PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY

SENÁT

7. funkční období

59. USNESENÍ

Ústavně-právního výboru

z 24. schůze, konané dne 2. prosince 2009

k návrhu senátního návrhu zákona senátorky Soni Paukrtové, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavní zákonů

(senátní tisk č. 30)

Po úvodním slově senátorky Soni Paukrtové, která vystoupila jako navrhovatelka, po zpravodajské zprávě senátorky Jiřiny Rippelové a po rozpravě

Ústavně-právní výbor

Příloha k usnesení č. 59 z 24. schůze ÚPV

Pozměňovací návrhy

k návrhu senátního návrhu ústavního zákona,

kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů

( senátní tisk č. 30/2009 )

Čl. I a čl. II návrhu upravit takto :

„Čl. I

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona
č. 347/1997 Sb., ústavního zákona č. 300/2000 Sb., ústavního zákona č. 395/2001 Sb., ústavního zákona č. 448/2001 Sb., ústavního zákona č. 515/2002 Sb. a ústavního zákona
č. 319/2009 Sb., se mění takto:

1.​ V čl. 41 odstavec 2 zní:

„(2) Návrh zákona může podat vláda, skupina nejméně deseti poslanců, Senát nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.“.

2. V čl. 44 odstavce 1 a 2 znějí :

„(1) Vláda má právo vyjádřit se ke každému podanému návrhu zákona a dále k návrhu zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas ve znění pozměňovacích návrhů, a k návrhu zákona vrácenému Poslanecké sněmovně Senátem s pozměňovacími návrhy.

(2) Nevyjádří-li se vláda do třiceti dnů od doby, kdy jí byl doručen podaný návrh zákona, nebo do deseti dnů od doby, kdy jí byl doručen návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas ve znění pozměňovacích návrhů, nebo návrh zákona vrácený Poslanecké sněmovně Senátem s pozměňovacími návrhy, platí, že se vyjádřila kladně.“.

3. V čl. 44 se vkládá nový odstavec 3, který zní :

„(3) Návrh zákona nebo pozměňovací návrh, který podstatně snižuje příjmy nebo podstatně zvyšuje výdaje podle schváleného zákona o státním rozpočtu, nelze přijmout, vyjádří-li s tím vláda nesouhlas.“.

Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 4.

4. Na konci  čl. 45 se doplňuje věta „Tím nejsou dotčena práva vlády podle čl. 44.“.

5. V čl. 46 odstavec 1 zní:

„(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do šedesáti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“.

Čl. II

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2011.“.

Stručné odůvodnění:

K bodu 1 (čl. 41 odst. 2)

Zákonodárná iniciativa jediného poslance je komparativně neobvyklá a rovněž disproporční ve vztahu k dalším subjektům zákonodárné iniciativy (vláda jako vrcholný orgán výkonné moci, Senát jako celá parlamentní komora). Navrhuje se proto přiznat ji skupině deseti poslanců, což je počet odpovídající skupině nominující kandidáta na funkci prezidenta republiky. Jednak se tím zvýší tlak na hledání shody a zvýšení transparentnosti již při zahájení zákonodárného procesu, jednak se do budoucna vytváří prostor pro případné posuny mezi individuálními a kolektivními oprávněními v některých důležitých agendách na úrovni jednacího řádu Poslanecké sněmovny (např. podávání pozměňovacích návrhů).

K bodu 2 (čl. 44 odst. 1a 2)

V čl. 44 odst. 1 :

Dosavadní výslovné oprávnění vlády vyjádřit se k iniciativnímu návrhu zákona se rozšiřuje tak, aby pokrývalo rovněž vyjadřování se k návrhům zákonů, které v podobě pozměněné oproti předloženému návrhu schválí Poslanecká sněmovna či Senát. Zkušenosti z praxe totiž ukazují nejen na vysoký počet, ale především na mimořádnou závažnost přijímaných pozměňovacích návrhů. Vzhledem k tomu ztrácí prvotní vyjádření vlády význam pro další fáze legislativního procesu, čímž se dále oslabuje formalizovaný vliv vlády v zákonodárství a snižuje se objem oficiálních informací přístupných poslancům a senátorům. Markantní je to zvláště u návrhů zákonů postoupených Senátu, jimž chybí důvodová zpráva a je tudíž nezřídkakdy obtížné rekonstruovat smysl textu a důvody vedoucí k jeho přijetí. To může zčásti zhojit právě nové vyjádření vlády. Obdobně, byť s menší naléhavostí, to platí rovněž pro návrhy zákonů vracené Senátem Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

K čl. 44 odst. 2 :

Ve vazbě na nové znění čl. 44 odst. 1 se stanovují lhůty. Pro prvotní vyjádření vlády k návrhu zákona se ponechává lhůta třiceti dnů, pro eventuální další vyjádření se předpokládá lhůta desetidenní. Kratší lhůta je odůvodněna tím, že jde přece jen o zhodnocení dopadů pozměňovacích návrhů, které jen v menšině případů změní návrh zákona k nepoznání. K tomu přistupuje snaha neprodlužovat zákonodárný proces nad nutnou míru. Vyjádření vlády totiž má nadále „jen“ informační, resp. doporučující povahu; bylo-li by závazné, musely by se vytvořit lepší předpoklady pro jeho důkladnost. Význam samozřejmě může mít i opožděně přijaté a doručené vyjádření vlády, Parlament však na něj nemusí čekat.

K bodu 3 (nový čl. 44 odst. 3)

Jako diskusní se předkládá návrh zavedení nového typu vyjádření vlády, tj. vyjádření závazného. Vztahovat by se mělo k ochraně příjmových a výdajových poměrů zavedených v rozpočtovém roce schváleným zákonem o státním rozpočtu. Pakliže by byly předkládány návrhy zákonů, resp. pozměňovací návrhy, které by podstatně snižovaly příjmy nebo podstatně zvyšovaly výdaje státního rozpočtu, tzn. zvětšovaly by schválený deficit, nemohly by být schváleny proti negativnímu vyjádření vlády. Příslušné změny daňových a jiných zákonů by mohly být přijímány jen s účinností pro jiný rozpočtový rok.

Navazující prováděcí úprava v jednacích řádech upřesňuje, že návrh zákona či pozměňovací návrh by co do dopadů kvalifikovala příslušná komora. Pokud by dala vládě za pravdu, že jde o takový návrh, nesměla by jej přijmout. Vláda se ovšem negativně vyjádřit nemusí, pak nic nebrání provedení změny ani v příslušném rozpočtovém roce.

Opačná konstrukce nutného souhlasu vlády by byla náročnější na čas a zakládala by riziko dodatečných sporů – měl být vyžadován souhlas, ale nebyl…

K bodu 4 (čl. 45)

Upřesňuje se, že zavedení nového oprávnění vlády vyjadřovat se k pozměněnému návrhu zákona, schválenému Poslaneckou sněmovnou, není v kolizi s povinností postoupit Senátu návrh zákona bez zbytečného odkladu.

K bodu 5 (čl. 46 odst. 1)

Třicetidenní lhůta vyhrazená Senátu k projednání návrhů běžných zákonů patří k těm nejkratším, které v dvoukomorových parlamentech najdeme. Nemuselo by to vadit při nízkém objemu legislativní činnosti, případně při jen marginálních změnách prováděných Poslaneckou sněmovnou v návrzích zákonů, neboť by bylo možné návrhy zákonů studovat již od jejich podání a získané poznatky pouze korigovat. Počet návrhů zákonů a intenzita prováděných změn v kombinaci s krátkostí lhůty Senátu velmi ztěžují plnění jeho revizní či korektivní funkce. Proto se navrhuje prodloužení mezní prekluzivní lhůty na šedesát dnů, přičemž samozřejmě nic nebrání tomu, aby významná část postoupených návrhů zákonů byla projednána dříve, takže šedesátidenní lhůta by byla využívána u návrhů zásadních, velmi rozsáhlých či Sněmovnou zcela přepracovaných.