O zákazu kouření v restauracích

24.06.2015 - prof. RNDr. Václav Hampl DrSc.
prof. RNDr. Václav Hampl DrSc.

Plně zde platí úplně nejzákladnější poučka svobodné společnosti - svoboda mé pěsti končí před sousedovým nosem. V tomto případě konkretizováno - svoboda mé cigarety končí před...tímtéž.

Z vlády do Parlamentu míří ostře sledovaný návrh zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který má (kromě jiného) zvýšit ochranu před pasivním kouřením tím, že zakáže kouření v restauracích, hospodách, barech a diskotékách. Tak, jako zatím vždy při předchozích podobných pokusech, se rozpoutala živá nejen mediální debata (to je velmi dobře) mezi příznivci a odpůrci takovéto regulace. Dovolte i mně, jakožto jednomu z těch, kdo v této věci budou mít skoro poslední slovo (po nás senátorech může být v případě našeho nesouhlasu ještě jednou na tahu sněmovna a každopádně bude na tahu prezident), dopředu avizovat, co si o problému myslím.

Jsem biolog (a také nekuřák), který se třicet let věnuje výzkumu chorob plic a oběhové soustavy. Z odborného pohledu není nejmenších pochyb o výrazné zdravotní škodlivosti kouření nejen pro aktivní, ale i pro pasivní kuřáky. V ČR ročně zemře výlučně v důsledku pasivního kouření zhruba 3,5 tisíce lidí (t. j. podíl více než 3%). To je podobně jako na cukrovku a její komplikace, víc než na mozkovou mrtvici, čtyřikrát více než v dopravních nehodách. Jsem přesvědčen, že to jsou čísla, se kterými stojí za to zkoušet něco udělat.

Odpůrci zákazu kouření v restauracích a podobných zařízeních tyto nesporné údaje nezpochybňují. Zaměřují se místo toho na svobodu občanů rozhodnout se pro sebepoškozování a zejména na svobodu podnikatelů jim to za úplatu umožnit, resp. na nepřijatelnost toho, aby stát tyto svobody omezoval. Velmi časté jsou emotivní extrapolace ve smyslu "dnes se zakáže kouření, zítra alkohol, pozítří mimomanželský sex…”

Všechny argumentace tohoto typu, s kterými jsem se zatím setkal, zcela pomíjejí základní fakt, že totiž smyslem této regulace není chránit kuřáky před jejich návykem (byť i oni by si to možná zasloužili - v průměru zkracuje kouření život o 15 let, nemluvě o jeho kvalitě), nýbrž chránit před jejich návykem nekuřáky. Plně zde platí úplně nejzákladnější poučka svobodné společnosti - svoboda mé pěsti končí před sousedovým nosem. V tomto případě konkretizováno - svoboda mé cigarety končí před…tímtéž.

Odpůrci regulace často argumentují možností nekuřáků zvolit si nekuřácký podnik (vždyť už takový je údajně každý druhý), popř. nekuřáckou část restaurace. Vady na kráse této argumentace jsou podle mě dvě. První vadou je prostorová nerovnoměrnost rozšíření nekuřáckých zařízení.

V Praze, Brně, Ostravě a dalších větších městech už dnes nebývá velký problém s trochou úsilí dostatečně nezakouřené zařízení nalézt. Ale půjdete-li na túru po horách či jinde mimo velká centra, může to ve skutečnosti být docela problém. Může to znamenat např. jít s malými dětmi ve vedru třeba o 10 km dál. To už prakticky svobodu rodičů nejít s dětmi do zakouřeného prostředí docela omezuje.

Druhá vada na kráse se týká zaměstnanců. Ti v kuřáckém podniku tráví prakticky 100% pracovního času, tedy skoro čtvrtinu života v aktivním věku (mají-li přesčasy, pak víc). Naprostá většina (80%) těch, kteří jsou v práci vystaveni cigaretovému kouři, jsou nekuřáci (viz např. http://goo.gl/zCyaCJ). Extrémní neoliberálové možná zkusí argumentovat svobodou zaměstnanců zvolit si jiné zaměstnání, pokud jim zakouřené prostředí nevyhovuje. Takováto teoretická argumentace by ovšem zcela pomíjela praktickou realitu pracovního trhu v ČR (a potažmo v Evropě). Opět možná v Praze a několika málo největších městech mohou mít v tomto zaměstnanci trochu na vybranou, ale ve většině regionů ČR, kde žije většina obyvatelstva, fakticky nemá zájemce o práci v pohostinství příliš na vybranou, pokud jde o pracovní podmínky. Statistické údaje faktickou nesvobodu zaměstnanců vůči zakouřenému prostředí ilustrují - zhruba 50% zařízení je kuřáckých, ale jen 20% personálu kouří. Z tohoto hlediska považuji za podivné, že ve veřejné debatě na toto téma příliš neslyším hlas odborů. Právě ty by se měly o pracovní podmínky zaměstnanců a jejich hygienické standardy v takto evidentně závažné věci vehementně zasazovat.

Častou námitkou proti zákazu kouření v restauracích je údajná nepřijatelnost zásahu státu do majetkových práv provozovatele (a podle emotivnosti odpůrce z toho více či méně vyplývající hon na svobodu podnikání, soukromé vlastnictví, podstatu demokracie či údajné směřování k totalitě). Jenže tam, kde jde o zdraví a životy jiných, jsme na státní regulaci zvyklí a většinou s ní nemíváme problém. To, že stát omezuje vlastnické právo vlastníka auta tím, že zakazuje předjíždění v zatáčce, není kvůli tomu, aby ochránil toho vlastníka (řidiče), nýbrž aby ochránil ostatní. A pokud jde o restaurace, i tam jsme zvyklí na to, že stát omezuje majetkové právo vlastníka tím, že prosazuje hygienické normy. I tady by bylo možno argumentovat, že státu nic není do toho, jestli hospodský nalévá polévku třeba starým škrpálem. Vždyť konkurence to vyřeší - jeho zákazníkům bude častěji nevolno nebo jim bude alespoň méně chutnat a přejdou jinam. Jenže je zcela v pořádku, že stát nenechává trh takto experimentovat se zdravím zákazníků a některé rizikové postupy prostě zapovídá. A kouření patří do úplně stejné kategorie - zakouřený lokál je nehygienický v tom smyslu, že to je prostředí, které prokazatelně škodí zdraví.

Frekventovanou námitkou také bývá možné riziko úbytku zákazníků a tržeb, a tedy krachy hospod a úbytek pracovních míst. To je samozřejmě důležitý aspekt a je férové připustit, že nemůžeme s jistotou vědět, co se přesně stane a co ne. Dost užitečným vodítkem ale může být zkušenost ze zemí, které obdobný zákaz zavedly dříve (je jich, jak známo, v Evropě naprostá většina). Žádné masové zavírání hospod se nekonalo. Dalším vodítkem může být historická zkušenost. Zákaz kouření v letadlech (kdysi běžné – k pobytu v letadle patřilo stejně samozřejmě, jako dnes k pobytu u piva v hospodě) nezruinoval letecké společnosti. Zákaz kouření v kinech nezruinoval kina. Zákaz kouření v divadlech nezruinoval divadla. Asi není příliš odvážné tvrdit, že zákaz kouření v hospodách nejspíš nezruinuje hospody. Je samozřejmě možné, že zavedení zákazu povede k nějakému dočasnému poklesu, než si kuřáci zvyknou, a pro některé malé, těsně nad hranicí ekonomické udržitelnosti se pohybující, zařízení může být i takovýto dočasný pokles tržeb kritický. Z důvodů, které jsem uvedl, si ale nemyslím, že by to měl být početně výrazný problém (zvláště, když se na druhou stranu ušetří díky poloviční nemocnosti personálu, jak ukazují data ze zemí, kde už zákaz platí).

Myslím, že všechny tyto argumenty jsou dohromady dostatečně pádné na to, abychom se jako vyspělá společnost, kterou i přes všechny nedostatky jsme, rozhodli pro zákaz kouření v restauracích.

Text byl publikován 24. 6. 2015 v názorové rubrice webu ihned.cz.

Senát Parlamentu České republiky

Valdštejnské nám. 4, 118 01  Praha 1

Eva Davidová
Telefon
+420 257 072 342

Zpět