I.

II.

III.

konstatuje, že

a)​ základním důvodem zavedení tzv. klouzavého mandátu je umožnit na individuální úrovni členům vlády přestat docházet na jednání Poslanecké sněmovny, neboť nebude třeba jejich hlasu v plné schůzi, a na úrovni systémové vládní většině (koalici, menšině) „neztratit“ mandáty členů vlády při sestavování sněmovních orgánů – obojí může být problémem těsně většinových vlád;

b)​ s institutem klouzavého mandátu se lze setkat i v demokraticky konsolidovaném zahraničí, pročež jej nelze bez dalšího hodnotit jako cosi, co ohrožuje podstatné náležitosti demokratického právního státu, jejichž změna je podle čl. 9 odst. 2 Ústavy nepřípustná;

c)​ v české ústavně-právní doktríně nejde o téma příliš traktované, a když ano, tak spíše v kritických souvislostech, jež vycházejí z následujících tvrzení:

1.​ v parlamentní formě vlády vzniká vláda z představitelů politických stran, jež mají typicky většinu, která odpovídá většinové vůli voličů – demokratická legitimita vlády je tak zprostředkována parlamentními volbami, pročež je obvyklé ustavit vládu výlučně či převážně z osob s parlamentním mandátem, jenž jednak svědčí o důvěře voličů vůči nim, jednak stvrzuje pouto mezi vládou a parlamentem a navozuje vzájemný pocit spolupráce, a nikoliv konkurence, ne-li dokonce nepřátelství mezi institucemi – klouzavý mandát může přerušením tohoto pouta modifikovat mentalitu ministra, jenž se již necítí být poslancem s vládní misí, ale spíše představitelem exekutivy, jenž čelí parlamentnímu tlaku, ba i obtěžování – není proto úplně překvapivé, že možná vzorovou zemí pro zavedení klouzavého mandátu je Francie jednak se silným důrazem na propojení vlády nikoliv primárně s parlamentem, nýbrž s prezidentem republiky, jednak s tradicí vlády chápané jako vrcholné patro správy, a nikoliv jako vrcholný orgán výkonné moci;

2.​ ministr bez parlamentního mandátu není příliš motivovaný účastnit se parlamentního jednání mimo agendu svého resortu, čímž slábne mechanismus průběžného skládání účtů a transparentního vládnutí – vidět je to ostatně na tristní praxi českých interpelací;

3.​ cítí-li ministr s poslaneckým mandátem negativní tlak souběhu funkcí, může se jedné z nich vzdát, a složení orgánů kopírujících víceméně složení komory jako celku lze už nyní dosáhnout vícečetným členstvím poslanců, jež se liší mezi pozicí a opozicí;

4.​ „mandát“ náhradníka se stává vysoce nejistým, protože se ve svém trvání stává závislým nikoliv jen na vůli „náhradního poslance“, ale i na vůli zastupovaného člena vlády a předsedy vlády, protože na nich je rozhodování o délce setrvání člena vlády ve vládě s dopadem na trvání náhradního výkonu mandátu – zatímco vůči „své“ vládě kritického poslance se během volebního období zbavit nelze, kritického náhradníka je možné z Poslanecké sněmovny vytěsnit ukončením členství zastupovaného ministra ve vládě;

d)​ podobné výtky jsou nepochybně relevantní, nelze však přehlédnout ani to, že např. v parlamentním systému nizozemském je zakotvena úplná neslučitelnost funkcí mezi členstvím ve vládě a v parlamentu, nebo to, že současná česká vláda je už nyní složena z velké části z osob, jež parlamentní mandát nemají ani se o něj neucházely, což zvyšuje jejich závislost na předsedovi vlády a oslabuje roli nejsilnější poslanecké frakce, aniž by tomu dokázala ústavní úprava nějak čelit – zůstává tak k posouzení především nejisté postavení náhradního poslance;

nepovažuje

a)​ institut klouzavého mandátu za zcela nepřijatelný, rozhodně však nevnímá naléhavou potřebu měnit Ústavu jen v této jediné položce, bez zohlednění jiných projednávaných a diskutovaných návrhů, včetně návrhů dlouhodobě prosazovaných Senátem, a nadto v samém závěru volebního období Poslanecké sněmovny, když systémově vhodnějším je náměty preferované různými aktéry procesu ústavní revize promyslet a propojit, k čemuž může dojít zpracováním rozsáhlejšího návrhu novely Ústavy již na podzim t. r.;

b)​ za nezbytné vázat nabytí účinnosti podobné úpravy na počátek volebního období Poslanecké sněmovny, což je představa založená na nesprávném chápání části odůvodnění nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09 (kauza Melčák), v důsledku nějž se z různých prvků právního statusu ústavních orgánů stává něco jako subjektivní právo personálního substrátu daného ústavního orgánu, do nějž nelze po dobu volebního nebo funkčního období personálního substrátu nijak zasáhnout, což je absurdní;

pověřuje předsedu komise, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu a seznámil s ním senátory.

Zdeněk Hraba v. r.