Předlohy zákonné jsou nám líčeny jako unifikace, t. j. sloučení všech dosud stávajících a platných zákonů a nařízení o polní policii, polním pychu u nás, na Moravě i na Slovensku podle zákonů maďarských. Z ohledů na jednotu státu nutno prý tyto všechny zákony a nařízení zceliti jednotné zákony platné pro celé území republiky. Toto odůvodnění odpovídalo by snad pravdě, kdyby tyto oba zákony neznamenaly zhoršení a zostření dosavadních zákonů kdy jejich uzákonění bude znamenati zhoršení dosavadní praxe. Tyto zákony oba měly by se potom správně jmenovati >honební zákony na venkovskou chudinu<, protože podle těchto zákonů budou pořádány hotové štvanice ne pouze na ty, kdož úmyslně poškozují cizí majetek, ale na celou řadu poctivých venkovských chudáků, kteří budou nepohodlnými některému agrárnímu zemanu, a hlavně proti těm vesnickým dělníkům a domkářům, kteří se nebudou při různých volbách propůjčovati agrárním velmožům za hlasovací stádo. Oba tyto zákony stanou se zbraní v rukou agrárních zemanů proti venkovské chudině a budou zneužívány jako akty politické msty a násilí, a tím nebudou příčinou povznesení veřejné morálky, ale naopak budou tuto veřejnou morálku porážeti, protože jimi dává se právo agrárním zbohatlíkům a zbytkovým statkářům na štvanice venkovské chudiny.

Nebezpečí, které tu plyne z oboru zákonů pro venkovský chudý lid, je, že tyto zákony považují celou řadu zvyklostí, panujících na našem venkově za polní pych u dokonce i krádež a vydávají tento lid možnosti trestů nejen policejních, ale i soudních. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Ten, kdo žije na venkově a zná život našeho vesnického lidu, musí přiznati, že máme v různých krajích různé zvyklosti, ať je to pasení dobytka, trhání plevele a různé trávy na polích, sbírání klásků na polích, paběrkování bramborů a i řepy, které v těchto místech nebyly kdy považovány za něco trestného. A kdybychom měli si položiti otázku, co je příčinou, že shledáváme se na našich vesnicích se zjevy, jež jsou považovány za polní pych nebo i krádež na polním nebo i lesním majetku, tu dojdeme k tomu přesvědčení, že vina tato spočívá v tom, že většina půdy, tedy >národního majetku< na venkově, ať již pole, luka, lesy atd., je větším dílem soustředěna v rukou lidí majetných, kdežto ohromná armáda dělníků na venkově je tvořena buď zcela bezzemky, anebo vlastní nepatrné procento půdy. Není tedy divu, že veřejná morálka vesnického lidu nepovažovala to za trestné, jestliže na pozemcích, zejména velkostatků, dopouštěla se činů, které dnešní zákony kvalifikují jako polní pych nebo krádež. Naopak na vesnicích nejen mezi venkovskou chudinou, ale i mezi menšími rolníky nebylo považováno za žádný hřích nebo zločin, když si někdo z panského lesa nebo pole něco osvojil. Tito lidé byli si při svých činech vědomi, že spácháno tu bylo v dobách dřívějších veliké bezpráví tím, že nejlepší pozemky, ať již pole, luka, lesy, vinice atd. jsou v rukou několika jednotlivců, kdežto oni nemají ani tolik půdy, aby mohl i uhájiti svoji bídnou existenci.

Byly to tedy poměry sociální a hospodářské, které nutily venkovskou chudinu k činům, které jsou dne zákony kvalifikovány jako polní pych nebo přestupek i zločin krádeže. (Sen. Toužil: Myslím, že velkostatky také nebyly nabyty poctivou prací!) Ano, také byly nabyty krádeží, a já o tom mluvím, že ono bezpráví bylo učiněno dříve a oni dělají jen odplatu. (Sen. Lukeš: Když to zdědili, to nebyla krádež!) Pobělohorští páni to nezdědili. Tedy, polního pychu . . . (Hluk. - Místopředseda Donát zvoní.) . . . nedopouštěli se jenom lidé nejchudší a nemajetní, ale polní pych byl páchán na vesnicích všeobecně na pozemcích velkostatků, jakožto odveta za bezpráví spáchané tím, že velkostatkáři zabrali si největší část půdy a své právo vlastnické bezohledně hájili a kde mohli ostatním zemědělcům uškoditi, také tak učinili. Máme přece celou řadu případů, kde takoví šlechtici, církevní hodnostáři, a i státní statky dovedli celou řadu vesnických sedláků zničiti uplatněním práva na jejich pozemky. Tito ubožáci nedovolali se u žádných soudů spravedlnosti ani svého práva, protože tyto soudy byly loutkami v rukou šlechtických velkostatkářů.

Tedy zde nutno hledati příčinu, proč na vesnicích rozmohl se t. zv. polní pych a nebyl považován za něco nemorálního nebo nečestného. Byly tedy rozhodujícími poměry sociální a nespravedlivé rozdělení půdy na našem venkově pro činy kvalifikované jako polní pych. Jisto je, že šlechta, která dříve ovládala vídeňský parlament a i zemské sněmy, snažila se, aby různými zákony a zařízeními docílila ochrany svého soukromého vlastnictví a z něho vyplývajícího práva, což se jí aspoň na papíře podařilo, ale nebylo možno odstraniti polní pych vůbec, protože jeho provádění znamenalo vlastně pro celou řadu vesnické chudiny otázku životní existence.

Měli-li bychom dnes posuzovati nutnost navržených zákonů, tedy bychom si musili zase položiti otázku, zda poměry v ohledu vlastnictví půdy a i poměry hospodářské a sociální na našem venkově jsou natolik změněny, že je možno počítati s tím, že polní pych se dá nějakými drastickými zákony odstraniti. Já jsem přesvědčen o tom, že za dnešních hospodářských poměrů venkovské chudiny neodstraníte provádění polního pychu.

Snad se namítne, že pozemková reforma odstranila tu sociální nespravedlnost a poskytla možnost řadě drobných zemědělců získati kousek půdy že tedy i tyto zákony jsou vlastně dělány pro ochranu těchto malých drobných zemědělců. Námitka tato nemůže naprosto přesvědčiti nás o nutnosti těchto zákonů, protože i po pozemkové reformě zůstávají poměry sociální a hospodářské na venkově tytéž, vlastně ještě zhoršeny, protože na místě bývalých šlechticů velkostatkářů máme zbytkové statkáře, kteří jsou jak na zemědělské dělnictvo, tak i na domkáře daleko horší než dřívější velkostatkáři a vy můžete slyšeti na mnoha takových zbytkových statcích slova zemědělských dělníků, kteří vám řeknou >Zlatá cizácká šlechta! Za její vlády uživil jsem kozu, prase i drůbež z panského, ale dnes neuživím ani jedinou slepici

Tedy přesuny ve vlastnictví půdy na venkově nejsou tak veliké, že by znamenaly hospodářské a sociální zlepšení domkářů a dělníků. Že by dnes nebylo dostatečně postaráno o ochranu polního a lesního majetku, nemohou přece vážně tvrditi pánové z vládní majority. Pravda, snad přece změnily se trochu politické a mocenské poměry na našich vesnicích. Obce, které dříve byly v rukou několika sedláků, dík kuriovému volebnímu zastoupení, dnes všeobecným hlasovacím právem dostaly se také do rukou malých drobných zemědělců a dělníků, a proto pánové z vládní majority volají po nových zákonech o polní policii a polním pychu, protože obecní trestní senáty nejsou dne již složeny pouze ze sedláků a obecní starostové nejsou již všichni velkými sedláky a oni agrární zemané nemají důvěru k těmto starostům, ani k trestním obecním senátům. Proto také zákon o polním pychu ruší obecní trestní senát a předává trestní řízení politickým úřadům.

Ostatně není to sice žádnou novinkou, protože již dnes politické úřady samy, aniž by pro to měly zákonného podkladu, ruší ty to obecní trestní senáty tím, že samy již dnes vydávají trestní nálezy v záležitostech polního pychu. Agrární zemané, kteří nemají důvěru v obecní úřady a trestní senáty, jež nejsou jimi ovládané, vyžebraly si rozšíření a zřízení celé řady nových četnických stanic a četníci tito z vděčnosti a i jim nařízené povinnosti nedělají nic jiného, než polní hlídače agrárním zemanům. Tito četníci, aby se zavděčili svým příznivcům, dělají mnohde hotové štvanice na venkovské ženy a děti. Žena, která utrhne kousek pampelišky třebas na veřejné cestě, je udána, že utrhla tuto na poli nebo na mezi některého sedláka, a není to nic platné a není jí dáno víry a ona nejen že musí jíti několik hodin cesty k výslechům na okresní politickou správu a ona musí i zaplatiti pokutu mnohdy od 10 do 30 Kč, to znamená mzdu 3-4 dnů. Jsou sice výjimky mezi četníky, kteří to považují za ponižující, že byli degradováni za pouhé panské a polní hlídače, ale z důvodů existence musí i oni postupovati proti venkovské chudině tak, aby agrární zemané byli spokojeni, protože by tito u nadřízených na ně podávali celé řady stížností. Zákonem o veřejné stráži zemědělské nebude nikterak působnost četnictva v ochraně polního majetku omezena, naopak zřízením veřejné stráže zemědělské jejich činnost v tomto směru bude ještě horlivější, protože zase z důvodů existenčních budou se snažiti, aby svou výkonností předstihli polního hlídače jako veřejného zemědělského strážce. A tak budeme svědky, jak na našich vesnicích ujme se nový druh sportovní v udávání a honění venkovské chudiny se strany četnictva a se strany veřejných strážců zemědělských. Takový polní hlídač bude se úzkostlivě snažiti, aby docílil více bodů v udávání, nežli četnická stanice, neboť jinak by mu jeho chlebodárci dali najevo, že nemohou jeho služeb potřebovati, protože jich nevykonává svědomitě.

Považuji návrh zákona o veřejné stráži za úplně bezpředmětný. Máme zde veřejnou stráž, t. j. četnictvo, které mimo kancelářské práce věnuje největší část hlídání polního majetku a hlídání komunistů a jejich činnosti. Mimo to jsou zde polní hlídači, které ustanovují obce i soukromníci, a o ochranu lesů je u nás přece tolik postaráno, že není možno v některých obcích do lesů ani vkročiti, aby se občan nedostal do sporu s lesním zřízencem. V tom směru zejména státní velkostatky kráčejí v přední řadě, zakazují i chození a ježdění po cestách sice soukromých, ale které veřejnost již desetiletí používala. Nezbylo tedy žádnou nutností, aby tu byl zákon, který by stavěl pouhé polní hlídače naroveň četnictvu. Četnictvo i policie státní nebo městská má míti určitou kvalifikaci, což ovšem nechrání, že i mezi četníky a policií nalézáme dosti lidí. kteří svou hrubostí a bezohledností dokazují kvalifikaci hodně nízkou, a celá řada případů nám dokazuje, že nejde u nich o výkon spravedlnosti, ale více o výkon služební horlivosti, kterou se domnívají vykonávati svou hrubostí a bezohledností vůči civilnímu obyvatelstvu, jsouce si vědomi ochrany, již jim zákon ve veřejné stráži propůjčuje. Dnes pro civilní obyvatelstvo bude tento druh veřejné stráže rozmnožen o polní hlídače, kteří budou míti charakter veřejné stráže. To znamená, že zejména na vesnici, kde pojem polního pychu nelze tak vykládati, jako to činí předloha zákona, může takový domkář téměř každodenně ocitnouti se v nebezpečí udání pro polní pych, aniž by tu u něho bylo zlého úmyslu. Agenda politických, úřadů v trestním řízení o polním pychu bude tak rozsáhlá, že nebude přidělené úřednictvo s to ji zmoci a jsou tu možnosti, že bude celá řada případů odevzdávána okresním soudům a budou z venkovských dělníků a domkářů děláni zločinci, aby mohli býti zbavováni volebního práva.

Navrhované zákony jsou políčkem pro naši obecní samosprávu. Trestní senáty obecní ruší úplně, ale dávají obecnímu starostovi možnost vésti smírčí jednání, kteréžto ustanovení zdánlivě vyhlíží pěkně, ale protože poškozená strana není povinna k tomuto smírčímu jednání se dostaviti, stává se bezcenným, anebo i hodně nebezpečnou zbraní oproti venkovské chudině, protože takový agrární zeman může cestou soukromou vynutiti na udaných dělnících nebo domkářích různé sliby a povinnosti, zejména ve volební kampani a teprve za tyto ústupky bude ochoten smírnou cestou provésti vyrovnání a předejíti trestnímu řízení. Tedy oba tyto zákony stanou se politickou zbraní proti venkovské chudině a bude jí využíváno od sedláků, ať již agrárníků, národních demokratů, lidovců nebo luďáků, k posílení jejich politické strany.

Práva veřejné stráže zemědělské jsou tak velice rozsáhlá, že bude těžko, aby venkovský i městský člověk nedopustil, se nějakého přestupku, který spadá do působnosti této stráže, a nedopustil se dokonce i urážky úřední osoby z neznalosti poměru.

V §u 2 zákona o ochraně polního majetku je vyjmenována celá řada případů, které nutno považovati za polní pych, ale které dnes ve mnoha obcích se dějí, aniž by někoho napadlo považovati to za nějaký trestní čin. Výklad toho paragrafu u polního hlídače bude takový, že budě opravdu pro venkovské, chudé lidi uměním, aby se nedopustili některého druhu polního pychu zde jmenovaného.

Obci ponechává se sice právo i povinnost ustanoviti si polního hlídače, ale o tom, kdo má tímto hlídačem býti, budou rozhodovati velcí majitelé pozemků, protože se jim dává toto právo na základě jejich poplatní síly. Tuto otázku zde probíral již kol. Macků, já se nebudu tedy o ní rozšiřovati. Ale fakt je ten, že ve velké obci stačí 2 velkostatkáři, aby nadiktovali hlídače, kterého potřebují. To bude znamenati, že svého hlídače nebude držeti ten velkostatkář, ale budou ho držeti a platiti ti malí lidé. Ta znamená, že statkáři, kteří dnes měli právo si ustanoviti svého hlídače, mohou docela klidně svého práva se vzdáti, protože mají možnost uplatniti toho člověka za veřejnou polní stráž, kterou oni budou chtíti. Tedy ustanovení §u 9, kde se mluví o tom, že vlastníci pozemků mohou si sami zříditi svého hlídače, ale že musí též přispívati na polního hlídače, kterého stanovila obec, nebude nikterak namířeno proti velkým majitelům půdy - jak se nám vykládalo, že budou platiti dvakráte, oni tak hloupí nebudou - protože oni to budou, kteří budou diktovati, kdo bude v obci polním hlídačem, a nebude jim potřebí, aby měli hlídače své, a budou jim takto platiti na hlídače drobní zemědělci, kteří by ho nepotřebovali.

Rovněž trestní ustanovení jsou pro venkovskou chudinu velice krutá. Polní pych může býti trestán pokutou až 500 Kč. Tedy jistě nepřeháním, když oba ty to zákony nazývám honebními zákony na štvanice venkovské chudiny.

V celé řadě obcí byly rozkradeny obecní pozemky, ať již veřejné cesty nebo obecní pastviny, t. zv. přímorkami k selským polím, a nikdo z agrárních zemanů nepovažuje to za krádež, a máme celou řadu obcí v republice, kde pro tyto přímorky jsou nákladné spory a naše úřady nemají tolik moci a odvahy, aby se postaraly, aby tento obecní majetek byl obcím vrácen.

Protože v tomto případě jde většinou o lidi více majetné, nikdo se nestará, aby zde soukromé vlastnictví obce bylo chráněno. Ale jakmile jde o venkovskou chudinu, ihned páni z koalice křičí, že je nutno chrániti soukromé vlastnictví, mluví o poklesnutí veřejné morálky a dovolávají se ochrany zákona. Budeme tedy míti nové zákony, vlastně staré rakouské a maďarské, v novém doplněném republikánském vydání a duchu, podle nichž bude vesnická chudina štvána pro několik sebraných klásků na poli, které jinak by se zaoraly, nebo pro trochu vypaběrkovaných brambor, které rovněž majitel pozemku nechá na poli shníti. A to všechno jenom proto, aby byla zachována nedotknutelnost soukromého vlastnictví agrárních zemanů a velkostatkářů.

Pánové z agrární stranu provedli švindl s provedením pozemkové reformy tím, že dali domkářům stěží půdy korec, co zatím zbytkovým statkářům dávali za babku dvorec. A aby tato nová šlechta měla zajištěno své soukromé vlastnictví, které tak lacino získala, vydáváte zákony o veřejné stráži zemědělské a o ochraně polního majetku a snažíte se lidu namluviti, že ty to zákony jsou vydány na ochranu malých zemědělců. Zatím tyto zákony vydávají domkáře úplně na pospas libovůli agrárních zemanů a velkostatkářů a mají za úkol zajistiti jim nejen hospodářskou, ale i politickou nadvládu v obcích, aby mohli pomocí těchto zákonů prováděti teror proti venkovské chudině a udržeti ji ve svém moderním poddanství.

Proto my komunisté voláme ke všem zemědělským dělníkům, ke všem domkářům a malozemědělcům, aby stáli na stráži a hájili svoji životní existenci proti agrárním zemanům a velkostatkářům. Voláme i k domkářům, aby přestali sloužiti agrární straně, která dnes obstarává pouze zájem agrární buržoasie, ale pro drobné zemědělce nepřináší její činnost a politika žádné úlevy a výhody. Zájmy pracujících tříd měst i venkova jsou tytéž a mají společného nepřítele, to je průmyslový a agrární velkokapitál, proti jehož vládě nutno vésti rozhodný boj, nejen ve městech a továrnách, nýbrž i na vesnicích.

Vzhůru k práci, jejíž výsledek bude spojení pracujících tříd měst i venkova pro další zápasy pracujících dělníků, domkářů i malorolníků! (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má pan sen. Jarolim.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Ke mnohým povážlivým a lidu nepřátelským zákonům, na kterých se usnesla dnešní vládní většina v posledních létech, pojí se další dva zákony. V důvodové zprávě předloh vládních, a to jak v zákonu o ochraně polního majetku, tak i v zákonu o veřejné stráži zemědělské se praví, že v podstatě zůstávají dosavadní zemské zákony nařízení a zákony říšské v platnosti a že jen tam nastaly změny, kde staly se časovými poměry nezbytnými. Vskutku má se však věc tak, že pokud se provádějí změny, obsahují tyto změny podstatné zhoršení dosavadních zákonů.

Ve svých dalších vývodech ukáži, že nastalé změny, jak již řečeno, podstatně zostřují dosavad platné zákony.

Aby se nemohly vynořiti pochybné výklady, konstatuji ihned předem - a to výslovně zdůrazňuji - že nikterak neodmítáme nutnou ochranu polního majetku. Právě tak, jako se domáháme nejrozsáhlejší ochrany dělnictva a chceme dosíci svých sociálně-politických požadavků, zajímáme se také o ochranu práce samostatných zemědělců. Pro tuto dvojí povinnost nemá ovšem ani vláda, ani vládní většina nutného porozumění. Kdyby sledovaly vládní strany při tvoření zákonů zásadu, jež my hájíme, bylo by zajisté potřebí méně zákonů na ochranu majetku, poněvadž by se vystačilo se zákony mnohem mírnějšími. Vynikající německý učitel práv Liszt pronesl ohledně potírání zločinnosti větu: Sociální politika je nejlepší kriminální politikou. Tím rozumíme přirozeně sociální politiku v nejširším slova smyslu. Především je nutno, aby platy dělníků byly tak vysokými, aby mohli slušně žíti a slušně se odívati. Rovněž musejí oběti anarchistického způsobu výroby při soukromokapitalistickém řádu společenském, jsou-li bez práce, dostávati přiměřenou podporu v nezaměstnanosti. Samozřejmým je také, že dělníci, kteří se stali během let invalidními a zestarali, musejí obdržeti přiměřený invalidní a starobní důchod. Jak vypadá to s těmi věcmi u nás?

Kdyby měla jíti po přání vládní většiny, byla by celé sociální pojištění a veškeré sociálně politické zákonodárství prostě odbouráno. Jak to vypadá dále se životní úrovní dělnictva v Československu? Mezi nejdůležitějšími státy Evropy stojí Československo v poměru reálních mezd na 14. místě.

Při poradách o těchto zákonech doporučuje se také poukázati na mzdy dělníků rukou. Podle výsledků posledního sčítání lidu je v Československu asi jeden milion mužských a ženských zemědělských dělníků. Nemáme ovšem po ruce mzdové cifry, t. j. směrnice pro celé Československo. Přes to známe však tyto věci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a z části i na Slovensku. Podle údajů, vydaných úřadem pro zprostředkování práce v Čechách, činí mzda mužského dělníka zemědělského - podle toho, je-li zaměstnán při pěstování píce nebo řepy - 9,20 až 15 Kč za 10hodinový pracovní dne. Ženské dělnice mají denní mzdy při stejné době pracovní 6,90 až 11,50 Kč. Mzdy ve Slezsku a na Moravě nebudu uváděti, chtěl bych jen poznamenati, že v podstatě souhlasí se mzdou v Čechách. Pokud máme pomůcky po ruce, jsou mzdy zemědělských dělníků na Slovensku podstatně nižší. Rodina zemědělského dělníka - jak vyplývá z těchto cifer - není doslova s to, vésti jen trochu spořádanou domácnost, poněvadž vyplácená mzda sotva stačí, aby byly uhrazeny nejjednodušší potřeby. Z toho plyne zcela přirozeně, že i ženy zemědělských dělníků musejí míti nějaké zaměstnaní, aby zvýšily úhrnný příjem rodiny. Ježto dlužno míti na zřeteli, že zemědělští dělníci nejsou zaměstnáni po celý rok, je velmi pochybno, zdali úhrnný příjem muže a ženy činí 6.000 korun ročně. Že práce žen v zemědělství hraje velkou úlohu, dokazuje skutečnost, že daleko více než polovina všeho zemědělského dělnictva jsou ženy. Tak veliký počet je jenom proto možný, že i provdané ženy jsou v zemědělství činnými. Deputátníci jsou v tomto směru na tom lépe tím, že jsou po celý rok zaměstnáni. Ale mzdy samy o sobě jsou rovněž velmi ubohé. Nejlépe placení zemědělští dělníci - to opět se mění podle toho, je-li to při pěstování píce nebo cukrovky - dostávají měsíčně 75 až 144 koruny. Je možno se příti to, zda deputáty na obilí, mouce a bramborech jsou tak vydatnými, že dělníci s potravinami vyjdou. V každém případě jsou však nucená ještě nějaké potraviny přikupovati, takže podstatná část mzdy se ještě spotřebuje k živobytí. Kde jsou tu pro zemědělského dělníka nutná vydání na šatstvo, obuv atd.? Je vskutku zarmucující, musíme-li konstatovati, že dělník, potřebuje-li sváteční šat - a to myslím opět na dělníky nejlépe placené - musí nejméně tři, po případě i čtyři měsíce pracovati, než sežene peníze na oblek.

Rád bych také poznamenal, že dnešní mzdy zemědělského dělnictva, jak jsem je uvedl, neliší se příliš od mezd v roce 1923. Je to asi tak přibližně 8 %, oč mzdy stouply. Před tím však bylo provedeno neobyčejně značné snížení mezd. Uvádím to proto, poněvadž od té doby byla zavedena také ještě lichvářská cla na obilí, mouku a jiné produkty, takže ceny potravin značně stouply. Tak pouze cena obilí a mouky sama stoupla o 40 % a nad 40 %. Z toho lze seznati, že vlastně z těch mnoha miliard, které během posledních dvou let byly dělnictvu a zaměstnancům urvány, zemědělští dělníci neobdrželi téměř ničeho. Pravím, že několik miliard bylo dělnictvu a zaměstnancům urváno, poněvadž zemědělští dělníci za tato vydání, která musili učiniti, nedostali žádné protihodnoty. Stejně však je jisto, že páni agrárníci za toto nesmírné zvýšení cen svých výrobků neprovedli navzájem ničeho, ani rozmnožením obdělávané plochy ani rozmnožením výroby. Následkem toho byly veškeré oběti, které byly zvýšením cel obyvatelstvu uloženy, zbytečné a marné. Ježto agrárníci vždy znovu přicházejí s tvrzením, že zemědělští dělníci mají neobyčejný zájem na tom, aby byla cla na obilí a jiné potraviny, poněvadž prý tím mohou býti mzdy zemědělských dělníků zvyšovány, bylo nutno, na tyto skutečnosti poukázati.

Je to také jinak neslýcháno, rozumovati stále nad domněle nesnesitelnými sociálními břemeny. Teprve předevčírem uznal pan senátor Scholz z >Bund der Landwirte< za nutno přednášeti slavnému senátu, jak sociální břemena se stala pro zemědělství celkem zkrátka nesnesitelna, že však zvláště malorolníci tato břemena, jež jim sociální pojištění ukládá, prostě nemohou více snésti. Páni velkosedláci touží zřejmě opět po tom stravu, kdy pro ně nebylo ani povinnosti, aby dali své dělníky pro případ onemocnění pojistiti. Je skutečností, což zvláště nutno vyznačiti, že malí sedláci vůbec žádných cizích sil nezaměstnávají a že se jich v boji proti sociálnímu pojištění používá jen za záminku. Žaloby proti vysokým sociálním břemenům zemědělců padají, pokusíme-li se zachytiti příslušné cifry. To vědí bezpochyby i sami velkoagrárníci. Proto také se střeží, učiniti nějaké přesné údaje o výši sociálních břemen. Bývalý ministr obchodu měl kdysi v sociálním ústavu v Praze přednášku, ve které uvedl, že výnos polního a lesního hospodářství v Československu lze ceniti na 46 miliard korun. Tento odhad nebyl nikým popřen, ani v příslušné diskusi samé, ani později agrárními spisovateli a profesory, kteří přece již opětovně o této věci mluvili. Představme si jen těchto 46 miliard a uvažme pak dále, jak to vypadá s břemeny na sociální pojištění. V důvodové zprávě o sociálním pojištění z r. 194 odhadují se příspěvky, jež mají na sociální pojištění zemědělci platiti, na 216,3 mil. korun. K tomu přicházejí ještě příspěvky na nemocenské pojištění, které možno oceniti podle daných skutečností podle určitého klíče na 300 milionů. Tedy veškerá břemena, pro sociální pojištění, t. j. na invalidní, starobní a nemocenské pojištění činí 316,3 mil. korun. Z toho platí - a to dlužno opět vzíti v úvahu - dělníci polovinu. V poměrných číslech vyjádřeny činí tedy náklady zemědělců podle míry odhadovaných cen výrobků, 0,61 %, nebo sečteme-li příspěvky dělníků i zaměstnavatelů, 1,22 %. Tak tedy vypadají sociální břemena, která zemědělství má nésti! Kdyby se agrárním a křesťanským stranám jednalo vážně o to, aby malorolníkům pomohly, nesměly by nikdy vystupovati proti sociálně politickým břemenům, a to proto nikoli, poněvadž dobré dvě třetiny všech zemědělských vlastníků cizí dělníky vůbec nezaměstnávají a nad to z převážné části sami pracovati musí, aby vůbec svůj život mohli obhájiti.