P A R L A M E N T Č E S K É R E P U B L I K Y

S E N Á T

7. funkční období

466.

USNESENÍ SENÁTU

z 18. schůze dne 22. dubna 2010

k informaci o rámcové interinstitucionální dohodě Evropské komise, Evropského parlamentu a Rady /senátní tisk č. 267/

Senát

I.

1. p ř i p o m í n á,

že kompetenční a institucionální rámec Evropské unie ustavený přenesením výsostných pravomocí členských států EU lze měnit pouze způsobem, který předjímá v čl. 48 Smlouva o Evropské unii; a to zpravidla za souhlasu daného národními parlamenty;

2. u p o z o r ň u j e

v souladu se stanoviskem vlády ČR a posudkem právní služby Rady z  4. 3. 2010 na potřebu vyvarovat se rizika vychýlení institucionálního vyvážení založeného smlouvami, přičemž v této souvislosti

3. k o n s t a t u j e,

že nový právní základ pro uzavírání interinstitucionálních dohod obsažený v čl. 295 Smlouvy o fungování EU počítá s konzultacemi a vzájemnou dohodou tří stran – tedy nejen Evropské komise a Parlamentu, ale také Rady EU;

II.

v návaznosti na usnesení Evropského parlamentu z 9. 2. 2010, v němž jsou obsaženy Evropským parlamentem navrhované klíčové prvky zamýšlené rámcové dohody:


1.​ u p o z o r ň u j e,

že zásada rovného zacházení pro Parlament a Radu (srov. bod 3a usnesení) se vztahuje k tzv. řádnému legislativnímu postupu definovanému v článku 289 Smlouvy o fungování EU, nikoli však nutně k dalším ve Smlouvě zakotveným rozhodovacím procedurám při přijímání právních aktů;

2.​ b y u v í t a l,

kdyby v návaznosti na jednání o interinstitucionální dohodě (srov. bod 3c zmíněného usnesení Evropského parlamentu) Evropská komise ve formě sdělení vyjasnila pojem legislativního aktu tak, aby bylo zřejmé, zda lze pod tento pojem subsumovat i jiné akty než ty, o nichž hovoří čl. 289 Smlouvy o fungování EU v souvislosti s tzv. řádným a tzv. zvláštním legislativním postupem; a to za situace, kdy je právní akt přijímán dle právního základu, v němž se o řádném ani zvláštním legislativním postupu výslovně nehovoří (srov. např. čl. 82 odst. 2 písm. d) nebo čl. 83 odst. 1 pododst. 3 Smlouvy o fungování EU);

3.​ v y j a d ř u j e

přesvědčení, že právní základ pro podněty Evropského parlamentu či Rady vůči Evropské komisi, obsažený v čl. 225 a 241 Smlouvy o fungování Evropské unie, nedává prostor k zásadní modifikaci principu výlučné legislativní iniciativy Evropské komise ani nemůže odůvodnit rozdílné zacházení s podněty Evropského parlamentu na jedné a Rady EU na druhé straně;

4.​ n e d o m n í v á s e,

že úprava týkající se evropské občanské iniciativy (čl. 11 odst.4 Smlouvy o EU) by měla poskytovat Evropskému parlamentu oproti Radě významnější prostor ve vztahu k formulování navazujícího návrhu legislativního aktu;

5.​ n e s o u h l a s í

s takovými ustanoveními interinstitucionální dohody, která by nepřiměřeně zasahovala do vztahů mezi evropskou a národní úrovní rozhodování včetně implementace závazků vyplývajících z evropského práva; v této souvislosti se nedomnívá, že by interinstitucionální dohoda byla adekvátním instrumentem, v němž by měla být coby obecně platné pravidlo zakotvena dvouletá lhůta pro implementaci směrnic členskými státy;

6.​ k o n s t a t u j e,

že převládající mezivládní charakter společné zahraniční a bezpečnostní politiky by se měl promítnout také do jednání o podobě a následném fungování Evropské služby pro vnější činnost.


III.

1.​ ž á d á

vládu, aby jej informovala o dalším vývoji projednávání návrhu interinstitucionální dohody s tím, že upozorňuje na bezprostřední souvislost některých aspektů zamýšlené dohody (srov. zejm. bod I.1, II.2 a II.5) s pravomocemi příslušejícími národním parlamentům;

2.​ p o v ě ř u j e

předsedu Senátu, aby toto usnesení sdělil Evropské komisi.

Přemysl Sobotka v. r.

předseda Senátu

Jaromír Štětina v. r.

ověřovatel Senátu