Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Průša.

Sen. Průša: Vážení pánové! Řada komunistických řečníků ukázala zde na stále rostoucí reakci a na persekuční režim proti dělnické třídě. Chci v této souvislosti-poukázati na to, jak právě československá justice je úplně povolným nástrojem ve službách tohoto reakčního a persekučního režimu. Drakonické rozsudky proti účastníkům dělnických projevů a demonstrací, proti dělnickým funkcionářům a redaktorům, těžké žaláře za pouhé tiskové a slovní delikty jsou dnes v Československu docela obvyklým zjevem a prakse československého nejvyššího soudu, který rozsudky v cistě politických procesech zásadně zvyšuje, neušla pozornosti ani zahraničního tisku. Příznačné pro celý stav československé justice je, že je dnes nutno s největším napětím bojovati o ony nepatrné vymoženosti pro politické vězně, které za polofeudálního Rakouska byly samozřejmostí. Je ještě v živé paměti kampaň, která v zimě rozvířila nejen celou dělnickou třídu, ale i všechnu pokrokovější veřejnost a která vzbudila rozruch i v odborných kruzích, totiž kampaň o přiznání práv politických vězňů osobám, odsouzeným podle zákona na ochranu republiky. Političtí vězňové na Pankráci zahájili hladovku, v Praze i v jiných městech konány byly veřejné dělnické projevy, domácí i zahraniční tisk přinášel projevy odborných kruhů pro přiznání těchto práv, v Praze uspořádána dokonce veřejná disertace, jíž se zúčastnila řada předních kulturních pracovníků a příslušníků odborných kruhů. Justiční správa s ministerstvem spravedlnosti v čele se však při celé této akci zmohla jen na několik ubohých a docela i vymyšlených vytáček a dodnes neodhodlala se ani k tomu, aby aspoň provisorně otázku tuto poněkud příznivě upravila.

Dnes chci však poukázati zvláště na to, jak justiční správa úplně ve službách nejčernější reakce sabotuje i jiná zákonná ustanovení, jichž zejména političtí vězňové ke zkrácení svého trestu používají. Jde tu o ustanovení zákona z 1. října 1872, č. 43 ř. z., o výkonu trestu samovazbou. § 4 tohoto zákona zní: »Ztrávil-li vězeň 3 měsíce v samovazbě, platí při počítání doby trestu, po těchto třech měsících odpykaného, každé dva dny plně v samovazbě ztrávené jako tři dny.« Tohoto ustanovení dovolával se také redaktor Jos. Kozák. parlamentní zpravodaj »Rudého Práva«, který byl pro slovní delikt na veřejné schůzi odsouzen k 5 měsícům těžkého žaláře a je od počátku ledna v pankrácké věznici. Celou tuto dobu ztrávil soudr. redaktor Kozák v samovazbě přesně podle předpisů zákona č. 43 z r. 1872. Redaktor Kozák měl býti včerejšího dne propuštěn na svobodu, avšak dále docela protizákonně držen je v žaláři, poněvadž prý se ustanovení zmíněného zákona na pankráckou věznici nevztahují. (Hlas: Zákon se šlape nohama! - Fuj! Hanba!) Dělá se zde tedy výjimka. V otázce zkrácení trestu učinil právní zástupce redaktora Kozáka dr Bartošek v březnu podání presidiu zemského trestního soudu. Teprve po urgenci obdržel redaktor Kozák vyřízení z 1. května, a to zamítavé, s tím odůvodněním, že »podle §u 16 cit. zákona lze výkon trestu v samovazbě provésti jen v těch trestnicích a soudních věznicích u sborových soudů, které ministerstvo nařízením pojmenuje; věznice zemského trestního soudu v Praze nebyla však ministerstvem spravedlnosti označena jako ústav, kde se mohou tresty samovazbou vykonávat.« - Tedy to je citace onoho zamítavého výnosu.

Toto odůvodnění je zřejmě násilné a svědčí zřejmě o tom, ze justiční správa vynakládá vše za tím účelem, aby půl století stará i starší zákonná ustanoven í polofeudálního Rakouska, která by mohla znamenati aspoň sebe menší úlevu politickým vězňům, byla sabotována. Je pravda, že § 16 cit. zákona ustanovuje, že ministr spravedlnosti označí nařízeními, která jest uveřejniti v říšském zákoníku, trestnice a soudní věznice resp. soudní dvory, kde se mají ustanovení tohoto zákona prováděti. Smysl tohoto ustanovení je ten, aby byl brán zřetel na věznice, v nichž poměry výkon trestu samovazbou dovolují. To vyplývá jasně z §u 1 cit. zákona, který ustanovuje, že »v trestnicích a soudních věznicích, jichž zařízení výkon trestu na svobodě v samovazbě dovolují, vykonávají se dočasné tresty žaláře a vězení, pokud místnosti nestačí, v samovazbě podle ustanovení zákona«. Na Pankráci je celá chodba se 36 celami, která je označena úřední tabulkou »samovazby«. V těchto celách jsou vězňové také osamoceně vězněni a osamoceně pracují. Sem jsou také umísťováni vězňové, jimž samovazba byla uložena jako disciplinární trest. Soudruh redaktor Kozák ztrávil celou dobu na něj uvaleného trestu v samovazbě přesně podle ustanovení zákona č. 43 z r. 1872. Samovazbou si dobu trestu podle § 4 cit. zákona zkrátil a měl býti včerejšího dne propuštěn. Je to jeho právo, které se opírá o zákon č. 43 z r. 1872. Jestliže ministr spravedlnosti právě pankráckou věznici neoznačil jako věznici, kde se má výkon trestu samovazbou zkracovati, svědčí to sice o jeho prosté libovůli, která odporuje §u 1 cit. zákona, podle něhož se má samovazba vykonávati v trestnicích a soudních věznicích, jichž zařízení výkon trestu na svobodě v samovazbě dovolují... (Sen. Sochor: Tak mu to měli říci a neměli ho tam mořit!)... ale nesmí to zbaviti soudruha Kozáka práv, jež mu z citovaného zákona plynou. Redaktor Kozák. stejně jako řada jiných politických vězňů, si celý trest v samovazbě úplně podle cit. zákona odbyl. To svědčí o tom,- že pankrácká věznice a její zařízení dovolují výkon trestu samovazbou podle zákona z r. 1872. Jestliže jí tedy jako takovou ministr spravedlnosti neoznačil, jednal docela libovolně a zřejmě jen z toho důvodu, aby ještě více omezil nepatrná práva politických vězňů. V Anglii vzbudila rozruch celé veřejnosti a ohromné pobouření v parlamentu, jež docela otřáslo posicí ministra vnitra, okolnost, že anglický občan byl držen 5 dní na policii. Československá justice má nedostižitelný primát, že drží protizákonně v žaláři politického vězně, který si trest na svobodě podle platných předpisů úplně odbyl. Jen v Československu je možno, aby přes všechna obvinění, která byla proti československé justici v poslední době vznesena, nepokládal ministr spravedlnosti za svou povinnost se veřejně zodpovídati a zjednati nápravu. V době vašich oslav 10letého výročí existence tohoto státu postaráme se o to, - abychom i v zahraničním tisku a na zahraničním dělnickém foru takovýmito doklady řádně osvětlili všechny vaše fráse o demokracii a humanitě a abychom postavili váš režim nejčernější reakce a persekuce do řádného osvětlení..(Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Nejbližším řečníkem je p. sen. dr Mazanec.

Sen. dr Mazanec: Slavný senáte! Zákonem, který projednáváme, má býti ne sice odstraněna, ale aspoň zmírněna bída a nouze t. zv. staropensistů. Už dávno byla uznávána nutnost nápravy. Už od r. 1919 sociálně-politické výbory jak revolučního Národního shromáždění, tak také později zvoleného Národního shromáždění obíraly se otázkou, jakým způsobem napraviti to bezpráví, které na staropensistech bylo spácháno. A pamatuji se na to, když do revolučního Národního shromáždění přišly deputace pensistů, které žádaly nikoliv úpravu, ale prostě žádaly, aby byla provedena valorisace dosavadních platů, stalo se ovšem, že otázka ta přesto zůstala nevyřízena.

My jsme nedovedli doposud valorisovati platy státních zaměstnanců aktivních, a tím méně platy těch, kteří vstoupili do pense před -1. zářím v r. 1919, tedy před tou první velkou zákonnou úpravou platů státního zaměstnanectva. (Sen. Dyk: Bohužel!) Byla to přece otázka lidskosti, otázka spravedlnosti, ale také věc. ve které jsme byli do jisté míry vázáni mírovými smlouvami. Vždyť už tam bylo jasně řečeno, že má stát zabezpečiti slušnou životní úroveň svým zaměstnancům při zásadě »stejnou odměnu za stejnou práci«. Tedy u nás toto zrovnoprávnění pensistů provedeno nebylo, ačkoliv Národní shromáždění nejednou za to žádalo a ačkoliv se vláda zavázala již v zákoně restrikčním z r. 1924 v §u 3, že předloží návrh zákona na úpravu požitků státních zaměstnanců všech, tedy nejen aktivních, také platů odpočivných, vyhověla tomu o požadavku jenom ohledně zaměstnanců aktivních, a to ještě, jak víme, ne způsobem naprosto uspokojujícím. Teprve nyní byl předložen vládou návrh na částečnou úpravu pensí, zejména těch, kteří nebyli účastni propočítání celkové služební doby. Úprava má se díti tak zv. příplatkem 20%ním, a to jenom pro malou část, jak ještě později na to ukáži.

V důvodové zprávě předložené k vládnímu návrhu v poslanecké sněmovně odvolává se vláda na to, že organisace pensistů žádají tento příplatek a že tímto příplatkem se spokojují. To je sice správné, ale týká se to r. 1923, kdy tento požadavek, aspoň na ten čas minimální, byl vznesen, ale vláda na to tehdy nepřistoupila, poněvadž by to bylo znamenalo nepřístupný postup ve výslužbě. Dnes tedy máme návrh zákona, kterým má býti tato křivda napravena alespoň částečně, ale bohužel ten návrh přichází přece trochu pozdě. Podle vládních výkazů statistických z r. 1924 bylo těch tak zv. staropensistů tehdy v našem státě 117.437, ke konci roku 1926 se počet staropensistů zmenšil na 58.747, tedy za tři roky ubylo 58.690, t. j. přes 50%. Když počítáme od r. 1926, tedy za nejméně 11/2 roku, s dalším úbytkem alespoň 25%, můžem dojíti k cifře asi 40.000, kterou representují dnes staropensisté. Jak říkám, návrh nesplňuje požadavky všech pensistů ve smyslu zrovnoprávnění a nejen že netvoří v otázce zrovnoprávnění něco nového, ale potvrzuje starou křivdu, tu starou různost, staré roztřídění mezi jednotlivými kategoriemi státních pensistů. Máme staropensisty, máme pensisty restringované, máme novopensisty, tedy ty, kteří šli do pense do posledního prosince 1926 a potom pensisty podle nového platového zákona č. 103. Nehledíme-li k těm drobným rozdílům ještě v jednotlivých kategoriích, vidíme, že naše zákonodárství s ohledem na pensisty je velmi rozmanité, nejednotné a málo uspokojující.

Aby bylo jasno, v jakých diferencích se pohybují ty obnosy, kterých se dostává jednotlivým těmto kategoriím, uvedu zde několik případů z jednotlivých bývalých hodnostních tříd pro tuto úpravu pensí. Ve třídě 10. dostávali staropensisté do dnešní doby celkem i s připočtením oněch 80%, které byly dány r. 1922, 3.860. Novopensisté, to myslím ty, kteří byli před úpravou posledních požitků dáni na odpočinek. dostávají 10.516 se všemi přídavky, kdežto podle zákona č. 103 činí pense 14.207. Tedy je viděti rozdíl: 3.860, 10.516 a 14.207. V IX. třídě 4. stupni činí tyto pense 6.480, 14.029. Mimochodem podotýkám zde, že se nerovnají ani čtyřnásobku předválečnému, a podle zákona čís. 103 činí 21.135, což se rovná 5.3 násobku předválečnému. V VIII. třídě 4. stupni staropensisté 8.640, novopensisté 17.205. násobek 3.6; nejnovější pense činí 9.472, násobek 6.4. V VIl. třídě 4. stupni 1 1.960 staropensisté, novopensisté 20.294, t. j. násobek 3.3. Podle nového platového zákona je to 37.368. Tedy je viděti ohromné rozdíly, jaké jsou v jednotlivých kategoriích státních pensistů tam, kde vlastně není žádného oprávnění, aby takové diference se vyskytovaly. V VI. třídě 4. stupni je to 15.840 pro staropensisty a 25.230 pro novopensisty. 47.414 je pense podle nového platového zákona.

Podle předloženého návrhu vládního. schváleného sněmovnou. mají staropensisté dostati 20%ní příplatek. To jsou ti. kteří neúčastní se propočítání podle zákona 222 z r. 1920. Při tom je stanovena nejnižší výměra jako pro nové pensisty podle §u 155, odst. 1 platového zákon a. Tato nejnižší výměra která ovšem bude jenom v nečetných případech aktuelní. činí u úředníků do 12 let služby 6.600. po 12. roce 8.100; pro podúředníky a zřízence do 12 let 4.800 a od 12 do 17 let služby 5.700, od 18 do 22 let 6.900 a od 22 roků 7.800. U vdov po úřednících činí tyto požitky 6.000 resp. 6.600. po podúřednících a zřízencích 4.200 a 4.500 až 4.800.

Ovšem tato výměra, jak jsem již řekl. přichází v úvahu jenom v málo četných případech. Výše příplatku je však omezena ustanovením odst. 3. § 1. že dosavadní pense se všemi přídavky i s tímto 20% příplatkem dohromady nesmí překročiti obnos odpovídající pensi, která by byla jinak vyměřena z nejvyššího služného, dosažitelného časovým postupem podle lhůt zákona číslo 541 z r. 1919.

Dovolím si toto ustanovení osvětliti na příkladu: ženatý úředník VII. třídy 2. platového stupně skupiny C má po 35 letech služby pensi podle zákona čís. 287 z r. 1924 na odpočivném 16.008, jednotný drahotní přídavek 4.320, celkem 20.328.

Podle §u 1. odst. 3 se zvýší pensijní základna o 20%. t. j. o 3.201.60. tedy na 19.209.60 Kč. To bude nová zvýšená pensijní základna. Pense při 100% výměře po 35leté službě obnáší 19.209.60 Kč. Rozdíl mezi oběma pensemi tvoří ve smyslu návrhu zákona t. zv. příplatek, tedy v našem případě 3.201,60 Kč.

Ale zákon stanoví v §u 1 odst. 3, ve 2. větě: »Avšak dosavadní celkové odpočivné - zaopatřovací - požitky - rádné výslužné, vdovská pense. příspěvek na výchovu, sirotčí pense, včetně jakýchkoliv přídavků a všech požitků drahotních - s příplatkem dohromady nesmějí převýšiti částku, kterou by činily celkové odpočivné - zaopatřovací - požitky. odpovídající nejvyššímu služnému dosažitelnému postupem do vyšších požitků podle ustanovení odst. 2.«

Toto omezení způsobu je. že se tento příplatek 20% značně sníží, a to v našem případě takto: Dosavadní pense 20.328 Kč plus příplatek 3.201 Kč. kdyby byl 20%. obnáší 23.529 Kč. Nejvyšší pense VII třídy 4. stupně podle zákona z r. 1922. č. 394 obnáší 16.452 Kč plus činovné poloviční 2.352 Kč. plus drahotní přídavek 3.300 Kč. dohromady 22.104 Kč.

Poněvadž dosavadní pense s přídavky i příplatkem nesmí dělati více než 22.104 Kč. vyplývá fakticky příplatek 1.776 Kč místo 3.201 Kč. a to ještě v předpokladu. který není v zákoně ještě jasně řečen. že platí sazby zákona č. 394 z r. 1922 a ne zákona č. 541 z r. 1919. neboť pak by příplatek vůbec odpadl. To tedy znamená. že právě ti, kteří mají plnou pensi a sloužili poctivě 35 let, budou míti příplatek minimální, nejčastěji žádný, přihlédneme-li k ustanovením §u 1, 2 a 6 tohoto zákona.

Uznávám sice, že bylo velmi těžko s ohledem na zrušené hodnostní třídy a odchylné poměry postupové stanoviti pro výměru 20% příplatku jiný základ než popřevratové pensijní základny a že nebylo možno vzíti za základ sazby platového zákona posledního z r. 1926, č. 103. ale myslím, že by se věc velmi zjednodušila, kdyby byl i u staropensistů nejdéle slouživších se prostě stanovil příplatek 20% bez všech těch klausulí a kliček, kterých je v zákoně plno.

A všimneme-li si ustanovení §u 6, odst. 2, zjistíme snadno, že další omezení příplatku se právě týká těch, u nichž pensijní základna dřívější byla určena podle celkové služební doby bez ohledu na pro počítání služby podle zákona č. 222. Tedy ti, kteří měli přes 35 roků, tedy 100% výslužné, to jsou právě ti, kteří mají pensijní základnu vyměřenu podle celkové služební doby, t. j. většina t. zv. plnopensistů, neboť před zákonem čís. 222 z r. 1920 bylo málo předpisů, podle nichž bylo lze započítati nějakou dobu do výměry pense. A ti právě jsou vyloučeni z příplatků. Ustanovení to je nejasné a jistě zavdá podnět k mylným a nesprávným výkladům. Mimo to je nebezpečí, že si je bude státní správa vykládati v neprospěch interesovaných. Je viděti z toho, jak je nutno státní správu kontrolovati při provádění zákona nejen tohoto, ale právě v prováděcích zákonech a nařízeních, která jsou spjata se životními a existenčními poměry státních zaměstnanců. Vzpomínám zde systemisace a slibů, které byly učiněny zástupcům politických stran v našem Národním shromáždění. Řeklo se, že zákon restrikční, zákon platový bude prováděti komise delegovaná z členů parlamentu. A zatím vidíme, že jíž od zákona o propočítání celkové služby, tedy z r. 1920 se uplatňuje snaha, vyloučiti právě zástupce parlamentu z tohoto jednání a rozhodování. Postup při zákoně platovém na př. byl tak neslýchaný. že by všechny strany, v prvé řadě vládní strany měly si býti vědomy toho, že v zájmu parlamentu, v zájmu naší mladé demokracie není možno, aby se tento případ opakoval. Parlament prostě nemůže připustiti, aby se všem byrokratům dala plná moc, udělati se státními zaměstnanci, co chtějí, bez ohledu na resortní ministry, bez ohledu na státně zaměstnaneckou parlamentární komisi a bez ohledu na sjednocené odborové organisace státních zaměstnanců. Proto je zcela pochopitelno. že se politické strany domáhají důkladné a rychlé revise provedené systemisace, která bohužel, byla prováděna při zavřených dveřích s největší tajností, a řádného jednotného pensijního zákona, který by odstranil dosavadní různosti předpisů, nespravedlnosti a křivdy před převratem na zaměstnancích pensionovaných napáchané a ovšem v prvé řadě také odstranil definitivně bídu t. zv. staropensistů.

Z příkladů, které jsem uvedl, jest jasno těžkopádné vypočítávání příplatku, které je při vdovských pensích ještě komplikovanější. Zásadně přiznává se příplatek těm, kteří nebyli účastni výhod zákonů o propočítání služební doby. To je měřítko nesprávné. Propočítání služby se stalo z důvodů válečných poměrů, je to jakési odškodnění těm, kteří válkou utrpěli na svých poměrech postupových, je to jakási částečná valorisace platová, která měla zajistiti rychlejší postup do vyšších platů. Toto propočítání, resp. jeho výhody a pod., pohltil platový zákon, takže dnes nelze o těchto výhradách mluviti vůbec a platově nejsou státní zaměstnanci postavení na roveň ani s poměry z r. 1914. Tedy nač zlepšovati poměry pensistů výhradami aktivních zaměstnanců, které odpadly? A jistě tato výhrada je problematická - místo propočítání 20% - paušální - je řada těch. kteří nemohli býti vůbec »propočítáni« a přece příplatek podle zákona dostanou. A nad to se příplatek omezuje výše zmíněnou klausulí!

Řada vylučovacích důvodů omezí beztak okruh těch šťastně podělených na tak malé procento pensistů. že finanční náklad. myslím. nebude tak značný. Zvláštní, co zasluhuje zmínky, je. že obvodním lékařům nedostává se vůbec příplatku, nýbrž pouze doplňku na pensijní minimum podle zákona č. 105 z r. 1926. Ale platí na ně také omezovací klausule. jak výše bylo řečeno. K čemu to? Myslím. že k tomu žádného důvodu není. Konečně takovéto doplňky nenáležejí zase těm obecním a obvodním lékařům, kterým byly přiznány odpočivné platy podle odst. 9. §u 8 zákona č. 236 z r. 1922. K čemu toto ustanovení, tady zcela výminečné? Kde je tu parita? Vždyť odpočivné platy těchto zaměstnanců neobsahují ani parity podle zákona č. 394 z r. 1922, ani pensijního minima podle zákona č. 105 z r. 1926.

Pokud jde o příplatky duchovním kongruálních církví, tedy zvláště katolickým duchovním, podle §u 8 předloženého zákona, nutno se pozastaviti jednak nad tím, že zmocnění dává zákon ministerstvu školství slovem »může«, takže nejde v tomto případě o právní nárok, nýbrž o jistou benevolenci tohoto ministerstva, jednak požadavek zákona, že se příplatku může dostati pouze nemajetným, ačkoliv zákon jinak tohoto rozdílu nikde nečiní; jednak limitují také příplatek částkou 3.000 Kč, kteréžto limitování není zase nikterak odůvodněno.

Procedura výpočtu se zřetelem na omezovací klausuli vytčenou v §u 8, odst. 2., je i zde stejně těžkopádná. Výmluva, že by propočítání doby pensistů dalo mnoho práce, neobstojí,.jistě by nedalo více práce než počítání příplatků těchto s několika stran a s různými omezujícími výhradami.

V celku je zákon o příplatcích nedostatečným provisoriem. jehož řešení způsobí mezi pensisty jen další roztrpčení jednak způsobem výpočtu tohoto příplatku, jednak jeho finanční naprostou nedostatečností.

K chaosu pensijních norem přistupuje tu nová ve formě 20/ příplatku, který však ve skutečnosti i v mnohém případě bude činiti daleko méně: 10, 5 a dokonce i žádné procento! O právní povaze tohoto příplatku vzhledem k dosavadním zákonům pensijním a předpisům daňovým není zase nic v zákoně řečeno, a tak se dostane staropensistům v jubilejním roce konečně toho, oč již dlouho usilovali, ovšem v takové formě, o které říkají mnozí beznadějně: Je to málo, skoro nic, ale lepší než nic!

Hospodářské poměry těchto vrstev nepolepší takové řešení vůbec, tím spíše, když tyto poměry jsou stále vystavovány nárazům drahotních poměrů v republice které jeví tendenci nikoliv uklidňující, ale pro gážistické vrstvy hrozivou a znepokojující. Potíže a bolesti celého řešení státně zaměstnaneckých otázek od převratu tkví v tom. že se státní zaměstnanci ani aktivní ani pensionovaní nedočkali valorisace, za války ani po válce.

Samozřejmě naše strana bude hlasovati pro předložený zákon, poněvadž jím dá se státním zaměstnancům alespoň něco. (Místopředseda dr Brabec ujímá se předsednictví.) Daru nemůžeme odmítnouti tím méně, když to neodmítají organisace samy. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. dr Fáček. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Fáček: Vážený senáte, přítomný i nepřítomný. Posavadní debata byla skoro výhradně v rukou oposice, a její mluvčí, pokud mluvili skutečně k předmětu, který je na pořadu našeho jednání, ovšem vylili sžíravou kritiku na hlavu vlády a vládní většiny, vytýkajíce jednak, že to co se přítomným zákonem poskytuje těm, kdož na něj čekali, je nedostatečné, že je toho příliš málo, a za druhé, že musili tito čekatelé čekati příliš dlouho. Jest opravdu pro demagogii tato příležitost lákavá. A velmi snadno se při tom přehlíží, že aspoň české oposiční strany byly před nedávnou dobou a po dlouhou dobu součástí vládní většiny a že tedy za ty průtahy v minulosti a za to, že již o mnoho dříve jsme se nedodělali dokonalejšího zákona, z velké části by mohly býti i ony činěny odpovědnými.

Budiž mně tedy dovoleno, abych jménem vládních stran odmítl tuto kritiku. Nebylo potřebí, aby v nás byl vzbuzován soucit s trpkým postavením starých pensistů státních, neboť od samého počátku se nám tohoto soucitu nikdy nedostávalo. Nebylo také potřebí přesvědčovati nás o spravedlivostí požadavků starých pensistů. neboť nikdy neměli jsme pochybnosti o tom, že ty požadavky jsou zdůvodněné. Hoden je dělník mzdy a hoden je pensista pense, neboť tato pense není nic než zadržená částka mzdy za práci, kterou konal, dokud byl v aktivní službě. Nelze také skutečně najíti spravedlivého důvodu. proč by pense státních zaměstnanců starších neměla býti zvalorisována stejně jako požitky státních zaměstnanců aktivních v dnešní době.

My bychom velmi rádi byli docílili, aby tato věc byla vyřešena načisto a včas, 20% bez všech těch klausulí a kliček, kterých je v zákoně plno.

A všimneme-li si ustanovení §u 6, odst. 2, zjistíme snadno, že další omezení příplatku se právě týká těch, u nichž pensijní základna dřívější byla určena podle celkové služební doby bez ohledu na propočítání služby podle zákona č. 222. Tedy ti, kteří měli přes 35 roků, tedy 100% výslužné, to jsou právě ti, kteří mají pensijní základnu vyměřenu podle celkové služební doby, t. j. většina t. zv. plnopensistů, neboť před zákonem čís. 222 z r. 1920 bylo málo předpisů, podle nichž bylo lze započítati nějakou dobu do výměry pense. A ti právě jsou vyloučeni z příplatků. Ustanovení to je nejasné a jistě zavdá podnět k mylným a nesprávným výkladům. Mimo to je nebezpečí, že si je bude státní správa vykládati v neprospěch interesovaných. Je viděti z toho, jak je nutno státní správu kontrolovati při provádění zákona nejen tohoto, ale právě v prováděcích zákonech a nařízeních, která jsou spjata se životními a existenčními poměry státních zaměstnanců. Vzpomínám zde systemisace a slibů, které byly učiněny zástupcům politických stran v našem Národním shromáždění. Řeklo se. že zákon restrikční, zákon platový bude prováděti komise delegovaná z členů parlamentu. A zatím vidíme, že již od zákona o propočítání celkové služby, tedy z r. 1920 se uplatňuje snaha, vyloučiti právě zástupce parlamentu z tohoto jednání a rozhodování. Postup při zákoně platovém na př. byl tak neslýchaný. že by všechny strany, v prvé řadě vládní strany měly si býti vědomy toho, že v zájmu parlamentu, v zájmu naší mladé demokracie není možno, aby se tento případ opakoval. Parlament prostě nemůže připustiti. aby se všem byrokratům dala plná moc, udělati se státními zaměstnanci, co chtějí, bez ohledu na resortní ministry, bez ohledu na státně zaměstnaneckou parlamentární komisi a bez ohledu na sjednocené odborové organisace státních zaměstnanců. Proto je zcela pochopitelno, že se politické strany domáhají důkladné a rychlé revise provedené systemisace, která, bohužel, byla prováděna při zavřených dveřích s největší tajností, a řádného jednotného pensijního zákona, který by odstranil dosavadní různosti předpisů, nespravedlnosti a křivdy před převratem na zaměstnancích pensionovaných napáchané a ovšem v prvé řadě také odstranil definitivně bídu t. zv. staropensistů.

Z příkladů, které jsem uvedl. jest jasno těžkopádné vypočítávání příplatku, které je při vdovských pensích ještě komplikovanější. Zásadně přiznává se příplatek těm, kteří nebyli účastni výhod zákonů o propočítání služební doby. To je měřítko nesprávné. Propočítání služby se stalo z důvodů válečných poměrů, je to jakési odškodnění těm, kteří válkou utrpěli na svých poměrech postupových, je to jakási částečná valorisace platová, která měla zajistiti rychlejší postu p do vyšších platů. Toto propočítání, resp. jeho výhody a pod., pohltil platový zákon, takže dnes nelze o těchto výhradách mluviti vůbec a platově nejsou státní zaměstnanci postavení na roveň ani s poměry z r. 1914. Tedy nač zlepšovati poměry pensistů výhradami aktivních zaměstnanců, které odpadly? A jistě tato výhrada je problematická - místo propočítání 20% - paušální - je řada těch, kteří nemohli býti vůbec »propočítání« a přece příplatek podle zákona dostanou. A nad to se příplatek omezuje výše zmíněnou klausulí!

Řada vylučovacích důvodů omezí beztak okruh těch šťastně podělených na tak malé procento pensistů. že finanční náklad, myslím. nebude tak značný. Zvláštní, co zasluhuje zmínky, je. že obvodním lékařům nedostává se vůbec příplatku, nýbrž pouze doplňku na pensijní minimum podle zákona č. 105 z r. 1926. Ale platí na ně také omezovací klausule, jak výše bylo řečeno. K čemu to? Myslím. že k tomu žádného důvodu není. Konečně takovéto doplňky nenáležejí zase těm obecním a obvodním lékařům. kterým byly přiznány odpočivné platy podle odst. 9. §u 8 zákona č. 236 z r. 1922. K čemu toto ustanovení, tady zcela výminečné? Kde je tu parita? Vždyť odpočivné platy těchto zaměstnanců neobsahují ani parity podle zákona č. 394 z r. 1922, ani pensijního minima podle zákona č. 105 z r. 1926.

Pokud jde o příplatky duchovních kongruálních církví, tedy zvláště katolickým duchovním, podle §u 8 předloženého zákona, nutno se pozastaviti jednak nad tím, že zmocnění dává zákon ministerstvu školství slovem »může«, takže nejde v tomto případě o právní nárok, nýbrž o jistou benevolenci tohoto ministerstva, jednak požadavek zákona, že se příplatku může dostati pouze nemajetným, ačkoliv zákon jinak tohoto rozdílu nikde nečiní; jednak limitu.jí také příplatek částkou 3.000 Kč, kteréžto limitování není zase nikterak odůvodněno..

Procedura výpočtu se zřetelem na omezovací klausuli vytčenou v §u 8, odst. 2., je i zde stejně těžkopádná. Výmluva, že by propočítání doby pensistů dalo mnoho práce, neobstojí, jistě by nedalo více práce než počítání příplatku těchto s několika stran a s různými omezujícími výhradami.

V celku je zákon o příplatcích nedostatečným provisoriem. jehož řešení způsobí mezi pensisty jen další roztrpčeni jednak způsobem výpočtu tohoto příplatku, jednak jeho finanční naprostou nedostatečností.

K chaosu pensijních norem přistupuje tu nová ve formě 20% příplatku, který však ve skutečnosti i v mnohém případě bude činiti daleko méně: 10, 5 a dokonce i žádné procento! O právní povaze tohoto příplatku vzhledem k dosavadním zákonům pensijním a předpisům daňovým není zase nic v zákoně řečeno, a tak se dostane staropensistům v jubilejním roce konečně toho, oč již dlouho usilovali, ovšem v takové formě, o které říkají mnozí beznadějně: Je to málo, skoro nic, ale lepší než nic!

Hospodářské poměry těchto vrstev nepolepší takové řešení vůbec, tím spíše, když tyto poměry jsou stále vystavovány nárazům drahotních poměrů v republice které jeví tendenci nikoliv uklidňující, ale pro gážistické vrstvy hrozivou a znepokojující. Potíže a bolesti celého řešení státně zaměstnaneckých otázek od převratu tkví v tom, že se státní zaměstnanci ani aktivní ani pensionovaní nedočkali valorisace, za války ani po válce.

Samozřejmě naše strana bude hlasovati pro předložený zákon, poněvadž jím dá se státním zaměstnancům alespoň něco. (Místopředseda dr Brabec ujímá se předsednictví.) Daru nemůžeme odmítnouti tím méně, když to neodmítají organisace samy. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. dr Fáček. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Fáček: Vážený senáte, přítomný i nepřítomný. Posavadní debata byla skoro výhradně v rukou oposice, a její mluvčí, pokud mluvili skutečně k předmětu, který je na pořadu našeho jednání, ovšem vylili sžíravou kritiku na hlavu vlády a vládní většiny, vytýkajíce jednak, že to co se přítomným zákonem poskytuje těm, kdož na něj čekali, je nedostatečné, že je toho příliš málo, a za druhé, že musili tito čekatelé čekati příliš dlouho. Jest opravdu pro demagogii tato příležitost lákavá. A velmi snadno se při tom přehlíží, že aspoň české oposiční strany byly před nedávnou dobou a po dlouhou dobu součástí vládní většiny a že tedy za ty průtahy v minulosti a za to, že již o mnoho dříve jsme se nedodělali dokonalejšího zákona, z velké části by mohly býti i ony činěny odpovědnými.

Budiž mně tedy dovoleno, abych jménem vládních stran odmítl tuto kritiku. Nebylo potřebí, aby v nás byl vzbuzován soucit s trpkým postavením starých pensistů státních, neboť od samého počátku se nám tohoto soucitu nikdy ne nedostávalo. Nebylo také potřebí přesvědčovati nás o spravedlivosti požadavků starých pensistů neboť nikdy neměli jsme pochybnosti o tom, že ty požadavky jsou zdůvodněné. Hoden je dělník mzdy a hoden.je pensista pense, neboť tato pense není nic než zadržená částka mzdy za práci, kterou konal, dokud byl v aktivní službě. Nelze také skutečně na jíti spravedlivého důvodu, proč by pense státních zaměstnanců starších neměla býti zvalorisována stejně jako požitky - státních zaměstnanců aktivních v dnešní době.

My bychom velmi rádi byli docílili, aby tato věc byla vyřešena načisto a včas, tak aby zde nebylo ani nejmenšího zdáni, jakoby snad mocenské poměry rozhodovaly i v této věci, a ne spravedlivost, jakoby stát o své pensisty proto se starat méně než o své aktivní zaměstnance, že již není na nich závislý, že státní správa není již v jejich rukou a že tedy nemusí s jejich strany očekávati nějakých překážek.

Jestliže - a bylo nám to bolestné - nemohli jsme uskutečniti věc tak jak bychom si byli přáli, jestliže jsme nemohli vyřešiti otázku pensí starých státních zaměstnanců jedním rázem načisto, byl toho jedinou příčinou zřetel na státní finance, zřetel, který zejména dnes v naší obtížné situaci obchodně-politické padá velice na váhu. Byl to zřetel na nezbytné udržení rovnováhy ve státním rozpočtu, neboť každé porušení její svoji těsnou souvislostí se stabilisací naší měny by na konec poškodilo všechno občanstvo státu a s ním také staré pensisty, odkázané na své pensijní požitky. Byl to důvod, který konečně i oposiční strany, pokud si činí nárok na název stran státotvorných, neměly by přehlížeti a který by jim neměl býti cizím. Jestliže se dovídáme od pana ministra financí, že výdaje na pense státních zaměstnanců v posledním roce automaticky vzrostly o 50 milionů Kč a že celá rozpočtová položka státních pensí bude dosahovati výše 2 miliard, nelze se opravdu dívati na tuto věc než jen velmi vážně a nepřehlížeti obtíže dalšího zvýšení nákladů.

Vytýkalo se nám ve veřejnosti, když už věc byla téměř hotova, že zdržela se znovu v našem senátě. Je to pravda, naskytly se zde překážky, které zdržovaly okamžité vyřízení, ale mohu konstatovati, že vládní strany s úspěchem se dohodly a přičinily se o odstranění těchto překážek a dnes usneseme se o zákoně doposud odkládaném. Usnesli jsme se na svolání dnešní schůze dříve, než oposice volala po jejím svolání, a je to zkrucování pravdy, jestliže se někde říká, že by k dnešnímu usnesení o zákoně nebylo došlo, kdyby se strany oposice to nebylo bývalo vynuceno. (Sen. Havlena: To neodpovídá pravdě!) Tedy jistý průtah s projednáváním věcí v senátě byl, ale jeho následky nejsou závažny, poněvadž zákon má zpětnou účinnost od 1. ledna 1928. Pravda, budou zde politování hodné případy, kde starý pensista, netrpělivě čekající na uskutečnění svých nadějí, se toho již nedočkal, poněvadž po 1. lednu snad zemřel. Ovšem dlužno zase konstatovati, že úmrtnost pensistů není tak ohromnou, jak bývá tendenčně líčeno, na příklad v petici, kterou jsme nedávno dostali z Ústředního svazu spolků pensistských, v níž se udává, že starých pensistů umírá 25% ročně. Ale přichází se k tomuto výsledku na základě docela falešného číselného podkladu. Srovnává se stav pensistů všech, starých i nových v roce 1924 se stavem pouze pensistů starých v roce 1926 a z toho se dedukuje, že jejich počet ve dvou letech poklesl na polovinu. To jest ovšem optický klam. Skutečná úmrtnost pensistů činí průměrně asi 6% a neodchyluje se od průměrné úmrtnosti všeobecné. Tedy politování hodné případy budou, že se pensista nového zákona nedožil, ale nám se dostalo v jednání výborovém ujištění se strany zástupce ministerstva financí, že i kdyby právnicky mohlo býti spornou věcí, zdali pensista zemřelý po 1. lednu má žalovatelný nárok na doplatek pense, finanční správa, jako to doposud činila, nebude nikde dodatečné výplaty tohoto zvýšení odpírati, když o to dědicové zemřelého požádají. Tedy jen na zvláštní žádost bude se to díti, ne z úřední povinnosti, a bude žádoucno, aby se o tom vědomost rozšířila mezi těmi, jichž se týká, aby mohli o zvýšení žádati.

Ještě na jednu cennou vymoženost nového zákona bych si dovolil upozorniti, která ve veřejnosti je přehlížena. Bylo si trpce stěžováno, a také jsme zde v senátě činili o tom interpelace že zákon 103 z r. 1926 neodstranil ú plně starou křivdu, že, když pensionovaný státní zaměstnanec si našel ve státní službě ještě nějaké zaměstnání pro zlepšení svého výdělku, byl za to trestán zkrácením své pense po případě až na polovici. Toto odiosní ustanovení bylo zákonem z r. 1926 odstraněno ohledně těch, kdož po vydání tohoto zákona půjdou do pense, ale zůstalo v platnosti ohledně pensistů starých. To byl jistě zdroj velkých nesrovnalostí a křivd. Nyní se tato věc napravuje tak, že i staří pensisté budou účastni výhody zákona z r. 1926. Budou-li zaměstnáni ve státní službě vedle své pense, nebude se ani jim pense zkracovati ve všech případech, kde to platí o pensistech nových, totiž v případech, kde pensista svými služebními lety nabyl nároku na pensi, kde neodešel ze státní služby předčasně

Opakuji, co se tímto zákonem poskytuje té nejbědnější skupině starých pensistů, nepovažujeme za konečné rozřešení, nýbrž vidíme v tom jen splátku na jejich spravedlivé požadavky a chceme se dále přičiňovati o to, abychom přispěli k řešení dokonalejšímu a ohledně všech pensistů. Zůstává naším cílem, jak je to také vyjádřeno v resoluci, kterou sociálně-politický výbor doporučuje ke schválení, aby odpočivné požitky byly upraveny pro všechny státní zaměstnance jednotně, a to na basi nejpříznivější, to je na basi poslední platové úpravy. Ale i to by se mělo žádati, aby zásada, že nemá býti rozdílu mezi staropensisty a novopensisty, platila i pro případ příští úpravy, aby tak nevznikaly novou příští úpravou aktivních požitků opět na novo dvě odlišné kategorie pensistů.

To je náš cíl, ke kterému chceme pracovati. Jakmile to dovolí příznivější stav státních financí, jsem přesvědčen, že k uskutečnění tohoto cíle také dojdeme. (Potlesk. - Sen. Havlena: Ještě jednoho je potřebí, abyste nechali na pokoji pensijní pojištění pro dělníky!)