Proti škodám tohoto posledního způsobu snaží se chrániti zemědělce stát, k jehož předním úkolům náleží nesporně též zajištění bezpečnosti a ochrany všeho majetku vůbec, zákonodárstvím civilním i trestním, avšak je zřejmo, že tato všeobecná ochrana, z naznačených již důvodů právě tak nemůže postačiti, jako střežení zemědělského majetku všeobecnými státními orgány bezpečnostními. Nezbývá proto zemědělci, než aby sám vlastní silou a vlastními prostředky se staral o střežení řečeného svého majetku a je samozřejmou povinností státu, aby mu toto střežení vhodnou úpravou zákonných podmínek usnadnil. Proto odedávna bývala strážcům jednotlivých odvětví zemědělské výroby poskytována zvýšená ochrana právní. Tak tomu bylo také v Čechách, na Moravě i ve Slezsku a rovněž i v území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Poněvadž však příslušné předpisy bylo roztroušeny v řadě zákonů zemských i říšských, resp. uherských, platí dnes v našem území státním v oboru zemědělské stráže jiné právo v Čechách, jiné na Moravě, opět jiné ve Slezsku a jiné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Je tudíž potřebí sjednocením těchto v podstatě stejných a jen v podobnostech se různých předpisů docíliti jednotné úpravy pro celé území státní. S tohoto hlediska sluší proto vítati vládní osnovu, která mimo to přináší některé další změny, odůvodněné povahou věci a přizpůsobené dnešnímu nazírání a dnešnímu právnímu stavu.

Národohospodářský výbor senátu jednal ve svých schůzích dne 14. a 22. června 1928 o vládním návrhu zákona o ochraně zemědělské stráže a uznal změny, které v textu vládního návrhu předsevzal výbor ústavně-právní, za účelné a odůvodněné, pročež přijal jej ve znění, na němž se usnesl výbor ústavně-právní.

V jednotlivostech budiž poukázáno zejména na ustanovení nově vsunutého odstavce třetího § 1, jímž jasně a určitě se vyslovuje v textu zákona správná zásada, uvedená ostatně i v důvodové zprávě vládního návrhu, že zásadně nemá nikdo býti veřejnou stráží zemědělskou se všemi právy této stráži přiznanými pro ochranu vlastního majetku.

Účelným je též předpis odstavce prvního § 3, podle něhož úřadu se ukládá, aby veřejnou stráž zemědělskou, pro kterou nebylo možno v zákoně předpisovati zvláštní formální kvalifikaci, poučil před vzetím do slibu o způsobů, jak má službu vykonávati a jaká má při tom práva a povinnosti. Změněné znění §u 8 jednak jasně naznačuje, které jsou to bezpečnostní úřady nebo organy, jimž je veřejná stráž zemědělská povinna osoby zadržené neprodleně odevzdati uvádějíc jakožto takovéto orgány též obecního starostu a obecní policii, čímž zajisté předejde se mylnému výkladu zákona (odst. 10), jednak zmírňuje vhodným způsobem ustanovení odst. 9 o přípustné prohlídce.

Veřejné stráže zemědělské je potřebí a ochrany polního majetku potřebují nejvíce drobní zemědělci a živnostníci ve venkovských městech a obcích, poněvadž oni to jsou, kteří sami málo si mohou dohlédnouti na svá, políčka, kdežto větší rolník může buď sám nebo někdo z jeho rodiny na pole dohlížeti. Polní stráž v okolí měst je zvláště nutná, neboť tam je nejvíce lidská morálka uvolněna. Hospodářské školy i pokusné ústavy by nám mohly velmi mnoho pověděti jak je ztěžována dnešní práce pokusnická a výzkumnická, kdy často část úrodu na pokusných polích někdo dříve sklízí, než ústav počal sklízeti sám.

Vzhledem k uvedenému navrhuje národohospodářský výbor, aby senát při,jal vládní návrh zákona o veřejné stráži zemědělské č. tisku 644 ve znění, na kterém se usnesl výbor ústavně-právní. (Souhlas.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji výboru ústavně- právního, p. sen. Lukešovi k osnově zákona č. t. 702.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Reforma veřejné správy, která má býti v nejbližší době uvedena v život a jednotné rozhodování v nejvyšších instancích - zejména mám zde na mysli náš Nejvyšší správní soud - vyžadují toho, aby různé předpisy - a jsou to předpisy čtveré - jimiž upravena je dosud ochrana polního majetku v našem státě, byly nahrazeny jednotným zákonem. Víme, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je upravena ochrana polního majetku zákonem státním, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zákony zemskými, a to v každé zemi různě. Máme tedy čtvero různých základních právních předpisů, které tutéž materii upravují. Zákon o ochraně polního majetku recipuje v podstatě předpisy dosavadní a všechna ustanovení, jež se osvědčila, byla převzata do nového zákona a jen ty předpisy, které nevyhovovaly, se vypustily, případně pozměnily a doplnily. Při tom dbá zákon toho, aby ochrana polního majetku nešla dále, nežli je to skutečně v zájmu věcí potřebí a aby nebyla omezena jako dosud jen na majitele rozsáhlých pozemků, kteří si mohli sami pro sebe strážce vydržovati, nýbrž aby se stala všeobecnou tak, aby této ochrany požívali nejen velcí, nýbrž i drobní zemědělci. dále by ochrana ta byla zvýšena zejména tam, kde je toho potřebí, aby odpovídala změněným poměrům, jež nastaly provedením pozemkové reformy, kde větší množství větších statků, které si vydržovaly dříve samy veřejnou stráž pro sebe, byly nahrazeny menšími zemědělskými jednotkami, dále vzhledem k poklesu morálky po válce i vzhledem k jinému nazírání určitého počtu občanstva na soukromý majetek, než nazírá náš stát a celek, a konečně je zvýšené ochrany polního majetku potřebí i z důvodů veřejných, neboř chceme býti státem, pokud se týče výroby, soběstačným, a je proto v zájmu veřejném, abychom se snažili zmírňovati všude škody, které vznikly škodlivou lidskou činností ze zlého úmyslu nebo z činů protiprávních, které právě zakládají skutkovou podstatu polního pychu.

Zákon o ochraně polního majetku vymezuje jednak, co vlastně je rozuměti polním majetkem, dále stanoví, co je polním pychem, jaký je rozdíl polního pychu od skutků trestních stíhaných soudy, dále upravuje zákon tento otázku služby strážní, trestní pravomoc, tresty, náhradu škody a způsob stíhání polního pychu. Pokud se týče polního majetku, tedy považují se podle tohoto zákona za polní majetek jen ty pozemky, které jsou určeny k zemědělské výrobě, a ty věci a zařízení, jež se na nich nacházejí a slouží k témuž účelu, jakož i plodiny, které půda rodí, což je ostatně věcí samozřejmou. Ke všem pozemkům se však zákon o ochraně polního majetku nevztahuje, a tu jsou to lesy, které spadají pod lesní zákon, a pak jsou to pozemky, na kterých jsou vystavěný obytné budovy s jejich příslušenstvím.

Zákon tento stanoví, co je polním pychem. Polním pychem je, když někdo se bezprávně dopustí činu, kterým poškozuje polní majetek a ruší příkazy a zákazy obsažené v tomto zákoně, nebo podle něho vydané, příslušným politickým úřadem, nebo obcemi, když je k tomu zmocní, a když ty to příkazy a zákazy se týkají ochrany polního majetku. Nastala-li by konkurence činu trestního stíhaného soudy a stíhaného správními úřady z téže činnosti, konsumuje trestní skutek stíhaný soudem polní pych a vylučuje stíhání pro polní pych. Tedy nemůže býti někdo pro tutéž činnost dvakráte trestán jednou soudem, jednou politickým úřadem. Jediná výjimka je stanovena zákonem, pokud se týče vyvlastnění nesklizených plodin na poli, a tu je to jak ovoce, tak tráva, stromky, polní plodiny. V tom případě, když škoda způsobená poškozenému není větší 30 Kč, i když škoda ta byla spáchána na místě ohrazeném, tedy v zahradě, stává se tento čin toliko polním pychem, ovšem nesmí zde nastati případ, který kvalifikuje takový čin jako zločin, kdyby pachatel byl opatřen zbraní nebo použil při tom násilí nebo všeobecné tísně, nebo když by odcizoval ze zvyku. Pak ovšem není to ani pychem ani přestupkem, nýbrž přímo zločinem.

V bývalých zemích historických, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, neměli jsme dosud zákonem stanovenou hranici škody, od které se stávala odcizení plodin na poli přestupkem krádeže nebo zločinem krádeže, nýbrž toliko prakse brala škodu do 2 Kč za polní pych a přes 2 Kč již býval zde přestupek krádeže. Přes 50 Kč bývaly krádeže na plodinách na poli zločinem. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla zde již stanovena hranice, od které měl býti čin posuzován buď jako polní pych anebo jako skutek stíhaný soudem. Byl to obnos 60 Kč. Přes 60 Kč do 200 Kč byla krádež na Slovensku a Podkarpatské Rusi přečinem a přes 200 Kč byla zločinem. Bylo tedy potřebí nalézti nějakou hranici, která by vyhovovala jak Čechám, tak Moravě a Slezsku, a taktéž i Slovensku a Podkarpatské Rusi. A tu vzat byl, abych tak řekl, střed toho, co bylo v zemích historických a co bylo v bývalých zemích uherských, a stanovena hranice ta obnosem 30 Kč, takže krádež na polních plodinách na poli do 30 Kč, je mimo případy, které jsem uváděl jako příklad toho, kdy se stává čin ten zločinem krádeže, polním pychem a přes 30 Kč do 50 Kč u nás přestupkem, na Slovensku přečinem, resp. přes 200 Kč na Slovensku a Podkarpatské Rusi zločinem.

Ústavně-právní výbor věnoval pozornost tomu, jak se má čítati cena plodin, podle kterých se má skutek kvalifikovati buď na polní pych anebo na krádež stíhanou soudem, a tu se musil přidržeti znění §u 171, kde je stanovena definice krádeže a kde se cena posuzuje ne podle ceny odcizených předmětů, kterou mají pro pachatele, nýbrž podle toho, jakou škodu utrpěl poškozený. Mohlo by se státi, že by někdo pořezal, nebo posekal v červnu mladé obilí. Pro něho cena posečeného obilí by byla daleko menší nežli škoda, která je zde způsobena poškozenému. Nebo by někdo uřezal několik mladých stromků potřeboval by je na bičiště nebo na jiné předměty, které by si z nich chtěl zhotoviti. Cena těch mladých stromků pro pachatele by byla nepatrná, ale jiná je pro poškozeného. Poněvadž, pokud se týká krádeže, je kriterium toto stanoveno skutečnou škodou poškozeného, pojal ústavně-právní výbor do zákona, že pokud se týká cenění, je potřebí bráti za základ skutečnou škodu poškozeného. To bylo nutno učiniti, aby se přesně vymezila kompetence soudní a kompetence politických úřadů.

Kdyby se to doplněním zákona nebylo stalo, tedy by bylo potom jiné kritérium pro pych, jiné pro krádež a povstávaly by zbytečně kompetenční konflikty. Ježto podle tohoto zákona mají nésti celý náklad na veřejnou polní stráž majitelé pozemků, jsou vy hrazena těmto majitelům pozemků též určitá práva, kterých dosud neměli, která se týkají jednak ustanovení a propouštění polního hlídače, jednak jeho platu a též výkonu služby. Obec vlastně, která ustanovuje veřejnou bezpečnostní stráž, dělá zde jen prostředníka, a to proto, aby se ušetřilo svolávání všech zájemců a jejich, abych tak řekl, jednotné usnášení. Tedy účel je ten, aby se řízení toto usnadnilo a urychlilo. Právo majitelů se přenáší z důvodů účelnosti na obec, jež zálohou bude poskytovati též plat, jak je tomu obdobně na Moravě, pokud se týče vydržování obecních plemeníků. Není-li v některé obci hlídače potřebí, může příslušný politický úřad zprostiti obec povinnosti hlídače ustanoviti. Zájemci též se mohou dohodnouti mezi sebou a s obcí, že si sami obstarají hlídače, anebo že si sami najmou polního hlídače. Tedy vidíme, že nemusí býti v každém případě veřejná stráž bezpečnosti ustanovována, úřadem potvrzena a do slibu vzata. Nenastanou-li však případy zde uvedené, že by si sami zájemci, rest. majitelé pozemků obstarali polního hlídače, a nebo žádali o zproštění, aby byl hlídač jmenován, anebo že by si neustanovili polního hlídače, v tom případě je povinna každá obec polního hlídače, případně je-li jich potřebí více, i více ustanoviti a zálohou jim dáti potřebný plat.

Úřad politický nominovaného obci hlídače jen potvrzuje a béře do slibu. Tedy ustanovení nepatří politickému úřadu, nýbrž toliko potvrzení a brání do slibu. Důležito je též, zdali účastníci, a to majitelé pozemků, pro něž polní hlídač jest ustanoven, většinou se rozhoduji, pokud se týká jeho ustanovení, po případě propuštění. Jestli za tímto nebo oním stojí většina, tedy je obec povinna respektovati usnesení této většiny, která se posuzuje podle velikosti placené daně. Tato většina má, práv o žádati též za propuštění ustanoveného hlídače a navrhnouti jinou vhodnou osou. Účastníkům má se dáti příležitost, aby se vyjádřili o osobě, jež má býti obcí za polního hlídače ustanovena, i o jeho službě a odměně a mají právo podati proti rozhodnutí námitky. Aby snad zbytečně nebyli ustanovení hlídači buď obcí, anebo zájemci propuštěni, tedy je zde potřebí pro obojí případ, jak pro propuštění polního hlídače obcí, tak i většinou zájemců, tedy majitelů pozemků, schválení příslušného politického úřadu. Ovšem, toto schválení se musí omeziti pouze na služební výkon. Tedy nesmí se zkoumati důvody propuštění s hlediska práva soukromého.

Dosud byli majitelé větších pozemků osvobozeni od povinnosti přispívati na hlídače obecního a zájemci neměli vlivu ani na výběr osoby, kterou obec ustanovovala, ani na její propuštění.

Pokud se týká trestní pravomoci, tedy byla tato tou dobou různě rozdělena. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zpravidla náležela pravomoc, pokud se týká polního pychu, politickým úřadům. Na Moravě v těch případech, kde bylo učiněno oznámení politickým úřadům, byly tyto kompetentní pro rozhodování, v jiných případech však a v Čechách a ve Slezsku byla přiznána trestní pravomoc zásadně obecním trestním senátům. Ježto však často nebylo dbáno ani podstatné formy trestního řízení a v případech odvolání bývaly nálezy pak rušeny, následkem toho pak nastávaly průtahy ve vyřízení, tedy byla trestní pravomoc i zde již přikázána ministerským nařízením z 11. července 1918, čís. 255 ř. z., v případech poškození nebo ohrožení výtěžku nebo provozování zemědělství okresním politickým úřadům. Tedy ne ve všech případech, nýbrž toliko tímto obmezených. Z těchto důvodů, že zde nebylo jednotnosti, pokud se týká kompetence, dále vzhledem k tomu, že se uplatňovaly v trestních senátech příbuzenské a přátelské vlivy, dále že zde byla i nechuť trestati své spoluobčany, se kterými byli ti, kteří je měli trestati, v denním styku, a také vzhledem k jejich menší autority a někdy i k závislosti k těm. které měli trestati, dále vzhledem k přetížení prací těchto osob, přikazuje se podle tohoto zákona trestní pravomoc, pokud se týká polního pychu, vesměs jen politickým úřadům, stejně jako je lesní pych přikázán politickým úřadům.

Trest na polní pych je stanoven až do 500 Kč a může býti přeměněn v případě nedobytnosti ve vězení v trvání nejdéle 5 dnů. Trestným je samozřejmě i pokus a účastenství na polním pychu.

Politický úřad je oprávněn nejen trestati, avšak též rozhodovati o různých soukromoprávních nárocích, avšak jen tehdy, jestliže byly uplatněny v řízení trestním, jestliže současně bylo žádáno za potrestání polního pychu. Nebyl-li nikdo ve svých právech polním pychem dotčen, nebo byl-li zde přestoupen příkaz nebo zákaz, tedy může politický úřad v těchto případech dáti též důtku, tedy není povinen uložiti pokutu peněžní, resp. jí přeměniti ve vězení.

Důležito je, že hlavní část řízení je přenesena přece jen na starostu obce, jemuž se činí oznámení, a kde vlastně celé řízení s počátku se bude odehrávati. Tu, nepožádá-li do 8mi dnů poškozený o potrestání, nebo aby byl učiněn smír o požadované náhradě škody, nebo netrvá-li ten, kdo byl poškozen polním pychem, na trestním stíhání, upustí se vůbec od dalšího řízení. Tedy nenastane trestání pro polní pych. To je velice důležité ustanovení a zmírňuje to celý zákon, neboť my vidíme, že nemusí býti v každém případě někdo potrestán, když se dopustí polního pychu, úřadem politickým, nýbrž že tu věc bude lze pravidelně vyříditi u představeného jiným způsobem nežli trestem, smírem nebo prohlášením, že se od trestního řízení upouští, nebo pouze tím, že se nepožádá za stíhání dotčeného pachatele. Teprve, neskončí-li řízení u starosty tímto způsobem, podá starosta zprávu politickému úřadu a ten stane se kompetentním o polním pychu rozhodovati. Ani politický úřad nemusí ještě vždy trestati pokutou nebo vězením, nýbrž může v určitých případech trestati i důtkou. Pro zahájení řízení při stíhání polního pychu platí zásada oficiálnosti, tedy je každý veřejný orgán bezpečnostní povinen oznámiti polní pych a je též starosta povinen zahájiti řízení o polním pychu. Pokud se týče pak řízení u starosty samého, je zásada oficiálnosti seslabena, neboť zde už potom nenastává povinnost trestati, nebo stíhati někoho pro polní pych, nýbrž je tu vyřízení po dobrém smírem, resp. upuštěním od trestního řízení, obnoví se ale zásada oficielnosti u politického úřadu, neboť když tam pak už se věc, polní pych, znovu dostane, pak už zase je povinností politického úřadu řízení provésti, a nelze tam už smírným řízením záležitost tuto vyříditi. To je proto, aby všichni nenechali toto smiřování teprve až u politického úřadu, čímž by tento byl zbytečně zatížen. Předpokládá se, že každý bude se snažiti tuto věc vyříditi doma pohodlněji u své obce, než aby s věcí chodil na politický úřad, a proto stanoví se v zákoně, že politický úřad už není oprávněn vyřizovati tuto věc smírně nebo upuštěním, nýbrž v případě tom, když už se tam otázka polního pychu dostane, musí býti vyřízena, a je-li zde vina, musí vinník býti potrestán. Kdyby ovšem viny nebylo, bude přirozeně dotčený vinník zproštěn.

Pokud se týče otázky náhrady škody, tedy zákon též chtěl tuto otázku usnadniti, a to tím, že připouští, aby škoda do 50 Kč, nebo jestli jsou vydány sazby politickým úřadem v rámci těchto sazeb, mohla býti oceněna polním hlídačem. Toliko v případě, když by to některá strana žádala, nebo když bude škoda vyšší než 50 Kč, odhadne tuto škodu zvláštní komise.

Pokud se týče soudů, tedy pravda, ten bude postupovati jako dosud podle zákona, kterým je povinen on se říditi, a tu je to v prvé řadě trestní soudní řád, kde, když by byl spor, jaké výše škod dosáhla, jistě přibere soudního znalce a jeho nález a posudek bude pro soud rozhodujícím a bude ho vázat pro to, jde-li o polní pych, nebo jde-li o přestupek, nebo zločin krádeže.

Ústavně-právní výbor pozměnil osnovu vládního zákona jak stylisticky, tak i věcně, že ji namnoze doplnil a přestylisoval tak, jak ji máme v tisku č. 702 senátu. Stylistické změny byly provedeny ústavně-právním výborem v §u 1, odst. 1 a 3, v §u 3, odst. 1, v §u 4, odst. 4, v §u 11, odst. 2, v §u 17, odst. 1, v §u 18, v §u 21, odst. 3 a 6, v §u 22, odst. 1 a 2, v §u 30, odst. 1 a v §u 31 doplněna byla osnova, zákona v §u 2, odst. 1 bližším označením ceny odcizených plodin ve smyslu §u 171 trest. zákona. V §u 2, odst. 2, lit. a), b), e) označením bližších bezprávních činů a vsunutím dalšího odstavce, jenž má za předmět polní pych, způsobený zapálením cizích věcí na polním majetku. Dále byl doplněn § 3 novým odstavcem 3, který se týká zákazu pasení na určitých vodohospodářských stavbách, což bylo též pojati do zákona a kvalifikovati jako polní pych, neboť tyto vodohospodářské stavby jsou nákladné, přispívá se na ně z veřejných prostředků a nelze tedy dobře připustit, aby byly pasením zbytečně poškozovány. Přestylisován a doplněn byl § 5, jehož 2. odstavcem stal se § 8, doplněný ustanovením, že účastníci mají právo, aby se vyjádřili též o znění služební smlouvy. A odst. 3 §u 5 stal se pak samostatným §em 6, z §u 6 stal se § 7. který byl doplněn ustanovením zvláštním zákona, když není zákon znám veřejné stráži zemědělské. § 8 byl doplněn ustanovením, že nejenom ku propuštění obcí, nýbrž též ku propuštění, které se stane na základě usnesení většiny majitelů pozemků, je potřebí schválení politického úřadu.

§ 15, odst. 2, byl doplněn ustanovením, v určitém případě může politický úřad dáti nejenom pokutu, nýbrž též důtku, a to když jde o škodu nepatrnou a polním pychem dotčený není znám, aby v takovém případě nebyl na tom vinník jen proto hůře, že je poškozený neznám, neboť když je znám, lze tu věc vyříditi smírnou cestou u starosty obce, kdežto když není znám, bylo by nutno trestati pachatele pro polní pych, i kdyby se jednalo o škodu nepatrnou. Tu bylo umožněno úřadu, aby v takovém případě nemusil dávati pokutu, resp. v případě nedobytnosti ji přeměniti ve vězení, nýbrž aby byl oprávněn dáti důtku.

V §u 16, odst. 2, vypustil ústavně-právní výbor slova >opomenutí z nedbalosti<, neboť spatřuje v opomenutí už i nedbalost. Nechtěl zde stavěti vedle opomenutí ještě nedbalost zvlášť.

Pokud se týká zadržených nebo zabavených věcí, musila býti otázka tato též v zákoně vyřešena pokud se týká věcí zadržených, samozřejmě se vrátí majiteli, pokud se týká zabavených, vydají se zatím poškozenému na krytí jednak případného trestu z polního pychu a jednak náhradu škody. Pokud se týká věcí zadržených, měl ústavně-právní výbor na mysli hlavně věci zadržené za účelem zjištění identity a věci zadržené za účelem provádění důkazů. Víme, že hlídači za nejstarších dob odňali někomu klobouk resp. šat, když ho neznali, a v případě pak, jak byla jeho identita zjištěna, se jim zase vydal. Proto používal ústavně-právní výbor vedle zabavení též rčení >zadržení< neboť zabavením zase lze míti na mysli jen ty věci, které mají býti určitou zástavou, kdežto v tom případě, když se odejme klobouk anebo předmět za účelem zjištění, to není zástavou.

Ústavně-právní výbor přiznal se ustanovení zákona, pokud se týká §u 23, co se má státi s penízem, který se stržil za zabavené věci z polního pychu, po případě za zabavená zvířata a drůbež, že výtěžek ten má připadnouti přímo státu, a to proto, že též v jiných případech obdobných stát, který má převzíti nějaké náklady chudinské a chce rozvrhovati získané obnosy z různých takových, trestných skutků, jako jest polní pych, a to poměrným způsobem, na obce. Ústavněprávní výbor uznal potřebu unifikace právních předpisů týkajících se ochrany polního majetku, uznal též potřebu nově je upraviti a doplniti tak, aby vyhovovaly poměrům dnešní doby a navrhuje slavnému senátu, aby senát přijal návrh zákona tak, jak jest obsažen v tisku 702.

Místopředseda dr Brabec: Slovo má dále pan zpravodaj výboru národohospodářského sen. Hrejsa k osnově zákona č. t. 702.

Zpravodaj sen. Hrejsa: Vážený senáte! Všichni zemědělci, a to nejen velcí a střední, nýbrž i drobní, volali a volají po zvýšení ochrany polního majetku. Toto volání zaznívalo odevšad, zvláště pan z okolí velkých měst a průmyslových středisk. Pozemky, jichž se používá k zemědělské výrobě, jakož i plodiny, věci a zařízení na nich, byly anebo jsou pokládány často za >res nullius<. Tak ku př. pan sen. Zuleger uvedl v debatě v národohospodářském výboru, že v okolí Duchcova a Mostu nejen rolníci, nýbrž ani dělníci nemohou vůbec sázeti zemáků, jelikož jim byly vždy ukradeny, takže ničeho nesklidili. Veškerou potřebu zemáků musí odjinud dovážeti.

Na Moravsko-Ostravsku podle šetření jednoho hospodářského spolku 60 % drobného zvířectva vyživuje se pící získanou polním pychem. V ovocnářských krajích odcizuje se nejen ovoce, nýbrž často svévolně a surově ničí se ovocný strom. Hlídání polní úrody majiteli často nestačí, neboť majitelé musili by v době dozrávání plodin prodlévati celé noci na svých pozemcích, což fysicky nevydrží. Ve velmi četných případech vypravují se celé tlupy na cizí pozemky, které hlídajícího majitele násilně zaženou. Takové poměry volají hlasitě po úpravě ochrany polního majetku. To se děje předloženou osnovou zákona, která unifikuje zemské zákony český, moravsky a slezský a bývalé uherské zákony a přejímá z velké části normy dosaváde platných zákonů, přizpůsobuje je podle nabytých zkušeností potřebám doby. (Hlas: To snad se dělo po převratu!) Ale ještě teď. Takové poměry velmi hlasitě volají po úpravě ochrany polního majetku. To se děje předloženou osnovou zákona, který unifikuje zemské zákony český, moravský, slezský, jakož i bývalé uherské zákony, platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Tato předloha přejímá z velké části dosud platné zákony zemské, přizpůsobujíc je podle nabytých zkušeností potřebám doby. Osnova určuje, co je především polní pych, stanoví dále povinnost obce, aby pečovala o ochranu polního majetku, a určuje, jakým způsobem ta ochrana se díti má. Je správné ustanovení, že každá obec místní v zastoupení majitelů pozemků je povinna ustanoviti polního hlídače, který by hájil majetek všech zemědělců bez rozdílu, neboť na tom mají zájem nejen velcí a střední zemědělci, nýbrž i drobní, a to ještě větší zájem právě drobní zemědělci, neboť těm na tom nejvíce záleží, aby jejich plodiny byly uchráněny zcizení.