Zkušenosti pak ukazují, že protokoly bezpečnostními nebo obecními úřady sepsané bývají neúplné, nedostatečné, a tak se pak stává, že je nutno svědky před rozhodujícího soudce znovu volati, svědky znovu vyslýchati, čímž nastává nové zatížení rozhodujících soudců a nepotřebné průtahy ve věci samé. Zkušenost pak dále ukazuje, že svědci u bezpečnostních úřadů často nemluví pravdu, že pravdu zjeví teprve před soudem, poněvadž před bezpečnostními úřady pravdu vypovídati nemusí.

A uvážíme-li, že trestní rozsudek ponejvíce se zakládá na výpovědi svědků, přicházíme k úsudku, že protokoly soudní jsou blíže objektivní i subjektivní pravdě a že největší zárukou nestrannosti jest jedině a výhradně neodvislý soudce.

I právo podezřelého v soudním přípravném vyhledávání je náležitě objektivním soudcem chráněno, a to tím spíše, že podezřelý v každém případě dovolati se může rozhodnutí radní komory a tím také dovolati se proti opatření vyšetřujícího soudce, které by mu ztížilo. Nelze nezmíniti se též o tom, že na Slovensku systém vyhledávání státním zástupcem naprosto se neosvědčil.

Mluvilo se mnoho také o odnětí volebního práva soudcům - aby prύ byla zajištěna objektivnost a naprostá nestrannost soudců. Soudcové sami vyslovili se pro i odnětí svého volebního práva, a to plným právem. Když by už soudcům mělo být odňato volební právo, aby prý netrpěla jejich objektivita, pak by také musilo býti zakázáno soudcům, aby přináleželi k určité náboženské společnosti, aby se hlásili k určité třídě anebo k určitému stavu. (Výborně!) Pak by se soudce vůbec musil uzavříti do své kanceláře ze které by nesměl vycházeti, nesměl by s nikým mluviti, s nikým se stýkati a soudil by nikoli na základě zkušenosti a poznatků v životě učiněných, nýbrž jen na základě toho, čeho se dočetl ve spisech.

S největším důrazem musíme se ohraditi proti tomu, aby při jmenování soudců uplatňovány byly politické vlivy. Nemám důkazu, ale nápadné jsou mně poměry, jak se teď poslední dobou utvářely u zemského soudu v Brně. (Slyšte!) Do každého senátu trestního v Brně ustanoven byl jeden soudce německé národnosti (Slyšte!) a bývalí votanti tohoto soudu české národnosti byli přiděleni k okresnímu soudu. U civilního zemského soudu v Brně mají soudcové německé národnosti většinu a k vrchnímu zemskému soudu v Brně mají býti jmenováni další Němci bez ohledu na služební pořadí a stáří. To je věc kterou vytýkám, nikoli národnost. Byl bych rád, kdyby vskutku šlo jen a pověsti bez podkladu skutečného, a to v zájmu justice samé.

Pokusil jsem se probrati jen některé aktuelní náměty, našeho soudnictví se týkající. Zdržel-li jsem se déle, než jsem zamýšlel, pak stalo se jen tím, že jsem přesvědčen, že na spořádaných justičních poměrech mají zájem všichni obyvatelé tohoto státu, bez rozdílu náboženského nebo politického vyznání, ba i stát sám jako takový. A vyzdvihl-li jsem důležitost a odpovědnost soudcovského stavu. pak učinil jsem tak z toho důvodu, že moc soudcům do ruky daná je nadprůměrně veliká a zrovna tak veliká jejich odpovědnost. A je-li soudcům podle zákona dána moc, aby soudili samostatně a neodvisle a alby při výkonu svého povolání zkoumali i platnost nařízení a je-li jim zakázáno, aby odkudkoli přijímali pokyny pro řešení konkrétního případu, je-li soudcům uloženo ručení za vzniklé škody jejich činnosti podle zákona syndikátního, pak zajisté je povinností zákonodárných sborů i vlády, aby přednesené stížnosti a výtky zkoumaly a shledané závady odstranily.

Příležitost naskýtá se v jubilejním roce desetiletého trvání Československé republiky. Předložte v tomto roce služební soudcovskou pragmatiku, ústavním zákonem nařízenou, upravte v ní vhodně hmotné poměry soudců a přinesete nejkrásnější jubilejní dar netoliko soudcům, ale i veškerému občanstvu a naší milé republice! (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má p. sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Pánové! Jednáme dnes o předloze, která se týče našeho soudnictví a soudcovského stavu, tedy o předloze, která se týká zajisté nejdůležitějšího zařízení ve státě a stavu, který, to můžeme zajisté klidně říci, patří k prvním a nejvýznamnějším ve státě. Projednáváme tuto předlohu za naprosté neúčasti senátu samého, a projednáváme ji, což je ještě horší, v nepřítomnosti toho, jenž jest odpovědným za resort, o který se zde jedná. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Pan ministr spravedlnosti také dnes zase nenašel cestu sem, poslal sem jednoho ze svých pánů úředníků, který chvílemi sleduje jednání, který se však vzdálí, dojde-li k útokům na ministerstvo spravedlnosti. Tato nepřítomnost pana ministra spravedlnosti, tato nevážnost, kterou pan ministr spravedlnosti senátu zcela jasně ukazuje, jest jen pokračováním toho, co si dovolil pan ministr spravedlnosti a většina ústavněprávního výboru již dříve. Již páni kolegové Friedrich a Wagner mluvili o tom, že ústavně-právní výbor přijal jednohlasně návrh, aby pozváni byli zástupcové českých a německých soudcovských organisací jakožto znalci při proprojednávání zákona o titulech ve výboru. Když došlo k projednávání zákona ve výboru - nemohl jsem se bohužel zúčastniti této porady pro těžké onemocnění v mé rodině - nebyl zde žádný znalec. Když mu to bylo vytýkáno, prohlásil pan předseda ústavního výboru - myslím, že tento výbor bude musit znenáhla odložiti jméno ústavně-právní výbor - že pan předseda senátu, který podle jednacího řádu musí souhlasiti s pozváním znalců, tento souhlas odepřel. Na dotaz po důvodech bylo řečeno, že to jsou finanční důvody. Je tedy zahanbující, když pan předseda ústavního výboru podává takovéto odůvodnění výboru, ačkoli podle jednacího řádu finanční zatížení vůbec nemůže býti důvodem, neboť se v jednacím řádu praví: >Výbor může se souhlasem předsedy senátu ke svým poradám přizvati jiné osoby jako znalce s hlasem poradním. Osobám těm přísluší náhrada jejich výloh, pokud nejsou státními úředníky.< Státním úředníkům podle našeho jednacího řádu náhrada výloh nepřísluší a odvolání na finanční důvody je porušením jednacího řádu; pan předseda ústavního výboru - je mně líto, že to zde musím říci - neměl nikdy uváděti důvod pro nepozvání znalců, jenž odporuje jednacímu řádu. Finanční zatížení nebylo důvodem, nýbrž výmluvou. Zajisté, znalci nemohli býti pozváni bez souhlasu předsedy senátu. Pan předseda nebyl by musil vůbec udávati důvody. Ale důvod finančního zatížení odporuje jednacímu řádu. Skutečné důvody jste nechtěli udati a nebyly udány; ale na tomto světě nezůstává přece nic tajno, a víme, že se o usnesení výboru radily koaliční strany a že na přání pana ministra spravedlnosti svolení k přibrání znalců bylo odepřeno. Tento důvod nebylo lze udati a na neštěstí byl nyní vyhledán jiný důvod, který odporuje jednacímu řádu.

Tu vracím se k tomu, co jsem řekl na začátku své řeči. Dnešní praxe pana ministra spravedlnosti nedostavovati se sem, shoduje se úplně s jeho dřívější praxí nepřáti si přibírání znalce ze stavu soudcovského. Proč? Je známým tajemstvím, že poměr mezi ministerstvem spravedlnosti a soudcovským stavem od trvání republiky ještě nikdy nebyl tak špatný jako od doby úřadování nynějšího pana ministra spravedlnosti. Je známým tajemstvím, že mezi soudcovským stavem a soudcovskými organisacemi na jedné straně a ministerstvem spravedlnosti na druhé straně jsou těžké diference. Pan ministr spravedlnosti se musí obávati, že když soudcovští znalci přijdou do ústavního výboru, že se bude mluviti o těchto diferencích a že ministerstvo spravedlnosti při tom dobře nepochodí. Proto dal přednost tomu, že se neobjevil. Také to je příznačné: oposiční strany podaly také v ústavním výboru návrh, aby pan ministr spravedlnosti byl pozván k projednávání tohoto zákona, tento návrh byl většinou zamítnut. Postup to, jenž v žádném jiném parlamentě není možný. V každém jiném parlamentě bylo by samozřejmo, ve starém Rakousku bylo samozřejmo, že se ministr při projednávání osnovy zákona, týkající se jeho resortu, dostavil do výboru v německé říšské radě, ve francouzském parlamentě, v rakouské Národní radě, v polském sejmu, v každém jiném parlamentě je to samozřejmé, jenom zde zahnízdil se neparlamentární, nedemokratický zvyk, že se pomocí vládních stran ministři osvobozují od své povinnosti dostavovati se do výborů. (Výkřiky.) Také zde se ukázalo, jakou neúctu má justiční správa k výboru. Pamatuji se velmi dobře, že v prvém zákonodárném období senátu tehdejší ministři spravedlnosti se velmi často dostavovali do výborových schůzí, také nikoli pravidelně, ale konečně častěji. Nyní nevidíme pana ministra spravedlnosti ve schůzích ústavního výboru nikdy. Ať to byly ze začátku jazykové potíže, dnes po dvou lečech nemohou to více býti jazykové potíže, které by panu ministrovi spravedlnosti zabraňovaly zúčastniti se schůzí. Dnes je to jen neúcta, kterou všichni ministři, celé ministerstvo projevuje vůči výborům obou komor, a která také zde nabývá půdy.

Jedná se zde jen o zákon o soudcovských titulech. Kdybychom měli poměry, které by snad odpovídaly našemu ideálu, zajisté by nemohly tituly úředníků hráti vynikající úlohu. Soudcové sami tomu nepřikládali tak veliké váhy, neboť soudcovské organisace žádaly, aby všichni soudcové bez rozdílu dostali stejný titul >soudce<. Ale ve společenském řádě, jako je nynější, a ve státě, ve vládním systému, jako je nynější, ve kterém se dokonce chystá znovuzavedení odstraněných řádů, ve kterých se patrně na taková vnější znamení hodnosti anebo zásluh klade veliká váha, za takovéhoto vládního systému musí ovšem také soudce věnovati zvýšenou pozornost otázce svého titulu a v takovémto systému a v takovémto společenském řádě nabývá také tento o sobě nikoli obzvláště důležitý zákon o soudcovských titulech zvýšeného významu. Musíme říci, že tímto zákonem pro přítomnost i budoucnost, pokud jde o tituly, budou soudcové na tom hůře, nežli byli dosud, ježto se jim béřou tituly, které měli dosud, a ježto v budoucnosti nebudou moci již dosáhnouti titulů, které budou přístupny úředníkům jiných kategorií. Vezmete některé malé město. Ve velkých městech to třeba nehraje tak velikou úlohu, ale v malém městě, ve kterém okresní soudce sedí 20 - 30 roků, a podrží stále titul >okresní soudce<, kdežto současně u berního úřadu, u berní správy sedí úředníci, kteří mají mnohem kratší dobu služební, ale dosáhli již titulu >finanční rada< a >vrchní finanční rada<, musí se cítiti soudce poškozeným a odstrčeným. Musí klesnouti ve vážnosti obyvatelstva, kdežto bychom měli všechnu příčinu použíti všech prostředků, abychom právě před soudcovským stavem zjednali v obecenstvu úctu. Justitia fundamentum regnorum. Myslím, že Justitia má býti také fundamemtum rei publicae, republiky. Ti, kdož vykonávají spravedlnost, musí státem a zákonem býti vybaveni všemi vnějšími a vnitřními náležitostmi, které je činí schopnými a je opravňují, aby u obyvatelstva měli vážnost, jak toho jest potřebí.

Ale nepřítomnost pana ministra spravedlnosti ve výboru a zde vysvětluje se ještě jinou okolností. Nejen zákon o soudcovských titulech, tento zákon dokonce to byl nejméně, jenž pana ministra spravedlnosti přiměl k tomu, aby nepřišel ani do výboru, ani sem, nýbrž úvaha, že by při poradách o tomto zákoně o soudcovských titulech řečníci musili samozřejmě rozvinouti otázku soutcovského stavu a našeho soudnictví vůbec. A v tomto směru je rejstřík hříchů našeho ministerstva spravedlnosti velmi veliký, takže jest již pochopitelno, že pan ministr nechce rád na vlastní uši slyšeti kritiku, kterou dlužno prováděti na jeho správě. Nesmíte se domnívati, že naši soudcové jsou němí, že naši soudcové nesdělali velmi jasně justiční správě všechno to, co jim leží na srdci! Dne 4. prosince 1927 konala se zde v Praze manifestační schůze českých a německých soudců, ve kterých všechny stížnosti soudců obšírně, a řekl bych uchvacujícím způsobem sděleny byly veřejnosti. Kdo čte obzvláště řeči, které pronesli na této manifestační schůzi pan universitní profesor dr Hora a pan rada vrchního soudu Fuhrmann, uvidí, v jak hrozně stísněném, a to hmotně a duševně stísněném stavu se nalézá náš soudcovský stav.

Stížnosti našich soudců jsou dvojího druhu. Předně stížnosti do přímo fantastického přetížení soudů a v druhé řadě stížnosti do špatného materielního postavení. Přetížení soudů je stížností, kterou mají netoliko soudcové, nýbrž kterou se soudci sdílí veškeré obyvatelstvo. Neboť obyvatelstvo trpí strašlivým přetížením soudů. Oproti 1.800 kusům, které soudce za Rakouska měl vyříditi v jednom roce, stoupl tento počet dnes na 3.000, Představte si: 3.000 kusů za rok, to je 10 kusů denně, má soudce rozhodnouti. My, kdož máme co činiti se soudy, vidíme denně, jak se soudce od rána do večera namáhati musí přelíčením, výslechy, a jak si na večer nese domů celé balíky spisů, aby večer doma dále pracoval, jen aby poněkud vyhověl své povinnosti. Pro soudce neexistuje osmihodinová doba pracovní, pro ně je zde noční a nedělní práce. Soudcovský stav, který takovouto měrou je přetížen. Jak tomu je u četných okresních soudů a sborových soudů, nemůže trvale vyhověti vysokým povinnostem svého úřadu. Systemisací bylo u soudů zřízeno 12-21 % míst méně nežli dosud, ačkoli počet kusů, jež mají býti vyřízeny, proti předválečné době stoupl o 60 %. (Sen. dr Karas: Když jsme jednali o zákonu zlepšiti jejich platy, tak jste hlasovali proti!) To není pravda, nevypravujte přece nic, to přece není pravda, ještě se k tomu vrátím. Pane kolego Karase, vaše argumentace zde stojí na stejné výši jako vaše argumentace při projednávání zákona o obecních financích. Vy jste typickým zástupcem každé reakce. Vy jste ten, jenž má nejméně příčiny dráti se do popředí. (Sen. dr Karas: S vámi se vyrovnávat nebudeme! - Sen. Polach [německy]: Vy jste přesvědčený reakcionář! - Výkřiky. - Sen. dr Karas: Ano, přiznám se. Reakce je zdravá! - (Výkřikn.) Vám zdravá, jiným však velmi škodlivá. (Výkřiky.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Prosím pana řečníka, aby pokračoval!

Sen. dr Heller (pokračuje): Již pan kolega Wagner poukázal k tomu, že na rozhodnutí nejvyššího soudu musíme čekati 10 měsíců a déle. Dovoluji si poukázati k tomu, že u nižších soudů odročení na půl roku není žádnou zvláštností. A v jak strašlivém stavu nalézají se naše pozemkové knihy! Přímo zanedbány jsou. Knihovní žádosti se posílají do trestnic na Pankrác, do Plzně, tam trestanci opisují tyto knihovní žádosti na čisto a tyto přicházejí pak zpět teprve po dlouhých měsících, stav to, který by přece v kulturním státě měl býti vyloučen. (Sen. Jarolim [německy]: Kridatáři se nezavírají, ty nechají volně pobíhat!)

Pánové, jak to vypadá s našim trestním soudnictvím! Pan kolega Jarolim zcela správně poznamenal, kdy že přece přijde k odsouzení kridatářů, vůbec lidí, kteří se dopustili trestních činů? Jen když se jedná o zákon na ochranu republiky, pak pracují soudy rychle a přesně. Jednoduché výměry, mohl bych vám to ukázati černé na bílém, které obsahují 4 slova, jejich vyřízení trvá 4-5 měsíců! Pánové, nikoli soudcové, nikoli kanceláře nesou vinu na tomto stavu, nýbrž výhradně přetížení, které stejně krutě postihuje jak soudce, tak kancelářský personál. K tomu přistupuje ještě toto: neznám počtu zákonů, které v posledních 10 letech trvání republiky byly vydány, ale je nesmírný. Kdo se třebas podívá na Sbírku zákonů a nařízení jen z let 1919, 1920, 1921, to jsou mohutné svazky. Soudcové měli by za povinnost studovati tyto zákony, poněvadž velká část jich týká se samozřejmě soudnictví. Ale kdy to má soudce studovati? Je ostatně povinen zabývati se nejen studiem zákonů, to samo nestačí, musí k tomu číst důvodové zprávy, komentáře, k tomu se však naši soudcové nedostanou. A kvalita našich soudcovských rozsudků a usnesení v posledních 10 letech tolik poklesla, poukazují jen na nejvyšší soud ve srovnání s bývalým rakouským nejvyšším soudem - kvalita poklesla tak, že náš způsob judikatury dnes již tvoří nebezpečí pro náš výkon spravedlnosti. Nikoli z provinění soudců, nýbrž výhradně proto, poněvadž soudcům fysicky není více možno vyhověti všem, co jejich úřad vyžaduje. A co je následek toho? Následek je nechuť k práci, fysická únava, nemoce a následek jsou ledabylá a chybná vyřízení, měnění rozsudků nižších instancí vyššími instancemi v takovém počtu, jak tomu dříve nikdy nebylo. My všichni máme přece již dlouhou praxi, došlo tak daleko, že snad v žertu, ale s jakýmsi zdáním vážnosti bylo navrhováno, aby celé soudnictví bylo zkrátka propachtováno, protože se myslí, že by to nějaký pachtýř lépe obstaral nežli Československý stát. Mně to připomíná bon mot z doby válečné, kde se říkalo, že by bylo lépe, kdyby Rakousko zpachtovalo celou válku některému americkému bankéři, tem by ji snad vedl lépe. (Veselost.) Pánové, snížena byla doba dovolené soudců, všechny výhody zmizely a jen přímo nadlidský pracovní výkon se od nich žádá. Řekne se, že soudové byli přece zákonem z července 1926 ostatním úředníkům s vysokoškolským vzděláním postaveni naroveň, a mohlo by se říci: soudcové jsou úředníci s vysokoškolským vzděláním a ti ostatní také, proč tedy zvláštní postavení pro ně? Pánové, toto stanovisko zaujímali dříve ostatní úředníci s vysokoškolským vzděláním, upustiti však od něho a dnes organisace úředníků s vysokoškolským vzděláním nahlíží, že soudcové ve státě musí právě zaujímati výjimečné postavení. Soudce nelze stavěti na roveň ostatním úředníkům s vysokoškolským vzděláním, mají především již výjimečné postavení podle §u 97 naší ústavní listiny: soudcové jsou neodvislí a takřka také nepřesaditelní; ovšem byla tato neodvislost a nepřesaditelnost v našem státě po dlouhou dobu formálně zrušena a dnes ještě ve skutečnosti se provádí měrou nikoli obzvláště velkou. Soudcové však mají vůči jiným úředníkům nevýhodu, že za svou činnost ručí materielně, máme syndikátní zákon jen proti soudcům, nikoli však také proti ostatním úředníkům, a soudcové celkem nemají žádného vedlejšího příjmu, kdyžto u jiných kategorií úředníků bývá vedlejší příjem často větší nežli služné samotné. Netřeba si také přáti, aby soudcové měli vedlejší příjem, poněvadž by tím samozřejmě musila trpěti jejich neodvislost.

Do jisté míry splnil přání soudců lex Dolanský z 22. prosince 1924, ve které soudcům dány přídavky 25-100 % základního služného VII. hodn. třídy oproti tomu, co měli ostatní úředníci s vysokoškolským vzděláním, a v §u 2 tohoto zákona obsažena je také t. zv. paritní klausule. Lex Dolanský nesplnila úplně oprávněná přání soudců, a jestliže pan kolega Karas před chvílí narážel patrně na to, že jsme tehdy hlasovali proti této lex Dolanský, pak stalo se to proto, poněvadž jsme byli toho názoru, že tento zákon nevycházel soudcům dostatečně vstříc. (Sen. dr Karas: Bis dat, qui cito dat! Lépe něco než nic!) Pane kolego Karase, to může býti stanovisko žebráků, něco je lépe než nic, stanoviskem hrdých lidí to není. (Souhlas něm. soc. dem.) Ale pánové, také to málo, co jste dali tímto zákonem Dolanského, vzali jste zase za půldruhého roku platovým zákonem z července 1926 a soudcové to velmi těžce pociťovali a pociťují velmi bolestně ještě dnes, že tímto způsobem byli odměněni za to, co dali po celá léta státu svou prací, napětím duševních a fysických sil. Celé větší zatížení, které přinesl lex Dolanský, činilo 131/2 mil. Kč ročně, nahrazeno bylo však z valné části interkalářem, takže ve skutečnosti větší zatížení činilo sotva polovinu tohoto obnosu. A tento žebrácký obnos 131/2 mil. Kč byl soudcům v platovém zákoně z července 1926 zase vzat, následkem tohoto zákona brali soudcové nižších platových stupnic o 2.200 a 5.400 a 6.000 Kč méně nežli dosud a soudcové vyšších platových stupnic až o 25.000 Kč ročně. Pánové, platový zákon z roku 1926 byl dokonce takový, že od té doby netoliko nenastává žádná výhoda soudcům oproti jinakým úředníkům s vysokoškolským vzděláním, nýbrž dokonce nevýhoda. Středoškolští profesoři mají pro 27 služebních letech příjem 44.700 Kč oproti 37.476 Kč, které mají soudcové po 27 služebních letech, tedy o více než 7.000 Kč méně nežli středoškolští učitelé. Nenapadá mně, abych chtěl nějak snižovati činnost středoškolských učitelů, ale není přece pochybnosti, že činnost soudců jest alespoň stejně důležitá a zodpovědná, při čemž ještě musím poukázati k tomu, že středoškolským profesorům většími a četnějšími dovolenými během roku přece je dána možnost zotaviti se z námahy svého úřadu spíše nežli soudcovským úředníkům, kteří jsou poukázáni na malou dovolenou v létě. Přijali jste ovšem při poradách o platovém zákoně v červenci 1926 celé množství resolucí - myslνm že jich bylo 8, nemýlím-li se - ve kterých jste od vlády žádali všechno možné. Od té doby uplynuly 2 roky a vláda také tyto projevy vašeho špatného svědomí nechala stejně nepovšimnuty, jako jinak nechává vaše resoluce nepovšimnuty. Co ještě platový zákon ponechal, to dokončila systemisace. Systemisace, pak již kolega Wagner zdůraznil, odstranila veliký počet soudcovských míst, která tu dosud byla, přes obrovsky rozmnoženou tíhu práce, a ze systemisovýných míst jest asi 300 míst neobsazených. Proč? Nikoli proto, to nevěřím, že ministerstvo spravedlnosti nechce tato obsazovati a uspořiti platy těchto 300 chybějících soudců, nýbrž proto, poněvadž zde nesní vůbec žádných soudců, poněvadž příliv k soudcovskému úřadu se tak zmenšil, že nelze obsaditi ani těch několik málo systemisovaných míst. Viděli jsme přece, jak jeden soudce po druhém opouští státní službu a vyhledal si jinde zaměstnání, ze kterého může sebe a svou rodinu uživiti. A vidíme, že soudcovských čekatelů je nesmírně málo, takže nelze obsaditi ani těch několik málo systemisovaných soudcovských míst. Soudcům byly dány vánoční remunerace. Mohu říci jen jedno: z těchto vánočních remunerací většina soudců neobdržela vůbec ničeho a z těch málo lidí, kteří něco obdrželi, obdrželi přednostové soudů částky konečně značné, ale soudcové obnosy až do 150 Kč. (Výkřiky [německy]: Slyšte! Slyšte!) To jest obrovský skandál, dávati soudcům k vánocům zpropitné 150 Kč, a jak veliká je bída soudců, vysvítá z toho, že dokonce tento žebrácký obnos přijímali, který by byli za normálních poměrů hodili panu ministrovi financí k nohám.

Pánové, následek těchto poměrů je nesmírné roztrpčení soudcovského stavu, dalším následkem je, že soudcové opouštějí statní službu, že tím trpí soudnictví a že se podkopává důvěra obyvatelstva v justici. Tato důvěra v justici se podkopává a musí býti podkopána, podíváme-li se na konfiskační praxi našeho ministra spravedlnosti. Zdá se býti přímo rozkazem, že každé číslo určitých listů musí býti konfiskováno. Počet konfiskací, to musil pan ministr spravedlnosti sám přiznati, za jeho režimu nesmírně stoupl a stoupá od měsíce k měsíci. Mluví se v Německu velmi mnoho o krisi justice. Tam má krise justice jisté politické důvody. Nevěřím, že by u nás politické důvody, alespoň u valné většiny soudců, při obrovském počtu soudců, hrály nějakou úlohu. Ale jistá krise justice existuje také u nás, krise, vyvolaná přepracováním krise vyvolaná bídným platem. Řekl jsem před chvílí, že justice je základem státu. pak jsou hrobaři státu ti, kdož tento základ podkopávají, podkopávají z těchž egoistických důvodů, na nichž je vybudován celý jejich režim, z důvodů t. zv. spořivosti, z důvodů, které však spočívají jen v tom, že chtějí bohaté, učiniti bohatšími, chudé - a také soudcové patří dnes k těmto chudým - ještě chudšími, nežli jsou, 2.200 soudců! Jakou ti hrají pro vás úlohu při volbách? Čeho se potřebujete vzdáti s jejich rodinami? Žádných 5.000 až 6.000 voličů, jaký to má význam pro vás, jejichž celá politika vybudována jest jen na tom opatřovati si voliče dary! Tak jako celý váš reakcionářský režim až do kosti, jako celý váš režim je vybudován jen na obohacování chudých, tak je také vaše stanovisko vůči soudcovskému stavu stejně reakcionářské, stejně bezohledné, a následky tohoto režimu, budete musit nésti s námi všem, ponese stát.Volám k vám slova ze starého Říma: >Videant consules, ne quid detrimenti capiat res publica<. (Potlesk soc. dem. senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Lukeš.

Sen. Lukeš: Slavný senáte! Ujímám, se též slova k projednávané předloze, abych jednak jako člen koalice, jednak jako příslušník stavu soudcovského zaujal k projednávané předloze zákona, a též k některým otázkám týkajícím se soudcovské služby a soudců samých stanovisko.

Předně myslím, abych za stav soudcovský poděkoval všem, jak panu referentovi, tak i ostatním řečníkům, kteří při této příležitosti ocenili obtížnou a odpovědnou službu soudců a poukázavše při té příležitosti na stávající krisi v soudnictví podali různé návrhy, jak by bylo nejsnáze a nejlépe krisi tuto zažehnati. Musím však při této příležitosti přece vzíti jen do jisté ochrany pana ministra justice, který není vším tím vinen, jak ze jména poslední pan řečník dr Heller řekl, že tato krise v soudnictví nastala, že jednou z hlavních příčin je nedostatečné honorování soudců a že na tom v prvé řadě je vinen ministr spravedlnosti.

Myslím, že při projednávání požitkového zákona bylo jisté nepochopení se strany části vysokoškoláků jiných oborů, hlavně z oboru financí, a dále zamítavé stanovisko ministra financí upraviti zvláště požitky soudců a tedy ti v prvé řadě musí odpovídati za to, že soudci, co t. zv. zákonem Dolanského získal, musili ztratiti a že v platovém zákoně ani při systemisaci na horování soudců se nevzalo dosti zřetele.