Das Ministerium für soziale Fürsorge kann den Vorgang näher bestimmen.

Schluss- und Übergangsbestimmungen.

§ 65.

Versicherungsleistungen nach diesem Gesetze sind nicht als Armenunterstützung anzusehen.

Die durch die erste Einrichtung der Versicherungsanstalt entstehenden Kosten bis zum Höchstbetrage von... Millionen Kč sind von der Regierung vorzuschiessen. Sie sind aus den zunächst eingehenden Einnahmen der Versicherungsanstalt zurückzuerstatten.

Artikel II.

Dieses Gesetz gilt im Gebiete der Republik.

Es tritt gleichzeitig mit dem Gesetze über die Sozialversicherung der Arbeiter (unselbständig Erwerbstätigen), frühestens jedoch ein Jahr nach erfolgter Kundmachung in Kraft.

Artikel III.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes ist der Minister für soziale Fürsorge im Einvernehmen mit den beteiligten Ministern betraut.

Prag, am 8. Mai 1923.

Jelinek, Dr. Spiegel, Fahrner, Dr. Naegle, Dr. Mayr-Hrating, Zuleger, Knesch, Vetter-Lilie, Franke, A, Lippert, Dr. E. M. Herzig.

 

Překlad.

Tisk 1650.

Návrh

senátorů Jelinka, dra Spiegela, Fahrnera, dra Naegle, dra Mayr-Hartinga, Zulegera a soudruhů

na zavedení povinného starobního a invalidního pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.

I. Úvod a odůvodnění.

Starobní pojištění samostatných živnostníků, obchodníků a rolníků tvoří podstatnou součást vybudování všeobecného sociálního pojištění ve státě.

Tím, že se nyní přikročuje ke starobnímu a invalidnímu pojištění zaměstnanců, vstoupilo také sociální pojištění osob samostatně výdělečně činných v popředí úvah v rámci odborových organisací, zejména však stavu obchodního a živnostenského.

Vrstvy, které patří k živnostenskému a obchodnímu střednímu stavu, žádají právem, aby tento již po celá desetiletí projednávaný problém starobního a invalidního pojištění se stal skutkem co nejdříve, alespoň však v okamžiku, ve kterém vstoupí v právní platnost starobní a invalidní pojištění zaměstnanců.

K tomu však přistupuje také jiný důležitý moment.

Stále rostoucí sociální břemena stavu živnostenského a obchodního, dále neustále rostoucí přímé a nepřímé daně vykonávají stále citelný vliv na vznik jmění u živnostenské a průmyslové výroby. Jest to přece hlavně stav živnostenský a obchodní, jenž vedle průmyslu zcela mimořádným způsobem jest zúčastněn při veřejných dávkách, více nežli tomu jest u zemědělství a více nežli u stavu osob s pevným platem.

Jestliže tedy stav živnostenský a obchodní přináší tolik obětí pro stát, vyplývá z toho, že také vůči státu mu náleží právo žádati, aby po výdělečné činnosti, která trvala po celá desetiletí a která státu zjednala značné prameny příjmů, chráněno bylo alespoň poněkud stáří středostavovských živnostníků a obchodníků proti bídě a strastem.

Navrhovatelé považují vzhledem k těmto vývodům starobní a invalidní pojištění samostatných osob, obzvláště však stavu živnostenského a obchodního za nevyhnutelné.

Požadavek vytvoření starobního zaopatření pro příslušníky malých a středních živností jest již dosti starý, již živnostenský sjezd, konaný v červenci 1848 v Brně, usnášel se v této příčině. Po dlouhém uvažování domnívala se rakouská vláda, že může vyhověti příslušníkům středostavovského živnostnictva zákonem ze dne 16. července 1892, čís. 202 o zapsaných pomocných pokladnách, Zákon o pomocných pokladnách hodí se skutečně co nejlépe pro tento účel vzhledem k četným úlevám a výhodám, jež poskytuje. Přes všechny snahy živnostenských instruktorů bylo jen zcela nepatrně pro účele starobního a invalidního pojištění použito tohoto zákona, k němuž připojeny byly výborně vypracované vzorné stanovy. Rakouská vláda předložila konečně dne 9. prosince 1904 >Program reformy a vybudování starobního pojištění<, kterýž ohledně osob samostatně výdělečně činných pomýšlel pouze na dobrovolné pojištění pro případ stáří a invalidity.

V době následující žádaly jak na německé tak také na české straně veliké sjezdy živnostnictva a obchodnictva zavedení starobního a invalidního pojištění, tak na německé straně říšský sjezd řemeslníků ve Štýrském Hradci roku 1908, mimořádný říšský sjezd řemeslníků v Linci 1909, říšské sjezdy řemeslníků v Celovci 1911, v Chomůtově 1913 a uváděly staré rakouské vládě na paměť naléhavou nutnost zavedení starobního a invalidního pojištění řemeslníků.

Ministerstvo Beckovo předložilo roku 1908 osnovu, ve které se pomýšlelo na obligatorní starobní pojištění samostatných živnostníků, obchodníků a zemědělců. Povinným mělo býti starobní pojištění pro všechny osoby samostatně výdělečně činné, které nepřekročily 60. roku věku svého, které vykazovaly příjem méně než 2400 K, osobní dani podléhající, a které nezaměstnávaly více nežli 2 dělníky. Příspěvek pro samostatného vyměřen byl pravidelně 1 K měsíčně, Pomýšlelo se na starobní důchod počínající 65. rokem věku, který i se státním příspěvkem 90 K ročně obnáší dle doby a dle obnosů splátek 150 až 250 K; mimo to na kapitálové odbytné pozůstalým. V říjnu 1911 podána byla nová vládní osnova, která oproti osnově z roku 1908 obsahovala jen nepatrné změny. Krátce před zhroucením starého Rakouska vydalo ministerstvo sociální péče v červenci 1918 >Směrnice pro vybudování sociální pojištění<, ve kterých zrušeno bylo pojetí samostatných osob do nuceného pojištění, ježto ministerstvo pokládalo zákonité zavedení nuceného pojištění samostatných osob za neproveditelné pro kulturní různost jednotlivých korunních zemí; pomýšlelo se na starobní pojištění dle t. zv. belgicko-francouzského systemu s odůvodněním nároků na starobní důchod placením běžných volných vkladů. Zmíněné směrnice pomýšlely na ukojení potřeby osob samostatně výdělečně činných vhodným zařízením současně s invalidním pojištěním dělníků, měla býti zřízena pokladna pro starobní důchody, u které se měly starobní důchody zajistiti pomocí vkladů, jež bylo lze činiti v libovolných lhůtách, nastoupiti starobní důchod mělo býti možno mezi 55. a 65. rokem věku; pro osoby pojištěné na starobní důchod, jejichž příjem nepřesahuje určitou nejvyšší výměru a které vyhovují jistým předpokladům, zvyšuje stát svými příplatky nároky, získané vlastními vklady.

Když se němečtí živnostníci v československém státě chystali vytvořiti směrnice pro živnostenský program, zaujala sociální péče pro živnostenský stav důležitou část dotyčného jednání. Na říšském sjezdu živnostníků v Liberci dne 21. srpna 1920, při němž zastoupeno bylo také ministerstvo obchodu, ministerstvo sociální péče a ministerstvo veřejných prací, mluvil poslanec Kraus o >sociální péči o stav živnostenský<, Na základě výsledku porad přijat byl v I. všeobecném sjezdu německého živnostnictva v Liberci německý program živnostenský, jenž každoročně má býti po droben přezkoumání, případnému doplnění a po případě příslušným změnám. V oddílu IV. žádá německý živnostenský program >zavedení závazného (povinného) nemocenského, starobního, úrazového a invalidního pojištění samostatných živnostníků a obchodníků<, Moravská zemská živnostenská rada zabývala se pak velmi podrobně tímto programem, pro nějž netoliko na Moravě, nýbrž také v Čechách a ve Slezsku projevovala jak živnostenská společenstva tak také živnostenské spolky obzvláštní zájem a porozumění. V plenární schůzi ze dne 10. listopadu 1920 usnesla se moravská zemská živnostenská rada podrobně studovati tuto otázku. Bohatý materiál v tomto oboru předveden byl při schůzi zástupců svazu moravsko-slezských živnostenských spolků v Krňově dne 16. května 1920 a v Mikulově dne 5. května 1921. Na obou sjezdech bylo na základě podrobných referátů hájeno stanovisko, že závazné pojištění samostatných živnostníků a obchodníků (starobní a invalidní pojištění, péče o pozůstalé) provésti jest zároveň se starobním a invalidním pojištěním: za pojetí všech obchodníků a živnostníků do tohoto pojištění, při současném vybírání pojistných příspěvků s výdělkovou daní a poskytnutí státního příspěvku jakož i za finanční odluky od pojištění dělnického.

V Národním shromáždění byla podána řada návrhů. Poukazujeme jen na návrhy poslanců Johanise a soudr. (26. října 1920), Slavíčka a soudr. (11. ledna 1921), dra Hajna a soudr. (21. června 1922), Laube a soudr. (31. května 1921), Mlčocha a soudr., které navrhují vybudování sociálního pojištění osob samostatně výdělečně činných jednak zřízením samostatné pojišťovny, jednak ve spojení s pojištěním zaměstnanců.

Také v senátě nebyl nedostatek námětů na zavedení starobního a invalidního pojištění pro živnostníky, obchodníky a zemědělce. V březnu 1921 podali senátoři Jelinek a Zuleger návrh, jenž tuto věc zevrubně probírá a jenž žádá předložení zákona pro starobní pojištění samostatného středního stavu.

V činnosti zemských živnostenských rad na Moravě a v Čechách bylo roku 1921 pokračováno a jak moravská zemská živnostenská rada tak také zemská rada živnostenská v Čechách vznesly k vládě požadavek, aby otázka starobního pojištění osob při obchodě, živnostech a zemědělství samostatně činných řešena byla současně s otázkou starobního pojištění dělníků.

Státní živnostenská rada sledovala vytrvale problém sociálního pojištění samostatných živnostníků a obchodníků.

Dne 3. listopadu 1921 rozeslán byl dotazník, vypracovaný členy subkomitétu pro sociální pojištění u státní živnostenské rady, německým a českým ústředním organisacím živnostenským, mimo to dotazník německého odboru zemské živnostenské rady jednotlivým osvědčeným pojišťovacím technikům. Tímto dotazníkem zabývaly se pak dopodrobna jak německé tak také české živnostenské organisace v měsících prosinci a lednu (1921 resp. 1922).

Zodpověděním dotazníků dány byly směrnice o přáních a požadavcích, jež živnostenský stav kladl ve věci vybudování starobního a invalidního pojištění.

Státní živnostenská rada stanovila pak na základě dotazníkové akce tyto směrnice a sdělila je příslušným ministerstvům.

Ohledně organisace sociálního pojištění osob samostatných podaly německé živnostenské organisace, zastoupené členem státní živnostenské rady Hanušem Tichým, ve státní živnostenské radě minoritní votum.

Na základě těchto předběžných prací a na základě získaného tím materiálu, vypracován byl za podpory moravské zemské živnostenské rady (něm. oddělení), která přibravši odborníky v oboru pojištění, správní administrativy a živnostenských a obchodních organisací ve věci dále byla činna, předložený návrh zákona, kterýž nyní podepsaní předkládají jako návrh Národnímu shromáždění.

K vylíčení jeho obsahu, jenž v 65 paragrafech stanoví bližší podrobnosti starobního a invalidního pojištění živnostníků, jakož i za účelem alespoň částečného odůvodnění - s výhradou předložiti podrobné vysvětlivky k osnově v době pozdější - budiž poznamenáno toto:

Pojištěním povinna jest každá osoba, která v republice provozuje nějakou živnost jako majetník anebo na základě smluvního poměru, a která z tohoto důvodu jest povinna přistoupiti k některému společenstvu (gremiu), jež podléhá živnostenskému řádu. Odůvodnění proto jest dáno tím, že tovární živnosti převážně pečují cestou soukromohospodářského tvoření majetku o přijatelné starobní pojištění, třeba že nutno také přiznati, že mohou nastati případy, ve kterých následkem hospodářských událostí tovární výroba přechází zase ve výrobu živnostenskou, ve kterýchžto případech však zase nastupuje nucené členství u společenstva a tudíž pojistná povinnost. Nehledě k tomu neprojevily posud průmyslové organisace solidárního přání po starobním a invalidním pojištění pro průmysl.

V úvahu přicházela by sice otázka, zdali by pojistné povinnosti neměly podléhati osoby výdělečně činné ve svobodném povolání. V té příčině dlužno však ještě vyčkati, jaké stanovisko v této otázce zaujmou organisace svobodných povolání a jaká přání ve příčině organisace předloží politickým stranám. Pak bylo by lze bez obtíží vzíti v úvahu připojení těchto skupin v rámci předložené osnovy zákona bez podstatných jejích změn. Podotýká se, že ostatně dle ustanovení zákona o pensijním pojištění pro soukromé úředníky jest beze všeho možno, aby se svobodná povolní dobrovolně připojila k pensijnímu pojištění. Výjimku z pojistné povinnosti upravuje § 2, tak vyňat jest, kdo teprve po dosažení 55. roku věku poprvé vstoupil do výdělečného zaměstnání, které podléhá pojistné povinnosti.

Vztahuje-li se tudíž pojistná povinnost na obchodníky a živnostníky, kteří jsou nuceni býti členy společenstev, tož není tím nikterak řečeno, že by nemohlo nastati rozšíření také na jiné vrstvy osob samostatně výdělečně činných. Tak budiž zejména poukázáno na zemědělství.

Také v této příčině bude třeba vyčkati, až zemědělské organisace uplatňovati budou své požadavky u politických stran a u Národního shromáždění.

Předmětem pojištění jest čekatelství na invalidní důchod, starobní důchod, vdovský důchod, příspěvky na vychování, pohřebné a odbytné jednou pro vždy. Čekací doba obnáší 60 příspěvkových měsíců.

Velice obtížným při invalidním pojištění osob samostatně výdělečně činných jest stanovení měřítka pro zjištění invalidity, kteréž u osob nesamostatně výdělečně činných přirozeně lze odvoditi od námezdního poměru. (Viz odůvodnění k rakouskému vládnímu návrhu z roku 1909, str. 134). >Zásady starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných<, jež rakouské spolkové ministerstvo pro sociální správu uveřejnilo v lednu 1922, definují invaliditu jako stav, který dle povahy případu může ohroziti výživu pojištěncovu. S touto kaučukovou definicí lze sotva něco poříditi. Německý říšský pojišťovací řád § 1255 a § 9 rak. návrhu zákona o invalidním pojištění upraví předpoklady pro vznik nároku na invalidní důchod v ten způsob, že dosažení anebo lépe řečeno nemožnost dosáhnouti jistého největšího výdělku stanovena jest jako podmínka pro poskytnutí invalidního důchodu. Takovéto řešení, spočívající na výši výdělku, jest zde, jak dříve zmíněno nemožným. § 5 vysvětluje tudíž:

Za invalidu podle tohoto zákona jest pokládati toho, kdo pro tělesnou nebo duševní vadu není s to, aby provozoval živnost, kterou naposled provozoval nebo jinou, jejíž provozování lze od něho požadovati při spravedlivém posuzování jeho schopností, jeho hospodářského postavení a jeho rodinných poměrů.

Návrh, který si byl plně vědom potíží, zde se vyskytujících, domnívá se, že tím navrhuje upotřebitelné měřítko pro stanovení invalidity, jež v každém jednotlivém případě bude přenecháno rozhodnutí důchodové komise, v zákoně zmíněné. Výše invalidního důchodu řídí se dle výše a doby placení příspěvku a stáří pojištěnce; počíná při uplynutí čekací doby nejmenší částkou a stoupá za každý další plný příspěvkový rok o 3% této nejmenší částky až do té doby, kdy připadne starobní důchod, který při dosažení 65. roku věku přísluší bez průkazu invalidity.

Nárok na vdovský důchod má dle §u 11 každá vdova, jejíž manžel v době úmrtí dostával důchod anebo měl naň nárok. Vdovský důchod činí polovinu, příspěvky na vychování, které se platí alespoň do dosažení 28. roku věku, činí čtvrtinu důchodu případně nároku pojištěncova.

Protivou k ustanovením německého říšského pojišťovacího řádu a rakouského návrhu o starobním pojištění samostatných, které omezují vdovský důchod pouze na vdovy k výdělku neschopné, přiznává se zde vdovský důchod každé vdově.

Navrhovatelé měli na mysli, že u širokých mass dělnictva vdaná žena ve velmi mnohých, snad ve většině případů také po dobu života manželova jest samostatně výdělečně činna, kdežto u obchodu a živností manželka sice často v obchodě napomáhá, většinou však jen příležitostně a po dobu přechodnou, za života manželova však skoro nikdy samostatně výdělečně činnou není. Navrhovatelé se domnívali, že musí počítati se skutečnými životními a hospodářskými poměry těch vrstev, pro něž jest pojištění určeno. Bylo by ještě poznamenati, že v případě omezení vdovského důchodu vdovám k výdělku neschopným těžce by byly poškozeny četně vdovy, které jsou sice k práci schopny, kterým však v provozování samostatného výdělku brání okolnost, že musí pečovati o několik dětí, jimž jest ještě zapotřebí ošetření.

Obdobně s ustanovením zákona o pensijním pojištění zavedeno jest léčení na útraty pojišťovny, aby odvrácena byla hrozící invalidita anebo zjednána byla opět výdělečná schopnost.

Opatření prostředků upravuje § 29 v ten způsob, že se premiemi opatřují peníze potřebné k úhradě čák, které podle pojistně technických zásad vyplývají z tohoto zákona na zaplacení správních výdajů a na utvoření bezpečnostní reservy. Jako finanční system jest zde tedy volena >úhrada čák<, při kteréž příspěvky pro celou dobu pojištění stanoviti dlužno tak, že v nich budoucí pojistné platy pravděpodobně naleznou svoji plnou pojistně technickou úhradu. Při tomto finančním systemu dlužno netoliko již splatné důchody, nýbrž také nároky ještě aktivních pojištěnců na budoucí pojistné platy kapitálově hraditi. Finanční system >úhrady čák< volili odborníci proto, poněvadž se tento systém se stanoviska odborně vědeckého nejvíce doporučuje a beze vší pochybnosti jest nejspolehlivějším a nejsolidnějším, ovšem klade hned od začátku veliké nároky pokud jde o způsob opatření prostředků. System úhrady nákladů zjednává prostředky k úhradě nákladů teprve v době splatnosti dávek, při systemu kapitálové úhrady dlužno pro všechny případy pojištění, které nastanou během určité lhůty, opatřiti úhradu dle pojistně technických zásad pro trvalé zabezpečení splatných důchodů potřebnou. Finanční system nemá vlivu na výši skutečných nákladů pojištění, on pouze upravuje způsob opatření prostředků na úhradu těchto nákladů a jest rozhodujícím pro formu placení příspěvků jakož i pro způsob úhrady pojistných dávek.

Pro pojištění stanoví se nejmenší premie, připouští se placení vyšších premií a zaplacení příspěvků jednou pro vždy.

Organisace provozu jest upravena v §§ 34 až 47.

Návrh zákona stojí na stanovisku, že ústav pro starobní a invalidní pojištění samostatných má býti odloučen od stejně zařízeného ústavu pro sociální pojištění zaměstnanců.

Pro to mluví jednak důvody povahy organisační, jednak důvody, které se zakládají v poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jejichž hospodářské zájmy velice často se rozcházejí. O tom bude promluveno ještě později.

Se stanoviska organisačního budiž poznamenáno, že sloučené pojištění samostatných a zaměstnanců zajisté by bylo příčinou obrovského počtu pojištěnců, i nebylo by lze nezávadným způsobem zdolati pojistně technické, administrativní a účetnické práce ani v případě zřízení okresních a zemských úřadoven. Nehledě k tomu byl by vliv samostatných (jejichž počet ve srovnání s počtem zaměstnanců tvoří poměrně jen malou část) ve společné pojišťovací organisaci zaměstnavatelů a zaměstnanců velice nepatrný, i vznikly by ve správě rozpory a namnoze diference mezi hospodářsky různými zájmy a zájmovými skupinami, které by vývoji sociálního pojištění byly velice na škodu. Také budiž podotknuto, že živnostenské a obchodní organisace jak na straně německé tak také převážnou většinou na straně české takovéhoto spojení za žádných okolností si nepřejí, k čemuž přistupuje ještě úvaha, že při sociálním pojištění dělníků jest nemocenské pojištění sloučeno se sociálním pojištěním, při pojištění zaměstnavatelů však vůbec v úvahu nepřichází nemocenské pojištění, které u nich spočívá na zásadě pojištění dobrovolného. Máme tudíž v obou případech před sebou naprosto různé organisační formy pojištění. S tohoto hlediska nejevilo se navrhovatelům ve shodě se zemskou živnostenskou radou pro Moravu účelným, slučovati organisaci pojištění samostatných se stejnou organisací dělníků.

Znamenitý odborník v oboru pojišťovacím, který vynikajícím způsobem spolupůsobil při sepsání předložené osnovy zákona, uvádí v mimořádně důležité organisační otázce velmi přiléhavě toto:

Jako nejdůležitější požadavky bude nutno uvážiti: a) úplnou záruku za splnění zákonitých pojistných dávek, b) zabezpečení ryze věcného posuzování závazků mezi pojišťovnou na straně jedné a pojištěnci a jejich členy rodin na straně druhé a zabezpečení věcně správných rozhodnutí, c) vytvoření pokud možno jednoduchého styku mezi správními orgány ústavu na straně jedné a pojištěnci a jejich příslušníky na straně druhé, d) pokud možno malé náklady provádění (správní náklady, režie).

Splnění prvého požadavku vyžaduje jistou minimální velikost pojišťovny za účelem rozdělení nebezpečí, to jest aby pokud možno bylo lze úplně vyrovnati náhody, které sebou nese jednotlivé pojištění. Čím větší jest jejich míra, tím větší musí býti základ pro jejich rozdělení. V této příčině stojí věc u sociálního pojištění živnostníků velice příznivě, poněvadž pojistná dávka v jednotlivém případě jest neparná a hromadění pojistných případů v praxi lze považovati za skoro vyloučené; čistě theoreticky dlužno ovšem připustiti, že následkem epidemie nastati mohou případy úmrtí anebo také invalidity během krátké doby počtem značným.

Sociální pojištění, o kteréž jde, liší se v podstatě jen velice málo od pensijního pojištění zaměstnaců. Srovnáváme-li tedy počet osob samostatně výdělečně činných, jež přicházejí v úvahu, anebo také jen samostatných osob jednotlivých velkých hlavních skupin povolání s počtem zaměstnanců, pojištěných u Všeobecného pensijního ústavu, neberouce při tom vůbec zřetele k mnohem menším náhradním ústavům, tu seznáváme ihned, že by ústav pro pojištění některé z hlavních skupin osob samostatných disponoval úplně postačujícím základem pro rozdělení risika.

Při sčítání lidu v roce 1910 (příslušná data z posledního sčítání lidu v československém státě nejsou v době podání tohoto návrhu ještě po ruce) napočteno bylo totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dohromady samostatně výdělečných osob v hlavní skupině povolání:

A) zemědělství 662.578, z toho s německým jazykem obcovacím 184.613;

B) průmysl a živnosti 283.450, z toho s německým jazykem obcovacím 121,289;

C) obchod a doprava 205.318, z toho s německým jazykem obcovacím 83.218;

ve všech třech skupinách dohromady 1,151.346, z toho s německým jazykem obcovacím 389.120;

ve skupinách B a C dohromady 488.768, z toho s německým jazykem obcovacím 204.507.

Pojišťovna pro obchodníky a živnostníky s německým jazykem obcovacím čítala by tudíž sama již více nežli 200.000 pojištěnců a docílila by rozsahu, se kterým se mohou měřiti jen velké soukromé ústavy; Všeobecný pensijní ústav v Praze měl koncem roku 1919 stav 56.610 pojištěnců, tedy něco více nežli čtvrtinu onoho počtu. Ústav, do kterého by byli pojati také ještě němečtí samostatní zemědělci, mohl by již platiti za ústav velmi veliký. Bylo by lze pomýšleti také ještě na pojištění pro jednotlivé části státního území, aniž by při dodržení jisté minimální velikosti dána byla příčina k obavám pro nedostatečnou bezpečnost.

Namnoze se vyskytující mínění, že totiž pojišťovna za všech okolností je tím lepší, čím je větší, jest pověrou.

Druhý požadavek, aby totiž ve vzájemných vztazích mezi ústavem a pojištěnci jednáno bylo přísně věcně, jest takřka samozřejmým, zasluhuje však právě zde vážného povšimnutí. Neboť jestliže by, jak také bylo navrhováno, pojištění samostatných osob s nesamostatnými bylo sloučeno v jednom ústavě, pak bylo by velmi na blízku nebezpečí, že by zájmové protivy, které tu již jednou mezi těmito oběma skupinami jsou, mohly vykonávati škodlivý vliv na provádění pojištění. Stejné obavy mluví také proti sloučení všech samostatných v jeden ústav bez rozdílu národnosti; obtíže a nepříjemnosti, které by z toho bylo očekávati, netřeba dle nynějšího stavu vzájemných vztahů blíže rozváděti. Vracíme-li se k první možnosti, totiž sloučení všech samostatných i nesamostatných v jediný ústav, dlužno ještě poznamenati, že počet nesamostatných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku při sčítání lidu roku 1910 ve třech zmíněných hlavních skupinách povolání činil 3,486.171; to dává se samostatnými dohromady 4,637.517. Takovýto ústav znamenal by monstrum, u kteréhož by o jednotném vedení nemohlo již býti řeči. Jest samozřejmo, že v tak zvaném lidovém pojištění jsou ústavy s ještě mnohem větším počtem pojištěnců, ale o jaké pojištění se zde jedná a s jakými správními výlohami pracují tyto ústavy! Nehledě vůbec k tomu, že u takovýchto ústavů pojištěnci nemají vůbec žádného vlivu na správu.

Požadavek pokud možno snadného styku mezi členy a správními orány ústavu lze samozřejmě u takového pojištění, které potřebuje široký základ, obtížněji splniti a zpravidla jen zřízením podřízených správních úřadů pro malé okresy. Jak se to má při pojištění, o které se tu jedná? Kontrolu splnění pojistné povinnosti lze velmi snadno prováděti na základě katastru o živnostech, kterýž vedou úřady (u rolníků na základě katastru o dani pozemkové). Vyměřování premií odpadá u dříve zmíněného systemu buď úplně anebo jest velice jednoduché. Vybírání premií a kontrola o tom přidělena byla při přípravném projednávání berním úřadům, lze to však také snadno zaříditi jinak. Evidence pojištěnců a jejich placení premií v pojišťovně samo nečiní žádných obtíží (leda snad při sloučení v jeden obrovský ústav). Co se týče rozhodnutí o vznesených nárocích na pojistné dávky, tož jest zapotřebí při starobním důchodu jen rodného listu, při nárocích osob pozůstalých výtahu z matriky, jakých se pro různé účele ode dávna používá. Jen při nároku na invalidní důchod jest věc poněkud obtížnější. Zde jako podkladu jest zapotřebí dobrozdání lékaře, obeznámeného s invalidním pojištěním, a nezřídka bude ještě zapotřebí zvláštního šetření. Výplata pojistných dávek konečně děje se prostřednictvím poštovní spořitelny, kteráž také obstará potřebnou kontrolu o trvání nároku (potvrzení o tom, že dotyčný žije, potvrzení o vdovství).

Z těchto úvah vyplývá, že nelze beze všeho odpověděti kladně nebo záporně k otázce, zdali vůbec k provedení sociálního pojištění samostatných jest zapotřebí místních orgánů. Zodpovědění této otázky závisí od objemu pojistné povinnosti, od ustanovení o pojistných dávkách a o zjednání prostředků, potřebných k jejich úhradě, z valné části však také od toho, zdali ústav zřízen bude tak, aby v něm panoval pocit solidarity, anebo tak, že již předem tento pocit nevznikne a že se naopak každý bude snažiti, aby pro sebe vyzískal pokud možno největší výhody, třebas nesprávnými prostředky; dále však také značnou měrou od spolupůsobení úřadů a veřejnoprávních svazů (obcí, živnostenských společenstev a pod.).