V každém případě tyto osvobozené byty už se pod uzávěru i s těmi obcemi do 2.000 obyvatel nedostanou, ať by byla uzávěra sebe volnější; a právě proto tvrdím, že vlastně má tento zákon, který se zdá býti krátkodobým, v sobě některé dlouhodobé věci. Prostě prejudikuje budoucímu celkovému zákonu.

Tyto paragrafy jsou podkopy, které budou ukazovati domácím, jak jsou poškozováni malými nájemníky byty, které jsou pod uzávěrou když velké byty a mnohé malé pod uzávěrou nebudou. Zrovna ty domy, které mají malé byty, jsou dříve zpustošeny, více upotřebeny, než domy s velkými byty. To jsou všechno podkopy, které znamenají, že páni chtějí dosáhnouti okamžitého zrušení ochrany nájemníků pro příští rok.

A teď si představte, že se o tomto rychlém odbourání pánům domácím vůbec ani nesnilo, neboť oni sami nabízeli, když šlo o návrh zákona č. 460 z r. 1926, aby úprava byla provedena do tří let, počínajíc od r. 1927, a najednou mají tu úpravu okamžitě! Tedy ještě se udělá víc, než páni domácí sami žádají. Již jsem řekla, že není možno nechránění nájemníků, dokud není dostatek levných bytů, a že je to zjev celoevropský. Ale i před válkou bylo nutno chrániti malé lidi, což je zvláště pro nás důležité. Jsou lidé, kteří marně nás přesvědčují, že ochrana je produkt jen přechodný. Zmiňuji se zde o důsledcích rakouského zákona ze 3. července 1902 o daňových a poplatkových úlevách pro domy se zdravými, lacinými dělnickými byty. Za tyto úlevy, které platily na 24 let, nesmělo býti nájemné po 60 let zvyšováno a nesmělo býti vyšší, než aby dům nesl 5% a kapitál byl amortisován v 60 letech! Tedy, prosím, Rakousko dalo úlevu, ale ono vědělo, k čemu, totiž aby se zlevnily byty, a ne aby mohly činže letět, kdo ví, do jakých výšek pro prospěch domácích. Z tohoto počátečného zákonodárství pro ochranu sociálně slabých a ze všech zařízení v celém světě, před válkou i poválečných, vyplývá další nesmírně důležitý moment, že podpora měla přijíti k dobru nájemníků a že neměla se utopiti v kapsách majitelů domů.

Prvopočáteční náběhy ministerstva sociální péče, aby určovalo činže v bytech stavěných s podporou státu, se velmi záhy opustily. Důkazem toho jsou fakta, ze dům s nástavbou, která byla pořízena se zárukou státu, jenž z polovičky je pod ochranou, vynáší plných 12%; že jeho cena z 1 mil. Kč před půl druhým rokem stoupla na půl druhého milionu Kč dnes, ač je plně obsazen a kupec nemá pro sebe vůbec volného bytu, tak jak tomu bylo před půl druhým rokem při ceně 1 mil. Kč; že si majetník jiné nástavby dovolí luxus nechati celý rok volným veliký byt, protože se mu na konec vyplatí vyčkati nemožně velkou činži; že je ohromný rozdíl činží i stavebních nákladů ve stavbách družstev nebo obcí, kde si členové hlídají náklady a činže proti stavbám soukromým se stejnými státními úlevami. Zastavme se na okamžik v těch družstevních domech, když byla podpora 85%, 70%, 55 %, stavěla družstva tak, že byty o 1 pokoji a kuchyni byly za 500 Kč, pak za 1.000 Kč, konečně za 1.500 Kč při daňových a poplatkových úlevách podle platného zákona za 3.600 až 4.000 Kč. Družstvo stavitelů, které se právě ustavilo a chce býti kontrolním orgánem stavebních nákladů, chce stavěti za 3.400 Kč, ale i soukromí podnikatelé za 5.000 až 7.000 Kč! Včera mně zde jeden člen senátu říkal, jak to v Třebíči vypadá. Z toho odvozoval, že prý družstva staví daleko dráže než soukromníci, protože prý »někdo to v těch družstvech zaplatí«. Máme ovšem zkušenosti, že družstva si hlídají náklad, že staví daleko laciněji, že činže jsou mnohem nižší. Ve skutečnosti činže v soukromých domech jest ještě horší, protože soukromníci nevracejí stavebního příspěvku, který bývá 18.000 až 30.000 Kč na dobu zpravidla 5 let, což znamená o tři až šest tisíc ročně více činže! Družstva naopak vracejí tyto stavební příspěvky, které jsou mimo to daleko menší, a mnohá se obejdou vůbec bez nich. K charakteristice, komu k užitku šla podpora stavebního ruchu, ráda bych zde uvedla ještě jeden případ. Dům v Praze vystavěn za 4,200.000 Kč nákladu stavebního, který má podporu 4% úrokování po pět let, potom 3 1/2%, pak 3% atd., má byty o 3 pokojích za 22.000 Kč ročně! Pánové, přece není myslitelno, abychom proto podporovali stavby z peněz poplatnictva, aby činže v nich šly do kapsy zdražovatelů! Zákony pamatovaly - to je také zajímavé - na minimum činže. Řeklo se, že činže musí býti takové, aby dům vynesl alespoň tolik, aby se mohly platiti požadavky státu. O to minimum se jednalo, aby nešla družstva níže, ale o maximum činží nešlo nikomu, a přece pro nás jsou to ty nejbolestnější věci, poněvadž tím se vlastně vytvořily nemožné předpoklady pro uvolnění ochrany a podpory. Můžete vůbec pozorovati zajímavý zjev, řeklo se někde, vyrovnávati činže ve starých domech podle valorisace; ale ponenáhlu ve všech dobrozdáních přichází nová formulace, vyrovnání činží na výši činže v nových bytech - co to znamená? Znamená to dojíti na ty činže, z nichž domácí má 12% zisku?! Na to že my půjdeme?

. Byla to nezřízená svoboda ve vytváření činží, která umožnila dále dnešní neodpovědné podnikání staveb z materiálu nemožně předraženého a na pozemcích, jichž ceny rostou rychleji než klasy, jimiž byly ještě loni pokryty. A s těmito činžemi chcete vyrovnávati, byť i v daleké budoucnosti a postupně činže domů starých?

Všechno hospodářství potravinové, které podporovaly obce a ministerstvo zásobování, mělo ten smysl, aby byla dána přítrž cenám podnikatelům soukromým při stejných podmínkách provozu. Právě takovým regulativem měly býti stavby se státní zárukou. Dostanu odpověď: Dnes nese dům 12%, ale až přijde stát se svým právem regresu za záruku, pak klesne procento výnosnosti. Tož jak jsme slyšeli, půjde regres nejvýše do 20%. Nevím, zda tímto procentem si pomůžeme. Co bude na majetníku domu žádat stát, to se prostě přirazí na činži. Kdo si zvykl na lahůdky, tomu nechutná sebe lépe upravená domácí strava. Kdo si zvykl na příjmy statisícové, tomu nestačí již nikdy občanský zisk. Říká se: Činže nezlevní, dokud nebude nadbytek bytů. Ale, pane kolego Millere, to bude katastrofa stavebníků.

Navrhujeme, aby vláda dala provésti revisi činží v domech, které byly vystavěny nebo nástavbou nebo přestavbou opatřeny se státní zárukou, a aby nařízeno bylo snížení činží přiměřeně ke stavebním nákladům, prokázaným při jednání o státní záruku.

Navrhujeme, aby osvobození od daně domovní, činžovní a třídní a jiné úlevy poplatkové poskytly se žadatelům, kteří prokáží náležitou kalkulací, že se projeví účinek úlev daňových a poplatkových v přiměřené výši nájemného.

Z peněz nás všech se podporoval a podporuje stavební ruch, proto je dále nutno, aby nepřiměřený dosavadní zisk majitelů domů se stavební zárukou byl dožádán ve prospěch stavebního fondu, z něhož by se podporovaly stavby s byty pro sociálně slabé do určitého příjmu.

Podobně budiž majitelům nových domů, stavěných bez státní záruky, kteří se nepřiměřeně obohatili z bídy nebydlících, předepsána zvláštní dávka z výnosu domů na základě šetření provedených u domů stavěných se státní zárukou. Tato dávka plyne do stavebního fondu pro podporu stavby bytů pro sociálně slabé.

Dávky tyto buďtež v případě nedobytnosti vtěleny na dům.

Jedině kdyby se tak postupovalo, mohly by se vytvořiti aspoň částečně regulativy pro výši činží. Nevytvoří-li se, spějeme nezbytně ke katastrofálnímu ruinování nájemníků a překapitalisování domů.

Stojíme tedy před otázkou zvýšení činží v malých bytech o 40% za rok. Tato otázka má několik stránek. Snese důchod nájemníků toto zatížení? Je správno, aby domácí starého bytu byl takto odměněn?

Stran veřejných zaměstnanců probral tuto otázku jistě zásadně kol. Pánek. Co se týče dělníků: slevili v letech 1922 až 1923 ze své mzdy s předpokladem snížení životních nákladů. Od té doby jen mizivé procento dělnictva dosáhlo zvýšení úrovně; nedostavily se ani slibované důsledky snížení životních nákladů, naopak, jak zde bylo mnohokráte statisticky dokázáno, zvýšení. Z čeho mají platiti zvýšené nájemné?

Také skutečně mnozí národohospodáři, kteří počítali se zvýšením nájemného, předpokládali, že ta věc bude míti vliv na mzdy a platy. Cituji zde poradní sbor pro otázky hospodářské, který říká: »Omezení, týkající se zvyšování činží ve starých domech, musí býti ponenáhlu zmírňováno a konečně odstraněno. To předpokládá ovšem, že důchody nájemníků postačí k zaplacení těchto zvýšených činží.« Pánové ovšem si to udělali jednoduše, říkají: »Následkem ochrany nájemníků nemusili se nájemníci dosud domáhati takového zvýšení svých důchodů, jakého by bylo potřebí k zaplacení činží v nových domech. Následkem toho zůstala v naší vlasti hladina důchodů, zvláště platů a mezd, a dále i tuzemských cen nižší, nežli by to odpovídalo znehodnocení peněz, nastalému následkem války. To vysvítá jasně z toho. srovnáme-li velkoobchodní ceny, vyjádřené ve zlatě v Československé republice s velkoobchodními cenami Švýcarska a Spojených států amerických.« A teď říkají dále "Postupné zvyšování činží musí tedy konečně vésti k přiměřenému zvyšování mezd a platů, jakož i ostatních důchodů, určených ke krytí nájemného. My ovšem říkáme, že to má býti naopak, ne nejdříve zvýšiti činže, aby vedly k zvyšování důchodů, nýbrž nejdříve zvýšiti důchody, ze kterých by se mohly platiti zvýšené činže. (Sen. Časný: 50% cla na vepře!) Ano. Dnešní jakékoliv zvyšování činží a činže v nových domech znamená snížení životní úrovně obyvatelstva, proto ti, kdo bydlí v nových domech, musí míti podnájemníky. Mám příklad, že dva lékaři musí bydliti dohromady, aby udrželi 3pokojový byt, zeny těch lékařů vydělávají, a všechno jde na domácího. Proto Žižkov na př. měl 12 prázdných bytů o 2 pokojích, ač lidé nemají kde bydliti. Při šetření se ukázalo, že činže činí 10.665 až 12.610 Kč, což nemůže platiti člověk, který by chtěl a potřeboval bydliti ve dvou pokojích. Proto se nyní lidé úzkostlivě drží vlhkých, tmavých, strašných bytů, ač cítí všechnu zdravotní a mravní úhonu, jež z toho plyne. Proto jsme národ společensky nemožný, protože bydlíme, vaříme, spíme v kuchyni, na víc než na kuchyň příjmy nestačí! Proto mladí manželé nemají rodinného života, protože musí žíti několik rodin pohromadě.

Celé historie bylo by možno vykládati, kdybychom chtěli říci, co to znamená drahota bytů! A nyní se přichází s návrhem, zvýšiti činži hned o 40% ročně. To znamená jistě důkladné utažení řemene - aniž jste se přičinili o to, aby se zvýšily důchody, anebo snížily ostatní náklady životní. To je věc svědomí, ale ovšem nejdříve musí člověk míti svědomí a nesmí je míti zarostlé sádlem nebo zalité zlatem. Tedy páni mají svědomí, ale toliko k domácímu.

Jsem si vědoma, že mnozí z těch domácích jsou ubozí rentisté. Vím, že je to na první pohled tragické, viděti kolem sebe bohatnouti zemědělce, vytváření nouveaux riches, nové šlechty - a vidět, že dům, který je dříve živil, nyní nedá mu ani bídné živobytí. -

Ale tito rentisté mají možnost, které nemají nájemníci, utéci ihned z té bídy! Domovní majetky se bezesporně zhodnotily, i když jejich výnosová hodnota je dnes nízká. Cena hlavně obytných domů, kde domácí měl možnost na účet nájemníka si dům udržovati, při nejmenším - to jsou docela reelně vyšetřené případy - jest 5násobek předválečné, číslo toto je vzato z dat pojišťovny proti ohni. Ale i 1Okrát vyšší je dnes cena domů. A při tom nemluvím o hodnotách, které vznikají rozvojem měst, kde jde o zvýšenou cenu pozemku. Račte uvážiti, že Baťa platil na Václavském náměstí jenom za sáh 75.000 Kč! Račte uvážiti, že za Portheimův dům, který je vedle Riunione Adriatica, chtěli před půldruha rokem 16 mil., dostávali 13 mil. - a že dnes za něj chtějí 50 mil-, a je to bouračka, tady jde jen o ten pozemek.

Račte si představiti, jak skutečně rozvojem měst všude rostou ceny domovního majetku. Ovšem výnosová hodnota je malá, ale počítá se: jednou budou byty uvolněny - počkáme si, a potom si to nahradíme.

Já jsem řekla, že ten domácí - rentista - může z té bídy utéci, a jak? Měl-li někdo dům v ceně 70.000 před válkou, z něhož měl 5% výnos, to jest 3500 Kč a prodá-li jej jen za 5tinásobnou cenu - to je jen mizivé procento domů se zhodnocením 5tinásobným - máte to 350.000 Kč. A uloží-li si ty peníze v cenných papírech, řekněme na 6% - a to počítám dosti nízko, poněvadž je možno uložiti peníze v cenných papírech, které mají sirotčí jistoty i přes 6% - znamená to výnos 21.000 Kč. To je, prosím, zvalorisování 5tinásobné. Ale domy, které byly před válkou za 150.000, dnes jsou-za milion a více, takové domy znáte. Jaké pak je to zvalorisování?

Pan kol. Thoř velmi zle se na mne obořil v rozpočtovém výboru, když jsem řekla, že nemůže-li domácí dům udržet, má jej prodat, že prý chci, aby se lidé ochuzovali. Nikoliv, to nebude žádný chudák, který ten dům prodá a který si ty peníze dobře uloží. Dům přejde do jiných rukou, dům nespadne, majetek národní nezmizí. Pro nás musí býti otázka: co je větší zlo: Zvýšiti činže a uvrhnouti do snížení životní míry nájemníky, nebo nezvyšovat náhle - neboť k tomu pomalému zvyšování jsme se zavázali r. 1925, a automaticky se zvýšila činže nesmírně - a nechávati vývoj činží úměrně vývoji mezd a platů?

Kdo je poctivý demokrat, kdo vidí pres interes své třídy, musí si na to odpověděti takto: Nelze hubiti národ špatným bydlením a podvýživou!

Již jsem řekla, že na zvýšení činží má míti prospěch celek - mají plynouti do fondu pro podporu stavebního ruchu. Ministr dr Engliš považuje za mravné, aby finanční oběti šly ruku v ruce s právem rozhodování. Ale ovšem tato zásada, zdá se, že platí jen tam, kde jde o malé lidi. Jakmile šlo o stavebníky, jimž stát dával statisícové presenty, v tom okamžiku umlkla tato teorie národohospodářská. Podpora stavebního ruchu vyplynul z potřeby bydlení, ale každému musilo býti jasno od prvé chvíle, z potřeby bydlení za ceny dostupné nájemníkům. Tady citu.ji poradní sbor z března r. 1925, který říká »za cenu, která odpovídá důchodům obyvatelstva«. Proto také ve většině států podpora byla dávána obcím a buď skrze obce nebo i přímo také všeobecně prospěšným družstvům. Proč? Poněvadž šlo o to, aby obce si hlídaly podporované stavby, aby se to nevymklo z ruky obcí a aby jednotlivci neměli možnosti zvyšovati činže do nemožnosti

Je mnoho bodů, které by bylo nutno ještě probrati, ale jistě byly zde již prodebatovány. A nakonec: je to snad něco platno, že v následujícím zákoně bude vzat slušný zřetel na námitky, které zde činíme? Dosavadní zkušenost nás z této naděje již vyléčila.

Strany vládní většiny jednáním ve výboru ještě zhoršily návrhy a je nutno tuto věc přibíjeti. Jen ať to občanstvo, které tím bude trpěti, ví!

Tak vypadla z původního návrhu o ochraně nájemníků povinnost obcí zprostředkovati nájem a povinnost pronajimatelů ohlašovati byty. Dobře! Defraudanti bytů jsou chráněni nadále. Byl by to náběh k ulehčení situace postižených nájemníků. Ale ani toho se jim nedostalo. Pochvala důvodové zprávy, že prvých 20% zvýšení se skoro ani neucítí, že jsou jen paušalování náhrady za skutečné výlohy domácího, trčí bezmocně do vzduchu, jakmile si uvědomíme, že sociálně-politický výbor a já podtrhuji to »sociálně« - zhoršil osnovu tím, že budou nájemníci vedle zvýšených činží o 40% platiti nadále náhrady za skutečné výlohy.

Právě tak pozměnil sociálně-politický výbor termín, že, musí-li býti nájemníkovi poskytnut byt, nemusí to býti byt přiměřený. Nevím, kdybychom to domyslili, mohlo by znamenati »přiměřený«, i cenou příjmům nájemníka. Ale může to býti podle sociálně-politického výboru byt jen »dostatečný«, a podle toho, jak naši čeští lidé si představují bydlení, může to býti i jedna cimra. A stěhování bude bez náhrady stěhovacích výloh. Vesele budou domácí rozšiřovati své byty. (Sen. Časný: Páni domácí mají byty, ale jakmile budou moci bráti vysokou činži, tak je uvolní!) Vesele budou páni domácí rozšiřovati byty, když budou míti právo bez stěhovacích nákladů poskytnouti nájemníku jen dostatečný byt. Je-li pak postaráno o kontrolu, aby za čas páni domácí zase se nepodělili s někým o svůj rozšířený byt, ovšem jen s tím, kdo by dal královské nájemné? Na to by se mělo pamatovat!

A koruna zrušení ochrany usnesením obecního zastupitelstva v obcích do 2000 obyvatel je také výsledek oškubávání holého v sociálně-politickém výboru. Lze říci něco jiného, než že to byly politické obchody členů dnešní koalice a že tu nebyly šlapány věcné důvody? Úřad tentokráte byl zastáncem těch věcných důvodů. To je právě v tom vládním návrhu, ačkoli jsme.jisti, že tento úřad byl také pod mocným tlakem dnešní politické konstelace, ale sociálně-politický výbor návrh ještě »zlepšil«.

Už bychom skoro neměli ten výbor nazývati sociálně-politický, měli bychom říkat stranicko-nesociální. Agrární strana, no tož, ta vychází zvláště pošramocena ze souboje o dobro národa. (Slyšte! Slyšte!) Ano, ano, utrhla si obce se 2.000 obyvatel. Přece snad nebudeme souditi, že jste to udělali z lásky k Němcům. (Sen. Ant. Novák: Kol. Hrubý si vzal dovolenou!) Ten přišel na chvíli do rozpočtového výboru a když jsem při začátku své řeči začala k němu mluviti, ukázalo se, že je pryč. My máme o tom takové jedno české povídání: Kdo uteče, ten vyhraje.

- -V předloze o odkladu exekučního vyklizení místností jsou přímo perly - pro sedláky. Tam nastává zhoršení proti dřívějšímu stavu vypuštěním zvláštního ustanovení o zemědělských podnicích na zabrané půdě, a to s odůvodněním velmi interesantním, že zaměstnanci jsou dostatečně chráněni předpisy zákona náhradového. Prosím vás, ten náhradový zákon je z r. 1920. Až dosud nechránil tedy ty dělníky, je-li pravda. Bylo nutno je brániti zvláště, ale najednou si páni vzpomenou, že jsou dostatečně chráněni starým zákonem z roku 1920!

Ještě zajímavější je odůvodnění, že státní pozemkový úřad, kde toho vyžaduje potřeba, ukládá nabyvatelům, aby atd. Tedy státní pozemkový úřad má nahrazovati zákon, ovšem jenom: kde toho potřeba vyžaduje. To jsou kulatá slova. Všichni, kteří jste se musili starati, tahat a rvát s pozemkovým úřadem o ždibce práva malých lidí, víte, kde tento uzná něčeho potřebu pro malého člověka!

Jak krutě bude zacházeno s deputátníky, je patrno z §u 4, kde zákon povoluje odklad výslovně pouze jednou nejvýše na dobu rovnou době výpovědní z práce, což může znamenati i jen 14 dní, byla-li taková smlouva udělána, a dále je řečeno: nikdy však na dobu delší jednoho měsíce. Představte si teď tu hromádku dětí takového deputátníka. Kam s nimi půjde? To se ví: pták nebeský. (Sen. Časný: Ale on musí pracovat 16 hodin! A když nebude práce, tak již bude venku!) Ano, ale on bude pracovat 16 hodin a ani si byt nebude moci najíti.

V §u 1 zákona o odkladu exekučního vyklizení místností mluví se o možnosti trojího odkladu, ale ovšem páni agrárníci mají odklad možný jenom jednou. To uvádím jen jako důkaz - ještě jsem to všechno neprobrala, jak páni agrárníci uškubli, co se uškubnouti dalo. Oni to chudáci potřebují, já to uznávám.

§ 3 vyjmenovává, kdy nemůže exekuční soud odložiti vyklizení. Jsou to důvody vesměs ukazující mravní méněcennost nájemcovu. Ale mezi ně se vloudilo ustanovení bod 4, které zní: »Potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance bytů, které jsou přístupny toliko prostorami, náležejícími k podniku«.

Jaká je to šikovnost. My bohužel, ve svých -zákonech začínáme více uplatňovat šikovnost než moudrost a prozíravost. Ta šikovnost záleží v tom, že je široce řečeno: přístupny toliko prostorami náležejícími k podniku. To je tedy i dvůr i obytný dům náležející k podniku. Kde se potom zastavíme?

Ještě jedna věc. Jsme si dobře vědomi, že tyto zákony nejsou dělány na základě srdcem odposlouchané bídy lidské.

Také městská chudina pohoří v tom zákoně o odkladu exekučního vyklizení místností. Víte, že je tam jeden paragraf, který zní: »Nepřevezme-li vlastník věcí u obce uložených do roka ode dne, kdy byly uloženy, buď na návrh obce nařízen jich prodej podle ustanovení exekučních řádů o prodeji věcí z nemovitostí vyklizených.« (Sen. Miller: Zeptejte se na to pana starosty!) Já jsem byla léta členem městské rady, já to velmi dobře vím. Tam, kam se ukládají v Praze ty věci, těch místností není k jinému potřebí, tam lezou myši a nevím co a je tam vlhko atd. Co s těmi místnostmi, když je budou míti vyklizeny; i kdyby něco na to dopláceli, je to nutné! Prosím, to jsou příliš těžké věci.

Myslím, že ten paragraf dělal někdo, kdo se vůbec v životě nesetkal se skutečnou bytovou nouzí.

Na Vinohradech máme Útulnu pro matky s dětmi bez přístřeší. Je to přechodné ubytování na měsíc nebo dva, a přála bych vám viděti, jak ti lidé se nemohou vystěhovati, protože nedostanou bytu. My se staráme o děti. Matky mohou hledati byt. a ovšem musí hledati živobytí pro s be i děti, trvá-li pobyt déle. Viděli byste, jaká je to úžasná nemožnost, najíti byt, hlavně byt samostatný, bez nábytku. Ještě sem tam podnájem se chytne, ale kam s těmi svršky?

Daleko horší situaci mají samostatné ženy, krejčové a modistky,svobodné, které žijí třeba s matkou nebo starou tetou; pro ty vůbec nedávají ze zásady ani obec ani různá družstva samostatného bytu; a přece jediným jejich majetkem a existencí je nutné zařízení dílenské. Podobné úřednice a učitelky, které mají zděděný nábytek po rodičích, a musejí bydliti v podnájmu, protože se jim byt nepřidělí.

Myslíte, že to dělá někdo z luxusu, že bydlí v drahém podnájmu, kde nemůže vařiti, kde je tisíce nepříjemností? A zrovna tak, že z radosti si nechá své jediné jmění ve vlhkých místnostech obecního skladiště, odkud zpravidla se mu vrací docela zničené?

V zákoně mělo býti ustanovení, že se vyšetří, proč se ponechávají věci ve skladišti obce přes rok; a jen tehdy, jde-li o případ z nedbalosti, mělo býti přikročeno k exekučnímu prodeji.

Vždy, kdykoli dostáváme na stůl senátu nové důkazy naprostého nedostatku sociálního cítění vládní většiny, nedostatku, který v moderním státě je přímo státním nebezpečím, prožíváme znovu a znovu nechuť k jakémukoli zasahování. Proto jste viděli, že řada řečníků odvolala vůbec své přihlášky o slovo. Cítíme, jak je to marné plýtvání silami, časem a penězi, dokazovati zhoubnost zákonných zákroků, které pracují na zproletarisování lidu, na otupování jeho víry ve spravedlnost, a zájmu pro stát u-pasivních a k šíření vzpoury u aktivních.

A pak přece zasahujeme, jednáme, vykládáme, aby závěr byl týž: aby se cynicky uplatnila náhodná politická moc proti prospěchu státu.

Snad nám to nedá, abychom vám, pánové, nedokazovali, že vám velmi dobře rozumíme, že vidíme do všech záhybů někdy lépe, někdy méně dobře maskovaných snah. Snad doufáme, že naše výklady otevrou oči mnohým z těch ponížených, kteří zabloudili ve vaše řady a posilují vás na škodu svou vlastní a všeho malého lidu. Neboť o tom jsme přesvědčeni: že veliká většina československého národa nemůže si přáti a nepřeje si napalování druhých, využívání bídy druhých, třebaže vy se horlivě přičiňujete, abyste okamžitým malým prospěchem odvedli lid od zásad, z nichž nejlepší hnutí našeho národa vyrůstala a jimiž jsme si zasloužili a vybudovali tento svůj svobodný stát, totiž: Spravedlnost k svým i nepřátelům!

»Rozděl - a panuj! « To je heslo, jímž kdysi Vídeň vládla Slovanům; to heslo ožívá ve vaší politické praksi: rozděluj národ, krm jedny, hub druhé. Kupuj lidi na prospěchy z příslušenství ke straně. Co principy politické, co prospěch národa a státu?!

A tak každý další návrh zákona dále rozvírá propast mezi vrstvami hospodářsky silnými a hospodářsky slabými, zhoršuje situaci těchto, aby dával výpalné oněm.

Na těchto zásadách jsou zbudovány nové bytové zákony.

A z tohoto důvodu musíme klásti pozměňovací návrhy a musíme žádati za to, aby vláda měla nová hlediska na určité věci pro budoucnost, což jsme vyjádřili v několika resolucích.

Náš zájem je jen jeden: zdraví, možnost slušné existence národa, harmonické sdružování zájmů jedinců a státu. Jen tato hlediska mají býti vedoucími u státníků Ale odpovězte si, pánové, sami, jste-li jimi vy! (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kučera. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Kučera: Slavný senáte! Vládní koalice českoněmecké buržoasie pokračuje ve svém díle konsolidace majetných vrstev na účet pracujících vrstev tohoto státu. Všechny tři předlohy zákonů, které právě projednáváme, měly by vyřešiti ožehavou otázku bytovou a nájemnickou, aby odstraněny byly ty zjevy v Československé republice, že máme zde desetitisíce rodin, které nemají bytů a které jako psanci této země nemohou si opatřiti obydlí z důvodů, že jejich hospodářské poměry jim nedovolují, aby si zbudovaly svůj vlastní domek, anebo aby si ze svých příjmů mohly opatřiti byty za vysoký nájem.

Tyto tři předlohy i poměry bytové nutno pojímati jako důsledek veliké hospodářské krise nejenom v řadách dělníků, nýbrž i ve vrstvách středních úředníků a živnostníků. Přes všechny chvalozpěvy pana ministra financí Engliše o konsolidaci a stabilisaci státního rozpočtu a tím chvalozpěvy nad hospodářstvím nynější měšťácké vlády stává se hospodářské postavení pracujících vrstev v tomto státě den ze dne hroznější a je otázkou, jak dlouho si to dají tyto vrstvy líbiti, aby ony přinášely stále oběti pro udržení tohoto státu, zatím co buržoasie považuje stát za prostředek ke svému obohacení.

Předloha zákona bytového, která by měla řešiti nouzi bytovou, nemůže naprosto tuto krisi bytovou vyřešiti, protože její ustanovení jsou tak nedostatečná a i některé paragrafy tak nejasné, že nebude docíleno ani toho, co snad autoři zákona měli na mysli. Bude vyhovovati požadavkům majitelů půdy, protože vyvlastňovací řízení stavebních pozemků je tak složité, že najde se málo těch odvážlivců, kteří by tuto trnitou a pro ně velice nákladnou cestu mohli podniknouti.

Předloha zákona, která odbourává částečně ochranu nájemníků, nemůže rovněž odstraniti nedostatek bytů, naopak, ona umožňuje majitelům domů, aby měli větší možnost vypovídati nájemníky z bytů, aby tím byla odbourána ochrana nájemníků, protože na nově přijaté nájemníky ochrana nájemníků se již nevztahuje.

Majitelé ve starých domech dovolávají se valorisace svých příjmů, oni dokazují, že jejich nynější příjmy neodpovídají drahotě a že je nutno, aby tedy činže byly zvýšeny a ochrana nájemníků odbourána vůbec.

Nynější vládní většina vyšla ochotně volání majitelů domů vstříc a proto předkládá nám ke schválení předlohy, které znamenají hospodářské zatížení pracujících vrstev zvýšením nákladů na bydlení. Když volají dělníci, aby jim byly zvýšeny mzdy, aby odpovídaly dnešním drahotním poměrům, posílá na ně koaliční vláda četníky, vojsko a policii s pendreky. Jaká bída panuje mezi dělníky dokazuje tento dopis válečného poškozence: Ten píše: »Drazí kolegové! Odpusťte mně, jako nejubožejšímu invalidu, že Vás tímto obtěžuji, neboť znám Vás leckterého i Váš kraj a proto, že jsem nejchudší na světě, prosím Vás o pár brambor.

V lednu t. r. jsem dostal přídělu as 50 arů pole-kopaniny od státního pozemkového úřadu při parcelaci. Jelikož jsem od převratu nemocný a léčen na útraty ministerstva sociální péče na tuberkulosu a ledvinovou chorobu, přišel jsem tímto o nový domek č. 71 před samou válkou postavený, žena mně ve válce umřela, a poněvadž jsem měl 6 malých dětí, musil jsem se oženiti a mám nyní 10 dětí, neb žena je válečná vdova se 4 dětmi, nejstarší je teprv 16 roků staré. Že jsem stále nemocný a léčen, přišel jsem tímto o domek, z něho nás exekučně vystěhovali na pole, pod širým nebem jsme bydlili 2 zimy, (Sen. Šturc: Slyšte!) všechny děti namrzly a slezly jim nehty, mají bolavé oči a jsou často nemocné. A 23. července nám nábytek, exekucí na hromadu naházený, na poli shořel. I peníze 200 korun, drůbež, králíci, kozy i spící Marie - vše lehlo popelem a zůstali jsme bosí, nazí, úplně bez pomoci nad zbytkem popela posledního našeho jmění. Já byl právě v nemocnici léčen na choroby 6 neděl. Na podzim jsme si vykopali díru, udělali boudu z hlíny a přikryli travou a listím a v tom bydlíme. Jiného příjmu nemám, než rentu; žena pracovala u velkostatku za 8 korun a následkem parcelace je už 5 měsíců bez práce a my už dlouho hladovíme i celý týden za sebou několik dní, neb od Vánoc nemáme brambor. Proto vás prosím, kolegové, je-li vám možná, pomozte těm malým ubohým dětem nějakým bramborem, ať jsou třeba malé, jen když se mohou jísti. Protože nemám povahu žebrati, prosím vás ještě jednou, drazí kolegové, nenechte před mými očima umírati tyto malé ubohé děti hladem.«

Pánové, zde máte výkřik zoufalství a bídy a tento výkřik není ojedinělý. (Ukazuje dopis.) Prosím zde je adresa: Josef Kinkal, invalida, bouda Vrbčany u Lovosic. Projděte tu vaši vychvalovanou demokratickou republiku humanismu a najdete podobných případů zoufalství ještě více. Vy neděláte zákony na ochranu nebydlících, ale na ochranu kapitálu, pánů majitelů domů. Vy, kteří jste schvalovali zákon proti potulným cikánům, tvoříte nové zákony, které nám vytvoří nový druh cikánů, lidí bez bytu a přístřeší a tím také i bez domova, ještě ve větším měřítku. Vy těmito zákony boříte základ rodiny, která má býti základem státu, protože odnímáte možnost dnešním vaším systémem, aby dělnická rodina mohla žíti životem člověka. který má svoji existenci zabezpečenu. Říkáte sice, že jste si vědomi, že tyto zákony nejsou dostatečné, že nemohou uspokojiti ani majitele domů, ani nájemníky, ale utěšujete se, že jsou dělány na krátkou dobu, a že po nabytých zkušenostech se tyto zákony dají změniti podle poměrů, které v tom období budou. Pánové, tím dáváte nám za pravdu, že i vy nevěříte v ty chvalozpěvy pana ministra financí dr Engliše o konsolidaci a stabilisaci hospodářských poměrů v tomto státě, protože nejste si vědomi, jak se tyto poměry utváří. Tedy, celá vaše politika a práce není nic jiného, než flastrování a záplatování nynějšího kapitalistického řádu ve státě. Vy, kteří si říkáte státotvorní, pracujete sami vaší hospodářskou politikou a celým vaším zákonodárstvím pro rozvrat tohoto státu, protože oslabujete hospodářsky pracující vrstvy, které jsou základním pilířem tohoto státu. A potom se, pánové divíte, když komunistická strana pokládá stát československý jedině za nástroj vládnoucí buržoasní třídy proti proletariátu? A tím je také dán její záporný poměr k tomuto státu, přesto, že je v něm uskutečněno staré heslo o všeobecném právu hlasovacím. Proletariát v Československu názorně vidí, že demokracie politická není mu nic platna, není-li uskutečněna demokracie hospodářská. Proti nebezpečí zprava, absolutismu, monarchismu i fašismu, bude komunistická strana československá hájiti demokratickou formu státu, neboť uznává, že za demokratické formy vlád nutí má lepší možnost uvědomovati dělnickou třídu o nemožnosti změniti postavení dělnictva i za demokratické vlády. Jen tím, je-li demokratická vláda, rozplývají se iluse o prospěšnosti tohoto zřízení pro dělnictvo a to si uvědomuje, že musí nastoupiti cestu, kterou mu ukazuje komunistická strana československá, to je zvrácení panství buržoasie. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 29. března 4928 podle §u 9,lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Cílem komunistické strany československé je zavedení socialismu, to je plánovitého hospodaření ve prospěch celku, odstranění vykořisťování člověka člověkem. Rozvoj a zdokonalování výroby bude se díti ve prospěch celku a plánovitě, čímž odpadne krise nadvýroby a nezaměstnanost. Postup uskutečňování socialismu bude dlouhý a obtížný a v prvém období diktatury proletariátu bude musiti překonávati tuhý odpor ostatních tříd. Nejdůležitější složky národního hospodářství musí přejíti ihned do správy dělnického státu a-proto tento musí ihned vyvlastniti bez náhrady tyto složky a zavésti v nich výrobu podle jednotného plánu: Všechny závody těžkého průmyslu, těžbu uhlí, rud, závody železářské, strojní, hutnické; všechny velké závody jakéhokoliv průmyslového odvětví, banky, jež se sloučí ve státní monopolní banku. Zavede se monopol zahraničního obchodu. Vyvlastní se velkostatky, ale ne tak, jako u nás v Československé republice. Na malé vlastnictví nebude sáhnuto, malorolníkům a domkářům bude přidělena půda z velkostatků. Zejména najatá půda se jim ponechá, aby jim výměra jejich hospodářství zaručovala stálou existenci, ovšem bez používání stálých námezdních dělníků. Ostatní půda velkostatků se při nich ponechá a budou obhospodařovány družstvy zaměstnanců velkostatku. -Jiné přejdou přímo do státní správy jako vzorná hospodářství. Veškeré lesy rovněž převezme stát. Stát bude podporovati veškeré snahy malorolníků po společném obhospodařování a tvoření družstev.

Spotřební družstva budou pověřena důležitou úlohou, aby prováděla distribuci výrobků a maloobchodu se ponechá co nejmenší pole působnosti.

Stát bude vždy pokud možno uplatňovati zásadu nivelisace mezd; ovšem bude nutno podržeti určité rozdíly při práci namáhavější a kvalifikovanější.

Proletářský stát se zmocní celého školského aparátu, samozřejmě že odstraní monopol bohatých na vyšší vzdělání; zavede vyučování v duchu mezinárodního socialismu na základě poznatků historického materialismu. Pracovní škola je formou školního vzdělání. Stát bude podporovati studium proletářských studentů na vyšších školách.

Komunistická strana pokládá náboženství (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 29. března 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) za jeden z prostředků, jímž se podporuje panství kapitálu a jímž se proletariát odvrací od třídního boje. Náboženství totiž učí pokoře, poslušnosti a oddanosti vrchnosti. Kromě toho církev sama má v rukou velkou hospodářskou moc, má velkostatky, pily, mlýny, pivovary atd. Proto žádá komunistická strana již nyní úplnou odluku církve od státu, konfiskaci církevního majetku; církev nemá míti žádnou veřejnoprávní funkci; stát nemá přispívati na církevní potřeby, nemá platiti kněžím. Žádáme odstranění náboženství ze škol. Hlavní boj proti církvím a náboženství je boj proti kapitalismu, jehož jsou nejlepší oporou. Pádem kapitalistické společnosti padne i moc církve a náboženství bude rozumovou výchovou překonáno. Proto komunistická strana neuzavírá se ani před příslušníky náboženských církví, jenom když bojují proti kapitalistické společnosti; při tom provádí protináboženskou propagandu a uvědomuje své členy o nesmyslnosti náboženských předsudků.

Komunistická strana je stranou mezinárodní, poněvadž boj proti kapitalismu je nutno vésti po celém světě podle jednotného plánu a zájem proletariátu celého světa je totožný. Přiznává právo každému národu na sebeurčení až do odtržení od jinonárodního státu a utvoření státu vlastního; jazykovým menšinám přiznává právo na respektování jejich jazyka v úřadech atd. a na menšinové školství. Je proti jakémukoliv koloniálnímu útisku, proti mandátům kapitalistických států nad koloniemi. Je pro osvobozovací boj koloniálních národů; též oni mají právo na sebeurčení. Je si však vědoma, ze národnostní svobody nebude v kapitalistickém světě nikdy dosaženo, že vždy budou kapitalistické státy ovládati jinonárodní území a že úplné svobody národnostní bude dosaženo jedině v sovětském zřízení za diktatury proletariátu.

Komunistická strana musí využíti všech možností, jež s sebou vývoj přináší, a majíc na zřeteli konečný cíl, musí se přizpůsobiti měnivé situaci a užívati všech prostředků, jež vedou k posílení proletariátu a oslabení buržoasie. Musí se jí podařit podchytit masy neuvědomělých dělníků a vésti je do třídního boje a stupňovati jej až k dobyt í politické moci. Dělnická třída se musí státi vůdcem ostatních utiskovaných vrstev, malorolníků a živnostníků, musí se snažit odpoutat je od buržoasie, a když se nepodaří získat je přímo za spojence, tedy musí je aspoň neutralisovat. Dělnictvo dá se vésti do boje v prvé řadě jen za hospodářské požadavky. Komunistická strana musí státi v prvých řadách v boji za tyto požadavky, bude ale vždy poukazovat na to, že v dnešním kapitalistickém řádu nemohou být radikálně změněny poměry dělnictva, to že je možné jen při odstranění námezdního poměru a buržoasního vlastnictví. Zároveň se dělnictvo přesvědčí, že každý hospodářský boj je také současně bojem politickým, poněvadž je zde přímá souvislost, a že nutně dostává při jeho rozvinutí charakter revolučního boje.

Dílčí požadavky, jež komunistická strana vytyčuje k probojování nynější společnosti a za něž povede dělnictvo do boje jsou: kontrola výroby zřízenými závodními radami, jež mají býti nadány velkou pravomocí, za opatření práce nezaměstnaným nebo řádné podporování nezaměstnaných, zastavení neproduktivní práce, vyvlastnění těžkého průmyslu a dolů, vyvlastnění velkostatků, monopol zahraničního obchodu v rukou státu, zákaz válečného průmyslu, zrušení vojenských smluv, odluka církve od státu, uznání SSSR, zrušení dovozných cel na předměty nutné potřeby, zrušení nepřímých daní a dávek, provádění nejrozsáhlejší sociální péče, řádnou ochranu nájemníků, zrušení vojenské povinnosti a nahrazen i systémem miličním, volební právo vojákům.

K úhradě státních nezbytností nechť je zavedena progresivní daň z příjmů.

Komunistická strana použije k boji za dosažení přechodných i konečných svých požadavků všech prostředků, jež odpovídají právnímu vědomí proletariátu. Využije všech legálních možností. (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 29. března 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Snaží se rozšířiti svůj vliv všude tam, kde jsou dělníci hromadně, v továrnách, či v jejich organisacích odborových, družstevních, nájemníků, invalidů, tělocvičných a sportovních. Všude provádí uvědomovací práci ve smyslu třídním a dokazuje neschopnost nynějšího výrobního systému. (Další část řeci byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 29. března 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy. - Potlesk senátorů strany komunistické.)