Největší agenda je politická. Ta vzrůstá stále. Tedy to docházení nebude ztrpčováno a ztěžováno, nýbrž naopak ti lidé budou moci si spojiti, obě chůze na hejtmanství. Ale kdo tak hrozně lituje občanů, že budou musiti tak daleko docházeti, proč nelituje ty nemocné dělníky, kteří musejí choditi do nemocenských pokladen, které jsou jen v sídlech okresních hejtmanství? Před 3 lety, kdy se dělal dnešní zákon, se zrušily ty nemocenské pokladny a právě nemocný dělník musí dnes docházeti daleka do okresního města. Veškerou agendu neobstarávají tam, ale mnohou agendu mají tam. Tedy vidíte, že musil také docházeti tam. (Hlas: Lékař je všechno!) Lékař není všechno. Ale dříve měl všechno doma, nebo blízko, a teď musí pro řadu agend docházeti dále. (Sen. Dundr: Je to příliš přitažené za vlasy!) Poněvadž je vám to nepříjemné.

Mnozí řečníci pozastavují se nad tím, že prý dnes se roztrhává platnost dnešního zákona: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, že nastane až 1. prosince, kdežto na Slovensku již 1. července. Je pravda, jak důvodová zpráva tvrdí, že v Čechách se zejména těžce nese neúčast volených, zástupců v okresních správách politických. Neboť od války jsme již neměli volby do okresního zastupitelstva. Po celou dobu trvání republiky jmenuje vláda členy okresních správních komisí, tedy občané sami nevolí, takže je potřebí, aby již jednou byly provedeny volby, aby občanstvo mohlo samo své zástupce poslati. Ale když 10 let občanstvo a politické strany mlčely a nenaléhaly na provedení voleb do okresních zastupitelstev, tak dnes těch 5 měsíců to ještě vydrží, když z důvodů jiných je potřebí odložení účinnosti zákona, jak jsem se napřed zmínil pro nedostatek úředníků, kteří nejsou připraveni. Na Slovensku již občanstvo promluvilo; i když bude dnešní komise zatím na krátkou dobu ustanovena, bude ustanovení všech zástupců zvolených občanstvem, tedy je zde spíše zachován ráz demokracie, než se to stále vytýká. Na Podkarpatské Rusi rovněž tak, do 10 let tam nedošlo k volbám, a dokud oposice byla ve vládě, tak nikdy také nenaléhala sama na to, aby volby byly provedeny, a dnes najednou 5 měsíců má býti takovou zkázou a neštěstím pro Podkarpatskou Rus, když volby tam okamžitě nebudou provedeny. Pan kol. Dundr v zakončení své řeči prohlásil, že dívá se na tuto novelu jako na bezpečný důkaz toho, že koalice se již rozpadá, že to manželství z donucení, které koaliční strany uzavřely, zde přichází již k rozluce a nyní nastane rozvod. A doopravdy vykládal to s tváří, jakoby mu bylo líto koalice, že je škoda, že se koalice rozpadne; a zatím mohl by býti šťastným, když tato osnova jaksi přivádí urychlení rozpadnutí koalice. Tedy je to ve vašem zájmu, aby koalice netrvala tak dlouho. (Sen. Dundr: To je také váš zájem!) Myslím, že tento důvod by u nás ani neplatil.

Slavný senáte! Jsme přesvědčeni, že reforma veřejné správy je těžký oříšek, že reforma ta má přivoditi velkou změnu v dnešních dosavadních poměrech., ale také jsme přesvědčeni, že zde ve státě máme takové množství politických stran třídních, sociálních, národních, které na každou otázku dívají se se svého hlediska stranického. Jsem přesvědčen, že každá jiná strana také poctivě to myslí, aby její program byl uplatňován ve státě. Také je to povinností stran, jinak by odůvodnění, proč strana má existovat, nebylo, kdyby strana nechtěla své zásady uplatniti. Ale právě proto, že máme tolik stran, každá strana se dívá jinýma očima na tu reformu veřejné správy, co divu, že tu a tam se vyskytnou věci, které nejsou jednotlivým stranám vhod a které by si přály upraviti jinak. I naše strana má řadu jiných názorů na věc. Ale musí se uskutečniti a může se provésti jenom to, na čem se shodne většina, co se stane věcí dohody. Dohoda nemůže býti nikdy na 100 %, aby uspokojila všecky. Ale jsme rádi, když uspokojí reforma náš stát, naši republiku a když ta reforma přivede zlepšení našeho veřejného života, zlepšení výkonu té veřejné státní správy, když umožní, aby také občanstvo na ní mohlo spolupůsobit. Z toho důvodu, že jsme přesvědčeni, že ta reforma prospěje naší republice, našemu státu, chceme pro tuto reformu, hlasovati. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. Dyk. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Debata, která se rozvinula, z veliké části se netýká návrhu zákona tisk 676, nýbrž rozvíjí se o účelnost či neúčelnost, o vhodnost či nevhodnost zákona ze dne 14. července 1927, č. 127 Sb. z. a n. A když již se rozvinula debata tímto směrem, budiž mi dovoleno, abych přičinil několik poznámek. Někteří řečníci našli během dnešní debaty vřelé tóny pro autonomii. Slyšeli jsme na př. sen. kol. Hubku, který velmi želel toho, že na př. Slezsko bylo zbaveno své historické individuality. K tomu budiž mně dovoleno poznamenat. Župním zákonem z r. 1920 byly všecky země zbaveny své individuality, ne pouze Slezsko, ale také Morava, také Čechy a tenkráte byl to referent strany, které náleží sen. Hubka, který, jak možno zjistiti ze stenografických protokolů, prohlásil autonomii za přežitek, doznal, že za Rakouska konala dobré služby, ale k tomu připojil, že nyní za republiky je zbytečná. A tenkráte největšími centralisty byli socialisté. Jestliže mluvilkol. Hubka o prachu zapomenutí, který padá na to či ono, ten prach zapomenutí není dost vydatný, aby zakryl tyto stenografické protokoly, kde se řečník strany českých socialistů může o mých tvrzeních velmi snadno přesvědčiti. Myslím, že tenkráte již vznikly určité závady, které nebylo možno plně odčiniti tím zákonem loňským, a jestliže dnes se rekriminuje proti loňskému zákonu, tedy se namnoze velmi opožděně rekriminuje proti zásadám zákona župního. Tenkráte v r. 1920 jsme slyšeli ony teorie o nutnosti velkých celků, a byli to opět socialisté, kteří tuto teorii velmi vřele zastávali, kdežto na př. dr Kramář ve svých vývodech byl jednak pro zachování individuality zemí a jednak pro menší celky. Musím konstatovat, že opět je to křivda, která se činí se stran socialistických stranám, stojícím za osnovou přijatou, a že tato křivda je velice kontrolovatelná, poněvadž litera scripta manet.

Bylo zde přednášeno mnoho určitých obvinění, která se týkají namnoze spíše prakse autonomie, nebo spíše jejích představitelů, než pojmu a podstaty autonomie. Jestliže představitelé autonomie, jak vytkl opět řečník socialistický, této autonomie nehájí, jestliže jako K poslední instanci se uchylují k instanci jiné, nesmí se zapomínati, že v tom foru, o kterém se mluvilo, v zemském správním výboru, mají zástupce také strany socialistické, a bylo by vhodné si připomenouti, co tito zástupci socialistických stran v táto tak důležité a tak vážné otázce učinili. (Výkřik.) Pokud moje znalosti sahají, nebylo toho příliš mnoho.

Ale oni měli jakožto členové zemského správního výboru a mohli se obrátiti na presidenta Crhu a podotknouti, že není vhodno, aby p. president Crha se obracel na pana ministra vnitra, a když už tak učinil, mohli říci, že s tím nesouhlasí, a mohli z toho udělati cause celébre; ale dnešní rekriminace jsou opat trochu opožděné rekriminace. Jest jisto, že nám, když se robil těžce ten zákon - je přirozeno při koaličním systému, že každý tak důležitý zákon vzniká velmi těžce - bylo, nutno se dohadovat, nutno činiti ústupky a přirozeně, že výsledky tohoto dohadování nebývají takové, aby kterákoli z těch dorozumívajících se stran mohla říci, že je s tím plně spokojena. A proto myslím, že mohu tu říci, že my a snad ostatní strany nepovažujeme to, co se stalo roku loňského, za nějaký ideál, ale považujeme to za zlepšení.potud, že ono zrušení historických zemí, které nastalo r. 1920, bylo odčiněno.

A jestliže se mluvilo o zrušení Slezska, je to relativní zrušení, poněvadž Slezsko bylo spojeno s Moravou, ale jeho individualita nebyla zrušena. Roku 1920 nešlo o spojení dvou celků ve větší, nýbrž byly tvořeny celky historicky úplně neodůvodněné, a řekněme si to, libovolné a hospodářsky nesrovnalé, které nebyly života schopny a zápasily s největšími obtížemi. Tedy myslím, že v tomto směru výtky, které se tomuto zákonu kladou, jsou jistě přehnané. A pro nás velmi závažné bylo to, že se tímto zákonem a zřízením celků zemských přispělo k urovnání poměrů mezi Čechy a Slováky, poměrů, které byly napjaté, a kdyby se to napětí bylo stupňotvalo, za dnešních mezinárodních poměrů, jistě to mohlo vésti k velmi povážlivým důsledkům pro stát. A my vidíme, jestliže se včas nečelí rozumnou ústupností sporům, které se objevují mezi složkami určitých států, že dochází k takovým trudným událostem, k jakým došlo včera ve skupštině jugoslávské. My jsme si nepřáli, aby se tak stalo, a v reformě této správy viděli jsme cestu k urovnání poměrů mezi Čechy a Slováky a určité plus, které mělo přispěti, aby naše vnitřní politické poměry v zájmu zahraniční posice našeho státu byly upevněny. (Výborně!)

Myslím, že při všem možno činiti výtky. Řekl jsem, že to, co je, není ideální, přiznávám, že některé výtky jsou snad oprávněné, ale jistě je nutno pracovati k tomu, aby se situace zlepšila, ne pouze slovy, ale skutky. Uznávám, že některé okresy byly postiženy touto reformou zemské správy. Uznávám, že ne pouze Manětín, ale mnoho jiných okresů v Čechách je zanedbáno komunikačně, hospodářsky a potřebuje pomoci. My jistě nebudeme se vzpírati tomu, aby po stránce komunikační po stránce jiných nutných investic se na takové okresy pamatovalo. Ale myslím, že je nutné vždy při takových věcech vystupovati s konkrétními návrhy, a ne s příliš všeobecnými soudy, které nepomohou těm okresům, u nichž se snad podněcuje nespokojenost, ale hospodářská situace, přiznejme, nikterak těmito různými nespokojenci se nezlepšuje. Tak by se pomohlo pouze prospěchu určité strany, která počítá na to, že získá hlasy, ale ty okresy tím nezískají. Jsou-li zanedbány, nutno pracovati, aby byla přivedena rovnováha, aby to, co má ten větší okres, dostal také okres chudší. Jistě se nebude vzpírat idei sociálního vyrovnání také mezi okresy, které jsou přírodou méně bohatě dotovány, s bohatšími.

Bylo zde mluveno také o těch motivech, které vedly k odročení voleb. A bylo řečeno, že je to strach před volbami, které zapudí většinu. Bylo vypočítáváno, že výsledek posledních voleb v posledních měsících je toho rázu, že dnešní parlamentní většina vlastně se jeví parlamentní menšinou a naopak. To je statistika, která se dělá zpravidla. Po každých volbách všechny strany se tváří, jako by vyhrávaly. (Smích. - Sen. Ant. Novák: Proč nevydala vláda statistiku!) Proto zatím doporučujeme všem těm, kteří byli proroky do budoucnosti, aby byli poněkud trpěliví. Těch několik měsíců není snad tak dlouhá doba, aby se jich nedočkali.

Na jedno bych upozornil. Jestliže počítá se s tou většinou, počítá se s jedním činitelem, se kterým je velmi povážlivé počítati. Oni počítají s komunisty. (Sen. Dundr: A vy s luďáky!) Tato většina byla by přece jen docela jiné povahy, když shledáme, že by v ní byla jen součástkou, a přiznejme značnou součástkou, právě strana, kterou by jen největší ilusionista mohl prohlásiti za stranu státní. Bylo zde řečeno, že většina dnešní počítá s luďáky. Prosím, aby se vzalo na vědomí, že podle projevů této strany ludové je jakýsi rozdíl mezi stranou ludovou a stranou komunistickou, poněvadž strana... (Sen. Dundr: Příslušník vaší strany říká, že Tuka je konfidentem maďarské vlády, a vy to trpíte!) Budiž mi dovoleno, abych zde prohlásil, jestliže kterýkoli příslušník strany ludové je zapleten do nějakých akcí protistátních, že já budu poslední, který by ho hájil. Naproti tomu však prohlašuji, že postavení je trochu jiné a že strana ludová svým oficiálním mluvčím se hlásila a hlásí k tomuto státu, - (Tak jest! - Souhlas senátorů strany ludové!) - že prohlásila, že v míru i ve válce chce pro tento stát pracovati a po případě i bojovati. Ale to neříkají komunisté, naopak se strany komunistů bylo řečeno, že povinností komunistů v branném výboru je právě, aby se pracovalo proti státu. (Sen. Dundr: Celá činnost strany ludové svědčí o pravém opaku!) Je čas, kolego, abyste jednou si řekli, je-li vám tak tuze zdravé, jestli vy tak provozujete ľentente cordiale s lidmi, kteří vám nemohou přijíti na jméno, jako komunisté a jestliže, jak právě činíte, vystupujete jako advokáti této strany. Já myslím, že byste měli ponechati komunistům... (Sen. Dundr: Vy potřebujete používat útoků komunistického tisku a uveřejňujete je proti nám! - Nemluvte o našem společenství s komunisty!) Vy nezapřete, a právě v této chvíli jste dokázal, že jste advokátem komunistů, poněvadž jste se jich ujal, kdežto bylo požadavkem opatrnosti.. (Sen. Dundr: Ne fixlujte!) Ponechte tuto obranu komunistům. (Sen. Dundr: Já bych si vyprosil, abyste fixloval! - Sen. Toužil: Nechcete dělat Kecala a býti prostředníkem?) Tu úlohu Kecala jsem ponechal vám. Nechci býti Kecalem druhýma.

Je věcí socialistických stran, které tvrdí - a my jim to chceme věřit - že je odlišuje od komunistů názor na tento stát a loyalita, kterou k tomuto státu chovají, chtějí-li trvale udržovati určitou fikci jednotné socialistické fronty a chtéjí-li mluviti o socialistické většině. Konstatuji jen, že komunismus není ani demokratický jsa pro diktaturu a že ta diktatura, kdyby jí docílil.. (Hlas: Nechcete se přiznat, že provádíte diktaturu!) Nejslabší strana, která je v této většině, diktaturu prostě prováděti nemůže. (Sen. Ant. Novák: Kdo zde dělal advokáta fašistů?) Co se týče fašistů, kol. Nováku, řekl jsem, že jsem metod fašismu neschvaloval. Já jsem řekl, jestliže se mluví o fašismu, nebo o fašistech jako o lidech ničemných, že je to křivda a že velká část fašistů, kteří za fašismus jdou, jsou přesvědčeni, že je to dobrá věc. Jsem ochoten přiznat, že stejně tací lidé jsou i mezi komunisty, ale konstatuji jedno, že mezi těmi, kteří věří v dobrotu věci komunistické, a mezi vámi musí býti propast velmi hluboká, poněvadž diktatura komunistická by nebyla nikdy diktaturou československou a vyhrála-li by tato, prohrál by československý stát. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. dr Baxa.

Sen. dr Baxa: Slavný senáte! Během debaty bylo se dotčeno nejen zákona, resp. osnovy nynějšího zákona, nýbrž také celého zákona o zemském zřízení. Pokládám tedy za svou povinnost, abych reagoval na určité výtky, resp. námitky, které v tomto směru byly předneseny. Výtky tyto týkaly se celkem tří bodů. Po stránce formální, dále po stránce ústavní, resp. právní a konečně po stránce politické. Po stránce formální tvrdilo se, že prý není postup vládní většiny správný podle jednacího řádu. Bylo se dovoláváno §u 42 jedn. řádu, který v odst. 2 praví: >O vytištěných zprávách výboru i návrzích vlády a senátorů může se jednati teprve tehdy, když uplynulo 24 hodin, co byly rozdány.< Správné je, že jsme dostali tuto osnovu do rukou teprve dnes, ba možno říci teprve po zahájení této schůze. Tedy kdybychom přihlíželi jen k §u 42 jedn. rádi, byla by tato výtka naprosto oprávněná. Ale máme v jednacím řádu ještě jiný paragraf, § 35, který praví: >Senát může k návrhu předsedovu prostým hlasováním, bez rozpravy výboru přikázati, aby o návrhu podal zprávu do určité lhůty. Druhý odstavec: Není-li zpráva ve lhůtě podána, aniž výbor žádal o prodloužení lhůty, nebo nebyla-li lhůta prodloužena, může předmět býti dán na jednací pořad i bez zprávy výborové. Zpravodaje určuje v tom případě předseda senátu.< Tedy prosím, proti §u 42, který je rázu všeobecného, je tu dán § 35 rázu naprosto výjimečného. A jaký jest smysl a účel tohoto §u 35? Smysl a účel je ten, aby určité osnovy pokud možno s největším urychlením mohly býti projednávány, a tento § 35 dokonce připouští, aby jednalo se o určité osnově, třebas by vůbec zpráva výborová o ní podána nebyla. (Sen. Dundr: Ale tady toho nebylo!.) Račte prominouti, pánové, nejsem hotov. Věc měla se takto. V úterní schůzi byl podán tento návrh a usnesením senátu byl přikázán výboru a současně na téže schůzi - a já konstatuji, že nebylo proti tomu námitek - bylo usneseno, aby byla tato osnova prohlášena za předmět jednání schůze čtvrteční t. j. dnešní. Zde presidium již stanovilo pořad jednání. Účel tohoto paragrafu je rychlé projednání věci. A poněvadž tento výjimečný předpis stanoví, že může býti projednána osnova i bez podání zprávy, tedy argumentací a majore ad minus může býti projednána i tehdy, když zpráva byla podána, přes to, že 24 hodin neuplyne od rozdání zprávy. Předpis §u 35 je zcela výjimečného rázu a s §em 42 v nijaké právní souvislosti není. (Sen. Dundr: Ale tady ta výjimka nebyla!) Pánové, vy jste měli protestovati proti tomu, když se tato osnova dávala v úterý na pořad jednání, vy jste tak neučinili, vy jste to prostě schválili. (Sen. Dundr: V našem senátě je to všeobecné!) Račte prominouti, pane kolego, já jsem vás nepřerušoval, když jste mluvil. (Sen. Dundr: Konstatuji skutečnost!) Přicházím k věci druhé - ústavní, resp. právní, a tu prohlašuji, že na této osnově není nic ani protiústavního, ani protiprávního. Oč zde vlastně jde? Podle §u 18 jednacího řádu obou sněmoven tvoří předmět jednání obou sněmoven mimo jiné také zprávy předsedy a návrhy členů sněmoven. Mezi ty návrhy členů sněmoven čítají se také t. zv. návrhy iniciativní, které musí nejprve projíti výborem iniciativním. Prohlásí-li je výbor iniciativní za schopné, aby mohly býti projednávány, přikáže je tomu výboru, který pokládá sám za příslušný. A prosím, tento návrh byl podepsán náležitým počtem senátorů. Podmínka byla splněna, přišel do iniciativního výboru, iniciativní výbor prohlásil tento návrh za schopný k projednávání a přikázal jej ústavně-právnímu výboru, který také tuto osnovu projednal. Tedy, prosím, není zde nic protiprávního, nic protiústavního, litera zákona je zde plně uspokojena.

A nyní, oč vlastně zde obsahově jde? O odložení platnosti zákona čís. 125 z roku 1927 v historických zemích. Pánové, pro platnost zákona, anebo pro obsah zákona po stránce čistě juristické je nerozhodno, kdy zákon vstoupí v platnost, poněvadž v tomto směru je zákonodárce naprosto svrchovaným. Zákonodárce v minulém roce řekl, že zákon vstoupí v platnost 1. července 1928, ale mohl týmiž ústy, abych řekl lidově, říci, že ten zákon vstoupí v platnost 1. prosince 1928 anebo 1. ledna 1929, zkrátka ten zákonodárce v ustanovení platnosti zákona je naprosto svrchovaný, a prosím, týž zákonodárce přichází nyní s tím, že platnost tohoto zákona v určité části Československé republiky se odsunuje do 1. prosince 1928. Zde není naprosto nic protiústavního, ani protiprávního.

Pan kolega dr Heller řekl, že většina Národního shromáždění, anebo, většina vládní, postupuje ústavně a zákonně po stránce formální správně. Já, prosím, kvituji toto prohlášení proto, poněvadž velmi často jsme slýchali z řad oposice, že většina vládní láme jednací řád, že porušuje zákon atd. Tedy z úst řečníka samotné oposice jsme slyšeli, že vládní většina postupuje po stránce formální naprosto bezvadně. Ale řekl pan kol. dr Heller, že prý porušuje vládní většina ducha a obsah zákona, a tu doufám, pánové, že by bylo záhodno, abychom si vlastně řekli, co je to zákon, co to je ústava. Ve státovědeckých naukách v 17. a 18. století po rozumu t. zv. smluvní teorie byl zákon prohlašován za výraz všeobecné vůle. Historie nám také ukazuje, že v 17. století za revoluce anglické Oliwer Cromwell dal vypracovati t. zv. Agreernenit of the people, tedy první ústavní listinu, ovšem také poslední - poněvadž, jak známo, Anglie nemá ústavní listiny - a tento návrh ústavní listiny dával podepsati všemi občany anglickými. To znamená, že všichni občané angličtí měli tento návrh podepsati a tento návrh s podpisem všech občanů anglických měl se státi ústavou. Čili jinými slovy: tato ústava měla býti jednomyslným výrazem vůle všech občanů státních. Ovšem nedošlo k tomu, poněvadž zatím politické poměry se změnily. A též Rousseau ve svém spise Contrat social mluví o volonté genérále. Když vezmeme ústavy francouzské z dob revoluce, vidíme, že se tu opakuje výraz Volonté genérále. Ale Engels formuloval zákon a ústavu jinak. Engels říkal, když se dělá zákon, anebo ústava, že se to napíše na krásný papír, pergament, opatří podpisem krále a ministrů a uloží do státního archivu. To je prý ta ústava, po případě zákon. A Engels správně řekl: To není ta ústava, to není ten zákon proto, poněvadž, kdyby ta ústava nebo ten zákon shořel, anebo vzal nějakým způsobem za své, bylo by po zákoně, nebo ústavě. Engels formuloval docela jinak pojem zákona. Engels formuloval pojem zákona jakožto výslednici všech různých sil po stránce politické, hospodářské, společenské, kulturní atd., které v daném okamžiku na sebe působí ve státě. A skutečně zákon není nic jiného než výslednice všech těch složek, a protože ty složky přirozeně nejsou v každém období časovém stejné, dostavuje se skutečnost, že zákon není již výslednicí všech složek, že ta výslednice a znění zákona jsou jiné; tu nezbývá nic jiného, než zákon opraviti. A když máme tento pravý obsah nebo smysl zákona před očima, tu pochopíme, proč u nás, když nastala změna ve smýšlení národa, bylo nutno také opraviti určitý zákon, a to právě zákon, o který jde, zákon o župních a okresních úřadech z 29. února 1920 zákonem o t. zv. reformě správy č. 125 z roku 1927.

Slavný senáte! Když se vžijeme v doby bezprostředně popřevratové do let 1918, 1920 a vžijeme se v dnešní doby nebo v doby loňské, vidíme, že u nás nastalo, bohudík, již také určité vystřízlivění. My jsme s počátku myslili, že bude možno vládnouti pomocí hesel. Měli jsme hesla, samá krásná hesla, ale bohužel, ta hesla měla jen tu vadu, že to byla jen hesla a že neměla žádného skutečného obsahu. A v tom právě spočívá obsah hesel, velmi pohodlné věci pro politický život, že heslo je krátké, pravidelně jedno slovo a každý si je může vykládati podle své mozkové konstituce, jak tomu sám rozumí. Proto připouští heslo tolik výkladů, kolik lidí o něm uvažuje, či lépe řečeno, neuvažuje. A ta hesla měli jsme bezprostředně v popřevratové době. A měli jsme centralisace, novoty, pokrok, reformy atd. Zkrátka vše musilo býti nové. Musilo se tvořiti něco, co tu ještě nebylo atd. Zapomínalo se při tom, že to, co je staré, nemusí býti ještě špatné a to, co je nové, nemusí býti ještě proto dobré. (Tak jest! - Výborně!) Když se dává státní zřízení novému státu, je nutno šetřiti dvou podmínek. Předně, že státní zřízení mají býti položena na domácí právní základy a za druhé, že nutno poohlédnouti se po cizích vzorech a z cizích zemí vybrati to, co by se pro vlastní stát hodilo. Ale prosím, co jsme učinili se župním zřízením? My jsme nevycházeli z dosavadního právního řádu. Zde byly země, které se již od staletí velmi dobře v našem státě osvědčily a které, nezapomínejme na to, nám prokazovaly zejména v mírových konferencích ohromné služby. Když Wilson mezi svými čtrnácti články položil také heslo sebeurčení národů, znamenalo to pro historické právo velkou újmu potud, poněvadž na místo t. zv. historického práva se mělo položiti právo přirazené každého jednotlivého národa. A vy vidíte, že také u nás to byli Němci, kteří se toho hesla rázem chytili a kteří doufali, bude-li dáno sebeurčení národů, že každý národ může rozhodovati, jak sám chce.

Přirozené právo bylo právě v tomto heslu sebeurčení národů, jaksi obsaženo a bylo velmi nebezpečné proti historickému právu. Vidíte, že našim zástupcům na mírových konferencích se podařilo položiti za základ veškerého jednání historické právo. Řeklo se - československý stát v rámci svých historických hranic, resp. v rámci svých zemí. Vidíte, že historické země až na část Slezska jsme podrželi. Poláci - snad je vám známo - na mírových konferencích operovali proti nám národnostními mapami, sestavenými od českých profesorů, kde právě větší část Těšínska byla zakreslena do polské oblasti národnostní. Tvrdím, kdyby tehdy Slovensko bylo mělo historické hranice i Podkarpatská Rus, že pak by bylo tahání na mírové konferenci o to, co je Slovensko a Podkarpatská Rus, mnohem menší, než ve skutečnosti bylo.

To jsou historické země. Osvědčily se a prokázaly nám ohromné služby na mírovém jednání. Nyní vděk župního zákona. Země jakožto politické svazky měly naprosto zmizeti a celá republika Československá měla býti rozdělena na župy. Tedy přímo úporná centralisace. Centralisace je dobrá věc. Vidíme v historii, že centralisované státy mohly vyvinouti mnohem větší sílu vojenskou i hospodářskou, politickou atd. než státy decentralisované. Vezměte si to nepatrné Prusko za Fridricha Velikého proti poměrně velké monarchii lotrinské za Marie Terezie. Ale centralisace je dobrá jen tehdy, je-li zdravá a nepřepíná-li se. U nás centralisace šla příliš daleko. Decentralisace uvádí síly, které v různých oblastech státu jsou, do rozumné soutěže, decentralisace síly neumrtvuje, naopak oživuje a země při decentralisaci správy snaží se tu vzájemnou soutěží vytvořiti to, co pro celek státu je nejlepší, kdežto centralisace právě ty síly spíše oslabuje, než oživuje. To byl jistě velký omyl župního zákona, nehledíc ještě k omylům po stránce administrativní atd. A dlouho a dlouho to trvalo, než se přišlo k přesvědčení, že župní zákon vyhověti nemůže. Jistě není to náhodná věc, že župní zákon byl sice usnesen r. 1920, ale byl jen proveden na Slovensku, v ostatních zemích nikoli, a že 7 roků to trvalo, než zákon proveden nebyl, či spíše řečeno, než byl zase opraven ve smyslu zemského zřízení. Nastalo vystřízlivění a tvrdím, rozumné a dobré vystřízlivění, a to je právě formulováno v zákonu novém o reformě politické správy, kde na místo župního zřízení se postavilo zřízení zemské. Zejména konstatuji, že na zásadách ohledně poměru státní správy a samosprávy zemské zřízení nezměnilo ani písmene. V tomto směru zemské zřízení zachovalo úplně zásady župního zřízení. Prosím, jednotná kolej atd. A tu vidíme a slyšíme z řad řečníků národně socialistických, od p. dr Veselého, který chválil velmi župní zákon, že zemské zřízení znamená zhoršení tohoto župního zákona nejméně ze dvou důvodů. Předně že prý ruší samosprávné okresy. Ale správně řekl kol. dr Karas, že v tomto směru zákon o reformě správy nedělal nic jiného, než to, co jest obsaženo vlastně v župním zřízení. Přečtěte si § 9 tohoto zákona o župním zřízení, kde stojí: >Dosavadní okresy zastupitelské v Čechách, silniční okresy na Moravě a ve Slezsku, župy na Slovensku a všechny orgány těchto korporací, zejména okresní zastupitelstva a výbory v Čechách, silniční výbory na Moravě a ve Slezsku, správní výbory župní a služnovské úřady na Slovensku, dále zemské a okresní politické správy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zrušují a zastavují svou činnost.<

Tedy, prosím, kde zákon o zemském zřízení vlastně ruší samosprávné obvody? Vždyť to vlastně udělal už zákon o župních úřadech a zemské zřízení v tomto směru na této zásadě jen setrvalo. Není-li správné, že se ruší tyto zastupitelské okresy, tedy se to mělo rekriminovati již při zákoně o župním zřízení, a jestliže řekli socialisté, že zákon o župním zřízení byl dobrý, nebo dokonce velice dobrý, tedy po té stránce je stejně dobrý zákon, kterým se zavádí zřízení zemské.