Vím, že touto předlohou nemohou býti věci změněny; pokládal jsem však za nutné, promluviti zde o tom, abych ukázal, že se v tomto státu dělají zákony vlastně jen tak mimochodem, jakoby byly jakýmsi druhem vedlejšího zaměstnání. Musím vám však říci otevřeně: Nevytvoříte-li nové poměry, pak se dožijete v brzku něčeho, co bude míti snad pro tento stát velmi zlé následky. Jestliže v oboru reformy bytové nepřijde brzy změna, když obec nejsou nyní s to zakročiti, poněvadž nesmějí uzavírati zápůjček, a když ještě zrušíte veškeré výhody dosavadních zákonů. pak se nesmíte diviti, jestliže se cizina vyjadřuje tak pohrdavě o Československu.

Pánové! Právě při desátém výročí trvání tohoto státu měli byste bytí poněkud opatrnější v zákonodárství: měli byste pečovati o to, aby lid venku získal více důvěry v tento stát. A o to měli by se starati i páni ministři, měli by pečovati o to, aby se nedělaly zákony, kterých snad ani oni sami nemohou odpovídati.

Je samozřejmo, že nemůžeme nikdy hlasovati pro takový zákon. Byl-li již starý zákon špatný, pak vykazuje tato nová předloha ještě další značná zhoršení. Nemůžeme jinak a samozřejmě odmítneme předlohu. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má paní sen. Sehnalová.

Sen. Sehnalová: Vážený senáte! V tomto senátním shromáždění již jsme se několikráte zabývali řešením bytové otázky, kterou, což musím konstatovati, dávají na program páni z koalice, vždy jsouce k tomu donucováni svými stranickými příslušníky, bohatými domácími pány, kteří jsou nyní totiž u moci, diktatury buržoasie a využívají této moci, jak nejvíce mohou v neprospěch sociálně slabých. Čteme-li vládní návrh, jako na př. dnes máme před sebou, tak to v nadpisu pěkně vypadá, čteme-li: >Zpráva výboru sociálně-politického o usnesení poslanecké sněmovny, tisk 684, k vládnímu návrhu zákona o mimořádných opatřeních bytové péče<. Nezasvěcený občan této republiky by si jistě myslil po přečtení tohoto lákavého nadpisu, zvláště toho posledního slova >péče<, že se pánové v koalici opravdu usnesli na něčem dobrém a poctivém, což tento zákon má chrániti, že se jim snad hnulo svědomí nad bídou občanů špatně bydlících a také vůbec nebydlících, zkrátka, že pochopili těžkou situaci, která je stále otevřenou ranou tohoto státu a udělali něco ku prospěchu trpících. Máme u nás v republice všelijaké péče, které se u nás rodily po převratu jako houby po dešti. Máme péči o dítě, péči o matky, péči o nemocné a tuberkulosní, péči o dorost, péči prázdninovou, péči o cizince, péči o nezaměstnané, péči o mrzáčky, péči o ruské kontrarevolucionáře - ti se mají u nás z těch péčí nejlépe - péči o sirotky a o válečné poškozence - ti se mají však z těch péčí nejhůře. A ještě máme mnoho jiných péčí, na které se však musí choditi žebrati, nebo musí choditi žebrati samy, aby mohly existovati. Tyto všechny péče spadají pod jedno veliké těleso sociální péče a nad tím vším vládne a rozhoduje ministerstvo sociální péče, jejímž nynějším ministrem má tu čest býti pan dr msgr. Šrámek. Proč to uvádím? Řekněte mi jistě, pánové a paní: Vždyť my to všechno víme. Já však schválně to vyzdvihuji, neboť před námi je zákon o bytové péči, který spadá do resortu ministerstva sociální péče, tedy pod péči pana ministra msgr. Šrámka, a právě nedostatečná tato bytová péče je těžkou obžalobou proti tomuto ministerstvu a jejímu nynějšímu představiteli.

Máme právo žádati pana ministra sociální péče, když bytovou péči, tedy tuto péči opravdovou a řádnou, která by odpovídala a vyhovovala sociálně slabým, a nikoli, jak vidíme mimo několik málo případů, že vyhovuje kapitálově silným jedincům. Bytová krise u nás trvá již od doby popřevratové a musíme říci, že u nás vláda a zvláště tato vláda velmi nedostatečně se stará o zmírnění bytové krise. Víme, že bytová krise byla a jest i v jiných státech, ale my také víme, kterak se onu státy staraly a starají o zmírnění této krise ve svých zemích. Nebudu uváděti podrobněji, kterak staraly se druhé státy. To zde bylo již několikráte uváděno oposičními řečníky všech socialistických stran. Podívejme se hned vedle ke svému sousedu do Německa, jak tam bydlí dělníci! Stokrát lépe a laciněji než u nás. Tam má takřka každý dělník byt o dvou a více místnostech, koupelnu a prádelnu, vše zvláště. Tam se staví každý byt hned o dvou místnostech, nejméně pro jednu rodinu, kdežto u nás jsme svědky toho, že si staví panstvo domy a vily pro léto i pro zimu k užívání na venkově i v městě, ale pro rodinu domovníka dá zříditi pouze jednu světnici v ní, ještě třeba v podzemí. Mohla bych uvésti, pánové, velmi mnoho příkladů, kde bohatý a vysoký hodnostář a kapitalista má krásnou, prostrannou vilu pro léto k obývání a rodina jeho domovníka, která mu celý rok vilu opatruje, tísní se v podzemní světničce této vily, která není v úrovni ani s prádelnou panstva. A vzpomínám si, kterak udiveně se dívaly děti našich českých krajanů z Německa, když byly u nás na prázdninové péči a viděly, že chudí lidé mají jenom jednu světničku k obývání a nic více.

Dále se podívejme do Rakouska! Měla jsem příležitost mluviti v těchto dnech s českou Vídeňačkou, která zde byla na návštěvě, nikoliv s buržoustkou, a ta se divila drahotě a stísněnosti našich bytů. To ve Vídni neexistuje. Ovšem již i tam prý podle vzoru Československa tamější domácí páni se chtí také zaříditi a usilují o prosazení zákona o zdražení bytů. Také nám říkají a stále doporučují naši vládní pánové, aby byla zrušena u nás ochrana nájemníků a zde s tohoto místa bylo nám sdělováno, myslím, panem dr sen. Havelkou a panem sen. Dykem, já to tak přesně již nepamatuji, jak ideálně to vypadá v Italii, kde není ochrany nájemníků, ani bytové péče.

Ale my můžeme nyní konstatovati, že to již není pravda, že se to ani v Italii neosvědčilo a pan diktátor Mussolini musil znovu sáhnouti k tomuto opatření, a pan sen. Millera i jiní pánové horovali pro zrušení ochrany nájemníků, porovnávajíce to s vázaným hospodářstvím za války a po válce u nás.

Toto však se nedá srovnati s plodinami. A kdyby válka byla trvala ještě 1 rok, byli bychom zhynuli hlady a podvýživou my všichni, kteří jsme neměli svých polí a ani peněz, abychom si koupili plodiny a potraviny za drahé peníze u sedláků a všelikých spekulantů s obilím a jinými artikly živočišnými, poněvadž jsme si nestačili s obilninami, i kdyby do Vídně se přestalo vyvážeti. Skončilo proto také potom vázané hospodářství, poněvadž již z jiných zemí k nám mohlo býti dováženo obilí, což u bytů přece nešlo. Domy k nám nemohou dovážeti z ciziny, na to musí vláda pamatovati dobrými zákony bytovými, které by chránily vykořisťovaného proti vykořisťovatelům.

Krisi bytovou možno zmírniti dostatečným zákonem o stavebním ruchu, který by měl míti delší trvání po vzoru jiných států. A měla by vláda sama stavěti činžáky s laciným nájemným, aby to mohl i chudší člověk zaplatiti. U nás však se loni sjednal zákon o stavebním ruchu takový, že nemůže ho použíti dělník nebo malý živnostník anebo státní zaměstnanec s menším služným, a když ho použije, zadluží se tolik, že zápasí s nouzí a bídou neustále následkem výtečného stavebního ruchu. Ten zákon jste udělali loni, pánové, pouze pro lépe situované osoby, a nikoliv pro dělníky, kteří vydělávají 100 Kč týdně a ani těch nemají velmi často při výplatě v sobotu. Vaší jedinou snahou, vládní pánové, jest odbourati ochranu nájemníků úplně, a co by potom následovalo, to vám jest úplně lhostejné. Domácí páni, zvláště ti, kteří vlastní velké činžáky se starými nájemníky a ve starých domech, nemohou se dočkati zrušení tohoto zákona, a my víme, že oni na vás naléhají, aby to bylo co nejdříve, a proto vy se bezohledně za tento zákon bijete, aniž uvažujete o tom, jaké následky z toho mohou vzejíti. Ovšem nesvědomitým domácím pánům nepřekáží fakt, že chudá rodina zůstane třeba na ulici pod širým nebem, v nějaké kůlně nebo na půdě, v sušírně nebo ve vyhrabané díře. Takových případů máme dosti. Nesvědomitým domácím pánům - podotýkám, že máme také hodné domácí pány - je jedno, kam se tito ubožáci obrátí, jen když oni provedli svoje a někam nájemníka vystrnadili, aby mohli tentýž byt horentně zdražiti. Pánové uvádějí ve zprávě, že již zde jsou k lepšímu změněné poměry bytové, a tedy toto že je nutí k vydání nového zákona o mimořádné bytové péči, co však naprosto neodpovídá pravdě. Poměry bytové jsou posud hrozné a čím dále horší. Jenomže vy to, pánové, nechcete viděti, ani slyšeti. Vy prostě chcete nadiktovati nový zákon, podle kterého by bylo stěhování národů na ulice a ožebračování chudých rodin.

Kam skryje sobě taková doložovaná rodina svůj nábytek, který si těžce kousek po kousku zaopatřila? A zvláště nyní, kdy jste odhlasovali v měsíci březnu t. r. zákon, že déle než jeden rok obec neuschová nábytek vystěhované rodině, a nevyzdvihne-li si jej tato do roka, že má právo obec nábytek prodati ve veřejně dražbě. To je opravdu zákon provokativní pro nebydlící chudáky, nehledíc ani k tomu, v jakých místnostech tento nábytek bývá u obce uschová. Velmi často se stane, že nábytek špatnou úschovou u obce jest úplně zničen a rodina se již ani do smrti na pořádný nábytek nezmůže.

Nová osnova o mimořádných opatřeních bytové péče má sice 7 hlav a 22 paragrafů, ale není pravda, jak se ve zprávě uvádí, že osnova zákona zůstává v hlavních zásadách táž oproti zákonu dosavadnímu, ale pravda je, že takřka v každém paragrafu máte otevřenu, jak se lidově říká, zadní branku, aby to vždycky vyhrál domácí pán, třeba nebyl v právu vůči nájemníkovi.

Podotýkám, že nebéřu v ochranu takového nájemníka, který spory zúmyslně vyvolává, ale stavím se vždy za utisknutého sociálně slabého. Po válce bytová nouze řádila strašně. Chudí lidé neměli velmi často místečka, kam by hlavy složili když se vraceli z vojny domů, po válečném utrpení uštvaní a nemocní, a dávali zase svoje bydlení dohromady, neboť měli svoje rodiny rozptýlené po světě, u rodičů, u přátel, známých, kde se dalo totiž snesitelněji žíti ženě s dětmi, když muž byl ve frontě celá 4 léta. Ale nebylo nikde pro ně soucitu. Nově utvořený stát československý zabral sice různé šlechtické paláce v Praze pro úřady a také pro rodiny vysokých hodnostářů, ale neuznal za dobré zaopatřiti byty pro chudáky. A tu se stalo pak to, co se dalo očekávati. Lid prostě šel a byty si zabral sám, kde viděl, že to zahálí zbytečně. Tak zvaná >černá ruka< obstarávala byt bez ptaní a bez úřadů u necitelných domácích pánů a keťasů, poněvadž to po dobrém nešlo. Těm pánům již otrnulo po 28. říjnu, kdy se celí třásli strachem nad špatným svědomím svým vůči chudákům, když seznali, že státotvorní vlastenci českoslovenští je vzali do své ochranu. A tak se potom vypracoval zákon, kde měly obce právo prázdné neobydlené byty zabírati. Tímto zákonem se trochu pomohlo nebydlícím. Bohužel, že tento zákon nepotrval dlouho, neboť pánové usilovali o jeho zrušení, což se jim také podařilo, a obec zůstala bez práva na prázdné byty, a stalo-li se ještě, že obec byt zabrala, šel postižený majitel několikapokojového bytu na úřady, které rozhodly, podle zákona prý, vždycky ve prospěch domácího pána. Obce o svoji pravomoc přišly.

V §u 7 podle navrženého zákona tohoto, který se má dnes odhlasovati, dává se sice jakási moc obcím, které mají více než 10.000 obyvatelů, se schválením zemským úřadem a v místě způsobem obvyklým, že pronajímati byty může vlastník domu bez svolení obce pouze veřejným funkcionářům, státním zaměstnancům, obecním příslušníkům a těm, kteří v místě pracují a státním občanům československým, kteří se přistěhují z ciziny. Také se nařizuje, aby se byty bez důležitých příčin nerušily a nepoužívaly k účelům jiným než obývacím, aby jednotlivec neměl v témže místě pro sebe více bytů, aby se nenechávaly tyto zbytečně prázdné, neobydlené atd.

Avšak, pánové a paní, kdo máte příležitost viděti a tolik chuti a trpělivosti se o to zajímati, kterak se takovéhle věci provádějí v praksi, útrpně se jenom usmějete nad takový m nařízením. Víme ze zkušenosti, jak se dovede vše obejíti, obec, úřady i nadřízená moc, jen aby si domácí pán prosadil svoje a nemusil míti jemu nepohodlného aneb méně platícího nájemníka, protože tento podléhá podle zákona ochraně nájemníků a nemůže se mu zvýšiti vysoké žádoucí nájemné, čehož by docílil u nájemníka nového. A takové zůstávání je potom horoucí peklo a výstupy jsou na denním pořádku, což vyvrcholuje často až k těžkému ublížení na těle a dohra bývá u trestního soudu. A to všechno bývá pro manipulaci horentního zvýšeného nájemného. Mohu uvésti příklady, jak se vyhazují nájemníci podle litery zákona. Jeden případ takový:

Domácí pán vypoví nájemníky, které měl po mnoho let, tudíž nemá zákonitého podkladu k výpovědi, protože byt nepotřebuje pro sebe a byl to byt vždy pronajímatelný. Ale on si chce zaříditi svůj dům pro letní aneb lázeňské hosty. Když nepomáhají výpovědi domácího pána, obrátí se jednoduše na okresní úřad a ten mu vyhoví v jeho žádosti a nájemníka dá úředně vystěhovati, poněvadž domácí pán udává, že podle zákona má právo každý člen jeho rodiny používati jednoho zvláštního pokoje pro sebe, ačkoliv je známo v obci všem, že naprosto každý člen rodiny sám nebydlí, ani nespí a že jsou ubytováni pouze ve třech pokojích. Nájemník musí se vystěhovati a za kratičký čas jsme svědky toho, že byt po celé léto je pronajmut letním hostům, ovšem za vysoké nájemné. Úřady zde napomáhaly k doložování rodiny sociálně slabé podle zákona bytové péče.

Druhý případ: Majitel nově koupeného domu vypověděl všechny nájemníky v počtu 3 rodin a zavedl si střižný obchod v přízemí, kde bydlily před tím 4 rodiny. Ovšem, obchod měl jenom v jedné místnosti a ve třech místnostech bydlil sám s rodinou a zbývající místnosti zařídil a pronajmul vždy v letě pro lázeňské hosty. Ovšem také za slušný honorář. Úřady nezakročily proti takovému pořádku a obec byla bezmocna zakročiti, přesto že měla těžkosti s ubytováním vypovězených nájemníků. Domácí pán jednal podle zákona bytové péče a nájemníkovi házel části nábytku po schodech dolů. Nájemník takto vystěhovaný, nemoha dostati v obci bytu, raději se vystěhoval z obce vůbec i se živností jinam. Byl to malý a řádný živnostník. To připomínám hlavně pánům živnostníkům, kteří tak ochotné hlasují s pány pro ty to zákony.

Třetí případ: Domácí pán nastěhoval se do svého domu a měl tam více bytů prázdných, do kterých neměl ani nábytek. Ještě dalším nájemníkům dal výpověď, se kterými se soudil o byty. Přišla úřední komise k prohlídce domu a domácí pán dal narovnati do prázdných bytů staré bedny a také někde pouze starý stůl a uváděl, že to potřebuje k výrobě. A vyhrál to, byt uvolniti nemusil, ačkoliv jej obec několikráte o byt žádala vzhledem k veliké bytové nouzi v místě, neboť přesvědčil úřady, že bytu potřebuje pro sebe třebas jen formálně. Po takových případech lidé přestávají věřiti v opatření bytové péče, kde vyhrává a zůstává pánem finančně silnější nad sociálně slabším.

A ještě hůře vypadá bytová péče u bytů naturálních. Tam jsou spory na denním pořádku, zaměstnavatel vyhodí zaměstnance na hodinu z práce a také jej velmi často na hodinu vystěhuje i z bytu třebas na náves. A chudí lidé nejsou všichni tak vědomí a tak vytrvalí, aby chodili po úřadech, zvláště když mají již zkušenosti, že to ten pán vždy vyhraje. Zajímavý případ vystěhování z naturálního bytu udál se v obci, kde já jsem doma, totiž v Lázních Bělohradě, před dvěma roky. Parceloval se tam velkostatek tamějšího hraběte. Ačkoliv mu zbyl ještě ohromný majetek mimo těch nejlepších polí a výnosných rašelinných lázní, kde je výborná léčivá rašelina první kvality, s krásným parkem a lesy, několik budov hospodářských i obytných mimo krásný a rozsáhlý zámek s parkem a velkou zelinářskou zahradou a ovocnou a dvě komfortně zařízené vily a dobře prosperující cihelna, byl tak rozloben nad tím, že propustil jednoho ze svých tří kočárových kočí s poznámkou, ať mu vláda dá zaměstnání, když mu vzala 4 dvory. Kočí se ihned nemohl uchytiti v práci a z bytu, ačkoliv se pánovi k jiné práci nabízel, a byl to řádný dělník. A stalo se, že po nějakém čase jej pan hrabě - ono se mu stále ještě říká >pan hrabě<, ač tituly již dávno jsou zrušeny - (Hlas: Ony se vrátí!) dal úředně vystěhovati z bytu s rodinou na ulici, ačkoliv měl více prázdných bytů k disposici, kde jej mohl ubytovati, a v lázeňském prospektu nabízel lázeňským hostům byty v jeho dvou vilách mimo jeho krásný zámek. Úřední exekutor z okresního soudu z Nové Paky přišel svůj úřední akt vystěhovací vykonávati před polednem a pobízel onoho kočího ke spěšnému vystěhování z bytu, než prý půjdou dělníci z továrny, poněvadž tam tudy musili jíti, a o to jim šlo, aby to dělníci neviděli, aby byl hotov do té doby. A dobrák kočí poslechl, rychle si svůj chudý nábytek se ženou vynášel, aby byl hotov, než dělníci to budou viděti, neboť se styděl, že jej úředně - vystěhovali. A pan hrabě, ten se nestyděl. Kočího nastěhovali do obecní kůlny, jiný byt nebyl v obci. Bylo to v měsíci únoru, kdy zima byla a plískanice venku. Podotýkám, že tento hrabě po 28. říjnu 1918 chtěl nechati celé panství Československé republice bez náhrady a vše měl již zchystáno k cestě do Německa. Myslil, že se jinak budou Čechové pořádati s cizáckou šlechtou, a proto byl pln ochoty dáti vše republice zdarma. Nenadál se, že to tak dobře dopadne v jeho prospěch v Československu za krátkou poměrně dobu. V takovém jdeme pokroku s bytovými zákony. A před třeni nedělemi jsem byla svědkem, když otec vystěhoval svého vlastního syna s rodinou také podle úřední bytové péče. Šel také do kůlny s dvěma malými dětmi. Nebylo nikde žádného bytu v obci. K tomu nepřidávám slov.

Zvláštní též případ, velmi pohnutý, viděla jsem v Mor. Ostravě letos v březnu na uhelném dole >Hermenegilde< v Zárubku, akcionářské společnosti severní dráhy. Tato firma vystěhovala úředně ze závodního bytu horníka Josefa Vysockého, který byl r. 1925 z práce propuštěn ještě s mnoha jinými dělníky, označenými za vedoucí stávky uhelné. Žena onoho horníka, Julie Vysocká, je v největším stupni tuberkulosy a byla právě ve vysokých horečkách, které ještě se stupňovaly následkem vystěhovávacího aktu. Když vše vynesli zřízenci ze světnice, chtěli na prostěradle odmésti i nemocnou ženu. Proti tomu se však postavily tam přítomné hornické ženy a nedovolily nemocnou ženu ven odnésti. Tak zůstala na posteli ležeti sama ve světnici. Všechno ostatní zřízenci odnesli k uschování do obecní kůlny. I dětem školní učení odnesli. Po velké prosbě a pláči bylo dovoleno zůstati u nemocné ženy 70 roků staré její matce, vdově po horníku, která si vedle nemocné dcery na zem ustlala, aby jí mohla posloužiti. V prázdné úplně světnici ležela tato žena na posteli kolik neděl. Muž nesměl do světnice přijíti, byli by jej páni uhlobaroni dali sebrati. Dvě děti ke škole a stará její matka ležely na slamníku na zemi vedle nemocné. Obraz bídy a utrpení veliký. Vyvolávalo to pochopitelně rozhořčení u všech horníků. Intervenovala jsem u obce ve Slezské Ostravě o tomto případu, u Červeného kříže, u sociální péče, avšak krom nějaké menší podpory hmotné od Červeného kříže asociální péče nemohlo se udělati nic, ačkoliv obec Slezská Ostrava se ucházela u úřadu, aby rodina mohla zůstati v bytě. I na pana presidenta se obrátila, ale vše marno. Zástupce dolu >Hermenegildy<, jak mi bylo sděleno, pohrozil soudnímu úředníku ve Slezské Ostravě, který by byl býval ochoten zrušiti akt vystěhovací, pakli nebude byt vyklizen, že si bude na něj stěžovati u vyšší instance. A vrchní inženýr z dolu >Hermenegilde< se prý denně dal vyrozumívati od jemu podřízených osob, jak to vypadá s nemocnou ženou Vysockou, zdali ještě neumřela. Jak jsem se nedávno dozvěděla, vyhrála to důlní společnost a byt byl vyklizen úředně. Ovšem litera zákona se musí přesně plniti ve prospěch velkokapitálu nu úkor chudáků. Vůbec na Moravsko-Ostravsku život mezi horníky na závodech je kapitola sama pro sebe. V tomto městě černého démantu jsou bytové poměry v některých závodních bytech pod kritiku. Kanalisace žádná, úprava cest v závodě velmi špatná. Býti namnoze velmi vlhké, až plesnivé zdi, a též bytů nedostatek. Na některém závodě jsou až 3 rodiny pohromadě v jednom bytě. Výdělek malý, poněvadž horníci mají málo práce, třebas také někde 2 a 3 šichty za týden, a proto nedostatek v rodině je pochopitelný. Někde nemůže ani matka děcko v zimě poslati do školy, nemá je do čeho obouti a nemá teplého kabátku, čeká, až vysvitne slunce a dítě může běžet do školky boso. Pozastavila jsem se nad neúpravou v některých závodních bytech, co se týče cest. Vždyť tam jsou dělnické byty jako velké obce, a každá i ta nejmenší pořádná obec udržuje cesty u domků v pořádku. Tam však páni uhlobaroni se o tyto věci velmi málo starají. Snad mojí právo úřady se tam podívati. Či snad také je nad nimi svrchovaným pánem takový baron Rotschild, nebo Vlček, Gutmann a Společnost akcionářská severní dráhy, a jak se všichni ti velcí páni, co vlastní takřka celou Moravskou Ostravu, jmenují? Všichni tito páni uhlobaroni, nacionální Němci, kteří byli výbornými rakušáky za Rakouska, jsou nyní velkými státotvornými občany československými. Nic se u nich nezměnilo, horníky vydírají tak jako za Rakouska, ba ještě více, dík akcionalisaci, a když tito chtějí větší plat za svou těžkou práci, tak ochotně vláda československá posílá pánům uhlobaronům ku pomoci vyzbrojené československé četníky. Ano, nic se nezměnilo, jenom tolik, že z budov těchto pánů místo černožlutých praporů o svátku France Josefa, vlají nyní o narozeninách pana presidenta Masaryka prapory červenobílé. Po celé tři dny. Jeden den před, druhý den o a třetí den po svátku pana presidenta Masaryka. Ano, tak to vypadá u nás v Československé republice.

Jak přátelsky vychází takový Rotschild vůči obci Moravské Ostravě v ohledech bytových, je viděti z tohoto případu:

Obec Vítkovice měla pronajatý od pana Rotschilda dům, kde měla ubytovány své příslušníky. O vyklizení tohoto domu jednal pan Rotschild, tedy jeho správa s obcí Moravskou Ostravou a obec to prohrála. Ovšem vyhrál to pan Rotschild, dům musil býti uprázdněn a tak dostávali v měsíci březnu tohoto roku nájemníci - dělníci tohoto domu okamžitou výpověď od obce Moravské Ostravy, kterou jsem náhodou měla čest také viděti a čísti. Zněla takto: >Paní Marie Halšková, dělník Vítkovice, Truskova ulice č. baráku 294. Sdělujeme Vám, že obec Moravská Ostrava byla rozsudkem okresního soudu v Moravské Ostravě ze dne l. března 1928 odsouzena vykliditi a vyklizený barák č. 294, v němž bydlíte jako náš podnájemník, Vítkovickému hornímu a hutnímu těžařstvu, které je majetkem zmíněného baráku, odevzdali. Oznamujeme Vám to za tím účelem, abyste se vystěhoval a postaral se o jiný byt, neboť nevyklidíte-li se do konce března 1928, povede na Vás Vítkovické horní a hutní těžířstvo exekuci na vyklizení a budete po případě soudně vyklizen. V Moravské Ostravě dne 10. března 1928. Podpis prvního náměstka: dr Mrůzek.< V tomto domě také bydlí policajt a teď i ten policajt se má stěhovati, a nikde nemá v obci Moravské Ostravě bytu a ani tato obec mu bytu nemůže sehnati.

Toto dalších poznámek nepotřebuje, to mluví samo za tisíce slov. Obec není ničím. Takovou výpověď totiž dostali všichni nájemníci, kteří tam zůstávají.

Obec je bez práv, a zvláště nyní za vlády nové správní reformy, a bez moci vůči takovýmto pánům, a proto nemůžeme pochopiti, že v novém vládním zákoně o mimořádné bytové péči není nikde dána pravomoc obcím, aby tyto mohly rozhodovati a byty obsazovati v prvé řadě, ale zase jenom všude je tato moc dána úřadům.

A jak to velmi často bledě vypadá s těmi rozsudky úředními v neprospěch sociálně slabšího, chtěla jsem těmi několika případy, vzatými ze skutečnosti jen tak namátkou, demonstrovati. Víme, že všechno naše volání po nápravě je marné, neboť koaliční pánové jsou tvrdí k tomuto a hluší a slepí ve své panovačnosti. Přijde však jednou den, kdy prohlédnete a následky ponesete si sami. My voláme k vám, že jste povinni starati se o řádnou bytovou péčí, o řádný stavební ruch, dlouhotrvající, aby se předešlo vykořisťování zákona toho nesvědomitými cihlobarony a jinými majiteli a dodavateli všelikých materiálií pro stavby. Výstižně to uvedl předešlý řečník kol. Průša, jak páni vydělávají.

Hlavní město Praha je sídlem státu, vysokých státních úřadů a státních zaměstnanců, vyslanectev a jiných representantů státu. Sem spěje cizina a stěžuje se bydlení zdejším lidem. Avšak co se dělá ve prospěch bytové péče, aby se zmírnila bytová nouze tím zaviněná, to je se strany vlády velmi nedostačující. Proto rostou barákové a vagonové kolonie na periferii Prahy, jejíž obyvatelé se každým dnem však strachují, že jim ty jejich přebytky budou zbourány bez náhrady, a posílají deputace k magistrátu protestovati proti tomu a bouří se. Proto lidé bydlí v matičce Praze v podzemních bytech a dírách, ve sklepích, koupelnách a prádelnách, cihelnách a v parcích na lavičkách spí a v pochybných hospodách za moci se skrývají a jiné a jiné přístřeší vyhledávají. Proto je tolik tuláků. Zde platí opravdu biblická slova: Pták má své hnízdo, zvěř má své doupě a syn člověka nemá, kam by hlavu sklonil. Dělník, státní zaměstnanec, menší úředník, ti velmi často nedostanou v obci bytu a musejí dojížděti vlakem kolik hodin cesty do svého zaměstnání a služby. Postavte se, pánové, ráno a na večer na nádraží a pozorujte, jaká spousta dělníků a menších úředníků každým dnem časně ráno odjíždí vlakem do své práce, aby se pozdě v noci opět vraceli domů. Jsou po cestě celí unaveni velmi často musí po celou cestu ve vlaku státi, poněvadž ten je přeplněn, a do práce se zpožďováním vlaků dostavují později, z čehož mají se svými zaměstnavateli mrzutosti a tito jim to namnoze srážejí ze mzdy. Zde by mělo ministerstvo železnic zakročiti a upraviti cestu vlakem pro tyto včelky práce, aby co nejpohodlněji a nejrychleji mohly dojížděti, ale nevidíme nikde nikdy žádné ochoty se strany tohoto ministerstva.