PROTOKOL

O 8.VEŘEJNÉM SLYŠENÍ SENÁTU

NA TÉMA:

„NOVÁ ÚPRAVA PRACOVNÍHO PRÁVA

(REKODIFIKACE ZÁKONÍKU PRÁCE)“

konaném dne 4. října 2005 od 09.30 hodin

v Jednacím sále Valdštejnského paláce


I.​ 

I.​ Cíl 8. veřejného slyšení Senátu:

-​ projednat připravovanou novelu zákoníku práce

II.​ Předmět jednání 8. veřejného slyšení Senátu

(projednávaná otázka):

-​ nová úprava pracovního práva (rekodifikace zákoníku práce)

Rozprava byla rozdělena na dva bloky. První se týkala legislativních problémů, vazby na Ústavu ČR či občanský zákoník. Druhý byl věnován věcným otázkám postavení odborů, liberalizaci pracovního práva a flexibilitě pracovního trhu.

III. Účastníci 8. veřejného slyšení Senátu (dle abecedy):

-​ Prof. JUDr. Miroslav Bělina, CSc. - vedoucí Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

-​ JUDr. Libuše Brádlerová - Svaz průmyslu a dopravy ČR

-​ Bedřich Danda - předseda představenstva Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR

-​ Dr. Ing. Jaromír Drábek - prezident Hospodářské komory ČR

-​ JUDr. Ljubomír Drápal - občanskoprávní kolegium, Nejvyšší soud ČR

-​ Doc. JUDr. Milan Galvas, CSc. - vedoucí Katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

-​ Doc. JUDr. Zdeňka Gregorová, CSc. - Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

-​ JUDr. Jitka Hejduková, CSc. - Svaz průmyslu a dopravy ČR

-​ Ing. Pavel Juříček, Ph.D. - generální ředitel a předseda představenstva Brano Group

-​ Ing. Jan Kasal - místopředseda Poslanecké sněmovny

-​ Ing. Ivan Kašpar – tajemník Asociace samostatných odborů ČR

-​ František Kahovec – jednatel a majitel C.I.E.B.

-​ Karel Krenk - člen představenstva ČKD Kutná Hora

-​ JUDr. Marcela Kubínková - Českomoravská konfederace odborových svazů

-​ Ing. Jaroslav Míl, MBA - prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR

-​ JUDr. Jan Molík - advokát

-​ JUDr. Jiřina Nováková - Hospodářská komora ČR

-​ JUDr. Jiří Podhajský - Odborový svaz KOVO

-​ Otakar Svoboda – Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR

-​ JUDr. Petr Šimerka - náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR

-​ Ing. Zdeněk Škromach - místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR

-​ Milan Štěch - předseda Českomoravské konfederace odborových svazů

-​ Mgr. Ludmila Tomandlová - ředitelka odboru pracovněprávní legislativy a kolektivního vyjednávání Ministerstva práce a sociálních věcí

-​ JUDr. Jan Pichrt - Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

-​ Prof. JUDr. Petr Tröster, CSc. - Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

-​ Ing. Jaroslav Uhlíř - Odborový svaz KOVO

-​ JUDr. Jaroslav Zachariáš, CSc. - Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Ústav státu a práva AV ČR

-​ Jaroslav Zavadil - Českomoravská konfederace odborových svazů

-​ Mgr. Radek Zapletal – tajemník Security Clubu

Z 8. veřejného slyšení Senátu se omluvili:

- JUDr. Marie Součková - sociálně právní kolegium, Nejvyšší správní soud ČR

- Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš - vedoucí Katedry obchodního práva, Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni

Veřejného slyšení se dle prezenčních listin zúčastnilo 104 účastníků a 18 senátorů.


Těsnopisecký záznam z 8. veřejného slyšení Senátu Parlamentu České republiky

(úplné znění vystoupení v rozpravě)

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Dobré dopoledne. Vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, dámy a pánové, jsem velice rád, že vás mohu přivítat v Senátu při tak důležitém jednání, jako je veřejné slyšení k připravované rekodifikaci zákoníku práce.

Když se podívám kolem sebe, vidím naplněný jednací sál, přítomnost pana ministra a dlouhý seznam odborníků na pracovní právo, zástupců ministerstev, zaměstnanců, zaměstnavatelů, odborů, všichni jsou připraveni vystoupit se svými názory na dnešním jednání. A to všechno jasně ukazuje, jak je toto téma důležité.

O nutnosti vytvořit nové moderní pracovní právo se hovoří již 15 let. Všem je jasné, že stávající zákoník práce, který vznikl před 40 lety – to je hrozně dlouhá doba – je přes desítky novel, které jej postupně vylepšovaly a přizpůsobovaly novým podmínkám, od podstaty zastaralý a nutně potřebuje zásadní změny.

Potřeba zásadních změn se mi však zdá jako to jediné, a to říkám s určitou nadsázkou, na čem se doposud všechny strany, kterých se zákoník týká, shodly. Tak alespoň na veřejnosti vyznívají debaty mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí, zástupců odborů a zaměstnavatelů. Je to možná proto, že návrh nového zákoníku práce se podle mého názoru a ku škodě věci příliš politizuje. Z diskusí kolem návrhu je velmi jasně cítit, že volby do Poslanecké sněmovny se blíží. To má velký vliv na projednávání vlastního návrhu. Racionální debata je často vystřídána zjednodušenými argumenty a vzniká tak dojem, že hlavním cílem je prestiž jednotlivých zájmových skupin a samozřejmě také politických stran.

Málo se hovoří o tom, že nový zákoník práce bude v případě přijetí dlouhá léta ovlivňovat pracovní prostředí a vztahy v naší republice, pokud ovšem zákoník práce nebude v dohledné době nahrazen novým občanským zákoníkem. Ta nová úprava, o které hovoříme, bude buď pracovní vztahy posouvat kupředu nebo je bude brzdit. Myslím si proto, že je nutné posuzovat zákoník práce a jeho vliv a dopady nejen z dnešního pohledu a dnešních zkušeností, ale také, a možná ještě více, z pohledu nejbližších let, které naši republiku a vlastně i Evropskou unii čekají. Zákoník by určitě měl mít jistý nadčasový rozměr a takto by jej měli – a o tom jsem přesvědčen – vnímat všichni účastníci diskusního a rozhodovacího procesu. Nehledat a nezaměřovat se především na výhody pro jednotlivé skupiny, které se následně mohou ukázat jako nevýhody pro celou společnost.

Hospodářská situace a nejbližší vývoj v Evropské unii, které je naše země nedílnou součástí, nejsou příliš optimistické. To není žádné nové a překvapivé zjištění. Evropa zaostala v hospodářském rozvoji nejen za Spojenými státy, ale ještě více za dynamicky se rozvíjejícími ekonomikami především v Asii, a teď mám na mysli hlavně Čínu.

Pokusy Evropské unie zvrátit současné trendy nejsou příliš úspěšné. Lisabonská strategie vyhlášená v roce 2000 zdaleka není naplněna, a to používám ještě velmi mírné hodnocení. Nové prioritní zaměření Lisabonské strategie na dosažení vyššího hospodářského růstu a zvýšení zaměstnanosti má svoji logiku a snaží se zmenšit největší hospodářské problémy EU. Pokud mají tyto cíle dojít svého naplnění, je jasné, že pro to musí být vytvořeny odpovídající podmínky.

Jednou ze základních podmínek je i moderní pracovní právo. Pokud vycházím z vládních materiálů, které se týkají Národního Lisabonského programu – my tento materiál budeme projednávat na našem plenárním zasedání tento týden ve čtvrtek – tak vláda má v této oblasti představu posílení principů liberalizace rozšířením smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů. To cituji z Národního Lisabonského programu. To je podle mého názoru dobrý směr, kterým by se určitě mělo jít. Bohužel, tak jak to často v životě bývá, praktické návrhy se většinou liší od moudrých a ušlechtilých teoretických proklamací. Zdá se, že tomu je i v tomto případě. Konkrétní vládní návrh princip liberalizace příliš neposiluje a pracovněprávní vztahy účastníků, zdá se, nejsou volné. To ale bude určitě jedno z hlavních témat naší diskuse. Nechci tedy předbíhat průběhu této diskuse a jsem hlavně zvědavý na závěry.

Vážené dámy, vážení pánové, jsem přesvědčen, že 8. veřejné slyšení Senátu na téma „Nová úprava pracovního práva“ přichází v nejvyšší čas, v době, kdy vrcholí debaty o konkrétní podobě nového zákoníku práce.

Děkuji paní kolegyni Aleně Palečkové a všem, kteří dnešní senátní slyšení připravili. Pevně věřím, že výměna názorů bude věcná, že naše dnešní jednání nebude pouze slyšením, ale že bude také posloucháním a že toto naše dnešní jednání hlavně bude přínosem nejen pro nás, ale především pro budoucnost nového zákoníku práce.

Děkuji vám a ještě jednou vás vítám u nás v Senátu. A nyní prosím paní kolegyni Alenu Palečkovou, aby si se mnou vyměnila místo, aby mohla řídit naše dnešní jednání, aby lépe viděla a měla větší přehled.

Senátorka Alena Palečková, předsedkyně Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku: Vážení účastníci dnešního veřejného slyšení, dovolte mi, abych vás také přivítala. Děkuji panu místopředsedovi Senátu Jiřímu Liškovi, že toto slyšení zahájil a uvedl nás přímo do středu celé záležitosti.

A já mimo program, který jste všichni pravděpodobně dostali k dispozici, bych na začátku našeho jednání předala slovo panu místopředsedovi vlády a ministru práce a sociálních věcí Zdeňku Škromachovi, který minulý týden vyjádřil prosbu, aby zde mohl vystoupit a říci několik slovo k tomuto tématu. Jako první tedy vystoupí pan ministr.

Zdeněk Škromach, místopředseda vlády ČR a ministr práce a sociálních věcí ČR: Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se krátce na úvod vyjádřil k zákoníku práce, který poměrně zvedl hladinu diskuse o pracovněprávních vztazích v České republice. Myslím, že je škoda, že nebyl využit časový prostor, ne že nebyl, jak je někdy uváděno, protože zákoník práce se připravuje od roku 1990. Intenzivněji se na něm začalo pracovat v roce 1998. Není to nějaký výmysl jednoho nebo dvou posledních let.

Naléhavá potřeba nového zákoníku práce obdobně jako nového občanského zákoníku se ve společnosti pociťuje více než dvanáct let. Po přijetí věcného záměru nového občanského zákoníku se předpokládalo, že nový zákoník práce bude vypracován, projednán a schválen v parlamentu v návaznosti na tento nový občanský zákoník. 

Pro přípravu návrhu zákoníku práce byla ustavena externí pracovní skupina ministerstva práce a sociálních věcí pro přípravu nového zákoníku práce, která se zabývala věcnými problémy souvisejícími s pracovněprávními vztahy. Tato pracovní skupina, která reprezentovala širokou škálu odborníků zabývajících se pracovním právem v teorii i v praxi, prodiskutovala mnoho problémových otázek a mnohé závěry byly využity při zpracování návrhu textu nového zákoníku práce. Očekávalo se, že ve spolupráci se sociálními partnery dojde k dalším názorovým střetům a v průběhu předpokládané diskuse se vzniklé rozpory maximálně vyřeší, obdobně jako tomu bylo například u návrhu nového zákona o nemocenském pojištění, kde se nakonec našlo řešení právě díky poměrně výrazným střetům mezi sociálními partnery, odborovými svazy a zaměstnavatelskými svazy.

Došlo však k situaci, že zástupci sociálního partnera zaměstnavatelských svazů se od počátku postavili proti návrhu jako celku a odmítli se podílet na jeho přípravě. Připomínky zaslané jednotlivými připomínkujícími místy zástupci strany zaměstnavatelů v obecné rovině návrh odmítali jako celek, a teprve poté se zabývali jednotlivými navrhovanými ustanoveními zákona. Zaměstnavatelé požadovali zastavení prací, což nebylo možné, a aktivitu projevili až v posledních dnech před odevzdáním návrhu do vlády a až v průběhu projednávání ve vládě, kdy už situace vypadala jednoznačně na to, že je to realita, že zákoník práce bude projednáván ve vládě a v parlamentu. Stanoviska sociálních partnerů zůstala i po jednání Rady hospodářské a sociální dohody protikladná, což samozřejmě vyplývá i ze složitosti této normy a vzhledem ke vztahům, které jsou v tomto obsaženy.

Ministerstvo práce a sociálních věcí, protože si bylo vědomo své odpovědnosti za vypracování nového kodexu, který je předkládán po téměř čtyřiceti letech, projevilo maximální vstřícnost a proto na jednání 21. září tohoto roku vyhovělo četným připomínkám zaměstnavatelských vztahů. To bych rád zdůraznil.

Nově zákoník práce soustřeďuje úpravy, které byly dosud v samostatných zákonech, čímž se pro zaměstnance i zaměstnavatele stává přehlednějším. Nový zákoník práce obsahuje úpravu odměňování v podnikatelské i v nepodnikatelské sféře a úpravu cestovních náhrad. Znamená to, že se ruší tři zákony, které se touto problematikou zabývaly. Obsahuje tedy i mzdové a platové předpisy a některé nároky z vyhlášek, ruší se přes padesát druhů dalších předpisů, které s pracovním právem souvisejí a zákonitě vznikaly v průběhu čtyřiceti let jako nezbytně nutné.

Musím jednoznačně trvat na tom, že nový zákoník jednoznačně uvolňuje smluvní volnost a vytváří liberálnější prostředí v pracovněprávních vztazích než stávající zákoník práce. Vycházíme-li ze situace, že nebude-li nový zákoník práce, zůstává stávající, tak je otázka, co je lepší. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, zda výpovědní doba má být dva měsíce nebo měsíc, zda odstupné dva nebo tři měsíční platy je přiměřené nebo není. Některé věci, které zaměstnavatelé požadovali, jsme zohlednili i bez ohledu na to, že například jednoznačně proti stály odbory. Je to například otázka konta pracovní doby, které výrazným způsobem zpružňuje možnost rozložení pracovní doby v čase s přihlédnutím k sezónnosti i k otázce zakázkové náplně. To je věc, proti které odbory jednoznačně stály a kterou prosazovali zaměstnavatelé a která je v zákoníku od počátku.

Hovořili jsme také o možnosti zjednodušení přijímání a propouštění zaměstnanců. Akceptovali jsme návrh hospodářské komory na to, aby pracovní smlouvy byly uzavírány již od prvního dne, aby pracovní vztahy byly jasné a nevznikaly rozpory o tom, co je ujednáno v pracovněprávním vztahu. Byl poměrně velký tlak na to, aby v pracovních smlouvách byly mimo povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů i mzdové podmínky. Tady byl jasně odpor zaměstnavatelů, že to v pracovních smlouvách nechtějí. Můžeme se ptát proč, ale v zákoníku práce to není. I tady jsme vyhověli požadavkům zaměstnavatelů.

Další uplatnění zákoníku práce – přesčasová doba, která byla původně navrhovaná zkrátit na padesát hodin, se vrací na 150 hodin ročně, jako je to ve stávajícím zákoníku práce. Výrazně se změní dohoda o pracovní činnosti. Dosud lze uzavírat tyto práce do sta hodin v kalendářním roce, v novém zákoníku práce je navrženo 150 hodin v kalendářním roce.

Zákoník práce byl také upraven tak, aby úpravu konta pracovní doby bylo možné převést na jednotlivé smlouvy. Bylo kritizováno, že to může být pouze v kolektivních smlouvách. I tam jsme vyhověli zaměstnavatelům a tam, kde nepůsobí odborové organizace, je možné to zavést i bez dohody v kolektivní smlouvě.

Dohoda o hmotné odpovědnosti byla jednou z věcí, kterou zaměstnavatelé vyžadovali, a to vzhledem k nejasnosti odpovědnosti, kdy v mnoha případech dnešní reality může zaměstnanec odpovídat například za sklad, jestliže má do něj vstup více osob (například majitel apod.). Přesto jsme vyhověli a hmotná odpovědnost v zákoníku práce bude a je obsažena na návrh vlády.Vyšli jsme vstříc i v otázce, která se týkala navrhované výše odměny za dobu pracovní pohotovosti, z původně navrhovaných 20 procent se snižuje na 10 procent, což byl také požadavek zaměstnavatelů.

Pokud jde o otázky výpovědních podmínek, vyšli jsme vstříc i v tom, že u organizačních změn už není tříměsíční výpovědní lhůta, ale pouze dvouměsíční s tříměsíčním odstupným. Tudíž zase tady dochází k určitému zpružnění a myslím si, že to, co není obecně známo a nebylo prezentováno, vypadlo ze zákoníku práce od počátku, a co je již navrhováno ministerstvem práce, je povinnost zaměstnavatele nabízet vhodné zaměstnání zaměstnanci, který je propouštěn z důvodu nadbytečnosti, a to u i osob se zdravotním postižením. To by mělo vést k většímu zpružnění a ochotě přijímat právě lidi se zdravotním postižením do pracovního poměru, protože stávající situace je taková, že zaměstnavatel nemůže propustit takovéhoto člověka do doby, než získá zaměstnání. My toto riziko nyní přenášíme na stát a úřad práce, tzn. stát se bude starat o to, aby těmto lidem zaměstnání našel.

Stejně tak v oblasti smluvní volnosti byla často diskutována otázka, zda to může nebo nemůže být dohodnuto. Co zákon nezakazuje, je možné dohodnout v pracovních, kolektivních nebo jiných smlouvách.

Ještě krátkou poznámku, více o tom asi bude hovořit pan náměstek Šimerka a jistě i další - k ústavnosti či neústavnosti. V této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že tato záležitost se týká dvou paragrafů ze 350 v zákoníku práce. Jenom pro porovnání občanský zákoník, který zatím nebyl politicky diskutován, má 3500 paragrafů. Jestliže někdy hovoříme o návaznosti na nový občanský zákoník, je potřeba si uvědomit diskusi o občanském zákoníku, která bude vzhledem k rozsahu a obsahu mnohem širší a politicky mnohem vyhrocenější než diskuse o zákoníku práce.

V tuto chvíli probíhá příprava občanského zákoníku externě v komorním prostředí, ale myslím si, že je škoda, že podobně jako u zákoníku práce i u jiných zákonů se nevede politická diskuse o obsahu. Obávám se toho, že čekat na nový občanský zákoník, a to bylo nakonec i strategické rozhodnutí vlády, která rozhodla připravit zákoník práce ještě v tomto volebním období v návaznosti na stávající občanský zákoník, by nebylo správné.

Pokud jde o otázky ústavnosti, ta se týká dvou paragrafů v zákoníku práce, které jsou již ve stávajícím zákoníku práce. To znamená, že za předpokladu, že tento zákoník práce by nebyl nový, pak tato opatření platí, a to dlouhodobě. Docela rád bych tady slyšel i ze strany zaměstnavatelů, kdy a jakým způsobem bylo toto opatření v praxi zneužíváno, protože minimálně 15 let od roku 1989, i když toto opatření je tam déle, ho nikdo nezpochybnil při novelách. Byly provedeny významné novely v zákoníku práce, největší novela byla v roce 2000, kterou v té době podpořily i další politické strany jako KDU a Unie svobody. Stejně tak probíhaly novely za Klausových vlád, ale toto opatření nikdo nezpochybnil.

Myslím, že i v této chvíli je reálné řešení, a myslím si, že ty subjekty, které se domnívají, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním řádem ČR, by měly, a to neprodleně, podat ústavní stížnost na stávající zákoník práce. Pak bychom byli v jednodušší situaci, měli bychom tady rozhodnutí, protože jinak jsou to pouze právní domněnky jednotlivých právníků, které se různí. Tím, kdo může udělat rozhodnutí, je soud, v tomto případě Ústavní soud.

Vyzývám proto ty, kteří zpochybňují toto ustanovení, které se týká převážně zastupování práv zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aby poukázali na to, kde bylo toto opatření v minulých patnácti letech zneužito, osobně by mě to velmi zajímalo. Dále je důležité, že už dnes je možné ve stávajícím zákoníku, který by podle tohoto tvrzení měl být s ústavou, neprodleně konat, to znamená podat ústavní stížnost. Bližší rozbor ale provedou moji kolegové.

Chtěl bych říci, že vítám toto vaše slyšení, a poděkovat pánům senátorům a senátorkám, kteří se o to zasloužili, protože musím říci, že mně osobně chybělo více veřejné diskuse. Měl jsem spíše pocit, že to bylo vnímáno asi tak, že „oni něco připravují“, ale nový zákoník práce nikdy nebude. Ve chvíli, kdy to začalo být realitou, začala výrazná aktivita.

Musím ocenit i mnohé představitele zaměstnavatelských služeb a firem v této oblasti, ale samozřejmě i zástupců odborů v tom, že je tady snaha o věcnou diskusi. Přece i odbory, které to samy uvedly v diskusi, která k tomu byla vedena, si uvědomují, že kdyby byl přijat tzv. odborářský zákoník práce, pak by takový zákoník práce neměl dlouhou životnost. To je prostě realita a ani naším záměrem to nebylo, byť jsme z toho obviňováni, protože někteří pracovníci, případně ministr, vyšli z odboru, ale samozřejmě máme zdravý rozum a nakonec jsme se snažili vyjít vstříc i zaměstnavatelským zájmům.

Mám pocit, že z požadavků, které přednesli zaměstnavatelé v poslední době, nebylo vyhověno jednak v ústavnosti, ale jak už jsem řekl, toto má poměrně rychlé řešení na základě rozhodnutí ústavního soudu, jednak ve výpovědi bez udání důvodu. To je samozřejmě věc velmi prekérní a komplikovaná. Pokud se uplatňuje v některých zemích, je většinou provázena vysokým odstupným, například 12 měsíců a více, o tom nikdy řeč nebyla, ale je to věc, která je určitě v diskusi z hlediska toho, zda je vůbec potřebná v rámci našich zákonů, protože zatím se možnosti zaměstnavatelů uvolňují.

Byl bych rád, kdyby k tomu diskuse přispěla i v konkrétních věcech. Když jsem si četl tisk, komentáře, stanoviska, potom pokud vynechám obecné formulace, že to není zákoník 21. století apod., ale jsme zemí EU a samozřejmě jsme vázáni jejími pravidly, a jsou to pravidla, která zaručují sociální smír, který není vždycky doceněn v ČR. V této souvislosti bych řekl, že mnohé věci, které v některých zemích nemají zakotveny přímo v legislativě, mají je zakotveny v kolektivních smlouvách, které mnohdy pokrývají celé resorty, a pak toto porovnání vypadá trochu jinak, než když porovnáváme jenom legislativní nároky, které máme v zákonech. Česká republika v rámci EU je asi na druhém nebo třetím místě ve volnosti pracovněprávních vztahů. O tom svědčí nakonec i různé analýzy nezávislých institucí, které si nechávají dělat investoři, kteří do ČR vstupují. Nakonec ČR je příkladem toho, že investoři sem vstupují velmi intenzivně. Z postkomunistických zemí neznám v EU zemi, kde by byl takový příliv zahraničních investorů.

Jednou z těchto věcí je právě volnost v oblasti pracovněprávních vztahů. A zákoník práce nejde v žádném opatření nad rámec. Uvedl bych jednu poznámku, která se v této souvislosti používá. Jde o to, že zaměstnavatel je povinen uvolnit odboráře na školení v nezbytně nutné době. Toto opatření ale platí i dnes. Je nebo není zneužíváno? Omezili jsme je tím, že je to dáno maximálně pěti dny, to znamená, že jsme omezili toto opatření oproti stávajícímu, kdy žádné omezení nemá. Je to samozřejmě věcí diskuse a právě tato diskuse mezi sociálními partnery chyběla, protože stejně jako odbory tak i zaměstnavatelé si musí svá práva určitým způsobem vydobýt. A myslím si, že je to z tohoto hlediska dobře.

Zcela na závěr bych chtěl poděkovat za takovouto možnost, chtěl bych upozornit na to, že i Poslanecká sněmovna požádala o seminář, který by měl proběhnout v nejbližších týdnech, kde bude o zákoníku práce jednáno tak, aby se s ním měli možnost seznámit poslanci z dolní komory parlamentu. A věřím tomu, že ještě během druhého čtení, jsem optimista, takže věřím, že zákoník práce projde prvním čtením, bude proto, abychom mohli jednat se sociálními partnery o možnostech vzájemných dohod tak, aby to dopadlo ideálně.

Musím říci, že pro mě jako pro ministra sociálních věcí by bylo ideální, kdyby si odbory a zaměstnavatelé řekli: tak jsme se dohodli. A my bychom to jenom napsali. V této věci ale to bude velmi složité. Prosím proto, abyste toto skutečně velmi objektivně hodnotili, nedejte na obecné deklarace, ale na fakta. A byl bych rád, kdyby to bylo uvedeno i ze strany zaměstnavatelů. Včera jsem slyšel vystoupení pana prezidenta Míla na Svazu průmyslu a obchodu v Brně, ale chyběla mně jedna zásadní věc, a to porovnání stávajícího stavu s novým, který navrhujeme. A dovolím si tvrdit, že ve spoustě věcí daleko více uvolňuje stávající pracovněprávní vztahy a téměř v žádné položce nejde nad rámec stávajících výhod či nevýhod v rámci pracovněprávních vztahů.

Myslím si, že tento zákoník práce splňuje toto zadání a na druhé straně umožňuje liberalizaci vztahů a umožňuje smluvní volnost.

Díky za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji panu ministrovi za úvod do problematiky a teď si vás dovolím chvíli zdržovat organizačními věcmi, které se týkají průběhu veřejného slyšení Senátu.

Konání tohoto veřejného slyšení schválil Senát svým usnesením číslo 234 na 7. schůzi Senátu v 5. funkčním období. Veřejné slyšení je institut upravený zákonem č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, určený k projednávání určité otázky v působnosti Senátu se znalci a jinými osobami, které mohou podat informace o projednávané otázce.

Institut veřejných slyšení či parlamentních anket je typickým snad pro všechny druhé komory. Smyslem je otevření parlamentní tribuny vedle poslanců a senátorů také zástupcům odborné a občanské veřejnosti. Nemá jít o přednášení stanovisek institucí či organizací opatřených mandátem, nýbrž o slyšení těch, kteří mají k věci co říci.

Jednací řád stanoví, že veřejného slyšení se účastní pozvaní znalci a další osoby, které mohou podat informace o projednávaných otázkách. Tyto osoby mají přístup do Jednacího sálu, mají právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a mohou podávat písemné návrhy a stanoviska k nim.

Senát dále stanovil již dříve zmíněným usnesením, že účastníci veřejného slyšení se hlásí do rozpravy písemně. Písemné přihlášky, které vám byly rozdány na lavice, prosím, předejte sami nebo prostřednictvím služeb v sále přímo na předsednický stůl.

Rozpravu jsme rozdělili na dva bloky. První se týká legislativních problémů, vazby na Ústavu či občanský zákoník. Druhý jsme věnovali věcným otázkám postavení odborů, liberalizaci pracovního práva a flexibilitě pracovního trhu.

Označte proto, prosím, ke kterému tématu si přejete vystoupit. V rozpravě se, prosím, neobracejte na ostatní řečníky přímo, případné dotazy na ně vzneste prostřednictvím předsedajícího. V tomto případě se nejedná pouze o přesnou dikci jednacího řádu, ale o osvědčenou parlamentní zvyklost.

Jednací řád dále umožňuje během rozpravy bezprostředně reagovat na její průběh faktickou poznámkou, jejíž přednesení ani případná odpověď by neměly překročit dvě minuty, přičemž by neměla obsahovat hodnocení ani stanoviska, nýbrž měla by reagovat právě na věcný obsah rozpravy a sloužit pouze k uvedení věcí na pravou míru.

Z celého jednání bude pořizován zvukový a stenografický záznam, který bude sloužit jako podklad pro pořízení protokolu, v němž budou uvedeny úplné texty vystoupení v rozpravě a písemně podané návrhy a stanoviska všech účastníků. Protokol bude zaslán všem pozvaným účastníkům a bude také zveřejněn na internetových stránkách Senátu.

Pouze pro úplnost připomínám, že pořádkové pravomoci předsedajícího podléhají vedle senátorů i všichni další účastníci veřejného slyšení Senátu, nevyjímaje osoby na galerii pro hosty, veřejnost a zástupce sdělovacích prostředků.

V úvodu chci požádat ještě o jednu laskavost. Vzhledem k tomu, že se všichni neznáme jménem, prosím vás, abyste se do průběhu rozpravy a celého veřejného slyšení hlásili písemně a u řečnického pultu zopakovali své jméno pro stenozáznam. Ještě takové ty příjemnější věci. Občerstvení je možno zakoupit během celého jednání v prostoru za Jičínským salonkem, který najdete cestou vpravo z předsálí Jednacího sálu.

Doufám, že jsem vyčerpala všechny organizační věci. Ještě bych chtěla říci, že krátkou přestávku bychom udělali po druhém bloku anebo podle délky jednání operativně uprostřed bloku.

Teď již přistoupíme k tomu programu, který všichni máte, a první řečník je náměstek ministra práce a sociálních věcí, pan JUDr. Petr Šimerka. Ještě poprosím řečníky, aby pokud možno dodržovali nebo nepřekračovali příliš dobu patnácti minut, aby se dostali ke slovu všichni ti, kteří o to mají zájem. Předávám slovo.

Petr Šimerka, náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR: Děkuji, paní předsedající. Páni senátoři, senátorky, dámy a pánové, já to vystoupení mám pravděpodobně delší, takže budu mluvit rychleji, abych se pokud možno stísnil do těch skoro patnácti minut, za což se předem omlouvám.

Především bych chtěl říci, že jsem hrozně rád, protože v pracovním právu pracuji poměrně hodně dlouhou dobu, že snad už konečně máme za sebou diskusi na téma být či nebýt. A byla s definitivní platností, jak doufám, zodpovězena kladně ve prospěch zákoníku práce. Že už není diskuse o tom, zda vůbec potřebujeme nebo chceme samostatnou pracovněprávní kodexovou úpravu pracovněprávních vztahů nebo nikoliv. Ta otázka byla zodpovězena, já s uspokojením konstatuji, že ani v posledních týdnech, kdy se ta diskuse zdramatizovala a zpolitizovala, tak jsem nezaznamenal žádný relevantní názor, který by byl na toto téma.

Otázka, zda chceme, potřebujeme samostatný zákoník práce, je jasně zodpovězena a je zodpovězena kladně. Logicky z toho vyplývá druhá otázka, a to jak by měl nový zákoník práce vypadat. A tady už samozřejmě začala a pokračuje diskuse mnohdy bouřlivá.

Já nechci předstírat, že vládní návrh zákoníku práce, který byl doručen minulý týden Poslanecké sněmovně a který řada z vás už četla a má ho k dispozici, že to je jediné možné řešení. Já zcela zodpovědně prohlašuji, že zákoník práce bylo lze napsat zcela jinak, mohl být stručnější, mohl být také delší, kogentnější, rigoróznější nebo rigidnější, mohl být naopak velmi obecně formulován, mohl zahrnovat jenom obecné zásady a mohl na sebe navázat celou řadu prováděcích zákonů tak, jak je to dosud, anebo také ne. Mohl být samozřejmě více liberální, než liberální je, a mohlo to být také naopak. Těch variant, těch možností byla škála. To, co máte před sebou, nebo to, co diskutujeme nebo diskutovat budeme, to je návrh, to je výsledkem možného v daném čase, v dané situaci po celé řadě léta trvajících diskusích, a to nejen na expertních odborných úrovních, ale i mimo ně.

Dovolte mi, jako zástupci předkladatele, vyvrátit některé mylné či nepravdivé informace, abych byl opatrný v tom vyjadřování, jejichž šíření je v poslední době velmi silné, vyvolává negativistickou, někdy i silně negativistickou atmosféru proti začínajícímu projednávání zákoníku práce a dalších zákonů, které ho provázejí v Poslanecké sněmovně, respektive v Parlamentu.

Tedy dovolte mi, abych prohlásil, že není pravda, že před zahájením prací nebyla provedena analýza stavu a potřeb pracovněprávního zákonodárství u nás. Ta analýza je, existuje. A dokonce někteří z těch, kteří to tvrdí, se na ní podíleli. Není pravda, že neproběhla odborná diskuse o rekodifikaci. Pan ministr se už tady o tom zmiňoval, že existovala expertní komise, měla zhruba 30 členů, byla složená z odborníků z praxe i z teorie i ze státní správy a fungovala myslím docela dobře. Je samozřejmé, že ne všechny názory všech členů se do toho zákoníku nebo do toho vládního návrhu promítly, ale diskuse byla několik let vedena na odborné expertní úrovni a samozřejmě i na úrovních dalších.

Není pravda, že nebyl zpracován věcný záměr zákoníku práce. Byl zpracován a v závěru roku 2003 byl rozeslán do připomínkového řízení. Je ale pravda, že nebyly ty připomínky s konečnou platností, respektive zcela vypořádány pro krátkost času, a je pravda, že tento věcný záměr vláda neprojednávala, a tudíž ho také neschválila, ale existoval, existuje, hodně práce se na něm udělalo. A není pravda, že by nebyl zpracován návrh věcného záměru.

Je také pravda, že vláda v květnu 2004 rozhodla, že se nebude pokračovat ve vypořádání připomínek k věcnému záměru a že má ministerstvo jako předkladatel zpracovat a připravit rovnou paragrafované znění zákoníku, a to prakticky do roka. Ve vazbě na občanský zákoník vláda rozhodla, že se má postupovat při zpracování zákoníku práce s přihlédnutím k postupu prací na novém občanském zákoníku.

Krátce potom, to znamená v červnu 2004 ministerstvo jako zpracovatel nabídlo sociálním partnerům na bázi tripartity čili reprezentativním zástupcům zaměstnavatelů i odborů a současně Asociaci pro rozvoj kolektivního vyjednávání spoluúčast na tvorbě paragrafovaného znění. O tom, jak kdo tuto nabídku využil, už tady hovořil pan ministr. Není také pravda, a z toho, co jsem řekl, to vyplývá, že by jaksi ten zákoník práce upachtilo několik úředníků Ministerstva práce a sociálních věcí svévolně, jak jsem se někde dočetl, a podstrčili to ke schválení vládě.

Měli jsme analýzu, měli jsme věcný záměr, i když vládou neschválený, měli jsme harmonizační rámec, zejména po velké harmonizační novele, a tam se nelze mnoho uchylovat nebo mnoho měnit. Bylo zadání, bylo programové prohlášení, bylo politické zadání, jak má nový kodex vypadat ve vazbě na ty otázky, o kterých tady hovořil pan ministr. To bylo zadání, které zpracovatelé konkrétně dostali a které se taky snažili v maximálně možné míře akceptovat, ani jinou možnost jako úředníci neměli.

Připomínám, a to bych prosil, kdyby bylo vzato v úvahu, že hovoříme sice pořád o zákoníku práce, ale zákoník práce doprovází ještě doprovodný zákon, poměrně velmi závažný a poměrně rozsáhlý, který vstupuje, ruší nebo mění celou řadu dalších zákonů a dalších právních předpisů, a ještě další zákon, který posouvá řešení nebo úpravu otázek bezpečnosti práce, co už se do zákoníku práce nevešlo, a vztahuje ty otázky bezpečnosti práce (a to dosud nebylo, to je novum) i na oblasti mimo pracovněprávní vztahy. To je komplex tří zákonů. Na to vše jsme měli jako zpracovatelé v podstatě rok včetně připomínkového řízení. Posuďte s ohledem na tyto okolnosti, do jaké míry se s tím zpracovatelé vyrovnali.

V připomínkovém řízení, a pokračuje to stále ty argumenty, se nám jako zpracovatelům, resp. navrhovanému znění zákoníku práce vytýkalo zejména, že se projednává a předkládá před občanským zákoníkem, že se vychází, pokud jde o vazbu na platný občanský zákoník, z principu delegace, nikoliv subsidiarity, že navrhovaná norma je málo liberální, že je příliš ochranářská vůči zaměstnancům, že je příliš proodborová a koneckonců že je nepřehledná, příliš složitá a pro uživatele velmi obtížně aplikovatelná. Dovolte mi, abych se k jednotlivým výtkám velmi stručně vyjádřil.

Za prvé vazba na občanský zákoník. Já už nechci opakovat to, co tady uvedl pan ministr, ale musím snad říct několik slov. Především původní představa byla taková, že oba návrhy, a to jak nového občanského zákoníku, tak zákoníku práce, budou tím legislativním procesem pokračovat současně ve vzájemné provázanosti. Dokonce to určitou dobu vypadalo, že zaostáváme za přípravou občanského zákoníku, a pokud jste to sledovali, tak víte, že předložení návrhu nového občanského zákoníku bylo už několikrát avizováno a několikrát také ten termín byl posouván. Tím se stalo, že my jsme termíny dodrželi, také jsme si je posunuli nebo vláda nám je posunula o několik měsíců, ale v zásadě jsme je dodrželi, zatímco předkladatelé nebo zpracovatelé občanského zákoníku z různých důvodů nikoli (komu čest, tomu čest, zpracovat nový občanský zákoník v daném čase v tom rozsahu je obrovský problém a obrovsky náročná práce).

Skutečností ovšem zůstává, a to tady také zaznělo, že občanský zákoník zatím nebyl zveřejněn. Podle mého názoru ještě není ani zcela dopracován. A bude-li zveřejněn, je otázka, jak dlouho bude probíhat připomínkové řízení, věcná, odborná i politická diskuse a jak dlouho bude probíhat legislativní proces. Hovoříme-li tady o 390 paragrafech zákoníku práce tak, jak hovoříme, jak bude vypadat diskuse o občanském zákoníku, který zahrne celé spektrum soukromého práva? Nejenom určitou výseč, kterou tvoří právo pracovní.

Nedovedu si představit, a pochybuji, že někdo reálně uvažující si dovede představit, že nový občanský zákoník spatří světlo světa dříve než v řádu několika let. A vzhledem k tomu, jak významné změny v celém právním řádu bude představovat, si nedovedu představit, že tam bude kratší legisvakance než dva roky. Vezmeme-li v úvahu tyto lhůty, tak dojdeme k tomu, že nový občanský zákoník reálně může existovat, a to myslím, že je můj optimistický odhad, během pěti let .

Budeme čekat s novým zákoníkem práce, když již řadu let jsme atakováni jako gesční resort, proč už nepředpokládáme novou úpravu pracovněprávních vztahů. Otázku vyřešila vláda svým rozhodnutím z května 2004, kdy jednoznačně řekla - nečekat a předložit paragrafované znění zákoníku práce, pouze s přihlédnutím postupu prací na novém občanském zákoníku.

Chtěl bych zároveň ještě poukázat na jednu věc, souvisí to s principem delegace subsidiarity. To byla další výtka. Delegační princip znamená, že - lidově řečeno- zákoník práce si sám určí, co z občanského zákoníku použije, princip subsidiarity. Používá se občanský zákoník obecně a jenom v těch případech, kde si to vyžaduje specifická úprava pracovněprávních vztahů, se to upraví v pracovněprávní normě dejme tomu zákoníku práce. My jsme použili princip delegace. Řada teoretiků i praktiků a samozřejmě i dalších připomínkových míst považovala za vhodnější princip subsidiarity.

Vzhledem k tomu, že i v této otázce je velmi často citováno stanovisko legislativní rady vlády, a v něm to také je samozřejmě uvedeno, chci říct (protože jsem se toho zúčastnil a řada účastníků tohoto jednání to může potvrdit), že ani všichni členové legislativní rady vlády se jednoznačně neshodli na principu subsidiarity. Byl to zřejmě většinový názor, ale nebyl to názor jednotný. Takže i v rámci legislativní rady a samozřejmě i mimo ni byly různé názory na vhodnost úpravy na základě principu delegace. To je princip, který ministerstvo jako předkladatel použilo.

Je zajímavé, že ti, kteří plédují pro princip subsidiarity, zároveň kritizují nepřehlednost zákoníku práce. Vážení, jestliže někdo říká, že 390 paragrafů navrhovaného textu zákoníku práce je pro uživatele nepřehledné a přitom prosazuje subsidiaritu, neví, o čem hovoří. V případě aplikace principu subsidiarity bude každý muset současně se zákoníkem práce mít v ruce občanský zákoník o 3000 paragrafech. Kdo si ho koupí a který zaměstnavatel takto bude kompilační metodou nalézat pracovněprávní úpravu? Já jsem přesvědčen, že z hlediska uživatelského, a zákoník práce patří mezi nemálo těch norem, kde ten uživatelský princip, uživatelský komfort v běžném denním aplikačním životě v pracovněprávních vztazích, které probíhají zejména na úrovni podniků, je daleko výhodnější než princip opačný.

Pokud jde o liberalizaci, je nám vytýkáno, že navrhovaný zákoník práce je málo liberální. Otázka zní: bylo možné připravit předlohu, která bude liberálnější? Samozřejmě že ano, ale - a to bych chtěl zdůraznit a třikrát červeně podtrhnout, už tady o tom hovořil pan ministr - jak máme garantovat standardy, ke kterým jsme povinováni, jako stát je garantovat z hlediska členství v EU, ale i z hlediska ústavních principů, z hlediska Základní listiny práv a svobod, Sociální charty, úmluv Mezinárodní organizace práce atd., dalších mezinárodních dokumentů, ale i našich vnitřních, jinak než zákonem, když druhý možný a v Evropě nejrozšířenější způsob, tj. formou kolektivních smluv nebo tarifních smluv nebo oborových smluv, to u nás je možné zatím pouze v rozsahu 30 %, a to je bohužel setrvalý stav. Pouze 30 % zaměstnanců plus mínus je pokryto kolektivní smlouvou a ten trend je setrvalý, tam není vývoj, že by se to procento zvyšovalo, řadu let to je na 30 %.

Srovnává-li někdo naši úpravu s úpravou západoevropských klasických nebo členských států EU, musí mít na paměti také to, že tam je zcela běžné, že drtivou většinu pracovněprávních vztahů upravují právě tyto kolektivní smlouvy. Proč to u nás tak není a proč ti, kteří kritizují právě to, že zákoník práce je málo liberální, že zůstává stále ještě příliš rigidní, proč zároveň titíž nenapomáhají, říkám v uvozovkách, rozšiřování a větší prestiži a většímu používání kolektivních smluv a rozšiřování principu kolektivního vyjednávání? Naopak jsou činěny kroky k tomu, aby se to či ono ustanovení z právního řádu vytratilo. A nemluvím vůbec o rozšiřování závaznosti kolektivních smluv.

To je dokonce otázka, u níž jsme ve shodě všichni včetně většiny (podle mého názoru) zaměstnavatelských svazů, protože o tom je liberalizace – umožnit smluvním partnerům dohodnout se na úpravě pracovněprávních vztahů. V západní Evropě 80 – 90 % zaměstnanců je kryto kolektivními smlouvami. Samozřejmě mohou mít chudší pracovněprávní úpravu. Proč to u nás nejde? To je otázka, na kterou asi bude třeba doktorandská práce nebo možná nějaký průzkum na to udělat, ale já na ni odpověď neznám. Já pouze konstatuji, že celou řadu let tato forma, která by podpořila liberální úpravu kodexu nebo jakéhokoliv zákona, prostě u nás funguje velmi omezeně a stav se nelepší.

To je podle mého názoru hlavní brzda, a jsem o tom přesvědčen, k provedení výrazně větší liberalizaci pracovněprávní úpravy. Není čím ji nahradit. Stát musí garantovat určité standardy a jinak než zákonem to neumí a jiná forma, tj. kolektivní vyjednávání u nás funguje velmi nedostatečně. To je absurdita, která tu je a se kterou se nejsme schopni vyrovnat jinak než tak, jak jsme se s ní vyrovnali.

Nicméně v § 2 odst. 1 navrhovaného znění zákoníku práce najdete základní zásadu, a to je ten princip, kvůli kterému se mimo jiné nový zákoník práce připravil. Co není zakázáno, je dovoleno. To je přesně obrácená zásada, než v současné době platí, a která tvoří ten krunýř i pro kolektivní vyjednávání i úpravu pracovněprávních vztahů na základě dohody zaměstnavatelů se zaměstnanci, po čemž všichni volají. O tom, jestli se zpružnila nebo nezpružnila úprava novým zákoníkem, hovořil pan ministr. Nabídková povinnost, povinnost účinně pomáhat, konto pracovní doby – o tom tady bylo hovořeno. Je to zpružnění? Nepochybně! Pro někoho dostatečné, pro někoho nedostatečné.

Smluvní volnost. Přátelé, i podle nového návrhu zákoníku práce je při dodržení určitých minim a maxim, které zákoník stanoví, možné si dohodnout množství věcí. Dokonce nekonečnou řadu věcí. Je možné dohodnout si jiné odstupné, dovolenou, mzdy, náhrady, nároky, konto pracovní doby, výpovědní lhůty, příspěvek na dopravu, na cokoliv. To jsou věci, které dneska možné nejsou a nová navrhovaná úprava to umožňuje.

Proč tedy popíráme to, že ten nový návrh umožňuje větší smluvní princip? Ano, pro někoho je to málo. Ano, souhlasím s tím. Je možné to upravit i jinak. Ale v dané situaci, s ohledem zejména na neutěšený stav kolektivního vyjednávání to možné podle mého názoru výrazně prohloubit v tuto chvíli není možné. Že je příliš ochranářský. No, kdo tvrdí (a jsou tací, kteří to tvrdí, a to je relevantní názor, samozřejmě, každý na něj má právo), že pracovněprávní vztahy stejně jako občanskoprávní vztahy, soukromoprávní vztahy by měly upravovat poměry mezi rovnými účastníky, jsem přesvědčen, že se mýlí.

Zásadní specifika pracovněprávních vztahů podle mého přesvědčení je v tom, že není rovnost účastníků. Přece zaměstnavatel a zaměstnanec si nejsou rovni. Ten zaměstnanec je vždycky v každém případě v postavení podřízeném. Vyplývá to už i z principu tzv. závislé práce. Je závislý na tom zaměstnavateli. Hovořit o rovnosti v tomto případě nelze. Teď odhlédnu od excesů, kdy vychytralý, nehodný zaměstnanec jaksi mává se zaměstnavatelem, který neumí příliš dobře používat paragrafy zákoníku práce, nebo naopak. Ale to jsou excesy, které jsou vždy a všude. Ale principiálně nemůžeme hovořit podle mého názoru o rovnosti účastníků. Proto logicky je zákoník formulován do určité míry ochranářsky vůči tomu slabšímu účastníkovi pracovněprávních vztahů, tj. vůči zaměstnanci. Ostatně je ta úprava stejná plus mínus jako dosud. Někde se ubralo, někde se přidalo, ale v globálu se to nevychyluje ve prospěch zaměstnance. Obdobná situace je, i pokud jde o úpravu práv odborů nebo postavení odborů.

Chtěl bych se ještě na závěr nevyhnout tomu oříšku, který se v posledních týdnech stal v podstatě jediným hlavním důvodem, proč se někteří odmítají přihlásit k novému navrhovanému znění zákoníku práce – tj. ona protiústavnost některých ustanovení zákoníku práce. Já jsem si vzal k ruce Ústavu ČR, ústavní Listinu práv a svobod a vzal jsem si samozřejmě k ruce text zákoníku práce. A vzal jsem si k ruce stanovisko Legislativní rady vlády, které je tady citováno. Co je nebo v čem je protiústavnost spatřována?

Za prvé: nerovné postavení zaměstnavatelů. Například v tom, a to bych mohl citovat z toho stanoviska Legislativní rady vlády, že vnitřní předpis je možný jenom tam, kde nejsou odbory, že není možné konto pracovní doby tam, kde nejsou odbory. To jsme upravili. Hovořil tady o tom pan ministr. Tyto důvody padly. A kdyby se dneska zpracovávalo stanovisko Legislativní rady na základě platného nebo navrhovaného konečného textu, tak by vypadalo jinak. Je to v § 305 a v § 306 navrhovaného znění zákoníku práce.

Další výhrada byla, že odbory jednají i za nečleny a že by neměly jednat za nečleny, že by měly jednat pouze za své členy. V tom stanovisku se vůbec neříká natvrdo, že toto je protiústavní. Tam se pouze doporučuje ta ustanovení přepracovat nebo zvážit. Ani tam není uvedeno, s kterým článkem Ústavy je to v rozporu. Chci jenom informovat, že je to běžné v rámci EU, že je to podle mého názoru výhodné i pro zaměstnavatele, protože on ty povinnosti, které má vůči zaměstnancům, by musel jinak, kdyby neměl partnera, plnit vůči všem zaměstnancům individuálně. Takže pro ně je výhodné, že má partnera a že ten partner jedná i za nečleny. Ostatně co ty odbory vyjednají, by stejně musel (kdyby jednaly jenom za členy) ten zaměstnavatel poskytnout i nečlenům, protože v rámci rovnosti nemůže zvýhodňovat někoho jenom proto, že je v odborech nebo naopak. Takže o čem ta diskuse je.

Pokud jde o ty dva inkriminované paragrafy. Dřív to byly § 316, § 317. Dneska v tom konečném znění je to § 321, § 322 navrhovaného zákoníku práce. To jsou ty paragrafy, o kterých se rovněž tvrdí, že jsou protiústavní. Proč jsou protiústavní? Já bych tady chtěl říct, že v žádném případě nezpochybňuji stanovisko Legislativní rady. Plně ho respektuji a plně ho uznávám. Byl bych jenom rád, kdybychom se na to mohli podívat z trošku jiného pohledu. Samozřejmě už pan ministr tady prohlásil, že o tom, že něco je protiústavní, může rozhodnout validně pouze Ústavní soud. Toto je stanovisko určitého poradního orgánu vlády. Zcela ho respektuji a uznávám. Nicméně je to pouze doporučení. Je to pouze stanovisko. Až Ústavní soud prohlásí něco za protiústavní, bude to pro mě svaté.

V tuto chvíli si dovedu představit i argumentaci, která bude poněkud jiná. Netvrdím, že ji považuji rovněž za jedinou možnou. Dávám ji tady pouze ke zvážení. Legislativní rada říká nebo v tom stanovisku se uvádí, že ustanovení těchto dvou paragrafů jsou v rozporu s čl. 2 Ústavy, neboť se jedná o přenesení nebo svěření výkonu státní správy v podstatě odborům. Když se podíváme do čl. 2.(já nevím, jestli jsme se do toho všichni podívali), tak tady se říká, že lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů státní moci zákonodárné, výkonné a soudní. Pak je tam odst. 2 – ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Nic víc, nic méně. S čím je to v rozporu? Tady z toho přece nevyplývá, že odbory by byly nadány pravomocí vykonávat státní moc. Já jsem se podíval i do teorie státu a práva, do ústavního práva, a tam jsem se dočetl …

Senátorka Alena Palečková: Já se omlouvám, pane náměstku, ale je to už hodně přetaženo. Děkuji.

Petr Šimerka, náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR: Já to zkrátím. Tam jsem se dozvěděl, že imanentní součástí státní moci je schopnost ji prosadit i prostřednictvím donucovacích prostředků. V § 321 a § 322 odbory nemají žádnou donucovací pravomoc. Mají právo vydat určitý pokyn. A je tam přezkumná pravomoc státního orgánu a teprve ten má donucovací pravomoc. Čili když se podíváme i do dalších ustanovení Ústavy o právu na život, na zdraví, na zdravé pracovní podmínky, na uspokojivé pracovní podmínky atd., dá se citovat Ústava i z druhého pohledu. Takže podle mého názoru je možné diskutovat o ústavnosti či protiústavnosti, ale dokud to neprohlásí Ústavní soud, tak je to jenom jeden z možných názorů.

Na závěr jenom jednu větu. Za prvé se omlouvám za to, že jsem přetáhl. Chci říct jako zástupce předkladatele, že jsem přesvědčen, že navrhované znění zákoníku práce, byť je právem kritizováno z mnoha stran, představuje posun kupředu oproti platné právní úpravě, že návrh je životaschopný. A o to si myslím, že tady šlo. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Já vám děkuji, pane náměstku. Omluvám se, že jsem ten konec takto usekla. Já si myslím, že toto téma bude široce diskutováno potom v tom dalším bloku, takže tam bude ještě příležitost se k tomu eventuálně vyjádřit.

Teď předávám slovo panu Ing. Jaroslavu Mílovi, prezidentovi Svazu průmyslu a dopravy ČR. A v zájmu objektivity, pokud bude potřebovat delší čas než patnáct minut, bude mít stejný prostor jako pan náměstek.

Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, především děkuji za možnost vystoupit zde v Senátu na tomto dnešním setkání a na téma, které je pro podnikatelskou sféru jedním z nejdůležitějších. Je to úprava pracovněprávních vztahů.

Já chci zdůraznit v úvodu jednu věc. A to, že nemluvím jenom jménem Svazu průmyslu a dopravy ČR, vyjadřuji v podstatě jednotný názor všech zástupců zaměstnavatelů, Hospodářské komory ČR, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, Svazu podnikatelů ve stavebnictví, Svazu obchodu cestovního ruchu, Asociace malých a středních podniků a řady dalších kolektivních členů, kteří v podstatě dávají práci nebo tvoří tyto firmy HDP a dávají práci několika miliónům lidí v této zemi.

Nám se skutečně nelíbí, že se z tohoto pro nás ekonomického problému stalo ne naší zásluhou diskusní téma pro politiky, ale způsobem, který považujeme za hodně zavádějící. Bohužel někteří politici a v řadě případů i zástupci státní správy bez, řekl bych, možná i věcné znalosti textu zákona odcházejí od racionální diskuse, přecházejí k osobním útokům a k zbytečnému nálepkování, kterého jsme byli za poslední měsíc určitými svědky.

My jsme věnovali maximální a mimořádnou pozornost tomuto zákonu, už proto, že se na něj řadu let čekalo a že práce se v podstatě zintenzívnila až posledních šest měsíců. Čekali jsme na tento návrh již proto, že by měl odpovídat skutečně požadavkům 21. století reflektujícím změny ekonomické i společenské, které proběhly. A měli jsme některá přání, která jsme od počátku deklarovali.

Ve všech televizních a rozhlasových vystoupeních za poslední rok, rok a půl jste určitě byli svědky, že konzistentně všichni zaměstnavatelé požadují několik zásadních věcí, a to, aby ta norma byla samostatná, komplexní, jednoduchá, srozumitelná a harmonizovaná, zpracovaná s přihlédnutím k úpravám Mezinárodní organizace práce, směrnicím EU, zahraničním zkušenostem a i uplatňování nebo řekněme nejlepší praxi, která dneska v Evropě je. Představovala také plné naplnění základního ústavního principu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a znamenala rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů.

Zároveň jsme požadovali celkové zpružnění a větší flexibilitu v pracovněprávních vztazích a chtěli jsme nové vymezení postavení zástupců zaměstnanců. A taková ta norma, bohužel, ta předložená, přes řekněme určitou snahu a řekněme i jasně razantní vystoupení zástupců MPSV – já tomu prostě rozumím, je to jejich dítě – ale ta norma takovou není.

Předložený návrh jsme poskytli našim členům a dostali jsme víc než 850 připomínek. A nám skutečně nezbývá než po jejich vyhodnocení konstatovat, že už uvedená očekávání prostě naplněna nebyla a tento návrh podpořit nemůžeme. I když od původního návrhu materiál po řadě připomínek, které jsme celou dobu zasílali, byl v drobnostech zaznamenán jistý posun, tak ty zásadní důvody se nemění.

Předložený návrh je podle názoru odborníků včetně členů Legislativní rady vlády - a já si troufnu tvrdit, že většina členů Legislativní rady vlády je určitě větším odborníkem než pan náměstek nebo pan ministr, minimálně na pracovní právo – o jejichž nestrannosti a právní odbornosti se nedá pochybovat a kteří vyjádřili kritické připomínky jako zaměstnavatelé, v podstatě hodnotí, že tento dokument je v některých ustanoveních v rozporu s Listinou lidských práv a svobod a v některých pasážích i s Ústavou ČR.

Tento návrh kritizoval vedle ministra spravedlnosti i veřejný ochránce práv. Návrh, tak jak byl pojat, kritizoval i ministr vnitra. Mohl bych tady citovat z příslušných dokumentů, ale nemá smysl zdržovat. Včera večer v rozhlase znova pan ministr Zářecký potvrdil, že ten rozpor s Ústavou tam je. Každý si může tento zvukový záznam pustit.

Bohužel předložený návrh zákoníku práce v převážné míře pouze novelizuje stávající pracovněprávní úpravu, on není zásadně nový. Je téměř doslovně přebírán původní text dosud upravující příslušnou problematiku, což ve svých důsledcích znamená, že jsou i nadále zakonzervovány principy vycházející z odlišných ekonomických a společenských podmínek.

Vůbec nebyl zohledněn požadavek, aby tato základní pracovněprávní úprava byla maximálně jednoduchá a pro všechny uživatele srozumitelná. A ani nebyla naplněna naše očekávání, aby tato právní úprava stanovila jen základní práva a povinnosti jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance v návaznosti na příslušné mezinárodní dokumenty, směrnice EU, úmluvy Mezinárodní organizace práce apod. 394 paragrafů není jednoduchá norma. A už teď se připravují školení – můžete si je najít i na internetu – od poradenských firem, kde je jasně řečeno, že nová norma je nesmírně komplikovaná. Jestliže má za rok vstoupit v platnost, tak ať již teď firmy přes své personalisty zahajují příslušná školení.

Požadavek na samostatnou právní úpravu návrh zákoníku práce bezezbytku nesplňuje, neboť je zpracován metodou delegace ve vztahu k zhruba 130 ustanovením nebo 130 článkům stávajícího občanského zákoníku, a ty prostě budou muset být po přijetí nového občanského zákoníku změněny.

Včera pan předseda vlády na sněmu Svazu průmyslu a dopravy v Brně jasně deklaroval, že předpokládá, že by návrh občanského zákoníku měl být zpracován do roka a půl. Zároveň také dodal, aspoň včera to tak bylo, že očekává, že dojde k zásadní změně, spíš neplatnosti zákoníku práce. Nevidím důvod, proč bychom se měli na období jednoho, maximálně tří let pouštět do takto komplikované normy. Zvolený přístup přípravy již předem zásadním způsobem ohrožuje oprávněně požadovanou i zamýšlenou stabilitu celé této právní normy z těch důvodů, které jsem tady v podstatě uvedl.

Požadavek na rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu a plné naplnění ústavního principu – každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, není v navrhovaném zákoníku práce důsledně promítnut. Ve srovnání s právní úpravou dosavadní nedochází k žádnému výraznému posunu v této oblasti, naopak zaměstnavateli tolik kritizovaný současný stav se zachovává a nadále prohlubuje. Požadavek na zásadní přehodnocení stávajícího postavení zástupců zaměstnanců, odborových organizací a rad zaměstnanců, taky nebyl naplněn.

Myslím, že nemá smysl, abych šel do příliš velkého detailu. Nicméně současný právní stav postavení odborových organizací v pracovněprávních vztazích posiluje, bez ohledu na jejich skutečné postavení, zejména v souvislosti s posílením smluvního principu a dojednáváním dalších pracovních podmínek v kolektivních smlouvách. Zaměstnavatelé i nadále požadují stanovení určitých kritérií pro takto zvolený postup, ze kterých by byla zřejmá většinová vůle kolektivu zaměstnanců, za který budou odbory partnerem pro zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích.

My nejsme proti odborům, to znova zdůrazňuji, ale musí být jasně deklarován určitý limit, určitá kritéria, abychom se nestali, tak jako například v Českých drahách, zajatci hádek mezi odborovými organizacemi, popřípadě nevznikalo to, co bych nazval žluťácké odbory, které si např. nekorektní zaměstnavatel může založit ve svůj vlastní prospěch. Buď se bavíme o prospěchu lidí a občanů a zaměstnanců anebo jen některých skupin obyvatel. A já si myslím, že se máme bavit o tom prvním.

V navrhované právní úpravě nebyla dostatečně vyhodnocena ani stávající ochrana zaměstnanců v pracovněprávních vztazích tak, aby nová úprava vycházela pouze z požadavků mezinárodních dokumentů Ochrana zaměstnanců zvyšuje náklady práce a ve svých důsledcích zhoršuje postavení zaměstnance na trhu práce a neumožňuje tolik diskutovanou a požadovanou flexibilitu smluvních vztahů.

Jenom jednu poznámku. Věřte mi, že bez zaměstnavatelů, bez podnikatelů nebudou ani ti zaměstnanci, všichni nemohou být zaměstnanci státní správy, někdo na to HDP vydělávat musí.

Oproti současné právní úpravě návrh zákona vytváří předpoklad pro zhoršení postavení zaměstnavatele, neboť jsou navrhovány úpravy, které by pro zaměstnavatele znamenaly neodůvodněný nárůst mzdových nákladů. Já jenom zmíním prostě skutečně zvýšení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu za věci zaměstnance, stoprocentní navýšení náhrad v této oblasti, odstupné ve výši trojnásobku, příplatky za práci ve ztíženém pracovním prostředí zvýšené několikanásobně apod.

Při převzetí současné téměř nezměněné právní úpravy je v návrhu zákona obsaženo zhruba 380 povinností ukládaných zaměstnavatelům. Tak kde je pak ta smluvní volnost? My jsme jak panu ministrovi, tak všem členům vlády i zúčastněným institucím naše připomínky zasílali. Není pravda, že by nebyly k dispozici. Byly to konkrétní připomínky ke konkrétním paragrafům.

Původně jsem tak nechtěl, ale mně nezbývá, než se velice krátce aspoň o některých zmínit. Jsou to tři oblasti – smluvní volnost, ekonomické parametry tzv. minimaxu, o kterém se hodně mluví, ale málokdo mnohdy ví, o čem vlastně mluví, a postavení odborových organizací.

Začnu smluvní volností. Výpovědní doba, § 1 – požadujeme zkrátit výpovědní dobu obecně na jeden měsíc, pro případ hromadného propouštění na dva měsíce, zachovat možnost pro individuální či kolektivní sjednání delší výpovědní doby, což návrh zákona umožňuje, i s ohledem na délku zaměstnání. To znamená, že úplně jiný přístup by byl vůči těm, kteří jsou ve firmě dva měsíce, tři měsíce, šest měsíců a jiný přístup by byl vůči těm, kteří věnovali část svého života, třeba dvacet či pětadvacet let jedné společnosti a těžko budou hledat uplatnění na trhu práce.

Paragraf 52 umožňuje zaměstnavateli dát výpověď bez udání důvodu za určitou finanční kompenzaci, v žádném případě asociální přístup, to neexistuje. Máme odpovědnost vůči těmto lidem. Jsem přesvědčen, že toto je cesta, kterou jsem se ve svém životě vydával a vždycky se vyplatila, ale je to i cesta, kterou se vydala francouzská socialistická vláda, aby vyřešila problém dlouhodobě nezaměstnaných.

Zákaz výpovědi dané zaměstnavatelem, § 57, úplně vypustit, protože je nepřijatelné, aby zaměstnavatel nemohl skončit pracovní poměr se zaměstnancem pro porušení povinností stanovených právních předpisem. Pokud je záměrem při pracovní neschopnosti vyplácet zaměstnanci 14 dní náhradu mzdy zaměstnavatelem, nelze připustit, aby porušování režimu dočasně práce neschopného bylo vyňato z okruhu povinností zaměstnance.

V této souvislosti jednu poznámku: co budeme dělat, když nebude platit nový zákon o nemocenské? Znamená to, že zaměstnavatelé v této zemi budou bez jakékoliv finanční kompenzace platit prvních 14 dnů nemoci? Proč je to ve dvou zákonech? Je to úmysl nebo je to jen nekvalifikovaná práce nebo se to má dublovat? Osobně se domnívám, že jestliže v návrhu neprojde zákon o nemocenské a na tento paragraf se zapomene, jako se mnohdy zapomínalo na jiné paragrafy, např. v zákoně o paragonech, může se stát, že tady dojde k zásadnímu propouštění tisíců lidí a dotkne se to především rodin s dětmi. Znamená to, že nebyl problém tento paragraf okamžitě vypustit a vůbec jej nepředkládat. Proč tam byl? Jen proto, aby to byl tzv. bílý pes, abychom se měli o čem bavit, ale je to škoda.

Dočasné přidělení zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli: požadujeme do návrhu zákoníku práce zapracovat dřívější úpravu tohoto institutu, mohu ocitovat paragrafy, které by umožnily zaměstnavateli pružně přizpůsobit strukturu počtu zaměstnanců, aniž by musel využívat služeb agentury práce. Právě tak § 41, možnost převedení zaměstnance v případě prostoje nebo přerušení práce nepříznivými povětrnostními vlivy. To jsou všechno věci, které se v konečném důsledku obrátí proti zaměstnancům.

Bod 2 – ekonomické parametry minimaxu. Tam došlo k úpravám, kde byly akceptovány některé požadavky zaměstnavatelů, což je dobře. Nicméně pro to, aby byl návrh přijatelný, je to málo, protože nákladovost je skryta v položkách, jako jsou výpisky z osobních spisů na náklady zaměstnavatele, nový software na zavedení úprav zvýšení náhrad poskytovaných zaměstnavatelem v případě úmrtí zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo  nemoci z povolání, jednorázové odškodnění pozůstalých se zvyšuje z dosavadních 50 až 80 tisíc na 240 tisíc, náhrady výdajů za zřízení pomníku na 20 tisíc.

V každém případě si myslím, že se musíme dostat do situace, kdy je něco jiného, když se bavíme o firmě s 10 až 20 tisíci zaměstnanci, která má-li riziková povolání, tak je korektní, aby rodina po pozůstalém tak byla kompenzována. Tyto velké firmy to vždycky dělají. Co budeme ovšem dělat, když toto bude ze zákona platit pro firmy o čtyřech lidech? To pošleme ten zbytek v bankrot? Věřím, že se lidé budou snažit najít nějaké řešení, ale zvažme, zda to v zákoně takovouto formou má být.

Konta pracovní doby, § 120. Podporuje to flexibilitu zaměstnanců. Pevně věřím, že vláda ve svém návrhu vypustí, že je to podmíněno pouze souhlasem odborové organizace, protože pak to nedává smysl. Práce přesčas, § 114. Je nelogické, aby u smluvních mezd, které se zpravidla váží k výkonu kvalifikovanější a lépe odměňované práce náročnější i na čas, musel zaměstnavatel proplácet každou hodinu přesčas.

Odměna za dobu pracovní pohotovosti, § 140, příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí, rozsah náhrady škody, § 257, kde požadujeme zvýšit maximální částku náhrady škody způsobené zaměstnancem ze 4,5násobu na šestinásobek, což může po 15 letech zohlednit rostoucí ceny různých zařízení apod. To jsou věci, o nichž se diskutovat dá a náš přístup v tomto směru je velice odpovědný.

Bod 3 – oprávnění odborových organizací. Vypustit veškerá kontrolní oprávnění odborů jakož i další oprávnění odborových organizací, která jsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR a zakládají tak nerovné postavení zaměstnavatelů podle toho, zda tam působí nebo nepůsobí odborová organizace.

§ 22, kolektivní smlouva. Zajistit soulad s článkem 1 odst. 1 Ústavy ČR s článkem 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stanovit, že kolektivní smlouvy lze uzavírat pouze za zaměstnance odborově organizované, ostatním zaměstnancům umožnit přistoupení ke kolektivní smlouvě. Tuto úpravu důsledně promítnout do dalších ustanovení zákona. Můžeme o tom diskutovat, jestliže 70 % zaměstnanců bude členy odborové organizace, pak se k tomuto tématu vraťme. Jinak je to o tom, že je legitimní mít odbory, je legitimní uzavírat kolektivní smlouvu, to není věc, proti které jsme, ale není možno touto kolektivní smlouvou vázat všechny zaměstnance. Pokud chtějí, ať se k ní přidají, to je legitimní.

Vznik pracovního poměru, § 38. Vypustit úpravu o povinnosti zaměstnavatele předkládat odborové organizaci zprávu o nově vzniklých pracovních poměrech. Myslím, že se pohybujeme v minulém století. Paragraf 46 - vypustit úpravu o povinnosti zaměstnavatele projednat převedení zaměstnance na dobu delší než 21 pracovních dnů v kalendářním roce s odborovou organizací. Skončení pracovního poměru, § 61, vypustit úpravu o povinnosti zaměstnavatele s odborovou organizací předem projednat výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru a s jinými případy rozvázání pracovního poměru odborovou organizaci seznámit – tady jdeme nad směrnice mezinárodní organizace práce i směrnice EU.

Paragraf 99 - vypustit povinnosti zaměstnavatele předem projednávat s odborovou organizací opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby, práce přesčas, práce ve dnech pracovního klidu, práce v noci se zřetelem na ochranu a bezpečnost práce. To vše lze dohodnout smluvními stranami v kolektivní smlouvě nebo ve smlouvách podle konkrétních podmínek zaměstnavatele. Nemůžeme to ale stavět jako povinnost. Má-li být zákon postaven tak, jak se o něm mluví, dejme tuto možnost. Věřím, že se najdou podniky, kde dojdou k závěru, že tato kolektivní smlouva je výhodná a že je rozumné to takto upravovat.

Vnitřní předpis, § 300 - stanovit, že vnitřní předpis může vydat i zaměstnavatel, u něhož působí odborová organizace, bez vazby na zmocnění k jeho vydání stanovené v kolektivní smlouvě. Myslím, že zaměstnavatel musí mít právo vydat vnitřní předpis bez ohledu na názor odborů. Je to odpovědnost zaměstnavatele vůči zaměstnancům, je to odpovědnost vůči akcionářům. V tomto směru nemá odpovědnost žádný z odborových předáků. Znamená to upravit ustanovení tak, aby vnitřním předpisem bylo možno upravit pracovněprávní nároky zaměstnanců vždy, pokud nejsou upraveny kolektivní smlouvou, nejen v případě, kdy to kolektivní smlouva bude předpokládat. Rozsah vnitřního předpisu právní úpravou neomezovat.

Paragraf 306, pracovní řád - umožnit zaměstnavateli vydat nebo změnit pracovní řád bez jakékoliv formy účasti odborové organizace a vypustit oprávnění odborů v podobě předchozího písemného souhlasu s pracovním řádem. To se pohybujeme někde jinde. Když budeme mít 15 odborových organizací a nebudou se moci dohodnout, to zastavíme chod firmy? To je nemožné, kdo za to bere odpovědnost?

Kontrolní oprávnění odborů, § 321, 322 vypustit, protože jsou v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR. Kontrola ze strany odborů by byla výkonem státní moci jiným subjektem než státem, což ústava nepřipouští. Znovu odkazuji na včerejší jasné vyjádření pana ministra Zářeckého. To byly konkrétní připomínky, které předkládáme řadu měsíců kromě mnoha dalších.

Podle našeho názoru je hlavním důvodem, proč vůbec takový nekvalitní zákon mohl vzniknout, chybný postup při jeho přípravě. Odmítáme tvrzení, že jsme se nezúčastnili jednání v příslušném čase, stačí se podívat na všechna televizní a rozhlasová vystoupení za poslední rok. Problém je v tom, že druhá strana neslyšela to, co měla slyšet, a proto tvrdí, že se nediskutovalo. To je kámen úrazu.

Chyby jsou jednoduché. Tady se negativně promítla nedostatečná a zcela nestandardní příprava, která tomuto návrhu byla od začátku věnována. Jak uvedl pan náměstek Šimerka, není naší chybou, že na to byl jen jeden rok, vláda je tu čtyři roky, mohla na tom začít pracovat hned v prvním roce svého působení a nemuseli jsme být v situaci, ve které jsme dnes.

Jako další nedostatek a zcela nestandardní postup, který se negativně odrazil v obsahu předloženého návrhu zákona, bylo nevyhodnocení připomínek k návrhu věcného záměru zákoníku práce, to přiznal i pan náměstek. Prostě tyto připomínky ze strany orgánů státní správy vypořádány nebyly a vláda se v rozporu se svým vlastním původním usnesením rozhodla, že zpracuje rovnou paragrafované znění. Ale toto je důsledek takovéto rozhodnutí. A proto nebylo dosaženo shody na základních přístupech přípravy nového pracovního kodexu. Paragrafované znění je bez konsensu nad touto koncepcí, protože prostě nebyla připravena, a je skutečně škoda, že nebylo přihlédnuto nejen k našim názorům, ale ani k názorům odborníků, o kterých jsem se tady již zmínil.

Nedávno jsem četl jeden týdeník, nebudu jmenovat, abych nedělal reklamu, kde bylo doslovně napsáno, že na jednání tripartity bylo předsedovi dozorčí rady Škody auto panu Kulhánkovi sděleno, že jeho názory nikoho nezajímají a že v podstatě bylo rozhodnuto, že se bude prosazovat návrh, který je podporován odbory. O jaké diskusi se potom bavíme? I přesto musím říct, že jak Svaz průmyslu a dopravy, tak všechny ostatní instituce udělaly maximum, aby se dalších diskusí zúčastnily.

Závěrem chceme konstatovat, že návrh tak, jak jde do parlamentu, nesplňuje žádný z požadavků, který byl očekáván, nepřináší žádné zlepšení a škodí nejen zaměstnavatelům, ale troufnu si tvrdit, že i zaměstnancům. A co je nejhorší, nenaplňuje to, co jsem od toho očekával já osobně. Nenaplňuje vytvoření prostředí pro to, aby práci získávali ti, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, protože o tom pracovněprávní legislativa je, aby lidé, kteří jsou bez práce, nemuseli fungovat na nějakém Schwarz systému nebo se nedostávali do situací, které denně vidíme v televizi, ale aby se zaměstnavatel nebál jim práci nabídnout.

Dovolím si jednu poznámku. Neznám podnikatele, neznám zaměstnavatele nikde na světě, který by šel do banky půjčit si peníze na nějaký projekt s tím, že se těší, jak za dva měsíce bude všechny propouštět. To je paranoidní a nesmyslné vidění světa. Nikoho takového jsem nepotkal. Znám ale podnikatele, kteří jsou skutečně ve velice velkých problémech ve chvíli, kdy si říkají: Já bych možná potřeboval jednoho člověka nebo dva, ale co když za sedm měsíců mi to nepůjde? Já další zakázku nemám. Tak ho radši ani nevezmou.

To už vůbec nemluvím o rozporech s názory Legislativní rady vlády. Myslím, že je zbytečné, abych to dále opakoval.

Senátorka Alena Palečková: Pane inženýre, omlouvám se, ale prodloužený čas už vypršel.

Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR: Omlouvám se, už skončím. Jsme připraveni znovu jednat, vrátit se k principům a do roka mít připraven zákoník práce, i když by bylo lepší počkat na občanský zákoník, který není jednoduchou normou.

Závěrem bych chtěl říci, že je legitimní předkládat názory, návrhy levicové, pravicové, ale je nutno, aby tyto návrhy byly srozumitelné pro lidi. Je potřeba, aby právo stanovovalo jednoduchá, srozumitelná pravidla společenských vztahů a je škoda, že za 15 let občanský zákoník není.

Velice rád bych požádal jak Poslaneckou sněmovnu, tak i Senát, aby neakceptovaly fakt, že se předloží zákon, o kterém se ví, že je špatný a že se v Parlamentu dodělá. Přátelé, nezlobte se na mě, před 20 lety jedna automobilka prodávala auta s tím, že jsme si je všichni potom doma dodělávali. Snad se k tomu nebudeme vracet.

Pevně věřím, že se nedostaneme do situace, že bude předložen návrh zákona, který potom bude určitou iniciativou, tak jako tomu bylo u zákona o DPH nebo u zákona o paragonech, skupinou 200 laiků, teď se nechci poslanců dotknout, upravován. Od toho je přece vládní exekutiva, aby byl předložen návrh, který není v rozporu s ústavou, aby byla předložena norma, nad kterou se dá vést diskuse. Pak se Poslanecká sněmovna i Senát dostávají pod kritiku občanů za to, že někde něco změnili, a mnohdy naprosto nespravedlivě. Je nutno vyžadovat korektní a správné dokumenty již od počátku. Nevracejme se k oněm autům, která tu byla před 20 lety, tato automobilka již dnes také dělá jiné produkty.

Paní předsedající, dámy a pánové, děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane inženýre. Dalším v programu uvedeným řečníkem je pan senátor Milan Štěch, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů.

S faktickou poznámkou se hlásí pan Uhlíř.

Jaroslav Uhlíř, Odborový svaz KOVO: /mimo mikrofon/: Dovolte mi uvést faktickou poznámku. Jsem Uhlíř, nedávno jsem byl předsedou Odborového svazu Kovo.

Vaším prostřednictvím chci říci panu prezidentu Mílovi, že jsem signatářem (druhým signatářem byl pan Kulhánek jako předseda Sdružení automobilového průmyslu) Dohody o spolupráci, která stále platí a která byla schválena radou ředitelů Sdružení automobilového průmyslu. V této dohodě se obě strany zavazují, tato dohoda platí více než rok, že nebudou snižovány kompetence odborů, že nebude snižována míra ochrany zaměstnanců a že současně bude rozšířena možnost flexibility pracovní doby formou pracovních kont.

Chci tudíž prohlásit, že tato dohoda nebyla zatím vypovězena, což znamená, že zpochybňuji tvrzení pana Míla, že mluvíte o všech zaměstnavatelích. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Ano, splnilo to podmínky faktické připomínky, jenom bych prosila řečníky, a to i v tomto případě, aby mluvili na mikrofon kvůli stenozáznamu. Děkuji.

Slovo má pan kolega Štěch.

Senátor Milan Štěch, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů: Vážený pane místopředsedo Senátu, vážená kolegyně, kolegové, dámy a pánové, bylo toho tady už mnoho řečeno, a proto mi promiňte, že možná někde budu předřečníky opakovat.

Záměr připravit nový zákoník práce byl jasně formulován od roku 1993. Byla výrazná shoda společenského, politického i odborného spektra, neříkám, že byla stoprocentní, ale byla výrazná, že to má být jednotný, samostatný kodex práce, že má být na principu „co není zakázáno, je povoleno“, to znamená v souladu s ústavou a ústavní listinou, a že má být na bázi minimaxu. Doufám, že tomuto plénu nemusím říkat, co pojem minimax obsahuje.

Koaliční programové prohlášení z roku 2002 jasně zakotvuje, že bude přijat ve funkčním období současné vlády nový kodex práce a nový občanský zákoník, a to vedle sebe. To je obsaženo v programovém prohlášení, které podepsali všichni tři koaliční partneři. Je tam také zapsáno černé na bílém, že se nezhorší postavení zaměstnanců a že se nesníží pravomoci odborů. Není to překvapivé, protože to bylo v programu vítězné strany ve volbách v roce 2002, což byla sociální demokracie. Je to jasný mandát občanů této země, aby takovýto krok mohl být učiněn.

Musím bohužel říci, že po výčtu, který tady pan ministr provedl a na základě toho, co je napsáno v návrhu nového zákoníku práce, není toto zadání zcela respektováno z pohledu pozic zaměstnanců. Například jsou to konta pracovní doby, zrušení nabídkové povinnosti, tento výčet tady z větší části uvedl pan ministr, nebudu ho opakovat. Nevím, co by uspokojilo naše partnery, protihráče, aby bylo učiněno zadost. Jestli návrat k tomu, že bude zapsáno, že se vracíme do doby nevolnictví nebo lépe řečeno poddanství. Doufám, že snad ne.

Připomínky k věcnému záměru byly dány, byly vzneseny a byly vypořádávány, ale tak, že ani jedna strana nebyla uspokojena. Bylo nám jasně sděleno na tripartitě, že naše odborové požadavky, které vycházely z cílů, které jsou v programovém prohlášení vlády, a z těch, které kladli zaměstnavatelé, jsou tak diametrálně rozporné, že jim není možno prostě vyhovět. To neumí nikdo! Ano, formálně vypořádání stoprocentní nebylo, ale věcně se dá říci, že bylo, a jak jsem uvedl, bylo v tom stavu, v jakém bylo.

Nezapomínejme, že nezačínáme od nuly. Vždyť přece naše pracovní právo po roce 1990 a zejména v období od roku 1997 tak, jak postupovaly přípravy na vstup do Evropské unie, tak i naše pracovní právo bylo harmonizováno s právem Evropského společenství, s právem Evropské unie. A de facto u všech těchto velkých a malých novel a zejména u té z roku 2000 byla shoda sociálních partnerů – zaměstnavatelů a odborů, která se sice těžko dosahovala, ale byla. V Poslanecké sněmovně i zde v Senátu byl k dispozici společný dopis podepsaný představiteli všech relevantních odborových konfederací a všech relevantních zaměstnavatelských sdružení, že si přejí takovou úpravu pracovního práva.

Proč dneska po čtyřech letech je toto znění zpochybňováno a je žádána diametrální zásadní změna? Tyto dohody se týkaly mimo jiné i postavení odborů a sociálních partnerů. Za čtyři roky, co se změnilo v České republice, kolik tu bylo stávek, demonstrací, kolik tu zkrachovalo firem díky tomu, že tam odboráři vznášeli v uvozovkách neopodstatněné nebo neoprávněné nebo vysoké požadavky. Prosím, aby se k tomu ti, kteří chtějí skutečně jednat o věcných otázkách, vyjádřili konkrétními čísly.

Všechna jednání k novému zákoníku práce za poslední rok a půl byla vedena mezi zaměstnavateli a odbory pouze a vždy z iniciativy a na návrh odborové strany. Je to jasně zaznamenáno, ani jeden návrh nevzešel k jednání ze strany zaměstnavatelů.

V těch argumentech, které tu zaznívaly a které slyšíme několik měsíců, se nám proto jako zástupcům zaměstnanců, odborů, odborářů jeví, že odbory jsou prezentovány jako kámen na cestě a klademe si otázku, zda skutečně jsme takovým problémem pro naše běžné denní sociální partnery. Vždyť život to nepotvrzuje. Anebo je za tím něco jiného. Nebo je za tím nějaká politická objednávka na konflikt nebo vyřizování si nějakých účtů? Ano, objevují se tyto názory a já tuto řečnickou otázku také kladu. Možná, že se tomu někdo směje, ale smích často nastupuje tehdy, když chybí argumenty.

K některým výhradám k novému znění zákoníku práce. Požadavek na to, aby byl více provázán s občanským zákoníkem. S jakým zákoníkem? S tím současným nebo s tím, co bude platit za dva, respektive spíše za pět, za šest let? Jestli s tím novým, takže to bude jednodušší, když bude potřeba zákoníku práce se odkazovat na normu, která bude mít 3,5 tisíce paragrafů. To bude skutečně pro uživatele, pro ty zaměstnavatele, ať už jsou drobní nebo velcí, ale to je skutečně věc druhé strany, o tom já mluvit nebudu. Pro nás, pro zaměstnance a odboráře takovýto přístup není dobrý, není praktický a chceme zákoník práce a pracovněprávní předpisy pro denní praxi pro život, aby se v tom mohli účastníci jednoduše orientovat. A nechceme, aby nové pracovní právo bylo zdrojem obživy pro advokátní kanceláře, to znamená, aby se v běžných věcech museli lidé obracet na právníky.

Že zákoník práce je příliš obsáhlý, že je hodně paragrafů, už tady zaznělo. Zamlčuje se, že se vrací do zákoníku práce několik dalších norem a překročí to jistě číslo deset, a to i včetně podzákonných předpisů, to znamená vyhlášek. Že v zákoníku práce je mnoho příkazů, povinností. Je to otázka názoru. Přesto platí, že co není zakázáno, je povoleno a možnosti budou. Přínosem je určitě i to, že se odstraňuje kolize s ústavní listinou. A je to výhodou, a to prosím berte i v potaz z pohledu daňových. Vždyť odstranění principu, že se může pouze to, co zákon dovoluje, bylo velkou překážkou pro to, aby některé věci, které jsou výhodné pro zaměstnavatele i zaměstnance, bylo možné dát do kolektivních smluv a byly daňově uznatelné.

Volání po liberalizaci – smluvní volnosti. Víte, nevím, jak tomu máme věřit, když to volání přichází často od těch, kteří na druhou stranu požadují možnost jednostranných kroků, jako je vnitřní předpis, to znamená stanovovat pracovněprávní podmínky jednostranným aktem, když přichází od těch, kteří nechtějí jednat o kolektivních smlouvách, které jako hrách na zeď neustále předkládají naše odborové svazy. Jak upřímné je tedy volání po liberalizaci a smluvní volnosti? Není to jenom snaha skutečně mít možnost jednostranných aktů a stanovovat podmínky v oblastech, kde má být smluvní vztah jednostranným krokem?

K hitu poslední doby, a ujal se toho i pan předseda Kalousek, patří § 316 a § 317, teď § 321, § 322 nového návrhu. Že je to v kolizi s Ústavou. Souhlasím s tím, co tady řekl pan náměstek, ať to rozhodne Ústavní soud. Ale, vážení, a chtěl bych prostřednictvím řídícího upozornit i další instituce, jako je například Hospodářská komora, že to, co tam je v současném zákoníku práce a v novém zákoníku práce k oprávnění odborů, to podle našeho názoru nevychází z oprávnění daných zákonem nebo z Ústavy, to vychází mimo jiné z mezinárodních úmluv a postavení odborů a naplňování práv, které mají mezinárodně odbory uznány na ochranu a zastupování zaměstnanců.

Jiný problém bude, až se bude posuzovat, zda-li jsou v některých jiných zákonech, jako je například zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře, například v § 5 odstavec 1 písm. g), zda-li tam jsou nebo nejsou správní činnosti a zda-li tam je úprava podle správního řádu nebo není. Myslím si, že takových zákonů možná budou desítky v naší zemi a kdo píchne do tohoto vosího hnízda, tak musí počítat i s důsledky, které to samozřejmě vyvolá.

Některá tvrzení, která se objevují. Tvrdí se, že odborářům mají být svěřena nebývalá práva na ovlivňování chodu firem bez odpovědnosti a bez ohledu na podporu zaměstnanců. Odborová práva v návrhu zákoníku práce zůstávají v této oblasti a prakticky všude nezměněna pro nás k lepšímu, pro zaměstnavatele k horšímu. Zůstávají tam tak, jak jsou zapsána doposud. Zase se ptám, jsou s tím v praxi problémy? Vztahy mezi odbory, že mohou způsobit kolize, problémy, vždyť to přece řeší jiný zákon. V současné době je ve sněmovně novela zákona č. 120/1990 Sb. o pluralitě odborů. Tato musí kolizní situace mezi odbory vyřešit a ne to řešit tímto způsobem.

Volání po novém postavení zástupců zaměstnanců, které se tady také dneska objevilo. To není volání po novém postavení zástupců zaměstnanců, to je volání po horším postavení zástupců zaměstnanců a po horším postavení zaměstnanců. Vždyť to je naprosto jasné. Jak považujeme, že budou vztahy seriózní a že budou liberální, když tomu jednomu partnerovi pokud možno podvrkneme obě ty nohy a budeme s ním chtít hrát fér hru? To přece není fér hra.

Flexibilitě zaměstnanců prý údajně brání výpovědní lhůta. Dnes je tříměsíční a když bude chtít zaměstnavatel propustit, musí zaplatit dvouměsíční odstupné. Přece stav zůstává prakticky stejný. A mimo jiné zůstává stejný tak, že se výpovědní lhůta zkracuje a o jeden měsíc se na to prodlužuje odstupné. Chci upozornit, že kontrolní orgány Rady Evropy v roce 2002 konstatovaly, že výpovědní doba v České republice je nejkratší v Evropě. To je realita. Tvrdí se jako argument, který má zpochybnit návrh zákoníku práce, že odbory také budou moc podle návrhu bez udání důvodu zablokovat přesčasy nebo noční práci.

Nic se nemění, zůstává stávající stav. Pouze v případě, že hrozí ohrožení života a zdraví. Kolik zase problémů, zastavení firem a dalších a dalších problémů v praxi je? Z toho se dělají problémy. A není to dobře, když např. u bezpečnosti práce a u této oblasti mají lidé na pracovištích toto krátkodobé právo, o kterém v konečné platnosti rozhodne inspektorát bezpečnosti práce, když jde o lidský život. Kdyby to zabránilo zbytečné smrti jednoho občana této země, tak to má velikánský přínos. Proč to někteří chtějí z této právní normy vyndávat?

Už tady bylo hovořeno o argumentech, uzavírání kolektivní smlouvy za všechny zaměstnance a další a další věci. Další takový požadavek, že flexibilitě zaměstnanců brání nemožnost propustit zaměstnance ze zaměstnání bez udání důvodu. Za patřičné odstupné. Tento požadavek přišel krátce před tím, než vypukla aféra kolem Plus Diskontu. V Plus Diskontu byli ochotni dávat nově vzniklé odborové organizace jejím představitelům, aby ukončili činnost této odborové organizace, odstupné ve statisících korunách, a dokonce v jednom případě se tvrdí, že až milion korun, aby se zbavili předáků, kteří tam chtěli založit pro poměry, které tam jsou, aby se těchto předáků zbavili. Možná mimo jiné i proto, aby v těchto řetězcích mohli provádět to, co nedávno přinesly televize. Prodávat zkažené zboží, aby beránci, kteří se bojí, drželi pusu a krok a nechtěli ukazovat na nešvary, které se tam objevují. Říkám možná. Je to spekulace, ale proč bych ji tady neřekl.

Na druhou stranu když hovořím s některými manažery, kteří si myslím, že k tomu přistupují vcelku seriózně, tak tvrdí: no jo, ale my musíme propouštět a potřebujeme rychle propouštět lidi, kteří jsou pro nás nadbyteční. Vždyť přece v praxi existuje možnost dohody a existuje výpovědní důvod pro nadbytečnost. Když na druhou stranu jsou ochotní dát šest až deset měsíců odstupného, tak ze zákona dají de facto na dohodu pět měsíců, protože dva měsíce výpovědní lhůta, tři měsíce odstupné - a je to stejný efekt. Neznám zaměstnance, který by takovou dohodu nepřijal a neodešel při pětiměsíční lhůtě. Když existuje kvalifikovaný důvod.

Mluvilo se tu o Francii a o jiných zemích, kde je údajně možnost výpovědí bez udání důvodu. Vážení, ale jsou tam také velice často, a není to úplně všude, důvody, kde se dát výpověď bez udání důvodů nesmí. Na to se zapomíná, to se tu neříká. Takže my si myslíme, že na stav dodržování dobrých mravů v ČR je tento institut nemožné uplatnit, protože by vedl k šikaně, k šikaně pro odborové sdružování, možná že i pro politické názory nebo i náboženské vyznání. A takových případů a argumentů bych tady mohl uvádět desítky.

Zaměstnavatelé, zejména představitelé Svazu průmyslu vytýkají, že i přes nedohodu s nimi byl zákon schválen ve vládě a je předkládán do Parlamentu ČR. Nad tímto stavem se pohoršují. Ale na druhé straně zapomínají anebo si nepamatují, že - a to jim nevadilo - v minulosti v jiných a vícero případech to bylo naopak. Například když se přijímaly zákony k reformě veřejných rozpočtů. My jsme byli v tripartitě proti, chtěli jsme kompromisy, odmítalo se jednat a prosadily se požadavky tak, jak z větší části vláda a zaměstnavatelé žádali. Bylo prohlašováno, že Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo s odbory nový návrh zákoníku práce. Je to nepravda. Ano, my jsme byli vyzváni jako zaměstnavatelé, abychom některé části navrhli. My jsme je navrhli, a když zaměstnavatelé nepředložili návrhy, tak ty naše návrhy byly odmítnuty. Ano, pak jsme jednali, některé věci jsme upřesňovali, zaměstnavatelé ale také mohli jednat.

Byli jsme vyzýváni opakovaně našimi partnery zaměstnavateli, aby se nový návrh zákoníku práce stáhl a že se bude jednat znovu, a to bez jakých garancí. Jak to máme brát upřímně, když včera v Brně na sněmu Svazu průmyslu a dopravy pan předseda nejsilnější opoziční strany Topolánek sdělil, že mají připravený obrazně řečeno v šuplíku nový návrh zákoníku práce, který předloží okamžitě, když vyhrají volby. A veřejně poděkoval představitelům Svazu průmyslu a dopravy za spolupráci nad tímto návrhem šuplíkového návrhu zákoníku práce. Myslím si, že není potřeba komentáře.

Závěrem: stojíme za návrhem, který vzešel z vlády, nevylepšuje postavení zaměstnanců ani odborů, někde je to o něco komplikovanější. A uděláme maximum, aby kvalitní zákoník práce byl přijat a platil pro další období a byl prospěšný pro občany naší země. Myslíme si, že to je dobré řešení, anebo alespoň opačně, že to je to nejméně špatné řešení ze všech ostatních špatných řešení, která se bohužel naskytují. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Vidím faktickou. Prosím dvě minutky.

Jaromír Drábek, prezident Hospodářské komory ČR: Dobré dopoledne, Jaromír Drábek, prezident Hospodářské komory České republiky. Faktickou poznámku k vystoupení pana senátora Štěcha. Pan senátor tady citoval zákon 301/1992 Sb. v platném znění, § 4 odst. 1 písmeno g), kde se říká, že Hospodářská komora vystavuje osvědčení o skutečnostech důležitých v právních vztazích, které vznikají v mezinárodním obchodě. Tato osvědčení mají povahu veřejných listin. Toto ustanovení vyplývá z mezinárodních smluv, kterými je vázána ČR, a rozhodně si nemyslím, že by bylo v jakémkoliv rozporu s Ústavou. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji za faktickou a teď už si dovolím předat slovo panu profesorovi Miroslavu Bělinovi, vedoucímu Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze,a prosím o více akademický pohled na tuto problematiku. Děkuji.

Miroslav Bělina, vedoucí Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy: Vážená paní předsedající, vážený pane místopředsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, vážený pane místopředsedo vlády, dámy a pánové, považuji si za čest, že mohu vystoupit na této půdě, půdě Senátu, v tak zásadní problematice, navíc problematice, které se věnuji celý svůj profesní život. Jsem v situaci, kdy mám trošku výhodu a trošku nevýhodu, že mnoho již bylo řečeno, takže mohu na některé věci navázat.

Nová pracovněprávní úprava je diskutována téměř od listopadu roku 1989. Už v roce 1990 při Federálním ministerstvu práce byla ustavena první expertní skupina, která se v podstatě zabývala přípravou nové koncepce pracovněprávních vztahů, kdy bylo evidentní, že stávající právní úprava je pro podmínky tržní ekonomiky nevyhovující. Měl jsem příležitost být členem všech expertních týmů, které následně pracovaly, a bylo jich mnoho, nejsem schopen ani spočítat, které pak byly ustavovány i u republikového Ministerstva práce po rozpadu federace, a samozřejmě ve všech úvahách se vycházelo z toho, že je potřeba připravit koncepčně nový zákoník práce, že je potřeba připravit koncepčně novou úpravu, protože stávající zákoník práce nepochybně nemohl vyhovovat podmínkám tržní ekonomiky z toho důvodu, že byl připravován v letech 60. za úplně jiných podmínek.

Objevují se názory, proč se tolik horlivě diskutuje o novém zákoníku práce, jestli to není bouře ve sklenici vody, že se vlastně nic neděje, že ta úprava je více méně převzata. Tyto názory svým způsobem zazněly dneska ve vystoupení pana senátora Štěcha, vyzněly i z části vystoupení pana náměstka Šimerky, kdy v podstatě říkal, že v některé části plus-mínus je ta úprava jako dosud, zejména pokud se třeba týká postavení odborů.

Úvaha pana senátora Štěcha, proč v podstatě nebyly nějaké zásadní výhrady proti koncepci v souvislosti třeba se zásadní harmonizační novelou v roce 2000. Já si myslím, že důvody, proč se bavíme o těch zásadních otázkách jsou nasnadě. Protože v roce 2000 se dělala novela zákoníku práce. Nyní děláme nový zákoník práce. Proto by měl být postaven na koncepčně nových principech. A proto si myslím, že jsou zcela legitimní diskuse na téma zásadního přístupu. Pokud bychom nedělali zásadně novou koncepci, pak je namístě otázka, proč vůbec děláme nový zákoník práce, proč si nevystačíme s novelou, která by mohla v podstatě některé dílčí problémy vyřešit.

Z mého pohledu právní teorie musím říct, že je pro mě nový zákoník práce – tak jak byl předložen – hlubokým zklamáním. Protože podle mě neodráží potřebu zásadně nové koncepční úpravy. Nechci samozřejmě zatěžovat podrobnostmi a není na to ani časový prostor.

První otázka, která byla zmiňována ve vystoupení pana náměstka Šimerky, je zmiňována také na prvním místě obecného stanoviska Legislativní rady vlády, a to je vazba na občanský zákoník. Ale tady musí být řečena jedna věc. Historicky novým zákoníkem práce šlo přece o napravení toho, co se stalo v 60. letech, přetrhání historické vazby mezi občanským právem a pracovním právem, historické vazby, která platila ve všech zemích s tržní ekonomikou. A proč tedy vymýšlet novou úpravu. Argument, který jsme zaslechli – „protože nemáme nový občan“. Ale vždyť přece princip subsidiarity může stejně dobře platit u starého jako u nového občana. Dokonce si myslím, že nový zákoník práce by byl daleko méně zranitelný při novém občanském zákoníku na změně při principu subsidiarity než při principu delegace.

Druhý argument. uživatelský princip. Pan náměstek doslova řekl – přece si nebude nikdo kupovat občanský zákoník kvůli tomu. Ale princip delegace v podstatě znamená, že se odkazuje na desítky ustanovení občanského zákoníku v zákoníku práce. Stejně bez „koupení“ občanského zákoníku si nemůžu pomoci při aplikaci.

Takže to jsou podle mě argumenty, které prostě nesedí. Je to otázka systému práva. Je to otázka historické tradiční vazby, kterou nikdo solidním způsobem nikdy nezpochybnil. A argumenty o uživatelském principu pro mě nejsou rovněž z tohoto pohledu přesvědčivé.

Druhá otázka – liberalizace. To je samozřejmě věcný problém. A samozřejmě má naprostou pravdu pan náměstek Šimerka, pokud říká, že k tomuto problému je možno přistoupit v podstatě z různých hledisek a může se diskutovat míra liberalizace. Na druhou stranu je argumentováno, a padlo to i ve vystoupení pana místopředsedy vlády a poté podrobně ve vystoupení pana náměstka Šimerky, když se říká, proč u nás musí být relativně kogentní zákoník nebo proč musíme v podstatě zakotvovat silněji, chránit práva zaměstnanců, proč musíme výrazně zasahovat do pracovněprávních smluvních vztahů regulativní kasuistickou úpravou. A to je důvod, že u nás není tak silná tradice nebo není tak silné kolektivní vyjednávání, že není tak silná, řekl bych, úprava pracovněprávních vztahů prostřednictvím kolektivních smluv, jako je tomu v zemích na západ od našich hranic. To je samozřejmě pravda.

Na druhou stranu. Postavil si někdo otázku, proč tomu tak je a co k tomu přispívá? O tom, že kolektivní vyjednávání nemělo a nebylo nástrojem úpravy pracovněprávních vztahů v systému před rokem 1989 nikdo nepochybuje. Proč tomu tak bylo? Mimo jiné proto, že kolektivní smlouvy neměly jakýkoliv prostor, protože kogentní mandatorní úprava jim nedávala prostor pro kolektivní vyjednávání. Co by se kolektivně vyjednávalo, když nebylo co? A otázka je, jestli trošku tím, že vytváříme - řekněme - málo liberální zákoník práce, nezmenšujeme právě prostor pro kolektivní vyjednávání a jestli trochu nezaměňujeme příčinu s následkem. A jestli předložená úprava naopak není úpravou, která nepovede k tomu, aby kolektivní vyjednávání našlo cestu, našlo takové postavení, jaké by skutečně mělo mít a jaké odpovídá i podmínkám zemí EU. Otázka je, jestli opravdu je ten argument správný. Jestli naopak touto úpravou kolektivní vyjednávání v podstatě nepotlačujeme. Asi by stálo se nad touto otázkou zamyslet a stálo by zato si i v tomto směru udělat nějaké rozbory.

K otázce liberálnosti a řekněme flexibility ještě jedna úvaha. Je naprosto správně zdůrazňováno, že ČR musí dodržovat své závazky z mezinárodních vztahů, ať jde samozřejmě o EU, ať to je především v oblasti pracovního práva - závazky vyplývající z našeho členství v Mezinárodní organizaci práce. O tom si myslím, že není pochyb, a to, myslím, asi těžko si může kdokoliv troufnout zpochybňovat.

Jenomže problém je taky jeden, nad kterým by se možná stálo za to zamyslet při přípravě koncepce nové pracovněprávní úpravy. V zemích, řekněme ve starých členských zemích EU, platila historicky liberální úprava pracovního práva. Přinejmenším daleko liberálnější, než platila v bývalých zemích socialistického bloku, jako je naše. Do této liberální úpravy zasahují samozřejmě mezinárodní dokumenty, zejména Mezinárodní organizace práce a posléze EU svými směrnicemi, které regulují řadu pracovněprávních otázek. Liberální úprava je svým způsobem v těchto zemích modifikována zásahy, které modifikují určitou smluvní svobodu. V ČR platil historicky antiliberální kodex, o čemž si snad netroufne nikdo pochybovat. A do toho antiliberálního kodexu jsme začali samozřejmě – naprosto správně – transponovat, implementovat směrnice EU. A možná že stálo za to se na počátku přípravy nového kodexu zamyslet nad otázkou, jestli se neměl udělat výčet našich závazků z mezinárodních vztahů ČR a u ostatních ustanovení skutečně pečlivě zvažovat, zda s ohledem na historické, sociální, ekonomické a další dopady, tyto další regulatorní, mandatorní ustanovení do kodexu zapracovávat.

Otázka ústavnosti, která trošku souvisí i s postavením odborů. Otázka ústavnosti byla v podstatě zmiňována v souvislosti s postavením odborů. Tady si myslím, že je třeba zmínit jeden fakt. Stávající zákoník práce, pokud se jedná o postavení odborů, vychází ze situace, kdy jsme měli jednotné odbory a devětadevadesátní procentní organizovanost a monopol odborů na zastupování zaměstnanců. Odpovídalo to politické situaci své doby. Je otázka, jestli skutečně z pozice dnešní doby je zcela udržitelné tuto stávající koncepci plně zachovat. A teď nechci diskutovat o tom, že dílčím způsobem jsou dokonce odbory posíleny, ať se třeba jedná o otázku pracovního volna aj. To je v podstatě drobný detail. Ale otázka je koncepční. A v této souvislosti si nikdo zatím nepostavil otázku, v čem ten problém může být – i z hlediska ústavnosti. A to je otázka reprezentativnosti odborů.

V ČR ve všech expertních týmech od roku 1990-92 se diskutovala otázka reprezentativnosti. Samozřejmě může mít někdo ve firmě odbory, které budou mít pětiprocentní, desetiprocentní organizovanost. A přesto, a to jsme u otázky vnitřního předpisu, já si nejsem tak jistý tím, co říkal pan náměstek Šimerka, že by Legislativní rada musela své stanovisko zásadně měnit, přesto tato relativně málo reprezentativní odborová organizace je schopna v podstatě bránit vlastníkovi v realizaci jeho vlastnického práva.

Já bych si v této souvislosti dovolil připomenout nález pléna Ústavního soudu č. 40 z roku 2002 v souvislosti s rozšiřováním kolektivního vyjednávání, kdy Ústavní soud říká – cituji: „Nezbytnou součástí demokratického právního státu je i ochrana smluvní vůle, jež je derivátem ústavní ochrany práva vlastnického dle článku 11 odst.1 Listiny a priorita veřejného statku před právem vlastnickým musí být podmíněna podmínkou legitimity, tj. reprezentativnosti systému kolektivního vyjednávání.“ A to je problém, který stojí i u zrodu ústavního problému. Samozřejmě správná úprava je o tom, že zda je nějaké ustanovení ústavní nebo protiústavní, může rozhodnout Ústavní soud. Ale je samozřejmě naší povinností si tuto otázku položit a samozřejmě za situace, kdy není nebo nemusí být odbory reprezentativní, pak tím spíš může vzniknout otázka pochybnosti ústavní, např. u paragrafu 305, který blokuje vydání vnitřních předpisů.

Navíc další otázka, a to je zastupování zaměstnanců, ať už tedy při plnění informační povinnosti, při projednávání a dejme tomu i při uzavírání kolektivních smluv. Znovu otázka reprezentativnosti, která ve starých členských zemích je otázkou, kterou tradičně znají a pracují s ní, my ji nemáme řešenu a v podstatě v koncepci nového zákoníku práce se ani nejeví snaha, aby se tento problém řešil, přestože se o něm ví - řekněme - patnáct let.

Přitom třeba na evropském kongresu pracovního práva v Bologni, který proběhl v září letošního roku čili před necelým měsícem, vůbec byla diskutována otázka, jestli informace a projednávání má být atributem odborů, které jsou partnerem pro kolektivní vyjednávání, anebo má být atributem skutečně zaměstnanců. Přitom víme, že předložený návrh zákoníku práce nadále ponechává monopolní postavení odborům při zastupování zaměstnanců v oblasti informování a projednávání.

Otázka další, pokud jsme ještě u odborů, už jenom krátce. Navíc se ponechává zastupování odborů vůči nečlenům nejen v oblasti kolektivního vyjednávání, v oblasti informování a projednávání obecných otázek, ale i otázek individuálních, individuální výpovědi, individuálního okamžitého zrušení, převedení na jinou práci i nečlenů odborů a dokonce proti jejich vůli. Kde je ochrana osobnosti, a pokud tedy chceme slyšet ústavní problém, kde je respektování smluvní vůle? Navíc je zcela absurdní, že proti mé vůli má odborový orgán projednávat okamžité zrušení, že jsem porušil pracovní kázeň nebo jsem něco udělal. Vždyť já vůbec nestojím o to, aby se tím odbory zabývaly v individuálních otázkách.

Kontrolní pravomoc je hitem. Bylo řečeno mnoho. Já si myslím, že skutečně je třeba zmínit i to, co řekla Legislativní rada, nejen vzhledem k výkonu státní správy, ale samozřejmě i s ohledem na to, že by měla být pravidla po tuto činnost. A nejedná se pouze o preventivní činnost, jak je občas říkáno, vždyť tam je i právo závazného pokynu a zákazu práce. Je samozřejmě otázka přezkumu, který není regulován. Diskutabilní je samozřejmě i otázka objektivnosti. Vždyť jedna strana pracovněprávního vztahu zakazuje a řeší problém u druhé strany pracovněprávního vztahu. To jsou tedy všechno principy, které jsou tímto popřeny.

Závěrem, abych dodržel předepsaný limit, bych chtěl říci, že z mého pohledu, aspoň z mého subjektivního pohledu návrh po patnácti letech diskusí a příprav nenaplňuje očekávání zásadní a koncepčně nové úpravy. Z mého pohledu nenaplňuje očekávání právní vědy, ale jsem přesvědčen, že nenaplňuje očekávání ani zaměstnavatelů a ve finále ani zaměstnanců.

Návrh de facto do značné míry konzervuje současný právní stav a pak je skutečně na místě si položit otázku, proč tedy vůbec byl připraven. Chtěl bych říci, že tento návrh byl kritizován i odbornými organizacemi, ať už to je třeba Společnost pro pracovní právo či Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání, kde byla kritizována i rychlost přípravy a potřeba propracovat, zvážit a beze spěchu návrh předělat.

Závěrem bych chtěl říci, že se obávám – a chtěl bych se mýlit – že pro svou kontraverznost, nedostatek konsenzu i mezi sociálními partnery, mám bohužel pochyby, jestli návrh vytvoří předpoklad pro stabilní úpravu pracovněprávních vztahů pro příští desetiletí.

Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane profesore. Profesor Bělina byl posledním z pozvaných řečníků. A vzhledem k tomu, že jsme nechali vůli prodloužení 15 minut řečníkům na zhruba 20 až 25 minut v některých případech a jednáme už více než dvě hodiny, dovolila bych si nyní udělat asi patnáctiminutovou přestávku vysloveně hygienickou, nevím, jak bych to dále nazvala.

A dovolím si jenom přečíst, kdo se zatím přihlásil do prvního bloku, který se bude týkat právě těch legislativních otázek. Pokud jména budu číst bez titulů, tak se omlouvám, ale v některých případech je tady nemám uvedeny. Jsou to pan dr. Molík, pan Jaromír Drábek, pan Otakar Svoboda a paní Jiřina Nováková, kteří jsou zatím přihlášeni do prvního bloku.

Prosím, během přestávky zvažte, kdo ještě by se chtěl přihlásit. Chtěla bych, abychom ty bloky měli tak do hodiny, abychom ve 14 hodin, jak bylo avizováno, mohli skončit. Zatím děkuji.

/Jednání přerušeno v 11.37 hodin/

Senátorka Alena Palečková: Vážení hosté, vzhledem k tomu, že doba určená na přestávku také uplynula a protože se mnozí z vás ptali, jak dlouhé předpokládáme jednání, protože máme všichni na odpoledne nějaký jiný pracovní program, chtěla bych avizovat, že bychom měli skončit do 14.00 hodin. Proto prosím všechny řečníky v těchto dvou blocích, aby své příspěvky zkrátili na maximálně pět minut. Buďme k sobě ohleduplní, aby se dostalo na co nejvíce přihlášených.

Do prvního bloku se přihlásili ještě pan Ing. Juříček, pan dr. Drápal, pan Jiří Podhajský a pan dr. Molík, který byl přihlášen jako první. Je již připraven, prosím, aby se ujal slova.

Jan Molík, advokát: Vážené paní a pánové, paní předsedající, s velkým zájmem sleduji diskusi okolo zákoníku práce, především v rádiu. Zejména v BBC, kde jsem slyšel několik zajímavých rozhovorů na toto téma. Připomíná mi to dobu před více než 40 lety, kdy se zákoník práce přijímal. Bylo to v době, kdy byla přijata tzv. socialistická ústava. Měl bych podtrhnout, že ústava zakotvovala vedoucí úlohu KSČ proti ústavě předchozí. Mezi všelidovými organizacemi, kterým tam dávala zvláštní postavení, na prvním místě uváděla především ROH. Jak si možná pan Ing. Štech a pan Ing. Uhlíř ještě vzpomenou.

Zákoník práce byl na svou dobu docela pokrokový, protože to byla doba určitého liberalismu, určitého tání. Vznikl na trosce Obecného zákoníku občanského, který byl přijat císařem Františkem I. v roce 1812 a který u nás platil do roku 1950, kdy byl přijat tzv. prostřední občanský zákoník. Přijetí zákoníku práce bylo projevem tvorby tzv. právních odvětví, kdy stát byl tehdy jedním zaměstnavatelem a platila pracovní povinnost.

Dnes je situace zcela jiná a pojem ústava a soulad s ústavou nemůžeme vykládat tak, že budeme vykládat jednotlivé části jednotlivého zákona a porovnávat je s konkrétními ustanoveními ústavy nebo s určitým konkrétním právem, ale pojem musíme vykládat v souladu s účelem zákona a ústavy jako ústavní pořádek. Znamená to vládu práva, nikoli právníků, i když se tento pojem u nás mnoho nepoužívá. K vaší poznámce, pane inženýre, že je pro běžného občana škoda obracet se na právníky, myslím, že je to jedna z největších hloupostí, které jsem v poslední době slyšel.

V právním státě, kterým by náš stát měl být, by mělo platit, že veškeré smluvní vztahy, ať už pracovněprávní, obchodní a jiné, budou upraveny, pokud musí být uplaveny nějakou normou, co nejstručněji, nejkonkrétněji a nejvolněji v jednom kodexu, v občanském zákoníku. Tak to platí například v Německu, ve Francii, kde mají občanské zákoníky tak staré, jako byl rakouský obecný, nebo ještě o málo starší, a kde na druhé straně detailní věci pracovněprávní jsou sjednávány odbory v kolektivních smlouvách. Právě proto je postavení odborů v těchto zemích takové, jaké je, a nikoli tak směšné, jako je u nás. U nás všichni v odborech – aspoň my starší – vidíme bývalé ROH.

Nepřekvapuje mě, že strana, která je postsocialistická, ať už jde o sociální demokracii nebo ODS, se stále drží konceptu zákoníku práce a opisuje tam to, co v socialistickém zákoníku bylo.

Ještě jsem si připravil jeden citát, který bych tady chtěl přečíst. Není to citát z klasika marxismu-leninismu, ale klasický latinský citát z Tacita, který kdesi ve svých Análech napsal: „Nejzkaženější stát je ten, který jest řízen mnoha zákony.“

Koukněte se na naši Sbírku zákonů, kolik u nás vychází zákonů, které nikdo nečte, ani číst nemůže, nečtu je ani já, i když bych to měl dělat, protože kde bych na to vzal čas, které jsou ve vzájemných, často naprosto neřešitelných rozporech, jsou naprosto neaplikovatelné. Navíc tu máme ještě směrnice EU, které jsou přímo aplikovatelné.

Apeloval bych na přítomné senátorky a senátory: dámy a pánové, až to dostanete na stůl, tak to odmítněte. Toť vše. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji za přesné dodržení pěti minut. Jenom připomenu, že je dobrým zvykem obracet se na ostatní účastníky prostřednictvím předsedajícího, jak jsem předem avizovala.

Prosím pana dr. Drábka, který je dalším přihlášeným, aby se ujal slova.

Jaromír Drábek, prezident Hospodářské komory ČR: Dobré poledne, paní předsedající, pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, dámy a pánové, zákoník práce je základní normou, která se dotýká většiny občanů naší země. Měl by proto splňovat podle mého názoru čtyři základní atributy: být jednoznačný, srozumitelný, vymahatelný a stabilní.

O jednoznačnosti si můžete udělat obrázek, pokud si prolistujete nový návrh zákoníku práce. Je zde řada ustanovení, která mají nejasný výklad, který umožňuje různé chování jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců.

Co se týče srozumitelnosti, opět stačí letmé prolistování novým návrhem, aby bylo naprosto zřejmé, že okruh lidí, kteří se jím budou muset zabývat, více než pět milionů našich občanů, a to jak zaměstnanců, tak drobných zaměstnavatelů, nemůže být uspokojen co do srozumitelnosti této právní normy. Je nejasné, co je povinné, od čeho se smluvní strany mohou odchýlit, přestože to je v úvodních ustanoveních zákoníku práce deklarováno.

Co se týče vymahatelnosti, čím složitější právní norma, tím hůře vymahatelná. Narážíme na to v řadě jiných právních norem a tento návrh rozhodně není výrazným krokem dopředu. Co se týče stability právní úpravy poté, co jsem včera vyslechl prohlášení předsedy vlády ČR, že se předpokládá účinnost tohoto znění zákoníku práce přibližně 1,5 roku, není to asi potřeba dále komentovat.

Chtěl bych konstatovat, že Hospodářská komora ČR jako zákonná organizace podnikatelů uplatnila v souladu s legislativními pravidly vlády své připomínky k návrhu zákoníku práce, tyto připomínky nebyly vypořádány. Je potřeba říci, že přestože tady zaznělo v jednotlivých vystoupeních, že věcně řada připomínek byla vypořádána, tyto připomínky nebyly vypořádány v souladu s legislativními pravidly vlády. Byla provedena řada dílčích úprav na poslední chvíli, a to je také důvod, proč se diskuse o zákoníku práce přenesla bohužel z odborné úrovně na politickou úroveň, protože v odborné diskusi nebyly provedeny dostatečné kroky, aby byly odborně vypořádány připomínky jednotlivých zainteresovaných stran.

Krátká všeobecná poznámka k souladu s Ústavou ČR. Ústava ČR, a návrh nového zákoníku práce se v § 2 na tento princip odkazuje, říká, že co není zakázáno, je dovoleno. Ale v textu nového návrhu najdete několik desítek ustanovení, kde se říká, co zaměstnavatel může.

Závěrem: nový návrh zákoníku práce není novou pracovněprávní úpravou. Otázka nestojí tak, jak ji položil pan ministr Škromach: jestli chceme starý nebo nový zákoník práce. Chceme kvalitní pracovněprávní úpravu. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Ještě poprosím další řečníky, aby zopakovali případně své jméno a instituci do mikrofonu pro protokol, kteří potom všichni účastníci, kteří zanechali nebo zanechají na sebe kontakt, dostanou k autorizaci.

Slovo má pan Otakar Svoboda.

Otakar Svoboda, Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR: Dobré poledne, paní předsedající, pane předsedo, vážené dámy a pánové. Jmenuji se Svoboda Otakar a zastupuji zde Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR a dále dělám předsedu Společenstva mlynářů a pekařů. A právě jejich jménem bych chtěl k této normě říci něco úplně zásadního

Já bych v prvé řadě musel říci, že jsme zde ještě neslyšeli hlas z toho našeho nejmenšího podnikání, z toho živnostenského. Zatím tady slyšíme různé akademické diskuse o kvalitě a nekvalitě tohoto zákona.

Připojil bych se k názoru, že ten zákon zrovna není kvalitní nebo je doslova nešťastný. Já tam vidím řadu, a teď se dostanu do toho, abych řekl, že v tomto státě je 900 tisíc OSVČ. Zaměstnáváme každý nějakého zaměstnance. Prý podle statistiky vytváříme až 60 procent HDP. Počítá se s námi vůbec do budoucna? Nebo jsme jakýsi, když to tak řeknu, činitel na vymření? Proč to říkám? Protože takto připravený zákoník práce, já se budu zabývat mimo to, co tady řekl pan Míl, tím, co se týká dopadů do naší ekonomiky. Ta bude hrozná. Bude hrozná proto, že se zde objevuje nový fenomén.

Výpočet příplatku z průměrné mzdy. Ve finále to bude znamenat, že já budu platit příplatek z příplatku, příplatek z příplatku atd. a bude se kumulovat a navíc ti podnikatelé, kteří své zaměstnance nešidí, kteří nevyplácí minimální mzdu a vedle něco bokem a platí narovno, tak ti budou vzájemně odměněni, oni budou platit z průměrné mzdy. To znamená, že když to přenesu na noční příplatek, který v tuto chvíli činí 6 korun, tak dodává svému zaměstnanci, uznáte, že to není nějak moc, sto korun na hodinu v průměru, tak bude platit 30 korun. Deset procent mzda za noční práci a dvacet procent příplatek v kumulaci nebo jak to tedy, když ten zákoník je tak kvalitní, tak ať mi někdo vysvětlí, proč jsou tam dvě normy a my nevíme, jak s nimi bude zacházet.

To bych mohl mluvit o příplatcích za soboty, neděle, přesčasové příplatky, takže mně se stane, a teď si zvažte, že ten pekař dělá především v noci a chceme jíst v sobotu ráno, v neděli ráno, v pondělí ráno, tak děláme i o sobotách a nedělích, takže já se dostanu do jakési platové pasti. Já totiž nebudu vůbec schopen, protože rohlík stojí to, co stál v roce 1992, díky řetězcům a díky třeba i takový lidem, kteří sedí v antimonopolním úřadu. Na přímou otázku panu Bednářovi, jak je možné, že takto chrání řetězce, o kterých už tu byla řeč, tak mi řekl doslova, že schopný podnikatel umí prodávat pod výrobní náklady. Nebudu to dál komentovat. Divím se, kde přišel k onomu akademickému titulu.

A takových věcí bych tu mohl zdůvodnit víc. Byla tu také řeč o dohodě o hmotné odpovědnosti. To je také věc, která mě obrovsky pálí. Mně zaměstnanci nadělají škody, a věřte tomu, že bych si jezdil v parádním Mercedesu, kdybych to uměl dostat. To proto, že on pak nemá ani vlastní slipy chudák. Ale že mi vykradl obchod, že mi zdemoloval auto, to jako…Takže hmotná odpovědnost ano, ale také vymahatelnost práva v tomto státu mi poněkud chybí. A to z hlediska malého a středního podnikání opravdu vím, o čem mluvím, a věřte mi, že by to bylo na celovečerní diskusi a ne tady na pět minut.

Já bych chtěl jenom říci, pojďme se na ten zákoník práce podívat, protože jestliže ty dopady na mě, na malého podnikatele budou takové, jaké očekáváme, tak já ve finále asi udělám jedno, protože jsem zásadně pro to, zákon dodržuji a ctím, jestli se mi to líbí, jestli mi to vyhovuje nebo ne, zákon je pro mě zákon. Tudíž než bych začal podvádět nebo dělat jiné věci, tak to zabalím a půjdu na Úřad práce. Bohužel. Ale teď je ten průšvih, totální. Já jako zaměstnavatel půjdu na Úřad práce, kolik dostanu. Ale můj zaměstnanec si takto vezme taštičku a odejde, on bude king, protože, a teď nechci útočit, chraň bůh, já si mých lidí obrovsky vážím a umím se za ně bít, ale teď se dostanu do pozice, že půjdu na ten Úřad práce, ale protože díky některým věcem jsem úplně zkrachoval, tak můžu jít na půdu.

Pojďte se podívat na to, že je tady 900 tisíc OSVČ a zákoník práce by měl být i pro ně. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Já děkuji. Další přihlášenou je paní Jiřina Nováková.

Jiřina Nováková, Hospodářská komora ČR: Vážená paní předsedající, vážené dámy, vážení pánové, byla jsem pověřena, abych zde přednesla stanovisko Hospodářské komory k návrhu nového zákoníku práce, respektive nikoliv stanovisko k současné momentální situaci, ale komplexně tak, jak vyplynulo z připomínkového řízení.

Hospodářská komora zaujala své stanovisko k předloženému návrhu zákoníku práce na základě široké diskuse s podnikateli, a to nejenom se členy Hospodářské komory. Jednalo se zejména o podnikatele z oboru malého a středního podnikání a Hospodářská komora dospěla k závěru, že předložený návrh nového zákoníku práce nelze považovat za přijatelný.

Důvodem zpracování nového zákoníku práce podle očekávání podnikatelské veřejnosti byl záměr vytvořit normu odpovídající novým politickým a ekonomickým poměrům. Cílem mělo být především posilování smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů a konkretizace a závaznost smluvních vztahů měla být věcí každé obchodní společnosti, každého zaměstnavatele a měla být upravena například až ve vnitřních podnikových normách a podnikových kolektivních smlouvách.

Toto očekávání však předložený návrh rozhodně nesplnil. Realizaci principu smluvní volnosti považuje Hospodářská komora za neslučitelnou s principem zvýšené ochrany zaměstnanců, reprezentovaných výhradně zástupci odborových organizací, s požadavky dodržování některých kogentních ustanovení stávajícího zákoníku práce, týkajících se ochrany zaměstnanců a s jejich dalším posilováním.

Kromě toho předložený návrh zákoníku práce vykazuje i závažné formální nedostatky. Jde o normu koncipovanou velmi složitě, nepřehledně, obsahující řadu ustanovení, která připouštějí možnost různého výkladu. Mnoho ustanovení bylo také převzato z původního zákoníku práce, sice poněkud přeformulováno, avšak beze změny věcného obsahu. K nepřehlednému stavu předloženého návrhu se přidává také řada odkazů na další právní předpisy, zejména na nový občanský zákoník, a tím se v podstatě vytváří další prostor pro potřebu brzké novelizace zákoníku práce, což k té přehlednosti předpisu nepřispívá.

Řada změn v poslední době byla v návrhu zákoníku práce provedena, pravděpodobně k dalším změnám ještě dojde, ale celkově vzato považuje Hospodářská komora za nezbytné, aby nový zákoník práce byl zpracován znovu koncepčně a formálně lépe, aby byl znovu předložen do mezirezortního připomínkového řízení a zejména zastáváme stanovisko, že by nový zákoník práce měl být skutečně novou normou, která bude i navazovat na nový občanský zákoník tak, aby v budoucnu nevznikla potřeba opět zákoník práce novelizovat.

Máme za to, že dosavadní práce na zákoníku práce jistě nebyly zbytečné. Došlo k sumarizaci záměrů, vyjasnila se stanoviska, bylo upozorněno na nedostatky.V přípravě novelizace zákoníku práce by mělo být pokračováno na základě veřejné diskuse, a to diskusí i se zástupci podnikatelů a zaměstnavatelů, a tak by mělo být docíleno toho, že nový zákoník práce bude, jak už jsem řekla, koncepčně novým předpisem, který v praxi obstojí, který bude praxi vyhovovat a který ji bude schopen dlouhodobě podporovat.

Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Já děkuji. Pan Ing. Juříček.

Pavel Juříček, generální ředitel a předseda představenstva Brano Group: Dobrý den, vážená paní předsedající, dámy a pánové, mé jméno je Juříček, jsem majitel a zároveň generální ředitel firmy Brano Group pracující v automobilovém průmyslu. Jsem viceprezident Sdružení automobilového průmyslu a jsem člen představenstva Hospodářské komory. Nicméně tady budu vykládat spíše sám za sebe, za Juříčka jako takového.

Myslím si, že je tady určitě ne dneska otázka, jestli my jsme vůbec partneři pro vládu, pro Parlament. Je tady spousta názorů, jak udělat nějaké úpravy, a já si opravdu po dnešku nejsem jist, zda vůbec je nějaká ochota k těm úpravám a zda vůbec vláda a Parlament a jednotliví poslanci budou ochotni vůbec slyšet na všechny ty názory, které tady řekl Svaz průmyslu, Hospodářská komora, jednotliví členové podnikatelské sféry velcí, střední i malí.

Mně se zdá, já tedy si na to odpovídám, že možná ne, ale nicméně bojovat asi musíme a já si myslím, že je potřeba, abychom si uvědomili i některé věci, které se tady v průběhu posledního období staly.

Voláme po tom, aby zákoník práce byl stabilní. Ano, samozřejmě, že to tak musí být, ale na druhou stranu svět se strašlivě mění. Já si myslím, že stát, který je tak malý jako Česká republika, a ti, kteří obletěli svět a vidí, jaký je svět, a umějí ho srovnat, tak si v žádném případě nemůže dovolit to, co dneska vláda připravila. Protože nedá se nic dělat, my děláme tzv. benchmarking, a to je česky - řekněme - srovnávací studie a Česká republika nemá šanci se srovnávat s pracovním právem Skandinávie, západní Evropy.

My se musíme srovnávat s tím, co proti nám dneska stojí, a to jsou země střední a východní Evropy, to jsou přistupující země jako Rumunsko, Turecko, Čína, toto všechno je ve vazbě na automobilový průmyslu, který já mám na mysli, ale on je takový leader všech těch procesů, které existují po celém světě, a jestliže toto nebudeme chápat, tak si myslím, že Česká republika nebude na tom dobře v následujícím období.

Myslím si, že to není jenom nějaká hrozba něčeho. To jsou reálná fakta. Kdo má zájem, mohu ho pozvat k sobě do firmy, aby viděl jak jsme dennodenně srovnávaní s jinými konkurenty ve střední, východní Evropě, ale i na Dálném Východě. Dneska ta hrozba je naprosto zřejmá a kdo si ji nebude uvědomovat, tak je podle mého názoru opravdu blázen.

Druhou věcí je postavení odborů. Musím se přiznat, že já mám s odbory velmi dobré vztahy dlouhodobě a vážím si pana ministra Škromacha, ze kterého si řada lidí dělá v řadě případů neoprávněně některé legrace. Musím říci, že si vážím i pana senátora Milana Štěcha, Honzy Uhlíře, známe se léta. A musím říci, že vždy jsem zastával politiku smíru a politiku kompromisů a politiku toho, co vyhovuje vždycky firmě. Ale musím říci, že o postavení odborů tady nemůže být řeč. Tady musí být řeč o tom, jaká je jejich reprezentativnost. A to si myslím, že pan profesor, omlouvám se, jeho jméno jsem zapomněl, už nám tady docela jasně vysvětlil.

Myslím si, že v tomto duchu by odbory neměly požadovat něco, co je naprosto neoprávněné a co nedává logiku. Myslím si, že řada z nás to chápe, že tam, kde ta reprezentativnost odborů není, tak přece ony nemohou být nějakou nátlakovou složkou a nějaká nátlakovou silou na majitele, podnikatele a na generální ředitele.To je druhá věc.

A třetí věc je ohledně toho paragrafového znění. Já, přestože jsem poměrně vytížený muž, tak jsem si skutečně na levou stranu dal starý zákoník práce, na pravou nový zákoník práce a srovnal jsem ho. Četl jsem ho v dobré vůli. Musím říci, že jsem několikrát od toho odběhl, protože mi z toho opravdu nebylo dobře, ale chtěl jsem si ho přečíst. Tak jsem to tak skutečně udělal.

Nemá cenu, abych tady vykládal všechna paragrafovaná znění, co tady hovořil pan Míl, prezident, co připomínkovala Hospodářská komora. Ale prosím vás není možné, aby ti, kteří usilují o to, aby se Česká republika pozvedávala z jistého marasmu pracovní morálky, disciplíny a spolehlivosti, nedostali do rukou nástroj, se kterým můžeme ne s těmi dobrými zaměstnanci, ale a s těmi špatnými zaměstnanci nějakým způsobem pracovat.

To znamená, jestliže vám někdo ukradne know-how a vy nemáte právo mu zrušit okamžitě pracovní poměr, pouze za předpokladu, že to je porušení právních předpisů. Kdo bude vyhodnocovat, že vám udělal úmyslně škodu. Dneska je škoda neúmyslná nebo úmyslná. Takže takovýchto věcí je tam opravdu spousta. Já doufám, že je ještě šance tyto věci nějakým způsobem upravit. Anebo to zastavit a dohodnout se na tom, že se to udělá dobře. Já zaměstnávám 2300 zaměstnanců a musím říci, že takovou mobilitu pracovní síly, jako je za poslední období, dělám jedenáct let generálního ředitele, jsem neviděl. Protože se samozřejmě rekrutuje tady z tohoto celkového prostředí zhoršená pracovní morálka a lidé, kteří přicházejí ze školy, tak nejsou připraveni ani na tu míru odpovědnosti chodit dennodenně poctivě do práce, když to řeknu tak hloupě.

A nedá se nic dělat, pokud to někdo nechce slyšet, nebude to slyšet. A další věcí je ohledně těch některých plusů, které v tom zákoníku práce korektně zase jsou, tak ale k čemu mi to je, když konto pracovní doby já jsem schopen dojednat s odbory dva týdny dopředu. Když mi zakázka přijde v pátek, kde já plus minus patnáct procent jsem v pondělí povinen splnit, to znamená jinými slovy v pátek dostanu o třicet procent vyšší poptávku, vyšší objednávku do automobilky, jestli Volvo, GM, to je úplně jedno, protože Škoda Auto díky ní dělá pro Brano Group jenom sedmnáct procent, tak já to musím přes tu sobotu a neděli nějak udělat a nikoho se neptat, jestli splním nebo nesplním. A kdybych nesplnil, tak jsem pod desítkami milionů pokut.

Takže já jenom opakuji na závěr, už vás opravdu nechci zdržovat, jsme vůbec pro vládu, pro lidi, kteří v tomto duchu připravují zákonnou normu takovéhoto kalibru, jsme vůbec pro ně partnerem. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Další pan JUDr. Drápal.

Ljubomír Drápal, občanskoprávní kolegium, Nejvyšší soud ČR: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, jmenuji se Drápal, působím řadu let jako soudce Nejvyššího soudu v Brně a většinu mého pracovního života jsem strávil s pracovním právem a rozhodováním pracovních sporů na různých úrovních soudů.

Dovolte mi, abych vám řekl alespoň několik mých postřehů stran navrhovaného zákoníku práce. Slyším volání po jednoduchosti právní úpravy. Myslím, že je třeba si uvědomit, že právní úprava může být tak jednoduchá, jak jsou jednoduché právní vztahy, které reguluje, a že tam, kde jsou vztahy složité, musí být i úprava složitější, protože každé zjednodušení pak má za následek, že určitá oblast právních vztahů není regulována, a to je stav krajně nežádoucí, protože přináší právní nejistotu do právního vztahu jako celku.

Na druhé straně ale právní úprava nesmí být tím faktorem, který komplikuje právní život, který komplikuje právní vztahy tím, že je činí ještě složitější, než ve skutečnosti jsou. Nemohu se ubránit pocitu, že v řadě ustanovení navrhovaný zákoník práce takovou normou je, že přináší komplikace tam, kde by přinášet nemusel, a že zjednodušení právní úpravy v řadě oblastí by bylo ku prospěchu věci.

Tolik diskutovaná otázka subsidiarity či delegace občanského práva ve vztahu k právu pracovnímu. Já jsem rád, že zákoník práce zůstal jako kodex, že i pohltil řadu dalších předpisů i podzákonných norem, ale pořád nevyřešil svůj vztah k občanskému zákoníku.

Představa, že se pracovní právo obejde bez subsidiarity občanského zákoníku, je prostě absurdní, jako je absurdní současná úprava, která se tváří, že upravuje komplexně pracovněprávní vztahy. Neupravuje, nikdy neupravovala a určitá rovina subsidiarity občanského práva tam je, byť ne právně, tak fakticky určitě. Delegace tak jak byla pojata v návrhu zákoníku práce odkazem na konkrétní ustanovení občanského zákoníku, má navíc tu nevýhodu, že konkrétní znění předpisu z jiné právní oblasti zasazuje do kontextu pracovněprávní úpravy, čímž vede ke stejnému efektu, jako kdyby ona ustanovení byla do zákoníku práce opsána a tím nutí aplikovat každého, kdo se s tímto právem setká v jiné podobě než v občanském zákoníku. A tím se míjí účelem ten efekt, aby určité oblasti právního života byly ve všech právních vztazích posuzovány jednotně.

Dnes máme takovou situaci, že jednání za právnickou osobu se řídí jinými pravidly, jedná-li v občanskoprávních vztazích, jinými pravidly, jedná-li v obchodních vztazích a jinými pravidly, jedná-li v pracovněprávních vztazích, což je stav krajně nežádoucí, protože i pro rutinovaného právníka je někdy problém se v tom orientovat. Toto sjednocení, které jsem považoval za nezbytné, tímto systémem delegace nenastane, protože bude vést k rozdílnému výkladu ustanovení, které zdánlivě stojí jednotně. Proto bez subsidiarity občanského zákoníku řešení v pracovněprávních vztazích není.

Současný zákoník práce se vyznačuje kogentností právní úpravy, tedy říkáme, co nepovoluje, zakazuje. Navrhovaný zákoník práce se tváří jako dispozitivní norma, čímž má být vyhověno požadavku listiny, která deklaruje, aby bylo povoleno vše, co není výslovně zakázáno.

Problém podle mého mínění není v tom, jestli zákoník práce je či není kogentní nebo je či není dispozitivní. Žádná norma není absolutně kogentní, jako žádná norma nikdy není absolutně dispozitivní. Rozhodující je podle mého mínění míra toho, co se povolí jako výjimky z kogentnosti, resp. míra kogentnosti tam, kde právní úprava je pojata jako dispozitivní. Dispozitivní úprava znamená, že si účastníci mohou dohodnout odchylnou úpravu, pokud s tím, co jim nabízí zákon, nejsou spokojeni zcela nebo zčásti.

Když se podíváme na navržený zákoník práce, tak kromě četných zákazů toho mnoho uživateli nenabízí v podobě skutečně dispozitivních norem, tedy pro případ, že si neujednají něco jiného. To vzbuzuje dojem, že jde o předpis spíše kogentní než dispozitivní, byť tomu tak ve skutečnosti nemusí být. Jde řekněme o určitou nešikovnost zákonné úpravy, nicméně určitě ovlivňující pohled na ni a vzbuzující dojem, že řada věcí nejde řešit, ačkoli třeba ve skutečnosti řešitelná je.

S tím souvisí poslední můj poslední postřeh. Jak jsem prostudoval nový zákoník práce, jeví se mi uživatelsky značně nepohodlný, tedy pro adresáty těchto norem, protože před další řadou problémů, které byly v dosavadní právní úpravě, v řadě případů nenabízí jednoznačná řešení a určitým způsobem bude nutné, aby bylo dotvářeno soudcovským právem. Nicméně těchto otázek není zase tak mnoho a já z titulu mé profese mohu být jedině rád, protože každý soudce se mění toho, aby nemusel měnit svoji judikaturu zásadním způsobem, tak tedy v zásadních otázkách ji měnit nebudeme muset, protože to, co jsme judikovali podle dosavadního zákoníku práce, směle použijeme i na úpravu novou.

Abych shrnul a připojil se k některým mým předřečníkům, ani moje očekávání nový zákoník práce nesplnil. Očekával jsem, že vyřeší koncepční otázky, že překoná ono rozčlenění práva na různá právní odvětví, mající počátek v 60. letech. Toto nenaplňuje a je otázka, zda ho může naplnit sám o sobě bez toho, že by byla provedena reforma soukromého práva jako celku. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Já děkuji, pane doktore. Dalším přihlášeným je pan Podhajský.

Jiří Podhajský, Odborový svaz KOVO: Dobrý den, paní předsedající, dámy a pánové, Jiří Podhajský za odborový svaz a Českomoravskou konfederaci odborových svazů.

Já bych se rád vyjádřil k jedné dílčí otázce, která v posledních měsících hodně rozvířila, byla tady předřečníky zmíněna, nicméně jednoznačně se k ní nikdo nevyjádřil. Já si narozdíl třeba od pana náměstka nebo pana ministra mohu dovolit jako nezávislý právník se k ní vyjádřit. Jedná se o údajnou neústavnost kontroly odborových orgánů, která má být uzpůsobena v novém zákoníku práce. Toto stanovisko vydala Legislativní rada vlády v květnu tohoto roku a já si dovolím vám jenom přečíst, kdo ji neměl možnost ocitovat.

Jde o to, že podle legislativní rady ustanovení § 316 a 317, dnes tuším 321 a 322 návrhu zákona předpokládají v rozporu s čl. 2 Ústavy svěření výkonu státní správy, tj. kontrolu dodržování právních předpisů a rozhodování o zákazu práce přesčas, resp. vydávání závazných pokynů k odstranění závad k odborovým organizacím, tzn. občanským sdružením jako právnickým osobám soukromého práva.

Tato záležitost vznikla skutečně až v květnu tohoto roku. Za 15 let po revoluci ani jeden z právníků v ČR, byť tato úprava se nemění, tuto připomínku k údajné neústavnosti neměl. Ocituji jenom ustanovení Ústavy, které má být porušeno. „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nenašel jsem žádné takové ustanovení, které by tímto mohlo být naplněno. Ani zákoník práce, ani žádný jiný právní předpis, ať už je to stávající zákoník práce nebo nově navrhovaný, totiž nesvěřuje odborovým organizacím výkon státní správy. Pokud to někdo tvrdí, ať je to orgán, jako je Legislativní rada vlády, nebo ať je to třeba některý z ministrů, je to otázka samozřejmě nějakého právního názoru, nicméně podle mého názoru oporu v Ústavě jednoznačně nemá.

Pokud se týká svěření státní správy na uvedených oblastech, tak státní správu skutečně stát svěřil v této oblasti, a to orgánům inspekce práce v současné době, nikomu jinému takovouto státní správu nesvěřil. Jak jsem říkal, ani orgány legislativní, ani orgány zákonodárné, ani soudní, ani výkonné moci za 15 let k tomuto žádnou připomínku nikdy neměli, včetně nezávislých právních odborníků.

Byl tady jedním z předřečníků zmiňován i názor veřejného ochránce práv, což mě překvapilo, protože veřejný ochránce práv se v roce 2002 právě konkrétně k otázce kontroly vyjádřil v tom smyslu, že se v žádném případě o výkon státní správy nejedná, že se jedná o výkon práva odborových orgánů a nikoliv o svěřenou činnost. Tudíž se také na ni nemůže vztahovat ustanovení správního řádu a dalších předpisů, které se vztahují na výkon orgánů státní správy. To je věc, která jediná byla k tomuto problému vydána, a v současné době nechápu, kde se vzal ten nový právní názor s takovýmto převratným závěrem.

Pak tady padla ještě jedna věc, že se musíme v souvislosti s ústavností zamyslet nad např. reprezentativností odborů. Tak mně nezbývá, než se zase obrátit k Ústavě a zeptat se, který článek Ústavy je tedy údajnou nereprezentativností porušen? Zase si musím odpovědět – žádný. Protože naopak v Listině základních práv a svobod je svoboda sdružování a žádný zákon, ani Ústava ani Listina ani žádný jiný ústavní zákon toto oprávnění svobody sdružování neomezuje. Takže ani toto nemůže být důvod k údajné protiústavnosti.

Závěrem bych k tomuto chtěl říci, že by bylo dobré, aby právní odborníci v této oblasti skutečně se nad tímto zamysleli a případně to, co tady navrhl pan ministr, aby se uskutečnilo, nechť se tedy dá ústavní stížnost na protiústavnost tohoto ustanovení v současném zákoníku práce. Myslím si, že pro takovýto názor tady opora ani v Ústavě ani v celém ústavním pořádku ani v zákonech není. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji a zatím posledním přihlášeným v tomto prvním bloku je pan místopředseda Poslanecké sněmovny pan Jan Kasal.

Jan Kasal, místopředseda Poslanecké sněmovny: Paní senátorko, pane místopředsedo Senátu, vážené dámy, vážení pánové, já chci v první řadě poděkovat kolegům ze Senátu, že uspořádali toto veřejné slyšení, a myslím si, že o užitečnosti již nikdo z nás v tuto chvíli nepochybuje.

Chtěl bych na začátku říci, že souhlasím s panem ministrem Škromachem, že bychom to měli velmi snadné, kdyby se zaměstnanci a zaměstnavatelé, resp. odbory a zaměstnavatelé dohodli a my jsme vypracovali normu a pak ji demonstrativně schválili. Bohužel, ta situace v tuto chvíli se mi jeví propastně jinou.

Také chci říci o sobě, že když jsem hlasoval pro harmonizační novelu, tak s vědomím, ne že je protiústavní, na to nás tenkrát nikdo neupozornil, ale s určitou pachutí a s nadějí, že v dohlednu bude přijat takový zákoník práce, který opravdu posune pracovní právo o kus dopředu.

Ještě bych rád řekl, že nejsem nepřítel odborů, že jsem patnáct let pracoval na Žďasu a tehdy i nyní si práce odborů tam vážím, a že ve vztahu zaměstnavatelé – zaměstnanci mám tendenci stát na straně toho potenciálně slabšího, tedy na straně zaměstnanců. Ale, přátelé, tak jak dnes poslouchám toto jednání, toto veřejné slyšení, tak se stále více a zřetelněji dostávám do situace, kdy mám pocit, že nejsme téměř na samém konci legislativního procesu, kdy už norma vládou, resp. jednou vládní stranou schválena leží v Poslanecké sněmovně, ale někde v první třetině nebo v první polovině, kdy tady na tomto místě probíhají naprosto zásadní a fundamentální diskuse a připomínky.

A já si myslím nebo vyhodnocuji si to tak, že jestliže v tuto chvíli odborům nový zákoník práce situaci nezlepší, jak jsem vyrozuměl, neposílí jejich pozici a jestliže zaměstnavatelé mají řadu výhrad a jestliže odborníci na pracovní právo, mírně řečeno, cítí rozpaky k této předloze, že je nezodpovědné ji pouštět a pokračovat v legislativním procesu dále. Je to nezodpovědné pro poslance i pro senátory, protože nekvalitní norma se obrátí samozřejmě proti zaměstnancům a zaměstnavatelům, ale také padá na hlavu zákonodárců, a už se nám to stalo tolikrát, že já v tom nechci pokračovat, prostě nechci.

Za této situace se domnívám, že by se opravdu vládě vyplatilo, kdyby tuto normu vzala zpět a nebo kdyby Poslanecká sněmovna rozhodla o návrhu na zpětvzetí této normy. Představa, že ve druhém čtení Poslanecká sněmovna dokáže vlastními silami zapracovat takové změny, které by dokázaly otupit ostří těch vzájemných sporů, je iluze. Já nemám vůbec chuť se do tohoto pouštět, protože ten výsledek nedopadne dobře, prostě nemůže dopadnout dobře.

Výsledek bude takový, že Poslanecká sněmovna možná nějakou normu schválí 111 hlasy velmi pravděpodobně, ta norma půjde do Senátu, Senát velmi pravděpodobně takovou normu zamítne, půjde do Sněmovny, ta velmi pravděpodobně přehlasuje veto Senátu, půjde k panu prezidentovi a pan prezident v tomto případě správně řekne, to je kodex, já jako prezident republiky nemohu podepsat takovou normu, kde komory mají tak dramaticky rozdílný názor na to, jak tato norma vypadá. Vrátí to do Poslanecké sněmovny a někde v závěru volebního období ta norma bude schválena.

A já si musím klást otázku: bude splněno to, o čem tady hovořil pan prezident Hospodářské komory dr. Drábek, že ta norma bude mít stabilní pozici v českém právním systému? Jaká je odpověď, každý si odpovězte sám.

Čili já bych velmi rád řekl, kdyby vláda, a při vší úctě k Ministerstvu práce a sociálních věcí a k panu náměstkovi a ke všem, kteří se podíleli na přípravě této normy a na těch dalekosáhlých diskusích, řekla, že není proč riskovat. Není-li tady časový tlak, vezměme rozum do hrsti, využijme času k tomu, abychom se nepřetlačovali v jednotlivých komorách silou, ale k tomu, abychom hledali takové řešení, které v konečných důsledcích pomůže jak zaměstnancům, tak zaměstnavatelům, tak především České republice. Děkuji. (Potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Děkuji panu místopředsedovi Poslanecké sněmovny Janu Kasalovi. Já snad jenom k tomu dodám velmi obtížnou pozici Senátu v případě takovýchto kodexových zákonů, které mají tolik chyb nebo které procházejí takovým složitým procesem a velmi pravděpodobně budou nějakým způsobem změněny v Poslanecké sněmovně, tak Senát má potom pouhých třicet dní na projednání takovéhoto kodexu, a to je skutečně velmi obtížné. Čili ten proces, jak ho nastínil pan místopředseda Kasal, je velmi pravděpodobný.

To byla poslední přihláška v prvním bloku. A já se domnívám, vzhledem k tomu, že stejně se to ve vystoupeních prolíná, že přistoupí rovnou k vystoupením ve druhém bloku a eventuální nějaké krátké závěrečné připomínky vyzvaných řečníků, pokud to stihneme, necháme na konec rozpravy.

Prvním ve druhém bloku je pan Ing. Jaroslav Uhlíř, po něm vystoupí pan Jaroslav Zavadil.

Jaroslav Uhlíř, Odborový svaz KOVO: Do června letošního roku jsem byl předsedou Odborového svazu KOVO. Prostřednictvím paní předsedající bych chtěl sdělit, že nevím, co se dělo v pracovním právu před rokem 1989, protože až do listopadu 1989 jsem nesměl jít ani na odborovou schůzi. Všechno, co vím, je tedy až od roku 1990.

Měl jsem mluvit na téma liberalizace a reprezentativnost. Předpokládám, že si všichni uvědomujeme, že liberalizace ve všech směrech znamená také neporušení rovnováhy sil. Nejliberálnější finanční trh je ve Spojených státech a je tam podle mého názoru jedna z největších regulací finančního trhu a dozoru nad finančními trhy, přesto tam dochází ke skandálům.

V úrovni zaměstnanců je samozřejmě ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel normálně v silnějším postavení zaměstnavatel. A to je i důvod, proč by zaměstnanci měli být zastupováni, a jenom pokud chtějí, nikoliv z povinnosti, může každý vstoupit do odborů. My nemáme žádný zákaz vstupu do odborů nebo založení odborů. U nás ve svazu to bylo s jedinou věcí, kdyby někdo měl fašistické nebo podobné názory, tak nesmí.

Čili první princip je princip vyvážení rovnováhy sil. Pokud by k tomu nedošlo ani zákonem, tak můžeme zrušit podle mého názoru zákon na ochranu spotřebitelů, můžeme zrušit Antimonopolní úřad. A já si sám pamatuji, jak nedávno zaměstnavatelé volali po zásahu kolem otázky ceny energií s tím, že nejdřív volali po velké liberalizaci, teď chtěli zásah Antimonopolního úřadu. Mohli bychom prostě zrušit všechny ochranářské zákony. A já si myslím, že to by znamenalo pro tuto zemi konec.

Prostřednictvím paní předsedající bych chtěl poděkovat panu řediteli Juříčkovi, že tady definoval ten skutečný cíl. Ano, zákoník práce by měl vypadat tak, aby úroveň této společnosti směřovala do Číny. Jestli si to někdo přeje, já sám za sebe musím říci, ať jde do Číny ten, kdo po tom touží, ale já chci zůstat v České republice. Stejně jako když mi nabízeli vystěhovalecký pas, tak jsem řekl, ať jdou ti, kteří se chtějí vystěhovat, že já zůstanu tady, ať se vystěhují na druhou stranu.

A ta druhá věc – reprezentativnost odborů. Já nezpochybňuji Ústavu České republiky, že v politickém systému jde o soutěž politických stran a že jsem nucen v případě voleb vybírat z portfolia nejenom stran, ale i jednotlivých poslanců v dolní sněmovně lidi, kteří byli delegováni z vůle členů politických stran.

Tady musím říct, že náš odborový Svaz KOVO má patrně víc členů než všechny politické strany, které působí v Parlamentu dohromady. Nezpochybňuji to. Protože respektuji to, že kdo se chce aktivně účastnit ovlivňování politiky, tak vstoupí do politické strany nebo ji založí. Proto se divím, že stejní reprezentanti zvolení tímto způsobem totéž zpochybňují u vůle zaměstnanců nechat se zastupovat odbory.

Co se týče reprezentativnosti, všichni víme velmi dobře, že v zemích, jako je Rakousko, Francie apod., žádné kvóty na reprezentativnost nejsou a že se nám Rakušané divili, když se naši právníci ptali na reprezentativnost. Je to tam věcí konsensu. Jinak by ve Francii, v Německu atd. nemohly odbory uzavírat kolektivní smlouvy, protože ta organizovanost je tam nižší. A vyšší je jenom v zemích, kde odbory jsou součástí sociálního systému, např. organizují pojištění proti nezaměstnanosti, důchody atd. Pokud si naše politická reprezentace přeje tento způsob, měla by říci i to „b“, to znamená, že se odbory stanou součástí sociálního systému. Já si to v ČR nepřeji. Myslím si, že liberální principy v tomto jsou v pořádku. Proto bych prosil, aby se nezpochybňovala záležitost dobrovolnosti a vůle zastávat své názory v odborech tím poukazem na tu reprezentativnost. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Pan Zavadil.

Jaroslav Zavadil, Českomoravská konfederace odborových svazů: Dobrý den, vážená paní předsedkyně, vážené senátorky, vážení senátoři, kolegyně, kolegové, vážení hosté. Doufám, že to dnešní jednání, které se uskutečnilo na půdě Senátu, přispěje i k určité další míře posunu v zákoníku práce, byť jsem tady slyšel skeptické názory.

Domnívám se, že se jako červená niť celým tím problémem táhne nevědomost. Na to víceméně velmi dobře poukázal pan soudce Drápal. Já mu prostřednictvím paní předsedkyně nebo paní předsedající za to poděkuji, protože ten přesně uhodil hřebíček na hlavičku. Protože řada kolegů, kteří tady sedí, mají velkou nevědomost o nové novele a o starém zákoníku práce, o porovnání těchto dvou norem. Jinak s tím souhlasím také v tom, že co se týče dispozitivnosti a té druhé záležitosti, že řada prostě neví, jakým způsobem se s touto novelou má zacházet. Neznají ji. To se koneckonců projevuje i v některých prohlášeních, která jsme slyšeli, ať už z úst zaměstnavatelských svazů nebo i z úst představitelů hospodářských komor.

Já bych si teď dovolil udělat malou odbočku. V jedné knížce našeho známého politika se hovoří o třech stupních hlouposti. První je nevědomost. V tomto směru jsou, řekl bych, všichni si rovni, protože každý z nás něco neví. To je pravda. Ale co by z toho mělo vzejít, by byla určitá pokora a snaha po tom, abychom věděli víc. Rozšířit si hranice své vědomosti. Tomu říká reflektovaná nevědomost. Tu bych bral. Ale nereflektovanou nevědomost, kterou on označil jako pitomost, a pak pokračuje dál až k blbosti, tu já už neberu. Protože pokud nechceme pracovat na tom, abychom zlepšili tu reflektovanost, tak potom samozřejmě docházíme k těm excesům, ke kterým docházíme.

Musím říct, že v projevech některých mých předřečníků se neobjevovala jenom, a já si budu furt myslet, že je to reflektovaná nevědomost, ale objevovala se tady určitá demagogie, to bych poukázal potom na konkrétních příkladech.

Bylo tady řečeno z úst představitelů Svazu průmyslu to, jak usilovali, aby práce na zákoníku práce pokračovaly, jakou měli snahu, jakou maximální pozornost tomu věnovali. Já mám výhodu a zároveň nevýhodu. Za prvé bych chtěl říct, že jsem patřil k uživatelům zákoníku práce, protože jsem čtyři roky po revoluci dělal předsedu základní organizace, kde jsem se dostal do těchto funkcí, a chci ujistit pana soudce Drápala prostřednictvím paní předsedkyně, že jsme se s tím vyrovnali a že jsem přesvědčen, že se vyrovnáme i s novým zákoníkem práce.

Další mojí výhodou a nevýhodou je, že jsem se zúčastnil skoro všech jednání - narozdíl od mých kolegů ze zaměstnavatelské strany, mám na mysli jejich představitelů - která se týkala všech novel zákoníku práce, poslední novely zákoníku práce, Legislativní rady. Všech těchto jednání jsem se zúčastnil. Dokonce i tripartitního jednání, které tady bylo vzpomínáno. A vím přesně, jak to tam proběhlo. V tom je ta troška demagogie. Takže vím přesně, jakým způsobem se svazy zaměstnavatelů chovaly v připomínkovém řízení k zákoníku práce. Prostě tam hrály roli pozorovatele. Řeknu vám, že to na mě dělalo až ten dojem, že to snad mají zakázáno, aby se k tomu vyjadřovaly. Takže takovýto způsob spolupráce.

Já jsem byl zvyklý na jinou spolupráci. My jsme se dohadovali v minulosti, ať už jsem působil na KOVU, se Svazem automobilového průmyslu, s huťaři a s dalšími. Hádali jsme se, ale byli jsme schopni se domluvit. Tady najednou ta komunikace přestala. Bylo tady řečeno, že už čtyřikrát jsme iniciovali setkání s představiteli zaměstnavatelských svazů, a jak to skončilo, tak to skončilo. To není druh komunikace, který patří na tuto půdu. Protože o řadě věcí, o kterých se tady mluvilo pozitivně, jsme byli schopni mluvit už dříve, než vůbec přišly do legislativní podoby. Tady bych chtěl jenom oponovat - prostřednictvím paní předsedkyně – ministru Škromachovi, že co se týče kont, to nebyla jenom záležitost zaměstnavatelů. My už jsme o nich jednali před dvěma lety se zástupci Svazu automobilového průmyslu a řešili jsme, jak by to asi mělo vypadat. A takovýchto věcí je víc.

Takže já nemůžu připustit to, že je málo času. Ten čas byl dost značný. Že byl promarněn některými stranami, to je pravda. To ať si každá strana ovšem hodí na misku svých vah. Nemůžu se ubránit rozpakům a prostřednictvím paní předsedkyně mluvím k panu prof. Bělinovi. V jeho vystoupeních mě trochu zaráží jedna věc. Jestli to je vystoupení představitele kateder anebo představitele advokátní kanceláře. Nezlobte se na mě, že to takto říkám, ale musím to říct. A o mně je známo, že jsem prostořeký a říkám všechno tak, jak si to myslím. Na mě spíš udělalo dojem to druhé. To ať si udělá každý dojem, jaký chce.

Já bych chtěl tady v této síni požádat – jak tady bylo řečeno panem místopředsedou Kasalem - aby se vzal rozum do hrsti. Ano, ať se vezme rozum do hrsti. Bylo tady mnohokrát řečeno, že nerovné postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů snad nikdo nezpochybňuje. To tady bylo řečeno a tady si myslím, že se shodneme. A pokud má někdo jiný názor, tak já mu ho neberu. Ale ať už se konečně ten nový zákoník projede Poslaneckou sněmovnou. Nebráníme se vůbec pozměňovacím návrhům, které budou smysluplné. Ale prostě zachovat stávající zákoník práce ve stávající podobě, která je jasně protiústavní – to se vůbec divím, že to tady nepadlo. Vždyť starý zákoník práce je naprosto protiústavní. A to nikomu nevadí!

Nechci se pouštět do záležitostí subsidiarity, ale můžu vám říct, že jsem si vyslechl na Legislativní radě hodně věcí. Zvedlo mi to hrozně sebevědomí, to vám říkám také. A znovu za uživatele tvrdím: my se s tím prostě vyrovnáme. Vy se s tím vyrovnejte v Poslanecké sněmovně. Děkuji. (Opožděný potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Dalším přihlášeným je pan Bedřich Danda. Po něm pan profesor Tröster.

Bedřich Danda, Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR: Dobrý den, pane místopředsedo, paní předsedající, dámy a pánové. Dovolte mi, abych i já poděkoval Senátu za to, že toto slyšení zorganizoval, že máme možnost tady některé věci přednést. Jsem předsedou Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR a jsem samozřejmě součástí Konfederace zaměstnavatelských svazů.

Na začátek mého příspěvku bych se chtěl ztotožnit s tím, co tady řekl pan prezident Míl, protože si myslím, že na to máme úplně stejný názor. Nový zákoník práce může ohrozit zejména malé firmy. V současné době není situace v těchto malých firmách taková, abychom mohli vyplácet odstupné a další požitky související s rozvázáním pracovního poměru.

Nerad dělím firmy na malé a velké. Musím ale připomenout, že se malým firmám, které vznikly po roce 1990, dosud nepodařilo vytvořit takové ekonomické postavení, majetek a finance, aby byly schopny plnit všechny finanční náklady dle navrhovaného zákoníku práce. Přitom právě tyto malé firmy pohltily propuštěné zaměstnance ze zlikvidovaných státních podniků v posledních patnácti letech.

Přijetím zákoníku práce bude nakonec ohrožena i skupina nízkopříjmových zaměstnanců. Proč bych zaměstnával „nevyhoditelné zaměstnance“ zejména v souvislosti s tím, že budeme muset platit pravděpodobně nemocenské prvních čtrnáct dnů? Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Pan profesor Tröster.

Petr Tröster, Právnická fakulta Univerzity Karlovy: Dobré odpoledne, jmenuji se Petr Tröster a přicházím z právnické fakulty UK.

Vážená paní předsedající, vážený pane místopředsedo Senátu, vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, dámy a pánové. Dovolte, abych také řekl několik slov v rámci dnešního veřejného slyšení. Už pan náměstek Šimerka v dopolední části hovořil o tom, že je třeba si především položit dvě otázky: zda zákoník práce ano, či ne, a pokud ano, tak jaký. Domnívám se, že tyto otázky je nutné klást. Pokud odpověď na první otázku bude kladná, musí druhá otázka znít: jaký má nový zákoník práce být, resp. zda obstojí v koncepci, na níž je vybudován, nebo zda je třeba naše pracovněprávní zákonodárství pojmout jinak.

Na první otázku lze podle mého názoru odpovědět kladně. Ještě nikdo nepřišel s návrhem, aby se zákoník práce zrušil bez náhrady, a doufám, že s tím ani nikdo nepřijde. Zákoník, který u nás dosud platí, byl přijat v polovině 60. let minulého století. Po čtyřiceti letech jeho platnosti se dá hovořit už o určité tradici tohoto kodexu. Zákoník práce byl součástí kodifikačních prací té doby, úzce navazoval na ostatní kodexy, zejména na občanský zákoník, vůči němuž se však svou koncepcí, resp. metodou úpravy zcela oddělil. Úplná emancipace pracovního práva od občanského práva bez jakékoliv možnosti subsidiárního použití především obecných ustanovení občanského zákoníku se ukázala jako velice problematické.

Na trhu práce dochází k permanentnímu konfliktu mezi kapitálem a prací. Jedním z úkolů pracovního práva v tržním hospodářství je přispívat k optimálnímu řešení tohoto konfliktu. Při zachování nezbytně nutného rozsahu ochranného zákonodárství je třeba vytvářet prostor pro rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovního poměru, případně dalších pracovněprávních vztahů.

Pracovní právo je právní disciplinou, jejímž předmětem úpravy jsou pracovní vztahy každodenně fungující mezi statisíci zaměstnanci a zaměstnavateli a dále mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavateli či jejich svazy, když odhlédneme od vztahu mezi občany a příslušnými správními úřady, resp. mezi zaměstnavateli a zmíněnými úřady, k nimž rovněž dochází. Veškeré tyto vztahy si vyžadují koncepčně novou právní úpravu založenou na nových principech odlišných od těch, které byly směrodatné v první polovině 60. let minulého století. Dnes je nutno vycházet v pracovním právu z nutnosti přizpůsobení právní úpravy ekonomickým a sociálním podmínkám počátku 21. století. Je třeba jít cestou postupného rozšiřování smluvní volnosti, tedy větší dispozitivnosti na úkor donucujících kogentních předpisů, a také cestou aproximace, resp. další harmonizace českého pracovního práva s právem EU.

Na druhou otázku lze tedy odpovědět, že návrh nového zákoníku práce do značné míry naznačené koncepci, tj. uvolnění kogentnosti - aby získaly větší prostor individuální a kolektivní smlouvy - vyhovuje, ale na druhé straně leckde zůstal těmto tendencím, resp. snahám dosti dlužen. Myslím, že zásadním nedostatkem, který se v tomto směru projevil ve svém výsledku, bylo, že nebyl vládou projednán věcný záměr, čímž nebyly vypořádány připomínky zásadního charakteru, a to u díla kodexového typu je rozhodně chyba.

Nedomnívám se, že nás tento zákoník vrací do 50. let, což jsem také někde četl. Jeho cílem je liberalizovat pracovněprávní vztahy, umožňovat lepší smluvní volnost a svobodu subjektů. Podařilo se dosáhnout zásadního obratu. Zatímco dosavadní zákoník práce je postaven na principu „co není výslovně dovoleno, je zakázáno“, nový zákoník práce je postaven obráceně, a sice „co není výslovně zakázáno, je dovoleno“. Obecně vzato – v právním vztahu lze jít cestou, že buď něco nařizujete zákonem, který určuje, kam až jít, nebo naopak uvolňujete, dáváte prostor pro to, aby se oba účastníci, tj. zaměstnanec i zaměstnavatel, mezi sebou mohli dohodnout, a to buď individuálně nebo prostřednictvím zástupců zaměstnanců, v našem případě především odborů. To by však nemělo znamenat, že nemůže být ustavena rada zaměstnanců tam, kde působí odborová organizace.

Když šel návrh již v paragrafovaném znění do meziresortního připomínkového řízení, předpokládalo se, že u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr bude do budoucna počítáno pouze s jednou dohodou. Tato dohoda o práci konané mimo pracovní poměr měla umožnit podstatně větší hodinový rozsah prací na základě této dohody. Myslím, že tam bylo navrhováno 500 hodin ročně. Jaký je ale výsledek?

V projednávaném návrhu je opět návrat ke stávajícímu právnímu stavu zachování obou forem dohod jen s tím rozdílem, že roční limit je zvýšen o dohody u provedení práce ze 100 na 150 hodin. Nechápu, proč tento limit není podstatně vyšší - buď 300, 500 hodin, případně bez limitu, což by více vyhovovalo principu liberalizace zákoníku práce.

V určitém stádiu návrhu se počítalo s tím, že by se umožnilo rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele i bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel by pak měl povinnost vyplatit zaměstnanci výrazně vyšší - například ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku - odchodné či odstupné. Od toho se bohužel ustoupilo. Přitom se to v praxi obchází výpovědí z  tzv. organizačních důvodů, tedy často uměle vykonstruovanou vnitroorganizační změnou.

Někdy se vytýká, že u nás jsou zaměstnanci extrémně chráněni. Na tuto otázku je nutno se podívat z historického pohledu. Ochranné zákonodárství se vyvíjelo hlavně na přelomu 19. a 20. století. V roce 1919 pak byla zřízena Mezinárodní organizace práce, která je především vedena tendencí chránit slabšího účastníka v pracovněprávních vztazích, tedy zaměstnance. Normy přijímané na půdě Mezinárodní organizace práce chrání zaměstnance před tím, aby nebyli využíváni ze strany zaměstnavatele. Obdobně také předpisy EU pamatují na ochranu zaměstnanců. Například směrnice Rady Evropských společenství o hromadném propouštění ukládá zaměstnavateli, který zamýšlí hromadně propouštět, včas konzultovat se zástupci zaměstnanců, aby došlo k dohodě. Ve všech členských zemích EU existuje také obecná a zvláštní ochrana před výpovědí. S těmito úpravami dobře koresponduje i návrh nového zákoníku práce. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane profesore. Dalším přihlášeným je pan Kahovec a po něm ještě dalších šest přihlášek. Při dodržení času se blížíme ke 14. hodině. Prosím pana Kahovce.

František Kahovec, jednatel a majitel C.I.E.B: Dobré odpoledne. Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, jmenuji se František Kahovec a jsem továrníkem z východních Čech. Za slovo továrník se nestydím.

O zákoníku bych tady mluvit nechtěl, ale chtěl bych říct pár slov o mém vztahu jako zaměstnavatele s odborovou organizací.Zaměstnávám cca 200 mých kolegů v továrně, kde historicky byla a je odborová organizace. I když v současné době počet jejích členů má klesající tendenci, nyní je jich kolem 18 %, oni svou přirozenou autoritou zastupují všechny zaměstnance, ale za celou dobu, co tam spolupracujeme, což je 10 let, jsem neslyšel, že by ostatní jejich kolegové říkali|: to my nechceme, to je jenom odborářská záležitost. Jsem proto přesvědčen, že je možné, aby fungovala symbióza mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, ale záleží na jejich morálním kreditu, aby si jich ostatní vážili a aby je mohli přirozeně zastupovat vůči zaměstnavateli.

Za celou dobu, co tam spolupracujeme, jsme neměli problém s uzavřením kolektivní smlouvy. To samozřejmě není záležitostí jednoho odpoledne, měli jsme spoustu rozdílných názorů, ale protože se pokládáme za slušné a rozumné lidi, vždycky jsme se domluvili.

Jediný problém, který cítím z jejich chování a jednání je, že nemohou dosáhnout na určitou životní úroveň. Je to samozřejmě lidské. Jestliže člověk pracuje za deset tisíc a zeptáte se ho, jestli je spokojen, byl by jedině hloupej, kdyby řekl že ne. Chce patnáct. Když bude mít patnáct, bude chtít dvacet. To je přirozené a pochopitelné.

Životní úroveň není ale ve mzdě, je v jejich celkových životních nákladech. Tyto náklady nemůžu ovlivnit já jako továrník. Pracuji v automobilovém průmyslu, kde máme podmínky velice tvrdé a hospodaříme s každou korunou nákladů. Je ale trápí peníze za otop, za elektřinu, za špatnou dopravní obslužnost, je trápí vůbec růst životních nákladů. Trápí je i to, že nemůžou dát děti do soukromé školy. Který z mých zaměstnanců, a přitom máme průměrnou mzdu poměrně dost vysoko nad českým průměrem, může dát dítě do soukromé školy, který z nich si může dovolit zaplatit mateřskou školku za 150 tisíc korun ročně? Ani jeden. A já jako továrník jim nemůžu dát takovou mzdu, aby si toto mohli dovolit.

Víte, co je také trápí? Nejistota, co budou dělat v důchodovém věku. Oni si dnes platí na důchod, ale nemají žádnou životní jistotu. To, že jim přispívám v rozsahu, který mi zákon dovolí, na důchodové připojištění, spočítejte si to, kolik jim to bude dělat měsíčně. Padesát, sto korun? Co si za to koupí? Za to si dnes koupí kafe v lepší hospodě.

Když jsem se s nimi bavil o tom, že si sem chci jít poslechnout, co se tady bude projednávat, víte, co mě zarazilo? Že spoustu těchto lidí trápí i to, že se nevědomky podílejí na státním dluhu. Trápí je, že se někde dočetli, že je to padesát až šedesát tisíc korun na hlavu. A oni nemohou ovlivnit to, že někdo je v zastoupení zadlužuje. Co jim mohu říct? Jsou to velice spolehliví, pracovití lidé. A čeho si na nich vážím, a chtěl bych to i nějakým způsobem říci v parlamentu, oni jsou velice slušní. Jejich kultura jednání ve vzájemných pracovních vztazích i v mimopracovních vztazích je na vysoké úrovni. A můžu říct, že bych velice rád pozval pány poslance a poslankyně k nám do fabriky, aby viděli, že i na tom fabrickém dvoře se mluví a jedná slušně, nelže se a chovají se k sobě korektně.

Myslím, že to, co jsem nyní řekl v poslední větě, je alfou a omegou jednání v tripartitě, mezi vládou, výkonnou mocí: být slušný, nelhat a i slovo by mělo platit jako psaná smlouva a psaný zákoník práce, který má nějakých 390 paragrafů.

Závěrem bych chtěl říct, že nechci suplovat zdravotní pojišťovny, Ministerstvo školství, sociální ústavy. Nemohu a nebudu podporovat umělou zaměstnanost. Můžu vám říct, že se mi dnes ekonomicky vyplatí koupit několik robotů, které nepotřebují ani svačinu ani přestávku ani odborové předáky ani zákoník práce, prostě nic. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Děkuji za vystoupení, které se poněkud vymklo tomu, co zde znělo doposud, ale i to sem patří. Jsem ráda, že byla poněkud narušena představa továrníka jako někoho, kdo se snaží své zaměstnance nějakým způsobem likvidovat nebo ničit.

Dále bude hovořit pan inženýr Krenk, po něm paní doktorka Kubínková.

Karel Krenk, člen představenstva ČKD Kutná Hora: Dobrý den, dámy a pánové. Jmenuji se Karel Krenk, jsem personálním ředitelem firmy, která má 2500 zaměstnanců, a snažíme se držet nad hlavami pro někoho možná léty ušmudlaný a v mnohých „bitvách“ prostřílený a ohořelý prapor českého slévárenství.

Jako personalista jsem možná lehce deformován, takže při debatách o zákoníku práce musím přemýšlet především o motivaci těch, kteří ho předkládají. Doufám, že se na mě nebudou zlobit, ale ať o tom přemýšlím, jak přemýšlím, myslím si, že tady vůbec nejde o spor mezi zaměstnavateli nebo odbory a o to, jak moc zaměstnavatelé nebo odbory potřebují nový zákoník práce.

Myslím si, že tyto motivy jsou úplně jiné, aspoň mi to tak vychází. Odpovídá tomu doba, kdy je tento zákoník předkládán a jakým způsobem je předkládán. Myslím si, že prvním motivem je především honem rychle, na poslední chvíli splnit volební program. Dále si myslím, že druhým motivem je, že tento zákoník je potřeba protlačit v jakékoliv podobě, když takhle ještě vypadá hlasovací poměr ve sněmovně. A možná třetím důvodem jsou nějaké ohrožené prémie pracovníků na ministerstvu práce a sociálních věcí.

Jako personalista bych vám chtěl říct, že nejsem žádným fanouškem starého zákoníku práce. Mám potíže večer, když usínám, protože místo toho, abych si četl nějakou uklidňující četbu, momentálně mám na nočním stolku práci pánů doktorů Jakubky a Jouzy „Zákoník práce po novelách k 1. 9. 2005 “, což je „moc hezké počtení“. Ale i já jsem se s tímto starým zákoníkem stejně jako moji kolegové naučil pracovat. My jsme si na něj zvykli a vcelku si myslím, že když je solidní odborář a zaměstnavatel, pak nemáme se současným zákoníkem práce nějaké zásadní problémy. To, co tady bylo vzpomínáno, jsou podle mě extrémy vzniklé od těch špatných, kteří nečtou tento zákoník a ignorují ho, případně ho různým způsobem zneužívají. Můj názor jako personálního ředitele velké firmy, která dává práci 2500 lidem, je: než nový nyní vládou navrhovaný zákoník, to raději ten starý a záplatovaný.

Byla tady vzpomínána jedna významná česká firma a já bych se přidržel uvedeného příměru. Udělejme to, jako to udělali oni. Záplatujme raději se zlepšeními (a třeba padesáti zlepšeními) starou Felicii a současně pracujme na kvalitnější a zásadně nové Octávii a tou pak převálcujme celou Evropu. Děkuji. (Potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Prosím, aby se slova ujala paní doktorka Kubínková, připraví se pan Radek Zapletal.

Marcela Kubínková, Českomoravská konfederace odborových svazů: Dobrý den, vážené dámy a vážení pánové, moje jméno je Marcela Kubínková a pracuji na Českomoravské konfederaci odborových svazů. Já bych si dovolila jenom z toho, co jsem zde slyšela v podstatě za celý den, přičinit několik poznámek.

Věnuji se pracovnímu právu dlouhá léta a samozřejmě, že se nepovažuji za příliš velikánského experta na pracovní právo, ale nějaké praktické i teoretické zkušenosti mám. Chtěla bych říci, že mě velice mrzí, že tady zaznívá touha a volání po nové koncepci zákoníku práce, přestože přední odborníci včetně zaměstnavatelů, kteří tady sedí mezi námi, se touto problematikou zabývají už od roku 1994.

Je mi líto, že toto volání zaznívá od těch, kteří by se tím měli zabývat především na fakultách, kteří mají možnost psát odborné články. Pokud sleduji zejména odbornou literaturu, tak čtu jenom dílčí poznámky k navrhované právní úpravě i jednotlivým právním institutům, ale nikoliv k celkovému pojetí.

Říci jenom to, že nový zákoník je třeba pojmout zcela jinak, ale že detailům se nebudu věnovat, si myslím, že není dobré. Když se zamyslím nad tím, jaká by ta nová koncepce měla být oproti té stávající, která v podstatě vychází z určitého návrhu z roku 1994, tak v podstatě z toho, co tady vyplynulo, vidím, že jsou možné dvě cesty. V podstatě taková, že nová právní úprava bude velice rámcová, liberalizovaná a bude stát skutečně výslovně na smluvním principu, ale s tím, že podrobnější úprava bude v kolektivních smlouvách.

Chci tím říci, že dělat si iluze o tom, že v zahraničí existuje jenom rámcová úprava a nic víc, to není pravda. V těch vyspělých státech existuje to, že dejme tomu Německo, Francie, Rakousko, že skutečně ty zákonné úpravy jsou rámcové, ale kolektivní smlouvy, které mají postavení zákona, jsou velice podrobně do detailů rozpracovány. Kdybych měla srovnat jenom třeba navrhovanou úpravu pracovních kont a srovnala ji dejme tomu s kolektivní smlouvou ve Wolsburgu koncernu Volkswagen, to byste se divili, jak tam je velice podrobná tato právní úprava.

Cesta je taková, že buď bude podpořeno kolektivní vyjednávání a i individuální pracovní smlouvy, pak může být úprava rámcová, ale v žádném případě, jak tady řekl i pan JUDr. Drápal, není možné nechat společenské a tedy i pracovní vztahy bez jakékoliv úpravy, tedy zákonné i kolektivních smluv. Na jedné straně se tady volá po liberalizaci a znovu opakuji, že jak soukromé právo, do kterého nepochybně pracovní právo patří, tak i liberalizace, jejím projevem je smlouva, smluvní svoboda.

Přesto ale jak zaměstnavatelé, tak i někteří zástupci teoretické fronty po tom volají a prosazují existenci vnitřního předpisu, který by v podstatě měl stanovit jednostranně pracovněprávní nároky a odchylná práva od zákonné úpravy. Tady mně jako právníkovi cosi nehraje. Jestliže na jednu stranu volám po liberalizaci, tak přece nemůžu chtít vnitřní předpis, který vlastně v tomto pojetí tak, jak ho požadují zaměstnavatelé, je vlastně vnitropodnikovým zákonem, a to zákonem jednoho člověka nebo představenstva, chcete-li pokud jde o obchodní společnosti.

To je třeba, myslím si, také vzít v úvahu. Pokud jde o koncepci, která tady nebyla vyslovena, jak by měl ten zákoník práce vypadat, napadají se tady jednotlivé právní instituty, ale hlavně to zcela jednoznačně směřuje k tomu, aby byla snížena ochrana zaměstnanců, zejména pokud jde o jejich propouštění, a aby byla snížena oprávnění zástupců zaměstnanců, zejména odborů.

Nedávno jsem absolvovala rozhovor na BBC, kde se mě právě ptali na oprávnění odborů, zejména těch kontrolních. Na to reagoval jeden odborník z Rakouska, který konstatoval, podotýkám, že to nebyl odborář ani představitel zaměstnavatelů, možná, že jste to slyšeli v ranním pořadu BBC, který řekl, že úprava, která je obsažena v našem návrhu, zcela konvenuje úpravám nebo standardům, které jsou v členských státech Evropské unie. A že jenom ekonomové se domnívají, že právě snížením této ochrany dojde k tomu, že se vlastně zvedne ekonomika a že budou zaměstnavatelé konkurenceschopní. Podotýkám, že ten redaktor se ho znovu zeptal, jestli jsou s tím praktické zkušenosti, jestli to skutečně ovlivní ekonomiku, a on řekl, že je to zatím v členských státech pouze v pozici domněnky, ale že realita tomu neodpovídá.

Tím chci v podstatě říci dále to, že i my jsme si provedli rozbor a porovnání finančních nákladů, který Svaz průmyslu a dopravy představil na tiskové konferenci. Mohu vám říci, že po rozboru našich ekonomů došlo k tomu, že ta úprava, která je předkládána, rozhodně finanční nároky nezvedá, protože například argument, který tady uvedl pan prezident Míl, že to, že budou vydávány kopie z osobního spisu zaměstnancům, zvedne náklady o 120 tisíc, no prosím vás, vždyť přece při uzavírání pracovní smlouvy, změně pracovní smlouvy, při vydání platového výměru - to dostává zaměstnanec automaticky v originále. Čili tyto případy by přicházely v úvahu, pouze pokud by snad tento doklad ztratil. Takže si myslím, že tyto argumenty nejsou řečeny, abych tak řekla, po pravdě nebo objektivně.

Totéž se týká i nákladů, které se týkají nemocenského. Je naprosto prokázáno, že pokud projde nový zákon o nemocenském pojištění, že dojde k úspoře u zaměstnavatelů ve výši 4,5 miliard od současného právního stavu.

Senátorka Alena Palečková: Paní doktorko, musím vás upozornit na čas.

Marcela Kubínková, Českomoravská konfederace odborových svazů: Takže jsem chtěla říci jenom tolik, že jestliže tady někdo argumentuje obecně, neuvádí příklady a napadá pouze postavení odborů a ochranu zaměstnanců, tak je to nefér, a že by měl vědět, že to je zejména v rozporu s mezinárodními závazky, úmluvami Mezinárodní organizace práce, směrnice Evropských společenství. A chci znovu upozornit, že tyto mezinárodní závazky byly vždy implementovány na podkladě těchto návrhů. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Pan Radek Zapletal, potom pan docent Galvas.

Radek Zapletal, tajemník Security Clubu: Dobrý dámy a pánové, jsem Radek Zapletal, jsem tajemníkem Security Clubu, sdružení zaměstnavatelů a Unie soukromých bezpečnostních služeb České republiky. Budu možná mluvit trochu jinak než ostatní, protože reprezentuji obor, kde 85 procent z ceny tvoří personální náklady.

Situace je taková, že jakákoliv změna pracovněprávních vztahů má velký dopad na náš obor i z toho důvodu, který jsem deklaroval, a musím konstatovat, že nový zákoník práce má dost zásadní dopad.

Už velké novely od roku 2001 v našem oboru znamenaly ztrátu pro naše zaměstnance a zvýšení našich nákladů. A tento nový zákoník práce bez toho, aniž by došlo k prohloubení smluvní volnosti, znamená další ztráty pro naše zaměstnance. Vychází to z toho, co již bylo řečeno, to znamená, že byla nedostatečně zpracována koncepce zákoníku práce již v záměru a v podstatě tento zákoník práce nerespektuje.

Bylo řečeno, že ty návrhy vznikly v roce 1994, že v současné době je velký rozdíl mezi zaměstnaneckými činnostmi z hlediska nároků na ně kladených, ať už je to organizace práce, administrativní zatížení, příprava, fyzická a psychická náročnost. To znamená, že to, co je těžká práce, organizovaná u pásu, má samozřejmě jiné nároky než v našem oboru. Paradoxně stát si toho je vědom, protože většinu těchto analogických činností zajišťovaných našimi subjekty, které zajišťuje ze zákona - hasičské záchranné sbory, bezpečnostní složky a další - vyjmul z působnosti zákoníku práce, což se stalo hlavně v roce 2001, a nám nechal, ať se s tím vyrovnáme, jak chceme. To znamená, že se snížily mzdy zaměstnancům, zvýšily se náklady nám. Celá situace potom vede k zhoršení situace na celém trhu, to znamená, že se posiluje černý trh, dochází ke ztrátám na sociálním a zdravotním pojištění, které potom složitě hledáme.

Z toho důvodu se domnívám, že je potřeba se vrátit k základům tohoto zákoníku a najít vyváženost - co má upravovat, do jaké míry má mít smluvní volnost, protože ve valné většině, jak mi včera řekl pan ministr, když jsem s ním polemizoval, si to můžeme domluvit. A pan Štěch tam byl. Bohužel tam stojí zrovna pregnantně, že to nelze domluvit - jakoukoli pohotovost a další záležitosti. Proto já musím jednoznačně říct, že nezlepšuje postavení jedné strany. Já tvrdím, že v našem oboru, a není to jenom případ nás, je to případ všech oborů, které mají vysoké náklady práce a nízkou přidanou hodnotu, tento zákoník práce radikálně zhorší postavení jak zaměstnavatelů, kteří ho chtějí respektovat, tak jejich zaměstnanců a v podstatě je vytlačí do šedé zóny. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Pan docent Galvas, po něm paní docentka Gregorová. Já bych v tuto chvíli požádala, aby už další přihlášky nepřicházely, protože už by nebylo možné je přednést. Pokud někdo chce, aby v protokolu bylo jeho vystoupení nebo jeho názor uveden, je možné ho dát písemně. Máte slovo, pane docente.

Milan Galvas, vedoucí Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení, Právnická fakulta Masarykovy univerzity: Dobrý den, vážená paní předsedající, dámy a pánové, já bych se chtěl zmínit o jedné otázce, která je jako by v pozadí celého návrhu zákoníku práce, což též zaznělo jako by mezi řádky v některých vystoupeních. A to je jakýsi apriorní názor, že zaměstnavatel nutně musí být ten, který chce zneužít situace, vydělat co nejvíc, ublížit zaměstnanci, jestli to tak mohu vyjádřit, a zaměstnanec je ten chudák, který na všechno jenom doplatí.

Myslím, že takový přístup je špatný a že to není pravda. Víme, že současný zákoník práce byl vytvořen pro hospodářský systém úplně jiných velkých zaměstnavatelů - státních firem, tedy výhradně velkých firem, a že to v současnosti naprosto nevyhovuje. V současnosti zaměstnavatelé nejsou přece jenom velké korporace, ale většina zaměstnavatelů jsou malé a střední firmy. A zákoník práce to nebere v úvahu. On je pořád i v navrhovaném znění především konstruován podle mého názoru na velké firmy, pokud možno průmyslového charakteru. Jak je to postaveno, domnívám se, že kdyby ti malí, zejména střední zaměstnavatelé museli plnit všechny povinnosti, které jsou jim nově stanoveny, budou s tím mít velké problémy, a pokud je to nedonutí zanechat podnikání, tak jim to alespoň podstatně stíží činnost.

I argumentace, která v předcházejících diskusích (různých mnohaletých) kolem zákoníku práce probíhala, se pořád točila kolem toho, že zaměstnavatelé jsou ekonomicky silní, kdežto zaměstnanec ekonomicky slabý, že tady je obrovská nerovnost mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a nebude-li zaměstnanec náležitě chráněn právními předpisy, zaměstnavatel toho zneužije. Jistě - nikdo, myslím, nebude na tomto fóru pochybovat o tom, že skutečně zaměstnavatel je ekonomicky silnější než zaměstnanec. Ale prosím pěkně, jestliže těch drobných a středních zaměstnavatelů máme převážnou většinu, tak ten rozdíl v ekonomické síle už není takový. Nemohou přece dost dobře stavět na roveň nějaký obchodní řetězec a jednoho prodavače a vedle toho řemeslníka, který má dva až tři zaměstnance, tam ten rozdíl je úplně jiný. Mnozí s tím nebudou souhlasit, ale ti tři zaměstnanci, když se domluví, tak toho malého zaměstnavatele položí.

To je situace, která tady dříve nebyla - na jednu stranu vlivem globalizace vznikají stále větší a větší korporace a mezinárodní řetězce a podobně, ale na druhou stranu přece přibývá drobných podnikatelů, drobných zaměstnavatelů. Jestliže zákoník práce má být pro všechny a má všem dát stejnou šanci, tak musíme brát v úvahu i tuto skutečnost.

Zákoník práce vychází z toho, že existuje a priori jakýsi rozpor v zájmech mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Já si myslím, že ani to nelze paušalizovat, že v některých případech bude shodný zájem na tom, aby firma fungovala, protože když firma bude řádně fungovat a budou spolu slušně jednat, tak na tom prosperují jak zaměstnanci, tak zaměstnavatel. Oprosťme se od těch klišé, která tady kdysi fungovala.

Stát samozřejmě musí garantovat určité standardy, nejenom s ohledem na mezinárodní závazky, které máme, ale také s ohledem na to, že jsme ve 21. století, že tato společnost nějakým způsobem funguje a že se tady tradicí určité standardy vytvořily. Souhlasím. Ale zase v tom zákoně vidím jedno: jestliže zaměstnanci nejsou schopni založit odborovou organizaci, nejsou schopni nebo ochotni prostřednictvím kolektivní smlouvy něco prosadit, tak přistupuje stát (tatíček stát), který se o všechny stará, který všem všechno zajistí a vytvoří standardy formou zákonů. Je to cesta vpřed v 21. století?

Padla tu slova o vazbě nového zákoníku práce na nový občanský zákoník atd., že si nikdo nebude kupovat nový občanský zákoník, už to tu i bylo kritizováno, takovýto přístup. Ale prosím vás, ten nový zákoník práce je složitější než starý zákoník práce, už teď patří pracovní právo k právním odvětvím, které je v poslední době porušováno snad nejvíc hned po dopravních předpisech. Někteří to právo neznají, někteří ho znají a porušují, někteří vědomě, někteří nevědomě. A tím novým podstatně složitějším zákoníkem práce se situace zlepší? Já se obávám, že ne.

Důvodů pro to, aby byl zrušen a změněn současný zákoník práce, je mnoho. Víme, o co jde, padla tady spousta slov v tomto směru. Je třeba změnit nový zákoník práce, novou koncepci celého pracovního práva, nejenom zákoníku práce, ale tak, aby to vyhovovalo objektivním potřebám ekonomiky státu. Obávám se, že předložený návrh tento úkol nesplňuje. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane docente. Paní docentka Gregorová, po ní pan ing. Kašpar.

Zdeňka Gregorová, Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Právnické fakulty Masarykovy univerzity: Vážená paní předsedající, vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, jmenuji se Zdeňka Gregorová, jsem z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dovolte mi, abych ve svém stručném vystoupení obrátila vaši pozornost k jednomu odbornému problému, který se prolíná celou naší diskusí.

Je módním termínem v souvislosti se zákoníkem práce termín liberalizace pracovního práva a flexibilita pracovního práva. Já se ovšem obávám, jak mi zkušenosti občas ukazují, že každý řečník, který použije tento termín, má poněkud jinou představu, co tímto termínem rozumí. Takže se dostáváme k té škále názorů od hranice, kdy zákoník práce, a dovolte, abych to trošku přehnala, neupravuje vůbec nic a všude je prostor pro smluvní konsens subjektů pracovního procesu, a dostáváme se na druhou stranu názorové škály, kdy zákoník práce stanoví hranice pro smluvní volnost tak, že ten prostor pro vyjádření nějakého smluvního konsensu je malý. Ale mezi tím někde opravdu ta liberalizace pracovního práva a flexibilita pracovního práva je.

Základ je samozřejmě autonomie vůle subjektů. Už tady bylo řečeno, že žádný právní předpis není naprosto dispozitivní a žádný právní předpis nemůže být ani naprosto kogentní v této naší oblasti. Ale kde jsou hranice autonomie vůle, které by měly vytvářet prostor pro racionální chování subjektů v pracovním procesu?

Já si myslím, že tady je ten klíčový pojem, a to pojem „ochrana veřejného zájmu“. A co je to veřejný zájem, veřejný statek, který by měl být v souvislosti s účastí v pracovním procesu chráněn? Myslím si, že dost příkladů pro ochranu veřejného zájmu a vyjádřenou potom kogentní úpravou, to znamená stanovením zákazu určitého ujednávání, najdeme v mezinárodních dokumentech - jednak v úmluvách Mezinárodní organizace práce, které jsou pro nás závazné, resp. by měly být závazné a nejsou, jednak najdeme tyto hranice ve směrnicích Evropských společenství, které pro nás závazné jsou. A právě od těchto jednoznačně stanovených mantinelů vyjadřujících ochranu zájmů, ochranu veřejných statků bychom měli odvodit hranice autonomie vůle čili potud ta vůle může být volně utvářena, ale tyto hranice dané právě z mezinárodních dokumentů autonomie vůle už překročit nemůže, přes tyto hranice už jít nemůže.

Dovolte tedy, abych skončila poznámkou, že ne vždy máme dostatečně zmapovány právě tady tyto hranice, které by měly tvořit omezení pro flexibilitu pracovního práva a tedy liberalizaci pracovního práva. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, paní docentko. Nyní bude hovořit pan Ivan Kašpar.

Ivan Kašpar, Asociace samostatných odborů ČR: Když jsem vstupoval do tohoto sálu, tak jsem viděl po dvou stranách hesla, bohužel už zhasnutá, chtěl jsem je ocitovat. Zaměstnavatelé v jednotě proti zákoníku práce - když ho takto parafrázuji, omlouvám se, že jsem ho nemohl přečíst. Toto heslo mi něco připomínalo. Ale to jenom na okraj.

Buďme chvíli upřímní. Ministerstvo práce a sociálních věcí oslovilo všechny partnery, kteří jsou v tripartitě, aby se podíleli na zákoníku práce. Někdo přišel, někdo vyhověl, někdo nikoliv. Někdo přislíbil, pak od toho odešel. Možná s jediným důvodem, aby mohl celý nový zákoník práce kritizovat, stavět se proti němu a potlačovat jeho zákonnost. Prosím vás, buďme k sobě upřímní. Nehovořme o tom, zda je ústavní či neústavní. Vždyť je to pouze politický šlágr. Tady jde o jedno jediné: omezit právo odborů, omezit právo zastupování zaměstnanců. O nic víc a o nic méně nejde.

Hovořilo se o tom, že zákoník práce má být smluvní, že se má dávat do kolektivní smlouvy, vnitřní předpisy apod. Zúčastnil jsem se několika kolektivních vyjednávání, je to trošku můj job. A mohu vám říci, že málokterý zaměstnavatel přistoupí na věci, které jsou nad zákonem, nad zákonem o minimální mzdě, nad příplatky za prostředí apod. Znám i případy, že zaměstnavatel říkal, já bych vám to rád dal, ale nesmí být kolektivní smlouva, to znamená, že zde nesmí být odbory. Ano, podařilo se to, zaměstnavatel dal ve vnitřním předpisu mnohem více než bylo v kolektivní smlouvě na dva měsíce, pak šel na minima, na zákony o mzdě, na nařízení o minimální mzdě apod.

Hovoříme o tom, že zákoník práce je složitý. Prosím vás pěkně, zástupce Nejvyššího soudu tady říkal, že nebude nic měnit, tak jaká pak složitost. Já si myslím, že opět je to jenom zástěrka něčeho, co není pravda. Máme strach z toho, aby Poslanecká sněmovna nebo Senát nemusel upravovat. Je to jediný zákon, který bude Poslanecká sněmovna upravovat? Zda se v předloženém zákonu našla nějaká chyba, od toho je Poslanecká sněmovna a Senát, aby tyto chyby vyčistily a předložily.

Paní předsedající, vaším prostřednictvím se obracím na zástupce zaměstnavatelů, například na pana Dandu, aby zde konkrétně řekl, v čem je zákoník práce likvidační, v čem je zákoník práce zlikvidoval a v čem by sliby postavil. Vždyť přece lidé, kteří ve firmách pracují, nejsou takoví, aby chtěli firmu zničit, aby firmu, která je živí, zlikvidovali, aby si šli hledat práci v dnešní době nezaměstnanosti. Devadesát devět procent lidí, kteří zastupují odbory, jsou lidé zodpovědní a myslím si, že to myslí opravdu upřímně. A zástěrky, že si na něco hrajeme, to není pravda.

Nechci zde dlouho hovořit, bylo toho tady už řečeno hodně. Ale jak jsem řekl úvodem: nehovořme o tom, zda zákoník práce je takový či makový, ústavní či neústavní. Zákoník práce vychází z praxe, vychází z potřeby, přijměme tento zákoník práce v co nejkratší době.

Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane inženýre. Nyní vystoupí paní dr. Jitka Hejduková, prosím.

Jitka Hejduková, Svaz průmyslu a dopravy ČR: Dobrý den, dámy a pánové. Chtěla bych tady reagovat na některé argumenty, které byly řečeny vůči zaměstnavatelům v souvislosti s přípravou zákoníku práce. Budou to spíše jenom takové částečné fragmenty.

Byli jsme obviňováni z toho, že jsme nejednali, nediskutovali, nezúčastňovali se jednání. Na druhé straně tady byl zase vznesen údiv, že dnes nesouhlasíme s navrhovanou úpravou, když vlastně v době, kdy se prováděly novely zákoníku práce v harmonizačním procesu, jsme žádné výhrady neměli. Tady bych tedy chtěla říci několik slov.

Pokud šlo o harmonizační novely, chovali jsme se jako zaměstnavatelé velmi státoprávně, protože jsme si byli vědomi potíží a závazku České republiky, že vlastně musí provést transpozici celé řady směrnic do našeho právního řádu tak, aby naše právní úprava byla souladná. Přestože jsme k tomu měli řadu výhrad už i v této fázi, a tyto výhrady se týkaly i postavení odborových organizací, zůstávali jsme v klidu a podporovali jsme tento harmonizační proces s vědomím, že nám bylo přislíbeno, že až se bude připravovat zcela nový zákoník práce, bude provedena důkladná revize, budou odstraněny reminiscence z minulého období a postaví se skutečně minimax tak, aby odpovídal ekonomickým podmínkám 21. století. Je to zprofanovaný výraz, neměla jsem ho tedy užít. To se nestalo.

K tomu, že jsme se nezúčastnili projednávání a byli jsme zticha na jednáních, je jeden důvod. Už to tady ve svém vystoupení zmínil pan prezident, bylo to tu zmíněno i z řady jiných míst, i ze strany Hospodářské komory a dalších zástupců ze strany zaměstnavatelů. Zásadně jsme nesouhlasili se zadáním, které bylo dáno pro zpracování nového kodexu. Tady naprosto „odpíchnutí se“ od zásady – „co není zakázáno, je dovoleno“ - s tím, že se vlastně překlopí současná úprava do nové podoby, nemůže znamenat, že se bude jednat o novou a liberální úpravu.

Nebyl tady zmíněn od začátku jeden aspekt, který je také velmi důležitý pro celou podobu tohoto návrhu. Je to právě to zadání, které zabránilo jakýmkoliv změnám a jakémukoliv vyhodnocení. Zadání, že zůstane zachována současná ochrana zaměstnanců na stávající úrovni a postavení odborových organizací.

O postavení odborových organizací tady bylo řečeno hodně. Já bych tu ještě zmínila jeden aspekt, který se vlastně v podstatě týká ochrany zaměstnanců a týká se postavení těch mantinelů. Tady my vlastně v současné úpravě, až toto praxe spatří, přetahujeme ustanovení, která se skutečně táhnou ze 60. let minulého století. Nedošlo k žádnému přehodnocení například ochranných dob z důvodu zákazu výpovědi, nedošlo ke srovnání těchto úprav se směrnicemi a příslušnými úmluvami Mezinárodní organizace práce.

Vystupovala tady řada ředitelů z firem a může se to týkat i malých firem. Na základě jakých směrnic například platí zákaz výpovědi zaměstnanci, který nemůže vykonávat práci v noci? To, že ho převedu z bezpečnostních důvodů na jinou práci, je logické, ale že tam nadále zůstává důvod nemožnosti dát výpověď, že tam existuje další prodlužování ochranné doby pro výpovědi u zaměstnanců, kteří byli nemocni tuberkulózou atd., to se mělo přehodnotit. Minimálně tím by se podoba stala přijatelnější a čitelnější.

Nechci mluvit o dalších věcech, které možná z hlediska povinností zaměstnavatelů nejsou naplňována, protože nejsou zásadního a ekonomického charakteru, ač je to o vytváření podmínek pro kulturu, tělovýchovu a rozvoj zaměstnanců. Vadí nám, že se úprava vzala tak, jak je. Tím i mantinely, které měly stanovit minimum nároků a maximum závazků, zůstaly stejné. Nabízí se otázka, co dál a v čem vyjednávat.

Paradoxně nastala ještě další situace, i když je tvrzeno, že se svým způsobem ochrana zaměstnanců v žádném případě nezvýšila. Ona se zvýšila, dnes je to zejména, pokud jde o nastavení ekonomických parametrů. Dnes vypracováváme novou úpravu a za výdobytek považujeme v současné situaci, že se návrh v podstatě vrací do současné podoby. To všechno byly výhrady, proč jsme se odmítali na této úpravě podílet. Proto se mi velmi líbila slova, která tady přednesl pan poslanec Kasal, že asi nejjednodušší v dané situaci – protože dosažení konsensu nad úpravou, která by byla nová a něco přinesla a byla by stabilní, protože řada pohledů z hlediska stability tady byla také zmíněna – je řešení, kdy se navrhuje odstranit nejpalčivější problémy novelou. Možná se dnes prostor pro to naskýtá, protože je v Poslanecké sněmovně ve druhém čtení novela, která zapracovává transpozici směrnice č. 14 o právu na informace a projednání. Je to paradox, že je zde novela, ale vedle toho hovoříme o nové koncepci. V klidu vést dialog a připravovat novou pracovněprávní úpravu. (Potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Poslední přihlášenou je paní doktorka Tomandlová, která avizovala spíše faktickou poznámku.

??? (technická poznámka): Paní předsedající, dovolte mi technickou poznámku k vystoupení paní doktorky Hejdukové, co se týká ochrany před výpovědí. Je trochu smutné, že by zaměstnavatelům vůbec nevadilo, aby byly propuštěny těhotné ženy, ženy pečující o děti včetně mužů, kteří jsou ohroženi nemocí z povolání, včetně tuberkulózy, ale vůbec jim nevadí, že před výpovědí jsou rovněž chráněni i veřejní činitelé, mezi něž patří poslanci, senátoři a členové obecných zastupitelstev. To je pro srovnání spravedlnosti. (Potlesk.)

Senátorka Alena Palečková: Takto to nebylo řečeno. Paní doktorka Tomandlová.

Ludmila Tomandlová, ředitelka odboru pracovněprávní legislativy a kolektivního vyjednávání Ministerstva práce a sociálních věcí: Vážení přítomní, slíbila jsem, že budu velmi stručná, protože čas pokročil. Dovolím si učinit čtyři poznámky, blíží se to faktickým poznámkám, k tomu, co tady zaznělo za celý den.

Za prvé: ke způsobu přípravy zazněly z obou stran sociálních partnerů pohledy na to, jak se návrh připravoval. Pracuji na ministerstvu práce jako ředitelka odboru pracovněprávní legislativy a kolektivního vyjednávání. Na stolech mých kolegů toto paragrafové znění bylo napsáno.

Výzva ke spolupráci byla učiněna ihned po usnesení vlády k oběma sociálním partnerům i k odborným subjektům v oblasti pracovního práva. Výzvu přijaly jen odborová strana a Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání. O důvodech, proč ji nepřijali zaměstnavatelé, byla řeč a nedovoluji si to komentovat.

Přestože ministerstvo práce spolupracovalo s odborovými centrálami a s Asociací pro kolektivní vyjednávání, text paragrafů vznikal u nás, psali ho právníci ministerstva práce, tento návrh se projednával na ministerstvu práce. Mohu říci, že velmi často jsme vedli ostré spory s těmi, kdo s námi byli ochotni diskutovat, což byly odbory a Asociace pro kolektivní vyjednávání.

Zaznělo tady, že intenzivní práce na novém zákoníku práce probíhaly v posledních šesti měsících. Ani to není pravda, práce začaly ihned, jak byla přijata harmonizační euronovela v roce 2000.

K vypořádání připomínkového řízení. Padlo tady číslo, kolik přišlo připomínek. Přišlo jich opravdu hodně. Sama jsem byla u všech novel zákoníku práce od roku 1991, ale číslo ohromující není. Téměř všichni z nás aspoň někdy chodili do práce a všichni mají pocit, že pracovnímu právu rozumí, takže připomínek je vždycky hodně, ať je to krátká nebo dlouhá novela nebo nový zákoník práce. Bylo by překvapivé, kdyby připomínky nepřišly. V tom čísle jsou i legislativně-technické připomínky.

Připomínky byly vypořádány po souladu s legislativními pravidly vlády, to znamená, že se konaly připomínkové porady. I ta připomínková místa, která návrh odmítla z koncepčních důvodů, se připomínkových porad zúčastnila. Je pravda, že jejich jednotlivé připomínky projednávány nebyly.

V souladu s legislativními pravidly při předložení návrhu vládě byla vláda podrobně informována i o postojích těch, kteří návrh zásadně odmítli, což byli zaměstnavatelé a Hospodářská komora. Z hlediska legislativních pravidel a postupů jsme se snažili postupovat seriozně, abychom nestranili jedné či druhé straně, ale aby vláda dostala skutečně objektivní informaci. Byla to práce dost hektická. Jen k poznámce, která zde zazněla: pro peníze nebo prémie úředníků se to rozhodně nedělalo.

Druhá faktická poznámka je k vystoupení pana prezidenta Míla. Na začátku hovořil o důvodech, které vedou zaměstnavatele k tomu, aby návrh odmítali. Hovořil tam o zákonu o nemocenském pojištění. Nebylo mu jasné, jaký je vztah předloženého návrhu zákoníku práce a zákona o nemocenském pojištění. Má poznámka je legislativně-technická. Nový návrh zákona o nemocenském pojištění je dnes v Poslanecké sněmovně, nevím číslo tisku, a u něj je návrh na novelu stávajícího zákoníku práce. To je standardní legislativní postup.

Vláda jako navrhovatel předpokládá, že zákon bude schválen. Proto tento návrh zákoníku práce již počítá s novým zákonem o nemocenském pojištění. Lze to dovodit i na odkazu na poznámku pod čarou, kde je zatím dnes vytečkován návrh zákona o nemocenském pojištění. Kdyby se stalo a návrh přijat nebude, nebudou ani tyto paragrafy. Tento postup není nikterak neobvyklý, protože předkladatel volil stejnou metodu například u návrhu rovného zacházení a zákazu diskriminace, kde je rovněž ve sněmovně návrh obecného zákona o zákazu diskriminace. Chápu, že pro veřejnost to není někdy pochopitelný postup, je to asi dáno legislativní smrští, která trvá už několik let. Toto je vysvětlení z legislativně technického hlediska k zákonu o nemocenském pojištění.

Za třetí: několik řečníků zde zmínilo institut výpovědi bez uvedení důvodu. Jako příklad zde byla zmíněna Francie, která se touto cestou vydala. Jak to bylo prezentováno, ve skutečnosti to tak jednoduché není. Ve Francii nebyla ani zavedena zkušební doba dvou let, ani výpověď bez udání důvodu. Je to zvláštní režim nově uzavíraných pracovních smluv po dobu dvou let.

Pokud se srovnáváme z hlediska skončení pracovního poměru s ostatními zeměmi evropských společenství nebo EU, i když nemají všude stejnou metodu jako my, to znamená jmenovitý výčet výpovědních důvodů, tak výpověď odůvodňují. Je tomu tak zejména proto, aby zaměstnanci nebylo odepřeno právo na soudní ochranu. Jde tudíž jenom o to, že metoda je jiná, ale tyto důvody tam také mají.

Poslední poznámka. Mluvilo se tady o nákladech zaměstnavatelů. Přiznám se, že ani pro nás to nebylo zcela jednoduché odhadnout náklady v situaci, kdy se vlastně navrhuje úprava „co není zakázáno, je dovoleno“. Tento pokus jsme tudíž udělali a udělali jsme ho se vší zodpovědností, které jsme schopni. Doporučovala bych, aby si to zaměstnavatelé, pokud budou znovu probírat náklady, prošli velmi pečlivě. Například tady zaznělo zvýšení jednorázového odškodnění pozůstalým z pracovních úrazů. Všichni víte, že zaměstnavatelé jsou pojištěni, takže jde o to, že poškozený dostane více peněz. To je jenom faktická poznámka. Děkuji vám za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, paní doktorko. Zaznělo poslední slovo v rozpravě druhého bloku a vzhledem k tomu, že čas, který jsme měli vymezen, už opravdu uplynul, bych jenom požádala a vyzvala řečníky, jestli mají skutečně něco, na co musí reagovat, aby odpověděli opravdu v telegrafické formě, protože nějaké resumé by asi v tuto chvíli bylo předčasné, případně je možné ho dodat písemně, jak už jsem říkala.

Slovo má senátor Štěch.

Senátor Milan Štěch, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů: Děkuji, paní předsedající. Myslím, že to je správné, protože když jsme byli určeni jako předkladatelé, měli bychom mít i právo alespoň na některé věci zareagovat. Budu reagovat pouze na několik věcí.

Začal bych tím, čím paní ředitelka skončila. I předtím v souvislosti se zákoníkem práce zaznívala některá klišé a polopravdy, zejména směrem k zahraničí. Od zástupců teoretické fronty, vysokého školství bych očekával, aby to v nás skutečně vzbudilo důvěru, že oni budou těmi hlídacími psy pravdy a že když tam někdo řekne polopravdu nebo se uchýlí ke klišé, zejména ve vztahu k praxi v zahraničí, pak bych předpokládal, že na těchto institucích tyto poznatky jsou a že to uvedu na pravou míru. Toto přesvědčení jsem ale nezískal a delší dobu ho postrádám. Mám skutečně velmi vážné obavy, zda tato část našeho vysokého školství neprorůstá s businessem více, než je zdrávo. Říkám to odvážně, říkám i jiné věci za tímto řečništěm.

Slyšel jsem tady velice málo konkrétních připomínek, škoda, že nezaznívaly, když se jednalo o konkrétním návrhu. Jistě bychom se dohodli, kdyby byly věcně podloženy, protože si myslím, že odbory za patnáct let od politických změn prokázaly, že jsou schopny a ochotny rozumným argumentům naslouchat a hledat kompromisy.

Zaznělo tady, proč se neudělá jenom novela. Docházel jsem do expertní skupiny při ministerstvu práce v minulosti i teď a tam několikrát zaznělo, že novelou není možno spravit nesoulad s Listinou práv a svobod co se týká požadavku, aby se smělo všechno to, co není zakázáno. To byl mimo jiné onen hlavní motiv, aby se dělala nová úprava.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, problematika reprezentativnosti. Myslím, že to svědčí o stavu demokracie v Čechách. Ve Francii, v Itálii, v patnáctce EU by si nikdo nedovolil tuto otázku takto postavit. Nikdo nedovolil. Že se nestydí. Do určité míry ti, kteří je tady kladou, a jsou třeba z politických, stranických spekter. Jak reprezentativní jsou u nás politické strany? Přitom sebemenší strana má právo, a je to dobře, k demokracii to přece patří, se ucházet o hlasy voličů. Já jsem byl ten, který tady nepodpořil pokus o to, aby nám zde vznikl změnou volebního systému systém dvou politických stan. Protože si myslím, že by to demokracii v Česku škodilo. A najednou u reprezentativnosti odborů se to tady podporuje.

Jestliže politické strany přece chtějí uspět a chtějí mít mandát, jdou do soutěže a podle toho, kolik získají voličů, třeba i malá strana získá hodně voličů, budou mít sílu. Vždyť odbory přece také v praxi, pokud jdeme vyjednávat, výsledek je nakonec často na dvou aspektech: jaká je síla argumentů (i malá organizace může mít silné argumenty) a dále jací členové, ale i nečlenové, tj. veřejnost je podpoří. A proč tam najednou chceme nastolovat umělé pojistky, kdy budou nebo nebudou reprezentativní? Vždyť je to tak nedemokratický akt.

Kolega, který zde hovořil, pan továrník (také se za tento výraz nestydím, také mám kolegy a známé, kteří používají tento pojem, myslím, že to k nám patří) to řekl jasně: reprezentativní jsou tak, jak hrají fér, jak jsou čestní, jak si to zasloužili svou prací, svým chováním, svým jednáním při kolektivním vyjednávání atd. Proč to chceme nastavovat nějakými pojistkami? To na mě nepůsobí důvěryhodně. Já v tom vidím vedlejší snahy. Mohu tady jmenovat Francii, Itálii, Spojené státy, které mají odborovou organizovanost od osmi do patnácti, dvaceti procent ale nikdo si tam nedovolí to zpochybňovat. Někdy mi to přijde, že koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Myslím si, že jde o peníze, protože mít slabší odbory, snáze manipulovatelné zaměstnance, může být pro někoho výhodou. Vím, že celá řada zaměstnavatelů takový stav nechce, ale, vážení přátelé, to není řešení. Před čím utíkáme? Vždyť ČR má dnes docela slušnou hospodářskou výkonnost, má skoro 70 % průměru HDP na hlavu v EU, mzdy jsou tady na kurs 20 %, na paritu 45 %. Vždyť s tím přece nemůžeme jít do jednotné měny, nemůžeme chtít zavádět jednotnou měnu. To přece nemůže dobře dopadnout, a pokud se budou oslabovat odbory, pak se tato krize, tento deficit bude prohlubovat a o to větší bude překvapení a konflikt, který musí zákonitě přijít. A nepřál bych si, aby se potvrdilo pravidlo, že po každých dvaceti letech v ČR musí být nějaký velký konflikt.

Senátorka Alena Palečková: Pane senátore, prosila jsem, aby vaše vystoupení po rozpravě nebyla delší.

Senátor Milan Štěch, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů: Už budu končit. Volání po diskusi mně nepřijde upřímné. Lidé, kteří po ní volají, seděli od roku 1994 v expertních pracovních skupinách v různých jiných týmech a diskuse tam byly stejné jako tady dnes. Prostě musí se rozhodnout, musí se udělat krok kupředu a podle mého názoru to je jediná cesta, jak se můžeme posunout i v tom, že se posílí smluvní volnost. A my si moc přejeme, aby se víc věcí upravovalo v kolektivních smlouvách na principu smluvní volnosti. Bez nového zákoníku práce, myslíme si, to nepůjde. Bude to i hozená rukavice našim sociálním partnerům, jestli to myslí s liberalizací a se smluvní volností skutečně upřímně. /Potlesk./

Senátorka Alena Palečková: Také pan náměstek má pár poznámek k proběhlé debatě.

Petr Šimerka, náměstek ministra práce a sociálních věcí ČR: : Děkuji za slovo. Chtěl bych všem diskutujícím, i těm, kteří už odešli, pochopitelně poděkovat. Musím říci, že to považuji za velice užitečný počin Senátu a organizátorům bych chtěl ještě jednou poděkovat, i když to učinil již pan ministr. Nicméně přesto, že to považuji pro většinu z nás za užitečné, musím říci, že není téměř nic z toho, co tu zaznělo, co už bych býval byl v minulosti buď nečetl nebo neslyšel.

Za užitečné považuji to, že v jednu chvíli, během jednoho dne to zaznělo na jednom místě a že to slyšelo poměrně reprezentativní názorové spektrum napříč čímkoliv, abych se nedopustil něčeho, co bych nechtěl. To bych považoval za významný počin Senátu a děkuji za to.

Zároveň bych chtěl říci, že tady bylo hlavním mottem volání po jiné koncepci. Ať jsem poslouchal, a já jsem ani na minutu neopustil tuto místnost, jak jsem poslouchal, tak jsem neslyšel konkrétní propracovaný návrh jiné koncepce. Byly to dílčí poznámky, byly to obecné, kritické výroky, které slýcháme a slyšeli jsme už mnohokrát, ale nikdo dosud nepředložil jinou koncepci, než kterou předložilo Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Na začátku jsem tady prohlásil, že vím, že co jsme předložili, není ideální, že vím, že to není jediné možné řešení, ale nevím o nikom, kdo by předložil jinou, diametrálně odlišnou ucelenou koncepci, odlišnou od naší navrhované i od té současně platné, takovou, aby pro ni získal konsensus ostatních účastníků tohoto procesu.

Není problém vymyslet jinou koncepci, ale každý, kdo s ní přijde, a jsem o tom přesvědčen, bude ve stejné situaci, jako jsme my, to znamená, že mu všichni budou nadávat. A to tady bohužel nezaznělo a nezaznělo to v poslední době nikdy. Čili předkládáme možná málo, ale s otevřenou rukou a s čistým srdcem a víc jsme v dané situaci schopni nebyli.

Kritiku přijímám, je tam celá řada věcí, které se dají dílčím způsobem upravit, ale zase, a bylo to tady řečeno, dílčí úpravy to nespraví. Je otázka, zda je možné v dané situaci dosáhnout vůbec nějakého konsensu. Vyhovět jednomu znamená být v ostrém rozporu s jiným. A to se táhne už delší dobu.

Děkuji panu místopředsedovi Kasalovi za jeho názor, relevantní názor, já ho přednesu panu ministrovi. A jen bych chtěl říci, že v současné době je zákoník práce už mimo dispoziční pravomoc Ministerstva práce a sociálních věcí jako zpracovatele, je to vládní návrh zákona, leží v Poslanecké sněmovně a bude na vládě, jakým způsobem se k tomu zachová. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane náměstku. Další z vyzvaných řečníků, pan prezident Míl.

Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR: Paní předsedající, dámy a pánové, ono se těžko reaguje po takových emotivních táborových vystoupeních, spíše ideologicky zaměřených než konkrétních.

Ta norma má být jednoznačná, srozumitelná, vymahatelná, stabilní. Taková ta norma prostě není. Můžeme si o tom diskutovat a uvažovat, ale na tom faktu nic nezměníme. Na začátku dnešního jednání jsme slyšeli, že Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbory by rády slyšely konkrétní připomínky, že je nikdy neslyšely. Ty konkrétní tu zazněly. Po konkrétních připomínkách a závěru dnešního jednání slyšíme, že ty konkrétní v podstatě ministerstvo dávno slyšelo, ale že se mělo přijít se zásadním jiným návrhem. V podstatě je to o tom, že se nechce vnímat, že se nechce poslouchat a někteří zaměstnanci státní správy zřejmě nepochopili, že jsou placeni z našich daní.

Tady zaznělo, že vyhovět jednomu znamená být v rozporu s druhým. Ano, to bylo jasně řečeno i na tripartitě. Budeme stát na straně odborů. To je legitimní rozhodnutí vlády. Na to má předseda vlády i politická reprezentace, vládní exekutiva plné právo.

Já se ani nezlobím na pana senátora Štěcha, dostal se k tomu postu přes odbory narozdíl od ostatních, kteří jsou apolitičtí, nikdy v žádné politické straně nebyli, žádné politické ambice nemají a jim se potom velice těžko argumentuje, když existuje jednoznačné personální propojení mezi odbory a - řekněme - jednou politickou stranou. Je to legitimní, ale pak z toho neosočujme ty druhé. Já se za to na nikoho nezlobím a myslím si, že toto ve světě funguje, že to může být i správné a že to tak i fungovat může, ale nemůžeme potom nálepkovat ostatní a zbytečně se do nich navážet, že mají trošku jiný pohled.

Považuji za velice chybné to, když vláda slíbila, když bude liberální zákoník práce, aby se schválil zákon a předložil do sněmovny zákon, což už se stalo, který liberální není a který je v podstatě zakotvením stávajícího stavu. To bylo přiznáno i ze strany zpracovatele. Zákony mají být kvalitní. Předkládat zákon do Poslanecké sněmovny a do Senátu s tím, že tam se teprve dopracuje, to je neúcta vůči poslancům i vůči senátorům. Od toho je vládní exekutiva, od toho existuje státní aparát, aby tyto věci dal dohromady dopředu.

Hovořit o tom, že je v rozporu s Ústavou možná ano, možná ne, a proč tady někdo za patnáct let tuto věc nedal k Ústavnímu soudu, nezlobte se - nám jako občanům to zní velice divně. Jestli tomu tak bylo, tak proč to nějaká vládní exekutiva od roku 1990 neudělala? Proč to neudělalo Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo Ministerstvo spravedlnosti? My, když nezaplatíme daně včas, tak máme problém.

Já si skutečně myslím, že každý má dělat svou práci a má ji dělat pořádně. A ne jako to bylo před dvaceti lety: vyrobit auto, předat ho a pak si ho doma dodělejte. Takto to přece skutečně fungovat nemůže. A jestli to tak fungovalo a je to zvykem, tak to snad jednou zastavíme. A kde jinde, když ne u zákoníku práce. Argumenty o tom, že koho chleba kdo jí, toho píseň zpívá - nevím, myslím si, že je zbytečné to komentovat.

Já bych si přál jednu jedinou věc: aby se našla odvaha k tomu, že se řekne, že to je politické rozhodnutí, slib, určitá dohoda a za každou cenu se tento zákon proválcuje bez ohledu na to, že dnešním nezaměstnaným žádnou práci nesežene, aby se jasně řeklo, že ty připomínky, které jsme celou dobu dávali, byly v podstatě ignorovány. Není to záležitost jedné osoby, není to vůbec osobní záležitost. Je to věc, na které se v podstatě shodli úplně všichni a snaha zlikvidovat argument, který je iracionální, s poukazem na to, který jsem tady zaslechl vůči panu Bělinovi, to mi skutečně, nezlobte se na mě, připadá, jako když jsem slyšel některé projevy ze záznamu z padesátých let a některé, které pamatuji velice dobře, z let sedmdesátých.

Já pevně věřím, že se nevrátíme do této doby, protože tento způsob jednání ve mně nevyvolává dobrý pocit. Jak jsem v životě politické ambice neměl, tak dneska lituji, že nemám imunitu. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji. Pan prof. Bělina.

Miroslav Bělina, vedoucí Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy: Paní předsedající, dámy a pánové, pokusím se být nejstručnější ze všech mých předřečníků.

Já bych chtěl poděkovat za pozvání k účasti. Domnívám se, že ta diskuse byla velmi zajímavá, velmi užitečná. Já bych nechtěl reagovat na jakákoliv vystoupení v té diskusi. Snad jednu poznámku, protože jsem tady vznesl otázku reprezentativnosti, ale bylo zřejmě přehlédnuto, že jsem zmiňoval nález Ústavního soudu z roku 2002, kdy nález Ústavního soudu otázku reprezentativnosti vznesl právě v souvislosti s kolektivním vyjednáváním a v souvislosti s ústavností. Takže tu drzost měl Ústavní soud v roce 2002. Jinak já bych to zakončil tím, že mnohokrát byl citován místopředseda Poslanecké sněmovny pan Kasal. Já si myslím, že právě ta diskuse ukázala hlubokou pravdu, kterou řekl.

Ta diskuse nevypadá na to, že jsme téměř na konci legislativního procesu. Ta diskuse bohužel vypadá na to, že jsme téměř na jeho začátku. Děkuji.

Senátorka Alena Palečková: Děkuji, pane profesore. Mně v tuto chvíli nezbývá nic jiného než poděkovat všem účastníkům, a to jak aktivním, tak těm, kteří jenom naslouchali. Věřím, že všichni jsme naslouchali dobře, že jsme poslouchali názory ty, které se nám líbily, ale i ty, které se nám nelíbily, a že máme důvod a podklad k přemýšlení o nich.

Senátoři, kteří byli přítomni zejména v těch dopoledních hodinách, získali určitě dobrý náhled na ty nejproblematičtější místa toho v současnosti tak žhavého zákoníku práce, a to jak z těch legislativních hledisek, tak z těch věcných.

Pro všechny ostatní, kteří tady nebyli, i pro vás samozřejmě, budou k dispozici ze stenozáznamu pořízené protokoly, které budou jak v písemné formě, tak vyvěšené na webové stránce. A já pevně věřím, že jestli tento zákoník práce doputuje na své cestě až k projednávání zde v Senátu, tak budeme mít z té dnešní rozpravy skutečně velmi dobrý materiál k debatě. Věřím, že ho využijeme. Každý samozřejmě podle svých představ.

Končím toto veřejné slyšení, které troufám si říci patřilo k těm nejúspěšnějším, jaká tady byly doposud pořádána, a těším se, že se s vámi alespoň s některými uvidím při nějaké další příležitosti. Děkuji vám.

(Veřejné slyšení bylo ukončeno ve 14.19 hod.)