V l á d n í n á v r h,

kterým se předkládá Parlamentu České republiky

k vyslovení souhlasu s ratifikací

Protokol pozměňující smlouvu mezi Českou republikou a Japonskem o sociálním zabezpečení, podepsaný v Praze 1. února 2017


N á v r h u s n e s e n í

Senátu Parlamentu České republiky

Senát Parlamentu České republiky souhlasí s ratifikací

Protokolu pozměňujícího smlouvu mezi Českou republikou a Japonskem o sociálním zabezpečení, podepsaného v Praze 1. února 2017


P ř e d k l á d a c í z p r á v a p r o P a r l a m e n t Č R

Smlouva mezi Českou republikou a Japonskem o sociálním zabezpečení, podepsaná v Praze 21. února 2008 (vyhl. č. 41/2009 Sb. m. s., dále jen „Smlouva“), vstoupila v platnost 1. června 2009. Prakticky od počátku účinnosti Smlouvy se projevily rozpory mezi českou a japonskou stranou ohledně výkladu jejího čl. 7 odst. 1, tj. ustanovení o vysílání pracovníků.

Toto ustanovení umožňuje za splnění stanovených podmínek, aby pracovník vyslaný svým zaměstnavatelem z jednoho smluvního státu k dočasné (max. 5 let) práci na území druhého smluvního státu zůstal po dobu vyslání pojištěn v sociálním systému prvého, vysílajícího státu. Pro takto vyslaného pracovníka tedy nevzniká povinnost registrace v sociálním systému státu, kde dočasně působí, ani tam za něj nemusí být odváděno pojistné na sociální a zdravotní zabezpečení. Jde o výjimku z obecné zásady, že pracovník má podléhat sociálnímu a zdravotnímu pojištění ve státě, na jehož území fakticky vykonává svou činnost (tzv. pravidlo lex loci laboris) – stanovené v čl. 6 Smlouvy.

Čl. 7 odst. 1 Smlouvy výslovně stanoví, že vyslaný pracovník musí dočasnou práci na území druhého smluvního státu vykonávat pro svého zaměstnavatele, který jej vyslal z prvního smluvního státu – jde o požadavek tzv. přímého (bezprostředního) vztahu mezi vyslaným pracovníkem a vysílajícím zaměstnavatelem. Právě tato podmínka se stala předmětem rozporu mezi výkladem Smlouvy českou a japonskou stranou.

Česká strana z výše uvedené podmínky vyslání dovozuje povinnost, aby mezi vyslaným pracovníkem a vysílajícím zaměstnavatelem byla po celou dobu trvání vyslání uzavřena pracovní smlouva a současně je vyloučeno, aby vyslaný pracovník na dočasnou činnost vykonávanou na území druhého smluvního státu uzavřel novou pracovní smlouvu s místním zaměstnavatelem ve státě, kam byl vyslán. Uzavření nové pracovní smlouvy ve druhém smluvním státě z pohledu české strany vede k přerušení přímého (bezprostředního) vztahu mezi vyslaným pracovníkem a jeho vysílajícím zaměstnavatelem a dojde tak k porušení podmínek aplikace čl. 7 odst. 1 Smlouvy (tj. nesplnění podmínek vyslání). Identickým způsobem byl dohodnut i celoevropsky uznávaný výklad totožného institutu vyslání pracovníků v právu EU (čl. 12 odst. 1 nařízení EP a Rady č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení).

Japonské podniky však tímto způsobem při vysílání pracovníků do České republiky postupovaly, tj. docházelo k tomu, že japonští pracovníci působící dočasně v České republice uzavírali na práci na českém území novou pracovní smlouvu s českým podnikem, u něhož působili – zpravidla se jednalo o pracovníky vyslané v rámci koncernu japonskou mateřskou společností k dočasné práci u české dceřiné společnosti, přičemž vedle trvající pracovní smlouvy s japonskou mateřskou společností uzavřel daný pracovník ještě i místní pracovní smlouvu s českou dceřinou společností na práci, kterou u ní vykonával.

V souladu s výše uvedeným výkladem v těchto situacích česká strana odmítala akceptovat uplatnění čl. 7 odst. 1 Smlouvy, tj. ustanovení o vyslání, a vyžadovala proto, aby dotčení pracovníci byli sociálně a zdravotně pojištěni v České republice, kde vykonávají práci na základě pracovní smlouvy uzavřené s místním podnikem.

Japonská strana naopak trvala na tom, že i přes uzavření místní pracovní smlouvy s českou společností jsou japonští pracovníci vyslaní ve smyslu čl. 7 odst. 1 Smlouvy a měli by proto podléhat pouze japonskému sociálnímu a zdravotnímu pojištění. I přes řadu návazných dvoustranných expertních jednání se tento rozpor ve výkladu Smlouvy nepodařilo odstranit.

Přitom řada dvoustranných smluv sjednaných mezi Českou republikou a jinými státy (např. s USA, Austrálií, Indií) obsahuje výslovné ustanovení, které umožňuje vyslání aplikovat i na pracovníky koncernů, kteří jsou vysláni mateřskou společností pracovat u dceřiné společnosti v druhém státě a uzavřou s touto dceřinou společností novou lokální pracovní smlouvu. Česká strana dokonce výslovně navrhla již v roce 2008 japonské straně během sjednávání Smlouvy zařazení takového ustanovení do česko-japonské smlouvy – japonská strana tehdy tuto možnost zvažovala, ale nakonec ji odmítla, a to přes upozornění české strany, že v takovém případě nebude japonské pracovníky s uzavřenou pracovní smlouvou s českým podnikem považovat za vyslané.

Po neúspěšných jednáních ve snaze sjednotit výklad stávajícího čl. 7 odst. 1 Smlouvy přistoupila nakonec japonská strana v roce 2015 na návrh české strany, aby bylo dotčené ustanovení Smlouvy legislativně doplněno a upraveno tak, aby poskytovalo právní základ takovému konceptu vyslání, který je přijatelný pro obě smluvní strany. V listopadu 2015 bylo na expertní úrovni dohodnuto na jednání v Praze nové znění vysílacího ustanovení Smlouvy, které je obsaženo v čl. 2 Protokolu.

Tato nová úprava vyslání na jednu stranu vychází vstříc japonskému požadavku na široké chápání vysílání, zahrnující rovněž pracovníky uzavírající ve státě, kde dočasně působí, lokální pracovní smlouvu s místním zaměstnavatelem, na druhou stranu však musí současně i nadále trvat dostatečně úzká vazba pracovníka na jeho vysílajícího zaměstnavatele v tom smyslu, že tento pracovník je svým vysílajícím zaměstnavatelem i nadále řízen.

Jde o úpravu v zásadě srovnatelnou s úpravou vyslání ve smlouvách o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a USA, Austrálií či Indií, které rovněž umožňují (u koncernových podniků), aby měl vyslaný pracovník uzavřenu pracovní smlouvu se zaměstnavatelem ve státě, na jehož území dočasně působí.

Tento vstřícný přístup české strany k přijetí širokého konceptu vyslání v česko-japonské smlouvě zohledňuje i významné postavení Japonska z hlediska vzájemných ekonomických vztahů – jedná se dlouhodobě o jednoho z nejvýznamnějších zahraničních investorů v České republice.

Vedle úpravy čl. 7 odst. 1 Smlouvy využila japonská strana novelizaci Smlouvy současně k legislativně-technickým úpravám ustanovení, která se týkají japonského důchodového systému. Ten totiž s účinností od října 2015 prošel reformou restrukturalizace jeho doplňkových pilířů, které rovněž spadají do věcného rozsahu Smlouvy. Články 1 a 3–5 Protokolu proto upravují ustanovení Smlouvy týkající se japonského důchodového systému na znění, které reflektuje jeho reformovanou podobu.

Sjednání Protokolu nebude mít vliv na čerpání prostředků ze státního rozpočtu. Pro český systém sociálního a zdravotního pojištění může sice znamenat určitý úbytek na pojistném z činností japonských vyslaných pracovníků (z celkového pohledu půjde o zcela zanedbatelnou částku), ten však bude kompenzován skutečností, že tito pracovníci naopak následně nebudou z českého systému čerpat žádné sociální dávky ani úhrady zdravotní péče. V současné době většina japonských pracovníků, kteří nesplňují podmínky vyslání, žádá o zachování účasti v japonském sociálním systému prostřednictvím udělení výjimky dle čl. 10 Smlouvy, přičemž většině z nich je výjimka udělena a jsou na jejím základě vyňati z povinnosti účasti v českém sociálním systému. Lze proto předpokládat, že rozšířená úprava institutu vyslání ve Smlouvě se fakticky dotkne ročně nejvýše několika desítek japonských pracovníků přicházejících dočasně působit do České republiky.

Současně je nutno novelizaci Smlouvy chápat jako posílení právní jistoty japonských společností působících v České republice a vstřícný krok ke zlepšení investičního prostředí v České republice pro japonské podniky, což vedle podpory samotných zahraničních investic znamená i podporu vzniku nových pracovních míst, která s sebou japonský kapitál přináší.

Z hlediska rovných příležitostí je Protokol neutrální, je v souladu se závazky vyplývajícími z členství v EU, se závazky převzatými v rámci jiných smluv a s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva.

Navrhovaný dokument je smlouvou prezidentského charakteru, jež je před ratifikací předkládána k vyslovení souhlasu oběma komorám Parlamentu ČR podle článku 49 písm. a) a e) Ústavy ČR, protože upravuje práva a povinnosti osob a týká se věcí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu.

Sjednání Protokolu nevyžaduje změny v českém právním řádu. Jeho provádění v rámci Smlouvy, jejíž nedílnou součástí se stane, bude zajišťováno v rámci působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví na základě platných právních předpisů se zřetelem k jejím ustanovením (budou se aplikovat české právní předpisy a v případech, kdy Smlouva modifikovaná Protokolem obsahuje specifickou úpravu o příslušnosti k pojištění – budou aplikována příslušná ustanovení Smlouvy).

Vláda České republiky se sjednáním Smlouvy vyslovila souhlas svým usnesením ze dne 25. ledna 2017 č. 81.

V Praze dne 15. března 2017

Předseda vlády:

Mgr. Bohuslav Sobotka v. r.