Původní dokument

Parlament České republiky, Senát
8. funkční období

Těsnopisecká zpráva
z 25. schůze Senátu
(1. den schůze – 15.08.2012)

(Jednání zahájeno v 10.01 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na 25. schůzi Senátu. Tato schůze byla svolána na návrh Organizačního výboru podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů. Pozvánka na dnešní schůzi vám byla zaslána ve čtvrtek 26. července 2012.

Z dnešní schůze se omluvil senátor Václav Homolka.

Prosím vás, abyste se zaregistrovali svými identifikačními kartami, pokud jste tak již neučinili. A připomínám, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

A nyní podle § 56 odst. 4 určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 25. schůze Senátu byli senátoři Petr Šilar a Tomáš Kladívko. Má někdo z vás připomínky k tomuto mému návrhu? Nikdo se nehlásí, takže připomínky nejsou. Přistoupíme k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 25. schůze Senátu byli senátoři Petr Šilar a Tomáš Kladívko. Kdo souhlasí s návrhem, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování pořadové č.1 bylo registrováno 65 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí 33. Pro návrh se vyslovilo 65, proti nikdo. Návrh byl schválen a ověřovateli této schůze byli určeni senátoři Petr Šilar a Tomáš Kladívko.

Nyní přistoupíme ke schválení pořadu 25. schůze Senátu. Návrh na jeho změnu a doplnění v souladu s usnesením Organizačního výboru vám byl rozdán na lavice. Má někdo z vás nějaký další návrh na změnu či doplnění pořadu schůze? Přihlášeni jsou, takže jako první vystoupí pan senátor Tomáš Kladívko.

Senátor Tomáš Kladívko:  Dobrý den, pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte, abych navrhl zařadit na dnešní jednání Senátu nový bod, a to Usnesení Senátu Parlamentu České republiky k situaci na Ukrajině v návaznosti na zasedání Parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ze dne 9. července 2012.

Tento bod byl zařazen již na naši červencovou schůzi, ale byl vyřazen s poukazem na to, že včas nebyly rozdány podkladové materiály. Během minulé schůze 15. července tyto podkladové materiály rozdány byly, takže si myslím, že uplynula dostatečná doba, to znamená více než jeden měsíc, a ještě dnes byly znovu tyto materiály rozdány na stůl, abychom mohli k projednání tohoto bodu zaujmout více méně pozici k tomuto bodu.

Navrhuji, abychom tento bod zařadili jako poslední bod našeho zítřejšího jednání, to znamená, za všechny tisky, které bude obhajovat pan ministr Kalousek. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane senátore, aby bylo úplně jasno. Navrhujete to jako poslední bod čtvrtečního jednání, ne jako poslední bod pořadu 25. schůze?

Senátor Tomáš Kladívko:  Jako poslední bod čtvrtečního jednání.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Dobře, jako poslední bod čtvrtečního jednání. Dále je přihlášen a vystoupí pan senátor Luděk Sefzig. Prosím.

Senátor Luděk Sefzig:  Hezké dopoledne. Vážený pane předsedo, paní senátorky, páni senátoři, dovolte, abych požádal o zařazení dvou bodů, které včera projednal výbor pro záležitosti Evropské unie. Tím prvním bodem je bod, který má označení J 172/08 a týká se doporučení Komise pro doporučení Radě k Národnímu programu reforem České republiky na rok 2012 a stanovisko Rady ke konvergenčnímu programu České republiky na období 2012 až 2015, a to sice k bodům, které bude předkládat premiér nebo ministr zahraničí anebo ministr financí.

A tím druhým bodem je tisk č. N 167, který řeší stanovisko pro Parlament České republiky k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zakládá rámec pro ozdravení a řešení úvěrových institucí a investičních společností a kterou se mění směrnice Rady 7791 a 82891 a směrnice 2001/24 Evropských společenství, 2002/47, 2004, 2005, 2007, 2011 a nařízení Evropské unie č. 1093 z roku 2010. Toto by mělo být projednáno v bodech, které bude předkládat ministr financí. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Dále vystoupí paní senátorka Miluše Horská, prosím.

Senátorka Miluše Horská:  Vážený pane předsedo, milé kolegyně a kolegové, chtěla bych požádat o vzetí zpět senátního tisku č. 199. Je to návrh senátního návrhu zákona senátorky Miluše Horské a dalších o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a nechat v pořadu další bod – Návrh usnesení Senátu k vládě v oblasti sociálního zabezpečení. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Kdo další se hlásí do rozpravy k programu naší schůze? Nikdo nemá zájem vystoupit, rozpravu končím. Než budeme hlasovat, shrnu, o čem budeme hlasovat.

Za prvé bereme na vědomí zpětvzetí tisku 199 paní senátorkou Horskou. O tomto návrhu nemusíme hlasovat.

Pan senátor Kladívko navrhl jako poslední bod zítřejšího jednání zařadit usnesení Senátu k situaci na Ukrajině a pan senátor Sefzig navrhl dva body – za prvé tisk J 172/08 a dále tisk N 167, zařadit je jako poslední dva body v bloku, který bude předkládat pan ministr financí Kalousek.

Námitky nejsou, přistoupíme k hlasování.

Jako o prvním bodu k doplnění pořadu 25. schůze Senátu budeme hlasovat o návrhu senátora Kladívka, a to doplnit bod usnesení Senátu k situaci na Ukrajině, a to jako poslední bod zítřejšího jednání. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování číslo 2, registrováno 74, kvorum pro přijetí 38, pro 49, proti život. Návrh byl schválen.

Dále budeme hlasovat o návrhu kolegy Sefziga, a to zařadit na program jednání tisk J 177/08. Připomenu, že včera toto odmítl Organizační výbor.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování číslo3 bylo registrováno 74, kvorum pro přijetí 38, pro návrh 32, proti 11. Návrh byl zamítnut.

Další návrh se týká zařadit na pořad 25. schůze Senátu tisk N 167. Totéž platí jako u předchozího bodu.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování číslo4, registrováno 74, kvorum pro přijetí 38, pro návrh 30, proti 11. Návrh byl zamítnut.

Tím jsme vyčerpali hlasování o jednotlivých návrzích. Můžeme přistoupit k hlasování o pořadu schůze jako celku. Pan senátor Štětina má připomínku.

Senátor Jaromír Štětina:  Děkuji, pane předsedo. Chtěl jsem upozornit, že podle zákona o shromažďování není možné demonstrovat blíže než sto metrů od budovy parlamentu. Proto jsem chtěl požádat pana kancléře a pana předsedu, aby zjednali pořádek a zákon byl dodržen.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji za připomínku. Prosím propříště, abychom nepřerušovali hlasování, jistě by to o třicet sekund posečkalo. Pan kancléř může postupovat pouze v mezích zákona, tzn. obrátit se na policii.

Pan místopředseda Zdeněk Škromach.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky a senátoři, žádnou demonstraci jsem nezaznamenal. V okolí Senátu jsou nespokojení občané s touto vládou a chápu, že panu senátorovi za TOP 09 a starosty se tito občané nelíbí, protože demonstrují svou nespokojenost s jeho vládou. Není tady ale žádná demonstrace. Myslím, že ve svobodné občanské společnosti, mají občané právo vyjádřit svůj názor. Je zajímavé, že pan senátor tady neustále vystupuje kvůli lidským zájmům ve světě, ale v České republice by nejraději povolal policajty s pendreky na lidi, kteří jsou nespokojeni s jeho vládou.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Dámy a pánové, dovolím si dokončit hlasování a pak vám udělím slovo. Pokud to nesouvisí přímo s programem schůze, prosím, abyste to respektovali. Rozpravu k programu schůze jsem ukončil. Ještě pan senátor Pakosta.

Senátor Petr Pakosta:  S kolegou jsme zjistili, že návrh novely zákona číslo 150/2006 o střetu zájmů, jehož novelu jsme s kolegou Jonášem a dalšími předložili, není na pořadu. Podle jednacího řádu měl být zařazen na pořad první schůze Senátu. Proto si dovolím předložit návrh, aby tento tisk byl zařazen jako poslední bod schůze. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane senátore, nezlobte se, rozpravu jsem ukončil. Proto nechám hlasovat o tom, jak byl přijat jediný návrh na doplnění. Pokud navrhnete ještě doplnění programu schůze v další části, bude se podle toho postupovat.

Budeme nyní hlasovat o pořadu 25. schůze ve znění doplněného bodu, a to je návrh pana senátora Kladívka k usnesení Senátu o situaci na Ukrajině. Hlasujeme o pořadu schůze jako celku. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

hlasování pořadové číslo 5 registrováno 74, kvorum pro přijetí 38, pro návrh 69, proti jeden. Návrh byl schválen.

Stále mám přihlášeného pana senátora Jílka. Prosím, aby se pan senátor ujal slova.

Senátor Adolf Jílek:  Chtěl jsem reagovat na slova místopředsedy Škromacha. Myslím, že zákon platí pro všechny a je jedno, jestli je to ta nebo ona demonstrace nebo nespokojení občané, tedy demonstrace, která tady byla. Myslím si, že platí pro všechny. Prosím, abychom si to uvědomovali, ať už jsme ve funkci prostého senátora nebo předsedy či místopředsedy.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pan kancléř prověří, zda je tady nějaká demonstrace. Žádnou jsem neviděl. nechme to na aparátu Senátu a věnujme se předloze.

S přednostním právem se hlásí pan senátor Richard Svoboda.

Senátor Richard Svoboda:  Pane předsedo, dámy a pánové, já se omlouvám kolegu Dienstbierovi, že využívám přednostního práva. Já bych se přece jenom rád vrátil k programu jednání. Chtěl bych požádat právní poradu, legislativu, jestli by prověřila, že ten tisk, který tady kolega Pakosta připomínal, byl vyřazen z programu jednání v souladu s naším jednacím řádem. Já si tím nejsem jist. Byl bych rád, kdyby na to někdo odpověděl, abychom se tady chovali tak, jak máme. Jedná se o tisk 395. Dík.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Já bych jenom k tomu chtěl podotknout, že podle mého názoru včera Organizační výbor tento bod nezařadil na program schůze. Jestliže v době pro rozpravu, než jsem rozpravu ukončil, nebyl podán návrh na doplnění programu schůze o tento bod, nezlobte se, nebylo o čem hlasovat.

Nyní prosím pana senátora Jiřího Dienstbiera. A prosím, abychom mluvili pouze k věci a ne k okolním problémům, prosím vás.

Senátor Jiří Dienstbier:  Já jenom rychle – fakticky. Venku jsem nezaznamenal shromáždění, ale organizátory petiční akce. A petici je možno organizovat kdykoli a kdekoli ve veřejném prostoru.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Prosím, abychom přistoupili k dalšímu bodu. Je to

 

Návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)

Tisk č. 391

Senátní tisk 391. Návrh uvede ministryně kultury Alena Hanáková, kterou mezi námi vítám. Až si odloží – paní ministryně, vítám vás v Senátu a předávám vám slovo, abyste nám představila a uvedla návrh zákona.

Ministryně kultury ČR Alena Hanáková:  Krásné dopoledne. Je krásný den. Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, v jedné relaci o počasí vystupoval moderátor, který, když se loučil, říkal "slunce v duši". Já tedy přeji nám všem, aby dnešní den nebyl slunečný jenom venku, ale také uvnitř, v tomto sále Senátu.

Proč zákonodárné sbory projednávají vládou předložený zákon - těch důvodů je samozřejmě víc – vládou předložený zákon, kterým se mají vypořádat některé křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Česká republika, a to my víme, je jedinou postkomunistickou zemí, která ještě svůj vztah k církvím neupravila oboustranně přijatelným způsobem. Jestliže Listina základních práv a svobod uvádí, že církve mají svou činnost vykonávat nezávisle na státu, tak hrazení platů duchovních státem je zřejmě s touto zásadou v rozporu.

To, že stát platí duchovní, když jejich zaměstnavatelem je církev, také není systémově nic, co by konvenovalo právnímu řádu České republiky.

Pro vydání zákona svědčí i nálezy Ústavního soudu, které byly přijaty přímo k problematice historického církevního majetku. Jedná se především o nálezy z poslední doby. To je nález ze dne 24. června 2009, ze dne 1. července 2010 a ze dne 22. února 2011. Také sem patří datum 31. března 2011 a 31. srpna 2011.

Tady je potřeba konstatovat, že církve jsou v odlišném postavení od ostatních právnických osob, neboť vypořádání jejich majetku bylo přislíbeno zákonodárcem v zákoně o půdě. Zákonodárce dobrovolně přijal závazek, že přijme zákon, který vypořádá historický majetek církví a náboženských společností, řeholních řádů a kongregací. Na straně církví tak vzniklo legitimní očekávání jako majetkový zájem, který podléhá ochraně vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod.

Toto legitimní očekávání bylo utvrzováno postoji v podstatě všech vlád a také rozhodnutími Ústavního soudu. Bohužel zákonodárce dále nejednal a stát, jak víme, takový zákon nepřijal. Stát také stále drží podstatnou část historického církevního majetku. Majetku, na kterém církve po staletí hospodařily a ze kterého čerpaly výnosy pro svou duchovenskou a charitativní činnost. Tento majetek přešel na stát a stát stále financuje církve podle zákona z roku 1949, který ponechává církve v hospodářské závislosti na státu. Majetek, který má být vypořádán, je přitom dostatečně určen, jak uvádí v plenárním nálezu ze dne 1. července 2010 Ústavní soud. Dovolte, abych citovala:

Vymezení okruhu dotčeného majetku v ustanovení § 29 zákona o půdě je dostatečně určité, neboť existence věcného práva, respektive pozbytí práva k majetku, jehož odejmutím byla způsobena křivda, v rozhodném období je objektivně právně průkaznou skutečností a je nerozhodné, že státní orgány nevedou komplexní samostatný seznam dotčeného majetku, k čemuž ani není právního důvodu. – Konec citace.

Pouhé symbolické odškodnění by nemohlo naplnit nejen legitimní očekávání na straně církví, ale rovněž by neumožnilo zajistit hospodářskou nezávislost církví na státu, která je dalším cílem návrhu zákona o majetkovém vyrovnání. Pokud nebude přijat zákon, o kterém je tady řeč, budou se církve zřejmě o svůj majetek ucházet prostřednictvím žalob u obecních soudů. O soudním vydávání historického církevního majetku už rozhodl Ústavní soud. V nálezu ze dne 1. července 2010 Ústavní soud shledal, že nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí tohoto zákona, který by vypořádal historický majetek církví, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. V nálezu ze dne 31. 3. 2011 Ústavní soud určil, že zákonodárce musí církevní majetek vypořádat v časovém limitu, který odpovídá plnohodnotnému legislativnímu procesu s tím, že jinak začne Ústavní soud o vydávání majetku rozhodovat sám. A konečně v nálezu ze dne 31. 8. 2011 Ústavní soud konstatoval, že časový limit pro zákonodárce je již překročen a že o vrácení církevního majetku mají rozhodovat soudy. Na základě tohoto vyjádření například Okresní soud v Bruntále v únoru 2012 rozhodl o vydání majetku ve prospěch farnosti Heřmanovice.

Na problematiku původního majetku církví a náboženských společností rovněž dopadá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski, ve kterém soud konstatoval porušení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě v důsledku nečinnosti státu, který nepřijal právním řádem předvídaný zákon, podle kterého by mohlo být rozhodnuto o odškodnění.

Bez ohledu na to, v jaké straně se momentálně ti z těch, kteří byli u některých procesů v době minulé, nalézají, dnes v boji proti zákonu argumentují i tím, že církvím nikdy majetek nepatřil, a proto jim není co vracet. Jenže oni sami nejlépe vědí, že po 25. únoru 1948 nezestátňovali majetek státu, ale majetek církví. Vědí, jaký majetek jim spadl do klína, promiňte mi toto vyjádření, nebo označení. Jistě si také nejlépe umějí odpovědět na otázku, jak byli noví vlastníci zapisováni do příslušné evidence nemovitostí.

V každém případě na základě výše uvedeného byly vládou ČR zahájeny práce na přípravě zákona. Vládou ustanovená komise, ve které byli zastoupeni nejvyšší představitelé ministerstva financí, ministerstva zemědělství, ministerstva kultury a vybraní poslanci Parlamentu ČR zvolení za stranu Věci veřejné, vyhodnotila předchozí legislativní návrhy a připravila návrh k projednání s komisí církevní.

Ještě předtím vyjednalo ministerstvo kultury se stávajícími 17 církvemi tzv. Deklaraci shody, která zmrazila náklady na platy duchovních, hrazených státem podle zákona z roku 1949 na úrovni října 2010, bez ohledu na narůstající počet duchovních. Na společném jednání vládní a církevní komise, kterého se zúčastnili i zástupci Svazu měst a obcí, byly vyjednány věcné náležitosti pro zpracování paragrafovaného znění návrhu zákona. Majetkový nárok církví a náboženských společností byl oceněn ve výši 134 mld. Kč. Při ocenění se postupovalo tak, že byly zjištěny průměrné ceny za jednotlivé druhy nemovitostí, ať už to byla lesní půda nebo zemědělská půda apod., za celou Českou republiku, což je možné vzhledem k rovnoměrnému rozložení původního církevního majetku na území celého státu.

Ceny jednotlivých druhů nemovitostí byly stanoveny na základě odborných publikací, např. Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. Rozsah historického církevního majetku byl tak paralelně prověřován na základě podkladů od státních institucí a archivních dokumentů. Provedené ocenění bylo už v roce 2007 schváleno nejen vládní, ale také expertní komisí, ve které zasedali zástupci ministerstva kultury i zástupci ministerstva zemědělství a také zástupci ministerstva financí.

Tento výpočet ocenění byl rovněž prověřován a prověřen nezávislou společností Ernst & Young. Vládní komise dále rozhodla, že nárok církví bude uspokojen v řadě naturálně, tedy vrácení té částky bývalého církevního majetku, který je v držení státu. Ministerstvo zemědělství dodalo podklady k tomu, že tímto způsobem bude církvím vrácen majetek ve výši 75 mld. Kč, převážně převedením nemovitostí ve správě pozemkového fondu a Lesů ČR. Vládní komise dále rozhodla, že nárok církví bude uspokojen v prvé řadě naturálně, tedy vrácením celé části bývalého církevního majetku, který je v držení státu.

Ministerstvo zemědělství dodalo podklady k tomu, že tímto způsobem bude církvím vrácen majetek ve výši 75 mld. Kč, převážně převedením nemovitostí, jak už jsem řekla, ze správy pozemkového fondu a Lesů ČR. Do části 134 mld., dopočtená částka tedy 59 mld., bude církvím uhrazeno finančně. Církve se zavázaly, že strpí dlouhodobé splácení této částky ve lhůtě 30 let po 2 mld. ročně. V této položce je bývalý majetek církví, který nebude vydáván a zůstává nadále v majetku těm, kdo majetek drží, tedy především obcím, krajům, fyzickým a právnickým osobám.

Dovolte, abych uvedla několik příkladů. Jde např. o nemovitosti nemocnice Valtice, kterou v současné době vlastní město Valtice nebo budova nemocnice Na Františku, tu zase v současnosti vlastní hlavní město Praha. Dále bych mohla uvést např. statek Nebušice, který je v současné době ve vlastnictví také hlavního města Prahy. Obec Řevnice má ve svém vlastnictví zámek v Řevnici. V Horním Dunajovicích obec vlastní zámek Horní Dunajovice. Středočeský kraj na příklad vlastní zdravotní středisko Horoměřice. Také se to týká škol. V současnosti Jihomoravský kraj na příklad vlastní Střední odbornou školu vinařskou ve Valticích nebo v Praze-Bubenči bývalé Arcibiskupské gymnázium, to v současné době vlastní stát, konkrétně ministerstvo vnitra. Mohla bych se ještě také vrátit ke statku nebo uvést statek Horoměřice, který je ve vlastnictví společnosti Agrivep. A samozřejmě budov a objektů by byla celá řada dalších. Nebo je celá řada.

Zákon v příslušné části upravuje takzvané přechodné období. Aby však byly zabezpečeny činnosti církví, včetně sociálních, zdravotních a zdravotnických a vzdělávacích, bylo do zákona o majetkovém vyrovnání zařazeno tzv. přechodné období. V tomto přechodném období bude 17 církví a náboženských společností dostávat státní příspěvek. První tři roky bude výše tohoto příspěvku stejná jako částka, kterou dostávali jako hospodářské zabezpečení v roce 2011. Od čtvrtého roku se bude částka každoročně o 5 % snižovat. Celkem bude přechodné období trvat 17 let, tak, aby církve měly šanci vybudovat si vlastní ekonomickou základnu, která zabezpečí jejich samofinancování do budoucna.

Zákonem je jednoznačně stanovena časová hranice 12 měsíců pro uplatnění eventuálního nároku na vydání věci. Pokud nárok nebude v této lhůtě uplatněn, zaniká jednou provždy. Dále jsou v zákoně vymezeny oprávněné a povinné osoby a je určen postup, přesný postup pro vydávání majetku oprávněným osobám. Vrací se skutečně pouze majetek státu. Obce, kraje a soukromé osoby svůj majetek církvím nevydávají. Ohroženy nejsou ani obecní školky nebo čističky na státních pozemcích.

Ten, kdo bude žádat o konkrétní nemovitost, ve výjimečných případech i o věc movitou, musí prokázat, že byl jejím vlastníkem v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a přišel o ni v důsledku majetkové křivdy. Důkazní břemeno je v tomto případě na straně žadatele. Oprávněnost nároku bude posuzovat katastrální úřad a v konečné fázi potvrdí vydávací dohodu pozemkový úřad.

Je nutné zdůraznit, že v případě majetku, který budou pozemkový fond a Lesy ČR vydávat, se jedná o maximální rozsah vydatelného majetku. Rozsah majetku, který bude pozemkovým fondem a Lesy ČR skutečně vydán, bude bezpochyby nižší, už jen kvůli výjimkám upraveným v § 8 návrhu zákona. Např. se nevydávají pozemky určené pro výstavbu dopravní či technické infrastruktury nebo pozemky, které byly po zestátnění zastaveny apod.

Zákon nemá ambice napravovat josefínské reformy. A pokud jde o pozemkové reformy, tak se jimi zabývá do té míry, jak jsou jejich následky relevantní pro konstrukci předkládaného zákona. Zákon nijak nezpochybňuje výsledky pozemkové reformy, která proběhla v době první republiky. V ní byla církvím vyvlastněna část pozemků, ale za vyvlastněné pozemky stát vždy vyplatil peněžitou náhradu.

V roce 1947 byl přijat zákon o revizi první pozemkové reformy. Znovu se tedy měl vyvlastnit majetek. Znovu se měla za vyvlastnění vyplatit peněžitá náhrada. Přišel však 25. únor 1948, některé právní principy přestaly platit, tak tato pozemková reforma proběhla vlastně bez vyplacení náhrad, o kterých jsem mluvila.

Dotklo se to samozřejmě jak statkářů, což znamená fyzických osob, tak i církví. Zatímco bývalým statkářům a jejich potomkům už byly tyto pozemky vráceny podle zákona o půdě, církvím se majetek, jak víme, dosud nevrátil. Je pravda, že byl přijat zákon o hospodářském zabezpečení církví, podle kterého státu hradil platy duchovních. Je však nutno dodat, že výdaje státu na platy duchovních jsou nižší, než výnosy ze zabraného církevního majetku. Podle studie národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické jsou roční výnosy ze zabaveného církevního majetku asi 3 mld. Kč ročně, naproti tomu výdaje na církve jsou asi 1,4 mld. Kč ročně.

Zákonem bude rovněž ukončena blokace církevního majetku, která je zásadní překážkou pro územní rozvoj některých měst a obcí a také překážkou pro žádosti o některé dotace vázané právě na jednoznačné vlastnické vztahy k nemovitostem. To se týká asi 15 až 20 % obcí a měst. Mám tady z tohoto výčtu ty nejzákladnější. Jenom musím pro vaši informaci říct, že podle pana Jocha ze Svazu měst a obcí se tato záležitost týká asi 1200 obcí a měst v rámci České republiky.

Mám tady ještě jednu poznámku k tomu dříve řečenému. Stát dnes hradí platy duchovním 17 církví. V roce 1949, kdy zákon o hospodářském zabezpečení církví vstoupil v platnost, se to týkalo duchovních 10 církví. K dnešnímu dni jde o finanční náklady, také díky deklaraci shody, ve výši, jak už jsem řekla, 1,4 mld. Kč. Bez této deklarace by byly o něco vyšší. Pokud nebude zákon přijat, tak tato deklarace přestane platit a církve budou požadovat finance na aktuální stav duchovních. K tomu se musí připočítat i nároky církví dalších, neboť zaregistrováno je jich dalších 16. V roce 2015 může nárokovat státní finance na úhradu platů duchovních dalších 9 církví a náboženských společností. Jako příklad mohu uvést některé z nich. Je to například hnutí Hare Krišna nebo církev Křesťanská společenství nebo Ústředí muslimských obcí. Přitom návrhy na registraci podávají další církve a náboženské společnosti. Dle střízlivých odhadů tak mohou náklady na platy duchovních v roce 2015 činit 1,6 mld. Kč a v roce 2030 to může být až 2,6 mld. Kč.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, předkladatel tohoto zákona nemá v tuto chvíli jinou ambici, než shrnout základní důvody, proč je tato zákonná předloha předkládána zákonodárcům k posouzení a k eventuálnímu schválení.

K právní úpravě vrácení majetku církvím se periodicky jak jistě víte, vracíme už více než 20 let. Zda bude dosud zející mezera v zákonném pořádku České republiky zaplněna či ne touto nebo jinou normou, je už samozřejmě jenom na vás. Děkuji vám za pozornost a za trpělivost, kterou jste měli.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji, paní navrhovatelko, paní ministryně. Návrh projednal výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. 391/3. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Marcel Chládek.

Návrh taktéž projednal ústavně-právní výbor, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno pod č. 391/2. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Dienstbier.

Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. 391/1, zpravodajem výboru je pan senátor Jan Hajda, kterého nyní žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jan Hajda:  Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu přijal 302. usnesení k uvedenému zákonu, s tím, že po úvodním slově zástupce předkladatele JUDr. Františka Mikeše, prvního náměstka ministryně kultury České republiky, po mé zpravodajské zprávě a po rozpravě doporučil Senátu Parlamentu České republiky návrh zákona zamítnout.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane senátore. A nyní se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pan senátor Marcel Chládek. Ano, takže pane senátore, máte slovo.

Senátor Marcel Chládek:  Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené senátorky, vážení senátoři. Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice projednal na své schůzi dne 14. srpna 2012 tento návrh zákona. Zevrubně jsme se zabývali celou problematikou a zastavili jsme se i u některých legislativních souvislostí. Bohužel na řadu otázek jsme nedostali od zástupců ministerstva kultury žádnou odpověď. Předpokládám, že paní ministryně nám na ně i odpoví. Já zopakuji otázky, na které v podstatě nebylo panem náměstkem odpovězeno.

Legislativa upozorňuje na jednu zásadní věc. Paní ministryně tady hovořila o tom, že pokud nebude schválen tento zákon, tak bude porušena Ústava. Nicméně náš právní odbor upozorňuje také na to, že tento návrh zákona porušuje ústavní pořádek. Paní ministryně má jistě tuto informaci od svých pracovníků z ministerstva kultury a je jistě na to připravena. A já bych chtěl znát odpověď, jestli tomu tak opravu je, protože to zpracovávali nezávislí právní odborníci Senátu Parlamentu České republiky.

Oni dále upozorňují i na to, že institut paušální finanční náhrady jako takový, který zavádí tento zákon, v podstatě nemá obdoby a že opět budí otázky o své právní podstatě. Taktéž na toto jsme nedostali odpověď od předkladatele.

Dále jsme se ptali i na problematiku, jakým způsobem byla určena tato věcná struktura finanční náhrady, protože legislativa upozorňuje na její neurčitost. Dnes jsme dostali odpověď od paní ministryně, že to bylo také podle některých odborných publikací. Já bych paní ministryni požádal, kdyby nám některé tyto publikace jmenovala.

Zároveň jsme probírali při projednávání tohoto bodu na výboru i bod, který se týkal poskytování finanční náhrady i jiným subjektům, než vlastníkům původního majetku. Taktéž toto nám nebylo vysvětleno. Dokonce jsme tam citovali i webovou stránku ministerstva kultury, kde bylo uvedeno, že restituční nárok má pouze 8 z 15 registrovaných nekatolických církví.

Zároveň bylo výborem konstatováno, že nelze jednu křivdu napravovat křivdou druhou. A vzhledem k tomu, že paní ministryně tady uvedla problematiku, kdy církve se budou domáhat svého majetku soudní cestou, upozornili jsme na výboru, že to samé se může stát u ostatních restituentů.

A už se to projevuje. Například řada zemědělců je připravena, že na úkor právě nich je upřednostňován restituční nárok někoho jiného.

Zároveň jsme na výboru projednávali i nerovné zacházení a zdůvodnili jsme to například i inflační doložkou, která nebyla uvedena u žádného jiného restitučního nároku.

V závěru jsme konstatovali, že tento návrh zákona je plný právních chyb a žádali jsme předkladatele, aby tyto právní chyby odstranil.

Vzhledem k tomu, že nám vůbec nebylo odpovězeno na naše otázky, paní ministryně, vaším prvním panem náměstkem, tak doporučujeme Senátu Parlamentu ČR návrh zákona zamítnout, a to z toho důvodu, že jsme pro to, aby restituční nároky byly dělány spravedlivým způsobem. A výbor určuje zpravodajem pro projednání tohoto senátního tisku na schůzi Senátu Parlamentu České republiky moji osobu. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji, pane zpravodaji. A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ústavně-právního výboru senátor Jiří Dienstbier. Ano, prosím, máte slovo.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové. Ústavně-právní výbor předložený návrh zákona projednal a přijal k němu toto usnesení:

I. Doporučuje Senátu Parlamentu České republiky projednávaný návrh zákona zamítnout.

II. Určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Jiřího Dienstbiera.

III. Pověřuje předsedu výboru senátora Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu České republiky.

K projednávání na výboru a k obsahu projednávané materie tolik.

Předmětem úpravy je podle úvodního ustanovení zákona zmírnění některých majetkových křivd spáchaných v rozhodném období a také vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Začal bych u ústavních souvislostí projednávaného návrhu. Některé zmínila paní ministryně, ale v trošku jiných souvislostech.

Především je to otázka, do jaké míry mají církve nárok na restituci majetku, na narovnání a do jaké míry právě v té podobě, jaká je předložena v tomto zákoně. Je zcela zřejmé, že po listopadu 1989 tady nebyl žádný právní nárok žádného subjektu na restituci. K restitucím se přistoupilo z morálního hlediska, protože se uznalo za vhodné odškodnit některé majetkové křivdy, které v době od února 1948 do listopadu 1989 byly spáchány na různých subjektech.

Nárok církví, jak tady bylo zmíněno, byl založen v souladu s judikaturou Ústavního soudu až tzv. blokačním ustanovením v § 29 zákona o půdě, které dle názoru Ústavního soudu vyvolalo oprávněné očekávání, že tento problém bude vyřešen způsobem, který zajistí i ekonomické postavení církví v rozsahu, který potřebují pro svoji činnost, ať už duchovní nebo další veřejně prospěšné aktivity.

Ústavní soud však žádným způsobem nesvázal zákonodárce, jak k této věci přistoupí. Potvrzují to i některá vyjádření ústavních soudců či bývalých ústavních soudců z posledních týdnů. To, co Ústavnímu soudu vadí je, že je tady blokace v § 29 zákona o půdě a Parlament nekoná a tuto situaci neřeší. Je tedy nepochybné, že Parlament musí nějakým způsobem k této věci přistoupit a rozhodnout o majetkovém narovnání státu a církví, v žádném případě pak ne konkrétním předepsaným způsobem.

Další ústavně právní souvislost je otázka rovnosti subjektů, které mají nebo by měly mít nárok na restituci. Jak jsem tady citoval úvodní ustanovení zákona, předmět úpravy, mělo by se jednat o zmírnění některých majetkových křivd. To je koncept, který byl přijat u všech restitučních zákonů, jinými slovy, nebylo cílem a ani by nebylo možné odškodňovat všechny majetkové křivdy, ale pouze je zmírnit.

Jak uvedu dále, tento zákon nezmírňuje křivdy, ale jeho cílem je odstranit v podstatě veškeré majetkové křivdy, a to dokonce asi i ve větším rozsahu, než v jakém byly spáchány. To samozřejmě zakládá nerovnost mezi různými restitučními subjekty a otevírá to i možnost, aby se další restituenti, kteří byli odškodňováni na základě předchozích zákonů, domáhali rovného zacházení, rovného postavení a začali vznášet nové majetkové nároky na dorovnání ve stejném rozsahu, jako tento zákon navrhuje pro církve.

I na jednání ústavně-právního výboru jeden z přítomných advokátů, který tam jako veřejnost byl, prohlásil, že on jako advokát se na to těší, protože zcela jistě bude mít celou řadu kauz, kdy právě takovéto nároky na rovné zacházení budou vznášeny ze strany jiných subjektů.

Další problém je definice majetku, kterého se návrh týká. Podle ustanovení § 2 navrhovaného zákona se původním majetkem církví míní věci, majetková práva i jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věci, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem. S pojmem vlastnictví by nebyl žádný problém. Trošku problém je s pojmem věcí a dalších majetkových hodnot, které příslušely církvím a náboženským společnostem. To je pojem v právu nedefinovaný a dá se vyložit téměř libovolným způsobem. Čili nejenom to, co bylo ve vlastnictví, jak tady v úvodním slově říkala paní ministryně, ale i to, co církvím příslušelo.

Dalším problémem je, že se mají vydávat věci, kde došlo k majetkové křivce v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, ale některé formulace jsou navrženy tak, že je tady oprávněná obava, že bude prolomena hranice 25. února 1948, což je další prvek nerovnosti ve vztahu k dalším subjektům a že by se restituce mohla týkat i majetku, na který se vztahovala první pozemková reforma z roku 1919 a zcela samozřejmě i její revize z roku 1947, ale také dekretů prezidenta republiky, tzv. Benešových dekretů, které konfiskovaly majetek některých řádů a kongregací. To samozřejmě by byl problém, protože to by mohlo otevřít Pandořinu skříňku dalších nároků. Velmi často se tady v minulosti vyvolával strach z prolomení Benešových dekretů v situacích, kdy to bylo naprosto nesmyslné, jako například při schvalování Lisabonské smlouvy. Ale najednou tato hrozba vůbec nevadí v situaci, kdy je mnohem reálnější a kdy jiné subjekty by se mohly na základě rovného přístupu rovněž jejího prolomení domáhat.

Je tady další problém, který souvisí samozřejmě se dvěma způsoby restituce, jak jsou v zákoně popsány, tedy s naturální a s finanční, který spočívá v tom, že jsou různě definovány oprávněné osoby. Zatímco pro naturální restituce jsou to registrované církve a náboženské společnosti, potud je to stejné, ale dále jsou to právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve a náboženské společnosti, právnické osoby zřízené nebo založené za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženská Matice. To nevyvolává právní problémy ve vztahu k naturálním restitucím, ale ještě se k tomu dostanu dále u finanční náhrady. A tam je samozřejmě problém v tom, že podmínkou finanční náhrady je uzavření smlouvy mezi státem a příslušnou církví, každou církví, pro kterou se předpokládá finanční náhrada. A povinnou náležitostí této smlouvy je mimo jiné prohlášení příslušné církve – teď abych citoval přesně...

Výslovné ujednání o tom, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností vypořádány.

To znamená, že příslušná církev – a demonstrujme to na příkladu na příklad katolické církve, kde to může vyvolávat největší problémy – dostane odškodnění v tomto případě v částce více než 47 miliard během 30 let. A za to má prohlásit, že nebude vznášet žádné majetkové nároky.

A zde se vracím k rozporu mezi různě definovaným okruhem oprávněných osob. Protože katolická církev je subjektem, který může ručit za sebe, ale je otázka, do jaké míry může ručit za ty další subjekty, které jsou součástí katolické církve. Jinými slovy, co se stane v momentě, kdy na příklad bývalý Řád německých rytířů nebo cisterciáci vznesou nároky, tak, jak už v médiích naznačují, pokud nebudou uspokojeni v rozsahu, jak se domnívají, že by bylo z jejich hlediska správné, i po uzavření takovéto smlouvy.

Logicky v soukromém právu, a smlouva se řídí občanským zákoníkem, podle výslovného ustanovení navrhovaného zákony, by samozřejmě stát konstatoval porušení smlouvy – za předpokladu, že závazek katolické církve se vztahuje i na její subjekty – a uplatnil by sankce nebo další možnosti podle občanského zákoníku. Je zcela logické se např. domnívat, že smlouva by mohla být neplatná pro omyl, protože stát ji uzavíral v domnění, že s tím jsou veškeré nároky katolické církve a zřejmě i subjektů, které jí podléhají, vypořádány. Případně by odstupoval od smlouvy pro porušení takovéto smlouvy.

A tady je další právní perla, protože navrhovaný paragraf 16, který upravuje smlouvu o vypořádání, říká, že na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona se použijí ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a dále s výjimkou ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti plnění. To znamená všechny běžné sankce dopadající na jakoukoli jinou civilní smlouvu, jsou zde výslovně vyloučeny.

Takže bude-li příslušná církev libovolně porušovat smlouvu, stát nemá žádný nástroj, jak se tomuto bránit a jak uplatnit jakoukoli sankci podle občanského práva. Myslím si, že je to zjevný úmysl, je to snaha, aby to řešení bylo definitivní, bez ohledu na to, jak se strany příslušné smlouvy budou chovat poté, co bude smlouva uzavřena a poté, co stát začne řádně plnit podle tohoto zákona uzavřené smlouvy.

Další problém s finanční náhradou – a to souvisí také s tou rovností přístupu k různým restitučním subjektům, je, jak je konstruováno odškodnění? Mluvil jsem tady o prolomení hranice 25. února 1948. A tady dojdu k tomu, kde se ta pochybnost do značné míry také bere. Stát stanovil výši finančního odškodnění kvalifikovaným odhadem, respektive 2 kvalifikovanými odhady, napřed kvalifikovaně odhadl, jaká je celková hodnota majetku, který historicky patřil církvi, a kterého se týkaly křivdy spáchané v rozhodném období, a pak udělal kvalifikovaný odhad toho, co zřejmě bude podle pravidel navrhovaného zákona vydáno.

Rozdíl těchto dvou kvalifikovaných odhadů je pak výše finančního odškodnění. Trošku problém je v tom, že podle některých údajů, ke kterým se dostali experti, kteří posuzovali tento návrh zákona, tak výměra půdy, z které se vychází, je snad údajně vyšší, než byla rozloha půdy, která byla přihlášena církvemi k 1. pozemkové reformě v roce 1919. Je otázka, jak poté, co církve o část půdy přišly při pozemkové reformě a pak při její revizi v roce 1947, jak nabyly za 20 let první republiky takovou rozlohu půdy, aby najednou k únoru 1948 měli větší rozlohu zemědělské a lesní půdy? Tedy odsud ta pochybnost o tom, jakého majetku se vlastně restituce a narovnání státu a církví má týkat.

A pokud někteří mluví o odškodnění komunistických křivd, tak si nejsem jist, jestli Masaryk s Benešem, za nichž se přijímala pozemková reforma a její revize byly komunistickými zločinci, jejichž křivdy spáchané na církvi se mají odškodňovat. Myslím si, že jdeme velmi daleko v tomto směru.

Další problém je, že kromě pochybnosti o rozsahu, jehož majetku se má restituce týkat, a které nebylo ministerstvo, vláda, ani nikdo jiný schopen vyvrátit, nebo naopak doložit, protože nikdy nebyly doloženy žádné seznamy majetku nebo evidence majetku, kterého by se měla restituce týkat, a kromě toho tedy, že možná se vychází z mnohem větší pravděpodobné rozlohy pozemků, než kterých by se spravedlivé restituce dotýkat měly, tak je tady problém ještě v jejich ocenění.

Protože např. zemědělská půda byla oceněna částka 44,48 Kč/m2. Pro srovnání, experti uvádějí tržní cenu zemědělské půdy v rozsahu 8 – 15 Kč/m2, za kterou se běžně zemědělská půda prodává. To je tedy to ocenění, které bylo provedeno, je trojnásobek, možná i čtyřnásobek tržní ceny půdy v České republice. Ještě výraznější je to, pokud srovnáme odškodnění, které dostali jiní restituenti podle jiných zákonů, protože tam to bylo místo 44,48 Kč kolem 10 Kč, v řadě případů i méně, a ještě výraznější nepoměr je u lesní půdy, která se pro účely tohoto zákona oceňuje částkou 27,70 Kč/m2, zatímco jiní restituenti dostávali – myslím to bylo 3 Kč/m2.

Tedy to je skoro desetinásobek odškodnění pro církve ve srovnání s jinými restituenty a čtyř až pětinásobek u zemědělské půdy. Takže majetek, který je zřejmě nadhodnocen z hlediska rozsahu, je pak ještě několikanásobně nadhodnocen pro účely finanční náhrady z hlediska jeho ocenění. I při projednávání dokonce někteří stoupenci restitucí uváděli, že při předchozím projednávání odškodnění církví bylo nezávislými experty, konkrétně Vysokou školou ekonomickou, odhadnut ten majetek, který má být, na částku 83 mld.

Vláda uvádí ve svých podkladech, že ocenění majetku, který podléhá tomuto návrhu zákona, je 134 miliard. Tady je rozdíl 50 mld. Kč v ocenění, a k podobným závěrům došli i jiní experti, kteří kalkulovali reálnou cenu majetku, který by se měl církvi vydávat při spravedlivých podmínkách nastavených v tomto návrhu zákona.

Takže tady vidíme celou řadu momentů, které zpochybňují jak výši odškodnění, tak i zachování rovného přístupu ve vztahu k jiným restituentům, kteří byli odškodňováni. Respektive, kterým byly zmírňovány některé majetkové křivdy spáchané v rozhodném období.

Očekával bych také, že zákon, když už tedy řeší tuto problematiku, bude obsahovat tzv. restituční tečku. O restituční tečce nelze mluvit vzhledem k té konstrukci smlouvy, která nezavazuje jiné církevní subjekty než tu samotnou církev, která smlouvu uzavírá, ale pak bych upozornil i na závěrečná ustanovení, kde je výslovně řečeno, že tímto zákonem není dotčeno právo oprávněných osob na soudní a jinou právní ochranu proti komukoliv, kdo drží původní majetek registrovaných církví a náboženských společností.

Jsou to další nároky nad rámec tohoto návrhu zákona, nad rámec jak naturální restituce, tak i finančního vypořádání, které církve a další církevní subjekty mohou vznášet. Pochybností legislativního charakteru je tady celá řada. Jako zpravodaj ještě nemluvím o věcných a politických důvodech, proč takovýto zákon odmítnout, ale soustředil jsem se spíše na legislativní stránku. Mimo jiné i z těchto důvodů, které jsem rozebíral, dospěl ústavně-právní výbor k závěru, že doporučuje Senátu, aby tento návrh zákona zamítl. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Nyní otevírám obecnou rozpravu. Na úvod sděluji, že jsou přihlášeni tři senátoři písemně a vystoupí v pořadí pan senátor Hajda, pan senátor Dryml a pan senátor Janeček. Nyní prosím pana senátora Hajdu, aby se ujal slova.

Senátor Jan Hajda:  Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové, úvodem bych chtěl říci, že církve byly předmětem křivd, je nutné je řešit, ale ne tak špatným zákonem jako je tento.

Pokud se týká průběhu hospodářského výboru a jeho schvalování, pro tento zákon se vyslovil a hlasoval pouze jeden člen výboru. K ekonomické části byla kritika napříč senátory politického spektra.

Pokud se týká základních argumentů, proč výbor pro hospodářství a zemědělství navrhl zákon zamítnout. Především to jsou argumenty legislativně-právní. Nebudu opakovat, co zde již zaznělo, jen řeknu, že v návrhu zákona je zakódovaná výrazná nerovnost v přístupu k restituentům – fyzickým osobám a církvím.

Argumenty historické. Církevní majetek neměl nikdy povahu čistě soukromého a ničím neomezeného vlastnictví, rozumí se tím tzv. patronátní kontrola nebo přímý dohled státní moci po Josefinských reformách, který byl převzat i do prvorepublikového právního řádu. Návrh zákona tím, že nakládání s majetkem nijak neomezuje ani neupravuje, navrací církvím více práv než měla před rozhodným obdobím. Návrh zákona tiše relativizuje restituční období stanovené na období od 25. února 1948, protože předmětem vydání je i majetek, který podléhal pozemkové reformě z roku 1919 a její revizi z roku 1947. Návrh zákona tak může v některých případech zpochybnit zabavení majetku dle Benešových dekretů například v Řádu německých rytířů. Dále to jsou argumenty ekonomické zpochybňující rozsah nárokovaného majetku a způsobu jeho ocenění. Návrh zákona velmi vágně specifikuje objem majetku, ze kterého je nárok vypočten. Výpočet ani jeho algoritmus není v návrhu zákona a ani v přiložených zprávách podrobněji specifikován, pro stanovení celkového nároku je specifikován objem majetku, zejména u zemědělské a lesní půdy v objemu, který církve vlastnily před pozemkovou reformou z roku 1919, resp. podle některých historických pramenů tento objem i převyšuje.

Z návrhu zákona není patrné, zda byl při výpočtu tohoto nároku zohledněn fakt, že církvím a řádům byl v minulosti rozhodnutím parlamentu výčtový zákon nebo vlády vládní nařízení a vyhlášky, poměrně velký objem majetku vrácen.

Při ocenění majetku byly použity ceny, které neodpovídají ani současné realitě a neodpovídají ani cenám, které jsou u restituční legislativy použity u fyzických osob. Je to další výrazná nerovnost v přístupu. Finanční náhrada je úročena podle míry inflace, takže konečná částka bude zřejmě vyšší než udávaných 59 mld. korun.

Pokud bychom použili tržní ocenění nároků v reálných cenách, tak i při této metodě by činil rozdílů v neprospěch státu cca 54 mld. korun. Toto je částka, o kterou je podle názoru výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu tento projekt nadhodnocen a proč jsme ho navrhli zamítnout.

Nyní k některé další argumentaci. Kvůli zachování předvídatelnosti práva a první kontinuity by zákon měl trvat na dodržení základních rysů restituční legislativy, přijaté po roce 1989, tedy že jde o zmírnění následků některých majetkových křivd, tedy o částečnou nápravu křivd, že je ke všem oprávněným osobám nutno přistupovat srovnatelně a předvídatelně a že ani církve by neměly mít ve srovnání s ostatními restituenty žádné výjimečné postavení a že by měla být vytvořena šance obnovit společenskou autoritu církví, které se například církev římskokatolická těšila bezprostředně po roce 1989 zejména ve spojení se jménem kardinála Tomáška. Tuto autoritu si velmi těžko církve dobudou tím, že bude vůči nim postupováno významně odlišně v jejich prospěch, než jak bylo postupováno v případě restituce majetku fyzických osob a to i přes fakt, že se návrh zákona na tuto legislativu odvolává.

Zákonem o narovnání vztahů s církvemi by neměla být v žádném případě zpochybněna restituční hranice 25. února 1948. Snahou zařadit do odškodnění majetek, který podléhal revizi pozemkové reformy v roce 1947, je toto datum relativizováno a v podstatě se jedná o prolomení restitučních období před 25. únorem 1948. Pokud byl proces revize pozemkové reformy proveden lege artis, neměl by být zpochybňován a to i přes skutečnost, že k formálnímu přechodu vlastnictví došlo až po shodném datu.

Zákon by měl umožnit přezkoumání případných nezákonností při tomto procesu. Vezmeme-li do úvahy stanovisko Právnické fakulty UK a její závěry ohledně charakteru církevního majetku, nelze postupovat jinak. V žádném případě nesmí dojít ke zpochybnění aktů vyplývajících z aplikace prezidentských dekretů.

V obecné části důvodové zprávy je uvedena následující výměra původního majetku církví a náboženských společností: u lesní půdy 181 326 ha, u zemědělské půdy 72 200 ha. V tomto kontextu je zajímavé, že dle dostupných historických podkladů přihlásily církve k první pozemkové reformě v roce 1919 cca 58 000 ha zemědělské půdy a 177 000 ha ostatní půdy. Ze záboru bylo propuštěno cca 27 000 ha zemědělské půdy a 155 000 ha ostatní půdy. K revizi pozemkové reformy v roce 1947 bylo přihlášeno cca 24 000 ha a 150 000 ha ostatní půdy. Prostým odečtením těchto čísel, lze dospět k závěru, že pokud bude respektováno datum 25. února 1948 jako rozhodné, lze mluvit o fyzické restituci cca 3000 ha zemědělské půdy a 5000 ha půdy ostatní.

Další problém je ve zvoleném způsobu oceňování tohoto majetku. Pokud se týká lesní půdy je oceněna 27,74 korun, zemědělská půda 44,48 korun. Pokud použijeme vážený průměr korigovaný na zemědělské využití pozemků, a my všichni, kteří se pohybujeme od začátku po revoluci v restitucích a víme, za kolik prodává Pozemkový fond půdu, jaká je skutečná tržní cena, tak průměrná cena prodaného lesa je 11,26 korun. Potom je náhrada nadhodnocena o 29,9 mld. korun. U zemědělské půdy s vyloučením prodejů pod jeden hektar je vážená cena za jeden metr čtvereční 11,22 korun a celkový nárok je pak nižší o 24 mld. korun. Tady se naskýtá otázka, proč nebyl důsledně použit náhradový předpis číslo 316 z roku 1990, jako pro ostatní restituenty. Celková náhrada je dle názoru převýšena o 54 mld. korun.

V § 1 je definováno rozhodné období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, které zákon dál nerespektuje a v podstatě ho prolamuje nerespektováním zákona číslo 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. V definici registrovaných církví a náboženských společností se odvolává na zákon číslo 3 z roku 2002, ač by se měl dle logiky restitučních zákonů odvolávat na stav před rozhodným obdobím, tedy stanovit okruh dotčených církví a náboženských společností na základě zákonné úpravy platné před 25. únorem 1948. Poněvadž se domníváme, že církve, kterých se toto období netýká, nemají na restituce nárok, restituční nároky má pouze osm z patnácti registrovaných nekatolických církví, a pokud se týká tohoto ustanovení, dle právníků je to jednoznačně v rozporu s ústavním pořádkem. Chtěl bych se zmínit o § 5. Zde je skryto stěžejní jádro problémů celého zákona, spočívající v tom, že v písmenu a) se tiše prolamuje datum 25. února 1948, neboť je mimo pochybnost, že se v případě zákona 142 z roku 1947 jedná o vůli svobodně a demokraticky zvoleného parlamentu a z tohoto důvodu nelze majetek odňatý dle tohoto zákona automaticky zahrnout mezi majetek, který se má vracet bez podrobnějšího zkoumání.

Písmeno i) návrhu je třeba absolutně odmítnout, neboť se jedná o zmíněnou variantu § 5 písmeno 1 sněmovního tisku číslo 480 z roku 2008, kterým se tehdejšího vláda účelově snažila vrátit do hry nároky Řádu německých rytířů, kterým byl majetek zabaven podle Benešových dekretů.

Tolik stanovisko klubu ČSSD, kdy jsme se opírali o expertní skupinu.

Měl bych dva dotazy na paní ministryni. Za prvé. Proč pro ocenění pozemků nebyl použit náhradový předpis jako pro ostatní restituenty? Poněvadž to, že byl použit, řeknu to otevřeně, nějaký cár papíru z VÚZE, to nemůže být podklad za 44 korun pro tak závažnou věc jako je ocenění tohoto majetku.

Za další. Poněvadž bylo konstatováno v roce 1938, že z přihlášených 58 000 hektarů v první pozemkové reformě k záboru, prošlo zábory 44 procent pozemků, existují na pozemkovém úřadu v centru protokoly o předávání tohoto, ale existují i náhradové knihy. Tak bych měl dotaz, jak bylo k těmto náhradovým knihám přihlédnuto.

Doplnil bych důležité stanovisko legislativního odboru Senátu.

Za prvé. Institut paušální finanční náhrady, jak ho zavádí tento zákon, je v restitučním zákonodárství zcela výjimečný a vzbuzuje otázky o svéprávní podstatě.

Za druhé je to neurčitost věcné struktury finanční náhrady. Chybí, jakým způsobem byl ověřen majetek, za který se poskytuje finanční náhrada, zda patřil do původního církevního majetku, zda byl předmětem majetkové křivdy v rozhodném období, a zda existují důvody, pro které majetek nelze vydat. Nelze totiž zjistit, za co je náhrada poskytována a dokonce zda majetek není odškodněn dvakrát, jednou naturální restitucí a jednou v rámci finančním náhrady.

Pokud se týká poskytování finanční náhrady jiným subjektům než vlastníkům původního majetku, je zde stejný názor, jaký přednesl kolega Dienstbier. I já výše. Rovněž naše legislativa má informaci ke způsobu určení finanční náhrady a způsob její výplaty. Je to shodné, jak jsme s kolegou Dienstbierem oba přednesli. Tolik se týká mého vystoupení. Závěrem bych chtěl konstatovat, že klub ČSSD je přesvědčen o tom, že církevní restituce je třeba dokončit, ale spravedlivým způsobem, který nepoškodí daňové poplatníky, neprolomí restituční hranici 25. února 1948, nezpochybní Dekrety prezidenta Beneše a ani pozemkovou reformuj T. G. Masaryka.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. Na základě písemné přihlášky vystoupí pan senátor Vladimír Dryml, připraví se pan senátor Miloš Janeček.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážený pane předsedo Senátu, vážená paní ministryně kultury, slovutný Senáte. To, co máme tady před sebou, rozpojuje a rozděluje českou společnost, a myslím, že to nebylo ani v zájmu předkladatelů a není to ani v zájmu církve. Jednáme tady o 134 miliardách; možná i více, protože se to bude násobit, o tom nikdo nemluví! Mluvíme tady o tom, že se třicet let stát bude dále zadlužovat. Mluvíme o tom, že 80 a možná i více procent občanů je proti takovému návrhu zákona. Jsme politici, měli bychom slyšet, co mluví naši voliči a co si přejí naši občané!

Vládní návrh na vyrovnání s církvemi v této současné podobě je nekonzumovatelný! Tady jsme slyšeli spoustu jasných příkladů a tvrzení o tom, proč tomu tak je.

Proto předem mého poněkud delšího vystoupení mi dovolte, abych navrhl jeho zamítnutí. Místo nového jednání církví nejen s určitou úzkou skupinou, jak tomu bylo v tomto návrhu zákona, by se mělo jednat se všemi politickými stranami, i s opozičními. Toto se týká nás všech a týká se to dlouhého období. Jde hlavně o to, v jaké situaci se český stát nachází.

Všichni tady cítíme, že to není spravedlivé. A pokud tady někdo pro to zvedne ruku, mj. jednu křivdu se snaží nahradit křivdou druhou!

Je tady i určitý tlak – chápu to – ze strany TOP 09 a starostů na to, aby převálcovali politické strany, vzali si za rukojmí některé politické strany z koalice a vůbec přitom nehledí na to, co si přeje právě těch 80 procent a možná i více obyvatel ČR.

Slovy ministra financí Kalouska – zvolili jste si nás, víte, co jsme vám slibovali, tak držte ústa. Tak by se dala vyjádřit slova ministra Kalouska a jeho pozice k tomu, že i voliči TOP 09 a starostové cítí, že není vše v pořádku. Má pravdu, vážení starostové a občané. Zvolili jste si ho, tak proč mluvíte proti zdražování, proti poklesu HDP a proti všem nepopulárním opatřením. Možná, že TOP 09 a starosty budete dále volit i v nynějších podzimních volbách. Pak si ale nestěžujte, že se všechno zdražuje a že se země zadlužuje. Pane bože, za co trestáš tento lid? Za to, vážení občané, že jste věřili a volili TOP 09 a starosty. Blahořečení chudí duchem, jak se praví v Bibli.

Z tohoto místa navrhuji církvím, aby celou věc řešily citlivějším a spravedlivějším postupem a spravedlivějším zákonem a hledaly společně napříč politickým centrem jinou alternativu, která tolik nepoškodí ČR.

Jsou čtyři problémy tohoto zákona. Problém politický, věcně právní, ekonomický, ale i bezpečnostní. Bohužel, to všechno řešíme v době, chápu Ústavní soud, že celá věc se měla řešit daleko dříve, kdy se česká ekonomika propadá. Vláda, která si říká vláda rozpočtové odpovědnosti nám tady předkládán další zadlužování státu s dopadem na HDP, na státní rozpočet a na zadlužování příštích generací na třicet let. Je to další tunel, je to další privatizace po kuponové privatizaci. Za co? Neberu slova božího nadarmo, ale vrátím se ke slovům písně – za co, pane bože, trestáš prostý lid takovou vládou a takovými politiky? Jednu křivdu nahrazují jinou. Bohužel to vůbec není o víře, ale jen o majetku, o penězích a o moci, prostě o mamonu. Kdo má moc, snaží se i vymývat mozky. Kde je pokora, smířlivost, skromnost, kde jsou morální a duchovní hodnoty, kterými se církev pyšní? Což k víře potřebuje stovky miliard?

Církev a majetek je otázka dvou tisíciletí trvajícího sporu o výklad Bible a o tom, zda má být církev chudá nebo bohatá. Bohužel, tady církev, především katolická, podle mého názoru neudělala dobrý krok. Bojem o majetek se církev znemožnila v mysli mnoha věřících, v té kacířské České republice. Není to jen otázka katolické církve, která má dostat více než 80 procent majetku a peněz. Přitom si uvědomme, že stát financuje k dnešnímu dni 17 církví a náboženských společností ve výši téměř 1,5 mld. korun ročně. Nemluvím o tom, kolik na financování majetku dávají kraje, stát prostřednictvím péče o kulturní památky a jednotlivé obce. Jen za rok 2012 na církevní školství dal více než jednu miliardu korun. Stejná částka se vynakládá na opravu církevních kulturních památek a také si uvědomme, že 63 let tady církev byla financována státem. O tom se také nemluví.

Jak je možné, že takoví zákonodárci jako Marek Benda nebo jiní experti, často z plzeňské proslavené Sorbony, prosazují nerovnoprávnost před zákonem a upřednostňují církve před jinými restituenty? Tady to bylo jasně řečeno. Ústavní soud neřešil způsob vydávání majetku, konstatoval že se celá záležitost má řešit, ale nemůže přikazovat, jakým způsobem by se restituce měly řešit!

Jsem jeden z těch, který je zde možná ve střetu zájmů, protože jsem se setkal s restitucemi v té podobě, jakou prosadily některé skupiny. Těm se nikdy nevydal celý majetek, musely si samy zaplatit zhodnocení majetku, který jim byl vrácen. Nedostaly žádné odškodnění za dobu, kdy nemohly s majetkem nakládat. Žádné zhodnocení v důsledku inflace nepřipadalo v té době v úvahu. Musely vždy řádně doložit vlastnictví majetku. Byla to velmi svízelná a tvrdá práce. Zastavěné plochy se nevydávaly, i když byly budovy na nich postavené v rozporu se zákonem, nejen se stavebním, ale i s tehdejšími platnými zákony. Finanční náhrada za nevydané nemovitosti a věci byla směšná a hodnocena cenami z doby, kdy došlo ke změně vlastnictví na stát. O ceně 40 a více korun za jeden metr čtvereční při cenách 1 až 3 koruny se jim mohlo jenom zdát. Nyní se půda dokonce prodává v některých oblastech za osm korun / metr čtvereční. Nevím, kde se vzaly ty děsivé ceny. O tom, kolik dnes stojí lesní půda a jakou hodnotou se odškodňovalo, tady bylo řečeno. Je to pětkrát až desetkrát více než dostávali restituenti. Vydávání movitého majetku z družstev, to je otázka, která dosud není vyřešena a nemá vůbec cenu o tom mluvit. Nyní se jedna nespravedlnost má nahrazovat ještě nespravedlností druhou a větší. Je to jednoznačně porušení ústavy, kde jedni restituenti jsou znevýhodňováni na úkor jiných. Ti staří občané, kteří restituovali, vědí, o čem mluvím. Ústavní soud přitom jasně konstatoval, že i církve mají nárok na spravedlivou majetkovou restituci. Podpořil bych ji, ale v této formě to nejde. Spravedlivou ano, ale takovou, kde může docházet ke zpochybňování Benešových dekretů, principů masarykovské republiky a roku 1919 a dokonce to může jít i před reformy Marie Terezie a Josefa II., možná až k Bílé Hoře? Co to koho napadlo? Jak je možné, že se takové znění dostalo do tohoto zákona, který máme nyní schvalovat? Komu se vrací více než 80 procent majetku a peněz? Církvi? Ne, vážení, tak to není, cizí mocnosti, cizímu státu, Vatikánu, především vatikánské bance. Je to především bezpečnostní problém, který může zavánět mi vlastizradou.

Co přijde dále? Ovlivňování české politiky a mládeže, nároky šlechty, nároky sudetských Němců a další vymývání mozků? V době krize, kdy se snižují důchody, kdy se zvyšuje DPH, kdy klesá HDP, i když nás pan ministr financí přesvědčoval, že k tomu nedojde? Není na platy hasičů, policistů, vojáků, učitelů, není na sport, není na kulturu, není na podporu vzdělávání, není na podporu dětí a mladých rodin, není na žádná prorůstová opatření, i když nám je doporučuje EU, není na nové silnice, zvyšují se ceny potravin, energií, vody, elektřiny, domácnosti se dostávají do dluhových pastí. Tak se stát zadluží i každá domácnost se zadluží a občan se zadluží, a to na budoucí generace. Jen aby ministr Kalousek a Nečas splnili sliby dané ve Vatikánu. Co na to TOP 09 a Starostové? Myslíte si, že církev vám prodá pozemky které potřebujete pro svůj rozvoj? Ale s péčí řádného hospodáře ta cena bude taková, jakou vám určí ony, a ne jakou si představujete vy, naivkové. Budete na to mít, když polovina obcí v ČR je zadlužena? Stát bude dál přitom platit církvím, kde se bude stále zvyšovat počet kněží a církve budou moci vesele s tímto majetkem obchodovat – promiňte, Vatikán, ve většině případů.

Republika bude platit a platit; a její občané chudnout a chudnout; a platit stále zvyšované daně. Celá EU se nám možná směje.

Velmi specifickou kapitolou je uzavírání tzv. smluv u vypořádání. Tady o tom už také kolega Dienstbier – vaším prostřednictvím, pane předsedající - hovořil. Kde se stát zavazuje, že zákonem nezmění ten podivný závazek státu vůči církvím. Prostě nebude na zdravotnictví, nebude na sociální služby, na školy, na nic, ale církvím se stále bude dále platit.

Smlouva bude mít soukromoprávní charakter, protože bude upravena občanským zákoníkem s některými výjimkami. A proč? Aby nešla nikdy vypovědět. Prostě smlouva na věčné časy. To už tady jednou také bylo.

Ne ministerstvo financí, jak by se dalo předpokládat, ale ministerstvo kultury zasahuje do finančních záležitostí českého státu a ohrožuje finanční stabilitu českého státu.

Tento vládní návrh, podivně schválený sněmovnou, je podle mě jasnou loupeží za bílého dne. Možná se dá přirovnat k takové křivdě na českém národě, jako bylo rozdělení majetku po bitvě na Bílé Hoře. Je to další vlna privatizace státu. Touha po penězích a veřejném majetku, který církev spravovala, ale nikdy plně nevlastnila, církev oslepila. Bohužel zlatému teleti propadly i církve.

Jde možná o velkou zlodějinu této vlády a části politiků na celé české společnosti. Proč se prolamují Benešovy dekrety a nemusí církev prokazovat, že majetek, který jim vzali komunisté, byl jejich? Nebylo by o čem mluvit, kdyby to prokázaly. To ale ve většině případů asi nebudou muset. Ať se soudí, je to v pořádku! Ale domnívám se, že ty soudy spíše jsou výhodnější pro stát než pro církve.

Je to, jak už jsem řekl, vrchol nemravnosti vůči všem dřívějším restituentům, těm starým lidem, kteří museli pracně a tak dlouho dokládat svoje vlastnictví i před soudy, před soudy, které se táhly roky, a přesto nedostali vše, co jim bylo odňato. Šlo pouze o nápravu jen některých – ano, poslouchejte, jen některých – majetkových křivd, jak prohlásil, a dokonce písemně i napsal Václav Havel naší rodině. Ve všech, jenom některých.

Vyplácení náhrad za půdu, která nemůže být vrácena, i s ušlým ziskem – ano, i s ušlým ziskem! – je výsměchem těmto starým lidem a restituentům, a jedna z největších křivd po roce 1989.

Jde ještě církvím vůbec o víru? Nebo jen a jen o majetek a moc? Půjde o další rekatolizaci České republiky? Církve by měly bohatnout a lidé chudnout? Proč se tady pošlapává ústava, hovořící o rovnosti před zákonem? Bude Vatikán a ne Parlament v České republice vládnout? Čeho se ještě dočkáme od části ODS a TOP 09?

Evropská rada se podivuje návrhu zákona a upozorňuje, že jeho schválením se zadlužení českého státu zvýší o dalších 1,5 %. A to v době propadu evropských ekonomik. Komu bude pan Kalousek posílat složenky nyní? Ví ministerstvo financí, že na to český stát nyní nemá a že se zdraží dluhová služba a sníží rating České republiky? Budou české soudy zavaleny žalobami mezi restituenty a státem o stejném přístupu k nápravě křivd? Kolik to bude ještě stát český stát a občany? Kdo bude další? Kolik toho ještě zůstane v České republice v českých rukou.

Návrh zákona jednoznačně umožňuje prolomení hranice 25. 2. 1948. Zákon totiž ohrožuje základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky, československé a české demokracie po roce 1989. A to prostřednictvím ustanovení o tom, že stát má vydat věc, která byla součástí původního majetku církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku mimo jiné – a teď poslouchejte – nedokončení řízení o nároku nebo neuspokojení nároku podle Benešových dekretů, zákona o neplatnosti některých majetkově právních jednání z dob nesvobody z roku 1946, nebo podle obdobných právních předpisů.

Hlavní trik uvedeného zákona je v tom, že oprávněná osoba – o přijetí zákona – prokáže, že jí majetek do 25. 2. 1948 nebyl právoplatně zabrán a tudíž se církevní právnické osoby stanou vlastníky majetku, který tyto osoby vlastnily v rozsahu k roku 1919. To je před první pozemkovou reformou.

Ohrožení 25. února 1948 jako základního a politického axiomu znamená ztrátu jistoty domácích vlastnických vztahů, destabilizující vztahy se sousedními státy. Je to – a to je velmi důležité – porušení hráze proti nárokům sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Československá a česká diplomacie vynaložila obrovské úsilí, aby ve všech mezinárodních smlouvách nebyla tato hranice prolomena. Velkým tématem byla tato otázka i v době jednání o vstupu České republiky do EU, a byla uhájena. Dobře víte, že i prezident Klaus si hledá pojistky pro to, aby nedošlo k prolomení této hranice. Prolomení hranice roku 1948 relativizuje řadu zásadních politických dokumentů, jako je například Česko-německá deklarace, v níž se v článku 4 jasně říká "obě strany se shodují o tom, že spáchané křivdy náleží minulosti" a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, a to nikdo nezpochybňuje. Jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě. Přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Pokud se však právní řád změní, což nyní navrhovaný zákon o vyrovnání s církvemi a o církevních restitucích dělá, Česko-německá deklarace přestává být jakoukoliv ochranou před vznášením nových nároků.

Možná, že to byl jeden z důvodů. Další důvod je nerovnoprávnost mezi osobami. Především český stát by vědomě, pokud bychom přijali tento zákon, poškodil miliony svých vlastních občanů, to je fyzické osoby – restituenty, vlastníky pozemků pod silnicemi druhé a třetí třídy, ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizímu státu. Majetek se nevrací žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám. Církve ale tak samy zásadně poruší jimi deklarovaný princip "co bylo ukradeno, musí být vráceno."

Pod silnicemi druhé a třetí třídy, které byly převedeny na kraje, se nacházejí pozemky tisíců občanů této země. Jejich nároky vznikly dávno. Jejich výše je přesně stanovena cenovým předpisem. Ne 40 Kč nebo ještě výše za metr čtvereční. Tyto nároky do dneška nebyly uspokojeny z důvodu nedostatečných finančních prostředků státu, respektive krajů. Žádné jiné právnické osobě s výjimkou obecně prospěšných sportovních svazů nebyl vrácen majetek zabraný po 25. 2. 1948. Spolu s prolomením této hranice se otevírá prostor pro uplatnění zcela nepředvídatelných nároků prvorepublikových právnických osob a celkové znejistění vlastnictví.

Stát tady vydává obrovský majetek daleko za rámec odhadu. Bez jakékoli řádné evidence a prostorového zobrazení. Nebyla provedena žádná analýza možných dopadů vydání majetku. To je velmi, velmi zajímavá záležitost na fungování státu jako takového. Ono totiž může dojít i k ohrožení některých funkcí státu i krajů, ohrožení schopnosti poskytovat služby občanům.

Katolická církev není politicky neutrální subjekt. Její program je ultrakonzervativní a z hlediska naprosto převažující většiny českých občanů možná na hraně demokratických názorových proudů. Žádná politická strana nebojuje tak aktivně například proti antikoncepci nebo potratům. Vydáním takového obrovského majetku zejména katolické církvi dojde k vytvoření zásadní ekonomické nerovnosti mezi politickými silami, a to by mělo zajímat všechny politické strany v této zemi. Křesťanské strany a křesťanské názorové proudy v hlavních politických stranách výrazně – ano, výrazně – posílí. Občanské strany, a to se týká i ODS, nebudou moci konkurovat v této hospodářské převaze. A to v situaci, kdy drtivá většina občanů České republiky jsou ateisté.

Z hlediska cílů společných – skutečných – autorů zákona není nepodstatné, že obce byly vyňaty ze seznamu povinných osob. Ve skutečnosti zákon umožňuje zpochybnit i tuto skutečnost díky argumentaci o neoprávněném zvýhodnění obcí. Máte se na co těšit, páni starostové z TOP 09!

Vztah českého státu, církví a řádů se vytvářel po dlouhá staletí. Často turbulentním způsobem – jednou ve prospěch církví a řádů, jindy ve prospěch států, habsburského či komunistického, nyní demokratického. Zákon velmi významným způsobem zasáhne do této složité alchymie vztahů. Církev v minulosti byla velmi významným majitelem půdy, avšak vedle šlechty a českého velkokapitálu. Ty poslední však majetek nezískaly. Zatím.

Největším konsolidovaným vlastníkem nemovitého majetku v České republice se stane díky kanonickému právu cizí stát, Vatikán, s nímž nemáme upraveny vzájemné vztahy. Vatikán byl od 1. 1. 2012 zařazen States Department USA na seznam států, kde hrozí praní špinavých peněz. Vatikánská banka IOR, v níž mohou skončit veškeré výnosy z případného prodeje majetku Vatikánu v České republice, protože nikde se nepíše, že církev nemůže okamžitě majetek prodat, se zmítá přitom ve skandálech spojených s praním špinavých peněz.

Zákon díky té své podivné konstrukci skrytě zajišťuje, aby objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům byl výrazně vyšší než ten, jaký je předpokládán v zákoně, to znamená 250 tisíc hektarů. A to je další z velkých triků zákona. Na základě nepřesných a zmanipulovaných seznamů se předpokládá vydání právě těch 250 tisíc.

Na základě tohoto předpokladu je však v zákoně zformulován princip, jaké pozemky se budou vydávat, bez toho, aby byly jakékoli záruky maximálního objemu vydávaného majetku. Církvím a řádům se tak vydává bianco šek. Při prolomení hranice 25. 2. 1948, což zákon podle mého umožňuje a předpokládá, dojde k tomu, že princip zákona bude uplatněn velmi důsledně a objem vydaného majetku bude daleko vyšší, paní ministryně kultury. Zákon však stanoví princip, nikoli objem. Ten je pouze orientační. Bohužel orientační!

Příklad je sedm vybraných katastrálních území ve středních Čechách. Katastrální území Nenačovice, Drahelčice, Lítovice, Horoměřice, Kněžívka, Chýně a Úhonice. Při důsledném dodržení hranice 25. 2. 1948 by nedošlo k navrácení žádného majetku. V případě prolomení této hranice by došlo navíc k vydání více než 680 hektarů. A to je výsledek porovnání pouze sedmi katastrálních území.

Pokud si dobře pamatuji, tak i na stránkách Práva je mapa, která byla vydána, která jednoznačně ukazuje problémy tohoto zákona.

S ohledem na vývoj v Řecku, Itálii, Španělsku může dojít ke snížení ratingu České republiky a zdražení dluhové služby. Přes to přese všechno taková hodnocení neproběhla, já chápu ministerstvo kultury, ale nechápu ministerstvo financí, a konzultace s ratingovými agenturami také ne.

Evropská komise konstatuje, že schválením zákona se zvýší celkové zadlužení státu o 1,5 % HDP.

Nejzávažnějším nebezpečím – já vím, že jsem trošku ve svém projevu dlouhý – je, že přijetí zákona znamená tiché prolomení restituční hranice roku 1948 a otevření prostoru pro restituci šlechtických majetků. Ano, slyšíte dobře, šlechtických majetků, které byly znárodněny podle dekretu prezidenta republiky v letech 1945-1948. Potenciální restituenti – potomci šlechty kolaborující s nacisty – se již v této chvíli, již nyní soudně domáhají u domácích i mezinárodních soudů cca 100 tisíce hektarů zemědělské a lesní půdy. Dá se očekávat, že pokud by uspěli, a to i s odvoláním, pokud tento zákon projde opět Poslaneckou sněmovnou, protože tady, doufám, ho zamítneme, objeví se další podobné požadavky v rozsahu zhruba dalších 100 tisíc hektarů půdy. To už bude vedeno nikoliv novým zákonem, ale skrze soudy, ve kterých se budou domáhat, a ústava jim to umožňuje, rovnosti před zákonem vůči církvi. Ano, vůči církvi. Takže restituenti, šlechtici, další – všichni budou chtít rovnost před zákonem. A v okamžiku, kdy majetky budou vráceny šlechtickým rodům, je otevřena cesta k restituci všech majetků, tedy i majetku právnických osob, majetků kolaborantů, zrádců a sudetských Němců. A v tom posledním případě se jedná o restituci – vážení, poslouchejte – až 500 tisíc hektarů zemědělské půdy a 900 tisíc hektarů lesní půdy.

Církevní restituce v tomto podání vlády, a já nechci na vládu házet jenom špínu, ale tady opravdu se jim něco nepovedlo, mohou vést k té nejhorší variantě pro českého daňového poplatníka, k restituci skoro dvou milionů hektarů zemědělské půdy, což je téměř 25 % rozlohy celé České republiky.

Jinými slovy může dojít k obrovským přesunům, a proto z bezpečnostního hlediska varuji před přijetím tohoto zákona. Velmi rád bych slyšel od Bezpečnostní informační služby, zda tato věc byla bezpečnostní službou nějakým způsobem řešena a zda s tím byl seznámen předseda vlády.

Mluvilo se tady něco o tom, že 80 % – více než 80 % – občanů nepodporuje tento zákon v takové podobě,

v jaké se nám ho tady snaží protlačit vládní koalice. Jistě víte, že jsem odešel ze sociální demokracie a stal jsem se nezávislým. Nemusím být vázán na to, jestli dostávám odměnu za to, že jsem nebo nejsem senátorem. Já jsem prosazoval, aby senátor byla čestná funkce. Proč o tom mluvím? Protože jsem konzultoval tuto záležitosti i s jedním z kandidátů prezidentských a Miloš Zeman jasně prosazuje referendum. Já se domnívám, že referendum přijde co nejdříve. Přijde v podzimních a prezidentských volbách. A to referendum bude takové, že voliči nohama a tím, jak budou volit, rozhodnou, jestli chtějí církevní restituce v této podobě, nebo nechtějí mít nic společného s takovým pojetím majetkového uspořádání, kde se poškozují zájmy českého státu.

Chtěl bych říci, že církev se stala největším spojencem levice proti pravici tímto zákonem. Chtěl bych se zeptat, jestli pan ministr Kalousek bude posílat složenky nyní všem občanům České republiky, pokud tento zákon bude přijat, protože půjde o zadlužení šesti tisíci Kč na hlavu každého občana této země.

A ještě mi dovolte na závěr mého poněkud dlouhého vystoupení jednu poznámku. Nesouhlas s nespravedlivým návrhem vládního zákona ještě neznamená, že sociální demokracie, nebo někdo jiný, jde proti církvi. Žijeme v demokratické společnosti a v demokratické společnosti je obvyklé, když není jenom jeden názor. Pokud je jenom jeden jediný názor, zavání to totalitou. Nepatřím do fanklubu pana předsedy ČSSD Sobotky, to asi všichni dobře víte, ale musím se ho z tohoto místa zastat. Je zcela legitimní, když opoziční politik má výhrady k vládnímu návrhu, o kterém se domnívá, že poškozuje všechny občany této země napříč politickým spektrem. Přirovnání kardinála Vlka – některá přirovnávání považuji za velmi nevkusné. Domnívám se, že by emoce, které se vyvolaly, měly zklidnit přesně tak, jak říká prezident Klaus a že by místo toho, že církev neuznává jiný názor než svůj, a tím i zároveň vstupuje do politiky, a tady vidíte to nebezpečí, tak že by všichni měli zasednout ke stolu a jednat o jiném návrhu tohoto zákona.

Já jsem to řekl na začátku své řeči. Tímto návrhem i ukončuji svoji řeč. Jsem připraven v tom církvi, nejen katolické, ale všem církvím, napomoci. Ale tento způsob a tento návrh vládního zákona považuji – a se mnou velká většina obyvatel této země – za nemravný a nespravedlivý. Svědčí o tom, že církev je v rozporu s realitou České republiky.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Nyní na základě písemné přihlášky vstoupí pan senátor Miloš Janeček. Připraví se paní senátorka – místopředsedkyně Alena Palečková. Poslední písemná přihláška je paní místopředsedky Aleny Gajdůškové.

Senátor Miloš Janeček:  Vážený pane předsedo, paní ministryně, kolegyně a kolegové, potěším vás tím, že se nebudu vracet před Bílou Horu, takže to nebude trvat tak dlouho. Pravdou ovšem je, že tak jako vy všichni, i já dostávám v poslední době spoustu SMS, spoustu e-mailů. Dokonce jsem dostal několik dopisů napsaných ještě na psacím stroji, což je v dnešní době velmi neobvyklé. A ve všech zní "restituce ano", nebo "ne". Restituce "ano", a restituce "ne" podle dané předlohy.

My všichni uznáváme - už to tady zaznělo a ještě dneska mnohokrát zazní - že je potřeba vyřešit problematiku církví, je potřeba vyřešit majetkové vyrovnání mezi státem a církví. Zaznělo zde, že církev hraje důležitou roli v naší společnosti po únoru 1948 i po roce 1989. Mě v této souvislosti napadlo takové přirovnání, kdy spousta kolegů v roce 1989 – 1990 začala přímo vášnivě navštěvovat kostely a pronášela nahlas, jak konečně skončil ten jejich útisk. Poznamenávám, že to byli kolegové, kteří před tím stejně vášnivě chodili na stranické schůze a stejně vášnivě tam pronášeli svoje plamenné projevy.

Takže je otázkou, kolik těch lidí v dnešní době opravdu je věřících, nemyslím tím vůbec ty, kteří se přihlásili při sčítání lidu k nějaké víře, ať už katolické nebo jiné. Kolik lidí opravdu věří, a hlavně kolik lidí podle toho desatera žije. Já sám mám chalupu na Vysočině, kde moji sousedé tak žili za minulého režimu, žijí tak dodnes, jsou to už starší lidé. A kdyby se všichni chovali tak jako oni, tak by tady byl možná ten pověstný ráj na zemi.

Problematika financí samozřejmě hýbala, hýbe a bude hýbat společností. Je to logické, jestliže zde padají finanční kompenzace 59 miliard korun, jestliže se zde hovoří o tom, že po dobu 30 let budeme vyplácet 2 až 3 miliardy korun na mandatorních výdajích každý rok, tak pochopitelně v dnešní době, kdy na druhé straně hovoříme o recesi, o nutnosti šetření, to nejde příliš dohromady.

Mně osobně vadí některé body toho zákona, a sice určitá nerovnost. Uvedu opět příklad: Když v roce 1990 někdo zrestituoval dům, který byl vybydlený, který nikdo 40 neudržoval, tak za něj dostal v podstatě směšnou částku. Nikdo mu tu částku nevalorizoval, nikdo mu nespočítal, že on by on sám ten dům udržoval, že by ho opravoval a že by mu vydělával, tak jako každý pan domácí žil ze svého jednoho dvou třech domů, které měl. Toto nenastalo, ale podle nového zákona církev tuto výhodu mít bude. Neboli nesedí mně toto přirovnání. Stejně tak - když ten dům potom prodám, tak musím zaplatit daň, zatímco církev údajně tuto daň platit nebude. Takže je to taková dosti složitá otázka. Já bych nechtěl nějak chodit příliš do detailů, hovořit o tom, kdo co řekl, kdo koho napadá. Ať už to byli umělci, herci, zpěváci a podobně, kteří podle mě spíše svým prohlášením přilili ten pověstný olej do ohně. Jenom jsem se tak podíval na internet, když v Novinkách pod názvem "Duka přitvrdil, kampaň ČSSD proti restitucím je jako propaganda Třetí říše".

Ze dne 9. srpna 2012. Byly tam stovky připomínek, samozřejmě jsem je ani nečetl zdaleka všechny, ale většina byla nesouhlasných. A jedna zajímavá – je tady jméno, ale to číst nebudu: "Pan biskup si nevidí do úst. Nazývá stávkující lůzou. A ti, kteří nesouhlasí s dočasnými církevními restitucemi srovnává s fašisty třetí říše. Ví ten pán vůbec něco o demokracii?"

A během 30 minut na tuto jednoduchou větu přišlo 1997 souhlasných bodů. To znamená, že jednak je to sledováno na internetu a jednat téměř 2000 lidí souhlasily během 30 minut s touto větou. I toto jsou body, nad kterými je potřeba se zamyslet, jestliže hovoříme o tom, kdo je pro a kdo není proti těmto restitucím.

Můj předřečník zde zmínil Miloše Zemana. Já osobně se domnívám, že církevní restituce řešit referendem nelze. A to z jednoho prostého důvodu. Ten zákon se musí vyřešit teď v Senátu, nebo se vrátí a bude se řešit v Poslanecké sněmovně. Jedině, že by neprošel i tam, tak potom je možné vyhlásit referendum. Na druhé straně víme, že ti, co o tom rozhodují, budou dělat maximum proti jakémukoli referendu, protože dnes, po masáži společnosti veřejnými prostředky, samozřejmě bude 80 – 90 % lidí proti. Neboli nebude zájem dnešních vedoucích, aby toto referendum proběhlo.

A úplně na závěr – v sobotu 11. srpna teď v příloze jedněch novin jsem si přečetl, jak Václav Klaus byl na Sněžce. A tam je kaple svatého Vavřince. Svatý Vavřinec je patron horských záchranářů. A svatý se stal za to, že byl upálen ve Španělsku, protože rozdal majetek církve chudým. Rozdal majetek církve chudým a byl za to upálen. Bylo to sice ve středověku, ale v této souvislosti mě napadá otázka: I ty, Brute?

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. A nyní vystoupí paní místopředsedkyně Alena Palečková, připraví se místopředsedkyně Alena Gajdůšková.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, přistupuji k těmto mikrofonům poněkud vyplašena předchozími vystoupeními. Zejména jedním, protože mám strach, že Vatikán už je za dveřmi, šlechtici už se seskupují, aby si sebrali, co lze a tak dále, atd.

Byli jsme podezříváni, tím myslím ODS, že budeme provádět obstrukce. Trošku mě děsí, že se k obstrukcím uchýlili někteří senátoři z levé strany spektra - podle délky vystoupení se tak dá soudit. Ale teď vážně.

Na tomto místě v jednacím sále Senátu jsem na konci března tohoto roku pořádala celodenní konferenci na téma "Církevní restituce, mýty a skutečnost". Někteří z vás na ní byli, ale velmi málo. Za účasti představitelů státu, církví, historiků, právníků, zástupců měst a obcí a dalších zainteresovaných jsme se zde zaměřili na zavádějící a nepřesná tvrzení, která jsou v souvislosti s církevními restitucemi vyslovována, a snažili jsme se je uvádět na pravou míru.

Zejména si vám dovolím připomenout vystoupení ústavní soudkyně Ivany Janů, která velmi přesně a precizně nastínila kontext, ve kterém se návrh zákona o majetkovém vypořádání s církvemi nachází. Dovolím si velmi stručně udělat přehled výroků Ústavního soudu. Nález – nebudu citovat čísla, abych to neprodlužovala – ze dne 2. 2. 2005: Ústavní stížnost církevní právnické osoby byla zamítnuta, nicméně Ústavní soud poprvé konstatoval, že stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon atd., splnit a tím splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob.

Další nález z 8. 8. 2005. Tentokrát bylo už ústavní stížnosti církevní právnické osoby vyhověno, neboť právní úprava nebrání církevním subjektům domáhat se majetkových nároků cestou občanské žaloby. Další stanovisko pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005. Přiklonilo se k pojetí nálezu toho prvního z 2. 2. 2005 a bylo apelováno na zákonodárce, aby přistoupil k přijetí zákona a naplnil tak legitimní očekávání církevních právnických osob.

Další nález je z 24. června 2009. Opět bylo vyhověno ústavní stížnosti církevní právnické osoby, neboť zákonodárce za dobu 17 let příslušný zákon nepřijal a další vyčkávání již nepřiměřeně a protiústavně zasahuje do základních práv církevních subjektů.

V červenci 2010 Ústavní soud svým nálezem zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení blokačního paragrafu. A navíc konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje nejen řadu článků ústavy, ale i Listinu základních práv a svobod a Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pak tady je nález z 22. 2. 2011, kdy Ústavní soud prolomil blokační paragraf ve prospěch fyzické osoby, vyhověl ústavní stížnosti a umožnil převod nebo přechod vlastnického práva na jinou osobu, ve smyslu textu blokačního paragrafu. A opět zdůraznil, že naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky, tedy nejen naturální restitucí, ale i finanční kompenzací.

31. 3. 2011. Ústavní stížnost církevní právnické osoby byla tentokrát zamítnuta s dovětkem, že citovaným nálezem spisové značky Pí. ÚS 9/07 došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti zákonodárce přijmout zákonem, předpokládaný § 29 zákona o půdě, a to formou aditivního nálezového výroku. Za těchto nových podmínek lze za přiměřenou dobu pro přijetí předmětné právní úpravy považovat již pouze dobu, která odpovídá časové náročnosti plnohodnotného legislativního procesu. Tímto nám de facto jako zákonodárcům byl ještě poskytnut poslední prostor pro přijetí zvláštního zákona.

Ústavní stížnost církevní právnické osoby 31. 8. 2011. Této ústavní stížnosti bylo vyhověno, neboť soudy porušily právo na spravedlivý proces, pokud odmítly rozhodovat o její žalobě na určení vlastnictví k majetku odebranému v roce 1949.

V dalším nálezu ze srpna 2011 byl Ústavní soud ještě explicitnější, cituji: "Parlament není suverén, který si svou agendu libovolně určuje a slouží toliko svým cílům, nýbrž je vázán ústavou, tedy smí užívat své kompetence toliko k naplňování ústavy, nikoli k opaku."

Tímto nálezem pak de facto vzkázal Ústavní soud soudům obecným, že již nemohou nadále odmítat případné žaloby církví a náboženských společností, ale musí o nich rozhodovat, neboť parlament nenaplnil to, co v zákoně přislíbil. Soudy navíc musí postupovat v duchu náprav křivd, které se staly po roce 1989. To je tedy skutečné právní pozadí majetkového vyrovnání s církvemi.

My tady dnes nerozhodujeme o tom, zda církvím a náboženským společnostem, podobně jako ostatním restituentům, budeme vracet jejich majetek nebo nikoliv, toto rozhodnutí již český respektive československý stát dávno učinil. A to právě v zákoně o půdě tzv. blokačním paragrafem.

Ústavní soud v této souvislosti mluví o legitimním očekávání církví. Jinými slovy český stát nebyl schopen za 20 let dostát svému vlastnímu závazku. Jako jediný ve středoevropském prostoru se dosud s církvemi majetkově nevyrovnal. Není divu, že Ústavní soud hovoří o protiústavní nečinnosti parlamentu.

Za této situace, tedy, že více jak 20 let fakticky protiprávně obstavujeme cizí majetek, a navíc ho necháváme chátrat, je jasné, že chceme-li zůstat právním státem, musíme s církvemi a náboženskými společnostmi najít oboustranně akceptovatelné řešení. To nyní projednáváme. Je to kompromis, kdy každá ze zúčastněných stran musela z některých svých požadavků ustoupit.

Pro stát je to nicméně řešení výhodné, neboť s oprávněným restitučním nárokem církví spojuje ukončení financování jejich duchovních ze státního rozpočtu. Není to tedy žádné zadlužování státu, ale zcela naopak rozpočtově odpovědné jednání. Příspěvek státu na činnosti církví se bude postupně snižovat, až nakonec bude nulový. Dlouhodobě se to státu vyplatí, a přitom pozor!, vracíme pouze majetek, který nám nepatří a nikdy nepatřil.

Jsem přesvědčena, že sociální demokraté, respektive jejich vedení si toto vše uvědomují, raději však vsadili na vlnu populismu, antiklerikalismu a závisti. Právně ani věcně se nemají o co opřít, proto neustále vymýšlejí záminky, proč se jim předkládaný návrh zákona nelíbí. Mají nové, stále lepší nápady, které ale za 8 let své vlády nebyli schopni navrhnout. Záminky se dobře rozpoznají podle toho, že když se jedna jako nesmyslná vyvrátí, objeví se obratem další. Nejnověji jde prý o průlom před rok 1948. Nic takového není pravda, církevní restituce jsou ve stejné režii, jako již byly restituce zemědělské.

K tomu ještě doplněk. Návrh zákona předpokládá navracení majetku, který byl církvím odebrán v rámci revize 1. pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Mám dojem, že o tom mluvila i paní předkladatelka, pro jistotu to ještě zopakuji. Není to pravda, že by se tímto prolamovala hranice 25. února 1948. Pro vrácení takového majetku platí dvě věci: stát se musel stát vlastníkem až po 25. únoru 1948 a církvím za vyvlastněný majetek nebyla vyplacena žádná náhrada. Zákon o revizi 1. pozemkové reformy byl sice přijat 11. července 1947, ale byl realizován až po únoru 1948. První vyvlastnění podle revize 1. pozemkové reformy se tak mohlo dít nejdříve k 1. březnu 1948.

Dovolte mi ještě se vyjádřit k tomu termínu "příslušelo", který taky byl tady v debatě zmíněn. Je to v § 1, kde je definován původní církevní majetek. U majetkových práv a majetkových hodnot se nepoužívá termín, že jsou vlastněny, místo toho se mluví o tom, že majetková práva nebo majetkové hodnoty někomu přísluší. Proto se termín přísluší vztahuje pouze k majetkovým právům a majetkovým hodnotám, a nikoli k věcem, kde platí termín vlastnictví.

Tato otázka byla diskutována i na legislativní radě vlády, která nakonec tuto formulaci podpořila, a výraznou podporu to získalo i u expertů z pražské Právnické fakulty. Všechny záminky jsou pokrytecké lavírování, neochota otevřeně říct právo neprávo, my ukradený majetek vrátit nechceme. Dokud by se jenom takto mlžilo, budiž, i to patří k právu opozice. Pokud ale sahá k otevřeným a zcela nepokrytým lžím, jako je tomu v případě billboardové kampaně ČSSD, je to opravdu nebezpečná hra s ohněm, který nakonec může spálit i své podněcovatele.

Kolegyně a kolegové, právní stát a spravedlnost často stojí nad veřejným míněním. V našich podmínkách navíc zhusta manipulovaným. Veřejné mínění není a nesmí být v zastupitelské demokracii posvátnou krávou. Při současných náladách české společnosti by např. dobrým volebním tahákem mohlo být zrušit Senát a všechny senátory naházet do Vltavy. Při dobře manipulativně položené otázce by se to mohlo setkat tak se 70 i více procentní podporou. Všichni, nebo většina z nás tuší, že to asi není dobrý nápad. Stejně tak není dobrým nápadem smést ze stolu složitě a dlouhou dobu připravovanou dohodu státu a církví na majetkovém vyrovnání. Všichni nebo většina z nás to tuší. Chovejme se, prosím, pro jednou odpovědně a nechtějme na tomto tématu, se kterým se prostě musíme vyrovnat, urvat nějaký volební hlas. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji a nyní vystoupí paní senátorka Alena Gajdůšková, prosím. A připraví se paní senátorka Soňa Paukrtová.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vážený pane předsedo, paní ministryně, paní senátorky, páni senátoři.

Dovolím si začít odjinud, než možná očekáváte. Filosof a evangelický kazatel Erazim Kohák před časem napsal: "Jsem křesťan, věřící člověk, a proto jsem sociální demokrat." Mohu říct o sobě totéž. Sociálním demokratem byl také můj otec, který, už v důchodovém věku, po devadesátém roce vystudoval teologii, protože byl tak silně věřící, že to prostě chtěl udělat a využil té příležitosti. Mimochodem tato fakta mi připomněl při debatě jeden člověk, který má blízko k židovským obcím. A připomněl mi také, že těmi styčnými body mezi sociální demokracií a věřícími lidmi jsou péče o bližní a sociální etika. A také to, co můžeme nazvat křesťanskou konstantou. To je tedy to, co společnost dává, co společnost směřuje k podpoře potřebným.

Možná i proto byli sociální demokraté v historii těmi, kdo byli první perzekuováni za druhé světové války a také po roce 1948. Za války také docházelo k vyvlastňování majetku židů. A svědků Jehovových. Po roce 1948 u nás toto pokračovalo. Pro sociální demokraty ale to vždycky bylo nepřijatelné a je nepřijatelné i dnes. Považujeme zabavování jakéhokoli majetku za nespravedlnost.

Sociální demokracie tedy proto není – a my to říkáme od začátku – nejsme proti vyrovnání s církvemi, ale jsme proti nespravedlivému a rizikovému zákonu, tak, jak to navrhuje v této chvíli Nečasova vláda. Ta otázka pro nás zní, jak udělat vyrovnání s církvemi, jakým způsobem a jak má tedy vypadat toto vyrovnání?

Podle nás musí být také spojeno s funkcemi církví, které církve ve společnosti mají spojeno s věcným břemenem, kterým by měl být účel majetku, ke kterému tento majetek slouží. Činnost církví v té oblasti nejenom duchovní, tedy jakéhosi pěstování hierarchie hodnot, ale také sociální oblasti, vzdělávání, pomoci potřebným, je přirozeným spojením, přirozeným propojením mezi církvemi a sociální demokracií.

Avšak znovu musím říct, to, jak je tento zákon o církevních restitucích navíc protlačován parlamentem, vládou, za obrovského demokratického deficitu, to mě také vede k obavám, že nejde o společenské funkce církví, ale že jsou zde prostě nebezpečná rizika. A to nejenom Benešovy dekrety, tak jak o tom mluvil Jiří Dienstbier, ale že jsou zde nebezpečí těch různých známých taškařic ze všech privatizačních procesu. Je to prostě otevřená Pandořina skříňka. A i před tím je třeba církve chránit.

Ta nebezpečí eliminuje návrh sociální demokracie, který jsme již dávno představili. Je to návrh na zřízení církevního fondu, kam by byl majetek vložen, kde by církve společně tento majetek spravovaly a z jeho výnosů by byly církve a činnosti církví a náboženských společností financovány. Tento fond nemusí být definitivní, pokud to církve nebudou chtít, pokud na to nebude společenský konsensus. Ale zřízení takového fondu by vytvořilo potřebný časový prostor ke konsensuálnímu řešení, ke kterému opakovaně vyzývám.

Podstatou ale je, že vyrovnání musí proběhnout tak, aby byla dodržena pravidla, která k restitucím stanovoval zákon a stanovuje zákon 298/1990 Sbírky. Já je pro pořádek uvedu všechna, i když některá z nich se samozřejmě církví netýkají. Ta pravidla jsou tato:

Zaprvé, zachycuje období pouze od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Majetek se vrací jen občanům se státní příslušností Česká republika. Nevrací se majetek právnických osob, pokud neprokázaly pokračování své původní činnosti např. v exilu nebo tělovýchovné spolky v České republice. Pro církevní řády to bylo upraveno tím zvláštním zákonem 298/1990 Sbírky. Nevracel se z těchto důvodů majetek politickým stranám, byl navrácen pouze sociální demokracii Lidový dům. A sociální demokracie prokázala, že po svém spojení v KSČ ve své době nadále vyvíjela činnost jako exilová sociální demokracie.

Pozemky a lesy byly předmětem restitučního procesu po vytvoření Státního pozemkového fondu a zrušení JZD, státních statků, vojenských újezdů a po odchodu sovětských vojsk vojenských újezdů. To je přibližně v druhé polovině 90. let a církvím se slibovalo vypořádání oněch pozemků a lesů v následné etapě.

Církvím se vracely objekty, které byly využívány i nadále státem pro vzdělávací, sociální nebo zdravotní služby, kde v průběhu následujících 10 let měl stát právo být v nájmu církevního majetku a do té doby zajistit náhradní prostory a uvolnění těchto objektů církvím. Což se týkalo např. Univerzity v Olomouci, škol, nemocnic. U nás ve Zlíně to byly koleje, které vysoká škola vrátila církvím, nebo možná všem známý objekt na Hostýně.

Restituce byly založeny na vydání majetku a ve velmi omezené míře na finančních náhradách za nevydaný majetek. Pokud šlo o finanční náhrady, nebyla použita tržní cena, ale pouze symbolická zbytková účetní cena, a to zejména u pozemků. A tuto cenu vždycky schvalovalo ministerstvo financí.

Jsem přesvědčena o tom, že podle uvedených zásad by mělo být dokončeno i restituování církevního majetku nyní. Protože pokud nový zákon stanoví jiné podmínky, půjde o znevýhodnění předchozích restitucí. A lze tedy v tom případě očekávat žaloby restituentů, kterým se majetek vydal v počátku devadesátých let.

Zákon, který projednáme, je označován jako restituční. Upravuje však nové podmínky pro vydávání majetku nebo jeho finanční náhradu. A co lze mu také vytknout – ne zcela zřetelně řeší vztah církví a státu, což je navíc jiná problematika, než jsou restituce. Ale i to by mělo být celospolečenskou dohodou, o kterou, podle mého názoru, musíme usilovat.

A ještě poznámka. Z navrhovaného zákona není zcela jasné, jaká pravidla budou platit v České republice? Úhrada nevydaného majetku v budoucích 30 letech bude závazná i pro politiky po těch 30 letech. A znamená to, že tedy církve již nikdy nebudou od státu požadovat žádné finanční prostředky, třeba na obnovu církevních památek? Myslím si, že i tuto odpověď bychom v této chvíli měli znát.

Z důvodů, o kterých jsem už hovořila, zahraniční partneři z počátku 90. let a dnes Evropská komise varuje před restitucemi tak, jak jsou v této chvíli předkládány Nečasovou vládou. Je potřeba, aby restituce byly, aby vyrovnání s církvemi proběhlo, a to proběhlo rychle, ale za jasných podmínek a srovnatelných podmínek, tak, jak jsem o tom hovořila.

Závěrem bych chtěla říct, že činnosti církve, církví jsou pro společnost důležité. A osobně je skutečně respektuji a velmi si vážím toho, co církve pro společnost a ve společnosti dělají. Myslím si, že morální hodnoty jsou to, co potřebujeme ve společnosti posílit. Také vnímám, že je potřebné rychlé řešení v této věci. Ale musím připomenout, že to rychlé řešení bylo zabrzděno vládou tím, že nebyl hledán společenský konsensus. Tím, že z debaty byla vyřazena naprosto opozice, tím, že celý ten zákon je protlačován silou té sto jedničky, kterou vláda ve sněmovně má.

Jsem přesvědčena o tom, že zamítnutí tohoto skutečně špatného a velmi rizikového zákona, tak, jak o tom zde již bylo hovořeno, je novou šancí pro církve i pro společnost. A je novou šancí k tomu, aby bylo nalezeno pozitivní řešení, které úlohu církví ve společnosti posílí. Ne ohrozí. Proto budu hlasovat pro zamítnutí tohoto zákona. Jsem ale připravena podpořit každou debatu, která povede skutečně ke spravedlivému a rozumnému vyrovnání s církvemi.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, nyní vystoupí paní senátorka Soňa Paukrtová, připraví se pan senátor Richard Svoboda, oba dva s přednostním právem.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Vážený pane předsedo, vážený paní ministryně, dámy a pánové. Je nespornou skutečností – a myslím, že to tady doufám nikdo nezpochybňuje, že po 25. únoru 1948 byly církve a náboženské společnosti zbaveny materiální a finanční základny jako předpokladu své ekonomické nezávislosti.

To, že tehdejší komunistická strana, řídící Československou republiku, zabavila majetek církví, nebylo směřováno pouze proti vlastnickému právu jednotlivých církevních subjektů. Jeho vlastním cílem bylo zničení hospodářské nezávislosti církví a likvidace náboženské svobody.

Myslím si, že tady bylo už několikrát řečeno, že zákon, který projednáváme, je na jednu stranu zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a na druhé straně se snaží zajistit odluku církve od státu, která do budoucna zajistí tím nejtransparentnějším možným způsobem jednu ze základních zásad Listiny základních práv a svobod, totiž právo na svobodu vyznání. A o tom podle mého názoru tento zákon je.

Tady byl předložený zákon kritizován ze všech možných úhlů pohledu. Lze jej samozřejmě jako každý jiný zákon kritizovat. Byla tady mojí předřečnicí navržena debata o majetkovém vyrovnání s církvemi. Musím říct, že tato debata probíhá už 22 let. A dámy a pánové, zabavený, protiprávně zabavený majetek, dokonce v rozporu s československými zákony z roku 1948, v tuto chvíli stále drží Česká republika, která je nástupnickým státem tehdejšího Československa a každý rok získává na církevním majetku minimálně 3 mld. Kč. Já se tedy ptám, jak dlouho ta debata bude ještě trvat. Paní místopředsedkyně Palečková tady jednoznačně citovala závěry Ústavního soudu, závěry směřující k tomu, že církve se zřejmě po právu dohodnou nebo po právu vysoudí církevní majetek, který je stále blokován.

Mám tedy pocit, že jsme se dostali na samou mez toho, co ještě může Parlament činit. My jsme prostě nepřijali za dobu 22 let zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. A tento zákon dneska leží na stole a my jej kritizujeme, z různých úhlů pohledu. Já prostě takové technice nerozumím. Nerozumím tomu, když sociální demokraté jsou tak významně nespokojeni, proč nepředloží nějaký svůj konkurenční návrh. Rozuměla bych tomu tehdy, kdybychom srovnávali dva zákony, kdy jeden je, dejme tomu, z dílny vládní a jeden z dílny opozice. Tomu bych rozuměla. Ale této situaci nerozumím a myslím si, že tady zaznívala spousta argumentů typu, že žijeme v zemi, kde spousta lidí nevěří. Myslím si, že jaksi není možné nevydávat zabavený majetek jen proto, že někdo druhý má jiný názor. Opakovaně tady zaznělo, že prolamují se Benešovy dekrety. Já jsem si to našla. Tento zákon ve svém § 8 odst. 1 písm. h) jasně říká, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů. Tak nevím, proč se to tady stále opakuje.

Navíc jsem tady slyšela z úst jednoho z předřečníků, že majetek se vlastně převádí Vatikánu. Mělo by se spíš říkat Svatý stolec. Ale přece majetek církví se vrací jednotlivým farnostem. Já nevím, kde se tady berou informace typu, že Vatikán něco takového získá.

Byly tady srovnávány zákon o půdě a znevýhodnění restituenti a možnost rozsáhlých majetkových sporů. Já bych tady možná konkrétně řekla, jak se vypořádávají nároky podle majetku tohoto navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání, o majetku církví a jak se vyrovnávaly podle zákona o půdě.

Podle zákona o půdě byly povinnými osobami kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva i fyzické osoby. Podle navrhovaného zákona se vydává pouze majetek státu. Podle zákona o půdě se hradilo znehodnocení vydávaného majetku. Podle navrhovaného zákona se znevýhodnění nehradí. Podle zákona o půdě se poskytovala náhrada za mrtvý a živý inventář. Podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují. Podle zákona o půdě se poskytovaly náhrady, pokud na půdních pozemcích existovaly trvalé porosty. Podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují.

Podle zákona o půdě bylo vydáno celkem 1 400 000 ha půdy. Podle tohoto návrhu zákona je to 200 000 ha naturálně a 60 000 ha finančně se hradí. To znamená, že restituční nároky, které se vypořádávaly podle zákona o půdě, byly nesrovnatelně většími majetkovými převody, než je podle tohoto návrhu zákona.

A řeknu ještě to, co tady už bylo řečeno možná několikrát. Pro vrácení majetku církvím platí dvě současně platné věci. Za prvé stát se musel stát vlastníkem až po 25. únoru 1948 a za druhé, církvím za vyvlastněný majetek nebyla vyplacena žádná náhrada.

Dámy a pánové, vím, že jste nejspíš rozhodnuti, jak budete v případě zákona o majetkových restitucích nebo o majetkovém vyrovnání s církvemi hlasovat. Já tomu i rozumím. Na druhou stranu mě strašně mrzí, že debata se vůbec nevede věcně, že se vede na základě informací, které jsou nepravdivé. A moc mě mrzí, že neprobíhá debata věcná.

A pokud jde o to tolik zmiňované veřejné mínění a to, že si občané nepřejí církevní restituce, otázka je, proč tomu tak je.

Já, protože mám předvolební kampaň, to asi víte, se zúčastňuji strašné spousty debat s občany a všem říkám: Já budu hlasovat pro návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, a říkám jim i důvody. A zjišťuji, že informace veřejnosti jsou na velmi nízké úrovni. Otázka tedy je, proti čemu vlastně občané protestují.

A protože to tady ještě nezaznělo, tak si dovoluji navrhnout, abychom schválili návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji vám

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Nyní vystoupí pan senátor a předseda klubu ODS Richard Svoboda a připraví se pan senátor a předseda klubu sociální demokracie Petr Vícha a poté vyhlásím polední přestávku a na tu dobu přerušíme jednání.

Senátor Richard Svoboda:  Dobrý den. Pane předsedo, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, vedeme tady velmi zevrubnou diskusi, myslím, že zaslouženě, protože tento zákon je veřejností velmi citlivě vnímán a myslím, že si zaslouží rozpravu. Mnohé, co tady bylo řečeno, by si určitě zasloužilo zevrubnější komentář, ale já se zdržím komentáře třeba výroku pana senátora Drymla, který tady opravdu narýsoval dramatickou situaci, kdy čtvrt republiky se bude na základě jakýchsi skutečností restituovat, a všichni jsme v ohrožení, a nevím z čeho. Nevím, z čeho toto svá tvrzení čerpá.

Nebudu se zabývat ani tím často citovaným veřejným míněním a množstvím nějakých relací nebo reakcí nebo povzbuzování nebo podpory nějakých názorů. Jsem si v této souvislosti vědom nemístnosti toho přirovnání a vždycky si s mrazením v zádech vzpomenu na ty miliony podpisů pod žádostí o justiční vraždu Milady Horákové. A já se vší licencí, kterou toto mé sdělení má, si vždycky vzpomenu, když se mluví o tom, jak má něco masivní podporu. Já se vždycky ptám, kolik z těch občanů, kteří jsou tak masivně proti, o tom zákon vůbec něco vědí, kolik z těch lidí, z oprávněně rozhořčených lidí, co se v tom zákoně děje, si zákon přečetlo nebo kolik tak soudí na základě v lepším případě poučeného mediálního článku, v horším případě nějakých pivních drbů.

Byli jsme svědky i sdělení, které tradiční figury, že hodnoty sociální empatie a křesťanství jsou majetkem sociální demokracie. Není tomu tak, jsou to tradiční konzervativní hodnoty a nejsou a doufám, že nebudou majetkem žádné politické strany a velmi bych si vážil toho, kdybychom si tyto hodnoty všichni vzali k srdci a nikdo z nás si je nepřivlastňoval.

Chci se kratičce zastavit jenom u otázky velmi konkrétní, přestože tuším, že debata, kterou vedeme, není debata věcná, ale je povýtce a pohříchu politická a vždycky taková bude. To je politické rozhodnutí a tento zákon zcela nepochybně v detailech má i svoje vady a určitě jsme schopni na ně poukazovat.

Já jen s jistým překvapením poslouchám, kterak jsou sociální demokraté spokojeni se způsobem vyrovnání s církvemi, a přemýšlím, jakou tedy předlohu předložila sociální demokracie po osm let svých vlád, jak se pokusila tento problém řešit. A zřejmě to bude mou špatnou pamětí, že si na nic z toho nedokážu vzpomenout a upamatovat.

Myslím, že je velmi podstatné to, co tady zaznělo, že sociální demokraté spatřují, jak tvrdí, určité řešení v možnosti financování z náboženského fondu, který by byl vytvořen. Pominu nyní svoji interpretaci tohoto návrhu, že to je jen pokus najít argument pro to, aby tento zákon nebyl schválen. A zastavím se u několika argumentů, které hovoří proti tomuto řešení.

Jednak je tady negativní historická zkušenost s náboženskými fondy. Náboženské fondy, jak si jistě všichni upamatujeme z učebnic dějepisu, založil kdysi už Josef II. a měly tenkrát fungovat k financování katolické církve. Zpočátku se tak dělo, vznikla řada nových farností a biskupství, například v Českých Budějovicích, záhy se však tyto fondy – cosi mi to připomíná i z naší doby – dostaly do krize způsobené především tím, že se na nich obohacovali velmi intenzivně ti lidé, kteří k tomu měli politickou moc a sílu. Majetek náboženských fondů se dostává do vlastnictví leckterých vrcholných politiků, šlechtických rodů nebo dvorských kruhů, jako např. klášter Plasy do rukou kancléře Metternicha, nebo klášter v Kladrubech knížeti Windischgrätzovi atd., a tak bychom mohli pokračovat. Náboženské fondy tak musel po celé 19. století zásadním způsobem dotovat stát, byť tato pomoc veřejných zdrojů jistě nebyla Josefem II. zamýšlena.

Idea náboženského fondu byla církvemi při jednáních odmítnuta. Chtěl bych připomenout, že zákon, který máme před sebou, není jenom produktem často obtížných jednání v koalici, a výsledky tohoto jednání mohou být opozicí odmítnuty, ale je výsledkem jednání se 17 církvemi a je to výsledkem velmi komplikovaných dohod. Církve tuto ideu odmítly právě po těchto historických zkušenostech. A jednalo se už o diskusi, která má kořeny v 90. letech.

Myšlenka fondů byla tak v rozporu s vůlí církví a náboženských společností, které o řešení svých majetkových návrhů tímto způsobem nežádají. Je velice pravděpodobné, že by se církve a náboženské společnosti začaly domáhat vlastnického práva ke svému historickému majetku soudně, pokud bychom k tomuto řešení přistoupili.

Vytvoření fondu přináší navíc několik problémů, které zákon po mém soudu uspokojivě řeší. Jednak je to velmi nejasný rozsah majetku, který by byl fondem spravován. V současné době jsou vlastníky historického církevního majetku především stát, ale také obce nebo nejrůznější privátní osoby. Nejasná správa majetku fondu je dalším problémem. Nikdy nebyl předložen návrh formy správy takového majetku fondu, podíl jednotlivých církví a náboženských společností při rozhodovacích procesech, nebo definice kontrolní role státu při nakládání s kmenovým majetkem.

Velmi nejasné je rovněž rozdělení výnosů a ztrát fondů mezi jednotlivé církve a náboženské společnosti. Co je ale nejpodstatnější – tento fond zcela jistě neumožňuje onu finanční odluku církví od státu, kterou tento zákon také řeší a je po mém soudu velmi významnou součástí zákona.

Znovu opakuji. Nemám nejmenší podezření, že tady vedeme věcnou debatu a budou sneseny všechny argumenty korektní i nekorektní, ideologické i věcné, populistické i mající nějakou racionální bázi. Ale přesto jsem měl za to tady tato slova říci, protože jsem opravdu nezaznamenal reálný pokus vytvořit tento způsob dohody s církvemi v minulých letech, kdy sociální demokracie měla k dispozici i celou vládní mašinerii a celou vládní agendu. A domnívám se, že tohle to tvrzení je jenom pokusem oddálit tento jistě v řadě detailů nedokonalý návrh, ale přesto návrh, který situaci řeší v souladu s nálezy Ústavního soudu. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. A nyní vystoupí pan předseda Petr Vícha a poté vyhlásíme polední přestávku. A po polední přestávce jako první vystoupí paní senátorka Marta Bayerová.

Senátor Petr Vícha:  Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové. Jestliže pan předseda avizoval oběd po mém vystoupení, pak tedy se obědu dočkáte velice brzy, protože já nebudu obstruovat a budu velice stručný.

Předpokládám, že není třeba opakovat argumenty, které tady zazněly nebo i zaznějí. A předpokládám, že nepřesvědčím nikoho z vás, kteří jste rozhodnuti hlasovat pro tento zákon, stejně jako pravděpodobně vy, kteří budete vystupovat pro tento zákon, nepřesvědčíte ty, kteří jsou rozhodnuti hlasovat proti němu, a myslím, že všichni máme právo na to vystupovat, přesvědčovat se a také právo na to vyjádřit svůj názor, ať je takový či onaký, hlasováním.

Kolega Svoboda tady řekl, že jej nepřesvědčí ani 85 % veřejnosti, která má tento názor negativní, a řekl, jestli oni o tom něco vědí. Stejně tak mě nepřesvědčí názor 40 osobností v čele s Lucií Bílou a paní Jiráskovou, a také bych mohl říct, jestli ony ten zákon četly. A to má totiž podle mne jeden společný základ. Tady někdo podcenil jednak vysvětlování této záležitosti, vysvětlování tohoto bodu i reforem veřejnosti. A podle mého názoru to přichází ve velice nevhodnou dobu, kdy se v důsledku krize těžko žije, kdy se zároveň snižují důchody. A přiznám se, že to co mne na celém tomto procesu teď nejvíce překvapuje a udivuje, že přední představitelé církví nemají ten cit, že to zrovna v tuto chvíli musí působit nevhodně. A nepřekvapuje mě, že mnozí faráři naopak to vnímají, ti mají kontakt s lidmi, a cítí, že něco dobře není.

Nicméně to, proč jsem chtěl vystoupit, jsou dvě konkrétní otázky na paní ministryni, protože tady zaznělo, že stát vydělává na majetku církví 3 miliardy korun ročně a platí mzdy duchovním ve výši 1,4 mld. Kč. Matematicky tedy dvě otázky:

Ta první. Jestliže tedy stát vydělává na tomto majetku 3 mld. Kč, tak znamená to, že pouhým vrácením tohoto majetku budou na něm 3 mld. Kč vydělávat církve a budou mít bohatě na platy duchovních a ještě na opravy a údržbu svého majetku?

A druhá otázka. Jestli tomu tak je, tak tedy vrácením majetku, kromě toho, že jsou ještě další finanční náhrady, tak stát ještě bude muset lepit díru, kterou dneska má díky třímiliardovým příjmům v rozpočtu a jakým způsobem to tedy bude řešeno v případě schválení?

Děkuji za pozornost a dobrou chuť k obědu.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Nyní přerušuji projednávání tohoto bodu do 13.45 hodin, kdy budeme pokračovat rozpravou a jako první vystoupí paní senátorka Marta Bayerová. Tedy ještě jednou – ve 13.45 hodin pokračujeme v jednání.

(Jednání přerušeno ve 12.59 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 13.46 hodin.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vážené paní kolegyně, vážení kolegové, zahajuji odpolední část dnešní schůze. Budeme pokračovat v obecné rozpravě podle pořadí, v jakém jste se do ní přihlásili. V této chvíli má slovo paní senátorka Marta Bayerová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Marta Bayerová:  Vážená paní předsedající, paní ministryně tady ještě není, takže vážení věrní kolegové, kteří jste si přišli poslechnout můj diskusní příspěvek. Zbytek to dostane písemně a bude si to předčítat místo večerníčka večer.

Řekla bych, že v diskusi k tomuto návrhu zákona již zaznělo a jistě ještě zazní mnoho věcných argumentů i obav – o nebezpečí návratu před únor 1948, o způsobu určení celkové výše tzv. vyrovnání, až po možné důsledky pro státní rozpočet, pro vznik dalších možných restitučních nároků, atd. Tyto obavy sdílím také a již i kvůli nim budu hlasovat proti tomuto návrhu zákona.

Chci se ale podívat na tento návrh zákona z jiného úhlu pohledu. Jak víte, jsem ze Znojemska, tedy z regionu, kde žije značné množství věřících občanů. Žijeme tu společně věřící i nevěřící, navzájem se respektujeme a žádné problémy s tím nemáme.

Vím zcela jistě, že mně, komunistické kandidátce, dali v komunálních, poslaneckých i senátních volbách hlas i mnozí moji věřící spoluobčané. Vážím si toho. A pokud to bylo a je možné, snažím se pomáhat s řešením jejich problémů, s opravou církevních památek v celém okrese.

Mezi místními faráři mám řadu přátel, kterých si velmi vážím, a navštěvujeme se. Vím proto, že nejen řadoví věřící, ale i místní faráři mají z tzv. církevních restitucí trochu obavy. Mají o nich totiž jen minimum informací. Nedovedou si představit, jaké důsledky pro ně budou mít, tedy například, co přesně které farnosti bude vráceno, jak budou majetek spravovat, co budou dělat s nepotřebnými budovami či pozemky apod.

Převzetí a případný prodej vráceného majetku však církev jistě zvládne. Více však věřící i duchovní trápí lidské důsledky, přijetí a realizace tohoto zákona.

Obávají se, co to udělá s mezilidskými vztahy v jednotlivých farnostech. Mají pochybnosti o tom, zda je pro církve rozumné usilovat o majetek a finanční náhradu v tak astronomické částce právě v době, kdy se téměř všem žije stále hůře. Obávají se, že církve přijdou o důvěru mnohých občanů, že se od nich odkloní i mnozí stávající věřící. Jsem proto velmi ráda, že existuje prohlášení křesťanů různých církví k tomuto návrhu zákona, jak jste mohli zaregistrovat včera a dnes v médiích. Potvrzuje totiž mé výše uvedené poznatky. Dovoluji si proto z tohoto prohlášení několik pasáží uvést. Cituji:

Jsme přesvědčeni, že budoucnost církví nelze stavět na majetcích z minulosti, ale na současné živé víře a ochotě k oběti. Bez nich je snaha zabezpečit církve marná a sotva dlouhodobě povede k jejich plnohodnotné a pro ostatní prospěšné existenci. Nelze přece sloužit dvěma pánům – Bohu i majetku. Nesouhlasíme s tím, že se církve k navrácení majetku ve spojení s odškodněním podle vládního návrhu dostanou do privilegovaného postavení proti jiným právnickým osobám. To podle nás odporuje samotnému smyslu církví a staví na hlavu Kristovo učení. Jako následovníci Ježíše Krista máme nést kříž, třeba snášet i křivdu a ne se domáhat starých privilegií. Je potřeba mít rovněž respekt a úctu ke stále rozhodnější většině našich spoluobčanů, kteří se k žádnému křesťanskému vyznání nehlásí. Schválení navrhovaného zákona bez širšího konsensu výrazně prohloubí příkop mezi křesťanskými občany a ostatní veřejností. Pro nás křesťany a občany této země to bude zahanbením. Církve sice budou mít majetky, ale lidé k církvím nenáležící se k nim otočí zády. Jsme přesvědčeni, že provozní a mzdové náklady církví mají být postupně financovány z příspěvků členů církví a sympatizantů ať už přímo či prostřednictvím daňového systému. Naopak, v péči o sociální sféru a kulturní památky, by měla být finanční účast státu posilována, neboť se jedná o obecné statky, obecné kulturní a duchovní dědictví. (Konec citace.)

To bylo několik pasáží z uvedeného prohlášení křesťanů, které vyústilo i v petici s mnoha podpisy, v níž se v závěru píše – opět cituji:

Vyzýváme proto poslance a senátory, aby nehlasovali pro předkládaný návrh zákona a snažili se v široké diskusi nalézt společensky přijatelné řešení, které by otázku církví propojilo s financováním dalších obecně prospěšných organizací. Představitele církví pak vyzýváme, aby se vzdali alespoň části nárokovaného majetku. (Konec citace.)

Budu hlasovat pro zamítnutí tohoto návrhu. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, paní senátorko. Dále vystoupí pan senátor Zdeněk Besta. Prosím, máte slovo, pane senátore.

Senátor Zdeněk Besta:  Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové. Již téměř vše o restitucích církevního majetku podle senátního tisku 591 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi bylo řečeno a napsáno. Ani já si nepřisvojuji další objevy, ale chci se krátce vyjádřit k tématu. Bohužel vím, že je to marná snaha, neboť kdo nechce slyšet, neslyší a kdo nechce vidět, nevidí. Ano, církevní restituce rozdělily politickou scénu, ale i národ na dva tábory, na jedné straně pravicová vláda se svými poslanci a senátory, vydatně podporovaná církevními hodnostáři a částí uměleckého spektra, na druhé straně převážně levicová opozice a 80 procent občanů této země, včetně věřících, která sice není a priori proti vrácení majetku církvím, ale jen za zcela transparentních a spravedlivých podmínek. Možná, že to docela nechápu, ale komu to vracíme majetek? Samozřejmě je to dle návrhu 17 církví, z nichž některé nebyly před Únorem 1948 ani registrovány nebo ani v naší společnosti neexistovaly. Co z těch 75 miliard, potažmo 134 miliard bude mít věřící občan, který církve tvoří? Těžko si představit situaci, že po takto proběhlé restituci oznámí kněz při mši: Vážení věřící, již jsme dostatečně bohatí, proto ode dneška rušíme vybírání desátku do košíku a každý dostane navíc nějaké akcie, které může dle svého uvážení zhodnotit. Určitě tomu tak nebude. Nebo církve začnou stavět nové kostely či opravovat již opravené ze státních peněz nebo z darů věřících, kterých navíc kvapem ubývá? Také asi ne.

Byť paní ministryně v úvodní zprávě to popřela, tak přesto si myslím, že schválení restitucí v této podobě ohrožuje funkčnost některých regionů a celých území. Určitě dojde k vyššímu zadlužení státu, a to až o 1,5 procenta, což pravicová vláda řeší například zvýšením DPH, snížením valorizace důchodů a dalšími škrty. Dokonce jsou reálné úvahy a některé právní názory o prolomení Benešových dekretů, což určitě vyvolá další a další požadavky na majetek státu a obcí. Půdu a lesy nám sice nikdo neodveze, ale výnosy zřejmě skončí a to skrytě nebo legálně, ve vatikánských bankách, které samy jsou podezřelé z praní špinavých peněz.

Závěrem. Jako pokřtěný katolík a bývalý ministrant jsem pro majetkové vyrovnání s církvemi, ale jsem proti církevním restitucím v této předložené podobě. Vyzývám všechny strany k dalšímu jednání tak, aby byl nalezen přijatelný konsensus pro většinu občanů této země, ale i pro církve a věřící.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Dále vystoupí pan senátor Jaroslav Doubrava. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, rád bych vyslovil i formuli vážená paní ministryně, ale není mi toho dopřáno.

Jak víme, současným politickým děním hýbe otázka vrácení církevního, lesního a zemědělského majetku, a to zejména rozsah a výše finančních náhrad, které se vyšplhaly až do miliardových částek. Nad více než šedesáti procentní ateistickou veřejností se tyčí výstražný prst pana ministra financí s upozorněním, že občan se musí uskrovnit. Vznikají z toho pochopitelně rozpaky. Měl bych pro to výstižnější název, ale uvést ho nemohu. Co asi vypadne z politického klání našich politických reprezentantů?

Po vzniku první republiky se v roce 1918 otázkami budoucích vztahů státu a církve zabývala komise ministerstva školství, složená z profesorů právnické fakulty, zástupců všech církví a parlamentních politických stran, která měla posoudit vývoj vztahu státu a církve. Do současné doby postrádám zjištění, že by se otázkou restituce církevního majetku zabývala odborná skupina složená z renomovaných právníků, případně ekonomů specializovaných na majetková práva a daňové zákony, historikové, politici a představitelé církve, takovou komisi, která by našla společné a přijatelné řešení i do budoucna.

Dvanáctičlenná parlamentní komise pod vedením lidoveckého poslance Jana Kasala tu sice krátký čas, v roce 2008, pracovala, ale s jakým výsledkem? Je jistě chvályhodné, že tu jistá společnost Concordia mapovala církevní majetek s požehnáním státu a ministerstva zemědělství za státní peníze již v devadesátých letech 20. století, ale opět otázka, s jakým výsledkem?

V dané problematice pracovala komise odborníků ministerstva kultury, která měla zhodnotit vratný a nevratný majetek, ale veřejnost seznámena s výsledky opět nebyla. Neznáme ani přesné závěry studie národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické, která se rovněž touto otázkou zabývala. Závěry Právnické fakulty UK je známo ještě méně. Těmto, veřejnosti méně známým aktivitám, prováděným odděleně v různé časové ose, chybí koordinovaný postup a proto se nabízí otázka kvality jejího dalšího využití.

Poslední dobou jsou občanům stále častěji předkládány názory Sdružení měst a obcí s poukazem na požadavky hejtmanů, krajů a starostů obcí žádajících řešení a zejména odblokování církevního majetku v lokalitách cca 500 obcí. V dané chvíli se obávám určitého politického alibismu ze strany politických špiček a jejich snahy převést odpovědnost státní správy na starosty obcí se všemi riziky a nejasnostmi.

Musím konstatovat, že jsem v poslední době byl médii více informován o otázkách boje proti kůrovci na Šumavě. Nemohu také nevzpomenout, že díky hojnosti informací začínám pronikat do tajů silikonové chirurgie a kvality dvou tisíc jejich výrobků. Přesto upřednostňuji poskytování více těchto informací než k problému, který se citelně dotkne přes 80 procent občanů z řad všech věkových kategorií u národa, který dnes čítá 10 milionů obyvatel.

Věřím, že pouhá shoda členů dnešní vlády s odkazem, že je vše již projednáno na legislativní radě vlády, poskytne naší veřejnosti uspokojivou odpověď. Nevím, zda přijetí navrhovaného zákona bude společensky přijatelné v dalším časovém horizontu. Není pochyb o tom, že finanční náhrada státu církvím o možné výši až 96 miliard korun, mluví se až o 135 miliardách, bude v případě jejího vydání v dalších letech tíživými dopadem na naši českou veřejnost.

V této souvislosti třeba se ohlédnout k počátku formování samostatného československého státu a jeho vztahy zejména k římskokatolické církvi deklarované dobovým prohlášením: Pryč od Vídně, pryč od Říma. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 v důsledku prohrané 1. světové války byla zejména římskokatolická církev jako reprezentant některého z habsburského mocnářství v nově se rodící Československé republice, zkrácená zejména na svých pozemkových právech. Jak ve svém televizním vystoupení uvedl poslanec Benda a potvrdila i ve svém vystoupení paní předkladatelka, toto krácení bylo za úplatu, tedy majetky byly od církve vykoupeny, nikoli vyvlastněny. Mělo to i svou logiku. Docházelo k silnému úbytku věřících z římskokatolické církve, vzniká církev Československá husitská, tehdy ještě pod jiným označením.

V období prezidenta Masaryka se uskutečnila první pozemková reforma. Probíhala v roce 1919 až 1938. Nechci záměrně hýřit čísly zákonů nebo údajů pozemkových výměr apod. Přesto není bez zajímavosti, že již v roce 1919 byl přijat záborový zákon a v následujícím roce byl schválen i přídělový zákon a ještě téhož roku byl přijat náhradový zákon, jímž se majetek církve citelně zmenšil. Jak přiznal v televizním vystoupení poslanec Benda, bylo to za náhradu, kterou stát vyplácel. Už v průběhu realizace první pozemkové reformy vznikly právní nejasnosti, které zdědila republika po zaniklém mocnářství, kde měla církev postavení veřejnoprávní instituce, vykonávala činnost státní správy, například vedení matrik apod. Z tohoto titulu byl jí i některý majetek svěřen. S tímto argumentem svěření státního majetku církvi se setkávám s celým politickým spektrem. Považuji to však za další exces, protože takový záměr nelze aplikovat na veškerý církevní majetek. V konečném důsledku bychom zpochybnili dřívější dary věřících a transparentní dědictví ve prospěch církve.

Druhá pozemková reforma se uskutečnila v letech 1945 – 1947, kdy byl prezidentem republiky dr. Edvard Beneš.

V roce 1947 byl přijat zákon o revizi pozemkové reformy a v dubnu 1948 byl přijat zákon o pozemkové reformě, který navazoval svým vyvlastňovacím účelem na předchozí zákon. Je pravda, že komunisté po roce 1948 a v dalších letech dovedli plošné vyvlastnění zemědělského a lesního majetku včetně budov k jisté dokonalosti. Lze však konstatovat, že pouze pokračovali v započatém díle. Zákony po roce 1948 sice předpokládaly jistou náhradu církvím, ale ta skutečně vyplacena nebyla. V roce 1949 byl přijat zákon o národním zabezpečení církví a náboženských společností. Tento zákon je platný dodnes. Proto také dodnes stát platí církvím osobní požitky duchovních, jejich cestovní, stěhovací a jiné výhody, sociální dávky a věcné náklady církve.

V roce 1991 byl přijat tzv. výčtový zákon, který měl upravit restituci církevního majetku v konečné podobě a je neoddiskutovatelným historickým faktem, že církev římskokatolická se tehdy vyjádřila jednoznačně, ústy svého tehdejšího primase českého kardinála Tomáška, že se jedná o konečnou restituční tečku v církevním majetku. Po uplynutí dvaceti let je však všechno úplně jinak a je otázka, jaké nabízí církev záruky, že dodrží své slovo po dobu dalších 30 resp. 60 let.

Dnešní velkou neznámou je otázka výčtu výše finanční náhrady za nemožnost podnikání s církevním majetkem a vyčíslení ušlého zisku církvím. Český stát by měl v příštích letech vyplatit všem řádně zaregistrovaným církvím finanční částku 78,9 mld. až 96,24 mld. a tyto částky se stále navyšují. Navyšovat se budou o případné započtení inflace.

Ptám se, zda toto řešení nezavání diskriminací vůči bývalým sedlákům, statkářům, hoteliérům, továrníkům či drobným živnostníkům. Ptám se, kdo uhradí kompetence jim?

Vraťme se ale k výši náhrad. Nejasnost spočívající v rozdílu, který činí 17 miliard, signalizuje, že je zde cosi v nepořádku. Kdo kdy a co počítal? Pokud toto nebude náležitě objasněno, obávám se, že máme v nedaleké budoucnosti zaděláno na nekonečné soudní spory právě v důsledku přijetí nedokonalého zákona.

Nejasností je ale celá řada dalších. Nabízí se otázka aplikace daňových zákonů na podnikání církve, a jaká opatření provede ministerstvo financí cestou finančních úřadů z titulu správce daní. Situace, kdy si budou církve počínat jako kterákoli obchodní společnost v souladu s tržními mechanismy, jaký je zde důvod státu pro dotační politiku vůči církvím, jakým způsobem budou daněny výnosy z podnikatelských aktivit církví, jak budou zákonem regulovány finanční příjmy církví ze státního rozpočtu? Není tajemstvím, že si církev nárokuje vydání rozsáhlého zemědělské a lesního majetku a netají se jeho dalším využíváním formou pronájmu nebo prodeje za tržní cenu. V obou případech se jedná o jasné obchodní aktivity, zcela srovnatelné s počínáním jiných obchodních společností. Pokud nebude cena postavena v duchu bohulibých záměrů, pak toto bude ošetřeno zákony.

Nevidím rozumné důvody, proč církve dotovat a jinak zvýhodňovat v hospodářské soutěži na úkor jiných subjektů. V řadě případů už dnes byl zaznamenán zejména prodej farních budov na venkově bez ohledu a zájmu na jejich využití. Tato situace je znepokojující i z jiného pohledu. Zvláště s poukazem na rostoucí islamizaci v Evropě, která byla po staletí budována v duchu zcela jiných kultur historických tradic. Připomínám, že právě kostely a venkovské farmy poskytovaly ochranu a pomoc všem těm, kteří ctili tradice evropské kultury a je zarážející, že objektů, které mají zajišťovat základní poslání církve, jehož se tak okázale, zejména římskokatolická církev dovolává, smetly se pod různými záminkami, jako je zchátralost či nemožnost dalšího využití dnes soustavně zbavuje. Stát dosud vyplácí na tyto aktivity církvím "jenom" 1,5 miliardy korun ročně. Pokud stát tímto zákonem zamýšlí vydat církvím zemědělský majetek a lesy a budovy pro jejich vlastní využití, potom nevidím logický důvod pro každoroční státní výplatu částky 22 miliardy korun církvím v ČR po dobu 30 resp. 60 let.

V případě, že se většinová politická reprezentace rozhodne nebo uzákonit závazek státu vůči církvím na dobu šedesáti let k vydávání pravidelných finančních částek, jejichž konečný součet dosáhne výše okolo 300 mld. korun, považuji za nezbytné poukázat na daleko naléhavější společenské požadavky a potřeby, jako jsou například výdaje pro zdravotnictví, školství, otázky zaměstnanosti, výplaty starobních důchodů.

Obávám se, že dnešní politický populismus v budoucnu přinese řadu problémů, a to jak nové politické reprezentaci, tak především směrem k daňovým poplatníkům. Musím položit otázku, co se stane v situaci, kdy stát nebude schopen dostát svým závazkům. Vidíme, v jakém stavu se naše hospodářství nachází. Negativní nálady mezi státem a církvemi povedou v konečném důsledku ke společenskému napětí mezi ateisty a věřícími. V této souvislosti bych chtěl apelovat na všechny zúčastněné strany na určitou prozíravost. Za situace zhoršujících se sociálních podmínek milionů občanů této země, kdy mnozí dnes nemohou zvládnout byť i v nejskromnější podobě náklady na bydlení, stravu, ošacení, ale i na nejzákladnější léky nutné k životu předkládat takto konstruovaný zákon považuji – slušně řečeno – za nezodpovědné. Koaliční poslanci, obávám se, opomenuli rizika, která tato podoba zákona přináší, a to nejen rizika právní. Konečně jsme zaregistrovali náměty, kdy občané prý připravují a šíří jmenné seznamy poslanců, kteří schválili tento zákon a budou se v budoucnosti domáhat nápravy své často dramatické situace. Nemusím jistě dodávat, že s přihlédnutím k celkové radikalizaci ve společnosti to není příliš sympatický scénář pro budoucnost.

Jestliže nás dnešní koalice před volbami strašila Řeckem, pak dnes je zřejmé, že mj. by předmětným návrhem zákona nás k řeckému ekonomickému a sociálnímu dramatu intenzivně posouvá. Jsem pro přijetí takového zákona, který bude ctít skutečný princip vlastnického práva, ale nynější návrh předmětného zákona musím odmítnout. Předkládaný návrh zákona nedává totiž daňovým poplatníkům jistotu restituční tečky, kterou by měly být zhojeny některé majetkové křivdy po únoru 1948. Požaduji proto zákon pro úpravy pro všechny občany ČR, která bude odpovídat historii a vývoji samostatného státu po roce 1918. Takový zákon, který vychází ze skutečného stavu religiozity v České republice, včetně jejich finančních možností, neobávat se, že v budoucnu český daňový poplatník bude povinně vracet církvi náhradu za provedené Josefinské reformy z 18. století, jak je popsal Alois Jirásek ve svém díle F. L. Věk.

Řešení stávající situace demokratické společnosti spatřuji především v Listině základních práv a svobod. Její článek číslo 2 zní:

Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyhnání. Pokud má být Listina naplněna, je nutné realizovat odluku státu od církve. Realizace musí proběhnout v souladu se zákonnými podmínkami včetně práv pro podnikatelské aktivity církve, které nebudou diskriminovat jiné podnikatelské osoby.

Možná, že to někteří pastýři nepochopí, ale jak jsem přesvědčen, je v jejich zájmu i v zájmu ovcí.

Pro tento návrh zákona bych ruku nezvedl ani na mučidlech, zejména v katolické církvi tak osvědčených v minulosti. Podporuji neboť návrh na jeho zamítnutí a děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Dále vystoupí pan senátor Miroslav Škaloud. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miroslav Škaloud:  Vážené senátorky a senátoři, nejdříve jednu krátkou repliku na sdělení kolegyně Gajdůškové, která nás zde seznámila s návrhem ČSSD o zřízení církevního fondu a o společné správě majetku a regulaci a činnosti církví; poté se dostanu k výhradám, které byly technického rázu.

S podobnou vizí financování s církevním fondem přišel již Josef II., který vytvořil v každé zemi habsburské monarchie speciální náboženský fond, na který byl převeden majetek státem zrušených klášterů. Záhy se však ukázalo, že tento systém selhává, majetek náboženského fondu časem zcela zmizel. Poté začaly církve hospodařit s deficity a stát musel přistoupit k jejich dotování z vlastních zdrojů. Tomu chce stávající návrh zákona o církevních restitucích, resp. o narovnání předejít. Jak stát, tak církve mají s takovým řešením historicky špatné zkušenosti a církve s tím navíc po roce 1989 nevyjádřily souhlas.

Podstatné ale je, že pokud by byla provedena restituce církevního majetku takto, hrozí, že by se celá řada církevních právnických osob mohla domáhat soudní cestou, a to na základě usnesení Ústavního soudu. Rovněž není jasné, jak by se rozhodovalo o nakládání s majetkem fondu, v jakém poměru by se rozdělovaly výnosy atd.

Malá připomínka. V Polsku církevní fond zřídili komunisté po konfiskaci církevního majetku. A dnes to chce levice zrušit. Představa, že zde zase vytvoříme nějaké kolektivní vlastnictví, které by někdo, kdo za ně nebude nést odpovědnost spravoval, kde budou sedět nějací státní úředníci, není nejlepším nápadem. Máme již řadu negativních zkušeností s tím, že když někdo spravuje cizí majetek, je to jen na škodu věci.

Pokud jde o uvalení nějakého břemen na církve, připomenul bych rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2002. Budu citovat: Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabitými příjmy, představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjekt. Tolik replika na kolegyni Gajdůškovou.

Pokud jde o věcné záležitosti, které zde byly, začal bych rizikem prolomení dekretů, které zde padlo od několika předřečníků a také na ně bylo několikrát odpovězeno.

Vrátím se k detailu, který se týká revize první pozemkové reformy. Plně respektuje princip, že se nebude vydávat či nahrazovat majetek zabavený před 25. únorem 1948. Zákon stanoví, že se napravují pouze křivdy spáchané v rozhodném období 25. únor 1948 až 1. leden 1990. Zákon dále definuje, že za původní církevní majetek se považuje pouze majetek, který církve měly ve vlastnictví alespoň po část období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. V ustanovení o vydávání majetku je výslovně uvedeno, že se vydá pouze majetek, který náležel do původního církevního majetku a stal se předmětem majetkové křivdy v období, o kterém jsem hovořil.

Také zde bylo řečeno, že pro zvýšení jistoty byla navíc do návrhu zákona včleněna výslovně ustanovení, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů, § 8 odst. 1 písm. h) návrhu. Doporučuji tedy nestrašit tímto návratem. A kontroly splnění, že se neprolamuje hranice 25. února 1948, budou provádět jednak povinné osoby, to je Pozemkový fond a Lesy ČR, které budou každý uplatněný nárok na vydání věci přezkoumávat, a jednak pozemkové úřady, které budou opět splnění všech zákonných podmínek přezkoumávat. To zde bylo již několikrát v nějaké podobě dotčeno.

Co je možná předmětem obav, nebo pochybností, že by mohl vzniknout v souvislosti s tímto zákonem návrat před únor 1948, je to, že by sem mohl být zařazen majetek, který podléhá revizi první pozemkové reformy. Na úvod chci říct, že není pravda, že by zařazení majetku, který by podléhal revizi první pozemkové reformy, to je zákon 142/1947, prolamovalo hranici 25. února 1948. Pro vrácení takového majetku platí dvě věci. Stát se musel stát vlastníkem až po 25. únoru 1948 a církvím za vyvlastněný majetek nebyla vyplacena žádná náhrada. To jsou dvě nutné podmínky. Zákon o revizi první pozemkové reformy byl sice přijat 11. července 1947, byl však realizován až po 25. únoru 1948.

Jinak v období první republiky proběhla první pozemková reforma, ve které byla vyvlastněna i část církevního majetku, avšak za náhradu, to je známo. Musím podotknout, že u fyzických osob se majetek vyvlastněný bez náhrady podle zákona o revizi první pozemkové reformy také vracel. Takže je otázka – nebo namístě by byla otázka, nebo tvrzení, že zákon o půdě prolamoval hranici 25. února 1948 také, což jasně není pravda.

Zde je zapotřebí říci, že pro přechod vlastnictví na stát bylo rozhodující, jak už jsem řekl, datum, kdy stát pozemky skutečně převzal, nikoli pouhá poznámka, že pozemky jsou podrobeny revizi pozemkové reformy. Tuto skutečnost potvrdil výslovně i zákon o půdě v § 32 odst. 2, který říká – za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitosti státem nebo jinou právnickou osobou. Tolik k riziku prolomení Benešových dekretů.

Druhá věc, která se zde často objevovala, byly výhrady k vlastnictví majetku církví. Konkrétně to bylo od zpravodaje garančního výboru, který mimo jiné hovořil o tom, že církev neměla nikdy povahu čistě soukromého vlastnictví atd. Zde by asi bylo namístě pár bodů nebo pár sdělení k vlastnickým právům církví a náboženských společností.

Za prvé podle návrhu zákona o majetkovém vyrovnání se budou vracet pouze ty věci, které církve skutečně vlastnily. U každé položky to bude muset být prokázáno. Pokud by církve v minulosti nevlastnily majetek, pak by blokační paragraf v zákoně o půdě byl absurdní a žádný majetek by blokován nebyl. Což není pravda. Přinejmenším od obecného zákoníku občanského z roku 1811 je vlastnické právo církví, to je jednotlivých církevních subjektů, nepochybné. Církevní subjekty byly zapsány v pozemkových knihách jako vlastníci. To bylo za druhé.

Za třetí – v právním řádu České republiky neexistuje pojem veřejnoprávní vlastnictví. Vlastnické právo je pouze jedno. Podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uvádí – vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. To, že v době komunistického režimu existovalo socialistické vlastnictví, osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví, to je známo, ale církevní majetek byl komunistickou právní teorií považován za příklad soukromého vlastnictví.

Za čtvrté – církevní majetek byl zahrnut do všech pozemkových reforem. Státní majetek přitom byl z pozemkových reforem vždy vyloučen. Stát platil za vyvlastněné pozemky církvím náhradu, stejně jako jiným vlastníkům.

Za páté – komunistický režim vlastnictví církví také uznával. Na církevní majetek byla vydávána rozhodnutí o vyvlastnění a s církevními subjekty byly uzavírány kupní a darovací smlouvy.

Za šesté – právní řád v České republice v několika zákonech výslovně uznává majetek, nebo uznává vlastnické právo církví a náboženských společností před rokem 1948, a to včetně zákona z roku 1999 přijatého za vlády ČSSD, to byl zákon 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby.

Za sedmé – Ústavní soud opakovaně potvrdil historické vlastnictví církevních objektů. V některých případech pak Ústavní soud přímo rozhodl, že vlastnické právo církevních subjektů nezaniklo a majetek má být proto těmto subjektům vydán. Příklady už zde byly řečeny, například Heřmanovice.

Za osmé – vlastnické právo církví k jejich historickému majetku je uznáváno ve všech nástupnických státech bývalého Rakouska-Uherska, to je Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, které sdílejí stejnou historii vztahů státu a církví.

Za deváté – v roce 2008 byly sněmovní komisi k majetkovému narovnání předloženy odborné posudky tří právnických fakult – Praha, Brno a Plzeň a posudek Ústavu státu a práva. V žádném z nich nebylo vlastnictví církevních subjektů popřeno.

A za desáté – přijetí teorie, že církve a náboženské společnosti nikdy svůj majetek nevlastnily a jde o majetek státu, by znamenalo přetržení staletých právních poměrů. Takový závěr by byl z mezinárodního hlediska raritou a měl by dopad na reputaci České republiky v Evropě a ve světě.

Tolik k vlastnickému právu církví na majetek.

Nyní zde byly výhrady k rozsahu a ocenění vydávaného majetku, padly od kolegy Dienstbiera. K tomu bych chtěl dodat, že údaje o rozsazích církevního majetku byly naposledy získány v roce 2007. Tehdy vládní komise požádala církevní komisi o předložení podkladu o historickém církevním majetku. Církevní komise poskytla vládní komisi souhrnný seznam, který obsahuje výměry původního církevního majetku v jednotlivých katastrálních územích s rozdělením na jednotlivé druhy pozemků, lesní půda, zahrady, rybníky apod. Vládní komise, především tehdejší předkladatelé návrhu zákona o majetkovém vyrovnání, nechali předložené údaje prověřit, to byl ministr zemědělství, kultury a financí, a údaje byly konfrontovány s údaji od dotčených správních orgánů a podniků, zejména Pozemkového fondu ČR a Lesů ČR. Hodnověrnost této databáze byla prověřena nezávislou poradenskou firmou Ernst & Young, to zde bylo, tuším, také sděleno.

V roce 2011 ministerstvo kultury provedlo ve spolupráci s Národním archivem rozsáhlé šetření archivních materiálů k rozsahu historického církevního majetku. Vycházelo se především z údajů z období prvé republiky. Údaje z období 1945–1948 jsou totiž neúplné a značně nespolehlivé. Výsledky šetření jsou uveřejněny na stránkách ministerstva kultury.

Vládní komise v roce 2011, ve které zasedal i ministr zemědělství, financí a zástupci všech koaličních stran, opětovně potvrdila rozsah historického církevního majetku, tak jak byl určen v roce 2007. Rozsah původního majetku církví a náboženských společností je 261 000 hektarů, z toho lesní půda 181 000 hektarů a zemědělská půda 72 000 hektarů. Do tohoto rozsahu není započítán majetek, který církve a náboženské společnosti již nyní vlastní.

Zákon předpokládá, že se církvím vydá zhruba 200 tisíc ha naturálně a 61 tisíc ha ve finanční náhradě.

Ve srovnání s vracením majetku podle zákonů z 90. let se jedná o malé množství. Podle zákona o půdě se fyzickým osobám vydalo zhruba milion 400 tisíc ha půdy. Pokud jde o obce, těm se vrátilo jenom lesní půdy 400 tisíc ha. Pozemkový fond poté v roce 1999 až 2010 prodal 525 tisíc ha státních pozemků.

Existuje samozřejmě několik odlišných názorů. Jsou ale dobře zpochybnitelné. Nechci vás tím zdržovat, můžu vám je kdykoliv ukázat. Jsou to až druhořadé informace.

Další výhrada se týkala toho, že někdy nebyly k dispozici, nebo provedeny seznamy vydávaného majetku. K tomu je zapotřebí říci pár detailních informací. Seznam konkrétních pozemků, které budou církvím a náboženským společnostem vydávány, v současnosti neexistuje. Potud pravda. Ale pro účely vytvoření zákona o majetkovém vyrovnání nebyl seznam konkrétních pozemků nutný. Podstatné bylo zjištění celkové výměry původního majetku. Existuje totiž souhrnný materiál, který obsahuje výměry původního církevního majetku v jednotlivých katastrálních územích s rozdělením na jednotlivé druhy pozemků. Do tohoto rozsahu není započítán majetek, který církve již vlastní. Rovněž existuje seznam církevního majetku, za který se bude vyplácet finanční náhrada. I tento seznam obsahuje soupisy výměr jednotlivých druhů pozemků, jako jsou lesy, zemědělská půda apod., podle jednotlivých okresů.

Nyní k tomu, proč ten seznam nebyl vypracován. K tomu, aby konkrétní státní pozemek mohl být vydán, musí být splněna řada podmínek. Musí být oprávněná osoba, o něj požádat církevní subjekt. Musí si o něj oprávněná osoba požádat. Dále bude nutné dokázat, že oprávněná osoba pozemek skutečně vlastnila v rozhodujícím období, a že tento pozemek přešel na stát v důsledku majetkové křivdy. Za další – že pozemek nespadá do některé z výjimek, které zabraňují vydání, např. byl po zestátnění zastavěn, je na něm sportovní hřiště, plánuje se na něm veřejně prospěšná stavba atd. A v tuto chvíli nelze hodnověrně stanovit, které pozemky všechny tyto podmínky splňují. To bude možné až po prověření všech podmínek u každé jednotlivé položky, která bude předmětem zažádání a posuzování.

Také nevíme, o jaké pozemky si církve požádají. Proto není možné nyní vytvořit seznam jednotlivých nemovitostí, které budou církvím vráceny. Seznam vydávaného majetku bude tedy vytvářen postupně, tak jak budou jednotlivé položky prověřovány a vydávány.

Pokud jde o výčet původního církevního majetku, podrobný výčet původního majetku nebyl zpracován z několika důvodů. První je problematičnost výčtu z technického hlediska. Seznam původního majetku církví a náboženských společností nyní existuje v podobě, kdy jsou mnohé nemovitosti identifikovány podle stavu z roku 1948, tedy podle pozemkového katastru. Muselo by proto dojít k nové identifikaci podle stávajícího katastru nemovitostí. Vzhledem k počtu jednotlivých položek by to zhruba jeden člověk dělal 200 let. Patřičný větší počet lidí alikvotně méně.

Lze také poukázat na negativní historickou zkušenost s výčtem zákona z roku 1990, to bylo předávání řeholním řádům a kongregacím náboženským zhruba 170 objektů, kdy docházelo k řadě problémů např. u budovy vrácené Voršilkám, budova části Národního divadla.

Dalším problémem je neustálá aktualizace a obnova katastru, slučování parcel, změna tvaru jejich hranic a přečíslovávání, zaručit znehybnění údajů v katastru u dotčených nemovitostí až do okamžiku nabytí účinnosti zákona je prakticky nemožné. S ohledem na délku legislativního procesu se také může stát, že v okamžiku nabytí účinnosti takového zákona nebudou některé jím vydávané nemovitosti vůbec právně existovat, nebo že jejich označení nebude odpovídat aktuálnímu stavu. Výčtová metoda je problematická i z právního hlediska. Podle současného standardu rozhodování Ústavního soudu by výčtový zákon mohl být protiústavní, neboť by se jednalo o individuální právní akt. Je známo, že Ústavní soud zrušil již řadu zákonů právě proto, že je posoudil jako individuální právní akt. Vláda tak nechce zatížit tento významný právní předpis rizikem, že bude Ústavním soudem zrušen celý zákon.

Rozhodnutí pro výčtovou metodu by tudíž znamenalo odložení majetkového vyrovnání řádově o roky a dohoda s církvemi by musela být odvolána, jednání by se musela vrátit na začátek.

Jinak asi za zmínku stojí, že u fyzických osob rovněž nebyl předem vytvářen žádný výčet majetku.

Další výhrady se týkaly ocenění původního církevního majetku. To ocenění bylo provedeno – jakýsi pokus byl proveden už v roce 2007 při přípravě tehdejšího návrhu zákona o majetkovém vyrovnání. O tom už jsem hovořil. Chci jenom podotknout, že u něho byla expertní komise, kde byly politické strany jak pravice, tak levice, a nezazněly zde žádné výhrady.

Ještě bych chtěl pár poznámek k výši finanční náhrady 59 miliard Kč. Finanční kompenzace představuje hodnotu církevního majetku, který po provedení církevních restitucí zůstane ve vlastnictví státu. To už zde bylo řečeno. Parlamentní komise, o které jsem před chvílí hovořil, byla v minulém volebním období a byla složena napůl z opozice a tehdejší vládní koalice. Tuším, že místopředsedou byl dokonce stávající hejtman Hašek ze sociální demokracie. Nebyla shledána žádná chyba v těch algoritmech, které popisují, jak se dostat k výsledné částce. Nikdo – ani z tehdejší opozice – nebyl schopen formulovat nějakou chybu ve výpočtu a ani ji nezmínil. Ani nebyla žádná výhrada k tomuto algoritmu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Už budete končit, pane senátore?

Senátor Miroslav Škaloud:  Ještě ne, jenom si potřebuji najít vhodnou odpověď. Zkracuji to, abych vás neunavoval, tak eliminuji některé věci, které jsem vám chtěl říct.

Ještě k ekonomické stránce věci. Pokud bychom vzali v úvahu jen kupecké počty, tak za ty dvě miliardy ročně po jistou dobu, které budou vydávány jako finanční kompenzace, dostane stát okamžitě majetek v hodnotě 59 miliard a bude s ním moci nakládat okamžitě podle svého uvážení. Ty dvě miliardy ze zhruba bilionu Kč rozpočtu, to jsou dvě desetiny procenta.

Jinak existuje také rozhodnutí Ústavního soudu, na jehož základě by se církve o jednotlivé majetky mohly soudit. Je zcela nepochybné, že budou soudy vyhrávat. Výsledek živelného vymáhání by přinesl jen dvojí – stát by patrně musel vydat a zaplatit více, včetně nákladů soudů, zároveň by jeho rozpočet byl i nadále zatížen vyplácením platů duchovních, včetně nových církví. Je tedy předkládaný zákon jistým zlepšením budoucí ekonomické bilance. Dále z hlediska čistých výdajů státu bude nejpozději do deseti let stát – proti pokračování dnešního stavu – ve výhodnější situaci, prostě růstem nákladů na duchovní v dnešním modelu, a poklesem jejich financování v modelu navrženém.

Dále zde také padlo, nebo jsem si to přečetl na stránkách ČSSD, že staré křivdy se budou řešit novými křivdami. A že novou křivdou je, že se bere potřebným to málo, co mají. Tato teze zde byla citována několikrát.

Znovu chci říci, že zadlužování následující generace je pouze dvěma desetinami procenta rozpočtu. A vy se pozastavujete nad těmi dvěma desetinami procenta a nechávají vás chladnými procenta, o která bychom přišli, pokud by náš kredit byl díky nevhodné fiskální politice, to je nárůstem dluhu, snížen. Přišli bychom na úrocích o desítky miliard korun ročně, pokud bychom se zadlužili, abychom mohli rozpohybovat ekonomiku, jak tu bylo kolikrát řečeno u jiných příležitostí. Tím bychom samozřejmě náš kredit oslabili a stálo by nás to desítky miliard. A také je odvážné říct, že zadlužujeme další generace, když právě vaše návrhy by vedly k zadlužování, a navíc v době kdy už jste zadlužovali nejvíc tuhle republiku. To byl takový apel na levici. Ale omlouvám se, nebyla to technická záležitost.

Nyní ještě k jedné otázce, to byl ten Vatikán. To strašení tím, že církevní majetek začne patřit Vatikánu, je nesmyslné. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobné sdělení, jako kdyby někdo řekl, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme suverenitu.

Prozatím jsem skončil, děkuji vám za pozornost a trpělivost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. A dále je do rozpravy přihlášena paní senátorka Božena Sekaninová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Božena Sekaninová:  Vážená paní předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Restituce církevního majetku je potřebná, na tom se shodnou politici i voliči napříč celým politickým spektrem. Ale občanská veřejnost oprávněně nesouhlasí s formou a způsobem, jak jsou restituce navrhovány. Shrňme si alespoň některá fakta.

Komplexní soupisy majetků církví nebyly parlamentu ani veřejnosti předloženy. Není také úplně jasné, na základě jakých kritérií a motivů byly určovány ceny pozemků, nemovitostí a dalšího majetku. Přijetím návrhu restitucí se stát vystaví žalobám ze strany restituentů, kterým byly vyplaceny náhrady počítané evidentně podle úplně jiných kritérií.

Církevní pozemky jsou v porovnání s mnohými, už restituovanými pozemky nadceněny klidně o několikanásobek. Ani historický pohled na způsoby nabytí části církevního nemovitého majetku není opomenutelný. Celý proces je administrativně velmi náročný a mírně řečeno netransparentní, snad dokonce ještě více, než byla třeba kuponová privatizace. Všechna tato fakta ve svém významu blednou před jednou aktuálně nejdůležitější skutečností. Restituci v takové podobě, jak je navržena, si Česká republika v současné ekonomické situaci nemůže dovolit. Návrh zákona je ve svém důsledku velmi nevýhodný jak pro občany, tak pro církve samotné. Při napravování majetkových křivd na církvích podle tohoto návrhu se totiž dopouštíme dalších pochybení na těch, kteří byli odškodněni podle jiných předloh. Můžeme se tedy za těchto podmínek divit výpadům proti restitucím ze strany zemědělců či soukromníků, kteří dostali za svá pole a podniky státem stanovené ceny, zatímco církve budou odškodněny na základě cen tržních? A můžeme se pak divit, že v současné době již přes 80 % občanů našeho státu vnímá církve jako nepotřebné instituce?

V závěru se zmíním o oficiálním provolání a názoru některých osobností z řad herců, zpěváků, spisovatelů i akademiků. V jejich zveřejněném prohlášení, ve kterém se vyslovili pro přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, mě zvláště zaujaly dvě závěrečné věty: "Zmařené lidské životy, zničené rodiny a utrpení věřících nelze ničím nahradit, ale lze konečně přijmout zákon, který jednou provždy vyřeší otázku, kdo na koho doplácí." Autorovi textu odpovídám: Ano, utrpení věřících nahradit nelze, a penězi už vůbec ne. Ale otázka druhá je už dávno zodpovězena. Kdo na koho doplácí? Doplácíme my občané, věřící i nevěřící. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, paní senátorko. A dále je přihlášen pan senátor Petr Bratský. Prosím, pane senátore.

Senátor Petr Bratský:  Dobré odpoledne, paní místopředsedkyně, děkuji za udělení slova. Milé kolegyně, kolegové, vážená paní ministryně. Zahájím možná trochu netradičně. Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice, slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Proč jsem přečetl na začátek náš slib? Kdo jiný, než poslanci a senátoři by měli ctít zákony a z nich ten nejvyšší, Ústavu České republiky. Kdo jiný, než poslanci a senátoři by měli jít příkladem celému národu ve ctění třetího pilíře demokracie, a tou je ústava, tou je soudní moc, a z ní nejvyšší autoritou je samozřejmě Ústavní soud.

Všichni tři zpravodajové výborů se dovolávali materiálu, který pro nás vypracoval legislativní odbor Senátu, a hovořili o spoustě věcí, kde návrh zákona, který projednáváme, údajně není v souladu s ústavou. Já jsem žádný protiústavní soulad nenašel v tom, co nám napsal legislativní odbor Senátu. Zpochybňovaná tam byla hlavně finanční náhrada, to je pravda, nikoli však protiústavní věci. A stanovisko našeho legislativního odboru obsahuje některé drobné nepřesnosti, například tvrzením, že se církvím reparují všechny škody na majetku, což samozřejmě není pravda. Protože to není ani technicky možné, taková škoda již není dneska ani zjistitelná. Restituce se týká pouze existujícího nemovitého majetku až na pár uměleckých děl a nenahrazují se akcie, cenné papíry, hotovost na účtech, ušlý zisk a jiné újmy, které se ovšem nenahrazovaly samozřejmě ani v minulosti jiným restituentům. Tolik na začátek.

Já si přesto z naší legislativy vyberu alespoň tu věc, která se týká Ústavního soudu a jeho nálezu, protože to považuji za zásadní, a proto jsem četl i ten náš senátorský slib, kterým vlastně vznikl mandát každého z nás, teprve tím složením slibu. Ústavní soud – v klíčovém nálezu spisové značky ÚS 9/07 ze dne 1. července 2010 byl sice návrh skupiny senátorů na zrušení blokačního § 29 zákona o půdě zamítnut, avšak druhým bodem výroku nálezu bylo konstatováno, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní. Na tento nález navázala další rozhodnutí jednotlivých senátů Ústavního soudu, z nichž k nejvýraznějším patří nález spisové značky I. ÚS 562/09 ze dne 31. srpna 2011, jímž bylo stížnosti církevní právnické osoby týkající se žaloby na vydání majetku vyhověno s tím, že takovou žalobu je nutno pojímat jako žalobu svého druhu blížící se žalobě restituční, mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce, neboť i lhůtu pro vydání restitučního zákona, označenou jedním z nálezů Ústavního soudu jako lhůtu odpovídající plnohodnotnému legislativnímu procesu, lze po více než jednom roce od vydání nálezu konstatujícího protiústavnost nečinnosti parlamentu považovat za překročenou.

Ústavní soud zároveň připomněl, že podle článku 89 ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby a parlament není suverénem, který si svou agendu libovolně určuje, nýbrž je vázán ústavou a své kompetence smí užívat toliko k naplňování ústavy, nikoli k opaku. Již tyto nálezy Ústavního soudu v kombinaci se slibem senátora jsou pro mě pádným důvodem, abych vyjádřil svůj souhlas s navrženým zákonem.

Nicméně my jsme zde měli takovou konferenci v březnu letošního roku. Myslím, že z ní již citovala některé věci paní místopředsedkyně Palečková. A já se vrátím ke třem nesporným osobnostem, které zde hovořily, a budu citovat některé jejich výroky, které zde zazněly. A to nikoli proto, abych vás chtěl zdržovat, ale vím, že řada senátorek, senátorů vykonává ještě jiné funkce než jenom funkce senátora, ať už jste starostové, hejtmani, nebo máte jiné další ještě povolání, nebo jste třeba podnikatelé, ale i veřejnost aby nebyla matena, tak jako jsme slyšeli v mnohých referátech některých našich kolegyň a kolegů již dopoledne.

Paní doktorka Ivana Janů, ústavní soudkyně, byla soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu poprvé jmenována v listopadu 1993 prezidentem Václavem Havlem. V červnu 2001 byla zvolena Valným shromážděním OSN soudkyní ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Znovu jmenována soudkyní Ústavního soudu byla v září roku 2004 prezidentem Václavem Klausem.

Ve svém vystoupení se zaměřila výhradně na dosavadní judikáty Ústavního soudu k církevním restitucím, nikoli k budoucím věcem, protože si vyhradila právo nevyjádřit se k předkládanému návrhu zákona. Ale i ty její judikáty, z nichž jsem vybral aspoň něco, stojí za to, abych vám je přečetl.

V obsáhlé judikatuře Ústavního soudu, která se týká církevních institucí, se jako přelomové jeví toto stanovisko pléna, které má číslo 2205, a které si vytyčuje za cíl sjednotit dosavadní rozjíždějící se judikaturu Ústavního soudu. Toto stanovisko se vyjádřilo k charakteru výčtového zákona 290/90 Sbírky, kterým většinou řády dostaly malou část majetku do své dispozice, někteří z vás to zmiňovali, a následně toto stanovisko výslovněji konstatovalo povinnost zákonodárce vydat restituční zákon, neboť zákonodárce musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení.

Pomineme-li konstatování povinnosti zákonodárce přijmout restituční zákon a naplnit tak legitimní očekávání na straně církevních subjektů, je ustálené od té doby od listopadu 2005 postulováno v pozdější judikatuře Ústavního soudu. V praxi to znamenalo, že Ústavní soud a obecně soudy v podstatě začaly veškeré žaloby, většinou to byly žaloby církevních právnických osob podané podle obecních předpisů, odmítat nebo zamítat s tím, že se čeká na vydání zákona, čili že se půjde legislativní cestou.

Prvním nálezem klíčovým rozhodnutím Ústavního soudu je nález spisová značka ÚS 9/07 a je z července 2010. Tento nález reagoval na návrh skupiny senátorů, čili vzešel z této půdy Senátu, kdy se senátoři domáhali, aby byl zrušen blokační paragraf v zákoně o půdě, paragraf 29. S tím, že by nadále blokovaný církevní majetek mohl být vydáván, zcizován, mohlo se s ním nakládat. Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí, klíčovém, přelomovém rozhodnutí, přijal rozhodnutí, které mělo 2 výroky. V prvním výroku se říkalo, že návrh na zrušení § 29 zákona o půdě, čili blokačního paragrafu, se zamítá. A druhý výrok konstatoval protiústavní nečinnost parlamentu v jeho prodlevě s přijetím zákona.

Blokační paragraf zní: "Majetek církví, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku." Zákaz převádění, zákaz zcizování. Starostové dobře vědí, o čem v této chvíli mluvím.

A teď vám řeknu hlavní nosné důvody, které se vztahovaly k tomuto prvnímu výroku, kterým Ústavní soud zamítl zrušení § 29. Podstatu napadeného blokačního ustanovení je nutno spatřovat především v závazku příslibu zákonodárce v časově odložené budoucí době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností. Účel blokačního paragrafu je nutno sledovat v kontextu hodnotového základu restituční a rehabilitační legislativy a judikatury Ústavního soudu.

Primární hodnotová východiska zákonodárce vtělil do preambulí a úvodních ustanovení restitučních a rehabilitačních zákonů a taktéž do zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu č. 198/93 Sbírky. Ústavní soud k tomuto rovněž klíčovému zákonu judikoval a posuzoval jeho ústavnost. Nutno dále zdůraznit, že posuzovaná problematika restitucí není Ústavním soudem, ani s odstupem dvou desítek let, nahlížena jako otázka vzdálené historické nespravedlnosti, která by se vymykala nástrojům právního demokratického státu.

Dále pokládám otázku pro porozumění dalším argumentům. Co by zrušení blokačního paragrafu přineslo? V posuzované věci je především zřejmé, že zrušení blokačního paragrafu by umožnilo převod historického majetku církví třetím osobám, čímž by bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání prostřednictvím naturální restituce, jako je dnes klíčových metod zmírňování majetkových křivd.

Všechny ostatní metody zmírňování majetkových křivd nesou už nároky na státní rozpočet. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod, přechod majetku jejichž vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, respektive jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností, sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon a vypořádání historického majetku církví, případně širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.

Další otázku kladu. Kdo je blokačním ustanovením dotčen, že se nesmí převádět církevní majetek?

Největší část majetku, který je blokačním účinkem dotčen, nebo kterého se tento účinek týká, je ve vlastnictví státu. Odhaduje se 95 procent. Stát však ve vztahu k tomuto majetku nemůže být ani teoreticky protiústavně dotčeným subjektem, jehož vlastnické právo by mělo být protiústavně omezeno. Stát se nemůže dovolávat vlastnického práva jako práva základního vůči sobě samému, zvláště pokud dotčený majetek získá za cenu porušování mezinárodně akceptovatelných standardů ochrany základních práv a svobod a rovněž tak i za porušování i svých vlastních zákonů.

V této souvislosti nelze ani teoreticky presumovat dobrou vůli státu či obdobný subjektivní prvek na jeho straně, neboť stát musí v každé době znát právo, znát ho objektivně.

Druhým dotčeným subjektem by mohly být obce. Jsou tím dotčeným subjektem? V jedné poloze ano, v druhé ne. Ve vztahu k obcím, které v některých případech jsou evidovány jako vlastníci původně církevního majetku, Ústavní soud především shledává, že blokace tohoto majetku není svévolí zákonodárce, který by na základě vlastní politické úvahy či na základě jiné neobhajitelné invence zamýšlel vůči konkrétním obcím nebo vůči konkrétním obcím nebo vůči celkové úrovni realizace práva na samosprávu nějakým rušivým způsobem zasáhnout.

Obnovení samosprávy obcí bylo v roce 1991 doprovázeno navrácením tzv. historického majetku obcí zabaveného po roce 1949, a to zákonem číslo 172/91 Sbírky a převodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. V ustanovení § 4, odst. 2 zákonu o přechodu a navracení majetku obcím se říká, cituji:

"Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu." Konec citace.

Ve vztahu k obcím se tak jedná o výhradu, která dle svého smyslu má zabránit kolizím práv a nároků obcí jako eventuálně nových nabyvatelů a oprávněných osob budoucích restituentů. Ústavní soud ve své judikatuře v souvislosti s restitučními spory proto již opakovaně uvedl, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona 172/91 Sb. tam, kde předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce, ale naopak představují mnohdy historický majetek církví a náboženských společností.

I z mezinárodní komparace plyne reflexe specifické role církví ve společnosti. Historická úloha církví ve společnosti a na veřejnost orientovaný charakter jejich činností se odlišuje od jiných fyzických či právnických osob a zároveň umožňuje jejich komparaci do požadavku nezávislosti na státu s místními obecními samosprávami, které jsou jako celky rovněž neoddělitelné od individuálního práva občana na sebeurčení.

Maďarský ústavní soud se s církevními restitucemi vypořádal v roce 1993 a Slovensko, které zdědilo blokační paragraf s Českou republikou jako československé dědictví, se s křivdami minulosti vyrovnalo jedním zákonem z roku 292/93 Sbírky a následně dalším zákonem 503/2003.

Přecházím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kterou Ústavní soud použil jako jeden ze stěžejních argumentů v tomto důležitém nálezu. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu z července 2004 ve věci Broniewski proti Polsku – tento rozsudek má pilotní charakter a jeho nosné důvody nelze pominout ani v nálezu, o kterém je řeč. Šlo o majetkový nález stěžovatele, který měl oporu v právním řádu, měl příslib zákonodárce a rovněž měl oporu v judikatuře nejvyšších soudních institucí.

V důsledku nečinnosti státu nebyl přijat předvídaný zákon, podle něhož by bylo rozhodnuto o odškodnění. Evropský soudní dvůr shledal porušení článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a kvalifikoval nečinnost státu jako zásah do majetkového práva stěžovatele.

Další nosné důvody uvozené otázkou: Je blokační paragraf dostatečně určitý? Poněvadž každé ustanovení právního předpisu musí být dostatečně určité, čili je blokační paragraf je dostatečně určitý? Pokud napadené ustanovení blokačního paragrafu hovoří o církevních náboženských společnostech, řádech a kongregacích, není jiného rozumného výkladu, než že se jedná o entity existující s vlastní právní subjektivitou podle platného práva, ať už byly chápány jako církevní právnické osoby uvnitř církví a náboženských společností, nebo vedle nich, které byly subjektem věcného práva z majetku, z něhož církve a náboženské společnosti čerpaly prostředky pro naplňování svých cílů a jehož odejmutí proto pociťovaly jako majetkovou křivdu.

Ve vztahu k nim se pak jedná o takový majetek, který de iure nebo de facto přešel stát v rozhodném období, taky na období 2005 zákona 1948 do 1. ledna 1990, a to v důsledku majetkové křivdy. Vymezení okruhu dotčeného majetku v blokačním ustanovení je dostatečně určité, konstatoval Ústavní soud, neboť existence věcného práva v rozhodném období je objektivně právně průkaznou skutečností a je nerozhodné, že státní orgány nevedou komplexní samostatný seznam dotčeného majetku, k čemuž ani není právního důvodu. A to je taky jedna z odpovědí už na položené otázky.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na zrušení blokačního paragrafu. Dostávám se k výroku druhému z téhož rozhodnutí, z téhož nálezu, kde se říká: "Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje článek 1 Ústavy ČR, článek 11, odst. 1 a 4, článek 15, odst. 1, a článek 16, odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a článek 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod."

Ústavní soud vyšel z metodiky z nálezu, spisová značka ÚS 20/05 a jeho závěrů, které protiústavní nečinnost odlišují od běžné nečinnosti zákonodárce v tom smyslu, že na straně zákonodárce musí existovat závazek určitý okruh právních vztahů právně upravit, přičemž tento závazek může plynout buď z jednoduchého práva, kde si zákonodárce tuto povinnost sám výslovně uložil, nebo přímo z ústavního pořádku, pokud neupravení určitého okruhu vztahu vyvolává ústavně právní důsledky.

Nepřijetí zvláštního zákona, k němuž se zákonodárce explicitně zavázal po dobu 19, dnes už 20 let, ač byl Ústavním soudem na problematičnost své nečinnosti upozorňován, je projevem nepřípustné legislativní libovůle a porušuje článek 1 ústavy to, že Česká republika je demokratický právní stát. To, co Ústavní soud ve své judikatuře označuje jako legitimní očekávání, je nepochybně trvajícím a kompletním majetkovým zájmem, nárokem spadajícím pod článek 11 Listiny a článek 1 dodatkového protokolu Úmluvy, což je pokojné užívání majetku a ochrana majetku.

Nemožnost realizovat tento majetkový nájem, nárok po dobu 19 let. Tak podle názoru Ústavního soudu splňuje hledisko protiústavnosti spočívající v opomenutí legislativně vyřešit systémový a komplexní problém, na nějž byl zákonodárce Ústavním soudem opakovaně upozorňován. Legitimita účelu tohoto zásahu nečinnosti mohla trvat po určité období v době přijímání nejzávažnějších, nejzásadnějších kroků společné transformace. Není však udržitelná ad infinitum.

Ustanovení článku 2, odst. Listiny – "garantuje náboženský pluralismus, náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání, jde o zásady profesně neutrálního státu. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je vyjádřena i v dalších článcích listiny, článku 16, odst. 1, a v článku 15, odst. 1.

Ústřední princip konfesně neutrálního státu je realizován kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí. Pro následující úvahy je podstatné, zda a do jaké míry přesahuje ekonomická soběstačnost materiální předpoklad nezávislého výkonu práv zaručených především v článku 16, odstavec 1 a 2 Listiny. Ústavní pořádek České republiky totiž neobsahuje pouze imperativ nezávislosti státu na církvích a náboženských společnostech jako součást ideologické a náboženské neutrality státu, nýbrž i požadavek nezávislosti církví a náboženských společností na státu při naplňování jejich cílů.

Současný stav při absenci rozumného vypořádání historického církevního majetku, kdy stát je v důsledku své vlastní nečinnosti nadále dominantním zdrojem příjmů dotčených církví, navíc bez zjevné vazby na výnosy ze zadrženého historického majetku, tak ve svých důsledcích porušuje článek 16, odst. 1 Listiny co do volnosti projevovat víru ve společnosti veřejným působením i tradičními formami nábožensky motivovaných obecně prospěšných aktivit s využitím příslušných historicky formovaných ekonomických zdrojů v hospodářské složce církevní autonomie.

To je k plenárnímu nálezu, který má dva výroky, pro které z 15 soudců Ústavního soudu hlasovalo 9, přičemž ještě 2 soudci byli nepřítomni. Čili tento plenární nález byl podporován velkou většinou, vlastně kvalifikovanou většinou ústavních soudců. Řekl bych zrovna obdobně, jako byly kvalifikovanou většinou sociální demokracie všechny výroky k výboru k danému zákonu, které zde byly řečeny na začátku.

A tím dalším, velice klíčovým nálezem, o kterém se chci zmínit, je nález spisová značka 1, ÚS 562 z roku 2009 a z 31. 8. 2011. V tomto vyhovujícím nálezu – to je nález, který udělal první senát, čili tři soudci Ústavního soudu, a který navazuje na plenární nález, se říká: "Ústavní soud vyslovil, že od přijetí ustanovení blokačního paragrafu uplynulo 20 let, uběhla i lhůta, která byla požadována po plenárním nálezu, kde se řeklo, že parlament je protiústavně nečinný, tak Ústavní soud vyčkával ještě dobu plnohodnotného legislativního procesu, aby mohl parlament zákon přijmout."

Takže po této lhůtě, v podstatě za další víc než rok lze tu lhůtu považovat již za překročenou. A v této souvislosti je tedy znovu, jak řekl tento Senát, třeba zdůraznit, že podle článku 89, odst. 2 ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, působí tzv. erga omnes – proti všem. A dále Ústavní soud pokračoval: "Parlament není suverén, který si svou agendu libovolně určuje, a slouží toliko svým cílům, nýbrž je vázán ústavou, tedy smí užívat své kompetence toliko k naplňování ústavy, nikoli k opaku."

"Soudy jsou povinny," a teď je určitý vzkaz, určitý instruktiv obecním soudům, "za takové situace pojímat žalobu církevně právnické osoby jako žalobu svého druhu, blížící se žalobě restituční, mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu s článkem 1 Ústavy ČR, článku 11, odst. 1/3, článku 15, odst. 1 a článku 16, odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. A rovněž tak článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a ochraně lidských práv a svobod."

Čili Ústavní soud dal v podstatě obecním soudům instrukci, že nesmí odmítat žaloby, nesmí zamítat žaloby, ale musí o nich rozhodovat, poněvadž parlament nenaplnil to, co v zákoně přislíbil. Soudy musí postupovat v duchu náprav křivd, které se staly po roce 1989. V případě ochrany základních práv mají soudy povinnost rozhodovat o žalobách podle obecních právních principů, aby protiústavní absenci zákona překlenuly, a naopak nesmí odmítat rozhodovat o základních právech s odkazem na neexistenci zákona.

Je to zase analogie k nálezu 20/05, čili analogicky k tomuto nálezu má tento postup plnou legalitu až do přijetí zákona, kterým by parlament přerušil svoji protiústavní nečinnost a přijal zákon, který by vypořádával historický majetek církví a náboženských společností.

Já si dovolím krátký komentář.

Posledně citovaný výrok Ústavního soudu tedy říká: Pokud některý ze zákonodárců se rozhodl dále v rozporu se svým slibem nerespektovat ústavu, nerespektovat zákony a nepřijímat zákon, který by vypořádal nějak církve, tak soudy do té doby budou moci soudit, budou muset vydávat rozhodnutí, budou muset vydávat majetky podle obecně právních přepisů, do doby, než parlament, ať už jakýkoliv, ať už jakákoli vláda, ať už jakékoli ministerstvo někdy později to vypořádání udělá, pak se to vypořádání bude vztahovat jenom k majetku, který nevydají soudy, které budou samozřejmě do té doby velice přehlcené v obecně platných řádech. A jelikož již judikatura na vydávání církevního majetku existuje, tak si dovedeme představit, co by se mohlo odehrávat.

Já nechci strašit, já nechci varovat, já jenom na to upozorňuji, že ti z vás, kteří se rozhodnou jít protiústavní cestou a budou zamítat tento zákon, tak stejně nic nevybojují, protože soudy budou muset vydávat.

A protože bych chtěl ještě šířit osvětu dále, tak využiji ještě toho a budu citovat jednoho z dalších odborníků, je to pan magistr Petr Jäger, Ph.D., který je asistentem soudce Ústavního soudu a vyučuje na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty v Brně. Zaměřuje se na ústavní právo, základní práva a konfesní práva a právní teorii. Absolvoval magisterské a doktorské studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, uskutečnil studentský pobyt na Manchester Metropolitan University, v roce 2001/02, a výzkumné pobyty na univerzitách v Rotterdamu a v Lovani. Je autorem či spoluautorem knih "Církve a náboženské společnosti v ČR a jejich právní postavení", "Svoboda projevu", "Komunistické právo v Československu" a "Listina základních práv a svobod – komentář". Neboli je velmi respektovaným českým odborníkem, speciálně na ústavní právo a na právo, které se týká zákona, který právě projednáváme.

Cituji pana doktora: "Napříč společnými vrstvami, bez ohledu na vzdělání či politické přesvědčení, se dnes setkáváme se zdánlivě samozřejmým tvrzením, že "katolická církev přece nikdy nic nevlastnila". Mýtů kolem majetkového narovnání je jistě mnoho. Mým cílem je vyvrátit alespoň ta tvrzení, že vlastníkem církevního majetku nebyla církev, tedy přesněji řečeno její jednotlivé složky, a naopak že by tím vlastníkem dokonce měl být stát.

Pokud se máme zabývat charakterem církevního majetku v souvislosti s uvažovaným majetkovým narovnáním, je z právního hlediska zcela nerozhodné, kdo byl vlastníkem jakýchkoli nemovitostí ve středověku nebo za císaře Josefa II. Podle celospolečenského konsensu po roce 1989 je jediným rozhodným datem 25. únor 1948 (i to však s výjimkami). A výhradně k tomuto datu se posuzuje otázka vlastnictví osob stižených majetkovou křivdou.

Pokud se máme vracet do historie z hlediska povahy vlastnického práva, tak jedině do té, která přímo předcházela rozhodnému období. Po právní stránce nás tedy může zajímat první Československá republika a před ní rakouské zákonodárství, které nově vzniklé Československo recipovalo."

Byl to zákon číslo 11 v roce 1918 o zřízení samostatného státu československého.

"Za stěžejní předpisy, které upravovaly vlastnické poměry církevních subjektů lze považovat Obecný občanský zákoník z roku 1811, který přinesl jednotný koncept vlastnictví, a z hlediska veřejnoprávního omezení katolické církve pak zákon o zevních poměrech katolické církve z roku 1874. Byl to zákon 50/1874, kterým se upravují zevní poměry katolické církve. S tím dále souvisely i další předpisy navazující. Oba dva zákony platily později i v Československu.

Jednotný koncept vlastnictví znamená, že zde od roku 1811 na základě Obecního zákoníku občanského neexistovaly žádné speciální druhy vlastnictví pro různé skupiny osob, které by umožňovaly hovořit například o vlastnictví soukromém, veřejném či o vlastnictví individualistickém a socialistickém. ´Definice takové jsou jen ohlasem politických ideologií,´ říká přední český civilista Jaromír Sedláček v roce 1935. Vlastnictví bylo v tomto smyslu jen jednoho druhu.

Uvedená samozřejmost právníka nutí zpozornět, pokud zaslechne opakovaný – mohu říci – mýtus o veřejném vlastnictví církve. Právo před 25. 2. 1948 tedy neznamenalo soukromé a veřejné vlastnictví, je příznačné, že toto dělení nenalézáme ani v současném českém právu.

Ovšem pochopitelně tato skutečnost nebránila ve veřejné diskuzi z nějakého důvodu takřka výhradně citovanému Antonínu Hobzovi, který byl za první republiky profesorem mezinárodního práva, aby tvrdil, že církevní majetek je zvláštním druhem veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát. Tento argument často zaznívá v politické diskuzi. Ovšem již se dále necituje, že Hobza cudně dodává, že tomuto nazírání není na závadu, že pojem veřejného vlastnictví nedošel u nás výslovného výrazu v zákonodárství jinak než ve Francii. Kromě toho, že skutečně tento výraz neměl oporu v právu, vyvrací jej řada dalších odborníků i praxe československých státních orgánů. Stojí možná ještě za zmínku, že tolik citovaný profesor Hobza po roce 1948 neslavně proslul v církevních monstrprocesech jako znalec, což může jeho právní názory dát rovněž do kontextu s jeho celkovým osobnostním vývojem.

V roce 1950 v jednom z hlavních vykonstruovaných tzv. církevních procesů před státním soudem s představiteli řeholních řádů osvědčil špionážní charakter římskokatolické církevní hierarchie a řeholních řádů pod vedením papeže, který rovněž stojí v táboře amerických imperialistů štvoucích lidstvo do třetí světové války...

V dalším pozdějším stanovisku ještě zdůraznil zásadu: čím vyšší církevní funkcionář, tím větší vina a tím větší trest."

Ale vraťme se zpět k otázce vlastníka církevního majetku. Uveďme některé dobové názory:

Profesor Kamil Henne před více než 100 lety např. uvedl: "Otázka, kdo je vlastníkem jmění církevního, není sice v teorii dosud jednoznačně zodpovězena, ač prameny právní svědčí jedinému názoru, že jím jest jednotlivý ústav církevní jakožto právnická osobnost, což uznává i právo rakouské."

Rovněž dodnes respektovaný Slovník veřejného práva československého uvádí u hesla "Katolická církev": "Podle recipovaných předpisů rakouských nejen že stát neomezuje nabývání církevního jmění, ale naopak svou pomocí zajišťuje, aby jmění církevní bylo skutečně svému určení zachováno. V otázce vlastnického práva a ostatních soukromoprávních poměrů jmění církevního jsou směrodatnými výhradně předpisy všeobecného práva občanského."

Dále se na stejném místě uvádí: "Podmětem majetkových vztahů může býti pouze jednotlivá instituce církevní jako osoba právnická (tedy kostel, farní obročí, kapitula, nadace apod.)." V tomto se jedná o reflexi většinově přijímané teze, že katolická církev na území československého státu netvořila s ohledem na svou mezinárodní (nadnárodní) povahu právnickou osobu jako celek.

Struktura církevního jmění byla poměrně složitější než dnes, což ale mělo svou konkrétní funkci. Tento faktický stav respektovalo i právo. Teorie i praxe rozlišovala dva základní okruhy církevního majetku:

I. Věci posvátné (věci bezprostředně určené pro bohoslužbu: chrámy, oltáře, kalichy, pateny, bohoslužebná roucha, monstrance, zvony apod.)

II. Jmění církevní (tedy věci, které poskytují ekonomické zabezpečení chodu kostelů či obživu duchovních)

a) Jmění potom zádušní (fabriční) – jmění jednotlivého chrámu, které sloužilo k zachování a opravě budovy chrámové, a k zabezpečení bohoslužebného provozu.

b) Obročí duchovní (beneficium) – určeno k výživě duchovního konkrétního chrámu.

Pokud jsme použili obrat "jmění jednotlivého chrámu", nejedná se o nepřesnost, neboť bylo pravidlem, že kostel byl právnickou osobou, dnešní terminologií účelovým sdružením majetku s vlastní právní subjektivitou (na rozdíl od sdružení osob – korporace). Proto například rovněž v pozemkových knihách byl zanesen jako vlastník pražské katedrály Katolický metropolitní kostel u svatého Víta, což patrně dodnes budí zbytečné nepochopení v tom, "jak může kostel vlastnit kostel"!

Mediální sféra dosud nedokázala odlišit "kostel", jako právnickou osobu, a "kostel" jako budovu. Když už jsem zmínil pozemkové knihy, zápisy do nich byly činěny přibližně od 70. let 19. století a jsou výsledkem snahy státu o ucelenou evidenci vlastnických vztahů k nemovitostem. Protože byl zároveň zaveden tzv. intabulační princip, tedy právo přecházelo teprve zápisem do pozemkové knihy, provázely zápisy církevních vlastníků spory, nikoli ze strany státu, nýbrž především ze strany patronů kostelů, neúspěšně.

Vzhledem ke svým povinnostem udržovat stav objektu však byl tento ekonomický zájem pochopitelně i na jejich straně. Po rozhodnutí soudu byl zápis uveden do souladu se skutečností. Z dnešního pohledu viděno, více než 70 let (do roku 1948) měl jakýkoliv údajný jiný vlastník možnost právní vztahy k nemovitostem v Rakousku a později k Československu zpochybnit. Proč tak stát neučinil? Není zřejmé, na základě jakých právních skutečností se v relativně nedávné době zjistilo, že všechno by mělo být jinak.

Otázka vlastnictví se řídí předpisy soukromého práva (občanským zákoníkem), ale v každé době na každého vlastníka dopadá ještě další veřejnoprávní regulace. V případě katolické církve představoval zvláštní druh omezení zmíněný zákon 50/1874, o zevních poměrech církve katolické církve. Ten říká v § 38: Co se týče hospodaření se jměním církevním, jest pravidlem, že jmění církevní požívá té ochrany státní, které požívají nadace obecně užitečné. Státní správa záležitostí duchovních má zvláště právo přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo, zjednat si jistotu, zda-li toto jmění tu jest, a shledalo-li by se, že něco schází, učiniti čeho zapotřebí, aby se to nahradilo.

Co se toho týče, čí jest jmění zádušní a prebendní, a co se týče jiných poměrů k tomuto jmění.

Zpráva soukromého vzcházejících, jest pravidlem to, co o tom vyměřeno v obecném právě občanském; vzešla-li by o to rozepře, rozhodne o ní soud.

Na čem je založeno tvrzení, že církevní jmění bylo vlastnictvím státu? Na ochraně tohoto majetku státem, na státním dozoru. Na zákon pak dále navazovaly další předpisy, především nařízení č. 162/1860 ř. z., podle něhož v zásadě platilo, že žádný majetek církevní ať kostelní, obroční nebo nadační nesmí být zcizen nebo značně zatížen, aniž by bylo získáno dříve svolení příslušných úřadů církevních a státních.

Uvedená veřejnoprávní regulace však nepochybně není přesvědčivým argumentem pro vlastnické právo na straně státu. Dalo by se naopak říci, že právě existence této regulace svědčí pro vlastnické právo na straně církevních subjektů, jinak by celá konstrukce ztrácela svůj praktický význam.

Na základě dispozičního či jakéhokoliv jiného veřejnoprávního omezení vlastníka věci se stát nedostává do pozice vlastníka. Je totiž známo, že každý vlastník může být v právech omezen. Vlastnické právo je elastickým do té míry, že pomine-li veřejný zájem, a tedy i omezení, vlastník se automaticky navrací do dříve omezených práv. Podle zákona č. 50/1874 ř.z. a navazujících předpisů tedy skutečně podléhaly významnější dispozice církve s majetkem (typicky nákup či prodej nemovitostí) schválení kultové správy. Co se dnes nepochopitelně předkládá jako "omezení" vlastnického práva, vyúsťující dokonce v tvrzení o jeho neexistenci, je však v zákoně vysvětleno zcela jinak: "Státní správa záležitostí duchovních má zvláště právo přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo..." Podstatnou informací je, že toto "omezení" znamenalo ve skutečnosti preferenční, zvýhodňující režim oproti vlastníkům jiným, tedy státní ochranu s cílem nikoliv církevní majetek postupně vyvlastňovat, spotřebovávat či jinak umenšovat, jak se stalo po roce 1948, ale naopak jej zachovat pro fungování katolické církve, která kromě svého hlavního poslání plnila prostřednictvím farních úřadů i některé úkoly dnes vykonávané státní správou. To jsou například nám známé matriky. Pokud by se církevní jmění naopak zmenšovalo, zvedlo by to ke zvýšené zátěži náboženských fondů, na čemž stát pochopitelně neměl zájem.

Na základě uvedeného by bylo poměrně jednoduché určit, kdy je vlastníkem stát a kdy je vlastníkem církevní subjekt. Ovšem zmíněná veřejnoprávní regulace byla ještě komplikovanější. Pod pojmem "církevního jmění" ve smyslu veřejnoprávní ochrany byly zařazovány i věci "církevnímu účelu věnované", a to bez ohledu na osobu vlastníka. Věnováním k účelům církevním (kaple, kostel či zvonice)ze strany třetí osoby totiž sice nenastal přechod vlastnického práva na církevní subjekt, avšak vlastník již ztratil možnost volné dispozice s touto kaplí a nemohl ji církevnímu účelu bez souhlasu církve odejmout (byť i nadále třeba zůstával jejím vlastníkem). Z judikatury Nejvyššího správního soudu plynulo, že například obec vlastnící kapli ji nemohla volně propůjčiti k bohoslužbám jiné církvi než té, jejímuž ritu náležela. I z těchto případů je zřejmé, že veřejnoprávní regulace práva s věcí disponovat ještě nemohla způsobit přechod vlastnictví (na stát, ale ani na církev). Tuto podmnožinu církevního jmění každopádně neřadíme mezi věci náležející církvi vlastnicky a eventuální obnovení vlastnického práva se netýká církevních právnických osob (pokud již vlastnické právo nebylo obnoveno na základě dřívějších zákonů po roce 1989), například u některých řádů.

Autoři komentáře k Obecnému zákoníku občanskému v souladu s uvedeným uvádějí, že "symptomatickým znakem vlastnického práva jest dispozice vlastnictvím, neboť vlastník může ji míti (ale nemusí). Vlastnictví tu jest i tenkráte, jestliže některého oprávnění pro nemožnost, ať fyzickou nebo právní, se nedostává. Tedy jinými slovy řečeno, vlastník s omezeným dispozičním právem není částečným, neúplným či podobně méněhodnotným vlastníkem. Je toliko v určitém právu omezen, přičemž pokud právní překážka odpadne, dostává se vlastník do svého původního postavení. Proto nelze tvrdit, že by se prostřednictvím veřejnoprávní regulace stával (spolu)vlastníkem stát.

Příkladem intenzivní veřejnoprávní regulace, a to silnější než v minulosti, je dnes například památková ochrana. Stát, který sleduje veřejný zájem na zachování kulturního dědictví, omezuje vlastníky jak ve využívání nemovitostí, tak při jejich zcizování. "Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu."

Vlastník památky tedy nemůže svou věc zničit ani poškodit, jsou to typické případy omezení dispozice. Dále je například vlastník kulturní památky povinen v případě zamýšleného prodeje, jde-li o movitou kulturní památku nebo jde-li o národní kulturní památku, ji přednostně nabídnout ministerstvu kultury ke koupi. Jinak je právní úkon, kterým převedl vlastnictví ke kulturní památce na jinou osobu neplatný, pokud se této neplatnosti dovolá ministerstvo kultury. Předkupní právo státu je zjevně zásadním veřejnoprávním omezením. Dispoziční omezení vlastníků ve veřejném zájmu je pro veřejnoprávní regulaci příznačné. Proto dále například platí, že předměty kulturní hodnoty lze vyvézt z území České republiky pouze se souhlasem státu.

Není nápadná podobnost s někdejší péčí státu o zachování církevního jmění? Přesto dnes nikdo vážně netvrdí, že vlastníci movitých či nemovitých věcí s různým stupněm památkové ochrany nejsou vlastníky, že vlastníkem je stát nebo že se jedná o společenské vlastnictví. Pokud by dnes existoval ústavně obhajitelný veřejný zájem na dalším omezení činnosti církví a církevních právnických osob, jistě by k němu stát již přistoupil. Existence eventuálního veřejného zájmu na státním dozoru nad církvemi se totiž pochopitelně neváže na skutečnost, zda konkrétní církve a náboženské společnosti vlastní lesy a pole či nikoliv. Pokud takový prokazatelný veřejný zájem není, nemůže tato skutečnost sloužit jako právní argument, který by znemožňoval obnovu vlastnického práva. Ve zcela hypotetické (a absurdní) situaci, pokud by stát ze dne na den zrušil veškeré předpisy veřejného práva o památkové ochraně, by dnešní veřejnoprávně omezení vlastníci památek rovněž o své vlastnictví nepřišli s argumentem, že pokud netrvá ochrana, nemůže trvat ani jejich vlastnictví.

Vznik České republiky byl provázen rozsáhlými majetkovými přesuny. Část církevních nemovitostí byla zahrnuta do pozemkové reformy. Těžké obviňovat tehdejší vládu z takové právní ignorance, že v protikatolické atmosféře po roce 1918 – vzpomeňme třeba Frantu Sauera a jeho DAV, který strhl Mariánský sloup na Staroměstském Náměstí a další příklady – vyvlastňovala ve skutečnosti státní pozemky a církvi za to ještě bezdůvodně vyplácena náhradu.

Pokud jsem před chvílí hovořil o myšlence "veřejného vlastnictví", není zas úplně pravda, že bychom s podobnou konstrukcí neměli v Československu zkušenost. Úchylku od všeobecně uznávaného konceptu vlastnictví znamenalo období komunistické vlády, kdy právo znalo několik forem vlastnictví s různým stupněm ochrany: socialistické (státní a družstevní), osobní a soukromé. Příznačně však opět současná Listina základních práv a svobod nehovoří o "soukromém" či "veřejném" vlastnictví, naopak zdůrazňuje v čl. 11 odst. 1, že "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu". Tvrzení, že církevní majetek byl zvláštní formou státního či společenského vlastnictví, nemají v právu oporu a lze je patrně považovat právě za relikt deformace právního myšlení před rokem 1989.

Bylo by paradoxní, že komunistický režim, který naopak institut společenského vlastnictví prosazoval, si údajného veřejného charakteru církevního majetku nepovšiml. Z právně relevantních pramenů po roce 1948 bylo publikováno jen nemnoho stanovisek úředních a soudních orgánů. Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954, pod č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn. Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé. Sekretariát pro věci církevní ve svém vlastním stanovisku ze dne 1. března 1972, č.j. 5 345/72-C, rovněž zdůrazňuje, že církevní vlastnictví je vlastnictvím soukromým, a to na základě interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1971 Sb.

V posledních letech se povahou církevního majetku za Rakouska a první Československé republiky pro účely majetkového vyrovnání dosud zabývaly, pokud vím, čtyři odborné posudky: K problematice vlastnictví katolické církve a restitucí církevního majetku (Masarykova univerzita v Brně), Posouzení otázky církevního vlastnictví (Západočeská univerzita v Plzni, fakulta právnická), Odborný posudek (Ústav státu a práva Akademie věd ČR), Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní České republiky.

Žádný z těchto posudků nedospěl k závěru, že by se v případě církevního jmění před rozhodným obdobím počínajícím 25. 2. 1948 mělo jednat o vlastnictví státu nebo o vlastnictví "společenské", "veřejné", "veřejnoprávní" či podobné.

Zmiňovaná "expertiza Univerzity Karlovy" například výslovně říká:

"Ve všech soukromoprávních poměrech, zejména v otázce vlastnictví (určení podmětu vlastnického práva k určité části církevního jmění, dále jeho nabývání, držení, užívání a zánik, katolického církevního majetku prohlásil § 38 odst. 2 zákona č. 50/1874 ř.z. za rozhodné předpisy obecného občanského práva, tj. především obecného občanského zákoníku z roku 1811 (č. 946/1811 Sb., z.s.)a spory z těchto poměrů odkázal před civilní soudy."

"Nejvýraznější zásah do vlastnického práva ke katolickému církevnímu jmění ze strany veřejné moci připustil stát ve fázi jeho spravování, tedy v časovém rozmezí od okamžiku jeho nabytí do případného okamžiku zániku, pokud tento zánik stát vůbec připustil. Správa katolického majetku podléhala zvýšenému státnímu dozoru a její mnohé úkony státnímu schvalování, obojí podstatně více a častěji než u majetku jiných církví a náboženských společností."

Nutno podotknout, že z uvedených expertiz vycházel i Ústavní soud, který z nich rovněž shledal, že v případě církevního jmění se nejednalo o vlastnictví státu. Judikatura Ústavního soudu pochybnosti o vlastnickém právu církevních subjektů jednoznačně vyvrací, neboť církevním subjektům poskytuje zcela konkrétní ochranu jejich majetkových nároků, spadajících právě podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani rozsudek Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí, kterými se příslušné církevní právnické osobě vracela Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, vůbec není založen na argumentu, že by se nemělo jednat o církevní vlastnictví, nýbrž naopak, že ve věci byla (na počátku 90. let)uplatněna tzv. určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř., na jejímž základě nyní nelze vlastnické právo obnovit. Podrobná argumentace v závěru rozsudku naopak eventuální předchozí státní vlastnictví ke katedrále vyvrací, neboť k jeho přechodu na stát mělo dojít právě sporným vyvlastňovacím aktem v polovině 50. let 20. století, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu k tomuto přechodu vlastnického práva skutečně došlo. Nižší soudy naopak byly toho názoru, že tehdejší předpisy přechod vlastnického práva způsobit nemohly.

A poslední argument "empirický".

Nejsou-li přesto přesvědčivé argumenty právní, lze snad použít nakonec i argument poukazem na současný těžko zpochybnitelný stav: pokud vlastníkem církevního majetku před rokem 1948 měl být stát, jak je zároveň možné, že by i dnes nebyl vlastníkem zbývající (nevyvlastněné) částí církevního majetku nabytého církví před rokem 1948, tedy např. kostelů a far? Jakým aktem došlo k "darování" těchto objektů do současného vlastnictví církve? Nejsem si takového aktu vědom. A přesto církevní subjekty vlastníky jsou. Jak tento "rozpor" vysvětlit?

Tolik pan Dr. Jäger.

A jako poslední jsem si vzal ještě stanovisko dalšího odborníka Jakuba Kříže, právníka a vysokoškolského pedagoga. V minulosti byl zástupcem ředitele odboru církví ministerstva kultury a z této pozice se podílel na zpracování návrhu restitučního zákona předkládaného Topolánkovou vládou. Problematice církevních restitucí se věnuje i ve své publikační činnosti, je mj. autorem komentáře k zákonu o církvích a náboženských společnostech.

Přeskočím možná spoustu jeho argumentů, ale aspoň něco z nich krátce ocituji:

K několika vybraným mýtům či bludům, které se vztahují k předkládanému návrhu zákona. První z nich je následující: Nejde o problém právní, ale o problém společenský, a tudíž společnost má ještě nějaký čas vyčkávat, hledat vhodnější řešení, případně se rozhodnout, že majetek nebude vydán ani nahrazen, a případně o tom uspořádat referendum. Takový pohled je skutečně velmi zkreslený. Podle konkrétní judikatury Ústavního soudu církvím svědčí k jejich historickému majetku tzv. legitimní očekávání. To jsme již zmiňovali v předchozím čtení.

Legitimní očekávání není jenom nějaká obecná, ve vzduchu visící naděje, že stát jednou přistoupí ke zmírnění majetkových křivd, ale – jak zdůrazňuje nález Ústavního soudu – má individuální povahu, jedná se v podstatě o individuální majetkový nárok poškozeného subjektu vůči státu, přičemž obsahem nároku je skutečnost, že historický majetek bude buď vydán, nebo nějakým jiným způsobem vypořádán. A protože se tedy jedná o individuální právní nárok, není zde prostor pro nějaké vyčkávání ani pro vypisování referend. Vypsat referendum o takových nárocích by v podstatě bylo obdobné jako vypsat referendum o tom, zda má obchodní partner zaplatit fakturu, či nikoliv.

Mýtus další. Způsob, jakým byla určena finanční náhrada, je prý pochybný, protiústavní či diskriminační. Pravděpodobně diskriminační vůči někomu jinému, snad jiným restituentům. Zde je třeba si uvědomit, jaké postavení má celá finanční náhrada nebo finanční plnění v procesu zmírnění majetkových křivd. Návrh zákona je vystaven v podstatě na třech vedle sebe stojících pilířích. První pilíř je ten, že část majetku bude vydána naturální cestou původnímu historickému vlastníku, další část majetku bude paušálním způsobem odškodněna a třetí pilíř je ukončení státní finanční podpory církvím. Finanční podpory, která – jak se mylně občas uvádí – není kompenzací vzniklou po roce 1948, nějakou dočasnou kompenzací za odebrání majetku, ale finanční podporou, která na našem území byla poskytována historicky již za první republiky, i za doby Rakouska-Uherska. V tomto kontextu je tedy třeba vnímat účel finanční náhrady. Nejde tedy o konkrétní protiplnění za individuálně určený nevydaný majetek v tom smyslu, jakou měla funkci finanční náhrada například v zákoně o půdě. Podle zákona o půdě restituent požádal o vydání majetku, pokud nebyl vydán, mohla se vydat náhradní restituce, a teprve pokud nebyl vydán ani náhradní pozemek, mohlo dojít k finančnímu odškodnění. Dle navrhovaného zákona takový mechanismus nebude a majetek, který nebude vydán v naturální restituci, v žádném individuálním řízení nahrazován nebude.

Finanční náhrada má tedy určitý paušální charakter a doklad je velmi jednoduchý. Vláda České republiky schválila parametry majetkového vyrovnání. Těmito parametry bylo vymezeno, jaká částka finanční náhrady má být a jaký majetek má být naturálně vydán. V průběhu přípravy legislativního materiálu došlo k výraznému omezení vydávaného majetku. Například na základě zásadní připomínky Ministerstva životního prostředí byla z vydávání vyloučena všechna území národních parků, což je majetek řádově velké hodnoty, a přesto s výší finanční náhrady pak už nebylo žádným způsobem pohnuto, ačkoli by se o tu částku měl zvýšit. To tedy dokládá tu skutečnou paušalizaci, že se jedná o paušální náhradu. A v tom je i její kouzlo, a tedy, že se stanoví určitá náhrada a jejím vyplacením se má za to, že všechny křivdy jsou odčiněny. Jednou a provždy.

A finanční náhrada. Přestože tedy návrh zákona používá pojem náhrad, nemá pouze nahrazovací funkci odškodňovací, ale můžeme ji v širších souvislostech chápat i jaké určité odstupné, které se vyplácí s přechodem na zcela nový model finanční nezávislosti církví na státu. Podpůrný argument je například ten, že stát stále právně má povinnosti vyplývající z patronátních práv, tzv. patronátní povinnosti. Jejich ocenění je v řádu desítek miliard, resp. přesahující 100 mld. korun, a tyto patronátní povinnosti majetkovým vyrovnáním zaniknou. Nebyla individuálně vyčíslována, nejsou zahrnuta konkrétně v té výši finanční náhrady, ale můžeme mít za to, že jsou paušálně finanční náhradou vyrovnána, a to na základě dohody s těmi církvemi a společnostmi, které s vládou tuto dohodu učinily.

Z hlediska politického se skutečně jedná o volbu jedné z možných metod majetkového vyrovnání.

Legitimních metod je celá řada, mohou být zvoleny i jiné, ale jak judikuje konstantně Evropský soud pro lidská práva, například ve věci Jantner proti Slovensku nebo Kopecký proti Slovensku, je zcela v gesci státu, jakým způsobem, jakou metodu zmírnění majetkových křivd zvolí a ostatně i onen nález Ústavního soudu, o kterém jsme již hovořili, ÚS 9/07, se v určitých pasážích vyhýbal konkretizaci právě proto, aby ponechal zákonodárci volné pole při volbě konkrétní metody zmírňování křivd.

A poslední poznámka k tomuto mýtu. Paušální finanční náhrada není nic neobvyklého ani z hlediska mezinárodního srovnání. Příkladem nám může být Maďarsko.

Mýtus další. Nejde prý o restituci, a proto není třeba cokoliv vydávat. Toto je skutečně jeden z nejpodivnějších argumentů, které v diskusi zaznívají. Předně chci upozornit na to, že návrh zákona žádné slovo restituce neobsahuje – ani návrh zákona, ani důvodová zpráva. V českém právním prostředí pojem restituce v podstatě používáme ve dvou významech. První je občanskoprávní restitutio in integrum, uvedení do původního stavu, což je jedna z forem náhrady škody. Pokud bude majetek vydán původnímu vlastníkovi, tak právně se jedná o uvedení původního vlastníka do jeho původních vlastnických práv. Nebude se však již jednat o uvedení v původní stav faktický, ani o uvedení do původního veřejnoprávního stavu, do stavu původní veřejnoprávní regulace. V tomto smyslu se skutečně o žádnou restituci, v tomto nejpřísnějším slova smyslu, nejedná, ale žádný proces zmírňování majetkových křivd po roce 1989 v tomto smyslu restitucí nebyl.

Pojem restituce se v českém právním jazyce používá i v jiném, širším významu, a to jako zkrácené označení způsobu zmírňování křivd totalitního režimu formou vydávání původního majetku. Jako restituce se tak například označoval postup podle zákona o půdě. Podle zákona o půdě se například původnímu vlastníkovi vydával i pozemek, který nevlastnil, v náhradním režimu, a přesto kritikům nevadilo, že se tento proces označoval jako restituce. Čili argument, že se nejedná o restituci v plném slova smyslu, a tudíž není co vracet, je v podstatě jenom nějakým žonglováním s pojmy.

Mýtus další. Prý se vydá církvím něco, co dříve nevlastnily. Kdo četl návrh zákona, tak ví, že něco takového možné není. O vydání majetku může požádat pouze původní historický vlastník, dotčený církevní subjekt, nebo jeho právní nástupce. A v konkrétním řízení nebo ve vztahu k povinné osobě musí doložit, že byl původním vlastníkem. Tedy nikomu jinému než původním vlastníkům se nevydává a žádný jiný než historický majetek církví se vydat nemůže. Stejně tak návrh zákona nepočítá ani s oněmi náhradními restitucemi, čili vydáváním nějakých jiných pozemků náhradou za ty, které vydat nejde. Z tohoto hlediska je návrh zákona velmi jednoduchý. Co se podaří vydat, to se podaří. Co se nepodaří, to se nepodaří a to je vše zahrnuto v paušální finanční náhradě.

Mýtus další, velmi často používaný – jedinou bezpečnou cestou je prý výčtový zákon. Především je to jedna z velmi nejvíce nereálných cest. Zákon, který by obsahoval desítky tisíc položek katastru nemovitostí, skutečně ani z technického hlediska dle mého názoru nelze přijmout. Vedle toho Ústavní soud vyslovil pochybnosti o ústavnosti takové cesty, a to jak konkrétně ve vztahu k církevnímu majetku, konkrétně v nálezu Pl. ÚS 9/07, tak ale i v jiných záležitostech, kdy se právní předpis pokoušel řešit individuálně určený vztah. Já chápu, že z ideologického hlediska je výčtová metoda velice přitažlivá. Ona se totiž tváří tak, že se nikomu nic nevrací a že stát blahosklonně rozdává nějakou kompenzaci, vydává svůj majetek. A to je podle mě hlavní důvod, který je za tím, proč je tak silné volání právě po výčtové metodě.

Mýtus další – způsobí se prý nové křivdy stávajícím vlastníkům. To je taková oblíbená fráze, že napravováním starých křivd způsobíme křivdy jiné. Ve vztahu ke zmírňování majetkových křivd způsobených církvím je takový argument zcela nesmyslný. Tím, kdo majetek bude vydávat, je pouze stát, pouze Česká republika, budou se vydávat pouze věci ve vlastnictví České republiky. Nebudou vydávat věci ani obce, ani kraje, přestože ty jsou dlouhou dobu judikaturou Ústavního soudu upozorňovány na to, že mohou takový majetek vydávat. Přesto se zvolila metoda, že ani obce, ani kraje, a tím více fyzické či právnické osoby soukromoprávního charakteru, nebudou majetek vydávat. Je tedy otázka, kdo by měl být poškozen? No, nikdo.

Mýtus další – majetek prý vlastnily církevní nadace, které již neexistují, a tudíž není komu co vracet. Určitá část církevního majetku byla vlastněna právnickými osobami fundačního nadačního typu, které dnešnímu právu nejsou příliš známé. Nový občanský zákoník již opět s fundacemi počítá, čili řekněme, že v době jeho účinnosti právní povědomí již třeba bude jiné. Typicky například kostel vlastnila právnická osoba s názvem kostel – kostel sv. Michala vlastnila právnická osoba s názvem Kostel sv. Michala. Není ale pravda, jak někteří dovozují, že kostel patřil sám sobě. On patřil konkrétní právnické osobě, ta právnická osoba byla součástí struktury dané církve, nebyla to specialita pouze církve římskokatolické, a tato právnická osoba získá majetek zpátky. Pokud neexistuje, tak majetek získá v procesu vydávání zpět právní nástupce této právnické osoby. Ale nejedná se o nic nestandardního. Zaniklá právnická osoba má svého právního nástupce a ten musí své právní nástupnictví prokázat v případě, že bude žádat o vydání. Ústavní soud se nad to již zabýval i tím, že řada takových právnických osob nikdy nezanikla a dodnes existují. To není žádná neprobádaná oblast.

Dovolím si ještě jednu drobnou poznámku zpátky ve vztahu k finanční náhradě. Občas se také setkáváme s argumentem, že od sumy, která se bude vyplácet ve finanční náhradě, by se měla odečíst finanční plnění, která stát poskytl církvím po roce 1949, že to je spravedlivé, když stát církve takto podporoval, nechť tedy to odečteme od výše finanční náhrady. Tento argument je mylný. Cynický je i v tom, že pokud chceme postupovat touto cestou, teoreticky by bylo možné, musíme ovšem dodat, že v takovém případě je třeba nahradit ušlý zisk z tohoto majetku.

Jenom připomínám, že ze zprávy, kterou jsme všichni dostali, ušlý zisk činí každoročně 3 mld. Kč, zatímco stát vyplácí církvím 1,4 mld. Kč na platy duchovním a v tom nějaké další miliony na nějaké věci. Ale zdaleka to neodpovídá výnosům.

Co bych chtěl říci závěrem.

Zahájil jsem naším slibem. Zmínil jsem tři nesporné autority v oblasti ústavního práva České republiky, které se zabývají touto materií. A zmínil jsem je v poněkud obsáhlejším referátu, především proto, abychom ještě předtím, než budeme hlasovat, si uvědomili všechny důsledky, které přijetí nebo nepřijetí tohoto zákona má, abyste se mohli rozhodnout zcela volně, abyste se rozhodovali samozřejmě určitě i pod vlivem svého politického názoru, ale především podle názoru věcného, protože, vážení přátelé, chtěl bych říci toto:

Zákon je slepý, když jde o právo. Nelze se ohlížet na veřejné mínění, nelze se ohlížet na politiku. Děkuji za pozornost. A možná na závěr ještě: Nikdy není pozdě na cestu k dobrým mravům. Toto řekl již Seneca mladší.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. Držíte určitě rekord v délce vystoupení v horní komoře Parlamentu a v této chvíli je přihlášen do rozpravy s přednostním právem pan místopředseda Senátu Zdeněk Škromach. Prosím, pane místopředsedo.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, vážené paní senátorky, páni senátoři. Zdá se, že vládní senátoři přistoupili k obstrukci u tohoto zákona a mají představu, že to udrží až do pondělka. No, neudrží to, protože samozřejmě jednací řád s takovou situací počítá. A já myslím, že by bylo čestné, když už o tom hovořil pan senátor Bratský, aby se k takovému postupu přihlásili. Tak jak to udělali poslanci sociální demokracie v Poslanecké sněmovně, myslím, že stejně tak by to bylo čestné, jak říká pan senátor Bratský, i od senátorů za vládní koalici TOP 09 starostové a ODS. Podle počtu přihlášených se dá předpokládat, že podobný styl předčítání tady různých knih a různých vzpomínek a historie bude pokračovat. Myslím, že jednací řád s tím počítá a budeme muset zvážit otázku dalšího postupu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. V tuto chvíli je do rozpravy řádně přihlášen Karel Šebek, s technickou poznámkou pan senátor Bratský.

Senátor Petr Bratský:  V této chvíli mě to velice mrzí, pane místopředsedo, protože jsem ve své diskusi argumentoval pouze ústavními věcmi, které jsem chtěl, aby k tak důležitému zákonu zazněly. V žádném případě se z mé strany nejednalo o obstrukci. Výrazně se ohrazuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Prosím o kontrolu přihlášených. Vím, že se před chvílí hlásila paní senátorka Paukrtová s přednostním právem a teď není na displeji. Znovu – paní senátorka Paukrtová s přednostním právem, pak s přednostním právem pan senátor Petr Vícha.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Paní ministryně, paní předsedající, dámy a pánové, Organizační výbor vyřadil všechny zákony, které se týkaly prvního čtení a zprávy s tím, že na této schůzi, která je svým způsobem mimořádná, budeme projednávat velmi důležité zákony. Mezi těmito zákony je i vyrovnání se s majetkem církví, který teď probíráme. Také se ohrazuji proti tomu, že by pan kolega Bratský použil jakýkoli druh obstrukce. Mluvil naprosto věcně, k danému zákonu a říkal tady spoustu argumentů, které měly zaznít z úst zpravodajů a které nezazněly. Nemohu se s tím smířit, myslím si, že mluvil k věci. Často jsme tady svědky toho, že senátoři k věci nemluví, ale pan kolega Bratský k tomu mluvil. Ohrazuji se proti nařčení, že by kdokoli, jakkoli obstruoval.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji za vystoupení. Pan předseda ještě má přednost před předností. Prosím, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážená paní předsedkyně, vážená paní ministryně, vážení kolegové, reakci paní Paukertové, předsedkyně klubu, byla poměrně překvapivá. Jako by spíše dávala impuls nebo sdělení, že to s obstrukcí nebude tak nepravdivé.

Především bych chtěl říci, že jsme na Organizačním výboru vyřadili ty body proto, že v duchu i předchozího jednání Organizačního výboru bylo řečeno, že pokud body nebudou mít senátoři včas k dispozici, tak na plénum Senátu by se dávat neměly, protože se senátoři nemohou na jednání včas připravit. Že bychom to vyřazovali proto, že máme jiné důležité body, to jsme neřekli, někdo se na to možná takto připravuje. Mám pocit, že se tady děje něco, co se tu ještě nedělo, a to nějaké náznaky obstrukcí v sobě může obsahovat. Uvidíme, jak se bude vyvíjet další průběh jednání.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane předsedo. Prosím předsedu klubu sociální demokracie, pana senátora Petra Víchu.

Senátor Petr Vícha:  Vážená paní místopředsedkyně, milé kolegyně a kolegové, nemyslel jsem si, že k tomu bude muset tady v Senátu někdy dojít, protože jednání zde bylo vždy velmi korektní. V Senátu jsme v poněkud jiné situaci než v PS. Máme tady lhůtu třiceti dnů, ve které musíme projednat. Myslím si, že opakovaně dlouhodobě říkáme, že lhůta je krátká pro kvalitní legislativu, že vzhledem k tomu, když tady přijde zákon, musí se tím zabývat naše legislativa a musí to být projednáno ve výborech. Většinou není jiné možnosti, než zákon na plénu projednávat v posledním týdnu jednání. Pro tyto zákony, které tady jsou a jsou velmi důležité, lhůta uplyne na konci tohoto týdne. Je jasné, že přestože můžeme přijmout omezení podle jednacího řádu, pokud všichni vystoupí ke každému bodu dvakrát 10 minut a lidé s neomezeným právem budou vystupovat, některé zákony mohou spadnout pod stůl. Možná by to bylo i dobře, možná by to znamenalo, že se všichni zamyslí nad tím, neboť že tak krátká době třiceti dnů nestačí a jak bylo navrhováno mnohými, i kolegů z pravice, je třeba ji prodloužit. Nemyslím si, že obstrukce, které byly v PS, vedly k něčemu pozitivnímu, jen k negativnímu názoru občanů na politiky jako takové. Nečekal jsem, že k tomu sáhneme tady v Senátu.

Možná máte pravdu, že toto obstrukce nejsou. Abychom k tomu nedošli, dám v tuto chvíli procedurální návrhy. První procedurální návrh je, abychom dnes jednali i po 19. i po 21. hodině. Toto je podle jednacího řádu možné a Senát vyjádří vůli hlasováním. Protože jsem přesvědčen, že je možném základní věci říci v rozumném čase, není žádným omezením našeho práva, když ve smyslu § 54 navrhnu, aby Senát svým hlasováním bez rozpravy rozhodl o tom, že vystoupení se omezí na 10 minut. Je to § 64 odstavec 1. Dále, že každý senátor může vystoupit maximálně dvakrát, je to § 64 odstavec 2. Doufám, že to nikdo nebude brát jako omezení svého práva, a bude stručný. Je to legální nástroj dle jednacího řádu. Kolegyně a kolegové z pravice, kterým se to nelíbí, přesně toto jste použili v PS a dokonce jste sloučili dvanáct vrácených zákonů a ani tuto možnost tehdy opozice neměla. Kdo s čím zachází, tím také schází. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Protože padly procedurální návrhy, musíme dát hlasovat.

O procedurálním návrhu se hlasuje bez rozpravy. Svolala jsem všechny k hlasování. Dávám hlasovat nejdříve o prvním procedurálním návrhu, který zní, že budeme jednat a hlasovat po 19. i po 21. hodině. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, nechť zvedne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 6 se ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 38 pro vyslovilo 46, proti bylo 11. Návrh byl přijat.

Stále mám přihlášenu s přednostním právem jenom paní místopředsedkyni Palečkovou. Chce vystoupit? Jsem upozorněna na to, že nelze takto postupovat. Zahájila jsem hlasování, dokončíme ho. Paní místopředsedkyně omlouvám se.

Další pozměňovací návrh byl v duchu §64 odstavec 1 a odstavec 2, abychom vystoupení omezili na dvakrát 10 minut.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. V hlasování pořadové č. 7 se ze 77 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 39 pro vyslovilo 42, proti bylo 30. Návrh byl přijat.

Tím jsme se vypořádali s procedurálními návrhy. V této chvíli je přihlášena s přednostním právem paní místopředsedkyně Palečková. Prosím, paní místopředsedkyně.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Kolegyně a kolegové, budu velmi stručná. Chci na pravou míru uvést prohlášení pana předsedy Štěcha, pokud jde o Organizační výbor. Z programu byly vyřazeny i body, které už byly projednány a předány výborům. Myslím, že byly dva, kvůli jednomu z nich jsem žádala o pevné zařazení. Neprotestovala jsem proti tomu, když byl vyřazen, ale chci to tady uvést na pravou míru.

Druhá poznámka. Netuším, jak dlouhé bylo vystoupení pana kolegy Bratského, bylo to první vystoupení členů našeho klubu, které bylo delší, než jsou tady normy, ale myslím, že jsme tady zažili už mnoho jiných velmi dlouhých vystoupení a nebylo na ně reagováno takovým způsobem.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  S přednostním právem je přihlášena paní senátorka Soňa Paukrtová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Dámy a pánové, jsem tady už dvanáct let, ale taková situace tady ještě nikdy nenastala. Zažila jsem spoustu řečníků, kteří nemluvili k věci, kolega Bratský k věci mluvil. Toto se ještě nikdy nestalo.

To, že něco dělá Poslanecká sněmovna, můžeme ovlivnit jen stěží. Nikdy jsme něco takového tady neudělali. Upozorňuji vás, že vždycky takový postup se politické straně vymstí.

Nyní žádám o 10 minut na jednání klubu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Táži se pana Richarda Svobody, jestli chce vystoupit před přestávkou? Prosím.

Senátor Richard Svoboda:  Paní místopředsedkyně, dámy a pánové, chci jen konstatovat, že tvrzení, že pan Bratský obstruoval či nemluvil k věci, pokládám za velmi nerozumné a ideologicky motivované, protože tvrdím, že všechno, co zde říkal, týkalo se zákonů. Velmi často jsem zde slyšel věci, které se daleko méně týkaly projednávané látky. To jen pro pořádek, abych to konstatoval i jako předseda klubu, z něhož senátor, který hovořil, pochází.

Respektuji to, že se o procedurálních návrzích hlasuje vždy, když jsou podány. Chci jen konstatovat, že jsem se v té době hlásil, že mám přednostní právo a že jsem měl být připuštěn k mikrofonu, což nebylo učiněno v rozporu s jednacím řádem. Je to podle mého názoru, jistě mohou být interpretace jiné, nevím ale, o co se opírají.

Myslím, že sociální demokraté jistě uvítají, že je nebudu častovat tím, čím častují oni naše poslance, když zkrátí dobu vystoupení jednotlivých poslanců z důvodů, které tady byly naznačeny. Chci se důrazně ohradit proti tomu, že jsme tady zahájili nějakou obstrukci, nebylo to nikdy naším úmyslem, nestalo se tak. Jen naši senátoři, kteří měli co říci k dané látce, rozhodli se o tom mluvit. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Musím se ohradit proti tomu, že bych porušila jednací řád tím, že bych nedala slovo někomu, kdo je přihlášen s přednostním právem. Pane předsedo, pojďte se podívat na displej, mám zde 11 položek, zřejmě jste byl dvanáctý, mně to neukazuje. V této chvíli je přihlášen pan předseda Štěch. Také ho tady nemám, udělal to jiným způsobem. Je to pro vyjasnění situace. V této chvíli pan předseda Milan Štěch.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážený kolegyně a kolegové, paní senátorka Paukrtová, předsedkyně klubu TOP 09, starostové, provedla zásadní vyhlášení, že se tady nic takového nestalo. Staly se tady jiné věci, už tehdy tady byla členkou. Bylo to v době, když se projednával balík reformních zákonů Mirka Topolánka, dokonce se vůbec nepřipustila ani obecná rozprava, prosadil se institut nezabývat se. Tak se dělaly reformy.

Jsme tady v jiné pozici, tady je vládní návrh. Vládní návrh je přednesen zástupkyní vlády paní ministryní. My jsme tady ti, kteří by měli žádat větší prostor, protože k tomu máme připomínky. Je jasné, že 10 minut dává každému právo se vyjádřit. Myslím si, že máte i právo reagovat na naše výhrady a také se tak děje. Nebylo to první dlouhé vystoupení. Myslím, že další průběh naší schůze ukáže, jestli tady byl skutečný úmysl nějaké obstrukce, nebo nebyl. Odmítám to, že by zde nebyl vytvořen dostatečně demokratický prostor pro to, aby se k zásadním věcem bylo možno vyjádřit. Znovu říkám, obsah materie je ve vládním návrhu. Bylo by pokrytecké ze strany senátorů za vládní koalici tvrdit, že neměli prostor obhájit své stanovisko. To už je samo obsaženo v návrhu zákona, v důvodové zprávě a ve všech materiálech, které s tím souvisí. Prosím, zvažujte, co je tady říkáno.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. S přednostním právem vystoupí pan místopředseda Zdeněk Škromach.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážená paní předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, myslím, že další průběh projednávání tohoto návrhu zákona ukáže, kde je pravda a co je či není obstrukce. Obstrukce má své charakterové vlastnosti. Mohu tady předčítat třeba bibli nebo cokoli, co s tím souvisí, a přesto to souvisí s projednávaným zákonem. Myslím, že tady bylo jasně vidět na vystoupení využití možnosti prodlužovat čas. Uvidíme, zda to nebyl záměr vládní koalice. Pokud nebyl, tak proběhnou běžná vystoupení 2x 10 minut, 20 minut, k vyjádření to stačí. Pokud to nebylo záměrem obstrukce, jak tvrdí vládní senátorky a senátoři, tak nemáme žádný problém a v 19.00 hodin dnes skončíme. Myslím si, že paní ministryně kultury měla dostatečně velký prostor na rozdíl od opozičních senátorů, kteří by naopak měli figurovat v tuto chvíli, aby obhájila tento zákon. Myslím si, že vše, co tady kolega Bratský četl, bylo někde publikováno. Není to žádný problém, ať každý vystoupí podle svého, ale jednoznačně poslední vystoupení, která tady byla, začala mít charakter obstrukce. Nezlobte se, ale takto obstrukce vypadá. Jestli to za obstrukci nepovažujete, je to vaše věc. Máme svou povinnost a naším cílem je zamítnout tento návrh zákona, nikoli nechat uplynout marnou lhůtu, což chápu, že může být váš záměr. Uvidíme, jak bude probíhat diskuse a zda je pravdou to, co říkáte, že to není žádná obstrukce. Pokud ne, pak se to ukáže během příštích několika minut nebo hodin. Uvidíme, kdo měl pravdu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  S přednostním právem paní senátorka Soňa Paukrtová, předsedkyně klubu TOP 09. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Bylo důležité poslechnout si výklady Ústavního soudu, protože mají vliv a význam pro naše rozhodnutí. Pan místopředseda Škromach řekl, že cílem sociální demokracie je návrh zákona zamítnout. Rozumím tomu. Na druhou stranu je nutné říci, že rozhodnutí Ústavního soudu a Ústava ČR je tou skutečností, kterou se řídíme. Na půdě Senátu taková argumentace jednoznačně zaznít měla. Myslím si, že to obstrukce v žádném případě nebyla a byla velmi na místě.

Předsedové klubů podle jednacího řádu mají právo vystoupit kdykoli. Já i kolega Richard Svoboda jsme se hlásili před hlasováním a nebylo nám umožněno vystoupit. Konstatuji porušení jednacího řádu. Nemyslím si, že by paní místopředsedkyně Gajdůšková to udělala záměrně, zřejmě je vinou technika. Pokud je tam přihlášeno více lidí, přihlášené s přednostním právem nevidí. Žádám, aby byla zjednána náprava. Konstatuji, že jsme se hlásili a nebylo nám umožněno vystoupit.

Požádala jsem o 10 minutovou přestávku na jednání klubu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Za přestávku se omlouvám, trochu mi to uniklo. Ještě se s přednostním právem hlásí pan senátor Richard Svoboda.

Senátor Richard Svoboda:  Paní předsedkyně, chci odmítnout slova Zdeňka Škromacha. Mnohé, co tady vykládal, jsem tady slyšel a také neříkám, že to jsou obstrukce. Ohrazuji se proti této interpretaci. Nepochybně to budu slyšet ještě mnohokrát znovu. Chci se omluvit paní místopředsedkyni, bylo-li opomenutí způsobeno technickými záležitostmi, beru zpět to, že jste nevěděla, že se hlásím. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji za korektnost. V této chvíli vyhovuji požadavku klubu TOP 09. V tuto chvíli je 16.11 hod., vyhlašuji přestávku do 16.21 hodin.

(Jednání přerušeno v 16.11 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 16.21 hodin.)

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážené paní senátorky a páni senátoři, registruji zklidnění v Jednacím sále. Po přestávce budeme pokračovat v obecné rozpravě. Jako další je připraven do rozpravy pan senátor Karel Šebek. (Senátor Horník sděluje předsedajícímu, že se hlásil, podáno vysvětlení mimo mikrofon.) Pane senátore, chcete vystoupit s procedurálním návrhem? (Senátor Horník sděluje, že už ne.) Technika nám už nestačí brát tolik diskutujících, fakt je, že pokud jsou další, už se neobjevují na displeji. Omlouvám se i za paní místopředsedkyni. Zřejmě bude potřeba udělat nějakou technickou úpravu, aby tam byli vidět všichni přihlášení – do budoucna. V minulosti takový zájem o diskusi nebyl. Jako další je do rozpravy přihlášen pan senátor Karel Šebek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Karel Šebek:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové, přiznám se, že jsem si nedělal timing svého příspěvku, takže nevím, jestli vám sdělím vše, to, co jsem si připravil, v limitu deseti minut. Nicméně nechci to oddrmolit v nějakém kvapíkovém tempu. Na rozdíl od smršti paragrafů a čísel, která zde zazněla, bych chtěl uvést drobný příklad ze života, který je možná stejně, nebo ještě více názorný, k projednávané problematice.

Žiji již 60 let ve svém rodném městě a 22 let mám tu čest být voleným zastupitelem. Jen bych dodal, že první zmínka o naší obci je z 13. století a dominantou obce je, jak jinak, kostel. V současné době v naší obci, do našeho správního území patří tři kostely římskokatolické církve, tři katolické hřbitovy a dvě fary, jeden kostel tam patří Československé církvi husitské, dále tam sídlí modlitebna Církve bratrské, která zde má i své pozemky. Je tam také synagoga a židovský hřbitov.

Již začátkem 90. let jsme obdrželi žádost Federace židovských obcí o vydání synagogy, protože ta byla řízením poválečného osudu zapsána na list vlastnický místního národního výboru, posléze sloužila jako sklad papírenského materiálu a pohříchu nutno konstatovat, že byla mnohem více devastována v 50. a 60. letech, než za smutného období druhé světové války.

My jsme tehdy v radě a posléze v zastupitelstvu zcela logicky a bez jakýchkoli kontroverzních úmyslů uznali právo židovské obce navrátit jí majetek. Udělali jsme to a dodnes spolupracujeme na údržbě a myšlenkách jejího dalšího využití, když – tak jako v mnoha jiných obcích – již žádní praktikující židé v naší obci nežijí.

Vzájemné soužití obce s církvemi si myslím, že je mnohem intenzívnější a silnější než to, co zde bylo naznačováno, že 80 % občanů se pokládá za ateisty, že nesouhlasí s navracením majetku církvi apod., protože mnohé světské svátky mají vlastně původ v těch církevních, ať jsou to pouti, posvícení, stále se konají církevní obřady, svatby, pohřby, svěcení praporů. Stejně tak dokážeme spolupracovat v kultuře – v pořádání koncertů, vzájemně se zveme na své slavnosti, slavíme společně advent. A přístup tam mají všichni, protože je to dědictví národní a patří to k historii.

Takže si myslím, že ačkoliv se společnost dnes deklaruje jako převážně většina ateistická, ve skutečnosti genius loci každého sídla i v dnešní společnosti vychází z hluboké a dávné církevní tradice, a to nejen římskokatolické.

Také víme, že v minulosti byli křesťané zdrojem šikany a v nedávné minulosti, v 50. a 60. letech, byli vystaveni i teroru, a to jak věřící, tak i jejich představitelé. Víme také, že to pocházelo z jediného centra, z vládnoucí státostrany. My se s tím v naší obci vyrovnáváme po svém. Respektujeme církev jako společenství, žijeme v dobrém sousedském vztahu, žijeme společnou minulostí, přítomností a snažíme se plánovat i budoucnost. A co je důležité, v názorově pestrém zastupitelstvu se dokážeme shodnout i v příspěvcích na údržbu kostela, synagogy či jiných objektů – Boží muka, kapličky, protože to prostě patří ke koloritu života. Stejně tak jsme schopni pochopit i to, když farář církve husitské zažádal o přiměřený byt při svém odchodu do důchodu, jsme schopni mu ho přidělit bez zbytečných průtahů prostě proto, že víme, on při té své pastorační službě v době totality měl důchod, který byl na hranici životního minima a nemohl si našetřit na domek nebo na byt.

Z aktuálních případů mohu uvést i celou řadu dnes pozitivních aktivit církví a církevních společností, které přispívají k harmonickému životu obecně. Zejména charitativní práce, práce s mládeží, hospicová služba. To jsou činnosti, které se jen velmi těžko nechají ocenit pouze penězi, ačkoli pro tyto činnosti peníze v jistém objemu velmi naléhavě potřebují.

Z tohoto pohledu vidím vyrovnání státu s církvemi jako rozumný a logický krok a oceňuji zejména, že bylo uskutečněno v souladu se 17 církevními subjekty, a pokládám to za vynikající příklad ekumenismu v praxi.

Z příkladu, který jsem zde uvedl z naší obce, vyplývá, že vypořádat se s křivdami v minulosti a s jejich byť jenom částečnou nápravou, při troše dobré vůle lze. Bohužel tuto dobrou vůli tady dnes v Senátu až tolik nevidím. A tuto větu jsem si napsal ještě před tou vzrušenou debatou před několika minutami. Spíše mi to připomíná ono známé – kdo nechce, hledá důvod.

I při argumentech a cifrách, které zde zazněly, je třeba si uvědomit, že je to jen zlomek či promile současného státního rozpočtu. V porovnání s bohatstvím, které bylo naší zemi uloupeno v 50. a 60. letech vyrubáním a vyvezením příbramského a jáchymovského uranu, je to jen příslovečné zrnko písku. A v těch uranových dolech hynuli vedle politických vězňů také kněží a řeholníci. A to již nikdo neodčiní.

Od roku 1948 uplynulo 64 let, od roku 1968 pak 44 let a od roku 1989 – 23 let. Jak dlouho bychom měli ještě čekat – a chceme vlastně něco z uloupeného majetku vůbec vracet? Jak jsem již řekl, největší devizou předloženého návrhu je dohoda státu a celé množiny důvěryhodných církví. Připadá mi nedůstojné přetahovat se o haléře, koruny či hektary v případě tak niterné, osobní, lidské záležitosti, jako je otázka víry člověka a smyslu jeho existence. Protože to je právě to výlučné, co odděluje církve od ostatních subjektů našeho práva, od komerčních záležitostí. Myslím, že to je právě to hlavní poslání a náplň církví a že bychom měli projevit jistou velkorysost.

Chtěl bych připomenou ještě film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Byl natočen v roce 1968 a po vpádu sovětských vojsk byl téměř zničen. Naštěstí se zachoval, aby nám i dnes přinášel svědectví o tom, jakou ve své době měla sílu víra a jak mohla naplňovat život člověka a smysl jeho bytí. A ještě o něčem hovoří tento film. O pokoře a odpuštění.

Rád bych připomněl jenom jednu scénu z tohoto nádherného a bohužel velmi melancholického filmu. Hrdinu, odbojného sedláka Františka, po jeho krutém vyvlastnění a uvěznění posléze přivedou spoluobčané do jeho statku, aby se ujal vedení zemědělského družstva, které bez něj krachovalo. Když přišel do míst, o kterých si myslel, že do nich již nikdy nevstoupí, a podíval se na dvůr plný hnoje a chátrající chlívy s hladovým dobytkem, řekl jenom jednu větu: Vy jste to zrajtovali. "Vy jste to zrajtovali", to je ta věta, která byla vyřčena v roce 1968 a čeká 44 let na své naplnění. Je v tom odsudek, pokora i odpuštění zároveň. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi není podle mě až tolik o majetku, jako o víře, odpuštění a o morálce.

Proto i já se připojuji k návrhu na jeho schválení. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Jiří Čunek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Čunek:  Pane místopředsedo, milé senátorky, vážení senátoři, po řekněme celkem vyčerpávajícím výčtu ústavně právních důvodů, které přednesl kolega Bratský a jiní, o tom, proč je nutné vrátit církvím, co jejich bylo v roce 1948, či co jim bylo zabaveno, zkonfiskováno po roce 1948, bych nás všechny, jak jsme tady, chtěl upozornit na jednu věc. Pozorně poslouchám celý den rozpravu, a nenašel se jediný senátor či senátorka, který by řekl, že církevní restituce nemají být. Všichni řekli, že v nějaké formě být mají. Především zřejmě ve formě vydání majetku, a největší diskuse je o části nemajetkového, tedy finančního vyrovnání.

Já bych vás chtěl upozornit na to, že když si prohlédnete přání veřejnosti, která se velmi řekněme bohatě vyjadřuje na různých webech, všech serverech atd., tak já jsem přesvědčen, že je ne 10 %, ale jistě několik desítek procent občanů České republiky, jejichž přesvědčením je, že se nemá vrátit žádný majetek. Zkrátka, že se nemá vracet nic. A to proto, že mají nějaký vnitřní vztah k jednotlivým církvím. Z čeho ten vztah pramení, nebo z čeho pramení to jejich rozhodnutí, se můžeme dohadovat. Možná z toho, že považují období husitství, obrozenectví za největší období našeho národa. Nechci tady provádět historické reminiscence, že mnohé tyto věci v době socialismu, kdy většina z nás studovala, byly převráceny a doposud se mnozí nesmířili s tím, že historická pravda může být jiná. A pak je tady ještě možná jiný důvod. Důvod stejný pro který byl nástup Hitlera, a řekněme rok 1948, v podobných intencích. A to, že Hitler mohl dojít k moci jenom proto, že tady byla velká hospodářská krize, on něco lidem nabídl a ti lidé to přijali, bohužel i s hesly, která potom vedla k nacismu, fašismu a válce. V roce 1948 nikdo nepochybuje o tom, že to byl rok v zásadě demokratických voleb, a lidé se rozhodli na základě toho, že uvěřili té hlavní nosné myšlence, která se opírala o to, že všichni máme stejné žaludky, a proto také všichni ... (Poznámka z pléna: 1946.) Pardon, 1946. Ano, děkuji. Všichni máme stejné žaludky, a proto rok 1948 mohl také vzniknout. Samozřejmě to byl určitý vděk poválečným vítězům apod.

A dnes přicházíme do chvíle, kdy vláda dělá opatření, která jsou pro občany těžká a za 22 let se udělaly věci, se kterými já osobně také zásadně nesouhlasím, jako je privatizace věcí, které měly zůstat v rukou státu, a to, prosím, za podpory téměř všech stran, které jsou tady. To jsou privatizace energetiky, vodovodů, ropovodů, plynovodů, což obklíčilo moc státu tak, že vydělávají nespravedlivě své peníze mnohé finanční skupiny, lidé tím samozřejmě trpí a stát, i kdyby chtěl, tak dnes už tahá většinou za kratší konec. A to je důvod, který v lidech kvasí, a pak ve chvíli, kdy se jejich pozornost může soustředit na nějakého nepřítele, který se jim zrovna nabídne, tak tam tu svoji řekněme špatnou náladu a frustraci tak zhmotní.

Bohužel je to voda na mlýn těch, kteří se toho rádi chytí, i když mnozí z nich ví, že ten jejich počin na pravdivém základě nestojí. A já chci uzavřít svou úvahu s tím, že to je nebezpečné. Je to nebezpečné proto, že revoluce požírá své děti. A netýká se to jenom francouzské revoluce, ale týká se to také roku 1948, Slánského a spol. samozřejmě nevyjímaje. A ten dopad potom byl na soukromý majetek těch, kteří v roce 1948 se domnívali, že to bude jinak. A naším úkolem, úkolem senátorů je přesvědčit lidi, že my jenom napravujeme křivdy a musíme to, jak tady bylo mnohokrát řečeno, udělat v duchu ústavy. A ústava ctí soukromé vlastnictví.

A ono se skutečně může stát, že my, kteří přestřelíme a budeme hlásat to, že tady to vlastnictví neexistuje, že my libovolně na nějakých historických reminiscencích můžeme hospodařit, či určovat, kdo je majitelem a není, byť je to nepochybné na základě těch ústavních a zákonných norem, tak pak se jistě může stát velmi brzy, že budeme rozhodovat o majetku, který je ryze soukromý, majetek fyzických osob, jenom to budou vždycky pak už nějaké vybrané skupiny. V historii se to mnohokrát stalo s tím, že ti, kteří tu revoluci proti někomu tvořili, tak se domnívali, že je to nemůže postihnout. Ale my víme, že to tak není. A tak bych nás všechny prosil, abychom se podle tohoto způsobu chovali.

A na závěr chci říct, že ano, i já bych byl ochoten určitě, ač se mnou jako s mnohými z vás také nikdo o tom nediskutoval, diskutovat o tom, že to, co je nezpochybnitelné, to znamená ten majetek, který existuje, a ten se vrací, tak ten se vrátit má. A ať se postupně řekněme oceňuje ten majetek, o který ty jednotlivé církve požádají a který vydat nemůžeme a pak ho proměníme na základě odhadu v peníze. I to je věc, která mně není cizí. Protože já jsem přesvědčen, že tak by se skutečně došlo nejenom ke stejným, možná k vyšším penězům, ale především byl pro všechny vznikla očividně řekněme spravedlivá metoda, jak by se dalo dokládat na jednotlivých případech, o jaké peníze jde. Tento zákon ale předložen nebyl, není tady ani žádná novela, která by ho předkládala, a proto já vzhledem k tomu, že tento zákon mně ne zcela vyhovuje, ale neuráží, tak ho podpořím.

A děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další se do rozpravy přihlásil pan senátor Luděk Sefzig. Prosím pane senátore, máte slovo.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo i za těch deset minut. Myslím si, že během té doby stihnu to, co jsem chtěl říci.

Zákon o vyrovnání státu s církvemi není církevním restitučním zákonem v pravém slova smyslu. Nejde o restituci, byť o majetkovém vyrovnání hovoříme. I v názvu tohoto zákona jde o začátek nápravy vztahu církví a státu. A lze obtížně srovnávat restituční zákon s tímto zákonem, i když nepopírám, že jistá analogie na místě je. Je ostudou všech předchozích vlád a bohužel i parlamentu, že toto narovnání, navíc v naší tak velmi silně sekulární společnosti, jak známe, že máme takovou společnost, dochází teprve po 20 letech.

Je překvapivé, že právě těch 80 % lidí, kteří tento zákon podle jistých veřejných průzkumů odmítají, je z větší části ateistů, a ti nejvíce by měli mít zájem právě na odluky církve od státu. Nedovedu si totiž dost dobře představit, jak ochotně budou přispívat na církve, které často nevycházejí z typické evropské kultury, které bývají často velmi pofidérní a jistě podle současného zákona budou mít nárok na veřejnou podporu z veřejných rozpočtů, tedy i z kapes ateistů. I toto je zapotřebí považovat za velmi důležité, pokud se snažíme narovnat vztahy mezi církvemi a státem.

Jestliže se má hlásit konflikt zájmů, tak jsem povinen přiznat, že jsem chabě praktikující katolík, alespoň tedy ve srovnání s mojí velmi věřící maminkou. Víra je věcí velmi intimní a není to totéž co církev, to samozřejmě všichni víme. Stejně jako víme, že dnešní římskokatolická církev anebo řeckokatolická církev není totéž, jako byla ve středověku, byť z některých vystoupení jsem měl pocit, že pořád čteme jenom pana Jiráska. Koneckonců i společenské uspořádání ve středověku bylo také trochu jiné, než je tomu dnes. Přenos společenského klišé jen u církve a ne u naší společnosti z toho celospolečenského pohledu je přístupem velmi povrchním.

Víra je z lékařského nebo z psychiatricko-psychologického pohledu mimořádně důležitou věcí. Víra v sebe, ve svoji rodinu, ve své přátele, Boha je pro duševní, ale tím i pro fyzické zdraví pocitem nenahraditelným. Nechci zde ale extendovat důvody vyjasnění vztahu víry, církve a státu, které mají nesmírný význam pro každého jednotlivce. Raději se chci zabývat některými aspekty, které zde dosud nezazněly.

V 90. letech v začínající demokratické společnosti v naší zemi velmi chyběl kapitál. Přesto 20 let necháváme kapitál ve vzduchoprázdnu, či chcete-li u ledu. Je to protiústavní, to nám řekl Ústavní soud, a je to samozřejmě i proti jakémukoli veřejnému zájmu.

U osobních věcí víry je více než logické odloučení církve od státu, od státního rozpočtu. Řeklo by se pozdě, ale přece, nebo bohudíky je taková cesta zahájena. Je přirozené, moc církevní se nejen oddělila od moci světské, ale hlavně přestala být mocí ve smyslu řízení společnosti. A logicky tedy musí dojít i k odluce financování, financování církví má být minimálně oddělené, má být přímo nezávislé na státním rozpočtu.

Ekonomicky vzato – uvolnění majetku se pozitivně projeví ve fiskální situaci státu. A je dokonce v některých ekonomických odhadech předpokládáno, že již za tři roky bude naopak uvolnění tohoto majetku do státního rozpočtu ve větší míře přispívat, než k tomu přispívá nyní. Jen velmi povrchně a řekl bych s povrchními argumenty lze tento zákon odmítnout a nechat majetky i nadále po 20 letech blokované.

Bylo by nepochybně účelnější, kdyby i eventuální odpůrci zákona přišli s návrhem jiným, který by nápravu nerušil. Mimo jiné by to právě přispělo k tomu, že by ateisté a společnost nemusela přispívat na takové církve, se kterými se naprostá většina, 99 % lidí v naší společnosti neztotožní.

Nebylo jistě jednoduché nalezení konsenzu mezi církvemi. Došlo ale k tomu, řekl bych bohudíky. A je naší povinností se vynasnažit, aby tento úradek církve a státu nebyl zameten pod stůl při prvním neúspěchu nebo při prvním náznaku, při nějakých detailních problémech. Musíme se o to alespoň pokusit. My jsme tady slyšeli pouze odmítnutí ze strany kritiků tohoto zákona a důvody, které namnoze byly velmi povrchní. Snad nejpovrchnější je tvrzení, že můžou být narušeny vztahy vyvolané už pozemkovými reformami Franz Josefa I., anebo že mohou být prolomeny Benešovy dekrety, nebo dokonce že nám může být tento majetek převeden přímo pod Vatikán.

Já mohu dát těm, kteří takovýmto velmi povrchním, pravděpodobně jen z některých výkladů přejímaných, nikoli z původního zákona, který není třeba dlouze studovat, to je zákon o několika málo stránkách, při kterých člověk pohodlně za 15 – 20 minut těch 18 stránek přečte a musí vám být jasno, takže nic takového podle zákona možné není. Nikdy nebude nebo nebyl uváděn v pozemkových knihách Vatikán, vždycky tam bylo arcibiskupství. Např. v této kopii pozemkové knihy z Hněvkovic je uveden majetek (mohu to dát ukázat), kde je zapsáno Arcibiskupství pražské a není tam nikdy žádný Vatikán. A stejně tak i podle zákona se vrací majetek jednotlivým právním formám, právním subjektům. Majetek právním subjektům působícím na území České republiky.

Je skutečně zarážející, jak některé argumenty odmítnutí zde zazněly v jak povrchní formě, já velmi děkuji mým předřečníkům, zejména pak kolegovi Bratskému, který ve svém vystoupení samozřejmě neobturoval, ale jen reagoval na diskuzi, která zde byla předtím, proto tedy neopakoval věci z primárního zákona, ale vysvětlil všechny pochybnosti, které u těch, kteří nepodporují tento zákon, vždy v předchozí diskuzi zazněly. Myslím, že je zbytečné tady řešit tento problém s tak velkou emocí. Myslím, že je lépe, že ji můžeme řešit s chladnou hlavou, hlavně tedy se snahou konečně po 20 letech náš úkol vyřešit.

Zazněla zde také poznámka o tom, že by bylo možné vytvořit církevní fond. Kolega Škaloud v té diskuzi uvedl, jak to dopadlo s církevním fondem v Polsku, kde levice jej zavedla na začátku 90. let, a teď levice uvažuje, že jej zruší, protože vidí, že ten fond není dobrým správcem. Koneckonců vidíme to i u necírkevních fondů, které v naší republice existují. A nedávná diskuze, která kolem toho probíhá, vás o tom musí přesvědčit.

V mém volebním obvodě je mj. hrobka Metternichů v Plasích. A právě Metternich si plaský klášter velmi oblíbil a získal jej jakožto právě výsledek toho přechodu do fondového hospodářství Franze Josefa. Je paradoxní, že nedaleko je kladrubský klášter, který vlastnil Windisgrätz, takže to jsou někdy zajímavé historické konsekvence.

Rád bych ještě na závěr mého příspěvku – vidím, že pořád ještě těch 10 minut mi stačí, vidím, že to stihnu – bych chtěl jen připomenout, že v rámci evropské agendy tento majetek samozřejmě zatíží náš rozpočet. Odhaduje se, že to může být i 1,5 procentního bodu. A při projednávání semestru, tedy toho ročního revue, při kterém se kontrolují fiskální politiky jednotlivých členských států EU, bylo touto vládou vyjednáno, aby tato historická věc do semestru nebyla započítávána a nevznikl nám tedy žádný podklad pro eventuální pokutování našeho státu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Adolf Jílek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Adolf Jílek:  Pane místopředsedo, paní ministryně, kolegyně a kolegové. Nevím, co bych všechno ještě k tomu řekl, protože toho bylo řečeno hodně, ale některé záležitosti asi bych měl připomenout.

Když jsme projednávali tuto záležitost na výboru, tak jsem prohlásil, že tento zákon se projednává nikoli jako věcná věc, ale jako záležitost, která se týká předvolební kampaně sociální demokracie. Byl jsem za to pokárán, tak jsem připomněl jenom, co tedy říkají ty reklamy v novinách, případně jinde. Připomněl jsem některou, tak to jsem byl pochválen, že čtu předvolební hesla sociální demokracie. Velmi jsem se tím pobavil, zvlášť některá hesla mě opravdu pobavila, protože víme, jak spravedlivě rozdělit 154 miliard. Nevím, jak zloděj umí rozdělit 154 mld. spravedlivě, když mu nepatří. Nebo někdo jiný, prostě tady se nemůžeme shodnout.

Mluví se tady pořád o spravedlnosti. A tento zákon o spravedlnosti nemluví. Ten říká, snažme se napravit, co jde, a hlavně oddělme církve od státu a dejme jim prostor, aby mohly žít, aby mohly fungovat, aby se mohly spravovat samy a nezatěžovaly nás.

A připomněl jsem ještě jednu věc, protože to jsem zjistil, že při jednání, nebo při aktu, který byl u nás v Novém Malíně, když se připomínalo vypálení českého Malína na Volyni, tak tam byl pan místopředseda sněmovny Zaorálek, přijel klást věnec, a byl tam také vladyka Kryštof, pravoslavný arcibiskup, a po té bohoslužbě, po těch proslovech jsme se spolu bavili. A my jsme zjistili, že místopředseda Zaorálek o tom vůbec neví nic. Vladyka teď k tomu říká: "Víte, my tradiční církve máme se státem smlouvu, že po 3 roky se budeme chovat slušně. Nebudeme navyšovat počty duchovních, ani platy, prostě tak, aby tady byl základ pro to další vyrovnání." Ale pak byla řečena další věc. Pokud nebude schválen zákon a bude platit zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností z roku 1949, jak říkal zpravodaj garančního výboru - Gottwaldův zákon, tak k 1. lednu příštího roku dosáhne na nárok podle tohoto zákona žádat o příspěvek na platy duchovních dalších až 8 církví.

A to už nejsou ty tradiční církve, u kterých víme, kdo je duchovní, víme to, jakým způsobem to popsat. Tam, kdo chodí v oranžovém, tak bude duchovní. Ostatně některé církve dokonce tohle přímo deklarují v tom, jak jsou postaveny. Takže to, co se vyplácí teď, tak bude spíše prudce narůstat, pokud neuděláme ten základní radikální řez.

Víte, málokdo si uvědomuje, ale my letos teď na podzim slavíme 20 let od prvního nepřijetí zákona o oddělení státu a církví. Málokdo si to uvědomuje. Byl to zákon, který Federálním shromážděním neprošel hlasem tří Slováků ve slovenské komoře Sněmovny národů. Následující rok si oni odsouhlasili svůj zákon, který potom v r. 2003 upravili, ale ten horký brambor nechali "Čehůnům" a hrozně se nám chechtají, jak my se s tím plácáme.

Uvědomme si i tuhle záležitost, k čemu došlo, a my nejsme schopni to vyřešit. Slyšel jsem mnoho argumentů, jak ten majetek bude vydáván apod. Já si to pamatuji ještě jako starosta z roku 1992. V zákoně o majetku obcí to bylo popsáno úplně velmi podobně. Obec do určitého data, tehdy to bylo 31. 12. 2012, sepíše historický majetek, který jí kdysi náležel, než byly obce zrušeny, podle pozemkových knih a dá žádost na tehdy Geodézii, která se k 1. lednu stala katastrálním úřadem. A úředníci katastrálního úřadu potom projednávali jednotlivé pozemky a srovnávali to s pozemkovými knihami a s tím, co tam bylo zapsáno, jestli je to pravda, nebo není to pravda.

Takže ne, o co si obec požádala, všechno dostala, ale jenom to, co podle těchto podkladů, které byly k dispozici, dostala. A stejným způsobem je to tady popsáno tady v tomto našem zákoně. A jestli si někdo dělá problémy jak, že tady není výčtový zákon, tak jako, víte, ten zákon z roku 1949, který vlastně mluví o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, v § 11 jednou větou zabavil veškerý majetek. Jedna věta zní: "veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát". Taky řekl, že bude platit duchovní. A taky v tom řekl, že bude platit i další náležitosti, které souvisí s fungováním církví. Tu druhou záležitost většinou stát neplnil, a ani neplní, přispívá pouze na platy duchovních. Takže to si myslím, že je podstatný rozdíl proti tomu, co bylo.

Ale to, že je to předvolební kampaň, je víceméně zřejmé, protože to vidíte všude, vidíme to všichni. A já bych chtěl jenom připomenout, protože se mě ptali z televize, a nemáte strach, když budete hlasovat pro tento zákon, že vám to uškodí ve volební kampani? Já říkám, je to tak, že sociální demokracie před čtyřmi lety postavila předvolební kampaň na tom, zda návštěva u lékaře, nebo jedno pivo. Co vyhrálo? Vyhrálo jedno pivo. Následně Ústavní soud prohlásil, že poplatky jsou v pořádku. Poplatky platí, výsledek je pouze ten, že některé kraje jsou stamilionově zadluženy. A ten, který nejvíc křičel, tak ten v parlamentu mluvit nemůže, protože sedí v teplácích.

Takový je výsledek. Nevím, jak to dopadne po těchto volbách, ale brát tento argument jako předvolební kampaň, si myslím, že zcela v pořádku není. A myslím si, že si to může dovolit akorát vedení strany, které je mladé, jak řekl váš kolega kdysi, který použil termín "kinder management", který si neuvědomuje souvislosti toho, co dělá teď, co mi přinese okamžitý efekt, s tím, co může být a může mít důsledky v dalších letech.

Takže uvažujte i s tím, že pokud tohle neprojde, tak nikdo není schopen zaručit, že ve sněmovně bude sto jednička. To opravdu ne, já tvrdím, že je to tak 50:50, i když většina z vás by byla ráda, aby se to nějakým způsobem prohlasovalo, ale tady to máme jako kampaň a budeme to táhnout co možná nejdéle, aby se to táhlo aspoň do poloviny září a pak se s tím ještě mohlo dalších 14 dní argumentovat. A zkuste pro kampaň vymyslet i jiné téma, než tyhle ty. Protože je to podle mě, tak jak to běží – vím, že každá kampaň je věc o emocích, vždycky ty emoce tam hrají větší roli než argumenty, než fakta, než ty záležitosti, ale bohužel ty emoce poslední dobou jsou silně negativní. A jsou negativní v tom, že se vzbuzuje závist, nenávist a odpor. A to jsou věci, které z lidí vhozením lístku do volební urny nevymažete. Ty tam zůstanou bohužel hrozně dlouho. A pak to trvá moc a moc dlouho, než se začne chápat život také jinak.

Zkusme se bavit o tom, že kampaň by měla být o věcech pozitivních a ne negativních. Ale to asi nemůžu vysvětlovat vaším expertům, protože když jsem viděl ty dvě ruce, jedna s měšcem a druhá se po něm drápe, tak mně to asociovalo tak konec 50. let a Dikobraz. Tam byla taky ruka, ale ta měla drápy, ta ruka měla rameno, hlavu, na hlavě cylindr, v ústech doutník a strýček Sam se drápal po našem majetku.

To znamená, že strýček Sam byl takovýhle. A jestliže vaši experti, kteří jsou z Ameriky, přispěli na tohle, tak ty asociace v některých lidech bohužel ještě zůstávají. Takže já říkám, budu hlasovat pro schválení. A jenom bych chtěl připomenout, že dneska ráno v 7.50 předseda výboru říkal v Českém rozhlase, že na výboru, proti to bylo napříč spektrem, a 1 hlas byl pouze pro schválení, 5 bylo pro zamítnutí. 5 senátorů pro zamítnutí, bylo 5 senátorů sociální demokracie, 1 pro schválení byl Jílek, a ostatní senátoři nebyli přítomni. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a nyní se do rozpravy hlásí paní senátorka Veronika Vrecionová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Veronika Vrecionová:  Dobré odpoledne, vážený pane předsedající, paní ministryně odešla, kolegyně, kolegové.

My jsme tady skoro celé dopoledne slyšeli řadu argumentů z levé části tohoto sálu, které byly dle mého názoru minimálně velice zavádějící, populistické, účelové. Já bych se chtěla pokusit teď shrnout zde ty nejdůležitější argumenty, proč podpořit tento návrh zákona, jehož jedinou, z mého pohledu, chybou je to, že nebyl schválen již před 20 lety.

Bez církevních restitucí není možné zajistit, aby financování církví probíhalo nezávisle na státu, který doposud platí veškeré mzdy duchovních. Díky zákonu o narovnání vztahů státu a církví to budou církve, nikoli stát, kdo mzdy duchovních hradí. Státní rozpočet proto ročně ušetří kolem 1,5 mld. Kč.

Zadruhé, finanční nároky na státní rozpočet ze strany církví nakonec bez okamžitých změn nadále porostou. Zaprvé, kontinuálně roste počet duchovních, zadruhé bude třeba začít vyplácet i další nové církve, které v současnosti čekají na registraci.

Zatřetí, v případě nečinnosti stát riskuje lavinu soudních sporů, které povedou i k vydávání majetku, s jehož navracením stávající návrh nepočítá. Oprávněnost majetkových nároků církví opakovaně potvrdil Ústavní soud.

Začtvrté, obecný restituční zákon, kterým se chce stát s církvemi vyrovnat, je výhodnější, než navrácení jednotlivých budov a pozemků. Při celkovém počtu zhruba 100 000 položek by docházelo k chybám a následným soudním sporům, které by se státu prodražily.

Zapáté, období 17 let, během kterého bude stát své příspěvky postupně utlumovat, je stanoveno jako kompromis a spravedlivě odráží potřeby jednotlivých církví. Z jeho případného zkrácení by profitovala římskokatolická církev, které se vrátí velká část majetku. Naopak by ohrozilo existenci menších církví.

Zašesté, výpočet finanční kompenzace nestaví církve do výhodnější pozice než původní restituenty v 90. letech, pouze se vycházelo z průměrných tržních cen pozemků, které při dřívějších restitucích ještě neexistovaly. Církve nemají oproti původním restituentům možnost žádat o náhradní pozemky a bude jim vyplacena paušální náhrada za veškerý nevydaný majetek.

Zasedmé, vyplácení finanční náhrady za nevrácený majetek, nelze navázat na momentální ekonomický růst. Vývoj ekonomiky je nepředvídatelný, a proto by se mohlo finanční vyrovnání protáhnout na neurčito a ještě více zatížit státní rozpočet.

Zaosmé, církevní restituce pomohou řadě obcí, jejichž územní rozvoj je z důvodů nevyjasněných majetkových vztahů mezi církví a státem blokován.

Zadeváté, nemovitosti, které v současnosti chátrají, budou moci církve využít pro veřejně prospěšné účely.

Zadesáté, s úpravou vztahů mezi státem a církvemi nelze vyčkávat ani z morálních důvodů. Česká republika se s církvemi vyrovnává jako vůbec poslední stát bývalého východního bloku. Tady bych právě chtěla ještě zdůraznit, že historické vlastnictví církví nelze zpochybňovat. Církve jsou jako vlastníci zapsány v pozemkových knihách a církevní majetek byl, na rozdíl od státního, zahrnutý do pozemkové reformy za první republiky. Vlastnické právo církví uznávají všechny nástupnické státy Rakouska-Uherska. Potvrdily ho v minulosti odborné posudky tří právnických fakult a opakovaně také Ústavní soud, který již o vydání některého majetku rozhodoval.

Pokud stát svůj vztah s církvemi nebude řešit, reálně mu hrozí hromadné žaloby, které by soudy na základě dosavadní judikatury Ústavního soudu zcela jistě rozhodovaly ve prospěch církví.

A ještě jenom pár poznámek, co nám hrozí, pokud tento návrh zákona neschválíme. Znamenalo by to další vyčkávání, další prodlevu a další navyšování plateb ze státního rozpočtu, který by i nadále musel vyplácet církvím podporu a hradit platy duchovních. Počet duchovních přitom neustále roste.

Schyluje se k registraci dalších nových církví, které vznikly podle nového zákona o církvích. Ty v roce 2014 naplní podmínky pro svou registraci, která jim umožní čerpat stejnou podporu státu, jako čerpají církve stávající. Pokud stát přikročí k vyrovnání s církvemi později, bude muset do tohoto procesu zahrnout i tyto nově vzniklé církve. Hrozí také živelné vydávání majetku na základě jednotlivých žalob. Oprávněnost církevních nároků přitom opakovaně potvrdil Ústavní soud. Nelze vyloučit, že soudy by církvím vracely i majetek nad rámec stávajícího návrhu zákona o majetkovém vyrovnání. Konkrétně majetek obcí a krajů, s jehož vracením předkládaný zákon nepočítá.

To s sebou nese riziko následných žalob měst a krajů na stát a žádostí o jeho náhradu. Nadále také bude blokován rozvoj obcí, na jejichž území se majetek církví nachází. Já vám velice děkuji za pozornost a sama tento návrh zákona samozřejmě podpořím.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko, a jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Miloš Vystrčil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, kolegové, já na úvod zopakuji už jednu věc, kterou tady v jiné souvislosti zmínil pan senátor kolega Jiří Čunek. Také jsem pozorně poslouchal a skutečně jsem se vlastně od všech řečníků dozvěděl, že souhlasí s tím, že očekávání církví, že dojde k majetkovému vyrovnání, je legitimní a že bychom to měli řešit.

Zároveň, pokud se podíváte do důvodové zprávy k tomuto zákonu, tak se dozvíte, že o toto řešení se skoro všechny vlády pokoušely. Své řešení připravil pan ministr Dostál, pan ministr Jandák, pan ministr Jehlička a další, a žádný z nich neuspěl. Někdy se říká, že když je něco obtížné, že k tomu nevede královská cesta. Což znamená, že není možné, abychom církevní restituce vyřešili, a přitom to nebylo bolestné, abychom každý trochu neslevili. A to je věc, o které chci mluvit v první části svého vystoupení.

My se tady po 20 letech bavíme nad nějakou nabídkou, nad nějakým návrhem zákona. A pokud to mám charakterizovat nějakým úslovím, tak bych řekl, že platí, kdo chce, hledá možnost, a kdo nechce, tak hledá příčinu. Takže je tady skupina dneska menšího počtu senátorů, kteří hledají možnosti a říkají, pojďme do toho, nebo se řešení nikdy nedočkáme. A pak je tady ta větší skupina, která hledá ty příčiny, že to nejde, protože k tomu mají své důvody. A já mám pocit, a ještě o tom budu mluvit, že ty důvody jsou položeny níže, než jsou zájmy tohoto státu a zájmy občanů této země. Jsou to důvody stranické, jsou to důvody, které by měly umožnit těm, kteří to zastávají, být úspěšnými v nadcházejících volbách. Což samo o sobě ještě neznamená, že to pro občany potom bude lepší.

Všichni rádi bojujeme za lepší svět. Vždycky říkáme, jak bychom si přáli, aby se nelhalo, nekradlo, plnily se sliby apod. A v tomto směru já si myslím, že tato nabídka, kterou nám tady paní ministryně předkládá, je vlastně praktickou zkouškou toho našeho charakteru, praktickou prověrkou, zda ta svá slova myslíme vážně? Jestli si opravdu myslíme, že co bylo ukradeno, tak by mělo být navráceno. Jestli si opravdu myslíme, že by se sliby měly plnit. Jestli si opravdu myslíme, že zákon, respektive nálezy Ústavního soudu je třeba respektovat.

Já takový pocit, minimálně z některých vystoupení, nemám. A prověrka, skutečná prověrka nastane tehdy, když máme plnit sliby, máme navracet ukradené, a přitom to není populární. Přitom je veřejné mínění proti a přitom to pro nás v dané chvíli, možná krátkodobě, může znamenat ztrátu.

Je jasné, že nikdo rád neplatí dluhy, nikdo rád neskládá účty, nikdo z nás rád nepřiznává chyby. A nikdo z nás rád není populární. To znamená, že pokud dneska někdo říká, že nechce, aby tento zákon byl schválen, je otázkou, zda není veden těmito pohnutkami. Zda ve skutečnosti to není tak, že si uvědomuje, že ten zákon je potřeba, akorát on by ztratil. Znamenalo by to pro něj určitou ztrátu, kterou si nechce dovolit, a kterou v tuhle chvíli vnímá pro sebe jako osobu nebo jako stranu za škodlivou.

Druhá věc, kterou k tomu ještě chci říci, že také si myslím, že tato nabídka, tento zákon je také pro nás prověrkou naší ochoty a odvahy si udělat delší hospodářskou projekci toho, zda skutečně ta věc, která je navrhována, je nebo není výhodná. Oprostěme se nyní od těch mravních zásad, od těch zásad, které bychom měli všichni plnit, na kterých je postavena naše společnost, a podívejme se na to ryze z ekonomického hlediska – co přijetí tohoto zákona pro nás vlastně znamená?

První věc, ke které dojde, pokud tento zákon bude přijat, je, že dojde k odblokování zablokovaného rozvoje mnohých obcí. To je velké plus. I když se třeba přímo na pokladně státu okamžitě neprojeví. Druhá věc, která nastane, je, že dojde postupně k odluce církví od státu. Zase věc logická, která dneska velmi odpovídá tomu, jak dneska chceme, aby ten náš stát fungoval a byl řízen. Třetí věc také není zanedbatelná, a zatím tady nezazněla, díky předání části majetku v naturální podobě dojde i k omezení monopolu českých lesů. Opět věc jedině a jedině prospěšná.

To znamená, dlouhodobě z ekonomického hlediska vůbec neplatí, že musí být přijetí tohoto zákona ekonomicky nevýhodné.

Co říci na závěr? Já jsem si tady před chvílí na jednom ze zpravodajských serverů přečetl, že "levice cupuje církevní restituce". Nezlobte se na mě, ale já mám spíše pocit, že levice, respektive ti, co tady vystupují proti tomuto zákonu, necupují církevní restituce, ale cupují základní principy, na kterých je tento stát postaven. Popírají to, že to, co bylo ukradeno, by mělo být navráceno. Popírají to, že by se sliby měly plnit, popírají to, že je potřeba přiznat své chyby a že je potřeba je napravit. Podřizují své jednání okamžitému úspěchu, okamžitému prospěchu a okamžitým náladám.

Někdy se říká, že revoluce požírá své děti. Já nám všem přeji, aby se nám to v tomto případě nestalo, abychom se náhodou nedostali do situace, že jenom kvůli tomu, že jsme svůj vlastní stranický nebo individuální prospěch postavili výše, než je zájem a charakter a zásady tohoto státu, na to jednou nedoplatili. Aby část naší demokratické společnosti, levou část našeho spektra nakonec nesežraly děti.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Petr Šilar. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Šilar:  Pane předsedající, děkuji za slovo. Dobré odpoledne, vážení kolegové, kolegyně, vážená paní ministryně. Je to dlouhé. Je to dlouhé, to naše rokování, a chtěl bych zde také vystoupit a dopředu, ještě než řeknu některý názor, tak bych chtěl říci, že hlásím střet zájmů. Tak, jak to dělal kolega Sefzig. Ne proto, že jsem členem strany, která má křesťanství v názvu, ani proto, že v KDU tento návrh zákona nebyl projednáván, nebyli jsme u toho, nebyli jsme zastoupeni v komisi, i když se od nás předpokládá, že jsme automaticky ti, kteří tenhle zákon musí podpořit, ani nezastupujeme církev, kteroukoliv.

Ten střet zájmů hlásím proto, že jsem laicky kazatel nebo presbyter Českobratrské církve evangelické. Díval jsem se, rozhlížel jsem se, že jsem tady asi jediný, který je, i když laicky, tak církevní hodnostář. Tak jenom z toho pohledu bych chtěl některé věci říci k tomuto zákonu.

Ten návrh zákona - pominu všechny ty věci, které zde zazněly anebo už tady byly řečeny - přikazuje povinným osobám vydat oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy. Myslím, že to je velice zdařilá formulace zákona a zákonem přikázané vydání státního majetku původním majitelům je naprosto spravedlivé.

V období 1948–1989, kdy se v Československé republice zmocnila vedoucí úlohy KSČ, se církvím, zvláště pak římskokatolické, v mnoha a mnoha ohledech ublížilo. Též nespravedlivým a nejen i dle tehdejších norem nezákonným zcizováním majetku. Návrh zákona sice nesprávně uvádí, že křivdy byly spáchané komunistickým režimem, a pachatelem ale byl stát, k němuž se hlásíme také i dnes jako ke svému, a i nejen k těm kladným věcem, ale hlásíme se tímto návrhem zákona také k té kontinuitě a k těm špatným věcem. A je správně, že stát bere tuhle nespravedlnost na sebe zpátky a snaží se napravit některé křivdy.

Plně odčinit všechny křivdy se zcela napravit nedokážou, ale je chvályhodné, že aspoň se snaží tento návrh zákona zmírnit následek některých majetkových křivd. Také způsob, kterým to zákon chce provést, mně připadá rozumný. Právě proto, že to je podle zákona, který nebyl psaný, ale kterým se snaží všichni řídit, když to potřebují, tak ho uvádějí, to je podle jednoho zákona z desatera, kde je napsáno, že nepokradeš. A to, co bylo ukradeno, že má být vráceno. A také z toho důvodu, že vrácením toho majetku, to znamená pole, lesy, se odstraní ten nešťastný vokační paragraf, to říkám proto jako dlouholetý starosta, že by toto byl skutečně velký přínos tohoto zákona, tak, jak říkal kolega Vystrčil. A víte také o tom, že by některý majetek získal konečně svého vlastníka. Týká se to především ztráty monopolu českých lesů, že se delší dobu zajímám o hospodaření v českých lesích. Podal jsem také v těchto věcech trestní oznámení.

Ale říkám to proto, že podnik české lesy právě ve své evidenci má také církevní majetek. A podle svého desetiletého plánu upřednostňují těžbu právě na těchto lesích. To znamená, že se vytěžují lesy, které by se měly převádět. Získáním zpátky svého vlastnictví by to církvi jenom prospělo, i když bude i tímto způsobem ochuzena.

To je k tomu věcnému návrhu zákona. Následuje ovšem hlava 3, to znamená finanční vypořádání státu a církve náboženskými společnostmi. A tady jsem velice na rozpacích, a tady jsem vyslovil některé výhrady, které řeknu i dneska zde na plénu, řekl jsem je na výboru, za což jsem byl potom označen, že ten, který je proti církevním restitucím, můžu vám říct, že u kolegů lidovců jsem na krásném ošklivci. Ale to mi nevadí, protože ten názor tady znovu chci zopakovat.

Ta finanční náhrada, která je v tom § 15, vypořádat však žádnou náhradou nejde. "Vyjmenovaným církvím, pokud neodmítnou uzavřít se státem smlouvu o vypořádání, bude v ročních splátkách, počínaje rokem 2013, vyplácena částka v přesně stanovené výši."

Nechci mluvit za jiné církve, ale jako člen Českobratrské církve evangelické se podivuji, že moje církev má dostat celkem dvě miliardy dvě stě šedesát šest milionů finanční náhrady splácených po dobu 30 let, navíc se zohledněním inflace. Přece to málo, oč moje církev za komunistické nadvlády přišla, jí už bylo dávno vráceno a o vydání těch zbývajících 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků mohou původní vlastníci, když nebude schválen tento zákon, požádat u soudu. To není náhrada, to je něco jiného.

Zajímavou odpověď přinesl metropolita moravský arcibiskup Jan Graubner v Právu, kde uvádí, že katolický podíl je dohodnut na 80 %. Zbytek dáváme nekatolíkům, kteří by jinak měli nárok jen asi na 2 %. Tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům. A potom v článku – sociální demokraté mají asi krátkou paměť – připomíná, že církve a náboženské společnosti se domluvily na takovém rozdělení, že nekatolíci včetně židů dostanou z celé sumy 20 %, zatímco by jim náležela asi 2 %. Ze strany katolické církve jde tedy o velmi mimořádné gesto velkorysosti.

Nesdílím optimismus pana arcibiskupa, že by se ublížení jinověrcům dalo po staletích napravit nějakým finančním darem. Vážím si však ochoty pana kardinála být velkorysý. Potíž je ale v tom, že podle návrhu zákona tu roční splátku finanční náhrady nevyplácí katolická církev těm nekatolickým církvím, ale vyplácí to ministerstvo kultury. Tak jak to tedy je? Jsou ty 2,266 mld. pro evangelickou církev finanční náhradou od státu anebo gestem mimořádné velkorysosti katolické církve?

Kde je jaká darovací smlouva, kdo ji podepsal a kdo tu tedy rozdává peníze? Z toho důvodu si myslím, že to patří i vůči kolegům z ostatních nekatolických církví, je to si myslím nesprávný způsob. A tady bych chtěl říci velmi důležitou věc. To finanční vypořádání a finanční náhrada církví by měla být oddělena od toho zákonu o restitucích. Tady považuji za nešťastné, že se tyto věci spojily do jednoho zákona.

Chtěl bych říci jednu věc, kterou cituji Mistra Jana Husa, který řekl, že kořenem všeho zla je láska k penězům. Tady ta citace z epištoly první Timoteovy, použil Mistr Jan Hus, když káral zbohatlou církev, a nejen preláty, ale světskou moc, za to, že všechno zlo je z těch lidí, kteří mají rádi peníze nebo majetek. A ještě jednu věc bych chtěl tady říci k té věci, že církev by měla být samostatná a zase podpořit otázku toho, že je důležité, aby církev byla samostatná, to znamená aby byla provedena odluka církve od státu.

Budu citovat kolegu ze synodní rady Evangelické církve, bratra Stolaře, který řekl: "Největším prohřeškem komunistického režimu vůči naší církvi nebyla skutečnost, že byl zabaven majetek. Horší bylo, že se církev odnaučila spoléhat na financování z vlastních zdrojů a spolehla se na financování od státu." A církev si myslí, že na to máme nárok a že se prostě stát postará. A v tom spoléhání přetrvává i v těchto dvaceti svobodných letech. Toto spoléhání přetrvává i v těchto svobodných dvaceti letech.

Co tím chci říci? Že církve mají být samostatné, měla by být odluka církve od státu. Ostatně to řekl už kdysi na začátku Lenin, který to prohlásil ovšem jako ideolog, aby mohli bolševici bojovat proti církvi. Naši komunisté tuto poučku leninismu nebrali vážně, protože láska k majetku byla větší než ideje komunismu. A proto si církev zavázali i tím způsobem, že jim prostě dávali almužnu.

Stát má přispívat církvím, ale nemělo by to být na platy, nemělo by to být na věci, které tu církev znesvobodňují, ale měl by přispívat na to, že se církev stará o památky, že má ve svém majetku památky, že dělá sociální práci, že se stará o hospice, o školy. My máme taky perfektní věc, a to jsou kaplani ve věznicích a v armádě. To všechno je služba, kterou všichni asi uznáme, že církev ji dělá dobře a že by bylo dobré ji za to od státu platit. Ale stát by si neměl církev zavazovat tím, že ji bude platit na platy, proto ta odluka církve od státu je naprosto důležitá.

Jsem přesvědčený, že jestliže ten zákon v nějaké podobě projde ve sněmovně, tady předpokládám, že bude zamítnut, tak bych chtěl všechny ty mé připomínky tady říkat spíš pro ty, kteří to budou projednávat ve sněmovně a kteří by mohli některé věci uplatnit. Myslím, že by to církvi v současné době, jestliže bude tento zákon přijat, takže to církvím ublíží. Jsem o tom hluboce přesvědčen a jsem taky přesvědčen o tom, že ty finance – nemluvím o nemovitém majetku, ale mluvím o tom, že ty finance nebudou požehnané. Chtěl bych říci, že by mohlo být dobrým vzorem financování církví tak, jak to je v Americe. Církve se musí financovat samy, starají se o sebe a musí si platit svého faráře. A jestliže na to nemají, tak nemají právo na existenci. Ta církev, jestliže je správná a je přesvědčena o tom, že má své poslání a své úlohy, tak si prostě musí ti členové svoje kazatele zaplatit.

Co říci ještě závěrem k mému vystoupení? Chtěl bych říci jednu věc, která je teď už politická. Tady to bylo několikrát řečeno a souhlasím s kolegou Jílkem, že prostě tento zákon se stal nejenom politikem, ale především i cílem volební kampaně.

A tady bych chtěl říci jednu velmi zajímavou věc. Byl jsem v neděli na mši, na poutní mši svatému Vavřinci v Květné u Lanškrouna. Pan farář tam vyprávěl velice zajímavý příběh o tom, jak v České Třebové ...

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já se omlouvám, jenom poznámka, běží už druhá desetiminutová lhůta.

Senátor Petr Šilar:  Já se omlouvám, takže to velice zkrátím. Tento příběh můžu říct, potom udělat nebo dám do kampaně.

Chtěl bych říci, že právě proto, že se tento zákon stal předmětem volební kampaně a je tak časován, a z těchto důvodů prostě ty negativní věci, které v tom věcném návrhu zákona jsou, které by mohly sloužit k jeho přepracování, tak chci říci závěrem, že z toho důvodu jsem původně chtěl se zdržet hlasování o tomto zákonu, ale tento zákon podpořím, protože nechci být na straně těch, kteří jsou jaksi v jednoduchém řešení, že zákon má být zamítnut, protože jim to nevyhovuje v jejich volební kampani.

Takže děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Jan Horník. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jan Horník:  Vážená paní ministryně, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové.

I teď jsme byli svědky toho, že snad s tím Senátem ještě vše nevypadá tak špatně, jako asi někdy před hodinou, protože kolega Šilar měl 10 minut a potom měl opakovaně zase 10 minut, nakonec mluvil 12 minut 30, když byl upozorněn, a ještě mluvil asi minutu. Jsem tomu rád, že se tady striktně nevolá už v 9.30 na kolegy senátory, aby ukončili diskuzi, a když tak rozdělili svůj příspěvek na dvě části desetiminutové.

Já jsem všeobecně apriori, ať to je na obecním zastupitelstvu, krajském nebo i zde, proti omezování času a počtu vystoupení demokraticky zvolených lidí.

Trošku mě mrzí technika. Když jsem se předtím v této věci hlásil, že nezaznamenala k tomuto bodu mé přihlášení. A nakonec jsem sklouzl do této rozpravy, takže toho využívám a dovolím si vás seznámit s mým stanoviskem. Dneska zde u tohoto pultíku zaznělo konstatování o nevhodné době, v době, kdy máme hospodářskou krizi. A já se ptám: Byla někdy nějaká vhodná doba? Byla, určitě, dokonce za vlády sociální demokracie. Byla velmi vhodná doba, měli jsme obrovské množství přílivu zahraničních investic, privatizovali jsme, byla vhodná doba, mohli jsme vše již mít dávno za sebou. Bohužel šance nebyla využitá, a proto se domnívám, že dneska toto téma je velmi zneužíváno. Vzpomeňte si, a bylo to zde dneska již připomenuto, že když jsme hlasovali o takzvaném Topolánkově batohu, tak nakonec jsme ani neměli šanci hlasovat, protože zde byl dán návrh zamítnout, bylo to z řad ODS – nebo nezabývat se, pardon, nezabývat se. A jak to dopadlo všechno? Ano, ten, kdo tento návrh dal, myslím ta strana, tak svým způsobem hodně utrpěla, protože i sociální demokracie na toto poměrně hodně upozorňovala. A mám dojem, že to byl jeden z problémů, že jsme tady demokraticky o všech zákonech, které byly v onom batohu připraveny, nemohli demokraticky hlasovat. A dokonce – říkám za sebe i za kolegy z klubu v té době – byli jsme proti, čili my jsme v té době hlasovali určitě i s kolegy ze sociální demokracie.

U tohoto pultíku taky zaznělo, že mají obavu zemědělci, že by mohli přijít o pozemky, které mají vyhlídnuté v rámci vydávání pozemků od pozemkového fondu, takže tyto jsou zatím současným zákonem chráněny a nemůžou být vydávány. Ale uvědomujeme si, jaké zde máme neprávo vůči jiným podnikatelským subjektům.

Víme, že zemědělci mohou získat až 500 hektarů pozemku za velmi výhodných podmínek na splátkový kalendář třiceti let. Tuto výhodu nemá podnikatel, který chce rozšířit fabriku nebo potřebuje jiné pozemky na rozšíření svého podnikání. Nemají tuto možnost sportovní areály například. A nerovnost v oblasti půdy nebo získávání půdy je tady dneska naprosto jednoznačná. Nemám nic proti zemědělcům, ale já vidím ty, kteří dostali vydáno od pozemkového fondu, vidím, jaké pozemky dostali vydány. A ty, které si vytipovali, na které si ukázali, protože na to měli svatosvaté právo dle zákona, tak tyto pozemky dneska velmi výhodně prodávají. Tam oni si zaplatí těch 30 let dopředu a na pozemcích vydělávají. Takže ono to není všechno tak, jak to vypadá, že zemědělci jsou chudáci. Aspoň v té části, ze které pocházím já, tak tam není ta ona úrodná černozem a tam to funguje trošku jinak. Nicméně to měřítko je stejné, jestli je to dole na Znojemsku nebo někde nahoře v Krušných horách.

Chtěl bych říct, že tento zákon je velmi důležitý pro obce, už to tady dneska bylo řečeno. Co tady nebylo řečeno, že stát neplatí obcím daň z nemovitosti.

To tady, mám dojem, dnes ještě nezaznělo, a pro některé obce tato skutečnost může být samozřejmě velmi významná.

Proto závěrem chci říct: pokusme se nestrašit se. Co se stalo, když se vydával majetek šlechticům, šlechtickým rodům, jaká byla kritika. A já se ptám, co se stalo. V podstatě se nestalo nic, spíš to pozitivní, že o mnoho majetků se začal někdo konkrétní starat, byl tam člověk, který za to byl zodpovědný nebo je zodpovědný. A dokonce nedošlo ani k nějakému odtržení od kulturního dědictví v oblasti jeho možnosti seznamování s veřejností. Ani k tomu nedošlo, protože samozřejmě i šlechtické rody si dobře uvědomily, že když umožní návštěvu na svých zámcích, hradech a panstvích, že jim to může být ekonomicky prospěšné.

Proto bych chtěl skutečně požádat, abychom se nestrašili, abychom tento zákon schválili v předloženém znění. A nevím, jestli to zde už zaznělo, protože všichni říkali, že nebudou pro tento zákon hlasovat, tak já dávám návrh na jeho schválení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další se do rozpravy přihlásil s přednostním právem pan předseda Senátu Milan Štěch. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane místopředsedo. Paní ministryně, kolegyně a kolegové, já jsem tady asi před dvěma měsíci v souvislosti s konvergenčním programem hovořil o určitých nedobrých trendech v našem hospodářství. Dnes jste si možná přečetli, jak to s námi vypadá, že si Česká republika nevede dobře. Když dnes otevřete denní tisk, je tam: Česká republika zaostává, Německo se nám vzdaluje. Před šesti lety jsme byli lídry střední Evropy, dneska jsme s Maďarskem na tom nejhůře a řadí nás vývojově vlastně do skupiny spíše do jižní Evropy.

Ať se to líbí nebo nelíbí tady pravému spektru, je to samozřejmě také zásluha vládní politiky. A cíl, který si vláda dala v oblasti veřejných financí, veřejných rozpočtů, není naplňován, jsou obětováni občané a projevuje se to v takových věcech, jako je snižování valorizace důchodů, zvyšuje se DPH, což vede k tomu, že lidé méně utrácejí, nakupují víc v zahraničí, snižují se výrazně příplatky na bydlení, zmrazily se opakovaně platy veřejných zaměstnanců. A co je nejhorší – zastavily se prakticky veřejné investice od státu přes kraje až obce.

Stát ovšem přichází s tím, že poměrně velkoryse vyrovná škody způsobené minulým režimem. A myslím si, že jsme schopni se shodnout, že tyto škody je možno vyrovnat i v této době. Ale limit pro tuto shodu je v rozsahu a přístupu a filozofii předchozích restitucí, to znamená u fyzických osob podle zákona o vyrovnání některých majetkových křivd a škod, tak jak se doposud postupovalo, kdy samozřejmě i řada občanů oprávněně nebyla zcela uspokojena, protože se nepodařilo všechny škody nahradit, a to i z důvodu, že prostě současně společnost na to nemá, pokud to nemá podvazovat další úspěšný vývoj celé naší země.

Zde se volí jiný přístup, a my to máme dneska schválit, a když to schválit nechceme, tak jsme jako levé spektrum označováni za populisty, nezodpovědné, argumentuje se Ústavním soudem. Ale Ústavní soud nerozhodl, ani neřekl, jak se má toto vyrovnání provést, on pouze řekl, že se provést má.

Slyšel jsem tady mnoho útoků a vypadá to, že jsme si jako politické spektrum sociální demokracie, případně další kolegové, kteří mají odlišný názor než vládní koalice, prostě umanuli, že budeme proti, že jsme populisté a že si důvody vymýšlíme. Otevřete-li dnešní noviny, tak i z řad církevních hodnostářů můžete číst odlišné názory. Přečetl jsem si před několika okamžiky rozhovor s panem Rajchrtem, což je evangelický farář. A on říká prakticky to samé, co říkáme my, a není členem sociální demokracie a říká tam, že je spíše označován a spíše byl hodnocen v minulosti jako pravicově smýšlející člověk.

On také hovoří o tom, že se pojem ukradení účelově zneužívá, že se to stalo určitou floskulí, aby se tím odůvodnil tento návrh a odpůrci se jakoby před veřejností očernili a zastrašili.

Nebylo zodpovězeno, proč je jiné ocenění půdy a lesních porostů, pozemků, než bylo v předchozích restitučních řešeních. Rozdíl 54 miliard korun je v této době enormně velké číslo a my se pod něj nechceme a nemůžeme podepsat, i vzhledem k okolnostem, které se tu úvodem uváděly. A nejsou to, prosím, žádné nízké důvody, jak tady zaznělo. Jestli pro někoho je 54 miliard zanedbatelné číslo, tak pro nás určitě to zanedbatelné číslo není.

I dneska jsem si přečetl stanovisko poradce prezidenta republiky Jaroslava Kuby, který rovněž hovoří přesně tak, jak tady bylo hovořeno o nebezpečí prolomení hranice 25. února roku 1948 a tím i Benešových dekretů. Když si pořádně přečteme a vyhodnotíme některá vaše vystoupení, kolegyně a kolegové prostřednictvím řídícího, i úvodní slovo paní ministryně, nejsem jediný, který si toho všiml, všimli si toho i novináři v kuloárech, tak de facto vy jste sami na to upozornili, že to nebezpečí tam existuje. A co je nejhorší, že tady ty stenozáznamy, které tady zaznívají, pokud ten zákon bude takto násilně prosazen, jak v současnosti je prosazován, tak mám obavy, že tyto stenozáznamy budou využity těmi, kteří se budou domáhat majetkového narovnání v duchu tohoto zákona. Samozřejmě i těch, kteří se budou domáhat z důvodů nerovnosti, protože řešení, které se tady navrhuje, je velkorysejší, zejména v oblasti finanční kompenzace, než to narovnání, které doposud u fyzických restituentů bylo prováděno.

V tom, myslím si, že bychom také měli být zodpovědní a dávat si pozor, abychom vlastně nenahrávali těm, kteří budou chtít stav tohoto projednávání nakonec zneužít ve svůj prospěch. To myslím zejména ty, kteří se budou chtít dostat pod rok 1947, to znamená pod Benešovy dekrety.

My jsme tu byli obviňování z toho, že zneužíváme toto pro lacinou volební kampaň a já bych stejně tak mohl říci a sdělovat, že zákon s ohledem na novelizaci daňových zákonů, kde se praví, že po nabytí tohoto majetku bude moci být majetek prodán a v prvém prodeji že nebude podléhat dani z převodu nemovitostí, tak já bych to mohl také označit, že to je vlastně jakýsi prostor pro tunel, aby se velmi snadno mohly tyto majetky od těch, kteří je nabudou, získat.

Tady také zaznělo, že sociální demokracie osm let byla ve vládě a že tento problém navrácení a vyrovnání křivdy na církevním majetku a majetku církevních organizací nevyřešila. Mohl bych říci, že pravice tu byla 14 let a také to nevyřešila. Ale nezapomínejte, a hovořili o tom i někteří církevní hodnostáři, že návrhy byly, vedla se jednání.

Pavel Dostál, když byl ministrem kultury, měl návrhy, které ovšem byly odmítnuty. Může někdo spekulovat, jestli nebyly odmítnuty proto, že se čekalo, až bude lepší politická konstelace v Parlamentu, aby prošly návrhy velkorysejší a získal se větší majetek.

Prosím, pane řídící, aby mě pan senátor neokřikoval. Když hovořil, také jsem ho neokřikoval.

(Škromach: Vyřídím, pane senátore.)

Pan senátor Škaloud hovořil o tom, že pokud by byl prosazen a realizován fond, ze kterého by byly církve financovány, že by ho ovládali úředníci. Nikdy takový návrh nepadl, vždycky bylo řečeno, že fond by spravovali zástupci církví a stát by tam měl podobný dohled jako má Česká národní banka u bankovních transakcí soukromých bank.

Kolik majetku církvi zůstane po letech vlastnění majetku, je otázkou. Mnoho církevních aktivních činitelů z nižších úrovní se obává, že majetku moc být nemusí, neboť se už dnes o majetek zajímají lidé, kteří se v minulosti velmi proslavili při překupování různého majetku i tunelování. Říkám to jako určitou prevenci, protože jsem přesvědčen, že to ve své podstatě může církve i poškodit. Nejsem ten, kdo by je měl hájit, byť jsem věřící člověk, ale na druhou stranu by bylo pokrytecké, kdybych se do takové úlohy stavěl.

Myslím si, že argument, že nebylo možné majetek sepsat a že by to bylo zdlouhavé, netransparentní a že by to nebylo možné, ale vydávat je možné? Veřejnost to nemůže pochopit a nemůže nikdo obstát, že takto je možné postupovat.

Tady také zaznělo, že jsme zadluženi zejména v krajích více než před 4 roky. Není to pravda, celkové zadlužení krajů je nižší. Je třeba k tomu připočítat i závazky, které za minulých krajských vedení byly učiněny.

Chtěl jsem uvést některé argumenty a reakce na vystoupení, která zde zazněla, protože se domnívám, že nebyla seriózní a že bychom se o církevním vyrovnání měli bavit seriózně. Myslím si, že bychom nalezli shodu v otázce navrácení majetku, který církvím patřil, což je doložitelné, že bychom nalezli shodu i na financování. Připadá mi smutné, když přijdu na faru a vidím, v jakých podmínkách tam farář působí. Je to vysokoškolsky vzdělaný člověk, zabezpečení tam není na úrovni, za to se přímo stydím. Na druhou stranu takovýmto způsobem předávat majetek, nedostatečně ošetřený, bylo by mi hodně smutno, kdyby za několik let majetek měly osvědčené firmy a osvědčení borci z dob kuponové privatizace, tunelování a převádění majetku. Chraň nás pánbůh, aby k tomu nedošlo, ale mám strach, že tento návrh zákona tomu dává směr. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedo. Jako další se do rozpravy hlásí s přednostním právem pan ministr Alexandr Vondra.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Pane předsedající, dámy a pánové, chci se ujistit, že na nás s právem přednostním se limit nevztahuje. Byl teď 12 minut. Nebojte se, není to o obstrukci. Tento návrh, který předkládá vláda, je návrhem velmi seriózním a je výsledkem velice seriózní, důkladné a dlouhé diskuze. Je unikátní, že se na něm shodli s vládní koalicí představitelé všech klíčových církví, což je poprvé při veškerých snahách, které za posledních 20 let byly učiněny. Troufám si tvrdit, že už žádné dlouhé diskuze nejsou potřeba, že tady splácíme dluh, který je starý více než 20 let a že je namístě spíše konat.

Projednáváme návrh zákona, který představuje poslední velkou kapitolu vyrovnání se s totalitní minulostí této země. Možná i proto vzbuzuje tolik odporu u některých lidí v této komoře. Samozřejmě nejedná se o neutrální majetkový transfer, ale o akt historické spravedlnosti. S trochou nadsázky si v galerii pro hosty můžeme představit všechny ty, na které dopadla pěst konfesní nenávisti komunistického režimu, mučení, pronásledování a další utrpení napravit nemůžeme. Majetkové křivdy, které komunistický režim v rámci boje proti věřícím obyvatelům uskutečňoval, zmírnit ale můžeme. A to je první klíčový cíl tohoto návrhu.

Padají tu návrhy a argumenty proti tomuto zákonu, ale vesměs jsou to argumenty demagogické a všechny do jednoho byly na odborné úrovni dávno vyvráceny. Přesto se pokusím na některé z nich poukázat a znovu na ně reagovat.

Říká se, že majetek církvi nepatřil, neboť byl stále státní. Proč tedy komunistický režim přijímal vyvlastňovací předpisy? Potřeboval komunistický stát okrádat sám sebe? Zápisy z pozemkových knih nebo také judikatura Ústavního soudu jasně svědčí, že církevní subjekty byly k 25. únoru 1948 plnoprávnými vlastníky církevního majetku a tudíž obava o prolomení hranice je tu naprosto zbytečná.

Nebo prý se bude vydávat majetek, který církvi vzal již Masaryk. Kdo umí číst, jasně se přesvědčí o opaku. Zmírňují se pouze křivdy uskutečněné po únoru 1948. Jestliže vlastnické právo k věci přešlo na stát před únorem 1948, nelze ji podle návrhu tohoto zákona vydat. Nebo by se prý měl vydávat majetek, který církvím nikdy nepatřil. Jak, to je mi záhadou. Proces vydávání majetku je takřka totožný s obdobným procesem podle zákona o půdě či zákona o mimosoudních rehabilitacích. Majetek se bude vydávat pouze na žádost, ve které církevní subjekty vždy přesně určí nárokové nemovitosti a současně doloží, že alespoň k únoru 1948 vlastnily. Jinak se takový objekt vydat nemůže.

Že vláda přesně neví, co se vydá? To je logické, neboť nemůže vědět, o jaké církevní majetky příslušné církevní subjekty požádají.

Vyvolává se tu dojem poskytování jakéhosi daru církvím. Podíleli jsme se například na takovém daru. Komunisté po roce 1948 zabírali funkční hospodářské celky, fungující podniky, stáda krav, s personálem, vybavením a udržovanými hospodářskými statky. My po 60 letech původnímu vlastníku vrátíme pouze pole, a to jen tehdy, pokud nebylo později zastavěné, a k tomu zchátralé technické budovy, tedy majetek, který má v porovnání s původním stavem prakticky zápornou hodnotu.

Asi nejčastěji se argumenty proti vyhraňují ve vztahu k finanční náhradě. K ní je také třeba v zájmu objektivity uvést několik informací.

Bylo to tady předsedou Senátu Štěchem zdůrazněno: Finanční náhrada je vynález sociální demokracie. Poprvé byla církvím navržena jako možné řešení majetkových nároků vládou sociální demokracie za Miloše Zemana. Tehdy se tomu říkalo renta a před více než 10 lety ministerstvo kultury pod vedením pana Dostála odhadlo, že výše renty má být 100 mld. Kč, teď je to 59. Finanční náhrada představuje spravedlivé ohodnocení majetku, který by mohl být církvím vydán, ale stát ho z nejrůznějších důvodů vydat nechce nebo nemůže. Jako někteří starostové velmi dobře víte, že to nemůže vydat kvůli obcím a krajům. Obce i kraje jsou přitom opakovaně Ústavním soudem ujišťovány, že mají počítat s tím, že se jich restituční nároky církví mohou v budoucnosti dotknout. Návrh zákona je tohoto břemene zbavuje a stanoví, že obecní a ani krajský majetek vydáván nebude a obce s ním budou moci začít nakládat.

Zcela opomíjeným pilířem návrhu zákona je přechod na nový systém majetkových vztahů mezi státem a církvemi. O tom se málo píše, o odluce. Stát se již do budoucnosti nebude podílet na financování života církví. To je velká změna zejména pro církve, z nichž pro mnohé to bude krok do neznáma. Přesto jsou připraveny tento krok učinit.

Sociální demokraté mají prý vlastní řešení, náboženské fondy, které by spravovaly historický církevní majetek a víno z něj by církvi milostivě poskytovaly. Mají asi špatnou paměť, ale byl to právě sociálně demokratický ministr Pavel Dostál, který jeden takový fond kdysi poslal do likvidace, čímž připravil katolickou církev o rozsáhlý majetek – mám na mysli náboženskou Matici. Nejvyšší správní soud označil jeho úkony v této věci za nicotné, majetkovým škodám se ale nezabránilo. Proč by měl církevní majetek spravovat fond řízený politiky? Prý můžeme hledat ještě nějaké vhodnější řešení. Ano, vždycky existují vhodnější a lepší řešení, v tomto případě ho ale hledáme už více než 20 let a ti, kteří nejvíce křičí, měli samozřejmě možnost toto řešení už dávno nalézt. Všem připomínám, že v současné době jsme ve vztahu protiústavní nečinnosti. Dvacetiletou nečinnost Parlamentu ve vztahu k vypořádání historického majetku církví označil Ústavní soud za porušení Ústavy. Jsme ochotni dělat alespoň něco pro existenci právního státu v této zemi, nebo jednoznačně nálezy Ústavního soudu budeme další roky ignorovat? Připomínám, že v takovém případě se církve svého majetku doberou tak jako tak, bude to jen složitější a bude to všechny stát víc, s většími náklady zejména pro stát.

Dámy a pánové, na závěr mi dovolte stočit téma ještě jiným směrem. Argumentace opozice proti návrhu zákona přesáhla dobrý vkus nejen billboardy s vyobrazením rukou preláta, ale i slovy pana Zaorálka o úloze církve v době nacismu. Vztah mezi katolickou církví a nacismem byl dobře popsán, encyklika Mit brennender Sorge odsoudila nacismus již v době, kdy ostatní přešlapovali. Duchovní byli pronásledováni nacistickým režimem, ten sám přitom považoval katolickou církev za svého hlavního nepřítele. Dovoluji si ocitovat věty Adolfa Hitlera:

Válka skončí a mým posledním životním úkolem bude vyjasnění církevního problému. Teprve pak bude německý národ zcela zajištěn. Nestarám se o zákony víry, ale nestrpím, aby se velebníček staral o světské problémy. S organizovanou lží musíme skoncovat tím, že se stát stane absolutním pánem. V mládí jsem byl přesvědčen o jediném řešení, chce to dynamit. Dnes vím, že se to nedá lámat přes koleno, církev musí uhnít. Musíme ji dostat tak daleko, aby na kazatelně stáli jen hňupi a v lavicích seděly jen staré báby. Zdravá mládež bude s námi.

Tolik jeho citát z 13. prosince 1941 v Berlíně.

Dámy a pánové, máme dvě možnosti – buď se k tomuto návrhu postavíme zády a budeme pokračovat v nečinnosti se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Obce nebudou moci nakládat se svými majetky, církev se bude obracet na Ústavní soud a náklady, které nás to budou stát, daleko převýší těch 59 mld., které se tady rozloženo do mnoha let navrhují k vypořádání.

Pokud tento návrh schválíme, odčiníme poslední křivdu, která ještě odčiněna za 20 let nebyla, obce budou moci nakládat s majetkem, dojde k odluce církve od státu a skončí interference státních manýr do života církevních společenství, která tam fakticky nemá v civilizovaném západním světě co dělat. Myslím si, že volba je jasná. Jsem pro to, abychom se k tomuto návrhu postavili čelem a řekli své ano.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Milan Pešák. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Milan Pešák:  Vážená paní ministryně, dámy a pánové, slovutný Senáte, nebývá mým zvykem příliš dlouho zdržovat a nebudu to dělat ani nyní. Blahovolně mně poskytnutých 10 minut určitě nevyčerpám.

Jsme nejblíže vyřešení otázky narovnání majetkových i finančních otázek s církvemi, jak jsme za uplynulých 22 let fungování demokratického státu byli. Máme možnost tuto šanci využít, máme možnost ji odmítnout a pokračovat v tom, co se dělo v uplynulých 22 letech v jednáních, která nikam nevedla. Proč nikam nevedla, resp. proč tato jednání byla úspěšnější? Protože ano řekla také druhá strana, které se toto řešení týká. 17 církví a náboženských společností řeklo ano, a to je ta historicky jedinečná příležitost, která dnes tady je a skýtá nám možnost problém vyřešit.

Zvažoval jsem a dobře poslouchal plusy i minusy, argumenty z jedné i z druhé strany, pro i proti, ale mé stanovisko bude pro tento zákon podpůrné, a to jak proto, že z majetkového hlediska mám jistotu, že nebude vydáno něco, co nepatřilo kdykoli do majetku církví a náboženských společností. Bude odblokován majetek, který prokazatelně dnes brání rozvoji měst a efektivnímu využívání těchto pozemků. Za nejdůležitější považuji, že bude nastartována odluka církve od státu.

Sdílím přesvědčení kolegy Sefziga, který říkal, že víra je důležitá pro samotné zdraví člověka. Umím si představit, že toto by stát mohl nějakým způsobem oceňovat, ale stejně respektuji a beru velmi vážně, že 80 procent občanů tohoto státu si to nemyslí, nechce být spojováno s církvemi nebo jakýmikoli jinými náboženskými společnostmi. Aby toho bylo dosaženo, je nutné také finanční oddělení. A to tento zákon startuje. Považuji to za velmi důležité.

Co jsem chtěl říci, v zásadě jsem řekl. Každý, kdo analyzuje, jak hlasování v této komoře Parlamentu ČR dopadne, je schopen téměř s jistotou předvídat výsledek. Proto jsem také vystoupil, že musím říci, že se mně nepříjemně dotklo odhlasované omezení doby a počtu vystoupení jednoho senátora. Každý, kdo přemýšlí, ví, že ve středu večer nelze činit jakékoli obstrukce až do neděle. Obstrukce nepovažuji za neslušné slovo, patří k parlamentní demokracii, ale nelze to protahovat do nedělní půlnoci. To ví každý. Omezení diskusního času a počtu vystoupení považuji v této situaci za chybu a za určitý projev slabších nervů na levé straně politického spektra. Je to škoda, mohli jsme tyto věci nechat doběhnout tak, jak by stejně doběhly. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore. O slovo se přihlásil pan senátor Jiří Oberfalzer.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Pane předsedající, dámy a pánové, nevím, jak začít, možná tím, že postupem debaty jsem se posouval na pozdější příčky, což přispělo k tomu, abych mohl zkrátit své vystoupení. Nastalo to zejména v době, kdy jsme tady přestali slýchat argumenty, které byly již několikrát vyvráceny, přesto před chvílí tady jeden zazněl. Doufám, že to moje vystoupení neprodlouží. Chtěl bych se ohradit proti jedné věci, která se tady permanentně šíří jako nějaká chiméra a postrach demokracie. Souvisí to s Topolánkovým balíčkem. V různých souvislostech je zde připomínáno, že Senát tehdy schválil institut nezabývat se. Tento institut je legitimní součástí jednacího řádu. Není žádnou hanbou ani prohřeškem proti demokracii, pokud je navržen. Ostatně po každém předložení zákona a zprávě zpravodajů vyzývá předsedající plénum, zda to nechce někdo navrhnout. Je to normální, jednací řád to zná.

Je zajímavé, že nemáme v jednacím řádu, jestliže nezabývat se znamená schválit bez rozpravy, mohli bychom uvažovat o tom, zavést si tam také neschválit či zamítnout bez rozpravy. Možná, že by tento návrh dnes zazněl, nevím. Nikoho z toho samozřejmě nepodezírám.

Pokud jde o nezabývat se tehdy, odsouhlasilo tento návrh 58 nebo 59, téměř ústavní většina senátorů. Znamená to, že tato ústavní většina senátorů by podpořila návrh schválit beze změn tohoto návrhu. Byl výsledkem koaličních dohod. Byl to mimochodem návrh, který srazil budoucí možný schodek státního rozpočtu ze 180 na 120 mld. Šlo o úsporu 60 mld. Miliardami se tady dnes hodně oháníme.

Nemusí se každému líbit, když tento institut bude schválen. Znovu opakuji, je v jednacím řádu a nemůžeme si to navzájem vyčítat. Také si nenamlouvejme, že délkou rozpravy lze změnit většinová podpora nebo většinová nepodpora. Rozprava výrazně nemění postoj senátorů, kteří si tyto postoje formují daleko předtím. Byl bych rád, kdybychom toto už nevznášeli, je to trapné.

Stejně legitimní – tady budu s rozporu s některými kolegy – je navrhnout zkrácení doby a počtu vystoupení senátora, protože to je v jednacím řádu. Nenapadejme se, když to někdo použije. Samozřejmě to můžeme komentovat, můžeme tomu přikládat nějaké významy, ale legitimní to je a je třeba se s tím vypořádat. Mně to vytvořilo problém. Nevím, jak budu schopen dvakrát naplnit 10 minut, ale doufám, že to po mně nebudete chtít.

K věci, která tady opakovaně byla vznesena, a před chvílí jsme ji znovu slyšeli z úst předsedy Senátu. Tento návrh Senátu neprolamuje 25. únor 1948. Znovu opakuji, co zde zaznělo: V zákoně je výslovně uvedeno, že řeší majetkové křivdy pouze do rozmezí 25. února 1948 až do 1. ledna 1990. Není to před únorem. V § 8, odst. 1, písm. h) je, že se tímto zákonem nevydávají žádné věci, které byly konfiskovány na základě Benešových dekretů. Nestrašte Benešovými dekrety a netvrďte, že prolomíme 25. únor. Byl zde zákon v roce 1948, který navrhoval vyvlastnění za úplatu. Protože k tomu nedošlo, tento návrh zákona nebyl naplněn, a tudíž se na to zákon nevztahuje. Majetek byl ukraden. Tímto zákonem se také neohánějme.

Kolega Horník tady upozornil na to, že zanedbáváme potenciální výnos daně z nemovitostí, který se stane pozitivem na straně státu při uplatnění tohoto zákona. Tímto zákonem získá stát plus minus 59 miliard majetku, který nevídá. To je další pozitivum na straně státu. Tento majetek bude splácet 30 let. Je to dobrý leasing, když tam není úrok a je tam jen inflace. Myslím, že bychom si měli i na tyto věci poukázat.

Národohospodářská fakulta Vysoké školy ekonomické vypočítala, že stát si majetkově přilepšil využíváním z konfiskovaného majetku církví zhruba ve výši 170 mld., a my se zde bavíme o vydání majetku částečně naturálního, částečně kompenzačního finančně ve výši 134 mld. Pořád jsme na tom vydělali, byl to dobrý kšeft, nebýt toho, že je zcela nemorální.

Budeme zde vracet 59 miliard v penězích, 75 v naturáliích, ale stát na tom vydělal 170 mld. To, že se peníze rozfofrovali na něco jiného, to je smutné, kdyby se to dávalo na nějaký fond, dnes to hravě zaplatíme a nemusíme se tady o tom bavit.

Dámy a pánové, od listopadu 1989 za několik měsíců uplyne 23 let. Nedávno jsme schválili zákon o odškodnění účastníků 3. odboje.

Doufám, že se nám i letos podaří uskutečnit toto odškodnění a napravit tak křivdy, které způsobil minulý režim, v době kratší, než kterou požadoval Masaryk, to je 50 let. Já bych si přál, abychom to stihli ještě za mého života. Děkuji za podporu.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Já vám také děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan senátor Petr Pakosta.

Senátor Petr Pakosta:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, já z toho zákona, který teď leží před námi a který projednáváme, nejsem nadšený. Myslím, že stejnými slovy tady svého času uváděl náš kolega Pavel Lebeda, omlouvám se, že si ho beru do úst, zákon, nebo svůj postoj k zákonu o účastnících protikomunistického odboje. Nejsem z něj nadšený. Myslím si, že velká část toho, co tady zaznívá negativního na adresu zákona, má svůj reálný základ. Já si myslím, že je veliká škoda, že opozice nebyla přizvána k tomu, když se tento zákon projednával – nejdřív ve formě nějakých zásad a poté samozřejmě v paragrafovaném znění. Je to velikou škodou a už to pravděpodobně nepůjde odčinit.

Je jasné, že pro nás nebude příjemné, když zákon přijmeme. Na druhé straně je jasné, že nebude pro nás příjemné, když ten zákon nepřijmeme. Hovoří se o církevních restitucích. Já připomínám, že se ten zákon jmenuje "o majetkovém vyrovnání s církvemi". Čili nemáme zde nějaký návrat k nějakému předchozímu stavu, ale vzniká nám zde nová kvalita.

Navíc připomínám, že se píše rok 2012 a je velikou ostudou, že tuto záležitost už dávno nemáme vyřešenu.

Porovnávám-li a dávám-li na misku vah argumenty pro schválení tohoto zákona a proti němu, pak bohužel musím konstatovat, že převažují argumenty, aspoň u mě, pro. A proto bez nadšení, bez nějakých emocí, částečně i se skřípěním zubů jsem připraven tento návrh podpořit. Rozhodně nebudu hlasovat pro návrh zamítnout, tak jak zde zaznělo. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore. Pane místopředsedo Škromachu, chcete vystoupit s právem přednosti? Prosím, máte možnost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážený pane předsedající, paní ministryně, paní senátorky, páni senátoři, jenom krátká poznámka k vystoupení pana ministra Vondry. Já myslím, že základní problém zodpovědnosti je na způsobu, který zvolila vláda. A vláda společně s církvemi se rozhodla, že využije většiny, kterou má v Poslanecké sněmovně, nebo měla v té době, a že prostě nebude o té věci jednat s opozicí. Já jsem přesvědčen o tom, že základní chybou bylo, že k těmto jednáním nebyla přizvána i opozice, tak aby se hledalo kompromisní řešení, které by bylo možno najít v této věci. Ideologizace, která tady nastala, byla jednoznačně silovým prosazováním těchto církevních restitucí ze strany vlády. A jestliže nebude tento zákon schválen, jestliže ho Senát zamítne a Sněmovna neschválí, pak plnou zodpovědnost nese tato vláda. Nehledala řešení, které by bylo stabilní, dlouhodobé. Stejně tak je tomu i v jiných věcech. Myslím si, že i chybou církví bylo, že netrvaly na tom, aby se těchto jednání zúčastnila i parlamentní opozice.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore, pane místopředsedo. Slovo má paní senátorka Jana Juřenčáková.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Děkuji za slovo, pane místopředsedo, paní ministryně, kolegyně a kolegové. Při dnešním projednávání návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi jsme slyšeli už spoustu argumentů, proč tento zákon zamítnout. Přiznám se, že i já mám určité pochybnosti a některé věci mi jsou nejasné, a tak jak řekl i můj předřečník, ze zákona nejsem nadšená. Otevřeně tady sděluji, že jsem při projednávání tohoto návrhu zákona podjatá, protože při sčítání lidu uvádím informaci, že jsem římskokatolického vyznání. Jsem pokřtěná, biřmovaná Kateřina, vdávala jsem se i v kostele.

Už tady bylo také šesté přikázání z Desatera Božích přikázání, které zní "nepokradeš". A co tady nikdo z vás nemůže popřít, je to, že zákon č. 218/1949 Sb. ze dne 14. října 1949 říká, že veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.

Stát kdysi v minulosti něco církvím sebral a dnes tady řešíme, jak tyto věci vrátit.

Zazněla tady spousta argumentů, proč je návrh zákona špatný. Já bych však ze strany sociální demokracie očekávala, že předloží pozměňovací návrh, který bude za těmito argumenty následovat.

Dnešní návrh zákona reaguje na nález Ústavního soudu, určitě není dokonalý, ale snaží se situaci řešit a na jeho znění se shodli zástupci církví, náboženských společností a státu a čeká na něj spousta obcí a měst, které mají zablokované majetky.

Dnes ráno jsem se rozmýšlela, zda se na jednání Senátu neobléci do černého. A víte proč? Ne že bych ráda chodila v černém, smutku jsem si užila v rodině hodně, ale proto, že je mi smutno z toho, co se ve společnosti rozpoutalo. Rozdmychávání vášní, závisti a nenávisti, to je důsledek předvolebního boje. Bylo tady už řečeno, že to není předvolební boj. Tak se tedy ptám, proč ve Zlínském kraji a na Vysočině se mají billboardy proti církevním restitucím omezit. Církve a náboženské společnosti se staly rukojmími v boji politických stran. To jste chtěli? Já ne. Zlo vyvolává zlo a bezpráví vyvolává další bezpráví.

Zástupci církví včera vyzvali poslance a senátory, aby tento návrh zákona nepřijímali a snažili se v široké diskusi najít společensky přijatelnější řešení. Obávám se, že tato výzva přišla pozdě a příkopy mezi skupinami občanů byly uměle vytvořeny velmi hluboké. Obávám se také, že v případě, kdy bude tento zákon v této podobě přijat, budoucí politická reprezentace jej může zase zrušit a budeme zase na začátku. Na druhou stranu se však také obávám, že pokud nebude zákon přijat, v případě soudních sporů mohou být finanční náklady možná ještě větší než v navrhovaném zákoně.

Mně se také nelíbí, že ČSSD si udělala z církví a náboženských společností třídního nepřítele. Vždycky jsem bojovala proti bezpráví, a proto dnes nemohu jednat jinak, než jsem kdy jednala v minulosti, a nebudu hlasovat pro zamítnutí zákona. Narovnání by mělo být. Mělo by být za rovných podmínek. Ale v dnešní situaci už je cokoliv udělat pozdě. Možná se ve Sněmovně nenajde 101 poslanců, kteří přehlasují zamítnutý zákon v Senátu. A to už potom bude otázka, co bude dál. To nikdo nevíme. Takže možná se tady dneska dohadujeme zbytečně. Vždycky říkám – děj se vůle Boží. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, paní senátorko. Slovo má pan senátor Pavel Trpák.

Senátor Pavel Trpák:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, mnoho myšlenek zde již zaznělo. Rozhodně je nechci opakovat. Rozhodně ani nechci blíže rozebírat historii a zákony z doby minulé i velmi dávno minulé. Dovolím si jen pár poznámek. Pokud se nechceme dopustit dalších křivd, je mimořádně důležité v případě nápravy majetkových křivd minulosti postupovat výhradně výčtovým způsobem. Pokud se nechceme vrátit před rok 1781 a reformy Josefa II., je nezbytně nutné ponechat si kontrolu státu nad užitím majetku a hlavně zajistit jeho nezcizitelnost.

Zároveň je třeba vyjasnit si postavení Náboženské matice. Dle § 18 odst. 9 navrhovaného zákona práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne účinnosti tohoto zákona církev římskokatolická. Náboženská matice jako nástupce náboženských fondů založených Josefem II. by měla zůstat samostatným subjektem, jehož účelem je správa části majetku římskokatolické církve a výnosů z něho. Do 25. února 1948 byla považována za veřejný fond státem spravovaný a doplňovaný, od majetku církve a státu však rozdílný. Obávám se, že navrhovaná podoba zákona církve mimořádně poškodí, neboť vytváří dojem, že církvím jde jenom o majetek, naprosto se vytrácí obsah a hlavní smysl. Tím je přece pastorační činnost a péče o otázky sociální. Smyslem práce církve přece není obchodování, rozmnožování majetku a burzovní spekulace. Pokud převáží názor, že církve mají právě toto dělat, tak se hodně bojím o budoucnost.

Společnost, která následkem historické zkušenosti, například násilné rekatolizace v době pobělohorské, je k otázkám víry velmi zdrženlivá až kritická, bude tímto postupem ohrožena. Lze očekávat další odklon od víry a hodnot, na kterých je naše společnost založena. Mám na mysli hodnoty jako solidarita, obětavost, schopnost vnímat problémy bližních. Z tohoto důvodu navrhuji zákon zamítnout a připravit jiný, v jiné podobě.

Jenom pár poznámek k té jiné podobě. Myslím si, že by bylo důležité vracet majetek jenom výčtovým způsobem, vrátit se k myšlence náboženských fondů, tak jak fungovaly před rokem 1948, hledat způsob, jak zajistit činnost církví, ať již jde o vlastní náboženskou aktivitu nebo o poskytování sociální, případně zdravotní péče. Hledat způsob, jak odškodnit oběti totalit. Zde mám na mysli především šoa, nebo jak se běžněji říká holocaust, v době nacistické okupace. Myslím, že otázek je před námi hodně a pokud půjdeme silovým způsobem, předpokládám, že ničeho rozumného nedosáhneme.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore. Slovo má pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, milé kolegyně a kolegové. S tím, že tady vícekrát zarezonovala otázka jakéhosi fondu, který byl také jedním z návrhů ze strany sociální demokracie, tak když jsem se připravoval na jednání ÚPV a domníval jsem se, že by tam mohl padnout nějaký pozměňovací návrh v tomto smyslu, tak jsem se dotázal předem ústavních právníků, jak se dívají na tuto otázku. A ta záležitost, protože nejsme v roce 1781, v té době naše ústava neexistovala a dnes již existuje, je v zásadě řešena tím, že státní kontrola hospodaření s církevním majetkem je v rozporu s ústavně garantovanou nezávislostí církví i s judikaturou Ústavního soudu.

Naše ústava takové omezení vlastnictví nezná. A to je ten problém, který v zásadě zase máme vyřešený, protože kdybychom o této úpravě chtěli diskutovat, tak není možná. Je to pochopitelné, jestliže vlastnictví se ctí, tak já si také nedovedu představit, že se naráz někdo rozhodne, že můj dům jen tak, rozhodnutím zákonodárce, vloží do nějakého fondu a bude mě kontrolovat, jak s ním nakládám. Je to totiž o tom, a tady se vyjádřím k některým předřečníkům, že my nemáme diskutovat, nediskutujeme o tom, co církve s tím udělají, jaký je jejich úkol atd. Tady jde o to, že majetek jim byl vzat a má se jim vrátit. Je to zkrátka majetek nějakého subjektu. A to je rozhodnutí, a o tom je ta judikatura Ústavního soudu.

Já samozřejmě neberu nikomu právo se vyjadřovat z tohoto místa k veřejně prospěšným společnostem, k církvím atd., jestli dělají práce dobře nebo špatně. To právo máme především ve chvíli, kdy jim dáváme státní peníze a pak je kontrolujeme. To právo je stejné i u soukromých subjektů. Ale tady jde přece o oddělení těchto dvou rovin, kdy my dnes mluvíme, nebo měli bychom mluvit jenom o tom, že se ten majetek vrátí.

Druhá věc je, o které jistě mnozí víte a kterou mi tady připomněli někteří také – je skutečně zvláštní, že nám nevadí, že v těch lesích, tedy státních, a zároveň dneska ještě státních, přitom to jsou konfiskované majetky církvím a náboženským společnostem, řádům, se krade, jenom to fičí. Dělají se sto milionové kuchařky, vyvádí se majetek po miliardách, a to doposud v zásadě nikomu nevadilo.

Další věc, která dneska nastala – ukázalo se, že ty slavné tendry, proti kterým jsem dříve hodně bojoval, se nakonec prosadily, a jak to dopadá! Ti, kteří je vysoutěžili za ty nesmyslné ceny, odstupují, společnosti jim padají, a především jde o to, že naši lidé – mnozí – ztratili práci v těchto lesích. Věřte mi, že všechny tyto malé společnosti, jednomužné společnosti, to znamená osoby samostatně výdělečně činné, kterých především v Beskydech – to je oblast, kterou já dobře znám – je spousta a normálně si tam vydělávaly peníze, tak dneska jsou na úřadu práce, ty se jenom těší, až se konečně ten majetek rozdrobí, až se vrátí těm, kterým patří, protože dneska už dělají jenom u soukromníků. Ale státní lesy jim tu práci nedají. Tito lidé se samozřejmě těší na to, až se to vrátí církvi a ona je tam zaměstná. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane kolego. Slovo má pan senátor Vítězslav Jonáš.

Senátor Vítězslav Jonáš:  Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, já jsem zvyklý vždycky z dlouhých jednání obecního zastupitelstva na závěr říci, čeho se vlastně problematika týká. Protože v těch dlouhých diskusích vždycky zanikne hlavní podstata věcí. Já bych takto učinil s dovolením i dnes. Proto jsem se přihlásil na závěr, abych řekl hlavní body, které cítím, které by měly zaznít, a shrnout důvody našeho kroku. Jde o to, aby stát mohl ukončit finanční přispívání na provoz církví a náboženských společností. Aby mohl ukončit blokaci pozemků původně vlastněných církvemi a náboženskými společnostmi a tím umožnit rozvoj obcí a měst. Ukončit nenormální stav právní nejistoty v oblasti vlastnických vztahů k nemovitostem v České republice a tím podpořit rozvoj investičních aktivit v budování odpovídající infrastruktury a přispět k rozvoji trhu práce. V neposlední řadě ukončit vyrovnávání s komunistickou minulostí částečným odškodněním a tím uzavřít kapitolu totalitního režimu. Jsem pevně přesvědčen, že zákon o majetkovém vyrovnání je kompromisní, že je v zájmu jak církví, náboženských společností, tak státu i celé společnosti. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore, a slovo má pan senátor Stanislav Juránek.

Senátor Stanislav Juránek:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegové a kolegyně.

Já bych byl moc rád, kdybychom teď v tuto chvíli zapomněli na to, že víme, jak máme hlasovat. A byl bych moc rád, kdybychom si sami pro sebe odpověděli na některé otázky. Já to budu říkat čistě osobně a budu některé ty odpovědi říkat za sebe. A zkusím říct ten svůj postoj k této otázce, k tomu dnešnímu zákonu, který schvalujeme.

Ten zákon mě zajímal ještě před tím rokem 1992, než vznikla Česká republika a než se začal projednávat. Když začínalo Občanské fórum, byl jsem jeho mluvčím v rámci Jihomoravských státních lesů a byla tam jedna věc, byla tam řada zásad. A jedna z těch zásad, byla, že byl požadavek odluky církve od státu. Pro mě to byla a stále je otázka svobody církve, která není svobodná. A já jako člen církve jsem se cítil velmi nesvobodný, když stát diktoval v minulé době i s církevními tajemníky, co ta církev bude dělat, jestli budou její představitelé nebo nebudou mít nějaké právo.

Proto jsem si teď položil jenom tu otázku, jestli teď, když stojím na té straně toho zákonodárce, což jsem v roce 1990 nestál, jestli skutečně jsme došli po tak dlouhé době k tomu, abychom to konečně mohli uskutečnit. A tak jsem se ptal jako první otázku, jestli je to spravedlivé? To, co je v tom zákoně, to, co ty církve dostávají. Já jsem slyšel – každý z vás si na to zkuste odpovědět sám – já to cítím, že to spravedlivé je. A je to možné část této věci napravit. Proto jsem si řekl, že můžu pokračovat dál dalšími otázkami.

Je to na dobrý účel, jestliže ty peníze jsou teď pod kontrolou státu, jestli ten majetek a výnos z něho jsou pod kontrolou státu, může to jít na dobrý účel? Tady vám řeknu, že si vybavuji jednu z věcí, když jsem byl starostou, později hejtmanem, když jsem si to spojil skutečně se záležitostí dobrovolných hasičů. My jsme dobrovolné hasiče jako takové naprosto neuznávali, v rámci městské části, kde já jsem byl. Zdáli se nám zbyteční, říkali jsme si, žádné nebezpečí nehrozí.

V roce 1997 přišla povodeň a my jsme najednou zjistili, že je potřebujeme. Já se ptám, jestli náhodou teď v téhle době není otázka – to říkám za sebe, ale každý si zkuste odpovědět sám za sebe, jestli není otázka nějaké morální povodně? A já řeknu jen takovou zkušenost, která mě teď několikrát v poslední době zasáhla, jestli opravdu nepotřebujeme takovou věc, jako je třeba hospic?

Můžeme mluvit o dalších věcech, ale chci se vejít do těch deseti minut, a tak zkusme se podívat i na další věci. Jsou to třeba i chráněné dílny. A já jsem si odpověděl tedy, že ten účel, na který by tyhle prostředky šly, je dobrý. A z pohledu státu je to podobné jako podporovat jiné účely, jiné oblasti, které něčemu pomáhají. Pak jsem si říkal tu věc, která tady zazněla dneska mnohokrát, jestli je to dostatečně projednané. Po jednadvaceti, respektive po dvaceti letech, tak, jak se to vezme, nenašel jsem, že by se tady objevila nová neřešená otázka. Je mnoho kombinací, žádná z nich nevyšla.

Nicméně mám teď tento závěr, který vyplývá ze stanovisek těch, kteří jednali, a zcela logicky nejednáme my jako Senát, jedná exekutiva, to znamená, já mohu říci, že v tuto chvíli je to nejenom projednané, je to dohodnuté. Může se nám to líbit nebo nelíbit, moje připomínky, které jsem k tomu měl – a měl bych jich řadu – tam určitě zahrnuté nejsou, ale beru, že jsou dohodnuté. To znamená, je to trošku dál, je tam slib. Je tam určitý slib, který tady už byl za někoho dán.

A pak je ovšem důležitá otázka, jestli je to pro stát výhodné? A já se nechci teď vracet a říkat konkrétní věci. To tady zaznělo, a zaznělo to z obou stran různě, já si troufnu říct, že je to výhodné pro stát. Když si vezmu ty skutečnosti, které tady zazněly, které mluví o tom, kolik se bude platit církvím, pokud tento zákon neprojde, je to pro stát výhodné. Nejenom finančně, ale je to výhodné pro tisíce obcí, pro kraje, umožňuje to rozvoj a je zde oblast lesnictví, o kterou musím zavadit, protože jsem lesák. A tady řeknu jednoznačně – momentálně situace je taková, že jsme nevěděli, když jsme šlechticům dávali lesy, jestli to bude nebo nebude výhodné pro les, jestli jsme je dávali Baťovi – taky Baťa má lesy svoje, tak jestli, když se vrátí těch 6000 ha, tak jestli to něco přinese? Ale jsou zde také historické majetky obcí. Mimochodem historické majetky byly dány jenom na základě prohlášení obcí, že jim patří, takže i takovýmto způsobem se to vlastnictví rozhodovalo v rámci historického majetku obcí.

Tak teď řeknu za lesy, že nejlepší hospodáře najdeme mezi městskými šlechtickými lesy a co se týká Bati. Je mi to líto, moc bych si přál, aby to nebyla pravda. Proto tedy řeknu, že když se ptám, jestli je to výhodné pro stát, tak i z hlediska lesnictví to výhodné je.

A poslední věc, kterou jsem si dal, je, jestli je vhodný čas? A já říkám, každý čas byl vhodný, ale momentální čas je vhodnější. Já jsem přesvědčený, že neexistuje vhodnější čas, protože to také bude výzvou pro tu druhou stranu. Já tady totiž stojím za tu stranu, za kterou jsem tady sliboval – a já jsem sliboval osobně, protože jsem na první zasedání přišel pozdě – a říkám, že pro tuto stranu je to výhodné. A co se týká církví, ty musí samy ukázat, jak potom této věci využijí ve prospěch těch ostatních.

Já si přeji, abychom se nad tím zamysleli, ať budeme teď hlasovat jakkoliv. Protože myslím, že je dobré, abychom takto přemýšleli o všech zákonech, o kterých rozhodujeme. A já jsem přesvědčený, že nikdo nepochybí, když v současné době bude hlasovat pro. Ale velmi si přeji, abychom tady nad těmi zákony vždycky diskutovali, abychom se vzájemně slyšeli a abychom zkusili také někdy přiznat, že ten náš názor není v tuto chvíli ten nejlepší, abychom ho dokázali i změnit. Myslím si, že to není projevem slabosti, ale projevem síly.

Mohu vás jenom ujistit, že v roce 1989, když jsem uplatňoval požadavky Občanského fóra v rámci Jihomoravských státních lesů, jsem si nemyslel, že některý z těch požadavků – a tento už je poslední – nebude naplněn v roce 2012. Věřím ale, že se tento zákon podaří naplnit. A toto přání a tento požadavek Občanského fóra že bude splněn alespoň v roce 2012.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane kolego, slovo má pan senátor Miroslav Škaloud.

Senátor Miroslav Škaloud:  Vážené senátorky a senátoři, dovolte mi krátkou odpověď na otázku, která zde na začátku padla, a na kterou odpovězeno nebylo. Domnívám se, že je důležitá.

Kolega Hajda – coby zpravodaj garančního výboru – zde hovořil o tom, že církvím se předává daleko větší majetek, než by bylo vhodné. A uvádí, že majetek je předražený o 54 miliardy korun. S tím, že dosud se v případě zemědělské půdy oceňovala půda 10 – 11 Kč, a v případě lesa 9 – 10 Kč. A návrh zákona počítá se 44 Kč v případě půdy. To je samozřejmě živná půda pro zajímavé titulky v médiích. Např. jeden z nich z dneška zní: "Je to loupež za bílého dne, církvím chtějí dát třikrát až čtyřikrát víc, než je skutečná cena jejich majetku."

A dále pak v textu – citují senátora Hajdu. Takže, dovolte mi, abych vysvětlil, z čeho podle mě vzniká tento rozpor v cenách.

Pokud jde o zemědělskou půdu, tak tou se rozumí půda, v rámci tohoto zákona, která byla zemědělská v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Celá ta část tehdejší zemědělské půdy se dnes nachází v zastavěných plochách velkých měst, např. v Praze, Brně, kde je její cena mnohem větší než cena zemědělské půdy ve venkovských oblastech. Na příklad cena zahrad u budovy bývalého Arcibiskupského gymnázia v Bubenči se pohybuje kolem 10 000 Kč/m2. Zemědělská půda v rámci tohoto zákona zahrnuje 4 druhy pozemků. Pozemky kultura – zahrada, které se nacházejí v zastavených územích obcí a měst, pozemky kultury – sad, pozemky v blízkosti zástavby, kde se předpokládají další rozšíření a jsou v dostupnosti inženýrských sítí, a pozemky v tzv. volné krajině, kde se urbanistický rozvoj nepředpokládá a pouze tato část představuje typickou zemědělskou půdu, tak jak je dneska. Ocenění se provádělo tak, že byly zjištěny průměrné ceny za jednotlivé typy pozemků za celou Českou republiku.

A původní církevní majetek je rozprostřen poměrně rovnoměrně, a to vedlo předkladatele k tomu, že bylo možno použít průměrné ceny za celou republiku pro účely tohoto zákona. A zprůměrováním cen těchto 4 druhů pozemků za celou Českou republiku se došlo k průměrné ceně zemědělské půdy ve výši 44,48 Kč/m2.

A vzhledem k tomuto postupu je výsledná cena vyšší, nežli běžně uváděná tržní cena zemědělské půdy pouze na venkově, kde se zemědělská půda nejvíc prodává. A to je možná důvod tohoto silného tvrzení senátora Hajdy o nadhodnocení majetku, který se přiznává církvím.

Kdybych to shrnul, tak rozdíl je v tom, že pan Hajda a ostatní, kteří to citují také, že on má na mysli současnou zemědělskou půdu na venkově, a zákon bere v úvahu zemědělskou půdu, která je předmětem vydávání. Takže to je z roku 1948. To je naprosto jednoznačné, průhledné, a není to žádná loupež za bílého dne. Ale přiznám se, že to má ohromný mediální dopad na neinformované lidi.

Jinak to, protože bylo schváleno to ocenění různými poradenskými firmami, vládními expertními komisemi, to už je zbytečné tady citovat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore, o slovo se přihlásil pan senátor Miroslav Krejča. Prosím, pane senátore.

Senátor Miroslav Krejča:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové, přicházím bez papíru, tak tušíte, že to bude stručné, že to nebude rozvleklé.

Musím se s něčím svěřit, k něčemu přiznat. Když jsem ráno přicházel do jednacího sálu, nebyl jsem rozhodnut, jak budu hlasovat. A bohužel, bohužel to nevím ani po celodenní diskuzi. Je mi velice smutno, že nemůžeme jednoznačně a konkrétně uzavřít tady tu víc jak dvacetiletou martyrii, která se týká vyrovnání státu s církvemi, je mi smutno z toho, že diskuze, která tady dneska probíhala, neprobíhala v předchozích týdnech a měsících mnohem intenzivněji, mnohem veřejněji, tak, aby konečná podoba zákona byla přijatelná pro většinu zákonodárců.

V této situaci já nedokáži podpořit tento zákon, ale nedokáži jej ani zamítnout. To jsem vám chtěl říct za svoji osobu.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji, pane senátore. Pan senátor, pan místopředseda Zdeněk Škromach má právo vystoupit přednostně, prosím.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři.

Já bych si dovolil pozdravit i jménem občanů, kteří nás sledují na veřejných sítích, na internetu, na Facebooku apod., a musím říct, že i z mého volebního obvodu jsem necítil nějaký velký tlak na to, aby církevní restituce v té podobě, tak, jak jsou, byly realizovány. Ale necítil jsem ani ohrožení víry. Nakonec na Hodonínsku, Kyjovsku, Břeclavsku je určitě hodně lidí, kteří věří, a nechodila žádná procesí a neříkala, schvalte ten vládní zákon, ten je správný. Spíš naopak.

A rád bych tady citoval, protože kdybych měl citovat většinu těch dalších sdělení, která dostávám maily a na Facebooku apod., tak by to byly takové ty, jak se v televizi pípá. A to by bylo vypípáno. A já myslím, že je dobré, a nebylo to ani z programu sociální demokracie, tak, jak tady někteří naznačovali, ale jeden přítel mi napsal – jmenuje se Oldřich – a napsal: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. K jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Bible Matouš 6/24." Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane místopředsedo, jako poslední zatím se přihlásil pan senátor Jiří Dienstbier.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, paní ministryně, kolegyně, kolegové.

Já jsem chtěl jenom stručně reagovat na jednu část debaty. Protože tady se zmiňuje, že tady probíhá jakási válka sociální demokracie s církvemi nebo předvolební boj. Chtěl bych zdůraznit, že náš postoj je dán tím, že považujeme návrh zákona za hluboce nespravedlivý, a není to jenom náš postoj, je to i postoj řady věřících různých křesťanských církví. A já bych si tady dovolil několik stručných citací z včerejšího prohlášení křesťanů, kteří se právě k různým církvím hlásí. A jsou to teologové, jsou to faráři, je to dokonce biskupka jedné z křesťanských církví – takže významní zástupci těchto církví.

A to prohlášení konstatuje toto: "Jako křesťané různých církví, kterým leží na srdci osud našich církví a jejich dobré jméno, vyslovujeme zásadní nesouhlas s navrhovanou podobou zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody."

Další citace: "Jsme přesvědčeni, že budoucnost církví nelze stavět na majetcích z minulosti, ale na současné živé víře a ochotě k oběti. Nesouhlasíme s tím, že církve se navrácení majetku ve spojení s odškodněním podle vládního návrhu dostanou do privilegovaného postavení oproti jiným právnickým osobám. To podle nás odporuje samotnému smyslu církví a staví na hlavu Kristovo učení."

A poslední citace: "Současný návrh zákona počítá s tím, že se římskokatolická církev vzdává přibližně 20 % finančního odškodnění ve prospěch menších církví. To podle nás nestačí, je potřeba mít téměř respekt a úctu ke stále rozhodnější většině našich spoluobčanů, kteří se k žádnému křesťanskému vyznání nehlásí. Schválení navrhovaného zákona bez širšího konsensu výrazně prohloubí příkop mezi křesťanskými občany a ostatní veřejností. Pro nás křesťany a občany této země to bude zahanbení. Církve sice budou mít majetky, ale lidé k církvi nenáležející se k nim otočí zády."

Toto je poměrně silné stanovisko věřících různých křesťanských církví. A zaznamenal jsem i podobné názory. Nakonec i náš kolega Šilar tady vyjádřil také výhradu k té finanční podobě odškodnění. Takže není to žádná válka s církvemi, není to jenom žádný předvolební boj, ale je to doopravdy hluboký nesouhlas s tou navrhovanou podobou zákona, který není jenom otázkou nějakých politických stran, ale i samotných věřících.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore, zatím jako poslední vystoupil - nebude poslední - pan senátor Miloš Malý.

Senátor Miloš Malý:  Pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové.

Ústavně právní výbor, jemuž jsem měl tu čest předsedat, když se projednával tento tisk, se opravdu zabýval touto materií velmi podrobně. A samozřejmě jsme znali stanoviska Ústavního soudu, na která je teď odkazováno. Musím samozřejmě podotknout to, že Ústavní soud jako takový zkonstatoval, že je třeba vydat zákon, ale neřekl nic o obsahu. Obsah musí vytvořit zákonodárci. Pokud mluvíme o nápravě některých křivd, samozřejmě nemůžeme všechny křivdy napravit. Protože chceme-li udělat nápravu něčeho, můžeme se dopustit křivdy na někom dalším.

Když se podíváte, jak je ten zákon konstruován, tak nám zde vznikají právnické osoby, které jsou – teď hledám správné slovo – které obdrží ze státního rozpočtu určitou kompenzaci za něco, co jim nikdy nebylo vzato. Na druhou stranu dalších 17 let bude placeno to, co bylo podle původního zákona, to znamená na provoz církví. Mimo to 30 let bude splácen objem peněz, který byl dohodnut, a který bude samozřejmě navýšen o určité procento inflace.

Tak se dostáváme do situace, že nám zde vznikají rovní a ještě rovnější. Otázka je, zda někdy se v tomto státě někdo zabýval odškodněním jiných právnických osob? Protože právnická osoba, jak zde správně bylo řečeno, pokud se týká majetku, tak ten majetek je jeden. A majetek má vždy jenom - to majetkové právo - jeden stejný obsah pro všechny jak fyzické osoby, tak všechny právnické osoby. Ale tady zavádíme, že některé právnické osoby nikdy odškodněny nebudou, a některé, které dostaly příslib, že budou přiměřeně odškodněny, dostanou vše, a ještě nádavkem navíc na vlastní provoz.

Otázka je, zda s tím souhlasí občané této republiky? Občané této republiky se vyjadřují dost pregnantně. Operují s tím, že bychom se měli s církvemi vypořádat přiměřeně. To znamená, že málokdo je proti tomu, abychom církvím část majetku vrátili a odčinili nějaké škody, ale ne, abychom napáchali další škody a na dalších 30 let zadlužili naše potomky, jak samozřejmě současná vládní garnitura ráda říká, že nerada někoho zadlužuje. Tak tím vytvoříme pro naše potomky dalších 30 let splácení, včetně obsahu, kdy ani nevíme, jestli budeme mít z čeho splácet.

A mně to připomíná příběh jednoho města, které bylo velmi bohaté. Mělo hodně prostředků, takže každému, kdo potřeboval, dali na jeho provoz. Jednoho krásného dne si museli na to, aby mohli někomu dát, půjčit. A my jsme v situaci, kdy chceme odčinit škodu, ale musíme si na to půjčit. A musíme si na to půjčit u bank. Bank, které jsme v podstatě sanovali. A zase z prostředků, které byli od našich spoluobčanů, z jejich daní. Takže my se dostáváme do koloběhu, kdy začínáme věci, které mají být spravedlivě narovnány, začínáme se posouvat do pozice, kdy způsobujeme další křivdy, které bohužel už asi nikdo nenarovná. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore. Paní místopředsedkyně Senátu Alena Palečková využije přednostního práva vystoupit, takže má slovo.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. Já budu tentokrát opravdu velmi stručná.

Já jenom tady cítím takový pocit, že my tedy církvím něco dáme, ony budou mít majetek a budou z něho týt a nebudou nic dělat. Já mám zkušenost zhruba ze šedesátých let, kdy můj otec pracoval ve Státním úřadě sociálního zabezpečení. A tento úřad spravoval tehdejší sociální ústavy pro seniory, pro mentálně postižené děti atd. V těchto objektech se občas odehrávaly i dětské tábory, za což já jsem velmi ráda, protože jsem měla možnost ve věku, dejme tomu předpubertálním a pubertálním, vidět také, jak je možno o takovéto osoby se starat. Viděla jsem domov pro seniory, někde u Mělníka, neuvědomuji si už jméno té obce, který spravovaly jeptišky. My jsme tam přes víkend stanovali. Já jsem viděla zaprvé ohromnou péči o ty seniory, které tam měly, a zadruhé jsem viděla velmi moderní ženy, které to zařízení spravovaly. Včetně toho, že jezdily autem, dovážely potraviny a tak dále, atd. To byl můj první střet s tímto světem, a velmi překvapující pro mě.

Jiný tábor, kde jsme strávili asi dvoje prázdniny, byl v zámku Leontýn u Křivoklátu, který po tom, co byl rekonstruován a zároveň využívána zahrada pro dětské tábory, tak sloužil k péči o mentálně postižené děti. Když říkám děti, tak tam byli i ženy a muži v podstatě ve věku, nevím, možná do dvaceti let, silní, zdatní a pečovaly o ně řádové sestry. A pečovaly o ně velmi dobře. A pokud vím, tak tento ústav funguje snad doteď.

V té konferenci, o které jsem tady už dopoledne mluvila, tak jedna z vystupujících byla také – nepamatuji si přesně občanské jméno – sestra Consolata, která vyprávěla o tom, jaký mají někde na obvodě mého kolegy Bratského, nevím přesně v které části Prahy, zařízení pro seniory. A velmi litovala toho, že mohou poskytovat pouze denní stacionář, že nemají prostory na to, aby mohly regulérní domov pro seniory obstarávat a zařizovat.

Já znám spoustu starých lidí – a někteří z nich skutečně by byli velmi rádi, kdyby o ně pečovaly, jak říkají oni, jeptišky, protože vědí, že ta péče je stoprocentní, že tyto ženy nemají v podstatě žádné povinnosti doma, nemají starosti s dětmi a tak dále, atd. A skutečně mohou veškerou svoji energii věnovat této práci.

Myslíte si opravdu, že si nezaslouží tato zařízení, aby měla nemovitý majetek, ve kterém to mohou poskytovat, a finanční podporu pro tuto činnost? Já si myslím, že by to bylo potřeba.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, paní místopředsedkyně. Slovo má pan senátor Tomáš Jirsa.

Senátor Tomáš Jirsa:  Vážený pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové.

Již více než 9 hodin se přeme, jestli ten zákon je dobře nebo špatně, a přitom výsledek hlasování je předem znám. A co je dobře nebo špatně, ví stejně jenom Pánbůh. Dovolte mi tři krátké komentáře k věci.

Všem vám, kteří se oháníte možnými legislativními chybami tohoto zákona, bych připomněl, že před několika měsíci jsme hlasovali o přímé volbě prezidenta, na stole vám každému leželo 10 stanovisek od ústavních právníků o možných kolizích s ústavou, a přesto jste tu ptákovinu odhlasovali.

Zadruhé, připadá mi úsměvné, když řada z vás, kteří chtějí shodit ten zákon, mají potřebu sdělit veřejnosti, že jsou věřící. To z vás tedy váš pan farář nebude mít radost.

A vy, kteří dnes tady brojíte proti návrhu zákona, jste předložili řadu ústních návrhů, jak vyrovnání s církvemi udělat lépe. A očekával bych tedy, že chcete-li situaci opravdu řešit, tak předložíte nějaký komplexní pozměňovací návrh, který by situaci řešil. Nicméně nepředložil nikdo nic, pouze předložený návrh shodíte ze stolu.

Takže zvažme, jestli opravdu je vodítkem pro vaše rozhodování skutečnost, že 80 procent uživatelů Facebooku je proti církevním restitucím. A pak bych připomněl, že 95 procent uživatelů Facebooku je pro zrušení Senátu.

Ač také starosta, poslední bod, třetí, nechci mluvit o stovkách a stovkách obcí, které se nemohou rozvíjet. Já bych jako absurditu situace, v které jsme, použil příklad kláštera ve Vyšším Brodě, v mém volebním obvodu. Jedna třetina toho kláštera patří Bytovému podniku MOST, státní podnik v likvidaci. A jakási likvidátorka už 12 let vybírá statisícové nájemné každý rok, aby cisterciáci mohli klášter využívat, protože je to integrální součást kláštera včetně vstupní brány.

Čili cisterciáci platí státu nájemné za to, že mohou používat svůj majetek. Není právní síly, jak ten problém vyřešit. Opravdu si myslíte, že to tak je dobře? Ano, zákon je složitý a komplikovaný, protože složitá a komplikovaná je 20 let neřešená skutečnost. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore, o slovo se přihlásil pan kolega, pan senátor Tomáš Töpfer. Prosím.

Senátor Tomáš Töpfer:  Děkuji, pane předsedající, vážená paní ministryně, hezký večer všem dámám senátorkám i pánům senátorům.

Zdá se, že ani po desetihodinové rozpravě se navzájem nepřesvědčíme, takže já jsem chtěl poprosit pana kancléře, aby tady potom uklidil, protože to je, jako by člověk hrách na zeď házel. A bude toho hrachu tady asi hodně, protože ani nálezy Ústavního soudu nás nepřesvědčí.

Já asi nedostanu odpověď na otázku, proto ji položím řečnicky – kam se ztratil ten vládní návrh zákona ČSSD za doby její vlády k restitucím? Kam se zatoulal, když do parlamentu nedorazil? Měli na to 8 let času, aby se s církvemi vyrovnali spravedlivěji, lépe, ale bohužel k tomu nedošlo ani za vlády sociální demokracie. Jenomže teď, když ten zákon zamítneme, tak já budu čekat, kdy se objeví. Pokud to tedy sociální demokracie opravdu chce. Jenomže sociální demokracie, jak známo, se řídí volebními průzkumy. 80 procent občanů je proti restitucím, protože jsme sekulární stát. A to téma už je na stole, ty billboardy už jsou vytištěné, sakra, to by byla velká finanční ztráta, to téma musíme udržet až do těch krajských voleb.

Pokud dojde k odluce církve od státu, tak já si dovedu představit – a paní ministryně mi to jistě potvrdí, kolik by bylo 1,5 miliardy, které ročně vydáváme na platy duchovních, rozpočtu ministerstva kultury na živé umění, divadla, kinematografii a opravu památek? A takhle? Když nechcete zadlužit své děti, ten návrh shodíte ze stolu a budeme platit pořád, stále. To znamená, zadlužíme se, ročně budeme vyplácet, jak to tady zaznělo už, ještě víc.

A na závěr jsem vám chtěl ocitovat, když vás tedy opravdu nepřesvědčil ani nález Ústavního soudu, § č. 8 jednoho z nejstarších zákonů, a to je nepokradeš. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji, pane senátore, a o slovo se přihlásil pan senátor Luděk Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo, pane místopředsedo, já budu také nesmírně stručný.

V demokracii – a v parlamentu obzvlášť – se velmi často hovoří o principu, který i v souvislosti s tímto zákonem je velmi zmiňován. Je to princi spravedlnosti. To jistě je hodnota pro zákonodárce nejvyšší, pro demokrata. Já bych ještě dodal spravedlnost a rovnost před zákonem – jak řekl klasik.

Já jsem velice zvědavý, protože se hodně hovoří o spravedlnosti a o spravedlivém přidělování nebo rozdělování, jak vůbec lze – položím to také jako řečnickou otázku a nečekám, že na ni okamžitě dostanu odpověď, ale zkuste se večer nad tím zamyslet – jak lze něco spravedlivě rozdělovat, co bylo získáno nespravedlivou cestou?

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, pane senátore, ještě se o slovo přihlásili dva kolegové – Petr Bratský jako první, prosím.

Senátor Petr Bratský:  Děkuji za slovo. Nebudu dělat žádnou obstrukci, nebojte se, ale přece jen mi to nedalo, protože tady zaznělo – "o malých církvích, které nejsou konformní s tímto zákonem" – dokonce byl citován nějaký dopis, který podepsala možná nějaká biskupka. Já přečtu jenom několik církví a pro pestrost, co zřizují:

Církev československá husitská: Vyšší odborná škola Husův institut teologických studií v Praze, Hospic Dobrého pastýře Čerčany.

Jednota bratrská: Maják, OPS Liberec, preventivní programy na školách, nízkoprahové kluby. Brána – Základní škola a Mateřská škola Nová Paka. Škola rodinného typu. Mateřská a rodinná centra v ČR – 12 dětských a mateřských center a 6 rodinných center po celé ČR.

Církev adventistů sedmého dne: ADRA – netřeba představovat. V roce 2010 1256 dobrovolníků pro sociální organizaci, 2580 humanitárních spolupracovníků. Projekt Prvák, jehož cílem je informovat děti a mladé lidi v České republice o otázkách globálního rozvoje a vzdělávání. Od roku 2006 prošlo tímto programem 320 000 dětí. Doufám, že poslouchají kolegové z našeho výboru. Domov pro seniory Efata ve Zlíně, další objekt.

Federace židovských obcí: Lauderovy školy v Praze. Hagibor Praha – Domov sociální péče v Praze 10 pro seniory, jedno z nejprofesionálněji vedených zařízení v České republice.

Bratrská jednota baptistů: Kluby pro mládež pro střední generaci, pro seniory, Romy. Integrace uprchlíků v Barmě.

Církev bratrská: Mateřské centrum Benjamínek v Litvínově. V Praze na Černém Mostě Centrum beseda. Poskytnutí a zajištění sociálních a zdravotních služeb seniorům, kteří už nemohou žít ve svém přirozeném sociálním prostředí z důvodu vysokého věku.

Evangelistická církev metodistická: Komunitní centrum Maják, klub pro děti a dospívající mládež. Středisko křesťanské pomoci Duha v Plzni. Mateřská škola, klub pro rodiče s dětmi.

Českobratrská církev evangelická: Konzervatoř Evangelické akademie v Olomouci, Diakonie, síť 41 organizací poskytujících po celé České republice sociální a zdravotní služby, kromě standardních i atypické, v životě lidí s mentálním postižením.

Např. Slezská církev evangelická augsburského vyznání: Slezská diakonie, obrovská síť 60 organizací v Moravskoslezském kraji. Základní a mateřské školy.

Potom Apoštolská církev: Žebřík, občanské centrum podpory cizinců v Prostějově. Teen Challenge International, pomoc drogově závislým.

To jsou desítky, stovky lidí, kteří prošli tímto programem a byli vysvobozeni z nějaké osobní závislosti. O činnosti salesiánů, o činnosti boromejek už bylo řečeno mými předřečníky.

Předvedl jsem pestrost nejen církví, ale celé České republiky, celých možných činností v oblasti zdravotnictví, školství, kultury a převážně sociálních služeb, hospiců – a tam nepřeji nikomu z vás, aby někdo z vás nebo vašich příbuzných musel užívat službu v hospicu, důstojného konce prožití svého života. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a zdá se, že teď už opravdu jsme vyčerpali všechny přihlášené, takže obecnou debatu končím. A v tuto chvíli je na řadě paní navrhovatelka, která měla dneska opravdu velmi těžkou práci.

Ministryně kultury ČR Alena Hanáková:  Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové.

Musím říct, že když jsem začínala někdy kolem půl jedenácté u tohoto pultíku s tématem, který je – jak se ukázalo po mnoha měsících příprav a projednávání a mnoha diskuzích, že je to skutečně kontroverzní téma, jak se zdá, a že není vůbec jednoznačné a jednoduché zaujmout k němu stanovisko. Takže když jsme to ráno začínali, nebo spíše dopoledne, přála jsem nám všem, aby slunce, které svítí venku, a které v této chvíli už nesvítí, nám zůstalo alespoň v duších, protože si myslím, že když budeme mít čistou a otevřenou duši, budeme moci lépe přijímat věci, které jsou složité.

Zatím několik hodin – dejme tomu devět – které jsme tady spolu strávili, a které mi přes toto obtížné téma byly svým způsobem příjemné, protože jsem tady podruhé, potřetí? A vždycky to bylo příjemné, protože přece jenom atmosféra ve sněmovně, tím, že je nás tam víc, tak je více taková akční. Zatím devět hodin jsme uslyšeli – já jsem si to spočítala – zhruba čtyřicet vstupů. Což je poměrně hodně, s různými názorovými rovinami. A zazněla tady, kromě velmi pozitivních a vstřícných vyjádření, také řada výhrad, které – a většina z nich – provází tento návrh zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi už skutečně několik měsíců. Ale stejně je provázejí i odpovědi na tyto otázky.

Nebyl to hluchý čas. Ten čas skutečně se trávil nejenom přípravami, ale také spoustou setkání, na které jsme měli šanci jít. Jestli jsme je využili pro nás, bylo na nás, jestli jsme je nevyužili, také bylo na nás.

Jestli jsme je nevyužili, také to bylo na nás.

Ty roviny byly různé, a předpokládala jsem, že při setkání v Senátu čas, který tady spolu budeme trávit, bude mnohem kratší, protože jsem předpokládala, že odpovědi na otázky jsou nám zřejmější, jasnější a že toto je chvíle, kdy se spíše máme už jenom rozhodnout. Jak říkal jeden ze senátorů – toto je čas, kdy jsem se chtěl rozhodnout, jestli ANO nebo NE a stále jsem váhavý.

Na začátku jste mě požádali, abych odpověděla na některé otázky, na které se tady už odpovídalo, nemyslím jenom v Senátu, ale vůbec již mnohokrát. Rozhodla jsem se, že se do toho pustím. Nebojte se, budu odpovídat na ty nejčastěji kladené a nejfrekventovaněji kladené otázky, na které už jste tady dostali odpověď, a omlouvám se za to, že to, co uslyšíte, už jste tady slyšeli několikrát, ale nezbývá mi, než se k tomu vrátit.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří dokázali zachovat stanoviska čistá, bez přílišných emocí, tak aby nám byla věc více jasná.

K údajné diskriminaci restituentů z 90. let bych chtěla říct, že na rozdíl od nich, od těchto údajně diskriminovaných restituentů, církve stále čekají, až bude schválen zákon, který jim majetek vrátí. Mnohokrát jsme to tady počítali, to číslo jsme slyšeli, je to více než 20 let.

Stát po tu dobu, jak už jsme tady také slyšeli, čerpá z výnosů z těchto majetků. Podle studie národohospodářské fakulty VŠE jsou roční výnosy z církevního majetku – to opakuji – zhruba 3 mld. Kč, podle zákona o hospodářském zabezpečení pak stát církvím poskytuje 1,4 mld. Kč.

Jeden ze senátorů se mě ptal, jaký výnos potom budou mít církve v případě, že by se církevní zákon schválil. To, že v této době roční výnosy jsou 3 mld. Kč, neznamená, že církve budou mít také tuto částku 3 mld. Kč jako výnos, neboť se fyzicky vrací a to my víme, pouze část majetku. Není to tedy tak, když stát v této chvíli získá ročně 3 mld. Kč, že stejnou částku budou mít a rozdělovat si po případném schválení zákona také církve.

Jak o tom mluvila kromě jiných hned na počátku paní místopředsedkyně Senátu Palečková, zákon o půdě výrazně preferoval naturální vydávání. Vydával proto nejen stát, ale i obce právnické osobě a v některých případech i fyzické osobě. V případě, že nebylo možno vydat původní nemovitost, vydávaly se náhradní pozemky. Jen ve výjimečných případech se nevydávaly náhradní pozemky, místo toho se vyplácena finanční náhrada. Pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu.

V roce 1991, kdy byl tento zákon o půdě přijímán, trh s půdou vůbec neexistoval, takže nebylo možné pro finanční náhrady použít spravedlivější tržní cenu. Byla by spravedlivější, nebylo to však možné. Jediné, co bylo použitelné, byly tedy úřední ceny, a to podle tehdy platné vyhlášky ministerstva financí. Tato vyhláška měla číslo 182/1988 Sb. Jenomže tato vyhláška už byla před více než 20 lety zrušena. Určit tedy finanční náhradu podle předpisu, který už dávno neplatí, by bylo zjevně nespravedlivé. Toto je slovo, které je tady velmi frekventované – spravedlivé, nespravedlivé. Ano, i toto by bylo nespravedlivé a bylo by úspěšně napadeno, a mnozí to víme. Bylo by napadeno i tentokrát u Ústavního soudu jako výraz libovůle zákonodárce. Bylo by tedy možno hovořit o spáchání nové křivdy na straně církví a náboženských společností.

Pokud se dostanu k další otázce, což jsou hrozby žalob ostatních možných restituentů jako jiných právnických osob, šlechticů, sudetských Němců, je to velký rozdíl, protože nárok církví na vypořádání jejího bývalého majetku je dnes, jak víme, soudně vymahatelný.

Co se týká ostatních restituentů naproti tomu žádný právní nárok, často ani morální, skutečně neexistuje. Neexistují tu, pokud se budeme vracet k právu, žádné nálezy Ústavního soudu, které ukládají přijmout zákon o restituci majetku dalších osob.

Dostala bych se nyní k finančním náhradám, o kterých se tady také dosti frekventovaně mluvilo. Nebojte se, nebudu číst všechno, co zde mám před sebou, protože bych vás tím možná skutečně už trápila, a budu z toho jenom vybírat.

Je skutečností, že se tady kritizovalo, že finanční náhrada je stanovována paušálně. Mnohá vysvětlení tady zazněla o senátorů vlastně z pravé strany tohoto sálu. Já se k nim tedy vrátím a budu se prostě opakovat, protože mi nic jiného v této chvíli nezbývá.

Vzhledem k tomu, že vyplacená náhrada má být spravedlivá, ocenění představuje současnou hodnotu majetku, který byl církvím v minulosti protiprávně odebrán a se kterým v důsledku toho nemohly nakládat a mít z něj užitek. Na rozdíl od fyzických osob, kterým byl vrácen majetek v 90. letech podle zákona o půdě, stát stále čerpá výnosy z původních církevních majetků. Jen zisky z církevních lesů se pohybují za tu dobu v miliardách korun. To už jsme tady také slyšeli a dozvěděli jsme se, že výnosy, které stát získává z těchto majetků a z lesů, jsou mnohonásobně větší. Pokud by se tedy skutečně vrátilo i finanční navrácení majetku, tak pokud by se vrátilo, tak si myslím, že v této chvíli můžeme říct, že jakýmsi způsobem, i když to není samozřejmě zcela přesné, si díky těmto majetkům a těmto výnosům církve jakoby předplatily navrácení i finanční.

Ocenění se provádělo tak, že byly zjištěny průměrné ceny za jednotlivé druhy pozemků, ať už je to lesní půda, zemědělská půda apod. za celou Českou republiku. Původní církevní majetek je rovnoměrně rozmístěn po celém území ČR. Je proto možné použít průměrné ceny za celou ČR. Jak už jsme si jednou říkali, tyto výpočty byly prověřeny nezávislou společností Ernst & Young.

Co se týká zemědělské půdy, o které se tady také mluvilo, jenom bych chtěla říct, že zemědělskou půdou se rozumí ta půda, která byla zemědělská v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Část tehdejší zemědělské půdy se dnes nachází v zastavěných plochách velkých měst, například v Praze nebo v Brně, kde je její cena mnohem vyšší, než cena zemědělské půdy ve venkovských oblastech.

Když se dostanu do Prahy, tak například cena zahrad u budovy bývalého Arcibiskupského gymnázia v Bubenči se pohybuje v desetitisících korunách za m2. Nebudu uvádět další příklady, ať své vystoupení neprodlužuji.

Zemědělská půda zahrnuje čtyři druhy pozemků, což jsou kultury zahrad, které se nacházejí v zastavěných územích obcí a měst, pozemky kultury sad, pozemky v blízkosti zástavby, kde se předpokládají další rozšíření, pozemky v tzv. volné krajině, kde se urbanistický rozvoj nepředpokládá. Zprůměrováním těchto různých druhů pozemků a různých cen za celou Českou republiku se došlo k průměrné ceně zemědělské půdy v ČR ve výši 44,48 Kč/m2, což už tady také bylo uvedeno.

Vzhledem k tomuto postupu je výsledná cena vyšší než běžně uváděné tržní ceny zemědělské půdy na venkově, kde se však zemědělská půda prodává nejvíce.

Byla jsem požádána o to, abych uvedla alespoň některé z knih nebo publikací, o které se při výpočet opíral. Jednak byly použity studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, ale také byl použit přehled cen stavebních pozemků v krajích ČR z června 2007 Ing. Václava Dolanského, CSc., první katedra oboru management a marketing fakulty strojní ČVUT.

Co se týká lesní půdy, tak cena lesní půdy včetně porostů byla stanovena na základě zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství ČR k 31. prosinci 2000, kterou vydalo ministerstvo zemědělství.

Je pravda, že finanční náhrada se poskytuje, nebo měla by se poskytovat i církvím, kterým se před listopadem 1989 žádné majetkové křivdy nestaly. Během jednání, která proběhla mezi církvemi navzájem a pak mezi církvemi a státem, bylo totiž dohodnuto, že se finanční náhrada poskytne všem církvím a náboženským společnostem, kterým bylo přiznáno zvláštní právo na financování ze státního rozpočtu.

Toto zvláštní právo bylo přiznáno, a to my už víme, 17 církvím a náboženským společnostem. Zákon o majetkovém vyrovnání toto zvláštní právo bez náhrady ruší. Finanční náhrada tudíž zároveň představuje kompenzaci za to, že se církve a náboženské společnosti vzdávají zvláštního práva, které jim bylo státem přiznáno. Celková hodnota finanční náhrady, která už tady taky byla zmiňována, což je 59 miliard korun, vychází z hodnoty historického církevního majetku, který nemůže být naturálně vrácen. Tato částka není v žádném případě navýšena o platby církvím, kterým křivdy nevznikly.

Prakticky to tedy vypadá tak, že církvím, které, jak se uvádí, že tedy nebyly o nic připraveny, užívá se taky často slovo, že nebyly okradeny, je poskytována finanční náhrada z majetku církve římskokatolické. Podíl církve římskokatolické na hodnotě původního majetku je necelých 100 %, to je 98 %, což je tedy docela hodně, avšak podíl církve římskokatolické na finanční náhradě je zkrácen na 80 %. Toto řešení bylo dohodnuto v rámci jednání mezi církvemi navzájem.

Je ale nutné zdůraznit, že pokud by finanční náhrada v drtivé většině směřovala pouze k římskokatolické církvi, nebyla by prakticky možná finanční odluka nekatolických církví od státu.

Co se týká uzavírání smluv o vypořádání s jednotlivými církvemi, když dovolíte, k tomu se tedy vyjádřím také. Smlouvy představují definitivní tečku za vypořádáním církevního majetku. Církve výslovně prohlásí, že jejich nároky za majetkové křivdy způsobené po 25. únoru 1948 jsou vypořádány. Uzavřené smlouvy se publikují poté ve Sbírce zákonů.

I když není vyloučeno, že se některé církevní subjekty budou chtít domáhat neuspokojených nároků u soudu, soudy takové nároky z důvodu uzavřené smlouvy poté by měly odmítnout, nebo spíše odmítnou.

To, že finanční náhrada může být vyplacena přímo církvi jako celku a nikoli jednotlivým církevním subjektům, umožňuje i Ústavní soud. Já bych mohla citovat z nálezové zprávy zn. 9/07 z 1. 7. roku 2010:

K uvedenému Ústavní soud připouští, že určité specifikum tohoto subjektivního majetkového práva může i s ohledem na uvážení zákonodárce vyplynout ze samotné organizační podstaty jednotlivé církve nebo náboženské společnosti, kdy konkrétní podoba vypořádání nemusí směřovat vůči individuálním subjektům, nýbrž podle okolností i vůči církvi či náboženské společnosti jako celku.

V této chvíli bych si dovolila ještě reagovat na některé mnohé další otázky, které na mě byly kladeny. Já bych tedy začala Vatikánem neboli, a to bude správnější vyjádření, Svatým stolcem. V případě navrácení nemovitostí církvím, a na to jsem byla dotazována i co se týká médií – skutečně se nestane vlastníkem nemovitého majetku Vatikán. Návrh zákona o církevních restitucích se týká církevních právnických osob, které tvoří celkem 17 církví, z nichž katolickou církev reprezentují církev římskokatolická a církev řeckokatolická. Zbylých 15 církví nemá na Vatikán podle mezinárodního práva, tedy přesnější výraz Svatý stolec, žádnou vazbu. Návrh zákona se o něm vůbec nezmiňuje.

Z hlediska právního řádu bude proto vlastníkem konkrétní farnost, konkrétní řád, konkrétní charita. Tyto právnické osoby poté budou s majetkem, který jim bude vrácen, disponovat podle svého uvážení a schopnosti.

Při argumentování kanonickým právem je také nutné zdůraznit, že se jedná o vnitrocírkevní předpisy, nikoli o právní předpisy. A Česká republika se řídí českým právním řádem, nikoli kanonickým právním řádem.

Takže tolik krátké vyjádření k otázce, že majetek, který by měl připadnout zpátky a vrátit se zpátky církvím, by se měl stát majetkem Svatého stolce.

Co se týká možnosti financování církví z náboženského fondu, to tady byla taky častá frekventovaná otázka, na kterou už jsme tady taky odpověď slyšeli. Ale protože jsem byla o to požádána, alespoň v bodech bych chtěla říct, že náboženské fondy po celé 19. století zásadním způsobem, jak už tady taky bylo řečeno, dotoval stát, by tato pomoc z veřejných zdrojů nebyla Josefem II. vůbec zamýšlena.

Idea náboženského fondu byla církvemi odmítnuta, nejasný rozsah majetku spravovaného fondem je jeden z problémů, které vlastně vytvořením fondu z původního církevního majetku by mohl přinášet. Taky by tu byla nejasná správa majetku fondu, nejasné rozdělení výnosů či ztrát fondu mezi jednotlivé církve a náboženské společnosti. Došlo by tam také k nemožnosti odluky, finanční odluky církví od státu.

Nebudu k tomu číst další, protože by to bylo skutečně dlouhé. Co se týká dotazu nebo spíše připomínky o dozoru – nebo jak bych to řekla – byl tady takový dotaz nebo spíše nejasnost o dozoru nad církevním majetkem, jak by to bylo dál. Možnost účelově omezit církve při využití majetku. Státní dozor nad církevním majetkem byl upraven v § 10 zákona o hospodářském zabezpečení církví. Státní dozor nad církevním majetkem byl zrušen zákonem v roce 1992. Od té doby církevní majetek státnímu dozoru nepodléhá. Vzhledem k Listině základních práv a svobod, článek 16, odst. 2 stanoví:

Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustavují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Není dnes možné státní dozor nad církevním majetkem obnovit.

Rozhodnutí Ústavního soudu značka Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 to potvrzuje.

Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů. Přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zásahem.

Další termín, o kterém se tady mluvilo či diskutovalo a který tady byl již taky vysvětlen – myslím, že to bylo paní místopředsedkyní Senátu, paní Alenou Palečkovou, paní senátorkou – termín příslušelo. K definici původního církevního majetku, kterou zpochybnil myslím pan senátor Dienstbier, se mluví o věcech, majetkových právech a jiných majetkových hodnotách včetně spoluvlastnických podílů. Zatímco u věci je relevantní použít termín vlastnictví, věci se vlastní. U majetkových práv a majetkových hodnot se nepoužívá termín, že jsou vlastněny, místo toho se mluví o tom, že majetková práva nebo majetkové hodnoty někomu přísluší. Proto termín "přísluší" se vztahuje pouze k majetkovým právům a majetkovým hodnotám a tedy nikoli k věcem, kde by ostatně ani nemohl nic znamenat, protože právní řád nezná věci, které někomu přísluší.

Další velmi frekventovaná otázka je prolomení hranice 25. února 1948 a Benešových dekretů. Cílem navrženého zákona je napravit pouze ty křivdy, které byly na církvích a náboženských společnostech spáchány po 25. únoru 1948. Návrh zákona § 1 proto obsahuje definici tzv. rozhodného období, což je 25. února 1948 až 1. ledna 1990. Kompenzují se proto pouze křivdy, které se církvím staly pouze v tomto rozhodném období.

Ve výčtu právních důvodů, kterými byly církvím způsobeny křivdy, se nenachází ani předpisy vydané Josefem II., ani předpisy z období takzvané první republiky. Možné chyby úředníků eliminují postup, kde bude každé vydávání zemědělské nemovitosti, jak už víme, prověřovat pozemkový úřad. Samozřejmě taky to bude katastrální úřad. Pokud by tedy přes to všechno tyto záruky selhaly, může stát, tedy povinná osoba, napadnout vydání nemovitosti u soudu. Pro zvýšení jistoty bylo navíc do návrhu zákona včleněno výslovné ustanovení, které tady už bylo taky citováno, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů, což je § 8, odst. 1, písm. h návrhu tohoto zákona.

Byla tady taky námitka, že církev přihlásila do pozemkové reformy v době první republiky méně pozemků, než které požaduje nyní. Není mi zřejmé a nevím přesně, o jaké zdroje se tato námitka opírá, ministerstvo kultury ale provádělo rozsáhlé šetření z archivních dokumentů a znovu musím říct, že i o tomto se tady v dnešním průběhu dne mluvilo. A to rozsáhlé šetření archivních dokumentů prováděli i ve vztahu k pozemkové reformě. A v této chvíli tvrdíme, že tento údaj není pravdivý. Navíc první pozemková reforma se vztahovala pouze na velkostatky s rozlohou nad 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy. Menší majetky, např. všech farností, do první reformy vůbec přihlášeny nebyly.

Co se týká otázek, proč pro ocenění byla použita vyhláška č. 316 z roku 1990 Sbírky? Tato vyhláška byla použitá pro stanovení finanční náhrady podle zákona o půdě. Byla už ale v roce 1991 zrušena. Určit finanční náhradu podle předpisu, který dávno neplatí, to už by bylo skutečně nespravedlivé a bylo by jistě také úspěšně napadeno u Ústavního soudu jako výraz libovůle. A to už bych se asi zřejmě opakovala.

Jak bylo přihlédnuto k protokolům o záborech a k náhradovým knihám? Zábor neznamenal změnu vlastnictví, zabrané pozemky totiž zůstávaly vlastníkovi, který z nich platil daně a také z nich platil další poplatky, které byly zákonem určeny. Do náhradových knih se zapisovaly pohledávky na náhradu vůči státu za vyvlastněné pozemky. Na rozdíl od první republiky se takové zápisy po 25. únoru 1948 v Národním archivu nedohledaly. To je jeden z důkazů, že minulý režim náhrady za vyvlastněné pozemky skutečně nevyplácel.

Jedna z dalších otázek byla na výměru pozemků, které se církvi mohou vrátit. Z materiálů, které nám dodal Pozemkový fond a Lesy ČR, může být církvím vráceno maximálně 151 000 ha lesa a 48 000 ha zemědělské půdy. Je ale nutno si uvědomit, že církve si samozřejmě nemusí požádat o veškeré tyto majetky nebo tyto hektary lesa či zemědělské půdy, navíc jsou v § 8 výjimky, které vydání mnoha nemovitostí vlastně ani neumožní. Takže je to maximum, o kterém se dá předpokládat, že vydané nebude.

Cílem navrženého zákona je skutečně napravit pouze ty křivdy, které byly na církvích a náboženských společnostech spáchány po 25. únoru 1948. Předpokládá se i navrácení majetku, který byl církvím odebrán v rámci revize první pozemkové reformy. Zákon o revizi první pozemkové reformy byl přijat 11. července 1947. Důležité provádění nařízení číslo 1 z roku 1948 Sbírky nabylo účinnosti až v lednu 1948. Podle tohoto nařízení musela být vlastníkovi dána výpověď. A to tak, aby půda mohla být převzata vždy k 1. březnu nebo 1. říjnu běžného roku.

První vyvlastnění podle revize první pozemkové reformy se tak mohlo dít nejdříve k 1. březnu 1948. Za vyvlastněný majetek měla být podle zákona vyplacena náhrada. Ale jak už jsem to tady říkala, my to víme, tento zákon však už nebyl respektován a protiprávně se konfiskoval majetek bez náhrady. Nezákonný postup minulého režimu po roce 1948 způsobil skutečné a zjevné křivdy církvím, které by se měly v co největší míře napravit.

Dámy a pánové, já jsem došla k závěru své dlouhé, v této chvíli závěrečné řeči, která se moc jako závěrečná řeč určitě nejevila. Bylo to z toho důvodu, že jsem byla požádána o odpovědi alespoň na ty nejfrekventovanější otázky, protože těch otázek, které se tady v rámci dnešního dne objevily a takzvaně visely ve vzduchu, byla celá řada. A k čtyřiceti vystoupením, kdybych se měla vyjadřovat, věřte mi a vy to sami víte, že to ani není možné. A není to možné ani proto, a není to ani potřeba, protože byly velmi podobné z levé strany tohoto sálu a velmi podobné, ne-li stejné, také z pravé strany tohoto sálu.

Jak se postavíme ke schvalování tohoto zákona? Ano, je to na každém z nás. Jestliže dokážeme vracet majetky komukoli jinému, protože on prokáže, že je to jeho, a bylo to jeho, měl by je dostat zpátky. Bez ohledu na to, jestli se jmenuje tak či onak a jestli je to třeba např. církev. Jestliže chceme být právní stát, jakože jsme právní stát, a mluvíme tady o nějaké spravedlnosti, je to ta nejzákladnější spravedlnost, kterou bychom měli dodržet a kterou bychom měli respektovat. Nehledě na to – a především proto – že jsme zákonodárci.

Jestliže já prokáži, že jsem vlastníkem a byla jsem vlastníkem jakékoli nemovitosti, která mi byla z různých důvodů odebrána, měla bych mít právo ji dostat zpátky. Různých argumentů pro a proti tady tedy bylo mnoho. Argumenty proti zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi padlo skutečně tolik, že se těžko v nich mohou orientovat všichni ti, kteří se bojí, že návrat majetku těm, kterým patří, bude velkou katastrofou pro náš národ. Myslím si, že bychom měli pomáhat našim občanům, aby se lépe orientovali v celé této velmi složité problematice, ve které se neorientuje ani ten, který pro ni či proti ní zvedá ruku.

Jaký bude další osud tohoto návrhu zákona, skutečně záleží, teď v této chvíli, protože za chvilku budete hlasovat, na vašem rozhodnutí. Buďte prosím moudří, nenechte se zahltit dojmy a pocity a možná taky závistí a tím, že si řekneme, církev musí být chudá, protože jinak to není ta správná církev.

Zkuste to odbourat, zkuste se na to dívat bez emocí a nenechte se tím zahltit. Velmi vás prosím, aby vaše rozhodnutí pomohlo posunout věci, které tady leží tolik let.

Jeden ze senátorů, vašich kolegů tady říkal: Pojďme si konečně sednout ke stolu a jednat o jiném, lepším návrhu zákona. U stolů se sedělo 20 let, o návrhu zákona se jednalo. Je tady další návrh zákona, možná že není úplně nejlepší, možná v něm můžeme najít nepřesnosti a věci, které by se změnit daly, ale je tady a máme šanci některé věci narovnat a posunout dopředu.

Děkuji za vaši trpělivost, děkuji za to, že jste vyslechli mou řeč a přeji vám krásný čas.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, paní ministryně. Přeje si vystoupit zpravodaj výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pan senátor Chládek? Není přítomen, takže nepřeje.

Další zpravodaj ústavně-právního výboru pan senátor Dienstbier si přeje vystoupit.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážená paní místopředsedkyně, paní ministryně, kolegyně a kolegové, ve své úvodní zpravodajské zprávě jsem zmiňoval řadu legislativních problémů. Paní ministryně měla pravdu, že bude opakovat věci, které již byly vyřčeny, ale nenašel jsem tam jasné odpovědi na některé konkrétní věci. Například její vysvětlení o rozdílu mezi vlastnictvím a tím, co příslušelo, bylo naprosto právě nesmyslné, protože právo pojem kromě příslušenství k věci nezná. To není tento případ. Pořád nevím, jaký majetek by se měl podle tohoto návrhu zákona vydávat kromě toho, co bylo ve vlastnictví, co ještě příslušelo, neznáme. Nebudu opakovat argumentaci k nadhodnocení finanční kompenzace, resp. nadhodnocení majetku jako celku. Nepadlo tady jasné vysvětlení, jak to, že v minulosti sám stát, resp. jím najatí experti oceňovali majetek o 50 mld. nižší hodnotou než dnes.

Poslední věc, kterou zmíním, se týká smlouvy mezi státem a církvemi, kterým přísluší finanční kompenzace. Od paní ministryně zde zaznělo, že v případě, že by církev požadovala něco dalšího po uzavření smlouvy, takže soudy její nárok odmítnou na základě uzavřené smlouvy – to není odpověď na problém rozdílu mezi subjekty, které uzavírají smlouvu a těmi, které jsou oprávněné podle první části, protože předpokládám, že nám paní ministryně nechce tvrdit, že jednotlivé církve budou uzavírat smlouvy k tíži třetích osob. Jsou tady další církevní subjekty, např. řády, které už v médiích avizovaly, že se budou nadále domáhat svého majetku. Jestliže katolická církev uzavře smlouvu, že jsou všechny nároky katolické církve vypořádány a bývalý Řád německých rytířů bude žalobou usilovat o vydání dalšího majetku, na základě čeho soud takovýto požadavek zamítne? Řád německých rytířů není subjektem, není smluvní stranou smlouvy, kde se katolická církev bude zavazovat, že nebude už nic dalšího uplatňovat, žádné další majetkové nároky. Vláda si do zákona dala, že nemůže využít žádných sankcí podle občanského zákoníku. Jak se bude stát bránit porušení tohoto závazku ze strany katolické církve, jestliže vůči třetím osobám takový závazek nebude vymahatelný?

Na tyto věci a celou řadu dalších jsme tady odpověď nedostali. Proto si myslím, že nelze nic měnit na návrhu a ani bych za ústavně-právní výbor nemohl, že by Senát měl nárok zákona zamítnout.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji. Nyní přichází na řadu zpravodaj garančního výboru pan senátor Hajda.

Senátor Jan Hajda:  Vážené kolegyně a kolegové, vážená paní předsedající, chtěl bych především vzkázat vaším prostřednictvím, paní předsedající, panu senátorovi Töpferovi, jehož ironické "nepokradeš" se mě velice dotklo za všechny mé voliče. Žiji na vesnici, i od roku 1948 to byl pro lidi těžký život, neznají tam nic jiného než dřinu. Pro ně "nepokradeš" určitě neplatí. Žádám pana senátora, aby toto slovo používal hlavně v Praze.

Nyní k závěru. Zákon považuji za velice nedokonalý. Informoval jsem se, na zpravodajské zprávě a na vystoupení se mnou pracovala expertní skupina, která tvrdila, že pokud by ministerstvo zemědělství přes Pozemkový fond a Pozemkový úřad vyvinulo značné úsilí, seznamy, o nichž jsme tady hovořili, že nejsou, že je to otázka tři čtvrtě roku usilovné práce. Nevím, proč seznamy nemáme. Paní ministryně mně v průběhu jednání informovala, že bude vydáno asi 151 000 hektarů lesů a 48 000 hektarů zemědělské půdy. V celém zákonu a ani v důvodové zprávě to není. Když budu předpokládat, ať dnes hlasování dopadne jakkoli, že by Poslanecká sněmovna stojedničkou přehlasovala, jaký bude výnos z těchto 200 000 hektarů? Podle mého názoru, protože se v této oblasti pohybuji, vím, co jsou dotace na půdu apod., tak mimo finanční částky, které byly řečeny, toto bude ještě pro církve navíc. Největším nedostatkem je, že ministerstvo a vláda nezajistila seznamy. Potom si myslím, že orientace byla jasná.

Když mluvil pan senátor Škaloud o ocenění pozemků, zapomněl říci, že 44 Kč Výzkumný zemědělský ústav zpracoval podle stavebních parcel v Praze. To nemůže platit pro vesnici na Břeclavsku nebo v Beskydech. Z toho titulu musím trvat na tom, že náhrady jsou nadhodnocené.

Vážená paní předsedající, padly tady dva návrhy – schválit a zamítnout. O těchto návrzích bychom měli postupně hlasovat.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Pane zpravodaji, jako předsedající jsem vás chtěla přerušit a říci vám, že to, co jste uvedl na začátku, nevypadalo jako zpráva zpravodaje, k tomu "nepokradeš" se musím za pravdu ozvat. Myslím si, že se to týká i jiných oblastí České republiky, Středočeského kraje a dalších.

Hlásí se ještě předsedkyně klubu.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Vážení kolegové, vím, že jsme všichni unavení, ale ani pan kolega Dienstbier, ani pan kolega Hajda neplnili roli zpravodaje. Myslím si, že to, že tady znovu rozvinuli obecnou debatu v situaci, kdy jsme všichni byli omezeni na dobu 10 minut, připadá mi jako velmi zásadní porušení jednacího řádu.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji. Ještě se přihlásili další dva. Paní místopředsedkyně Gajdůšková.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Paní předsedající, paní ministryně, paní senátorky a páni senátoři, omlouvám se, musím se zpravodajů zastat, protože úkolem zpravodaje je shrnout rozpravu. Zpravodajové řekli to, co uznali za vhodné ve vztahu k rozpravě. Nebyla to zpravodajská zpráva na začátku jednání, byla to závěrečná zpráva zpravodajů. Jsem přesvědčena o tom, že svou roli splnili, a to ve velmi krátkém čase.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Můžeme teď přistoupit k hlasování. Svolám znělkou ty, kteří jsou ještě v předsálí. Budeme hlasovat o návrhu schválit, který tady několikrát zazněl. V sále je přítomno 77 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí návrhu je 39. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s návrhem schválit, ať stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové č.8 se ze 77 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 39 pro vyslovilo 34, proti bylo 43. Návrh nebyl přijat.

Nyní budeme hlasovat o návrhu zamítnout, který jsme dostali z výborů, a několikrát byl také přednesen na plénu. Zahajuji toto hlasování. Kdo je pro zamítnutí, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové č.9 se ze 77 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 39 pro vyslovilo 43, proti bylo 33. Tento návrh byl přijat.

Nyní v souladu s usnesením Senátu číslo 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli senátoři Jan Hajda a Jiří Dienstbier. Táži se, zda se svou úlohou souhlasí. Kývají. Budeme hlasovat o pověření. V sále je přítomno 76 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 39. Kdo je pro, aby tito kolegové vystoupili v Poslanecké sněmovně, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č.10 se ze 77 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 39 pro vyslovilo 64, proti nula. Tento návrh byl přijat. Můžeme skončit projednávání tohoto bodu.

Děkuji paní ministryni, která tady s námi strávila hezký den. Pokračujeme v projednávání dalšího bodu, kterým je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 398

Je to senátní tisk č. 398.

Prosím, abychom buď vytvořili prostředí panu ministrovi k tomu, aby mohl svůj návrh přednést, nebo aby někdo vystoupil s tím, že si přeje schůzi pro dnešek ukončit. Nikdo takový není. Pane ministře, můžete nás seznámit s návrhem zákona.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek:  Dobrý večer, dámy a pánové, budu stručný, protože to doba asi vyžaduje. Už pod název zákona, který vám předkládám, je novela protišikanózní. Novela zákona je zaměřena proti těm návrhům, které se tváří jako návrhy, které mají právní povahu, ale nemají ji, neboli vznikají pouze proto, aby nějak zasahovaly do podnikatelských subjektů, tvářily se, že bojují proti někomu, kdo má jít do insolvence, a on do ní jít nemá. Tento zákon má v zásadě zamezit této praxi, která je dosud možná.

Stručně řeknu základní body, které v novele jsou navrhovány. Za prvé je to možnost insolvenční návrh věřitele odmítnout pro zjevnou bezdůvodnost, což dosud možné nebylo. Je také možné stanovit sankci, pokutu za zjevně bezdůvodný insolvenční návrh, a to až do výše 50 000 Kč. Dále je možné způsobem stanoveným předběžným opatřením omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a dále je možné, aby soud uložil věřiteli povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníkům vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení.

Dovolte, abych konstatoval, že je to nejpodstatnější, co je v této novele zákona obsaženo. Myslím si, že nemusím říkat nic více. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane navrhovateli, posaďte se, prosím, ke stolku zpravodajů a sledujte případnou diskusi. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ústavně-právní výbor. Usnesení bylo rozdáno jako senátní tisk č. 398/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Antl, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Miroslav Antl:  Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážené dámy a pánové, pan ministr vás seznámil s obsahem tohoto insolvenčního zákona, resp. s návrhem na změnu včetně občanského soudního řádu. Rychle bych připomenul legislativní proces s tím, že návrh zákona byl v dolní komoře českého Parlamentu předložen 14. února 2012. Pokud jde o tamní schůze, není nic důležitého, co bych vám doporučil k pozornosti. Nám jako Senátu Parlamentu ČR byl doručen tento návrh zákona 23. 7. 2012, lhůta nám tedy v Senátu končí 22. 8. 2012. Jsme jediný výbor jako garanční.

Mám tady četné obsahové poznámky, kterými vás nebudu zatěžovat a nebudu vás zatěžovat ani legislativními poznámkami a připomínkami, protože před sebou máte i návrh ústavně-právního výboru na to, abychom věc postoupili do podrobné rozpravy, kde bych vás seznámil stručně s důvody pozměňovacích návrhů. Už nyní říkám, že pan náměstek ministra vyslovil souhlas s tím, že jde o legislativně technické věci. V tuto chvíli se přimlouvám, že Senát jako takový v tuto chvíli by měl udělat opravárenskou a čistící činnost. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji, posaďte se ke stolku zpravodajů a plňte své úkoly. Vzhledem k tomu, že nemáme dalšího zpravodaje, ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Nevidím takový návrh, takže budeme pokračovat. Otevírám obecnou rozpravu.

Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, uzavírám ji. Není k čemu se vyjádřit ani ze strany pana navrhovatele, ani garančního zpravodaje, takže můžeme přistoupit k hlasování.

Omlouvám se, ale nebyl podán návrh na schválení, takže otevírám podrobnou rozpravu. Pan senátor Antl má slovo.

Senátor Miroslav Antl:  Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážené dámy a pánové, máte před sebou 7 pozměňovacích návrhů, které přijal ústavně-právní výbor na své včerejší 42. schůzi s tím, že vím, že určitě byste stáli o to, abych velmi podrobně zdůvodnil jednotlivé pozměňovací návrhy.

Všichni máte důvody před sebou, pokud máte legislativní stanovisko Senátu Parlamentu ČR. Před chvílí jsem řekl, že ministerstvo spravedlnosti proti tomu nemá zásadní námitky.

Pokud jde o první pozměňovací návrh, jde o doplnění správného výčtu novel. Pokud jde o druhý pozměňovací návrh, je tam řečeno, že se to týká zpětvzetí insolvenčního návrhu. Tady je zásadní poznámka, že není vhodné vnášet do § 142, kterého se pozměňovací návrh týká, problematiku, která s tím bezprostředně nesouvisí, když institut zpětvzetí insolvenčního návrhu je již ošetřen v § 129 a 130 a pro zachování věcné konstrukce zákona je nepochybně přínosnější navržené ustanovení doplnit do § 130 jako nový odstavec 5. Tady odkazuji na znění, které máte před sebou.

Pokud jde o třetí pozměňovací návrh, je tady návrh na vypuštění a znovu označení dalších ustanovení.

Další pozměňovací návrh, který je číslován číslem 5, je odůvodňován tím, že v § 100, odst. 1 byl legislativním vzorem navrženého ustanovení § 147, odst. 6, do návrhu zákona se však nedostal text obdobný ve větě třetí tohoto zákonného ustanovení, to znamená § 100, odst. 1. Je to tady řečeno, jak máte v pátém pozměňovacím návrhu.

V 6. pozměňovacím návrhu argumentuji stejnou argumentací jako v prvním případě, to znamená ve správném doplnění výčtu novel.

Pokud jde o sedmý pozměňovací návrh, tady jde o opravu. Kosmeticky jde o výměny sloves "probíhá" za "probíhalo" s tím, že předmětné ustanovení stanoví většinou místní příslušnost soudu ohledně sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřením přijatým v jeho průběhu. Nezbytným předpokladem zahájení takového sporu je předchozí rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí či zamítnutí insolvenčního návrhu, výše uvedenými rozhodnutími insolvenční řízení končí. Proto je tady změna a proto se navrhuje pozměňovací návrh.

Pokud jde o technickou záležitost, myslím si, že pokud nebudete mít zásadních námitek, v rámci podrobné rozpravy bych doporučil, abychom hlasovali an bloc o všech pozměňovacích návrzích, tak jak je přijal náš ústavně-právní výbor. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji. Chce ještě někdo vystoupit v podrobné rozpravě? Zdá se, že nikoli. Prosím pana navrhovatele, aby se vyjádřil.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek:  Souhlasím s připomínkami, které předložil ústavně-právní výbor.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Rozprava byla předtím uzavřena. Vzhledem k tomu, že nikdo nenavrhl jiný způsob hlasování než an bloc, můžeme přistoupit k tomuto hlasování.

V sále je přítomno 68 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí je 35. Svolám tentokrát znělkou.

Můžeme hlasovat. Kdo souhlasí s pozměňovacími návrhy, jak byly předloženy v usnesení ústavně-právního výboru, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. V hlasování pořadové č. 11 se ze 69 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 35 pro vyslovilo 58, proti nikdo. Tento návrh byl přijat.

Přistoupíme nyní k hlasování o tom, zda návrh zákona vrátíme Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 12 se z 69 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 35 pro vyslovilo 60, proti nikdo. Návrh byl přijat.

V souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli garanční zpravodaj senátor Antl a senátor Dienstbier. Přistoupíme k hlasování. Byl podán návrh pověřit tyto dva senátory odůvodněním usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Přítomno je 69, kvorum je 35. Kdo souhlasí s tímto pověřením, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 13 se z 69 přítomných při kvoru 35 pro vyslovilo 58, proti nikdo. Tento návrh byl přijat.

Tím končí projednávání tohoto bodu. Můžeme přistoupit k dalšímu, kterým je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Třetí dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vydávání (Štrasburk, 10. listopadu 2010)

Tisk č. 340

Je to senátní tisk č. 340. Uvede ho opět pan ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek:  Dámy a pánové, text smlouvy je krátký. Existuje rámcové rozhodnutí v evropském zatýkacím rozkazu. To, co máte dnes schválit, na to navazuje a v zásadě řeší tu situaci, kdy jde o vydávání určitých osob mezi smluvními státy, které nejsou členskými státy EU. Cílem této dohody je to, aby se podstatně zkrátil pobyt osob ve vazbě, kdy podmínky v mnohých zařízeních mimo území členských států – myslím vězeňská zařízení EU – lze považovat za mimořádně nevyhovující. Nic více ve smlouvě není. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane navrhovateli. Tento návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, které jste obdrželi jako senátní tisk č. 340/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Pavel Lebeda, kterého zastoupí pan senátor Antl, který je také jako zpravodaj garančního ústavně-právního výboru. Předpokládám, že zpravodajská zpráva je společná.

Senátor Miroslav Antl:  Ano, přesně jak jste řekla. Vážená paní předsedající, my jsme hovořili o tom s panem senátorem Lebedou. On mi dal souhlas, abych vystoupil jeho jménem, ale já vystoupím zejména jménem ÚPV v Senátu PČR, poukáži na naše usnesení č. 208 ze 45. schůze konané dne 5. června 2012. S tím, že výbor doporučuje Senátu PČR za prvé dát souhlas k ratifikaci Třetího dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání (Štrasburk, 10. listopadu 2010), za druhé dát souhlas k tomu, aby Česká republika při vložení ratifikační listiny učinila prohlášení, jehož text je uveden v příloze tohoto usnesení.

Dále II. určila mě, tedy senátora Miroslava Antla, abych byl zpravodajem, což nyní jsem.

III. Pověřila mě jako předsedu ÚPV Senátu PČR, abych toto usnesení předložil panu předsedovi Senátu PČR, což jsem učinil.

Vy máte před sebou v rámci přílohy prohlášení. Abych něco řekl, tak protože je stručné, dovolím si ho přečíst. Pokud jde o prohlášení ČR k Třetímu dodatkovému protokolu k Evropské úmluvě o vydávání "v souladu s článkem 5 písm. a) Třetího dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vydávání (Štrasburk, 10. listopadu 2010), Česká republika prohlašuje, že pravidla uvedená v článku 14 Evropské úmluvy o vydávání se nepoužijí, pokud osoba souhlasila s vydáním z České republiky, v souladu s článkem 4 Třetího dodatkového protokolu." A konec tohoto prohlášení.

Jinak vy jste si určitě povšimli, že toto usnesení je v souladu s precizním stanoviskem legislativního odboru a chci poděkovat za vstřícnost Ministerstva spravedlnosti ČR, které už v rámci prvního kontaktu připravilo už na schůzi ÚPV Senátu PČR to jakoby dodatečné znění, takže bez problémů proběhlo u nás ve výboru Senátu PČR, dodávám pro pana senátora Miroslava Nenutila. S tím, že nevidím problém, abychom hlasovali jinak, než jsme hlasovali ve výboru. Jinak odkazuji na to, co tady přednesl pan ministr. Já tady mám zase dlouhou zpravodajskou zprávu, ale to vám mohu rozeslat mailem. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu. Do rozpravy se přihlásil pan senátor Dryml.

Senátor Vladimír Dryml:  Vážená paní předsedající, pane ministře, kolegové a kolegyně, já jsem se chtěl pouze zeptat pana ministra, jestli s ohledem na platnou právní úpravu § 398 a § 402 trestního řádu podle článku 5 písm. a) Třetího dodatkového protokolu při uložení ratifikační listiny bylo učiněno prohlášení, kterým Česká republika vyloučí použití článku 14 Evropské úmluvy o vydávání v případě, že vydávaná osoba souhlasí se svým vydáním, aniž by bylo zapotřebí, aby se uplatnění zásady speciality vzdala výslovně samostatným prohlášením. To znamená, jestli to bylo učiněno, nebo nebylo, nebo bude a kdy.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Hlásí se ještě někdo další do rozpravy? Pokud ne, tak obecnou rozpravu uzavírám. Ptám se pana navrhovatele, jestli se chce vyjádřit zejména k tomu dodatku.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek:  K dotazu pana senátora Drymla mohu říci tolik, že čekáme na to, až to odsouhlasí Poslanecká sněmovna, což se ještě nestalo.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji. Teď se ptám pana garančního zpravodaje, zda si přeje na závěr vystoupit, zejména aby nás provedl hlasováním, zda se jedná o jedno hlasování nebo zda se hlasuje prohlášení České republiky zvlášť.

Senátor Miroslav Antl:  Velmi stručně. Já jsem navrhl schválit usnesení ÚPV, to je tak, že se dá hlasovat společně, protože výbor doporučuje a odkazuje na přílohu, kterou jsem přečetl a možná jsem odvedl pozornost. Takže můžeme hlasovat společně, vážená paní předsedající.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji. V tomto případě budeme hlasovat o návrhu, tak jak jej přednesl pan senátor Antl. To znamená, že Senát dává souhlas k ratifikaci. Já znělkou zvolám případně nepřítomné kolegy.

Hlasovat budeme o tom, že Senát dává souhlas k ratifikaci Třetímu dodatkovému protokolu k Evropské úmluvě o vydávání. V sále je přítomno 70 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí je 36.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro schválení tohoto návrhu, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování pořadové číslo 14 se ze 70 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 36 pro vyslovilo 63, proti 0, byl přijat.

Děkuji navrhovateli a zpravodaji.

Přerušuji schůzi do zítřejší deváté hodiny ranní.

(Jednání přerušeno ve 20.26 hodin.)