Protokol z 2. veřejného slyšení Senátu Parlamentu ČR


PROTOKOL
O 2.VEŘEJNÉM SLYŠENÍ SENÁTU
konaném dne 19. září 2001 od 9.30 hodin
v Jednacím sále Valdštejnského paláce

 

otevření veřejné diskuse na téma směrování a význam vysokých škol a vysokoškolského vzdělání v české společnosti 3. tisíciletí s odrazem v legislativně-právní oblasti

(projednávané otázky):

  • Vysoké školy a věda
  • Financování vysokých škol
  • Možnosti zvyšování počtu studentů
  • Mgr. Eduard Zeman - ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
  • Doc. Ing. Josef Průša, CSc. - náměstek ministra školství mládeže a tělovýchovy České republiky
  • Prof. Ing. Ivan Wilhelm, CSc. - rektor Univerzity Karlovy Praha
  • JUDr. Pavel Rychetský - předseda Rady vlády pro výzkum a vývoj
  • Doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. - předsedkyně Akademie věd ČR
  • Prof. Ing. Jiří Witzany, DrSc. - rektor ČVUT Praha
  • Doc. RNDr. František Ježek, CSc. - předseda Rady vysokých škol
  • Prof. RNDr. Jan Bednář - Akademický senát UK Praha
  • Doc. Ing. Josef Koubek, CSc. - rektor Vysoké školy chemicko-technologické, Praha
  • Doc. PhDr. Jiří Tomáš Kotalík, CSc. - rektor AVU Praha
  • Prof. Ing. Zdeněk Vostracký, DrSc. - rektor Západočeské univerzity Plzeň
  • Doc. Ing. Eva Münsterová, CSc. - místopředsedkyně Rady vysokých škol, předsedkyně komory akademických pracovníků AS VUT, Vysoké učení technické Brno
  • Ing. Lukáš Výlupek - místopředseda Studentské komory Rady VŠ, Zlín
  • Mgr. Jan Morávek - Studentská komora Rady VŠ, Hradec Králové
  • Prof. RNDr. Jiří Zlatuška - rektor Masarykovy university Brno
  • Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., MSc. - ředitel Institutu sociologických studií, Fakulta sociálních věd Praha
  • Prof. Ing. Petr Sáha - rektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně
  • Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. - přednosta III. chirurgické kliniky LF UK FN Motol
  • Prof. RNDr. Miroslav Liška, DrSc. - předseda Akreditační komise
  • Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc. - předseda Gramové agentury České republiky
  • Prof. PaedDr. Jiří Kotásek,CSc. - Ústav výzkumu a rozvoje školství
  • PhDr. Petr Mareš, Csc. – předseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny
  • PhDr. Walter Bartoš - místopředseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny
  • Mgr. Miloslav Kučera - místopředseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny
  • PhDr. Petr Matějů, Dr. - člen Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny
  • Ing. Michaela Šojdrová - členka Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny
  • Ing. Alena Hromádková, CSc. - předsedkyně Akademického senátu UK
  • Prof. RNDr. David Lukáš, CSc. - rektor Technické univerzity v Liberci
  • Prof. Ing. Miroslav Ludwig, Csc. – rektor Univerzity Pardubice
  • Doc. Ing. Jiří Cakl, Csc. – prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice
  • Doc. Ing. Jaroslava Ďurčáková, Csc. - rektorka VŠE Praha
  • Prof. MUDr., PhDr. Jana Mačáková, CSc. - rektorka univerzity Palackého v Olomouci
  • Doc. MUDr. Stanislav Tůma, CSc. - vedoucí Kliniky zobrazovacích metod FNM, 2. LF UK
  • Prof. Ing. Josef Kozák, DrSc. - rektor České zemědělské univerzity v Praze
  • Generálporučík Ing. František Padělek – 1. zástupce náčelníka Generálního štábu, velitel Vzdušných sil AČR
  • Ing. Petr Jadrný - tajemník Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska
  • Prof. Ing. Vladimír Haasz, CSc. - předseda ekonomické pracovní komise Rady vysokých škol, ČVUT Praha
  • Ing. František Barták - předseda Vysokoškolského odborového svazu
  • Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc. - rektor Vysoké školy finanční a správní
  • JUDr. Aleš Gerloch, CSc. - vedoucí Katedry teorie práva a právních učení PF UK Praha
  • Michal Dvouletý - předseda studentského parlamentu, Evropský polytechnický institut Kunovice

Veřejného slyšení se dle prezenčních listin zúčastnilo 41 účastníků a 32 senátorů.


Těsnopisecký záznam
z 2. veřejného slyšení Senátu
Parlamentu České republiky
(úplné texty vystoupení v rozpravě)

 

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážení účastníci veřejného slyšení, milí hosté. Dovolte mi, abych vás všechny přivítal na 2. veřejném slyšení Senátu. Slyšeli jste dobře, je to teprve 2. veřejné slyšení za celou dobu existence Senátu. Je tím řečeno, že tímto institutem, který předpokládá i Ústava, neplýtváme a chceme jej věnovat těm nejzávažnějším otázkám. Chceme jim dodat maximální závažnost. Uvědomění závažnosti tohoto institutu. Někteří senátoři písemně požádali o omluvu. Já jejich jména přečtu - kolegové Michael Žantovský, Jan Fencl, Zdeněk Vojíř, Milan Balabán.

Konání tohoto veřejného slyšení schválil Senát svým usnesením č. 145 na 8. schůzi Senátu ve svém 3. funkčním období. K jeho přípravě se Senát ještě jednou vyjádřil svým usnesením č. 171. Dříve než zahájím rozpravu k prvnímu okruhu otázek, chtěl bych předem ozřejmit způsob, jakým budeme dnes jednat. Jednací řád stanoví, že veřejného slyšení se účastní pozvaní znalci a další osoby, které mohou podat informace o projednávaných otázkách. Tyto osoby mají přístup do jednacího sálu, mají právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a mohou také podávat písemné návrhy a stanoviska k projednávané otázce.

V mezidobí od schválení seznamu účastníků veřejného slyšení se na nás obrátila řada dalších zájemců o účast. Jsem si jist, že nevyjmenuji všechny, ale už teď vím, že se jedná např. o pana Ing. Petra Jadrného, tajemníka Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska, pana Prof. Ing. Vladimíra Haasze, CSc., předsedu ekonomické pracovní komise Rady vysokých škol ČVUT Praha, profesora doktora Vladimíra Čecháka, CSc., rektora Vysoké školy finanční a správní, a Michala Dvouletého, předsedu Studentského parlamentu, studenta Evropského politického institutu Kunovice.

Jsou tu ještě další. Teď už bez titulů a bez hodností - pánové Miroslav Ludvig, František Padělek, Jiří Cakl, Jaroslava Dručáková, Věra Novotná, Mária Kotovská, Stanislav Tůma, Alena Hromádková, David Lukáš, Jana Mačáková, Michal Velíšek.

Já se ptám paní senátorek a pánů senátorů, zda mají námitky proti tomu, aby někteří z těch, které jsem tu četl, a možná jistě další, kteří se přihlásí, aby tady nemohli vystoupit. Jestliže taková námitka nebude vznesena, nebudeme ani o tom hlasovat. Takže teď se obracím na paní senátorky a pány senátory, je taková námitka nebo jsou takové námitky? Nejsou.

Čili teď už záleží jenom na řídícím schůze a na vás, kteří tu budete mluvit, abychom to časově zvládli a prosím všechny o určitou sebekázeň a schopnost improvizace, aby se tady třeba neopakovala obdobná vystoupení. Mějme všichni za náš společný zájem to, aby tu byly ventilovány všechny relevantní názory, aby se na všechny dostalo. Tak tolik k účastníkům.

Senát dále stanovil svými již dříve zmíněnými usneseními, že účastníci veřejného slyšení se hlásí do rozpravy písemně. Písemné přihlášky, prosím, směřujte přímo k předsednickému stolu nebo ke kolegovi senátorovi, který sedí po mé pravici, ke kolegovi Kaňovi.

Prosím, označte, ke kterému bodu hodláte vystoupit.

Jsme si vědomi toho, že všechna tři zvolená témata spolu úzce souvisejí a že je nelze tudíž striktně oddělit. Přesto, prosím, pokoušejme se o to. Při udělování slova upozorní předsedající dalšího řečníka na to, že jeho vystoupení bude následovat. Slova se smí ujmout jen ten, komu je předsedající udělí.

Dále vás chci informovat, že lhůta řečnické doby pro předpokládaná vystoupení, předem dojednaná, byla stanovena na deset minut, pro vystoupení v rozpravě na pět minut. Důvod je jediný. Chceme umožnit vystoupit všem, kteří o to budou dnes stát.

V rozpravě se, prosím, neobracejte na ostatní řečníky přímo. Případné dotazy na ně vzneste prostřednictvím předsedajícího. V tomto případě se nejedná pouze o přesnou dikci jednacího řádu, ale jde o osvědčenou parlamentní zvyklost. Předpokládám, že v zájmu zachování živosti a autentičnosti našeho jednání by vždy po přednesení příspěvku bylo možné položit řečníkovi otázky, aniž on se ještě vzdálí od řečniště, a ten by pak na ně souhrnně reagoval. K tomu, prosím, použijte mikrofony umístěné před lavicemi. Tady bychom znovu rádi apelovali na stručnost a věcnost, aby se dostalo na všechny.

Jednací řád ale umožňuje během rozpravy bezprostředně reagovat na její průběh faktickou poznámkou, jejíž přednesení ani případná odpověď by neměly překročit dvě minuty, přičemž by taková faktická poznámka neměla obsahovat hodnocení ani stanoviska, nýbrž měla by reagovat právě na věcný obsah rozpravy a sloužit pouze uvedení věci na pravou míru.

Závažnost tohoto jednání je dána mj. tím, že z celého jednání je pořizován zvukový a stenografický záznam, který bude sloužit jako podklad pro pořízení protokolu, v němž budou uvedeny úplné texty vystoupení v rozpravě a všechny písemně podané návrhy a stanoviska všech účastníků.

Na závěr chci pouze pro úplnost připomenout, že pořádkové pravomoci předsedajícího podléhají vedle senátorů i všichni další účastníci veřejného slyšení Senátu, nevyjímaje osoby na galerii, hosty, veřejnost a zástupce sdělovacích prostředků.

Konečně vám chci říci, že jsem požádal tři z našich kolegů senátorů, aby se vždy po skončení rozpravy k jednotlivým blokům pokusili se vší myslitelnou objektivností a se vší nezbytnou slušností rekapitulovat průběh rozpravy, shrnout příspěvky, které vyslechneme. Budou to senátoři Ladislav Malát, Josef Jařab a František Mezihorák. Myslím, že je v zájmu věci, abychom udrželi slyšené v souvislostech, a naši kolegové se právě o to pokusí. Oni samozřejmě mají jako všichni ostatní právo vystoupit v rozpravě, jejich role je v tomto neomezuje.

Na závěr pouze jedna organizační poznámka. Před 12.30 hod. předám řízení předsedovi Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kolegovi Františku Mezihorákovi. V té chvíli navštíví Senát prezident Maďarské republiky. Přitom předpokládáme, že zhruba od 13 do 14.15 hod. by byla vyhlášena přestávka na oběd.

Děkuji vám, že jste mně věnovali několik minut pozornosti, a nyní můžeme přistoupit k rozpravě o prvním bodu, kterými jsou "Vysoké školy a věda". Otevírám k tomuto bodu rozpravu. Prosím vás o vaše přihlášky.

Jako první se přihlásil pan profesor Wilhelm, rektor Univerzity Karlovy. Pane profesore, máte slovo.

Ivan Wilhelm, rektor UK Praha: Vážený pane předsedo, paní senátorky, páni senátoři, vzácní hosté, dámy a pánové, dovolte, abych úvodem tohoto krátkého příspěvku poděkoval všem, kteří se zasloužili o skutečnost, že téma "Vysokoškolské vzdělávání a činnost vysokých škol" se dostalo na diskusní pořad dnešního veřejného slyšení Senátu.

Vysoké školy pociťují absenci permanentního veřejného dialogu na toto téma jako zásadní nedostatek, díky němuž se nedaří rozvíjet činnost vysokých škol tak, jak bychom si představovali a jak by bylo možné v našich podmínkách realizovat. Přitom intenzivní rozhovory tohoto druhu probíhají prakticky v celé Evropě, a to především z toho důvodu, že role vysokých škol v moderní společnosti doznala v posledním desetiletí výrazných změn.

Moderní vysoká škola, budovaná na svých historických základech, je unikátní, nezaměnitelnou institucí, stojící na jasně definovaných základech vlastní autonomie a vnitřní samosprávy. Jsou to právě tyto dva pilíře akademického života, které znamenají nejen relativní nezávislost akademických činností na politické moci a ideologických přístupech, ale i vysokou míru ochrany jejich výsledků před zneužitím. Základním posláním vysoké školy je shromažďování a rozvíjení vědění a poskytování vzdělání co nejširší veřejnosti na tomto základě. Shromažďovat a zejména rozvíjet vědění však znamená především si současné vědění osvojovat, do hloubky je pochopit a teprve pak je dále rozvíjet. Rozvoj vědění je pak orientován tak, aby mohly být formulovány další a další otázky směřující k nejzákladnějším problémům lidské existence a aby na ně mohly být hledány fundované odpovědi. Těžiště vědecké práce tak v naprosto převážné míře spočívá v pokusech o vyvrácení platné hypotézy. Děje se tak do té doby, dokud není předložené řešení spolehlivě vyvráceno, aby mohla být navržena hypotéza nová, snad dokonalejší, a aby proces jejího ověřování mohl začít znovu. Děje se tak v nenahraditelném vztahu učitele a žáka, profesora a jeho asistentů. Jistěže je míra přínosu nových myšlenek a nových teorií různá na různých pracovištích. Avšak proces studia poznaného, proces osvojení si věděného nejen do celé šíře, ale i do hloubky, je procesem, který probíhá na všech vysokých školách a je právě základním znakem vysoké školy. Má-li tedy vysoká škola působit jako instituce vzdělávací, musí být nevyhnutně i institucí vědeckou.

Na prahu třetího tisíciletí, kdy evidentně roste přímý význam vědy a neustále se zvyšuje její vliv na společnost, kdy stojíme na prahu “společnosti vědění”, roste rovněž význam vysokých škol a význam vysokoškolského vzdělání. Nové problémy zásadního charakteru, které vyvstávají před námi jak v regionálním, tak i globálním rozměru implikují nová řešení, jakožto výsledek moderního multidisciplinárního přístupu. Význam vzdělání se však často trivializuje pouze na rozšíření vědomostí a tím na vyšší konkurenceschopnost a kariérní úspěšnost v životě jednotlivce. Jakkoli je tato okolnost z individuálního hlediska důležitá, je možné mít dnes za prokázané, že úroveň dosaženého vzdělání výrazně ovlivňuje i další základní oblasti života společnosti. Mám zde na mysli např. skutečnost, že vyšší vzdělání zvyšuje produktivitu práce jednotlivce, rovněž tak zvyšuje adaptabilitu jednotlivce v profesním zařazení a tudíž snižuje úroveň nezaměstnanosti, výše dosaženého vzdělání má přímý vliv na nemocnost, kdy rozdílné životní návyky lidí s vyšším vzděláním pozitivně působí preventivním způsobem a snižují riziko komplikovaných onemocnění, vyšší vzdělání rovněž zvyšuje úroveň rozlišitelnosti osobních rizik a tím zajišťuje vyšší osobní bezpečnost a nižší kriminalitu, garantuje lepší přístup ke vzdělání svých dětí a tím zjednodušuje strukturu školských systémů, přináší vyšší odolnost vůči stresům a znamená vyšší celkovou duševní i tělesnou pohodu atd. Všechny tyto aspekty jsou zcela pevně svázány s finančními a ekonomickými aspekty, které lze relativně jednoduše vyčíslit.

Je však požadavek profesionální vybavenosti jednotlivce postačující pro to být “vzdělancem”? Vzdělanec má být vybaven schopností celoživotního vzdělávání permanentního přijímání nových idejí a měl by mít vypěstován cit občanské odpovědnosti, smysl sociální spolupatřičnosti a vědomí světoobčanství v koncepčním chápání. Nemůže být zahleděn pouze do sebe a svých problémů, ale umí se vcítit a akceptovat “logiku” partnera. S tím přímo souvisí míra tolerance a pevný, vnitřním přesvědčením podepřený postoj k vlastním hodnotám, z kterého nelze slevit. To se ukázalo jako naprosto nezbytná výbava jednotlivce i v takových situacích, jako je mezinárodní terorismus z posledních dní nejen ze strany napadených, ale především ze strany útočníků. Vyšší vzdělání samo o sobě nás jistě těchto barbarských činů nezbaví, ale je to jedna z cest, jak tyto činy minimalizovat. Z toho výčtu je zřejmé, že vysoká škola není místem pro favorizaci pouze “mladé elity”. Musí být otevřena pro všechny věkové skupiny a poskytovat jim vzdělání a informace. Je zřejmé, že takto vybavený občan je mnohem méně manipulovatelný mocí, mnohem méně zneužitelný pro parciální zájmy jiných a mnohem vyšší zárukou aktivního občana v demokratické občanské společnosti.

Vysoké školy jsou odhodlány naplňovat všechny tyto cíle. Navíc se tak děje v širokém mezinárodním kontextu a to nejen v rámci Evropy. Hlas českých vysokých škol v rámci mezinárodních akademických struktur je dobře slyšitelný a celou komunitou kladně akceptován. Zapojení českých vysokých škol do širokého rámce společných projektů je nezanedbatelným vkladem do těchto programů. Další příležitostí realizace mezinárodní spolupráce jsou vzájemné meziuniverzitní dohody. Participace českých vysokých škol v mezinárodních vědeckých projektech společně s kolegy z renomovaných světových univerzit je již dnes skutečností. To má již dnes přímý vliv na organizování a průběh především doktorských studijních programů. Mezinárodní výměnu studentů v rámci studijních programů se snažíme rozvinout do takového rozsahu, aby každý student měl šanci absolvovat část studia v zahraničí. Současné renomé řady českých vysokých škol zajišťuje možnost studentské výměny s předními světovými universitami. Je zřejmé, že kromě výše uvedených cílů bude mít takto koncipovaná mobilita studentů, pokud bude realizována v uvedeném rozsahu, zcela zásadní vliv na další vývoj v Evropě i ve světě. Je to dlouhá cesta, program na 10, možná 20 let, ale na jejím konci je zcela jistě úplně nová Evropa. Evropa s jiným pohledem na své etnické složení, sociální podmínky i přístupem k dnešním otázkám evropského sjednocení. Je to šance pro mladé, talentované lidi, jak se dokázat vymanit z našich omezení a našich, jak se zdá – neřešitelných situací. A je to rovněž cesta, jak měnit a nalézat schůdná řešení těchto otázek i v celosvětovém měřítku.

K tomu všemu však musí mít vysoké školy podmínky. V současnosti získaná pozice v hodnocení kvality většiny českých vysokých škol nesmí být jakkoli zpochybněna. To by mělo okamžitě za následek omezení a naposled úplnou eliminaci spolupráce se zahraničními partnery odpovídající kvality a opětovné dobývání ztracených pozic v akademickém světě je velmi náročné, ne-li zcela nemožné. V prvé řadě je proto nezbytné usilovat o srovnatelné podmínky se zahraničím již při vstupu do studia. Současná kapacita českých vysokých škol je naprosto nedostatečná a musí být navýšena společně s potřebným zázemím. Dále je naprosto nezbytné držet krok ve vybavenosti vysokých škol. Především laboratorní vybavení experimentálních oborů, vybavení knihoven informačními zdroji a organizace přístupu k těmto zdrojům musí být na srovnatelné úrovni s úrovní spolupracujících partnerů. Celková struktura a obsahová stránka studijních programů musí být urychleně přebudována. Pouze tak lze vysokoškolské vzdělání zpřístupnit co nejširší veřejnosti bez ohrožení jeho kvality. Bez tohoto přebudování zcela určitě nebude možné rozvinout studentskou výměnu do uvedených dimenzí. To je konečně hlavní ideovou tzv. Boloňské deklarace z roku 1999 a Pražského komuniké z letošního roku. Unifikace profesních kvalifikací je naprosto nezbytným předpokladem k dosažení volného pohybu osob v rámci Evropské unie. Toho však nelze dosáhnout bez širokého rozvoje mezinárodní spolupráce především vysokých škol. Do všech těchto aktivit se české vysoké školy významným způsobem zapojily a snaží se v tomto směru rozvíjet . Nemohou a nechtějí tak ovšem konat izolovaně. Vysoká škola kdekoliv na světě je závislá na svém okolí a na svých partnerských vztazích. Tak, jak se postupně stává vědecká činnost intensivně propojenou bez bariér státních hranic a lokálních zájmů, zřejmě i vysokoškolské vzdělání bude mít šance se vyvíjet tímto směrem. To je zcela zřejmě v rukou nás všech. Nejen akademické obce, ale i politiků a celé společnosti.

Rozsah veřejného slyšení nedovoluje zabývat se v jednom příspěvku všemi aspekty uvedených konkrétních cílů, o jejichž dosažení vysoké školy usilují. Podrobněji o většině z nich uslyšíte zřejmě v dalších příspěvcích. Dnešní slyšení proto pokládáme za zahájení permanentního dialogu mezi reprezentací státu a akademickou obcí, jehož výsledkem by měly být jasně deklarovány cíle, o které vysoké školy usilují, a ochota státu vytvářet pro tyto činnosti podmínky. Podaří-li se nám udržet tento dialog, bude to ku prospěchu vzájemnému, jak veřejnosti, tak i vysokých škol. Akademická obec nejen stojí o tento dialog, ale bude i nadále o něj usilovat. Pro tyto účely je dnes připravena kterákoli vysoká škola poskytnout svoje prostředí a personální zázemí. Bude záviset pouze na ochotě a dobré vůli každého, kdo se bude chtít takové diskuse zúčastnit.

Dámy a pánové, dovolte na závěr krátkou příhodu, která se traduje z války Severu proti Jihu v Americe. Po vyhrané bitvě obhlížel velitel vládního vojska dobytá území a poznamenal ke svému pobočníkovi: "Abychom zkultivovali tuto divokou krajinu, budeme muset všude v okolí vysázet nové stromy." "Ale, pane, takový strom ve zdejších podmínkách roste sto let, než dosáhne své plné výšky", namítal pobočník. "Opravdu?" - podivil se velitel. "V tom případě nesmíme ztrácet čas, bude nejlépe, začneme-li ještě dnes odpoledne."

Dámy a pánové, české vysoké školy již dlouhou dobu setrvávají ve svých problémech. Neztrácejme proto čas. Začněme konat. Nejlépe ještě dnes odpoledne. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane rektore. Buďte tak laskavý, počkejte u řečnického stolku. Přeje si někdo položit řečníkovi otázku? Zatím ne. Velmi vám děkuji, pane rektore, také za to, že jste přesně dodržel čas. O slovo se přihlásili, já teď budu vynechávat tituly a hodnosti, protože ne vždy to přesně vím - pánové Pavel Rychetský, místopředseda vlády a senátor. Po něm promluví pan Martin Potůček, po něm pan Jiří Witzany, po něm pan Jiří Kotalík. Pane kolego Rychetský, prosím.

Senátor Pavel Rychetský, místopředseda vlády ČR: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové senátoři, milí hosté! S potěšením a současně s jistými rozpaky jsem přijal pozvání na toto veřejné slyšení, v jehož rámci se předpokládá vystoupení celé řady nepochybně osob navýsost povolaných a povolanějších, než jsem já.

Avšak problematika, kterou zde dnes projednáváme, se mě velice dotýká - jako nedávno jmenovaného předsedy Rady vlády ČR pro výzkum a vývoj. Současně mě toto téma oslovuje z důvodu jeho důležitosti pro budoucí schopnost ČR čelit mj. ve světle brzkého přistoupení k EU stále otevřenějším a četnějším vlivům okolního vyspělého světa a jeho vysoce konkurenčního prostředí.

Vzhledem ke zmíněným souvislostem si dovolím jenom několik poznámek na téma vztahu vysokých škol a vědy a výzkumu. Věda a výzkum se na vysoké školy po roce 1989 opětně vrací. Sice ne takovým tempem a v takovém rozsahu, jaký odpovídá našemu přání, tradici i celosvětovým trendům. Nicméně je nutno ocenit skutečnost, že se tak děje systematicky a k užitku jak studentům, školám, tak i v obecné rovině ve prospěch výzkumu a vývoje v ČR.

Bádání testované na vysokých školách je neoddiskutovatelným přínosem k základnímu poslání vysokých škol v procesu vzdělávání studentů. Aktivní zapojení pokročilejších studentů do výzkumu sice nevychová ze všech vědce, což ani není žádoucí, ale naučí je alespoň správnému myšlením, způsobům práce, které využívají moderní metody, a seznámí je s používáním nejpokročilejších technických prostředků. Význam a důležitost, které jsou přikládány tomuto typu výzkumu, dokazuje především fakt, že téměř 10 % všech prostředků, které stát určuje na podporu výzkumu a vývoje, je vynakládáno právě na podporu tzv. nespecifikovaného výzkumu na vysokých školách.

Je samozřejmé, že vysoké školy využívají vědeckého potenciálu svých pracovníků k řešení výzkumných úkolů. I těch, které s výukou bezprostředně nesouvisí, tj. řešení výzkumných záměrů, programů, grantů a projektů. Rozsah výzkumu a vývoje se liší podle oborů, jednotlivých fakult i škol. Nicméně celkový příspěvek vysokých škol pro výzkum a vývoj považuji za svým způsobem rozhodující v naší zemi. Navíc, což je dle mého názoru jednou z jejich největších výhod a co rozhodně musíme podporovat i v budoucnu, mají vysoké školy vzhledem k zastoupení odborníků různých oborů na jedné škole ty nejlepší předpoklady pro řešení průřezových a mezioborových úkolů.

Bohužel zatím mezi vysokými školami v ČR nedochází k výraznému oddělení těch škol, které obecně označujeme jako výzkumné a které úrovní a rozsahem výzkumu a péčí o postgraduální studium převyšují obecnou úroveň. V tomto případě musím vyjádřit své politování nad deficitem, který v této oblasti máme a který je zřejmě především determinován současnými finančními možnostmi státního rozpočtu. Jedná se však určitě o oblast, na kterou se budeme muset v budoucnu mnohem více zaměřit a i příslušně ji podporovat.

I když nejsou finanční prostředky tím jediným předpokladem pro efektivní podporu vědy, výzkumu a vývoje na úrovni vysokých škol, přesto se pravděpodobně jedná o předpoklad nejvýznamnější.

Proto pro ilustraci uvedu dva údaje, které dokazují, že si je stát nejen plně vědom tohoto významu, ale že se především zasazuje o to, že podpora výzkumu a vývoje na vysokých školách neustále roste. V roce 1993, tj. v prvním roce ČR, tvořil podíl výdajů na výzkum a vývoj v rámci kapitoly ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na celkových výdajích státu v této oblasti 15,3 %. V roce 2001 se tento podíl zvýšil již na 33,8 %. Ještě výmluvnější je toto srovnání, pokud uvedeme konkrétní celkové částky. V roce 1993 činila tato částka 700 mil. Kč. V roce 2001 činí 4,8 mld. Kč. Ačkoliv část těchto prostředků vynakládá ministerstvo školství na mezinárodní spolupráci a podobné aktivity, téměř stejnou výši prostředků získávají vysoké školy z projektů ostatních resortů.

Podpora výzkumu a vývoje na vysokých školách je však také zatížena některými chybami a nedostatky, např. v podobě pozdních převodů a uvolňování finančních prostředků, duplicitním řešením některých témat apod. Dovolte mi malý exkurz. Už jsem pochopil, proč minulým předsedou Rady vlády ČR pro vědu a výzkum byl ministr financí a jaký handicap na mě padl, když jsem tuto funkci na jaře tohoto roku převzal. Od května tohoto roku se vláda snaží sestavit návrh státního rozpočtu. Přitom jsou jasné limity; ty limity jsou jednoduché. Všechny kapitoly státního rozpočtu se pro příští rok snižují s výjimkou těch, které označí vláda jako priority, ale těch nesmí být více než 2-3. Faktický výsledek je ten, že se zvyšuje pouze kapitola ministerstva obrany, ministerstva vnitra a ministerstva školství. Všechny ostatní kapitoly se celkově ponižují, a to proti letošnímu rozpočtu.

Já jsem se snažil prosadit, abychom závazek, který jsme si dali, tj. abychom vynakládali na výzkum, vědu a vývoj 0,7 % ročního HDP, tj. zhruba 14 mld., se podařilo prosadit i pro příští rok. A musím říci, protože ty prostředky jsou roztroušeny do jednotlivých kapitol, že dva ministři chtěli pro svou kapitolu méně na výzkum a vývoj. A jeden z nich měl vcelku racionální argument. Byl to ministr obrany. Říkal, že když probírali výzkumné a vědecké projekty financované ze státního rozpočtu, tak tam také nalezli takové jako např. zkoumaní vlivu rychlosti na 100 km/hod. na tankový pás v řádu desítek miliónů. Ukazuje se tedy, že bude nesmírně potřebné vnést racionalizaci do toho, co by mělo být od počátku racionální, tj. do jakési organizace a financování výzkumu a vývoje.

Tím se potvrzuje potřeba nové legislativní úpravy právě v této oblasti. Proto byl vypracován, vládou schválen a Parlamentu ČR předložen k projednání nový návrh zákona o státní podpoře výzkumu a vývoje, od něhož si především slibujeme zlepšení fungování výzkumu a vývoje, efektivnější, racionálnější využívání finančních prostředků a i rychlejší aplikaci výsledků pro zlepšení konkurenceschopnosti české

ekonomiky.

Oddělenou, nicméně významnou skutečností ovlivňující výzkum a vývoj v ČR je stále vztah mezi vysokými školami a Akademií věd ČR. Tento vztah nebyl a stále ještě není bezproblémový. Cílevědomým úsilím obou stran však postupně dochází k jeho zlepšování. Výrazem toho jsou např. dohody o spolupráci mezi akademií a vysokými školami, jednotlivými ústavy a fakultami, jejichž účelem je zlepšení procesu výuky a zkvalitnění výzkumu pomocí přímé spolupráce či využívání unikátních zařízení. Za všechny zde uvedu program výzkumných center, že účast vysokých škol je jednou z podmínek vzniku centra a připravované společné hodnocení výzkumných záměrů obou resortů.

I přes zmíněné nedostatky si závěrem dovolím konstatovat, že výzkum a vývoj na vysokých školách je v ČR na velmi slušné úrovni, je mu v rámci současných možností věnována náležitá pozornost a za těchto možností je rovněž i podporován. Děkuji vám za pozornost a přeji našemu rokování dostatečnou hloubku a šíři, která nám umožní v nastávajícím období skutečný rozkvět vysokého školství v naší zemi.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane místopředsedo. Prosím vás, zůstaňte u řečnického pultu, předpokládal bych, že dostanete nějaké otázky od účastníků. Je tomu tak? Chce někdo? Prosím, pane rektore, buďte tak laskav, použijte mikrofonu.

(řečník nebyl uveden): Chtěl bych požádat pana místopředsedu o upřesnění. Vy jste říkal, že jsou jenom tři resorty, kde se navyšuje kapitola rozpočtu oproti letošnímu roku. Obrana, vnitro a školství, jestli jsem dobře rozuměl. Počítá se ve školství s rozpočtem vyšším než v letošním roce?

Senátor Pavel Rychetský, místopředseda vlády ČR: Ano, vyšší než v letošním roce. Pan ministr školství bude určitě tvrdit, že má nižší, ale já si myslím, že to jsou jediné tři kapitoly, kde vláda nakonec připustila nekrácení těch letošních. Musím říci, že pokud se týče ministerstva obrany, je to dáno závazkem sjednaným v Bruselu, který je velmi takový tvrdý a říká 2,2 HDP dávat do obrany.

Pokud se týče ministerstva vnitra, je to výkyv, nikoli běžný, je to výkyv náhodný, způsobený tím, že má být příští rok summit NATO v Praze, což představuje řádově kolem 1 mld. korun na jeho zabezpečení, takže tady nejde o lineární navyšování u ministerstva vnitra.

U těch ostatních kapitol dochází k velmi výraznému krácení. Pokud se týče výzkumu a vývoje, my jsme se též zavázali při jednání v Evropské komisi, že budeme poskytovat 0,7 HDP na výzkum a vývoj. Já jsem předložil třikrát do vlády návrh rozpočtu na výzkum a vývoj pro příští rok, poprvé a podruhé ve výši 0,7 HDP, a neprošel mně, potřetí ve variantních výších 0,7 a letošní skutečnost. Musím říci, že nakonec neprošla ani letošní skutečnost, ale ten rozdíl je tam nepatrný. Všem resortům a všem oblastem je zachována letošní skutečnost, jenom ministerstvo průmyslu odmítlo, chtělo menší částku, ale ne že by si ji vzalo ve prospěch jiných kapitol. Oblast na ministerstvu průmyslu a obchodu se snižuje pro příští rok zhruba o 200 mil. a zhruba podobným způsobem se snižuje část kapitoly na ministerstvu obrany.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane místopředsedo. Otázku chce položit kolega senátor Šimonovský.

Senátor Milan Šimonovský: Nevím, zda se obrátit na pana předsedu nebo pana místopředsedu. Řečník ve svém srovnání s rokem 1993 uvedl nárůst prostředků do vysokého školství. Zajímalo by mě, zda má k dispozici také srovnání ve srovnatelných cenách roku 1993. Podle mých informací ten příspěvek, který se poskytuje vysokým školám, je na úrovni 60 % ve srovnání s rokem 1993.

Předseda Senátu Petr Pithart: Slyšel jste, pane místopředsedo, otázku.

Senátor Pavel Rychetský, místopředseda vlády ČR: Já musím říct, že došlo k jistému nedorozumění. Já jsem nehovořil o výdajích na vysoké školy, ty bohužel tak enormním způsobem nevzrostly. Pokud se týče celkové kapitoly a výdajů kapitoly na vysoké školy, nedošlo k takovému zvýšení, ale pokud se týče té části kapitoly určené jenom na výzkum a vývoj, tam došlo k tomu enormnímu navýšení, a to i v reálných cenách ve vztahu ke spotřebnímu koši mnohonásobně. Ale celkově na vysoké školy, na režii, provoz atd. nedošlo k takovému navýšení.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Kdo chce dále položit otázku? Kolega senátor Jařab.

Senátor Josef Jařab: Pane předsedo, chtěl jsem se zeptat pana místopředsedy vlády, když hovořil o tom, že bude třeba zlepšit organizování, distribuci prostředků na vědu a výzkum, zda by nebylo dobře uvažovat také o širším a hlubším zapojení sítě celoevropské prostřednictvím Grantové agentury České republiky. Participují česká pracoviště, ať už akademie nebo vysoké školy, na, myslím, 20 projektech, organizovaných Evropskou vědeckou nadací European science foundation. A mám takový dojem, že kvalita rozhodování by jistě nepropustila příklad, který pan místopředseda uvedl, ani nějaké podobné, ale kdyby ta kvalita rozhodování, která prochází několika stavy a v tom evropském kontextu byla zárukou toho, že budeme ty prostředky, když je navýšíme nad těch 20 projektů, a ta potřeba tu je, byla opravdu dobře využita.

Senátor Pavel Rychetský, místopředseda vlády ČR: Já bych mohl jednoduše odpovědět ano, ale chtěl bych říct, že si myslím, že Grantová agentura ČR je nepochybně nejzdařilejším projektem organizování financování výzkumu a vývoje v postkomunistických zemích. Přece to, co se ČR podařilo nejlépe, a že to je velmi funkční mechanismus. Já jsem uvedl příklad, který je opravdu trochu netypický pro ministerstvo obrany, z důvodů různých utajení je velmi izolováno od ostatních oblastí vědy, výzkumu a vývoje a Rada pro vědu a výzkum se zabývala na svém posledním zasedání, ustavila pracovní skupinu, která bude právě speciálně s ministerstvem obrany spolupracovat na prověrce, abych tak řekl, všech těch projektů a jejich racionalizaci.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím další otázka. Buďte tak laskav a představte se nám.

David Lukáš, rektor Technické univerzity v Libereci: Pane předsedo, pane místopředsedo, David Lukáš, rektor Technické univerzity v Liberci. Pane místopředsedo, rád bych vám položil jednu otázku, která vychází z mého názoru, že není třeba rozmělňovat úvahy o financování českého vysokého školství do detailů. Na financování např. vědy a výzkumu. Moje otázka je jednoduchá. Vy jste se zmiňoval o tom, že Česká republika touží dosáhnout podobných poměrů dělení hrubého národního produktu jako naši rozvinutí zahraniční partneři. Teď vyslovím tu jednoduchou otázku. Proč ČR dává na české vysoké veřejné školství zhruba polovinu HDP v porovnání se zahraničními státy? Děkuji vám předem za odpověď.

Senátor Pavel Rychetský, místopředseda vlády ČR: Má odpověď bude stručná. Náš HDP je zhruba o polovinu nižší než v těch vyspělých zemích. Já nejsem odborník, ale musím říci, že sestavit rozpočet v této zemi je téměř nemožné. 78 % všech výdajů jsou výdaje mandatorní, stanovené zákonem. Kdybychom za mandatorní výdaje považovali i platy ve státní správě, ale nepovažujeme, tak se dostaneme mezi 80 a 90 % a rozdělíme ten zbytek.

Předseda Senátu Petr Pithart: Já jenom chci upozornit, že organizátoři zamýšleli toto téma zařadit na odpolední část jednání. Já nechci nikoho omezovat. Máte všichni možnost trvat na svých otázkách, faktických připomínkách, jenom pro příští rozpravu, budeme se na to soustředit. Kdo ještě si přeje položit otázku panu místopředsedovi vlády, kterému jsem shovívavě dal větší čas, protože je tu jeden ze dvou nejvyšších představitelů exekutivy? Příště budu nucen vás vést k tomu, abyste sledovali své hodinky. Kdo má ještě otázku? Otázky, to je to nejcennější na veřejném slyšení, žádná omezení neplatí. Ciťte se úplně v tomto volni. Nikdo. Pane místopředsedo vlády, děkuji vám, a nyní se o slovo přihlásil pan prof. dr. Martin Potůček, CSc., ředitel Institutu sociologických studií. Po něm promluví pan rektor ČVUT prof. ing. Jiří Witzany, DrSc. Pane profesore, prosím, máte slovo.

Martin Potůček, ředitel Institutu sociologických studií, FSV Praha: Děkuji vám. Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky a poslankyně, vážení pánové senátoři a poslanci, vážení hosté. Předpokládám, že budete mít k dispozici písemnou verzi mého příspěvku, takže se pokusím omezit se jenom na podstatné problémové okruhy.

Prvním bude shrnující charakteristika podmínek rozvoje vysokého školství po listopadu 1989. Druhým náměty potřebných institucionálních změn v oblasti terciárního vzdělávání a ve třetím postavení vysokoškolského vzdělávání v krajině priorit pro Českou republiku.

Musím být nutně stručný a tedy i trochu zjednodušovat, ale na druhou stranu se pokouším vystihnout to nejdůležitější. Takže: jak se žilo a žije českým vysokým školám v období po listopadu? Nikoho nepřekvapí, když řeknu, že přetrvává z období před listopadem 1989 zděděný režim podfinancování vysokých škol, včetně platové inferiorizace vysokoškolských učitelů.

Rád bych upozornil na to, že po komunistickém převratu v r. 1948 stačil novému režimu rok na to, aby stlačil v té době nadprůměrné platy učitelů na úroveň pod průměrem této země. Konstatuji, že dvanáct let polistopadového vývoje nestačilo žádné z exekutiv na to, aby korigovala tento nepoměr zpětně. Opakuje se situace absolutní nejistoty o výši zdrojů, které budou uvolněny pro potřeby vysokých škol, byť v horizontu nejbližšího roku.

Ta nejistota vede paradoxně k velké nehospodárnosti. Nemusím asi rozvádět. V hlavách mnoha odpovědných pracovníků také přetrvávají myšlenkové stereotypy upřednostňující odvětví materiální výroby na úkor odvětví rozvíjejících lidský potenciál. Stále ještě, ať o tom víme nebo ne, máme ten pocit, že čím více budeme "pumpovat" do ekonomiky, tím se v budoucnu budeme mít lépe, ale tato premisa již neplatí a tím méně bude platit v budoucnosti.

Nevede se seriózní veřejná diskuse o dlouhodobých prioritách pro ČR. Tak jsou rozhodovatelé často postaveni před dilema: jsou vystaveni velkým tlakům chvíle aktuálního okamžiku a konkrétních, dobře artikulovaných skupinových zájmů a dlouhodobá potřeba dostává na frak. A poslední věc, a na tu bych se rád soustředil ve druhé části svého vystoupení: i kdyby byly přijaty a známy dlouhodobé rozvojové priority země, nebyly by k dispozici institucionální mechanismy jejich ochrany právě před těmi bezprostředními tlaky okamžiku. Když se podíváte na graf, který vyšel z dílny Rady pro výzkum a vývoj (bohužel není příliš zřetelný takto na dálku, ale v té písemné verzi si to budete moci prohlédnout lépe), tak ty tenké šrafované čárky reprezentují závazky vlád, týkající se zvyšování proporce výdajů na výzkum a vývoj ve vztahu k HDP, zatímco ta plná čára představuje skutečnost. (Pozn.: viz úplná písemná verze příspěvku Martina Potůčka "Postavení vysokoškolského vzdělávání v krajině priorit pro Českou republiku".)

Takže tady je velké napětí a velký nepoměr mezi dobrými úmysly vlády, ale na druhé straně tvrdou realitou, která dobrý úmysl nakonec promítne do rozhodnutí, o kterých se přede mnou zmiňoval pan místopředseda vlády. Takže ještě bych uvedl další dvě podmínky a nebudu už je rozvádět.

Nevyhovující systém financování vysokého školství ze státního rozpočtu a nedostatečná reprezentace dlouhodobých zájmů vysokého školství ve vztahu k politické i občanské veřejnosti. Tady mám na mysli právě ty iniciativy, které by měly vycházet zezdola, ať už jde o Radu vysokých škol, Českou konferenci rektorů, další organizace, i když i zde, zdá se, se v poslední době blýská na lepší časy. Žijeme ve společnosti, ve které ten, kdo se nehlásí o svá legitimní práva, většinou není uspokojen.

Rád bych ukončil svůj krátký příspěvek, doufám, že ještě mám nějakou tu minutu, institucionálními náměty pro sféru veřejné politiky v oblasti terciárního vzdělávání.

Co této zemi velmi schází a co se v obtížích teprve rodí, je soustava strategického řízení ve veřejné správě. Systém, který by umožnil odpovědně diskutovat a nalézat dlouhodobé priority pro zemi, jako je naše. Za druhé nalezení a realizace optimálního modelu řízení vysokoškolského vzdělávání na centrální úrovni státní správy. Oba moji předřečníci upozorňovali na těsné vazby výzkumu a vývoje a terciárního vzdělávání a jsem přesvědčen o tom, a nejsem sám, že tato těsná vazba by se měla promítnout i do změn v kompetencích na centrální úrovni státní správy tak, aby došlo k pozitivním synergickým efektům.

Je třeba posílit a někde přímo zavést systém vnitřního i vnějšího hodnocení zaměření a kvality vysokoškolské výuky a zdokonalování akreditačních procedur. Souhlasím s mnohými, kteří tvrdí, že jenom dát více peněz nestačí. Že vysoké školy samy musí vytvářet mechanismy, které by daly daňovým poplatníkům záruku toho, že jejich peníze jsou dobře - nejlépe - investovány.

Domnívám se, že současná kritická situace v oblasti financování vysokého školství dává oprávnění požadovat, aby vznikla komise nebo jakýkoli jiný orgán složený ze zástupců Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí a se zastoupením zájmových skupin tak, aby byl postupně připraven uspokojivý model budoucího financování vysokoškolského vzdělávání. Bez takového modelu se z  nynějších vážných problémů vysoké školy prostě dostat nemohou.

Na závěr bych chtěl říci, že to, co o té situaci vím - a vnímám to i jako člověk, který tedy přichází do denního kontaktu s kolegy na vysoké škole a se studenty - mne vede k závěru, že vysokoškolské vzdělání dosud nepřetnulo bludný kruh vyčerpávajícího boje o přežití a o slušné podmínky k existenci.

To je, řekněme, náš problém a problém našich studentů. Ale tato země se tím připravila a dále připravuje o mnohé zdroje své budoucí prosperity, a to je, myslím, problém ještě vážnější. Myslím, že je nejvyšší čas ustavit cosi jako strategickou alianci politické a státní reprezentace, představitelů vysokých škol a občanské veřejnosti, poněvadž bude-li scházet jenom jeden článek v takové strategické alianci, tak se k potřebným změnám nedospěje. Jsem rád, že dnešní veřejné slyšení dává mimořádně příznivé podmínky, aby něco takového skutečně mohlo vzniknout. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane profesore. Prosím, posečkejte chvíli. Přeje si někdo položit panu profesoru Potůčkovi otázku? Nikdo. Já vám děkuji nejen za příspěvek, ale i za ten písemný podklad, který vám umožnil dodržet stanovený čas. Nyní dávám slovo rektoru ČVUT Praha panu profesorovi Ing. Jiřímu Witzany, DrSc. Prosím, pane rektore. A po něm promluví rektor Akademie výtvarných umění Praha, doc. doktor Jiří Kotalík. Prosím.

Jiří Witzany, rektor ČVUT Praha: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi několik slov o problémech, které jsou spojeny se zavedením strukturovaného studia na českých vysokých školách. České vysoké školy a univerzity stojí v současné době na prahu přijetí a uskutečnění řady zásadních reforem, které svým rozsahem překračují všechny dosavadní školské reformy uskutečněné během minulého století. Bylo by však chybou domnívat se, že tyto reformy jsou vyvolány tzv. Boloňskou deklarací.

Je více než zřejmé, že tlak na reformu evropských a tím i českých vysokých škol má hlubší a objektivní příčiny, které je třeba hledat v probíhajícím procesu společenství ekonomických i politických změn, prohlubující se koncentraci a odnárodňování výroby a finančního kapitálu, prudkém rozvoji informačních a dopravních systémů, ve vzájemném ovlivňování kultur, narůstajícím významu vzdělanosti, vysoké náročnosti výzkumu a v neposlední řadě v globálně probíhajících procesech směřujících k demokratické a liberální společnosti. Tyto a jiné důvody svědčí o tom, že vstupujeme do století založeného na vědění a komunikaci, do století mezinárodního, resp. transnárodního vzdělávání.

Proces integrace evropských vysokých škol a univerzit by však neměl v žádném případě směřovat k jakési jejich unifikaci. Je nutné, aby tento proces nepotlačil, ale naopak v jistém smyslu podpořil určitou diverzibilitu evropských vysokých škol a univerzit odrážející kulturní a hospodářský vývoj té které země, diverzibilitu spočívající na tradici a osobnostech univerzit. Nebude to bezesporu jednoduchý proces. Přesto se lze ale domnívat, že právě kompatibilita struktury udělovaných titulů a transparentnost vzdělávacích systémů na evropských vysokých školách na jedné straně a určitá diverzibilita obsahu a formy a uspořádání vzdělávacích procesů, na druhé straně mohou být významným faktorem a podporou nejen mobility studentů, ale i mezinárodní univerzitní spolupráce.

Bude třeba přistoupit k realizaci akreditačních programů pro evropské vzdělávání zaměřené na komparabilitu udělovaných akademických titulů, zvýšení mobility studentů i mezinárodní konkurenceschopnosti českých univerzit. Současná rozmanitost udělovaných titulů a univerzit je provázena značnou rozmanitostí systémů kontroly kvality. Protože ne vždy stojí mechanizmy pro mezinárodní uznávání těchto systémů kontroly kvality, lze očekávat, že mohou vznikat překážky při vzájemném uznávání kreditů a udělovaných titulů, a tím i v mobilitě studentů. Nejsou vypracovány mechanizmy pro převod kreditů v závislosti na obsahu a kvalitě studijních programů.

Studijní programy, metody a forma výuky a kurzy celoživotního vzdělávání, dlouhodobé záměry a strategie musí české vysoké školy a univerzity připravovat s ohledem na evropský, nikoliv pouze národní vzdělávací prostor a s ohledem na evropský trh práce. Organizace i personál univerzity musí být budovány na mezinárodní, nikoliv pouze lokální úrovni. Takto pojaté institucionální uspořádání univerzity, studijní programy a výzkum, mohou postoupit k mezinárodním akreditacím. Ta je základním předpokladem pro získání kvalitních zahraničních studentů.

Řada reforem se vyznačuje posunem ke kratšímu studiu. Na druhé straně je zřejmé, že příprava kvalifikovaných, vysokoškolsky vzdělaných odborníků se projevuje tlakem na prodloužení studia. Řešení tohoto problému je nutné hledat v samotné restrukturalizaci systému studia, v obsahu a formě vyučovaných disciplín, v potřebě vzbudit ve studentech hluboký zájem o studium a celoživotní vzdělávání.

Zavedení strukturovaného studia na českých vysokých školách a univerzitách bude vyžadovat přepracování dosavadních studijních plánů od klasického studia realizovaného v současné době. Přitom půjde nejenom o jiné časové rozvržení, ale současně také o nutný zásah do učebních osnov jednotlivých předmětů. Současně je nutné mít na zřeteli, že po jisté, nejméně čtyřleté období bude nutné realizovat paralelně jak nový, tak i současný systém studia.

K pozitivním stránkám zavedení strukturovaného studia patří bezesporu dosažení vyšší efektivity, využití prostředků vynakládaných na terciální vzdělávání, větší dynamika vzdělávacího systému, možnost přijmout větší počet uchazečů a přitom zachovat strukturovaným studiem potřebnou kvalitu studia, snížit procento studentů, kteří ukončují předčasně studium, zpravidla po prvním ročníku, v důsledku nezvládnutí přechodu na vysokou školu. Lze očekávat také zvýšení úrovně absolventů magisterského studia v důsledku intenzivnějšího kontaktu studentů a učitelů a jejich zapojení do práce kateder a ústavů.

Velmi důležitá je také pro studenty možnost ukončit studia po absolvování prvního bakalářského stupně. To nelze u současného jednostupňového studia, kde studenti, kteří nedokončují studia z různých důvodů, odcházejí bez dosažení jakéhokoliv kvalifikačního stupně. Do současného, tzv. tunelového systému studia je např. na vysokých školách technického zaměření až 60 % studentů z celkového počtu, kteří nedokončili studium. S realizací reformy studia souvisí tedy řada navazujících opatření. Otevření a zapojení českých vysokých škol a univerzit do mezinárodního vzdělávacího systému znamená záruku vysoké a mezinárodně srovnatelné úrovně a kvality českých vysokých škol a univerzit, se všemi z toho vyplývajícími pozitivními důsledky. Přináší s sebou i významné kontakty a prohloubení mezinárodní spolupráce ve vědě, kultuře i v ekonomice.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, sociální a ekonomický rozvoj společnosti je stále více závislý na úrovni vědění a vzdělávání rozvíjeného na vysokých školách a univerzitách. Rozvoj vzdělání je nejdůležitější součástí demokratické společnosti. Úspěšné zvládnutí požadavků, před kterými stojí české vysoké školy a univerzity, bude vyžadovat mimořádné pracovní nasazení akademických pracovníků a kvalitní personální zajištění na všech úrovních, to je jak v oblasti pedagogické a vědecké, tak i hospodářské a administrativní. Dlouhodobé podfinancovávání vysokých škol a univerzit, nedostatečný podíl vysokých škol na hrubém domácím produktu, trvalý pokles reálné hodnoty dotace na studenta, nárůst počtu studentů při stagnujícím počtu akademických zaměstnanců a nedostatečná podpora vědy na vysokých školách jsou příčinou toho, že dosud nebyla především v oblasti personální plně dokončena transformace českých vysokých škol.

Pokud nebudou vytvořeny podmínky, zejména v oblasti financování vysokých škol, které by zastavily některé nežádoucí procesy probíhající na vysokých školách, především odchod mladých a talentovaných pracovníků, zvyšující se průměrný věk akademických pracovníků, nelze očekávat úspěšné zvládnutí úkolů, před kterými vysoké školy stojí. Ztráta dosud vysokého kreditu českých vysokých škol a univerzit by následně mohla mít i své důsledky v oblasti mezinárodní prestiže ČR, v oblasti konkurenceschopnosti výrobků i na trhu pracovních sil.

Významné postavení vysokých škol a univerzit, podporované ze strany státu a ústavních institucí, může v tomto směru sehrát mimořádně významnou roli. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane rektore. Prosím, přeje si někdo položit panu rektorovi otázku? (Ne.) Děkuji vám, pane rektore.

Nyní promluví rektor Akademie výtvarných umění, pan profesor Jiří Kotalík, po něm paní předsedkyně Akademie věd, docentka doktorka Helena Illnerová. Pane rektore, prosím, ujměte se slova.

Tomáš Kotalík, rektor AVU Praha: Pane předsedající, vážené senátorky, senátoři, členové vlády, magnificence, dámy a pánové, kolegyně a kolegové, děkuji všem za příležitost připomenout veřejně na půdě Senátu PČR věčný a vyčerpávající zápas reprezentace českých vysokých škol za vybojování podmínek, které by umožnily plnit jejich základní veřejné poslání v důstojných podmínkách s perspektivou rozvoje, v kontextu evropského vzdělávacího systému a v souladu s potřebami této země a jejich obyvatel.

Od počátku zásadní proces proměny vysokých škol jistě mnohé změnil a mnohé se podařilo. Na druhé straně přes opakovaná alarmující stanoviska reprezentace vysokých škol, na která bylo odpovídáno sliby a deklaracemi priorit, zůstává realitou balíčkový otřes a následná údržba a prostá reprodukce vyžadující mobilizaci veškerých zdrojů a rezerv, rezignaci na realizaci většiny bodů schválených, vypracovaných záměrů dlouhodobého rozvoje, které byly svého času schváleny jako základní strategický dokument, dokonce i jako jedno z kritérií financování vysokých škol.

Významnou součástí těchto záměrů byl právě akcent na vědeckovýzkumnou činnost a je třeba připomenout, že na řadě škol bylo třeba tuto instituci budovat vlastně od samého počátku, protože vedle vzdělávací činnosti je druhým úhelným kamenem univerzit, neboť ovlivňuje zásadním způsobem budoucí orientaci a kvalitu vysoké školy v oné tradiční symbióze dávné akademické obce, akademické půdy jako prostoru pro učení a bádání. Věřím, že oproti již v minulosti opuštěnému, ale stále v myslích mnoha zažitému oddělování výzkumu a vzdělávání je nutno opakovaně deklarovat zřejmé trendy, které jednoznačně propojují vzdělávání a vědeckovýzkumnou činnost v jediný stimulující proces.

Jako reprezentant vysoké umělecké školy musím připomenout i třetí pojem, kterým vysokoškolský zákon operuje, tj. tvůrčí činnost. V souladu s terminologií i praxí zemí OECD je třeba ji chápat nejenom jako uměleckou tvůrčí činnost an sicht ve smyslu vzniku uměleckého díla, ale jako přirozený ekvivalent vědy, výzkumu a vývoje, který je nezbytným doplňkem ideálně fungujícího systému a připomíná příklady nových technologií, nových médií, oborů jako architektura, design, které bez technické inovace nejsou možné, nebo třeba obor restaurování výtvarných uměleckých děl, kde toto propojení je zřejmé a kde např. potřeby naší země, která je velmocí kulturního dědictví, jsou tím limitovány.

Netýká se to navíc jenom vysokých uměleckých škol, ale tvůrčí činnost nachází stále více své uplatnění i v rámci nejrůznějších studijních programů fakult, vědeckovýzkumných záměrů apod.

Analýza struktur zavedených západních univerzit, jejichž integrální součástí většinou artistické fakulty jsou, svědčí o úsilí vytvářet prostor pro to, aby tvůrčí činnost nalezla své uplatnění v rámci vzdělávacího i vědeckovýzkumného procesu a projektu.

Bylo napsáno mnoho statí a uspořádáno mnoho konferencí na téma vztahu umění a vědy, ačkoliv nikdo nezpochybňuje jejich vzájemné provázání a žádoucí inspiraci, danou mj. historickým názvem První akademie založené Josefem Hlávkou, která byla akademií věd a umění. Realita, se kterou se humanitní a umělecké obory potýkají při realizaci svých výzkumných záměrů, je stále stejná. Mnoho se změnilo, je tady trend, je tady rámec, ve kterém je možno se pohybovat, ale jenom bych chtěl upozornit, že v procesu institucionalizace vědy, který dnes probíhá ve smyslu mnoha legislativních opatření, by se nemělo zapomínat na to, aby nezůstala tato možnost uzavřena a aby prostor pro toto sbližování byl nejenom umožněn, ale svým způsobem byl i stimulován.

Budoucnost totiž vidím jednoznačně ve spolupráci, přibližování a prorůstání univerzit, vědeckých pracovišť, tvůrčích center a uměleckých škol především na mezinárodní úrovni, jak tady bylo konstatováno, a samozřejmě při plném respektování jejich specifik a nezastupitelnosti. Věřím, že připomenutí nezbytnosti tohoto směřování právě na půdě Senátu PČR přispěje ke zdůraznění veřejné deklarace podpory vědy a výzkumu jako nejlepší investice do budoucnosti.

O výzkumu, vědě a prospěšnosti či nezbytnosti této podpory na úrovni obvyklé ve vyspělých zemích při zachování obvyklých standardů se snad nemusíme vzájemně přesvědčovat. Je to šance pro několik generací, je to šance pro budoucnost této země. Je však třeba o tom prostřednictvím tlaku široké veřejnosti přesvědčit politickou reprezentaci napříč celým spektrem a deklarované priority učinit reálnou skutečností v rámci daných možností, efektivně, ale s vědomím, že priorita je něco, co má dlouhodobý charakter. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane rektore Kotalíku, děkuji vám. Kdo si přeje položit otázku? (Nikdo.) Jestliže nikdo, pak dávám slovo předsedkyni Akademie věd ČR, paní docentce doktorce Illnerové, po ní promluví pan poslanec Petr Matějů. Prosím, paní docentko, máte slovo.

Helena Illnerová, předsedkyně AV ČR: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, paní poslankyně, vážení páni senátoři, páni poslanci, milí kolegové, dámy a pánové, dovolte, abych řekla několik slov o úloze Akademie věd ČR ve vzdělávání a o její spolupráci s vysokými školami.

Akademie pokládá svou účast na vzdělávání za integrální část svého poslání, co do důležitosti se hned řadící vedle výzkumu. Dobří vědci musí být samozřejmě obklopeni studenty a mladými pracovníky, aby jim mohli předávat své zkušenosti, znalosti i zápal a aby se tak jejich obor mohl rozvíjet. Bez mladých, nadšených jedinců po čase každý obor hyne. Vzdělávání vyššího stupně musí být zase vždy spojeno s tvůrčí činností, tj. převážně s výzkumem. Výzkum a vysokoškolské vzdělávání se tedy navzájem doplňují.

Dnes spojujeme výzkum většinou s otázkou jeho ekonomického přínosu pro společnost, mluvíme, a správně, o inovacích, konkurenceschopnosti, nových technologiích, ale věda může být samozřejmě spojena i se zcela jinými oblastmi, s poznáváním národního kulturního dědictví, hledáním našich tradic a vracením se k tomu nejlepšímu z nich, hledáním životních hodnot a také s poznáváním jako takovým a hledáním něčeho tak malého a tak velkého, jako je pravda. Tomáš Garigue Masaryk v Hovorech s TGM řekl: "Poznání je mravní povinnost, stejně jako láska a služba bližnímu, jako kterýkoliv z mravních příkazů. Na vědcích a filozofech neuctíváme jejich nadání, nýbrž to veliké usilování o pravdu. To je čin mravný. Jít za poznáním, to je, pane, život svrchovaně činný. Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost a poctivost, samé požadavky života činného a života mravního."

Abychom mohli v ČR silněji nasytit touhu mladých lidí po vzdělání, poznání a tvůrčí činnosti, musíme k tomuto úkolu sdružit své síly při zachování kvality vzdělávání a zlepšování kvality poznávání.

Co pro tento cíl dělá a co ještě může nabídnout Akademie věd České republiky? Pracoviště akademie jsou v první řadě zapojena v programech doktorského studia. Akademie má uzavřeny smlouvy o vzájemné spolupráci při uskutečňování doktorských studijních programů s univerzitami v Praze, Brně, Olomouci, v Českých Budějovicích, v Plzni, v Pardubicích, to je všude tam, kde má svá pracoviště. V roce 2000 byla na ústavech Akademie školeno 1200 doktorandů. Tato úloha Akademie není nic nového. I dříve Akademie školila mladé vědecké pracovníky v aspirantském studiu. Absolvent tohoto studia získával titul kandidát věd, který v přírodovědných oborech byl v zahraničí považována za ekvivalentní titulu PhD. Pro dobrý doktorský program je nejdůležitější výběr dobrých školitelů, to je takových vědeckých pracovníků, kteří si již získali mezinárodní ohlas, mohou studentům zprostředkovat kontakt do zahraničí, mohou je nadchnout pro studium oboru, mohou se jim individuálně věnovat a mohou jim také nabídnout zajímavá, vysoce aktuální témata. Věřím, že pracoviště Akademie vybírají své školitele zodpovědně, aby studentům poskytli to nejlepší.

Pracoviště Akademie jsou však také zapojena v magisterském studiu. Toto je novinkou ve srovnání se situací z roku 1989. V roce 2000 odpřednášeli pracovníci akademie kolem 1900 semestrálních kurzů či praktik, vedli 900 diplomantů a na ústavech bylo 500 vědeckých pomocných sil.

V této oblasti má však Akademie ještě rezervy. Mohla by, po důkladné inventuře, nabídnout univerzitám případně další kapacity vědecké, prostorové a přístrojové pro přednášky a praktika.

V některých oborech je spolupráce akademie s univerzitami příkladná. Například v Č. Budějovicích vznikla biologická fakulta Jihočeské univerzity z pracoviště Akademie v Českých Budějovicích. Obě tato pracoviště, jak akademické, tak univerzitní, se tam vhodně doplňují. Akademie spolupracuje s vysokými školami také ve společných pracovištích. V současné době jich máme kolem 70. Z toho 23 výzkumných center a zbytek smluvních společných pracovišť.Společná pracoviště umožňují pracovat na společných projektech, získávat společné granty, vychovávat společné doktorandy a diplomanty, užívat společně nákladné přístroje. Myslím, že tato forma vzájemného propojování je do budoucna nejschůdnější, umožňuje také větší mobilitu pracovníků v rámci společného pracoviště. Viděla bych jako optimální, kdyby pracovníci takového pracoviště měli úvazek na univerzitě i na pracovišti Akademie a výši těchto úvazků by přeskupovali podle toho, zda by u nich převládala ten který rok práce výzkumná či pedagogická. Práce výzkumná by samozřejmě byla podmínkou.

Akademie spolupracuje s vysokými školami i na společných projektech grantových agentur či ministerstev. V roce 2000 bylo těchto projektů kolem 600 a spolupracovali na nich i studenti. Bylo by samozřejmě dobré, kdy pracoviště Akademie a univerzity spojovala své síly též pro získání prostředků ze zahraničí, zejména v rámci nového rámcového programu Evropské unie. Je nutné také posoudit, která pracoviště Akademie a vysokých škol by se měla propojit k získání prestižního titulu Evropské unie Marie Currie Traning Centrum a tím i získání prostředků pro školení doktorských a postdoktorských studentů ze zahraničí. I o možnosti společné akreditace doktorského studijního programu pro zahraničí je nutné uvažovat.

První vlaštovka již tady je, společné pracoviště univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie získalo v roce 2000 v USA akreditaci doktorského studijního programu v oboru ekonomie. Je samozřejmě ještě možné uvažovat o tom, že Akademie by pro zvýšení kapacity doktorských, případně magisterských studijních programů, pokud by to bylo zapotřebí, zřídila vlastní univerzitu. To nelze vyloučit.

Je nutné však také posoudit, zda je zájem o jednotlivé obory rozdělen rovnoměrně. Tu jsme u něčeho, co pokládám za velice důležité. Voláme po zvýšení počtu studentů na vysokých školách, ale na jakých vysokých školách? Technické univerzity zřejmě velký nadbytek dobrých zájemců o studium nemají, neboť i odpovídající ústavy v akademii se potýkají s nedostatkem zájmu o doktorské studijní programy ve svém oboru. Obdobně tomu bude v některých odvětvích fyziky a chemie. Naopak obory biologické, ať už biomedicína či bioekologie, mají zájemců o studium nadmíru.

Toto směřování mladých lidí se nijak neliší od směřování evropského či světového. Je v našem zájmu, abychom znovu probudili zájem o exaktní a technické obory. Akademie věd kromě Dnů otevřených dveří, které budou v říjnu směrovány zejména ke středoškolákům, chystá od podzimu též cyklus přednášek předních oborníků pro tuto věkovou kategorii, který by pomáhal vzbudit zájem o jiné obory. Obdobnou činnost vyvíjejí i organizace Amavet, nadace Astra či některá gymnázia, například Doplerovo gymnázium na Smíchově, nad nímž má patronát Fyzikální ústav Akademie věd.

Nejde však jenom o přivábení mladých lidí do toho kterého oboru studia, jde i o jejich udržení v tomto oboru, ať již na vysokých školách či v ústavech Akademie. Aby mladí lidé chtěli v tvůrčí práci pokračovat, musí mít nosný zajímavý program, určitou míru samostatnosti, potřebné technické zázemí a plat tak veliký, aby mohli založit rodinu a vyřešit své bydlení. Poslední podmínka nebývá naplněna. V roce 2000 měl na akademii vysokoškolák do 30 let průměrný měsíční výdělek 11.700 korun a vysokoškolák ve věku 30 – 40 let 13.900 korun. Nevypadá to, že by se situace měla dramaticky měnit. V rozpočtu navrženém vládou na rok 2002 jde na výzkum a vývoj ze státního rozpočtu pouhých O,55 % hrubého domácího produktu, zatímco na rok 2001 to bylo O,62 %. Akademie se bude muset snažit upravit selektivně platy alespoň těm nejslibnějším pracovníkům do 40 let.

Většímu propojování výzkumu na akademii věd a na univerzitách by též napomohlo, kdyby oba partneři měli stejné právní postavení. Zatím tomu tak není. Vysoké školy jsou veřejnoprávní pracoviště, akademie jsou státní příspěvkové organizace. Nedomnívám se však, že by toto rozdílné uspořádání zásadním způsobem bránilo spolupráci obou organizací. Pracoviště akademie jsou často interdisciplinární a spolupracují s jedna až sedmi fakultami a s jedna a více vysokými školami. Domnívám se, že v dnešní vědě spíše než přináležitost k určité organizaci je důležité, aby se pracovní skupiny z různých organizací mohly vyhledávat, navzájem se propojovat a dynamicky soustřeďovat síly k řešení akutních úkolů, a to jak na domácí půdě, tak i na půdě mezinárodní. A tomu nic nebrání.

Nakonec si dovolím ještě jednou ocitovat TG Masaryka z hovorů. "My musíme mít pořád na mysli, že jsme malý národ v nepříznivém postavení zeměpisném. Prakticky nám to ukládá, abychom se měli více k světu, více mysleli, více dokázali než ti druzí."

Já bych k tomu ještě dodala: více se propojovali v naší snaze po kvalitním vzdělávání a po kvalitním výzkumu. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní předsedkyně. Přeje si někdo položit otázku k tomuto velmi konkrétnímu vystoupení?

Petr Sáha, rektor University T. Bati ve Zlíně: Pane předsedo, paní předsedkyně, když jsme vyslechli vaše trápení, které je i naše trápení, mám otázku: Jak se vám daří získávat mladé vědce do vašich řad?

Helena Illnerová, předsedkyně AV ČR: Nedaří se to špatně, právě u velice mladých, v některých oborech. V některých oborech je získávání obtížné. Musíme se strašně zaměřit na tu kategorii, která končí doktorské studium. Máme cosi jako juniorské granty. Mají je možnost získávat. Budeme muset na nich pozvednout finanční složku. Chceme najít nějaká stipendia, chceme to nazvat Otty Wichterleho, abychom nejlepším pracovníkům, které budeme vyhledávat, zvedli selektivně platy. Nejsme schopni to udělat obecně, uděláme to aspoň těm nejlepším, které si chceme udržet jako tahouny. Musíme si je vytypovat.

Předseda Senátu Petr Pithart: Kdo si dále přeje položit otázku?

Senátorka Irena Ondrová: Chtěla bych se zeptat, zda je pravda a jaké byste navrhovala řešení, že lidé, kteří jsou zaměstnáni u vás, kteří jsou členy Akademie věd a zároveň působí jako vysokoškolští učitelé, nedostávají jasným způsobem plat na vysokých školách, ale jsou hodnoceni ne zcela rovnou cestou.

Ale jsou hodnoceni, řekněme, ne zcela rovnou cestou. Nacházejí se různé obezličky, jak je ohodnotit atd. Je tomu tak, anebo ne? A v případě, že tomu tak je, jakou vidíte cestu k řešení.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně. Prosím, paní předsedkyně.

Helena Illnerová, předsedkyně AV ČR: Já bych řekla, že možná nikdo nehledá obezličky. Já bych řekla, že část našich pracovníků, kteří pracují a učí na vysokých školách, to dělají bezplatně. Já si myslím, že to třeba dělají ať už v rámci společného pracoviště, společného projektu anebo vůbec v zájmu o obor. Protože to je vlastně to nejdůležitější. Ono je to taky samozřejmě získávání mladých lidí pro obor. Když je někdo dobrý, tak tohle bude dělat samozřejmě i zadarmo. Není to třeba řešení. Někde se to řeší nějakým malým úvazkem. Řešení, která já bych navrhovala, by bylo právě třeba formou společných pracovišť, aby tam bylo možno nějakým způsobem i ty úvazky přelévat. Protože ono se stane, že zrovna někdo potřebuje intenzívně pokračovat v nějakém výzkumu a rád by řekl třeba kolegovi - přednes to za mě a zase naopak. Takže myslím, že o obezličky rozhodně nejde.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, paní předsedkyně. Kdo si přeje položit ještě otázku? Paní předsedkyně akademie, velmi vám děkuji. Nyní promluví pan poslanec Petr Matějů. Po něm rektor Západočeské univerzity Plzeň, pan profesor Ing. Zdeněk Vostracký. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Petr Matějů: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, vážení kolegové, především bych chtěl velmi poděkovat těm senátorům, kteří přišli s myšlenkou uspořádat toto slyšení. Je to téma natolik závažné, že jsem se dokonce divil, že takové slyšení se nekonalo již dříve. Doufám tedy, že díky tomu, že téma je skutečně závažné a nesmírně konkrétní, uslyšíme co nejméně deklaratorních vystoupení a že se pustíte do problémů, které - když s vámi často mluvím mezi čtyřmi očima - popisujete zcela jinými slovy, než která jsem zatím slyšel zde. Myslím, že to jsou převážně politici, kdo je teď na tahu. Právě oni by měli slyšet těmi nejupřímnějšími slovy, co od nich čekáte. Popis stavu podle mého soudu docela dobře známe.

Pokud jde o centrální téma, které je kdesi v podhoubí toho, o čem mluvíme, jde o lidský kapitál. Mluvíme tedy o tom, co hýbe ekonomikami současných vyspělých a těch nejúspěšnějších zemí. Jsem velmi rád, že to není pouze toto místo a tento čas, kdy se toto téma často otevírá. a diskutuje. Jako autor letošní zprávy o OECD a světové ekonomice pro Radu Evropy, jsem velice šťasten, že se mi podařilo Radu Evropy přesvědčit o tom, že právě lidský kapitál bude centrálním tématem této jedné z hlavních zpráv Rady Evropy. Po šesti měsících pečlivého studia toho, co OECD v této věci dělá, jsem zjistil, že toto téma se skutečně stává centrálním tématem OECD. Není tedy divu, že se tím zabýváme i my.

Jsem zatím příjemně překvapen tím, že se nemluví jenom o penězích. Ono totiž zdaleka nejde jenom o peníze. Odpoledne se nepochybně dozvíme o kritické situaci vysokých škol a vědeckých ústavů. Paní předsedkyně akademie už říkala, jak hanebné jsou platy vědců AV. Řešení však musí být systematická a nesmějí postrádat odvahu. Neříkám kaskadérství, ale odvahu.

Musíme se pokusit analyzovat roli institucionálního uspořádání výuky na vysokých školách a vědy. Chtěl Vám nyní ukázat, v jakém stavu jsme. Jak se na to, v jakém stavu my jsme, dívají experti, kteří jsou každoročně v této věci tázáni a výsledky tohoto výzkumnu epxertů jsou publikovány ve velmi prominentní ročence World Competitiveness Yearbook.

Dovolím si teď jenom čtyři obrázky, které vás doufám zaujmou. První obrázek (graf 1) ukazuje konkurenceschopnost ve výzkumu a vývoji ČR ve srovnání se zeměmi, o kterých se tady zmínila i paní předsedkyně akademie; s těmi malými, ale velmi úspěšnými. Ty první tři země nahoře, které lze považovat za velmi úspěšné, jsou Irsko, Finsko a Holandsko. Takto tedy vypadá konkurenceschopnost ve výzkumu a vývoji malých zemích, jejichž zdroje rovněž nejsou příliš veliké, tak jako naše. Spodní skupina jsou východoevropské země, které jsem si vybral pro srovnání - ČR, Maďarsko a Polsko. My jsme "červeně". Naši pozici myslím vidíte velmi dobře. Je prokazatelně nejhorší. A vývoj od roku 1996 svědčí o zhoršování naší pozice. Takto tedy vypadá naše konkurenceschopnost ve výzkumu a vývoji. Prosil bych druhý obrázek (graf 2). Tento graf ukazuje, kde je zřejmě jeden z prvních velkých problémů, o kterém zde budeme zřejmě cudně mlčet. A to je role základního výzkumu. Do jaké míry se ono hledání pravdy, o kterém mluvila předsedkyně akademie, nakonec obrací v to, k čemu ta pravda nakonec je. Podíváte-li se opět na tento obrázek, nemůže vás napadnout nic jiného, než že jsme v kritické situaci. U nás se základní výzkum ve srovnání s těmi ostatními zeměmi nejhůře obrací v to, co nejvíce potřebujeme rozhýbat - inovační proces a technologický vývoj. Další obrázek (graf 3), prosím. Na třetím a předposledním obrázku vidíme velmi smutný vývoj toho, co je základem inovačního procesu na celém světě v posledních 20 letech, tj. spolupráce vysokých škol a průmyslu. Podívejte se, kde jsou ty malé úspěšné země; kde je dnes Polsko a Maďarsko, a porovnejte to s tím, kde jsme my a jaký je u nás trend vývoje. Proč vysoké školy v tuto chvíli, tedy v době, když už je to možné, nenavázaly tak těsné a vzájemně výhodné vztahy s byznysem a průmyslem? Není to náhodou proto, že jsou nejenom podfinancované, ale protože institucionální uspořádání a legislativa tomu dosud velmi výrazně brání?

A poslední obrázek už se netýká tohoto tématu. Ukazuje výsledek (graf 4). Chtěl bych Vás tímto obrázkem trochu probudit. Jasně totiž ukazuje, jak se to všechno obrací v konkurenceschopnost naší ekonomiky, která jak vidíte, se vyvíjí přesně stejně jako konkurenceschopnost v těch ukazatelích, o kterých jsem mluvil. Není to divné, protože konkurenceschopnost země v současném světě převážně závisí na tom, jak je konkurenceschopná ve vědě, ve výzkumu a ve výchově mladé generace. Proto ten trend je úplně stejný. A nebude jiný, dokud s tímto něco neuděláme.

Vážený pane předsedo, místopředseda Rychetský tady pronesl několik důležitých vět. Já je zopakuji a okomentuji. Předně řekl, že vysoké školy jsou pro výzkum a vývoj rozhodující. Je-li tomu tak, proč se k nim tak nechováme? Pravil, že přirozené vydělování, vyčleňování výzkumných univerzit je nevýrazné a pomalé. Ano, je. Ono se totiž neuskutečňuje vůbec. Jsou pro to legislativní podmínky? Nebrání tomuto přirozenému procesu vydělování výzkumných univerzit, duální uspořádání akademie věd a vysoké školy, které každý rok soupeří o velmi malý koláč peněz? Proto se musím zeptat, proč je opět odložena příprava zákona o veřejných výzkumných institucích. Po dvou letech diskuse se tento zákon nedostal do sněmovny a bylo řečeno, že nedostane. Od roku 1990 se diskutuje o problému institucionálního uspořádání vědy a výzkumu a vazby této aktivity na vysoké školy. Před dvěma lety se konala diskuse v Třešti, kde bylo nalezeno řešení a podle mého soudu jsme dospěli ke konsensu, jakým směrem se vydat. Bylo to řešení odvážné, řešení, které je v tuto chvíli namístě. Pan kolega Potůček dokonce udělal na to téma mezi námi odborníky šetření.

Bylo zřetelné, kudy chceme jít. Od té doby je ticho po pěšině, jako by se nic nedělo a celý rok jsme čekali, jak se toto rozhodnutí projeví ve přípravě zákona. Zákon ale připraven nebyl. Obávám se, že je to tím, že skupinové zájmy zablokovaly přípravu tohoto zákona. Pokud nenajdeme odvahu tyto skupinové zákony překonat a vytvořit konečně v této zemi prostředí, ve kterém ukazatele změní svůj směr, obávám se, že konkurenceschopnost naší ekonomiky se nezmění.

Vážený pane předsedo, už končím. Nedávno jsem v tisku konstatoval, že vysoké školy a věda jsou zatím politicky nevýživným tématem. Dokud se na tomto faktu nic nezmění, těžko se změní něco na kritické situaci vysokých škol a akademie věd. Já doufám, že toto slyšení prolomí bariéru a že přispěje k tomu, že vysoké školy a věda se stanou centrálním tématem politiky, tak jako v těch zemích, kde jste viděli vzestupné tendence nejenom konkurenceschopnosti ekonomiky, ale i lidského kapitálu a vědy a výzkumu. Děkuji za pozornost.

 

Graf 1: Konkurenceschopnost výzkumu a vývoje

Pořadí mezi 47 srovnávanými změmi

Source: The World Competitivness Yearbook

 

Graf 3: Technologický transfer mezi univezitami a firmami

Pořadí mezi 47 srovnávanými změmi

Source: The World Competitivness Yearbook

 

Graf 2: Role základního výzkumu v technologickém vývoji

Pořadí mezi 47 srovnávanými změmi

Source: The World Competitivness Yearbook

 

Graf 4: Konkurenceschopnost domácí ekonomiky

Pořadí mezi 47 srovnávanými změmi

Source: The World Competitivness Yearbook

Předseda Senátu Petr Pithart: Také já vám děkuji, pane poslanče. Prosím, počkejte chvíli, možná že někdo si bude přát vám položit otázku. Nikdo takový není, děkuji vám. Uděluji slovo panu profesoru Vostrackému, prosím, pane rektore, a po něm promluví prof. dr. Pavel Pafko, DrSc., přednosta třetí chirurgické kliniky LF UK, fakultní nemocnice Motol. Pane rektore, prosím.

Zdeněk Vostracký, rektor Západočeské university Plzeň: Vážený pane předsedo, vážené senátorky, senátoři, dámy a pánové, děkuji za to, že tady mohu také cosi říct. Chtěl bych jenom podotknout, že moje minulost mě opravňuje k tomu, abych snad přednesl pár takových poznámek, které mohou být vnímány jako náměty na další diskusi anebo jako inspirace. Pracoval jsem 20 let v průmyslu, takže mám jisté zkušenosti z oblasti obyčejného života i z oblasti výzkumu, vývoje v průmyslu a teď 10 let na vysoké škole.

Hlásil jsem se tedy k bodu č. 1 a bodu č. 2, které se prolínají. Řekl bych, že tady sedíme také proto, že tato záležitost, která je v dnešním slyšení dominantní, není záležitostí jenom vysokých škol nebo výzkumu a vývoje, není to také záležitostí jenom senátorů, ale je to záležitostí celé lidské společnosti, neboť již jeden moudrý filosof řekl: chceme-li zachovat lidskou společnost, musíme se stále vzdělávat. Myslím si, že téma je velice objektivní.

Výzkum a vývoj. Výzkum a vývoj samozřejmě prodělal spoustu možná i kotrmelců po politické změně, ale mám na mysli to, že dnes už v radě vlády pro výzkum a vývoj, jejímž jsem také členem, nastala jistá stabilizace názorů a snažíme se tam řešit řadu těchto věcí, které dříve byly možná trošku tabu. Byla to otázka prioritního výzkumu, priorit ve výzkumu, otázka vztahu badatelského a aplikovaného výzkumu. U nás v republice zatím, musím říct, máme obrácené poměry, jak v oblasti struktury personální, tak finanční, s ohledem na vysoké školy, Akademii věd a podniky a instituce. Tato nerovnováha je vlastně dědictvím z minulosti a je tedy zapotřebí, abychom tuto nerovnováhu řešili. Ne proto, že bychom měli změnit tu strukturu, ale proto, že musíme porovnat zdroje a možnosti a ty zdroje pro výzkum a vývoj je samozřejmě vždycky mládí. Jestliže se podíváme na výzkumné ústavy, jak vypadají v podnicích v zahraničí, tak tam máme polovinu lidí nebo 2/3 lidí do 35 let a je tedy zřejmé, že mladí nejen svým nadáním, ale svou přirozeností do této oblasti patří.

Z tohoto důvodu musíme tedy změnit to, co na vysokých školách bylo dříve, tzv. vzdělávání a pak výzkum, a musíme přejít na Humboltův princip, tzn. výzkum a vzdělávání současně. Myslím si, že k tomu nalézáme i s Akademií věd postupně cesty. Samozřejmě že musíme se zaměřit také na to, jaké jsou naše možnosti a postavení z hlediska malé republiky. Znamená to tedy vytipovat priority a na ně dát také příslušné peníze. Ty peníze proto, že pro to prostředí vědecké a výzkumné práce je zapotřebí mít přístroje a je zapotřebí mít také laboratoře. Jestliže priority nezměníme nebo nestanovíme, rozmělníme všechno a co se stane? Jednak nebudeme dobří, ale co se stane ještě horšího, ti mladí nám utečou za příležitostmi a za prostředím jinam. Otázkou hlavní v oblasti výzkumu a vývoje vytvářet prostředí. Já se domnívám, že i toto slyšení je velice důležité k tomu, abychom toto pochopili a toto prostředí vytvářeli.

S tím samozřejmě souvisí i přímo řízení této sféry. Ta se může řídit jak penězi, tak i dáním peněz do určitých oblastí, ale vždy tady musí zůstat peníze pro svobodné bádání. Tolik tedy pár poznámek k výzkumu a vývoji.

S výzkumem a s vývojem bezprostředně souvisí doktorské studium čili studium doktorských studijních programů. A to jsou studenti, kteří absolvovali vysokou školu, a jsou to studenti, kteří pracují na výzkumných projektech. A tam máme, bych řekl, jistý veliký problém. Podíváme-li se na holandskou výzvu, tak se zabývá strukturou bakalářských a magisterských programů více než tím třetím, které tam je také uvedeno, tzn. doktorským studiem. My musíme přistoupit k tomuto tak, že tady existuje jistý stupeň, který je stejný, jako když přechází člověk ze střední školy na vysokou školu, tak zrovna takový významný stupeň, že když přechází z normálního studia do doktorského studia.

Jaké jsou tam problémy? Tam jsou problémy opět v tom prostředí. Doktorandi jsou ti nejlepší z nejlepších a měli by být právě tím personálním zdrojem pro naše výzkumné instituce. Kdysi Napoleon řekl, když měl ohrožené vojsko, učenci a oslové doprostřed. Doprostřed vojska. Řekl bych tedy, že doktorandi by měli být středem našeho zájmu a v této souvislosti bych mohlo hovořit dlouho a napsal jsem o tom několik článků. Ale důležité je tady zejména to, abychom pro doktorandy vytvořili také rozumné podmínky. A to je otázka i financí a tady bych trošičku naznačil, že to souvisí i s diskusí o školném, a mám pocit, že doktorské studium by mohlo být jednoznačně definováno jako výzkumný projekt se vším zajištěním, tzn. i zajištěním finančním toho studenta, ale i s jeho zodpovědností. Uvědomme si, že normálně běžně studují studenti, kterým je 22 – 26 let, a uvědomme si to, že tito studenti dostávají příspěvky od rodičů, které na ně dostávají jako rodinné příspěvky atd. Opět o tom jsem publikoval jeden článek. Tzn. doktoranda brát jako samostatného dospělého studenta se všemi povinnostmi a odpovědnostmi, o tom bych mohl hovořit dlouho. Tady jenom zase poznámka k tomu.

Samozřejmě že máme tady ještě další problém a to je problém brain – brain. Ti doktorandi, kteří jsou nejlepší, nám chodí na praxe do zahraničí, což je bezvadné, ale co je horší, musíme vytvořit podmínky, aby se mohli nazpátek vrátit, a to si myslím, že tady nemáme. To proto, že ten student má skutečně pár korun stipendia, čili odkládá založení rodiny, odkládá všechny ty, řekl bych, normální lidské povinnosti, řekl bych, že je “mnichem na studiu”. A tedy bude zapotřebí vytvořit podmínky jednak proto, aby naši studenti chodili ven, ale aby i doktorské studium se realizovalo tady u nás. Špatné finanční zajištění laboratoří s tím naprosto souvisí.

V této souvislosti jsme diskutovali na radě vysokých škol a podali jsme návrh na projekt na ministerstvo školství. Ten projekt tam zatím leží a myslím si, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se ho velice rychle chopí a zabrání tomu, co by nás mohlo čekat.

Chtěl bych se zmínit ještě o jedné maličkosti. Bylo tady hovořeno o technickém vzdělávání čili inženýrském vzdělávání. Na světové konferenci Ingeneering education bylo varováno mnoha západními státy v tom smyslu, že chybí inženýři. Spojené státy hledají inženýry na obsluhu jaderných elektráren, Němci hledají inženýry do podniků do informačních technologií atd., ve Velké Británii při prezentaci našeho čestného doktora bylo konstatováno, že v celé Velké Británii studuje pouze 40 lidí, kteří se zabývají energetikou. Hrozí tam tedy jistým způsobem kolaps. Kde budou hledat ty inženýry? Budou je hledat u nás. Nebudou pak inženýři chybět u nás? Tiká nám tady časovaná bomba.

Nebo nám vybouchne šampaňské, protože my se postaráme dobře o tuto oblast. Jaké jsou tedy cíle vysokých škol ve výzkumu a vývoji? Já bych tady parafrázoval toho Napoleona a řekl bych, že nejen učenci a oslové do středu vojska, jak říkal on, ale učenci a mladí lidé do středu společnosti jako nenahraditelný zdroj informací a budoucí prosperity. Neříkám to proto, že jsem na vysoké škole, ale myslím si, že to je objektivní nutnost.

Včera jsem byl na zahájení školního roku na fakultě aplikovaných věd a zahajoval pan děkan Ježek školní rok. Přál bych vám všem, abyste byli před stovkou posluchačů, kteří na vás koukají s nadějí, vidíte na jejich obličejích jistou chuť do studia, chuť do práce a tuto kapitolu bychom neměli promrhat. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám pane rektore. Promiňte, že jsem vás pár vteřin nechtěně tady rušil. Kdo si přeje položit otázku panu rektorovi? (Nikdo.) Teď tedy promluví pan profesor Pavel Pafko, pak uděláme krátkou přestávku a po přestávce dostane slovo pan rektor Jiří Zlatuška. Pane profesore, prosím.

Pavel Pafko, přednosta III. chirurg. kliniky LK UK FN Motol: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážené paní senátorky, páni senátoři, dámy a pánové, je pro mě opravdu velkou ctí, že mohu vystoupit před Parlamentem České republiky, že jsem dostal toto pozvání. Poctu vnímám dvojnásobně, protože jsem jediný po mých pedagogických předřečnících, kteří jsou vysokými hodnostáři našich vysokých škol, jsem jediný dělník z praxe, který se navíc většinu času živí pouze rukama.

Rád bych vám tedy řekl několik slov o tom, jak vidím problematiku vysokoškolských učitelů po třicetipětiletém učení na lékařské fakultě. Bude to stručný projev. Budu se snažit vám přiblížit problematiku lékařských fakult, kterou osobně vnímám přece jen trochu jinak než problematiku jiných vysokých škol. Proč?

Na lékařských fakultách učí dva druhy vysokoškolských učitelů. Jsou to učitelé, kteří učí na teoretických oborech například anatomie, abych přiblížil - a kteří nemají vztah k pacientovi bezprostředně. Potom jsou tam učitelé, kteří učí v klinických oborech, kteří vykonávají současně jakousi léčebnou a preventivní činnost. Kromě toho na lékařských fakultách působí ještě lékaři, kteří pracují pouze jako zaměstnanci ministerstva zdravotnictví. Problém je tedy v tom, že vedle sebe pracují vlastně tři skupiny lidí.

Budu mluvit pouze o těch klinických pracovnících, pracujících ve fakultních nemocnicích. Tedy ještě jednou: jsou to zaměstnanci vysoké školy, kteří na malinký úvazek provádějí léčebnou činnost, a pak jsou tam vedle nich lékaři, kteří provádějí léčebnou činnost na svůj plný úvazek. Vždycky, a to i za komunismu, historicky byla určitá hierarchie a všichni na lékařských fakultách pracující lékaři se snažili stát asistenty, docenty, profesory. Tedy snažili se dostat do sféry učitelské.

Jaká je situace dnes? I dnes, stejně jako za komunismu, platí, že asistentem (učitelem) by měl být člověk, který obor ovládá v plné šíři, a to i prakticky. Nemůžeme chtít, aby vyučovali mladé mediky lékaři, kteří nemají plnou kvalifikaci, a učí pouze to, co si přečetli. Ti musí mít ten obor plně zažitý.

Uvědomme si, že plná kvalifikace v medicíně, mluvím teď za chirurgii, znamená získání tzv. III. atestací, a to je dnes ve věku 32 let, když to všechno dobře jde. 32 let je polovina délky profesionálního života, jdeme-li do důchodu v 65 letech. V tomto věku mohou být právníci a ekonomové řediteli různých korporací, které čítají desítky, ba i stovky zaměstnanců, v medicíně - tedy v chirurgii, např. - teprve poprvé lékař po získání uvedené kvalifikace může zůstat v noci nebo v neděli jako zodpovědný pracovník sám s pacientem a rozhodnout jeho další osud.

Mimořádné postavení medicíny není v tom, jak si většina lidí myslí, že v medicíně udělá-li chybu, může připravit lékař pacienta o život. V tom já vůbec nevidím jeho postavení tak mimořádné. Udělá-li chybu výhybkář na dráze, může připravit o život desítky lidí, což se nepodaří ani špatnému chirurgovi za celý život. V čem je rozdíl mezi výhybkářem a lékařem? Není v tom, že by tedy mohl snad někoho připravit o život, ten rozdíl je v tom, že ta povinná délka edukace trvá tak dlouho. Výhybku se naučíte přehazovat velmi rychle. V medicíně, jak jsem již řekl, to trvá půl života.

Jistě řeknete, že všichni se učíme svou práci nebo svou činnost celý život, protože všechno se vyvíjí. Ale v medicíně si stát stanovil povinnou délku edukace ve formě atestačních zkoušek. Očekával bych, že stát, resp. jeho reprezentanti se zamyslí nad tím, že žádá-li stát tak dlouhou povinnou edukaci, že to těm lidem v té druhé polovině jejich profesionálního života vrátí.

Jaká je situace dnes? Dneska je situace taková, a říkám to s celou vážností, že dneska odmítají lékaři poté, co nabudou plnou kvalifikaci, stát se učiteli. Jenom pro vaše zamyšlení, jak dobře víte, moudrý stát rozhodl zvýšit platy ve zdravotnictví, dobře udělal, ale zapomněl, že se zvyšují platy zdravotnických pracovníků na lékařských fakultách, ale ministerstvo školství na to nebylo schopno reagovat, takže podřízení mají dnes vyšší plat než nadřízení a nikdo neví, co s tím. Člověk, který vede službu a rozhoduje, tedy asistent (učitel), má menší příjem než člověk, kterého řídí.

A jak to vypadá konkrétně, protože já nemohu mluvit široce, mohu mluvit pouze za naši fakultu. Nechal jsem si zjistit, jaký je průměrný věk profesora, docenta a asistenta. Průměrný věk profesora na naší fakultě je 62 let, průměrný věk docenta je 55,7 a průměrný věk asistenta je 46,7 let. I ti asistenti jsou tedy skoro padesátníci. A jenom pro vaši zajímavost, průměrný plat asistenta, tedy téměř padesátiletého člověka, je 15 400 korun. Je to smutné, ale já bohužel s některými předřečníky nemohu souhlasit v tom, že nemáme nemluvit o penězích. Je třeba mluvit o penězích. Ti lidé živí své rodiny.

Podle mého názoru je třeba urychleně jednat. Ústřední postavou mnoha českých pohádek je hloupý Honza. Mám vážné obavy, že bude-li pokračovat politika tohoto státu ve školství tak, jak to vidíme dnes, bude brzy těch hloupých Honzů u nás dost. Jak tento stav změnit? Mluvím pouze za fakultní nemocnice.

Samozřejmě že v první řadě je třeba co nejrychleji vypracovat systém jednokolejnosti, aby vedle sebe nestáli zaměstnanci ministerstva školství a ministerstva zdravotnictví, jedni zvyšují plat, druzí nezvyšují. To je pro mě nepřijatelné, je třeba jednotné hierarchie a je třeba postavit systém tak, aby mladí lidé měli zájem o to stoupat po hierarchickém žebříčku, ale hlavně aby viděli nějaké světlo aspoň na konci své cesty, já ho totiž momentálně nevidím.

Jaká je tady možnost? Velmi jednoduchá. Je třeba zavést systém tak, jak tady platil až do roku 1948 nebo 1950 a jak platí v celém kultivovaném světě. Habilitovaní lidé mají možnost privátní praxe. Chceme-li na univerzitách kvalitní lidi a nemáme-li současně pro ně peníze, je jediná cesta říci jim, jestli jste tak dobří, jak říkáte, tak si vydělejte. Je to systém běžný, nikde v západní Evropě by se nikdo nepodivil nad tím, že docenti nebo profesoři mají možnost privátní praxe na univerzitní půdě, aby nedocházelo k tomu, k čemu dochází, že utíkají v jednu hodinu odpoledne někde si do nějakých obskurních zdravotnických zařízení vydělat peníze. Uzavřel bych své vystoupení velmi krátce, prosím, abyste to nebrali, jako lobbing na můj plat. Ale nedávno jsem jel autem a na křižovatce na červenou jsem stál a vedle mě stál taxík. Díval jsem se na dveře toho auta, kolik stojí minuta čekání taxíku. Minuta v Praze, kdo neví, stojí 4 Kč.

To je za hodinu - 60 x 4 = 240 korun. Když mě zavolají v noci transplantovat plíce a přijel bych taxíkem, nechal ten taxík čekat, než operaci skončím, a odjel domů, tak nevydělám na dřímajícího taxíkáře. Je to úsměvné, ale smutné současně. Prosím ještě jednou, nevnímejte to ve vztahu k mé osobě.

Možná namítnete, že ten taxíkář tam přijede autem, které má hodnotu 400.000 korun. Má. Ale myslím si, že když tam přijdu, že moje know how, které jsem léta získával, má větší hodnotu než jedno plechové auto. Děkuji vám. (Potlesk pléna.)

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane profesore, a vyhlašuji na deset minut, skutečně deset minut, přestávku. Svolám vás potom všechny znělkou. Promluví pan rektor Zlatuška.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené dámy, vážení pánové, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Vzhledem k tomu, že pan ministr školství se musí dostavit do sněmovny, kde probíhá schůze, jsem velmi rád, že další přihlášený řečník, pan rektor Zlatuška, byl tak laskav a umožnil panu ministrovi vystoupit dříve. Jsem velmi rád, že se tady zdržel, a prosím ho, aby se ujal slova.

Eduard Zeman, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: Pane předsedo, magnificence, dámy a pánové, úvodem se omlouvám za to, že bohužel se budu muset vrátit na rozjednané zasedání sněmovny, a také se omlouvám za to, že budu reagovat jenom na cosi částečného. Původně jsem své vystoupení koncipoval jako úvodní ke všem třem problematikám zároveň, ale v tuto chvíli mohu vlastně reagovat jenom na část, řekněme na třetinu problémů, zbytek přenechám náměstkovi skupiny vědy a vysokého školství, panu docentu Průšovi.

Vzhledem k pořadí, ve kterém jsem se k vystoupení dostal, musím konstatovat, že značná část zásadních věcí již byla řečena. Chtěl bych zejména připomenout vystoupení pana místopředsedy vlády Rychetského. Zdůraznil bych, že skutečně za období samostatné České republiky podíl vysokých škol na vědě vzrostl pětinásobně, z toho za poslední tři roky vzrostl ve stejném objemu jako za šest let předtím. Ano, můžeme se bavit o tom, že to stále ještě není evropský standard.

Souhlasím s panem poslancem Matějů ovšem i v tom, že tyto prostředky ne vždy také efektivně využíváme, ne vždy mají svůj zpětný odraz, nedostatečně se promítají ve svých výsledcích. Pravděpodobně z těchto důvodů se posléze dospělo ke koncepci několika politik. Jedna z těch, které bych zde chtěl zmínit, je program posílení výzkumu na vysokých školách, odborné veřejnosti většinou znám spíše pod označením Program 250.

V tomto programu se podporovalo od letošního roku 95 projektů v celkové hodnotě 1,3 miliardy korun. Bohužel je nutné říci, že jenom některé z těchto projektů jsou dostatečně mezinárodně úspěšné a konkurenceschopné. Proto postupně došlo ke zřízení dalšího programu, programu "Výzkumná centra", vyhlášeného loni na dobu pěti let, kde se počítá s vynaložením 3,5 miliardy korun. Tento program má právě překonat určité problémy, o nichž se zde mluvilo, tzn. má pomoci soustředit kapacity a prostředky na ty vybrané směry, které by měly největší zpětný přínos, výrazně zvýšit podporu mladých vědeckých pracovníků, podporu výzkumných týmů jak z vysokých škol, tak z Akademie věd. Zatím v tomto programu funguje 34 projektů, z toho 21 z oblasti základního badatelského výzkumu a 12 projektů na cílený aplikovaný výzkum.

Velmi důležitou úlohu by měl sehrát také zákon o podpoře výzkumu a vývoje, který vláda předložila v červnu t. r. PS a který je v současné době v procesu projednávání. Tady bych rád zdůraznil, že při přípravě tohoto zákona jsme společnými silami vedli dosti velký boj, a řekl bych, že s úspěšným výsledkem. Jednalo se o záležitost výzkumu na vysokých školách, který bývá označován jako tzv. nespecifický, v terminologii tohoto nového zákona se naopak mluví o specifickém výzkumu na vysokých školách. To jsou ty prostředky, které jsou vynakládány na výzkum bezprostředně spojený s výukou na univerzitách, výzkum, na kterém se přímo podílejí studenti. Tady byl asi největší problém, o kterém se už ostatně ve vystoupeních některých mých předřečníků mluvilo, tzn. překonat určité resortní názory, že pokud tato kategorie nebude dostupná všem, neměla by být zaváděna vůbec.

Klíčovou roli by mohl, a doufáme všichni, že snad sehraje, sehrát i následující koncepční dokument, tj. národní politika výzkumu a vývoje. Měla by pokračovat v úsilí o podporu vysokých škol jako jednoho ze základních sektorů výzkumu a vývoje, podporovaného z veřejných prostředků, ale bude muset řešit mj. právě i zde tolik zmiňovaný problém výkonnosti a efektivnosti tohoto výzkumu a vývoje. Ona to není jenom otázka chování tankového pásu při rychlostech nad 100 km, ona je to otázka mnoha a mnoha projektů.

Národní politika výzkumu a vývoje nebude a ani nemůže být jenom dokumentem o rozdělování zvyšující se podpory ze státního rozpočtu. Smyslem této politiky by v prvé řadě mělo být zvýšení přínosu z výzkumu a vývoje pro člověka, pro společnost, a samozřejmě tak, jak o tom mluvil např. pan profesor Matějů, i pro konkurenceschopnost naší ekonomiky. Bude se muset vypořádat právě s tématem, o kterém se zde mluvilo, tzn. s problémem tzv. výzkumných univerzit, což je v zahraničí vcelku model rozšířený, ale u nás zatím naráží do značné míry na problém, zda je možné soustředit peníze tohoto typu na školy s nejlepšími výsledky, protože vždy narazíme na model určitého rovnostářství, rozdělování spíše podle počtu studentů, podle určitých kapacit.

Toto budou tudíž klíčové problémy, které společně budeme muset právě v národní politice řešit.

Závěrem chci jenom konstatovat, že z pohledu resortu, z pohledu ministerstva školství, ve všech důležitých věcech vždy při přípravě dokumentů, ať už jsou to analýzy, koncepce, jednotlivé politiky, právní předpisy, je naším partnerem samozřejmě Rada vysokých škol a Česká konference rektorů jako ze zákona daná reprezentace vysokých škol.

Pevně doufám, že i v těchto perspektivních záležitostech ve vzájemné spolupráci se nám podaří trendy, o nichž se zde mluvilo, obrátit.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane ministře, kdo chce využít příležitosti a položit panu ministrovi nějakou otázku? Prosím, pane rektore.

Rektor: Pane ministře, hovořil jsem o doktorských studijních programech jako o jakémsi gordickém uzlu pro příští vývoj naší společnosti. Z rady vysokých škol jsme vám předložili námět na projekt restrukturalizace studia. Mohl byste k tomu říci stanovisko?

Druhá připomínka. Obávám se, že bychom nazvali některé školy výzkumnými institucemi a jiné ne. Nemělo by to být na fakulty a na katedry? Bojím se tohoto třídění. Myslím si, že se instituce stane výzkumnou tehdy, když dobře zkoumá.

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane ministře, slyšel jste dvě otázky. Prosím o odpověď.

Eduard Zeman, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: Reagoval bych od druhé otázky. V závěru jsem říkal, že toto musíme řešit ve spolupráci s oběma reprezentacemi vysokých škol. Nedělám si patent na to, zda se mají takto vytipovat školy, zda to mají být fakulty nebo katedry. Toto si v prvé řadě musí ujasnit samy vysoké školy. Pro nás není problém se tomuto přizpůsobit.Upozorňoval jsem, že tady je obrovský problém a vleče se dlouhou dobu.

Pokud jde o problémy doktorantských studentů, jsou dva okruhy. Jeden problém je, jak posílit financování celé záležitosti. Pokud jednání v příštím týdnu dospějí k nějakému úspěchu, bylo by to řešitelné.

Jiný problém, na který zatím společně nenalézáme dostatečné odpovědi, je, jak zvýšit efektivitu tohoto studia, protože je naprosto zoufalá.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím další dotaz.

František Ježek, předseda Rady vysokých škol: Pane ministře, uvedl jste jakési hodnocení projektů zvaných 250. Jako děkan fakulty, kde proběhly 4 takové projekty, za 10 let neznám úspěšnější věc než byly dvěstěpadesátkové projekty. Myslím si, že to byl klíčový okamžik. Můj dotaz je, z čeho vychází vaše hodnocení, že to byl neúspěch a že se proto musela otevřít otázka výzkumných center.

Předseda Senátu Petr Pithart: Prosím, pana ministře.

Eduard Zeman, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: Domnívám se, že si zde spíše nerozumíme. Nehodnotil jsem projekt 250 jako neúspěch. Naopak jsem ho hodnotil jako úspěšný. Říkal jsem, že nevyřešil celou řadu problémů, a proto bylo třeba ještě najít jiné projekty.

Předseda Senátu Petr Pithart: Prosím pana rektora Wilhelma.

Ivan Wilhelm, rektor UK Praha: Dovolte, abych se zeptal pana ministra. Zcela jistě je potřeba koncentrovat prostředky, zvyšovat efektivitu vkládaných prostředků. To, o čem od rána diskutujeme, je, že si vysvětlujeme, že současná financovatelnost je zhruba na úrovni 50 % civilizovaných zemí. Domníváte se, že jedno opatření, když budeme koncentrovat prostředky, které v současné době stát do těchto oblastí dává, vyřeší problémy, o nichž tady mluvíme?

Předseda Senátu Petr Pithart: Prosím pana ministra.

Eduard Zeman, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: Odpověď bude až příliš jednoduchá. Samozřejmě se nedomnívám. Je jasné, že neexistuje žádné jednotlivé samospásné řešení. Chtěl bych jen říci, že samospásné řešení by nebylo ani v tom, kdyby v tuto chvíli přišel štědrý mecenáš a věnoval nám několik miliard. Nepochybně potřebujeme získat větší prostředky a ty musí být také daleko více koncentrovány na to, co dává smysl.

Předseda Senátu Petr Pithart: Prosím o další dotaz.

Miroslav Ludwig, rektor Univerzity Pardubice: Peníze na vědu a výzkum natékají ze státního rozpočtu do resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, na Akademii věd ČR, Ministerstvo obrany, Ministerstvo průmyslu, rozděluje se poměrně hodně peněz, v různých resortech je velká konkurence, dokonce i v lékařských a přírodovědných. Zdá se mi, že někde jsou rozdělovány poměrně velké prostředky. Výběr není příliš velký, někde jsou rozdělovány prostředky menší a je tam velká konkurence. Nebylo by řešením, aby prostředky na vědu a výzkum se rozdělovaly z jednoho místa, aby se to zprůhlednilo a aby byly rovnější podmínky pro jejich rozdělování?

Předseda Senátu Petr Pithart: Prosím pana ministra.

Eduard Zeman, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: Odpověď je zdánlivě snadná, řešení by to samozřejmě bylo lepší. Jiná otázka je překonat resortnost institucí, které si takto chrání své zdroje. To je to, o čem jsem se už zmiňoval, že celá řada výzkumných projektů je samoúčelná čili neobrací se v přímý zisk. Není to jen otázka chování tankového pásu za extrémních rychlostí.

Pokud se nám společně podaří dosáhnout koncensu, aby koncentrace prostředků byla možná, pak to bude dobré řešení. Myslím si, že se určité kroky v tomto již udělaly, určitá koncentrace vzniká, například zmiňovaná výzkumná centra umožnila soustředit část těchto prostředků.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane ministře. Kdo se hlásí s otázkou? Pane ministře, děkuji vám za všechny účastníky.

Eduard Zeman, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: Také děkuji a ještě jednou se omlouvám, že musím odejít.

Předseda Senátu Petr Pithart: Respektujeme to. O slovo se nyní přihlásil pan profesor Zlatuška, rektor Masarykovy university Brno. Po něm promluví profesor doktor Josef Syka, předseda Grantové agentury ČR. Pane rektore, máte slovo.

Jiří Zlatuška, rektor Masarykovy university Brno: Vážený pane předsedo, vážené senátorky a senátoři, vážení hosté, nedokáži zcela odlišit tři tématické okruhy, které jsou ve vymezení dnešního dne. Promiňte, že budu některé z těchto problémů spojovat. Myslím si, že spojení je významné a že je významné z hlediska podstaty toho, co vysokoškolská vzdělanost přináší.

První bych uvedl, že vysoké školy jsou předně instituce, na nichž je ve světě nerozlučně spjat výzkum a vývoj s vysokoškolskou výukou. Toto vidím jako velmi podstatný rys a ve všech úvahách o přínosu investic do výzkumu nebo zvyšování vysokoškolské vzdělanosti je toto bod, který by neměl být opomíjen.

Jestliže si vezmeme jakékoliv výsledky ekonomických studií o přínosu těchto investic ve světě, jsou to vesměs studie z takovéhoto prostředí. U nás je, bohužel, jeho struktura zatížena dědictvím poválečným, oddělením výzkumu od vysokých škol a sovětskou koncepcí pěstování výzkumu odděleně v Akademii věd. Domnívám se, že toto je fundamentálně problém našeho vysokoškolského prostředí i prostředí k financování výzkumu a vývoje a je v něm schována řada úzkých míst, ve kterých nám budou padat klacky pod nohy.

Analýza stavu výzkumu a vývoje z roku 1999 srovnávala poměry financování vysokoškolského výzkumu a výzkumu ve specializovaných institucích v ČR a ve světě. Od té doby došlo k jinému navýšení financí na výzkumné prostředky, ale vzájemný poměr mezi těmito druhy institucí kvalitativně nezměnily. Výsledky tohoto srovnání ukázaly, že v ČR se na vysokých školách realizovalo pouze 10 % prostředků vynakládaných státem na výzkum a vývoj přes vysoké školy, zatímco ve vyspělých zemích je to vesměs hodnota, která je větší než 20 %, čili dvojnásobek, a malé země dokonce ještě tento podíl zvyšují, vesměs země, které nepatří do G7, tento poměr mají větší než 25 %. Vysvětlení přínosů takového uspořádání je v tom, že studenti představují základní způsob přenosu výsledků výzkumu do praktického užití a také opodstatnění výzkumu jako metody nazírání na svět a řešení problémů. Dokud nedocílíme toho, že v prostředí, kde se vysokoškolsky vzdělává, se bude realizovat podstatná část výzkumu, tedy alespoň dvojnásobek než který se realizuje dnes a nebudeme se blížit poměru mezi universitami a specializovanými ústavy alespoň 3:1, tak se domnívám, že budeme pořád naříkat nad tím, že máme málo prostředků a pořád budeme naříkat nad tím, že nevíme, jak je rozdělit.

V tomto také tkví problém, který souvisí s těžkostí vyčleňování výzkumných univerzit. Velmi těžko se vyčleňují výzkumné univerzity v prostředí, které je trvale podfinancované a ve kterém podíl výdajů na výzkum, který by vlastně ty výzkumné univerzity odděloval, je nejméně poloviční než v ostatních zemích. V Británii došlo k vyčlenění výzkumných univerzit po těch výrazných škrtech v roce 1981. Britské vysoké školy se mohly postavit na tom, že vlastně spojily dohromady finanční zdroje, zefektivnily jejich užití. Naše vysoké školy jsou v opačné situaci. Vesměs jsou podfinancovány v obou těch částech; jak ve výzkumu tak v nákladech na studium. A to spolu s absolutně nezbytným trendem zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí v naší populaci vede spíš k tomu, že je tendence peníze přelévat opačným způsobem. Kdybychom z některých institucí vzali pryč tu výzkumnou část, tak tam prakticky nezůstanou finance a výsledek z hlediska celkového efektu bude velmi nízký.

Je dobré si také uvědomit, že financování výzkumu a vývoje na našich vysokých školách patří k nejnižším ve srovnatelných zemích. V EU se dávají 0,4 % HDP na výzkum a vývoj na vysokých školách. Pokud by se takováto suma dala u nás, tak to znamená, že o částce, o které bychom se bavili, co by směřovala přímo na vysoké školy do výzkumu a vývoje, bychom mluvili částce v řádu 8 mld navíc nad dotaci, kterou vysoké školy nají vyčleněnu na vzdělávací činnost. Poměry vzhledem k HDP jsou velmi důležité z hlediska toho, že ty jsou měřeny výkonností ekonomiky a nejsou deformovány tím, že u nás platíme v korunách a někde venku v EURO.

Dalším z výsledků uvedené analýzy –bylo i to, že u nás je velmi málo světově srovnatelných oborů, které se řadí ke špičce. V okamžiku, kdy se vezme relativní impaktní faktor jednotlivých vědních oborů, tak v ČR analýza z roku 1999 našla pouze 3 skupiny disciplín, ve kterých jsme měli nadprůměrný výstup. Jedna z nich byla inženýrství, druhá matematika a třetí informatika. Ve všech ostatních jsme v pořadí relativního indexu někde okolo 20.-30. místa.

Zkušenosti ze světa vesměs říkají, že v takovémto prostředí není efektivní dávat finance na výzkum a vývoj do specializovaných institucí, které jsou odděleny od vysokoškolské výuky, protože i průměrně dělaný výzkum přináší nesmírně kvalitní výsledky v tom, co se děje v hlavách absolventů vysokých škol, kteří takovýmto prostředím měli příležitost projít. Ale v okamžiku, kdy to bereme jako specializované výzkumné ústavy, tak bychom měli brát v úvahu jediné možné měřítko, že totiž specializovaný ústav bez vysokoškolské výuky by měl být pouze tehdy, když patří absolutně ke světové špičce, řekněme k deseti nejlepším. Troufám si tvrdit, že toto je další důvod, proč s touto situací něco dělat.

V okamžiku, kdy se vrátím zpět k tomu standardnímu vysokoškolskému prostředí, je dobré si uvědomit, že obecně ekonomické analýzy, které byly zvláště v poslední době prováděny, poskytují jasné důkazy, že investice do vysokoškolského vzdělávání patří k tomu nejlepšímu, co můžeme dělat pro růst národní ekonomiky, pro podporu růstu blahobytu. Analýza, kterou loni publikoval profesor Barro z Harvardovy univerzity, který patří v téhle oblasti k jedněm z uznávaných kapacit, dává výsledek, že jeden rok školy navíc v průměrné délce, ve které se dostává populace, přináší zvýšenou úroveň výstupu ekonomických aktivit o 19 %. V okamžiku, kdy počítáme návratnost investic do vzdělání, při zanedbání odpisů a předpokladu, že jeden rok školy stojí zhruba tolik, kolik je produkce na hlavu v HDP, což je spíš nadsazený údaj, reálná návratnost investic do vzdělávání vychází 7 % za rok. Je to jedna z vůbec nejlepších investic, kterou je možné v takovéto oblasti dělat a pravděpodobně se najde málo oblastí, kde by byla takto velká návratnost.

OECD mělo velký projekt, který zkoumal podmínky růstu z hlediska makroekonomického. Tam je výsledek takový, že jeden rok školy navíc v zemích OECD (pokud se omezíme pouze na ně), tak tam to vychází 4-7 % růstu HDP na osobu za rok. V okamžiku, kdy prodloužíme průměrnou dobu školní docházky o jeden rok. Ukazuje se zároveň ze všech těchto studií, že průměrná doba školní docházky skrz celou populaci je adekvátním měřítkem rozvinutosti lidských zdrojů ve společnosti, takže v souvislosti s veškerým zpochybňování toho, proč by naši maturanti měli studovat na vysokých školách, či co by s tím vzděláním dělali je dobré si uvědomit, že ve vztahu k makroekonomickým parametrů si zřejmě nejvíc škodíme právě bržděním průchodu naší mladé populace vysokými školami; vzhledem k tomu, že na středoškolské úrovni, na úrovni maturitní je to víceméně saturováno.

Tyto úvahy nechávají zcela stranou sociální dopady vzdělanosti, dopady např. na nezaměstnanost. Přes všechny zvěsti co se objevují občas v médiích, tak nezaměstnanost absolventů vysokých škol je absolutně nejnižší ve všech vrstvách populace. A těch zhruba 2,5 tis. nezaměstnaných absolventů vysokých škol je číslo, které je prakticky nulové z hlediska celkové nezaměstnanosti v rámci ČR. Jestliže jako společnost na tento účel nevěnujeme dostatek financí, připravujeme se o velkou skupinu pozitivních efektů, ke kterým by rozvoj vysokoškolského sektoru vedl.

Pokud bych se měl zastavit u financování vysokých škol, tam se domnívám, že stát hodil vysoké školy přes palubu tím, jak z nich udělal veřejnoprávní instituce. To, jak se objevuje ve víceméně oficiálních prohlášeních, že vysoké školy si nemají stěžovat na to, že v rozpočtu se neplánuje nárůst na mzdy, protože mají vlastní mzdové předpisy a nejsou vázány těmi státními tabulkami, to samozřejmě jinými slovy znamená - my jsme se vás zbavili a nechtějte po nás, abychom se starali o to, aby v této oblasti rostly výdaje na platy. Přitom výdaje na platy jsou samozřejmě tím, co určuje kvalitu vysokoškolských akademických pracovníků. Zároveň to určuje počty studentů, které jsou naše vysoké školy schopny vzdělávat. S tou současnou úrovní evidentně vysoké školy nemají ani na obměnu svých vlastních pracovníků. Je tam nesmírně malá motivace pro zvyšování kvalifikace. A není se co divit, že mladí lidé z tohoto prostředí mají snahu odcházet pryč.

Pokud sáhneme k tomu, že využijeme konkrétních závazků, které máme vůči EU na zvyšování financí na výzkum a vývoj a budeme si myslet, že jsme toto vyřešili tím, že v rámci Akademie věd vytvoříme speciální platové podmínky pro mladé vědce, tak zase se budeme míjet tím celkovým účinkem, protože nám tito lidé obejdou přirozené prostředí, ve kterém symbióza bádání a vysokoškolské výuky je něčím, co od sebe nejde oddělit. Nejde stavět trvale na tom, že naši akademičtí pracovníci pendlují mezi ústavy Akademie věd a vysokými školami nebo více vysokými školami, ztrácejí spoustu času jenom na tom, jak tady projíždějí, a rozhodně si myslím, že nejde stavět na tom, že si budeme pochvalovat, že zde máme dvojí pracovní poměry našich akademických pracovníků, zčásti na univerzitě a zčásti v akademii a budeme říkat, jak je to dobré, jak nám tyto dvě instituce spolu spolupracují. Ty dvojí pracovní poměry podle mého názoru kvalitu vysokoškolského vzdělávání ohrožují podstatně horším způsobem, než je nárůst počtu studentů a než je, řekněme, jiná, nerad bych používal horší kvalita toho, co obvykle považujeme za jakousi pravou hodnotu toho, jak se lidé přijímají na vysoké školy.

 

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane rektore, prosím vás pěkně, překročil jste čas.

Jiří Zlatuška. rektor Masarykovy university Brno: U těch ekonomických aspektů je dobré si uvědomit, že v řadě případů se objevují výdaje, které přinášejí přímé zisky do ekonomiky z výdajů, které vypadají jako ztráta. Tady bych upozornil na to, že velmi dobrý krok umožnit všem slovenským studentům studovat na vysokých školách znamená, že v okamžiku do jednoho studenta ze Slovenska investujeme nějakých 40 tisíc na jeho studium, tak jenom to, co ten student utratí během toho, co studuje v tom prostředí, ve kterém studuje, se navrátí na úrovni sta tisíc, takže zde máme zase návratnost, která je velmi výhodná. Nabízí se zde srovnání s podporou turistiky a podporou exportní funkce vysokoškolského vzdělávání.

Domnívám se, že v ČR není jiná možnost, než uvažovat se školným jako řešením části těch problémů, které nesouvisí přímo s výzkumem a vývojem, a školné má podle mého názoru tři možné efekty. Pomůže nárůstu počtu posluchačů, který je nutný, protože tady jsme podstatně pod úrovní srovnatelných zemí, pomůže srovnat strukturu. Pomůže se vyrovnat s tím, že je velká poptávka po oborech, kde uspokojení poptávky naráží na tendence plánovat nabídku studia s představou, že někde na trhu práce je místo, které je pro absolventa specifického oboru připraveno, to se týká speciálně společenskovědních., Tím třetím efektem by bylo možné odložení přímých státních výdajů na nárůst a odlehčení tlaku na růst veřejných rozpočtů v této části výdajů..

Souhlasil bych s panem ministrem, že pouze nalití financí do systému příliš mnoho nevyřeší. Domnívám se, že problém není v tom, že by si ČR musela vytisknout víc peněz, ale v tom, že by se konečně mělo hovořit o vzdělání jako o prioritě takovým způsobem, že se to prakticky projeví. Všechny deklarace o prioritách vzdělání nebo dokonce vysokoškolského vzdělání se zcela míjejí účinkem a rozhodně všechny sliby brát rozvoj vysokých škol jako prioritu z hlediska např. programu vlády, neodpovídají dosavadní realitě.. Nejedná se ovšem o problém jenom této vlády, je to problém všech politických stran napříč politickým spektrem. Domnívám se, že za celá 90. léta zde nebyla žádná politická strana při vládě ani v opozici, která skutečně vážným způsobem navrhovala, co udělá s vysokým školstvím, jakým způsobem pomůže tomu, aby se zde obecně zvětšovala vysokoškolská vzdělanost tempem, které by bylo třeba dosáhnout. Je zde přitom problém, že se zde jedná o vzdělanost, nikoli o ty instituce. Vysoké školy by klidně mohly zaniknout, pokud by byl jiný způsob, jak pěstovat vzdělanost populace obecně, ale to, co je v nebezpečí, je mladá generace, nikoli instituce a její učitelé. V roce 1994 kulminovala populační křivka 19letých a deficit v počtu studujících vysokoškoláků vzhledem k procentu přijímaných v současné době dosáhl hodnoty přibližně 200 tisíc. Celkový nárůst počtu i studujících během 90. let přitom ve srovnání s rozvinutými zeměmi nebyl nijak zvlášť oslnivý.

Je smutné, že současně s tímto faktickým nezájmem se já i mí kolegové na jiných školách setkáváme se zoufalými prosbami, na které uvnitř vysoké školy nelze najít vstřícné řešení, o pomoc od politiků všech možných úrovní při každém přijímacím řízení. Každý ví, že je to záležitost jenom stanovení priorit a toho, že v okamžiku, kdy budeme mít odvahu tomu říci, ty peníze musíme odtud vzít a přesunout je směrem ke zvyšování vzdělanosti, tak že se tato situace spraví. Toto se domnívám zatím neudělal vůbec nikdo. Není to jenom vina této vlády, ale problém všech politických stran.

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane rektore, buďte tak laskav, počkejte chvíli ještě u řečniště. Já už teď musím kvůli jiné vážné povinnosti v souladu s § 143 pověřit předsedu Výboru pro vzdělávání, vědu a kulturu Františka Mezihoráka, aby se ujal řízení dalšího jednání, takže jsme dlužni příležitost pro všechny účastníky položit otázky poslednímu řečníkovi. Já zatím děkuji.

Senátor František Mezihorák: Prosím, máte slovo.

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : Dobrý den, Lukáš Výlupek, studentská komora vysokých škol. Já absolutně souhlasím s tím, co tady pan rektor řekl v oblasti toho, že vzdělání je vysoce návratná investice. V tu chvíli bych se chtěl zeptat na jednu jedinou věc. Proč mluví v této chvíli také o školném, když je to tak úžasná investice pro stát?

Jiří Zlatuška. rektor Masarykovy university Brno: Pokud stát nemá ochotu investovat, tak si myslím, že by se měla otevřít možnost pro to, aby lidé ve společnosti to mohli udělat za stát. Tady je naprosto evidentní, že stát o to nemá zájem, a proto se musí najít jiný způsob, jak roli státu v tomto pomoci, bohužel.

Senátor František Mezihorák: Ještě, prosím, nějaká otázka? Zdá se, že tomu tak není, takže, pane rektore, srdečné díky.

Milé kolegyně, vážení kolegové, vzácní hosté, asi mnozí víte, že pro mne tato problematika je nejen otázkou hlavy, ale také i srdce, nicméně se budu držet té role, ke které mě pan předseda Senátu vyzval, tedy role režijní. Máme ještě před uzavřením prvního bloku dvě přihlášky, poprosím pana profesora Josefa Syku, předsedu Grantové agentury ČR. Prosím, pane profesore.

Josef Syka, předseda Grantové agentury ČR: Pane předsedo, paní senátorky, páni senátoři, vážení členové vlády, dámy a pánové, moji předřečníci mi poskytli možnost nejen hovořit o svých tezích, ale reagovat i na některé jejich názory, mnohé v tomto směru, o čem budu hovořit, už naznačil pan místopředseda vlády Rychetský, pan ministr Zeman a také pan rektor Zlatuška. Především chci říci, že v mnohém se s panem rektorem Zlatuškou neshoduji. Uvedu proč.

V čem se shoduji? Shoduji se v tom, že české vysoké školství je v zásadě podfinancované. O tom není vůbec sporu a je třeba tuto věc mimořádně sledovat a napravit. Shoduji se také v tom, že v roce 1989 jsme vstupovali do nové éry v situaci, kdy panovalo heslo, velice jednoduché heslo sovětského modelu, kdy na Akademii věd se bádá a na vysokých školách učí. Myslím, že je to přehnané, zdaleka to nebylo tak, jak to vypadá jednoduše, ale v zásadě naším hlavním úkolem po roce 1989 bylo provést zásadní transformaci české vědy a především české vědy na vysokých školách. Já jsem přesvědčen, že se mnohé v tomto směru podařilo, o tom svědčí úspěšný program posílení vědy na vysokých školách. Jsem rád, že pan ministr nakonec ve své poznámce upravil svůj názor, resp. formulaci. Považuji ten program za velmi úspěšný. Jsem přesvědčen, že zavedení výzkumných záměrů na vysoké školy, ať bylo velmi nedokonalé, přineslo na vysoké školy poměrně značné prostředky, které jsou v mnohém ohledu velice dobře využívány, a konečně že i zavedení programu výzkumných center má a bude mít velmi pozitivní význam.

To jsou všechno kroky, které v zásadě se dotkly především vysokých škol, a je to jenom dobře. K číslům, která uvedl pan rektor Zlatuška, tady vyslovuji svůj první nesouhlas. Já mám jiná čísla. Čísla z Rady vlády pro výzkum a vývoj za rok 2000, která ukazují, že z celkového počtu 11,6 miliard korun dostaly vysoké školy 3,3 miliardy, což je 28 % rozpočtu. Ta situace zdaleka není deset procent, ale je podstatně lepší. Ale to není jistě to nejdůležitější, když si uvážíme, že se jedná o celkové podfinancování.

Jedno číslo, které ukáže, že situace se lepší výrazně, je skutečnost, že v rozpočtu Grantové agentury ČR, za niž mám povinnost odpovídat, dnes, resp. v r. 2000 bylo investováno na projekty pocházející z vysokých škol 44 % rozpočtu z celkového rozpočtu jedné miliardy na ten rok 2000 a 43 % na Akademii věd. To samo o sobě hovoří, je to rozdíl pouhého procenta, ale ukazuje to, že se zde jedná o dva konkurenceschopné subjekty, a já předpokládám, že v tomto směru bude převaha financování vysokých škol v budoucnosti ještě narůstat.

Grantová agentura ČR významným způsobem také může ovlivnit situaci ve vědě na vysokých školách. My např. financujeme v současné době 373 postdoktorandských grantů, tj. financování v oblasti, která je velmi důležitá. Je to oblast, kdy mladí vědečtí pracovníci končí Ph.D studium, studium postgraduální a začleňují se do vědeckého procesu. Považuji tento projekt za velmi důležitý a budeme jej stále intenzivněji sledovat. Uvažujeme také v současné době o zavedení výměnných grantů pro mladé vědecké pracovníky ze zahraničí. Na vstup do EU a vůbec do světa vyžaduje, abychom v tomto směru vyhradili určité prostředky na to, abychom mohli rovnoprávně v tomto směru komunikovat se zahraničím - vysílat naše mladé vědecké pracovníky a přijímat mladé vědecké pracovníky např. z Číny.

Dále bych chtěl krátkou poznámku o - zde již bylo hovořeno - o postgraduálním studiu, studiu, které je jistě velmi důležitou součástí vědecké práce na vysokých školách. V současné době studuje v postgraduálním studiu na českých vysokých školách podle údajů ministerstva školství 15 500 studentů. To je obrovské číslo. Je to jistě pozoruhodné, ale na druhé straně zde existuje číslo méně pozoruhodné a varující, a to je číslo, které říká, že v r. 2000 ukončilo své doktorské studium 893 doktorandů, z celkového počtu je to zhruba 5 %. To je velmi varující číslo a my se musíme nad ním zamyslet a musíme hledat všechny společné cesty, jak tuto situaci výrazně zlepšit.

Už bylo naznačeno, že v tomto směru existují veliké rozdíly podle jednotlivých oborů. Chybí nám samozřejmě doktorandi v technických odvětvích a bylo již zde upozorněno prof. Vostranským, že ta situace je velice podobná v celém světě. Jenom pro zajímavost uvádím, že např. ve Spojených státech je tomu taktéž, že Spojené státy mají naprostý nedostatek doktorandů - postgraduálních studentů v celé řadě disciplin, ale jsou pouze dvě disciplíny, kde mají naprostý nadbytek, a to je v biomedicíně a v informatice. Tam za poslední dobu vzrostl počet studentů zhruba o 30 až 40 %.

Konečně krátce o tom, co naznačily diapozitivy uvedené, resp. obrázky uvedené panem poslancem Matějů. Myslím, že to je velmi varující, je to velmi varující signál, který ukazuje na to, že zde ty zpřetrhané svazky, které nastaly tím, že se naprosto transformoval český průmysl a stále ještě probíhá jeho transformace, že se dotkly velice výrazně především technických vysokých škol a že zde neexistuje normální situace inovací, normální situace spolupráce mezi průmyslem a vysokými školami. Myslím, že v tomto směru musíme učinit mnohé. Já jsem znepokojen tím, že ta tabulka ukazovala situaci lepší v Polsku a Maďarsku, čísla, která máme k dispozici o celkových výdajích prostředků na vědu v těchto zemích, naopak ukazují, že ČR aspoň do letošního roku vydávala ze státního rozpočtu zdaleka nejvíce proti Maďarsku a proti Polsku. Situace se mění letošním rokem, kdy Maďarsko nás předstihlo, a příští rok zcela jednoznačně vydává 0,7 HDP ze státního rozpočtu na výzkum a vývoj. Toto číslo je varující.

Dámy a pánové, já bych vás nerad dále zdržoval. Myslím si, že se mnou jistě souhlasíte s tím, že vstupujeme do 21. století a je to zcela jistě století vědy, a naší povinností je, abychom tuto věc sledovali v rámci českého zájmu, především v rámci českého zájmu vstupu do EU a je zcela evidentní, že musíme vstoupit do EU, nejen jako stát ekonomicky silný, ale také jako stát intelektuálně silný. Děkuji vám.

Senátor František Mezihorák: Děkuji vám, pane předsedo. Prosím, zůstaňte ještě u mikrofonu. Vy jste do svého nevyčerpaného času stačil vměstnat celou řadu pozoruhodných myšlenek. Možná, že je k nim i nějaká otázka. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Petr Matějů: Pane předsedo, vaše údaje o tom, jaké proporce se rozdělují - prostředky - na granty mezi vysoké školy a Akademii věd, je třeba dát do určitého kontextu. Mají-li tedy zhruba stejný podíl - tedy 44, 43 % - pak je potřeba si uvědomit, že na vysokých školách je zhruba, jak jsem si teď zjistil, okolo 14 000 akademických pracovníků a na Akademii věd celkový počet pracovníků je okolo 5 000. To za prvé. Za druhé se zdá, že vysoké školy mají na výzkum a vývoj zhruba institucionálně tolik, co Akademie věd. Pak to vaše číslo mě nenaplňuje optimismem. Já si myslím, že tady rovnostářství není na místě, tady je spíš na místě princip ekvity, tedy proporcionálního nějakého rozdělování, a to není možné, protože přece jenom - kdo je na vysokých školách, také musí učit. Zatímco lidé na Akademii věd učit, když nechtějí, nemusí. Prosím komentář k tomuto mému krátkému komentáři.

Josef Syka, předseda Grantové agentury ČR: Já myslím, že k tomu není možné mít krátký komentář. To je poměrně složitá otázka. Shoduji se, pane poslanče, s vámi, že lidé na vysokých školách samozřejmě musí především také učit a proto tedy samozřejmě jejich kapacita je vyčerpána v tomto směru a je třeba, aby akademičtí pracovníci to také vzali na vědomí. Na druhé straně slyšeli jsme z úst paní předsedkyně řadu údajů o tom, že akademičtí pracovníci se podílejí na mnoha výukách magisterského studia.

Já myslím, že tady je to, v čem nesouhlasím principiálně s panem rektorem Zlatuškou. Tyto instituce mohou a musí spolu koexistovat v dobrém slova smyslu. Je možné hledat další cesty propojení. Myslím, že tím, že jsme např. zvolili to, že dáváme přednost těm grantům, kde koexistuje spolu vysoká škola - Akademie věd, je jeden z prostředků. Výzkumná centra byla takto zavedena. Nakonec Akademie věd předala postgraduální výuku zcela pod jurisdikci vysokých škol. I to považuji za správný krok, který odpovídá situaci v EU. Postupujme dál, protože jestliže do tohoto vneseme jakýsi revoluční krok tím, že např. omezíme teoreticky akademii na polovičku, tak nic nezískáme, ztratíme pouze, protože tady je třeba, abychom postupovali stále rovnoměrným způsobem ke stejnému cíli. A ten cíl je skutečně harmonické soužití těchto dvou institucí a maximální posílení vědy na vysokých školách. To je moje odpověď.

Senátor František Mezihorák: Ještě prosím nějaká otázka? Pane rektore, prosím.

Ivan Wilhelm, rektor UK Praha: Pane předsedající, chtěl bych se zeptat pana profesora. V současné době intenzivně se vytváří společný prostor evropský. Paralelně s tím se vytváří intenzivně společný univerzitní prostor evropský. To jsou také prostory, které mezi sebou velmi dobře prolínají. Teď bych se chtěl zeptat v návaznosti na vaše názory ohledně financování a ohledně spolupráce akademie a vysokých škol.

Jaké vidíte možnosti, jak akademie může napomáhat při začleňování vysokých škol do toho evropského vzdělávacího prostoru společně s akademií v tom vědeckém prostoru, jakou vidíte roli vy pro akademii, aby tyto dva prostory komunikovaly intenzivně mezi sebou?

Josef Syka, předseda Grantové agentury ČR: Děkuji, pane rektore. Opět myslím, že nevybočím z toho základního schématu, o kterém jsem hovořil, to znamená maximální integrovaný postup v tomto směru. Např. jedním z takových klasických příkladů je náš, ale o tom už hovořil pan senátor Jařab, otázka naší spolupráce v European Science Foundation. A tam postupujeme zcela jednoznačně ruku v ruce vysoké školy a akademie. Stejně tak si představuji i naši účast v 6. rámcovém programu. O tom už tady hovořila paní předsedkyně akademie. Dokonce si myslím, že kdekoliv budeme, a teď mluvím za Grantovou agenturu ČR, mít možnost ovlivnit náš postup dál ve smyslu k EU, budeme znovu dávat přednost těm projektům, které budou společné, kde budou instituce vystupovat, resorty, Akademie věd a vysoké školy společně. Taková je moje představa.

Senátor František Mezihorák: Pan poslanec Matějů má dotaz.

Pan poslanec Petr Matějů: Mohu si tato slova přeložit tak, že jste pro vznik silného exekutivního orgánu, který by zastřešil vysoké školy, Grantovou agenturu a Akademii věd - tedy Ministerstvo pro terciální vzdělávání, vědu a výzkum?

Josef Syka, předseda Grantové agentury ČR: Pane poslanče, za splnění určitých podmínek ano.

Senátor František Mezihorák: Myslím, že jsem ještě přehlédl zájem pana rektora Zlínského.

Petr Sáha, rektor Univerzity ve Zlíně: Pane předsedající, když dovolíte, položím panu profesorovi otázku. Mě velmi zaujala ta větička čínský student. Je pochopitelné, že EU je pro nás sociálně trošku vzdálená, kdežto oblasti z této části jsou pro nás sociálně přijatelné, to znamená pracovník z Číny zde najde určitě dobré podmínky proto, aby žil s námi. Co připravujete na pomoc, na propojení s touto částí světa?

Josef Syka, předseda Grantové agentury ČR: Pane rektore, konkrétně v letošním létě jsme navázali přímé kontakty, které již existovaly, ale my jsme je upevnili, s příslušnými institucemi, které odpovídají Grantové agentuře ČR v Číně, v Pekingu. Byl tam místopředseda naší Grantové agentury a dále jsme navázali kontakt s hongkongskou univerzitou a s příslušnými institucemi a domníváme se, že při stoupajícím významu Číny, při jejím obrovském potenciálu, bychom se snažili přilákat zájem čínských studentů nebo odlákat jejich zájem pouze ke Spojeným státům, event. Německu a pokusit se přilákat je do této země. Takže činíme určité kroky, chceme vyhradit určitou část našeho rozpočtu tomuto programu.

Senátor František Mezihorák: Jsou vyčerpány všechny otázky? Pokud ano, pak vám, pane předsedo, pěkně děkuji a posledním vystupujícím v tomto bloku by měl být pan profesor Vladimír Čechák, rektor Vysoké školy finanční a správní. Pane rektore, prosím.

Vladimír Čechák, rektor VŠ finanční a správní: Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, vážení hosté, dámy a pánové. Moje vystoupení bude trošičku jiného charakteru než to, co jsme zde dosud slyšeli. Protože reprezentuji zde instituce, nejen tedy naši Vysokou školu finanční a správní, nýbrž i další soukromé školy, kterých je k dnešnímu dni 22, jak jsem se před chvílí dozvěděl, a to jsou instituce, které z veřejných rozpočtů nečerpají ani korunu. Takže nestěžujeme si na to, jak máme málo peněz. Máme málo peněz, ale upřímně řečeno - jsme v situaci, kdy nám nezbývá nic jiného, než si říci, můžeme za to sami.

Dovolte mi, abych jen pár slovy charakterizoval, jak dnes vypadá ta část soukromých vysokých škol. Dovoluji si tuto informaci dát proto, že vlastně vysoké školy takto představujeme poprvé. K dnešnímu dni je tedy 22 soukromých vysokých škol. Jsou to všechno školy neuniverzitního typu, kromě jediné - Literární akademie - všechny tyto školy zajišťují bakalářské studijní programy. Literární akademie v oboru tvůrčího psaní, jediná ze soukromých škol, má magisterský program.

Pochopitelně většina soukromých škol je orientovaná do oblasti ekonomické. Z 22 škol je to celkem 16 škol, které zajišťují bakalářské programy ekonomického charakteru. Pouze dvě soukromé vysoké školy zajišťují programy informatiky. Pochopitelně tady, kdybychom přišli k bližší analýze, tak bychom možná mohli dojít k tomu, že to skóre bude lepší. Položíme-li si otázku, do jaké míry soukromé vysoké školy přispívají ke zvýšení nabídky studijních míst, to znamená ke snížení toho rozdílu mezi nabídkou a poptávkou po vysokoškolském studiu, pak musíme přiznat, že relativně skromně. V současné době, to znamená ve školním roce 2001/2002, na těchto školách studuje přibližně 3200 - 3400 studentů. Přesná čísla bohužel nejsou dosažitelná.

Je zajímavé, že na 3 největších soukromých vysokých školách ale studuje dohromady přes 2 tisíce studentů. Ukazuje se tedy, že i zde je velká diferenciace a že převládají soukromé vysoké školy poměrně malé. Přitom právě mezi těmi největšími soukromými vysokými školami jsou subjekty, které předpokládají při bakalářském studiu přibližně při plném obsazení ročníku každá počet studijních míst asi 2000 -2500, což už odpovídá, řekl bych, solidní fakultě veřejné vysoké školy. Všechny soukromé vysoké školy, které dnes existují, prošly náročným procesem akreditace stejně jako kterékoliv jiné veřejné vysoké školy, resp. jejich programy. To zaručuje, že mají předpoklady, podotýkám včetně personálních, k tomu, aby svoji práci prováděly kvalitně a na odpovídající odborné úrovni. Ale prosím pěkně, to jsou předpoklady. To, jestli tyto školy dokáží ony předpoklady zhodnotit, to dokáže teprve čas.

Jedním ze základních úkolů, před kterým soukromé vysoké školy stojí, pokud si pochopitelně chtějí zajistit plnoprávné postavení ve sféře vysokého školství a dlouhodobou perspektivu existence, je zajištění odborného růstu především mladších vysokoškolských pedagogů. Nebudu zde opakovat problémy, materiální problémy, které charakterizují postavení mladých vysokoškolských a vědeckých pracovníků. Faktem je, že se na soukromých vysokých školách, resp. ve sférách, které okolo nich jsou, objevují názory, že na školách neuniverzitního typu není nutná kvalifikace, ani elementární kvalifikace k vědecké práci. Domnívám se, že tyto úvahy je třeba velmi rozhodně odmítnout. A chtěl bych zde jménem těch solidních, dobrých soukromých vysokých škol poděkovat našim kolegům z veřejných vysokých škol, že právě při zvyšování kvalifikace, resp. při získávání té základní vědecké kvalifikace pro naše mladé pracovníky, velmi účinně pomáhají v rámci svých možností. Pochopitelně stejným problémem je zajištění odborného růstu pedagogů střední a starší generace.

Na našich školách se prostě nachází poměrně velká část pracovníků, kandidátů věd nebo doktorů, tedy nositelů PhD, před něž je nutné postavit perspektivu jejich odborného růstu, kvalifikačně vyjádřenou vědeckopedagogickými hodnostmi. A tady je naprosto neřešených problémů značné množství. Přitom právě vědecká a vědecko-pedagogická kvalifikace učitelů těchto škol je předpokladem k tomu, aby i tyto školy mohly kvalitně rozvíjet výzkumnou a vývojovou činnost.

Domnívám se a souhlasím plně s tím, co zde bylo řečeno, že vysokoškolskému studentu, ať už v rámci bakalářského či magisterského studia, a upřímně řečeno, pokud budeme důsledně chápat Boloňskou deklaraci, cesta k magisterskému studiu povede přes bakalářské studium, už i u bakalářského studia je nutno položit základy takových vlastností, které by měly charakterizovat našeho vysokoškoláka, takových vlastností, jako je invence, kreativita, smysl pro týmovou práci, ale i smysl pro zodpovědnost nejen za výsledky své práce, nýbrž i za výsledky těch, kteří jsou na mou práci a její kvalitu odkázáni. A zde není lepšího způsobu než zapojovat studenty od jejich prvních kroků na vysoké škole, možná do snadných, možná do podpůrných, možná do fragmentálních, ale přece jenom výzkumných úkolů. Jiná cesta nevede.

To, co se na soukromých vysokých školách rozvíjí relativně nejúspěšněji z oblasti výzkumné práce, je to, co označujeme interním pracovním termínem jako komerčně zhodnotitelná výzkumná činnost. Řada z našich škol dokázala navázat s podnikatelskými subjekty takové kontakty, že řeší praktické, někdy sice až pragmatické problémy těchto institucí v rámci své vědeckovýzkumné práce, protože pouze tři z našich škol dosáhly na veřejné granty. Ostatní zatím ne. Přitom máme-li naše posluchače, naše absolventy, vychovávat takovým způsobem, aby to odpovídalo dobrému jménu a dobré tradici českého vysokého školství, pak skutečně odborný rozvoj jak učitelů, tak studentů je podmínkou, bez níž nelze jít dál.

Soukromé školy nemají zatím svou dlouhou historii, nemají svou tradici, ale cítíme se všichni zavázáni právě dobrým jménem a vysoce kvalitním zvukem českého vysokého školství, s nímž se všichni ve světě dosud setkáváme. Budeme se snažit udělat všechno pro to, aby naši budoucí absolventi k tomuto dobrému jménu mohli přinést jen pozitiva.

Chtěl bych požádat jménem soukromých vysokých škol všechny, kteří můžete ovlivnit zlepšení materiální situace českého vysokého školství jako takového, abyste v tomto směru neváhali, protože by nás nemohlo potkat nic horšího než ztráta oné zatím vynikající pověsti českého vysokoškoláka, a to nejen v rámci evropských poměrů, ale i za hranicemi Evropy. Děkuji vám za pozornost.

Senátor František Mezihorák: Děkuji vám, pane rektore, za názory a informace. Zeptám se auditoria, jestli je nějaká otázka k vašemu vystoupení.

Martin Potůček, ředitel Institutu sociologických studií, FSV Praha: Vážený pane předsedající, rád bych položil panu rektorovi rovnou otázku technického charakteru. Jestli je známo, jaká proporce pedagogického sboru soukromých vysokých škol jsou zároveň učitelé na veřejných vysokých školách.

Vladimír Čechák, rektor VŠ finanční a správní: Ano, děkuji. Je to otázka rafinovaná, ale myslím si, že by ji šlo ještě dále sofistikovat: jaké procento je těch učitelů, kteří mají hlavní pracovní poměr na veřejných vysokých školách a učí na soukromých vysokých školách, a jaké procento je těch učitelů, kteří mají hlavní pracovní poměr na soukromých vysokých školách a učí na veřejných vysokých školách? Takhle asi by to znělo přesněji.

Nejsem s to toto zodpovědět vyčerpávajícím způsobem, mohu říci pouze svůj odhad na základě informací z vlastní školy a na základě informací ze škol, s nimiž přicházím poměrně velmi úzce do styku.

Pokud se jedná o pedagogy s vědecko-pedagogickými hodnostmi, protože tam to sledujeme velmi úzce, je to asi takový poměr, že 30 % učitelů soukromých vysokých škol, kteří mají vědecko-pedagogické hodnosti, má svůj hlavní pracovní poměr na veřejných vysokých školách.

Podotýkám, že toto číslo je nutné interpretovat ve vztahu ke skutečnosti, že soukromé vysoké školy existují většinou teprve druhým rokem, ale více než polovina z nich existuje prvním rokem, takže než dojde k tomu, co bych nazval internací těchto pracovníků na soukromých vysokých školách, nějakou dobu potrvá.

Je tu ale druhý moment, který se týká především malých soukromých vysokých škol. Velmi těžko lze totiž vytvořit plný úvazek na speciální předmět pro docenta nebo podobně. Současně ale mohu říct, že přibližně 10 % pedagogů s vědecko-pedagogickými hodnostmi, kteří mají svůj hlavní pracovní poměr na soukromé vysoké škole, působí i na veřejných vysokých školách. Myslím si, že kdybych dal ruku na srdce, pak v některých případech je to na základě dohody s příslušnou veřejnou vysokou školou, která pochopila, že v daném momentě je potřeba postavit solidní a fundamentální základy oboru na škole soukromé.

Senátor František Mezihorák: Děkuji. Má, prosím, ještě někdo nějakou další otázku? (Nikdo.) Nevidím zájemce, který by chtěl položit další otázku, takže v tom případě vám, pane rektore, děkuji.

Vladimír Čechák, rektor VŠ finanční a správní: Ještě, jestli mi dovolíte, malou poznámku. Přesnější údaje a charakteristiky struktury soukromých vysokých škol budou obsaženy v písemném textu příspěvku, který odevzdám, protože jsem nechtěl s tímto přehledem zdržovat. Děkuji ještě jednou.

Senátor František Mezihorák: Děkuji vám. Prosím pana senátora Maláta, který je ostatně také členem akademické komunity, jakož i někteří další ze senátorek a senátorů, aby shrnul onu první a podstatnou, jak se ukazuje, část našeho jednání.

Senátor Vladislav Malát: Děkuji vám, pane předsedající. Dámy a pánové, jistě mi nikdo nezávidíte úkol, který mi připadl. Bohužel v tomto programovém bloku, který měl být věnován vědě a výzkumu, se sešly i další záležitosti. Zejména pak ono nešťastné financování, a nebyla zde přímo řeč o možnostech zvyšování počtu studentů, což je třetí blok, ale zato se tady sešlo mnoho názorů na spíše nedostatky než přednosti našeho vnitřního uspořádání na vysokých školách atd. Takže, prosím vás, nečekejte nikdo, že budete spokojeni s mým pohledem na to, co se zde dnes dopoledne řeklo. Nebude to ostatně jediný výstup. Všechny vaše projevy včetně diskusních příspěvků byly zaznamenány, bude k této věci vydán sborník a nepochybuji o tom, že až si to znovu přečtu, bych možná řekl něco jiného.

Byla zde řeč o záležitostech vysokých škol, mluvilo se také o stránce pedagogické a organizační. Tomu bych věnoval několik slov, i když doufám, že všichni po obědě neodejdete a že se k věcem ještě vrátíme v odpoledních blocích.

Co zde bylo řečeno, udělalo na mě dojem, že se díváme na stav našeho vysokého školství kriticky. Že zde nebylo řečeno, že stav není všude stejně špatný a že není tak špatný, abychom se ve světě vzdělaných lidí museli považovat za méněcenné. To odpovídá životní zkušenosti.

Z konkrétnějších věcí, které zde byly řečeny, bych vytipoval toto: Myslím, že vysoké školy samy (nepotřebují k tomu stát), by si měly lépe nastavit diversifikaci a kodifikaci studia. Na jedné straně má každá vysoká škola nějakou specialitu a na druhé straně vzdělání tam získané a získané osvědčení by mělo být kompatibilní s tím, co se získá jinde ve světě. Musíme počítat s tím, že studenti nebudou sedět, jako to dělali lidé naší generace, pořád ve stejné vysoké škole, ale budou putovat. Bylo by dobré, kdyby to bylo pro ně co nejhospodárnější.

Myslím také, že by bylo dobře vyladit vztah mezi humanitním, přírodovědným a technickým vzděláváním, a to proto, že máme pracovat také pro účely praktické, nejen pro hledání pravdy a pro zlepšování úrovně člověka. Z toho důvodu si myslím, že vyladit tento vztah by se mělo stát jedním z našich nebo vašich cílů.

Panem rektorem Witzanym zde bylo řečeno o kontrole kvality. Domnívám se, že toto je věc, kterou je nutno neustále prohlubovat, a to také z toho důvodu, abychom byli schopni poznat a také aby adepti studia na vysokých školách byli schopni poznat, která vysoká škola je kvalitnější a která ne. Dovolte mi příklad v malém měřítku – viděno očima věčného starého asistenta na matematicko-fyzikální fakultě. Když jsem dospěl do věku, když se zadávají diplomové práce, nejdříve se ke mně jako k juniorovi hlásili studenti nižší kvality, protože jsem byl pro ně člověkem neznámým. Trvalo asi 10 let, než jsem se dopracoval tak daleko, aby ke mně v  oboru, který jsem tam reprezentoval, chodili ti nejlepší. Domnívám se, že by mělo být snahou všech vysokých škol, fakult a kateder něco podobného, ale ve větším měřítku.

Byla zde řeč o nutné optimalizaci odborné úrovně a délky studia, protože požadavky na úroveň narůstají a bylo by nehospodárné zvětšovat délku studia. Zaujala mě problematika vztahu počtu absolventů studia versus jejich úrovně a versus jejich potřebnosti na trhu práce, i když nikomu neupírám právo vzdělávat se v tom, v čem chci, ale současně na sebe přebírat odpovědnost za to, jestli se potom po vystudování také uživím.

Několik slov k financování, i když doufám, že se k tomu vrátíme a že to bude někdo jiný ze senátorů, kdo bude poctěn rolí sumarizovat.

Pan místopředseda vlády Rychetský zde uvedl, že ze srovnání roku 1993, kdy se na vědu a výzkum dalo 15,3 % ze státního rozpočtu, v roce 2001 to bude 33% /poznámka p. Rychetského: z kapitoly školství/ a zejména když se to převede na koruny bez tehdejší kupní síly, vyjde to několikanásobek. Zdá se být v absolutních číslech, že je to o hodně více. Když se to převede na kupní sílu, je to jen o trochu více.

Padla zde rozdílná čísla z rozdílných úst na to, kolik z toho dostávají vysoké školy. To ale nechme stranou. Bylo zde řečeno, že vysoké školy dostávají zhruba tolik ještě také odjinud. To je věc, na kterou je třeba nezapomínat, a sice že vysoká škola si může na vědeckou činnost sehnat peníze také odjinud. Tady jsou mezi vysokými školami podle toho co slyšíme a co jsem zažil, velké rozdíly.Když přijdu na svou fakultu mezi fyziky a zeptám se na peníze, na mnoha oborech slyším, že je to dobré, že jsou granty. To opět má svůj protipól v tom, že peníze nejsou a může to mít dva důvody. Buď někdo nedokázal s patřičnou mrštností se v grantové politice pohybovat, nebo nemá dostatečně dobře zavedenou pověst, nebo možná provozuje něco, o co ten svět, který dává mimo státní rozpočet na výzkum, zájem nemá.

Bylo zde řečeno, že jsme jako školství jedním ze tří nekrácených rozpočtů. Děkuji za to. Řešení finanční situace vidím jednak v penězích od státu a také možná lépe nabízet světu, který peníze má, to, co umíme, a uvolnit k tomu cesty, aniž by to bylo na úkor základního poslání vysokých škol. Tady mluvím třeba o soukromé praxi lékařů apod. Vím, že i já jsem si vydělal nějaké peníze jako konzultant jedné elektronické firmy. Myslím si, že to pro mou vědeckou práci nebylo na škodu, ale bylo to přínosem, protože peníze od firmy nešly jen na můj plat, ale promítly se také do vybavení laboratoře.

Padlo zde, že u všech vlád je vždy rozpor mezi tím, co vláda slibuje a co dovolí život v podobě rozpočtu schváleného Poslaneckou sněmovnou. To tak je a asi bude. Myslím, že řešení bychom trochu mohli umožnit my, členové Parlamentu. Nic nestojí v cestě tomu, abych to řekl teď.

Místopředseda vlády řekl, jak velké procento státního rozpočtu tvoří mandatorní výdaje. Máme-li dát více na vědu a výzkum, pak se obávám, že některá vláda bude muset udělat nepopulární krok. Asi nedokáže udělat to, že by snížila výdaje v sociální oblasti, ale například nepopulárním krokem je, že se mandatorní výdaje nebudou alespoň zvyšovat.

To je věc, která je pro každou vládu silně nepohodlná, a já se domnívám, že my, zákonodárci, bychom měli vhodným zákonodárným opatřením toto jakékoliv vládě umožnit.

Teď k té vlastní vědě a výzkumu. Víme, že výzkumná vědecká činnost se provozuje na vysokých školách a tradičně v Akademii věd ČR a i v průmyslu. Na spolupráci AV a vysokých škol v tomto směru mohou být rozdílné názory. Můj názor zase plynoucí jen z té zkušenosti z jedné fakulty, ale také z toho, co jsem slýchal na setkáních rektorů, je ten, že vysoká škola založená AV - spíše ne, vyučování na úrovni doktorské - rozhodně ano (a díky za to). Co se týče úrovně magisterské, tak tam si myslím, že by tato věc měla být spíš okrajová. A to z toho důvodu, že vím dobře, jak i nám nabízeli kolegové z akademie svou účast na úrovni magisterské. Ale my jsme trvali na tom, že není možné, aby akademici si vzali jenom elitu, takovou tu pedagogickou smetanu, a na nás nechali nepopulární věci základní, které moc nepřispívají k našincovu odbornému růstu. Když si vezmu praktickou práci v laboratořích, tak ji dokonce nikdo moc nechce dělat. Ale já do toho promítám vlastně svoje názory, promiňte mi to.

Co se týče výzkumných univerzit, tak jsem rád, že toto zde nedoznalo větší podpory. Já se prostě domnívám, že ne. A zase sklouzávám do svých vlastních názorů; já se domnívám, že každá univerzita, fakulta atd. se má sama snažit. Ne, aby to měla v názvu, ale aby si prostě takovouto pověst využila, aby stála někomu za to, že se mnou naváže kontakt, očekává ode mě výsledky a k jejich dosažení mi dá nějaké peníze.

Byl jsem rád, že zde pan kolega Matějů ukázal ty čtyři grafy. Byl to graf, jak si stojíme v zemích stejně velikých, resp. stejně postižených totalitními režimy. V ukazatelích jako konkurenceschopnost vědy a výzkumu; jsme dole. Stejné to bylo, když tím ukazatelem byla role základního výzkumu ve výzkumu již aplikovaném (možná to neprezentuji přesně, ale zhruba to takto bylo), také tak. A třetím ukazatelem byl tok myšlenek a peněz (říkám to volně) mezi vysokými školami a firmami, které mají peníze a potřebují naše výsledky. Všechno bylo špatně. A z toho je správně odvozena naše nízká konkurenceschopnost ekonomická ve světové ekonomice.

Mimochodem bych zde řekl něco sám ze svého. Na začátku 90. let jsme v HDP na obyvatele přepočítaného na paritu kupní síly byli lepší než dvě země EU - Portugalsko a Řecko. Dnes jsme horšími. Díkybohu je letos mírný růst HDP. Jestliže se udrží, tak dává jistou naději, že jsme se totiž dostali (zatím to nemáme za celý rok) nad to, čeho dosáhla EU. Takže se možná splní jeden odhad, který jsem viděl někde propočítán, že kdyby se situace vyvíjela takto, pak bychom průměru EU měli dosáhnout asi za 8 let.

Nyní takový závěr pro nás, zákonodárce, který bychom si podle mého mínění mohli odnést z tohoto setkání. Ten se týká důslednější práce nebo tlaku na důslednější práci na přípravě nového zákona nebo zákonů upravujícího nebo upravujících roli vědy a výzkumu v životě naší společnosti. Dát vhodným zákonodárným opatřením jakékoliv vládě možnost, aby na toto vyčlenila více peněz a dát ji možnost; ne možnost, ale povinnost, třeba i v těch nejcitlivějších oblastech, kde se to nikdo z politických stran ucházejících se o přízeň voličů neodváží voličům předem říct, toto opatření učinit.

Děkuji vám za trpělivost, se kterou jste mě vyslechli.

Senátor František Mezihorák: Děkuji panu poslanci Malátovi. Končím dopolední rozpravu k prvnímu bloku. Ten dopolední dvojblok bude, myslím, ne tak rozsáhlý. Byl bych rád, kdybychom se k němu mohli ve 14.00 hodin sejít. Jednání je nyní přerušeno do 14.00 hodin.

(Jednání po přestávce opět zahájeno.)

 

Senátor František Mezihorák: Milé kolegyně, milí kolegové, vzácní hosté, začněme odpolední rozpravu, a to ke druhému a i třetímu bodu našeho veřejného slyšení, protože, jak se ukazuje, striktně oddělit jednotlivé tématiky není dost dobře možné. Jako prvního bych požádal o jeho příspěvek, a teď jsem v rozpacích, protože u některých přihlášek není dostatečná titulatura, takže pana Jana Bednáře. Už jsem tady říkal, že pan Jan Bednář je profesorem na Karlově Univerzitě, zastupuje Akademický Senát KU. Takže, pane profesore, omlouvám se, že jsem to nenašel hned, a prosím vás o vaše vystoupení.

Jan Bednář, Akademický senát UK Praha: Snad jenom bych chtěl technicky upřesnit - jsem sice delegován Senátem KU do Rady vysokých škol, ale budu zde mluvit spíše jako místopředseda Rady vysokých škol odpovědný za vzdělávací činnost vysokých škol.

Senátor František Mezihorák: Ano. Děkuji.

Jan Bednář, Akademický senát UK Praha: Vážené senátorky, vážení senátoři, vážené poslankyně, poslanci, vážení kolegové z akademické sféry, dámy a pánové. Můj referát se bude týkat vzdělávací činnosti a jako červená nit se jím samozřejmě táhne problematika financování. Ale je také v úzkém vztahu ke třetímu bodu, tj. zvyšování počtu studentů.

Povrchní pohled by mohl vzbuzovat dojem, že ve financování vysokých škol došlo najednou k nečekané tragické havárii. Tragičnost situace jistě nelze popírat, ale v žádném případě nejde o nenadálý exces, ale o významný, sice přelomový bod, k němuž však vývoj spěl jakoby s neúprosnou setrvačností. Položme si otázku, co ve sféře vzdělávací činnosti vysokých škol dnešní situaci předcházelo?

Zde může být odpověď velmi jednoduchá. Za posledních cca 10 let se takřka zdvojnásobil počet studentů, přičemž současně alespoň přední z našich vysokých škol dosáhly dlouhé řady mezinárodních a dokonce světových vědeckých úspěchů. To však za situace, kdy nárůst finančních prostředků trvale nepokrýval ani existující inflaci.

Položme si však druhou otázku - jaký úkol dnes stát a společnost v oblasti vzdělávání před vysoké školy alespoň verbálně staví na příštích přibližně 5 let. Odpověď na základě Bílé knihy a dalších dokumentů opět zní jednoznačně: Dále zvýšit počet studentů, aby alespoň polovina nastupující populace mohla dosahovat terciárního, z toho ovšem z velké části vysokoškolského vzdělání. Zdá se však, že se přitom jaksi mlčky předpokládá další trvání stagnace finančních prostředků plynoucí na vysoké školy ze státního rozpočtu.

Samozřejmě je třeba počítat s tím, že máme-li poskytovat vysokoškolské vzdělání téměř polovině populace, vyžádá si to restrukturalizaci a rozvoj celé soustavy našich vysokých škol, a to např. i s ohledem na vznik nového sektoru veřejných vysokých škol neuniverzitního charakteru orientovaných spíše než na čistě vědecký výzkum na výuku směřující k různým náročným praktickým profesím a s nimi související tvůrčí činností.

Lze předpokládat, že se vytvoří zhruba vysoké školy tří základních charakterů: A) vysoké školy, kde ve většině studijních programů se výrazně uplatní špičkový vědecký výzkum a vědecká výchova, B) vysoké školy, kde toto bude probíhat v několika nebo třeba jednom studijním programu a ostatní studijní programy budou mít spíše praktický profesní charakter a potom C) vysoké školy převážně s bakalářskými studijními programy, tím mám na mysli neuniverzitní vysoké školy zaměřené na profesní, praktické, namnoze bakalářské studijní programy a obecnou tvůrčí činnost.

Hranice ovšem nebude ostrá, nemusí probíhat přímo mezi vysokými školami, ale uvnitř mezi fakultami a fakticky možná ještě i níže. Nejde také o to, že bychom některou skupinu považovali lepší nebo horší druhé, ale je třeba uznat jejich odlišnost.

Rozsáhlé úkoly nás očekávají v řešení neuniverzitního vysokého školství. Součástí toho je např. transformace některých současných vyšších odborných škol, ale především ujasnění, zpracování a společenské akceptování standardů profesně orientovaného bakalářského studia. Zde bude velmi podstatná i diskuse s odběrateli absolventů a sociálními partnery. Je bohužel skutečností, že z hlediska zaměstnavatelů je bakalář jako vysokoškolsky vzdělaný odborník u nás stále nedostatečně přijímán, což je v příkrém rozporu se situací v zahraničí, a je třeba v tomto spatřovat velmi závažný problém.

Lze však předpokládat, že naznačené změny ve struktuře vysokých škol proběhnou bez značných nároků na finance? Bohužel však nic nenasvědčuje, že by na úrovni exekutivy se k verbálně deklarovaným záměrům rýsovala nějaká obecnější ekonomická studie. Myslím, že přes řadu připomínek od Rady vysokých škol má Bílá kniha v tomto směru dosti významné bílé místo.

Položme ale finální otázku: jaké jsou teoreticky možné varianty dalšího rozvoje vzdělávací činnosti našeho vysokého školství?

První varianta je pesimistická a spočívá v tom, že finanční prostředky nutné na navýšení rozpočtu prostě nebudou. Zřejmým důsledkem pak bude stagnace vysokého školství, záměr zvýšit podíl vysokoškolsky vzdělané populace se veřejně nebo snad i mlčky odtroubí, počty studentů budou i v absolutním vyjádření spíše klesat. Rovněž negativní důsledky ve vědecké, umělecké i další tvůrčí činnosti vysokých škol jsou evidentní. Důsledky pro společnost jsou myslím rovněž zcela evidentní a není třeba je snad blíže rozebírat.

Druhá varianta předpokládá banální, ale za současné situace téměř pohádkově znějící odpověď, že navýšené finanční prostředky pro vysoké školy se v plném rozsahu podaří nalézt ve státním rozpočtu. Podle návrhu, kde je vzít, se ovšem tato varianta dělí do řady podvariant, z nichž každá by si vyžádala samostatnou analýzu a zhodnocení z hlediska reálnosti.

Dovolil bych si jenom malou poznámku. Předmětná částka je v řádu jednotek miliard korun ročně. Nechci mluvit o konkrétních částkách, protože to bude předmětem referátů dalších řečníků. Je to však částka o dva řády menší, než se u nás v posledních letech věnuje na podpory do oblasti různých odvětví ekonomiky, sanace bank, na různé sociální podpory. A kdybychom vzali, že předmětná částka je v řádu procenta celkové částky, jsem přesvědčen, že kdybychom vzali podpory do odvětví neperspektivních, podpory občanům, které jsou spíše sociálně demotivující, a kdybychom z bankovního sektoru vzali velmi podezřelé sanace, dostali bychom se v relativním podílu daleko výše, než je ona předmětná částka chybějící vysokým školám.

Vedle státního rozpočtu ovšem potenciálně existují pro navýšení prostředků vysokých škol nejméně dva doplňkové zdroje, jejichž rozvinutí představuje třetí variantu. První z těchto zdrojů je z hlediska legislativy již zcela reálný a spočívá v ekonomickém využívání výsledků vědecké, technické a ostatní tvůrčí činnosti vysokých škol, prostě pragmaticky řečeno ve zpeněžování know-how. V tomto směru je jistě nanejvýše žádoucí, aby vysoké školy učinily vše, co je možné pro praktické aplikace svých výsledků, a naučily se vyvíjet příslušné ekonomické aktivity. Existují zde však dvě objektivní meze.

První z nich je obecné povahy a spočívá v obavě, aby toto nebylo na úkor vzdělávací činnosti a aby se nikoliv špičkový student nakonec nestal pohrdanou přítěží. Tato obava vyznívá možná poněkud populisticky, ale snad každý, kdo zná situaci na našich vysokých školách, si musí uvědomit, že určité nebezpečí takovéhoto zneužití nutného, a v zásadě velmi pozitivního procesu, může reálně existovat.

Druhá mez má povahu selektivní, neboť uvedené zpeněžování výsledků je dnes dobře možné u vysokých škol zejména technického, ekonomického a přírodovědného zaměření, kde se mimochodem již nyní namnoze velmi výrazně uplatňuje. Existují ale i velké sektory, a to především z humanitní oblasti, kde je v současných společenských podmínkách stěží představitelné.

Druhým doplňkovým finančním zdrojem by mohlo být často diskutované školné. Je to zajisté velice nepopulární a citlivá záležitost, ale současná situace ve financování vysokých škol ji objektivně posouvá do centra reálných úvah. Kategorickým požadavkem však musí být to, aby se případné zavedení školného v nějakém ohledu nestalo sociálním sítem v přístupu na vysoké školy. Úvahy, jak toto zajistit, probíhají. Myslím, že podrobnosti zase nejsou v časových možnostech tohoto referátu.

Nutno uvést i čtvrtou variantu směřování našeho vysokoškolského systému, která by přes dílčí, velmi pozitivní prvky byla v podstatě částečnou negací dnes oficiálně deklarovaných záměrů vývoje a rozvoje českého školství.

Spočívala by v tom, že se vysoké školy diskontinuitně rozdělí do dvou výrazně odlišných skupin. Do prvních se zařadí ty, které se soustředí na striktně pojatou vědeckou práci a odkloní se od masivnější vzdělávací činnosti a spolehnou se na financování z oblasti vědy. Ve vzdělávací činnosti pak ovšem pro ně bude zajímavý špičkový student s vědeckou perspektivou.

Tímto způsobem by mohlo dojít k žádoucí intenzifikaci a zefektivnění vědeckého výzkumu na vybraných vysokých školách, což je ono zmíněné a jistě nepodstatné pozitivum, ale druhá skupina zaměřená na praktické profesní vzdělání a obhospodařující potom přiměřeně rozsáhlý objem studentů by mohla být velmi snadno tvrdou izolací od sféry vědy a za předpokládaného trvajícího nedostatku finančních prostředků vystavena velice reálnému nebezpečí rychlé degradace spočívající ve faktické ztrátě vysokoškolského charakteru a přiblížení se stavu nevýrazné nadstavby nad středním školstvím.

Závěrem bych chtěl zdůraznit skutečnost, že jsme zřejmě dospěli k zlomovému bodu, kdy jsou cíle formulovány, jsou tedy představy o možných cestách, ale především na pozadí problémů s financováním je třeba rozhodnout, jak dále, zda nedostatkem financí omezit rozvoj vysokoškolské vzdělanosti s trvalými následky pro společnost, jež tak v oblasti vzdělávací politiky zůstane mimo současné trendy vývoje vyspělých zemí světa, nebo odpovídající finanční prostředky nalézt. Předpokládá to i uvážlivě a současně odvážně zbilancovat, jaké jsou opravdové možnosti státního rozpočtu, a co možno přesunout na doplňkové zdroje. Děkuji vám za pozornost.

Senátor František Mezihorák: Děkuji, pane profesore. Je dotaz k panu profesorovi? Pokud není, ještě jednou děkuji.

Prosím, aby přistoupil k mikrofonu pan doc. František Ježek, předseda Rady vysokých škol a děkan fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity. Než bych mu zcela předal mikrofon, prosím, abyste zaregistrovali tuto žádost francouzského velvyslanectví.

Obrací se na nás s tím, že francouzský ministr školství zveřejní v Paříži prohlášení Evropa zítřka, ve kterém je obsažena výzva k výuce dvou cizích jazyků od nejútlejšího věku. Zároveň s tímto manifestem, který má být uveřejněn 26. září ve francouzském mezinárodním tisku, by chtěli tento manifest podpořit osobnostmi, které soudí, že je to manifest správný. Pokud ho chcete podpořit, bude možno tak učinit podpisem ve foyer Jednacího sálu.

Nyní prosím pana docenta, aby se ujal slova.

František Ježek, předseda Rady VŠ: Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, dovolte, abych ve vystoupení, které jsem si dovolil nazvat Lidský potenciál a vysoké školy, chtěl spolu s vámi hledat poznámky či náměty ke 4 bodům, a to na téma strategické myšlení ve vysokém školství a ve státě, o charakteru terciárního školství, o řízení v oblasti vědy a školství a o školném a sociálním kapitálu.

Před prvním bodem si dovolím jednu stručnou poznámku, kterou jsem postrádal v rámci úvah o úloze vysokoškolského vzdělávání. Domnívám se, že úlohou vysokoškolského vzdělávání je kromě jiného i formování nové generace řídících pracovníků. Rád bych se zmínil o státní správě a o řadě klíčových sektorů, pracovníků, kterým nechybí rozhled, odvaha a odpovědnost a kteří dokáží zabývat se přítomností z hlediska budoucnosti. Tím, že se díky vám, senátorům, dnes scházíme, věřím, že toto myšlení je vám vlastní.

Nyní ke strategickému myšlení. Stalo se módou vytvářet různé strategie, různé doktríny, politiky. Když se nad tím zamyslíte, následuje po nich něco, co by se dalo nazvat Brownův pohyb, jehož výsledkem je velmi rychlé opuštění naznačené trajektorie. Stalo se to, bohužel, podle mého názoru i s oblastí, o které dnes mluvíme. Kdybychom vzali vládní prohlášení o 6 % ve školství, dnes bychom se bavili o 120 miliardách, s nimiž bychom disponovali v rozpočtu pro oblast školství, z nich by 40 podle zvyklostí třetinového dělení patřilo resortu školství vysokého. Pak je něco špatně, buď začátek, nebo trajektorie. Budu rád, když nám pomůžete na to najít odpověď.

Vysoké školství stojí na křižovatce. Tvorba strategických dokumentů, jakými byla tzv. Bílá kniha, byla příležitostí pro širokou shodu o úloze vzdělávání v Česku. Přes upřímnou snahu některých autorů, ne všech, o vytvoření koncepčního materiálu, se po roce školství pohybuje po jiné trajektorii. Zcela evidentně. Platové podmínky učitelů se dále zhoršují, rozladění a pocit flustrace lze stále více pozorovat i na vysokých školách. Děje se tak v době, kdy vysoké školy urazily podstatnou část vzdálenosti k evropskému výzkumnému a vzdělávacímu prostoru a kdy odpovědně a systematicky reagují na výzvy ať už z Bologně nebo z pařížské Sorbony či z Lisabonu.

Tyto kroky mají i stránku finanční. Pokud nás to překvapuje, tak jsme byli naivní.

Významná část nákladů vysokých škol se dnes týká komodit, které mají i pro naše vysoké školy stejnou cenu jako pro školy sídlící v EU. Uvědomujeme si to? Přece mobilita učitelů a studentů, studijní literatura, vybavení laboratoří a obecně infrastruktura je dnes za stejné ceny a k ostudě našeho státu někdy za ceny vyšší, například telekomunikace apod.

Další okruh poznámek se bude týkat charakteru terciárního vzdělávání. Diskuse o tom, jaké chceme mít v ČR vysoké školy, je stále častěji nahrazována diskusí o penězích, do které jsou vysoké školy podle mého názoru zatlačovány reprezentací státu, zejména mateřského. Jeden kolega řekl, že místo slova mateřského by bylo vhodné macešského Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Diskuse s představiteli tohoto ministerstva z letošního léta nás přesvědčuje, že je nutné začít znovu od začátku. Jako by stále nebylo jasné, že dostupnost studia po maturitě se má zvýšit, jako by nebylo jasné, že výzkum a vývoj patří na vysoké školy. Kdybychom rozpředli dnešní čísla z dnešního dopoledne, zjistíme, že nikdo tady neřekl v plné nahotě pravdu, čísla jsou ve sporu. Jako by to byly vysoké školy, které nedokáží nebo nechtějí se ucházet o vícezdrojové financování. Jak to mají dělat v sanovaném průmyslu, který nemá motivaci ke změně, jak mají nakládat se státní správou, která si sama se sebou neví rady? Odtud se dál gordický uzel rozmotává.

V současné době je v naší zemi 24 veřejných vysokých škol, 4 jsou státní a pro 22 soukromých škol se připravuje státní souhlas k výkonu jejich činnosti. 7 vyšších odborných škol aspiruje do veřejného sektoru neuniverzitního. Je tedy opravdu aktuální zabývat se strukturou vysokých škol.

Mám jednu prosbou. Pokud bychom vážně usilovali o zřízení výzkumných univerzit, budujme tento pojem zezdola. Začněme od prokázané kvality menších organizačních součástí a ne od nálepky pro celek. I na regionálních univerzitách, které se netěší velké přízni, najdeme enklávy dobré vědy a dobrého výkonu. Například slovo fakulta, které bylo tabu při tvorbě zákona, si myslím, že by si zasloužilo jako první výzkumná fakulta a potom univerzita, která má převahu výzkumných fakult, ať zdědí titul od těchto fakult.

Nyní o řízení. Veřejné vysoké školy využily podle mého názoru prostoru, který dostaly díky zákonu 111/1998. Díky za něj.

Díky za ně. Paradoxní je, že se statutem těchto škol má největší problém několik ekonomických pracovníků v tomto státě. Bohužel mluvím o té části ministerstva školství, která nepatří k resortu vysokých škol, části vysokých škol. Nedokáží totiž vyčíslit nutné náklady, resp. nelze to udělat pomocí byrokratické aritmetiky, v níž se pronásobí a posčítají tu počty zaměstnanců, tu průměrná mzda a snad i počet vypraných ručníků. Takto se dá i ve školství vytvořit strašák mandatorních výdajů. To je totiž rétorika, kterou známe z vyjednávání. To jsou mandatorní výdaje, to se dá spočítat. U vás se to nedá spočítat, co s tím máme dělat. Vysoké školy totiž přijaly princip jiného financování, financování výkonového. Opustily nákladová hlediska. Mluvím o dominantních rysech, samozřejmě že částečně i u nás je nutné myslet nákladově. Tento model zatím dovolil vysokým školám přežít velmi nepříjemnou, nepříznivou úroveň financování, ale lze se domnívat, že tento kapitál je již spotřebován a každý další pokus o zvyšování vnitřní efektivnosti podle nás povede k neúměrnému zvyšování vnitřního okruhu a v důsledku nutně ke zvyšování kvality.

Praxe ukazuje, že hranice mezi světem nákladového a výkonového financování je problémová. Pro úředníka je velmi těžké integrovat tyto dva světy. Vede nás to dokonce k takové úvaze, že je načase se zabývat strukturou řízení školství. Jestliže kraje převzaly gesci nad základními a středními školami, není náhodou načase opravdu vážně mluvit o úřadu snad raději než o ministerstvu pro terciální vzdělávání a vědu? Může vzniknout přirozená otázka, co bude s ministerstvem školství, ale to je na zákonodárcích.

A konečně k poslednímu tématu, k sociálnímu kapitálu a ke školnému. Je nutné přiznat, že i vnitřní život vysokých škol má své problémy a nedostatky. Víme o nich a snažíme se je řešit a rádi vyslechneme vaše náměty, co se vám nelíbí. Ovšem v některých případech za současného vývoje řešení nevidíme. Takovým problémem je např. sociální situace studentů, zejména pak studentů doktorských programů. V dané finanční situaci vysokých škol je téměř nemožné vyplácet dostatečně vysoká stipendia, vytvářet zázemí v podobě dalších ubytovacích kapacit, to je trauma, které bychom řekli, třeba příliv studentů ze Slovenska, co znamená s ubytovacími kapacitami vysokých škol, a roste tady napětí mezi těmito dvěma národy díky tomu, že my se s tímto neumíme vypořádat. My nemůžeme postavit za dané situace nové ubytovací kapacity, neumíme je nakoupit, není za co. Dnešní úroveň financování vysokého školství přináší paradoxně nebezpečí sociální diskriminace zřejmě ve větší míře, než by znamenalo zavedení některého z forem školného či vzdělávacích kupónů. Za touto větou si stojím osobně.

Bohužel ale tato témata jsou tabuizována. Pokud by školné nebylo náhradou části prostředků, které stát potřebuje ušetřit, ale pokud by vedlo k přílivu prostředků nových investorů, a to nemusí být jenom soukromí investoři, do oblasti vzdělávání, pak by to změnilo motivaci při volbě studovaného oboru, sledovala by se návratnost a při volbě tempa studia nevyplatilo by se čekat a vedlo by to v důsledku, podle mého názoru, k narovnání trhu práce, takových deformací, kterými dnes trpí vůbec nejvíc český učitel, mám na mysli učitele základní a střední školy. Domníváme se, že vysoké školy, přesněji studenti a učitelé, se dokázali několikrát v naší zemi dohodnout na občanském vzdoru formou demonstrací a okupačních stávek. Nikdy se však tento vzdor netýkal financí. Šlo o hodnoty obecnější a věříme, že ani tentokrát takové kroky nezískají podporu či nebudou nutné, byť podobné příklady z poslední doby z různých resortů jsou velkým lákadlem, je to tedy i naší odpovědností, že se s touto hrozbou vypořádáme.

V kritické době prázdnin vyšel můj článek, v kterém jsem mluvil o podrazu na vysoké školy. Bohužel nemám důvod odvolávat toto tvrdé slovo, které jsem použil. Uzavřeli jsme přijímací řízení na vysoké školy za jakýchsi podmínek. Když jsme ho dokončili, podmínky se změnily. Obávám se, že tato situace povede k nedůvěře ke slibům, k programovým vládním dokumentům i ke strategickým úvahám. Rád bych se mýlil. Vysoké školy potřebují dlouhodobější program financování, program, který není předmětem každoročních rozpočtových tahanic, program, který respektuje skutečnost, že vzdělání je investicí do budoucna. Děkuji za pozornost. (Potlesk)

Senátor František Mezihorák: Já vám také děkuji, pane předsedo. Ještě kdybyste setrval, jak je zvykem, než se dotáži, jestli je otázka k vašemu vystoupení. Paní docentka.

Alena Hromádková, předsedkyně Akademického senátu UK: Padl velmi závažný návrh na oddělení terciálního sektoru vysokého školství od financování sekundárního a primárního, jestli jsem to správně pochopila. Pane předsedající, vaším prostřednictvím bych prosila pana prof. Ježka, předsedu Rady vysokých škol, jestli by mohl tuto zajímavou část svého sdělení upřesnit. Učinila Rada vysokých škol aspoň předběžně nějaká opatření, nebo - má-li nějakou zkušenost z horní či dolní komory, že naši představitelé političtí vůbec chápou, o jak závažnou věc jde, naprosto stěžejní, či zda jsme teprve na startovací čáře, kdy v tom musíme něco udělat každý, jak máme své možnosti, jakkoli omezené. Toto je velice vážné, od toho se pak odvíjí perspektiva určité stability a vůbec toho, aby vyšší vzdělanost se stala motorem naší integrace do EU. Děkuji.

Senátor František Mezihorák: Za otázku děkujeme a o odpověď prosíme.

František Ježek, předseda Rady VŠ: Ujišťuji vás, že jsme i nejsme na začátku. Na začátku jsme v tom, domnívám se, že veřejně o té věci začínáme mluvit, ale zkušenosti zahraniční ukazují, že to je úspěšný model podle našeho názoru. A ten problém těch dvou světů nákladového myšlení a myšlení výkonového skutečně vede nutně ke každoročním střetům, které končí tím, že metodicky jsou čísla špatně a že nejsme schopni dohledat pravdu. Je to hledání pravdy o financích, ale já tady předesílám - to neznamená, že z toho vysoké školy nutně musí vyjít lépe. Ale bude vše zřejmější. Bohužel to je obecný trend, že za těmi čísly při různém úhlu pohledu lze vidět vždycky cokoliv. Slyšeli jste dneska 4,8 mld. od pana místopředsedy Rychetského, že prochází vysokým školstvím ve vědě. Ano, to je pravda, to je v rozpočtu ministerstva školství, ale nejméně polovina těch prostředků teče jinam než do vysokých škol a jenom je to všechno popletené, že v kapitole školství je to jakási částka, která se školstvím nesouvisí. Je to očištění od metodických chyb, hledání modelu, který je metodicky čistý. Děkuji.

Senátor František Mezihorák: Prosím, pane senátore.

Senátor Milan Šimonovský: Pane předsedající, mě by zajímalo, zda vysoké školy budou s případným hypotetickým školným schopny zabezpečit zvýšenou průchodnost pro větší část populace a zda na to budou potřeba ještě nějaké další kapacity. Pan předseda hovořil o ubytovacích kapacitách, které nelze vytvořit jen tak z ničeho, a jistě také prostory pro výuku budou tím limitujícím faktorem, to je první část otázky.

Druhá je, zda se to neprojeví na kvalitě, protože také pedagogický sbor je v určité kapacitě, a zda tedy to školné umožní průchodnost zvýšit, aniž by klesla kvalita těch připravených absolventů nebo těch absolventů, a to je základní část otázky. Jakási časová prognóza je, kdybychom zavedli školné v příštím roce, jak dlouho bude trvat, abychom dosáhli nějakého vyrovnaného stavu, na kterém bychom byli spokojeni.

Senátor František Mezihorák: Pane předsedo, to jsou jistě otázky nelehké. Vaše odpověď bude jaká?

František Ježek, předseda Rady VŠ: Odpověď je takováto. Můj příspěvek neobsahoval návrh na zavedení školného. Můj příspěvek obsahoval prosbu, abychom nevytvářeli tabu tak vážných věcí, jako je školné, abychom o nich nediskutovali. Já se domnívám, že opět jde o strategickou úvahu, a musíme si říct, jaká jsou pro a proti. Já vidím některá proti, nejčastěji uváděné proti je problém sociální. Domnívám se, že je falešný. Snažil jsem se doložit, byť velmi stručně, že sociální situace studentů je velmi obtížná již dnes, a to školné je otázka. Zhoršilo by ji, já jsem přesvědčen, že lze nastavit takové mechanismy, že nepromění tu sociální situaci.

Dokonce bych řekl, že pro některé skupiny ji zlepší. Ovšem nelze počítat s tím, že výnos ze školného je klíčový pro fungování vysokých škol. On totiž působí na ty motivační faktory, narovnání trhu práce a to je mnohem důležitější, a to je to, co neumějí udělat vysoké školy. Upřímně řečeno, kdo z nás z akademických funkcionářů by si přál další administrativu s výběrem školného? To bychom byli proti sobě. Jestliže vidíme, že stát je v pasti mandatorních výdajů a už neví kudy kam, tak přemýšlíme o všech eventualitách a mrzí nás, že to musíme dělat my, přestože to není třeba náš názor. Tady bych chtěl varovat i před tím - hospodářská činnost školné postaví na nohy rozpočty. Vždyť ono to má svoje vnitřní náklady.

Jestliže začneme rozvíjet podnikatelskou činnost, to není pravda, že ten obrat je k užití toho, abychom dotovali výuku studentů, protože zisk bude 10 % z toho obratu. Víc nebude. Ty bude možno použít na vybavení laboratoří. Je nutné ošetřit, aby jediný profit neměly třeba banky. To se stát může, když se zavede. Znovu opakuji: můj návrh nebyl na zavedení školného, byla to prosba odstranit tabu v diskusi o všech eventualitách, které jsou.

Senátor František Mezihorák: Děkuji, prosím.

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : Nebojíte se, že zavedení školného je jenom to, že vlastně se vysoké školy vzdávají snahy přesvědčit stát o tom, že vzdělání je opravdu návratná investice?

František Ježek, předseda Rady VŠ: Pane kolego, vy si myslíte, že není? Proč tedy studujete? To jenom opravdu pro potěšení?

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : Já jsem se ptal, jestli se vysoké školy vzdaly toho, protože vy tady říkáte úplně jasně jednu věc. My z toho státu zřejmě nic nedostaneme, nejde to, přestože je to pro ně obrovsky výhodné, oni nám to nedají. Tak se pusťme do studentů. Tomu jsem tak rozuměl já. Vy jste to neřekl, že to je to nejhorší, jaká eventualita by se dala zvažovat, ale já tomu rozumím tak, že studenti jsou teď jednoduchým cílem.

František Ježek, předseda Rady VŠ: Já děkuji za výzvu na vážnou diskusi. Pokračujeme v ní ve čtvrtek na Radě vysokých škol a rádi vás časem seznámíme s výstupy z této otevřené debaty. Já jsem rád, že poprvé zřejmě dochází k tomu, že i my dokážeme o tom bez emocí diskutovat.

Senátor František Mezihorák: Já celkem proti svému přesvědčení bych chtěl poprosit, abychom nyní nepokračovali v polemikách, i když by to nepochybně bylo osvěžením našeho jednání. A jak sám pan předseda říkal, bude vzápětí možnost, abyste třeba v této konkrétní polemice pokračovali. Její výsledky pak třeba i nám do Senátu sdělili. Každopádně pan předseda se posadil, já už ho nebudu lákat znovu k mikrofonu.

Nyní poprosím pana profesora Vladimíra Haasze, který bude mluvit, řekl bych, možná z podobného pohledu Rady vysokých škol, protože je předsedou ekonomické komise Rady vysokých škol, a možná tedy i na některé otázky, které chtěly být ještě položeny, odpoví a nebo naopak vyprovokuje další. Prosím, pane profesore.

Vladimír Haasz, předseda ekonom. komise Rady VŠ: Vážený pane předsedo, vážené dámy senátorky, vážení páni senátoři, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych krátce doplnil své kolegy z Rady vysokých škol a uvedl některá fakta, která se týkají financování vzdělávací činnosti veřejných vysokých škol, a to zejména jaké jsou dosavadní trendy a současný stav.

Jak již zde bylo konstatováno, uplynulé desetiletí je charakterizováno prudkým rozvojem vysokoškolského vzdělání v ČR. Jedná se zejména o vznik nových vysokých škol, nových fakult i nových studijních oborů, a s tím související nárůst počtu studentů studujících na veřejných vysokých školách zhruba na dvojnásobek za posledních deset let. Dále došlo vůči roku 1992 zhruba ke čtyřnásobnému zvýšení počtu studentů doktorských studijních programů, i když už jsme tady slyšeli, že zatím ty výstupy nejsou adekvátní tomuto zvýšení.

To vše proběhlo při nárůstu počtu akademických pracovníků zhruba o 10 procent. Přesto je patrné, že současné, zejména kvantitativní nároky společnosti na vysokoškolské vzdělávání neodpovídají tomu, co jsou schopny vysoké školy poskytnout. Tento stav je důsledkem nesouladu potřeb společnosti a požadavků společnosti na straně jedné a ochoty politiků skutečně, nejenom verbálně, podporovat rozvoj veřejných vysokých škol na straně druhé.

Výsledkem je, a to už tady také bylo několikrát řečeno, podfinancování vzdělávací činnosti veřejných vysokých škol, chátrání infrastruktury a stárnutí pedagogického sboru. Dovolte mi uvést několik čísel čerpaných z oficiálních pramenů. Tedy z příslušných rozpočtových kapitol a případně z podkladů ministerstva školství.

V letech 1994 až 2000 vzrostl počet studentů na vysokých veřejných školách zhruba o 50 %, kumulovaná inflace dosáhla za toto období zhruba 60 %. Z toho vyplývá, že dotace na vzdělávací činnost veřejných vysokých škol potřebná pro udržení hodnoty průměrného finančního příspěvku na jednoho studenta reálně odpovídající stavu z roku 1994, kdy činila 6,8 miliardy korun, měla v roce 2000 dosáhnout hodnoty o 170 % vyšší, tedy zhruba 15,5 miliard. Ve skutečnosti v r. 2001, tedy ještě o rok později, dosáhla pouze 8 miliard.

Přitom je třeba si uvědomit, že při růstu průměrné, a zdůrazňuji, nominální mzdy pracovníků vysokých škol za stejné období zhruba o 56 %, což ale odpovídá poklesu reálné mzdy o 4 %, muselo nutně dojít na druhé straně k drastickému poklesu ostatních provozních nákladů. Co z toho plyne? Důsledkem poklesu reálných mezd je stále se snižující atraktivita povolání vysokoškolského pedagoga a z toho vyplývající nezájem mladých absolventů doktorských studijních programů zůstat na veřejných vysokých školách, natož se tam po několikaleté praxi vracet, což bychom si přáli.

Důsledkem drastického poklesu provozních nákladů je pak chátrání infrastruktury veřejných vysokých škol. Samozřejmě je nasnadě námitka, že je třeba racionalizovat výuku, lépe využít stávajících prostor - poslucháren, laboratoří, dále snižovat provozní náklady, hledat rezervy. Ale ty už jsou opravdu prakticky vyčerpány. Samozřejmě někde nějaké drobné najdeme, ale moc jich nebude. K tomu opět některé údaje. Počet studentů na jednoho akademického pracovníka vzrostl z 11 studentů v roce 1994 na 14,5 v r. 2000, tj. o 33 %. Výuka na většině veřejných vysokých škol začíná mezi 7. a 8. ranní a končí vesměs okolo 8. večerní, přestože všichni víme, že zejména účinnost večerních přednášek a seminářů není zrovna optimální.

Pokud jde o snižování provozních nákladů, podstatnou položku v této oblasti tvoří energie. Jedinou možností, jak tyto výdaje snížit, jsou úpravy energetického hospodářství - zateplení budov apod. Potřebné finanční prostředky ale v současné době v dostatečné míře také nejsou k dispozici, i když jejich návratnost je relativně krátká. Ve zbývajícím čase, abych nepřetahoval, bych se rád zmínil o tom, jakým způsobem jsou rozdělovány prostředky na vzdělávací činnost jednotlivých veřejných vysokých škol.

Základní část finančních prostředků přidělovaná jednotlivým veřejným vysokým školám je stanovena normativně podle počtu studentů příslušné veřejné vysoké školy studujících v jednotlivých studijních programech a dále dle tzv. koeficientu finanční náročnosti příslušného programu. Jak reprezentace veřejných vysokých škol, tak i ministerstvo školství jsou si vědomy, že tento způsob rozdělování finančních prostředků, který byl zaveden počátkem 90. let a který byl tehdy velmi nutný a myslím, že splnil svůj účel, se začíná pomalu již přežívat. Proto se v současné době rozbíhá projekt, který by měla koordinovat Karlova univerzita a který by měl analyzovat současný stav, zahrnout do pravidel rozdělování dotace na vzdělávací činnost mimo čistě výkonového ještě další kritéria, např. kvalitu vzdělávacího procesu apod.

Aby ale při současném způsobu rozdělování finančních prostředků nedošlo k tomu, že by některá z veřejných vysokých škol využila výrazné konjunktury zájmu o určitou oblast a přijala několikanásobně vyšší počet studentů než lze bez výrazného (a to i nominálního) snížení normativu akceptovat - stanovuje ministerstvo školství každým rokem po dohodě se zástupci reprezentací vysokých škol maximálně možný nárůst počtu financovaných studentů. Studenti přijatí nad tyto limity pak do financování příslušné vysoké školy zahrnuti nejsou.

Základní minimální podmínkou pro zvyšování počtu studentů jak ze strany České konference rektorů, tak Rady vysokých škol je požadavek udržet aspoň stávající nominální úroveň normativu. Zde ale vzniká problém, neboť počty přijímaných studentů je třeba stanovit již před zahájením přijímacího řízen, zatímco státní rozpočet je schvalován v optimálním případě o půl roku později. Chybí nám tedy jakási dlouhodobější perspektiva, s kterou bychom mohli počítat. To může vést, jsou-li přísliby týkající se navýšení rozpočtu na vzdělávací činnost nereálné, k velkým problémům. To se samozřejmě projevilo opět letos, a to v podstatně větší míře než dříve.

K tomu opět několik konkrétních údajů. Při letošních jednáních vycházeli zástupci reprezentací veřejných vysokých škol z programového prohlášení vlády, kde mezi prioritami je zařazení rozvoje školství a snad tedy i veřejných vysokých škol. Na základě toho bylo navrženo, aby jako vztažný počet studentů pro školní rok 2001/2002 byl použit skutečný počet přepočtených studentů k říjnu roku 2000. Tedy i těch, kteří nebyli v minulých letech financováni. Dále připustit nárůst počtu studentů o 9 % v 1.-3.roce studia, (tím podpořit právě restrukturalizaci studijních programů a rozšíření výuky v bakalářských studijních programech) a nárůst o 3 % ve 4. a dalších letech. To mělo umožnit přístup k vysokoškolskému vzdělávání většímu počtu uchazečů.

Vyjdeme-li z požadavků udržení nominální hodnoty normativů, pak z tohoto návrhu vyplývá, že i bez dalšího nárůstu počtu studentů je třeba pro rok 2002 zvýšit dotaci pro veřejné vysoké školy o zhruba půl miliardy korun. Pro uvedené navýšení počtu studentů je potřebné další zvýšení o půl miliardy. Jde tedy o navýšení rozpočtu veřejných vysokých škol o jednu miliardu korun. Pokud by toto navýšení rozpočtu nebylo reálné, navrhovali při všech jednáních zástupci reprezentací veřejných vysokých škol snížit financované nárůsty počtu studentů. Na to je ale teď už pozdě.

Po příslibu ze strany čelních představitelů ministerstva školství, že navýšení rozpočtu veřejných vysokých škol v oblasti vzdělávací činnosti o výše uvedenou částku je reálné, došlo k dohodě. Důsledkem toho bylo významné navýšení počtu přijatých studentů a tedy alespoň částečné uspokojení veřejnosti s dalším rozšířením možnosti vysokoškolského vzdělávání. To však po zveřejnění faktu, že příslib navýšení rozpočtu veřejných vysokých škol nebude zřejmě dodržen, vystřídalo oprávněné rozhořčení představitelů vysokých škol a zklamání celé akademické veřejnosti.

V současné době je tedy zcela zásadní a aktuální otázka, jak zajistit kvalitní výuku vyššího počtu přijatých studentů nejen při reálném, ale zřejmě v příštím roce značně velkém nominálním poklesu normativu; zhruba 10 -12 %. Závěrem lze pouze konstatovat, že mimořádné zvýšení výkonu veřejných vysokých škol při jejich trvalém podfinancování rozhodně není možné bez negativních dopadů na kvalitu vzdělávacího procesu. Aby nedošlo i v příštím roce k tomuto jevu, je nezbytně nutné zvýšit rozpočet veřejných vysokých škol oproti stávajícímu návrhu (pokud jsem tedy správně informován) minimálně o původně přislíbené 2 mld. Z toho je třeba 1 mld. na udržení nominální hodnoty normativu, tedy i průměrného finančního příspěvku na jednoho studenta, a alespoň 1 mld. je nezbytná na jeho postupné zvyšování tak, aby po 7 letech dosáhl reálné úrovně z roku 1994.

Senátor František Mezihorák: Než bych pozval dalšího mluvčího, kterým bude pan prof. David Lukáš, tak bych se zase dotázal ctěného auditoria, jestli je otázka. Nevidím nikoho, takže vám děkuji. Prosím pana rektora Lukáše, aby přistoupil k mikrofonu. Pak bych vyzval paní dr. Mačákovou.

David Lukáš, rektor Technické univerzity v Liberci: Pane předsedající, dámy a pánové, přátelé. Snažím se pěstovat vědní odvětví, které zkoumá složité přírodní děje prostřednictvím co nejjednodušších představ. Proto nebudu ani zde při tomto jedinečném slyšení plýtvat slovy na nepodstatné podrobnosti.

Podle mého nejhlubšího přesvědčení je současný velmi špatný stav českého veřejného vysokého školství odrazem podílu z hrubého domácího produktu, který ČR vysokému školství věnuje. Průměr ve zemích OECD je 1,7 % z HDP. V ČR je to pouhých osm desetin.

Další debaty a celospolečenská spolupráce ohledně pěstování našeho vysokého školství se proto musí odvíjet od odpovědi na prostou otázku, kterou zde pokládám již podruhé (připouštím stylem opakující se čtvrtodenní zimnice, což může být dokonce i nudné). Ptám se, proč je podíl z HDP pro vysoké školy v ČR poloviční ve srovnání s rozvinutým světem. A to i přestože je školství prioritou naší vlády.

O odpověď na tuto otázku z tohoto místa žádám vládu, pana ministra školství, poslance i senátory. A zdůrazňuji, že se otázka netýká absolutní částky, ale podílu. Ačkoliv to zní opovážlivě, jsem přesvědčen o tom, že na tuto odpověď z jmenovaných míst máme všichni, ale opravdu všichni v této republice nárok a právo. Budeme-li odpověď znát, můžeme společně mnohé vykonat. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Senátor František Mezihorák: Já vám děkuji, pane profesore. Zeptám se, jestli je otázka k vašemu vystoupení. Není. Prosím paní dr. prof. Janu Mačákovou.

Jana Mačáková, rektorka Univerzity Palackého v Olomouci: Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, paní poslankyně, páni poslanci, dámy a pánové. Po tom co zde řekl pan rektor Lukáš, se mi těžko bude mluvit o zcela konkrétních problémech, kterým bych ráda, kdybyste chvilku věnovali pozornost.

Jde o problémy, které se dotýkají jenom některých veřejných vysokých škol, ale které nám poměrně dost komplikují fungování. Jde o problémy, jejichž řešení by patřilo sem na půdu Parlamentu, Poslanecké sněmovny i Senátu, protože některá ta řešení by mohla být legislativní a měla by také nepochybně dopad na financování vysokých škol, jak se dále zmíním, v některých případech i na téma, které bylo předtím, tzn. věda a vysoké školy, a také i na možnost přijímat vyšší počty studentů.

Jde o dva problémy, které spolu souvisejí možná jen částečně a to tím, že v obou případech se jedná o problém dvojkolejnosti. Mým úkolem, který jsem dostala, bylo pohovořit o školních zemědělských statcích a o fakultních nemocnicích. V obou případech tedy jde o dvojkolejnost. V případě zemědělských statků jde o to, že se střetávají resorty školství a zemědělství, v tom druhém případě, o kterém už mluvil pan prof. Pafko, jde o resort školství a zdravotnictví.

Já začnu těmi statky, které jsou mi méně blízké, takže se pokusím vám přiblížit velmi stručně problémy, které tam jsou. Zemědělské statky se podle § 35 zákona č. 111/1998 Sb. staly pracovištěm veřejné vysoké školy čili jsou součástí školství. Nicméně přesto, že ten paragraf je takto formulován, vysokoškolský zákon neřešil převod majetku. Přesto, že údajně Pozemkový fond na tento problém upozorňoval, do zákona o vysokých školách se ta úprava nedostala čili zemědělské školy, veterinární vysoké školy hospodaří zčásti na majetku, který mají v pronájmu, který zatím nebyl převeden. To převádění je velmi zdlouhavé, komplikované a školy platí nájem.

Ještě nepříznivější situace je při převodu budov a staveb z vlastnictví státu. Tady došlo k tomu, že protože není to legislativní ošetření, majetek by bylo možné získat jenom tak, že by bylo veřejné výběrové řízení nebo privatizační projekt. To v současné situaci vysokých škol naprosto nepřichází v úvahu. Byla by proto třeba buď novela zákona o Pozemkovém fondu nebo udělení výjimky Ministerstvem financí tak, aby ten majetek mohl být převeden na Ministerstvo školství.

Další dva problémy jsou opět finanční. Jde jednak o systém DPH, kde ve školních statcích je uplatňován zcela jiný režim než u jiných zemědělských subjektů, a ztráty, které se daly takto vyčíslit jenom za první pololetí letošního roku, jsou 6 mil. korun. Ty ztráty byly dříve řešeny dotací Ministerstva školství, což je nesystémové. Opět by tady bylo možné řešení legislativní, to znamená změnit koncepci postavení školních statků.

A pak poslední záležitost, která se týká zemědělských statků, se dotýká té vědy a to je problém se získáváním podpory a dotace od Ministerstva zemědělství, kdy tyto statky se nemohou jako prvovýrobce účastnit na programech a grantech Ministerstva zemědělství, a dokonce mají problém zapojit se i do programu EU, např. do programu SAPARD.

V pokynech Ministerstva zemědělství je přímo uvedeno, že ty dotace a další programy nejsou pro podniky, které jsou v Ministerstvu školství. Tady by tedy bylo možné opět legislativní úpravou zajistit to, aby veřejné vysoké školy mohly dostávat finance z jiných prostředků.

Ten druhý okruh problémů se týká fakultních nemocnic. Pan profesor Pafko velmi dobře popsal situaci vysokoškolského učitele - lékaře. Dvojkolejnost, se kterou bojujeme a která nebyla vyřešena zákonem č. 111/1998 Sb., nám komplikuje život nejen v tom, jak je placen a jak pracuje vysokoškolský učitel - lékař na klinice, ale dělá to problém i v řízení kliniky. Dnes, kdy se dostaly veřejné vysoké školy a fakultní nemocnice do zcela jiného prostředí také legislativního, dochází k problémům, kdy je snaha vzájemně si přeúčtovávat služby, které jsou poskytovány. Přitom tedy zákon předpokládal, že bude upravena nová vyhláška o fakultních nemocnicích, k té ovšem přes veškeré naše snahy nedošlo.

Bylo by tady tedy možné řešení, které navrhují děkani lékařských fakult, a to znamená transformovat fakultní nemocnice v obecně prospěšné společnosti nebo veřejně právní společnosti, což by výrazně zjednodušilo tu situaci v postavení fakulty a fakultní nemocnice. Já už nebudu zabíhat do toho tématu platů, protože o tom pan prof. Pafko promlouval poměrně hodně, ale byla bych velmi ráda, kdyby bylo možné tyto problémy znovu otevřít a pokusit se je legislativní cestou řešit. Děkuji za pozornost.

Senátor František Mezihorák: Paní doktorko, já vám děkuji jednak za vaše názory a jednak za skvělé respektování časového limitu. Je prosím otázka k paní prof. Mačákové? Není-li, tak děkuji ještě jednou. Nyní promluví pan poslanec Petr Matějů a po něm pan Michal Dvouletý, který se může připravit. Pane poslanče, prosím.

Poslanec Petr Matějů: Děkuji, vážený pane předsedající, dámy a pánové, já se omlouvám, že jsem tady podruhé, ale já jsem ctil rozdělení témat na tři. Teď mluvím k tématu druhému a současně slibuji, že ke třetímu mluvit nebudu.

Bylo by asi těžko vysvětlitelné, kdybych k tomuto druhému tématu zde nevystoupil, protože se hovoří o školném. Není to tak dávno, se mi dostala do ruky čtrnáctitisícová bankovka, na které je můj portrét. Je to dílo skupiny, která si říká S.O.S. školné. A myslím, že to je přesně to, o čem mluvil pan doc. Ježek. Protest proti něčemu, co nebylo diskutováno, a to ani povrchně. Před chvílí jsem tady slyšel něco o tom, že se chceme trefit do studentů. Já bych tedy chtěl především říci, že návrh, který už vlastně minimálně 4 měsíce živě diskutujeme s kýmkoliv a jsme ochotni diskutovat nadále, stojí na 3 předpokladech, ze kterých – pokud by se návrh dostal do zákonodárného procesu – neslevím.

Ten první požadavek je minimálně zachovat nebo ještě posílit současnou úroveň financování vysokých škol z veřejných zdrojů. A když říkám posílit současnou úroveň, to znamená alespoň respektovat to, že v naší zemi už 5 let nebyly valorizovány výdaje na vysoké školství alespoň na inflaci. Myslím tím příslušný normativ.

Druhý předpoklad, že systém půjček a podpor, který chceme zavést, musí kompenzovat sociální efekty zavedení školného. My ale chceme více – chceme, aby tento systém sociální nerovnosti snížil. Za chvilku vám ukáži, jak jsou vysoké. A za třetí - toto všechno má nakonec přivést vysoké školy k větší zainteresovanosti na produktu, který z nich vychází a současně na studentech, aby i oni měli větší zájem na tom, jakým produktem nakonec jsou na trhu práce. Toto jsou tři předpoklad, na kterých stojíme.

Velmi často se nám podsouvá neznalost prostředí, ve kterém chceme školné zavádět a podsouvá se nám nevědomost v tom smyslu, že způsobí sociální bariéry. Jako sociolog vám zcela zodpovědně říkám, že nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání podle sociálního původu jsou u nás vedle Polska nejvyšší v Evropě. To je prostě fakt. Já bych vám ten fakt chtěl demonstrovat. (Probíhá prezentace na plátně.)

První obrázek jsou šance na získání vysokoškolského vzdělání podle sociální skupiny otce a věku - věkem tady jaksi simuluji vývoj. Ty první tři sloupce jsou lidé, kterým je dneska přes 50 let, to je střední generace, toto je nejmladší generace.

Červené sloupce vypovídají o šancích studovat vysokou školu pro děti z rodin, jejichž otcové byli manuálně pracující, tj. dělníci.

Zelené sloupce představují rutinně nemanuální, řekněme úředníky, a modré sloupce odborníky, vysokoškolsky vzdělané lidi.

Myslím, že aniž bych vás musel zasvěcovat do tajů vysvětlování grafů, vidíte vše na první pohled. Tyto nerovnosti se nezmenšují. A když se na to podíváte o pozorněji, zjistíte, že se zvětšují.

Na druhém obrázku jsou Spojené státy, které jsou vůči studentům pokud jde o financování nejtvrdší. Jejich systém půjček není příliš vstřícný a školné je velmi vysoké. Pravda, mají některé podpůrné systémy, o kterých za chvíli budu mluvit. Nerovnosti ve Spojených státech mezi těmito třemi skupinami jsou ale mnohem menší než u nás.

Podívejme se na další zemi - Finsko. Popravdě řečeno Finsko je zemí, kde školné není, ovšem Finsko má už delší dobu vládu, která o vzdělání neřeční, ale vzdělání podporuje. Výsledek je zcela zřetelný. Nejenže se tyto nerovnosti zmenšily, ale dokonce se začínají mírně převracet ve prospěch těch, kteří pocházejí ze slabšího sociálního prostředí.

Když se na to podíváme souhrnně, tzv. poměrem šancí, myslím, že rozdíl je zcela mimo diskusi. Čtyřikrát větší šance toho, kdo pochází z rodiny odborníka, než z rodiny dělníka u nás, totéž v Polsku. Finsko, Spojené státy polovina. Myslím, že k těmto grafům nemusím už nic dodávat.

Není tedy pravda, že se pokoušíme zavést školné, aniž si uvědomujeme, co by to mohlo způsobit. Naopak. Zavedení školného považujeme jenom za jednu, neříkám nepodstatnou, ale stejně významnou část jako všechna další opatření, která v zákoně budou přítomná. Vypočetl bych je.

Za prvé půjčky. Na to se často namítá, že půjčky nejsou pro sociálně slabé žádnou výhodou, protože se tohoto rizika bojí. Dobře.

Proto chceme zavést sociální podporu studentům, která, a to jsme si dali závazek, v tuto chvíli stát nepřijde ani na korunu. Pokusíme se přerozdělit z plošného rozdělování na cílené.

Za třetí bude povinností, aby ze školného vysoké školy minimálně deset procent alokovaly do stipendijního fondu, který by rozděloval ve prospěch sociálně slabších tak, jak je to ve všech vyspělých zemích.

Za čtvrté budeme trvat na zavedení spoření na studium za stejně výhodných podmínek, jako je dnes stavební spoření. Stěžuje-li si Světová banka na to, že u nás stát vydává na podporu na stavební spoření příliš, je to nepochybně pravda, ale proč nezměnit tento produkt tak, aby lidé se mohli rozhodnout, zda budou nejprve spořit na vzdělání, pak na bydlení nebo naopak, dokonce aby ze spoření na vzdělání mohli pro své děti přejít na spoření na bydlení, když nebudou studovat. Toto by stát měl podporovat, a to je jediné opatření, které stát něco bude stát. Nedávno jsme se dozvěděli, že pan ministr sociálních věcí chce dát každému dítěti 50 000 korun. Pak pro něj nebude žádný problém dávat 4500 jako příspěvek na spoření na vzdělání.

Nakonec chceme zavést takovou drobnost, ale pro studenty nepochybně velmi významnou - daňové zvýhodnění práce studentů, která odstraní minimálně to, že studenti nebudou, promiňte mi to slovo, odíráni zprostředkujícími agenturami ve chvíli, kdy si chtějí vydělat o prázdninách. Minimálně na to, aby mohli třeba zaplatit školné.

Předevčírem jsem byl na jedné konferenci o lidském kapitálu. Jeden mladý muž z Masarykovy univerzity v Brně tam hřímal, že v první fázi legislativního procesu by se měly více uplatňovat matematické modely. Zeptal jsem se ho, zda si myslí, že by to zvýšilo hodnotu věcného argumentu v politickém projednávání zákonů ve sněmovně. Obávám se, že nikoliv. Pokud se tak ale nestane, všechny tyto návrhy jsou předem odsouzeny k "politickému" projednání, a to je k neúspěchu. Dokud nebudeme věcně argumentovat o takto vážných věcech, dokud nebudeme snášet věcné argumenty, tato debata nikdy neskončí, vysoké školy se budou nadále potácet ve finanční krizi, ve které dnes jsou.

Přiznávám se, že jsem tudíž v poněkud schizofrenní roli. Na jednu stranu musím ještě nějaký čas hrát roli politika, který chce prosadit něco velmi nepopulárního, ale současně jsem a nadále budu v roli sociologa, který si uvědomuje, co to je rovnost šancí. A pro mě školné zatím není nic jiného než nástroj ke zvýšení rovnosti šancí v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Teprve sekundárně je to věc, která přinese peníze vysokým školám a samozřejmě velmi podstatný význam motivační. Děkuji za pozornost.

Senátor František Mezihorák: Děkuji vám, pane poslanče. Má někdo nějakou otázku? (Ano.) Slovo má pan senátor Šimonovský.

Senátor Milan Šimonovský: Zajímalo by mě, pane předsedající, zda pan poslanec při definování toho, kam půjde deset procent alokovaných pro vysoké školy, neopomněl dodat: na sociální a prospěchové stipendium. Trochu mi připadá, že zapomínáme i na kvalitu, kterou bychom třeba chtěli povzbudit. Jsem vděčen za příspěvky, že školné povede k narovnání trhu, protože i nízký zájem o studium na vysokých školách odpovídá tomu, že za své peníze by si člověk možná vybral ne to, co ho baví, ale to, co ho bude živit. Zajímalo by mě proto, jestli tato motivace by také byla součástí návrhu.

Senátor František Mezihorák: Pane poslanče, prosím.

Poslanec Petr Matějů: Děkuji. Především máte pravdu v tom, a to je obsaženo v představě, že školné poněkud posílí motivace. Tím se myslí, že posílí i úvahy o tom, co studovat s ohledem na to, jaká je situace na trhu práce. S tím souhlasím a nemusím to komentovat.

Vaše otázka se týkala, předpokládám, stipendia. Myslím, že bychom neměli vysokým školám něco přikazovat. Řekl bych, že racionálně chovající se vysoká škola, jestliže dostane od nás řekněme minimální příkaz zákonem, že 10 % vybraného školného musí alokovat do stipendijního fondu, který používá dle svého vlastního uvážení, předpokládám, že školné způsobí mezi vysokými školami jistou konkurenci, bude v tu chvíli usilovat o studenty. Je přece logické, že vysoká škola bude hodnocena podle toho, jak absolventi uspěli na trhu práce. I to je mimochodem argument. Jestliže si student ve Spojených státech vybírá školu, porovnává školné, hodnocení vysoké školy ve standardních kritériích a úspěšnost na trhu práce.

Když toto všechno dám dohromady, pak už vysoké škole nemusím vůbec nic přikazovat, protože ona bude velmi dobře vědět, že těch 10 % vybraného školného musí alokovat na ty nejlepší, které vůbec najde z hlediska kapacit a motivace studovat, protože oni budou těmi, kteří vysoké škole nakonec budou zvyšovat hodnotu a tudíž i její atraktivitu pro další studenty, kteří budou chtít někdy přijít. Proto Harvard, Yale a všechny další významné vysoké školy alokují ohromné prostředky ze školného právě do stipendijních fondů a platí kompletně nejenom školné, ale i životní náklady studentům, pocházejících z chudých rodin.

Senátor František Mezihorák: Děkuji. O slovo se hlásí pan Výlupek. Prosím.

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : Myslím, že hodně poznámek směřovalo na mě. Ke všemu ostatnímu se vyjádřím ve svém referátu, ale zatím by mě zajímala jedna odpověď. Proč, když zahajujete tak širokou diskusi o školném, nemáte žádného reprezentanta studentů ve vaší pracovní skupině? Opravdu mě to zaráží.

Poslanec Petr Matějů: Mýlíte se, máme tam dva studenty.

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : Dobře, ale koho tito studenti reprezentují, s jakým mandátem?

Poslanec Petr Matějů: Nejde mi o mandát, studentka se přihlásila.

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : To mohou být vaši kamarádi, připadá mi to tak.

Senátor František Mezihorák: Váš diskusní zápal je obdivuhodný. Pokud by nemohla následovat věcná odpověď, doporučím, abyste o tom podiskutovali v jiné chvíli. Zároveň jsem také zaměnil vaši osobnost za jiné jméno, za jméno pana Dvouletého.

Než ho pozvu k mikrofonu, táži se, zda je další otázka. Pan náměstek Průša.

Josef Průša, náměstek ministra školství : Můj dotaz zní: Čím si vysvětlujete rozdílnost šancí?

Poslanec Petr Matějů: První velmi podstatná věc jsou náklady spojené se studiem. Už dnes jsou vysoké. Proto návrh směřuje k redukci ekonomického strachu ze studia. Zapomněl jsem říci zajímavý údaj, který by mohl možná studenta uklidnit. Student pocházející z nejnižší příjmové kategorie, aniž by to stát stálo jediný haléř navíc, by mohl dostat měsíčně navíc 1.850,- Kč. Naše propočty ukazují, že by to mohlo snížit nerovnost na polovinu. Druhý důvod: Měli jsme možnost porovnat údaje ze sondy Maturant a s údaji z šetření, které se jmenovalo sonda Uchazeč. Datové soubory jsme propojili a dělali jsme analýzu vlivu obecných studijních předpokladů na úspěšnost v přijímacím řízení. Pane náměstku, údaje které nepochybně znáte, ukazují něco velice zajímavého. Při stejných studijních schopnostech děti z nižšího sociálního prostředí se ani nehlásí tak často do přijímacího řízení jako děti z vyššího sociálního prostředí. To je ekonomický efekt. Když se ale už přihlásí, jejich šance projít testem jsou menší při stejných studijních předpokladech. Jak fungují u nás přijímací zkoušky na vysoké školy? Co testují? Jak je možné, že člověk, který má stejné studijní předpoklady a pochází z dělnické rodiny, neprojde a člověk z rodiny lékaře projde? Tam se něco špatně měří.

Třetí důvod, který je zvláště zarážející, je o korupci – nemluvím jenom jako o penězích, ale o tom, čemu se říká sociální kapitál. Když zkouškami projdou, testy udělají, děti z vyššího sociálního prostředí mají nakonec vyšší šanci na vysoké škole skončit. Spojení těchto efektů dohromady vytváří ohromnou nerovnost. Ekonomicky nerovné podmínky a jejich vnímání jako nerovných podmínek, způsob, jak jsou testovány studijní předpoklady, respektive prováděny přijímací zkoušky. Když už zkoušky udělají, rozdílnost v šancích podle toho, kdo z jakého sociálního prostředí pochází. To jsou podle mého názoru hlavní důvody, které vysvětlují větší nerovnost u nás, než kdekoliv jinde.

Senátor František Mezihorák: Pan rektor Wilhelm má další otázku.

Ivan Wilhelm, rektor UK Praha: Mám dvě otázky. Myslím, že příklady jsou názorné, ale řešením asi nebude, že bychom vyměnili naši vládu za finskou. To asi nemáte na mysli.

Poslanec Petr Matějů: Mám.

Ivan Wilhelm, rektor UK Praha: V současném stavu je situace taková, že tady funguje 22 soukromých vysokých škol, které fungují na principu školného. Takovouto úpravou dojde k rozvážení systému, protože školné bude na obou typech vysokých škol a soukromé vysoké školy nemají nárok na dotace ze státního rozpočtu. Jak by se mohla řešit situace, aby se nerozvážily šance soukromých vysokých škol?

Mohl byste říci pro publikum: často se uvádějí americké vysoké školy. Kolik je konkrétně školné v USA a jakou relativní část nákladů to představuje?

Poslanec Petr Matějů: Nejsem si jist, zda jsem rozuměl druhé otázce. Faktem je, že soukromé vysoké školy v této chvíli nemají nárok na dotaci. Uvažujeme o tom, že by na minimální dotaci nárok měly mít, tedy že by za studentem šel stejný normativ na soukromou vysokou školu jako na veřejnou vysokou školu. Je to velmi kontroverzní, ale nevidíme rozdíl z hlediska studenta v tom, kde má studovat. To je ale věc diskuse.

Spíše vidím velký problém v tom, co se může stát veřejným vysokým školám za předpokladu, že dále půjdeme tou cestou, kterou jdeme dnes. Soukromé vysoké školy, jejichž počet roste, si zřejmě – jestliže se povede zavést systém půjček – povedou stále lépe, strhnou na sebe lepší profesory, protože budou schopny lépe platit než veřejné vysoké školy. V relaci se veřejné vysoké školy budou dostávat do stále větší svízele. Proto si myslím, že systém je potřeba zavést co nejrychleji. Je to zejména proto, aby nedošlo k obrovské disproporci, ke které by v tomto případě mohlo dále docházet.

Pokud jde o náklady a kolik tvoří školné v průměru nákladů. V USA je průměrné školné kolem 3 tisíc dolarů. Tento údaj ale nemá žádný smysl, protože se pohybuje od 1000 do 20 000. O průměru bych tedy nemluvil. Vezmeme-li v průměru veřejné státní vysoké školy na světě, nejen v USA, nedávno bylo publikováno, že školné zhruba tvoří okolo 20 – 25 % nákladů na jednoho studenta. Mimochodem náš původní záměr zavést školné stejné pro všechny školy a fakulty, než by se začalo diferencovat podle tržních kritérií, vychází ze 14 – 15 tisíc, aby se pokryla 20 – 25% část nákladů.

Senátor František Mezihorák: Zapomněl jsem připomenout, abyste před otázkami sdělili, kterou instituci reprezentujete, kvůli stenozáznamu.

Děkuji vám, pane poslanče.

Nyní vystoupí pan Michal Dvouletý, předseda studentského parlamentu, kterému jsem přisoudil jinou vizáž. Omlouvám se. Pak bude následovat vystoupení pana senátora Bartáka. Potom bych poprosil pana profesora Jařaba o shrnutí tématiky.

Michal Dvouletý, předseda studentského parlamentu: Vážený pane předsedající, vážené Senáty, dámy a pánové, je mi velkou ctí, že mohu dnes vystoupit na půdě tak vznešené instituce, jako je Senát ČR, a přidat se do diskuse na téma financování vysokých škol.

Dovolte mi úvodem malé zamyšlení. Žijeme ve společnosti, kterou jsme si zvykli nazývat společnost znalostí. Často mluvíme o globalizaci, vzrůstu významu informací a informačních technologií, o neustálé světové integraci, o posunu společenského paradigmatu, který není naší prioritou, ale přináší také nové, celosvětové i společenské hrozby.

Ale jen výjimečně bereme do úst to klíčové slovo “znalosti”. Vždyť jsou to právě znalosti, které jsou hnacím motorem těchto změn i zárukou budoucího rozvoje celé společnosti. Nemyslím si, že by bylo nelogické tvrzení, že znalosti = konkurenceschopnost. A to jak konkurenceschopnost osobní, individuální, tak např. podniková nebo i celonárodní. A proto by mělo být prvořadým cílem nás všech vybudovat takové prostředí, které umožní každému z nás permanentní rozvoj svých znalostí. A celý vzdělávací systém by se měl uzpůsobit této filosofii. Přestože ČR má v oblasti vzdělávání velmi vysokou úroveň, potýká se tato oblast s určitou dávkou nepružnosti a zkostnatělosti, především pak v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Vždyť jen problém s nedostatečnou kapacitou, který je zajisté spojen se způsobem financování vysokých škol, je potřeba řešit aktuálně a hlavně komplexně.

Řešením alespoň částečným byl vznik soukromých vysokých škol. To však otevřelo další propast a negativní disharmonii v přístupu státu. Položme si jednu základní otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi státní a veřejnou vysokou školou, vždyť obě školy plní společensky prospěšné poslání vzdělávací instituce. Obě školy poskytují srovnatelné vzdělání a obě jsou subjekty soukromého práva. A přece se liší. Liší se v přístupu státu k nim samotným i k jejich studentům. Na jedné straně vkládá stát nemalé finanční prostředky na provoz veřejných vysokých škol a na straně druhé neplatí např. když zdaní příjmy soukromých vysokých škol, které plynou ze školného. A studenti za to, že si vybrali soukromou školu, jsou znevýhodňováni. Žádné dotace na ubytování, žádné dotace na stravování atd., těch příkladů bychom mohli vyjmenovat více.

Možná že souhlasím s vámi, že je to právo volby, ale proč podporovat neefektivní systém a být k němu slepí? I když na státní výdaje do školství přispívá každý z nás v rámci daní stejným dílem, jen některým je umožněno požívat těchto výhod, i když disponují ostatními, řekněme, předpoklady pro studium na vysoké škole, a ti ostatní musí opět sáhnout do své vlastní kapsy. Navíc v situaci, kdy bojujeme s nedostatkem kapacit na vysoké škole, neefektivním systémem financování, mj. tlumíme rozvoj toho, co mělo pomoci tento problém vyřešit v rozvoji soukromých vysokých škol. Plně respektuji, že toto nefungující finanční řízení ve školství blokuje i činnost veřejných vysokých škol. Zastavují se investice, nerostou mzdy pedagogů. Přesto je třeba změnit systém důkladně, abychom zamezili zbytečnému plýtvání. V okamžiku, kdy dosáhneme aktivní finanční spoluúčasti studentů, změní se i jejich postoj, neboť je pravda, že co si platím, to si také pohlídám. Navíc se zamezí určitým negativním situacím, kdy velké procento studentů veřejných vysokých škol nedokončí studium a kdy vysoká škola se stává, to si připusťme, určitým úkrytem před brannou povinností nebo pouze životní realitou. Myslím si, že řešení je třeba hledat ve filosofii, kdy stát poskytne všem studentům stejné podmínky a nechá na jejich zvážení, kterou ze škol si vybere, čímž vytvoříme skutečně fungující konkurenční prostředí, které bude ku prospěchu všem. Studentům, školám, státu a zajisté i státnímu rozpočtu.

Zrovnoprávnění soukromých vysokých škol, jejich studentů, je nezbytné. Tyto školy většinou pracují na základě moderních progresivních metod, založených na individuálním rozvoji každého studenta. Aktivně se zapojují do odborné a výzkumné činnosti a i přesto, že jde většinou o malé instituce, integrují se již nyní do celoevropských struktur a bojují o své místo na slunci. Jejich studenti dosahují přinejmenším stejně kvalitního vzdělání a to na oborech, které podléhají stejné proceduře akreditace,jak je tomu u veřejných vysokých škol.

Dámy a pánové, čeká nás dlouhá cesta, nežli dosáhneme společného kompromisu, nicméně návrh, který tady před chvílí prezentoval pan poslanec Matějů, nám podle mého názoru ukazuje správnou cestu. Z úst studentů naší soukromé vysoké školy zaznívá velmi jasná podpora k navrhovaným změnám, které jsou uzpůsobeny potřebám studentů, nikoliv zabaleny do nepřehledného obecného sociálního systému. Cítíme to jako krok vpřed, který nám pomůže v realizaci našich studijních cílů a který zřetelně vymezuje motivační mantinely naší vysokoškolské aktivity. Uvědomujeme si, jak již tady bylo několikrát řečeno, že finanční prostředky vložené do vzdělávání jsou velice dobrou investicí, jejichž návratnost se několikanásobně vrátí v okamžiku, kdy jako kvalifikovaní odborníci vstoupíme na trh práce, což je přínosem nejen pro nás, ale i pro celou společnost a pro jejich konkurenceschopnost.

Žijeme v nelehké době, ale právě proto bychom měli vložit veškeré své úsilí na vybudování takových podmínek, které nám umožní schopnost konkurovat v globálním světě třetího tisíciletí. Nabádám proto všechny vážené pány poslance i senátory i další kompetentní orgány, aby zodpovědně přistupovali k reformě, způsobu financování vysokých škol. Vzdělaný národ je totiž zárukou našeho budoucího úspěchu i zdrojem silné demokracie. Spojme proto své síly a pojďme společně budovat českou společnost znalostí. Děkuji.

Senátor František Mezihorák: Děkuji vám, pane Dvouletý. Je, prosím, k tomuto vystoupení otázka? Prosím.

František Barták, předseda Vysokoškolského odborového svazu: Barták, předseda Vysokoškolského odborového svazu. Jste připraveni na to, že jestliže dosáhnete rovnost v poměru ke státní dotaci, že zároveň podlehnete regulaci počtu těchto zařízení? Neboť státní rozpočet není nafukovací a veřejné vysoké školy jsou zřízeny zákonem, státní rozpočet je zákon, čili je třeba si uvědomit, že pokud soukromé vysoké školy dnes existují jako soukromoprávní svobodně vzniklé subjekty, je to dáno jejich nezávislostí na státním rozpočtu, což se vaším požadavkem zásadně změní.

Michal Dvouletý, předseda studentského parlamentu: Já bych tu rovnost viděl spíše v pozici studentů. O tom, jak se zrovnoprávní postavení samotných institucí jako vysokých škol, můžeme samozřejmě vést ještě daleko rozsáhlejší diskuse, ale v první řadě bych viděl zrovnoprávnit to postavení studentů, aby ve vztahu k státu to byl rovnocenný partner, ať už je to student veřejné nebo soukromé vysoké školy. Tak byl míněn můj příspěvek.

Senátor František Mezihorák: Děkuji. Je, prosím, ještě otázka? Pokud ne, potřetí děkuji, pane Dvouletý, a prosím pana senátora Bartáka. Vaše vystoupení, pane senátore, by uzavřelo ten blok při hrubém dělení, které stejně není zcela možno důsledně realizovat, blok finanční problematiky.

Senátor Karel Barták: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dostal jsem se do situace, připravil jsem si příspěvek s názvem K problematice současných právních a ekonomických vztahů lékařských fakult a fakultních nemocnic a shodou okolností jsem se dostal jako třetí v pořadí ke slovu, takže mám situaci na jedné straně zjednodušenou, tzn. že se plně stavím za to, co řekl pan prof. Pafko a paní prof. Mačáková, a na druhou stranu tím, čím bych vás snad mohl obohatit, je to zvláštní specifické z Hradce Králové.

Jen několik slov obecného úvodu. Do roku 1998 byly lékařské fakulty a fakultní nemocnice příspěvkovými organizacemi státu s vlastní právní subjektivitou. To se změnilo od ledna roku 1999, kdy začal platit základní zákon č. 111/1998, o vysokých školách.

Lékařské fakulty ztratily právní subjektivitu ve prospěch vysokých škol, ale dvojkolejnost řízení ve vztahu k fakultní nemocnici byla zachována. Co je však důležitější, že většina dříve státních vysokých škol se transformovala ve školy veřejné, ale fakultní nemocnice zůstaly příspěvkovými organizacemi státu. K mnoha kompetenčním sporům, tak, jak tady byly zmiňovány, přibyly problémy vzájemného účtování nákladů a výnosů mezi oběma institucemi s odlišnou právní subjektivitou.

Zdálo by se, že situaci je možné velmi lehce vyřešit vzájemnou dohodou, tedy smlouvou mezi oběma institucemi, ale opak je pravdou. Vzájemná provázanost obou institucí je velmi široká, mnohovrstevná a často obtížně definovatelná. Klinický učitel může třeba poskytovat nemocnému lékařskou péči - operuje a přitom současně přítomné studenty učit. A tak představy vedoucích pracovníků na výpočet a velikost vzájemných pohledávek a výnosů se diametrálně liší, a tady to zvláštní specifické z Hradce Králové.

Po složitých výpočtech vyčíslila fakultní nemocnice v Hradci Králové rozdíl svých ročních nákladů a výnosů v neprospěch lékařské fakulty ve výši 23 mil. Kč. Lékařská fakulta způsob výpočtu a výši virtuální pohledávky fakultní nemocnice zásadně zpochybňuje. Uvádí, že kliničtí učitelé poskytují ve fakultní nemocnici pacientu více léčebné péče, než odpovídá jejich malému pracovnímu úvazku. Fakultní nemocnice pak získává od zdravotních pojišťoven za poskytnutou zdravotní péči finanční prostředky, ale většinu mzdových nákladů klinických učitelů, tzn. asi 20 milionů ročně, platí fakulta.

Navíc kliničtí učitelé přinášejí fakultní nemocnici asi 17 miliónů korun ročně při řešení grantových projektů. Z uvedeného vyplývá, že by fakultní nemocnice měla u lékařské fakulty roční dluh ve výši asi 14 miliónů. Oba subjekty mají ale nesouměřitelnou ekonomickou sílu. Zatímco fakultní nemocnice hospodařila v roce 2000 s výnosy 2,4 mld. korun, lékařská fakulta s rozpočtovými a vlastními prostředky ve výši pouhých 178 miliónů korun. Splacení roční pohledávky fakultní nemocnice ve výši 23 miliónů by tedy mělo pro oba subjekty rozdílné náklady. Roční hospodářský výsledek fakultní nemocnice by byl ovlivněn pouze necelou 1 promilí, zatímco lékařské fakulty 13 %.

Fakultní nemocnice je tedy v tomto srovnání golemem a troufám si říci, že učitelé lékařské fakulty jeho šémem. Na tuto situaci neupozorňuji proto, že by hrozilo akutní nebezpečí zhroucení dlouholetou praxí prověřené spolupráce lékařské fakulty a fakultní nemocnice. Představitelé obou institucí si dobře uvědomují, že jedna bez druhé nemohou existovat a vzájemná spolupráce jim přináší oběma prospěch. Upozorňuji však na to, že díky absenci předpokládané vyhlášky musí jejich spolupráce vycházet jenom z obecně platných právních předpisů a v některých případech dokonce pouze z jakéhosi zvykového práva a dobré vůle obou stran.

Díky specifičnosti jejich vztahu se ale může lehce stát, že platné právní předpisy nejsou plně naplňovány. Příslušné kontrolní orgány mohou současnou praxi po právu zpochybnit se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro odpovědné pracovníky. Vydání potřebné vyhlášky, kterou anticipuje ten základní zákon vysokoškolský, považuji díky nestejnému právnímu postavení subjektů za přinejmenším problematické. Vztahy by asi nejlépe vyřešila transformace fakultních nemocnic také v subjekt veřejného práva, tj. ale už diskuse - ve světě běžných univerzitních nemocnic, což není cílem tohoto diskusního příspěvku.

Na závěr mi dovolte, abych poděkoval prof. dr. Ivo Šteinerovi, děkanovi lékařské fakulty a doc. dr. Leoši Hegrovi, řediteli fakultní nemocnice a prof. dr. Pravoslavu Stránskému, členu akreditační komise a předsedovi výboru Fondu rozvoje vysokých škol - všichni z Hradce Králové. Příspěvek četli a k tomu, co jsem řekl, neměli připomínky.

Děkuji vám za pozornost a jenom bych ještě jednu poslední větu. Několikrát zde vyplynula výzva, aby Senát ovlivnil nějak finanční situaci vysokých škol. Chci upozornit na to, že zákon o státním rozpočtu je jedním ze zákonů, které Senát neprojednává, takže jej nemůže přímo ovlivnit. Děkuji vám.

Senátor František Mezihorák: Děkuji panu senátoru Bartákovi. Je prosím otázka k panu senátorovi? (Není.) Nyní poprosím pana senátora prof. Jařaba, aby provedl shrnutí této části naší rozpravy.

Senátor Josef Jařab: Pane předsedající, tak jako od mého kolegy Maláta, ani ode mne jistě nečekáte bravurní výkon, jehož výsledkem by bylo zvýšení rozpočtu pro vysoké školy. To bych byl rád, kdybych uměl. Ale neumím. Můj předřečník, kolega Barták nám připomenul, že Senát jeden ze základních zákonů země, to je státní rozpočet, neprojednává. Přesto jsme si dovolili otevřít tuto platformu pro diskusi a doufáme, že budeme schopni vyprovokovat tolik potřebný dialog, jak se o tom zmínil pan rektor Wilhelm na samém počátku našeho jednání.

Nebudu opakovat, co vše tu zaznělo. Je zřejmé, že problém není jen v tom, že jsou vysoké školy, celé školství a věda i výzkum podfinancovány, ale že na toto téma chybí veřejný dialog. Už jako rektor univerzity v Olomouci, pak jako rektor mezinárodní univerzity mimo hranice této země i jako senátor jsem si uvědomil důležitost toho, aby školství, věda a výzkum byly předmětem a součástí veřejné rozpravy. Návrhy profesora Potůčka ještě z první části našeho jednání – a je zřejmé, že všechny tři části našeho slyšení se prolínají – proto správně směřují k tomu, aby se politická reprezentace, občanská společnost a samozřejmě akademická obec spojily k jednání. Byla zmíněna možnost vytvoření jakési komise, která by se jednání ujala. Ke komisím můžeme být mírně skeptičtí. Byla zmíněna i možnost vytvoření strategické aliance, což je už nadějnější.

Od našich politiků a zatím všech vlád bylo možno slyšet, že vzdělání a vzdělanost jsou investicemi do budoucna a patří k politickým prioritám politických stran. Nikdo to však nemohl ani nemusel myslet vážně, protože školství není volebně důležitá záležitost. A i v oblasti školství jsou v tomto smyslu důležitější oblasti základních a středních škol – je to oblast početnější než jsou školy vysoké, a i proto do ní směřují prostředky přecejen větší. Chci tedy říci – a teď mluvím i za akademickou obec – že je zapotřebí přesvědčit o prioritě vzdělání a vysokoškloského vzdělání zvláště celou naši společnost. A ta by pak přesvědčila i politiky.

To je strašně důležité. Naše požadavky na lepší financování nemají masovou podporu ve společnosti. A jak jsme naslouchali kolegovi studentovi, zřejmě ani na školách samotných. Studenti, kteří už na vysokých školách jsou, nejsou právě ochotni podporovat řešení z vedení škol, jež by vedla k jejich rozšíření. Proto je třeba umět přesvědčit studenty argumenty, že návrhy změn by byly ku prospěchu všech a celé společnosti. Musíme o tom umět všechny přesvědčit. Pokud se nám to nepodaří, nemůžeme uspět.

Snad bych mohl připomenout, že předminulý týden v Evropském parlamentu zpravodajové hovořili o kandidátských zemích rozšíření a informovali o všech aspektech naší přípravy ke vstupu do EU. Zpráva o naší zemi kromě ekonomických a politických kritérií připomenula – a bylo by dobře to připomenout i naší vládě i sami sobě – že bychom měli více akcentovat vklad veřejných prostředků do programů dlouhodobějších, zaměřených k budoucnosti. Konkrétně byla zmíněna sociální sféra a dále zdravotnictví a vzdělávání;

a také ekologické aspekty rozvoje ekonomiky. (Zpravodajem byl Jürgen Schröder a zpráva byla celkem velmi pozitivní; snad bych mohl jen připomenout, že i v  pořadí výčtu, kde je vzdělání až na třetím místě, se možná projevuje jisté ustálené “socialistické” myšlení, a tedy to, že zpravodaj je původně z NDR. Všechno vždy končilo a končí školstvím a vzděláváním. To vždy na závěr. Následovat mohla snad jen kultura, ale ta nebyla zmíněna.)

Já se domnívám –a tak to tu dnes také zaznívalo – že stav financování vysokých škol je alarmující. Nejsme-li a nebudeme-li schopni přesvědčit vládu, parlament a společnost o tom, že alarmující je, nezměníme naši situaci a neuspějeme. Nebudu opakovat rozbory a hodnocení situace, jak vyplynuly z grafů prezentovaných panem poslancem Matějů. Nebudu opakovat přednesené návrhy řešení.

Budeme-li chápat prioritu vskutku jako prioritu, pak to znamená, že na její realizaci musíme prostředky najít, kdybychom si měli jako stát půjčit. Kdybychom to s tou prioritou mysleli vážně, muselo by to být vidět – a prostředky by mohly být “zapůjčeny” zvenku anebo zevnitř, to už by nebylo tak podstatné. Zatím se zdá, že se priorita chápe spíše jako připravenost argumentů vysvětlujících, proč peníze, které byly přislíbeny školství, musely jít jinam. Takto bych poltické prioritě nerozuměl, ale jsme svědky toho, že právě takto se realizuje. A to je jistě málo povzbudivé.

Nebudu déle mluvit. Jsem přesvědčen o tom, že zástupci z Rady vysokých škol, kteří tady vystoupili, argumentovali dobře. Myslím si, že reprezentace vysokých škol z rektorské konference argumentovala přesvědčivě. My jsme v Senátu chtěli poskytnout prostor a platformu těmto hlasům. Rád bych vyzval všechny přítomné ke spolupráci na přípravě případných legislativních kroků, jak o nich hovořil třeba pan poslanec Matějů. Musíme vytvořit větší prostor a lepší klima, v němž se bude moci priorita vzdělání respektovat a opravdu realizovat.

Nebudeme sice zde v Senátu rozhodovat o rozpočtu, ale můžeme rozhodovat o jiných záležitostech. Jsme připraveni zcela jistě naslouchat školám, Radě vysokých škol a všem, kteří si budou myslet, že existují i legislativní cesty ke zlepšení dnešního postavení školství a vzdělávacích a vědeckých institucí. Děkuji všem za pozornost.

Senátor František Mezihorák: My děkujeme, pane senátore, i vám. Zároveň přejeme také šťastný let, protože pan senátor vzápětí musí spěchat na letiště. My ovšem také už musíme trochu spěchat. Já bych proto téměř navrhoval, pokud nebudete protestovat, že bychom pokračovali bez přestávky (s tím, že pokud někdo ve smyslu hygienických principů si myslí, že přestávka by měla být, nechť si tedy udělá individuální přestávku).

Mohli bychom tedy přistoupit k třetí části, přičemž je myslím znovu jasné, že už ty předchozí části zasahovaly do té třetí a že také někteří ve svých přihláškách jste i avizovali, že vlastně váš příspěvek spadá tam i onde. Každopádně pokud se něco ve vašem vystoupení má překrývat s tím, co už bylo řečeno, nemusíte se případně vyslovovat. Můžete pouze dát k dispozici pak celý text, který může být zahrnut do materiálů tohoto jednání. Každopádně zahajuji rozpravu k třetí části, která se týká možnosti zvyšování počtu studentů. Poprosil bych nyní o vystoupení pana prof. Miroslava Lišku, předsedu akreditační komise ČR.

Miroslav Liška, předseda Akreditační komise: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, všem, kteří mají opravdový zájem o zvýšení vzdělanosti v naší republice, děkuji za toto veřejné slyšení s uvedeným tématem, protože vysoké školy toto téma potřebují. Pro politiky je to ovšem téma nevděčné, protože v době, kdy se jím zabývají, tak jsou pozitivní řešení většinou nepopulární a velikost zisku ze správnosti jejich rozhodnutí se projeví až v době politického důchodu většiny z nich.

Co v zásadě kdo chceme? Politici usilují o okamžité zvýšení počtu studentů vysokých škol. Představitelé vysokých škol požadují podmínky pro zachování a zvýšení úrovně vysokoškolského vzdělání. Jsem ale přesvědčen, že všem nám jde o vysokou vzdělanost našeho obyvatelstva, jenomže při hledání cest k jejímu dosažení jednáme odděleně a teprve pozvolna se učíme si navzájem naslouchat. Přitom si je většina z nás vědoma toho, že kvalita vzdělání obyvatel pozitivně ovlivňuje politickou kulturu, objektivnost rozhodování, vědomí zodpovědnosti, morálku, ale také vědeckou úroveň, růst HDP, zvýšení konkurenceschopnosti, profesní mobilitu obyvatel a zvýšení zaměstnanosti.

Problém zvyšování možnosti vysokoškolského studia není černobílý. Protože se nemůžeme zabývat všemi otázkami, vybírám některé z těch, které souvisejí s rozvojem bakalářského studia. Očekáváme, že absolventi bakalářských studijních programů budou výrazně nejpočetnější skupinou vysokoškolsky vzdělaných lidí. Aby se tak stalo, musíme pro to něco udělat.

Bakalářské studium bylo u nás v podstatě, avšak nedokonale zavedeno zákonem o vysokých školách č. 172/1990 jako ucelená část vysokoškolského studia. Zákonem č. 111/1998 se studium bakalářských studijních programů stalo samostatným vysokoškolským studiem.

V roce 2001 byl zákonem č. 147 posílen význam bakalářského studia. Tedy již 11 let existuje možnost tohoto studia, ale spokojeni být nemůžeme z několika důvodů. Za celých těch 11 let a zejména v době před vznikem zákona v roce 1998 a novely v roce 2001 chyběla náležitá osvěta. Řekl bych, že nejenom pro veřejnost, ale i pro ústavní orgány a orgány státní správy. Většina rodičů a jejich zaměstnavatelů dodnes neví nebo si neuvědomuje, že je to plnohodnotné vysokoškolské studium. Negativně působí i to, že resorty za celou dobu nevytvořily systémy kvalifikační struktury, které by jasně stanovily, pro výkon kterých funkcí je bakalářský stupeň vzdělání postačující a jak jeho nositelé budou zařazeni platově. Ne každé místo v oboru, byť vysokoškolské, vyžaduje totiž absolventa magisterského studia. Je proto nutné znát předem vzdělanostní podmínky a s nimi související platové zařazení a také možnosti kariérního růstu.

V letošním roce započalo zavádění strukturovaného vysokoškolského studia, ve kterém se vzdělávání získává absolvováním bakalářských studijních programů, pak navazujících magisterských studijních programů a příp. ještě doktorských studijních programů. Zatímco získání magisterského titulu přímým absolvováním navazujícího, tzv. dlouhého magisterského studijního programu trvá maximálně 6 let, zákon umožňuje, aby získání tohoto titulu cestou strukturovaného studia trvalo i let 7. Žádné vysokoškolské studium, ať je jakkoliv dlouhé, nepřipraví absolventa, který by byl vybaven všemi znalostmi a dovednostmi pro výkon povolání ve zbytku života. Usilujeme proto o vytváření takových studijních programů, které by byly optimální jak z hlediska potřebných vědomostí, tak i z hlediska doby studia. K dalšímu získání vědomostí a dovedností slouží systém celoživotního vzdělávání.

Každý, kdo bude vědět, že mu přinese kariérní růst, a tedy i lepší plat, bude jistě ochoten podílet se finančně na rozšíření svého vzdělání. Abych předešel možným námitkám, upozorňuji, že ani akreditační komise a následně ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nemají zákonné prostředky případům prodlužování studia zabránit. Dnes není problém, aby tým zkušených vědecko- pedagogických pracovníků z určitého oboru vypracoval návrh kvalitního studijního programu a zdůvodnil navrhovanou standardní dobu studia. A uvedeným dvěma orgánům nikdy neprojde odmítnutí dobrého studijního programu z důvodu délky studia, která se vejde do zákonných intervalů.

K dnešnímu dni jsme se dočkali již 55 žádostí o zřízení soukromých vysokých škol. Ty ovšem mohou prosperovat pouze v těch oborech, které jsou pro jejich absolventy finančně atraktivní. Ale které to jsou? Před několika lety bylo možné tvrdit, že to jsou obory právní a ekonomické. Dnes to platí pouze pro vynikající studenty těchto oborů, kteří svou kvalitu potvrzují po absolvování solidním uplatněním v praxi. Příznivé je, že k trvalému zájmu o studium lékařských oborů se vrací zájem o přírodovědné a technické obory. Zřejmě je to proto, že i průměrní absolventi těchto oborů nacházeli a nacházejí solidní uplatnění v zahraničí.

Z pohledu naší ekonomiky je to zase potěšitelné z toho důvodu, že přírodní vědy a technika jsou hlavními zdroji hrubého domácího produktu, ovšem vzhledem k nákladnosti materiálního zabezpečení studia nemají tyto 3 skupiny oborů přílišnou šanci, aby vznikaly a rozvíjely se v soustavě soukromého vysokého školství za současných podmínek. Jinou nadějí pro rozšíření neuniverzitních vysokých škol je několik kvalitních vyšších odborných škol. Ty se postupně mohou stát i zdrojem regionálního vysokého školství, které je pro studenty dostupnější, především pro nižší náklady na ubytování a dopravu, a má vysokou podporu územních orgánů. Ty si totiž uvědomují, že většina studentů po ukončení studia v regionu zůstane a přispěje k jeho rozvoji.

Vznik nových vysokých škol, jak soukromých, tak i veřejnoprávních, je ze zákona mj. podmíněn souvislostí bakalářských studijních programů s výzkumnou činností a magisterských studijních programů s vědeckou činností. Tedy existencí učitelů s vědecko-pedagogickým titulem, kteří většinou působí na veřejnoprávních vysokých školách nebo ve vědeckých ústavech. Zakladatelé nových škol je kvůli zajištění svých programů angažují. Ve většině těchto případů však tito pedagogové zůstávají na svých původních pracovištích a na nově vznikajících školách působí jenom na částečný úvazek. A tak místo toho, aby vznikalo konkurenční nebo alternativní vysokoškolské prostředí, dochází pouze k rozmělňování vědeckých a pedagogických sil.

A ještě jedna věc. Počet kvalitních vědecko-pedagogických pracovníků je limitován. Potvrzují to dosavadní zkušenosti, které ukazují na omezené možnosti zvyšování počtu vysokoškoláků se zvyšováním počtu vysokých škol. Za účinnější považuji rozšířit nabídku studijních míst využitím distančního studia. Dovoluji si ale upozornit, že v ČR neexistuje vysoká škola nebo jiné vzdělávací pracoviště, které je na tuto formu studia solidně připraveno a bylo by jej schopno zvládnout na přijatelné úrovni. Používám-li slova "solidně a přijatelně", pak je vyslovuji ve smyslu srovnání se západními univerzitami, které ke svému uznávanému vysokému standardu dospěly až po mnoha letech.

Protože je řada oborů, jejichž studium by bylo možné nabídnout skutečně distanční formou, je žádoucí intenzivně a především rychle vytvářet systém a metodiku, studijní a informační zdroje k zajištění takového studia. A s využitím zkušeností již existujících vysokoškolských pracovišť s touto formou studia v zahraničí bychom mohli postupovat přímočařeji a proto ne tak dlouho.

Závěrem bych si dovolil upozornit, že jsem záměrně nehovořil o penězích a legislativě. Jsem totiž přesvědčen, že si snadno každý z nás odvodí, že řešení každého z naznačených problémů souvisí s oběma. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Senátor František Mezihorák: Já děkuji vám, pane předsedo. A prosím, je-li otázka a je - pan senátor Barták.

Senátor Karel Barták: Děkuji. Pane profesore, vy jste zmínil, že řešením zvýšení počtu absolventů by bylo zvýšení počtu studentů v distanční formě studia. A distanční forma studia tak, jak je definována, nekončí řádným ukončením studia čili diplomem, ale pouze tedy nějakým certifikátem o absolvování. Nemáme-li tedy na mysli to, že je možné přestoupit podle té poslední novely, ale to by se přestupovalo do druhého, třetího ročníku a vlastně by se nerozšiřoval počet studentů, který by byl v tom řádném studiu.

Miroslav Liška, předseda Akreditační komise: Mohl byste mi říci, jak jste přišel k tomuto závěru?

Senátor Karel Barták:Distanční forma studia..

Miroslav Liška, předseda Akreditační komise: Je jednou z forem vysokoškolského studia a záleží na tom, jaký studijní program se studuje, a končí se tak, jak se studuje každý - jak prezenční, distanční nebo kombinovaná.

Senátor Karel Barták:Tak to tedy je pravda. Tak jsem si spletl termíny. Omlouvám se moc. Jak se tedy jmenuje ta forma, kdy to není ukončeno…

Miroslav Liška, předseda Akreditační komise: Celoživotní vzdělávání.

Senátor Karel Barták:Aha. Me aculpa. Me aculpa.

Senátor František Mezihorák: Je-li prosím ještě další otázka? Pokud ne, tak ještě neděkuji, pane předsedo, a prosím nyní o vystoupení pana doc. Ing. Josefa Koubka, rektora VŠCHT a pak přijde moje prosba k paní doc. Evě Münsterové.

Josef Koubek, rektor VŠCHT Praha: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jsem si vědom toho, že je pozdní doba, a jsem rád, že vlastně přicházím na pořad až teď, protože můj příspěvek se týká celé řady věcí, které už byly diskutovány. Dovolte mi, abych pro zrychlení řekl několik klíčových slov, která ozřejmí mé vystoupení a která možná vás přimějí k tomu, že mě budete poslouchat, nebo naopak mě poslouchat nebudete.

Klíčová slova mého vystoupení se týkají mobility studentů a učitelů vysokých škol, a to především v její interakci ke 3 tématům dnešního slyšení. Financování mobility, interakce mobility s vědou, výzkumem a vývojem na vysokých školách a konec konců i se třetím tématem, které je do tohoto vystoupení zařazeno, tzn. otázce počtu studentů na našich vysokých školách.

Dovolte mi na začátek krátký historický exkurz, abych ukázal, že nebudu hovořit o ničem novém. Když český král a římský císař Karel IV. založil naši pražskou univerzitu, pozval v zakládací listině studenty ostatních národů na hostinu ducha a českým studentům, domácím, nabídl možnost studia zde v Praze, aby se nemuseli dožadovat studia v daleké cizině.

Tato situace nebyla jen na začátku při založení Karlovy Univerzity, ale ještě v 70. letech 14. století studovalo na pražské univerzitě asi 88 % zahraničních studentů a ještě na samém konci 14. století, tedy za syna Karla IV. - Václava IV., na pražské univerzitě poklesl podíl zahraničních studentů na obrovských 78% z těch 88 % původních.

Vedle českých studentů, jak všichni víme, tehdy v Praze studovali především příslušníci tzv. národa bavorského, tehdy polského a saského, ale celá jedna pětina zahraničních studentů byla ještě odjinud. Nemůžeme to tudíž svést jenom na to, že to byla tehdy tak malá střední Evropa.

Podívejme se jenom stručně na to, jak vypadá situace v současném světě, kdy jasně vládnou Spojené státy v počtu zahraničních studentů na jejich univerzitách. A poslední data, která se mi dostala nedávno do ruky, ukazují, že japonské univerzity měly v posledních letech největší nárůst. Samozřejmě zdaleka ještě nedosáhly úrovně Spojených států, ale myslím, že se tam ani nesnaží k tomu dospět, ale směrnice nárůstu byla na japonských univerzitách v posledních deseti letech nejvýznamnější.

Jsme v Evropě a víte, že v řadě aspektů se srovnáváme se Spojenými státy, s Japonskem a díváme se na Evropu jako na třetí světové centrum a musíme konstatovat, že naše evropské univerzity jsou daleko méně navštěvovány zahraničními studenty. V Evropě jsme slabí především v tom, že na evropské univerzity přijíždí poměrně málo mimoevropských studentů. Nemusím hovořit o číslech, která jsou známá, kolik asijských studentů studuje ve Spojených státech a kolik v Evropě. Jsou to dramatické rozdíly.

Abych pochválil Evropu v oblasti mobility, připomenu zase jenom to, co všichni víme, že EU a Rada Evropy organizují a finančně podporují celou řadu projektů pro mobilitu studentů i učitelů vysokých škol. V programu Erasmus, abych zmínil ten pravděpodobně nejvýznamnější, se od poloviny 90. let minulého století čili v letech 1995 a dalších až dodnes nabízí studentům, a nevím, jestli se toto všeobecně ví, dvakrát tolik míst pro studium na zahraničních vysokých školách, než je posléze studenty akceptováno a využito. Konkrétně v minulém akademickém školním roce bylo nabídnuto v programu Erasmus asi 200 000 pobytů, skutečně jich bylo využito jenom 100 000.

I přes tyto pozitivní výsledky vynechal jsem celou řadu dalších programů, abych se dostal k tomu hlavnímu, a to je mobilita studentů zatížena řadou překážek. Především je to celková nízká účast. Hovořil jsem o 50 % z realizovaných nabídek, nyní hovořím o procentu z celkového počtu studentů.

Všeobecně se ví, že v členských zemích EU je dnes asi 5 % celkového počtu zapsaných studentů zúčastněno na mobilitě. V kandidátských zemích do EU, kam patříme i my, je tento podíl ještě nižší. Dá se spočítat a doložit, že to je asi kolem pouhého jednoho procenta. A ještě horší situace je v zemích východní Evropy, kde se do mobility dokáže dostat jen asi 0,1 % všech studentů.

Co ztěžuje mobilitu? Mobilitu ztěžují i nejrůznější geografické, zcela určitě mi dáte zapravdu, že i jazykové a samozřejmě ekonomické potíže. Pokusím se finanční aspekty zredukovat na minimum, i když samozřejmě i ty tady hrají velkou roli.

Velký problém vidím v tom, že existuje jasná nerovnováha mezi vysokým zájmem o anglofonní univerzity, nižší je zájem o univerzity vyučující v jazycích menších národů. Patříme mezi ně i přes naše snahy na celé řadě vysokých škol prezentovat kompletní studijní programy v angličtině a možná i některých jiných jazycích.

Potíže způsobují i nerovnováhy v kupní síle různých měn evropského regionu, ale o tom bych také raději nehovořil, abych se nedostával do zbytečných detailů, které jsou ovšem pro mobilitu důležité.

Rozdíly jsou i ve třech stupních vysokoškolského studia. Bakalářský, magisterský a doktorský se liší v rozsahu, snadnosti a úspěšnosti při mobilitě. Nejvíce rozvinutá je pochopitelně a bezpochyby oblast doktorských studijních programů, nejméně naopak oblast bakalářská.

Ze srovnání dvou principiálních přístupů k mobilitě studentů, které se v poslední době často diskutují v EU, a tyto dva přístupy jsou krátké, jednosemestrální pobyty na jedné straně na zahraniční univerzitě nebo naopak na druhé straně kompletní, příslušným diplomem uzavřené studium v zahraničí, je možné uvést. Často se hovoří o tom, že by toto studium mohlo být jenom tříleté, bakalářské, anebo dvouleté, magisterské. To jsou ony dva základní přístupy: někoho poslat do zahraničí na jeden semestr anebo na celé studium, nebo aby si to takto on zařídil sám.

Oba přístupy mají silné i slabé stránky a analýza, která se mi nedávno dostala do ruky, ukazuje, že u kratších pobytů se jako velká výhoda zdůrazňuje snazší organizace, možnost dát studentům šanci navštívit i několik různých univerzit, což se pochopitelně, když studuje na jednom místě celých pět nebo více let, nemůže jednoduše povést. Další výhodou je, že univerzitou, na které získávají studenti závěrečný diplom, je domácí univerzita a studenti tak mohou bez závěrečné práce, obhajoby a jiné formy ukončení studia uskutečňovat v mateřském jazyce, což někdy, jak se ukazuje, je výhodné.

Slabinou krátkých pobytů je jen jistý povrchní styk s hostitelskou univerzitou a celou zemí, jeden semestr je krátká doba. Další nevýhodou a slabinou je potíž spojená se znalostí vyučovacího jazyka. Pokud nepřichází student na krátkodobý pobyt již dopředu z domova co nejlépe vybaven jazykovými znalostmi hostitelské univerzity, domnívám se, že pobyt nemůže být dostatečně efektivní. Toho půl roku je příliš krátká doba na to, aby se tam naučil i jazyk, odbornost.

U delších pobytů, abych srovnal tyto dvě formy, se s ukončením studia diplomem v hostitelské zemi můžeme potkat s těmito výhodami. Je to především kompletnost studia. Kompletní studium má určitě velké výhody.

Stručně se zmíním o jazykové záležitosti. K dokonalému zvládnutí cizího jazyka je v této formě daleko více příležitostí, více času, student tam případně ani nemusí přijet s příliš dokonalou znalostí na začátku, má pět let na to, aby se s jazykem důkladně seznámil.

Velkou výhodou je určitě i sžití se s hostitelskou zemí, s kulturou této země a šance na hlubší poznání. Naopak u dlouhodobých pobytů, těch kompletních, je určitou slabinou ztráta kontaktů v oblasti vzdělávání s domácí, mateřskou zemí. Sám jsem z oboru, protože jsem chemik, takže vím, že studenti, kteří absolvovali někde v zahraničí, mají problémy s odbornou terminologií po návratu do vlastní země, i když se zdá, že se to možná dá rychle dohnat, asi ano, ale problémy jsou někdy na začátku výrazné.

Závěrem bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že vysoké školy ČR mají dobrou úroveň, ne tak, jak se často dozvídáme v tisku, že jsme někde mezi Thajskem a Uruguayí, a to nechci tyto země urážet, protože tam jsem zrovna nikdy nebyl a neznám jejich univerzity. Domnívám se, že tato dobrá úroveň našich vysokých škol by mohla být využita, a to v oblasti mobility, že by se z našich vysokých škol stal výhodný, tato slova musím říct v uvozovkách, protože export je v tomto smyslu metaforou, exportní artikl naší země. Myslím, že bychom se o to mohli pokusit. Co nám v tuto chvíli brání? Kdybych si měl rychle vzpomenout na to nejdůležitější, musím tady říci ono závažné slovo, které tady padlo mnohokrát. Je to bohužel hluboké podfinancování našich vysokých škol, a to jak v oblasti výuky, tak i v oblasti výzkumu, a z toho pak vyplývají naše závažné potíže v tom, abychom se mohli nabízet jako exportní artikl.

Při zabezpečování kvalitních domácích i zahraničních přednášejících nám scházejí peníze, přesto jsme zváni, abychom odjeli, dostaneme letenku, předneseme týdenní kurs a bydlíme ve slušných hotelích. Přiznám se, že jako končícímu lektorovi vysoké školy se mi to povedlo jen v určitých případech. Měl jsem k tomu souhlas celé školy, ale peníze nebyly.

Další potíží, která vyplývá z nedostatku financí, je nízká úroveň vybavení našich studentských i výzkumných laboratoří. Panu náměstkovi jsem minulý týden na konferenci lektorů vykládal, že jsem si dopřál rozkoš a navštívil jsem v oboru, ve kterém pracuji, světovou konferenci v Irsku. Setkal jsem se tam s řadou svých žáků. Když jsem se jich ptal, zda přijedou domů po skončení své doktorské práce, řekli, že nikoliv. Zjistil jsem, že jsme za celou dobu šli nahoru ve vybavení laboratoří, ale nestačíme univerzitám, na nichž studují. Nejsou to vždy jen univerzity v USA, ale i evropské univerzity.

Poslední potíž, která nám brání v tom, abychom pronikli s exportem našich univerzit, je nízká úroveň ubytování na našich kolejích. Všichni to víme, připomínám to jenom proto, abychom na to nezapomněli. V pražských kolejích se leckdy bydlí za podmínek nepřijatelných nejen pro naše studenty, ale naprosto neakceptovatelných pro zahraniční studenty a hosty.

Poslední závažná potíž, se kterou v prosazení našich univerzit do světa se budeme muset vyrovnat, je, že ve většině případů jsme schopni přednášet jen v češtině. Pokusme se o to, abychom s těmito potížemi něco udělali a ze vzdělání, které má určitě nárok na to, aby bylo jednou z našich světlých stránek, jsme světlou stránku skutečně udělali. Děkuji za pozornost.

Senátor František Mezihorák: Je otázka k panu rektoru Koubkovi? Není.

Prosím paní docentku Münsterovou, která je místopředsedkyní Rady vysokých škol, o její vystoupení.

Eva Münsterová, místopředsedkyně Rady VŠ, předsedkyně komory akad. prac. AS VUT : Vážený pane předsedající, paní a pánové, v mé kompetenci je dnes pohovořit o kvalitě vysokých škol. O té jsme již slyšeli mnoho. Omezila bych se jen na to, abych přesně definovala, jaké je pojetí kvality vysokých škol, protože neodpovídá plně obecně vžitému pojetí a dochází i k některým nedorozuměním při jednáních a domluvách.

Kvalita vysokých škol je důležitým fenoménem při vytváření terciárního souboru vzdělávání u nás a při budování evropského vysokoškolského prostoru. O kvalitě vysokých škol nechybí zmínka v žádných dokumentech jednání evropských i tuzemských orgánů. Názory, které zde předkládám, a pojmy vzešly z odborných činností a debat a z publikací našich i zahraničních věnovaných tomuto tématu.

Co je to pojetí kvality ve vzdělávání? Obecné pojetí kvality souvisí s pojmy buď minimum - za kvalitu považujeme okolnost, která splňuje alespoň určitá minimální kriteria, nebo naopak obecné pojetí kvality je spojeno s pojmem maximum – za kvalitu se považuje to, co dosahuje špičkových mimořádných hodnot.

Na rozdíl od toho se ve vzdělávání pod kvalitou rozumí něco jiného. Vychází se z toho, že každá vzdělávací instituce má stanovený účel své existence a cíle svých hlavních činností. Kvalita vzdělávání a vzdělávací instituce je potom dána mírou splnění těchto cílů. Zdůrazňuje se, že kvalita ve vzdělávání je pojmem a jevem dynamickým, protože musí být zabezpečována při rychlém rozvoji poznání, růstu informací, rozvoji společnosti a měnících se požadavcích společnosti.

Dále je pojmem vícerozměrným, neboť se vztahuje ke všem činnostem instituce. Je ovlivněna mnoha faktory a je vnímána mnoha uživateli procesu a výsledky vzdělávání. Z tohoto hlediska říkáme, že nemůžeme nikdy hledat jen jednu kvalitu, musíme vždycky uvažovat ve všech kontextech. Především ve vztahu ke studentům kvalita vzdělávání se musí projevovat také transformačním účinkem na osobnost studenta, a to nejen z hlediska získání odborných poznatků a dovedností, ale i z hlediska dosažení obecné vzdělanosti s ohledem na občanské a etické postoje.

Existují odsouhlasené určité způsoby, jak se vytváří a hodnotí kvalita vysokých škol. Za kvalitu vzdělávání a školství je odpovědný stát. Vysoké školy se však vyznačují vysokou autonomií, a proto jsou ze zákona povinny stanovit své dlouhodobé cíle a záměry v souladu se záměry státu a s požadavky všech uživatelů poskytovaných služeb. Za plnění cílů jsou plně zodpovědny. Zkoumání plnění těchto cílů, které si vysoké školy určily, je obsahem hodnocení kvality, které může provádět vlastní instituce, ale mohou je provádět také vnější orgány. Hlavním orgánem, který je ze zákona pověřen hodnocením kvality u nás, je akreditační komise.

Proč tolik hovořím o přesných pojmech? Chtěla bych dokumentovat potřebnost hovořit stejnými pojmy a rozumět si na některých nedorozuměních, která jednak ve veřejnosti, ale jednak i ve vysokém školství panují v současné situaci s budováním terciárního sektoru vzdělávání v naší zemi.

Už jsme zde slyšeli v předcházejících referátech, že v rámci budování terciárního sektoru vznikne identifikovaná institucionální struktura. Bude tedy existovat několik typů vysokých škol, vyšší odborné školy a jiné instituce, které budou poskytovat vzdělávání.

V souvislosti s tím se často objevují dotazy, obavy, varování, že převažující předpokládaný podíl bakalářského studia a velký vzrůst počtu studentů v  této formě studia bude znamenat snížení kvality našeho terciárního vzdělávání – vysokoškolského vzdělávání. Tady je podle mého rozpor mezi obecným vnímáním kvality a kvality ve vzdělávání, jak je definována a jak jsem tady uvedla. Nevznikne nižší kvalita, vznikne jiná, diversifikovaná kvalita. Každý tento typ školy bude mít přesně určen účel své existence, přesně vymezené cíle, které má plnit. Pokud tyto cíle, které budou tomuto typu školy vlastní, plnit bude, bude kvalitní.

Z tohoto hlediska, ať je to v obecném pojetí nesnadno přijatelné, je možno říci, že neuniverzitní vysoká škola, která bude mít za úkol vychovávat bakaláře a bude je vychovávat dobře, bude kvalitnější než vysoká škola, která bude mít za úkol vychovávat doktorandy a bude je vychovávat špatně. Tolik na vysvětlenou, proč o tom hovořím.

Příklad, který uvádím, není vymyšlený, je to příklad, který se často vyskytuje. Odpovídáme na otázky a zdá se z mnoha jednání, že tato okolnost není zatím zažitá a není porozuměno ani v mnoha vysokoškolských institucích.

Dovolte mi závěrem. Na této půdě bych chtěla položit a ihned zodpovědět otázku, jak je souhrnně posuzována kvalita našeho vysokého školství. Je samozřejmě rozdělena, neboť každé lidské konání může pouze směřovat k určité míře dokonalosti. Absolutní dokonalosti nemůže při nejlepší snaze být dosaženo. Přes všechny rozdíly v kvalitě jednotlivých institucí a přes existující potíže ve vysokém školství, o nichž jsme od rána slyšeli, myslím, že je možné odpovědět velmi rozhodně a s hrdostí, že naše vysoké školství je kvalitní, poskytuje dobré služby společnosti.

A naše vysoké školy jsou srovnatelné s obdobnými institucemi v zahraničí, lidé jsou přijímáni jako rovnocenní partneři. O tom svědčí mnohé konkrétní příklady, které zde neuvádím, ale existují, z oblasti pedagogiky, výzkumu a vývoje a jiných tvůrčích a uměleckých činností. Z oblasti legislativy a managementu vysokých škol i z oblasti spolupráce našich státních institucí reprezentaci vysokých škol včetně studentů a jiných uskupení při budování např. evropského vysokoškolského prostoru. Doporučovala bych však, aby vysoké školy se svými úspěchy a uplatněním více seznamovaly veřejnost.

Domnívám se, a chtěla bych to zde vyjádřit, že za dobrou kvalitu vysokého školství u nás je třeba děkovat především všem lidem, kteří se problematikou vysokého školství systematicky zabývají. Lidem, kteří na vysokých školách se zaujetím a obětavě působí v podmínkách, které pro svou práci mají. K vytváření dobré kvality vysokých škol přispívají i studenti,kteří jsou nedílnou, rovnocennou a uznávanou součástí akademických komunit. Je třeba ocenit především ty z nich, kteří nejen studují, ale podílejí se i na tvůrčí práci všeho druhu, a také někteří z nich aktivně ovlivňují chod vysokoškolských institucí.

Vysoké školy jsou nejvyšším článkem vzdělávací soustavy a vrcholnými centry vzdělanosti. Vedle zajišťování svých hlavních činností mají důležitý význam i pro kulturní, sociální a ekonomický rozvoj společnosti. Při kvalitním plnění všech těchto úkolů by vysoké školy jistě uvítaly, kdyby jim společnost včetně politické sféry věnovala větší a soustavnější pozornost a kdyby se s větším uznáním chovala k příslušníkům jejich akademických funkcí. Děkuji vám.

Senátor František Mezihorák: Já děkuji vám, paní docentko, a prosím, je-li otázka. Není. V tom případě předposlední vystoupení je vystoupení pana ing. Lukáše Výlupka, který je místopředsedou studentské komory Rady vysokých škol, a pak poprosím pana náměstka Průšu.

Lukáš Výlupek, místopředseda studentské komory VŠ : Vážené dámy, vážení pánové, já bych na začátek chtěl poděkovat za tu možnost, že na tomto veřejném slyšení měli možnost také promluvit studenti. Jsem jeden ze dvou studentů, je škoda, že pan senátor Ruml odešel, mohli jsme promluvit tři. Ale já bych ve svém příspěvku se chtěl zaměřit na jednu jedinou věc a to je to, co studenty trápí a co by od tohoto vzdělávacího systému, který je v ČR, chtěli. Co chce český student? Chce kvalitní, prostupný, diverzifikovaný, flexibilní systém vysokého školství. Toto je všechno krásné, toto on potřebuje, ale pouze v případě, že tento systém je přístupný. Studenti věří, že volný přístup ke vzdělání je opravdu řešením většiny neduhů našeho systému, který teď existuje.

Přístupnost je jednoduše prioritou. Nesmíme mrhat ani jedním jediným talentem, který tady existuje a který tak, jak paní doc. Münsterová mluvila - každý minimální nárůst kvality se prostě odrazí v budoucím životě toho člověka, a jak tady řekl pan prof. Zlatuška - státu se to stokrát vrátí, protože každý rok jeho studia se bude zúročovat v HDP.

Jak tady bylo několikrát řečeno, české vysoké školství trpí podfinancováním samozřejmě, to víme každý z nás. Jak se to dá řešit? Jsou dvě možnosti. Jedna je ta, že vláda splní svůj slib, že opozice splní slib té vlády, s kterou podepsala smlouvu, a že ti politici, kteří se snaží nastolit školné a říkají, že jinak to nejde, to zkusí ještě jiným způsobem a ty slíbené 1,x % do toho vysokého školství dají.

Druhá možnost je, že to opravdu všechno svým způsobem svalíme na studenty. Já chápu tyto varianty, to, že vzroste motivace těchto studentů. Bojím se toho, že motivace studentů pomocí školného je trošku falešná. Myslím si, že její přínos bude daleko předčen negativy. Negativ je hodně a je to úplně na jinou diskusi, ale já se tady o tom nechci přít, to je opravdu na jinačí fórum.

Co bych chtěl říct, je takový detail, který si málokdo z nás uvědomuje, a to, že ČR neleží ve Spojených státech nebo poblíž, ale leží v Evropě. Celá Evropa se právě teď propojuje, všichni to dobře víme, Boloňská deklarace, Pražský summit, já velice těžce si dokáži představit to, jak bude fungovat stát se zavedeným soukromým financováním studentů v evropském systému vysokého školství, tzv. Boloňském prostoru.Pro mě je to neuvěřitelná představa, to, že naši studenti budou platit vysoké školné, na které si sice budou půjčovat, když budou moci jet např. do toho Finska nebo někam mnohem blíž, kde budou vítáni s otevřenou náručí. Já jsem opět vděčný panu prof. Zlatuškovi, který vzpomněl příklad toho Slovenska. Já bych chtěl, abyste si každý z vás představili variantu, že Slovensko zavede školné. Je to malý Boloňský prostor již teď. Co se stane? Všichni schopní dobří slovenští studenti půjdou k nám, úplně jasně. Co se stane? My budeme mít nádherný brain – brain. My na tom obrovsky vyděláme. Přijdou nám mladí vzdělaní lidé, za které zaplatil střední a základní školství někdo jiný, kteří si v tomto věku hledají životní partnery a kteří v této době získávají kontakty na společnost. Ti lidé tady zůstanou, v budoucnu přijde jedna velká věc. To lidé budou mít vyšší příjmy. To přiznává i pan poslanec Matějů ve svých statistikách. Bohužel neříká, že vyšší příjmy znamenají také větší daně. A jak to řekl pan prof. Zlatuška, opravdu se tady toto vrací k nám.

My, jakožto evropská země, americký systém mít nemůžeme. Mně to občas totiž připadá, jako kdybychom se tady snažili zavést americký nebo australský fotbal, protože jsme zjistili, že v Americe a Austrálii je větší návštěvnost. Tady je to o tradicích a o tom, kde žijeme. Je to o té hlubší logice a ne o tom, že něco změníme, protože máme pocit, že někde to funguje líp. Nemusí to fungovat lépe. Já jsem ze Zlína a každý moc dobře ví, že když se někdo snažil aplikovat Baťův systém řízení někde jinde, tak mu to nefungovalo. Ono to nejde, systémy nejsou tak jednoduše přenositelné.

Proč jsem mluvil o volném přístupu ke vzdělání? Já myslím, že tam je to gró věci, a to z jednoho jediného důvodu. Vy můžete říct, že veřejně financované vysoké školství je neflexibilní, neefektivní a přímo bych řekl nemotorné. Ano, je to možné a věřím, že v mnoha případech naše vysoké školství těmito neduhy trpí. Co si ale neuvědomujeme, je to, že ve chvíli, kdy otevřeme naše vysoké školství všem studentům, kteří mají tu kapacitu studovat, nastane velký boj mezi univerzitami o ty peníze, které ti studenti přinášejí. Zatím když každá škola, každá fakulta je schopna naplnit svůj stav studenty, nebude bojovat o své studenty, nebude se snažit zefektivňovat, bude se snažit, ale ne tak dokonale, a nebude se chovat tržně. Ve chvíli, kdy na trhu bude 200 nebo 300 tisíc studentů, bude 350 000 volných míst a ty univerzity se budou snažit lákat, bude to s kvalitou a efektivitou vzdělávání vypadat úplně jinak.

Na závěr bych to ještě malinko shrnul. Myslím si, že český stát by si měl uvědomit, že vysoké školy v současné době již berou velký nadbytek studentů. Berou na sebe zodpovědnost, kterou na sebe měl vzít tento stát. Vysoké školy by tyto studenty vůbec nemusely brát, nemusely by navyšovat kapacity učitelů, mohly by pouze zvyšovat platy, zkupovat si nové přístroje a vzdělávat pramalé procento naší společnosti. Toto by bylo to nejjednodušší, na čem by se naše univerzity mohly dohodnout, jenomže bohužel, jak kolega student říká, bychom ve společnosti znalostí asi nikdy neuspěli tady s tímto. Takže to si myslím, že jsou základy: volný přístup na univerzity, jsme v  Evropě a to, že v Evropě existuje někde školné, v některých zemích jsou nějaké náznaky, ale to jsou výjimky, Evropa školné jako takový systém nemá. Studenti své půjčky, které od státu tímto dostanou, x-krát vrátí.

Motivační faktor, který má škola, budeme ho muset řešit jinak. Já tomu věřím, že občas studenti ho zneužívají, ale to si myslím, že je otázkou nás všech, co tady sedíme - rektorů, děkanů, pedagogů i studentů. Teď bych chtěl, aby si náš stát uvědomil jednu věc. A uvědomil si to, že za vysoké školství převzalo zodpovědnost a když tu odpovědnost převzal, tak si myslím, že by se jí neměl zbavovat a říkat "my to neumíme, nám to nejde, radši to udělejte nějak vy a ať to zaplatí studenti". Na co my tady ten stát máme? Tak to za chvilku můžeme udělat s dopravou, pak se zdravotnictvím, pak to můžeme udělat s policií, pak to můžeme udělat s armádou a pak Senát, Parlament a vládu můžeme za chvilku rozpustit. My potřebujeme, aby naše vláda vzala ten risk za ty studenty, kteří by měli tu psychologicko-sociální bariéru pro vstup do vysokého školství v případě, že by museli platit školné.

Teď bych moc rád věděl jednu věc. Mně nedochází, možná jsem naivní student, který opravdu nerozumí tomu, jak se financuje stát, ale když máme mít deficit státního rozpočtu 20, 30, 40 nebo 50 miliard, mně je to jedno, já teď nevím, proč nemůžeme mít 25, 35, 45, 55. Obzvlášť, když těchto pět miliard dává jasnou záruku toho, že možná i ten zbytek tohoto deficitu splatíme. Vláda jasně řekla, že chce jít na úroveň zemí OECD. Její smluvní partner to řekl také. Řekl dneska poslanec Matějů, že by si přál finskou vládu a že to je to prvotní řešení, jaké by mělo být. Já nechápu, kdo je schopen hlasovat proti rozpočtu, který bude splňovat tato pravidla.

Senátor František Mezihorák: Já děkuji pěkně. Je otázka k vašemu vystoupení? Ne. Ještě jednou děkuji. Prosím o závěrečný příspěvek pana náměstka ministra školství pana docenta Průšu.

Josef Průša, náměstek ministra školství : Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych vystoupil jménem ministerstva zde v závěru. Chtěl bych jenom říci, že původně jsme předpokládali poněkud jinou režii tohoto významného zasedání, protože si myslíme, že vzdělání má být vždycky věcí veřejnou, ovšem při pohledu na toto auditorium jsem poněkud k tomu skeptický, ale věřím, že se organizátorům podaří nějakým způsobem tyto výsledky k veřejnosti dostat, a já bych si to jenom přál.

Já bych tedy vystoupil velice v krátkosti k těm dvěma bodům, které tady byly řešeny po obědě, a sice vysoké školy a finance. Vysoké školy a finance, na to lze hledět ze dvou pohledů. Jednak výše těch financí, a tady se připojuji ke všem těm, kteří hovoří, že financování vysokých škol je nedostatečné, že finance na vysokých školách chybí a že se dostávají do situace, kdy už není prakticky kam ustoupit. Na druhé straně bych chtěl říci, že bylo zde řečeno, že se jedná o jakýsi podraz na vysoké školy. Já si nemyslím, že slovo podraz bylo voleno vhodně, protože ve slově podraz je přece jenom trochu jakéhosi úmyslu a já osobně jsem ten úmysl neměl, ani pan ministr ho neměl a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ho také nemělo.

Pan místopředseda vlády zde hovořil o tom, že on se snažil jako předseda Rady vlády získat pro financování výzkumu a vývoje jenom tolik, kolik jsme se zavázali při asociační dohodě s EU. Nepodařilo se mu to. Toto ministerstvo také ve dvou vstupech do rozpočtování kladlo své požadavky na rozpočet, ve kterém byly tyto dvě miliardy obsaženy, nicméně zatím, a já věřím, že jenom zatím, tam ty finanční prostředky nejsou. Neméně významnou záležitostí financování je jeho metodika. Byla tady již diskutována, já ji nechci tady opakovat, pan profesor Haasz to tady řekl velice pregnantně. Dá se říci, že normativní financování je už vlastně za zenitem, nicméně výkonnostní financování bude muset být vždy, ale ve spolupráci s reprezentacemi veřejných vysokých škol a já osobně si myslím, nevím, jestli si to myslí také reprezentace, ale toto ministerstvo se snaží hrát s reprezentacemi vysokých škol rovnocennou hru, snaží se hrát to, co je mu přisouzeno zákonem o vysokých školách, tzn. vytvářet prostředí. Že se to momentálně zcela nedaří, je také bohužel pravda.

Pokud jde o to normativní financování, snažili jsme se v poslední době a zejména s ohledem na zákon 111, ve kterém je jeden významný dokument, který vypracovává jak ministerstvo školství, tak i veřejné vysoké školy, a to je dlouhodobý záměr, vytvořit takové prostředí, kdy by bylo možno respektovat jakési záměry těch vysokých škol a ministerstva a jeho souladu ve financování.

Chceme proto, aby v roce 2005 podíl finančně podpořených transformačních a rozvojových programů činil cca 30 % celkové neinvestiční dotace veřejným vysokým školám. V loňském roce jsme použili poprvé jakéhosi projektového financování v oblasti učitelských programů, protože si myslíme, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, i když má odpovědnost za rozvoj školství jako takového, tak přesto na prvém místě by měli být ti, kteří jsou připravováni pro vzdělání naší mladé generace, tzn. učitelé.

V letošním roce to bylo rozšířeno o dalších 280 milionů na některé rozvojové programy, které by měly podpořit jednak transformaci ve smyslu Boloňské deklarace a pak již zde zmiňovanou mobilitu. Jaký je výsledek? Dá se říci, že v současné době, kdy se uzavírá druhá etapa těchto programů, zůstane asi 100 mil. korun nevyčerpáno. Samozřejmě nevyčerpáno jen v oblasti těchto rozvojových programů, budou převedeny do dalších programů, které nebyly dostatečně financovány. Např. do fondu vzdělávací politiky apod.

Je možné namítnout, že na to bylo málo času. Ano, také, ale nicméně nejednalo se o žádné jiné aktivity vysokých škol než ty, ke kterým se ve svých rozvojových programech zavázaly. Významnou dlouholetou společnou aktivitou ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Rady vysokých škol je Fond rozvoje vysokých škol. Je to velice osvědčený program, ve kterém v letošním roce bylo z 2143 předložených projektů vybráno 1 098, na které byla přidělena dotace 250 mil. korun.

Tolik k financování. Možná, že bych se zde měl zmínit ještě také o něčem, co s tím přímo nesouvisí, ale to je jakési institucionální uspořádání řídících orgánů státu v oblasti školství. Pan předseda Ježek zde hovořil, že když to budu parafrázovat – dost bylo ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy – zkusme to jinak. Zkusme to s ministerstvem vysokého školství a vědy. Ano. Je to možný recept, nicméně s ohledem na současný stav vzdělávací soustavy, kdy se delimitovali tzv. regionální školy pod působnost krajských úřadů, ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve své působnosti de facto přejde i v této oblasti na podobný model, jako je u veřejných vysokých škol, tzn. prostřednictvím dlouhodobého záměru, a tudíž se dá říci, že by mělo dojít k integraci ministerstva, kterou, bohužel musím říci, i já určitým způsobem postrádám.

Ale nicméně snad a ve vedení ministerstva už jsme na toto téma také jednali, by se mohlo stát, že, a to zde zaznělo také u několika řečníků, kdy se projevila určitá rivalita mezi vysokými školami a ústavy akademie, takže pokud by akademie spadla do stejné rozpočtové kapitoly jako jsou veřejné vysoké školy, že se tady můžeme za dva roky sejít a hovořit o tom, že ta akademie nám ty peníze bere atd.

Osobně si nemyslím, že toto je řešení. Ale to je můj názor a přiznávám, že ostatní mohou mít názor jiný.

Pokud jde o vysoké školy a studenty, chtěl bych zde říci, že v posledních dvou letech se snažíme alespoň vytvořit dojem, nicméně dělají se k tomu i legislativní kroky, že zde existuje jakýsi terciární sektor, i když v současné době má spíše virtuální podobu, protože vyšší odborné školy se řídí jiným zákonem než vysoké školy a tudíž tam vznikají samozřejmě určité rozdíly, ale snaha pro změnu zde je.

Je třeba říci, že v síti vysokých škol došlo za posledních 10 let k významným změnám, že i když počet vysokých škol se o mnoho nezvýšil, zvýšil se významně počet fakult. A co je tady nový fenomén, tj. 20 soukromých vysokých škol, které jsou významným doplňkem tohoto sektoru vzdělávacího v oblasti terciárního vzdělávání. Zárukou pro to, aby kvalita v tomto sektoru byla zaručena, je tedy to, že prochází všechny studijní programy, ať už veřejných vysokých škol nebo soukromých vysokých škol, akreditační komisí, která podle mého názoru velice důrazně dbá na to, aby kvalita byla dosažena.

Byly tady zmíněny i problémy, které jsou v personálním obsazení. I z jednání akreditační komise, zejména při akreditaci nebo udělování státního souhlasu novým soukromým vysokým školám, je personální nedostatek významně vidět. Takže já osobně nejsem - a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rovněž ne - pro nějaký další významný extenzívní rozvoj vysokoškolského sektoru. Důslednější je dodržování kvality.

Pokud jde o uspokojení žadatelů o studium, tak je třeba říci, že statistiky, které se objevují, mají mnohdy svým způsobem jakousi pokroucenou optiku. Zejména v tom smyslu, že uvádějí počty ne vždy fyzických žadatelů, ale počty přihlášených, mezi nimž existuje řada těch, kteří se hlásí a dokonce i studují více studijních programů. Je tam také řada těch, kteří již na vysokých školách studují a hlásí se opětovně. Já si myslím, že významný nedostatek je zejména v tom, že existuje určitá oborová nerovnoměrnost, protože dochází, i když jenom doznívá, k jakémusi kyvadlovému efektu v zájmu o studium. I když v poslední době se již zájem o technické vysoké školy, resp. i přírodovědné studijní programy zvyšuje, tak nicméně pořád ještě ten významný zájem o studium humanitních oborů z různých důvodů je zde.

Pokud jde o výhled. V roce 2005 předpokládáme v naší projekci, že ve věkové skupině devatenáctiletých bude 130 900 osob. Cílem je polovině z nich, tj. 65 500 umožnit vzdělávání v terciárním sektoru. Koncepce počítá s tím, že bude umožněno studium i starší skupině populace, která počet uchazečů ještě navýší. Takže kapacita 85 tis. studijních míst v terciálním sektoru je předpokládána v té projekci, o které jsem tady hovořil. Nelze však předpokládat, že globální uspokojení poptávky odstraní její oborovou nerovnoměrnost. U málo žádaných oborů je potřeba změnit jejich strukturu v souladu s vývojem nových technologií. Zároveň je potřeba naplňovat potřeby státu dané požadavky na absolventy určitého profesního nebo oborového zaměření, které signalizuje trh práce. Nezaměstnanost absolventů v posledních letech stále nepatrně narůstá, i když vůči ostatním částem je poměrně nízká.

Chtěl bych se tady ještě zmínit o jedné věci, o které se tady mnoho nehovořilo, anebo se hovořilo skrytě. Osobně si myslím, a ukazují to i pozvánky, které dostávám, na otevírání nových kapacit v rámci veřejných vysokých škol, kdy nemám tolik času, abych se mohl všech těchto zúčastňovat, takže si nemyslím, že by v této oblasti, a zde mám na mysli i přístrojové vybavení, které v té široké škále pro výuku samozřejmě mnohdy připomíná muzeum, to je pravdou, ale zejména lze říci, že třeba v oblasti výzkumných center, které jsme v loňském roce otevřeli, je přístrojové vybavení významně lepší a je srovnatelné, někdy i lepší než v některých vyspělých státech (přesvědčil jsem se o tom na VŠCHT, kde jsem navštívil výzkumné centrum pana doc. Koubka). Takže situace sice v tom průměru není tak vynikající jako v některých vyspělých zemích, nicméně tam kde možnosti jsou, tam se i to přístrojové vybavení objevuje.

Já bych tímto skončil. Ještě jednou bych poděkoval organizátorům, že zorganizovali toto veřejné slyšení. Myslím si, že pokud se tomu dostane významná publicita, bude to i významným krokem, který je nutný i pro politiky při schvalování státního rozpočtu. Děkuji za pozornost.

Senátor František Mezihorák: Já vám děkuji, pane náměstku. Tím jsme vyčerpali všechny příspěvky (aspoň doufám, že na žádné písemné přihlášení jsem nezapomněl nebo nezůstala přihláška u pana předsedy Pitharta.) Každopádně o závěr našeho sezení bych poprosil hlavního strůjce tohoto veřejného slyšení, pana místopředsedu našeho výboru senátora Kaňu.

Senátor Josef Kaňa: Dámy a pánové, pane předsedo, já si nemyslím, že je to úplný závěr, protože ten nepochybně uděláte vy jako předseda příslušného výboru. Já si ovšem v této chvíli, kdy je nás tu už opravdu jenom málo, nedělám ani ambice, abych shrnoval poslední vystoupení, která byla jistě velmi významná (vystoupení prof. Lišky, doc. Koubka, paní prof. Münsterové, Ing. Výlupka a závěr pana náměstka Průši) - ani to nepotřebují, protože byla velmi přesně formulovaná a některé věci dokonce definovala.

Veřejné slyšení je totiž k tomu, aby ti, kteří to mají slyšet, slyšeli, aby naslouchali. Myslím, že jsme naslouchali. Ze začátku tady bylo hojně senátorů, byli tady v průběhu celého dne i poslanci. A pro nás určitě to, co jste tady vy všichni řekli, bylo velmi významné a bylo dobře, že to bylo z různých pohledů, že to bylo kritické, ale i nadějné. Padly zde rozdílné názory a je na nás, abychom si z nich vzali to, co pro svou práci jako politiku v tuto chvíli potřebujeme. My dnes nerozhodujeme, ani o ničem nehlasujeme. Ale víme, jak už zde tady bylo řečeno a mně se to moc líbilo, že je třeba konat - a to hned dnes odpoledne; odpoledne už se nachyluje, tak obrazně řečeno - dneska večer.

Mnoho možností, jak tuto problematiku řešit, není. Domnívám se, že dobře to formuloval mimo jiné pan prof. Jan Bednář, když uvedl velmi pragmaticky dvě možnosti. Rozvoj vysokých škol omezit, když to bude tak, jak to je, když nebudeme dělat nic - a budou trvalé následky. Anebo když už to zúžíme jenom na tu problematiku financí, tak finanční prostředky nalézt. Je třeba nepochybně jít tou druhou cestou - finance nalézt.

Já věřím, že se nějaké záchovné řešení krátkodobé zcela jistě najde, a je nutné, nebudeme si nic namlouvat, i na příští rok. Všichni bychom byli asi rádi, kdyby se ovšem našlo řešení zásadnější a dlouhodobé.

A padlo zde mnoho argumentů a mnoho důvodů proto, aby se takové řešení našlo, a já se domnívám, že přes rozdílné názory, které někdy zazněly, je i dostatečná vůle, aby se řešení našlo a tady by nemohl být nikdo, kdo by si to řešení nepřál. Jestli k tomu naše veřejné slyšení senátní, teprve druhé senátní slyšení přispělo, já bych byl velmi šťasten, stejně kdyby přispělo k diskusi na toto téma, protože se domnívám, že je k tomu potřeba širší společenský konsens.

Pokládám za svou povinnost v této chvíli jako jeden z organizátorů a iniciátorů tohoto slyšení, abych poděkoval minimálně dvěma lidem, a to panu rektoru Univerzity Karlovy Wilhelmovi a panu náměstku Průšovi, který je zde přítomen ještě v této chvíli, protože bez zásadní dohody s těmito pány by toto veřejné slyšení dneska nebylo. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Senátor František Mezihorák: Já děkuji vám, pane místopředsedo, také za vaši práci při přípravě tohoto slyšení. Použiji-li metaforiky pana rektora Wilhelma, pak seč bych si to přál, abychom dneska odpoledne zasadili první stromy do onoho kvetoucího sadu vědění, mám pocit, že to není v našich silách a že bychom mohli být šťastni, pokud by toto dnešní sezení přispělo alespoň maličko pro přípravu půdy k zasazení takových stromů.

Kéž tedy je náš výhled optimističtější, než se nám třeba někdy chce to vidět. Já všem děkuji za účast a končím toto veřejné slyšení s přáním, abyste se šťastně vrátili domů. Na shledanou. (Potlesk.)

Veřejné slyšení Senátu bylo ukončeno v 17.02 hodin.