako členové oposice dostati do zákona několik zlepšení, mezi nimi ovšem také znovuzavedení 11. mzdové třídy. Vše bylo marno, všechno bylo zamítnuto. Událo se dokonce, že provedeno bylo přímé zhoršení, o kterém máme za to, že nebylo úmyslem. V § 98 starého zákona obsaženo jest ustanovení, že se dělníkovi, který v případě svého onemocnění jde zase do práce, pak ošetřován jest ambulatorně a zase onemocní, toto ambulatorní ošetřování nezapočítá. Přesto bylo prý několik nemocenských pokladen, které toto ustanovení vykládaly v neprospěch nemocných. To mělo nyní býti opraveno lepší stylisací. Vyšlo však z toho něco horšího. Prakticky může nyní věc končiti takto: řekněme, že některý dělník béře asi měsíc nemocenské, jde pak zase do práce a zůstane 6 měsíců v ambulatorním ošetření. Po této době stane se zase k práci neschopný a béře zase po 2 měsíce nemocenské. Může zase jíti do práce a ošetřuje se ambulatorně. Může nyní nastati případ, že úhrnem má nárok bráti po 12 měsíců nemocenské, ve skutečnosti však obdrží nemocenské jen za 5 měsíců, že tedy byl připraven o 7 měsíců nemocenského. Jde při tom zpravidla o dělníky, kteří mají chronickou nemoc, kteří churaví, často jsou nemocní a kteří vlastně nejvíce jsou poškozeni. Pánové ve výboru pro sociální pojištění uznali sice, že se zde nemocnému děje těžká křivda, ale přesto nebylo lze je pohnouti k tomu, aby zde provedli tyto opravy.

Předložený zákon dokumentuje svou zášť proti dělníkům také ve správě. Zášť podnikatelů a vládních stran proti sociálnímu pojištění projevuje se zřetelně v jejich stanovisku ke správě nemocenských pokladen. Zavedeno bylo paritní zastoupení, které prý úplně jest odůvodněno a oprávněno, poněvadž podnikatelé platí stejné příspěvky jako dělníci. Nuže, to je chybný závěr. Podnikatelé neplatí vůbec žádných příspěvků. To, co na příspěvcích platí k sociálnímu pojištění, pochází z výtěžku práce. Tuto skutečnost nekonstatujeme jen my sociální demokraté, nýbrž uznávají ji také všichni národní hospodáři, kteří nepředpojatě bádají a nestojí ve službách kapitalistů, bez jakéhokoli omezení. I rakouská panská sněmovna, která v sociálně-politických otázkách zajisté nebyla zvlášť revolucionářskou, vyslovila již před asi 40 lety podobný názor. Rakouská panská sněmovna, kde zasedali knížata, hrabata, vyslovila, když svého času prováděna byla reforma bratrských pokladen, kde také šlo o zastoupení dělníků v bratrských pokladnách, tuto zásadu: "Počítáme-li nyní věc a líčíme-li ji jakkoli, přicházíme přece konečně vždy k větě: Dělník má nejen, dokud pracuje, nýbrž také v době nezaviněné nezaměstnanosti míti pro sebe a pro rodinu dostatečnou existenci. Zjednati si ji může jen prací svých rukou v podniku. Úhrnný výtěžek podniku musí k tomu přispěti tím, že majitel podniku platí přiměřenou mzdu. Ve výtěžku podniku musí tedy vězeti celá mzda, jakož i ostatní podíly zisku. Může býti tedy učiněno opatření, že dělník obdrží vysokou mzdu a všechno zaopatření sám platí, platí tedy sám také pojistné prémie. Anebo však může býti vyměřena nižší mzda, a zaměstnavatel platí část prémií zvlášť." Tak hájila panská sněmovna před 40 lety dvoutřetinovou většinu dělníků. Kdyby podnikatelé měli v úmyslu svým vlivem na správu posloužiti také nemocným dělníkům, pak by se tak nepouštěli do představenstev nemocenských pokladen. Podnikatelům jde v boji o paritu o něco jiného, chtějí nadvládu v nemocenských pokladnách. Chtějí pečovati o to, aby povinně dávky nemocenských pokladen sníženy byly na zákonitou nejmenší míru. Léčení u specialistů považují za zbytečné. Rovněž považují podnikatelé za zbytečné zatěžování nemocenských pokladen, poukazují-li se dělníci do lázeňských domů. Považují za zbytečné, pošle-li se dělník anebo několik dělníků do Karlových Varů, Františkových Lázní anebo jiných lázeňských míst, aby tam hledali ozdravění. Tyto úmysly podnikatelů nejsou ovšem přímo vysloveny, k tomu jsou příliš opatrní. Ale přesto dovídáme se toho dosti. Ve druhém čtvrtletí 1920 vyzvalo několik podnikatelů Obchodní a živnostenskou komoru v Chebu, aby působila k tomu, by nemocenské pojištění bylo do té míry změněno, aby onemocnělí dělníci po dobu onemocnění dostávali jen jednou týdně bezplatně lékařskou pomoc a léky, pro první týden nemoci nemělo se vůbec poskytnouti nemocenské. Tento zpupný návrh považovala i chebská Obchodní komora za příliš dalekosáhlý a odmítla ho. Tato zášť a toto nepřátelství proti nemocenskému pojištění vůbec a proti sociálnímu pojištění zvlášť nejsou naprosto novým zjevem. S touto brutalitou podnikatelů setkáváme se již ve starém Rakousku, když roku 1889 bylo zavedeno nemocenské a úrazové pojištění. Obrovský byl počet žádostí, ve kterých podnikatelé vládu a parlament zapřísahali, aby nezatěžovala rakouské národní hospodářství nemocenským a úrazovým pojištěním, poněvadž by jinak šlo vstříc své zkáze. V tomto směru nezměnilo se smýšlení podnikatelů dodnes, ledaže nový čin československých průmyslníků můžeme zaznamenati jako pokrok. Dne 28. června 1923 konal ústřední výbor československých průmyslníků schůzi, ve které tajemník podnikatelů dr Polák vyjádřil správné city podnikatelů. Řeč Polákova byla plamenným protestem proti vysokému nemocenskému, proti úrazovému, invalidnímu a starobnímu pojištění, a když se tento pán dostatečně vymluvil, ubezpečoval, že odpor podnikatelů nesměřuje proti zaopatření dělníků, nýbrž, abych mluvil jeho slovy proti zbytečným, všechno národní hospodářství zatěžujícím správním výlohám. Heslo o vysokých správních výlohách si vládní strany bez výjimky osvojily, tím se chtějí zcela obzvláště dotknouti dělnických zástupců, kteří spravují nemocenské pokladny. Chce se tím oklikou vysloviti, že tu panuje jakési nehospodářství.

Omezuji se poukazem na skutečnost, že zemědělské nemocenské pokladny v roce 1924 - nové úřední statistiky nemáme - upotřebily 19.94% vybraných příspěvků na správní výlohy, kdežto okresní nemocenské pokladny potřebovaly 14.14%. Zemědělské nemocenské pokladny potřebují tudíž asi o 4.54% svých příspěvků více na správní výlohy. V Praze je dokonce nemocenská pokladna pro služebné, která potřebuje až polovinu příspěvků na správní výlohy. Příznačným je, že ani vládní strany, ani podnikatelé nemluví o správních výlohách soukromých pojišťoven. Mluviti o tom nepovažuje se za nutné z toho důvodu, že správní výlohy soukromých pojišťoven jsou tak vysoké, že se to smí označiti za ostudu, neboť tato věc zapáchá do nebes. Chci to konstatovati na několika skutečnostech. Pánové, kteří se o těchto věcech chtějí poučiti, nechť si přečtou cifry ve zprávách č. 46 až 48 statistického státního úřadu, tam najdou výkazy soukromých pojišťoven, ovšem tak, jak jsou určeny pro veřejnost. Ale také to postačí.

Z těchto zpráv můžeme seznati, že roku 1925 bylo v Československu 23 tuzemských pojišťoven na život. Tyto pojišťovny vydaly 22.28% na správní výlohy. U 15 cizozemských pojišťoven činily správní výlohy 21.43%. Mezi těmito pojišťovnami na život nalézají se také pojišťovny Koruna a Kotva. První vydala 28.60%, druhá 25.31% na správní výlohy. Průměrem činí u 40 tuzemských pojišťoven na škodu správní výlohy 38.17%. U 19 zahraničních pojišťoven činí správní výlohy 45.50%. Všechny pojišťovny vykázaly po odpisech 59.2 mil. Kč přebytku. V tom nejsou ovšem započteny mnohé miliony, které byly odepsány a které obdrželi ředitelé a správní radové. Myslím, že tyto údaje by mohly dosti vysvětliti, jak se to má se správními výlohami u soukromých pojišťoven. Chtěl bych ještě poznamenati, že za těmito pojišťovnami stojí také velké banky, mezi jinými také Živnobanka, která kontroluje pojišťovnu "Securitas", která roku 1927 vydala polovinu závodního účtu na správní výlohy. Uvádím to proto, poněvadž u Živnobanky se stýkají také všichni pánové, kteří nyní brojí proti nákladům sociálního pojištění. Nejsou to správní výlohy, které jsou směrodatnými pro omezení vlivu dělníků na správu, nýbrž jsou to okolnosti, které jsem již dříve naznačil.

Tohoto účelu se také předloženým zákonem plně dosáhne. V představenstvu podrží dělníci sice dosavadní většinu, za to však vyhrazují se všechny důležité agendy, pro nemocenské pokladny významné, společnému výboru, to je představenstvu a dozorčímu výboru. Z toho vyplývá, že se představenstvo nemocenské pokladny snižuje na ryze administrativní úřad. To je stav, který ničím nelze ospravedlniti. Ale zvláštní to bude nyní. Kdežto představenstvo nemocenské pokladny může býti kontrolováno dozorčím výborem, zúčastní se kontrolní výbor při rozhodujících usneseních, aniž by podléhal zvláštní kontrole. Kontrolní výbor, který se hlavně skládá z podnikatelů, vykonává tedy dvojí funkci. Ačkoli složením představenstva v kontrolní komisi, jak jsem již řekl, vliv dělníků značně je snížen, uvážíme-li ještě, že poměrným právem volebním nastane ještě další zhoršení, poněvadž podnikatelům vždy bude možno získati pro sebe většinu, jest jednoduše nesrozumitelné, že se vláda chystá pro všechnu budoucnost volby vůbec vyloučiti. Neboť to, co se praví v §§ 131 a 134 zákona, není ničím jiným nežli úmyslem pečovati o to, aby se volby nikdy nemohly konati. Politické úřady II. stolice a ministerstvo sociální péče mají býti oprávněny jmenovati členy představenstva a přísedící rozhodčích soudů. Mohli bychom si toto ustanovení konečně dát líbiti, kdyby tam stálo, že se volby provedou do 3 nebo 6 měsíců. Toto ustanovení tam není, vláda má tedy v úmyslu volby do nemocenských pokladen a pro invalidní a starobní pojištění odsunouti na věky. Proti takovémuto postupu jsme ovšem ve výboru pro sociální pojištění protestovali a snažili jsme se prosaditi své návrhy, ale to všechno bylo marné, nebylo lze získati pro to většinu. Bojí se vláda vůbec voleb do nemocenských pokladen? Chceme-li zjednati platnost demokracii, pak bylo by po mém názoru samozřejmo provésti volby. Ale toho vy nechcete, chcete naopak celé nemocenské, invalidní a starobní pojištění úplně zbyrokratisovati a dělníkům odejmouti. Můžete pro okamžik činiti co chcete, jisto je, že trvale v tom pokračovati nemůžete.

Jen ještě několik slov k otázce příspěvků, jakož i k otázce nákladů úhrady vůbec. Že vládní většina vystačila při invalidním a starobním pojištění s udanými sazbami dávek, odůvodniti dlužno tím, že theoreticky zvýšila jednoduše úrokovou míru ze 4 na 41/2%. Nechci se příti o tom, zdali to potrvá 5 nebo 6 let anebo snad déle, že dostaneme tuto úrokovou míru. Ale jedno je jisto, že tímto usnesením postaveno je na hlavu prohlášení vlády, které podala, tuším, roku 1923. Tehdy prohlásil pan ministerský předseda, že jest úkolem vlády pečovati nejen o to, aby dosaženo bylo stabilisace cen potravin vůbec, nýbrž působiti také k tomu, abychom obdrželi levněji vypůjčený kapitál. Úroková míra že musí býti snížena. Přikročuje-li vláda ke zvýšení úrokové míry o půl procenta, platí právě úrokovou míru ze státní pokladny, podvádí a poškozuje všeobecnou státní pokladnu. Bude-li úroková míra u ústavů sociálního pojištění vyhnána na určitou výši, nebude také úroková míra všeobecně v jiných ústavech snížena. To neznamená ovšem zlevnění, nýbrž zdražení peněz. Není tedy v intencích národního hospodářství jednati v tomto směru. Zdá se mi tedy, že se také vládní většina domnívá, že by v budoucnu mohlo dojíti k velikému schodku. Co se nám odpovědělo ve výboru pro sociální pojištění? Kdyby skutečně jednou tomu mělo býti tak, že by se vidělo, že nelze vystačiti, pak jsou zde zase vláda a zákonodárství. Ano, jsou zde zase. V okamžiku, kdy konstatován byl milionový schodek, odepíše se tento na invalidech, vdovách a sirotcích; tak jak se to chce nyní učiniti u horníků. Vinou vlády, vinou podnikatelů mají bratrské pokladny pojistně matematický schodek, který činí asi přes 2 miliardy. Vláda a podnikatelé se snaží odstraniti schodek tím, že důchody všech, kdož na ně mají nárok, mají býti zkráceny o celou třetinu a také ještě více. To jest ovšem otázka budoucnosti. U sociálního pojištění, které v příštím roce bude vypláceti první důchody, není potřebí to ještě uplatňovati, ale může to nastati již za 10 nebo 20 let. Nemůžeme tedy schvalovati, že se umělým způsobem opatřují příjmy a že se příspěvky tak značně snižují. Pánům agrárníkům byly příspěvky ve třídě Aa sníženy asi o 39%. A u nemocenského pojištění postupovalo se také s příspěvky velice lakotně. Byly nyní stanoveny 4.3% mzdy a příspěvek lze počítati za 7 dní. Je to však přesně týž obnos jako dříve u 51/2%. Nevydá to ani o halíř více. Zajímavou je však v důvodové zprávě výboru tato skutečnost: že se také počítá s tím, že značného většího příjmu docíliti lze také tím, poněvadž dělník pracuje 7 dní v týdnu. Tu shledáváme, že se v prvé mzdové třídě počítá s tím, že 19.39 % všech pojištěnců pracuje 7 dní v týdnu, ve druhé třídě 51.99%, ve třetí třídě 59.16%, ve čtvrté třídě 21.29%, v páté třídě 11.42%, v šesté třídě 7.32%, v sedmé třídě 7.07%, v osmé třídě 7.02%, v deváté třídě 6.77% a v desáté třídě 6.85%. Proč to říkám? Protože přece zpravidla má býti jen 6 dní. Podle zákona o pracovní době a nedělním klidu je předepsáno, že pracovní týden trvá 48 hodin, a pokud dělník pracuje v neděli, musí býti vsunut náhradní den klidu. Tu nyní shledáváme, že na příklad ve 3. mzdové třídě přes polovinu všech dělníků a dělnic v neděli pracuje. Byla kdysi doba, je tomu již 40 let, kdy se ve starém Rakousku jednalo o zákonu o nedělním klidu. Tehdy průmyslníci troubili na poplach proti nedělnímu klidu. Prohlašovalo se, že je to omezení svobody práce dělníkovy a kde toho není potřebí, že se beztoho nepracuje. Jistý křesťansko-sociální zástupce lidu - jeho jméno mně okamžitě nenapadá, byl to nějaký hrabě, pamatuji-li se dobře - prohlásil tehdy při poradách o zákonu: "Pánové, když již dělníkům neposkytujete naprosto nic jiného, můžete jim přece darovati neděli, aby se přece mohli povznésti na duchu při mši, a učiníte tím dobročinný skutek. Proč to uvádím? Proto, poněvadž máme nyní ministra sociální péče, velebného pána a zároveň šéfa vlády, který shledává to zcela v pořádku, že se neděle znesvěcuje. Jemu je to vhod, jen když při tom jde o službu pánům. Ve skutečnosti se přece dnes pracuje v neděli v továrnách, živnostech, v zemědělství bez náhradního dne odpočinku. To je právě služba pánům, na kterou pánové na vinici Páně musí bráti ohled. Poněvadž se počítá s těmito přestupky, počítá se také s těmito příspěvky, které prý poplynou do nemocenského pojištění. To jsou věci, které mohou popuditi více než co jiného.

Několik bodů sociálního pojištění, obzvláště kapitolu o společenstvech, přenechávám svému soudruhovi, který bude mluviti po mně. Spěchám, abych skončil. Tak, jak se věci mají, jsme přesvědčeni o tom, že na této předloze ničeho nezměníte. Podali jsme své návrhy zde jako ve výboru. Opomenu prositi vás, abyste tyto návrhy přijali, poněvadž by to přece bylo marné. Stejně jako jste ve výboru zamítli všechny návrhy, učiníte tak také zde. Tím však boj o sociálním pojištění není skončen. Je konečně, aby bylo jasno zcela dobře, že upustíte od své dvojí tváře a že se ukážete úplně ve svém nepřátelství proti lidu. Tím dělníci ještě lépe poznají, na čem jsou: čeho mohou očekávati od měšťáckých stran v oboru sociální politiky, že všechno, co jim s této strany bylo slibováno, je lež a klam, a že jsou poukázáni sami na sebe. Boj o sociální pojištění povede se dále, nechť přítomná vládní koalice potrvá, jak dlouho chce. Jisto je, že dokud soukromokapitalistický společenský řád potrvá a pokud budou třídy, že skupiny, které se zde sloučily, nezůstanou trvale pohromadě. Přijde doba, kdy zevnějšími vlivy budete nuceni orientovati se jinak. O tuto přeorientaci bude postaráno. Postaráme se o to, aby v parlamentě všeho, čeho lze pro dělníky dosíci v oboru sociálního pojištění, bylo také dosaženo, ale opatříme dělníkům také jasno, kterého je potřebí, aby pokračováno bylo v boji o zlepšení sociálního pojištění také mimo parlament a aby konečně dosaženo bylo toho, čeho pro veškeré dělnictvo je potřebí. (Souhlas a potlesk něm. soc. dem. senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Habrman. Má slovo.

Sen. Habrman: Slavný senáte! Jistě všichni jsme ohromeni přímo strašlivou tragedií, která se odehrála včerejšího dne téměř ve středu našeho hlavního města a řadí se co do počtu obětí k největším, jež jsme zažili v našem samostatném státě. Myslím zřícení novostavby na Poříčí. Mám za to, že je povinností našeho sboru především s pietou vzpomenouti všech těch obětí, které ztratily život anebo zdraví a jež obětovány byly na poli práce, anebo jako pasanti byli uvrženi do toho neštěstí nahodilým řízením neblahého osudu. Nechci šířiti bol, který se nás dotýká všech bez rozdílu stran, nechci býti žalobcem na tomto místě, které není určeno k tomu, aby zde souzeni byli vinníci, neboť spoléhám, že ruka spravedlnosti dopadne neúprosně na všecky ty, kdož se zde stali vinníky přímými neb nepřímými. Avšak jeden stesk chci pronésti, jenž se dere zrovna ze srdce mého, když vzpomínám celé série neštěstí, přihodivších se v naší republice v poslední době, ať již v oboru kterémkoliv. Zdá se mi, že neuplatňuje se odpovědnost všech těch, kteří jsou na nejodpovědnějších místech. Nemyslím, pánové a dámy, na soudní stíhání, neboť ono následuje a nemůže býti v příčinné souvislosti s některou udavší se katastrofou. Ale mám na zřeteli jinou odpovědnost, která žel u nás uplatňována není. V každém státě a také v každé korporaci musí zodpovídati bezpodmínečně ten, kdo je v čele nějaké právní instituce povolané k dozoru a současně k ochraně obecenstva. Viděli jsme neštěstí u vojska, viděli jsme neštěstí na státních drahách a vidíme dnes strašlivé neštěstí v oblasti pražské obce. A nikde jsme neslyšeli, že by mimo nešťastné oběti pykal také nějaký činitel, že by odstraněn byl nějaký generál, nějaký sekční šéf, nějaký stavební ředitel aneb kdokoli jiný. Veškerá neštěstí musí volati zrovna hřímavým hlasem do svědomí těch, kdo mají moc v tomto státě, že jest jejich povinností zjednati spravedlivou odvetu i proti těm nejvyšším a udržovati v nich vědomí, že oni jsou také odpovědni za to, co se děje ve sféře jejich působnosti. Jenom toto vědomí jejich téměř bezpodmínečné odpovědnosti může býti zárukou, že bude zabráněno neštěstí do té míry, pokud to lidská mysl dovede.

Vážení pánové a dámy! Ministr veřejných prací dr Spina uznal za svou povinnost, což konec konců také jeho povinností bylo, učiniti nám zde o událostech na Poříčí prohlášení. Prohlášení to nemůže uspokojiti naši veřejnost, a to z toho důvodu, že prostě konstatováno bylo jen to, co se stalo, aniž by se s jasnou určitostí zde řeklo, co se má státi, aby podobná neštěstí a skutečně politováníhodné události se neopakovaly. Nám zde bylo řečeno, že máme zákon z r. 1922, tedy z doby, kdy nevládla občanská koalice, který se svými ustanoveními postaral se o to, aby na stavbách státních bylo dostatečným způsobem postaráno o bezpečnost na stavbách, zejména, pokud jde o pracující a zaměstnané. Pan ministr dr Spina nám oznámil, že se pomýšlí na to, aby novým zákonem bylo postaráno o to, aby také na soukromých stavbách zákonitými opatřeními byla zjednána bezpečnost. Vyslovuji jen přání, myslím jménem nás všech, aby tato bezpečnostní opatření novým zákonem byla pokud možno nejvíce urychlena tak, aby, pokud je to v dosahu lidské možnosti a lidské vůle, bylo podobným neštěstím zabráněno.