Místopředseda dr Brabec (zvoní): Jako další řečník je přihlášen p. sen. Teschner. Uděluji mu slovo.

Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Staré německé přísloví praví: »Dobrá věc vyžaduje času«. Ale ve příčině úpravy pensijních požitků platí jen druhá část v pravém smyslu, první část však ve smyslu ironickém, neboť dobře tato úprava nevypadá. Starou tužbou všech kategorií pensistů jest a zůstává i nadále úplné naroveň postavení všech skupin podle pensijních základen zákona 103/1926, bez ohledu na dobu jejich pensionování jak ve starém Rakousku, tak také v republice a současné stanovení zásady, že při každé nové úpravě příjmů také odpočivné požitky všech kategorií státního úřednictva béřou na tom automaticky podíl. Již ve starém Rakousku provedl ministr financí Bilinski r. 1896 zvýšení vdovských pensí, poněvadž tyto byly tak malé, že vláda sama došla k poznání, že nelze připustiti, aby pozůstalí věrných státních služebníků chodili žebrat. Podobně mají se věci u pensistů dnes, ba dokonce mnohem hůře, poněvadž se s těmi, kdož béřou odpočivné požitky, jedná podle zcela různých zásad, což vytvořilo poměry neudržitelné a nejvýš nespravedlivé..

Při projednávání zákona 103/1926, jenž všechny vymoženosti dřívějších let důkladně odstranil a vedle odstranění časového postupu odstranil zvláště úplně drahotní přídavky a ponechal jen výchovné ve výměře naprosto nepostačitelné. byla pro pensisty slíbena úprava, dodnes však nesplněna. Zákonodárství zabývalo se opětovně úpravou otázky pensistů, ale vždy neúplně a nedostatečně, poněvadž nebyla prozkoumána otázka ve svém celku. Zdá se, jakoby stát, jenž -přece byl poživatelem pracovní síly všech v úvahu přicházejících úředníků a zaměstnanců, nebyl si vědom své ethické, mravní povinnosti a že s necitelnou brutálností přechází přes tyto své oběti. Pro ty, kdož všechnu svoji pracovní sílu věnovali státu, ať ve staré vlasti anebo v republice, bylo by bývalo nejlépe kdyby se byli položili do rakve v den, kdy jejich síla ve službách zaměstnavatele byla vypotřebována. Pro ně je věčný odpočinek-jedinou spásou z nouze a bídy.

Zákony, jež vytvořila republika na úpravu otázky pensistů v letech 1919, 1921, 1922 a 1924 usnadnily nepatrnou měrou postavení pensistů, nezmírnily však bohužel nerovnost a nespravedlnost. Staropensista. jenž nebyl účasten služební pragmatiky, anebo jenž šel na odpočinek před říjnovým zákonem 1919, je vyloučen z propočítání a z plného časového postupu. a ostatní, kteří nespadají pod ustanovení zákona 103/1926, jsou těžce zkráceni. Jakých přímo směšných forem nabývá tato nespravedlnost, budiž vysvětleno na několika příkladech z mnoha tisíců, o kterých jsem se dozvěděl za své účasti na osmém sjezdu svazu německých státních zaměstnanců v Karlových Varech. Bývalý zástupce šéfa vysokého zemského úřadu z platové skupiny V./2, jemuž byly podřízeny tisíce úředníků a zaměstnanců všech kategorií, béře dnes ročně 28.404 Kč pense. Kancelářský úředník, který tou dobou byl ještě kancelistou v registratuře, jehož služební poměr roku 1919 byl přiměřeně upraven a který měl štěstí, že postoupil do V. platové stupnice, může dnes jíti na odpočinek s 30.000 Kč. V míru byl by obdržel 4.000 K, valorisováno 40.000 Kč. My všichni a každý jiný rozumný člověk přejeme kancelářskému úředníkovi jeho pensi 30.000 Kč, ale pro bývalého dvorního radu je 28.404 Kč přece trochu málo. Jaké nelidské tvrdosti přinesl s sebou restrikční zákon. to má nám zase dosvědčiti jen jeden příklad. Vládní rada, který šel roku 1925 v V./2 na odpočinek. béře dnes i s drahotním přídavkem 33.720 Kč. O 4 měsíce později šel jeho přidělený svobodný úředník. jenž v postupu zůstal pozadu, na odpočinek s 39.000 Kč, tedy skoro o 6.000 Kč více.

Z těchto dvou příkladů můžete seznati, jak těžká křivda se děje úředníkům a zřízencům. ačkoli plnili svou těžkou povinnost. Že všemi těmito krutostmi však postiženi byli zcela obzvláště němečtí úředníci a zřízenci. musím zde zvláště zdůrazniti, poněvadž to byli obzvláště Němci, kteří převzati byli z rakouských služeb, a kteří nové republice prokázali nejlepší služby, nežli si mladý stát v vtvořil svou vlastní novou armádu úředníků. Za tuto vykonanou věrnou práci byli pak vyhozeni na ulici anebo restringováni s nedostatečnými odpočivnými požitky.

Ani předložený zákon nemůže uspokojiti a neuspokojí, neboť ponechává všechny tvrdosti, ježto se nehledá žádné zásadní řešení, obzvláště však že zůstává nestejnost skupin. Jak jsem již řekl úvodem. může jen úplné naroveň postavení všech pensistů, vdov a sirotků novým vyměřením podle zákona 103/1926 po úplném propočítání služební doby poskytnouti spravedlivé řešení této otázky. Aby novým nespravedlivostem bylo předem zabráněno, nutno zákonem stanoviti. že všechna pozdější zlepšení a nové úpravy platiti budou automaticky také pro pensisty, bez ohledu na dobu jejich přestoupení na odpočinek. Proti tomuto požadavku uplatňuje se množství námitek, jako domnělá nemožnost propočítání a nemožnost rozpočtové úhrady. Myslím však, že započitatelná služební doba každého úředníka a zřízence je na prosto jistá, poněvadž přece nastoupení jeho služby je známo a tudíž v případě jeho odchodu na odpočinek je známa také jeho služební doba. Není tedy t. zv. propočítání žádnou nepřekonatelnou překážkou. Co se týče otázky úhrady. poukazuji jen na mnohé miliardy, které již byly vydány na zahraniční propagandu a zbrojení. (Sen. Löw [německy/: Ministr ať dobývá nedoplatky, 6.8 miliard!) Kdyby zde byla dobrá vůle. pak jsem úplně přesvědčen. že se také v rozpočtu najdou položky, kterých je potřebí. aby lidem. kteří po celý život konali svou povinnost. zasloužený odpočivný požitek nebyl brán. Restrikční zákon 286/1924 obsahu je v §§ 17 a 18 nehorázná ustanovení, o kterých již kolega Hartl zevrubně promluvil, takže si mohou uspořiti opakování věci. Kapitolu volnost stěhování probral rovněž kolega Hartl dopodrobna. i chci jen říci, že obmezení volnosti stěhování je dítkem poválečné doby, se zásadami demokratické republiky naprosto nesouhlasí. a že by bylo nejvýš na čase, aby hermetické uzavírání států již ustoupilo volnějšímu nazírání, a aby také toto předpotopní opatření konečně bylo zrušeno.

Přes mnohé nedostatky předloženého zákona budeme hlasovati pro zákon. Žádáme však, aby po jeho přijetí následovalo co nejrychlejší jeho provedení, resp. aby až do konečné úpravy nároků ze zákona vyplývajících poskytovány byly zálohy. Nadále však zůstává našim požadavkem, aby zákon 103/1926 rozšířen byl také na všechny kategorie pensistů.

Nikoli sice v bezprostřední, ale v nepřímé souvislosti stojí otázka válečných poškozenců. které se již dotkl řečník přede mnou, kolega dr Heller. a leží přede mnou podání svazu válečných poškozenců, které se odvolává na letošní jubilejní rok. Neosobuji sobě zaujmouti stanovisko k příštím jubilejním slavnostem. Ale jedno je jisto: chceme-li pro mladou republiku desetiletého trvání použíti jako zcela zvláštní příležitosti k pořádání oslav, pak nemělo by se zapomínati. že v této republice žijí mnohé tisíce válečných invalidů anebo válečných vdov a sirotků, kteří také svým dílem přispěli k tomu. že tato mladá republika spatřila světlo světa. Je zajisté spravedlivo. navrhují-li váleční poškozenci, aby se vláda usnesla, že všem bývalým účastníkům války, kteří následkem opožděné přihlášky nebéřou žádného invalidního důchodu, roku 1928 poskytnut byl t. zv. jednorázový jubilejní dar, splatný dne 28. října 1928. Výše tohoto daru pohybuje se mezi 200 a 1000 Kč, a to podle druhu invalidity a počtu hlav v rodině Přihlášku pro takovéto dary podati jest u příslušného úřadu pro válečné poškozence, prohlídku sociálně lékařskou provedou příslušné komise resp. státní okresní lékař dotčeného okresu. kde žadatel má své trvalé bydliště. Průkaz o účastenství na světové válce resp. válečného zajetí budiž úředně potvrzeno.

Tento požadavek není zajisté přílišný, poněvadž se přece tito váleční invalidé spokojují se zcela nepatrnou sumou 200 až 1.000 Kč a nebude příliš mnoho těch, kteří by na základě své invalidity směli žádati 1.000 Kč. Prosím senát. aby se s touto otázkou zabýval, a aby v jubilejním roce vyhověl také těm, kteří toho zasluhují. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Než dám slovo dalšímu řečníkovi, tedy vracím se ještě k řeči pana sen. Sochora, který, jak jsem zjistil v protokolu, vyjádřil se způsobem urážejícím slušnost i mrav a spíše možno říci způsobem trestuhodným, uživ slov. že »československá vláda si osvojila metodu, že vyšle hordy surových chlapů obléknutých do četnických uniforem.« Volám pana senátora Sochora dodatečně za tento výrok k pořádku.

Dalším řečníkem je pan sen. Koutný. Uděluji mu slovo.

Sen. Koutný: Slavný senáte! Chci poukázati při projednávání předlohy vládního návrhu také k tomuto: Československá buržoasie a nemyslící a frázemi zaslepená vlastenecká ulice připravuje se k oslavě 10. výročí republiky. - Již nyní konají se různé slavnostní sjezdy, výstavy, koncerty a radovánky, jenom aby pozornost širokých vrstev pracujícího lidu byla odvrácena od hospodářských a politických problémů a aby byl zastřen skutečný stav věci. Dělnická třída a zejména jejich třídně uvědomělá část nedá se však tímto fangličkářstvím nijak zaslepiti, neboť až příliš dobře vidí a na svém vlastním těle cítí, že všechna ta popřevratová zvučná hesla a široká gesta různých těch pánů »osvoboditelů« se zvrhla v nestoudnou reakci, která dnes daleko předstihuje nejčernější a nejzběsilejší reakci starého monarchistického Rakouska z dob různých těch Metternichů, Bachů a pod. kreatur absolutismu. Rozdíl mezi starým rakouským absolutismem a dnešní československou »demokracií« spočívá jenom v tom. že mocenští činitelé starého monarchistického Rakouska byly poctivější, než jsou mocenští činitelé dnešní, neboť otevřeně přiznávali svou barvu a neschovávali se za nějaké nabubřelé fráze o demokracii, humanitě, lidovládě a za podobné líbivé tretky dnešního společenského řádu.

Dnešní režim v Československu nelze věru charakterisovat jinak než jako nestoudnou diktaturu buržoasie, která používá svých mocenských prostředků k soustavnému stupňování bezohledného vykořisťování pracujícího lidu. Stručná bilance dnešního režimu bezmezného násilí a nestoudné reakce ukazuje pravou její povahu jakožto režimu buržoasní diktatury a soustavného znásilňování pracujícího lidu měst a venkova. Činnost nynější buržoasní vládní většiny je v hrubých obrysech vyznačena těmito etapami: Reforma daňová, agrární cla, kongrua, reforma samosprávy a podvázání finanční pravomoci obcí, obrovská vydání na armádu, oloupení vojáků o volební právo, četnický zákon, trestanecké kolonie, odbourávání a soustavné zhoršování ochrany nájemníků, zvyšování pensí c. k. rakouským generálům, plány s odbouráním důchodů válečných poškozenců, podporování vzrůstu drahoty, racionalisačních opatření v závodech a soustavného snižování mezd, příprava zhoršení sociálního pojištění.

Nechť se podíváme do kteréhokoliv oboru veřejného života, všude vidíme jenom nejčernější reakci. Nejcitelněji se jeví právě na poli hospodářském, neboť buržoasie. která drží ve svých rukou otěže tohoto státu, snaží se upevniti své mocenské postavení konsolidováním dnešní hospodářské soustavy, a to výhradně na účet nejširších vrstev. Pracující lid je pod patronací vlády okrádán na všech stranách a nejrůznějšími více či méně rafinovanými způsoby. Dnešní vláda je vlastně ztělesněním zavilé nenávisti kapitalistických vykořisťovatelů k pracujícímu lidu tohoto státu, neboť v každém případě a v každé otázce staví se vždy na stranu chamtivých podnikatelů a útočí všemi prostředky proti sociálně slabým. Ve všech mzdových sporech a sociálních bojích dává do služeb kapitálu celý mocenský státní aparát a bezmezným násilím pronásleduje dělníky, kteří se snaží dosíci větší skývy chleba pro hladovějící rodiny.

Hospodářské poměry pracujícího lidu se v poslední době opět zhoršují, takže v celé řadě průmyslových odvětví dochází ke stávkám. v nichž běží buď o obranu posledních zbytků popřevratových vymožeností, nebo přímo o zvýšení mezd. A ve všech těchto bojích staví se vláda s celou svou mocí na stranu podnikatelů a všemi prostředky usiluje o zdeptání pracujícího lidu, který pod tíhou vzrůstající hospodářské mizerie.je nucen zápasiti o své právo na život. Těchto případů, kdy státní orgány protěžují zájmy fabrikantů, statkářů a jiných vyděračů a na druhé straně šlapou i ta nejprimitivnější práva a požadavky davů pracujícího lidu, mohli bychom zde uvésti nepřehlednou řadu. Tak na př. na Slovensku střílelo v minulých dnech četnictvo opětovně do zástupu bezbranných žen, jednu demonstrantku zabilo a několik dalších osob, většinou žen, těžce poranilo. O této záležitosti bude však nutno promluviti zvláště, neboť je to nový důkaz bezmezného cynismu státních orgánů. jež pro zájmy peněžního žoku prolévají při každé příležitosti krev pracujících. Ustavičně se opakující střílení do bezbranných zástupů demonstrujících proletářů charakterisuje velmi výstižně celou podstatu dnešního režimu. Proletářská krev nemá pro panstvo z vládní většiny naprosto žádné ceny. neboť jemu jsou nejsvětější čachrářské a výdělkářské zájmy statkářů. fabrikantů, bankéřů atd.

Jestliže si donedávna státní orgány ukládaly ještě určitou reservu alespoň formálně a snažily se svůj brutální postup proti pracujícímu lidu zamaskovati, pak v poslední době vystupují již zcela veřejně a s největší nestoudností. Zájmy podnikatelů a buržoasie vůbec jsou státními orgány nejen s veškerým důrazem protěžovány celými armádami po zuby ozbrojených četníků. nýbrž státní úřady specialisují se v některých místech dokonce i na dodávání stávkokazů, jejichž pomocí má býti každý mzdový zápas pracujícího lidu zlomen, anebo alespoň znesnadněn. Uvádím zde příklad nitranský, kde při stávce zemědělského dělnictva správa věznice dodávala statkářům trestance ke stávkokazeckým pracím. Trestanci. kteří jsou vydržováni z peněz veškerého občanstva, jsou tedy státními úřady komandováni k tomu, aby vpadli v týl hladovícím zemědělcům a jejich boj znemožnili. Tento případ byl zjištěn komunistickým poslancem Juranem, byl jím také interpelován, avšak v denním tisku propadla interpelace konfiskaci. Široká veřejnost nemá se patrně dověděti o tom, že československý státní úřad dodává maďarským velkostatkářům trestance jako stávkokaze. A podobně je tomu i jinde. Stávkokazectví je v každém případě státními úřady a orgány protežováno a podporováno. Dokonce i censura chrání stávkokaze a nepropustí o nich ani zmínky v denním tisku. Chci zde uvésti jenom maličký. avšak tím příznačnější příklad. kam až censura v tomto chránění stávkokazů dospívá. V »Rudém Právu« byla 8. května zkonfiskována část zprávy o stávce ve vápence v Železném Brodě, a to toto místo: (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. května 1928 podle §u 9. lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Pravá povaha této konfiskace vynikne však teprve tehdy, když si vzpomeneme, jak o stávkokazech mohlo býti psáno za černožluté censury starého Rakouska.

Za dnešního režimu nelze se však takovému postupu státních orgánů diviti, neboť vláda jde v této věci příkladem vstříc. Na všechny oprávněné a krajně spravedlivé požadavky širokých mas pracujícího lidu měst a venkova odpovídá vláda jenom stupňováním reakce a novými útoky. Na volání vesnické chudiny po snížení daní, po revisi pozemkové reformy odpovídají agrární magnáti chystaným zákonem o kommasaci, o lesní reformě, o polním a lesním pychu a o čeledním řádu. Na volání chudých příslušníků národnostních menšin po národní svobodě odpovídá mezi národně sjednocená buržoasie upevněním národnostního útlaku. Na volání po zabavení církevních velkostatků, po odluce církve od státu odpovídá vládní panstvo konkordátem, kongruou a vydáním školství do rukou kleru a byrokracie. Na volání dělnictva po zastavení šíleného zbrojení, zkrácení vojenské služební doby a po právech vojáků odpovídá buržoasní koalice zamítnutím sovětských odzbrojovacích návrhů zvýšeným zbrojením, zbavením vojáků volebního práva a zaváděním » vojny jako řemen«. Na volání dělnictva po právu na ulici odpovídá buržoasie a její vláda regimenty policajtů a četníků, bajonetem a kriminálem, bílým terorem.

Na poli politickém jeví se reakce zejména stupňováním persekuce komunistického hnutí. Naše schůze jsou šmahem a libovolně zakazovány, rozháněny četnickými bodáky a svolavatelé vláčeni po soudech, a to i v takových případech, kdy svolavatelé vyhověli všem předpisům. Uvádím zde příklad ze severních Čech. V Rochlici oznámili naši soudruzi 23. dubna okresní politické správě konání táboru lidu na 1. května a žádali o povolení. Povolení však nedošlo včas, nýbrž až 3. května, a proto byl tábor lidu četnictvem rozehnán a přesto, že tábor byl vlastně povolen, byli a jsou snad dosud svolavatelé vyšetřováni, vláčeni po soudech, a jest jim vyhrožováno kriminálem. poněvadž prý konali, či chtěli konati, tábor lidu bez povolení. Jiný případ se nám udál ten, že na př. okresní politická správa v Hodoníně zakázala konání táboru lidu a odůvodnila to takto: (čte) Okresní správa politická v Hodoníně nepovoluje Vám konání táboru lidu, který zamýšlíte uspořádati v den 21. května 1928 o 17. hodině na náměstí Masarykově v Hodoníně s programem »Protest proti zákazu II. Spartakiady J. P. T. v Praze«, poněvadž pořádáním byl by ohrožen veřejný klid a pořádek. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Z tohoto rozhodnutí můžete se odvolati v 6 dnech k zemské správě politické v Brně u okresní správy politické v Hodoníně. - Za politickou správu: Podpis nečitelný.

V jiné organisaci byl zase četnictvem zabaven prapor, a to s tím šalamounským odůvodněním, že je na něm obraz Leninův a že prý organisace nemá k nošení praporu - úředního povolení.

Obzvláště ostře vystupuje nyní policie proti vzdělávací činnosti komunistické strany a rozhání pendreky posluchače čistě vědeckých a odborných přednášek národohospodářských atd. a pořadatele pronásleduje domovními prohlídkami a špehováním.

Poslanecká imunita dnes vůbec neexistuje. Každý policajt, četník a vládní pochop má dnes právo, komunistické poslance a senátory libovolně urážeti, týrati a zatýkat, jak se to stalo posledně v případě posl. Haiplicka, který byl násilně odvlečen na policii jenom proto, že se ohradil proti tomu, aby byl nějakým policejním pochopem podroben kapesní prohlídce. Neméně charakteristický je případ posl. Haruse, Jílka, Šafránka a Kreibicha, kteří byli svého času odsouzeni pro hájení zájmů lidu v parlamentě v boji o agrární cla. Rozsudek byl v minulých dnech nejvyšším soudem vrácen I. soudní instancí, a to patrně s pokynem, aby jmenovaní poslanci byli potrestáni ještě přísněji. Vládní činitelé podávají tak pracujícímu lidu nový důkaz, jak se dovedete mstíti na těch, kdož zájmy lidu v parlamentě neohroženě a poctivě hájí. (Sen. Šturc: Měli by čísti Havlíčka, aby se naučili, co on o tom říká!)

Pracující lid volí své zástupce proto, aby hájili jeho zájmy. Činí-li tak komunističtí poslanci důsledně a sáhnou-li k nejostřejším prostředkům, aby od vrátili tak brutální zločin proti širokým vrstvám, jako bylo zvýšení cel, zbaví je vedoucí státní činitelé imunity, postaví před trestní soud a potom je uvrhnou do kriminálu.

Jakou cenu má poslanecká imunita v »demokratickém« Československu. to ukazuje velmi názorně případ komunistického poslance Steinera, který pro svou politickou činnost je již řadu měsíců v kriminále. Je to člověk těžce nemocný, hladem a útrapami žaláře fysicky vyčerpaný, avšak není mu poskytnuta žádná slušná strava, a není mu ani dovoleno. aby se mohl odborně léčiti, ač lékař prohlásil stravu. která je mu podávána, za naprosto nedostatečnou a přímo nepoživatelnou. (Sen. Průša: A při tom mají páni ještě odvahu říkati, že mají nejmodernější správu!) A stejně tak mu odpírají léčení. Lékařův předpis a lékařovo dobrozdání o stravě nemá však ceny, poněvadž Steiner je komunista a pro politické vězně komunistické neplatí v kriminále Československé republiky ani část těch různých výhod, jaké používali redaktoři Národních Listů v císařském Rakousku, tedy političtí vězňové, a jakých se dnes pod různými záminkami dostává sprostým zločincům z řad bohaté buržoasie.

Reakce politická a hospodářská sahá ovšem i na pole kulturní. Vidíme to nejen na školství, nýbrž i na znemožňování různých čistě kulturních podniků. Není tomu dávno, co byla v Praze policií zakázána a pendreky rozehnána přednáška spisovatele Weiskopfa o mladé německé literatuře a o spisovateli Becherovi. Divadelní hry a filmy jsou šmahem konfiskovány a škrtány naprosto bez rozmyslu. Censura konfiskuje i čistě literární články, povídky a básně, a to pro každou sebe menší narážku na třídní protivy a nespravedlnost. V minulých dnech byla dokonce zabavena kniha známého českého básníka St. K. Neumanna »Rudé zpěvy«, která vyšla před 5 lety bez závady a byla až dosud na knihkupeckém trhu. Nyní v 10. výročí trvání republiky byla však shledána závadnou. zabavena zbývající část nákladu a za úřední asistence zničena. Takovýchto případů řádění moderních československých Koniášů mohl bych zde uvésti slušnou řádku.

Běsnění censury je kapitolou velmi poučnou a je to vlastně kapitola sama o sobě. K desítiletí republiky budou jistě vydány tlusté propagační a oslavné publikace, jejichž četba bude nám jistě připomínati muziky a posvícení a fanfáry při velikých jubileích. Neměla by však republika rozhodně zapomenouti na důkladnou knihu o dějinách československé censury, protože taková publikace proslaví nesporně československý stát neméně než politika p. dr Beneše u Svazu národů a hrdinný postoj kolčakovského generála Gajdy. Na začátku té knihy musí býti otištěn nejprve republikánský zákon o svobodě tisku, aby se vidělo, že Československá republika není o nic méně pokrokovější než jeho předchůdce Rakousko. Pak musí býti otištěny zásady válečné censury rakouské s ukázkami vybílených novin za války, aby se viděl rozdíl mezi mizernou monarchií a šlechetnou republikou. Jenom že tento rozdíl spočívá jen v tom, že rakouský censor byl černožlutý a československý je červenobílý. (Sen. Šturc: A modrý! - Veselost.)

Těch 10 republikánských let by se pak nejlépe ve svém vývoji k demokracii vyznačilo grafickým znázorněním poctu konfiskací v tom a onom roce. Dokud ještě národ oslavoval Husa a Husity, byl i československý censor mužem skromným, jenž pracoval v novinách svou modrou tužkou, dívaje se při tom skromně, jakoby říkal: Odpusťte, že žiju! Ale čím více ztrácely staré tradice v osvobozeném národě na vážnosti, tím skvěleji se rovnal hřbet československého censora a někdejší skromný mužíček vyrostl za těch 10 tučných let demokratické svobody na černý inkvisiční stín, jehož drápy trhají s dravčí lačností svobodu tisku na kusy.

Domnívám se, že demokracie by měla býti na tolik upřímná, aby se chovala tím skromněji, čím bujněji si vede její censura. Domnívám se, že by se už mělo přestati žvaniti o demokracii tam, kde censura tančí divoký tanec nad ztrápenými svobodami lidu československého. Je nám stále veseleji v tom 10. roce republiky a láska k demokracii roste dnes kvapem u každého, kdo kdy měl čest ve své praksi setkati se s republikánskou inkvisicí censurní, která se podobá jako vejce vejci oněm mužům s podivnými nástroji, kteří jako miškáři obcházejí vesnice a pomáhají domácímu zvířectvu od přílišné životní bujnosti.

Československý novinář, spisovatel i filmař není si dnes jist žádnou částí svého díla, že nepropadne krvavým drápům censury. A to vše zažívá jen proto, že se republika již cítí býti tak silnou a zabezpečenou, že se bojí každého oposičního slova, hesla politického a dokonce i každé básničky a každého obrazu ve filmu, jenž se odvažuje míti jinou podobu, než do jaké nás hodlá odíti českoněmecká buržoasně-klerikální koalice. Počet censurovaných řádek v novinách byl vždy v souvislosti se sebevědomím režimu, jenž vládne censurou. Soudě podle toho, cítí se republika v teplých rukou klerikálně-měšťácké vlády asi tak silnou, jako pára nad hrncem, kterou sfoukne každý vánek a jež nesnese průvanu byť i jen trochu svobodného tisku.

Nebylo by v povaze komunismu, kdybychom lamentovali nad řáděním censorových pařátů či podávek. Dělníci velmi dobře vědí, proč se nesmí v »Rudém Právu« a ostatních komunistických listech psáti o sjezdu závodních výborů a rad, proč koalice, která zakázala Spartakiadu, dává svým censorským pochopem bíliti každé jednotlivé slovo protestu proti tomuto neslýchanému a dosud zde nebývalému postupu zpupné reakce. Československo vkročilo v posledním roce, patrně na oslavu svého desátého výročí, do řady důstojných balkánských států a jeho censor se v nejmenším nestydí, jsa pobídnut vrchností, zabaviti i konstatování, že někdo proti něčemu protestuje. Když se konfiskují i Macharovy básně, proč by se nekonfiskovalo v tom nenáviděném »Rudém Právu « i jméno J. S. Machara protestujícího? Stejnou měrou, jakou buržoasní koalice přebírá kapsy občanstvu a sype ve formě daní a novelisací peníze z kapes pracujících do kapes a pokladen těžké buržoasie průmyslové a agrární, množí se také náhubky, jimiž nám hodná republikánská vlast nahrazuje svobody, jichž udržení naivní pokrokáři očekávali od demokracie buržoasie.

Bílé skvrny v novinách nemluví o zběsilosti censorově, jenž je obvykle klidný občan s fajfkou pod stolem, ale o zběsilosti měšťácké zpupnosti, která se domnívá, že lid se ovládá nejlépe policajtem, censorem a páterem, nelišíc se tím nijak od starého režimu rakouského.

O konfiskační praksi chci zde podati několik ukázek, abyste se přesvědčili, co se dnes v desátém roce republiky všechno konfiskuje.

V »Rudém Právu« ze dne 1. května byla zabavena část článku válečného invalidy, ač i v této části není v podstatě nic jiného, než prosté konstatování faktů. Konfiskovaná část zní: (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. května 1928 pode §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

A rovněž v témže čísle »Rudého Práva« propadla konfiskaci část článku jiného dělnického dopisovatele, kde se praví: (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. května 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.)

To, prosím, bylo všecko konfiskováno.

(Další odstavce řečí byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. května 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.)

A stejně tak propadla konfiskaci stať o tom, že v průvodu byly neseny standardy s těmito hesly a požadavky: (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. května 1928 pode §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyouceny z těsnopisecké zprávy.)

Za tohoto stavu věci je potom naprosto samozřejmé, že byly konfiskovány řeči referentů a resoluce, zejména tato resoluce proti zákazu Spartakiady. (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. kvétna 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.)

Zvláště spadeno má v poslední době censura na hnutí pro svolání sjezdu závodních výborů a rad. Děje se tak patrně na přímý pokyn shora, neboť vládní většina chápe, že sjezd závodních výborů a rad znamenal by významné bojovné sjednocení pracující třídy tohoto státu.

V našem tisku jsou soustavně konfiskovány nejen všechny články a výzvy pro svolání celostátního sjezdu závodních výborů a rad, nýbrž i resoluce závodních výborů a osazenstev jednotlivých továren. Děje se tak jistě na pokyn shora a lokajská dušička pražského censora se chce pánům z buržoasního tábora zavděčiti a proto konfiskuje i takovéto výzvy: (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. května 1928 podle §u 9,!it. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.)

Taková je tedy v 10. roce republiky ta vychvalovaná svoboda tisku! Dělnickým dopisovatelům dělníkům, kteří mluví jménem fabrik a závodů, strká censura roubík do úst stejně jako redaktorům, poslancům a senátorům dělnických stran. Výroky ze sněmovny se zabavují bez ohledu na zákon. Na zákony censura podle pokynů shora vůbec kašle. Ani v tom policejním Rakousku, které zásluhou sociálně-patriotických vůdců má od zákona na ochranu republiky pěknou řad u policejních zákonů, není paragrafu, který by zakazoval pasivní resistenci. generální stávku nebo sjezd závodních výborů a rad. a přece censura na přímý pokyn vlád v svého času zabavovala i zprávy o pasivní resistenci na drahách a v poslední době opovažuje se zabavovati také projevy desetitisíců dělníků a celých závodů pro generální stávku a sjezd závodních výborů a rad, jakož i protestů proti zákazu Spartakiady. Zabavuje teď i prostou výzvu bojovati za vyšší mzdy, zabavuje i zprávy o stávkách. Chrání proti každé kritice dokonce i biřice kapitálu, sociál-patriotické vůdce. V dubnu 1928 byla dovršena tisící konfiskace »Rudého Práva«, které je některého dne konfiskováno na 20 a i více místech. Jak úžasné je šikanování »Rudého Práva« pražskou censurou, o tom svědčí na příklad případ ze dne 29. dubna. Téhož dne bylo »Rudé Právo« zabaveno na 16 místech a po této obvyklé konfiskaci bylo zabaveno ještě dodatečně. a to pro zprávu, že ministr Beneš trpí jistou nemocí, nesmíme říci jakou, a že bude vystřídán. To prý je znepokojivá a nepravdivá zpráva. O pravdivosti nebudeme se s člověkem, který zabavení nařídil, hádati. Je všeobecně známo, a při krachu »Bohemie« se to ukázalo. že různé ty nepravdivé zprávy se za dva dny, když to prasklo, ukáží pravdivými.

Prohlašujeme jménem stotisíců organisovaných komunistů a jménem jednoho milionu přivrženců komunismu a našich voličů v Československu. že toho řádění idiotské censury máme už dost a že použijeme všech prostředků, abychom dali rozhořčení dělnictva průchod. Toto rozhořčení se ostatně již dávno neomezuje jenom na dělníky komunistické. Řádění censury postihuje částečně i jiné oposiční listy. Nedávno byl několikráte zabaven »Večerník Práva Lidu«. Na 1. máje pro příspěvek četníka a zřejmě z důvodů za vlasy přitažených propadl konfiskaci také celý veliký náklad »Českého Slova«. I dělníci národně-sociální volají s námi: Takhle to nelze dále trpěti. Dělnictvo musí tomuto řádění učiniti přítrž za každou cenu.

Na bouřlivých společných pražských projevech se objevovaly nálady, které svědčí o ohromném pobouření dělnictva a které ústily ve volání: Na vybílení našich novin odpovězme vybílením censurního úřadu. A dalo to dosti práce dokázati dělníkům, že ne jeden státní návladní, nýbrž celý režim, celý buržoasní systém jest odpovědným a že daleko vhodnější, než mstíti se individuelně na jednotlivci, je pracovati ke svržení celého ohavného režimu, jehož rozkazy s větší nebo menší porcí drzosti nebo trpkosti takový jednotlivec vykonává. Jsou ovšem případy, že k třídní zášti buržoasie přistupuje někdy ještě osobní pifka pana censora, jenž byl v listě kritisován. Je nám známo, že na účet takové osobní mstivosti spadá jedno zajištění »Rudého Práva« z poslední doby. Proti takovýmto případům, měly-li by se opakovati, vystoupíme s veškerou rozhodností a vytáhneme onoho mstivého tichošlápka na světlo a promluvíme si s ním pěkně od plic, a to takovým způsobem, že to zabaviti nebude moci.

Hlavní příčinou censorova řádění jsou však »pokyny shora«. Jenom společným bojem proti celému režimu může dělnictvo dosáhnouti svobody projevu tiskem. Jako si 29. března proletariát, jakmile se s.jednotil k bojovnému postupu, vybojoval proti celé buržoasní moci právo na ulici, tak jen sjednoceností a bojovností může akcí mas učiniti konec hnusnému řádění censury a tiskové persekuce. Jestliže legální tisk dělnické třídy je znemožňován, jestliže buržoasie podniká útok na podstatu veškeré politické svobody proletariátu vůbec, tedy každý uvědomělý, leninisticky myslící proletář nemůže býti ani na okamžik v pochybnostech, co dále.

Každý závod naše tvrz! Každý závodní list naší zbraní! Žádný závod nesmí býti bez této zbraně v době nejzuřivějšího náporu buržoasní reakce! Třídně uvědomělí dělníci, budujte závodní časopisy! Mařte úsilí československých Koniášů! Ozbrojte se závodními listy proti náporu buržoasní reakce! Censura nás neumlčí, nepřemůže, nezotročí! Na místě jednoho legálního, potlačovaného časopisu, deset časopisů závodních, nepotlačitelných!

Dělnická třída v Československu přechází v poslední době z defensivy do ofensivy. Sociální patrioté snaží se všemožným způsobem. aby rodící se jednotnou proletářskou frontu oslabili a aby boj dělnické třídy zavedli na zcestí. Komunistická strana ukazuje však všemu pracujícímu lidu tohoto státu jedině správnou cestu, cestu stupňovaného boje. Boj za zlepšení sociálního pojištění ukazuje, že tato cesta je schůdná. Mezi dělnictvo silně proniká poznaní, že pomocí celostátního sjezdu závodních výborů a rad je možno sjednotiti všechny proletářské síly. Časově omezená generální stávka otřásla by posicemi buržoasie. V jednotné bojovné frontě bylo by možno stupňovati protiútok a znemožniti ovládáni pracující většiny buržoasní menšinou. Pracující lid je povinen v zájmu svém a v zájmu svých rodin zúčtovati s vládou buržoasního bloku vedenou pátery a stejně tak je povinen zúčtovati s reformistickou zradou. Je povinen vstoupiti do boje za vládu dělníků a pracujících rolníků!

A proto nechť žije celostátní sjezd závodních výborů a rad, jakožto výkonný orgán vůle pracujícího lidu tohoto státu! Ať žije boj proti buržoasní reakci! Ať žije boj za všeobecné zvýšení mezd a za zlepšení sociálního pojištění! (Výborně! - Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Brahec (zvoní): Přerušuji další jednání o tomto bodu, jakož i projednávání pořadu schůze a sděluji, ze

do výboru kulturního na místo sen. Polacha nastupuje sen. Jokl,

do výboru národohospodářského na místo sen. Polacha sen. Jarolim.

Navrhuji, aby dána byla zdravotní dovolená do konce měsíce června sen. Pivkovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí. nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh můj se nepřijímá.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve čtvrtek dne 24. května 1928 o 10.hodině s tímto

pořadem jednání:

1. Zpráva 1. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 577) k vládnímu návrhu zákona o příplatcích některým státním a jiným veřejným zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým po takových zaměstnancích, zemřelých v činné službě nebo ve výslužbě. Tisk 634.

2. Zpráva 1. výboru národohospodářského. II. výboru technicko-dopravního. III. výboru rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 599) zákona. kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 1. července 1926. č. 139 Sb. z. a n.. o finanční podpoře elektrisace venkova. Tisk 620.

3. Návrh. aby podle §u 55 jedn. řádu řízením zkráceným projednány byly osnovy zákonů:

a) o příplatcích některým státním a jiným veřejným zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým po takových zaměstnancích, zemřelých v činné službě nebo ve výslužbě. Tisk 634;

b) kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 1. července 1926, č. 139 Sb. z. a n.. o finanční podpoře elektrisace venkova. Tisk 620.

4. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. ledna 1928, č. j. T IX. 1341/26. aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Löwa pro přestupek proti bezpečnosti cti (č. 5288 předs.). Tisk 602.

5. Zpráva imunitního výboru o žádosti sedrie v Bratislavě ze dne 8. února 1928, č. j. Nt XII. 4/28, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Fijaly pro přečin násilí proti orgánu vrchnosti podle §u 4 odst. II. zák. čl. XL z r. 1914 (č. 5489 předs.). Tisk 604.

6. Návrh, aby byla prodloužena lhůta daná § 43 úst. list. ku projednání usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se mění § 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích bývalých vojenských gážistů a § 3 a 16 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n., o změně některých předpisů o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich. Tisk 578.

7. Ústní zpráva ústavně-právního výboru o vládním nařízení čís. 5/1927, kterým se zrušuje úřad zplnomocněného komisaře rep. Čsl. pro Ratibořsko.

8. Ústní zpráva sociálně-politického výboru o vládním nařízení č. 13/1926, jímž se mění a doplňuje vládní nařízení c. 321/1920 upravující správu veřejnou mimo soudní správu a rozšiřující působnost československých zákonů a nařízení v oboru oné správy na Hlučínsku.

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze v 15 hodin 25 minut.