K přednostem předlohy náleží, že stanoví přesnou hranici mezi kompetencí soudů a politických úřadů, které dosavad nebylo. Jen judikáty nejvyššího soudu č. 1364/1923 by1a stanovena tato hranice jednou korunou, čemuž se nyní klade na roveň 5 Kč. Na Slovensku tvoří tuto hranici hodnota odcizené věci 60 Kč. Osnova stanoví tuto hranici 30 Kč. Stíhání bezprávného přivlastnění nesklizených plodin, nepřesahujících 30 Kč, spadá do kompetence správních úřadů, v kterémžto případě vylučuje se kompetence soudu. Rovněž kdo bezprávně poškodí polní majetek, nebo nešetří příkazů a zákazů, které jsou obsaženy v tomto zákoně, nebo které budou vydány k ochraně polního majetku, dopouští se polního pychu, jehož stíhání spadá do kompetence politického úřadu, pokud nejde o čin, trestaný soudem.

Osnově této činí se mnohé výtky s mnoha stran, jako na př. ta, že nadržuje velkým majitelům pozemků, kterážto výtka není nikterak odůvodněna. Podle ustanovení §u 9. odst. 2, ustanovení vlastního polního hlídače neosvobozuje od povinnosti přispívati k úhradě vydání na polní hlídače, ustanovené obcí, kterážto vydání jsou povinni hraditi všichni majitelé zemědělské půdy podle míry daně pozemkové, předepsané z půdy, o níž jde. Další výtka zní, že se poškozuje zase samospráva obcí, jelikož pravomoc se přenáší s obcí na politické úřady I. instance. I tato výtka neobstojí, neboť na Slovensku a Podkarpatské Rusi přináleží již i nyní tato trestní pravomoc politickým úřadům I. instance. (Sen. Toužil: To není žádný důvod!) Na Moravě mohl poškozený se přímo obrátiti na politický úřad I. instance, a pak nenastala pravomoc obce. Jen v Čechách a ve Slezsku byly kompetentními obecní trestní senáty. Obce jsou za tuto změnu vděčny, neboť nebylo obecním trestním senátům příjemno trestati své sousedy. Také nebyla dána záruka objektivity. Ostatně předloženými zákon umožňuje, ano nabádá k tomu, aby v takových případech, kde nastane přestupek tohoto zákona, nastalo smírné narovnání. Když poškozený do 8 dnů neohlásí starostovi, že trvá na trestním šetření proti pachateli a na náhradě, samo sebou trestní řízení přestane. Starosta je povinen pokusiti se vždy o smírné narovnání a ve velké většině případů nastane smírné narovnání u starosty obce tak, že k dalšímu jednání u okresní politické správy nedojde. Velký odpor byl proti ustanovení §u 5, odst. 2. a §u 8, odst. 1, podle nichž polního hlídače ustanovuje a propouští obecní zastupitelstvo, avšak v tom případě, když účastníci, platící dohromady více než polovinu vydání na polního hlídače, navrhnou svého kandidáta, musí býti za polního hlídače ustanoven. Rovněž je obec povinna šetříc ustanovení soukromého práva propustiti ze služeb polního hlídače, požádá-li o to většina účastníků, platících více než polovinu vydání na, polního hlídače. Toto ustanovení je pouhým provedením a rozvedením myšlenky, kteréž dal zákonodárce výraz předpisem §u 25 zákona, č. 329 z r. 1921, ve znění, doplněném §em 15 zákona, č. 77 z r. 1927.

Národohospodářský výbor vyžádal si dobrozdání o osnově zákona od zemědělských rad a celé řady odborových organisací. Některé souhlasily s navrženou osnovou, jiné ji prohlašovaly za příliš přísnou a tvrdou, jiné zase za příliš mírnou. Z toho plyne, že osnova volila zlatou střední cestu a že odstraňuje všeobecně pociťovaný nedostatek, pokud se týká ochrany polního majetku.

Na principu ochrany soukromého majetku je budován dnešní společenský řád. Tomu principu odpovídá předložená osnova, posilujíc zároveň úctu každého jednotlivce k výsledkům práce druhého, kterážto úcta je nezbytným základem spořádaných poměrů v každému státě. (Souhlas.)

Národohospodářský výbor, pozměniv předlohu v §§ 2, 3, 4, 19 a 22 a přijav změny provedené ústavně-právním výborem, doporučuje slavnému senátu, aby předloženou osnovu ústavně schválil. (Výborně!)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Zahajuji debatu. Na listině řečníků jsou zaznamenáni pánové: dr Macků, Kučera, Miller, Jarolim, Bodnar, dr Herz, Petřík.

Navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut.

Není námitek? (Námitek nebylo.)

Stanovím tedy lhůtu na 20 minut, a dávám slovo prvnímu řečníku p. sen. dr Macků.

Sen. dr Macků: Slavný senáte! Chci mluviti k zákonu o ochraně polního pychu, a nebylo by správné, kdybych neřekl, že předloha má některé přednosti již prostě tím, že jí nastává sjednocení zákonodárství v tomto oboru. Jako skutečnou přednost nutno také vytknouti tu okolnost, že zákon ten hledí k tomu, aby přestupky polního pychu v prvé řadě smírem byly vyřizovány.

Jestliže ujímám se slova, pak je to především z toho důvodu, že chci upozorniti na to, že zákon tento má určité typické vlastnosti, které charakterisují vývoj a stav dnešního zákonodárství. Všimněme si v §u 5 věty >Ten, pro kterého vyslovují se účastníci, kteří dohromady by platili více než polovinu vydání na polního hlídače, budiž za polního hlídače ustanoven, má-li náležitosti potřebné k tomu, aby mohl býti úřadem potvrzen a vzat do slibu, ačkoliv polního hlídače ustanovuje obecní zastupitelstvo< a další věty v §u 8, odst. 1.: >Obec je povinna, šetříc ustanovená soukromého práva, polního hlídače ze služby propustiti, požádá-li o to většina účastníků, určená podle §u 5 a označí-li zároveň jinou vhodnou osobu.<

Tato dvě místa svědčí zřejmě o tom, že začíná u nás pronikati opět zásada, která bývala vyslovována v tom smyslu, že ten, kdo platí, také poroučí. Ale zde je nutno dobře si uvědomiti, že nejde o placení dobrovolné v tom smyslu, jako když si najmu pomocnici v domácnosti, sluhu nebo někoho jiného, nýbrž že zde je placení podle zákona, zákonem přikázané placení. Za druhé zde nejde o placení něčeho, co bych já jen ke své potřebě osobní chtěl si opatřiti, nýbrž zde jde právě o možnost uskutečnění určitého veřejného zájmu. A také docela právem páni referenti zdůrazňovali, že je zájmem veřejným, aby byla zde určitá potřebná ochrana zemědělství, tedy i tento zájem veřejný je přikázán určitým způsobem platiti. Zde není žádného dobrovolného placení nebo neplacení a žádného opatřování libovolné služby, kterou si opatřiti mohu, nebo ne. Zásada, která probleskuje zde, ukazuje se také tu a tam v určitých politických projevech a jeví se, nebo chce se jeviti tím, aby práva politická, práva ve veřejné správě byla odstupňována podle toho, kolik kdo platí. Dnes musíme říci, že celkem všeobecně už byl uznán názor, že ten, kdo daně odvádí, kdo plat odvádí veřejné korporaci a pod., není tím, kdo skutečně platí, totiž že by platil částí své práce, nýbrž že stává se vlastně výběrčím, který si dává platiti, ba konec konců i tuto funkci výběrčího. Ač za samozřejmé se považuje, že na př. poplatník v obci, který by platil polovinu nebo více přirážek, nemůže tím býti kompetentní k tomu, aby ustanovoval úředníky obecní, že nemůže býti kompetentní nějaká skupina ve státě - a ta by se velice snadno utvořila právě z velkých bank a podniků - která by si chtěla nakonec osobovati právo, aby dosazovala, úředníky a úřady, přece, pánové, uvedené intence v projednávaném zákoně jsou začátek takového vývoje, jenž by vyvrcholí tím, že by určitá skupina chtěla míti podle poplatnictví také určitá sobě vyhrazená práva i v zákonodárných sborech. (Souhlas.)

Dva odstavce, které jsme, uvedli jsou toho rázu, že i když bychom, s celou řadou ustanovení jiných tohoto zákona souhlasili, musíme důrazný protest proti němu vznésti právě proto, že výše uvedené jsou symptomy určitého nyní se objevujícího vývoje, anebo řekněme určitých snah. (Zcela správně!) Ale je tu ještě jedna věc, ne tak principielní, ale neobyčejně důležitá. Jestliže ten, kdo má vykonávati určitou funkci, má býti závislý ve skutečnosti na libovůli jednoho anebo dvou, kteří pro tento účel z příkazu zákona platí více nežli ostatní, pak takový veřejný funkcionář přirozeně nebude a nemůže se cítiti exponentem státu, veřejnosti a všeobecnost, nýbrž mimoděk cítí se exponentem toho, na jehož libovůli úplně jeho postavení závisí.

Jestliže máme tu ustanovení, že ve skutečnosti mohou ti, kteří tvoří většinu takovou, že platí většinu nákladů na hlídače, prostě žádat, aby byl zbaven této funkce . . . (Sen. dr Krouský: Bez udání důvodů!) . . . ano - a jestliže obec tomu musí vyhovět, to znamená, prosím, že je úplně v jejich rukou, a prostě by pracoval proti sobě, kdyby nehleděl v první řadě získati si důvěry těchto lidí. Tedy: Na jedné straně tvrdíme, že je všeobecný zájem veřejnosti, aby veškeren polní majetek byl zvláštním zákonem chráněn, ale na druhé straně prakticky dáváme možnost a přímo svádíme k tomu, aby byl chráněn jenom majetek těch nejbohatších a aby nebylo dbáno právě majetku těch nejmenších, ačkoliv se zde o tom povídalo, že tento zákon má v prvé řadě chrániti majetek těchto lidí malých.

Zajímavo je, že v původní předloze zdánlivě tento paragraf byl ostřejší, nežli je nyní. Ale není tomu tak, poněvadž odst. 2. §u 8 říká, že >propuštění vyžaduje schválení úřadu s hlediska práv a povinností vyplývajících, pro polní hlídače z jeho postavení veřejné stráže zemědělské a může býti atd.< To prosím znamená ve skutečnosti, že, kdyby někdo po vinnost nekonal, anebo byl nezpůsobilý, tento důvod úřad schvaluje, ale když propuštění bude bez důvodu, prostě z vůle někoho jiného, tu musí zastupitelstvo vyhověti a musí ho propustiti bez schválení úřadu.

Místa, o kterých jsem se zmínil, a jmenovitě místo druhé ukazuje ještě na druhý symptom, který se objevuje v zákonodárství: je to snižování representace obce. Chápu docela dobře, že je potřebí, aby byl dozor a možnost změny usnesení obecních zastupitelstev, jestliže tato usnesení jsou vadná, nehoví zákonu, nehoví intencím zákonů. Ale pak docela dobře dostačila by možnost stížnosti tak, jako ve skutečnosti již podle stávajících zákonů je dána. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Nelze namítati nic proti tomu, aby ti, o jichž majetek a chránění se jedná, mohli si stěžovat do usnesení zastupitelstva, jestliže by toto ustanovilo anebo snažilo se ustanovili člověka méně způsobilého, méně vhodného, anebo kdyby, chtíc využíti své moci, snažilo se abnormálně honorovat ho zbytečně na úkor právě těch, kteří to zaplatili musí, na něž se náklad rozvrhuje.

Tím se dostáváme k druhému bodu, totiž ke změně proti dosavadnímu stavu, že trestaní pravomoc přenáší se dnes se senátů obecních na okresní politickou správu. Odůvodnění v původní vládní předloze, myslím, že naprosto nestačí, a jmenovitě je velmi podivné, nechci-li užíti silnějšího slova. Uvažme důvod, že nedostatky k výkonu soudnictví obecními senáty, vystihlo již ministerské nařízení z 11. července 1918, přikázavši pravomoc trestní v případech ohrožování nebo poškozování výtěžku nebo provozování zemědělství, okresním politickým úřadům.

Pánové, vždyť to bylo opatření válečné z konce války, kdy lichva, nedostatek potravin, hrozící hlad nutilo velmi mnoho obyvatelstva, aby mnohdy sáhlo ke krádeži polní, aby existenci svoji uhájilo. Zkušenosti tehdejší prý jsou také důvodem pro to, aby i dnes v zákoně toto opatření bylo provedeno. Takové důvody se uváděti nemají, poněvadž je trapno, že by se z toho mohlo souditi, že poměry, které byly v roce 1918, trvalí ještě dnes.

Další důvod, totiž >uváží-li se, jaké přátelské a příbuzenské poměry často v obci panují, jakož i že členové obecního trestního senátu mohou býti závislí na pachatelích atd.<, není prostě uváděti, když není možno velmi podrobnými a konkrétními fakty je doložiti. Je to prostě projev další nedůvěry k samosprávným svazkům nebo vedení samosprávných svazků, v první ředě obecních.

Mohl bych také říci obráceně. Jaká je záruka větší objektivnosti u okresních politických správ, jmenovitě za dnešního režimu, kdy každý úředník hledá a musí velmi bedlivě hleděti, chce-li jakési kariery dosáhnouti, aby nenarazil na mocné politiky tohoto státu. Jestliže máme takový případ, že nejvyšší úřad v zemi, jak to bylo na Slovensku, prostě se ustanovuje diktátem určité politické strany, pak se nedivme tomu, že okresní hejtman velmi bude hleděti, aby se vyhnul srážce s mocnými, a aby na druhé straně se snažil jim vyhověti. Čili, jestliže se říká na jedné straně, že ten starosta nemá dosti objektivnosti, možnosti býti objektivním, poněvadž tu jsou svazky příbuzenské, není také nebezpečí, že nebude dosti objektivním ten okresní hejtman, který bude musiti dnes a právě za dnešní doby velmi bedlivě dbáti toho, aby nedostal se do konfliktu pravě s mocnými agrárníky svého okresu a který vidí právě příklad, jako bylo jmenování toho presidenta na Slovensku? Bude považovati mimoděk za něco samozřejmého, za něco, co odpovídá dnešním, řekněme, politickým mravům a názorům, aby hleděl vyhovovati právě těm, kteří představují dnes politickou moc. Nechci právě tak paušálně okresní hejtmany, řekl bych, odsuzovati, jako obvykle bývají starostové, proto netvrdím že by vylíčená zaujatost mezi okr. hejtmany panovala, ale tvrdím aspoň tolik, že je zde stejné nebezpečí jako to, které se uvádí proti starostům.

Jaký je vlastně důvod k tomu, řekl bych, psychologický důvod, plynoucí z vývoje našich politických poměrů, že se béře senátům obohacením trestní pravomoc, kterou dosud měly? Vlastním důvodem je nedůvěra k dnešnímu vedení v obcích a třeba jen přiklonění se k zásadě, o které jsem se zde zmínil již před tím, že se považuje za správné, aby se znovu došlo tam, že by politická moc i moc ve správě byla také měřena podle velikosti daní, které kdo platí. Nedůvěra k obcím dnes vzniká právě z toho, že se k moci v obci dostali také lidé, kteří neplatí přímo daň, ale kteří platí velikou daň právě prací pro společnost a stát. Poměrně, když srovnáme velké s malými, tak díl práce, kterou vynakládá malý člověk pro veřejnost a stát, je nepoměrně větší, než u toho člověka velikého, jehož příjem konec konců resultuje často jen z jeho kapitálu, který zdědil, nebo k němuž jiným nezáslužným způsobem přišel. Tu je druhý důvod, proč se musíme ostře postaviti proti této předloze, neboť v těchto bodech ukazuje vývin, který je naprosto v rozporu s tím, co chceme označovati jako postup demokracie v našem státě. (Výkřiky sen. Šturce.) Zajímavé je, že o této věci, totiž o převzetí trestní pravomoci, zprávy referentů vůbec se nezmiňuji. Byla pominuta, jako by to bylo něco samozřejmého.

Dovolím si však upozorniti ještě na jednu věc, která je velmi nebezpečná. Jestliže politické kruhy a dnes také parlamentní sbory omezují pravomoc samosprávných sborů ve skutečnosti z toho důvodu, že nemají důvěry, že by dovedly spravedlivě, nestranně úřad svůj, zastávati, že tím živí názor, jenž také je jednou velikou vadou našeho veškerého veřejného života, a to je nedůvěra k úřadu vůbec. Upozorňuji, že byly dotázány zemědělské rady, ty však nejsou způsobilé, aby mohly podati posudek správný, lepší jsou starostenské sbory.

Jestli tedy bez konkrétního přímého důkazu se samosprávné korporace parlamentními sbory, vládou podezřívají, že jsou stranické, prosím, jak zastavíme veřejné mínění, které dnes stále proráží, že veškeré naše úřady jsou stranické, a že to není v prvé řadě obec, ale že jsou to vysoké a nejvyšší úřady. Prosím, jak máme jíti mezi lid a konejšiti a chlácholiti ho v tom, když přijdete na kteroukoli schůzi, kde se prostě řekne: Pozemkový úřad, to jsou samí zloději, ministerstva, to jsou samí zloději! Jak tu potom máme bránit čest a autoritu úřadů, když ve skutečnosti parlament sám podkopává autoritu úřadů i státních tím, že podkopává autoritu právě samosprávných úřadů. (Výborně!) Zde je taková jakási zvláštní snaha chtíti dosáhnouti jakési větší autority prostě tím, že ze samosprávných úřadů vyloučí se laický živel a posadí se na to místo úředníci. Pánové, dnes není ta doba, kdy prostě tím, že má někdo, jako míval, zlatý límec a šavli po boku, by byl prostě již tím, komu by lid důvěřoval. Dnes se prostě tomu pochopitelně nevěří, a tím méně se tomu věří, jestliže se laický živel vylučuje z toho, aby měl možnost podívati se do toho, co se v úřadech děje, a tato možnost z valné části byla, také vzata právě nedávnou majoritou odhlasovaným zákonem o reformě veřejné správy. To souvisí jedno s druhým, ale vývoj dnes je toho rázu, že se musíme ostře proti němu postaviti. Nechceme toho demagogicky využívati, poněvadž konec konců taková demagogie i proti majoritě, jakožto našemu parlamentnímu principu, vedla by k témuž, proti čemu se zde bráníme, proti nesprávnému a lehkomyslnému boření autority, kterou musíme míti v republice i v demokracii, ovšem ne autoritu na komandovanou, nýbrž autoritu, která je zde z přesvědčení toho, jemuž autoritou je, to jest lidu.

Zákon znamená ve skutečnosti, jak jsem řekl, omezení pravomoci obce. Jeví se to nejen v obci všeobecně, ale jeví se to také, pokud jde o obce statutární. Mohla by býti řeč o tom, jestliže má, nebo nemá v našem zřízení místo obec statutární, ale myslím, že není správná, aby zvláštním způsobem ad hoc kompetence těchto obcí statutárních byla omezována tak, jako se to stalo zde. Obec statutární, magistrát je prostě politickou správou I. instance. Prosím, když je, tak je, nebo není, a jestliže jednou je a jestliže není zde důvodu dnes, aby tato kompetence těm obcím byla odbírána, tedy ať se jim skutečně nechá. Vždyť jsou mnohem důležitější obory, které jsou ponechány, a nejednou takový obor, jako zde je schválení rozhodnutí zastupitelstva, že propouští hlídače, už nepodléhá potom magistrátu, nýbrž to musí jíti k zemskému úřadu. Tím právě, že na jedné straně se omezuje, na druhé straně se zase vidí, že by omezení dobře nešlo, nastává takový rozpor, jaký je v §§ 7 a 8, tedy ustanovuje hlídače magistrát, ale propustí-li se, schvaluje to zemský úřad, ačkoli ve všech případech jiných vždy totéž, obě ty funkce pochopitelně vykonává politický úřad I. instance. Já nebudu zacházeti do podrobností a omezíme se náš klub, na několik jen podstatných pozměňujících návrhů. Víme, že není možno zákon předělati tak, aby vymýceny byly ony dvě hlavní závady, o nichž jsem se zmínil, ale chceme podati alespoň takové návrhy, kde by to nejdůležitější, první dvě věci, o nichž jsem mluvil, o ustanovování a případném propouštění hlídače, z osnovy vypadly. Pravděpodobně nebude toho dosaženo, ale toto je minimum, co bychom žádali, by byla tato osnova právě po stránce širší a ideové pro nás snesitelnou. K podrobnostem bližším nebudu mluviti, jen o jedné se zmíním, poněvadž v této věci podáme také návrh pozměňující.

Slavný senáte, kdo měl příležitost po převratu působiti v některé korporaci administrativní, nebo kde administrativu byla nutno prováděti, jako je na obci, ten velice často shledal se s trapným zjevem, že jsme měli zákon, který prakticky nešlo provésti, nebo s velkými obtížemi, nebo který bylo nutno obcházeti. Takové zákony nemají se dělati a je s podivením, že ministerstva nedbají toho, aby o určitých věcech, o nichž nemohou míti zkušenosti, prostě nadala si dáti dobrozdání odtud, odkud je dostati mohou. Zde máme zase jeden takový případ, a upozorňuji proto na to. Podle §u 5 vydání na polního hlídače uhradí účastníci podle §u 25 zákona ze dne atd. Nedojde-li k jiné dohodě, jsou jednotliví účastníci povinni k úhradě přispěti podle míry daně pozemkové, předepsané z půdy, o kterou jde. Účastníkům je dáti příležitost, aby se vyjádřili též o osobě atd. Tedy, prosím, tuto část toho zákona, ve skutečnosti ve velkých průmyslových obcích provésti nelze. Ve skutečnosti bude musit nyní vlastně každého roku obec zahajovati to řízení, jakým způsobem má býti úhrada pro hlídače získána. Představte si Prahu, Brno, Bratislavu a podobné veliké obce. V Praze bude se zde jednati pravděpodobně asi o 15 až 20.000 zájemníků. V Brně samotném, kde mám přesnější data, jedná se o 7 až 10.000 zájemníků. Na obci malé dá starosta vyhlášku, aby se zájemníci sešli, ale, prosím, jak to mají dělat nyní obce veliké? Ve velkých městech obec bude nucena, udělati formální vyhlášku, aby se vyjádřili zájemníci písemně. Štěstí při tom je, že pravděpodobně nikdo ji nepřečte, nikdo se nevyjádří, ale představte si, kdyby se na tu vyhlášku 7.000 lidí vyjádřilo! To budete míti takový balík spisů, bude se to zkoumati, co to bude z toho práce a času a k čemu to všecko povede? Víme, že nakonec to povede jedině k tomu, že bude použito toho ustanovení zákona, že jsou zájemníci povinni na úhradu přispěti podle míry daně pozemkové předepsané z půdy, o kterou se jedná. Proto to tam mělo býti dáno hned. Návrh podobného smyslu jsem již dělal v národohospodářském výboru, totiž aby pro obce nad 10.000 obyvatel, kde nejméně dvakráte tolik platí se daně výdělkové nežli pozemkové, ve všech případech byly vyhrazeny tyto náklady prostě přirážkou k dani pozemkové. Tím by se tomuto vyhnulo, tomuto monstru, řekl bych, který bude zase v těch obcích strašiti.

Při té příležitosti právě chci se zmíniti o tom, že jako starosta brněnský měl jsem příležitost velmi často se namáhati tím, abychom některé zákony, které byly pro obce udělány, aplikovali na velikou obec, jako bylo Brno, a velmi mnoho závad se našlo prostě z toho důvodu, že nelze dobře obec, která má několik desítek set, řekněme, obyvatel, anebo i která má několik tisíc obyvatel prostě z administrativního hlediska docela dávati do téhož schematu, jalo jsou obce statisícové anebo již i obce jenom desetitisícové. To prostě nejde a nedá se nic jiného dělati, jestli má býti zde uchráněn parlament a vláda, toho, že vydávají nařízení a zákony, které se prováděti nedají, leda že se béře skutečně zvláštní zřetel k tomu faktu, že jsou zde obce velké a obce malé.

Řekl jsem již, že do podrobnosti zabíhati nebudu, prostě z toho důvodu, že znamenalo by to v těchto podrobnostech také dělati pozměňující návrhy, a vím předem, že pozměňující návrhy, které bychom udělali, by nenašly ohlasu. Byly dělány pozměňovací návrhy v příslušných výborech a jestliže tam nenašly ohlasu, nenašly by ho ani zde. Naopak chci říci: je těžko, slavný senáte, býti spokojený s poměry, které máme. Všeobecná nedůvěra politická vede prostě k tomu, že názor vyvozený s hlediska ideového, uznávaného všeobecně, nenajde vůbec porozumění, ba ani sluchu tehdy, je-li přednášen někým, kdo stojí mimo dnešní majoritu. Tím zvrhá se vůbec každá positivní, tvořivá práce a přestává míti smyslu. Jestliže pan ministerský předseda Švehla svého času vyjádřil se málo lichotivě o plenu našich zákonodárných sborů a při tom hájil pracovitost, svědomitost a seriosnost našich výborů, odpusťte pánové, já bych nemohl s tímto souhlasiti. Naopak víme, že plenum je věc konec konců formální a že vlastní jádro práce je ve výboru, a jestliže ve výboru zaujímá se stanovisko ne podle věci, ne podle fakt, ale podle, politické strany nebo příkazu příslušných politických stran, je to mnohem horší a nebezpečnější pro náš politický rozvoj, než jsou případně i zbytečné řeči, které se vedou zde v plenu.

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. Kučera. Uděluji mu slovo.

Sen. Kučera: Slavný senáte! Předlohy obou zákonů jak o veřejné stráži zemědělské, tak i o ochraně polního majetku jsou nám vyličovány se strany vládní majority jako nutná ochrana zemědělství. Dokonce pan zpravodaj Hrejsa odvolával se v národohospodářském výboru na to, že u nás veřejná morálka poklesla a je prý nutno zajistiti ochranu soukromého majetku proti těm lidem, kdož nechtějí dělati rozdílu mezi mým a tvým. Nepopíráme jistě, že zejména u nás v Československé republice pociťujeme velice mnoho pokles veřejné morálky, ale odmítáme se vší rozhodností, že tento pokles je nutno hledati pouze mezi pracujícími vrstvami tohoto státu. Tvrdíme, že shledáváme se s ním většinou v řadách majetné buržoasie, ať již venkovské nebo městské. Do těchto řad měli by páni moralisté z vládní většiny hlásati nutnost povznesení veřejné morálky, protože tato třída svým jednáním a bezohledností kašle na veřejnou morálku, a tím podkopává důvěru širokých vrstev lidových nejen oproti své třídě, ale i oproti státu a jeho všem úřadům a zařízením, protože tyto úřady chrání tyto vrstvy, byť by se dopouštěly sebe většího rušení veřejné morálky. Ohrožujeme se jménem venkovské chudiny oproti podezírání a nařčení, že ona má na mysli zlepšiti své bídné hospodářské poměry tím, když si na polích agrárních zemanů něco neprávem přisvojí.