A nyní na konec. Pan kolega Horáček se divil, že docházíme k odmítnutí rozpočtu. Ano, když pročítáme řeči dr Horáčka, nemůžeme přijíti k jinému výsledku, než odmítnouti rozpočet. Jak řeči vedené ve výboru, tak řeči vedené zde; a čteme-lí řeči jiných kolegů, pak jsou to samé řeči oposiční, jež končily pouze: >hlasujeme pro rozpočet.< My však jsme důslední a proto budeme hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk u Němců.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo sen. Kroiherovi.

Sen Kroiher: Slavný senáte! Budiž mi dovoleno, abych vedle těch věcí, které bych jménem klubu přednésti měl, reagoval na některé řeči, které byly průběhem debaty rozpočtové proneseny. Pan předřečník skončil, nebo málem by skončil slovy, že s řečí o dobré vůli nikam nepřijdeme. Já mu naprosto v tom ohledu vyslovují svůj souhlas. Řeč nestačí, nýbrž je třeba aby ta dobrá vůle tu byla, ale musím bohužel konstatovati, že jak u pana předřečníka, tak u celé řady řečníků z jeho vlastního tábora ani řeči o této dobré vůli býti nemůže, že jsme neslyšeli vůbec o žádném dobrém úmyslu s jejich strany, nýbrž že pořád slyšíme pouze negaci naších nejsvětějších ideálů, negaci našeho státu, a jakožto největší koncesi můžeme slyšeti o nějakých kondicionálech: kdyby, kdyby, kdyby - pak bychom. Nám však chybí víra, že kdybychom my provedli ta vaše >kdyby<, že by potom přišlo to vaše >pak<. Neboř vzpomněl jsem si včera, když vážený člen vaší strany ukazoval na náš státní znak, že citoval a překládal slova: >Pravda vítězí< v tom smyslu, že pravda zvítězí, že totiž vy to někdy ještě jednou vyhrajete; pak jsem musil vzpomenouti na to, že snad neumí správně česky, poněvadž jinak by věděl, že to slovo neznamená žádnou budoucnost, to znamená stav trvalý. Pravda vítězí vždycky, ona vítězila v minulostí, vítězí nyní a bude vítěziti i později, ovšem ne vždycky okamžitě, poněvadž každé vítězství předpokládá boj a boj předpokládá fase. Ta pravda vítězí a zvítězila právě v poslední válce a víte nad čím? Nad tou falší, která se vplížila do vaší německé filosofie - tím nemyslím vás, pánové, nýbrž vůbec celý německý národ - do té filosofie, která nám hlásala, že nejde o pravdu, nejde o právo, jde o moc. >Moc jde před právem<, slýchali jsme tam z Německa, a když začala válka, tenkrát jsme slyšeli z Německa slovo, kterého jsme se ani z Německa nenadálí, že muž, který je postaven v čelo takové ohromné říše, té říše, která měla tolik filosofů, tolik lidí, kteří lidstvu přinesli nové myšlenky, z té říše, která měla takový veliký kulturní význam ve světě, že muž, stojící v čele státu bude moci říci: >Mezinárodní smlouva je papírový hadr!<

A pánové, když psaná mezinárodní smlouva byla pro representanta Německa, a tenkráte také německého národa, pouze papírovým hadrem, tak mi promiňte, jestliže zde řeknu, třebas bych neměl formální schválení od českých stran, když vy řeknete: >Kdybyste vy udělali tohle, pak my uděláme ono,< že na to my se chytiti nedáme. (Výborně!) Ještě je příliš krátká doba toho, našeho českého státu, abychom se přesvědčili, že vaše mentalita se změnila, že vám můžeme věřiti, že chcete býti v tom státu jen rovnoprávnými občany, kterými ostatně jste, neboť já bych rád viděl, abychom vás vyzvali, byste přednášeli důkazy, kde a v čem se vám nedostává ochrany zákona a my Češi přece nemáme také více, než pouze zákon! (Sen. dr Wiechowski [německy]: Dr Heller přece vám to teď řekl!) Slyšel jsem, ale víra mi v něho schází. Pánové, já vám řeknu: Kdybychom vám mohli věřiti a kdybychom vůbec měli nějaký doklad, že bojujete za pravdu, nebylo by zde docela žádného boje, neboť v tom případě bychom bojovali s vámi v jedné řadě. My jsme za tu pravdu již dávno bojovali, neobyčejně mnoho jsme za ni obětovali a tedy, kdybychom viděli, že vy chcete pro tu pravdu, pro každou pravdu, bojovati, my jsme s vámi, a nebude řeči o poražených ani o vítězích, nýbrž pouze o vítězící pravdě, A tu vám řeknu: Vy se divíte, že jsem řekl: >Slyšel jsem, ale víra mi schází.< Ano, jak pak máme věřiti, když slyšíme mluvčí německých stran, mluvčí německé sociální demokracie, že si ztěžuje na nás, že my nechceme dávati národům rovnoprávnost a při tom si troufá mezi ty nerovnoprávné národy zabírati také Slováky. Když je možno zde před representanty českého národa, ale nejen českého národa, nýbrž také slovenského národa, kteří jsou zde rozptýlení ve všech stranách, říkati, že Slováci u nás nejsou rovnoprávní. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Slováci to říkají sami a vystoupili z ľudové strany!) Já na to přijdu. Zároveň podotýkám, že leccos se tvrdí. Gratis assertur, gratis negatur. Já chci míti důvody, poněvadž planého mluvení jsme již slyšeli dost. Ale, když zde slyšíme, že jsou zváni od Němců, třeba od německých sociálních demokratů Slováci, aby přišli a aby se s nimi a s Maďary radili o tom, kterak by docílili rovnoprávnosti v tomto našem státě, pak nevím, zda-li mám se smát anebo co mám vůbec mysliti, když Němci a Maďaři zvou Slováky: Pojďte, my se budeme starat o Vaši rovnoprávnost. (Smích.) To jest asi tak, jako kdyby liška svolávala slepice: Pojďte, já vás vysvobodím z kurníku, já vám opatřím svobodu. A jak by to dopadlo, to, myslím, pánové, že není třeba, abych já nějakým způsobem dokončil. (Sen. Havlena: Guláš! Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vtipkujte jakkoli, pravda je to přec!) Pane kolego, když chcete pomáhat Slovákům k rovnoprávnosti vy Němci a Maďaři, proč jste to nedělali, když jste měli moc, ve starém Rakousku, tenkrát jste mohli dát nám rovnoprávnost, nejenom Čechům, mohli jste dát rovnoprávnost Slovincům, mohli jste dát rovnoprávnost Slovákům a vy jste to nedělali. My jsme se musili o tu rovnoprávnost s vámi rvát, my jsme musili přes to, že na nás se žádalo od státu mnohem více obětí, než podle našeho počtu připadalo, musili jsme se rvát o školy, my jsme si je musili stavěti sami, musili jsme si je vydržovati, a to i v místech, kde nás byla ne-li většina, tož aspoň neobyčejně silná menšina.

Já jsem od Budějovic a pamatuji se, co to dalo práce, než jsme zlomili tu zlou vůli Němců, než jsme zlomili tu pomoc státní, která se tam Němcům podávala. Musili jsme se dočkat až převratu, abychom mohli odstraniti nespravedlivý volební řád a aby se nám stalo po právu. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Teď nám činíte totéž!) Vím, co jsme tam musili obětovati na české školy. Já se pamatuji, když biskup Jirsík musil zakládat dívčí školu českou, poněvadž v celých Budějovicích nebylo jediné české třídy, když Zátka musil zakládati Matici budějovickou a když jsme i my bohoslovci, kteří jsme bylí jistě nejchudší mezi chudými, sbírali po šestáčku pro českou školu, poněvadž jsme cítili potřebu té české školy, ale Němci to necítili, vláda nám je nechtěla dát. Když svého času se jednalo o to, aby pro český jih to gymnasium budějovické, které bylo utrakvistické, bylo rozděleno, tedy tenkrát nám Němci strkali to gymnasium do Třeboně a musil náš biskup Jirsík z milodarů pro českou většinu zřizovati gymnasium a, chvála Bohu, podařilo se mu to. A takových věcí bychom mohli vypočítáte celé řady. A nyní, pánové, já se ptám, kde pak si Němci musí ze svých sbírek vydržovat školu pro německou většinu v obcích, ale my jsme to musili dělat. Kde vám schází některá škola? Škola vám neschází, ale žáci vám schází, školy máte, profesory máte, ale nemáte ty, kteří by do těch škol chodili. Proto bych prosil - jsem ochoten vám věřit, ale musíte se napřed postarat, abyste bylí hodnověrní. Pro okamžité tvrzení, že byste se chtěli postavit na půdu tohoto státu, pro několik slov, nemůžete žádat, abychom my zapomněli na veškerá zklamání. Jsem vděčen p. kol. dr Hellerovi, že nám tu výslovně řekl - nevím zda chtěl býti upřímným - ale upřímně pověděl: >Co stojíte tak o to přiznání, že stojíme na půdě tohoto státu? To nemá žádné ceny.< Výslovně to řekl: >Jako vy jste stáli na půdě Rakouska a potom, když se to Rakousko rozbourávalo, při tom jste pomáhali, tak i naše prohlášení by žádné ceny nemělo.< Nuže, divíte se, když my podle toho, co vy samí mluvíte, odvodíme potom z toho důsledky?

Kolegové, kteří zde stojí před tribunou, slyšeli dr Hellera také a myslím, že mi potvrdí, že dr Heller ke konci svých vývodů výslovně se stal ironickým, když řekl: >Proč stojíte tolik o to prohlášení.< Řekl a vytkl nám, proč nemají Němci účast na různých věcech, které my zde u nás zařizujeme. Myslím, že většinou na správě státu mají míti účast ty strany, které vládnou a které nesou odpovědnost, a jestliže nám zde vykládal p. dr Heller o tom, co je v jiných státech, nuže, já bych se ho rád zeptal, kde jest jiný stát, zda ta Francie, Anglie, Amerika a kterýkoliv jiný stát, který by na vůdčí místa stavěl lidi, kteří stojí ne v oposici proti vládě, ale v oposici proti státu, kteří se rozmýšlí, smějí-li říci upřímně, že na půdě tohoto státu stojí. Máme my si dávat do tak důležité instituce, jako je pozemkový úřad lidi, o kterých musíme předpokládat, že by tuto, nám tak drahou, třebas ne ve všem správnou instituci, sabotovali? To na nás přece nikdo nemůže žádati! (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To ještě omlouváte jako kněz? Děkuji pěkně, to je cit pro spravedlnost, že žasnu!) Ano, já vám, pane profesore, řeknu, že sv. Pavel povídá: Non neofytam! Nedávejme na žádné přední místo novokřtěnce, aby snad, nenadmuv se pýchou neupadl v osidla ďábelská. A musím říci, že naší kolegové němečtí a maďarští jsou, co se týká příslušnosti k našemu státu náramní neofyte, a že já nemám důvěru, že by jejich příchylnost k tomuto státu byla tak skálopevná, jaká se musí žádat od toho, komu chceme dávat do rukou tak důležité věcí, jako je správa těch úřadů, o nichž mluvil dr Heller. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Tak! Musíme napřed dostat český křest!) Ne, křest jest pouze jeden, křesťanský!

Nyní mi, pánové, dovolte, abych se obrátil na jinou stranu, a sice již proto, poněvadž jsem od Němců tam posílán. Bylo mi odkazováno na Slováky. Včera bylo řečeno zde slovy dost opatrnými, že nejsou Slováci ve všem všudy s námi spokojeni, ale to nemluvili Slováci jakožto takoví, to mluvila jen jedna frakce slovenská. Však z těch druhých stran, kde Slováci také zasedají mezi kolegy svého světového názoru, tam ta nespokojenost se neprojevovala, a já musím vzíti konečně i v obranu p. kol. Kovalika, který zde včera jménem ľudovců mluvil. Ten něco takového, jak se mu vkládá do úst, neřekl. Ten výrok padl jinde. To se musí nechat, včera mluvil pan kol. Kovalik velice opatrně a docela dobře, a já nemám jiného přání, než aby kol. Kovalik a ostatní jeho kolegové mluvili doma tak, jak mluvil jejich předseda dr Kovalik tady. Ale bohužel, to, co se my dovídáme od kolegů z jiných táborů, to co čteme v novinách, to vyhlíží poněkud jinak. Tam na Slovensku se jinak mluví, nežli v této sněmovně. Já bych si přál naprostou upřímnost, buď aby se zde mluvilo tak, jako doma na schůzích anebo, aby se mluvilo doma tak, jako se mluví zde. Včera jsme slyšeli jedno přání: >Nechte Slovensko takové, jaké je.< No, dnes již by to nebylo takovou pohromou, ale kdybychom nechali Slovensko, jaké bylo v r. 1918, pak nevím, jestli by nám bylí mohli býti vděční. Vždyť se uznává, že to Slovensko bylo neobyčejné zanedbané, že bylo opuštěné, že nemělo inteligence, že nemělo středních stavů, že mělo jen trochu těch právotárů a knězi, a těch bylo dost málo, a učitelů ještě méně a málo toho venkovského lidu, těch rolníků, mezi nimiž inteligent byl sám bílou vránou. Kdybychom byli vyplnili přání dr Kovalika hned v roce 1918, pak myslím, že by Slovensko leželo dále na východ, než nyní leží. Bylo nám zde řečeno, že pan president na své cestě na Slovensku zdůrazňoval, že má býti uchován svéráz slovenský a jeho kultura. Proč to bylo citováno? Což nám to pan president neřekl zde v Národním shromáždění už dávno? Když to tenkráte pan president řekl, tedy já mohu to říci, poněvadž jsem znal smýšlení především Národního shromáždění, že mluvil ze srdce zde nám všem a celému českému národu, jenž si přeje, aby ten svéráz slovenský nejen zůstával, nýbrž, aby byl utvrzován, poněvadž nechceme, abychom měli u nás nějakou takovou uniformu a aby všecko mělo jednu podobu a formu, do které by bylo vlito. Bylo mnohokráte pochybováno o tomto našem přání a dnes pan dr Heller měl strach, že chceme Slováky počeštit. Přátelé, jestli něco dokazuje, jak se leckde lehkomyslně mluví ve věcech národnostních, pak je to tvrzení, že chceme počeštit Slováky, Já vám řeknu: My můžeme počeštit Němce, to jest pravda, my jsme počeštili Francouze, kteří se nastěhovali na Moravu, ale jest nám absolutně vyloučeno, abychom mohli počeštit Slováky. Vždyť máme Hanáky ve svém kulturním prostředí již tak dlouho a pořade se na Hané mluví tím širokým přízvukem. Máme Slováky na Moravě a ti učí se v českých školách a když tam přijdeme někdy, lid a inteligent nemluví jinak než slovensky. Já poukazuji ne na Hanáky, kterých je přece mnoho tisíc a set tisíc, anebo na Slováky, kteří měli svou oporu, poněvadž tam hned za hranicemi jsou slovenské stolice, ale my máme na Domažlicku Chody. To jest několik málo vesnic a některé z těchto vesnic byly poněmčeny, ale ani jediná se nepočeštila. Tam je pořád ještě ten starý dialekt a nikdo ho nezapomene, leda ten, který svým povoláním přišel do Prahy nebo daleko od svého rodného kraje. Ale ti, kteří se tam přistěhují za krátko zpívají po chodsku a stávají se Chody. My máme na Moravě snad asi dvě nebo tři chorvatské vesnice, jak dlouho jsou tam ti Chorvati a my je ještě nepočeštili. A nyní chcete namlouvati světu, že my chceme počeštit Slováky, že chceme se pouštěti do takového díla naprosto nemožného, se kterého nejsme a které nechceme. Vždyť bylo by to pošetilostí, kdybychom to Slovensko chtěli míti jiné a chtěli je učiniti Čechami a Moravou. Vždyť by naše říše tím neobyčejně trpěla, ale nejen naše říše tím by trpěla, ale trpěl by tím život náš národní, poněvadž my všichni občané očekáváme, že Slovensko nejen po stránce jazykové, nýbrž po celé řadě jiných stránek bude studnicí pro český národ, odkud budeme čerpati sílu pro budoucnost. Tedy to není naprosto pravda, že bychom my chtěli Slovákům bráti jejich řeč, že bychom my chtěli Slovákům nějak ubližovati. To můžete, kolegové Slováci, bez rozdílu stran podle pravdy doma říci a musíte to říci, chcete-li poctivě referovati, že u nás v Čechách není člověka, který by Slováků nemiloval, nejen proto, že jste s námi v jednom státě, nejen proto, že jste nám vůbec nejbližší mezi Slovany, nejen proto, poněvadž jste Slovany, my to máme už v krvi, každého Slovana milovati, my jsme se celkově jako národ exponovali pro Rusi, Poláky a ty ostatní slovanské národy a chtěli bychom škoditi vám, kteří jste naši, se kterými jsme se vždy považovali za jednu společnou větev slovanskou, a kteří máme spolu tolik společného. (Hlas: Všecko!) To je pravda, když nastal převrat a když jsme my musili obstarávati naši administrativu, když jsme musili na kvap tam posílati vojsko, když jsme tam musili posílati profesorstvo a učitelstvo, že ten van, který to hnal z Čech na východ, vzal vedle zrna také plevel. To je pravda, my toho hořce litujeme, ale my sami jsme neměli těch úředníků a lidí (Hlas: Tak jest!), které bychom byli potřebovali, a také jsme neměli samé dobré a nesmíte se diviti, jestli některý, o kterém jsme předpokládali, že je dobrý, se tam neosvědčil. On přišel do poněkud jiných poměrů, neboť nesmíme předpokládati, že by tam na Slovensky hned 29. října byly zmizely maďarské poměry. A tyto okolnosti mnohou slabší povahu tam zkazily. My jsme tam poslali také lidí, na které si stěžujete a já s vámi také nejsem přítelem toho pokrokářství, které se tam na Slovensko vyváželo v masách, ale jedno musím říci: Tito lidé snad vás zarmucují, ti republice škodí, ale jistě tam nešli se špatným úmyslem, nýbrž v tom přesvědčení, že přinášejíce vám tam světové názory, které jste vy odmítali, že vám činí dobře. To byl úmysl jistě u nás všech.

Já vám něco řeknu. Tady se naříká na to, že my tam máme tolik a tolik profesorů a učitelů a úředníků a pán bůh ví čeho.

Víte, bratři Slováci, že je to naše škoda? Ti tam nepočeští nikoho, ale sami se poslovenští. (Hlas: Tak jest!) A jejich rodiny budou slovenské. Litujete toho, že tam máte dr Hálka, který je rodem poloviční Čech? (Hlas: To je už Slovák.) Myslím, že je to jeden z nejlepších Slováků. My nelitujeme toho, že náš český národ tam ztratí tolik lidí. Vždyť to bude dáno pouze do druhé větvě toho našeho československého národa a já bych vám přál, aby ta západní část státu vám pomohla, abychom měli co možná nejvíce lidí, které bychom mohli postrádati a vám dáti, aby vaše povznesení ze smutné minulosti bylo co možná rychlé a dokonalé.

Když už jsme v těch věcech slovenských, dovolte mně, abych jedno řekl. My jsme tu už mnohokráte slyšeli, že na Slovensku se traduje, že za maďarských časů to bylo lepší v ohledu náboženském, Maďaři nám leccos brali, ale náboženství nám nechávali, toho se netknuli, a na to byli Maďaři gentlemany. Já přiznávám, a se zármutkem to přiznávám, již jsem to odsuzoval veřejně tehda, když tato věc byla akutní, že se proti náboženskému cítění slovenského lidu přemnozí jednotlivci z Čech tam přišedší hořce prohřešili, že tam mluvili a že tam také jednali v kostele anebo jinde takovým způsobem, který nejen uráží katolíka, nejen věřícího křesťana, ale každého slušného člověka, i když je bez vyznání. Tam se staly činy, které nikdo nemůže pochváliti, ani ne k nim mlčeti a to se za Maďarska nestalo. Nuže dovolte, abych vám zde rozvinul theorii, ovšem kratince. Já rozeznávám křesťany trojího řádu, a to podle toho. jak zachovávají desatero božích přikázání, která sice byla dána židům, ale potvrzena byla Ježíšem Kristem. Tam máme tři přikázání, které se týkají Pána Boha a ostatních sedm se týká lidí. A tu máme takové křesťany, kteří by po celý den si opakovali: >V jednoho boha budeš věřiti, nevezmeš jména božího nadarmo, pomni, abys den sváteční světil, ale jak to přijde na čtvrté, už je to jinaké a můžete před nimi lháti, můžete před nimi dělati vtipy nevhodné, můžete se přiznati ke krádeži, a co se státi může, ale oni přece nic neřeknou, jen když nemluvíte proti Pánu Bohu. To jsou ti, o kterých se praví: >Ne ten, kdo mně říká pane, ale ten, kdo plní vůli otce mého<. Druzí, kteří na tato tří přikázání docela nic nedrží, a těch máme bohužel v Čechách hodně. Ale podle tradice své, podle výchovy, kterou mají od svých rodičů, drží se těch druhých přikázání, alespoň z hruba, a proti těmto, abych tak řekl praktickým, lidem obráceným přikázáním božím ze neprohřešují. A třetí, kteří zachovávají všech těchto 10 přikázání, a to jsou ti nejlepší. (Výkřik: A těch je nejmíň!) Toho nejlepšího je vždycky málo, pane kolego, A tu bych já řekl, že u nás na Slovensku jsou lidé tak založení, že více pozorují toho, co se děje proti prvním třem přikázáním, nežli proti těm ostatním, a domnívají se, že Maďaři jim nesáhli na křesťanskou víru, když jim tam nebyly poškozovány kostely, když jím tam nebylo dovoleno, aby se mluvilo špatně o Pánu Bohu, špatně o knězích a hlavně ne o maďaronských biskupech. Ale jestliže při tom Maďaři šlapali v prach ta hlavní přikázání křesťanská, to bylo vedlejší věcí. (Hlas: Výborně! Tak jest!) Zapomínalo se, že nejdůležitější je plniti právě přikázání, týkající se bližního, neboť povídá sv. Jan, že >nemiluješ-li bližního svého, kterého vidíš, jak můžeš říkat, že miluješ Boha, kterého nevidíš.< A Kristus Pán povídá: >Co jste učinili jednomu z nejmenších mých, mně jste učinili.< Nuže, v Maďarsku bylo bráněno tomu, aby se nikdo nerouhal Pánu Bohu přímo, ale, aby ubližoval dětem a bratrům božím, to nebylo bráněno, nýbrž to se provozovalo s asiatskou lstivostí a důkladnosti. O Pánu Bohu se tam nesmělo říkat nic, ale v praksi říkali, že udělal velkou chybu, když stvořil Slováky, a že se ta chyba musí napraviti, převedením těch Slováků do maďarského národa. To bylo dovoleno, ačkoliv je to největší rouhání, co může býti. Kdyby byl chtěl Pán Bůh, aby bylo Maďarů více, vždyť tam ty Slováky nemusil stvořit. To nebylo dějinnou nutností. Tedy opravovat Pána Boha a při tom si stěžovati na to, že jiní lidé se mu rouhají, to je věc, kterou nemohu pochopiti a dokonce nemohu pochopiti, že maďarský klérus v této věci také pomáhal a že se nalezl dokonce kardinál Csernoch, který se tím chlubil, a přímo v pastýřském listu napsal, jaké služby organisace katolické církve prokázala v Maďarsku myšlence maďarisační. Pánové, není toto vysmívání se Bohu? A ti lidé, kteří něco takového dělali, troufají si říci, že ten Čech, který se tam neuctivě vyjádří o nějakém svatém nebo o některé soše, že je horší nežli ten Maďar, který se takovým způsobem a skutkem provinil proti zákonům božím. To ať pochopí ten, kdo může.

My ubližujeme prý náboženství slovenskému. To nám říkají hlavně ti knězi, kteří tam pracují ve straně křesťansko-sociálně-maďarské a kteří kázali Slovákům maďarsky, nestarajíce se, zdali rozumí tomu maďarskému slovu.

Oni se stavějí na roveň sv. Petru, který měl ten dar, když mluvil helenisticky, že mu rozuměl každý, kdo ho poslouchal, jak to bylo o svátcích letničních. Oni to dělali v kostelích jak katolických, tak evangelických a ten Slovák, když přicházel do domu božího, přicházel ve skutečnosti do domu cizího a ti lidé, kteří mu ten kostel odcizili, chtějí říkat, že my tam seslabujeme náboženský cit. (Výborně!) My snad klameme ty Slováky v ohledu náboženském? Nuže, vy, kteří jste Slováci, povězte mi, zdali jste někdy slyšeli v křesťanském v širším slova smyslu, ať katolickém nebo evangelickém kostele to faktum, že první král maďarský sv. Štěpán měl by býti vlastně oslavován po celých Uhrách po >slovensku<. Zdaž vám ten sv. Štěpán nebyl líčen jako maďarský král, jako nositel koruny maďarské a jako svatý, který ochraňuje ne uherskou korunu, ale maďarský národ? A nám je přece známo, že sv. Štěpán byl pokřtěn po staroslovansku na jméno Václav. Je známo, že po něm zůstala ještě řada památek, kteréžto mají staroslovanské nápisy, (Hlas: Plášť!) ano, plášť a taková kapsa pro almužníka, která má nápis staroslovanský. Je známo, že tenkráte byla staroslovanská hierarchie v Uhrách - zkrátka a dobře, kdyby se v Maďarsku provedl historismus do důsledků, že by pro celé Maďarsko vlastně měla býti bohoslužba slovanská.

Kde se vám toto řeklo? Myslím, že jste toho neslyšeli nikdy, nýbrž že vám vždycky byla minulost katolická v Maďarsku vykládána jako minulost maďarská. Byli jste tam klamáni od lidí, kteří vám nosili náboženství do vesnic, od těch, kteří tam za našich časů, když tam přišla ľuďácká strana maďarská, měli náboženství plná ústa, vás Slováky bez rozdílu náboženství dostala strana do svých řad, vy jste se za ní bili, vy jste svoji krev přelévali proto, aby se prý získala možnost přemoci nástrahy nepřátel proti církvi - a hned na to jste se dozvěděli na příklad, že president této strany vysmíval se všem přikázáním božím i církevním, že podnikl souboj, a to je přece pokus vraždy. Kdyby byl někdo před ním řekl špatné slovo proti Pánu Bohu, byl by ho urazil, byl by ho volal na soud lidu, a sám za tím svým pokusem souboje vysmíval se všem zásadám mravů. A ti lidé mají strach o vaše náboženství?

Jak se starali ti pánové o náboženství na Slovensku, můžete konečně posouditi z těch posledních událostí taní. Tak dlouho se pracovalo na Slovensku o to, aby tam bylo náboženství úplně bezpečno, a najednou jsme viděli, že ti lidé, kteří před nějakými 15 léty se dávali zmrzačovati pro lidovou stranu katolickou, nyní najednou v takových masách volili komunisty. Myslím tedy, že mohu říci na adresu slovenskou, že u nás není vůbec člověka, který by něco ve veřejnosti znamenal, který by Slováky chtěl v jakémkoliv způsobu poškozovati. Chceme, abychom byli s vámi ve všem všude rovní, a já vám něco řeknu: Očekávám - nemohu říci: obávám se, ale očekávám - že v nejbližší budoucností budeme my ovládání vámi, poněvadž vy, jakožto plémě kulturně odpočaté, jistě v nejbližších dobách vydáte ze sebe lidi, na které my, Češi, se budeme dívati s obdivem, a my jim nebudeme brániti, aby nenastoupili na místa v republice třebas nejvíce vynikající, (Výborně!) vždyť konečně náš pan president je také Slovák. (Výborně!)

Tak jsem byl přinucen mluviti na dvě - abych tak řekl - oposiční strany. Řekl bych, že by bylo dobré, kdybych také vám uvnitř našich vládních stran, které nesou na sobě břímě odpovědnosti, připomenul, že tvoříme většinu, že chceme udržeti vládu, poněvadž jsme přesvědčení, že konsolidujeme svoji republiku. Zde v senátě jistě není v tom ohledu možno si stěžovati, ale přál bych si, páni kolegové, abychom užívali svého vlivu také mimo senát, hlavně v našem tisku, aby se nezdálo, jako by naše dohoda byla snad jen nějaká chvilková, jako kdyby byla učiněna ad hoc a ne přece na další dobu. Je to pro nás velíce trapné, jestliže čteme v listech, které náležejí některým z koncentrovaných stran, nepříznivé, příkré a nespravedlivé posudky o jednotlivých ministrech, o jednotlivých lidech, které strany do vlády třebas ne na křesla ministerská vyslaly. Co si mají naši příslušníci venku mysliti? Řekl jsem o tom málo, ale: sapienti sat.

A nyní dovolte mi, abych jen několik slov promluvil také k vlastnímu rozpočtu, a sice k té stránce, která se týká nás zemědělců. Já vás při tom nebudu již obtěžovati ciframi, poněvadž jsem vás beztak zdržel dost, ale pokládám za svoji povinnost zmíniti se o tom, že jak v rozpočtu, tak i v naší celé veřejnosti, bohužel, pořád si musíme stěžovati, že nejsme dostatečně pochopení.

U nás naše veřejnost dívá se na roztřídění vrstev způsobem jednostranným, pouze ze stanoviska chleba. A s toho stanoviska chleba se na nás díváte jako na výrobce a na sebe jako konsumenty. Bohužel zapomínáte, že život je tak spletitý, že nikdo není pouhým výrobcem a nikdo není pouze konsumentem. Každý něco konsumuje, co jiný vyrábí, a obráceně. My zemědělci tedy nejsme jen výrobci chleba, nýbrž také konsumenty průmyslových výrobků, a tu si musíme stěžovati, že jsme odstrkováni v obou směrech. I jako výrobci, i jako konsumenti. Jako výrobci jsme odstrkováni tím, že máme stanoveny ceny na část svých výrobků, jediní ze všech výrobců v republice. Nikomu se nepředpisuje, zač má dodávati pro chudé své spoluobčany výrobky průmyslové, ale nám se předpisuje, že určité množství výrobků zemědělských dodati musíme. (Sen. Jarolim [německy]: Ale to, co se volně prodává, je o 50% dražší nes v Americe!) To já vím, že to bylo smluveno, poněvadž jsme to udělati musili, A my bychom to udělali s ochotou, kdybychom věděli, že ve všem všudy se s tím bude náležitě hospodařiti a že to ti lidé dostanou v tom stavu, jak by to dostati mohli. Ono se, pane kolego, leccos nepodaří tak, jak bylo zamýšleno. My máme předepsáno, že musíme dodati určitý kontingent a ten kontingent je nám, bohužel, zvyšován vždy po chvíli, což vzbuzuje neobyčejnou nelibost mezí naším venkovem a nedůvěru ke státu, poněvadž slovo státu má platiti jako slovo muže. Když se řekne: Takový kontingent se dodá, tedy to má zůstati i v tom případě, kdyby z toho stát měl míti nějakou škodu, poněvadž škoda několika milionů je menší, nežli škoda morální, že se nemůžeme spolehnouti na slovo státu. Nám byl kontingent dvakráte zvýšen, aniž by nám bylo dokázáno, že jest nutnou věcí, poněvadž nebylo prokázáno, že bychom skutečně pro naše konsumenty potřebovali těch 40,000 vagónů.

Kdybychom věděli, že jich je potřeba, s Pánem Bohem, my je dáme, jsme ochotni, ale kde máme výsledek sčítání těch nesamozásobitelů, který nám byl slíben a k vůli kterému bylo poručeno, že v každém domě má býti vyvěšen seznam těch. (Hlas: Jsou vyvěšeny!) Byl bych rád, kdybychom se dověděli, kolik jich je dohromady, a zdali potřebují těch 40 tisíc vagónů a zdali by se nedalo 3000 vagónů sleviti. (Hlas: To dříve dodávali, již v roce 1917!) Musím říci, že jste z města, pane kolego, a že neznáte ty poměry. Máme celou řadu okresů, kterým je předepsáno více, než dodáváno bylo v roce 1917.

Tedy my zde vidíme jakousi výjimečnost, s kterou se zde proti nám postupuje. Ta výjimečnost se jeví i v celní politice. Zde jsme slyšeli s úžasem, že němečtí sociální demokraté budou se stavěti proti celnímu autonomnímu tarifu proto, poněvadž v něm spatřují dar zemědělci. Jestli je to dar zemědělci, pak je to dar danajský, pro který bychom plakali my, ale vy byste se smáli, neboť ten tarif, pokud já jsem informován, znamená, že to, co my prodáváme svým spoluobčanům, má sem bytí dovážejíc buď bez cla anebo s clem neobyčejně nepatrným, ale to, co my kupujeme od svých spoluobčanů, má býti chráněno clem stonásobným, při několika tisících centech, jak to pan dr Heller správně řekl.