Protokol z 1. veřejného slyšení Senátu Parlamentu ČR

PROTOKOL
O 1.VEŘEJNÉM SLYŠENÍ SENÁTU
konaném dne 12. ledna 2001 od 10.00 hodin
v Jednacím sále Valdštejnského paláce

  1. Zákonná úprava a skutečná praxe činnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků v České republice a zemích Evropské unie, zejména
    • způsob volby, složení a výkon mandátu mediálních rad;
    • postup mediálních rad při jmenování a odvolávání řídících pracovníků veřejnoprávních sdělovacích prostředků;
  2. Možnosti legislativního posílení nezávislosti sdělovacích prostředků, zejména
    • přijetím ústavního zákona o nezávislosti tisku a vysílání;
    • novelizací zákona o ČT, zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, příp. dalších zákonů;
    • depolitizací mediálních rad a jejich volbou či jmenováním z kandidátů navržených organizacemi zastupujícími veřejnost různými ústavními institucemi (Poslaneckou sněmovnou, Senátem, prezidentem republiky);
    • posílením veřejné povahy jednání mediálních rad a veřejného přístupu k jejich podkladům a rozhodování.
  1. televizní pracovníci
    • Antonín Dekoj – předseda nezávislé odborové organizace ČT
    • Alena Müllerová – mluvčí iniciativy Česká televize – věc veřejná, hlavní dramaturgyně ředitelství programu ČT
    • Roman Ondrůj – vedoucí vydání redakce zpravodajství ČT Brno
  2. mediální manažeři
    • Dušan Chmelíček – odvolaný generální ředitel ČT
    • Václav Kasík – generální ředitel Českého rozhlasu
    • Ivo Mathé – bývalý generální ředitel ČT
  3. mediální analytici a zástupci akademické sféry
    • Karel Kochman – děkan FAMU Praha
    • Jaromír Volek – mediolog, Fakulta sociálních studií a žurnalistiky Masarykovy university v Brně
    • Ivan Wilhelm – rektor Univerzity Karlovy
    • Petr Moos – proděkan pro vědeckou a výzkumnou činnost Fakulty dopravy ČVUT
    • Irena Válová – předsedkyně Syndikátu novinářů České republiky
  4. exekutiva a mediální rady
    • Alexandra Wünschová – náměstkyně ministra kultury
    • Jana Dědečková – členka Rady ČT
    • Miloš Rejchrt – odstoupivší člen Rady ČT
    • Martin Muchka – předseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání
    • Jiří Grygar – bývalý předseda Rady ČT
    • Jan Jirák – bývalý předseda Rady ČT
    • Martin Palouš – náměstek ministra zahraničních věcí
    • Michal Pavlata – člen Rady Českého rozhlasu
    • Lenka Procházková – členka Rady Českého rozhlasu
  5. odborníci na české a evropské mediální právo
    • Jacques Rupnik – Evropské centrum pro zahraniční vztahy
    • Ralf Dreyer – 1. rada velvyslanectví delegace Evropské komise v ČR
    • Monika Pajerová – diplomatka a publicistka
    • Hana Havelková – předsedkyně Českého helsinského výboru
    • Petr Smolík – Oddělení právních analýz ČHV

Předseda Rady České televize Miroslav Mareš a Milan Šmíd (Fakulta sociálních věd UK, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Praha) se z veřejného slyšení omluvili.

Veřejného slyšení se dle prezenčních listin zúčastnilo dvacet pět pozvaných účastníků a padesát jedna senátorů.


Těsnopisecký záznam 1. veřejného slyšení Senátu Parlamentu ČR

(úplné texty vystoupení v rozpravě)

 

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážení účastníci veřejného slyšení, milí hosté, vážená veřejnosti!

Dovolte mi, abych vás všechny přivítal na prvním veřejném slyšení Senátu. K tomu na vysvětlenou. Několik veřejných slyšení se již konalo, ale byla to veřejná slyšení pořádaná toliko výbory. Toto je první veřejné slyšení, na kterém se usnesl Senát.

Z pozvaných znalců a osobností se výslovně omluvili předseda Rady ČT Miroslav Mareš a pan Milan Šmíd. Ostatní nejenom přijali pozvání, ale přišli, máme z toho radost, nebo zařídili, aby místo nich přišel někdo, kdo je nahradí.

Konání tohoto veřejného slyšení schválil Senát svým usnesením č. 33 na 3. schůzi Senátu ve svém 3. funkčním období. K přípravě a průběhu se Senát vyjádřil ještě jednou svým usnesením č. 49 včera.

Dříve než zahájím rozpravu k prvnímu okruhu problémů, chtěl bych vás seznámit se způsobem, jakým budeme dnes jednat. Jednací řád stanoví, že veřejného slyšení se účastní pozvaní znalci a další osoby, které mohou podat informace o projednávaných otázkách. Tito znalci a tyto osoby mají přístup do Jednacího sálu, mají právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a mohou podávat písemné návrhy a stanoviska k ní. Senát nadto stanovil svými již dříve zmíněnými usneseními, že účastníci veřejného slyšení se hlásí do rozpravy písemně. Písemné přihlášky, prosím, směřujte přímo k předsednickému stolu. Při udělování slova upozorní předsedající dalšího řečníka na to, že jeho vystoupení bude následovat. Slova se smí ujmout jen ten, komu je předsedající udělí.

Dále vás chci informovat, že délka řečnické doby byla stanovena do 8 minut. Nejdříve jsme zvažovali 10 minut, ale když jsme si spočítali, kolik jsme pozvali znalců a osobností, nezbylo nám, než o 2 minuty tuto dobu zkrátit. Je tomu tak proto, aby mohli vystoupit všichni přihlášení, abychom zajistili věcnost našeho jednání. Předem upozorňuji, že u řečníků, kteří budou uvádět první a poté druhý tematický okruh, nebudu hledět na hodinky. Ale jen v těchto dvou případech.

V rozpravě se, prosím, neobracejte na ostatní účastníky, na řečníky, přímo. Případné dotazy na ně vzneste prostřednictvím předsedajícího. V tomto případě se nejedná pouze o přesnou dikci jednacího řádu, ale jde o osvědčenou parlamentní zvyklost. Jednací řád dále umožňuje během rozpravy bezprostředně reagovat na průběh rozpravy faktickou poznámkou, jejíž přednesení, ani případná odpověď na faktickou poznámku, by neměly překročit dvě minuty, přičemž, a to je důležité, by neměla obsahovat hodnocení ani stanoviska, nýbrž by měla reagovat právě na věcný obsah slyšeného.

Veřejné slyšení má svou závaznost. Ta je dána tím, že z celého jednání bude pořizován zvukový a stenografický záznam, který bude samozřejmě k dispozici komukoliv. Z dnešního veřejného slyšení bude pořízen protokol, v němž budou uvedeny úplné texty vystoupení v rozpravě a také písemně podané návrhy a stanoviska všech účastníků.

Na závěr chci pouze pro úplnost ještě připomenout, že pořádkové pravomoci předsedajícího podléhají vedle senátorů i všichni další účastníci veřejného slyšení, nevyjímaje osoby na galerii pro veřejnost a zástupce sdělovacích prostředků.

Senát se usnesl, že veřejnou rozpravu rozdělíme do dvou bloků. V prvním bloku bychom rádi slyšeli, neboť jsme tu proto, abychom slyšeli, všechno, co lze relevantního říci o zákonné úpravě a o skutečné praxi činnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků v ČR a v zemích EU, zejména způsob volby, složení a výkon mandátu mediálních rad a postup mediálních rad při jmenování a odvolávání řídících pracovníků veřejnoprávních sdělovacích prostředků.

První blok uvede náměstek ministra zahraničí pan Martin Palouš. Po něm promluví pan Ralf Dreyer. Prosím pana Palouše o první vystoupení.

Martin Palouš – náměstek ministra zahraničních věcí České republiky:

Pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové, dovolte, abych začal od meritorní otázky: "Je ona kauza, kterou zde projednáváme, situace v České televizi, otázkou týkající se svobody projevu, či nikoliv?"

Na tuto otázku z perspektivy, kterou zde mám čest a povinnost zastávat, musím jednoznačně odpovědět ano. Důvod je zřejmý. Pod hlavičkou svobody projevu se v evropském kontextu nemíní pouze přirozené právo jednotlivce vyjadřovat své názory, v tomto kontextu se vytváří a formuluje i právní a politický rámec pro činnost žurnalistů a působení médií v evropském prostoru, resp. v členských zemích Rady Evropy, v těch zemích, které přijaly Evropskou úmluvu o lidských právech, která v článku 10 říká, raději to přečtu celé: "Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory, přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení k rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Odstavec 2: Výkon těchto svobod, protože zahrnuje povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Jak je neustále ve všech kontextech, ať už se to týká nálezů rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nebo dokumentů, které přijímá Výbor ministrů Rady Evropy, svoboda projevu je považována za základní hodnotu. Svoboda projevu je jednou ze základních podmínek pro rozvoj demokratické společnosti a každého jednotlivce, jak Evropský soud pro lidská práva zformuloval ve slavném a od té doby stále v této formulaci opakovaném a zmiňovaném případu Handyside versus Velká Británie z roku 1976.

Protože svoboda projevu představuje jednu ze základních hodnot, je třeba, aby každá situace, kdy dochází k jejímu omezení, byla bedlivě a věcně zkoumána. Podíváme-li se na to, jak se s otázkami okolo svobody projevu vyrovnává Evropský soud, zjistíme, že je jakási permanentní tendence tyto restrikce minimalizovat, kde je to možné dávat za pravdu tomu, kdo reklamuje svobodu projevu, a skutečně zkoumat, zda dochází k restrikci v souladu s odst. 2, kde jsou omezení legitimní a nutná.

Z jurisdikce Evropského soudu vycházejí tato omezení: omezení musí být předepsáno zákonem. Zákon musí být dostatečně dostupný a známý, musí být dostatečně přesný, aby každý byl s to rozpoznat následky své akce. Omezení musí sledovat legitimní cíl. Tyto legitimní cíle jsou vyjmenovány ve druhém odstavci zmíněného článku.

Podstatné je, že musí být nezbytné v demokratické společnosti. Když se podíváme na jednotlivé případy a jak s nimi Evropský soud pracuje, zjistíme, že zde byla vytvořena dvě podstatná kritéria. Kritérium přiměřenosti a efektivity. V jednotlivých případech je vždycky zkoumáno, do jaké míry ono restriktivní opatření splňuje svůj cíl a do jaké míry je v demokratické společnosti nezbytné. Slavný je případ, kdy jeden britský žurnalista uveřejnil knihu o britských tajných službách. Tato kniha byla zakázána. Žurnalista se odvolal, soud zkoumal a zjistil, že omezení bylo předepsáno zákonem, sledovalo legitimní cíl, nebylo ale shledáno nezbytným v demokratické společnosti jen z toho důvodu, že kniha byla dostupná ve stáncích na letištích v USA. Kdo si ji nemohl koupit ve Velké Británii, mohl tak učinit mimo území tohoto státu. Tím Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu stěžovateli.

Dobře jsem si vědom, že tyto argumenty mají pro naši diskusi charakter pouze podpůrný. Mohu vám ukázat, jakým způsobem v evropském kontextu je zacházeno se svobodou projevu a jakým způsobem je třeba zkoumat situaci, kdy stojí otázka, zda nedochází k jejímu ohrožení či nepřípustnému omezení. Co je podstatnější pro náš případ, jsou deklarace a doporučení Výboru ministrů Rady Evropy. Zde musím předeslat, že je zjevné, že ve všech těchto případech se jedná nikoli o právní závazky sensu stricto, tzn. "legal obligations", které jsou vymahatelné soudní cestou, ale jde jen o "political commitments" – závazky politické, které zavazují vlády jednotlivých zemí, aby doporučení a deklarace, které Výbor ministrů vydává, byly přijaty, pozitivně rozvíjeny a recipovány.

Vím, že se zde poslední dobou hodně diskutovalo a diskutuje o vztahu mezi legitimitou a legalitou, duchem a literou zákona, právem pozitivním a právem přirozeným. Když se na to dívám ze svého mezinárodněpolitického hlediska, dovolím si přidat ještě jedno podstatné kritérium, a sice otázku mezinárodně-politického zájmu, která souvisí s tím, zda plníme, či neplníme to, co nám není vnutitelné právně, ale k čemu jsme se pouze politicky zavázali. Existuje jistě argument, že tato doporučení nemusíme brát v plné míře vážně, protože se řídíme zákonem, který vytvořil ve své suverenitě Parlament České republiky. Musím upozornit ze zahraničněpolitického hlediska, že toto stanovisko se dostává do určitého napětí se základními zahraničněpolitickými zájmy tohoto státu, které zde nebudu rozvádět. Jen uvedu: chceme se důsledně integrovat do všech evropských institucí. V této souvislosti důsledné plnění oněch "political commitments" je pro nás naprostou nezbytností.

Pro náš případ jsou aplikovatelné čtyři základní dokumenty. Jednak je to deklarace o svobodě projevu a informace, která byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 29. dubna 1982, dále to jsou závěry, k nimž se dopracovala čtvrtá ministerská konference Rady Evropy k mediální politice, která se konala 7. a 8. prosince 1994 v Praze. Dále je to doporučení Výboru ministrů č. 10/1996 a doporučení Výboru ministrů, které bylo shodou okolností přijato 20. prosince 2000.

Základní filozofický přístup, který k problematice svobody projevu zastává Evropský soud pro lidská práva, je zde v plné míře přijat a nese se v duchu dokumentů, které jsem právě zmínil. Rozdíl je pouze v tom, že zde není aplikován v soudní praxi, ale má povahu průběžně slaďované národní politiky jednotlivých evropských států v mediální oblasti, případně mediální politiky celoevropské.

Jenom velice stručně zde zmíním ony požadavky, které jeden z těchto dokumentů, konkrétně doporučení z roku 1996, formuluje.

Státy se politicky zavazují, že do svého práva národního nebo do norem řídící organizace veřejnoprávního vysílání zahrnou tato doporučení a že na tato doporučení upozorní jak úřady zodpovědné za dohled nad aktivitami organizací veřejnoprávního vysílání, tak vedení a zaměstnance těchto organizací.

Tato doporučení se týkají jednak právní úpravy, nezávislosti a institucionální autonomie, která má být jasně stanovena v oblastech uvedených v demonstrativním výčtu – rozvrhové programy, jejich tvorba, tvorba a prezentace zpráv a programů o současných událostech, přijímání a řízení zaměstnanců, koupě, nájem, prodej a užívání služeb, finanční zdroje, příprava rozpočtu, příprava právních aktů upravujících provozování těchto služeb, atd. atd.

Ustanovení týkající se působnosti veřejnoprávního vysílání dohledem a statutárních orgánů mají být jasně definována v zákonné právní úpravě.

Je zformulován zákaz cenzury programů veřejnoprávního vysílání, průběžná kontrola nesmí být vykonávána osobami nebo orgány mimo organizaci veřejnoprávního vysílání, výjimečné případy musí být uvedeny v zákoně. Statut organizací veřejnoprávního vysílání se musí podřídit těmto zásadám.

Právní úprava musí obsahovat, že za řízení a každodenní provoz organizací veřejnoprávního vysílání je odpovědný výlučně management organizace. Musí být zaručeno, že členové vedení budou vykonávat své funkce v zájmu organizace veřejnoprávního vysílání, kterou řídí, nebudou zastávat přímo nebo nepřímo funkce nebo zastávat zájmy jiných společností v mediální oblasti, pokud by hrozil střet zájmů, nebudou přijímat instrukce osoby nebo orgánů kromě osob nebo orgánů odpovědných za dohled nad organizacemi veřejnoprávního vysílání, kromě výjimečných případů uvedených v zákoně. Vedení v oblasti výkonu své působnosti je odpovědné pouze orgánu vykonávajícímu dohled podle zákona a jakékoli rozhodnutí orgánů dohledu proti členům vedení musí být důvodně a plně přezkoumatelné nezávislým soudem.

Pokud jde o orgány dohledu, pravidla upravující statut orgánů dohledu nad organizacemi veřejnoprávního vysílání musí být formulována způsobem, který vylučuje vystavení těchto orgánů riziku politického nebo jiného zásahu. Tato pravidla musí zvláště zajišťovat, že členové orgánu dohledu jsou jmenováni otevřeně a podle principů pluralitní demokracie. Kolektivně reprezentují zájmy společnosti. Musí být zaručena nezávislost a vyloučen střet zájmů.

Je zjevné, že v současné situaci oním řešením, k němuž se naše pozornost upírá, je připravovaný zákon, dnes projednávaný v Poslanecké sněmovně, a že základní otázka je, jak se dostat ze stavu současného, v němž se v této chvíli nacházíme, do chvíle, kdy tento zákon, jsoucí plně v souladu s doporučeními a principy, které jsem zde právě uvedl, bude uveden v život.

Zde, domnívám se, Rada Evropy ani jiná evropská instituce nám nedá nijaké konkrétní doporučení, jak a co máme dělat, ale bude nám takovým či onakým způsobem připomínat, že veškerá opatření musí šetřit svobodu projevu, musí být proporční a musí být účinná, abych použil ona kritéria, která např. Evropský soud přijímá při formulaci svých stanovisek.

Pokud vás mohu informovat o současných reakcích z Rady Evropy a OBSE, tak předevčírem ve středu se konalo zasedání Výboru stálých zástupců Rady Evropy a na tomto zasedání byl konstatován zájem o Českou republiku a bylo naznačeno, že je možné, že na příštím plenárním zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy, které bude zahájeno 22. ledna t. r., přijde otázka České televize s určitou pravděpodobností na přetřes. Bude velice dobré, když se česká strana se všemi svými argumenty, které je schopna uvést, dobře připraví a bude schopna v Radě Evropy své stanovisko, doufám již podpořené novou zákonnou normou, vysvětlit.

Stejně tak včera došlo k jednání o České televizi na Výboru stálých zástupců OBSE ve Vídni. Na tomto zasedání zástupce Ruské federace – je zajímavé, že to byla zrovna Ruská federace – projevil zájem o Českou televizi a prohlásil, že svoboda projevu je v České republice ohrožena tím, že diváci byli zbaveni přístupu k veřejnoprávní televizi tím, že se nemohli na tuto televizi dívat.

Na toto stanovisko vystoupil pan Duve, expert pro mediální oblast, a vysvětlil vývoj v České republice způsobem pro Českou republiku pozitivním a přijatelným, tj. že krize České televize je řešena zákonnými prostředky, že bude vyřešena na půdě Parlamentu ČR v souladu se všemi doporučeními a směrnicemi, které v této souvislosti v evropském kontextu existují.

Na úplný závěr se chci připojit k tomuto přání. Vím, že vám nemohu dát nějakou konkrétní radu, konkrétní návod. Je zřejmé, že ona přechodná opatření, jejichž pomocí z bodu A, v němž se dnes nacházíme, se máme dostat do bodu B, jsou komplikovaná, svým způsobem právně problematická. Nicméně ať už bude řešení takové či onaké, to, co je podstatné, že toto řešení musí šetřit princip, kterým je svoboda slova, a musí sledovat v středně a dlouhodobé perspektivě slaďování české národní mediální politiky s politikou evropskou.

Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane náměstku, a děkuji vám také za to, že jste příliš nepřekročil onu lhůtu, která nás od této chvíle bude zavazovat.

Chci vám říci, že jsem požádal jednoho z členů iniciativní skupiny, která vyvolala toto veřejné slyšení, aby se pokusil se vší myslitelnou objektivností na konci tohoto prvního bloku stručně rekapitulovat průběh rozpravy, shrnout příspěvky. Je to kolega Josef Jařab. Nebude vystupovat v roli zpravodaje, mohl by takto vystoupit i bez této naší dohody. Myslím, že je v zájmu věci, abychom udrželi slyšené v souvislostech.

Nyní vystoupí pan Ralf Dreyer a po něm vystoupí náš host, pan Michal Pavlata.

Ralf Dreyer 1. rada velvyslanectví Delegace Evropské komise v ČR:

Mr. Chairman, Honourable Members of the Senate, Ladies and Gentlemen, I am pleased to be invited to participate at this public hearing, which – after series of important events – intends to gather advice on two issues mentioned in the resolution.

As you know, future membership of the European Union requires that the Czech Republic continue to achieve stability of the institutions guaranteeing democracy and the rule of laty. From this perspective the European Commission shares the concern, expressed within the Czech Republic and internationally, that the independence, objectivity and transparency of public service broadcasting should be strongly safeguarded.

Thus, the European Commission is closely monitoring developments concerning Czech Television. The Head of the Commission's Delegation in Prague has already met with acting Minister of Foreign Affairs Pavel Telicka on this matter. Mr. Telicka has explained the intention, in response to the current difficulties, to amend the law on Czech Television and Czech Radio.

Mr. Telicka has also informed the Commission that the amendments, which are currently before Parliament in an accelerated procedure, aim to enhance the independence of Czech Television, and that they are consistent with the 1996 "Recommendation of the Council of Europe on the independence of public service broadcasting". Whilst any improvements to the legal framework should clearly be adopted as necessary, it is even more important that the law be properly applied and enforced in practice.

Let me also point out that some of the issues at stake are not related to any explicit acquis communautaire which the Czech legislation would have to conform to. As you know, there are a number of Community issues in the culture and audio-visual chapter, which are regularly discussed with the Czech authorities in the context of the negotiations for membership. They are not concerned here.

But the organisation of Public Television and Radio Broadcasting in the European Union, including their degree of independence, is primarily a matter to be decided upon by each Member State. Legislation in this area actually varies from Member State to Member State.

This, however, always happens in a way that is consistent with the principles of freedom of expression and freedom of the press, which together with the rule of law are indeed fundamental principles of any democracy as laid out as well in the criteria for membership of the Copenhagen European Council. The Protocol on the system of public broadcasting annexed to the Treaty of Amsterdam states indeed that public service broadcasting has a vital significance for ensuring democracy, pluralism and social cohesion. Provided that the palic values I have referred to before are safeguarded, the Czech Republic can have in the area of public broadcasting the legislation which it considers appropriate.

The Commission also notes in this context that the Council of Europe, through its 1996 Recommendations, has agreed on a number of guidelines for public broadcasting organisations. These guidelines are reflected in the existing legislation covering the management of the Czech Television. The Commission understands that the new draft legislation is intended to address the existing problems inter alfa through an enhancement of the independence of this institution and in a way that will continue to be consistent with the recommendations of the Council of Europe. The new draft amendment envisages inviting a large number of interest groups of the society to propose to the Chamber of Deputies candidates to be appointed to the Czech TV Council. This is a constructive proposal that the Commission of course welcomes.

For the Commission it is important that the Czech public television continues to fulfil its legal mandate, namely, to provide to the Czech people objective, verified and balanced information allowing for free formulation of opinion. I can therefore assure you, that the Commission shall continue to monitor developments in this field and to pursue to this end a dialogue with the Czech authorities, if and where necessary. We shall of course reflect our findings in the appropriate way, such as in the next Commission's Regular Reports on the Czech Republic's progress towards accession. We are anyway confident that the Czech Republic has the political will and resources to solve the current difficulties in a way that will be fully consistent with our shared democratic values.

Thank you.

Ralf Dreyer – překlad vystoupení

Vážené senátorky a senátoři, dámy a pánové, je mi potěšením, že jsem byl pozván, abych se zúčastnil tohoto veřejného slyšení, které po sérii důležitých událostí zamýšlí shromáždit kvalifikované informace týkající se dvou okruhů problémů uvedených v usnesení.

Jak víte, budoucí členství v Evropské unii vyžaduje, aby Česká republika dosahovala stability institucí zaručujících demokracii a vládu práva. Z tohoto pohledu Evropská komise sdílí obavu, kterou vyjádřila jak v České republice, tak i na mezinárodním poli, že nezávislost, objektivita a transparentnost veřejnoprávního vysílání musí být rozhodně zajištěna.

Z tohoto důvodu Evropská komise pečlivě sleduje vývoj situace týkající se České televize. Vedoucí Delegace Evropské komise v Praze se již ohledně této záležitosti setkal s náměstkem ministra zahraničních věcí, Pavlem Teličkou, t. č. zastupujícím ministra. Pan Telička nám objasnil záměr novelizovat v reakci na současné potíže zákon o České televizi.

Pan Telička také komisi informoval, že novela, která se má v Parlamentu projednávat ve zrychleném řízení, má za cíl zvýšit nezávislost České televize a je v souladu s Doporučením Rady Evropy o nezávislosti veřejnoprávního vysílání. Je jasné, že právní řád by se měl vylepšovat podle toho, jak je nezbytné. Je však i důležitější, aby právo bylo náležitě použito a v praxi vynucováno.

Dovolte mi také zdůraznit, že určité otázky, které jsou předmětem této diskuse, nemají přímý vztah k acquis communautaire, se kterým by české právo mělo být v souladu. Jak víte, existuje v kapitole kultura a audiovize množství komunitárních otázek, které jsou pravidelně diskutovány s českou stranou v rámci vyjednávacího procesu. Těch se však tento problém netýká.

Organizace veřejnoprávního televizního a rozhlasového vysílání, včetně stupně jeho nezávislosti, je v první řadě záležitost, o které rozhoduje každý členský stát sám. Legislativa v této oblasti se ve skutečnosti v jednotlivých členských státech liší.

Vždy jsou však respektovány principy svobody projevu a svobody tisku, které společně se zásadou vlády práva tvoří základní principy jakékoliv demokracie tak, jak jsou vyjádřeny v kritériích pro členství stanovené Evropskou radou v Kodani. Protokol o systému veřejného vysílání, tvořící součást Amsterodamské smlouvy, stanoví, že služba veřejnoprávního vysílání má rozhodující význam pro zajištění demokracie, plurality a sociální soudržnosti. Za předpokladu, že tyto základní hodnoty, na které jsem před chvílí odkázal, jsou zaručeny, Česká republika může vytvořit legislativu v oblasti vysílání takovou, jakou uzná za vhodné.

Komise také v tomto směru zaznamenala, že Rada Evropy svým doporučením z roku 1996 stanovila množství pravidel pro veřejnoprávní vysílání. Rada Evropy včera zjevně vydala další doporučení, které musíme dále prostudovat. Výše zmíněná pravidla se odrážejí v existující legislativě upravující řízení České televize. Komise chápe, že nový návrh právní úpravy má za cíl řešit stávající problémy mimo jiné prostřednictvím zvýšení nezávislosti této instituce způsobem, který bude stále v souladu s doporučeními Rady Evropy. Nový zákon předpokládá přizvat široké spektrum zájmových skupin společnosti, aby navrhovaly Poslanecké sněmovně kandidáty, ze kterých sněmovna jmenuje členy Rady České televize. Je to konstruktivní návrh, který Komise přirozeně vítá.

Pro Komisi je důležité, aby Česká republika dále dodržovala své zákonné poslání, a to poskytovat lidem v České republice objektivní, ověřené a vyvážené informace umožňující svobodnou tvorbu vlastního názoru. Mohu Vás proto ujistit, že Komise bude i nadále sledovat vývoj v této oblasti a jestliže to bude potřebné, budeme v tomto směru vést dialog s příslušnými českými úřady. Samozřejmě budeme reflektovat naše poznatky náležitým způsobem, jako např. v Pravidelné zprávě o pokroku procesu přistoupení dosaženém Českou republikou. Jsme v každém případě přesvědčeni, že Česká republika má politickou vůli a nástroje k vyřešení současných problémů způsobem, který je zcela v souladu se sdílenými demokratickými hodnotami. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Nyní promluví pan Michal Pavlata, po něm udělím slovo paní Aleně Müllerové. Prosím.

Michal Pavlata – člen Rady Českého rozhlasu:

Pane předsedo, dámy a pánové, sdělovací prostředky přinesly včera zprávu, že na dnešním slyšení Senátu vystoupí dvacet tři expertů. Já zřejmě nejsem expert, nebo to nevím úplně přesně; jsem herec, který přes třicet let s dvěma politicky vynucenými přestávkami v období normalizace pracuje v rozhlase jako interpret, spíkr, autor scénářů a v posledních letech i jako fejetonista.

Před dvěma lety jsem byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR zvolen členem Rady Českého rozhlasu, nyní zvažuji svoji rezignaci na tuto funkci. Někteří poslanci činnost rozhlasové rady chválí. Premiér vyslovil politování nad tím, že v souvislosti s televizní kauzou padne i tento rozhlasový orgán. Tato pochvala prudce proměnila atmosféru v Českém rozhlase.

Od začátku mého funkčního období řešila rada sérii stížností posluchačů na generálního ředitele, neboť jinými stížnostmi se ze zákona zabývat nemůže. Drtivá většina stížností se týkala nevyváženosti vysílání zpravodajských a publicistických pořadů na stanici Radiožurnál. Koncesionářům se dále nelíbilo, že zvuk stanice je mnohdy zaměnitelný s komerčními vysílačkami, napodobuje jejich proudové vysílání, tedy tok rychlých zpráv a popu. Živé verbální příspěvky byly limitovány na tři minuty a nezřídka se stávalo, že host ve studiu či na telefonu byl přerušen moderátorem přesto, že měl ještě co říci, ale byl to ten nešťastný časový limit a vyjela hudba, kterou lze poslouchat všude jinde. Rada se pokoušela různými doporučeními či usneseními většinou přijatými jednohlasně koncesionářům vyhovět. Mnohdy se to i podařilo. Teď se už nám, dámy a pánové, nepodaří vůbec nic. S radou, která – dovolte mi to přirovnání – jde do kytek, se prostě nikdo bavit nebude.

Zdůrazňuji, že to, co teď řeknu, je pouze můj osobní názor. Vysílání Radiožurnálu od je Vánoc totálně nevyvážené a neveřejnoprávní. Radiožurnál fandí nepokrytě vzbouřencům na Kavčích horách. Za zástupce veřejnosti například promluví Táňa Fischerová a Jan Kraus, mimochodem moji dobří přátelé i přesto, že máme rozdílné názory, o existenci Ivy Janžurové či Jiřího Kodeta tento vysílač neví či vědět nechce.

Vznikla tak jedna nebezpečná zpravodajská lobby. Jedna její část je ve velínu a druhá na ČRo 1. A zákon stále platící je neustále porušován. Jak mají reagovat členové televizní rady na to, když na veřejnoprávní obrazovce běží bezplatný náborový inzerát zvoucí na demonstraci, a já tam pak ještě zahlédnu nápisy "svobodné volby", no tak to už si připadám opravdu jako v blázinci. Ne všichni lidé si přece přejí demonstrovat a i z jejich poplatků je televize placena. Radiožurnál tyto výzvy opakuje a lobbisté si navzájem drží palce.

Tyto věci nevyřeší změna zákona, neboť lidé zůstanou stejní. Já odmítám srovnávat zákony totalitního režimu se zákony demokratického státu, byť by takové srovnání učinil i sám prezident republiky. Občan má pocit, že říká-li to pan prezident, je to pravda.

Demokracie v naší zemi je křehká. Jsme teprve jedenáctiletí občané, a zřejmě proto někteří z nás reagují pubertálně. Mnozí dohánějí revoluci, kterou zameškali před jedenácti lety, jiní jdou na Václavák na rockový koncert.

Na rozhlasových chodbách se podepisovaly petice před týdnem. Alespoň teď, po jedenácti letech, se je kam podepsat. Petici "Několik vět" podepsali, pokud vím, v tehdejším Československém rozhlase slovy tři jeho zaměstnanci.

Pod tlakem ulice přijme možná Poslanecká sněmovna nový zákon. Ten starý, který dělala ještě ČNR, vyhovoval dlouhou dobu. Teď bude zákon nový, ale ani ten nebude nejlepší. Například vůbec neurčuje, které konkrétní spolky a sdružení navrhnou sněmovně své kandidáty.

Před několika týdny veřejnost vůbec nevěděla o radách naprosto nic. Teď jsme vyvrhelové, kteří se drží koryt a židlí. Já setrvávám v radě snad už jenom proto, že Radiožurnál není jedinou stanicí rozhlasu veřejné služby. Jsou tam ještě stanice Praha a Vltava. Rozhlas není jen hlásná trouba politiky, ale i umělecká a sdělovací instituce a v tom se nový zákon od starého, myslím, lišit nebude.

Na závěr mi dovolte ještě poznámku. Rozhlas a jakékoliv médium veřejnoprávní bude vždycky takové, nebo rozhlas takový, jací lidé ho budou dělat. Nevolil jsem generálního ředitele Kasíka a po jeho nástupu do funkce jsem mu to řekl. Je zde přítomen a vím, že i on označí, přestože jsem ho nevolil, naši spolupráci za dobrou. V průběhu Vánoc jsem mu několikrát telefonoval, jako ostatně i další členové rady, a tlumočil stížnosti posluchačů. Generální ředitel Kasík reagoval jako dobrý pracovní partner. Ve chvíli, kdy premiér vyslovil nad rozhlasovou radou pochvalný ortel, ředitel se změnil.

Možná, že nemůže jinak, pracovníci Radiožurnálu by se možná zamkli ve studiu a žádali jeho odvolání z funkce. I v tomto, a bohužel nejen v tomto, je precedens Kavčích hor tak nebezpečný. Zbývá nám jen doufat, že parlamentní demokracie v této zemi prohrála pouze pro tentokrát. Stoprocentně na to ale bohužel už věřit nelze.

"Padesát let je potřeba na to, aby se národ naučil demokracii. Jenom těch padesát let kdybychom měli, to už bych se nebál." – T. G. Masaryk. Takže až bude tomu klukovi, co se narodil dvanáct vteřin po půlnoci na Nový rok, třicet devět let, mělo by to být v pořádku, za předpokladu, že nám demokracie vydrží. Nejde vůbec o jeden jediný zákon, který bude zřejmě přijat, jde o mnohem víc. Mějme toto na paměti, prosím, buďme pokorní k tomu daru, který nás v životě potkal možná nezaslouženě. Buďme pokorní k demokracii. Jedině pokora nás může zachránit. Pokora vrcholných politiků i obyčejných občanů.

Televizní kauza rozdělila politiky i národ na zavilé a neústupné. Tuto věc nový televizní zákon neodstraní. Část lidu stojí na Václavském náměstí. Byl tam dle mého soudu domanipulován veřejnoprávními sdělovacími prostředky. Toto není pohrdání vlastním národem, to co teď řeknu, to je světová historická zkušenost. Mnohokrát se v dějinách stalo toto: "Lid je jen neotesaný kolos, který vždy hřmotí a rachotí a nakonec vždycky zakopne o pouhou nit." Fridrich Schiller, Janovské spiknutí.

Už dávno nejde o to, které regionální osobnosti zasednou ve veřejnoprávních radách, jde o tu nit, a pozor, ta nit je nastražena.

Dnes má svátek Pravoslav, to je slovanské jméno, je to ten, který slaví právo. Přeji Senátu hodně úspěchů přesně v tomto. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám také, pane Pavlato, a prosím, aby se slova ujala paní Alena Müllerová. Po ní promluví paní Hana Havelková.

Alena Müllerová – mluvčí iniciativy Česká televize – věc veřejná, hlavní dramaturgyně ředitelství programu ČT:

Dobrý den, pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, já budu mluvit o tom, proč vznikla iniciativa Česká televize – věc veřejná, a budu o tom mluvit v souvislosti právě s  prvním bodem veřejného slyšení, v souvislosti se zákonnou úpravou a skutečnou praxí činnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků v České republice. Omlouvám se, že budu trošku zdržovat i tím, že budu uvádět konkrétní případy nebo fakta z té chronologie, jak se události vyvíjely, ale pokusím se je zařadit do nového kontextu, který právě souvisí s naším tématem.

Už dlouhou dobu sílily hlasy, které signalizovaly problémy kolem veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Velmi výrazně se to projevovalo právě v souvislosti s Českou televizí, protože je to televize, má hodně diváků a ty hlasy, to byly hlasy různorodé. Byly to hlasy odborné veřejnosti, hlasy profesních svazů, hlasy pracovníků České televize i jednotlivých osobností. Proč tito lidé viděli problémy kolem České televize, to jistě vysvětlí i ostatní vystupující, ale já bych řekla, že šlo o systémové chyby, které byly pojmenovány například v dopisech nezávislých odborů České televize nebo v dopisech pracovníků České televize při krizi před rezignací Jakuba Puchalského, byly pojmenovány i na konferenci Česká televize – věc veřejná, mluvilo se o nich i na schůzkách poradního sboru, který si asi měsíc před svým odstoupením přizval Dušan Chmelíček, byly pojmenovány i v kontrolní zprávě o televizním studiu Brno.

Všechny tyto reflexy nakonec vyústily v prohlášení Česká televize – věc veřejná ze 17. prosince 2000, kde se už projevily v konkrétních požadavcích. Já bych se ale napřed ještě trošku vrátila, vrátila bych se do května 2000, kdy se tehdejšímu generálnímu řediteli Chmelíčkovi povedlo poněkud stabilizovat situaci v České televizi, a tím vznikl prostor pro lidi, kteří o České televizi jako o službě veřejnosti, jako o nezávislém médiu přemýšleli. A to poměrně koncepčně a kompetentně. Ono to souviselo jednak s návratem některých profesionálů ještě z období Iva Mathého, s tím, že se vrátil třeba Karel Kochman nebo ing. Paluska, Jiří Pitterman, to byli lidé, kteří před tím několik let v České televizi pracovali a skutečně jí rozuměli. Zároveň to také souviselo s tím, že se v České televizi vytvořil programový tým, který začal skutečně koncepčně pracovat na vizi České televize a na její programové koncepci. Zároveň se vytvořila určitá platforma pro diskusi. Začalo se trošku víc přemýšlet. Někteří novináři začali uvažovat do hloubky o tom, co se v televizi a vůbec ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích děje, nebylo to už jen v té rovině, kde se kdo vyměnil, na jakém postu. A ta platforma se projevila třeba i na té konferenci Česká televize – věc veřejná.

Postupně během posledního půlroku roku 2000 vznikalo nové programové schéma, a tak vlastně byla vytvořena vize České televize, po dlouhé době, protože předtím tam dva roky jasná koncepce nebyla. A se vznikem této nové vize televize jako veřejnoprávní alternativy ke komerčním kanálům se zvýraznila potřeba hájit tuto vizi. Tím vznikla poměrně velká skupina lidí, kteří chtěli tu vizi hájit. Na druhé straně tady byla Rada České televize, která měla a uzurpovala si poměrně velkou moc, ale sama žádnou takovou porovnatelnou vizi neměla. Snad s výjimkou jednoho člena. Radě šlo o to, aby kontrolovala televizi, ale nevěděla, proč ji kontroluje, neměla jasný smysl, co chce od té televize. Ona ji chtěla kontrolovat.

Pro vyjasnění toho, co teď říkám, bych citovala kousek ze svého materiálu, který jsem si připravila, který jsem si nazvala "Lži a omyly ve zprávě Rady ČT o současné situaci v České televizi". Byla to zpráva rady, kterou na požádání předsedy Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny PČR Ivana Langera Rada ČT vypracovala pro jednání 3. 1. 2001. Citovala bych jenom úryvek: Rada ČT uváděla jako důvod odvolání generálního ředitele neplnění úkolů vyplývajících z písemného projektu, který ředitel předložil v rámci výběrového řízení. Skutečnost je taková, že rada se vlastně vůbec nezabývala tím, zda úkoly a termíny, které si vybrala z rozsáhlého projektu, jsou tím podstatným pro dobré fungování České televize. Zda jsou to ty úkoly, které mluví o tom, co televize plní za službu veřejnosti.

Rada trvala na formalitách, například na sepsání pravidel přípravy vysílacího schématu, na změnách statutu, a neocenila to důležité. Neocenila postupnou stabilizaci situace v České televizi, neocenila, ani nepochopila soustředění na podstatnou kvalitativní změnu, na vytvoření nové programové koncepce České televize.

Neustále sílící tlak Rady České televize stmelil poměrně velkou a různorodou skupinu lidí. Je důležité si uvědomit, kdo v té skupině byl. Byli to lidé, kterým šlo o to, aby Česká televize normálně fungovala. To byla velká část pracovníků České televize, myslím, že to byl důvod, proč se do toho zapojily odbory České televize. Pak to byla skupina tvůrčích pracovníků, kteří měli programovou vizi, a i skupina lidí zvenčí, umělců nebo lidí, kterým šlo o tvůrčí problémy České televize.

Pak to třeba byli zpravodajci, kteří nějakým způsobem hledali podobu nezávislého zpravodajství, všichni tito lidé, byli to vlastně i novináři, kteří také začali hledat podobu veřejnoprávních médií a veřejnoprávní televize. Řekla bych, že tato různorodá skupina se nějakým způsobem spojila a sešla na schůzce v restauraci Vltava, ze které pak vyplynulo takové to první prohlášení, kde už byly formulovány požadavky, které se snažily jednak řešit tu destabilizaci České televize, kterou způsobila Rada České televize, a zároveň ve druhé rovině už se snažily řešit tu věc systémově.

Já bych připomněla, že tam byl požadavek okamžitě zastavit výběrové řízení na nového generálního ředitele a odvolat Radu, která ztratila kredit k volbě nového generálního ředitele. Byl tam požadavek zahájit dialog mezi odbornou veřejností a Poslaneckou sněmovnou PČR, aby mohla být zvolena nová Rada České televize a aby to byla rada z osobností veřejně známých, respektovaných, odpovědných, kvalifikovaných. Aby to byla rada, která by pomohla uklidnit situaci v České televizi. Zároveň tam byl požadavek bezprostředního zahájení veřejné rozpravy o legislativních změnách, které by vedly ke změně dosavadního neudržitelného stavu volby Rady České televize vlastně podle politického klíče. Pak tam byly další požadavky, ale ty nejsou v tuto chvíli tak důležité v tom celkovém kontextu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Paní Müllerová, já vás musím upozornit, že jste dosáhla časového limitu. Buďte tak laskavá.

Alena Müllerová:

Ano, já už budu stručnější. Potom došlo 20. 12. k jednání Rady České televize a došlo ke komunikaci iniciativy a k jednání právě o těchto požadavcích. To bylo samozřejmě vzhledem k tomu rozložení nebo k tomu, jaká ta rada byla a jaká byla ta velká skupina lidí, tak vlastně debata byla naprosto nemožná.

To nakonec vedlo k té naprosto ukvapené volbě ředitele Hodače, která celou situaci velice akcelerovala a absolutně destabilizovala situaci. V té chvíli došlo k přerušení vysílání a zároveň se objevila za zády redaktorů skupina umělců, a to dohromady, já myslím, že to přesně popisuje tu společnou snahu jednak těch zpravodajců, ale jednak i těch lidí okolo, nějakým způsobem tu situaci řešit.

Díky tomu se vlastně vytvořily takové složky toho celkového hnutí. Jedním byl krizový výbor zpravodajství, který hájil nezávislost zpravodajství. Druhým byly odbory, které hájily profesní kvality. Dalším byla iniciativa Česká televize – věc veřejná, která hájila, podle mě, programovou koncepci a službu veřejnosti. Na druhé straně Rada České televize hájila spíše osobní a politické zájmy.

Já už to teď uzavřu tím, že z toho všeho vyplývá, že opravdu celá situace má dvě roviny. Jednak je to samotná krize v České televizi, která vznikla systémovými problémy a v tuto chvíli se samozřejmě musí řešit, a je to strašně důležité, protože tam hrozí vytunelování a úplné rozbití televize.

Další, a asi tady v tuto chvíli hodně důležité, je to celkové systémové řešení, které přináší, které by měl přinést, nový zákon, a v něm hlavně nový klíč k volbě Rady, ke schvalování členů Rady případně oběma komorami parlamentu.

Zároveň je tady ale strašně důležité právě fungování parlamentní demokracie, která by zajistila, aby už nedocházelo ke zneužívání zákona, jako k tomu došlo vlastně například při krizi v České televizi.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní Müllerová. Nyní promluví paní Hana Havelková a po ní kolega senátor Mirek Topolánek. Prosím paní Havelkovou, aby se ujala slova. A moc vás prosím, abyste se pokusila držet osmiminutový limit.

 

Hana Havelková – předsedkyně Českého helsinského výboru:

Pane předsedo, dámy a pánové, já zde zastupuji Český helsinský výbor, který předložil své vlastní stanovisko k předkládané vládní novele zákona o České televizi a o Českém rozhlase. Toto stanovisko jste měli již možnost obdržet i v písemné podobě.

Naše stanovisko není pouze stanoviskem ideovým, tak říkajíc, ale obsahuje pozměňovací návrh, v zásadě tři nové nebo další principy k návrhu vládního zákona. Cílem mého vystoupení je objasnit základní politicko-filozofická východiska tohoto stanoviska a navrhovaných změn.

Hovořím tady zejména za předsednictvo Českého helsinského výboru. K právní stránce navrhovaných změn se vyjádří dr. Petr Smolík z oddělení právních analýz Českého helsinského výboru.

Tedy našimi základními východisky jsou 1) Český helsinský výbor odmítá redukci principu a pojmu zastupitelské demokracie pouze na orgány volené reprezentace.

Dále redukci pojmu veřejnosti na politické strany. Nebudu teď tato stanoviska vysvětlovat, protože můj čas je omezený, budu muset toto předkládat pouze heslovitě.

Odmítnutí této redukce není podle našeho názoru samozřejmostí, jak jsme měli možnost slyšet a vidět v mnoha vystoupeních v diskusích v uplynulých dnech. Dále se domníváme, že parlamentní systém je samozřejmě nezbytným nástrojem účinného výkonu politické moci, její operativnosti a funkčnosti. Za tuto operativnost a funkčnost se ovšem platí daň v podobě značné homogenizace plurality a diverzity společenských a občanských zkušeností.

Český helsinský výbor proto zastává názor, že pro organizace a grémia, které mají vytvářet prostor pro hlasy veřejnosti v jejich co největší názorové šíři, je naopak nutné vytvořit podmínky pro maximální uplatnění diverzity a plurality, nikoliv pro její redukci a homogenizaci.

Dále: veřejnoprávní média mají sloužit jednak ke zprostředkování publicity politických rozhodnutí, ke kterým jsou politické reprezentace vázány, povinovány, ale současně také mají zprostředkovávat kritickou veřejnou kontrolu těchto rozhodnutí na základě průběžné konfrontace s každodenní občanskou zkušeností v celém volebním období.

Na základě jmenovaných východisek proto Český helsinský výbor jednak podporuje ten aspekt vládního návrhu zákona, který se týká nominace kandidátů na členství v mediálních radách z řad veřejnosti nevolené nebo mimo volenou politickou reprezentaci a pro posílení zmíněného principu uplatňování plurality a diverzity nadto navrhuje následující změny zákona.

Za prvé rovnoměrné zastoupení všech složek volené politické reprezentace při volbě z nominovaných kandidátů, to znamená, jak Poslanecké sněmovny, tak Senátu, tak prezidenta.

Za druhé Český helsinský výbor podporuje ideu principu rotace a kontinuity v mediálních radách.

Za třetí, a to je návrh, který zatím je patrně méně obvyklý v české společnosti, ale domníváme se, že je právě teď vhodná chvíle také tento princip uplatňovat, navrhujeme rovnoměrné zastoupení žen a mužů na úrovni nominace kandidátů na členství v mediálních radách.

Tento poslední návrh zdůvodním trochu blíže pro jeho neobvyklost, nesamozřejmost v našem kulturním kontextu.

1) Český helsinský výbor se domnívá, že nižší zastoupení žen ve veřejných grémiích bezesporu snižuje právě pravděpodobnost projevování a uplatňování občanské zkušenosti žen v celé její šíři a diverzitě,

2) jsme přesvědčeni, že toto nižší zastoupení je historickým dědictvím, které je potřeba překonávat, a že zákonná úprava může napomoci tomu, aby se na tento aspekt zastupitelské demokracie nezapomínalo.

To je vše, snažila jsem se být ukázněná. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Také vám děkuji, paní Havelková, za vaše vystoupení. Slovo má nyní senátor Mirek Topolánek, po něm promluví pan Martin Muchka.

S technickou poznámkou se hlásí pan senátor Ruml.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:

Pane předsedající, vaším prostřednictvím bych se chtěl dotázat člena Rady ČRo pana Pavlaty, z jehož vystoupení jsem zaznamenal, že posuzuje rozložení a obsah vysílání podle zřejmě náhodných telefonátů posluchačů, zdali Rada pro ČRo má k dispozici analýzy, které umožní posoudit rozložení vysílání, které umožní posoudit, jaký prostor dostává ten či onen názor, nebo zdali se řídí pouze telefonáty posluchačů.

Druhý dotaz se týká toho, zda pan Pavlata, člen Rady ČRo, zaznamenal za dobu své působnosti v Radě nějaký vliv politického představitele nebo státní instituce na obsah či zaměření vysílání ČRo a může o něm svědčit. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Pane Pavlato, mějte prosím za to, že jsem vám tlumočil otázky, které jste právě slyšel, a budete moci vystoupit ve chvíli, kdy to uznáte za vhodné. Slovo má senátor Mirek Topolánek.

Senátor Mirek Topolánek:

Děkuji. Pane předsedo, kolegyně, kolegové, vážení hosté, pokusím se být daleko věcnější. Nemám projev připravený, takže nebude možná tak strukturovaný jako projevy předešlé, nicméně pokusím se ho vrátit tam, kam podle mého názoru směřovalo veřejné slyšení, které jsme svolali. Jen krátké komentáře.

Náměstek Palouš řekl velmi správně, že se musíme dostat z bodu A do bodu B, nicméně domnívám se, že nejdříve musíme určit, co to je bod A, tzn. analýza stavu, a pak si musíme vydiskutovat, co to je bod B, kam se vlastně chceme dostat. A asi ani v tom není jasno a pokusím se několika otázkami, které si sám sobě kladu, naznačit, jak já tomuto bodu B rozumím. Přiznávám, že trajektorie z bodu A do bodu B je, resp. bude, díky situaci, která vyvřela, díky oné revoluční situaci a díky krizi v ČT a možná i ve společnosti, podstatně komplikovanější.

Jedna věta z mého projevu v minulém týdnu zněla: "Pokusme se najít takové řešení, aby v "The day after" nevypadala naše společnost nebo krajina podobně jako apokalypsa krajiny ve zmíněném filmu". Což se nám myslím nepodařilo.

Druhá poznámka k tomu, co zaznělo. Fascinuje mě iluze, kdy pouze složením Rady a nějakým klíčem k jejímu složení vyřešíme problém veřejnoprávních médií. Myslím, že toto tady zaznívalo dost často a pro mě je to velká iluze.

U spousty materií, které tady projednáváme, často říkám, že jsem osobou podjatou, to znamená, že mám nějaký vztah k problematice, kterou pojednáváme. Co se týče mediálních zákonů, tvrdím, že jsem osobou nepodjatou, nepoznamenanou, čistým listem, v podstatě těmto věcem nerozumím a veřejné slyšení je pro mne přesně oním nástrojem, jak vyslechnout ty, kteří tomu rozumí, anebo ty, kteří si myslí, že tomu rozumí, a sám sobě si odpovědět na celou řadu otázek, které si kladu.

Ještě podobně jako paní přede mnou musím říci, že tady vystupuji sám za sebe. Pro mne je již prvním problémem definice, co to je veřejnoprávní. Zákon i v podobě, ve které je navrhován, to určuje v pěti nebo šesti odstavcích poměrně přesně. Já si sám pro sebe, přeloženo do "lidštiny", odpovídám: je to to, co nemůže být řešeno komerčně, co nechceme, aby bylo řešeno komerčně, tzn. potenciálně podjatě, co se nevyplatí řešit komerčně. Beru to jako jistý systém, kromě úlohy zpravodajské a publicistické, přerozdělování, pozitivní diskriminace, kterou všichni obecně schvalujeme s větší či menší mírou souhlasu. Je to v podstatě systém solidární. O to více, podle mého názoru, musí být pod kontrolou veřejnosti a o to více musí mít jasně stanovené mantinely a přesně vymezenou regulaci. O tom zřejmě nepochybujeme nikdo.

Moje první otázka, kterou si kladu, je jasná. Specifikace obsahu pojmu "veřejnoprávní". A neuspokojuje mě úplně to, že ve druhé polovině minulého století, tzn. nedávno, EU stanovila nějaký obsahový rámec tohoto pojmu. Jako člověk zabývající se informačními technologiemi se totiž domnívám, že dva, tři, možná pět let revoluce informačních technologií, digitalizace oboru, o kterém se bavíme, způsobí takové zemětřesení, že se pokoušíme implementovat něco, a není to vůbec poprvé, děláme to u mnoha zákonů, co už je v EU překonané. Tím nemluvím o etických, morálních a jiných kodexech, mluvím o faktické náplni pojmu "veřejnoprávní" a o faktické možnosti zabezpečovat tento pojem v plném rozsahu. To je můj první námět k diskusi.

Druhý námět k diskusi je otázka financování veřejnoprávního média. Na to nemám jasný názor a chytám z médií jednotlivé hlasy od článků pana Klvaně v MF DNES až po různé další názory až i po velmi diskutovaný pojem privatizace nebo jiné formy veřejné obchodní společnosti a snažím se v tom sám pro sebe udělat pořádek. Koncese ano, nebo ne? Jakým jiným způsobem by se měly veřejnoprávní TV a rozhlas financovat? Reklama ano, nebo ne? Je ještě možné přijímáním reklamy zůstat nezávislým? To je další moje otázka. A když reklama ano, tak proč? Jenom proto, aby zabezpečila vysílání pořadů, které mohu dělat komerčně? To jsou samozřejmě další dotazy, které mě trápí.

Třetí okruh otázek, které si kladu, je řízení vlastního veřejnoprávního média. Tady již nemám vůbec jasno, protože si myslím, že tady bylo napácháno v posledních devíti letech od roku 1992 spoustu špatného, přetrvává spousta mýtů, stereotypů, resentimentů, v podstatě každý, kdo měl zájem stereotypy nabourat, konkrétně v ČT neuspěl. To byl jeden z důvodů, proč po odchodu pana ředitele Mathého se tam nikdo dlouho neohřál.

Otázka hospodaření ČT, tzn. otázka, kterou si kladu: je nutné financovat pomocí tohoto veřejnoprávního média naši původní českou filmovou tvorbu? Není daleko jednodušší a transparentnější ji financovat prostřednictvím grantového systému, který u nás již existuje? Kladu si otázku, neumím si na ni odpovědět. To znamená, že vyvázání se z obchodních vztahů s producentskými skupinami by očistilo TV a učinilo by ji daleko nezávislejší, než je tomu v současné době.

Věc, na které trvám a o které si myslím, pokud není zakotvena v zákonu, který je v současnosti projednáván v Poslanecké sněmovně, že musí být provedena velmi rychle novelou zákona o veřejných zakázkách, je podrobení veřejnoprávních médií systému veřejných zakázek, kdy je samozřejmě naprosto jasné, co tím navrhovaná norma, tato úprava, má sledovat. Odstranění všech fám, mýtů a pověstí, které v této oblasti vládnou.

Čtvrtý okruh otázek, které si kladu, jsou otázky veřejné kontroly. Jakýkoli navrhovaný systém, který tady byl vzpomínán, nominace a jmenování členů Rady, nezabezpečí depolitizaci tohoto orgánů. Nevěřím, jsem velmi skeptický. Proto se sám sebe ptám, jakým systémem by měla být řízena Česká televize a Český rozhlas? Nevím, nechávám to odborníkům, aby nám poradili. Bude-li to nakonec jmenovat několik orgánů a nominovat kdekdo, moc tomu nevěřím. Dostal jsem dokonce mail, a to je exces, kterému bych se zasmál, kdyby nebyl míněn vážně. Paní doktorka, jejíž jméno jsem zapomněl, navrhuje, že bychom měli do návrhu zákona o České televizi dát pozměňovací návrh, že každý zaměstnanec musí souhlasit s volbou ředitele, pokud nesouhlasí, je volba neplatná. Nevím, jak dalece byl tento návrh míněn vážně, ale úplně mě mrazí.

Kladu si celou řadu dalších otázek. Nebudu zdržovat, přál bych si, aby mi celé veřejné slyšení napovědělo, jakým způsobem se mám chovat k této materii, i když přiznávám, že zákon, který v této revoluční době přijde z Poslanecké sněmovny, nebude nepochybně odlišný od vládní předlohy a nepochybně nebudeme mít čas a možná ani chuť do něho zasahovat. To ale pro mne znamená, že ve velmi krátké době – půl roku nebo rok – musíme zpracovat zcela nový zákon o veřejnoprávních médiích, který bude postaven na principech a na odpovědích na otázky, které jsem tady položil. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Dovolte, abych vás informoval, že podle prezenční listiny je přítomno čtyřicet šest senátorek a senátorů.

Dříve než dám slovo panu Martinu Muchkovi, dám možnost panu Pavlatovi, aby odpověděl na otázky, které mým prostřednictvím před chvílí dostal. Pane Pavlato, podle naší dohody na to máte dvě minuty. Prosím, abyste mým prostřednictvím panu senátorovi Rumlovi odpověděl.

Michal Pavlata:

Pane předsedo, buďte tak laskav a sdělte panu senátorovi Rumlovi odpovědi na otázky.

Otázka č. 1. Rada má samozřejmě k dispozici průzkumy poslechovosti, spokojenosti, či nespokojenosti s vysíláním. O Vánocích se k mikrofonu do studia dostaly jen hlasy, které byly na straně vzbouřenců s výjimkou těch, kteří se dovolali naživo. Ti, protože měli jiný názor, byli umlčováni. Totéž probíhalo i v České televizi, kde tři ostužkovaní kati v Katovně popravili dva neostužkované novináře a nesplnili jim ani poslední přání, což je zaručeno každému odsouzenému. Tolik k bodu č. 1.

Po dobu výkonu mé funkce v Radě Českého rozhlasu jsem nezaznamenal ani stín politického vlivu. Tady je prohlášení Rady ČRo: Devítičlenná Rada ČRo pracuje v tomto složení: vysokoškolská profesorka, lékař internista, tři spisovatelé, herec činný současně jako fejetonista, historik fotografie, ve vedoucích funkcích pracuje bývalý rozhlasový pracovník, který Radě předsedá. Při rozhodování se rada vždy řídila věcnými a odbornými hledisky. Naprostá většina jejích usnesení byla přijata jednomyslně. Žádný člen Rady nezažil pokus ovlivňování ze strany politiků a nemá pocit, že je zavázán poslaneckému klubu, který ho navrhl za člena. Rada ČRo vítá úsilí o novou podobu zákona o České televizi a Českém rozhlase, na jehož přípravě se průběžně podílela připomínkami.

Zkušenost Rady ČRo však mluví proti podezření, že příčinou dnešního společenského konfliktu byla snaha politiků o ovládnutí médií. Vedle mne sedící Milan Uhde, bezpartijní stejně jako já, nominovaný poslaneckým klubem Unie svobody, patří mezi mé nejlepší spolupracovníky. Vůbec nevím, který z členů Rady je členem nějaké strany a ani nevím jaké. Tento orgán byl naprosto apolitický, bez jakéhokoli politického vlivu. Pokud se zákon o Českém rozhlase mění jen proto, že rada byla ve vleku politiků, není tomu tak.

Na závěr bych chtěl připomenout panu předsedovi Senátu, že jsem se mu na začátku jednání omlouval. Musím teď odejít na své pracoviště. Je takové, že jsem tam bohužel, nenahraditelný, a v divadle by neměli co hrát.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Pavlato. Zvu k řečništi pana Martina Muchku, po něm promluví pan Petr Moos.

Martin Muchka – předseda Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání:

Pane předsedo, vážené dámy a pánové, dovolte, abych to, co zde řeknu, obrátil jiným směrem, než dosud zaznělo.

Týkalo by se to toho, na co byly kladeny otázky v průběhu krize kolem České televize, a to je role a možnosti Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání v této kauze.

Chtěl bych zdůraznit, že postavení tzv. velké rady ze zákona je úplně jiné než postavení rad malých. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je standardní orgán státní správy pro oblast rozhlasového a televizního vysílání a reguluje dnes více než 230 provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání jak v privátním, tak ve veřejnoprávním sektoru, a to všechno v mantinelech zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, zákona o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a správního řádu.

Tím jsou dány pravomoci Rady, která na rozdíl od malých rad smí jako orgán státní správy pouze to, co jí zákon dovoluje, a nikoli jak ve všech ostatních případech máme dovoleno jako občané, co nám zákon nezakazuje. To výrazně ovlivňuje roli a možnosti tzv. velké rady v této kauze.

Nebudu citovat jednotlivá opatření, která jsme přijali a která byla dostatečně medializována včetně některých názorových rozporů v Radě. Sledujeme a sledovali jsme celou kauzu pozorně od samého začátku. Závěry si nechám na později.

Tématem prvního bloku je politizace a depolitizace rad. Rady jsou v tuto chvíli nominovány tak, jak jsou. Zaznělo tady několik názorů. Jako standardní připomínkové místo ke všem mediálním zákonům pokud se týká složení rad, jsme preferovali ve všech stanoviscích, které dávala rada gestoru, to je ministerstvu kultury, volbu a navrhování členů jednotlivých mediálních rad z více míst. Ovšem ať tak či onak, problém asi není úplně v zákonu, ale spíše ve výsledku volby. Mám obavu, že sebelépe nastavené mantinely mohou ztroskotat na tom, když se nepovede výběr příslušných kandidátů. Vede mě k tomu jedenáctiletá zkušenost, když jsme se po listopadu, tehdy jako zaměstnanci České televize, pokoušeli tehdy státní televizi předělat na veřejnoprávní. Sebelepší systém, když je realizován lidmi, kteří na to nemají, nemá šanci na úspěch. Ale schopnosti lidí, kteří převýší svým rozhledem a kvalitou průměr, jsou takovou zárukou, že lze i v podmínkách horšího systému dosáhnout dobrých výsledků.

Myslím, že nejen depolitizace rady, ale i důraz na odbornost členů těchto rad nebo kandidátů, která by měla být vázána minimálně na blízkost nosných profesí v elektronických médiích, nikoli v profesích obslužných, by byla alespoň určitou zárukou toto, že lidé v těchto radách zvolení se alespoň trochu vyznají v tom, o čem rozhodují.

V závěru zkušenosti z toho, co se stalo. Za největší šok ze všeho, co se dělo považujeme to, co se stalo 27. prosince v 19.15 hodin, kdy na téměř 24 hodin z rozhodnutí jediného člověka, byť vybraného v souladu se zákonem, Česká televize porušila svou povinnost plnit veřejnou službu.

Apeloval bych na vás: Je třeba v tomto smyslu upravit příslušné zákony. Řeknu ze své zkušenosti, že to bylo poprvé v historii televizního vysílání – s výjimkou událostí v roce 1968, a tam to bylo o něčem jiném.

Jak jsem říkal v úvodu, regulujeme zhruba více než 230 provozovatelů vysílání. Stává se i z nejrůznějších důvodů, že jsou nuceni nebo dojde k situaci, že je třeba vysílání přerušit.Ve všech případech jsme vždy byli předem informováni, i když to do této chvíle zákon nikterak nepředpisoval.

Bylo to i v případě kauzy, která byla zatím nejznámější, která sice neskončila dlouhým přerušením, pouze vteřinovým, ale to byla věc, která se stala 5. srpna 1999, kdy TV NOVA přestala spolupracovat se svou servisní organizací a zahájila svoje vysílání z jiných prostor.

Poprvé 27. prosince 2000, a paradoxně ze strany České televize, se stalo to, co nemá precedent. A proto si dovolím říci, co bychom si asi představovali, že by bylo možno do zákona vtělit.

První věc se týká pouze jisté nesymetrie – o tom raději až později – a budeme doporučovat a žádat, aby si někdo osvojil legislativní iniciativu, aby tento akt byl možný pouze s předchozím souhlasem regulačního orgánu neboli orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání naprosto bez jakýchkoliv diskusí.

Druhá věc, a ta není podstatná až tolik. V zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání není nastaven symetricky vztah k privátnímu a veřejnoprávnímu sektoru. My, jak víte i z našeho stanoviska z mimořádného zasedání, situaci dále sledujeme, monitorujeme a v rámci správního řízení vyhodnotíme. Ovšem to, co zaznělo v některých médiích, neodpovídá skutečnosti, protože směrem k veřejnoprávnímu sektoru rada například na neobjektivitu a nevyváženost nemá jinou možnost než verbálně upozornit. Na to se nevztahují pokuty, na to je pro privátní sektor jediný trest, a to je odejmutí licence, což v případě veřejnoprávního sektoru samozřejmě nepřichází v úvahu.

Proto bychom chtěli, aby se tímto způsobem při přípravě novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání vzal ohled i na tuto skutečnost.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Muchko. Nyní uděluji slovo panu Petru Moosovi, po něm promluví senátor Michael Žantovský. Technická připomínka nebo patrně dotaz. Prosím, pane senátore.

Senátor Michael Žantovský:

Děkuji, pane předsedo. Mám dotaz k panu předsedovi Muchkovi, který v úvodu svého vystoupení hovořil o otázkách složení rad a pak se věnoval jiným otázkám. Můj dotaz pro pana předsedu zní: Měl jste při jednání Rady někdy pocit, že některý z jejích členů jedná ve prospěch politické strany, komerčního zájmu nebo jiného skupinového zájmu?

Předseda Senátu Petr Pithart: Já panu Muchkovi tuto vaši otázku vyřídím. Pan Muchka bude mít kdykoli příležitost odpovědět. A teď prosím pana Petra Moose, aby se ujal slova.

Petr Moos – proděkan pro vědeckou a výzkumnou činnost Fakulty dopravy Českého vysokého učení technického:

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové. Jsem technik, a proto si pomáhám obrázky, a abych tyto obrázky nemusel tady někde kreslit či znázorňovat, tak jsem vám je nakreslil do sešitku, který máte před sebou. Moc vás prosím, abyste shovívavě přijali tuto formu, která mi má pomoci i zkrátit mé vystoupení.

Já se na ČVUT, na fakultě dopravní, kde učím předmět telekomunikace, zabývám síťovými odvětvími, jejich technickými, ekonomickými, ale hlavně právě regulačními principy, které je třeba uplatňovat, aby síťová odvětví dobře fungovala. Své vystoupení jsem zaměřil na systémový pohled, vlastně na problémy, které zde diskutujeme, snažíme se veřejným slyšením osvětlit.

A proto vás prosím, upřete zrak nyní na určující vztahy a procesy, které ve službě veřejnoprávní televize můžeme rozpoznávat. Tyto procesy jsou rozhýbávány, usměrňovány na jedné straně veřejností, protože to je veřejnoprávní televize, tak je to celkem přirozené. Na druhé straně samozřejmě očekáváme, že zde bude tvůrčí působení a technické působení týmů, které přímo pracují v ČT, mluvíme-li o tomto prostředku separátně. A také je ovlivněno managementem televize nebo daného mediálního prostředku.

Je zde také – a říkám to samozřejmě proto, protože jsme v parlamentní demokracii – politická reprezentace, tedy parlament, vláda a zájmy, které pro fungování státu je důležité plnit.

Vzájemné působení, vyvažování vlivů, vytváření atmosféry důvěry, tvořivosti a působení ve prospěch informační ekologie má zajistit institut regulátora, který je přirozený ve všech síťových odvětvích nebo ve všech rozsáhlých strukturálních oblastech podnikání nebo provádění lidské činnosti. Řekl jsem informační ekologie. Víte, my jsme jako lidé zvyklí do ekologie počítat jenom to fyzikální prostředí, ale protože je výměna informací nezbytným, důležitým prostředkem našeho bytí, projevem našeho bytí, tak i ekologie informační je důležitá, a to, co dnes prožíváme, s tím souvisí.

Podívejme se na systémovou analýzu vztahů, o kterých jsem hovořil. Pro komplexní popis je nutné vzít v úvahu tyto určující vztahy. Především je to rovina kontentová, jak známe třeba dneska z Internetu, která je dána obsahem a strukturou vysílání. Pak je to rovina technicko-ekonomických standardů, kam patří i to, že televize a vůbec videovysílání v oblasti obrázků, videa, se bude pohybovat směrem k Internetu a k multimediálním digitálním systémům. A pak je to telekomunikační infrastruktura a služby, třetí vrstva. Jsou to tři vrstvy – kontent, standardy a vlastní prostředky šíření. Všechny tyto tři roviny mají své regulační principy.

Podívejme se na obrázek 1, který v sešitku – odpusťte mi to, že vás vedu takovýmto sešitkem – máte. Na obrázku č. 1 vidíte tři roviny vztahů v činnosti elektronických médií. Jsou tam v té kontentové, ve vysílací, tvůrčí skupiny, publicistika atd. Pak jsou tu i technicko-ekonomické standardy a normy, telekomunikační infrastruktura a služby.

Tyto tři roviny jsou dále na obrázku 2, 3, 4 určeny názornými schématy, které už mají návaznost k dnešnímu projednávanému problému. A to je problém legislativních rámců. Ony totiž všechny tři roviny spolu velmi souvisejí. A na těchto rovinách nerovnováhu a napětí vytváří nerovnovážné pojetí subjektů, které vytvářejí základní definice těchto rovin.

U veřejnoprávní mediální roviny jsou to tři body, které tu rovinu určují. Je to veřejnost, vlastní Česká televize nebo veřejnoprávní médium. A pak je to parlament, vláda, politická reprezentace, čili stát. To, aby se tato rovina nenakláněla směrem k veřejnosti, abychom neměli vysloveně jenom podbízivé, řekněme málo výchovné a jenom zábavné pořady, to, aby tato rovina se nenakláněla směrem k zájmovým skupinám tvůrčích svazů nebo tvůrčích pracovníků, to, aby se tato rovina nenakláněla směrem k politickým zájmům dominantních politických skupin apod., má vyvažovat rada toho kterého media, v tomto případě Rada České televize, a ta má být dostatečně kompetentní k tomu, aby tuto svoji úlohu regulátora v tomto vztahovém prostředí vytvářela.

K tomu je potřeba, aby rada měla úctu k veřejnosti. Veřejnost k té radě, aby ta rada měla respekt ČT, jejich pracovníků a naopak, aby měla sama respekt a úctu k pracovníkům toho daného média, aby zde byla úcta té rady k rozhodnutí parlamentu, k rozhodnutí politických reprezentací a respektovala je. To je rada daného média.

Rovina další je na obr. 3. Rovina mediálního trhu. Tam už nebudeme hovořit o veřejnosti, ale o zákaznících. Operátoři, televizní stanice, satelitní vysílání, kabelové televize, Internet, multimédia – to všechno tvoří množinu, kterou je třeba uvést do roviny mediálního trhu. A pak jsou to zase, nemyslím zájmy, ale nutné činnosti, které musí uplatňovat parlament, vláda, stát v této zemi. A rada pro rozhlasové a televizní vysílání zase vyvažuje tuto rovinu. Chrání, aby ten trh nebyl destruován monopoly nebo uzurpováním určitých licencovaných činností. Sám jsem pracoval řadu let jako předseda Asociace kabelových televizí a měl jsem možnost vyjednávat s televizními společnostmi a vím, jak je důležité, jakou velmi pozitivní roli hrála rada právě v tom vyjednávání mezi partnery na tomto trhu.

Pak je tu rovina telekomunikačního trhu, tam budu velmi stručný, tam už to nejsou ani tak zákazníci, ale uživatelé telekomunikačních zařízení, pak jsou to operátoři jako České radiotelekomunikace, Telecom atd., a opět zájmy státu. Tuto rovinu vyvažuje Český telekomunikační úřad.

Chtěl bych na závěr, abychom si při formulaci legislativních rámců pro volbu Rady ČT, pro zásahy do tohoto prostředí uvědomili, že zásahem do jedné z těchto tří rovin vlastně musíme respektovat i vztahy k těm dalším. Alespoň tím, že v nominaci na členství v radách, teď budeme mluvit zejména o Radě ČT, bude respektován požadavek vzájemné úcty, uznání v třech segmentech, které tu rovinu mediální, na obr. 2, vyvažuje Rada ČT. Aby tam bylo to, co jsem nazval úctou k veřejnosti a naopak úctou k tvůrčím technickým pracovníkům toho daného média, a naopak i úcta k politické reprezentaci, k parlamentní demokracii, aby v té radě skutečně byla instalována prostřednictvím volby skutečně ctihodných osob, které tyto podmínky splní. Aby se nestalo, že se z úst člena rady třeba dozvíme, že vlastně někdo z veřejnosti je jenom puberťák, jenom proto, že vyjádřil někde svůj názor na činnost toho či onoho média atd.

Chtěl bych zákonodárcům položit na srdce, aby – byť zcela v hektické době – splnili nebo aspoň se snažili splnit to, co v těch stručných závěrech obyčejného technika, jako jsem já, jsem vám uvedl na poslední stránce, tj. aby ta nominace a volba nezávislých kandidátů na členství v Radě ČT, aby respektovala skutečně nominaci veřejnosti, nominaci profesních asociací, ale také, aby v té volbě oběma komorami parlamentu, aby zde byla respektována vlastně i účast státu a parlamentu na této volbě. Znovu podtrhuji komplexnost a vysokou odpovědnost, kterou potřebujeme, aby byla u těch členů rady patrná, aby si byli vědomi těch tří rovin, které vlastně ovlivňují, ale i té jedné své hlavní. Zároveň, abychom zde měli splněno očekávání, že rada bude jako celek vydávat rozhodnutí pozitivní pro rozvoj jak daného média, tak pro rozvoj společnosti, resp. veřejnosti, vlastně i pro rozvoj, a řekl bych, vlídné struktury a atmosféry tohoto státu, tak aby takto jste vy jako zákonodárci, dámy a páni senátoři, abyste k tomu přistupovali. Věřím, že budete. Děkuji, pane předsedo, děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Pan Martin Muchka si přeje mým prostřednictvím odpovědět na otázku pana senátora Žantovského. Zvu ho k řečništi, máte na to dvě minuty. Po něm promluví pan senátor Žantovský.

Martin Muchka – předseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání:

Děkuji, pane předsedo, dovolte mi, abych vás požádal, abyste mým jménem odpověděl panu senátorovi Žantovskému na jeho otázku. Byla mi položena jako předsedovi Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, nikoliv jako mimo rámec, nikoliv jako soukromé osobě.

Odpovím asi takto. Pokud bych jako předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání měl ve smyslu dalších předpisů interních, např. statutu a jednacího řádu, doklady o tom, že některý z členů přestal plnit podmínky pro výkon členství v této radě, byl bych povinen předložit návrh na jeho odvolání. Mohu říci, že v tuto chvíli důkazy o tom nemám.

Na druhou stranu mohu ještě říci asi tolik, že až donedávna bych odpověděl na vaši otázku negativně. Při posledních jednáních, to není tajemství, se objevily názory minimálně dvou členů ze stávajícího počtu, zdůrazňuji de iure, že by tato skutečnost mohla nějakým způsobem být motivem toho jednání členů. Ale říkám, že rada o tom v tomto smyslu ještě nejednala. Pouze někteří členové v tomto smyslu dali svoje prohlášení.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Muchko. Slovo má senátor Michael Žantovský. Po něm promluví senátor Jaroslav Kubera.

Senátor Michael Žantovský:

Pane předsedo, já bych rád poděkoval jak panu Muchkovi za jeho odpověď, já si jí velice cením, tak i jeho předřečníkovi, panu profesorovi Moosovi za systémový a nezaujatý přístup, který uvozuje moje téma, které je omezenější, a obávám se, že i více politické, ale spadá do závěru nebo se shoduje se závěry, ke kterým došel i pan profesor Moos.

My tady máme zkoumat současnou legislativu, legislativní stav a také praktickou aplikaci této legislativy v oblasti veřejnoprávní ČT. V první řadě, přes to, co zde padlo o v podstatě adekvátní legislativní úpravě a adekvátní činnosti a funkci jednotlivých orgánů, musíme se vyrovnat s jedním základním paradoxem. Tím je, jak je možné, že pod bdělým dohledem Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny vedené jejím místopředsedou Ivanem Langrem a díky moudré správě Rady pro ČT, z jejichž devíti členů volených Poslaneckou sněmovnou bylo sedm navržených stranami opoziční smlouvy, se ČT dostala do krize, která trvá již tři týdny, s dalekosáhlými morálními, finančními i politickými důsledky.

Nejde mi v tuto chvíli o to, abych se snažil někoho obviňovat. Jde mi o to, že v takové situaci by se zodpovědní politici měli snažit co nejdříve stabilizovat situaci, odstraňovat příčiny krize a přijmout takové úpravy zákona, které by účinně zabránily vzniku podobné krize v budoucnosti.

Není žádným tajemstvím, že já jsem přesvědčen o tom, že hlavní, nikoliv jedinou, příčinou současné krize byla politizace Rady ČT, v důsledku snahy některých politických stran, v první řadě ODS, posílit svůj vliv na největší veřejnoprávní sdělovací prostředek. A mohlo k tomu dojít jediným způsobem. Mohlo k tomu dojít pouze díky tomu, že strany opoziční smlouvy disponují ve sněmovně pohodlnou většinou.

A teď přestanu být politický a celý problém obrátím. Podobně by se totiž mohla zachovat kterákoli jiná strana nebo koalice stran, která bude disponovat většinou po příštích volbách do Poslanecké sněmovny. Podobně by se mohla zachovat čtyřkoalice, podobně by se mohla zachovat Komunistická stana Čech a Moravy nebo kterákoliv jiná strana nebo koalice, která bude po příštích volbách disponovat většinou. Každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, to je pravidlo, které platí, co je moc mocí, a bohužel platí i v demokracii.

Nic v současném zákoně nebrání tomu, aby se moc uplatňovala absolutním způsobem, a proto je nezbytné tento zákon změnit. Demokratická a politická teorie i praxe, a já se omlouvám kolegům senátorům, které unavuji neustálým opakováním těchto elementárních věcí, disponuje již přes 200 let spolehlivými nástroji, jak zabránit tomu, co otcové americké ústavy nazývali tyranií většiny. A ty nástroje se jmenují: dělba moci, pluralita, brzdy a protiváhy. Všechny tyto nástroje jsou založeny na jednoduché myšlence, že zneužití moci lze nejlépe zabránit tím, že se zodpovědnost za ni rozdělí mezi více institucí, které se navzájem kontrolují a omezují. Výkonná moc zajišťuje chod institucí demokratického státu, včetně parlamentních a soudních, parlamentní moc kontroluje výkonnou, soudní moc koriguje obě ostatní. Ale dělba moci probíhá i uvnitř jednotlivých složek moci. Dvoukomorové parlamenty složené ze sněmoven a senátů se kontrolují navzájem, kontrasignované pravomoci vlád a prezidentů jsou dalším příkladem dělby moci a pravomoci ústavních soudů vůči rozhodnutím vlád parlamentů i soudů obecných jsou zase jenom konkrétními aplikacemi systémů brzd a protivah. Tento princip se ve skutečně demokratické politice uplatňuje univerzálně. Naprosto nezbytné je však jeho použití tam, kde z vůle politických institucí má vzniknout instituce nepolitická, nadpolitická nebo mimopolitická. Proto prezidenta volí obě komory parlamentu, ombudsmana volí jedna na návrh druhé a soudce Ústavního soudu navrhuje prezident a schvaluje Senát, ombudsmana také navrhuje prezident, to jsem vynechal.

A právě proto jsou regulační orgány veřejnoprávních televizí prakticky ve všech zemích Evropské unie ustavovány pluralitně, to je z vůle více ústavních institucí a často i z vůle dalších relevantních skupin. Francouzská nejvyšší audiovizuální rada CSA je devítičlenná, přičemž tři členy jmenuje prezident republiky, tři národní shromáždění a tři senát. Italská parlamentní komise pro všeobecné řízení rozhlasových a televizních služeb a dozor nad nimi se skládá z dvaceti poslanců a dvaceti senátorů. Regulační orgány německých regionálních televizí HRD a spolkové ZDF jsou složeny z osobností zastupujících celou škálu politických i nepolitických skupin a institucí, které se v německé dikci nazývají relevantní skupiny veřejnosti.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR jsou tyto skutečnosti, obsažené již v informaci Parlamentního institutu z roku 1993, dobře známé. Dobře známé byly i předkladateli novely zákona o České televizi ministru kultury Dostálovi, který v první verzi návrhu zákona počítal s tím, že členy Rady bude po třetinách jmenovat Poslanecká sněmovna, Senát a prezident republiky. Ministr Dostál pluralitní model podle vlastních slov, cituji ze sobotního vydání Práva, z návrhu zákona opět vyňal poté, co se od poslanecké Stálé komise pro sdělovací prostředky vedené Ivanem Langrem dozvěděl, že je v Poslanecké sněmovně tento návrh neprůchodný. V Poslanecké sněmovně muselo být známé i doporučení Rady Evropy R96 10, podle kterého mají být regulační orgány ustavovány pluralitním způsobem.

A pak se garanční výbor Poslanecké sněmovny hlasy poslanců ODS, KSČM a části poslanců ČSSD rozhodl, že opakování současné krize se nejlépe zamezí, když se všechny jmenovací a kontrolní pravomoci vůči České televizi přisoudí opět Poslanecké sněmovně. Učinil tak nikoli proto, že by pro takový model existoval jediný racionální argument, nikoli proto, že by návrh na pluralitní volbu nebyl vznesen, nikoli proto, že by takový model existoval v kterékoli vyspělé zemi, ale čistě proto, že tak učinit může, že jim v tom nikdo nemůže zabránit. A aby se učinilo zadost tomu, čemu se někdy na rozdíl od demokracie říká demokratismus, mají blíže neurčené skupiny a organizace dostat právo navrhovat členy Rady ČT. Poslanci ODS, strany známé svým vřelým přístupem k referendu a přímé demokracii, dokonce zdánlivě demokraticky navrhují, aby takové právo mělo všech 8 milionů koncesionářů České televize. Právo vybrat ze stovek či tisíce kandidátů má ovšem zůstat jednomu jedinému orgánu a tím je Poslanecká sněmovna. Někteří poslanci si tak představují demokracii, otcové demokracie si tak představovali tyranii většiny. Děkuji vám, pane předsedo.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Nyní uděluji slovo panu senátoru Jaroslavu Kuberovi. Po něm promluví paní senátorka Irena Ondrová.

Senátor Jaroslav Kubera:

Dobrý den, vážený pane předsedo, dámy a pánové, vážení zavilí i neústupní, předem se omlouvám, bude-li se vám můj projev zdát poněkud humorný. Četl jsem a slyšel v posledních týdnech mnoho projevů, které byly míněny zcela vážně, a přesto mi připadaly humorné.

Příčinou krize v České televizi, a nejen tam, nejsou politické tlaky, ani ekonomické zájmy, či snad dokonce spiknutí bývalých agentů STB řízených ruskou KGB, která podléhá CIA, kterou potom řídí MOSAD, aby z pozadí všechno řídil Vatikán. Skutečnou příčinou je virus způsobující nemoc ROSO, jinak též roztroušený socialismus, latinsky socialismus diseminatus, anglicky Sprat socialism, rusky rassjetoj socialis a německy abgesprecht socialismus. Tento virus je znám již poměrně dlouho a dokonce ve své době byl považován za blaze působící a většině pacientů nijak zvlášť nevadil. Dokonce i ti, u nichž choroba propukla v neroztroušené podobě, měli dobrou šanci získat významné postavení.

Komplikace nastaly až po roce 1989, kdy se virus stal zákeřným, zejména ve spojení s jevem odborně popsaným vzorcem Z = O2, který vymyslela moje žena po třicetiletém soužití se mnou, což převedeno do běžné mluvy znamená, že zklamání je druhou mocninou očekávání. ROSO útočí na každého. Na levicové kapitalisty, stejně jako na pravicové socialisty, napadá bez rozpaků seniory, chtěli by jezdit zadarmo městskou dopravou, poslance i senátory, dokonce jezdí zadarmo městskou dopravou, juniory, kteří by chtěli všechno zadarmo, i nezaměstnané, kteří věří tomu, že sociální dávky by měly být na úrovni průměrné mzdy, řemeslníky, kteří raději účtují méně bez dokladů než více s dokladem, obchodníky, marže 100 % se jim zdá přiměřená, odboráře, kteří včera v našem městě zablokovali dopravu, protože si zákon o veřejných zakázkách vyložili duchem, tzn. že oni tu zakázku dostali vždycky a na věčné časy, a dokonce i výjimečně novináře a umělce. Výjimečně jsem řekl proto, abych nepopudil.

Boj s tímto virem je nesmírně těžký a ani v posledních letech se nepodařilo najít účinnou vakcínu a nepomohla ani léčba Klausem. Zákony dodržují jenom blázni a ti ostatní, kdyby chtěli, tak se je nejsou pro jejich nepřeberné množství schopni naučit, a kdyby se je přece jen naučili, tak my jim je znovelizujeme a budu tam, kde byli.

Ale vraťme se k našemu problému. Nemusíme se zabývat detaily, jako je počet členů Rady, způsob volby či působnost. To bychom měli nechat našim kolegům, poslancům, kteří v klidu a bez nátlaku připraví beze spěchu solidní předlohu. Naším úkolem bude jen pilovat a dbát přitom vyšších principů a duchů.

Za zcela zásadní považuji, aby rada odpovídala sociálnímu složení koncesionářů. Je nezbytné, aby nejméně 30 % radních byly ženy. Nesmíme zapomenout na mladé, kterých musí být také nejméně 30 %. Ostatně i tuneláři by měli mít v zájmu spravedlnosti své zastoupení, protože tvoří nikoliv zanedbatelnou část společnosti. Pokud jde o procesní zastoupení, doporučuji využít příloh živnostenského zákona, které jsou dostatečně obsáhlé. Nesmíme zapomenout ani na lékaře, nejlépe psychiatry, protože jen ti mohou nejlépe posoudit, zda je program vyvážený. Trochu problém bude s církvemi. Je jich hodně a některé mají blízko k politickým stranám. Nejméně 60 % musí být z uměleckých kruhů. Tady bych se rád přimluvil za kouzelníky a žongléře, kteří bývají často opomíjeni.

Stejně důležité je, koho do Rady zásadně ne. Že zásadně ne členy politických stran, to je snad každému jasné. Výjimku snad mohou dostat jen ti, kteří mají automobil s náhonem na všechna čtyři kola. To ale nestačí. My musíme eliminovat i příznivce politických stran, kteří sice nejsou členy, ale politické strany volí.

Proto bude nezbytné novelizovat volební zákony tak, aby volby byly veřejné a bylo jasné, kdo kam patří. Teprve po splnění těchto základních podmínek budeme mít Radu skutečně nezávislou, budeme s čistým svědomím moci platit poplatky, i když budou dobrovolné, a tak se jednoznačně prokáže, zda a jak velkou veřejnoprávní nebo veřejnoduchovou televizi potřebujeme.

Nemusíte se mnou souhlasit. Stačí, když mi dáte za pravdu. Kupředu, ale opatrně.

Na závěr ještě jednu poznámku. Pamatuji si červenomodrobílé stužky. Poslední dobou vídávám červenobílé stužky. Doufám, že nebudeme povinně nosit červené stužky. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane kolego. Nyní promluví paní senátorka Irena Ondrová. Technická procedurální připomínka. Paní senátorka Roithová.

Senátorka Zuzana Roithová:

Děkuji. Já bych chtěla poprosit pana předsedu Senátu, aby to veřejné slyšení směřovalo především k vyslechnutí pozvaných hostů a abychom se nějakým způsobem, případně i hlasováním, jestli to je nutné, dohodli o tom, že otázky a doplňující referáty budeme směřovat až po vyslechnutí našich hostů. Já se obávám, že naše vlastní příspěvky nepřispějí ke kvalitě veřejného slyšení.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně, to je výzva spíše k přítomným senátorům než ke mně. Já nehodlám kolegům senátorům a senátorkám odnímat slovo a odpovědi musí patrně následovat poté, co byla vyřčena otázka. Někteří odcházejí a já budu prostě napříště upřednostňovat otázky a odpovědi. Ale ta výzva, s tím já se ztotožňuji, je to slyšení, my jsme tady proto, abychom naslouchali. Nezlobte se, paní kolegyně, že jsem vás zdržel. Prosím.

Senátorka Irena Ondrová:

Děkuji vám, pane předsedo. Já se obávám, že také neuspokojím zcela paní kolegyni Roithovou, nicméně budu velmi stručná. Snad příliš nezdržím.

K mému vystoupení, nepřipravenému vystoupení, ke kterému mám napsáno pouze několik bodů, mě vlastně vyprovokoval pan kolega Ruml a odpovědi hosta, který již odešel, pana Pavlaty. O tom, že byly napsány v poslední době hory slov o slovech není potřeba hovořit.

Co znamenají slova o demokracii, o svobodě, víme my všichni. Stejně jako asi většina vás a doufám, že většina z vás, si ctím více než co jiného svobody a demokracie, ctím si toho, že každý z nás si tady na tomto místě může říci to, co chce bez jakéhokoliv omezení.

Toho, s čím jsme se setkali v poslední době, se jenom málo dotknu televizního vysílání, nelíbilo se mi vůbec. Nelíbilo se mi, jak ze strany tzv. zbouřenců nebo rebelů, prostě části nespokojených zaměstnanců televize, nelíbilo se mi vysílání druhé strany a ze všeho nejvíce se mi nelíbilo vypnutí veřejnoprávní instituce, kterou Česká televize je.

I mě se to velmi dotklo, protože taktéž jsem se něčeho podobného nedočkala od roku 1968, takže i já vznáším veliký otazník a zároveň i vykřičník nad tímto nešťastným a nekvalifikovaným počínáním bývalého pana generálního ředitele.

O čem však chci mluvit teď, je informace o současném stavu věcí. Informace, ke kterým se dostáváme, alespoň já, zcela veřejnou cestou, to znamená přes tisk, přes média. Tak jako každý z vás denně pročtu x výtisků různých typů novin, sleduji všechna možná vysílání několika televizních kanálů a také sleduji vysílání Českého rozhlasu.

O krizi v České televizi si dovolím tvrdit, že vysílání, a teď budu hovořit o Českém rozhlasu a speciálně o jeho jednom kanálu, kterým je Rádio Svobodná Evropa, a ještě podtrhnu, že toto je pro mě snad nejhorším poznatkem a nejhorší skutečností, že budu mluvit právě o Radiu Svobodná Evropa, které pro mě bylo vždy symbolem a synonymem svobody a demokracie, o dvou posvátných slovech, musím říci, že co se týká informací o krizi v České televizi, čtrnáctidenní atak ze strany některých redaktorů vysílání Radia Svobodná Evropa a já řeknu dokonce i jméno např. pana Rejžka, bylo pro mě velkým rozčarováním.

Proto si dovolím, pane předsedo, vaším prostřednictvím v souladu s tím, o co žádal pan senátor Ruml pana kolegu Pavlatu, dovolím si požádat pana generálního ředitele Kasíka o to, aby nechal provést, a pokud to nebude stačit takto slovně, požádám o to písemně, aby nechal provést analýzu posledních čtrnácti dnů, co se týká obsahu a úrovně informací, vyváženosti a plurality informací ve vysílání Svobodné Evropy.

Samozřejmě, že informace se budou týkat pouze krize v České televizi. Děkuji vám.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně. Já tímto panu Kasíkovi tlumočím otázky paní Ondrové. Nyní promluví pan Jacques Rupnik. Po něm je přihlášena paní senátorka Moserová. Konstatuji, že další písemné přihlášky nemám, ale samozřejmě je možné se hlásit i zvednutím ruky. Pane Rupniku, prosím, máte slovo.

Jacques Rupnik Centrum pro mezinárodní studie (C. E. RI., Paříž):

Vážený pane předsedo, páni senátoři, paní senátorky, děkuji za možnost účastnit se vaší diskuse pohledem zvenčí, pohledem ze západní Evropy.

Mohu říci úvodem, že od roku 1989 nebyl v západních médiích takový zájem o situaci v České republice jako dnes. Jakmile se krize České televize dostane na obrazovky západních diváků, na první stránku Herald Tribune, do úvodníků Le Monde, New York Times atd., znamená to, že tato krize přesahuje domácí rámec a má samozřejmě dopad na image republiky, na evropský pohled, na stav české demokracie po deseti letech. Proč? Je to jenom přehnaná citlivost západních médií, někteří si to tady takto vysvětlují a lze říci, že média jsou zvláště citlivá na situaci v médiích. Je to jistý stavovský reflex, možná. Ale jakmile sledujete situaci v zemi, kde se třikrát za rok vymění ředitel veřejnoprávní televize, kde se vypne večer televizní zpravodajství, i ti nejflegmatičtější zpozorní a zjistí, že prostě něco není úplně v pořádku v království českém a že situaci je nutno tedy patřičně monitorovat.

Další důvod je jisté překvapení, že právě zde, právě v České republice, ve střední Evropě, protože se zdálo, že tato otázka svobody slova, která byla vlastně původem nebo přímo souvisela se změnami roku 1989, se zde zdála být vyřešena. Asi předčasně.

Dovolím si připomenout, že s Pavlem Tigridem jsme organizovali pro Českou televizi na jaře v roce 1990 zvláštní semináře o tom, jak zaručit nezávislost médií v období volební kampaně, jak umožnit všem stranám být rovnoprávně zastoupeni atd. Ještě v roce 1991 jsme měli podobný seminář na Kavčích horách pro pracovníky televize i pro poslance. Čili je tady nejenom překvapení, že právě zde, ale že je to také jakýsi krok zpátky. Česká situace se najednou ocitne ve stejné skupině zemí, které mají tyto problémy mocenského boje o kontrolu veřejnoprávní TV. A to jsou buď země bývalé Jugoslávie nebo bývalého Sovětského svazu. V minulých dnech byl předložen návrh, aby Parlamentní shromáždění Rady Evropy projednalo mediální situaci na Ukrajině a v ČR 25. tohoto měsíce. Samotný fakt, že tento návrh je možný, že do stejného návrhu se dá i ČR, je myslím patřičným důvodem k zamyšlení.

Teď již k věci, protože vím, že čas kvapí. Dva aspekty jsou důležité pro krizi ČT z evropského pohledu.

  1. Otázka nezávislosti zpravodajství a způsob, jak vytvářet patřičné pojistky a záruky proti pokusům o politickou kontrolu či vliv.
  2. Za krizí zpravodajství nebo nezávislosti zpravodajství jde možná o něco více, a to o samotné místo veřejnoprávní TV.

Nejdříve samozřejmost. Pokušení politických stran ovlivňovat zpravodajství existuje všude a bude existovat vždy. Problém nelze nikdy nikde považovat za vyřešený. Každá západoevropská demokracie jej řeší po svém, neexistuje jeden zázračný recept. Nicméně existují jisté zkušenosti, které mohou být zajímavé i pro vás.

Mediální dozorčí Rady mají být v západních demokraciích zárukou nevměšování politické moci. Jmenovat členy rady podle politického klíče je prostě popřením důvodů, proč rada vůbec vznikla. Čili ať již si vyberete britský model Board of Governors, který dohlíží na BBC, ať již si vezmete francouzský model, kterému jsem sám nakloněn nejen proto, že v Paříži žiji, ale protože si myslím, že je to systém, který by zde možná pomohl situaci řešit: třetinu členů Audioviziální rady vybírá prezident, třetinu Národní shromáždění, třetinu Senát.

Německý systém: část rady jmenovaná parlamentem, část různými institucemi a společenskými organizacemi nezávislými na politické moci. Je tu švédský model, americký – US Federal Communication Commission – sedm členů, které navrhuje prezident, potvrzuje Kongres.

Ať si vyberete jakýkoliv, varianty jsou různé, ale první zásada zní: rada, která dohlíží na nezávislost veřejnoprávní TV, nemá být jmenována pouze z jednoho zdroje. Pokud je tomu tak, je to situace, kdy rada se stává součástí problému více než možností jeho řešení.

Zásada druhá: při jmenování do Rady se klade důraz na profesionální kompetenci a nezávislost na politických stranách. Nedovedu si představit, že by to v Board of Governors či v audiovizuální autoritě ve Francii obsadili lidé bez silného osobního a profesního zázemí, bez respektu v novinářské a kulturní obci a ve veřejnosti vůbec. To je, abych tak řekl, "evropské minimum" pro záruku nezávislosti nejenom zpravodajství, ale vůbec fungování televize jako veřejné služby.

Druhou otázkou, která se mi zdá pro budoucnost neméně důležitá, možná důležitější, je otázka veřejnoprávní TV. Za krizí, která se týká nezávislosti zpravodajství, se rýsuje útok na myšlenku televize jako veřejné služby.

Někteří političtí lídři v této zemi navrhují řešení privatizací. Máte problém v TV? Tak ji zprivatizujte a problém bude vyřešen. Představa, že privatizace je jakýsi zázračný prostředek, kterým se zbavujeme zásadních problémů, není po desetileté zkušenosti v  této zemi úplně přesvědčivá.

Nezapomenout na jednu věc. První vážná krize v českém televizuálním systému byla právě v první soukromé TV, v TV NOVA: konflikt Vávra versus Železný. A soudní spor o tuto TV s firmou Estée Lauder ještě není vyřešen. Samotný návrh privatizace však naznačuje, jak jsem řekl, že otázkou není jen zpravodajství, ale místo veřejnoprávní TV samotné. Sotva uhlídáme ČT před vlivem politickým, už je na čase myslet, jak ji uchránit před partikulárními vlivy ekonomickými, před náporem jistých hospodářských či komerčních lobby, která jsou mimochodem také propojena s politickou mocí. To bych nazval, stručně řečeno "berlusconizací" českého televizního prostoru.

Pokud tudíž existuje něco jako "evropský model" v této mediální oblasti, není to privatizace. Privatizaci bych nazval nestandardním řešením, což je termín zde také velmi oblíbený. Tento evropský model spočívá právě na konceptu, který je založen na rovnováze mezi veřejným a soukromým sektorem: v Británii BBC, ITV ve Francii, tři kanály soukromé, tři veřejné, Německo, Itálie, Skandinávie. Jak jsem řekl, evropský model má různé varianty, ale také společného jmenovatele.

Tento koncept služby veřejnosti a rovnováhy mezi veřejným a soukromým sektorem je součástí evropské mediální kultury. Zpochybnit jej, zdá se mi, asi nepomůže této zemi, aby byla brána jako samozřejmý partner v procesu evropské integrace.

Jak tyto problémy řešit, jak se inspirovat, do jaké míry lze tyto evropské zkušenosti převést? Byla tu zmíněna Rada Evropy, různé dokumenty a rezoluce. Dovolím si citovat alespoň z rezoluce z roku 1994, protože schůzka Rady ministrů o roli medií se konala zde, v Praze. Nemám moc času, proto jen pár vět, které se týkají důležitosti veřejnoprávní TV:

"Recognising the need for the guarantee and permanents and stability of public service broadcasting so as to allow to continue to operate in the service of the public. Underlining the weight of function of the public service broadcasting as an essential factor of pluralistic communication accessible to everyone."

Ministři dále zdůrazňují: "The commitment to maintain and develop strong public service broadcasting system in an environment characterized by an increasively competitive offer of programmes."

A potom samozřejmě souvislost mezi veřejnou službou a nezávislostí: "To broadcast impartial and independent news, information and comment, to develop pluralistic inovatory and valid programming which meet high ethical and quality standards and not to sacrifice the persuit of quality to market forces."

Omlouvám se, že to cituji v angličtině, protože jsem neměl čas si udělat český překlad, ale myslím, že jste mi rozuměli.

Co tedy doporučit? Začněme tím, že se vrátíme k duchu pražské deklarace z roku 1994. Ne kvůli Evropě, ale kvůli sobě, chceme-li, aby si tato země uchovala otevřený pluralitní veřejný prostor nezbytný pro liberální demokracii.

Závěrem tři poznámky:

Za prvé ať se rozhodnete pro jakýkoliv model při přípravě nového zákona, musíte být nejen přesvědčeni o tom, že máte pravdu a že kritiky z venku jsou nefér nebo neinformované, ale musíte být také schopni svou pozici na evropském fóru obhájit.

Za druhé každá krize má v sobě něco dobrého. Tato dnešní krize je důležitá, protože postavila otázku veřejnoprávní televize a smyslu plurality v médiích do veřejné debaty nejen pro experty, pro poslance, ale pro veřejnost vůbec. Tady je příležitost využít této krize k daleko širší debatě o tom, co tento veřejný prostor znamená pro demokracii.

Třetí věc: jsou tu věci týkající se rady, ale které ji přesahují. Klíčem je profesionalita a jistý etický kodex profese samotné, ale ten se může vyvinout jen v příznivém prostředí bez politického nátlaku. Nejlepší zákony, záruky, instituce, jsou v poslední instanci závislé na schopnosti a vůli je uplatňovat, tedy na jisté demokratické a liberální politické kultuře, která v této zemi teprve vzniká, v redakcích televizních zpravodajství, ve veřejnosti, která se pro tuto věc mobilizuje, ale v neposlední řadě i na půdě parlamentu samotného. Děkuji Vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Rupniku. Seznámím vás s přihláškami do diskuse. Přihlásil se pan Jiří Grygar, paní senátorka Moserová a pan Ivan Wilhelm. Za předpokladu, že nebudou žádné přihlášky, poprosím poté pana kolegu Jařaba, aby dopolední debatu shrnul, a vytvoříme prostor pro to, abyste se u nás naobědvali.

Prosím pana Jiřího Grygara.

Jiří Grygar – bývalý předseda Rady České televize:

Vážený pane předsedo, vážený Senáte, dámy a pánové, první Rada České televize vznikla zároveň s Českou televizí jako takovou. Pracovala pět let a myslím, že když jsme končili se svou funkcí, Česká televize byla v lepším stavu než před oněmi pěti lety. Od té doby vidíme situaci, kdy Česká televize je ve vážném stavu. To je důvod, proč chci něco ze zkušeností, které jsme nabyli, zde připomenout.

Myslím, že stávající zákon o České televizi a další přidružené zákony nebyly zdaleka tak špatné, jak se dnes často říká. O tom svědčí právě skutečnost, že zejména v prvních pěti letech docela dobře vyhovovaly, a některé principy veřejnoprávní služby tak byly přiměřeným způsobem naplňovány. Proto také mé poznámky budou platit nejen pro budoucí Radu České televize a způsob její volby a práce, ale také pro dvě další rady, tzv. velkou radu a Radu Českého rozhlasu.

Především si myslím, že je potřeba zavést princip, kterému říkám princip rotace, který v Senátu dobře znáte, protože tímto způsobem je volen Senát. Znamená to volbu po třetinách v obdobích, která se zčásti překrývají. Za druhé chci připomenout, že tento princip rotace je důležitý pro Radu České televize, Radu Českého rozhlasu atd. proto, že veřejnoprávní služba je běh na velmi dlouhou trať. Princip rotace umožňuje, aby se tento způsob dobře naplnil.S tím souvisí druhý princip, o kterém hovořím jako o principu kontinuity. Velmi nás mrzelo, když jsme končili pětileté období, že jsme neměli možnost předat své zkušenosti, které jsme nabyli, následovníkům z toho důvodu, že nová rada nebyla zvolena v době, kdy končil náš termín. Odcházeli jsme s tím, že jsme vyklidili kancelář, všechno odtamtud zmizelo a nová rada začínala znovu na zelené louce. Připadá mi to naprosto nevhodné. Prostě celá řada našich zkušeností spadla pod stůl.

Další problém souvisí s tím, co je v novém zákonu avizováno, že se zdá, že je vůle k tomu, aby se počet členů Rady zvýšil. Podle mého soudu je to do značné míry problematická věc. Byl zde zmíněn francouzský model, který má devět členů. Připadá mi, že tento počet je ještě číslo, kdy lidé mohou spolu komunikovat ke každému problému dostatečně volně; jakmile počet vzrůstá, jsou problémy absencí a toho, že každá diskuse trvá příliš dlouho. Nevím, jak z toho ven. Počet patnáct je snad horní hranice, ale kdyby se mělo jít k ještě většímu počtu členů rad, připadá mi, že by muselo stejně vzniknout grémium, které by praktické aktuální otázky řešilo častěji. Je naprosto správné, aby v Radě byli lidé z různých regionů, kteří ovšem musí na schůze dojíždět z větší dálky. Není to technicky jednoduché a vede to k tomu, že rada často pracuje v neúplném složení.

Jedna možnost, jak to řešit, je převést rady na profesionální bázi. To má svá úskalí. Pokud je mi známo, velká rada je na této bázi konstruovaná, to znamená, že lidé v této velké radě pracují na plný úvazek v Radě a jsou za to přiměřeným způsobem odměňováni. U členů specializovaných rad pro veřejnoprávní službu myslím, že profesionalizace způsobí, že lidé jsou příliš vázáni na tuto profesi a může se stát, že to ovlivní nezávislost jejich rozhodování. Za profesionalizaci bych se proto nepřimlouval. Souvisí to také s tím, že počet členů by měl být nejlépe devět, patnáct je ale maximum.

Další poznámka se týká přechodu z doby, kdy jsme byli voleni ČNR. Dnes rady volí Poslanecká sněmovna. Je otázkou, kdo je přesný následovník ČNR. Podle mého soudu to je Parlament České republiky, který má dvě komory. Z toho vyplývá nutnost, aby do volby budoucích rad stejným způsobem vstoupil i Senát.

Je-li nějaký nedostatek současného zákona, je to především problém sankcí. Nic se například celkem nestalo Poslanecké sněmovně, když zdlouhavým způsobem volila členy dalších rad. Bylo to na pokračování a trvalo to dlouho. Dlouhou dobu nebyly rady usnášeníschopné a dělné. V zákoně by měla být jasná sankce. Máme varovnou zkušenost, když Poslanecká sněmovna podobným způsobem protáhla volbu ombudsmana. Toto by se mohlo stát zejména ve chvíli, kdy návrhy do Poslanecké sněmovny budou přicházet zvenčí.

Druhá sankce by měla být vůči členům rad. Stávalo se nám, a myslím i jiným radám, že mnozí členové rady delší dobu absentovali s problematickými omluvami. Samozřejmě ne tak dlouho, aby to vedlo k jejich odvolání. Tady je potřeba najít jiný způsob, jak zaručit, aby rady pokud možno, když jsou máločlenné, zasedaly v co nejúplnějším počtu.

Za velmi sporný považuji návrh, který se objevuje v návrhu zákona, že by bylo možné Poslaneckou sněmovnou individuálně odvolávat jednotlivé členy rad. To je nebezpečný politický nástroj, který se dá snadno zneužít.

Na druhé straně vidíme ze zkušenosti, že v obou radách, která následovaly po naší radě, docházelo k tomu – zejména v klíčových okamžicích, kdy šlo o velmi důležité věci, jako jmenování a odvolání generálního ředitele – že z vážných důvodů někteří členové Rady rezignují. Myslím, že je třeba lépe ošetřit situaci, kdy se tímto způsobem rada stává málo věrohodnou ve svých usneseních. Jestliže počet členů takto okleštěných Rad klesne pod určitý počet, mělo by to být v zákoně přesně ošetřeno.

Poslední poznámka se týká střetu zájmů. Sám jsem dodržoval zásadu, že v době, kdy jsem byl členem Rady České televize, nevystupoval jsem v žádném televizním médiu – ve veřejnoprávním, ale ani v soukromém. Myslím si, že tento požadavek, i když není přímo v zákoně explicitně obsažen, by měl být morálním imperativem pro všechny členy všech budoucích rad.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Grygare. Než udělím slovo paní senátorce Moserové, dovolte, abych mezi hosty přivítal místopředsedu výboru Národní rady Slovenské republiky pro kulturu a média, pana Jána Budaje. Slovo má paní senátorka Jaroslava Moserová. Po ní vystoupí pan Ivan Wilhelm. Dále se přihlásila paní Irena Válová.

Senátorka Jaroslava Moserová:

Pane předsedo, vážení přítomní, chtěla bych se vrátit k tomu, co jsme vyslechli od pana profesora Moose a co jsme spatřili také v dokumentaci, kde zcela jasně vyplývá klíčová role Rady České televize.

O této klíčové roli věděla odborná veřejnost, ale až do této situace, která se vyvinula od konce minulého roku do počátku tohoto roku, o tom nevěděla veřejnost širší. Při této příležitosti se ohrazuji proti tomu, je-li širší veřejnost, která demonstruje, označována za ulici. Ulice se chová jinak. Domnívám se a byla bych ráda, kdyby někdo z vystupujících na to reagoval, že celá nešťastná situace, která nás všechny zaměstnává, bude mít jeden pozitivní efekt, a sice že ať už sem přijde konečná podoba zákona z Poslanecké sněmovny v jakékoli podobě, a toužebně si přeji, aby přišla v takové podobě, kterou bychom mohli s čistým svědomím schválit, určitě v budoucnosti tím, že veřejnost ví o důležitosti Rady a bude vědět o jejím konání, by se uplatnila větší odpovědnost při volbě členů. To je podstatné.

Vím bezpečně, že kdyby tuto Radu měl vyhledávat a volit Senát, že by tento zodpovědný přístup šel napříč všemi demokratickými stranami.

Doufám tedy, že nějaký pozitivní efekt celá tato situace bude mít.

Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně Moserová. Slovo má pan Ivan Wilhelm, po něm promluví paní Irena Válová.

Ivan Wilhelm rektor Univerzity Karlovy:

Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, vzácní hosté, dámy a pánové.

Děkuji za poskytnutí příležitosti oslovit toto shromáždění. Dovolte, abych začal možná trochu zeširoka.

Vybudované, získané nebo dokonce vybojované nám připadá příliš samozřejmé, jisté či neměnné. Možná takové naše postoje pramení z toho, že cena, kterou jsme za tyto výsledky zaplatili, nebyla příliš vysoká, anebo ji pouze jako příliš vysokou nehodnotíme. Nastane-li pak konflikt, cítíme se být zaskočeni a nepřipraveni na adekvátní řešení. Chceme najít řešení především rychle. Přitom se snažíme obtížnou a namáhavou cestu hledání odpovědí, argumentací a rozprav co nejvíce zkrátit a řadu otázek obejít. Nejlepší zkratky přitom vedou obcházením analýzy vlastních omylů a chyb, neochoty ke korekci svých postojů a z toho vyplývajících omluv a napravování nežádoucích výsledků.

Jsou to kroky jistě velmi těžké a většinou nejsme na ně vždy dostatečně připraveni. Chci zdůraznit, že jen pečlivé sbírání věcných argumentů, jejich neustálé vyhodnocování, naslouchání partnerům a trpělivost v rozhodování mohou představovat součásti složité stavby, která se nazývá politickou kulturou.

Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, jak je tato práce těžká. Současně však mohu říci, že nedostatek nebo neschopnost vzájemné komunikace, velkorysosti, nedostatek vědomí společného cíle, povýšenost či agresivita v jednání, absence slušnosti a vzájemné úcty vedou směrem právě opačným. Odtud pak plynou potíže při nalézání řešení.

Toto je společným jmenovatelem mnoha našich problémů a příběh České televize je jedním z nich.

Je možné, že moje poznámky vám připadnou příliš obecné. V posledku však mají jistý podpůrný charakter pro řešení meritorního problému obecného slyšení, ke kterému bych se tu přimlouval.

Chci uvést několik poznámek, přičemž nezakrývám, že vycházejí hlavně ze zkušenosti vysokých škol.

Vysoké školy jednak mají podobně jako Česká televize veřejnoprávní charakter, jednak jejich vztahy a tudíž i zkušenosti ze světa médií jsou poměrně bohaté.

Máme také hodně cílů a úkolů, ve kterých si můžeme vzájemně pomáhat. Více, než by se mohlo na první pohled zdát.

Samostatnost, kterou vysoké školy získaly podle současného zákona tím, že se oddělily od státu, vyvolala nejprve v akademické obci euforii. Širší prostor pro vlastní iniciativu, koncepce, nápady, tvůrčí zaujetí znamená výrazné zkvalitnění podmínek akademické práce. Závislost nebo dokonce podřízenost v oblasti tvůrčí činnosti totiž nezřídka vede k pasivitě, alibismu nebo až k zneužívání nadřízeného postavení.

Postupně jsme však přicházeli také na to, že poskytnutím samostatnosti jsme současně převzali i výrazně zvýšenou míru individuální odpovědnosti. Přitom nejde jen o odpovědnost akademických funkcionářů, ale každého z členů akademické obce. Mít věci ve vlastních rukou znamená sám se zodpovídat z chyb a neúspěchů. Není nadřízeného, který by některé z nich zakryl nebo mohl nést jejich hlavní tíhu sám. Přitom výkon učitele podléhá každodennímu hodnocení, a to nejen ze strany studentů. Zde je určitá paralela. Televize je také tvůrčím pracovištěm, které je každodenně a z mnoha stran bedlivě sledováno a hodnoceno. Naše zkušenosti ukazují, že nejefektivnější cestou k nápravě drobných chyb, které jsou právě nejčastější, není trestající ruka, ale předcházení nedostatkům spočívající především ve schopnosti poradit, pomoci a diskutovat. Je důležité položit potřebné otázky včas a společně na ně odpovídat.

Postavení každé z obou porovnávaných institucí jednoznačně určuje i úkoly veřejné služby, které jsou jim svěřeny. V nich je potřeba hledat důvod, proč nemluvíme jen o státních, či soukromých vysokých školách nebo o státní, či výlučně o soukromých televizích. Pro soukromé osoby by totiž plnění úkolů veřejného zájmu v celé šíři mohlo být obtížné, ekonomicky příliš nákladné či zbytečné.

Nově otevírané soukromé vysoké školy například logicky směřují k pro veřejnost atraktivním oborům s menšími náklady, a působí tudíž pouze v jistém segmentu vysokoškolského vzdělávacího sektoru.

Z této paralely odvozuji hlavní argument pro existenci veřejnoprávní televize. Nejde totiž jen o poskytování objektivního zpravodajství. Veřejným zájmem je bezesporu podpora prezentování kultury v nejširším slova smyslu a výchovné a vzdělávací působení s ohledem na naše konkrétní podmínky a potřeby.

Přiznám se, že pokus přesně formulovat úkoly České televize by nebyl příliš jednoduchý. Pokusím se proto vyjádřit jinak. Považuji Českou televizi, stejně tak jako Český rozhlas, ale i Národní knihovnu, Národní divadlo, Národní muzeum, Českou filharmonii a podobná tělesa za skutečně národní instituce, jejichž poslání je nezastupitelné a v mnoha směrech výlučné. Zmíněné instituce jsou sice formálně od sebe odděleny, a v některých případech, třeba u rozhlasu a televize, by možná stálo za to si položit otázku, proč je tomu tak i dnes. Nicméně můžeme vidět řadu společných cílů, ke kterým mají působit, každá svými prostředky. Tyto cíle nezanikají ani v evropském kontextu, ba právě naopak. Evropský prostor vede právě k posilování jejich rolí. Rozvíjení národních kultur a uchování národní identity je nezbytnou podmínkou pro vytváření kultury evropského regionu. Zde lze opět nabídnout mnoho příkladů z mezinárodní spolupráce vysokých škol jak ze vzdělávací, tak i vědecké činnosti.

Lze uvítat, že jsou připraveny či připravovány novely zákonů, které se televizního vysílání týkají. Snad nové texty budou lepší, než je současný stav. Na druhé straně se obávám, abychom jednou změnou zákona nepovažovali věc za vyřešenou, abychom neztotožnili vytvořená pravidla s realitou, abychom po zákonech nepožadovali víc, než ve skutečnosti představují.

A tím se vracím na počátek mého vystoupení. Odpovědnost za instituci je formálně právně možno uložit jednotlivci nebo kolektivu tří, osmi, patnácti či padesáti lidí. Ve skutečnosti je ovšem třeba usilovat o to, aby vědomí odpovědnosti měli i mnozí další, kteří třeba v méně formálním postavení mohou televizi pomoci uskutečňovat její úkoly, aby způsob jejich volby či jmenování byl podřízen požadavkům na jejich lidské kvality, a nikoli naopak. Aby to byli lidé vzdělaní a moudří, měli přirozenou autoritu a schopnost naslouchat názorům druhých. Aby měli vytvořeny nejnutnější podmínky pro nezávislé rozhodování a aby se o to také snažili.

A v těchto věcech nám zákony mohou pomoci jenom zčásti. Je to povětšině v našich rukou.

Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Wilhelme. Uděluji slovo paní Ireně Válové, po ní bude mluvit paní senátorka Zuzana Roithová a zatím jako poslední je přihlášen pan Roman Ondrůj. Prosím, paní Válová.

Irena Válová – předsedkyně Syndikátu novinářů České republiky:

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové. Nejprve bych se chtěla vyjádřit ke způsobu volby, složení a výkonu mandátů mediálních rad a chtěla bych vám zde sdělit paralelu, která pochází z Rakouska a není z rady mediální, ale je z rady tiskové. Na tomto případu bych chtěla dokázat, že způsob volby rad bude rozhodnutí politické, nikoliv technické.

Já se dokonce domnívám, že o tomto způsobu volby je rozhodnuto už nyní a je to dobře, že je rozhodnuto. Rakouská tisková rada měla svého času velmi podobné problémy, kterými trpí současná tisková rada, která stále ještě je ve funkci. Bylo rozhodnuto, že bude odpolitizována a bude skutečně vytvořen tzv. nepolitický orgán zahrnující relevantní společenské skupiny tak, jak zde bylo sděleno přede mnou. Co se stalo? Stalo se to, že právě proto, že těchto relevantních politických skupin bylo moc, nebylo zcela jasné, jaké skupiny obyvatel a pro koho jsou relevantní, vznikl skutečně naprostý chaos a výsledkem toho bylo, že vznikl další politický orgán. Ono se totiž ukázalo, že všichni jednotliví zástupci těch tzv. relevantních společenských skupin nakonec byli velmi náchylní k tomu, co my od počátku nechceme, tj. ke korupci, tedy korupci jak ekonomickou nebo politickou mocí.

Tato záležitost se nedávno projednávala. Když sami Rakušané vznesli výhradu, že už nechtějí takovýto orgán složený ze zástupců tzv. relevantních společenských skupin, byli překřičeni. Byli překřičeni zbytkem Evropy. Protože prostě my tady v tuto chvíli řešíme celkovou krizi politiky v Evropě, my neřešíme, kolik má být členů Rady ČT a odkud mají přicházet. To je prostě krize politiky jako takové, vztahu politiků, novinářů, vztahu politiků a občanů. Logicky proto zbytek Evropy a zbytek zástupců rad překřičel Rakousko, které jako jediné řeklo tu pravdu tak, jak prostě je. S tím, že v dnešní době není záhodné, aby politika jakkoliv zasahovala do občanských záležitostí. Já si myslím, že je to správné. Dokonce si myslím, že je správné, když většina mohla prosadit svůj nějaký názor proti menšině. Proč je to správné? Jakkoliv osobně to vůbec za správné nepovažuji, je to prostě realita.

Já bych vás nyní chtěla v souvislosti právě s tím, že se k vám dostane ten zákon, žádat o realistické myšlení. Řekněme si, co se tady odehrálo. Odehrálo se to, že dlouhodobě neudržitelná situace v ČT, která měla nějaká příčiny, na nichž jste se podíleli třeba i vy sami, stejně jako Poslanecká sněmovna, ale i sami novináři, vyústila v události, v jaké vyústila. Prostě nyní nám na jedné straně jako vítězové stojí kolegové, novináři, naši kolegové z občanské iniciativy Česká televize – věc veřejná, a další, například i občané, tedy tzv. veřejné mínění, které podporovalo po celou tu dobu boj novinářů a iniciativy Česká televize – věc veřejná za svoji věc.

Domnívám se, že teď jakkoliv mnozí politici se prostě neztotožňují s tím, že by měli ustoupit, ten ústupek musí přijít, protože rozložení sil je takové, domnívám se, že prostě ten zákon, který bude navržen, bude muset zcela jednoznačně respektovat mínění těch zúčastněných, což je zejména iniciativa ČT – věc veřejná, zástupci přítomných televizních odborů a dalších profesí, kteří dlouhodobě stav v televizi kritizovali. Bez ohledu na to, co je pravda. To je prosím, doufám, že tomu bude tak rozuměno, pouhá výzva k realitě, k ničemu jinému.

Chtěla bych hovořit k bodu B, tedy k možnosti legislativního posílení nezávislosti sdělovacích prostředků.

Jakkoliv byl můj úvod pesimistický, přejdu k optimismu. Protože nám se tady odehrála taková zajímavá věc. Vlastně jakkoliv se zdá, že zde jsou různé skupiny, které bojují za různé zájmy, nakonec ve svém důsledku všichni bojujeme za zájem společný. Tím, jak už jsme si řekli, je systém transformace ČT jako instituce a vlastně jde o naplnění, konečně naplnění toho doporučení Rady Evropy. Vlastně jde konečně o počáteční respekt k judikátům Evropského soudu pro lidská práva tak, jak zde na úvod byly citovány. Co tím chci říci? Ta pražská deklarace má dvě strany. Jsou tam práva novinářů, jsou tam práva provozovatelů, je tam redakční nezávislost; zcela samozřejmá věc. Ale jsou tam povinnosti novinářů, povinnosti provozovatelů. Zdá se mi, že my velice často vždycky z té pozice, na které stojíme, hovoříme pouze v zájmu jedné z těch stran. Zkusme být nezávislí a zkusme konečně naplnit tu pražskou deklaraci z obou dvou stran, tedy s ohledem na práva, která vy nám dáte, ale my bychom velice rádi přijali také ty povinnosti. Jde o naplnění těch judikátů. A jestliže zde byl citován například případ z Velké Británie, který nakonec ten autor, který šířil paměti CI5, vyhrál před Evropským soudem pro lidská práva, tak já řeknu další případ. Je to případ "Oberslick". Rakouský novinář, který kritizoval výroky politika Haidera, které byly rasistické, ten soud nakonec prohrál, protože soud řekl, že toto byl řádný politický program pana Haidera a že není možné, aby v systému, který je založen na soutěži politických stran, byli umlčováni politici, ať říkají cokoliv. A pak zde máme další judikát, který nám říká, že soutěž informací a názorů musí respektovat fakt, že názory nejsou druhé kategorie, první kategorie; názory a informace jsou všechny stejně cenné, protože my nikdy nevíme, který z nich je pravdivý, jelikož pravda obvykle bývá subjektivní záležitostí. My neznáme názor dobrý a špatný. My známe názory podle tohoto judikátu dokonce zneklidňující společnost. A to je to, co se tady odehrálo. Během minulých tří týdnů zaznělo mnoho názorů zneklidňujících společnost, ale dámy a pánové z obou dvou stran, respektujme to a toto se snažme do těch zákonů jaksi zkompilovat.

Chtěla bych říci, že zde by mělo být konečně dodržováno právo občana šířit a přijímat informace, tedy to, co říká náš evropský kodex – právo sbírat pravdu, šířit pravdu, publikovat pravdu, a to v celém jejím kontextu. Nacházet se v kontextu znamená pro novináře respektovat a mít klauzuli svědomí, znamená to, že musí existovat zákonem daná redakční nezávislost a novinář musí mít sám pro sebe nějaký statut.

Chtěla bych vás, dámy a pánové, upozornit, abyste věnovali postavení novináře, klauzuli svědomí, velice zásadní normě, skutečně pozornost a do budoucna se těmito věcmi, které jinde v jiných zemích existují, právě proto, že není jasné, co je a co není pravda, existují právě ku prospěchu všech občanů té země.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní Válová. O slovo se přihlásila paní senátorka Roithová. Po ní bude mluvit pan Roman Ondrůj. Prosím, paní kolegyně.

Senátorka Zuzana Roithová:

S ohledem na průběh diskuse veřejného slyšení bych chtěla v tomto okamžiku položit otázky našim hostům. První otázka se týká úlohy ředitele veřejnoprávního média, a proto je prostřednictvím pana předsedajícího směrována na přítomné ředitele těchto médií, tzn. dovolím si bez titulu jmenovat pana Mathého, pana Kasíka a pana Chmelíčka. Je-li tady ještě nějaký jiný představitel veřejnoprávního média, prosila bych i jeho o odpověď. A ta moje otázka se tedy týká úlohy ředitele veřejnoprávního média v tomto smyslu: Do jaké míry kromě zodpovědnosti za řadu úkolů a povinností, týkajících se organizování, funkčnosti a vytváření podmínek, do jaké míry je také schvalovatelem, tedy v tomto případě vrchním schvalovatelem vysílaného obsahu, a jakým způsobem je zorganizována ve veřejnoprávním médiu svým způsobem organizace a pak i kontrola dodržování zákona, tzn. obsahu vysílaného médiem, v souladu jak se zákonem, tak také i s některými vnitřními interními směrnicemi.

Druhá oblast mých dotazů je směrována velmi konkrétně na pana bývalého ředitele Chmelíčka a tady bych si dovolila předčítat konkrétní otázky: č. 1: Zda jste zaznamenal či víte o nějakém konkrétním vlivu představitele politické strany nebo státní instituce na obsah či zaměření vysílání České televize, ať už se jedná o programy zpravodajství, publicistika nebo nějaké jiné.

Otázka č. 2: Jestli jste zaznamenal takový vliv ze strany členů mediálních rad či jejich členů?

Otázka č. 3: Zaznamenal jste případně i nějaké telefonáty ze stran politických představitelů, které se domáhaly programových změn, případně úpravy ve vlastním vystoupení, vysílání nebo nevysílání jeho pořadu či jeho části?

Otázka č. 4: Jakou vidíte souvislost mezi chystaným podepsáním smlouvy o šíření digitálního signálu České televize s vaším odvoláním? Já jsem to zaslechla jenom v médiích, prosila bych o váš osobní názor.

Otázka č. 5: Jaký význam má získání práva na šíření digitálního signálu České televize, o které se ucházely České radiokomunikace a Český Telecom, z hlediska obchodního, z hlediska strategického, jedná se o kontrolu jednoho subjektu nad celou přenosovou soustavou nebo její pluralitu?

Otázka č. 6: Jak se díváte na princip redakční nezávislosti? To souvisí i s tou otázkou č. 1, ale v této souvislosti se vás chci zeptat, zda jste respektoval tento princip ve své práci. A opět s tím související otázka č. 7: Jak se zpětně díváte na pokyn vysílat stanovisko ředitelství České televize ve věci odvolání moderátora Proroka? I k tomu se vracím, protože to bylo velmi medializováno.

A poslední konkrétní otázka č. 8: Byl jste v souvislosti s vysíláním reportáže o akciové společnosti Sazka vystaven politickým či jiným tlakům?

Mám také otázku velmi konkrétní na dalšího hosta, který se již přihlásil do diskuse, a tak, abych se nemusela hlásit znovu, řeknu ji předem. Je to na pana Romana Ondrůje, vedoucího vydání redakce zpravodajství. Máte svědectví o vlivu politického představitele nebo státní instituce na obsah či zaměření vysílání? A také otázku, zda lze využít prostředků České televize k soukromým ekonomickým aktivitám k nekalému jednání v oblasti reklamy nebo ke korupci? Je to v podstatě jedna z těch otázek, které tady také kladl pan kolega Topolánek. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně Roithová, a já budu všechny vaše otázky pečlivě tlumočit. Slovo má nyní pan Roman Ondrůj, po něm bude mluvit paní senátorka Dagmar Lastovecká.

Roman Ondrůj – vedoucí vydání redakce zpravodajství ČT Brno:

Pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové, předstupuji před toto ctihodné shromáždění jménem krizového výboru brněnského studia České televize a občanské iniciativy Česká televize – věc veřejná, abych vám podal svědectví o tom, jakým způsobem je naplňován, resp. nenaplňován pojem veřejnoprávnost v brněnském studiu České televize. Doufám, že svým vystoupením zároveň odpovím i paní senátorce Roithové.

Osmého listopadu loňského roku proběhla v brněnském studiu na popud tehdejšího generálního ředitele Dušana Chmelíčka mimořádná kontrola. Ve své závěrečné zprávě formulovala kontrolní komise několik zásadních nedostatků. Je proto podle našeho názoru nepochopitelné a alarmující, že Rada České televize na závažná zjištění této zprávy nereagovala a místo toho odvolala jejího iniciátora generálního ředitele Chmelíčka.

Jako zaměstnanec redakce zpravodajství začnu stručnou informací o manipulaci s obsahem zpravodajských a publicistických příspěvků našeho studia. Můžeme svědecky doložit až zarážející množství případů, kdy na přímý příkaz nebo doporučení ředitele studia Zdeňka Drahoše docházelo k protěžování některých politiků ve vysílání našeho zpravodajského pořadu Jihomoravský večerník, a to pod hrozbou finančních sankcí. Příkladem mohou být reportáže během prvních senátních voleb v roce 1996 nebo před loňskými volbami do krajských zastupitelstev. Nařízení ředitele Drahoše nebo jeho podřízených měla vždy stejnou formu, cituji: "Je nutné točit tak, aby se dotyčný objevoval na obrazovce co nejvíce." nebo naopak "Nebylo by vhodné, aby se negativní reportáž do vysílání dostala." Nemohu se vyjadřovat k tomu, jakým způsobem probíhala jednání mezi jednotlivými politiky a ředitelem Drahošem, ale směrem k redaktorům vždy přicházely autoritativní příkazy koho, kde a jakým způsobem natočit. Za ještě závažnější považujeme vysílání reportáží zadávaných jako skrytá reklama. Během posledních tří let natočila redakce zpravodajství na popud ředitele Drahoše nebo vedoucího redakce Karla Buriana desítky reportáží týkajících se firmy Železniční stavitelství nebo její dceřiné společnosti AZ Servis. Často se jednalo o soukromé akce nebo promoakce těchto firem či jednostranné kladné masivní informování o jejich programu a činnosti. Opět můžu potvrdit a můžeme doložit, že řada současných i bývalých zaměstnanců redakce potvrzuje, že ředitel Drahoš přímo zasahoval do obsahu reportáží či do skladby vysílání. Tento postup ředitele studia je dle našeho názoru v rozporu s § 2 zákona o České televizi, s § 6 a 9 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a s § 2 zákona o regulaci reklamy.

Domníváme se, že ředitel Drahoš využíval veřejnoprávního vysílání ke svým soukromým zájmům. K tomuto závěru nás vedou i informace, že stoprocentní dceřiná firma výše zmiňovaného Železničního stavitelství prodala panu Drahošovi pozemek na stavbu jeho rodinného domu. Argument, že vše je v pořádku, protože nebyl porušen žádný zákon, a o vysílání skryté reklamy rozhodne soud, se nám zdá naprosto nedostatečný. V tomto případě totiž podle nás nejde jen o paragrafy, ale o profesionální etiku. Ta by v případě tak důležité funkce, jako je ředitel studia veřejnoprávní televize, měla být nadřazena liteře zákona a předpisům.

Kromě řady svědectví potvrzují vysílání skryté reklamy v brněnském zpravodajství také zjištění kontrolní skupiny, formulované v její závěrečné zprávě v bodě 3c). Mimořádná kontrolní komise také jednoznačně hovoří o tom, že ředitel Zdeněk Drahoš nehospodaří s majetkem ČT s péčí dobrého hospodáře. Nakládá s majetkem České televize bez souhlasu Rady ČT, pronajímá nemovitosti za nevýhodných podmínek. Pokud televize pronajímá, je jí placeno zpětně. Pokud je nájemcem, platí dopředu. Studio řízené ředitelem Drahošem investovalo do majetku, který byl vzápětí pronajat. To už jsou jen některá zjištění, které uvádí závěrečná zpráva kontrolní komise v bodech 5 a 9.

Při většině takovýchto transakcí obchodovalo televizní studio Brno s firmami, ve kterých figurují nebo figurovali bývalí zaměstnanci televize. Drtivou většinu stavebních zakázek získává od televizního studia stále jedna a tatáž společnost, která je také tvořena bývalými zaměstnanci televizního studia Brno. Firmám předloží nynější cenu a termín dokončení prací. Posléze cenu navyšuje a termín dále protahuje. Je to uvedeno v bodu 9 kontrolní zprávy. Tatáž firma staví pro ředitele Drahoše jeho vlastní dům. On sám podle svého vyjádření nepovažuje toto podle našeho názoru přinejmenším podivné spojení za porušení profesionální etiky, která se od něj jako od ředitele studia očekává.

Dalším důkazem nesystémového řízení brněnského studia je ředitelem Drahošem tolerovaná kumulace několika funkcí, dramaturga, režiséra a vedoucího tvůrčí skupiny v jedné osobě, což vede k tomu, že nakonec tato jedna osoba schvaluje pořad do vysílání a sama ho zároveň hodnotí. Uvedené taktéž potvrzuje závěrečná zpráva mimořádné kontrolní komise, která navíc upozorňuje na skutečnost, že pan Zdeněk Drahoš kumuloval manažerskou funkci ředitele s funkcí šéfdramaturga, což ve svém důsledku vede k nekoncepční dramaturgii studia.

Závěrem bych chtěl říct, že se plně ztotožňujeme s nálezy kontrolní komise, na jejímž základě se bývalý generální ředitel Dušan Chmelíček rozhodl navrhnout odvolání Zdeňka Drahoše z funkce.

Naopak postup Rady České televize, která neuznala za vhodné se k této zprávě vůbec vyjádřit, natož se jí důkladně zabývat, považujeme za nekompetentní. Domníváme se, že uvedené nedostatky jsou do značné míry způsobeny tím, že na rozdíl od ředitele generálního nemá ředitel regionálního studia ze zákona stanoveno funkční období a nemusí se tedy ucházet v pravidelných intervalech o post ředitele studia, resp. nemusí dokazovat svou způsobilost zastávat tuto funkci. Je zřejmé, že ředitel Drahoš je za osm let svého působení ve funkci nerozlučně spjat a zakonzervován v ekonomických a politických vazbách v regionu.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že nám, tedy krizovému výboru, zaměstnancům televizního studia, kteří jej podporují, a iniciativě Česká televize – věc veřejná Brno, nejde o osobní prospěch. Veřejným vystoupením naopak mnozí riskují ztrátu svého místa a ohrožují svou profesionální kariéru. Jde o nám o systémové změny v řízení brněnského studia, kde momentálně úzká skupina v jeho čele využívá veřejnoprávní televizi ke svým zájmům.

Navrhujeme dále, aby hospodaření v regionálním studiu České televize Brno bylo přezkoumáno na základě podnětu Senátu Nejvyšším kontrolním úřadem. Své vystoupení bych dále chtěl podpořit písemnými materiály, kde jsou jednotlivá svědectví, která tímto předávám Senátu. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Ondrůj. Nyní dám příležitost panu Ivo Mathému, aby během dvou minut odpověděl prostřednictvím předsedajícího na otázky paní senátorky Roithové. Pak dám slovo paní senátorce Lastovecké.

 

Ivo Mathé – vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a bývalý ředitel České televize:

Vážený pane předsedo, rád vaším prostřednictvím odpovídám paní senátorce Roithové, přestože jsem vedl televizi v letech 1992 až 1998, kdy byla v této oblasti poněkud odlišná legislativa, totiž byl v platnosti starý, tzv. tiskový zákon.

Z tohoto zákona vyplývala jednoznačná odpovědnost za obsah pořadu, například pro funkci šéfredaktora. Schvalovatelem obsahu pořadu generální ředitel v České televizi však nemůže být ani fyzicky, např. v roce 1997 bylo vyrobeno 5700 hodin programu, odvysíláno přes 15000. Je to vyloučeno fyzicky a je samozřejmě vyloučeno také fyzicky, aby viděl například pořady regionálně vysílané, které pravidelně vysílá Česká televize na okruzích severní a jižní Moravy, severní Moravy a Slezska a jižní Moravy, regionální zpravodajství, které je zcela v kompetenci příslušných ředitelů studia.

Jak byla řešena odpovědnost? Přísnou delegací odpovědnosti na konkrétní fyzické osoby i mimo funkce šéfredaktorů, tzn. naše producenty, ti pak na producenty, v případě zpravodajství na redaktory.

V jednom případě však – nebo obecně – však nebylo možno sejmout z generálního ředitele odpovědnost za veškerý vysílaný program, jenž ten celý neviděl a ani fyzicky vidět nemohl, protože zákon umožňoval a dokonce nařizoval Radě České televize projednávat veškeré stížnosti na generálního ředitele. Tzn., že se rada vlastně zabývala obsahem jakéhokoliv pořadu, na který nebo ve věci kterého byla podána stížnost k Radě České televize na generálního ředitele. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Mathé, slovo má paní senátorka Dagmar Lastovecká.

Senátorka Dagmar Lastovecká:

Vážený pane předsedo, dámy a pánové, já bych vás chtěla nejprve ujistit, že nevystupuji v reakci na zprávu o situaci v brněnské televizi, poněvadž jsem přesvědčena, že se mě netýká, a věřím, že to tak nemínil ani pan redaktor Ondrůj.

Já jsem původně chtěla položit pouze dotaz, ale přesto ta dopolední vystoupení mě trošku vyprovokovala i ke krátké reakci. Pan náměstek Palouš tady v úvodu řekl, že se jedná o spor o svobodu slova, svobodu projevu a já si myslím, že tady snad, tady určitě v tomto sále a snad ani v této zemi není nikdo, kdo by si nepřál svobodu slova, svobodu projevu a myslím, že pokud se v této kauze liší naše názory, tak se liší právě proto, že máme rozdílný názor na podstatu tohoto sporu.

A z toho vyplývají potom i rozdílné názory na prostředky používané při řešení tohoto sporu. Mě, asi jako většinu z vás, také znepokojuje postoj Evropy. Když ale to zjednoduším, domnívám se, že ten opět může vyplývat z toho, aniž bych to chtěla nějak bagatelizovat, jakým způsobem je právě podstata problému interpretována, jak je i předkládána našimi médii.

O tom, že podstatou sporu je svoboda slova a projevu mě nepřesvědčilo ani vystoupení sympatické mluvčí iniciativy Česká televize – věc veřejná, protože také odkazovala na některé kroky a na zprávu pana předchozího ředitele Chmelíčka. Chtěla jsem tady jenom krátce přečíst dvě věty. Není to nic originálního, myslím, že z jeho zprávy bylo citováno již v Poslanecké sněmovně, ale v té zprávě se říká, že "za šest let nevznikla ve zpravodajství České televize standardní manažerská struktura založená na kodifikovaném a zřetelném delegování pravomocí, odpovědnosti na dodržování základních pravidel subordinace. Hluboce zakořeněný způsob rozhodování v neformálních často zcela živelně vzniklých skupinách a kuloárech, neochota podílet se na systému interního hodnocení, vytrvalá neochota přijmout kritiku zvnějšku, to všechno jsou historicky vzniklé příčiny současného negativního vývoje v redakci zpravodajství." To je to, co v mně jaksi vyvolává pochybnost, zda podstata sporu je taková, jak říká pan náměstek Palouš.

Nicméně ať je jakákoliv, myslím si, že je důležité, že došlo ke shodě na tom, že řešení má být v orgánech parlamentních a že k tomu tedy to stanovisko zaujaly i orgány Evropské unie či Rady Evropy. Myslím si, že naším úkolem tedy je hledat vlastně to, co upraví nový zákon nebo novela tohoto zákona, hledat určité pojistky a záruky, aby televize byla nezávislá, aby byla nezávislá rada, aby byly minimalizovány zásahy politiků, a myslím si, že v tom se také shodujeme.

Tady se o některých těch mechanismech už hovořilo. Hovořilo se tady o dělbě moci a o možné rotaci atd. Hodně se hovoří o tom, kdo má navrhovat, kdo má volit, a také zde zaznělo, kdo má být vlastně členem, jestli to mají být profesionálové, a vlastně o čem tedy ale budou rozhodovat. Já bych prostřednictvím pana předsedy do té další diskuse chtěla požádat mediální odborníky, jestli by ve svém vystoupení také neřekli pár slov ke kompetencím Rady, protože si myslím, že to, kdo má být členem Rady, to souvisí také s tím, kdo ho má navrhovat, odvíjí se od toho, co vlastně má být v kompetenci Rady.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně Lastovecká. Nyní v souladu s § 144 odst. 3 pověřuji senátora Michaela Žantovského, aby se ujal řízení dalšího jednání. Toto další jednání začne ve 14.15 hodin. Pořád jsme v rámci prvního bloku. Jako první po přestávce vystoupí pan Dušan Chmelíček a po něm paní Jana Dědečková. Sejdeme se ve 14.15 hodin.

(Jednání opět zahájeno ve 14.17 hodin.)

Senátor Michael Žantovský: Dámy a pánové, zaujměte, prosím, opět svá místa, budeme pokračovat v dnešním veřejném slyšení.

Dámy a pánové, vážení hosté, kolegyně a kolegové, pro ty, kteří přišli později, zopakuji ještě několik pravidel. V této rozpravě vystupují pozvaní hosté podle usnesení Senátu o uspořádání veřejného slyšení. Dále senátoři a senátorky a všichni účastníci mají právo přednášet návrhy, předkládat písemná stanoviska apod. Řečnická lhůta byla stanovena na osm minut, ve věcné nebo technické poznámce a s odpověďmi na dotazy lze vystoupit po dobu dvou minut.

V první části veřejného slyšení zbývají dva řečníci. Nejprve prosím pana Chmelíčka, který se hlásil, aby odpověděl na písemné dotazy paní senátorky Roithové.

Dušan Chmelíček – bývalý ředitel České televize:

Pane předsedající, dámy a pánové, dobré odpoledne. Prostřednictvím vás, pane předsedající, bych odpověděl paní senátorce Roithové.

Dotazů bylo celkem deset. Pokud jde o první, který jsme dostali společně s panem Mathé a panem Kasíkem, mohu odkázat na mého předřečníka, kterým byl bývalý generální ředitel ČT pan Mathé, protože se s ním shoduji ve všech věcech, a to v přísném delegování kompetencí na jednotlivé pracovníky atd.

Dále bych přečetl jednotlivé otázky, které bych spojil do okruhů.

  1. Zaznamenal jste či víte o nějakém konkrétním vlivu představitele politické strany nebo státní instituce na obsah či zaměření vysílání ČT?
  2. Zaznamenal jste takový vliv ze strany členů mediálních rad?
  3. Zaznamenal jste telefonáty představitelů politických stran, kteří se domáhali programových změn, vlastních vystoupení, vysílání nebo nevysílání určitého pořadu nebo jeho části?

Musím předeslat, že samozřejmě při jakékoliv společenské události nebo při jakémkoliv setkání s jakýmkoliv poslancem byla vždy řeč o ČT a vždy byly připomínky k jednotlivým programům.

Nyní k jednotlivým konkrétním věcem. Ještě předtím, než paní Dědečková navrhla poprvé mé odvolání, měl jsem telefonát s panem Langrem, který mi sdělil, že by se se mnou rád sešel ještě předtím, než bude pozdě. To je citace z tohoto telefonátu, to je moje tvrzení. Poté na následném zasedání Rady ČT paní Dědečková navrhla moje odvolání.

Při dalším setkání s panem předsedou mediální komise jsme se bavili, a to z jeho popudu, o pořadech Katovna a Sněží, kdy říkal, že by bylo dobré, aby si generální ředitel ČT uvědomil význam určitých symbolů, které tyto pořady představují. Na jednom z dalších jednání rady pan předseda rady Mareš s členem rady panem Mikšem vystoupili s tím, že by chtěli udělat podrobnou analýzu pořadu Katovna a Sněží. Hodně jsme se těmito otázkami zabývali, resp. oni. To je asi odpověď na tuto otázku.

Další otázka: Jakou vidíte souvislost mezi chystaným podepsáním smlouvy o šíření digitálního signálu ČT a vaším odvoláním? Souvislost je možná. Chování radiokomunikací nasvědčuje tomu, že je tam možná vidět určitá souvislost. Pro ty, kteří tuto kauzu neznají, uvádím: Česká televize po důkladném výběrovém řízení vybrala jako subjekt spolupracující na šíření digitálního signálu Českou televizí společnost Telecom s tím, že ve výběrovém řízení byly i České radiokomunikace. Podle vyhodnocení odborné komise, kde byl přítomen nejen ředitel výroby a techniky České televize, ale i ostatní pracovníci, jsme dospěli k závěru, že Český Telecom je partner, s nímž bychom chtěli dále jednat o podepsání smlouvy. Upozorňuji, že žádná smlouva nebyla do dnešního dne podepsána. Někteří novináři se mne dokonce ptali, proč Česká televize podepisuje smlouvu o šíření digitálního signálu atd. Byly to spekulace o tom, že jsme s Českým Telecomem podepsali smlouvu. Jaký význam má získání práva na šíření digitálního signálu České televize, o které se ucházely České radiokomunikace a Český Telecom? Především obchodní, jde o velké peníze. Co se týká toho, zda lze uvažovat o kontrole jednoho subjektu nad celou přenosovou soustavou, nebo o pluralitu, zde jde o to, že Česká televize je především odpovědná za obsah vysílání. Nedovedu si představit, že by Český Telecom nebo jiný subjekt zasahoval do obsahu.

Jak se díváte na princip redakční nezávislosti? Respektoval jste ho ve své činnosti? Jak se zpětně díváte na pokyn vysílat stanovisko ředitelství České televize ve věci odvolání moderátora Romana Proroka? Snažil jsem se dodržovat princip redakční nezávislosti. Proto tam byli kompetentní lidé – jak šéfredaktor, tak ředitel zpravodajství a jednotliví šéfredaktoři. Jedině když došlo k vyhrocení situace v redakci zpravodajství, byla reakce ani ne na odvolání Romana Proroka, ale na odvysílání stanoviska vedení České televize ve věci odvolání Romana Proroka, kdy se objevily různé spekulace o politicky motivovaném odvolání. Vůči tomu jsem se ohradil. Na výjezdním zasedání v Ostravě jsme jako celé kolegium zformulovali určité stanovisko a chtěli jsme, aby bylo odvysíláno v hlavní zpravodajské relaci, ne aby se tam objevil titulek, ale aby se stanovisko dozvěděli diváci v nezměněné podobě. Tam došlo k rozporu. To je má odpověď na tuto otázku.

Byl jste v souvislosti s vysíláním reportáže o akciové společnosti Sazka vystaven politicky činným tlakům? Navštívil jsem pana generálního ředitele Sazky Hušáka, ale nebylo to z toho důvodu, abych mu servilně přišel říci, že reportáž nebude vysílána, ale má první slova byla o tom, že reportáž bude vysílána, ale že chci jeho stanovisko k této kauze. Chtěl jsem slyšet také jeho názor, protože Sazka je subjekt, který České televizi přináší více než devadesát milionů korun.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, uvědomuji si, že řečnická doba pro odpověď na otázku byla stanovena na dvě minuty. Vzhledem k tomu, že paní kolegyně Roithová položila deset otázek, přiměřeně jsem dobu prodloužil. Nyní promluví paní Jana Dědečková, členka Rady České televize.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Pane předsedající, vážené dámy a pánové, předem bych chtěla říci, že nejsem ani mediální expert, ani politik, a proto mě omluvte, pokud má řeč nebude zcela souvislá.

Rozhodla jsem se reagovat na základě dnešní rozpravy. Chtěla bych říci, že zákon o České televizi byl podepsán v roce 1991 panem Petrem Pithartem. Za deset let tento zákon nebyl měněn a za tuto dobu jsem nezaznamenala v mediální oblasti žádné problémy.

Zákon o České televizi stanoví, že Rada České televize volí a odvolává generálního ředitele, schvaluje závěrečný účet České televize a schvaluje rozpočet České televize. Členové rady důsledně vycházeli z tohoto zákona a nikdy nezasahovali do tvůrčí práce lidí v České televizi nebo do personálních záležitostí generálního ředitele Chmelíčka.

Jednotliví členové rady, jakkoli je tady podsouván politický motiv, jsou tito: já, jak víte, jsem podnikatelka, nejsem spjata s Českou televizí ani ekonomicky, nejsem spjata ani se svou politickou stranou. Jsem členka strany, ale nedá se říci, že zastávám tím, že jsem v Občanské demokratické straně, ideově tento politický směr. Často je podsouváno, že člen strany musí naslouchat stanovám nebo řídit se stanovami strany, chtěla bych říci, že nad stanovami strany je zákon. A já jsem rozhodnuta důsledně naplňovat zákon. V případě mé funkce je to zákon o České televizi. Chtěla bych se zmínit o ostatních členech rady. Jeden člověk je přírodovědec, je tam spisovatelka, další člen je rovněž spisovatelem, je tam vydavatel časopisu a asistent na Masarykově univerzitě v Brně. To je k politickým motivům. Nevím, v jakém případě můžeme být spojováni s politickými tlaky nebo jak může být tato volba označována jako politická.

Chtěla bych říci, že tady zazněla spousta nepřesných informací, ať už k odvolání generálního ředitele Chmelíčka, k volbě pana Hodače anebo se tady hovořilo o panu Drahošovi z Brna.

Chtěla bych říci tuto věc. Rada se snažila pracovat naprosto transparentně. Já osobně jsem se snažila o to, aby zasedání byla veřejná, bohužel jsem v tomto směru byla osamocena. Ale od počátku mé činnosti v Radě ČT byly podrobné zápisy veřejně přístupné na Internetu, takže každý mohl sledovat průběh naší činnosti i to, jaká byla geneze toho, že jsme došli až k odvolání pana generálního ředitele Chmelíčka.

Rada ČT začala s kritikou různých kroků pana generálního ředitele v červenci 2000. Scházela se doslova každý týden a ve veřejně přístupných zápisech můžete zjistit, jak celá věc probíhala. První kritika byla v souvislosti s neplněním projektu, na základě kterého byl zvolen do své funkce. Pan generální ředitel Chmelíček si v tomto projektu stanovil termíny vypracování pozičních dokumentů a tyto poziční dokumenty pokládám za základ, za stanovení určitých pravidel hranic, na základě kterého by měla nastat restrukturalizace a organizační změny v ČT. Bohužel pan generální ředitel nesplnil ani toto základní vypracování dokumentů. Mohu říci, že se nedá hovořit o dokumentech bezvýznamných, protože se jedná o statut ČT, který je velice zastaralý. Jedná se o pravidla pro nezávislé producenty, která jsou velice potřebná a která vlastně byla základem destabilizace televize za éry pana Puchalského. Bohužel k tomuto vypracování nikdy nedošlo.

Dále se kritika stupňovala, ať už to bylo v souvislosti s kauzou Sazka, a nakonec vlastně došlo k neschválení deficitního rozpočtu ve výši 455 milionů Kč.

Pokud jde o vlivy, které byly uváděny jako důvody pro navýšení tohoto rozpočtu, bohužel musím říci, že v organizaci, která čítá 2 800 zaměstnanců, bylo jako vliv uváděno navýšení počtu zaměstnanců na rok 2001 o osmdesát devět. Myslím si, že pokud jsme volali po tom, aby došlo k restrukturalizaci organizace, a v návrhu rozpočtu bylo navyšování zaměstnanců skoro o sto, nesmíte se zlobit, byl to velice vážný důvod, abychom nechali finančního ředitele přepracovat rozpočet tak, aby ho upravil a předložil nám ho v jiné podobě. K tomu bohužel nedošlo. Navíc jsme neměli ani potřebné dokumenty, které jsme potřebovali k posouzení rozpočtu, protože abyste mohli posoudit rozpočet ČT, je nezbytně nutné, abyste měli k tomu výrobní úkol a vysílací schéma. O doplnění těchto dokumentů jsme vlastně žádali až 5. prosince 2000. V týdnu, kdy jsme žádali o přepracování návrhu rozpočtu, jsme dostali zprávu od pana finančního ředitele Palusky, že rozpočet je možné sestavit s nižším deficitem. Ale pan generální ředitel Chmelíček, když to předložil kolegiu, jednoznačně tento návrh zamítl.Na základě toho jsme se rozhodli pana generálního ředitele Chmelíčka odvolat.

Ráda bych vám ještě vysvětlila, jak došlo k volbě pana Hodače.

V den odvolání generálního ředitele Chmelíčka jsme vyhlásili veřejnou výběrovou soutěž, zadali jsme kritéria pro podávání přihlášek. Tato soutěž byla avizována na obrazovkách ČT před Událostmi s termínem uzavření přihlášek do 19. prosince 2000 do 13.00 hodin.

Sešlo se nám třicet tři přihlášek. Z toho bylo jedenáct vyřazeno na základě formálních nedostatků, to znamená, že chybělo buď rodné číslo nebo čestné prohlášení o lustraci, anebo se stalo, že nám přišla přihláška třeba od patnáctiletého chlapce na A4. To jsou věci, které se daly prostě vyřadit za pět minut. Dalším kritériem bylo, že osm přihlášek bylo vyřazeno na základě toho, že žadatelé neměli organizační strukturu. A další přihlášky byly posuzovány podle toho, jestli žadatelé měli veřejnoprávní vizi a další náležitosti. Do závěrečného kola se dostalo šest mediálně velice známých osobností a ty jsme si pozvali na osobní pohovory.

To, že došlo k volbě pana Hodače, bylo na základě dohody ostatních členů. Paní Kateřina Fričová by třeba získala tři hlasy, někdo by získal jenom jeden hlas. A pro širokou shodu byl přijatelný pan Hodač. Pan Hodač byl přijatelný na základě toho, že není spojen s Českou televizí, není občanem České republiky, nemá tady vazby ani ekonomické, ani politické. Proto jsme zvolili pana Hodače.

Chtěla bych říci ještě jedno. V současné době byl pan Hodač zvolen do funkce a v současné době, kam dospěla krize, vám mohu deklarovat, že nejde o svobodu slova, jak dnes prezentuje naprostá velká většina z České televize, protože svobodu slova si nemůže bohužel osvojovat jenom jedna strana. Pan Hodač nastoupil do funkce a hodinu nato mu bylo oznámeno: "My vás nerespektujeme". Jestliže tomu říkáte svoboda slova, tak bohužel mluvíme každý o něčem jiném.

Chtěla bych říci, že krize samozřejmě nabyla vrcholu tím, že vzbouřenci v redakci zpravodajství dostali přímou podporu politiků. A mohu říci, že to byla podpora i z míst nejvyšších. Můžu říct, že část ze zúčastněných senátorů držela na velínu hlídky a chodila tam přespávat. A můžu říct, že těchto lidí, kteří neuznávají zákon, přestože ho sami tvoří, že si nemůžu vážit. Já respektuji demokratické principy, respektuji tuto instituci, respektuji volené orgány, ale nemůžu si vážit některých lidí v nich. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji, paní Dědečková. Chtěl bych vás ujistit, že my v této instituci respektujeme svobodu slova a rovnou příležitost pro svobodu slova. Proto se také v případě, že jsme v časové tísni, shodneme na řečnické době, kterou všichni dodržujeme, ta řečnická doba byla osm minut. Mluvila jste dvanáct a půl minuty.

Měl bych jeden dotaz na vás osobně, kdybyste mně věnovala pozornost. Já z vašeho vystoupení nerozumím jedné věci. Vy jste řekla, že pan Hodač není český občan. Jak by mohl někdo, kdo není český občan, předložit Radě pro ČT osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb., lustračního zákona. Ten se vztahuje jenom na české občany. Paní kolegyně Roithová také požádala o dotaz.

Senátorka Zuzana Roithová:

Pane předsedající, chtěla bych vaším jménem vznést dotaz na paní Dědečkovou, která, jak řekla, je odhodlána naplnit zákon, který je nad stanovami její strany. Proto bych chtěla upozornit na fakt, tj., že v době od 24. a následné dny byl jednoznačně porušován zákon o ČT (§ 2, ale i další paragrafy). Chtěla bych tady odcitovat výsledek nezávislé analýzy, o kterou jsem požádala.

Senátor Michael Žantovský: Paní kolegyně, nezlobte se, já vás teď v tomto okamžiku musím přerušit. Věcná nebo faktická poznámka nemůže obsahovat stanoviska. Tak to bylo řečeno na začátku tohoto slyšení. Platí to pro všechny.

Senátorka Zuzana Roithová:

Dobře. Ten můj dotaz se tedy týká dodržování zákona ze strany Rady ČT v souvislosti s charakterem vysílání od 24. a následující dny, kdy jednoznačně došlo k porušování tohoto zákona v oblasti strannosti, nevyváženosti, kvality atd. Tu analýzu nechám k dispozici všem přítomným.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Já bych odpověděla prvně na otázku paní dr. Roithové. Myslím si, že kdo a z které strany porušoval zákon, bude dáno rozhodnutím soudu.

Vy jste se ptal na lustrační osvědčení? Pan Hodač předložil čestné prohlášení s tím, že lustrační osvědčení předkládal v době, kdy pracoval v redakci zpravodajství jako ředitel redakce zpravodajství.

Senátor Michael Žantovský: Kolega Ruml s věcnou připomínkou.

Místopředseda Senátu Jan Ruml:

Já bych požádal paní Dědečkovou, aby neodcházela, pokud se nerozhodla, že nebude odpovídat na mé dotazy. Já jsem se chtěl zeptat obdobně jako kolegyně Roithová, ale konkrétněji.

Proč se rada okamžitě nesešla a nesjednala nápravu, když 27. prosince byla na 24 hodin vypnuta ČT, což je v hrubém rozporu se zákonem o ČT. Rada se sešla až 29. prosince, dva dny poté. To je jeden dotaz.

Druhý dotaz, zda rada projednala zprávu kontrolní komise ohledně hospodaření televize v Brně. Pokud ne, tak proč?

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. Prosím pana kolegu Rumla a všechny kolegy, aby se zdrželi stanovisek ve svých věcných připomínkách, i pod rouškou otázek, prosím pěkně.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Já bych chtěla říct k tomu přerušenému vysílání – rada zvolila generálního ředitele a ředitel měl naprosto všechny kompetence a pravomoci k tomu, aby uskutečňoval výkon svého povolání. Rada se sešla až následně.

Že došlo k přerušení vysílání, zřejmě k tomu měl pan ředitel nějaké důvody. Já bych řekla, že zpravodajství a velín je strategické pracoviště a jestliže ho někdo okupuje, nesmíte se zlobit, já bych to vysílání, kdybych byla generálním ředitelem, vypnula od prvého okamžiku, kdyby mi tam někdo ... Je to bohužel tak. Soud bude muset ovšem rozhodnout, kdo má pravdu. (Já vím, že je vám to k smíchu.)

Ještě bych vám odpověděla na otázku ohledně Brna. Zazněla tady opět spousta lží. Troufám si říct naprostých lží.

Senátor Michael Žantovský: Paní Dědečková, já vás musím upozornit ještě na jedno ustanovení jednacího řádu, které platí pro všechny účastníky veřejného slyšení, tzn. pro senátory i pro pozvané účastníky. My máme zákonem o jednacím řádu zakázáno urážet se a v tom případě máme předepsáno jednacím řádem zavádět disciplinární řízení. Prosím, vyhněme se všichni těmto pokušením.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Dobře, neznám tohle, budu to respektovat. Zazněla tady řada nepřesností. Rada ČT dostala zprávu, kterou vypracovala kontrolní skupina pana generálního ředitele. Dostala zprávu na svém zasedání 5. prosince. V té zprávě kontrolní skupina učinila nějaké závěry a učinila také návrh opatření. Pan generální ředitel s panem Drahošem o těchto opatřeních mluvil. Mluvil i s Radou ČT s tím, že informoval, že pan ředitel Drahoš uznal některé chyby, které zpráva konstatovala, a dohodli se na nějakém řešení. Za týden nato přišel pan generální ředitel znovu s návrhem na odvolání. To jsme jednoznačně zamítli.

Já mám pocit, že rada nemůže dělat nějaké závěry z této zprávy. Od toho je generální ředitel. Pokud tam bylo závažné porušení, tak jak o tom tady mluvil pan Ondrůj, měl navrhnout trestní stíhání, nikoliv, aby ho navrhovala rada. Pan Drahoš říkal, že závěry kontrolní zprávy bude naplňovat.

Senátor Michael Žantovský: Já vám děkuji, paní Dědečková, v každém případě za upřímnost. Vaše vystoupení vyvolalo další dotazy, takže prosím, zdržte se tady poblíž. Hlásil se kolega Topolánek, dále kolegyně Lastovecká a kolegyně Rögnerová s věcnými poznámkami.

Senátor Mirek Topolánek:

Já se omlouvám, pane předsedající, že nesplním vaši představu, že v mé otázce nebude stanovisko. Ale vzhledem k tomu, že musím odjet a už jsem se vzdal svého vystoupení v závěru, tak položím pouze dvě otázky.

Vážené kolegyně a kolegové, máte pocit, že naše jednání naplňuje naše usnesení o veřejném slyšení v těch dvou bodech, které jsme si schválili?

Druhá otázka. Nemáte, vážené kolegyně, vážení kolegové, náhodou pocit, že to, co tady probíhá, je to, čeho jsem se já bál, že to je něco jako tribunál? Děkuji vám za pozornost.

Senátorka Dagmar Lastovecká:

Moje poznámka bude klidnější. Já jsem, pane předsedající, vaším prostřednictvím chtěla požádat paní senátorky a pány senátory, aby své dotazy na další účastníky veřejného slyšení směřovali tak, aby se naplnil předmět veřejného slyšení.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, paní kolegyně. Myslím, že v tuto chvíli je asi nutné odkázat na usnesení minulé schůze Senátu o uspořádání veřejného slyšení a konstatovat, že v tuto chvíli diskutujeme k bodu, který se nazývá "Zákonná úprava a skutečná praxe činnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků v ČR a zemích EU, zejména způsob volby, složení a výkon mandátu mediálních rad, postup mediálních rad při jmenování a odvolávání řídících pracovníků veřejnoprávních sdělovacích prostředků". Nejsem si úplně jistý, ale nevím o ničem, pro pana kolegu Topolánka, který už asi odešel, co by bylo v rozporu s tímto usnesením nebo co by vybočovalo z tématu, na kterém jsme se usnesli.

Pokud některá z kolegyň nebo některý z kolegů má tento pocit, prosím, ať to zdůvodní. Paní kolegyně Lastovecká se hlásí.

Senátorka Dagmar Lastovecká:

Pane předsedající, nechci prodlužovat technickými připomínkami, já jsem se domnívala, že to, co jste teď citoval, byla diskuse dopolední a předmětem odpolední diskuse jsou možnosti legislativního posílení nezávislosti sdělovacích prostředků atd.

Senátor Michael Žantovský: Paní kolegyně, k tomuto bodu jsme se – říkám trochu bohužel – ještě nedostali, já si dovolím z místa předsedajícího možná apelovat na kolegy, abychom ten první diskusní blok směřovali k závěru a ke konci, abychom se dostali k tomu druhému, který je nepochybně stejně zajímavý, ale přihlášeným v každém případě musím dát slovo. Paní kolegyně Rögnerová.

Senátorka Helena Rögnerová:

Pane předsedající, děkuji za slovo, dámy a pánové, jenom velmi krátký dotaz na paní Dědečkovou. Chci se zeptat, proč Rada České televize nevyužila při výběrovém řízení standardních dnešních metod výběrů tak náročné profese manažera tak velké instituce a nepoužila osobnostní testy, IQ testy a další rozbory, které jsou dneska běžnou součástí výběrového řízení. Děkuji.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Rada se k tomuto kroku rozhodla právě proto, že na našem mediálním trhu, paní senátorko, zas tak velký výběr osobností není. Paní Kateřina Fričová, naprosto známá ve své praxi, pan Mejstřík, který zůstal ve výběru, pan Hodač, pan Drahoš a pan Kosek, to jsou všechno velice známé mediální osobnosti, a pokud vím, zákon o České televizi radě způsob volby nepřikazuje. Rozhodli jsme se pro výběrové řízení zkrácené tím, že jsme si sami stanovili datum, kdy zvolíme generálního ředitel, a bylo to uspíšeno právě proto, že pan finanční ředitel Paluska nám slíbil nový návrh rozpočtu s tím, že by 8. ledna mohl být schválen a Česká televize by nemusela jet v rozpočtovém provizoriu.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. S věcnou připomínkou se přihlásil pan kolega Fischer.

Senátor Václav Fischer:

Mám dva dotazy. Chtěl bych se zeptat paní Dědečkové, zda je jí známo, zda členové rady mají kontakty s politiky a zda ona sama má kontakty s politiky. To je první dotaz a druhý dotaz se týká toho vlastního průběhu výběrového řízení. Zajímalo by mě, v kterém okamžiku byl pan generální ředitel Hodač vybrán, zda to bylo až po skončení pohovoru se všemi šesti účastníky.

Senátor Michael Žantovský: Prosím, paní Dědečková:

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Já odpovím prvně na ten první dotaz. Já osobně nepatřím k lidem, kteří by měli jakékoli styky s politiky. Já bydlím v Krkonoších na samotě, deset let se zajímám o média prostřednictvím tisku a Internetu a jediný, s kým jsem měla přátelský vztah, nebo mám doposud, tak je poslankyně paní Alena Páralová, která mě do funkce navrhla. Samozřejmě v dnešní situaci, kdy jsem byla na mediální komisi v parlamentu, poznala jsem tam politiků víc, ale dříve jsem je neznala. Jediný styk, který jsem měla telefonicky, byl s panem Langrem, a to proběhlo i tiskem.

K další otázce. Vy jste se ptal na pana Hodače, jestli jsme ho volili až po pohovorech. Samozřejmě. Samozřejmě jsme asi hodnotili, který by se nám líbil. Nebo během diskusí, než přišel další uchazeč, tak byla desetiminutová přestávka, tak jsme zřejmě pronášeli takové ty soudy. Já jsem třeba říkala, že mně by se líbila paní Kateřina Fričová. Ty diskuse tam probíhaly už během výběrového řízení, ale na panu Hodačovi jsme se usnesli až po všech pohovorech.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. Ještě se hlásí o slovo s věcnou připomínkou pan kolega Outrata.

Senátor Edvard Outrata:

Děkuji, pane předsedající, jenom otázku na paní radní. Brali jste vůbec mezi kritérii v úvahu, do jaké míry kandidát má dlouhodobou zkušenost s řízením velké organizace? Je totiž moje pevné přesvědčení, že toto by mělo být hlavní kritérium. Výsledek nejenom vaší, také předchozích rad mne vede k názoru, že se toto zanedbávalo obecně. Mohla byste prosím komentovat a zejména říct, jestli jste toto brali v úvahu a jakým způsobem tedy váš vybraný kandidát byl tak vysoko na tom seznamu? Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Pane kolego, znovu připomínám, že naše pevná přesvědčení by se neměla ve věcné připomínce objevovat. Prosím, paní Dědečková.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Nemůžu vám říct, jaká kdo měl kritéria právě pro výběr pana Hodače. Já osobně můžu říct, že pokud bychom se řídili jenom tím jediným kritériem, tak jsme mohli klidně zvolit pana Soudka, ten má zřejmě zkušenost s velkou organizací. Ale pro mne nebylo nejdůležitější to, jestli má manažerské schopnosti, protože si myslím, že do čela veřejnoprávní instituce přijde člověk ne zrovna s manažerskými schopnostmi, ale pokud má dobrý profesní tým, tak to může zvládnout. Ale myslím si, že do čela veřejnoprávní instituce by měl přijít člověk, který má hlavně zásady, slušnost, morálku, který o ní jenom nemluví, ale který ji žije. To bylo pro mě hlavní kritérium.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. Protože nikdo se s dalšími věcnými připomínkami nehlásí, já vám poděkuji, paní Dědečková, a tím jsme také vyčerpali rozpravu k prvnímu bloku dnešního veřejného slyšení a já poprosím našeho kvazizpravodaje pana kolegu Jařaba, kdyby závěrem rozpravu shrnul.

Senátor Josef Jařab:

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, vážení hosté. Jak naznačuje už to slovo kvazi ve spojení s pojmem zpravodaj, není možné, ale ani se jistě neočekává, že bych těsně po ukončení první části veřejného slyšení provedl hutné zhodnocení či alespoň sumarizaci toho všeho, co tu zaznělo. Účastníci byli jistě připraveni vyslechnout, co v tomto slyšení zaznělo, a po svém si to také vyhodnocují. Jako řečníci přede mnou, ani já se nevyhnu tomu, abych vyjádřil do jisté míry i svůj osobní pohled na celou problematiku, kterou se tu dnes zabýváme a která nás přivedla k tomu, že jsme toto veřejné slyšení Senátu vůbec připravili a realizovali.

Dovolte jednu osobní poznámku k mé činnosti v oblasti regulace médií. Když jsem byl členem delegace Senátu v období 1996-98 v Radě Evropy, přihlásil jsem se k práci na tématu o roli médií při výchově k demokracii a k podpoře myšlenek humanismu a tolerance.

To bylo zadání na samém počátku práce, ale po roce a půl z toho bylo doporučení s názvem "Média a demokratická kultura". Proč to říkám? Chci tím naznačit, jak velmi obtížné a citlivé je celé téma. Vzhledem k různosti názorů a pohledů, které se mnohdy i vnitřně kříží, bylo prakticky nepřijatelné, aby Rada Evropy došla k jednotnému závěru a odpovídajícímu dokumentu, který by se vyjadřoval k roli médií při výchově k demokracii, k šíření myšlenek humanismu, tolerance atd. Velký počet různě kritických pohledů jednotné vidění prakticky znemožnil, a tak se muselo sáhnout k neutrálněji vyjádřenému titulu "Média a demokratická kultura".

Toto doporučení Rady Evropy, jehož jsem byl zpravodajem a které bylo schváleno v dubnu 1999, se neobracelo jenom ke státům východní a střední Evropy, čili zemím posttotalitního bloku, ale vůbec ke všem státům v Evropě. Nicméně primárně bylo vysláno jako signál právě k nám. Proč to připomínám? Protože si myslím, že autoři některých dnešních příspěvků si jakoby ani neuvědomili naléhavost spojení věcného řešení s řešením zásadnějším. Jádro problému je nadále i v tom, jakým způsobem definovat či alespoň chápat role rozdané v oblasti ochrany svobody slova, v oblasti svobodného šíření informací a práva občanů na informace, které jsou pro ně relevantní.

Klíčové tu je to slovo role. Role státu a politiků – a myslím si, že to tady zaznělo mnohokrát – je prostě v tom, aby se pro nezávislá média vytvořily podmínky, které jim umožní šíření pravdivých, objektivních, vyvážených, ověřených, nezaujatých a pro společnost užitečných a prospěšných informací o užším i širším světě.

Je velmi důležité si uvědomit, že tímto také nejdůležitější role státu končí, ale že není ani snadné ji naplnit. Kolega Žantovský nám znovu připomenul, jak křehká, jak citlivá je demokracie právě v té oblasti vyhledávání vyváženosti, jež je krásně vyjádřené oním anglickým "checks and balances".

Pan rektor Wilhelm velmi pěkně na paralele veřejnoprávních médií a veřejných univerzit ukázal na podstatu vztahu míry autonomie a akademických svobod k míře odpovědnosti.

Role médií je rolí "zprostředkovatele" informací a je dána naplňováním práva občanů na informace. Kromě legislativních záruk nezávislosti médií má stát za úkol umožnit vysílání ve smyslu technickém, jak o tom hovořil pan profesor Moos.

A existují i podmínky pro kvalitní realizaci poslání médií, které spočívají v budování vzdělávacího systému, ať už státního či ve státě existujícího. Jde například o zavedení jakési mediální gramotnosti už do škol, o vyšší požadavky na vzdělání a vzdělanost novinářů atd.

Jistě nikdo nepochybuje o moci médií ve státě a v demokracii. Nakonec celá ta záležitost, jíž říkáme krize v České televizi, je toho důkazem. Jenom bych chtěl připomenout, že si to uvědomuje celá Evropa – European Science Foundation, tj. Evropská vědecká nadace, jeden ze svých základních vědeckých projektů nazvala "Changing Media – Changing Europe", což znamená přiznání, že v procesu nově se konstituující Evropy budou mít média nezaměnitelnou a nenahraditelnou úlohu.

Totéž musí platit i pro nás. V naší transformující se společnosti a stále ještě křehké demokracii hrají média velmi důležitou roli. Bude velmi důležité, jak se stát a společnost vyrovnají s problémem dohledu a regulace činnosti médií. Zaznělo tu mnohokrát, že by měla být respektována zásada plurality pohledu a rozhodování, aby to nebyl jeden jediný zdroj, ze kterého ta rozhodování o ustavování dohlížecích grémií či rad vycházejí. Zaznívalo tu volání po odpolitizování, po tom, aby byla zavedena co nejbezpečnější vzdálenost od momentu politického rozhodnutí o regulaci k udělení nezávislosti médiím.

Myslím si, že lze uvažovat o řetězci v předávání a přijímání odpovědnosti – společnost, politická a občanská veřejnost, volí politickou reprezentaci, ta podle jistých pravidel volí grémia, která regulují média, na něž přechází zodpovědnost dobře a poctivě a profesionálně naplňovat vlastní společenské poslání.

Domnívám se, že to je jedna z nejdůležitějších věcí v této aktuální chvíli, kdy se snažíme u nás řešit politickou krizi novým zákonem. Bylo tu řečeno, že možná ani ten stávající zákon nemusel připustit takovou krizi, kdyby nebyl zneužíván, kdyby byly jeho litera i jeho smysl dodržovány. Já sám jsem měl ten dojem a možná i mnozí z vás, že to, že chceme vyřešit vzniklou krizi hned schválením nového zákona, je prakticky nerealizovatelné. Definitivní řešení nás čeká až po hlubší diskusi, která bude muset následovat.

Bylo tu několikrát zmíněno, že je iluze myslet si, že jeden zákon vyřeší vše. Jistě si všichni už po deseti letech života ve svobodě a v demokracii uvědomujeme, že neexistují jednoduchá řešení, protože mechanismy demokracie jsou delikátní a složité. Mocenské zásahy určitě demokracii příliš nesvědčí.

Slyšeli jsme, že Rada České televize je spíše součástí problému než částí řešení. Určitě jsme to pocítili po vystoupení členky rady i na tomto slyšení. Uvědomili jsme si ale také, že to musí být špatný systém, který umožní obsazení důležitých rolí nepatřičnými lidmi. Proto u jedné z klíčových věcí, k níž se tady hovořilo (mluvil o ní věcně doktor Grygar), patří v nových právních normách nějakým způsobem ošetřit právě to, jak bude definována a realizována role rady v dohledu nad ČT. Výsledkem z toho vyplývajícím by mělo být zodpovědné udělení maximální důvěry veřejnoprávní instituci, udělení jakési autonomie všem těm, kteří se profesně zabývají zprostředkováním a šířením informací.

Paní Válová tu hovořila o tom, že by se měla diskutovat nejen práva žurnalistů, ale také jejich povinnosti. To je jistě pravda, protože s uděleným právem musí být přijímána i zodpovědnost, a to platí jak pro politiky, tak i potom pro jimi jmenovanou radu, tak samozřejmě pro jmenovaného generálního ředitele, vedení televize, managementu a žurnalisty. Domnívám se, že si v demokracii musíme zvyknout na to, že bude zvýšený požadavek na odpovědnost zaměřen na politiky i žurnalisty

Slyšeli jsme od praktiků nebo bývalých generálních ředitelů, jakým způsobem vyžadovali skutečnou zodpovědnost za plnění konkrétních zadání a úkolů. To je velmi důležité a myslím, že v celé naší krizi se o tom nijak nemluví, protože jsme soustředěni na politizaci celého problému. Paní Válová vyzývala při řešení dnešní situace k realismu, ale současně tvrdila, že je zapotřebí brát pravdu v celém kontextu. Tady cítím jisté napětí. Ani realista by neměl být nucen pravdu jako výsostný cíl nijak šidit.

Vrátím se k projednávání na půdě Rady Evropy. Konaly se tam semináře, které se zabývaly etickým kódem žurnalistů, seberegulací žurnalistických svazů, profesních skupin atd. To je další prvek, o kterém se tady zatím hovořilo méně. Domnívám se, že je těžké ho dávat do zákonných norem, ale je důležité, aby byl v těch normách nějakým způsobem reflektován.

Poslední věcí, kterou bych rád zmínil, jsou vnější ohlasy toho, že u nás během jednoho roku dochází už ke třetí výměně generálního ředitele v hlavním médiu v ČR. Samozřejmě se můžeme na tyto ohlasy dívat různě a říci si, že si své věci vyřešíme sami. A věřím, že toho budeme schopni. Nicméně jsme už teď vystaveni kritickému zraku mediálního ombudsmana s celokontinentálním působením, i kdyby takový institut oficiálně neexistoval. Proto nemůžeme evropské reakce brát na lehkou váhu, a to nejen proto, že se chceme stát členy EU.

Na závěr bych rád řekl, že celé naše jednání k prvnímu bloku přineslo řadu konkrétních návrhů a řadu hodnocení, která budou užitečná při hledání legislativních řešení – vycházela z analýzy stávajícího i nově navrhovaného zákona. Je ale také zřejmé, že se bude muset ještě realizovat hlubší rozprava, a to jak v politické, tak v odborné i širší veřejnosti, než se žádoucí řešení najde. Doufám, že něco z toho, co tu zaznělo, ty rozumné a nejrozumnější návrhy a podněty, dolehnou i do Poslanecké Sněmovny, kde se již v této chvíli jedná o novém zákonu o ČT. Děkuji za pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Také děkuji, pane kolego, za vysoce profesionální shrnutí první části rozpravy. Tímto bych první část rozpravy ukončil, ovšem dříve, než se dostanu ke druhé části rozpravy, která se bude týkat druhého bloku, kdy jsem chtěl požádat pana Rejcherta, aby vystoupil s úvodním příspěvkem, a kdy jsem chtěl požádat paní kolegyni Roithovou, zda by byla tak laskavá a mohla se ujmout funkce naší kvazizpravodajky pro druhou část veřejného slyšení, musím napravit chybu, kterou jsem udělal, a to, že jsem vynechal přihlášku člověka, který zde vlastně zastupuje ty, kteří budou muset nést důsledky a dopady jakékoliv legislativní úpravy, ke které PS a následně Senát v těchto dnech dojdou, a to pana Antonína Dekoje, zástupce nezávislé odborové organizace v ČT. Jeho vystoupení tudíž bude jakýmsi spojníkem mezi oběma bloky a já mu nyní uděluji slovo.

Antonín Dekoj – předseda nezávislé odborové organizace České televize:

Pane předsedající, vážené dámy a pánové, děkuji, že jsem dostal možnost promluvit na této půdě, pro mě samozřejmě nezvyklé, ale o to více si toho vážím. Že se jedná o pomyslný spojník je pravda. Trochu se vrátím do minulosti a současně bych možná zmínil něco o budoucnosti, protože jednotlivé body mám takto předběžně připraveny.

Zaznělo tady, jaký vliv má Rada ČT na řízení této instituce. Z pohledu zaměstnanců mohu naprosto zodpovědně říci, že máme názor, že největším problémem ČT je její rada, a to proto, a to tady také zaznělo, že volbu ředitele nebo jeho odvolání není potřeba žádným zvláštním způsobem dokládat. Rada opravdu může zvolit kohokoliv a může ho kdykoliv odvolat. Proto si myslím, že časté změny, ke kterým by to mohlo vést, vidíme to například u Slovenské televize, která má v krátké době již jedenáctého ředitele a asi miliardu dluhů, obecně se to týká každé změny managementu, působí vnitřní ekonomické ztráty. Je to jednoznačné, protože management má samozřejmě jinou představu o znělkách, třeba o názvech oddělení apod. Například změna ředitele, kdy do funkce nastoupil pan Puchalský, pro nás znamenala například to, že útvar personální se změnil na útvar řízení lidských zdrojů. Říkám to jako perličku, ale je to tak. To samozřejmě stálo množství peněz.

Jestliže rada má tyto pravomoci, neshledávám, že by měla stejnou zodpovědnost. Zodpovědnost vidím v tom, že radní maximálně odstoupí nebo rada bude jako celek odvolána, a důsledky, které ponese, spočívají pouze v tom, že jednotliví členové nedostanou svůj měsíční plat.

Mluvíme o nezávislosti ČT. Opět z pohledu zaměstnanců vnímáme nezávislost politickou jako nezávislost ekonomickou. Jestliže ČT je doposud v podstatě na legislativě, potažmo na státních orgánech závislá ve stanovení poplatků nebo v ustavení její finanční nezávislosti, dají se vysledovat způsoby, jak může být tato instituce ovlivňována ve smyslu politickém.

Samozřejmě, že je námi vnímána i tendence televizi rozparcelovat a prokázat, že tento moloch – a to bylo jednoznačné zadání poslední Rady České televize, která takto vnímala naši Českou televizi – dobře nehospodaří, je přezaměstnaný a je ho potřeba náležitě vyčistit. Pro diskusi o tomto zadání bych viděl naprosto pozitivní, kdyby byl vyslechnut i názor zaměstnanců, kteří mají zajisté nezadatelné právo se k této věci vyjádřit, a ne aby se rada s nimi vůbec nebavila. Myslím si, že pro každé rozhodování je třeba znát názory ze všech úhlů pohledu. Jestliže rada prokázala svým jednáním to, co předvedla, a nediskutovala s námi před odvoláním pana Chmelíčka, po jeho odvolání a před volbou a po volbě pana Hodače, chci tím dokumentovat, že jsme se o změny v konstituování Rady pokoušeli již dříve. Nejdříve jsme se pokoušeli po volbě pana Puchalského osobními rozhovory s jednotlivými poslanci. Mohu jmenovat například pana Kasala nebo pana Kučeru. Tito lidé v průběhu tří nebo více let byli na Kavčích horách, diskutovali jsme s nimi a snažili jsme se jim náš pohled zevnitř přiblížit. Měli jsme za to, že náš pohled bude dále předán do poslaneckých lavic a že se vyvolá diskuse na tomto pódiu, které je k tomu určeno. Nestalo se to a panem Kučerou nám bylo řečeno, že není politická vůle to změnit, proto kroky pokračovaly tak, jak byly.

První kroky nemohu věcně doložit, ale ostatní jsou doložitelné jednoznačně. Obrátili jsme se 16. března loňského roku na poslance. Přečtu z toho krátký odstaveček. Po volbě pana Chmelíčka jsme napsali: "Rádi bychom vás přesvědčili, že na prvním místě vašeho dalšího jednání v této věci by měla být změna zákona o České televizi v jeho nové verzi, která legislativně upraví způsob koncipování Rady České televize, jejího jednacího řádu a pravomocí. Mělo by být zakotveno, že členové Rady jsou vybírání z nezávislých kandidátů navržených zákonem stanovenou částí odborné veřejnosti. Volbou by měly být pověřeny obě komory Parlamentu České republiky, případně ještě lépe i prezident republiky. Toto je citace jedné části.

Druhá část: "Kromě našich profesních a odborových organizací připravených delegovat jednoho až dva reprezentanty neměly by ve výčtu těch, kteří navrhnou své zástupce, chybět zejména takové instituce, jako jsou Akademie věd, Ekumenická rada církví, Mezinárodní olympijský výbor, Rada rektorů vysokých škol a tak dále."

Z toho by vyplynulo, že Rada ČT by byla složena z výrazných osobností požívajících všeobecné úcty, nezavázaných odpovědností žádné z politických stran. Vezměte, prosím, v úvahu možnost ustanovení funkce člena Rady jako místa čestného.

To je jedna doložitelná věc. Jestliže se s námi o tomto nikdo nebavil, dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Myslím, že z toho jednoznačně vyplývá, že si nechceme určovat jméno ředitele. Nám opravdu o jméno nejde. Tímto to dokládám. Jde o to, aby televizi řídil odborník, který vyjde z řádného konkurzu. Jde nám také o to, aby rada neměla takto neomezené pravomoci, které nemusí nikomu dokládat a které nemůže doložit žádnou zodpovědností.

Když přejdu do přítomnosti, chtěl bych vás poprosit o jednu věc. Po rezignaci pana Hodače, který většinu věcí nedotáhl do konce a neodvolal lidi, které ryze účelově dosadil, je to uříznutý strom, ale zůstaly tam kořeny. Máme obavy naprosto oprávněné, že každou hodinu je možné, aby byla podepsána nějaká smlouva. Nevíme, kdo má jaké kompetence. Myslím, že ani u paní doktorky Valterové, jejíž jméno zaznělo jako jediné pověřené, nevíme, jaké má kompetence, a nevíme, zda to ví ona. Prosím, abyste všichni, kteří mohou udělat cokoli ve prospěch rychlého řešení, to učinili. Vím, že v Poslanecké sněmovně probíhají jednání a že napříč politickými stranami existují poslanci, kteří hledají rychlé řešení, a jsou nakloněni tomu, aby se řešila situace co nejlépe a nejrychleji, a že jsou i takoví, kteří se zaklínají do jakési zákonodárné pasti. Je to bludný kruh, ze kterého není zdánlivě východiska. Jsem přesvědčen, že tato mimořádná situace vyžaduje mimořádné kroky. V tomto směru tam jde o hodiny.

Děkuji za pozornost a budu se těšit, že to dobře dopadne.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, pane Dekoji. Musím z této židle říci, že v posledním bodu, o kterém jste se zmínil, bychom se skutečně dotýkali hranic našeho veřejného slyšení. Senát není exekutivní orgán. Přestože si uvědomujeme časovou naléhavost, v tomto ohledu není nic, co můžeme jako zákonodárné těleso v této chvíli udělat. Proto by to mělo zřejmě zůstat mimo rámec veřejného slyšení.

Nyní zahajuji druhý bod, kterým jsou podle usnesení Senátu možnosti legislativního posílení nezávislosti sdělovacích prostředků zejména přijetím ústavního zákona o nezávislosti tisku a vysílání a novelizací zákona o České televizi, zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, respektive dalších zákonů, depolitizací mediálních rad a jejich volba či jmenování z kandidátů navržených organizacemi zastupujícími veřejnost, různými ústavními institucemi, Poslaneckou sněmovnou, Senátem, prezidentem republiky a posílením veřejné povahy mediálních rad a veřejného přístupu k jejich podkladům a rozhodování. Těmito otázkami je určen druhý okruh bloku veřejného slyšení.

Pozval bych pana Rejchrta, kdyby se ujal úvodního slova k tomuto bloku.

Miloš Rejchrt – bývalý člen Rady České televize:

Pane předsedající, dámy a pánové, je pro mne ctí smět promluvit k tomuto váženému shromáždění o vládním návrhu zákona o České televizi, kterou dnes projednává Poslanecká sněmovna.

Dovolte mi nejdříve upřesnit jednu nepřesnost, která tady zazněla. Když 12. prosince Rada ČT projednávala rozpočet a odvolávala generálního ředitele Chmelíčka, pořad jednání byl tento: nejdříve odvolání generálního ředitele Chmelíčka a jako bod dva projednávání rozpočtu s finančním ředitelem Paluskou.

Dovolte několik poznámek k projednávanému vládnímu návrhu zákona.

Přiznávám se, že se mi vládní návrh zákona jeví horší než zákon dosud platný z prostého důvodu, že je delší. Většina navrhovaných změn v něm pouze explicitně formuluje to, co implicitně obsahuje verze původní. Pátrání po příčinách současné krize v České televizi nejen mne vede k závěru, že na začátku toho všeho byl ne špatný zákon, ale špatné zacházení se zákonem. Tomuto nebezpečí se ovšem nevyhne ani novelizovaný zákon, který počet zadrhovacích a zauzlovacích momentů rozmnožuje. Zmíním dva, které se mi v novele zvláště nelíbí.

Za prvé. Jednání rady jsou veřejná – § 7 odst. 3. Sám předkladatel novely jako by tušil, co tím spouští, a proto předjímá možnost vykázat z jednacích prostor osoby, které veřejné jednání narušují. Zákonem předepsaná veřejnost jednání jako princip povede k tomu, že jednání budou mít méně charakter jednání, ale více představení pro veřejnost.

Členové rady, pokud budou chtít svou funkci vykonávat odpovědně, se pak budou muset scházet mimo tato jednání, aby spolu také mohli přemýšlet nahlas, pouštět myšlenky i slova "na špacír". Mám za to, že schůdným řešením by byla formulace tohoto druhu: Zasedání, na nichž se bude volit či odvolávat ředitel, schvalovat rozpočet a závěrečný účet ČT, výroční zpráva o hospodaření ČT, výroční zpráva o činnosti ČT, schvalovat zřizování či rušení televizních studií, jsou přístupná veřejnosti.

Za nesmyslný považuji nově zřízený institut tzv. dozorčí komise dle § 8a. Tato komise je podle vládního návrhu "poradním orgánem Rady ve věcech hospodaření ČT" a jejím úkolem je "sledovat, zda jsou účelně a hospodárně využívány finanční prostředky a majetek ČT". Tento úkol, který této komisi svěřuje vládní návrh, však je z podstaty věci úkolem Rady ČT jako takové a není proč Radě předepisovat, jakým způsobem ona sama zajistí dohled nad hospodárností ČT.

Komise o pěti členech má podle vládního návrhu za povinnost "upozorňovat Radu na zjištěné nedostatky". Co když ale těch pět komisařů nezjistí za celou dobu vůbec žádný nedostatek, eventuálně zjistí cosi, co rada za nedostatky nepovažuje? Rada, která si ze zákona bude muset dozorčí komisi zvolit, pak bude stříhat metr, ať konečně uplynou ty dva roky, na které komisaři byli do této placené funkce zvoleni, aby po dvou letech rada zase musela zvolit nových pět komisařů a penězotok z rozpočtu ČT do odměn za činnost nesmyslné komise mohl pokračovat.

Zcela šílená je pravomoc komisařů. Mohou, podle § 8a odst. 8, "požadovat i písemná vysvětlení od zaměstnanců ČT. Zaměstnanci ČT jsou povinni poskytnout členům dozorčí komise kopie vyžadovaných písemností ČT, jakož i požadovaná vysvětlení". Tento paragraf vskutku umožňuje komisařovi, aby při kontrolní obchůzce objektu odchytl na chodbě uklizečku a vyžádal si od ní písemné vysvětlení, proč má v kbelíku dva hadry.

Za pozitivní moment novely zákona považuji lepší terminologii. Termín "médium veřejné služby" je příhodný a také do světových jazyků přeložitelný. Oceňuji zdařilou formulaci cíle vysílání veřejné služby. "Posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost multikulturní společnosti." – to zní opravdu evropsky.

Vítám větší přísnost na členy Rady. Nechť je člen Rady i jednotlivě odvolatelný, dopustí-li se podle § 6 odst. 2 písm. b) "takového jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost nebo nestrannost".

Na závěr dovolte, abych se po zpracování několikaměsíční zkušenosti s činností Rady ČT pokusil postihnout, jací lidé by měli být radními. Určitě lidé spíše senátorského věku, životem lehce unavení, kteří se už nepotřebují realizovat a pro něž členství v Radě není vrcholem sociální prestiže či dokonce startovací plochou ke kariérnímu vzletu.

Posláním Rady je chod České televize vlastně zdržovat, zabraňovat fatálním rozhodnutím, několikrát přeměřovat a nechat přeměřit, než se jednou řízne. Ve věcech, kde rada musí učinit nějaké závažné dalekosáhlé rozhodnutí, musí mít trpělivost vyslechnout odborníky a jako nezávislá, však poučená laická porota, nakonec vahou svých osobností dát za pravdu té či oné straně. Určitě to musí být lidé v kruzích televizních pracovníků známí či alespoň povědomí, imponující svým životopisem a výsledky své práce. Nemusí to být přímo televizní odborníci, ale musí to být lidé, kteří už prokázali, že nezastupitelnost médií veřejné služby mají ve svém osobním krédu. Musí to být lidé, kteří osvědčili postojovou samostatnost a odolnost vůči nátlakům a korupčním svodům. Nikoliv bezvýznamnou okolností je jejich disponibilita. Celkem na baterky bude radní, který sice vyhovuje nastíněným parametrům, ale z těch jeho dálav se mu nebude chtít do Rady každý týden a navíc bude mít neodbytné povinnosti, zahraniční cesty, zkouškové období atd.

K tomu, aby se Rada ČT stala skutečným obousměrným komunikačním můstkem mezi institucí ČT a veřejností, je třeba, aby jednotliví členové Rady měli ochotu věnovat této činnosti hodně času, hovořit se zaměstnanci ČT, s tvůrci, spolupracovníky, účastnit se kolokvií, seminářů a pokud možno je iniciovat, také hodně studovat literaturu a do problematiky elektronických médií co nejhlouběji pronikat. Dobrý člen Rady musí být schopen o problematice ČT publikovat v tisku a v ostatních médiích a vnitřně k tomu buzen.

Pakliže se mnou navržená kritéria pro členy Rady zdají maximalistická, myslím, že přece jenom některé osobnosti z tzv. Grygarovy a Jirákovy Rady dokázaly, že to dokáží. Když ne úplně, tak aspoň trochu. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji panu Rejchrtovi. Trochu mě mrzí, že nemá možnost přednést svůj příspěvek také zhruba o 300 metrů dál.

Paní Dědečková vyjádřila přání reagovat na pana Rejchrta. Táži se, jestli to je formou věcné připomínky? /Souhlas./ Prosím.

Jana Dědečková – členka Rady České televize:

Prosím vás, chtěla bych upřesnit jenom věcnou připomínkou nepřesnost, kterou tady upřesňoval pan kolega Rejchrt.

Chtěla bych říci, že zřejmě asi nedával pozor, ale rozpočet nám byl předkládán 5. prosince, 12. prosince samozřejmě jako první bod programu přišlo odvolání generálního ředitele Chmelíčka, jako druhý bodpřišel rozpočet. Ale to už bylo vlastně z 5. prosince, kdy nám byl rozpočet předložen, kdy už jsme měli informace pana finančního ředitele Palusky, že rozpočet je možné sestavit s nižším deficitem. To znamená, 5. prosince jsme žádali, aby byl sestaven rozpočet vyrovnaný, 12. prosince při odvolání generálního ředitele Chmelíčka jsme věděli, že s tím pan ředitel nesouhlasí.

Asi takhle. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. Nyní dále, o slovo se hlásí pan Karel Kochman. Prosím ho, kdyby přistoupil k mikrofonu a ujal se slova.

Mám v této chvíli pět přihlášených do diskuse k druhému bloku.

Karel Kochman - děkan Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, šéfproducent uměleckých pořadů ČT:

Vážený pane předsedající, vážené dámy a vážení pánové.

Pokusím se vybrat ze své úvahy to nejdůležitější, protože si myslím, že téma je už délkou doby, po kterou trvá, značně vyčerpané.

Pár faktů a čísel. V diskusích o České televizi se jaksi vytrácí zájem o hlavní smysl její existence, tedy o hlavní produkt, to je program. Redukuje se na zpravodajství, potažmo část publicistiky, které reprezentují prakticky jen třetinu toho, čím by ČT měla a podle zákona musí naplňovat své poslání služby veřejnosti. Ta spočívá podle zákona i podle vžitých evropských vymezení a zvyklostí v povinnosti informovat, vzdělávat a bavit. Porovnejme si ve své mysli počet programových tipů vysílaných komerčními televizemi a ČT. Bez ohledu na výhodnost, náročnost či náklady je musí ČT pěstovat prostě ze zákona. V této službě je nezastupitelná. Já se omlouvám, že jsem zde vytrhnul z té své přípravy jenom body, které bych vám rád řekl.

Jedním z neopodstatněných soudů a výpadů je tvrzení o neefektivnosti ČT, ale už před časem ukázala analýza, že ČT patří vzhledem k počtu vyráběných a vysílaných hodin programu k nejefektivnějším evropským televizím s relativně nízkým počtem zaměstnanců. Čísla jsou k dispozici v odborných zahraničních publikacích a ročenkách.

ČT má 2 935 zaměstnanců, z toho 270 v Brně a 240 v Ostravě. BBC má potom 19 500 zaměstnanců, ARD s regiony má 23 000 zaměstnanců. Polská televize má 6 200 zaměstnanců. Rozhodující totiž není rozloha země a počet obyvatel, koncesionářů, ale počet vyráběných a vysílaných hodin a samozřejmě charakter a povaha programu. Počet koncesionářů ale důležitý je. Čím víc jich je, tím svobodněji může televize hospodařit při stejném počtu programů a hodin jako v zemi neporovnatelně menší.

To všechno jsou věci, na které se v diskusích o ČT zapomíná. Vysílací schéma pro rok 2001 můžeme stručně charakterizovat jako obrat k veřejnoprávnosti. A právě oba kanály, ČT 1 a ČT 2, společně mohou pokrýt rozmanité potřeby, zájmy a nároky naší veřejnosti. Oba kanály je třeba v koncepci programů vysílání a sledovanosti posuzovat jako celek.

Teď se dostanu do čísel, protože byla často různě skloňována a byla tolikrát nepřesná, že bych je rád uvedl. Tvorba programů v ČT má v novém výrobním úkolu hodnotu 1,5 miliardy Kč, z toho umělecké, dokumentární a převzaté pořady 950 milionů Kč, takže dvě třetiny. Zpravodajství, publicistika a sport 337 milionů, studia Brno a Ostrava dohromady 205 milionů – zahrnuji všechny žánry, některé menší objemy neuvádím. Teď ještě celkové náklady ČT v roce 2000 jsou 4,860 miliardy. Z toho šíření signálu stojí 892 milionů. Tvorba programu je tedy 1,5 miliardy, ostatní provozy, správní náklady a služby provozů vyjadřované v interních cenách 1,2 miliardy. Mzdy 814 milionů, zákonné pojištění 291 milionů a průměrný plat v ČT, který na posledním parlamentním zasedání byl třikrát změněn je 21 730 Kč.

Proti tomu stojí výnos televizních poplatků, který činí 2, 962 miliardy. Výnos z reklamy 1,120 milardy. To je částka vedle privatizace jednoho programu, o kterou bojují komerční televize pro ovládnutí trhu a určování cen reklamy. V současné situaci NOVA zvyšovala cenu zhruba o 35 % ve využití situace, která vznikla. Výnos ze sponzorování činí 110 milionů Kč, další menší výdělečná činnost, kterou neuvádím.

Ještě jako děkan FAMU chci říci, proč jsem přijal v říjnu minulého roku vlastně už podruhé místo šéfproducenta uměleckých pořadů. Protože ČT je jediným místem pro původní uměleckou filmovou a televizní tvorbu a tuto naději je třeba zachovat a otevřít pro mladou generaci filmařů a televizních pracovníků.

Jenom závěrem ještě připomínky k novele, protože ta už je tím hlavním předmětem bodu B. K § 3 odst. 3 bych chtěl sdělit, že nové ustanovení navazuje na § 2. Základním posláním ČT je poskytovat službu veřejnosti šířením televizních programů na celém území ČR. Veřejností se rozumí každý občan. Také každý občan, který je držitelem televizního přijímače, má povinnost platit za tuto službu televizní poplatek. Je nepřijatelné, aby zákon v jednom ustanovení určil ČT povinnost, kterou v jiném ustanovení popírá, jestliže tvrdí, že službou veřejnosti je šíření televizních programů pro 70 % obyvatelstva. V současné době pokrývá ČT programem ČT 1 99 % území ČR a ČT 2 asi 98 % území. Doporučuji prostě odst. 3 v § 3 vypustit.

Pak je druhá moje připomínka k § 3 odst. 1 písm. h), kde podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání č. 468/1991 Sb. v platném znění, v § 9 odst. 2 písm. c) je ČT povinna opatřit alespoň 25 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené. V novele zákona o ČT se navrhuje zvýšit tuto povinnost na 50 %. Podle ročenky ČT bylo v roce 1999 vysíláno pro sluchově postižené celkem 10 881 pořadů, což představuje 38 % z celkově odvysílaných pořadů na ČT 1 a ČT 2, takže z toho jasně vidíte, že naší snahou bylo maximálně zvyšovat tuto povinnost. Okamžité zvýšení počtu titulkovaných pořadů o 12% je příliš vysoké. Doporučuji snížit povinnost zatím na 40 %. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji panu Kochmanovi. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan Petr Smolík, prosím. Mám v tuto chvíli sedm přihlášek do rozpravy.

Petr Smolík – Oddělení právních analýz Českého helsinského výboru:

Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, rád bych vás podrobněji seznámil v rámci té stručné délky, kterou mám pro tento účel, s některými body stanoviska Českého helsinského výboru, které jsme předložili nejenom Senátu Parlamentu ČR, ale zároveň Poslanecké sněmovně s tím, že jsme to už předložili v úterý příslušnému sněmovnímu výboru, který je má také k dispozici.

Začal bych tím, že jsme skutečně také toho názoru, že Rada ČT by měla být nově jmenována všemi orgány, které jsou v současné době podle Ústavy ČR k dispozici, nejenom Poslaneckou sněmovnou, ale i Senátem a prezidentem republiky. Jsou tu dvě možnosti. Jednak že by se tohoto jmenování účastnil vedle Poslanecké sněmovny i Senát, a druhá varianta je, že by do hry vstoupil ještě prezident republiky. Máme za to, že ve smyslu ústavy je rozhodně vhodnější, aby se zapojil prezident republiky, protože samozřejmě vzhledem k politickému vývoji může dojít ke střetu, pokud jde o průběh situace mezi sněmovnou a Senátem, a může dojít případně k blokaci rady.

Pokud jde o jmenování členů rady novým způsobem, máme za to, že navrhování členů Rady ČT nebo ČRo, tak jak je koncipováno, rozhodně umožňuje vylepšit stávající situaci. Zamezí jednoznačně politizujícím variantám. Samozřejmě to není absolutní řešení. Je to jenom relativní, umožňuje to pouze to, aby byl způsob navrhování členů rad transparentnější, aby do toho šíř vstupovala občanská společnost. Pochopitelně výběr bude zase na těch příslušných orgánech.

Jenom pokud jde o počet členů, tady to je patnáct, rád bych poukázal i na některé jiné zahraniční zkušenosti, konkrétně ze Spolkové republiky Německo. Týká se to situace, kdy tam samozřejmě je jak spolková televize, tak jsou tam samozřejmě televize spolkových zemí. Každý řídící orgán má různý počet členů a samozřejmě to odpovídá tomu, jak velká je konkrétně která televize, protože některé televize jsou pouze v jedné zemi, některé ve více spolkových zemích. Počet členů v řídícím orgánu odráží počet obyvatel ve spolkových zemích, takže  počet členů rad se pohybuje od šestnácti, což je v Hesensku, až po čtyřicet šest, což je v jižní verzi televize pokrývající Bavorsko a jiné početnější spolkové země. Ale zásadně, pokud jde o reprezentaci společnosti, umožňuje větší počet členů větší míru reprezentace názorových společenských proudů. A konkrétní úprava v jednotlivých zemích umožňuje i přímou reprezentaci konkrétních skupin, návrh zákona té novely, ten tam hovoří obecně o určitých typech organizací a sdružení, přičemž samozřejmě sociální skupiny, skupiny kulturní atd., to jsou skutečně velice vágní kategorie. Konkrétně některé zvláštní úpravy přesně definují, jakým způsobem se účastní určité konkrétní typy, ještě mnohem podrobnějším způsobem pak definují účast občanských sdružení, organizací a společenství, počínaje církvemi a konče skutečně profesními organizacemi různého charakteru, nejen mediálně profesními organizace, ale týká se to například zastoupení obecně hospodářských komor, zaměstnavatelských svazů a tak podobně. Ta úprava je taková, že dvacet devět členů je jmenováno konkrétně z těchto organizací, zákon konkrétně říká, že každá taková organizace, ten zákon sám je reprezentativní, jmenuje svého člena, a je transparentně na té organizaci, koho tam nominuje, protože pochopitelně ona sama nese odpovědnost.

Druhou věcí je, aby taková úprava úplně vyloučila i možnost politizace, protože, jak říkám, tímto novým návrhem se politizace té mediální rady omezí, ale zcela nevyloučí. Politizaci uvádí ten německý model trošičku do jiné sféry a umožňuje politickým stranám, aby participovaly na činnosti rady. Nevytěsňuje je úplně, ale zásadním způsobem omezuje jejich projev. Při třiceti členech ve sdružení přiznává každé parlamentní frakci po jednom členu v  radě s tím, že podle proporcionálního zastoupení mohou rady určitým způsobem nominovat další členy, to jenom čistě pro průhlednost. Tady jde o to, aby celé jmenování a navrhování bylo transparentní, aby se nemohlo stát, že bude někdo navržen a do krátké doby, jako se to stalo v případě posledního generálního ředitele, může být jmenován, aniž by probíhala odborná diskuse o návrzích.

Pokud jde o další problém, kterým je jmenování generálního ředitele, zase je to o transparentnosti. My se domníváme, že jmenování je skutečně tak významnou záležitostí, že by jednoznačně a absolutně mělo být zamezeno tomu, aby byl člověk na takovémto postu jmenován za pouhých osmnáct hodin. Mělo by být také zamezeno tomu, aby Česká televize nebo Český rozhlas se mohly stát firmou, to není nic jiného než velká firma, řízenou jedním člověkem. Stalo se to, že ČT byla mediálním gigantem na celém mediálním trhu, zastupujícím celou veřejnost, a ředitel, přestože byl jmenován dle platného zákona, byl v tehdejší době jediným řídícím orgánem a veškeré věci, které ČT v autorizované verzi vysílala, pokud šlo o to zpravodajství, samozřejmě záležely na jeho rozhodnutí. To je otázka, zda může v konkrétní situaci řídit takovouto firmu ve všech věcech, počínaje zásadními koncepčními otázkami až po věci typu, kdo bude rozhodovat o vypínání nebo zapínání televize, a rozhodovat jediný člověk.

To je otázka, říkám, německého modelu, kde v německém systému vedle intendanta existuje, pokud jde o konkrétní každodenní správu, ještě něco jako je správní rada, která samozřejmě plní funkci správního orgánu, manažerského orgánu, společně s tím ředitelem. Samozřejmě generální ředitelství existuje v každé společnosti, ale nikdy nemůže dělat vše. Stejně tak asi není vhodné, aby generální ředitel České televize měl vliv na úplně vše v České televizi. Mám za to, že by bylo vhodné, aby bylo tím zákonem lépe upraveno jmenování generálního ředitele, aby byly transparentně stanoveny podmínky. V návrhu zákona se říká, že obdobně se užije ustanovení platných pro členy rady, tak bych zdůraznil vhodnost toho, aby pro generálního ředitele bylo nezbytné vysokoškolské vzdělání, protože v dnešní době management na úrovni podniku České televize skutečně vyžaduje vysokoškolské vzdělání v odpovídajícím oboru. To by bylo zakotveno nepochybně už nikoli v rámci zákonných kritérií, ale v rámci veřejně a transparentně stanovených statutů ČT. Měla by být stanovena další kritéria, tzn. manažerská zkušenost, určitá kvalita, mělo by tam být také stanoveno, jakým konkrétním způsobem budou určité fáze probíhat. Finální fáze by tak měla skutečně probíhat tím způsobem, že by zde měli být tři kandidáti, kteří v rámci výběrového řízení z jiných fází prošli, jejich projekty jsou už určitým způsobem hodnotné a o těchto projektech by mělo být konáno veřejné slyšení, veřejná závěrečná fáze výběrového řízení. Na tomto slyšení by měla veřejnost možnost bezproblémově a transparentně posoudit kvalitu těch kandidátů a nemohlo by to vést k podobným pochybnostem, které se staly v tom posledním případě. Pokud by to byl model, že by v čele stál generální ředitel plus nějaká dozorčí komise nebo ta správní rada, tak by to pochopitelně umožnilo lepší kontrolu financování České televize nebo Českého rozhlasu.

Pokud jde o tu vadu, že jediným, kdo řídí Českou televizi, je generální ředitel, tak samozřejmě je to i tím, že generální ředitel může teoreticky stanovovat podobu všech těch vnitřních předpisů. Tady byla situace taková, že Česká televize měla své vnitřní předpisy, ale pokud byl zvolen nový generální ředitel, mohl tyto předpisy okamžitě změnit. Samozřejmě to také mění prostředí v ČT, pokud jde o uzavírání … atd. To také není úplně ideální a zvlášť jde o to, že by se v rámci nového zákona měla trochu upravit i podstata těch vnitřních předpisů, a to zejména s ohledem na jednu oblast činnosti veřejnoprávní televize, kterou je etika výkonu profese, zejména etika zpravodajství. Tady existuje něco jako etický kodex a i Česká televize má etický kodex, který doznal určitého vývoje. V současné době existuje opatření bývalého ředitele zpravodajství Jiřího Hodače z loňského roku, které by mělo určovat, jakým způsobem je možné, pokud jde o novináře, komunikovat ve vztahu k výkonu profese, a které by samozřejmě zaručovalo, že bude naplňována svoboda projevu. A zároveň s tím by měla být naplňována odpovědnost redaktora nebo zpravodaje s tím, že vedle etického kodexu by měla existovat ještě etická komise, která by samozřejmě nemohla řešit tyto případy, ale mohla by projednávat případné komplikace a také by předešla tomu, aby spory o činnosti dosáhly takového dění, jakého jsme byli svědkem na závěr roku.

Úplně poslední slovo na závěr. Domnívám se také, že situace se netýká pouze stavu v České televizi, ale že by podobný způsob veřejné kontroly, který tady je diskutován, měl být změněn velmi pravděpodobně také u těchto mediálních rad – televizní a rozhlasové a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako celku. Děkuji za pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji panu Smolíkovi. Prosím všechny řečníky, aby se pokoušeli dodržet řečnickou dobu. Nyní je přihlášen pan profesor Moos s příspěvkem k druhému bloku.

Petr Moos – proděkan pro vědeckou a výzkumnou činnost Fakulty dopravy Českého vysokého učení technického:

Vážený pane předsedo, dámy a pánové, budu velmi stručný, protože už jsem tady jednou hovořil a protože si vážím vašeho času, tak se soustředím na merito věci této druhé části diskuse, a to je právě posílení toho odpoutání, depolitizace při volbě rady nebo těch výkonných orgánů v regulačním prostředí, o kterém hovoříme. Systémy, zejména měkké systémy, to jsou ty, kde rozhoduje člověk, kde instaluje svoje názory, tak jsou stabilnější tehdy, pokud existuje v těchto systémech pluralita, pokud existují paralelní větve podstatně stabilnější, pokud zde jsou zálohové zdroje apod., a proto i v tomto případě lze očekávat mnohem stabilnější prostředí kolem České televize.

Jestliže bude zákonem stanoven rámec pro volbu členů Rady České televize z více míst, z více ústavních institucí než jenom z Poslanecké sněmovny, přimlouval bych se, abyste tuto skutečnost, která je ověřena teorií systémů a teorií stability, tak abyste ji jako zákonodárci vzali v úvahu. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji panu profesorovi za podnět i za stručnost. Dále je přihlášena paní dr. Monika Pajerová, kterou v tuto chvíli nevidím v Jednacím sále. Už kráčí. Prosím, máte slovo.

Monika Pajerová – diplomatka a publicistka:

Děkuji. Dámy a pánové, já jsem měla připravený přehled mezinárodních úmluv a závazků, které podle mého názoru Česká republika porušovala v průběhu té televizní krize, ale když jsem si přečetla příspěvky Jacquesa Rupnika a Martina Palouše, zjistila jsem, že řada těch věcí byla už řečena, a tak jsem přepracovala své vystoupení v tom smyslu, že bych se ráda zaměřila alespoň krátce na to, jakou roli hraje veřejnost v západní Evropě a ve Spojených státech při dozoru nebo kontrole veřejnoprávnosti médií, protože mám pocit, že to tady ještě nezaznělo tak, jak bych si já představovala.

Od rána tu zazněl již několikrát odkaz na ty mezinárodní normy a předpisy, které definují pojem veřejnoprávních médií, svobody projevu a nezastupitelné role, kterou skutečně svobodná a nezávislá média v demokratické společnosti hrají. Naposledy pan profesor Jařab zmiňoval tu poslední rezoluci Rady Evropy na toto téma.

Zdá se mi, že zatím se tu málo mluvilo o tom, jak důležitá je přitom role veřejnosti, která jediná může vykonat skutečně soustředěný a jak dnes vidíme nakonec docela účinný tlak na vás politiky, kteří mohou tu otřesnou situaci v České televizi nakonec snad vyřešit.

Dovolte, abych připomněla alespoň některé mezinárodní dokumenty, které tuto roli veřejnosti, její dozor a vliv nějakým způsobem definují. Myslím, že je docela historickým paradoxem, že právě třicet let poté, kdy Mezinárodní federace novinářů přijala první deklaraci povinností a práv novinářů z roku 1971, jsme právě touto federací upozorňováni, že všechny tyto zásady jsou samozřejmě v České republice dnes porušovány, a tato federace vyzývá Radu Evropy a Evropskou unii, aby se touto situací urgentně zabývala.

Podle této deklarace je odpovědnost novináře vůči veřejnosti nadřazena jakékoliv jiné odpovědnosti. To se tady málo ví. Zejména je nadřazena odpovědnosti vůči jejich zaměstnavatelům a veřejné nebo politické moci. Dále se zde uvádí, že novináři nesmí být bráněno ve výkonu jeho povolání a že on může odmítnout veškerý nátlak nebo příkaz, který se příčí jeho profesionální cti nebo svědomí.

Členové redakce mimochodem musí být vždy informováni o důležitých rozhodnutích, které se týkají fungování instituce. Musí být přinejmenším konzultováni před tím, než je takové rozhodnutí přijato, a musí být také konzultováni o všech opatřeních, které se dotýkají přijímání zaměstnanců, jejich propouštění, převedení na jinou práci nebo povýšení.

Martin Palouš tady již zmínil, že v čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se říká, že každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje jednak svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek také určuje, že státy musí zajistit, aby rozhlasové, televizní a filmové společnosti k takové činnosti dostaly prostor.

Byla tady také zmíněna judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která tento princip rozvíjí a v jejímž pojetí je svoboda projevu skutečně základním principem demokratického státu. Kromě toho případu, který tady právě Martin Palouš zmiňoval, je zajímavý také případ Lingens z roku 1984 až 1986, který Evropský soud pro lidská práva řešil a v němž proti sobě skutečně několik let stáli rakouský novinář Lingens, editor magazínu Profil, a Bruno Krajský, tehdy již bývalý rakouský kancléř, předseda rakouské SP. Soud, který nakonec dal za pravdu novináři Lingensovi, ve svém odůvodnění napsal, že nejenže sdělovací prostředky mají za úkol zprostředkovávat nestranné informace a názory, ale také, a na to je často od té doby upozorňováno, veřejnost má právo tyto informace dostávat. Tedy je to definováno jako právo. V čl. 42 tohoto rozhodnutí se dále říká, že svoboda projevu poskytuje veřejnosti jeden z nejlepších způsobů, kterým tato může poznávat postoje politických představitelů a tvořit si na ně názor.

Byla tady také zmiňována Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která Českou republiku zavazuje respektovat a dodržovat všechna ustanovení, která souvisejí s ochranou lidských práv, svobody projevu a svobody médií. Zejména v tom Kodaňském dokumentu. Nevím, jestli tady bylo ovšem řečeno, zda Ministerstvo zahraničních věcí České republiky již odpovědělo na dopis představitele OBSE pana Duveho ministru Kavanovi z prosince 2000, který vyjadřoval velké znepokojení nad situací v České televizi a žádal oficiální vyjádření české vlády.

Zdá se mi pozoruhodné, že právě česká vláda to byla, která se v roce 1994 ujala organizace tzv. pražské konference ministrů kultury Rady Evropy, na které byly iniciovány ty nejdůležitější dokumenty, na které se od té doby odkazujeme a které dnes sami neplníme.

Co se týče role veřejnosti, právě v těchto dokumentech se zdůrazňuje, že veřejnoprávní vysílání musí vytvářet fórum pro veřejnou diskusi a vysílat nezaujaté a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře. V téže rezoluci se praví, že skutečná redakční nezávislost vůči politickým silám a tlakům ze strany soukromých zájmových skupin, politických stran nebo státních orgánů musí být zaručena.

Co se týče složení televizních a rozhlasových rad, říká se zde mimo jiné, že členové rad musí vykonávat svou funkci výhradně v zájmu veřejnoprávní instituce a nesmí přijímat instrukce od jiných osob nebo subjektů. Podle pravidel, která určují statut rad, má být zamezeno riziku, že tyto rady budou pod politickým nebo jiným vlivem.

Členové rad mají být jmenováni pluralitním a transparentním způsobem a mají zastupovat obecné zájmy společnosti bez toho, že by přijímali instrukce od jiných orgánů. Mimochodem, co se týče zaměstnanců veřejnoprávních médií, říká se zde, že zaměstnancům má být zaručeno bez diskriminace právo zúčastňovat se odborových aktivit a stávkovat, pokud jsou kladeny překážky kontinuální veřejnoprávní službě.

Také usnesení Evropského parlamentu z roku 1996 mluví velmi podobnou řečí. Sektor veřejnoprávních médií má za cíl informovat občany, je vykonavatelem pluralismu propojujícího rozdílné společenské skupiny a formuje veřejné mínění. Jak vidíte ze všech těchto dokumentů vyplývá, že princip svobody projevu a povinnosti novináře poskytovat pravdivé a nezávislé informace je zcela základním principem, který určuje fungování demokratické společnosti v západní Evropě.

Jestliže už musíme prožívat dnešní krizi v České televizi, dovolila bych si navrhnout, abychom ji využili jako příležitost. Je třeba zajistit, aby jmenování nové rady a nového vedení České televize proběhlo skutečně otevřeně, transparentně pod veřejným dohledem tak, aby se nás naši přátelé z Evropy nemuseli při pohledu na některé osobnosti spjaté se současnou radou ptát, jak proboha je vůbec toto možné. Děkuji vám.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji paní Pajerové. Nyní prosím pana Jiráka, který je přihlášen do rozpravy, aby se ujal slova.

Jan Jirák – bývalý předseda Rady České televize:

Dobré odpoledne. Pane předsedající, dámy a pánové. Přihlásil jsem se do druhého bloku, protože mě zaujal fakt, že máme hovořit o posílení legislativní nezávislosti sdělovacích prostředků.

Diskuse, která se odehrává v posledních dnech a týdnech a která má již starší kořeny, mě přesvědčuje o tom, že s pojmem nezávislosti médií a nezávislosti sdělovacích prostředků operujeme velmi volně, často zaměňujíce jeho jednotlivé významy. Proto dovolte, abych využil několika málo minut vašeho času k pokusu trochu systematizovat vztah k pojmu "nezávislost". V zásadě se v našich podmínkách a v našich zeměpisných šířkách s pojmem nezávislosti operuje ve třech různých rovinách.

Nezávislost může být ekonomická, politická, myšlenková. Pokud jde o nezávislost ekonomickou, kdybychom vztáhli tyto tři roviny k situaci, v níž se nacházíme, pak je potřeba říci, že ekonomickou nezávislostí u veřejnoprávních médií se rozumí hlavně to, že neexistuje politický subjekt, který by mohl veřejnoprávní média významně ovlivňovat tím, že by korigoval jejich finanční toky. Jinými slovy, chceme-li mít, zdá se, že značná část z nás ano, skutečně nezávislá média, veřejné služby, mělo by jít o média, jejichž finanční přísun není závislý na rozhodnutí jednoho politického subjektu. Často se mluví o indexaci i o nějakém způsobu navyšování nebo úpravy poplatků, může to být i snižování poplatků, v závislosti na inflaci nebo jiných ukazatelích, ať je to nebo není přijatelné, je třeba konstatovat, že to je jeden z nástrojů, kterým se dá dosáhnout ekonomické nezávislosti média, a budeme-li o ní uvažovat, pak i v tomto rozměru.

Pokud jde o politickou nezávislost médií, pak se historicky rozumí nezávislost na státu, původně na panovníkovi. Nezávislost médií v politické rovině má být garantována zákonem. Myslím, že v našem prostředí a ve vzbouřené atmosféře vánoční krize kolem ČT se, alespoň podle mého názoru, prokázalo, i když složitě, že legislativa, která tu je od počátku 90. let, přes všechny její nedostatky, je v zásadě liberální a v zásadě dovoluje médiu chovat se nezávisle na státu. V mnoha rovinách a mnoha okamžicích to prokázala, paradoxně to prokázaly obě strany, každá po svém v pokusu o prospěch.

Zdá se ale, že i politická nezávislost, tak jak je u nás nastavena, má svá slabá místa, kterých dokázala politická reprezentace nebo její část využít k pokusu o popření smyslu tohoto zákona. Myslím, že v tuto chvíli je rozumným pokusem o překonání tohoto stavu uvažovat o způsobech, jimiž kontrolní orgán, který na média a veřejné služby dozírá, tj. jejich rady, a konstruovat je tak, aby se na výsledku podílelo více subjektů. Myslím, že tato vícestranná volba je přijatelná.

Připomínám současně rozhodnutí Rady Evropy z 20. prosince 2000, kde se mimo jiné praví, že je dobré, aby členské země přijaly takové opatření, které zabrání možnosti odvolat členy regulačních a kontrolních orgánů z politických důvodů. Myslím, že to je dost podstatné doporučení.

Pokud jde o třetí rovinu nezávislosti, tj. nezávislost myšlenkovou, ta vlastně na jedné straně obě roviny podmiňuje, na druhé straně je vrcholem obou ostatních rovin. Pan profesor Jařab tady zmínil evropský projekt "Changing media – Changing Europe", kde mám tu čest se účastnit. Jedním z témat tohoto projektu je prověření tématu, které je nazváno "Nezávislost je způsob myšlení – Independence is a way of thinking". Myslím, že to je rovina, která nemá legislativní důsledky, ale v jistém smyslu je pro nás nejdůležitější a měla by, podle mého soudu, prostupovat jak chování médií, tak podporu kritickému vztahu jejich chování a konečně i vzdělávání nejširší veřejnosti v tom, aby si uvědomovala, co to je nezávislost myšlení. Děkuji. (Potlesk.)

Senátor Michael Žantovský: Také děkuji za velmi kompaktní a koncizní příspěvek. Slova se, prosím, ujme pan Ivo Mathé.

Ivo Mathé – vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a bývalý ředitel České televize:

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolil bych si zabrousit na pole, které se jen zdánlivě neváže ke svobodnému a volnému přístupu k podkladům, které používá rada pro rozhodování, k informacím, které jí slouží k zásadním rozhodnutím a rozhodováním ve jménu občanů a koncesionářů, a to k hospodaření.

Hospodaření je opravdu křehký a ožehavý problém, explicitně ani nebyl na programu, ale podle mého názoru je integrální součástí písmena B, tzn. dnešního odpoledního jednání. Je to také téma nejzneužitelnější.

Pokud jde o ČT, a již jsme toho ostatně svědky, často se mluví, možná že to je dobře, o průměrných platech a pěti miliardových rozpočtech, dceřiných společnostech, počtech zaměstnanců, výběrových řízeních atd. atd., vždy ovšem s velkou dávkou nepřesnosti, zřejmě to má vést k určité diskreditaci této služby vůbec, čili služby veřejnosti televizním vysíláním.

Jak tedy posuzovat a kontrolovat ČT nebo jí podobnou instituci ČRo? Jaké k tomu vůbec existují pomůcky, když to je instituce zvláštního typu, založena zákonem sui generis, nelze ji měřit šuplerou podnikatelského subjektu a jejím cílem není zisk, ale služba veřejnosti? Je to něco těžko změřitelného.

Podle celé řady liberálních pouček může být efektivní jenom soukromý subjekt v tržním prostředí, vystavený konkurenci, s čímž přirozeně ve většině případů souhlasím, ale existují výjimky. Tyto výjimky existují v celé Evropě, samozřejmě existují i v USA, dokonce v zemích s největší a nejdelší zkušeností s tržním hospodářstvím, kde jsou tyto zkušenosti nejpevnější.Existují vysoké školy, školství vůbec, zdravotnictví, sociální péče, což jsou všechno subjekty, služby, které nemohou mít jednoznačně za cíl zisk. Mezi tyto služby patří též služba veřejnosti, a to vysílání rozhlasové nebo televizní. Jak to tedy dělat?

ČT hospodaří se svým vlastním majetkem, neodpovídá státu, respektive neodpovídá za závazky státu, a stát neodpovídá za její závazky. Jak posuzovat takové hospodaření, když ono jednoduché měřítko neplatí? Samozřejmě je možné hospodařit tak, že se budou krátit výdaje, což je velmi nutné, obzvlášť, když neexistuje onen indexovaný TV poplatek. Jak to ale udělat tak, aby se neoslabila ona služba veřejnosti? Není žádný problém dosáhnout zisku. V nedávných dnech nám to bylo komicky předvedeno. Kdyby vůbec nebylo vysíláno a byl vysílán pouze titulek, zbudou náklady pouze se šířením signálu a ČT bude mít jako hospodářský výsledek 2 mld. Kč. To by nebyl vůbec žádný problém. To by ale asi poplatníky neuspokojilo. Jak tedy na to jít?

Výše televizního poplatku. Navrhoval bych tři měřítka, která jsou dobrá možná pro Radu i pro nás – občany. Televizní poplatek činil léta letoucí 50 Kč při třech milionech koncesionářů – majitelů televizorů – domácností vlastnících i několik televizorů. Kolik to dělá? V případě 50 Kč 1,60 Kč denně pro celou rodinu, v případě 75 Kč 2,50 denně. To je první pomůcka. Každý občan může porovnat, zda televize hospodaří dobře, nebo špatně. Co může mít rodina za 2,50 Kč denně srovnatelného, noviny stojí 8 Kč, kino 50 Kč, divadlo 100 Kč, opera 500 Kč, informace na bázi týdeníku 25 – 30 Kč. To je první pomůcka, podle které se může každý občan orientovat. Při dotazu v sousedních zemích si může porovnat, kolik se platí za totéž tam.

Druhá pomůcka: porovnávání se stejnou službou v zahraničí, pokud možno v podobném státě, stejně malém, se stejnou jazykovou menšinou. Nemá cenu se srovnávat s BBC, s jejich dvaceti tisíci zaměstnanci a s jejich dvacetkrát vyšším rozpočtem, ale se Švédskem, Rakouskem, Maďarskem. Zatím ze všech statistik vyplývá, že Česká televize je ze všech těchto srovnatelných vysílatelů vysílajících také dva okruhy s podobnou programovou skladbou spíše ještě chudší, mnohem levnější.

Poslední parametr, který nabídnu, bude možná nejaktuálnější: diskuse o privatizaci jednoho nebo obou kanálů nebo České televize jako takové se nezastaví. Jedna z variant ideologů privatizace je dostat sadu frekvencí do privátních rukou a služby, o nichž někteří kritici soudí, že jsou nenahraditelné, zadávat formou státní zakázky. Víme dobře, co je pro podnikatele nejvýhodnější. Je to samozřejmě státní zakázka. Šít spací pytle pro armádu je nejideálnější. Tuto variantu je třeba velmi dobře hlídat. Zatímco nyní existuje přesná kontrola o výši poplatku, každý ho platíme a víme, že nekončí ve státním rozpočtu, ale končí v České televizi nebo v Českém rozhlase. Tím máme kontrolu o jeho výši. Jakmile by se tato služba stala součástí státního rozpočtu, kontrola padá, stává se komplikovanější a dle mého názory by podobné služby ze státního rozpočtu stály až trojnásobek. Děkuji za pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji panu Mathému za velmi důležité informace a porovnání. Do rozpravy se přihlásil pan kolega Outrata. Po něm je poslední přihlášená paní Irena Válová.

Senátor Edvard Outrata:

Pane předsedající, dámy a pánové, některé skutečnosti člověk považuje za tak samozřejmé a tak axiomatické, že s nimi vůbec nepracuje, že je nezakotvujeme v zákonech, nýbrž s nimi prostě žijeme. Byl bych si myslel, že jednou z nich je, že základní podmínkou institucionální nezávislosti je minimum managementu. Samozřejmě se stávají omyly a chyby v tomto směru, ale na konci první části jsme měli příležitost si uvědomit, jak příšerné ignorantství vládne v tomto případě nejen Radou, která bude odvolaná, takže to snad skončí, ale vůbec kolem nás. Skutečnost, že si může někdo myslet, že organizace této velikosti bude řízena jen tak nějak, že některé věci jsou důležitější, je hrůzné. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se s takovou věcí setkal, už vůbec ne na úrovni státu, možná v nějaké putyce.

Původně jsem nemínil mluvit, ale mám pocit, že se toto musí zdůraznit. Nikdy nebudeme mít nezávislou instituci, když nám bude jedno, jestli je řízena. To snad každý ví, že proto to nikde není psáno. Jde o to, co s tím teď dělat. Bude to chvíli trvat, než se z toho dostaneme. Politizace, která je kolem tohoto tak strašná, není ani tak ta bezprostřední, že někdo telefonuje a tak dále, nýbrž ve způsobu sestavení Rady jako tak ignorantské a neschopné, že připustila zřejmě dokonce programově neschopnost řízení, které pak zničí jakoukoli nezávislost. Jak se můžete bránit politickému nátlaku nebo pocitům, když nemáte žádný management? Co s tím dělat, nevím. Bylo by asi trapné napsat do zákona, že se bude dělat pořádná personální politika. Možná by stálo za to ve statutu to změnit, není-li to tak samozřejmé.

Reaguji rychle, rozhodně to nebudeme chtít udělat v tomto zákoně, máme pravděpodobně jiné termíny. Jde o výhledovou věc. Myslím, že bychom se měli zamyslet nad tím, jakým způsobem dostat zpět do povědomí nás všech a vůbec lidí, kteří tady rozhodují, tuto triviální skutečnost, že se totiž musí věci řídit. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Také děkuji, pane kolego. Nyní prosím paní Irenu Válovou, která se chtěla vyjádřit k ústavnímu zákonu k posílení nezávislosti tisku.

 

Irena Válová – předsedkyně Syndikátu novinářů ČR:

Vážené dámy a pánové, opět celou dobu hovoříme zejména o zpravodajství, protože to je to, co vytváří politické, ekonomické, ale i každodenní praktické názory lidí. Podle toho lidé žijí. To je věc, která je daná.

Každý novinář má povinnost poskytovat nestranné, ve svém komplexu pravdivé informace, přinášet názory komplexní, na základě analýzy logiky dlouhodobě konzistentní. V tom se shodují obě strany sporu. Celou dobu ovšem debatujeme o tom, jak to zařídí firma jménem České televize a kdo tuto firmu jménem České televize bude kontrolovat. Chtěla bych položit jinou otázku. Přinášet pravdivé nestranné informace musí chtít zaměstnanci firmy, to znamená, že k tomu musí mít podmínky. Pokud vím, oni zcela jednoznačně chtějí. Jak jim ale umožníme, aby mohli pravdivé komplexní informace a analýzy na základě logiky a dlouhodobé konzistence přinášet?

Vracím se ke svému prvnímu projevu. Možnosti, jak toto učinit, jsou tři, známé ze světa. Prosím vás, uvažujte o tom. Je to tak zvaná smlouva o redakční nezávislosti, to znamená, že redakce uzavírá s managementem takovou smlouvu, která odděluje strategické řízení a obchodní řízení podniku včetně náboru, inzerce a uzavírání obchodních smluv od redakce. Není možné, aby jedno prolínalo druhým. Je to tak zvaný statut novináře, který definuje postavení každého zaměstnance, novináře, ve smyslu novinařiny. Znamená to, že se neřídí pouze zákoníkem práce, jak je dáno v současné České televizi, tedy dostane příkaz a on ho musí naplnit, ale je také umožněno řídit se jinými, tedy profesními a etickými normami.

Další věc, která běžně ve světě existuje, je klauzule svědomí. Pokud médium změní postoj, ať už k jakékoliv otázce dlouhodobějšího charakteru, tedy například k Temelínu, nebo postoj politický, tak dle tak zvané klauzule svědomí má ten zaměstnanec, ten novinář, který nastoupil do média, které bylo pravicové a nyní se mění v médium levicové, či opačně, a prosím vás, je jedno, z jaké politické strany dokonce pochází ředitel, právo opouštět toto médium s šestiměsíčním odstupným. Tedy se šesti platy za šest měsíců jakožto trest za to, že toto médium nezaručilo postoj, který byl na začátku a nedokázalo ho konzistentně udržet. V případě ČT je to tedy postoj nestranný, v případě soukromých médií by to byl postoj pravicový, nebo levicový. Upozorňuji, že tyto události se stávají samozřejmě i v soukromých médiích.

A v tomto kontextu bych vás ráda požádala, abyste přemýšleli o dva roky starém námětu, skutečně o ústavním návrhu o nezávislosti tisku. Je-li totiž tisk ústavou jmenován, je to první krok k tomu, aby začaly tyto normy, které jsem zde jmenovala, existovat, aby se o nich začalo hovořit a aby začalo existovat to, co jste bohužel, kolegové poslanci a senátoři, vymazali z povrchu zemského, to znamená ten novinář.

V tuto chvíli nemáme žádnou normu v této zemi, která by jakkoliv definovala činnost novináře, úkol novináře, činnost tisku, roli tisku. Nic takového tady neexistuje. A ti lidé se toho prostě začali domáhat, té normy způsobem samozřejmě neetickým, velice neprofesionálním. To naše profesní organizace řekla. Ale ani to nikde není napsáno, jak má vypadat tento etický způsob, nikde se neříká, že to je způsob, kdy, jak zde bylo citováno, Mezinárodní federace novinářů říká, že my sami hodnotíme naše vlastní způsoby, tedy spadáme pod svoji vlastní jurisdikci, ale nám to zatím nebylo, dámy a pánové, vůbec umožněno.

Moc bych se přimlouvala za to, abyste začali uvažovat o protiváze V. článku německé ústavy, který jako protiváhu konkurenci politických stran, ze které se odehrává vůbec demokracie jako taková a kterou všichni uznáváme, říká, že tedy tisk je nezávislý, svobodný a cenzura není přípustná. Jde tam o formulaci "tisk", velice podstatnou formulaci, protože ze slova "tisk" se vám potom odvinou další normy, tj. vznikne vám v této zemi novinář, vznikne vám jeho morálka, etika, jeho profesní principy, vznikne vám redakční nezávislost a dobereme se tímto obloukem zpátky k tomu, že občan bude nabývat zpátky důvěru v média jako taková, v novináře a že novináři konečně začnou plnit svoji roli, tzn. informovat pravdivě občany této země o všem podstatném tak, aby občané mohli rozhodovat o svém životě. Děkuji vám.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji paní syndičce Válové, zejména za to, že nám velmi jasně vysvětlila, že existuje určitý rozdíl mezi profesí zaměstnance v běžném podniku a profesí novináře v novinářské organizaci. A myslím si, že toto je nutné zdůrazňovat, protože podle diskusí v minulých dnech to ne všem našim kolegům bylo zřejmé.

Jenom bych věcně připomenul, že Ústava České republiky v článku 17 Listiny základních práv a svobod explicitně garantuje svobodu projevu a explicitně stanoví, že cenzura je nepřípustná. Jde také o to, abychom jako v jiných zemích přičítali své ústavě patřičnou váhu a respektovali ji.

Nemám již žádné další přihlášené do rozpravy. Proto bych poprosil paní kolegyni Zuzanu Roithovou, aby byla tak hodná a tuto druhou část rozpravy pro nás shrnula.

Senátorka Zuzana Roithová:

Pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, i vy, kteří jste zde nevydrželi. Mám-li shrnout tuto snad možná konstruktivnější část našeho dnešního veřejného slyšení, potom nemohu v tak krátké době učinit nic jiného, než začít citovat ze svých poznámek, které jsem si při této druhé části učinila.

Je třeba konstatovat, že obě poloviny našeho veřejného slyšení byly překlenuty zprávou pana Dekoje, který jednoznačně definoval, že současná krize v ČT je způsobena Radou ČT a že nebyla politická vůle tuto Radu a způsoby jednání a komunikace mezi pracovníky televize a Rady a svým způsobem i veřejností změnit.

Dále vystoupil pan Miloš Rejchrt, který upozornil na to, že v chystaném zákonu o Radě ČT, který budeme příští týden zde projednávat, jsou minimálně dva základní problémové body, z nichž jeden se týká přístupu veřejnosti na všechna jednání. Navrhuje určitou změnu tak, aby se omezil přístup veřejnosti pouze na projednávání základních a důležitých věcí, jako je například volba ředitele, schvalování rozpočtu, koncepcí, atd. A dále také upozorňuje na zřejmě ne asi úplně domyšlenou věc, která posiluje pravomoci, jak on říká, komisařů, tedy mediální komise dolní sněmovny.

Pro nás je poučné podívat se z tohoto aspektu na tuto předlohu zákona tak, zda je skutečně pravdou, že to, co je v původním zákonu implicitně vyjádřeno, je jenom k určité dokonalosti dovedeno a k jednoznačnému vyjádření přivedeno v následujícím návrhu. Protože pak z toho logicky vyplývají možná další problémy, které by mohly následovat, a to je totiž to, že je-li něco velmi přesně v zákonu uvedeno, potom je velmi obtížné to přesně takhle do písmene také dodržovat. Takže určitá funkčnost a vyváženost by asi měla být naším úhlem pohledu při projednávání tohoto zákona. K tomu musím jenom říci, že je samozřejmě smutné, že ho musíme projednávat ve zkrácené lhůtě.

Musím říci, že byla zdařilá připomínka k definování, kdo má být členem mediální rady nebo vůbec mediálních rad, protože to je téma, kterým se budeme zabývat. Když ne hned, tak jistě jednoho dne Senát bude institucí, která bude volit členy takovýchto rad. A považuji za zajímavé srovnání tohoto ideálního radního s imponujícím ideálním senátorem. Překvapivě nebyla zmíněna imponující senátorka.

Dále zde vystoupil pan Karel Kochman, který upozornil na důležitý bod, a to je, že veřejnoprávní médium je povinno informovat, vzdělávat a bavit, a to do určité míry bez ohledu na náročnost a nákladnost. Je samozřejmě asi třeba najít v tom vyváženost, nicméně že to nemůže být na úkor.

Podobně o tom pak velmi přesně a precizně hovořil pan Mathé.

Velmi důležité také bylo sdělení, nejen pro nás, ale vlastně i pro veřejnost, která se jistě s těmito příspěvky seznámí, a to je totiž to, že existují objektivní analýzy, které srovnávají efektivitu fungování například právě České televize v porovnání se zahraničními institucemi. A to v jednom případě, jak říkal pan Kochman, na počet zaměstnanců a v jiném případě na oněch 2,50 nebo kolik za celodenní přístup k informacím.

Bylo zde také upozorněno na určitý rozpor mezi dvěma články navrhovaného zákona s ohledem na pokrytí prostoru, který má mít veřejnoprávní instituce.

Myslím, že bychom měli vzít velmi vážně, a zvláště naši kolegové ve sněmovně, to, abychom nekladli nesmyslné nároky, tedy zvyšovat povinnost těmi titulky v 50 %, když v současné době je to jenom 40 %, což je stejně o 15 % více, než současný zákon říká.

Dále hovořil pan Smolík a ve své analýze nebo ve svých bodech, které nazval stanoviska Helsinského výboru, upozornil na německý model, ve kterém je v souvislosti s jmenováním ředitele i s fungováním rady velmi důležitá transparentnost. Upozornil na potřebu, aby byly pravděpodobně zákonem lépe stanoveny meze pravomocí, které mohou mít tedy jak radní, tak ředitel. Upozornil na dobrý postřeh, že by měl mít vysokoškolské vzdělání, a to asi v oblasti řízení atd. Důležitý zde byl také námět k modelu, aby existovaly i dozorčí komise a správní rady, čímž by došlo k jakési dělbě kompetencí mezi ředitelem a k dělbě ostatních funkcí, které jsou tady u nás soustředěny pouze do jedněch rukou.

Velmi krátký, zato důležitý příspěvek pana Moose byl k posílení depolitizace. Upozornil na to, že se jedná v podstatě o měkký systém, ve kterém pluralita rozhodovacích struktur je pojistkou pro zajištění větší stability.

Paní Pajerová se vyjadřovala ke dvěma bodům, k veřejnoprávnosti, kde upozornila na důležitost role veřejnosti, která může právě například v současné době vyvolávaným tlakem na politiky pomoci k řešení krize. Dále se soustředila ještě na doplnění oněch mezinárodních pravidel, která částečně byla diskutována již v první polovině dne, kdy upozornila, že svoboda slova, nezávislost a veřejnoprávnost jsou základem demokratické mediální politiky. Upozornila také na to, že právě mezinárodní federace deklarovala, že ony deklarace přijaté Radou Evropy a přijaté různými strukturami evropských institucí byly právě v těchto dnech, v tomto měsíci, vlastně porušeny. To, co bylo pro nás velmi zajímavé, pod čarou, upozornila právě v těch citovaných právech také i na právo členů redakcí být informován o důležitých změnách programu, ale také v personálních otázkách a v právu konzultovat případné takové významné změny v redakcích. Souvisí to se skutečnou redakční nezávislostí a zřejmě i s tím, co bylo v příspěvku posledním, ke kterému ještě přijdu.

Pan Jirák se zabýval třemi rovinami nezávislosti. Zatímco jsme tady více diskutovali onu nezávislost ekonomickou a politickou, nejdůležitější je příspěvek k tomu, že ona nezávislost myšlenková je daná vůbec celým systémem; to je stará bolest naší společnosti od roku 1989, protože k tomu zatím směřuje mnoho myšlenek, ale málo skutečných podpůrných aktivit. Co se týče oné ekonomické závislosti, je tady velmi důležitý bod, který se týká právě otázky navrhovaného zákona, a to je totiž způsob navyšování koncesionářských poplatků, takový způsob, který by nebyl závislý na příslušné komoře parlamentu, a tím by se docílilo větší nezávislosti, tzn. způsob přirozené a samozřejmé valorizace s ohledem na inflační koeficient. Myslím, že je to velmi důležitý aspekt, který bychom měli v zákoně docílit, chceme-li skutečně docílit ekonomické a vlastně de facto politické nezávislosti. Co se týče oné politické nezávislosti, tak upozornil, že bylo de facto paradoxně prokázáno, že jak veřejnost, tak i zaměstnanci televize, veřejnoprávních médií, jsou schopni nezávisle se vyjadřovat, což vyplývá i z toho, že vlastně neměli v současné době jednoznačné vedení.

K příspěvku pana Mathého jsem se již vyjádřila, nicméně existuje celá řada institucí, které by měly podobně jako média dosáhnout v naší legislativě veřejnoprávního statutu. Patří mezi ně nejen ono zdravotnictví, ale řada sociálních služeb a ještě větší spektrum vzdělávacích institucí a další. Právě u těchto institucí je velmi obtížné posuzovat produkt ve vztahu k rozpočtu. Na příkladu zde uvedl poměrně jasně, jak lze docílit významného krásného hospodářského výsledku za cenu snížení kvality a rozsahu. My ve zdravotnictví tomu říkáme dostupnost služeb.

Pan senátor Outrata tady připomněl bod, který se zdá, že by patřil spíše do první poloviny dne, nicméně je třeba upozornit, že je to jasné upozornění na to, co zde zaznívá ve všech příspěvcích, že není ani tak důležité upravovat zákon jako skutečně naplňovat jeho duch. Ono tedy ovlivňování nebo řekněme jednání rady nebo spíše nejednání ve smyslu zákona bylo skutečně dáno ignorantstvím, jak on sám tvrdí, sněmovny a přístupem k tomuto závažnému bodu tím, že tuto radu navolili.

Paní Válová tady velmi dobře shrnula, že novináři nepožívají takového statutu v naší republice jako někde v zahraničí, že právě ona poptávka po určitém zákonu, v tomto případě ústavním zákonu, který by definoval specifické podmínky nezávislosti chování novinářů, že má samozřejmě své místo pro diskusi. Sama se jen domnívám, že by ta diskuse měla být vedena nad tím, co současné body, které máme v ústavě, týkající se zákazu cenzury a zákazu vlivu nebo vytváření stejného přístupu atd., nechci tady citovat jednotlivé články 17, 22 a další, zda tyto články jsou dostačující pro to, aby bylo možné upravit některé tyto věci v příslušných jiných zákonech, ať už je jím přímo zákoník práce nebo zákon o televizním a rozhlasovém vysílání atd. To je velmi zajímavé téma, kterému bychom se měli pravděpodobně věnovat. A poslední bod, co ovšem brání syndikátu novinářů stanovit a vytvořit kodex, tak jak ho mají lékaři a pravděpodobně i jiné profese, které také mají jiné postavení ve společnosti, s ohledem na svou přímou osobní zodpovědnost za výstup, který jde z jejich pera, nebo řekněme z jejich nože, v případě lékařů, ve vztahu ke klientovi nebo zákazníkovi. Samozřejmě, že ať je tím ředitelem kdokoliv, tak je jednoznačné, že by neměl bránit ve výkonu povolání podle jejich etických pravidel, takže ta etická pravidla by měla být, jak zde bylo správně řečeno, nejenom kodifikována, ale měla by být známá veřejnosti.

Troufám si říct, že z té druhé poloviny veřejného slyšení, která samozřejmě navázala na to první, jsme zde dostali dostatečné množství podnětů a velmi konkrétních připomínek, které budeme schopni pravděpodobně, nevím jestli hned nebo až později, uplatnit, snad v dohodě s poslanci nebo i přímo senátorskou iniciativou.

Senátor Michael Žantovský: Mnohokrát děkuji, paní kolegyně, za velmi důkladné shrnutí průběhu diskuse a omlouvám se, že jsem vás svou žádostí trošičku zaskočil, ale myslím, že jste se zhostila svého úkolu na výtečnou.

Dámy a pánové, nezbývá mi než poděkovat všem, kteří vydrželi až do páté hodiny páteční, poděkovat našim pozvaným účastníkům, poděkovat kolegyním senátorkám a kolegům senátorům, poděkovat i hostům na galerii a samozřejmě našim spolupracovníkům z Kanceláře Senátu.

Jak říkal pan předseda ve svém úvodním slovu, z tohoto veřejného slyšení bude pořízen protokol, podle zákona o jednacím řádu tento protokol bude vytištěn, bude obsahovat texty všech příspěvků a bude, myslím, velkým zdrojem informací pro naši budoucí práci jak při projednávání zákona o ČT, tak dalších mediálních zákonů i celé mediální problematiky. Děkuji vám ještě jednou a přeji příjemný víkend. Na shledanou.

(Veřejné slyšení bylo ukončeno v 16.51 hodin)


Písemně podané návrhy a stanoviska účastníků:

  • Martin Palouš – náměstek ministra zahraničních věcí: Mezinárodní aspekty sporu o ČT
  • Petr Moos – proděkan pro vědeckou a výzkumnou činnost Fakulty dopravy ČVUT: Systémová charakteristika činnosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků
  • Karel Kochman – děkan Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze: Připomínky k novele zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění
  • Jaromír Volek – mediolog, Masarykova univerzita Brno: Objektivita a vyváženost "autorizovaného" zpravodajského pořadu ČT Události (24. 12.– 26. 12.)
  • Český helsinský výbor: Stanovisko ČHV k vládnímu návrhu zákona, jímž se mění a doplňují zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění zákona č. 301/1995 Sb., a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu
  • Roman Ondrůj – zaměstnanec redakce ČT Brno: Prohlášení pracovníků brněnského studia ČT; dopis bývalého zaměstnance brněnského studia ČT Dušana Stuchlíka členům Rady ČT a generálnímu řediteli ČT ze dne 21. října 2000; dopis generálnímu řediteli ČT ze dne 30. října 2000; Zpráva o provedení mimořádné kontrolní akce v TS Brno ze dne 4. prosince 2000; Stručné stanovisko ke Kontrolní zprávě vedení TS Brno ze dne 11. prosince 2000; Redakce zpravodajství a její vedení