Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Skalák. Dávám jemu slovo.

Sen. Skalák: Slavný senáte! Budiž mně především dovoleno, abych na tomto místě přednesl záležitost dalekosáhlého významu politického, která vzbuzuje roztrpčenost obyvatelstva tohoto státu a která vyvolána byla stranickým jednáním vlády, téže vlády, která vždy tvrdí, že vystupuje na ochranu zákonů a spravedlnosti. Je to záležitost zákazu II. dělnické Spartakiady, proti němuž s tohoto místa co nejdůrazněji protestujeme.

Nebudu podrobně líčiti nekonečně dlouhou cestu, jakou bylo pořadatelstvu, Federaci proletářské tělovýchovy, podstoupiti, nežli došlo k definitivnímu zamítnutí, ačkoliv už z tohoto postupu bylo zřetelno, že vládní orgány vedeny byly úzkoprsou a malichernou snahou, aby pořadatelstvu byly stálými průtahy způsobeny co možná veliké hmotné škody. (Hlas: Hanba jim!)

Předseda (zvoní): Prosím, aby se pan řečník držel předmětu, který projednáváme!

Sen. Skalák (pokračuje): Chci přímo poukázati na důvody zákazu po stránce právní, aby bylo zřejmo, že za jejich slabostí a neudržitelností skrývá se třídním nepřátelstvím vedený postup proti veliké organisaci tělovýchovné, která má to neštěstí anebo tu zásluhu, že v jejím okruhu pečováno jest o tělovýchovu dospělých i dorostu, kteří pro svoje politické smýšlení nemohli by býti členy podobných organisací jiných.

Policejní ředitelství jakožto prvá instance zakázalo II. Spartakiadu z dvojího důvodu: Jednak proto, že podstatnou částí programu měla býti cvičení žactva a žaček, bez ohledu na výnos zemské školní rady v Praze, kterým byla účast školní mládeže na tělovýchovných cvičeních Federovaných dělnických tělocvičných jednot zakázána, jednak s ohledem na veřejný klid a pořádek.

Předseda (zvoní): Prosím pana řečníka, aby se držel věci.

Sen. Skalák (pokračuje): Zemská správa politická výnosem ze dne 9. května nevyhověla odvolání, opětujíc především důvod, že byl by porušen veřejný klid a pořádek, poněvadž prý značná část veřejnosti ke Spartakiadě zaujímá stanovisko zamítavé. Pokud se týče účasti dětí, výnos odkazuje pořadatelstvo na příslušné úřady.

Další, třetí a poslední instance, ministerstvo vnitra, potvrdilo zákaz II. Spartakiady dne 15. května, avšak v důvodech zákazu účast školní mládeže již uvedena nebyla. Mezitím bylo totiž v ministerstvu školství rozhodováno o podání Federace proletářské tělovýchovy, aby účast školní mládeže byla povolena. Ministerstvo rozhodlo o tomto podání kladně a neuznalo tudíž jeden z obou důvodů zákazu, neuznalo v tomto bodě stanovisko instancí nižších, ani známé stanovisko zemské školní rady v Praze.

Tento právní úspěch pozbývá však veškeré ceny, neboť současně jednala o zákazu ministerská rada, která patrně řídila se hlediskem, že není potřebí sháněti důvody, stačí-lí pouhá vůle nebo spíše libovůle, a z jejího usnesení rozhodlo ministerstvo vnitra, že odvolání se místa nedává a zákaz lI. Spartakiady definitivně potvrzuje z důvodů veřejného klidu a pořádku.

Předseda (zvoní): Prosím, aby pan řečník respektoval moje napomenutí. Volám vás k věci!

Sen. Skalák (pokračuje): K námitce odvolání, že zákaz béře své důvody v činitelích ležících mimo pořadatele slavnosti, ministerstvo prohlásilo, že »také podnik, který po případě sám o sobě veřejnému klidu a pořádku by se nepříčil, může se státi závadným a opravňovati příslušný úřad k zákazu, lze-li shledávati v něm příčinu, byť eventuelně vzdálenější, která za daných poměrů by mohla zavdati podnět k porušení veřejného pořádku a klidu.« Ministerstvo připouští, že podnik II. Spartakiady veřejnému klidu a pořádku by se nepříčil a jediným jeho argumentem je, že »jistá část veřejnosti« by klid a pořádek porušila. (Výkřik: Fašisté!) Ptáme se: Kdo tvoří tuto část veřejnosti?

Odpověď je na snadě, jsou to zástupci těžké buržoasie, bankovní zloději, zdražovatelé, velkoagrární lichváři a vykořisťovatelé všeho druhu.

Předseda (zvoní): Prosím, abyste zachovával slušnost a neužíval takových výrazů.

Sen. Skalák (pokračuje): Tato příživnická kasta, která by sama o sobě nebyla s to. aby ohrozila jakýkoliv dělnický podnik, má k své disposici vládní mocenský aparát a vláda svým rozhodnutím jasně ukázala, že jest jenom výkonným orgánem této skupiny.

Je všeobecně známo, že vládní orgány vystupují nepřátelsky výhradně vůči institucím, projevům a podnikům třídně uvědomělého dělnictva. Žádná jiná tělocvičná slavnost nebyla zakázána z ohledu na to, že by mohla zavdati příčinu k porušení klidu a pořádku někým jiným. Veškeré ostatní tělocvičné korporace, jako Sokol, Dělnické tělocvičné jednoty a Orel konají své slavnosti beze všech překážek, ačkoliv těžko lze tvrditi, že sympatie celých 100% veřejnosti stojí za každou z nich. Avšak ani v roku 1921, kdy poměry byly daleko vzrušenější nežli dnes, nebylo kladeno překážek I. Spartakiadě, a ačkoliv současně se konaly slavnosti jiné tělocvičné korporace, nestalo se ničeho, čím by klid a pořádek byl býval porušen.

Federace proletářské tělovýchovy, která organisovala letošní Spartakiadu, má více než 1000 místních organisací se 100.000 příslušníky. Sdružuje jak tělocvičné, tak sportovní - hlavně footbalové, cyklistické a lehkoathletické - spolky a spolky se skautskou činností. Na provedení Spartakiady jsou činěny technické a organisační přípravy téměř 2 roky. Pozvána cizina. Řada zahraničních tělovýchovných organisací již účast přislíbila. Z Ameriky právě již přijela 99členná výprava, kterou zákaz Spartakiady nezastihl doma, nýbrž na moři. Druhá Spartakiada měla ukázati vyspělost dělnické organisace po stránce organisační i technické a zvláště vyspělost v její tvůrčí a iniciativní schopnosti. Spartakiada měla přinésti mnoho nových řešení, měla dokázat, jak dělnická třída chápe takové akce. Spartakiada měla všestranný program, jakého doposud zde nebylo. Tyto všecky přípravy a plány jsou zmařeny zákazem vlády se zřejmým úmyslem, aby poškození dělnické korporace bylo co největší a aby nejvyspělejší část dělnické třídy byla znovu a znovu přesvědčována, ze od buržoasní vlády tohoto státu nemá čeho očekávati nežli zákazu, persekuce a znásilňování. (Sen. Šturc: V Československu není žádného právního poměru! - Výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Skalák (pokračuje): Kdybychom byli ochotni postaviti druhou Spartakiadu do vašich služeb,...

Předseda (zvoní): Žádám pana řečníka. aby mluvil o předmětu, o kterém jednáme.

Sen. Skalák (pokračuje):... kdybychom nechali statisícové masy parádovati před představiteli vaší moci a kdybychom projevili ochotu hnáti tyto masy ve službách vašeho měšce na válečné jatky, jistě by ona příživnická část, na kterou se odvoláváte, projevu našemu tleskala a vláda vyšla by mu vstříc ve všech směrech. Poněvadž toho neučiníme, rozpoutáváte zuřivou persekuci. Jedině to je důvodem, proč v tisku zabavuje censura každý protest, každou zmínku o zákazu Spartakiady. Dokonce i čistě odborný list »Dělnická tělovýchova« zabaven byl v posledním čísle na 22 místech. Je jasno, že právě vláda sama svým zákazem v míře svrchované porušila veřejný klid a pořádek. neboť vyvolala ve statisících příslušnících dělnické třídy pocity krajního roztrpčení, znepokojení a odporu. V ústředí Federace proletářské tělovýchovy leží mnoho set protestů proti zákazu. jak od různých dělnických organisací, četných zastupitelstev, obcí, tak i významných jednotlivců, spisovatelů, umělců. vědců, právníků a veřejných pracovníků. Toť přece také značná část veřejnosti, která by měla býti respektována.

Bylo ustaveno Sdružení dělnických organisací na ochranu druhé Spartakiady. Toto sdružení svolalo projev na včerejší den. Policejní ředitelství projev zakázalo, opět s ohledem na veřejné blaho a pořádek a vyslalo své zřízence, aby...

Předseda (zvoní): Volám pana řečníka opět k věci!

Sen. Skalák (pokračuje):... svými zbraněmi vtloukalo skeptickým občanům náklonnost a lásku k buržoasnímu státu.

Zákaz druhé Spartakiady ukázal zase jednou nejen dělnictvu komunistickému, ale celé dělnické třídě tohoto státu pravou podstatu buržoasního režimu, veliký podvod měšťácké demokracie, která zakrývá bezohlednou diktaturu vykořisťovatelů pracujícího lidu. Zákaz tento je příznačným zjevem současného období. Souvisí s loupežnou ofensivou buržoasie, s její bázní před vzrůstajícím odporem a mohutným mzdovým hnutím dělnických mas, především však s přípravami jejími k nové válce světové, namířené v prvé řadě proti sovětskému svazu. Buržoasie chce dělnictvo úplně spoutati, chce znemožniti každý projev, jímž by sílilo sebevědomí a moc dělnické třídy. Zákaz je generální zkouškou buržoasie, připravující se vésti dělnictvo do války v zájmu kapitalismu. Proto potlačuje i každý protest proti zákazu, aby ukázala, že si může dovoliti všecko a že nestrpí ani slovo protestu, tak jak by -to ještě brutálněji musila dělati za války.

Zákaz druhé Spartakiady je součástí persekuce. která ve všech oblastech nabývá neslýchaných rozměrů. Bezpříkladné stíhání tisku. vydávání poslanců, rušení mandátů, ba dokonce i potlačování vzdělávací činnosti, zostřený postup třídní justice, zneuznávání práv politických vězňů, to vše jsou zjevy. které nemají příkladu v dobách minulých. (Výkřiky.)

Dělnictvo chápe dobře význam tohoto útoku a je odhodláno proti němu se brániti.

Ve dny, kdy měla se konati Spartakiada, dostaví se dělníci do Prahy za všech okolností. Nikdo nemůže jim v tom brániti a nikdo jim také v tom nezabrání. Zveme dělníky na rudý den v Praze (Výborně!) v onen čas a tento rudý den bude se konati, ať se to vládě a buržoasii líbí. nebo nelíbí. Nechť vidí buržoasie, že dělníkům dochází trpělivost a že jsou odhodláni k boji proti válečnému nebezpečí a kapitalistické ofensivě a že. kdyby přesto mělo dojíti k válce, budou již věděti, co jest jejich povinností. Pryč s vládou, která potlačuje dělnické hnutí brutální mocí a násilím! (Výborně! - Výkřiky: Hanba!)

Předseda (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku!

Sen. Skalák (pokračuje): Pryč s persekucí, s přípravami války a s kapitalistickou ofensivou!

Ať žije vzdornost a jednotný odpor dělnické třídy proti kapitalistické persekuci! Ať žije rudý den ve dnech 5. a 6. července v Praze! (Potlesk komunistických senátorů a výkřiky: Ať žije! - Různé výkřiky.)

Předseda (zvoní): Žádám všechny přihlášené pány řečníky, aby se drželi předmětu a mluvili k věci, poněvadž bych byl nucen. přesto. že by mně to bylo líto, odníti potom slovo.

Dá vám slovo dalším u řečníku. jímž je pan sen. Jaroš.

Sen. Jaroš: Slavný senáte! Jsem zmocněn jménem klubu učiniti toto prohlášení:

U příležitosti projednávání vládního návrhu zákona o příplatcích některým státním a jiným veřejným zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým po takových zaměstnancích. zemřelých v činné službě nebo ve výslužbě. považujeme za nutno nejenom vysloviti naše zásadní stanovisko k této důležité otázce. nýbrž i k postupu vládní většiny, která svým jednáním a chováním vyvolává odpor u převážné většiny obyvatelstva tohoto stát u. Vládní většina, trpící velmi hlubokými vnitřními rozpory a téměř nepřeklenutelnými diferencemi, zneužívá již plné dva roky dočasné politické moci k uplatňování třídních a stavovských choutek vrstev podnikatelských a kruhů reakčních. Briskuje všechna oprávněná přání a zdůvodněné požadavky pracující třídy a pomíjí s krajní bezohledností volání dělnické třídy a její varovné hlasy.

Ačkoli se mohla zvláště v posledním období své zákonodárné činnosti přesvědčiti. s jakým odporem setkávají se její parlamentní činy. přece jenom trvá na linii nastoupené politiky, aniž by si patrně uvědomila. že tím podkopává základy, na kterých je vybudován tento stát. Všechna její činnost v minulém období je rázu nedemokratického, protilidového a protisociálního. Její stěžejní dílo - tak je aspoň nazývá - zákon o finančním hospodářství svazků územní samosprávy, před kterým jsme bezpočtukráte varovali a na jehož nebezpečí jsme velmi často upozorňovali, je nyní všeobecně odmítán. Pro nás je zadostiučiněním, že jsou to příslušníci vládních stran rozhodujících v obcích, městech a okresech, kteří nyní, kdy zákon o finančním hospodářství svazků územní samosprávy byl uveden v život, volají po jeho novelisaci, dokazujíce soustavně a četnými memorandy, že znamená nejenom poškození, ale přímé ohrožen í samosprávy. Tento zákon, který měl býti »pedagogickým prostředkem « a jehož ostří namířeno bylo proti socialistům, musí býti novelisován. nemá-li dojíti k úplnému zhroucen í naší samosprávy. Obce. města a okresy mají podvázánu svoji činnost a nemohou přes všechno úsilí plniti úkoly občanstvem od nich požadované. Volají po novelisaci zákona a dokazují tak. že sociální demokraté. odmítajíce tento zákon. jednali správně a v intencích zdravé samosprávy.

Tak je tomu i se zákonem o organisaci politické správy, který nabývá účinnosti dnem 1. července 1928. Zákon tento, podle dosavadních disposic má býti uveden v život stanoveným dnem, a to bez voleb do okresních a zemských zastupitelstev. To znamená, že bude prováděn překotně a že v samosprávě nastolena bude vláda úředníků. občanstvu neodpovědných. Zemská okresní správa bude svěřena vládou jmenovaným úředníkům, do jichž rukou vkládá se téměř neomezená moc. To se děje v jubilejním roce. aby bylo prokázáno. jak daleko uchýlila se vláda a vládní strany od zásad. vyslovených washingtonskou deklarací a zaručených naší ústavní listinou. Místo zvolených zástupců lidu budou říditi záležitosti a správu okresů okresní hejtmané a správu zemí zemští presidenti. Překotně bude proveden zákon. který je nebezpečím pro samosprávu, neboť ji staví pod kuratelu státních úředníků. Hrozí nebezpečí. jak napsal orgán zástupce ministerského předsedy a ministra sociální péče. že při rozpínavosti byrokracie bude úplně zničena samospráva a řada důležitých úkolů, určených zástupcům občanstva, převzata bude jednotlivými ministerstvy.

Nebyli jsme to pouze my kteří jsme na tyto důsledky zákona o organisaci politické správy poukazovali, kteří jsme varovali před přijetím tohoto zákona, znajíce jeho dosah a škodlivé následky, nýbrž varovali před zákonem i odborníci. Je pro nás velmi významnou satisfakcí, že právě v této době, kdy zákon má býti prováděn, uvědomují si i příslušníci vládních stran nebezpečí, které hrozí autonomii i občanstvu. Byl to opět v nedávné době orgán zástupce pana ministerského předsedy, který, poukazuje na mezery v zákoně, uvádí, že nelze je nazvati neúmyslnými, a prohlašuje, že záludnost, v nich se jevící, je zřejmá. Jestliže tudíž dnes orgán vládní strany píše otevřeně o mezerách v zákoně a vytýká jim záludnost, pak tím je přímo potvrzena správnost stanoviska naší strany, která zásadně odmítala zákon o organisaci politické správy. Napsal-li orgán zástupce ministerského předsedy, že »nuceným provedením chystaného zákona, jež srovnati lze jedině s odsouzeníhodným zjevem, kdy chamtiví příbuzní, nevyčkávajíce skonu umírajícího, před jeho zraky dělí se již o jeho pozůstalost, vzniká jíž nyní chaos, jistě ne prospěšný struktuře státu « - potvrzuje se tím, jak se posuzuje zákon o organisaci politické správv i v těch politických kruzích, které loňského roku jej označovaly za dílo dokonalé, samosprávě a občanstvu vyhovující. Jestliže dále ústřední orgán lidové strany dokazuje, že »za tohoto stavu věci nemůžeme než co nejdůrazněji varovati před jeho prodlužováním. který může celému státu přinésti škody nenahraditelné, a musíme trvati se vším důrazem na tom, aby bylo zjednáno jasno, že zájem autonomie a dalšího jejího trvání jest i zájmem státu. že tuhou centralisací docílí se právě opaku řádné správv. že je nutno, aby zvítězila demokracie, t. j. moc lidu. jelikož jedině zástupce lidu je bezpečným korektivem výstřelků a choutek byrokracie« - pak je tím přímo slavnostně prokázáno, jak škodlivou činnost vyvíjely vládní strany a jak špatné dílo pro samosprávu a občanstvo vykonaly. Dnes i ve vládních stranách, jak lze seznati z citovaného projevu, nabývá půdy přesvědčení, že moc, kterou zákon dává úřadům, je příliš veliká a občanstvu nebezpečná. A přesto, že totéž tvrdili jsme my při projednávání zákona, nebylo dbáno našich hlasů a důkazů, a dokonce zpravodaj ústavně-právního výboru v poslanecké sněmovně Národního shromáždění pan dr Kramář, ačkoliv si byl vědom této veliké moci, která se politické správě dává, vřelými slovy zákon k přijetí doporučoval. Nyní pak, když zákon má vstoupiti v platnost, ohlašuje se i z vládních stran jeho nebezpečí a veřejně pronášejí se varovné hlasy.

Protestujíce proti postupu vlády a vládních stran, které bez voleb do zemských a okresních zastupitelstev chtějí zákon-prováděti, žádáme. aby nejdříve provedeny byly tyto volby, ve kterých se prokáže, že vládní většina, zneužívající své dočasné moci, nemá většiny mezi obyvatelstvem tohoto státu a proto také nemá práva. aby stát řídila. Varujeme před absolutistickými choutkami. jichž uplatňování je s to podkopati důvěru občanstva v právní řád a vyvolati skutečné pobouření nejširších vrstev lidových. Každý takový počin, zejména v jubilejním roce musí vyvolati nejenom největší zneklidněn í v širokých vrstvách našeho obyvatelstva, nýbrž i v cizině dojem, že stát náš za tohoto režim u dává se na cesty nedemokratické a proto katastrofální politiky. (Předsednictví se ujal místopředseda Böhr.)

V tomto mínění je utvrzována cizina postupem vládních stran v otázce novelisace sociálního pojištění. Nikdy nevynikl tak ostře protilidový a protisociální režim v tomto státě, jako při projednávání vládního návrhu na změnu zákona o sociálním pojištění. Bylo již dokázáno, že republika Československá v ohledu sociálně-politickém nejde v čele pokroku. nýbrž přizpůsobuje se státům veskrze reakčním a tento názor šíří se ve státech. které na poli sociálně-politického zákonodárství vykazují ustavičně velmi značné pokroky. Dlužno s největší rozhodností odsouditi. že přes všechna varování prosazuje vládní většina zhoršení zákona o sociálním poškození a tím i poškození dělnictva. Zůstává úplně lhostejno, jestli

 

Chybí strana 300 ze 126.schůze N.S.R.Čs.ze dne 23.května 1928 ! ! !

 

ho zákonodárství a správy, není věru ke cti dějinám mladé republiky, která tuto skvrnu své vnitřní politiky přebírá do svého jubilejního roku. Vláda musila se sice po letech ještě horšího zanedbávání pod neustálým tlakem hrozné drahoty rozhodnouti k tomu, aby krok za krokem zvýšila odpočivné požitky staropensistů na částku, která činí dva a půlkrát tolik jako předválečné požitky, což však naprosto nedostačuje, poněvadž drahotní index pro všechny důležité životní potřeby dnes ještě činí průměrně alespoň 7.5. V tomto srovnání cifer 7.5 a 2.5 projevuje se hrozná skutečnost, že si staropensisté ze svých požitků dnes mohou opatřiti jen třetinu toho, čeho sobě ve starém Rakousku mohli nakoupiti na oděvu, potravinách a jiných životních potřebách.

Úroveň jejich již před tím skrovné životní míry poklesla tedy na jednu třetinu dřívější výše, oni a jejich rodiny uvrženi v nejkrutější bídu. A co činí stát, co činí vláda? Nepopírají tohoto strašného bědného postavení, které je příliš zjevné, než aby je někdo mohl popírat i. Ale nad platonické uznání této bídy, nad přiznání oprávněnosti těmto žalobám a prosbám strádajících a hladovících staropensistů nedovedla se vláda vzchopiti k vážné, vydatné pomoci. A také tato nebohá výpomoc, kterou přinésti má projednávaná osnova, byla po léta zadržována. tím že tito napolo zoufalí lidé utěšováni a podváděni byli prázdnými útěchami a klamnými sliby. Slavnostní sliby, které přece mezi slušnými lidmi znamenají vnitřní závaznost, přes kterou se nelze přenésti beze ztráty morálního úvěru, byly bez rozmýšlení rušeny, a tak se stává, že teprve dnes se zabýváme plněním slibu před rokem daného, který staropensistům přislíbil výplatu přídavků dne 1. července 1927, a že mezitím zpětná působnost od 1. ledna 1927 byla ze zákona vyeskamotována.

To jest jednání, které velmi povážlivě připomíná hru kočky s myší. A co poskytuje tato předloha staropensistům? Zvýšení jejich požitku domněle o 20%, ve skutečnosti průměrně sotva o 10% jejich pensijní základny. kdežto naroveň postavení všech pensistů staršího a novějšího stylu, blíže odůvodněné také v mé interpelaci ze dne 22. února 1927, odloženo bylo ad kalendas graecas.

Říšský svaz státních pensistů má spolkový odznak, který představuje skoro docházející přesejpací hodiny. Mohli bychom v tom spatřovati projev trpkého humoru který v tomto obraze chce označiti jednání vlády, která po každé, když téměř prošla lhůta, jakou sama stanovila pro skutečnou úpravu otázky pensistů, přesejpací hodiny zkrátka obrátí, takže tyto nyní vesele - běží dále až ke konci příští lhůty, načež se stejná hra může zase opakovati.

Nemusíme tu dáti místa domněnce, že toto neustálé odkládání konečné spravedlivé úpravy spočívá sice na věcně správné, ale přímo cynické rozvaze, že při takovémto jednání je zde spolehlivý pomocník: smrt, která přece mezi nedostatečně živenými staropensisty velmi rychle řádí a tímto způsobem požadovanou pronikavou úpravu starých pensí rok od roku činí lacinější?

Nikdy nepodnikla vláda, nikdy nepodniklo ani zákonodárství vážného pokusu, aby vycházejíc z právních zásad, řešilo problém staropensistů, -aby nejdříve zjistilo oprávněné nároky staropensistů, z toho vyvodilo potřebný zákon a učinilo potřebné finanční opatření k jeho provedení. Vždycky se jednalo vládě jen o to, aby přechodně ukonejšila hněv a zoufalství těchto lidí, postavených téměř mimo úřednické právo, malichernými ústupky, a tak také z předložené vládní osnovy stejně jako z předcházejících stala se ubohá slátanina. Dva a půlkrát zvýšené požitky staropensistů při drahotním indexu alespoň 7.5!

Z této zásady bylo by nutno vycházeti. Ovšem vedla by k ethickému požadavku ztrojnásobiti nynější požitky staropensistů, zvýšiti je tedy o 200%, aby obnovena byla zase dřívější životní míra. Vládní předloha však chce místo těchto 200% úhrnných požitků poskytnouti jen 20% pensijní základny a také tyto jen s takovými omezeními a klausulemi, takže tím veliká část staropensistů zcela anebo částečně vyloučena bude z »dobrodiní zákona« - tak je to úředně nazváno,

Takovýto způsob jednání je možný jen vůči zcela bezbrannému stavu a v parlamentárním ovzduší, které je zkaženo dlouholetým prováděním zásady »moc má přednost před právem«.

Žádáme tudíž znovu, aby vláda bezodkladně vypracovala a parlamentu předložila osnovu zákona, která zaručuje naroveň postavení všech pensistů, i doporučuji slavnému senátu oproti bezvýznamnému resolučnímu návrhu výboru přijetí všech návrhů, které se k tomu vztahují.

Ovšem bude také senát musit dbáti toho, aby vláda takovýchto vyzvání se strany zákonodárných korporací také dbala, čehož dosud za tichého souhlasu parlamentu nečinila. Neboť již v §u 3 zákona 286/1924 bylo vládě uloženo, aby předložila osnovu zákona. který upravuje požitky státních úředníků. Pod požitky úředníka však rozuměti dlužno jak jeho aktivní požitky, tak jeho pensijní požitky, které teprve ve svém úhrnu znamenají úplné požitky, a ani vláda se nepokusila, jak vysvítá z její odpovědi na interpelaci posl. Simma, potírati tento názor. Tento názor nalézá nové posílení v projevu svazů německých státních zaměstnanců, kteří ve svém svazovém časopise ze dne 10. října 1927 prohlásili: »Požadavky pensistů jsou také našimi požadavky, neboť aktivní zaměstnanci a pensisté tvoří jednotný celek, a za takovýto celek chceme také vládou býti považováni.«

Splnila vláda ony zákonité závazky k úpravě všech požitků státních zaměstnanců? Nikoli! Zlepšila jen aktivní požitky zákony 103/1926 a 104/1926, aby, jak se praví v důvodové zprávě, »úředníci mohli žíti«. Pensijní požitky však nechala nezměněny, nestarajíc se o to, jak staropensisté mají žíti s polovinou nebo třetinou požitků, jaké nyní mají aktivní zaměstnanci. Tím zjevně, snad také vědomě opomenuto bylo příkazu, vysloveného v zákoně 286/1924, upraviti totiž současně odpočivné požitky s požitky aktivními, a teprve nyní, po jednom a čtvrt roku, činí se pokus, ubohými, ani ne stejnoměrnými přídavky uchlácholiti roztrpčení opětovně zklamaných, ve svém očekávání podvedených staropensistů.

Podle srovnání uveřejněného ve svazovém časopisu státních pensistů, nebudou ani nejstarší pensisté, kteří podle předloženého zákona skutečně obdrží 20%ní přídavek, s tímto přídavkem bráti více nežli 6 0-70%, tedy průměrně jen dvě třetiny toho, co obdrží novopensisté stejné kategorie a stejného předběžného vzdělání. Při tom projevuje se však také t. zv. 20%ní přídavek ve většině příkladů jako klam, čehož nezvratným důkazem je tento příklad. Pro svobodného staropensistu VII. hodn. třídy bývalé skupiny C platí nyní tyto roční požitky: v platové stupnici 4, 3, 2 a 1 roční požitky 20.879.-, 20.286.-, 18.888.- a 17.490.- Kč. Zvýšení pensijní základny o 20% činí ve 4. platové stupnici 3761 K c. ve 3. platové stupnici 3481 Kč, ve 2. platové stupnici 3202 Kč a v 1. platové stupnici 2922 Kč. Poněvadž pak zákon praví, že přídavkem nesmí býti překročeny požitky nejvyšší (4.) platové stupnice, vyplývají z toho ve skutečnosti jen tyto přídavky: ve 4. plat. stupnici 0 Kč, ve 3. plat. stupnici 593 Kč, ve druhé 1991 Kč a v prvé 2922 Kč, čili v procentech pensijního přídavku: ve 4. platové stupnici 0%, ve třetí 3.4%. ve druhé 12.4% a jen v prvé plných 20%.

Docházíme tudíž k následovním závěrům: a) staropensisté 4.platové stupnice jsou všeobecně předem od jakéhokoli zvýšení svých požitků vyloučeni, b) zlepšení ve třetí platové stupnici činí (v našem příkladě) nikoli 20%, nýbrž jen 3.4% pensijní základny, c) zlepšení ve druhé platové stupnici činí nikoli 20%, nýbrž jen 12.4%, d) jen prvá platová stupnice může očekávati zlepšení o skutečných 20% pensijní základny, poněvadž tím nynější požitky 4. platové stupnice nejsou překročeny.

Poskytuje tedy ve skutečnosti předloha zákona jen 0%, 3.4%, 12.4% a 20%, tedy průměrně 9% místo 20% pensijní základny jakožto přilepšení. Můžeme tudíž plným právem tvrditi, že ohlašování předlohy jakožto 20%ního zvýšení starých pensí je hrubým a vědomým klamáním veřejnosti.

Ale nesmí se nyní zapomínati, že také staropensisté musí od 1. ledna 1929 počítati se zvýšením nájemného o 40% základní činže z roku 1914. Když tedy na příklad tato základní činže, jak všeobecně lze míti za to, činila 15% tehdejších odpočivných požitků, pak je to 6% nynějších (dva a půlkráte zvětšených) požitků anebo asi 7% pensijní základny. Zvýšení nájemného o 40% základní činže působí tedy jako úbytek požitků ve výši 2.8% (40% ze 7%) pensijní základny, takže se tedy v našem příkladě 1. lednem 1929 životní míra staropensistů ve 4. plat. stupnici o 2.8% zhorší a v ostatních stupnicích jen o 0.6%, 9.6% a 17.2% zlepší. Průměrný výsledek předloženého zákona bude tedy záležeti jen ve zvýšení nynějších požitků o 6.2% místo 20%.

K tomu ještě přistupuje, že s reformou všeobecného pensijního pojištění očekávati lze podstatné zvýšení premií, tedy větší zatížení také podnikatelů a jako účinek toho citelné zostření drahoty. Tím budou zajisté téměř smeteny také nepatrné výhody, které předloha má poskytnouti staropensistům. Je tudíž dvojnásobnou povinností vládv a zákonodárství, aby se vším urychlením provedly pronikavou úpravu pensijních požitků pro všechny kategorie pensistů.

Měli bychom se domnívati, že tyto smutné výsledky počtářského přezkoumání předlohy jsou dosti smutné, aby odstrašily od dalších pokusů, oklestiti ještě více žebrácké zvýšení požitků staropensistů. Zdá se však, že na příslušných místech jsou trojnásobně obrněni proti takovémuto právnímu a lidskému cítění, a že se tam provozuje přímé studium o tom, jak by bylo lze bezbranným staropensistům ubrati přece ještě několik set korun Slyšel jsem alespoň od informované strany, že se vážně pomýšlí na to, staropensistům ze stavu profesorů průmyslových škol pensijní zvýšení podle předloženého zákona o 600 Kč ročně - řekněme zdvořile - oklestiti. Věc má se takto: jmenovaným učitelům, pokud dosáhli VII. hodn. třídy, byl většinou poskytnut osobní přídavek 600 Kč, jehož podstata nepochybným způsobem se projevuje v následujícím znění příslušného dekretu. Praví se tam: »Ministerstvo školství a národní osvěty propůjčilo Vám výnosem ze dne 21. listopadu 1920, č. 77917 od 1. ledna 1920 počínaje osobní přídavek ročních 600 Kč, do pense započitatelný, který při zvýšení požitků zůstává nezměněn.«

Poslední vedlejší věta prohlašuje expressis verbis, že také při postupu do vyšších platových stupnic osobní přídavek zůstane nezkrácen. Odstavec 3 §u 1 vládní osnovy stanoví, jak již řečeno, zvýšení odpočivných požitků o 20% nynější pensijní základny, omezuje je však ustanovením, že zvýšené požitky nesmějí překročiti úhrnné odpočivné požitky, které odpovídají nejvýše dosažitelnému služebnímu příjmu časovým postupem.

Podle znění dekretu je samozřejmo, že osobní přídavek musí býti započítán jak při stanovení nynější pensijní základny, tak také při vyměření nejvyšší hranice. Budiž zde na doplnění uvedeno ještě znění výnosů, kterými staropensisté státních průmyslových škol roku 1925 byli vyrozuměni o novém vyměření jejich požitků. Praví se v takovémto výnosu: »Na základě zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb. z. a n., vyměřuje vám zemská politická správa v dohodě se zemským finančním ředitelstvím od 1. ledna 1925: 1. pensi ročních 23.010 Kč, t. j. 100% pensijní základny (pense 19.608 Kč, 50% místního přídavku pro Prahu 2802 Kč, osobní přídavek 600 Kč) na dobu života. 2. jednotný drahotní přídavek... až do odvolání«.

Při tomto zcela jasném znění, kteréž osobní přídavek uvádí jakožto integrující část pensijní základny, jeví se neuvěřitelným, že si někdo zahrává s myšlenkou, u staropensistů státních průmyslových škol vyloučiti osobní přídavek z ustanovení nejvyšší hranice (odpočivné požitky nejvyšší platové stupnice). Tím by zvýšení pro nejbližší platové stupnice, které přece jen obsahují zlepšení až k oné nejvyšší hranici, zcela libovolně bylo zkráceno o 600 Kč, což by přece musilo býti označeno jakožto protizákonné poškození těchto staropensistů. A přece nutno věřiti v takovýto úmysl, dovídáme-li se, že se jednomu staropensistovi státní průmyslové školy který by při 20%ním zlepšení měl dostávati ročně o 4600 Kč více, na jeho dotaz, jaký přídavek má očekávati, dostalo tohoto vyrozumění: »Bude-li osobní přídavek per 600 Kč započítán do maxima podle 4. platové stupnice v VI. hodn. třídě, činilo by zvýšení pense ročně 1800 Kč,.jinak jen 1200 Kč.«

Jak již řečeno, odporovalo by to již dekretu, kdyby se měl pensijní přídavek vůbec, t. j. ve všech platových stupnicích, vyloučiti z pensijní základny, a tím zkracovati 20%ní přídavek o 120 Kč; vyjmouti ho však jen z pense nejvyšší platové stupnice, aby tím nejvyšší hranice pro zvýšené požitky a tím přídavky pro nejblíže nižší platové stupnice sníženy byly o 600 Kč, jest již více nežli ohavný úskok, a lze přece očekávati, že ministerstvo financí rozhodně zamítne každý takovýto pokus o protiprávní poškození určité kategorie staropensistů.

Přicházím nyní k obzvláště zavrženíhodnému ustanovení našich zákonů o pensijních požitcích státních pensistů. Míním § 17 zákona 286/1924, jenž nařizuje zkrácení pensijních požitků pro případ vedlejšího příjmu pensistova. Zákon 103/1926 zrušil sice v §u 162 platnost tohoto ustanovení pro takové pensisty, kteří při vstupu na odpočinek měli již nárok, aby byli dáni do pense bez průkazu neschopnosti ke službě, a nově zavedený § 9 předložené osnovy zákona rozšiřuje zdánlivě toto zrušení také na pensisty, kteří nebyli podrobeni ustanovením zákona 103/1926, tedy na vysloužilé staropensisty. Ale jen zdánlivě! Neboť § 153 zákona 103/1926 odepírá předem všem pensistům, kteří byli dáni na odpočinek před 1. lednem 1926, osvobození od zkrácení pense následkem vedlejšího výdělku. Pensisté, kteří byli dáni na odpočinek v lednu 1926, budou tudíž neobmezeně bráti svůj vedlejší výdělek, kdežto ti, kteří šli na odpočinek o 1 měsíc dříve, pro všechnu budoucnost postiženi zůstanou kletbou, že případný vedlejší výdělek budou musit s poloviny odváděti státu. A touto kletbou postiženi jsou právě ti kdož jsou nejhůře postaveni, totiž staropensisté a restringovaní.

K jakým hrozným účinkům to v praxi vede, vylíčeno budiž na několika příkladech z úzkého kruhu mého bezprostředního pozorování: v Liberci žije restringovaný staniční dozorce se ženou a dvěma nezaopatřenými dětmi. Jeho odpočivné požitky byly úhrnem vyměřeny částkou 9725 Kč, tedy 810 Kč měsíčně. Poněvadž z tohoto příjmu nemohl svou rodinu uživiti - za svůj byt o.jednom pokoji a kuchyni musí platiti měsíčně 250 Kč - nastoupil u městského stavebního úřadu jako nádeník se mzdou 3.31 Kč za hodinu, čímž si vydělával průměrně 660 Kč měsíčně. Poněvadž zákon 286/1924 mluví o aktivních požitcích, pod kterýmiž přece nelze rozuměti mzdu nádeníka za hodinu, domníval se řečený pensista, jenž svůj vedlejší příjem podle předpisu oznámil, že bezpečně bude bráti svoji pensi nezkrácenou. Můžete si tudíž představiti jeho úžas, když dne 7. prosince 1927 byl vyrozuměn, že se jeho pense vzhledem k jeho vedlejšímu příjmu se zpětnou účinností od 1 ledna 1927 snižuje o 3975 Kč ročně. Sráží se mu tedy od té doby s jeho pense měsíčně 331 Kč a mimo to splátka pro dodatečnou srážku za rok 1927 (asi 4000 Kč).

Jak lze s mravního stanoviska ospravedlniti takovéto opatření? Což nepůsobí to přímo způsobem demoralisujícím, když člověk, jenž s napjetím všech svých sil pracuje, aby sebe a svou rodinu uchránil před nejhorší bídou, polovinu mzdy za to přijaté musí odváděti státu? Což nemusí takovéto jednání umrtviti chuť k práci a odvrátiti slabší povahy od poctivé práce k žebrotě, anebo k ještě horšímu? A kterak lze ospravedlniti, že jen příjem z práce způsobí zkrácení pense, kdežto příjem z majetku kapitálového nemá nižádného vlivu na výši pense?

V jiném případě v Liberci byla pensionovanému posunovači, jenž od února 1926 byl zaměstnán jako uliční metař, s jeho pense 599 Kč předepsána srážka 261 Kč a vrácení 5597 Kč, které rozděleny na 38 měsíců. Zůstane mu tudíž po více než 3 roky ze státní pense 600 Kč měsíčně jen 187.50 Kč. Také v těchto případech neleží zlo v zákoně samém, nýbrž v jeho výkladu. Mzda nádeníka za hodinu netvoří právě žádný »aktivní požitek« ve smyslu zákona, což vysvítá také z toho, že v obdobném zákoně o četnických pensistech (§ 16 zákona 153/1923) výslovně je stanoveno, že při vedlejším výdělku, který záleží z měsíční nebo týdenní mzdy nebo remunerace, nemá nastati žádné zkrácení pense. Že toto ustanovení nebylo pojato také do zákona 286/1924, má patrně svou příčinu v tom, že zde slovo »aktivní požitky« (které v četnickém zákoně se nevyskytuje) bylo považováno za dostatečné, aby vyloučilo mzdy za hodinu a za den.

A nyní další příklad nerozumného zacházení s pensisty. Přednosta odboru státní průmyslové školy v Liberci, profesor B. šel dne 1. července 1924 na vyzvání na trvalý odpočinek, byl však ředitelstvím požádán, aby až do úpravy personálních poměrů nastoupil zase jako pomocný učitel. Byl mu za to nabídnut honorář 480 Kč za jednu roční hodinu, při čemž dlužno poznamenati, že hodiny přes čas aktivních učitelů jsou honorovány 600 Kč a suplování cizími odborníky ještě podstatně výše. Přednosta odbor u přistoupil na nabídku ředitelstva a obdržel za vyučování ve školním roce 1924/25 a 1926/27 dohromady 21.270 Kč. Roku 1926 tázal se profesora B. jeho známý, zdali se mu jeho pense nezkracuje. To přimělo ho k tomu, aby se dne 8. října 1926 dotázal u zemského finančního ředitelství, zdali se musí obávati takovéhoto zkrácení, ve kterémžto případě by se vyučování musil vzdáti. (Zkrácením by totiž na jednu hodinu přednášky ve vyšším vyučování, se kterou je spojena alespoň jedna hodina vedlejší práce, připadlo jen 6 Kč, kdežto metař dostane za 2 hodiny práce 6.62 Kč.) Poněvadž na svůj dotaz neobdržel odpovědi, domníval se, že se nemusí obávati žádné srážky a vyučoval dále. Ke svému velkému zděšení obdržel však výnosem zemského finančního ředitelství ze dne 30. března 1928, tedy půl druhého roku po svém dotazu, vyrozumění, že se mu následkem jeho vedlejšího výdělku strhne s jeho pense úhrnem 11.675 Kč v deseti měsíčních lhůtách. Doufal nyní, že mu ve smyslu §u 162 zákona 103/1926 alespoň za dobu po účinnosti tohoto zákona, tedy od 1. ledna 1926, přiznána bude nezkrácená pense. Ale na základě uvedeného již §u 153 zůstalo u něho také pro tuto dobu při předepsané srážce s pense, která ostatně byla vyměřena o 1040 Kč výše, totiž částkou 6437 Kč, kdežto zákonitá srážka - polovina vedlejšího příjmu - činí jen 5397 Kč. Toto plus vyplynulo z toho, že se jednoduše »mělo za to«, že profesor B. má také v běžícím roce týž vedlejší příjem jako v roce 1927, z čehož pro měsíce leden až včetně duben vyplývala srážka 4krát 260, tedy 1040 Kč. Pro běžný měsíc květen bylo mu zase strženo 260 Kč s pense. Ve skutečnosti však vyučoval profesor B. v běžícím školním roce teprve od 1. února 1928, a to 4 hodiny, začež bral honorář 96 Kč měsíčně. Za to se nyní strhovalo 260 Kč s jeho pense, k tomu také za měsíce, ve kterých vůbec nevyučoval.

Není-li to úžasná zvůle? Zdá se skutečně, že,na příslušném místě nemají naprosto žádného citu pro to, že zde nemají co činiti se špalky anebo patníky, nýbrž s cítícími a trpícími lidmi. Toto libovolné vyměřování příjmu a vyplývající z toho srážky s pense připomíná mi ještě horší událost stejného druhu. V březnu 1922 zaslalo účetní oddělení zemského finančního ředitelství státním pensistům, mezi jiným také mně, korespondenční lístky tohoto obsahu: »Žádáme vás tímto, abyste nám sdělil, v jaké výši jste použil úvěru ze státní ošacovací akce. Saldovanou odběrní knížku zašlete nám obratem pošty. Zároveň se činí opatření ohledně srážek s vašich pensijních požitků«. Střežil jsem se však již předem toho, abych prostřednictvím ošacovací akce získával špatné zboží za dobré peníze a následkem toho jsem také nikdy neobdržel nějakou odběrní knížku. Hodil jsem tedy korespondenční lístek do koše. Ale jak jsem se podivil, když mně 1. dubna byla vyplacena pense se srážkou 576 Kč a dokonce ještě 1. května následovala další srážka 180 Kč. Neukazuje celý postup k tomu, že při ošacovací akci nebylo vůbec žádných záznamů o poskytnutém úvěru a že se libovůle žene tak daleko, že se srážky předpisují a vymáhají zcela libovolně a namátkou? To ukazovalo k tomu, že patrně nebyly vedeny žádné záznamy o poskytnutých úvěrech, anebo že se ztratily. (Sen. dr Heller /německy]: A to žádá od občanů berní morálku!) Je samozřejmé, že mně srážky musily býti vráceny, ale odhalení podivného hospodářství v ošacovací akci a libovolného postupu při vyplácen í pensí přece jen stalo se skutkem. Veřejný dotaz v této skandální záležitosti zůstal bez odpovědi.

To všechno jsou příklady toho, jaká zvůle a bezohlednost se projevuje při provádění zákonů, které se týkají pensistů, a nejvíce dlužno litovati toho, že zákonodárné sbory klidně přihlížejí k těmto často již vytýkaným zlořádům. Parlament.mlčel, když vláda v listopadu 1923 prodloužením a změnou zákonem stanovených drahotních přídavků pro válečné poškozence provedla flagrantní průlom do zákonodárství, parlament mlčel, když v rozporu k tehdejším československým zákonům byla pensistům volnost stěhování zkrácena pověstnými nařízeními z podzimu 1923, a parlament stojí bez jakéhokoli odporu stranou, když administrativa vynalézá všechny možné úskoky, kterými se snaží zkrátiti hladové pense našich nouzí trpících pensistů, obzvláště však staropensistů a osob restringovaných.

V tomto osvětlení jeví se vylíčené zlořády netoliko jako bída pensistů, nýbrž také jako zaviněná zbědovanost zákonodárství a zákonodárných korporací.

Zvláštní kapitolu ve vyumělkovaném poškozování pensistů tvoří jednání s těmi učitelskými pensisty, kteří roku 1925 byli vyrozuměni, že se zamýšlí dáti je do pense, kteří však skutečně teprve v roce 1926 byli pensionováni. Těmto nebyly podle zákona 104/1926, který dnem 1. ledna 1926 vstoupil v účinnost, vyměřeny ani aktivní požitky, spadající do roku 1926, ani požitky pensijní. Zcela libovolným aktem administrativy, totiž předchozím vyrozuměním o jejich nastávajícím pensionování byli oni pensisté velmi citelně a trvale poškozeni tím, že nebyli pensionováni podle dne svého skutečného přestupu na odpočinek, nýbrž podle data zcela libovolného vyrozumění. Také toto protiprávní poškození vyžaduje důrazně nápravy, i doporučuji vám tudíž přijetí následující resoluce:

»Vládě se přikazuje, aby těm pensistům, kteří teprve roku 1926 šli do výslužby, kteří však byli dáni do pense podle data vyrozumění, jež jim bylo zasláno v roce 1925 a které jim oznamovalo jejich nastávající pensionování, dodatečně vyměřila a vyplatila aktivní požitky, spadající do roku 1926 a odpočivné požitky podle zákona č. 104/1926 se zpětnou účinností od 1. ledna 1926«.

Mimochodem řečeno máme tu zprávy, že se v této věci postupovalo velice nestejnoměrně. Poukazuji v té příčině na článek ve »Freie Schulzeitung« ze dne 20. října 1927, podle kterého v Brně v jednotlivých případech bylo pensionování učitelů z roku 1925 předatováno na rok 1926. Můj resoluční návrh má jen za účel, aby tomuto postupu, který vyhovuje právnímu cítění, zjednán byl všeobecný průchod a aby tím porušená právní rovnost byla zase obnovena.

Konečně chtěl bych ještě apelovati na vládu, aby vážně dala prostudovati otázku nároku bez viny rozvedených manželek státních úředníků na vdovskou pensi, a aby připravila v této příčině osnovu zákona.