Monitoring vývoje diskuse o budoucnosti EU

21.10.-20.11.2003

Po delším vyjednávání vyslovilo Lichtenštejnsko 5.11.2003 souhlas se zapojením 10 nových členských států Unie do Evropského hospodářského prostoru (EHP). Ke změně postoje Lichtenštejnského knížectví, které uzavření dohody blokovalo s ohledem na nedořešené majetkové nároky vládnoucího rodu v České republice, přispěla i diplomatická aktivita Norska a Islandu. Vyjednávání mezi Evropskou komisí, která zastupuje stávající členské státy EU, Islandem, Lichtenštejnskem, Norskem a deseti přistupujícími zeměmi byla zahájena 9.ledna 2003, přičemž meritorní dohody bylo dosaženo již v červenci 2003. Na základě nyní podepsané smlouvy se zvýší počet států zapojených do EHP na celkem 28 zemí.1

I. Jednání mezivládní konference

Podle průzkumů veřejného mínění realizovaných v rámci tzv. eurobarometru 67% občanů členských i kandidátských zemí nyní podporuje myšlenku evropské ústavní smlouvy (nejvíce Italové, Španělé a Maďaři, nejméně Britové, Dánové a Slovinci). Nadpoloviční většina respondentů se vyslovila i pro zřízení funkce evropského ministra zahraničí (53%) a předsedy Evropské rady (56%).2 Na druhé straně 45% občanů neuvažuje o přečtení textu evropské ústavy – pokud by ústava měla jakési resumé, přečetlo by si je 37% Evropanů. 61% respondentů navíc tvrdí, že neslyšelo o existenci Konventu (nejvíce informováni jsou s 63% Dánové, Finové a Lucemburčané, nejméně naopak Britové se 17%). V České republice povědomí o Konventu přesahuje evropský průměr, protože se týká 47% občanů. 38% českých občanů navíc ví, že výsledkem činnosti Konventu bylo vypracování ústavní smlouvy EU.3

Jediný hmatatelný výsledek prvních zasedání mezivládní konference – tedy vypuštění konceptu tzv. legislativní Rady z návrhu evropské ústavní smlouvy – narazil na odpor u části delegátů Konventu i v řadách poslanců Evropského parlamentu. Na 63 osobností politického života (mj. G. Amato, E.Brok, A. Duff) totiž žádá prostřednictvím petice zachování tohoto institutu s ohledem na potřebu zajistit transparentnost legislativní činnosti Unie. Signatáři petice se domnívají, že je vhodné jasně oddělit normotvornou aktivitu Rady ministrů od jejích exekutivních funkcí.4 Odpůrci koncepce legislativní formace Rady ministrů však upozorňují na problematičnost vydělování legislativních otázek z jinak uceleného formátu sektorových Rad. Výše zmíněná petice pak koresponduje s prohlášením předsedy a místopředsedů Konventu V. Giscarda d´Estaing, G. Amata a J.L.Dehaena. Ti v „Listech Evropského konventu“, nazvaných vědomě dle vzoru amerických „Listů federalistů“ z roku 1788, obhajují ustanovení připravená Konventem jako řešení vycházející důsledně z principu Unie států a Unie občanů.5

Jednání mezivládní konference na úrovni ministrů zahraničí ve dnech 27.-28.10.2003 se nakonec kvůli přetrvávajícím rozporům vyhnulo řešení otázky velikosti Evropské komise a systému hlasování v Radě ministrů. Na pořad jednání se tak vedle diskuse nad otázkou rotačního předsednictví6 dostalo ještě zachování jednomyslnosti rozhodování v některých oblastech. Některé státy jasně trvají na zachování práva veta u řady citlivých témat. Jde např. o daňovou a sociální politiku (např. Velká Británie), otázky trestního práva (kupř. Rakousko, Irsko, Velká Británie) či společnou azylovou a migrační politiku. Na druhé straně byla diskutována i možnost rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou ve sféře společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Ministři zahraničí evropských zemí podpořili návrh ECOFINu na zachování národního veta pro výdajovou stránku rozpočtu. Oproti konventnímu návrhu by zde navíc mohlo dojít k oslabení možnosti ingerence Evropského parlamentu.7

Řada dalších otevřených problémů spojených s návrhem ústavní smlouvy EU se stala předmětem bilaterálních jednání, technické a právní aspekty ústavní smlouvy jsou pak zkoumány skupinami expertů, které členské i kandidátské státy nominovaly. Zejména italská diplomacie usiluje o nalezení průniku množin postojů evropských států tak, aby ke konci listopadu mohl být představen „balíček“ nabízející řešení dosud sporných otázek. Tento „balíček“ bude projednáván ve dnech 28.-29.11.2003 na schůzce ministrů zahraničí (tzv. konkláve), která by měla připravit agendu pro prosincové setkání Evropské rady. Diplomatické sbory evropských zemí se přitom pokoušejí přesvědčit o výhodách svých vlastních pozic co nejvíce ostatních států. Bezvýsledný průběh schůzky francouzského presidenta Chiraca a španělského premiéra Aznara v Carcassonu 6.11.2003 však ukázal limity dvoustranných konzultací.8 Španělsko zůstalo neoblomné i přes snahu Berlína a Paříže dosáhnout souhlasu Madridu se změnou definice kvalifikované většiny sjednané v Nice.9 Naopak spíše odstředivým směrem pak zapůsobilo vystoupení britského ministra zahraničí Strawa – Británie totiž vyslovila pochopení pro polský boj za zachování principů z Nice. Podle Jacka Strawa musí být každá dohoda přijatelná pro všechny, a pokud k takové shodě nedojde, pak má zůstat v platnosti dosud platné řešení, v daném případě tedy tzv. vážené hlasy z Nice.10

Shodné postoje tak nadále mohli prezentovat spíše tradiční spojenci – zatímco projekt francouzsko-německé aliance (podrobněji srov. níže) potvrzuje odhodlání obou zainteresovaných států pokračovat v prohlubování integrace, společný apel britského premiéra Blaira a estonského ministerského předsedy Partse se nese ve znamení odmítnutí harmonizace daňových soustav a unifikace sociální politiky evropských států. Podle názoru obou politiků by takový krok vedl k oslabení konkurenceschopnosti evropského hospodářství.11

Zatím poslední jednání mezivládní konference na úrovni ministrů zahraničí 18.11.2003 se zaměřilo na dvě otázky. První z nich je specifikace postavení evropského ministra zahraničí včetně změny jeho označení (variantně se objevuje návrh označovat tuto funkci zahraničním tajemníkem či zahraničním zástupcem EU, což prosazuje zejména Velká Británie). Jiné členské státy Unie (Švédsko a Irsko) vyjádřily pochybnosti nad vhodností začleňovat evropského ministra zahraničí do rámce Evropské komise s ohledem na mezivládní princip rozhodování, který se v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie uplatňuje.12 Druhou diskutovanou otázkou se stala možnost změny ústavní smlouvy bez ratifikace národními parlamenty.13 Předmětný problém otevřela na IGC již Česká republika14, která spolu s dalšími zeměmi (Švédsko, Španělsko, Slovensko…) nesouhlasí s obecným zakotvením tzv. přechodové klausule v čl. I-24 ústavní smlouvy. Finsko v tomto kontextu dokonce předpokládá, že kvůli zakotvení obecné přechodové klausule v ústavní smlouvě EU by zároveň muselo dojít ke změně finské ústavy.15 Tato klausule umožňuje přechod na rozhodování kvalifikovanou většinou a přechod k standardnímu legislativnímu procesu v určité oblasti na základě pouhého rozhodnutí Evropské rady, tedy bez nutnosti schválit takovouto změnu na úrovni národních parlamentů v členských státech. Obhájcem zachování přechodové klausule je zejména Evropská komise, která ústy komisaře Barniera dokonce žádá možnost měnit veškerá ustanovení části III ústavní smlouvy EU bez nutnosti souhlasu národních parlamentů. M. Barnier se v této souvislosti také táže, zda je nezbytná i jednomyslnost rozhodování v Evropské radě o dílčích změnách ústavní smlouvy.16

K posílení ambicí EU v oblasti společné obrany17 by mohlo přispět i plánované zřízení Evropské zbrojní agentury do konce roku 2004. K tomuto rozhodnutí dospěli ministři obrany a zahraničí členských i přistupujících zemí na společném zasedání 17.11.2003. Agenturu by měla řídit výkonná rada složená z ministrů obrany členských zemí a jednoho zástupce Komise. Zbrojní agentura přitom naváže na činnost dosavadní Společné organizace pro spolupráci v oblasti zbrojení (OCCAR), kterou v roce 1996 založily Francie, Německo, Itálie a Velká Británie. Výsledky společného projektu čtyř zemí ovšem nebyly nijak ohromující, do značné míry se omezily na účast na vývoji evropského transportního letadla Airbus A400M. Ze států nenáležících do rámce EU projevilo zájem o účast na aktivitách Evropské zbrojní agentury nyní i Norsko.18 Evropský parlament na své schůzi 23.10.2003 podpořil ideu vytvoření stálé ozbrojené jednotky pro záchranné operace a „mobilního“ generálního štábu EU. Nadále však nepanuje jednota v pohledu na možnost strukturované spolupráce v obranné politice – zatímco např. Švédsko či Finsko odmítají návrh Konventu umožňující vedení krizových operací některými členskými státy jménem celého Společenství, k velkým zastáncům brzkého ustavení strukturované spolupráce naopak náleží Francie.19

II. Členské státy EU

Irsko se připravuje na převzetí předsednictví EU v lednu 2004. Prioritou tohoto předsednictví by se měly stát vnější vztahy, přičemž Dublin doufá, že se mu podaří dosáhnout zlepšení vztahů mezi Unií a Spojenými státy. Dalším důležitým úkolem je naplňování cílů lisabonského procesu, který byl nastartován v době hospodářského oživení. Současný stav evropského hospodářství vyvolává podle presidentky „zeleného ostrova“ Mary McAleesové potřebu zvýšení důrazu kladeného na reformní úsilí členských států. Prioritním úkolem je také nepochybně hladké zvládnutí přistoupení nových států do svazku Unie. Rovněž nelze vyloučit, že irské předsednictví bude muset řešit otázky spojené s návrhem ústavní smlouvy EU, pokud se italskému předsednictví nepodaří ukončit jednání mezivládní konference do konce prosince 2003.20

Dánsko se poněkud odlišuje od většiny menších států Unie požadujících zachování vlastního plnoprávného komisaře i po přijetí ústavní smlouvy EU. Ministr zahraničí Per Stig Möller při návštěvě Bratislavy 11.11.2003 prohlásil, že si dokáže představit kompromis v podobě Evropské komise složené z 18 řádných komisařů a devíti zástupců s hlasovacím právem, kteří by se střídali na principu rotace. Kodaň dále považuje za důležité nevytvářet duplicitní obranné struktury EU stojící mimo NATO a předpokládá, že v citlivých otázkách bude zachována i nadále jednomyslnost rozhodování. Dokument by se měl spíše než evropská ústava označovat vzhledem ke své povaze jako ústavní smlouva EU.21

K návrhu ústavní smlouvy EU se vyslovil i švédský parlament. Poslanci ve svém stanovisku podpořili princip 1 stát = 1 komisař a zároveň – pro mnohé poněkud překvapivě – vyslovili nesouhlas se zřízením institutu předsedy Evropské rady. Zákonodárci ve Stockholmu se tak přiklonili k názoru zachovat systém rotačního předsednictví i v Evropské radě. Toto stanovisko poněkud překvapilo švédskou ministryni zahraničí Lailu Freivalds, která je s ohledem na silnou pozici parlamentu vůči vládě v evropských záležitostech nyní nucena reflektovat tento názor i na jednání mezivládní konference. Předmětem diskusí je rovněž otázka případné novelizace švédské ústavy v případě, kdy v ústavní smlouvě EU (srov. čl. I-10) bude explicitně zakotvena přednost evropského práva před právem národním.22 Za pozornost stojí i skutečnost, že návrh na uspořádání referenda o evropské ústavě nezískal v zákonodárném sboru většinu. Nepochybně zajímavý je v tomto kontextu výsledek průzkumu veřejného mínění, v němž pouze 36% občanů vyjádřilo zájem, aby ústavní smlouva EU byla schvalována referendem, zatímco 52% se vyslovilo pro její schválení zákonodárným sborem.23

Rakouský premiér Wolfgang Schüssel v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel varuje před uspěcháním debaty nad ústavní smlouvou jako dokumentem, který by měl platit nikoli tři roky jako reforma z Nice, ale spíše 30 let. Spolkový kancléř se domnívá, že řada smluvních ustanovení (justice a vnitro, společná obrana) nebyla na Konventu řádně diskutována. Podle jeho názoru musí v Evropské komisi stejně jako v Evropském parlamentu a Soudním dvoře platit zásada, že každý stát je reprezentován plnoprávnými zástupci. K otázce hlasování kvalifikovanou většinou pak podotýká, že Rakousko může žít jak se systémem z Nice, tak s nově definovanou kvalifikovanou většinou, kterou koneckonců Vídeň preferovala již při jednání o reformě v Nice. Zakotvení odkazu na křesťanství v ústavní smlouvě pokládá Schüssel za smysluplné, nicméně průběh debat o této záležitosti mu nepřipadá důstojný. Bůh takový odkaz jistě nepotřebuje, jeho opominutí by však svědčilo o určitém deficitu integrace. Ve věci případného referenda o ústavní smlouvě kancléř upozorňuje na riziko, že místo o kvalitě dokumentu se bude hlasovat o národních emocích.24

Právě ze strany Rakouska a také Finska, Estonska či Malty se dostává podpory španělskému (či lépe španělsko-polskému) úsilí o zachování definice kvalifikované většiny v podobě, která byla dohodnuta v Nice. Ani návštěva francouzského presidenta Chiraca a německého kancléře Schrödera nedokázala zviklat pevné postoje Madridu.25 Jako signál pochopení pro španělské pozice někteří komentátoři také vykládají vyjádření britského ministra Strawa, vyslovené u příležitosti konzultací s polskou stranou, která postoje Madridu v této záležitosti sdílí.26 Britská diplomacie se ovšem v této fázi vyjednávání soustřeďuje spíše na boj za zachování jednomyslného rozhodování v citlivých oblastech daňové, zahraniční a obranné politiky. Ministr financí Gordon Brown pak podrobil kritice evropskou ústavní smlouvu i z důvodu poněkud nejasně formulovaných kompetencí Evropské unie v oblasti hospodářské politiky.27 Poměrně malé šance na prosazení má návrh britského premiéra Blaira, aby předsedovi Evropské rady bylo svěřeno také předsednictví všeobecné formace Rady ministrů. Samotná funkce předsedy Evropské rady byla zejména menšími státy zpočátku tvrdě odmítána, a tak si lze jen s obtížemi představit její případné posílení.

Značnou pozornost vyvolal na stránkách deníku Le Monde (13.11.2003) publikovaný návrh francouzsko-německé unie, která by posílila integrační jádro EU. Tento projekt dokonce počítá s úzkou spoluprací obou států v citlivých oblastech jako jsou finanční politika, zahraniční záležitosti a obrana. Po rozhovoru s předákem německé opozice (CDU/CSU) E. Stoiberem však francouzský president Chirac oznámil, že zmíněná idea není součástí aktuálních francouzsko-německých diskusí. Plán společné aliance je tak spíše považován za manifestaci setrvalé vůle Berlína a Paříže posilovat integrační tempo bez ohledu na potíže, s nimiž se potýká jednání mezivládní konference.28 S tím konvenuje i výrok německého ministra zahraničí Fischera, podle něhož nepohne-li se integrace s 25 státy, pak je nutno počítat se vznikem užší „avantgardy“.29 Objevují se také úvahy o souběžné ratifikaci nové ústavní smlouvy EU v SRN a Francii. Nadále pak pokračují debaty o potřebnosti změny francouzské ústavy v důsledku přijetí ústavní smlouvy EU30 a zároveň se vede diskuse o případném uspořádání referenda o tomto dokumentu. Stoupencem lidového hlasování v této věci je mj. premiér J.P. Raffarin, přičemž však nelze očekávat, že by k referendu došlo dříve jak v roce 2005.

Deník Le Monde se 25.10.2003 věnoval také otázce zastoupení Francie v Evropském parlamentu. Konstatoval značnou slabost národních pozic danou velkým „rozptylem“ francouzských poslanců po jednotlivých parlamentních frakcích. Zástupci země galského kohouta předsedají pouze dvěma výborům, jejich zastoupení v relevantních výborech zasahujících významně do legislativního procesu vyhodnotil Le Monde jako slabé.31

Příslušné výbory německého Spolkového sněmu odmítly 5.11.2003 návrh liberálů (FDP) na uspořádání referenda k návrhu evropské ústavní smlouvy. Ústavní řád SRN nezná na federální úrovni institut lidového hlasování, což přispělo k zamítnutí této předlohy. Proti hlasovaly jak vládní strany (SPD a Zelení), tak i opoziční blok CDU/CSU.32 Spolkový kancléř Schröder mezitím potvrdil zájem spolkové vlády neměnit Konventem navrženou podobu evropské ústavní smlouvy. V průběhu své návštěvy Slovenska však avizoval ochotu vést diskusi o zachování zásady 1 stát= 1 komisař i v budoucnosti.33

Podle průzkumů zveřejněných týdeníkem Wirtschaftswoche utrpělo německé sebevědomí v kontextu evropské integrace dílčí šrámy. 42% Němců se tak například domnívá, že vliv Německa v Evropě poslední době spíše poklesl, pouze 17% je přesvědčeno o opaku. Jenom 21% Němců si dnes myslí, že právě jejich země hraje v Unii klíčovou roli. Poklesl také počet těch, kdo si myslí, že existuje společná evropská kultura (z 58% roku 1996 na dnešních 46%). Zajímavé jsou dále posuny ve veřejném mínění v dalších otázkách. Zatímco v roce 2000 považovali Němci za důležitějšího partnera na mezinárodní scéně USA (52%), dnes toto místo zaujala Francie (49%). 45% občanů je dokonce přesvědčeno o tom, že EU a USA by v budoucnosti neměly tak úzce spolupracovat, což lze v jisté míře pokládat za důsledek rozdílného pohledu na iráckou krizi. Co se týče problematiky rozšíření, která je i s ohledem na německý příspěvek do bruselského rozpočtu dosti citlivá, převládá výrazně přesvědčení, že sjednocení Evropy je nezbytné pro udržení blahobytu Evropy (74%). Na druhé straně je však nezřídka sdíleno i mínění, že rozšíření Unie přinese Německu v delší perspektivě spíše nevýhody (42%).34

Rozšíření EU přináší šance a rizika také pro německé podnikatele a managery. Podle týdeníku WIrtschaftswoche se obávají zejména zvýšení plateb odváděných do bruselského rozpočtu (37,7%) a levné konkurence (48,4%). Zvláště skepticky se k rozšíření staví stavební průmysl.35 Přistoupení nových států do svazku Unie vítá celkem 32% německých managerů, zatímco 39% je spíše pesimistických. Velký rozdíl panuje zvláště v závislosti na velikosti podniku – zatímco 72% velkých firem rozšíření považuje za pozitivní krok, u podniků s méně jak 200 zaměstnanci tento pocit sdílí jen 32%. Zhruba třetina podniků hodlá také v zahraničí investovat, přičemž nejčastější destinací má být Polsko (43,7%) následované Českou republikou (35%). K důvodům zahraničních investic vede německé podniky jednak snaha snížit mzdové náklady (40%), a dále také nadměrné domácí daňové a byrokratické zatížení (39,4%).36

Rozšíření Unie se v poměrně kritické rozpravě věnoval také nizozemský parlament. Poslanci vládních pravicových stran přitom vyjadřovali rozpaky nad závazkem minulé nizozemské vlády, která přislíbila otevřít domácí pracovní trh občanům nových členských států hned od května příštího roku. Nizozemsko by tak spolu s Velkou Británií, Irskem a Švédskem37 neuplatnilo možnost zavedení přechodného období na volný pohyb pracovních sil. V závěru debaty však přesto zástupci všech politických stran s výjimkou poslanců Listiny Pima Fortuyna vyjádřili souhlas s přistoupením nových zemí do svazku EU. O ratifikaci přístupové smlouvy má parlament v Amsterodamu hlasovat v úterý 25.11.2003.38

III. Kandidátské země

V období, kdy veřejnost stávajících členských států vykazuje jisté známky ochlazení vůči ideji rozšíření Unie o deset nových států39, publikovala Evropská komise Pravidelnou zprávu hodnotící pokrok v naplňování závazků kandidátských zemí vůči EU. Nejlépe hodnoceným státem se stalo Slovinsko, na opačném konci tabulky pak stojí Polsko. Pro Českou republiku vyznívá zpráva příznivě, jakkoli Evropská komise identifikovala některé přetrvávající problémy. Vedle existence bezcelních obchodů a neakreditované Platební agentury (přes tu mají probíhat platby z bruselského rozpočtu) kritizuje Komise i zvyšování rozpočtového schodku a pomalou činnost Konsolidační agentury. Zásadním problémem je pak neplnění hygienických norem v potravinářském průmyslu, nedodržování sociálních předpisů v silniční dopravě, absence norem pro uznávání profesních kvalifikací a neexistence nového zákona o veřejných zakázkách.40

Formálním zakončením ratifikačního procesu přístupové smlouvy v ČR se stalo uložení ratifikační listiny u vlády Italské republiky dne 3.11.2003. Česká republika tak splnila všechny náležitosti ratifikačního procesu, čímž se po Dánsku, Maltě, Polsku, Kypru, Litvě a Slovensku stala sedmou zemí, která tuto proceduru úspěšně završila. Všechny zainteresované státy přitom musejí tento úkol splnit do 30.4.2003.41

President Aleksander Kwasniewski ve svém projevu pro polský rozhlas dne 19.11.2003 podotkl, že je sice „nutno bojovat za principy z Nice, ale nikoli za každou cenu“. Podle některých komentářů může být Kwasniewského projev interpretován jako zmírnění tvrdé pozice Varšavy, která dosud odmítala připustit, že by mohlo dojít ke změně dnes platného způsobu výpočtu kvalifikované většiny.42 Ministr zahraničí Cimoszewicz pak při návštěvě Bruselu navrhoval, aby byl nejprve v praxi ozkoušen systém z Nice. V roce 2009 by pak došlo na základě dosavadních zkušeností k vyhodnocení, zda je vhodné a potřebné zavádět Konventem navržený princip dvojí většiny.43 Polsko vedle debaty o návrhu ústavní smlouvy ovšem nepouští ze zřetele ani otázky spojené se vstupem do EU v květnu příštího roku. V hodnotící zprávě Evropské komise se objevila varování, která Varšavu upozorňují na mezery ve vytváření počítačové databáze nezbytné k získávání a rozdělování finančních příspěvků pro polské zemědělce. Obdobný problém ohrožující řádné čerpání evropských dotací Komise identifikovala také v případě Maďarska, Slovenska a Malty. Zpráva hodnotící stav připravenosti na vstup do EU je však nejkritičtější právě vůči Polsku.44

V průběhu své návštěvy Berlína 13.11.2003 představil maďarský ministr zahraničí Kovács aktuální pozice Budapešti ke sporným otázkám evropské ústavní smlouvy. Ministr potvrdil zájem na zachování principu jeden stát = jeden komisař, jakkoli připustil, že do pěti let od vstupu deseti nových zemí do EU v květnu příštího roku se může ukázat, že lze Komisi zmenšit. Se zavedením funkce předsedy Evropské rady se Budapešť již smířila. Co se týče definice kvalifikované většiny, je pro Maďarsko přijatelné jak zachování systému z Nice, tak přechod na systém dvojí většiny. Velmi zdrženlivě se však ministr Kovács staví k návrhům na vytvoření zvláštního generálního štábu evropských ozbrojených sil. Dle jeho názoru jde o nadbytečnou duplicitu v situaci, kdy lze využívat struktur NATO. Velmi výrazný zájem má však Budapešť na zakotvení ochrany menšinových práv v evropské ústavní smlouvě s ohledem na existenci početné maďarské menšiny v zemích sousedících s Maďarskem. Tomuto požadavku však oponují jak Francie, tak Španělsko, které se obávají dopadů takovéhoto kroku na vnitrostátní regulaci postavení menšin (Baskové).45

Poměrně kritický tón zaznívá v hodnotící zprávě Evropské komise na adresu Rumunska, kterému se podařilo 29.10.2003 uzavřít předvstupní negociace v oblasti finanční kontroly, čímž celkový počet úspěšně vyjednaných kapitol stoupl na 20 z celkového počtu 31. O něco lépe dopadlo hodnocení v Pravidelné zprávě Evropské komise pro Bulharsko, kde zpráva konstatuje existenci fungující tržní ekonomiky a soulad s kodaňskými politickými kritérii. Po předběžném uzavření negociací o justici a vnitru zbývají Bulharsku ještě 4 kapitoly k uzavření. Na druhé straně přetrvávají problémy v boji s korupcí, ve zdravotní péči, energetice, soudním systému a veřejné správě.46

Dalšímu ze států usilujících o vstup do EU - Chorvatsku - se dostalo v jeho snaze významné podpory od německého kancléře Schrödera. Ten označil rok 2007 za datum, kdy by vedle Rumunska a Bulharska mohla do EU vstoupit i tato země.47 Mezi Chorvaty se koneckonců vstup do Unie těší stabilně silné podpoře 75% občanů.48 Další zemí, která projevila odhodlání vstoupit do svazku Unie, se stala Makedonie. Podle informací deníku Financial Times49 podá Makedonie formální žádost o přijetí do EU v únoru příštího roku.50

1 Frankfurter Allgemeine Zeitung 29.10.2003, www.integrace.cz 10.11.2003.
2 V České populaci však převažuje u obou funkcí nesouhlas v poměru 46% proti a 40% pro. Co se týče referenda o ústavní smlouvě, třetina občanů ČR je považuje za nutné, 35% za užitečné, nikoli však nezbytné a zbytek populace lidové hlasování odmítá. Srov. www.ihned.cz 10.11.2003.
3 Frankfurter Allgemeine Zeitung 11.11.2003 a Týden v Evropě (ICEU Praha, 10.-16.11.2003). Co se týče znalosti o jednání Konventu, došlo zde k určitému poklesu oproti červnovému průzkumu, kdy povědomí o tomto sboru dosahovalo o 7 procentních bodů více.
4 www.euractiv.com 17.11.2003
5 Frankfurter Allgemeine Zeitung 14.11.2003. Konvent o budoucnosti Evropy se mezitím již dočkal své monografie, prozatím alespoň v německém jazyce: viz K.H. Fischer, Konvent zur Zukunft Europas. Texte und Kommentare. Baden-Baden 2003. Publikace obsahuje také text návrhu ústavní smlouvy doplněný potřebným výkladem.
6 Zatímco pouze menšina států se staví k myšlence týmového rotačního předsednictví jako takového skepticky (Francie, Belgie, Lucembursko), u ostatních zase nepanuje jednota nad délkou týmového předsednictví (např. 18 či 24 měsíců) a nad počtem participujících států (3 nebo 4). Itálie navrhla jako jakési kompromisní řešení zavedení týmového rotačního předsednictví v sektorových formacích Rady ministrů a ponechání stávajícího šestiměsíčního rotačního předsednictví jednoho státu v Radě pro všeobecné záležitosti. Srov. Frankfurter Allgemeine Zeitung 28.10.2003 a www.euobserver.com 27.10.2003 a 29.10.2003.
7 Evropský parlament s takovým řešením pochopitelně nesouhlasí – jeho názory artikulují na mezivládní konferenci dva pozorovatelé, z nichž jeden reprezentuje Stranu evropských socialistů a druhý Evropskou lidovou stranu. V listopadu došlo k výměně reprezentanta evropských lidovců – namísto Méndeze de Vigo se role pozorovatele na IGC ujal předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brok.
8 Financial Times 20.11.2003, www.integrace.cz a www.euobserver.com 7.11.2003
9 K problematice výpočtu kvalifikované většiny dle pravidel z Nice a dle návrhu ústavní smlouvy srov. důkladnou analýzu P. Kratochvíla publikovanou na www.integrace.cz. Dále www.euractiv.com 7.11.2003.
10 Vývoj událostí vede řadu pozorovatelů ke konstatování přitvrzení britského postoje vůči návrhu ústavní smlouvy EU. Otázka evropské ústavy se dle informací listu Sunday Times měla objevit i na pořadu jednání premiéra Blaira s americkým presidentem Bushem 18.11.2003. George W. Bush se měl v průběhu návštěvy ujistit, že ústavní smlouva neznamená vytváření evropského „superstátu“. Dále www.euobserver.com 9.11.2003.
11 Hospodářské noviny 7.11.2003
12 www.euobserver.com 19.11.2003
13 Le Monde 20.11.2003, www.integrace.cz 18.11.2003.
14 ČTK 26.10.2003
15 www.euobserver.com 29.10.2003
16 Frankfurter Allgemeine Zeitung 17.11.2003
17 Nejnověji srov. analýzu J. Fučíka Evropská unie jde do zbraně. In: Mezinárodní politika 10/2003, s. 29nn.
18 Frankfurter Allgemeine Zeitung 24.10.2003 a 18.11.2003 a www.integrace.cz 19.11.2003.
19 www.euobserver.com 12.11.2003
20 www.integrace.cz 20.11.2003
21 www.ihned.cz 11.11.2003
22 www.euobserver.com 29.10.2003
23 www.euractiv.com 3.11.2003
24 Der Spiegel 47/2003
25 V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že společná francouzsko-německá pozice je v této otázce v prvé řadě pozicí SRN. Pro samotnou Francii by zachování systému tzv. vážených hlasů z Nice neznamenalo ztrátu. Srov. Neue Zürcher Zeitung 5.11.2003.
26 Frankfurter Allgemeine Zeitung 5.11.2003
27 www.euobserver.com 4.11.2003
28 www.euobserver.com 21.11.2003
29 Financial Times 17.11.2003
30 Podle deníku Le Figaro většina oslovených odborníků názor o potřebnosti změny francouzské ústavy sdílí. Srov. Le Figaro 17.10.2003.
31 Le Monde 25.10.2003
32 Frankfurter Allgemeine Zeitung 6.11.2003
33 Süddeutsche Zeitung 30.10.2003, dále Le Monde 15.11.2003.
34 Wirtschaftswoche 46/2003
35 Tyto obavy se již delší dobu znatelně projevují v oblastech sousedících s ČR. Srov. analýzu Die EU-Osterweiterung aus der Sicht der grenznahen Wirtschaft vytvořenou pro Industrie- und Handelskammer Dresden 2001.
36 Wirtschaftswoche 47/2003
37 Dalším státem, který patrně neuplatní přechodné období, by mohla být Itálie. Opačný vývoj lze pozorovat v případě Dánska, které původně také mělo v plánu otevřít svůj pracovní trh. Dále Právo 12.11.2003 a Lidové noviny 15.11.2003.
38 www.ihned.cz 20.11.2003. Připomeňme, že ze stávajících členských států EU přístupovou smlouvu dosud ratifikovala jen čtveřice zemí – Dánsko, Německo, Portugalsko a Španělsko. Za zmínku stojí v tomto kontextu také odsunutí ratifikace přístupové smlouvy v rakouském parlamentu. Předmětný bod programu schůze byl přesunut z 12.-13. listopadu na 3. prosinec 2003. Důvodem je v daném případě snaha Vídně dosáhnout omezení kamionové transitní přepravy přes Rakousko – odložení ratifikace by mohlo posloužit jako účinná páka v tlaku na Evropskou komisi. Dále www.ihned.cz 7.11.2003 a www.euobserver.com 3.11.2003.
39 Nejde však jen o pocity občanů členských států EU. Studie poradenské firmy Burson-Marsteller vyhotovená pro Evropskou komisi konstatuje pravděpodobnost zpomalení tempa integrace v důsledku předpokládaného procesu sžívání se nových deseti přistupujících států s pravidly rozhodování a mechanismy EU. Výrazný limit integrační dynamiky představuje i velmi omezené procento prostředků, které má k dispozici bruselský rozpočet – jedná se nejen o možné soupeření mezi jednotlivými státy o tyto prostředky, ale také o skutečnost, že hlubší integrace je dle studie poradenské firmy podmíněná také objemem přerozdělovaných prostředků. Dále Ekonom č. 42/2003.
40 Hospodářské noviny 3.11.2003
41 Hospodářské noviny 3.11.2003
42 www.euobserver.com a www.euractiv.com 20.11.2003.
43 Frankfurter Allgemeine Zeitung 29.10.2003
44 Financial Times 5.11.2003 a 21.11.2003, Das Parlament 10.11.2003 a www.euobserver.com 1.11.2003.
45 Frankfurter Allgemeine Zeitung 14.11.2003
46 The Economist 1.11.2003, Süddeutsche Zeitung 19.11.2003, www.euractiv.com 30.10.2003.
47 www.euobserver.com 31.10.2003
48 Frankfurter Allgemeine Zeitung 19.11.2003
49 Financial Times 17.11.2003
50 Proces začleňování nových států do svazku Unie považuje Evropská komise za náročný úkol. Z anonymní ankety, které se účastnilo 33 z 36 generálních ředitelů Evropské komise, pak dále vyplynulo, že se skoro 2/3 respondentů z řad vysokých úředníků Komise staví rezervovaně vůči členství Turecka v EU s ohledem na potřebu určité vnitřní homogenity Unie. Řada z nich považuje za značný nápor na integrační sílu Společenství již současnou vlnu rozšíření o 10 zemí převážně ze zemí střední a východní Evropy. Dále Der Spiegel 46/2003.