Předseda: Dalším řečníkem jest pan sen. dr Krupka. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Krupka: Slavný senáte! Čas valně pokročil a proto se omezím na to nejnutnější. Chci se zmíniti rovněž o otázce úřednické v zahraničním ministerstvu, o které sice zde bylo mluveno, ale se zcela jiného stanoviska. Bylo zajisté trapno, když před nějakou dobou podán byl návrh v poslanecké sněmovně, aby pan ministr zahraničních věcí předložil seznam úřednictva v zahraničním ministerstvu s udáním ancienity a kvalifikace. A ještě trapněji muselo působiti, když tento návrh byl přijat a tehdejší vláda se zpěčovala tomuto návrhu vyhověti, což zajisté nesvědčilo o dobrém svědomí v této věci. Vím velmi dobře, že náš ministerský předseda jako ministr zahraničních věcí má v té příčině vůli co nejlepší, ale vím rovněž zase předobře, že náš ministr fysicky není s to, aby tuto otázku, která je pro nás vysoce důležitou, mohl řešiti. Již z počátku, když jsme zřizovali tento stát, stala se osudná chyba, a to specielně v ministerstvu zahraničním. V ministerstvech ostatních tomu tak nebylo. Proč? Poněvadž v ministerstvech ostatních věděli, že zde mají kádr způsobilého, dobře vyškoleného úřednictva z ústředních úřadů. Pánové, ti úředníci, kteří byli přijati do služeb československého státu a to do těch ministerstev, ti si toho plnou měrou zasluhovali, ač se proti ním velmi mocně brojilo jako proti Rakušákům. Ale mějme na zřeteli, že jejich znamenitá kvalifikace v každém oboru to byla, která právě přiměla rakouské vlády k tomu, aby jen ty nejzpůsobilejší z našich řad převzala do ústředních úřadů, kde věděli, že to budou lidé pracovití, svědomití a pilní, kde tito lidé skutečně pracovali svědomitě za ostatní a zejména za šlechtické úřednictvo. A jestliže nyní pohlížíme na naše ministerstvo, můžeme s chloubou říci, že právě tito úředníci to jsou, kteří jsou páteři dotyčných ministerstev. Slyšeli jsme často výrok, kdyby těchto úředníků nebylo, že by to s těmito ministerstvy vyhlíželo velmi bledě.

Ale právě ministerstvo zahraniční to bylo, které víceméně ignorovalo to naše úřednictvo ze zahraničí, ač jsme ho měli co do počtu velmi málo. Uvažme totiž, že my v zahraniční politice jsme byli jako Čechové velice málo zběhlí, že jsme se těmito otázkami velice málo zabývali a že také skutečně do zahraničního úřadu naši lidé čeští bohužel přijímáni nebyli. Teprve intervencí našich delegací - tuším na zakročení dr Kramáře - stalo se, že náš český dorost v zahraniční službě mohl se uplatniti. Tak stalo se, že jsme skutečně v době převratu disponovali způsobilým a odborně vzdělaným úřednictvem v tomto resortu. A co se stalo? Právě toto úřednictvo, které mělo nejlepší kvalifikaci odbornou a jazykovou a což nemálo váží - také společenské vystupování a společenský takt, na který ministerstvo zahraniční ve své správě velmi veliký důraz klade - právě tito úředníci, kteří mají representovati stát náš na venek a prestiž jeho hájit, byli odstavováni na prospěch lidí kolikráte nezpůsobilých a to nejen jazykově, ale což ještě více znamená, odborně. Netajme si, že právě v zahraniční službě měli jsme hleděti uplatnit se co nejlépe. Jestliže vysíláno bývá takové úřednictvo, které nestojí na výši doby a které nemá odborného vzdělání, tu zajisté nemůže prestiž, státu našeho se zvýšiti, ba naopak musí jen klesati, jest třeba, aby do zahraniční služby přijímány byly síly s náležitou odbornou a jazykovou kvalifikací i společenským vzděláním. Pánové, nesmíme zapomínati, že i rakouská monarchie přece jenom byla svého času státem mocným, státem takovým, který zajisté hrál význačnou úlohu v koncertu států. Tu zajisté v jeho vlastním zájmu bylo také to, aby si ve službě diplomatické a zahraniční vychovalo úřednictvo co nejdokonalejší, aby toto mělo také možnost konkurovati s ostatními silami ostatních států. Pánové, zde tím více zaráží, že při obsazování míst úřednických v zahraniční službě a v ministerstvu samém nebyly brány síly tyto v takové míře, jak bylo zapotřebí a že přijímány byly síly namnoze naprosto neschopné, čímž se také vysvětluje, že to nejde se zdarem, nýbrž že velice pomalu to jde ku předu a že jsou zde lidé, kteří nemají ani nejmenší zkušenosti ve službě zahraniční. Jsou to začátečníci, kteří by potřebovali nějakého prakticky vyškoleného a vyzkoušeného druha. A tu právě poukazuji k tomu, že tito úředníci byli naprosto pomíjeni při svém postupu a že byly jim konány ty největší překážky. Nyní pohlédněte do ministerstva zahraničí a uvidíte, že není tam vedoucích úředníků, kteří bývali úředníky ve staré monarchii. A ministrpresident Tusar sám to byl, který svého času vydal nejlepší vysvědčení tomuto úřednictvu. (Sen. Kovalik. Slováků nemáme v zahraničním ministerstvu!) Otázka ta není tak podřízeného rázu, je vysoce důležitá. Proč? V ministerstvu zahraničním sedí pánové, kteří neznají mnohdy prakse zahraniční a kteří všechno posuzují u svého zeleněno stolku a se svého obmezeného zorného uhlu. Ti lidé, kteří jsou venku v cizině, ti konsulární a legační úředníci, kteří vlastně náš stát zastupují na venek, ti mohou vám vypravovat, jaké obtíže mají při svém jednání a při vykonávání své služby, poněvadž bývají nepochopeni a poněvadž, ačkoliv skutečně disponují praxí kolikráte vysoce vzácnou, bývají nerespektováni. Z té příčině vysvětluje se také, velectění, že ani to zřízení konsulátů a zahraničních vyslanectví neděje se podle určitého plánu. Mělo by se přece díti podle potřeb hospodářských při konsulátech a podle potřeb politických při legacích, ale neděje se tak. Mnohdy to činí dojem, že zde rozhodovaly pouze potřeby ryze osobní. Tím se vysvětluje, velectění, že mnohdy máme zastoupeni k našemu úžasu ve státech takových, se kterými vlastně nemáme nic co činit ani hospodářsky, ani politicky, na př. v Rio de Janeiro a v Kahýře. Velectění pánové! To je také právě důvod, že se řádně ty úřady nedotuji, které jsou potřebné, na druhé straně zase až příliš dotují se úřady, které ani snad nejsou pro nás tak důležité. Poukazuji v té přičíně pouze na řeč kolegy Mazance při rozpočtové debatě o zahraničním ministerstvu, který nám jasně vysvětlil, jak v Americe na př. naši lidé, naši zástupcové byli znamenitě, ženerosně placeni, tak ženerosně a marnotratně, můžeme říci, že jim musel být redukován plat. Na jedné straně přes příliš se dává a na druhé straně dává se tak málo, že to úřednictvo v pravém slova smyslu trpí hlad. A velectění, to je právě v Německu, kde máme také konsuláty, kde ti lidé od raná do noci jsou v práci, kde zejména mají co činit s naším dělnictvem a kde skutečně práce je velice namáhavá. Připomínám např. Hamburk, Kolín n. Rýnem, Drážďany. Zde ti úředníci nemají často ani tolik, aby se mohli řádně najíst. To jsou smutně poměry. Ještě smutnější je to, že se na ty honoráře, které bývají kolikrát právě na určitých místech dosti hubené, dávají nebo mají dávat aspoň t. zv. příspěvky ekvipační a příspěvky stěhovací. Ale když ten úředník přesazen je do Německa, myslíte, že on ten příspěvek hned dostane? Nikoliv. Ten úředník, chudák, musí čekat několik měsíců, musí žebronit, ačkoliv mu to podle práva přísluší, a přece se mu to nevyplatí. Ba stal se jeden případ, že jeden úředník hrozil dokonce právním vymáháním této náhrady. To jsou poměry žalostné. A nyní, pánové, když takový konsul vidí, že to úřednictvo nemá z čeho žíti a tím trpí vážnost úřadu a prestiž našeho státu, a když vyplatí mu zálohu, víte. že ten úředník sobě uvalí na krk ještě disciplinární vyšetření?

Mluvil jsem o té způsobilosti. Svého času byla v novinách celá řada úředníků jmenována. Byli to vesměs medicinae doktoři. A říká se: "Mnoho lékařů, pacientova smrt." Já jsem se skutečně obával, že tím pacientem se stane naše ministerstvo zahraniční.

Ale dosti této smutné kapitoly, abychom se obrátili ještě ke smutnější. Jsou to ti nejubožejší z ubohých. Jsou to naše vdovy a sirotci po státních úřednicích. Co v této příčině u nás je bídy, to ví jenom ten, kdo to z blízka viděl. V této příčině je to zejména osudná otázka státního občanství československého, které zde hraje smutnou úlohu. Předpisy o státním občanství jsou tak spletité a různé, že se zřetelem k jednotlivým státům, se kterými máme smlouvy, ani úředníci se v nich nevyznají, a když se jich tážeme, nemohou nám dáti pořádného výkladu. Otázka finanční zde hraje velkou úlohu, poněvadž jde o pensi, která náleží třeba vdově po českém úředníku. Tu jsou případy, že se dlouze a široce vyšetřuje státní občanství, ačkoliv příslušná vdova je rozená v našem Československém státě a její rodičové již 30 až 35 let bydlí v jednom a témže místě, jenom že náhodou udělala tu chybu, že si nezažádala následkem svého 10ti letého pobytu za přijetí ve svazek domovský. V této příčině konají se překážky našimi úřady. Má se jíti benevolentním způsobem vstříc. Osobám, o kterých je nepochybno, že jsou občany Československého státu, neměly by se činiti zbytečné překážky.

Jest zde ještě jiná otázka, a to otázka česko-polské smlouvy, která uzavřena byla ohledně státního občanství dne 29. listopadu 1920. Tam se právě jedná o těch těšínských občanech. To je našim neštěstím, že to Těšínsko bylo rozděleno. Tam se říká ve článku 4, že všechny osoby, kteréž bydlí buď v české části těšínské anebo v Československé republice eo ipso jsou československými státními občany. Tedy velmi praktické ustanovení. Ale myslíte, že se toto ustanovení praktikuje? O nikoliv, to se nepraktikuje. Když se na ně tážeme, řekne se: "My o něm nevíme, nám je naprosto neznámé." Když se přijde do ministerstva vnitra, řekne se tam: >Nebylo ještě ratifikováno a publikováno." Já se táži, jak je to možné, že smlouva s Polskem ohledně státního občanství již rok uzavřená, ještě neplatí? Tu by se pomohlo státu a tisícům vdovám a sirotkům, poněvadž dostávají pouhé zálohy. A víte, jak ta záloha je vysoká? Měsíčně 127 korun! A když tato žena je přes 70 let stará, může se státi, než se o té úpravě státního občanství rozhodne, že dávno bude ležeti v hrobě.

Velectění! Končím. Nechci zdržovati. Přeji si jen z té duše, aby náš stát veden byl ve své správě zásadami lidskosti, zásadami spravedlnosti, neboť jen tak splněny budou zdárné naše úkoly státní. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále přichází ke slovu pan sen. Meissner.

Sen. Meissner (německy): Slavný senáte! Chci přednésti přemnohé stížnosti výrobních tříd a promluviti o přímo nemožném zdaňování, jemuž nyní jsme vydáni v šanc, o tomto zdaňování, které přece platí za jediný pramen příjmů, o nějž v tomto hospodářství jest postaráno. Předložený rozpočet, jejž sestavilo několik mužů, naprosto spolehlivých, jest vlastně již hotovou událostí, ujednanou věcí, na níž zajisté ničeho měniti nemůžeme. To nám zajisté většina dokáže, že tomu jest tak, jak pravím. Ale při vší této velkorysé koncepcí nebylo pomýšleno na to, že výrobní poměry, které se mezí tím změnily a to nepříznivě změnily především se schválením, řekl bych pod ochranou vlády, se tak zhoršily, že na nějaké větší zatížení poplatníků těžko lze ještě mysliti. Prameny příjmů, které má vláda po ruce, jsou přece dráhy, jest to pošta atd., jsou však mnohé jiné prameny příjmů, které nám byly uloženy, na příklad ve formě daně z umělých hnojiv, která vynesla mnoho set milionů, a z níž my, jako rolníci, jsme vlastně neměli žádného užitku, ovšem ale platiti museli peníze za zahrady, lesy atd. Těchto pramenů příjmů nebylo žádným způsobem využito, a to následkem demokratického hospodaření, demokratického vedení hospodářství, které pečovalo o to, aby pokud možno mnoho úřadů bylo zřízeno pro lidí často nezpůsobilé a aby do těchto úřadů zataženy byly osoby protěžované. Odtud také pochází tato armáda úředníků, kterouž poplatníci téměř již nebudou moci zaplatiti.

Nebylo dále pomýšleno na žádné úspory, jak nám bylo hlásáno. Chci zde přece zmíniti se jen o skupině 11., o militarismu, kde by bývalo snadným uspořiti jednu miliardu, kdyby se byl počet vojska zmenšil, poněvadž přece pro tento stát není žádného nebezpečí a kdyby konečně jednou odklizena byla tato hanebná skvrna naší republiky, francouzská vojenská mise. To jsou takoví výměnkáři, kteří vlastně zcela zbytečně zde jako trubci žerou sebou. Při kapitalistickém hospodářství bylo by to přece samozřejmě zcela jiné, i nemusíme sahati daleko zpět do hospodářského systému, jenž byl svého času pěstován, jak v soukromém hospodářském systému, tak také ve státním, a kdy jsme neměli daleko takových výloh. Stěžuji-li si na veliké výdaje, musíme především jiným míti na zřeteli, jak jsem již na začátku se zmínil, že nám výdělkové poměry velice byly stížený a sice přičiněním vlády samotné. Chci poukázati jenom na to, že nás zneužíváte jako vykořisťovacího předmětu soukromých společností, chci na příklad poukázati na vydání slovenských pramenů olejových západnímu kapitalismu, jenž zajisté neopomene uvésti naše spotřební předměty, jako olej, benzín atd., na správnou cenu. Chci se dále zmíniti o pověstném solním monopolu, jenž také několika málo protěžovaným osobám vaší strany, byl zašantročen, které za to zastrčí sta milionů a veškeré obyvatelstvo ochudí. Nevím, je-li to správné stanovisko se strany pečlivé vlády, chce-li jí býti. Myslím, že se nás, poplatníků, nestoudným způsobem zneužívá. Bylo by zde bývalo vlastně věcí našich patentovaných demokratů, aby zjednali nápravu tím, že by na příklad byli socialisovali tyto prameny oleje, když již stále mluví o socialisování, anebo kdyby aspoň trochu bylí kladli váhu na věc solního monopolu. Ale mně se zdá, že socialisace jest také jen takovým prázdným žvastem, jehož pánové ovšem u voličstva venku užívají, a zde, kde se jedná o to, zasáhnouti na pravém místě, jsou pánové hezky zticha a odevzdávají zcela jednoduše západnímu velkokapitálu olejové prameny. To všechno je snad z vaší strany jen trochu rýčem, jinak bych se přece nemohl vyjádřiti; ale přes to je to příznačné a jest již protivné, jestliže se stále vystupuje jako bojovník proti kapitalismu a kapitalismu se skutečně pomáhá, Činí-li se to již u voličů, venku u širokých mass, pak nemělo by se to přece činiti zde. (Sen. Jarolim [německy]: To přece jsou soudruzi ve svazu!) To přece jsou soudruzi ve svazu na vaší straně! (Veselost. Sen. dr Heller [německy]: Alespoň veselý odpůrce!)

Pan dr Heller se dnes zmínil, že by bylo na místě, zvýšiti vlastně zase pozemkovou daň. Tento dobrý muž přece ani neví, co my všechno máme platiti, neboť s pozemkovou daní souvisí přece mnoho, a domáháme-li se něčeho, pak jest to změna daní. Chceme, aby příjem byl zdaněn jako každé jiné povolání. A jestliže se nám výdělkové poměry ztěžují při odběru našich surovin vládními pletichami pak skutečně není možno, abychom mohli býti tím, jak nás líčíte, tak zvanými lichváři, O tom se mluvilo a slýchalo již do omrzení. (Výkřik [německy]: Sedm tučných let musí konečně přestati!) Bylo by na čase konečně jednou odložiti tento opotřebovaný nástroj. (Veselost.)

Konečně nám bylo letos uloženo, odvésti ještě část našeho obilí ve formě kontingentu, jenž měl býti nižší nežli loňský, poněvadž kontingent byl vlastně rozvržen podle hektarů, a my v předešlých létech jsme měli pro celou sklizeň vůbec vázané hospodářství. Vzhledem k tomuto kontingentu, který jsme měli letos dodati a který jsme z valné části již dodali, mohlo by se mysleti, že máme také nárok na povinné otruby, které nám i v době válečné byly přiznány. Dnes však při obrovské nouzi o píci neshledává se nutným, aby nám přiznáno bylo těch 17% vypadajících otrub též za poloviční cenu, za kterou se nám odebírá obilí. Dostáváme, jak známo, za odváděný kontingent polovinu tržní ceny, a tak jsme se domnívali, že také otruby obdržíme za poloviční tržní cenu. Tomu však tak není. Vláda opětně protěžovala jistou společnost, Centro cooperatívu, která jest zde k tomu, aby plodiny přiměřeně zdražovala a snad ještě ani nepřidělovala, kde toho skutečně jest zapotřebí. Musíme dnes za tento výrobek platiti mnohem více nežli dostáváme za obilí.

Dále jest se zmíniti o tom, že mnoho musíme trpěti pod tlakem dnešních okresních nemocenských pokladen. Tyto pokladny jsou červeným zařízením. (Výkřiky [německy]: Jsme pyšni na toto červené zařízeni, to si nedáme vzíti!) Toto červené zařízení si máte ponechati pro sebe, my, rolníci, domáháme se svých vlastních pokladen pro své zemědělské dělníky. (Sen. Polach [německy]: Vy je necháte zahynout!) Vaše finance snad byly trochu slabé a vy jste potřebovali nás rolníků s našemi statisíci dělníků. To jest ta celá věc. Nyní musí se přijíti k poznání o shromažďování kapitálu, jak vy je provozujete, když kupujete reality a vedle toho, což víme my? Nevidíme do věci. (Sen. dr Heller [německy]: Nepodezřívejte!) Prosím, pánové, vy si kupujete reality a jiné věci. Zbývá-li vám tolik peněz. (Sen. Polach [německy]: Kdo pak si kupuje reality?) Nemocenská pokladna v Opavě. (Sen. Jarolim [německy]: Co tím chcete říci? Dokažte to! Nejste si vědom věci! Sen. dr Heller [německy]: To jest utrhačnost!) To není žádná utrhačnost, máte snížiti poplatky, když máte peněz na zbyt, ale ne je zvyšovati. (Sen. Polach [německy]: Vy byste chtěli nechat dělníky pojit! To jest vaše stanovisko!) Ne, to jest vaše stanovisko, vy vůbec nemáte s dělníky mnoho činiti. (Sen. Jarolim [německy]: Zajisté víc nežli vy!) Ale páni aristokrati z proletářů přece se nesníží k tomu, aby pro dělníky hnuli prstem. To přece jest jejich výdělkem. (Výkřiky [německy]: Vy přece vůbec nechcete nemocenských pokladen!) My je chceme míti. Proč pak ne? (Sen. Jarolim [německy]: Řekněte, co se děje s těmi penězi. Když jste již podezříval, musíte to věděti, ne-li, pak jest to nízké podezřívání!) Nerozčilujte se přece! Nemám s vámi mnoho mluviti. To jsou přece skutečnosti, které zde přednáším (Sen. Albert Friedrich [německy]: Jaké skutečnosti?)

Chtěl jsem jen ještě říci, že také obilní a tuková ústředna pohltila miliardy, liteře by nyní tak zvanému trpícímu státu velice přišly vhod. Jednalo se o miliardy a dotýká se nás to velmi trpce, kde za tak velkých obětí musíme dostáti povinostem, vidíme-li, že několik málo jednotlivců má za sebou miliardovou položku; neví se, kam se poděly, poněvadž přirozeně nebudou klásti účet a také nemohou. Mimo to existuje ještě další útisk pro nás. Byla založena společnost, tak zvaná užitečná společnost, jak jich jest v celé zemi více, a to jest společnost pro elektrisaci. Tato společnost činí nám všemožné potíže, zakládají-li se družstevní společnosti elektrisační, že vůbec sotva mohou vznikati. Chtějí nám dodávati proud za takovou cenu, že si můžeme tento proud opatřiti vlastně za cenu lacinější. Děláte nám při vybudování těchto společností pro elektrisaci všechny potíže, í musím výslovně poukázati na to, že sobě v této záležitosti zde musíme zjednati odpomoci. Myslím, že jest naší věcí, jak sobě zřídíme společenstvo pro elektrisaci. Zdali jest dobré nebo špatné do toho nikomu nic není, a také ne takovémuto družstvu. Takové jest zde jenom k tomu, aby sobě pod vládním protektorátem pomohlo.

To jsou takové malé paběrky, které výrobu nesmírně ztěžují a pak přijde ještě vláda s takovými šílenými požadavky daňovými. Přichází s daňovými požadavky, že člověk neví, neobdrží-li zítra ještě předpis za rok 1918 nebo 1919. Předpisy i rekursy nejsou vyřízeny - ty se již vůbec nevyřizují - a tak jest za takovýchto okolností poplatníkovi zcela, nemožno vyjíti. Co máme činiti? Dojdeme bez toho tak daleko, že budeme vyvlastněni. Myslím, že by nebylo bývalo nejhorším zlem, kdyby přede dvěma roky bolševická vlna byla všechno smetla. Nebylo by to bývalo nejhorším zlem, snad byli bychom nyní již v době restaurace. Neboť to, co nás čeká, jest rovněž vyvlastněním, ovšem pomalejším tempem, ale jedno jest jisto, že nás to čeká. že tomu nemůžeme ujíti. Chtěl jsem jen podotknouti, že za těchto okolností jako poplatníci nemůžeme dále existovati, nebude-li zde zaveden úsporný systém, ne jak jej ohlašoval pan ministerský předseda, poněvadž to jest vlastně klamem, nýbrž že skutečně bude spořiti a 'na pravém místě. Vždyť konečně jsme došli k úspoře anebo máme k ní dojíti, a sice záleží tato úspora v odebírání našich volných lístků železničních, a to vítám. Proč pak ne? Ale mělo by se tak pokračovati, měla by se vůbec učiniti přítrž všem těmto dopravním zlořádům, v první a ve druhé třídě měl by si každý koupiti celoroční lístek, jak to nyní jest zamýšleno. Měl by dále přestati zlořád s vládními automobily, jenž pohlcuje sta milionů. To s tím musí také souviseti, spoří-li se, a všechny dvorní vlaky mají přestati, nikdo nemá právo na bezplatnou dopravu. (Výkřiky.) Prosím; jsem demokrat a existuje-li skutečně demokratická vláda, musí uznati, že zde nutno provésti úsporu od A až do Z. (Výkřiky.) To jsem přece řekl, vládní automobily musejí přestati. Ty stojí sta milionů a zdali tito pánové vždycky zaslouží toto auto a tuto rychlou dopravu, o tom bych velice pochyboval, neboť hospodaří s námi k úpadku.

Ostatně musím říci, že celá pravice nese vinu toho, že poplatníky takovýmto způsobem věší na kříž. Máte dosti vlivu, abyste zde zjednali nápravu.

Voličstvo venku smýšlí zcela, jinak o vás, nežli se domníváte, U nás říkají voličové: Ve starém Rakousku jsme nebyli spokojeni - podepisuji to, všichni jsme byli nespokojeni - ale desetkráte hůře se nám vede nyní v Československé republice. To řekli lidé otevřeně a říkají to stále a jest to také pravdou. Budete-li si takto dále vésti, pak vezmou vás jednou vaši voličové k zodpovědnosti. My si toho vůči našim voličům nesmíme dovoliti, neboť naši voličové by nám své požadavky napsali na záda nespáleným popelem. (Veselost.) Snad se vám to také stane. Přál bych si, aby doba nebyla daleka, že také vy si jednou uvědomíte své povinnosti a nebudete přisvědčovati každému nesmyslu, který vám vláda předloží. Dospěli jsme konečně tak daleko, že máme také parlamentní úspornou komisi. Byl bych podal resoluční návrh, ale škoda každé řádky, kterou napíši, beztoho neprojde. (Veselost.) Jinak bych navrhl, aby celá ta hromada státního rozpočtu předložena byla nejdříve parlamentní úsporné komisi k přezkoumání - vždyť tato přece právem trvá - a tato komise by ji pak měla předložití parlamentům a... (Sen. Albert Friedrich [německy]: Hodně škrtat!) ano, hodně škrtat! To jest můj návrh, který bych podal. (Veselost.)

Předseda: Pan sen. Meissner užil dle stenografického protokolu ve své řeči při kritice rozpočtu ministerstva národní obrany o vojenské missi francouzské slov: >Odkliditi tuto hanebnou skvrnu naší republiky<. Volám jej za tato nepřípustná slova k pořádku. (Hlas: Dáme sem Průšáky!) Dále má slovo pan sen. Walló.

Sen. Walló: Slávny senát! Po prevrate a utvoreniu našej terajšej vlastí Československej republiky medzi iným každého jednoho obyvateľa bola tá žiadosť, aby sa na celom poli prác našej vlasti čo najspravodlivejšie, čo najskrovnajšie a najjednoduchejšie administrovalo, t. j. hospodárilo - lebo však od tohoto závisí celý rozpočet príjmov a výdavkov, ťarchy čili dane a podlá tohoto všetkého celý prospech a blahobyt národa a štátu.

A či sa to tak spravovalo a robilo? Bohožial nie. To vidíme aj z čísiel a položiek rozpočtu, ako i z odobratých udalostí na Slovensku, U nás, v našom štáte sa len tak s miliardami hádže, ako keby aspoň jedna čiastka našich Tatier v sebe obsahovala neobmedzenú a k vykoristeniu sa blížiacu silu zlata a striebra už uhájeného.

Veľa razi som počul spomínať medzi cestovaním od osôb na Slovensko sa ponáhlajúcích, že ako je Slovensko pekné a vraj bohaté. Neviem, na akom základe si dovoľujeme zostaviť splatenia takých výdavkov, aké obnáša tento budúci rozpočet, či snáď na tom, že je Slovensko bohaté a pekné a či na inom. Neviem, ale jedno viem, že takto gazdovať, tak administrovať, ako sa dnes administrovalo, sa v dnešných pomeroch nemôže, nadovšetko štátny rozpočet malé číslice presentovať, to vieme a nečakali sme, lebo však: čo stálo pred tým korunu, dnes stojí aspoň desať, ale číslice dneskajšeho rozpočtu vyrasťly následkom ľahkomyslného šafárenia celého pohybu štátnej administrácie už z pôvodného začiatku našeho štátu. Kde je chyba teda a čo je príčina takéhoto hospodárenia? Nie je tak ťažko uhádnuť a konštatovať, keď si pomyslíme, že aký veľký počet zbytočných štátnych úradníkov a zamestnancov sa nachádza na Slovensku a koľko našich bratov a to s mimoriadne veľkými platmi a diétami a koľko prevedenej korrupcie sme museli konštatovať a koľko mohlo byť takej, ktorá sa dosavaď neodhalila a konštatovať nemohla?

Zpytujem sa slávneho senátu, že kde nás toto zavedie? Je to možné, aby to zo 14 miliónového obyvateľstva pozostávajúci šťát, odrátajúc ešte z toho deti, starcov a invalidov k práce už neschopných, mohol sniesť v danách, čo rozpočet tento požaduje?

Odhlasovať je ľahko a národu zavesiť bremeno na hŕby nesnesiteľné, ale či to bude vládať? A čo má ten alebo iný štát z toho, keď so zlým šafarením uvedie svojich obyvateľov na žobrácku palicu, veď tedy s nima padne i sám štát a všetko iné.

Všetko čo sa dosial na celom poli práce nášho štátu budovalo a vybavovalo, dokazuje iba zármutok a obavu o budúcnosť. Niet v tom žiadneho požehnania ani istých pozoruhodných výsledkov.

A prečo je to? Lebo skoro všetko, čo sa dosaváď spravovalo, bolo v sprievode hriechu a nespravodlivosti započaté a vedené od prvopočátku.

Ako za barometr tejto svätej pravdy slúžia nám všetky tie nesprávne udalosti, ktoré sa na tom úbohom Slovensku a jeho národe odohrály. Slovenský národ sa cíti podľa toho, čo mal obsiahnuť v rovnoprávnosti a neobsiahnul a čo sa na ňom páchalo, že je ako otrok.

Ten, kto by sa ešte aj dnes opovážil tento pomer a fakt tajiť, nevidí anebo nechce videt ďalej od svojho nosa, anebo ho osobné záujmy, sobeckosť a neobmedzená krehkosť k tomu vyhrali, zviedli. (Hlas: Tak jste měli mluviti v Pešti.)

Posaváď slovenský národ nepocítil od tej bratrskej pomoci iného, len nepríjemné bremeno, lebo však: či v úradoch, či v inom štátnom zamestnaní bol a je Slovák len vždy odstrkovaný, alebo v plate ubitý. (Hlas: V létě jste mluvili jinak!) To vám dokážem. Všetko, čo sa sľubovalo, bolo len sľúbené, tak sa to stalo aj s autonómiou Slovenska, ktorá nás volať neprestane, dokialkoľvek nebude uskutočnená.

Pri prevrate očakával slovenský národ našich bratov Čechov s otvorenýma ramenami, s tím cieľom, že nám poskytnú pomoci a náhrady tam. kde nebudú stačiť naši slovenskí synovia a čo sa stalo? Ktorí zapredali autonómiu Slovenska, došikuvali nám na Slovensko celú armádu, nám sa natískajúcich bratov, s ktorýma ruka v ruke okrem všeliakých spáchaných nespravodlivostí pri umiestení našich slovenských synov rozličného odboru a zavedením korupcie pomútili našemu slovenskému národu ešte aj jeho duševný stav a otriasli jeho fundament mravnosti a následky toho sú: očakávania vypuknutia kultúrneho boja a nepredvídaného nám sa blížiaceho nebezpečenstva.

Bez autonómie Slovenska padol by slovenský národ do istého otroctva, >pod pantoflu<, čo sa dnes už celkom jasne dá konštatoval z odobratých všeliakých smutných a nesprávnych udalostí na Slovensku.

Autonómiu Slovenska v rámci Československej republiky si len tí nežiadajú, ktorí aj ďalej chcejú krvácať, to jest vypotrebovať mozole slovenského národa a udržovať svoje nadobodnuté mastné hrnce, okolo ktorých sa jedine točí ich starosť, ale nie o prospech a blahobyt slovenského národa. (Hlas: Slovenský národ se za vás musí stydět!) V takých boľastných rozpakoch a krivdách sa nachádza slovenský národ dnes. (Hlas: Ale za Maďarska jste tak nemluvili! Tenkrát jste byli ticho!) Pred krátkym časom previedla sa jedna obranná mobilisácia. Slávna snemovne! Nedaj sa zmýliť na koľko bola alebo nebola potrebná. Stála nás hrôzu peňazí a hlavné je to, že bysme si priali veľmi, aby sa u nás ešte jedna potrebnejšia než ta prvá mobilisácia previedla a odstránila toho najväčšieho nepriateľa. (Hlasy: Kterého!) Ktorý nás žere a zde je tá nespravodlivosť. Tá nespravodlivosť, kterú jsme skúsili na Slovensku. Táto mobilizácia by nám zaiste priniesla výsledok prospechu a úsporu niejednoho zlého. (Výkřiky nevole. Hlas: Hanba, když takto mluvíte!) Tedy mobilisovať všetko, čo nám je k rukám dané jako nástroj na odstránenie všetkých neprávostí a udalostí, ktoré na Slovensku sa spáchaly, a na odstránenie všeho toho, čo nás delí od svornosti, svedomitosti, pravdy na celom administratívnom a politickom poli našich prác. Nemôžeme zamlčat, slávny senáte, abych nepoukázal na ten jeden hlavný prostriedok k docíeleniu tohoto mobilisačného výsledku, a to je obnoviť požívanie a rešpektovanie toho najvznešenejšeho prameňa: viery, nádeje a lásky, (Hlas: Kdo vám to bere?) Nespravodlivosti, ktoré sa páchajú. Naši úradníci, naši synovia sú nám na Slovensku odstrkávaní! Tento bol vždy základom opravdovej kultúry a prostriedkom pravej cesty vo všetkých účinkoch k istému blahobytu a spokojnosti a to tak u jednotlivcov, jako v rodine, i u celého národa a štátu.