Co dokazuje pro nás Němce úpadek těchto bank? Dokazuje nám opětně, jak systém tohoto státu veskrze směřuje proti všemu německému resp. k potlačení všeho, co jest německé. Poznali jsme již dávno, proč se neplatí válečná půjčka. Můžeme si to nyní zcela lehce vypočítati. Bylo by přece bývalo pro stát nepochybným ziskem, kdyby se byla válečná půjčka zaměnila za státní rentu se 4procentním zúrokováním. Úroky, kterých bylo potřebí k úhradě těchto rent, byly by se staly přímým ziskem pro stát, neboť stát, obzvláště mladý stát potřebuje peněz do hospodářství; byl by měl tyto peníze do hospodářství; byl by měl 8 miliard peněz do hospodářství, aniž by prováděl půjčky. Těchto 8 miliard byly bylo pracovalo pro stát, neboť všechny peníze pracují, zúrokují se, zaměstnávají lidi, kteří opět platí daně a dávky, zkrátka úroky této renty nebyly by bývaly ničím proti tomu, jaký užitek by měl stát, kdyby byl provedl tuto přeměnu. Ale přišli jsme na to, jaké byly důvody nezaplacení. Důvody byly ty, že by totiž pak německé hospodářství bylo zůstalo alespoň tak veliké, anebo pokud možno bylo by se ještě zvýšilo oproti tomu, jakým bylo dříve, a tu u pánů, kteří tehdy měli moc, bylo všeobecné blaho státu - mohu klidně říci - vedlejší věcí, tu byly směrodatnými vyšší snahy: německý hospodářský život nesměl býti povznesen, nýbrž musil býti utlačen. Z těchto důvodů, jak dnes máme pevně za to, nebyly válečné půjčky splaceny a otázka tato projednána tak, jak právě byla projednána. Podle téže zásady, jako ohledně válečných půjček, pracovaly patrně také upadlé nyní banky, a z této zásady pochopitelné jest také jednání vládních orgánů v tomto případě. Domníváme se, že nepohnulo slitování s malými vkladateli vládu k tomu, aby jednala tak, jak to učinila, nýbrž proto, poněvadž právě nesmějí upadnouti banky, které prováděti mají ryze nacionálně český princip, nýbrž že jim musí býti pomoženo, bylo vysvětlitelno, že vláda na příklad, jak před chvílí pan zpravodaj vyložil, dala u banky vykonati revisi, výsledku revise však dále nevyužila, nýbrž ho předala jedině představenstvu ústavu a nestarala se dále o to, zdali se o tomto výsledku také bude dále úředně jednati a zdali se. něco zařídí. Bylo dokonce vzneseno obvinění, že dodatečně ještě zvýšen byl akciový kapitál. Neslyšeli jsme ještě ničeho o tom, že by vedoucí funkcionáři tohoto padlého ústavu byli skutečně pohnáni k zodpovědnosti, naopak slyšíme, že se má vypomoci státními penězi. Ba, všude čteme a slyšíme všeobecně, že finanční ministerstvo za banku Bohemii zahraničním vkladatelům plně vyplatilo vklady a že zde oznámilo, že se spokojí s vyrovnávací kvótou pří vyrovnání. To by přece bylo něco, co jest zhola nemyslitelné a co odporuje všem pojmům v konstitučním státě. Také jsme ještě neslyšeli, že bylo sáhnuto na jmění správních radů za příčinou úhrady těchto zpronevěřených, anebo řekněme prohospodařených peněz, a přece obdrželi tito ještě loňského roku dividendy, ačkoli jim muselo býti známo, že banka není aktivní. Správní rada vyplácela tedy ze jmění malých lidí, vkladatelů, z úspor malých lidí dividendy akcionářům, a to je něco, co nelze zodpovídati. Mám-li ještě dále něco poznamenati o tom, jaký je rozdíl mezi německými ústavy a českými ústavy, pak musím říci: v českých ústavech vidíte blahovůli ve všech směrech, blahovůli i vůči zločincům, dále peněžité podpory, výpomoci v každém směru. Jestliže se však u německých ústavů opomine nejmenší formalita, škrtnutí pérem, vezme se jim ihned obchod valutami a devisami, jsou sužovány a potlačovány. Také toho důkazem jsou moje vývody. (Sen. dr. Stránský: Jak to bylo s německou agrární bankou?) Nerozumím tomu, bohužel, pane doktore!

Vidíme, velevážení pánové, že národnostně neznamenáme zde v tomto státě vůbec ničeho. Vlivu na státní správu nemáme vůbec. Jak nás hospodářsky potlačují a s námi zacházejí, to nás přece učí zkušenosti posledních tří let a to nás zase učí způsob, jakým se právě v tomto případě zachází s ústavy, na příkl. případ, kde Česká banka na sebe béře milionové ztráty, jen aby nějaký ústav nepřišel do jiných nežli do českých rukou. Vůči cizině zapíráte nás vůbec. Tu neexistujeme. Ba vidíme dokonce, kamkoli pohlédneme, přímou nenávist. Vezměme na příklad jednání Čechů v otázce dítek z Porúří. Nemůžeme to nazvati jinak nežli nenávistí, řekne-li se, že sem smí jen tolik a tolik dětí, ačkoli se naleznou milosrdní lidé, kteří chtějí přijmouti tyto děti, nikoli pro zábavu, nýbrž z lidskosti, při čemž stát s tím nemá nejmenší práce a ani haléře útrat. My Němci vidíme, jak se používá milionů a milionů na sanací českých peněžních ústavů, které - nemohu nalézti jiného výrazu - špinavým jednáním se octly v rozpacích. Nám Němcům však se odpírá vyplacení válečných půjček, čímž jíž tisíce lidí přišlo na zmar a zemřelo, a sta našich peněžních ústavů se octla v největším nebezpečí. Ba dodnes nevyplácejí se ani úroky předválečných rent. My Němci ohrazujeme se co nejrozhodněji proti tomu, aby se takto jednalo a hospodařilo s daňovými penězi, ku kterým přece jistě přispíváme polovinou, ještě k tomu bez parlamentního schválení. Má-li stát tak lehko peníze k disposici pro takovéto účely, musí míti také peníze, aby vyhověl svým přirozeným závazkům. Nezahrávejte si s důvěrou v úvěr u státních občanů, ať to jsou Češi nebo Němci. Důvěra státního občana v jeho peněžní ústavy, je strašně choulostivá květinka, a právě dnešní případ na Vinohradech ukazuje, jak může nerozvážné slovo stačiti, aby často nejbohatší ústavy přivedlo do největších rozpaků a tím způsobilo nesmírnou škodu v tisících rodin.

My, pánové, jsme pro nejpřísnější vyšetření těchto bankovních skandálů, pro potrestání vinníků, pro zabrání jmění vinníků, žádáme však také právě vzhledem k jednání vlády v tomto případě, aby vláda také jiným způsobem ihned dostála své povinnosti, totiž zaplacením válečných půjček, jakož i vyplácením úroků z předválečných rent. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Soukup: Slovo má dále pan sen. dr. Heller, prosím, aby se uchopil slova.

Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Podařilo se nyní přece, vylákati pana ministra financí až do jisté míry z jeho reservy. Nespomohlo to přece velmi mnoho, podal krátké prohlášení a pak zase odešel. Zdá se tedy, že nemá velkého zájmu na debatě o svém prohlášení. (Sen. Zavoral: Má rozpočtový výbor!) I když naproti tomu má rozpočtový výbor, mohl se přece postarati o to, aby zde mohl býti přítomen při debatě před celou veřejností, kdežto tam se přece jedná jen o schůzi výboru. To by se mu bylo lehce podařilo. Tolik vlivu přece u nás mají páni ministři, aby vymohli odročení rozpočtového výboru z dneška na zítřek, anebo odložení o dvě až tři hodiny. To není naprosto žádná výmluva, nýbrž ukazuje to jen, obvyklý způsob, jakým páni ministři parlament bagatelisují, jak v tomto státě zákonodárství krok za krokem tratí na vlivu a jak ho předává výkonné mocí, jak vláda nás již ani v nejmenším nerespektuje. To není naší vinou, nýbrž vinou nynější většiny, která si nedovede zjednati vážnosti u vlády.

Ve věci samotné musím především několika slovy precisovati naše stanovisko k bankovnímu systému a k bankám vůbec. Uznáváme naprosto, že ve stávajícím společenském řádu tvoří banky potřebnou součást hospodářského života. Víme, že stávající společenský řád nemůže vyjíti bez bank, že musí býti místo, ve kterém se uspořený kapitál shromažďuje - a to bylo přece na začátku účelem těchto bank - a kde se ho pak použije ve všeobecném národohospodářském zájmu. Naše bankovnictví ovšem nemá za účel hájení všeobecného národohospodářského zájmu, nýbrž naopak za účel získávati ve prospěch akcionářů a během doby změnil se původní účel bank, že jsou povolány k tomu, aby získávaly pro několik málo, pánů, kteří jsou v čele bank, aby vynesly pokud možno velké služné a tantiémy pro pány na vedoucích místech. Všechny škody, které na sobě vykazuje kapitalismus, musí se samozřejmě vyšší a soustředěnou měrou jeviti u bank, které přece jsou soustředěným kapitálem a které v sobě representují mnohem větší kapitály, mnohem větší moc kapitálu, nežli to dovede jedinec. To všechno víme velmi dobře. Víme také, že finanční kapitál vůbec nabývá stále většího vlivu na veškeré národní hospodářství, že tendence kapitalistického hospodářského řádu směřuje k posílení finančního kapitálu dosti často na útraty průmyslového kapitálu. To víme a nenapadá nás proti tomu reptati potud, pokud vůbec celý společenský řád nepovažujeme za pochybený a nedomáháme se jeho změny.

To jest všeobecný vývoj bank vůbec, netoliko v tomto státě, nýbrž také ve státech jiných. Banky také v jiných státech zaujímají mnohem větší, mocnější postavení, nežli tomu bylo v dřívějších letech. Koncentrační proces, akumulační proces kapitálu v bankách děje se ve všech státech, tedy samozřejmě také v Československu. (Sen. Matuščák (německy): To je mezinárodní!) Zajisté, to jest mezinárodní zjev, který s kapitalismem nerozlučitelně jest spojen. Přece však musíme poněkud blíže přihlédnouti k vývoji, kterým se bralo bankovnictví specielně v Československu. Po převratu byly zde v této zemi, v nově zřízeném státě tři kategorie bank: především Živnostenská banka se svým koncernem, se svými následovníky, obzvláště s Průmyslovou bankou, která přece není žádným následovníkem Živnobanky, ale patří asi do této kategorie, tedy banky, které celkem vzato měly z největší části svoje sídla a svoje filiálky v území nové zřízeného státu. Pak jest zde druhá kategorie bank, které v podstatě byly filiálkami vídeňských ústavů. Jsou mezi nimi také banky, které sice měly zdánlivou samostatnost, jako Česká eskomptní banka, která však ve skutečnosti nebyla ničím jiným nežli filiálkou Vídeňské velkobanky. To byla kategorie bank, které jsme měli; a pak jest ještě několik málo bank, mezi nimi jen jedna jediná větší německá banka v tomto státě, které zde měly svoje sídlo, Česká banka Union, a které svůj kapitál měly uložený v území Československé republiky. Pan ministr financí tedy ve své řeči v poslanecké sněmovně řekl: >Ihned po převratu připadla našemu bankovnictví těžká úloha, osvoboditi náš vyvinutý průmysl od vlivu cizího kapitálu a přenésti obchodní základnu průmyslových podniků z Vídně a z Budapešti do naší republiky. Bylo prý úlohou bankovnictví, učiniti se do jisté míry od Vídně nezávislým a tím způsobiti přenesení sídla průmyslových podniků k nám, osvoboditi je od vídeňské odvislostí a samozřejmě uvésti je v odvislost od pražských bank. Nuže, pánové, snad to bylo úkolem bankovnictví. Jest však otázkou, zdali bylo věcí vlády, tuto úlohu podporovati, zdali bylo věcí vlády naprosto jednostranným způsobem jisté banky, které tomuto směru sloužily, podporovati na útraty netoliko jiných bank, nýbrž veškerého národního hospodářství a v prvé řadě na útraty německého národního hospodářství. Vláda byla od samého začátku nejen osobně, velmi úzce spojena se Živnostenskou bankou, nejen osobami, které přece od začátku této republiky, od vzniku tohoto státu, nebyly ničím jiným nežli nynějšími, anebo bývalými - až na krátké mezidobí, jehož zástupce přece sedí zde v této sněmovně, samozřejmě tuto dobu vyjímám - které tedy, pravím, nebyly ničím jiným nežli nynějšími, anebo bývalými správními rady Živnostenské banky. A my víme, že dnešní ministr financí až do svého nastoupení úřadu byl předsedou tohoto ústavu. Tedy po největší část doby od zřízení tohoto státu trvalo úzké osobní spojení mezi ministerstvem financí a Živnostenskou bankou. A toto spojení mělo za následek, že vláda od samého začátku učinila řadu opatření, která byla výhradně v zájmu tohoto bankovního ústavu. Jestliže pan ministr financí ve svém prohlášení v poslanecké sněmovně praví, že nemůže býti řeči o nějakém nadržování vlády Živnostenské bance, pánové, tu se přece směje každý, kdo s poněkud otevřenýma očima od počátku republiky spolupohlížel na vývoj peněžnictví v tomto státě. Vláda dala na příklad již v r. 1919, když konala přípravy pro dávku z majetku, provésti určitá ta kolkování atd. v bankách, tehdy ještě vídeňským kapitálem ovládaných, úředníky Živnobanky. Pánové, co to však znamená? Úředníci konkurenčního podniku dosazení byli do jiných bank, aby řádně mohli nahlédnouti do obchodů těchto bank, jednání to, které zajisté v každém jiném státě by bylo nemožným a které vysvětliti lze jedině úmyslem vlády, Živnostenské bance od prvého dne nadržovati a jí poskytovati výhody. Jinak by přece něco takového bylo zcela nemožno. Ve všech skoro zdejších bankovních ústavech seděli tehdy úředníci Živnobanky a prováděli opatření vlády na přípravu dávky z majetku.

Ve zcela stejném smyslu použilo ministerstvo financí zmocnění, dávati peníze do bank, tím že rovněž od samého začátku dávalo Živnostenské bance přednost přede všemi ostatními bankami, a stejně tomu bylo také se zmocněním, jež bylo uděleno vládě stran uvolnění vázaných vkladů. Také zde vláda od samého začátku se Živnobankou a jejím koncernem jednala zcela jinak nežli s ostatními bankami.

Ale nejinak tomu bylo při devisové komisi, tehdy jedné z nejdůležitějších komisí; skládala se skoro výhradně, anebo většinou z úředníků zase Živnostenské banky a její podniků. Dovozní a vývozní komise - přesně totéž. Pánové, tu odvažuje se dnes ministr financí říci, že se Živnostenskou bankou jednalo právě tak jako s každou jinou bankou! To je silné, co si zde pan ministr financí dovolil. Od prvého dne a zcela důsledně dovedli páni správní radové a předsedové Živnobanky, kteří se pak stali ministry financí a kteří s bankou také nadále velmi úzce byli spojení, s bankou velmi dobře zacházeti; jak od samého začátku měla Živnobanka oproti všem jiným bankám nesmírné výhody. Při tom ovšem ostatním bankám nezbylo nic jiného nežli přihlížeti. Podrobily se, víte přece, že dnes skoro všechny velkobanky v tomto státě nejsou ničím jiným nežli filiálkami Živnostenské banky, poněvadž akcie těchto bank většinou patřejí této bance, a za krátký čas, ve třech až ve čtyřech letech, podaří se zde v republice etablovati finanční nestvůru, smím-li tak, říci, která všechno do sebe vsaje, která dovede na sebe strhnouti všechny zisky a finanční podniky. To bylo nemožno bez velice aktivní pomoci dřívějších pánů správních radů Živnostenské banky.

V dalším průběhu rozvoje tvořil mezník veliký pokles kursu československé koruny v září 1919; tehdy šla česká koruna dolů až na 5, tehdy začaly zde v zemi veliké spekulace devisami. Na těchto devisových spekulacích měly ovšem banky lví podíl, v době tehdejšího poklesu československé koruny vydělaly nejvíce, sta a sta milionů. Vypravovalo se, že jistá zdejší velkobanka těmito transakcemi vydělala ve zcela krátké době 150 % veškerého akciového kapitálu. (Výkřiky.) Tak vidíte, jak vláda jednak aktivní pomocí, jako u Živnostenské banky, jednak pasivním chováním dovedla bankám v tomto státě znenáhla zjednati obrovské zisky, v prvé řadě ovšem Živnostenské bance. A pokud se dál proces přeměny jiných bank ve filiálky Živnobanky, nastala také pro jiné banky doba rozkvětu zisků, která skoro neobmezeně trvala po dvě léta až do září 1921, kdy pak náhle česká koruna šla zase nahoru přes 19. Chybili byste, kdybyste se domnívali, že vzestup české koruny nepřinesl bankám zase pořádné výdělky. Průmysl tím ovšem nesmírně trpěl; víme přece dnes, že jednou z nejdůležitějších příčin naší hospodářské krise průmyslu byl rychlý náhlý vzestup české koruny a tím zánik konkurenční schopnosti našeho průmyslu v cizině. Ale bankám se pří tom také zase vedlo velmi dobře a až do září 1922 měly také při vzestupu koruny veliké zisky. Konec tomuto řádění spekulace s devisami učinilo teprve Rašínovo nařízení o devisách v září 1922. Od té doby byla spekulace s devisami poněkud omezena tehdy, když nastal malý pokles české koruny a vláda mu chtěla zabrániti. Ale kdo jednou viděl takové konto v některé bance, řekněme o vyúčtování devisy, ten ví: ať koruna stoupá, ať klesá, ať zůstává stejné, banky vydělávají za všech okolností. Vydělávají vždy a pokaždé. Na těchto devisách vydělávají banky, které se devisovým obchodem zabývají, obrovské obnosy, a tak činí všechny. Devisový obchod spadá přece do pravidelného obchodu bank a všechny při tom mají své obrovské zisky. Teprve předešlého roku, když nastal pokles cen u mnohého zboží a když nastala hospodářská krise a vyžádala si své oběti, teprve v té době došlo také v jednotlivých bankovních ústavech k velmi nemilým zjevům. První banka, která zastavila své platy, byla Moravsko-Slezská, po ní následovala Bohemia a pak Pozemková, která, jak se praví, tiše likvidovala. Pan ministr řekl, že není žádného dalšího nebezpečí, ale my víme dobře, že přece další nebezpečí jest a že zase jedna nová banka jest tak daleko - nechci s tohoto místa uváděti jméno - ale vy víte stejně dobře jako my, že jedna nová banka jest tak daleko, že v nějaké formě musí likvidovati, ať fusí, ať jiným způsobem. Dnešní události na Vinohradech, na které již řečník přede mnou poukázal, ukazují, že se obyvatelstvo přece tak úplně neuklidnilo, že obyvatelstvo nemá důvěry ve slova pana ministra, dle nichž nehrozí žádné další nebezpečí. Musíme ovšem doufati, že se obyvatelstvo uklidní a že nedojde k útokům na spořitelny, které by mohly míti zlé následky pro obyvatelstvo samotno.

Pan ministr financí uvedl tedy v poslanecké sněmovně jakožto důvody, které vedly k pádů Moravsko-Slezské banky a Bohemie: předně lehké poskytování úvěru. Ovšem, zde má pravdu. Stalo se na příklad u Moravsko-Slezské, že na mlýn, který měl cenu sotva jednoho milionu, půjčeno bylo 12 milionů korun. Kdo pak zde uvěří, že tento obchod byl regulérním obchodem dotyčné banky? Nikdo, neboť každý ví, že někdo v této bance měl zájem na tom, aby k tomuto obchodu došlo, jinak by to přece bylo zhola nemožno. Neslyšeli jsme však. ničeho o tom, že by byli bývali zaslouženě potrestáni pánové, kteří tento obchod sprostředkovali, kteří tím vkladatele a akcionáře banky připravili o mnoho milionů. Je známo - a to se také udává jakožto příčina - že byla celá řada neschopných bankovních ředitelů v těchto nových ústavech - také ve starých se to stává - ale svalovati všechno na neschopnost nelze. Nebyla to jen neschopnost, nýbrž zločinná vůle, která v těchto případech vedla k platební neschopnosti bank, a bankovní ústav, který na mlýn v ceně jednoho milionu korun půjčí 12 milionů, dopouští se zločinu a nedopouští se tohoto zločinu bez úmyslu. Neboť pravím přímo: zástupce banky, anebo správní rada, který tento obchod uzavřel, měl z tohoto obchodu osobní zisk, sice by bylo zcela nemožno, aby se něco takového stalo. Pan ministr financí poukazuje dále jakožto na jednu z příčin úpadku bank na sousedství, na sousedské hospodářství, jak bych to nazval, na nedostatečnou kontrolu vlastního hospodářství, možno právě říci sousedské hospodářství. Zajisté, pánové, to jest pravda, nikoli sousedské hospodářství, nýbrž stranické hospodářství panuje v našich bankách. Můžete zajisté sotva ke srovnání uvésti staré Rakousko, nemůžete nalézti žádnou zemi, ve které banky se staly tak zúplna majetkem jednotlivých politických stran jako v Československu. Bohemia byla banka agrárníků, jeden z vůdců agrární strany byl předsedou správní rady; Živnostenská banka jest skutečným majetkem národně-demokratické strany; každá strana vytvořila si banku, ve všech bankách panuje některá politická strana, panuje sousedské hospodářství, o kterém mluvil ministr financí, a to politické sousedské hospodářství. V bance Bohemii, v tomto majetku strany agrární, byl naposled ředitelem dr. Viškovský, samozřejmě synovec presidenta pozemkového úřadu, dříve zcela malý úředník a najednou ředitel banky Bohemie. Pánové, považte jen, jakým lidem se peníze tisíců a desetitisíců vkladatelů svěřují, jakým lidem se celé jmění nesčetných lidí a existence nesčetných úředníků a zřízenců zde v tomto státě svěřuje, kde, jak pan ministr financí sám praví, panovalo sousedské hospodářství, stranické hospodářství v bankách. Pánové! Chce-li někdo udělati pár bot, musí míti průkaz způsobilosti. Chce-li někdo v Praze na ulicí v noci prodávati párky, musí míti koncesi; bankovním ředitelem však může se zde státi každý, jen když má potřebné konexe. Tu není nic jiného zapotřebí, nežli míti dobré přátele v té neb oné straně, pak může se státi bankovním ředitelem a se svěřenými penězy vkladatelů, se životem a existencí úředníků řáditi a hospodařiti jak chce.

Pan ministr financí uvádí pak jakožto třetí příčinu t. zv. spekulační konta jednotlivých vedoucích činitelů a konečně namnoze dokonce fingovaná konta toho druhu. Nuže, to jest řečeno trochu post festům, to mohla vláda věděti, nežli došlo tak daleko. Vláda má v každé bance dozorčí orgán, tento dozorčí orgán musil přece věděti, že se zde objevují fingovaná konta, spekulační konta vedoucích činitelů; ale zdá se, že tito dozorčí orgánové, kteří byli dosazeni vládou, nečiní nic jiného, nežli že jdou do valné hromady a za to ovšem přijmou diety a že se dále o banku mnoho nestarají. Ani jim to tolik nevytýkám, neboť chtěl bych věděti, kde lze nalézti úředníka, který přece neměl nikdy příležitosti, aby se těmito věcmi důkladně zabýval, a který se může měřiti s těmito velice mazanými pány, kteří sedí v různých bankách. I kdyby chtěl a měl v úmyslu nahlédnouti do chodu bank a klásti odpor, nepochodil by pro rafinovanost, se kterou pánové v bankách jednají a dovedou zakrýti to, co nechtí, aby vyšlo na povrch.

Pan ministr financí uvádí jako čtvrtý důvod honbu po vkladech a obchodech také za nepříznivých podmínek. To na mně dělá divný dojem. Honba po vkladech! Pokud vím, mají banky kartel o podmínkách, za kterých tam kdo může ukládati své peníze resp. je obdrží půjčeny. Ale je známo, že banky tento kartel nezachovávají, sice by přece honba neměla žádného účelu, neboť jen když vkladateli slibujeme příznivé podmínky, můžeme ho získati, nikoli však když se to děje za těchže podmínek jako u každého jiného ústavu. Další důvod: přílišný nákup vlastních akcií na účet ústavu. Nuže, proč se to děje? Proč kupují ústavy vlastní akcie a immobilisují tím svoje peněžité prostředky? To se děje proto, aby se zvýšil kurs dotyčného papíru za každých okolností, tedy aby se dosáhlo uměle kursu, který skutečnými poměry není odůvodněn. A když pan ministr potom uvádí jako důvod vyplácení povážlivých zisků a způsob vedení obchodu, který neodpovídá všeobecným zásadám svědomitého obchodníka, pak jest to velmi pěkně řečeno. To všechno však přichází trochu pozdě. Bylo by přece věcí vlády, která přece má své dozorčí orgány nade všemi těmito podniky, aby pak zasáhla, dříve ještě nežli jest pozdě, a aby zabránila všemu tomu, co nyní pan ministr financí uvádí jakožto příčiny úpadku této banky. Ale to všechno se nestalo. Celá činnost vlády vztahovala se na to, že jednotlivým bankám poskytovala výhody, ostatně se o bezpečnost vkladatelů nestarala. Dovídáme se nyní, že banka Bohemie prováděla spekulace zbožím, že spekulovala olejem, filmy atd. a že nebyla k těmto spekulacím způsobilá, že při jednom obchodu s filmy, kterýž jeden pán uzavřel v Americe, ztratila mnoho milionů. Tento pán - ovšem člen správní rady - obdržel za tento obchod 600.000 K remunerace. Vkladatelé ztratili miliony, pán, který tento obchod uzavřel, dostal za to ještě 600.000 korun. Právě tak tomu jest, když pan ministr ve svém prohlášení ohledně Pozemkové banky uvádí, že nemá více existenčního oprávnění, poněvadž byl vydán zákon o pozemkové reformě. Pan ministr financí jest buď sám tak naivní, anebo pokládá nás a poslance za tak naivní, že mu v takovýto důvod uvěří. Pozemková banka nebyla při svých obchodech poukázána na starý velkostatek. Tu by přece byla musila svoji boudu zavříti hned od počátku. Její obchody byly zcela jiného druhu. Spekulovala se stroji. Jako banka Bohemia spekulovala s olejem a filmy a jinými věcmi, tak obchodovala Pozemková banka se stroji a ztratila na tom mnoho milionů. Ať nám pan ministr nepovídá, že jen zákony o pozemkové reformě jsou vinny úpadkem Pozemkové banky a její likvidace. Vinny byly obchody, které nespadaly v obor bank, v tomto případě obchod se stroji; vůbec všechny příčiny, které uvedl pan ministr financí pro úpadek Moravsko-Slezské banky a banky Bohemie, přivodily také úpadek Pozemkové banky.