Předseda (zvoní): Ke slovu jsou přihlášeni >proti< pánové sen. Beutel, Hampl, Reyzl, Ant. Novák, Hubka a >pro< sen. Ad. Scholz.

Než dám prvnímu řečníkovi slovo, navrhuji řečnickou lhůtu půl hodiny na řečníka. Není žádné námitky? (Nebylo.)

Zůstává při tom, řečnická lhůta je stanovena 30 minutami.

Dávám slov o prvnímu řečníku >proti<, panu sen. Beutelovi.

Sen. Beulel (německy): Slavný senáte! Od vzniku zákona pro zaopatření válečných poškozenců ze dne 20. února 1920 bylo stále znovu poukazováno k tomu, že tento zákon vykazuje obrovské nedostatky. Právem tudíž bylo od všech rozvážných lidí, především od svazu válečných poškozenců samotného voláno po novelisaci tohoto zákona. Neboť výše důchodů jest oproti nákladu na živobytí, tak minimální, že z toho nelze skoro ani živořiti, natož pak žíti. Tak dostává na příklad invalida s 20-24 % 98 hal. denně, od 25-34 % 1,47 Kč, od 33-44 % 1,97 Kč, od 45-54 % 2,46 Kč, od 55-64 % 3,94 Kč, od 65-74 % 4,60 Kč, od 75-84 % 5,26 Kč a od 85-100 % 6,57 Kč denně. To je denní příjem válečného invalidy, odstupňovaný podle procent, tedy při 100 % 6,57 Kč. Naproti tomu na příklad index maloobchodu stoupl v prvých sedmi měsících roku 1924 ze 837 na 916 v roce 1925, pak v roce 1926 na 876, v roce 1927 na 962 v roce 1928 na 913. Srovnáváme-li tyto cifry, pochopíme zajisté, že při neustálém stoupání cen potravin bezpodmínečně dána je nutnost zvýšiti důchody invalidům. Tyto cifry potvrzují to, co řečeno, tím spíše, uvědomíme-li si, že stát vydává za jednoho trestance 5.395 Kč ročně, kdežto 100 %ní válečný invalida, jak jste slyšeli, dostává ročně 3.000 Kč. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.) Že náš stát se svými válečnými poškozenci jedná ze všech států nejhůře, je známo. Mluviti o tom mnoho připadá za těžko, poněvadž se to člověku hnusí. Jen u vládních stran tomu patrně tak není. Co všechno bylo válečným poškozencům již slibováno a nic z toho nebylo splněno. Nejzřetelněji se to projevilo při intervenci dne 31. května t. r., při které křesťanští sociálové zase tak správně dokázali, jak kráčejí v čele vládních stran a jakými prostředky pracují. Této intervence zúčastnili se posl. Zajicek od křesťanských sociálů, Schubert jako zástupce strany Bund der Landwirte a Tichi jako zástupce živnostenské strany. Když svaz válečných poškozenců u nich intervenoval, když deputace poukazovala k tomu, že občanské strany od roku 1926 stále jen slibovaly a ničeho nesplnily, vymlouvá se posl. Zajicek na ministra financí dr Engliše, že ten všude šetří a že z toho důvodu části válečných poškozenců důchody musí býti odňaty. Proti tomu se prý, praví se tam, postavily na obranu německé vládní strany a zápas zůstal dodnes nerozhodnut. Bylo by jen ještě chybělo, aby se ubohým válečným invalidům bylo vypravovalo, že pan ministr dr Engliš proto utekl. To si přece nikdo netroufal říci. Ale posl. Tichi upozornil především ještě na to, že se na zákoně usnesl český kusý parlament roku 1920, že tehdejším ministrem prosociální péči byl český sociální demokrat dr Wintera, že roku 1922, když přijata byla nedostatečná novelisace, čeští sociální demokraté seděli spolu ve vládě a že po celou tu dobu ministrem sociální péče byl jejich příslušník. Skutečností že je, řekl posl. Tichi, že se ani tomu nepodařilo, dáti válečným poškozencům takový zákon, jaký by váleční invalidé potřebovali a j. v. Z těchto projevů těchto pánů vidíme tak zřetelně nenávist vůči dělníkům, kterou tito pánové projevovali, a snahu, činiti zde někoho jiného, v tomto případě české sociální demokraty, odpovědnými za bezmocnost a hříchy z opomenutí, kterých se dopustily německé měšťácké strany. Počítá se s nerozumem, s neinformovaností a s nespolehlivostí mas a děje se pokus vylíčiti sociální demokraty, především ovšem české sociální demokraty, jako ty, kteří mají nésti hlavní vinu na zbědovaných poměrech ubohých válečných poškozenců. (Sen. Jokl [německy]: Od té doby náklad na živobytí stoupl ještě více!) Ano, učinili mezitím všechno možné, co bědné postavení invalidů ještě zhoršilo.

Již roku loňského jsme zde konstatovali, konstatovali to mluvčí naší strany v poslanecké sněmovně i v senátě, že vedle českých většinových stran německé měšťácké většinové strany své demagogii nepustily volnou uzdu při žádné vládní předloze takovým způsobem, jako při prodloužení tohoto špatného zákona. Co zde vykonala zejména německá křesťansko-sociální strana, co bylo provedeno manévrů na oklamání ubohých válečných poškozenců, to ukázali jsme již před dvěma léty a opětně roku loňského a musíme to dnes znovu zdůrazniti neboť konečně říkalo se to venku na schůzích a musí to zde býti znovu opakováno. Je velmi příznačno, že na základě stenografického protokolu z r. 1926 můžeme prokázati, co všechno v této příčině slibovala křesťansko-sociální strana s tohoto místa válečným poškozencům. Nechme mluviti stenografický protokol, aby se snad neřeklo, že utrháme na cti. Bylo zde podle protokolu řečeno: >Bude-li křesťansko-sociální strana zastoupena ve vládní většině, pak budeme se obzvláště snažiti, abychom na vhodném místě hájili spravedlivé požadavky válečných poškozenců. Následkem toho trváme nejen na iniciativních návrzích, které svého času v poslanecké sněmovně padal náš kolega Zajicek, nýbrž nedáme se zastrašiti také žádným prostředkem, abychom požadavky snesené v těchto návrzích ve vhodné chvíli neprosadili.< (Sen. Stark [německy]: Vhodná chvíle právě ještě nenadešla!) Zdá se, že je tomu tak. >Pro nás< praví se dále v protokolu >znamená tento zákon krátké provisorium< - to bylo prosím roku 1926 - >nanejvýše několik měsíců, po kteréžto době s určitostí očekáváme, že při novelisaci zákona, pro válečné poškozence, jakož i pro vdovy a sirotky příznivé, vzat bude zřetel k iniciativním návrhům našeho kolegy v poslanecké sněmovně a že tyto budou zákonem provedeny. Zlepšiti úděl těžkých invalidů považujeme za spravedlivý požadavek. Také v tom je československý stát vůči sousedním státům, které jsou mnohem chudší, daleko pozadu.< Také to musili pánové uznati. - >Ze všech těchto věcných úvah zasazovala se naše strana v poctivém úmyslu o to, aby zákon pro válečné poškozence, jaký je nyní, prodloužen byl jen na krátkou dobu jako provisorium, aby nahrazen byl lépe novelisovaným zákonem. Dlužno tudíž zcela obzvláště uvítati, že se konečně nalezl ministr sociální péče, který se vynasnaží, aby zákon zlepšil. Vynasnažíme se, abychom k tomuto zlepšení zákona se všech sil přispěli, a jsme tudíž ochotni hlasovati pro zákon.< Proč pak se pánové nevymlouvají také na nynějšího ministra sociální péče? O tom zde neslyšíme ničeho. On to přece je, který s nimi je ve všem za jedno. Také jemu není dobře možno jednati jinak, poněvadž jsou jeden hoden druhého a poněvadž je právě tak nespolehlivý, jako křesťansko-sociální strana.

Ale netoliko zde, také venku ve schůzích slibovali po celý čas křesťanští sociálové právě tak jako pan Krumpe na sjezdu válečných poškozenců v Ústí s plným přesvědčením a z plných plic lidem, že, když nyní sedí ve vládě, se všech sil se budou přičiňovati, aby zlepšen byl smutný úděl invalidů.A co máme před sebou? Zase starý návrh na prodloužení zákona. Mluvili jsme loňského roku touže dobou o tom. a když zaujato bylo nové stanovisko k tomuto zákonu, slyšíme zase, že zákon za podpory německých vládních stran má býti prodloužen. A tak jako loňského roku zamítnuty byly v parlamentě návrhy sociálních demokratů, tak také letos patrně zamítnuty budou naše návrhy. Tedy zase nic jiného nežli prodloužení! Prodloužení, které vzhledem ke zdražení potravin, o kterém jsme přece již promluvili, postavení invalidů nikterak nevyhovuje. Bylo by nejvýš na čase, aby tento zákon konečně jednou byl změněn. S křesťanskými sociály v čele české měšťácké strany s německými většinovými stranami postavení válečných invalidů nejen zhoršily, nýbrž zavedením cel, daně z cukru a neustálým zvyšováním vojenských břemen způsoben byl stav, který zavinil stoupající bídu nejen ubohých válečných poškozenců, nýbrž dělnictva vůbec. Prodloužením tohoto zákona způsobeno bylo také prodloužení bídy válečných poškozenců, a obzvláště pouze pracující třídy. To dlužno při této příležitosti zdůrazniti:Neustále jste slibovali, slibovali a zase slibovali a dodnes jste slibů nesplnili. Až do dnešního dne tropili jste si šašky z válečných invalidů a dělníků, ze kterých prý máte tak značnou část za sebou. Porušili jste dané sliby, pomáhali jste, aby zůstalo v platnosti neuznání důchodů pro pozůstalé, přispěli jste k tomu, že ubožáci nedostávají žádného odbytného, nelze-li příčinu smrti invalidovy odvoditi přímo ze. zranění ve válce. Toto neobyčejně kruté a neospravedlnitelné ustanovení tedy zůstává v platnosti. Navrácení důchodových přeplatků, zvláštní to kapitola pro válečné invalidy, zůstává následkem chování většinových stran s křesťanskými sociály v čele právě tak jako loňského roku nadále v platnosti. Nic ze všech slibů nebylo splněno! Tím jeví se potvrzeno že snaha většiny směřuje k tomu, aby ubožáci vysvobozeni byli teprve smrtí, nikoli však zlepšením zákona. Je potřebí konstatovati, že se po celou tuto dobu. většinové strany vydatným způsobem sice zasazovaly o vybudování militarismu, a to tak, že téměř již předem odevzdaly svůj hlas pro válku, že však pro invalidy jim ničeho nezbývá. Všechny vytáčky a výmluvy německých měšťáků jsou jen dalším důkazem toho, jak špatně a nezodpověditelně jednaly a ještě jednají vůči válečným poškozencům.

Že většinové strany v tomto, ohledu jsou více nežli liknavé, dokazuje skutečnost, že jim dosud nenapadlo prosaditi resoluce, ke kterým vláda jak v poslanecké sněmovně tak také v senátě přijetím těchto resolucí byla zavázána. Tak na příklad usnesly se obě komory parlamentu na resolučním návrhu, aby co nejdříve byl novelisován zákon o válečných poškozencích, a aby dalekosáhlým způsobem přihlédnuto bylo k požadavkům sneseným v iniciativních návrzích. Nestalo se však ničeho na provedení těchto resolucí od roku 196. Nepoužili jste své moci jako vládní strany k tomu, abyste vládu přiměli na tolik k úctě před parlamentem, aby na tyto resoluce vzala ohled. Když většinové strany samy mají tak málo úcty k přijatým resolučním návrhům. kterak lze žádati důvěru od válečných poškozenců? Také nyní přece zase podává sociálně-politický výbor resoluční návrhy, které parlamentu poskytnou zase příležitost, aby se ukázalo, že vláda usnesení parlamentu nedbá a neprovádí. Většinové strany tím prokázaly nejen svou liknavost, nýbrž také lehkomyslnost tím, že válečným poškozencům slíbily zlepšení jejich postavení, aniž by se však dále o věc staraly. Je přímo veřejnou hanbou pro všechny strany vládní koalice, když tak důležité návrhy, na kterých se obě komory usnesly, vydávají tak v nevážnost, jak se to stalo v tomto případě, tím že se nestarají o to, aby provedeno bylo konečné vyřízení zákona, připravují se tím nejen sami o vážnost, nýbrž také parlament, jehož nejsou hodny.

Pánové, mohu vám jen říci, že lidí, kterých se to týká, musí se zmocniti zoufalství, když vidí, jak málo se zde dbá na přísloví: Slovo dělá muže! Tak to nejde a je skandálem, když nyní chce někde činiti české sociální demokraty odpovědnými za toto porušení slova. Nesmíte se diviti, když váleční poškozenci pozbyli důvěry k vám. Jsem přesvědčen, že také nyní má slova jsou zase marná. Vy z většiny zůstanete stejní, protože právě žijete z podvádění lidu. (Potlesk něm. soc. dem.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Ad. Scholz.

Sen. Ad. Scholz (německy): Slavný senáte! Jsem si toho dokonale vědom, že celá oposice přednese nejzávažnější výtky proti většinovým stranám, jak stalo se také již kol. Beutelem, poněvadž souhlasily s tím, aby byly dosavadní zákony o válečných poškozencích znovu ve starém znění prodlouženy. Vytýká se nám, jako bychom nepřihlíželi k nouzi a bídě válečných poškozenců, jichž hrdinnou obětavostí zůstala naše domovina do jisté míry ušetřena zhoubných následků světové války. Slyšeli jsme též, že veškeré státy, i ty, které jsou na tom hmotně daleko hůře, než náš stát, pečují o invalidy a jejich pozůstalé daleko lépe, nežli tento stát. Doznávám otevřeně, že připouštím tato data v plné míře i zde a že tata data jsou správná. Musím však vysloviti své podivení nad tím, jak bylo možno, aby takový zákon byl vytvořen v době, kdy rány válkou zasazené byl ještě v živé paměti a bída postižených mnohem zřetelněji se jevila. (Sen. Beutel [německy]: Index dokazuje opak toho!) To není to. Musím vám také vytknouti - a pan kol. Beutel to naznačil - že právě jedna část dnešní oposice, která dnes nás napadá, pomáhala tehdy zákon vytvořovati. (Sen. Beutel [německy]: Lekl jste přece, že to byl kusý parlament! - To jste tam tehdy ještě nebyl! - Obviňujete kusý parlament!) To byli vaši kolegové s české strany - přece jste s nimi za jedno - ačkoli to mohlo býti v tehdejší době nejsnadnějším, pečovati dostatečnou měrou o válečné poškozence. (Sen. Jokl [německy]: Kdybyste přece nebyli dělali celní tarif!) Celním tarifem získal přece stát větších příjmů, a proto musilo to býti snazším, vynaložiti větší částky pro invalidy. Byly přece v prvých pěti letech promarněny a utraceny miliony a miliardy státních peněz. (Slovní potyčka mezi sen. Lukschem a něm. soc. dem.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Prosím o klid! Pokračujte, prosím!

Sen. Ad. Scholz (pokračuje): Dnes, kdy se vrátila rozvaha, kdy všichni poplatníci jsou přetíženi, kdy amortisace a zúročení státního dluhu tvoří největší výdajové položky, kdy musí býti dodržována rovnováha ve státním hospodářství, nemá-li býti otřesena důvěra ve stát, je nekonečně těžkým povolovati vydání, není-li pro ně úhrady. Pociťujeme bědné postavení invalidů a litujeme jejich poměrů, víme však také, že právě takovou a snad ještě větší nouzi lze i jinde nalézti a musíme se snažiti, abychom byli ke všem spravedlivými. Všichni, kdož jsou ve styku se zemědělstvím, vědí, že jejich existence je tou dobou ohrožena. K vysokým, nesnesitelným sociálním břemenům, za jichž snížení již po dobu celého roku bojujeme . . (Sen. Jarolim [německy]: Kdepak to jste?) Sociální pojištění přece . . . (Výkřiky. Hluk.) . . . přijde nouze o píci a též rychlé klesání cen dobytka. Každým rokem množí se živelní pohromy. Jestliže před několika týdny byl okres Štětí do 80 % postižen krupobitím, stihla 4. července podobná pohroma obce Leskovec, Staré Heřminovy, Horní Živolice, Svobodné Heřmanice, Bohdalovice, Habartice a Košetice v okresu Horním Benešově, hejtmanství Bruntál ve Slezsku. Pustošivý účinek je nejlépe zřejmým z toho, že ještě dva dny později ležely velké hromady ledu v příkopech a u mezí, kdež vyhrabány byly kusy ve velikosti slepičího vejce. Břidlicové střechy byly rozbity, všechna zvěř a ptactvo ve volné přírodě pobito. Lidé, kteří byli mimo přístřeší, dostihli jen zraněni svých příbytků. Toto krupobití trvalo plných 30 minut. Nelze se proto diviti; že ve čtyřech zprvu jmenovaných obcích byla žeň v plných 100 % zničena. Představte si situaci tamějších zemědělců! Všechny zásoby jsou zcela ztrávena, zatím co osivo, potraviny a píci pro celý rok je potřebí jinde opatřiti, aniž by bylo lze očekávati i nejmenších příjmů. Při tom je velmi málo pojištěných, poněvadž prémie proti krupobití jsou tak vysoké, že je nelze platiti.

Mohu jen uvítati, že vláda připravuje zákon proti živelním pohromám. Neboť právě v takových případech je možno se plně a zcela přesvědčiti vlastním názorem o jeho nutnosti a důležitosti. Dokud však není tohoto zákona, je povinností vlády, aby ze všech sil přispěla ke zmírnění bídy, neboť způsobená škoda jde do milionů a postižení musejí zahynouti, jestliže se jim nepomůže.

Jsem nucen uvésti vám ještě další obraz bídy. Rovněž 4. července byla postižena obec Moravský Kočov, okres Rýmařov, cyklonem. Takový obraz zpustošení znali jsme dosud jen z líčení o Americe. Telefonní vedení bylo přetrháno, stromy v síle muže zlomeny jako stébla, nově postavené pevné stodoly zřítily se jako domky z karet, anebo byly jejich střechy odneseny do vzduchu. Bída postižených vyzírá nejlépe z toho, že jeden z vlastníků prohlásil mi zoufale, že jestliže stát zde nezakročí, po 30leté námaze a plahočení raději odejde jako žebrák, neboť prý je příliš čestným, aby znovupostavením ještě poškozoval živnostníky. Tento vlastník má 30 jiter polí a 60.000 Kč dluhů. Kdyby přikročil k novostavbě, musil by býti pro nedostatek peněz exekvován a tím právě přišli by živnostníci a dodavatelé o své peníze.

U druhých zemědělců není tomu o mnoho lépe. Poněvadž není tam žádného pojištění, je škoda způsobená pohromou bezpříkladnou. Bylo by tedy povinností vlády, aby zemědělcům vydaným v zoufalství co nejúčinněji přispěla.

Jestliže to vše uvážíme, jestliže chceme býti jen poněkud ke všem spravedliví, pak musíme, i kdyby nám to bylo za težko, souhlasiti s prodloužením projednávaného zákona. (Potlesk stoupenců.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Hampl. Uděluji mu je.

Sen. Hampl: Slavný senáte! Pakliže jde o zákony, jimiž mají býti upraveny podpory, týkající se hospodářsky slabých, dá si naše slavná vláda dosti na čas a konečně, když už takový zákon vypracován je, vypadá tak, jak praví jedno přísloví: >Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.<

Kapitalistické státy zbrojí a připravují nové vraždění a mrzačení zdravých a práce schopných lidí ze řad dělnických a malorolnických, kteří se posílají na přední místa do zákopů. A mezi těmito kapitalistickými státy není na posledním místě také Československá republika. Válka se přípravu je a páni ze řad vlasteneckých - jak českých, tak německých - nás ujišťují, že to bude pouze válka obranná, na kterou připraveni býti musíme. Ohromné miliony daní pohltí ročně moloch militarismu a přípravy k té domnělé obraně státu.

Veškeré kapitalistické státy se připravují, obzvláště se připravuje válka se sovětským Ruskem, aby tím zdolaly svého třídního nepřítele také ve vlastní zemi. Připravuje se nová výroba ve velkém válečných poškozenců, vdov a sirotků. Když však má býti postaráno o tyto nevinné oběti imperialistických chtíčů kapitalistického státu, má vláda a ministerstvo financí uzavřené kapsy. Nejraději by těmto nevinným obětem nedaly nic, a jako dovedly klasifikovati během války lidi churavé a chybné pro válečné útrapy schopnými, ani dnes se nechovají jinak. Každé částečné zlepšení stavu válečného poškozence se klasifikuje schopností k výdělku a má za následek odnětí žebrácké podpory.

Vláda prý připravuje osnov u zákona, která prý upravuje veškerou péči o válečné a poválečné poškozence. Již dnes si můžeme živě představiti, jak tato úprava bude vypracována za asistence dnešní vlády. Tato úprava nebude znamenati zase žádné zlepšení celkového stavu válečných poškozenců, pouze snad nějaké zakulacení a další klamání těchto chudáků.

Ve zprávě rozpočtového výboru se připomíná vládě, aby byl vzat zřetel na resoluci, usnesenou senátem ve schůzi dne 22. prosince 1924, kterou se vláda vybízí, aby rodičům padlých vojínů, kteří pro stáří a chorobu nemohou se uživiti, povolovala cestou milosti podporu. K tomu je nutno podotknouti, že ještě dnes je dosti těch starých rodičů, kteří ztratili své živitele a nedostali dosud ani haléře podpory pouze z toho důvodu, že se včas nepřihlásili. Jistá vdova Pešánová z Bakova nad Jizerou přihlásila se s nárokem na podporu o 3 měsíce později, proto podpory neobdržela. Tato žena - matka ztratila syna - je dokázáno, že přišel a život - ona však se včas nepřihlásila, a proto je trestána. Je vůbec možno, aby taková skutečnost, jako je utracený život, mohla býti promlčena? U nás v Československu je vše možné a také obětovaný život může býti prohlášen za promlčený. (Výkřiky komunistických senátorů.) K tomu je potřebí skutečné chytristiky.

O tom, jak se zachází s těmi, kteří potřebují jisté podpory, jak se zachází s těmi, kteří žádají svá zákonitá práva, mám zde několik důkazů. Tak na př.: Invalida Alois Bulík z Lipan s 75%ní neschopností k výdělku, ženatý, otec dvou malých dětí, bez zaměstnání, má roztříštěnou lýtkovou kost. Dne 31. června onemocněl tak zv. růží a lékař nařídil okamžitou amputaci nohy. V domnění, že má léčení zdarma, vypůjčil si na dráhu peníze a jel do Prahy. Na nádraží vyjednával o převezení do Invalidovny autem sanitního Červeného kříže a když trvali na zaplacení 50 Kč za převoz, nemohl je zaplatiti, neměl s sebou ani haléře a proto ho dva zřízenci odnesli do elektriky. U Invalidovny ho zřízenci vysadili na dlažbu a lidé zas přenesli přes silnici na chodník. Přišel strážník, politoval chudáka a požádal sanitní oddíl v Invalidovně, který tam koná službu, aby ho odnesli do budovy na zemský úřad. Dva vojáci přišli se na něho podívati a prohlásili, že to nepřísluší jejich službě a že podle předpisu nesmějí prý chodník u budovy překročiti a musí také hlídati v parku před budovou růže. Nechali tam invalidu ležeti, a poněvadž tam plakal bolestí, ujaly se ho ženy, přišel zase strážník, učinil několik poznámek o sociální péči, až konečně jeden občan ho vzal na záda a odnesl do Invalidovny. Tam byl zemským úřadem přijat, případ shledán jako velmi nutný pro amputaci, zavolána ambulance a invalida odvezen do posádkové nemocnice. A teď nastala ta další křížová byrokratický cesta. Byl přijat v kanceláři a zanesen na oddělení. Tam mu řekli, že může býti položen v oddělení jen tehdy, až bude přijat docentem Levitem, a zanesli ho proto zpět dolů do kanceláře. Po delší době přišel docent a zjistil, že je to nebezpečný případ a že nepatří do posádkové nemocnice, nýbrž do Všeobecné nemocnice a odnesli chudáka zadním vchodem do Všeobecné nemocnice. Tam ho v kanceláři přijali a odnesli na oddělení prof. Jiráska. Na oddělení zjistili, že je to nebezpečný případ a poněvadž jest infekční, nemohli si ho tam ponechati a vrátili mrzáka invalidu zpět do kanceláře. (Sen. Toužil: Je to v Bohnicích, nebo v Praze?) Telefonovalo se na Bulovku a na Vinohrady do nemocnice a poněvadž nikde místa nebylo a nikde ho nepřijali, přivezli nebožáka večer o 8. hodině zpět do Invalidovny, a jako velmi nutný případ amputace nohy, položili ho na nosítka na chodbu. Později byl odnesen na infekční světnici a nevěděli, co s ním mají dělati. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.) Celý den s ním smýkali po Praze, všichni lékaři uznali případ za velmi vážný a večer chudáka hladového - nedostal nikde jísti, poněvadž nebyl ve stavu, přijat - přivezli bez pomoci zpět. Tak se jedná s válečným invalidou, když potřebuje okamžité pomoci. (Výkřiky.)

Ale, vážení pánové, když se zase ujme někdo takových válečných invalidů, na př. příslušná organisace, a když válečný invalida má nárok jako člen organisace, aby se tajemník této organisace o něho zajímal, pak se mu může státi toto: Cituji ze stížnosti, která byla odevzdána presidiu Zemského finančního ředitelství v Praze. Dne 16. června 1922 byl osobně v Invalidovně vyšetřován válečný invalida, amputovaný na obě nohy v kyčlích a pohybující se na mechanickém vozíku, Václav Matějovský, pobytem v nemocnici v Invalidovně. Předložil všechny příslušné doklad přítomnému úředníkovi a pouze vysvědčení zachovalosti nevyhovovalo předpisu pro starší datum, a proto jej zavezl dne 19. června 1928 na okresní finanční ředitelství. Nebyl v ten den přijat, poněvadž přišel mimo úřední den, ačkoli si musil zjednati průvodce k tlačení vozíku - neboť každému také není známo, kdy ten úřední den je. Požádal mně jako tajemníka Svazu trafikantů při Družině čsl. válečných. poškozenců, abych dnes, dne 22. června 1928, s ním zajel na okresní finanční ředitelství a osobně v úřední den doklad ke spisu dal předložiti. Dostavil se zase s doprovodem na vozíku na uvedený úřad. Tam jsem vysvědčení přijal a zašel do protokolu. Byl jsem přítomným úředníkem odkázán na vládního radu pana Vondráše s podotknutím, že si přeje, aby všechny návštěvy byly u něho hlášeny. Přednesl jsem panu Vondrášovi účel své cesty, načež pan rada, aniž by mně docela vyslechnul, rozkřiknul se na mně, že neuznává žádného zástupce válečných invalidů, abych to podal písemně, anebo aby si přišel každý sám. Tedy amputovaný invalida na obě nohy v kyčlích si může přijíti sám! Nato jsem ho požádal, aby sešel do průjezdu, že invalida je přítomen, ale poněvadž je bez obou nohou, nemůže přijíti do prvého poschodí. Pan rada prohlásil, že není k tomu povinen, aby chodil za invalidou, ani v případech zvláštního zřetele hodných. Trval jsem na vyřízení případu a pan rada mně vykazoval ze dveří. Zakazoval provádění intervencí, načež jsem prohlásil, že je to zavádění byrokratismu do státních úřadů a že úřad není jako soukromý majetek, aby v něm tak pánovitě poroučel. Požádal jsem znovu vládního radu Vondráše, aby sešel k nebožákovi sedícímu v průjezdě na vozíku, který se marně již před tři roky uchází o společenství do trafiky, načež pan Vondráš rozkřikl se na mně, že mně dá vyvésti z úřadu policií. Poslal skutečně pro strážníka, který se do jeho kanceláře dostavil. (Výkřiky.) Odebral jsem se k panu vládnímu radovi Cinkovi a přednesl jsem mu divné chování pana Vondráše. Po vyslechnutí povolal pan vládní rada Cink pana Vondráše k sobě, poukázal na případ a pana Vondráše požádal, aby odešel do druhého pokoje. Slyšel jsem, že přednesl panu radovi Cinkovi, že prý se dívám do spisů a pak že to používám v novinách k sepsání článků. Co jsem slyšel dobře za dveřmi, pan vládní rada Cink mi opakoval, že prý se dívám do spisů. Tedy dívání se do spisů v Československu je zakázáno.