I.

II.

konstatuje, že

a)​ po celou dobu své existence podporovala rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu způsobem odpovídajícím zahraničním standardům, a to i se zřetelem k tomu, že jde působnost především metodickou, orientovanou na prevenci, a nikoliv na sankce;

b)​ ústavní změna týkající se postavení Nejvyššího kontrolního úřadu může být příležitostí pro provedení změn navazujících, o něž se Senát dlouhodobě snaží (rozšíření čl. 40 Ústavy, prodloužení lhůty k projednání návrhů zákonů), což pro kontrolní mechanismy zaváděné běžnými zákony neplatí;

c)​ bez přijetí změny Ústavy nemá předložený zákon potřebnou normativní oporu, takže by se v případě přijetí stal protiústavním, z čehož plyne, že musí být Senátem zamítnut, a to buď bez dalšího, anebo se souběžným vrácením novely Ústavy rozšiřující působnost Nejvyššího kontrolního úřadu Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy schválenými už před časem ústavně-právním výborem, čímž by Poslanecká sněmovna získala možnost výběru mezi prostým nepřijetím novely prováděcího zákona a jejím přijetím, ovšem až po schválení změny Ústavy ve znění usneseném Senátem;

d)​ otálení s projednáním legislativní předlohy v řádu let je stejně tak nevhodné v Poslanecké sněmovně, jako v Senátu;

pověřuje předsedu komise, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu a seznámil s ním senátory.

Zdeněk Hraba v. r.