Závěr

Co dodat závěrem? Druhé komory hrály v uplynulých staletích různorodé role. V dobách, kdy byly komorami horními, působily jako brzda revoluce. Byly součástí kompromisu mezi starým a novým řádem, platformou politické moci vyšších společenských vrstev, zejména aristokracie. V této jejich úloze byla skryta další, dodnes aktuální, a to je ochrana menšin před zvůlí většiny, třeba i demokraticky legitimované. Menšin, jež byly původně elitami. Dnes je jejich výčet mnohem obšírnější, jde o menšiny náboženské, jazykové, kulturní, profesní, resp. menšiny determinované štěpením centrum-periferie.

V duchu úvah Fareeda Zakarii, operujícího se dvěma koncepty demokracie - demokracií neliberální a liberální demokracií, čili konstitučním liberalismem, patří dvoukomorová soustava mezi instituce zajišťující ne vždy okamžitou vůli lidu, ale to, aby perspektivně měla tato vůle vůbec nějakou váhu. Druhé komory přispívají k dělbě a vyvážení mocí, ke garantování základních práv jednotlivců a menšin.

Začleňujeme je do obecnějšího kontextu prostředků ochrany a garancí demokratického právního státu. Vedle dvoukomorového parlamentu sem řadíme moderní, t.j. reformovanou veřejnou správu, vedenou principy dobré správy, subsidiarity a efektivity. Občanovi neodcizený systém zastupitelské demokracie, doplněný promyšlenými instituty přímé demokracie v podobě referenda celostátního i místního. Funkční soudnictví obecné, ústavní a správní. Propracovaný systém kontroly veškeré státní moci, kam patří jak instituce již zmíněné, tak i soustava státních zastupitelství či finanční prokuratura.

Mezi mechanismy "zlidšťujícími" často odosobněný systém pravidel a institucí demokratického právního státu má nezanedbatelnou roli ombudsman (veřejný ochránce práv). Ombudsman je vnímán jako pomocník v boji s lhostejností a arogancí úřadů. Podobnou úlohu u nás hrají senátoři, jediní voličům osobně známí reprezentanti světa mocných.

Jestliže tyto více či méně klasické instrumenty jsou lícem garancí demokratického právního státu, pak jejich rubem je jako ultima ratio právo na odpor, případně též občanská neposlušnost.

Má-li však být druhá komora institutem funkčním, musejí se v ní vyváženým způsobem propojovat tři parametry: specifičnost (odlišnost od komory první), reprezentativnost (koho reprezentuje, jak je legitimní) a prostředky činnosti.

To jsou otázky, před nimiž stojí dnes český Senát. Má být jiný než Senát současný, či pouze modifikovaný ve svých pravomocích? Volený přímou volbou, odlišným volebním systémem, na jiné volební období, z užšího okruhu osob, odlišný od Poslanecké sněmovny také ve skutečnosti, byť ne tak, jak mnozí očekávali, avšak vybavený pravomocemi, jež jen zčásti umožňují plnit roli odpovídající koncepci revizní komory? Zvažované změny ústavní úpravy jsou v textu naznačeny, včetně příslušných výhrad.

Je zřejmé, že existence druhých komor, ani Senátu, není něčím samozřejmým. Není dokonce ani něčím vždy a všude nezbytným. Odmítáme-li je však, musíme vědět, kdo bude realizovat jejich úkoly. Nutným se každopádně jeví jejich celistvé vnímání, tak jak to bylo výše nastíněno. Druhé komory plní mnohé užitečné funkce. Není-li nikoho, kdo by je převzal, nelze korektně mluvit o zrušení té či oné druhé komory, aniž by došlo k vychýlení parametrů ústavního a politického systému směrem k nerovnováze a k těm teoretickým pojetím demokracie, která bývají označována jako demokracie "monistická, "totalitní" nebo "neliberální".

 

Ambicí této práce nebylo a nemohlo být vyčerpat, ba dokonce ani se jen dotknout všech aspektů velmi členitého tématu, jímž bikameralismus v politologii, státovědě a ústavním právu bezesporu je. Jde spíše o příspěvek do diskusí o parlamentarismu a bikameralismu v podobě pokusu o shromáždění relevantních poznatků a názorů umožňujících chápání druhé komory v České republice, Senátu, v rámci vývoje bikameralismu a typů druhých komor. Vymezení pojmu druhých komor, nástin historických souvislostí jejich vývoje a typologie byly předmětem části první. Typologie zajisté není něčím exaktním; kritéria byla zvolena pečlivě, to ovšem neznamená, že musí být obecně přijata.

Část druhá představuje několik druhých komor, s výjimkou amerického Senátu komor evropských, vybraných na základě kritérií vymezených v předchozí části. Jsou sem zařazeny komory federativní (USA, Rakousko, Belgie), komora decentralizovaného unitárního státu (Francie), komory profesního zastoupení (Irsko, Slovinsko), komora horní (Velká Británie), specifický orgán plnící poslání federativní komory (SRN), komory silné (USA, Francie) i slabé (Rakousko, Irsko, Slovinsko).

V části třetí se čtenář seznámí s vývojem bikameralismu na našem území od roku 1848. Těžištěm této části je zejména portrét senátu Národního shromáždění Republiky československé, včetně připomenutí diskusí v době přípravy Ústavní listiny z roku 1920 a důvodů neúspěchu jeho působení v politickém systému První republiky. Je ale evidentní, že dvoukomorový parlament není v naší minulosti jakýmsi excesem, něčím výjimečným.

První tři části jsou vlastně uvedením do problematiky, jež je předmětem části čtvrté: Senát v České republice, jeho postavení a role v jejím politickém systému. Různé dimenze jeho existence a činnosti, jako např. složení, styl práce, politická role a význam v zákonodárném procesu, jsou rozebírány v sedmi kapitolách. Mnohé se zde opakuje právě tak, jak se také prolínají jednotlivé aspekty života instituce. Inspirací co do struktury této části bylo obsáhlé dílo "Bundesrat und Bundesstaat in Österreich" (Hg.: Herbert Schambeck, Wien, 1997).

Řada ustanovení Ústavy týkajících se Senátu byla v textu komentována; mnohé údaje o činnosti Senátu jsou shromážděny autorem práce, v literatuře dosud publikovány nebyly. Shledáme však nejedno dílčí téma či jen poznámku na okraj nebo pod čarou vyžadující další promýšlení a propracování. To by mělo být cílem drobnějších článků či studií.


Příloha č. 1
Státy s dvoukomorovým
parlamentním systémem

Evropa

Belgie (10 081 880 obyv.)

Poslanecká sněmovna - 150 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem

Senát 71 členů - 40 voleno ve všeobecných volbách, 31 jmenováno a kooptováno jazykovými společenstvími

Federace Bosna a Hercegovina (3 201 823 obyv.)

Sněmovna reprezentantů - 140 členů volených na 2 roky podle národností

Sněmovna národů - 60 členů volených na 20 roky podle národností

Francie (58 109 160 obyv.)

Národní shromáždění - 577 členů volených na 5 let většinovým volebním systémem

Senát - 321 členů volených na 9 let volitelským sborem převážně většinovým systémem, min. věk 35 let, obměna jedné třetiny každé tři roky

Chorvatsko (4 665 821 obyv.)

Sněmovna poslanců - 127 členů volených na 4 roky

Sněmovna krajů - 68 členů se čtyřletým mandátem (63 voleno, 5 jmenuje prezident)

Irská republika (3 550 971 obyv.)

Poslanecká sněmovna - 166 členů volených na 5 let poměrným volebním systémem

Senát - 60 členů s pětiletým mandátem (11 jmenuje předseda vlády, 6 volí univerzity, 43 voleno pěti zájmovými korporacemi obyvatel)

Itálie (58 261 971 obyv.)

Poslanecká sněmovna - 650 členů volených na 5 let z 75%

většinovým a z 25% poměrným volebním systémem

Senát - 325 členů - z nich 315 voleno ve všeobecných volbách (232 většinovým a 83 poměrným volebním systémem), 10 doživotních senátorů (bývalí prezidenti republiky a osoby jmenované prezidentem)

Spolková republika Německo (81 337 541 obyv.)

Spolkový sněm - 656 členů volených na 4 roky kombinovaným volebním systémem

Spolková rada - 68 členů jmenovaných na 4 roky zemskými vládami

Nizozemsko (15 452 903 obyv.)

Poslanecká sněmovna (2. komora) - 150 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem, min. věk 18 let

Senát (První komora) - 75 členů volených na 4 roky provinčními stavy, min. věk 18 let

Polsko (38 792 442 obyv.)

Sejm - 460 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem

Senát - 100 členů volených na 4 roky většinovým volebním systémem - po dvou ve 47 vojvodstvích, po třech ve dvou největších vojvodstvích

Rakousko (7 986 664 obyv.)

Národní rada - 183 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem

Spolková rada - 63 členů volených na dobu svého volebního období zemskými sněmy

Rumunsko (23 198 330 obyv.)

Poslanecká sněmovna - 328 členů volených na 4 roky z kandidátek politických stran, 13 zástupců národnostních menšin

Senát - 143 členů volených poměrným volebním systémem, min. věk 30 let

Rusko (149 909 089 obyv.)

Státní duma - 450 členů volených na 4 roky z jedné poloviny většinovým způsobem v jednomandátových obvodech a z jedné poloviny poměrným volebním systémem

Rada federace - 178 členů se čtyřletým mandátem - za každý subjekt federace gubernátor a představitel zákonodárné moci

Slovinsko (2 051 522 obyv.)

Národní shromáždění - 90 členů volených na 4 roky (40 voleno přímo, 50 přerozděleno mezi strany, jež získaly min. 3, 4%)

Národní rada - 40 členů volených na 5 let (22 voleno přímo, 18 nepřímo volených zastupuje zájmové skupiny)

Španělsko (39 404 348 obyv.)

Kongres poslanců - 350 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem

Senát - 255 členů volených na 4 roky (208 voleno všeobecnou volbou většinovým volebním systémem, 47 voleno zákonodárnými sbory autonomních oblastí)

Švýcarsko (7 084 984 obyv.)

Národní rada - 200 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem

Rada kantonů - 46 členů volených podle kantonálních ústav po dvou za kanton a jednom za polokanton

Velká Británie (58 295 119 obyv.)

Dolní sněmovna - 659 členů volených na 5 let většinovým volebním systémem

Sněmovna lordů - přes 1000 členů (cca 800 dědičných, 200 jmenovaných na doživotí, 26 církevních hodnostářů, lord kancléř)

Nejvýznamnější mimoevropské státy

Austrálie

Poslanecká sněmovna - 147 členů volených na 3 roky poměrným volebním systémem

Senát - 76 členů volených na 6 let poměrným volebním systémem - po třech letech obměna z jedné poloviny (každý stát 12 senátorů, hl. město a Severní území po jednom)

Japonsko

Sněmovna reprezentantů - 500 členů volených na 4 roky poměrným volebním systémem

Sněmovna poradců - 252 členů volených na 6 let - po třech letech obměna z jedné poloviny (100 voleno všeobecnou volbou, 152 zástupci prefektur)

Kanada

Poslanecká sněmovna - 301 členů volených na 5 let většinovým volebním systémem

Senát - 104 - 112 členů jmenovaných generálním guvernérem (zastupují provincie)

Mexiko

Poslanecká sněmovna - 500 členů volených na 3 roky (300 většinovým a 200 poměrným volebním systémem)

Senát - 128 členů volených na 6 let - po třech letech obměna z jedné poloviny

Spojené státy americké

Sněmovna reprezentantů - 435 členů volených na 2 roky většinovým volebním systémem

Senát - 100 členů volených na 6 let většinovým volebním systémem - po dvou letech obměna z jedné třetina (2 senátoři za každý stát), min. věk 30 let

Abecední výčet dalších států

Antigua a Barbuda, Argentina, Bahamy, Barbados, Belize, Bermudy, Bolívie, Brazílie, Dominikánská republika, Egypt, Etiopie, Fidži, Filipíny, Grenada, Haiti, Chile, Indie, Jamajka, Jižní Afrika, Jordánsko, Kazachstán, Kolumbie, Kongo, Kyrgyzstán, Lesotho, Madagaskar, Malajsie, Mauretánie, Nepál, Pákistán, Palau, Paraguay, Portoriko, Středoafrická republika, Svatá Lucie, Svazijsko, Thajsko, Trinidad a Tobago, Uruguay, Venezuela

 

(Převzato z časopisu Senát 4/1998, str. 26-27)


Příloha č. 2
Funkcionáři Senátu

Senát Národního shromáždění Československé republiky

1. volební období (1920-1925)

předseda: Cyril Horáček (do července 192) /republikánská strana - agrární/

Karel Prášek (do února 1924) /republikánská strana - agrární/

Václav Donát (do 1925) /republikánská strana - agrární/

místopředsedové: František Soukup /sociální demokracie/

Václav Klofáč /čsl. strana národně socialistická/

Josef Kadlčák (do1924)

František Valoušek (od 1924) /čsl. strana lidová/

Bohuslav Franta (od 1924) /národní demokracie/

Wilhelm Niessner /německá sociální demokracie/

2. volební období (1925-1929):

předseda: Václav Donát (do února 1926)

Václav Klofáč (únor-listopad 1926)

Mořic Hruban (od listopadu 1926) (čsl. strana lidová/

místopředsedové: Václav Klofáč (s výjimkou doby, kdy byl předsedou senátu)

Václav Donát (od února 1926)

František Soukup

Jaroslav Brabec /národní demokracie/

František Valoušek (do února 1926)

Wilhelm Niessner (do listopadu 1926)

Karol Krčméry (od listopadu 1926) /slovenská strana ludová/

Josef Böhr (od listopadu 1926) /německá strana lidová/

3. volební období (1929-1935)

předseda: František Soukup

místopředsedové: Václav Donát

Václav Klofáč

Mořic Hruban

Karl Heller /německá sociální demokracie/

Emanuel Trčka (do září 1932) /živnostenská strana/

Josef Luksch (do února 1931) /německá zemědělská strana/

Vilém Votruba (únor 1931-únor 1932, duben 1933-červenec 1934) /národní demokracie/

Josef Kahler (únor 1932-duben 1933, červenec 1934-červen 1935) /německá zemědělská strana/

4. volební období (1935-1938)

předseda: František Soukup

místopředsedové: Václav Donát

Václav Klofáč

Mořic Hruban

Otakar Bas /živnostenská strana/

Karl Heller

Jozef Buday /slovenská strana ludová/

 

Senát Parlamentu České republiky

1. funkční období (1996-1998)

předseda: Petr Pithart /zvolen na kandidátce KDU-ČSL/

místopředsedové: Vladimír Zeman /ODS, od 1998 US/ (do 1998)

Ivan Havlíček /ČSSD/

Jaroslava Moserová /ODA/

Přemysl Sobotka /ODS/

Bohumil Kulhánek /ODS/ (1998)

2. funkční období (1998- )

předsedkyně: Libuše Benešová /ODS/

místopředsedové: Ivan Havlíček /ČSSD/

Přemysl Sobotka /ODS/

Petr Pithart /KDU-ČSL/

Jaroslav Musial /ČSSD/


Příloha č. 3
Výbory, komise, podvýbory
a meziparlamentní delegace v Senátu

1. funkční období (1996-1998)

Výbory: organizační, mandátový a imunitní, ústavně-právní, pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, pro hospodářství, zemědělství a dopravu, pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, pro zdravotnictví a sociální politiku a petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu.

Komise: volební, pro práci Kanceláře Senátu, pro krajany žijící v zahraničí, pro přípravu návrhu zákona o jednacím řádu Senátu.

Podvýbory: pro státní vyznamenání (petiční výbor).

Meziparlamentní delegace: Meziparlamentní unie, Parlamentní shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, pro spolupráci s Evropským parlamentem, Středoevropská iniciativa, Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Severoatlantické shromáždění, Shromáždění Západoevropské unie.

2. funkční období (1998-1999)

Výbory: organizační, mandátový a imunitní, ústavně-právní, pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, pro hospodářství, zemědělství a dopravu, pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, pro zdravotnictví a sociální politiku, petiční, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu a pro evropskou integraci.

Komise: volební, pro práci Kanceláře Senátu, pro krajany žijící v zahraničí, pro Ústavu České republiky.

Podvýbory: pro státní vyznamenání (organizační výbor), pro přípravu návrhu zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek (organizační výbor), pro právní rámec reformy veřejné správy (ústavně-právní výbor), pro energetiku (hospodářský výbor), pro zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství (hospodářský výbor), pro kulturní dědictví (petiční výbor), pro důchodovou reformu (zdravotní a sociální výbor), pro rodinnou politiku (zdravotní a sociální výbor), pro zdravotně postižené (zdravotní a sociální výbor).

Meziparlamentní delegace: Meziparlamentní unie, Parlamentní shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, pro spolupráci s Evropským parlamentem, Středoevropská iniciativa, Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Severoatlantické shromáždění, Shromáždění Západoevropské unie.