I.

II.

III.

IV.

V.

konstatuje, že

a)​ návrhy na rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu jsou podávány dlouhodobě a opakovaně (v minulosti ostatně i Senátem), což je vysvětlitelné změnou právního a faktického stavu oproti době přijetí Ústavy v roce 1992 (rozsah majetku státu vůči majetku veřejnoprávních korporací různého typu, členství v Evropské unii), jakož i vyhodnocením praxe,

b)​ předkládané návrhy svým zaměřením nevybočovaly z toho, co je pro kontrolní orgány tohoto typu obvyklé i v zahraničních ústavních řádech, a to platí rovněž pro aktuální návrh změny Ústavy (senátní tisk č. 205, 12. funkční období),

c)​ přijetí tohoto návrhu by nemělo zastavit debatu o nastavení, provázanosti a efektivitě celého systému kontroly u nás;

upozorňuje, že přijetím předmětného návrhu změny Ústavy se vzhledem k výslovným odkazům v nově doplňovaných ustanoveních umocní význam prováděcího zákona, který už nyní modifikoval původně dle Ústavy spíše monokratickou organizační strukturu Nejvyššího kontrolního úřadu do podoby určitého hybridu a také dosti extenzivně vyložil rozsah jeho kontrolní působnosti – koho, jak a se zřetelem k čemu Nejvyšší kontrolní úřad kontroluje, je a ještě více bude patrné především z prováděcího zákona;

považuje proto za více než žádoucí doprovodit navrženou změnu postavení Nejvyššího kontrolního úřadu úpravou právního statusu prováděcího zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu tak, aby se stal jedním ze zákonů, k jejichž přijetí je třeba souhlasu obou komor Parlamentu (čl. 40 Ústavy), což je řešení zvolené řadou ústavních řádů pro status zákonů rozvádějících stručnou ústavní úpravu, ať už pod názvem zákonů organických, anebo bez zvláštního označování: jelikož teprve z takového zákona je zřejmý celkový „tvar“ ústavní instituce, nemá být ponechán v disposici měnlivé většiny v jediné komoře, pokud součástí stabilizace ústavního řádu je vyžadování široké shody – v tomto případě to znamená, že Senát si zachová roli spolurozhodovatele o tom, jaké subjekty budou kontrolovány a v jaké míře;

doporučuje do režimu zákonů vyžadujících shodu obou komor Parlamentu zařadit rovněž zákon o České národní bance a o Ústavním soudu, protože doplnění pouze zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu by bylo nekoncepční, resp. vytvářelo by věcně obtížně obhajitelnou asymetrii: rovněž ústavní úprava České národní banky je stručná, díky čemuž může prováděcí zákon dosti účinně modifikovat její právní status, ústavní ukotvení Ústavního soudu je sice mnohem rozvinutější, přesto přenechává zákonu např. zásadní téma iniciace jednotlivých řízení, přičemž pro efektivitu ústavního soudnictví je stěžejní nejen vymezení toho, o čemu může rozhodovat, ale i samotná možnost rozhodovat, která je závislá na určení subjektů a podmínek, za nichž se lze na Ústavní soud obracet;

pověřuje předsedu komise, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu.

předseda komise