Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Hartl (pokračuje): Jeden z důvodů pro tyto přímo skandální poměry záleží v tom, že nový chemický ústav, zřízený pro německou technickou vysokou školu, po převratu byl více než z poloviny zabrán pro české účely a od té doby stále ještě nebyl uvolněn.

V investičním rozpočtu shledáváme sice částku 2,1 milionů, zařazenou pro nástavbu na domě německé techniky, a tato nástavba má pojmouti ty stolice, které dosavadní své místnosti musily postoupiti školnímu knihoskladu. Tak tedy se částka, které se nepřímo použije pro školní knihosklad, započítává německé vysoké škole technické. Pro vnitřní a vědecké zařízení její zařazeno jest letos jen 200.000 Kč, ani čtvrtina částky, povolené roku loňského. Pro požadované vytavení báňského oddělení, pro utvoření obchodního, lesnického a zvěrolékařského oddělení není zařazeno ničeho. Na žaloby do našeho odstrkování v investičním rozpočtu vysokoškolském prohlásil pan ministr školství v rozpočtovém výboru v poslanecké sněmovně dne 14. listopadu, že >tato věc nespočívá v rukou Čechů, nýbrž v rukou německých vysokoškolských profesorů a poslanců. Že pánové stále ještě nejsou rozhodnuti, zdali chtějí zůstati v Praze anebo se přestěhovati do Liberce, a tak že se stalo, že ani jediná fakulta nepodala určitých stavebních návrhů.< Dozvěděli jsme se od té doby, že toto tvrzení jest naprosto nesprávné, že německá universita na vyzvání ministerstva ze dne 24. dubna 1923 v nejkratší lhůtě, dne 26. května, sdělila, že by se již nyní měla postaviti budova pro koleje a pro správu podle plánu. Zasche-ova, a že pro formulování dalších požadavků byla dosazena stavební komise. Tato stavební komise předložila dne 27. června ministerstvu stavební program německé university s 34 přílohami, a na to došla dnem 8. srpna datovaná a ministrem vlastnoručně podepsaná odpověď. Tuto skutečnost nelze jednoduše uvésti v soulad s prohlášením pana ministra, že ani jediná německá fakulta nepodala žádných návrhů. Dělá to dojem, že páni ministři kteří přece nemohou podržeti vše v paměti, nebývají vždy podle pravdy informováni od svých referentů. Posl. Kallina zjistil teprve před nedávnem, v poslanecké sněmovně, že pan ministr železnic prohlásil, že stížnost posl. Kalliny stran přeložení tří německých železničních úředníků postrádá jakéhokoli věcného podkladu, kdežto přeložení ve skutečnosti se již stalo. Takovýmto rozporům ministerských prohlášení se skutečným stavem věci, které snad vysvětliti lze falešnými informacemi, bylo by zajisté v budoucnosti lépe se vyvarovati.

Obzvláště ještě chci zdůrazniti, že v podání německé university na ministerstvo ze dne 26. května důrazně bylo vytčeno, >že dosazení stavební komise však nemá býti vykládáno, jako by bylo odvoláno usnesení, jež učiněno svého času na základě zralých úvah stran přeložená university<.

Kdyby byl pan ministr podání před odpovědí pozorně pročetli, bylo by ho zajisté toto prohlášení zdrželo od toho, aby v rozpočtovém výboru nemluvili tak výsměšně o požadavcích po přeložení.

Od tohoto požadavku neupustíme, i když ho také nemůžeme okamžitě provésti. Žádný obchodník nepromíjí dlužníkovi, jenž může platiti, jeho dluh jen proto, poněvadž dlužník platiti nechce. A tak také my trváme nadále na tom, aby naše německé vysoké školy přeloženy byly do německého území, kde se klidně mohou vyvíjeti, nerušeny nepřátelstvím, kteréž, jak hanebnosti v listopadu 1920 ukázaly, stupňovati se může až k nejtěžším útokům proti zdraví a životu našich německých studujících.

Tak jako zrušování a zřizování obecných a občanských škol anebo jednotlivých tříd s chytrým rozmyslem přenecháno jest uvážení předsedy zemské školní rady, jenž parlamentu není odpověden, tak platí totéž také o pozemkové reformě, kterou neprovádí ministerstvo, nýbrž předseda pozemkového úřadu, kterého parlamentární kontrola nestíhá, nedostatek to, kterýž také pan president republiky ve svém novoročním proslovu 1922 káral těmito větami: >Pozemkový úřad jest příliš osamocen, nemá dostatečné souvislosti s ministerstvy a s veškerou správou a jest bez kontroly. Považuji za samozřejmé, že pozemkový úřad musí býti odpolitizován.<

Nějakého praktického účinku neměla tato kritika, s nejvyššího místa právě tak, jako žaloby, jež různé české listy vznesly proti protekčnímu hospodářství v pozemkovém úřadě. Místo zavedení dostatečné kontroly vymohl prý si pozemkový úřad, jak seznáváme z časopisu >Role<, dokonce důvěrný ministerský výnos, který politickým okresním úřadům ukládá, aby netrpěly kritiku dosavadního systému při provádění pozemkové reformy v novinách anebo ve veřejných schůzích. Tedy na místě kontroly potlačení jakékoli kritiky! To by bylo tak nehorázné, že musíme žádati vysvětlení o tom. Pro nás Němce jest takovéto zvýšení moci pozemkového úřadu tím nebezpečnějším, ježto ve správní komisi nezasedá ani jeden Němec, jenž by mohl kontrolovati obchody, ve kterých se disponuje obrovskými sumami. Podle statistiky posl. dra Medingera podléhá pozemkové reformě 3,925.500 ha půdy v předválečné ceně 7,5 miliard zlatých korun, k čemuž přistupují ještě průmyslové podniky na této půdě v minimální ceně půl miliardy zlatých korun, dohromady tedy přes 50 miliard papírových korun. Že při takovýchto obrovských sumách jest zapotřebí nejsvědomitějšího hospodářství, nemá-li se sta milionů použíti proti svému účelu, netřeba dokazovati. O tomto hospodářství slyšeli jsme však od delší doby a obzvláště v posledním čase právě z české strany úsudky nejvýš nepříznivé. Tak prohlásili dne 28. listopadu posl. Šamalík: >Odsuzujeme posavadní systém rozdělování půdy, jenž znamená politickou licitaci se zabranou půdou, která se pašuje do rukou velkostatkářům... Zaměstnanci velkostatků se bezohledně vyhazují na dlažbu, a pozemkový úřad provádí lichvu se zabranou půdou, kterou často prodává za trojnásobnou přejímací cenu.< Tak převzat byl dvůr Ostrov knížete Salma za 1600 Kč za ha, ale prodáván dále po 5.000 Kč. Podobně se to má u panství poděbradského a opočenského, která byla dále prodávána statkářům. Za panství Chlumec bylo placeno za ha 2.500 Kč, při dalším prodeji však strženo 5.000 Kč. Na jedním švarcenbergském panství stála oproti přejímací ceně 900 Kč prodejní cena 4.000 Kč, a >Národní Listy< sdělovaly před několika týdny, že panství Dlouhá Lhota prodáno bylo soukromému konsorciu za 21, 5 milionů, kdežto odborníci cenili skutečnou cenu na 47, 50 milionů. To jsou jednotlivé případy, které vešly ve známost. Nyní však, zdá se, že do toho přichází systém. >Občanské Noviny< uveřejnily před krátkou dobou oběžník Svazu českých velkostatkářů svým členům stran koupě zabrané půdy pomoci bankovních úvěrů, >Čech< shrnul svůj dojem o tomto oběžníku v příznačnou větu, >že Česká agrární banka jest vlastně expositurou státního pozemkového úřadu, která pro pozemkovou reformní připravuje vše, co pak pozemkový úřad schválí<. V této souvislosti vzpomínáme si také na prohlášení ve zprávě pozemkového úřadu, že se pro zabrání hospodářské půdy v roce 1924 pro Slovensko a Podkarpatskou Rus zřídí zvláštní náhradová banka.

Všeobecné znepokojení nad takovýmto prováděním pozemkové reformy stupňuje se pro nás, Němce, ještě národnostními obavami, bohužel příliš odůvodněnými. Vždyť předseda pozemkového úřadu se ve schůzi rozpočtového výboru poslanecké sněmovny dme 15. listopadu výslovně ohrožovali proti tomu, že by on anebo jeho úřad byl kdy prohlásil, že se pozemková reforma, neprovádí národnostně a že by neměla národnostní povahy. A připojil k tomu, že již skutečnost, že 100.000 ha půdy dáno bylo malým lidem, jest jíž velkým národnostním činem!

Pan předseda cítí se tedy přímo uražen domněnkou, že by on a jeho úřad pozemkovou reformu prováděli ve smyslu národnostně spravedlivém, jedině podle sociálních a hospodářských hledisek, i nepovažuje více za nutno zastírati, že celá pozemková reforma směřuje k tomu, pěstovati zákonitě organisované - chci se vyjádřiti zdvořile - převádění německého velkostatku do českých rukou. Jest přece také velice příznačno, že ze 37 velkostatkářů, kteří letos postiženi byli postátněním lesů, jest 32 Němců! Při takovémto stavu věcí nebudeme se smět diviti, když pozemková reforma docílí sice úplného oloupená německého velkostatku, jinak však přivodí jen zhoršení a zmenšení zemědělské výroby a kultury lesní.

Bylo by lákavým, probrati také onu část rozpočtu, která obyvatelstvo zatěžuje co nejtísnivěji a ne nejplodněji, totiž vojenský rozpočet. Vystupuje však proti nám zde jen starý trapný obraz nákladů, který daleko přesahuje výkonnost poplatníků, kterýž ohledně síly a výzbroje armády vysvětliti lze jen zahraničními styky, kterých jsme nikdy neschvalovali, ohledně pak osobního nákladu dosyta známými ohledy na zhusta velice pochybné zásluhy o zřízení státu. Sotva asi v jiné armádě jest takové množství gážistů jako u nás, kde na 120 osob stavu mužstva čítaje v to poddůstojníky a svobodníky připadá 10, důstojníků a 11 rotmistrů. Ústrk našeho lidu v důstojnickém sboru vysvítá z číslic, které nedávno uvedl pan ministr národní obrany, podle kterých sbor aktivních důstojníků sestává ze 78 % z >Čechoslováků < a z 22 % z příslušníků jiných národů, takže na Němce připadne asi sotva více nežli 16 až 18 %. Poněvadž však podíl Němců na obyvatelstvu činí asi 24 %, jest nesrozumitelno, když pan ministr navazuje na číslice, jež sám udal, tvrdí, že Němci jsou v důstojnickém sboru zastoupení přiměřeně podle počtu obyvatelstva.

Jsou-li vojenské výdaje v novém rozpočtu poněkud menší, tu nesmí se přehlédnouti, že to dlužno odvoditi nikoli z omezení věcného nákladu, nýbrž z poklesu cen a že dlužno do toho také započísti úvěr několika set milionů na zbrojení, který dohoda povolila.

Kladou-li se tedy jíž poplatní síle obyvatelstva tak mimořádně vysoké nároky pro vojenská vydání, pak musili bychom alespoň očekávati, že v zákoně obsažené úlevy v plnění branné povinnosti budou poskytovány liberálněji, nežli se to ve skutečnosti děje. Bylo by také záhodno zvěděti, jak veliký jest podíl různých národností na povolených úlevách.

Jak štědrým se ukazuje stát vůči požadavkům armády, tak skoupým jest, pokud jde o zaopatření válečných poškozenců. Platné nyní důchody válečných poškozenců jsou věru dosti skrovné, než aby se mohlo pomýšleti na další jejich zmenšení, A přece se mluví o takovýchto úmyslech, které prý směřovati mají obzvláště ke zmenšení drahotních přídavků a snížení t. zv. existenčního maxima. > Tu prohlašujeme tedy již nyní, že proti takovýmto úmyslům vystoupíme co nejostřeji. Pokud invalida, k výdělku úplně nezpůsobilý, bude bráti roční důchod jen 2. 400 Kč, pokraj vdovské a sirotčí důchody zůstanou tak žebrácky nízké, nesmí po našem názoru býti ani řeči o nějakém zmenšení zaopatřovacích požitků válečných poškozenců.

Ale také v praktickém provádění zákona o válečných poškozencích měl by se silněji uplatňovati lidský cit i neměl by tento cit býti přímo zapírán v zájmu malicherného šetření halířem, jak se to jen příliš často stává. Dovolte, abych k tomu uvedl příznačný příklad. Válečný poškozenec Gustav Prokop z Karlswaldu přivodit si v době své vojenské služby padoucnici, jak zjištěno jest vojenským lékařem. Při sociálně-lékařské prohlídce v Liberci byl uznán 100 % k výdělku nezpůsobilým. Jeho choroba projevuje se skutečně tak silně, že jest netoliko k výdělku úplně nezpůsobilým, nýbrž přímo bez veškeré pomoci.

K námitkám ministerstva financí snížila tedy zemská odvolací komise dne 21. října 1921 výdělečnou nezpůsobilost ze 100 % na 20 %, poněvadž prý padoucnice Prokopova pochází již z jeho dětství. Naprostou nesprávnost této domněnky prokázal Svaz válečných poškozenců řadou nezávadných vysvědčení a ministerstvo sociální péče nařídilo na základě žádosti Svazu opětné projednání tohoto případu, Po celý rok konala se četnická šetření, která potvrdila správnost veškerých údajů Prokopových. Přes to obnovila zemská odvolací komise svoje usnesení o 20%ní výdělečné neschopnosti, a tak byl tento muž, jehož neschopnost ku práci a opuštěnost dosvědčuje celá ves, klasifikován jako 20%ní invalida a zařaděn do nejnižší třídy invalidních požitků. Očekávám od humálního smýšlení pana ministra sociální péče, že úplně napraví těžké bezpráví, které zde bylo spácháno na válečném invalidovi.

Také na jiném poli sociální péče máme příčinu k vážným stížnostem. Týkají se macešského provádění péče o německou mládež. Nehledě k tomu, že se německé zemské komisi dostává jen 10 %, české však 40 % státní subvence ke krytí jejich výloh, nebyla naší zemské komisi dodnes vyplacena subvence na rok 1923 povolená, což ovšem má za následek značné stížení finančního hospodářství. Jest přece velice nemoudré, snižovati cenu poskytnuté podpory takovouto nedbalostí při jejím vyplácení. Obzvláště však těžko pociťujeme, že školní sbírky pro péči o mládež, které dříve tvořily hlavní zdroj příjmů zemské komise, zcela byly zastaveny, kdežto pro český Červený kříž se ve všech školách sbírá napořád. Měli bychom se přece domnívati, že žádný účel pro školní sbírky není vhodnějším nežli právě péče o mládež, Také z té úvahy, že se při tom poskytuje nejlepší příležitost, vštěpovati citlivým srdcím školních dítek vysoký, bohužel stále ještě málo uznaný význam snah péče o mládež, směřujících k posílení dorůstajícího pokolení, a tím připravovati cennou prácí pro budoucnost.

Zvláštní, rovněž nevelice potěšující kapitolu tvoří jednání států vůči jeho úředníkům a učitelům, Od vydání prosincového zákona 1922 tíží to úřednictvo jako můra. Cítí nad sebou Damoklův meč, poněvadž tento pověstný zákon zmocňuje vládu, aby jednotný drahotní přídavek a přídavky na děti podle vlastního uvážení snižovala až k úplnému jejich zrušení. Takovéto snížení bylo by lze ospravedlniti pří skutečně ubývající drahotě, kdyby zůstávající požitky stačily na útraty když již nikoli stavu přiměřeného, tož alespoň takového živobytí, ve kterém by nebylo potřebí strádati. Že tomu však tak není, že základní platy, přehlédneme-li ke změněné kupní síle peněz, stále ještě představují sotva polovinu předválečných požitků, to vědí páni ministři právě tak dobře jako jejich podřízení úředníci. A přece proti našemu nejostřejšímu odporu stalo se usnesení o zákoně, kterýž úřednictvo a učitelstvo udržuje v neustálé obavě před snížením jejich požitků, jež by zasahovalo do jejich existenční možnosti. Domníváte se, že tím lze zvýšiti radost z povolání, které přece jest podstatným předpokladem zdárné a svědomité práce, v tomto případě práce pro stát?

Ještě hůře tomu jest u pensistů, obzvláště staršího stylu. Stokráte zaznělo volání o pomoc těchto vysloužilých státních zaměstnanců, se kterými se tak nemilosrdně zachází, jejich požadavky, aby všichni pensisté byli konečně postaveni na roveň, aniž by bylo slyšeno, neřku-li vyslyšeno. Sem tam slyšíme z ústi některého ministra, že se musí něco státi pro staropensisty, ale ihned se k tomu dodá, že se toto >něco< bude pohybovati ve velice úzkých mezích. Většina stran tohoto slavného senátu podala přece návrhy ve smyslu požadavků pensistů. Spojme se přece, abychom prorazili s těmito návrhy i přes odpor vlády. Obracím se s touto výzvou obzvláště ke koaličním stranám, kteréž přece jsou odpovědny za to, co se stane a čeho se opomene. V této věci našli byste nás zajisté na své straně.

V posledním čase ovšem učinila vláda něco pro pensisty. Vyhrabala totiž dekret dvorské kanceláře z roku 1827, pravím osmnáct set dvacet sedm, a dala jeho ustanovení, na něž již žádný rozumný člověk nepomyslil, publikovati znovu u brněnského zemského finančního ředitelství. Podle něho potřebují penzisté pro každý sebe kratší pobyt v cizině povolení příslušného pensijního úřadu k odcestování, při čemž se jim při svévolném opuštění státního území piensijní požitky úplně a trvale odejmou. Tedy pensista, který beze svolení odcestuje na několik dní, řekněme do Drážďan, má býti za to potrestán úplnou ztrátou své pense, která mu jest zákonem zaručena a která jeho vlastními pensijními příspěvky jest pojistně-technicky kryta! A dále: bylo-li pro pobyt v cizině, ať delší nebo kratší, povolení opatřeno, zastaví se přece pro dobu pobytu drahotní a jinaké přídavky! Což nemáte tušení o tom, jak ponižujícím a následkem toho roztrpčujícím způsobem v kruzích pensistů působilo a působiti muselo toto nařízení, které připomíná řetěz na psa? Došli jste již hodně daleko se svým odrakouštěním, když již pod staletým prachem ze spisů vytahujete dekrety dvorské kanceláře, ze kterých přímo vystupuje zápach stuchliny nejtemnějšího předbřeznového Rakouska, abyste je přenesli do našeho moderního, duchem demokracie prý prodchnutého života. Mohli bychom se tomuto výnosu vysmívati jakožto obmezenému nápadu zkostnatělého, světa neznalého byrokrata, kdyby, jak s určitostí se proslýchá, nebyla učiněna opatření, aby výnos tento byl také prováděn a jeho uposlechnutí přísně kontrolováno! Ačkoli na př. zastavení drahotních přídavků pro několikadenní pobyt v cizině jest technicky neproviditelné, leda že bychom pro to chtěli zříditi zvláštní úřad! s hojným počtem úředníků. Celkem vzato: vyhovuje to jen nejprimitivnějším příkazům moudrosti, drážditi a urážeti tak neslýchaným způsobem strádající pensisty? Věc týká se ostatně také aktivních úředníků, poněvadž přece také oni jednou se chtějí státi pensisty.

Konečně dovolte mně, abych se dotkl ještě jedné věcí, jejíhož brzkého a spravedlivého vyřízení očekává s toužebností od několika let statisíce těžce ustaraných státních občanů: míním válečné půjčky. S nejvyšších míst státu slýcháme o tom příležitostně projevy, které někdy zní velice nejasně, částečně sobě také odporují. Obzvláště však naplnilo údivem, že prý pan ministr financí mluvil o tom, že novým zákonem nesmí se dostati výhod majitelům válečných půjček oproti těm, kteří použili červnového zákona 1920. Myslím, že zde jde o chybu v překladu, a že výroku rozuměti jest tak, že výhody, očekávané od nového zákona musí se dostati také se zpět nou platností dosavadním upisovatelům IV. státní půjčky. Zásada to, proti které ničeho nelze namítati a kterou bez nesnází by bylo lze provésti překolkováním starých náhradních titrů, když nový náhradní papír za zaměněnou válečnou půjčku co do nominální hodnoty a do úrokové míry přiměřeně bude zvýšen. Odpadnouti by však musilo nucené připlácení, kterého se přece většina majitelů válečných půjček i při nejlepší vůli nemůže zúčastniti. Aby se však vyšlo vstříc potřebě peněz u státu, mohlo by se přece ke připlácení ponoukati tím, že by se část válečné půjčky, ekvivalentní s obnosem upsané statní půjčky, zaměnila za papír výše zúročitelný. V každém případě očekáváme, že vláda splní svůj slib, že před konečnou úpravou novely vyjednávati bude se členy parlamentu.

Jedním z nejpalčivějších a při neobratném projednávání nejnebezpečnějších problémů válečných půjček jest řešeni otázky lombardu. O ní platí nevyšší měrou, že s tím souvisí otázka existence skoro, všech postižených. Řešení v tom směru, že by lombardní dlužníci převzali lombardované titry válečných půjček a prohlásili se tím uspokojením, bylo by docíliti tím snáz, čím příznivější podmínky výměny za převzaté válečné půjčky by se poskytly peněžním ústavům.

Doufám, že konečně ve všech stranách proniklo poznání, že zde nestojíme před žádnou politickou otázkou, nýbrž před otázkou práva, z jejíhož řešeni však vzejdou také značné účinky sociální a hospodářské.

Musil jsem si vzhledem ke skrovně vyměřené době řečnické odepříti, abych clo svých úvah pojal ještě další otázky rozpočtu a veřejné správy, i omezil jsem se tudíž na to, že jsem pojednali jen o některých částech státního rozpočtu všeobecně a že jsem na to navázal rozpravu o různých zjevech v oboru státní správy. Nebylo mi bohužel, možno zjistiti při tom nějakou známku toho, že by se stát a držitelé jeho moci byli odhodlali k tomu, aby se odvrátili od posavadního nepřátelského smýšlení proti německému lidu. Musíme z toho vyvoditi důsledky, které z toho vyplývají s neúspornou logikou a na kterých z vlastní vůle ničeho nemůžeme změniti. Pokud! nám vláda připravovati bude národnostní pokoření a ústrk, pokud od základu nezmění svoji politiku, která směřuje k našemu kulturnímu a hospodářskému potlačení, pokud se úplně nezřekne představ různého ocenění, národů v tamto státě - potud nemůžeme míti důvěry k tomuto státu a k jeho vládě. Nemůžeme tudíž hlasovati pro předložený státní rozpočet. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Udělují slovo panu sen. dr Spiegelovi.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Žijeme v době telefonu a automobilu, a můžeme dnes seznati, jak tato zařízení fungují. Usnesli jsme se před hodinou vyzvati vládu, aby se dostavila do senátu a váhavě dostavují se znenáhla jednotliví členové vlády. Soudíme z toho, že bude přece zapotřebí zlepšiti zařízení telefonní a automobilní. Jsme v rozpočtové debatě a dle starého zvyku mluví se v rozpočtové debatě o všem, de omnibus rébus et quibusdam aliis, o všech věcech a ještě o některých jiných. To souvisí s tím, že rozpočet jest zrcadlem veškeré státní činnosti, veškeré státní správy a veškeré státní politiky. Proto jest ten, kdo se v rozpočtové debatě uchopí slova, ať mluví o čemkoli, vždy pří věci, i nemůže se mu státi, jak se to stalo nedávno jednomu členu, že ho pan předseda nebo dr Trmal volá k věci. Rozpočtová debata jest pochopitelně zároveň pokusem učiniti roční bilancí netoliko v ohledu finančním, nýbrž také v ohledu politickém a administrativním. V této příčině také přece řečník přede mnou věc probíral a řekl také, že se v posledním roce nestalo ničeho, co by bylo změnilo postavení Němců v tomto státě. Mohu mluviti jen stejným způsobem. Chci učiniti roční bilanci, roční bilancí v národně-politickém směru. Máme co činiti se ztraceným rokem. Nestalo se v posledním roce toho nejmenšího, aby veliké národnostně-politické otázky, které pro tento stát mají životní důležitost, skutečně byly rozřešeny; nestálo se ničeho v otázce Podkarpatské Rusi, nestalo se ničeho v otázce slovenské, ničeho v otázce německé. Použil jsem tohoto pořadí, poněvadž chci krátce promluviti o otázce Podkarpatské Rusi a o slovenské otázce, a položiti pák přirozeně důraz na otázku německou. Ničeho se nestalo v otázce Podkarpatské Rusi. Autonomie, která stanovena jest mezinárodním a státním právem, na kterouž podkarpatští Rusové mají nejpevnější nárok, této autonomie se jim nedostává. Nestalo se ničeho, aby podkarpatští Rusové dostali svůj sněm, nestalo se ničeho, aby vypsány byly volby pro obě komory. V jedné z posledních debat řekl kolega Klofáč, když mluvil o Podkarpatské Rusi, kterou zná z vlastního názoru, že to tak dále nepůjde. Mohu to jen podepsati, tak to dále nepůjde. Ale budou-li se takto porušovati všechny předpisy ohledně Podkarpatské Rusi, jak se to zde děje, pak to tak dále nepůjde. Mluvil jsem v ústavním výboru často o tom, že návrhy, které vláda předkládá, přecházejí jednoduše přes autonomií Podkarpatské Rusi, že do věcí Podkarpatské Rusi mluvíme my, nekompetentní, nepříslušné zákonodárství. Můžeme říci, že den ze dne zákony Národního shromáždění podkopávají autonomii Podkarpatské Rusi, což se jednou trpce vymstí, až budeme míti podkarpatské Rusy ve svém středu.

Nyní několik slov o otázce slovenské. Ostává dělá, jako kdyby vůbec nebylo slovenské otázky. Ústava popírá slovenskou otázku právě tak, jako popírá německou otázku. Ústava vůči Slovákům se pokouší o captatio bemevolentiae, tím totiž že vynalezla československý národ a československý jazyk. Ale toto vnadidlo, které se hází Slovákům, tím, že se do jisté míry činí účastnými na přednostních právech panujícího státního národa, nebude působiti trvale. Nedávno jsme četli v novinách, že jistý Slovák, když byl tázán po svém státním občanství a když se mu řeklo: vy jste přece Čechoslovák, odpověděl: nejsem žádný Čechoslovák, jsem Slovák. Slováci sami odmítají toto splynutí s Čechy, byť by také bylo několik Slováků vládě věrných (Sen. Kroiher: V Německu říkají, že jsou Bavoři!) Zajisté jest to tam známkou partikularismu, bavorského partikularismu, jenž ovšem znamená veliký problém pro německou říši. Ten však jest jen protivou proti Borussismu. (Sen. Kroiher: Bavoři jsou také Němci, Slováci jsou Čechoslováci!) Ale ostatně s takovými vytáčkami není pomoženo. Potíže trvají v říši s Bavory a zde se Slováky. (Sen. Fahrner [německy]: Němci však mají společný spisovný jazyk!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Neračte vyrušovati řečníka.

Sen. dr Spiegel (pokračuje): Slováci mají listinou zaručené právo na autonomii, mají Pitsburskou smlouvu, které se vždy dovolávají. Slyšeli jsme jednou s autoritativní strany, že není třeba více prováděti Pitsburskou smlouvu, poněvadž prý se poměry mezi tím změnily. Ale nejlepším proti důkazem přece jest, že se Slováci stále opět dovolávají této Pitsburské smlouvy. Nestačí, když Češí říkají, pro nás se poměry změnily, pro Slováky se poměry nezměnily, a tito stejně jako dříve plným právem chtějí míti autonomii. Nebude jednou nic jiného možno, nežli aby se jím tato autonomie dala. K tomu přece musí dojíti, ale čím později k tomu dojde, tím větší budou oběti, jež stát musí přinésti.

Nyní, slavný senáte, k otázce, která mně přirozeně leží nejvíce na srdcí, k německé otázce. Jsme nyní pospolu 3 1/2 roku, více než polovinu volebního období poslanecké sněmovny a skoro polovinu volebního období senátu a poznali jsme se navzájem. Neodepřete nám, chcete-li souditi poctivě, uznání, že zde konáme do jisté míry prácí, a - neobávám se tohoto slova, myslím, že pří klidné rozvaze nám to také musíte přiznati - že konáme loyální práci. Jsme oposicí, jsme přesvědčenou oposicí, nechceme si ničeho zadati ze svých nároků, chceme se pevně přidržeti svého nezadatelného sebeurčovacího práva, ať jíž je zde zdůrazňujeme anebo nezdůrazňujeme. Ale jsme přes to oposicí, za kterou se můžete poděkovati, která vám umožňuje obstarávati své vlastní záležitosti. Měli bychom na to větší nárok, nežli nám přiznáváte, aby se našim požadavkům vyšlo vstříc také s jistou nestranností a s jistou sympatií. Ale jaká jest situace? Situace je ta, že pan kolega Mareš ve schůzí lidu vyzýval k tomu, aby se německým poslancům a senátorům vzaly mandáty, poněvadž. (Sen. dr Mareš: To bylo jinak! - Sen. A. Friedrich [německy]: To je fašista!) Nuže, ať je fašistou, ale jest zároveň senátorem a tvrdil ve schůzí lidu, že se mají německým poslancům a senátorům vzíti mandáty, poněvadž nezachovali věrnost Československé republice. (Sen. dr Mareš: To bylo jinak!) Jsem odkázán jen na to, co jsem četl v novinách. Bylo by mi milé, kdyby se mně o tom dostalo vysvětlení. Ale shledávám to přece divné v ústech českého zástupce lidu, že se tak (Sen. Havlena [německy]: Jen jeden!) přidržuje této věrnosti a slibu věrnosti, kde přece musí věděti, co se dalo v rakouské poslanecké a panské sněmovně, kde Čechové svého času do rakouského státu vždy vstupovali se státoprávním ohražením, tohoto státoprávního ohrazení do posledních dnů se drželi, při čemž říšskou radu uznávali jen za půdu faktickou, nikoli půdu právní, a kde přes to čeští poslanci byli do vlády povoláváni jakožto ministři a tito čeští ministři činili ve Vídni vše, aby centrální úřady jim svěřené systematicky počešťovali. To všechno panu prof. Marešovi nebude neznámo a kdyby mu to nebylo známo, pak dovoluji si ho poukázati na třísvazkové dílo Tobolkovo o ministru Kaizlovi. Je-li řeč o naší věrnosti, tu chtěl bych se otázati; co znamená věrnost vůči státu? Věrnost vůči státu neznamená nic jiného nežli zachovávání jeho zákonů. To neříkám jen dnes, nýbrž tomu jsem ve svých přednáškách učil od desetiletí také za doby rakouské. Více od státního občana nelze žádati. Přestoupí-li zákon, bude stíhán, ale pokud se drží v rámci zákona, jest věrným státním občanem. Nejsme-li dle tohoto měřítka věrnými státními občany, neposlechli jsme snad zákonů Československé republiky, které nám valnou částí byly oktrojovány?

Neplatili jsme daní, nepostavili jsme nováčky? Anebo neposlechli jsme mobilisačního rozkazu, který jednou byl vydán, anebo byli jsme to snad my, kteří v kritickém okamžiku kontreminovali českou korunu? (Výkřiky německy: Velmi dobře!)

Byli jsme to snad my, kteří dělali nečisté obchody s lihem? (Veselost. - Sen. dr Heller [německy]: Tu řadu bylo by lze ještě velice zvětšiti!) Zajisté, béřu však zřetel na svoji omezenou dobu řečnickou, jinak mohl bych v tomto tonu ještě dále pokračovati. Myslím, že nám zajisté nepotřebujete vytýkati nevěru, přihlížíte-li k tomu, zdali zachováváme zákony. Nad to nemůžete nám ničeho předpisovati a ničeho žádati, neboť k lásce nelze nikoho nutiti.

Mám-li se nyní zmíniti ještě o jednom bodu v tomto směru, můžete si, pánové, představiti věrnější služebníky státní nežli německé úředníky, německé soudce, německé železničáry, německé poštovní úředníky atd.? Jest někdo, kdo by svoji povinnost lépe konal? Německému lidu přešlo již jednou státní smýšlení tak do masa a do krve, že zachová státu věrnost i tehdy, když to jíž není jeho stát, kterému slouží, když to jest protiněmecký stát, a jako takový můžeme klidně označiti Československou republiku v nynější její podobě. Přes všechno, co se děje na německé straně, aby zjednána byla klidná atmosféra, neshledáváme na vaší straně nejmenší ochoty, i opětuji ještě jednou, že rok, který máme za setou, jest ztracen, ztracen v každém ohledu. Neučinili jste ničeho, abyste vyhověli našim požadavkům, i dovoluji si předvésti vám zde již po několikáté krátce naše požadavky.