(2. den schůze – 17.08.2017)

(Jednání opět zahájeno v 9.02 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na pokračování 9. schůze Senátu Parlamentu České republiky.

Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři a senátorky: František Čuba, Petr Šilar, Tomáš Czernin, Leopold Sulovský, Jiří Cieńciała, Jiří Hlavatý, Alena Dernerová, Václav Láska, Tomáš Jirsa, Václav Hampl, Daniela Filipiová, Ivo Valenta, Jaromír Strnad, Jiří Růžička a Jan Veleba.

Prosím vás, abyste se zaregistrovali svými identifikačními kartami, což učiním i já, protože jsem tak ještě neučinil. A připomínám, že náhradní karty jsou u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Budeme nyní pokračovat projednáváním dalších bodů pořadu této schůze. A bod, který nyní bude předmětem naší pozornosti, je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze

Tisk č. 173

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 173. Vítám mezi námi pana poslance Martina Sedláře a zároveň jej žádám, aby nás seznámil s návrhem zákona. Pane poslanče, řečniště je vám k dispozici.

Poslanec Martin Sedlář:  Dobrý den, děkuji. Vážený pane předsedo, vážené senátorky a senátoři. Dovolte mi, abych vás obeznámil s návrhem zákona, který mění zákon o branné povinnosti a zákon o vojácích v záloze. Zastupuji zde skupinu poslanců jako předkladatele. A mezi touto skupinou je jak pan ministr obrany, tak i celý výbor pro obranu. A shoda a příprava této novely byla prováděna nad tímto tématem bez ohledu na stranickou příslušnost apod. Vznikala také tzv. odspodu, to znamená, že vznikala z popudu a z informací přímo od vojáků, ze spolupráce s jejich veliteli na ministerstvu obrany.

Navrhovaná změna opravuje, doplňuje a dělá více motivačním oba tyto zákony, pro vojáka sloužícího jak v profesionální armádě, tak dobrovolně v aktivních zálohách.

Schválili jsme a do života uvedli 1. července 2016 rozsáhlou úpravu, tedy loni, a rozsáhlou úpravu branného zákona i nový zákon o službách vojáků v záloze. A tyto právní předpisy zásadním způsobem změnily podmínky výkonu služby vojáka.

Cílem předkládaného návrhu zákona je snaha odstranit negativní dopady, které se projevily ve skutečné praxi. Byť nejde o zásadní problémy, jsou některé z předchozích nastavených parametrů vnímány vojáky zařazenými do aktivní zálohy i vojáků profesionálních negativně a ve svém důsledku mohou odradit nové zájemce o službu v aktivní zálohy, což by bylo zcela proti duchu posilování obranyschopnosti naší země, jak si přejeme.

Dovolte mi, abych vás teď velice stručně seznámil se čtyřmi body základních změn u branného zákona a s pěti body základních změn u zákona o vojácích v aktivní záloze.

První bod u braného zákona. Velice jednoduché rozlišení pravidelných vojenských cvičení na tři kategorie – klasická, vzdělávací a ceremoniální. Je to s důrazem především na ceremoniální, ale i s vymezením vzdělávací kategorie, v dalších bodech se tato úprava promítne, protože se výrazně racionalizuje použití hodin ke cvičení, uznání účasti, zjednodušená lékařská prohlídka atd.

Za druhé prodloužit délku v druhém a dalším roce pravidelného cvičení ze 4 týdnů na 6 týdnů v roce a sjednotit délku cvičení pro tzv. vojáky z ulice a bývalé vojáky z povolání. Obecně sjednocování od vybavení, cesty výcviku až po pravidla, jako náhrada cest, což je také v dalším bodě obsaženo a další, je úplně běžný trend v moderních zahraničních armádách u partnerů. A při potenciálním nasazení opravdu nelze dělat rozdíly mezi aktivní zálohou a standardním profesionálním vojákem, je třeba je mít stejně vyzbrojené a stejně vycvičené.

Co se týká maximální délky ve druhém bodě, tady to zkrátím. Jde o pravidelné vojenské cvičení v délce 6 týdnů, které bude opravdu výjimkou, nikoliv pravidlem, protože těchto 6 týdnů je horní hranice. Jeden z důvodů je již zmíněná ceremoniální kategorie cvičení, kdy, pro vaši představu, kladení věnců a různé další podobné akce se v podstatě započítávaly v hodinách do samotného cvičení. A u vojáků, kteří pravidelně absolvují takovéto obřadní akce, chyběly formálně hodiny pro standardní fyzický výcvik. Je to tedy nejvyšší hranice, která může, ale nemusí být využita.

Za třetí. U ceremoniálních cvičení, které nejsou delší než dva dny, se zavádí místo lékařské prohlídky na začátku a na konci cvičení pouze čestné prohlášení vojáka o jeho aktuálním zdravotním stavu.

Doteď musel pro každé takové kladení věnců voják jít nejdřív k lékaři, vyřídit si dokumenty o svém zdraví a pak absolvovat tuto akci. Pokud se opakovala, musel to stejně tak opakovat. Tuto byrokracii jsme taky racionalizovali.

Začtvrté, pro případ nástupu nemocného vojáka na vojenské cvičení se zavádí fikce nenastoupení, toto je snad jediný bod, který není čistě motivační. Zjistili jsme, že nám vojáci jsou schopni přijít nemocní a v podstatě zahájit nemocenskou na úkor armády. Je to velice jednoduché pravidlo, díky kterému nemocný voják není považován za nastoupeného a řeší si svou nemoc. Soukromě, nebo u zaměstnavatele.

Nyní těch pár bodů v zákonu o službě vojáků v záloze.

1) Doplnit do § 7, 46, chybějící úpravu pro zvláštní postavení ředitele Vojenského zpravodajství vůči aktivní záloze v jeho podřízenosti. Tady byla nedokonalost předtím ve schváleném zákoně, velitel Vojenského zpravodajství by měl mít, aby mohl normálně pracovat a fungovat v jejich režimu, úplně stejná pravidla jako třeba krajský vojenský velitel, pod které spadají teritoriálně jednotlivé jednotky aktivních záloh.

2) Vypustit zvláštní úpravu pro cestovní náležitosti vojáků v záloze ve službě, čímž se plně převezme úprava platná pro vojáky z povolání a dojde ke sjednocení podmínek, kdy v současné době vojákům v záloze ve službě nevzniká nárok na kapesné při zahraniční služební cestě. Detail, o kterém jsem také hovořil předtím.

3) Zvýšit odměnu pro vojáka v aktivní záloze až o 14 400 korun za rok. Ale po 12 letech zařazení do aktivní zálohy. Zde nebudu číst přímo celý ten odstavec, ale řeknu, že tento bod třetí, i bod čtvrtý, je velice silným signálem, jak vůči vojákům samotným, tak i veřejnosti, protože se zde rozděluje na časové období jistá odměna, v celkové sumě se zvyšuje, ale je postupně odstupňována, promiňte tu češtinu, je odstupňována podle délky cvičení. A to od 2 až do 13 let, kdy se po desítkách procent zvedá až téměř k té plné částce. Tento systém, kam nejde tak možná ve finále úplně o tu koncovou částku, často aktivní zálohy mají ve svém soukromém životě úplně jiné příjmy, dělají toto ze svého přesvědčení, a to je být připraveni bránit stát. Ale já to vnímám jako velký signál, že nám záleží na každém takovémto záložákovi, lidově řečeno, a tím říkáme, že čím déle cvičí, čím více je spjatý s armádou, tak jsme ochotni ho postupně více odměňovat. Nemělo by se tolik stávat, že nespokojení vojáci opouští armády, kde mají třeba pocit, že armádě na nich tolik nezáleží.

4) Tento bod jsem již zmiňoval. Svazuje se nárok na základní částku odměny 18 000, s vykonáním alespoň 7 dnů cvičení v roce. Tento limit je taky stanoven, potřebovali jsme spodní hranici. Stávalo se, že nevyužitý, nepřizvaný voják necvičil třeba vůbec a měl by podle legislativy právo na odměnu, je to určitě demotivující směrem ke kolegům, kteří poctivě odcvičili a byli přizváni. Takže nějaký minimální čas cvičení je třeba absolvovat.

A poslední bod. Odstraňuje se chyba, která vznikla změnou v branném zákoně v poslední fázi schvalování a jasně se tak stanoví, že jednodušší režim zařazování bývalého vojáka z povolání do aktivní zálohy lze použít pouze do dvou let po ukončení služebního poměru. Zde to nebylo nějakým způsobem omezeno, vedly se různé diskuse, v rámci personalistiky se používaly různé postupy. Shoda profesionálů je na tom, že takto to ukotvit do 2 let je ideální.

Co říci závěrem? Návrh zákona obsahuje relativně jednoduché, avšak velmi důležité změny, které je nezbytné uvést do praxe co nejdříve. S ohledem na toto, ale i s přihlédnutím k bezpečnostní situaci vám proto za předkladatele navrhuji, a tímto vás i žádám o schválení této novely. Rád bych zdůraznil, že Poslanecká sněmovna téměř jednohlasně schválila tento materiál, návrh zákona, v prvním čtení, v urychleném řízení, v § 90 odst. 2 zákona 90/1995, což je taky jistý signál. O tom, jak se rozhodl váš VZVOB, zde ještě uslyšíte. Ale i toto bylo jednohlasně pozitivní.

Vláda samozřejmě přijala souhlasné stanovisko. Tímto vám děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Já vám děkuji, pane poslanče, pane navrhovateli, prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VZVOB. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 173/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Zdeněk Brož, jehož nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Zdeněk Brož:  Děkuji za slovo, pane předsedo a pane poslanče, vážené kolegyně, vážení kolegové. Cílem tohoto zákona je jasné zvýšení motivace občanů ke službě ve vojenských zálohách a k účasti vojáků v záloze na vojenských cvičeních. Návrh tohoto zákona jistě zlepší postavení vojenských záloh a zlepší situaci v obranyschopnosti země, proto je z tohoto místa zbytečné po úvodním slově pana poslance, abych rozváděl dál podrobnosti. Jenom vám sdělím, že doporučuji přijmout návrh v nezměněné podobě, stejně jako výbor, jehož usnesení si dovolím citovat, který na své 8. schůze přijal 77. usnesení, kdy po odůvodnění zástupce předkladatele Martina Sedláře, poslance PČR, zpravodajské zprávě senátora Zdeňka Brože a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Já také děkuji, pane senátore. Prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a plnil úkoly garančního zpravodaje. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 našeho jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak. Otevírám obecnou rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Pane předsedo, pane poslanče, kolegyně, kolegové. K tomuto návrhu cítím potřebu jen uvést, že vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen, že branná všeobecná povinnost v naší zemi byla zrušena velmi neuváženě, teď samozřejmě mě nechytejte za slovo, protože ona pořád existuje, jak všichni víme, nicméně základní vojenská služba byla zrušena jistě neuváženě, měla být zkrácena. A protože jsem přesvědčen, že nejenom pro výchovu těchto mladých mužů, ale pro obranu vlasti je potřeba takto mladé lidi u nás vychovávat a vzdělávat, tak toto je jeden z dalších kroků, který k tomuto směřuje. Jsem přesvědčen, že do několika let se stane nevyhnutelným to, co jsem řekl na začátku. Vidíme to ve světě všude kolem sebe.

Takže panu poslanci a těm, kteří zlepšují postavení vojáků, tedy záloh, kteří přispívají k celkovému vědomí o tom, že se musíme umět bránit sami, tak za to mu děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Kdo další se hlásí? Není zájem o vystoupení v rozpravě, takže rozpravu končím. Pane navrhovateli, chcete reagovat? Nechcete. Pan garanční zpravodaj asi také nemá zájem? Takže děkuji. A my můžeme přistoupit k hlasování, protože jediný návrh z výboru je návrh schválit.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném nám Poslaneckou sněmovnou. Aktuálně je přítomno 60 senátorek a senátorů, kvórum pro přijetí je 31. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Je někdo proti? Pokud ano, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 36, registrováno 63, kvórum 32, pro návrh 61, proti nikdo. Návrh byl schválen. Já blahopřeji panu předkladateli a děkuji také zároveň panu zpravodaji. A my se vystřídáme.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Dobrý den. Pan předseda se takticky nechal vystřídat, protože chce mluvit k následujícímu zákonu, ale já než budu pokračovat, tak, prosím, po bouřlivé noci se našla náušnice. Podle písně Dívka s jednou náušnicí... Tak pokud by... Ano, už se senátorky osahávají. Takže kdyby něco, je u mě. Každý se může přihlásit. Můžou se přihlásit i chlapi, ti je také někdy nosí.

Ale my jsme u

 

Návrh zákona o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu mezi sebou a navenek a o změně zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (stykový zákon)

Tisk č. 172

Senátní tisk č. 172. Prosím paní senátorku Elišku Wagnerovou, aby nás seznámila s návrhem zákona. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Eliška Wagnerová:  Děkuji, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Tak konečně k nám doputoval návrh stykového zákona, který ovšem, jak už všichni víte, Poslanecká sněmovna poněkud učesala, něco odstranila. A to, co nejvíc vadí, že odstranila, je to, co jsme tam dávali, a to, že pokud přijímá Poslanecká sněmovna pozměňovací návrhy k předloze zákona, pak že by nám měla postupovat tedy ten návrh v úplném znění, včetně těch pozměňovacích návrhů. Bohužel, toto se sněmovně nelíbilo. Ono se to především nelíbilo aparátu sněmovny. Ale to odůvodnění oficiální zní, že toto bude řešeno tou elektronizací legislativního procesu, pak že budou mít všichni v dispozici kompletní znění vždy v každém okamžiku jako takové. Takže prostě, bohužel, toto se nepodařilo. Ale jak mně jeden senátor na výboru pro veřejnou správu, kterému se to hodně nelíbilo, říkala, proč nevyzval své kolegy, aby tedy podpořili tento návrh, tak mně doslova řekl: Já jsem na ně řval! Tak jsem říkala: No vidíte! A po mně chcete, abych je snad bila? To snad ne. Nicméně, byly tam samozřejmě učiněny ještě další úpravy, a sice s odkazem na to, že ty úpravy, které byly tady ve stykovém zákonu, náležejí vlastně do jednacích řádů jednotlivých komor. To byla taková trošku netykavka ze strany Poslanecké sněmovny, která, jak vidíte, si tímto ale naznačuje, že si nechce nechat sahat na svůj jednací řád, a tak si ho bude upravovat ona sama. A jako nechce tolerovat, aby jí ten stykový zákon tedy vnucoval něco navíc jako zásady.

To už jsem říkala tedy od počátku, že je problém v tomto ten, že stykový zákon je přijímán až jako poslední z té řady těch procesních předpisů a organizačních jednotlivých komor, ačkoliv by měl být přijímán jako první, ukotvit určité principy, určité zásady a na nich by se měly budovat ty jednací řády. Ale to už je pryč, to se nenavrátí, musíme vycházet z reality, která je, jaká tedy je.

Já jenom pro ilustraci, jim vadilo například, že by v jednání před Ústavním soudem bylo napsáno, že sněmovny zastupuje předseda komory. Tak to jim vadilo, protože chtějí si tam posílat, koho oni sami uznají za vhodného. To samozřejmě je řešitelné, i tak by to bylo řešitelné, ale dobře, chtějí to mít výslovně, tak budiž.

Pak tam byla ještě změněna účinnost, a to tak, že ten zákon... Je vlastně o rok odložená ta účinnost ve vztahu k tomu, co se původně navrhovalo. To si myslím, že celkem není nic proti ničemu. A potom byla tam k tomu přilepena právě novela jednacího řádu Poslanecké sněmovny, která reaguje na to, co je v tom zákoně nejcennější, a to je ten tzv. člunek, který se týká jenom ústavních zákonů a těch tzv. organických zákonů, čili zákonů podle čl. 40 Ústavy, které potřebují souhlasy obou dvou komor. Tak tam prostě bude platit tento člunek, že si budou moci ty zákony sněmovny posílat, než naleznou konsensus. Je to ohraničeno, a sice tím, že když skončí funkční období Poslanecké sněmovny a nebude ten konsensus nalezen, tak ten zákon prostě padá pod stůl a už dál se tedy v tom nejede. Ale myslím si, že tento institut je velmi důležitý a měl by přispět i k určité kultuře v jednání mezi sněmovnami atd. Dobře.

Už jsem tady zaslechla v těch výborech, že ovšem toto samo je sice hezké, ale že to nestačí jako důvod pro přijetí toho zákona atd. Možná pro někoho to nestačí a je to možná pro něj malichernost. Pro mě tedy rozhodně ne, musím říct. Z druhé strany ale chci zdůraznit, že v tom zákoně z pohledu Senátu zůstala i ustanovení, která jsem nikdy nijak zvlášť nezdůrazňovala, protože mi až tak důležitá nepřipadala, ale patrně někomu ano, asi. A sice, tedy ta materie jejich. A sice, že tento zákon zaručuje Senátu určité proporcionální zastoupení v parlamentních delegacích a v těch stálých delegacích různých, do kterých, vždycky víte, když jste přicházeli do Senátu, takže jste psali, kam chcete být zařazeni. A teď je to zajištěno tímto zákonem, ten poměr.

Dříve to bylo o dohodě, ale nikdy nevíme, jak tedy ta sněmovna se vyspí, nebo jak bude naplněna, a tu dohodu prostě nemusela by dosáhnout. Tato úprava tedy zaručuje Senátu to určité penzum. Pro ty, kteří chtěli vidět ten přínos pro Senát, tak toto je názorná ukázka toho.

Jinak jsem v těch výborech zaslechla námitku, že není, že si tam vypustili to, co jsem říkala, že se neprodloužila lhůta pro projednání věcí v Senátu. Pardon! Ale to není materie pro stykový zákon! To je materie pro Ústavu. To by musel přijít návrh Ústavy a ten prostě nepřišel.

A jestli si někdo představoval, že snad by se tím dalo jaksi vydírat, nebo jak bych to řekla, tu druhou komoru, aby se zasloužila také, tak zaprvé, to – budu mluvit za sebe – není můj styl. Já si myslím, že se musí jednat racionálně a přesvědčovat racionálně, a ne tedy nějakým vydíracím způsobem. Ale zadruhé si myslím, znovu opakuji, že toto je dohromady naprosto, ale naprosto totální nonsens. Protože to prostě není materie tohoto zákona.

Teď to, co se nám sem tedy vrátilo... Pak ještě bych jenom slovo měla říct k tomu, co tam bylo přidáno, ta změna Jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Je to nešikovně udělané, že to bylo tedy dáno, nebo přilepeno k tomuto zákonu, protože faktem je, že Jednací řád nemá povahu organického zákona. Takže má jiný režim, ale budiž. To je nakonec pro ně nevýhodnější, než že by to bylo nějak výhodné pro Poslaneckou sněmovnu. A myslím si, že Senát by se k obsahu novely jejich Jednacího řádu neměl vyjadřovat, protože už i Ústavní soud kdysi, v roce 2005, řekl, že je věcí legislativní slušnosti, aby ta druhá komora nereagovala na pravidla, která si přijme, tedy ta která komora, protože, marná sláva, platí autonomie komor a měla by se ctít. Takže Jednací řád PS ponechme stranou.

Kdybych to tedy měla shrnout, tak projednávaly to dva výbory. Jeden byl ústavně-právní výbor, jenž přijal usnesení, které doporučuje plénu, aby návrh zákona schválilo tak, jak před vámi nyní leží. A pak to bylo v tom už zmíněném výboru pro veřejnou správu, který nepřijal žádné usnesení. A říkám, ty námitky mě poměrně překvapily, protože, znovu opakuji, prodloužení lhůty není materie pro tento zákon.

A pak jsem ještě chtěla říct něco na závěr a teď jsem to úspěšně zapomněla, spolkla. To nevadí, tak kdyby to bylo něco, co by mně přišlo důležité, tak se ještě přihlásím do rozpravy. Takže já vás prosím, abyste podpořili to usnesení, které vydal ÚPV. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní navrhovatelko, a prosím vás, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů.

Senátní tisk projednal výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Záznam z jednání máte jako senátní tisk č. 172/2. Zpravodajem výboru byl určen senátor Miloš Vystrčil. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednání tohoto návrhu zákona ústavně-právní výbor. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. 172/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Nenutil, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Miroslav Nenutil:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové.

Asi na žádný zákon v historii České republiky se nečekalo tak dlouho jako na tento. Je nutno si uvědomit, že se stykovým zákonem počítá už Ústava ČR, nicméně Senát jako takový začal fungovat až o tři roky později. A od roku 1998 se neustále na stykovém zákoně – budu používat tento kratší název – pracovalo. Dvakrát, nebo tuším třikrát. Musím říct, že iniciativa byla vždycky ze strany Senátu. A pokaždé to skončilo tak, že skončilo funkční období sněmovny a ten zákon se nikdy neprojednal. I tato verze, na které se pracuje od roku 2014, byla opět z iniciativy Senátu. Sešla se jak naše Komise pro ústavu, tak i zástupci ústavně-právního výboru PS. Domluvili se na té verzi, mluvila tu o tom trošku paní senátorka.

Chci říct, že my jsme hlavně stáli o to, aby stykový zákon byl přijat. Že se tam nepodařilo na naše přání prosadit to, o čem se tu hodně mluvilo, tedy aby nám ze sněmovny posílali změnu, tedy návrhy zákonů s vyznačenými změnami v současně platném znění, případně konfrontace s původním vládním návrhem, to už jsme neovlivnili. Nicméně na organizačním výboru bylo sděleno, že jakási taková podobná verze není pro náš legislativní odbor zase tak úplně obtížné, vyznačit tam ty základní změny.

Tedy téměř 20 let se čeká na to, aby byla naplněna Ústava České republiky. V ústavně-právním výboru naší komory jsem přivítal, že ten zákon existuje, byť tedy není stoprocentně podle našich představ. Ale mají-li o něčem rozhodovat dva, tak zcela výjimečně se ve sto procentech na všem shodnou, jak v parlamentu, tak i v životě.

O některých těch věcech tady mluvila paní senátorka Wagnerová. Ano, nejpodstatnější v procesu přijímání zákona je ten takzvaný člunek, kdy lze mluvit o pozměňovacích návrzích i ústavových zákonů. Významné pro nás je i to, když tady byl před chvílí pan poslanec a navrhoval zákon, automaticky tu vystupoval coby člen českého parlamentu. Jde-li senátorka nebo senátor obhajovat náš návrh do Poslanecké sněmovny, podle jejich jednacího řádu musela sněmovna hlasovat o tom, že tam můžeme promluvit. Tímto stykovým zákonem se narovnává stejné postavení.

Nedojde ani k takovým nedopatřením, která jsme tady tuším v posledních třech letech... Ne, to bylo v tom předcházejícím období, kdy do Senátu byl poslán návrh zákona řekněme kanceláří. Tam nedošlo... Tam došlo k chybnému přepisu, ale my jsme s tím museli pracovat jako s oficiálním materiálem a pak se to těžko napravovalo. Teď je jasně dané, že platí pouze ten návrh zákona postoupený předsedou, také předsedkyní, Poslanecké sněmovny. A nebo, když my vracíme, tak pouze ten text postoupený předsedou Senátu.

Mluví se tam i o zákonných opatření Senátu, nebo zpřesňuje se to, uvádí se to do toho stykového zákona. Protože zatím tyto části byly v Jednacím řádu Senátu. Další významný posun, přínosem pro Horní komoru je to, co už tu paní senátorka také naznačila. Tedy přesné stanovení počtu zastoupení v jednotlivých stálých delegacích. Stručně řečeno, dvě třetiny budou patřit Poslanecké sněmovny, třetina Senátu, a co do počtu stálých delegací, tak i ten poměr platí i při přerozdělování počtu jednotlivých členů. Předseda Poslanecké sněmovny vylosuje tu třetinu misí, jež přepadne Senátu. A ta volba potom spočívá v tom, stane-li se předsedou té mise člen Horní komory, pak automaticky je místopředsedou člen Dolní komory, a obráceně. Tak to je také jednoznačně dané.

Nově se tu zřizují také pracovní skupiny komor. Nad určitou otázkou, nebo souborem otázek, vždycky se může něco objevit a mají tedy potom také pevně zákonem dané postavení. Paní senátorka tu mluvila také o zastoupení parlamentu jako účastníka řízení. Je jasné, že všechny zákony, které byly přijaty do 8. prosince roku 1996, tedy, než začal působit Senát, tak tam zastupuje před Ústavním soudem předseda sněmovny. U zákonů přijatých později zastupují jednotliví zástupci komor. Není tam přesně napsáno, že to musí být předseda.

O jakémsi zaplevelení toho ústavního zákona přidáním změny Jednacího řádu sněmovny tady paní senátorka mluvila. Trošku nás mrzí, že účinnost dali až 12. kalendářním měsícem po zveřejnění ve sbírce, protože teoreticky to mohlo platit už pro nadcházející podzimní volby. Ale vůle ve sněmovně nebyla.

Když tady mluvím o vůli, nevoli, tak až si budete, milé kolegyně, vážení kolegové, rozhodovat, mějte na paměti to, co říkala paní senátorka. Něco jiného je ústava, změna ústavy, a něco jiného je tento stykový zákon. A mějte na paměti také to, že Senát byl vždy iniciátorem ke vzniku tohoto zákona. Teď vypadá, že by to konečně mohlo vyjít. A jestliže do této doby toho pomyslného černého Petra držela Poslanecká sněmovna, nemyslím si, že by bylo důstojné, aby kvůli nějaké malichernosti ten černý Petr teď připadl Senátu.

Děkuji za pozornost a případný dotaz, budu-li znát, s pomocí paní senátorky snad odpovíme.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore, prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž se můžete po skončení rozpravy vyjádřit. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí senátor Miloš Vystrčil? Ano, přeje. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové.

Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí se zabýval návrhem zákona poměrně v podrobné rozpravě, ve které zaznělo spousta z toho, co tady říkala paní senátorka. Seznali jsme, že ten zákon v té podobě, ve které nám ho vrátila Poslanecká sněmovna, nenaplňuje předpoklady, respektive cíle, se kterými ten zákon Senát do Poslanecké sněmovny posílal. A tudíž proto nebylo přijato žádné usnesení. A při hlasování o návrhu předložený návrh schválit 4 senátoři byli pro, nikdo nebyl proti a 5 se zdrželo.

K vlastnímu průběhu jednání a řekněme pozici, kterou dostávala paní předkladatelka, se potom vyjádřím v obecné rozpravě. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a otevírám obecnou rozpravu, do které se hlásí pan předseda Milan Štěch. Máte slovo, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Hned na úvod musím říci, že jsem vůbec nepředpokládal, že bych k tomuto návrhu v tuto chvíli, nebo v tuto dobu zde musel vystupovat. Ale pak se ukázalo, že je to potřeba, neboť usnesení výboru pro územní rozvoj mě velmi překvapilo a zaskočilo. Tak jak jsem byl seznámený na Organizačním výboru s vystoupením některých kolegů na Organizačním výboru, je naprosto jasné, že na tomto výboru – aspoň podle mých informací a bylo to potvrzeno na Organizačním výboru – bylo prezentováno, že ten zákon, ten stykový zákon má jednu velkou chybu. A to v tom, že v něm není zakotveno prodloužení lhůty na projednávání návrhů zákonů v Senátu z 30 na 60 dní.

Já si myslím, že to je velké nedorozumění, velký omyl, jak tady říkala paní předkladatelka, paní kolegyně Wagnerová, toto ustanovení, prodloužení lhůty nemůže být v tomto běžném zákonu. To přece víme a také jsme si dali určité vyjádření, které chceme držet, že musí být tato změna v ústavě, protože lhůtu upravuje ústava. Věřím, že ta vůle, která tady v nedávné minulosti byla, že až tady bude změna ústavy, tak že budeme všichni držet tu dohodu a budeme požadovat schválení ústavního zákona, a nebo podpoříme schválení ústavního zákona tehdy, když tam ta lhůta bude prodloužena. Takže prosím, abychom to oddělili, to tam podle mého názoru nepatří.

Já bych chtěl poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že je tu dneska stykový zákon prakticky v závěrečném hlasování. Je to senátní návrh zákona, je to několikátý pokus, který vždycky zkrachoval. Já vám řeknu, vzhledem k tomu, že jsem to dlouhodobě zažil, že se vždycky lidé, kteří to měli na starosti, ať už to byli lidé z ústavně-právních výborů, z komise, nebo i vedení Senátu v minulosti moji předchůdci snažili – a vždycky někam do nějakého stavu došli – a skončilo to vždycky nevůlí Poslanecké sněmovny. Můj názor – a nechytejte mě za slovo, je to názor, který nemusí být přesný, proč to ve sněmovně vždycky skončilo, mně přišlo, že někteří dlouholetí poslanci, kteří tam třeba byli ještě na přelomu tisíciletí, vlastně nechtěli připustit jakousi legitimizaci, uznání Senátu. Protože oni se ve své podstatě nikdy neztotožnili s tím, že Senát tady je. Oni by bývali chtěli, aby tady byla jenom jedna komora.

Já musím říci, že v jednom posledním období jsem to v Poslanecké sněmovně prakticky nezaznamenal, přišlo tam mnoho nových poslanců, a myslím si, že v uvozovkách „tento mindrák“ tam nebyl, a proto byla také šance dospět k nějakému výsledku. Samozřejmě, že bychom si dokázali představit, že by stykový zákon mohl být ještě lepší, že by mohl pozvednout nějaké proklamace Senátu, nebo dát mu více, ale o tom rozhoduje stejně jako my i ta druhá polovina – komora. A jenom to, že se překročí hranice té neochoty stykový zákon schválit, je enormně cenná.

Já vám mohu říci, že samozřejmě veřejnost toto moc nezajímá, ale z odborné veřejnosti – politologové a zejména novináři, zasvěcení lidé – se podivují nad tím, že členové parlamentu, dvou komor parlamentu, parlamentáři nejsou schopní se více než dvacet let domluvit o pravidlech vztahů mezi sebou. Zamyslete se nad tím. A proto takhle dneska vystupuji, abyste zvážili na miskách vah, jestliže tam všechno není podle našeho uvážení nebo přání, že bychom to náhodou tady neschválili, nebo to schválili nějakým malým počtem hlasů.

Já tady mohu ještě snášet argumenty, které tady řekli přede mnou kolegové, a myslím si, že jsou namístě. Podle mého je nejcennější to, že je tady pravidlo, vztahové pravidlo, které do určité míry v tomto stavu více legitimizuje Senát, než to bylo chápáno v politické sféře doposud. Takže vás prosím, abyste ten návrh podpořili. Není to moje dílo, je to prakticky dílo všech předchůdců, kteří tady seděli, kteří se na tom podíleli. Hlavními vyjednavači byli lidé, kteří jsou z komise. A myslím si, že by to byla rána, kterou bychom si sami sobě udeřili, kdybychom teď z nějakých důvodů, že tam není například to promítání změn provedených Poslaneckou sněmovnou v tisku. Víte, to je věc, která de facto oproti stávajícímu stavu je něco navíc. A tím největším odpůrcem v Poslanecké sněmovně je legislativa v Poslanecké sněmovně. To je naprosto jasné, a my jí to nepřikážeme. Když to nebude chtít přikázat vedení Poslanecké sněmovny – a to žádné doposud nechtělo, a nebude to podle mého přesvědčení chtít ani v budoucnu.

A oni dneska budou samozřejmě ještě argumentovat daleko podloženěji, že je tady před námi na spadnutí elektronizace tohoto procesu v budoucnu, a ta by to měla nějakým způsobem řešit.

Když bychom to dnes náhodou tady zamítli, myslím tím neschválili, a myslet si, že se dostaneme do nějaké dobré vyjednávací polohy. Ne. Vždycky bude Poslanecká sněmovna tvrdit: vždyť vy jste tento návrh zamítli. A nepokročí se ani o milimetr a podle mého hlubokého přesvědčení se neudělá nic, a budou nám předhazovat, že jsme si zbořili to, co jsme vlastně sami vytvořili.

Ještě jednou: Domnívám se, že velkým omylem bylo, a zaznělo to, to mi nemůže nikdo popřít, že hlavním důvodem, proč bychom to neměli přijímat, je to, že tam není 60 dnů. Ne, jak tady řekli moji předřečníci, to tam absolutně nepatří, o to se musíme my postarat svým postojem zásadním postojem při nejbližší změně Ústavy.

Ještě jednou vás žádám a prosím, abyste stykový zákon podpořili, abychom si nevstřelili vlastní branku a abychom tento storypříběh už konečně uzavřeli. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane předsedo. Dalším přihlášeným je pan senátor Miloš Vystrčil. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, mám trochu strach vůbec vystoupit, ale věřím, že ho překonám.

Na začátek několik faktických poznámek. Prostřednictvím pana předsedajícího, pane předsedo Štěchu, my jsme v našem výboru žádné usnesení nepřijali, tak nevím, jak vás mohlo zaskočit. My jsme jenom o tom jednali a pak jsme se neshodli, co je správně.

Druhá věc, zase prostřednictvím pana předsedajícího, pane předsedo Štěchu, věřím, že věříte tomu, a nakonec i vystoupení paní senátorky Wagnerové to dokazuje, že pokud v nějaké podobě, já to nepopírám, například na našem výboru zazněla domněnka, že tento zákon aby mohl napomoci tomu, abychom na projednávání zákonů měli 60 dní, že to určitě paní senátorka Wagnerová byla schopna vysvětlit, že tomu tak není. A věřím tomu, že jste schopen i akceptovat, že bychom to následně byli schopni jako členové výboru pochopit. To znamená, že před hlasováním výboru díky vysvětlení paní senátorky Wagnerové jsme všichni už věděli, jak to je. Přesto nám to tady dnes znovu třikrát bylo vysvětleno. Za to děkuji, neboť opakování je matka studia.

Nyní k samotné materii, jak ji máme před sebou a jak ji popisovala paní senátorka Wagnerová. Skoro si ji málokdy dovolím z hlediska obsahu nějakého zákona doplňovat, neboli opravovat, ale v případě člunku nebylo zmíněno, že člunek také končí v okamžiku, kdy některá z komor zamítne zákon, resp. nepřijme usnesení. To tam řečeno nebylo. A jak to tady někdo edukativně asi sedmnáctkrát říkal, že tento zákon se netýká prodloužení lhůty, tak si tady dovoluji poznamenat jednu věc, kterou tady paní předkladatelka nezmínila; jestli úmyslně nebo neúmyslně, si netroufám odhadovat.

Další věcí, kterou si dovolím říci – a já to tady z vystupování cítím – je, že každý z nás má rád své děti. A v okamžiku, kdy začneme posuzovat to, jak se chovají, vypadají nebo jaké vlastnosti mají naše děti, tak objektivita a schopnost zachovat si objektivní přístup někdy kulhá. A ať se na mě nezlobí – zase prostřednictvím pana předsedajícího – jak paní senátorka Wagnerová, tak pan senátor Štěch, trochu cítím, že oni se cítí být matkou nebo otcem tohoto zákona, aspoň ve smyslu toho, že to pro ně bude jakási osobní satisfakce, něco, co se předtím nepodařilo a co, když se teď podaří, bude to věc, bude to čin, který následně bude někde oceňován a bude znamenat v jednom případě legitimizaci Senátu, v druhém případě poměrně významný právnický počin nebo skutek.

Tak to aspoň na mě působí a říkal jsem si, že to tady řeknu. Někdo u vás má možná jiný pocit, ale já mám pocit tento.

Nyní k vlastnímu významu. Myslím si, že vycházet z toho, že některé věci je nutné upravit proto, že dvě komory volené občany České republiky se nebudou schopné dohodnout a jedna druhou bude zašlapávat do země a proto je potřeba mít jistotu v případě obsazení některých pozic někde, není přístup hodný a důstojný Senátu. A já osobně za celou dobu, co funguji v Senátu, jsem nepocítil, kromě dlouhého čekání, jakési řekněme opovrhování nebo cokoliv, co mi zabraňovalo jakkoliv se vyjadřovat v případě obhajování zákonů, které jsme vrátili ze Senátu do sněmovny, při vystupování v Poslanecké sněmovně, a zrovna tak, pokud jsem byl členem nějakých skupin, tak tam nějaké problémy nebyly, neboť se komory vždycky dohodly. Tím neříkám, že to vždycky bylo jednoduché, ale nakonec většina věcí stejně je na dohodě, protože nikdy žádným zákonem nepopíšete úplně všechno a přesně a prezentovat to jako hlavní nebo důležitý výsledek toho, co se děje, mi nepřipadá v Senátu důstojné.

Pak tady mám jednu poznámku, koho si vážím a koho si nevážím. Myslím si, že pokud něco chceme a víme, proč to chceme a jsme tady proto, abychom nějakým způsobem pracovali pokud možno co nejlépe pro to, aby legislativa v České republice byla kvalitní, měli bychom být schopni pro to přinášet i nějaké oběti a měli bychom být schopni si trvat na svém. A jsem přesvědčen, že není možné nadále strpět nerovnoprávné postavení Poslanecké sněmovny a Senátu z hlediska materiálů, které máme k dispozici při studiu, při přípravě na vystupování na výborech a na plénu obou komor.

Pro poslance je naprostou samozřejmostí, že v okamžiku, kdy projednávají návrh zákona, dostanou důvodovou zprávu, dostanou návrh změn zákona a dostanou návrh zákona s vyznačením změn, které navrhuje navrhovatel. Oni si to mohou přečíst, připraví se na jednání a následně projednají zákon. A kdyby jim náhodou vláda, která bývá nejčastějším navrhovatelem zákona, návrh zákona předložila v podobě, že mění třeba zákon o zaměstnanosti tím způsobem, že v § 32 se slovo a mění na slovo nebo, v § 37 se slovo případně mění na slovo možná a v § 85 se věta – bylo by lepší – mění na – bylo by horší, tak si myslím, že Poslanecká sněmovna by řičela a v žádném případě by nebyla ochotna akceptovat tímto způsobem projednávání návrhů zákonů, které se mají změnit. Přesto naprosto nelogicky se sněmovna poté, co zákon projedná a velmi často přijímá v tomto volebním období komplexní pozměňovací návrhy, není ochotna nám poskytnout stejný servis. Jinými slovy, také nám dát, kromě toho, že se a mění na nebo a případně na možná, i text, kde jsou vyznačeny změny, které ona provedla při projednávání zákona v Poslanecké sněmovně.

Na rozdíl od pana předsedy Štěcha si nemyslím, že to je způsobeno jenom neochotou Kanceláře Poslanecké sněmovny. Myslím si, že v některých případech je to záměr, protože kdyby se tak dělo, tak by mnohem lépe nejen pro senátorky a senátory, ale i pro veřejnost bylo zřejmé, kdo co kdy a jak měnil. A pokud se někdy změní třeba 800 korun na 1000 korun a pokud se to týká například kilowatthodiny nebo megawatthodiny, a pokud těch megawatthodin jsou miliony, tak potom tyto miliony se násobí rozdílem 200 korun a vznikají obrovské škody nebo obrovské zisky. A je pak daleko obtížnější dohledat, když není k dispozici návrh zákona s vyznačením změn, kdo 800 korun změnil na 1000 korun nebo slovo případně na slovo možná, či slovo nebo na slovo a, než kdybychom tento text měli.

To znamená, to není otázka věcná, to není otázka jenom věcná, ale to je i otázka politická. My jako strážce transparentnosti legislativního procesu bychom na této věci měli trvat, měli bychom trvat na tom § 6, který Poslanecká sněmovna z pro mě nepochopitelných důvodů vyškrtla. Opravdu si nemyslím, že je správné, abychom z této věci ustupovali. Myslím si, že do jisté míry, pokud ustoupíme a budeme hlasovat pro ten zákon, tak se zbavujeme části své hrdosti, části své autority, svébytnosti. Protože my bychom si měli trvat na svém. Měli bychom trvat na tom, co je pro tuto zemi správné a dobré. A správné a dobré pro tuto zemi je, aby senátoři měli stejné podmínky při projednávání zákonů, jako mají poslanci. A my je dneska nemáme, při vší úctě k tomu, co dělá pro nás organizační odbor. Takže to je ten hlavní důvod, proč já si myslím, že bychom pro ten zákon hlasovat neměli. Vůbec si nemyslím, že potom budeme my těmi viníky. Těmi viníky bude ten, kdo neodsouhlasil, abychom tam měli § 6, který zajišťuje stejnou možnost projednávání, omlouvám se, že se opakuji, zákonů jak ve sněmovně, tak v Senátu. Mimochodem, v tom § 6 byla samozřejmě i reciprocita, že my bychom potom samozřejmě do Poslanecké sněmovny vrácené zákony také dodávali včetně vyznačených změn, toho, co jsme změnili.

A poslední věc, mě docela překvapilo, jak to paní senátorka Wagnerová lehce přešla, je, že Poslanecká sněmovna si k zákonu, který se projednává, nebo který patří k zákonům vyjmenovaným v čl. 40 Ústavy, přidala zákon, který nepatří nebo není zmiňován v čl. 40 Ústavy, jinými slovy ke schválení jednacího řádu Poslanecké sněmovny není potřeba souhlasu obou komor, může si to klidně Poslanecká sněmovna, pokud bude mít 101 hlasů, schválit, aniž my budeme proti. Přesto Poslanecká sněmovna z nějakých důvodů, kterým nerozumím, to přilepila k tomuto stykovému zákonu, my o tom taky dneska hlasujeme, myslím si, že z hlediska čistoty, resp. kultury toho legislativního procesu to není nic, co by stálo za pochvalu, nebo čeho bychom si neměli všímat, nebo říkat, že to je maličkost. To je o těch dětech, kdy se na to dívám přísně, a kdy se tedy nedívám přísně, když to je to moje dítě. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Jako další se přihlásil místopředseda Senátu, senátor Jiří Šesták. Máte slovo, pane místopředsedo.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Tady bylo řečeno mnoho důležitého, já to nechci opakovat, tak vystoupím velmi krátce. Vystoupím na podporu tohoto materiálu, protože si myslím, že je velmi důležité, aby byl zacelen nedostatek ve znění Ústavy, která s tímto zákonem počítá. Já naprosto rozumím ctěnému kolegovi Miloši Vystrčilovi. Mně také vadí, že § 6 byl vyškrtnut z této materie, protože považuji za velmi důležité, abychom měli rovnoprávné postavení jako Poslanecká sněmovna, považuji za velmi důležité, abychom dostávali materiály v té podobě, po které volá kolega Vystrčil, po které voláme už delší dobu všichni. Myslím si však, že pokud neschválíme tento zákon v tom znění, v jakém ho máme dnes na stole, tak nevyřešíme tento problém. Tento problém se musíme snažit řešit v dalším období, dalšími cestami. Tím, že bychom tento zákon neschválili, bohužel nezískáme nic a ztratíme, myslím si, mnoho. To mnoho vidím v tom, že s tímto zákonem počítá Ústava ČR. A když se pročítáte odbornou literaturou, autoři této odborné literatury někdy i s ironickou poznámkou nerozumí, proč nehotovost ústavní nevadí nám zákonodárcům, proč se nesnažíme tento nedostatek odstranit. Protože považuji Senát za komoru, která má mít nadhled nad všedními dny, nemá být ponořena do těch problémů, tak jako Poslanecká sněmovna, má mít jakousi sebereflexi v daleko větším časovém prostoru, tak si myslím, že nám přísluší a je to i naší povinností, tento nedostatek odstranit. Že tady byly dva až tři pokusy, jak říkal pan předseda, tak byly to pokusy, které inicioval především Senát. Je vidět, že Poslanecká sněmovna tento problém takto nevnímá. Proto je to na nás. Já bych se velmi přimlouval, abychom schválením zákona dnes jsme splnili svoji úlohu, kterou vnímám, že Senát má, a Ústavu tak doplnili o část, se kterou se v Ústavě počítá.

Velmi bych se přimlouval za to, aby vypuštěný § 6, který považuji také za handicap v práci Senátu, tak abychom se snažili řešit v budoucnu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore. Dalším přihlášeným je paní senátorka Eliška Wagnerová. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Eliška Wagnerová:  Děkuji, pane předsedající, kolegyně a kolegové. Já se cítím povinna odpovědět panu senátoru Vystrčilovi, vaším prostřednictvím bych ho chtěla ujistit, že v tomto zákoně svou profesní satisfakci opravdu ale nehledám. To skutečně ne! Tu hledám úplně jinde a mimo parlament, musím říct. Takže to je obvinění, které se mě přímo osobně dotklo. Ale dobře, pokračujme.

Že jsem tady přijala a skousla ten přílepek v podobě jednacího řádu Poslanecké sněmovny, té změny, já už jsem to vysvětlovala, argumentovala na tom výboru. Ale dobře, zopakuji. Nelíbí se mi to. Samozřejmě, že ne. Ale tam jsem říkala, že existuje rozhodnutí Ústavního soudu, které skouslo taky to, že byly dány dohromady v tehdejším případě rozpočtový zákon a jiný zákon, jako jeden zákon to bylo přijato a šlo to do Senátu, ačkoliv Senát nemá možnost a nemá pravomoc o rozpočtovém zákonu hlasovat. Ústavní soud to skousl. Tak proč bych to nemohla v tomto případě svázat s tím prostě... Osud celého toho zákona skousnout i já? A to jsem říkala na tom výboru. Teď to tady opakuji i pro ostatní.

Teď tedy pan senátor Vystrčil v té své zpravodajské zprávě řekl, že nebyl dosažen cíl, cíl, účel, to je jedno. No jo, ale z toho, co o tom tady v tom svém relativně dlouhém expozé přednesl, tak vlastně vyplynulo, že mu opravdu nejvíc vadí ten § 6 a že tedy jde... A teď na nás apeluje, že jde... Ten § 6 přece nebyl cílem ani účelem tohoto zákona. To bychom byli směšní, kdybychom takto argumentovali pro to, že nebyl dosažen účel, a tudíž že to tedy zamítáme. Takto to tedy nestojí. To skutečně... Ten účel je někde úplně jinde.

Pak tedy, jak mi vytkl to, pan senátor Vystrčil, že jsem nezmínila to zamítnutí zákona, že tím ten proces končí, logicky ale, to není člunek. Pokud to sem přijde z Poslanecké sněmovny, my to zamítneme, tak to ještě nezačíná člunek. Člunek začíná, až když se to vrátí tam. Čili to jsem neměla potřebu zmiňovat, když jsem hovořila o člunku. Mluvila jsem pak taky o konci toho člunku, ne obecně o procesu, ukončení procesu schvalování zákona v režimu čl. 40 Ústavy. To jsou jenom takové drobné poznámky k tomu.

Jen opravdu se ztotožňuji s těmi všemi, co zde řekli, že by bylo opravdu... Asi by se všichni divili, že komora, která ten návrh připravila, která ho pustila do té Poslanecké sněmovny, že ho nakonec také ukončí tím, že ho nepřijme. To by bylo opravdu cosi, čemu by nikdo podle mého názoru neporozuměl a nešlo by to ani pořádně vysvětlit. Takže, prosím pěkně, važte i toto.

A jinak, já opravdu si myslím, že tato předloha je výsledkem prací, které tady byly na tom stykovém zákonu odvedeny i v minulosti. Těmi všemi, co se tím zabývali v minulosti. A tím sjednotitelem toho byl profesor Kysela, který zde působí od samého počátku jako tajemník té komise pro Ústavu. Ale ať už tam v ní byl kdokoliv, tak vlastně se formulovaly ty věci takto. Takže i to bych musela říct, není to moje dílo, není to dílo jenom této komise, ale je to cosi, co je výsledkem těch dlouhodobých snah senátních a senátní komise pro Ústavu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní senátorko. S přednostním právem pan předseda Štěch. Zřejmě chybně označený za otce...

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. Já bych chtěl jenom tady reagovat na to, že tady vznikl dojem, že tou podstatnou věcí, na které nám nejvíc má záležet, o kterou nám vždycky nejvíc šlo, že je ten § 6. Vážení, všechny ty návrhy, které v minulosti za těch 20 let byly učiněny našimi předchůdci, ten náš návrh je velmi a velmi shodný, nikdy tam problematika § 6 nebyla řešena. Nikdy! To bylo řešeno až s příchodem pana kolegy Vystrčila. My jsme to uznali a chtěli jsme to prosadit. Ale věřte mi, že ono to je taky spojené s velkými do určité míry riziky. A nezapomeňme na jednu věc. Do sněmovny jde vládní návrh zákona. Sněmovna tam promítne ty změny, které my chceme, aby nám tam vyznačila. Ale do Senátu, vážené kolegyně a kolegové, to nejde jako poslanecký návrh. Do Senátu to jde stále jako vládní návrh. Tak jestli bychom na někoho měli apelovat a pouštět a cenit zuby, tak musíme potom na předkladatele, na vládu. Já jsem zvědav, jak po volbách tady najdeme ty hrdiny, kteří tomu premiérovi vyčiní a udělají v tom pořádek. Sestupme na zem, přátelé. Já si myslím, že tento návrh je přínosem. A jenom to, co tady zaznělo, že bychom si dali vlastní branku, protože to je naše dílo, já znova říkám, nikdy to za těch 18 nebo 15 let předtím nebylo v návrhu Senátu, že tam má být ten § 6. Nakonec, když my dáváme senátní tisky do sněmovny jako naše návrhy, tak my tam taky nepromítáme ty změny, my jsme to nabízeli, ale taky to doposud neděláme. Takže opravdu bychom měli vážit, to nejsou takové argumenty, jak tady zazněly, protože tu genezi nemůžeme pominout. Na základě toho odvíjet, že jsme v nerovnoprávném postavení, není seriózní. Není seriózní. A myslím si, že to na některé z vás může působit, ale není to pravda. V tomto směru je Senát suverénem a samozřejmě nakonec my to můžeme promítnout do našich usnesení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane předsedo. Dalším přihlášeným je pan senátor Jaroslav Doubrava. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Děkuji převelice, kolegyně, kolegové. Já jsem velmi rád, že kolega Vystrčil tady připomněl nebo zmínil to, že nedostáváme důvodové zprávy k návrhům zákonů. Vy památnější víte, že jsem z tohoto místa požadoval, aby nám k návrhům zákonů byly dodávány i důvodové zprávy. Tehdy to bylo smeteno z mých požadavků, že v podstatě na to nárok není. Já myslím, že bychom měli ty zprávy dostávat. Podporuji ten návrh kolegy Vystrčila na to, abychom požadovali důvodové zprávy. Nicméně, toto není důvod k tomu, abych nezvedl pro tento návrh zákona ruku. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Nyní má slovo místopředsedkyně Senátu, Miluše Horská. Máte slovo, paní senátorko.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Vážený pane místopředsedo, vážená paní senátorko, kolegyně, kolegové. Já ještě nabídnu jeden pohled, který bude znamenat, že podporuji přijetí tohoto návrhu.

Když se člověk dostane do politiky a není ošlehán těmi politickými boji, řekněme, z té místní nebo krajské úrovně, tak se nějaké období tady trošku diví, protože zde zaznívají velké, silné hlasy z mnoha stran, často jsme tu svědky různých one man show i více mužů, řekněme, i žen, ale je nás tady méně, tím se nechci nikoho dotknout. A ty hlasy jsou opravdu velmi silné. Pak se ty samé hlasy ozývají ještě silněji, že to, co jsme tady schválili, že je vlastně špatně, že si to tady přehazujeme, a peníze tečou. Já jsem se tedy pokusila jako nezkušená politička se domlouvat s druhou komorou. Především o tématech, které není schopen jeden resort pořešit. Já jsem byla velmi překvapena, jak vstřícně jsem přijímaná, řekněme, i tím, že nejsem politicky zařazená, ale někam směřuji, napříč politickým spektrem. Šla jsem s věcmi a bylo mi často vyhověno.

Takový jeden pokus, někteří si pamatujete, někteří ne, bylo tady velké slyšení ohledně problematiky sociálního bydlení. Sešli se tady čtyři ministr, možná jeden byl náměstek, a vznikla meziresortní skupina. Meziresortní skupina, která tu problematiku zpracovala a vytvořila podklad pod zákon, který zase z jistých důvod přijat nebyl. A začalo se komunikovat. Pamatuji si, nevím přesně název toho zákona, kolega Oberfalzer, když byl předseda mediální komise, tak se zvedal zákon, napovězte mi, pane kolego... Když jsme komunikovali jako obě komory napříč... A ten zákon byl úspěšně přijat, ohledně digitalizace, a platí dodnes. Bylo to úplně bez problémů. Já, protože stále avizuji, že jsem z toho neziskového sektoru, který je často rudým hadrem, a protože si vážím práce dobrovolníků a dalších profesionálních pracovníků, tak jsem si velmi přála, aby, když se sem náhodou dostane zákon, který se jen okrajově těch neziskovek dotkne, nemá s nimi nic společného, ale na jeho nepřijetí se ty opravdu hodně obhroublé argumentace tady ozývají, tak jsem se snažila takovou jednu pracovní skupinu obou komor vytvořit. Ta skupina si nenárokuje žádné peníze. Aparát, který by ji spravoval, by byl ten můj, byla pro to podpora pana předsedy, všech místopředsedů, obou komor, protože se stýkáme. Dokomunikovat to s těmi jednotlivými zástupci, docela jsem si to odpracovala, patří mi to, chtěla jsem to.

Ale co se musí stát, muselo doposud stát, že to musela přijmout komora každá na tom svém zasedání. A najednou z toho bylo politikum. Víte, začala jsem těmi silnými slovy, která nefungují. My víme, že když ty linie té komunikace jsou nastaveny, tento zákon je nastavuje v podobě pracovních skupin komor, je to tam takový jednoduchý odstavec, který nás k tomu má, není to politikum, není to sprosté slovo, že bychom spolu měli mluvit, já vidím ten posun tady. Buď tady chceme hřímat a říkat, nejde to, oni a my... Nebo chceme pracovat pro ty lidi. Tak si vyberme. Jsme politici, ta práce je dlouhodobá, ta se nevylíhne teď. Málokdy člověk slízne tu smetanu, ježíš, jak by rád, že...

Při vší úctě k našemu zákonodárství, k tomu, jak ty debaty sleduji, prosím, podpořme svůj vlastní návrh a doufejme, že ty zákony v té podobě, jak si je přejeme, opravdu vyřeší elektronizace. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní místopředsedkyně. Dalším přihlášeným je pan senátor Miloš Vystrčil. Po něm se připraví pan senátor Radko Martínek. Už se nám to zase hezky rozjíždí.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Já jsem se spíš přihlásil proto, že považuji za slušné reagovat na ty věci, které tady zazněly, protože některé byly, byť třeba nepřímo, směřovány i ke mně. Já chci zaprvé poděkovat jak paní senátorce Wagnerové, tak panu předsedovi Štěchovi, prostřednictvím pana předsedajícího, za to vysvětlení. Já celkem uznávám, že ty jejich argumenty jsou racionální. K tomu svému postoji jenom chci říci, že já aspoň takto myslím, když tady mluvím, nikoho dnes nevyzývám pro to, aby ten zákon zamítl nebo pro něj nehlasoval. Ale jenom za sebe sděluji důvody, proč já pro ten zákon hlasovat nebudu a nemohu, neboť i to, že před deseti, patnácti lety při přípravě toho stykového zákona tam nebyla ta podmínka, že by Senát taky měl mít k dispozici podklady pro projednávání svých tisků obdobné nebo stejně kvalitní, jako má sněmovna, mě překvapuje. Je to věc, které nerozumím. Já po ní ani nebudu pátrat. Je to možná dáno vývojem. Ale v tuto chvíli jsem přesvědčen, že bychom se měli snažit, abychom ty podklady v té úrovni a v té kvalitě, jako je má Poslanecká sněmovna, měli také. Čili tolik jenom na dovysvětlení.

Jestli stykový zákon schválen nebude, mně to nijak proti jiným věcem vadit nebude. Znovu říkám, že v tuto chvíli tady vystupuji se svým osobním názorem, přiznávám to, aby zazněl a byl zaznamenán, ale není to dneska v pozici, kdy bych všechny se snažil za každou cenu přesvědčit, aby ho taky přijali jako svůj názor. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Dalším přihlášeným je pan senátor Radko Martínek. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Radko Martínek:  Děkuji, pane místopředsedo. Já se přiznám, že se trošku divím, proč to tady tak dlouho projednáváme. Kolega Vystrčil má nepochybně právo na to, aby měl na ten návrh zákona nějaký názor, myslím si, že i ty jeho připomínky k § 6 jsou zcela oprávněné. Nicméně, stejně tak jsem přesvědčen, že drtivá většina z nás je dávno rozhodnuta, jak budeme hlasovat. Trošku nechápu, proč se tady vzájemně přesvědčujeme, abychom snad hlasovali všichni. Já si myslím, že by to dokonce nebylo ani dobré. Takže já respektuji názor kolegy Vystrčila, myslím si, že v tomto případě se mýlí. Já budu hlasovat jinak. Ale troufám si říct, že bychom o tom mohli už hlasovat a postoupit dál.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. A protože do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu končím. Ptám se paní navrhovatelky, jestli se chce vyjádřit? Nechce, všechno bylo řečeno. Pana zpravodaje? Ano.

Senátor Miroslav Nenutil:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové. V osmi vystoupeních vystoupilo šest senátorek a senátorů, hlasovatelné je pouze usnesení ÚPV Senátu PČR, které vám doporučuje schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane zpravodaji. A po znělce budeme hlasovat podle svého senátorského slibu.

Obdržel jsem návrh vás odhlásit a přihlásit, vím, pane senátore Větrovský, že je to pro vás tragédie, ale dnes máte kolegyni u sebe, takže se nic dramatického nestane. Uvidíme, já se dívám. Výborně! Vidíte... Už!

Takže aktuálně je přítomno v sále 60... 62... 64. Já ještě chvilku počkám, jestli to ještě stoupne. Ne, naopak, kleslo to. (Senátoři podávají návrh na opětovné odhlášení a přihlášení se.) Tak znovu. Bohužel, pane senátore Větrovský, musíte se to učit. Ale učení, matka moudrosti, jak bylo řečeno. Uvidíme. Zlepšujete se výrazně. Takže, ještě počkám chvilku, protože ještě další se přihlašují.

Takže teď se kvórum ustálilo, aktuálně je přítomno 61 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je tedy momentálně 32. Já zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro tento návrh, zvedne ruku a stiskne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko.

Konstatuji, že v hlasování č. 37 při kvóru 33 pro bylo 55, proti 2. Já končím projednávání tohoto tisku.

A přistoupíme k projednávání

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 166

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 166. Návrh uvede poslanec Vít Kaňkovský, kterého nyní prosím, aby nás seznámil s návrhem zákona. Vítejte, pane poslanče, máte slovo. Dobrý den, já vás zdravím.

Poslanec Vít Kaňkovský:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Dovolte mi, abych vám představil novelu zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, kterou jsme předložili jako poslanecký návrh. Bylo to společně s kolegy Janem Bartoškem a Jaroslavem Zavadilem. Novelu jsme od počátku připravovali v úzké spolupráci s Národní radou osob se zdravotním postižením. A to na jaře a v létě roku 2016. Chtěl bych se v úvodu zmínit o záměru této novely, tak jak byla původně, a následně vám představím verzi, kterou schválila Poslanecká sněmovna. Chci na úvod jenom připomenout, že v ČR žije více než 1 milion obyvatel se zdravotním postižením, z takto postižených asi 900 tisíc spadá do působnosti tohoto zákona. A zejména z hlediska dostupnosti kompenzačních pomůcek je pro ně tento zákon velmi důležitý. Je potřeba samozřejmě uvést, že ne všichni zdravotně postižení příspěvky tyto na kompenzační pomůcky čerpají.

Zásadní ambicí této novely zákona bylo a je zlepšení přístupu zdravotně postižených k potřebným kompenzačním pomůckám, tady zdůrazňuji, jedná se o pomůcky, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Tyto pomůcky jsou pro většinu zdravotně handicapovaných velmi důležité pro jejich běžný život, ale také pro jejich integraci do pracovního a společenského života.

Je známým faktem, že se přístup k těmto kompenzačním pomůckám výrazně zhoršil v letech změn legislativních, mezi lety 2010 až 2012. A tehdy proběhla i celá řada změn podzákonných norem. Bylo to v době ekonomické krize, byla restrikce, asi v té době to mělo nějaké opodstatnění, byť si myslím, že zrovna do problematiky zdravotně postižených se příliš sahat nemělo.

Je dobré připomenout, že v té době došlo k podstatnému zúžení sortimentu pomůcek, na které je možné čerpat příspěvek.

A dotklo se to nejvíce těch postižených, kteří mají smyslové postižení. Tam se u některých ten sortiment pomůcek, na které je možné čerpat příspěvky, snížil až na polovinu. Významně se také snížily, nebo změnily indikace pro poskytnutí příspěvku. Celkově pak došlo k propadu meziročně o 1 mld. Kč v poskytování příspěvku na tyto kompenzační pomůcky. Stojí zato také připomenout, že dávky, které jsou poskytované na základě tohoto zákona, mají odlišný charakter než jiné dávky. Tady kromě příspěvku na mobilitu, což je klasická peněžní dávka, jsou tyto dávky vázány na pořízení konkrétní zdravotní pomůcky pro handicapovaného. Tato pomůcka musí mít jednoznačnou zdravotní indikaci a je zde povinná 10% účast žadatele.

V té původní verzi naší novely jsme navrhovali celý okruh změn. Po složité legislativní cestě, která trvala víc než rok, je výsledná podoba zákona mnohem úspornější, po řadě jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí v průběhu legislativního procesu byly některé původně navržené změny buď zcela vypuštěny, a nebo upraveny. Jsem ale přesvědčen, že k některým z nich se bude muset v dalším období Poslanecká sněmovna a Senát vrátit. Mezi ty, o kterých si myslím, že si to jednoznačně zaslouží, je záměr rozšířit okruh diagnóz, na které se zákon vztahuje, o tři velmi závažné stavy, které nyní v zákoně nejsou, ale dle logiky konstrukce zákona by tam patřit měly.

Kompromisní řešení bylo také přijato u některých dalších původně navržených ustanovení, přesto jsem přesvědčen, že novela i v této podobě bude pro zdravotně postižené přínosem a dovoluji si vás zdvořile požádat o její podporu. Připomínám, že Poslanecká sněmovna jej schválila velkou většinou napříč poslaneckými kluby. Ze 134 přítomných poslanců ve 3. čtení bylo pro přijetí zákona 129.

Nyní ke konkrétním změnám, které novela přináší. Zmíním jenom ty nejdůležitější. Zaprvé – zvýšení příspěvku na mobilitu ze 400 na 550 Kč měsíčně. Zadruhé – snížení limitu ceny pomůcky, který odlišuje režim stanovení výše příspěvku. Limit se zde snižuje z 24 000 na 10 000 Kč. Možná to trošičku vysvětlím. U pomůcek, které jsou pod tímto limitem, probíhá testování příjmů a osob společně posuzovaných, u pomůcek nad tímto limitem se příjmy netestují. Zjednodušeně řečeno, na ty drahé pomůcky existuje automaticky nárok, pokud je přiznána zdravotní indikace, a ty takzvaně levnější, které jsou pod tím dnes platným limitem 24 000, testování přímo neprobíhá.

Zde je třeba říci, že stávající úprava výrazně diskriminuje ty zdravotně postižené, kteří potřebují pomůcky, které jsou cenově pod dosud platnou hranicí 24 000 Kč. Tady zde zejména o handicapované se smyslovými poruchami, jejichž pomůcky jsou většinově pod 24 000. Ale přitom potřebují takových pomůcek za rok více, nebo během určitého období více. Zmíním některé – diktafon, hlasové popisovače, elektronické orientační pomůcky atd. Tady nastává pak často nerovná situace, že osoba zdravotně postižená, která si našla zaměstnání, na příspěvek na nutnou kompenzační pomůcku často nárok nemá, protože v testu příjmů se již dostane nad zákonem stanovenou hranici. Zatímco pokud by zůstala doma, tak ten nárok mít bude.

Jistě se shodneme na tom, že je pro mnohé zdravotně postižené tento stav demotivující a měli bychom mít všichni zájem na tom, aby se co nejvíce zdravotně postižených dostalo zpět do zaměstnání a co nejvíce i do společenského dění. Vznikly zde obavy některých, že se radikálně zvýší náklady na čerpání této dávky. Já tyto obavy považuji za liché, protože je zde stále nutné posouzení zdravotní indikace pro poskytnutí příspěvku na tu konkrétní pomůcku. A je zde také povinná spoluúčast žadatele.

Zatřetí – při stanovení individuální spoluúčasti žadatele již nově nebudou posuzovány celkové sociální a majetkové poměry, což pro řadu rodin byl parametr velmi ponižující. Začtvrté – dochází k poměrně zásadní změně u příspěvku na motorové vozidlo, zejména v postupu přiznání té dávky, kdy je výše příspěvku nově odstupňována dle příjmů žadatele a osob společně posuzovaných. Přičemž se stanovuje jako nejvyšší možný příspěvek 200 000 Kč.

Byli jsme opakovaně dotazováni, naposledy i na vašem výboru, proč došlo k řešení ve formě parametrického stanovení výše příspěvků dle příjmů žadatele a osob společně posuzovaných. Musím říci, že k tomuto návrhu jsme dospěli poměrně bolestně. Těch konzultací s Ministerstvem práce a sociálních věcí byla celá řada, stejně jako s pacientskými organizacemi. Tady najít nějaké ideální řešení není úplně jednoduché. Nakonec jsme se shodli na tomto systému řešení, protože jsme chtěli reagovat na problémy, které známe z praxe, kdy při stávajícím legislativním stavu dochází k celé řadě kontroverzních situací, které byly zapřičiněny rozdílným subjektivním vyhodnocením některých kritérií.

Myslíme si, že parametrizace vztažená ke koeficientům příjmů by měla přiznání konkrétní výše příspěvku na motorové vozidlo pro konkrétního žadatele zprůhlednit a měla by být více objektivní. Je zde na druhé straně riziko v tom, že v případě vysoké inflace může po čase dojít k nutnosti novelizace tohoto ustanovení.

Zapáté – zkracuje se doba pro opětovnou žádost na pořízení motorového vozidla z 10 na 7 let. Tady bych připomenul, že řada žadatelů za strany handicapovaných si nepořizuje nový automobil, hlavně z finančních důvodů. Po čase se pak již mnohdy automobil stává poruchový, přičemž právě spolehlivost automobilu je pro handicapované velmi důležitá.

Zašesté – došlo k některým terminologickým změnám. Např. u schodišťových plošin. A zasedmé – zákon, nebo návrh zákona obsahuje i některé další úpravy. Zde bych vás odkázal na podkladový materiál k senátnímu tisku č. 166.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, výsledná podoba novely zákona č. 329/2011 sb. je kompromisním řešením. Sama novela zcela jistě neřeší všechny problémy, které v současné době naše zdravotně postižené trápí. Rozhodně má ale ambici zlepšit jejich situaci a možnost jejich integrace do společnosti včetně zaměstnání. Dovoluji si vás tedy zdvořile požádat o podporu této novely zákona. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli, za velmi podrobné představení zákona, které ulehčí práci zpravodajům. Návrh zákona projednal ústavně-právní výbor, usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 166/2. Zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Emilie Třísková. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 166/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaroslav Malý, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jaroslav Malý:  Děkuji, pane předsedající. Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážený poslanče. Jak řekl pan místopředseda, moje úloha je velmi zjednodušená. Při velmi rozsáhlém expozé předkladatele došlo k vypořádání všech nejasných či jasných stránek tohoto materiálu. A jestli dovolíte, já bych ze svého materiálu přečetl pouze to, co považuji já za významuhodné. A chtěl bych zdůraznit věci, které v tom návalu informací, které jsme právě teď dostali, nemusely úplně dobře vyznít.

Především to, že se jedná o iniciativu tří poslanců, to tady bylo řečeno, a druhá věc je, že se jedná o určitou nápravu restrikcí, které dostali v roce 2011 a 2012. A že tyto restrikce neprávem dopadají na osoby zdravotně postižené. Třetí věc, kterou chci zdůraznit, je, že celý ten zákon byl velice pečlivě připravován v souladu a ve spolupráci právě s organizacemi zdravotně postižených. Ta osnova zákona má celkem tři články. V prvním článku je 16 bodů, ve druhém článku 6 přechodných ustanovení, která jsou významná. Ale protože upravují např. dobu čekání na příspěvek na nové auto z 10 let na 8.

Dále považuji za důležité, že by tento zákon měl vstoupit v platnost 1. ledna 2018. A stejně jako pan předkladatel chci zdůraznit, že při závěrečném hlasování ze 134 přítomných poslanců bylo 129 pro. Čili tento materiál prošel jako nůž máslem Poslaneckou sněmovnou.

Jak bylo řečeno, jsem zpravodajem garančního výboru. A garanční výbor zaujal stanovisko dne 15. 8. 2017 na své 8. schůzi, kdy po zdůvodnění předkladatele, poslance pana doktora Víta Kaňkovského a mojí zpravodajské zprávě, zaprvé – doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Zadruhé – určuje mě jako zpravodaje, abych tento návrh přednesl na schůzi Senátu. A současně zatřetí – pověřuje předsedu výboru, pana senátora Doc. Petra Kolibu, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Milanu Štěchovi. To je všechno, to je moje zpráva, děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodajka ústavně-právního výboru, paní senátorka Emilie Třísková? Ano, máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Emilie Třísková:  Děkuji, vážený pane předsedající. Vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové.

Ústavně-právní výbor přijal 74. usnesení na své 11. schůzi, konané dne 9. srpna 2017, a doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit projednávaný návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní senátorko, a táži se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím a otevírám tedy obecnou rozpravu, do které se hlásí paní senátorka Zuzana Baudyšová. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Zuzana Baudyšová:  Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, předkladateli, vážené senátorky, senátoři.

Já jsem velmi ráda, že jsem se dočkala změny, kterou dneska skupina poslanců předložila. Je z mého pohledu velice důležitá a řešíme vlastně chyby, které se staly určitou redukcí státního rozpočtu v roce 2010 – 2012. Přiznávám se, že pro mě je nejaktuálnější a velice důležitá skupina dětí, které jsou těžce nemocné. Většinou jsou to handicapy, nejsou schopny se samy pohybovat. Překvapilo mě číslo, o kterém hovořil pan poslanec, že vlastně v České republice je jeden milion postižených osob. Což skutečně je myslím si docela číslo alarmující.

U dětí, které jsou těžce postižené, bohužel též se navyšují počty handicapovaných dětí. Tady bych měla jednu takovou poznámku – a určitě mě pan poslanec zpřesní, že vlastně teď dáváme do jednoho hrnce jak dospělé, tak děti. Myslím si, že děti by měly mít trochu jiná kritéria pro poskytnutí příspěvku. Mám na mysli konkrétně matky samoživitelky, které celodenně pečují o těžce postižené děti. A, věřte, není to jenom o jedno dítě, ale často jsou to dvojčata. A tyto ženy vůbec jsou mimo mísu, jaké mají možnosti, kde mohou žádat, jak se mají chovat. Takže to je skupina, která je cílová pro nadaci Naše dítě, kde vlastně už poctivě 25 let pomáháme. Každý měsíc přerozdělujeme přes milion korun ve prospěch této skupiny.

Já bych si dovolila jenom pár dotazů a připomínek ze své praxe. První je, kdo kontroluje vlastně, zda systém není zneužíván? Mám konkrétně na mysli bohužel případ, který jsme řešili. Matka handicapovaného dítěte požádala o auto, pak změnila bydliště a na dalším úřadu práce opět požádala o auto. Mezitím to staré snad prodala, či co. Když jsem volala na úřad práce, tak mi bylo řečeno, že úřad práce není kontrolním orgánem, že to není jeho povinnost, ať se obrátím na někoho jiného. Čili ten dotaz je, kdo je vlastně kompetentní za kontrolu, aby nebyl systém zneužíván?

Jinak ještě mám na pana poslance jeden dotaz, co se týká schodišťových plošin. Kde vlastně by majitel objektu neměl právo se vyjádřit ke stavbě, nebo k vybudování schodišťové plošiny. Tak to mi přijde trochu tvrdé, protože pokud je to vlastní nemovitost, tak snad máme právo, abychom se mohli vyjádřit k zásadní změně vzhledu budovy a i užití budovy, kde tedy bydlí majitel.

Jinak děkuji za iniciativu poslanců a rozhodně ji podpořím. Myslím si, že bylo načase, aby se začaly trochu věci měnit. A určitě handicapovaní – a v mém případě těžce handicapované děti, které jsou vlastně závislé na rozhodování dospělých, a často matky jsou v takovém stavu, že vlastně celý den pečují, a ani nevědí, jaká práva a jaké možnosti mají. Čili díky a rozhodně jsem pro přijetí senátního tisku. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní senátorko, dalším přihlášeným je pan senátor Vladimír Plaček. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Vladimír Plaček:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Není ještě ministr zatím.

Senátor Vladimír Plaček:  Pane poslanče.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Bude možná, ale zatím není ještě.

Senátor Vladimír Plaček:  Já jsem říkal ministr?

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Vy jste říkal ministr. Vy jste už rozhodl, co bude.

Senátor Vladimír Plaček:  Tak je to klidně možné, omlouvám se. Tak, pane poslanče, já myslel poslance, a říkám ministře, tak třeba v tom bude nějaká symbolika.

Takže, pane poslanče, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Já chci právě pánům poslancům velice poděkovat za tu iniciativu, kterou vyvinuli k tomu, aby se tento zákon o dávkách pro osoby se zdravotním postižením změnil. To, že se zvýší částka příspěvku na mobilitu ze 400 na 550 Kč, je samozřejmě výrazně pozitivní zpráva pro všechny příjemce této dávky, tohoto příspěvku. Nicméně už v tuto chvíli jsou lidé, kteří by na tento příspěvek na mobilitu za jiných okolností měli nárok, aby jim byl přiznán, a přesto jim přiznán není. Jsou to lidé se zdravotním postižením, kteří žijí v pobytových zařízeních sociálních služeb, domovech pro osoby se zdravotním postižením, v domovech pro seniory a v domovech se zvláštním režimem. Těmto lidem je tento příspěvek upírán, nebo respektive, pokud jim byl v minulosti přiznán, tak je jim odebírán úřady práce. S tím tedy, že se po nich požaduje podle zákona, nechť doloží důvody čerpání tohoto příspěvku na mobilitu. Pokud to předloží, je jim stejně odebrán, protože úřad práce jakékoli cesty neuznává, pouze cesty k lékařům, do zdravotnických zařízení, do zaměstnání či do školy. Já si osobně myslím, že tento výklad úřadu práce je nad rámec zákona. Nicméně takto je to v odůvodněních, kterým tento příspěvek těmto lidem odebírají.

Z toho plyne, že člověk se zdravotním postižením, který žije v pobytových zařízeních, na příspěvek na mobilitu nárok nemá. A tentýž člověk, nebo řekněme v obdobném nebo stejném zdravotním stavu, žijícím pouze v domě nebo v bytě někde jinde, na ten příspěvek nárok má. A dokonce ho nemusí dokladovat. Stačí, když čestným prohlášením prohlásí, že jej využívají na mobilitu.

V tom vidím jednoznačnou diskriminaci těchto osob, kteří žijí v pobytových zařízeních sociálních služeb, a proto jste také obdrželi na své lavice návrh pozměňovacího návrhu , který by tento problém měl řešit. To znamená pouze vypuštění a drobné další úpravy. Vypuštění v jednom paragrafu, kde by se zrovnoprávnili žadatelé o tento příspěvek na péči. Nicméně v tuto chvíli je to tedy pozměňovací návrh můj a pana kolegy Voseckého. Nicméně v tuto chvíli jsme v situaci – a bohužel, že to takto musím říct, kdy je nám předkladatelům zcela zřejmé, že pokud by přesto přese všechno se Senát s tímto pozměňovacím návrhem ztotožnil, že jej v této době těsně před volbami Poslanecká sněmovna v žádném případě zřejmě neprojedná.

Je to riziko až příliš moc vysoké na to, aby všechny ty pozitivní věci, které řeší tato novela zákona, nebyly uvedeny v život. Proto jsme se s panem kolegou Voseckým dohodli, že v tuto chvíli upozorníme na tento problém tím, že jsme připravili tento pozměňovací návrh. Nicméně ho neuplatníme a vytvoříme senátní návrh zákona, který bude řešit tady tuto problematiku tak, aby se dostal co možná nejdříve na projednávání do nové Poslanecké sněmovny po volbách. Děkuji vám za pozornost a po odchodu toho případného následujícího senátního návrhu zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, ptám se ještě, kdo se hlásí do rozpravy? Nikdo takový není. Rozpravu končím. Táži se pana navrhovatele, chce-li se vyjádřit k rozpravě? Ano.

Poslanec Vít Kaňkovský:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, já děkuji za slova paní senátorce Baudyšové.

Pokud se týká toho prvního případu, tak nejsem schopný vám v tuto chvíli úplně říct přesnou odpověď. Dle mého názoru je odvolacím orgánem Ministerstvo práce a sociálních věcí a správní řízení. Pokud se týká schodišťových plošin, tam ta změna je v zákoně navržena tak, že souhlas vlastníka nemovitosti může být nahrazen rozhodnutím soudu. To ale neznamená, že by vlastník nemovitosti v tom soudním rozhodnutí neměl svoje práva a nemohl je tam uplatnit.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, táži se... ne táži se, táži se zpravodajky Emilie Třískové, zda se chce...? Nechce. Takže, pane zpravodaji, můžete shrnout rozpravu.

Senátor Jaroslav Malý:  Děkuji, pane místopředsedo, to zvládnu bez papíru. Byly dva příspěvky. Jedna paní senátorky, jeden pan senátor. Příspěvky byly podnětné a odpověděl na ně pan navrhovatel, protože nebyl žádný jiný návrh, než schválit, ve znění poskytnutém Senátu, tak navrhuji, abychom takto hlasovali.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane zpravodaji, a po znělce přistoupíme k hlasování.

V sále je aktuálně přítomno 60 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je tedy 31, a já zahajuji hlasování.

A ptám se, kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, pak stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování č. 38 registrováno 60, kvorum 31, pro 59. Návrh byl schválen.

Děkuji předkladateli, děkuji zpravodajům. A pokračujeme dalším bodem, kterým je

 

Výroční zpráva Ústavu pro studium totalitních režimů za rok 2016

Tisk č. 92

Navrhuji, abychom nejprve podle § 50, odstavec 2 našeho jednacího řádu vyslovili souhlas s účastí paní Emilie Benešové, předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů na našem jednání. A o tomto návrhu budeme po znělce hlasovat.

V sálu je aktuálně přítomno 59 senátorů a senátorek, aktuální kvorum je tedy 30. A zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že vhlasování č. 39 registrováno 59, kvorum 30, pro 56. Návrh byl přijat.

A dovolte mi, abych zde přivítal paní Emilii Benešovou, předsedkyni Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. A dávám jí slovo.

Emilie Benešová:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři.

Je mou zákonnou povinností předložit vám k projednání Výroční zprávu o činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů za rok 2013. (Poznámka: Má být správně uveden rok 2016.) Připomínám, že o rok dřív, v roce 2015, byly v Ústavu dokončeny veškeré systémové změny, organizační i koncepční, které bylo nutné provést. Bylo to období velmi náročné, ale srovnání let minulých a loňského roku jste sami mohli pozorovat, že už konečně došlo k uklidnění situace kolem Ústavu. Že už Ústav nebyl zneužíván k politickým konfrontacím, diplomačním kauzám veřejně činných osob apod.

Četné odborné výstupy historiků, badatelů, archivářů, vzdělávacích metodiků, jasně ukazují, že se Ústav i Archiv proměnily v instituce vědecké a spolehlivé. Rok 2016 tedy konečně probíhal ve znamení stability. Stabilita byla nutná k tomu, aby se Ústav konečně mohl naplno věnovat úkolům, které mu ukládá zákon. Ty úkoly totiž až donedávna zůstávaly pouze v rovině rétorické. Jde především o projekty týkající se Státní bezpečnosti. Možná vás to překvapí, ale o tomto fenoménu se celou dobu pouze hovořilo. Ovšem teprve po provedení systémových a koncepčních změn byl zahájen skutečný výzkum podstaty organizace a způsobu práce StB.

Výzkumné týmy Ústavu byly posíleny, počet historiků se téměř zdvojnásobil. Byly vytvořeny projektové týmy zabývajícími se jak nacistickými, tak i komunistickými aparáty. Tuto výzkumnou vědeckou činnost považujeme za nejdůležitější. S výzkumnou vědeckou činností úzce souvisí činnost publikační. Kvantitativní, ale zejména kvalitativní nárůst je patrný i v této oblasti. Ať už se jedná o vydávání publikací, pořádání konferencí, seminářů či výstav nebo o výstupy v médiích. Kvalita a rostoucí serióznost Ústavu je patrná. Historici i badatelé jsou zváni na odborné zahraniční konference. Byly vytvořeny nové koediční řady ve spolupráci s renomovanými nakladatelstvími, jako jsou Academia, Karolinum, Nakladatelství Lidové noviny. Roste počet grantových projektů. Ústav se stává seriózním spolupracovníkem, na nějž je možné se spolehnout.

To vše je výsledkem změn provedených v předchozích letech. Ukázalo se, že systém projektového řízení, spuštěný v dubnu 2015, se osvědčil. Každý projekt prochází čtvrtletní reflexí spojenou s motivováním jeho řešitelů. Tím došlo mj. k tomu, že rukopisy jsou odevzdávány včas a je možné dostát závazkům uvedeným v edičním plánu.

Další činností, které je věnována velká pozornost a která je do značné míry pod drobnohledem veřejnosti, je vzdělávání. Během uplynulých tří let se podařilo vybudovat kvalitně obsazené oddělení, které pořádá semináře a vzdělávací kurzy pro učitele, připravuje pro ně vzdělávací materiály, ale věnuje se také výzkumu v oblasti didaktiky, dějepisu a paměťové kultury. I tato činnost byla opatřena koncepčním dokumentem, který vstoupil v uplynulém roce v platnost.

Ráda bych zmínila alespoň jeden konkrétní počin roku 2016, a to především výstavu s názvem Rozkulačenost – půl století perzekuce selského stavu. Na této výstavě spolupracoval Ústav spolu s Národním zemědělským muzeem v Praze a nedávno byla tato výstava oceněna zvláštní cenou Gloria Insali. Ústav ale spolupracoval i se zahraničními institucemi. V rámci této spolupráce vznikla například mezinárodní konference Jáchymov ve 20. století – místo paměti evropských dějin, na níž se kromě Ústavu podílelo také Karlovarské muzeum, Newyorská univerzita v Praze a mnichovské Colegium Carolinum. Nově se začala rozvíjet spolupráce s evropskou sítí Paměť a solidarita.

Stejně jako v minulých letech bylo samozřejmostí plnění úkolů vyplývajících z dalších legislativních norem. Především jde o agendu přikázanou zákonem o třetím odboji, kde naprostá většina žádostí, které byly zaslány ministerstvem obrany v letech 2011 až 2016, byla v loňském roce vyřízena.

Úspěšně probíhá digitalizace jak v Ústavu, tak i v Archivu, a to na několika pracovištích. Probíhá, ale není už tak živelná, jako tomu bylo donedávna, ale provádí se podle přesně daných pravidel, která akcentují všeobecně přijímané mezinárodní standardy. Sice nepořizujeme ročně miliony skenů, což bylo v dobách minulých jediným kritériem této činnosti, ale zatímco výsledky minulé digitalizace se ukázaly z velké části jako nepoužitelné, nově se vše naskenované důsledně kontroluje a kontrolují se i skeny pořízené právě dřívějším chaotickým způsobem. To samozřejmě zdržuje, ale musíme se s tím nějak vyrovnat, protože kdybychom to nechali v dřívějším stavu, bylo by to stejné, jako bychom naházeli miliony stran archiválií na jednu hromadu a chtěli po badateli, aby si z toho vybral to, co potřebuje.

K přelomovým počinům pak jistě patří spuštění dálkového přístupu k digitalizovaným archiváliím. Toto dlouho očekávané přání veřejnosti se konečně podařilo splnit. Přístupný je zatím jen zlomek toho, co bylo naskenováno, ale postupně přibývají další a další skeny v návaznosti na probíhající kontrolu.

O tom, že v Ústavu jsou procesy nastaveny správně, se můžete přesvědčit i prostřednictvím zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, který provedl rozsáhlou kontrolu ukončenou v roce 2016. Nejzávažnější systémové nedostatky spadaly před rok 2013 a podařilo se je napravit právě díky provedení organizačních a koncepčních změn. Tyto změny sice u některých lidí vyvolávaly odpor a ten se dostal i do médií, ale v současnosti už je jasné, že to byly změny úspěšné.

Vláda České republiky ve svém usnesení z 5. prosince 2016 pozitivně ohodnotila skutečnost, že Ústav i Archiv provedly zásadní systémová opatření na základě vlastních zjištění ještě před rozhodnutím o zahájení kontroly NKÚ.

Vážené dámy a pánové, představila jsem vám jen velmi stručně události uplynulého roku, ale dovolte mi, prosím, ještě jedno ohlédnutí.

Letos 1. srpna uplynulo právě 10 let od doby, kdy vstoupil v platnost zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu a Archivu. Cesta k jeho konečnému schválení, jak jistě víte, nebyla jednoduchá a počáteční působení obou institucí bylo spíše rozporuplné. Rada, která byla zvolena na konci roku 2012, a tedy většině jejích členů letos končí mandát, se od počátku shodla na tom, že jejím hlavním úkolem je uvést činnosti, které jsou zákonem uloženy Ústavu i Archivu, do souladu s tím tak, aby se obě tyto zákonem zřízené instituce staly respektovanými vědeckými pracovišti, které budou nestranně hodnotit zákonem vymezené časové období, budou dokumentovat nacistické a komunistické zločiny, přičemž budou spolupracovat s obdobně zaměřenými institucemi doma i v zahraničí a výsledky svého výzkumu budou předkládat veřejnosti formou výstav, seminářů, publikací, odborných konferencí a diskusí. To jim ukládá zákon. Tyto snahy se zpočátku setkávaly se značnou nelibostí především některých zaměstnanců a trvalo dlouhé dva roky, než se podařilo situaci stabilizovat. Ale první výsledky jsou zcela jasně patrné. Obraz obou institucí se v posledních letech postupně proměnil, a to jak v očích laické, tak i odborné veřejnosti. Důkazem toho například je i jejich mediální obraz. Jistě jste si všimli, že Ústav ani Archiv se nevyjadřují k nejrůznějším politickým a zpolitizovaným kauzám, pokud o to nejsou výslovně požádány, ale i tak jsou jejich výstupy korektní a podložené fakty. V médiích se stále častěji objevují prakticky jen odborná sdělení, zaměstnanci se zúčastňují především odborných diskusí.

Základ byl položen, ale zatím jen velmi křehký. Je potřeba delší časové období. Ústav i Archiv potřebují stabilitu, potřebují klid na práci jako každá jiná vědecká instituce.

Za několik měsíců budete volit nové členy Rady. A já přeji Ústavu i Archivu, abyste měli šťastnou ruku. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám. Zprávu projednal výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 92/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Jaromír Jermář.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednání této Výroční zprávy ÚSTR ústavně-právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 92/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Miroslav Nenutil, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Miroslav Nenutil:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážená paní předsedkyně, milé kolegyně a vážení kolegové. Předložením výroční zprávy paní předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů splnila jí zákonem danou povinnost, když k nám Výroční zpráva ÚSTR přišla v březnu letošního roku. A to, že se projednává až v srpnu, byla záležitost vůle Senátu, nicméně projednání v Senátu není vázáno lhůtou, na rozdíl od dodání této zprávy.

Nebudu vás seznamovat se stovkami nebo možná s tisíci stovkami údajů, jež jsou ve 173stránkové Výroční zprávě. O tom, že nastal nebo nastává období stability Ústavu a Archivu, se paní předsedkyně zmínila. Byť nejsem častým hostem na jejich akcích, lze to pociťovat i zvenku, protože tam dochází k pozitivním změnám.

Dle mého soudu nejzávažnějším počinem bylo v loňském roce právě spuštění badatelny a nám nezbývá nic jiného, než vám přát, aby materiálů, do kterých může veřejnost nahlédnout, přibývalo stejně rychle, jako probíhá digitalizace.

Nemám důvod vás zde nyní seznamovat se všemi výstavami nebo se všemi pojednáními, jež Ústav organizoval a vydal.

Snad jenom krátká reakce na poslední zmínku paní předsedkyně o volbě nových členů Rady. Senát by se zcela určitě rád zhostil této své nejen povinnosti, ale i cti, ovšem je zapotřebí, aby kandidáti, jež jsou nám předkládáni, splňovali zákonem dané podmínky, protože zákonodárce sám nemůže porušovat pravidla, jež si sám stanovil.

Tolik možná k poslední zmínce.

A mně nezbývá ještě předtím, než vám poděkuji, seznámit vás s usnesením ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu ČR jako garančního výboru, jež vám doporučuje vzít Výroční zprávu Ústavu na vědomí.

A paní předsedkyni Benešové i panu řediteli Hazdrovi, myslím, že i jménem minimálně většiny kolegyň a kolegů, mohu poděkovat za pravidelné pozvání na vaše akce, a za to, že skutečně fungujete.

Tolik zatím má zpráva.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pan senátor Jaromír Jermář. Přeje a má slovo.

Senátor Jaromír Jermář:  Vážený pane místopředsedo, vážená paní předsedkyně Rady, milé kolegyně, vážení kolegové, budu velice stručný.

58. usnesení výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice ze 7. schůze zní:

Po úvodním slovu místopředsedy výboru senátora Zdeňka Berky, po odůvodnění paní Dr. Emilií Benešovou, předsedkyní Rady ÚSTR a po mojí zpravodajské zprávě výbor

1. bere na vědomí Výroční zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů za rok 2016,

2. doporučuje Senátu Parlamentu České republiky vzít na vědomí Výroční zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů,

3. určuje zpravodajem senátora Jaromíra Jermáře,

4. pověřuje místopředsedu výboru senátora Zdeňka Berku, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu České republiky.

Toto usnesení podpořili všichni přítomní členové výboru.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore, a otevírám rozpravu, do které se nikdo nehlásí. Rozpravu tedy končím a budeme po znělce hlasovat. Ale přece jen se někdo hlásí, a to pan senátor Tomáš Grulich. Rozpravu bych měl znovu otevřít, ale to už nejde.

Senátor Tomáš Grulich:  Myslím si, že předsedající byl dnes příliš rychlý a než jsem se stačil vzpamatovat, tak uzavřel rozpravu, která v podstatě ani nezačala.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Nikdo přihlášen do rozpravy nebyl.

Senátor Tomáš Grulich:  Rozhodněte se, jestli mohu vystoupit. (Hlasy z pléna: Senátor Grulich se hlásil dřív, než byla ukončena rozprava.)

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Hlásil se dřív, než jsem to dopověděl.

Senátor Tomáš Grulich:  Ano, kolega předsedající se asi nedíval dobře na obrazovku

Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedající, dovolil bych si mít několik drobných poznámek – nebudu příliš zdržovat – k Výroční zprávě Ústavu pro studium totalitních režimů.

Nejdříve bych se zastavil u publikací, kdy ve Výroční zprávě je uvedeno, že ÚSTR tam oficiálně vykázal, že vydal celkem 24 neperiodických publikací.

Musím konstatovat, že bohužel minimálně tyto dvě publikace vyšly až v roce 2017 a že řada z těchto publikací byly reedice z minulých let, to znamená, že se nejednalo o práce v tomto případě zcela originální. Netýká se to samozřejmě všech těchto publikací.

Necelých asi 50 % těchto publikací neodpovídá ani programu, ani projektům, které Ústav pro studium totalitních režimů měl. Jenom asi 50 % z nich navazuje na tyto projekty.

Považuji to za skutečnost, že jsme byli uvedeni v omyl a proto budu navrhovat zamítnout Výroční zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů.

Dále bych se ještě dotkl digitalizace. Paní předsedkyně zde říkala, že vzhledem k tomu, že tato digitalizace je kvalitnější, má menší kvantitu. Ale tento rozdíl je, řekl bych, velmi podstatný. Zatímco v roce 2016 se uvádí, že bylo digitalizováno něco přes milion souborů, tak v roce 2011 to byly přes 4 miliony souborů, což je rozdíl veliký. Pokud jsem viděl některé kontroly, nacházejí se tam samozřejmě určité chyby, ale myslím si, že při každé práci se určitá chyba udělá.

Chtěl bych tím navázat na to, že i když mluvíme o roce 2016, tak v roce 2015 byla digitalizace převedena z Ústavu pro studium totalitních režimů do Archivu bezpečnostních složek, což bylo protizákonné. Je to v rozporu s § 4 písm. d) zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek.

Jak se ukazuje z pohledu kvantity, tak tento krok nejen, že byl nezákonný, ale nevedl k nějakému kýženějšímu výsledku. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore.

Senátor Tomáš Grulich:  Ještě znovu, abych nezapomněl. Navrhuji Výroční zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů zamítnout.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Zamítnout je problém, je to problém u zpráv, kde se říká bere na vědomí. Je to i ve městech, co to znamená, když nebere na vědomí. Ale hlásí se pan senátor Oberfalzer, který vysvětlí, jak bychom to mohli udělat.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Tuto debatu jsme absolvovali před rokem, a tam se potvrdilo, že v souladu s jednacím řádem ke každému senátnímu tisku lze zaujmout také stanovisko zamítnout. Tady bych vycházel už z loňské debaty a expertizy jak legislativy, tak našeho organizačního odboru.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Ano, děkuji za vysvětlení. A ptám se navrhovatelky, zda se chce vyjádřit. Chce se vyjádřit, prosím.

Emilie Benešová:  Já na to reagovat musím, protože vloni jsem si myslela, že jsme si to všechno vyříkali na výborech a pak jste se na mě zlobili, že jsem vám tady neodpovídala znovu na tytéž dotazy.

Ráda bych se k tomu vyjádřila, protože se obávám, že výtky, které zde pan senátor Grulich přednesl, jsou zcela bezpředmětné a neuvedl žádný konkrétní problém, kterého by se to týkalo, nepojmenoval jedinou věc konkrétně.

Pokud se týká publikační činnosti, jasné údaje máte ve Výroční zprávě, velmi podrobné. Snažíme se dávat vám přesné a velmi podrobné zprávy, je zcela zbytečné je zpochybňovat, nicméně zopakuji:

V roce 2016 bylo vydáno 31 publikací, z toho 22 byla vlastní produkce Ústavu a týkala se projektové činnosti. To, že se vydávají reedice a že se vydávají překladové publikace, je snad normální, to prospívá výzkumu, když sem přineseme něco nového z ciziny a Ústav to vlastním nákladem nechá přeložit, vytiskne apod. Ale 22 publikací bylo vydáno z vlastní produkce Ústavu, to si můžete ověřit. Nemám zde nyní statistiku z minulých let, ale obávám se, že tomu tak ještě nikdy nebylo.

Pokud se týká digitalizace, každý rok to tady vysvětluji a jsou zase stejné výtky. V roce 2016 milion skenů a v roce 2011 čtyři miliony nebo šest milionů, já nevím, kdy se hází miliony. A teď si představte, že v roce 2011 se naskenovalo milion skenů, to je milion stran archiválií. Když vezmete papír popsaný z obou stran, jedna strana, druhá strana, milion. Archiválie jsou přesně seřazeny ve škatulkách, škatulky jsou popsané a vy tam najdete, cokoliv potřebujete. Když si vezmete rok 2011, ony miliony skenů, vezmete tyto papíry, naházíte je na hromadu a řeknete badateli, tady si to najdi. Takový je rozdíl mezi digitalizací. Když v tom badatel konečně začne hledat, zjistí, že tam polovina stran chybí, takže dostane neúplné informace, že polovina stran je špatně naskenovaných, že jsou nečitelné, a celá řada dalších věcí.

Ano, stáli jsme před volbou, jestli práci budeme dělat pořádně, anebo jestli ji budeme dělat na základě nějakého politického zadání a jestli vám tady budeme předkládat zase čísla, která jsou fascinující a ohromující, ale sama o sobě vůbec nic neznamenají.

Pokud se týká nezákonnosti převodu. Není to pravda.

Zákon ukládá ústavu převádět do elektronické podoby dokumenty. Ústav žádné dokumenty nemá. Podle mého názoru je to hrubá neznalost zákonů, souvisejících zákonů, nejen zákonů o ústavu, ale i zákonů souvisejících. Zákon o archivnictví jasně definuje rozdíl mezi dokumentem a archiválií. Veškeré archiválie naštěstí jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek, tedy Archiv bezpečnostních složek odpovídá i za jejich digitalizaci, za jejich zpřístupnění, za to, že jsou zveřejněny ty archiválie, které podle i jiných legislativních předpisů zveřejněny být mohou. Ústavu zůstala možnost digitalizovat dokumenty a ústav to dělá. Má celou řadu digitalizačních projektů, které se tímto zabývají. Není pravda, že ústavu byla sebrána digitalizace, úplně mu zakázána, zrušena. Není to pravda. Naopak, zřídilo se více digitalizačních pracovišť. Tak, aby se archiválie v archivu... Zřídilo se digitalizační pracoviště na pracovišti v Brně-Kanicích, protože do té doby se ty archiválie musely převážet do Prahy. Umíte si představit, jak těmi různými manipulačními prostředky ty archiválie trpí.

Takže pokud jsem to vysvětlila, už nějak víc názorně asi neumím, tak bych si dovolila vás všechny, dělám to každý rok, prosím, přijďte se podívat do ústavu, přijďte se podívat do archivu, ukážeme vám digitalizaci, ukážeme vám, jak se to dělá, ukážeme vám i ty výsledky těch milionů skenů. Velmi srdečně vás zvu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VVVK, pan senátor Jaromír Jermář? Nepřeje. Takže prosím garančního zpravodaje, aby zhodnotil průběh rozpravy a přednesl návrh usnesení, abychom mohli přistoupit k hlasování. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Miroslav Nenutil:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. V rozpravě vystoupili dva senátoři, přičemž padl návrh zamítnout výroční zprávu. Akceptuji. Nicméně, jako první budeme hlasovat o usnesení garančního výboru, s jehož výsledkem jsem vás seznámil, tedy ÚPV doporučuje vzít tuto zprávu na vědomí.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Takže já spustím znělku.

Budeme hlasovat o návrhu usnesení Senátu, tak jak jej navrhl senátor Miroslav Nenutil. Aktuálně je přítomno 56 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je tedy 29. Já zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování č. 40, registrováno 56, kvórum 29, pro 33, proti 8. Návrh byl schválen. Já končím projednávání tohoto posledního tisku a přeji vám krásný zbytek prázdnin. Po volbách se uvidíme! Možná i před nimi... To ještě nevíme. A budeme se divit!

(Jednání ukončeno v 11.24 hodin.)