Druhý důvod, jak řekl pan kol. dr Veselý, je, že prý znamená to určitý bankrot samosprávy, poněvadž podle zákona čís. 125 Sb. z. a n. z r. 1927 bude jmenována jedna třetina členů zemských a okresních zastupitelstev, tito jmenovaní členové budou míti prý nadvládu nad těmi členy volenými. Kdybych měl jen obecnou školu, musil bych říci, že dvě třetiny mají rozhodně větší moc, než jedna třetina, že dvě třetiny je více, než jedna třetina. Ale prosím, jestliže jmenování části členů zemských a okresních zastupitelstev má býti hrobem samosprávy, tak páni socialisté to měli věděti při župním zákoně. (Výborně!)

Pánové, v §u 12, odst. 2 toho zákona čteme: >V župách číslo XV až XX může vláda, vyžadují-li toho v některé z nich zvláštní poměry, jmenovati na určité volební období další členy župního zastupitelstva, jichž počet nesmí však převyšovali jednu třetinu členů volených.< (Sen. Zimák: To je terminováno na určitou dobu!) Pane kolego, vždyť já k tomu přijdu. Ovšem zde stojí: >Toto jmenovací právo pomine dnem 1. ledna 1940.< Pro mne jako právníka není rozhodné, kdy určité právo pomine, poněvadž je velice dobře myslitelno, až se bude blížiti rok 1939, že bylo by lze to prodloužiti dále, neboť v tom směru je zákonodárce svrchovaný. Ale pro mne je důležité to, že se to stalo v době, kdy socialisté byli ve vládě, kdy byl ministrem spravedlnosti pan kol. dr Veselý. (Hlasy: Slyšte! - Veselost. - Výkřiky sen. Zimáka.) - Já jsem vás nepřerušoval, a prosím, abyste mě nepřerušovali také! Zde vidíte, srovnáme-li ty vývody, že se námitky proti zemskému zřízení, abych tak řekl, opravdu scvrkují na nulu, poněvadž se zde uvádějí námitky, které zrovna tak platí proti zákonu o župním zřízení.

Pan kol. dr Veselý dále řekl, že prý proti té jedné koleji, jakou zamýšlelo župní zřízení, dnes máme čtyři koleje. Myslím, že by se mu špatně podařilo dokazovati koleje čtyři, neboť tím, že máme zvláštní zemské politické úřady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, neznamená to odlišnou kolej, nýbrž znamená to jen, jak jsem již řekl, rozumnou decentralisaci a že se na instituci t. zv. jedné koleje zemským zřízením oproti župnímu zřízení nezměnilo docela ničeho. Tedy nemůže se zde mluviti o nijaké čtveré koleji, naopak, tím, že máme zemské politické správy v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě, znamená to zlepšení proti župnímu zákonu, kde jsme měli těch žup, nečítajíc Podkarpatskou Rus 21, takže dnes místo 21 župních úřadů máme 4 úřady zemské, a to je jistě zjednodušení a zlepšení politické správy.

Pan kol. dr Veselý také namítal, že prý tu byly určité tahanice o toho zemského presidenta, a vyslovil obavu, podle jeho mínění velmi oprávněnou, že prý takový politický úředník nemůže býti nestranný, když přísluší k určité politické straně. Tedy prosím, slavný senáte, to je námitka podle mého soudu velmi vážná, ale na druhé straně také naprosto neoprávněná. U nás mají veřejní zaměstnanci hlasovací právo. Má-li někdo hlasovací právo, má přirozeně také míti možnost toto své hlasovací právo uplatňovati, ale současně také právo se politicky organisovati, a nemůže býti žádnému politickému úředníku zabráněno, aby se organisoval v určité politické straně. A jestliže se zde činí výtka, že by politický úředník, který je určitým politickým straníkem, nebyl ve svém úřadě nestranný, tedy po mém soudu se tím vlastně velká úhona vrhá na naše zaměstnance veřejné, jako by oni nebyli s úkol, který se na ně klade, resp. jako by oni své politické stranictví chtěli klásti nad zájmy státu. A já připomínám, že máme bohudík dobré úřednictvo a toto naše dobré úřednictvo takovéto výtky zajisté nezasluhuje. (Tak jest!)

Mluvilo se zde také o byrokracii, že u nás je to vlastně všechno byrokracie atd. Slavný senáte! Co je to ta byrokracie? Je-li některá strana ve vládě, tedy velmi ráda používá těch úředníků. Je-li strana v oposici, mluví o byrokracii, o absolutismu atd. Prosím, nemůžeme za to, že jsme zdědili určité základy veřejného zřízení ze starého Rakouska. Jsme státem byrokratickým, ale slovo >byrokratický< nelze bráti ve špatném slova smyslu. Vždyť je to u jiných států, a jsou to republiky, které mají delší trvání, a státy, které mají daleko větší politickou a ústavní tradici než náš stát, řekněme republika Francouzská, která je právě tak státem byrokratickým. Proč? Poněvadž historickým vývojem jaksi byla již dána určitá směrnice. A není to žádná hanba, jestliže administrativa obstarávána je úřednictvem školeným. Tvrdím, že mně ten byrokrat, kterému se tolikráte laje atd., je stokrát milejší, než ten, který přišel na určitý úřad s legitimací určité politické strany a pro ten úřad schopen není. (Výborně! - Tak jest!)

Pan dr Heller vytýkal nám, jak jsem již řekl, že prý porušujeme zákony, ducha zákona. Ale pan kolega Heller zapomněl udati příklady nebo důkaz, kde skutečně my ty zákony porušujeme, a podal jen jeden důvod, že prý my, totiž ta vládní většina, kryjeme nezákonnou věc, že presidenti a okresní hejtmané budou jmenováni dříve, nežli budou vypsány volby do zemských a okresních zastupitelstev. Zde ovšem se stala panu kolegovi dr Hellerovi velmi nemilá věc. Kdyby si byl přečetl zákon č. 126 z roku 1927, četl by v §u 65 toto ustanovení: > Volby okresních zastupitelstev rozepisuje s konečnou platností zemský president tak, aby přípravy k volbám byly včas ukončeny atd.< Tedy prosím, volby do okresních zastupitelstev vypisuje zemský president. Co z toho plyne? Že ten zemský president musí býti dříve jmenován, nežli ty volby musí býti provedeny, tedy pravý opak toho, co zde p. kol. dr Heller tvrdil.

Prosím, p. kol. dr Heller uvedl jenom jediný doklad toho, že my porušujeme, totiž vládní většina, zákony, a viděli jste, jak ten doklad podle toho vypadal.

Mluvilo se dále o Podkarpatské Rusi. Já jistě souhlasím s tím, že v Podkarpatské Rusi nejsou ještě poměry takové, jaké by měly býti. (Sen. dr Witt: Ale ústava je tam tatáž!) Já, pane kolego, k tomu okamžitě přicházím, já to nepřejdu mlčením. Ohledně Podkarpatské Rusi jsou pánové se stran oposičních ve velikém omylu. Slyšeli jsme, že podkladem zvláštního státoprávního postavení Podkarpatské Rusi jsou mírové smlouvy, zejména smlouva st. germainská.

Slavný senáte! Není to správné. Základem... (Sen. dr Witt: Ústava!) Ano, ano, pane kolego, základem státoprávního postavení Podkarpatské Rusi je výlučně jen ústavní listina Československé republiky, a kdyby dnes chtěla většina dostatečná, které by bylo potřebí ke změně ústavy, toto státoprávní postavení Podkarpatské Rusi nějakým způsobem změniti, beze všeho tu plnou moc by k tomu měla.

Zde v §u 3 se praví, že samosprávné území Podkarpatské Rusi bude vypraveno nejširší autonomií slučitelnou s jednotností republiky Československé. Zde není položen termín, do kdy tak má býti, a vezmeme-li zákonodárství dosavadní, vidíme, že v tomto směru ustanovení §u 3 ústavní listiny žádná újma se neděje, či spíše řečeno dosavadní zákony v nižádném rozporu s ústavní listinou nejsou.

Ovšem, tvrdí se se strany oposičních řečníků, že zemským zřízením je porušena ústavní listina, pokud se týče postavení Podkarpatské Rusi... (Sen. dr Witt: Ale nedostatečná náhrada!) Ale když si přečteme zákon o župních a okresních úřadech, zejména § 6, vidíme, že zákon o župních a okresních úřadech platil také pro Podkarpatskou Rus. Tedy jestliže se zemským zřízením porušuje ústavní listina, porušovala se vlastně ústavní listina župním zřízením, a jestliže páni z oposice tehdy o tom nevěděli, je nejmenšího důvodu pro to, aby to nyní uplatňovali prostě proto, že to konečně není pravda.

Pan kol. dr Veselý řekl, že je velmi trapné, že jsme nemohli provésti řádnou správu v Podkarpatské Rusi. Že by tu nebyla žádná správa, dovolil bych si pochybovati, ale kdybychom položili důraz na to, že je to trapné, že nemohla se provésti řádná správa Podkarpatské Rusi, tedy zase bychom mohli říci: dnes ve vládní většině jsou strany, které nebyly vůbec ještě ve vládní většině, naproti tomu socialistické strany české byly ve vládní většině plných 8 roků až do r., 1926. Tedy, je-li toto trapné, že se neprovedla žádná správa, padá ta výtka také na ně. (Potlesk.) Oni mohli po tu dobu již také tu řádnou správu provésti tím spíše, poněvadž, jak řekl správně kol. Dyk, oni vlastně měli celou moc v rukou.

A nyní přicházím k třetímu hledisku, totiž k hledisku politickému. Tuším, že vlastně podklad této osnovy je více méně politický. Tato osnova se neřeší ani tak ze všeobecného hlediska ústavního a právního, nýbrž s hlediska politické účelnosti. Jaké důvody byly pro tuto osnovu resp. pro tento iniciativní návrh, řekli již páni řečníci z vládních stran, a není potřebí, abych to zvláště opakoval. Ale připomněl bych jednu věc. Bojíme se prý voleb, proto prý platnost tohoto zákona se odsunuje. U nás ve veřejném životě a zejména v politice se velmi mnoho zapomíná, je tedy záhodno, když se něco z minulosti vynese zase na povrch.

Vezměme zákon č. 253 z r. 1922, t. j. totiž zákon, kterým se měnil řád volení do obcí. Podle prvotního zákona z r. 1919 první volby se měly konati za tři léta, kdežto další volby za 4 léta. A snad by mně mohli říci pánové se stran socialistických, kdo to byl, který si tehdy vymohl změnu toho zákona, že i první období bylo změněno z tříletého na čtyřleté. (Slyšte!) Tehdy jim to nevadilo, ale dnes je to ohromný důvod politický, že se bojíme voleb atd. Připomínám oposičním stranám: Nemáme proč báti se voleb. Klade se důraz na výsledky voleb v obcích, ale s tou věcí by se mělo u nás již jednou přestati; když v některé obci, která má, řekněme, 200 obyvatel, jedna strana dostane o jeden hlas více než při sněmovních volbách, volá se po rozpuštění Národního shromáždění atd., prohlašuje se to za ohromné vítězství atd. Volby do obcí nemohou býti nikdy podkladem pro posouzení politické síly, resp. rozvrstvení politických stran. Předně proto, poněvadž přece jen přesto, že zákon o volebním řádu do obcí nám zpolitisoval obce, že tu ostudu v Československé republice, závazné, neboli jak říkáme, vázané kandidátní listiny zavedl do obcí, přesto vidíme, že jsou už některé obce, kde to nejde jen tak podle politického kabátu. Jen si všimněte statistiky a vidíte, že tam vystupují samostatné kandidátní listiny, že tam jsou také místní zájmy a máte některé obce tak uvědomělé, že jednoduše utvoří jednu kandidátní listinu, a volby pak vůbec nejsou. Z toho důvodu nemohou býti směrodatným měřítkem pro politické rozvrstvení. A jest ještě druhý důvod: Vždyť je docela možné, že v některé obci příslušníci určité politické strany jsou tak slabí, že jim to nestojí za to, aby si postavili samostatné kandidátní listiny a dají svým příslušníkům volnost voliti s tou či onou politickou stranou. Tu ta politická strana, jejichž hlasy právě ona dostala, zapomíná, že to nejsou všechno její hlasy, resp. její politické strany. A prohlašuje to za volební vítězství. Přirozeně, když to sčítáme a děláme statistiku volební, vidíme, že skutečně některá politická strana vzrůstá. Ale když by mělo dojíti k parlamentním volbám, t. j. čistě politickým, vypadá věc jinak, poněvadž těm příslušníkům určité politické strany vždycky za to stojí voliti v té obci svoji politickou stranu, třebas by tam byli dva, tři, řekněme deset. Ten počet by nestačil na postavení samostatné kandidátní listiny. A těch obcí máme v republice Československé velmi mnoho, a když to vypočítáme, po těch 10, 20 hlasech, je ta diference velmi slušná. Tedy nemohou býti nikdy volby do obcí kladeny jako měřítko pro politické rozvrstvení národa. (Výkřiky.)

Uznávám dále, že jsou zde určité potíže, ale nezapomínejme na jednu věc, že t. zv. historické země a na druhé straně země bývalého království uherského šly od sebe odlišným právním politickým a ústavním vývojem, který trval bezmála 1000 roků. Přirozeně tento odlišný vývoj musil zanechati určité stopy v obou těch druzích zemí a při nejlepším úmyslu jak vládních činitelů, tak politických stran a dokonce obyvatel samých, aby za dobu poměrně tak krátkou se tyto rozdíly setřely, odlišný právní, ústavní i politický vývoj stálé stopy zde nese, a tvrdím, že tyto stopy ještě ponese dále. Z toho důvodu jednotná správa, která by vyhovovala oběma těmto druhům zemí, je tvrdým oříškem. Je potřebí zde různých kompromisů atd. Viděli jsme, že se myslilo, že to půjde se župním zřízením, poněvadž se řeklo: Na Slovensku jsou stolice, přizpůsobíme je tedy k župám atd. a podle vzoru uherského bychom zavedli veřejnou správu do historických zemí. Jsou zde pánové z ludové strany, potvrdí, že to s tím župním zřízením prostě nešlo, že se neosvědčilo. (Sen. dr Kovalik: U velkých žup se neosvědčilo, u menších žup ano!) Bylo potřebí hledati jinou cestu. Vidíte, jsou zde odlišné rozdíly. Proto přesto, že měla býti jednotná platnost od 1. července 1928, zase se na určité potíže přišlo. Odtud důsledek: Osnova zákona, který se vám ke přijetí předkládá.

Tvrdilo se u nás, že prý není demokracie v československém státě. Slavný senáte! Snad by bylo dlouho potřebí o tom debatovati, co to demokracie vlastně je. Přeložíme-li to do češtiny z řeckého výrazu, znamená to vládu národa, to je vládu národa, ustaveného na nejširším podkladě, vládu všech občanů státních nebo národa složeného ze všech občanů státních. Aby toho účelu mohlo býti dosaženo, je potřebí politických forem k tomu, zejména úpravou hlasovacího práva. Československá republika má všeobecné hlasovací právo, kde všem občanům 21letým bez rozdílu pohlaví, pokud zákonem nejsou z tohoto volebního práva vyloučeni, se dává právo spolurozhodovali o věcech státních. (Sen. Průša: Až na vojáky!) Zcela správně, prosím. Najděte mně stát, který má stálou soustavu vojenskou, kde by aktivní vojáci měli právo hlasovací. To, prosím, jen u nás zase jsou ty falešné předpoklady, to falešné heslo přišlo s tím, že i vojáci mají míti hlasovací právo. Pánové, je dobře, když se zná tak někdy historický průběh velkých revolucí. Vezměme si v tomto směru průběh revoluce francouzské. Jistě všechny možné názory tehdy byly uplatňovány, revoluce francouzská měla mnoho ústav a různých myšlenek. Ale ve všech těchto ústavách jako červená niť se táhne ustanovení, že ozbrojená moc jen poslouchá, že ozbrojená moc, která chce zároveň uvažovati, není ozbrojenou mocí. Ozbrojená moc jen poslouchá, ale aby ozbrojená moc mohla poslouchati, musí býti zbavena všech politických vlivů na ni působících. Prosím, páni socialisté dobře pochopili toto ustanovení a ony vidíme... (Sen. Průša: Nechte profesury a otevřte si raději advokátní kancelář!) Já jsem vás nepřerušoval. Jsem profesorem práv na universitě a nejsem advokátem. (Sen. Průša: Bylo by lépe, kdybyste byl advokátem!) V tom se Vás ptát nebudu.

I socialistické strany uznávaly nevhodnost tohoto ustanovení a zavázaly se sobě navzájem, když byly v koalici, že nebudou prováděti agitaci volební v kasárnách, že kasárna budou ušetřena jakékoli volební agitace. Proč? Poněvadž samy uznávaly nevhodnost tohoto opatření. Kdežto druhé strany tuto úmluvu dodržovaly, socialistické strany tuto úmluvu nedodržovaly. A, slavný senáte, první věcí v armádě je disciplina. Bez discipliny vojsko je cháska, a je lepší, když toho vojska vůbec není. Ale jak chcete držeti disciplinu, když může prostý voják vystoupiti na politické schůzi a mluviti proti svému kapitánovi nebo majorovi. To není myslitelné. Ministerstvo národní obrany čelilo tomu tím, že zakazovalo vojenským gážistům účastenství na politických schůzích. To bylo protizákonné, poněvadž, jestliže někdo má hlasovací právo, má také právo na ty politické schůze choditi. Když se to nedodržovalo a bylo jasno, že je to ustanovení nevhodné, nezbylo nic jiného, než přidržeti se vzorů všech vyspělých států politických a zastaviti hlasovací právo po čas aktivní služby vojenské. To znamená další krok ke konsolidaci státu. Abych se vrátil k věci. Hlasovacím lístkem dostává každý občan právo spolurozhodovati o všech věcech státních.

U nás každý občan starý 21 let, pokud není zákonem vyloučen, to hlasovací právo má, má právo spolurozhodovati o věcech státních, a prosil bych, kde potom by u nás nebyla demokracie, nebo co byste chtěli ještě demokratičtějšího tím spíše, že u nás je soustava poměrného zastoupení nebo poměrného volení, t. j. že není možno znásilniti žádnou politickou stranu, žádné politické smýšlení, poněvadž podle počtu hlasů dostane se na každou volební stranu příslušný počet mandátů. Jakákoli volební geometrie, kterou se proslavovalo staré Rakousko, je u nás vyloučena.

Mluvilo-li se proti té vládní většině, musí se mluviti přirozeně také o absolutismu většiny atd. Ten absolutismus se prý, jak řekl zejména kol. dr Heller, zvláště ukazuje v imunitních výborech a ústavně-právním výboru.

Slavný senáte, jsem členem imunitního výboru, jsem dokonce jeho místopředsedou a doufám, že mně i páni komunisté dosvědčí, že, zejména pokud se týče t. zv. politických deliktů, jsem velice liberální, poněvadž tvrdím, že má míti člen Národního shromáždění právo pronášeti kritiku na veřejných schůzích. Ale prosím, já se současně také držím jiné věci. Dotkl se zde pan kolega dr Heller incidentu na právnické fakultě brněnské, university. Slavný senáte! Ten incident není jen tak. Nezapomínejme, že určitá averse proti parlamentu tu je a že zejména se vytýká také parlamentu, že prý je to vzájemně se podporující sdružení na beztrestné páchání trestných činů, poněvadž prý Národní shromáždění členy nevydává, když se dopustí určitého činu trestného. Tedy, prosím, my zde stojíme pod veřejnou kontrolou, a toho jsme mučeni býti si také pamětlivi.

Proto v tom imunitním výboru je nutno postupovati naprosto rigorosně, a doufám, že mně i páni komunisté dosvědčí, že v tomto směru nečiníme rozdílu v tom, je-li dotyčný člen členem vládní většiny nebo oposice. My měříme každému stejně. Ale já tvrdím dále, že, v prvé řadě také členové Národního shromáždění samotní mají si býti vědomi toho důstojenství, že jsou členy Národního shromáždění a že podle toho také ve veřejnosti se mají chovati. (Tak jest!) A to je velmi často, co nám chybí.

Tak jest tomu v ústavně-právním výboru. Zase z vlastní zkušenosti mohu o tom mluviti, poněvadž jsem nejen členem, ale také dokonce místopředsedou ústavně-právního výboru. Už jsme měli leckteré věci, kde já jakožto referent jsem musil prohlásiti vládní osnovu za nepřijatelnou proto, poněvadž, nevyhovovala ústavě. V tom směru ani oposice nám nemůže vytknouti toho nejmenšího.

Ovšem v demokratickém státě rozhoduje většina. Slavný senáte! Kdo má rozhodovati, když ne většina? Vůle státu je vůle většiny a zákon přirozeně také je projev vůle většiny. Snad bychom někdy mohli o tom pochybovati zda je to naskrz správné, ale rozhodně správnějším je, že většina ovládá menšinu, než aby menšina chtěla vládnouti většině. (Výborně!) Říká se, že prý tato osnova se dělá proto, že vládní většina má špatné svědomí. Slavný senáte! Jsem také členem té vládní většiny, ale necítím nikterak, že bych měl nějaké špatné svědomí, naopak pozoruji, jak čím dále, tím více v té vládní většině, aspoň v senátu, vzrůstá zdravý smysl pro odpovědnost. Nezapomínejme, že zákony, které odhlasujeme, nesou také naše jména jakožto spoluzákonodárců a že za ty zákony, které odhlasujeme, jsme také odpovědni nejen sami sobě, nýbrž i cizině proto, poněvadž dnes o tom státu si rozhodujeme my a nemůžeme svalovati odpovědnost na jiné činitele, jako jsme snad mohli činiti za starého Rakouska. Dnes my jsme ten národ, my jsme ten stát, my si tvoříme ten právní řád, ale prosím, jak si ten právní řád vytvoříme, tak také ten řád bude a za ten také odpovědnost neseme, zejména i vůči našim potomkům. Ti, kteří po nás přijdou, dokud zákony ty nebudou změněny, budou se říditi těmi zákony, na kterých jsme se usnesli. Budou-li zákony dobré, nebudou na nás naříkat. Je naší povinností pracovati s nejlepším vědomím a svědomím, aby to, co učiníme, bylo skutečně dobré. Tedy pravím, my máme naprosto dobré svědomí, my cítíme tu odpovědnost, která na nás leží. My jsme vládní většina, a jako vládní většina dovedeme vnutiti svoji vůli i vládě, vždyť prosím, slavný senáte, to není vládní osnova, která se vám zde předkládá, to je iniciativní návrh vyšlý právě z vůle a popudu většiny, a vládá musí učiniti to, na čem se usneseme a co v poslanecké sněmovně také odhlasujeme. (Výborně! - Potlesk.)

Jaké neustálé mluvení o vládě, jako by byla vláda mimo nás, jako by to byl sbor, se kterým nemáme spojení. Kdo je ta vláda? To je ta většina Národního shromáždění. Prosím, vezměte si složení vlády a vládní většiny. My vládneme, my vládní většina, a nikoliv nějaká vláda, poněvadž to, co se vládou nazývá, není ničím jiným, než výborem většiny parlamentu. (Výborně! - Potlesk.)

A právě proto, že máme v tomto směru úplně čisté svědomí, můžeme také s klidným svědomím přikročiti k oslavě desátého výročí republiky. Řekl pan kol. dr Veselý, že prý, srovnáme-li rok 1918 s rokem 1928, jsou zde ohromné změny, že v r. 1918 důvěřovalo se občanstvu, že vše se skládalo na občana, kdežto nyní se prý občanstvo vytlačuje ze správy atd. a mají prý těžkou odpovědnost ti, kdož tento stav zavinili.

Slavný senáte! Tuto odpovědnost, jako člen vládní strany, milerád na sebe beru. A srovnáme-li výsledky dnešní vládní většiny, vidíme, že poměrně za tuto krátkou dobu mnoho se v československém státě udělalo a že nastala jistá větší stabilita veřejnoprávních poměrů, nastala větší konsolidace státu, zkrátka my se nejenom časově od toto r. 1918, nebo řekněme od těch válečných let, odlišujeme, ale my se také odlišujeme i jakostí a podstatou veřejnoprávních poměrů. A kdybychom vzali do poměru těch 10 let od těch válečných dob a kdybychom vzali ty veřejnoprávní poměry, jaké byly za dob válečných, můžeme s plným svědomím říci, že jsme udělali mnohem více pro konsolidaci státu, nežli skutečně ten krátký časový termín tu byl. Tedy prosím, my jsme udělali vše a pracovali pro konsolidaci poměrů a my můžeme tu odpovědnost s plným svědomím na sebe převzíti, a proto s klidným svědomím můžeme v letošním jubilejním roce přikročiti k oslavám desetiletého výročí naší republiky. (Výborně! - Hlučný potlesk. Řečníku se gratuluje.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan sen. dr Witt.

Sen. dr Witt: Velectění pánové! Pan sen. dr Baxa zmínil se úvodem ve své řeči o jisté formální pochybnosti, která zde byla pronesena. Byla zde totiž učiněna výtka, zdali správně postupujeme podle našeho jednacího řádu, když dnes projednáváme právě tuto předlohu, která se nalézá na denním pořadu. Velevážení pánové, já mám veliký respekt před autoritami a zejména před vědeckými autoritami. Já již jako člověk, který absolvoval sám universitu, mám jistě také veliký respekt před universitními profesory, poněvadž jim jistě velmi mnoho vděčím. Já to zdůrazňuji proto, abych mohl předem na to poukázati, že nejsem nijak zaujat proti tomu, že plně respektuji postavení veleváženého pana předešlého řečníka a že bych se ostýchal zbytečně s ním polemisovati. A já prohlašuji, i když nemohu položiti zde na vážky tak velkou váhu vědeckou jako předešlý pan řečník, že přece jeho argumentace nebyla správná. Velevážení pánové, svým občanským rozumem, čtěte a sledujte příslušná ustanovení jednacího řádu. Co říká § 42 ve svém druhém odstavci? Že o otištěných zprávách výboru a návrzích vlády a senátorů může se jednati teprve, když uplynulo 24 hodin od doby, kdy byly rozdány.

Vážení pánové, pokládám za nesporné, že zpráva byla rozdána teprve dnes. O tom není sporu. A v důsledku toho mohu míti za to, že podle §u 42 projednání předlohy přípustno nebylo. Ale pan dr Baxa odvolává se na § 35 a říká sám, že je to zákon zcela výjimečné povahy. Co znamená, pánové, že do ustanovení tohoto zákona nelze vkládati nějakých zvláštních záměrů, že nutno právě přijmouti to slovo, které tam stojí, v nejužším smyslu.

Odstavec 1. §u 35 říká, že senát může přikázati výboru, aby v jisté lhůtě předlohu projednal. To se stalo a náš ústavně-právní výbor měl lhůtu 24 hodin. Teď říká odst. 2.: >Není-li zpráva ve lhůtě podána, aniž výbor žádal o prodloužení lhůty, anebo nebyla-li lhůta prodloužena, může býti předmět dán na jednací pořad i beze zprávy výborové.< (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Vážení pánové, naše presidium jest jistě kompetentní a také povoláno k výkladu jednacího řádu. Kdyby tu byly předpoklady, jichž se dovolává pan dr Baxa, jistě by naše presidium náležitě zjistilo, zda byla, nebo nebyla lhůta dodržena, resp. o její prodloužení žádáno, a bylo by jednání o předloze dalo na denní pořad beze zprávy. (Ano!) Ale vy vidíte, velevážení pánové, že tu jde o případ, kdy skutečně byla podána zpráva, a velectění pánové nikým ještě nebylo potvrzeno, ani také tvrzeno, že by byla později bývala dodána. (Sen. dr Baxa: Byl jste, pane kolego, tady na začátku mé řeči?) Ano! Může býti, že jsem něco přeslechl. (Sen. dr Karas: To je advokátní dedukce!) Ale žádná advokátní dedukce, pane doktore. Mám občanský rozum jako vy, ale promiňte mi, co byste soudil o osobním mém taktu, kdybych já, slyše vás tu mluvit, řekl, že to je byrokratická rozmluva. Vy jste vázán ke mně, i když jsem z oposice, stejným taktem, jako já k vám.

Velectění pánové, kdo může tvrditi, že pan kol. dr Procházka včas nepodal zprávy. Ke chvále pana kolegy to říkám, a nechci ho tím znevážiti, že je z těch nejrychlejších referentů, říkáme mu žertem >Schnellsiederreferent<. Proto je právě pan dr Procházka majoritou vysílán při všech takových předlohách, kdy se to má rychle v senátě uvařiti. Majorita používá jeho dovednosti a jeho služební horlivosti. Komu chcete namluviti, že para dr Procházka podal tuto zprávu pozdě. Velevážený pane kolego prof. dr Baxo, vy jste byl v ústavně-právním výboru při projednávání celé předlohy a tu jste slyšel, jak jsem žertovně, na to poukázal, že pan referent dr Procházka již přišel s hotovou zprávou. Já mu tohle řekl a ještě jsem řekl, že mi to připomíná, jako když jde soudce s hotovým rozsudkem, anebo sám jsem si v duchu myslil, že se to u nás v ústavně-právním výboru odehrává tak, jako se kdysi konal ve válce v Opavě soud. Ještě nebyl soud svolán, ještě nebylo celé vyšetřování o žalobě v právní moci a už byl v Opavě kat a už se dělala šibenice. To jsem žertovně poznamenal, a to právě dnes chci říci, že zpráva nebyla podána. A teď je otázka, kam má býti podána. Mám za to, že má býti podána v kanceláři do 24 hodin. Tam to bylo zjištěno a prosil bych pana kol. prof. dr Baxu, aby prohlásil - při své vážnosti rád mu to budu věřit - má-li to zjištěno, že tato zpráva podána nebyla. To bych chtěl vědět. Toto zjištění od vás žádám proto, poněvadž presidium to ne, udělalo a poněvadž vy milerád z takových premis, která si stavíte, uděláte závěr, který jde daleko.